Issuu on Google+

HUDEBNÍ ČASOPIS #30 | 99 Kč | 4 EUR

WWW VLADIMIR 518 PRIMAVERA 2013 QUEENS OF THE STONE AGE GOGOL BORDELLO REGINA SPEKTOR PHILIP GLASS


FULL MOON #30 RELEASE PARTY

OWEN PALLETT CAN BUKE & GASE USA PONDĚLÍ 5. SRPNA 2013 MEETFACTORY PRAHA VSTUPENKY ZA 300 KČ V SÍTÍCH TICKETPORTAL A TICKETSTREAM, REZERVACE PŘES SMS TICKET, NA MÍSTĚ 390 KČ. AKCE! ROČNÍ PŘEDPLATNÉ FULL MOONU + LÍSTEK NA KONCERT = 699 KČ.  001 PIŠTE NA CHCI@FULLMOONMAGAZINE.CZ, HESLO FULL OWEN. MEETFACTORY.CZ KYEO.NET


002


004


WAITS/CORBIJN 1977 – 2011 sběratelská edice v textilní kazetě a limitovaném nákladu 6 600 výtisků. Velkoformátová kniha o umění představuje na 200 stran Waitsových portrétů pořízených Corbijnem během čtyř desetiletí, ale také více než 50 stran poprvé publikovaných úvah a fotografií samotného toma Waitse. Úvod pochází z pera režiséra Jima Jarmusche a dlouholetého hudebního kritika Roberta Christgau. waits-corbijn.com 



slovart.cz

005


FILIP TOPOL TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Filipe, nebudeš mi chybět ty, protože jsem tě neznal, a to málo věcí, co mi o tobě vyprávěli jiní, nebylo nijak zvlášť pěkných. Některé nebyly pěkné vůbec. Nebude mi chybět tvoje – pěkná je zoufale nedostatečné slovo – hudba, protože nad tou nikdo víko rakve nezaklapne, tu si můžu hrát do nedohledna a bude to pořád ona, napořád bez tebe, napořád tvoje. Ale Filipe, bude mi pekelně chybět hudba, kterou jsem od tebe ještě neslyšel, kterou jsi ještě neslyšel ty sám, která teprve čekala na chvíli, až ti začne zvonit pod rukama, protože tobě i sebezoufalejší Petrof pod rukama ZVONIL a zpíval, až se holubi na svatopetrském náměstí křižovali a ty, ty vole, jsi je stejně zapálil. Kdykoli teď půjdu kolem Lužického semináře, vzpomenu si nejenom na maminku Topolovou, kterou jsme minuli na schodech do bytu několik pater nad vámi, ale na tebe mladého, stopujícího mlžné malostranské koně až k patě Bruncvíkovy stráže, tebe rozkopávajícího kaštany na zachmuřené Kampě, tebe všude, kudy v táhlých, rozžhavených dnech chodím a poslouchám tytéž zvony od Mikuláše, odkud si vás všechny fotila StB a dneska je tam její muzeum. Kdo postaví muzeum tvému básnictví, kdo chrám tvojí hudbě? Těžko si teď odpustím, že jsem tě nikdy neslyšel u varhan, a těžko odpustím vyšší prozřetelnosti, že zatrhla všechny klavírní koncerty, ve které jsem doufal s každou tvou zmínkou dávných skladatelů. Míval jsi v plánu umřít do sedmadvaceti, pak jsi to přehodnotil na

006

důstojné stárnutí – a takovému by notový papír slušel. Asi bys je už nenadepisoval allegro, na která nedám dopustit, ale tak rád bych od tebe slyšel libovolné andante, largo, klidně zase s Agonem nebo třeba z nahrávky, gouldovsky uklohněné někde ve studiu – svéráz jsi na to byl dost. Byl, k čertu. Vůbec to nechce z klávesnice. Propadlý tón na zuboženém klavíru, ze kterého nedostanu víc, protože nejsem ty. A nechci být. Nechci kouřit drahý cigarety. Nechci se smát. Čemu taky? Umřít v osmačtyřiceti je moc brzo. Mrzí mě, co všechno jsme neslyšeli od Mozarta, a bude mě navždycky mrzet, co všechno neuslyšíme od tebe. Nepodobal ses nikomu, nemluvil cizími hlasy. Nebyl jsi nikým posedlý, jedině sám sebou, básník z podstaty svého bytí. Lidé jako ty nemají na vybranou. Že tě tížilo nejenom zdraví, ale samotný koncept lidského těla, všechno to maso – asi vážně nemohlo být jinak. Tvoje tělo bude v zemi a ty od něj v pokoji, v paměti kazet a desek a koncertů, které generace nade mnou zažila v plné palbě a já si tu palbu mohl jedině představovat, kdykoli ses z nahrávky ptal Tančíte? Nebo co děláte... V jiném tisíciletí jsem se hloupě opil na jednom z tvých koncertů, minuli jsme se na baru a já neřekl vůbec nic, protože tehdy jsem s tebou ještě nemohl mluvit o tolika věcech, které mnou víří, když stoupám Úvozem. Poslouchal bych tvůj tichý, od textů nedělitelný hlas, a měl pocit, že zírám do minulosti, kterou k nám pustila nedovřená barokní branka. Než jsi umřel, vnímal jsem tě jako samozřejmost, jako pozapomenutou součást

už v podstatě rozprodaného inventáře, a nechal tě trouchnivět. Nebránil ses. Když bylo Psím vojákům třicet, odehráli jste výroční koncert v Akropoli, byla to hrůza a lidi stejně tleskali a pochvalovali si nostalgii v prášku, což ve mně přiživilo podezření, že tvou hudbu vlastně nikdy pořádně nedocenili – že budou nadosmrti křičet HOSPODU!!!, i když jim zrovna sneseš z nebe tu nejlíbeznější sonátu. Lidi. Mluví o symbolickém konci nějaké éry, ale k čertu s ní a k čertu se svazováním tvého díla k čemukoli, co minulo. Třicítku mám za sebou, někomu táhne na čtyřicet, někomu už stihlo být padesát... no a co? Je potřeba mluvit o hudbě, protože ta jediná hraje roli, o té jediné se mluví zoufale málo a není slyšet přes mlácení koberce zaprášeného undergroundovými mýty. Mluvit o jejím pokrčení ramen v Chce se mi spát. Jejím propadu v Russian Mystic Pop Op. V. Jejímu rozepnutí křídel v O příměří. Jejím krokům a tanci a horečnatému kličkování mezi Střepy. Dočká se doby, kdy o ní budeme mluvit se stejnou úctou, s jakou mluvíme o Mozartovi? Ale vždyť my dávno nemluvíme ani o něm. Géniové dostanou nálepku a tím jejich vklad považujeme za vyřízený, protože co taky s ním? Do časů úpadku se přece nehodí (přestože jindy by vzniknout nemohl). Nezbývá, než počkat pár století, a pak se uvidí. Je fuk, jestli se po Jáchymovi vleze do čítanek i Filip. Ale v kostelech, v podloubích, ve špinavých dvorech a opuštěných zahradách, v kroužení ptáků nad Strahovským klášterem...

jej nepřestane být nikdy dost.

FANOUŠKOVSKÁ #1: FILIP

© ANDREA PETROVIČOVÁ

#1




007


frontstage

TEXT AXE

Na początku nie było nic, tylko rock... Rubriku Guilty pleasure, poslední text ve Full Moonu, jsem vymyslela, když jsem poslouchala písničku Otevřená zlomenina srdečního svalu. Bylo mi tak trapně a zároveň hezky, že jsem ten pocit chtěla předat a zbavit se tajemství, že v roce 2012 poslouchám Wanastowi vjecy. Namísto toho jsem o rok později a dvacet let po datu spotřeby zažila koncert Vjecý na Colours of Ostrava. Poprvé. Ve třiceti. Pro soudní záznam uvádím, že mě to zas tolik nebavilo a při Tak mi to teda nandey jsem odešla na hodinu aerobiku s The Knife, kafe a večeři. Na více polehčujících okolností jsem ten večer bohužel nenarazila. O kazetu Lži, sex a prachy jsem si Ježíškovi napsala v deseti letech na základě hlubokého citu k Robertu Kodymovi a dostala ji zároveň s kompilačkou Divnoalbum. Skladbu Nahá (Mašinostrojmix) jsem sice ocenila až o pár let později (a ještě víc ji oceňuju dnes, i když ji dávno nemám a nepamatuju si, jak přesně zní, jen si matně vybavím, že tam hrálo banjo), ale i tak šlo v mém předčasně dospívajícím světě o revoluci: bylo to první album ve walkmanovi, kde se dokola netočili Sandra, Dieter Bohlen, Wham! a Scorpions. Láska ke Kodymovi mi vydržela o něco déle než status fanouška. Nikdy jsem Wanastowky neviděla naživo, z desky Andělé mě bavila jen stejnojmenná pís-

008

nička, a i když jsem si to pak vynahradila originálkou 333 stříbrnejch stříkaček, více viz rodinný spolupachatel v rubrice Guilty pleasure, zbytek kariéry, další desky a koncerty, odchod P.B.Ch. a angažmá Varteckého mě milosrdně minul. S výjimkou Otevřené zlomeniny srdečního svalu, která se ovšem dá jen stěží považovat za něco víc než potvrzení pravidla. Dekádu od Lží, sexu a prachů, v době, kdy jsem pracovala v Lidovkách, jeli Vjecy velké šňůrné a z Universalu přišla nabídka rozhovoru. S PR tohoto typu jsem měla vážný osobní problém, takže jsem pozvánku tahala z koše až o pár dní později a jen proto, abych Kodyma, svou dětskou lásku, konečně viděla naživo. Nutno dodat, že větší dojem na mě udělal P.B.Ch. a použitelná část interview byla samozřejmě o ničem, takže jsem ho pak stejně zahodila a s pocitem elegantně splněného pubertálního snu s benefitem osobního setkání (a naprosto zbytečné práce) jsem kapelu znovu usnula spánkem spravedlivých. O dalších deset let později jsem stála u zábran jednoho z pódií Colours of Ostrava a sledovala Wanastowi vjecy jó jó jou! poprvé naživo. Kouzlo bylo dávno pryč (a ani ho nehráli), horko těžko jsem lovila texty Sbírky zvadlejch růží, Nahá i Jsem nevinej, dlouho řešila, jak staronový bubeník Štěpán Smetáček objevil bránu času do vrcholového období glam rocku a to, že zazněly dvě skladby od Lucie, vůbec nepochopila. V podobných případech ob-

vyklou pietní nostalgii nahradilo jen lehké pobavení, pár povedených fórků na lidi kolem a nakonec úleva, že ty kostlivce ve skříni můžu konečně pustit na svobodu. S narůstajícím počtem letokruhů řešíme jiné vjecy: telefonujeme si s Philem Glassem, rozebíráme „předkapelu“ The Knife ze všech filozofických i morálních úhlů, když si nejsme jistí, skandujeme MAYBE! MAYBE! MAYBE!, provozujeme stagediving na Wild Tides, za nejlepší část setu typicky kytarové kapely považujeme sólo na trubku a doma zakládáme kapely, ve kterých vykrádáme Pearl Jam, Modest Mouse a Dillinger Escape Plan najednou. A pak že hudba je jen jedna! Ani Full Moon není jen jeden. Aktuálním číslem obtáčí další, třicátý letokruh. Taky řeší jiné věci než ve svých začátcích a plánuje a přemýšlí a počítá a rozebírá se ze všech filozofických i morálních úhlů a vymyslel tohle: vrátí se k úplňkové periodicitě a většímu formátu, bude levnější a já budu psát sloupek o irských hezounech německého původu v úzkých kalhotách. Je to dobrý nápad, špatný nápad, nebo jaký je to nápad? Vydávat a číst v roce 2013 tištěný hudební časopis je pro spoustu lidí pořád stejně na hlavu, jako chodit na koncerty kapel, jejichž texty si kdysi čmáral do památníku.

A pak jsou naštěstí i takoví, pro něž je to pleasure bez jediné stopy viny.

EDITORIAL




009


010 © JIŘÍ5


#10

TOP 10 ONDŘEJE ANDĚRY

1. Vznik a fungování školy filipínského bojového umění (FMA, www.tacticalcombatclub.cz/fma) Tactical Combat Club pod vedením Radka Mačáka a Jana Dvořáka. FMA je v Čechách poměrně undergroundová a donedávna neznámá záležitost a zmíněná škola je jednou z nejmodernějších, co se týče reálných aplikací vhodných například pro sebeobranu. Rozmanitost používaných bojových nástrojů (exotické nože, meče, krátké tyče, nunchaku, provaz, sarong, ruce a nohy) zajišťují rozhodně také velkou zábavnost tréninků. 2. Koncert Portishead na festivalu Pohoda 2011, nečekal jsem, že by mě něco mohlo koncertně takto rozechvět a rozložit a zase složit, všichni jsme křičeli, brečeli, radovali se – a prošli silnou katarzí. 3. Starší Japonská filmová série Vlk samotář a mládě (Lone Wolf and Cub) od režisérů Kenjiho Misumiho, Buichiho Saita a Yoshiukiho Kurody. Minimalistický a uvěřitelný děj s ostny do fantazie, fantastická kamera, metaforická krutost na druhou, skrytá velká citovost, bojové scé-

TOP10: SIFON/WWW

ny s přesahem. Kurosawu mám rád, ale tohle musím milovat. 4. Nová deska od Trickyho False Idols. Někdo tu je s námi pořád na stejné lodi! I když v jiném moři. 5. Výstava Krištofa Kintery Výsledky analýzy v Městské knihovně. Krištof Kintera (www.kristofkintera.com) je pražský superhrdina, bojující čistě a upřímně. Výsledky jeho analýzy mě nabily na dlouhou dobu. A funkční à la vietnamský supermarket umístěný do vstupu galerie mě rozsekal. Hravé jako dítě, aktuální jako aktuality, živé jako umění a drzé s láskou... 6. Různé skladby z různých alb Prago Union. Jsem rád za takového textaře v Česku. Jsem rád za takový rap s přesahem. Kato je verbální žonglér, ale velmi pečlivě sleduje téma, všechny jeho triky mají vazbu na situaci, se kterou se lze ztotožnit, která je vysledovatelná v našich manévrech realitou. 7. Výstava Lubomíra Typlta Tikající muž v Městské knihovně. Lubomír (www.typlt. com) je textař WWW, tedy můj spolupachatel, ale je zároveň svébytný malíř a pro



tuto výstavu jsem mu mohl jen držet palce – i proto, že předchozí výstava Krištofa Kintery v téže galerii byla tak silná. Typltovy tahy na plátnech jsou stále a stále výživnější, zrovna tak jeho témata. I když je nazýván Temným rytířem malby, sleduji v jeho tvorbě stále více prvků živelné radosti a velkého citu. Přidám si k tomu jeho ulítlé nápady plastik a objektů a mám před sebou dalšího supermana, který si stále umí hrát a se silnou vazbou k okolnímu světu umí i s razancí postavit zlu do cesty obraz. Lubomír je ve skutečnosti Rytířem světla. 8. Mladí hudebníci ze Slovenska Pjoni & Ink Midget. Někdo je tu s námi na stejné lodi, ve stejném moři a občas i na stejném vichru. Jsou autentičtí, jiskřiví, skromní, umí to se zvukem, myslí jim to a mají budoucnost. 9. Nástroje Korg. Bez nich bych byl ještě na stromě. Dotykové pady, dynamické elektronické perkuse, zvukově mocné klávesy – všechno ovladatelné tak, aby člověk tvořil hudbu intuitivně a dobře se bavil. 10. Milesa, zpěvačka WWW a moje žena. Rozhodně patří do top ten Ondřeje Anděry skrze všechny možné jeho role.

011


012 © JIŘÍ5


rozepsaný a rozehraný

ROZHOVOR WWW TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Pořád chtějí slova, pořád neřeší žánry. WWW se od svého návratu na scénu téměř nezastavili, neustále a tvrdohlavě pokračují po svém. Atomová včela bodá ještě hlouběji než první dvě alba; hutná a sevřená deska vyšla v podobě knihy se všemi texty kapely, v nádherně vzdušném grafickém zpracování. Třetí album někdejší lokální pionýry dále vzdaluje „jejich“ žánru, WWW na Včele dobrušují svůj osobitý zvuk do dokonalého tvaru. Atomová včela má ostré žihadlo, vytváří souvislý nátlak násobící poetická zastavení textů. Ústřední dvojice Lubomír Typlt a Ondřej Anděra aka Sifon má v tom, co chce a jak to chce dělat, zcela jasno. Neurobeat byl šokující, o Tanci sekyr jste sami říkali, že je to vaše nejdrsnější poloha. Atomová včela mi ale přijde mnohem útočnější a nebezpečnější, opravdová vzpoura. Vím, že to asi nejde konkrétně popsat, ale byl to účel? LUBOMÍR TYPLT: Nikdy nepracujeme účelově. Já dopředu nevím, o čem mé texty na desce budou, a Ondřej je na tom po-

ROZHOVOR: WWW

dobně. Nemůže si přikázat, že složí hudbu tak, aby byla deska taneční či kulhavá. Pokud by to tak bylo, vyplňovali bychom předem dané klišé. My se naopak snažíme dostat s hudbou někam, kde jsme ještě nebyli. Nejvíce nás baví skladby, z jejichž nového zvuku či nového pojetí textu jsme oba nadšeni. Někdy to mohou být i muka, když se hledá podoba skladby, ale i to je znamením, že se ve způsobu práce láme něco nového a otevírají se další zavřené dveře. Tak tomu bylo například i s Pikolou. Oba nás hodně potrápila, nyní jde o jeden z našich největších hitů. Objevuje se už ve filmu Pouta, náladou ale jednoznačně patří do atmosféry Atomové včely. Počátky alba jsou takhle hluboko? Pouta jsou přeci ze stejného roku jako Tanec sekyr... LT: Pikola vznikla hned po vydání Tance sekyr. Jelikož nás režisér filmu Radim Špaček požádal, abychom pro Pouta složili skladbu k titulkům, museli jsme se do toho pustit pod časovým tlakem – byly na to, myslím, asi dva měsíce. Byli jsme vyčerpaní z vydání desky a hned se šlo nanovo. Ta skladba ale byla něco jako překročení vlastního stínu. Bolela převelice,



013


zároveň otevřela cestu pro celé album, pro Atomovou včelu. SIFON: Pikola nám naznačila, že se můžeme dostat dál, ale s takovou silou, že určitou dobu vše, co jsme po ní udělali, působilo jako slabší kopie Pikoly. Pikola otevřela novou rozměrnou krajinu, kterou bylo potřeba důsledně prozkoumat a pochopit. V jednom rozhovoru k Tanci sekyr říkáte, že jste od Neurobeatu nevysadili, jeli pořád dál. Cituji, „na setrvačný vlně“. Pauza mezi oběma alby je zřejmá, Včela zní o poznání jinak a rozhodně nejde o setrvačnost. Jestli to po Pikole bylo složité, kde se vzal nový popud? LT: Pauza nám určitě prospěla. Ono se špatně vaří jen z vody. Hlavní část desky vznikla v první půlce roku 2013. To jsme najednou nabrali směr, aniž bychom sami museli usilovně foukat do plachet. Vítr tu byl, ale nebyl vynucený. Měli jsme radost z každé nové skladby a to je na desce myslím hodně poznat. Netrpí nedostatkem energie. SIFON: Já jsem učinil i určité osobní změny v přístupu k životu vůbec, vytvořil jsem si nový vnitřní prostor pro inspiraci, pro schopnost mít z tvorby znovu čirou radost. Zároveň jsem nakumuloval energii, abych mohl zase rozdávat – radost, ale i žihadla. Atomová včela má přímočarý, hitový charakter. Což dojem nátlaku ještě zvyšuje. WWW asi nesměřují do mainstreamu, ale snad poprvé mám pocit, že by si s vámi publikum mohlo zpívat refrény... SIFON: S mainstreamem se míjíme. Osobně ho považuji za zjednodušující a otupující. Refrény, kterých jsme se ve skladbách dříve nedrželi, vznikly na Atomové včele z naší chuti si určitou pasáž skladby užít znovu. LT: Když jsme si s Ondřejem poslechli všechny skladby Atomové včely poprvé

014

za sebou, měli jsme též pocit, že se to na desce potenciálními hity jen hemží. Není tam žádný citelný propad. Najednou to začalo tvořit celek, v němž jedna skladba podporuje druhou a čas poslechu šestnácti skladeb desky plyne vpřed – jako roj rozzuřených včel. Naše publikum zpívalo refrény a celé texty už při Neurobeatu a Tanci sekyr, jak se položí do Atomové včely, se ukáže za nějaký čas, až si na nové skladby zvyknou. Milesa na Atomové včele dostává mnohem větší prostor. Ve WWW byla vždycky cítit ženská ruka, rovnováha je důležitou součástí dojmu z kapely. Nakolik je to důležité pro vás, pokud to tedy vůbec řešíte? LT: Máš úplnou pravdu, že křoví u nás nikdo nedělá... SIFON: Rozložení sil je potřeba, taktéž emoce určitého textu vyzní jinak hlasem mužským, jinak ženským. Mnohé příběhy textů nejsou naše vlastní, spíše vytváříme určité role, hudba se pak stává filmem a já rád ve filmech sleduji obě polohy, mužskou a ženskou ve vzájemném dialogu. Momentálně s námi začal hrát na bicí Pavel Fajt, je to silný pocit, když nás ten náklad táhne víc a zároveň si rozumíme i v osobní rovině. Zajímavé spojení, jak k němu došlo? Pavel Fajt byl vždycky intuitivní hráč, určitě vás musí inspirovat a třeba i ovlivňovat. Můžeme se těšit na novinky v této sestavě? SIFON: S Fajtem jsme se setkali poprvé v představení Máj v režii Davida Prachaře, do nějž jsme oba přispěli hudbou. Po představení jsme vedli muzikantský rozhovor a Pavlovi došlo, že jsem vlastně WWW, že se na nás byl kdysi v Brně na Flédě kontrolně podívat a bavila ho naše poetika. Pavel se pak náhle objevil ještě asi na dvou brněnských koncertech a položil zásadní dotaz – proč vlastně nemá-

me bicí? Slovo dalo slovo dalo bicí, měli jsme s WWW těsně před křtem Atomové včely a pustili se bezhlavě do zkoušení. Pavel se zjevil jako z pohádky a přidal se k našemu tažení, což vzhledem k tomu, že jsme s Lubomírem na Dunaji vyrůstali, pohádkové je. S Pavlem přišla inspirace skrz nečekané groovy, které mně samotnému posouvají představy o tom, jak WWW v budoucnosti a koncertně mohou pracovat. Přišla s ním dobrá nálada, nové přátelství a velká podpora intuitivnímu skládání, které je nám blízké. Nečekané spojení rozhodně neleží ladem, novinky se líhnou... Vydání s knihou, která mapuje texty třech posledních alb, vypadá definitivně. Jako byste se chystali uzavřít kapitolu nebo etapu kapely a pokračovat s čistým stolem. LT: Čistý stůl je vždy dobrý začátek něčeho nového. Probrali jsme texty, i ty historické z počátků WWW, a sami rozhodli, které patří nenávratně minulosti. To nás od ní definitivně osvobodilo. Ondřej ve svém archivu našel i texty, které jsme společně napsali, když nám bylo dvacet. Ty, které prošly sítem, jsme zařadili v knize do oddílu bonusy. Ostatní jsou z vydaných alb – tam jsme k žádné selekci ani přistupovat nemuseli. SIFON: Vnímám to jako uzavření cyklu, stůl je teď čistší, než byl kdy před tím. Zároveň máme tolik materiálu, že se můžeme věnovat koncertnímu provedení a práci na vizuální stránce. Splnili jsme náročný úkol a z toho plynoucí energie nás vzpružila k další tvorbě, další cestě do neznáma. Důležitost vizuální stránky je cítit i z textů, často se slovy pracujete podobně „vizuálním“ způsobem. Odkazuje k tomu i fakt, že ve vašich textech zjevně neexistuje improvizace, naopak jsou dotažené do posledního detailu...

ROZHOVOR: WWW


Improvizace a intuice jsou v textech naopak přítomny všude. Já mám rytmus čistě intuitivní. Neumím psát v ustálených formách verše, protože je ani teoreticky neznám. Hlavním motorem textů je obsah. Je kostrou, na kterou se nabalují slova a obrazy. Psát o ničem je nesporně velké umění, ale to není naší preferencí. Mistrů toho druhu je i beztak víc než dost. SIFON: Pro mě je velmi důležité skrze texty „vidět“. Možná je to dáno tím, že jsem studoval a dělal film, což určitě ovlivňuje například strukturu hudby nebo vnitřní obrazovost textů. Na koncertech nemusí být rozumět z textu všemu, ale pokud každá věta nese silný obraz, posluchač si s ním vystačí na celou skladbu. Mám taky pocit, že text, který obsahuje obraz, je vtahující, je možné jím projít jako prostředím, být uvnitř a sám si domýšlet, co je za horizontem. LT:

Atomovou včelu otextoval kompletně Lubomír. Jde o další obvyklý úkrok od schématu hiphopového MC, který formuje do rýmů svoje poznatky nebo světonázor. Na intenzitě Ondřejova projevu to ale vůbec není poznat. Je to tím, že si za těmi texty Ondřeji tolik stojíš? A dokázal bys Lubomíre psát texty, které by měl reprodukovat někdo jiný než Sifon? Nakolik je tohle provázané? LT: Provázané je to z mého pohledu naprosto. Nebýt WWW, nikdy bych nic nenapsal. Vlastně mě to nikdy ani nelákalo. K psaní jsme se s Ondřejem dostali společně. Každé slovo, každý rým a obraz jsme museli na začátku oba odsouhlasit. Proto nám nyní nedělá nejmenší problém, že já jsem textař a Ondřej přijal ty texty za své, o čemž na koncertech vážně nikdo nepochybuje. Já jsem jen občas v zákulisí nucen Ondřejovi třeba při nahrávání předvést, jakou emoci bych do nějaké pasáže vložil, ale před publikum bych s tím nevylezl. Sám mám husí kůži z toho, jak se v roli zpěváka necítím. Ondřej píše

ROZHOVOR: WWW

své vlastní texty sobě přímo na tělo. Jsou naprosto rytmické. Určitě v tom bude pokračovat a na další desce se na takové skladby můžeme jen těšit. Místo textaře WWW jsem si neuzurpoval. Na Atomové včele to tak vyšlo, jelikož Ondřejův text Půlvlk skončil na albu Ink Midgeta. Nebýt toho, určitě je na Včele. SIFON: Práce na hudbě Atomové včely byla tak intenzivní, že jsem si na ni musel udělat v hlavě i v těle místo, na texty nezbyla ani komora. Se vším, co se tvoří, je potřeba být v neustálém kontaktu, jinak člověk vypadne ze cviku. Na Atomové včele byl Lubomír rozepsaný a já rozehraný. A jako předobraz jste si vybrali fotografii Ivana Pinkavy. Cover Atomové včely je oproti minulým vizuálům čistý, bezprostřední a civilní. Ladí k přímočarosti a razanci desky. Proč vlastně Ivan Pinkava? LT: Ivan mi jednou říkal, že má WWW rád. To mi dodalo odvahu, abych ho požádal, zda by nám na desku Atomová včela neposkytl nějaké ze svých fotek. Ukázalo se, že to byl dobrý nápad. František, který Ivanovi dělal model a nám propůjčil svou tvář na přebal alba, má ve výrazu vše, co jsme na desce zachytili zvukem a slovem. Netřeba více konkretizovat. Nedá mi to: v sestavě jeden z uznávaných výtvarníků a obaly všech tří alb dělal vlastně někdo jiný, proč? Co je v domě, není pro mě? LT: Není to tak docela pravda... Neurobeat má na obalu Pinocchia, který se dostal do klipu Míč, z mých obrazů. Každopádně mi přijde, že fotka na obalu desky je daleko více otevřená než malba, proto mi nepřipadá vhodné, abych ji tlačil tam, kde jí to nesluší. Možná se pletu. V rozhovoru, myslím pro Revolver Revue, si berete na paškál český „laskavý humor“ a trochu nešťastný sklon české



povahy všechno rádoby ironicky zlehčovat. V tvorbě WWW je humor cítit spíše absurdní nebo dada, podobně s ním vždycky pracovali třeba Einstürzende Neubauten. Je ale jasné, že kapelu, hudbu a prezentaci berete velmi vážně. Moc podobně uvažujících kapel neznám... LT: Lehkost, se kterou se většina kapel zařazuje do středního proudu, protože chtějí také jednou mít klip na TV Nova, mě vysloveně odpuzuje. Já současnou českou hudbu moc neposlouchám. Nenabíjí mě. To, že většina hudebních rádií hraje ty stejné odrhovačky, je fakt a není to jen výsada českého rybníčku. Trochu s nostalgií musím vzpomenout na devadesátá léta, kdy v televizi ještě měli trochu páteř a já jsem tak poprvé viděl klip ke skladbě Liar od Henryho Rollinse před jeho pražským koncertem v hlavním televizním čase. To by se dnes asi nestalo. Tolik hrůzy by divák před obědem ani po něm nemohl strávit. Je dobře, že na to v televizi dbají. Cenzura musí být! Hodně lidí už mi řeklo, že se vás (a speciálně Ondřeje) možná i pro tu vážnost docela bojí. Napadlo vás, že můžete vzbuzovat podobné emoce? SIFON: Já nevím, že by se mě někdo bál. Setkávám se často s přesvědčením různých lidí, že beru (nebo bereme) drogy, že jinak se něco takového vymyslet nedá... Zvláštní, jak je pro někoho nepředstavitelná práce s vlastní tvůrčí fantazií, že není potřeba žádného dopingu. Nebo si mám myslet, že Tolkien se koupal v LSD? Jinak ano, humor nepoužíváme ke zlehčování, ale k vytvoření či umocnění například absurdního obrazu nebo čistě k vlastnímu pobavení. Osobně práci na WWW beru naprosto vážně. La Petite Sonja z Kill the Dandies! mi kdysi vyprávěla, jak si všichni v době The Nihilists říkali „kdo ví, v čem frčí“ – a ona ve skutečnosti celé tohle období

015


016 © ŠIMON LEVITNER


abstinovala. Stačily jen zelené brýle a neobvyklá hudba. Vlastně to navazuje na to, jak říkáš, že vytváříte určité role, které pak na podiu interpretujete. Sonja to má podobně. Proč myslíš, že je to tak divně přijímané? LT/SIFON: U našich posluchačů nebo posluchačů The Nihilists to divně přijímané není. U ostatních to způsobuje tlak unifikovanosti středního proudu, vše vybočující je vnímáno téměř jako deviace. Už na Neurobeatu bylo jasné, že s klasickým hip hopem nemají WWW nic společného, postupem let se to jenom potvrzovalo a zdá se, že na Atomové včele odloučení kulminuje. Ostatně srovnání s dalšími pionýry PSH po těch letech vypadá jasně, ať vezmeme kterýkoli aspekt tvorby – hudbu, texty, image, design alb nebo koncertů... S čím se v hip hopu, kromě platformy, ztotožňujete? LT: Problém není v hip hopu, problém je v jeho posluchačích u nás. Hip hop je otevřená platforma. Jedno z alb Milese Davise je hip hopem silně ovlivněno. Ale ruku na srdce, kdyby Davis vystoupil dnes na Hip Hop Kempu, vypískali by ho, to mi věřte. Z této hudby se stalo klišé a její posluchači toto klišé chtějí mít stále stejné. Knedlík omáčka, knedlík omáčka. Běda, když jim někdo naloží něco jiného. Mainstream je neúprosný. Před dvaceti lety byli Manželé, WWW a PSH v Čechách první, kdo hip hop hráli, ale to byla doba, kdy kapela sklízela rozhořčení, že zapomněla doma kytary a bicí. Máme své posluchače a ty nezajímá, „co je to za styl, co ti WWW hrají“. Naše publikum je skupinou individualit. Toho jsem si dobře všímal v Roxy při křtu Atomové včely. Každá hlava pracovala jen sama za sebe. SIFON: Já se ztotožňuji s tím, že hip hop způsobil zážeh, který mě vrhl do hudby. Prošel jsem si i ortodoxním obdobím,

ROZHOVOR: WWW

z nějž jsem se ale probral a zjistil, že svět hudby je daleko širší a následně nekonečný. Hip hop ve své čisté podobě mě stále inspiruje. Hip hop plesnivějící v mainstreamové konzervě mě odpuzuje. Vykročit ven z kruhu, který dává pocit sounáležitosti a kde zároveň ta sounáležitost vyřadí vlastní mozek, není lehké. Když se to ale povede a dojde k definování vlastního směru, člověk se cítí rozhodně posílen. Je to i určité osamocení, ale iniciuje vlastní aktivitu a důsledné přemýšlení o svých krocích. Je v tom i velká míra osobní svobody. Myslím, že hip hop se dá vnímat třeba jako současný městský folk, jako sběratel nového slovníku, pocitů a emocí současné generace. Právě u WWW vidím extrémně silnou snahu o zachycení dnešní reality. Cítíte se jako trubadúři atomového věku? LT: My děláme hudbu jen sami za sebe. Pokud se naše vlastní výpověď setkává s širším pochopením a ztotožňuje se s ní více lidí, je to skvělé. Ale abychom se prohlašovali za věrozvěsty a snažili se někoho přesvědčit, že vidíme za roh? K tomu máme hodně daleko. SIFON: Je pravda, že mimo časoprostor nestojíme, příběhy současného světa mě živě zajímají ve své kráse i hrůze. Sám v sobě se s tím snažím vyrovnat, v tom zdánlivě hrubém hledat to jemné, v ploše nacházet třetí rozměr. Zároveň rádi pracujeme s tajemstvím, což se vzdaluje snaze o vytváření nějakých současných návodů. Do naší hudby proniká atmosféra současného světa, ale spíše nám jde o úhly pohledu na něj. Úhly, jakými jsme se sami ještě nedívali. Takže to není o realitě, ale o tajemství? Cestě někam, kde jste ještě nebyli? LT/SIFON: V hudbě vytváříme vlastní fiktivní realitu – tak, aby i nás samotné dokázala překvapovat.



Říkáte, že Neurobeat byl nový začátek, bod nula. První podoba WWW ale na scénu přišla zkraje devadesátých let. Nepřišlo vám někdy líto, že jste s debutem čekali tak dlouho? Uvědomujete si vůbec ty dvě dekády, které máte za sebou? LT: Díky tomu, že jsme v devadesátých letech vstoupili do prostředí, kdy se již většina gramofirem zcela zaměřila na komerci a my se na jejich lep nechtěli chytit, jsme s první deskou museli počkat. Album bylo hotové již v roce 2000 před rozpadem kapely, ale skončilo konfiskováno někde v útrobách jednoho z gramofonových molochů. Zpětně viděno je to velká škoda. Skladby Prší, Karamel či Za obrazovkou, které z té doby pocházejí, se dají beze všeho poslouchat i dnes. Neurobeat byl nekompromisní i proto, že jsme se nikomu zpovídat nechtěli a nezměnili bychom na něm ani notičku. Díky Bigg Bossu album vyšlo takové, jak ho dnes známe. Nikdo jiný, kdo by nám chtěl Neurobeat vydat, se nenašel. Bohudík! SIFON: Ty dvě dekády dnes beru jako trénink na to, co přišlo s Neurobeatem – a také jako úžasně a aktivně prožité období. Skrze ně si uvědomuji, kolik času stojí práce na vlastním rukopisu. Devadesátá léta se pro nás nesla ve jménu kulturního boomu. Všechno šlo, všichni přetékali nadšením, jsem rád za tu zkušenost a zároveň jsem rád, že jsem nezkameněl. V minulém čísle jsem zpovídal Kittchena a nakousli jsme soundtrack ke knize Mondschein, že by bylo fajn, kdybyste se na něm spojili. S Full Moonem to rádi vydáme, co vy na to? Sifon na křtu knihy dokonce hrál, pojďme do toho! LT: Ondřej Štindl a Pepa Bolf s námi již hovořili o tom, že pokud by se dělala filmová podoba knihy, rádi by v ní WWW slyšeli. To by nás hodně bavilo. SIFON: Kniha mě bavila.

Rád se zúčastním.

017


radioaktivní med RECENZE WWW ATOMOVÁ VČELA (BIGG BOSS, 2013) TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Lexikon je nejlepší tuzemská porevoluční skladba. Kdo souhlasí, ať zataví rybu v letu! Z debutu Neurobeat mi naneštěstí čněla jako laťka, na kterou zbytek desky nedoskočil. A mělo to předznamenat celý můj dosavadní vztah k WWW: tuze rád bych je vysadil na piedestal, ale vždycky se mi vysmeknou z rukou. Přesně tohle se mi stalo s Tancem sekyr a přesně toho jsem se obával i v případě novinky Atomová včela. Jestli jsem se dočkal? Včela přilétá Autem, rozčilená a těkající, drtí v cukru kosti a nenechá člověka pochybovat, že WWW našli svou poetiku a nepustí ji z hrsti, naopak – hrst tisknou v pěst, až kosti praskají. Ale cukr? Ten se samozřejmě neuzdraví a stejně tak se já nezbavím pocitu, že WWW v pěstech skřípe. Na první dobu odzbrojí intrem skladby Sněhurka („jdemevedlesebetysebojíšmě“), na druhou nechá Sifon svými ústy blábolit Typlta o trpaslících, policejní stanici a vyslýchání Polednice. Jestli je to fór, uniká mi jak jeho podstata, tak jeho vsunutí do skladby, která polovinu času neví, čí je. A to je rakovina, která se tvorbou WWW rozlézá tím víc, čím soustředěněji jejich hudbu posloucháte. Sifonovy beaty jsou nezpochybnitelné a naživo nekoukají nalevo napravo, protože mají plné rytmy práce vás zbourat, ale jak jim vytáhnete špunt, vyteče tudy polovina desky. Atomová včela není hlučné nic, ale často jejímu bzučení schází podstata, schází jí rafinovanější cíl, než je zhudebnění textů od kamaráda, který má nadání skládat

018

za sebe slova do nečekaných souvislostí – a i ta nečekanost už v Typltově případě přestává platit. Když máte k ruce suverénního interpreta, jakým Sifon bezesporu je, můžete si ve verších dovolit leccos, ale Typlt na to pravidelně hřeší a nenajde se nikdo, kdo by mu naordinoval pokání. Vznikají tak písničky opájející se svébytným jazykem, ale tím jejich poslání končí. Kontrast s tím opravdu dobrým materiálem je nepřeslechnutelný: když Typltova poezie stojí na důkladněji prokrvených nohách, střílí Sifonovi ze rtů jako to nejsugestivnější, co můžete v češtině slyšet. A jaké teda měla vlasy Černé? Blond? Či kostkované? A co ústa, jaká měla ústa? A co oči? Měla vůbec oči? Jako Typlt postrádá protiváhu, je i Sifon osamělým autorem, kterému hlava s tělem přetékají fantastickými nápady, ale chybí někdo, kdo by se mu vyrovnal a jeho roztěkanost v potřebných momentech usměrnil – Milesa to není. WWW v podstatě lepí tvorbu dvou solitérů, kteří si spolu jistě výborně rozumí, ale mám pochyby o tom, jestli doopravdy rozumí tvorbě toho druhého. Skutečnost, že jim nerozumím já, je samozřejmě jedna z možných, ale stavím proti ní momenty, kdy v Atomové včele nacházím přesně to, co desce o minutu později schází. Projdeš pohořím Ty projdeš Já prohořím Jistota schizofrenie na straně tvůrce nebo posluchače nenaplňuje klidem, ale napl-

nit svého posluchače klidem je jistě to poslední, o co by WWW šlo. Pokud od nich chcete nervní soundtrack k třicátnickému stárnutí, dostanete ho měrou vrchovatou. Pokud od nich chcete elektroniku, která s vámi bude švihat přesně tak, jako švihá na podiu se Sifonem, máte ji mít. Nejzajímavější jsou ale v momentech, kdy jim zavedená praxe uteče do silného refrénu. Typltovo slovotepectví svádí ke sloganům a Sifon jako by se učil je vlastně raději zpívat, než klasicky sekat do rytmu. Fantasticky se to daří v Procházce, kde je vstup do sladkobolného refrénu krokem mimo dosavadní pózu – a zabírá na plné čáře. Póza je ošklivé slovo a tady po něm chmatám z neutrálních pozic: snad proto, že Sifonovi nevěřím, že ze sebe v Typltových textech sype sebe, ztrácejí pro mě WWW autenticitu. Je to paradoxní, když u nás přece NIKDO nezní jako oni, a možná jsem jen obsedantně fixovaný na abstrakci Lexikonu. Jenomže právě taková abstrakce zabírá i na Atomové včele. Když se Sifon utrhne ze řetězu, půjčená slova za ním vlají a podrážejí nohy. Tohle jsou body, mezi kterými bych nechal WWW oscilovat, těkat mezi abstrakcí a silnými obraty a zbylé polovičatosti poručit andělské UŽ NE! Což v praxi znamená odhodlat se podstatně víc stříhat. Trhal bych stránky zápisníku, mazal presety v sekvencerech. Byl přesně tak nekompromisní, jako se WWW odjakživa tváří. Protože jim nikdo nevidí pod ruce, můžou si to šolíchat po svém. Dobrá zpráva?

Potkali se na cestě z opačných směrů, což mimo jiné znamená, že si v cestě teď stojí.

RECENZE: WWW




019


RECENZE VLADIMIR 518 IDIOT (BIGG BOSS, 2013) TEXT JAKUB ŠÍMA

Oficiálně oslavil tuzemský hip hop dvacet let své existence již před pěti lety; přes nemožnost jednoznačných soudů a rozmazanost vzpomínek ale považuji toto jubileum za aktuální až teď. V roce 1993 se objevily první rapové pokusy, které nebyly jen levobočkem jinak založených uskupení a zároveň měly dostatečně zdravé jádro, aby přečkaly první vlnu popularity. Řeč je o demech PSH, ještě bez Vladimira 518, a WWW, jejichž videoklip Noční můra se za pomoci Jiřího Korna dostal do České televize. Vladimir seděl ve školní lavici a psal svoje první rýmy. Hledání vlastní cesty, neochota podřídit se autoritám a životní experimenty včetně dvou let ve squatu zadělaly na budoucí idiotství. Idiotství, které poskytlo hmatatelné důkazy o možnosti dělat věci po svém. Z rapových pionýrů jsou PSH čelní představitelé scény, kterou i středněproudá média musí brát vážně. Labelu Bigg Boss kvapem narůstá počet hudebních i knižních realeasů postihujících různorodá témata a svou činností přenastavuje tuzemské standardy kvality. Slogan Every man is the son of his works není v této souvislosti frází. Schizofrenie není nemoc, ale předpoklad tvůrčí práce. Nejzřetelnější spojnice dvou Vladimirových alb. Už v titulu desky Gorila vs Architekt je zachycena vzájemnost animální energie a usměrňující racionality. Idiot je rozkročený mezi rapovou sebestředností a vážnými tématy, nutností brát se vážně a ochotou shodit

020

se, kritizovat společnost a nevyjímat se z ní. Jedna linie, různé startovní pozice. Gorila vs Architekt v mnohém zapůsobila na nezaujaté lokální posluchače jako kníže Myškin na ruskou společnost. Do té doby spíše znevažovaný či opomíjený tuzemský rap získal uznání spojené s všeobecnou legitimitou. Gorila zasela, Idiot sklízí. Album otevírá úderná Wichova produkce v motivační Můj pes má hlad. Každý si v sobě nosíme svého psa. Někdo mu dá nažrat víc, někdo ho nechává hladovět. Správně živený pes se nenasytí nikdy, stejně jako ho nemůžete umlčet. Nevydrží v kleci a často utíká. Sisyfovská práce. Ale i ta může být vítězstvím. Nebýt věčně vzdorující drzosti, vnitřní pes by skončil i s boudou jako mentální karbanátek. Současná drzost pamatuje na svoje předchůdce – proto minimalistická hostovačka Michaela Kocába. Kocáb na Idiotovi ale není Lešek Semelka na Gorile: humor a drobnou recesi nahradila pocta, což platí i o Kilovým bohu Jiřím Kornovi. Jen by si oba zasloužili trochu víc prostoru. Existují události, o kterých stačí mluvit, aby se vám ulehčilo. Oproti tomu černé střepy vrostlé do srdce nevytrhne ani tisící zpytování svědomí. A nejen to. Staří přátelé, rozmanité osudy a hlavně Planeta Praha. Refrény Martina Svátka na první poslech působí podbízivě, ale o to více zalézají pod kůži. Trochu jako kýč. Milujete jej a zvracíte zároveň. A nakonec mu složíte poklonu. To platí i o rapu. Moc dobře víte, jak hloupě občas zní, ale o to víc energie v něm nacházíte. Primitivní energie psa, který nevydrží v kleci. Nezá-

© BIGGBOSS

další krok k sobě měrná, a proto autentická oslava kýče přichází v Ektorově sloce na Tak to mám rád. Tak to má rád i Ektor, ale už by mohl přijít s něčím novým. Překvapivě blízko u sebe mohou stát Stroj a v Čechách je všechno fajn. Stačí nepozornost, nedostatek reflexe a jste stroj zajatý ve stereotypech. Stereotypech vycházejících vstříc konvenci, snadným řešením a podprahově přitažlivým reklamním sloganům. Stroj jde ještě dál. Společnost a systém drží pevnou ruku nad činy jednotlivce, ale prapůvodní stroj je nakonec vždy zakotven v tom, co nás údajně od stroje odlišuje, v naší organičnosti, časované přesným rytmem Ink Midgetova beatu. Možná nejlepší zářez na albu. Bondyho povídku Šaman vytěžuje track Město je prales. Zřejmé paralely. Pod tím Sifon, který nenechá jedinou liánu klidnou. Celkovému vyznění schází pádnější přirovnání. Paralely nepřekvapují a dojmu schází údernost. To platí i o několika dalších skladbách, které obsahují skvělá místa, ale celku už síla schází. Sloky jsou rozpracované mozaiky, v jejichž střípcích se těžko hledá zamýšlený obraz. Vladimir učinil další krok na cestě sám k sobě, na cestě mapování života optikou své práce. Vypustil to nejlepší, čeho byl v současnosti rapově schopen a udělal dobře. Už jen proto, že i díky této desce si už asi nikdo nevzpomene na vypálený pražský štýlo. Čas nečeká.

A Idiota, stejně jako Gorilu vs Architekta, s chutí uslyšíte i léta po jejich vzniku.

RECENZE: VLADIMIR 518




021


SERIALABEL BIGG BOSS ROZHOVOR VLADIMIR 518 TEXT MXM/PETRA NAGY

„Žiju v malym městě, tam mám malej dům/ kolem velkou zahradu a vevnitř černej stůl / pod stolem kýbl na to když se porazí vůl/ srdce mu pukne když do něj zarazim kůl/ hledám jádro věcí vyvrhnu zvěř/ vnitřnosti do kýble všude chčije krev/ chroptim jak podřízlý prase místnost řve/ vezmu kýbl jdu ven otevřu klec.“ Vladimír Brož aka Vladimir 518, notorický pracant na obou stranách světla. Popkulturní robot, big boss, gorila i architekt, který nemá až takový problém se světem a společností, ale hledá svoji proměnlivou pozici, introspekce extrovertními prostředky, paradoxní zájmy i paradoxní prostředky uprostřed tak ustáleného kreativního prostoru, jakým je hip hop. Coby šéf Bigg Boss se věnuje grafice a vizuálům, s fanziny na různé způsoby začínal ještě jako teenager, dneska vydává knihy, hudební média, točí klipy, utváří fungující platformu, která záhy překročila zájmy tradičních hiphopových fans. „Pak věci dávaj smysl/ mý dny jsou žně.“ Bigg Boss a Vladimir 518 – můžeš dešifrovat? „Boss“ je výraz macho hiphopového přístupu a „bigg“ zase sebeironie daná dvěma „g“? Nebo je to jinak? Je to jinak. Dvě g jsou určitá vada na kráse, určitá mutace, která nás odlišuje od zbytku všech ostatních Big Boss věcí na celý planetě. Je to taky otázka rytmizace a mojí tak

022

oblíbený symetrie. A Bigg Boss obsahově proto, že původní idea labelu byla a stále je v propojení tvůrců. Ve vytvoření společný větší energie, která může věci měnit a ovlivňovat. Představuju si velkou postavu z japonskýho anime, složenou z mnoha menších těl. Nebo pražskýho Golema. United Artists. Víc hlav víc ví. A tak dál. Indie labely bývají záležitostí jednoho aktivního jedince nebo celé party, která si utváří komunitní scénu, taky se objevují spolky na půdorysu „družstev“, z kolika lidí se skládá Bigg Boss? Je to velká, volně se přelévající rodina a momentální složení vždy vymezujou momentální projekty. Základ jsou kapely a interpreti, ale jsou mezi námi i grafický designéři, režiséři a kameramani nebo produkční. Všichni, kteří se pravidelně podílejí na vzniku našich releasů, jsou Bigg Boss. Je to o propojení, což je nejdůležitější. Ale když to okleštíme od všeho romantismu, zůstanu jen já a Aleš Víšek. My dva to držíme v chodu a nad vodou. Finančně i energeticky. Finančně i energeticky... Kam se to posunulo proti začátkům a devadesátkovému boomu hip hopu u nás, jak je složité vydávat dneska cédéčka a pokrýt náklady nebo „vydělat“? Jak moc je hiphopová scéna spjatá ve smyslu podpory? Když vezmu třeba punkery, vydávají vinyly pro ty, kteří mají potřebu mít doma „hudební artefakty“. Ale vy na to moc nehrajete.

© JIŘÍ LANGPAUL

zbytek zaťatejch toys

Dnes je byznys kolem rapovejch releasů paradoxně dost těžkej. Přestože v tomhle žánru cirkuluje hodně lidí, jen málo z nich se dá označit za ortodoxního fanouška s aktivní rolí. Většina z nich jsou ovce, který rap poslouchaj jen proto, že se teď poslouchá. Zároveň nikomu nic nenutim, nikoho nekádruju a beru věc takovou, jaká je. Kdo chápe výhodu originálního CD nebo LP, ten si zaslouží tu věc vlastnit v plný parádě tak, jak byla myšlená. Kdo poslouchá muziku z mp3 z bedniček od počítače, má, co si zaslouží. Já jsem jeden z věrnejch fetišistů, za hudbu utrácim hodně peněz a vim, že toho nikdy nebudu litovat. Většina lidí kolem mě jsou sběratelé, čili když ti mám odpovědět, my na to hrajeme. Kouzlo Bigg Boss pro lidi mimo hiphop je v propojování žánrů, uměleckých disciplín, v obrazovém cítění. Začněme videoklipy – k Idiotovi máte v plánu natočit tři klipy, ale udělat dneska slušné video chce velkou dřinu a kamarádství těch správných lidí, protože se asi nebavíme o finančních nákladech... Jak se to vrací? Věřim, že tahle doba je audiovizuální, klip je pro mě důležitá součást hudební produkce. Je to další vrstva, další forma zápisu. Muzika by ale určitě měla stát sama o sobě a myslim, že tak by měla bejt i poslouchaná. To, že vznikaj její vizuální výklady, je pokus o jednu z tisíce variant ztvárnění, stejně tak si myslim, že lidi s fantazií maj uložený vlastní videa ve svý

ROZHOVOR: VLADIMIR 518




023


hlavě. Energie se vrací v podobě dobrý zábavy, většího kolotoče kolem desky a následně i v podobě plnejch koncertů. Virtuál a obrazy, pokračujme: máte facebookové profily, ale nejdůležitější jako by byl přímo sajt Bigg Boss, který je z části využívaný jako blog a je na něm hodně odkazů na věci, které vás berou, songy-klipy-trailery-gamesy, i zpětná vazba ve smyslu lajků nebo komentářů. V čem je kouzlo tohohle „anachronismu“, většina podobných aktivit je už téměř výhradně na facebooku. Web furt umožňuje články publikovat v trochu sofistikovanější formě než FB, pro nás je to určitej rozcestník s vlastníma tour dates, seznamem aktuálních klipů, bannerů na novinky, e-shopem a pravidelnym blogem. Je pravda, že hlavní impuls bylo dovysvětlit náš svět, náš způsob uvažování. Málokdo vlastně chápe to, co děláme, v kontextu toho, co máme rádi a co nás inspiruje. A hlavně, web je prostě opět jen další druh zábavy, psaní o tom, co tě baví, tě zároveň udržuje v tom správnym proudu informací. To je i důvod, proč jsem vždycky makal na nějakym druhu magazínu, ať to byl metalovej fanzin, graffiti časopis Terrorist, rapovej časák Street nebo komiksový noviny KIX. Metalový fanzin se jmenoval Skeleton. Máš ještě nějaké číslo? Naučil ses na něm něco, i co se grafických věcí týče? Naučil jsem se s nim hodně, hlavně to byl první důležitej krok v poznávání sama sebe. Mám bohužel jen dvě čísla a mrzí mě, že si dneska nemůžu přečíst všechny. Bylo to období absolutní posedlosti metalem, láska ke všemu, a to od největších světovejch kapel až po ty nejpodzemnější party po prvnim demáči. Je velká prdel si dneska přečíst rozhovor, co jsem dělal s kapelou Krabathor v roce 92, nebo recenzi na koncert Root na Barče z roku 91. Knižní produkce. Na jednu stranu

024

předpokládám vztah ke knihám daný výchovou, na druhou stranu nápad vydávat knihy jako Kmeny nebo 2666: Praha Odyssey se může zdát jako dobrý marketingový tah, takových knih moc nevychází. Vlastně ani knížek o muzice obecně nevychází moc, vyjma pseudo-životopisy, třeba Hudbu ohně Karla Veselého jsem ani nestihl na krámě... Na pultech krámů leží momentálně dotisk Hudby ohně, čili máš šanci. A vztah ke knihám mám od nejútlejšího dětství, rodiče mi nakoupili slušnou knihovnu dětskejch knih a od tý doby jsem se v tomhle ohledu vychovával sám. Můj svět puberty a dospívání je vedle metalu, graffiti a rapu ještě svět antikvariátů. Mám je všechny prolezlý a prohrabaný, doma i v ateliéru vedu nesmyslný sbírky. Hlavně architektura, volný umění, komiks, fotografie, ilustrace a grafickej design a samozřejmě beletrie. Mám na knihách vybudovanou určitou závislost, a to je i důvod, proč je dělám. A logicky se věnuju tématům, který znám a jsou mi vlastní. Takže spíš než marketingovej tah se jedná o nevyhnutelnost. Knih mám rozpracovanejch několik a vždy to musí bejt maximálně osobní, jinak nemá smysl to dělat. Jak moc děláš do grafiky a typografie? Hlídám celkovej vizuální ksicht labelu a sám se na něm dost aktivně podílim, ale hlavně jako ilustrátor. Typografii a sazbu dělá většinou někdo z grafiků napojených na Bigg Boss, třeba Michal Škapa, Advancedesign, Adam Bláha, Belavenir a další. Bigg Boss je úplný, uzavřený okruh nebo průběžně „příbíráte“? Nechci se dostat ke kádrování jednotlivých raperů na scéně, ale jakou šanci by měl třeba Gynger Money Gang, že by u vás vydal desku, ptám se zrovna na něj, protože z poslední doby mi přijde nejvíce šejdrem, v kontextu tuzemského hip hopu... Jo, tohle je konečně něco trochu jinýho

ROZHOVOR: VLADIMIR 518




025


Vaše produkce je sice hiphopová, ale čím dál víc se projevuje, že přes ty přesahy do funky nebo r’n’b prvky je čím dál zřetelnější pnutí do popu... To neni jednoznačný, WWW jsou spíš elektronický, James Cole si do svý věci vpouští metal, LA4 je rapovej ortodox a mně se to myslim míchá ze všech stran. S popem je dobrý experimentovat a nebát se ho, je důležitý si uvědomit, že to je těžká disciplína. Miluju spoustu popu, jako například Frankie Goes to Hollywood, Talk Talk, Roxy Music, Change, Visage, Duran Duran, DM, Michael Franks a tak dál a tak dál. Pokud se v mý hudbě odrazí trochu týhle radosti a syntetický sentimentality, budu šťastnej člověk. Na druhou stranu mám rád i temný a tvrdý věci, Motörhead, starý Black Sabbath, Sunn O))), Earth, KTL, Slayer, spousty divný elektroniky jako Ryoji Ikeda, Autechre, Alva Noto, Vladislav Delay, ale i tý současný klubový jako Flying Lotus, Thundercat, Hudson Mohawke, Harmonic 313, SBTRKT, Groundislava a spousty dalších. Víc a víc se věnuju moderní vážný hudbě 20. století, Cage, Stockhausen, Ligeti, Reich. No a pak spousty všelijakýho rapu, Ross, Z-Ro, Kendrick Lamar, Paul Wall, Snoop, UGK, Slim Thug, 8 Ball a MJG a tak dál. To všechno se ve finále odráží v tom, co dělám, a určitě se nesnažim propracovat k nějakýmu popovýmu výrazu, respektive nepoužívam odkazy na pop a r’n’b jako komerční atributy.

To, co nemyslim vážně a co nemiluju poslouchat furt dokola, se na mojí desku nikdy nedostane. 026

*Můžete * * si hrát na crew, můžete si hrát na partu, na rodinu i na klan, ale aby to mělo důležitost nebo opravdovost, musíte překračovat svoje hranice, dát byť iluzorní smysl kolektivnímu nad individuálním, a pokud se tím individuum nestírá, ale podporuje, ideální stav. Bigg Boss ne že by dospěli, ale dopracovali se k fungující rodině, která si rozdělila role, porozuměla jim a sžila se s nimi. Konec dětské psychologie? Ještě chvilku. Že tomu tak je, pochopila většina jejich haters (fellas mají rozostřené vidění) u songu Kam mám jít?, který se původně objevil na sampleru DJe Mikea Trafika H.P.T.N. z roku 2009. Navzdory tomu, že zkratka v názvu má ještě dětsko-míšní konotace (Hudba na píču, texty o ničem), důležitější než vulgár je sebeironie, kterou sice Bigg Boss vždycky uměli, ale neměla tu váhu, kterou by mohla mít (otázka osobního vkusu). Track Kam mám jít? vznikl s cílem podpořit Fond ohrožených dětí a refrén pomohly nazpívat caparti z Klokánku. Ano, na první pohled to zavání jistou zištností, ale těžko z ní podezřívat pouliční psy, kteří se přes den nimrají v sociálních problémech a v noci kličkují mezi lajnama (duchovního) koksu... SPODKY, SVRŠKY A BEATY S vědomím toho, že není fér demonstrovat nápaditost hudebních podkladů alb vyšlých pod Bigg Boss na Lucasi Skunkwalkerovi, začneme s ním. Skunkwalker je případ zatoulané entity, která se stylově vymyká a na albu prostě nazvaném 2010 je to všechno slyšet. Začínal v polovině devadesátek, byl u prvních tanečních kompilací, motal se kolem Ohm Square i Over 3, remixoval Krále i OTK, ochutnal z většiny elektronických žánrů, uznávaný producent. Je otázka, proč Bigg Boss tolik stáli o to, aby pod nimi vydal producentské album, když z kmenové diskografie trčí jako nahý penis půl. Ovšem když sundáte čepičku a kouknete na žalud zblízka, budete mluvit o pečlivě schované kapce tuzemské elektronické hudby, která

obávám se trochu zapadla i kvůli tomu, že u Bigg Boss by nikdo nehledal album, které se hip hopu a rapu dotýká jen do určité míry. Na nahrávce je sice slyšet, čím vším si Skunkwalker prošel, ale není to vůbec na obtíž, retro tady nemá negativní konotace a beaty se mění podle tracku a vokalisty/rapera, starý breakbeat, dnb, big beat, nejstarší house i tranceové výběhy vedle industriálně voněného dubstepu tady chutnají jako nejprogresivnější IDM, scratche mají šmak nepoznaného. Jedna z těch desek, která je natolik různorodá a nesourodá, což podporuje i textová část a „koncept“ příběhu subverzivního Toxxxe a Colea, že drží pohromadě jako podivná rubikovka. (Taky se tu můžete dočkat jednoho z nejvtipnějších textů, který je o to účinnější, oč více je součástí „příběhu“ a ne Coleovy osobnostní onanie: „Billboardy – můžeš vidět můj ksicht na dálnici/ soukromý letadla a všude v patách paparazzi./ V klidu si neseženu ani kus pitomý pizzy/ manželka je píča a mám strašně pitomý děti./ Chlastám a koksuju den vode dne víc/ přál bych si, abych chcíp./ Ale vypadám furt stejně/ vypadám furt líp./ O můj bože, snad neskončím jak Peter Nagy.“) Předsudek ohledně hudební složky hip hopu předpokládá nutný doplněk nevalné hodnoty, což nabourává i Marko se svým releasem Velmi nebezpečné známosti, který beatové podklady špikuje metalovými riffy. Ačkoliv jsou z jedné strany nahlíženy coby laciná retro-zábavová šméčka, v rámci hudebního celku fungují organicky. O to větší roztříštěností trpí deska po stránce rapové a textové, hostovačky sice nabízejí několik solidních zářezů do hemisféry ospalého hip hopu, ale celek se rozpadá a ve výsledku jsou nejzajímavější tracky se zástupci polské scény. Nejvíce a nejméně viditelný je týl přítele v podobě Mikea Trafika, bez něhož by nebyli nejen PSH, čím jsou dnes v povědomí fellas. Je sice možné jít rovnou po mixtapech HPTN číslo jedna a dvě, ale jeho přítomnost

LABELY: BIGG BOSS

© TOMÁŠ TŘEŠTÍK

než zbytek zaťatejch toys. Vlastně bysme i přibírali, ale musí se to stát přirozeně, nejsme firma v klasickym slova smyslu a základ je lidskej moment, bez něj to nejde. Až se nám bude s někym dobře chlastat a budeme mít podobný názory na muziku, určitě mu vydáme i desku.


v rámci Bigg Boss je v pozici zlomkové čáry uprostřed matematické hodiny, nehnete se sem, nehnete se tam. Při hodnocení/vnímání jeho práce je třeba mít na mysli hlavně to, jak cítí a umí ustát svoji roli „toho třetího“, ale zároveň jak dokáže vytvořit druhý plán, přes který se dostanete po spočítaní fórů, rychlosti a dikce hlavních rolí. Zvuková nápaditost, smysl pro samply a hudební odkazy, materiál, který nemusí a nekončí s jedním zvukovým trendem, kombinace hutných a znělých beatů se syrovou archiválií, ať už jde o střepy původního houseu nebo současné juke/trapové ozvěny, s nutnými melodickými linkami nebo i stěnami. Bez něj by byly rapy jen tichá slova vakua. SOUDRŽNOST SMEČKY FEAT. HEGEMONIE OSOBNOSTI První zákon velkého masturbanta zní Jsme nejlepší na světě, což v rámci hip hopu jakékoliv provenience nepřekvapí. Plácání po vlastních i vedlejších ramenech, společné špílce, vlastní slang, vymakané podání ruky, chcaní stejným směrem, oslava kmene, chvalozpěvy na vlastní trademark, a to včetně občasných sebeironických zášlehů („Bigg Boss – parta kriplů je.“). Na téměř každém albu je takový „značkový“ track, najdete ho dokonce u i Rusáka Berezina, byť u něj v poměrně decentní podobě. (Berezin představuje v diskografii Bigg Boss to, čemu se říká osvěžující element, a to díky jemnějším, melodičtějším a křehčím podkladům, je blíže libozvuku polské scény, ale taky umí tribálně-exotické beaty, měkkejš mezi hroznýši.) Boss vede, Orion & James Cole, Chci slyšet svý jméno, 518 – samochvála nesmrdí, když je od srdce, sebehana netěší, když proti dicku není namířená akurátní huba. Jsou to hymny. Esencí těchto kolektivních říkanek a nejlepším trackem v ranku je úderný homošot Nemám zájem z posledního alba Vladimira 518 Idiot (iDnes.cz: Ve sprostém klipu Vladimir 518 rozdává i bere hiphopové facky) a hlavně videoklip, kde se předvádí celá Bigg

LABELY: BIGG BOSS

Boss ekipa, včetně nečekaných person z jiných subkultur (xBanánx). V duchu Vladimirovy tvorby je tu zřejmý sebeironický odér (zlatý řetěz na jeho krku je tlustší než bejčí ohon), ale zároveň jde o prvotřídní singalong, který neztrácí výpověď a funguje jako statement. (Další rozměr dostává song věnováním „R.I.P. Johnny Quest“, nebo chcete-li: sebepotvrzování je logickým přitakáváním pomíjivosti života, strachem z ne-smyslu a fakáčem stínu smrti.) PRAHA Prostorové souřadnice kmene jsou dané: Praha. Mění se její části a čtvrti, ale leitmotivicky je neustále přítomná, zadní projekce všech životů. Bertramka Anděl, Smíchov, Újezd, Jižák, Blejt Runner je ten, který všechno čekuje. Tady se profilují hlavní postavy příběhu: chrlič LA4, pařmen Orion, hajzlík Toxxx, pochcávač Cole a městský metafyzik Vladimir 518. Byly doby, kdy se o LA4 říkalo, že je nejlepší český raper a na první desku se čekalo jako na zjevení, a i když po albech Panoptikum (2007) a Gyzmo (2010) jsou soudy opatrnější a hejty otevřenější, jisté je, že v partě je ten, který přirozeným způsobem kombinuje lehké ráčkování, velmi rychlou dikci a civilní flow pozorovatele, který jde, vidí a promlouvá, a nikdy nebude mít potřebu jít vepředu. Svede všechno, co ostatní, ale jako by měl ztišenější ego. Orion proslul svým večírkovým drajvem a je vtipné sledovat jeho kalbový progres (doporučuju vedle sebe postavit deset let starý track Past a letošní Zkus chodit v mejch botách). Typ, který se dá nejsnáze zkarikovat, zmutoval do pomalého strejce, který nahlédl poslední dlaždičku tuctového pajzlu, z vorla je medvěd. Hugo Toxxx je prototyp spratka, který si každého namaže na chleba, utře si s ním prdel a spláchne třemi slovy, mistr vulgáru a jízlivých hlášek, umělec ve vystižení tematického bezčasí hip hopu. S hlavičkou Supercrooo a Jamesem Colem ho pojí touha zkoušet jiné hudební nálady



027


PARKET, DĚFKY, FET A STORKY „Drby, pomluvy, lži, nepravdy/ senzace, retuše zahořklý bandy/ sračky, keci, plky, prudy/ hovna, nenávist, prodejný kundy,“ je ukázka svižné verbální samopalby, která je součástí jejich dostatečně širokého výrazového arzenálu, aby byli zábavní i přes omezenou paletu témat. Můžeme se ušklíbnout nad tím, že mistři dissu si stěžujou na „drby“, na druhou stranu lidský charakter je to jediné, o co se můžou v textech opřít, navíc to občas přináší velmi přesný postřeh obecné platnosti („Čechy jsou jeden velkej Chomutov...“). Bigg Boss došli až na konec abecedy a zkusili váhu jednotlivých rýmů, objevili vtip nehledaného/fejkového/zopakovaného slova/rýmu, který je mnohdy daleko vtipnější než urputná snaha o novotvar (oprcat vs proprcat). Studie by se dala napsat o efektním a efektivním používání slangu a vulgarismů ve stále se vyvíjející diskografii Bigg Boss, jedna kapitola by se jmenovala Variování anglismu „dick“ v českém rapu, druhá Zdánlivé neologismy otevřeného jazyka ulice (krel vs kak).

028

Další vděčnou narativní linkou, když už známe integritu kmene, jsou výjezdy na koncerty, potažmo kluby, kalby, fet a vztah k ženám, crew na výjezdu, crew na dojezdu. Tvrdě antiromantická linka a arogantní tón jsou územ, i když nedosahují misogynských kvalit slovenského Rytmuse (ačkoli Coleovy genderové postřehy by taky stály... stály). Můžeme to brát jako volání o pomoc, o nalezení „té pravé“, na druhou stranu proč by řešili řvoucí děcka, když jsou mistři antikoncepce. Postup do dalšího stylistického levelu, když už jsme na konci vulgarismu, představuje část textu z vrcholného díla kmenové diskografie, z Idiota Vladimira 518. Ovládání primitivních obratů uměli Bigg Boss rapeři záhy, tady peprná slova nahrazuje souhra citoslovcí: „Yeyo, piko, mňau, mňau/ všechno je out, tak čau čau“ nebo „štětky a ňufiny/ ňuf, ňuf, ňuf / mladý chicks šílej, hledaj šuk/ nastavujou prdel (je to hezkej kluk)/ hajzl je vohne a fňuk, fňuk.“ Idiot obsahuje všechna zmíněná témata, ale pro Vladimira příznačná potemnělá atmosféra tu má funkční protiváhu v podobě popových hitů a árenbí vokálů nečekaných hostovaček (i chutné kornovsko/kocábovské recyklace) a tematicky jde o sebereflexi kluka, který dospěl a najednou kouká, věci se nemění, a pokud, pak jedině k horšímu. Nejenže tu konečně došlo ke kýženému prolnutí rapu a Holého/Rupertova funky/ popu, primitivní halekačky mají druhý plán a vtipné slogany mají druhý plán, „Brož točí kolotoč“ a když se zastaví, sleze a postaví se, pachuť na jazyku se jmenuje Výchova čuráků v Čechách. Dá se tomu vysmát, dá se to načas přehlušit, ale svým způsobem je to více, pokud tedy vnímáte „více“ jako něco angažovanějšího a sociálně kritičtějšího (jak by se dalo od hip hopu očekávat), a svým způsobem jen potvrzuje, že artefakty WWW (kterým se věnuje jiný text v tomto čísle) jsou slepá vývojová větev v kontextu Bigg Boss.

Uzavřená jednota.

© JIŘÍ LANGPAUL

a jít proti tomu, co se očekává, slabost pro nadsázku, komiksovou stylizaci i klaustrofobní feeling. Toxxx má sexy nakřáplou dikci, Coleův škleb je líbeznější a (ne)vypočitatelnější, když se směje, určitě máte na hlavě krel, když se jen usmívá, chčije vám na nohy. Má choutky po konceptu a popu, staví mikrovesmíry a zatímco na albu Kapitán Láska (2009) bylo jeho árenbí písničkování přesně na hraně tak, abyste nevěděli, co si s tím počít (ještě jste nepomysleli na pop-funkový progres k Holého partám), na Halucinacích ze 3. patra (2010) vsadil na metalovo/syntezátorové kakofonie a vesmír zůstal většině smrtelníků uzavřen (bude doceněno). Vladimir 518 je s oblibou stavěn coby Orionův antipod a nemá cenu se tomu bránit, boss v Bigg Boss, má vizi, přesahy a vidí širší ulice než ostatní, vidí pod asfaltový koberec a je syntézou všech obsažených množin.


překrásné idiotství, rapoví šamani & hvězda smrti

VIZUÁLNÍ PREZENTACE / IMAGE VLADIMIR 518 TEXT ONDŘEJ ČÍŽEK

Šestý díl seriálu o image české hudební scény pokračuje v rozhovoru s všestrannou osobností, raperem a výtvarníkem Vladimirem 518. O primitivnosti a opravdovosti hip hopu, superhrdinech, vizích budoucnosti, o následníkovi Káji Saudka i o tom, zda je George Lucas idiot. Artwork tvého debutu Gorila vs Architekt vychází z názvu a obsahu desky. Jak je to u Idiota? Z názvu a desky samotný vycházím i tentokrát, jen to není tolik čitelný. U Gorily je provázanost mezi vizuálem a obsahem v podstatě prvoplánová, což byl záměr. Výraz Idiot pro mě funguje jako facka nebo kopanec anebo jako flusnutí do ksichtu, klidně mýho, to už neni zase tak podstatný. Ve vizuálu rezonuje několik rovin. Důležitá je razantní typografie přes obličej, stejně tak malby odkazující na „primitivní“ kultury a zároveň na metalový war painty. Jeden z mejch dětskejch hrdinů byl King Diamond a každej, kdo viděl jeho fotku, odkaz pochopí. Idiotství je na coveru reprezentovaný překrásnou primitivností, respektive odkazy na ní.

VIZUÁLY: VLADIMIR 518

Hugo Toxxx v Kmenech o vizuálních znacích v rapu tvrdí, že „jsou to prvky, který děláš pro kulturu. (...) Děláš to spíš pro svý okolí než sám pro sebe. Na koncertě chceš lidem dopřát rapovej look.“ Jak to vnímáš ty? Chápu, co tím Toxxx myslí, ale je fakt, že k podiový performanci ve finále každej přistupuje jinak. V globálu jseš součástí kulturního světa, kterej tu byl už dávno před tebou a ještě dlouho bude. Je jedno, jestli je to rap nebo rock’n’roll, vnitřní vztahy a chemie scén jsou dost podobný. Vnímám frontmany kapel jako určitý šamany, který jsou středem rituálu, k němuž vedle slov, pohybů a atmosféry patří i specifický vnější znaky. V případě rapu je to rapovej gear a je už jen na tobě, jestli ho chceš dodržovat nebo naopak hledáš něco jinýho. Mě osobně baví hledat novej výraz, kterej ale vychází z tradičních věcí. Dick Hebdige v knize Subkultura a styl píše o tom, jak se v image pankáčů odráží surrealismus (bezprostřední proud myšlenek, věci rozervané a znovu spojované) i dadaismus (odmítání zavedených norem a tradic, zalíbení v nihilismu). Odráží se nějaký směr i v hiphopové subkultuře?



Na hip hopu je zajímavý to, že stejně jako velké – ismy konce 19. a počátku 20. století pokrývá celý spektrum lidský kultury. Výtvarný výraz je reprezentovanej graffiti, pohyb breakdancem, slovo rapem. Analogie mezi expresionismem, futurismem nebo čímkoli jiným bychom určitě našli, jde jen o úhel pohledu a schopnost vidět podobnosti. Ale fascinující a základní fakt je právě to naprosto nevědomý vytvoření dalšího kulturního světonázoru bez jakýhokoli kunsthistorickýho pozadí. Hip hop vznikl jakoby sám od sebe, na ulici, ve velmi primitivním prostředí a bez větších znalostí kontextu. Tím byla zaručená jeho opravdovost a průraznost, zároveň i univerzálnost a možnost jeho přenosu kamkoli po světě, stejně jako v případě zmíněných – ismů. Do své tvorby často sampluješ různé postavy spojené s americkým superhrdinským komiksem. Co tě na něm oslovuje? Jeho základnost. Jak výtvarná, tak obsahová. Je to, stejně jako mnoho dalších věcí z mojí tvorby, odkaz na dětství. Když jsem byl malej kluk, vlastnit originál americkýho komiksu bylo podobný, jako mít doma originál první Bible. Pamatuju si velmi dobře, když jeden můj kamarád v druhý třídě na základní škole přinesl

029


sešit Hulka. Málem jsem omdlel štěstím a to, co jsem viděl, mi naprosto změnilo život. Tím, že používám podobný vizuální symboly dodnes, v sobě vlastně hladím toho malýho kluka z předrevolučního Československa. Další důležitá motivace k samplování komiksů je fakt, že celá graffiti estetika je na něm postavená. To, co vynalezl pro komiks v druhý polovině 20. století jeden z jeho králů Jack Kirby, neuvěřitelně zajímavě transformovala původní generace graffiti writerů do svýho výrazovýho slovníku. No a důvod číslo tři je fakt, že komiks prostě miluju. Cover tvé mixtape Flashback odkazuje na slavnou obálku Iron Mana od Boba Laytona z roku 1965, konkrétně k příběhu Demon in a Bottle. Jen místo alkoholika Tonyho Starka tam do zrcadla zíráš ty sám. Chtěl jsi tím s nadsázkou vyjádřit vlastní vyčerpanost z toho, co všechno máš za sebou? Spíš se jedná o obraz rozpolcenosti hrdiny, protože i to je jedna z důležitejch věcí, o kterých je nutný mluvit. Nemám iluze sám o sobě a byl bych nerad, kdyby si je o mně vytvářeli jiní. Přestože jsem ten, kterej ovlivňuje běh věcí a s časovou omezeností je získává pod určitou imaginární kontrolu, i já mám svoje démony a omezení. Ta rozpolcenost mě dokonce přitahuje a vždycky jsem měl tendenci testovat kontakty s temnou stranou síly. (smích) A obraz upocenýho superhrdiny, hledícího s děsem sám sobě do ksichtu, to podle mě celý skvěle vystihuje. Definuje to také můj velkej obrat ve vztahu ke světu. Hlavního nepřítele totiž vidím sám v sobě jakožto odrazu celý společnosti. Každý z nás má ve vlastním mikrokosmu příčiny všech problémů i nástroje k jejich řešení. Podobný souboje probíhají každej den v nitru všech jedinců a výsledkem je stav celý společnosti. Viděl jsi třetího Iron Mana? Tam jde taky o vnitřní démony i o stav společ-

030

nosti, která je snadno manipulovatelná skrz média... Viděl a považuju to za kvalitně odvedenou práci na poli popcornový zábavy. Občas to mám rád a nejsem z těch, co by nad podobným žánrem ohrnovali nos. Ale naprosto srdcová záležitost to není. Kdo tě baví ze současné výtvarné scény v Čechách? Česká výtvarná scéna je hodně široký téma, ale pokud se bavíme o žijících autorech, tak z malířů například Luboš Typlt nebo duo Artamonov-Klyuykov. Ze sochařů pak Kintera, Černý, z konceptu třeba Jiří Skála. Ale můj hlavní zájem leží v českým umění druhý poloviny 20. století a zajímaj mě jména jako Chlupáč, Kratina, Kolář, Demartini, Sýkora, Slavík, Brázda, Kornatovský, Libeňský-Brychtová, Malich a tak dál. Samozřejmě taky spousta jmen z architektury (SIAL, Prager, Machoninovi), ilustrace (Burian, Trnka, Sekora) nebo grafickýho designu a typografie (Hlavsa, Cígler). Naštěstí je tu stále v čem se hrabat a k čemu vztahovat vlastní práci. A český komiks? Podle mě je nejvýraznější Jiří Grus. On udělal velký rozhodnutí vrhnout se do toho naplno a za to mu patří můj obdiv. Myslíš, že je reálné, aby se u nás v budoucnu vyskytl podobný talent a fenomén, jakým byl a stále je Kája Saudek? To zní jako jednoduchá otázka, ale myslím, že je na ni nutný dát dost nejasnou odpověď. Určitě se tu z někoho může vyprofilovat tak výrazná osobnost, jakou byl Saudek, ale nese to v sobě hodně otazníků a neznámejch. Co není úplně jasný, je míra fanatičnosti tohoto imaginárního tvůrce, míra sebeobětování i vytrvalosti, talentu i originality stylu. A pak samozřejmě i technický možnosti pro realizaci, zkrátka trh, časopisy, vydavatelství a tak dál. Ta konstelace je v našich podmínkách hodně náhodná a dorovnat

Saudka bude pro kohokoli neskutečně těžký, jestli vůbec možný. Nedávno jsi v rozhovoru pro Radio Wave naťukl téma svého budoucího komiksového projektu. Mohl bys přiblížit, o co půjde? Mam rozpracovanej příběh o stárnoucím umělci z budoucnosti. Kloubí to v sobě několik různejch témat i formálních postupů, ale víc k tomu zatím prozrazovat nechci. Teď spíš hledám způsob, jak to vůbec celý zrealizovat, protože se jedná o několik let práce. Chystáš se i pokračovat v komiksech o architektuře? Pomalu pracuju na knize týkající se české architektury časově zasazené mezi EXPO 1958 a převrat v roce 1989. Chci udělat hodně osobní knihu, kde určitě přijde na řadu i moje výtvarná práce s architekturou, možná i v komiksový formě. Vybral jsem pro tebe artwork poslední sólové desky Paula Bankse pojmenované BANKS. Melancholická fotka rodícího se mrakodrapu mě zaujala i v kontextu jiných obalů spjatých s architekturou. Jak to na tebe působí? Obal je to výbornej, tuhle atmosféru mám rád. Mrakodrap je obrovský téma, podobně jako železobetonová konstrukce, která umožňuje násobit patra až do zblbnutí. Další velký téma vysokejch domů je výtah, bez kterýho by nikdy nemohly vzniknout ani mrakodrapy. Koho tohle téma zajímá z filosofickýho i technickýho aspektu věci, měl by si přečíst knihu Třeštící New York od Rema Koolhaase, což je neuvěřitelně zajímavej pohled na evoluci pokusný misky zvaný Manhattan. Sleduješ production design v sci-fi filmech jako Blade Runner či u Batmanů? Architektura v sci-fi filmech je moje velká láska a sbírám kolem ní informace. Blade Runnera dělal kultovní výtvarník a futuri-

VIZUÁLY: VLADIMIR 518


sta Syd Mead, kterej mimochodem pracoval i na nějakejch designech pro prvního Vetřelce nebo původního Trona. Batman je široký téma, burtonovský i nolanovský díly mají něco do sebe, a to se týká i vizí Gothamu. Každopádně sci-fi ilustrátoři a filmový výtvarníci pracující na vizích budoucnosti jsou vlastně mentální předvoj lidstva v čase. Ve světech jejich konceptů vyrůstají další generace vědců, tvůrců i architektů, kteří už jsou schopni věci skutečně realizovat. Semínko toho, jak bude jejich realizovaná budoucnost vypadat, zasadili právě sci-fi autoři. Desku ti pokřtil Darth Vader a sám říkáš, že máš rád věci, který obsahují všechno, stejně jako Star Wars. Jde o nadčasovou záležitost? No to nepochybně. Star Wars jsou velkolepý a mistrovský dílo, přes všechny svoje chyby. Dodnes mi vyráží dech průraznost mnoha různejch konceptů i způsob, jakým Lucas věc realizoval. Je to vlastně příběh jednoho člověka, Anakina, příběh jeho potenciálu, růstu, ambicí i propadnutí moci, stejně tak jeho návratu k síle a k vlastní krvi. Archetypální souboj, který my všichni prožíváme ve svých životech. Když si uvědomíme, co všechno Lucas podstoupil, než ten příběh propojil, nezbejvá než smeknout. Kdo chce hledat chyby, najde je tam. Kdo chce prolítávat v TIE fighteru koridorem Death Star, může dnes a denně – a právě k těmhle lidem patřím i já. Jsi spokojený s tím, že sedmou epizodu bude režírovat J. J. Abrams, tedy člověk, který bravurně vzkřísil Star Trek, ale také napsal třeba Armageddon? Poměrně složitá otázka, o který bychom se tu mohli bavit dlouho, ale ve zkratce jsem spíš pro. V rámci disciplíny, která je u Star Wars nastavená, mi on přijde jako správná volba. Jeho poslední dva Star Treky pro mě osobně udělaly z týhle série něco



konečně koukatelnýho, do tý doby jsem se na Trek koukal spíš jen ve chvílích největších abstinenčních příznaků hladu po raketách a laserech. Samozřejmě by mě zajímalo, co by se Star Wars spáchal třeba Darren Aronofsky, ale možná že je zbytečný tu věc kroutit někam, kam není nutný. Který díl máš nejradši? Miluju stejně jako všichni díly 4, 5 a 6, ale musím se přiznat, že dlouhodobě u mě vítězí Revenge of the Sith. Je to skutečně temnej díl a je v něm několik krystalickejch scén. Když jsem byl teenager, četl jsem rozhovor s Georgem Lucasem, kde popisoval koncept tří dalších dílů, který hodlá natočit. Mluvil o tom, že první bude spíš zábava a Star Wars pro celou rodinu, v druhým přituhne tak, aby třetí skutečně zachytil Anakinovu transformaci v Dartha Vadera. První dvě části jsem dost odtrpěl a furt se uklidňoval vizí toho závěru. Šlo dohromady o spoustu let a nebylo jednoduchý si tu víru udržet, ale když jsem byl na půlnoční premiéře Sithů, brečel jsem štěstím. Byl ve své době George Lucas podobný idiot ve smyslu, v jakém ho definuješ na nové desce? Myslím, že ne. Z idiotsví, o kterým mluvím na svý desce, si v sobě Lucas nese jen nadšení a klukovství v duši. Jinak je jeho příběh až neskutečně podobnej příběhu Dartha Vadera. Je to tvůrce, kterej chtěl všechno a překročil kvůli tomu určitý neúnosný hranice. Díky videoklipu pro singl Nemám zájem sis poprvé vyzkoušel i roli režiséra. Jaké to bylo? A chystáš se v tom pokračovat? To byl z mojí strany spíš vtip než vážně míněnej útok na režisérskej post. Je ale pravda, že režii bych se rád věnoval, mám pocit, že vím, co chci dělat, a je to další logickej krok.

Jen bych nerad předbíhal.

031


KDYŽ JDETE POPRVÉ ŽIVĚ VYSÍLAT, VĚTŠINOU TOUŽÍTE ZAŽÍT TEN OPOJNEJ POCIT BÝT NA DVĚ HODINY MĚSÍČNĚ PÁNEM ÉTERU, O KTERÉM POSLUCHAČI SNÍ A CHTĚLI BY BÝT JAKO ON/ONA. BÝT MODERÁTOR, KTERÉHO SI OSTATNÍ DOMA PŘEDSTAVUJÍ, JAK SEDÍ SE SLUCHÁTKY VE STUDIU, JAK SUVERÉNNÍMI GRIFY OVLÁDÁ VYSÍLACÍ PULT, JAK SE NARODIL S PODMANI-

AUDIOROZHOVORY POSLECHNĚTE SI VÝBĚR Z NEJLEPŠÍCH ROZHOVORŮ S HOSTY V POŘADECH STREETCULTURE

VLADIMIR 518, FLOEX, BONUS, KITTCHEN, KIESLOWSKI, PRODAVAČ, ROBERT VLČEK, PRIESSNITZ A DALŠÍ WWW.STREETCULTURE.CZ/ROZHOVORY

VÝM AŽ SEXY HLASEM, JAK UMÍ BÝT ZA VŠECH OKOLNOSTÍ NEUVĚŘITELNĚ POHOTOVEJ A PŘIROZENĚ ZÁBAVNEJ, JAK ZNÁ VŠECHNA SLOVA I JEJICH SYNONYMA Z TOHO SPRÁVNÉHO,

VLADIMIR 518

COOL A PŘITOM ZASVĚCENÉHO

PŘIŠEL DO IZMOVA POŘADU HEAVY ARTILLERY, OKOMENTOVAL

SLOVNÍKU, JAK ANI JEDNOU ZA VY-

A PUSTIL SVOJI NOVOU DESKU IDIOT (BIGGBOSS, 2013) A PROZRA-

SÍLÁNÍ NEŘEKNE PROSTĚ, VLASTNĚ, KAŽDOPÁDNĚ ANI EEEEEE, JAK JE VYLOUČENO, ŽE BY JEDNOU MLUVIL

DIL GENEZI NĚKTERÝCH SKLADEB.

MUTE, JAK SE MU NIKDY NESTALO, ŽE

IZM: Poslouchal jsem track DRZOST JE VĚČNÁ na sluchátkách, když jsem šel sem. Zajímalo by mě, jak je to celé myšleno…

BY MYSLEL, ŽE NENÍ ON AIR, A PŘI-

VLADIMIR 518: Je to hned druhý track na desce, protože jde o velkou de-

TOM BYL A TU SMRŠŤ ŽVÁSTŮ, CO

finici toho, s čím teď v životě bojuju a na co myslím. Mám pocit, že tím, jak stárneme - týká se to mě i tebe určitě, může se nám stát, že taková ta přirozená hajzlovitost, drzost, ten punk, který jsme v sobě měli, když jsme byli puberťáci, z nás můžou začít odplouvat. A to by byla hrozná škoda. Ta jízda, kterou jsme podstoupili, by měla pokračovat a neměli by se z nás stát prapodivný fotři, kteří najednou začnou tvrdit, že už to maj všechno za sebou, a začnou kádrovat ostatní. Takže o tom je tento track – o drzosti, která je věčná.

VEN A ZÁROVEŇ MĚL VYMÁČKNUTÉ

Z NĚHO VYPADLY, NEŽ TO ZJISTIL, SLYŠELI ÚPLNĚ VŠICHNI… VĚTŠINA LIDÍ MÁ PŘEDSTAVU, ŽE RÁDIO JSOU PÍSNIČKY A MODERÁTOŘI. HRANÍ A KECY DO TOHO. STREETCULTURE JSOU HOSTÉ, ROZHOVORY, POŘADY A JEJICH AUTOŘI. TO JE DALEKO VÍC, NEŽ TO SFOUKNOUT BEZ PŘEŘEKU A S POVINNĚ VTIPNOU NÁLADOU. KLOBOUK DOLŮ! Z BLOGU AJVY WWW.STREETCULTURE.CZ

A zrovna Michael Kocáb, který dotváří jako host sound tohoto tracku, se mi tam hodil z mnoha důvodů. Když jsem poprvé slyšel ten skvěle drzej beat, kterej se jmenoval Kocab war, hned jsme v něm s Trafikem cítili nějaký závan Pražského výběru. A tak jsem se rozhodl, že Kocába zkusím zkontaktovat. Matěj Ruppert mě s ním seznámil někde na baru, museli jsme si dva první srazy vykat, což bylo zvláštní, a tak jsme to na třetím srazu tak zásadně prolomili, že jsme se strašně vožrali a čtyři hodiny mi Kocáb vyprávěl neuvěřitelný historky o celebritách z celýho světa, které sem jezdili za Václavem Havlem, když mu dělal poradce. Příhody s Rolling Stones, s Michaelem Jacksonem, papežem, Jane Fondovou a tak dále… Michael Kocáb je velmi talentovaný skladatel a hudební studnice neuvěřitelné šířky. Říkal mi, že za svůj život udělal přes 330 hodin hudby, to je jako bych natočil 330 desek, neuvěřitelný množství. A mě na něm fascinuje, že přitom nikdy nevyrostl z té pubertální drzosti, že kombinuje drzost, blbost a primitivní energii s něčím vyšším. Zůstat přirozeným primitivem a zároveň být schopný domýšlet věci do důsledku a v kontextu. Neboli – jak říkají rappeři - zůstat REAL! IZM: Takže si pustíme track Drzost je věčná…

032


LATTÉ NIGHT W. FULL MOON NA STREETCULTURE.CZ KDY: ZÁŘÍ 2013

MOONSHINE NA RADIU 1 91.9 FM | RADIO1.CZ MIXCLOUD.COM/MOONSHINER1 KDY: 1X ZA 14 DNÍ Z ÚTERÝ NA STŘEDU OD 0:00 DO 6:00

FULL MOON

INTRO

DVOUMĚSÍČNÍK O HUDBĚ

002 GALERIE: WAITS/CORBIJN 006 JEDNIČKA: FILIP 008 EDITORIAL 010 TOP10: SIFON/WWW 012 ROZHOVOR: WWW 018 RECENZE: WWW 020 RECENZE: VLADIMIR 518 022 ROZHOVOR: VLADIMIR 518 026 LABELY: BIGG BOSS 029 VIZUÁLY: VLADIMIR 518 032 STREETCULTURE NEWS

#30 VYCHÁZÍ 1. SRPNA 2013 CREW MARTIN KOZUMPLÍK ROADIE JANA KAČUROVÁ ŠÉFREDAKTOR JITKA PEKÁRKOVÁ PRODUKCE, PŘEDPLATNÉ MICHAL PAŘÍZEK DISTRO, PROPAGACE CARTON CLAN DESIGN AUTOŘI MICHAL PAŘÍZEK, MAXIM HOROVIC, JAKUB ŠÍMA, ANDREA PETROVIČOVÁ, DAVID KRESTA, LUKÁŠ MASNER, ONDŘEJ

FULLMOONZINE.CZ HUDEBNÍ PORTÁL ÚPLNĚK KAŽDÝ DEN

ČÍŽEK, JAKUB ŠILHAVÍK, AKANA, APAČKA, JÁCHYM KROHE, IVAN, LENKA MARIE ČAPKOVÁ, PHILL, VERONIKA MIKULOVÁ, VERONIKA KUBÁNKOVÁ, LUKÁŠ PALÁN, LUKÁŠ GRYGAR, ONDŘEJ ANDĚRA, JIŘÍ PÍŠA, DAN KATZ, AL BURIAN, JAN

NAKUPUJTE NA E-SHOPU FULLMOONMAG. BIGCARTEL.COM PŘEDPLATNÉ, NOVÁ ČÍSLA, STARÁ ČÍSLA, ZVÝHODNĚNÉ BALÍČKY STARÝCH ČÍSEL, DESKY, PLAKÁTY, PLACKY, TRIČKA, SAMOLEPKY, TAŠKY, ELEKTRONICKOU VERZI MAGAZÍNU.

KAČUR, THOLLEM MCDONAS, ZBYNĚK PROKEŠ, JAKUB KOUMAR, VIKTOR PALÁK, SHAQUALYCK, JIŘÍ IMLAUF, KAREL KOČKA & AUTOŘI PORTÁLU XPLAYLIST.CZ SUPERVIZE TEXTŮ MAXIM, BRO, GINGER, APX KONTAKT | PŘEDPLATNÉ INFO@FULLMOONMAGAZINE.CZ PREDPLATNE@FULLMOONMAGAZINE.CZ DISTRO | SPOLUPRÁCE (M. PAŘÍZEK) MICHAL@FULLMOONMAGAZINE.CZ TELEFON +420.604.101.745

FULLMOON NAJDETE V KOMPLETNÍ ELEKTRONICKÉ PODOBĚ NA PORTÁLU

WWW | FULLMOONZINE.CZ FULLMOONMAGAZINE.CZ HQ | FULL MOON MAG VRŠOVICKÁ 919/16 101 00 PRAHA 10 VRŠOVICE

PUBLERO.COM

IČ: 28350995 KYEO.NET, INFO@KYEO.NET TISK | EUROPRINT, PRAHA ROZŠIŘUJE | MEDIAPRINT & KAPA ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 TEXTS LICENSED UNDER

PRO: PC MAC ANDROID IPAD

CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-ncnd/3.0/deed.cs

RECENZE/PROFIL: THE KNIFE

034 REPORT: PRIMAVERA 2013 041 REPORT JIM JARMUSCH /JOZEF VAN WIESEM 042 REPORT: MURDER BY DEATH 044 REPORT: KVIFF 2013 048 PŘÍLOHA: SAFETY FIRST 050 COVER STORY: QUEENS OF THE STONE AGE 054 RECENZE: KID CONGO POWERS 055 RECENZE: GOGOL BORDELLO 056 RECENZE: WILD TIDES 057 RECENZE: POST-HUDBA 058 RECENZE: BOSNIAN RAINBOWS 060 RECENZE: REGINA SPEKTOR 062 RECENZE: KEN MODE 063 RECENZE: DEAFHEAVEN 064 RECENZE: VÅR 065 RECENZE: DAFT PUNK 066 RECENZE: BONOBO 067 RECENZE: THE NATIONAL 068 RECENZE: STANDISH/CARLYON 069 RECENZE: TEHO TEARDO & BLIXA BARGELD 070 PROFIL: OSTRAVSKÁ BANDA 072 ROZHOVOR: PETR KOTÍK 075 ROZHOVOR: PHILIP GLASS 078 PROFIL: PHILIP GLASS 081 RETRO: MAD SEASON 082 XPLAYLIST.CZ

VYDÁVÁ | KYEO SHOWS S.R.O. VEVEŘÍ 3163/111, 61600 BRNO

ČÍSLA ZDARMA PŘEDPLATNÉ ARCHIVNÍ BALÍČKY JEDNOTLIVÁ STARŠÍ ČÍSLA NÁHLEDY NOVÉHO ČÍSLA

ONTOPIC



DĚKUJEME! PIVOVARY LOBKOWITZ A.S. VÝROBA A PRODEJ VÝČEPNÍHO PIVA; HVĚZDOVA 1716/2B, PRAHA AF PRAHA SPOL. S.R.O. DISTRIBUCE KNIH; KOVÁKŮ 12, 150 00 PRAHA 5, AFWEISS@MYMAIL.CZ X PRODUCTION HUDEBNÍ VYDAVATELSTVÍ; FILIPÍNSKÉHO 36, BRNO AZCD VÝROBA CD A DVD, LISOVÁNÍ, VYPALOVÁNÍ, POTISK, OBALY; STAŇKOVA 39, BRNO RED BULL NAD PETANKOU 10, 160 00 PRAHA 6 CYRRUS A.S. OBCHODNÍK S CENNÝMI PAPÍRY; VEVEŘÍ 111, BRNO

033


034




035


#bestfestivalever

PRIMAVERASOUND 2013, BARCELONA TEXT MICHAL PAŘÍZEK, ANDREA PETROVIČOVÁ

Řiť světa. Tak říká Barceloně otec Ringa, hlavního hrdiny románu Juana Marsého Kaligrafie snů, a přidává desítky dalších barvitých přídomků a spoustu jadrné filozofie. „Nic z toho, co se tu děje, zbytek světa nezajímá, dokonce i zahraniční velvyslanci se k nám obracejí zády a dostáváme se do strašlivé a nebývalé mezinárodní izolace, jak nás k čertu mohou brát někde vážně, s tou kanálovou krysou v paláci Pardo... Vždyť už nejsme nic, chlapče, vždyť i naše národní mužstvo už může hrát fotbal jen proti Portugalsku, když jsme skončili tak špatně, že zbytek světa ani neví, že existujeme, jsme jak vypískaní, synáčku...“ Doba se od poloviny minulého století, zdá se, trochu změnila; Frankova vláda je dávnou historií, z Barcelony je živelně pulsující turistické letovisko a španělský fotbalový tým? S tím to snad také nebude tak zlé. Festival Primavera Sound je další ozdobou hrdé katalánské metropole, každým rokem honosnější a mohutnější, aniž by rezignoval na vytříbenou a poměrně přísnou dramaturgii. Někdejší spiklenecký budoár pro vyvolené se každým rokem mění, letos se ještě před zveřejněním programu ho-

036

nosil poněkud nabubřelým hashtagem #bestfestivalever a dlužno dodat, že vlastně možná i oprávněně. Primavera Sound je napevno v první lize. Prvý deň, voľný vstup, zatiaľ otvorené scény Ray Ban a Salon Myspace Smint. Na ostatných sa ešte pilne pracuje, stánky hlavného sponzora zívajú prázdnotou spolu s personálom. Na zemi žiaden plastový téglik, vo vzduchu pocit neviery v skutočnosť. „It’s for free, it’s great, thank you Primavera Sound,“ kričí Mikaiah Lei (The Bots). Obrysy mladého štíhleho tela, odeného v ružovom hodvábnom pyžame; svety bratov Leiových sa krížia kdesi medzi Jimim Hendrixom a Dennisom Lyxzénom. Bratská láska k blues a punku. Pop nezáživných Guards ma vyženie na Av. Diagonal, na obzore Torre Agbar, po vetre ani stopy, kráčam smerom dolu králičou norou. MIMIKRY ZE SEVERU Tokyo Sex Destruction, další z místních atrakcí a jedna z nejdůležitějších garážových kapel na současné španělské scéně. „Scéna? A ještě ke všemu velká? To si ze mě utahuješ, podívej se, kde jsme na tomhle slavném festivalu skončili...,“ říká se smíchem JC Sinclair, zpěvák výbušného kvarteta, a ještě dlouhé minuty po koncertu sotva popadá dech. Tokyo Sex Destruction málem srovnali se zemí Salon MySpace

Smint, pidi stage ve stanu sponzorovaném slavným výrobcem pastilek a jedním z dlouholetých partnerů festivalu. O svěží dech návštěvníků Primavera Sound se pečuje pečlivě, větrové bonbony se rozdávají plnými hrstmi. Scéna situovaná v jejich stanu je ale spíš zábavou pro kolemjdoucí než regulérním podiem, hrají zde většinou lokální kapely a PA rozhodně není z nejsilnějších. Jenže když má kapela tolik energie jako zmiňovaní Tokyo Sex Destruction, podměrečný výkon reproduktorů nevadí. Debata s JC stála za to, vzpomínal na pražskou Sedmičku, kde kdysi hráli s Robocop Kraus (jak se jmenuje to šílené místo tam na kopci?) a s úsměvem vyvracel domněnky o oblibě garážové hudby ve Španělsku. „Jasně, je tady pár důležitých labelů a lidí, co chodí na koncerty, ale scéna fakt žádná. Tady frčí r’n’b a party music, zapomeň na nás, amigo...“ Obrovské ovace, provázející na letošním ročníku koncerty Thee Oh Sees, Fucked Up nebo Hot Snakes, to sice vyvracely, jenže Primavera Sound je svět sám pro sebe a neodráží ani španělskou, ani jinou scénu. Pokec skončil jasnou dohodou na brzký koncert Tokyo Sex Destruction v Praze, čerstvé album Sagittarius máte za domácí úkol. Pořadatelé festivalu Primavera Sound převzali svou filozofii z akcí pořádaných

REPORT: PRIMAVERA 2013


© SANTI PERIEL / ERIC PAMIES

organizací All Tomorrow’s Parties a právě tady celý koncept ožil. Závěrečný sraz ATP, který se koná letos v prosinci na obvyklém místě v Camber Sands v Anglii, se jmenuje trochu smutně a definitivně End of an Era. ATP se z tradičního kempu Pontins stěhuje, jejich akce budou pokračovat, ale něco už bude navždy jinak. ATP mají každoročně v Parc del Fórum vlastní stage, dlouhá léta to byla sympaticky uzavřená oáza pro poměrně málo lidí, většinou totálně přeplněná. Letošní ročník znamenal přesun na jiné místo a násobně větší kapacitu, což naštěstí vůbec nedoprovázela ztráta výjimečnosti. Právě na ATP často probíhají nejdůležitější momenty festivalu: letos kromě tradičně silných Shellac, kteří snad právě tady vždy přidávají nějaký ten level navíc, nebo živelné masáže zmíněných Hot Snakes, také kouzelné vystoupení švédské formace Goat. Psychedelická show, která mohla připomenout slavné koncerty Grateful Dead nebo Jefferson Airplane, stejně jako podvratné živly z Mimikry. Olejové bubliny, halucinogenní projekce, divošské masky a vyčazená hudba, kde se potkává rock’n’roll s nadšením pro africké proto-tranceové rytmy, krautrock a desítky dalších vlivů. Navíc je to taneční, lehce ironicky, ale dostatečně důstojně pojaté, a v nočních hodinách maximálně vtahující. Na Primavera Sound hráli přesně proti Blur a Swans, tedy slot, který se dá těžko nazvat jinak než popravou, ale hypnoticky tančící publikum se neustále rozšiřovalo. Vibrace táhnou... Kurt Vile & The Violators začínajú program Heineken podia. Plné priestranstvo, na ktorého chvoste sa to podobá na hipisácky tábor. Vietor vo vlasoch, gitara v rukách. Violators naložia aparatúre, čo znesie, zvuk sa valí, je nutné stáť na správnom mieste, pretože zvuková hranica so susedným ATP podiom je veľmi krehká. „You are the best!“ kričí Kurt. Klišé?Belostné, štíhle, sľachovité telo Andre-

REPORT: PRIMAVERA 2013

wa Laumanna (Dope Body) sa vyníma na temnom pozadí VICE scény, je radosť naň pohliadnuť. Zmieta, prehýba sa v divokých tancoch, aby sa vzápätí naplo do výskoku. Práca svalov a emócií. Súčasný punk na starý spôsob. O týždeň neskor ho vidím v Pilote v Prahe, priebeh opäť rovnaký. On taký proste je. Skvelý. Ostrý protiklad proti prázdnemu pózerstvu a hre na hviezdy à la Peace. Sedím na kartóne pri ATP, kelímky ženie vietor mojim smerom, stláčanie spúšte fotoaparátu. MLADÉ PUŠKY A STAŘÍ KANÓNI El Mágia del Cine, výstava v barcelonské galerii CaixaForum, věnovaná věhlasnému vynálezci Georgi Mélièsovi, ze všeho nejvíc připomínala přeplněné hračkářství. Divotvorné přístroje pionýrů kinematografie, první pokusy s perspektivou, varietní kostýmy a fascinující průkopnické filmy; ze všeho sálá obrovské nadšení a touha ukázat ostatním něco nového a poskytnout jiný zážitek také sobě. Splnit si sen. Primavera Sound působí podobně nepřeberně, zmíněná kolize Blur a Swans byla jednou z mnoha, byť zrovna tahle nejspíš znamenala dilema pro nejvíc lidí. Hned návštěva prvního vystoupení po vstupu do areálu se rovnala těžkému rozhodnutí, kvarteto Savages proti Neko Case. Černovlásky zrzku nakonec porazily a stálo to za to, pověsti o jejich koncertech byly rozhodně na místě. Se ctí ustály i výpadek kytarového aparátu, který trval snad deset minut. Jiné spolky by to možná definitivně rozložilo, Savages s plnou vervou odehrály další tři věci a se sebevědomými úsměvy se rozloučily. Nenechte si je ujít, nové pušky s ladným tvarem. Rick Froberg z Hot Snakes si šťastně podupával, J Mascis se tvářil jako vždy netečně, ale už jenom to, že se tenhle jezevec nechal vidět na jejich koncertě v publiku, znamená hodně. Mascis o pár desítek minut později s Dinosaur Jr předvedl skvělý koncert na někdejším hlavním podiu pojmenovaném po festivalu samotném



a ukázalo se, že problémy se zvukem na jejich pražské show nejsou nic výjimečného. Poté, co se úrovně srovnaly, to bylo parádní. Třešničkou byl závěrečný cover Chunks, který s Dino J odzpíval Damian Abraham z Fucked Up. O niekoľko hodín neskôr vniesol svojich cca 150 kg a viac na to isté podium Killer Mike. Energia a sliny fŕkali na každú stranu, Mike nadväzoval úzky kontakt s publikom verbálne i fyzicky, keď skončil v jeho tesnom objatí. Raperské ego mieri vždy ku hviezdam, v prípade Killera to boli letové hladiny na hrane znesiteľnosti. Prehlásenia typu: „Na svete je raper Killer Mike, ktorý vždy bude hovoriť pravdu,“ sa stretli s vlažnou odozvou. Niet sa čomu diviť. Po polnoci Grizzly Bear, vďaka vznášajúcim sa lampiónom vizuálne zaujímaví, fotogenickí, ale hudobne nudní, popovo konvenční a tradiční. Prebiehanie od podia k podiu, pevný bod, (i vo svojej pohyblivosti) kolotoč. Smutný pohľad predavačky cukrovej vaty, matné svetlo vychádzajúce z jej stánku, tiene nôh. Zem je už úplne pokrytá vrstvou plastových kelímkov, cesta z areálu za hudobného sprievodu plechoviek narážajúcich na tvrdosť chodníka. Vietor udáva rytmus. Čtveřice místních padesát plus zpívá každé slovo, jejich vrstevník na podiu doslova potí krev, ale ani na sekundu nevynechá. Hüsker Dü jsou kult i čtvrtstoletí po rozpadu. Bob Mould sice navázal úspěchem své kapely Sugar, ale trojice z Minneapolis, to byla úplně jiná kategorie. Setlist v Barceloně pochopitelně obsáhl i ukázky ze skvělého nového alba Silver Age a dostalo se i na „cukrové“ hity, ale závěr patřil punkovým klasikám. Často experimentující Mould spadl zpátky do punkového režimu, po hrátkách s elektronikou ani památky, raz dva tři čtyři a jedem. Je zpěvákem springsteenovského typu, tepny na krku hrozí prasknutím, na oddech není čas. Se závěrečnou Makes No Sense at All přišel kotel a slzy, krátké rozloučení

037


a odchod středem. Tohle byl přesně jeden z těch momentů, pro které se na Primavera Sound jezdí, jeden z vrcholů letošního ročníku. Na něj už dopředu aspirovali opatrně se vrátivší The Jesus & Mary Chain, ale tahle sázka na jistotu bohužel nevyšla. Bratři Reidové sice najali rovnou dva další kytaristy, ale místo stěn hluku šel z podia standardní a ještě ke všemu celkem tichý zvuk. Williamovu kytaru jste sice rozeznali, ale vazby zůstaly někde na skotské vysočině a Jim se navíc celou dobu držel jen mikrofonu. Nadšení publika nepolevovalo, jenže když se dá u Blues from a Gun normálně bavit, je něco v nepořádku. Písničky pořád skvělé, ale celý koncert mi hlavou běžely vzpomínky na fantastickou show před mnoha lety v Pyramidě, kdy skrz mlhu a stroboskopy nebyla kapela vůbec vidět. Tehdy zněli The Jesus & Mary Chain jako letadlo při startu, na koncertě v Barceloně připomínali lepší Oasis – vypráskané kanóny. Jen při závěrečné Sidewalking to najednou šlo, paprsky vazeb drolily reproduktory a hrálo se třikrát víc nahlas. Trpká pachuť nevyužité šance zůstala, ať už ji měl na triku kdokoliv. The Knife je úder päsťou medzi oči. Stojíme pod podiom, pozeráme sa na divoké hemženie nad nami, kozmické kostýmy a vizáž (nie v zmysle ne/predvídateľnej budúcnosti, ale v spôsobe uchopenia odevu a vzhľadu); všetko z inej planéty, o disco hudbe nehovoriac. Nemožné sa zorientovať, nekončiaci dav, mnohí už unavení celým dňom a pivami hlavného sponzora. Je hlboko po polnoci, jemnučký náznak úsvitu na nebesiach. Sedím v záplave kelímkov, imúnnosť voči akémukoľvek hluku, slovám; pocit, že kdesi v areáli je žriedlo, ktoré vyviera stále nových a nových ľudí. Bitka na ulici, brieždenie za oknom. KOUZLA A DOJETÍ V neděli po třech hlavních festivalových dnech se vždy koná nášup pro ty, kdo ještě

038

opravdu nemají dost. V letošním programu lákali hlavně obnovení Come, které posléze velebil Paul Wallfisch, nakonec ale vyhrála návštěva milého podniku Casa Delfin. Báječná domácí kuchyně a láhev Blau de Tramuntana by ukonejšily tygra, věhlas restaurace ve čtvrti Grácia může dosvědčit i náhodné setkání s většinou kapely The Drones, kterým jsem nakonec uvolnil stůl a přesedl si k menšímu. Milá momentka a hlavně skvělé místo. The Drones byli na Primavera Sound povoláni jako jedna z náhrad za první vlnu odpadlíků, celý letošní ročník poznamenaly omluvenky. Crime & The City Solution, Rodriguez, Fiona Apple a další skrečovali svoje koncerty z různých důvodů už před festivalem, místo Band of Horses zase na poslední chvíli zaskočili Deerhunter. Odhalení kompletního line-upu během jednoho odpoledne bylo velkolepé a nakonec způsobilo výrazné výpadky festivalového serveru. Pořadatelé udrželi tajemství, ale změny se daly očekávat. Koncert The Drones byl skvělý, písně z nového alba I See Seaweed jsou naživo famózní, jenže v sobotu ve tři ráno už toho bylo vážně dost. Na My Bloody Valentine síly nezbyly vůbec, před pár dny bych tomu nevěřil. Rozšíření areálu, posun hracích časů a hlavně zima udělaly své, navíc se toho nepřestávalo dít tolik najednou. Rodriguez odriekol účasť (dôvody pozná on sám) a Band of Horses zajal hurikán v Oklahome. Náhrada zaistená v podobe Chucho a opätovného vystúpenia Deerhunter s rachitickým frontmanom Bradfordom Coxom. Oko sa snaží nájsť aspoň kúsok voľného priestoru, nedotknutého ľudskou prítomnosťou. Pohľad zospodu do diaľky, cesty na troch úrovniach, transfer nie je možné zachytiť k vlastnej spokojnosti. Wu-Tang Clan nechali na seba chvíľu čakať, v kuželi svetla vyzerá DJ ako zo zlata, všetko na efekt. „Ste pripravení na Wu-Tang Clan?“ „Áno!“ odpovedá revom zaplnená Primavera stage. Postavy sa mihajú, strie-

dajú, vystavujú na obdiv, strieka zbytočne drahá značka šampanského. Slovo značka je použité zámerne, pretože tu o nič iné nejde. Takéto egá vyžadujú veľký priestor, ktorý nedám. Ostnatý drôt odvíjam z krku. Dead Can Dance zahnali déšť. Jejich vystoupení bylo velmi očekávané a místo na hraně amfiteátru Ray Ban doslova vybojované. Naštěstí bylo za co se prát – za koncert z nezapomenutelných. Nad podiem se začaly hromadit a houstnout mraky, prvních pár minut koncertu to vypadalo na soudný den, vojska Mordoru na dohled. Brendan Perry možná vůbec netušil, co se mu za zády děje, ale Children of the Sun z nového alba Anastasis zněla jako ironická předzvěst apokalypsy. Pak ale začala zpívat Lisa Gerrard a něco se stalo. Masivní vítr nabral temně nadité mraky a odtáhl je mimo Parc del Fórum, magie hlasu fungovala. Hrozné klišé, ale Dead Can Dance byli i díky tomuhle naprosté zjevení. Původně šlo spíš o povinnost (dáme jim patnáct minut, znáte to), ale dokázali, že statut legend je zasloužený. Na nečekané dojetí navázali Blur, kde se ovšem s dojetím počítalo od začátku: Damon a ostatní scházeli dlouho a bylo to poznat. Odejít ze Swans bylo těžké, ale příchod na parádně rozjetý mejdan prázdnotu okamžitě zaplnil. Coffee & TV, Country House, Parklife, End of the Century a tak dále. Zbytečné cokoli dodávat, bylo to přesně takové, jak si většina návštěvníků přála, a Graham Coxon má pořád zatracený šmrnc. Na stejném místě o dvaadvacet hodin později nastal těsně před koncertem Nicka Cavea ohromný aplaus a hlahol. Pořadatelé zrovna oznámili datum a první hvězdu dalšího ročníku, kultovní Neutral Milk Hotel. Koncert The Bad Seeds byl neuvěřitelný, best of s několika ukázkami z nového alba a naprosto zabijácká verze Stagger Lee, natažená přes deset minut, kterou St. Nick odzpíval po kolena v první řadě.

REPORT: PRIMAVERA 2013




039

BLUR © ERIC PAMIES


V jednom z najzábavnejších rozhovorov japonského showbiznisu prezrádza Nick Cave plány do ďalších rokov: „I’d like to be, ehm... left alone, have more kids, mmm and write more songs...“ Poslednú časť odpovede do písmena naplnil. Ostatný 15-sty štúdiový a koncertmi podporovaný album Nicka Cavea and The Bad Seeds Push the Sky Away vzklíčil v rodnej Austrálii a uzrel svetlo sveta na francúzskom juhu v okolí Saint Rémy v La Fabrique. Skladby s prímesou nepokoja v mnohých odtieňoch, uchopené na nový spôsob. V sobotňajšom programe boli tým najväčším ťahákom, avizovaným i skutočným. Očakávania (ak nejaké boli) naplnené do bodky. Pohľad zblízka v dĺžke úvodnej pesničky, ani o sekundu dlhšie. Umiernený, skúpy prejav, avšak i tak – vďaka Pánu za tie dary. Potom zostala len veľkoplošná obrazovka, alebo podium v diaľke s čiernou siluetou. Starnutie s gráciou – jemne obrúsená image kúpeľného šviháka v na mieru šitých oblekoch, zlatých šperkoch na rukách i hrudi. To platí pre všetkých členov kapely. Telo zmietané divokými tancami, pery výkrikmi či šepotom. Stage sa presúva nad hlavy prvého radu, letmé dotyky končekmi prstov; temného muža na obrazovkách striedajú radostné, roztúžené tváre žien. Návraty do minulosti niekoľkokrát; veľký kolotoč stojí, vyvoláva obrazy z Neba nad Berlínom na Bad Seeds vo veľmi starej zostave (keď sa Nick a Blixa navzájom podopierajú v sede, lebo všetkého už bolo proste veľa). Zvuk sa valí nad masu, masa sa prehýba, vlní, kvíli jedným hlasom From Her to Eternity. Kolotoč sa dáva do pohybu, červená ohnivá čiara kabíniek v dokonalom kruhu s pevným stredom. Zatvorené oči,

040

spomienka na decembrovú noc roku 1998. Zasnežená krajina pod nohami, prikrytá pokojom s jasne určeným koncom. Život v jeho rukách. The Mercy Seat, po dlhých rokoch v celej temnej kráse bez prímesí. Vlastný vesmír každého z okolostojacich. KDE JINDE? Kaligrafie snů se odehrává zejména v barcelonské čtvrti Grácia, z někdejší řitě světa je dnes jedna z nejkrásnějších částí města. Hlavní hrdina se na konci knihy vrací po deseti letech a dočká se nečekaného rozuzlení a procitnutí z dětských snů. Podobně se možná cítili i někteří stálí návštěvníci festivalu, dnešní podoba je odlišná a vstup nadnárodního pivního molochu na kráse a sympatiích úplně nepřidal. Letos se snad také poprvé mohlo zdát, že proklamovaná exkluzivita Primavera Sound jde do kopru, většina důležitých kapel neminula nebo nemine ani Českou republiku. Ale to je jen jeden pohled a festival má mnohem víc aspektů – jednoduše řečeno, bez Primavery by se polovina kapel do Evropy možná ani nevydala. Kde jinde ostatně uvidíte Neurosis o půlnoci, tedy v jedinou správnou dobu? Kde jinde najdete všechna tahle jména pohromadě? „Nějak mi to nedalo, Barcelona je výjimečné místo...,“ svěřil se Todd, manažer Swans, který tu původně vůbec neměl být, při náhodném setkání zkraje festivalu. Celé tři dny jsme si pak psali textovky s následným programem, abychom se nakonec už nepotkali. Primavera Sound je nebezpečně návyková akce a výjimečná atmosféra Barcelony rozhodující jistotou. Příběh festivalu nekončí, jen možná nabírá trochu jiný směr, než někteří čekali. Zda lepší nebo horší nechme na posouzení historii, důležité je, že pokračuje a vyvíjí se.

A jak říká Ringo: „Rozhoduje ten, kdo vypráví.“

JOZEF VAN WISSEM & JIM JARMUSH © XARLENE

Tři měsíce od berlínského koncertu byli The Bad Seeds zase úplně jiná kapela, nové křehké skladby dostaly jiný rozměr, s pražským koncertem neváhejte. Kapela má úžasnou vnitřní energii a taky nového kytaristu George Vjesticu, který její zvuk posouvá zase trochu jinam.


hranice ovládania REPORT JOZEF VAN WIESEM, JIM JARMUSCH, SQÜRL (USA/NL) PRIMAVERASOUND 2013, BARCELONA TEXT ANDREA PETROVIČOVÁ

Spomienky sú stále viac vzdialené, farby blednú, obrysy sa rozplývajú v opare nad rozvodnenou riekou. Krátke návraty sú čím ďalej, tým viac ťažšie. Piatkové popoludnie, Jim Jarmusch stojí na záveternej strane Av. Diagonal. Magický okamih trvajúci krátku chvíľu; zastavenie krokov. Telo sa dá do pohybu, zase bolo všetko ako predtým; predieranie sa poryvmi vetra cestou k  areálu Parc del Fórum, mliečna chuť kávy na dne kelímka. Deň sa začína o  šiestej popoludní, všetka tá nádhera vo hviezdach, koniec v nedohľadne. ATP scéna pred pol jedenástou. Uzimené telá spočívajú na belostných kartónoch, ktoré mali pôvodne slúžiť ako odpadkové koše. Plocha je stále prekvapivo prázdna, hrkot plastových kelímkov hnaných vetrom na kamienkoch. Spočinutie v  medzičase očakávaní, hranice ovládania odohrávajúce sa opäť v  Španielsku, tento raz na barcelonskej Primavere. Mramorovo sošného Issacha De Bancolého nahradzujú iné dve hlavné postavy, prítomnosť Tildy Swinton, hlas z  reproduktorov, krabičky od zápaliek sa menia v zosilovače. Bezrozmerná prítomnosť dostáva pevné kontúry. Úplná tma, The Mystery of Heaven rozsvecuje modré svetlo vytvárajúce na Jimovych šedinách auru svätožiary. Jozefovými vlasmi preniká ľahko, ich línia vytvára puto s priečnou líniou strún lutny. Barokový ná-



stroj v rukách punkera s klasickým hudobným vzdelaním. Zápletka v snovej krajine. Lutnu prikrýva gitara, nikto nie je víťaz či porazený. Pokojný, neokázalý a  skromný dialóg trvá tri pesničky. Zelená zafarbuje pódium, sem tam prebleskujú odtiene bielej a červenej. Stoličky zmizli, postavy sú vzpriamené, gitary elektrické. Kvílivé zvuky, pohltenie dokonalým hypnotickým súznením. Osamelosť chodcov na dlhej ceste, návraty k minuvším miestam, opakovaný motív rozbieha sa úzkym hrdlom, aby vyšiel na planinu, otvorený priestor bez hraníc. Potemnelé nebo nad hlavami. Jim si je vedomý svojich speváckych kvalít, avšak i  tak učiní krok vedľa. Forma prednesu v rovine He is Hanging by His Shiny Arms, His Heart an Open Wound with Love svedčí jeho hlasovým možnostiam omnoho viac. Hlavné postavy majú dianie pod kontrolou, gestikulácia je skromná, interakcia s publikom takmer žiadna. Potešenie vychádza z  vnemov vstupujúcich očami a ušami. Kompozičná nádhera z videného a počutého, rezignácia na neustálu pozornosť, unášanie prúdom hutných spätných väzieb na opustené cesty. Neustále sa vracajúci obraz siluety na temnejúcom horizonte, prázdna, čistá krajina pod nohami, holá vydrancovaná pustina pod rukami. Krvavý poludník s Neilom Youngom v pätách.

Vlastný svet vydaný napospas samému sebe rozdupali nastupujúci Neurosis.

041


murder by love REPORT MURDER BY DEATH (USA) 21. 5. 2013 WUK, VÍDEŇ TEXT JIŘÍ PÍŠA

Plní se mi sny a sny plní mě. Ale jsem jenom člověk a moje srdce je bezedná studna a touha svině, kterou nepřechčiju. Podej mi prst a tvoje ruka mi bude málo. Chci víc. Chci ještě jednou a pak zase znovu. Chci ti příště umřít v náruči, drahá. Krvácet ti pod podiem na kusy roztrhaný tóny Until Morale Improves, the Beatings Will Continue nebo Spring Break 1899, rozbít si hlavu o zeď, když zpíváš „by the light of the moon, I’m comin’ home“, a zlámat žebra u Fuego! nebo čehokoliv jiného z Red of Tooth and Claw. Jenže ty mě zatím vážně opouštíš, vracíš se domů jako ta nejlepší milenka po společně probdělé noci a necháváš po sobě jenom ozvěnu svých písní, prázdný sál čpící potem a na pohozeném setlistu rtěnkou psaný vzkaz „možná zase někdy“. Budu čekat. A budu tě zase chtít. Vídeňskou zastávku krátkého evropského turné Američanů Murder by Death nelze popsat jinak než superlativy. Veškerá očekávání (a že nebyla malá) byla naplněna, všechny zásadní singalongy zazněly, a když přičtete moje propocené triko i slzy na krajíčku, vyjde vám jasná definice koncertu roku s laťkou nasazenou výš než Sotomayorův svěťák. Ale není se co divit. Horko těžko totiž najdete sympatičtější koťátka než partu kolem Adama Turly. Murder by Death můžete buď milovat, nebo... milovat. Civilní, spontánní projev, žádné pózy, natož sebemenší hvězdné manýry – jen a pouze čistá láska k hudbě, radost z nadšených fanoušků a k tomu kýbl energie a pytel emocí. Murder by Death? Murder by Love.

042

Snad s vědomím dlouhé prodlevy od poslední návštěvy starého kontinentu odehráli Murder by Death set poskládaný vyváženě ze všech řadových alb, vyjma debutu. Aperitiv v podobě trojice skladeb z předposledního, country výrazně ovlivněného alba Good Morning, Magpie následovaly střídavě písničky ze stále aktuální desky Bitter Drink, Bitter Moon a osvědčené starší hity: Straight at the Sun, Rumbrave, Lost River, Brother, The Curse of Elkhart, Shiola... Past vedle pasti, staré lásky i nová přátelství na život a na smrt. Cítil jsem, jak dýchám, cítil jsem, jak mi tluče srdce, a svět se zase na chvíli zdál jako příjemné místo k žití. Navíc si nevzpomínám na žádný jiný koncert, který by tak plynule a přirozeně gradoval k předem danému finále. Procítěně naléhavá Until Morale Improves, s mírnou změnou v Adamově frázování, byla jen klidem před bouří, jež se vzápětí a bez varování přihnala v podobě Comin’ Home. Hromy, blesky, těžko popsatelný příval energie, která by někde venku zřejmě kácela stromy, orgasmus a jeden z jasných vrcholů večera. Ten druhý přišel v podobě nejlepšího kubánského doutníku uváleného na stehně snědé matrony hned po zákusku. Během přídavku totiž nejdříve zazněla No Oath, No Spell v intimním podání Adama a cellistky Sarah Balliet, a pak... a pak... ano, bože, viděl jsem Murder by Death jak hrají Spring Break 1899! A mohl bych v klidu umřít, ale chci víc.

Chci ještě jednou a pak zase znovu.




043


festivalový deník (alt) REPORT 48. MFF KARLOVY VARY TEXT MICHAL PAŘÍZEK / APX

Zdravstvuj! Kagdá i kdě my stretnime sa? Jak se říká na internetech, cpt. Obvious obviouses, ale nemohla jsem si při domlouvání první schůzky pomoct. Poprvé v Rusku! Chci říct, na festivalu v Karlových Varech. A první dojmy? Když jsem otevřela okna hotelu, zjistila jsem, že dělňasové na staveništi ve vnitrobloku mluví rusky, což mě rozesmálo. Asi jsem čekala anglicky, nebo alespoň česky mluvící levnou pracovní sílu ze západu. Što? Mluví se v Što česky!? S tzv. normálníma kavárnama to ale nakonec není tak zlé a i na hlavním tahu lze zhodnocování rublu snadno uniknout. Třída T. G. Masaryka je sice po půlnoci horší než Národní a Stodolní dohromady a Obecní dům, kdysi snad architektonická chlouba ulice, vypadá jako zchátralá rekvizita nízkorozpočtového hororu, ale jinak na mě Vary udělaly parádní dojem – dokonce takový, že napřesrok pojedu zas. Což je běžná reakce na něco super. Filmový fanoušek jsem sice vášnivý, ale nesystematický a v rámci osazenstva baru například holešovického Bio Oko trapně nedovzdělaný. O to však nadšenější, shovívavější a nakonec i povolnější, zejména pokud jde o filmy, kde Michael Fassbender nosí obeplý skafandr. Takový film ale Vary letos neuvedly; především pro sebe coby prvňáka objevuju, že nemainstreamový výběr snímků je sympatický – stejně jako třeba hudební přehlídky Roadburn, Sziget nebo Donaufestival. A stejně jako tam, stačí si dát bacha na rumunskou nezávislou produkci v devět ráno – a máte vyhráno. A ještě se vám to rýmuje.

044

PÁTEK 28. ČERVNA V průběhu festivalu se ukázalo, že si vědomě, podvědomě a někdy i zcela intuitivně vybírám filmy s hudební tematikou, silným zvukovým podkresem nebo alespoň výrazným soundtrackem – skutečnost, že jsem deset minut po příjezdu včetně ubytování a vyzvednutí prvních lístků skončila s jazykem na vestě na snímku Phil Spector, není nijak překvapivá. Ke koupi televize by mě to sice nedonutilo, ale produkci HBO (ve Varech zastoupena také ceněným Hořícím keřem) schvaluju a Al Pacino v roli zmagořeného popového magnáta a skvělá Helen Mirren mi to rozhodně nevyvraceli. Jakkoli mě cheguevarovské budování image zločince s lidskou tváří rozčiluje. První den festivalu se toho dalo stihnout ještě spousta: tuzemský Zázrak (nenechte se zmást názvem, není to žádný zázrak), pásmo kurdských filmů (na začátečníka možná trochu silné kafe, ale třeba kraťas Táta, s věnováním Všem, kdo opouštějí své rodné země, kořeny a jazyk, aby hledali lepší život, byl ve svém výrazu ohromně silný), sérii bizarních příběhů Intimní místa (erotika v ruštině!) nebo německé vyhrocené drama Tore tančí, kde zobrazení koncentrovaného lidského zla, brutality a bestiality přežíváte pouze s berličkou, že je to jenom film, aby vás uzemnil závěr: natočeno podle skutečné události. SOBOTA 29. ČERVNA Nová festivalová znělka s Helen Mirren se začne zajídat nejpozději po páté, znělky generálního partnera jsem vůbec nepochopila, ale odpustila jim – co když zrovna příspěvek ČEZu zaplatil tým, který je zodpovědný za organizaci a bezchybný průběh akce? Pravda, Audrey prý nepřije-

la. Dozvěděla jsem se to v pondělí z pátečních Lidových novin. „Přišlo ti divný, že jsi ji nepotkala na kolonádě, co?“ Sobota byla nejslabším dnem programu, byť přinesla jeden z osobních highlightů festivalu, izraelské drama Místo v nebi s excelentním Alonem Aboutboulovem, natočené kupodivu velmi „neizraelsky“. V synopsi a množství komentářů se sice dočtete, že jde o „složitý vztah otce a syna v různých vývojových období židovského státu“, ale nějak mi chybí zmínky o výrazných přesazích vztahu k náboženství a víře. Jen banálnost závěru bohužel přesáhla mé kapacity. Americký černobílý nezávislák Frances Ha, promítaný v nablýskaném sále Puppu, byl příjemně srozumitelný a nekomplikovaný relax. Což byla většina filmů v angličtině. NEDĚLE 30. ČERVNA Nové logo vypadá na Thermalu masivně, lidí tak akorát a kupodivu není problém s lístky na všechny vybrané filmy včetně psychedelické hlukové orgie Black Mass Rising. Snad díky tomu, že po šílenství, které způsobil Danny Zucco, zběsilé tempo festivalu poněkud zvolnilo. Na druhou stranu víme, kdo bude hlavní hvězda znělky příštího ročníku. Letošní s Helen Mirren je kouzelná a milá, domácky thrillerová atmosféra baví. Zato první film opravdu ne. Vic a Flo možná viděly medvěda, ale spousta diváků se ho nedočkala. Únavný snímek nejdříve zaujal gradujícím napětím, ale využít náhlého přerušení bylo po hodině vysvobozením. Medvěda jsem si nechal ujít a bylo mi jedno, jak to celé dopadne. To Kapringen, dánský snímek o únosu dopravní lodi somálskými piráty, bylo jiné gusto. Skvěle vystavěný příběh podle skutečných událostí se

REPORT: KVIFF 2013


odehrává napůl na unesené lodi a napůl v kanceláři dopravní společnosti, kde probíhá vyjednávání. Těžko říct, kde je drama větší. Black Mass Rising, dvouhodinová abstraktní pocta rituálům, natočená na mobil, stojí na použité hudbě. Aluk Todolo, Master Musicians of Bukkake a další dodali potřebné grády imaginaci belgické režisérky Shazzuly. Shazzula se chystá příští film natáčet na mongolské poušti, těšíme se. Black Mask Rising je působivý snímek, snad jen gotický rituál mohl být o půl hodiny kratší. Ale dvanáct statečných, kteří vydrželi do konce, přítomné režisérce zatleskali jedna radost. Vic a Flo mohly dopadnout hůř, ale ne o moc. A, spoiler alert, medvěda neviděly! Ale to jsem se dozvěděla až v pondělí. V neděli ráno jsem šla na mši, italský snímek Su Re (O Bohu). Snad za to může blízkost a vliv Vatikánu, snad byl Ježíš Ital, ale variace na ukřižování jsou pořád aktuální téma. Nejhorší byly špatné projekce, kterých se účastnili tvůrci – člověku se nechce okatě utíkat a stopáž (v tomto případě utrpení podobné snad jen tomu na plátně) je natažena o entrée a závěrečné Q&A. Jistě není povinností zůstat a ptát se, ale zvídavost vám někdy nedá. Jste si jistý, že měl Ježíš tak velké oční bulvy? Sei sicuro che Gesù aveva gli occhi così grandi? Giovanni Columbu – David Lynch italských minimalistických a intimních dramat s biblickou tematikou. Fujtajksl, a zlý pryč. Nezachránil to ani Otřes mozku (udajné drama se zcela neuchopitelným, rádoby současným příběhem), ani Love Steaks, pozitivně hodnocená německá tragikomedie, až otravně opravdická. Malé bezvýznamné plus za soundtrack. A kdo vyhrál? Dredd s 3D brýlemi o půlnoci v kině Čas. Moje scéna. PONDĚLÍ 1. ČERVENCE Největší ohlas sekce Borderline Films: První desetiletí vzbudil Martha Marcy

REPORT: KVIFF 2013

May Marlene, psychologický thriller, potírající hranice mezi realitou a snem, v tomto případě spíš noční můrou. Silný kalibr, takhle po ránu, a skvělá Elizabeth Olsen v hlavní roli. Návrat k přírodě a čistotě nemusí vždy znamenat nejlepší řešení. Stejně jako Martha se o tom pomalu ale jistě přesvědčili hrdinové sympaticky střídmé komedie Prince Avalanche, odehrávající se uprostřed texaských lesů. Příběh sbližování dvou rozdílných mužů doprovází spousta dokumentárních záběrů a skvělý soundtrack, který mají na svědomí Explosions in the Sky. Prince Avalanche je remakem islandského snímku Either Way, několik tajuplných momentů a osvěžující atmosféra potěší. Jediné, co vrtá hlavou, je název. Letošní soutěž si všichni pochvalovali, byla nejhodnotnější za poslední léta. Cenu za nejlepší mužský herecký výkon získal Ólafur Darri Ólaffson za roli vyžilého poslance Leifura v islandském snímku XL. Leifur řádí o sto šest, ale eroticko-alkoholová jízda začíná být jednotvárná a je zřejmé, že se nic jiného nestane. Je pravda, že tyto neřesti politiků jsou zábavnější než korupce a lépe se na ně kouká, ale to ještě nemusí znamenat dobrý film. Slavoj Žižek a Perverzní průvodce ideologií mě zklamali, a to jsem odešla dřív z Futurologického kongresu. Nevíte, jak to dopadlo? Zahradník? Načež přišla strašná rána: Soutěž dokumentárních filmů. A uprostřed ní kraťas Den přemohl noc. „Oceňovaný francouzský tvůrce Jean-Gabriel Périot, který se specializuje na originálně pojaté krátké dokumenty, vyzpovídal osm nedobrovolných obyvatel věznice v Orléans. Ti se na kameru svěřují se svými sny a nočními můrami a umožňují nám naplno se ponořit do psychiky poznamenané životem za mřížemi.“ Kdo lže, ten krade. Zastřelit. A pak se zase vše v dobré a smutné obrátilo. Nizozemsko-belgický snímek Broken Circle Breakdown (ze zajímavé sekce Deset evropských režisérů očima Variety) považují



mnozí, a právem, za ždímačku emocí za hranicí kýče. Je to tak! Ale je to krásný kýč a hraje k němu nejčistší, nejkrásnější bluegrass. A když říkám nejkrásnější bluegrass, myslím tím třeba covery If I Needed You Townese van Zandta nebo Wayfaring Stranger. A to je v originálním strunném aranžmá silný kalibr. To, že cestou ze sálu všichni posmrkovali, byl jen legrační bonus. Pro mě, spolu s Místem v nebi, nejlepší filmový zážitek festivalu. ÚTERÝ 2. ČERVENCE Další soutěžní snímek, decentní příběh Hodnota času, stojí za vidění už pro tu nádhernou španělštinu. Stárnoucí lékař opečovává zmraženou mrtvolu manželky, která zemřela mladá. Každý den sleduje zprávy a čeká na převratné novinky v lékařské vědě, které ženu pomohou oživit. Závěrečná půlhodina filmu je vynikající. Vynikající je také film amerického režiséra Davida Loweryho Ain’t Them Bodies Saints: westernové téma, fantastická kamera, výjimečný hudební doprovod a skvělé herecké výkony. Casey Affleck je jistotou, jméno Rooney Mara si určitě pamatujte (pokud si ho nepamatujete už z americké verze Mužů, kteří nenávidí ženy). Žádný převrat v kinematografii, ale rozhodně jeden z vrcholů letošního ročníku. Josef Madmony, vítěz z roku 2011 se vrátil na místo činu s rodinnou ságou Makom Be Gan Eden (Místo v nebi), která nakonec neuspěla, ale rozhodně zaujala. V hlavní roli vztah mezi otcem a synem na pozadí izraelsko-palestinského konfliktu. Místo v nebi za misku leča? No prosím pěkně. Portrét Harryho Deana Stantona od režisérky Sophie Huber je stejně výjimečný, jako jeho hrdina. Herce, kterého znáte z desítek vedlejších rolí, představil film Harry Dean Stanton – Partly Fiction. Stanton je ironický komentátor, milovník života i nadšený zpěvák letitých hitů. Ve filmu ho zpovídal třeba David Lynch a bylo vidět, že si každou minutu užívá.

045


Ranní twinpeaksovská estetika (oceněného) snímku Bluebird nenadchla, tak jsem ji nechala být a přesunula se na italské drama Mezičas v kině Čas (dělal si z toho legraci i uvaděč, fakt). Že to nebyla nejlepší volba mi záhy potvrdil chlap, který na sedačce přede mnou usnul a začal chrápat. Využila jsem momentu překvapení a hluku a zdekovala se na kafe. Můj poslední den festivalu a já si nechám napráskat hned dopoledne 2:0? Na Ain’t Them Bodies Saints jsem se potkala s Michalem a předala mu štafetu. V o poznání lepší náladě, ale stejně: Rooney Mara s obočím je vlastně strašně obyčejná holka, Casey Affleck nudař a pokud jde o příběh, logiku některých událostí a rozhodnutí bych asi nepodepsala. Skóre už nezvrátila ani rozlučka s Pol Potem – dokumentární snímek Chybějící obraz z doby vlády Rudých Khmerů, za které byly v Kambodži vyhlazeny dva miliony lidí. Válečná zvěrstva, keramické postavičky, nafukovací kino Espace Dorleans... bizarnější spojení abyste pohledali. STŘEDA 3. ČERVENCE Už při odchodu z projekce Velkého sešitu bylo jasné, že je za námi jeden z favoritů na vítěze. Dětské trápení, druhá světová válka a příběh o naději, odvaze a ztrátě rodičů vždycky zabere. Maďarský režisér Jánosz Szász si Křišťálový glóbus nakonec odvezl a dlužno dodat, že zaslouženě. Příběh podle kontroverzní knihy Agoty Kristofové o dvojčatech, které jejich rodiče schovají před válkou v pohraničí u svérázné babičky, připomíná Želary a je podobně intenzivní. (Mimochodem, v 90. letech na FAMU bylo dílo velmi populární a inspirovalo několik nadějných scénářů.) Whitewash je morbidní komedie o chlápkovi a jeho sněžném pluhu, na které se lepí smůla uprostřed kanadských

046

lesů. V hlavní rolích Thomas Haden Church (znáte z Bokovky), sníh a jehličnany. Sympaticky ujetý počin, byť poněkud zdlouhavý. To další snímek z produkce Borderline Films, Two Gates of Sleep, byl k nevydržení. Slíbeno bylo jižanské drama s faulknerovským espritem a spirituálními prvky, ale přišlo devadesát minut nudy se spoustou zasmušilých temných pohledů, ochromujících touhu po pointě. Made of Stone, skvělý dokument o návratu indie hvězd Stone Roses, naštěstí zvrátil skóre dne. Na svědomí ho má Shane „jestli řeknete někomu jinému, tak se zabiju“ Meadows (This Is England) a jeho film dojme i pobaví. Zástupci tuzemské hudební scény si ho ujít nenechali: viděni Jan P. Muchow, Martin Přikryl nebo Johana z Kazet. Po filmu přijel Kittchen a Ille, milé setkání. Hlinomaz zaspal Pet Shop Boys. ČTVRTEK 4. ČERVENCE Halucinogenní snídaně v podobě soutěžního filmu A Field in England se nepovedla. Čtyři dezertéři z občanské války se chlapácky baví a sní o tom, co všechno po návratu stihnou. Všechno je v pořádku, dokud se na scénu nedostanou podivné houby – vtipný film se změní na sbírku divných hlášek, zběsilých akčních momentů a rádoby psychedelických vizí. Totální maglajz a zmatek. Filmy o lidech na houbách by neměli točit lidi na houbách, shodli jsme se s Ondřejem Štindlem. Ten vzápětí začal básnit o čerstvě zažité projekci Nebeské brány, slavného propadáku Michaela Cimina, který se v Karlových Varech promítal na velkém plátně asi naposledy. Ještě teď to mrzí. Ale podařilo se stihnout další z hitů festivalu, mexický film Heli. Jedna obyčejná mexická rodina zaplatí za pubertální lásku malé Estely obrovskou cenu. Dostat se do osidel, které z jedné strany ovládá neúprosná narkomafie a z druhé zkorumpovaná policie, je osudové. Snímek

Amata Escalanteho provází kontroverzní pověst díky několika brutálním scénám, ale to je jen jeden úhel pohledu – Heli je inspirativní, poetický zážitek, který si budete pamatovat ještě dlouho, stejně jako neuvěřitelné, chvílemi až sakrální obrazy, malované kamerou Lorenzo Hagermana. Ruský film Styd (Hanba) se odehrává na vojenské základně na severu Ruska, kde přebývají rodiny námořníků plavících se v ponorkách. V komunitě žen čekajících na návrat manželů vládne napjatá atmosféra, denního světla ubývá, špatné zprávy se množí. Přes zajímavý námět a několik nádherných záběrů je to nakonec navoněná a ukřičená bída, navíc s nulovou šancí alespoň jedné námořnické manželce držet palce. Sympatie na bodu mrazu. Zato na novinářské projekci závěrečného snímku festivalu Behind the Candelabra na motivy pohnutého života empírově estrádní hvězdy Liberace se tleskalo dlouho. Michael Douglas v roli homosexuálního pianisty je k nakousnutí. Není to nejlepší snímek Stevena Sodenbergha, ale ani tak si vypulírovanou show nenechte ujít – každý úsměv hlavního hrdiny stojí za to. Tehdy ještě byly celebrity alespoň trochu zajímavé a jejich skandály zrovna tak. Naštěstí Oliver Stone ukázal novinářům zač je toho loket, a tak se něco dělo i tady. PÁTEK 5. ČERVENCE Den Revivalu. Poslední den ovládla komedie Alice Nellis. S Hlinomazem jsme se na projekci bavili, mohlo to být mnohem horší. Kapela v podání šarmantních chlápků v letech je skvělá, čtveřici bude publikum zobat z ruky, Krobotovi zejména a potěšil také návrat Karla Heřmánka. Když ale přijde řada na mladou hereckou garnituru, úroveň klesá a nesmyslný product placement snobského klubu v holešovické tržnici je trapný. Vox populi rozhodl, že Diváckou cenu letošního ročníku získal právě Revival, což je

REPORT: KVIFF 2013

BROKEN CIRCLE BREAKDOWN

Stejně jako všichni diváci v Městském divadle, kterých pohříchu nebylo moc.


v konkurenci několika klasik (namátkou Amadeus, Scarface nebo Cesta do pravěku) a minimálně pěti nových výrazných snímků mírně řečeno úsměvné. Třeba vynikající černá komedie El muerto y ser feliz španělského režiséra Javiera Rebolla, nádherná road movie s unaveným a nemocným nájemným vrahem a jeho tajemnou spolucestující, by si cen zasloužila několik. Neuvěřitelný soundtrack a hlavně famózní José Sacristán v hlavní roli, typově mezi Philipem Noiretem a Rudolfem Hrušínským. Největší hlášky pronášené s kamenným výrazem, každé pozdvihnutí obočí mění vyznění scény. Úžasný koncentrát paradoxů a humoru Jižní Ameriky. Opak přišel se snímkem Houston – nejhorší, o ničem, pro nikoho. Do Karlových Varů se vydal i Karel Roden, který v roli šíleného vědce Viktora vzdává osobní hold klasice Tajemný hrad v Karpatech. Frankenstein’s Army je oproti Karpatům tuctovou podívanou a nebýt Rodena, nudí i o půlnoci.

*Šest,* *ale třeba taky deset snímků denně v průběhu jednoho týdne se může zdát moc, ale na hudebním festivalu si na nabitý program šesti pódií taky nikdo nestěžuje. Filmový vás navíc naučí dochvilnosti; přicházet pozdě nebo odcházet dřív může být pro zážitek klíčové. Letošní KVIFF charašo. Příští rok se uvidíme zas. KVIFF 2013 TOP 5+5 AIN’T THEM BODIES SAINTS BÝT MRTEV A BÝT ŠŤASTNÝ HARRY DEAN STANTON – PARTLY FICTION HELI HODNOTA ČASU MÍSTO V NEBI BROKEN CIRCLE BREAKDOWN PHIL SPECTOR CHYBĚJÍCÍ OBRAZ DREDD



047


Dnes už mladí nejsou, co bývali. Jako tenkrát, když jsme se sešli na koncertě Maserati v roce 2006, pořádaném kolektivem Hand Crew, v babickém kulturáku. Od chvíle, kdy jsme rozrazili dveře koncertní místnosti, byly naše dny sečteny. Těleso se identifikovalo. Zasaženi žádnými jinými hudebními vlivy jsme nebyli. Jelikož jsme kvůli kapele hazardovali s vlastními životy a vyhledávali neustálá dobrodružná nebezpečí a nebezpečná dobrodružství, přišlo nám příhodné zvolit název Safety First. Dvě kytary, basa a bicí, na zpěváka už nebylo ve zkušebně místo. Nahrávání desky trvalo přibližně pět let. Vizuální stránku neřešíme. Na koncertě se neprojevujeme, po koncertě ano. Aktuální top deska: Superego Kid. Děkujeme: Ziki, 5STL, Keša, Vac III, Puk Puk, Lagavulin.

048

EPONYMNÍ DESKA

SAFETY FIRST VYCHÁZÍ JAKO PŘÍLOHA FULL MOONU #30. K POSLECHU V E-SHOPU, VE VYBRANÝCH DISTRIBUČNÍCH MÍSTECH A V POŠTOVNÍCH SCHRÁNKÁCH PŘEDPLATITELŮ. ZAJISTĚTE SI: CHCI@FULLMOONMAGAZINE.CZ FULLMOONMAGAZINE.CZ BANDZONE.CZ/SAFETYFIRST




049


worth a dollar REPORT ROCK FOR PEOPLE 2013 (DEN III.) TEXT JAKUB ŠILHAVÍK | FULLMOONZINE.CZ

Ať už si o hradeckém festivalu Rock for People myslíte cokoliv, nelze popřít, že se jedná o jeden z nejvýznamnějších hudebních festivalů u nás, který svou dramaturgií do značné míry odráží a formuje vkus mladé generace fanoušků. Proč si pokrytecky nalhávat, že jsme všichni vyrostli na Sonic Youth, Swans či Fugazi? Ani hudební vkus „osvíceného“ posluchače se neubrání slepým uličkám. Čtvrtek, (před)poslední den festivalu, se rozjížděl velmi pozvolna. Úvodní vystoupení obstarali se svou indiepopovou produkcí v adekvátním dopoledním čase I Like You Hysteric, jeden z „vítězů“ českého YouTube festu, hned po nich nastoupili crossoveroví The Switch, aby vystřihli show, která na poměry tuzemské tvrdě rockové scény nemá obdoby. Odlehčení pak nabídl Kapitán Demo, odvrácená tvář Jiřího Buriana ze Southpaw a Republic of Two. I když čas pokročil, lidi zprvu apaticky posedávali, aby je nakonec estráda balancující na hranici přesně mířeného útoku a nebetyčné trapnosti zvedla ze země. Zbytek dne byl i přes občasné výlety na Showcase stage, kde se návštěvníky snažil zaujmout zástup snadno zaměnitelných talentů, ve znamení čekání na hlavní hvězdy. Nejprve přišla řada na britský import Foals – chytrý indie rock s kapkou elektroniky zaujal nejenom fanoušky žánru, ale také množství festivalových návštěvníků, kteří floutkům s kytarami jinak příliš neholdují. Hříbata zkušeně střídala introvertní melancholické pasáže s výboji energie, kdy se frontman Yannis Philippakis několikrát vznášel na rukou fanoušků.

050

Pozitivní ohlasy na třetí studiové album Holy Fire nelhaly a naživo byl zážitek ještě o stupeň lepší. Festivalový dav posilněný alkoholem a marihuanou poté vyrazil na lehce bizarní vystoupení Karla Gotta, v prostranství hlavní scény tak zůstal pouze hlouček skalních fanoušků Queens of the Stone Age, kteří pro dobrý flek neváhali protrpět zdlouhavou přestavbu podia. Zároveň se ukázalo, že sláva spasitelů současné rockové scény i přes obrovský komerční úspěch novinky …Like Clockwork stále nepřekročila české hranice. A to se mělo brzy změnit. Krátce po deváté hodině QOTSA sebevědomě nakráčeli na podium za zvuků tříštícího se skla a spustili otvírák You Think I Ain’t Worth a Dollar, But I Feel Like a Millionaire z nepřekonatelného alba Songs for the Deaf. Vítězství nad festivalovým publikem bylo dokonáno hned vzápětí hitovkou No One Knows. Charismatu Joshe Hommeho nešlo odolat a publikum mu viselo na rtech. Pozici všemocného diktátora však na rozdíl od Jareda Leta nezneužíval a omezil se pouze na několik efektních hlášek. V průběhu vystoupení nezbývalo, než neustále žasnout nad strojově přesnou souhrou členů skupiny v čele s novým bubeníkem Jonem Theodorem, který nechal zapomenout na starého kumpána Grohla. Zaujaly i povedené animované projekce doprovázející celý set – definitivně pryč jsou doby, kdy královny nepřikládaly vizuální prezentaci velký význam. Jádro setu logicky tvořila průlomová Songs for the Deaf a novinka …Like Clockwork, která přinesla vítaný oddech od boje o holé přežití v kotli pod podiem. Zamrzela pouze absence skladeb z dvoj-

ky Rated R, nikde jinde by totiž slogan „Nicotine, Valium, Vicodin, Marijuana, Ecstasy and Alcohol / C-c-c-c-c-cocaaaaaaine!“ nezněl tak přiléhavě jako na letním hudebním festivale. V momentě, kdy se přihlásil ke slovu napjatý časový harmonogram, dostál zrzek své macho pověsti a prohlásil, že královny na nějaké časy kašlou a budou hrát dál – finále tak proběhlo ve znamení epické A Song for the Deaf, kde chraplák absentujícího Marka Lanegana obstojně nahradil sám Homme. V tu dobu už se ozývaly první tóny Klaxons. Přestože módní vlna nu-rave dávno opadla, jejich energické vystoupení roztančilo zástupy fanoušků. Nic na tom nezměnila ani sázka na nové skladby z připravovaného třetího alba, pravděpodobně poslední šance na návrat kapely do světla reflektorů, kam je před lety katapultovalo debutové Myths of the Near Future. Nechyběly ani zásadní hity typu Two Receivers či Magick, kdy dřevěná podlaha pod náporem skákajících fanoušků zažívala krušný zátěžový test. Tečkou pro taneční vytrvalce, kteří neměli ani po Klaxons stále dost, se stali Modestep, míchající populární dubstep s kapkou rockové hudby. I ve čtvrtek běželo vše podle plánu a ani marginální nedostatky (namátkou minimum doprovodného programu, seno v kempu, nedostatek posezení či řvoucí hudba ze stánků s občerstvením) nemohly přebít pocit z kvalitně organizovaného festivalu. Pochvalu si rovněž zaslouží dramaturgie, která ve čtvrtek dosáhla pomyslného vrcholu.

Holt královny!

Kompletní report a fotky z Rock for People najdete na fullmoonzine.cz.

REPORT: QOTSA




051


kdo je tady královna? 2NA1 QUEENS OF THE STONE AGE (USA) ...LIKE CLOCKWORK (MATADOR, 2013) TEXT JAKUB ŠILHAVÍK

Queens of the Stone Age byli jednou z mála rockových jistot v časech, kdy hudební svět ovládly generické retro kytarovky. Nyní se po dlouhých šesti letech vrací s novým albem ...Like Clockwork, i když nelze říct, že by se lídr skupiny Josh Homme flákal: v mezičase připravil reedice eponymního debutu a dvojky Rated R a následně je vyrazil prodat na turné, které mělo v roce 2011 namířeno i do Prahy, než kapela evropskou šňůru předčasně ukončila. Mimo své království si střihnul s Jessem Hughesem třetí desku pouštního projektu Eagles of Death Metal, producentsky vypomohl floutkům z Arctic Monkeys a založil superskupinu Them Crooked Vultures se svým starým známým Davem Grohlem a basákem Johnem Paulem Jonesem z legendárních Led Zeppelin. Zároveň během rutinní operace kolene omrknul světlo na konci tunelu, což se spolu s problematickým návratem do každodenního života a navrch tvůrčím blokem zásadně odráží na celkovém vyznění novinky. Obtížné nahrávání vedlo k odchodu dlouholetého bubeníka Joeyho Castilla a přimělo Hommeho k přizvání zástupu slavných hostů. Nejprve se za bicí vrátil Dave Grohl, který se zapsal do historie na dnes již klasickém albu Songs for the Deaf. Poté se přidali osvědčení spoluhráči Alain Johannes, Mark Lanegan a překvapivě také ztracený bratr Nick

052

Oliveri. Seznam hostujících hvězd tím nekončí, ve frontě přešlapují Trent Reznor, Jake Shears ze Scissor Sisters, Alex Turner z Arctic Monkeys, James Lavelle nebo Brody Dalle z The Distillers a korunu všemu nasazuje Elton John, který se do nahrávacího studia vetřel se slovy, že QOTSA chybí opravdová královna. PR oddělení Matador Records bylo jistě nadmíru spokojené, ale jak se to projevilo na výsledné nahrávce? Můžeme ještě mluvit o desce Queens of the Stone Age, nebo jsme dostali pokračování The Desert Sessions aneb Josh Homme a přátelé? Značná rozmanitost naštěstí desce neubírá na celistvosti a mnohé hosty zaznamenáte pouze za důkladné asistence bookletu. Zvuk tříštícího se skla, nejrůznější ruchy a nervně těkající hudba v otvíráku Keep Your Eyes Peeled předznamenává přitažlivě temnou atmosféru celého alba. Důvěrně známé robotické riffy dostanou slovo pouze v několika skladbách: dynamické I Sat by the Ocean, svůdné If I Had a Tail se závěrečnými sbory ze záhrobí či funky Smooth Sailing. Nejryzejším rukopisem QOTSA je napsán první singl My God Is the Sun, kterému nechybí špinavý garážový zvuk, Shumanova hypnotická basová linka, tvrdé údery Davea Grohla a chytlavý refrén. Další hitové knockouty na albu nenajdete, což napoprvé dokáže zklamat, ale s každým dalším poslechem deska obnaží svou detailní vybroušenost. Hlavní zbraní se nečekaně stává klavír a Hommeho zpěv, který poskočil o několik tříd nahoru.

Jedním ze stěžejních momentů se díky němu stává sedmdesátková balada The Vampyre of Time and Memory, začínající pouze za doprovodu klavíru a analogového syntezátoru Moog: I want God to come/ and take me home/ cause I’m all alone/ in this crowd. Josh Homme na albu dospěl jako skladatel i textař a odhodil svou obnošenou, byť stále zábavnou machistickou pózu, a nekonečné závěrečné sólo by vykouzlilo úsměv na tváři i zmiňovaným Led Zeppelin. Naproti tomu Kalopsia klame tělem: nádherný baladický začátek je rozlámán delikátním střídáním tichých a hlasitých pasáží. Odér 70. let se drží ve vzduchu i v operní reminiscenci na Queen Fairweather Friends. Zážitek blízké smrti se odráží v epické pouštní psychedelii I Appear Missing – Pinned like a note in a hospital gown/ Deeper I sleep/ Further down/ A rabbit hole never to be found... Vše zavírá poklidná titulní skladba Like Clockwork, jak vystřižená ze starých bondovských soundtracků, to znamená decentní piano, Hommeho křehký falzet a smyčce. Slyšíš to, Same Mendesi? QOTSA se ještě nikdy tolik nevzdálili poušti, ale zvukovým experimentům navzdory mají stále plné boty písku. Vysněné pokračování Songs for the Deaf se i přes návrat starých kumpánů nekoná, přesto se fanoušci nemohou cítit zrazeni. Josh Homme a spol. utekli tvůrčí krizi a servírují nejpropracovanější desku své kariéry. ...Like Clockwork se do historie nezapíše počtem hitů, ale i díky tomu působí mimořádně sevřeně –

a roste s každým poslechem.

RECENZE: QOTSA I.


ladies and gentlemen... mr. elton john! 2NA1 QUEENS OF THE STONE AGE (USA) ...LIKE CLOCKWORK (MATADOR, 2013) TEXT JIŘÍ PÍŠA

Krize středního věku není žádná legrace, kamarádi. Večer jdete normálně spát a když se ráno probudíte, visí vám na krku oprátka z vlastních vnitřností. Zkoušet se jí zbavit je stejná marnost, jako pochopit lidi, kteří si ujíždějí na filmech Woodyho Allena. Neplatí na ni Converge ani masturbace, jako kyselina rozežírá ocel vašeho brnění a pomalu utahuje smyčku. Všechny zažité jistoty se přes noc promění v opruzeniny kolem řitního otvoru a pochybnosti se stanou každodenním chlebem. Ano, přesně takové pocity rozervanosti, jako když zjistíte, že nové album vaší oblíbené kapely nezní tak, jak byste čekali a chtěli, a ke všemu na něm hostuje Elton John. Vlastně jinak: přesně takové pocity rozervanosti, jako když zjistíte, že nové album vaší oblíbené kapely nezní tak, jak byste čekali a chtěli, hostuje na něm Elton John – a přesto vás baví od začátku až do konce. Z novinky Queens of the Stone Age je zřetelně slyšet, že osobním Guantánamem si prošel i Josh Homme. Dříve vtipem a sebevědomím překypující macho a vyhlášený bouřlivák je najednou vážný, zlomený a plný pochybností. Dříve povrchní požitkář nyní obnažuje duši místo těla, uvědomuje si svou smrtelnost a divoké soulože s prsatými blondýnami

RECENZE: QOTSA II.

na vrcholu svého hodnotového žebříčku mění za lásku, přátelství či víru. Sám Homme jako příčinu duchovního posunu uvádí klinickou smrt při operaci kolene, po které zůstal několik měsíců připoutaný na lůžko, a měl tak spoustu času k prohrábnutí vnitřností a přehodnocení priorit. Ale stejně jako srdce zastavené může být za jeho současnou metamorfózou klidně i srdce zlomené, jak ostatně naznačuje ve skladbě I Sat by the Ocean. A nejen tam – hned u třetiny skladeb z ... Like Clockwork se totiž můžete bez rozpaků dojímat, šťourat se v jizvách z milostných bitev nebo v představách roztouženě snít o pindíku sira Johna. Elton John? Cajdáky? Padla snad QOTSA na kámen? Na rovinu – přestaňte se ohánět vztyčeným prostředníkem a předsudky si strčte víte kam. Žádná laciná smuteční tryzna za Lady Di se nekoná a ...Like Clockwork je výborná deska. Překvapivá. Intenzivní. Poctivá. Povlávající ve větru rockového mainstreamu, ale zároveň pevně ukotvená v Hommeho upřímné sebereflexi. Starým Queens of the Stone Age s ksichtem drzého fracka sice odzvonilo a příznivci rychlých, charakteristických riffů si příliš legrace neužijí, o radikálním pálení mostů ale mluvit nelze. Dokazuje to hlavně první singl My God Is the Sun nebo zmíněná I Sat by the Ocean, které mají nejblíže k pouštní hypnotické náladě předchozích alb. Homme se ale nesnaží recyklovat starší tvorbu kapely. Dívá se dopředu, hledá nové výrazy



a nikoho se neptá, kam až může zajít. Od temného bluesového groovu v úvodní Keep Your Eyes Peeled tak vede cesta k If I Had a Tail s archaickým zvukem i postupy, vedle rozmáchlého stadionového hard rocku ve Fairweather Friends najdete téměř „redhotovsky“ odlehčenou Smooth Sailing i titulní komorní meditaci za doprovodu piana. Přesto ale zůstává Josh Homme věrný sám sobě a i s novou krví ve starém těle nepřestává být jeho nezaměnitelný rukopis snadno rozpoznatelný. Sice ne po třech vteřinách jako dřív, ale po čtyřech už ano. Možná i díky hvězdné sestavě hostů (kromě Eltona Johna a bývalých členů Marka Lanegana, Davida Grohla a překvapivě i Nicka Oliveriho, např. Trent Reznor nebo Alex Turner z Arctic Monkeys) dobyli QOTSA s ...Like Clockwork vůbec poprvé v kariéře vrchol amerického žebříčku nejprodávanějších desek a zároveň sklízí i zasloužený úspěch u kritiků. Po vážných zdravotních problémech a peripetiích provázejících vznik alba v podobě nekonečných rošád na postu bubeníka a několikrát odloženého nahrávání určitě pocit zadostiučinění. Zrzek Homme by se tak mohl spokojeně válet u bazénu, masírovat si ego a počítat zlaťáky a na životní krize zvysoka kálet. Jenomže životní krize váš úspěch nezajímá. A Homme už moc dobře ví, jak to na světě chodí.

Chvíli jste nahoře a chvíli zase... Jako na houpačce.

053


KID CONGO POWERS & THE PINK MONKEY BIRDS (USA) HAUNTED HEAD (IN THE RED/ DAY AFTER 2013) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Mariachi tu byli dávno před Antoniem Banderasem, ale dneska už si pod tímhle slovem málokdo představí někoho jiného. Stejné zkreslení panuje ohledně názvu, prý vychází z francouzského slova mariage a z dob invaze císaře Maxmiliána z devatenáctého století, ale to je spíš lokální vtip určený turistům. Jako za spoustu věcí, i za mariachi můžou vlastně indiáni: tohle slovo prý v nářečí místních kmenů označovalo stromy, ze kterých se původně vyráběly hudební nástroje. Každopádně bez mariachi není žádná fiesta fiestou, po práci legraci a tak, nehledě na to, že napojení některých skupin na známé drogové kartely je dnes v Mexiku veřejným tajemstvím. Mariachi hrají od soumraku do úsvitu a úplně stejně to dělá Kid Congo Powers se svými The Pink Monkey Birds, když ho tedy nechají. Právě mezi soumrak a úsvit jejich hudba patří, soundtrack k plesu pro upíry. Dracula boots a true blood amigo. Fiesta por toda la noche! Kid Congo Powers byl odjakživa trochu outsider, navíc na společnost, ve které se pohyboval, byl vždy až příliš excentrický. A to pozor, bavíme se o kapelách jako The Cramps nebo The Gun Club, rozhodně žádná nedělní škola, o The Bad Seeds v osmdesátých letech nemluvě. Navíc jako téměř jediný gay to v téhle partě alfa samců asi taky neměl

054

KID CONGO POWERS

el mariachi

úplně lehké. Přežil však všechno, rock’n’roll v krvi a party v genech. Další míza přišla na sklonku minulé dekády – konečně pod vlastním jménem a spolu s trojicí The Pink Monkey Birds popustil uzdu zábavě. S elegancí pamětníka, latino šarmem a rockovým nápřahem, který by mu mohli závidět leckteří puberťáci. Novinka Haunted Head je čtvrtým společným mejdanem a možná tím vůbec nejlepším. Divoká vyšinutá kytara, soulové vrtění, rozmlžená psychedelic nálada a hlavně obrovská radost a zábava pro všechny zúčastněné. Málokdy se skrz tóny dají ty vyceněné zuby odhadnout, tady je široký úsměv naprosto zřejmý. Bod, ke kterému vedou veškeré zkušenosti v těch nejzásadnějších partách osmdesátých let. Dryáčnická Lurch na úvod? Vlkodlačí kvílení kytary a týrání thereminu. Kid Congo uměl vždycky budovat atmosféru. A vzápětí už hurá do kola: Su Su, Killer Diller nebo I Don’t Like jsou mohutně swingující kusy s divoce odsekávaným rytmem, zběsile taneční a zcela upřímné. Neworleanské voodoo, sexy tiky à la Tamla Motown a nervózní tóny z Mississippi. Kid Congo s trojicí svých spoluhráčů vládne parketu, přitom jde o velmi skromné a vlastně minimalistické kousky. Hlavní je autentická nálada zpoceného baru kdesi na mexicko-texaské hranici, kde se ztepilí teenage prostituti ve vypasovaných nátělnících mačkají v koutě a čekají, až kovbojové povolí a řeknou si všechny vtipy o manželkách. Vyšívané mariachi oblečky smrdí kouřem a lacinou tequilou, ostruhy jsou zašlé a obroušené,

podpatky se viklají. Ale přestat tančit nemůžete, podivné kombo pokérovaných chlápků v čele s brýlatým padesátníkem s kilem pomády ve vlasech to nedovolí. Každá pauza, každá změna rytmu, každý přechod tady slouží jenom k tomu, aby jednoduchým skladbám dodaly ještě více energie. A pořád se zdá, že je to potichu, vazby skřípou a repráky nestačí. Más fuerte! Twitterový účet Kid Congo Powerse čerstvě zaplnily gratulace k sňatku, novomanžel se zdá být navýsost spokojený a na Haunted Head je to znát. Taky se chystá psát memoáry a to bude rozhodně pikantní čtení, bez jakékoliv impertinence. Na Jeffreyho Lee Pierce vzpomíná velice často, zjevně si byli ohromně blízcí. Vášeň, která z jeho hudby plyne, tomu napovídá. Před pár lety nás těsně minulo turné, na kterém mimo jiné Kid Congo spolu s německým elektro showmanem Khanem doprovázeli Julee Cruise. Ano, to je ta z Road House – vrána k vráně sedá. Na romanticky vyklidněném závěru Haunted Head se možná právě tohle spojení podepsalo, na takovou Dance Me Swamply by klidně mohla tancovat Salma Hayek a finální Lamont’s Requiem už do Twin Peaks vyloženě pasuje. Audrey Horne už zvedá obočí a luská prsty.

Je skoro ráno, temný vigvam pomalu přikrývá ranní rosa, na parketu se z posledních sil plouží jen ti, co nemají kde spát, a jukebox se kousnul.

RECENZE: KID CONGO POWERS


spiknutí pozitivistů RECENZE GOGOL BORDELLO (USA) PURA VIDA CONSPIRACY (ATO, 2013) TEXT AKANA

Pro všechny, kdo lamentují, že míra optimismu v myslích pozemšťanů setrvale klesá, je tu dobrá zpráva: Gogol Bordello jsou zpět s novou deskou rozhánějící chmury vodním dělem nakažlivé energie. Poselství, které vlaje nad albem Pura Vida Conspiracy, je prosté. Najít a zmobilizovat skrytý potenciál v každém z nás. Eugene Hütz je přesvědčený, že nevyužité kapacity našich životů jsou nemalé a jejich oživení a pozitivní nasměrování může přinést všeobecný užitek. Velká slova, velké myšlenky, u kohokoliv jiného by to zavánělo nabubřelou naivitou. Ale pokud jste někdy velvyslance všech imigrantů viděli v akci, musí vám být jasné, že svou vizí skutečně žije. Čas je samozřejmě nemilosrdný a brousí hrany i tam, kde bychom si to nepřáli a nečekali. Ale tady? Žádný strach, v případě Gogol Bordello jsou na místě spíš slova zrání, dospívání, dotahování kontur. Když srovnáme nové album s průlomovým Gypsy Punks: Underdog World Strike, potvrdí nám, že cesta od neučesaného virválu k sofistikovanějšímu zvuku pokračuje, a i když je anarchicky tryskající gejzír sveden do civilizovanějšího koryta, burácí v něm o to intenzivněji. Prvoligový producentský dohled není u kapely novinkou. Po Stevu Albinim, Victoru Van Vugtovi a Ricku Rubinovi je tu tentokrát Andrew Scheps s bohatými zkušenostmi s rockovým mainstreamem, jehož rutinní pozlátko naštěstí odložil přede dveřmi



studia a pel divoké nespoutanosti nesetřel. Přibylo elektrické kytary, ale to může spíš souviset s novým mužem na tomto postu, Michaelem Wardem. Zvuk je tak na mnoha místech rockovější, ve skladbách We Rise Again, Malandrino nebo John the Conqueror nechybí punkové zrychlovačky, poslední jmenovaná dokonce představuje punk rock skoro čistokrevný. Naproti tomu latinskoamerických vlivů překvapivě není víc než třeba na Trans-Continental Hustle. Mexická polka infikovala strhující Malandrino, prvky samby obsahuje Rainbow nebo jemnější I Just Realized. Punkově zhrublý cikánský element pořád představuje zásadní odraziště, ale stihl prorůst vším ostatním, takže se obtížněji hledá. Přestože jeho podíl v tom globálním víru trochu slábne, Eugene není žádný Švanda dudák, který zaprodal rodnou písničku. V jeho světoběžnicky rozpřažené náruči prostě není pro tradicionalistický sentiment místo. Nikdy ani nebylo. Tenhle bordel semele cokoliv, jen když to funguje. Gypsy-punkový cajun We Rise Again, patetický chorál ve stylu System of a Down v Dig Deep Enough, bukanýrské hulákání v Name Your Ship, popovou melodiku v Gypsy Auto Pilot, potácivou baladu Hieroglyph i svéráznou folkovou codu We Shall Sail. A kdo by měl málo, ať si počká na skrytý bonus, během nějž se bezostyšně páří sabbathovský metal s grindcorem a flamencem.

Gogol Bordello na své šílené trase rozhodně nebrzdí, snad jen dávají větší pozor na cestu.

055


RECENZE WILD TIDES HUNG LOOSE (ELECTION, 2013) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Sedíme s Kittchenem nad poslední verzí rozhovoru v kavárně letenského kina Oko, u stolu vedle nás kompletní sestava Wild Tides a pár holek. Pondělní podvečer, pivko a klid – kde jinde na Letné než právě tady? Frontman Přílivů Kuba Kaifosz se na chvilku zastaví, spokojeně vypráví o novém albu a unavený výraz vysvětluje právě dokončeným natáčením videoklipu: „Párty? Ne, párky. Už je nikdy nechci vidět...“ Právě klip k prvnímu singlu z novinky Watching Grlz Talk odhaluje kouzlo Wild Tides naprosto dokonale. Natočili ho během pár hodin zrovna toho dne, stručně, rychle, od boku. Nevadí, že to není nic nového, nevadí, že to není úplně dokonalé... Vtip se někdy úplně nepovede, s každou holkou to není perfektní. Důležitý je nápad, věřit mu a pořád ho pokoušet. Udolat pochyby nadšením. Chceme to rychle – bavíš, nebavíš, pocem a čau. Jedna fáma musí zmizet. Album Hung Loose nemá vůbec nic společného se surf rockem a zaplaťpánbůh za to. Pokud má něco u nás na scéně menší šanci na přežití než garáž, je to právě surf – tyhle žánry tady nikdy neměly a nejspíš ani nebudou mít šanci, Misirlou budiž výjim-

056

kou potvrzující pravidlo. Hung Loose ale i tak odkazuje hluboko do padesátých let, klenutá kantiléna objímá rock’n’roll, doo wop, r’n’b a talk blues. Frankie Vallie & the Four Seasons, Sam Cooke a Buddy Holly svítí na cestu, bože, hlavně tam nehledejte nic nového. Rozhýbat prsty, boky sladit do rytmu a ukázat podlaze, kdo je tady pánem. Funguje to už přes půl století, proč najednou hledat ve třech akordech nějakou vědu? Energie na rozdávání, melodie jako zvon a zevlácky nedbalá výslovnost, víc netřeba. Parádní zkratka jako milý bonus, co neřeknete ve dvou minutách, nestojí za to poslouchat. Hung Loose není deskou roku a ani nemá být. Wild Tides chtějí bavit sebe a třeba i ostatní a to se jim daří. Takhle barevné a svěží album by jim mnozí měli závidět. Gimme the Blues, Marry Me nebo California Wet Dreaming mají správný nenucený náběh, banjo a skřipky v roztomilém coveru Instead of Two Beating Hearts musí potěšit a závěrečná Shrines zase nádherně uvolní. Neodbytní surfaři si dostatečně užijí se skvělým singlovým béčkem Cruisin’ for a Bruisin’. Wild Tides sice neobjevili Ameriku, ale její sebevědomí a nadhled rozhazují plnými hrstmi. Danny Zucco vrtí zadkem dokola a Kevin McCallister k tomu nadšeně tleská.

Hurá, kytary!

POST-HUDBA

charlie straight don’t surf!


mezi-mosty RECENZE POST-HUDBA ARTEFAKTY (2012) TEXT JÁCHYM KROHE

Jsou lidi jako přístavy, prázdný doky bez lodí, moře bez vody. A taky jsou kapely, jako je post-hudba, kolem které je s vydáním alba Artefakty čím dál větší rozruch. Post-hudba se skládá z brněnsko-liberecké (nyní už spíše pražsko-pražské) dvojice Dominga Zezuly a Tomáše Havlena, společně tvořících něco, co sami označují jako „existenciální pop“. Domingo je hudební recenzent, fotbalový analytik, ex-religionista, post-alkoholik, básník a vlastně všechno, co by člověk očekával od správného post-umělce. Tom je zvukový designér, producent se slabostí pro Jamese Blakea, a než rozprodal všechny své nástroje, tak i multi-instrumentalista. Dali se dohromady náhodou někdy před třemi lety, kdy jim přišlo jako dobrý nápad Domingovy básně obalit do lo-fi hávu a zaútočit s nimi na český noiseový underground. Předloňské debutové EP kdosi označil jako „levičácké songy o holkách“, což příhodně vystihuje témata textů, vplouvajících do zastřených kytar a jednoduchých elektronických podkladů. Ještě téhož roku ale vyšla deska Zvláštní láska na nás zbyla a začalo se ukazovat, jak rychlým tempem tohle zvláštní duo roste. Hudební produkce se přestěhovala z liberecké garáže blíž k Londýnu a Zvláštní láska začala stoupat do obecného povědomí i hudebních žebříčků. Nejmarkantnější posun ale přišel až s novým épéčkem, které by si zasloužilo

RECENZE: POST-HUDBA

recenzi spíš od psychoanalytika. (Ještě dnes ho přepošlu Slavoji Žižkovi.) Po komplikovaném a dlouho odkládaném porodu v květnu konečně spatřily světlo světa Artefakty, byť zatím jen jako digitální vydání. Játra jsou zase o něco tvrdší, hudba vyspělejší. Tom si stáhnul novou verzi Abletonu a pohotově reflektuje dění na ostrovní elektronické scéně. Domingo propil kytaru a naučil se zpívat. Postupem času čím dál víc vyniká jeho cit pro jazyk a práci se slovy, zatímco Tomovy kompozice dostávají daleko preciznější podobu, podtrženou postprodukcí Tomáše Sochůrka ze studia Jižák, který má na svědomí mimo jiné výslednou podobu WWW nebo Vladimira 518. Nádraží uprostřed našeho města pořád stojí a čeká na ztracený děti. Město je totiž bludiště a lze v něm snadno ztratit směr, zvlášť když nás Domingo přesvědčuje, že jeho generace postrádá orientační smysl. Hned při prvním poslechu Artefaktů je ale patrné, že patos v textech bledne a mizí i společenská kritika. Agitační songy jako Černá ovce nebo Máš mozek už nenacházejí místo v osobnějším, intimnějším prostoru, kde se existenciální příběhy rozdrolily do fragmentárních dojmů a obrazů, a i nepravidelné beaty se schovaly pod hutné vrstvy blakeovských syntezátorových linek. V refrénech Tom často vyměňuje mezerník laptopu za mikrofon a přidává druhou vokální linku. Naživo jeho energičtější gestikulace hezky kontrastuje s dvakrát vyšším rachitickým Domin-



gem, který jen bez hnutí, se zavřenýma očima a cigaretou v ruce, monotónně deklamuje své texty. Post-hudba působí trochu jako bipolární porucha osobnosti, na jiné úrovni i faktem, že Domingo by asi nejraději hrál folk nebo country, a místo toho se z laptopu ozývá post-dubstep. Tahle zvláštní tenze je jednou z věcí, které dodávají kapele na jedinečnosti. V přirovnání k různým psychickým poruchám by se určitě dalo pokračovat, klip k Barikádám má například ukazovat obsedantně-kompulzivní hipstery, kterak si navzájem vyměňují svetry a telefony. Celé Artefakty vlastně působí jako zpověď z podobných stavů, úzkostí a depresí. Nezkoušej svou černou duši obarvit na blond, nepůjde to. (Žižek se zamyšleným výrazem přikyvuje.) Z původně plánovaného LP vyšla v květnu pouze polovina, na druhou část si budeme muset, stejně jako na vinylovou verzi, ještě chvíli počkat. A musím přiznat, že už dlouho mě na české scéně nic neupoutalo natolik, abych se s nedočkavostí těšil, kam to povede dál. Zatím ale nezbývá, než si obsedantně znovu pustit Artefakty a procházet se po sídlištních ulicích, mezi paneláky, Barikádami, Mosty a Přístavy. Z mezer v betonu zřetelněji vystoupí existenciální prázdno, které vodka zatopí jen na chvíli a které dělá z lidí jen vzdálené objekty, zamlžené artefakty.

A jakmile se melancholické prázdno usadí, už ho člověk z plic jen tak nevykašle.

057


na konci duhy RECENZE BOSNIAN RAINBOWS (USA) BOSNIAN RAINBOWS (CLOUDS HILL, 2013) TEXT IVAN

Tlač se tam, kam chceš zapadnout, kde chceš vyniknout a zbohatnout, oslnit a ždímat. Cpi to tam, podlézej, potkávej ty správné figury, prostituuj a dosáhni svého. Stejně na konci umřeš sám. Bez ohledu na prostředí, toto schéma je viditelné v každé (sub)kultuře. Všichni hrajeme svou roli ruky v rukavici. Některé rukavice jsou pletené, saténové, kožené, děravé a některé „jenom“ funkční. Ne každému se v životě podaří rukavici sundat a objevit podstatu malých věcí, které dávají největší smysl. Tlak šatníků je obrovský a občas pro šum a hejna molů nezaregistrujeme změny ročních období. Podléháme demagogii o podmínkách okolo a už necítíme, co se opravdu děje. Dlouhou dobu nazpátek hráli v Praze na strahovské Sedmičce At the Drive-In. Dávno před tím, než se z nich a pak z The Mars Volta stala velká kapela. Kytarista Omar Rodríguez-López spal u mě doma na podlaze a než jsme šli spát, uvařili jsme těstoviny a kecali o Obituary. Pak jsme se dlouho neviděli. Mars Volta nikdy nebyli moje liga, vlastně byli zcela mimo moje hřiště. Měli „pouze“ můj respekt jako tvrdě pracující kapela – byl to tým, zaznamenaný ve společném povědomí. Znovu jsem Omara potkal asi před dvěma lety. Byl jsem obklopený nerdama, kteří znají každý tón jeho třiceti sólových desek vydaných na vlastním labelu, posedlí malým Mexičanem s americkým pasem. On v šusťákové bundě, která pamatovala pár zim, a v botech, který se chystají říct sbohem podrážce na levé noze.

058

Byla to doba, kdy končila éra kapely Omar Rodríguez-López Group a začalo se mluvit o Bosnian Rainbows. Myslel jsem, že čarodějnice existují pouze ve Wisconsinu, ale Bosnian Rainbows dokázali rozložit hoax vytvořený v hlavě díky Jex Thoth na molekuly. Jsou jich hejna. Psycholožky tvářící se jako vědmy, uhrančivé bohyně lesů nebo nenápadné dorotky, které jsou v denním světle milé a nenápadné, ale s večerkou se roztančí u tyče anebo se s koncem Le Butcherettes nechají absorbovat Bosenskou duhou – trnem oku všem bývalým buňkám systému zvaného Jugoslávie, které našly azyl před kaňkou jejich historie u našich západních sousedů. Omar miluje konflikty, a tak mě bavilo sledovat, jak temperamentně dokáže vysvětlit jednotlivcům, pro které byl název kapely pobuřující a neakceptovatelný, že i v Bosně mají právo na duhy – a není jediný důvod, proč by se tam neměly vyskytovat. Bosnian Rainbows jsou pop, který skřípe, šumí, bublá, naději utopí v slzách, roztočí promítačku bez pásky a nechá vás poslouchat soundtrack, ke kterému si musíte dotvořit obraz. Teri Gender Bender vás uhrane výrazně rudou rtěnkou, šatičkama z 30. let, pavoučím pochodem a chrámovým hlasem, který opustil celibát nařízený kýmsi, kdo měl výraznou roli pouze do tohoto momentu. Veškerý zvuk je autentický (vše nahráno dohromady), teplý a humidní. Ani rytmy a zvuky, které připomínají originál Miami Vice, nenajedou díky čarodějnickým energiím na humornou notu. Pop, který byste chtěli zahrát na vlastním pohřbu! Neignorujte ho, najděte si ho dřív než on vás. Dřív, než ztratí svou panenskou energii.

Tohle je čistá hra. Bez rukavic.




059


přeceňovaná i podceňovaná PROFIL REGINA SPEKTOR (USA) TEXT LENKA MARIE ČAPKOVÁ

Regina Spektor přišla loni s novinkou What We Saw from the Cheap Seats. Americká písničkářka s ruskými a židovskými kořeny, výjimečná výrazným hlasovým projevem, skladbami v duchu antifolku i výbornými texty, má za sebou již šestici alb. Debut 11:11 má jazzový nádech, druhé Songs je čistě písničkářské s klavírním doprovodem, na Soviet Kitsch dojde i na punk. Zpěvačka umně skrývá své klasické hudební vzdělání a staví na jednoduchosti, což mnohé profesionální muzikanty řádně popuzuje, zvlášť když v baru někdo škemrá o její cover. Všechny příběhy podává s lehkostí a ironií, není prototypem dívky lkající u klavíru. Album Begin to Hope (2006) se dočkalo obrovského ohlasu a kromě veselých a pozitivních písní obsahuje i útočnou Aprés Moi, která v originále cituje Pasternaka. Svět není jen jedno velké lízátko, nad kterým se klene duha. Begin to Hope zůstává nepřekonaným vrcholem, skvělým spojením experimentu s popem. Následující Far přiblížilo Reginu mainstreamu a její přirozenou proměnlivost, emotivnost a hravost najednou svazuje konvenční pop: melodiím přitom chybějí vrcholy a chytlavý výraz, písničky se stávají zapomenutelnými. Jestliže Far bylo příklonem k mainstreamu, loňské What We Saw from the Cheap Seats je mu propadnutím, jakkoliv si zpěvačka notuje s kritikou, že jí album připadá jako „to nejlepší, co dosud udě-

060

lala“. Spektor za svou kariéru mnohokrát dokázala svůj talent; na tomhle albu je ale stoprocentně vinna zabřednutím do pozitivní limonádičky a povrchnosti popu. Pokud své čtyřakordové písničky podává přímočarým stylem, snadno se stanou otravnými a zbytečnými. Album trpí podobnými problémy jako Far, ale topí se v nich ještě víc. V nejhorším připomíná soundtrack k Teletubbies, když zpěvačka mrší svoji starší písničku Ne me quitte pas a předělá ji v hit dětských oslav. Skladba, která měla lehkost a vtip a nese stejné jméno jako slavný Brelův šanson, je v nové podobě téměř nesnesitelná.

val a vyvolává pocit, že tohle už jste někde slyšeli – a v lepším podání. Písničky zkrátka nejsou tak silné a zajímavé jako ty, co skládala dřív. Album působí dojmem béčkové strany, jediná Jessica byla v době vydání dříve nehranou písní a zpěvačka v ní za doprovodu kytary příznačně konstatuje, že neví, o čem má zpívat... Pokud si člověk poslechne refrén a sloku, může odejít z místnosti a po dvou minutách se vrátit, aniž by se ve skladbě stalo něco neočekávaného. Z alba vyčnívají dvě skladby: balada o životě a smrti Firewood a All the Rowboats, ve které se obrazy snaží utéct z galerie.

Chybí vyváženost pohledů, vnitřní pnutí, které i na Begin to Hope drželo sladkost na uzdě. Oh Marcello je nesrozumitelný paskvil pseudoitalského akcentu a citace slavného hitu Don’t Let Me Be Misunderstood. Nejenže zde nedošlo na vlastní invenci v refrénu, ale celá citace postrádá dostatečnou sílu – jde přitom o písničku, která se dá působivě přezpívat snad i ve sprše. Pokus o politickou agitku v Ballad of a Politician vyznívá dětinsky a nevkusně a podtrhuje, že texty posledního alba jsou překvapivě slabé a Britney Spears vedle nich vypadá jako studnice materiálu pro výuku angličtiny. Tenká linka mezi jednoduchým a vtipným a jednoduchým a blbým je narušována na maximum.

Rolling Stone ji označil za Joni Mitchell své generace. To, že ji Joni v počátku inspirovala k psaní vlastních písniček (a uvědomění si světa mimo klasickou hudbu), ale neznamená, že styl obou zpěvaček nebo jejich poselství mají něco společného. A rozhodně to neznamená ani jistotu, že Regina dosahuje kvalit ikony, ke které je připodobňována. Pomalu s tou genialitou!

Kritici všechny problémy smetou ze stolu průpovídkou „buď ji milujete, nebo nenávidíte“. Problém je v tom, že Regina od Begin to Hope nevymyslela nic nového, spíš naopak. Její originální styl degrado-

Je škoda, že její poslední album míří směrem, který zřejmě bude komerčně úspěšný, ale shazuje slibnou kariéru na úroveň Kouzelné školky. Nechceme ztratit její hravost a pozitivní pohled na svět, ale bylo by dobré, kdyby se vrátila k originálnějším pokusům. Jestli si chce Regina Spektor zachovat svou pozici na poli pozitivního popu, What We Saw from the Cheap Seats není tah správným směrem. S čím přijde příště?

Obávám se, že s výběrem největších hitů.

RECENZE: REGINA SPEKTOR




061


lahodný rámus RECENZE KEN MODE (CAN) ENTRENCH (SEASON OF MIST, 2013) TEXT PHILL

„Rok 1984 byl parádní. Hráli jsem všude a pořád. Nejostřejší kapela na světě. Zkoušeli jsme celé měsíce. My War, naše první album po několika letech, bylo venku a my chtěli každého zabít. Jeli jsme v režimu KEN: Kill Everyone Now. Bylo skvělý vypadnout na šňůru s albem a mít zase záminku žít.“ Henry Rollins – Get In The Van: On the road with Black Flag Niektoré kapely majú proste smolu. Jednou z nich boli donedávna aj KEN Mode, „bojovníci z Winnipegu“, ako ich príznačne nazvalo kanadské numero uno médium Exclaim!. KEN Mode a mnohí ďalší neraz zvádzali boj o holú existenciu vlastnej kapely. Každú show, čo odohráte, cítite väčšie a väčšie sklamanie. Prečo hudobníci dobrovoľne podstupujú takéto sebatrýznenie? Čo je tá sila, ktorá muzikantov podnecuje pokračovať, tá príčina, ktorá ich núti cestovať stovky kilometrov a zahrať si pred pár ľuďmi? Je ňou ono Rollinsovo ospravedlnenie k žitiu? Realita hrania v kapele je mnohokrát diametrálne odlišná od ružovkastých ideálov. Ako povedal spevák mathcoreových Car Bomb Michael Dafferner, je to „zdrvujúca tiaž ničiaca sny a nádeje“. Spomenutý citát je z Daffernerovho filmu, v ktorom sa muzikanti z metalového undergroundu (ale aj kapely, ktoré sa rokmi driny dostali do širšieho povedomia) vyjadrujú k jednoduchej otázke: „Prečo to robíš?“ Obdobnou témou sa aktuálne prezentujú aj „hviezdni“ Retox v dokumente YPLL. Bol natočený pri príležitosti vydania ich

062

rovnako pomenovaného albumu, v ktorom si dušu vylejú mimo iných aj Buzz Osborne z Melvins a Nick Zinner z Yeah Yeah Yeahs. Ako vidíme, táto téma je stále čím ďalej, tým viac prepieraná. Je to takmer dekáda, ale KEN Mode sa nakoniec po rokoch ťažkých skúšok dočkali. Nie že by ich predchádzajúce nahrávky neboli kvalitné, to nie, ale šťastie sa na nich usmialo až s aktuálnym vrypom Entrench. Predchádzajúca Venerable u mnohých „mienkotvorcov“ skončila na výbornú a v kľude ju možno nazvať učebnicou „metalického, noise rockom ovplyvneného hardcore“ (nie, to som si nevymyslel, s touto škatuľkou operujú vo všetkej vážnosti aj samotní KEN Mode). Cena Juno a s ňou spojené umiestnenie v Kanadskej hudobnej sieni slávy za najlepší album v kategórii hard music bola už len pomyselnou čerešničkou na už i tak dosť výživnej torte. Avšak až Entrench vyšvihne duo bratov Matthewsonovcov, ktorí sú jediným pevným pilierom kapely, na samotný vrchol noise rockovej pyramídy. Prečo? Na to nepozná odpoveď ani samotný kapelník, gitarista a spevák v jednej osobe Jesse Matthewson, ktorý sa na momentálnu priaznivú situáciu pozerá s humorom sebe vlastným: „Je to vtipné, pretože sme boli dlhú dobu vážne ‚uncool‘a zrazu nám ľudia hovoria všetky tieto pekné veci. Dobre... Čo sa deje? Čo od nás chcete?“ V skutočnosti je Entrench naozaj výnimočný album. A to hneď z viacerých dôvodov. Na nahrávaní materiálu sa prvýkrát zúčastnila „osoba zvonku“, Andrew

LaCour zo sludgecoreových Khann. Vyzerá to, že problémy bratov Matthewsonovcov s hľadaním vhodného basgitaristu sú zrejme navždy zažehnané, čo sa určite premietlo aj do uvoľneného kreatívneho procesu skladania, ktorý si títo sympatickí neurotici vraj prvý raz poriadne užili. Z KEN Mode sa teda konečne stáva regulárna kapela. Tým hlavným dôvodom je ale ,samozrejme, hudba, respektíve ten uchu lahodiaci rámus, ktorým je Entrench prepchatý až po okraj. V porovnaní s Venerable je Entrench ešte viac zomknutý a monolitický, za čo môže určite meno producenta, ktorý za ním stojí. Matt Bayles má na svedomí nejednu legendárnu dosku a zvuk na novinke od KEN Mode taktiež dotiahol k dokonalosti. Avšak nasledoval len trend nastolený Kurtom Ballouom z nahrávania Venerable. Kapele vždy dominoval mierne „prebasovaný“ sound, ktorý Jesse tak rád prehlušuje svojou piskľavou noiseovou gitarou. Práve preto KEN Mode mnohokrát znejú ako nasraný klon Unsane, s ktorými by mohli zápasiť v hutnosti a „výživnosti“ prejavu. Mathrocková rytmika sa tu miesi s metalcoreovou agresivitou, ktorú svojim hosťovaním na albume v role spevákov umocnia aj veteráni scény Tim Singer z Deadguy a Dave Verellen z Botch a Narrows. Gitarová ekvilibristika v stoner obale prebudí spomienky na vynikajúcich Keelhaul a „indie“ ladené melódie znejú, ako keby ste ich vystrihli z Goat od The Jesus Lizard. Navrch si prihoďte absolútnu vyšinutosť prejavu a široké spektrum vplyvov od vážnej hudby cez jazz až k doom metalu. Entrench rovná sa noise rock?

Po znásilnení.

RECENZE: KEN MODE


quelle est la baguette? RECENZE DEAFHEAVEN (USA) SUNBATHER (DEATHWISH INC., 2013)

te být – Sunbather jako přímý potomek, toho času sirotek.)

TEXT DOMINGO THE GAY

Třicet osm a půl minuty zoufalství – tak by mohl znít název debutu dvojice Deafheaven. Jmenoval se ale Road to Judah a rozdělil fanoušky black metalu na dva tábory. Na ty, kteří kapelu akceptovali, protože „to prostě byl skoro black metal“, a ty, kteří je nemohli zkousnout, protože „to ještě není black metal.“ Normální lidi ví, nebo alespoň tuší, že správný postoj leží někde uprostřed. Jinými slovy, buďte rádi, že někdo s black metalem vůbec koketuje; je nejvyšší čas rozšířit crossoverové pole o další žánry, pustit do zatuchlé kobky trochu světla a ukázat světu, že black metal není žánr okupovaný výhradně a pouze černými temperami pomatlanými moguly. Pokud se ortodoxním fandům s první deskou přitížilo, ani s novinkou Sunbather jim pravděpodobně nebude do skoku. To, co lidé z „vnější zóny“ berou za své, má se základy black metalu jen několik styčných prvků, ale i ty stačí na koňskou dávku nenávisti ze Skandinávie a stejné množství lásky z hipsterské Ameriky. Jak ukazuje díra času, Deafheaven s post-rockem dřív jen lehce koketovali; nyní je však zastoupen v míře více než epické. (Abychom si to ujasnili: tvrdost nevylučuje epičnost a epičnost nevylučuje tvrdost. Hádat se o žánr je v roce 2013, tedy v roce Všichni souložíme všechny, absolutní ztrátou času. Hudba žere sebe sama a ze zad se jí rodí další děti. Berte nebo nech-

RECENZE: DEAFHEAVEN

Flirtování s atmosférou je na novince stěžejním stimulem pohybu. Jakkoli se debut zmítal v blackmetalové náloži, kterou unášely pateticky naložené podklady směrem k pozdním devadesátkám, s příchodem novinky se vše podřídilo formě, délce, útoku a hluku. Abych nevypadal jako šašek abstrakce: vše startuje devítiminutový Dream House, óda na umrlcův/umělcův život na americkém předměstí. Těžko se najde někdo, kdo by dokázal rozšifrovat texty, které se ztrácejí, asi jako když kočka čůrá v dešti. Pointou je od začátku nastolená nálada. Není postupně budována, protože vrcholů a pádů je tu víc, než by se na jednu desku slušelo, ale koncepcí sedí dokonale. Pokud se budete snažit deskou projíždět v shuffle módu à la „mám to ráda na Rihannu“, brzy z ní zůstane jen nesmazatelný zmatek a bolehlav. Jestli debut zněl jako nevyskákaná první onanie, dvojka rázně řekne, kdo dospěl a kam se vydal. Intermezza se zde nevyskytují jen v podobě ambientních, kinematických a sentimentálních songů, ale i v rámci písní. Dávají jim netušený nádech, hloubku a komplexnost, kterou si jiné, přímočaré blackmetalové kapely můžou leda tak vyškrábat ze snů. Není šokem, že spojení black metalu a post-rocku funguje; principy, na kterých jsou tyto žánry postaveny, jsou v podstatě identické a ve správné dávce se dokáží velmi vydatně podporovat. Emoce jsou prapůvodem a důsledkem všeho. Pakliže



smícháte mybloodyvalentinovské variace na nehybnost a blackmetalový řev společně s kulometnými bicími – můžete vůbec někde udělat chybu? Velkým plusem jsou zmíněná intermezza. Irresistible nebo Windows (s namluvenou pasáží z Nesnesitelné lehkosti bytí – ovšemže děkujeme, pane Kundero, quelle est la baguette?) nemají roli výplně, jako tomu bývá jinde, ale důstojně, systematicky a nenásilně posouvají album dál, přičemž zvládají i funkci daleko složitější: dávají všemu slyšenému a nadcházejícímu hloubku. Místo vydechnutí a nabrání sil ke vstřebání další mladické averze vůči je-úplně-jedno-čemu fungují mezihry jako katalyzátory momentů předešlých. Paradoxně jsou motorem veškeré agrese. Když po úvodní tříminutovce dostanete v titulní Sunbather postrockový pit stop o několika akordech, mozaika do sebe zapadne a v hlavě secvakne moment, idea, kontinuální souhra. Dospělost se projevuje mimo jiné schopností vracet se zpět a uvědomovat si svoje chyby. Umění zaplácnout je a vytvořit z nich monument, který se nemusí za nic stydět. Tím monumentem je u Deafheaven Sunbather, který se valí z kopce dlouhých šedesát minut, aby vás na konci nechal převálcované a vyždímané a zároveň i odpočaté a s ozvěnou představy výletu do nádherného, ambientně hlubokého a shoegazeového lesa. Ve kterém jste měli sen. Ve kterém zrovna projížděl tank.

A v tom tanku hrály všechny screamo kapely světa.

063


a král má rád folk RECENZE VÅR (DK) NO ONE DANCES QUITE LIKE MY BROTHERS (SACRED BONES, 2013) TEXT DOMINGO THE GAY

Pamatuji si ten pocit docela jasně. Pocit, kdy se vám v puse vaří cizí krev. Můj první a naštěstí poslední koncert kapely Iceage. Asi je znáte, i když je neznáte: předloni proletěli všemi plátky, protože byli z Dánska, byli svěží, nasraní a zároveň arty – a to je to, co se na dnešní scéně nosí, sluší a patří. Na koncert jsem vyrazil z nudy. V kantýně bylo tak tisíc lidí a když jste se chtěli nadechnout, museli jste se rozhlédnout a najít zbytek vzduchu. Na oplátku jsme já a 999 hipsterů dostali bandu čtyř rozmazlených fracků, kterým Pitchfork vyhonil ocasy a oni si vcelku rychle osvojili tvář zazobané nažehlené mladé generace, co hraje koncerty, i když je nenávidí, co se „pohybuje v branži“, i když jí to leze krkem, co je tak pochopená, až je nepochopená. Stručně řečeno, za ty ksichty, jaké házeli na lidi, bych jim nakopal zadky. Bubeník držel v ruce cigaretu a pohledem mě prosil, abych vynalezl teleport. Dal jsem jim patnáct minut, což bylo o dvacet minut víc, než si vůbec zasloužili. Hardcore, punk, post-punk a art hráli naráz, což bylo super. Ale ne proto, že by to bylo super, ale proto, že jsme si to přečetli na přibaleném letáčku. Že se jednalo o rychlokvašku s jepičím životem svědčí i fakt, že jejich druhá deska letos nikoho nezajímá. Že o ní nevíte, není náhoda. Kluci nahráli to samé, jen tomu dali jiné názvy. Což je buď známka vyhřezlého hudebního potratu, nebo post-gotické dekadence. Počkejme, s jakým

064

verdiktem přijde nějaký britský recenzent ve flanelové košili. Potřebujeme poradit, jak tancovat. Potřebujeme se zařadit, abychom vyčnívali. Tak to teď funguje. Zatímco sléhal zbytek debutového hluku, na světlo boží vylezla druhá placka s titulem o nic míň božím: You’re Nothing. Což je vynikající název, protože v sobě skrývá jak recenzi, tak budoucnost kapely. Zatímco patetické paničky uzamčené ve čtvercových zahradách a vyčkávající na svého Zahradníka snesou stejný song pořád dokola, subkultura hipsterů se přelévá z jedné louky na druhou. Jsou to obrovské kobylky, které žerou porost tak rychle, že s ním pojídají i sebe navzájem. Letos letí jiné obroučky, trička s motivy pruhů zleva doprava se už nenosí. Letí víra ve falešnou moc synťáků, znovuzrození a dospělosti (Vampire Weekend van-vank-wanki doodle yank). Tímhle by se mohl nenásilný rant o úmrtí jedné kapely rozmělnit do konce bez pointy. Jenže my ještě nemáme dost, že? My ještě nemáme dost. Potřebujeme umění. Vår se taky zrodili v Dánsku a jejich polovinu tvoří, shodou okolností, zběhlíci z Iceage. A shodou okolností je to stejná póza jako minule. Můžu ve třiceti brát vážně někoho, kdo se pojmenuje Válka, zatímco mu teče mléko po bradě? Vår se museli přejmenovat: světě div se, válka už existuje. Zvolili Vår, protože to v dánštině znamená jaro, vyslovuje se to stejně jako válka, a abychom nezapomněli, 5. května, což je na jaře, skončila nacistická okupace Dánska, takže tímto vlastně prokazujeme medvědí službu dějinám a vlasti. Slovy klasika románu Dvořiště: takže, pánové, víme, že serete mramor, a co teď letí na hudební scéně?

Vår je odbočka o plný kotel vpravo v bok. Hluk vystřídaly vzdušné pasáže a elektronika tak archaická, že osmdesátky vedle ní vypadají jako mladší brácha. Reminiscencím Joy Division, patrným už v Iceage, jsou tu hloubeny jasné základy a není to jen tím, že by konečně bylo slyšet vokály, ale především střídmostí ve vyplňování prostoru a rytmu. Je to neidentifikovatelný pocit proudícího vzduchu a prázdnoty zároveň. Prázdnoty krystalické a svádivé, přítomné na albu Closer a přítomné i zde, mezi všemi umaštěnými arty samply a smyčkami, evokujícími pach vybledlých disko heren nad ránem. Pamatujete si Atmosphere? Pak si pamatujete i No One Dances Quite Like My Brothers. Ano, to je o poznání lepší název. Svým způsobem to ex-Iceage zase vyhráli, protože naservírovali tutéž koláž hipsterské poptávky a obratně přitom vyměnili háv. Je to jako nástup rána po uřvané noci. Všichni se potřebujeme jednou probudit, když předtím s hlavami v dlaních a nejasnou budoucností jezdíme hodiny v tramvaji a nenávidíme svůj život. Kdyby měla ztracená generace někdy najít svůj soundtrack, tihle kluci by ho mohli poskytnout. Ano, jejich smysl pro předimenzování vlastní image do trapnosti je jedna věc, údery elektra, vykradené snad ze všech osmdesátkových koutů, věc druhá... Ale kouzlo? Kouzlo je otázkou správné konstelace. Konstelace mládí, Joy Division, synťáků a odmítání. Což jsou, jak všichni víme, základní elementy dospívání. Někdy je potřeba odmítnout koncepce. V případě Vår koncepce neexistuje. Synth-pop je tu králem a král má rád folk.

Folk s velmi temný hlasem.

RECENZE: VÅR


náhodně a po svém RECENZE DAFT PUNK (FR) RANDOM ACCESS MEMORY (COLUMBIA, 2013) TEXT V. MIKULOVÁ | FULLMOONZINE.CZ

Dvojka, která už během studijních let postulovala ráz osvíceného diska pro další sezóny, oprášila synťáky a vydala opti-misty-dancey album Random Access Memories. A nejlépe uděláte, když přistoupíte na jejich hru. Po Bowiem nebo Depeche Mode se i Daft Punk ocitli pod přísným dozorem veškerého posluchačstva. Ukazuje se, že publikum je nevděčná a tak trochu majetnická verbež, která chápe své touhy po osvědčeném jako svatý nárok. Random Access Memories je tak pod tlakem hitochtivých a kdekdo zklamaně vzdychá. Zbytečně. Už jen za soudnou střídmost produkce je potřeba Daft Punk pochválit. Robotizace je estetizací, bez které to nejde, jiné je to ovšem s digitalizací. Dnešní poptávka po těžkotonážních beatech, zuřivých frekvencích a DJ magii vytěsňuje stejně dobře poživatelné akustické elektro do pozice staromódnosti. Nactiutrhání Guy-Manuela a Thomase Bangaltera ale časem ztratí svou podstatu a dietní balík nadepsaný RAM dojde zaslouženého uznání. Jde koneckonců o devízu velkých umělců: svobodně překračují vlastní stíny i reklamní stylizaci. Daft Punk se v čase největšího rozmachu rozhodli vrátit k prototypovému elektro-driftu. Jejich tvorba neodvisí od technologického pokroku, ale od vnitřní invence, přesně jak to popisuje Paul Williams – Daft Punk tvoří bez nut-

RECENZE: DAFT PUNK



kání zavděčit se a sklidit ohlas. „Odpojili se“ od svých identit, aby osvobodili a exponovali kreativitu. A Giorgio Moroder, diskotékový guru a majitel vypravěčské dikce, dodává: „Ta síla je v rytmu, který oznamuje, že musíte tančit. “ Random Access Memories si nespletete a roboti jsou pořád sexy. Je to deska krapet líná, místy se medově lepí, ale Daft Punk zvládli minout zkratky a přečančanost a udělali u toho pěkné žánrové kolečko. Vstupní Give Life Back to Music s pompézním „welcome to our show“ úvodem je k sežrání, singl Get Lucky zase tou nejlepší volbou a každou další skladbu prostou samplů bezpečně rozeznáte. Lose Yourself to Dance nebo Doin’ It Right (s Panda Bearem z Animal Collective) lze řadit k tanečním skvostům. Polovina alba je líbivá v „punkovém“ slova smyslu, druhá je libová pro svou fantazii – zvláště Touch s Paulem Williamsem nebo dojímavá Within. „There are so many things that I don’t understand, there’s world within me that I can not explain…“ Patetické v mantinelech vkusu. Velkolepá varhanní Contact poslouží jako ideální modelá studie: pozvolné přihřívání, mluvená sekvence, vzlínající syntezátorové cykly, třeskutě živé bicí, obrátky exponované k prasknutí na více než tři minuty, break, plocha hluku, hluk, plocha hluchu, prostor pro vyřízené posluchačstvo, frekvence do ztracena, break a tečka.

Chtěli jste to jinak? Daft Punk ne.

065


RECENZE BONOBO (UK) THE NORTH BORDERS (NINJA TUNE, 2013) TEXT VERONIKA KUBANKOVÁ | FULLMOONZINE.CZ

Zakaždým, keď sa biedny elektro-inštrumentálny umelec prirovnáva k Bonobovi, je to pocta, kompliment. Ale čo ak sa Bonobo podobá Bonobovi? Nový album The North Borders, po ktorom nám tiekli slinky dva roky, prináša opäť pestrú paletu exotických etno motívov s charakteristickými črtami umelcovej práce. Najznámejšie sú rytmické melódie a melodické rytmy, rekongifurácia a elektronická prestavba jazzových pohladení na prirodzene kvitnúce zvuky. A prudká počúvateľnosť. Simon Green nazhromaždil hutné množstvo zaujímavostí ako zvuk otvárajúcich sa dverí v metre, africké cinkátka a nástroje a k tomu pribral i novú krv Szjerdene, Corneliu a Greya Reverenda. Tradične z toho vznikol skvelý album bez zbytočných medzier, no bohužiaľ i s nadbytočnou snahou a prepracovanosťou. Do popredia sa derú najmä skladby, v ktorých si uchováva vyváženosť a sviežosť orchestrálnych a elektronických prvkov v spolupráci so spomínanými lahodnými

066

hlasmi – medzi nimi žiari Szjerdene v Towers. Mimovoľne rastúca sila tónov podporená postupným nabaľovaním gitarových a klavírnych útržkov vytryskáva bez zbytočného nahlodávania rytmov len za pomoci vokálov a Bonobovho citu pre detail. Rovnako prirodzene narába i s tanečnejšími trackmi, ktoré optimisticky zjemňujú zadumanosť úvodnej First Fires i s povinnou houseovou jazdou Don’t Wait. Na prvé počutie priebojná a skočná Know You predstavuje okrem môjho osobného obľúbenca aj akýsi pomyselný bod zlomu, od ktorého Bonobovým skladateľským prešmyčkám akosi dochádzajú prekvapivé momenty a životnosť. Stále dýchajú premysleným spájaním prvkov, no jasné sú i citeľné vplyvy kolegov Buriala (Transits) a Nosaj Thinga (Towers). Album ako celok napriek hutnej nepriepustnosti inak veľmi zaujímavých a netradičných vrstiev zvukov netreba podceňovať.

Má svoju inkubačnú dobu, počas ktorej sa môže – ako svieži cinkavý vánok od severného pobrežia – rozvinúť z nejasnosti do rozmanitej nádhery.

BONOBO

bez zbytočných medzier


starý přítel nerezaví RECENZE THE NATIONAL (USA) TROUBLE WILL FIND ME (4AD, 2013) TEXT J. KOUMAR | FULLMOONZINE.CZ

The National jsou jako dlouholeté přátelství. Úsměvné kamarádství, co se s každým rokem a každou další událostí prohlubuje a zároveň obtěžkává strastmi vašich životů. A i když se vy i ten druhý měníte a pomalu vás semílá kolo času, víte, že některé věci se nemění. Ačkoli jsou už úplně jiné. Takovou subtilní proměnou dlouho procházejí i The National. Na začátku stál kytarový a syrový debut, na nějž byste v klidu mohli nalepit americkou vlaječku, alba Sad Songs for Dirty Lovers i Alligator je pak katapultovaly nahoru. Aby taky ne – desky měly šťávu a mají ji dodnes. Alligator ukázal kapelu, která umí hity, a následující Boxer ubral, aby se stal mostem k High Violet, nahrávce, která zas určila směr aktuální Trouble Will Find Me. The National na všech albech předvedli, že se umí agresivně rozhýbat i melancholicky zasnít a ztišit. Ano, čekají nás silné rozlety jako v Terrible Love, ale jinak se připravte na potutelnější, neuzavřené a neoposlouchané melodie. Všechny však potřebují čas. Ne, že by se vám neměly líbit už napoprvé, ale mohlo by se stát, že velká náklonnost k High Violet vás svede k domněnce, že jsou si až příliš podobné. Ovšem jakmile si k nim vybudujete vztah, už je neopustíte. Matt Berninger se rozhodl naservírovat tři-



náct niterných zpovědí z emocí i duševní prázdnoty, zlosti a obav. Postupně prorostou do podvědomí a najednou zjistíte, že se vám v nestřežených okamžicích prohání hlavou. Zamilujete se do nich jako Matt do Jennifer ve Fireproof a stejně tak od každé utečete, přestože to bolí. Trouble Will Find Me je plná křehkých, ale pevně semknutých linek. Texty jsou (jak je u National zvykem) upovídané a přitom plynou jako příběh, kterému je podřízeno vše. Nástroje se místy až s drásavou nelibostí drží vzadu a tajně se vplétají do veršů, budují atmosféru zespod. Slova nepíše třesoucí se ruka, zpěv ubíhá, jako když dostanete vnuknutí a tužka se rozletí po papíře, kde není k zadržení. Písně se rozpadají v tónech klavíru a vzápětí mohutní a rostou v kytarách. Rozkvétají pod otevřeným nebem smutku. Nejlépe tuhle těžko uchopitelnou ambivalenci vystihl sám Matt v Don’t Swallow the Cap: And if you want/ to see me cry/ play Let it be/ or Nevermind. Tahle banda pozvolna stárne s námi a každá jejich deska je milníkem na naší společné cestě. I když jste se už dávno přesunuli jinam, The National se zničehonic objeví se svou neutišitelnou melancholií. Jejich šestý zápis Trouble Will Find Me vám přes slušnou stopáž kolem padesáti minut uteče jako večer strávený ve skvělé společnosti. The National urazili dlouho cestu, a i když jsou docela jiní, vlastně se vůbec nezměnili.

Stejně jako vaše láska k nim.

067


pátrání po vystřižených scénách známých filmů

RECENZE STANDISH/CARLYON (AUS) DELETED SCENES (CHAPTER, 2013) TEXT MICHAL PAŘÍZEK

Newyorští art elektroničtí pionýři Suicide jsou kultem a jejich zpěvák Alan Vega, který nedávno oslavil neuvěřitelných 75 let, je naprostá ikona nezávislé scény. Na sérii EPček, které na značce Blast First Petite začaly vycházet před pěti lety k jeho narozeninám, se sešla neuvěřitelná společnost: Bruce Springsteen, Peaches, Klaxons, Lydia Lunch, Gavin Friday, The Horrors, Sunn O)))... nebo Primal Scream – a s nimi se objevil se svou verzí Diamonds, Fur Coat, Champagne někdejší zpěvák australských nadějí Devastations Conrad Standish. Právě zde lze najít první náznaky nového alba Deleted Scenes, které vydal Standish s dalším dávným členem původně melbournské formace Tomem Carlyonem. Jejich současné promo fotky připomenou Suicide, stejně jako záběry z filmu Cruising v hlavní roli s Al Pacinem. A mimochodem HTRK, kapela Standishovy vyvolené Jonnine, vydávají právě na Blast First Petite. Svět je opravdu petite. Devastations byli jednou z australských nadějí nového tisíciletí. Po vzoru svých předchůdců se za úspěchem přesunuli do Londýna a Berlína. Alba Coal a závěrečné Yes, U byla a jsou vynikající, kýžený

068

úspěch se ale nekonal. Klasické australské blues vždy zjemňovali decentní elektronikou, Conrad Standish ve svém zpěvu často uhýbal do klenutých kantilén a křehce popových nástrah. Právě tohle byl jejich trademark, snad proto nikdy nepůsobili jako další kopie rozervaných protinožců. Jejich doménou a hnacím motorem byla vášeň, kterou ale publikum neopětovalo tak, jak by si zasloužili. Krátce po skončení turné k poslednímu albu nastal rozklad; na myspace účtu kapely se sice po roce objevila zmínka o novém nahrávání, jenže šlo o marnou snahu. Podle Standishových slov právě tehdy s Carlyonem položili základ k nové formaci, která teď přichází s první deskou. Na australské poměry překvapivou a neočekávanou. Deleted Scenes přetékají mohutnou popovou masou, hojně ovlivněnou jednak estetikou osmdesátek, jednak dubem a soulem. Elektronické bicí a hutné klávesové plochy vládnou, po kdysi všudypřítomném blues nebo country ani památky. Jenže ani na chvíli to nevadí – vášeň je pořád to hlavní. Výrazná basa diktuje, Standish tlačí zpěv do fistule a v tomhle kontextu to funguje parádně. Standish/ Carlyon jsou svého druhu protikladem HTRK – kde Jonnine působí přes masivní syntetické plochy pocitově a naturálně, Conrad se samovolně pasuje do role interpreta předem připraveného scénáře

a nepodléhá pudům. Deleted Scenes v některých momentech mohou připomenout Prince, jindy chytlavými rejstříky kláves taky italského mistra řemesla Giorgia Morodera. Vítejte v San Remu? Jen si vypomáháme mantinely, které místo australské uvolněnosti vymezují hudbu připomínající italskou perfekci. Standish s Carlyonem hledají slepá místa v popovém teritoriu, pátrají po vystřižených scénách známých filmů. V žádném případě nejde o tupý mainstream, ale o chytrou hru, která využívá mezer v pravidlech a ohýbá je k obrazu svému. Po křehké a spletité hranici mezi kýčem a originalitou tančí kurážně a přirozeně. Deleted Scenes je album sevřené, vygradované a zároveň pestré a svěží. V některých momentech působí přehnaně sladce (NoYo nebo Gucci Mountain), jinde dostávají prostor industriální plochy a závěrečná 2511 vábí triphopovým feelingem. Žhavá a sexy záležitost by měla budit pozdvižení, snad i puritánský odpor, ale říje už je v plném proudu, kníry jsou šlechetně upravené, až vypadají slizce, vlasy těžknou pomádou a ze zadní kapsy kalhot trčí hřeben rukojetí nahoru. Že tahle deska potřebuje čas, že je potřeba si na tuhle změnu zvyknout?

Otrhanou džínovou bundu za American Apparel taky nevyměníte hned.

RECENZE: STANDISH/CARLYON


život je jen slovo RECENZE TEHO TEARDO & BLIXA BARGELD (IT/DE) STILL SMILING (SPECULA, 2013) TEXT VIKTOR PALÁK

Vytvářet paralely mezi italským a německým původem autorů a vyzněním jejich společné, dva roky připravované desky, zavání stereotypem. V případě Still Smiling se podobnosti přesto neodbytně vnucují, také proto, že jedním z tvůrčích východisek jsou tu (rovnoměrně) použité jazyky – vedle italštiny a němčiny ještě angličtina. A tak zatímco se mámení a lehkost jednoho setkává s tvrdostí a pádností druhého, italský skladatel Teho Teardo, vedle jiného proslulý hudbou k Sorrentinově filmu Božský, se opojně doplňuje s Blixou Bargeldem. Tedy mužem, pro jehož ústa byl německý jazyk vymodelován. Podobně jako v případě jiné jeho mimořádně zdařilé spolupráce (vzpomeňme synergii projektu ANBB, kde první dvě písmena značí iniciály elektronika Alvy Nota, druhá dvě pak ty Bargeldovy), je i zde patrné, jak moc si oba autoři padli do noty. Čekat vzájemné poplácávání po zádech by ale bylo hloupé. V hudbě, jako je tato, následuje po prvotním porozumění vzájemné obohacování – nejde jen o rozhodnutí dvou lidí, kteří dělají totéž a řeknou si, proč to nedělat spolu. Na Still Smiling se setkávají mihotavé fantazie s úderností a hrubé neubautenovské soustružení se zjemnělou poezií a ozvuky neofolku, žánru, kterému se v Itálii daří (stačí vzpomenout desky svůdníků Spiritual Front). Bargeldův zpěv a deklamace jsou sice zřetelnou atrakcí, nikdy ale ne-

RECENZE: TEHO TEARDO & BLIXA BARGELD

vystupují příliš do popředí, aby clonily pečlivé a pestré instrumentaci. Byť by na to rozhodně měl, Bargeld se nepředvádí a namísto toho se soustředí na dokreslení každého detailu, což si může dovolit pro svou schopnost dokonale načasovat každý moment. „Jste tu?“ táže se imaginárních posluchačů šeptem v titulní skladbě a odpověď je jasná. „Jsme a ani nedutáme.“ Aby taky ano, když je jedním z klíčových témat desky zpytování – to se přece nemůže odehrávat v kvaltu. Still Smiling je svou náladou zasazena do imaginární potemnělé garsonky, kterou střídavě projasňuje a zatmívá jen mysl solitérního obyvatele. A ten se s jakousi hravou vážností kašpara, který je zároveň nositelem pravdy, obrací do minulosti i dnů příštích. Trpkost jeho úsměvu je poznamenána moudrostí, že věci nelze brát až tak vážně. A když už se do něčeho ponoříme ve vší serióznosti, je zase dobré nechat to na večer, kdy se někam do kouta usazujeme sami, aby se do prvotní šedi začala dříve nebo později vkrádat barevnost. Kašparovy závěry tak v sobě nesou paradoxní spojení smutku a energičnosti, zhruba jako pohled z nemocničního okna na mumraj tam venku – pohled, který je doprovázen vůlí se zase účastnit denního shonu. Osamocení je zde koneckonců dalším z témat a opět se vyjevuje ve dvojí podobě. Nemusí totiž značit jen smutek, ale právě žádoucí čas rozjímání. To vše vytváří nesmírně romantický obraz, který ovšem nechce, abychom před ním v údivu otevírali ústa, ale abychom



naslouchali. Totéž platí o naléhavosti Bargeldova hlasu, jež nás netouží rozplakat, ale s jistotou nabádá, abychom dávali pozor. Bargeld zde, jak ho známe, pracuje s repeticí a shluky příbuzných a následně rytmizovaných slov, stejně jako si pohrává s typologií jazyka. Podvojná skladba Nocturnalia (zpívaná italsky) a Nocturnalie (v němčině) jsou jakýmsi hudebním ekvivalentem filmového Kulešovova efektu aneb co se stane, když tutéž píseň zazpíváme v jiném jazyce. „Půjdou pak se mnou i mé metafory?“ táže se Bargeld v úvodní skladbě alba. V téže písni se hravě omlouvá za svou mizernou italštinu a dokonalost opravdu piluje na jiných frontách. I hra s otevřenými kartami totiž může mít své kouzlo a Still Smiling není Mondo Cane, láska dokonale artikulujícího Mikea Pattona. Oč méně to Bargeldovi fungovalo při spolupráci s X-TG, kde si navíc bral do úst texty krajanky Nico, o to více jeho mnohdy velmi osobní deklamace zabírají zde. On a Teardo se na přebalu desky tváří jako spiklenci a dává to minimálně ten smysl, že jejich hudba není pro každého. Na druhou stranu na pětníku buduje záhadnou náladu, ke které však autoři pohotově nabízejí klíč, aby nepřišli o pozornost. Vtahují nás do přehledné hry, která je pestrá a neodolatelná jako zaklínadlo „hokus pokus verschwindibus“, podobně nezdolné, jako je setrvalá magie letišť a hotelové sterility, kam se Bargeld po spolupráci s The Book of Knots vrací ve finální skladbě Defenestrazioni. A teď mě omluvte.

Jdu si koupit axolotla.

069


festival!!! PROFIL OSTRAVSKÉ DNY / BANDA TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Je polovina července, balíme do Ostravy na Colours. Tuzemský festival, který má ve světě největší, tedy nenulové renomé? Těsně vedle. Pokud bychom aplikovali měřítko světovosti, hrajou Colours druhé housle za jinou tamní akcí: Ostravskými dny, bienále soudobé vážné hudby. Od léta 2001 se do Ostravy ob rok sjíždějí mladí skladatelé chytat moudrost těch starých a vážených a k tomu pak pestré publikum složené z lidí, které zajímá nová hudba. A ta dokáže být vším možným, jenom ne salonní rutinou – nebo alespoň neznám salony, kde by se napínaly klavírní struny na špici důlní věže. Že se v hornickém kraji podařilo vyhloubit také základy pro akci, nad kterou proletariát krčí umouněné čelo, je zázrak, placený jednak z peněz Zdeňka Bakaly, ale především vykoupený zápalem lidí kolem dirigenta a skladatele Petra Kotíka. Z jeho iniciativy, respektive z jeho frustrace ze spolupráce s tehdy ještě konzervativní Janáčkovou filharmonií, vznikla myšlenka jak festivalu, tak i tělesa, které by na něm rezidentně působilo. Ostravské dny tak dostaly svou Ostravskou bandu, jejíž rozkošný název trčí ze scény stejným způsobem, jako z ní trčí věhlas celého ansámblu. Jeho složení je mezinárodní a skládá se vždy až s blížícím se festivalem. Pokud potřebujete zahrát skladbu, kterou ještě hudební svět neslyšel, nemůžete si vybrat lépe. A nové skladby v průběhu Dnů skutečně vznikají, případně tam mladí (a taktéž

070

mezinárodní) autoři pod vedením lektorů dokončují své rozpracované partitury. Že se letos mezi lektory zařadí i slovutný Philip Glass, je samozřejmě mediální sólokapr, ale v poučených kruzích bude jen dalším z řady velkých a často mnohem důležitějších jmen, které do festivalu stihly otisknout své jméno. Zkuste si představit Karlovy Vary, kam by jezdili Darren Aronofsky, Sofia i Francis Ford Coppolovi nebo Paul Thomas Anderson pomáhat začínajícím režisérům dotáčet jejich studentské filmy – a vy se na ně mohli zajít podívat do jednoho z nejvybavenějších kin na zeměkouli! Ale právě tahle unikátní kombinace je Ostravským dnům vlastní, stejně jako jsou jim vlastní neotřelá místa některých programů, včetně cikánských dojezdů v klubu Parník. Devítihodinové koncerty končí hluboko za půlnocí, jiné pokračují až k rozbřesku a nikdo vám nebude bránit natáhnout se na žíněnky, které bývají obvykle k ruce. Když se jedné interpretce v průběhu skladby zřítí laptop, není jasné, jestli nejde o součást konceptu. Soudobá vážná hudba si s avantgardou nejenom tyká, ona s ní přímo obcuje, ale Kotík s Bandou jsou tu od toho, aby dali s vážnou tváří šanci čemukoli, co by mohlo být nejenom nové, ale také dobré. Někdo tu strunu na věž prostě natáhnout musí, jinak bychom se nedozvěděli, jak zní. V Ostravě se tohle jednou za dva roky může, a pokud má v sobě člověk alespoň trochu zdravé zvědavosti, měl by se přijet podívat. Festival pokračuje i navzdory

tomu, že Bakalova nadace vloni penězovod notně skřípla. Organizátoři ale nefňukají, protože mají na starosti důležitější věci. Snad aby dali ostentativně najevo, že teď už je žádné pochyby nezastaví, spustili spolu s Národním divadlem moravskoslezským paralelní festival soudobé opery s krycím názvem NODO (New Opera Days Ostrava), jehož první ročník stihl proběhnout letos v červnu. A aby dostáli tomu „N“ v názvu, objednali i novou operu od českého autora, což je praxe, která by se měla stát tradicí celého NODO. Tuzemskou premiéru si odbyla také Europera 5 Johna Cage, ale největší ohlas vzbudil italský skladatel Salvatore Sciarrino. Právě v provedení jeho dynamicky náročné hudby se opět blýskla Banda pod Kotíkovým vedením. Mít v republice suverénní festival je jedna věc, mít na něm k dispozici prvotřídní hudební těleso a navrch otrkanou Janáčkovu filharmonii? Vyložená pohádka. Že ji u nás vyprávějí zatím jen účastníci dané scény, tomu se pro náročnost vážné hudby, o té soudobé nemluvě, nejspíš není jak vyhnout. Za sebe se ale neubráním pocitu, že když mi někdo nabídne hudební zážitek, vymykající se čemukoli, co jsem doposud slyšel, stojí přece za přenesení se přes libovolné posluchačské předsudky. Jen díky schopnosti klíčových míst (a bohatých kapes) přenést se přes tunelové vidění do příštího volebního období mohly Ostravské dny vzniknout a letos už posedmé hledat hudbu, která stojí za nalezení a především také za následné provedení. A jestli na té žíněnce nakonec usnete?

Festival jako každý jiný!

PROFIL: OSTRAVSKÉ DNY/BANDA




071


072


JOHN CAGE + PETR KOTIK © JOHN MAGGIOTTO

ať dělá člověk cokoli, bude mít problémy Člověka svádí napsat, že Petr Kotík je Ivanem Králem soudobé vážné hudby. Po srpnu 1968 utekl do Ameriky a „nachomýtl“ se tam k podstatně slavnějším jménům, především Johnu Cageovi nebo Mortonu Feldmanovi. Jenže takový příměr zcela pomíjí Kotíkovu zásadní roli na newyorské avantgardní scéně, kde se svým S.E.M. Ensemble od sedmdesátých let prováděl novou hudbu i vlastní skladby. S průkopnickým elánem navštěvuje i rodnou zemi: v roce 2001 se Kotíkovi podařilo odstartovat dnes jeden z nejdůležitějších podniků soudobé vážné hudby, bienále Ostravské dny. Pro jeho účely také založil soubor Ostravská banda, který se zařadil mezi přední světové interprety nové hudby. Kotíkova neortodoxní skladatelská činnost zahrnuje například zhudebněné Dopisy Olze nebo rozsáhlou skladbu Many Many Women, vycházející z textu Gertrudy Steinové.

svým šéfem, ztratíte místo! Ale zase když s ním nepolemizujete, ztratíte určitou integritu – a co je pak horší? Přijít o místo, nebo o sebe sama? Hemingwaye se jednou ptali, proč dal jakožto pařížský dopisovatel Toronto Star v novinách výpověď, když měl přece malé děcko a potřeboval stabilní příjem. Zmínil právě důležitost integrity. A řekl něco, co mi utkvělo dodnes – že integrita je jako panenství, to ztratíte jenom jednou. A s tímhle vědomím děláme Ostravské dny. Je to těžké, ale nedovedeme si to představit jinak. Samozřejmě jsme pod tlakem a samozřejmě bychom se mohli podbízet támhle a onde. Ale když je člověk ryzí, získá podporu určitých lidí, kterou by jinde nenašel. Já už jsem si dávno uvědomil, že ať člověk dělá, co dělá, bude mít problémy. Představa, že se problémy zmírní, pokud začnete dělat kompromisy, je fantazírování. Lidi, kteří dělají kompromisy, mají také problémy! A když už má mít člověk problémy, proč ne v situaci, kdy dělá přesně to, čeho si je vědom, že by měl dělat?

Soudobá vážná hudba bojuje o pozornost v konkurenci nejenom populární hudby, ale hlavně pod tlakem zavedené klasiky. Jsou Ostravské dny baštou, odkud lze vést její obranu? Neoddělujte soudobou hudbu od celkové situace, která vás obklopuje od dětství. Pod tlakem jste od chvíle, kdy se narodíte. Záleží na porozumění svému okolí a taky sám sobě. Musíte vědět, kam jdete a kudy, od A do B do C. Tlak ke konformitě je přitom ve všem, co vás obklopuje: ve společnosti, v politice, v práci... Polemizujete se

V Ostravě máte problémů minimálně, podle vašich slov vám tam nikdy neházeli klacky pod nohy. Kde se v tom regionu bere taková otevřenost novým věcem? Táhne se to už k přijetí Janáčka... To je otázka, kterou si kladu od počátku, a má podle mě mnoho společného s historií. Řeknete si, že už padesát let nazpátek jsme v úplně jiném světě, ale vůbec ne! Určité věci, které se stanou v určité lokalitě určitým lidem, potom pokračují v mentalitě jejich potomků klidně sto, dvě

ROZHOVOR PETR KOTÍK TEXT LUKÁŠ GRYGAR

ROZHOVOR: PETR KOTÍK



stě, tisíc let. Vezměte si, jak málo národů je cyničtějších než ten náš. A jak málo národů v takové míře postrádá spojení s vírou. Což má společnou logiku – jen málo národů bylo překatolizováno takovým násilím, jako to potkalo nás. Dovedu si představit, že se právě způsob této katolizace podepsal na proměně dřív pobožného národa. Vyrovnali jsme se s ní skrze cynismus a nabrali určitý odstup nejen od věcí duchovních, ale také duševních. Oproti tomu byla severní Morava blízko protestantského Slezska, daleko od Prahy i Vídně. Mám za to, že tahle staletá historie se odráží i v lidech, které v Ostravě potkáte dnes. Banda vznikla pro účel festivalu, ale první soubor jste zakládal už v devatenácti. Byl vznik porevolučního soudobého tělesa jen otázkou času? Nikdy jsem neměl ambice stát se slavným virtuózem a soubory jsem nezakládal ve snaze prosadit je jakožto „ty nejlepší“. Nezajímalo mě prezentovat virtuozitu a um, protože takové věci považuji ve svém oboru za samozřejmost. Bandu nastartoval můj pocit, že bychom měli dělat muziku, kterou nikdo jiný dělat nebude – dokud to sami nezorganizujeme. Ten pocit mám stále a nezlobil bych se, kdyby mě už pustil, protože bych se mnohem radši věnoval jiným věcem, než je organizace a produkce. Potřebovali jsme komorní orchestr, protože do té doby jsme ho vždy skládali z hudebníků na volné noze a studentů a nikdy to pořádně nefungovalo. Napadlo nás pozvat si někoho ze zahraničí a při jednom dlouhém telefonátu do Düssel-

073


dorfu, kdy jsem zkoušel dojednat soubor musikFabrik, zazněla částka 50 000 eur. Řekl jsem si, že za to přece můžeme mít vlastní musikFabrik a bude dělat přesně to, co chceme my! A nebudu se muset s nikým dvě hodiny dohadovat o programu. Od položení sluchátka vše vedlo přímo ke vzniku Bandy. O programu jste prohlásil, že nepřitahuje konvenční publikum, ale Philip Glass má právě tohle publikum omotané kolem prstu. Jde to všechno na vrub líbivosti jeho hudby? Když Glass začínal, studoval v Paříži a nakonec musel odjet, protože tam jeho hudbu nikdo nebral vážně. „Tohle není hudba,“ říkali mu. Nenapsal by tam ani čárku, takže se vrátil do Států, která se od Evropy v jedné podstatné věci odlišuje: lidé ve Státech nemají názory. Muzikant dostane noty, snaží se je zahrát co nejlíp a nemá názor, jedině až po koncertě, kdy může dojít k nějaké reflexi. V žádném případě neexistuje, aby americký hudebník prošel první zkouškou s časopisem v ruce a zkouška zněla naprosto katastrofálně. Nebo aby dělal ramena, povyšoval se nad skladbu. V Americe tím pádem Glass okamžitě našel hudebníky, se kterými mohl pracovat, i když ani to neznamená, že by začínal jako úspěšný skladatel. Teprve pak se NĚCO změní a hudba začne být úspěšná, ale proč? To je pro mě velká záhada. Chystáme s Philipem seriál rozhovorů a já jsem si uvědomil, kolik toho máme společného a v kolika věcech se diametrálně lišíme. Nejde o to, jestli je v tomhle jeden z nás lepší nebo horší, prostě jsme každý jinde. K něčemu přistupuje zcela odlišně, k něčemu naprosto stejně, se stejnou historií. Já vyrůstal v rodině avantgardních umělců, otec Jan byl do poloviny 60. let na černé listině a peníze pro mě nikdy nehrály roli. Nezajímám se o stav svého účtu, nechci s tím mít nic společného. Glass ale vyrůstal v rodině obchodníka

074

s gramodeskami, tudíž obchod s hudbou ho provázel odjakživa, a i proto se dívá na produkci hudby úplně jinak. Ne snad že by kšeftoval, on vám přímo řekne – tuhle muziku jsem dělal z komerčních důvodů a nestydí se za ni, nesedí nikde na trůnu velikánského umělce, odkud by zakázky byly pod jeho úroveň. Pochopil možnosti své hudby a v nejlepším slova smyslu je vytěžil. Já když vedl libovolný soubor, šlo o těleso podporované z veřejných nebo soukromých prostředků. Glass založil svůj ansámbl a bokem u toho taxikařil, aby vydělal na honoráře pro jeho členy. A ten soubor drží dodnes, protože má pevnou ekonomickou strukturu. Hráči mají zdravotní pojištění, mají životní jistotu a on má jistotu v nich, že mu dorazí na zkoušku. Já pracuji s hudebníky, kteří mají enormní zájem s námi hrát, ale pochopím, když se někomu termín kříží s dobře placeným umístěním. Glass není velký umělec, který se zaprodal. Dělá svou práci s určitou představou, jak by ta práce měla vypadat a probíhat, a je báječné, že ho to živí a že to živí i lidi kolem něj, takže se může skládání věnovat naplno. Evropané tohle ještě moc nechápou, vidí všechno homogenně. Buď je to takhle a takhle, nebo je to špatně. Banda je poskládaná mezinárodně a potkává se až na zkouškách, funguje ale i nějak v tom mezičase, kdy jste rozstrkaní po celém světě? Když věci děláte intenzivně a děláte je dobře, zůstanou ve vás. Na letošním Pražském jaru jsme hráli Ligetiho klavírní koncert, už asi popáté. Každé provedení je obrovský krok dopředu! Že na to rok nesáhneme ještě neznamená, že pak nevíme, o co jde. Jistě, první den zkoušek bývá velmi těžký, druhý už docela jde a třetí den máme hotovo. Zkoušení v krátkém časovém prostoru, jak ho provozujeme my, je možné s lidmi, kteří se sjedou a nemají nic dalšího na práci. Žádný rodinný program,

žádné profesní závazky, můžeme jim nasadit rozvrh přesně podle našich potřeb. S místními hudebníky nic takového nepořídíte. Opakované setkávání je klíčové, tvoří součást proměny, která je hudbě vlastní. Třeba ve výtvarném umění máte dílo v podstatě stabilní, můžete se k němu vracet, když vás zajímá, ale v muzice to tak není – máte jen jednu příležitost a ta je vzápětí pryč. Hlásíte se k Varèsově konstatování, že analýza zabíjí hudbu. Na vystoupení v rámci Pražského jara jste ale neodolal a pronesl před několika skladbami úvodní slovo. Jak důležité je hudbě rozumět? A nemá konvenční publikum strach, že soudobou hudbu nepochopí? Strach nemůže mít nikdo. Strach je vytvářen médii a školami, společností. Všude sedí podprůměrní, nevzdělaní lidé, kteří z nějakého důvodu dostávají slovo, kteří se prosadí a infikují občany opatrností. Zrovna Praha má problém s lidmi, kteří řídí umělecký život, ne s konvenčním publikem. Ostatně konvenční publikum... já nevím, co to je. Publikum je publikum. Stačí několik slov, jako tehdy na Jaru, několik vyjasnění určité situace, a hned posloucháte odlišným způsobem. To, co o něčem a někom víte, má naprosto zásadní roli – ne to, jak něco vypadá! To je irelevantní. Když jsem kdysi začínal pracovat s Janáčkovou filharmonií, hrozilo to stávkami, hráči se rozčilovali, šlo o velice těžký proces a po patnácti letech? Nejnáročnější program, na který by se jiný orchestr v Čechách rozhodně netvářil, je OK. Ono vám to dojde! Když máte určitou inteligenci, prostě vám to dojde. A když ji nemáte, asi nechodíte na koncerty a děláte něco jiného, jdete třeba na box. Podívat se, jak si někdo vzájemně rozbíjí nos. Což je taky OK! Asi budete patřit do jiného publika. Ale strach? Strach má člověk z něčeho, co mu může ublížit.

Cis nebo fis vám ublíží jen těžko.

ROZHOVOR: PETR KOTÍK


škoda prázdných budov

ROZHOVOR PHILIP GLASS TEXT LUKÁŠ GRYGAR

V den startu Colours of Ostrava jsem dřepěl v nejmenované ostravské ubytovně, zíral do zdi a poslouchal vyzváněcí tón. Lhal bych tvrdit, že jsem nebyl nervózní. Narychlo domluvený rozhovor znamenal bezesnou noc nad otázkami a vlastně jsem pořád úplně nevěřil, že se dovolám. Ale pak to ve sluchátku cvaklo – a já spadnul do hlasové schránky Philipa Glasse. Stroj odrecitoval skladatelovo telefonní číslo a mě napadlo, že to byla vlastně taková další „knee play“, jaké uvozují Glassovu první operu Einstein on the Beach. Schránka byla plná, ale druhý telefonát už skladatel zvedl. Na Ostravských dnech vystoupí váš soubor se skladbou Music in Twelve Parts, kterou hrajete už přes třicet let. Proměnila se za tu dobu její podoba, respektive proměnil se váš přístup k ní? Na hudbě samé se nezměnila ani nota. Ale proměnila se řada věcí okolo – třeba skutečnost, že už tu skladbu dokážeme zahrát! Zkraje bylo její provedení neuvěřitelně obtížné. Šlo o zcela nově pojatou záležitost, kterou jsem psal postupně a jednou za zhruba tři měsíce přidal další část. Náročnost jednotlivých částí se navíc výrazně lišila. Když bylo v roce 1974 hotovo, šlo ve skutečnosti o začátek našeho snažení naučit se skladbu v celku. Je důležité si uvědomit, že nový hudební jazyk vyžaduje i nové hráčské návyky. Pokud chcete

ROZHOVOR: PHILIP GLASS

napsat něco skutečně nového, musíte najít i nový způsob, jak to zahrát. Nám toto hledání zabralo dalších asi dvacet let. Šest lidí hraje obrovské množství not na ploše několika hodin a musí přitom hrát spolu. Musí v té hudbě najít místa, která jim pomůžou udržet krok se spoluhráči. Jde zároveň o amplifikované vystoupení, takže jsme souběžně hledali cestu, jak ho správně nazvučit, a postupně k tomu přibrali odposlechy pro jednotlivé hráče. Pomáhá v tomhle ohledu skutečnost, že někteří z nich jsou s vámi od založení souboru? Samozřejmě to ulehčuje, resp. urychluje zkoušení. Na druhou stranu když jeden ze zakládajících členů odcházel do důchodu, hráč, který ho nahradil, svůj part zvládl během dvou let. Během dvou let měl v malíku to, s čím jsme se my dřeli roků dvacet. Měl ale pochopitelně výhodu – nejenom že si mohl skladbu naposlouchat v její celistvosti, ale především ji měl zasazenou do stylistického i historického kontextu. Už ji měl takříkajíc „legitimizovanou“, což je status, který Music in Twelve Parts v sedmdesátých letech postrádala. Řekl bych, že dnes už ji může hrát libovolný mladý hráč, pokud má dostatečnou techniku. Music in Twelve Parts začíná, jako by člověk narazil na skladbu, která už dávno hraje. Odráží se v tom váš přístup k hudbě jakožto k něčemu, co už tu je, ale skladatel to teprve musí objevit?



Nevím, jestli bych to řekl takto, ale ten popis se mi líbí. Zní mi velice povědomě. Skladbou zahájíte letošní ročník festivalu Ostravské dny. Předpokládám, že vaši účast spískal Petr Kotík… Jsme s Petrem vrstevníci, i když mám, myslím, trochu náskok. Léta žije v New Yorku, takže jsem jeho hudbu poznal už v sedmdesátých letech, kdy jsme často vystupovali ve stejných prostorách a celkem se spřátelili. Music in Twelve Parts bývala vždycky jeho oblíbenou skladbou a nepřekvapilo mě, když o její provedení požádal, protože v Československu (sic) jsme ji nikdy nehráli… a vlastně jsme u vás vůbec nehráli, jestli se nemýlím. Vystupoval jsem v Praze sólově s Allenem Ginsbergem a podílel se tam na různých projektech, ale nabídka přijet s celým souborem přišla ve správný čas. Petrovi se líbí, že Music in Twelve Parts je na jednu stranu zcela přímočará a srozumitelná, ale zároveň jde o hudbu, o kterou se nikdo další nepokusil. Nepřestává platit, že když ji slyšíte poprvé, slyšíte něco nového a zcela svébytného. Pořád jde ale o hudbu, která nemusí být přístupná každému, na rozdíl od vaší pozdější tvorby, kdy jste se stal posluchačsky stravitelnějším. Šlo o vědomý posun směrem k přístupnosti, nebo si posluchači prostě jen zvykli na váš hudební jazyk? Těch faktorů je celá řada. Je samozřejmě snažší poslouchat něco, co už jste dřív sly-

075


šeli. A moje hudba zároveň nemůže být donekonečna unášena proudem změn. Když si ale poslechnete některou z mých posledních oper, vracím se v nich k některým otázkám harmonie a hudební ornamentace a řeším je odlišně. Jistě mě v tom poznáte, ale výsledek se liší od hudby, kterou jsem skládal před třemi, čtyřmi lety. Jestli to zní jinak i ostatním, to musí posoudit oni – osobně se tím jako skladatel vůbec nezabývám. Netrápím se autorskou kontinuitou, soustředím se na přítomnost. Pokud mám co říct, řeknu to. Zmínil jste opery a letos se v Ostravě nově konal i festival NODO, zabývající se jejími experimentálními polohami. Právě v operním žánru je rozkol mezi soudobou tvorbou a uznávanými klasikami nejmarkantnější a publikum je velmi polarizované. Pracovat v opeře mi přijde jako pohybovat se minovým polem, jak to při své plodnosti v tomto žánru zvládáte? Já si operu užívám. Mám k ruce sbor, mám účinkující, kteří umí zpívat, umí hrát, zvládají choreografii – operní dům je nakumulované množství talentu pod jednou střechou. Prostě něco skvělého! A operní publikum? Vloni jsem se účastnil jedné premiéry v Rakousku, šlo o poměrně odvážný kus, a vyprodali každé představení. Díval jsem se kolem sebe a říkal si, kdo jsou tihle lidé? To jistě nebylo publikum, které o týden později přijde do té samé budovy na Růžového kavalíra a budou mu přitom hrát ti samí muzikanti a zpívat ti samí zpěváci. Ale právě proto je podstatné nabízet v opeře i to, co bude zajímat mladé diváky. Protože co se stane za dvacet let s lidmi, kteří chodí jen na Strausse? Umřou! Neříkám, že můžete mladým lidem okamžitě naočkovat Wagnera a budou z nich operní fanoušci. Ale může se klidně stát, že nejprve uslyší Satjágrahu a od ní se dostanou k Berliozovi nebo Verdimu. Někomu to

076

může připadat jako zpátečnický postup, ale pro dotyčného posluchače půjde o vývoj. Vlastně se mi stalo přesně totéž – a to jsem byl studovaný hudebník. Třeba Janáčka jsem si objevil až časem. Máme tendenci říkat, že šíp času ukazuje jedním jediným směrem, ale v hudbě to neplatí. Takže nepochybuji o tom, že opera si nepřestane nacházet nové publikum. Ostatně by byla škoda, kdyby ty krásné budovy zůstaly prázdné. Z vašich velkých oper měla vloni obnovenou premiéru Einstein on the Beach a Satjágraha se před několika lety objevila v úspěšné produkci Metropolitní opery v New Yorku. Existuje šance, že se vrátí i závěrečný díl této volné trilogie, Achnaton? Zaslechl jsem, že se chystá nějaké představení v Austrálii, ale to je, pravda, trochu z ruky. Je vlastně zajímavé, že Achnatona běžně provádějí menší scény, ale už dlouho se neobjevila žádná velkorysejší produkce. A musím přiznat, že bych takovou ocenil – je skvělé, že se o Achnatona pokusí začínající soubor někde na druhém konci planety, ale na operní scénu jako takovou to pochopitelně nebude mít žádný dopad. Že se například Satjágraha zařadila do repertoáru velkého operního domu je znamením posunu, který v dané instituci musel proběhnout. Už padlo, že jste plodným autorem oper, ale vy jste obecně dost pracovitý – máte vůbec čas poslouchat hudbu jiných skladatelů? Sledujete vývoj soudobé hudby? V New Yorku se tomu nevyhnete a já rád vysedávám po okrajích a poslouchám práci svých kolegů. Občas bývají překvapení a diví se, že jsem tam zůstal do konce! Ale mě zajímá jejich hudba, se kterou se díky kontaktům můžu neustále potkávat. Přijde mi, že dorostla velice silná generace mladých skladatelů kolem třicítky, která

zastínila hudební dění v předchozích deseti, dvaceti letech. Je to dáno něčím, co lze vypozorovat, pokud se na scéně pohybujete dostatečně dlouho – kdykoli prochází společnost těžkými časy a je zahlcena negativními vlivy, umění se vzepne k úžasným věcem. Z padesátých let, která byla pro Ameriku velice temná, vzešla generace beatniků a postupně se to přelilo i do dalších odvětví. Je zajímavé, jak doby, kdy se společnost potýká se změnami a obtížemi, poskytují umělcům obrovské tvůrčí podhoubí a paradoxně žádnou podporu. Naštěstí ale peníze nehrají v kreativitě žádnou roli. Tvorba je s nimi jistě pohodlnější, ale pokud máte potřebu vytvářet umění, prázdné kapsy vás nezastaví. Mluvíte pochvalně o mladých umělcích kolem třicítky a přesně takoví na vás čekají v Ostravě. Jak se váš svébytný přístup k hudbě promítne do toho, co jim budete chtít předat? Rozhodně nebudeme mluvit o stylu. Styl je zcela osobní věc. Budeme mluvit o tom, jak rozvíjet svoje nadání, jak hudbě naslouchat. Styl je součinem mnoha různých procesů, které se člověku dějí a vychází také z vaší minulosti. Nepředstavuje součást skladatelské výzvy. Je důsledkem, ne příčinou snahy, kterou vyvinete. Neřešíte styl – řešíte, jak se uživit. Jak si vytvořit prostor k práci, když máte platit vysoký nájem. Jak najít lidi, se kterými chcete spolupracovat. Tohle všechno jsou palčivé otázky, o kterých lidé potřebují mluvit. Budou si je muset zodpovědět sami, ale já s nimi můžu mluvit o své vlastní zkušenosti, která se týkala doslova přežití v moderním světě, uchování si výdrže a entuziasmu nutných k napsání určitého díla. To jsou znalosti, které může jedna generace předávat té nadcházející.

A ani se při tom nemusíme dotknout notového papíru.

ROZHOVOR: PHILIP GLASS




077


hlavou proti zdem PROFIL PHILIP GLASS TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Na internetu už léta visí video, ve kterém vám jistý hyperaktivní chlapík předvede, jak rozšifrovat hudbu Philipa Glasse. Zahraje několik jednoduchých akordů, polopaticky je naskládá za sebe a PÁNI, skutečně poznáme tu povědomou sekvenci z mnoha Glassových skladeb. Autor videa přetéká nadšením, řehní se na celé kolo a korunuje video volnou improvizací po vzoru skladatele, kterého právě s prstem v nose prokouknul. Improvizací, která ani v nejmenším nezní jako Philip Glass. Jeden z nejúspěšnějších skladatelů dvacátého století to nemá jednoduché, ale bič si na sebe upletl sám. Minimalismus v jeho podání nejenom že stojí na opakování jednoduchých figur, ale on navíc stojí na repetici (nebo možná ještě lépe recyklaci) poměrně úzkého hudebního spektra. Ne snad že by všechno, co Glass napsal, mělo totožný základ, ale vzájemná podobnost nemůže uniknout byť letmému posluchači Glassovy komerční produkce, tedy hudby vzniklé na, nejčastěji filmovou, zakázku. Klíčovým filmem, který svébytného minimalistu nasměroval do Hollywoodu, byl přitom zcela anti-hollywoodský časosběrný experiment Koyaanisqatsi. Oproti klasické filmové zakázce byl Glass přímým spolutvůrcem celého díla, obrazové básně s kongeniálním hudebním doprovodem. V jeho úvodu jako by se odrážel skladatelův často uváděný příměr s podzemní řekou, ke které si on jako autor razí studnu. Z jednoduché posloupnosti basových tónů pozvolna vyvěrá vše ostatní. „Hudba už tu je,“ říká Glass. „Stačí ji poslouchat a najít.“

PROFIL: PHILIP GLASS

Skrze Koyaanisqatsi ho zkraje osmdesátých let objevilo publikum, které jinak vážnou hudbu, nota bene tu neproniknutelnou soudobou, pomíjelo. Lepší recept, jak si podemlít pozice u jejích ortodoxních příznivců, neexistuje. Publikum koncertních a operních sálů navíc Glass stihl rozpoltit už během předchozí dekády. Pověst dlouhých, v podstatě psychedelických koncertů jeho ansámblu (kde podle všeho drogově abstinoval jen sám skladatel) stěží přesáhla newyorské umělecké kruhy, ale pak se všechno změnilo: experimentální opera Einstein na pláži otevřela dveře moderní jevištní avantgardě a nasměrovala kariéry jak jejího režiséra Roberta Wilsona, tak právě Glasse. Začíná podobně jako o osm let později Koyaanisqatsi. Jen do série klesajících tónů namísto hrdelního zpěvu rozpočítává sbor 1 – 2 – 3 – 4 – 5 – 6 – 7 – 8, jako by se snažil napovídat nehybným hudebníkům. To u Glasse obecně přijde vhod, protože jeho nejnáročnější skladby ohýbají rytmy a takty způsobem, který by možná i Einsteina přiměl posunout si brýle hlouběji do čela. Noty pospíchají za sebou ve zdánlivě (1 – 2 – 3 – 4...) souvislé řadě, ovšem jejich trajektorii poupravují neustálé odbočky a variace. Zvuku dominují elektrické varhany nebo saxofon, lidský hlas je vytížen na samou hranici toho, co jde ještě na podiu udýchat. Co by dalo dohromady olympiádu zahřívacích cvičení pro muzikanty, je ve skutečnosti kulminací Glassova dosavadního hudebního jazyka. Einstein na pláži má daleko do stravitelného poslechu, kterým skladatel později zásobuje posluchače avantgardě zcela vzdálené – z jeho operní prvotiny by nejenom libovolně odcházeli, jak ostatně bylo dovoleno, ale už by se nikdy nevrátili.



Kdo vydržel, toho i bez požití jakékoli chemie čekal intelektuální trans, kdy každý výraznější posun v uspořádání vířících atomů hudby znamenal pro mozek přeřazení na jinou, s postupem času čím dál kosmičtější rychlost. A to je signál přeřadit na osobní vzpomínku, osobní moment transcendence, absolvovaný s panenským poslechem opery Achnaton... Na to ráno zapomenu stěží, jakkoli banální nejdřív bylo: ležím v posteli a do sluchátek naskočí scéna faraonovy korunovace. Pomalu se sbírají mračna, okamžik houstne a směřuje k bouři. Vypravěč recituje sled Achnatonových titulů a nový faraon přebírá vládu. Jeho prvním výnosem je sebrat mi řeč. Scéna se za doprovodu zvonů přesouvá na balkon, odkud Achnaton spolu s Nefertiti vyhlížejí novou éru své civilizace. Jejich slova nese vzduchem náhle bouřící orchestr a mně už ruce nevydrží a vystřelí proti zdem pokoje – vzpírám se síle, která mnou zcela neesotericky prostoupila a zdá se vyrovnat minimálně té Samsonově. Jestli na sebe shodím celý dům (což mi v tu chvíli přijde nevyhnutelné), ať to koukají naúčtovat Philipu Glassovi! Euforické momenty jeho klíčových děl dávají zapomenout všechen kýč, který dnes už šestasedmdesátiletý skladatel neúnavně chrlí na počkání. Lze ho vinit, že našel cestu, jak zpeněžit odřezky své práce? Mám za to, že ano, ale skromnému starci, který rozesmál Dalajlámu, odpustíme mnohé. Pravda, rozesmát Dalajlámu není zase takový výkon, ale nejostřejší kritici Glassovy metody na to jdou od lesa a zdráhají se skladatelův katalog zařadit nejenom mezi hudbu vážnou, ale mezi hudbu obecně. To není pro Glasse nic

079


nového. Z Paříže, kde v šedesátých letech dostával pravítkem přes prsty od věhlasné Nadie Boulanger, ho vyhnalo právě nepochopení – a to se bavíme o metropoli v časech revolty a nových vln, kam se podíváš. Glass se vrátil do rodné Ameriky a usadil se v New Yorku, respektive se v New Yorku usadil za volant taxíku, odkud financoval svůj vlastní hudební soubor. Newyorská čtvrť SoHo, budoucí bašta svobodomyslnosti a nonkonformní tvorby, se teprve rodila z odpadků a první kritiky byly možná ještě ostřejší než ohlasy ve francouzštině. Tvrdohlavému tvůrci ale přišlo vlastní těleso jako jediné východisko a odvážná investice se mu vrátila stonásobně. Soubor, nesoucí Glassovo jméno, dodnes provádí skladatelovo dílo a drží si dokonce některé ze zakládajících členů, což poskytuje jeho činnosti nevídanou kontinuitu. Právě Philip Glass Ensemble na letošní Ostravské dny přiváží program sestávající ze skladatelova magnum opus, tříhodinové Music in 12 Parts. Její kořeny zasahují před Hollywood i Einsteina a roste z nich Glass, jakého sváteční posluchač vůbec nezná. Délka neslouží wagnerovskému budování dramatu, ale vtažení do zcela svébytného zvukového vesmíru, který s každou změnou odkrývá další rozměr. Rezignaci na harmonický vývoj v Glassovi podnítil legendární Ravi Shankar (indická hudba tradiční harmonii nezná), se kterým se poznali už v Paříži, a Shankar se stal jedním ze skladatelových mnoha duchovních vůdců. Nezdolnost Glassova ducha je v Hudbě o dvanácti částech absolutní. Autor s buldočí vytrvalostí (nebo lépe řečeno s vytrvalostí hráčů svého ansámblu, protože nikdo jiný na světě skladbu neprovádí) razí cestu, ve které nelze přeslechnout styčné plochy s jeho newyorským souputníkem Stevem Reichem –

080

Philip Glass a Steve Reich stěhují pohovku do patra. „Steve, ty zrychluješ!“ stěžuje si Glass. „To říkáš furt,“ opáčí Reich. – ale pořád jde o cestu neopakovatelnou a vedoucí zcela novými směry. Oproti jiným stezkám soudobé vážné hudby tahle nakonec přece jen zamířila k většinovému posluchači. Není to škoda? Nejhorší, co se může tvůrci stát, je zaplést se s vlastní setrvačností, ale v Glassově případě jde možná o důsledek jeho přiznané hudební obsese, neschopnosti zvednout hlavu a vnímat svou tvorbu jako krajinu, od které by si externí pozorovatel sliboval napínavější reliéf. Zůstává naděje, že konvenční posluchač po Glassově stezce zkusí vyrazit opačným směrem. Ten ho spolehlivě dovede k „trilogii portrétů“, trojici oper, kde Einsteina s Achnatonem doplňuje gándhíovská – a doopravdy gándhíovsky laskavá – Satyagraha. Bez obav to může vzít přes zhudebněnou poezii Leonarda Cohena na desce The Book of Longing nebo líbezný soundtrack k dokumentu Les animaux amoureux a potom se pustit do dvojice symfonií (1. a 4.), založených na albech Low a Heroes Davida Bowieho. Znaveným uším spolehlivě odlehčí projekt Aguas de Amazonia, kde Glassovy typické figury hraje na podomácku zbastlené nástroje brazilský soubor Uakti, ale tou dobou už lze nebojácně vyhlížet Severku, respektive stejnojmennou nahrávku North Star. Kroky nejodvážnějších pak povedou do auly ostravského Gongu. Jestli máte s touto větou šestnáctý srpen ještě před sebou, neváhejte vyrazit a půjčte si od tamních havířů pořádnou helmu.

Budu tam taky, s rukama připravenýma zbořit celý sál.


bittersweet story MAD SEASON (USA) TEXT KAC

Když se řeknou Alice in Chains, Pearl Jam, Screaming Trees nebo Walkabouts, většina alespoň trochu znalých fanoušků si představí Seattle. Začátky grunge. Řekne-li se Mad Season, znalých, kteří si okamžitě spojí jmenované velikány v celek, výrazně ubude. V devadesátém čtvrtém si řekli kamarádi Lane Staley, Mike McCready, Barret Martin a John Saunders, že si udělají radost, a udělali radost nejen sobě, ale především fanouškům. Nahráli studiovku, která vyšla o rok později pod názvem Above. A šmytec. Jedna deska, jeden živák, nic víc. Když se mi Above dostalo do ruky poprvé, odložil jsem jej a dal přednost něčemu (tehdy) známějšímu; černobílý obrázek na přebalu mě přesto zaujal. Až mnohem později mě napadlo tu kazetu strčit do walkmana. Důvod? Pirátsky nahrané „devadesátky“ mi baterky už neutáhly a tohle byla originálka, takže krátká, akorát na cestu domů. Totálně a nezvratně jsem Above propadl a dodnes, když slyším All Alone, Lifeless Death nebo River of Deceit, vracím se zpět do svých hudebních začátků. Pravda, bylo to až v období okolo Staleyho smrti, tedy asi osm let po vydání Above... Jenže na zásah šípem životní desky nemá čas žádný vliv. Těžko říct, jak by znělo další album Disinformation (někde se uvádí, že se tak měla jmenovat kapela po výměně Staleyho za Lanegana). Staley byl na léčení a přestože

to s ním vypadalo dobře, stejně by po propuštění začal pracovat na desce s Alice in Chains. McCready tedy začal shánět nového vokalistu a povídá se, že ho nakonec našel v Brianu Woodovi (Hater, Devilhead), bratrovi Andrewa Wooda, frontmana Mother Love Bone. Ale nestalo se. Nové album bylo na spadnutí, McCready prohlásil, že instrumentální část je hotová a čeká se jen na Staleyho, ale podobně na tom byli i kluci z Alice in Chains. U Mad Season mělo dokonce jít o dvojalbum a grungeovým bulvárem prosakovala zpráva, že na jednom disku měl zpívat Staley a na druhém Lanegan. Vzrušující představa. A střih. Zhruba před rokem se začalo mluvit o nové desce Mad Season. Pochopitelně bez Staleyho (předávkování, heroin/kokain) a Saunderse (předávkování, heroin), ale kdo zprávu zaslechl, zbystřil. Ukázalo se, že nepůjde o elpíčko, nýbrž deluxe edici starého Above. Zklamání? Neřekl bych. Bez bonusů to přece nepůjde a nemýlil jsem se: k původní stopáži se připojilo pět písniček z materiálu k rozpracované studiovce, dnes už dotažených do konce. Zamrazilo mě stejně, jako kdysi při duetu Long Gone Day s Laneganem – za mikrofon si měl stoupnout... Lanegan! Po Interlude přichází první skladba, Locomotive. On the wheels where the rust don’t stain, yourself chosen cure is yourself chosen pain, odpálí hned v první sloce svým nezaměnitelným hlasem. Pro Rolling Stone se nechal slyšet, že tímhle směrem se měl tehdy ubírat zvuk Mad Season. Black Book of Fear je citelně klidnější, ale nemá dale-



ko k typickému Staleyho projevu. Smutek, temnota, bolest: Neglected, behind the castle wall, it’s your highwire walk, it’s your kingdom to fall... A Slip Away se pocitově přidá svým Black as a cloud coverig a sun... Úžasný cover ještě v původní sestavě, I Don’t Wanna Be a Soldier, je track z kompilace Working Class Hero: A Tribute to John Lennon. Na záznamu z koncertu Staley klidně stojí a kouří cigaretu, zatímco fanoušci se i přes všechno úsilí ochranky pokouší o stage diving. Saxofon s jeho hlasem vytváří z nahrávky mrazivou atmosféru i po letech. Na obrazové části DVD najdete několik živých vystoupení a komplet údajně posledního koncertu v seattleském The Moore Theatre. (Mimochodem nejstarší divadlo v Seattleu, v době koncertu už více než stoleté. Dovedete si představit McCreadyho sóla a nekonečné gradace v November Hotel zrovna na takovém místě? Skoro čtvrthodinová verze téhle instrumentálky je zařazena na závěr desky.) Za pětatřicet babek si můžete objednat dvojcédéčko a DVD s původní Above plus těch pět fláků navíc s Laneganem a zmiňovaným živákem z divadla Moore, za stejnou cenu k vám může doletět ze států i vinyl. Vím, kdo jednou najde ve schránce tři placky a kdo bude mít sbírku vinylů bohatší o tuhle legendu. Sobě udělám radost několikanásobnou, přestože budu o sedm pětek chudší. Radost blízkých a pocit, že nějaká část investice přijde na účet pánů muzikantů, kteří si vzpomněli na milovaný, dnes už téměř dvě dekády starý projekt?

Sem s tím.

081


xplaylist meets xproduction Kdo je tam dále? Ano, při hledání smysluplného partnera jsme narazili na firmu, která k nám vždycky vlastně patřila, něco jako bratranec přes první koleno nebo sestřenice, kterou jsme chtěli jako děti obtáhnout, ale nebyli jsme si jistí, jestli se to jako může v rámci genetického prznění aneb kde začíná incest. Teď jsme si docela jistí, že to stojí za pokus, ať už dopadne jakkoliv, a když říkáme jakkoliv, myslíme tím dobře. Optimismus je opiem i amfetaminem lidstva a i když se vyvíjíme pomaleji, než bychom mohli, základy jsou v pohybu. Komentátoři komentují, členové komunity fungují a alba i umělci přibývají, počet registrovaných přesáhl dvoutisícovku. Jistě, do vrcholu Kilimanjara ještě něco chybí, ale čas od času se ozve nějaký borec a napíše: Jste nejlepší česko-slovenský sajt svého druhu, držím palce. A já mu řeknu: Tyvolejo! to potěší, ale svého druhu není zas tak moc. Počkejte, až uvidíte celou skládačku, protože XPlaylist je jen obývák, kde se všichni potkávají a plkají nad krásou života. Ale jsou tu další pokoje šité na míru a o těch vám budeme vyprávět někdy příště. A PLACE TO BURY STRANGERS: STRANGE MOON Letošní Record Store Day přinesl spoustu krásných releasů, ale tohle EP je skutečný poklad. A Place to Bury Strangers se na posledním albu Worship sice poněkud zacyklili, ale ztracenou formu našli rychle. Vůbec první covery v historii kapely pojali štědře, natočili jich hned sedm a rovnou všechny od jedné kapely. Dead Moon je jedna z polozapomenutých (a veledůležitých) punkových part působící na přelomu osmdesátých a devadesátých let, možná teprve nyní přichází pořádně ke slovu generace lidí, které ovlivnili nejvíce. Písně Dead Moon

082

měly vždy mírně hřbitovní atmosféru; temné, divoké a teskné nápěvy brooklynské trojici sluší, navíc jejich náladu dokáže Oliver Ackermann ještě násobit skvělou prací se zvukem a dynamikou. Masivní Don’t Burn the Fires na úvod řekne mnohé – A Place to Bury Strangers ji interpretují s pokorou, ale zároveň jí dávají vlastní nezaměnitelnou podobu pomocí mohutného zvuku a výbušných efektů, na které má Ackermann patent. I’m Wise, Graveyard nebo Don’t Look Back díky ostrému, skřípavému a často až industriálnímu soundu oblékli do nového slušivého kabátu, jejich minimalistická údernost a jednoduchost se ale neztratila. Kytara samozřejmě spílá a běsní, ovšem Ackermann efektová řádění kočíruje, aby co nejvíce vynikly stále svěží melodie. Hutností a úsporností tak 12” Strange Moon připomene doby The Jesus & Mary Chain nebo prvních alb Dinosaur Jr. APTBS tímhle releasem možná pomohli odkazu Dead Moon více než nedávné reedice. Michal Pařízek 90% / Fanoušci 70% ALICE IN CHAINS: THE DEVIL PUT DINOSAURS HERE Že nejsou jen reliktem zašlé seattleské slávy, dokázali Alice in Chains už comebackovou deskou z roku 2009 a její následovník stabilní pozici kapely potvrzuje. William DuVall se na postu Laynea Staleyho už zabydlel a s Jerrym Cantrellem tvoří rovněž uhrančivý pěvecký tandem. Ukazuje se, že Staley sice byl nepřehlédnutelnou osobností s jedinečným hlasem a tragickou aurou, ale tím zásadním architektem rukopisu kapely byl a je Jerry Cantrell. Hutný zvuk, táhlé vokální linky, viskózní kytarové proudy, dusivá atmosféra, to všechno na nás vybafne už s prvními takty skvělého otvíráku Hollow. Stylové posuny jsou pramalé a týkají se spíš atmosféry. Beznaděj už není tak beznaděj-

ná a zmar tak všudypřítomný. V DuVallově hlasu není tolik bezvýchodnosti, texty nejsou už jen feťáckým mene tekel jako v dobách jeho nešťastného předchůdce. Řečiště, kterým se hudba valí, je pořád mohutné, jen už ne tak kalné. Občas se metalovými riffy vzedme do rušnějších peřejí (Stone, Phantom Limb) nebo naopak zprůzrační v akustických zátočinách (Voices, Scalpel) a v závěrečné Choke se rozlije do katarzní delty. Vzhledem k délce nahrávky mohla být dynamická rozmanitost větší, takhle pozornost ke konci trochu opadá, ale kompozice jsou to vesměs silné, takže vážnější únava nehrozí. Překvapení nečekejme, Alice in Chains se na tomto albu sveřepě drží svého kopyta, ale i tentokrát ho mají důkladně podkované. Akana 80% / Fanoušci 75% AMIINA: LIGHTHOUSE PROJECT Máte doma léčiva na tišení bolesti, ať už těla či ducha? Zkuste je vyměnit za Amiinu. Skupinka dobromyslných žen z pohádkové krajiny totiž zase naděluje. Poslech Amiiny je čirou radostí. Balzám, který skutečně léčí a pozvedá ducha. Harfy, violoncella, housle, pily a kalimby, to je základ. A o zbytek se postará esence ukolébavek. Pusťte si je před spaním a vrátíte se do dětství. A nedivte se, pokud uvidíte slunce mnoha barev a polární záři – když vyťukávají na xylofony a vibrafony šťastlivé trylky, můžete si nechat oživit ledasco, třeba jak vypadá lesk lesních pavučin. Amiinu si zřejmě nepustíte, dokud běží denní shon, ale chtíce ho zastavit, nemůžete volit lépe. María, Edda, Hildur a Sórún dělají od dob odloučení od Sigur Rós stále totéž: hledají krásno. Nic se nezměnilo ani po příchodu mužů: dnes sextet stále patří do rodiny sladkých, ale potřebných islandských kapel. Autentická je jak atmosféra, tak produkce: na desce uslyšíte vrzání z nahrá-

XPLAYLIST.CZ


vání, ozvuky neposedných nástrojů i nádechy při hře. Udrželi intimitu malých nokturn, a přitom vysílají své melodie světlem na širé moře. S albem Lighthouse Project se totiž vrací do roku 2009, kdy uskutečnili šňůru napříč Islandem a koncertovali právě v majácích. Představuju si je zasněné, šepotající ve starých mohutných věžích a tuším, co nám vzkazují. Snílků není nikdy dost. Snít se musí. Veronika Mikulová 80% / Fanoušci 80% BOARDS OF CANADA: TOMORROW’S HARVEST Boards Of Canada, našťastie, nesmú medzi veľkými comebackovými návratmi v tomto roku chýbať. Niežeby ich nejak veľmi trápilo, že osem rokov po nich ostala vyprahnutá púšť plná na smrť vysmädnutých fanúšikov túžiacich po poznaní kľúčov k ich tajomnej atmosfére. Vyslali pred vydaním najnovšieho počinu aspoň pár číselných hádaniek a opäť sa zaradili do radu elektronických mágov zahalených v nepreniknuteľnom brnení odťažitosti. Pre nezasvätených. Ak by však mal mať niekto v rukách stroj času, sú to práve bratia Marcus Eoin a Mike Sandison. Spomienkou na budúcnosť je i šestnásť stopový album Tomorrow’s Harvest. Analogické pochmúrne rozvláčne beaty s pokazenými melódiami poslali bratia rovno do minulosti a ich echo nahrali v striktne zadelenom poradí. Každá druhá skladba má dlhšie trvanie, a teda i organicky rastúcu nostalgiu a podmanivosť. Zvyšok ambientných štekov by mal silu, pokiaľ by sa spojil do jediného potmehúdskeho zvukového dokumentu. Popri prenose z takmer zabudnutých vôd archaických elektronických zvukov sa však na jednotlivé skladby nalepilo množstvo záhadne pôsobiacich čiastočiek, ktorých odhalenie si vyžaduje zvýšenú pozornosť uší i mysle. Podvedomý strach z pominuteľnosti je v Tomorrow’s Harvest ruka v ruke s fascináciou životného kolobehu a čímsi, čo ho riadi. Pozorovateľský talent dvojice má tak na svedomí ďalší detailne

XPLAYLIST.CZ

presný záznam strateného času v zajatí atmosférického ambientu, zrnitého obrazu a večne sa krútiacich ozvien predošlej tvorby. Môže však pôsobiť aj ako naoko vážne zdvihnutý prst nad súčasným prehnaným hnaním sa za preludnou originalitou zvuku. Vrnk 85% / Fanoušci 75% DIRTMUSIC: TROUBLES To, co minulé album BKO jenom naznačilo, Dirtmusic na novince dokonali. Chris Eckman a Hugo Race (třetí původní člen Chris Brokaw po BKO z kapely odešel) se ponořili do širokého proudu africké hudby, na novém albu snad ještě hlouběji, než se to povedlo komukoliv před nimi. Novinku natáčeli v září loňského roku v Bamaku a právě tehdejší situace dala desce název. Troubles je vlastně velice mírné slovo na to, co se tenkrát v malijské metropoli dělo, přes pouliční boje, násilí na obyvatelstvu a politické veletoče z nahrávky dýchá poměrně pozitivní nálada. Dvojice rockových matadorů vyrazila na nahrávání do Mali jenom s několika texty, materiál téměř kompletně vznikl ve studiu a dostal díky tomu nádherně přirozenou a uvolněnou atmosféru. Chris Eckman produkoval desky Samby Tourého a Bena Zabóa, které nedávno vyšly také na sublabelu Glitterbeat, a oba mu teď spolupráci na novince Dirtmusic oplatili. Crew nahrávacích sessions tvořili členové jejich formací, hostují taky významné místní zpěvačky, například Virginie Dembele, která zpívá v souboru Rokie Traoré. Eckman s Racem se nechali vést divokou krví a náturou místních; nahrávky stačilo jen okořenit groovy kytarou, soulovým feelingem a výjimečně rock’n’rollovou zkratkou. Afričtí hudebníci dostávají často hlavní role včetně ústředních pěveckých partů, Eckman s Racem místy nezpívají vůbec. Autorský rukopis je na albu pochopitelně cítit, ale jinak jde o soudržný, eklektický a pulsující organismus s velikou vnitřní silou a kouzelnou samozřejmostí. Nejlepší na tom všem je, že nahrávací sessions byly tak



povedené a plodné, že na začátek příštího roku se chystá pokračování. Michal Pařízek 95% / Fanoušci 80% RETOX: YPLL Srovnáno s debutem: o jednu skladbu víc, dvojnásobná stopáž, víc umění, míň špína, stejně agrese. Srovnáno se zemí: ihned po prvním poslechu. Všechno! Téměř ničím. Deset strun, dvě paličky, osm rukou. Kdo dělá tuhle desku jinou (ne nutně lepší), je frontman, co už svým workoholismem mění pohled na věc v převrácené oči. Prvopočátky mají ale Retox už u Swing Kids, kde kormidlo pevně nesvírá Django, nýbrž jím na vlnách chaosu škube právě zelená kobylka bez křídla ze San Diega. Nenechte se zmást, tohle není žádný Pearsonův rozmar, ten škrtanec z mnoha na seznamu. Agroelektro tak možná mohlo působit, ale Retox se před škarohlídy obhajují i odhalují hodinovým dokumentem, ne zcela korespondujícím s letošní deskou. Když to máme vysvětleno, zpátky k ní: plivanec, chrchel, hlen. Tak byl nejčastěji popisován debut. Letos dojde i na ředění slinami. Hutný rachot střídá tremollo v krabičce či pískot v bedně a vazbení krku o reprák, zběsilé tempo ovšem zůstává. Sem tam se zpomalí a nabere dech, pak už to ale zase lítá, všechno všude. A tak rychle, že si ucho sotva všimne. Nakroutit si vyšší citlivost může bolet, ale taky uspokojovat. Záleží na tréninku. Na všechny se dostane, předkrmů i dezertů plný stůl, ale pozor, hlavní chod je plný ostrých věcí, žiletky i papričky. Tohle asi nestráví každý, ale slovy blond benjamínka Briana: „If you love it, great. If you hate it, even better.“ WAGHiSS: 90% / Fanoušci 90% SHANNON WRIGHT: IN FILM SOUND Ale noták, vždyť nejkrásnější je ženská s kytarou, to se ví už od rock’n’rollu, ne-li dýl. A že jich jsou zástupy, radost pohledět, radost poslouchat. Z řady ale vyčnívá jedna, co nejenže neplánovaně přerostla

083


vzory, ale dokáže znovu podat už použitou temnotu jinak, bez přežvykování minulosti. O některých deskách by se možná vůbec nemělo psát… Rachot a ženská, to nejde moc dohromady, chce-li se vyhnout agresi. Temnota bez brutality, to je jiné kafe. Turek, bez mlíka i cukru. O hmaty na kytaře se stará paní Wrightová, stejně jako o údery v ní. S drzostí sobě vlastní rozjede minutu divoké instrumentální schízy, aby od ní zcela upustila. Zkouší vás ošálit nevinným a škaredým úsměvem a až na závěr vám dojde, proč to mělo smysl, když se bordel vrátí. A přemíra hluku je famózní! Agresivní trhání se střídá s něžným vybrnkáváním, sekundující basák i bubeník hrajou podle pravidel a klidně je bourají. Nálože výbuchů urvou střechu a nezbývá, než s pohledem upřeným na nekonečně černé nebe polykat dešťové kapky a nechat se utopit, než abyste se nadechli. Pak přijde bláto, nateče pod kůži i na ni a nakonec ztvrdne. Pnutí, praskání, extáze! Ozvěny kolaborace s francouzským autorem soundtracků zazní dvě, ale jen jedna akordeonová, zalitá vínem a obložená sýrem. Zato ta první, klavírní, je bolavá a nádherná, a ni-kdo, ni-kdo, ni-kdo, ni-kdo to nezmění. Nekonečná deska! WAGHiSS 100% / Fanoušci 95% THE NATIONAL: TROUBLE WILL FIND ME The National sú jednými z tých, o ktorých keď sa dozviete v oneskorení (jestvujú už od roku 1999), máte chuť prežiť si všetky ľútostivé i prelomové chvíle znova, s nimi a pri nich. Čo bolo, bolo, ich hviezda už vyšla a zanecháva za sebou okrem vysoko hodnotených albumov i tradičné očakávania inde-skalných a prehnané nároky kritizujúcich. Kašlať na to, fakt. To, čím zaujali sa nevytráca aj napriek častému frflaniu o stagnácií a nenásytným volaniam po zmene. Album Trouble Will Find Me stvorili páni Matt Berninger a štvorica bratských dvojíc vo vlastnom štúdiu a azda i to sa odráža na celkovej atmosfére familiárnosti a pohodo-

084

vosti. Celý je preniknutý akýmsi zvláštnym múdrym pokojom, akoby sa o svojich tradičných pocitoch vykorenenosti a „nenormálnosti“ poradili so samotným Bowiem. Recitatívny Mattov barytón sprevádzajú už tradične výrazné bicie, ktoré popohnal i Sufjan Stevens s decentnými rockovými doplnkami. Rozpoltenosť, tak príťažlivá na predošlých albumoch, sa presúva do pomalších a intímnejších vyznaní na polceste medzi výčitkou a smutným konštatovaním. Naliehavosť, s akou Matt otváral a zašíval svoje osobné jazvy, prerástla do vskutku príjemného a pokojného albumu, z ktorého sála mäkké teplo. Absencia ohurujúcich vyvrcholení a drásavých citových výlevov z neho vytvára priestor, kam sa budete veľmi radi vracať. Súkromnú izbu hrejivých tónov a slov navždy rezonujúcich na milión spôsobov, trošku tmavú a smutnú. No vašu. Hádam si nemyslíte, že budete mať po štyridsiatke v živote jasno? Vrnk 90% / Fanoušci 80% QUEENS OF THE STONE AGE: ...LIKE CLOCKWORK Šestiletá pauza rockovým věrozvěstům z Palm Desert prospěla. Deska ...Like Clockwork se sice nerodila snadno, pro Joshe Hommea bylo její nahrávání spíš terapií než spontánním výtryskem tvořivosti, ale snad právě proto je tak intenzivní. Důležitým faktorem bylo i nahrazení původního bubeníka Joeyho Castilla starým známým Davem Grohlem v průběhu nahrávání. Temné proudy se vinou celým albem, neodráží se v nich ale frustrace, spíš odhodlání se vším se porvat. Materiál se obejde bez větších úletů, je sevřený a přitom rozmanitý, songwriting i drive jsou svěží a beze stínu rutiny. QOTSA servírují soumračnou psychedelii (Keep Your Eyes Peeled), svižné riffovačky (I Sat by the Ocean, My God Is the Sun), archetypální rockovou baladu (The Vampyre of Time and Memory) a vůbec nejlepší jsou tradičně tam, kde páteř tvoří dobře promazaný groove (If I Had a Tail, Smooth Sai-

ling). Z hostů nepřekvapí vokální přicmrndávání Marka Lanegana, Nicka Oliveriho či Trenta Reznora, pikantnější je Elton John za pianem v písni Fairweather Friends. Joshova kytara je pořád stejně jedovatá a nevypočitatelná, zpěv důrazný i tvárný a kapela i přes personální rošády pevně semknutá. Dobře známá směs chlapáctví i křehkosti, tlakové vlny i rafinovaná zákoutí pro třetí, pátý poslech, všechno tu najdeme v exkluzivním, sebevědomém podání. Akana 90% / Fanoušci 80% VAMPIRE WEEKEND: MODERN VAMPIRES OF THE CITY Album, které nadchne hned první skladbou, mívá předem napůl vyhráno. Píseň Obvious Bicycle s povznášejícím refrénem vnucuje mému podvědomí myšlenku, že takhle načatá deska prostě nemůže být špatná. A není. Kapela si uchovala všechna pozitiva – zvukovou i rytmickou originalitu a vynalézavost, průzračně bezelstné melodie – a zároveň jako by je posunula ještě o třídu výš. Album je dospělejší, ne tak zvukově opulentní a stále nesmírně hravé. Aranžérských vychytávek je na něm pořád hojnost, ale jsou používány rozvážněji a všechno spolu ladí ještě o chlup víc. S tím se veze i celkově serióznější tón, nejzřetelnější v melancholickém závěru (Hudson, Young Lion), ovšem křehké nálady obsahují i Step nebo Hannah Hunt. V případě Vampire Weekend samozřejmě nejde o nějaké deprese, celkový dojem zůstává nakažlivě pozitivní. Ostatně rozverné odpichovky jako Unbelievers, Diane Young nebo Finger Back dokážou rozproudit krev a zaměstnat tělo i mozek. Afrobeatové spodky se téměř vytratily, fantazii ve vynalézání nezvyklých, ale chytlavých rytmických vzorců to ovšem nijak neumenšilo. Vampire Weekend patří i nadále k nejoriginálnějším seskupením současnosti. Mají jasně rozpoznatelný rukopis, což je dnes unikátní, a ještě ho dokážou rozvíjet. Veliká radost. Akana 100% / Fanoušci 90%

XPLAYLIST.CZ


OFFTOPIC

na trhu od roku 1992

METAL HARD CORE SLUDGE PUNK HARD ROCK AVANTGARDE DOOM EXTREME INDUSTRIAL GRINDE DRONE STONER a mnoho dalšího...

086 KOMIKS: ZÁMEK HRŮZY (1. DÍL) 090 FILM: J. J. ABRAMS 094 SOUNDTRACK: BRIAN TYLER 096 FULLMOONZINE.CZ 099 TÉMA: ALTERNATIVNÍ MARKETINGOVÉ STRATEGIE V HUDEBNÍM PRŮMYSLU 102 ROZHOVOR: DYZAJN MÁRKET 104 KOMIKS: CENÍK KŘEHKÝCH OČÍ 105 SLOUPKY

ZDARMA! Předplatné pro čtenáře Full Moonu za výjimečných 666 Kč Pro všechny předplatitele elektronická verze

objednávej na www.sparkrock.cz nebo na predplatne@spark-rockmagazine.cz heslo: Full Moon



085


086




087


komiks: zamek hruzy (dropbox)

088


komiks: zamek hruzy (dropbox)



089


spielbergův dědic TÉMA J. J. ABRAMS TEXT SHAQUALYCK

Pro velká studia se jeho jméno rovná sázce na jistotu, pro diváky je zárukou kvalitního mainstreamu. Aktuálně brázdí filmová plátna po celém světě druhý díl jím resuscitovaného Star Treku. Místo zasloužených oslav však multitalentovaný dříč Jeffrey Jacob Abrams pilně pracuje na dost možná nejočekávanějším titulu dekády: sedmé epizodě Star Wars. K pohyblivým obrázkům nikdy neměl daleko – když máte za rodiče televizní/ filmové producenty, je o vašem kariérním směřování jasno. Už jako zvídavé dítko od fochu přičichnul k většině řemesel z branže. Bavilo ho psát, skládat hudbu, po očku pošilhával po režii. V šestadvaceti prodal Hollywoodu svůj scénář Navždy mladý za úctyhodné dva miliony dolarů, o šest let později se autorsky spolupodílel na scénáři k Armageddonu, opulentnímu kasaštyku Michaela Baye. První skutečně výrazný úspěch mu ovšem nepřineslo plátno, nýbrž televizní obrazovka. V bláznivých devadesátých letech, kdy nám po obýváku drandili Odpadlík, chirurgicky přifouknutá Pobřežní hlídka a třicetiletí teenageři z Beverly Hills 90210, by slávu skrze kouzelnou bedýnku hledal málokdo. Dobrou polovinu seriálů okupovali doktoři a právníci, druhou zase animovaná havěť a nekonečné sitcomy za pár šupů. Pomyslný vrchol představovaly kultovní Akta X a Sex ve městě. Formáty se opakovaly, invence skomírala. Karta se začala obracet až s přelomem tisíciletí. Bruckheimerovy Kriminálky, roztěkaná 24 s aureolou „nejlepšího seriálu všech dob“... televizní tvorba si pozvolna klestila cestu ze začarovaného kruhu. Produkce začala sta-

090

vět na velkých hvězdách a polykat tučné sumičky za výpravu, digitální triky a další atributy, které do té doby patřily výhradně filmovému médiu. Z telenoveloidních vycpávek na odpoledne byly najednou malé filmy na pokračování, které v hlavním vysílacím čase hltaly davy nadšených diváků. Šanci logicky vycítila nová generace mladých autorů a Abrams byl jedním z nich. Ztraceni se šikovně svezli na vlně masové obliby exotické reality show Survivor: Kdo přežije, téměř okamžitě se stali hitem a v Abramsově kariéře znamenali zásadní zlom. Série nabídla řadu neokoukaných tváří, zajímavé lokace a neotřelý robinsonský koncept s atraktivní příměsí tajemna. Odvážně vložené prostředky se studiu ABC mnohonásobně vrátily, i když tehdejšího šéfa (který přišel s námětem seriálu) stál nebývale drahý pilotní díl místo. Vlnu obrození amerického seriálu měl na svědomí právě Abrams; krom spoluautorství příběhu celou sérii nejen produkoval, ale podílel se i na scénářích, sám režíroval první dvě epizody a složil nezanedbatelnou část hudebního doprovodu. Najednou se o něm vědělo a jeho výtah ke slávě vyrazil tryskem směr Hollywood. Nejbližší zastávka? Obývák Toma Cruise. Čerstvě jmenovaný šéf United Artists zrovna usilovně poptával schopného režiséra pro třetí díl Mission: Impossible a nesmírně mu učaroval seriál Alias, který si na DVD dopřával místo večerníčku, a pod kterým nebyl podepsán nikdo jiný než právě renesanční pan Abrams (autor, scénář, produkce, režie pěti epizod, ústřední znělka). Sice čerpal tu z Brutální Nikity, tu z Nulové šance, především ale předznamenal vývoj, kterým se posléze ubíral subžánr moderní akční hi-tech špionáže, v následujících letech dokonale zpopula-

rizovaný Bourneovou trilogií. I proto padla Cruisova volba právě na Abramse. S odstupem času nutno podotknout, že si nemohl vybrat lépe a i přes velmi zdařilý čtvrtý díl Ghost Protocol, který má na svědomí hračička Brad Bird, zůstává třetí M:I zatím nejlepším snímkem série. Ta se po rozpačitě přijatých příspěvcích Briana DePalmy a Johna Woo nacházela ve stavu klinické smrti a nutně potřebovala nový impuls. Ethan Hunt, další z dlouhé řady nepřemožitelných agentů, měl navíc tou dobou převelice těžkou konkurenci – když se diváci zrovna nerozplývali nad syrovým polodokumentárním stylem „bourneovek“, bavili se plamennými diskuzemi o Danielu Craigovi, který zrovna vyfasoval slipy velikosti 007 a jal se v režii Martina Campbella křísit bondovský mýtus. Abrams se nelekl a začal od nuly. Vynutil si kontrolu nad scénářem, Hunta poslal do důchodu, výrazně jej polidštil a v neposlední řadě také oženil. Do filmu tak dostal překvapivě velké množství civilních dialogů, na druhou stranu nezapomněl, že alfou a omegou je áčková akce. Pomyslným vrcholem je v tomto ohledu operace ve Vatikánu, kde všechno šlape jak švýcarské hodinky a samotný Cruise vystřídá víc převleků než inspektor Clouseau. Režisér udělal z Mission: Impossible po čase opět regulérní týmovku, jejíž prudce šarmantní členové se v akci nejen precizně doplňují, ale zároveň i královsky baví všechny kolem sebe. Rozkročenost mezi televizí a filmem mu zjevně problémy nedělala. Kdo si myslel, že všechno dobré už tu bylo, musel nad Abramsovou invencí uznale pokývat hlavou. Sebevražedný berlínský slalom helikoptér mezi lopatkami větrných elektráren, agresivní přepadovka na mostě, šanghajský výlet – jako by jeho kreativita neznala hranic. Navíc si dokázal pohlídat i velmi ucházející casting:

FILM: J. J. ABRAMS




091

STAR TREK


kromě šťavnatého obsazení Ethanových parťáků si pro jednu z větších rolí dokázal vydupat starou známou Keri Russell, kterou režíroval už ve svém (jak jinak) seriálu Felicity, ve Státech velmi populární směsce Dawsonova světa a Melrose Place. A Hoffmanův chladnokrevný Owen Devian? Ten patří mezi nejcharismatičtější reprezentanty temné strany síly, kteří kdy okupovali filmové plátno, a z fleku by si mohl stoupnout do řady vedle Hanse Grubera či Victora Maitlanda. Co je ale nejdůležitější, přes všechny ty masky, honičky a výbuchy nezapomněl Abrams vyprávět příběh. Takový, který má spád, ve kterém se permanentně strachujete o jednotlivé postavy a ve kterém se navzdory přívalu nových informací v průběhu stopáže stoprocentně orientujete. Nekompromisní user friendly přístup a zároveň ryzí filmařina. Okouzlující je pak autorova vyvážená práce s humorem a pomrkáváním na uvědomělé znalce předchozích dílů a seriálové mytologie, ze které jednotlivé filmy vzešly. Kdo ví, usměje se, kdo ne, ten si aspoň nemusí připadat jako hlupec a ignorant. Stejný postup zvolil brýlatý newyorský rodák i při další zakázce, kterou nebylo nic menšího než kultovní seriálová sci-fi ikona Star Trek. Ještě předtím však stihl se svou společností Bad Robot producentsky zaštítit roztěkanou katastrofickou jednohubku Monstrum, godzillí kinohit mazaně využívající roztřesenou ruční kameru po vzoru Záhady Blair Witch. Už tehdy věděl, že v jednoduchosti je krása, a miliony diváků, které do multiplexů přitáhl plakát s dekapitovanou sochou Svobody, mu daly jednoznačně za pravdu. Díky třetí M:I se z Abramse stala zavedená značka, sérii vykopl z bahna zpět do nebeských výšin a rozšířil portfolio svých schopností o záchranáře, kterého přitahují (zdánlivě) mrtvé projekty. Jedním takovým byl bezpochyby Star Trek, potomek bujaré mysli legendárního Gena Roddenberryho,

092

který se v různých formátech potloukal po obrazovkách (ale i plátnech kin) od poloviny 60. let. V roce 2005 mu však producenti pro klesající zájem diváků vystavili stopku, a fenomén vesmírných toulek a upnutých uniforem tak putoval k ledu. Jeho nezpochybnitelný potenciál se nedlouho poté pokoušel zužitkovat Bryan Singer spolu se svým dvorním scénáristou Christopherem McQuarriem, ale v Paramountu nechtěli o dalším seriálu ani slyšet. Nakonec dali zelenou vizi J. J. Abramse. Ten se odvážně pustil tam, kam se dosud nikdo nevydal, a vyhlásil absolutní restart. To znamenalo návrat ke kořenům, do dob špičkování Spocka a Jamese T. Kirka, za celou éru zdaleka nejpopulárnějších postav původní série. Jací byli tihle důstojně vyhlížející gentlemani na startu svých mezihvězdných kariér? A co Kostra, Scotty a ostatní? Zní to banálně, ale nápad měl cenu zlata. Abrams pokropil všechny staré známé živou vodou, nahodil prvotřídní uhlazený vizuál s parádními triky, vše zakápnul adrenalinem a nechal působit. Nezapomněl ani na phasery, transportéry a další tradiční, léty prověřené propriety, které fanoušci po celém světě bezmezně milovali a zároveň se jim smáli při sledování Červeného trpaslíka či Galaxy Questu. Obligátní porucha v časoprostorovém kontinuu posílá celý restart do paralelního vesmíru, kde je najednou dovoleno vše. Že s tím někteří zavilí trekkies budou mít problém? Jiným film posvětí přítomnost Leonarda Nimoye. Co je ale nejdůležitější, do kina si našli cestu i ti, kteří o Star Treku nikdy neslyšeli (anebo slyšeli, ale nic pěkného) a výraz „warp“ pro ně představuje nanejvýš přesmyčku jejich oblíbené pochoutky z řetězce rychlého občerstvení. Po projekci pak všichni odcházeli, obrazně řečeno, s plnými bříšky, neboť během dvouhodinového spektáklu dostali kompletní menu. Chytrý příběh, precizně vystavěnou mytologii, emočně vypjaté scény i dechberoucí akci. Nerdí ráj a zároveň dokonalá popcornovka. Re-

žisérovu puntičkářství nebylo co vytknout. Jakkoli se Abrams doznal, že původní Star Trek „nikdy nepochopil“, ctí tradici a zároveň se díky odstupu nebojí nových věcí. Ve výsledku, jakkoli pejorativně to zní, točí pro všechny. Špičkovou audiovizuální učesanost u něj bereme za samozřejmost. Jeho filmy nevyráží dech, ale jejich sledování přináší hřejivý požitek z toho, že všechno šlape, jak má. Stejný popis sedí i na dílo jiného, služebně výrazně staršího velikána z továrny na sny, jehož jméno lze chápat jako synonymum k profesnímu zařazení „filmový režisér“ – Stevenu Spielbergovi. S Abramsem jej nepojí pouze židovský původ. Oba začínali v televizi, oba milují sci-fi a oba točí převážně vysokorozpočtové blockbustery. V roce 2011 spojili síly a světlo světa spatřila cizelovaná, ryze spielbergovská retropocta Super 8. Rozložení sil? J. J. scénáristou a režisérem, sám velký Steven na producentské židli. A výsledek ukázal, že pánové si během společné práce museli výborně rozumět. Parta obyčejně zvídavých dětí, rodinné problémy, vykolejený vlak a jeden podrážděný emzák, který chce „domů“. Podobnost s megahity, jakými byly a jsou E. T. mimozemšťan či Blízká setkání třetího druhu, nebyla čistě náhodná. Film pracuje s prověřenými motivy a sází na osvědčené vypravěčské postupy. Žádné přehnaně ambiciózní novátorství, hlavně příběh. Dětská látka, která se Spielbergovou tvorbou v různých podobách táhne jak červená nit, je zde překvapivě podána bez patosu a zbytečné infantility a je umocněna padnoucími výkony skvěle obsazených dětských herců. Přesná sedmdesátková stylizace a děj situovaný do typického amerického maloměsta odkazují k velmi konkrétním předobrazům, film má vtip, nadhled i přiměřené tempo. Skrze mladé tvůrce amatérských zombie hororů pak jako by mimochodem vypráví o lásce k filmovému řemeslu, přátelství a správných rozhodnu-

FILM: J. J. ABRAMS


tích ve správnou chvíli. Na vyhrocených situacích umně demonstruje důležitost dětského pohledu na svět a také fakt, že se ti stěží náctiletí hrdinové často zachovají správněji než jejich dospělí životní sparingpartneři. Z vesmírného návštěvníka zde v souladu s autorskou tradicí (Čelisti, Monstrum) po většinu celého dobrodružství mnoho neuvidíme, každá konfrontace je však podána nesmírně sugestivně. Oba tvůrci vědí, že méně nepřestalo znamenat více, a poctivě budují napětí až k velkému, mistrně vygradovanému finále. Superosmička možná nezaznamenala tak obrovský úspěch, jak se čekalo, byť o propadák v žádném případě nešlo. Svůj padesátimilionový rozpočet znásobila na tržbách několikrát a krom jiného ukázala, že záběr jejího režiséra je nebývale široký. A pak už přišel rok 2013 a pokračování Star Treku. Je nepsaným pravidlem, že sequelům úspěšných titulů bobtnají rozpočty, které pak musí být vidět i na plátně. A taky se říká, že podobné megalomanství bývá často na úkor příběhu, kdy scénář je postaven tak, aby z filmu vynikly především bombastické trikové záběry a méně už herecké výkony či dějová linie. Nový Star Trek není – co do rozmáchlosti – výjimkou. Všechno je větší, plnotučnější. Už úvodní scéna úprku před domorodci, která jistě ne náhodou připomíná Spielbergova Indianu Jonese a Dobyvatele ztracené archy a končí ve žhavém nitru sopky, musela z balíčku peněz ukousnout pěkné sousto. Abrams si ale z pozice producenta naštěstí pohlídal, aby jeho film scenáristé dějově nevyprázdnili a příběh se neudusil pod modrým plátnem a digitálními orgiemi. Abrams v podstatě zopakoval vzorec, který měl úspěch před čtyřmi lety. Nechává opět zaznít Beastie Boys, kteří se z lásky k tomuto popkulturnímu fenoménu sami nejednou vyznali, mj. ve svém videoklipu ke skladbě Ch-Check It Out. Jen namísto rozjívené Sabotage je to lehce lascivní Body Movin’.



Kirk je pořád načesaný býk non plus ultra, s předpisy Hvězdné flotily si vytírá zadek a lítá z průšvihu do průšvihu. Vše se jinak točí okolo obvyklého sortimentu žánrových pilířů, jakými jsou likvidace zlosyna a oslavy přátelství, míru a mezidruhové spolupráce. Samozřejmě dojde i na inventuru ve vlastních řadách, jemně naznačenou romantiku a sofistikované narážky. Hrdinové zdejšího univerza jsou pořád jenom lidé (alespoň většina z nich), což s sebou nese sklony k impulzivnímu jednání postav a (ne)standardnímu řešení emočně vypjatých situací. Zatímco v „prvním díle“ jsme staronové postavy teprve poznávali a bylo nám vyprávěno, jak Kirk ke své Enterprise přišel, v pokračování už jsme vrženi do běhu událostí, kdy jsou hrdinové nuceni čelit novým hrozbám a taky sami sobě. Děj je z velké části přesunut zpátky na matičku Zemi a je obohacen o nezanedbatelnou žánrovou odbočku směrem ke katastrofickému thrilleru. Hvězdnými válkami odkojený Abrams samozřejmě ví, že chrabrost kladných hrdinů vždycky nejlépe vynikne vedle odpovídajících záporáků. Krvežíznivého Romulana v podání Erica Bany proto vystřídal génius zla Benedict Cumberbatch, který mistrně vystřihl part starého známého záporáka. A protože je Abrams ztělesněním perfekcionismu, představuje výsledek opět čistou práci a po formální i obsahové stránce velmi efektní a trendovou záležitost. Abramsova umělecká fascinace nekonečným vesmírem je v době, kdy se čím dál hlasitěji hovoří o krizi žánru science fiction, přinejmenším hodná obdivu. Ale co Star Wars? Dokáže oba fenomény dostatečně oddělit? Nebo nás snad čeká nějaký intergalaktický crossover? Uvidíme, jak si vzývaný tvůrce současného Hollywoodu poradí s vyhraněností obou „konkurenčních“ světů.

Už teď se avizovaného setkání před dávnými lety v předaleké galaxii nemůžu dočkat.

093


094


talentovaný pan bourne SOUNDTRAX BRIAN TYLER (USA) TEXT DAVO KRSTIČ

Jako má sběratel soundtracků své oblíbené skladatele, na které nedá dopustit, „hýčká“ si i pár jmen, jejichž produkci z duše nenávidí. Může někdo nesnášet Hanse Zimmera? Podívejte se na renomovaný server Filmtracks a schválně zkuste najít Zimmerův soundtrack z posledních pár let, který dostal víc než dvě hvězdičky. A jestliže existovala Nedotknutelná čtveřice Barry, Goldsmith, Morricone, Williams, byla u mě dlouhá léta na opačném pólu Nesvatá trojice Tyler Bates – Marco Beltrami – Brian Tyler. Dlouho jsem je považoval toliko za břídily, kteří skládají nutnou (nudnou) výplň, nemají talent, a proto se nikdy nedostanou k pořádné práci, a budou do konce života vyrábět hudbu k filmům muší a střední váhy. Vstup do první ligy nepovolen pro absolutní nezajímavost. Bates mě irituje dodnes a zřejmě v tom bude úspěšně pokračovat i v budoucnu, Beltrami překvapil emocionálně nabitým a instrumentálně nápaditým soundtrackem Soul Surfer, jenže to je pořád jedna vlaštovka a jedno kvítí. A Tyler? Ten se z původně nezajímavého dělníka proměnil ve skladatele, který si získává stále větší pozornost. Navíc je sympaťák. Na youtube najdete několik videí, kde vás skladatel pozve k sobě do studia, ukáže vám nástroje, na které rád hraje, a dlouze se rozpovídá o hudebních začátcích, vlivech a vzorech, skládání toho či onoho soundtracku. Brian je multiinstrumentalista, a přestože při vyslovení tohoto slova si vždycky vybavím namistrovaného Mikea Oldfielda, před Tylerem smekám – ovládá melodii i rytmiku, aniž by prošel klasickým hudebním

SOUNDTRAX BRIAN TYLER

vzděláním. Umí na akustickou i elektrickou kytaru, klavír a bicí nástroje. Navíc je u většiny svých kompozic autorem instrumentace a řídí orchestr při nahrávání. Dokonalý přehled o svém díle. Má rád Sabbathy i Radiohead. A nemá rád country, za což taky sbírá důležité body. V čem je problém? Talentovaný sympaťák je totiž jako Jason Bourne. Muž bez identity. Když posloucháte Tylerův soundtrack, těžko se vám podaří identifikovat skladatele. Místo toho si řeknete: „To zní jako...“ Umí napodobit Goldsmithe i Shorea, je slyšet, že má v oblibě Hornera. Nejlépe mu zatím vychází typický Zimmerův maskulinní sound. Poslechněte si třeba Světovou invazi (Battle Los Angeles), zatím nejvydařenější zimmerovskou mimezi. Svou zálibou v agresivní rytmice a smyčcovém ostinatu tyká Johnu Powellovi, ale narozdíl od něj má větší smysl pro melodii a vstřícnost vůči posluchačům. Brian svým fanouškům rád dopřává, většina jeho soundtracků útočí na osmdesátiminutovou hranici. V tom je podobný Hornerovi, jenže ten uměl složit více než jedno silné téma (jakkoli vykrádal vše, co mu přišlo pod ruku – sebe nejvíc). Ve výsledku jsou tak Tylerova alba „overkill“ a doposlouchat je do konce na jeden zátah bývá fyzicky náročné. Tyler sice nedokáže udržet zájem, na ústřední motivy je ale machr, a nerozlišuje přitom, jestli zrovna skládá pro film, televizní seriál (hudba z Dětí Duny – Children of Dune – byla slyšet v trailerech na Star Trek a posledního Indiana Jonese) nebo počítačovou hru. Například impozantní téma z počítačové střílečky Far Cry 3 bych si rád poslechl i v kině. Jen si představte tu kombinaci: exotický ženský vokál po vzoru Ofry Haza, do toho jemný klavír a vzápětí nástup rockových kytar,



bicích a pěveckého sboru. A pozor, na tomhle soundtracku je slyšet i dubstep! Tyler moc dobře ví, co v elektronické hudbě frčí, a jako jeden z nejlepších současných crossoverových skladatelů dokáže ladně zkombinovat klasickou symfonickou kompozici se syntetikou, smyčkami a samply. Letos postoupil Tyler do první ligy, když dostal nabídku napsat hudbu k třetímu Iron Manovi. Zadání znělo jasně – ve srovnání s předchozími dvěma díly méně rock’n’rollu a více Star Wars. Ústřední téma je typický Zimmer (chtěl jsem říct Tyler), jednoduché až primitivní, a přitom majestátní. Do hlavy se dostane na první poslech, pro ty pomalejší je na albu ještě několik jeho repeticí a variací. Na to, že jde o letní blockbuster, je hudba překvapivě temná, hlubší rozměr získává díky naléhavě znějícím sborům. Originální to moc není, zase agresivní bicí a perkuse, zase sekané smyčce, ale díky výtečné dramaturgii, kdy akční skladby střídají klidné, lyrické polohy, jde snad o první Tylerův soundtrack, který nejste nuceni vypnout před šedesátou minutou. Byla by to škoda, protože závěrečná Can You Dig It nabízí ústřední motiv v bigbandové verzi a dokonce s elektrickými varhanami. Ozvěny Iron Mana jsou zřetelné i v dalších letošních kompozicích: videoherním soundtracku Army of Two: The Devil’s Cartel a letním kouzelnickém kinohitu Podfukáři. V obou zní téma jako varianta melodie pro superhrdinu, která neprošla do užšího výběru. V Podfukářích se navíc James Bond potkává s Dannyho parťáky – chvíli zní smyčcový orchestr, chvíli jazz a celé je to neodolatelně cool. Ostatně takový je i Brian Tyler.

Nepůvodní, ale zábavný.

095


hudební portál v létě

TEXT LEXIM

Někdy v říjnu se chystáme dokončit studii na téma Vliv teplého počasí, potažmo sexu, potažmo lenory a povodní na intenzitu klikání a náchylnost člověka k facebooku. Teda ne že by vám to k něčemu bylo, bude to interní materiál, z něhož vzejdou přibližně tyhle závěry: 1/ pokud nejste ochotní pracovat v dramaturgické skladbě portálu s klíčovými slovy smrt, svatba, kozy, paranoidní vozíčkář a Klaus, musíte přistoupit na hipster, Topol, hulení, kravín a špinavá děvka; 2/ pokud si myslíte, že aktuální původní zpravodajství na zavedeném hudebním festivalu i s fotkama bude mít nějakou váhu, není to pravda (R4P fans budou vždycky čekovat jiné kanály); 3/ pokud i jen maličkou chvilku váháte, kam se převáží zdánlivě jednoduchá houpačka Karel Gott vs Queens of the Stone Age, jste naivní; 4/ pokud sázíte na to, že report z newyorského klubu, v němž vystupuje americký náckofilní muzikant a pozoruhodný synthpopový projekt, bude mít větší úspěch než odjezd letního autobusu z Jalové Lhoty, sami si řekněte o jinou práci. Máme rádi diplomky. KLÍČOVÁ SLOVA A KAMARÁDI VELMI TĚSNÍ Nebudeme si nic nalhávat, nejdříve jsem chtěl napsat: protože jsme sajt velmi mla-

096

dý, ještě nemáme zkušenosti se psaním nekrologů. Ale pravda je taková, že se do nekrologů nehrneme, a není to jen tím, že na to nemáme lidi. Umřel Filip Topol, a i když nad hladinu oddělující světy se nakláněl už pár let, v poslední době to „vypadalo dobře“, za poslední rok Psí vojáci odehráli spoustu koncertů. Protože se jedná o naše kořeny a jednu z lásek, které přežijí věky a dá se k nim kdykoliv vrátit, hluboce zasaženi neumíme psát, takže jsme jen podpořili koncertní rozlučku jeho souputníků v MeetFactory, která se povedla. Teď by se hodilo citovat nějaký Topolův text. Ale místo toho řeknu, že vyšla knížka prý nevydaných povídek. Musíme se teprve podívat, jestli to vydal Fejk nebo která nachystaná peněženka. Kdo má rád dilemata, ten se mohl druhý červencový týden rozhodovat, jestli pojede do Trenčína na Pohodu, do Boskovic na kulturní oslavu židovské čtvrti nebo do Kutné Hory na Creepy Teepee. Svoje lidi jsme vyslali tam i onam. Krýpku se říká „hipsterský festival“, ale v představách se mírníme, co přesně to znamená (tři bytosti oblečené jako chytrá horákyně a další tři, které můžete potkat na jakékoliv akci, otevřený event). A.M.180 sledujeme dlouhodobě a chystáme s nima obsáhlejší rozhovor, takhle jsme jen vyšli naproti klíčovému slovu „hipster“, které se v kratším interview se Štěpánem Bolfem nevyskytlo ani jednou: „Na skandinávský scéně se dějou opravdu zajímavý věci, který se nám pozdávají a svým konceptem odpovídají

představám, který o tvorbě máme. Za oceánem uspěli Lust for Youth, který vydávaj na jednom z nejvíc cool labelů dneška Sacred Bones, dánský Halasan Bazar se svým retro popíkem bodujou bez ohledu na geografický vymezení, projekt Sand Circles byl celosvětovou blogovou senzací loňskýho roku, zároveň s ním pořád udržujeme kamarádský vztahy. I tenhle rozměr je důležitej: Tar...Feathers jsou kamarádi v podstatě velmi těsní, Quiltland patří do jejich okruhu. Temní Norové Next Life a Utarm dorazí taky hlavně díky osobním vazbám. Ale pracovat nějak ‚geograficky‘ se nechystáme. Prostě jen kromě tradičních epicenter dění, za který lze považovat New York a částečně taky Los Angeles, jsou tu i další menší centra, i v rámci Evropy, jako je Stockholm nebo Kodaň, a když se sejdou okolnosti, hrábneme právě tam.“ WANTED W. 2.0 Nemáme lidi na nekrology, ale to nás až tak netrápí, ono když na to přijde, je každá druhá recenze nekrologem, ačkoliv my píšeme spíš pajány a polemiky. (Pajány více.) Ovšem další nové pisálky hledáme pořád, to zase ano. Máme už nachystané specializované pozice: progresivní recenzent, geograf nových česko-slovenských jmen, diskutér, rozhněvaný mladý muž a hračička přes nová média. Slýchávám, že máme hodně reportů a málo recenzí, což je neoddiskutovatelný fakt, ale je to dáno našim zaměřením – hledáme fanoušky, kteří mají rádi hudbu a umí psát.


A ti pak samozřejmě chtějí na koncerty, my čekujeme akreditace, oni píšou, fungující kolotoč.

Ivan Mládek na trutnovském festivalu? Dvacet tisíc lidí plakalo sebedojetím, včetně kapely, samozřejmě.

Recenze jsou a budou, taky máme nově kamoša, ktorý píše ve slovenčině (je to Slovák), a ten by chtěl dělat rozhovory se jmény, která budou něco znamenat až za pár sezon. Taky máme krásnou holku (mentální láska), která umí psát o ženských na hraně popu a alternativy jako nikdo jiný. A taky... nemáme dost. Jestli umíte svatby a pohřby, napište nám. „Skylar Grey má potenciál psát chytlavé melodie, ale zatím zůstává na úrovni krátkého refrénu, hiphopového hooku, a písnička jako celek často pokulhává. Písničkářka u klavíru je přitom stejné klišé jako žena u klavíru už od 19. století, kdy měšťanské holčičky cvičily etudy a Chopinovy sonáty. Pro Skylar Grey je na trhu místa dost, ale stále nenabrala směr, kterým by mohla udělat větší zářez do hudební historie, jak se to podařilo neustále produkující Tori Amos nebo depresivní Fioně Apple. Na Tori Amos nemá technicky a na Fionu Apple textově. Významem má blíž k Vanesse Carlton, která kdysi proletěla MTV se singlem A Thousand Miles. Na jednoduchou veselou hudbu je tu Regina Spektor, která mnohé rozčiluje a mnozí ji zase mylně považují za moderní klasickou hudbu, ale o tom jindy. Další silnou klavíristkou je Amanda Palmer, které se může Skylar Grey svým drsným naladěním trochu blížit, ale ta je natolik svébytná, že vytváří jiný žánr, vlastní písničkářský punk. Skylar Grey bude těžko chodit s neoholeným podpaždím a odhalovat genitálie, protože jediný punk, kterého se dopustí, je právě ten vyprodukovaný a zajištěný Eminemem.“

Pohled číslo jedna. „...ale největší naděje jsem vkládal do Queens of the Stone Age, kterým organizátoři přidělili prime time na hlavní Rock for People stagi. A tihle rockeři z Kalifornie rozhodně nezklamali. Set plný největších hitů, tradiční doprovodné animace na obří LED obrazovce. Skvělý koncert. Ale ten Karel... Chvílemi božský Kája nemohl zpívat. Ne však kvůli nějaké indispozici, ale protože přes jekot, dupání a skandování fanoušků ve Staropramen stage stanu by stejně nebyl slyšet. Však taky mistr hned na začátku upozorňoval: ‚Šetřete síly, já mám výborný přídavky!‘ A nekecal. Pět přídavků nezažijete na koncertech moc často a troufnu si říct, že nikdy se na ně netančí tak jako na Kávu si osladím tady na RfP.“ Pohled číslo dvě. „Festivalový dav posilněný alkoholem a marihuanou poté vyrazil na lehce bizarní vystoupení Karla Gotta, v prostranství hlavní scény tak zůstal pouze hlouček skalních fanoušků Queens of the Stone Age, kteří pro dobrý flek neváhali protrpět zdlouhavou přestavbu pódia. Zároveň se ukázalo, že sláva spasitelů současné rockové scény i přes obrovský komerční úspěch novinky …Like Clockwork stále nepřekročila české hranice, i když to se mělo brzy změnit. Krátce po deváté hodině QOTSA sebevědomě nakráčeli na pódium za zvuků tříštícího se skla a spustili otvírák You Think I Ain’t Worth a Dollar, but I Feel Like a Millionaire z nepřekonatelného alba Songs for the Deaf. Vítězství nad festivalovým publikem bylo dokonáno hned vzápětí hitovkou No One Knows. Charismatu Joshe Hommea nešlo odolat a publikum mu viselo na rtech...“

KAREL GOD MIT UNS Tohle nemohlo dopadnout jinak a kdo si myslel že jo, je blbec. Pamatujete, jak to vypadalo, když v devadesátkách vystoupil

STUDENÁ KUCHYNĚ Brno je zlatá loď a Praha zas matka měst, NYC ohromný kulturní kotlík, nicméně čtenáře více zajímá, o jaké kapele píšete, místo



prý nezaručuje vůbec nic. Proto je obecně zajímavější Valašský špalíček než Glastonbury, Creepy Teepee než Donaufestival, přitahuje mě vlastní dvorek a moje tlapička, stopa v dění, to je pochopitelné. Nicméně máme lidi v tuhle chvíli ve Stockholmu, Barceloně, Berlíně a dočasně i New Yorku, pročež referáty budou i odtamtud, však my ty čtenářské předpoklady kousneme. Jeden z nejlepších reportů za poslední dobu přišel z Nového Yorku, cítil atmosféru místa, jeho historii, aktuální rosný bod. Navíc se jednalo i o kontroverzního Boyda Rice. „29. června měli mít Cold Cave koncert ve williamsburgském klubu Kent 285, ale ještě den předtím nikdo nevěděl, jestli ho spíš zruší, nebo bude vyprodáno. Za všechno může Wes Eisold, frontman Cold Cave, který se rozhodl, že bude každou zastávku jejich turné zahajovat Boyd Rice. Riceova přítomnost zapříčinila zrušení už několika koncertů a Ric Leichtung z Kent 285 dokonce rozeslal každému, kdo si koupil lístek, oficiální prohlášení klubu. Boyd Rice se totiž posledních třicet let kamarádil s Ku Klux Klanem, nosil nacistické uniformy, obhajoval podřízenost žen, znásilnění. Docela jsem se těšil, byl jsem zvědavý, jestli se něco stane... Ve Williamsburgu jsme byli něco před sedmou, prošli jsme obchod s fotkami cizích lidí a pyramidou starých telefonů, povečeřeli předražené tacos a vyrazili najít klub. Několik bloků před cílem přestávaly být vchody značeny čísly. Z ohromných cihlových továren a kvádrových skladišť si člověk může domyslet, jak to tam vypadalo dřív. Továrny ani skladiště se nezměnily, ale snad na každém metru zůstává odkaz nějakého uměleckého projektu (máloco není stupidní anebo myšleno jako vtip). Před klubem se chvíli po osmé začala tvořit fronta hlídaná dvěma mlčenlivými černochy a jednou černoškou, která oscilovala mezi přátelským smíchem a nadnesenou přísností. Uvnitř je bar, kde prodávají malé pivo za pět dolarů

097


COLOURS OF WORDS Když budete číst tohle číslo, Colours of Ostrava, pro nás nejdůležitější letošní tuzemský festival, bude minulostí, do tisku jdeme těsně před jeho začátkem. Budeme tam všichni, všichni budeme psát a poslouchat jako o život, budeme tam mít „svoji“ stage, prodejní stánek, aulu pro získávání nových předplatitelů a nájemné zabijáky, demagogy slova a manekýny, co budou procházet davem a hledat nové maso. Dobře si počkáme, až masu nakrájí The Knife, doufejme, že před podiem nezůstane tolik (málo) lidí jako loni na Animal Collective. Naši soutěž o dvě čtyřdenní vstupenky vyhrály dvě holky ze Slovenska, což je sice náhoda, ale jsme za ni rádi. Už před časem napsala třetí Slovenka recenzi na novou desku Bonobo, která se musela hodit všem, kteří nechtěli prošvihnout nic důležitého. Ale jak to udělat na Colours of 2013, když jde o nejnabitější program v historii festivalu? Jak dopadl si řekneme příště.

„Album ako celok napriek hutnej nepriepustnosti inak veľmi zaujímavých a netradičných vrstiev zvukov netreba podceňovať. Javí sa nejasne, no má svoju inkubačnú dobu, počas ktorej sa môže rozvinúť v celej rozmanitej nádhere. Ako svieži cinkavý vánok od severného pobrežia zaduje až k Ostrave. S desaťčlenným orchestrom – tešíte sa? Lebo ja áno.“ 098

© ANDREA PETROVIČOVÁ

a špunty do uší (ty se hodí); jeden gauč plný svrabu a na něm se střídá spousta lidí; unisex záchod, před kterým za všech okolností postávají dva Francouzi, kteří mě ale pokaždé pustili před sebe; a pódium s celkem impozantní zvukovou technikou.“


name your price TÉMA: ALTERNATIVNÍ MARKETINGOVÉ STRATEGIE V HUDEBNÍM PRŮMYSLU TEXT JAKUB ŠILHAVÍK

Krize hudebního průmyslu se v posledních letech stala hojně skloňovaným tématem nejen v hudebních časopisech. Pohled jednotlivých zainteresovaných stran (hudební vydavatelství, interpreti a posluchači) na stahování hudby se zákonitě odlišoval, nelze však popřít skutečnost, že tržby hudebního průmyslu dlouhá léta klesaly a teprve v minulém roce byl zaznamenán mírný nárůst (0,2 %), způsobený zájmem o placené stahování a návratem vinylu. Majors mezitím ztrácely čas neúspěšnými pokusy o potírání pirátství, až si nakonec vykoledovaly další vlnu odsouzení ze strany fanoušků. Nezbylo nic jiného, než aby samotným hudebníkům došlo, že krize je zároveň ozdravným procesem a příležitostí dělat věci jinak. Logicky se nejlepší výchozí pozice dostalo známým jménům na pomezí mainstreamu a alternativy. Opravdovou revoluci v hudebním průmyslu stále nerozpoutáte jako neznámá kapela z garáže či zpoza monitoru počítače. Bohužel. STUDIE 1: NINE INCH NAILS Mezi průkopníky alternativních marketingových strategií v hudebním průmyslu bezesporu patří industriální Nine Inch Nails. V roce 2007 uviděl mozek skupiny Trent Reznor obrovskou příležitost – moderní technologie dosáhly potřebné úrovně a smlouva s vydavatelství Interscope se chýlila ke konci – a rozhodl se ji naplno využít. Nejprve přišlo na řadu koncepč-

ní album Year Zero, které je zasazeno do dystopické budoucnosti roku 2022, kdy je Amerika ovládána totalitní vládou a náboženským fanatismem. Narozdíl od koncepčních alb minulosti, kdy byl příběh vyprávěn prostřednictvím skladeb spolu s průvodními texty a fotografiemi v bookletu, vsadil Reznor na média současnosti. Ve spolupráci s agenturou 42 Entertainment představil tzv. alternate reality game, v jejímž rámci byla vytvořena alternativní realita a fanoušci se v ní mnoha různými způsoby pohybovali, nejčastěji prostřednictvím moderních technologií. Kampaň byla spuštěna 10. února 2007, kdy Nine Inch Nails na probíhajícím evropském turné začali prodávat trička se skrytým kódem, vedoucím na první z mnoha webů dystopické budoucnosti. Významným prvkem kampaně byly USB flash disky s nejrůznějšími daty (nová skladba, videoklip), ukryté na toaletách v koncertních halách, a telefonní čísla s předem nahranými vzkazy (ukázka skladby, záznam krizového volání). Indicie byly důmyslně skryty také v samotných skladbách (v jejich spektrogramech) a neviditelným inkoustem na fyzickém nosiči. V průběhu kampaně obtížnost jednotlivých indicií neustále rostla, čímž byli fanoušci nuceni ke spolupráci prostřednictvím oficiálního diskuzního fóra. Vyvrcholení nastalo v dubnu 2007, kdy bylo svoláno setkání hnutí odporu v opuštěném skladišti v Los Angeles. Nejprve najatý herec přednesl řeč o důležitosti svobody slova a poté začalo hudební vystoupení Nine Inch Nails, které bylo na závěr efektně rozehnáno policií.



Kampaň byla velmi pozitivně přijata fanoušky i médii, dle dostupných zdrojů se do hry zapojilo přibližně tři a půl milionu lidí. Hudební vydavatelství Interscope bylo výsledkem natolik zaskočeno (v pozitivním slova smyslu), že se pokusilo agenturu 42 Entertainment koupit. V rozporu s předchozími komerčními úspěchy však deska dosáhla „pouze“ druhého místa v americkém žebříčku prodejnosti, což mohlo být způsobeno změnou situace na trhu či Reznorovým nabádáním fanoušků ke krádeži (stažení) alba. Následující remixové album Y34RZ3R0R3M1X3D bylo výjimečné tím, že nabídlo DVD s multitracky jednotlivých skladeb: fanoušci je mohli zremixovat dle svých představ a nahrát na oficiální stránky skupiny. Workoholik Trent Reznor nevydržel odpočívat a již v březnu 2008 vydal ve své vlastní režii a bez jakékoliv placené propagace kolekci šestatřiceti instrumentálních skladeb Ghosts I-IV. Nahrávka byla nabízena v pěti různých variantách: stažení čtvrtiny Ghosts I-IV zdarma, digitální kopie za pět dolarů, standardní fyzická verze za deset, deluxe edice s doprovodnou knihou fotografií Roba Sheridana v ceně sedmdesát pět dolarů a deluxe verze s knížkou, čtyřmi vinyly a autogramem v limitované sérii dva a půl tisíce kusů za tři sta dolarů. V prvním týdnu proběhlo 781 917 transakcí, které vynesly celkem 1 619 420 dolarů, nejdražší verze byla vyprodána již během prvního dne. Zájem o stažení digitální kopie alba byl tak velký, že skupina musela zajistit další webové servery. Na konci roku 2008 dosáhly tržby generované nahrávkou na 3 až 4 miliony dolarů a zisk skupiny byl pětkrát vyšší než

099


100


AMANDA PALMER

v případě vydání alba hudebním vydavatelstvím.

album s nevydanými skladbami) za osmdesát dolarů.

Donedávna poslední studiová deska NIN The Slip vyšla nečekaně již v květnu 2008. Kromě digitální verze dostupné zdarma jako poděkování fanouškům bylo album vydáno také na CD/DVD a vinylu. Jedinou propagaci opět zprostředkovala publicita v médiích a ohlasy mezi fanoušky. Během prvních dvou měsíců si album zdarma legálně stáhlo 1,4 milionu lidí. Fyzická verze nahrávky následně debutovala na 13. místě amerického žebříčku prodejnosti s 29 tisíci kusy. V září 2009 bylo prodáno již téměř 100 tisíc kusů, což při průměrné ceně dvacet dolarů za limitovanou edici a třicet dolarů za vinyl vygenerovalo na tržbách více než dva miliony dolarů. Strategie The Slip ukázala, že i přes možnost legálního stažení zdarma existuje výrazná skupina zákazníků ochotná hudbu zakoupit na běžném fyzickém nosiči bez jakýchkoliv bonusů.

Celkový počet stažení alba z oficiálních stránek měl dle odhadů dosáhnout 1,2 milionu. Odhadované tržby za digitální download se pohybovaly mezi 2,4 až 10 miliony amerických dolarů a průměrná cena alba se nacházela v rozmezí 2,26 až 8 dolarů. Pouze příjem za stažení digitální verze překonal všechny předchozí příjmy z digitální distribuce. Následně bylo In Rainbows vydáno také v běžné distribuci a debutovalo na prvním místě žebříčku prodejnosti v USA a Velké Británii. Celkem proběhly tři miliony transakcí, boxsetů bylo prodáno sto tisíc a při digitálním downloadu ze stránek kapely se více než polovina zákazníků rozhodla stáhnout album zdarma.

STUDIE 2: RADIOHEAD Radiohead byli vždy považování za inovativní kapelu, která se s každým novým albem snažila posunout svou tvorbu někam dál; sedmou studiovou nahrávkou In Rainbows však na tento nastolený kurz rezignovali a vsadili na přelomový platební model Zaplať, kolik chceš. V říjnu 2007 jednoduše umístili nové album ve formátu komprimovaných MP3 (160 kbps) na oficiální web s tím, že posluchači mohou zaplatit za stažení jakoukoliv částku, včetně možnosti, že za album neutratí ani cent. Sběratelům a zaníceným fanouškům kapela zároveň nabídla limitovaný boxset (vinyl, cédéčko a bonusové

TÉMA: MARKETING

STUDIE 3: BECK Známý hudební chameleón Beck se rozhodl přidat do party se svým posledním albem Song Reader, které vyšlo v prosinci 2012 v podobě notového zápisu. Obsahem standardní edice byla 108stránková notová kniha s dvaceti novými skladbami, průvodním slovem a barevnými ilustracemi od uznávaných výtvarníků. Limitovaná edice navíc nabízela Beckův autogram. Notové listy s hudbou nejsou převratnou novinkou, ale jejich využití jako hlavního nosiče je v současnosti naprosto výjimečné a vzbudilo v době vydání celosvětovou publicitu. Opravdovou inovaci přinesly moderní technologie, umožňující fanouškům snadno nahrát vlastní verze skladeb, zveřejnit je na oficiálních stránkách a vzájemně komunikovat. Nejlepší fanouškovské interpretace byly pravidelně zveřejňovány na Beckově facebookovém profilu.



K další propagaci alba přispěly také jednotlivé akce pořádané Beckem nebo různými skupinami, které se s nastudovaným albem odhodlaly vystupovat živě. STUDIE 4: AMANDA PALMER Extravagantní Amanda Palmer z kabaretního dua The Dresden Dolls zvolila pro financování letošního alba Theater Is Evil Kickstarter, největší crowdfundingovou službu současnosti, a vytvořila vyčerpávající nabídku odměn odstupňovaných pro nejrůznější skupiny posluchačů. Odměny zahrnovaly levný digitální download, nejrůznější fyzické edice alba s bonusy, i zážitky spojené s (fyzickou) Amandou Palmer. Jako hlavní nástroje propagace posloužily především sociální sítě (kde Amandě vypomohl i její manžel Neil Gaiman a jeho necelé dva miliony followers) a publicita v médiích. Cílem kampaně bylo sto tisíc, ve finále však bylo vybráno 1 192 793 dolarů a Amanda se tak stala prvním hudebníkem na Kickstarteru, který v kampani vybral přes milion. Kampaň byla podpořena pětadvaceti tisíci dárci během jednoho měsíce. Dalším úctyhodným ukazatelem je rychlost financování ze strany fanoušků: cílová částka byla získána během sedmi hodin.

Finance byly rovnoměrně rozděleny mezi materiální odměny a zážitky, což ukazuje, že hudební fanoušci nechtějí pouze pasivně přijímat umění, ale přímo se podílet na jeho zrodu.

Kompletní Alternativní marketingové strategie v hudebním průmyslu čtěte na portálu Fullmoonzine.cz.

101


dobře chystaná procházka

ROZHOVOR DYZAJN MÁRKET TEXT DANIEL KATZINSKI

Dyzajn márket je v Praze již zavedenou událostí. Prodejní výstava autorské tvorby představuje v pravidelných intervalech na piazzetě Národního divadla umění, módu, šperky a doplňky, cenově dostupný design, kulturu, dobré jídlo a také, jak zdůrazňují pořadatelky, pohodovou atmosféru a přátelské prostředí. Další, prázdninový Dyzajn márket se uskuteční v sobotu 3. srpna 2013. Na program a informace mrkněte na Dyzajnmarket.com. Pořádáte Dyzajn márket. Je akce o designu, nebo o prodeji? Jak velký je to „byznys“? Dyzajn márket není jen o designu nebo prodeji. Každou akci připravujeme s poměrně velkým předstihem, promýšlíme kulturní program, profilaci. Minulá byla zaměřena na muže, tentokrát jdeme do světa známých značek. Termín „byznys“ evokuje spíš akce typu veletrh, to my rozhodně nejsme. Ač se Dyzajn márket s každým ročníkem zvětšuje, stále si zachovává komorní povahu. Jako začínající designér, jakou mám šanci u vás vystavovat? Už jste někoho odmítly? Samozřejmě, musíme odmítat hodně lidí, ale především z kapacitních důvodů. Není možné, aby se všichni vešli na tak relativně malé místo, jako je piazetta Národního divadla. Další věcí je objektivně

102

posoudit kvalitu designéra, který pošle špatné fotografie nebo nepošle ani webové stránky... Probírat se pak třemi stovkami přihlášených, vybrat a vytřídit je je těžké. Rozhodujeme čtyři, každá s jiným vkusem. Šanci má ale každý, kdo se tomu chce opravdu věnovat. To je z prezentace vždycky poznat. Který typ produktu je nejžádanější? A kterému typu dáváte nejvíce prostoru? Vidím hlavně módu, doplňky, šperky... je to akce hlavně pro ženy? Nejvíce prostoru má tradičně oblečení. Rozhodně v teplejších dnech, kdy jsou návštěvníci ochotni zkoušet. Na zimu jsou to pak asi doplňky a šperky. Ačkoliv počasí nehraje tak zásadní roli – pokud zákazník chce, přijde a nakoupí, popovídá si přitom s návrhářem... Paradoxně jaro 2013 bylo zatím nejúspěšnější, a to bylo celý den pod nulou. A pokud jde o „cílovku“, ano, primárně je Dyzajn márket určený pro ženy. Ale najdete tam řadu jiných a jinak zaměřených kvalitních tvůrců, kteří řeší pánskou módu, děti a jiné. Máte za sebou třináct akcí, plánování a produkce zabere nějaký čas. Je to výdělečné nebo jenom koníček? Je to pracovní koníček. Upřímně řečeno, je to tak špatně „placené“, že kdyby to měla být něčí práce, asi by byl brzy na dlažbě. Starostí a zařizování je hodně, děláme čtyři až pět márketů ročně a každý připravujeme zhruba tři měsíce. Ale už jsme sehrané, jde nám to od ruky.

A nemáte už našlápnuto na profesionální akci, která by vás uživila? To by bylo skvělé. Ale chtělo by to sponzora, pak by to bylo určitě jednodušší... a opravdu výdělečné. Nejsem si ale jistá, jestli chceme překročit hranici od „pracovního koníčku“ k „práci“. Když plánujete doprovodný program, je to podle vašeho vkusu, nebo chcete přitáhnout lidi? Obojí. Řešíme, co se nám líbí a co ne, a zároveň posuzujeme, co by se líbilo návštěvníkům. Neděláme to primárně pro sebe, ale pro lidi, takže na tom záleží nejvíc. Profilujete se jako akce s příjemnou, pohodovou atmosférou, ale zároveň máte potenciál oslovovat celkem velké množství lidí – nepřemýšlely jste o tom, že byste do programu přijaly i vážnější témata, např. lidsko-právní? Na skoro každém Dyzajn márketu jsme měly alespoň jeden stánek s podobnou profilací. Několikrát jsme podpořily útulek pro zvířata, naposledy to byly opuštěné děti. Do budoucna uvažujeme tato témata ještě více rozvinout. Kde jste se inspirovaly? Všechny jsme designérky a už několik let se účastníme rozličných prodejních či výstavních akcí. Inspirují nás nejen ony, ale i kulturní zážitky – koncerty, atmosféry kaváren atd.

Každá jsme jiná, a tak se skvěle doplňujeme – a inspirujeme navzájem.

ROZHOVOR: DYZAJN MÁRKET


REPORT: A LOW HUM



103


104


eyeswideshoot #9 TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Superman. Superman. Superman. Tak dlouho všichni mluvili o Supermanovi, až jsem na něj nešel, jak to obvykle dělám s filmy, o kterých POŘÁD. VŠICHNI. MLUVÍ. Nechápejte mě špatně – rozhodly především recenze, kterým nemusím věřit, ale odvodil jsem si z nich, že by mě jenom rozčílilo, jak se skutečnost liší od prvního traileru, slibujícího NĚCO. VELICE. ZAJÍMAVÉHO. A abych šel proti davu zcela a úplně, pustil jsem si konečně Supermana v režii Bryana Singera. Taky moc hezký trailer! A taky výsledek na pytel, i když podstatně jinak, než se člověku snaží namluvit obecné povědomí, že Superman Returns je průšvih. Není, ale není to ani dobrý film: brzo ztratí tempo a už ho nenajde, aby se v závěru definitivně rozplizl do lepenkové produkce a unylé tečky. Škoda! Obsazením to Singer trefil, a tak jsem byl zvědavý na X-Men: First Class, které produkoval a kteří mi v kině taky utekli. O Fassbenderovi v potápěčském obleku vám napíše Apačka v novém sloupku Fass, Bender! Kill! Kill!, ale chemie jeho Magneta s tehdy-ještě-vlasatým Xavierem v podání Jamese McAvoye funguje na výbornou. Vlastně to celé funguje na výbornou, i když nejsem takový fanoušek původních hrdinů, abych docenil na hlavu padlé postavy, jako byl Banshee nebo ta coura s křídly, plivající… A DOST. S čerstvou webmasterkou stránek www. datfass.cz jsme se sice shodli, že nejlepší scénu vyhrál Wolverine, ale kecal bych tvrdit, že First Class není prototypem ideálního „týmového“ filmu podle mainstreamového komiksu. A to mě přivádí k poslednímu restu, který jsem ve svém zapření nového Supermana stihl. Avengers! Skoro mi bylo líto, že

SLOUPKY

jsem si je – ano, hádáte správně – nechal v kině utéct. I já, milovník Tarkovského, občas potřebuju, aby něco vybouchlo, a musí se nechat, že v Avengers věci vybuchují tak, aby to mělo superhrdinskou hlavu a patu. Joss Whedon je mistrem pohotových dialogů, ale že dokáže takhle obstojně zrežírovat i jinak zcela tuctovou vesmírnou invazi? Poskytl mi navíc argument do dalších hádek s fanoušky Michaela Baye (kteří kupodivu nepotřebují, aby občas něco pět minut neodjíždělo z detailu) – podmínkou popcornové zábavy přece není odložit v šatně mozek i vkus. A těm, kdo se podobné mantry odmítají vzdát, vzkážu jen wolverinovské: Go fuck yourself.

highbury fidelity #23 TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Uctivá poklona. Jedním z problémů žurnalistů bývá stav, kdy si uvědomí, že jediné, co může říct, je, že je všechno při starém a nic se nemění. Z radostného sepisování textu se pak stává nepříjemná povinnost, neb útvar s titulkem Pořád nic nového věru nebude čtenáře zajímat, a co hůř, nebude zajímat ani editora. Vymýšlejí se různé kejkle, jak se z podobné situace vylhat, a uměle se konstruují domněnky a hypotézy, z nichž se může jevit, že se za předpokladu změny dráhy Slunce a zvýšeného výskytu moru v oblasti západní Evropy a Severní Ameriky může situace v textu nastíněná přeci jen někam o milimetr vyvinout. Ovšem ve Full Moonu si na nic nehrajeme a nazýváme věci pravými jmény. V Arsenalu se nic nového neděje s tak útrpnou předvídatelností a zatuchlostí zajetých zvyklostí, až je s podivem, že se osazenstvo Emirates nerozkládá hnilobou zaživa.



Léto je tu a Arsène Wenger nás netrápí mizernou hrou a marným doháněním Manchesterů a Chelsea v tabulce, nýbrž kecy o tom, že je připraven posílit kádr a nebude litovat peněz. Stejně jako loni a stejně jako předloni a stejně jako hromadu let předtím všichni kolem nakupují posily jako diví a Arsenal dokázal přivést toliko jednoho francouzského mladíka. Stejně jako v minulých letech přitom není problém, že by se k nám hráčům nechtělo. Chce. Loni se k nám chtělo například excelentnímu defenzivnímu záložníkovi M’Vilovi, kterého jsme po odchodu tlukoucího srdce zálohy Songa potřebovali jako sůl. Ani nebyl moc drahý, jak se později ukázalo, když odcházel kamsi do Ruska. Ale my jsme řekli „Ne“, protože Wenger dostal báječný nápad, že sezonu odehrajeme bez defenzivního štítu a že když už bude potřeba v naší hře využít kvalit nějakého Bořitele, nejlépe tuto povinnost zastane odvěký Kreativec a Tvořitel, nepříliš rychle se pohybující Arteta. Letos se k nám zase chce ostrostřelci Realu Madrid, Argentinci Gonzalu Higuaínovi. Opět je zjevné, že by Gunnerům vyřešil jednu letitou bolest, kdy hračičků pro kombinaci máme přehršel i před branami stadionu, nicméně zabijáka, který bude uklízet míč do sítě z každé možné i nemožné pozice, nemáme od dob Thierryho Henryho. I letos už se Higuaín vypravuje ze španělské metropole do metropole anglické, aby z očí do očí, nikoli jen přes média, potvrdil svou odhodlanost obléci na sebe nejkrásnější dres na světě a stát se Kanonýrem. A i letos vede Wenger přestupová jednání s obratností Miloše Zemana nacházejícího se s těžkou virózou a operovaným palcem v síni korunovačních klenotů.

105


Nechceme malovat čerta na zeď, ale dosavadní zkušenost s naším manažerem nám velí předpovědět, že naději na angažování argentinského superstřelce můžeme pozvolna pohřbít. Jakkoliv se v tomto případě budeme mýlit s radostí hraničící s extází. Snad ani nemá cenu vypisovat všechna ta jména vynikajících plejerů, o nichž se v médiích hovoří v souvislosti s přestupem na Emirates. Není důvod doufat, že bychom nějak hmatatelně posílili kádr, už čtvrtým rokem posloucháme jen sliby, letos vylepšené o tvrzení, že „letos už to doopravdy přijde“. No, to vidíme, jak to přichází. S rychlostí a agresivitou deprimovaného důchodce, který v Lidlu zapomněl chodítko. Abyste si nepřipadali ochuzeni, nezapomeňme na třešinku na dortu. Stejně jako poslední tři čtyři roky se opět snažíme zbavit dánského fracka Bendtnera, kterému od jeho osmnácti pořád ještě nikdo nevysvětlil, že není nejlepším útočníkem na světě. Už za něj nechceme 15 milionů, už za něj nechceme ani osm milionů, už za něj dokonce nechceme ani tři miliony. Za dva a půl bychom ho klidně prodali do zapadlého autobazaru, abychom ho měli z krku. Když už je Nicklas ve výprodeji, pár klubů, které by ho zkusily na jednu sezonu, než zas naštve všechny okolo od spoluhráčů přes management až po trávníkáře, se ozvalo. Jenže náš drahý Bendtner měl takové platové požadavky, že zatím všichni uchazeči řekli Arsenalu: „Díky, nechceme, a doporučujeme vám lobotomii toho mozkového laloku, kterej toho zahřívače lavičky nutí si myslet, že si zaslouží plat jako Messi a Ronaldo dohromady.“ Takže asi tolik. Při očekávatelné krutosti Stvořitele tohoto vesmíru budu i za dva

106

měsíce stále naživu a popovídáme si o vstupu Arsenalu do nové sezony.

bleu blanc rouge #4 TEXT LUKÁŠ GRYGAR

Nevyhrát dvacet let pohár (vím, už jsem s tím otravný, ale tady aspoň v praxi vidíte, JAKÉ TO JE) se podepíše na soudnosti každého fanouška, tudíž 1. Leafs musí fandit jen ryzí maniaci, 2. montrealským už taky solidně hrabe. Zkrácená sezona doklopýtala do konce, ve kterém Bostonu díkybohu došel dech, takže jsme byli ušetřeni jednak dalšího medvědího bolehlavu a jednak tuzemských Ód na radost, ve kterých by sportovní redaktoři provozovali sebehanu nad facebookovým profilem čísla 68, i když v playoffs hrálo sotva ořezanou tužku. Co to znamená pro Canadiens? Především skutečnost, že titíž dělníci klávesnice teď konstruují Jágrův podpis v Montrealu, protože přece Plekanec a protože přece bla bla bla – vždyť je mu kristepane JEDENAČTYŘICET a že si na stará kolena omotal sociální sítě kolem prstu, ještě neznamená, že mu lze odpustit dekádu s dekou na hlavě. Já se ptám, copak Hitlerovi někdo odpustil holocaust, protože byl vegetarián? Ano, ten příměr dává asi takový smysl, jako Jágr v dresu Canadiens. Ještě tak možná vidět Jardu pohromadě s Jemelinem, z jehož bodyčeku se panu Utrhnu-si-malej-kousek dodnes klepou faldy, by nejspíš vedlo k několika vtipným statutům na facebooku, ale DOST. To se radši pohádám s fanoušky ohledně draftu, což jsem taky udělal. Letos jsme v prvním kole vybrali hráče, který měří asi pět metrů dvacet, protože našemu šmoulímu týmu výška dlouhodobě chybí, respektive ji máme povážlivě moc nastrkáno do útoku. A jelikož fanoušci celá léta brblají, že jsme banda pinďourů, na volbu rea-

govali... brbláním, že jsme toho čahouna draftovali moc vysoko! Excusez-moi?! Jako že jsme si ho měli schovat do dalšího kola a vybrat radši někoho s dostatečně francouzsky znějícím příjmením? Protože co jiného by týmy okolo nás udělaly, než že by uctivě počkaly a nechaly nám hráče, o kterém se mluví jako o druhém příchodu Milana Lucice. Jasně. Přesně tak by se to stalo. Pomiňme, že Milan Lucic je hovado, „gutless piece of shit“, jak říká Ryan Miller, ale to je taky tak trochu hovado, takže... kde jsem to skončil? Aha, Michael McCarron. Našemu budoucímu hovadu je osmnáct, měří ve skutečnosti metr devadesát šest, ale i tak na něj většina spoluhráčů sotva dohlédne. Pokud ale dumají, co se tam nahoře děje, můžou toho zase rychle nechat. Mike je takový ten poctivý kolohnát z předměstí, čumáček s milým úsměvem, který vás po pěti pivech omylem zašlápne (a mile se usměje). Těžko říct, jak dlouho mu zabere cesta do hlavní sestavy, ale zatím si to odhodlaně namířil do juniorských London Knights, kde dostane zabrat od bratrů Hunterových a ti do něj hokej spolehlivě namlátí. Takže pohár do konce druhé dekády, kterou fňukáme bez něj? Hele, co nám taky zbývá jiného, než doufat. Jistě, můžeme se mazlit s Norrisovou trofejí, která udělala z P. K. Subbana nejlepšího obránce sezony, jenže kromě toho udělá jistojistě peklo z vyjednávání nové smlouvy, kterou bychom měli se Subbanem ideálně ještě letos podepsat. Koho už jsme podepsat stihli, je Danny Brière a to vám bude legrace, že si povíme příště. Pro tuhle chvíli je důležité, že i když mu táhne na šestatřicet, pořád vypadá tak na patnáct, tudíž můžeme konstatovat, že mládí máme celkem slušně pojištěné – a stáří prosím nepouštět přes turnikety.

SLOUPKY


www.scrapesound.org

nahoře v labi dole v severu xiv: jak přede vítr v předlicích / váza na ropný plošině TEXT JIKRA IMLAUF

Začlo to na konci dubna, řetízkáč se roztočil a zastavil se až na sklonku června, vystupujem z něj a těžko hledáme rovnováhu, chlap z maringotky to vypnul, ale země neposlouchá nohy. Čekali jsme všechno možný, jen tohle ne. Jak v týhle doutnající době točí velkou desku malá kapela ve středně velkym městě v malý evropský zemi? Tak tohle je podrobná zpráva chlápka v půl půlka nad čtyřicet půlka pod padesát a z nebe svítí celá Po topografickym úvodu rovnou k věci. Ty necelý tři roky od předešlýho alba – Hotelu Palace – byly fotogenický jak romský děti, jak žánrovej popisek pod filmem, kterej jako by byl volnym pokračovánim sloganu Něco se může stát. Stalo. Romance/ sci-fi/ thriller/ horor/ utopie/ dystopie/ hollywoodskej doják/ českej propadák/ padák. Všechno dohromady, od každýho kousek. Pro klidnej život nepoužitelný, pro desku to pravý. Něco za něco. Toč to! A ty dva měsíce natáčení byly lemovaný studenym májem, velkou povodní, vlnou tropickejch dní, smolnou bouračkou mýho kamaráda, koncertama, bolestma, radostma, tim, že dva z nás budou tátové. Úzkosti maj široký ramena a skoro tě maj a víčka krájí tmu maj maj maj maj maj tě Někdy na konci dubna dorazil ze Stuttgartu Honza, sešli jsme se všichni na letadlový lodi v Mumii, otevřeli šampaňský

SLOUPKY

a diáře. Dny, tejdny, v kolik, kdo co, bez koho čeho, komu kolik, co, o čem, s kym. A zjistili jsme, že v Modrym kině to tentokrát nepůjde. Mumii čekaly koncerty, filmy, a to by se muselo stavět a bourat a přenášet a dělat pauzy. Náhradní řešení bylo jedno malý studio na kraji Ústí, řešení sice nouzový, ale přijatelný. Druhej den jsme tam odvezli aparát, nástroje, Honzovy drahý mikrofony a nahrávací krabice a smiřovali se s tím, že tentokrát to Mumie nebude. Chodil jsem tam kolem hard and heavy plakátů a snažil se s nima spřátelit, nemůžu sem přece chodit s ohrnutym rtem, jen to ne. Silnej lis, třeba bude dobrej olej. Pak jsme si jeli dát v horkym dnu vodu a pivo na Rychtu a vzápětí přišla rychta. Volali z toho studia, že chtěj víc peněz, nedodrželi dohodu a my se ve třech vteřinách rozhodli tam nebejt, nahrát to třeba u Martina ve střekovskym obýváku. No a Martin byl ten, koho napadlo To místo. Na druhym konci Desire City, na periferii periferie, je pomalu rostoucí ghetto, v něm poctivej starej barák, kterej patří našemu kamarádovi a kde před pár rokama chtěli horolezci udělat stěnu, celý to dali do pucu, dřevěný trámy, cihlový stěny, parkety, funkční sprchy a záchody... a pak odešli, aby našli jiný místo a udělali stěnu ještě vyšší. Ještě ten večer už byly všechny naše věci tam a po pár dnech úklidu a nezbytnejch úprav bylo všechno připravený. Začli jsme tomu řikat Tajný studio. Řek Bůh a teď to roztočím překročíme práh a dlouhym prstem nebo čím na tenkej rovník sáh Měli jsme připravenejch nějakejch deset, jedenáct písniček, některý z nich už koncertama prověřený, a věděli jsme, že dohromady držej pohromadě, jako nějakej deník těch tří let, udělali jsme jich během tý doby víc, ale tyhle vydržely a stáli jsme za nima. Dohoda zněla: Honza Brambů-



INSECT ARK (USA) UNKILLED WORKER (CZ) PO/MON 02. 09. 2013 19:30 POTRVÁ, PRAHA

MOUNTAINHOOD (US) WM (CZ) NE/SUN 22. 09. 2013 20:00 CAFÉ V LESE, PRAHA

NEW MODEL ARMY (UK) UNKILLED EPOCHAL (CZ) NE/SUN 13. 10. 2013 20:00 LUCERNA MUSIC BAR, PRAHA

KOYPU – SIX ORGANS OF ADMITTANCE MEETS LARSEN (USA/ITA/DRAG CITY) + SUPPORT ST/WED 16. 10. 2013, 20:00 CHAPEAU ROUGE, PRAHA

HOLYDRUG COUPLE (CHI/ SACRED BONES) THE GROUP (CZ) PÁ/FRI 01. 11. 2013 19:30 KLUB 007 STRAHOV, PRAHA R adio W ave S timul F eStival JOHN PARISH WITH BAND (UK/THRILL JOCKEY) OTK (CZ/SILVER ROCKET) PO/MON 04. 11. 2013 20:00 LUCERNA MUSIC BAR, PRAHA

THE THREE BLIND MICE (ITA)

RÁNY TĚLA (CZ/DRUG ME) ÚT/THU 21. 11. 2013 19:30 CAFÉ V LESE, PRAHA

alteRnativa 2013 NO JOY (CAN/MEXICAN SUMMER) + SUPPORT ST/WED 27. 11. 2013 19:30 HOODOO MUSIC CLUB, PRAHA

alteRnativa 2013 DAAU (BE) + SUPPORT PÁ/FRI 29. 11. 2013 19:30 HOODOO MUSIC CLUB, PRAHA

107


rek to točí i produkuje a má úplně volnou ruku, může přidat druhou sloku z písně F k refrénu z písně S, může cokoli, zrychlit, zpomalit, vyhodit. A to se taky stalo. Vsadili jsme na tuhle kartu, vyhodili svý ega a skočili do neznámýho jezera. Z jedný strany nás obklopovaly trošku jetý rodinný domky a hospoda, kterou si kdysi otevřel Kubánec Manuel, z druhý strany ještě víc jetý domy a ubytovny předlickýho ghetta. Mílu jednou na cestě do studia potkal malej cikánskej kluk s mámou, ukázal na něj a mámy se zeptal: To je Lukáš? Odpověď zněla ne a neukazuj, a ten kluk na to: Tak to je pán! A na mě zas zavolal obrovskej chlap, co seděl jedný horký noci v okně ubytovny, když jsem šel jednou pěšky domu, nesplnitelnej rozkaz: Pocem! No nešel jsem. Kousek odsuď přes silnici zlověstně mlčí chemička, světová rarita, nikde se tak obří chemická fabrika nerozkládá od centra až na kraj města. Ale nám se to teď poprvý hodí, v noci z okna vidíme kovovej komín, kterej chrlí plameny jak draci ve Hře o trůny, a tohle má bejt bladerunnerovská deska. Viděl si někdy něco takovýho jako já něco takovýho jako já? Viděl jsem hořet lodě v Orionu tam jsem stál na zadní palubě snu v noci sám Točíme naživo všechno najednou i se zpěvama, nikdy jsme to takhle nedělali. Do zvuku se dostal prostor tý místnosti, vysoký stropy, ty silný trámy, odrbaný domy, pavlače a dvorky kolem, chlápci s knírama a v nátělníkách, i ty divoký plameny z komína za zdí a Milešovka na obzoru. Z těch písniček děláme jiný a přitom jsou stejný, Honza je mezi náma v kruhu a ukazuje nám, kdy přijde refrén, kdy hrát potichu, kdy přijde zpěv, kdy rvát struny, kdy během písničky úplně rozladit kytaru. A pak přijde krize, máme už šest písniček

108

a sedmá se Honzovi nelíbí, už z demáčů ze zkušebny z ní nebyl nadšenej a já navíc nemám hotovej text, abych ho přesvědčil, a tak ji necháme plavat, sedíme nad kafem a jsme tak hodinu bezradný. A zase je to Martin, kdo vytáhne dobrou kartu. Vydoluje z iPadu nahrávku ze zkušebny, písničku, který řikáme Portishead, Honza řiká cože, jaktože ji neznám? A vrhneme se na ni. A už definitivně vim, že nejlíp se mi povede dostat ten správnej výraz do zpěvu, když hrajeme všichni. Pak přijde možná zásadní píseň desky, minimálně bude titulní. Jenže k těmhle dvěma chyběj texty, a tak dostanu dva dny volno a jedu domu je psát, Honza nechce dělat na písničkách bez textu. Stihnu jen jeden, ale všichni ho berou, Míla neřiká nic, což je pochvala, točíme pak všechno ještě jednou, přidáváme kytary, klávesy, po dvou týdnech máme základy hotový a někde v kuchyni, kde se vaří počasí, někdo z kredence vytahuje recept na velkou vodu, tenkrát u Araratu se mu to vymklo, Honza se vrací do Německa, pokračování za tři tejdny. Málokterý ráno nemaj zakalený málokterou půlnoc neslaví málokdy jsou při tom jako pěny rána k ráně sedají Mám čas napsat druhej zbejvající text a s Martinem připravovat zpěvy, vracíme se do Modrýho kina v Mumii, zpíváme a posíláme to do Německa, Honza je nekompromisní a co se mu nezdá, hned napíše, zkoušíme to znova a znova. Recept je mezitim uvařenej, Ústí spláchne labská vlna a když voda opadne, vrací se impresário. Řiká: Teď přijde 90% všeho a v Tajnym studiu začínaj zpěvový sessions. Až na kost, až do ní, až do bílejch krvinek. Chcem, aby to tentokrát stálo hlavně na sdělení, zpíváme všichni a ještě pár lidí navíc, dá se dělat dlouho do noci, ale přes den musíme všichni do práce, je to blázinec, ve volnej-

ch chvílích chodim po Masaryčce hladov sem a tam, tam a zpátky přecházim po přechodu v Londýnský, abych chytnul ten správnej výraz, do zastavárny v Moskevský chodim zastavovat čas, aby ho bylo dost, ochomejtám se v Sadový, kde je hospoda, která připomíná tu z Hopperova obrazu Nighthawks, s fotkou toho obrazu kdysi obcházel Ridley Scott všechny na place při natáčení Blade Runnera. A v kantýně, kde se vaří počasí (prej je to někde v údolí pod Everestem), někdo ze špajzu vytahuje recept na velký vedro. Dva dny před koncem děláme ve studiu dotočnou, pozvem lidi z Ústí, co vždycky nějak stáli při nás, zahrajem jim živě čtyři písničky, pustíme ukázky z toho, co máme natočený, a všechny poprosíme o zpěv do jedný písničky na čtyřech akordech a čtyřech řádkách textu. Gospel z pekla, z ghetta, z Předlic. To vedro slepuje vlasy i rozbitej popelník a Petrovi, kterej sem na večer přestěhoval bar z Mumie, brzo dochází pití. Mně zas, že i když mi neni nejlíp, tohle jsou chvíle, na který budu vzpomínat jak na zjevení. Janovo zjevení. Bože neber mě nadarmo do úst vem si mě měsíc nech dorůst Druhej den pak děláme na předposlední písni, jsme tam jen sami s Honzou, velkej kontrast oproti předešlýmu večeru, pouštíme si kvuli něčemu Afghan Whigs a David Šíma píše, že odešel Filip Topol. Řikáme si, že dodělat to je nejlepší způsob, jak mu vyseknout poklonu. A všechno to pak uzavře jemná a tichá píseň, cejtim těžký nohy a vim, že až ji doděláme, na pár dní padnu. A taky že jo. Soused Jirka před časem u kafe povídá: Červen všechno rozhodne. Tak jo, třeba jo, ať jo. Tajný studio jsme vyklidili, vědra i vedra jsou pryč a odněkud z těch oprejskanejch bytů je ve větru slyšet rádio. Přede jak kočka z předlický ubytovny. A tu desku chcem vydat na podzim.

SLOUPKY


A tak vaříme ze sněhu čaj a všechno se vrací každej v bivaku sám a Everest v mracích

deník tuláka #4 podtitulek TEXT THOLLEM PŘEKLAD LUKÁŠ GRYGAR

Orquesta Libertad založil maestro Mauro před třiatřiceti lety na předměstí mexického Oaxaca City. Celé ty roky společně se svou ženou nabízel útočiště mladým a komunitu pro jejich rodiče. Dostal jsem pozvánku vést tento soubor v týdenním workshopu, zaměřeném na volnou i strukturovanou improvizaci. Organizace PRISMA pozvala umělce z celkem sedmačtyřiceti zemí, aby týden v Oaxace a další týden v Mexico City performovali a vedli semináře, přednášky a dílny. Když jsme s Angelou dorazili do maestrova sídla, pod plechovou střechou jejich dvora zkoušelo třiaosmdesát děcek s vlastními nástroji. O týden později vrcholil celý workshop koncertem v Teatro Macedonia Alcala, divadle v centru Oaxaca City. Děcka hrála vlastní hudbu, bez not, bez dirigenta. Pomohl jsem je provést tvůrčím zážitkem, který se bezpochyby otiskne do jejich života i umění, ale v základu to celé bylo na nich – sami vystoupili na podiu, sami svou hudbu v tu chvíli tvořili. Esteban Zúñíga Ruíz je hudebníkem a společenským aktivistou, který žije střídavě ve vesnici v horách nad Oaxaca City a v Los Angeles. Workshopu se zúčastnil, abych ho naučil své metody a on je mohl předat komunitám, ve kterých se pohybuje. Myslím, že v závěru se mi povedlo ustoupit stranou a zcela mu uvolnit vedení, aby mohl nabyté přístupy okamžitě uplatnit. Nedávno mě pozval do L.A., abych pracoval s tamními usedlíky z Oaxaky. Město má

SLOUPKY

bohatou tradici kapel a hudba je důležitou součástí minulosti i současnosti, kde tvoří nedílný prvek jakéhokoli setkání. Když jsem Mexiko navštívil v létě roku 2009, dal jsem tam dohromady Estamos Ensemble a poznal spoustu různých muzikantů, promotérů a dokonce i vládních úředníků (přestože jsme od mexické nebo americké vlády nedostali žádnou podporu). Estamos Ensemble se mezitím rozrostli na třiadvacet členů a účastní se ho hráči z obou stran mexicko-americké hranice. Improvizace není jazyk, ale přístup, který se nejvíc blíží sdílenému hudebnímu zážitku. Nejde o záležitost západu, východu nebo domorodé tradice. Nepřísluší žádné konkrétní kultuře, žádnému náboženství, žádnému složení nástrojů nebo hudebnímu stylu nebo intonaci nebo zkušenosti nebo cviku – a ví to každé děcko!

neandrtálci na tahu s dinosaury TEXT AL BURIAN PŘEKLAD LUKÁŠ GRYGAR

Tenhle večer je mi mizerně, kopíruju dno života a hraje mi k tomu Piece of Mind od Iron Maiden. Pustil jsem ji ze zvyku a ohulil ze vzteku. Jo, i v roce 2013 dokola poslouchám ty samé desky. Může za to tradice, povědomost, setrvačnost? Nebo snad trouchnivina? Jak si budu připadat, až si na smrtelné posteli uvědomím, že tu desku poslouchám naposledy? Bláhově? Budu se rmoutit pro všechen promarněný čas? Nebo mě ta muzika i v mé poslední hodince vykope z postele a donutí postavit se na židli, odkud budu hrozit pěstí a hlava mi bude třeštit pocitem triumfálního vítězství? Piece of Mind jsem si dneska nepustil, abych si ji užil. Jenže tomu se nejde ubrá-



109


nit. Jen co začne první písnička, nálada mi během McBrainova prvního přechodu na bubny vystřelí z nuly na stovku. Najednou tu lítám, křením se, kopu kolem sebe a řežu do imaginární kytary. Text přetéká pozitivismem: „Rozepni křídla jako orel, vyraž tam, co oni, zemři obutý.“ Co bych mohl vytknout hudbě, která mě provází celý život, která ve mně spolehlivě křeše náladu, jakou má zvládat kokain nebo perník, ale já ji v drogách nikdy nenašel? Hudbě, která vyvolává prudkou, divokou euforii? Bind all of us together! Ablaze with hope and free! Strana A prosviští bez škobrtnutí, ale pak mě zase přepadne nenálada. Deska nese spoustu významných ALE: první hned v názvu, který je lacinou slovní hříčkou. Komu tehdy přišla jako dobrý nápad? A co teprve obal, groteskní ilustrace šílícího maskota Eddieho s hlavou dohola a čelem krvácejícím od kovového hřebu. Velmi decentní. Nechybí ani pozpátku nahraný vzkaz, obligátní trik všech metalových kapel ročníku 1983 (kdysi jsem si dal práci a přehrál si vzkaz obráceně, ale už si nepamatuju, co přesně říká... něco s pivem, jestli se nepletu). Na dno si deska sáhne uprostřed druhé strany, s nejhorší písničkou Iron Maiden vůbec – Quest for Fire. „V dobách, kdy žili dinosauři, kdy zemí byla bažina a domovem jeskyně, v časech ohně jakožto nejcennějšího majetku, bloudil člověk krajinou,“ zpívá Bruce Dickinson svým nejvyšším falzetem, takže jakékoli mystické vytržení má utrum. Písnička o neandrtálcích, kteří to táhnou s dinosaury? Jak může být deska v jedné minutě tak hutná a pak se zlomit do takové ptákoviny? Osud si nevyberete a stejně tak nerozhodnete o věcech, kterým ve vašem životě připadne důležitost a význam. Význam můžete jedině přijmout. Na dohled svého desetimiliontého trudomyslného poslechu Piece of Mind mě Quest for Fire rozesmál. Konečně mi docvakl její vtip. Než abych

110

spěšně přeskočil na další track, ve snaze vymazat přešlap z historie kapely, prostě přijmu skutečnost, že ta písnička je kurva vtipná. Debilní humor desce přísluší, stejně jako temnota, povznášející optimismus i muzikantská znamenitost kytarových sól. Když tohle vše dokážu přijmout jako celek, v celistvosti všech jeho částí, dostanu se možná k něčemu, co filozof Friedrich Nietzsche nazval „dionýským přitakáním, přijetím světa takového, jaký je, bez dedukcí a výjimek a vymezování se“. Dosáhnout ho znamená radostně se takovému světu odevzdat, ponechat věci jejich přirozenosti. Třeba nejlepší heavymetalovou kapelu všech dob na vrcholu své kariéry, naplňující veškerá žánrová klišé a dokonce vynalézající klišé nová, kapelu vysekávající parádní momenty a chechtající se u toho. Taková muzika je destilátem vůle žít a život milovat, což můžete napadnout, můžete to odmítat... ale taky můžete odhodit zábrany a padnout té lásce do náruče. Pakliže chcete.

*Že*se*Shellac chystají zahrát v Berlíně, mě rozesmutnilo. V letech 2000 – 2008 jsem žil v Chicagu a několikrát nahrával v Albiniho studiu. Z toho bych přece měl vyždímat nějaký způsob, jak dostat lístek, ne? Ne, bohužel. Zjevně jsem v Chicagu nenasbíral dostatečný společenský kredit, aby mi zajistil místo na guestlistu. Můj život ve Windy City vyšel vniveč. V den koncertu dorazila zpráva, že kapelu veze jeden můj dávný kamarád – nikoli z Chicaga, ale z Prahy. Konečně bylo koho ždímat! Došlo mi, že jsem to vzal za špatný konec: namísto spoléhání na jeden region jsem měl uvažovat mezinárodně. Cestou na koncert jsem se v hlavě probíral vzpomínkami na věci, které mi Chicago dalo. Především ze mě udělalo krajního pesimistu, jako ostatně každého ze středozápadu. Jen co jsem se o koncertu dosle-

chl, začala mě nahlodávat myšlenka, že se tam nakonec nedostanu – a že to vypovídá o mé člověčí nedostatečnosti. Chicagské vidění světa se postaralo, abych automaticky předjímal selhání. Ve skutečnosti ale stačilo podívat se na vše z druhé strany a trpělivě čekat, jak se osud vyvrbí, jak se o mě vesmír postará. „Mým receptem na výjimečnost,“ říká Nietzsche, „je Amor Fati: to znamená svůj osud nikoli přijmout, ani snášet, ale MILOVAT ho.“ Solidní rada. K čemu pak neustálá a neodbytná negativita? Po tolika letech v Chicagu už je nejspíš zakódovaná do mé DNA. A přestěhovat se do Německa taky ničemu nepomohlo. Přesun do Berlína byl vlastně velmi jednoduchý, protože pesimismus do zdejší mentality víc než zapadá. A ne náhodou: Illinois z velké části osídlili Němci a němčina v Chicagu převažovala až do pozdních let 19. století. Chmurná, hádavá povaha a záliba v párcích tam vedle sebe přežívají dodnes. Snad pro ten deprimující sociální kontext se zdálo vystoupení Shellac tak žoviální. Kapelu proslavily černočerné texty a drásavý, minimalistický zvuk, ale právě kvůli nim lidem často utíká humor, který bublá pod povrchem. Tenhle večer mi přišel obzvlášť rozjívený, včetně zběsilé Prayer to God, kterou Shellac provedli s komediálním nádechem (Albini ve zmínce soupeře v lásce žádá boha, aby mu „udělal laskavost a sejmul ho“). V jiné písničce, kterou jsem nepoznal, pak rovnou deklamoval: „I stand with the defenders of fun!“ Kapela se zdála být odhodlaná své německé publikum rozehřát, zatímco publikum se zdálo být odhodlané trápit se. Výsledkem byl citový pat, se kterým nehnuly ani divoce skočné kusy jako The Squirrel Song nebo Wingwalker, ve které kapela rozbíjí písničku rozpažením a výkřikem: „I’m a plane! Look at me, I’m a plane!“ Mezi písničkami sbíral basák Bob Weston otázky z publika; jeden člověk

SLOUPKY


se zjevně snažil vrátit náladu na bod mrazu, když se zeptal, jestli si Shellac pamatují berlínský koncert z 11. září 2001 (Weston se nenechal zviklat: „Jestli si pamatuju koncert v Marii? Jasně, byl super.“) Chicagští se ze všech sil snažili zakotvit večer v příznivých vodách, což Berlíňany vyvedlo z míry, protože zdejší publikum není spokojené, dokud není nespokojené. Na konci trefil hřebíček na hlavičku sám Albini: „Klidně se pak za námi stavte na kus řeči. Ale protože jsme v Německu: nepovažujte prosím za nezbytné vysvětlovat nám, jak byl posledně mnohem lepší zvuk.“

inpopculture #9 postmoderna z oceli TEXT ČÍŽEK

Destruktivní Muž z oceli mi dal napoprvé zabrat. Nelítostná 3D projekce na obřím IMAX plátně mi málem zlomila hlavu a moje nafouknutá očekávání se ve finále utopila v bažině rozpačitosti. Přidal jsem proto další dvě zhlédnutí, tentokrát pod křídly klasického multiplexu, bez pomíjivého 3D. Emoce si sedly, závratě přešly, hlava přestala těkat a na povrch se prodraly veškeré dosud nezachytitelné detaily. Výsledný dojem je, že Supermana v podání Zacka Snydera považuji za mistrovské dílo. A důvodem jsou překvapivě režisérovi démoni, kteří film činí neodolatelně rozervaným z vnitřku i vnějšku. První polovinu snímku Snyder servíruje jako impulzivní drama o třiatřicetiletém (!) odpadlíkovi, jenž hledá především sebe sama, svoji identitu, smysl života. Snyder za doprovodu rychlých nájezdů skvělé ruční kamery (Amir Mokri) zručně konstruuje emotivně vroucí momenty i syrovou mimozemskou akci (strhující a designově naprosto vymazlená dvacetiminutovka na Kryptonu). Pozoruhodným způsobem prolíná civilnost s přepjatostí a skoro až snovými poetickými výjevy. Di-

SLOUPKY

voce protřepaný koktejl mu vychází, působí přirozeně a má dar přišpendlit diváka k sedačce s přiblblým úsměvem na tváři. Druhá polovina je mnohem problematičtější, ale neméně zajímavá. Přichází s ní chvíle pobrat dítě uvnitř sebe a směle se, společně s tvůrcem, utrhnout ze řetězu. A to doslova. Superman snad ještě nikdy nebyl natolik „unchained“ a „unbound“, jako v druhé půlce aktuálního superhrdinského spektáklu. Mrakodrapy jsou pohřbívány v řádu vteřin a z Metropolis se stává apokalyptické vrakoviště způsobem, jaký snad nemá obdoby ani v žádném z řady rutinních variací na Den nezávislosti. Snyder jde až na dřeň a fackuje nás kolosální, fyzicky surovou bitkou, jež posouvá hranici filmařské megalomanie o patro výš. Napoprvé to bylo prakticky nestravitelné, bezmyšlenkovité a nudné, po dalších zhlédnutích tleskám a bavím se jak dětinskou frackovitostí a destrukčním nihilismem, tak neskrývaným sebevědomím a zároveň trochu nejistým tahem do vod absolutního extrému. Snad každý si po vyčerpávajícím finále musí klást otázku, v čem vězí pomyslné měřítko velkoleposti... Muž z oceli se stal dalším snímkem, který roste až s časem a kterých se dnes v Hollywoodu točí pomálu. A jeho tvůrce je pro mě pokušitelem experimentujícím s popkulturou nezávazně (Úsvit mrtvých), přísně okázale (300), důvtipně (Watchmen), nesnesitelně zběsile (Sucker Punch) i nenápadně a hravě (Muž z oceli). Z prvního dílu Snyderovy supermanské skládačky se stal režijně osobitý, postmoderně rozklížený kus, který nabízí tolik formálních i obsahových rovin, že by to Marvelu vystačilo minimálně na tři celovečeráky. Krásně podvratný blockbuster, který je vším možným, jen ne do puntíku vykalkulovaným produktem. Proto ten potlesk.



1/3 inzerce moonshine MOONSHINE Apačka & Ginger / 1x za 14 dní z úterý na středu od 0:00 do 6:00  / RADIO 1 91.9FM Moonshine může být pokojný a netečný svit luny, nebo taky pěkně ostrá, podomácku pálená kořalka. Moonshine - noční pořad na Radiu 1 - pokrývá všechno od tklivých klavírních sonát až po fáze měsíce poslední desky Converge. Moonshine - journey through a-symmetry, jednou za 14 dní v noci z úterý na středu s Gingerem a Apačkou. Rádius: alternativní/obskurnější 90s, old school americká country, alt. country, různé odnože denverské country, temnější/vážnější folk, freak folk, americana, bluegrass, blues, folk, dark folk, neofolk; nové indie, „objevy“, evropská scéna, odvázanější pop, když je z čeho vybírat; klasický jukebox; moderní jazz, darkjazz, moderní klasika, experimentální vážná hudba, stará hudba; tzv. moderní metal, doom/sludge/stoner, ambient, post-metal; okrajově dubstep, elektronika vs. avantgarda, snesitelný noise, „písničky“, world-music, hip hop; koncertní a živáky, instrumentální a soundtracky. Aktuální since 1450.

mixcloud.com/MoonshineR1 radio1.cz

111


holčičko!

GUILTY PLEASURE WANASTOWI VJECY TEXT KAČ

Je léto. Je ráno. Je vedro. Zpoza závěsu svítí slunko a já se natáhnu pro lahev s vínem. Moc jsem toho nenaspal. Myslím, že je tak devět, a pokud si dobře vzpomínám, spát jsme šli, až když bylo světlo. Napiju se a přemýšlím, co pustím k rannímu probuzení. Znovu se napiju. Záclona se houpe v režii teplého letního vánku. Něco mě napadlo. Když se postavím na nohy, rozmíchá se mi krev. Jeden krok dopředu, jeden zpátky. Nic, s čím bych si neporadil, říkám si a volím směr stůl. Mám chuť si něco zazpívat. Jasná volba: „Pocem holka, vostříhám ti vlasy...“ Slečna v peřinách nevěřícně a taky trochu vystrašeně kouká. Ale nekomentuje to. Mohla si říkat něco ve smyslu, Dělá i divnější věci, tak co... Jedeme dál, další lok vína. Sakra, došlo. Nevadí. „Na druhý straně pekla jsi řekla, že chceš při mně stáááát...!“ A taky: „Proč ty jsi takovááá smutnááá, když to s tebou dělám?“ A tanec na posteli. „Co na mě zas tak civíš,“ zpívám společně s Kodymem a dívám se přitom na holku v posteli. Pořád ji to dost udivuje, ale je to dobrý, nebrečí, nenadává, nebalí se. Jen kouká. Občas se zasměje. Humor? Přejde! Začíná totiž Škola je kráva a já mávám vlasama a hraju na air gutar. Guilty pleasure v nejkoncentrovanější podobě. Navíc naked.

112

Není to už moc? Co následky? Dívka, co se schovává za peřinu, je přece jenom o dost mladší. „Ruce nemyje, psa už nebije, schizofrenie a láska,“ trochu se uklidňuju, ale ne nadlouho. „Letadlo letí, hážu tě z něj!“ A jsme zase u starého dobrého punk rocku. „A na mostě položim tě na chodník, slunce už světlo stříká!“ Ano, slunce už světlo stříká docela dlouho a představa, že mám dneska ještě spoustu práce, mě nenutí brzdit. Mám v krvi zbytkový alkohol pošimraný pár loky zvětralého vína. Navážu provařeným Kouzlem, Dentáliem, Blbým psem a Oni se neposerou. „Co to kurva je?“ Zkamením. „Ptám se, co to hraje. Co to jako je?“ Zkamením ještě víc. Cože? Nezná českou pop-punkovou legendu? „Neznám.“ Všechno naruby. Zesiluju repráky. V hluku, kteří sousedi důvěrně znají, se otočím, rozhodím rukama a udělám očima To jako fakt? Prej fakt. Neuvěřitelné, říkám si. „Učilas mě, jak se našlehnout, a já ukázal ti perníkový tlaky!“ Jsem vyčerpán. Na początku nie było nic, tylko rock, i wtedy ktoś powiedział: Třistatřicettři stříbrnejch stříkaček, stříkalo přes třistatřicettři stříbrnejch střech! Na počátku Wanastowích Vjecý nebyl nic než punk rock, řekl bych já, a kořeny, deroucí se na povrch vrstvou poprockového asfaltu, nejde necítit.

Klobouk dolů, Kodyme, takové probuzení míval v sedmadevadesátém málokdo.


FULL MOON #29 SLOUPKY



113


Aleš Stuchlý Jiří Špičák Jan Bárta sobota 17.00 repríza

Generátor hudebních novinek na Radiu Wave

wave.cz 114


CEETEP HELPS THE BEST CENTRAL EASTERN EUROPEAN ACTS PERFORM AND BUILD CAREERS ACROSS BORDERS. Ceetep is an initiative of Eurosonic Noorderslag, Exit Festival and Sziget

CHARLIE STRAIGHT (CZ)

Charlie Straight got off to a flying start. After the release of their debut album in 2009 the band received three Czech Grammy Awards, have supported The Red Hot Chilli Peppers and had their video featured on Coldplays website. With a new album out and a successful gig at The Great Escape 2013 as part of their first UK tour, Charlie Straight is ready to hit the road.

MOVEKNOWLEDGEMENT (SI)

‘Sex, drugs and UFO’s’, that’s the credo of hiphop-, post-punk-, electrofive-piece band Moveknowledgement from Slovenia. They are known for their powerful live shows, experimental sound and their strange visual concepts. In 2011 Moveknowledgement released their 4th studio album ‘Pumpdown’ which was chosen as album of the year by many Slovenian newspapers.

WWW.CHARLIESTRAIGHT.COM

WWW.MOVEKNOWLEDGEMENT.BANDCAMP.COM

REPETITOR (RS)

SHUTKA ROMA RAP (MK)

Garage post-punk trio Repetitor from Serbia, are undoubtedly one of the most prominent young bands from the Balkans. Since their start in 2005 they have released two critically acclaimed albums: ‘Sve što vidim je prvi put’ (Everything I See Is For The First Time) and ‘Dobrodošli na okean’ (Welcome to the Ocean). With numerous high-energy live shows under their belts in Croatia, Slovenia, The Netherlands and Serbia, Repetitor broadens their fan base with a great speed.

Since the early 90s, the youth in urban Roma communities around Europe have been creating a new, non-conformist identity for themselves by adapting hip-hop culture to their local environments. Shutka Roma Rap is a Macedonian collective of young artists that evolved into a band after the success of a 2010 compilation album featuring the top rappers from Shutka. Shutka Roma rap is provocative, rebellious, loud and proud!

WWW.REPETITOR.BANDCAMP.COM

MORE INFO: 

WWW.ETEP.NL

115


Scrape Sound uvádějí: Silver Rocket a

Silver Rocke ket & Sc ke S ra ape Sou ound nd uvá ádě dějí jí

13. 10. 20 13

Dana Da na Sch chec echt ec hter ht er of An Ange gels ge ls Of Li Ligh ghtt + Be gh Bee e an and d Fl Flow ower ow er (USA (U SA – Gew ewei eih ei h Ri Ritu tual ual Doc ocum umen um ents en ts)) ts C

M

Y

( Z – Si (C S lv lver er Rocket) er

CM

2. 9. 2013

MY

Praha – kavárna Potrvá / staart 19 9.3 30

CY

CMY

K

30.. 08 08.. – Be Berl erl rlin iin n 311 . 08. 8 – Úst stíí nad Labem 0 . 09. – Hra 01 r dec Králové 02. 02 2 09 09.. – Praha 03 3. 09 09. – Písek

t: suppor

04. 09. – Rožn žn nov v p. R. R 05. 09. – Bratisla lava la va va 06. 09. – Košice 07. 09. – Trenčín 08. 09. – Brno

UNKILLED EPOCHAL

r Praha – Lucerna Music Ba

550 Kč 50 Kč / 4 : p u t s start 20.00, v odelarmy.org ewm w.n w w

typodesign hank@killthedandies.com / www.sandstudios.cz

typodesign hank@killthedandies.com / www.sandstudios.cz

silver-rocket.org scrapesound.org

Radio Wave Stimul Festival, Scrape Sound a Lucerna Music Bar uvádějí

Objevitel PJ Harvey, její hlavní tvůrčí opora, kytarista, producent a kapelník... ...dále producent přelomových nahrávek Tracy Chapman, Eels, Sparklehorse, 16 Horsepower, Rokia Traoré, Goldfrapp, Jenny Hval a mnoha dalších.

Předprodej vstupenek: Ticketportal, Ticketpro, Eventim, Ticketstream, Lucerna Music Bar, Rekomando


Doku

dokumentární pondělí

Fascinace realitou Pravidelné projekce v Kině Světozor kinosvetozor.cz

Rocková skupina Vyhlasuje súťaž

VIDEO ZA 2000€ NATOČ VIDEO S NAŠOU MUZIKOU

A VYHRAJ!

ka

e -lin on lk

ul

ROCK MAGAZINE

NY

gggc`Qb[b_S[]QWQjY^USj

CE

dilemma.sk

facebook.com/dilemma.sk

vidímesa

or át

arton

Viac na




 

       

   

vinyl cd packaging www.xvinylx.com


n 100x110 final.indd 1

| tiskárna Protisk | Csodaceruza | Wytwórnia | literarnyklub.sk

Slovenský Institut | Polský institut v Praze | Goethe Institut | Městská knihovna Tábor

Revolver Revue | Radio Wave | Full Moon Literární noviny | Český rozhlas, České Budějovice

Tabook FesTival malých nakladaTelů Tábor 3. — 5.10. 2013

B.K.S. braTislava budapesT WarsaWa nanTes modra praha berlin paris ... auTorská

www.tabook.cz Tornádo lue

obr. kniha Jan Čumlivski Anna Pleštilová Martin Kubát Darja Čančíková výsTavY Henning Wagenbreth kunstWerk MeMo umprum Tabook dĚTem Timothée de Fombelle

m.ŠaŠek

čtení a divadla...

sTipendium ČTenÍ

auToři & překladaTelé Václav Jamek Antonio Iturbe Jiří Pelán Petr Hruška Krisztina Tóthová Věra Koubová Edgar de Bruin Justin Quinn Ladislav Nagy ...

tabook ctverec.indd 1

14.05.13 15:41

To

á rn

do

lu

e

liT sTé sp li a ra an o n m ba ho je a

7/1/13 2:45:23 PM


100 x 55 nej cesko:Sestava 1

1/18/12

9:48 AM

Stránka 1

...

100 x 55 roza:Sestava 1

1/17/12

1:55 PM

Stránka 1

Kavárna Potrvá www.potrva.cz

Ofélie:

Ono to bude zase ve verších?

Horacius:

Ne, to jen začátek se trochu rýmuje.

...

Srbská 2, Praha 6 po—pá 15—24


Design + Book Shop TACHOVSKÉ NÁMĚSTÍ 3 OTEVŘENO DENNĚ 14:00 - 00:00 WWW.BAJKAZYL.CZ 100 x 55 groovebar:Sestava 1

1/18/12

9:47 AM

Stránka 1

BETLÉMSKÉ NÁM. 8 PRAHA 1 – STARÉ MĚSTO TEL.: +420 222 220 689 E-MAIL: JBK@VOLNY.CZ WWW.GALERIEUBETLEMSKEKAPLE.CZ

MUSICLAND – NC PALLADIUM PRAHA 1 20 M OD VSTUPU Z VESTIBULU METRA B – NÁM.REPUBLIKY SLEVY 20 – 50% NA VYBRANÉ ZBOŽÍ


přijďte na há rooseveltova 17, šumperk / www.h-club.eu facebook. com/hclubsumperk

9. 10.

erik truffaz quartet


MUSICTOWN – prodejna LP/CD/BLU-RAY/DVD Ondříčkova 321/22, 130 00 Praha 3 – Vinohrady t: +420 272 703 379, e: obchod@musictown.cz otevírací doba po–pá 10.00 až 19.00, so 10.00 až 15.00

www.musictown.cz

Chaloupeckého 1903 / Blok 7, Praha 6, www.klub007strahov.cz, www.facebook.com/ klub007strahov, www.myspace.com/klub007strahov, email: agent@klub007strahov.cz, tel: +420 775 260 072, ICQ: 397-141-542 , Skype: klub007strahov

© Foto: Vojta Florian


BLUR × BJÖBROKYS PMEY BTLOSOHDYOVPALENTINE ×

ULDING O G IE L L E × . IA M NER FRITZ KALKBLRAEXNONS × BASTILLE LON IL D × T A K A × T S Y O O B B R T F U LE AWKO×HTN × DIE ORSONS H A M O T × S D N U S THE SO IE SINFONIE DER CAPITAL CITIES × D GET WELL SOOGNR×AF VON BOTHMER: BERLIN – VILLAGERS × × DELPHIC × SAVAGES S GROSSSTADT× CHARLI XCX × PARQUET COS UANRDT MANY MORE IS TROPICAL N RAINBOWS × RUEN BROTHER

RT O P IR A F O H L E P M 13 × TE FESTIVAL.DE 0 2 R E B M E T P E S 6+7 W.BERLIN AND UPDATES WW

POOL × BOSNIAARENA UNTIL 02.00 H / SILENT 12.30 – 00.00 H

CKETS INFOFES, TI TIVAL2013 #BERLIN

IVE) JOHN TALABOT (L DJ KOZE PRINCE E) PANTHLLAIENDU × MISS KITTIN (LIV ELLEN A J-SET) BOOKA SHABDENE P(DEARCE

NOIZE S Y O B × ) T E -S J D ( JUSTICE (DJ-SET) × DJ SHADOW ¨YKSOPP RO HE PRODIGY) (T T E -S J D IM X MA D BANGER MEGAMIX) E) BUSY P (E J-SET) × BREAKBOT (LIV NIC, SEBASTIAN (DERG FEATURING: DJEDJOTRO

BNR @ CLUB XBNTST, AUDIONITE LE STRIP STEVE, SCOWCASE FEATURING: ROUND TAB TALE OF US × ES R SH OLO 00.00 – 06.30 H NGAR 2 EXPLOHITTSED , CLAPTONE, COC A N H A × H K 3 1 IR 0 2 SH , R E B KNIG 6+7 SEPTEM ANY MORE PARA ONE AND M NOW GET YOUR TICKET

A BERLIN N E R A × 3 1 0 2 R E 6+7 SEPTEMB

23.00 – 06.30 H


FIRsT WE TaKE BeRLIN DAS SHOWCASE FESTIVAL DER BERLIN MUSIC WEEK

S O H N Babylon Circus NYPC Fenech-Soler London Grammar Jagwar Ma MC Fitti OK KID Kid Simius live Roosevelt Matias Aguayo & The District Union Claire FUCK ART, LET‘S DANCE Asbjørn Basement Funk Orchestra Big Black Delta Bipolar Sunshine Braids Caracol Chlöe Howl Coma live Daco Junior DJ Click Gorgon City I Heart Sharks DJ-Set Julius Gale Kid Karate Marla Blumenblatt Mighty Oaks Moko M O N E Y Melissmell Pool Parquet Courts Seams Simian Ghost Schwarz Dont Crack mit 2 Tage berlin Still Parade Rejjie Snow Tourist festival 80 Acts 10 Venues ticket Ruen Brothers Théodore Paul & Gabriel 15 Euro gratis Yalta Club any many more

4+5 September 2013 iN KREUZBERG Tickets unter www.firstwetakeberlin/tickets und an ausgewählten VVK Stellen Gratistickets für Berlin Festival-Ticketinhaber, alle Infos unter: www.firstwetakeberlin.de


Full Moon #30