dust you off {nejchytřejší kecy} Minehead, pátek. Dorazila jsem těsně po poslední chvíli. Děsivá cesta z Bristolu, celé poslední dva dny, co jsem nespala, byly hrozné. Nemyslím, že pAper chAse někdo o půl druhé v noci považoval za vrchol festivalu, ale i tak jsem zírala v extázi. Třásly se mi kolena a pořád jsem si opakovala: „Tyvole. Tyvole jo! JO!“ Všech 56 289 hodin, co jsem od loňského koncertu strávila s jejich muzikou, dávalo najednou smysl. Naživo jsou tisíckrát lepší než z nahrávek, které nicméně i tak uctívám jako božstvo. Zbytek festivalu jsem v každé vteřině ticha slyšela: Dust you off, send you off, get your brrreathinnnnn’! Uff. Nevím, jestli to vůbec vypovídá o tom, jaký byl koncert. Myslím, že to bylo fajn. Norimberk v úterý. Mnohem lepší po stránce fyzické kondice a už jsem nebyla tak nervózní, ale každé projevení účasti silněji než jen samotnou účastí bylo v kontextu chování publika klubu K4 divné. Dobrá zpráva byla, že kapela je ve formě, takže se mi to v pátek nezdálo. Do nasamplovaných nezahratelných věcí a hnusných zvuků hystericky ječí peroxidové psycho Congleton a tváří se u toho, jako by ho někdo bodal kuchyňským nožem do zad, klávesák mu dělá hlasovou zálohu, když se v refrénech pokládá na zem nebo se sápe po čtyřech na bící, ze kterých lítají třísky. Jediný Bobby (který ale nedal z ruky basu, takže smyčce se nekonaly, což je škoda) po koncertě nevypadal jako z vrhu sušičky. Publikum bylo, jak jsem řekla, nezvykle decentní, což je na podobných koncertech poněkud kontraproduktivní. Asi to bylo i tím, jak si Congleton utíral zpocenou tvář značně jetým kapesníkem, re-re-re-re-recyklovaným ve špíně zadní kapsy jeho kalhot, a pak ho za kňourání Don’t you wish you had some more? nabízel lidem v jeho dosahu. Nikdo ho kupodivu nechtěl a každý ještě pro jistotu udělal další krok od pódia. Nezahráli toho pravda moc (a z prvních dvou desek vůbec nic), ale stačila hymna We Know Where You Sleep a bylo to tam. Sice chystají novou desku (o přírodních katastrofách!?), ale z té zazněly jenom dvě skladby. Sedmička v úterý? Popravdě řečeno jsem sázela na to, že tohle bude z těch dvou koncertů, co s Křepim na jaře zaštiťujeme svým jedinečným know-how, ten lepší. Ale Pissed Jeans to v pátek zabili, takže se pAper chAse budou muset zasnažit. Fanoušci posledních desek budou nadšení, lidi, co je uvidí poprvé, lehce paralyzovaní, lidi, co je nesnáší, je budou dál nesnášet, a teoreticky budou všichni spokojení. To říká zapůjčená křišťálová koule. A na to odpovídá jedna skladba pAper chAse: Anything can happen! Anything can go wrong! WRONG!
lover, are you in a safe place tonite? {18. května 2011, 07:12} Člověk by řekl, že o pAper chAse píšu pořád, ale není to pravda. Většinu textů jsem dala dohromady v rámci proma na koncerty, které odehráli v minulosti v Praze, recenzi poslední desky mi na Freemusiku vyfoukl Petr Michl, takže jsem to nakonec psala jenom do A2 (průšvih byl, že přeložili názvy písniček, což je, kromě toho, že blbost, taky strašně delikátní záležitost, a vždycky, když na text narazím, je mi líto, jak