Bábkarská Bystrica | FEST-IN | Deň tretí

Je hudba a rytmus něčím, co se děje jen v určitou chvíli a má svůj začátek a konec? Nebo je naopak něčím, co je přítomno v každém okamžiku a všude okolo nás? Co když rytmus a hudbu nalézáme, i když je nehledáme a co když nám samotný rytmus pomáhá zpracovávat věci tak niterní a osobní, že jsme na ně sami už zapomněli? Propojení hudby a rytmu s pamětí a vzpomínáním je tématem, které patrně stálo na počátku performance Pojďme, Kiki! (C’est parti, mon Kiki!) uskupení Traffix Music z francouzského Bagnoletu Režiséři Pascal Parisot a Olivier Prou společně s performerem Jacquesem Tellitocciem vytvořili snovou a zábavnou inscenaci, v jejímž středu stojí muž ve středních letech oblečen v hnědém obleku. Obklopen je hromadou kýčovitých dětských hraček a plastových hudebních nástrojů, které všechny v průběhu své hry využívá a které tvoří na jevišti hlubokou změť a síť, jakou utvářejí i neurony uchovávající paměť V této rozmanité síti se Tellitocci pohybuje a prostřednictvím jednotlivých interakcí s objekty se noří do vlastní paměti. Jak jsem ale již zmínil, základním tématem je vedle paměti rytmus a hudba Centrem dění je totiž bezpochyby vibrafon, na nějž muž neúnavně vyhrává a své herecké akci tak zprostředkovává snovou a ambientní doprovodnou hudbu vytvářející kontrast hlučným a těžkým rytmům

Vedle hudby samotné je však cesta do paměti zhmotněna i podmanivým vizuálním pojetím Na různá místa, ať už je to plátno, točící se kolo, malé bílé desky v různých částech jeviště či vibrafon, jsou v různých sekvencích promítány pasáže z mužova dětství Tím, že performer se sebou samým v různých fázích dospívání interaguje, jakoby potvrzuje a přiznává cestu do vlastního nitra. Odkrývá tak svůj osobní vesmír, vesmír malého chlapce, jímž kdysi Tellitocci býval. Nostalgii a údiv nad předváděným vystřídá snad i pocit vděku za to, že nás umělec pustil do tak osobní a soukromé zóny, jakou je paměť a vědomí. Celou jeho cestou ho ale doprovází věrný společník, jakási podpora z dětství, kterou si kdesi hluboko v sobě nese Tellitocci dodnes Je to plyšový psík Kiki, malý chlupatý mechanický psíček, k němuž má muž velice osobní a niterný vztah. Takový vztah, kterého je schopno snad jen malé dítě se svou osobitou fantazií

A i proto je nejspíš cílovým publikem dětský divák Zvuky, akce, grimasy a hry, které by leckterému dospělému přišly otravné a zbytečné, toho malého prostě vždy rozesmějí a dostanou. Upřímný dětský smích pak jistě slouží jako ukazatel kvalit této hravé instrumentální performance beroucí nás za hranice paměti.

Onen vesmír, který Tellitocci vytváří a přináší a který sdílí jak s Kikim tak s divákem, nemusí být nutně přesným obrazem jeho vlastního dětství I kdyby nebyl, je i tak hřejivým nostalgickým příběhem jakéhokoliv dítěte kdekoliv na světě žijícím si ve vlastním světě zábavy. Je ale také připomínkou, že není nutno na tyto naše světy zapomínat ani v dospělosti.

Představení Pojďme, Kiki! se odehrálo na půdě Základné školy Slobodného slovenského vysielača. Tedy v místě, na kterém přímo dochází ke vzdělávání dětí, které mohlo být alespoň takto jednorázově propojeno s divadelním zážitkem. Většinu publika v místní tělocvičně tvořily žáci školy ve věku šesti až osmi let, kterým byla podle anotace inscenace určena Ihned po skončení představení se uskutečnila debata vedená lektorem dramaturgie Slovenského národného divadla v Bratislavě Máriem Drgoňem zaměřená na hudbu a její využití v divadle. I vzhledem k letošnímu festivalovému tématu (divadlo a vzdělávání) se ale diskuse hned zpočátku stočila jiným směrem. Další příčinou této odbočky ale mohlo být také chování malých žáků během představení Byl pro ně problém se soustředit, udržet pozornost a zůstat v klidu Debatující se vesměs shodli, že za tím z části přirozeně stojí atraktivnost barev, zvuků a grimas vytvářených Tellitocciem, zároveň však ale možná nedostatečné seznámení s kontextem a dějem performance.

Účastnící se shodli na důležitosti debat a rozprav se studenty všech věkových kategorií před představením i po jeho zhlédnutí, a dali tak za pravdu celkové filosofii festivalu volající po změnách v divadelní výchově na slovenských školách.

Tobiáš Waller

Mína sedí v lavici. Děti sedící za ní si zrovna našly novou zábavu, kterou je házení křídy na spolužáky. Mínu to trochu obtěžuje. Mína se vlastně nejmenuje Mína, jen paní učitelka ji tak překřtila, aby se vyslovováním jejího dlouhého cizího jména nemusela trápit. Mína se snaží přečíst, co je napsáno křídou na tabuli, ale moc jí to nejde. Pořád tomu nerozumí. Tak vzpomíná. Na psa Runu, se kterým chodila na procházky do parku. Na normální život, který žila, než musela utéct před válkou. Deska školní lavice se otáčí do vertikální polohy a stává se z ní promítací plátno pro Míniny vzpomínky.

Mínu sice ztvárňuje dospělá herečka (Asja Kahrimanović Babnik), ale dětskou naivitu, hravost, zvídavost i dobrotu hraje dokonale, bez toho, aby jakkoliv děvčátko či dětského diváka podceňovala Inscenace Niekde inde si totiž klade za cíl s dětmi navázat rovnocenný dialog, a to jeden z těch nejtěžších dialog o válce Pro Mínu první kontakt s válkou nastává, když najde při procházce se psem Runou boty, které nosí vojáci. Krátce na to muž se stejnými botami na nohách klepe na dveře a odvádí si s sebou Mínina otce. V té době si ještě dívka nastalou situaci plně neuvědomuje: tatínek jí sice chybí, ale strach ji neochromuje

Dívka přestává chodit do školy, jelikož jsou všechny zavřené, tak se z nudy potuluje po domě Nachází na půdě staré fotoalbum plné rodinných vzpomínek. Dovolená u moře, výlet do hor, ohňostroj na Nový rok Vzpomínky na hluk ohňostroje ale přerušuje zvuk sirén Zmatení Dívky strach je poprvé zcela zřejmý. Pak přichází i ztráta. Vybíhají s Runou na střechu a vidí, v jakých troskách je jejich město Obchod, cukrárna na rohu Ale na park, kam spolu chodí, na ten nedají dopustit! Tak se Mína s Runou vydávají na záchrannou misi. Beží do parku. Musí to bombardování zastavit Celá akce je promítaná na černou tabuli, na kterou herečka průběžně kreslí křídou Runa je její obrázek, který digitální animací ožívá. Mezi běžící animované postavičky začíná herečka agresivně házet na tabuli bílý křídový prach Bombardování Runa záchrannou misi nepřežil

Mína a její maminka odjíždějí někam jinam. Dívka se ocitá ve třídě, kde je pro ostatní těžké vyslovit její jméno, natož aby chápali její situaci. Dětské publikum, pro které je inscenace určená, ale takový problém nemělo. V diskuzi jsme se dozvěděli, že ač na dopoledním představením byly děti, které si ještě neuměly přečíst titulky ze slovinštiny, inscenace pro ně byla velmi srozumitelná Například odchod otce, který byl také promítaný na černou tabuli, si odvodili z toho, že z domu byl vytáhnutá postava s velkými botami v domácím županu

Volba hravého jevištního zobrazení, doplňování slova kreslením, hra s objekty a jejich animace se ukázala jako velmi šťastná. Nakonec nejen inscenace, ale i Mína získala pochopení spolužačka se jí zeptala na její pravé jméno, že by se ho ráda naučila vyslovovat Staly se nejlepšími kamarádkami

Války jsou monstrozity, které se dějí všude

Bezprostředně po odpoledním představení Niekde inde jsem měla možnost krátce si popovídat s herečkou Asjou Kahrimanović Babnik, představitelkou děvčátka

Míny, které se poprvé setkává s válkou, smrtí, velkými ztrátami a rolí uprchlice. Obě s Asjou jsme ještě trochu natahovaly.

Proč a jak jste si vybrali téma své inscenace – zobrazení války očima dítěte?

To je asi otázka spíše na režiséra, ale myslím, že na ni taky mohu (alespoň zhruba) odpovědět. Většina naší tvorby, jako loutkového divadla, musí oslovit děti. Kdybychom dětem vyprávěli o válce očima dospělého, tolik by je to nezasáhlo Proto si myslím, že příběh o psovi funguje perfektně. Občas se i děti do zvířat umí více vcítit. Co se týče války, myslím, že je to důležité téma, které by se s dětmi mělo probrat. Je důležité, aby pochopily, že lidé jako jsou oni, děti jako jsou oni, zažívají tu monstrozitu, jakou je válka.

Jak děti na vaši inscenaci reagují?

Velmi rozdílně. Někdy se smějí na úplně nevhodných místech, protože cítí velké vnitřní napětí, které neumí jinak vyjádřit Cítí tolik emocí, tak se buď smějí nebo si hrají s nějakými věcmi, což potom dělá hluk. To je ale všechno součástí inscenace. Nikdy jsem neměla pocit, že by se dítě, které by se takto chovalo, nějak nudilo, nesoustředilo na představení nebo že by to dělalo naschvál. V první části se vždycky smějí. Diví se, jak jsme všechno, co se děje na jevišti, udělali Takže myslím, že jsme vytvořili opravdu dobrou inscenaci pro děti A je opravdu důležité, aby s nimi nějaký dospělý po představení promluvil.

Myslíte si, že je důležité, aby někdo (rodič či učitel) na vaši inscenaci děti předem připravil?

Hodí se to, je to pak pro děti lepší. Nejdůležitější je ale to, co se stane právě po představení. S divadlem zpracováváme dost temná témata máme inscenace o smrti, tato je o válce, máme i inscenace o depresi či alkoholismu a tam je ta příprava předem nutná Divadlo pro učitele připraví určité směrnice, podle kterých se řídí při bavení se s dětmi před přestavením.

Myslíte si, že je výhodné využívat loutky a technologické pomůcky v inscenacích tohoto typu?

Vždycky. Jsem velká fanynka loutkového divadla, myslím si samozřejmě, že je to nejlepší věc na světě. S loutkami se dají říct věci, které byste vy jako člověk nikdy nedokázal. Loutka může zemřít milionem způsobů, a když ji necháte ležet, zůstane opravdu mrtvá Nejde se po představení klanět jako herec. Loutkou můžete říct vážně cokoliv.

které se dějí všude

Cítíte, že by se hraní inscenace Niekde inde nějak změnilo od začátku války na Ukrajině?

Ne, nemyslím. Možná inscenaci veřejnost začala vnímat jinak. Ale když jsme my inscenaci začínali dělat, přemýšleli jsme o ní jako o univerzálně platné. Války se dějí všude po světě vlastně pořád. Není to jen Ukrajina, je to Sýrie, je to Palestina, je to Afrika. Pro mě se nic nezměnilo, ale v očích dětí možná ano Je to pro ně teď víc aktuální Když začala válka na Ukrajině, hned další týden jsme inscenaci hráli Válka byla úplně všude, všichni o ní mluvili My jsme také mluvili o válce a děti, které to poslouchaly, byly velmi involvované. Já jsem brečela, ony brečely. Když představení skončilo, děti jen seděly. Nemohly se hýbat. Bylo to srdcervoucí, ale zároveň vlastně nádherné.

Vnímáte nějak při hraní na Slovensku, že válečná zóna je tak blízko?

Já ne. Hráli jsme inscenaci v Chorvatsku, v Černé Hoře, v Bosně. Války jsou monstrozity, které se dějí všude

rozhovor : Kristýna Vinařová

Bol odsúdený do väzby. Absurdným mučivým útokom väzenských dozorcov. Postava Kňaza, mala podobne ako ostatné vystupujúce postavy hry (napr. hlavný väzenský Dozorca Bohumil Doubek) svoj predobraz v reálnej postave, Kňaz konkrétne v Janovi Podveskom českom rímskokatolíckom kňazovi prenasledovaného totalitným režimom.

Na hlavnej postave Bachara, rovnako ako na postave Kňaza, bolo predovšetkým príťažlivé jej rôznorodé stvárňovanie. Raz prostredníctvom živého herca (Luděk Vémola), ktorý k nej pristupoval s vyváženou mierou ambivalentných pocitov Prostredníctvom drzosti a citlivosti zároveň: „Já jsem slušný člověk, najdu v sobě vinu.“ Postavy sa prezentovali aj skrze bábku s telom z obyčajného papiera a malou kašírovanou hlavičkou bielej farby S krehkosťou ich tela (i duše) po odsúdení tak bolo napokon možné súcitiť, vzhľadom k tomu, že papier sám osebe je značne ľahkým materiálom. V kontexte postavy Kňaza nemožno nevypichnúť aj Kňazovu lásku bábku Marušku (Filipína Cimrová), ktorá bola pre zmenu z obyčajného bieleho papiera úplne celá. Aj rysy jej tváre boli napokon namaľované len náčrtom čiernej fixky Čo však túto postavu spravilo ešte väčšmi pútavejšou bolo prezentovanie jej oddanosti Bohu. Jej náboženský atribút z nej napokon akoby stvoril anjela Vzhľadom k tomu, že pri svojich prehovoroch mala bodovým reflektorom osvetlenú len svoju tvár. Jej telo sa popritom mierne vznášalo vo vzduchu. Tieto „anjelské“ obrazy pôsobia dojemne Postava Marušky teda vo výsledku pôsobí nielen ako symbol čistoty, viery, ale predovšetkým aj obety. Veď to práve ona mala odvahu sa nakoniec vysloviť, že zomrie, len aby mohla ochrániť svojich blízkych

Herečka Cimrová zahviezdila aj prostredníctvom hry s rozličnými maskami diktátora, starenky, či aj smrti. Zvlášť prechod od diktátora na starenku bol pôsobivý vzhľadom k šikovnému posunu masky z tváre na hornú časť hlavy, s čím napokon prirodzene súviselo aj zhrbenie postavy Smrť sa od predošlých dvoch charakterov vizuálne odlišovala polovičnou čierno bielou maskou, ku ktorej mala oblečené červené priliehavé šaty, pravdepodobne vo význame krviprelievania.

Postava Smrti bola tiež oveľa viac štylizovaná vzhľadom na jej až divo trhané pohyby zo strany na stranu i ukričaný tón hlasu Takýto postupne gradovaný herecký prístup však nebýva ľahko stráviteľným sústom pre každého diváka, vrátane toho citlivého. Inscenácia preto a aj pre jej dráždivú historickú tému, rozhodne nespadá do konvenčného repertoáru Naopak Evidentne chce, aby sa divák cítil čoraz nekomfortnejšie. Aby sa začal pýtať a už neprestal, kam až môžu siahať hranice (ne)spravodlivosti

SAko už tradične ani po predstavení Divadla Líšeň v Brne nesmela chýbať diskusia vedená Radom Slobodom, riaditeľom Amnesty International Slovensko Jej členmi bola aj Pavla Dombrovská (autorka a režisérka inscenácie), vrátane hercov Luděk Vémola a Filipína Cimrová. Stretnutie bolo predovšetkým orientované na vnímanie obdobia 50. rokov, ktorými bola inscenácia pôvodne inšpirovaná Sloboda sa tiež snažil dozvedieť, ako túto tému dnes vníma mladá generácia, ktorá totalitu nikdy nezažila. Publikum však po tejto otázke zachvátil zvláštny druh mĺkvosti.

V závere Dombrovská skonštatovala, že voči takýmto témam sa nemožno stavať ľahkovážne, pretože princípy zla ostávajú nemenné, nech sa deje čokoľvek

Petronela Brotková

stále funguje

Letošný ročník festivalu súčasného bábkového divadla Bábkarská Bystrica 2022 je výnimočný aj možnosťou zúčastniť sa výstavy unikátnej bábkovej sekcie, ktorej kurátorkou je Barbora Krajč Zamišková. Realizácia výstavy prebehla pri príležitosti celoslovenského projektu Rok slovenského divadla 2020. Výstavu exportovanú z Bratislavského hradu možno nájsť na druhom poschodí Štátnej vedeckej knižnice, v Galérii v Podkroví od 8. septembra do 21. októbra 2022. Ako prebiehal proces prípravy vašej sekcie?

Sekcia vychádza z výstavy Divadelného ústavu k storočnici divadla. Čiže výskum a hľadanie tém už boli predtým. Trvalo rok, kým som sa pripravovala na prvé uvedenie tejto výstavy na Bratislavskom hrade. Obchádzala som si divadlá, aj ich fundusy. Veľkým zážitkom pre mňa bola návšteva Múzea bábkarských kultúr a hračiek na Modrom Kameni Tam som zrazu mala možnosť vidieť bábky, scénografie, kostýmy. Skrátka prácu bábkarov, o ktorých som sa na škole len učila.

Finálne materiály ste nakoniec vyberali podľa niečoho konkrétneho?

Z toho všetkého som sa snažila do expozície vybrať najmä to, čo je pre bábkarské dejiny skutočne významné. Preto som prirodzene chcela odprezentovať aj všetkých dôležitých slovenských bábkarských režisérov i scénografov: Jána Romanovského, Evu Farkašovú, Janu Cigánovú, Petra Čisárika, manželov Dušovcov, Jozefa Mokoša, či aj Jána Uličianskeho. Naozaj som sa snažila dávať si pozor, aby bol finálny výber proporčne rozdelený za každé divadlo. Bolo to však veľmi ťažké v tom, že som musela priblížiť bežnému návštevníkovi históriu bábkového divadla Teda že to nie je len divadlo pre deti, ale predovšetkým má svoju prehistóriu nielen cez konkrétne mená tvorcov, ale aj jednotlivé dobové medzníky

Ako ste sa popasovali s riešením sťahovania exponátov z pôvodnej inštalácie v Bratislave? Predpokladám, že sa v Banskej Bystrici nevyskytujú úplne všetky. Keď sa sekcia bábkového divadla mala presúvať do Bábkového divadla na Rázcestí, tak som musela zvážiť priestorovú kapacitu, ale aj dostupnosť súčasného stavu v divadlách v zmysle, ktoré divadlo viem aktuálne osloviť a s čím od neho viem do svojho konceptu pracovať

stále funguje

Súčasťou kompozície výstavy je aj príbeh o Faustovi, vrátane jeho inscenačnej tradície. Dal by sa však nahradiť aj nejakým iným, podobne úspešným na bábkarských doskách?

Dal Napríklad Donom Juanom, alebo aj inými tradičnými hrami kočovných bábkarov Ale pôvodný nápad bol, že faustovská téma bude sprevádzať všetky divadelné druhy (tzn. činohra, opera, muzikál...) V priebehu tohto procesu sa nakoniec ukázalo, že bábkové divadlo je v inscenovaní Fausta najsilnejšie, lebo ho hrali všetky kočovné rodiny. A potom túto tému prirodzene prebrali aj profesionálne divadlá

Výstava propaguje nielen kamenné bábkové divadlá, ale aj tie nezávislé. Zaujímalo by ma, v čom pre vás spočíva výnimočnosť divadiel, ktoré sa nebáli „vystúpiť z radu“ ?

Je mi sympatické, že sa nezávislé zoskupenia súčasnosti vracajú ku kočovným bábkarom. To, že cestujú po rôznych slovensko českých mestách, mestečkách, ale i chudobnejších dedinách. Tiež je výhodou, že sa v nezávislých divadlách zoskupujú umelci zo všetkých rôznych odvetví (tzn tanečníci, hudobníci, bábkoherci, činoherci ), ktorí dokopy vytvárajú jeden celok. Zároveň sa takýmto spôsobom spájajú aj rozličné žánre: žonglovanie, pantomíma, bábkové divadlo, činoherné divadlo, stand upy... To je veľmi fajn. Ale aj výtvarná zložka je vždy podstatná, preto v takejto skupine väčšinou býva aj scénograf. Takéto zoskupenia často zakladajú rodinní príslušníci, alebo aj bývalí spolužiaci V kontexte výstavy bolo pre mňa dôležité vybrať nezávislé skupiny, ktoré robia s bábkovým divadlom a snažia sa o progres. Teda pracujú s novými formami bábkového divadla ako napríklad Divadlo Piki, Dezorzovo lútkové divadlo, alebo aj Odivo.

Prečo je dôležité robiť bábkové divadlo aj v súčasnosti a ako vidíte jeho budúcnosť?

Bábkové divadlo u nás stále funguje Má veľmi silnú výpovednú hodnotu Je vizuálne, výtvarné a stále má čo divákovi povedať, či už je to batoľa, alebo aj senior. Pre mňa je vždy úžasné, ako bábkové divadlo vnímajú študenti, ktorí ho chcú robiť. Snažíme sa im na Katedre bábkarskej tvorby DF VŠMU na to dávať dostatok priestoru...

Niekde inde | Spoveď bachara

Tématem letošního ročníku festivalu Babkárská Bystrica a tématem značně rezonujícím ve slovenském divadelním prostředí je vzdělávání divadlem a možností vzájemného propojování obou sektorů Třetí festivalový den se tak v Bábkovém divadle na Rázcestí uskutečnila konference a následná debata, na níž byli pozváni hosti ze zahraničí. Záměrem bylo ukázat tuzemské odborné veřejnosti „dobré“, lépe řečeno fungující a zaběhlé příklady z evropského kulturního prostoru

Hosty ze zahraničí byly Ragnhild Tronstad z Norska, Tintti Karppinen z Finska a Špela Šinigoj ze Slovinska. Zástupci Slovenska a Česka byli Silvester Lavrík a Jana Nechvátalová.

Samotnou diskusi otevřela ředitelka festivalu Iveta Škripková otázkou a zamyšlením nad tím, co přesně je vzdělávání a výchova a jak nejlépe je propojovat s divadlem a naopak. Slova se pak ujaly zástupkyně zahraničních institucí, jejichž prezentace měly sloužit jako inspirace a motivace pro Slovensko. I zde jsou ambice pro vzdělávání divadlem sice vysoké, jenže zázemí a prostředky nikoliv. Státní aparát synkrezi divadla a edukace spíše přehlíží a potřeba jasné změny je více než zřejmá

Po jasně strukturovaných a obsažných prezentacích, v nichž byly představeny projekty a organizace jako norský Cultural Schoolbag, finská FIDEA, slovinské GLEDA(l)IŠČE a české Divadlo DRAK se předmětem celého setkání stala závěrečná diskuse V té se po rozehřívacím kolečku formálních dotazů dostalo i na vyhraněnější názory a jejich přímou konfrontaci. A ačkoliv protichůdných názorů a podnětů padlo dost, výsledek sdělení byl jasný: přímá touha a přání otevřít na Slovensku veřejnou diskusi o divadelním vzdělávání a vytvořit platformu, jež by tuto diskusi a pozdější konkrétní činy zaštiťovala.

Tobiáš Waller

9:00 O SLIEPKE, KTORÁ SA NEVZDALA (Bábkové divadlo na Rázcestí)

9:00 13:00 4 POSCHODIA (Základná škola Slobodného slovenského vysielača)

11:00/14:00 KTO RASTIE V PARKU? (Základná škola Slobodného slovenského vysielača)

17:00 PLECHOVÁ MÍNA (Bábkové divadlo na Rázcestí)

20:00 HIC SUNT DRACONES (Divadlo Štúdio tanca)

Festník 23. ročníka medzinárodného súčasného bábkového divadla pre deti a dospelých Bábkarská Bystrica 2022 vydáva Bábkové divadlo na Rázcestí, Skuteckého 14, 974 01 Banská Bystrica.

Redakcia: Adela Vondráková (šéfredaktorka), Petronela Brotková, Kristýna Vinařová, Tobiáš Waller Fotografie: Dodo Šamaj, archívy zúčastnených divadiel Sadzba: Júlia Pecková