Bábkarská Bystrica | FEST-IN | Deň druhý

Page 1

FEST-IN Deň druhý

smrti

„Co schováváš oči, nač by ses bál?

Ty nevidíš tatínku, že je tam král?

Král duchů s korunou... vlečka až sem...

Jen mlha, děcko, leží pod lesem “ (Král duchů, Johann Wolfgang Goethe, překlad Otokar Fischer)

Král duchů je balada Johanna Wolfganga Goetha z roku 1782, kterou se dodnes spousta německých děti ve škole musí učit nazpaměť V českém kontextu bych ji přiřadila k Erbenově Polednici, slovenští kolegové mluvili o přirovnání k romantické básni Mor ho. Zjednodušeně se tedy jedná o jakési národní dědictví, o kterém je sice široké povědomí, nicméně vztah k němu se generaci co generaci vytrácí.

Tento fenomén by mohla inscenace slovenské režisérky Moniky Gerboc z Puppentheater v německém Zwickau změnit.

360° Virtual Puppetry Nemecké balady Kráľ duchov se totiž odehrává ve virtuální realitě. Diváci si posedají na otočné židle, dostanou sluchátka a VR brýle Virtuální realita je obklopuje ze všech stran, nejde o klasické frontální zaměření diváka v divadle kukátkového typu. Goethův magický svět diváky tedy doslova pohlcuje Vzniká tak interakce s téměř čtvrt tisíciletí starou baladou bližší a intenzivnější, než kdy mohou mít žáci z pouhého memorování veršů.

Možný přínos ve vzdělávání ale nebyl prvotní motivací režisérky pro zasazení loutkové inscenace do virtuální reality Tou byla covidová pandemie Zatímco ostatní německá divadla začínala streamovat, Monika Gerboc na tento postup nechtěla přistoupit. Zprostředkovávání záznamem jí připadalo jako něco, co divadelní zážitek degraduje Proto si vytyčila tři cíle: chtěla s divadlem dělat jen to, co mu nabídne nějakou přidanou hodnotu, něco, co bude působit na emoce diváka. Proto její volba padla na zpracování německých balad formou virtuální reality. Ta narozdíl od klasických produkcí umožňuje divákovi zážitek bez zbytku publika, v pohodlí domova a zároveň ho neochuzuje o magické „tady a teď”.

Německé balady pak režisérka zvolila pro jejich potenciál vyvolávat emoce. Král duchů teskně vypráví příběh o otci, jenž se snaží malého syna ochránit před smrtí Králem duchů ale když se mu konečně podaří uniknout z lesa a dostane se zpět do svého dvora, drží už otec malé tělo bez života. Iluze vytvořená ve virtuální realitě by sice mohla být dokonalá, režisérka ale zvolila přiznané zobrazení loutek a jejich vodičů. Smrt na sebe bere podobu mrtvých zvířat (koní, jelenů, ryb), které herci vytvářejí z kostí Jejich vodiči jsou celí v černém, sotva viditelní ve virtuálních kulisách tmavého mlhavého lesa a do magicko realistické iluze pak vstupují recitací Goethova textu. Chlapec a jeho otec jsou naopak oblečeni v bílém a žádné loutky či objekty ke hře nepotřebují Jako by byla jasně daná hranice mezi světem pozemským lidským a nadpozemským světem loutek. Duše z bezvládného těla dítěte se přesouvá do loutky bílé masky s křídly z kostí. Naposledy se loučí s otcem a odlétá.

Kristýna Vinařová 1 Virtuální balada o

Hrajeme si a mýlíme se

Původem slovenská režisérka Monika Gerboc působící momentálně v německém Puppentheater Zwickau přivezla na festival skutečně originální projekt. Divadlo ve 360° virtuální realitě. Ačkoliv využila množství filmových triků i přístupů, neustále dbala na to, aby výsledný zážitek byl co možná nejdivadelnější. Úvahy, jestli jde ještě o plnokrevné divadlo nebo jestli jsme byli svědky zrodu zcela nového uměleckého druhu, nechám na teoreticích. Měla jsem ale i řadu dalších otázek. Váš Král duchů je nesmírně originální, unikátní projekt. Jak vás to vlastně napadlo?

My jsme v rámci pandemie nechtěli stramovat, protože streamování považujeme za degradaci divadla. Přirovnávám to k tomu, že to je jako lízat zmrzlinu přes sklo. Ta zmrzlina tam je, vy ji vidíte, ale ten prožitek je pryč. Energie, která vzniká v divadelním sále je nepřenosná a přes monitor už nejde vůbec Takže jsme hledali něco, co by mělo přidanou hodnotu. Vycházeli jsme přitom z toho, že se divák nemůže dostat k nám do divadla, takže my musíme přijít k němu. Ale nechtěli jsme, aby seděl před telefonem nebo počítačem. A tak jsme hledali něco, co mu dá nějakou dodatkovou hodnotu, kterou třeba ani na jevišti nemáme k dispozici V neposlední řadě jsme také chtěli vytvořit projekt, který neskončí s koncem pandemie, ale který bude mít šanci se udržet i v době, kdy už divák zas bude moci přijít k nám do divadla. Takže jsme přišli na to, že diváka posadíme doprostřed příběhu a že ho vytáhneme z té jeho komfortní zóny. Chtěli jsme, aby se ten příběh odehrával všude kolem něho

Dali jste si na začátku třeba nějaká pravidla?

Hlavní premisa byla, že ať to bude cokoliv, musí to zůstat divadlem Nesmí se to podobat filmovému zážitku, to znamená částečně odkryté vedení loutek, musíte mít pocit, že sedíte v divadle, a nesmí to být kopie reality proto ten náš magický realismus a prolínání snu a reality. Také jsem chtěla, aby to byl vyhrocený emocionální příběh, který promlouvá o takových těch nadčasových tématech jako je smrt, život, láska, zrada A mělo to být krátké, protože jsme s tím začínali jako techničtí antitalenti a netroufli jsme si dělat něco velkého třeba Hamleta. Chtěli jsme začít v malém, a tak padla volba na německé balady.

Jako divadelní režisérka jste v rámci tohoto projektu jistě čelila řadě výzev. Ono to asi nebude úplně stejná práce na divadle a na virtuální realitě, že?

Na začátku jsem se cítila neuvěřitelně hloupě. Protože, kde jsem začínala mít jako režisérka, která pracuje na jevišti, občas pocit, že možná umím vědomě pracovat s určitými divadelními prostředky, tam mi tenhle projekt všechny moje triky sebral Vůbec se to nedalo postavit na tom, co znám z jeviště. Třeba na jevišti vám prostě reflektor určí, kam se máte dívat.

Monika Gerboc:
2

Monika

Hrajeme si a mýlíme se

Ve virtuální realitě nic takového není, máte celých 360° po celou dobu představení a je velkou výzvou navigovat divákovu pozornost prostorem Musí se dívat tam, kam vy potřebujete, ale zároveň se nesmí cítit svázaný, nesmí se nudit a musí mít pocit svobody Na začátku jsme se cítili maličkatí a netalentovaní, ale dneska už cítíme ty drobné výhry. Hlavně jsme se naučili nebát chyb a že každé bouchnutí hlavou o stěnu k tomu procesu patří a že znamená jen to, že tudy to nepůjde a musíme najít jinou cestu Je to systém pokus omyl Je to laboratorium Je to experiment Hrajeme si a mýlíme se děláme malé krůčky kupředu.

Máte v plánu další podobné projekty?

Král duchů je pilotní projekt. Druhou baladou budou Hledači zlata. To už máme nafilmované. Momentálně je to v postprodukci a také ještě budeme pracovat na hudbě. Další inscenací bude Meluzína. Takhle jsme si to vymysleli schválně. Chtěli jsme začít Goethem, protože ten je takovým hlavním reprezentant německé balady Ta druhá balada bude z období romantismu a ta třetí je už moderní poezie. Bude to taková série, trojlístek německých balad.

Studenti na tenhle druh představení reagují velmi dobře. Jak jsou na tom pedagogové?

Fantasticky. Někdy svolí a dají si ty brýle na oči a na představení pak reagují velmi pozitivně. Hodně z nich ale chce sledovat, co se s tou jejich třídou bude dít Mají často obavu, že musí dávat po celou dobu pozor nechtějí se ztratit v tom virtuálním světě, protože by nemohli dohlížet na děti. Těm pak ukážeme alespoň náš teaser. Ale po zhruba pěti minutách nastane zpravidla v místnosti absolutní ticho a člověk se dívá na to, jak ty děti dýchají a nic se neděje Pedagogy to pak často dost překvapí, jak se i ti největší třídní klauni zklidní a je úplný klid. Pak většinou litují, že si to také nenechali pustit.

Jak se k tomuhle představení dostane běžný divák ten co nechodí do školy a není zrovna na některém z festivalů?

Posíláme naše VR brýle s nahranou inscenací po celém Rakousku a Německu našim divákům domů. Zaplatí drobný poplatek a kurýra, který přiveze brýle až k nim, oni se podívají a za nějaký čas nám je posílají zas zpět Máme ale také u nás v divadle a to vzniklo přímo na žádost diváků možnost společného promítání. Řada diváků nám totiž psala, že si to nechtějí pouštět sami doma. A tak pořádáme public viewing, kdy mohou přijít k nám a společně ve skupině asi deseti diváků sledovat tohle představení a potom se s námi o něm pobavit

Gerboc:
rozhovor : Adéla Vondráková 3

aneb sympatická

z garáže

Omšelý kdysi dávno bílý stan. V něm obří sbírka motorů, mechanických součástek, prken, harampádí a všemožných předmětů, jaké si jen člověk dokáže představit a předmětů, které by bezpochyby nalezl na skládce či kdesi na šrotišti. Všechny tyto objekty slouží dvěma postarším mužům ve špinavých montérkách, pro něž je jejich stan plný krámů celým světem, útočištěm a v podstatě i životním dílem, na nějž jsou patřičně hrdi.

Obrovská a komplikovaná konstrukce, která si vedle mužů žije vlastním životem sice může působit, jako něco, co stvořili sami, zároveňale také jako cizí entita, s níž si oba stůj co stůj chtějí a musejí umět poradit. Neustále se někde něco porouchává, něco syčí a něco padá. Jako by mít pod kontrolou pulzující dílnu znamenalo mít pod kontrolou sebe samého i vlastní život a jako by její plynulý chod zajišťoval jistotu a pořádek v domě, tedy omšelém stanu.

Atmosféra „pohyblivého industriálna,“ kterou dvojice aktérů ve svém technickém a mechanickém světě vytváří, je neměnná prakticky od začátku do konce. Místy samozřejmě kolísá či graduje. Důležité a pro inscenaci norských divadelníků klíčové však je, že právě atmosféra a ji doplňující komická linka jsou hlavním tématem celé inscenace. Není to tedy dějová linka, jež by stála v popředí a definovala jevištní podobu

Oba performeři (Gilles Berger a Paal Viken Bakke) rozehrávají sérii situací, v nichž se sami baví a objevují hučící a syčící vesmír kolem sebe. Kromě jeho zkoumání jej ale také rozšiřují a vylepšují. Jednotlivé skeče jsou jasně oddělené, přesto na sebe plynule navazují Všudypřítomná komika a humor připomínající klauniády oživuje a podtrhává hru s každodenními objekty. Postupně se tak ze špinavého a temného místa stává divoká a dýchající struktura, která svým neustálým rozšiřováním ubírá prostor dvojici mechaniků.

Na konci dochází až k nevyhnutelné explozi způsobující zastavení celého strojového kolosu. Dílenský svět obou energických mužů se zklidňuje a zpomaluje. Stan se noří do tmy a stroj se znovu dává do pohybu Tentokrát ale v posvátně pomalém a mírném tempu, téměř jako by se stroj konečně nechal zkrotit a řádně prozkoumat. Za doprovodu táhlé hudby akordeonu, který si mašinérie ovládá sama, se ve tmě naposledy rozsvítí tlumeným modrým světlem, než zhasne úplně Chování obou mužů, ale naznačuje, že přesně to je něco, co se zkrátka děje každý den, a že se stroj společně s nimi ráno opět probudí, aby začal svou hlučnou každodenní rutinu

Inscenace Garáž norského Cirka Teater a režiséra Espena Dekka je hravým a sympatickým divadelním počinem dokazujícím, že kreativita a zvědavost je základem téměř pro veškerou lidskou činnost a že by se jí neměly klást meze

Norská estetika špíny
klauniáda
4 Tobiáš Waller

Součástí festivalového bloku s inscenací Garáž norského uskupení Cirka Teater byla i diskuse a debata následující ihned po skončení představení Vedl ji Mário Dragoňa, lektor dramaturgie Slovenského národného divadla v Bratislavě. Tedy muž, který na letošním festivalu vedl již řadu diskusí a svým citlivým, trpělivým a až mentorským přístupem se snaží diváky (především studenty základních a středních škol) zapojit a nenásilně je vést k vlastní reflexi a interpretaci viděného.

Podle anotace na stránkách Cirka Teater, podle zařazení do festivalové edice pro diváky ve věku deset až patnáct let a v neposlední řadě i podle složení publika na představení byla Garáž cílená právě na výše zmiňovanou skupinu diváků. Debata se tak odvíjela nejen v režii Dragoňa, ale i studentů střední školy Prvotní ostýchavost a stud se vzápětí vystřídalo celkové nadšení a řekněme i potřeba se vyjádřit.

Tématem diskuse bylo spojení divadla a techniky, což je vzhledem k tématu opodstatněné, a navíc pro studujícího diváka snad i lákavé. Žáci v druhé části debaty s chutí odpovídali na dotazy týkající se využití techniky v rámci inscenační praxe Leckteré znalosti potvrdili a jiné, pro ně cizí, si nechali rádi vysvětlit. Dozvěděli se tak například o principu live cinema a jeho využití na divadle.

Věřím, že snaha vytvářet spojení mezi divadlem a studenty, mladými či dospívajícími je nesmírně důležitá Divadelní edukace i na bázi neformální debaty je přínosná a nabízí lidem v tomto věku více náhledů, a především úhlů pohledu na kulturní a umělecký život v jejich bezprostředním okolí. Tím se pak následně se prohlubuje jejich vnímavost, schopnost reflexe a vlastní interpretace a v neposlední řadě divácká odezva.

Tobiáš Waller
Diskuse po představení Garáž
5

Když jsme ale začali zkoušet, vůbec jsme nevěděli, jak to skončí

Garáž, to je inscenace z norského divadla Cirka Teater odehrávající se pod stanem plným haraburdí. Je to garáž, je to dílna, je to prostor žijící vlastním životem. V něm jsou dva muži (Gilles Berger, Paal Viken Bakker) a jedna slepice. Pak kdovíco ještě.

Jak a kdo přišel s nápadem Garáže?

Gilles: Nejdřív ze všeho byl stan. Dělali jsme novou inscenaci a potřebovali jsme nějaký prostor, do kterého bychom mohli dát věci Potřebovali jsme, aby s nimi šlo cestovat Tak jsme s Espenem Dekem (režisér inscenace, pozn. redakce) začali takový prostor stavět, stejně tak jsme začali psát scénář k naší nové inscenaci.

Paal: Také jsme potřebovali kompaktní prostor pro dva herce Aby se i se světly a s ozvučovací technikou dalo jednoduše cestovat a my jsme mohli hrát všude, kde bychom chtěli. Chtěli jsme udělat takový svůj malý protest. Měli jsme pocit, že divadlo ustupuje technologiím, všechno je najednou digitální, což zanechává takový umělý pocit. Chtěli jsme udělat naši inscenaci se zvuky, s vůněmi i zápachy, využít specifika různých materiálů Aby to byl pro diváky i fyzický zážitek. Samozřejmě chceme aby to byl zážitek i intelektuální, ale to už je pak na vlastním uvažování diváků. To je něco, o co jsme se v Cirka Teater vždycky snažili, a teď to bude od jeho založení už 35 let.

A jaký byl proces, který vedl k podobě inscenace, jakou jsme dnes viděli?

Paal: Na začátku jsme měli spoustu velkých nápadů, když jsme ale začali zkoušet, vůbec jsme nevěděli, jak to skončí Takže následovalo hodně mechanické práce na workshopech s Gillem Něco jsme udělali na jednom workshopu, pak jsme měli další, a chtěli jsme dělat zase něco úplně jiného. Pak jsme se zase vrátili k tomu původnímu. Takže to byl velmi náročný proces, ale pro mě bylo velmi zajímavé být součástí vytváření inscenace úplně od začátku do konce. Lidé si občas myslí, že to, co děláme v Garáži, je nebezpečné. Ale jelikož my Garáž velmi dobře známe, protože jsme ji vytvořili, známe její slabá místa Stojí to na mnoha malých detailech, které se mění s každým představením, je to dynamické, takže my jako herci se musíme opravdu soustředit a být připravení na všechno.

6

Co pro vás Garáž znamená? Je to jenom prostor k objevování nebo něco víc?

Paal: Myslím, že to je na divácích. Moje zkušenost s Garáží za čtyři roky, co ji hrajeme, je, že každý si v tom hledá a vidí něco svého Líbí se mi na tom, že Garáž otevírá otázky, na které vlastně diváci neznají naši odpověď. Také jsme se nechtěli zabývat nějakými morálně těžkými tématy, aby naše inscenace byla přístupná i dětem. Hráli jsme i pro děti od pěti, šesti let, které měly také z Garáže radost.

Co je váš oblíbený předmět v Garáži?

Gilles: Ten velký motor

Paal: Já mám nejradši tu žlutou kachničku. Součástí konceptu Garáže je i recyklace materiálů. Všechny předměty, kromě těch motorů, které občas byly zapůjčené, jsme nalezli v popelnicích. Takže to je vlastně 1,3 tun odpadků.

Poslední otázka: máte doma takovouhle garáž?

Paal: Gilles určitě má. A já si ji brzy zařídím. V divadle děláme s technickými materiály, je těžké to pak nedělat i v soukromí.

Gilles: A v příští inscenaci, kterou budeme dělat, chceme všechny odpadky zkomprimovat do obří kostky. A ta kostka bude žít.

ýna Vinařová
Když jsme ale začali zkoušet, vůbec jsme nevěděli, jak to skončí
7

Samota vs.

Asymetrická plastová maska so zlatou aplikáciou na čele, bielymi kvetmi po bokoch a konármi medzi nimi Ako možno (aj) vďaka nej chápať hlavnú hrdinku, mladú ženu Lopu inšpirovanú mýtickou postavou Penelopou? Nedalo mi nepremýšľať počas celého predstavenia na každej zo štyroch herečiek (Marianna Ďuranová, Ivana Kováčová, Marianna Macurková, Terézia Šusteková), ktoré ju postupne mali na tvári a tak sa vciťovali do jej kože Počas zamýšľania sa napokon nemožno logicky neprísť na kontrastnosť jej jednotlivých prvkov: plast vs zlato, kvet vs. konár. Teda skromnosť vs. bohatosť, láska vs. povinnosť. Aj s týmto všetkým v sebe bojovala Lopa od momentu, keď sa dozvedela, že jej manžel Odysseus (Matúš Hollý) musí ísť pomôcť Menealovi vyslobodiť krásnu Helenu do Tróje

Čo presne sa však stane so ženou, keď ostane zrazu celkom sama a ešte k tomu aj v požehnanom stave? Čo sa stane, keď už aj slúžka stratí návod na riešenie takejto situácie? Vzhľadom k častým psychickým výkyvom Lopy od znudeného online nakupovania detských vecičiek, cez panické záchvaty smútku za svojím manželom, až po hysterický smiech na vtipnom parodovaní rozličných frazém svojej slúžky Ypy by sa dalo konštatovať, že keď zaraz ostala opustená, ostala napokon celkom bezmocná aj voči sebe samej No musí to byť vždy skutočne tak? Musí zakaždým znamenať prejavená ženská zraniteľnosť taký závažný osobnostný defekt?

Nemyslím si, pretože zastávam názor, že práve v slabosti sa ukazuje ozajstná sila človeka, ako to bolo aj v Lopinom prípade. Pretože aj napriek všetkým jej pestrofarebným náladám nakoniec predsa len to všetko prežila Porodila zdravého syna, ale hlavne aj musela prijať simultánnu smrť svojho manžela, ktorá ju napokon prinútila VZOPRIEŤ SA všetkým ďalším potenciálnym stodvanástim uchádzačom o jeho miesto. Lopa viac nechcela zažiť akúkoľvek ďalšiu stratu po toľkom čakaní na príchod svojho milého z bojového poľa...

Lopa teda vo svojej podstate rozhodne nie je taká krehká, ako sa aj z jej nežne pôsobiaceho krémového odevu mohlo prirodzene javiť.

Výnimočnosťou tejto postavy je aj presvedčenie, že interpretácia Lopy bola v jednotlivých hereckých variáciách zakaždým obohatená aj „niečím navyše“ vzhľadom k vizuálnej i charakterovej rôznorodosti konkrétnych žien V tomto kontexte sa napokon dá tvrdiť, že herečky počas skúšobného procesu inscenácie naozaj nezaháľali a k Lope si skutočne snažili nájsť svoju vlastnú cestu

Práca režisérky Ivety Škripkovej je chvályhodná nielen pre pútavo provokatívny výber textu autorky Uršule Kovalyk Ale najmä aj pre kreatívne využívanie mnohých symbolov podnecujúcich k hlbším zamysleniam V tejto súvislosti nemožno nevypichnúť symbol jablka a jeho liečivých účinkov na telo i dušu prostredníctvom jablkovej kúry, či aj niekoľkých dlhých červených špagátov vzťahujúcich sa na dráždivé pocity neistoty z „večného“ čakania

No napriek tomu sa z Lopy nakoniec stala ikona istoty a domova, lebo keď ostala sama a neskôr aj sama porodila Zrejme pochopila, že v tých najťažších situáciách je potrebné sa spoliehať iba sám na seba, pretože vždy bude existovať rad vecí, na ktoré sme predurčení len my a nik iný. Človek je teda už od prírody celistvou bytosťou, preto by ho nemala zastrašiť ani samota!

žena 8 Petronela Brotková

peneLopa:

Záver predstavenia bol tradične doplnený aj diskusiou s hercami i divákmi, ktorú viedla Mgr Lujza Urbancová PhD. Úvodom objasnila, že konkrétne predstavenie je súčasťou novej špeciálnej dramaturgickej línie „Flexxila“ orientujúcej sa na spracovanie starých mýtov v súčasnosti Následne otvorila tému tvorivých zámerov režisérky Ivety Škripkovej s touto inscenáciou A samozrejme v tomto smere nevynechala ani hercov, ktorých sa pýtala na ich vzletné i psychicky náročnejšie momenty počas skúšania

Kľúčová bola napokon aj otázka týkajúca sa najsilnejších momentov z predstavenia hercov i divákov. V tejto súvislosti pre mňa najviac zarezonovalo poďakovanie za postavu slúžky Ypy, ktorá sa vypätý dej snažila po celý čas svojou prítomnosťou nadľahčiť.

Petronela Brotková
DISKUSIA PO PREDSTAVENÍ
9

Tragika ako ju bežne nevidieť

Myšlienková závažnosť (zapredanie vlastnej duše za pocit chvíľkového šťastia) vs. scénická nerealistickosť. Čím ďalej divák vníma, tým viac prirodzene pociťuje aj určité dejové odľahčenie, pravdepodobne kvôli špecifikovanej vekovej kategórii (8+). V tejto súvislosti je však na mieste klásť si otázku, prečo je potrebné mladšej generácii nielen posolstvá faustovského typu väčšinou len uľahčovať a radšej ich priamo nekonfrontovať. Mám tým na mysli trochu väčšie množstvo faktov, no i menšie množstva gigantických hlavových masiek vyvolávajúcich skôr komické dojmy.

Zvolené hlavové masky napokon chtiac nechtiac vytŕčali nielen pre ich objemnosť, ale i pestrofarebnosť. Na krku toho ktorého herca pôsobili tak vysoké i široké, že sa vo výsledku pôsobili skôr ako artefakty, než stelesnenie vážnych postáv, vrátane Fausta

Počas chvíľkových pohľadov do publika bolo napokon aj preto zjavné, že pubertiakov scénické prevedenie až tak neoslovilo, keďže nejeden z nich pevne držal v ruke svoj smartfón, nebodaj sa aj venoval krátkym telefonátom.

V celej hre boli len dve živé postavy Doktor Čierny / Faust (Juraj Bednarič) a Principál (Ivan Gontko) V súvislosti s Bednaričovým hereckým prechodom z úradníka do učenca je chybou pevné psychologické zotrvanie v jeho prvej úlohe. Ako i identická mimika, gestá, chôdza, vrátane totožného kostýmu (tzn sivý oblek)

Jeho Faust sa teda nezrodí na počkanie, ale až postupom čoraz hlbšieho podliehania Mefistovi prostredníctvom získavania výtvarne štylizovaných častí tela, vrátane odevu. Zaujímavý nápad, ale k jeho realizácii žiaľ dochádza až k samému koncu inscenácie Moment prekvapenia sa napokon síce prirodzene dostaví, ale mohol by byť ešte výraznejší od momentu, kedy Doktor Čierny po prvý raz vstúpi na Principálovo javisko Principálovo, pretože to bol práve on, ktorý doslova mechanicky, sediac za pultom tesne pred javiskom, ovládal jednotlivé maskované postavy (tzn. Wagner, Gašpar, Mefistofeles, Pik, Kráľ Portukalský, Kráľovná Portukalská a ďalší). Principál bol zároveň aj obdivuhodným rozprávačom všetkých mužsko ženských postáv, čo vo svojom význame odkazuje na tradíciu starých českých kočovných bábkarov, ktorými je táto inscenácia inšpirovaná nielen po režijnej, ale napokon i dramaturgickej stránke, (názov inšpiračnej predlohy z roku 1876: „Johannes doktor Faust: strašlivá komedie s čertem a jěšte strašlivějším do pekla vzetím ubohého Fausta, při strašném faierverku a hrůzyplném hromobití“) čo sa dá overiť nielen na webovej stránke divadla Potvrdila to aj diskusia s tvorcami.

Pôvodná filozofická téma deja vzhľadom k esteticky nelichotivému vizuálu i gýčovitému šatu postáv nepriniesla katarzný dojem Inscenácia režiséra Mareka Zákosteleckého prináša skôr pobavenie i konfrontáciu s náznakmi irónie.

10 Petronela Brotková

Diskusia

Realizáciu diskusného vstupu na tému divadlo a literatúra mala na starosti pani Brezányová. Diskusie sa napokon aktívne zúčastnili najmä študenti z Katedry bábkarskej tvorby DF VŠMU, vrátane ich pedagógov priateľsky konfrontujúcich niekoľkých hercov z predstavenia (Kristína Povodová, Ivan Gontko, Michal Kalafut) Veľa tínedžerov v hľadisku, žiaľ, po predstavení už neostalo Diskusné témy boli však napriek tomu tematicky rôznorodé i prirodzene obsahovo pestré Teda sa nerozprávalo len o posolstve hry Faust, ale i o tom, ako dlho sa učili hrať i pohybovať v priestore s konkrétnymi atypickými tvárovými maskami, či aj za aký čas sa dá postaviť taká technicky veľkolepá scéna plná komiksových prospektov.

Petronela Brotková
po predstavení Doktor Faust:
Garáž | PENELOPA
Virtuální balada o smrti
12

Michaela

koncept divadla fórum

Další z workshopů uspořádaných v rámci cyklu Tvorivé pracovné stretnutie vedla divadelní lektorka, režisérka, herečka, pedagožka a žena mnoha fascinujících zájmů i profesí Michaela Váňová a pod názvem Divadlo postojov alebo divadlo fórum a jeho využitie v pedagogickej praxi ukryla workshop představující v maximální možné šíři co jen lze stihnout za čtyři hodiny divadlo fórum. Divadlo fórum je fenomén, který zažívá zejména v zahraničí v posledních letech značný boom. Jedná se o divadelní metodu, která pomáhá účastníkům/divákům rozpoznávat, pojmenovávat, zpracovávat a vyrovnávat se s problémy, útlakem, šikanou či jakýmikoliv jinými těžkými životními situacemi. Je to soubor zcela konkrétních technik, které je možné využít jak v práci s dětmi nejrůznějších věků, tak i s dospělými a lze je aplikovat na nejrůznější životní situace.

Velmi pravidelně se ve veřejném prostoru setkáváme s prohlášeními, že se děti ve školách mají učit kritickému myšlení, sebereflexi, tvorbě vlastního názoru, pochopení pro druhé a podobně. Jenže nikde se už nepíše, jak přesně se dají tyto soft skills učit Divadlo fórum je jedním ze zcela adekvátních nástrojů, který může právě s těmito výchovnými cíli pomoci.

Workshop tak přinesl účastníkům řadu zcela nových podnětů impulzů, jak je na Bábkarské Bystrici zvykem říkat Pro všechny zájemce, kteří Tvorivé stretnutie v úterý dopoledne nestihli, se pak ještě sluší upozornit, že divadlu fórum byl věnován také Loutkář 1 2020, kde vyšel mimo jiné i velký rozhovor právě s Michaelou Váňovou

Váňová představila
ráková 13

9:00 13:00 VZDELÁVANIE DIVADLOM (Bábkové divadlo na Rázcestí)

9:00/14:00

POĎME, KIKI! (Základná škola Slobodného slovenského vysielača, Skuteckého 8)

11:00/17:00

NIEKDE INDE (Gymnázium Andreja Sládkoviča)

20:00 SPOVEĎ BACHARA (Bábkové divadlo na Rázcestí)

Festník 23. ročníka medzinárodného súčasného bábkového divadla pre deti a dospelých Bábkarská Bystrica 2022 vydáva Bábkové divadlo na Rázcestí, Skuteckého 14, 974 01 Banská Bystrica.

Redakcia: Adela Vondráková (šéfredaktorka), Petronela Brotková, Kristýna Vinařová, Tobiáš Waller Fotografie: Dodo Šamaj, archívy zúčastnených divadiel Sadzba: Júlia Pecková

Program 28.9. Tiráž