Page 1

HUDEBNÍ ČASOPIS #29 | 99 Kč | 4 EUR

IGGY POP KITTCHEN BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB DEVENDRA BANHART YEAH YEAH YEAHS ASYMMETRY THE KNIFE


Aleš Stuchlý Jiří Špičák Jan Bárta sobota 17.00 repríza

Generátor hudebních novinek na Radiu Wave

wave.cz


íp ročn řeplat n

kurtvile.com

PLEASE THE TREES

oonu + ull M lís t éF za speciální cenu

oncert na k ek

ch

z

699 Kč

c

i@

.c

+ guest

& The Violators

(USA/Matador)

fu

ll m

oon mag

az

in

e

(CZ/Starcastic)

pleasethetrees.com V

PREDPRODEJ VSTUPENEK: Ticketportal, Ticketpro Lucerna Music Bar Ticketstream Rekomando

PO/MON

17. 6. 2013

ve

20:00

Lucerna Music Bar, Vodickova 36, Praha 1 V

scrapesound.org

musicbar.cz 

001


48th Karlovy Vary International Film Festival June 28th – July 6th 2013

002

www.kviff.com


P 19.06.2013 ARENAPRAHA PRAHA 19. 06. 2013TIPSPORT TIPSPORT ARENA support support a Charm Music presentation by arrangement with 13 Artists

a Charm Musicwww.portishead.co.uk presentation bywww.charmmusic.cz arrangement with 13 Artists www.portishead.co.uk www.charmmusic.cz



003


004


hnací silou jsou obavy ROZHOVOR KITTCHEN TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Maskovaný kuchař před dvěma lety udělal malý krok pro lidstvo a velký krok pro sebe. Z oblíbené a relativně bezpečné kuchyně se pod přezdívkou Kittchen vydal do reálného světa s plnou nůší poetických obrazů a decentní ironie. Pečlivě připravené Menu výrazně osvěžilo českou hudební scénu, rok nato následovala paleta variací od jiných mistrů oboru nazvaná Dezert a skrytou identitu kuchařského mistra doprovázel neméně poutavý příběh složený z klipů, fotografií a krátkých povídek, pravidelně uveřejňovaných na webu kittchen.cz. Právě tady najdete volně ke stažení všechny vydané nahrávky, včetně nejčerstvější Radio. Po dvou letech, téměř na den přesně, přichází Kittchen s novým jídelním lístkem. Znovu jde o dokonale sestavený lístek, snad i pestřejší a zajímavější, s výraznými stopami temného humoru na pozadí chmurných apokalyptických vizí. Kittchen má dokonalou chuťovou paměť, skvělý odhad a hlavně má za ušima. Tvoje novinka zní tvrdě, dokonce bych řekl přísně. Hravost debutu se neztratila, ale z Radia jde chvílemi až mrazivý pocit, celé album mi přijde mnohem naléhavější než Menu. Takhle jsi to chtěl? Ano, i když to nebylo plánované. Kittchen funguje trochu jako automatické kreslení, základy písniček společně s textem vznikají většinou najednou, překotně, v takovém praštěném nekontrolovaném nadšení. Bývá to zábava. Netrápím se s tím. Ani si neplánuju dopředu, co by mohlo

top story: kittchen

vzniknout. Využívám moment překvapení. Teď na poslední chvíli vznikly dvě nové písničky, dvě staré musely ven. A ještě před týdnem nebylo úplně jisté, které to budou. Takže si takhle těsně před vydáním už moc neumím představit, jak Radio působí jako celek. Asi bude temnější. Ale pod všemi těmi truchlivými hymnami je i spousta legrace. V některých momentech se mi zdá, že z alba zní trip-hop, možná dokonce postrockové zvukové stěny. Zní to tak masivně, že by na koncertech mohly být klidně tři kytary... Primárně to souvisí s tím, že jsem na Menu nedokázal nahrát plný zvuk. Většinou jsem všechno brnkal na sucho na Jolanu přímo do MacBooku, takže mi pak chyběla hromada frekvencí. Celé to spíš chrastilo, což jsem řešil brutálním zkreslením všeho. Takže to začalo navíc ještě šumět. Krása naprostá. Akorát pár písniček nemůžeme na koncertech s těmi původními podklady vůbec hrát, protože se to z reproduktorů sype jako písek. I tentokrát jsme na desce takhle hrubě nahrané kytary a zvuky nechávali, ale měli jsme zároveň možnost zaznamenávat je opravdu věrně. Jednak mi Tomáš poradil, jaký si mám koupit externí mikrofon, jednak jsme měli kromě mé kuchyně ještě další tři v terénu. Jednu v Kopřivnici ve studiu Animan, druhou v Beskydech na hotelu Portáš a třetí v Úštěku na Gotickém dvojčeti. Radio díky věrnějšímu záznamu zvuku zní mnohem víc jako ty písničky, co mi hrají v hlavě. A je docela dobře možné, že reálnější a hutnější zvuk přispívá i k tomu, že mohou znít naléhavěji a tísnivěji.

Vaří se ti lépe samotnému, nebo ve společnosti? Písničky se většinou objeví, když jsem sám. Když mám úplně volné dopoledne a vytáhnu si nějaký ulovený zvuk a pouštím si ho a prokládám to domácími pracemi a sledováním filmů a koukáním z okna. Po nějaké době se z těch zvuků začíná stávat písnička. Když to jde dobře, je většinou večer skoro hotová. Když ne, tak se smaže nebo se strčí do mrazáku a nechá na později. Miluju takové dny. Ale když přijedu s kufrem na prodloužený víkend do Kopřivnice, přes den jsme ve studiu nebo stříhám u Toma doma videa nebo se jdeme s jeho krásnou rodinou projít do kopců nad městem, opečeme si na ohni Jadel a pak se procházkou vrátíme zase do studia, je to taky úžasné. Velký klid, velká svoboda, skoro jako když jsem a pracuju sám. Tomáš je otevřený a podporující. Vím, že když se rozejdeme v názorech, není za tím žádný uskřípnutý ego, ale nápady, na který bych nejspíš sám se svými zkušenostmi a historií nepřišel. Dost na něj dám, důvěřuju mu. Na druhou stranu máme takové pravidlo, že ve sporných momentech zůstává rozhodnutí na mně. Tomáš se studiem strašně dobře zachází, ostatně stejně jako s nástroji, na které hraje. Všechno jde rychle a snadno, účelně. Umí během chvilky nastavit mikrofon, ví, co kam zapojit... takže když nahráváme spolu, mám super servis. Navíc si toho moc nemusíme říkat, operujeme na stejných vlnách. Někdy je to až trochu strašidelné, většinou docela psina. Prozraď, kolik toho vzniklo v kuchyni? V kuchyni vznikla podle mě tak třetina


desky. Hlavně ta první. Spousta zvuků zůstala, pár jsme jich přihráli. Některé písničky, které byly z kuchyně komplet hotové, jsme natočili úplně znova. Špatně se to počítá, ale třetina z kuchyně, to mi tak sedí... A jaký kuchyňský nástroj používáš nejčastěji? Nejoblíbenější a nejčastěji používaný je asi stůl. Nejpřirozenější a nejbližší bicí souprava. Většinou na něm stojí komp, takže je ta souprava permanentně nazvučená vestavěným mikrofonem. A bubnovat na stůl umíme všichni, že jo. Jinak jsem hodně používal iPhone na nahrávání zvuků v terénu, v tramvaji, všude. To mě přivádí k songu Pod Prahou, který mi připomněl celkem populární fantasy Pavla Renčína Městské války. Znáš? Městské války neznám, ale podle názvu mě asi budou bavit. Půjčíš? Jasně. Tak proč Pod Prahou? Začátek Pod Prahou vznikl v tramvaji číslo 26 cestou ze Strossmayerova náměstí do Strašnic. Do telefonu jsem si potichu nazpíval první sloku tak, jak postupně přicházela. Pak do sebe během pár dní zapadl text a v Kopřivnici jsme to celé dali dohromady. Pod Prahou, pod takovou tou Prahou, co tam jedeš na výlet s rodiči nebo se školou, pod Prahou s Vyšehradem a Václavákem a Hradčanama je podle mě mnohem větší, barevnější a plastičtější město. Obrovské, zašlé, staré, všechny ty kočkami prochcané dvorky, zatuchlé nonstopy, podchody. Holky s velkýma vyjetýma očima a křivým úsměvem, nervózní chlápci, co postávají na Andělu, usměvavý děda s vykotlanými zuby, co vybírá vajgly z popelníků před Palladiem, alkáči, smažky a ukecaní rychlí cikánci z Náměstí bratří Synků. Je to hodně reálná a tvrdá Praha, zároveň

006

má svoje vlastní mýty a legendy a takovou ukoptěnou a zaprášenou poezii. Která její tvář tě baví víc? Já o té druhé Praze vím zatím houby, pořád jsem ještě spíš ten turista, v jednom kuse si kontroluju peněženku a hlídám záda. Ale občas někde sedím a něco přecvakne, já zvednu hlavu a koukám na krátkou chvíli na tohle podprahový město, než se to celé zase prolne zpátky. A to se mi tehdy stalo v tramvaji číslo 26. Trochu Černá sanitka. Nechtěl by být Kittchen jednou v podobné společnosti, stát se městskou legendou? Neznámý kuchař, který hltavě komentuje dění okolo sebe... Kittchen je pro takový život jako stvořený. Jako takové polostrašidlo k táborovému ohni, komiksová postava, maskovaný hrdina laptopového folku. Něco jako Pérák. Nebo Rorschach z komiksu Watchmen. S cedulí KONEC JE BLÍZKO. Ideální. Z tvého merche se nejdřív vyprodaly zástěry, což je zábavné, to byl tvůj nápad? Chystáte dotisk? Na nápad udělat zástěry přišel František Řezníček, co vede vydavatelství Červený kůň. Má takových nápadů spoustu, ale netušili jsme, jestli bude o takovou věc někdo stát. Navíc zrovna nějak nebyly na skladě velkoobchodu, a tak jsme jich mohli objednat jen pár. Během jednoho dne byly pryč, to je fakt. Říkali jsme si, že musíme udělat novou várku, ale jak teď šetříme každou korunu na vinylovou desku, šla investice do zástěr na čas stranou. Přitom svoje alba rozdáváš v mp3 zadarmo. Kombinace empétrojek zdarma a vinylů na prodej tě asi baví, Radio vyjde stejně tak. Zatím mi vyhovuje. Na Menu byly náklady vlastně nulové. A o výrobu vinylu jsme se rozdělili s Červeným koněm napůl,


plus něco přispěli anonymní dárci. To bylo prima, deska se v mp3 verzi dostala ke spoustě lidem a asfalty už jsou skoro pryč. Radio bychom taky rádi nabídli ke stažení zadarmo. Pokud ale někdo bude chtít podpořit kapelu, v tuhle chvíli třeba vinylové vydání, může za desku normálka zaplatit. To mi přijde fér. Empétrojky jsou fajn. Většinu hudby poslouchám elektronicky. Snadno stáhneš, snadno smažeš. Ale pokud mě nějaká kapela rozseká, chci mít artefakt. Cédéčko s krásným obalem, s bookletem... anebo vinyl. Což mi přijde nejhezčí. Nejlepší. To je podle mě formát pro lidi, co si chtěj hudbu fakt poslechnout. Musí se tomu trochu věnovat, udělat si na ni čas, otřít desku takovou tou štětkou, v půlce obrátit. Stoprocentně o moc hlubší zážitek, než když si k práci pustím do uší Rammstein, aby mi to šlo od ruky. Tenhle způsob distribuce určitě není žádná univerzální cesta pro každého, ale však taky každý jdeme někam jinam. Mně to spojení elektronické informace a vinylového zážitku dává smysl. Vydavatelství Červený kůň vzniklo právě kvůli vinylové verzi Menu, dneska ale přes e-shop prodává spoustu jiných desek a další věci. Jak si label stojí? František Řezníček je můj blízký přítel, jsem fakt moc rád, že mi před dvěma lety nabídl pomocnou ruku a založil Červeného koně. O to radši, když mám pocit, že se mu daří. Že vydává zajímavé věci, že se na něj obrací talentovaní lidé. Rád ho doporučuju, protože vím, že je fér. Občas mu pomůžu napsat nějakou tiskovku, někdy mi dá poslechnout desku, u který si není úplně jistý. A hodně spolu vymýšlíme věci kolem Kittchena. Ale jinak dělá všechno nejlíp sám se svojí ženou Lenkou. Dovedeš si představit, že jednou třeba zavolá Michal Máka a Kittchen přestoupí k Supraphonu?

top story: kittchen

Nevím, jestli by mně nebo Michalu Mákovi přinesl můj hypotetický přechod k Supraphonu nějaký štěstí. I když jestli si to vybavuji správně, zrovna Červený kůň může zprostředkovat distribuci i přes Supraphonline, pokud se spolu domluví. Takže si to štěstí třeba nakonec přeci jen přineseme. Rád bych se zkusil domluvit s nějakým zahraničním labelem na elektronickém vydání nebo redistribuci. Což by u mp3 zadarmo nemuselo být nemožné. Bezva by to bylo na Slovensku, v Německu, v Polsku. A hrozně rád bych zkusil Japonsko. Hodně lidí nám s Menu doporučovalo oslovit nějaké malé japonské vydavatelství. Maskovaný komiksový kuchař s písničkami o atomových bombách, to by je prý mohlo bavit. To asi jo, stejně jako celý tvůj koncept utajené identity. Co tě k tomu vedlo, baví tě to ještě? Kittchen vznikl jako tajemství i pro mé nejbližší přátele. To bylo skvělé. Mít něco jenom pro sebe a pak buď počkat, než si toho sami všimnou, nebo jim to dát jako dárek a překvápko. Živé vystoupení pak celkem přirozeně přineslo potřebu masky. A ta maska teď ke Kittchenovi, jako k postavě, patří. Pro mě se stala důležitou součástí rituálu každého koncertu, vizuálním symbolem klipů, fotografií, komiksů. Baví mě a přijde mi zajímavé, jak na ni reagují lidi. Jak se i ti, co vědí, jak se jmenuju, přidávají ke hře. Jak se někdo jiný naopak nepřidává a bez milosti to propálí. Jak někdo, u koho jsem přesvědčený, že mě musel dávno poznat, vůbec netuší. Spousta zajímavých věcí a zážitků. Nečekaná dobrodružství. A bude nějaký velký coming out nebo se to chystáš vydržet stejně dlouho jako The Residents? Jakmile masku jednou sundáš, už to nikdy nebude takové. Řekl bych, že to má čas.



Jak to vlastně je s tou maskovanou osobností, máš podobná dilemata jako ti nejslavnější s maskou? Superman, Spiderman, víš, co mám na mysli... Kittchena vnímám jako komiksovou postavu. Je to jasný charakter. Není jednoznačně pozitivní a promítl jsem do něj spoustu vlastností, bez kterých bych se sám klidně obešel. Ale mám ho takhle rád. Vymýšlím mu příběhy, některé jsou v písničkách, některé v povídkách na stránkách, jednu teď převedla Toy Box do komiksu, další zpracovala animátorka Martina Žižková do klipu Holka. A třeba se povede udělat ještě nějaké další kousky, to by bylo super. Moje dilema? Spiderman řešil, že s velkou mocí musí přijít velká zodpovědnost. Superman se musel cítit neskutečně osamělý, Batman nikdy nevěděl, jestli už mu náhodou definitivně nehráblo. A Kittchen? Myslím, že jeho hnací silou jsou obavy. Takový pouliční maskovaný zvěstovatel apokalypsy s cedulí na rohu ulice. Když vidí, jakým způsobem se k sobě chovají lidi v rámci rodin, v rámci kolektivů, na koncertech a v zácpách, na fotbale, v tramvaji... Říká si, že když se nedovedeme poslouchat ani na těch nejintimnějších úrovních, když se pořád navzájem obviňujeme a zraňujeme, pak si ta zranění taháme s sebou a předáváme dál. Tahle agrese musí pochopitelně způsobovat průsery i na dalších, globálnějších úrovních. Někomu přijde jako super nápad dát bombu na maraton? Někomu přijde super nápad dát bombu kamkoli ve jménu čehokoli? S takovou jednou to červené tlačítko někdo zmáčknout musí. Jako by to byla jen otázka času. No a tak se proti tomu Kittchen snaží používat svoji superschopnost, vytváří zvuková vodítka, která lidem můžou při poslechu způsobit změněné stavy vědomí, které je mohou dojmout a rozcitlivět, takže se pak k sobě samým a k sobě navzájem třeba budou schopni chovat líp. Normálně nejde o nic menšího než o záchranu světa. Ostatně jako vždycky v každém pořádném komiksu.

007


Samozřejmě! Kuchyň je navíc hrozně důležitým místem, právě odsud se často řídí rodiny, společnosti a vůbec svět. Kdo vládne kuchyni, má velkou moc. Nejde třeba o utajenou touhu vládnout? Vidíš, to je moc zajímavá interpretace. Dost to o tobě vypovídá. Já mám tedy kuchyni spojenou hlavně s bezpečím. Je tam teplo, spousta uklidňujících zvuků a vůní. Koření, šťáva, lednička, o kterou se můžeš opřít zády. Zároveň se říká, že v kuchyni se odehrává nejvíc domácího násilí, protože se tam prolíná mužský a ženský svět. A jsou tam stojany na nože a horká voda a plotna, ale já si nemůžu pomoct. Kuchyně je pro mě zenový klid, místo dobrých a voňavých věcí. Slušně mi nakládáš, ale chápu. Co řekne kuchař na přísloví Láska prochází žaludkem? Úplně nevím, co to přísloví znamená. Ale jestli to dobře chápu, tak jde o to, že když ženuška dobře vaří, tak na to žrádlo chlápka utáhne. Ne? Nebo že když jsou dva dobře nažraní, tak se mají víc rádi? Že se prostě nemohou zvednout a odejít, protože jsou tím jídlem úplně pohřbeni? Trochu mě to přísloví straší. Vždycky mě spíš zajímalo, co se s tou láskou stane, když projde žaludkem... Nevím, změní se? Možná lepší nevědět. Ale tvojí představě kuchyně jako bezpečného, zenového místa by to mohlo konvenovat, ne? Je fakt, že když je člověk nacpaný, cítí se pak v bezpečí a vyzenovaný. To jsem měl rád na Lovcích mamutů. Když se jim podařilo mamuta chytit, Štorch psal, že všichni v tlupě byli tlustí, mastní a spokojení. Kopčem s Veverčákem určitě mamuty milovali. Což mě vede k dalšímu úsloví, „samou láskou něco sníst“. Sežrat. To se to pak té lásce prochází žaludkem samo. Najednou obě přísloví získávají takový temnější rozměr, že jo.

008

Hlavně když dneska polovina národa sleduje Prostřeno a nervuje se u pěti navzájem se pomlouvajících soutěžících. Při tom gastrošílenství dneska člověk přestává mít chuť k jídlu, nezdá se ti? I proto se vědomě držím téhle gastronomie stranou. Spotřebovává to strašnou spoustu pozornosti a času. Zacpe ti to chuťové kanálky, zaplácne žaludek, manža si čvachtá, rodina spokojená. Snažím si udržet co nejčistší hlavu. Mám radost, mám štěstí, že můžu teď takhle dělat hudbu. Věnuju jí všechen čas, který si můžu dovolit. A pořád je to málo. Není prostor na píčoviny. Dámy prominou. Menu zaznamenalo celkem velký ohlas, po Dezertu už jsi pevnou součástí scény, všechno tohle je možná pro Radio výzvou. Jak myslíš, že uspěje? Nakolik je pro tebe ohlas důležitý? Trochu se mi vloni na jaře kousla hlava a nemohl jsem se zbavit pocitu, že mým úkolem je něco překonávat. Tak jsem začal víc běhat a kreslit a pracovat na jiných věcech. A čekal jsem, až se mi hlava zase uvolní, až si mě ta hudba zase sama přivolá zpátky. Což se po nějaký době stalo. Přestal jsem se zabývat tím, jestli může případná nová deska u někoho uspět, jak bude znít, přestal jsem kontrolovat, jestli nějaká nová deska vůbec vzniká. A začaly přicházet první zvuky a pomalu se zase skládaly do beatů a do písniček. Což je věc, která mě dělá šťastným. Když mám možnost věnovat se tomu, co fakt miluju. Takže budu samosebou moc rád, když se Radio bude lidem líbit, když to v nich zarezonuje. Ale hudba má pro mě především sebezáchovnou a terapeutickou schopnost. Zbývá se neposrat. Četl jsi Mondschein? Na soundtracku byste mohli dělat s Ondřejem Anděrou z WWW. Právě k němu mi tvoje hudba nebo možná vůbec postoj pasuje nejlépe, on je pro mě prototy-

pem urban folku. Co takhle společnou hostinu? To je teda super nápad. Mondschein se mi moc líbil a pracovat na takovým soundtracku zrovna s Ondřejem by bylo skvělé. WWW jsou totiž zase takoví moji soukromí superhrdinové. Třeba ve schopnosti uvádět lidi na koncertě do změněného stavu vědomí dosáhli naprostého mistrovství. Doufám, že pokud někdo někde takový soundtrack chystá, přečte si tenhle rozhovor. Full Moon to zprostředkuje. Do té doby si dáme – recept! Kompletně i s postupem. A neříkej, že nevaříš... Vařím rád, vařím moc rád. Ono je to nakonec docela podobné jako vaření v Garage Bandu. Napřed si všechno rozkrájíš, připravíš a pak to hodíš na pánev a dochucuješ podle aktuálního cítění. Když tě vaření baví, tak často dopadne dobře. No a občas to celé musíš vyhodit a dát si chleba. Můj oblíbený recept ale není vařený. Můj oblíbený recept je totiž slanečkový salát. Hele: Vezmeš slanečky, třeba patnáct deka. Potom 1 cibuli, 4 vajíčka, nakládané okurky, červenou řepu, sojovku, nejlíp Kikkomann, nějaká sezamová semínka a sojanézu a hořčici a mléko. Slanečky namočíš, třeba přes noc, do misky s mlékem, to z nich vytáhne tuk a část slanosti. Ale když nemáš k dispozici noc, prostě je tam šoupneš, než se ti udělají vajíčka a nakrájíš ostatní věci. Pak krájíš. Na co nejjemnější kousky cibuli, klidně stačí půlka, pokud ji blbě snášíš. Na malé kostky okurky, červenou řepu, vajíčka... sesypeš dohromady do mísy. Je to taková sympaticky barevná směs. Vytáhneš z mléka slanečky, vymačkáš, najemno nakrájíš, přidáš. Pak do toho kydneš půlku sojanézy, druhá půlka se ti zkazí v lednici. Přidáš dvě lžičky hořčice, sezamová semínka, zamícháš to důkladně. A pak uložíš do chladu a za dvě hodiny je to skvělá věc na jednohubky nebo k rohlíku.

Ovšem opravdová bomba je to až den poté...

top story: kittchen


komiks 1/3



009


#10 10 NEJOBLÍBENĚJŠÍCH RECEPTŮ Z CIZÍ I TUZEMSKÉ KUCHYNĚ (KITTCHEN)

Sigur Rós: Ágætis byrjun Kdykoli se mě někdo zeptá na nejdůležitější desky, okamžitě mi naskočí tahle. Když jsem ji slyšel poprvé, v garáži jedné českolipské punkové kapely, bylo to s informací, že jde o nějakou islandskou zpěvačku. A do toho jsem byl zkouřený na prach... Ale výsledek byl tak intenzivní, že se mi v hlavě něco spojilo... nebo možná rozpojilo. Od té doby už to nemám jinak. Unkle: Psyence Fiction Tady se spojila spousta věcí, kterým jsem do té doby nerozuměl nebo neuměl přijít na chuť. A úplně mě to odstřelilo. Hip hop, elektronika, kytary, samply, prolínající se plochy, legrace, koncepční rámec... a hlavně ty bicí. Vlastně mám moc rád všechny desky Unkle. Ale tahle byla první. A tak volím tu první. Godspeed You! Black Emperor: Lift Your Skinny Fists Like Antennas to Heaven Tyjo, to byla věc. Užíval jsem si, jak mi běhá mráz po zádech. Temnota, apokalypsa, hlukové stěny, tklivé smyčce, záhrobní recitativy, tisíce osamělých sebevražd. Na čas jsem je sice ztratil, ale pak se mi zase vrátili. Naposledy na skvělým koncertě v Lucerna Music Baru. Jenom jsem tam stál a dvě hodiny sebou nechal prostupovat jejich tlakový vlny... a cítil se šťastný a naplněný. EOST: Slowthinking Poslouchám tu desku už deset let v různých obdobích svého života a vždycky tam objevuju úplně jiné věci. Napřed to

010

bylo okouzlení tím, že elektronika může být krásná a křehká. Lámal jsem si hlavu, jak to sakra můžou dělat, a představoval si, že to musí být strašlivě složité. Pak jsem si taky začal rozebírat všechny ty zvuky, aranžmá a skladbu písniček. Potom přišly na řadu texty. Zábava na celý léta. Neutral Milk Hotel: In the Aeroplane over the Sea Projekt Jeffa Manguma mi pustil kamarád Edgaras Vasilias v autě. Jeli jsme z koupání a on mi v pauzách mezi písničkami říkal, co o té desce věděl. A pak zastavil a už jsme chtěli vystoupit a jít na pivo, ale zrovna hrála Oh Comely, nejsmutnější písnička na světě. A tak jsme seděli v tom autě a poslouchali těch osm minut a osmnáct vteřin a já byl zasaženej a kroutil hlavou a říkal jenom, notyvole, notyvole. Astronautalis: Pomegranate Začalo to samosebou Trouble Hunters na youtube. Rytmus, jako když se soupravou letíš ze schodů, ale bravurně to zvládáš, i když je jasné, že se dole nejspíš rozmázneš na kaši. Pokračovalo to na Sedmičce a Andy, o kterém jsem si mimochodem bůhvíproč do předvčerejška myslel, že je Kanaďan, se přesně takhle řítil ze schodů, otloukal se o nízkej strop nad podiem a vyřvaným hlasem sypal jednu hitovku za druhou. Tehdy jsem poprvé viděl někoho jenom s laptopem a strašně mi to dodalo odvahu. Lali Puna: Scary World Theory Velká láska. Introvertní německý škvrkání a ještě o něco introvertnější asijskej hlas. Minimalismus, čistota, něha. Trošku, jako když tě uspává parkovací automat. I na ně

jsem hodně myslel, když jsem si doma krájel a stříhal první samply. Nesmí tam toho být moc. Nemusí tam toho být moc. Podívej na Lali Punu – tam není skoro nic. A jaká je to krása. Nine Inch Nails: The Downward Spiral K novým věcem přicházím se zpožděním, trvá mi dlouho, než se odvážím na hloubku. Celé dětství jsem poslouchal Wabiho Daňka, v pubertě jsem si dlouho vystačil s Beatles. Pak jsem jednou vzal mladšímu bráchovi NIN. A ty krutý a temný písničky mi hrály do uší a já si musel připustit, že mě to fascinuje, že se mi to strašně líbí. Hipíka v sobě jsem zakopal u kolejí za nádražím. Umakart: Manuál S Priessnitz jsem to neměl jednoduché, dlouho jsem se nějak nedokázal vyrovnat s Jaromírovým zpěvem, hlavně na starších albech. Míjeli jsme se. Ale pak někdo na Silvestra přivezl ten slavný umakartový vzorník a najednou mi to všechno zacvaklo do sebe. Manuál je pro mě dodneška moc důležitá deska. A navíc mi otevřela cestu k těm jesenickým mágům z hor, za což jsem taky moc rád. Stina Nordenstam: People Are Strange Švédskou ledovou královnu mi poprvé pustila ILLE a já vůbec nevěděl, co se děje. Půjčil jsem si tu kazetu a pak prochodil celou noc čerstvě napadaným sněhem po městě a poslouchal obývákové předělávky všech možných legendárních písniček. Moje nejmilejší věc je, kromě titulní písničky, Purple Rain. Stokrát silnější než Princův originál. To se holt nedá svítit. Prostě nedá.

top ten (kittchen)


voda Muselo to být něco ve vodě. Muselo to být něco ve vodě, jinak si to neumím vysvětlit. Deset, patnáct kilometrů od Dok5y leží staré vojenské letiště. Kdysi tam prý sídlila nějaká armáda, však v tom kraji zbyla spousta bunkrů a divných věcí. A okolo jedné betonové pevnosti, kousek od letiště, u Černého jezera, se usadila velká, asi padesátičlenná tlupa. Náhodou objevili sklady s léky a pokrývkami a konzervami. A tak se usadili a systematicky prohledávali okolí, pátrali po dalších bunkrech. Nežilo se jim špatně. Jednou jsem se u nich byl podívat, ale žárlivě si svůj zlatý flek střežili a v osadě nevládla moc dobrá atmosféra, tak jsem se příliš nezdržoval. Nazpátek jsem měl v zádech jejich stíny, skoro až k Dok5y. Nedávno jsme rádiem přijali podivné vysílání právě od Černého jezera. Někdo se připojil k vysílačce a opakoval pořád dokola shluk slov, jakousi mantru, a když jste ten hlas dlouho poslouchali, rozbolela vás hlava a udělalo se vám špatně od žaludku. Nakonec jsme rádio přeladili. Za pár dní bylo v éteru ticho. A tak jsme vyslali výpravu. Oficiálně jsem nebyl pozvaný, ale teď jsem zase já stínoval skupinu, prodírající se starou cestou k Černému jezeru. Asi kilometr od vesnice se mi začalo dělat zle a viděl jsem, že i chlapi se často zastavují a diskutují – Janek z Břízy se dokonce celý bledý vydal zpátky. Výprava se přesto rozhodla pokračovat dál. Když jsme se přiblížili k osadě, bylo to už docela zlé. Měl jsem vidiny, zdálo se mi, že mezi stromy cítím rozechvělé obrysy postav, periferním zrakem jsem každou chvíli zaregistroval nějaký pohyb. Přestal jsem

povídka (kittchen)

se schovávat a připojil se k výpravě. Nikdo se nezlobil, všichni měli co dělat sami se sebou. Kněz několikrát za sebou vyzvracel žlutou vodu, tesaři a lovci tiskli zbraně, rychtář odjištěnou pistoli – a to už musí být, když se odhodlá plýtvat střelivem. Prošli jsme nehlídanou branou. Všude ležela těla. Bál jsem se, že budou znetvořená, ale zdálo se, že všichni zemřeli náhle. Žádná krev, žádné vnitřnosti. Jen ty jejich výrazy z hlavy jen tak nevyženu. Vypadali, jako kdyby těsně před smrtí prožívali strašnou hrůzu nebo možná vytržení. Oči vytřeštěné dokořán, někteří tak pevně zaťaté zuby, až jim popraskala sklovina, pár si ukouslo kus jazyka. Ale to byla jediná viditelná krev. Část osady vyhořela a ze spáleniště se ještě kouřilo. Všem nám bylo strašně zle a všichni jsme zvraceli. Myslím, že kdyby se někdo obrátil na útěk, utekli bychom všichni. Místo toho jsme se jako ve snu potáceli hlavní cestou a snažili se pochopit, co se tu stalo. A pak ji někdo uviděl. Nad klidnou hladinou Černého jezera visela dívka, snad třináctiletá. Hubená, střapatá holka, dlouhé bílé ruce lehce rozpažené. Vznášela se asi metr nad vodou a velkýma, hlubokýma očima nás pozorovala. Ty oči jsem viděl docela zřetelně, přestože od nás byla dobrých dvacet metrů, možná víc. Ty oči jsem viděl, jako by stála přede mnou. A jak jsem se do nich díval, cítil jsem, jak mi nějaká věc projíždí hlavou, trochu jako když vám holka při líbání strčí jazyk do pusy, jen tenhle jazyk byl dlouhý a studený a dotýkal se postupně divných míst v mé hlavě. Cítil jsem, jak ochutnává moje vzpomínky, moje myšlenky. Nevolnost na chvilku polevila nebo jsem ji přes tyhle nové nepříjemné pocity nevnímal. Každopádně jsem bez



hnutí stál a sledoval oči, kolem kterých lezly tlusté a modře se lesknoucí masařky. V tu chvíli se ozval zvláštní, přiškrcený zvuk a učitelskej se složil na zem, jako by mu něco prasklo v hlavě, něco nevydrželo to napětí a prostě povolilo a on umřel. Pak se to semlelo, rychle. Jedna z much popolétla a sedla si dívce přímo doprostřed temně zářícího oka. A dívka mrkla. Tlak povolil a zároveň se ozval výstřel. Rychtář trefil chvilku, trefil děvče, trefil tu bestii a sestřelil jí do černých vod jezera. Šla ke dnu jako kámen, o břeh se zastavily vlny. Je to ale chlap, ten rychtář. Ne nadarmo to v Dok5y celé vede! Nevolnost okamžitě přešla. Seděli jsme na břehu, než se nám trochu vrátily síly. Pak někdo vysílačkou zavolal do Dok5y a během hodiny dorazila další výprava, s trakaři, nůšemi, se starými batohy. Pobrali jsme všechno, co jsme u Černého jezera našli. Všechny ty obvazy, deky, všechny konzervy. Zůstala jich spousta. Místním nebylo cizí šetřit. Ještě dva dny proudily zásobovací skupiny tam a nazpátek. Nakonec jsme nanosili těla na hromadu a podpálili i zbytek osady. Učitelskýho jsme chtěli pohřbít, ale pak někdo našel v jeho domě oblečení tří dětí, které se ztratily v loňském a předloňském roce. Hodili jsme ho na hromadu k ostatním. Ta holka už se nevynořila. Muselo to být něco ve vodě, shodli jsme se nakonec. Cosi z nějakého tajného podzemního bunkru, co po letech prosáklo do jezera a otrávilo prameny. Muselo to být vodou. Jinak opravdu nevím.

011


012

komiks 2/3


komiks 3/3



013


014


#1 PEARL JAM (USA) TEXT PAVEL VULTERÝN

Kdysi jsem v komentářích pod vyčerpávajícím profilem Pearl Jam četl povzdech nad tím, jestli ještě v Čechách existuje někdo, kdo něco podobného nepsal. V koutku duše jsem tomu rozuměl, bože, jak tahle kapela musí lézt lidem na nervy! Pitomá sóla, sedmdesátkový feeling, Vedderova křupanská dikce, texty angažované, až si člověk říká, jestli si s utrpením světa na zádech vůbec zaslouží usnout. A fanoušci, fanoušci Pearl Jam jsou snad ještě horší než fanoušci Radiohead – a to už je slušný kalibr. Jenomže i přes svou všechápající a všemodpouštějící duši jsem tehdy pravděpodobně vyhrkl něco jako: „Ty vole, vo co ti de!?“

Zase jsem přišel o den později a chyběl mi ten jeden dolar. Časem mi domnělé čtyřleté zpoždění vadilo méně a méně. Jak člověku přibývají křížky, začne spíš uvažovat, že by nebylo od věci narodit se o pár let později. Čert vem hudební trendy, ale svoje výhody to má. Například můžete s milovanou kapelou nejdřív dospět, potom až stárnout. Ne každá hudba vám takovou možnost poskytne, hudebníci se hašteří, kapely rozpadají, ale na Pearl Jam a jejich novou desku se můžete spolehnout stejně jako na východ slunce nebo příliv a odliv. Stane se to – a až se to jednou nestane, bude něco zatraceně špatně.

Jsem přece fanoušek Pearl Jam, no ne? Žádná kapela se mým životem netáhne jako tahle červená nit, a i když jsem si už párkrát myslel, že to je pryč, vždycky jsem se nakonec vrátil do bodu nula. Kolikrát já už pálil všechny mosty, tetelil se radostí nad tím, jak hoří, a dětinsky se radoval z nově nabyté svobody, jen abych zjistil, že je to ve skutečnosti jen sobectví.

Ale je dotočeno a slunce vyjde už někdy během letošního roku. Nebudu tvrdit, že novinka Pearl Jam spasí rock’n’roll, nejsem padlý na hlavu. Bude tam jedna, dvě chytlavé písničky, trochu vaty, taky pravděpodobně něco, na čem McCready vyzkoušel, jestli ještě nemá artrózu, a něco, aby si Ament rozšířil sbírku memorabilií o kapele, ve které dvacet let hraje. A něco pro Gossarda, aby si mohl dělat legraci z Amenta.

Bývalo mi líto, že jsem se nenarodil o čtyři roky dřív, protože s mojí občankou a hudebním vkusem jsem se sám pasoval do pozice outsidera. Když moji vrstevníci sjížděli aktuální hitparádové trendy, sedával jsem na poslední sedačce v ranním autobuse a snil o citrónově žlutém slunci. Teď mě napadá, že je asi dobře, že jsem se s tím nikdy nesvěřil výchovnému poradci.

Co mě doopravdy těší? Pearl Jam pojedou turné. Měl jsem to štěstí a naživo je viděl už mockrát a protože jsem měl tu smůlu vidět živě spoustu rockových dinosaurů, umím ty dobré ocenit. Mluvit v jejich případě o nadstandardním vztahu s fanoušky není klišé, ale konstatování faktu: Vedderovi kluci mají recept na dobrou show, i po dvaceti letech je koncertování

fanouškovská #1: pearl jam



baví. Neumím si jinak vysvětlit, proč jejich koncerty trvají tři hodiny a lidi z nich odcházejí po čtyřech. Přitom stačí zahrát pár novinek a zbylé dvě a půl hodiny proložit tím, co fanoušci důvěrně znají a mají rádi, co si můžou zazpívat a zavzpomínat na všechny věci, které se jim přihodily, když danou skladbu slyšeli poprvé. Popáté. Podvacáté. Obvykle bych melancholii neobhajoval jako dobrý důvod k existenci čehokoli, ale ani ze své podstaty zlého a cynického člověka (neměl sis začínat, světe) se nemůžu přít se skutečností. Viděl jsem staré potetované chlapy, kterým se po tvářích valily slzy jako hrachy, viděl jsem mámy od rodin ve světě za svýma očima tak daleko, že se zpátky musely vracet pomocí defibrilátoru, viděl jsem sám sebe. Až se příští rok vrátí do O2 arény, už si na sebe nevezmu ty otrhané červené kraťasy Levi’s, protože jsem v nich vždycky vypadal jako šašek, jen jsem si to nechtěl přiznat, ani tričko, které jsem si koupil v roce 2000 v emku, protože jsem věřil, že do něj dorostu. Možná si ten lístek koupím na sezení, abych už konečně něco viděl, a ne se zase nořil do chlupů na zádech opičáka přede mnou. Ale určitě tam budu – a budu přemýšlet o klukovi, který kdysi napsal ten komentář pod zatraceně potřebným článkem o Pearl Jam.

Asi se budu trochu arogantně usmívat a doufat, že mu jeho život dovolil dotáhnout to alespoň na něčí hezkou vzpomínku.

015


frontstage tEXT APAČKA foto sheresky

„Hazdgd dzqzbqe dg sgszeeif...“ Houellebecqův hrdina se zrovna chystal formulovat „ústřední teorém své apokritiky“ a mně se ani nechtělo zvedat oči; hodnota informace, kterou získám v sobotu ve dvě ráno na vršovickém nádraží, se dala celkem úspěšně předvídat. „Celýdenjsemsnikýmnepromluvil, celýdenjsemsisnikýmnepovídal,“ zhruba zopakuje kluk a zcela v duchu přiznání pokračuje: „Codělášcotočteš, akamjdeš?“ Nadechnu se k odpovědi a gestu, ale jakmile mi dojde absurdita situace, jen bezděčně mávnu a zase vychednu, což si ne zcela nesprávně vykládá jako výzvu k odchodu. „Tadyjábydlímvtompekle!“ Reaguju hlasitým hmm, které zní uznale, ale ve skutečnosti napůl soucitně a napůl lhostejně, a gratuluju si, jak snadno a zadarmo jsem se kluka zbavila. Na vysvětlenou slyším od bloku baráků ještě: „Jájsemdýdžej!“ V tramvaji si dvě holky zhruba mého věku povídají o manikúře. Překvapuje mě, jak dlouho rozhovor trvá, a když vystupuju, nekončí. Letmo jsem přehlédla svoje nehty. Krátké. Čisté. Vzpomněla jsem si na pokladní, která se s dvoucentimetrovými fialovými pařáty s barevnými kamínky snažila dostat pro pětikorunu do kasy. Možná má tesko jen jako brigádu k půlúvazku v bordelu, co já vím? (Ale to by přece nedělala noční, none?) V odrazu dveří jsem dále viděla: půjčené tričko, džíny ze sekáče, půjčené, eh, ponožky, půjčenou mikinu, šest sedm let staré, ale

016

relativně zachovalé kecky. Raybanky za 99 kaček z nějaké večerky a batoh se sójovým mlíkem a cédéčkem Aidana Bakera. Klíče na krku jsou od bytu kamaráda, kde poslední týden přespávám. Rozšíření bitevního pole mám ostatně od něj. Výměnou za Horákovo Dvořiště. Já to zas vedu. Houellebecqův cynismus a nihilismus mě baví. Baví mě stručnost a výstižnost jeho jazyka a, dokud se ústřední postava nezačne (ne)pochopitelně hroutit, taky množství lidí v mém okolí včetně sebe (někdy), na které můžu stejné vzorce chování a otrlý světonázor snadno aplikovat. Takže mě baví blízkost, potažmo uchopitelnost a uvěřitelnost. Jediné, s čím se nedokážu ztotožnit, je teorie sexuality jakožto systému hierarchie a výsledky pozorování žen tzv. v analýze. Což je ovšem téma, ze kterého obvykle vycházím nenormální já. Debut Ondřeje Horáka je na tom podobně, ačkoliv formálně má s Houellebecqem společného pramálo. Každá jeho postava mohla mít obličej; vzpomínala jsem na kamarády novináře, pár hudebníků, umělců, (dýdžeje z Vršovic,) informatiky a grafiky, bývalé spolužáky, ale taky na obchodního zástupce firmy, u které Full Moon dříve tiskl, lidi z PR a HR, se kterými se pracovně setkávám, lidi, o kterých vím, že takhle mluví a žijou, do čehož mi za normálních okolností pochopitelně nic není. Tak, jako jsou mi blízká zabarvení hlasu některých dialogů, dokážu si (ne) představit i lidi, ke kterým mi povrchnost a bezohlednost sedí ze všech nejmíň. Třeba autora knížky.

S Ondřejem jsme se potkali před 413 lety v Lidových novinách, naše hlavy se tiskly vedle sebe ve čtvrteční kulturní příloze, tedy dokud ji nezrušili. Často mi editoval texty a vysvětloval věci a já, malý pívo, poslouchala. S šéfem korektorny, jiným Ondřejem, jsme pak v hospodě bědovali, že nikdy nebudeme ani z poloviny tak vtipní a duchaplní jako „ta bestie Horáque“. Jednou, když jsem si (u jiného kamaráda, kde jsem tehdy bydlela; vždycky jsem to uměla vést) zabouchla klíče, zcela nezištně mi nabídl, abych pár nocí přespala u něj doma. Jeho legračně staromládenecký byt u Botiče nebyl vůbec staromládenecký, ježto měl holku, a fantasticky vařil. Výrazu Kunda, péro, kaliméro bych se u něj nenadála; teď Ondřejovi pro změnu závidím schopnost napsat důvěryhodně něco, co nenese autobiografické prvky. Autor takzvaného generačního románu, který stojí na autobiografii, buď nemá dostatek fantazie, což je při současném nedostatku stylové invence nuda, nebo je blázen a/ nebo úplné hovado, což jsou zase vlastnosti, které se mi příčí považovat za výhodu nebo vy-hle-dá-vat. Na stará kolena sháním baskytaru, abych se mohla zúčastnit konkurzu do kapely Letenky mimo a nasměrovat její zvuk někam k divnometalu a post-country. Už teď vím, že můj umělecký debut nebude tak dobrý jako Horákův; spíš budu doufat, abych neskončila jako prototyp jednoho z jeho nebo Houellebecqových nesuperhrdinů.

Nebo ještě hůř, dýdžej z vršovického nádraží.

editorial #29


editorial #29



017


Ještě jednou jsme to museli přepočítat, jestli jsme se nespletli. Jo, jsou to více než dva roky, co jsme začali vysílat. Ale připadá nám, že už to musí být mnohem déle. Když se zpětně koukneme na těch 26 měsíců, co máme za

přijďte na STREETCULTURE SESSION každý pátek od 20 hodin

7.6. ATLANTIC CABLE

sebou, připadá nám to někdy jako prosvištění hodně bláznivým snem, který nás napadl při

StreetBar, Štítného 30, Praha – Žižkov

nějakém endorfinovém flámu. Za tu dobu jsme vytvořili prostor, abychom se mohli potkávat s těmi, kdo chtějí spolupracovat na stejné ideji. Nastartovali 24hodinové vysílání s 25 původními pořady různých autorů, vybudovali ucházející zázemí pro vysílání, koncerty i výstavy, a to vše v low cost finačním modu. StreetCulture sbližuje a dává kreativním a aktivním lidem sílu, že věci lze doopravdy dělat jinak a že svůj sen můžete vybu-

Finálový večer soutěže 1MAN2PLAY 26.4.2013 V DIY aréně StreetCulture zahráli Strangers In The City, Jakub Tichý, Bára Zmeková, Ira Mimosa a Queer Jane. A pak zasedla jury. MOŽNÁ MILUJETE ZASVĚCENÉ DEBATY ČLENŮ POROTY O TOM, JAK VYBÍRALI VÍTĚZE… Michal Pařízek (Full Moon): Bylo to téměř jednoznačný. Ze 75 procent jsme se jako porota shodli a zbylých 25 procent jsme přesvědčili. Bylo to nakonec vlastně jasný, což ale samozřejmě nesnižuje kvality ostatních finalistů. Apačka (Full Moon): A já jsem ráda, že jsem v tomto finálovém kole už

lehnout na lidi, které spojuje

nemusela hlasovat (oproti předchozímu kolu), protože jsem měla dojem, že všech pět finalistů podalo hrozně dobrej, pěknej a repre výkon. Takže to dilema v sobě, komu to nakonec dát, bych si fakt musela řešit. A myslím, že na Colours by mohli vystoupit klidně všichni.

společná víra a nadšení, aniž by

Ajva (StreetCulture): Zajímavé ale bylo, že než jsme sem přišli, rozhodně

vám na konci cesty vystavili fak-

jsme neměli společného favorita. Hodně tím zahýbal právě živý finálový večer a taky vidina, že vítěz bude vystupovat na pódiu Colours Of Ostrava a jak bude schopný se s tím poprat. A je vtipný, že já jsem ve 1MAN2PLAY původně hledala potetovaného songwritera typu Chucka Ragana s českými texty Bonuse, a nakonec jsem tady našla úplně nečekaně ženského diblíka Báru Zmekovou, která mě svým dnešním vystoupením naprosto přesvědčila.

dovat bez zázemí velké mediální firmy a můžete se přitom spo-

turu… Znovu od začátku bychom do toho už nešli. A zároveň je to ten nejlepší sen, který jsme si dovolili v životě splnit.

Lukáš Grygar (Full Moon): Jediní dva jasnovidci, kteří věděli, jak to dopad-

Z blogu zakladatelů Ajvy a Jirkama www.streetculture.cz

ne, jsme byli já a Bourek. Ale i já musím přiznat, že to moje pořadí kromě Báry Zmekové bylo na začátku jiný. Pro mě byl třeba příjemným překvapením Queer Jane anebo i Jakub Tichý, protože to byli lidé, kteří by si pódium zasloužili a jejichž věci naživo fungovaly daleko víc, než když jsem je slyšel v tom prvním výběrovém řízení. Bourek( Bonus): Pro mě bylo evidentní, že z těch 41 lidí, kteří poslali svoje

skladby, jediná Bára Zmeková byla taková, že mě zaujala. Byl to pro mě fakt objev. Co jsem od té soutěže nečekal, že něco najdu, tak se mi to nakonec stalo. A taky jsem rád, že jsem měl na to takovej dobrej čuch. Jiří Moravčík (Colours of Ostrava): Já se přiznám, že když byla soutěž

vyhlášena a když jsem dostal tu hromadu skladeb k poslechu, tak jsem si říkal: panebože, to svádí k tomu, aby to byla samá Porta, ty kluci a holky táborákových ohňů. Tak jsem se toho docela děsil, ale nakonec musím uznat, že úroveň byla dobrá a že to byla prima soutěž, oproti různým jiným, u nichž jsem byl v porotě a které opravdu neměly význam. Rozhovory s hosty StreetCulture si poslechněte na: www.streetculture.cz/rozhovory 018


full moon dvouměsíčník o hudbě #29 vychází 1. června 2013

premiérA: čtvrtek 20. 6. 19:00

fullmoonzine.cz hudební portál úplněk každý den fullmoonmag. bigcartel.com e-shop: časopisy, trička, předplatné, tašky, cetky...

CREW MARTIN KOZUMPLÍK roadie JANA KAČUROVÁ šéfredaktor JITKA pekárková produkce, předplatné MICHAL PAŘÍZEK distro, propagace CARTON CLAN design AUTOŘI michal pařízek, maxim horovic, david kresta, lukáš masner, ONDŘEJ ČÍŽEK, apačka, lUKÁŠ PALÁN, LUKÁŠ GRYGAR, kittchen, dan katz, al burian, miloš hroch, jan kačur, pavel vulterýn, ondřej cakl, thollem mcdonas, MATOUŠ HRDINA, ZBYNĚK PROKEŠ, ondřej kamenický, jaromír möwald, Leoš dudešek, Tereza posturová, Anna pleslová, Anna mašátová, Jakub šilhavík, Phill, Veronika kubanková, Shaqualyck, Jakub šíma, Libor švitorka, Jiří zahradnický, Václav, karel kočka & autoři portálu xplaylist.cz SUPERVIZE TEXTů maxim, BRO, lukáš grygar, apx kontakt | předplatné info@fullmoonmagazine.cz predplatne@fullmoonmagazine.cz Distro | spolupráce (M. PAŘÍZEK) michal@fullmoonmagazine.cz telefon +420.604.101.745

fullmoon najdete v kompletní elektronické podobě na portálu

publero.com čísla zdarma předplatné archivní balíčky jednotlivá starší čísla náhledy nového čísla

pro: PC MAC ANDROID IPAD

www | fullmoonzine.cz fullmoonmagazine.cz HQ | FULL MOON MAG Vršovická 919/16 101 00 Praha 10 Vršovice

intro top story: kittchen (4) komiks: voda (9) top 10: kittchen (10) povídka: voda (11) #1: pearl jam (14) editorial (16) ontopic report: asymmetry (20) report: dunk! (24) report: b.r.m.c. (26) recenze/profil: the knife (32) recenze: yeah yeah yeahs (34) devendra banhart (36) recenze: crime & the city solution (38) recenze: james blake (39) profil/recenze: kurt vile (40) recenze: iggy pop & the stooges (42) recenze: haxan cloak (43) recenze: kvelertak (44) recenze: autechre (45) recenze: vampire weekend (46) profil/recenze: savages (48) recenze: suede (50) recenze: tyler the creator (51) recenze: ac4 (52) recenze: !!! (53) profil/recenze: atoms for peace (54) recenze/rozhovor: tsigoti (58) minirecenze: xplaylist.cz (62)

Vydává | KYEO shows s.r.o. Veveří 3163/111, 61600 Brno IČ: 28350995 kyeo.net, info@KYEO.NET Tisk | europrint, praha rozšiřuje | Mediaprint & Kapa ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 TEXTS LICENSED UNDER CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-ncnd/3.0/deed.cs



019


020 ASTRONAUtALIS © andrea petrovičová


v intenzivní rovnováze REPORT ASYMMETRY 5. 0 2. – 4. 5. 2013, VRATISLAV, PL TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Krásný středověký rynek přilákal kdekoho, po dvou dnech konečně ustal vytrvalý déšť. Mezi davy zírajícími na místní radnici se najednou vynoří ruka s jasnou mezinárodní výzvou k high five a vysoký chlápek v kostkované košili říká: „Nice t-shirt, brother!“ Plácnu si, proč taky ne, Tweak Bird si to zaslouží. Střízlík, stojící vedle dlouhána, uznale kývá hlavou. Za pár sekund už jsou oba pryč a mně to konečně dojde – otočím se s otázkou, jaké to včera bylo v pražském Matrixu, ale to už dvojice Big Business zaměřuje iPhony na radnici. Ve stejném postoji a s totožným gestem vypadají trochu legračně. Dnes mají volno; letošní ročník festivalu Asymmetry byl obsazený dávno předtím, než se Jared a Coady k turné Melvins Lite přidali. Tahle milá náhoda není výjimkou – Vratislav je natolik zajímavým městem, že se do jejích ulic vydají dřív či později všichni. Každý v sobě na chvíli probudí turistu a nadšeně pádí lovit fotky místních trpaslíků. Město svým festivalem žije. Ufomammut jsou jedni z mnoha, kteří nedávno zahráli i u nás. Jejich polská zastávka byla první trefou do černého – energií, nasazením a také nadsázkou, jaká k nim patří. Radost italské trojice byla nakažlivá a do publika vysílané vlny psychedelie se vracely několikanásobně zpět. Z obnažených riffů by měli radost i Kopčem s Veverčákem, z přízračných projekcí zase klasik Dario Argento. Právě slavnému italskému režisérovi musí humor kapely konvenovat, ani ironie totiž nijak nesnižuje témata tvorby – Argentovy horory neděsí o nic méně a Ufomammut i díky tomu

report: asymmetry 5.0

působí nebezpečněji a přirozeněji než většina smrtelně vážných spolků. Možná i proto sklidili takový ohlas, byť publiku scházel jindy přítomný fanatismus. Linku k Argentovi stvrzuje personálně spřízněný výtvarný kolektiv Malleus a série plakátů k jeho kultovním snímkům. (A aby se to nepletlo, právě Malleus mají už počtvrté na svědomí vizuál festivalu, letos zde dokonce uspořádali menší výstavu. Vrána k vráně sedá.) Asymmetry sice není tou „zatraceně exkluzivní“ přehlídkou, ale zatím každý ročník se mohl pochlubit vytříbeným programem. Festival je podpořený městem a jeho návštěvníci mají leckde zajímavé slevy a výhody. Bez místního magistrátu by si organizátoři jen těžko mohli dovolit prostor, ve kterém se akce konala: Hala Stulecia právě oslavila sto let od svého otevření, od roku 2006 patří mezi chráněné objekty UNESCO a dlužno dodat, že dílo architekta Maxe Berga je unikátem. Před pár lety přibyla k areálu opulentní fontána, inspirovaná Křižíkem. Kombinace okrajového festivalu a ikony raného železobetonu je nečekaná, trávení přestávek mezi jednotlivými sety hlasitých kapel u variací vodních proudů poněkud bizarní. Brzo si ale zvyknete a z fontány se stane místo oddechu. „Vždycky, když přijedu do Polska, je tady příšerné počasí... takže sorry, asi je to moje chyba,“ plácá vesele Astronautalis a publikum mu zobe z ruky. Andyho popularita nekončí s českými hranicemi, spousta návštěvníků Asymmetry přišla kvůli němu a moc dobře věděli, co se bude dít. Účast v kotli se sice s peklem, které chvíli předtím nastartovali Cult of Luna, srovnat nedala,



ale přes pokročilou hodinu to byl slušný a hlavně angažovaný dav. A taky konečně trocha zábavy! Druhý festivalový den na hlavním podiu orámovaly dva hiphopové koncerty, začínal iconAclass, končil právě Astro. Důkaz, jaká zde panuje tolerance. Nikdy nešlo o striktně metalový festival, byť headlineři i pravidla gangu jsou jasní. Tryskáči nejsou Žraloci. Ale publikum si nestěžovalo ani u tak odlišných koncertů, jaké měli na svědomí Kilimanjaro Darkjazz Ensemble nebo „divný raper se dvěma punkovými kamarády“, jak Andy sám sebe představil. V Čechách dostal evidentně zabrat. Na začátku působil unaveně, ani s Jimem Beamem si netykal, ale po pár písničkách už jel zase v plných, včetně oblíbeného plachtění na rukou lidí. Ochranka nestačila zírat – to tady zatím nezažili. Festival byl rozdělen na dvě, oficiálně tři scény, žádné vystoupení se nekrylo a stihnout se dalo všechno včetně zmíněné fontány. Publikum poctivě snášelo i poněkud netradiční pravidla ohledně pití, se kterým se do žádného ze sálů nesmělo. Zákaz kouření byl samozřejmostí, ale míst pro kuřáky bylo k dispozici několik. V prostorách festivalu vládl pozoruhodný pořádek. Hoši z Turbojugend Praha, kteří přijeli podpořit sobotního Arana Epochala, koukali stejně udiveně. Srovnání s Brutal Assaultem, kde hraje spousta totožných kapel a kam každoročně míří nemálo Poláků, se sice nabízí, ale nakonec postrádá smysl. Možná je to součástí hudebního povědomí, možná se místní jezdí vybouřit za hranice... Tak nebo onak, chování publika bylo ukázkové a nemálo tomu přispěla i absence tvrdého alkoholu.

021


022 kilimanjaro darkjazz ensemble © andrea petrovičová


Pár minut po dojemném loučení vděčného Arana Epochala nastupovaly hvězdy přehlídky, legendární Melvins. Buzz a Dale s doprovodem kontrabasu v rukou Trevora Dunna mají v Melvins Lite ještě poťouchlejší výraz než obvykle. Dunn dnes již klasickým skladbám dodává jazzový feeling a podvratný humor, původní dvojice ožívá, sbory jsou fantastické a kapela působí až „zappovským“ dojmem. Nadsázky bylo v jejich tvorbě vždycky na rozdávání, teď některé momenty nabírají až klaunských dimenzí. Vražedná energie, hutnost a tvrdost zůstávají, jenom je veseleji – minimálně kapela se bavila královsky. Škoda že nedošlo na ochutnávku z čerstvého „klobásového“ alba cover verzí, za současného line-upu by chutnaly možná ještě líp. Odvaha trochu se shodit je důležitá, skrývá se v ní recept na spokojenost i dlouhověkost. Když člověk nezaujatě pozoruje Cult of Luna nebo Amen Ra, nejvíc jim chybí nadhled. Všechno je brutálně vážné a do posledního perfektního detailu dotažené, žádná chyba, žádná nesrovnalost. Bez života. Je zajímavé, že tyhle seriózní spolky mívají největší šatník – že by přímá úměra mezi počtem motivů na tričkách a absencí humoru? Ale co naplat, největší a nejvěrnější publikum se také nezapře. Vynikající byli Kilimanjaro Darkjazz Ensemble. Vygradovaný koncert plný zhmotněných noir momentů byl intenzivní, vtahující a totálně nefestivalový zážitek. Publikum opět vykazovalo naprostou spořádanost, nikdo během vystoupení ani nemukl, možná se raději ani nehýbal. Melancholie a vzrušení by se dalo krájet, David Lynch spokojeně hladil naslouchátko. Nečekaným zjevením bylo závěrečné číslo přehlídky. Von Magnet nejsou ani tak



kapelou, jako spíš tanečním souborem či happening kolektivem. Pohybové složce přisuzují klíčovou roli a do tanečních kreací se zapojují všichni bez ohledu na to, jestli zrovna hrají nebo ne. Na scéně jsou už od poloviny 80. let: zkušenosti přetavili do vervy a elánu impulsivního vystoupení. Bylo jasné, že něco takového většina publika ještě nikdy neviděla. Ultimátní fyzický zážitek, ne nepodobný tomu, co na svých divácích zkouší Wim Vandekeybus (Ultima Vez), jen větší punk a underground. Živé bicí živily důraz, stejně jako frontmanův razantní step na ozvučené plošině. Elektronické podklady se chvílemi zabarvovaly do flamenca, afrických rytmů, jazzu nebo noiseu a často gradovaly v neumělých proto-tranceových výškách. Vše doprovázel intenzivní vokál s divadelně přehnanou dikcí a explozivními tanečními variacemi. Nekompromisní představení na hranici absurdna, s dávkou černého humoru a bolavě upřímné bylo skutečným vyvrcholením festivalu. Stulecia se mohla utleskat. Asymmetry je kosmopolitním festivalem, kde němčina, španělština i čeština zaznívají na každém kroku, a své publikum si hýčká. Odvážně loví na pomezí nejkonzervativnější subkultury a experimentu a pořadatelům to vychází. Postavit na jedno podium Vader, Astronautalise, Cult of Luna nebo Von Magnet, chce kuráž, kterou publikum statečně i vděčně snáší. Názvu navzdory tu panuje jakási nečekaná rovnováha a sympatická atmosféra podobná akcím pořádaným kolektivem All Tomorrow’s Parties. Je jasné, že i festival ve Vratislavi je z těch, na které se nejezdí jen za hudbou a hlavními hvězdami – třeba chleb ze smalcem nebo grzane piwo jinde neochutnáte.

Dziękuję bardzo, Wroclaw, zobaczymy się, Asymmetry.

023


nuda v belgii REPORT DUNK!FESTIVAL 2013 29. – 31. 3. 2013 ZOTTEGEM, BE TEXT LEOŠ DUDEŠEK

Zelený čtvrtek ­ Brusel, Velký pátek odpoledne Zottegem. Asi dvě hodiny před začátkem největšího, přesto malého festivalu v basketbalovém městě, kde to moc nežije. Stejně jako post-rock, co jde už několik let do kytek. Dunk! původně vznikl na podporu tamního basketbalového týmu, nicméně po několika ročnících se zjistilo, že se spíš sportovci přilepili na muzikanty, a tak se festival osamostatnil a žije si dál svým vlastním životem. Kolem sportovního komplexu na okraji malého města nikde ani noha, během několika minut váhání, jestli jsme vůbec na správném místě, přijelo jen pár aut a kam oko dohlédlo samí rodičové s dětmi, mířící na bazén. Což nám moc nedodalo. Skoro nic nenasvědčovalo tomu, že by tu za dvě hodiny měla probíhat třídenní postrocková přehlídka. Nakonec objevujeme na vstupních dveřích na áčtyřce černobíle vytištěné cedulky: upstairs, downstairs, accreditation... tak jdem! Ale nikde nikdo, prázdno. Jestli to bude jako u nás, máme ještě čas na pár belgických škopků. Jelikož jsem puntičkář, v obskurním nonstopáči (kde obsluhují manželé, jejichž fotka – on, holohlavý v kožené bundě a džínách, ona o hlavu větší v klasických svatebních šatech – je vystavená vedle stolu štamgastů, kde vyžilý rocker s prořídlým culíkem v džísce luští křížovky) to nevydržím a ženu se na avizovanou šestou zpátky. Na parkovišti už se to trošku zahustilo, pár lidí před tělocvičnou doku-

024

řuje cigáro, kolem skupina běžců, volejbalistky, další rodiče a dětičky do bazénu. A pak – úder osmnácté. Není možná, tomu nevěřím! Uvaděč, mladší zrzavý brácha Quentina Tarantina, ohlašuje říznou belgickou angličtinou s dikcí cirkusového vyvolávače hloučku lidí první kapelu – What the Blood Revealed – na sekundu přesně! První a zároveň nejlepší parta dne, která nejen podle trika jednoho z kytaristů nezapře lásku k Neurosis. A pak už balast, klišé, kapely přes kopírák, hranolky, pár malých škopků, přesné začátky na obou scénách. Na závěr večera naštěstí chlápek zavřený v kostce obalené plátnem: prosvítá on, bicí a piano, taky nutná projekce, Le Seul Element. Jídelna alias horní podium sotva ožila a už se jde spát. Blik-blik na baru, jen to dopijem a půjdem. Venku není jaro, ale marast, spaní ve stanovém městečku v minus pěti se naštěstí zdá i pořadatelům moc (jakkoli to pár otužilců ve stanu zkouší) a ubytovávají nás na spodní scéně. Hlídač s tváří Petera Stormara, kterou neopouští lehký úsměv, umí jen jedno jediné slovo anglicky: „Sleep!“ Bílá sobota a černá káva, zadara a furt, stejně jako včera, na webu fakt nekecali. Nekecali ani se snídaní, která vypadá spíš jako svačina ze základky, hrozba „Brot mit Schoko“ z předešlého dne se vyplnila, prý je to tak každý rok. Dva skoro průhledné krajíčky chleba s nutelou uprostřed si ale dát musíme, jinak bychom tady vlastně nebyli. Jinou snídani na postrockovém festivalu si teď už ani neumím představit. Začátek až odpoledne, zas přesně. To není nuda, na to už se dalo zvyknout, publikum přijde, Quentin to uvede a kapely hrajou.

A konečně i takové, které chceme vidět – třeba Valerinne. Rumuni, kteří se sice učili od Kevina Shieldse, ale kdyby tu byl, seděl by v první lavici. Svěží, čerstvé, barevné, kunstformen der natur! Ale žádné zdržování po závěrečném potlesku, bez přídavku, hned vedle do jídelny na Francouze Ikebana. Fakt jim to hraje jako na desce a ten zvuk – jako na desce! Screamo sice nevytáhli, ale postupně padám na zadek. Na to největší, kvůli čemu jsme přijeli, běžíme zase bez přídavku. Koncerty se na scénách střídají tak, že jeden skončí a během pár minut vedle začíná druhý, člověk si zaběhá, koneckonců je na sportovišti. Australští Tangled Thoughts of Leaving a teď už na zadek dosedám úplně. Čekal jsem od nich hodně a těšil se, že moje očekávání přebijou minimálně dvakrát. Krása střídá nádheru, post-rock zase prog rock, husina a šlus. Tady končím, prodávám vercajk do bazaru a jdu do předčasného hudebního důchodu. A jedem domů, protože tady nás už nic nečeká. Nebo... Pauza v bazénu! Potřebovalo to trošku propláchnout a rozdýchat, ne hned přelepit dalším koncertem. Kolem ani jeden post-rocker (a to jsme čekali nával, protože na festivalu nebyly zařízené sprchy), byli jsme tam krom rodičů, pokřikujících dětí a devadesátkových hitů docela sami. Velká facka, rychle zpátky! Vystřízlivění, trocha portského na doplnění, ještě to zkusíme. Ne nadarmo nahrával Yuma van Eekelen z Pestilence poslední počin holandských Fire Walk with Us. Po zdlouhavých vybrnkávačkách nátěr jaksepatří, dvojšlapka, oldschool metalové riffy až to rozesmívá, zábava na prvním místě, to jsem fakt nečekal! Ještě portské,

REport: dunk!


arms & sleepers

možná i víc, naladit se na Maserati. Post-rock je mrtvý, Jerry Fuchs taky. Oni to ví, ale jejich diskotéka naživo šlape a funguje a není třeba se pořád ohlížet, co všechno bylo a že to třeba bylo lepší... Na závěr soboty zase belgický škopek (proti předešlým třetinkám maxi půllitr), portské, chlapík v kostce, bliknutí na baru, dopijem a půjdem (zase jsme poslední, Belgičani už poslušně odkráčeli), nikde žádní ožralové, ticho, vyčistit zuby a sleep! Moment – nesleep! Ještě zmínit Arms and Sleepers, předposlední kapelu před Le Seulem, jistě nejoblíbenější partu našeho nočního hlídače, alespoň názvem. Statika, snová projekce v závalu downtempa, a kdyby nehráli tak nahlas (jako jedni z mála se přiblížili hornímu limitu 100 dB), pěkně by se u toho poklimbávalo. Velikonoční neděle, pravá postrockerská snídaně, pidlikání furt to samé a pořád dokola. Rychle nakoupit merch. Pak dáme možnost ještě Brnu: have.to.be.distanced. A přece jen zkusit pg.lost. Švédi hrajou to, kvůli čemu to tady Belgičani dělají, a stejně jako oni to dělají skvěle, jak jsem musel uznat, když zaznělo i sólo. Nikdy jsem nezažil tak klidný a slušný festival jako Dunk!. Všechno běží jako na drátkách, všichni jsou poslušní jako na táboře před vedoucími, chodí se spát, když Stormare zavelí, nikdo nehuláká ani neblije, lidi se nepředbíhají, podrží ti dveře, ustoupí a omluví se, když si všimnou, že ti kryjou výhled na podium.

Tady je to tak strašně „nudné“, že si to příští rok musím zase ověřit! 

025


hledání ztraceného času

REPORT BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB (USA)

světě myslíte – bez některých věcí by naše životy byly chudší. (A naopak.)

27. 3. 2013 O2 ACADEMY BRIXTON, LONDÝN, UK TEXT PAVEL VULTERÝN

Americká kulturní tradice je oproti evropské stručná. Jistě, dáno geo-historicko-politickými okolnostmi, neměli Američané jako národ čas se s tím moc mazat. Ponechme stranou, že základy svého krásného nového světa postavili na několika jiných civilizacích, které vzkvétaly tisíce let, než na ně zakašlala první bílá tvář, a pomiňme i to, co z Ameriky udělalo skutečnou velmoc až ve dvacátém století – obě světové války. Průměrný Evropan by si z podobných stavebních kamenů vypěstoval slušný pocit viny, sžíravé otázky o právu na vlastní existenci a možná i nějaké ty sebevražedné sklony. Co si o sobě myslí příslušník nejlepšího národa na světě? Výčitky? Kdepak, jsou to přeci bouráci, narozeni 4. července. Co z toho sebevědomí Amerika odkázala zbytku světa? Dala nám romantickou představu o Divokém západě, velký americký román, motorkářské gangy, Hollywood a rock’n’roll... Jo, a vyhrála nám ty světové války. A když se to dobře sejde, taky kombinaci výše uvedeného: Nazí a mrtví od Normana Mailera, Divoch Marlona Branda, Bruce Springsteen. Lhostejno, co si o nejskvělejším národě na

026

Black Rebel Motorcycle Club jsou dětmi hvězd a pruhů. Na začátku tisíciletí se rozhlédli okolo, vzali, co se jim hodilo, hodili do hrnce, podusili a vychrstli světu do obličeje. Co byste ostatně chtěli dělat jiného, když se jmenujete podle Brandova motorkářského gangu? První dvě desky byly navýsost osvěžující, ale je třeba si pamatovat, že mluvíme o době před více než deseti lety. Když tenkrát někdo řekl „mainstreamová, skoro alternativní kytarová muzika“, chtěl vlastně říci The Strokes. Jenže ti, stejně jako hordy plagiátorů plagiátorů po nich, až příliš upínali své oči k ostrovům nad Temží. BRMC udělali jedinou rozumnou věc: vzali muziku pro holky a vymáchali ji v kaluži asfaltu a štěrku. Můžete jim předhazovat, že vykradli kdekoho, už jim ale neodpářete fakt, že v letech, kdy byla kytarová muzika zase na chvilku středním proudem, jste se za tu jejich nemuseli stydět. S třetí deskou přišla výrazná změna zvuku i postoje. Namísto kytarových stěn a rozostřeného vazbení se posluchači dostalo dřevního country a texty o rokenrolu a brokovnicích vystřídaly úvahy o Ježíšovi a váze světa. Změna to byla nápaditá a celé se to poslouchalo zatraceně dobře, ať už za tím byl kalkul nebo „něčí“ problémy s drogami

a životem obecně. Jako každý pořádný existenciální román končí sebevraždou, i v tomhle příběhu měla po konfliktu následovat katarze. Částečně. Po třetí desce odešel zakládající bubeník Nick Jago, ale Peter Hayes a Robert Levon Been se to rozhodli nezabalit. Prostě si našli jiného bubeníka. Tak se to v rokenrolu dělá. Jak nevděčným se hudební byznys stal! Byly doby, kdy jste natočili jednu dvě průměrné desky, stali se průměrně populární, vybudovali si průměrnou závislost na kokainu a ve čtyřiceti odešli ze světa průměrným infarktem myokardu. Po roce 2005 kapely natočí třeba i dobré desky, stanou se třeba i proklatě populární, ale když se uzavírá fiskální rok, zjistí, že jestli příští rok nenatočí desku a neodjedou turné, přijdou na buben. Řešením je změnit životní styl a naučit se něco pořádného, ale když jednou přičichnete ke slávě, zpátky do kanceláře (autodílny, samoobsluhy, za bar, řídit náklaďák, prodávat vysavače, prodávat počítače, prodávat cokoli, projektovat jeřáby, léčit lidi, vydávat řidičáky, šít boty, sbírat odpadky po ulicích, prodávat starožitnosti, vykupovat starožitnosti, abyste je mohli prodávat, pracovat v čistírně nebo na magistrátu) se vám nechce. Navíc po roce 2010 už všichni umíráme zásadně na rakovinu. Kokain nekokain.

report: b.r.m.c.




027


Kariéra po albu Howl je tzv. hit or miss. Baby 81 je až překvapivě dobrá rocková deska. Žádné velké experimenty, hezky na jistotu. Beat the Devil’s Tattoo je dokonalým příkladem nahrávky, kterou bylo třeba vydat, odjet turné a na konci roku skončit v černých číslech. Když kapela začne dělat něco takového, od dalších desek nečekáte lautr nic. A právě proto je letošní Specter at the Feast alespoň lepší než minulá, navíc s několika silnými skladbami. Pravda, jsou jen špatně maskovanou kopií vlastní minulosti, ale v době, kdy by člověk za dobrou rockovou písničku bez samplu nebo kláves už skoro zabil, se to počítá. A protože konec finančního roku se kvapem blíží, BRMC opět potěšili Londýn svojí návštěvou. Rád chodím na kapely, které jsou ze slávy spíše na ústupu. Odpadnou čumilové, co si přišli jenom odfajfkovat další položku na seznamu, o čem ještě na Pitchforku nepsali, a na vás zbude společnost starších, hudebně erudovaných posluchačů. Pohledem jednoho oka jsou BRMC kapelou, která slávě ukazuje už jen záda. Prostor ke stání se sice vždycky rychle vyprodá, ale když si k tomu chcete sednout a dělat si poznámky, máte nejen možnost, ale i spoustu místa. Show otevřel první singl z nové desky, od The Call vypůjčená Let the Day Begin jako smutná vzpomínka na Robertova otce, frontmana The Call, který před třemi lety zemřel. Ale protože takhle se koncerty dělat nesmějí, melancholickou atmosféru rozčísla hned následující Rival. Jedna ze tří skladeb, kvůli které má nová deska smysl (ty další dvě jsou Hate the Taste a Teenage Disease a samozřejmě zazněly také) a následujících třicet minut kapela sypala jeden hit za druhým, až měl člověk dojem, že to konečně někdo pochopil. Red Eyes and Tears, Whatever Happened to My Rock’n’Roll, Beat the Devil’s Tattoo, Ain’t No Easy Way, Berlin, Love Burns. Academy se třásla tak, že jsem po dlouhé době začal své

028

srdce podezřívat z tlukotu. Světla svítila, stěrače stíraly, diváci byli v extázi, kapela hrála... Dalo by se říci, že vše bylo na svém místě. Hlavou mi táhlo, jestli se jim podaří nastavenou úroveň udržet dost dlouho na to, aby někteří diváci zapomněli, že přišli na kapelu, která už dobré desky nevydává. Jenomže člověk míní a Bůh mění, a tak mi chlapci odpověděli rázným dupnutím na brzdu a celý koncert v podstatě zabili. Jako by se management rozhodl, že toho skákání už bylo dost, a poradil zařadit doprostřed skvěle rozjetého koncertu akustický set. A tak přicházeli postupně Peter, aby sám něco zahrál na piáno a pak třeba na akustickou kytaru, a pak Robert, aby taky něco zahrál na akustickou kytaru, a chybělo snad jen to, aby někdo vytáhl bonga. Aby to kapela fanouškům vynahradila, na akustickou část vystoupení navázala částí sestavenou z písní z posledních dvou desek, které nejsou singly. Mám tenhle eufemismus vůbec překládat do obecné češtiny? Že nasadíte Six Barrel Shotgun místo přivolání potlesku jen zesílí fakt, jak jste to celé pokazili. Po ne zcela vydařeném sociálním experimentu byl přídavek z nejpomalejších skladeb kapely (nemohl jsem se zbavit pocitu, že to dělají naschvál, aby už technici mohli začít uklízet) jenom logickým vyústěním jedné velké promarněné příležitosti. Nakonec to máte jako s tím nejskvělejším národem na světě. Můžete zkoušet tisíc cest, jak zakrýt, že už nejste nejlepší – pohled na váš HDP o vás ale prozradí víc než všechny křiváky světa. Budete se sice chvástat a pomáhat světu na dluh, ale už navždy budete žít v minulosti a jenom prodlužovat agonii, než si toho všimnou úplně všichni a vaše papírové zdi se sesypou. A potom? Čína vás umlátí čepicemi. Ale co, aspoň vám k tomu může hrát skvělá muzika.

Z roku 2005, dál ani krok.


world Music

so 15. – ne 16. 6.

ostrov Štvanice praHa začáteK ve 13:30

Mory Kante (Guinea) Hasna el BecHaria (Alžírsko) teraKaft(Mali) zea (Nizozemsko) King ayisoBa (Ghana) söndörgő (Maďarsko) MlM (USA/UK/Turecko) Madera (Kolumbie/CZ) salao & Jaco aBel - flaMenco eléctrico (Španělsko) yasMine HaMdan (Libanon/Francie) MoHaMMad reza Mortazavi (Írán) instalace a perforMance: petr nikl, Krištof Kintera, Michael delia, tereza erbenová. BoHatý dětsKý prograM afterparty: so 15. 6., 21:00 – Bajkazyl náplavka doprovodný prograM: MinyesHu (Etiopie/Nizozemsko) – 23. 5. palác akropolis Jagwa Music (Tanzánie) – 1. 7. palác akropolis

www.respectfestival.cz 

029


030


setřást se z kůže

RECENZE/profil THE KNIFE (SWE) SHAKING THE HABITUAL (RABID, 2013) TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Let’s talk about gender, baby. Ostatně mám pocit, že poslední dobou nedělám nic jiného. A co mi taky zbývá, když jsem se narodil do společnosti, které vládne obdivovatel násilnických zvyklostí našich předků a která má kopřivku ze slova feminismus, protože ho nechápe jako výraz pro boj za rovnoprávnost, ale jako výzvu ke kastraci. Chce to kus chlapa, bát se o vlastní penis! Ale ve skutečnosti jde o strach ze ztráty samozřejmosti, s jakou nám mužům dosud procházely věci, o kterých samozřejmě víme, že nejsou nejen genderově košer. Pokud mám čím dál silnější tendenci ukazovat prstem, rozhodně i na sebe: bývaly časy, kdy jsem nejen poslouchal, ale dokonce vyprávěl vtipy o menšinách, a tuze se u toho nasmál. A teprve trčím ve fázi odnaučování se automatice, ve které lze „buzerant“ použít jako nadávku, jako by snad dávalo smysl házet na někoho menšinovou sexuální orientaci jako něco umenšujícího jeho status člověka. Je bohužel člověčí přirozeností vzpírat se změnám a změny zažitého uvažování jsou vůbec nejsložitější – zvlášť, když argumentem protistrany bývá tradice, neprůstřelné konstatování, že „tak to přece vždycky bylo“, a tedy to tak má navždycky být. Ještěže opice neuměly mluvit, jinak

recenze/profil: the knife

by si to slézání ze stromů navzájem rozmluvily. Vždycky to chce jedince, kteří jsou napřed, kteří se nejenom odváží udělat krok do neznáma, ale kteří si hlavně nedokážou představit, že by zůstali na místě. Teď se mi nabízí napsat občanská jména sourozenecké dvojice The Knife, ale neudělám to. It’s not that easy When you want it easy Namísto toho napíšu jméno jiné: Helen DeWitt. Za posledních pár let jsem toho přečetl zoufale málo, takže mou nejoblíbenější knihou zůstává její prvotina Poslední samuraj, o klukovi, který hledá otce. Jsou knížky, které dokáží převrátit uvažování naruby – a tohle byla jedna z nich. DeWitt skrze dětského hrdinu (a jeho svobodnou matku) rozebírá společnost na kusy, směje se a čílí a pláče nad omezeností a konvencemi světa, který rezignoval na radost z vědění. Jedna z mých oblíbených pasáží se odehrává na koncertě slavného klavíristy, který se proslavil improvizacemi vytékajícími do pozdních nočních hodin, takže návštěvníkům koncertu ujíždějí poslední linky metra. Přehraje známou sonátu, lidé zatleskají. Přehraje jinou známou sonátu, lidé zatleskají. Když se po přestávce znovu zvedne opona, podium je plné všemožných perkusivních nástrojů a předmětů denní potřeby. Klavírista se jim všem začne vše-



lijak věnovat a lidé postupně odpadají. Zůstane jen hrstka otrlých posluchačů, pro které do svítání přehraje nejkrásnější skladbu svého repertoáru a dojme je k slzám. Metro už zase jezdí. Krásná hudba dokáže být krásná sama o sobě, ale budete ji vnímat jinak ve společnosti ticha a jinak ve společnosti sbíječky. Kontext je všude a všechno, což by mohlo být hezké motto strukturalismu, ale ten jsem narozdíl od Olofa Dreijera (bratr) nestudoval, takže se musím držet u povrchu. The Knife vydali novou desku, uprostřed které trčí bezmála dvacetiminutový drone. Manýra? Hudba, kterou Olof spolu s Karin (sestra) vytvářejí, nikdy nedělala zbytečné pohyby, stejně jako oni odmítali zbytečné rozhovory a v maskování svých identit se zpočátku blížili filozofii The Residents. Teorie obskurity, ve které Residents následují svého nejspíš fiktivního guru N. Senadu, mluví o přísném oddělení umělce a jeho umění od vlivů veřejnosti. Maska se pak chtě nechtě stává součástí kontextu. Snad proto ji na Shaking the Habitual sourozenci odkládají. Ne snad že by tím přestali být kryptičtí – Karin se v textech pohybuje vesmírem, do kterého často nevidí ani její bratr. Oba se ale netají skutečností, že nahráli politickou desku. Kolik agitace dokážete nacpat do dvaceti minut hlubokých frekvencí a rezonančních

031


032


ploch? Old Dreams Waiting to Be Realized připomíná skulptury, které konstruoval a nechával zvučet italský designér Harry Bertoia. Na jeho vinylové kolekci Sonambient vychází zvuk z všelijak ohýbaného a prouděním vzduchu rozeznívaného kovu a stejně tak The Knife nechávají nově znít objekty v živém prostředí, jakkoli s jejich zvukem nakládají po způsobu své práce se syntezátory. Hledání zvuku, který by postihl téma a zároveň neprozradil svůj původ (svůj kontext), připomene ještě jiné, podobně enigmatické jméno – Scotta Walkera. Zatímco jeho poslední výlety do temných krajin duše odrážejí její bůhvíčím vším rozpáraný stav, The Knife nezpytují sebe, jako spíš své posluchače. Společný jmenovatel? Zviklávání zvyklostí. A politika. Z pohledu většiny jsou postoje kapely radikální: Olof se svým sólovým setem odmítá vystupovat na festivalech, kde v line-upu převažují muži, Karin se dotýká slovy o sdílení komunismu. Stigma „špinavých peněz“, které si odnesli z prodeje raného hitu Heartbeats do reklamy, v sobě škrtí dodnes, ale zároveň se neostýchají účtovat si skoro tisícovku za show, kde do nového alba z playbacku kapela nahodile vstupuje a jinak se jen tancuje a blbne s maketami neexistujících nástrojů. Je těžké bránit intelektuální koncept, když to člověka stojí penízeeeeeeeee //^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^*^^^^^^*^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^*^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^*^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^

recenze/profil: the knife

^^^^^^^^^^^^^^^^^^^°°^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^°°°°^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^°°°°°°°°°°^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^.^.^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^*^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^*^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^*^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^@^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^*^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^@^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^*^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^°°^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^°°°° ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^°°°°°°°°° °^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^.^.^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^ ^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^^@



„Když se pohybujeme po okrajích, lidé říkají, že se skrýváme. Ne vždy jdou věci vysvětlit takhle snadno,“ mohli jsme se dočíst v tiskové zprávě, kterou kapela přiložila k Shaking the Habitual. Někdy je potřeba k přemýšlení mimo obvyklé struktury pobídnout, odolat skandování Král je nahý!, jakkoli by to znamenalo příležitost vyfotit si jeho pinďoura. IT’S NOT THAT EASY WHEN YOU WANT IT EASY Deska, rozpůlená sny, které teprve čekají na splnění, měla původně vyjít pod hlavičkou nového projektu, ale je dobře, že skončila v diskografii The Knife – dostane se k většímu množství lidí, nabourá mnohem více zvyklostí. A stejně jako klavírista z Posledního samuraje naváže krásu na rámus, The Knife zvládnou deset minut vrzat na pružiny z postele (Fracking Fluid Injection), ale ty z ní vyhřeznou až po horečnaté souloži (Wrap Your Arms Around Me). Dávno neplatí, že hlava chce politiku a tělo sex: hlava chce souložit, protože je rozdrážděná vším, co v ní stav světa rozvířil. Chlípnost není výsadou intelektuálů, ale mívá v jejich případě víc než jen pudovou vrstvu. Přemýšlet o svém chtíči znamená přilévat do jeho ohně. When you’re full of fire What’s the object of your desire? Prahnu po tělech, která nechci mít, a prahnu po těle, které nemám. Politika státu latentních rasistů mě rozpaluje doběla. Dívám se, jak si to cizí lidé za peníze rozdávají před kamerou, a sám si to bezplatně rozdám s každým sexistou, kterého potkám skrze svou práci v sexismem prolezlé herní branži. Komunisty bych střílel, ale zastánci laissez faire mi do komunisty s oblibou nadávají.

Sometimes I get problems that are hard to solve.

033


podejte mi repelent

RECENZE YEAH YEAH YEAHS (USA) MOSQUITO (INTERSCOPE, 2013) TEXT TEREZA POSTUROVÁ

Na začátku tisíciletí vyvrhlo úrodné lůno metropole New York City na tamní klubový svět plody svého vícečetného těhotenství. Přestože byla různovaječná trojčata vyživována stejnou pupeční šňůrou, společné cesty se rozdělily ihned po jejím přestřižení. A tak jsme mohli dalších třináct let sledovat svérázný vývoj každého ze „sourozenců“. The Strokes si prošli divokou pubertou, aby ve středním věku měli na co vzpomínat, zadumaní Interpol byli odklizeni mystifikačním tvůrčím přetlakem Paula Bankse do hibernační komory. A Yeah Yeah Yeahs vystřelili úplně mimo, k adolescenci vzdorující času. Jako jediní se zároveň dokázali přizpůsobit nemilosrdným selektivním podmínkám hudebního průmyslu. Zatímco v začátcích sebou horečnatě cloumali v punkem ovoněných indierockových nápěvech (Fever to Tell), s dalším albem se kytary postupně obnažovaly až na kost (Show Your Bones) a nakonec byly vystaveny korozivnímu náporu elektroniky (It’s Blitz), která nyní dělá garde z řetězu utrženému experimentu s názvem Mosquito. Zvrácený darwinismus. Cover desky dostal na starost Asiat, a ti jsou, co do představivosti, dost napřed. I když jde anime a Hello Kitty mimo vás, musíte si přiznat, že řvoucí batole, chyce-

034

né do spárů obrovského hmyzu, vyvolává všelijaké konotace. Od potrestání zlobivého fracka (s moskytem jako metaforou matky) přes sci-fi invazi zmutovaného hmyzu po přítomnost zakázaných barviv a pofiderní konzistenci dětské stravy. Aféru ohledně kompozice obalu nastartovala spíš nešťastná náhoda nebo možná špatný úhel, ale tvar dlouhého sosáku se úchylkám přímo nabízí a geometrie dokáže navozovat nejrůznější představy. Ve spojitosti s dítětem zavánějí animální pedofilií, zoofilií naruby. Ale anální problematiku nechme jiným formátům. Na první poslech si pozornost uzurpují výraznější a přístupnější songy. Úvodní Sacrilege? Zkuste si takhle nazvat song v puritánské Americe, přizvěte gospelové těleso a máte hit jako kráva. Natočte k tomu retrográdní klip se šokantní tématikou trochu jiné domobrany v lynchovském stylu, na koncertech předveďte pilně nacvičenou gymnastiku Ježíše Krista a uvažujte, kam si doma postavíte Grammy. Titulní Mosquito? Stojí a následně kulhá na projevu Karen O, jednotvárnou rockově podbarvenou melodii provází překvapující intonační exhibice. S přibývajícími poslechy naneštěstí přeteče do nuceného afektu a podbízivého kýče. Říct, že výsledek je bizarní, v tomhle případě nestačí. Refrén o pěti slovech rychle omrzí a je po všem. Area 52? Emzácký útok na frekvenci nu-rave. Až moc okatě se tu opisuje od Klaxons a tohle období je snad za námi, ne?

Elektronikou přecpané songy utápí svůj potenciál v přehnaném zaujetí nejrůznějšími tlačítkovými efekty. Under the Earth využívá orientálních klávesových úprav, které vzdáleně evokují šlágr Big in Japan, než se na konci promění v nepřehledný zvukový binec. Koketérie s IDM v These Paths zahanbí i kočky tahané za ocas, které ho poslušně stáhnou mezi nohy, aby uznaly svou porážku. Na elektrickou bossa novu Always nejlépe pasuje příměr k dream popu a s ním se přesouváme k písničkovým věcem. Vysamplovaný zvuk jedoucích vagónů v Subway představuje v kontextu desky tu lépe uchopenou, nápaditější část. Závěrečné Despair a Wedding Song jen protahují čekání na vytoužený závěr. Rozpolcenost alba rve natolik uši, že si nevystačím s výrazem „rozpačitost“, ani floskulemi o koncích jedné éry a kruzích, co se uzavírají. Nelze se ubránit dojmu, že Yeah Yeah Yeahs se tak snažili, aby zase zněli jinak, až se soudnost spustila s posedlostí zvukovými novotvary, zmateným těkáním mezi žánry a infantilními vokálními výpady skoro pětatřicetileté paní, které zbytek kapely pouze přicmrndává. Znáte ten pocit, když konečně usínáte a najednou uslyšíte protivné bzučení komára? A co je horší: další drahocenná minuta beze snu nebo rozmázlá stopa úlevného zadostiučinění na stěně?

Moji krev nedostaneš, šmejde!

recenze: yeah yeah yeahs




035


036


drahoušek RECENZE DEVENDRA BANHART (USA) MALA (NONESUCH, 2013) ŽIVĚ COLOURS OF OSTRAVA 2013

americké inspirace, salsa nebo bossanova táhnou z téměř každé melodie, stejně jako vnitřní klid, spokojenost a jakési naplnění.

TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Michael Gira si umí vybrat, taková trefa do černého se povede jednou za život. Už v roce 2005 na koncertě Angels of Light v pražské Akropoli mluvil o tom, jak mu Devendra Banhart pomáhá udržet label při životě. Ikona tzv. freak folku vydala u Young God Records svoje první alba, následný úspěch přinesl hlad i po těchto nahrávkách a nová vydání na sebe nenechala dlouho čekat. Dnes se zachráněné vydavatelství věnuje téměř výhradně Swans, na víc nezbývá čas. Banhart je stále hvězdou, byť album What We Will Be mu pověst pošramotilo. Ženské šaty a rtěnka už k „divnosti“ nestačí, manýra se začala propadat do estrády a intimní kouzlo vyprchalo. Jenže novinka Mala je najednou mnohem sympatičtější: Devendra se ohlíží zpět k prvním albům se skromností a charismatem a také s nově získanými zkušenostmi. Španělština k Banhartovi skrze jeho zčásti venezuelský původ patří, ostatně jednu z nových písní, poněkud nekorektní ódu Mi Negrita, zpívá španělsky. Název ale klame – ze španělštiny se překlápí jako „špatná“ nebo dokonce „zlá“, což s obsahem desky příliš neladí. Pohled do bulváru odkryje srbskou výtvarnici a fotografku Anu Kraš a právě z jejich vztahu deska pučí. Důkazy? Láskyplný duet Your Fine Petting Duck a hlavně fakt, že „mala“ v srbštině znamená něco jako drahoušek. V rozhovoru pro Pitchfork sice autor tvrdí, že opravdová milostná píseň, kterou pro Anu napsal, se na albu nakonec neobjevila, ale nálada je silným vztahem jednoznačně podepřena. Víc než dřív se na povrch derou latinsko-



Mala je sbírkou písní o lásce, ztrátách a komplexech, produkčně bohatá a barevná. Často jednoduché motivy zvýrazní a obtáhne teprve košatá instrumentace, marnotratný pocit ale nepřichází. Všechno má svoje místo, každá píseň začíná u akustické kytary a později se rozvíjí a vykvétá. Náladou se Mala blíží Sea Change od Becka, ale s opačným znaménkem – Beck se vyzpívával z lásky ztracené, Banhart zpívá o lásce nabyté. Hitové skladby střídají minimalistické instrumentálky, latino motivy doplňují klávesové plochy a občasné novovlnné momenty. Banhart písně často věnuje konkrétním lidem, singl Für Hildegard von Bingen zpívá světici z 12. století, The Ballad of Keenan Milton je kytarovou hříčkou, věnovanou slavnému skateboardistovi. Mala není deskou několika výrazných písní a drahé vaty, její krása tkví v celistvosti a nepředvídatelnosti. Banhart dokázal po letech umíchat lo-fi koktejl, který nejen hezky vypadá, ale zajímavě chutná a baví, aniž by hrozilo přepití a kocovina. Kromě lásky sdílí autor se svou múzou i ateliér, odkud také vzešel obal desky. Banhart říká, že ho zajímá a uspokojuje především grafická práce, ale ať už je to (a v ateliéru bylo) jakkoli, spokojenost z obalu přímo sálá a hlavně – Devendrovi sluší. Zatímco na posledních albech se utápěl v nicotě a lapal po záchytných bodech (třebaže se slušným řemeslným základem), Mala je dále. Dospělejší, uvědomělejší, bohatší o umění zkratky, nadhled a teplo domácího krbu. Přišla na svět z lásky a radosti a má se k němu krásou i chytrostí.

Prostě drahoušek!

037


RECENZE CRIME & THE CITY SOLUTION (AUS) AMERICAN TWILIGHT (MUTE, 2013) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

„In America all too few blows are struck into flesh. We kill the spirit here, we are experts at that. We use psychic bullets and kill each other cell by cell.“ Norman Mailer, The Presidential Papers (1963) Narušený obraz zhrouceného amerického snu možná nemá lepší ztvárnění než ve stejnojmenné knize populárního Normana Mailera. Sžíravý kritik vlastně v celém svém díle upozorňoval na problémy americké společnosti, každá kniha ho stála kus života (jak ostatně sám s oblibou říkal), protože Ameriku vroucně miloval. Možná dobře, že nás opustil těsně před začátkem velké finanční krize, která Spojené státy před pěti lety zasáhla. Simon Bonney přišel do USA před lety dvaceti, unavený z extrémního zápřahu kolem Crime & the City Solution. Nový domov našel v Los Angeles. Že by právě tady hledal svůj sen? Sólová alba z té doby zněla spokojeně, rodina se rozrůstala, ale pak se Bonney na spoustu let před světem uzavřel. Kontury odvážných představ generací fanoušků se začaly rýsovat během loňského roku, kdy skupina oznámila návrat v nečekaně nabité sestavě a nové album, ovlivněné americkou zkušeností, přišlo letos koncem března. Splněný sen? Všechny desky Crime & the City Solution zásadně závisely na tom, s kým a hlavně kde je Simon Bonney nahrál. American

038

Twilight není výjimkou, Berlín z posledního období vystřídal Detroit, jakkoli se Bonney v jednom rozhovoru svěřuje, že mu „Motor City“ v mnohém německou metropoli připomíná. Polorozbořené a opuštěné budovy, ulice v ohni, neúprosně ubíhající čas. Záběry z albového traileru podtrhují inspiraci – a jsou pro album důležité. Bonney měl Ameriku původně za východisko, ale nakonec právě tam, byť asi ne na vlastní kůži, pochopil, kde je skutečné dno, kde končí volný pád. Americké drama zapůsobí na každého. Doba, kdy byla zeměkoule čitelně rozetnutá, je nadobro pryč, životy ovlivňuje kdejaká náhoda na druhém konci světa. American Twilight ale není popisem událostí, odpovědí nebo cestou ven. Jako tomu u Bonneyho bylo vždy, jde o sugestivní zprostředkování osobních dojmů a pocitů, které vás vtáhne. Crime & the City Solution se vrátili v nejlepší formě, ústřední tandem Bonney / Hacke skvěle doplňují noví rekruti Jim White z Dirty Three nebo kytarista David Eugene Edwards (Wovenhand, 16 Horsepower). Zrovna Edwards mnohokrát mluvil o tom, jak ho někdejší alba Crime & the City Solution ovlivnila. Teď svůj díl splácí, protože současný zvuk skupiny v mnohém stojí a padá na jeho výrazných riffech. Psychotické country výpady se neskryjí, stejně jako další americké ozvěny v nečekaných vlivech soulu a funku (řekněte „groovy“, ale potichu). Hned v několika skladbách nastupují dechové nástroje a celá nahrávka má výrazný taneční spodek. Detroitské labely Motown nebo Fortuna jsou legendární podobně jako George Clinton a z těchto

james blake

probuzení snu kořenů pak vyrůstají skladby jako Goddess, Riven Man nebo titulní American Twilight. Sílu přidává Hackeho energický nápřah, citlivé zjemnění dámské sbory a v mezičase Jim White a detroitský rodák Troy Gregory swingují, jako by se pro tuhle kapelu narodili. Na albu najdeme i gospelové momenty (Domina, Streets of West Memphis), samostatnou kapitolou je singlová My Love Takes Me There, dokonale vybroušený diamant, vrhající kolem sebe s každým dalším poslechem nové a nové odlesky. Crime & the City Solution nádherně skloubili léta zkušeností s vervou a nadšením, otevřenou hlavu s nepřehlédnutelnou empatií. Přitom dokázali natočit chytlavé album, možná nejúdernější ve své historii. Bonney v úsporných, až zkratkovitých textech razantně frázuje a do mikrofonu vyloženě kvete. Poetika zůstává, mění se jen prostředky. Dokonalé sny jsou podezřelé: oceňovaný návrat, nádherné album? Několik indicií naznačovalo, že doba je jinde a soumrak, o kterém Bonney mluví, neskončil. Vydavatelství zařízlo původně plánovaný kompilační box, výrazný posun data vydání samotného alba ničemu nepřidal. Především ale ztroskotaly představy o plnohodnotném evropském turné. Hned dvakrát. Sestava nabitá individualitami to nenese lehce, navíc na studio a vůbec přípravu celého comebacku padla většina loňského roku. Americký sen byl odložen na neurčito, bouřlivý soumrak Bonneyho dohnal i tady.

Nic to ale nemění na skutečnosti, že jde o soumrak roku.

recenze: crimes & the city solution


romantismus 21. stol. RECENZE JAMES BLAKE (UK) OVERGROWN (POLYDOR, 2013) TEXT ANNA PLESLOVÁ

James Blake, talentovaný mladík, kolem nějž věštci z BBC Sound of... rozpoutali kdysi takový humbuk, konečně přišel s dlouho vyhlíženým druhým albem. Už od prvních singlů bylo jasné, že pokračuje v zavedené lajně melancholicko-minimalistického elektronického soulu s prvky dubstepu a zdá se, že opět velmi úspěšně – James Blake se od svého eponymního debutu z roku 2011 stylově nijak výrazně neposouvá. Ale proč by taky měnil, co mu jde nejlépe? Novinka Overgrown vtáhne posluchače do svých útrob, kde nekompromisně útočí na jeho emoce. Obsahuje mnoho téměř bezzvučných míst, přesto nenechá vydechnout. Konstantně bublající zvuky a šumy působí znepokojivou až tísnivou atmosférou, ale v každé písni se zároveň najde nějaké světlejší místo, aby člověka alespoň na okamžik vytáhlo z tmavé a chladné jeskyně na trochu čerstvého vzduchu. Poslech Blakeovy hudbu asociuje proplouvání mořskou úžinou, zahalenou do ranní husté mlhy, skrze jejíž šum pravidelně tepe rytmus, až se náhle odnikud vynoří kousek útesu nebo proletí racek v podobě nečekaného zvukového zvratu i osamocených tónů, které vystoupí z ticha a zase do něj slehnou. Nové skladby jsou výstižnou ukázkou, že minimalistická hudba nemusí být vůbec jednotvárná. V Blakeově podání přetéká napětím a ukrývá mnohá překvapení. Právě dlouhými tichy a opakujícím se rytmem si po-



stupně vystaví pevné schůdky k epickému konci, nad kterým se uši, tolik dychtící po výraznější melodii, docela rozplynou. Blakeovu tvorbu lze vnímat jako součást vzdoru vůči současné popové produkci v mainstreamových rádiích a její přehlcenosti zvukem. Pilířem vzdoru je zpěv – Blake nejenže zpívat umí, ale navrch svůj hlas používá jako další hudební nástroj: například v singlu Retrograde vytváří pulsující hlasová melodie další zvukovou vrstvu. Skladby jsou obecně postavené na vrstvení zvuků, které se na konci spojí v závěrečnou hymnu. Skvělá je Digital Lion, v dlouhé meditaci směřující k proměně do nečekaně kvapného rytmu. Vine se jako cesta vlakem, za jehož okny éterická krajina pozvolna ustupuje divočině. Právě tyhle momenty baví na Overgrown nejvíce. Kontrastem jsou písně jako romantická DLM nebo Our Love Comes Back, postavené jen na kombinaci klavíru a zpěvu. Zde konečně nechá autor vyniknout hře na klavír, kterou studoval. Možná jsou podobné skladby až příliš konvenční, poslouží ale jako vítaný oddech. Do závěrečné Fall for Me si Blake přizval nezvyklého hosta, legendu amerického rapu RZA z ansámblu Wu-Tang Clan. Vztah k žánru definuje i vztah k fúzi, která zaujme hudbou, ale nad rapem spíš nutí krčit rameny. Blakeova druhá deska zůstává romantismem 21. století, balzámem na rušnou dobou přesycený sluch.

A nejenom ten – z mlhy se nakonec vyloupne ostrov, kam člověk s chutí složí celého sebe.

039


040


mánička z předměstí PROFIL KURT VILE (USA) TEXT ANNA MAŠÁTOVÁ

Narodit se v Lansdowne, nezajímavém předměstí Pensylvánie, do věřící rodiny čítající deset dětí, ve vás bezpochyby zanechá stopu. Jsou osmdesátá léta, v kostele posloucháte gospely, otec vám doma pouští bluegrass a country, ve čtvrté třídě dostanete do ruky trumpetu, ve čtrnácti banjo. Jenže vy toužíte po kytaře. Jak jinak, když jste fanouškem Cleardance Clearwater Revival, Neila Younga, Toma Pettyho, Boba Dylana nebo Joni Mitchell. Zatím vám ale nezbývá, než brnkat na banjo a vymýšlet bizarní melodie. Když se poprvé rozkřičel hlas, který bude později nazýván mluvčím své generace, psal se rok 1980. Možná mu hudební dráhu naplánovaly sudičky: jménem Kurt Odporný můžete konkurovat leda tak Vladovi Nabodávačovi. Být rockerem se nabízelo samo, příjmení Vile mu přesto dodnes mnozí nevěří. Kurt pochopil, že pokud chce na hudebním poli prorazit, bez propagace to nepůjde. Už s kytarou začal nahrávat lo-fi dema na kazety a cédéčka, sám si dělal i booklety. Originální výtvory pak rozdával nebo prodával za pár dolarů. Lze si jen domýšlet, za kolik budou časem na eBay. Na vysokou nešel, živil se jako dělník. V letech 2001 až 2003 bydlel v Bostonu, překládal zboží ve velkoskladu, zatímco jeho přítelkyně dokončovala studia na tamní univerzitě. Neubránil se pocitům vyděděnosti – litoval, že nezkusil studovat, ale jak sám říká, v práci s vysokozdvižným vozíkem se stal mistrem. Nalézt se a srovnat si životní priority mu umožnil až návrat do do Philadelphie. Oženil se, přestěhoval na severní předměstí a zapsal se na univerzitu Community College, kde ale dlouho nepobyl. Zjistil, že o přednáškách

profil: kurt vile

myslí na skládání muziky a vrátil se do dělnického mundůru. Když šli ostatní spát, on zasedal k písničkám. Náhoda tomu chtěla, že ve stejnou dobu přijel zpět do rodného města i Adam Granduciel. Spřátelili se a roku 2005 založili indierockovou kapelu The War on Drugs. Brzy se k nim přidal bubeník Mike Zanghi. Spřízněné duše, nepopírající vliv Bruce Springsteena nebo už zmiňovaného Dylana, tři roky nato vydaly EP Wagonwheel Blues. Po evropském turné Vile kapelu opustil, aby se mohl plně soustředit na vlastní tvorbu. Dlužno dodat, že se nerozešli ve zlém: jakékoli sváry odmítají a novináře shodně nazývají línými parchanty, kteří se neobtěžují zjistit, jak se věci mají. Ostatně Granduciel dlouho zůstával ve Vilově doprovodné kapele The Violators. Ještě ten samý rok vydal Vile u Gulcher Records sólové album Constant Hitmaker. Poznávací znamení? Mánička s cynickým hlasem zpívající psychedelický pop na bluesových kořenech. Od té doby se Kurt v podstatě nezastavil. Co rok, to minimálně jedna deska, turné, rozrůstající se rodina. V dubnu 2009 se objevila kompilace Vileových starých nahrávek God Is Saying This to You..., díky které si ho všimli u Matador Records, vydavatelství Sonic Youth nebo Cat Power. V květnu už podepisoval smlouvu a ihned poté vznikla deska Childish Prodigy, vydaná na podzim. Rockovější, méně amatérský kousek, ze kterého byli posluchači nadšení, ale méně už zaměstnavatel. Pozdní příchody a kruhy pod očima znamenaly vyhazov z práce a Kurt se musel začít ohánět, aby uživil ženu a dceru. Šlo to, brzy předskakoval kumpánům z labelu, ať už to byli Dinosaur Jr. nebo Thurston Moore.



Nový rok přinesl čtvrtou řadovku Smoke Ring for My Halo. Do té doby Vileova nejprofesionálněji provedená deska došplhala na 12. příčku v hodnocení alb roku časopisu Mojo, Uncut jí umístil na 14. místo v top padesátce. Deska byla bezesporu ovlivněná také otcovstvím, autor dceři poeticky prozpěvuje: „Je mi ze všech zle... kromě Tebe, slibuji, že pro Tebe udělám vše, nebudu moc kouřit a slibuji, že nebudu kalit.“ Snad aby se pojistil další prací, o pár měsíců později nahrál EP So Outta Reach s Johnem Angellem, producentem Sonic Youth, a objevil se také na druhé nahrávce The War on Drugs nazvané Slave Ambient. Podzim minulého roku měl přinést další desku, první bez přispění Adama, navíc z kapely odešel bubeník Mike Zanghi. A to byl teprve začátek všech komplikací. Studio zaplacené, vše přichystané, jenže manželka předčasně porodila druhou dceru. Vile toho jistě moc nenaspal, ale nahrávku dotáhl do konce. Na postu bubeníka se vystřídala Stella Mozgawa z Warpaint, Vince Nudo z Priestess a dávný člen Violators Michael Johnson. Téměř sedmdesát minut dlouhá deska s autorským graffiti na obalu vyšla letos v dubnu a Kurt Vile s ní v Kristových létech dospěl. Vlasatý hejsek, co tráví volný čas četbou hudebních biografií, nehulí, na turné se ani moc netěší, protože by raději zůstal doma s rodinou. Hysterčí, když mu manželka neodepíše na esemesku. Vzdal se punkových ideálů, za úspěch považuje, že uživí rodinu a jednou si nastřádá na rodinný dům. Když ale vyskočí na scénu, jako by mu někdo bodnul injekci adrenalinu do srdce.

Lásku k muzice nesloží ani hypotéka.

041


RECENZE IGGY POP & THE STOOGES (USA) READY TO DIE (FAT POSSUM, 2013) TEXT JAKUB ŠILHAVÍK

Když se v roce 1973 z oparu drog zhmotnila nespoutaná energie alba Raw Power, nikdo v tu dobu doopravdy nechápal, s čím má tu čest. Netrvalo dlouho a vnitřní spory spolu s rostoucí závislostí rozložily skupinu na prach. Iggy Pop rozjel za vydatné pomoci Davida Bowieho úspěšnou sólovou kariéru a po ostatních Stooges neštěkl ani pes. O čtyřicet let později má Raw Power status legendy, která prošlápla cestu punk rocku, a Stooges si konečně užívají zaslouženého úspěchu. Ani sichrhajcky za celoživotní dílo nejsou zadarmo, jak ukázala vlna nevole po vydání comebackové desky The Weirdness, produkované neméně respektovaným Stevem Albinim. Fanoušci se během let čekání naučili rozumět Stooges až příliš dobře a nový materiál jednoduše nedosahoval kvalit dnes již klasických skladeb. Iggy a spol. jsou však nezničitelní a s novým albem Ready to Die se opět vydávají na sebevražednou misi. Hned otvírák Burn ukazuje, že kytarista James Williamson během vysedávání v kancelářích Sony neztratil nic ze svých hráčských schopností a seká jeden úderný riff za druhým, jako by Raw Power vyšlo teprve včera. Nikdy jsem nebyl velký fanoušek kytarových sól, ale jeho zběsilé erupce, kterými doslova taví aparát, nelze nemilovat. Samotný Iggy je najednou o poznání živější, jako by ho návrat Williamsona opravdu nakopl a zpěvák se chtěl kytaře za každou cenu vyrovnat. Následující saxofonem dohuštěná Sex & Money připomíná, že spolupráce dvojky Pop/ Williamson nepřinesla jen Raw Power,

042

ale taktéž povedenou sólovku Kill City. Skladby Job a Gun jsou oproti tomu čirou esencí Stooges, s brutálními riffy a primitivně chytlavými slogany. Kupodivu nejlepším materiálem na albu jsou ale balady. Rovnou zapomeňte na Gimme Danger – Stooges jsou rázem doprovodnou kapelou barda cohenovského střihu. Unfriendly World ukazuje Iggyho Popa jako starého zranitelného muže, který zabloudil v moderním světě a je znechucený slávou a nemožností utéct ze své role. Ještě o poznání naléhavější je závěrečná The Departed, věnovaná nedávno zesnulému spoluhráči Ronu Ashetonovi. Skladbu otevírá známý riff I Wanna Be Your Dog, ztrápeně ždímaný z akustické kytary, než ho Iggy utne lakonickým „Where is the life we started?“ I can’t feel nothing real My lights all burned out Stáří se usadilo i v titulní skladbě Ready to Die, byť tentokrát kolem sebe plive kyselinu. Deska se naneštěstí neobešla bez slabších míst: DD’s vyznívá jako primitivní sexistická rozcvička, klavírní Beat That Guy leze na nervy roztahaností i podivnými ženskými vokály. Svatou trojici z přelomu 60. a 70. let pochopitelně není jak překonat, ale Stooges se s Jamesem Williamsonem vrátili ve velmi slušné formě, ze které na Ready to Die vykřesali solidní porci energických skladeb ve stylu Raw Power

– a překvapivě také vynikající balady, kde nezničitelný Iggy obnažuje daleko víc, než jen to své šlachovité torzo.

recenze: iggy pop & the stooges

piggy op

připraveni zemřít?


jako pěkně lakovaná rakev RECENZE THE HAXAN CLOAK (UK) EXCAVATION (TRI ANGLE, 2013) TEXT LÍNÝ JUAN

Procházím si články o Bobbym Krlicovi alias The Haxan Cloak a začínám si myslet, že je králem všech temnot. Může si za to sám: zaprvé natočil vynikající první album, které nebylo nejveselejší, a zadruhé – dávat rozhovory na hřbitově? Nebyl to jeho nápad, budiž, ale mezi námi, chtělo by to trochu ubrat. Ne snad že by štítky o „hororovém zvuku, který vás donutí k sebevraždě“ lhaly, ale oproti jedničce na novinkovém albu Excavation zase tolik strachu nenajdeme. Důvody jsou dva a jsou primitivní: Bobby změnil label a Bobby dospěl. Změna vydavatele nebyla markantní, ale když debut vydá Aurora Borealis a druhé album nikdo menší než Tri Angle, rozdíl tu je. Asi nezjistíme, jestli se Mohamed přiblížil k hoře dobrovolně nebo nedobrovolně, ale skoro bych se vsadil, že to Bobbymu nevadilo. Z jeho nové desky jde totiž poznat, že zestárnul. Znáte to: přestáváte chodit na diskotéky, občas umyjete nádobí a hlavně – míň experimentujete a klidníte se. Nakonec jde o výhru pro obě strany, protože Tri Angle je teď díky Bobbymu zase o něco blíž setřesení nálepky „witch house label“. The Haxan Cloak před dvěma lety způsobil pořádný rozruch. Tedy pokud se „pořádný rozruch“ dá říkat skutečnosti, že vás několik okrajových plátků označí za nástupce Lustmord. Stejnojmenné al-

recenze: haxan cloak

bum psychedelicky mámilo svou temnotou, která z desky tekla po litrech, napůl v akustické a napůl elektronické podobě. Hrůzu nahánějící smyčce a doomový nádech písní jako Disorder mohly některé posluchače se slabším srdcem polekat. Jestli něco podobného čekáte i od novinky, budete pravděpodobně zklamáni. Když ale očekávání strčíte do kapsy a nastražíte namísto něj uši i rozum, budete jedině překvapeni. Excavation začíná tam, kde předchozí album skončilo. Pouť do náruče smrti, která tvořila oblouk prvního alba, byla úspěšně dokonána a následuje procházka peklem. V duchu to svádí k většímu sestupu do hlubin, ale peklo je v podání Bobbyho Krlice klidným a tichým místem. Přesněji řečeno, klidným a tichým místem, kam slunce nesvítí a které je plné nebezpečí. Jestliže jednička živila obrazy strachu, dvojka na to jde z opačného konce a podobně jako chytrý filmový horor sází na to, že největší strach jde z neviděného, respektive neslyšeného. Ubylo smyčců, ubylo experimentů i výbuchů akustické abstrakce, která občas evokovala přítomnost lidí jako je Gultskra Artikler. Místo toho Bobby razantně vsadil na minimalismus, rytmiku a tep. Právě tep představuje na albu všudypřítomnou rytmickou složku, někde obalenou nebo zcela zabalenou, ale co chvíli vybublávající z černé prázdnoty. Consumed funguje jako dvouminutový nádech, který vám bude muset vydržet po celou zbývající dobu. Zatímco úvod



titulní Excavation připomene Bena Frosta, o chvíli později je to tikot hodin, který vás, pomalu a jistě, začne znervózňovat. Repetice a vytrvalost, mnohdy zasahující do sféry minimal techna, vzdáleně připomene jména jako Scorn, Kangding Ray nebo Demdike Stare. Excavation pt. 2 pak jen potvrzuje řečené: vcelku jednoduchý, ale účinný a mrazivý beat, převalující se kolem jako přelud, čekající na váš strach. Největší rozdíl mezi prvním albem a novinkou je, že zatímco debut působil jako koláž, která gradovala osobitou náladou každého kousku, Excavation buduje atmosféru velmi pomalu, důsledně a systematicky, aby mohla nakonec vyhřeznout v katastrofickém tracku The Drop. Začíná jako éterické prozření snového syntezátoru a v druhé polovině se láme do nejzlejšího kousku z celého alba, se smyčci nízko a hluboko. Samotné album cestou k bodu nula průběžně mění tvář a občas zamrká na minulost, třeba v nádherné Dieu nebo Miste (se samplem, který spolehlivě trkne). Celou dobu je ale jasné, že tahle cesta těžce a nervně klesá. Jako by nikdo nevěděl, kam vůbec s deskou vlastně dojde. I cesta peklem ale může být cíl a tím je tu hra s všeobecně platnými a ustálenými prvky žánru. The Haxan Cloak natočil album střídmé, ale důsledné a zvukově sexy. Díky tomu jde o dark ambient, který v roce 2013 zní svěže. Protimluv? Slovy autora jen „hledání pohodlí v nepohodlí“.

Excavation je muzika pohodlná jako pěkně lakovaná rakev.

043


RECENZE KVELERTAK (NOR) MEIR (ROADRUNNER, 2013) TEXT PHILL

V Nórsku sa v posledných pár rokoch vyrojila halda mladých kapiel, ktoré sa snažia vybočiť z obligátneho hard’n’heavy žánru a  znieť inak, ako je v  tejto rozprávkovo malebnej krajinke pomaľovaných černokňažníkov zvykom. Tieto bandy si bahnia v eklektickom mixe dnes tak populárneho mash-up hardcore punku s klasickým metalom a rockom, ktorého nevyhnutnou súčasťou je samozrejme tradičný nórsky black metal, po ktorom však mnohokrát zostanú len nepatrné fragmenty a  svojská atmosféra. Ako názorný príklad „inakosti“ stačí zmieniť undergroundové zoskupenie kapiel združených pod názvom Black Hole Crew. Do tohto kruhu ideovo a hudobne spriaznených delikventov patria napríklad punkáči Haust, alebo crustom smrdiaci Okkultokrati, ktorí zrejme naveky zotrvajú v onej plesnivej čiernej diere nordického undergroundu. Jedným odvážlivcom sa však odtiaľ podarilo vymaniť: Kvelertak! Na moje prvé stretnutie s touto kapelou nikdy v živote nezabudnem, no snáď mi odpustíte, ak poviem, že to bolo zároveň aj moje prvé stretnutie s  nestormi Converge. Na takéto citové zážitky sa skrátka nezabúda. Ako prvá predkapela sa na ich viedenskej zastávke predviedli práve Kvelertak, ktorí do dramaturgie turné pasovali najmenej,

044

ale o to väčšie prekvapenie sa z nich vykľulo. Okrem osobitého vystupovania a  vskutku originálnej hudby zaujali aj bezbrehou drzosťou. Počas Homewrecker šuhaji z Kvelertak vybehli na pódium tak, ako ich sám Odin stvoril a  začali sa blázniť do rytmu „Jacobovej osudovej“, čo pán autor nebral vôbec s  humorom a  v  šatniach potom zrejme bolo troška dusno. O prístupe Kvelertak to mnohé vypovedá. Za každú cenu preraziť, dostať sa na oči, urobiť rozruch a predvádzať sa, to je formulka úspechu, ktorá sa snáď nikdy neopotrebuje, a Kvelertak si to uvedomujú. Keď k  tomu všetkému pridáte starý dobrý hype, máte o raketový štart kariéry postarané. Hudobne možno Kvelertak chápať ako severskú odpoveď na americkú vlnu stoner metal punks reprezentovanú grupami ako Coliseum, Burning Love alebo Doomriders. Zatiaľ čo v USA integrujú tento tradicionalistický štýl hutné južanské bluesové melódie, v  Nórsku je spojivo diametrálne odlišné. Kvelertak v sebe kĺbia punk, hardcore, ale aj staromilský heavy metal, hard rock a surovo znejúci black metal, ktorý je však plný vzletných melódií. Bucľatí mladíci oscilujú na hrane medzi nevkusným kolovrátkom a strhujúcimi skladbami, ich prístup k hudbe vystihuje jednak spomínané extempore, ale aj momentka z Kurtovho Godcity, kde si za bicie zavesili dve vlajky: Darkthrone a Iron Maiden. Kvelertak sa zjavne neberú vážne a taký postoj im svedčí.

Aj metal je iba rock’n’roll!

autechre

nie! raději rock’n’roll!


mechanické chrobáky sú azda o ničom?

RECENZE AUTECHRE (UK) EXAI (WARP, 2013) TEXT VERONIKA KUBANKOVÁ

V súvislosti s elektronickými zaklínačmi Autechre, ktorí zamotávajú svojimi asymetrickými štruktúrami zvuku hlavy hudobných nadšencov už dobrých dvadsaťtri rokov, je viac na mieste výraz „pochopiť“, ako „počúvať“. Nedá mi nespomenúť si na scénu ohýbania lyžičky v Matrixe, kedy je jasne vysvetlený princíp reality: „Pochopíš, že se neohýbá lžička, ale pouze ty sám.“ Takže je zjavné, že pokiaľ k odosobnenému charakteru hudobných prác Seana Bootha a Roba Browna nemáte v hlave otvorené dvere, nikdy nimi ani neprejdete. Ale späť na zem. Ak chcete pochopiť ten zvláštny cirkus audio záznamov z doby nenastalej, máte niekoľko možností: omamné látky, bezhraničnú myseľ, alebo aj nový album Exai. Ponúka v dvojhodinovej paľbe elastických rytmov retro návraty k pochmúrnym anarchistickým zvukovým kolážam prapôvodného ambientu a techna (Flep), no zároveň pokračuje v ľahšie stráviteľnej línii predchádzajúceho albumu

recenze: autechre

Oversteps (Bladelores, Irlite). Rytmus, ktorým doteraz pohŕdali, je rovný a príjemný, melódie prichádzajú na dlhšie ako milisekundu a prinášajú so sebou celú hŕbu doposiaľ neobjavených elektronických monštier. Tie si odfrkávajú a mrmlú, zatiaľ čo ich krotitelia ohýbajú na tých najbizarnejších miestach (Yjy ux). Môže byť? Môže, ale nič viac. V sedemnástich skladbách, často prekračujúcich limit desiatich minút, som zatiaľ neobjavila žiaden element držiaci ich pokope. A to z podrobne detailného albumu vytvára záležitosť analytického počúvania na ďalších pár mesiacov. Som živým príkladom toho, že do Autechre sa dá zaľúbiť i po triadvadsaťročnej neznalosti. Exai však viac padá ako stojí na digitálnej abstrakcii zvukov. Paradoxom je, že to platí najmä pre skladby, ktoré sú ukotvené v jednoduchších hiphopových beatoch (recks on, 1 1 is), zatiaľ čo „ótekrovské“ mechanické fantazmagórie bez väčšej námahy spúšťajú nekontrolované explózie obrazov či myšlienok (spl9, Fleure). Napriek tomu, že sa neúmerne často v súvislosti s ich tvorbou skôr skloňujú



prívlastky „chladný“ ako „inšpiratívny“, v prípade Exai sa prikláňam k druhej možnosti. Pretože nesúrodosť a nevyrovnanosť trackov, ktoré sú azda i o ničom (Cloudline), je dopĺňaná omamne pôsobiacim ambientom čičíkavej Bladelores a jatevee C. Pretože majú stále názvy a zvuky z iného sveta. Pretože zdanlivo prázdne a jednoduché zvukové manipulácie sú ozajstnými mechanickými chrobákmi v hlave s neprestajným dobiedzaním. Pretože všetko nemusí byť len o láske a neláske. Je mi jasné, že stále „vidím“ len špičku ľadovca, čo sa albumu Exai týka, no pochopila som, že: spomínaný rytmus a melódia sú v súvislosti s filozofiou relativity Autechre veľmi okázalými a trúfalými pojmami. Sú pomrvené lístie vo vetre, trhajúca sa pavučina v rohu zaprášenej továrne so sprievodom vylievajúcej sa vody z ucha, ktorú usmerňujú nečakané, no presne vytepané hudobné momenty.

Či sa ohnete vy alebo lyžička, nový album Exai potrebuje veľkú dávku trpezlivosti.

045


páni kluci RECENZE VAMPIRE WEEKEND (USA) MODERN VAMPIRES OF THE CITY (XL, 2013) TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Čím lépe se v kapele oblékáte, tím ostřeji do toho musíte řezat. Jinak dopadnete jako Vampire Weekend, čtveřice s pitomým jménem a pitomou reputací synků z lepších rodin, co si o sobotním pikniku mezi badmintonem a frisbee přehrávají písničky z kontinentů, kde jejich prarodičům prosperovaly koloniální podnikatelské záměry. A večer, po západu slunce? ZAHRAJEME SI ŽOLÍKY, KDO ROZDÁ?! vypískne Ezra Koenig a tři páry nohou do každé z nich naklopí sklenici bezinkové limonády a pospíchají na verandu. Co na tom, že se v textu Oxford Comma ozvalo nefalšované „fuck“ – z Koenigových úst stejně znělo spíš jako „marmeláda“. Vampire Weekend se zdáli mít všechno, včetně rané, pochybné slávy. Je ale těžké neslavit smyčce z M79, stoupající k Chajbarskému průsmyku, kde bych si tolik přál, aby šlo o smeknutí před Mužem, který chtěl být králem. Dá se ale předpokládat, že namísto filmových referencí Koenig & spol. vyprávějí o svém mládí a dospívání, o děvčatech a chlapcích, se kterými to kdysi táhli, o místech jako Manhattan a Cape Cod. Byl bych vůbec nejradši, kdyby zrovna M79 oslavovala kulovou hvězdokupu v souhvězdí Zajíce, ale i jízda autobusem může být ve společnosti Vampire Weekend legrace. Naneštěstí je legrace hrozně pitomé slovo. Ve skutečnosti se s vámi Ezra spíš pobaví (!) o bohu, ať už to s vyšší prozřetelností máte jakkoli. Nejchytlavější písnička z nové desky převrací nejprofláklejší hit posledních dvou dekád a v refrénu to svo-

046

je „ya hey“ protáhne tak, že z toho vychází Jahve. Na poslech cáklý nápad proti zpěvné melodii a chytrému textu a máme to. Spolu se schopností písničky nezahlcovat a umožnit jim dýchat v mezerách, kde se zdánlivě nic neděje, jsou tohle propriety, podle kterých Vampire Weekend spolehlivě poznáte. Cokoli dalšího ze sebe na albu Modern Vampires of the City setřásli, včetně zprvu nepostradatelných výpůjček z afropopu. Tentokrát se z přístavů východního pobřeží cestuje jen na Starý kontinent, odkud si – konkrétně z Irska – kapela přivezla extatické finále Unbelievers, ale taky Batmanglijovy bachovské figury na syntezátorech. Klávesák s perskými kořeny je šedou eminencí kapely, upírem v Koenigově stínu: produkoval všechny tři desky a tlačí písničky mimo konvenční struktury a frekvence. Ne snad že by čerstvé nahrávce scházely rádiové singly: Diane Young vyzve na parket stejně spolehlivě jako A-Punk nebo Cousins, Step rozkvete do melodie, kterou je radost si prachobyčejně zpívat. The gloves are off The wisdom teeth are out What you on about? Jak už to ale u dobrého popu bývá, to nejlepší ukrývá pod sukněmi. Ze smogu na přebalu vystupuje New York, z Modern Vampires písnička pojmenovaná po řece, která městem protéká. Zatímco ve Step se o dospělosti zpívá, Hudson je přímým stvrzením cesty, kterou kapela absolvovala od svého debutu. Fantastická, tupě bloudící basa a tikání hodin signalizují, že klukům od limonády už táhne na třicet.

Some men tend to linger on And some make haste from Babylon Some were on the ruined home Rejoicing... To the end Koenigův hlas bez sebemenší námahy pluje na vlnách, ve kterých dávno stihl utopit všechen sentiment – a není to chlad, ale samozřejmost. Když se v Hannah Hunt od lakonického vyprávění náhle vzepne k vylití citu, projeví nečekanou sílu. Pořád je mu vlastní všelijaké jančení (kulometná palba ve slokách Worship You by se neztratila na libovolném bluegrassovém festivalu), ale zdaleka nejvíc dokáže tím nejjemnějším posunem tónu, ohnutím fráze, tichým dotažením verše. Pod Ezrovým cukrkandlovým kukučem dozrál projev, který si místy notuje a jindy vzájemně překáží s obtížně uchopitelnou produkcí: některé písničky jsou obklopeny ruchy z míst, kde se nahrávalo, v jiných se ozve avantgardní nápad, jen aby obratem zmizel bez placení. Dá se to přeložit jako póza, ale nezdá se, že by Vampire Weekend o nějakou stáli. Mají sami dost práce se zpěvností a lyrikou, která z nich samovolně teče a hrozila by posluchače přesladit. Z pohledu do publika na jejich koncertech by si člověk sice odvodil, že cukrátka nabízejí zadarmo a namísto přídavku točí vanilkovou, ale jak jednou děcka dorostou do věku, kdy jim dá život kousnout citrónu, uvidí své slušně oblečené miláčky v docela novém světle.

Že někdo netlačí na pilu, ještě neznamená, že neřeže.

recenze: vampire weekend




047


dívčí válka

RECENZE SAVAGES (UK) SILENCE YOURSELF (POP NOIRE/MATADOR, 2013) ŽIVĚ 19. 6. 2013 TIPSPORT ARÉNA, PRAHA W. PORTISHEAD TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Už dlouho nebyl nějaký debut spojován s tak velkým očekáváním. Dívky ze Savages jako by odmítaly zavedená schémata a věřily jen starým návykům. Vydat singl téměř rok před albem je zhýralost, kterou by dnešní uspěchaná doba vlastně neměla dopustit. Hit Husbands padnul do ucha, ale teď přichází hlavní chod. Silence Yourself je velmi důležitým albem: už dlouho tady nebyla kapela, která to myslí tak vážně, která se doopravdy pokouší něco změnit. Savages za svou pravdu bojují zuřivě a vytrvale a svůj názor si obhájí klidně pomocí loktů nebo podpatků. Žánrová čistota je neuvěřitelně dotažená, závan časů, kdy ještě o něco šlo, osvěžuje a poutá. Souhlasit nemusíte, ale postávat stranou je zapovězeno. Hudba, image, móda, design – všechno, čím se Savages prezentují, je vytříbené a konvenuje s dobou, kdy post-punk dorostl a prorazil. Na termín „retro“ ale zapomeňme, stylová akurátnost směřuje k návratu do pozice, odkud šlo něco změnit a roztěkanou současnost nechat

048

u ledu. Zatímco většina moderních projektů se na sociálních sítích chlubí mobilními klipy a záběry z koncertů prohnanými Instagramem, Savages píší manifesty a v klubech vylepují cedule „Silence your phones, no video, no tweets“. V době, kdy polovina publika natáčí koncert na telefon a druhá přes něj komentuje dění na podiu ven mimo klub, dává taková militantnost smysl. Zapomněli jsme se dívat vlastníma očima, užívat vlastní vzpomínky, žít vlastní životy. Savages mohou působit zdánlivě nezúčastněně a chladně, ale ve skutečnosti jde o soustředění. Strohost a přísné pohledy neznamenají nezájem ani aroganci, ale čistotu a zaujetí. Tohle není hra. John Cassavetes točil filmy, protože je miloval – a na všech je to vidět. Možná i proto si dámy ze Savages vybraly úvodní citát svého debutu ze snímku Opening Night. Touha jako hlavní pohon, láska jako odpověď. Jehnny Beth věříte každé písmeno. Pro mnoho slov se jinde ztrácí podstata, ale tady je to naopak a jde se na doraz, do plných. Savages se dávají všanc, ruce mají dokořán, ale objímat prosím jen upřímně a bez vedlejších úmyslů. Hudba působí ušlechtile, ozývá se z ní důvěrně známý pocit, ozvěna evropské příbuznosti se nezapře – na starý kontinent patří Savages stej-

ně jako Serge Gainsbourg nebo Arthur Pérez-Reverte. Přesto ze Silence Yourself nedýchá ani tak svobodomyslnost jako spíš podivná sakrální upjatost, která ale svádí a láká. Úvodní Shut Up vyrazí dech energií, vybroušenými slogany a sexy atmosférou, spolu s ní jsou I Am Here, City’s Full nebo She Will jednoznačné hity. Paradoxně nejsilnější dokážou být Savages v klidnějších momentech, kdy se jejich výraz posouvá k jemnému industriálnímu dubu a noiseu. Působí dojemně, odevzdaně a bezbranně, ale zdání klame – energie mají na rozdávání. Zkuste Waiting for a Sign, Dead Nature a nejkrásnější píseň alba, působivé rozloučení Marshall Dear. Po noiseových výbojích klavír uvolní tíživou atmosféru, svůdné sólo na klarinet katarzi završuje. Samostatnou kapitolou je zmíněná, dávno prověřená Husbands. Slogan „my house, my bed, my husbands“ je geniální, kouzlo na pomezí žádosti a hysterie. Hluboké oči ukrývají bolest, porozumění i konejšivou moudrost. Savages jsou opravdové a špetkami teatrálnosti a komedie realitu jen přibližují. Lakovaná botka vyťukává rytmus, který nelze nenásledovat.

Dívčí válka za upřímnost.

recenze: savages




049


RECENZE SUEDE (UK) BLOODSPORTS (WARNERS, 2013) TEXT SHAQUALYCK

Vzpomínáte na 90. léta? Eurodance, koženkové ledvinky a fosforové elasťáky? Výborně. Tak zhruba v té době cloumal zbytkem normálního světa mocný grungeový vichr ze Seattlu. A britská odpověď na flanelovou koloniální syrovost na sebe nenechala dlouho čekat. Jedni z prvních, kteří tehdy pozvedli Union Jacka a jali se bořit hitparády, byli londýnští Suede. Hudební scéna je poslední dobou samý comeback a reunion, bylo otázkou času, kdy dojde i na ně. Pulp, Blur, Soundgarden, dokonce i My Bloody Valentine! Staré páky se hlásí o slovo a omladině nehodlají dát zadarmo ani centimetr na obálce NME. Když návrat, pak i s novou deskou, řekli si odvážně semišoví kytaromantici, kterým kdysi šéfoval samotný Ricky Gervais. Světlo světa spatřilo album Bloodsports, šestá studiovka a první od roku 2002. Bernard Butler definitivně seznal, že líp mu bude za producentským pultíkem, a po vlažném přijetí The Tears, jeho usmiřovacího sexu s Brettem Andersonem, dal Suede vale. Mně se hlavou honily obvyklé skeptické invektivy o starých psech a nových kouscích, vyčpělé kávě a zkrachovalých muzikantech, hledajících zašlou slávu pod tíhou třetí hypotéky na propitý barák. Jenomže – noví Suede zní skvěle! Album potichu otevřou Barriers. Kytara. Šest tónů. Sladce líbivá klávesová figura.

050

Jedna z takových, kterými Brandon Flowers před deseti lety vyšperkoval debut Hot Fuss své kdysi zajímavé kapely Killers – krátce před tím, než se všichni zbláznili. Postupně se přidávají další nástroje, zvuk sílí. Jsme doma, nastupuje vokál, který si nespletete. Láska na první poslech. Bezmála taneční kousek střídá ostřejší dvojka Snowblind. Husí kůže a knedlík v krku. Beautiful Ones verze 2013?! Takovou energii čekáte od kapely o generaci mladší a vydýchat vás nenechají. And I fall to the floor like my strings are cut Pinch myself but I don’t wake up Singlová It Starts and Ends with You je hitem na první dobrou – a jestli v ní Brett účtuje s bolavou vzpomínkou na Justine Frischmann? Ve slokách skoro až bluesově řinčivá kytara Richarda Oakese nastoupí do refrénu s mazácky návykovým riffem. A sám Brett si může hlasivky ukroutit. Jak si po letech drogových excesů, o spotřebě cigaret nemluvě, dokázal udržet své hrdlo v takové formě? Do zatáček typicky skřehotá, zatímco ve výškách je naopak neskutečně čistý a pevný. Druhá kytara umně krotí splašené emoce a drží tempo. Takové písničky se nepíšou každý den. Pot z čela můžete setřít až s potemněle vyklidněnou Sabotage. Osmanova basa vrní do kroku, kytara obtahuje Munchovy siluety, bicí zůstaly za oponou mlhy. Po dvou minutách následuje zvonivé pro-

tyler, the creator

láska a jiné násilné sporty zření. Šibalský riff For the Strangers je vábivým zásahem přímo na komoru, jemná basová linka doprovází zpívaný příběh. Past! Pánové tohle umí. I v těch zdánlivě optimistických polohách tušíte někde vzadu obrysy, ze kterých čiší cosi nepříjemného, nedořečeného. Každý track je koncipován jako reminiscence na citovou investici či tělesný prožitek. What Are You Not Telling Me? Ozvěny a piáno. Srovnávat Bloodsports s předešlými deskami nemá valnějšího smyslu. Suede znějí pořád stejně, jako by nikdy nepřestali hrát. Jistě zaúřadoval i tradiční producentský dohled do kapely prorostlého Eda Bullera; nedošlo na žádné zvukové (od)klony, nástrojové experimenty nebo hrátky s žánry. Kdo vyhlíží tvůrčí růst, bude zklamán, ale všichni, kdo se už před lety nadšeně rozplývali nad majstrštyky Trash, Metal Mickey nebo Animal Nitrate, můžou slavit. Suede dokázali plynule navázat tam, kde toho kdysi nechali, jenom jsou sebejistější, hudebně vyzrálejší a možná o chlup písničkovější. A taky starší. Pokračují bez zbytečného přešlapování na místě – a bez přešlapů. Britpop už křísit pravděpodobně nebudou, pořád jsou ale schopni přijít s precizně vystavěnou rockovější divočinou jako je Hit Me, melancholicky zasněným ploužákem Sometimes I Feel I’ll Float Away nebo táhlou baladou Faultlines, kterou vše končí.

Alespoň do chvíle, než vám to nedá pustit si nové Suede ještě jednou.

recenze: suede


f*ing walking paradox RECENZE TYLER THE CREATOR (USA) WOLF (ODD FUTURE, 2013)

scénu dalším postavám rozehrávajícím o to poutavější příběh.

TEXT JAKUB ŠÍMA

Tylerovo předešlé album Goblin vydatně zvedlo klidně šplouchající rapové vlny. Samorost s hlasem šedesátiletého řetězového kuřáka svými bizarními příběhy únosů a znásilnění zapůsobil především na mladší generaci; z druhé strany barikády si vysloužil nařčení z homofobie a misogynství, dokonce i od indierockových hlásných trub Tegan and Sara. Nad novým albem visel otazník: bude Tyler šokovat v duchu předchozích alb, nebo ukáže i další, odlišné tváře? Došlo na obojí. Wolf je oproti předchůdcům tematicky širší a pestřejší. Otázky, jestli snaha být kontroverzní nepřebíjí sílu sdělení a zda jsou výpovědi autentickým odrazem Tylerova dystopického nitra, nebo pouze plánovitou provokací, nelze klást v původní podobě. Nová deska nejenom zpytuje události osobního života, ale celkově představuje Tylera „jako člověka“. Témata míří k rozbití fanouškovské aureoly a hlouběji obnažují bolestivé relikty minulosti. K tradičně příkrému vypořádávání se s nepoznaným otcem přibývá úmrtí babičky, ale například i rozpaky při prvním polibku. A právě momenty konfrontace s opačným pohlavím jsou lakmusovým papírkem změny. Při poslechu skladeb IFHY a Awkward nedojde na očekávané krvavé vyvrcholení v duchu minulých alb. Ne snad že by Tyler vyměkl, jen tlačí na trochu jinou pilu a nebojí se dát všanc svou image. Násilná revolta a obscénní příběhy nezmizely, ale ochotně uvolnily

recenze: tyler the creator

Tylerovo sebepojetí „zkurveného chodícího paradoxu“ tím nabralo barvy pramenící z vnitřní nejistoty, ambivalentních kritik a neprůhlednosti reality. Sebepojetí, které odmítá veškerá nařčení jako nepochopení celého paradoxu. Sebepojetí, které se na albu tříští zavedením trojice nových alter eg, třech vrcholů vzájemně se podvádějícího trojúhelníku, v jehož výseči dojde i na vraždu. Tylera je potřeba brát vážně a nepohřbívat jednoznačným výkladem, který může sloužit naopak jako klíč k porozumění autorovy zdánlivé rozpornosti machismu a sentimentality, náctileté revolty a společensky uvědomělých proklamací. Kontradikce částí se vyjasňuje v kontextu celku. Slova je třeba brát vážně, i s nadhledem. V podhledu pak číhají překvapení v rovině beatových spodků. Přes stále temný a nervózní syntezátorový základ zaznívají dříve neslyšené melodie, odkrývající daleko širší hudební záběr i trvající pharellovskou inspiraci. Dočkáme se volnějšího piana, jazzových smyček i minimalistických ploch, které s atmosférou dokáží příslušně zahýbat. Melodie zároveň umožňují osobně laděným rovinám patřičně vyznít a nastavit posluchači Tylerovu přívětivější tvář. Tyler sice zůstává Tylerem, ale Wolf není Goblin.

Přes slabší místa, daná seřazením tracků a nataženou stopáží, rázně vykročil z kultu náctiletých vstříc samorostlému vizionářství. 

051


RECENZE AC4 (SWE) BURN THE WORLD (NY VÅG, 2013) TEXT LIBOR ŠVITORKA

Internety píšou, že punk dosáhl vrcholu v druhé polovině sedmdesátek a zkapal v osmdesátkách. No jo, jenže updatovat po večerech sítě může i Vláďa Putin. Punk rock se, s mantrou o žádné budoucnosti, kombinovanou s výkřiky o nemrtvosti, dožil 21. století a jeho srdeční sinusoida tepe dál. Zdá se, že vztek nad politikou a společností, ale také touha vytvářet vlastní zábavu, je pro některá individua pořád relevantní a jen tak nedopustí fatální fibrilaci. Druhá deska AC4 nese direktivum Burn the World. Když chce člověk spálit svět, je buď pomatenec, chudák z on-line diskuzí, politik, Joker, diktátor nebo všechno dohromady. Ne tak regionální kód pro oblast Västerbotten na severu Švédska: AC4 je hořící hadr u nádrže Saabu kolem Dennise Lyxzéna s jeho přáteli, kterým ani okolo čtyřicítky neschází nadšení pro tvrdou muziku. Jediné východisko údajně viděli v založení kapely a namíchání třaskavé směsi z jejich starších boybandů The Vectors a Step Forward, se špetkou prvních demosnímků Refused. AC4 ale NEJSOU Refused. Nová placka vyšla na Lyxzénově labelu Ny Våg Records a rozehnala pochyby o navázání na loňskou resuscitaci golema. Burn the World, 2013, doporučuje pět z pěti prodejců ušních svíček. Album bylo natočeno přes víkend, nově s Röstlundem Jonssonem z DS-13 na base a živě se všemi nástroji v jedné místnosti.

052

!!!

kdy punk změní svět? Dotáčel se jenom vokál a předělávalo několik málo kytarových partů. Na zvuku se to odráží významně, protože koncertní vysokooktanová energie je takhle spolehlivě zakonzervována „na doma“. Mluvíme o necelých třiceti minutách, s šestnácti výlevy sociálního, politického a osobního znepokojení, převedenými do retrogresivního hardcore punku, který se klaní Dead Kennedys, GBH a Bad Brains s Lemmyho cucflekem na vnitřní straně stehna. První minuty desky (Curva del Diablo), o úklidu nepohodlných mrtvol shazováním v plastových pytlích z helikoptéry, rozcvičuje skupinově zpívaným refrénem ukazováčky kapely ve směru dnešní svět a společnost. Titulní Burn the World vyřvává o ekonomickém tlaku Evropské unie na Ukrajinu za dostavbu svých jaderných zařízení z časů před výbuchem a zásobování Evropy levnou elektřinou, zatímco její politici by se tvářili zeleně a nadnárodní společnosti by počítaly peníze. Nejdál, kam zatím muzikanti z Umeå produkčně došli, je ovšem Diplomacy Is Dead. Nová ostřílená basa dodává více hloubky a energie a umožňuje větší variabilitu Backmanově kytaře. Učebnicový politický hardcore punk do každé rodiny s evokací diplomacie, valící se s prostřelenou hlavou tratolištěm krve. Nemyslím si, že by punk kdy změnil svět, ale můžu dát pár příkladů nahrávek, které změnily mě.

Jsou desky, které mají sloužit jako zbraně, a Burn the World je přesně jedna taková.

recenze: AC4


fucking weather RECENZE !!! (USA) THR!!!ER (WARP, 2013) TEXT MEXHOUSE

Bůh moc dobře ví, že i nadále budu věřit, že tahle kapela přijde zase s deskou, která mi umožní mnoho hudebních tripů, jak tomu bylo na začátku jejich diskografie, především u prvních dvou desek. Ale abychom nechali rozlité mlíko uklidit domovský Warp a Ježíše zase viset v povědomí lidstva – mimořádné rozpaky nad předchozím albem Strange Weather, Isn’t It? (2010) jsou stále živé. I když jsem brečel nad rádiovým formátem a přiblblým „friendly“ odérem, byl tam funkční otvírák AM/FM a taky ještě uměli dát songu pořádný název: Even Judas Gave Jesus a Kiss. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že singl AM/FM je jako dobrý vtip, totiž spojnice mezi psychedelickým dancefloorem a rozteklou poprockovou marinádou na plastovém stolku ve vyhrazeném jídelním koutku sobotního bauhausu. Naději budí fakt, že songy na aktuální desce Thr!!!er jsou možná i kompozičně zajímavější než na Strange Weather, Isn’t It?, ale trpí neuspořádaným zvukem, ve finále namazaným jako paštika hamé. Nehty, chlupy, kopyta, všechno je rozemleté do pěny, která tu evokuje Bee Gees, onde britskou ostrovní kytarovku, laškovně si zakoketuje s post-punkem, čekne trance/ house, dokonce jako by chvílemi sedli ke stájové produkci Warpu a zkoušeli, jak komu roste zobák. Dříve bylo zcela normální, že jste měli uprostřed songu !!! sureálný pocit oblečené kachny s na-

recenze: !!!



střelovačkou namířenou na vlastní blány (u nohou?), teď se cítíte jako čtyřicetiletý fotřík, který si koupil napuštěného supermana a uvažuje o tom, že se dá na víru – tak špatný opušťák to je. Osobně nejsem vůbec zvědavý na to, jak by to znělo, kdyby Nik Offer a spol. skládali hity pro George Michaela, tedy pokud by mu nenamířili křížový šroubovák mezi oči se slovy: Wham! tam někde musí bejt... Než začnu hledat paralely k jejich cestě, je na místě vyjádřit potěšení nad tím, že ačkoliv nové písničky evokují ty starší, skoro bych se vsadil, že jde o přiznané aluze a pomrkávání. To z nich jistě nedělá postmoderní génie, na druhou stranu cítíte ten potenciál a říkáte si: kéž by začali remixovat sami sebe, vždyť metatextová metafyzika není tak sprostá disciplína, za jakou se obecně má. Má se za to, že James Murphy utnul LCD Soundsystem právě včas a na vrcholu – ovšem to jsou přimhouřené kecy. Možná by ale !!! byli raději, kdyby se jim stalo to, co The Gossip, totiž sólová dráha frontmana. Chk Chk Chk nabízejí tři stěží průměrné songy, hodně přebraných kytarových linek, chilloutové ságo a velmi slabou rytmiku, o dance-punku se vůbec nebudeme bavit, jaképak funky. Do doby, než bude Beth Ditto hubená holka, která si ani nestěžuje, že jí vysadily krámy, do té doby mám utrum. A pak se vystrojím, udělám si poslední večeři a skončím s muzikou.

Nikdo není tak starý, aby nemohl dělat mladé věci.

053


okrajové poznámky k tropickému šílenství

RECENZE/PROFIL ATOMS FOR PEACE AMOK (XL RECORDINGS, 2013) TEXT ONDŘEJ CAKL

Psát o hudbě je možné, jako je možné tančit o architektuře. Kdyby Amok nebyl deskou, ale filmem, doopravdy bych se k němu nemohl v psaní přiblížit, aniž bych prozradil děj. Pokud bych o filmu chtěl napsat něco relevantního, musel bych se dotknout příběhu, a tím potenciálnímu divákovi sebrat jednu možnou radost pod záminkou obdarovávání. Obzvlášť hanebné! Naštěstí pro potenciálního posluchače ani nejlepší snaha přiblížit se psaním k hudbě nevyzradí (nesebere) nic zásadního. Jen ty marginálie, jen ty relevantní poznámky na okraj. I. K první vyrazím od posledního počinu Radiohead, The King of Limbs (2011), což byl dlouhý krok novým směrem, hudba nahraná novou technikou: digitní, ne pouze digitální. Hudba povrchově přešitá z miniaturních plátků zvuku, která ukazuje, jak se z minimálních datových kvant konstituuje vědomí (melodie) světa

054

v čase. Krása se tu rodí v procesu přestavby standardních kompozičních a harmonických struktur, z předvádění, proč a jak zní hudba ve vědomí posluchače. Netvrdím, že krása a rekonstituce spolu nutně souvisejí, ale na The King of Limbs jdou ruku v ruce. Staronový tandem Yorke–Godrich nyní na albu Amok sice využívá stejných zvukových barev a nástrojových rejstříků, ale přece jen kompozičně těží z Yorkeovy sólové desky Eraser (2006) a směrem naznačeným na The King of Limbs nepokračuje. Ostatně si nedovedu představit, kam by další hudebně-fenomenologická superintrospekce vedla, ačkoli nepochybuji, že další kroky možné jsou – třeba se to dozvíme s příští deskou Radiohead. Atoms for Peace zvou na jinou cestu, Amok je výpravou za novou tváří krásy a kompoziční síly. Deskou radosti z konkrétní hudby, hudby znovuobjevené v procesu, jímž se vyostřují figury smyslu z šumu pozadí. II. Inovativnost se nedá spojovat se samotným elektro-digitálním nátěrem a pře-




055


056


nos struktur z digitálních nástrojů do analogového světa, kterému se Radiohead věnovali od alba Amnesiac (2001) a naplno ho rozpoutali na In Rainbows (2007), už je vytěžený a nového by nepřinesl nic. Na Amoku si tvůrci naopak bezelstně hrají s citacemi a sebeironickou recyklací samplů a syntezátorových patchů. Z několika míst dýchá Vangelisův Blade Runner (Default aj.), úvodní basová linka z Judge, Jury, and Executioner připomene There, There z Hail to the Thief (2003) a Reverse Running vyvolá přesamplovaným klokotavým hlasem z paměti Pulk/Pull Revolving Doors z Amnesiac – byť tady už se dostáváme k neostré hranici mezi sebecitací a rukopisem. Citoval se snad Hendrix tím, že použil na všech deskách kytaru? Album je unikátní, přestože Thom Yorke a Nigel Godrich neodhodili nic z dosaženého instrumentačního umění, přestože se s gustem citují a přestože jejich rukopis a styl poznáte po prvních vteřinách poslechu (stejně jako Hendrixe). Unikátní je ve vypracování vztahů mezi základními kameny skladby, v tom, jak se figury melodie nečekaně stínují z harmonických pozadí, jak se tempová a rytmická gesta sesbírávají z tříště úderů – ne obligátně, ale pevně. Unikátní je i v hravosti: základní riff Dropped je postavený na pouhé změně pitch/attack parametru tónového generátoru, tedy na průběžné změně ostrosti nástupu kuňkání. Jak primitivní, ale jak účinné. S každou skladbou vycházíme od neodhadnutelné matérie, která se v průběhu přehrávání vykreslí do komplexního tvaru. Přehrávání písně a hledání jejího obrysu jdou v čase pospolu. To se sice děje u každé hudby, když ji slyšíte poprvé, ale deska právě tohle nově „zhudebňuje“. V click’n’cutových mračnech se strukturují pevnou rukou odstínované fazety frá-

recenze: atoms foR peace

zí; co zní jako přeprodukovaný chaos, se organicky vyaranžuje a zase rozptýlí. Kde se lze obávat neprodyšné vodní stěny samplů, vynořují se punkevní proudy melodií silou, která arogantního plavce nesmlouvavě stáhne pod hladinu a vyplivne kdesi do moře už jen jako tvarohovité memento. Kde se tikotání zrnek písku zdá sesypávat v poušť, zafrázuje vítr do plachet kluzáku a odnese ho po perfektně vytvarované sérii rytmických dun do chvějivé zvukové fata morgany. Pouť k fata morganě ostatně může být amokem provázena a tohle skutečně zní jako hudba přepáleného, ale plného vědomí.

Nastává fáze vibrantní existence člověka, kterému zkušenost brání ve zpátečnickém přitakání světu, ale sám sobě, a tím spíš nikomu druhému, nemůže nabídnout nic jiného ke sdílení. Jak se (podělit a) podílet na neznámu? Není to klid a není to pohyb vpřed, protože pro „vpřed“ momentálně nejde najít souřadnice. The seeds of the dandelion you blow away/ In good time, I hope, I pray/ If I’m not there now physically/ I’m always before you/ Come what may (Ingenue). A fáze únavy: The will is strong/ But the flesh is weak/ Guess that’s it/ I’ve made my bed/ And I’m lying in it (Default).

III. Náměty textů mají několik souvisejících obecných rysů: neschopnost vědomí ohraničit sebe sama spolehnutím na to, čím bylo: I’ve forgotten who I am/ Snakes uncoiling/ Pressed up to the glass/ All the things that you shouldn’t ask (Reverse Running), a sledování nejasnosti světa, který není beztvarý, ačkoli se vymyká vyzkoušenému rámování.

IV. A teď už by tančit o fasádách mělo být možné: Amok hraje jako hudební re-kreace situačního obrazu světa, který se dá vnímat optikou permanentního tropického šílenství. Svět je stále složitější a vzdálenější usazeným výkladům. Naše bezprostřední zkušenost, balancující na hraně známých, znelidšťujících prefabrikátů a neznámé divočiny za jejich hranicemi, přestává vést naše rozhodování, přesto se hlásí o slovo.

Staré rámce jsou nudné a násilné: Our stuck together pieces/ The joke is I don’t need this/ You can hardly tell the difference/ Well I know but I don’t care (Stuck Together Pieces). Vymknout se z nich ale znamená ztratit veškeré základní orientační body a přitom být – v horším případě – konfrontován s bodrostí těch, kdo na (sebe)zotročování lpí a cítí se bezpečně v poutech sdílených pravidel: You can have anything that you want/ Except the thing you really want/ Go back to where you came from/ Go back to what you know (Stuck Together Pieces). Nebo – v lepším případě – s něžně násilným nepochopením: A penny for your thoughts my love/ They’re spaghetti/ They possess me/ I’m trying to be a thought killer/ They come back to bite me (Amok).



Konkrétní hudební tvary se srážejí jako pěna na hraničních švech stále složitějších zvukových struktur, za nimiž tušíme sonickou divočinu zatím neprobádaných sfér – ale naslouchat je přesto možné.

Naše motivace, emoce a sebeorientace jsou nové a jsou stále hůře vřaditelné do starých, „románových“ rámců, ale nic jim neubírá na síle a nic nebrání fascinující touze, aby k něčemu vedly, aby byly tvárně artikulovány v trhavých, nervních a krásných pohybech tance tropického šílení.

057


vidět a nemlčet (a nezahořknout)

RECENZE/PROFIL TSIGOTI PRIVATE POVERTY SPEAKS TO THE PEOPLE OF THE PARTY (ESP-DISK, 2009) ROZHOVOR THOLLEM MCDONAS (USA) TEXT SHERESKY

Tsigoti jsou hlavně a především Thollem „Sickofwar“ McDonas. Ten, jak lze vydedukovat z jeho přezdívky, rozhodně nebere na lehkou váhu, co se kolem něj děje. Neuvěřitelně hravý a nekompromisně novátorský pianista o sobě dal vědět už v roce 2005 a skrz nejrůznější kolaborace se doblekotal do roku 2008, kdy vyšla studiová verze jeho spolupráce s italským multiinstrumentálním triem Waristerror Terroriswar pod názvem The Brutal Reality of Modern Brutality. Šílená deska se zaobírala přestřelkou mezi Libanonem a Izraelem z roku 2006. Jestli si to ještě pamatujete. Což není nic obvyklého a ani nahrávání alba nebylo zrovna obyčejné. Thollem vzal kupu textů, které za zhruba rok napsal během svého několikaměsíčního pobytu v Praze, všelijak je zpřeházel a nazpíval s tím, že kapela dostala echo, co přesně se bude dít, až během natáčení. Free art-punk nebo tak nějak. V lednu 2010 dal Thollem dohromady svůj další projekt, zase s echt muzikanta-

058

ma z Itálie a nazval ho Tsigoti (což v jazyce Čerokézů znamená Vidím). Tsigoti se obsahem přesunuli z Izraele do Ameriky, což ale rozhodně neznamená, že by se agrese rozmočila v krajkách a našlapování střevíčků. To ne. Thollem je totiž nasraný/zklamaný/paranoidní/zlý pořád. A ty texty, panečku! Frank Zappa si podupává v hrobě. Conformist Freedom, Reactionary Tourist. Jde o antikapitalistickou agresivní bestii, která kouše do všech nevyřčených otázek a hloupých odpovědí.

***

Na přetřes přijde samosebou i Obama (Yes. We. Can! We?), ale nebojte se, že byste byli svědky sebestředné pankáčské onanie. Thollem všechno elegantně balí do satirických a ironických popěvků (The Border Crossed Us je totální vrchol!) a abstraktních složenin, až připomene Topola a jeho Psí vojáky – a to nejen slovem, texty, frázováním a hlasem, ale i hudebně.

Je to pár měsíců a poslední placka dostala rovnou dva nástupce. Dohromady šestatřicet písniček a co je hlavní, drží si nastolený standard. Art-punk se tu míchá s kabaretem a lepí poselství hlubší, než jaké obvykle dostanete. A poselství, to bývá stejně tak důležité jako samotná hudba. Slova jsou a budou víc než zvuk.

Jestli se dá najít označení pro to, co Tsigoti hrají, dejte mi ho. Chci ho znát. Zatím se spokojím s kombinací experimentálního art-punku, šlehajícího k mluvenému slovu, kabaretu a noise rocku. Je to šílená změť, někde mezi Pere Ubu, Zappou a Vojákama. A je to, je to... tak sexy! Čtyři stovky posluchačů na last.fm a totální nezájem hudebního světa je výsměch. Plivněte hipsterům do ksichtu, Tsigoti jsou naše anarchie!

Když jsem se náhodou dostal k Tsigoti a jejich prvnímu albu (resp. druhému, první vyšlo pod jménem Waristerror Terroriswar), byl jsem překvapený, jak moc mě to baví. Nejde o nic složitého. Kompozice je přímočará s nádechem punku, má to myšlenku, dobré texty, hloubku, nádech nostalgie i atmosféru, která při každém poslechu připomíná Psí vojáky zase o trochu víc.

Klíčová je skutečnost, že Tsigoti vede Thollem McDonas, který do art-punku fušuje minimálně. Kromě Tsigoti prakticky vůbec. Většinu času tráví za klavírem, ať už sólo nebo při improvizovaných vystoupeních, a hudba je to vyloženě hezká. Pod slovem hezká se zároveň neschovává synonymum pro líbivá nebo jednoduchá – je to náročná hudba. A nebaví každého. Pokud ve vás slovo avantgarda nevyvolává chuť odřezat si uši, je čas zbystřit.

recenze/rozhovor: tsigoti




059


Nikde jsem nenašel, jaké jsi národnosti. Ital? Američan? Narodil jsem se nedalo San Franciska, takže z matky jsem vypadl jako Američan. Mám dokonce americký pas, který často ukazuji. Je to úžasná a šílená země! Strávil jsi spoustu času na cestách, nějaký čas i v Praze. Jaké to bylo? Před deseti lety jsem tam strávil pět týdnů a před šesti dokonce pět měsíců. V Praze se cítím dobře a to město miluji. Bydlel jsem na Žižkově, a i když jsem tehdy moc nehrál, napsal jsem tam texty na album The Brutal Reality of Modern Brutality. Kapela ještě neexistovala a já měl plné zuby války, takže jsem se z toho snažil vypsat. Chvíli po Praze přišly koncerty v Itálii, kde jsem pak postavil kapelu a ze slov udělal písničky. Byl to od začátku živý proces. Na první desce mluvíš o válce mezi Libanonem a Izraelem, teď zase frčí další kolo mezi Izraelem a Palestinou. Dá se z toho kolotoče násilí vystoupit? Válka živí další válku a trvá celé generace, než občané nebo příslušníci nějakého etnika dokážou odpustit agresorům – spíš se z nich samotných stanou agresoři, takže ano, je to kolotoč zla, který je s trochou vhledu do lidské povahy zcela pochopitelný. Je jasné, že současný stav mezi Izraelem a Palestinou je neudržitelný a navíc ničí vztahy i mezi národy, kterých se ten konflikt přímo netýká. Věříš, že lidé mohou být lepší? Já tuhle víru ztratil. Jsem souběžně pesimistou, optimistou i realistou. Všechny tyhle roviny ovlivňují moje texty pro Tsigoti a vůbec mou práci i život. Ale tak to mají všichni, ne? Ve skutečnosti nemám zásadní etické výhrady vůči válce. Chápu její kořeny a dovedu si představit, že když dojde na takovou, kde bych z nějakého

060

důvodu musel bojovat, tak udělám vše, co bude nutné. Věřím, že jsou války nevyhnutelné a války nezbytné. Zároveň si myslím, že pokud nezměníme způsob, jakým přistupujeme ke světovým konfliktům, navzájem se vybijeme a vezmeme s sebou většinu živých tvorů nebo budeme muset přijmout něčí autoritářskou světovládu – pokud už se tak dávno nestalo. Je fakt, že i rozhádání lidé se dokážou sjednotit proti společnému nepříteli – a dnes je naším nepřítelem právě válka nebo ekologické katastrofy. Většina lidí na této planetě chce bezpochyby žít v míru a mít slušné pracovní příležitosti ve zdravém životním prostředí. Taky si myslím, že lidé jsou na „cizáky“ spíš zvědaví, než aby se jich vyloženě báli. Tsigoti jsou často považováni za hlásnou troubu protiválečných hnutí, ale když si naše texty opravdu poslechneš, zjistíš, že je v nich daleko víc. Když to vezmu kolem a kolem, dnes je násilí méně než kdy předtím, takže se lidstvo nejspíš pomalu učí. Nebo jsme možná uprostřed nějakého cyklu. Je vlastně neuvěřitelné, jak se lidé naučili držet zpátky! Máme v nátuře sklony k neskutečnému násilí, ale také schopnost se násilí zdržet a nahradit ho tvůrčími řešeními našich sporů. Koncertuješ jako avantgardní pianista, ale Tsigoti jsou složením klasická punková kapela. Co ti vyhovuje víc? Dřepnout si za piáno je pro mě nejpřirozenější, ale cítím se dobře i jako zpěvák. Občas naše písničky hraju i sólově. Teď mě třeba čeká šňůra po Americe, kde budu vystupovat jen já a zkrácené klávesy Fender Rhodes, k tomu nějaké efekty a pedály... Celkově mě ale naplňuje a zaměstnává veškerá hudba, kterou v danou chvíli zrovna dělám. Nedokážu si to představit jinak.

Můžeš přiblížit vaši novou desku? K hudbě přistupujeme s určitou náladou a geopolitickými vazbami. Nezajímá nás ani tak žánr nebo poselství, ale vytěžení spontánní tvorby, jak v muzice, tak v textech. Jasně, některé z textů jsou zcela jasné, jako třeba Children Slaves Make Children’s Toys, ale na albu máme celou řadu podobenství a slovních hříček, které si lze vyložit všelijak a zapracovat je do celkového příběhu kapely. Hodně věcí se nám vzájemně kříží a jednou možná někdo přijde s diplomkou, která všechny texty rozebere a vykoumá všechny záhady. Po hudební stránce nám nejde o perfekcionismus, ale o dravost a upřímnost, věrné zachycení okamžiku. Písničky většinou nahráváme rovnou během jejich vzniku a dotáčky bývají maximálně dvě nebo tři, podle potřeby. Jde o přístup, který se snažíme prosadit jako formu odporu proti přeprodukovaným deskám, které nám průmysl cpe do uší. Na obou albech je osmnáct skladeb, což dohromady dává šestatřicet kousků během několika málo měsíců. Přetékáte nápady? Ve skutečnosti jsme před časem nahráli ještě třetí album, ale vydání se zaseklo u labelu, který měl album původně vydat. V mezičase jsme smíchali i čtvrtou desku a Post-Consumer nám nabídli, že spolu s ní digitálně vydají právě trojku. Žít všichni členové Tsigoti v jedné zemi, nebo alespoň na tom samém kontinentu, nejspíš bychom vydávali tak tři alba do roka. Na to, jak málo se vídáme, je to neuvěřitelně plodná kapela. Na bandcamp jsi nedávno nahrál záplavu svých sólových věcí. Můžeš doporučit, ze kterého konce se do nich pustit? Je toho hromada! Jde o nahrávky z mých koncertů s dalšími muzikanty. Na cestách neustále vystupuji buď s písničkami jako Thollem Tsigoti

recenze/rozhovor: tsigoti


nebo s klávesami a efekty jako Thollem Electric a často k sobě někoho přiberu na jednorázové improvizace. Trio s Pauline Oliveros a Susie Ibarrou v New Yorku, duo výstup se Stefanem Scodanibbiou v Miláně, kvintet v Lisabonu, oktet v Detroitu... spousta je toho teprve na cestě. Snažím se ke všem svým projektům přistupovat jako k novým příležitostem, jak se osobně i muzikantsky rozvinout. Takže jestli mě fakt chcete poznat, musíte si poslechnout všechno, co jsem kdy vydal, a přijít na všechny moje koncerty, které do své smrti odehraju. A lidem, které baví Tsigoti, bych doporučil The Hand to Man Band a taky Bad News from Houston, i když doufám, že lidé prostě budou zvědaví na novou, dobrodružnou hudbu, než aby se jen drželi konkrétních stylů a postupů. Co tě dokáže nejvíc rozčílit a naštvat? Neustále zuřit, ale nezahořknout – to je moje mantra. Mezi soucitem a rozčilením je přímá souvislost. Nenávist je rozčilená hloupost, a i když jde o přirozenou věc, vnímám ji jako jed. Čím déle na světě jsem, tím míň nenávisti v sobě mám. Dřív jsem upřímně nenáviděl konspirující vlády, které vysávaly vlastní národ, jen aby mohly vysávat ty cizí, ale nenávistí bych nic nezměnil. Aktivistou jsem se stal ve třinácti, kdy jsem přestal jíst maso. Okamžitě mě to postavilo proti mému okolí, protože lidé se mým rozhodnutím cítili ohroženi, jakkoli jsem jim svůj životní styl necpal. Myslím, že ve mně tehdy nenávist pěnila. Tohle se dětem stává – mají nějaký neotřelý nápad, který se vymyká normám, a hned jsou odstrčeny na okraj, což jen živí další odcizení.

Spoustu času jsem strávil na protestech a také jejich organizováním a naučilo mě to především neustále zuřit – ale nezahořknout. recenze/rozhovor: tsigoti



061


xplaylist opět na začátku? Ano, XPlaylist opět na začátku – může to zní jako prozíravá mantra, jakože jsme si dobře vědomí, že jsme a budeme ještě hodnou chvíli pořád na začátku, nebo to může znamenat naši retardaci. Potkali jsme nového partnera, který nám řekl: máme pro vás tak vymakaný, jednoduchý a rychlý redakční systém, že se z toho poserete. A tohle jsme vlastně chtěli slyšet vždycky. Takže teď ohledáváme terén, prověřujeme další firmy, čekáme na výpisy z jejich trestních rejstříků, na úplatky, které by měly automaticky následovat, přemýšlíme a víme, že se nechceme spálit, jako už tolikrát. Protože na rovinu – je XPlaylist rychlý? Není. Je to sice obsáhlá databáze, ale počítáme, že bude mít ještě milionkrát víc položek. A není možné, když bude chtít někdo najít grónskou slavici s posledním albem nazvaným Ryba chutná nejlépe za tmy, aby se dřív uvařila polívka, než se načetla adekvátní stránka. Technologie se vyvíjejí rychleji, než jsme čekali, učíme se reagovat. Takže je možné, že během týdne řekneme: tuhle etapu máme za sebou, budeme restartovat. A budeme tak rychlí, jako Jason Statham s elektrickým srdcem. Držte si kloubouky. BASSEKOU KOUYATÉ & NGONI BA: JAMA KO S každým novým albem hvězda hráče na loutnu ngoni Bassekoua Kouyaté stoupá. Stejně jako obě předchozí je i Jama Ko skvostnou ukázkou jeho hráčského i skladatelského mistrovství, překypuje energií i mnohotvárností a v neposlední řadě reflektuje smutnou realitu současného Mali. Ngoni je pochopitelně opět středem pozornosti a týká se jí i nejzásadnější inovace ve zvuku kapely. Tento tradiční griotský nástroj Kouyaté nejen opovážlivě elektrifikoval, ale výsledný průrazný zvuk ještě často

062

přiživuje wah wah pedálem. Pokud vás už nudí kytarové sólování, zkuste se zaposlouchat do vybuzené ngoni a možná shledáte, že i tady lze najít vzrušení bez profesorské sebevzhlíživosti. Pěvecké břímě spočívá z větší části na bedrech Bassekouovy ženy Amy Secko (exceluje třeba v jemné písni Wagadou), ale tradičně v tom nezůstává sama. Pánové Kasse Mady Diabaté a Zoumana Téréta spolupracovali už na I Speak Fula, tady k nim přibyla ještě zpěvačka Khaira Aby a ve skladbě Poye 2 také bluesman Taj Mahal. Hudebníci nabírají plnými hrstmi z malijské hudební tradice, koření tu latinským odpichem, tu bluesovou rozvážností a k vytvoření pestré a dynamické zvukové škály jim vystačí domácí akustické nástroje s drobnou výpomocí varhan a piana. Producent Howard Bilerman (mimo jiné ex-Arcade Fire) se naštěstí nesnažil umravňovat gejzír afrického temperamentu pro globální potřeby a všechno autentické zůstalo zachováno. Akana 90% / Fanoušci 90% BONOBO: THE NORTH BORDERS Nový album The North Borders, po ktorom nám tiekli slinky dva roky, prináša opäť pestrú paletu exotických etno motívov s charakteristickými črtami umelcovej práce. Najznámejšie sú rytmické melódie a melodické rytmy, rekongifurácia a elektronická prestavba jazzových pohladení na prirodzene kvitnúce zvuky. A prudká počúvateľnosť. Simon Green nazhromaždil hutné množstvo zaujímavostí ako zvuk otvárajúcich sa dverí v metre, africké cinkátka a nástroje a k tomu pribral i novú krv Szjerdene, Corneliu a Greya Reverenda. Tradične vznikol skvelý album bez zbytočných medzier, no bohužiaľ i s nadbytočnou prepracovanosťou. Do popredia sa derú

najmä skladby, v ktorých si uchováva vyváženosť a sviežosť orchestrálnych a elektronických prvkov v spolupráci so spomínanými lahodnými hlasmi. Mimovoľne rastúca sila tónov podporená postupným nabaľovaním gitarových a klavírnych útržkov vytryskáva bez zbytočného nahlodávania rytmov len za pomoci vokálov a Bonobovho citu pre detail. Album ako celok napriek hutnej nepriepustnosti inak veľmi zaujímavých a netradičných vrstiev zvukov netreba podceňovať. Javí sa nejasne, no má svoju inkubačnú dobu, počas ktorej sa môže rozvinúť v celej rozmanitej nádhere. Ako svieži cinkavý vánok od severného pobrežia zaduje až k Ostrave. S desaťčlenným orchestrom – tešíte sa? Lebo ja áno. Vrnk 79% / Fanoušci 80% DEVENDRA BANHART: MALA Album Mala nechce být magnetem pro davy. Žádná velká gesta, křiklavé barvy, lepkavé melodie, spíš posezení u šálku čaje, intimno a nenápadná hravost. Písničky s výraznějšími melodiemi obklopují kratší tracky, které mají charakter náčrtků a glos. Banhartův zpěv je tichý, křehký a typické vibrato používá jen zřídka. V instrumentaci se album neomezuje na akustiku, klávesové a elektronické doplňky jsou ale podobně decentní, i když právě ony jsou lákadlem pro hledače malebných detailů (osmdesátkový disco sound v druhé části Your Fine Petting Duck, raná alba Depeche Mode připomínající klávesy v Cristobal Risquez). Banhart nezapomíná ani na své latinské kořeny, ať už v rytmických náznacích nebo přímo v sambě Mi Negrita. Album je stylově pestré až střípkovité, ale udržuje si jednotnou náladu plnou melancholie, snivosti i intelektuálního rozjímání. Je ovšem až marnotratně neokázalé a introvertní a protéká mezi prsty snad až příliš snadno. Laskání se s obratnou

xplaylist.cz


aranžérskou drobnokresbou a s nevtíravými melodiemi dokáže navodit pocity příjemné relaxace i badatelského zaujetí, ale bublinky nezapomenutelnosti z tohoto nápoje docela rychle vyprchávají. Je ale potěšitelné, že se Devendra Banhart stále vyvíjí a můžeme se od něj dočkat ještě zajímavých věcí. Akana 70% / Fanoušci 75% KINSKI: COSY MOMENTS Na sedmé album se čekalo sedm let. Seattleští hrdinové Kinski se vrátili na scénu ve velkém stylu a navíc spoustě pamětníků vyrazili dech. Na novince se totiž utrhli ze řetězu, takový veletoč asi nikdo nečekal. Až průzračně popové skladby s decentními strukturami a  hitovými ambicemi. Navíc je novinka zatraceně space, daleko víc než na minulých albech se Kinski taky posouvají ke klasickému „sedmdesátkovému“ zvuku, což je paradoxně osvěžující. Celá ta přehlednost a otevřenost – jako by kapela najednou otevřela náruč, tady nás máte, dáváme hlavu na špalek. Tajemnost a  zasmušilost, která byla na Kinski tak sexy, je najednou pryč. A víte co? Je to fuk. Tohle je totiž úplně jiná kapela než ta, kterou jsme před pár lety málem oplakali. Punkové vypalovačky, kterých je na albu hned několik, to potvrzují. Právě Last Day on Earth, Skim MILF nebo Counterpointer symbolizují proměnu Kinski ze všeho nejlépe. Snad i proto je ten největší šok logický a nejméně překvapivý. Zpěv k nové podobě kapely totiž nedílně patří; ve skladbách, kde Chris Martin se svým vokálem absentuje, nahrazují zpěvovou linku klávesy. V  některých momentech se deska blíží klasikám Sonic Youth, jindy zase burácí hard rockem, ale všechny nové polohy Kinski nesmírně sedí. Conflict Free Diamonds nebo Threw It Up jsou důkazy, které potřebujete. Michal Pařízek 80% / Fanoušci 75% KITTCHEN: RADIO Byl časný večer, první máj, podvečerní máj byl večeře čas. Vzpomenu na stávku

xplaylist.cz

dělníků, nikoho nelíbám, jdu od kuchyně. Víc než dívčí rty mi chybí půlka chlapa a kafe, uzenýmu ze zebry zase sůl. Řeším to čajem a medvědím steakem, nahazuju mód netopýr a stejně jako před dvěma lety ladím Radio Kittchen. Namísto perfektního levného vokodéru nakousne album ozvěna, industriální smyčky triviálních zvuků a depka se dá krájet. Je sobota, jedeme tramvají. Obrazy vystřídaly příběhy, místo metafor se používají banální slovní obraty. Skoro jako Márdi. Jen ta pointa mrazí a úsměv s leknutím prchnul. Víc jako kapela než maskovaný blázen v obležení jídla, pití a elektroniky. Refrény většinou chybí. Letos Kittchen vylezl z kuchyně a na prvý náslech se mi opravdu stýská po post-apo samotě šílence, co vařil v kotli polévku z hlav plastových pošťáků. S výrobou vypomáhal Tomáš Neuwerth, a to tak, že i jinde než v bílé místnosti plné spotřebičů. Texty vyprávěly příběh kuchaře ve světě po katastrofě, dva roky poté se hlavní postava více rozhlíží kolem sebe a melancholicky vzpomíná na Němku s tetováním na vnitřní straně paže. Pod Prahou je ještě jedna, zaprášenější. Svět mimo kuchyň, svět mimo bezpečí domova. Nabízí se mnoho interpretací, naivně si myslím, že jsem prokoukl autorův záměr a o to víc čekám, s čím přijde příště. Spěchat ale nemusí, na tomhle Radiu se dá naladit mnohé. Barevnější, vyspělejší, větší. A přesto stále temné, depresivní a ujeté. Končí se bouřkou, radio nehraje... WAGHiSS 85% / Fanoušci 80% MICK HARVEY: FOUR (ACTS OF LOVE) Dlouholetý principál The Bad Seeds přichází s novým albem. V hlavní roli je pořád láska, tentokrát přiznaná. Kolekce vlastních skladeb a cover verzí je volně složená do třech písňových aktů a  působí neobyčejně svěže a  přirozeně. Mick Harvey se svojí sólovou tvorbou nebyl nikdy extra úspěšný, jeho místo bylo desítky let ve stí-



nu Nicka Cavea a právě na albech The Bad Seeds se Harveyho vliv a  producentská taktovka jasně podepsaly. Harvey je spíše šikovný řemeslník než originální tvůrce, jeho desky to potvrzují, včetně předchozí ambiciózní sbírky Sketches from the Book of the Dead. Dokonale vycizelovaný tvar a  forma, která trochu strádá na obsahu. Novinka je v  tomto směru mnohem sympatičtější – hlavním nástrojem je akustická kytara. Složité aranžérské konstrukce byly potlačeny a  novým skladbám prospěla střídmost. Některé z nich, například instrumentálka Midnight on the Ramparts nebo A  Drop, an Ocean, patří mezi to nejlepší, co kdy pod svým jménem vydal. Milou samozřejmostí je dokonalé prolnutí coverů a  vlastních skladeb, i  tentokrát si Harvey vybral dobře. Nevydaná skladba dlouholeté spolupracovnice PJ Harvey Glorious, skvělá The Story of Love původně od The Saints nebo výtečně swingující Summertime in New York od zapomenutého démona Exumy patří mezi vrcholy alba. Four (Acts of Love) se povedla nad očekávání. Michal Pařízek 80% / Fanoušci 80% RECYCLE CULTURE: IN TRANSIT In Transit aj naďalej pokladám za to najlepšie, čo som za pár šušňov na internete tento rok splašila. Štyri skladby bez mien fungujú ako organické zvukové asociácie polhodinového opusu mäkkých a oblých elektronických premien. Každý jeden zvuk je cítiť, pretože je neočakávaný, ale tušený, a pripája sa k ostatným v tepúcich rytmoch pretekajúcich neskutočne emotívnymi jazzovými vsuvkami. Hoci klavír v úvodnej Pt. 1 znie ledabolo, viac ako inokedy žiari svojou bezprostrednou živosťou rovnako ako posledné tóny saxofónu v Pt. 4, čoby odtrhnuté priamo od úst nejakého barového povaľača. Je asi nutné podotknúť, že sa jedná o ambient, ale o ten najzáživnejší, aký som počula. Nejde o tranzit od zvuku A ku zvuku B, ale o neskutočne príjemné a zimomriavkové poflakovanie sa pozvoľným tempom zákutiami naoko

063


064

xplaylist.cz


pokojných melodických krajín. Za rohom ale znenazdajky vybafne burialovský beat či japonské zvončeky a vždy v pravý čas sa vynoria deephouseové pasáže. Ani sa nenazdáte a ste znova na začiatku, za čo môžu vskutku prepracované skladby, ktoré dýchajú ako jeden celok. Jednoducho krásna hudba. A Recycle Culture má u mňa na doživotne odpustené všetky Taylor Swift a iné (remixy). Vrnk 90% / Fanoušci 90% ROKIA TRAORÉ: BEAUTIFUL AFRICA Rokia Traoré se svým novým albem otálela dlouhých pět let a nápad spojit ji s uznávaným producentem Johnem Parishem by zasloužil nějaký řád. On to s holkami totiž umí, vykládat by mohla PJ Harvey, Tracy Chapman a  mnohé další. Ale na desce Beautiful Africa šlo přece jenom o něco jiného, John Parish vstoupil do naprosto odlišného světa. A  vyšel z  něj okouzlen. Jeho produkce je citlivá a často neviditelná. Rokia Traoré, její melodie a hlas ani žádný dohled nepotřebují. V  některých skladbách vycizeloval instrumentaci, jinde posunul výraz k  rockovým schématům, ale vždy decentně a s mimořádným citem. Skladby pulsují prolínajícími se variacemi kytary a ngoni, hlas Traoré jako by nad nimi tančil a opatrně se jich dotýkal. Celé to působí velice křehce a  přitom důsledně, a když se do toho zpěvačka opře, celá ta síla rázem vytryskne ven. Navíc celé album podbarvuje téměř podprahový taneční rytmus. Hlavní je ale hlas a charisma, Rokia Traoré je jednou z  mála přirozených hvězd; žádné skryté úmysly, žádná falešná skromnost, žádné laciné triky. Jenom hrdost a čirá přírodní síla, proto je album Beautiful Africa natolik výjimečné. John Parish to pochopil okamžitě. Jak dlouho to bude trvat nám? Michal Pařízek 95% / Fanoušci 80% SOLAR BEARS: SUPERMIGRATION Keď na miernom ohni necháte povariť rozladenosť Boards of Canada, melodické

tieňovanie Ennia Morriconeho a hravosť Air, vznikne vám dosť pochybná brečka. Aby sa z nej stala konzumovateľná záležitosť, stačí prisypať dva kusy írskych elektronických vtipálkov a nadýchaný popový album je na svete. Potešujúce je, že i napriek zjavným inšpiračným zdrojom je nový album Solar Bears (áno, Tarkovského Solaris) originálny ironickým, osobným a úprimným spôsobom. John Kowalski a Rian Trench sa v Supermigration teleportujú raz na jednu, raz na druhú stranu hranice gýča a plagiátorstva, no maskujú to tak presvedčivo, že sa nezadržateľnou energiou skladieb bez problémov necháte strhnúť. S nadhľadom a dravými synťákmi dokazujú, že vesmír nie je len sofistikovaná téma a drogový spojenec, ale i celkom slušná sranda. Zo všetkých 12 skladieb vrie silný potenciál, prekypujúci do jedného z najlepších albumov tohto roka, stlmený len poslednou Rainbow Collision. A zniesol by ich kľudne i dvakrát toľko. Vrnk 90% / Fanoušci 80% SUEDE: BLOODSPORTS Mohlo to vypadat jako takový comeback z nouze, když se k němu nepodařilo přilákat Bernarda Butlera, a obavy z vyžilého recyklování byly na místě. Ale studiový výsledek je nakonec docela uspokojivý, i když žádnou další hudební vlnu určitě nevyvolá. Postupy, které Suede rozvinuli na prvních třech deskách, tu velkých změn nedoznaly, snad jen ta dobře známá afektovanost je jaksi dospělejší, což je zásadní předpoklad k tomu, aby se z kapely nestala vlastní karikatura. Pokud tedy už Suede nemají šanci omráčit stylem, zbývají písničky samy o sobě. Ne každá z novinek se třpytí oslepujícím leskem, ale není tu ani žádný vyložený přešlap. Škoda jen, že kapele nevydržel nápřah jaký mají první tři skladby. Druhá polovina alba trpí nadměrnou kumulací pomalých čísel, která nejsou vždycky dostatečně výrazná. Suede sice ni-



kdy nevyznávali závratná tempa, ale v tomto případě to možná chtělo aspoň trochu promíchat pořadí. Přesto kapela s pomocí Bloodsports úspěšně zrestaurovala fasádu poničenou poslední předrozpadovou deskou a dlouholetou absencí. Uvidíme, jestli kapele obnovená energie vydrží aspoň k udržení dobrého jména. Akana 70% / Fanoušci 80% WAVVES: AFRAID OF HEIGHTS Od opileckého výstupu na španělském fesťáku Primavera uteklo už hodně vody (a jedno album), zpěvák Nathan Williams se zbavil ďábla alkoholu a taky starého bubeníka a ke konci března vyrukovali Wavves s novou deskou Afraid of Heights. I když se s nima nejasná nálepka surf rocku táhne pořád, hoši tentokrát přitvrdili. Oproti minulým deskám zní novinka o poznání monumentálněji a tak nějak vážněji. Cobainovský Fender Mustang, který Williams drtí, přitom není to jediné, čím vám Wavves připomenou Nirvanu. V základu sice zůstávají jednoduché a na poslech příjemné pop-punkové melodie, přitom ale čas od času prořeže žvýkačkovou atmosféru ostřejší tón. Zatímco minulou desku King of the Beach měl pod palcem rockověji založený Dennis Herring, na Afraid of Heights se hlavní role ujal popový producent John Hill, který spolupracoval mimo jiné i s Rihannou. Obzvlášť v libozvučnějších partech je jeho vliv patrný ze všeho nejvíc, což ale rozhodně neznamená, že by to bylo špatně – právě naopak. Díky němu mohli Wavves využít svůj popový potenciál, aniž by zanevřeli na garážové kořeny. Nová deska tak lépe než kdy dřív kombinuje melodický devadesátkový pop-punk s minimalistickou, spíš stonerrockovou kytarou Nathana Williamse a k dokonalosti dovedenou produkcí tak možná definuje budoucí zvuk a směřování celé kapely. Takhle by měl znít kalifornský punk rock pro novou generaci. Jirka Převorovský 90% / Fanoušci 80%

065


skunkanansie.net

O.CHILDREN THE HACKER GESAFFELSTEIN SURKIN LIVE

ADAM FREELAND TATA BOJS MANDRAGE

KAVA KAVA

MONKEY BUSINESS ZRNÍ

UMAKART

VYPSANÁ FIXA

MIDI LIDI

CARTONNAGE

ČOKOVOKO PLEASE THE TREES BRATŘI EBENOVÉ THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE DIVADLO KVELB PETER BIČ PROJECT DJ JIRKA NEUMANN 80´s / 90´s INTERPRETI NA STOJÁKA KVĚTY TOMMY INDIAN VOLNEJ PRŮBĚH

LE PNEUMATIQ MARTA TÖPFEROVÁ PIANO - MIKOLÁŠ RŮŽIČKA

MACKIE MESSER

SARAH & THE ADAMS

KOBLÍŽCI

ALEF ZERO a mnozí další...

066

Cena vstupenky od 800,-kč

Předprodejní sítě Ticketpro, Ticketart a na webu festivalu.


na trhu od roku 1992

METAL HARD CORE SLUDGE PUNK HARD ROCK AVANTGARDE DOOM EXTREME INDUSTRIAL GRINDE DRONE STONER a mnoho dalšího...

offtopic film/téma: M. N. SHYAMALAN (68) soundtrack: OBLIVION/M83 (72) film/rozhovor: IFFKV (74) film/galerie: festvalové deníky mffkv (75) komiks: the nao of brown (80) knížka: zub času (82) rozhovor: sličný tony (84) record store junkie #4 (87) tattoo/rozhovor: marie (88) tour report: thollem (94) report: camp a low hum (98) vizuály: boris carloff (104) komiks (106) sloupky (107) guilty pleasure: 80s (114)

ZDARMA! Předplatné pro čtenáře Full Moonu za výjimečných 666 Kč Pro všechny předplatitele elektronická verze

objednávej na www.sparkrock.cz nebo na predplatne@spark-rockmagazine.cz heslo: Full Moon



067


068 the village


egoistův pád

TÉMA M. NIGHT SHYAMALAN TEXT LUKÁŠ MASNER A DAVO KRSTIČ

Znáte Šestý smysl? To je film, ve kterém Bruce Willis na konci zjistí, že... ups! Až do devadesáté minuty je Šestý smysl (1999) „jen“ precizně vystavěný a plíživě mrazivý thriller. Šokující zvrat, který přijde ke slovu pár minut před koncem, přebije vše doposud viděné a na svou dobu originálním způsobem zacelí mezery ve vyprávění. Tehdy devětadvacetiletý režisér indického původu M. Night Shyamalan se mrknutím oka stal velebeným tvůrcem a příslibem nového Alfreda Hitchcocka, od něhož koneckonců tak rád opisuje. Producenti mu zobali z ruky, kritici s nadšením nasvěcovali auru režiséra probouzejícího žánrovou kinematografii z letargie. Mocné nadechnutí Shyamalanovi vydrželo, což potvrzuje i další mistrovský kousek, pozoruhodně křehký a jemně gradovaný thriller Vyvolený (2000), stejně jako sci-fi Znamení (2002), které si uchovává vcelku zajímavou myšlenku a neopomíná ani vytříbenou práci s kompozicemi a mizanscénou. Stabilitu filmu jako celku však podlamuje tíha patosu a zbytečných polopatismů. Mistr originálních scenáristických fines postupem času začal doplácet na vlastní ješitnost a nemístně překombinovaný systém vyprávění mu

téma: M. NIGHT SHYAMALAN

jednoduše srazil vaz. Pozdější filmy jsou buď pomíjivou (Žena ve vodě) nebo pomýlenou (Stalo se) reflexí raných, řádně broušených děl. Pakliže bylo Shyamalanovo jméno znamením záruky a nepopiratelné svěžesti, v současné době je tomu přesně naopak. Kvalitativní rozkolísanost a – přiznejme si to – i jistá dávka předpojatosti a všeobecné skepse vůči posledním filmům ho bez milosti katapultovala mezi vysmívané umělce. Být úspěšný a ztratit se sám v sobě je slabost, která se v Hollywoodu neodpouští. Co je pro talentovaného režiséra největším prokletím? Když zůstane navěky spojen s jedním filmem. A přesně tohle se stalo Shyamalanovi. Svůj majstrštyk vysekl hned na startu hollywoodské kariéry a pak už jenom tu více, tu méně paběrkoval. Vyvolený se stal Shyamalanovou Jackie Brownovou. Režisér potvrdil svou výlučnost a stylově se vymezil, jenomže nenaplnil očekávání těch, kteří automaticky vyžadovali film s velkou pointou (kterou přitom paradoxně nabízí). Právě Vyvolený nejlépe demonstruje Shyamalanův schizofrenní rozpor mezi touhou natáčet důmyslně vystavěné příběhy za pomoci efektní a současně efektivní audiovizuální koncepce a na druhé straně diktátem diváckých potřeb. Znamení už



byla čistokrevným zklamáním. Do té doby originální režisér nedokázal přijít s jinou koncepcí, než že za záhadnými kruhy v obilí stojí zlí mimozemšťané, toužící nás zlikvidovat. A chytré řeči, že ten film vlastně není o mimozemšťanech, ale o znovuzískání ztracené víry v Boha? Přestože jsou Znamení bídná, Shyamalan se pořád vezl na vlně diváckého obdivu. Rozepře a rozpaky vyvolalo až drama Vesnice (2004) a je nabíledni, z čeho veškerá frustrace pramení. Zklamané publikum vyčítalo jak nevěrohodnost pointy, tak příběhovou prázdnotu či ideový konstrukt, který udržuje vyprávění při životě a sám je alibistickou odpovědí na všechny nelogické kroky a zvraty. Vesnice zkrátka nefunguje jako tradiční thriller a neustálá potřeba kritiků hodnotit film na základě fungujících žánrových modelů je mylná. Shyamalan si s diváky pohrává a neustále je nutí relativizovat své pocity. Vytvoří vlastní svět, osídlí ho „monstry“ a vzápětí nám do očí přizná, že jde o pouhý trik, že v jeho filmu žádná „monstra“ neexistují. Bezmezně mu věříme, ale přesto při prvním náznaku či lehkém záchvěvu strachu, opět propadneme pochybám. Shyamalan se představil jako zdatný manipulátor, který si je vědom divákova očekávání a znalostí všech žánrových pravidel. Chyt-

069


ře je obrací proti nám, občas navede na povědomou stezku a po chvilce ji zase opustí. Společně s Ženou ve vodě (2006) jde o nejexperimentálnější počin z celé filmografie, poměrně neúprosný vůči všem, kteří ho odmítají následovat a nechat se opájet matoucími motivy. Téma uzavřené komunity, která žije zpátky v čase dle vlastních pravidel, není a ani nechce být realistickou studií, což ještě umocňuje závěrečná pointa. Spíše než nerealističnost či zpronevěru vůči žánru je snazší vyčítat scenáristův smysl pro patos či popisnost, která ochuzuje zvraty o kouzlo nejednoznačnosti a nedořečenosti. Generačně spřízněný Christopher Nolan (Memento, Dokonalý trik) dokáže na poslední chvíli poodstoupit a mezeru ve vyprávění ještě více rozevřít; ne tak Shyamalan, který lpí na tom, aby mechanismus fungoval, jak má. Přitom jedinečná atmosféra Vesnice vychází právě z těch několika otazníků a mezer, které není třeba vyplňovat, ale naopak si je domýšlet o samotě. Film měl početnou skupinu odpůrců, ale v Cahiers du Cinema jej označili za jeden z nejlepších, které v tom roce vznikly. Jak říká Woody Allen v Hollywood Ending, když tvůj film v Americe vypískají, odvez ho do Francie a určitě tam za něj dostaneš cenu. Negativní ohlasy měly společného jmenovatele: onen překvapivý zvrat, který u Shyamalana můžeme považovat za trademark. Chybou, na níž měl režisér patrně rovněž svůj podíl, bylo vydávat film za děsivý thriller, neřku-li horor. Z hlediska naplnění žánrových požadavků působí „šokující“ pointa skutečně neuspokojivě. Jenže – zůstává Šestý smysl thrillerem či hororem, za který je vydáván, i po odhalení pravých úmyslů zjevujících se duchů? Může vadit načasování pointy, která nepřichází v samotném závěru filmu, ale na konci druhého z pomyslných tří aktů? Podobných výpadů vůči žánrovému kodexu páchá Shyamalan několik a baví se u toho.

070

Vesnice je tak trochu pohádkou, kdy cesta přes tajemný les připomíná pouť slepičky pro vodu pro svého kohoutka. V polovině filmu se navíc po hitchcockovsku mění hlavní hrdina, kterým je nyní slepá (!) dívka. Shyamalan do žánrového filmu vnesl hlubší myšlenku, která je jistě šlechetná, méně už originální. O tom, zda je izolace od okolního světa cestou k životu v harmonii a nenásilí a jestli dokáže uzavřená komunita odolávat vnějším vlivům, přemýšlel už Peter Weir ve Svědkovi a stejný režisér také pár let před Shyamalanem natočil film, v němž jeden hrdina před druhým zamlčuje skutečnost a omlouvá to potřebou chránit – Truman Show. Když ale hodíme za hlavu podobné diskuze a budeme si Vesnici užívat především jako audiovizuální záležitost, je to ta nejzelenější pastvina. Shyamalan fascinuje nejen prací s kamerou (všimněte si důsledné absence užívání protizáběrů při dialogu), ale i kostýmy, výpravou, osvětlením (skoro cítíme teplo vyzařované svíčkami a petrolejovými lampami) a v neposlední řadě hudbou Jamese Newtona Howarda. Ten se stal pro Shyamalana tím, čím byl pro Hitchcocka Bernard Herrmann, a je to právě Howardova hudba, která bývá v následujících režisérových počinech tím nejcennějším a nejtrvalejším. Žena ve vodě je pohříchu nedoceněný film. Není sice bez kazů, ale zato shyamalanovsky vybroušený, v mnoha detailech důkladný a chytřejší, než se může na povrchu zdát. Pohádkový příběh o tajemné vodní nymfě, která se pokouší dostat zpátky do vlastního světa daleko za hranicemi šedé reality, trpí žánrovou rozeklaností, neustálým přešlapováním mezi dramatem, fantasy a thrillerem. Zároveň je – ku prospěchu věci – dílem mimořádně osobitým a sebezpytujícím. Nejde jen o to, že tematizuje zrod legendy, pohádkového mýtu či samotný proces stavby filmového vyprávění: Žena ve vodě

je pestrým inventářem Shyamalanova stylu, stěžejních motivů a unikátních filmařských postupů. Opět se tu setkáváme s melancholickým hrdinou, který ztratil vše, na čem mu kdy záleželo, a prostřednictvím „zázraku“ znovunalézá smysl bytí i víru v sebe sama. Zdánlivě nepodstatné fragmenty z jeho života zaklesnou do velkolepé mozaiky, která spojí dohromady hned několik rozdílných osudů. Avšak kombinatorika oblíbených motivů – hledání víry, předurčenost, role náhody v lidském životě – po divákovi přímo vyžaduje jistou míru tolerance, ochotu přistoupit na pohádkový konstrukt, v němž si autor vytváří vlastní, nejednou spekulativní pravidla. Zdaleka nejpozoruhodnější je způsob, jakým režisér inscenuje, pohrává si s prostorem a členěním záběru. Nejenže si vystačí s převážně statickou kamerou a malým počtem záběrů, často nepotřebuje ani klasický protizáběr, aby obecenstvu zprostředkoval důležitý obraz a významný předmět vyprávění. Půvabná je scéna s likvidací domovního hmyzu, podobným způsobem funguje smrt filmového kritika. Divák se nejednou ocitá v pasti a „hluchá“ místa si musí odvodit jen z tváří protagonistů či jemných posunů na scéně. Vrcholem všeho je finále představené formou náznaků a zkresleného obrazu, který simuluje pohled ze dna bazénu, skrze masu zakalené vody. Přilétá orel, jenž má přenést nymfu do jiného světa. Vidíme jen stín a mocné mávnutí křídel, zvlněné kontury hlavního hrdiny opuštěného na okraji bazénu, pak už jen „v tichu“ rotující titulky. Tvůrce nám nedopřeje žádné doznění scény, žádné zklidnění společně s hrdiny filmu. Naopak, je až odtažitě úsečný, přitom úžasně citlivý a jemný. Shyamalan údajně natočil film na základě pohádky, kterou před spaním vypráví svým dětem. Což by odpovídalo, včetně toho, že si po svém upravuje mytologii, rozvržení a charaktery postav, dokonce

téma: M. NIGHT SHYAMALAN


i samotná pohádková pravidla. Navíc neví, jestli to má být vyprávění dětsky naivní nebo spíš pro starší a rozumově pokročilé. Je obtížné jít s postavami, které nejsou řádně vykreslené, a je ještě obtížnější nechat se zaujmout příběhem, který každých pět minut uhne z cesty. Výtvarně je Žena ve vodě po Vesnici výrazným kvalitativním sešupem a většinu času připomíná televizní inscenaci. Při rozpočtu pětasedmdesát milionů dolarů se na mysl dere termín „tunel“. Animovaný prolog po vzoru jeskynních maleb je kouzelný, stejně jako scéna dialogu pomocí gest a zmíněný závěrečný přílet orla. Jenže jak se mám bát o titulní hrdinku, když ji pronásledují trikově neuvěřitelně laciní vlci? Paul Giamatti je jako typický spielbergovský „everyman“ po celou stopáž úžasný, ne už tak sebestředný režisér, který si napsal a zahrál part osvíceného spisovatele. A to, že si po vzoru Zdeňka Trošky vyřizuje prostřednictvím Ženy ve vodě účty s filmovými kritiky, svědčí o postupné ztrátě grácie. Tušili jsme to šestým smyslem, viděli jsme znamení a pak se to stalo – Shyamalan ztratil své mojo. Filmař označovaný za jednoho z nejzajímavějších a nejoriginálnějších hollywoodských vypravěčů posledních let zapomněl dar poutavě vyprávět. Bylo to znát už v předchozí Ženě ve vodě a jednoznačný důkaz podal následující eko-thriller Stalo se. Přitom expozice ještě slibuje vysoký režisérův standard: scény hromadných sebevražd jsou působivé, zejména dělníci padající ze střechy skoro jako dešťové kapky. Jenže to jsme u páté minuty a nyní má dojít k nastolení zápletky a rozvinutí příběhu. A ten chybí. Ano, výchozí premisa je nesmírně originální, ale je to jen námět, který neuživí celovečerní formát. Stalo se opisuje celou devadesátiminutovou stopáží kruh, ve kterém režisér neví, jak příběh posunout a jak ho ukončit. Jeho

téma: M. NIGHT SHYAMALAN

bezradnost vrcholí užitím hned dvou epilogů. Samotný film se drží skupinky hrdinů prchající před epidemií, přičemž sebevražedná vlna je vždy po čase dohoní, takže se znovu prchá, skupinka se zmenšuje a zmenšuje – a najednou je konec. Pro diváka je pak největším utrpením okamžik, kdy se hrdinové zastaví a snaží se racionálně vysvětlit nevysvětlitelné. U Shyamalana vítězí interpretace, že jde o pomstu přírody za to, jak nepěkně se k ní lidstvo chová, takže z thrilleru máme těžkopádnou agitku. Bohužel nefungují ani napínavé scény, ve kterých je režisér nečekaně popisný. Šlo o jeho první mládeži nepřístupný film, ale rádoby brutální scény vyznívají kvůli režisérově neobratnosti nechtěně směšně (scéna s tygry trhajícími lidské údy, záběr muže lehajícího si před šourající se kombajn). Film Stalo se naplno odhalil Shyamalanův velký handicap, tkvící v nedostatku soudnosti, nabubřelém egu a ješitnosti. Když sedíte současně na scenáristické, režisérské a producentské židli, nemáte střízlivé oko. Thriller Stalo se a především fantasy Poslední vládce větrů jsou pádem natolik strmým, že následná rehabilitace bude vyžadovat víc než jen dostatek sil, kterých režisérovi naopak ubývá. Zdaleka nejsložitější bude znovu přesvědčit publikum o skutečném talentu, ale i základním řemeslu. Pakliže se Shyamalanovi dařilo bravurně pracovat s pocity klaustrofobie a tísnivého osamění, posilovat smysl výrazových prostředků, hledat neobyčejné kompozice a nové kvality zvukového doprovodu, v posledních filmech nezbylo z uvedených dovednosti takřka nic. Stalo se je roztříštěnou vizí plnou krkolomných klišé i působivých scén, i těm však ubližuje špatný casting a zoufalá popisnost dialogů. Pryč jsou doby, kdy Shyamalan přenášel větší sílu na izolovaný obraz a ubíral verbální expo-



zici, která vyznívá stejně nesmyslně jako uvažování hlavních hrdinů. A Poslední vládce větrů? Ten je svou naivitou snad jen pro smích. Snaha naskočit na populární vlnu fantasy snímků (Tygr a drak, Avatar...), které dbají na promyšlenou mytologii a hodnotový přesah, se fatálně minula účinkem. Výsledek zapadá spíše do kontextu kinematografie 80. let a svou pomalostí, předstíranou hloubkou, ale i nevkusem zanechá jen pocit hořkosti a smutku nad kariérou kdysi významného tvůrce. Hollywood je svět sám pro sebe, neplatí tam běžná pravidla a paradox je králem. Jak jinak si vysvětlit, že po dvou propadácích dá studio Shyamalanovi neuvěřitelných sto padesát milionů, aby si pro potěchu bůhvíkoho natočil trikovou pohádku o Slunečníkovi a Větrníkovi – pardon, Ohýbači větru, jak zní původní název filmu. V době, kdy kinům vládl stále temnější Harry Potter a kdy studio Pixar ustanovilo politiku nedělat z dětí pitomce a nabízet inteligentní zábavu i pro jejich rodiče, natočil indický egomaniak film, ve kterém přívlastek „dětský“ zaměnil za „dětinský“. Film s nezajímavým příběhem, špatnými herci, zahlcený digitálními efekty a postrádající humor. Přísnější kritéria splňuje jen Howardova hudební složka. Nerad bych se mýlil, ale z dosavadních upoutávek to vypadá, že Shyamalanova červnová premiéra Po zániku Země bude pokračovat ve stejném trendu. Dětský hrdina v hlavní roli, triky, kam se podíváš... Mírné naděje vyplývají jen z účasti Willa Smithe, který za posledních deset let nešlápl vedle a z námětů, které na papíře vypadají průměrně, dokáže zařídit hity. Vůbec poprvé také Shyamalan není výhradním autorem scénáře.

Třeba si nechá poradit a domluvit dřív, než mu vyprší hollywoodská zelená karta.

071


072


příliš indie na hollywood

SOUNDTRAX OBLIVION (M83) TEXT DAVO KRSTIČ

Proč se všichni hollywoodští producenti zbláznili a mají pocit, že nejlépe se k akčním a sci-fi filmům hodí elektronická hudba à la Hans Zimmer? A kdy poprvé se mi vlastně Zimmerův styl začal zajídat? Ano, už vím, bylo to tehdy, kdy předal své znalosti o skládání filmové hudby učedníkům z továrny na soundtrackové prefabrikáty Media Ventures, později Remote Control Productions. Jako mistr chtěli najednou znít všichni, a když říkám „jako mistr“, myslím tím tu lacinou akční výplň, která se ozývala ve filmech, na kterých si nedal moc záležet. Zatímco sám začal více experimentovat a častokrát neváhal opustit digitální svět ve prospěch klasického „analogového“ orchestru, jeho pohůnci předstírali, že se pořád píšou devadesátá léta a soundtrackoví nadšenci nemají dost Krvavého přílivu a Skály. Ozvěny obou ikonických kompozic jsou dodnes slyšet v tom, co u soustruhu vyrábějí Jablonsky, Örvarsson, Balfe a další. A v Hollywoodu pořád žijí lidé v přesvědčení, že je tenhle zvuk zatraceně „in“. Joseph Kosinski možná není ten nejzajímavější a nejoriginálnější režisér a oba jeho dosavadní filmy – Tron: Legacy a Nevědomí – jsou ve výsledku promarněnými příležitostmi, ale marketingově to má zmáknuté skvěle. K napsání hudby pro návrat Tronu dokázal zaangažovat francouzské elektro duo Daft Punk a o publi-

SOUNDTRAX OBLIVION (M83)

citu bylo postaráno. Co na tom, že jejich kompozice je až na pár výjimek ryze zimmerovská? Však také Daft Punk skladateli v bookletu hezky poděkovali. Ke spolupráci na Nevědomí pak Kosinski přizval další francouzský projekt, ne tak zvučný, ale kriticky ceněný. Anthony Gonzalez a jeho M83 si navíc vysloužili nominaci na Grammy za hitovku Midnight City, takže se o nich vědělo i v Americe. A že mají potenciál napsat zajímavou filmovou hudbu, bylo jasné nejpozději z jejich dvojalba Hurry Up, We’re Dreaming, kde to na kapelu prozradilo povznášející Intro nebo ambientní vsuvky When Will You Come Home? A Where the Boats Go. Jenomže! Na soundtracku k Nevědomí nic takového není, zato tam přebývá unifikovaný Zimmer. O tom, že něco (všechno?) bylo špatně už od začátku, se Gonzalez opatrně rozpovídal v rozhovoru pro Pitchfork. „Když jsme celý projekt načínali, řekl jsem si: Skvěle, udělám něco zvláštního a originálního. Jenže to nešlo, protože na výrobě filmu je zainteresováno tolik lidí a je v něm spousta peněz. Hollywood z vás hodně rychle vysaje život.“ Oficiální vyjádření hlavounů znělo, že M83 jsou na sci-fi velkofilm příliš „indie“. A tak Gonzalez sklonil hlavu a dal dohromady něco, co by bez problémů a za víkend spíchl zmiňovaný Jablonsky nebo nadaný Zimmerův opisovač Brian Tyler. Monotónní výplň, pro kterou mají Angličani výraz „underscore“ – prostě aby k těm scénám něco hrálo.



Úvodní Jack’s Dream s ospalým klavírem je toliko falešnou stopou, protože už následující Waking Up zní jako mix Batmana a Inception a třetí v pořadí Supercell připomene agresivní rytmikou Zelenou zónu Johna Powella. Když už chcete umřít, protože další smyčcové ostinato a smršť perkusí prostě nevydržíte, nastane zklidnění a do popředí se konečně dostává melodie. Skladba StarWaves doprovází „bazénovou scénu“, o které se bude mluvit ještě dlouho poté, co zbytek Nevědomí vyšumí z divákova vědomí. Má náboj i atmosféru, jenže zase je to jen vykrádačka Johna Murphyho a jeho motivu Kaneda’s Death z jiné sci-fi Sunshine. Ale pořád lepší než akční a dramatické tracky, které zabírají většinu alba, jsou jeden jako druhý a liší se jen mírou otravnosti, která se obvykle váže na hlučnost. Konečně odnikud spadne skladba Earth 2077, chytlavá věc s popovým základem. V ní jsou M83 okamžitě rozpoznatelní a poprvé máte pocit, že neposloucháte kazetu k příručce „Zimmerem snadno a rychle“. Pocit se vrátí u skladby I’m Sending You Away, znějící u hrdinova všeodhalujícího flashbacku. Je krásná navzdory chladným syntezátorům a navzdory tomu, že je to dost možná durová varianta Zimmerovy slavné Journey to the Line z Tenké červené linie. Trio toho dobrého uzavírá titulní píseň v podání Susanne Sundfør. Retro, osmdesátky, kýč, guilty pleasure.

Snad abyste nezapomněli, že posloucháte M83.

073


karlovy vary jako přehlídka setrvale podnětná

ROZHOVOR VIKTOR PALÁK TEXT FRANTIŠEK SMYČKA

Viktor Palák je pravidelným dopisovatelem Full Moonu a s hudbou má co do činění i coby šéf hudebního sajtu Aardvark a na něj napojené promotérské skupiny Naše koncerty. Ovšem Viktor je taky vystudovaný filmový vědec, který pracuje jako dramaturg karlovarského filmového festivalu. Máte předsudky? Opovrhujete touhle akcí? Otevřenost, přísnost a tolerance jsou Viktorovi vlastní. Poslouchejte dobře. MFF Karlovy Vary nemá jen jednu tvář a není to jen pozlátko. Jak složitá je dramaturgická struktura MFF KV? Vidím ustálené sekce jako Na východ od Západu, Fórum nezávislých nebo Jiný pohled (a je jich víc), které jsou chytře vybrané a pojmenované, hodně se do nich vleze – kolika dramaturgy festival disponuje? Složitá není, ale taky není od věci připomenout, že jde o mechanismus sžitý roky fungování. Pod vedením Karla Ocha a Evy

074

Zaoralové pracují tři dramaturgové a pak další členové programového oddělení, které dále bobtná množstvím externích poradců, včetně těch zahraničních. V rámci této struktury se rozhodně potkáváme na stejné pastvině (společné debaty se vedou zejména o soutěžních sekcích), ale čas od času též dlíme každý ve svém chlívku – s ohledem na teritoria i sekce, já třeba letos ke své radosti dohlížím na zbrusu novou sekci Imagina, která představí výběr filmů, které mohou překračovat očekávání i zkušenějších festivalových diváků. Aneb film nemusí mít děj, aby byl „o něčem“.

Jak dlouho se vydržíš dívat na filmy v jednom zátahu? Jsi fanoušek obskurních maratónských přehlídek? Filmy zvládám sledovat v dostatečném soustředění v podstatě kdykoliv, i když je pravda, že sedmý den na Berlinale nemám stejně jiskrné pocity, jako když prvně po roce vidím jejich ohňostrojovou znělku. Ale třeba za minulé dva dny jsem viděl čtrnáct filmů a ty výborné z nich dokázaly vyrovnat vyčerpání z těch blbých. Nemám ale rád, když je koukání na filmy bráno jako soutěž, kdo víc vydrží. Výzvy ano, plané hecování ne.

Předpokládám, že to nebude nárazová práce, že dramaturgický výběr probíhá během celého roku? Často slyšená věta, že příprava nového ročníku začíná ve chvíli, kdy skončí ten stávající, je pravdivá. Za konkrétní příklad může posloužit, že vybíráme už na festivalech následujících bezprostředně po Varech, některé korejské filmy se třeba rekrutují z velké přehlídky v tamním Busanu, která se koná v říjnu. A tak podobně.

Jak je možné vidět ve dvou dnech čtrnáct filmů? Počítají se i kraťasy? Nepočítají. Matematika je jednoduchá: sedm filmů na den, průměrná délka kolem devadesáti minut, svačiny při sledování filmu. A následně sny o štosu DVD, které leží mezi počítačem a sešitem s poznámkami. A taky šachy v hlavě, protože i když vidím třeba pět dobrých filmů z regionu, je jasné, že všechny nebude možné zahrát, protože program má svá omezení a množství zákonitostí.

karlovy vary 2013




075


Jsou chvíle, kdy ti tahle práce přerůstá přes hlavu a říkáš si: že já jsem raději nešel do České televize... Musíš dokoukat každý film, který začneš? Za jak dlouho poznáš, jestli ten který biják stojí za to? Ze studentských let si pamatuju výrok jednoho „klubaře“, který tvrdil, že do deseti minut pozná, zda je film dobrý nebo ne. Nic takového bych si nikdy netroufnul říct a jeho nabubřelost mi je dodnes varováním. Jistě, na festival se hlásí řada neumětelských nedodělků, jaké lze spolehlivě identifikovat vcelku rychle, ale ačkoliv může být na konci hlasitý odsudek, vždy se snažím jít filmu naproti. Jsou filmy, které nabydou valnějšího smyslu až s postupem času, naopak zprvu slibná díla se často zvládnou zprasit k neuvěření. Pokud to nelze opravdu jinak, koukám na filmy takřka pokaždé v jejich celistvosti. A snažím se brát nějaké poučení i z těch, které by jinak sváděly k lamentování nad ztraceným časem. Což se nevylučuje s tím, že si nad některými filmy s gustem zanadávám. Co všechno tvoje práce vyžaduje? Jezdíš ven? V rámci výše načrtnutého týmu dramaturgů mám na starosti teritoria Latinské Ameriky a zejména Asie, což je – jak patrno – nemalé sousto, takže soustředěně sleduju tamní produkci v celé její šíři od artových špiček po podprůměrné produkty místních komerčních kinematografií. A tohle se děje jak prostřednictvím desítek DVD, tak cest na festivaly anebo do filmových institutů, které festivalovým dramaturgům připravují soukromé projekce nových filmů. V souhrnu to na jednu stranu znamená prohrabávání se obrovským množstvím filmů, na stranu druhou mám k ruce určitá vodítka, ať už jde o zázemí národních filmových institutů, sales spo-

076

lečností anebo tipů, na které kolegové či já narazíme v průběhu roku. Pro festivalového dramaturga není mnoho větších satisfakcí, než být „u filmu“ od jeho zrodu po premiérové uvedení a ideálně i úspěšnou kariéru. Například? Pod kůži je teď nejvíce zalezlý německý snímek Oh Boy, který to od loňské premiéry ve Varech dotáhl až k nedávným triumfům na německých výročních filmových cenách. Tam tenhle malý černobílý snímek houfně porážel velkofilm Atlas mraků, což je něco podobného, jako kdyby Olmo Omerzu zválcoval Bathory nebo tak. Režisér Jan Ole Gerster premiéru loni ve Varech prožíval tak, že jsme museli před jeho vystoupením na podiu Malého sálu skočit na velkou vodku z lednice tiskového oddělení. A letos to vypadá na další, protože Jan Ole přijíždí jako porotce sekce Fórum nezávislých. Co tě zajímá na Varech nejvíce, nějaká konkrétní sekce? Jsi vůbec pravidelným návštěvníkem festivalu? Do Varů jsem roky jezdíval jako řadový divák (ale ne baťůžkář, já byl vždycky spíše na kufry), pak jako novinář a teď už jde pár let o nejvíce vyšponovaných dní v mém kalendáři – festival coby završení celoroční práce přece nelze prospat. Takže – stejně jako ostatní kolegové „z programu“ – uvádím filmy a setkávám se s filmaři, jejichž dílům jsme v předchozích měsících propadli. A, ano, jeden dva filmy si za festival dám i na velkém plátně. Bez vstupenky, že ano. Jsi aktivním hudebním publicistou i promotérem, a tak se nemůžu nezeptat na doprovodný hudební program? Dostaneš se blíže k jeho dramaturgii? Karlovarský festival je, odpusť snadné přirovnání, velký stroj, jehož jednotlivé součástky obsluhují různí strojvůdci. A stejně

GALERIE Z FESTIVALOVÉHO DENÍKU Věrný průvodce každého účastníka, zdroj informací a často i hybatel festivalového dění. Rozhovory, detailní program, zajímavosti, senzace i drby – to vše bylo součástí festivalového deníku, který Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech provází téměř od začátku. V posledních letech má podobu zdarma distribuovaných novin, které najdete na všech důležitých festivalových místech. Na stránkách festivalu je, samozřejmě, ke stažení i v elektronické podobě. Festivalový deník nerozlišuje řadové filmové fanoušky od profesionálů nebo VIP hostů, má svoji důležitost pro všechny, každý si v něm najde to svoje. V posledních letech navíc připravuje tým deníku populární hry pro návštěvníky a Cena pro divácky nejúspěšnější film festivalu, kterou zpravodaj zaštiťuje, získala v průběhu let vysoký kredit. Historie deníku je úzce spojena s historií samotného festivalu: prošel mnoha změnami a podobami, na jeho podobě se podílelo mnoho významných filmových kritiků a odborníků. Dokumentuje nejen program, jeho hvězdy a významné akce, ale třeba i problémy, které jednotlivé ročníky provázely. Na jeho podobě se samozřejmě podepsala i nálada doby. Minule jste si mohli prohlédnou ukázky z uvolněných a roztančených 60. let, teď se zobrazují fotky a obrázky z let šedesátých i normalizačních. Poslední ročníky a současnou podobu deníku najdete na www.kviff.com v sekci Historie.

karlovy vary 2013




077


jako celebrity, o nichž se lze na přelomu června a července dočítat v bulváru, nejsou hosty festivalu, ale hosty lázeňskými, kteří „náhodou“ přijíždějí v době přehlídky, není v moci dramaturga filmů promlouvat do dramaturgie hudby. Jasně že bych rád, kdyby k okultnímu filmu Black Mass Rising přijeli zahrát Master Musicians of Bukkake. Ale ono bude stačit, když k téhle kapele přitáhne pozornost film sám. Nějaké špeky, které nás letos čekají? Špeky se škvaří do poslední chvíle, kromě zmíněné nové sekce „jiných“ filmů se ale moc těším na premiéry některých soutěžních titulů. Už když jsem do Varů jezdil jako pisálek za Literární noviny, mrzelo mě, že se na tuhle sekci pohlíží trochu s despektem, přestože právě v ní začaly svou kariéru mnohé pozoruhodné filmy. I festivalová dramaturgie je někdy „politikou“, která vyžaduje diplomacii, ale právě to je jednou z věcí, která ji činí setrvale podnětnou. A některé zkratky, které se v souvislosti s vnímáním festivalu objevují, mě dokáží pro svou krátkozrakost vytáčet. A odsudky soutěže jsou jednou z nich. Funguje při výběru i jakési „politické hledisko“ ve smyslu – tohle by nebylo žádoucí, téma je příliš ožehavé... Pokud myslíš něco na způsob „o tomhle se mluví, tak to zahrajem, i když je to blbý film“, případně naopak „tohle je dobrý film, ale tématem jde moc na ruku, takže nic“, pak nikoliv. Jsou festivaly, které politická témata upřednostňují – typicky do značné míry Berlinale –, my v tomto fungujeme spontánněji. Osobně se mi příčí, když má ušlechtilé téma omlouvat chatrnou realizaci, stejně jako nemám rád, když dokonalý tvar obklopuje myšlenková prázdnota.

Ale to dá rozum, ne?

karlovy vary 2013




079


zen, cvoci a automatické pračky KOMIX GLYN DILLON (UK) THE NAO OF BROWN (SELF MADE HERO, 2012) TEXT MATOUŠ HRDINA

Opraváři praček mohou rozumět poezii, magoři mají právo na lásku a sběratelé japonských designových hraček opravdu existují. I tak by se dalo shrnout poselství Nao of Brown, prvotiny britského ilustrátora Glyna Dillona. Ale kromě toho je to taky příběh o izolaci člověka ve velkoměstě, o dospělých, co odmítají dospět, hledání vnitřního klidu, a o skutečnosti, že komiksy malované vodovými barvami prostě vypadají skvěle. Nao je něco kolem třiceti. Napůl Japonka, napůl Angličanka. Její výtvarná kariéra se trochu zadrhla, a tak zatím prodává hračky v obchodě svého kamaráda Steva. Bydlí se zdravotní sestrou Tarou v malém bytě v severním Londýně a vypadá roztomile. A kromě toho trpí těžkou formou obsedantně-kompulzivní poruchy. V jejím případě se ale nejedná o neustálé mytí rukou nebo přeskakování spár mezi kachličkami. Při kontaktu s cizími lidmi ji napadají morbidní vražedné fantazie a musí neustále překonávat nutkavou potřebu házet lidi pod vlak metra, útočit na těhotné ženy nebo otevřít nouzový východ v letadle. Své představy si zapisuje v deníkových záznamech jako formu terapie, snaží se meditovat v buddhistickém centru a držet vše pod kontrolou. Pak se v jejím životě objeví Gregory. Mohutný zarostlý opravář praček, který shodou náhod taky umí latinsky, hází kolem sebe citáty Hermanna Hesseho, vyzná se ve všech japonských popkulturních nesmyslech, které Nao tolik miluje, trochu chlastá a nese si s sebou vlastní várku problémů a jizev na duši. Je jasné, že vztah těch dvou nebude právě čítankovou romancí s jasným výhledem do budoucnosti.

080

A to je po stránce zápletky a děje Nao of Brown vlastně vše. Půvab Dillonova příběhu leží právě v jeho zdánlivé jednoduchosti. Je to záznam kusu každodenního života, ve kterém se toho většinou moc neděje. Všichni máme jen několik dobrých přátel, kromě nich ještě pár známých, a naše životy kolem sebe rotují v pravidelných, trochu vyprázdněných vzorech. To podstatné se odehrává především v hlavě titulní postavy. Nao trochu zmateně bloudí životem, hledá sama sebe a její psychické problémy jí to jen komplikují. Obsedantní porucha není hlavním rysem její osobnosti, ale spíše zvláštností, díky které se čtenář s hrdinkou dokáže sžít a lépe vnímat její nejistotu a strach. Jako typický japonský geek je uzavřená do sebe, o věcech přemýšlí někdy až příliš a přitom nevidí ty, co jí jasně leží před očima. Gregory sice připomíná její oblíbenou komiksovou postavu, ale má nevyřešenou minulost, kamarád Steve je do ní zoufale zamilovaný a samozvaní mudrci z buddhistického střediska se někdy berou až příliš vážně. Je neuvěřitelné, jak bohatý vnitřní život postav a povahu jejich vztahů dokázal Dillon (dříve ilustroval např. Sandmana nebo Tank Girl a vytvářel filmové storyboardy) ve své prvotině zachytit jen s pomocí kresby a útržkovitých dialogů. Mnoho situací je hnáno dopředu pouze gesty postav a proměnlivou mimikou obličeje, scény se často dají „číst“ i bez studování bublin. Nao mění výraz v každém panelu, od vykuleného úsměvu až po zvířecí vztek při obsesivních záchvatech, někdy vesele poskakuje mezi kalužemi a jindy křečovitě dusá ulicemi. Dillon skvěle využívá poloprůhledné, jakoby zevnitř zářící kolorování vodovými barvami, s jehož pomocí ladí náladu každé scény. Londýnské ulice jsou špinavé, pošmourné a rozpité deštěm, Nao oproti nim jasně trčí ze stránky

díky svým oblíbeným červeným a černým šatům. Při záchvatech najednou ona i její okolí bledne, něco se z ní ztrácí a realita se ředí na depresivní stíny. Medvědovitý Gregory jako by fyzicky roztahoval panely, pasivní nerd Steve se zase ztrácí na šedivém pozadí. Zdánlivě lehká a náčrtkovitá kresba je technicky dokonale propracovaná a od některých stránek nepouští oči. U spousty jiných komiksů lze po rychlém vstřebání situace přeostřit k detailům pozadí nebo na rafinované rozložení panelů, ale v tomhle případě si můžeme jen dlouhé minuty prohlížet výrazy postav a pořád v nich nacházet něco podstatného pro další děj. Vše prokládá fiktivní japonský komiks Ichi, kterým je Nao naprosto posedlá a jehož kapitoly se pravidelně objevují mezi stránkami skutečného příběhu. Dillon pro Ichi zvolil zcela odlišný, detailní a digitálně kolorovaný kreslířský styl, inspirovaný jeho idoly Moebiem a Miyazakim. Líčí v něm pohádkový příběh chlapce Pictora, který má místo hlavy ostnatý plod kaštanu a hledá své štěstí ve snovém světě plném dalších podivných postav. V mystifikaci zašel Dillon tak daleko, že Ichi má i své internetové stránky, twitterový účet a falešný trailer na animovaný film na YouTube. Kniha v knize přitom není samoúčelnou hříčkou: Pictorovy útrapy jsou alegorickou verzí života Nao a oba světy se občas prolínají. Když do dveří poprvé vstoupí opravář Gregory, vypadá jako živé zhmotnění postavy z Ichi nazvané příznačně Nic. A na příští buddhistické přednášce někdo začně vyprávět o tulpách – představách, které se mohou zhmotnit a žit nezávisle na svém tvůrci. Obvykle nerad používám výraz grafický román. Nese v sobě podvědomou sugesci, že „podřadný“ komiks by se měl připodob-

komiks: nao of brown


nit „vysoké“ literatuře a následkem tohoto myšlenkového zkratu často bývají rozsáhlé komiksové publikace, ve kterých zástupy nicneříkajících kreslených panelů jen ilustrují zbytečně dlouhé a spletité texty. Dillonův příběh ovšem je románem, který dokáže zachytit komplikovaný vnitřní život postav a mnohovrstevnaté mezilidské vztahy, a daří se mu to nikoliv prostřednictvím literárních metod, ale promyšlenou kresbou a výtvarným zpracováním. Jedinou vadou na kráse je snad jen trochu křečovitý závěr příběhu, utíkající k tušenému happyendu, ale ten nemá na kvalitu celé knihy zásadní vliv. Potvrdila to ostatně i porota známého komiksového festivalu ve francouzském Angoulême, která Dillonovi loni udělila zvláštní cenu. Jednou z nejsložitějších věcí při tvorbě realistických příběhů je právě úspěšné zachycení oné „opravdovosti“. Často se lze setkat s komiksy, filmy či knihami, které se snaží být hlasem generace nebo zrcadlem současného světa, ale místo toho jsou jen neživými šachovnicemi, po kterých jejich autoři urputně tlačí své postavy. Nao of Brown dosahuje realismu skutečného: Nao, Gregory a další postavy se zdají být živé a pravděpodobné a můžeme si k nim vytvořit i blízký vztah. Jsou jako my, a tak nám pomáhají lépe uchopit hlubší pravdu o lidské existenci. Dillon ukazuje, že cesta k vnitřnímu osvícení a klidu většinou nemá podobu magického zákroku nebo náhlé, život měnící události, ale je to jen pořád ten samý koloběh každodenních starostí, nejistoty, strachu a stereotypu, za kterým pomalu začínáme tušit něco zásadního. Nevím, proč vlastně nakladatele nenapadlo propagovat Nao of Brown pod sloganem „buddhistický komiks“, ale bylo by to případné.

Už jen proto, že Dillona nemusíme jen lineárně číst, ale jde na něj také jen dlouho a příjemně zírat. komiks: nao of brown



081


hledání ztracené touhy

TÉMA: HUDEBNÍ PUBLICISTIKA HONZA DĚDEK, JOSEF VLČEK: ZUB ČASU (GALÉN, 2012) TEXT JIŘÍ ZAHRADNICKÝ

Knižní rozhovor Honzy Dědka a Josefa Vlčka nazvaný Zub času je nejen dobrým dokladem vývoje české hudební publicistiky v uplynulém půlstoletí, ale zároveň knížkou, která přináší mnoho otázek. Je hudební publicistika generační záležitostí, nebo si hudební kritik může udržet renomé až do stáří? Jaký měla hudební publicistika smysl za minulého režimu a jaký smysl má dnes? Bude nahrazena diskuzemi na internetových fórech? Zub času je rozhovorem dvou hudebních publicistů, kteří na začátku 90. let publikovali v Rock&Popu. Čtyřicátník Honza Dědek, který se od té doby vypracoval ve všestranného kulturního novináře, zpovídá šedesátníka Josefa „Zuba“ Vlčka. I když se oba nepochybně dobře znají, jejich životní zkušenost je rozdílná – dvacet let stačilo, aby zažili něco úplně jiného. Dědek se své úlohy zhostil znamenitě: vyhýbá se žoviálnímu tónu, nemudruje, a přestože se zpočátku nemůže opřít o osobní zkušenost, působí překvapivě zasvěceně. S Josefem Vlčkem, jehož život v hudební branži kniha podrobně mapuje, je to mnohem složitější. Vlček je v ní charakterizován jako člověk, který „byl

082

nablízku skoro všemu, co v uplynulých čtyřiceti letech formovalo českou hudební scénu“. Nebylo toho málo: Jazzová sekce, bulletin Jazz, Pražské jazzové dny, Rockfest, Gramorevue, Melodie, Rock&Pop... Vlček byl svého času nejen opravdovým znalcem moderní hudby, ale i autoritou, která ovlivnila celou generaci českých hudebních nadšenců. Zároveň je to však člověk, který neodolal nástrahám „staré“ ani „nové“ doby a jehož názory jsou podivuhodně nekonzistentní.

součástí. Stačilo několik let a proměnily jazzový občasník na časopis o progresivní moderní hudbě. Vlček byl prvním, kdo v Čechách napsal o kapelách jako Residents, Tuxedomoon, This Heat nebo Throbbing Gristle a mnoha dalších. Od těchto projektů je již jen krůček k počátkům techna se všemi jeho pozdějšími odnožemi, z nichž čerpá i současná scéna.

Po vzpomínkách na mládí a školní léta, v nichž ožívá pražský Bubeneč, Vlček zmiňuje i svá nedokončená studia FFUK na počátku normalizace a dlouholetou práci v pražských antikvariátech. K hudební publicistice se dostal na počátku 70. let, když se ho výtvarník Joska Skalník při poslechu Santanova alba Abraxas zeptal: „V tý hudbě jsou nádherný jazzový sóla – nechceš o tom něco napsat do Jazz bulletinu?“ Počátky – a pro mnohé zároveň vrcholy – Vlčkovy publikační činnosti jsou spojeny s Jazzovou sekcí, která v nejtužší normalizaci vyvíjela pozoruhodnou vydavatelskou (bulletin Jazz, edice Jazzpetit) a organizační činnost (Pražské jazzové dny).

V roce 1981 začal Vlček pracovat na svém „životním“ díle, obsáhlé třídílné encyklopedii s názvem Rock 2000, která vycházela v letech 1982-1984. I když ji někdo může považovat spíš za kompilát s řadou chyb, v době plné zákazů byla pro hudební fanoušky uctívanou a nepostradatelnou biblí. Okolnosti vzniku encyklopedie Rock 2000 jsou v knížce rozebrány poměrně obšírně, na jednu důležitou otázku ale nedošlo: z čeho při hodnocení alb vycházel tak nekompromisní důraz na hudební kvalitu? Z Vlčkova osobního přesvědčení, anebo zprostředkovaně od zahraničních publicistů? Ať už je to jakkoli, Vlček tehdy – možná i nevědomky – ovlivnil přístup k hudbě u celé jedné generace. Mnozí pak jeho pozdější práci v komerční sféře pochopitelně považovali za zradu.

Vlček sám členem Jazzové sekce nebyl, ale patřil k jejím nejplodnějším spolupracovníkům. Jeho články se od roku 1974 začaly v bulletinu objevovat stále častěji, až se staly jeho nejdůležitější

Na přelomu 80. a 90. let Vlček pracoval jako redaktor hudebních časopisů, následovalo dlouholeté angažmá v komerčních rádiích. Jako inteligentní a sečtělý člověk sice dokáže svou proměnu raci-

recenze: zub času


Joska Skalník, Bohumil Hrabal, Josef Vlček, Vladimír Pistorius

onálně zdůvodnit, ale i tak je závěrečná kapitola knihy s výmluvným názvem Hudba jako byznys smutným čtením. Že chtěl po letech strávených v antikvariátu a nejistou prací hudebního publicisty začít dělat něco jiného, je pochopitelné. Slova Radima Pařízka, jemuž pomáhal „opravit“ neúspěšné komerční rádio, si vzal naneštěstí k srdci až příliš: „Populární hudba je něco podobného jako kolotoče – akorát trochu víc naleštěná. Ale stejně jako v kterémkoli jiném podnikání v ní jde především o prachy!“ Zub času je z těchto důvodů také knížkou o ztrátě ideálů. I když má hudební žurnalistika nepochybně svůj generační rozměr, kdy stárnoucí publicisté často začínají v určitém věku propadat skepsi nebo odcházejí pracovat do jiných oblastí, jedno je jisté: nikdy nebylo tolik dobré hudby a hudební scéna nikdy nebyla tak pestrá jako dnes. Když před několika lety muzikologové Ivan Poledňák a Ivan Cafourek napsali skeptickou stať o současné populární hudbě, nakonec jim to nedalo a přidali k ní postskriptum, které začíná slovy: „Svět je naštěstí plný muzikantů, talentovaných nadšenců a vizionářů, které netrápí ani touha být slavný a zbohatnout, ani problémy byznysu...“ A možná to platí i pro hudební publicisty.

Když ztratíte životodárnou touhu po novém, můžete mudrovat jak chcete, ale už vám těžko někdo uvěří. 

083


nejenom hudbu mít, ale taky o ní něco vědět ROZHOVOR ANTONÍN KOCÁBEK TEXT MILOŠ HROCH

V roce 1991 napsal Antonín Kocábek o prvním koncertě UK Subs u nás. Článek nabídl Martinu Valáškovi, který tehdy provozoval fanzine Malárie a pod stejnojmenným labelem vydával také desky. V porevoluční době, kdy už byl xerox přístupný všem, se vyrojilo velké množství nejrůznějších tištěných titulů lámaných na koleni. Text Antonínovi otiskli. S psaním začínal z čistého nadšenectví a o dva roky později, v červnu 1993, už vysílal na vlnách Radia 1. Dnes má za sebou nejrůznější periodika od Nového prostoru, UNI, Babylonu, Rock&Pop, Lidových novin až po Týden. A tak jako Malárie dodnes vydává vinyly, i Tonda Kocábek dodnes píše o muzice. Psát jsi začínal počátkem devadesátých let. Jak se na vývoj hudební novinařiny zpětně díváš? Zásadním mezníkem byl příchod internetu. Když jsi kdysi chtěl něco zjistit, musels to provést fyzicky. Dneska je velmi jednoduché si informaci najít on-line a ujistit se, jak moc se na ni dá spolehnout. Kolikrát si člověk, když pracuje na nějakém článku, nemůže vzpomenout, jak přesně se píše jméno muzikanta, třebaže o něm už několikrát psal. Tenkrát ses opravdu musel zvednout a jít někam do knihovny, dneska se podobným chybám vyhneš snáz. Přístup k informacím byl dřív obecně špatný. Lidi si nechávali posílat zahranič-

084

ní časopisy nebo chodili do knihoven, kde bylo možné projít si zdroje. Pamatuju si, že když mi bylo sedmnáct, dostal jsem se přes kamaráda své starší sestry k encyklopedii Rock 2000, kterou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let napsal Josef Vlček, tehdy ještě pro Jazzovou sekci. Vyšla pololegálně, resp. ne zcela oficiálně. Byla to regulérní encyklopedie – sice se strašnou spoustou chyb, ale už jenom skutečnost, že to tady někdo napsal a vydal, byla cenná. Před revolucí fungovaly časopisy Melodie a Gramorevue, ale v těch ses dostal jen ke kusým informacím – byly to měsíčníky a měly strašný skluz. Nemyslíš, že mohl nástup internetu ovlivnit hudební publicistiku i negativně? V rychlé informační době už v českých novinách místo pro rozsáhlejší články o hudbě není... Je to běžný vývoj publicistiky. Informace jsou dostupné pro kohokoliv zadarmo. Jenže něco za něco: informace často nejsou kvalitní, v mnoha případech jen odněkud opsané, a kvůli tomu dochází k pěstování trendu, který tu momentálně je. Vzniklo pseudopovědomí, že všechno může být zadarmo. Ve skutečnosti to tak není a hodně lidí si to pořád neuvědomuje. Logicky se to odráží v situaci, kdy tuzemská média omezují kulturní stránky na úkor čtenějších věcí, nebo je likvidují úplně. Dneska se nedá mluvit o jednom druhu hudební publicistiky. Psaní se strašným způsobem odlišuje od formátu média, od toho, jaká je cílová skupina

a kam médium směřuje. A vychází z toho, že králem je průměr. Všechno, co vyžaduje hlubší ponor do tématu nebo přemýšlení, ztrácí čtenáře ve prospěch masovějších, nenáročných věcí. Vždycky budou lidi, kteří chápou muziku jako oddechovou záležitost, a skupina lidí, která se zajímá aktivně. Ale ta je ve srovnání s většinou hrozně malá. Stejným způsobem, jakým se prosazuje bulvár vůči náročnějšímu čtivu díky dostupnosti, se tento trend projevuje v hudebním průmyslu, tedy od momentu, kdy bylo možné stahovat muziku a mít doma v podstatě všechno. Mít hudební sbírku kdysi znamenalo mít sbírku fyzicky, investovat čas a finance. Dneska? Shromáždit sbírku zásadních světových kapel lze během pár kliknutí zcela zadarmo a už nikdo neřeší, jestli to někdo vůbec poslouchá. Dřív znamenalo hudbu mít, taky o ní něco vědět. Krásný příklad najdeme ve vzpomínkách Marka Brodského, který popisuje, jak skládal jakousi zkoušku z Rolling Stones. Prostě šel za nějakým uznávaným odborníkem na Stouny a už ve dveřích na něj dotyčný vybafl, jaká je pátá skladba na After Math, a když nevěděl, ani ho do bytu nepustil. Na gymplu bylo běžné, že si lidi u základních kapel pamatovali sestavy a základní diskografii z hlavy. Což je v současnosti naprosto nemyslitelné. A ani pro to není důvod. To částečně souvisí s popíráním vnímání hudby, protože modelový posluchač

rozhovor: tonda kocábek




085


dnes streamuje nebo sleduje novinky na youtube. Není obnovená popularita vinylu znamením nové posluchačské vlny? A je cédéčko v roce 2013 jakkoli relevantní formát? Je, ale spíš propagační než hudební. V tuto chvíli je CD z komerčního hlediska rozšířenější. Všichni mluví o návratu k vinylu, ale i když člověk, který vyrůstal v těch dobách, má určitý despekt k digitálnímu formátu, který je nehmatatelný, a namísto obalu dostaneš jpeg, pořád se cédéček kvantitativně prodává nejvíc. To si spousta lidí nepřipouští, protože se třeba pohybují v menšinových žánrech. Jenže komerční interpreti tady pořád prodávají neskutečné množství nosičů, řádově desítky tisíc, což v praxi není vůbec málo. Návrat k vinylům vychází z toho, že je to věc, která je nějakým způsobem zajímavá a důležitá pro určitou množinu lidí. Pro fanoušky, kteří ocení hmatatelné, artefakt. Kupovat vinyly dnes znamená stejnou věc jako dříve – vytvářet si hudební sbírku.

začínající v osmdesátých nebo devadesátých letech svými současnými názory sami sebe degradují? V tomhle je důležitý vývoj člověka. Mě tehdejší editor Rock&Popu Ivan Wünsch, mimo jiné baskytarista Jasné páky, který prošel vším možným od prodavače zeleniny přes antikvariát až po novináře, překvapil tím, že má rád Portishead. V devadesátých letech to byla nová kapela. Mně by k němu seděl spíš Lou Reed, o kterém jsem věděl, že ho má rád. Do podobných situací jsem se dostával taky. Že je člověku padesát, neznamená, že ho nemůže chytnout nová záležitost. Samozřejmě tam nebudou tak zásadní zlomy a Vojta Lindaur nezačne poslouchat dubstep. Mám pocit, že u starších lidí jsou častěji destruktivními faktory spíš nenovinářské věci. Devastuje a degraduje je alkohol nebo nezdravý způsob života. Píší o hudbě dlouhá léta a najednou je jim šedesát, naprosto jasně vidí, jak je celé odvětví v háji, a potřebujou překlepat důchod. To je demotivující a frustrující.

Paradoxem je, že když si někdo vinyl koupí, má už desku mnohdy poslechnutou digitálně... Samozřejmě, spousta titulů vychází s přiloženým download kódem, aby se s tím nikdo nemusel doma pracně zdržovat. Je to běžná praxe. Mám čerstvou zkušenost, kdy se mě kamarád zeptal, jestli nevlastním jednu historickou kazetu. Já ji měl a digitalizací jsem strávil celé odpoledne. Aby to mělo nějakou podobu, chvíli to trvá. Znám lidi, kteří si kupují vinyly, ale ani je neposlouchají, mají to opravdu jen jako sběratelský artefakt a zásadní je pro ně mp3 přehrávač. Gramofon ani nevlastní nebo na něj vinyl nábožně položí jednou za měsíc.

Dá se o hudbě psát takhle dlouho? Každý se, dřív nebo později, setká se stavem vyhoření, únavou, pocitem zbytečnosti. Záleží na tom, jakým způsobem k muzice přistupuje. Mám osobní zkušenost, že mladší autoři mezi dvacátým a třicátým rokem odpadnou a jdou psát o něčem jiném, nebo se živit něčím jiným. Ale lidi, pro které hudba byla a je podstatná, se toho nevzdají ani po třicítce, i když mají možnost lepšího příjmu. Dál píšou někam bokem. Třeba Alex Švamberk fungoval dlouhá léta jako hudební publicista, začínal jako osmnáctiletý, ještě před revolucí, prošel si i bulvárem a momentálně pracuje v zahraniční sekci nejmenovaného média, ale pořád píše pro magazín UNI. V dubnovém čísle třeba recenzoval Asfalt od Kontroll a udělal z toho desku měsíce.

Takže se jedná o konflikt starého a nového média, čímž se dostáváme zpátky ke psaní. Nemyslíš, že hudební novináři

086

A to rozhodně neuděláš pro peníze.


record store junkie #4 UGANDA, JERUZALÉM TEXT ONDŘEJ KAMENICKÝ

Courám o šábesu Jeruzalémem a libuju si, jaký je ve městě klid. Nikdo s pejzama nevrhá podezřívavý pohled na můj plnovous, žádná holka s kabelkou na jednom a samopalem na druhém rameni nechce vidět můj pas, aby si ověřila, jestli jsou ty vousy pravé. Navíc je všude zavřeno, a tak ani před holičstvím nepostává nikdo, kdo by nabízel, že mě toho bordelu na bradě za pár šekelů zbaví. O šábesu pohoda jak má být. Chci mrknout do ortodoxní židovské čtvrti, abych si ke konci pobytu ve Svaté zemi doplnil i ten, jakseřiká, poslední kamínek do mozaiky. Rozsypané popelnice, smrad a děti, které při zdrhání hebrejsky křičí něco jako „bubák, mami!“, mě ale zase rychle navádí zpátky na hlavní ulici centra, kde pátrám po místě se solidní výtočí. Kolem šestý večer potkávám ještě grupu chasidů, kteří za sparťanského hulákání „šabát, šabát...!“ dávají na vědomí, že se den vegetu chýlí ke konci. Pluju městem, lidi už pomalu lezou z nor a bary v metropoli normálně tepou. Ne náhodou zahnu do křivolakých uliček hipsterských. Osoba v červeném latexu, ze kterého kouká jenom kušna a oči, mě stahuje o poslední startku na světě. Dělám, že tohle zažívám dennodenně, připálím gumovému tvorovi, brnknu do klobouku a slovem maucta kráčím vstříc dalším hezkým setkáním. Nakonec narazím na bar jménem Uganda. Vidím za výlohou, jak si nějací tři fotři skládají před barem aparaturu a zdvižený



ukazovák mého šestého smyslu upozorňuje, že ve vzduchu visí metal a džínová hitparáda. Klub Uganda je jeruzalémská DIY oáza v ulici Aristobolus. V celém Izraeli, podle barmana, nic podobného neexistuje (vyjma ne tak kvalitního, sesterského podniku v Tel Avivu, ale tam aby samozřejmě něco nechybělo). Nad barem a po stěnách visí vinyly Swans, Fugazi, OM, Neurosis a podobných. Bar s obchodem plus vedlejší místnost na koncerty se rozměrem blíží spodnímu patru pražského Finalu. Bahno mají drahé, stejně ale srkám a vychutnávám, výjimečně po týdnu, kdy mě po nevydařeném stopování k řece Jordán souběhem dalších divných okolností pohostil plechovým staropramenem a trsem banánů jeden chlápek na skládce u Jericha. Uganda dělá koncerty skoro každý den. Do místnosti s bicíma se nás natlačí asi pětadvacet a koncert jak dort předvede jedna místní doomová parta. U merche pak potkávám kluka, který dělá koncerty a vydává desky kámošům na svém labelu Totalrust Music. Kupuju za poslední peníze pár vinylů a navrch fasuju jedno jeho oblíbené cédéčko. Říká, že zná Themu Eleven, Lvmen, Sedmičku... uff. Nočním Jeruzalémem táhnou kočky, nad Skalním dómem půlměsíc s frňákem, dědkové dávají na rozích vrhcáby a já si cestou domů se sedmipalcema v podpaží pískám, jak je ten svět malý...

A taky abych se tolik nebál při procházení koridorem latexových výtečníků.

087


088


první kérka byla mámě ROZHOVOR MARIE KRAUS (OUR FUTURE TATTOO) TEXT KAC FOTO OUR FUTURE TATTOO

Poprvé jsem měl Marii potkat na znojemském Z Kruhu 2012, charitativní tatérské akci, pořádané jihomoravským mistrem řemesla Ondrou Konupčíkem. Jelikož se nakonec nezúčastnila, na její křeslo, otočené k obřímu zrcadlu, jsem mohl usednout až o několik měsíců později. Sympatická mladá tatérka mě oslovila nekonvenčním a osobitým stylem, vynikající prací se stínováním, téměř absencí oblých tvarů a neobyčejným kombinováním barev. Kdo nestojí o abstraktní úlety, fotorealistické tetování ani tribálky, ať se Marušce ozve a naplánuje si cestu do Brna. Nebude litovat. Vzhledem k tomu, že se Marie raději plně soustředí na práci, než aby se o ní vykecávala, moc jsme si toho v průběhu několika sezení, po kterých mi na předloktí vykouzlila čarokrásnou kočičku, neřekli. Protože si ale myslím, že by její práci mělo znát daleko víc lidí, vznikl tento rozhovor. Jak jsi začínala? Oborem jsem se úplně minula, vystudovala jsem ekologii a zahradnictví. David (Klvač, tattoo master Jedi of Our Future Tattoo – pozn. aut.), který začínal v době, kdy tady ještě nic nebylo – internet, časopisy ani informace –, si letoval vlastní jehly a všechno postupně zjišťoval. Já jsem to měla snazší, protože už jsem měla přístup k internetu, k časákům... A ti, kteří chtějí začít dneska, to mají ještě jednodušší, můžou si zajít do studia,

tattoo: marie kraus

zeptat se na práci a pořádně se všechno naučit. Ale taky je to dřina. Já jsem první čtyři roky neuměla nic, zkoušela jsem nové věci, různé techniky... Svůj styl dělám teprve poslední dva roky. Je to proces, který trvá.

A první kérka na sebe? Ta přišla hned potom. Ale na vlastní tělo se nekéruje úplně snadno. Člověk cítí pud sebezáchovy, bojí se přiblížit jehlu ke své kůži. Vždycky se zkouší líp na někom jiném.

Řekla sis, že umíš pěkně malovat, a proto začneš tetovat? Klasická odpověď každého tatéra je, že maluje odmalička. Já se hlásila na uměleckou školu, ale tam mě nevzali, tak jsem hledala k tomu, co mě baví, jinou cestu. Upřímně, zpočátku jsem to dělat nechtěla, nebylo to úplně podle mých představ. Než totiž začneš dělat věci, které tě opravdu baví, musíš se zaučit na, s prominutím, blbostech – čínských znacích, písmenkách a tak. Moc mě to nebavilo, ale postupem času jsem si začala budovat vlastní klientelu a začínala jsem dělat zajímavější věci. Měla jsem i období, kdy jsem s tím chtěla seknout, protože mě mnohem víc baví malovat a dělat si svoje věci a svoje nápady než to, co mi řekne zákazník. Hledala jsem se, ale to je taky součást procesu.

Tahle první kérka ti zůstala? Ne, už je dávno předělaná.

Co první kérka? Tetovala jsi hned na kůži? Kdepak, klasicky na pomeranče. V té době nebyly umělé kůže jako dnes. Samozřejmě se dalo kreslit na prasečí nožky a tak, ale neměla jsem potřebu zkoušet to zrovna takhle. Takže pomeranče a grepy. A potom máma. Máma? Takže tvoje první tetování bylo na mámu? Co to bylo? Nějaký motýlek. (smích)



Jak se díváš na předělávky? Na předělávkách jsem se prakticky učila. To je svým způsobem problém dnešních kérek, protože moc lidí chce předělávky. Tetování byla móda, nechali si něco udělat a teď to chtějí předělat nebo si, bohužel, nevybrali dobrého tatéra. Předělávek je strašně moc a čím víc to zveřejňuju, tím víc lidí se nakupí. Když to nedávám ven, mám větší možnost neomezovat se tím, co už bylo. Předělávky dělám, ale už ne tak často jako dřív, kdy jsem jich dělala klidně i pět týdně. Teď dělám třeba jednu. Kromě první kérky máš nějaké předělávky? Mám dvě. A jednu rozsáhlou, úplně černou. To už nešlo zachránit, takže jsem skončila s úplně černou rukou. (smích) Jinak mám všechno tak, jak jsem si nechala udělat. Jaké je to potkávat na ulici svoje kérky? Ve městě jako Brno, zvlášť v létě, to musíš vídat často, ne? Já jsem v Brně teprve asi dva roky, takže zase tolik lidí nepotkávám, ale měla jsem to v Ostravě, odkud pocházím, tam jsem kérovala asi pět let.

089


Jaké to bylo? Já z Ostravy chtěla vypadnout, nebavilo mě to tam. Už tehdy jsem si začínala vykreslovat věci, které bych chtěla dělat, kam se posouvat... a v Ostravě to nebylo možné, nebylo kam jít. Je to jiné město, jiná kultura, lidi tam nejsou tolik otevření. Začít tam, co dělám teď, není snadné – ve chvíli, kdy za sebou máš pět let praxe a klientelu, nejde říct, Hele, tohle už dělat nebudu, nebaví mě to, chci dělat něco jiného. Jednodušší je sebrat se a začít znova. Když mi David nabídl práci v Our Future Tattoo, chápala jsem to jako skvělou příležitost. Takže v Brně za tebou nechodí lidi, kteří chtějí něco, co tě nebaví? Tady už se to tolik nestává. Zpočátku samozřejmě chodili ti, co chtěli katalogovky, ale ne v takovém měřítku jako v Ostravě. Brno je studentské město, je tu víc cizinců, je to svobodnější, odvážnější. Už se ti někdy něco nepovedlo? Tohle se ti, pokud nejsi úplné dřevo, prakticky nestane. Řídíš se obtiskem a jedeš pomalu. Nestalo se mi, že bych něco vyloženě zkazila. Spíš se na to dá koukat tak, že když má člověk potřebu zdokonalovat se v tom, co dělá, po nějaké době není spokojený. Pro mě jsou všechny věci, které jsem dělala před pěti lety, špatné. A nakonec i ty, které jsem dělala před týdnem. Je to přirozené – nemůžeš být spokojený se svou prací, protože se pak přestaneš učit a zdokonalovat. Všiml jsem si, že tetuješ hodně zvířat. Viděl jsem spoustu ptáků, několik lišek, kočky, psy, labutě, rak přes celá záda... Nabaluje se to podle toho, co pověsíš na net? Přesně tak. Když budu chvíli postovat, plácnu, biomechaniku, tak za mnou budou chodit lidi jenom s biomechanikama. Teď se snažím postovat jen portréty, to mě baví. Ale je možné, že mě to za rok přestane

090

bavit, protože nedělám nic jiného než portréty... Je tam vždycky úměra – lidi chtějí to, co vidí. Třeba za Davidem chodí s černobílýma kérkama a bioškama – je to proto, že ty věci znají, vidí je a najdou se v nich. Málokdo už potom přemýšlí nad tím, co je to za tatéra, jestli se mu líbí jeho věci a jestli by od něj nechtěl něco jiného. Většinou si řeknou, chci portrét – a pak najdou někoho, kdo ty portréty dělá. Podobně to bylo i s andělíčkama a panenkama Mariema? Myslím, že tam byl i buddha. Buddha byl v pohodě. Ale ty andělíčky jsem už zavrhla. To je ze Slovenska, jednu dobu, asi třičtvrtě roku, jsem hostovala v Piešťanech (Tattoo Rascal – pozn. aut.). Na Slovensku dost frčí náboženské motivy, je to velká móda. Párkrát jsem nahodila nějaké anděly a už to jelo. Je něco, co bys odmítla dělat? Samozřejmě to, co se neslučuje s mými názory. Nacistické motivy a podobně, to je jasný. A co třeba nějaký text, blbost, hloupý motiv...? Jo, to se občas stane a odmítám to. Třeba když si myslím, že to člověk vycucal nevím odkud a sám neví, co to znamená, nebo je to totální hloupost, se kterou si neumím poradit, tak to odmítnu, protože nemá cenu se s tím trápit. Byly doby, kdy jsem to zkoušela. Někdo přišel a já řekla oukej, sice se mi to nelíbí a nerozumím tomu, ale nějak se s tím poperu. Ale už to nedělám. Jsem typ člověka, který když se s něčím nesžije, je na to pak akorát nasranej. Neumím to udělat dobře a kvalitně a radši ty lidi odmítnu, než abych to udělala napůl. Naučila jsem se, že mám větší klid, když odmítnu, a můžu se soustředit na to, co mě baví. Navážu na to – je někdo, koho bys nechtěla tetovat? Někde jsem vyhrabal,

že David je „osobní tatér“ pána, co si říká Rytmus. Neznám ho osobně a jeho vystupování bude doufám póza, ale právě proto, jak se snaží vypadat, mi není sympatický a zřejmě bych s ním nechtěl trávit ani minutu, natož hodiny ve studiu... Těžko říct, to by ta situace musela nastat. Stalo se mi s lidma, že mi na první pohled nesedli a já řekla ne, nejsem schopná se s tebou domluvit. Každý jsme byli naladění na jinou notu, nemělo cenu to řešit. Nešlo o motiv, ale o člověka. A jednou jsem odmítla tatéra, o kterém si myslím své, a řekla, že ho tetovat nebudu. Ten člověk je mi fakt nesympatický, znám jeho práce a myslím si, že to nedělá způsobem, kterým by to dělat měl. Nesedí mi jeho přístup k lidem a kérkám. Ale že bych ti řekla nějakou osobnost... nevím. Bereš tetování jako práci nebo jako koníček? Upřímně, pro mě to ze začátku byla především práce. Ale musí tě i bavit, pokud chceš tetovat dobře a pořádně, protože když tě práce nebaví, tak se to na ní projeví. Od toho se odvíjí i klientela – nemůže se stát, že člověk, kterého tetování baví a dělá to dobře, by neměl do koho píchnout. Byl to ostatně jeden z důvodů, proč jsem se odstěhovala do Brna. Všechno jsem smazala a začala si dělat svoje věci tak, aby mě fakt bavily, a stal se z toho opravdu koníček. Ale nejde o ten druh koníčku, u kterého bych relaxovala nebo si oddychla, a zároveň ani fachu, do které by se mi ráno nechtělo vstávat. Chápeš tetování jako umění? Myslím, že o tom se mluví dost, že to je forma umění. Plátno a kůže jsou dvě různé věci a malovat na kůži je, předpokládám, těžší... Záleží i na tatérech, ne každý dokáže být umělcem. Dokázala bych jmenovat mož-

tattoo: marie kraus


ná tři, které považuju svým způsobem za umělce. Že to, co vytvoří na kůži, je věc, která je trvalá a za nějaký čas bude pořád vypadat dobře. Že je to nadčasové. To se u každé kérky říct nedá. Tetování je umění, ale dokáže to jen pár lidí, kteří mají jiný styl, používají jiné kombinace barev, jiné techniky. Kteří třeba? Peter Aurisch, Jeff Gogue, Ivana (alias Spunky FreeSpirit – pozn. aut.). Každý z nich je úplně jiný, každý z nich má naprosto odlišný přístup ke kérkám, ale všichni tři jsou nadčasoví, což je podle mě ta nejdůležitější věc a drtivé většině tatérů chybí. Ovšem tetování vydrží asi osmdesát let, kdežto plátno staletí. Jsou případy, kdy lidi věnovali svou kůži, kterou pak vystavujou naloženou v nějakým formaldehydu. Ale je otázka, jak to bude vypadat, že? Nehledě na to, že je trošku divné, koukat na kůži, třeba z lidských zad, v akváriu... Jo, ale třeba na fotkách, které vydrží, se tetování může považovat za umění. Dnes je populární tetovat se sám doma – mezi sebou, od přátel, partnerů, od dětí... a vlastně to jakože neumět. Nemyslím lebku po celých zádech, ale něco malého, upomínku, slovo, malý obrázek. Prodávají se strojky, které si dneska může dovolit téměř každý. Co si o tom myslíš? Pár tatérů kolem mě se nechalo tetovat od vlastního dítěte nebo ženy či přítelkyně. Proč ne! Je to asi jediná opravdu stálá vzpomínka, kterou si s sebou neseš až do konce života. Všiml jsem si, že tady ve studiu sjíždíte filmy...

tattoo: marie kraus

Upřímně, já filmy moc nemusím (smích a pohled na Daksiho, second master Jedi of OFT – pozn. aut.) a bojuju za to, aby aspoň dva dny v týdnu byla muzika. Ale moc mi to nevychází. (smích) Když jezdím hostovat do berlínského Nevada Johnny Tattoo, poslouchám jenom muziku. Pro mě je to při práci nejlepší, největší relax. Mám ráda klid a nikdy moc nemluvím, radši poslouchám hudbu. Tohle je pro mě trošku stresující, obzvlášť když kluci rádi akčňáky. Mě to spíš rozčiluje. Já si to myslel. Už proto, že máš křeslo otočené k oknu, ne k televizi. Tady je to takový open space. Tři tatéři, jejich zákazníci, jejich doprovody, lidi v čekárně a potom někdo, kdo se přijde zeptat na cokoliv. Já mám radši uzavřený prostor, kde jsem sama, jen s tím člověkem, maximálně jeden další tatér vedle mě a hudba. Tak jak to funguje tady, není moc pro mě. Zkoušela jsem si dávat sluchátka... Jo, všiml jsem si, že i Daksi měl jednou sluchátka. Jo, jenže on tam má telefon. To taky moc nejde. Zákazník se potřebuje občas na něco zeptat, musíš si sundat rukavice, sundat sluchátka. Občas ti zvoní mobil... Musíš se domluvit, aby ti sluchátko zvedal zákazník. Leda tak! (smích) Co v poslední době posloucháš? Která novější deska tě zaujala? Chodíš na koncerty? Na čem jsi třeba byla naposled? Upřímně, já nejsem moc koncertní typ, ale je pravda, že za posledního půl roku jsem byla vytažena na dva, což je asi víc než za posledních šest let. Konkrétně na Boy Wonder a My Dead Cat. To je částečně i odpověď na druhou otázku. Naposledy jsem objevila desku Boy Wonder Špinavý poet, celkem si na tom už pár týdnů ujíždím. Mojí srdcovkou posledních pár



měsíců je Motorama – Calendar. Hudbu bychom mohli řešit ještě hodně dlouho, od Sinatry po Wondera. Jediné, co u mě neuslyšíš, je ska, country a metal. Když se rozhlídnu kolem, vidím, že tady někdo frčí na Stars Wars, Vetřelcích, příchozí vítá soška Mistra Třísky. Máš na tom podíl nebos k tomu přišla jak slepá k houslím? Na tom je nejvíc ulítlej David. Výzdoba je jeho nápad. Komiksy jsem měla ráda vždycky, ale Hvězdné války mě, přiznám se, minuly. Začala jsem se o to zajímat, až když jsem přišla sem, je to tak trochu moje povinnost. (smích) Nedávno David přitáhl nějakou sochu Vetřelce a chce ji tady někde vystavit. Vetřelce miluju, ale tohle je na mě moc. Aby to ale nevyznělo zle, mám to tady ráda, protože spousta studií je dělaná stejně, všude stejné červené zdi a tak... David tady má věci, které vyrábí, dýchá z toho vášeň. Už jsme to načali: ty si se zákazníky nerada povídáš? Upřímně, moc ne, nejsem moc komunikativní, mám ráda klid. Musím přemýšlet, na co se mě ptá a co mám odpovědět, místo abych se soustředila na kérku. Nemám potřebu si vyloženě vykládat. Samozřejmě když se chce na něco zeptat, reaguju. Ideální ale je, když mi řekne, co a kam chce a zbytek nechá na mě. (smích) Máš pravidelné klienty? Jo, pár jich je. Většinou lidi, kteří mají rozdělané rukávy, takže se točí jejich termíny. Pak chtějí třeba i druhý rukáv. Mám i lidi z Ostravy, které jsem kdysi začínala kérovat, takže za mnou jezdí. Je fajn, že zůstávají věrní. Je na nich vidět můj postup, moje škola, jak jsem se to učila. Kde všude jsi tetovala? Ostrava, tam jsem začínala, teď Brno s pravidelnýma hostovačkama v Berlíně

091


092


a Piešťany. Teď mám ještě domluvenou hostovačku u Peti Bobka v Praze a dostala jsem pár nabídek ven, ale jsem trochu introvert a nerada jezdím někam, kde to neznám. Sem mě dostal David, kterého jsem znala z konvencí, a kdyby mi to nabídl cizí člověk, asi bych odmítla. Potřebuju toho člověka znát osobně, být kamarád. Chci pracovat v klidu, ne křoupat kačky v anonymním studiu. Proč jsi nebyla na Z Kruhu? Byla jsem předloni, vloni už ne. Je to komplikované... Samozřejmě souhlasím s celou filozofií Ondrashovy akce, podporuju to i jinak, třeba obrazy nebo plakáty, třeba zrovna teď v Trnavě na akci Kérky pre život nebo právě na Z Kruhu... Ale upřímně, kérovat tam není pro mě. Je to stres, je tam hodně lidí, jedeš, jedeš, jedeš. Pro mě taková práce nemá hodnotu. A co Prague Convention? Our Future Tattoo se letos úplně distancuje. Já jsem na pražské konvenci nekérovala nikdy – a nikdy nebudu. Jasně, nikdy neříkej nikdy, ale nemám to v plánu. Byla jsem na pár konvencích po Evropě a myslím, že vím, jakým způsobem by to mělo fungovat, jaká by měla být úroveň. Nejde srovnávat malou českou scénu s Londýnem nebo Berlínem, ale i tak by to šlo dělat jinak. Mně se nelíbí organizace ani finanční částky, které jsou dávány za boxy. Je to skoro tolik, co dáváš na velkých konvencích venku, ale tady to není adekvátní. Tady se ti nestane, že bys kéroval lidi, co ti přijdou – vezeš si s sebou vlastní zákazníky nebo kéruješ kámoše. A pak, úroveň hodnocení a věcí okolo je trochu mimo. Když ti do poroty sednou lidi, z nichž kérkám rozumí možná tak jeden, vyhrávají lidi, co si to nezaslouží. Jsou tam akce, kdy dítě nějakého tatéra kéruje a dostane za to pohár, aby měl radost. Hodnotí to ale porota, vybírá z profíků... přijde mi to jako shazování práce ostatních. Taky se mi ne-

tattoo: marie kraus

líbí, že když jsou v nějaké kategorii jen dva lidi, ohodnotí je klidně oba, bez ohledu na kvalitu kérky. To je špatně. Kategorie, kde nejsou minimálně čtyři nebo pět tatérů, by měli zrušit. V Krakově se koná malá, ale výborná konvence – zvou dobré tatéry z venku, zajistí jim stánek zadarmo... Je to dobrá vizitka. Praha je podle mě příliš orientovaná na byznys, poslední roky je konvence přehlídkou tatérů v uvozovkách z vesnice a z pražských studií. S tím nesouhlasím. Dneska je pokérovaný skoro každý. Máš s tím problém? Nebo je to dobře? Je mi to celkem jedno, neřeším to. Štve mě ale přístup děcek – nechají se pokérovat někde u kámoše na bytě a nekoukají na kvalitu. Dělalo se to i za nás, ale tajně. Schovávalo se před mámou a za pár let jsme si to nechávali předělat. Ale dneska se často neřeší kvalita a hlavně toho všichni chtějí moc. Mít všeho co nejvíc a aby to bylo vidět, což je, myslím, shazování těch kérek. Jsou lidi, kteří jsou schopní nechat si během roku pokérovat třeba třetinu těla. Bum a za tři roky jsou sjetí úplně celí. Kérka by měla vypovídat něco o tobě, o tvém životě... a tady není vidět, co prožili, nijak se to na tom neodráží. Přístup „hodně, všecko, hned“ mi vadí. Teď je cool sova, dám si sovu, teď oldschool, dám si oldschool... Vůbec neuvažují do budoucnosti, třeba jednou založí rodinu, budou si chtít udělat portréty děti a nebudou mít místo. Ale taková je doba. Co tvé obrazy? Baví tě víc malovat, nebo tetovat? Malovat. Do toho mi nikdo nekecá. Plátno, papír ani karton se nehýbou, nemluví, nelimitují mě časem. Můžu se k nim pořád vracet. Je v tom víc svobody. Maluješ na přání? Třeba kamarádům? Pořád někomu něco slibuju, ale nikdo se zatím nedočkal. (smích)



Na tvých obrazech je vidět nahota, erotika, někomu by mohly připadat až perverzní. Já vidím spíš něhu, cit. I z některých ostřejších scén je cítit spíš touha a vzrušení. To jsou starší věci, teď maluju hlavně portréty a postavy. Nerada vykládám, o čem obraz je nebo není, každý si v tom najde, co chce. Pro jednoho je to skoro porno, pro druhého jen erotika, pro dalšího část aktu, tělo. Byli i lidi, kteří si mysleli, že je to jen nějaká abstraktní paleta barev. (smích) To mě na tom baví. Můžu si navymýšlet tisíc příběhů, ale každý to stejně bude vnímat jinak. I proto nikdy nehodlám dávat obrazům jména, přijde mi to hloupé. Jsou na prodej? Jo i ne. Nemaluju za účelem prodávat je, aspoň zatím ne. Prostě maluju. Někdy přímo s myšlenkou, že ho někomu dám, někdy jen tak. Pak nastane situace nebo příležitost a dám jej třeba jen tak zákazníkovi, který si podle něj nechal udělat kérku. Nebo ho věnuju na nějakou akci. Stane se, že se někdo zeptá na konkrétní obraz, který zrovna nemám v plánu věnovat... a tak jej prodám. (smích) K rozhovoru asi tvoji fotku neudělám, co? (smích) To asi ne. Všiml jsem si, že tvůj obličej na internetu nenajdu. Dokud jsem nepřišel sem, ani jsem nevěděl, jak vypadáš. Spousta dnešních tatérů postuje třikrát denně fotku s dětma v mekáči, tady ve fitku, něco něco... Nemám to ráda. Prezentuju se prací, ne obličejem. I to je důvod, proč už moc nejezdím na konvence – jednak mě nebaví kérovat v chaosu a mezi lidma, jednak pak nacházíš fotky po internetech a časácích.

Bez toho se obejdu.

093


cv/deník tuláka

TOUREPOrt THOLLEM (2005) TEXT THOLLEM MCDONAS PŘEKLAD ONDŘEJ KAMENICKÝ

Jsem hudebník-cestovatel se spoustou tváří. Hraju sólově, mám několik kapel, volně improvizuju s lidmi na různých místech světa. Hraju noise a punk, taky v gamelánových a západoafrických bubenických uskupeních. Zkoušel jsem i avantgardní blues, hrál s choreografy a moderními tanečníky, taky režiséry, básníky, výtvarníky, hudebníky slavnými i undergroundovými, vězni, dětmi, v jazzových klubech, rockových klubech, squattech, uměleckých galeriích, muzeích, koncertních halách, domech, cirkusech, kinech, kavárnách, školách, rádiích, televizích, na internetu, na politických demonstracích, v lesích, v nevadské oblasti na území indiánského kmene Šošonů, kde se testují nukleární zbraně, na beneficích, během různých nepokojů a večírků napříč Severní Amerikou i Evropou. V posledních sedmi letech jsem vydal tři desítky alb na čtrnácti různých labelech ve čtyřech různých zemích. Matematika. Pravidelně vedu velké workshopy improvizace a často trávím dny nebo týdny v daných oblastech, kde rozjíždím projekty dohromady s místními hudebníky i nehudebníky. A pro Full Moon píšu Deníky tuláka. Nerad se nudím. Díky tomuto životnímu stylu mám příležitost dělat, co mě baví a co mám rád, a přistupovat ke každé zkušenosti jako

094

k ojedinělé a unikátní události. Procvičuju si tím schopnost pružně reagovat odpovídajícím způsobem na jakoukoli situaci. Nemám domov, kam bych se vracel, takže když nejsem na turné a nehraji každý večer v jiném městě, jsem zván do různých uměleckých komunit v různých částech světa, kde poznávám lidi, tamní historii a ideje. Jsem zpěvákem a klávesistou v italské punkové kapele Tsigoti. Dotočili jsme čtvrtou desku, objeli přitom Spojené státy od pobřeží k pobřeží a mockrát hráli v Itálii, včetně jednoho turné „proti mafii“ (o kterém jsem se zmiňoval v jednom ze sloupků), ale taky jsme zahráli ve veřejnoprávní RAI 3. V kalifornském Oaklandu jsem právě dokončil nahrávání druhého alba s projektem The Hand to Man Band, což jsem já a John Dieterich (kytarista Deerhoof ), Mike Watt (The Minutemen, Iggy & the Stooges) a Michael Guarino na bicí. Letos jsem stihl udělat i album v triu s Nelsem Clinem (Wilco, fIREHOSE) a kontrabasistou Williamem Parkerem a taky freejazzovou desku s Magimc (Edoardo Marraffa a Stefano Giust). Na mém bandcampu najdete videa živých improvizovaných koncertů ve spolupráci s řadou výtečných hudebníků, které jsem potkal na cestách (neuvěřitelný italský kontrabasista Stefano Scodanibbio, Pauline Oliveros, Susie Ibarra a Faruq Z. Bey.) Jsem zakládajícím ředitelem Estamos Ensemble, sboru z mexicko-amerického pohraničí, zaměřeného na různé hudební

spolupráce. V současnosti dávám dohromady jarní sólo turné po USA s názvem Thollem Electric: Tsigoti in the Valley of the Cloud Builder k podpoře zmíněných alb Tsigoti a dalšího projektu Bad News from Houston. Vše vyšlo na labelu Post-Consumer Records. Zmínil jsem, jak nerad se nudím? Kalifornská Bay Area je místem, odkud původně pocházím. Na klavír jsem začal hrát dřív, než jsem vůbec věděl, co „hrát na klavír“ znamená. Živě si vzpomínám, jak jsem jako malý šplhal po nohou piana a pak se po něm vítězoslavně plazil. Vlastně jsem nikdy nezačal s improvizací, jen prostě nepřestal být zvídavý a nepřestal hledat. Jak jsem rostl, přišlo na řadu cvičení, které jsem dlouho nesnášel, ale dnes jsem za schopnosti, nabyté někdejší disciplínou a drilem, moc rád. V roce 1990, během války v Perském zálivu, jsem opustil vysokou školu a zasvětil život undergroundovému a občanskému aktivismu, protiválečným činnostem, obnově přírodních zdrojů a městskému farmaření. Po „akčních“ letech jsem se vrátil k hudbě a v roce 2005 se začal věnovat především té vlastní. Poprvé jsem po Americe cestoval jako hudebník a byla to sólo jízda: pět týdnů každodenní katastrofy, dvanáct tisíc ujetých mil a (pouhých) osm koncertů. Od té doby jsem odehrál nejméně pět set akcí ve Státech a dalších pár stovek po Evropě. Když píšu tyhle řádky, křižují světem stovky tisíc hudebníků,

toureport THOLLEM MCDONAS




095


kteří hrají na různých místech a v odlišných situacích, od stadionů po rituální pohřby, všichni společně jako mocný hlas nezávislého myšlení a respektu k odlišnostem.

*** Jeden z příběhů začíná protrženou hrází hurikánu Katrina v New Orleans a končí tím, jak podpaluji vlastní auto ve Wyomingu. V srpnu roku 2005 jsem odjel z Pacifiky před východem slunce. Potřeboval jsem se dostat ještě v ten samý večer do sedm set padesát mil vzdáleného Salt Lake City. Měl jsem celkem pět dní na to, abych se dopravil do Pensylvánie. Volno jsem si měl odbýt na kamarádově svatbě v New Yorku a pak pokračovat přímo do města na první dva koncerty turné. Mezi Pacifikou a New Yorkem je to téměř tři tisíce mil, což je stejná vzdálenost jako z Prahy do Damašku. Celkově jsem měl osm potvrzených akcí během pěti týdnů – několik jsem jich z různých důvodů zrušil, ale říkal jsem si, že už přece nemůžu zrušit další, už dlouho a napevno domluvené. Ztráta, se kterou jsem to balil, vyskočila na tisíce dolarů, ale vytrvalost mě dostala tam, kde jsem teď. Po více než šestiletém, velmi intimní vztahu s volkswagenem kombi, ročník 1982. V Salada Beach Cafe jsem se doslechl, že New Orleans zasáhl hurikán Katrina a celé město bylo okamžitě zaplaveno. Osamocená cesta otevřenou krajinou se okamžitě stala zvukovou kulisou mého putování a posloužila k posunu vlastních cílů z osobní do podstatně obecnější roviny. Dva dny před odjezdem se mému chevroletu sprintu porouchalo těsnění. Musel jsem koupit jiné auto, aniž bych měl čas ho pořádně zkontrolovat. Příznaky prvních problémů začaly po čtyřech hodinách cesty. Zrovna

096

když jsem se šplhal na poslední horu pohoří Sierra před sjezdem do Nevady, výfuk vykašlal bílý kouř. Vystoupil jsem, ale ničeho zvláštního si nejdřív nevšiml. Proti zdravé úvaze jsem pokračoval dalších osm hodin do Salt Lake City. Pár čísel a instrukcí: a) Severně po dálnici č. 1 dalších 5,7 mil. b) Severně po vnitrostátní silnici č. 280 do San Franciska nějakých 8,7 mil. c) Sjet na 6th Street, odbočit dopravo na Brannan, pak vlevo na pátou Východní po vnitrostátní silnici č. 80 a jet 2 876 mil. d) Zastavit v New Yorku. Měl jsem se držet pobřeží Pacifiku, přes Montara Mountain, San Francisco, po Bay Bridge, přes East Bay, Central Valley, pohoří Sierra Nevada, Nevadu, Salt Flats v Utahu a takhle dál, dalších pět dní. Hned po tom prvním, kdy jsem kouřil ostošest, nešlo na straně řidiče zavřít okénko. O pár hodin později jsem píchl pravou zadní pneumatiku a strávil noc v autě na parkovišti čerpací stanice v Iowě. Druhý den jsem okénko rozbil, když jsem se ho snažil kličkou dovřít. Čtvrtý den cesty jsem v Chicagu nechal vyměnit všechny pneumatiky. Když jsem auto kupoval, pneumatiky se tvářily jako nové, ale nejspíš někde dlouho stálo, takže kola zpuchřela. Když začala na silnici divně praskat a přidal se motor, ze kterého se spustil olej, spoluhráčka Angela překřtila turné na „Tour de Výdrž“. Hodinu co hodinu jsem do motoru přiléval litr oleje, než nás po pěti dnech silnice zavedla do Pensylvánie. Během dvoudenní návštěvy přítele se podařilo místo úniku opravit. V New Yorku jsem zjistil, že spolubydlící zdejšího saxofonisty 99 Hookera ztratil v metru klíče od bytu. 99 Hooker byl tu noc mimo město a já plánoval přespat v jeho bytě. Pořád jsem neměl okno na

straně řidiče a všechno moje vybavení bylo v autě. Po prvním vystoupení v ABC No Rio na Lower East Side jsem oznámil davu, že potřebuju někde přespat. Přijal jsem čísi pozvání do bytu v Brooklynu a nechal se přesvědčit, že můžu v pohodě parkovat na ulici, i když tam nebyly žádné značky a hlavně žádná další auta. Druhý den ráno jsem se podíval z okna ve třetím patře a viděl všude lidi nosit matrace do náklaďáků... a taky uviděl svoje auto s odtahovkou NYPD. Seběhl jsem schody a přesvědčil policistu, aby mě neodtáhli. Cena parkovacího lístku byla pětapadesát babek, což bylo přesně tolik, kolik jsem vydělal prvním koncertem. Nechal jsem ve městě spravit okénko a po zbytek výpravy ho pro jistotu nestahoval dolů. V den, kdy jsem opustil New York City, začal zase téct olej a celou cestu zpět na západ mi nezbývalo než pravidelně stavět a průběžně dolévat. V New Yorku jsem odehrál dva koncerty, první v ABC No Rio (po dlouhá léta legendární líheň dosud neobjevené hudby). Na svém webu říkají, že „ABC No Rio je komunitní umělecké a aktivistické centrum. Náš prostor byl založen politicky a sociálně angažovanými umělci, kteří se tu snaží prezentovat své hodnoty. Pokračujeme v genezi novoroční akce Real Estate Show z roku 1980, kdy šlo o intervenci, během které více než třicet umělců obsadilo opuštěnou budovu a následnou výstavou pojmenovalo bytovou situaci a územní politiku New York City. Výstava byla brzy rozprášena policií a umělecká díla zabavena, město ale donutila jednat s umělci a nabídnout jim výlohu a suterén na 156 Rivington Street. Z tohoto prostoru se stalo ABC No Rio.“ Druhý koncert jsem absolvoval v nezávislém nahrávacím studiu Wombat Studios s Hookerovou produkční společností rev.99 a od té doby jsem se do Brooklynu stihl mnohokrát vrátit. Tur-

toureport THOLLEM MCDONAS


né pokračovalo do A/V Space v Rochesteru, d.i.y. galerie umístěné v loftu. Akci organizovala Lynn Hileman, muzikantka a kurátorka prostoru. Galerie naneštěstí před časem zanikla. Měl jsem tenkrát možnost si další trasu turné lépe naplánovat, ale po Rochesteru jsem hrál v Bostonu, který je východně od města, a až potom zamířil znovu na západ, do Detroitu. V průběhu turné byl můj poměr hraní k řízení auta asi tak jedna ku deseti. Detroit je jedno z nejúchvatnějších amerických měst, s bohatou hudební tradicí, která přesahuje éru Motownu. Jednalo se o první ze tří akcí, kdy se všechny problémy s autem ukázaly jako celkem výhodné. První detroitský koncert spustil lavinu přátelství a různých spojení, které se rozšiřují i nadále. Sólově s klavírem jsem vystoupil v Českém domě, budově postavené skupinou českých přistěhovalců, která byla pro českou komunitu mezi lety 1914 – 1962 domovem. Nápis vytesaný do kamene na průčelí budovy je dodnes viditelný: Bohemian National Home. Později se dům stal sídlem komunity Litevců a název se změnil na BoHouse. Dnes je opuštěný. V roce 2005 tu pořádal koncerty chlapík jménem Joel Peterson, který dával dohromady i každoroční festival. Součástí byla umělecká galerie kolektivu volně spjatých lidí, organizujících celou řadu dalších událostí. Joel coby promotér dodnes stojí za spoustou úžasné hudby, která do Detroitu připlouvá, a zároveň je skvělým baskytaristou a skladatelem. V průběhu času se naše přátelství prohloubilo a společně jsme odehráli řadu koncertů, včetně velkého skupinového projektu Box Deserter. Kdykoli se dostanu do Detroitu, dáváme ho znovu dohromady. Párkrát jsme procestovali zemi jako Soar Trio se

toureport THOLLEM MCDONAS

saxofonistou Skeeterem Sheltonem, který je synem Ajiramu, bubeníkem a jedním z původních členů sdružení AACM (Association for the Advancement of Creative Musicians) v Chicagu 60. let. Koncert v Českém domě nahrál Omar Hamza a živák vyšel na labelu Edgetone Records pod názvem Poor Stop Killing. Při jedné z mých dalších návštěv jsem dal dohromady velký soubor skvělých detroitských improvizátorů, kteří se také protočili v Box Deserter. U Edgetone Records vyšlo i album Two Revolutions. Od září jsem objel spoustu míst v oblasti Detroit / Hamtramck / Ann Arbor, včetně Edgefestu a Michiganské univerzity, Muzea současného umění a designu, Detroitského uměleckého institutu v Diego Rivera Mural Room, prostoru Cliff Bell’s, Edwin Gallery a mnoho dalších. V Detroitu se cítím opravdu jako doma.

Následující noc jsem hrál s Darin Grey (Dazzling Killmen, Jim O’Rourke, On Fillmore) v suterénu jednoho knihkupectví v St. Louis jménem Dunway’s Books. Koncert pořádal Eric Hall, místní skladatel a improvizátor. Potkal jsem tam Bretta Underwooda, básníka a barmana z hospody Schlafly’s Tap Room a zároveň DJe na KDHX FM. Brett zaznamenal mou první sólovou desku, která zrovna vyšla na labelu Ernesto Diaz-Infante’s Pax Recordings, a znal i debut projektu Thollem / Rivera z Edgetone Records Renta Roma. Na tenhle koncert vyšel pochvalný článek v River Front Times a povedená noc mě přivedla do St. Louis zpátky, abych tam odehrál dalších dvacet koncertů, včetně živého výstupu na prknech klubů KDHX, New Music Circle, The Tap Room, Floating Laboratories, Laumeier Sculpture Park a mnoha dalších.

Když jsem odtamtud odjížděl, auto mi chcíplo pár kilometrů za městem. Vrátil jsem se do Českého domu, přátelé se smáli napůl ze soucitu, napůl ze škodolibosti. Představa, že auto zůstane do rána trčet na ulici, byla vpravdě bizarní, ale rozbřesk naštěstí přispěchal brzy a kára byla nalezena naprosto nedotčená. Znovu jsem strávil celý den opravami a vydal se na sedmihodinovou cestu do wisconsinského Madisonu, abych zahrál pro dva znuděné návštěvníky kavárny.

Teprve v závěru turné jsem si vybavil cosi jménem spánek. Krátce po rozbřesku jsem pak natankoval plnou a vydal se na závod dalších dva tisíce mil napříč Missouri, Nebraskou a Wyomingem. Tou dobou potřebovalo moje auto každou hodinu další litr oleje. Tour de Výdrž.

Další čtyři hodiny Tour de Výdrž mě přivedly do Champaign na hudební festival Pygmalion Music, kde jsem potkal Jasona Finkelmana. Jason je muzikant, dlouholetý promotér koncertů a festivalů a ředitel jazzového vysílání velmi sympatického rádia WEFT FM. Opakovaně jsem se sem vracel při různých příležitostech, včetně akce Sudden Sound Series v Krannert Art Museum a kvůli různým projektům na Illinoiské univerzitě. Přes Jasona jsem navázal spoustu kontaktů a přátelství.



V chladném wyomingském ránu jsem udělal zastávku, abych zase dolil, ale kanystr mi vyklouzl z rukou, cákl olejem a vyšlehly plameny. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo zaklapnout kapotu vozu, takže jsem to taky udělal a oheň naštěstí zmizel. Obhlídka kupodivu neodhalila skoro žádné škody, tak jsem nasedl do auta a vyrazil domů. Moje Tour de Výdrž byla u konce, ale ve skutečnosti představovala skok do života věčného cestování.

Turné mě donutilo zavrhnout koncept trvalého bydliště a namísto toho prožívat dějiny téhle planety z pozice kočovného hudebníka.

097


098


WAINUIOMATA, NOVÝ ZÉLAND

v pyžámku s kočičkami REPORT CAMP A LOW HUM 2013 8. – 10. 2. 2013, CAMP WAINUI WAINUIOMATA, NOVÝ ZÉLAND TEXT VÁCLAV

O Camp A Low Hum jsem se dočetl někdy vloni v létě na facebooku brooklynských High Places, jejichž zpěvačku Mary drahná léta platonicky miluji. Zmiňovali vydání knihy D.I.Y. Touring the World pořadatele Blinka. O jeho festivalu Camp A Low Hum se stránka vyjadřovala jako o nejlepším + všech světů i dob, a to už se mi zdálo jako jeden z důvodů udělat si výlet na Nový Zéland. Lístek stojí čtyři tisíce, já byl bez peněz a neznal program, když pominu zmínku o Mt. Eerie a Thee Oh Sees. Věděl jsem jen to, co se píše na oficiálních stránkách programu festivalu. Že je to všechno pravda, mi bylo souzeno teprve zjistit. Sedm různých scén / prostředí. Pohodový časový harmonogram. BYO – Přines si, co chceš. Svoboda. Vzájemná úcta. Žádné VIP zóny a propustky do zákulisí. Žádné podiové zátarasy. Žádné akreditace. Každou scénu lze sledovat odkudkoliv. Laguna. Žádní sponzoři. Opakované výstupy. Chaos. Žádné ohlašování kapel. Zhruba 150 kapel za 3 dny, 70 na „oficiálním“ line-upu. Kapely z Nového Zélandu, Austrálie a celého světa, které nejsou slavné, ale skvělé. Bez věkového omezení. Překvapení. Ráj. Na poslední chvíli jsem si zjistil informace o cestě, na žaludek zabalil pár piv a bourbonů s kolou, notebook nechal v Hastings a vyrazil za hurá dobrodružstvím a vpravdě životními zážitky. Protože jsem nechtěl trávit noc po punkersku v parku, jako onehdá v Rotoruře, vyrazil jsem až ráno

report: a low hum

prvního dne festivalu, šest hodin autobusem do Wellingtonu. Cesta probíhala klidně, tedy až na čínskou polévku, která na mě začala kapat ze zavazadlového prostoru. Se zavazadly pak byla šou ještě po výstupu ve Wellingtonu, kdy řidič odjel s celou spodní částí otevřenou, přičemž jeden bágl trčel napůl z autobusu. Asi punk. Zůstál jsem stát jako Lotova žena a naznačoval, že je něco v nepořádku, ale řidič si všimnul až na rušné křižovatce, vyskočil, zaklapnul a tradá! O zdejších řidičích by mohla být celá kapitola. Pak ještě vlakem do Lower Hutt a znovu busem do Wainuiomata. Prostor festivalu je v národním parku, prakticky v buši. Díky zkušenostem z cestování a také štěstí, které mě zde provází jako věrný druh, probíhalo vše hladce. V autobusu jsem vystresoval k smrti jednu starší dámu otázkou, kde mám vystoupit. Nebylo to k ničemu, a tak jsem se odporoučel za řidičem, ať mě vyhodí někde na Main rd., odkud by to mělo být nějaké tři kiláky chůze. Řidič na to, že prý jdu na křesťanský festival, a to, kam mířím, je prý blbě. Tak jsem mu řekl, že na křesťanský festival nejedu, jedu do kempu Wainui a je to festival hudební. Řidič na to, že jo, že je to křesťanský festival, že hodně lidí včera vezl, že je to v údolí a že už jsem to přejel a že mi to říkal. Tak jsem mu řekl... a tak pořád dokola. Vystoupil jsem a dal se mnou zamýšleným směrem, ale nakonec jsem otočil a řekl si, snad to není chuj, dal na něj a vrátil se zpátky, což nebylo příjemné, neb bylo teplíčko a bágl se stanem a spacákem a plechovkami piv a bourbonů se jevil nelehkým. Byl to chuj! Něco mi neštymovalo, tak jsem zapadl do krámku s megamnožstvím (na takovou dědinu,



ale bylo by to megamnožství i na Prahu) metalových vinylů a všeho možného hudebního a povídám postaršímu týpkovi, I need help. Šel jsem samozřejmě blbě a měl jít, jak jsem původně myslel... Ale pak se nade mnou slitovala dobrá to žena od párků, která nás slyšela, a odvezla mě na místo zaslíbené. Po příjezdu čekalo první překvapení. Ještě v autě se zeptali na jméno (lístek byl proti jménu), dostal jsem pásku a program, odškrtli si mě, vnadná slečna řekla cool, a to bylo vše. Žádné čekování, buzerování, nic, mohl jsem mít v autě tunu semtexu, být terorista, cokoliv, a nic. Fajn, program, konečně jsem se dozvěděl, co bude hrát. Srdce mi vzápětí zaplesalo – Sleep ∞ Over! Dále švédští The Mob, což byly spolu s Mt. Eerie a Thee Oh Sees snad jediné zahraniční kapely. Jinak samý Nový Zéland a Austrálie a jeden projekt z Tasmánie. Na jednu stranu jsem se neubránil lehkému zklamání, protože jsem čekal více zahraničních kapel, na druhou už jsem se těšil, kolik neznámého poznám. Postavil jsem stan pro tři osoby za pět minut a sám a snad poprvé dobře, hrdost největší. Zaparkoval jsem, aniž bych to věděl, v klidné zóně. Kemp měl tři stanová městečka: Quiet Camping, Camping a Party Camping. Geniální, zvlášť když si vzpomenu na jeden z ročníků Pohody, kde bylo městečko u techno stanů a ty jely do sedmi ráno... a já Pohodu mohu. Osprchovat se. A obhlížet areál. Poměrně velký, ohraničen kopci a lesy. První scéna Lagoon je u laguny, kapela hraje, lidi skáčou do vody a letní pohoda. Prvními vystupujícími pro mě jsou na Lawn Stage

099


Space Ventura, mix Stereolab, Cocteau Twins, dream popu, shoegaze. Věkový průměr maximálně dvacet, ale možná taky šestnáct... skvělý začátek. Přečetl jsem si, že Sleep ∞ Over mají hrát na Journey Stage, tak jsem to šel ihned zčekovat. Vau! Nejlepší stage a myslím, že už nepůjde překonat: scéna totálně v buši, mezi stromy, cesta vede přes potoky, bahýnko. Doteď byla mým favoritem kostelní scéna na OFFu, tehdá ještě v Myslovicích. Ale tohle byl lesní chrám! Začal jsem se třepat nadšením. Festival má osm scén, což mi přišlo zpočátku hodně, ale pak jsem pochopil, jak je to dobře vymyšlené, jelikož se souběžně hraje většinou na jedné, maximálně dvou scénách a druhá scéna opravdu nezačíná, dokud jiná neskončí, takže můžete vidět všechny kapely nebo opakované koncerty. Zdá se to složité, ale ve skutečnosti je to jednoduché a boží. Na Lagoon dohrávají mladíčci Caroles a zpěvák zakončí koncert skokem do vody. Inu, punk. Nebo lépe beach punk, nebo ještě lépe weed beach punk. (Ovšem nepředstavovat si pankáče s čírem, toto je hipsta festival, stejně jako folk není Honza Nedvěd a jeho devítiletá přítelkyně, ale holka s drdolem v podpaží, stejně jako techno není vysmažená smažka, ale obrýlený intelektuál chodící v neděli do kostela a po nocích zálevat stomy do lesa atakdál.). Na Noisy scéně hrajou punk-noiseoví Lenin Lennon, na úžasné Forest scéně Riki Gooch, The Body Lyre, australští Making, Sweater, Pines, punk, punk, punk, punk, punk, punk (jednou více post, podruhé psychedelic, jindy zase noise, tuhle math, tamhle lo-fi), copak jsem na Krákoru? Popravdě, jelikož toto je hipsta festival, obával jsem se, že tam budou tančit kníratí diskohoši na podklad z laptopu, ó, jak jsem se mýlil, byť někdy je méně punku více.

100

Trochu mi všechno splývá, proto odcházím okolo šesté na jídlo směr Renegade Room, kde vystupuje Boy Wonderrr („Greater Auckland’s #2 middle class private school educated lesbian feminist rapper“), neštíhlá dívčina v kostýmu krokodýla vříská feministická říkadla a jo, je to hrozné a jo, je to zábava. Renegade je vynikající záležitost. Idea: my ti dáme buben a aparaturu, ty si dones zbytek, bookni si místo a zahrej. Vystoupili tam snad všichni účastníci festivalu (kromě mě), úžasné výkony, umělecké zážitky, trapasy, hrdost partnerů, dojetí, že si můžete zazpívat pro tři lidi, kteří došli... DIY plakáty, které jste si mohli udělat a pozvat tak návštěvníky na vaši performanci, jsou samy o sobě street art. Vrcholem scény byla kapela Ugly Team, která vyrobila plakáty typu Nejoblíbenější kapela pořadatele Blinka Ugly Team bude hrát tehdy a tehdy nebo Festival bude příští rok stát tisíc dolarů, protože má oblíbená kapela Ugly Team bude headliner a na její počest pojmenuji fesťák Camp of a Ugly Team, s láskou Blink nebo V deset hodin večer vystoupí na Big Stage moje nejoblíbenější kapela Ugly Team, takže všechny kapely budou vykopány z podií a utopeny v mléce, s láskou Blink. A po vystoupení zas plakát Ugly Team jsou čuráci, suck, a tak. (A jací byli? Neviděl jsem.) Na Forest stage rozjížděl skvělou party raper Tommy Ill – hip hop nemusím, ale tady není hoper drsný motherfucker gangsta a lituju, moc lituju, že jsem přišel pozdě, rozvášněné týnky a mé vřelé doporučení. Zdá se mi to nebo je poslední píseň zprznění U2? Jóóóóó! Na Lawn hrají Mesa Cosa výborný čert punk. Respect to all! Holka v mikině s Ježíšem, černoch s obráceným pentagramem a nápisem satan na hrudi, hippies, týpek v mikině blackmetalových Darkthrone, buddhisti, queers, lidi, u kterých si nejsem jistý pohlavím, intelektuálové, metalisti, pankáči, hardco-

risti, muslimové, indiáni, bílí, fetky, dark wave, gotici, tuli tuli, hipsteři. A všichni hopskali svorně v míru a lásce. Rackets – beach punk, Duck Duck Chop – míjím, místo nich si dávám BNP na Renegade, raw punkcore ve stylu raných Black Flag, jak jej miluji. Poprvé po všech těch puncích ten den mám chuť se svléct do půl těla a pogovat. My world – disappointeeeed!!! Zpěváka jsem potkal o den později a teprve tehdy zjistil, jak se jmenují – program Renegade stage se totiž dodělával až na místě. Řekl jsem mu, že se mi líbili, což ho potěšilo, ale jinak je to zvláštní týpek, hodně zažraný do hardcore no fascism no fashion ideologie. Vystupoval ještě s The Dance Asthmatics. Místňáci nepogují, spíš to jsou takové legrační tance. Kdosi nazval pogo na Creepy Teepee „buzna tanečky“ – vlastně, říkám si, kutnohorské tanečky byly oproti kiwáckým pogům deathmetalové mosh pity. Ale tady jsem se dosti mýlil. Docela jsem se těšil, podle názvu a popisu, na shoegaze Secret Knives, ale nějak mě to nezaujalo. (Zpětný poslech je lepší, kde se stala chyba?) Suren Unka roztancoval publikum tak, že lidé tančili i na stožárech a jeden dokonce přeručkoval nahoře stage, přičemž udělal uprostřed kotoul. Hm. Mere Women – post punk, new wave, PCP Eagles – punk mezi Ramones a Black Flag, a pak nejvíc weird a zvukově terorističtí All Seeing Hands s dobrovolníky v bílých pláštích a make-upem jak Root v době Zjevení. A ještě EBM Audio Tears a Pictureplane na Noisy Stage, s otřesným zvukem brutálně nahlas. První den 65 %, nutno zčekovat Space Ventura, Tommy Ill, Mere Women. Jak vlastně vypadaly stage? Většinou to byly jen čtyři sloupy a plachta nahoře – nic víc, přičemž třeba Journey znamenala

report: a low hum


jen kousek plácku v buši – a nic víc. Přístup ke každé scéně byl ze všech stran, tudíž jste mohli na koncert koukat zepředu, z boku, zezadu nebo se posadit na repráky nebo ho strávit na podiu vedle umělce, což se stávalo běžně. Legrační je, že scény nebyly vůbec zajištěny proti počasí – celé tři dny bylo krásně (jen Noisy a Renegade byly stage v budovách, asi pro zhruba stovku lidí), nikdo je nehlídal, takže se tam válela aparatura, kytary, laptopy zcela bez dozoru. Neuvěřitelné. Mimochodem, alkohol se na fesťáku neprodával, ale mohli jste si nakoupit ve vesnici, co jste chtěli a kdy jste chtěli – a to doslova, kyvadlový autobus stál dolar a jezdil každou hodinu. Ve stánku s merchem byly k dostání CD, vinyly, kazety a trika za směšné ceny zhruba do tří set plus nějaké základní potraviny a pitiva. Nerýžovalo se. Red Bull stál šestatřicet korun a byl levnější než v obchodě. Tak to má být. Druhý den začal na Regenade koncertem nějakého Harrise pro pět lidí. Týpkovi to na kytaru furt ujíždělo a hrál folkové romantické heartbreak songy – skvělé. Potom na sourozenecké duo Athuzela Brown, dream folk lehce psychfolkový (připomněli mi ranou Marissu Nadler, asketismus Paavoharju a hlavně sesterské, tehdy patnáctileté duo ze Švédska, nemohu si vzpomenout na jméno) – totálně upřímné. Krásné. Tiny Ruins na Journey (a můj první koncert na tomto skvostu) – folk před spoustou lidí, copak jsme na Portě? Hezké, normální... škoda, že jsem si nekoupil cédéčko s krásným artworkem. Strange Harvest měli v brožurce napsáno, že takový dárek byste na Vánoce dostat nechtěli, svatá pravda! Týpek kytara a pazvuk, zpěv à la Lou Reed, holka na klávesy a zpěv melodický. Bylo na nich něco iritujícího, víc než půlka publika odešla, bylo mi jich celkem líto, produkce zajímavá

report: a low hum

a originální. (Zpěváka jsem potkal jednou ráno ve sprše, které byly pro muže jen dvě.) Ale co, přežít se to dalo. Některé kapely vynechány. Name UL, Alba, Black City Lights (jak to poslouchám, mrzí, mrzí a velice; posledně jmenované jsem viděl o pár dní později ve Wellingtonu), ale musím jíst, čurat, jet do města a tak, navíc se občas zaseknu na „Odpadlíkovi“, chvíli plážová prasata Beach Pigs – beach punk s popem, kteří mají možná právě díky tomu popu i komerční budoucnost, a už si to štrachám zpátky na Journey, která byla asi půl kiláku od Forest. Natěšený jsem šlápl při přechodu jednoho z potoků do bahna. Sleep over forever, forever! Stefanie Franciotti zůstala po odchodu děvčat do Boy Friend osamocena, takže jsem se obával, ale zbytečně. Synťáky, laptop, dokonalý zpěv, verze líbivější než na albu, popový ráj. Podle zvýšeného počtu mužů v ženských šatech si říkám, asi párty, a ano, Totems – dubstep, mladíček, který předtím hrál už v punkových Caroles. Ten den to šlo, v neděli už mě vysloveně štval a odešel jsem. School Girl Report jsem neviděl, Anthonie Tonnon také ne, chyba, parádní epigon Morrisseyho, který je místy lepší než originál, tohle album jsem si měl koupit. Ani Salad Boys, No Aloha (jak to tak zkoumám, neva), kolem A Dead Forest Index jsem prošel a stačila mi jediná píseň na to, abych si koupil CD, kouknout se v Big Stage (která mohla pojmout i tisícovku lidí, ale možná taky jen pět set, těžko říci) na v brožurce poměrně vychvalovaný projekt Zen Mantra mladinkého Sama Perryho. Zase školka – doprovodné vokalistce nemohlo být více než šestnáct, ale třeba taky čtrnáct. Chlapec má možná před sebou velkou budoucnost, pop s punkovým přelivem raných Blur. Hipsta punkýše z Austrálie Scot Drakula jsem viděl už v pátek na Lagoon, Parents si nevybavuji, ale mám pocit, že to byla hardcore kapela se slabým zpěvákem, Lightening na Forest



předvedl pozitivní taneční hudbu, léčivě krásné. Druhé album, které jsem si koupil. Popravdě, kdyby to bylo v Česku, nakoupil bych mnohem více, tady jsem v tom měl chaos, navíc už teď jsem zvědav, jak to budu převážet... Přesunul jsem se na Big, kde začínali Mt. Eerie. Od Phila Elveruma mám jen pár ambientních songů, očekával jsem laptop a tak. Phil vypadal na podiu zdálky jako Morrissey a začal sám s kytarou (což mi bylo divné, protože jsem ho viděl zvučit s kapelou). Kytara vydávala skvělé noiseově ambientní zvuky, ale zpěv byl trochu you’re beautiful, beautiful, jestli si rozumíme. Aha. Ale nastoupila kapela (kytara, bicí, klávesy, basa) a jen jsem čuměl. Z podia se linul mix totálního noiseu, vtahujícího do sebe ambient, taneční hudbu, všechno. Úchvatné. Odhodil jsem špunty do uší a nechal krev stříkat vůkol. Scéna byla potemnělá, nasvícené byly jen stromy za podiem, všude umělá mlha. Neskutečný zážitek. A hlavně neopakovatelný, stejně jako druhý koncert na Journey. Mt. Eerie si poskládal kapelu z kapel, které hrály na fesťáku (na klávesy Sleep ∞ Over) – totální blast. Až po návratu jsem zjistil, že má i blackmetalové songy, třeba Wind’s Dark Poem z alba Wind’s Poem – a důvodem, proč toho od něj nemám více, byl právě jeho hlas. Při závěrečném songu, který měl tak čtvrt hodiny, jsem byl tak mimo, že hrozilo, že tohle nikdy nenapíšu. Kytara a basa a bicí jely tanečně, druhá kytara vazbila, klávesy vydávaly ambientní plochy, uf. Myslím, že to mohla být skladba Pale Lights z alba Ocean Roar, ovšem naživo měla sílu napalmu. Tam pařil i Bůh. Naživo jsem asi nic lepšího neviděl. Na závěr Mt. Eerie sdělil publiku, že je to nejlepší festival na světě a znělo to upřímně, ale takhle vnímavé publikum není nevzácné. Myslím, že se tento podivín stane mým oblíbencem. Nechvíli jsem se z toho vzpamatovával.

101


Mean Girls – naprosto nekompromisní evil (satanic?) punk. Zpěvák a basák v triku s obráceným pentagramem v oblasti srdce, bubeník vypadal jako nejvyšší pekelník osobně. Zpěvák kolem šířil největší zlo – ale jak to tak bývá, myslím, že bude v pohodě, střetl jsem ho v „koupelně“, kde se mi strašně omlouval, přitom jsem mu vlezl do cesty já... Bavilo mě to moc, naživo to má, narozdíl od studiových verzí, stokrát větší sílu. Dvě rozkošné Švédky The Mob a jejich elektronika s performancí a kiwáci se mohli urvat, protože oni se dívají na Evropu jako my na Austrálii a Zéland. Exotika. Skvělé. Forest rozpálila „buzna disko šou“ Leno Lovecraft, což může znít urážlivě, ale byla to paráda a končilo se hromadně na podiu. Asi jsem místní podcenil, zjišťuji překvapeně, na Thee Oh Sees se rozjel kromě neagresivního poga i mnohačetný stagediving a kytarista vypadal jak potetovaný Mirek Vladyka. Sunken Seas jsem neviděl, Sal Valentine & The Babyshakes jen zdálky přes lagunu, slušný big band, akorát já mám big bandů a podobných plná ústa z Čech. Pokud neposloucháte big band a jazz a nechodíte na ně, jste nula, haha. Ovšem tenhle byl příjemný. West Coast Bullies předváděli elektro a jiné šílenosti, Roland Tings končil se svébytným, jiným druhem elektra.

triček i punk a indie rock na všemožný způsob, párty a tanec – strašně legrační, tančí všichni, zpívají u toho, roztomilé. Oni jsou vůbec takoví tuli tuli. Mnohokrát jsem do někoho napálil nebo mu krutě přišlápl nohu, ale s úsměvem se mi omlouvali oni. Nejvíce zrelaxované a nejméně agresivní publikum, žádný konflikt. I když přecházejí mezi scénami, v klidu se zastaví a začnou něco řešit. Přestože do sebe lili litry chlastu a všude smrděla tráva. Takhle třeba sedím v Renegade, všichni si tam tanečkují, hopsají po nafukovací velrybě a jsou čilí, jako by právě vstali. Ale je neděle, poslední den festivalu a pět hodin ráno, tedy vlastně pondělí. Žádné polospící existence zmožené vším možným – také jedinečnost. A ta disciplína! Ve čtyři ráno v sobotu projel kolem Tentu Maor na čtyřkolce a asi vyhodil pojistky, kiwáci si bez nadávek dali jeden akustický hiphopový taneček, zazpívali si, zahopsali, navlékli na pyžámka další pyžámka a spořádaně odešli do hajan. Kouzelné. Jen jedna slečna po cestě „brblala“, že tento fetival je jak komunistická Čína. Haha. Teď vás jistě napadne, že byli jednoduše zfetovaní. Vše je možné, ostatně bavil jsem se s jedním hošanem, který byl na acidu. Tráva smrděla všude, ale také abstinenti, vegani a tak. Kiwani prostě milují párty a tanec.

Druhý den 100 %, nutno zčekovat Athuzela Brown, Tiny Ruins, Strange Harvest, Black City Lights, Beach Pigs, Sleep ∞ Over, Totems, Antonie Tonnon, A Dead Forest Index, Zen Mantra, Scot Dracula, Lightening, Mt. Eerie, The Mob, Leno Lovecraft.

V neděli jsem začal na australských Superstar. Mimochodem – ve stanu začalo být skutečně teplo až kolem desáté, neb kolem byly kopce. Když jsem dorazil k Journey Stage, Sarah Mary Chadwick tam rozsekávala publikum slow emocorem. Někde jsem četl, že kiwandy jsou nejvíc promiskuitní ženy na světě, tak jsem zkoumal tváře v publiku. Hmm, nevím, média suck! Mt. Eerie vytáhl dvanáctistrunku a opět bylo neuvěřitelné, co za zvuky na té kytaře vytvářel. A přitom tak tichá, intimní záležitost. Já mu celý koncert koukal na zadek (víte, jak to myslím),

Dance Tent – poslední scéna, o které jsem se nezmínil. Myšlenka jasná, malý stan, v něm DJ, který hraje, ale nevidí na publikum. Booknout jako DJ se mohl kdokoliv: já, ty, on, ona, ono, kapely, crew. Místní milují hlavně hip hop a r’n’b, soudě podle

102

bylo úžasné sledovat dva mladé a hezké hošany, kteří byli z koncertu úplně unešeni, zpívali si pro sebe všechny texty, usmívali se ve stavu blaženosti a zajíkali se nadšením u každého nově začínajícího songu, totální radost z hudby. Prostě paráda. A když skončil, nastala nejméně minuta totálního ticha, jen cvrčci z buše. Pauzu utnulo jemné brnknutí o struny – Phil byl evidentně dojatý. Zvláštní týpek, uzavřený do svého světa. Přímo z pole nastoupil v teplákách, kanadách a roztrhaném špinavém triku Oscar Key Sung, emotivní r’n’b projekt s prvky soulu a chorálu. Hezké. Publikum ho odměňovalo potleskem a Oscar měl blízko k slzám. Ten den ještě zahrál na Forest scéně s Martinem – experimentální r’n’b pop, a jako DJs byli v pondělí ráno na Renegade výborní, nejlepší funky šou, a to funky nesnáším. Potom zpátky na Journey experimentálně popová Scraps a scénu definitivně uzavřela černoška Estere. Čekal mě popový pokustón Grayson Gilmour na Forest a Electric Fence s desetiletým bubeníkem a zpěvákem na Lagoon. Bubeníček měl právě narozky, tak mu publikum zazpívalo happy birthday a hop, hop, hop. Mně se jejich hudba nelíbila, ale divil jsem se, co umí v deseti letech a jaký underground ze sebe chrlí. Všeobecně jsem byl muzikálností lokálních kapel a hudebníků překvapený. Obvykle hrál každý v několika skupinách a pak si ještě vystřihl DJ set. Zdálo se mi, že oproti české scéně tu mezi muzikanty funguje větší vzájemná podpora, nebo lépe řečeno: publikum tvořili muzikanti a kamarádi. Klasickým příkladem může být týpek z Audio Tears: v pátek EBM, v neděli primitivní surový rock’n’roll. Per Purpose, Carb on Carb ani Psychic Maps jsem neviděl, na chvíli jsem se zastavil na Mean Girls a už jsem si šel vysedět místo na

report: a low hum


Forest na Sleep ∞ Over, kde už dřepěla zhulená mládež a vedla řeči, kterým jsem naštěstí moc nerozuměl, jen bylo vtipné, jak je tam umravňovala stejně zhulená dívčina, what are you talking about, so silly a tak. Po začátku se všichni začli cpát dopředu, ale vzhledem k tomu, že se na mě mačkala zejména hezká děvčata, žádná stížnost. Samotný koncert byl snad ještě lepší, hudba mi vibrovala srdcem (jaký to kýč), na úvod vypomohl s dvěma písněmi na kytaru Mt. Eerie, asi jako revanš, a při posledním songu naskákali všichni, co se tam vešli, na podium. Já měl naplánovaný crowdsurfing, naznačil jsem, ale týpek, co stál nejblíž, se netvářil. Týpkovi jsem říkal, že jsem si chtěl hopsnout, a on, že to tušil a proč zrovna já, že prý si můžu hopsnout na Die!Die!Die!, tak jo. Po show jsem si šel pokecat se Stefanií, která byla očividně v extázi, říkal jsem jí o Creepy Teepee, že by ráda přijela a tak, uvidíme, docela jsme se „skamarádili“. Místní rave-punkoví prominenti Die!Die!Die! spustili na Big takovou šou, jakou jsem nezažil. Už když jsem přicházel, viděl jsem malý ohňostroj, který byl snad přímo v publiku, před podiem měli kotel, hopskali si prakticky všichni a ti, co ne, fotili, točili. Kytarista v černé kápi, podium bylo obsypané lidmi, skotačícími na reprobednách a stožárech, jel divoký stage diving, pogo, byť kiwandisticky neagresivní, bylo mohutné a takový počet brejlovců jsem v kotli nikdá neviděl! Ale!, viděl jsem kluky a možná i holky, kteří šli dozadu za podium, rozbíhali se plnou silou a skákali do publika klidně s flaškou vodky v ruce. (Mimochodem, na spoustě festivalů je stage diving a crowd surfing zakázaný kvůli bezpečnosti.) Což vyžaduje obrovskou důvěru jak člověka, který skáče, že mu dole „necuknou“, tak člověka, který ho chytá – že ho třebas tou flaškou nepřizabije. Fungovalo to jako jeden organismus. Svoboda. Ostat-

report: a low hum

ně jediné pravidlo, které festival má, je Don’t be a dick! – nic víc. (A dick je ten, kdo po sobě nechává bordel, naváží se do ostatních, ruší interpreta při vystoupení, atakdál.) Po poslední písničce byl organizátor Blink, který se sám vášnivě účastnil stage divingu a crowsurfingu, nošen na rukách a bylo několik desítek sekund skandováno jeho jméno. Blink se snažil vymanit, ale publikum se nedalo. Kapely jsou vděčné, že mají kde hrát, publikum je vděčné, že má kam přijít, a organizátor je vděčný, že jsou všichni spokojeni. Tralala. A Dead Forest Index hrají na Noisy za svitu svíček a jemného osvětlení. Na cédéčku přiznávají vliv Einstürzende Neubaten a Dead Can Dance, první se projevují v rytmice, druzí ve vokálech, na které kladou Australani velký důraz. Atmosféra je intimní, jen publikum občas rozesměje jedna dívčina, která po potlesku vyprskne Guys, you rule!. Po koncertu děkuje zpěvák a kytarista na všechny světové strany a dojatí odcházejí do zákulisí. Publikum je doprovází spokojeným dupáním na podlahu, což chlapci jistě obrečeli. Za štěkotu Mesa Cosa z Lagoon valím za posledními zbytky cideru do stanu a hurá na Pictureplane. Ten předvádí možná nejlepší gig, co jsem od něj viděl, má narváno, i když už tak třicet let nemá co říct. Travis je očividně také dojat (mimochodem, už to není ten pařmen z Creepy Teepee 2010, tehdy čtyři dny nonstop, dnes nějaký vyklidněný...), říká publiku, že jsou beautiful people (s čímž rád souhlasím) a  much love. Travise jsem ten den potkal na Journey, furt mi pokukoval po mikině, kterou jsem si nadělil na Ježíška a kterou mi pochválil. Tak jsem se zeptal, zda si mě pamatuje (na loňském Creepy jsem mu koupil jégra), a taky jsem se zeptal na jeho oblíbený festival. A první, ano, kutnohorské Creepy Teepee! Tímto zdravím



A.M. 180 COLLECTIVE. A druhý někde v Mexiku, byť nevím, zda to nepřehodnotí. Jinak Travis – pořád v kanadách a tak – je sympaťák, na Creepy donesl whisky King Dudeovi a tady když požádala Stefanie ze Sleep ∞ Over o vodu, hned ji podal pivo, což slovy Stefanie bylo better. Na Forestu pokračovali experimentující Szo Szo Modern a Mongo Skato, na Lagoon zmíněný hardcore Dance Asthmatics, taneční podklad hraný na nástroje z arzenálu PIL a zpěvák, že mu od řevu praskaly žíly. A pak už jen pozorování lidí na „dojezdu“ na Renegade a Tent a smutek, že už je to pryč. Třetí den 95 %, nutno zčekovat Superstar, Oscar + Martin, Grayson Gilmour. A jak to bylo s těmi hipstery? Já ani nevím. Ale jeden, který předvedl hodně dobrý witch house set na Regenade, chodil celé tři dny v pyžámku s kočičkami od pohledu z umělotiny – tak s ním bych ve stanu být nechtěl. Jestli se kradlo? Jistěže, dicks are everywhere. Ale co jsem vypozoroval, batoh, bunda, chlast, chlazení na chlast a zcela upřímně, na žádném festivalu jsem nenechával tak v klidu věci včetně chlastu ve stanu, jako na tomto. A nic. Co mě překvapilo? Čekal jsem, že si tu víc pokecám, ale místní si vás prakticky vůbec nevšímají, asi kvůli jejich přirozené slušnosti, tedy pokud nezačnete sami. A pokud sami začnou, většinou se vám omlouvají, že si vás vůbec dovolili vyrušit. Celkově jsem čekal větší úlet, festival je v jistém smyslu tradiční, na druhou stranu spoustu „věcí“ pravděpodobně nikde jinde nezažijete... Bylo to zvláštní, krásné, jiné, nepopsatelné. Ani jsem nebyl tak zničený jako obvykle po vícedenních akcích. Hm. V každém případě jsem si potvrdil, co jsem již dávno věděl: že to jde bez kompromisů.

Teď jenom zařídit, abych tam mohl být každý rok.

103


horor, škleb, smutek

VIZUÁLNÍ PREZENTACE/IMAGE BORIS CARLOFF TEXT ONDŘEJ ČÍŽEK

Pátý díl seriálu o vizuální prezentaci české hudební scény představuje Borise Carloffa, producenta a sólového interpreta. Minulý rok vydal zasněný a vrstevnatý debut The Escapist, za který získal cenu Apollo. Krátce a stručně o výmarském expresionismu, Davidu Bowiem i o tom, že po dobrém umění by měly zůstat otázky. Tvůj videoklip k singlu Falling vychází z německých expresionistických hororů z období Výmarské republiky a starých sci-fi Karla Zemana. Čím tě dnes oslovují? Baví mě ideální doplňování formy a obsahu. Hrůza jako estetický faktor s téměř erotizujícím nádechem, splynutí libida a mortida, které navazovalo svou estetizací strachu a hrůzy na fin de siècle (franc. konec století – pozn. aut.), ale dovedlo ho do mnohem širších a formálnějších rozměrů po zkušenosti s první světovou válkou. Výmarská republika byl zoufalý flám rozbitého beznadějného Německa, které se zuřivě snažilo zapomenout. Fantazie, karikatura, škleb – to všechno byly psychoterapeutické pokusy meziválečné generace o únik. Totéž je pro mne únikem ze světa odosobněné fascinace násilím post-internetové doby.

104

Jak to myslíš? Dneska není problém najít si na internetu uřezávání hlav nebo jiné brutality, které se tak stávají jaksi odlidštěné a méně překvapující. Násilí začínáme brát jako triky z filmu, zároveň ale funguje jako připomínka našeho Stínu, kam jsme vetkli kruté obrazy. Jen čeká na možnost projevit se ve své zvířecí, pudové a násilné podstatě lidské přirozenosti. Jak vnímáš tvorbu Karla Zemana? Karel Zeman, spolu s Janem Švankmajerem, jsou pro mě nejvíce podnětní a inovativní géniové české kinematografie. O nich se učí a bude učit v učebnicích světového filmu. Naprosto ojedinělá výtvarnost a koncepce z nich dělá unikáty, na které by mělo být Česko mnohem více hrdé, než momentálně je. A expresionismus? Máš oblíbeného umělce? Je to pro mne avantgarda, která kladla otázky. Po dobrém umění by měly zůstat otázky, dnes často zůstává jen pocit zabitého času. Mám rád především český literární expresionismus Richarda Weinera. Stýkal se v Paříži s mystickými avantgardními pre-surrealisty okolo revue Le Grand Jeu a byl jimi ovlivněn, proto jeho dílo tolik vybočovalo. Doporučuji. Pseudonym sis vypůjčil od legendárního britského herce, kterého proslavil

meziválečný Frankenstein. Jde o přímý odkaz? A baví tě hororové klasiky od Universalu? Ano, je to přímý odkaz a ano, baví mě moc. Tyhle filmy ze zlaté éry amerického hororu byly v podstatě popkulturní odpovědí na méně stravitelnou německou uměleckou produkci. A přesto jsou skvělé. V kurzu je dnes jiný Brit, David Bowie. Co si myslíš o jeho vizuálních proměnách? David Bowie byl a stále je velice chytrý umělec, který ukázal, kam až jde dovést princip konceptu v popu. Tvé vystoupení na vyhlášení letošních Andělů neslo punc divadelnosti. Je koncert místem pro teatrálnost? Koncert by měl být co nejintenzivnější a je jedno, jestli se emoce umocní obrazem nebo stylizací. Jakákoliv metoda je dobrá. Jak jdou dohromady móda a hudba? Hodně. Vezmi si třeba Sex Pistols a Vivienne Westwood. Hudba se dotváří módou a naopak. Nepřekážejí si, spíše si pomáhají. Co lidi tolik fascinuje na černé barvě? Černá barva je prý symbolem smutku a mystiky. Mně přijde především elegantní, ale myslím, že hlavním důvodem je, že zeštíhluje (smích).

vizuály: boris carloff


Vystudoval jsi literární vědu. Jaký máš k literatuře vztah? Co čteš? Poslední dobou jsem se vrátil k Haškovi, kterého mimochodem Jindřich Chalupecký také řadil k expresionistům, s čímž moc nesouhlasím. Jinak mě baví číst si v angličtině původní díla třeba od Blakea nebo Coleridge. V magazínu Ikarie jsi kdysi publikoval sci-fi povídky. Stále tento žánr sleduješ? Svou sbírku sci-fi jsem rozdal a nechal si jen věci, které mě skutečně bavily. Třeba P. K. Dicka a jeho Muže z vysokého zámku a samozřejmě Neuromancera od Gibsona. Na sci-fi mě baví únik, práce s mytickými obrazy a díky tomu všeobecná akceptovatelnost jako moderní báje. Ostatně sci-fi existovalo vždy, jen se mu asi neříkalo sci-fi. S často zmiňovanou symbolikou úniku a vyhlídky do budoucnosti si pohrává i artwork tvého debutu, nazvaného příznačně The Escapist. Kdo za ním stojí? Jan Gemrot, jeden z nejuznávanějších a nejlepších malířů, kteří v poslední době ukončili akademii, a Zdeněk „Kobylka“ Vymlátil, úžasný grafik, který je zároveň bubeníkem a s nímž se znám téměř dvacet let. Sám nemaluješ? Malovával jsem hodně a teď si zrovna říkám, že bych znovu začal. Myslím, že jsem nadanější spíš výtvarně než hudebně a že je škoda, že jsem místo do výtvarky chodil do hudebky.

Nikdy ale není pozdě. 

105


scénář: Radomír Szajter

CENÍK KŘEHKÝCH OČÍ (3)

kresba: Nikolas Petrlík

než elší, d u o i. y js Krok k pod nim í chodn

Jak je t co jsm o dlouho e si r ovni?

Stejně se to dozvíš.

Že chleba stárne

a dny se krátí.

106


bleu blanc rouge #3 TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Hokej je rychlá hra, zvlášť když o ní píšete s dvouměsíční periodicitou. Když lepím tenhle text, visíme na niti vyřazení z playoffs a když ho čtete, už jsme možná venku – anebo se povedl další z montrealských zázraků a my dokázali sérii s Ottawou otočit. Čekal se vyrovnaný, svižný hokej, ale přišla zákopová válka, kde první výstřel skolil dánského centra Larse Ellera. Díval jsem se, jak Larryho tělo po sporném (ale spíš nešťastném) hitu ottawského Gryby padá k zemi a padá v nejhorší možné konfiguraci, tedy bez vůle a vědomí. Gryba vzal Ellera ramenem do hlavy, Eller vzal hlavou o led a okamžitě pod ním rozkvetla kaluž krve. Hokej je rychlá a tvrdá hra a já byl vždycky zastáncem tvrdosti i rvaček, samozřejmě v mezích nepsaných dodatků k fair play. Díval jsem se, jak týmový lékař jediným mávnutím ruky utišil vyprodanou halu, a – vypnul přenos. Nevím, co přesně se ve mně zlomilo, ale nějak na to letos nemám. Říkám si, jestli by mě zasáhlo, kdyby tekla krev na druhé straně, a nejspíš ne: schází mi jen trpělivost sledovat, jak se křehký konstrukt našeho letošního úspěchu bortí pod tlakem smůly. Čtvrtý zápas jsme projeli v prodloužení, Senators vyrovnávali na 2-2 půl minuty před koncem po vhazování, které nemělo být. Vzpomněl jsem si na finále extraligy, kde se vyrovnávalo a vhazovalo na základě férového přiznání plzeňského obránce Slováka. Tady rozhodčí napadlo dvakrát po sobě zapískat vyhození přes všechny čáry, jaké by odmávali i v hokejové školce. A ten první ottawský gól? Centrála videorozhodčích (kde jinde než v Torontu) ho uznala i přesto, že puk do branky dostalo mazané přikopnutí. Jenže, jak jsme se domluvili na začátku sezóny: žádné výmluvy!

full moon #29 sloupky

Takže namísto výmluv hledám skutečný důvod, proč možná letos vypadneme, aniž bych dokoukal jediný vyřazovací zápas. A začíná mi docházet, že za všechno může – Boston. Momentálně se perou o postup s Leafs, ale nedávno se prali s něčím podstatně ohyzdnějším – bombový útok na tamní maratón byla další z debilních estrád naší doby. Díval jsem se na video z cílové rovinky, vytrvalci v poklidu dobíhají a najednou RÁNA a všechno je jinak, sport přestal existovat. Chraňbůh abych stavěl rovnítko mezi teror a hokejový bodyček (i když na Scotta Stevense by bývala i Al-Káida krátká), ale z pozice diváka šlo o příbuzné zlomy. Jasně, v rychlém a tvrdém sportu narozdíl od běhání čekáte, že se něco rychle a tvrdě semele. Čistý hit je umění, demonstrace síly a odhodlání, ale také správného čtení hry, které obdivujeme u útočníků. Když se mi jednou v prachbídném hokejbale podařilo o hlavu vyššího kamaráda poslat na střídačku jen díky šťastnému načasování, byl to opojný pocit, jakkoli jsem si vnitřnosti rovnal ještě druhý den. Jenomže potom tenká linka mezi sportem a násilím praskne, led se zbarví do ruda a divákovi, alespoň když jsem tím divákem já, klesne brada. Ve druhém zápase série a zatím jediném, který jsme slavně vyhráli, přišel náš brankář v náhodné kolizi o dva zuby. Odvezl je na střídačku kustodovi a nerušeně pokračoval ve své práci, zatímco fanoušci si libovali, jaká je hokej panečku frajeřina a Carey Price kovboj na ledě i mimo něj (kdy uplatňuje z pohledu generálního manažera hrůznou klauzuli ve své smlouvě, povolující účast na milovaném rodeu). Stejně jako ve filmu, ani na ledě nechci vidět opravdové kovboje umírat. Eller se ze srážky v nemocnici oklepal (a nechal doktorům dvakrát tolik zubů) jestli se to podaří i Canadiens? Kapitá-



na definitivně odstavil roztržený biceps, Price čtvrtý zápas nedohrál, od konce základní části postrádáme mistra bodyčeků Jemelina. Hokej by nám šel, na ten zbytek postrádám nervy.

eyeswideshoot #8 malé velké ženy TEXT KELLY PETERS

Někdy se tak dlouho snažím najít pořádný, opravdový film, že nakonec skončím u nějaké staré klasiky, která se zničehonic objeví a uchvátí. Není třeba objevovat objevené, není třeba plakat nad tím, co každý zná. Ale jsou filmy, které stojí za to vidět v různých obdobích života. Pochybuju totiž, že jsem legendu Arthura Penna Little Big Man dostatečně docenil už kdysi. Když jde o pořádný mýtus, vždycky si odnesete něco jiného, vždycky vyskočí jiné životní detaily a jiné myšlenky. Že je Malý velký muž v jedné linii s Forrestem Gumpem nebo Podivuhodným případem Benjamina Buttona, je sice možné, ale zároveň oběma chybí to podstatné: přesah daný jen tak mimochodem. Zatímco Forrest Gump se plácá v komediálně-tragické břečce pošetilého humoru a filozofické hloubky vodoměrky, Benjamin Button zas markýruje hloubku života a času. Na druhou stranu je tohle srovnání docela zbytečné, odlišné vesmíry. Dříve jsem oceňoval žánrovou rebelii filmu; to, že viklá schémata a černobílé vidění, že obrací hrdinství Divokého západu proti bílým; takových filmů v roce 1970 nebylo hodně. A když se podíváte na přehlídku postav bělochů, je to téměř panoptikum prošpikované ironií, ale ne cynismem: vystíhovaní pistolníci jako Bill Hickok, beznohý/bezruký šizuňk Merriweather, nabubřelý pámbíčkář

107


Pandrake nebo kapitální psychopat generál Custer. Nejde o to, že by rudoši byli nutně kladné postavy, věčný nepřítel Mladý medvěd je skvělým ztvárněním paradoxu „věčného dlužníka“. Film navzdory mnoha historickým aluzím není realistický, ale je daleko více indiánskou pověstí. Divošské poetismy vám můžou připadat jemné a vybrané, nebo naopak kýčovité, ale platnost postav (a nejen indiánských) je takřka mytologická. Archetyp bojovníka Stín, nejmoudřejší z moudrých Stará stanová kůže, nádherná Sluneční záře, homosexuální Malý kůň. Na jedné straně svět bílého člověka, který jako by se jen utápěl v násilí a přetvářce, na druhé straně vztah ke všemu živému, tolerance k odlišnosti, hledání přirozeného běhu věcí. Schizofrenní pobíhání Jacka Crabba coby malého velkého muže mezi indiány a bílými téměř končí skokem do prázdna, tak velká je zoufalost a tak velká je prázdnota. Dostáváme se ke zvláštní a nejlepší kapitole, totiž k ženským postavám, které ty mužské téměř zastiňují. Neodolatelná kreace Faye Dunaway v roli zbožné ženušky/padlé ženy ukazuje jednu z nejkrásnějších hereček tehdejšího Hollywoodu. Paletu doplňuje prostá až sprostá Olga odněkud ze Skandinávie, Jackova sestra-poblázněná pistolnice a nakonec Sluneční záře a její tři sestry, čímž se ocitáme v hájemství indiánského mýtu o plodnosti prvních žen. Jak řekl Stará stanová kůže těsně před tím, než šel umřít na kopec a poněkud trapně se vrátil, protože začalo pršet: „Jediná potíž hadích žen je, že rády obcují s koňmi. A to je divné.“ Je to... okouzlující. A úsměvné, samozřejmě, protože režisér Penn nešetří nikoho, tady hrdinu nenajdete. Geniálním tahem je hlas stodvacetiletého vypravěče/malého velkého muže, kte-

108

rému jako by nebylo dáno nikdy umřít. A nevěřte na happy end, tenhle stařec už nikdy nepronese: Mé srdce krouží jako jestřáb. Hořkost je ta chuť, která vám zůstává na patře. Žádné usmíření.

inpopculture #8 o mandrage jinak TEXT ČÍŽEK

Ne, nejde mi o obhajobu stylu a tvorby milovaných/nenáviděných Mandrage, zaměřím se jen krátce na věc, jež může zaujmout kohokoliv, kdo se zajímá o vizuální řeč hudební scény. Mandrage si svou image v poslední době budují pečlivě zejména při živých vystoupeních. Ústřední barvy jsou červená a černá, hlavním motivem tři tučné rudé pruhy, které působí jako futuristické sloupce značící čerstvě naběhlou energii. Jednoduchý strohý motiv, který vyvolává dojem přesnosti, pevnosti a napětí. V pozadí visí červené horizonty, přičemž logo složené ze tří pruhů je ve středu vedle bicích a nově i na praporech umístěných na obou stranách scény. Pětice muzikantů ještě nedávno vystupovala ve výrazných drákulovských uniformách, ve kterých působili trochu jako „agenti krevní skupiny“ – v současné době extravaganci nahradila civilnost. Těžko říct, zda jde o vizuální warm-up před vydáním nové desky, jejíž artwork se ponese ve stejném duchu, anebo pouze o zjemnění dosavadní image a zesílení (alespoň v případě zmiňovaných uniforem) praktičnosti. Je to jedno, zásadní je, že výsledek působí komplexně, přesvědčivě a patřičně eklekticky; z nového vizuálu je cítit inspirace barokní image My Chemical Romance v období jejich The Black Parade (viz pohřební uniformy a obdobně sevřená audiovizuální performance), ostrými hranami a industriální hrubostí Nine Inch Nails

a především velkou politickou érou Green Day, k nimž mají Mandrage, pokud jde o vizuál, patrně nejblíže. Právě Green Day během svého velkorysého turné s American Idiot v letech 2004 – 2005 plně využili kombinaci grafického minimalismu s červenočernými doplňky, zasahujícími až k těsným kvádrům a kravatám. Na uniformy nedošlo, ale nebylo k tomu daleko, a i po letech je působivé sledovat, jak se Green Day například během obřího koncertu v Milton Keynes podařilo operní rozmáchlost a dramatičnost přenést do ztvárnění podia a veškerého vizuálu. Což mělo za následek i to, že kapela během vystoupení záměrně působila jako doprovod k obřímu ceremoniálu nově vzniklého režimu/hnutí, které dobrovolně propadlo fascinaci estetikou Třetí říše – vše bylo divadelně nabubřelé přesně tak, jak to měli nacisté rádi, jen v bílých kruzích byly namísto hákových křížů postavy lámající se před výboji elektrizující energie anebo krvácející granátová srdce. Z koncertního vizuálu Mandrage číší příbuzná nabroušenost, úmyslná provokace i něco, čemu neumím říct jinak než imperialistický náboj. Karel Veselý v rozhovoru o sebevražedných videoklipech na FMzinu říká, že „populární hudba pro mě není jen samotná skladba, ale je to vlastně celý balíček se vším všudy, s určitou image i s klipem“ – přitakávám a dodávám, že z balíčku od Mandrage by se sice dala řada věcí vyřadit, ovšem jejich důsledná péče o vlastní vizuální „ksicht“ patrně nemá mezi českými mainstreamovými jmény konkurenci.

shut up and play the hits #9: the final hit TEXT SHERESKY

Kdykoli se něco dělo, věděl jsem, co se nakonec stane. A jak moc se ohne vesmír

full moon #29 sloupky


a najednou všechno začne dávat smysl. Existovaly koleje, které nikam nevedly, a já si říkal, z čeho, jak a kam je postavit. Míň filozofickou cestou se dá říct, že vaši moji všichni rodiče mají pravdu, nic než pravdu a svatou pravdu, když vám sdělují stovky klišé, které rámují vaše mládí – a nakonec vás nechávají o pár let později stát v úžasu, když vám věci pomalu docházejí. Například: Můžeš být čímkoliv. Je to jen na tobě. Snaž se a budeš spokojenej. Nesouhlasím, že je to tak jednoduché. Může se stát spousta věcí. Může se stát, že si zlomíte pánev, někdo vás zastřelí nebo podvede a vy se, přes veškerou snahu, nakonec stanete obyčejným žebrákem, nulou nebo prodavačem u Vodafone. Nicméně pořád platí, že na začátku máte všechno ve svých rukou. Od momentu, kdy si naposled naserete do vlastních kalhot a sfouknete svíčky na posledním dortu, je to jen a jen na vás. Bohužel. Bohužel, protože města jsou chladná, duše brizantní, drogy smyslné a mládí je – vzato kolem a kolem, sečteno, podtrženo a slušně řečeno – období, kdy tělo ovládá imbecilita. Čekal jsem celý život, až z toho všeho vyrostu, protože stejně jako drtivá většina ostatních jsem časem dospěl k pocitu, že koleje jsou pomalu položeny a jestli je mládí tunelem, dospělost je světlem na jeho konci. Koupit si labradora a mít důvod chodit ven. Koupit si ženu a mít důvod ji milovat. Koupit si boty a mít důvod jít běhat, protože jinak neexistuje komplet všehomíra. Dělat všechny věci, které se stanou vaší součástí, což vám nevadí. Ani když jste sebeuvědomělejší a víte, že se stáváte reklamní kampaní na sebe sama, protože takhle to chodí a jinak to jít nemůže – nebo může, ale kompliko-

full moon #29 sloupky

vaněji. A mezi námi, není nic špatného na tom vynést koš, pomilovat se a za tři minuty usnout. Jít se psem, sebrat jeho hovno, pak sebrat hovna svých dětí, pak sebrat hovna své ženy (to když už je hodně stará, stejně jako vy a váš elán) a pak spokojeně zemřít. Jenže sem tam mám pocit, ještě pořád, že se něco musí stát. Připadám si jako v kině, kde pořád běží upoutávky, i když film měl už dávno začít. My všichni chodíme na koncerty a do divadel a za lidma a za pivem a občas se zasmějeme a zapláčeme, ale ve skutečnosti se nic neděje. Mirek Donutil lhal, když tvrdil opak. Vzduchoprázdno ohlušujících rozměrů. Ještěže máme bolest, protože jinak bychom si mysleli, že je vše v pořádku. Nic není v pořádku. Svět se rozpadá, děti se střílejí, lidi nemají co jíst, ledovce tají a zvířata jsou upalována. A v tom všem neštěstí jsme my – s perfektně udělanými nehty, čekající na výhru ve sportce, osudovou lásku, na život. Kdo je poražený, kdo vítěz. V otupělosti a mizérii skvěle vyžehlených ubrusů a kožených sofa se stírají rozdíly mezi vrahy a sebevrahy. Významy se prohazují. Baví mě přemýšlet o sebevrazích jako o vítězích, odmítám křesťanskou a klamnou představu, že sebevrah je slaboch. A to nejdůležitější – nic už není jasné. Obrysy se rozprchly do oblouků, názory se rozmělňují, stejně jako moje kolena nebo krev. Stávám se parazitem a pokrytcem zároveň, přičemž už sám netuším, jestli jsem pacient nebo mor. Mám tolik odvahy a blbosti napsat kýčovité řádky o umírajících dětech a plačící matičce Zemi, přičemž zapomínám podotknout, že je mi to všechno naprosto u zadku. Co je mi do dětí, které neznám? Co je mi do Země? Co je mi vůbec do toho všeho. Jsem korektní, protože je to jednodušší. Už nevím, jestli tím podporuji vlastní



sebedestrukci, nebo jestli je to naopak. Vím jen, že je to kruh, ve kterém se nic neděje. A já jsem přímo uprostřed. Naštěstí začalo jaro. Ptáci se konečně vrátili z dovolený v Hurghadě, květiny jako každý rok aspoň na chvílí lemují spáry mezi betonem a dívkám teče mléko z bradavek. Co víc si přát, že? Dejte mi mraženou pizzu, levnější kafe v Bille a naději, že jednou umřu. Tak. A teď už je to jen a jen perfektní.

deníky tuláka #3 s magorem TEXT THOLLEM PŘEKLAD ONDŘEJ KAMENICKÝ

V roce 2007 pozval ředitel Sasha Stipsits skupinu amerických indiánů Postcommodity, pocházejících z úžasného jihozápadu (v současnosti nazvaného Spojené státy), na rezidenční pobyt do svého kulturního centra ve Slavonicích. Na týdenní rezidenci Sasha uspořádal pro Postcommodity ve spolupráci s Tomášem Heczkem (Radios.cz) jedinečnou kulturní výměnu. Kade L. Twist (čerokézský básník a konceptuální umělec), Steven Yazzie (Laguna/Navajo malíř) a Nathan Young (Delaware/Kiowa/Pawnee filmař a noiseový umělec) se tak náhle v jeden moment ocitli na jednom místě s Magorem. Společně s ním a jeho zbrusu novými texty, o nichž nikdo netušil, že existují, mělo vzniknout album a booklet plný Magorových textů, tehdy poprvé přeložených pro americké publikum. Postcommodity připravili artwork pro první desku Estamos Ensemble zvanou Jimpani Kustakwa Ka Jankwariteecheri (Edgetone Records). Estamos Ensemble jsem pomáhal zařídit podobné rezidenční výměny za hranicemi Mexika mezi

109


improvizátory a skladateli. Přišlo mi tenkrát dobré zdůrazňovat obyčejnou lidskou individualitu našich partnerů, zároveň ale i diskutabilní hranice mezi námi. Postcommodity pak vymysleli artwork pro nadcházející nahrávku Estamos Trio, která vychází příští měsíc na Relative Pitch Records New York. Raven Chacon je noiseový hudebník z Albuquerque v Novém Mexiku a nedávný přírůstek mezi členy Postcommodity. Společně jsme několik let hudebně spolupracovali. Raven mi předal kopii toho úžasného alba od Estamos, když jsme spolu před pár dny hráli v jejich nové galerii Spirit Abuse. Zajímavá spojení a paralelní zkušenosti spolu s uváděním věcí do pohybu pokračují dál. Nic z výše popsaného by se nikdy nestalo, nebýt neustálého propojování příbuzných myšlenek, které pochází z naprosto odlišných míst.

on/offtopic tattoo tečka TEXT KAC

„To muselo bolet. Počkej, až ti bude šedesát, to bude hnus.“ Podobné hlášky poslední dobou slýchám docela často. Ale byl jsem varován: „Musíš se naučit nekomentovat.“ Jenže já mám pořád potřebu to vysvětlovat, bojovat. Jen pomalu mi dochází, že to nejde. Nebo spíš, že je to zbytečné. Asi se to musím naučit. Odmítnout debatu s člověkem, který je předem rozhodnutý nenechat se přesvědčit. „Dřív měli tetování krimoši. Nebo motorkáři – takové to pěkné, modré...“ Usmál jsem se, podíval se do dálky a potáhl si z cigarety. Věděl jsem, že k tomu už neřeknu ani slovo. Poprvé i za cenu urážky člověka, kterého potkávám denně.

110

Měl jsem viditelné tetování, ano, ale takové, které už se dnes skoro přehlíží. Pak mi, letos v lednu, na ruce začalo vznikat něco, co pro mě má význam, něco, co bych už nikdy nevyměnil. Ještě stále se to ale neslučuje s obecnou představou moderního, „přijatelného tetování“. Asi v dubnu byla kérka hotová a dost se oteplilo. Přišlo to, o čem mluvila výrazně potetovaná sestra. Jen v tričku to vypadá, jako bych měl jeden rukáv utržený. Pohledy, otázky. Dneska mi to zase nedalo. Pustil jsem se na obědě do vysvětlování. Pak jsem se zarazil a rychle to ukončil. „To je takový obrázek. Tečka.“ Myslím, že mi to pomalu začíná jít... Pamatuju si ze střední školy dokument o komunismu. Reportér se dost ostře obouval do máničky: „Mladý pane, proč máte dlouhé vlasy? A neusazují se vám v nich roztoči?“ Všichni se tomu smáli. Existuje výraz „no job tattoo“ – rozsáhlejší tetování od předloktí dolů, na krku nebo na obličeji. Třeba se pletu, ale myslím, že za dalších čtyřicet let se takovému výrazu zasmějou puberťáci stejně upřímně, jako my rozhovoru s máničkou, tenkrát v devadesátém devátém. Tečka.

los(t) clásicos 2: maus TEXT AXE

V době, kdy je konečné řešení palestinské otázky na dosah metodami modernějšími, než by tomu bývalo bylo před sedmdesáti lety, a kdy vám místo pochodu smrti do Jordánska nebo Sýrie hrozí jen oznámení o vystěhování z baráku, určeného k demolici, není od věci si připomenout druhou stranu mince – a ledacos třeba pochopit. Jasně, o ho-

locaustu se, narozdíl od poválečného vysídlování Němců, učí na základkách, ale nebude efektivnější si v této uživatelsky co nejméně náročné době ukázat obrázky? Maus nejsou obrázky jen tak ledajaké. Komiks nezískal desítky cen náhodou a pravidelně se umisťuje v top one nejlepších grafických novel všech dob. Kromě nadčasové roviny zapeklitých mezigeneračních vztahů podává překvapivě civilní a upřímné, (smutně) ironické svědectví o válečných zvěrstvech, a to do příslušných detailů – tedy takových, ze kterých se chce člověku zvracet. Brečet. Mlátit hlavou do zdi. Stydět se za malichernost vlastní existence. A za svět, ve kterém doposud žijeme. K pětadvacátému výročí první publikace loni vyšlo první souborné vydání obou dvou dílů knihy v jedné vazbě. V češtině. Klíčové dílo Arta Spiegelmana je, spolu s komiksy Watchmen (1987) a The Dark Knight Returns (1986), považováno za „velkou trojku“ kreslených novel z konce 80. let a zasloužilo se mj. o to, aby začalo být do té doby brakové médium bráno vážně. Ba co víc, Maus vzala na milost i všemocná akademická půda (třeba polský Zagłada Żydów), když jej zařadila mezi seriózní studie holocaustu. Což zároveň nic nemění na tom, že knížku snadno přečtete jedním dechem a klidně několikrát za sebou a zhnusení ani dojetí se nijak neumenší. „Tichý triumf, působivý a jednoduchý,“ napsali kdysi ve Washington Post. Že se z myší v dnešní době staly krysy a z koček líné vymaštěné a vychcané bestie, je neprávem větší urážkou Židů než nácků, ale přimlouvala bych se za to, aby studenti medicíny z Tel Avivu věděli, kdo byl Stalin. A taky Mao Ce-tung, Kim Ir-sen, Castro, Pol Pot, Pinochet, Musso-

full moon #29 sloupky


lini, Franco, Husajn, Kaddáfí, Hodža, Čankajšek, Mugabe. V téhle podivné době, kdy izraelská pravicová strana Židovský domov postaví svou kampaň na otevřeném odmítnutí myšlenky Palestinského státu, což jim po volbách vynese tucet křesel v Knesetu, a Bibi (Netanjahu) dál navzdory mezinárodním zákonům a opatrnému doporučení Spojených států, vlastního spojence a dodavatele zbraní i peněz, vesele podepisuje výstavbu židovských osad na Západním břehu, je znalost historie (informovanost postačí jen v krajním případě) a schopnost pojmenovat a poučit se z minulosti naprosto zásadní. Mezi černou a bílou jsou totiž miliony odstínů myší šedé.

highbury fidelity #22 TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona. Tragédií tištěné žurnalistiky je občasná potřeba psát o věcech v době, kdy je to zcela nevhodné. S jedním takovým textem se setkáváte právě teď. Místo abychom si tu popovídali o uzavřené sezoně Arsenalu a zhodnotili míru její zoufalosti v závislosti na tom, zda se Wengerovi po osmnácti letech podaří obrátit svět naruby a umístit Gunnery pod slepicemi z Rottenhamu, musí autor vinou uzávěrky sepisovat sloupek v momentě, kdy do konce zbývají dvě kola, která teprve rozhodnou o konečném umístění Nejmocnějšího klubu Londýna. Ctěný čtenář se navíc oproti nehodnému pisálkovi vyskytuje v budoucnosti, konkrétně v čase, kdy už je o umístění Arsenalu rozhodnuto. Ctěný čtenář tedy již ví, zda se mohou Gooneři opět radovat ze zisku trofeje jménem Coup de Wenger, jejíž hodnotu v žádném známém

full moon #29 sloupky

prostoru mimo nitra lebečních stěn našeho manažera neuznávají a která spočívá v umístění na čtvrté příčce Premier League zajišťující možnost sehrát kvalifikaci o Ligu mistrů. Jakkoliv se tedy ctěný čtenář vyskytuje v ontologické kategorii potenciality (oproti tíživé aktuální existenci nehodného pisálka), je i v této své pouhé možnosti neskonale moudřejší než autor. Povinností žurnalistů z tištěných médií bývá v takovém případě sepsat text tak, aby si čtenář této své převahy nemohl všimnout. Je třeba ke všem alternativním budoucnostem přistupovat tak, aby s platností již sepsaného textu nevstupovaly ve spor. Jinými slovy, je třeba text ochcat. To však není náš styl. Čtenáře si vážíme natolik hluboce, že mu hodláme dopřát silný názor Goonera bez sebemenšího ohledu na to, zda se realita tomuto názoru přizpůsobí nebo ne. Zopakujme tedy, že se patří Wengera vypráskat z Emirates co možno nejrychleji. Klidně ho na cestu vyprovodit se všemi poctami, třeba mu i postavit sochu za nejlepší sezonu v dějinách našeho slavného klubu, kdy jsme nenalezli žádného přemožitele – ale musí jít pryč, před rokem bylo pozdě. Totiž situace, že se dvě kola před koncem klepeme o to, zda se umístíme na čtvrtém místě (a, což je daleko, daleko důležitější než nějaká šance na Ligu mistrů – zda se umístíme před žebráky ze Shite Hart Lane), by měla být pro zodpovědné osoby naprosto alarmující. Arsenal není nějaký Everton nebo Manchester City, aby se mohlo s jeho pověstí takto hazardovat. Nejsme postrachem ligy, jsme jedním z několika adeptů na umístění od třetího do osmého místa. Hnus.



Dotazník, za jehož vyplnění u nás máte velké díky. Lze vyžádat/poslat také e-mailem: info@fullmoonmagazine.cz Full Moon: a) předplácím b) kupuju pravidelně c) kupuju nepravidelně d) dostávám zadara e) půjčuju f) kradu Full Moon čtu: a) u snídaně b) v tramvaji c) na záchodě d) ve sprše e) v elektronické podobě f) jinde: _________________ g) nečtu, jen prohlížím obrázky h) nečtu, nemám na to čas Nepředplatím, protože: a) na to nemám b) neveřím, že bude vycházet c) už ho předplacený mám d) dostal jsem ho zadara e) kupuju ho rituálně f) zajímá mě jen občas g) nemám adresu h) nezajímá mě Full Moon se mi zdá: a) drahý b) nepřehledný c) moc hipsterský d) moc barevný e) krátký f) nepravidelný g) nesrozumitelný i) celý zlý a: f) přesto ho kupuju g) proto ho nekupuju

111


Ve Full Moonu mi chybí: a) křížovka b) známější jména c) Karel Kočka d) kratší články e) plakát f) pravidelná CD příloha g) jiné: ______________ Na Full Moonu mám rád: a) design b) články c) sloupky d) články, které nejsou o hudbě e) obálku f) reklamy g) přílohy Budoucnost Full Moonu: a) mě nezajímá b) rád podpořím c) chtěl bych podpořit, ale... d) jde určitě do kytek e) je v elektronické podobě f) je v papírové podobě CD přílohy: a) jsou fajn, poslouchám b) nedostanu se k nim c) jsou zbytečné d) nezajímají mě e) chtěl bych s každým číslem Fullmoozine.cz: a) nečtu b) čtu denně c) čtu občas d) nevím, co je Kroužkujte jak libo, komentujte, malujte. Každé reakce si vážíme. A děkujeme!

Full Moon Vršovická 16 101 00 Praha 10 - Vršovice info@fullmoonmagazine.cz

112

Hovoříce o mizerné práci našeho kouče, nelze nezmínit dění v kádru mistra ligy, letos suverénního Manchesteru Urinated. Tento klub po neuvěřitelných sedmadvaceti letech opouští jeden z nejlepších trenérů dějin fotbalu, sir Alex Ferguson. Během této doby získával titul v průměru každé dva roky (celkem 13), dvakrát zvítězil v Lize mistrů, pětkrát v nejstarší fotbalové soutěži planety – anglickém poháru, a celkem nasbíral 38 trofejí. 38 trofejí za 27 let. Náš manažer za posledních osm let nevyhrál nic a vedení je s tím zjevně naprosto spokojené, protože nic nemění. Každý rok se tak můžeme pokochat dalším propadem úrovně hry Arsenalu a rozprodejem největších hvězd kádru. Mimochodem, kdo patřil mezi tahouny v týmu letošního ligového mistra? Tušíte správně: Robin van Persie, kterého jsme před rokem prodali konkurenci „for football reasons“. I když těžko zde hovořit o „konkurenci“. Arsenal už totiž nesoutěží o titul, soutěží jen o Coup de Wenger. Pokud chcete s naším milovaným týmem něco skutečného vyhrát, doporučuji stáhnout si do telefonu aplikaci Arsenal Fantasy Manager. Za dva měsíce si na tomto místě popovídáme o prodeji hráčů, kteří opakovaně prohlásili, že nikdy neopustí Arsenal, do konkurenčních týmů a o nerealizovaných nákupech, které nám naslibovalo vedení a Wenger. Do té doby, Tony Adams vás provázej.

david hasselhoff a zeď TEXT AL BURIAN PŘEKLAD B.

David Hasselhoff, hvězda osmdesátkových seriálů Knight Rider či Baywatch, se v Německu těšil i velmi úspěšné kari-

éře popové hvězdy. Profláklá skutečnost přináší Němcům nemálo posměšků, jako by šlo o vykalkulovaný kanadský žert. Za těch pár desítek let se Němci s podobnou kritikou částečně srovnali, ale ikonizace pozoruhodného zpěváka je zároveň stále souží. Když Hasselhoff oznámil, že 13. března navštíví Berlín, aby se zúčastnil protestního shromáždění u Berlínské zdi, informoval o tom německý tisk s notnou dávkou opovržení a skepse. O nezájmu se nicméně hovořit nedalo. Hasselhoffovu zmínku na twitteru následovala pochopitelná vlna pozornosti v tisku – a pro organizátory shromáždění šlo o výborné promo. Důvodem protestu byl úsek Zdi na Mühlenstrasse, z níž se v devadesátých letech stala venkovní galerie, symbol znovusjednoceného města a jedna z velkých turistických atrakcí. Když však město odhalilo plán kus Zdi zbourat a na jejím místě postavit hotel, narychlo svolaný happening přitáhl několik stovek protestantů, kteří byli připravenit blokovat silnici přijíždějícím buldozerům. Úspěch tohoto počinu byl krátkodobý, a tak aktivisti ze Save the Wall nutně potřebovali mnohem silnější podporu, aby hrozbu demolice nadobro odvrátili. Tady vstupuje do hry muž přezdívaný The Hoff. Na místo jsem dorazil kolem poledne v naději, že stihnu tiskovku, kterou měl Hasselhoff poskytnout. Věděl jsem, že půjde o velkou událost: informovaly o ní snad všechny německé noviny a nebývalý zájem jsem zaznamenal i ze zahraničního tisku. Přišlo mi to strašně bizarní, tím spíš, když jsem si uvědomil, že jde o zprávy lokálního dění nafouknuté leda přítomností již vyčpělého herce. Dvě hodiny před plánovaným začátkem protestu bylo oficiální shromaždiště poseté novináři a Hasselhoffovými die-hard

full moon #29 sloupky


fanoušky, převážně Němkami (pozdně) středního věku, které byste si snadno dokázali představit, jak rozjímají na zápraží zapadlého hotelu někde v bushi se starým fotoalbem a lupou. Ukázalo se i několik hipsterů s jemnocitem pro ironii. Hasselhoff dorazil přesně načas, s nijak velkou pompou a skromným doprovodem. Vypadal dobře – opálený, odpočatý a na rtech kroužil ten úsměv, který znáte z promofotek. Kameramani, fotografové a fanoušci se kolem něj horečně seběhli a okamžitě začlo sarkastické skandování: „Davide! Zachraň Berlín!“ „Zachraň Zeď, Davide!“ Němci skutečně mají k Davidu H. ambivalentní vztah. Jeho seriály tady byly obrovskými trháky a místní hudební trh byl snad jediný na světě, kde něco doopravdy znamenal. Největší zmatek a povyk však bezpochyby vyvolává jeho novoroční koncert u Berlínské zdi v roce 1989. Sotva se otevřely hranice a lidé se jali strhávat bloky Zdi, Hasselhoff jim k tomu z pódia zpíval hit Looking for Freedom, který se stal hymnou celého Pádu. I pro něj byla píseň přelomovou – ve své autobiografii z roku 2007 Don’t Hassle the Hoff dokonce naznačuje, že skladba vzepětí Berlíňanů podnítila. V posledních letech se od Hasselhoffa německá veřejnost distancuje, jako národ post-puberťáků stydících se za svůj náctiletý vzor. Vlnu nevole možná vyvolalo mezinárodní utahování si z jejich (ne)vkusu, nevím. Všichni se tady grimasí a převrací oči, sotva zmíníte jeho jméno. Oficiální návštěva tak vyvolala vlny kontroverze: nejdřív, že chlap, který se postaral o pád Zdi, se vrací, aby její zbytky zachránil, a pak, že právě ta celebrita, o níž nikdo nepřizná, že ji obdivuje, zároveň přitáhne pozornost médií a davy lidí k jakési protestní akci. A tak zatímco na první shromáždění se jich sešlo sotva

full moon #29 sloupky

pár stovek, na akci podpořené Hasselhoffovou přítomností dorazily tisíce. Postrádal jsem tu správnou visačku, a tak mi účast na samotné konferenci byla odepřena. Místo toho jsem korzoval dvorem, kde se šikovali demonstranti. Sledoval jsem, jak se prostranství pomalu zaplňuje řadami Berlíňanů – již zmiňovanými die-hard fanynkami, pankáči, ale i dredatými hipíky, namejkapovanými gotiky a elegantně oděnými úředníky. Každá složka místního kulturního spektra byla zastoupena a byl to vskutku podmanivý pohled. A zase jsem musel přemýšlet: jestliže nás Hoff dokáže takhle houfně svolat, zaslouží si doopravdy tolik obecného opovržení? Když se pan Hasselhoff vynořil z konference, dav jej okamžitě obklíčil. Procházel jím neochvějně, na všechny se usmíval a ignoroval pokřiky, kterými ho demonstranti častovali. Co se politických demonstrací týče, tahle byla jednou z nejbizarnějších, jakých jsem se kdy účastnil: namísto levicových prohlášení a sloganů se vzduchem nesly posměšné výkřiky směrem k Hasselhoffovi. Ten pak nastoupil do žluté dodávky, kam mu podali mikrofon, a z amplionu se ozvalo několik německých frází: „Wie gehts? Alles gut?“ Lidi reagovali nadšeným jásotem. Dodávka se pak rozjela a protestní pochod ji následoval. Z auta se rozezněl velmi krátký proslov, který se rázem proměnil v a cappella verzi Looking for Freedom. Dav hltal každý tón – přesně v tohle celou dobu doufal. Po prvním refrénu, ke kterému se přidali snad všichni, začal hlouček chlápků pokračovat vlastními verši: „Rebuild the wall! Rebuild the wall!“ Looking for Freedom úplně neznám, ale z poslechu jejího a cappella podá-



ní (zpěvák písničku pro jistotu dvakrát zopakoval) mi začalo být jasné, proč je Hoff pro Němce tak nepohodlný. Evokace freedom omílaná v písni odpovídá naivní a poněkud dětinské představě významu toho slova – rozhodně ne svoboda volného trhu nebo libovolná utopická představa, kterou v lidech vyvolává koncepce politické svobody. O čem se zpívá v Looking for Freedom, je svoboda jako abstraktní touha, nutkání, prázdná tabulka, na niž se dá promítnout cokoli. Dává celkem smysl, že text písně rezonoval s duchem roku 1989. A pokud byla následující dvě desetiletí hořkým ochutnáváním reality, která s sebou nesla raketově stoupající nájmy, architektonickou homogenizaci, rostoucí ekonomickou nerovnost mezi východními a západními Berlíňany a postupnou demontáž systému sociálních podpor, stává se vzpomínka na Hasselhoffa tím víc bolestivou. Nejde jen o potupu z toho, že dřív snad měli rádi jistého zpěváka či píseň; problém jde hlouběji. Lidé písni skutečně věřili. Nejde o Hasselhoffovu naivitu, ale o bláhové představy lidí, kteří na sebe naivní text vztáhli. Účast na protestu, ať už její motivací bylo cokoli, byla vskutku mimořádná. Nejen co do počtu hlav, ale i co se sociální disperzity týče. Lidské panorama je to, co z Berlína i po iks letech narůstajících sociálních rozdílů dělá tak živé a jedinečné město. Duch svobody je všudypřítomný, lehce se nad městem vznáší, je skoro na dosah. Hoff nás zase jednou spojil, bohužel hlavně proto, abychom si z něj mohli utahovat, ale co jako? Pointa je taková, že jsme se tu všichni sešli. Organizátorům se akce povedla, dav si ji užil a Hasselhoff evidentně taky. Smál se na kolemjdoucí, vypadal odpočatě a šťastně, jako by celému vtipu rozuměl – a přál mu.

113


guilty pleasure

TEARS FOR FEARS TEXT JAROMÍR MÖWALD

„Já ti vůbec nerozumím,“ pípla malá roztomilá Skotka, která mi byla představena jako Mary. Snažil jsem se jí vysvětlit, že se mi moc líbí, ale byl by zázrak, kdyby z překotného žvatlání rozklíčovala alespoň moje jméno. Jemně pokynula k baru, což jsem si vyložil jako povel přinést další alkohol. Unavené nohy se snažily proplést skrz houštinu zpocených a dobře naladěných lidí, zatímco ruce hledaly po kapsách alespoň šest pencí na dva půllitry. Houstnoucí vzduch, který si namlouvala moje opilá mysl, byl ve skutečnosti rozbitý větrák nad hlavou barmana. „Tohle, dvakrát,“ houkl jsem, když se fronta konečně posunula až ke mně. Snažil jsem se ukázat na cider, ale rukama přitom šermoval tak urputně, až jsem se ke stolu vracel s lahví vína. „Promiň, už budu muset jít.“ V tom rámusu jsem jenom odezíral ze rtů. Chápavě jsem pokýval hlavou, v duchu se za svou reakci třikrát projel holým zadkem po struhadle a po chvilce usilovného vymýšlení důvodu, proč odejít taky, jsem u stolu zůstal sám. „Nalijeme si čistého vína,“ slyším sám sebe, jak mluvím k místnosti plné lidí, kteří s největší pravděpodobností ani neví, že tam jsem. Vrchovatá sklenice ve mně zmizela během chvilky. Po dlouhé době se mozek oprostil od všech domnělých traumat, které ho celoživotně táhnou ke dnu. Jukebox dohrál poslední song a nastalo

114

absolutní ticho. Lidi se šinuli zpátky na svá místa. Věděl jsem, že je to teď, anebo nikdy. Vhodil jsem poslední drobné do otvoru na mince a v duchu se modlil, aby můj hudební vkus vyhrál jackpot. Nad třemi možnostmi jsem dlouho nepřemýšlel. Když mám splín, v žilách mi tepou osmdesátky, byť jsem v nich odžil jen tři roky. Tears for Fears jsou osmdesátkový destilát. Zdánlivě zbrkle, ve skutečnosti ale velmi jistou rukou jsem navolil tři tracky a šoural se zpátky ke stolu. Zkoumavé pohledy přiopilých Skotů značily, že tenhle typ muziky se tady moc nenosí. Začal jsem tancovat. Jen tak. Protože prostě. Patnáct minut pohybu odnikud nikam. Věděl jsem, že nikoho z těch lidí tady už v životě neuvidím a nikdo o tom nebude vyprávět mým kamarádům, pro které je většina mnou milované muziky hodně guilty a jen velmi málo pleasure. It’s my own design It’s my own remorse Help me to decide Help me make the most Of freedom and pleasure Nothing ever lasts forever Najednou mi někdo poklepal na rameno. Krve by se ve mně nedořezal. Veškerá volnost a povznesená nálada utekla zadním vchodem. „Pustím ještě jednu, jo?“ Duševní facepalm. Do baru jsem přece přišel s kamarádkou z Ostravy.

Ale prý to nikomu neřekne.

guilty pleasure: 80s


helps the best Central eastern european aCts perform and build Careers aCross borders. cEETEP is an initiative of Eurosonic noorderslag.

Djaikovski (Mk)

tRès.b (Pl)

With a successful music career spanning over the course of two decades, Macedonian born Kiril Djaikovski (Dzajkovski) is without a doubt one of the most respected and critically acclaimed electronic artists from the Balkan region. Djaikovski is well known for his fusion of Electronica with traditional Macedonian music, Roma brass instrumentation and other Balkan musical influences.

Formed in Denmark, they made a name for themselves in the netherlands and finally moved to Poland. Très.b is an international group consisting of Polish singer Misia Furtak, Danish/English drummer Thomas Pettit and Dutch/american guitarist olivier Heim you can. The band has released 3 albums, played over 300 shows all through Europe and received a Polish Grammy for their debut album.

WWW.DjaiKovsKi.coM

WWW.TREs-B.coM

GRanD Mexican WaRlock (HU)

Grand Mexican Warlock is known as the Hungarian progressive, psychedelic, experimental rock ‘supergroup’. The debut album ‘aeons’ of the dynamic live band surpassed all expectations, receiving critical acclaim from audiences and media. now working on their second album, GMW are preparing for their second European tour this spring playing 16 cities in 8 countries. WWW.GRanDMExicanWaRlocK.Hu

vlasta PoPic (HR)

vlasta Popic is a punk-noise-indie-pop band from varazdin, croatia. in 2012 they released their debut album “Za ocnjake” which entered many best of albums charts in the regional scene in 2012. They describe their music as an explosive vortex of colored noise, melodies and shouts which most distinctly finds its expression live. WWW.vlasTaPoPic.BanDcaMP.coM

MoRe info: 

WWW.eteP.nl

115


14. 06. 2013 Kravín únětice u prahy design by hank www.sandstudios.cz

Scrape Sound a Potrvá uvádě jí

www.killthedandies.com

inzerce FM 1.indd 2

5/14/1

INSECT ARK (USA) & UNKILLED WORKER Po/Mon 1. 9. v 19:30 POTRVÁ Praha

(USA/ Tzadik) w ww.l e s rhino .b andcamp.co m

&

BOSS A SEKRETÁŘKA

(CZ/ MamaMrdaMaso) w ww.m a mam rdam aso .o r g

v 19:30 Srbská 2, Praha 6 www.scr apesound.org www.potrva.cz

K-X-P (FIN) & support Pá/Fri 27. 9. v 19:30 KLUB 007 STRAHOV Praha HOLYDRUG COUPLE (CHI) & support Pá/Fri 1. 11. v 19:30 KLUB 007 STRAHOV Praha a spousta dalších koncertu sledujte

www.scrapesound.org


C

M

VÁGUS.CZ

Y

časopis o jiné hudbě

2 / 2013 69 Kč CM

bulvární lifestyle magazín pro misantropy a sociální nuly

MY

CY

CMY

K

Zrní

Smashing Pumpkins Cave Flying Lotus Květy

Vec

Umberto Eco o Lucianu Beriovi Mark Fell Slávek Kwi Sharif Sehnaoui

Svetozor_Program_2013_10_fresh2 5/6/13 6:42 PM Stránka 1

Heiner Goebbels

Kde jsou meze žánru?

www.hisvoice.cz

nzerce.indd 1

Výjimečné dokumenty každé pondělí v kině Světozor kinosvetozor.cz

30.04.13 8:42

Doku

Vladimir518

Více než jen politika a byznys.




 

       

ka

e -lin on lk

ul

or át

   

NY

CE

vinyl cd packaging www.xvinylx.com

Segment

„The Universe“ (Segment, 2012) V jednoduchosti a momentu překvapení je síla, a možná proto se skupina Segment rozhodla pro řešení balení svého CD, na které u českých kapel jen tak nenarazíte. Jde o plechový box s potiskem. Dokázali jsme zajistit požadované množství boxů - a věřte není to tak jednoduché, protože do ČR se nedováží. Boxy jsou řešeny tak, aby se CD dalo pohodlně vyjmout a opětovně jednoduše vložit zpět. Je to díky vhodně tvarovanému plastovému nosiči média uvnitř boxu. Materiálem použitým pro jeho výrobu je lehčená slitinu kovu, kterou je možné potisknout nebo pomocí laseru opatřit grafikou na jejím vnějším povrchu stříbrné barvy. Kapela zvolila potisk černou barvou a technologií tisku byl ruční sítotisk, kus po kuse. Opět jsme dokázali, že žádný nápad či designový záměr balení CD nás nezastaví v tom, aby jsme plnili náš cíl. V AZCD dáváme hudbě tvář!


100 x 55 nej cesko:Sestava 1

1/18/12

9:48 AM

Stránka 1

...

100 x 55 roza:Sestava 1

1/17/12

1:55 PM

Stránka 1

Kavárna Potrvá www.potrva.cz

Ofélie:

Ono to bude zase ve verších?

Horacius:

Ne, to jen začátek se trochu rýmuje.

...

Srbská 2, Praha 6 po—pá 15—24


Design + Book Shop 100 x 55 groovebar:Sestava 1

1/18/12

9:47 AM

Stránka 1

Betlémské nám. 8 Praha 1 – Staré město Tel.: +420 222 220 689 e-mail: jbk@volny.cz www.galerieubetlemskekaple.cz

MUSICLAND – NC PALLADIUM Praha 1 20 m od vstupu z vestibulu metra B – Nám.republiky slevy 20 – 50% na vybrané zboží


přijďte na há rooseveltova 17, šumperk / www.h-club.eu facebook. com/hclubsumperk

17/06

NAPSZYKŁAT (PL) MRC RIDDIMS (US)

JAZZ TIBET MÍSTO, KDE TO ZNÍ...


místo pro váš biz michal@fullmoonmagazine.cz

Chaloupeckého 1903 / Blok 7, Praha 6, www.klub007strahov.cz, www.facebook.com/ klub007strahov, www.myspace.com/klub007strahov, email: agent@klub007strahov.cz, tel: +420 775 260 072, ICQ: 397-141-542 , Skype: klub007strahov

© Foto: Vojta Florian


BLUR × BJÖBROKYS PMEY BTLOSOHDYOVPALENTINE ×

ULDING O G IE L L E × . IA M NER FRITZ KALKBLRAEXNONS × BASTILLE LON IL D × T A K A × T S Y O O B B R T LEF WK ×HTNU× DIE ORSONS A H A M O T × S D N THE SEOLLUSOON × CAPITAL CITIES × :SBOERLIN – DIE SINFONIE DER GET W VON BOTHMEERS F A R G × S R E G A L VIL LPHIC × SAVAG S GROSSSTADT××CDHEARLI XCX × PARQUET COS UANRDT MANY MORE IS TROPICAL N RAINBOWS × RUEN BROTHER

IRPORT A F O H L E P M E T × ER 2013 .BERLINFESTIVAL.DE 6+7 SEPTEANMD B UPDATES WWW

POOL × BOSNIAARENA UNTIL 02.00 H / SILENT 12.30 – 00.00 H

CKETS INFOFES, TI TIVAL2013 #BERLIN

IVE) JOHN TALABOT (L DJ KOZE PRINCE PANTHA DUMISS KITTIN (LIVE) ELLEN ALLIEN ×E (DJ-SET) BOOKA SHADEN PEARCE

NOIZE S Y O B × ) T E -S J D ( JUSTICE (DJ-SET) × DJ SHADOW ¨YKSOPP RO E PRODIGY) H (T T E -S J D IM MAX BANGER MEGAMIX) BUSY P (ED J-SET) × BREAKBOT (LIVE)NIC, SEBASTIAN (D G FEATURING: DJEDJOTRO

ER BNR @ CLUB XBN T, AUDIONITE : ROUND TABLE TS SC E, B EV × ST S U IP F R ST TALE O SE FEATURING COCOLORES A C W O SH ED IT LO P NE, 00.00 – 06.30 H 13 × HANGAR 2 EX IR KHAN, CLAPRTO 0 2 SH , R E TS B H M IG N TE K P E E S 6+7 ANY MO PARA ONE AND M NOW GET YOUR TICKET

2013 × ARENA 6+7 SEPTEMBER

23.00 – 06.30 H

BERLIN


PARTNER:

GENERÁLNÍ MEDIÁLNÍ PARTNEŘI:

HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNEŘI:

PRODUKTOVÍ PARTNEŘI:

ZA PODPORY:

OFICIÁLNÍ DODAVATELÉ:

ZA MEDIÁLNÍ PODPORY:


C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Full Moon #29  

full moon music magazine no.29 / 2013