Bábkarská Bystrica 2022 | FEST-IN | Deň štvrtý

„Inscenácia zdramatizovanej predlohy britskej spisovateľky Jill Tomlinson O sliepke, ktorá sa nevzdala v réžii Mariána Pecka má na rozdiel od tradičných rozprávok so šťastným koncom mnoho špecifík, ktoré stoja za povšimnutie.

V prvom rade ide o rokenrolovú hudbu, ktorá sprevádza dej od začiatku až do jeho konca. Rokenrol sa dal vnímať ako skrytá snaha o súznenie tvorcov s prirodzene živou náturou detí Čo napokon aj fungovalo, vzhľadom k takmer po celý čas sústrednému pohľadu malých divákov na rozbesnené javisko Dunivé tóny rokenrolu boli miestami obohatené aj o spev dvoch rozprávačiek príbehu o sliepke Hilde (Ivana Kováčová a Marianna Ďuranová), ktoré sa neskôr zo svojej živej podoby pretransformovali aj do slepačích manekýnov. Vďaka čomu získali ešte väčší priestor ukázať svoj nielen herecký, ale i bábkoherecký talent. Z vodenia ich bábok však nebolo zrejmé, že by sa naň inscenácia zvlášť zameriavala. Nimi vodené sliepky totiž zväčša vykonávali len trhané pohyby hlavou.

Síce bolo evidentným dramaturgickým i režijným zámerom dej primárne koncentrovať na hlavnú postavu, sliepku Hildu, ako takú, vo výsledku bolo menším sklamaním, že aj ostatné bábkové postavy vzhľadom k ich odlišnému spôsobu vodenia nepôsobili natoľko živé.

V tomto kontexte bol však výnimkou menší manekýn stelesňujúci starého muža, asfaltéra. Pôsobil vierohodne nielen vzhľadom k svojej atypickej konštrukcii kašírovaná hlavička i ruky s realistickými stareckými vráskami, ale najmä aj pre svoj košeľový odev v ľudskej veľkosti. Jeho postava vcelku síce pôsobila zvláštne kontrastným dojmom, ale aj napriek disproporcii z nej bolo cítiť dušu, na čom má zásluhu práve aj vodenie tejto bábky dvoma herečkami.

Rozprávačky napokon vynikali aj pre svoje tmavé outfity skombinované s čipkovanými i sieťovanými detailmi, ako napr. topy, rukavice, či aj pančuchy. Zvolený rebelský štýl síce trefne korešpondoval s cítením rokenrolu, avšak berúc do úvahy detského diváka, pre ktorého je táto inscenácia primárne určená, tieto módne prvky do istej miery pôsobia aj značne vyzývavo. Tvorcovia tak pomyselne otvárajú aj otázku kontroverzie pred vonkajším svetom

Najväčšou pozoruhodnosťou inscenácie bola ale prirodzene už niekoľkokrát spomínaná sliepka Hilda, ktorá počas putovania na päť míľ ďaleko za svojou tetou a jej kuriatkami napokon nezíska len väčšiu fyzickú kondičku, ale aj prejde významným morálnym prerodom, pretože aj napriek všetkým pocestným peripetiám so smetiarskym autom, či aj asfaltovačom, nestratila odvahu ísť za svojím cieľom

Hilda tak v deji zažíva prechod od večnej zvedavej a neposednej k pokojnému a vyrovnanému zvieraťu tešiacemu sa na blížiaci sa príchod svojej vlastnej rodiny.

Postava Hildy okrem iného vynikala po technickej i vizuálnej stránke zároveň. Ako jediná bábka (opäť manekýn) bola totiž takmer po celý čas nevyhnutne pripútaná na telo jej bábkovodičky Márie Šamajovej, vzhľadom k ich vodeniu nôh zvieraťa. Šamajová ich totiž vodila mimoriadne svojským spôsobom tak, že si zakvačila Hildine pazúriky medzi svoje prsty Vďaka čomu sa bábke podarilo odprezentovať v skutočne pútavejšom rozmere.

Príbeh o Hilde je teda príbehom o odvahe. O vytrvalosti a radosti z poznania. ...že všetci v sebe vlastne máme odvahu, len ju stačí objaviť!

Diskusia po predstavení O sliepke, ktorá sa nevzdala:

Diskusný príspevok k predstaveniu viedla ďalšia hostka Festivalu Adéla Vondráková, dramaturgička Městského divadla Kladno a teatrologička Vondráková s malými zvedavými divákmi priateľsky komunikovala na viaceré témy predstavenia, vrátane ich názoru na hlavnú hrdinku Hildu, či s nimi aj otvorila otázku odvahy a atribúty takého človeka. Deti aj vďaka týmto otázkam napokon dospeli k záveru, že každý v sebe predsa máme strach a stopercentne odvážny človek vlastne neexistuje Veď ani princezná Elza, či Superman, predsa nevedeli byť zakaždým takí silní. Všetci sme len ľudia...

No tiež treba pamätať na to, že aj v našich slabostiach sa veľakrát ukrývajú znaky sily a odhodlania. Stačí len neustále objavovať a nebáť sa v rámci svojich možností

Marián

Deti si zaslúžia našu pozornosť

a predovšetkým pravdu.

Krátky festivalový dialóg s umeleckým šéfom a režisérom Bábkového divadla na Rázcestí v Banskej Bystrici Mariánom Peckom približuje pohľad na jeho najnovší inscenačný titul O sliepke, ktorá sa nevzdala (premiéra: 30. január 2022); od britskej spisovateľky Jill Tomlinson. Autorka je jedinečná pre prínos nevšedných i citlivých tém do detského sveta. Napriek originálnemu rukopisu jej meno však na Slovensku dodnes príliš nerezonuje.

Prečo ste sa rozhodli inscenovať práve tento titul?

Jill Tomlinson je zaujímavá autorka, ktorá písala hravým, kreatívnym a fantazijným spôsobom. Páčilo sa nám, o čom hovorí s deťmi. V našom divadle sme ju inscenovali už druhýkrát. Prvou inscenáciou bola predloha O malej sove, ktorá sa bála tmy (2019), ktorá bola o tom, ako sa dá prekonať strach. Lebo keď zistíme, čoho sa bojíme, častokrát prichádzame aj na to, že sa vlastne niet čoho báť Postava Sliepky z druhého inscenačného titulu O sliepke, ktorá sa nevzdala (2022), mi prišla ako veľmi sympatická hlavná hrdinka. Vďaka čomu sa napokon dalo o sliepkach zistiť aj mnoho iných zaujímavých vecí. Je to príbeh o tom, ako si vysedela svoju rodinu. Čo všetko pre to musela prekonať. Najdôležitejšie však bolo, že sa nevzdala a vždy sa pokúsila ísť ďalej Je dobré hovoriť o takýchto témach s deťmi, pretože neúspechy prídu vždy a budú rôzne. Treba si na ne zvyknúť a aj na to, že vzdať sa nie je to najsprávnejšie riešenie.

Hilda mala všetky ľudské črty, ktoré nami vládnu. Ale nebola zlá, falošná, zákerná, protivná, či nepriateľská... Všetky ostatné hendikepy, ktoré človek má sú prirodzené a preto aj odpustiteľné Hilda bola veľmi sympatická aj vo svojich slabostiach i nie úplne najbystrejších rozhodnutiach. Nemyslím si, že mala nejaký nedostatok, za ktorý by sa na ňu bolo treba hnevať.

A prečo ste sa do tejto úlohy rozhodli obsadiť práve Máriu Šamajovú?

Lebo Majka je komediantka. Má veľmi svojský zmysel pre humor, ktorý mi vyhovuje. Tiež veľmi rada hrá pre deti. Myslím, že najradšej zo všetkých svojich postáv sú tie, ktoré hrá pre deti. Je to veľmi šikovná, talentovaná herečka a zároveň skvelý človek, s ktorým si rozumiem Sme priatelia

Aká dejová pasáž je pre vás najsilnejšia?

Mám rád celú etudu s valcom Je to pôsobivé, dobre je to prepojené s hudbou Mám rád aj časť, kedy sa Hilda prilepí do smoly. Skvelý je asfaltér, ktorý sa zo suda neskôr vynorí.

Má hlavná postava Hildy aj nejaké negatívne povahové vlastnosti?

Aké témy by ste ešte radi s deťmi v divadle rozoberali?

Všetky. Napríklad?

Všetky dôležité: slobodu, lásku, bolesť, smútok, plač, poznávanie...

Aké sú vaše najbližšie inscenačné plány?

Čakám, čo život prinesie. Táto doba je zaujímavá a inšpiratívna. Výzvou ostáva nájsť kľúč k tomu, ako hovoriť o vážnych veciach s deťmi. Lebo deti si zaslúžia našu pozornosť a predovšetkým pravdu. A správne zvolenú cestu, ako s nimi komunikovať. Lebo skôr či neskôr im vstúpia do životov vážne veci a pokiaľ sa to dá, je dobré byť na ne pripravení A kde môže byť príjemnejšia príprava pre život ako v divadle?

rozhovor : Petronela Brotková

Marián Pecko: Deti si zaslúžia

predovšetkým pravdu.

Je tma. Je tma i když otevřu oči. Nevidím nic. Slyším jen kroky ostatních slepých diváků kolem mě. Ale přede mnou? Nic než tma. Po pár nejistých krocích mě neviditelná osoba dovede kamsi mezi zvuky šumějícího lesa. Pod nohami mi křupou větve, kolem mě švitoří ptáci a všude jemně pofukuje vítr hrající si s bujícím lesním porostem. Teplé něžné ruce mě trpělivě usazují na dřevěnou židli kdesi na lesní mýtině. Jsem v lese, ale zároveň vím, že ne. Jsem přeci na jevišti, a právě začíná další část programu letošního festivalu Kto rastie v parku?

Takto nějak se patrně cítil uměle oslepený divák na inkluzivní inscenaci studentů Kyjevské národní divadelní, filmové a televizní univerzity I K Karpenka Karého Jenže těch (ne)nevidoucích bylo jen devatenáct tedy tolik, kolik bylo k dispozici masek na oči a židlí na jevišti. Zbytek diváků, mezi nimi i já, byl usazen do hlediště, z něhož měl šanci nahlížet na fascinující hru ukrajinských studentů. Lépe řečeno hru, v níž vedli a animovali diváky na exkurzi do slepoty.

Inscenace Kto rastie v parku? cílí na lidské smysly Těch základních je pět, tedy hmat, chuť, čich, sluch a zrak. Jenže co když právě o zrak přijdete? Projekt režisérky Kateryny Lukianenko pracuje s inkluzí slepých a slabozrakých lidí do společnosti a v podstatě má dva cíle, tudíž i dvojí základní sdělení. Prvně nabízí lidem možnost zažít smyslové vnímání slepého člověka a za druhé cílí na prohloubení jeho smyslových vjemů a možná i na zesílení smyslu šestého Je jím intuice? Vzpomínky? Je to náš soukromý vnitřní svět? Možná ano, možná ne. Jde ale o to, že šedesát minut v totální tmě s sebou zkrátka určitou transcendentální hodnotu přináší Jakou, si však musí divák interpretovat sám.

Na scéně vzniklý les byl tvořen větvemi a listy pokrývajícími celou podlahu ohraničenou židlemi vyskládanými po třech stranách V rozích hnědé kovové sloupy ozdobené listy evokující stromy, hrací prostor uzavíraly. V místech okolo se pohybovaly performerky s předměty, jimiž dotvářely atmosféru jarního háje, ať už to byly rozličné hudební nástroje či přírodní materiály. Klíčový byl pak právě smyslový kontakt s návštěvníkem usazeným na židli Tu poslouchal sladké písně o jaru, tu byl vprostřed bouře a zkrápěl ho déšť, tu ochutnával zas sladký med. Umělkyně hrající svou nevinnou loutkovou hru se slepým divákem vytvářely intimní lesní prostor plný zpěvu, smíchu, chutí, šepotu, hmatových vjemů a cvrlikání ptáků.

A i když se v představení mluvilo v ukrajinštině, jíž většina návštěvníků nerozuměla, inscenace promlouvala i tak Hovořila o malé rostlince a o něčem odlišném, co se nachází v cizím prostředí Hovořila o potřebě společenské inkluze a obnažovala člověka spoléhajícího se na své schopnosti a dispozice Vedle něj však vítala člověka otevřeného novým zážitkům a odlišnému pohledu na svět okolo nás.

Diskuze po představení Kto rastie v parku?

Po představení proběhla i diskuse vedená divadelní kritičkou a dramaturgyní, Adélou Vondrákovou. Avízovaným a z inscenace logicky vzešlým tématem byla inkluze v divadle a její podoby. Debatovalo se především o tom, o jakém divákovi vůbec mluvíme, hovoříme li o inkluzivním divadle a jakým způsobem by vůbec měla tato inkluze probíhat. Po silném emotivním zážitku z inscenace ukrajinských studentek zaznívaly názory a podněty umírněné a procítěné, nikoliv však nezajímavé Tím lépe pro debatu otevírající takto citlivé téma.

Tobiáš Waller

Neanimujeme loutky, ale spíše prostor

Inscenace Kto rastie v lese? režisérky Kateryny Lukianenko není klasickým divadelním audiovizuálním počinem. Počítá totiž s diváky se zrakovým postižením, a celý divadelní zážitek probíhá skrze ostatní smysly sluch, čich, hmat, chuť. Také si ale klade za cíl divákům (zejména dětem) život zrakově postižených přiblížit. A to skrze příběh o rostlince, která vyroste v parku, kde se cítí trochu jiná.

Vaše inscenace je inkluzivní a i diváci se zrakovými postiženími si ji mohou užít. Jak vás napadlo pustit se do takového projektu?

Byl to předmět mého výzkumu. Učím na univerzitě, potřebovala jsem se studenty udělat nějaký divadelní experiment Začala jsem přemýšlet o tom, že bych udělala něco inkluzivního, protože to na Ukrajině opravdu potřebujeme. Taky jsem chtěla experimentovat s loutkovým divadlem. My sice neanimujeme loutky, ale animujeme prostor. Lidé vyjdou z představení, a diví se, že doopravdy nejsou v parku.

Máte pocit, že jinak divadlo inkluzivní není? Že podobných projektů, jako děláte vy, by bylo potřeba víc?

Ano, myslím, že je to docela problém Mám pocit, že takové projekty jsou dost potřeba, i například v rámci divadla pro děti. Je důležité, aby se děti dozvěděly, že lidé jsou různí a že je to normální. Je důležité, aby s nimi o tom rodiče mluvili. I dospělí mezi sebou by o tom měli mluvit.

Jak děti reagují na vaši inscenaci?

Dneska přišlo 44 dětí, což je o dost víc, než pro kolik diváků je inscenace dělaná. Bylo jim kolem pěti let. Naše inscenace je ale spíše pro děti od osmi, deseti let. Ale myslím, že to bylo v pořádku, protože po představení byla diskuze Děti říkaly moc zajímavé věci Nejdřív si chtěly sundávat masky „protože nic neviděly“. Ale potom diskutovaly o slepých lidech, o lidech s postižením.

Slyšela jsem (neviděla jsem), že jste byla po celou dobu představení přítomná a trochu si herce ještě režírovala. Pracujete takto normálně?

Ano, takto to dělám vždycky. Je to něco jako dirigování. Je to dost důležité, herci se pořád hýbou z místa na místo, je potřeba, aby všechno bylo přesně načas Je potřeba, aby viděli na všechny diváky, kdyby se něco dělo. Já musím zůstat soustředěná po celý proces a kontrolovat, jestli se neděje nic nebezpečného.

Neanimujeme loutky, ale spíše prostor

Je ve vaší inscenaci příběh důležitý? Protože se přiznám, že z mé strany tam byla docela jazyková bariéra a moc jsem ho nepochytila. Stejně jsem si ale představení užila, nasávala jsem atmosféru, používala imaginaci… Ale moje otázka zní: co, nebo kdo roste v parku?

Předloha byla od současného ukrajinského spisovatele pro děti. Vypráví příběh malé rostlinky, která vyroste v parku, ale neví, kdo je. Potřebuje to zjistit. Ptá se stromů kolem, které jí povídají o tom, jak jsou jedinečné Produkují třeba med a džus, kaštany V tom se ale ona pořád nenachází a je z toho velmi smutná. Potom ale potkává strom ginkgo, který je velmi vzácný. Ten strom má listy ve tvaru srdce. Řekne rostlince, že je také ginkgo, že je jedinečná. Že v parku jsou jediní dva svého druhu. Že je dokonce na seznamu chráněných druhů Po tom, co v inscenaci proběhne tato konverzace, sundáváme divákům pláštěnky Pak řekneme každému divákovi, že je jedinečný. Každý to potřebuje o sobě vědět.

rozhovor : Kristýna Vinařová

Představte si cibuli. Pak papriku, cuketu, baklažán, rajčata, tymián, bazalku a oregano. Dalo by se z toho uvařit francouzské ratatouille. Nebo by se taky dala rozpoutat válka. Kdyby se nejednalo o bylinky a zeleninu, ale města k dobytí. Druhou možnost zvolili tvůrci z Divadla Piki. Inscenace Kataríny Aulitisové a Ľubomíra Piktora Plechová Mína je adaptací stejnojmenné moderní pohádky spisovatele Pavla Hrnčíře. Ten ji psal s myšlenkou na africké reálie, kde válka děti nejen ovlivňuje, ale děti musí být i její aktivní součástí.

Představení začíná malichernou hádkou o cibuli. Herci a zároveň autoři inscenace sedí u velikého bubnu, který využívají jako stůl Naklánějí ho, aby se cibule kutálela na jejich stranu Na první pohled nevinné hrátky se stávají naléhavějšími Napětí se stupňuje, což herci ilustrují bubnováním paličkami, které se se zvyšující agresí obou stran zrychluje a nabývá na hlasitosti. Rytmus a hudba je důležitou součástí inscenace. Performeři ji využívají nejen k ilustrování houstnoucí atmosféry, ale i jako podkres animace loutek a předmětů Otírání o činely evokuje otevírání dveří, když po nich vodiči „chodí“ loutkami vojáků, které měly nohy z paliček, jako by zněl vojenský pochod.

Samotný příběh je vlastně docela jednoduchý Holčička potká cestou domů opilého vojáka, kterému dá napít vody. On se jí chce nějak odvděčit, tak jí dá minu. Holčičce připomíná zbraň plechovou kočičku a hned si k netradičnímu dárku vytvoří vztah. Pojmenuje ji Mína. Maminka následně posílá dívku kvůli válce pryč z města a dívenka odmítá bez své nové kočičky jít Mezitím se voják, který jí nebezpečnou hračku dal, probouzí a dochází mu závažnost situace. Vydává se dívku hledat a jeho zase hledají ostatní vojáci kvůli podezření z dezerce. Tak začíná napínavá honička, která jelikož jsme pořád v pohádce dobře dopadne.

Není to ale příběh, který je na inscenaci to nejocenitelnější Je to hravost a preciznost, s jakou ho oba herci zpracovávají. Animaci loutek doplňují vlastním herectvím gesty, mimikou, hlasem. Hrají na celou bicí soupravu a posléze i na dívku loutku, jelikož je vlastně píšťalkou Celou inscenací je provází humor i schopnost improvizace když hercům omylem upadne palička představující vojákovu nohu, mají ve svých řadách jednoho přiznaného mrzáka. Na diskuzi po představení byli i diváci, kteří sice nerozuměli slovenštině, ale hluboce oceňovali inscenaci právě pro loutkářský um obou tvůrců a jejich neuvěřitelnou hravost Prý potom ani nebylo třeba vnímat válečný kontext, který vycházel z textu Dle mého názoru je ale schopnost zpracovat takové téma tak kreativním a zároveň odlehčeným způsobem ještě větší umění.

Divadlo Continuo patří k pravidelným hostům na Bábkarské Bystrici třeba v roce 2016 tu Continuo hrálo představení Den osmý, v roce 2018 pak Poledne. Letos přivezlo divadlo svou inscenaci z roku 2020 Hic sunt dracones: „Vizuální báseň s prvky magické obrazivosti, absurdity a grotesknosti,” jak hlásá anotace.

Inscenace podle tvůrců tematizuje sny, obavy, tajné tužby, myšlenky a vzpomínky. Režisér Pavel Štourač a výtvarnice Helena Štouračová připravili pro diváka jakousi scénickou introspekci, která má zavádět diváka do míst uvnitř lidské mysli. Jde o tanečně pohybovou inscenaci opírající se o práci s loutkou a materiálem, která přináší vše, na co jsou u Continua diváci zvyklí

Tělo se v inscenaci stává jakousi rozložitelnou strukturou, jejíž jednotlivé části žijí vlastním životem, mnohdy spolu bojují nebo vstupují do vztahů. Někdy je tělo přítelem nabízejícím spoustu možností, jindy překážkou či vězením, které zobrazuje třeba herečka oblečená v pevném korpusu torza Některé metafory jsou složitější, jiné zcela výmluvné. Inscenaci však nelze upřít odvaha, s níž se v rámci tanečního žánru vzdává tělesné celistvosti a vydává se cestou dekonstrukce.

Důležitou součástí inscenace i diváckého zážitku je pak zvuková složka, která vzniká živě na jevišti. Záměrně nepíšu složka hudební která by se v rámci tanečního představení nabízela Jedná se spíše o strojové ruchy, šramot a vesměs nepříjemnou kakofonii zvuků, které místy přecházejí v hudbu. Jakub Štourač vytváří zvukový plán inscenace živě na jevišti a používá řadu zajímavých nástrojů, z nichž ani všechny nedokážu rozeznat. Jsou ale mezi nimi třeba tři metronomy, elektrický zvonek, smyčec a zajímavý zvukový efekt vytváří třeba i míček kutálející se na dně velké nerezové mísy Zvuková složka podporuje pocit strojovosti, který je jednak otištěn v tématu inscenace ale je i součástí choreografií

Hic sunt dracones je další z řady inscenací, která potěší skalní fanoušky Continua Ostatně Continuo má svou stabilní diváckou základnu, která je za léta působení divadla na jeho specifický jazyk zvyklá. Pro diváky externisty může být tato „vizuální báseň” srozumitelná hůře, protože nabízí jen velmi málo (dramaturgických) vodících linek a klíčů a spoléhá se spíše na sílu asociací. Zcela zásadní vadou na kráse inscenace je ale její výtvarné zpracování Je sice působivé, plné fascinujících vizuálních obrazů a nápaditých výjevů jen bohužel mnohdy nejde o nápady z dílny Continua Inspirace tvůrců v díle Philippa Gentyho, zejména v jeho Nehybných cestovatelích (1995, v Praze hostovalo v roce 2011), je nepopiratelná a pohybuje se v rovině přímých citací. Citované obrazy pak navíc patří k tomu nejvýraznějšímu a nejpoutavějšímu z celé inscenace Zkrátka, do oblasti neprozkoumané a nebezpečné, tedy mezi zmíněné draky, se Continuo vydalo (snad) v rovině tématu Po formální stránce putuje Continuo po cestách známých roky, ne li desetiletí

Sunt Dracones

Po představení následovala už tradičně diskuze s tvůrci, kterou vedla ředitelka Divadla Štúdia tanca a které se zúčastnili herečky Sara Bocchini, Kateřina Šobáňová, Ludmila Ješutová a Diana Khwaja a autor hudebního doprovodu Jakub Štourač. Tvůrci představily jednotlivé obory, činnosti a projekty Divadla Continuo i Švestkový Dvůr v českých Malovicích, kde divadlo sídlí a tvoří Herečky upozornily na možnosti letních projektů, do kterých se můžou hlásit i zájemci zvenčí. Následovala krátká diskuze s diváky

Adéla Vondráková

Synkreze divadla a vzdělávání Zařazení dramatických výchovných postupů do základního i středoškolského vzdělávacího systému. Hledání nejlepších vyhovujících cest a způsobů pro propojování edukačních a dramatických postupů To jsou ve slovenském divadelním prostředí silně rezonující témata a především témata tvořící základní tematický rámec letošního ročníku festivalu Bábkarská Bystrica

Ve čtvrtek ráno se tak mohli zájemci z řad pedagogů a pedagožek 1 stupně základních škol i zájemců z širší veřejnosti zúčastnit Tvořivého pracovního setkání na téma vzdělávání divadlem. To proběhlo pod vedením divadelní lektorky Barbory Jurinové z bratislavské organizace EDUdrama, tedy organizace zaměřující se na edukaci prostřednictvím divadelního zážitku. Koncipováno bylo jako ukázková a pečlivě vystavěná hodina v podobě, v níž je nabízena zájemcům z řad škol či vzdělávacích institucí Sami účastníci představovali žáky prvních stupňů a mohli si tak na vlastní kůži zakusit přímé začleňování dramatických prvků do vyučování.

Jurinová s účastníky rozvíjela příběh založený na knize autorky pro děti Jaroslavy Blažkové. Žáci ale mohou děj Ohňostroje pre deduška sami ovlivňovat a interpretovat a vzhledem k tomu, že se jedná o výuku s prvky představení, nikoliv o klasické představení, může lektorka kdykoliv do děje vstoupit, děti usměrnit či jim leccos dovysvětlit

Na workshopu od začátku do konce panovala energická a sdílná atmosféra Z nadšení a zájmu jednotlivých zájemců a zájemkyň byla pak jasně čitelná lokální potřeba změnit obecný přístup ke vzdělávání divadlem, a to jak na poli společenském tak především na tom politickém.

Tobiáš Waller

9:00/14:00 OKOLOLO (Bábkové divadlo na Rázcestí)

10:00 DISKUTUJEME O FESTIVALE (Bábkové divadlo na Rázcestí)

18:00 SINI (Akadémia umení)

20:00 PANOPTIKUM (Divadlo Štúdio tanca)

Banská Bystrica.

Adela Vondráková (šéfredaktorka), Petronela Brotková, Kristýna Vinařová, Tobiáš Waller

Dodo Šamaj,