Full Moon #18

Page 1

HUDEBNÍ MAGAZÍN #18 | 2011 | 99 KČ | 4 EUR FU LLMOON MAGAZ I N E .CZ

R.E.M. RADIOHEAD MIDI LIDI MY JERUSALEM HTRK PUBLIC ENEMY ELVIS COSTELLO APHEX TWIN YOUNG WIDOWS RED HOT CHILI PEPPERS LIL B KEIJI HAINO JELLY BELLY JOHN FRUSCIANTE BOHREN & DER CLUB OF GORE THE WEEKND BRUCE LAMONT M83 ...


J99NEBELMOON KRESBY PRO HUDEBNÍ MAGAZÍN FULLMOON

klubovna 2. Patro, Dlouhá 37, Praha 1 prodejní výstava od 26. 9. 2011 aukce 28. 10. 2011 – sledujte web Full Moonu

www.fullmoonmagazine.cz www.2patro.cz


001


Secundo Pia: Turínské plátno, květen 1898

Digitální tisk z originálu Musée de l’Elysée, Lausanne Turínské plátno je rubáš, jenž nese nezřetelný otisk lidského těla. V roce 1898, když bylo plátno po staletích zapomnění poprvé vystaveno, získal Secundo Pia svolení jej vyfotografovat. Po vyvolání desek se k jeho překvapení objevilo množství detailů, do té doby neviditelných. Nacházejí se tu všechna stigmata ukřižování, odhalená díky fotografii. Tento otisk je nicméně problematický. Na látce je přítomen jako negativ a v pozitivní formě byl v úplnosti odhalen až pomocí fotografie. Anatomické detaily, přesnost stigmat a stopy krve, jejich realistické deformace, vyvolané reliéfem těla, z něj činí jedinečný objekt v celé historii zobrazování. Odkazuje toto plátno skutečně k přirozenému jevu? A v opačném případě, kdo je původcem tohoto obrazu a jak byl vyroben? Nejsou zde doloženy žádné stopy po malbě. Někteří vědci se domnívají, že otisk vznikl v důsledku vyzařování tělesného tepla či odpařování tekutin z těla. Radiokarbonovou analýzou odstřižku byla určena datace mezi roky 1260 a 1390. Tato datace však byla některými historiky brzy vyvrácena: vzorky prý byly odebrány z části, restaurované ve 14. století. Dodnes nedokázala žádná vědecká studie plně vysvětlit záhadu turínského plátna. Zůstává jedinečným, s ničím nesrovnatelným tajemstvím.

Kontroverze – právní a etická historie fotografie 8. 9. – 13. 11. 2011, Galerie Rudolfinum, www.kontroverze.eu


Danielle de Piciotto: My Secret Diary

21. listopadu 2011 – 8. ledna 2012 Čítárna Unijazzu, Jindřišská 5, 11000 Praha 1


004


#1

neviděl naživo – vždycky, když byli okolo, jsem si říkal, že je dost času a že když je neuvidím tentokrát, uvidím je někdy jindy.

NOWHERE FAST #9: CO DÁL? TEXT PAVEL VULTERÝN

Nic na světě není starší než včerejší noviny. Věci se dějí anebo nedějí a abyste to všechno stihli sledovat, novinky v hudebním magazínu vás nespasí. Lidi se rodí a umírají, civilizace to se sebou nemá zrovna jednoduché, a co mají říkat kapely? Full Moon nemá rubriku novinek, natož nekrologů. Ne že bychom nechtěli, ale nepodařilo se nám přetáhnout Rejžka z Lidovek. A tak jsme si řekli, že se tomu raději vyhneme – když něco nemůžeme dělat nejlépe na světě, nebudeme to dělat vůbec. Jednou za čas ale přijde událost, která vás donutí vybočit ze zajetých kolejí, abyste světu ukázali. Takže, chtěl bych se omluvit kapele R.E.M. Nikdy jsem nebyl fanouškem tvrdého jádra a desky po roce 2001 šly mimo mě. Myslím, že jsem jim nikdy tak docela neodpustil album Reveal s megahitem Imitation of Life (a už ničím dalším). Přesto jsem ke kolektivu kolem pana Stipea vždycky choval až nezdravý respekt, protože se v mých očích nikdy nezaprodali, vždycky si dělali, co chtěli, a i když se to ne vždycky setkalo s mým zájmem nebo porozuměním, byli to přeci R.E.M. Kluci v kovbojských kloboucích a bílých košilích. A třicet jedna let je dlouhá doba. Když jsem byl malý, můj starší brácha měl odzbrojující argument na uzavření všech našich sporů. Říkal, že až budu starší než on, můžu se s ním hádat, ale do té doby jsem jenom ucho. S R.E.M. jsem to měl podobně. Kdykoli jsem s nimi nesouhlasil, bylo mi jasné, že jsem jenom malé ucho a že až budu starší než oni, budu jim moct vykládat, jak to mají dělat. Těšilo mě, že ten moment nikdy nepřijde, protože skupiny jako R.E.M. jsou napořád. Proto jsem je taky nikdy #1: R.E.M.

Že se rozhodli rozpustit kapelu de facto z čistého nebe, je jenom další důvod k tomu, abych si jich vážil na lidské úrovni. Ze všech prohlášení, která potom následovala mi nejvíce utkvělo, co řekl Mike Mills: „Během našeho posledního turné a práce na albu Collapse into Now a vybírání skladeb na další bestofko jsme se začali ptát sami sebe – co dál?“ Spousta kapel ví, co dál: dáme si pauzu, než začneme pracovat na novém materiálu, pak ho vydáme, nezáleží na tom, jaké bude, potom odjedeme turné, a protože jsme Red Hot Chili Peppers nebo U2 a máme spoustu skvělých desek z minulosti, zase ho vyprodáme a vyděláme spoustu peněz a fanoušci budou šťastní a všechno bude super. Co dál? No pak bychom si třeba mohli dát pauzu, než začneme pracovat na novém materiálu. Kolotoč se točí, nikdo neseskočí. Udělat krok stranou a rozhodnout se, že stačilo – protože si pamatujete, jaké to bylo, a zároveň si uvědomujete, jaké to je teď –, je obrovské gesto, akt osobní statečnosti. Otázka „Co dál?“ z vašeho života totiž nezmizí. A jaké to bylo? Diskografie R.E.M. se dá přirovnat k lidskému životu. Je tady období od debutu Murmur po Green, léta dospívání – dravá a neučesaná, s nesprávnými rozhodnutími a dostatkem času hodit je za hlavu a s mladickou lehkovážností natočit další desku a vyhnout se chybám, ze kterých se poučili. Pak tu máme střední věk od Out of Time po Up. Bezstarostnost je sice pryč, ale vyměnili ji za vyzrálost a hudební nápady, které se bez nadsázky zaryly do historie rokenrolu – co album, to perla, a i přes kompletní změnu zvuku a pří-

stupu a odchod bubeníka Billa Berryho pořád na vrcholu, pořád nejlepší. A nakonec etapa poslední, stáří, od Reveal po letošní Collapse into Now. Nedovolil bych si napsat, že jsou tyhle desky špatné, ale s klidným svědomím mi jde přes prsty, že jsou průměrné... (kromě Reveal, ta je špatná). U spousty kapel by to snad ani nebylo poznat, ale když si laťku nasadíte vysoko, nemůžete se divit, že potom lidi remcají, že pravidelně podlízáte. Nicméně jednou z výhod stáří je, že víte, co jste udělali, a když máte být na co hrdí, nemusí vás slova kritiky tolik bolet. A pokud máte dost soudnosti a nadhledu, odpískáte to sami. Co je potom? Odpočinek, nebo smrt? Buď jak buď, zaslouženě. Poslední léta byla bohatá na reuniony, dává to smysl, ti, kteří byli mladí v osmdesátkách a devadesátkách, jsou teď ve středních letech, produktivní věk rovná se peníze, peníze rovná se nabídka, nabídka odpovídá poptávce, poptávka se rekrutuje z nostalgie. Nic proti ničemu, tak to je, jsme všichni jenom lidi a děláme, co musíme, abychom to dokázali. Obvykle nad tím ohrnuji nos a brumlám si sám pro sebe něco o prostitutkách, které za pár šupů udělají cokoli. Brumlám si z pozice nýmanda. Zásady a předsudky a nesmysly. Nevěřím, že R.E.M. se už nikdy nedají dohromady a jenom doufám, že jim to nebude trvat moc dlouho, protože kapely, které v tom umějí chodit, odcházejí do důchodu kolem pětatřiceti, ne v padesáti (ono se ve čtyřiceti vrací lépe než v šedesáti, ale čert to vem), hlavně aby se to stalo. Já si počkám, protože já už jsem se vám omluvil, teď je řada na vás. Takže jaké to bylo?

Bylo to skvělé, tleskám ve stoje.

005


TEXT APX foto bořek Šťáva

„Lidi si myslej, že je to jenom samá bída, zoufalství a smrt a takový ty kecy, který se nedaj přehlídnout. Ale na co zapomínají, je potěšení, který to přináší. Jinak bysme to nedělali. Koneckonců nejsme přece idioti. Anebo aspoň ne úplní idioti.“ Za poslední měsíc se toho moc nestalo. Nikde jsem nebyla, nic novýho jsem neslyšela, do nikoho jsem se nezamilovala, nikam jsem se nepřestěhovala, částice rychlejší než světlo objevili nějaký Švýcaři... a tak jsem aspoň přestala kouřit. Není to poprvé, co zamrzá peklo, ale tentokrát je situace obzvláště bizarní, jelikož přestat nechci. Tedy chci, ale z jiných důvodů, než abych nekouřila; totiž jsem svůj (dlouholetý a dost oblíbený) zlozvyk vybartrovala za jinej. Jeho majitel, bývalý přítel, nyní spolubydlící, militantní nekuřák, na soutěž „přestanu, když přestaneš“ přistoupil, takže on si nekouše prsty, já nevdechuju dehet a aby těch konců nebylo málo, můj nejhorší nejlepší kamarád povídal, že přestane masturbovat. Kdyby to viděl scenárista filmu Constantine, možná by z toho udělal sebeobětování a třeba bych nemusela do pekla kvůli sebevraždě. A Pavel, ten můj kamarád, do očistce. Původně jsem plánovala přestat s kouřením, až budu těhotná, jenže jak se ukázalo, to nebude tak rychle. Navíc, cigarety mám fakt ráda. Jednak mě psychologická závislost přiváděla do stavů totálního soustředění a nejvíc nápadů jsem měla, když jsem seděla v kavárně s cigaretou, vyklidněná a připravená střílet, druhak

006

APX

frontstage

některý kuřácký rituály jsou kouzelný (první ranní retko s kafem, poslední ranní retko před spaním – ideálně v létě na terase s východem slunce, cigareta po sexu, cigareta na ulici, když nikam nespěcháte, gigareta po dvou hodinách bazénu). (Teď bych si dala cigaretu. – pozn. aut.) Nejradši jsem měla modrý Gauloisky, někdy žlutý, a na tzv. Západě se zásobila značkou American Spirit. Nejlepší cigarety na světě! Fakt, zeptejte se v Santa Fe. Kvůli sobě bych nikdy kouřit nepřestala, tedy kromě situace, kdy bych si chtěla dokázat, že klidně přestanu. („Tak třeba kámoš Sick Boy – zkusil praštit s fetem ve stejnou chvíli jako já. Ne proto, že by chtěl, rozumíte, ale jenom proto, aby mě namíchnul, aby mi ukázal, jak lehce to zvládnul. Tím shazoval můj vlastní boj. Všivej podrazník, nemyslíte?“) Když pominu postpubertální experimenty, kouřím asi od roku 2003, krabičku nebo dvě denně; nikdy jsem s tím neměla sekundární zdravotní potíže (kašel a tak), nikdy jsem nebejvala moc nemocná a nemám ani žlutý prsty. Vůbec se mi zdá, že moje cigaretová bůh je dobrosrdečná. Před asi půl rokem jsem přestala pít kolu. Přežívala jsem na ní dlouhé pracovní noci a mám ráda sladké, ale pak mě začalo otravovat, že se s tím musím tahat, kolik to stojí a tak vůbec. Tak jsem si pořídila velkej skleněnej džbán a začala jsem pít vodu. Po praktický stránce to byla dost příjemná změna. Ale pak mi začalo bejt strašně blbě a trvalo to deset dní v kuse. Cože co? Takhle se mi tělo odvděčuje, že pro něj něco dělám? A pak mi říká kamarád, vždyť to je absťák, ty kačeno! A byl. Dlouhej, hnusnej absťák. Jelikož jsem si potřebovala

dokázat, že to vydržím, tak jsem to vydržela. Je jasné, že imunita vůči abstinenčním příznakům mezi moje superschopnosti nepatří, čili jsem se jako dávný fanoušek Trainspottingu těšila, co zažiju za legraci s odvykáním. Podle hesla, co vás nezabije, to vás nezabije. Jenže žádná legrace nepřišla. Cigaretu bych si sice dala, hlavně ve zmíněných „rituálech“ (kromě těch, který neprovozuju), ale spíš by se to dalo přirovnat k tomu, kdy bych měla chuť třeba na míchaný vajíčka nebo jahodovou žvejkačku (a nic z toho zrovna neměla). Bez jahodovejch žvejkaček se dá přežít. Minulý týden jsem „záhadně“ chytla nějakou lehčí angínu, ale co když je to všechno? Nevěřím. Ale co když je to všechno? „...a vyberu si život. Už se na to těším. Budu stejnej jako vy. Práce, rodina, zasraně velká televize, myčka, auto, přehrávač kompaktů, elektrickej otvírač na konzervy, dobrý zdraví, nízkej cholesterol, zubní pojištění, hypotéka, první dům, víkendovej oblek, zavazadla, sedací souprava, Udělej si sám, soutěžní pořady, blafy z bistra, děti, procházky v parku, práce od devíti do pěti, dobrej v golfu, mytí auta, vybírat svetry, rodinný Vánoce, penzijní index, daňová úleva, čištění střev a vyhlížení dne, kdy umřu.“ Víte, co je na tom celým docela dobrý? Můžu si teď dělat legraci z kuřáků i nekuřáků. Pamatuju si, jak si kdysi v Lidovkách kolegyně krásná Helena přivedla do práce dítě, asi tříletou holčičku, která – poté, co jsem jí byla představena jako „teta Apačka“ a aniž bych stihla cokoliv říct – rezolutně zahlásila: „Teta Chlapačka, chytuá jako uádio!“

A tak je to tady furt.

EDITORIAL


007


008 SIR PSYCHO SEXY 2011


009


RECENZE RED HOT CHILI PEPPERS (USA) I’M WITH YOU (WARNER BROS, 2011) TEXT JAKUB PECH foto Ellen Von Unwerth

Z pospávajících Red Hot Chili Peppers odešel před dvěma lety John Frusciante. Podruhé a tentokrát nejspíš nadobro. Prostor populární kapely pod tlakem očekávání mu byl těsný a upřednostnil sólovou dráhu. Kytarista byl s jednou delší přestávkou kolem alba One Hot Minute (1995) hnací a tvůrčí silou kapely po dvě dekády. Už když se k ní v roce 1988 coby osmnáctiletý fanoušek přidal, byl umělecky neuvěřitelně napřed (je o sedm let mladší než zbylá trojice) a basák Flea už v té době smekal před jeho hráčskou technikou i teoretickými znalostmi. Díky Fruscianteho výraznému přispění byli Red Hot Chili Peppers na přelomu osmdesátých a devadesátých let (desky Mother’s Milk a Blood Sugar Sex Magik) na vrcholu.

a klávesák. Propojení je až neuvěřitelné: Frusciante hrál v roce 1988 asi čtrnáct dní v kapele Thelonious Monster, a když se v novém miléniu tenhle spolek obnovil, na nové desce místo něj hrál Klinghoffer. Zároveň John a Josh spolupracovali od roku 2002 na šesti deskách, včetně dvou pod hlavičkou Ataxia s basákem Fugazi Joem Lallym. Je v pořádku, že Klinghoffer není klonem svého předchůdce. Zpěvák Anthony Kiedis i bubeník Chad Smith konstatují, že s novým elementem v sestavě se jedná o jinou kapelu téhož jména. Takové upřímné přiznání je sice pěkné, ale nezbývá, než se zeptat, proč se tedy nepojmenovali jinak. Nová deska I’m with You by zněla stejně a méně by se jí neprodalo proto, že by na krabičce stejně byla nálepka s obřím nápisem „Členové Red Hot Chili Peppers vydávají“.

Pak přišla nešťastná drogová epizoda, ze které se však nakonec dostal jako málokdo, a navíc se muzikantsky posunul dál a jinam. Na „comebackovém“ albu Californication (1999), které předznamenalo žánrový odklon, kapela Frusciantemu ještě stíhá, ale krátce nato začíná pokulhávat. Flea si po turné k předchozímu dvojalbu Stadium Arcadium (2006) naordinoval „doučování třetího věku“, aby dohnal své hudební vzdělání, ale z Johna už byly vidět jen záda uprostřed dveří.

Minulosti se ale zbavujeme těžko a některým modelům se nelze vyhnout. A tak zaslechneme ozvěny všemožných poloh, ve kterých to Red Hot Chili Peppers kdysi slušelo, ale celkově I’m with You působí, jako když si do hrnku dáte pět různých, už několikrát vyluhovaných pytlíků čaje. Jakožto někdejší oddaný fanoušek nemůžu přiznat, že je deska úplně špatná, takže napíšu, že polovina písní je velmi slušná. Jenomže druhá půlka zas velice problematická, nehomogenní a jedna skladba je dokonce příšerná.

Zatímco poprvé odešel Frusciante dost neurvale uprostřed úspěšného turné, tentokrát vše proběhlo v klidu, ba dokonce vychoval svého nástupce. O deset let mladší Josh Klinghoffer totiž s Redhotama odjel už část turné ke Stadium Arcadium coby doprovodný kytarista

Bohužel si Černého Petra vytáhl kousek Brendan’s Death Song, na kterém kapele asi dost záleželo. Ovšem donekonečna opakovaná banální linka refrénu jakoukoliv myšlenku zabíjí. Má jít o poctu dlouholetému příteli Brendanu Mullenovi, který jakožto majitel po-

010

pulárního hudebního klubu Lingerie skupině v začátcích hodně pomohl. O jeho nečekaném úmrtí se dozvěděli v den, kdy začali zkoušet nový materiál, a toto je první píseň, kterou potom složili. Slabiny horší poloviny desky vězí především v Klinghofferově kytaře, která tápe v kreativním vzduchoprázdnu. „Vrcholem“ je part v rytmicky zajímavé skladbě Ethiopia, kde jeho sólo spočívá v sedmatřiceti zopakováních třech tónů. Nelze se zbavit dojmu, že John Frusciante by se vyšvihl k něčemu propracovanějšímu. Klinghoffer se vakuum snaží maskovat určitou zvukomalebností, která ale zní chemicky a příliš nezapadá do spektra Red Hot Chili Peppers (když si tak pořád říkají). Nesourodost a prázdnota čpí už ze samotného přebalu I’m with You. Název alba měl být vřelým sdělením, ale růžová pilulka odkazuje spíš k někdejším drogovým excesům. Po pár posleších se na mysl dere slovo „placebo“. Jenomže pořád je tu těch sedm dobrých písní – Goodbye Hooray je dokonce jejich nejnašláplejší kousek za posledních deset let. Problém s autocenzurou mají delší dobu: cédéčko By the Way (2002) museli stůj co stůj naplnit skoro po okraj a více jak dvouhodinové Stadium Arcadium je úlet. Tentokrát údajně vybírali z šedesáti písní, ale stejně jim ve výsledné čtrnáctce zůstaly plevy. Rick Rubin nejspíš nezatlačil na správných místech.

Kapela ho sice po vzoru Beatles bere za svého pátého člena, ale když už byli ochotni vyměnit zásadního kytaristu, možná by byl osvěžující i odchod zásadního producenta.

RECENZE: RED HOT CHILI PEPPERS

RED HOT CHILI PEPPERS 2011

tři jsou red hot a čtvrtý čehý


011


012


FLEA (RED HOT CHILI PEPPERS)

krev a mlíko

rETRO RED HOT CHILI PEPPERS (USA) BLOOD SUGAR SEX MAGIK (WARNER BROS, 1991) TEXT JIŘÍ PÍŠA foto archiv 4real

Nevěřím. Letošní dvacetileté výročí od vydání majstrštyku Blood Sugar Sex Magik se obešlo bez pompézních oslav a tradičních zvyklostí? Bez okázale luxusní reedice s remasterovaným zvukem a pytlem bonusů, případně zlatou stříkačkou s pár gramy nejlepšího kalifornského heroinu pro nejvěrnější členy fanklubu? Škoda, zřejmě na sebe veškerou pozornost strhla příprava a vydání nového materiálu. Anebo se Kiedisovi nechtělo hrabat v minulosti? Pamatujete. Začátek devadesátých, sobota podvečer, za sebou kačera, a jestli váš táta za něco stál, právě jste místo večerníčku sledovali na třetím kanále české televize (OK3) hudební pořad Dr. Heavy and Mr. Hard, převzatý z francouzského MCM. Že ne? A fousy, už vám rostou? Ještě že máte mě. Zlaté časy. Mlíko se zrovna přestalo prodávat v igelitových pytlíkách, telefon měl šňůru do zdi a čtyřmístné volací číslo, internet v nedohlednu a v ulicích to konečně přestávalo vypadat jako pár let po válce. Ke kámošům bohatších rodičů se chodilo koukat na voiceoverem dabované véháesky s filmy pozdějšího kalifornského guvernéra nebo s pornem, facebook byl stánek s pivem u rybníka a kdo měl anténu na MTV (a holku a martensky), byl královnou maturitního večírku. Pupkem světa pro každého normálního teenagera byl Seattle, v kostkovaných košilích se chodilo i spát, a když se díky Kurtovi stal grunge přes noc pojmem a otevřel tvrdší muzice vrata mainstreamu, nebyl problém potkat na MTV nebo MCM (jehož vysílání kdoví proč občas přebírala ČT) v pravidelných rotacích RETRO: RED HOT CHILI PEPPERS

nejenom Smells Like Teen Spirit, Even Flow nebo geniální Jesus Christ Pose, ale i spoustu jiných zajímavých kapel. Jednou z nich byli Red Hot Chili Peppers, kluci, kteří si pletli trenýrky s ponožkama. Dr. Heavy and Mr. Hard byl klasický hard’n’heavy magazín, malá náplast pro ty, kteří neměli přístup k MTV, v té době poklad. Holky, fotbal, všechno muselo stranou. Klipy, rozhovory, záběry z koncertů, Nirvana měla díky Nevermind reportáž z každého uprdnutí, stejně jako pitomci z Metalliky, kterým zrovna vyšlo černé album s hadem v dolním rohu. Seattle, Faith No More, Rage Against the Machine a další a další. Tam jsme se seznámili. Give It Away byla podaná ruka a já jim zobal z dlaně, love is free, love me, say hell yes. Neuvěřitelný groove, funkrockové třeštění, Kiedisovy štěkané rýmy a stejně energické černobílé video francouzského režiséra Stéphana Sednaouiho (Massive Attack, U2) s muzikanty natřenými stříbřenkou. Nesmrtelný song i nesmrtelné album, jak se záhy ukázalo. Jeden hit za druhým, past vedle pasti. Suck My Kiss s Fleovými ostrými funky údery a melodickými brejky musí znát i srnky v lese, Under the Bridge i pozpátku, bláznivá Sir Psycho Sexy, Breaking the Girl... Bylo mi šestnáct a nutně jsem potřeboval vypadat jako Kiedis. Chtěl jsem mít vlasy a tetování jako Kiedis, chtěl jsem zpívat jako Kiedis, chtěl jsem ženský, co měl Kiedis. A kdyby na to tenkrát přišlo, klidně bych mu pral i tu ponožku. Každá nová deska Red Hot Chili Peppers s sebou přináší prohlášení, že všichni členové kapely jsou čistí jako lilie, že při nahrávání vládla neuvěřitelná pohoda a kluci že nebyli nikdy šťastnější, následovaná dovětkem, že

u minulého alba to bylo trochu jinak. A pak jim věřte. Blood Sugar Sex Magik je ale deska, kdy jim věřit musíte. Nejenže je to vidět v černobílém dokumentu Funky Monks, který v průběhu nahrávání natočil Gavin Bowden, ale ona proklamovaná pozitivní nálada a čirá euforie ze skládání je z alba slyšet. Jako by se všichni zhluboka nadechli čerstvého vzduchu. Třeba mladíček Frusciante. Na předchozím albu Mother’s Milk se teprve rozkoukával a byl příliš svázaný respektem k Hillelu Slovakovi, ale na Blood Sugar Sex Magik už střílí ostrými a jeho nápady jsou stavebními kameny většiny songů. Už jsem jinde psal, že ten člověk musel vyměnit s ďáblem duši za talent. Jinak si totiž neumím představit, že mu v hlavě po několikaleté heroinové závislosti nezůstala fašírka, ale génius. Jestli se na atmosféře nahrávání odrazila drogová umírněnost po předávkování Slovaka nebo zafungovala vzájemná, dosud neopotřebovaná interakce všech zúčastněných a genius loci vily iluzionisty Houdiniho, kde pod producentským dohledem Ricka Rubina deska vznikala, vám nepovím. Vzniklo ale nepřekonatelné album. Na Blood Sugar Sex Magik je všechno, co jste potřebovali k přežití adolescentního věku, dokonale vyvážený crossover hudební a crossover emoční, živočišná energie a punková nadrženost ještě převažují nad uhlazenými melodiemi, ale hlavně ta deska (kromě toho, že je skoro celá o sexu) je neuvěřitelně sexy. Nikdy dřív a nikdy potom už Peppers nezněli (a nevypadali) tak rajcovně, uvolněně a přitom přirozeně jako tady. Zlaté časy, říkám to pořád.

Znáte to, jak songy z určitých let fungují jako spouštěče vzpomínek?

013


zapomenutá kapitola

RETRO RED HOT CHILI PEPPERS (USA) ONE HOT MINUTE (WARNER BROS, 1995) TEXT JAKUB PECH

Někomu sláva stoupne do hlavy a jinému vleze na mozek. V tom se čtveřice Red Hot Chili Peppers na jaře 1992 neshodla, a tak měsíc poté, co jejich zaslouženě úspěšná deska Blood Sugar Sex Magik (1991) dosáhla platinových prodejů, odešel po koncertě v Tokiu kytarista John Frusciante. Turné dojel narychlo naverbovaný Arik Marshall, ale novou desku měl už nahrávat někdo jiný. Měsíc zkoušeli psát s Jessem Tobiasem a pak ho vyrazili, protože se uvolnil Dave Navarro z Jane’s Addiction, po kterém pošilhávali už dřív. Zdálo se, že Navarro je proti Tobiasovi jejich krevní skupina; minimálně ta s vysokým obsahem toxicidů. V začátcích práce na One Hot Minute zpěvák Anthony Kiedis znova spadl do černé spirály fetu, ačkoliv se od smrtelného předávkování původního kytaristy Hillela Slovaka v roce 1988 držel na uzdě. Zkoušení nových písní i nahrávání nové desky se tak protáhlo. Hned z úvodního singlu Warped drogová recidiva přímo sálá, a když na konci už tak vyjetého klipu vidíte líbačku Kiedise a Navarra, tušíte, odkud vítr vane. 014

V porovnání s Frusciantem, který byl na poměry Red Hot Chili Peppers značně introvertní, je Navarro egoistický macho, a převážně proto většina fanoušků kapely vědomě vypouští album One Hot Minute. Deska ale má víc šťávy než většina materiálu z poslední doby. Aktuální kytarista Josh Klinghoffer nejspíš dobře zapadl po lidské stránce, ale z hudebního hlediska byl zajímavější Navarro v půlce devadesátek. Zvuk je psychedelicky potemnělý, o což se zasloužila nezvykle hutná kytara, a texty jsou pikantně protknuté Kiedisovým zoufalým bojem se závislostí. Připojit se ke kapele, která se zrovna snaží umělecky i komerčně navázat na Blood Sugar Sex Magik, musel být nevděčný úkol. Kvůli ponurosti se od alba One Hot Minute později odvrátila i samotná kapela. Když Navarro dostal v roce 1998 kvůli rozepřím (a drogám) kopačky, vypadalo to, že Peppers končí. Poslední šancí bylo zavolat Frusciantemu, který zrovna utekl z heroinové lopaty. Vychrtlá kostra s chemicky pozměněným mozkem, přeraženým nosem a umělými zuby nabídku vděčně přijala. Nikdo ze staronové čtveřice si devadesátá léta nechtěl moc připomínat, a tak se vydařené písně z One Hot Minute navždy vyškrtly z repertoáru.

Legenda praví, že John Frusciante si tohle album nikdy nepustil.

RETRO: RED HOT CHILI PEPPERS


JOHN FRUSCIANTE

poslouchejte žilou RECENZE JOHN FRUSCIANTE (USA) THE EMPYREAN (RECORD COLLECTION, 2009) TEXT JIŘÍ PÍŠA FANART Greg Mares

Psychická labilita, frustrace ze života rockový hvězdy, pár let přátelství s heroinem a následný léčení. Protřepat, zamíchat, přidat trochu koření v podobě šílenejch hlasů v hlavě, všechno to přežít a máte inspirace, že můžete do smrti vydávat pomalu tři alba každý odpoledne. Teda pokud jste nejlepší kytarista ze čtyřistatřicátýsedmý nejlepší kapely na nejlepším světě. No dobře, trochu přeháním, ale těch šest sólovek (jedna pod hlavičkou projektu Ataxia), který si Frusciante střihnul během roku 2004, taky není špatnej průměr. Přitom o kvantitě, která by převyšovala kvalitu, o stereotypu nebo dokonce opakování nemůže bejt ani řeč. To platí pro celou Fruscianteho tvorbu, včetně prvních dvou sugestivních lo-fi nahrávek Niandra Lades and Usually Just a T-Shirt a Smile from the Streets You Hold, který hero (ne, teď fakt nemyslím hrdina) Frusciante vydal jen proto, aby měl prachy na matroš, a který asi ne každej zkousne. Myslete si, co chcete, ale ten člověk vyměnil s ďáblem duši za talent. Moc nechybělo a mohl to bejt jenom další smutnej příběh o promrhaným talentu a další zářez na pažbě heroinovýho kvéru ze šuplíku „Zpěváci a kytaristi – Amerika 90. léta“. Naštěstí je to ale pohádka o neposlušným Smolíčkovi, s dobrým koncem. Odnesly to zuby, kůže na rukách a jeden barák v L.A. lehnul popelem, protože jeho zdi zažily až příliš. Jak se ovšem podepíše důsledná několikaletá chemoterapie na vašem myšlení, vám nepovím, ale každýmu, kdo umí napočítat do pěti, to musí bejt celkem jasný. Obrázek si můžete udělat třeba z interview pro holandskou televizi VPRO z roku 1994. Filosofický žvásty zfetlýho cápka o životě a smrti, hudbě nebo o Cobainovi a Riveru Phoenixovi. Zábava začíná, teprve když Frusciante, kterej vypadá jako čerstvě vykopaná mrtvola, který sotva rozumíte, vypráví, jak se cítí skvěle a má spoustu energie, je lepším člověkem, a kdyby měl pocit, že mu drogy kurví zdraví, začal by běhat nebo tak něco. A heroin bere jen proto, aby zabránil zlu tohodle světa znásilnit jeho duši. Víc by mě roRECENZE: JOHN FRUSCIANTE

zesmála už jen zpráva, že Ježíš Kristus byl gay. A to byl John sotva v polovině junkie kariéry. Vidět to tenkrát Helena Třeštíková, vyháže pitomce Reného i Katku ze svý party a hned volá do Kalifornie. Nakonec ale Smolíček Frusciante, narozdíl od slabších kusů, který si radši rovnou vystřelí mozek z hlavy a svět se z nich pak může posrat, přerazil jezinkám prstíčky ve dveřích, vyměnil label Hrobníkova lopata za konkurenční Bůh & syn a upsal se na deset sólovek. Konec dobrej, všechno dobrý. A The Empyrean nejlepší. Zapráskaný psí roky nevymažete, musíte je přijmout jako cejch. S odstupem let to Frusciante udělal bez lítosti a s pokorou a jeho zatím poslední album je toho důkazem. The Empyrean je intimní a otevřenej pohled do labyrintu žil bejvalýho narkomana, jehož introspekce už těžko může bejt hlubší. Holky a kluci, právě si prohlížíte kompletní sbírku Johnových vpichů a až se vynadíváte, koukněte ještě na jeden pěknej absces další smažky Tima Buckleyho (Song to the Siren). The Empyrean vás donutí bez hlesu přihlížet Fruscianteho sebereflexi a dialogu hlasů v jeho hlavě a sledovat noční můrou zpocenou mršinu feťákovy duše na cestě ke světlu. Nemá smysl snažit se to celé nějak pochopit, svět uvnitř je příliš subjektivní a není váš. Prací na The Empyrean strávil Frusciante skoro rok a půl, narozdíl od svejch minulejch měsíčních rychlokvašek, a bylo to ku prospěchu věci. Bohatý a rozmáchlý aranžmá, změny tempa a nálad umocněný zkreslováním Fruscianteho hlasu, nenápadný upozaděný melodie nebo jako kolovrátek donekonečna se opakující motivy, jsou stejně jako použití spousty nástrojů, smyčců, sborů nebo synťáků konturou v podstatě klidnýho a komorního alba. Samozřejmostí se stala spolupráce s všeumělem a všudehrálem Joshem Klinghofferem, občas se ozve basa kámoše Blechy a hostovačka kytaristy Johnnyho Marra z kultovních The Smiths taky nekončí jménem na obalu. Výsledkem jsou songy s ozvěnou sedmdesátkový psychedelie a syrovějším zvukem, než bylo u Fruscianteho sólovek zvykem. Songy, který vás budou svědit pod kůží.

Přiškrťte si biceps a najděte žílu, tohle je heroin.

015


reporty B 018 | berlin festival | MICHAL pařízek 022 | the GASLAMP KILLER | JAN BÁRTA 022 | strøm festival | JAN BÁRTA 026 | my jerusalem | Pavel Vulterýn 030 | GROUP DOUEH | al burian 032 | THEE OH SEES | Jason Orlovich 034 | the sword | al burian

016

FULL MOON #18


TEMPELHOF

FULL MOON #18

017


Text Michal Pařízek foto J. F. Rothenberg

skákající dav, vyřvávající s Chuckem D pomalu čtvrtstoletí starou Don’t Believe the Hype. Některé slogany nestárnou.

V sobotu 10. září o půlnoci, pár desítek minut před koncertem Public Enemy, jedním z vrcholů letošního ročníku Berlin Festivalu, sedíme v biergarten Heinz Minki na Schlesische Strasse, pět minut chůze od druhého (nočního) festivalového centra, klubu X-Berg. Právě jsem dorazil. Na sobotní noc je tady neobvykle klidno; možná za to může dvoueurovka, kterou vybírají při vstupu. Sice vám tady nikdo neprodá preclík ani noviny, ale nešlapete po střepech a dá se tady normálně bavit. Vstřebávám skvělý koncert dEUS, kterým pro mě skončil pobyt v hlavním ohnisku festivalu, na letišti Tempelhof, a poslouchám debatu kamaráda Mikea a jeho compadre Jelzina (jo, opravdu se tak jmenuje, a navíc je to původem Mexičan). Řeč je o důležitosti Public Enemy a o vlivu Beastie Boys, který měli na white kids v osmdesátých letech. Piju hefe weissen a ani se nesnažím do debaty zasahovat, moje vstupy začínají a končí u občasných Prosit. Když Mike, který u toho byl coby teenager, vypráví, jak poprvé Public Enemy slyšel, přemýšlím, jak koncert newyorské legendy přijmou davy hipsterů, které zaplavily o víkendu Berlín. Přestože jsem o dost starší než většina z nich, i pro mě jsou Public Enemy pilířem a známou jistotou. Na Pitchforku se o nich moc nepíše, módní vlna, kterou kdysi jejich uniformy, trika a čepice spustily, je taky dávno pryč. Celé to nabývá zvráceného smyslu, když o dvě hodiny později sleduju několikatisícový

Berlin Festival měl před sebou letos velkou robotu. Musel obhájit pozice po loňském ročníku, kdy naprosto proti všem zkušenostem a předpokladům (je to v Německu, mein Gott) totálně vyhořela organizace. Spousta koncertů byla zrušena a na mnoho dalších se zájemci vůbec nedostali. Letos bylo vše v rychtyku, všude dost místa, fronty téměř žádné a hlavní problém minulé akce (omezený počet fanoušků v publiku kvůli uzavřeným vchodům do hangárů) vyřešili organizátoři šalamounsky: otevřeli dveře dokořán, ušetřili za zábrany a ochranku a vytvořili tak tři skoro stejně velké scény. Tempelhof coby místo konání je geniální, nejen díky tomu, že dost návštěvníků a veškerý technický background včetně podií se vejde pod střechu a je tedy – doslova – v suchu. A hlavně, pořád je na co koukat a nemám na mysli jen program nebo doprovodné stánky a aktivity. První setkání s prostorem je impozantní, po průchodu nevinně vypadající budovou se před vámi otevře obrovská plocha letiště a představivost se rozjede na plné obrátky. Masivní oblouk hlavního vstupu, jeho vnitřní prosklené průčelí, spousta schodišť, zajímavě architektonicky řešená střecha – všechno stojí za vidění, škoda, že po většinu roku zůstává letiště skryté a zavřené. Když nudí kapely, jídlo nebo Modeschau okolo, pořád je co dělat, objevovat a sledovat. Třeba press centrum udělali organizátoři z bývalého letištního kasina

Report Berlin Festival 9. – 10. 9. 2011, temPelhof, berlín, německo

018

THE BATTLES

medvěd hype!

a na závěr u východu z areálu může člověk obdivovat někdejší odbavovací halu, kde ještě pořád zůstávají loga dávno zaniklých leteckých společností. Nebo snad znáte nějakou, která se jmenuje Air Bourbon? To už bychom s ní dávno všichni lítali, ne?

*V pátek odpoledne přicházím na poslední kus Jamese Blakea. Spousta lidí. Jedna z hvězd sezony celou akci startovala a vypadá to, že i uspěla. Vytáhlý klučina se plaše usmívá a decentně uklání na všechny strany. WATERS začínají program v Hangáru 4, nová kapela Vana Pierszalowskiho z Port O’Brien zrovna vydala desku (to je společné mnoha jménům z programu, namátkou The Rapture, Austra, CSS, Clap Your Hands Say Yeah a další, začátek září bývá úrodný) a tenhle koncert je první na turné. Na Port O’Brien jsem měl vždycky rád jejich melancholii a WATERS v ní pokračují, jen přitvrdili a zasněné melodie indie folku koupou v ostrých noiseových riffech. Slibné, byť občas je snaha o tvrdost legrační. Flanelové košile a konverzky coby uniforma, ale deska dobrá. Na Sedmičce by to bylo určitě lepší, budovat atmosféru v tomhle prostoru není nic lehkého. The Rapture to umí převelice, newyorská kapela se vrátila po pěti letech a evidentně scházela. Slušně vygradovaná tancovačka, zpětně ještě lepší, frontman Luke Jenner má publikum ihned v kapse, navíc nejde o stydlivého introverta, leze kam může, s kytarou na zádech krade bubeníkovi paličky a šlape mu po kopáku. Zbývající troREPORT: BERLIN FESTIVAL


019


020


PUBLIC ENEMY

jice se to snaží žehlit a výsledkem je funkční střet muziky a show. To se tady v následujících dnech nestane často. Hipsters united v extázi, krátkým kalhotám se rolují nohavice ještě výš a desítky fake raybanů letí do vzduchu. Jeden z vrcholů dne – není to můj šálek čaje, přesto respekt. Ne tak u Austry nebo The Drums. Ovace sice náramné, ale tohle že mají být budoucí hvězdy? Austra předvádí stoprocentní nudu, napůl operu, napůl maškarní. The Drums jsou zase tak amorfní a hodní, až je z toho smutno (a zle). Navíc by si mohli sehnat pořádného bubeníka, když už si vybrali tenhle název. HEALTH jsem viděl několikrát, v Berlíně byli nejvíc punk. Občas možná samoúčelná snaha o maximální bordel, ale kapela šlape jako hrom a baví sebe i publikum. Vrchol pátku přišel hned nato. Dnes už trio Battles ovlivnilo za pár let na scéně davy nových tváří, jen někteří zapomínají na to, že jsou to v první řadě skvělí muzikanti. Neviděl jsem je nikdy v původní sestavě s Tyondaiem Braxtonem, ale tohle byla jízda, blíž Bitches Brew Milese Davise a jazzrocku vůbec než čemukoliv jinému ze současné scény. Hlavně bubeník John Stanier byl fantastický! Zábavné je, že dneska kdekdo používá sluchátka na podstatně méně složité rytmy, John je ale ze staré školy a dal to bez nich a bezchybně. Projekce hostujících zpěváků. Ian Williams hrál na kytaru a dvoje klávesy najednou. Řídké knírky létaly jeden za druhým a publikum mělo v rytmech bordel, ale zábavě to nebránilo. Primal Scream se Screamadelikou zklamali. Kapelu mám fakt rád, album je geniální, ale nebylo to ono, zahrát desku se stejným setlistem je chyba. Anebo kouzlo na podiu za ten rok vyčpělo? Rychlejší věci ano, ale i na kapele bylo vidět, že když na konci spustili Country Girl, Jailbird a Rocks Off, najednou se bavili všichni líp. Ovšem pořád jsou o světelný rok lepší než Wire po nich – tam čpí staroba na všechny strany. Nová deska je fajn, ale ne živě. K Suede jsem přišel zrovna uprostřed baladického bloku, Anderson na kolenou a s rukou na srdci, kapela sotva slyšet a snad i znuděná. Tohle se vydržet nedalo. Některé návraty by se měly promyslet pečlivěji.

Strasse, kupuju Yours Truly od Sixteen Horsepower. Krámem zní naplno poslední album The Black Angels, za ta léta už na sebe s prodavačem vesele kýváme, tak se ho při placení ptám, jestli se na jejich koncert, který začíná asi hodinu poté, jde podívat. Útrpně se na mě podívá a řekne: „Tam? To teda fakt ne, užij si to.“ Stalo se. The Black Angels jsou zcela mimo program, věkem srovnatelní s většinou line-upu, hudebně jiný vesmír. Naléhavý psychedelický garage rock je všechno jen ne hype, ale mají překvapivě plno a ohromný úspěch. Za hodinu odehráli celou novinku, pár starších věcí a jednu novou. Skvělá show, kromě bubenice Stephanie Bailey si kapela neustále točí nástroje, zpěvák Alex Maas se pere o pozornost s kytaristou Christianem Blandem, drtivý zvuk dotahuje na albech nahrubo načrtnuté obrysy skladeb do finální podoby. Ještě pár olejových skvrn a set o půlnoci, ne za světla. Black Angels mísí klasiky typu Rokyho Ericksona, vesmířany Spacemen 3 a odkaz Velvet Underground. Trvalka, žádná sezonní záležitost. Po včerejšku si vybírám a čekám už jen na dEUS. Procházíme kolem hlavního podia, kde hrají Beirut. Nepochopitelné, dumky zpívá snad deset tisíc lidí. Vysvětlíte mi to někdo? Proti tomu, co následovalo, ale vlastně skvělé. Druhý festivalový den totiž patří hlavní scéna domácím favoritům: nejdříve Boys Noize, poté Beginner. Nálepky s logem Boys Noize vídám po Berlíně léta a v životě by mě nenapadlo, že je to tak laciná diskotéka s (Němci tolik milovanou) rave kantilénou. Hrůza, a lidí pochopitelně víc než na cokoli jiného. dEUS mají taky plno. Při pohledu na jejich české koncerty si možná ani neuvědomujeme, jaký mají venku úspěch. Minimálně v Berlíně obrovský. Refrény fungují okamžitě a novinky jsou přijaty stejně vřele jako fantastická Instant Street (jediná z geniálního alba The Ideal Crash) a další hity. dEUS hrají chvílemi až drasticky hutně a tvrdě, výborná projekce nové show dokresluje obraz jejich aktuální formy. Z novinky Keep You Close zahráli titulní skladbu a Constant Now, několik z minulého alba Vantage Point a pár starších hitů. Vygradovaná show velké kapely. Nenechte si ujít novinku, ani listopadové evropské turné.

*V sobotu odpoledne si ve Space Hall, nechut- *Hipsters pozlátka bylo brzy nějak moc. Cesně dobře zásobeném record storu na Zossener REPORT: BERLIN FESTIVAL

tou na U-Bahn procházím celý areál a jsem

rád, že můžu zmizet. Konečně chápu některé reporty z Melt!u, ostatně tyhle dva festivaly hodně spolupracují. Míjím artwork sekci, spousta sprejerů, malířů, ale taky holka, která za dva dny udělala ze špalku dřeva ufona. Motorovou pilou. Procházím kolem nejnovějšího typu Mercedesu, který tady za poslední dva dny očumovali snad všichni. Paradox jako blázen – oblečky z druhé ruky, plátěné tašky a tahle nablýskaná věc za bůhvíkolik stovek tisíc eur. Podobně ujeté jako třeba scéna Silent Disko Noize, kde v ohradě ze zábran neustále tančí asi tři sta lidí se sluchátky na povely DJe. Chodíte okolo a sledujete tanec na hudbu, kterou neslyšíte. Trochu to připomíná záběry z Přeletu nad kukaččím hnízdem... Tschüss Tempelhof, es war interessant. Come on fuckers, křičí Mike na nastoupenou crew Public Enemy, která už asi po dvacáté osmé opakuje, že Flavor Flav tady dneska prodává svoji knihu, podepsanou. Ochranka v dresech, živá kapela taky, DJ Lord u pultu, čeká se jen na hlavní protagonisty. I když dneska je hlavní jen jeden. Chuck D shovívavě ustupuje do pozadí a Flavor se toho nebojí. S kapelou dostávají Public Enemy ohromný drive, ostrý a řezavý. Show už není tak koherentní jako před dvaceti lety (s tím marketingovým refrénem už vůbec ne), ale Can’t Trust It, Public Enemy No. 1 a další hymny odeřve půlka davu. Poselství možná vyprchalo, ale není to prázdný revival, nekoušou a nehrozí, ale nejsou k smíchu. Ani po třicáté knize hozené do publika, ani po tradiční Flavorově chvilce, kdy místo obvyklého masírování svého ega začne listovat v memoárech. Všechno je zkrácené na minimum, včetně DJské exhibice, která stojí za to. DJ Lord proti sobě pouští Seven Nation Army a Smells Like Teen Spirit, scratchuje obě najednou a rovná beaty do řady. Dav se může zbláznit. Zdá se mi to nebo u závěrečné Don’t Believe the Hype Chuck D skutečně mrká? K čemu byly uplynulé dva dny plné nejnovějších indie objevů, když se adorují letité rockové hity a německé rave techno? Berlin Festival má v erbu medvěda, alternativa je naznačená písmenem x místo oka a „hype“ je jeho nepsané heslo. Každý rok tuhle hipsters parade ale doplňují zajímavá jména, takže se to dá vydržet. Navíc v jednom z nejlepších měst na světě?

Don’t Believe the Hype!

021


Reporty Strøm Festival, 15. – 20. 8. 2011, KODAŇ, DÁNSKO THE Gaslamp Killer (USA), 18. 8. 2011, klub ICON, BERLÍN, NĚMECKO

A ještě poslední EP od Motherfucking Gaslamp Killera, který se 18. srpna producíroval v berlínském klubu Icon a byl důvodem příjezd do Kodaně o den odložit.

Text Rypouš foto Theo Jemsion

Dánské slovo „hyggelig“ se do ostatních jazyků překládá poměrně obtížně. Vyjadřuje zvláštní líbivost, upravenost, souměrnost, malebnost a útulnost, specifickou pro malé domečky z červených cihel, pletené košíky jízdních kol a vůbec pro celou krásnou severskou zemi. Jako hodnotící adjektivum ho lze použít i k popisu elektronického festivalu Strøm (česky proud) – co do rozsahu malé a komorní přehlídky nejčerstvějších i zavedených trendů na beatové scéně, která se konala v druhé půlce srpna v královské Kodani. Zdarma a takříkajíc pro celou rodinu: pro ségru s mámou Ghostpoet, pro staršího bráchu Egyptrixx, pro tátu táta Aphex Twin. A příležitost podívat se do jednoho z nejhezčích evropských měst. A opět závist a podivení nad tím, co může zcela přirozeně fungovat tam, a u nás ne. A pokušení pořídit si po návratu zvonek na kolo. Ale popořadě. Kamarádka K8t vyjela do Dánska na Erasmus a doba jejího odjezdu se sešla s konáním festivalu. Spojil jsem příjemné s příjemným a do už tak plného Golfu se kromě mé nadměrné maličkosti naskládal ještě Tadeáš a hipster cutie Teres. Dodnes nechápu, na jaké puzzle bázi jsme se tam vešli. Nemusel jsem řídit a mohl se věnovat komentování mnou sestaveného playlistu – Lone, Egyptrixx, Ghostpoet a samozřejmě Aphex Twin (v očekávání kyselého setu jsem zvolil pouze poslední back-to-analog desku Chosen Lords). 022

V Berlíně nás čekalo pár špatných zpráv. Nejdřív jsme se dozvěděli, že labelu Ninja Tune upsanou temně beatovou divu Emiku, která hrála před Gaslampem, nestihneme, což mě s odstupem hodně mrzí – talentovaná Emika má prý české kořeny a možná bychom si tak pokecali líp než s paranoidním afroknírem. Schengenu stále moc nevěříme a navíc jsme K8t nechtěli pokazit studijní výjezd, takže otázku, kde pořešit inspiraci k hudbě, jsme nechali až na místo. Zcela nečekaně nám vypomohl sám Gaslamp Killer, který je vřelým vztahem k trávě znám – a v rukou nám přistál pytlík pro umělcovu osobní potřebu. Říkal jsem si v duchu, že lepší to být nemůže... A měl jsem recht. Poté, co jsme se v dobrém rozpoložení dostavili na začátek Gaslampova setu, jsem zažil největší zklamání celého výletu. Proklamovaný sonický eklektik a gramofonový ekvilibrista, jehož minialba mám z duše rád a produkci na albu Gonjasufiho miluji, působil na podiu jako šašek. Jestli se tohle děje v losangeleském klubu Low End Theory běžně, netuším, ale čekal jsem víc než DJe Arnoštka za plotnama, pokřiky typu „Bavíš se, Berlíne?“ a takřka neexistenci jakkoliv plynulých přechodů mezi opravdu „random“ vybíranými tracky z Gaslampových hudebních análů. Vrcholem bylo spuštění řezavých basů a sirén jak z toho nejvíc „učebnicového“, paskvilního dubstepu – hormonální kyvadlo zafungovalo a rej zpocených výrost-

APHEX TWIN

zpátky na strøm(y)

ků pod podiem začal nemilosrdně pogovat. Gaslamp se před pár lety objevil i v Praze na Stimulu a hodně lidí si ho pochvalovalo – já jsem ale v Berlíně čekal víc než silvestrovskou diskotéku. Navíc mi nevrátil papírky.

*Ach, Dánsko! Země kol, smradlavých sýrů, na které si místní patlají marmeládu, stánků s hotdogy, Hanse Christiana Andersena a Larse von Triera a jeho idiotů. Vždycky, když ucítím pod nosem ostrý dánský vítr, zmocní se mě bez nadsázky kierkegårdovská bázeň a chvění. Od mých neúspěšných skandinávských studií a úspěšného studijního pobytu na severu země, hrazeného štědrou dánskou vládou, uplynulo hodně vody, a tak jsem se soustředil na teď a tady. Jinými slovy, jedeme zase pozdě. První kodaňská zastávka byla v Christianii. Na tamní marocké kostičky vzpomínám s láskou a při vstupu do malého neighborhoodu, tolerovaného sociálního experimentu a friendly hippie vesničky, se mi lehce třásla kolena. Za ty čtyři roky se dost změnilo – kšeftování s čoudama nabylo mnohem obchodně úsečnějšího rázu. Snad za to můžou časté policejní razie a strach místních, ale cedule „BUY or Bye bye!“ mě překvapily. Nabídka sortimentu se rozrostla i o klasický skunk – toho je ale plná Praha, kdežto hašiš je exotické zboží, a jak říká Tadeáš, „skvěle se na něj balí holky“. Pokud ty holky taky balí, možná.

*Festival Strøm probíhá celý týden, ale jeho hlavní část pod širým nebem v parku Enghaveparken až poslední dva dny. Jde o neziskovou akci podporovanou městem, jakousi REPORT: GASLAMP KILLER & STRøM


023


Egyptrixx, vlastním jménem David Psutka, je torontský dopisovatel mladého ostrovního labelu Night Slugs, který stojí za nejčerstvějším klubovým zvukem, postaveným na roubování houseu na dubstep. Egyptrixx předvedl nekompromisní, starozákonní techno set podle rovného pravítka. Tak tak. Zaznělo všech deset přikázání z jeho skvělé desky Bible Eyes, jakož i temnotou zahalený Egyptrixxův hlas, kterým z Asfaltu (název hlavní stage) unášel zbloudilé duše vzhůru po stezkách spirálních rytmů. Tenhle nalezenec z klubového rákosí a klasicky vzdělaný pianista mi svým pyramidálním hlukem, po zklamání z pozéra Gaslamp Killera, navrátil důvěru v laptopy, popy a další pravoslavné duchovní – tak čistou linkou jsem v živé elektronice už dlouho nesledoval. Druhý den jsem projezdil Kodaň na půjčeném kole a v šest, kdy začal hrát Ghostpoet, už stál zase na Asfaltu. Původem grimeový básník a autor katarzních kocovinových elegií hraje naživo s bubeníkem a kytaristou a jeho skladby se posouvají od temného UK rapu k syrovému punk rocku. Ani odlišný setup však nezastře obrovské nadání a hudební vášeň, které z Obara Ejimiweho doslova stříkají a které přitáhly líně posedávající publikum blíže. Když zazněla Survive It v mnohem živelnějším provedení než studiová verze z desky, měl jsem slzy na kraji nejen já, ale i Tadeáš, a toho jen tak něco nerozhodí. Ghostpoeta, který je v civilu moc fajn, jsem po show ještě krátce vyzpovídal (rozhovor ke slyšení na Radiu Wave), i když nomi024

naci na Mercury Prize nakonec neproměnil (respekt PJ Harvey). Tenhle básník s obrovskými rty má u mě už napořád hluboký srdeční zářez. (Doporučuji jeho improseanci z londýnského taxíku na BlackCabSessions, kde jednoduše a ne bez duše prostě zabíjí!) Jak se den chýlil k večeru, vyslechli jsme příjemný groove set v režii producenta Space Dimension Controller, Tadeáš si pokecal s Ras G’em o mezích interpretace glitchovitých sonických struktur a na závěr jsme svorně zhejtovali vystoupení bristolských párty floutků Guida a Gemmyho, kterým sekundoval zaručeně nejhorší MC všech dob. Nějaký Shadz to byl. Klátil svou vypracovanou postavou mimo rytmus a svou „flow“ diktoval kadencí tři věty za pět minut podobně směšné „chcemevašerucevidětnahoře“ kvazirepliky, jakých se dopouštěl nakouřený Gaslamp o dva dny dřív. Nebrat; maximálně do Roxy na frímandejs. Nakonec ještě sbohem a šáteček lehce obstarožní festivalové paní uvaděčce a hurá do pivovaru Carlsberg, kde se ten večer nevařilo pivo, ale krev. V žilách... APHEX TWIN. Sonický demiurg, syntetický velekněz, analogový lord a i beze všech legendárních přídomků jeden z mých nejobdivovanějších hudebních konstruktérů. Ever. Nemusíš mít v chalupě orchestrion, stačí On. Richard D. James. A hrál vám, panečku. Draulil jak bůh, zabíjel jak pán a u toho všeho se skoro nehýbal. Pokoušel jsem se v zaplněném sále protlačit se více jak třemi tisícovkami lidí co nejvíc dopředu, abych se ujistil, že nejde o atrapu. Nafukovací panák Aphex putuje ze štace na štaci a RDJ si přitom válí šunky v Cornwallu. Nakonec jsem tuhle konspirační teorii zavrhl (především pro svůj klid), přesně v momentě, kdy se z vrtačkoidních drillbeatů vynořila melodie nestárnoucí klasiky Fingerbib z alba Richard D. James z roku 1996. Měsíční rave sonáta najednou bez jediného škrábnutí zapadla do značně kyselého aurálního proudu, který bych snad nazval nekompromisní, kdyby ovšem někdo od Aphexe kompromisy čekal. Člověk, který je za celou svou kariéru nikdy nedělal (a proto se možná od zarputilého Velšana jen tak další desky nedočkáme), neměkne ani na otcovská kolena. Ať si třeba producentsky hibernuje navěky.

Král je mrtev, ať žije Aphex!

THE GASLAMP KILLER

obdobu pražských United Islands – ovšem se zásadním rozdílem v zaměření a kvalitě line-upu. Strøm je festival pořádaný lokálními elektroproducenty pro další elektroproducenty a přes týden se po celé Kodani konají DJské workshopy a lekce, třeba i v metru. V roli lektorů se letos mihl glitchový šaman Ras G nebo basový křižník Untold. Část akcí je zdarma, část za, na dánské poměry, nízké vstupné, snad s výjimkou vyprodaného vystoupení Aphexe Twina v pivovaru Carlsberg. V Enghaveparku jsme v sobotu prošvihli funky-rave talentovaného Marka Cuttlera alias Lonea (viděno letos v Meetfactory – a škoda, rád bych si jeho svižnou beatovou dikci zopakoval) a německé instrumentální techno trio Brandt Brauer Frick (viděno taktéž v Meetfactory – a jednou stačilo).


025


026


MY JERUSALEM

baf! (během pěti až deseti minut)

REPORT MY JERUSALEM (USA) 26. 8. 2011, LEXINGTON, LONDÝN, UK TEXT PAVEL VULTERÝN FOTO modern outsider

Bývaly doby, kdy měly hudební magazíny smysl. Tedy, ne, jinak. Bývaly doby, kdy jedním ze smyslu hudebních magazínů byla osvěta. V takových dobách byla pozice redaktora krajně odpovědná, protože se mohlo stát, že se vašimi radami někdo skutečně řídil a nedejbože věnoval pozornost vašim doporučením, vynaložil energii a peníze na to, aby si pořídil muziku, o které jste fabulovali na dvou stránkách textu. Skvělé časy; už jsou za námi. Internet nás všechny srovnal. Všichni máme stejné možnosti, známe stejnou muziku a co je nejhorší, všichni na ni máme názor. Když na vás pisálek XY zkouší sladká slůvka a vábí vás na poslední desku neznámé kapely, o které básní jenom proto, že se ji chystá v blízké době zabookovat koncert a potřebuje přitáhnout pozornost, můžete se vyvést z omylu během pěti až deseti minut. V tomto článku se budeme držet faktů, žádné fabulování, žádné nesmyslné vynášení do nebes, nic od vás nechci, nepotřebuji pokrýt náklady na vystoupení kapely, ani nehodlám rozjet výhradní distribuci pro Českou republiku a přilehlé okolí, žádám vás jenom o malinko času a troníček pozornosti, chci vám totiž vysvětlit, proč jsou My Jerusalem nejlepší kapela na světě, o které jste nikdy neslyšeli. My Jerusalem založil Greg Dulli s Markem Laneganem. Udělali to tak, že se roku 2008 zaREPORT: MY JERUSALEM

čali intenzivně věnovat nahrávání dlouho plánované desky Saturnalia svého projektu The Gutter Twins, čímž odstavili Dulliho domovskou kapelu The Twilight Singers na vedlejší kolej. Jeff Klein, který v té době hrál v Twilight Singers (a později i v Gutter Twins) na klávesy, měl najednou spoustu času. Jeff nebyl žádný začátečník, kromě účinkování v obou zmíněných kapelách měl na kontě pár sólových desek, ale jedna věc mu v diskografii chyběla. Vystupoval sám za sebe, spolupracoval s jinými hudebníky v kapele, ale jeho pozice byla to pověstné páté kolo u vozu (klávesák, z toho si snad ani nebudu dělat legraci). Chtěl být frontman. Klein se všemi členy My Jerusalem spolupracoval už dříve a vrtalo mu hlavou, jak hezké by to bylo, kdyby se všichni sešli v jedné kapele. A tak když mu dal Greg Dulli neplacené volno, přešel od úvah k realizaci. Nejprve vyšlo pětipísňové EP Without Feathers a nedlouho po něm velká deska Gone for Good. Gone for Good je zvláštní. Na první poslech zní, jako by každou písničku natočila jiná kapela a zručný producent to pak slepil dohromady. Ale je to jinak. Nejsilněji cítíte otisk Kleinovy sólové tvorby; mohl by každou skladbu odehrát jen akusticky a pořád by zněla dobře, pouze by jí chyběla dechová sekce. Malinko teď odbočím... Twilight Singers jsou skvělí, ale čím déle to Dulliho kolektiv táhne, tím silnější mám pocit, že si oblíbili „své jisté“. Dobrým příkladem je poslední deska Dynamite Steps. Není špatná, jenom zní jako všechny před ní. Jestliže svůj alternativní rock brousili od roku 1997, po deseti letech ho na albu Powder Burns

dotáhli k dokonalosti. Poslední písně nepřináší nic nového ani příliš zajímavého, zní jako datadisk ke hře, kterou jste už stokrát dohráli. Deska My Jerusalem naopak zní jako Twilight Singers, kdyby měli kuráž pohnout se z místa. Jistě, Klein není Dulli, ale nemůže zamaskovat jeho vliv. Ovšem následovat neznamená tupě kopírovat, a tak si Klein, byť ovlivněn, hraje vlastní housle. Když jsem uvedl, že každá písnička zní, jako by ji nahrála jiná kapela, netýká se to jenom muziky – i Kleinovy hlasové polohy se diametrálně liší. V úvodní Valley of Casualties si jenom tak povídá, v singlové Sweet Chariot řve jako utržený ze řetězu a v Hit the Lights, nejsmutnější písničce na světě, se zdá, jako by mu recitování působilo fyzickou bolest. Řeknete, že na tom není nic zvláštního, že každý zpěvák, který není Petr Fiala, je schopen měnit polohy v závislosti na náladě skladby. Než tak učiníte, musíte dát Kleinovi alespoň jednu šanci. Za odměnu dostanete Toma Waitse o oktávu výš. Všichni členové My Jerusalem jsou profesionální hudebníci. Mají sice domovské kapely (Twilight Singers, Polyphonic Spree, Great Northern, Bishop Allen), ale nestydí se nechat najmout, aby bylo na drogy a rychlá auta. Složit kapelu z profesionálů přináší nezanedbatelný benefit – vědí, jak hrát. A když se vám v záplavě sympaticky entuziastických, nicméně k smrti nudných mladých kapel, plných dobrých kamarádů z dětství, ale prázdných talentu a schopností, dostane do ruky spolek lidí, u nichž je zábava poslouchat

027


jakýkoliv instrument, je to... mnohem lepší. Uchvátily mě basové linky – nejsou složité, ale efektivní jako hrom, a například ze Sleepwalking dělají nejvíce sexy skladbu nejen letošního léta. Takže si to shrňme: máme kapelu plnou skvělých hudebníků s deskou narvanou hity (jak často narazíte na pětačtyřicet minut, kde nenudí ani sekunda?), ze které byste mohli emoce stáčet a prodávat na pouti, máme skvělého frontmana se zajímavým hlasem, zpívajícího o věcech, kterým budete rozumět, jestli máte aspoň kousek srdce... Asi bych vám to neměl říkat, ale teď je správný moment odložit časopis a zkusit, jestli jsem s těmi deseti minutami nekecal, to je v pohodě, já počkám.

nehodili, ale s trochou dobré vůle se dali rozdýchat, Sweet Baboo se nejen nehodil, ale byl neuvěřitelně otravný. Sice tvrdil, že má na kontě už tři desky a že kdo chce, si je může koupit, ale působil tak stydlivě, že jednoho hanba fackovala, se na něj jenom dívat. Prostor mezi písničkami zdržoval historkami, které nebyly ani zajímavé ani zábavné a jeho hudba byla jen další hudbou bílého kluka s kytarou. Nic proti ničemu, ale jeho p řítomnost a oddalování nástupu My Jerusalem se stávaly minutu od minuty neúnosnější. Když nakonec ohlásil, že se chystá zahrát poslední skladbu a jenom neví, jestli má vybrat rychlou nebo pomalou, i pečlivě předstíraná anglická slušnost šla stranou a z publika se mu dostalo jasné odpovědi, že žádnou. Moc toho ten večer neprodal.

*Promo materiály říkaly, že My Jerusalem se *My Jerusalem přijeli v plné sestavě, což mě porozhodli potěšit Londýn jedinou zastávkou ve Velké Británii v rámci letního evropského turné, přičemž koncert v Islingtonu byl jediným samostatným vystoupením. A celé se to uskutečnilo jenom proto, že Twilight Singers zrušili pár koncertů v Evropě. Vždycky si představuju, že když vyrazím na kapelu lidí z Twilight Singers, bude to nejméně do haly, bude tam spousta fanoušků a muzikanti budou muset zadním vchodem, aby se na podium vůbec dostali. Lexington mě z omylu vyvedl rychleji než obvykle, je to totiž hospoda. Sice má nad sebou sál, ale prostoru o rozměrech poloviny pražské Sedmičky budete říkat hala stěží. Organizátor nicméně věděl, co dělá – při kapacitě sálu cirka sto lidí se jich sešlo sotva padesát. S čím si naopak rady nevěděl, byly předkapely. První nastoupili The Garden City Project, což je folková skupina, kterých jsou na světě miliony, a já bych je snad ani nezmiňoval, nebýt dvou faktů. Zaprvé je hraní evidentně bavilo; zadruhé nabídli absurdní situaci, kdy se ve dvou třetinách koncertu hráč na mandolínu náhle podíval na hodinky, zamyslel se... a pak sbalil nástroj, zamával, seskočil z podia a utíkal k východu. Zpěvák se s tím vyrovnal stoicky a zeptal se, jestli v publiku není hráč na mandolínu. Další byl písničkář, který si říká Sweet Baboo, a důvodem, proč se mu dostává zmínky, je, že byl dokonalým příkladem, jak znechutit večer. The Garden City Project se dramaturgicky 028

těšilo. Plná sestava totiž znamená i dechovou sekci, která se navíc naživo uplatní mnohem více než na desce. Vlastně jich bylo ještě o jednoho víc, což na tak miniaturním podiíčku, které v Lexingtomu mají, vypadalo komicky, protože jste se báli, že krajní trumpetista nebo z druhé strany klávesák přepadnou a něco si udělají. Kapela nakráčela bez velkých ovací, protože publikum se ještě pořád válelo po zemi k smrti znuděno vystoupením Sweet Baboo, s čímž se Klein nemohl srovnat a všem poručil, aby se okamžitě zvedli, protože je čeká rocková show. Mávli byste rukou, jistě, ale Klein to měl promyšlené, protože se před časem rozhodl zpustnout a dotáhl to do podoby Zacha Galifianakise v Pařbě ve Vegas, a věřte nebo ne, iluze je dokonalá, včetně plnovousu, černých brýlí a nefalšované vany. Když má vaše oblíbená kapela jenom jednu desku, nemá moc na vybranou. A pakliže se neuchýlí ke spoustě cover verzí, musí vám zákonitě naservírovat všechny vaše oblíbené písničky. Jediný otazník, který pak visí ve vzduchu, je, v jakém pořadí je přehraje a jestli je nepokazí neuváženými improvizacemi. Už jsem to říkal, profesionálové, radost poslouchat. Že otevřeli s Remember Everything, byla stejně dobrá volba, jakou by bylo prakticky cokoli z jejich repertoáru, i když prvních pár skladeb padlo malinko za oběť usazování zvuku. Ten se ale nepodařilo úplně vyladit až do konce – škoda, na tak početnou instrumentaci nebyli zvukař ani technické zázemí evidentně stavění (trombon, trumpeta, chvílemi tři kytary a basa, bicí, klávesy a ještě syntezátor a zpěv). Když nemů-

žete mít perfektní technickou stránku zážitku, musíte se smířit s tím, že skvělé jsou aspoň věci, které hudebníci předvádějí na podiu. Kapela si hraní užívala s entuziasmem dětí na pískovišti, co skladbu si prohazovali nástroje a bylo vidět, že je to bere – Sweet Chariot byla skvělá, Sleepwalking sexy, Gone for Good příkladně melancholická, zkrátka každému se dostalo, co si zaplatil. Tedy až na Kleina. Ten se do polohy vousatého blázna vložil snad až příliš a vypadal, jako by ho to chvilkami celé štvalo a když ho to neštvalo, bylo mu to jedno. Možná to byl jenom můj dojem a takhle se chová vždycky, když ho něco baví, ale pochybuju. Na jeho hráčské a pěvecké kvality to nicméně nemělo žádný vliv, protože zněl skvěle. Přehráli celou Gone for Good a ke cover verzi se uchýlili jenom jednou, a to v prvním přídavku, když se Klein vrátil, aby sám zahrál velice osobní verzi skladby Heroin(e) od DeYarmond Edison. Jestliže mě jeho ostentativní nezájem do té doby vytáčel, tady dával perfektní smysl a znovu mě utvrdil v tom, že i jako samostatný písničkář bez kapely má v sobě něco, co si zaslouží prozkoumat i jinak než s bandou podivínů, kteří se ten večer sešli na severu Londýna. Klein jako hudebník je upřímný, autentický a čistý a je dobře (naneštěstí pro něj až příliš dobře) střeženým tajemstvím. Co se stalo pak, těžko říci. Někteří tvrdí, že se kapela vrátila a přehrála vlastní interpretaci skladby Candy Cane Crawl od Twilight Singers, jiní neví – zahráli něco, co malinko připomínalo Candy Cane Crawl, ale spíše se jednalo o ukázku nového materiálu. Jestli je to tak, je se na co těšit a čeho se bát. Natáhli to na deset minut a během nich se jim podařilo v sále vybudovat iluzi konce světa utopeného v beznaději. Nebyl jsem si jistý, jestli mám být smutný, protože všechno za dveřmi, všechno, co jsem měl rád i nerad, je pryč, nebo být šťastný, protože všechno za dveřmi, co jsem měl nerad i rád, je pryč. Nakonec jsem se rozhodl, že je to jenom písnička a že svět číhá stejně, jako to dělal včera, a už osnuje další pasti na zítra. Pocit beznaděje a úlevy v jednom mi ale rezonoval v žaludku ještě hodně dlouho po tom, co dozněly poslední tóny a kapela nadobro odešla. Nezbylo než následovat jejich příkladu a odejít tam, kde se vám nemůže nic stát, když si dáte aspoň trochu pozor: You spend half your life in the past, the other half in a trance. Sleepwalking.

Sleepwalking.

REPORT: MY JERUSALEM


u pokladny stรกl...

...akcie, certifikรกty a dluhopisy nakupoval. 029


REPORT GROUP DOUEH (ESH) 16. 7. 2011, Haus der Kulturen der Welt, BERLÍN TEXT AL BURIAN PŘEKLAD BRO FOTO GD

Budova HKV vypadá jako obrovská vesmírná loď, která na zem sestoupila z jiného světa, možná s misí (a tady končí fantasie a realita jí zase začíná narušovat soukromí) sesbírat kulturní výboje a výrazy pozemšťanů. Když jsem byl dítě, fantazíroval jsem o kolonizujících mimozemských nájezdnících, představoval jsem si, jak by si pak ve svém domovském světě otevřeli restauraci a servírovali pozemskou kuchyni, stejně jako Američané otvírají restaurace s vietnamským jídlem. Co mě fascinovalo nejvíc, byly domněnky, co konkrétně by podávali. Jak efektivně zkrouhnout spektrum toho nejlepšího z pokrmů našeho světa do užšího výběru? Těstoviny? Boršč? Hamburgery? Nějakou rýžovou specialitu, kterou denně sice jí půl miliardy Číňanů, ale nikdy jsem o ní neslyšel? HKV nicméně vypadá, že by v jejích útrobách mohla podobná restaurace najít uplatnění. A, aspoň co se místa pro dosednutí vesmírného korábu týče, Tiergarten se zdá být ideální lokací. Budovu HKV najdete na John Foster Dulles Allee, ulici pojmenované po zapáleném antikomunistickém ministru zahraničních věcí, který pomohl svrhnout demokraticky zvolené vlády Íránu a Guatemaly a silně podporoval Francouze v Indočíně. Zdá se, že tihle emzáci mají i smysl pro humor. Group Doueh jsou kapela ze Západní Sahary, kterou vede enigmatický kytarový virtuos Salmou Baamar, známý též jako Doueh. Skupina čítá několik členů rodiny, včetně Baamarovy manželky Halimy, sestřenice Bashiri (zpěv) a dvou synů El Waara (klávesy) a Jamaala (bicí). Doma povětšinou hrávají na svatbách. Group Doueh vystupují od osmdesátých let, přetahují 030

svou fúzi tradiční hudby Sahawari do západního popu s příměsí rocku a soulu a zavile odmítají různé místní i evropské nabídky na nahrávací smlouvy. Zlanařit se je povedlo až seattleskému labelu Sublime Frequencies, který je v roce 2007 přesvědčil k natočení debutové desky. Od té doby je, jak poznamenal jeden kamarád, „hipsteři nepřestávají žrát“. Kapela si konstantně získává fanoušky, nabývá na popularitě v rámci hitparád world music a na festivalech platí za celebrity, ačkoli doma se věnují hlavně svatbám. Group Doueh hrají v Berlíně v rámci měsíčního festivalu na počest „hudby pouště“. Dorazil jsem pozdě a prošvihl první kapelu, metloše z Mexika. To samo o sobě není příliš velká ztráta (pokud vás zajímá můj názor na metal, přečtěte si kterýkoli jiný můj článek v minulých číslech Full Moonu), ale strašně by mě zajímalo, jak je přijalo publikum kolem –převážně lidé mezi 30. a 50. rokem života, oblečení buď do standardních kancelářských kostýmů či, naopak, do organických barev a batiky. Jsou němečtí fanoušci world music opravdu tak otevření? Ale co to povídám, pocházím ze země, v policích jejichž obchodů s deskami najdete Jay-Z a Charlese Minguse pod uniformním štemplem „black music“. To smrdí i mé americké (ne)citlivosti. Kapela konečně přichází: dva muži (Doueh a El Waar) v zářivě modrých róbách a dvě ženy (Halima a Bashiri) v méně nápadných barvách. Dav se zvědavě natlačí blíž podiu. El Waar spouští na velikých osmdesátkových klávesách plechové samply bicích a show začíná. Naživo je jejich výkon těžko k uvěření. Zpěvačky kvílí, pohybují se po podiu uměřenými tanečními kroky, motají se v drobných kroužcích kolem mikrofonů, ruce zvedají k bokům hlavy

GROUP DOUEH

emzáci rozvojových zemí

a jemně s nimi mávají. Doueh stojí uprostřed, nehne brvou a prsty kmitá po pražci elektrifikované loutny, které se říká tinidit. Jen párkrát za set loutnu střídá s kytarou; zvuk, který z nástroje pak doluje, zní jako smršť hendrixovských sól, které publikum nutí udělat jeden krok zpátky. Tehdy se Doueh poprvé usmál. Jejich hudba je skutečným transkulturním mixem – kombinují prvky mauritánské trans-navazující muziky s obdobně působícím funkem à la James Brown a kytara zatím míří do freejazzových stratosfér obývaných Frankem Zappou. Pod tím vše kurtuje k zemi neuvěřitelně starý sound kláves, jejichž samplované beaty jsou na západě ilegální od dob A Flock of Seagulls. Do kontextu Group Doueh ale, snad zázrakem, pasují přesně. Celkový efekt je hypnoticky strhující. Každá píseň nabývá a zase zapadá, zpěvačky se propracovávají od lamentování k velebení kohosi nejmenovaného – kdo ví –, mávají na publikum a uchvacují jej. Snaží se o to. Vlny bledých Němců dělají, co můžou. Občas někdo tančí či tleská do rytmu. Do obyčejného rytmu kopáku ve stylu minimal techna (umc – umc – umc) se plácá jednoduše a i rytmus, kterému říkám „world music spešl“, se zdá být v prvních řadách přijatelný (je o něco komplexnější, jako SOS v morseovce: tleská se dlouze – krátce – dlouze a pořád dokola). Obecenstvo je ale vlažné, neslané nemastné, škrobené anebo prostě a dobře nezvládá jejich rytmiku. Když se Halima snaží donutit lidi k vytleskávání, zdá se její technika na techno orientované Němce příliš. Poražená zvedá ruce výš a pokouší se vyprosit aspoň velký aplaus, ale ani toho není publikum schopno. Spíš si jen tak potichu, unyle zabrblá. REPORT: GROUP DOUEH


Multikulturalismus se nyní považuje za politickou chybu evropských garnitur, ale stále se mu daří projevovat komerční úspěch. Jestli se někomu zdá něco ironického, ba podivného, na saharské kapele hrající v Berlíně díky práci labelu ze Seattleu, musím říct, že jde o dvojí ironii: Seattle všichni znají především díky tomu, co znamenal v 90. letech. Tehdy šlapala ultraregionální scéna. „Sound Seattleu“ byl opakem world music – grunge byl jako příbuzenské křížení, byl hudbou kluků z jedné ulice, jedné čtvrti, jedné oblasti. Před nástupem internetu si byly i Seattle a San Francisco několik světů vzdálené, Berlín do téhle rovnice ani náhodou nezvládal vstupovat. Dneska je všechno strašně jednoduše k nalezení a všechno zní strašně podobně. Imperialistická douška po nových, neobjevených věcech a vjemech vede hudební fanoušky do těch nejobskurnějších míst, což ve 21. století znamená lokality se špatným připojením k internetu. Globální scéna není nikterak nová – Doueh absorboval hudbu Jimiho Hendrixe a Jamese Browna desítky let nazpět, a vytvářel tak world music dávno předtím, než takový termín vůbec existoval. Co je nové, je možnost nezprostředkovaného proudu informací opačným směrem, představa, že fanoušci „prvního světa“ můžou dohnat vše, co dříve neznali, hudbu rozvojových zemí, končin, které kapitál a hegemonie médií donedávna přehlížely. To vše se děje s nejlepšími úmysly – a hipsteři to navíc nepřestávají žrát. Až dosedne vesmírná loď, můžou vetřelci jenom doufat, že chytnou takhle dobrý koncert.

A pozemšťané můžou zase doufat, že jejich podrobitelé budou kámoši a nakonec se taky naučí tančit. REPORT: GROUP DOUEH

031


REPORT THEE OH SEES (USA) 17. 6. 2011, DEATH BY AUDIO, NEW YORK TEXT J. ORLOVICH PŘEKLAD BRO foto silver pr

Thee Oh Sees jsou jako skvělá lekce o psychologii osobnosti. Všechno od názvu přes poděsy, kteří kapelu tvoří, až po neklidného společného génia sanfranciského čtyřtaktu. Tohle považujte za úvod do tematiky. Kytarista a zpěvák John Dwyer nechal svůj pokojíčkový projekt pomalu vyrůst z tiché odpočinkovky do strhující garážovky. Vše si dělal sám. Říkejte tomu třeba maratonový efekt, zajíc proti želvě, ale Thee Oh Sees po letech v undergroundu konečně vládnou celému žánru. Výsledkem je čistá, přiznávaná rozkoš. Pokud se rozhodnete koupit si letos jedinou garáží načichlou nahrávku, prosím vás, vyberte si Thee Oh Sees – jen ne letošní desku. Castlemania (In the Red, 2011) následovala loňskou Warm Slim (tamtéž, 2010), ale všechny nástroje na ní nahrál Dwyer sám a dohromady zní jen jako laciná imitace kapely, kterou nechal za sebou. Jejich rozkol byl naštěstí pouze dočasný. Castlemania není úplně mimo diskografii, ale prvním dílem do jejich skládačky by pro každého měla být buď Warm Slim nebo Help (In the Red, 2009). Nedá se opomenout, že je to právě Dwyer, kdo do kapely přinesl tolik materiálu, že by se z něj daly poskládat minimálně tři box sety. Ničemu se ale nedá říkat béčka nebo rarity, všechno vylezlo z té samé studnice. Dwyer je ze staré školy, té, ve které nic není zadarmo a cestu za hity si musíte odšlapat sami. Investujte do kapely a ona vám to vrátí. Thee Oh Sees nejsou z těch, které z dema udělají solidní písničku jednou za tři roky. Každá z rychle vycházejících desek je nová výzva k tanci. Stačí jen přijmout nabídku. Castlemania a hutná akustická Dog Poison (Captured Tracks, 2009) jsou přitom nečekaně koketní. Šestnáct písniček na Castlemania funguje nejlépe jako série ukolébavek pro fanoušky stoneru rocku. Něco takového může být zavádějící, pokud přihlédneme k psychedelicko-sludgeovým trackům předchozích nahrávek. I Need Seed se plíží pod ten032

kou fasádou a kapela ji zřídka – a velmi správně – hraje naživo. Obdobné ústřelky nejsou ani tak experimenty jako spíš úctyhodné úkroky stranou při cestě za něčím vyšším, nejsladší hrušky bimbají těsně pod korunou stromů. A nejlíp chutnají sbírané za bouřky. Naživo zapomenete na veškerá nepochopení. Thee Oh Sees jsou panzerfaust a jsou schopni zahrát tak úchvatný koncert, že si nepamatuju, zda jsem kdy zažil něco srovnatelného. Plně si uvědomuju, co taková slova znamenají. Kluci se v Brooklynu ukázali v rámci festivalu Northside, na kterém hráli utajovaný koncert. Tajemství organizátorů se brzy stalo tajemstvím jejich kamarádů a několika známých a malý klub Death by Audio uprostřed Williamsburgu byl nakonec plný. Sešla se tam pomyslná brooklynská smetánka – v hledišti jsem narazil na členy TV on the Radio a dalších místních kapel, několik svých přátel a lidí, kteří jsou vždycky všude. Jako oslava bez pořádného důvodu cokoli slavit. „Raz, dva, třááá!“ rozsekl Dwyer ševelící publikum a kapela se od té chvíle nezastavila. Hlavy lidí v sále unisono praskaly a zůstával po nich jen cigaretový dým, ačkoli nad městem stále visí celoplošný zákaz. Dwyer si odposlech i s vlastním mixákem postavil za sebe, pod nohy si rozložil kompaktní set efektových krabiček a na výpomoc kromě své letité kytary s iniciály JPD přivezl ještě těžkou dvanáctistrunku. Jejich tajnou zbraní je ovšem druhý kytarista, který zároveň hraje na upravený bass pedal (syntezátor, na který se hraje nohama). Petey Damnit, ulíznutý pokérovaný maniak s kotletami, na které dneska už jen tak nenarazíte, stál čelem k Dwyerovi a do každé písně zapadal naprosto přesně, bez prodlev, s precizností vteřinovky. Zbytek kapely se staral o tradiční mayhem, což není urážka, ale výstižný popis. Tamburíny a sebejistá rytmika, minimum keců mezi skladbami. Thee Oh Sees se světu představují už celá léta. Snad je načase, aby jim svět tou rukou konečně potřásl.

Tohle přátelství přetrvá.

THEE OH SEES

hlavy praskají unisono


033


metalové pózy: na švestkách

REPORT THE SWORD (USA) 2. 5. 2011, MAGNET CLUB, BERLÍN TEXT AL BURIAN PŘEKLAD BRO

Nebyl jsem na klubovém metalovém koncertě od osmdesátých let a větší metalová vystoupení, která jsem stihl v jednadvacátém století, byla pokaždé poměrně monstrózní (Cradle of Filth, Nile). Viděl jsem kapely dovádět v garážích a sklepech, ale nepamatuju se, že bych kdy byl na metal ve středně velkém klubu – zhruba takovém, jakým je Magnet, v prostoru, který mám spojený s koncerty kapel z labelu Saddle Creek, toho nejasného pseudoprofesionálního indierockového sdružení, které vzájemně sdílí svých patnáct minut střídmé mikroslávy. Avšak za The Sword mluví devízy: hráli s Metallicou a jejich poslední deska má na obalu vesmírně fantastickou kresbu. Takovou, jaká od dob Hawkwind nebyla k vidění. Od takové kapely čekáte o hodně víc než od momentálně profláknutých písničkářů: show. Večer otvírá lokální partička, jejíž jméno jsem nezachytil. Hrají profesionálně, ve stylu novodobých britských heavy metalových kapel, ale bolí mě se koukat na jejich účesy. I přes džínové bundy bez rukávů a nášivky Judas Priest na zádech jsou to jasně lidi z kanclu. Vlasy od uší nahoru je prozradily. Metalový dress code vždycky hravě odhalí víkendové válečníky. S tímhle v hlavě se i jejich set rychle stává trápením – okoukané přehrávané pózy, přitom stejně všichni víme, že nejsou nabuzení kokainem a orálem z backstage. Spíš jsou rádi, že přežili další týden v práci a v pátek navečer si můžou odfrknout a na chvíli zapomenout na realitu dne, snít si sen o velké kapele. A i když na své nástroje evidentně hrajou, pozorovat je je stejně bizarní, jako sledovat karaoke. Zpěvák se klasickými gesty a hláškami snaží rozhicovat publikum a zavděčit se kapele, která má přijít po nich: „Tak co, těšíte se na THE SWOOOOORD?!?!“ 034

Reakce lidí v sále je překvapivě střízlivá. Přestože je plno, nezdá se, že by bylo narváno díky natěšeným, běsnícím fanouškům The Sword. Místo toho se sálem ozývá jen tlumený, slušný potlesk, který byste čekali na koncertech introvertnějších kapel. Možná je můj předpoklad, že návštěvníci emo-indie/neofolkových koncertů jsou polochromí a bez života, mylný. Jde snad o obecný problém soudobého publika? Lidi tady jsou stejně rozbředlí a přetažení jako misantropové na shoegazeovém koncertě. Na takovém chování samozřejmě není nic špatného, ale proč se v tom případě vůbec někde ukazovat, proč tu hudbu poslouchat? Nemá snad jít o mlácení pěstma, hlavou, hraní na air guitar, ječení a řev? Po krátké pauze nastoupili Sword, s plnou parádou. Vyběhli na stage a beze slova začali úvodní skladbu. Se skvělým zvukem a frenetickou světelnou podívanou. Kapela zní mocně a opravdu semknutě, ale ani jejich sestřihy mě nenechají v klidu. Zpěvák by se do showbusinessu vůbec nedostal, kdyby Les Claypool, chlápek, který vyšlapal postzappovský styl nosového zpěvu, nenosil knírek. Knír frontmana Sword vypadá poctivě udržovaný a jeho účes taky dvakrát neprovokuje – rozhodně ne tak, aby v pondělí v kanceláři kohokoli pohoršil. Tihle doopravdy jeli turné s Metallicou? Na druhou stranu, Metallica taky není kdovíjak špíňácká. Lars Ulrich a spol. se dopustili nejtěžšího hříchu, když si kolem roku 1996 pořídili účesy od vizážisty. Mnoho fanoušků jim tohle už nikdy neodpustilo, ale chtě nechtě musíte uznat, že šlo o důležitý zlom v dějinách metalu. Přijetím image pozérů postavila Metallica fanoušky před nepohodlnou, temnou pravdu – máme tu novou odnož: false metal. Když se rozhlížím kolem, vidím návštěvnickou směsku. Jsou tu true school fanatici a několik lidí (včetně mě) s až podezřele společensky přijatelnými sestřihy. Jsme celí v černém, bez nášivek či log kapel, které by prozrazovaly naši příslušnost k nějaké subkultuře. Nikdo se ne-

snaží vyčlenit pankáče a pozéry nebo zmlátit hudební žurnalisty, kteří o kapele ví jenom díky internetu. Jako ve většině hudebních žánrů, politika shovívavosti vymyla původní záměr – když už nejde o „něco víc než jen hudbu“ a začne to být jen o hudbě, ukáže se, že pokud aktéry vytrhnete z kontextu, zahraje tyhle riffy kdekdo. Skončíte s lidmi, jako je zpěvák Sword, s dobrými kytaristy – ale zvládl by kdy ukousnout hlavu živému netopýrovi? Jen těžko. Pravděpodobně je to vegetarián. Pak tu je basák. Týpek ne nepodobný Cliffu Burtonovi, ošuntělý, co to jde. Má dlouhé vlasy jako dráty, neholenou, neandertálskou čelist a už když jde na podium, nemá tričko. Tenhle pro hudbu, kterou dělá, dýchá, starosvětský metalista, někdo, kdo se ubírá k citacím Lemmyho, když chce znít fakt hluboce a smysluplně. Podobní lidé jsou nebezpeční. Pálí mě, když je vidím řádit a šířit kolem sebe vztek, ačkoli jsou patrně dobře nakrmení a je o ně kvalitně postaráno. Co tenhle kdy udělal pro společnost? Je hraní na basu skutečně to nejlepší, nejpřínosnější, čeho je schopen? Nevěřím, že je v jeho postu byť náznak hloubky. Nevěřím, že lidi jako on dělají hudbu pro cokoli jiného než pivo a nocleh zdarma. Nízké existenční nároky výměnou za nedbalou snahu o cokoli poctivého. Ta drzost, když se někdo pasuje do pozice Cliffa Burtona! Ale zrovna ve chvíli, kdy o tom přemýšlím, začnou Sword hrát cover The Massacre od Thin Lizzy, vynikající písničku a důstojného reprezentanta toho, oč kapele jde. A tak se vzdávám, zdvíhám do vzduchu pěst a ječím „Hell yeaaahhh!!“, což mi samozřejmě přináší několik nepohodlných pohledů z davu. Basák si toho nicméně všímá, ukazuje na mě a usmívá se. V ten moment jsme propojeni. Sakra, říkám si, nachytal mě na švestkách. Tak teda dobře.

Toho chlápka na podiu, ať už si o sobě myslí, co jen chce, taky nechejte snít jeho sen.

REPORT: THE SWORD


Hana chodí do TRIBA. Odpočívat.

035


SUSHEELA RAMAN

recenze B 038 | htrk: Work (Work, Work) | michal paŕízek 040 | lil B: I’M GAY (I’M HAPPY) | ondřej holý 042 | young widows: IN AND OUT OF YOUTH AND LIGHTNESS | bro 044 | helado negro: CANTA LECHUZA | jason orlovich 046 | BENEPEKO & ROLAND KÁNIK: SPAM POETRY | indoš 048 | my name is ann!: THE WORLD IS MY OYSTER | max 050 | BOHREN & DER CLUB OF GORE: BEILEID | orlowski 052 | ELVIS COSTELLO (PROFIL) | ondřej šturma 056 | JELLY BELLY: DEAF TILL 30 | max 058 | RADIOHEAD: TKOL RMX | TOMÁŠ BLÁHA 060 | Susheela Raman: Vel | MICHAL PAŘÍZEK 062 | MATANA ROBERTS: COIN COIN... | lukáš palán 064 | THE WEEKND: THURSDAY | TOMÁŠ BLÁHA 065 | M83: HURRY UP, WE’RE DREAMING | TOMáš BláHA 066 | BRUCE LAMONT: feral Songs... | vít holešovský 067 | ABSTRACT ELEMENTS (profil) | STNZM 068 | Keiji Haino (profil) | PETR FERENC

036

FULL MOON #18


FULL MOON #18

037


038


HTRK

jde o srdce

RECENZE HTRK (AUS) Work (Work, Work) (BLAST First, 2011) živě 3. 11. 2011, MeetFactory, Praha text Michal Pařízek foto archiv

V Melbourne je něco jinak. Možná to způsobuje něco ve vzduchu nebo ve vodě, snad je to zapsané přímo v genových řetězcích. Snad všechny místní muzikanty spojuje podivné pouto, jakási neuchopitelná, ale jasně čitelná linie. Smutný řev, neukojitelná touha, spalující vášeň. Nezáleží na žánru, nefunguje vymezení proti předkům a minulosti. Možná je to kletba, možná znak ušlechtilosti. Možná obojí? Hugo Race, Lisa Gerrard, Rowland S. Howard, Mick Harvey, J. G. Thirlwell (Foetus), Anita Lane, Warren Ellis a desítky dalších. Phil Shoenfelt mi nedávno říkal, že je tam obrovské procento lidí postižených hepatitidou C... Třeba i tohle hraje roli. Kdo ví? Trojice HTRK se dala dohromady v Melbourne roku 2003 a vetkla si do erbu snahu o totální odstřižení od scény 80. let, která je stále velmi silná a pro město synonymní. Název kapely (čtěte Haterock), rané hlukové pokusy i celá první (neoficiální) nahrávka Nostalgia to jen potvrdily. Málo platné, zřejmý podpis – melbournský gen zůstává a stejně je tomu i na novém albu. Dnes už jsou HTRK jenom dva, baskytarista Sean Stewart své démony na uzdě neudržel a loni si vybral odchod. Na Work (Work, Work) je jeho duch přesto patrný, kontinuita s předchozí tvorbou není porušena. HTRK mají něco specifického, třeba jako Black Heart Procession. Nejde o bezbřehou RECENZE: HTRK

a snad i trochu naivní dokonalost pánů ze San Diega, ale o podobný druh melancholie, smutku a pocitů, přes které není jednoduché se přenést. Výrazové prostředky jsou zcela odlišné, přirozená jednoduchost Black Hearts se napodobit nedá, ale pocit bezmoci, při které se někde vzadu matně odráží třepotající se záblesk naděje a cesty ven, rezonuje podobně. Patříte mezi ty, kteří se nemůžou dostat přes první skladbu posledního alba Black Heart Procession Six? O tom mluvím – podobné to je s HTRK. Hrozně dlouho trvá, než se srovnáte s jednotlivými skladbami, další dobu strávíte nad jejich pořadím a dostat se na konec desky je záležitost týdnů. Nejde o složitost konceptu nebo o rozklíčování tajného kódu. A už vůbec nejde o možnost volby – zásah je plošný. Zkuste trojici úvodních skladeb Ice Eyes Eis, Slo Glo a Eat Yr Heart. Pocity, příběhy, konflikty. Zatímco utajená prvotina Nostalgia byla plná razantních noiseových ploch a destruktivních obratů, na oficiálním debutu Marry Me Tonight se hlavně díky účasti producentů Rowlanda S. Howarda a Lindsayho Graviny podařilo vytáhnout na povrch netušené hitové obrysy (viz monumentální Rentboy). A to bez kompromisů a zvukové cenzury, temné kouzlo HTRK zasahuje jinými prostředky. Novinka v tom pokračuje, lákavé a žádoucí motivy jsou tu zas, jen ukryté hlouběji a pečlivěji. Smutek je drásavější a naděje vzdálenější, téměř nedosažitelná. Není se čemu divit, na albu se nepodepsal jen odchod Seana Stewarta, ale i předčasná smrt jednoho z mentorů, Rowlanda S. Howarda. Úvodní skladba jeho posledního alba Pop Crimes je podmanivý duet právě

se zpěvačkou HRTK Jonnine Standish a s kapelou jejího manžela Conrada, Devastations, zase nahrál společný singl, navíc s nimi často koncertoval. Work (Work, Work) je kytarovým albem, což v minulosti rozhodně nebývalo. Nigel Yang ovšem nehraje „normálně“, na riffy a sóla musíte jinam. Hlavní je nálada a zvuk, skvělá práce s napětím a barvami kytarových efektů. Elektro zvuky, dubové vibrace a beaty jsou zahalené vzdušnými závoji tónů, které ale stejně jako kytara zní jen ojediněle. Kytarová deska od kapely, která kytary moc nemusí... Trvá to, než to člověku dojde. Mrazivě temné deklamace Jonnine trhají jemné zvukové závoje na kusy a průbojné lomozy a elektronické bicí tomu napomáhají. Krásný kontrast a výjimečná práce s atmosférou. Chvílemi Suicide, jindy Badalamenti; ostatně právě Lynchovo filmové dílo bylo jednou z velkých inspirací v začátcích. Sametový závěs je téměř vidět. Další předností HTRK je umění zkratky. Na obalech alb je vždy použité jen výrazné logo skupiny, pouze jinak graficky zapracované a barevně odlišené. Texty jsou často pouze o několika verších a Love Triangle je v tomto ohledu dokonalou miniaturou. O pravdy, emoce a hluboké city není nouze, ale jsou podané s odstupem a skromností. Přísný až asketický přístup tolik osvěžuje dnešní kašírovanou scénu. Snad i proto vlivný Pitchfork jejich novinku spláchl ze stolu. HTRK jsou příliš upřímní a příliš sexy na to, aby si je hipsteři pouštěli k ovesným vločkám.

Nebezpečí, provokace, syrovost. Tohle není hra.

039


RECENZE LIL B (USA) I’M GAY (I’M HAPPY) (BASEDWORLD, 2011) TEXT ONDŘEJ HOLÝ FOTO INTERWEBZ

Historická událost. Těmito slovy Lil B utnul diskuzi o tom, co znamená pojmenovat album I’m Gay. Víte, jak to chodí, neřízené ego je v hip hopu polovina úspěchu. Honba za tím, jak co nejoriginálněji sdělit, že právě já jsem ten nejlepší, se pořádá každý rok. Je zajímavé sledovat, že skoro vždycky to přesně tady skončí – nikdo se posléze neobtěžuje vysvětlovat, proč „právě on je ten nejlepší“. Brandon McCartney na to šel od konce a až zpětně doplnil mezery. Záměr přibližuje už dovětek alba v závorce, který říká I’m Happy: „šťastný“ je původní význam slova gay. Brandon rozjel přitažlivou hru na to, že bychom jednotlivým slovům neměli přikládat takovou důležitost. Mohou totiž ublížit. Reakce byly různé, Asociace na ochranu práv gayů a lesbiček projevila starost, aby byl název myšlen v dobré víře a neskrýval marketingový trik. Lupe Fiasco napsal stať, jak geniální Lil B je. Naopak přes twitter se nesly anonymní výhrůžky smrtí. Všechno poukazovalo na to, že tak daleko, abychom si tímto způsobem mohli hrát se slovy, ještě nejsme. Brandon sám sebe označuje jako spojence všech lidí, člověka, který se obětoval, aby pomohl jiným. Jeho úmyslem je smazání hranic, předsudků a nenávisti a vizionářské otevírání očí. A netýká se to jenom homofobie. Brandon zkrátka chce, abychom byli všichni šťastní. Jeho facebook se několikrát do týdne prohne pod statusem lásky a porozumění. Zpočátku vás může zaskočit banalita některých sdělení, ale pozitivní přístup v jeho podání obměkčuje. Když napíše, že je hrozně rád, že si čtete tuhle zprávu, jelikož to znamená, že jste naživu a užíváte si slunce, leckdo pozvedne obočí. Když vyrazí na turné po Evropě a popisuje, jak v každém městě žijou překrásní lidé, jak vidí zvířata, která nikdy neviděl, a že pokud jdete večer na jeho koncert, napište mu zprávu a po koncertě si popovídáte, máte už tendence kreslit si na 040

LIL B

čistá mysl papír srdíčka. Snad nejvíc tento postoj vynikne v souvislosti s aktuální deskou – pár hodin poté, co prostřednictvím iTunes vyšla, zpřístupnil Brandon odkaz na mediafire se vzkazem: „Pokud nemáte deset dolarů, abyste si koupili moje album, tady ho máte zadarmo. Udělal jsem ho pro vás a to je láska.“ Jakmile vám dojde, že všechno, co dělá, dělá s nejčistším úmyslem, zapomenete na patos a sentiment. Nepřekvapivě, Brandon ve skutečnosti není gay. O homosexualitě jako takové nepadne ani zmínka. Hlavním tématem, které doslovně zobrazuje i obal alba, je duševní svoboda. Nebýt ničím svazován a k věcem přistupovat pozitivně. Jak se album postupně otevírá, Brandon toho chce vyřešit až příliš. Neumí říct ne. Je to taková hodná kamarádka, která za všechny udělá domácí úkol. Vrací ho se slovy, že už to bylo opravdu naposled, ale vy víte svoje. Tahle lyrická nerozhodnost je nejvíc cítit v Open Thunder, Eternal Slumber, v níž se na ploše dvou minut probere život na ulici, život na internetu i peníze, které ho nezměnily. Poté zvážní a vztah k náboženství se střídá s chudobou. Všechno zakončí povzdechnutím, že sportovci berou víc než doktoři a že instalatéři potřebujou přidat. Máte pocit, že je hotovo, Brandon ale překvapí prohlášením, že v létě pojede do L.A. poslechnout si muziku na pláži. Jako by to všechno zapadalo do konceptu „svět má problémy, které s vámi chci probrat, ale stejně jsem šťastnej“. Jinde se zničehonic dozvíme, že země třetího světa nemají ani chodník, po kterém by lidé mohli chodit, či že někdo umírá jenom proto, že si chce koupit tričko. A to bez dalšího rozvedení, prostě to tak asi je. Brandon hází podněty k přemýšlení, jak ho napadne. Buď doufá, že si je posluchač nějak spojí dohromady, nebo počítá se silou prohlášení, silou jedné věty, po níž se představivost posluchače automaticky zaplní příslušnými obrázky. Změnou v náhodném vyzobávání je píseň I Hate Myself. Brandon v ní řeší rasové před-

sudky a škatulkování. Chce se oprostit od stereotypního vnímaní černochů, potřebuje si vytvořit vlastní, ničím nezatíženou osobnost. Nenávidí se za to, že se v dospívání, jako mnoho jiných, podřídil zákonům hoodu a živil se krádežemi. Vidí holky na ulici a je mu líto, že udělaly to samé, že „hledají lásku na špatných místech“. V závěru mu však dochází, že pokud si tohle všechno uvědomuje, je připraven zapomenout a žít podle svých pravidel. Když nám potom poví, že se má rád, je to jen sladká tečka a inspirace jasným směrem. V otázkách produkce měl Lil B vždy šikovnou ruku. Používá několik sít kvality, což je vzhledem k faktu, že do svých současných dvaadvaceti udělal kolem dvou tisíc písní, celkem pochopitelné. Nebudeme si nic nalhávat, více než polovina z nich jsou jen momenty, kdy se potřeboval vypovídat a bylo mu jedno do čeho. Brandon není perfekcionista, má v sobě zakódované hranice písně, za něž se už nepotřebuje dostat, a jde automaticky na další. Na I’m Gay ho však ambice posunuly výš. Clams Casino, jemuž pomohl do veřejného povědomí, je zastoupen dvěma písněmi. Jedna se drží ve zvyklostech jeho tvorby v kombinaci se snivým shoegaze samplem a výrazným beatem, druhá remixuje. Ostatní producenti samplují Slowdive nebo Goo Goo Dolls, jsou chytlaví, umí dojmout, ladí k těžké flow Lila B, přesto dobrá třetina alba je až příliš konzervativní. Jako by chtěl Brandon vystihnout vážnost celku všemi dostupnými prostředky. A zapomíná na dobrodružství. Na I’m Gay není žádný vtip, žádný youtube hit o tom, že se cítí jako Justin Bieber nebo Paris Hilton, jímž by sbíral miliony zhlédnutí. Brandon se vyhnul prvoplánovým popkulturním odkazům. Nedělá to poprvé, v minulosti natočil desítky vážných skladeb; na I’m Gay je ale nejdůležitější samotný koncept, myšlenka v zárodku troufalá, ve výsledku přesvědčivá.

A ač moje nejoblíbenější písně od Brandona na albu nenajdete, uvedl jsem ho správnými slovy.

RECENZE: LIL B


041


042 YOUNG WIDOWS ARTWORK


kult lebky: neskončil jsem

valce bezradně odpadlých vlasů, vyškubané krásy, upocených dlaní.

RECENZE YOUNG WIDOWS (USA) IN AND OUT OF YOUTH AND LIGHTNESS

(TEMPORARY RESIDENCE, 2011)

EX UTERO

TEXT BRO FOTO artwork YW

OUTRO

Opírám se o svého ducha, náš byt jimi byl propletený. Občas na mne sahaly stěny, jindy mě dávila tma věčně neprodyšných koutů. Young Widows se motají ve frenetických kruzích, spirála stoupá vzhůru spíš pozvolna, ale jistě. Dá se na ni spolehnout. Přežil jsem svoje dětství.

In and Out of Youth and Lightness je nebývale přístupná deska. Snad natolik, že se podvědomě míjí s porozuměním – ne, nemůžeš ke mně promlouvat tak jasně, táhni. Velmi přesně pojmenovává problémy mladých dospělých. Nevinnost sotva z krku a hned vás svírají písty zodpovědnosti? Ne, tuším, že je to fér, ale přijmout rozhodně odmítám. Čekám na zastávku, zpomal, zapomněl jsem si toho tolik sbalit a své minulosti tolik vzkázat.

IN UTERO

INTRO

Young Widows jsou na scéně od roku 2006. Za těch pět let zvládli tři unikátní alba, sérii fantastických splitů (Coliseum, Plows a ve druhé várce Melt Banana, Pelican, My Disco a, pozor, Bonnie „Prince“ Billy) a živé ep. Od roku 2008 na Temporary Residence. Koncertovali s Russian Circles, These Arms Are Snakes, La Dispute, Pelican a dalšími. Skromná veliká kapela, které úspěchy zaručeně patří – máloco dnes zní tak původně a už od úvodních tónů rozeznatelně. Kapelu založili Evan Patterson (kytara) a Nick Thieneman (basa) spolu s Geoffem Patonem (bicí) na popelech mathcoreových Breather Resist. Patona po podpisu smlouvy s Temporary Residence vyměnili za Jeremyho McMoniglea a sestava se od té doby zdá být neměnná. Když pojmenujete kapelu Mladé vdovy, nevýslovný smutek si ordinujete sami. Jak překonáte beznaděj mladého života, kterému dojde vůle dotahovat si setrvačník? Koberec vám kvete pod nohama, nemůže dál mlčet, ale do strojku se namotávají jen další a další chuchRECENZE: YOUNG WIDOWS

K samotné nahrávce se naopak dá přistupovat jako k jedné písni, je totiž refrenizovaná. Future Heart si medí s předposlední White Golden Rings, obě válčí s démony překonaného dětství. Ale kde po Future Hearts přichází In and Out of Lightness, pořád ještě kopající pokus o znovunabytí ztraceného, tam desku uzavírá In and Out of Youth, rezignovaný, ale hrdý protikus titulní písničky. Lépe jsem skončit nemohl: totiž, neskončil jsem. Jsem v dozvuku každého nenápadného samplu, duchové naříkají, ale už ne pro mne. Jsou zahledění do sebe, takhle nechceš skončit.

Young Widows jsou nejsilnější v repetitivních riffech a pomalých rytmech. Zrada ale přichází hned zkraje (Future Heart): sotva ochutnáte plíživý nesmír a uvyknete zdlouhavějšímu tempu, hodí vás do víru a unesou o notný kus dál, než byste zrovna chtěli. Dále vás budou jen vláčet, dokud nepochopíte, že si na dřeň saháte sami, to ne oni. Nejsou agresivní, nejsou mentorští, jen se vezou s vámi, protože kdo je doopravdy sám? Zvuk desky se těžko definuje, aspoň já neznám šuplík, do kterého bych je mohl zavřít. Ano, noise rock. Ale co s takovou Right in the End? Jestli tohle není post-country? Že nic takového neexistuje? Ale jo, jak by ne, tady to slyším úplně jasně. Nemám rád post-rock jako žánr, ale jako konceptu mu zřetelně rozumím. Redefinovat na ruinách rockových skladeb, Young Widows tohle splňují naprosto přesně. Písně v podstatě postrádají strukturu, resp. je neobyčejná. Dané skladby sotva kdy končí jinak, než začnou. Každá rychle dograduje svého maxima a toho se drží zuby nehty. Basa s bicími skladby doopravdy drží, kytara akcentuje, zpěv naléhá, prosvětluje, dýchá do zad: tady jsme doma. Tři tóny a stačí nám.

Vyrostl jsem na sídlišti. Měli jsme tam betonové hřiště, basketbalový koš, dvě pískoviště, několik kolotočů a hlavně houpačky. Paneláky lemovala křoviska a různě špinavá zákoutí. Přízemním bytům často chyběla lodžie, ale kde byla, tam jsme se schovávali před deštěm. Prostoru vymezenému ze tří stran bloky panelových domů jsme říkali „za barákem“, okna bytů našich rodičů totiž svorně směřovala z pomyslného dvora ven, na Jičínku, Rybníčky a Dvořákovu. Kus mě chcípl, už když jsme se s našima stěhovali, bude to sedm let. Pamatuju si nás jinak. Když jsem místem před půl rokem procházel, nepotkal jsem tolik dětí, kolik tam kdysi bývalo. Zůstali starousedlíci a učitelé z Tyršky. Nové páry, které jsem odtušil, už drobotinu ven tolik nepouští. Mýtus doupat z Rybníčků jen ten tam, břehy Jičínky jsou nepřívětivě upravené, Dvořákova se déle netváří jako znepřátelené ghetto. Kolem se motají přízraky patnáctileté minulosti, prosí, aby bylo vše na prach zbouráno.

Na střeše kteréhokoli baráku by měli vystoupit Young Widows.

043


RECENZE HELADO NEGRO (USA) CANTA LECHUZA (2011, ASTHMATIC KITTY) TEXT JASON ORLOVICH PŘEKLAD BRO foto AK

Je fér tvrdit, že jste fanouškem i šesté desky, byť daný interpret vydal zatím jen dvě? Roberto Carlos Lange si takový slib zaslouží. V Brooklynu žijící umělec hraje a vydává desky necelých deset let – jen ne tak dlouho s Helado Negro, pseudonymem, které Robertovi začalo získávat největší díl pozornosti poté, co se před třemi lety upsal labelu Asthmatic Kitty Sufjana Stevense. „Něco takového mi Michael zezačátku říkal,“ odkazuje Lange na ředitele nakladatelství Michaela Kaufmanna, „,Zajímá nás spíš tvoje šestá nahrávka, ne první.‘“ Indianapoliský label chce samozřejmě co nejlepší prodeje a úspěch, ale touha po kariéře je u interpreta, který sotva sesbíral dost materiálu, že může hrát a vydávat, poměrně osvěžující. „Je super, že chcou, abych dělal, co dělat chci, a přitom zůstávají jen firmou, která se živí vydáváním hudby.“ Robertova práce se liší ve stylech i podání – od škrčivé experimentální elektroniky po vlahé domácké latinskoamerické beaty, či dokonce galerijní výstavy –, ale jeho záměr, o kterém mi vyprávěl jednoho parného odpoledne ve čtvrti Crown Heights, je neochvějný. Poslední deska, Canta Lechuza (vydaná letos v květnu), si získala pozitivní recenze, ačkoli zprvu proplouvala mimo hledáček vlivnějších médií. Pomalý růst a status umělce-supportu na šňůrách takových kapel jako Gonzálezových Junip dodávají Helado Negro na zvláštní, skoro pokladové kvalitě. Jinými slovy: nelekejte se, až jednou ráno vstanete a zjistíte, že chillwave je dávno pryč a že nade vším zůstal skálopevně stát Lange. Lange, s bujnou kšticí a sametovým falzetem. 044

„Vím, že je to špatně z hlediska archivování a zpětného dohledávání něčí minulosti, ale vždycky jsem měl hodně projektů. Nevím proč. Myslím si, že je na tom něco uspokojujícího – tím spíš, když člověk mění názory na to, co chce dělat.“ Soudě podle Langeových jasně schematizovaných webovek, musel otázkám na časté proměny angažmá čelit již dříve. Na otázku proč, odpovídá jasně: „A proč ne? Proč neříkat rozdílným projektům rozdílně? Každý ví, čemu se zrovna věnuju, tak o nic nejde.“ Jistě, ale pojmenování záznamu víkendové jam session jedním a křest dalších nahrávek pokaždé jiným názvem je něco jiného. Kor na americkém trhu, který spláchne každého bez tradice; spříznění umělci se tady barikádují do příkopů, ze kterých sotva kdy vytáhnou nos. Lange říká, že žádná z nahrávek před Awe Owe (první na Asthmatic Kitty) nebyla ve Státech lehce k dostání, a tak přijal možnost nahrávání u amerického labelu s povděkem. „Vždycky mě hodně podporovali a rozhodně nechápu, kde berou čas na povzbuzování lidí do věcí, kterým se chtějí věnovat,“ tvrdí o svém bossovi. Label Roberta prvně oslovil s nabídkou remixu pro jiného umělce v roce 2006. Slovo dalo slovo a smlouva se vším všudy na sebe nenechala dlouho čekat. „Bylo více než inspirativní motat se kolem a spolupracovat s nimi.“ Jak je pro nestálé podmínky muzikantova života význačný, dlouhý seznam spolupracovníků na Awe Owe je tentam na Canta Lechuza – jde ale především o otázku procesu. „Neměl jsem kolem sebe lidi, které jsem obvykle míval, a myslím, že o to na nové desce jde.“ Zatímco Awe Owe byl rozplizlý megalomanský opus protkaný cévami latinských rytmů a definovaný předchozími spolupracemi s Gilem Scottem-Heronem, Canta Lechuza je výplodek měsíčního útěku do connecticutských lesů. „Jednoduše mě to nutilo k dotažení

HELADO NEGRO

nesnaž se to podrobit

všech nápadů, které jsem nastřádal, místo abych se vyptával známých, co si o tom myslí a jak si představují, že má ta která píseň znít. Neměl jsem kolem sebe nikoho, koho bych se mohl zeptat, jak nejlépe vyplnit harmonické mezery a podobně.“ Umělec mnoha jmen i tváří ale rychle dodává, že prokrastinace nikdy nebyla jeho problém. Naopak, Lange vždycky ví, kdy je připravený na nahrávání. Sází na intuici a emoce obsažené v čerstvě složených písních. I tak se z poslední desky stal zásek vycházející z prvotního konceptu „téměř droneového alba“ až po výstižné explorace jednotlivých témat – z raných mixů nahrávek, které pořídil doma s kamarády, nebyl nakonec kdovíjak nadšený, a tak se i se záznamem sbalil a v listopadu odjel na pár týdnů na chalupu. Když se vrátil, byl sám pozitivně překvapen. „Něco, co mi řekl kdosi, když jsem trávil čas v ústraní, mi najednou začalo dávat smysl: ,To nejlepší, co můžeš udělat, jen snažit se nepřetvářet vlastní svět. Snaž se vidět a pochopit, co kolem sebe máš, a zkoumej, jak tě to ovlivňuje; nesnaž se to podrobit.‘“ Jmenovitě, nesnaž se měnit pohodlí Brooklynu: „Hodně jsem o tom přemýšlel, až jsem pochopil. Mám být kolem věcí a sledovat, co pro mě můžou udělat, využít je. Něco takového si nepodmaníte přes noc, ale věřím, že to silně ovlivnilo Canta Lechuza.“ Název desky se překládá jako „zpěv sovy“, obraz, který se naskytne leda okrajovým částem Brooklynu. Obdobná trpělivost a růst se dá pozorovat i na Robertovi. Odhodlaný přístup a jasně nalajnovaná přesnost je u něj nakažlivá. Jeho kouzlo roste ze zkušeností a něco mi říká, že kdyby Helado Negro neexistoval, svět – a Roberto Carlos Lange – by si našel jiné médium, skrz které by chtěl komunikovat o tom samém. „Nechtěl jsem, aby deska zněla přímo takhle.

Ale stalo se.“

RECENZE: HELADO NEGRO


045


RECENZE BENEPEKO & ROLAND KÁNIK (SK) SPAM POETRY (KK BAGALA, 2011) TEXT INDOŠ foto archiv

Bene známý jako Peťo Tázok (pět otázek – na dobrý vtip musí být dva: vypravěč a ten, kdo se směje) postupuje dál a vydává své temnosti knižně a jako bonus přidává stejnojmenné album Spam poetry, vedené pod autoritou BenePeko & Roland Kánik (ke knize je album zdarma, za 2 eura pak na bandcampu). V Beneho tvorbě se jedná o novou známost, a to poezii – přestože by ji tak Bene neoznačil, forma je zřejmá. U holiče jsem slyšel, že člověk, který se dnes věnuje rapu, je básník ulice. I když Bene tvrdí (první song Spam poetry), že v obsahu lze narazit na cokoli, stále se jedná o rap. Ovšem druhé ucho slyší jinak – možná lo-fi –, a to bez jakýchkoliv výtek. Nelze se zbavit dojmu, že „inteligentní“ rap schází ze své přímočarosti a stylizuje se do mně nepochopitelného, rudišovského pseudo-Berlín stylu. Stejně jako James Cole (avšak jinak) se Bene pokouší překročit svůj obraz a světu ukázat, že ten šišlavý poeta z ulice je skutečný. Do jisté míry se mu to daří, ale rapu se naštěstí nelze zcela zbavit (ani plytkostí) a tahá jej jako kouli u nohy. Není pochyb, že Bene je ze vzácného druhu poetických raperů s obsahem, i když síla rapu sem tam vítězí a téma z výšin padá a tvrdě naráží na plochou zem a rozkládá se do fádnosti pod tlakem každodenního světáka. „BÁSNÍK ULICE“

Je zřejmé, že použití tohoto pojmu je stejně vágní jako jeho obsah. (Ne)problém Beneho vidím v tenzi mezi rapovou formou a poezií všednosti. Jako rapera jej, naštěstí, nelze škatulkovat, neboť se vymyká až děsivému prázdnu současných rapových textů, prázdnu, které rap téměř definuje. Na druhou stranu, Beneho nelze vložit ani na polici mezi ryzí básníky, protože i když se jeho texty mohou formálně 046

identifikovat s vyšším psaním, nedotýkají se hlubších vrstev v rovině skýtání (poiésis) – myšleno pozitivně. Bene tak osciluje mezi oběma póly a zároveň je z obou obcí vyhnán, protože je postaven do role zdatného jinocha s originální flow a plnými texty, do role, která jen tak někomu k chuti nepřijde (ani raperům, ani natvrdlým básníkům). STUFF TURN

Skvělý je song Beaty, mýty, legendy a kicsinkó, ve kterém se Bene vtipně opírá o nejrůznější mýty, ale bohužel jen o ty, které mu zůstaly z dětství, a nápad pustit se do moderních mýtů a demokratických rituálů zůstal zakrnělý. Snad nejlepší song z desky, Hranica, upozorňuje na neregulovatelnou simulaci ve velkých městech, která je ztělesněná neviditelnou rukou trhu – ruka tety masturbující synovský penis. „To sklo je ta hranica, ten svet a my, mesto spí a sny nás prepadly.“ Bohužel Spam poetry má i slabá místa. Explicitně bych se o tom nezmínil, ale Príbehy obyčajného Slovenska jsou nejnevkusnější patos, který jsem letos slyšel, a to brání přiznat desce punc dobrého konceptu – a zase tu máme stuff, kdy je třeba hrábnout a vybrat jen to, co nepropadlo sítem dobrého vkusu. Bene je jeden z těch, kteří trpí workoholismem, a kupodivu mu jeho nadprodukce úplně neubírá na kvalitě. Naposledy to byla deska s Delikem Záblesky geniality, úlomky šialenstva a je znát diametrální rozdíl v uchopení stylu.

To vidím jako přednost a než kritizovat, je nutno si takové formáty hýčkat jako poklad, protože se bojím, že Bene je to nejlepší, co slovenský a tuzemský rap může nabídnout.

BENE / 5 OTÁZOK

jako alobal


knihy | fairtrade–bio | tisíce titulů | LP | CD | DVD | trička | doplňky |alternativa | underground | punk | hardcore | metal | indie | CZ scéna Trojanova 9, Praha 2 | otevírací doba: pondělí – sobota 10.00 – 18.00 |tel.: 224 910 041, e-mail: info@rekomando.eu www.poli5.cz www.rekomando.eu www.dayafter.cz

047


RECENZE MY NAME IS ANN! THE WORLD IS MY OYSTER (ISOUND, 2010) TEXT MAXIMHOUSE foto Esteban

Kdybych měl servírovat jistou dávku naivity a ověřené prozíravosti, řekl bych, že Lenka Morávková aka KnofLenka je navzdory despektu, který provázel její prvotinu Reciclatge (2007), důkazem, že „upřímné“, „srdeční“ věci mají platnost a často přežijí déle než dobově podmíněný výsměch (i když jen v srdcích oddané minority). Je patos souvětí vyvážený? Uvažuju, kdo by tak z tuzemských „primitivistů“ mohl vydýchat a zvládnout televizní prostředí pořadu Ladí neladí, v němž byla tehdejší podoba projektu My Name Is Ann! podrobena povýšené ironii. Myslím, že třeba I Love 69 Popgeju by dopadli podobně (jakkoliv jsou to nesouměřitelné spolky), i když ti by se nebránili v kostýmech ani v rukavičkách, disponujíce přitažlivou gay-árijskou řečí těla. Ale to už jsme za rohem. My Name Is Ann! stále propojuje ozvuky kraut rocku se syntezátorovými plochami, které nejsou ani tak přiléhavé, jen se převalují na nahé dece electro-punkové pláže, mají kérky undergroundových odboček (povrchní zhodnocení saxofonových vyhrávek zde funguje pouze částečně), zvukovou syrovinu prvních tuzemských raperů (Piráti), smyčkují civilní zvuky a mají post-world music nádech. Obýváková show, kte048

rá se dnes cení na alternativních festivalech a schizoidních přehlídkách odhalených pohlaví. Melodický primitivismus sahající do analogových osmdesátek se vláčně propojuje s táhlými refrény, když je sacharidu příliš, nastoupí citoslovce. Přebuzené čudlíky špinavých sekvencerů dovedou vytvořit adekvátní výstřih ženskému frojdu (fjord vs. freud), když se napiji černého čaje, mohu hovořit o siamském švindlu sester Cassadyových, CocoRosie křížené s Micachu jsou už příliš daleko, snad německé hřebelky ze stáje Monica. Melancholický podtón dodává erosu Ann žádoucí šminku, pokud chcete poukázat na nevyrovnanost nahrávky, zastavíme se u posledních tří skladeb, které mohou znamenat přechodovou oblast. Španělskem inspirované tracky La torre de alta tension, Banera a Ciudad souvisejí s KnofLenčiným projektem Touching Huesca a antropologickými studii, sběrem terénních nahrávek, které tady tvoří nedílnou součást zvukového materiálu. Schází rozverná juchavost a až na nápěv lidovky Dobrů noc, má milá (nemluvil bych zrovna o coveru) i vokály. V závěrečné skladbě, která je krásným vrcholem, dochází k deklamaci a nakonec i ke skandovanému zpěvu ve španělštině. Město jako zdroj vnitřní a sociální anarchie?

Jen přírodní výběhy znají odpověď, jen ony a Jon Krakauer.

KNOFLENKA / MY NAME IS ANN!

ústřice života


049


RECENZE BOHREN & DER CLUB OF GORE (DE) BEILEID (IPECAC, 2011) TEXT ORLOWSKI foto ipecac

Existuje hned několik důvodů, pro které by Bohren & Der Club of Gore neměli uniknout vaší pozornosti. Jedinečnost patří mezi ty hlavní. Když napíšu „jediní svého duhu“, nepřeháním. Hlavním tematickým okruhem Bohren & Der Club of Gore jsou temné (a temnější než temné) aspekty univerza. Není náhodou, že slovo Beileid, které stojí v názvu jejich červnového EP, překládáme do češtiny jako soustrast. O temnotě jsme toho ale už slyšeli více než dost. Kluby jsou hledačů temného grálu plné. V čem tedy ona jedinečnost spočívá? Například v sympatické neokázalosti. Svět Bohren & Der Club of Gore nepřipomíná prales ani měsíční krajinu. Evokuje spíše noční bar plný sekáčů v dobře padnoucích oblecích. Nosferatu v lakýrkách. V souvislosti s kapelou se můžete setkat s podivným souslovím doom jazz. Důraz v tomto případě klademe na první člen. Hudba Bohren & Der Club of Gore nemá s jazzovou posedlostí technikou nic společného. Navzdory stopážím, které zřídkakdy míří pod hranici pěti minut, je svým způsobem skromná. Na kilometry vzdálená je také velkohubým vymítačům ďábla. Efekt je druhořadou funkcí. Dále je tu spřízněnost s tvorbou Angela Badalamentiho. Pokud, stejně jako autor těchto řádků, patříte ke skupině lidí, kteří v melodiích doprovázejících Lynchovy filmy našli věčnost, pak vás Bohren & Der Club of Gore pravděpodobně už nepustí. Spřízněnost ale neznamená totožnost. Kupříkladu francouzští Dale Cooper Quartet & The Dictaphones nedokázali na své jediné desce Parole de Navarre zajít dále než Mistr. Ne tak Bohren & Der Club of Gore. Už od první, příznačně 050

BOHREN & DER CLUB OF GORE

jak zní noc

nazvané desky Gore Motel (1994) patří jejich skladby mezi ty, které rozpoznáte během prvních sekund. Gore Motel lze doporučit jako ideální úvod do tvorby kapely. Noir elegance se tu mísí se zbytky hardcoreového cítění, které si členové kapely uchovali z předchozích projektů. Toto dědictví má ostatně hlubší dosah, všechny své nahrávky vydávají výhradně na nezávislých labelech. Vrchol lynchovství v rámci diskografie představuje deska Sunset Mission z roku 2000. Jedná se o téměř pětasedmdesátiminutové vzývání soumraku. Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Snad už zítra nad ní nevyjde. Nekončící noc strávená na křídlech démona. O kousek výše, nade všemi ostatními, ční skladba Midnight Walker. V ipecacovské vizitce kapely čteme: envision The Melvins jamming with Angelo Badalamenti in a dark dank jazz bar. Pokud motto vystihuje jejich tvorbu obecně, pak v případě Midnight Walker je pravdivé dvojnásob. Barem prorůstá Buzzova všudypřítomná kštice. Nikdo neví nic a zbytek možná ještě méně. Poslední z argumentů by měl na cestu víry obrátit snad i mrtvolu. Není komplikovaný. Zní: Mike Patton. Bohren & Der Club of Gore mu vděčí za mnohé. Je známo, že generál si své milenky hýčká. Projevy náklonnosti nešetřil ani v tomto případě. Až Patton kapele zařídil celosvětovu recepci, když na svém labelu Ipecac vydal v roce 2004 reedici alba Black Moon. O čtyři roky později následovala deska Dolores. Po odbočce k Southern Lord (Mitleit Lady, 2010) se Bohren & Der Club of Gore vracejí do Pattonovy otevřené náruče s EP Beileid. Co více, nazpíval vokál do skladby Catch My Heart, coveru heavymetalové balady německých Warlock. Klenot? Završení?

Slova neplatí tam, kde přebývá noc.

RECENZE: BOHERN & DER CLUB OF GORE


051


052


ELVIS COSTELLO

pávem v každém parku

hvězdy MTV a titulní stránky mu tu a tam patří jen na obálkách čistě hudebních časopisů. David Lee Roth (druhdy frontman pop-metalových Van Halen) jednou prohlásil: „Důvod, proč kritici nesnášejí Van Halen, a zbožňují Elvise Costella, je ten, že většina z nich vypadá jako on!“

profil ELVIS COSTELLO (UK) ŽIVĚ 4. 11. 2011, KCP, PRAHA TEXT ONDŘEJ ŠTURMA foto AP

Vítejte, majore Gagarine! Tak jsme se konečně dočkali! Nenapadá mě nikdo z velkých jmen rock’n’rollu a moderní populární hudby vůbec, kdo v Česku mohl a ještě ani jednou od roku 1989 nevystoupil. Bob Dylan k nám jezdí jako domů, byl tu Bruce Springsteen, David Bowie, Paul McCartney, Johnny Cash (ten dokonce i v roce 1979), Rolling Stones, Neil Young, Patti Smith, Iggy Pop, taky Tom Waits (který už skoro vůbec nekoncertuje) a při svém krátkém reunionu v roce 1993 nevynechali Prahu ani Velvet Underground. Do sbírky nám už vážně chybí jen jeden – samorost Elvis Costello. Jenže Elvis to má u tuzemské veřejnosti složité, ne-li nejsložitější. Přestože svým významem přesahuje všechny rámce a mezi výše jmenované patří, je z nich bohužel nejméně známý. Možná je to kvůli tomu, že v jeho tvorbě daleko více než u ostatních trubadúrů (s výjimkou Dylana) záleží na textové složce, jež zvlášť v jeho případě představuje skutečné moderní básnictví, ať jde o milostnou lyriku či naopak pregnantní, politicky angažované názory a komenty. Navíc Costello sluje rozsáhlým slovníkem a rozmanitým výrazivem, v čemž se mu v popu může rovnat leda zmíněný Dr. Zimmerman. Dost možná je velikán Costello pro českou kotlinu stále velkou neznámou proto, že začal přepisovat hudební dějiny až na konci 70. let. Nepatřil mezi zbožňované modly šedesátek a neměl u nás takové zastání v řadách hudebních osvětářů kolem kritika Jiřího Černého a dalších z okruhu Gramorevue a Melodie v druhé, uvolněnější polovině 80. let. A taky tu Costello neměl žádného propagátora jako třeba Bob Dylan či Neil Young v Petru Kalandrovi. Costello nikdy nepatřil ani mezi PROFIL: ELVIS COSTELLO

Je škoda, když už jsme na něj čekali tak dlouho, že přijede sám s komorním programem a nikoliv v plné polní se svou dlouholetou kapelou The Imposters (sestavou téměř identická s jeho dřívějšími The Attractions). Plně rocková a elektrifikovaná Costellova introdukce by byla přístupnější, a tudíž komerčně atraktivnější, ale nenechme se mýlit. Elvis Costello je silný v jakékoliv poloze. A že jich umí nabídnout! Zřejmě je to právě rozmanitost, s níž naráží u naší hudební veřejnosti, která si tak potrpí na škatulky.

*V čem vězí jeho jedinečnost, když popírá všechny atributy hvězd, a přitom je jednou z největších a nejstálejších? Odpověď je překvapivě jednoduchá: Elvis Costello dělá vždy a všechno jinak, než jak velí trendy, proudy a očekávání. A dělá to mistrovsky. Oplývá spektrem talentů – skladatelským, muzikantským, pěveckým, literárním, ale taky obchodním; je neuvěřitelně vzdělaný a sečtělý. Pokud jde o historii a současnost veškerého dění v hudbě, platí za encyklopedii. V tomhle i tvůrčím směru je to jakýsi hudební Martin Scorsese a stejně jako on ve světě filmu, má i Costello takový respekt na poli hudebním. A je podobně cílevědomým perfekcionistou. Původním jménem D. P. MacManus, Costello byl posedlý svým cílem stát se výjimečnou hudební osobností respektovanou na obou stranách Atlantiku už od třinácti, kdy záměr oznámil matce. Ta, pocházejíc z Liverpoolu, se jen optala: „Jako Beatles?“ „Přesně tak,

mami, ale po svém,“ zněla prý odpověď. O pár let později si vzal umělecké příjmení jako poctu svému otci a v roce 1977 si osvojil křestní jméno krále rock’n’rollu. Tehdy také vrcholila až příliš rychle vzedmutá vlna punku a Elvis Costello se „slušňáckým“ vzezřením Buddyho Hollyho vtrhl na scénu neučesaným debutovým albem My Aim Is True, jímž stvořil něco, čemu se záhy začalo říkat nová vlna. A taky si na něj, punk nepunk, dovolil zařadit tklivou milostnou baladu Alison. Costello si převratnosti svého debutu byl vědom. Narozdíl od amerických vydavatelství. A tak před budovou, kde se v Londýně právě konalo zasedání výkonných ředitelů všech světových poboček CBS (od devadesátých let Sony Music), uspořádal plně ozvučený „koncert“ svých Attractions – samosebou neohlášený a nepovolený – a s velkou publicitou se za to nechal zatknout. O pár měsíců později v Severní Americe, na značce Columbia (koncernu CBS), vyšla Costellovi nejen první deska, ale v rámci smlouvy na deset alb už běžela kampaň na tu další – This Year’s Model (1978). Střih. O deset let později měl Costello smlouvu se CBS beze zbytku naplněnu. Všechna alba tohoto období byla v něčem jiná a všechna jsou dodnes vysoce ceněná. Zmíněné This Year’s Model je už od poloviny 80. let v historických žebříčcích běžně řazeno mezi pět nejoceňovanějších (nejčastěji vedle Sgt. Peppera či Revolveru od Beatles, Blonde on Blonde od Dylana, Never Mind the Bolocks od Sex Pistols a Exile on Main St. od Rolling Stones). Jenže Costello to chtěl dělat zase jinak. Vědom si kvalit a nabytého a už nezpochybnitelného respektu, řekl si u nového vydavatele (Warner Bros.) o téměř neomezený rozpočet, a přestože nosil v hlavě námět a koncepci na pět různých alb, rozhodl se postupně v Dublinu, New Orleans, Los Angeles a Londýně se čtyřmi okruhy

053


Ačkoliv to pro význam Elvise Costella není tak podstatné, je pozoruhodné se u jeho krátkého spojení s ex-Beatlem zastavit blíže. Prozíravý McCartney si Costella všiml už na začátku jeho kariéry a pozval jej s Attractions k účasti v sérii benefičních koncertů, již organizoval na sklonku roku 1979 na podporu polpotovskou genocidou zplundrované Kambodži. A už tehdy Costello McCartneyho vyzval, že „když se Beatles nechtějí dát znovu dohromady, nahradí mu Lennona a napíšou spolu nějaký ten hit“. Tenkrát to vyznělo jako žert, zvlášť když nikdo netušil, že Lennonovi zbývá pouhý rok života, a o údajně brzkém obnovení Beatles si cvrlikali i vrabci. Ovšem Costello svou výzvu zopakoval o něco pokorněji právě v roce 1987, kdy poprvé přemýšlel o rozmáchlejším hudebním konceptu, ze kterého pak vzešel Spike. McCartney tentokrát souhlasil, pozval jej do svého sídla v Sussexu a začali spolu skutečně psát. Costello neopomněl vylíčit promluvu, již měl ve třinácti ke své matce, rodačce z Liverpoolu a pochopitelně fanynce Beatles. Vedle šesti společných songů vznikl nakonec i lennonovsko-mccartneyovský hit My Brave Face. Ten už McCartney odmítl Costellovi jen tak nechat a použil jej sám jako pilotní singl nového alba Flowers in the Dirt (1989), jímž se mu podařilo nastartovat skomírající kariéru. Costello to McCartneymu nezazlíval; jejich přátelství trvá dosud (z poslední doby viz např. loňská Costellova účast na koncertě v Bílém domě u příležitosti McCartneyho honorování cenou George Gershwina z rukou Baracka Obamy – washingtonská administrativa prý původně věčnému tlučhubovi a politickému komentátorovi Costellovi odmítala udělit do prezidentského sídla vstup, až musel Sir Paul pohrozit, že cenu odmítne převzít a koncert zruší) a šušká se, že ti dva mají chuť po více než dvaceti letech tvůrčí síly znovu spojit. 054

*Costello se po Spike (1989), tedy po jedenácti vydaných albech, začal cítit silný v kramflecích a pustil se do dalších oblastí, jež ho lákaly. Jako dobrý diplomat ještě uspokojil vydavatele z Warner Bros. albem Mighty Like a Rose (1991), nikoliv špatným, ale v „typicky costellovském“ přímočarém duchu, jak po něm chtěli, a zároveň rozjel jiné úlety: spolu s Richardem Harveym bizarní soundtracky GBH (1991) a Jake’s Progress (1995), výlety do oblasti klasiky např. s The Brodsky Quartetem (The Juliet Letters, 1993), se švédskou operní pěvkyní Anne Sofie von Otter (For The Stars, 2001) a na čistě vážnohudební značce Deutsche Grammophon také sám (North, 2003). Stranou pochopitelně nemohl zůstat ani jazz. A nebyl by to Costello, aby své choutky v tomto směru neukojil s tím, koho v daném žánru obdivoval nejvíc, s mistrem vokálně jazzových melodií Burtem Bacharachem, jehož společným projektem Painted from Memory (1998) přiměl skládat po jedenadvacetileté tvůrčí pauze. Zmíněná kolekce navíc vyprovokovala jiné jazzové eso, s nímž Costello předtím spojil síly – amerického jazzového kytaristu Billa Frisella. Společnou koncertní nahrávku Deep Dead Blue (1995) záhy přearanžovali a znovu nahráli v moderně jazzových, převážně instrumentálních verzích na The Sweetest Punch (1999). Ovšemže v mezičase Costello občas natočil něco „costellovského“ (ať to znamená cokoliv) se svými Attractions, jež v roce 2002 přejmenoval na The Imposters, a hlavně desky When I Was Cruel (2002) a The Delivery Man (2004) patří k tomu nejlepšímu v jejich diskografii. Už už se zdálo, že Costello zanevřel na svou odvěkou zálibu v dřevním country a rhythm’n’blues, ale kdepak! V roce 2006 najednou vyšla nahrávka The River in Reverse s neworleanskou živoucí legendou Allenem Toussaintem, jehož využil už na opěvovaném opusu Spike, a pak to přišlo: dva roky po sobě hned dvě country a blues velebící alba Secret, Profane & Sugarcane (2009) a National Ransom (2010) a obě mimochodem pod taktovkou producenta T-Bonea Burnetta, s nímž před lety spolupracoval na kterémže albu? Je-li David Bowie nazýván rockovým chameleonem, pak Elvis Costello je nejbarevnějším pávem každého žánrového parku.

A dobře se v něm vyzná.

ELVIS COSTELLO

různých a různorodých muzikantů stvořit jedno jediné, výjimečné. Tím albem se po dvou letech stala vynikající kolekce Spike a svým umem na něj přispěli T-Bone Burnett, Roger McGuinn, Chrissie Hynde, Jim Keltner, Marc Ribot či Allen Toussaint. Ale překvapivě také Paul McCartney, s nímž Costello – krom dalších písní – napsal svůj dosud nejúspěšnější singl Veronica. Nutno zdůraznit, že album Spike vyšlo v roce 1989, a než se jeho věhlas dostal přes „železnou oponu“, měli obyvatelé Československa jiné starosti – Costello vyšel opět naprázdno.


C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

ChemiX dal několik drinků ve StreetuCulture baru... ... a s Cukym začali vysílat pořad Mixle v Pixle. www.streetculture.cz

055


RECENZE JELLY BELLY (SK) DEAF TILL 30 (DEADRED/STARCASTIC, 2011) TEXT MAXIM LEVOČA foto bořek Šťáva

Ehm. Ako to vravia bratia Slováci, keď meditujú o živote v hlučnom opare ticha? „Prehrabovanie sa nepreberným množstvom otázok, položených na malom blízkom ostrove a veľkom zámorskom kontinente, mení hľadanie odpovede na mravenčiu prácu programátora, ktorý po nociach miesto spánku donekonečna dopĺňa otvorený zdrojový kód.“ Krásny jazyk, krásna muzika. A z jiného konce: napadá mě několik vtipných úvodů, ale dopředu se dere potřeba říct, že Jelly Belly jsou hokejoví fanoušci, málokterá kapela jde tak daleko, že by věnovala song hokejistovi (#43 je dedikovaný kapitánovi Vežet Košice Peteru Bartošovi). Nedosti na tom, vinyl je schovaný v papírové skládačce, na níž je zmenšenina obrazu Jána Vasilka s motivem hokejové hole. Hokej a postmoderna, doplňuji zdrojový kód: technicistní minimalismus barevných čar. Toto nie je hudba pre intelektuálov. (Všimli jste si toho dlouhého „l“?)

dají do roka a jak dlouho jim to vydrží, pohybuju se na tenkém ledě, mluvím o bájné zvěři. Říká se, že Jelly Belly konečně přicházejí s nahrávkou, po téměř sto koncertech. Jak jsou vyhraní, si můžete zkusit na říjnové tour po Česku (no promo), ale jak umí osolit vinyl, víme. Dvanáctipalcové EP se čtyřmi vály upoutá nejdříve zvukem, pak hlukem a nakonec i skvělými tanečními melodiemi. Zní to dost propagačně, co? Mám regulérní strach, že když uvedu do souvislosti pražské Sporto, kteří je tady přivedli (nebo to byl Starcastic?), bude to k neprospěchu věci, na druhou stranu když řeknu, že jde o nadrženou mutaci Night, DAT a River for Sale, bude to znít příliš fantasmagoricky. A taky že jo, ostatně chlívek POST-DANCE-SHOEGAZE-indie-ROCK nezní o moc lépe. Veena naruby: místo ženského mužský vokál, místo nervního trip-hopu zahuštěný breakbeat. Jsi tady, my bloody copulatine?

Když jsem byl trochu větší, kluci povídali o malé Věře, že má držku jako pračku na ocasy. Moc jsem netušil, jestli je nějaký rozdíl mezi tou starší mašinou od babičky, která měla vrchní vkládání, nebo novější automatikou s bočním otevíráním, kterou jsme měli doma. Už tehdy mi ale bylo jasné, že metafora nemá technické parametry a že jestli (ne)chci rozumět větším klukům, bude lepší, když si obuju brusle a dám šajbu. Prázdná brána – mrtvá brána.

Ale všechna přirovnání k tuzemským kapelám budou nutně kulhat, protože Jelly Belly místo písničkových schémat a indýčkových triček zkreslují pohyb těl dancefloorovým pařeništěm a funky tílkem, když se roztápí led, jsou na ledě rusáci. Vrství opakované figury a ty podlívají zpětnou vazbou blikajících kytar (Sebastians po odečtení Colorfactory?), Pigment svaté Terezy bez pořádného bpm je přednost, protože místo delirického dream popu je tu opačný pohyb energie, místo introspektivní obžaloby střelba ven, živelný prostocvik penisu. I když všechny retrográdní reminiscence jsou na místě a cizí jako všechna slova, viz názvy tracků: 2 count (2) 3, Miami Vice, prime####### a #43. Muskulatura matematiky? Spíš rozšiřování středového kruhu do celého hřiště. Zvukem.

Na počty jsem hodně slabá holka, ale když si představím „průměrnou českou shoegaze kapelu“ a počet jejich koncertů za měsíc, kolik jich

Kompoziční rámec, dojem celistvého: Jelly Belly jsou kapela, která je personálně napojena na pozoruhodný košický projekt. Pro bělo-

056

JELLY BELLY

dead till 30

cha z Čech jsou Košice na konci světa, a tak je třeba se k tomu taky chovat (despektvole), ale občanské sdruženie Východné pobrežie se zaštiťuje „urbánym aktivizmom“ a znamená to pro ně sport stejně jako umění nebo doprava. Nastoupení do šaliny jako umělecký artefakt? No jistě. Hledají duši města a snaží se ji do něj vtlačit, ať už to znamená party z cyklu Pecha Kucha Night („opak dvouhodinové přednášky o architektuře a vernisáži s třemi chlebíčky a jedním vínem, začínající klavírní hrou holčičky ze ZUŠky“), Xichtoplesk / Nultý ročník festivalu nepredvídateľnej zábavy nebo internetový sajt Zion. Ten vznikl už v roce 2001 a jednu dobu měl i českou mutaci, teď je hibernován a obsahuje na 1300 textů. „Zionmag je zion nie zajon // matka slovenskej kultúry.“ Pravidelný sonický příboj. To mám asi ze všeho nejraději v muzice a přihlehlých erotických oblastech, mlč nahlas, odpovím stejným svalem. Ohromující, zvonivá čistota kytar v souladném protikladu s rozechvěle hutnými bustry je nezvyklá v době vyznávané špíny a všeobecného noiseového koření (Podravka), k nim se přidává vokál, který má v závorce napsáno (jak velký smysl dává, že jedeme šňůru s Prodavačem?). Pravidelný sonický příboj se časem stává hladký a příjemný snad až moc, uvažujete o definici pohlednicového kýče, o přeleštěném dildu ebonitové tyče. Jako kočka, která vrní, elektriky nenasytná. Hodně nahlas, prosím. Slogan Zionu zněl: „Peťo Bondra skončil kariéru, svet ako sme ho poznali doteraz, skončil. Nový svet trvá 1409 dní.“ Ale víte, jak to je. Pavol Demitra forever.

(Smrt jako kýč, kýč jako smrt.)

RECENZE: JELLY BELLY


057


tkol v. 2.0

recenze RADIOHEAD VS CARIBOU, FOUR TET, THRILLER, BROKENCHORD, ALTRICE, NATHAN FAKE, ILLUM SPHERE, JACQUES GREENE AD. TKOL RMX 1 2 3 4 5 6 7 (TICKER TAPE, 2011) TEXT TOMÁŠ BLÁHA foto Greg Williams

Když se zarytí obhájci Radiohead loučili s albem The King of Limbs, poslední skladbu Separator si vyložili tak, že má být vstupní branou do většího celku. Přesně si pamatuju období, kdy byli internetoví fanoušci rozděleni na několik táborů. Skeptická část už vymýšlela znění epitafu, do něhož by vypsala své city k partě Thoma Yorkea. Část, která místo hlavy nosí rádio, byla z desky nadšená: vykřikovala, že i když už posun není tak markantní, je tam a je dobrý. Představa o současnosti ale silně kolidovala se skutečností. Nade všemi čněli fandové, kteří byli očividně zaskočení tím, co jejich Bohové nahráli, a tak se uchýlili k vymýšlení různých konspirací. Pro všechny byla nejschůdnější ta, která malovala album jako část většího univerza, a před koncem světa přijdou Radiohead s The King of Limbs římská dvě. Žádná deska s názvem The King of Limbs pt. 2 sice nevyšla, ale Radiohead udělali radost minimálně dvěma zmíněným skupinám. Jejich poslední řadovka má opravdu současné konotace, takže si příznivci „starých“ Radiohead mohou oddechnout – jejich oblíbená kapela opět drží krok se zrychleným tepem doby. Je jasné, že remixování The King of Limbs inicioval Thom Yorke. Milovník klasického IDM zvuku, nových podob UK garage a abstraktních beatů, které dováží kluci z west coastu. K těm má Yorke poslední dobou nebývale blízko: nejprve hostoval na astrálním operetním majstrštyku Cosmogramma od Flying Lotus, poté několikrát zaplavily internet zprávy, že se objevil jako DJ v klubu Low End Theory. Což 058

je místo, kam smetánka z labelu Brainfeeder chodí na drink. Není od věci připomenout i nedávnou spolupráci se jmény Four Tet a Burial. Vedle těchto souvislostí je akademičnost a poloprázdnota The King of Limbs záhadou... Ať už to byl záměr nebo ne, Yorke opět dokázal, že je progresivním umělcem, který ví, co se nosí. A je jedno, že remixy nejsou jeho práce – podepsal se na vizionářích elektronické hudby, současných i budoucích. A golden class klub odvedl výbornou práci. Navíc se zdá, že všem dnům (remixům) není konec – FlyLo byl první, kdo se na projektu měl podílet, ale minimálně na jeho příspěvek se ještě čeká. A remixový kabaret má další výhodu: v době, kdy stále zesilují čísla internetových downloadů, kterým vévodí singly, je to skvělý marketingový tah. A prohlášení „omezený počet vinylů“ taky udělá svoje. Kdybyste jména, která se zatím podílela na předělávkách The King of Limbs, vypsali na plakát, v očích fanoušků současné elektroniky budete oslavováni jako ti, kdo se nebojí riskovat. Výraznějšími a zkušenějšími interprety jsou snad jen Four Tet a Caribou. Zatímco prvně jmenovaný předvedl svůj standard (není myšleno hanlivě, remix patří k nejlepším a nostalgickou zasněností připomíná práci se skladbou So Here We Are od Bloc Party), Caribou překvapil kryptickou strukturou své verze Little by Little. Perkusím naordinoval složité vzorce, jejichž řešení je jediné: neskutečná jízda. Po výtečném albu Swim dokazuje, že je i letos ve formě. Pokud jde o známější tváře, je dobré zmínit Marka Pritcharda (který letos zazářil jako polovina dua Africa HiTech) a jeho alter ego Harmonic 313. V obou případech si vzal na operační sál skladbu Bloom a v obou případech z toho udělal patologickou šílenost. Se jmenovkou Harmonic 313 spíše niterní, pod svým civilním jménem zcela explorativní.

Společně s Caribou vyšel na jednom vinylu remix nadějného kanadského producenta Jacquesa Greenea. Na začátku roku uhranul mixem houseu a UK garage, a to jak na skotském labelu LuckyMe Collective, tak i mezi sebrankou hejsků, kteří loni vydávali ty nejlepší taneční věci – Night Slugs. Nezklamal. Se skladbou Give Up the Ghost se blýsknul mladý litevský producent Brokenchord, jehož směs zlámaného ambientu a dub/two-stepu funguje stejně dobře jako na jeho ceněném ípíčku Blue Star. Stejný track zpracoval projekt Thriller, jejichž Houseghost remix patří k vrcholům. Aby ne, když ho má na svědomí Actress a Lukid, který má pár zajímavých zářezů i na Cunninghamově labelu Werk Recordings. Projektu se zúčastnil i manchesterský producent Illum Sphere a snad se konečně dostane na výsluní. Altrice, který vyhrál soutěž o nejlepší remix alba Swim, ukázal, proč si ho matematický vědátor vybral. Podařená je práce německého dub/techno producenta Sheda, jenž si skladbu Little by Little víceméně přivlastnil. A jestli lepší předělávku Morning Mr. Magpie vytvořil zázračný Nathan Fake nebo (post) dubstepový titán Ramadanman, respektive Pearson Sound, je řečnická otázka. Odpověď dodá váš apetit. Nechybí Yorkeovi dlouhodobí kámoši Gernot Bronsert a Sebastian Szary aka Modeselektor. Výsledek je výborný. Ano, v tomto textu je více orgasmických vzdechů než v německém pornu. Bohužel to nešlo jinak. Coby velký fanoušek Radiohead jsem rád, že se opět dostali do předních pozic v pelotonu současných trendů.

Tahle miniaturní sbírka velkých tracků je mnohem lepší než cokoli, pod co se za poslední dva roky podepsali Radiohead.

RECENZE: RADIOHEAD


059

THOM YORKE / RADIOHEAD


RECENZE Susheela Raman (UK) Vel (Outer India, 2011) ŽIVĚ 24. 10. 2011, Palác Akropolis, Praha TEXT MICHAL PAŘÍZEK foto Outer India pr

Zapomeňte na bollywoodské odrhovačky, zapomeňte na dávno vyčpělou fúzi indických rytmů a melodií s elektronikou. Bez ohledu na line-upy většiny českých letních festivalů je třeba říct, že Transglobal Underground jsou out, Natasha Atlas jede v něčem jiném a někdejší rebelové Asian Dub Foundation se stali parodií sebe samých. M.I.A. měla slušně nakročeno, ale dnes je to komedie – kázat punk a bydlet ve zlaté kleci v Los Angeles. Asijský underground už dávno plyne po povrchu, někdejší revoluční beaty dnes patří do jukeboxů. Indický původ a místo narození Londýn – tohle odkázalo Susheelu Raman rovnou do výše popsané škatulky, přestože s ní neměla nikdy nic společného. Novinka Vel ukazuje talent a výjimečnost; tady žádná kolotočářská pseudoexotika nehrozí. Indie mi dala sílu, Austrálie cit pro nekonečný prostor a Anglie nepoddajnost – takhle se Susheela Raman charakterizuje. Chápe, že jisté vykořenění je nutností; narozdíl od jiných ho ale nevnímá jako nedostatek, ale jako přednost. Asi i díky pobytům na různých kontinentech je její hudba tak otevřená. Na žádném z dosavadních pěti alb nenajdeme konkrétní obrysy, vždy se snaží spojovat, kombinovat a roubovat. Spolu s partnerem hudebním i osobním, kytaristou Samem Millsem (dříve například 23 Skidoo) časem utvořili vlastní osobitý žánr, kde je vše dovoleno. Britská média mu říkají „planeta Susheela“. Hlavní je samozřejmě hlas: vyzařuje stejnou sílu v tajemných baladách jako v řízných pochodových rytmech, něžně hladí, ostře řeže i brutálně bolí. Niterný prožitek se kříží s pronikavou razancí, soulová hebkost s postpunkovou úderností. Hudební složka je ale stejně důležitá, tamilské perkuse doplňuje flamenco kytara, bassdubové vibrace násobí elektronické spodky a dvojice se nebojí spojit perkusivní mantru s postrockovou atmosférickou hymnou. World music? Laciná škatulka, stejně jako ostatní. Letošní novinka Vel je možná nejlepší cestou, jak se seznámit se Susheelou Raman. Ne pro060

to, že by uhladila hrany a zařadila se. Naopak, její bohatý styl tady kulminuje. Nahrávka rockuje víc než kdy v minulosti, skladby jsou kompaktnější. Soulové balady se mění v perkusivní výbuchy, ječivé rajasthánské mantry doplňuje hraničně expresivní projev – do rovných rockových skladeb se hodí až překvapivě dobře. Dříve často používaná elektronika je nahrazena tradičními nástroji a atmosféra alba tak dostává dřevní nádech, přestože jde o původní skladby. Divoké nátlakové písně Raise Up, Daga Daga nebo Ennapane ukazují dosud netušenou podobu zpěvačky: od kouzelně mazlivého soulového projevu se přirozeně posunula k čarodějným obřadům, k vášnivě pulsujícím živlům. Na druhé straně stojí kouzelné balady Magdalene nebo Fools a úplně jinou polohu najdeme ve dryáčnických litaniích Orfea nebo v závěrečné, až postrockové Cargo. Susheela se nijak netají obdivem k Jimimu Hendrixovi, zpívat se učila při poslechu Arethy Franklin a Jamese Browna a podobně jako oni zachází za hranu možného. Právě to se stalo v roce 2007, po zápřahu několika desítek koncertů musela následovat zdravotní pauza. Tehdy vzniklo album cover verzí, které si Susheela nadělila ke Kristovým letům. Kolekce 33 1/3 nabízí covery Hendrixe, neworleanské soulové divy Irmy Thomas, ale také Joy Division, Can nebo Throbbing Gristle. Písně luzně okořeněné indickou melodikou doslova boří hranice. I díky těmto vlivům a láskám je rozhled a horizont Susheely Raman obsáhlejší. Zpěvačka představí v Praze novinku Vel se svým partnerem Samem Millsem a s trojicí tamilských tablistů. Nic pro slabé povahy, alespoň podle videí na youtube. Nevázaná otevřenost. Susheela vytváří vlastní pravidla, ve kterých se neorientuje každý. Ne kvůli struktuře, ale naopak vzdušnosti a volnosti. Lidé tvoří povětšinou stádo, potřebují pevnou ruku, směr a řád a cokoli svobodné, uvolněné a bez hranic budí povyk a chaos. Jenže právě ty – někdy nesmyslné a nečekané – okamžiky jsou důležité. Stopy chaosu a zmatku si budete pamatovat nejdéle. Viděli jste Melancholii?

Dejte pozor, ona ví věci.

SUSHEELA RAMAN

trocha chaosu


061


062


MATANA ROBERTS

neradostně se stylizovat

RECENZE MATANA ROBERTS (USA) COIN COIN CHAPTER ONE: GENS DE COULEUR

LIBRES (CONSTELLATION, 2011)

TEXT AMY WITCHHOUSE foto press

Nejdřív si řekneme, o čem to všechno je, a vy si pak řeknete, jestli do toho jdete, domluveno? Před váma je další deska, která má větší ambice než pásek Jaroslava Šimka. Tenhle opus pojednává o historii Louisiany, přesněji o letech 1742 – 1830. Středobodem je život Marie Therese aka Coin Coin, kterou si na trhu (nebyly to úžasné časy, když jste si mohli na trhu koupit ženskou?) vyhlédl francouzský obchodník Claude Métoyer. Po pár letech ji propustil z otroctví, protože si našel jinou. Za to, že Coin Coin celou dobu bez odmlouvání umývala nádobí, žehlila a mimoděk odrodila deset dětí, jí dal sedmdesát akrů půdy a alimenty. Vím, co vás teď napadlo, mě to taky napadlo… Jak sakra jezdili na rodinné pikniky, když neexistovaly autobusy? Tahle ženská byla šikovná, takže se brzy vyprofilovala jako zdatná obchodnice s olejem a tabákem, které vyvážela do New Orleans. Nejdůležitější je, že dala dohromady komunitu kreolů v Louisianě a začátkem 19. století založila první kostely, kam mohli chodit černí, bílí i červení, koně i lišky. Tím jsme probrali, o čem je valná většina textů a co se album snaží vyjádřit. Jdete do toho? Jo, a abych nezapomněl, je to avantgardní free jazz. Ha! Matana je jedna z nejlepších jazzových saxofonistek současnosti. Najdete ji v žebříčcích typu RECENZE: MATANA ROBERTS

25 nejlepších jazzových muzikantů v USA. Coin Coin Chapter One: Gens de couleur libres, první a opravdová deska, na níž je Matana hlavní hvězdou a lodivodem, je hledáním kořenů. Už slyším, jak se desetitisíce jejich českých fanoušků, kteří čtou tenhle časopis, bouří: Louisiana? Vždyť se narodila v Chicagu, to ví každej! Narodila, ale rodinné kořeny se vinou do Louisiany. Album mělo být intimní zpovědí několika generací, ale Matana nakonec sáhla po širších souvislostech. Hodí se to, zvlášť když máte po ruce příběh, jaký prožila Coin Coin. Osudovost a historie se skvěle doplňují s výrazem a hudbou, která by jinak musela být decentní. Takto mohla sáhnout po všem, co ji napadlo. Piano, housle, trumpeta, tenor saxofon, doudouk (píšťala, s níž Arménci pasou ovce), kontrabas, bicí, kytara, cello... A bonus? Orchestr netvoří bezejmenní umělci, ale třeba saxofonista Fred Anderson nebo členové kapel Prefuse 73 a Tortoise. Další zajímavý fakt: Matana je upsaná labelu Constellation. Což znamená, kromě toho, že její vinyl dostanete v krásné krabičce s ručně napsaným poděkováním, že hodně času tráví v Montrealu, a když nemá co dělat a venku prší, hostuje všemožným (post)rockovým kapelám. Silver Mt. Zion, TV on the Radio, HRSTA, Godspeed You! Black Emperor. Zpět. Coin Coin je jedna z nejlepších freejazzových desek roku, a to můžu říct s naprostým klidem, protože jsem letos slyšel už dvě freejazzové desky! A je jedno, jak moc se toho žánru bojíte nebo jestli vyvolává noční můry.

Tohle není free jazz, který by nechával veškerou imaginaci na vás. Přešlapuje, ukazuje nahotu melodie, ale nesklouzává do exhibice. Občas udeří formou nebo vrstvami, které byste na freejazzové nahrávce nečekali. Už úvodní Rise připomíná strukturou a labilitou Stockhausena, jen je hrána jazzovými hráči. Následná Pov Piti je na free jazz až moc pochmurná a klaustrofobní, za což asi může apatický řevozpěv, který není pro podobné kousky typický. A když jsem u zpěvu – je radost Matanu poslouchat. Když občas vykoukne z disharmonie, okouzlí, protože ať už jde o mluvené slovo nebo asociální běsnění, pokaždé vyvolává emoce. Ale je tu mnohem víc. Třeba její sólo na saxofon v závěru Song for Eulalie. Nebo vynikající Kersaia, která až nebezpečně volně přechází z naprosté kakofonie v obskurní valčík. Jestli hledáte hranice, kde se boří a vytváří melodie, bude vás to bavit. Tady je vše organické a živé, i když vám nikdo neservíruje rytmus, do kterého se dá vyklusávat. Vrcholem je desetiminutová I Am, kterou se Matana natvrdo stylizuje do Coin Coin a převypráví svůj neradostný život. Vynikající album. Můžete tvrdit, že free jazz a avantgarde-jazz jsou blbosti jako hrom, jako by někdo hodil Stockhausenovy noční běsy do pytle s Maxem Roachem, Keithem Tippettem a Johnem Coltranem. Žádný úsměv, žádná radost z volnosti. Žádné klišé a atributy, které si představíte pod desetiminutovým sólem bicích.

Free jazz ponurý jako sama historie.

063


RECENZE THE WEEKND (CAN) THURSDAY (2011) TEXT TOMÁŠ BLÁHA

Říkejte si, co chcete, ale považovat The Weeknd za jeden z největších objevů letošního roku, není úplně mimo. V souvislosti s první deskou House of Balloons bych se ani nebál použít to prokleté slovo kult. Silné pojmy korespondují s velkými činy. Přelom roku je vždycky vzrušující a můžete se dozvědět o několika jménech, která by následující rok měla vládnout. Nejlepší na tom je, že se pak stejně vynoří x dalších, která vás uzemní ve velkém stylu, aniž by vás někdo varoval. A to je případ kanadského projektu The Weeknd. Alba vydávají zásadně zadarmo jako digitální downloady skrze své webovky a říkají jim mixtapes. Jejich první deska, ehm, mixtape byla důležitá především ze dvou hledisek, přičemž obě potvrzovala nové trendy. House of Balloons vyšla v době, kdy se hudební periodika ze všech stran snažila zachytit a napsat o tom zvláštním, harmonickém vztahu dvou kdysi znepřátelených stran: undergroundu a mainstreamu. Oba světy si najednou začaly pomáhat a jizvy z krutých bojů jako by neexistovaly. Zjistili totiž, že know-how jednoho může být prospěšné i pro druhého. Metamorfóza se ve velkém měřítku začala objevovat v britské taneční hudbě: dubstepoví producenti se ve jménu evoluce svého zvuku rozhodli hrábnout do katalogu mainstreamové poptávky a jejich decentní odchylky způsobily nový boom. James Blake je považován za jednoho z klíčových křtitelů této družby. A trend se nevztahuje pouze na Velkou Británii. Druhým hlediskem a jakýmsi deskriptivním příkladem současnosti je takzvaný „návrat do minulosti pro redefinici budoucnosti“. Už v mi064

nulém roce se pod škatulkou „hauntologie“ vynořila řada umělců, která zvuky svého dětství stavěla do zcela nových a unikátních forem. Na sklonku minulého roku se cílem fetišistického pastiše stalo r’n’b, které v devadesátých letech svou popularitou zatlouklo do země všechno kolem. Zdravíme Timbalanda a The Neptunes. V uplynulém roce se objevila hrst umělců, kteří do svých undergroundových vod absorbovali pozlacené ingredience hitparádového r’n’b, ale zároveň jej zohýbaly vlastní vizí. Vlajkové lodě nesou nápisy How to Dress Well nebo Frank Ocean, což je mimo jiné člen zlobivých talentů Odd Future. Zatímco Tom Krell aka How to Dress Well ukryl rhythm’n’bluesové formulace pod nánosem rozostřeného flashbacku, Frank Ocean vytvořil z desky Nostalgia Ultra hudební bazar, kde všechny odkazy poctivě oštítkoval. The Weeknd si berou od každého trochu, a přitom vytváří vlastní specifikum. Artefakty luxusu a snobství jsou dobře čitelné, ale všechno je paradoxně pokryto prachem zmařené a bolavé afterparty. Je to vlastně oxymóron, mluvit o devadesátkovém r’n’b jako o kulise zkaženého večera, nebo taky střízlivění po něm. Za jménem The Weeknd stojí raper Abel Tesfaye a producenti Doc McKinney a Illangelo. Kouzlo anonymity funguje skvěle a internetové publikum, dychtící po identitě neznámého, vytvořilo z první mixtape House of Balloons fenomén. Možná projektu pomohl raper Drake, který internetovou šuškandu popostrčil, ale taky se nabízí otázka, jestli jde skutečně o zázračný vzestup nezávislého hudebního tělesa, nebo promyšlený útok major labelu. Deska byla dokonce nominována na kanadskou výroční cenu Polaris Music Prize, kde soupeřila s takovými formáty jako The Suburbs (Arcade Fire) nebo Kaputt (Destroyer). A protože už na počátku bylo ohlášeno, že debut je součástí zamýšlené trilogie, 18. srpna vyšla dal-

ší mixtape s názvem Thursday. Zajímavá je už konfrontace coverů: zatímco u House of Balloons vidíme zkroušenou ženu zasypanou balónky (ze smutného večírku), u Thursday je možné domýšlet, co této párty může (ale nemusí) předcházet. Mejdany ve čtvrtek mají svoje kouzlo, ale s The Weeknd máme jistotu, že se zařadí mezi ty, o nichž se vypráví s obličejem v dlaních. Hudebně je na tom Thursday podobně jako přebal desky. Je barevnější, větší a je fascinující poslouchat vrstevnatost jednotlivých stop. Některé zvuky jsou miniaturní a pouze dotvářejí atmosféru. Tesfayeho hlas s obavami proplouvá. Pop se špiní, ale ne tak, aby mejdan skončil dříve, než začal. Párty balónky jsou připraveny k dekoraci. Drahé drinky se chladí, make-up drží. Ideály erotična se chystají na své uvedení. Všechno jako by teprve začínalo – po nevýrazné středě a před sebedestruktivním pátkem. Tesfaye jako by k činům, z nichž je na House of Balloons tolik zkroušený, sám nabádal. Intimita tracků na Thursday není tak zahořklá, ale téměř visí ve vzduchu, kam se bude zábava ubírat. The Weeknd svůj zvuk obohatili. Stále se však jedná o ponurou záležitost, obklopenou zvrácenými melodramaty. Opět nás čeká posmutnělá reminiscence nablýskaného r’n’b, které nejlépe funguje v noci. Ke konci roku má vyjít třetí mixtape, která už v názvu Echoes of Silence nese naturel obou předešlých alb. Přestože Thursday není takový výkop, jako bylo House of Balloons, pokračují The Weeknd v atraktivním překrucování filosofie r’n’b a ze sklíčenosti dělají předmět snobských debat. Nesmírně se těším na ozvěny ticha, které nás ještě čekají.

I když je jasné, že statusy na facebooku po tomhle večírku budou z kategorie ubrečených.

RECENZE: THE WEEKND

M83

čtvrtek je převlečená sobota


vyčůrat a spát!

RECENZE M83 (FR) HURRY UP, WE’RE DREAMING (MUTE, 2011) TEXT TOMáš BláHA foto press

Francie. Nikdy jsem nepochopil, jak národ, ve kterém „dáme si sraz ve dvě“ znamená „potkáme se někdy mezi půl třetí a pátou“, může vytvořit tak hodnotná a zásadní audiovizuální díla. Národní bohatství, Helenko. Bavíme se o bratrech Lumièrových, filmové společnosti Pathé, francouzské nové vlně a o současné populární hudbě (nejsou-li devadesátky už kronikářským záznamem). Byli to Daft Punk, kteří v 90. letech pozlatili a ortodoxním přístupem posvětili termín „francouzský house“, a jsou to Daft Punk, které znají i sedmiletá děcka, jež o termínech nemají potuchy. Houseovou mutaci v současnosti velmi aktivně prezentuje label Ed Banger Records, jehož vývozní artikly slaví úspěch i v tak rozviklaném prostředí, jako je USA. Francouzská houseová telenovela má ale jedno zásadní minus (když vynecháme výkyvy kvality posledních dvou let): její stín překrývá i kvalitativně vyspělejší projekty. Přitom Anthony Gonzalez, který za projektem M83 stojí, není obyčejný kluk od vedle. Ve svých osmadvaceti má pět alb a vydání každého doprovázela patřičná fanouškovská euforie. Právem. Zasněné fresky s osmdesátkovým nástřikem a smyslem pro bujarost dělaly z emocí orchestrální sbor. Album Saturdays=Youth bylo zlomové: Gonzalez ho postavil na pevných popových strukturách a ambientní plochy byly jen skluzavkou pro silné a chytlavé popěvky. Osmdesátkového zvuku se nikdy naplno nezbavil. Vyznával ho v době, kdy frčela vlhká reminiscence let sedmdesátých, a vyznává ho i teď, kdy o osmdesátkách píšou romány i lidi, kteří je znají jen z vyprávění. Z posledních dvou Gonzalezových desek je jasné, že mu slouží především jako vzpomínky na dětství. V jeho tvorbě jsou živnou půdou taky tzv. zvukové stěny –

fór, který vymyslel Phil Spector. Jsem si jist, že kdyby slyšel, kam až to Gonzalez dotáhl, protekl by skrz mříže. Když si přečtete pár rozhovorů s M83, poznáte, že album o různých podobách snění je logické. Spíš je s podivem, že ho nenahrál dřív. Snění jako onanie i alma mater – pro vyznavače sentimentu není problém vytřískat epiku i z ranní kávy a patetické momenty nejsou strašákem pod postelí. Po poslechu prvního singlu Midnight City liebesbriefy do Francie posílat nezačnete – zní jako něco, co se ztratilo při výrobě Saturdays=Youth, ale hlavně nevíte, jestli snít, plout, hýbat se nebo stát. Aspekty desky, které jsou v této skladbě smrsklé, fungují na ploše double elpíčka paradoxně lépe. Ano, nálož dvaadvaceti tracků patří v dnešní době do škatulky „raritní“. Rizika jsou velká: můžete se ztratit, zadusit schematičností nebo se unudit k smrti. Hurry Up, We’re Dreaming by mohla být bestofkou. V nebývale skvělé formě se tady potkávají dva důležité elementy, jež jsou s jeho tvorbou spojeny. Chytlavé popové skladby spojují nadpozemské, zasněné ambientní fragmenty, a navíc přidávají kinematoskopičnost a nulovou gravitaci. Hudba chráněných parků, ale taky soundtrack k dětskému filmu o vyrůstání. Doprovod k první lásce i prvnímu smutku. Gigantické zvukové stěny. Vezměte si skleničku plnou vody a taky plný kýbl – Gonzalezovi sklenička nepřeteče. Album rozvíjí představivost, vyztužuje fantazii. Se sněním by se to nemělo přehánět, ale tahle famózní deska nedává na vybranou. Možná by se dalo polemizovat, jestli by nebylo lepší vytvořit místo dvojdesky jednu naprosto geniální nahrávku a vyhnout se konceptualizaci.

Schémata ale fungují a já bych se nechtěl připravit ani o jedinou skladbu.

065


chicagský etnofon

RECENZE BRUCE LAMONT (USA) Feral Songs For The Epic Decline

(AT A Loss Recordings, 2011)

Text Vít Holešovský foto archiv

Důraz na motiv jako výrazový prostředek? Zneklidňujícím způsobem uklidňující atmosféra jako obsah? Chicagský multiinstrumentalista Bruce Lamont na tyhle otázky zná více než jednu odpověď. Výrazná osobnost alternativní scény představuje ryzí příklad hudebního kapeloběžníka-workoholika. Jeho jméno je spojováno s projekty a skupinami Minsk, Nachtmystium, Locrian, Sigh, Brutal Truth, Circle of Animals, Bloodiest či Yakuza. Těm vloni vyšla deska Of Seismic Consequence. Zatím poslední dílo těchto „metalistů“ spojuje se sólovkou více než nezaměnitelný kapelníkův saxofon (v tomto případě etnofon). Jako by Lamont na současnou Yakuzu navazoval; jemné metalové otřesy se přeměnily ve „volání ambientní divočiny“ nebo spíše v mantrický proslov souznění. Rozdíly logicky představuje využití jiných nástrojů a minimalistické pojetí, nic z toho však nepřekáží rozmanitosti nahrávky. Jediné, čím si po chvíli nebudete jisti, je, jaký žánr či žánry se tu vlastně ukrývají. Na konci už to ale pravděpodobně nebudete považovat za důležité. Již z úvodní akustické One Who Stands on the Earth dýchá blízkovýchodní atmosféra, aranžmá blízké lesnímu drone projektu Harvestman Stevea von Tilla (Neurosis) či fragmentům vzácných vzdušných momentů tvorby Crowbar (Odd Fellows Rest). Sluchátkový kacíř by mohl dokonce podotknout, že Mr. Lamont v určitých chvílích jamuje s Neilem Youngem a vzdává mu poctu pokračováním darkwesternového soundtracku Dead Man. Vokální projev místy evokuje zesnulého frontmana Alice in Chains, experimentujícího s nějakou etnickou technikou zpěvu. Jako by se během poslechu odehrála spiritistická se066

ance, během níž Layne Staley předal zprávu formou meditace. Desku lze přirovnat ke spícímu živlu: pod povrchem cítíte energii, která se neprojevuje naplno. A toto napětí vyvolává zvláštní klid. Z přírodně tribálního přemítání vás vytrhne snad jen předposlední Deconstructing Self-Destruction, která překvapí industriálně vyostřeným šramotem, ostatní skladby na Feral Songs for the Epic Decline jsou ze země vyvěrající zřídla rituální psychedelie. Není lehké vybrat z kompaktní desky highlight. Snad Disgruntled Employer – pro nejpřirozenější party Lamontova hypnotického saxofonu. Materiál vznikal velmi pozvolna a na výsledku je vláčná elegance patrná (první skladby se živě objevily již v roce 2006). Veškeré nástroje nahrál Lamont sám – one man in the wild –, přesto se na albu podílely další osobnosti. Mastering je dílem Colina Jordana (Ministry, Pigface), obal vytvořil Seldon Hunt (např. Isis). Poslouchat Feral Songs for the Epic Decline, je jako slyšet ozvěny vzpomínek na známém místě, kde jste dlouho nebyli. Bruce Lamont si opět dokázal udržet rukopis a zároveň nenahrát jen variaci na Yakuzu, ze které odstředil „metal“. Tahle deska vás nepřitlačí k zemi. Vynese vás nahoru, do prostoru vlastních myšlenek, a na chvíli dá zapomenout na uniformní přízemnost, i když země pod sebou si budete stále vědomi. Je v tom Cash, jsou v tom Isis, i ozvěny Yakuzy. A je v tom především Lamont. Zve na fascinující hostinu žánrů, která se odehrává v pomyslném buddhistickém chrámu na jazzem provoněném předměstí Chicaga.

Z dálky doléhají zvuky a nálady a vy sníte (noty)... Feral Songs for the Epic Decline vám dá přivonět k sonickým květům v divoce bující zahradě.


BRUCE LAMONT

velmi abstraktní prvky zvukového spektra

profil ABSTRACT ELEMENTS (RUS) ŽIVĚ 14. 10. 2011, CROSS, PRAHA TEXT STNZM

„Co to hraješ, Ráďo? Informuj! Zas nějakej Rus?“ „Jo.“ DJ Rade si nemohl pomoci. Když se před nějakými třemi lety digitalizoval a jeho bohatá vinylová sbírka začala pomalu zapadat prachem, pokaždé, když se na webu potopil pro nové perly, srážka s azbukou nebyla ničím výjimečným. Pro hudební stopaře a dobrodruhy je východ Evropy stále zaslíbenou destinací: kvůli zhroucenému hudebnímu trhu to sice není ideální pro podnikatele přes noty, nicméně pro nadané druhy je to příznivá biosféra. A stopy až podezřele často končí v Petrohradě kolem sdružení Microfunk, v jehož středu stojí tři mladí hudební producenti: Oak, Despot a Bop. Alexander Dmitriev, přezdívaný Bop, trochu připomíná našeho Floexe. A to nejen vizuálně. Originalitu ani v jednom případě nevyživuje zapření inspiračních zdrojů, ale jejich uvedení do nových souvislostí. Ve chvíli, kdy po vlně IDM elektroniky, mikrosamplingu a používání ruchových zvuků zbyla už jen pěna, vyrábí petrohradský intoš divný glitchový drum’n’bass, který zní jak kolaps Telefon Tel Aviv s Klutem. A sonický chuchvalec kupodivu drží pohromadě. První otrkání proběhlo na vlastní značce Microcircuit Records na sklonku roku 2007 skladbou In Abstracto, v následujícím roce si řeklo o tracky hned několik obdobPROFIL: ABSTRACT ELEMENTS

ně postižených podivínů jako ICR, Sub nebo ASC, ale pořádně se zablesklo až v roce 2009 na Med School, experimentálně laděném sublabelu zavedených Hospital Records. Song About My Dog je výmluvná věnovačka Sašovu čtyřnohému parťákovi, která se napřesrok dočkala geniálního remixu od krajana z Jekatěrinburgu Subwavea. Mezitím Bop poskládal materiál na své první album Clear Your Mind, které mu umetlo cestu k širšímu okruhu příznivců napříč žánry. Letos v květnu vydaná dvojka The Amazing Adventures of Curious Pixel je z posluchačského hlediska ještě přístupnější – vedle charakteristického křížence IDM a drum’n’bassu se v homeopatické formě ordinuje i dubtechno, minimalistický dubstep a ambient – jásá kritika, kolegové producenti (London Elektricity, Lynx, Synkro, Doc Scott, Skream ad.) i hudební veřejnost. Rytmicky novátorské, ale libozvučné a zasněné Bopovy skladby říkají o mladém frutariánovi a vášnivém hráči starých osmibitových gamesek jenom půl pravdy. Pravda má paradoxní povahu a sovy nejsou tím, čím se zdají být. Dohady o Bopově účasti v minimalistickém, hustotemném projektu Abstract Elements se vzápětí potvrdily a nehezký stín uličníka, který kazí hodné děti, padl na dlouholetého kámoše Diagrama (Alexander Veršinin), který se pomalu prosazuje i jako úspěšný sólový producent. Dutý, hutný, kompaktní zvuk AE několikrát zaduněl v Autonomic Podcastu – dnes už kultovní sérii setů, která dBridgeovi a Instra:mental posloužila jako ideální prostředek k definování nového

subžánru. Po singlech Basic Substance a Erpeh vychází už na dBridgeově značce Exit netrpělivě očekávaný vinyl s tracky Wrong Way / Abysmal Depth a nabušenou kompilaci Mosaic Vol.1 zdobí pecka Essence of Time. Povedla se i úderka Apathetic Vibe na německé značce Alphacut a nesmíme zapomenout na remix, kterým Alexandři vzdali hold starší hitovce Synergy z repertoáru Cause 4 Concern. V tomto ohledu jistě nepřekvapí přehlídka zástupců hardstepové staré školy, ke kterým se AE hlásí jako ke stěžejním inspiračním zdrojům: Matrix, Ed Rush & Optical, Photek, Fierce, Konflict, Bad Company, Stakka & Skynet, Usual Suspects, TeeBee. A vezmeme-li v úvahu, že mezi Bopovy oblíbence patří i Consequence, Luke Vibert, Flying Lotus nebo James Blake, rovnice nám okamžitě sedí. Ostatně dejme slovo dBridgeovi: „Tuhle ruskou formaci pokládám za důležitou součást Autonomic proudu. Vždycky se těším na jejich novinky, protože nikdy nevíte, co od nich čekat.“ Bohužel dodejme, že v současnosti nikdo netuší, kdy se dočkáme debutového alba, které z důvodů blíže nespecifikovaných rozporů náhle vypadlo z edičního plánu vydavatelství Exit. Ruská duše je široká a velkorysá, a tak doufejme, že nás nenechá dlouho čekat na objemnější hudební zásilku z Benátek severu. Již 14. října 2011 se však můžeme v Crossu nechat namasírovat solidně nízkými zvukovými frekvencemi na b2b setu Bopa & Diagrama.

Abstraktně vyjádřený elementární fakt.

067


PROFIL Keiji Haino (JP) TEXT PETR FERENC foto archiv

Proč poslouchat hodinové album někoho, kdo jen řve v jeskyních, občas se odmlčí, zadýchá, pokusí se napodobit hrdelní zpěv a místy se zakašle, a ani to pak nevystřihne? Protože je to Keiji Haino. Ti, kdo mu propadli, vědí. Ostatním se pokusím vysvětlit. O šedesátiletém Japonci s dlouhými, dnes již stříbrnými vlasy, který nikdy neodkládá sluneční brýle a odmítá nosit jinou barvu než černou, kolují báječné legendy – jedny z nejbáječnějších. Bez brýlí jej prý neviděla ani současná přítelkyně. Rád týrá pořadatele a je tak na sladké, že si na koncerty vozí cukráře. A když ho to popadne, zahraje čtyřhodinové sólové vystoupení. Poslední historka není smyšlená, jeden třídenní britský festival mu takovou možnost dal a udělal z něj jediného účinkujícího prvního dne. A další pořadatelské: když jsme Haina „dělali“ na Stimulu – byl to jeden z nejlepších koncertů celého festivalu a splněný sen – přijel nalehko. Kytaru (nechtěl ledajakou) poskytují pořadatelé, je to při létání jednodušší. Z kufru si vytáhl malinký dvoustrunný nástroj, pár efektů, pár digitálních thereminů a soustředěně zvučil. Naživo, po vypjatém kytarovém sólu (opravdovém – byl sám), se proměnil v expresivního barbara provádějícího podivný rituál, jemuž diváci nemohli rozumět jinak než srdcem. Změnil se v syrového etno bluesmana, tichého uspávače i digitálního noisera. Japonci jsou krutá rasa, říká matka Bridget Jonesové. Hlavně jsou ale rasa záhadná a neuvěřitelně precizní. Za Hainovým projevem, který je zdánlivě impulzivní – když tu hrál v 90. letech poprvé, praštil prý činelem do zdi tak důkladně, že v čerstvé malbě zůstalo koleč068

KEIJI HAINO

krutá rasa

ko –, se totiž skrývá hráčská virtuozita, která se vyloupne na albech, jež Haino nahrál třeba s jazzovými avantgardisty z newyorského downtownu. A těch záhad kolem něj... Kdy autor pouze řve a kdy procítěně sděluje slova? („Když ke mně přijdou slova, zpívám slova,“ řekl v jednom rozhovoru. „A když ne, zpívám něco jiného. Pro slova je nejlepší tma.“) A kde u něj leží skutečná hranice mezi připraveným a improvizovaným? Líbí se mi postřeh Pavla Klusáka o tom, že když se Japonci v 60. letech zmocnili rock’n’rollu, byla to pro ně exotika se zcela odlišnými kořeny, než byly jejich vlastní, a proto ne vždycky chápali, co je „in“ a „out“, co je třeba brát vážně a co ne. Proto nám jejich precizně hraný bigbít zní tak neobvykle. Japonci nám ho přefiltrovali a dodali mu punc novosti a záhadnosti.

*Keiji Haino se na japonské bigbítové scéně

dnes. Jedná se o řádně divoký spolek, v němž Haino doprovázen pouze rytmikou naplno rozvíjí svou zpěváckou i kytarovou expresivitu co do hlasitosti, nečekaných „střihů“ i virtuózních výšek a temp.

*Haino – podivuhodný šaman se zrodil až v roce 1981 na albu Watashi Dake. Už ten název je všeříkající (Jenom já): bytostný samorost si na něm vystačí pouze s hlasem a kytarou. Co víc, zpívá a hraje tak divoce, jako by za sebou měl kapelu. Jeho zvláštní kouzlo (na tomto albu teprve v rozpuku) spočívá v tom, že je jakýmsi jednočlenným, tvrdě rockovým bandem, který se nemusí řídit odklepnutým rytmem a libovolně mění nálady, tempa i stupně intenzity (od vysokých po nejvyšší). Zajímavé je, že s druhým sólovým albem si dal načas více než deset let. Od té doby zásobuje posluchače vydatně.

objevil v roce 1970 coby zpěvák skupiny Lost Aaraaff. Hned při druhém koncertu se chybou pořadatelů stali headlinerem velkého, levicově zaměřeného festivalu v Sanrizuce, kam se sjela poslechnout si hudbu a podružit s rolníky veškerá japonská komunistická mládež. Pořadatelé z nepochopitelného důvodu donutili hrát extrémně levicovou kapelu Zuno Keisatsu předposlední a Lost Aaraaff měli celou akci uzavírat. Poté, co si publikum se zájmem vyslechlo písně Chop se zbraně, Život v temnotách a Děti, které znají pouze válku, nastoupili Lost Aaraaff. Haino, který se později přiznal, že nenávidí písničky o míru, se chopil mikrofonu, oznámil divákům, že je zabije, a pokropil všechny sprškou vulgarit. To bylo tóčo – a památná chvíle, ve které „se zrodil“ japonský rockový underground.

Co si s jeho hudbou počít? Haino je netypický japonský rocker s komplexní uměleckou a životní filozofií. Ani v době zuřící hippie vlny, natož předtím a potom, se tento milovník Jima Morrisona, Jimiho Hendrixe a Antonina Artauda nedotkl alkoholu ani drog. „Vůbec mě to nezajímá. A proto jsem teď takový, jaký jsem. Nikoho nepřipomínám a ani nemám touhu připomínat. Chci se vyhnout božímu pohledu. Bůh se pořád dívá, pořád sleduje a díky tomu jsou lidé schopní vyvíjet činnost. Když něco dělám já, nechci být pod božím dohledem. Když něco dělám pořádně, vyhnu se mu. To je skutečný význam bytí outsidera.“ (Mimochodem, mezi Japonci je méně než 1% křesťanů; Haino je jedním z nich.)

Lost Aaraaff ukončili činnost v roce 1976, o dva roky později založil Haino skupinu Fushitsusha, která byla jeho hlavní hudební aktivitou v 80. letech a která tu a tam zahraje do-

Když se rozhodoval hrát sám, stanovil si dvě pravidla: bude používat normální hudební nástroje a vyhne se veškerému konceptualismu ve prospěch fyzické akce. Na nástroje se PROFIL: KEIJI HAINO


drnká, hraje smyčcem, bouchá nebo fouká (niněru má Haino rád, protože je to jediný nástroj hraný klikou), každé rozeznění instrumentu má být výsledkem pohybu a namířené energie celého těla. Je v tom hodně z divadla – Haino prý chtěl být hercem a obdivuje butó („tanec temnoty“ vznikl v padesátých letech minulého století a jde o scénickou formu na pomezí tance a pohybového divadla). Díky této strategii mají jeho vystoupení i nahrávky neuvěřitelnou sílu a jsou zcela nenapodobitelné. Haino jako by neustále zvažoval další krok, někdy jej učinil s rozvahou či stupňovaným napětím, jindy impulzivně, zvířecky, s divadelně „nekonečnou“ dramatickou pauzou či s nejkřehčí pokorou. Jeho hudební um není svazován vlastní dokonalostí a slouží jen a pouze sebevyjádření, v jehož rámci se umělcovo tělo mění v nástroj komunikace. „Je snadné stát se bohem,“ říká Haino. Mnohem těžší je ale umět s tou mocí naložit. A protože před každým vystoupením rituálně „nasává atmosféru místa“, tj. snaží se postupně vdechnout všechen vzduch v sále, je třeba, aby při a po vystoupení vzduch zase „vrátil“ pokud možno v neporušeném stavu. Co působí na něj, působí i na otevřené publikum, které se nenechá odradit prvotními znaky, jako je hlasitost a délka vystoupení. Po hainovském zážitku se člověk cítí úplně jinak, má, jednoduše řečeno, vyčištěnou hlavu. Hainovy koncerty nejsou hédonistickou dupárnou či kolektivní zábavou, ale neustálým dáváním sebe sama všanc. Podobné riziko by měl podstupovat i posluchač, vidí-li, že muž na podiu je v každém okamžiku ztělesněnou expresivitou, soustředící se na co nejintenzivněji prožívané teď. (Trochu mi to připomíná píseň stylově odlišných Legendary Pink Dots nazvanou A Space Between, v níž se zpívá o tom, že i vteřinové události jsou živé bytosti a dokonce mají jména: „Billy byl bouračka, nepoznal nic

než bolest, žil milimilimilisekundu a nikdy se znovu nenarodil...“)

*Není divu, že nejlepší Hainovy nahrávky jsou sólové, ať již účinkuje zpěv a kytara, elektronika, krutě boosterovaná niněra nebo bicí a perkuse. Na studiových kolaboracích mu kongeniálně stačil pouze Peter Brötzmann (album Evolving Blush pro řev a saxofon je z rodu neuvěřitelných) a dvojice Oren Ambarchi a Jim O’Rourke, s nimiž Haino natočil snad nejlepší album loňského roku, křehkou improvizaci Tima Formosa, v níž zazněl i vnitřní klavír a bukolická flétna. Naopak desky, na nichž se staví do role jazzového kytarového virtuosa, jsou sice technicky dokonalé, ale i studené a tak nějak zaměnitelné. V úvodu zmíněné „huhlací“ album Un autre chemin vers l’Ultime, nahrané v jeskyních a kostelech s přirozeným dozvukem, je přes svou bizarnost jedním z jeho nejčistších. Těch, na nichž se Haino spoléhá jen na jeden zvukový zdroj, správné načasování a ticho. Majstrštykem úspornosti je šestnáct let stará kolekce Tenshi No Gijinka pro hlas a drobné perkuse (činelky a zvonečky), které zazní jen občas. „Nekupujte si to,“ prosil recenzent v Rolling Stoneu a přitom se, alespoň podle mého názoru, jedná o jedno z nejúžasnějších alb, která kdy spatřila světlo světa. Cestu k Hainovi je nutné procítit, prošlapat a protrpět, kritéria a stylová srovnávání nehrají roli. Odměna je báječná. A ještě jeden vtip v tom kouzlu je. Haino ho prozradil, když šel před pražským koncertem nakupovat desky. Nezajímalo ho nic jiného než rock. Tenhle šaman, nejfyzičtější z hráčů, démon butó a občasný bůh naprosto nedbá na škatulky free, noise, experiment.

Je skálopevně přesvědčen, že je rocker a dělá bigbít!

069


072 | NIC PROTI NIČEMU (recenze) | DAVO KRSTIČ VS LOOMER 074 | PETR MAREK (rozhovor) | LOOMER & MXM 077 | MIDI LIDI: OPERACE „KINDIGO!“ (recenze) | mxm 078 | MLUVÍCÍ ČLOVĚK (recenze) | feLIX OHIO 080 | K!AMM & PARUS (rozhovor) | JOSEF PORTMON 083 | LABELY: KLANGUNDKRACH | MXM & CECIL COBALT 086 | TATTOO: LIONEL FAHY | LENKA špryslová 090 | dokument: laibach | ondřej kamenický 091 | SOUNDTRAX: PATRICK DOYLE | davo krstič 092 | sloupky

070

MLUVÍCÍ ČLOVĚK: ILUSTRACE ŠTĚPÁNA ADÁMKA

misc. B


071


RECENZE NIC PROTI NIČEMU (ARTCAM, 2011) TEXT DAVO KRSTIČ VS LOOMER foto archiv xp

Mimořádně příznivé ohlasy hned po karlovarské projekci, stejně jako příkrá zavrhnutí ze strany některých kritiků. Že si Petr Marek naběhne nejen svým „nejnormálnějším“ filmem, ale i novou deskou MIDI LIDI, to říkám rovnou. Mám pro něj slabost, proto filmolog vs žurnalista. Obecný rámec: kdo je tady blbec? IDIOTI A KRETÉNI

Zdánlivě nemůže být nic horšího, než když cinefilovi vyznávajícímu perfekcionismus Finchera, Scotta či Spielberga pustíte film Petra Marka postavený na principu „nahodíme nějakou hlavní dějovou linku, zkusíme zaimprovizovat a uvidíme, co z toho bude“. To nejlepší, co se o snímku Nic proti ničemu dá říct, je, že po obsahové ani formální stránce neurazí, natož aby pobouřil. Což je od soudce, opovržlivě pofrkávajícího nad současnou českou filmovou produkcí, vlastně výtečný verdikt. Začneme vizuálem. Rozklepaná ruční kamera vešla výrazně do módy v druhé polovině devadesátých let díky krátkodechému hnutí Dogma 95. Kdyby nic, zachovala se kvůli němu aspoň výtečná Rodinná oslava. Marek zmiňuje Dogmu v závěrečných titulcích a její zásady dodržuje pečlivě, pouze s výjimkou užití, v tomto případě spíše nadužití, hudby. Třesoucí se kameru, podporující dojem, že divák „je při tom“, mám rád u hororů Karanténa či Monstrum, méně už u konverzačky Nic proti ničemu, kde neustálé těkání mezi postavami a prudké zoomování na detail působí rušivě. Nedej bože, když ve scéně vystupuje více postav, to si pak kameraman, který má už tak dost práce s ostřením, nedokáže vybrat, na koho zamířit dříve. Největší peklo nastává při první schůzi občanského sdružení, kdy se kamera klepe stejně, jako když s ní blahé paměti utíkali černým lesem výletníci z Blair Witch. A střih je frenetičtější, než má ve svých trhácích Michael Bay. Na Dogmu, re072

FILIP ČENĚK, PETR MAREK

proti všem

spektive na „dogmácký“ film Larse von Triera Idioti, odkazuje také ústřední zápletka. Tam si skupinka intelektuálů hrála na mentálně postižené, tady se partnerská (manželská?) dvojice vydává za adoptované, aby před vlastní plánovanou adopcí dítěte zjistila, jací vlastně jsou takto „postižení“ lidé. Nic proti ničemu je vskutku velkou žranicí pro ty, které Hitchcock označoval za přátele realismu v umění. Ti hýkají smíchy už nad premisou, že se ústřední pár vydává za někoho jiného bez toho, aniž by své nové identity dostatečně promyslel a řádně se do nich vtělil. Proč nikdo nepátrá po tom, za jakým účelem přijel na sraz rovněž neadoptovaný Petr? A proč totálně odumře podzápletka s šéfredaktorkou ženského časopisu? Zdánlivě free a nezávislý film je postavený na něčem tak otřepaném, jako je komická záměna osob, a scenáristé ctící zákon o zachování komiky neváhají udělat z postavy Radka totálního kreténa. Hlavně že pak dolují (černý) humor. Mám rád filmy, v nichž se tvůrce směje s postavami, ale tady se celou dobu směje jim. Asi takhle, fór se Skippym je vážně povedený, a je lepší, když hrdinové dělají legraci, než aby řešili konflikty nebo se ocitali ve vyhrocených situacích. To jde pak veškerá rádoby přirozenost do háje a nastupuje ochotnická deklamace. ÚČASTNÍCI NÁJEZDU

F. A. Blbec, tak zní nick Petra Marka na myspace. Najděte si hnízdo skutečného F. A. Blbce na bydleni.idnes.cz. Vypadá jako lokace z jeho opusů, jen nechat zadout vítr do lajntuchů. Markovo domácké prostředí je pravděpodobně zachyceno v jeho filmu Láska shora, „pohled do kuchyně“ ale nabízí jinak než zmíněný stvořitel genderově nevyhraněné Polednice. Postvoyeurství vkládá přímo do tvorby skrze jména a některé charakterové vlastnosti postav – obojí stejné jako u „předloh“ (?). Zdánlivá banalita, která rezonuje víc a víc s uvědoměním, že v českém filmovém mainstreamu je vrchol podvratnosti pravidel-

né vzájemné cameo Renče a Svěráka juniora. Nabourání identity jako by zastřešovalo celé Nic proti ničemu, vzhledem k nesmělé improvizaci není jasné, co je motivace postavy a co herce. Přelétavé já versus společnost, fádní/ předvídatelné (viz název) ne-já, povzbuzené „kulisami“. Účelně a rafinovaně použitý normalizační design skoro jako scéna v ostravské inscenaci Gottlandu. Všichni jsme Karamazovi ve fabrice, všichni nemáme mluvit, když něco přednáší druhý, a ostentativně se zdržujeme hlasování. Kemp podobný „Jordánu“ z filmu si prostě osahal snad každý. Sám Marek říká, že v normalizační estetice zvláštní záměr nebyl, uznává ale, že to dotváří mozaiku nemastného neslaného. Forma rozvrácené besídky a slídivé home video kamery ve spojení s nesmělými diskuzemi narušujícími rádoby hierarchii malé účelové skupiny, to nabízí i tvůrcem přiznané pojítko s Kanclem. Podezřívat výsledek z kopírky je ale jako obviňovat Odcházení, že je výprava odkoukaná ze Svatby na bitevním poli. Všelijak přehýbaná estetika a hra s očekáváním a vkusem diváka, vlastní některým porevolučním filmům Jana Němce, nebo čisté programové lo-fi? (Přes veškerou originalitu humoru a redukovaných režijních naschválů by nemělo zapadnout třeba zobrazení snových sekvencí ve filmu, téma na vážnou diskusi). Očividně nejde o striktní uctívání Dogmatu, nicméně Petr Marek v sobě má něco skoro „skandinávského“, už jen vizáží a svérázně introvertním vystupováním. Eskapády při zakládání občanského sdružení tím pádem zákonitě připomenou něco mezi Kdo je tady ředitel a Kurzem negativního myšlení, radí Mirka Spáčilová, jíž je film věnován. (MIDI LIDI jsou The Knife křížení s Röyksopp, přikyvuje Thom Krajčo). Parafráze na Výkřik za doprovodu teskné trubky z výběrovky Levných knih?

To si zaslouží minimálně promítání na televizi ozdobené břečťanem z PVC v Karose do Chorvatska.

RECENZE: NIC PROTI NIČEMU


073


ROZHOVOR PETR MAREK („ČESKÝ REŽISÉR A HUDEBNÍK“) TEXT LOOMER & MXM foto Hana Holcmanová

Kromě samospasitelného laskavého humoru vládne českému kulturně-uměleckému fondu ještě fenomén perličky na dně. Ne nutně pohrabalovsky deklarované jako náklonnost k poezii všedního dne, ale i coby postupné existenciální vytržení z plácavé formy. Udělalo se nám jasno, ohlásili titulem alba Mig 21, kapela stvrzující perličkově laskavý úzus další tuzemskou konvencí, a sice zpívajícím – hudebně tvořivým hercem, který své herectví dává patřičně na odiv. Je to jenom sranda, neberou se vážně, kolikrát už tohle zaznělo jako obhajoba jedněch, nebo obžaloba druhých. Petr Marek, respektive esence jeho tvorby napříč uměleckými disciplínami, stojí přese všechno někde mezi. Záškodník ve ztvrdlém týle, bojující zbraněmi „nepřítele“. Rým je na světě a s ním alfa a omega umění Petra Marka. Nízkoprahová hravost, podprahová satira a ironie, a hlavně: trapás! Odvolává se přitom jak k nejen československé Nové vlně, tak např. k Rickymu Gervaisovi, a to jde jen o obsah. Kdyby se nehledělo na patinu, formálně bych se nebál zařadit Marka mezi funkční domácí unikáty typu nová vlna, rondokubismus, cibulák nebo jarmilky a kolová. Od neúnavného budování svébytného divadelního vyjádření bez domovské kamenné scény (LÁHOR/Soundsystem) k suverénně celovečerní satirické podívané, od nálepky „čeští Kraftwerk“ ke zmorfování Gershwina do soundtracku a zboření hranic normalizovaného popu hity z povahy. Všechno ale s neustále (sebe)ironicky naježenou, trochu umaštěnou srstí subverze, berte nebo nechte být, výsledku pomůžete vždy. „Není nutný pořád doufat, že to má řád/ můžeš ho ty tomu dát.“ Což MIDI LIDI potvrzují mimo jiné sestavením žebříčku nejlepších českých alb, kde si přiřkli 074

sedmé místo. Trapas? Čti: pokud ne rovnou všechno, čeho se Markova svébytná poetika/ estetika dotýká, alespoň MIDI LIDI by byli ve slušné společnosti národním bohatstvím místo Helenky Vondráčkové. Sourozenci Brücknerovi by figurovali v pověstných prostřizích reformovaných Banánových rybiček a na závěr by zkrocená venuše reprodukovala větu z nového Cunninghama: Problém s pravdou je ten, že velice často zní jako vyčpělé klišé. Čas odchytit národního umělce právě v jedné z hyperaktivních špiček – mezi lidi míří film Nic proti ničemu a ona z výroby legendární deska Operace „Kindigo!“. Dá se říct, že časem opouštíš technickou/ technologickou subverzi? Mám na mysli cestu od formální stránky Muzikanta Králíčka k Operaci „Kindigo!“ a od České Pulp Fiction k Nic proti ničemu. Myslím, že ještě pořád jsem technologicky dost pozadu. Vždyť jsme snad jediný současný český film, který je natočen v PALu!!! Mám rád špinavost, má atmosféru. Ale současně netvrdím, že kdybych v dobách svých starých filmů točených na VHS měl k dispozici 70mm materiál, že bych do něj nešel. Šel. (A možná bych ho trochu zašpinil.) MIDI LIDI jsi označil za etablované ve festivalovém establishmentu, podle mě není mimo říct, že jsou navýsost česká akvizice. Kemp Jordán v Nic proti ničemu je jenom rekreační náhoda, nebo jsi to dřevotřískové obložení a linoleum vnímal jako další plán „příběhu“? Přišlo mi to skoro jako scénografický počin od Qubus design. Asi nám učaroval spíš podvědomě, není v tom autorské gesto. Až reakce diváků mě upozornily, jaký je to pro ně „extrém“. Pro mě je to spíš jedna živá podoba mého života, řekněme v dětství. Což platí i třeba o zvucích, které používám v hudbě a které lidi označují jako „retro“. Ale z jakého důvodu není rhythm’n’bluesová kytara už taky retro? Mně se vlastně retro jako takové z podstaty příčí, pokud je samo

o sobě primárním sdělením. Nebaví mě. Radši si poslechnu originály, skoro vždycky jsou lepší. Jediná kapela mi v totálním retru učarovala – Ariel Pink’s Haunted Graffiti. Tam se něco děje. A jsou tam skutečné hudební nápady. Ale je legrace, že díky tomuhle podvědomému užívaní „starého“ (a netvrdím „starého dobrého“, štítím se „starých dobrých časů“!) v našem filmu nebudou asi současní mladí schopni určit, v jakém čase se odehrává. To mě pobavilo. Ale záměr to nebyl. Mám rád současnost. Nic proti ničemu byl v karlovarských promo materiálech přirovnáván k severské Dogmě. Píšeš si promo texty nebo to arbajtři odkoukali ze závěrečných titulků? Přijde mi to tak výstižné, jako kdybych řekl, že Dogma 95 vychází z Unarfilmu. Dogma oficializovalo něco, co už tu bylo: estetiku home videa. Totéž dávno předtím udělal v intelektuálním popu Woody Allen v Manželích a manželkách. Čili on je „zakladatelem Dogma“, cha cha. Trierovy filmy Idioti a ještě více Království mně absolutně padly do noty. I co se týče humoru. Jen mi vadí ten předimenzovaný emotivní prvek, pokud se používá dějotvorně. Prostě polovinu Trierových filmů mám rád asi tak do poloviny. To jsem se i pokusil napravit v Nic proti ničemu: postavy jsou sice v podobně mezní situaci, kdy musejí s hroznou pravdou ven před nějakým polo-tolerantním společenstvem, ale vzhledem k tomu, že divák ví, že je to celé lež (náš hrdina se za pedofila jenom vydává!), nevydírám diváka a nenutím ho k radikálním postojům jako odchod z kina, a přitom dilemata postav zůstávají stejná. Povaha dramatu se nemění, ale nemusíme se u toho krčit na židli. Když jsem viděl ve filmovém klubu před lety Lásku shora, odešel jsem asi po dvaceti minutách, tak to bylo protivné. Dneska si to užívám, stejně jako přechod postav z Nebýt dnešní do Nic proti ničemu, i když mám obavy, že lidi bez znalosti předchozího ROZHOVOR: PETR MAREK

MIDI LIDI

nic proti nikomu (korektiv klišé)


filmu se nebudou bavit tak dobře, jak by mohli. Nic proti ničemu je už téměř bez „formálních schválností“, ale když odjede horní polovina obrazu uprostřed filmu, to je co? Nemohl sis pomoct? To mě pobavilo! To je totiž chyba v několika novinářských kopiích! A málem se hrála i ve Varech. Vůbec jsem o tom nevěděl! Ale když jsme ji viděli, zvažovali jsme, zda ji ve filmu nenechat. Ideově sedí: v půlce filmu, kdy je náš „pedofil“ do společenstva, kam patří i jeho žena, konečně přijat, se horní půlka jeho těla přenese na dolní půlku těla jeho ženy. Krásná metafora scelení! Ale nakonec to tam nebude. Je tam pár menších, méně okatých naschválů. Ale nemají rušit, primárně chci vyprávět. Vedlejší postava, kterou jsi hrál ty, mi přijde z nejzajímavějších, jako pofidérní hranice mezi tím, co je morálně nepřípustné a kde začíná tolerance. Hrál jsi „sám sebe“? Každý tam částečně hraje sám sebe, buď s akcentem na „charakterní“ nebo na tu „trapnou“ část své osoby, a částečně ideu. Říkám věty, které jsem slyšel na zasedání Strany zelených, pak věty, které si myslím, a pak věty, které bych řekl, kdybych neměl korektiv klišé. Ta postava je ale říct může. V prvním dvouapůlhodinovém sestřihu měla zásadní pozici: ukázalo se, že celé sdružení je vlastně tak trošku jeho „dítě“, vyrostlo na jeho myšlence, ale proměnilo se mu pod rukama, a on je teď jednak spravedlivě rozhořčený, ale i uražený a závistivý. Nakonec je to on, kdo nechce dopřát „pedofilovi“ místo ve společnosti, přitom sám na začátku zažil mnohem absurdnější hlasování o tom, jestli jej mezi sebou vůbec chtějí, když není adoptovaný a „jen se o to zajímá“. Cituji: „Český film Nic proti ničemu není dobře zaostřen. Kromě ostření postrádá také ostatní práci kameramana, střih, herecké výkony, soundtrack, scénář a spoustu dalších věcí. To vše pravděpodobně záměrně, aby vznikl patřičný chaos.“ Že se

filmový kritik ohradí vůči režisérovi, to není neobvyklé. Zajímavé je, že František Fuka píše o tom, že publikum Petra Marka je „překvapivě militantní“. Víš o tom? Mě Fukova recenze pobavila, protože byla tak odvrhující, až to bylo legrační. Připadalo mi to, jako by se žák první třídy při seznamování s abecedou pokoušel číst nějaký složitější text a rovnou jej odvrhl jako špatný jen proto, že jej neumí „přečíst“. Dokonce tam byly i přímé nesmysly („hudba ustřihnutá většinou uprostřed tónu“) nebo mi vyčítal, že některé postavy nevědí, co autoři ano, che che! Ale nemyslím si, že bych měl „militantní publikum“. Myslím si, že zatím nemám žádné publikum. Rádoby aktuální douška – kdyby se novým ředitelem ČT stal někdo „osvícený“, k inovacím svolný, šel bys znovu do projektu typu Hotel Insomnia? Všemi deseti ano. Miluju televizní formáty. Dá se tam skvěle řádit. A mrzí mě, že v té české se za „svěží“ považuje to, co je prověřené minimálně čtyřicetiletou praxí. Když chcete být uznán jako „zajímavý mladý tvůrce“, musíte předložit něco, co přijde „nové“ šedesátníkům. Jednak dramaturgům a jednak divákům. K cílové skupině důchodců se opravdu dramaturgové odkazují. Chápu, že je většinová. Ale nechápu, proč by nemohl existovat půlnoční pořad esteticky či humorem alespoň na začátku osmdesátých let ve světě! Rušil by babičky? Vždyť první pankáči mají dneska padesát! Jak to máš s agitací v hudbě? Nemyslím teď jen Blbého jezdce. Je „Na co nesmíš zapomenout“ manifest nebo nějaká motivation tape? Mám rád texty, které přesahujou problém jednoho člověka. Zároveň si nemyslím, že když Bono (nebo Michael Jackson) řekne před 100 tisíci fanoušky nějakou obecnou větu proti válce, že se něco stane. Ale stále miluju Chumbawambu. Myslím, že podstatné ideje s popem fungují. Ale nejlíp na lokální úrovni.

075


V rozhovoru pro Aktuálně.cz jsi střílel zasloužilce kinematografické lo-fi linie, v hudbě nic takového? Nebo je klasický post-punk dostatečná inspirace a modla? V každém žánru se najde dobré i trapné. Nevěřím v blbý žánr. Před desíti lety se zvedla vlna lo-fi muzikantů, kteří deklarovali především to, na jak špatné nástroje hrajou, že to nahrávají v koupelně nebo v ledničce. To mi přijde taky legrační. Pak zase všechny kapely posedávaly ve svetříku na koberci. Nepotřebuju příběh o tom, jak někdo něco dělá, k tomu, aby se mi to líbilo. Já jsem rád, že jsem poznal Einstürzende Neubauten jako hudbu, která mě oslovila, a až za pár let (!) jsem se dozvěděl o jejich výrobních prostředcích! Čili buď tam kvalita je, nebo není. Zbytek je folklór. Za chvíli ti z koberečků budou muset vstát a jít dělat glam rock. To bude ve chvíli, kdy si na ten kobereček sedne Madonna. Natočil jsi „vachkovský“ dokument V centru filmu (V teple domova), zpracováním vzdálený těm českým oblíbeným = zelenkovským. Co takhle autorský dokument o MIDI LIDI? No to nevím. To už by mě spíš zajímal dokument o našem Dekadentním divadle Beruška, které hrálo patnáct let, a myslím, že se mu leccos „fotogenického“ podařilo. Ale všechny moje filmy jsou zároveň dokumenty. Jsou to portréty jednotlivců nebo skupin, to je často jejich primární záměr. Nic proti ničemu je z velké části portrét divadelní skupiny LÁHOR/Soundsystem. Jen ne úplně přiznaný. Bude pokračovat proměnlivě proměnlivá tradice dresscodu MIDI LIDI? Nebo v tvém případě jen ikonické pískové triko a svetr s proužkem? Já jsem v tomhle dost blbý, jsem konzervativní, co se týče oblečení. Občas si říkám, že bych už rád nosil něco „hezkého“, co by mi pěkně slušelo a bylo to třeba i „moderní“, ha ha. Ale když já se tak strašně stydím být „cool“. Takže se mi z konzervativnosti stala skoro „image“. Ve filmu 076

Moucha otevře hrdina skříň a má v ní desatero stejných obleků. To jsem já. Posledních patnáct let jsem si chodil kupovat tytéž kalhoty do téhož obchodu každý rok a půl. Nedávno jsem si koupil jiné. To je změna. Jaká byla tvoje funkce v I Love 69 Popgeju, když jsi s nimi kdysi vystupoval? Tvoje jméno je uvedené ve výčtu na odvrácené straně desky Golden Corridor. Morální podpora, čestné členství v think-tanku nebo přímá participace? Nejprve jsem byl fanouškem, jejich koncerty mě doháněly k slzám smíchu a dojetí. Výtrysk debilní energie, za kterou je ale ryzí romantika. V naší kapele KAKADUO jsme se kdysi pokoušeli o totéž. A tak jsem se Popgejům jednou nabídl jako záskok za bubeníka, který odešel z Čech. A od té doby tam takhle s přestávkama funguju. Myslím, že hoši se mnou měli ze začátku i problém kvůli MIDI LIDI, kteří jsou na ně až moc soft a skoro „establishment“. Však ať si počkají, až se to stane jim, che che. Kromě Popgeju je dalším pojítkem s rodným krajem vydání vinylu na Malarie Records. Zase ta agilnost – nedělá ti problém zasadit MIDI LIDI do kontextu/prostředí tak „radikálně autonomního“, jako je beskydsko-punková mekka Vrah? Nemůžu mít problém, jsou to kamarádi, Rožnov byl vždy jeden z „druhých domovů“. Ale punkovému klubu Vrah jsme zapříčinili malý rozbroj: pro některé jeho organizátory jsme „málo ideoví“, takže jsme měli málem „zákaz“ tam hrát, che che. Cítíš s kapelama pod Bumbum Satori nějakou jinou než „značkovou spřízněnost“? A s X Production, u kterých vychází Operace „Kindigo!“, jde spíš o „byznys“? S Prokopem Holoubkem, který představuje Bumbum Satori, máme skoro totální hudební spřízněnost, čili to nemůže být problém, i když některé kapely se mi líbí míň. Dramaturgický rozptyl X Production je pro mě tak velký, že se mám čeho chytit jen v nějaké jeho části. Ale „byznys“ tam fakt žádný není, je to celé nadšenectví. Nikdo nic nevydělává. Dokonce jsem zaslechl, že lidi říkají, že když dostanete Českého lva, tak s ním dostanete milion korun a jste „za vodou“. To se směju. Nedostanete nic. A jste furt na stejném molu.

Jenom vám možná místní truhlář pomůže spravit loďku.

PETR MAREK

Song Blbej jezdec jede tmou jsme zazpívali proto, že mohl na konkrétním místě pozvat konkrétní lidi na konkrétní akci. Asi bych nezpíval sérii hymen proti nešvarům společnosti. Nesmíš zapomenout na hranice takovéhle agitace v osobním měřítku a její parodie. Řekl bych, že spousta lidí ten humorný aspekt nechytí, mohla by to být osobní hymna „dobrého člověka“ stejně jako píseň do kampaně ODS. Líbí se mi upřímnost míchaná s trapností.


co budu mít k večeři RECENZE MIDI LIDI OPERACE „KINDIGO!“

(X PRODUCTION & BUMBUM SATORI, 2011)

TEXT MAXIMHOUSE

Než jsem přišel předcházející desce Hastrmans, tatrmans, bubáks (2009) na chuť, chvíli to trvalo, chytal jsem tik do levého třísla, nedávám texty Tata bojs (teď už skoro pořád) nebo Čokovoko (místy) – slovní hříčky jsou tak hravé, fríkůlové a legrační, že úsměv se z tváře nevytrácí, trčí v dlouhé křeči bez pohnutí. Když jsem o Hastrmanech psal, říkal jsem, že vrchol MIDI LIDÍ přijde na třetí desce. Teď čekám, až se mi spojí celek, až spadne lávka předsudků, jste zvyklí poslouchat naučeným způsobem, který MIDI LIDI převracejí naruby jako posmrkaný kapesník. Ne, v hudbě není nutné, abyste byli schopni rozšifrovat ironii a sebeironii, u všech performativních výbojů Petra Marka je tato obtížnost/jednoduchost trade markem, na druhou stranu vám nebrání bavit se a meditaci nechat myšlenkovým onanistům. Civilnost, amatérština, trapnost, hra ve hře, podmanivost – to je vlastní jeho filmům, divadelním (a rozhlasovým) představením i deskám. Balancování na hraně vám nemusí sednout, klišé je formální součástí stejně jako gradace a refrén. Jenže je klišé a klišé. Ožralej fanda chemikl pratrs – dobře. Ale ujeté „intro“ (Mejdan století), pětiminutové ticho uvnitř songu nebo finále ve formě cover verze? Zařazení post-semaforského hitu Co jsem měl dnes k obědu / Co já všechno uvedu si zřejmě přál nejeden příznivec... Tím spíš. Desku předcházel „žebříček nejlepších českých desek“, který sami sestavili a sebe zařadili na sedmé místo. Vtip, nadhled a machrování oblečené do trapárny, ale podívejte se na sestavu: Dybbuk, Dunaj, Gnu, Nerez, Plíhal, Manželé. Můžeme se bavit, co je to „punc intelektualismu“ (divnej cucflek), ale špičky tuzemské alternativy tu potkávají kapely s bizarním smyslem pro humor, zkuste si poslechnout někdejší Ženy, „butovský humor“ na

Normale taky dosáhl podezřelé hranice. Poutníci a Dáša Andrtová-Voňková? MIDI LIDI avizovali, že na Operaci „Kindigo!“ budou více zpívat, jakože fakt zpívat. A taky že jo. Petr Marek ani Prokop Holoubek nejsou z těch, kteří by se o svůj hlas mohli opírat hodně ze strany, ale to je jedno. V záloze mají různé úhybné manévry a hlavně: hudba je na jejích straně. Buzerantská dikce v songu Rád vařím je luxusně neodolatelná, a to jsem si myslel, že už nic nepřekoná autobus plný homosexuálů cestou do Krakova. Ožralý hlas v titulním songu nebo sborová demence v Patriotu magorovi (tady i našlápnutý postpunkový feeling, myslím na Komunisty), nečekaná fistulka v Doktorovi a podprahově přítomná over sexuální energie I Love 69 Popgeju (kteří nejsou tolik „pop“, zato více „gej“). Prdel je na jejích straně. MIDI LIDI nikdy nehledali nový zvuk. Jestliže tematicky, vizuálně i „konceptuálně“ pracují s „retrem“, hudba vždycky bezostyšně a styčně pracovala mezi Kraftwerk a „postmoderním“ osmibitem, ostatně nové sloky v semaforském tracku předvádí vzory podobně jako pěšáci z Tata bojs (jiné retro, jiný humor). Ale jestli Hastrmans & Co. pracovali s orbitalovskou techno/ambientní linkou, tady je její „tajemnost“ nahrazena vyjetou školní besídkou. Asi se budeme divit, ale působí to, jak se to... konzistentně. Můžu tvrdit, že mě nejvíc bere temnější Rozhledna (nejde o churavou odpověď na WWW?) nebo underworldovský špek Patriot magor, který si ve finále vykračuje po hřišti DFA Records, skoro se stydím říct LDN Soundsystem: Murphy a Goldworthy na poznávacím tahu v léčebně pro dlouhodobě nemravné. Ale tím bych se moc netrápil. Důležitější bude, že ve srovnání s filmem Nic proti ničemu je Operace „Kindigo!“ méně za hranou představitelného, intošům zůstanou aluze a subverze, blbec si obleče čistý svetr a otevře dveře pochybnému večírku. Recesivní rave a heretický house?

ČES-KEJ HÁR-KÓR! ČESKEJ ČUDLÍK.

077


RECENZE ARAN SATAN & ŠTĚPÁN ADÁMEK (CZ) MLUVÍCÍ ČLOVĚK (ZA TRATÍ, 2011) TEXT FELIX OHIO ILUSTRACE štěpán adámek

Je těžké se ho nedotknout, je těžké ho minout. Základní premisa zní: jsou tři netvoři: Adam Nenadál, Aran Epochal a Aran Satan. Za hranicemi schizofrenie už je čiré hájemství osvobozeného ega, širý prostor šílenství, můj táta mě nikdy nevodil do školy a než umře, zajedu mu to říct. „Aran Epochal je moje cesta zvukem, Aran Satan je můj svět slov.“ Jaký má smysl svět slov ve světě obrazů? Jako novodobé obrozenectví. Romantismus a duchovní iluze, zápalná šňůra vědomí. Všude kolem vlhký sklep, černá vražda. Dohled. Můžu se jak chci bránit vnějším souvislostem, Nenadál je neoficiální frontman aktivistické jednotky Silver Rocket, kteří by se zřejmě bránili, kdybych je označil za label nebo pořadatelskou crew, a měli by pravdu. A Nenadál je pro mnohé mluvčím „scény“, sympatizanti vyrovnávají nenávist a ostentativní nezájem je převlečená láska. Důležitý je fakt, že Nenadál si je toho všeho vědom a Aran Satan je bytostí, která se s tím potřebuje popasovat, egomaniacká sebereflexe je nejsilnější linkou v jeho verbální oboře. Tady ještě není hodnotící kritérium, cítíte to – nebo už jste tenhle text uzavřeli zašpuntovaným názorem? Štěpán Adámek je kreslíř a skater a hudebník a první výstavu měl zkraje 2008. Budete ho znát z přebalů tak odlišných kapel, jakými jsou Mother a The Tchendos, v hlavě možná máte vytetované logo studia Tribo. Rozptyl od barokního filigránství k přiznanému primitivismu nedává přesný obraz, ilustrace k Mluvícímu člověku jsou jinde. Postavy. Smrdí 078

z nich stará rodokapsová tradice ošlehaných desperátů křížená s churavou, naturalistickou kresbou, která jako by odkazovala k záhrobní antropomorfizaci, tak typické pro metalově bubácké kapely. Jen tahle pracuje i s civilismem a zaujímá opačný postoj – ironii a sebeironii. Nejlepší na tom je, že nejde o ilustrace, ale pevnou součást knihy, žádný doprovod. Souzní s řešící potřebou Satana, s jeho poměřováním (vlastního) světa, které stále kmitá mezi adorací a sebeironií – relativizace vlastní důležitosti. Kdy se ego ocitá tak vysoko, že už přehlíží vše, co jde při zemi? Toho se nechci dožít. Pořád se musím vidět správně, vidět se i jinýma očima, jakkoliv budu schizofrenní a paranoidní, vidět se jejíma očima znamená zrcadlo a zrcadlo je sebekontrolou, i sebevzhlížením. Jak je odlišit? To je to téma: Michal Tučný a teoréma. S hiphopovým (a komiksovým) žargonem souvisí potřeba supermanizace (mám tři životy, jsem velkej muž v malým těle, „maják, pilotní díl“), kterou Adámek usazuje, prohlubuje autorskou sebeironii, která není tak znatelná, jak by novinový čtenář potřeboval, jenže kde ten by se tu vzal. Navíc kresbě je věnovaný „větší“ prostor než textům, chci říct, že na jeden text připadají dva až tři obrázky, a to už je komiksová linka, místo na „příběh“, prostor pro souvislosti. Jeden z nejprůkaznějších a nejsilnějších textů „studuju každej detail/ každej milimetr ticha“, nechává proplouvat leitmotiv skrytého násilí a nervózu dneška, Satan krouží ulicemi a stopuje nepřiznané touhy člověka, xenofobní hlad, „perfektní zabiják, co nezná strach/ toho se bojim jak svině/ lepší je bejt/ jen normální svině“. Textem provází čekající pes a rozbitá láhev,

ILUSTRACE ŠTĚPÁNA ADÁMKA

bizon mezi betonem

na předcházející stránce psův pán v dresu Buffona, prázdný obojek a rudé cákance, ponožka v sandále, Gianluigi Nejlepší Pravda. Tady se tematicky stýká se slovenským Benem, jehož aktuální položka Spam poetry / Slovenčina pre samoukov jde podobným směrem, i když Bene je příběhovější, delší a ukecanější, jeho svět je zabydlenější, odedávna buduje mikrosvět a už dlouho nejde o smyšlenou planetu, ale psychické fraktury současného Slovenska. Satan pracuje s raperskou macho pózou, kterou reflektuje z obou stran, je zasraným hajzlem i jeho svědomím, zpívá o tom, že je největší na světě, ale zároveň to nepůsobí ani tak tragicky trapně jako u dalších českých raperů, ani groteskně jako u některých (sebe)parodií hochů ze Supercrooo, není tu stopa po zadumané melancholii Vladimira pět jedna osm. Satanova silácká gesta mají lyrický potenciál a když říká A, víte, že byste měli myslet na B. Satan je jiný básník než Nenadál z kapely Gnu, jeho styl je rozvláčný a v tom dobrém slova smyslu poučený Bonusem a jeho partou. Na opačném tematickém pólu stojí intimní vydechnutí typu „kraj pod sněhem mlčí / a můj otec mlčí“, tady je Aran Satan nejvěrohodnější a pokřiky proti Praze, její odmítání, vyznívají vedle toho jen obligátně. Ano, v poslední době se zdá, že téměř každý má něco na srdci a často i na jazyku, hlasitých básníků/raperů spousta. Snad je to dobře, že slyšíme uvědomělé bijce vyprovokované dobou, scéna začíná sklízet to, co zasel Bonus. Ale ještě je pořád brzo hodnotit, jestli zbytečnost a kvantita převážila důležitý názor a převládlo klišé. Aran Satan (se) sleduje pozorně.

A já jeho.

RECENZE: MLUVÍCÍ ČLOVĚK


079


ROZHOVOR K!AMM & PARUS (KLANGUNDKRACH) TEXT JOSEF PORTMON foto archiv k&k

Když jsem je viděl prvně, vystupovali ještě jako Kaspar von Urbach a bylo to zkraje roku 2008. Za zády jim běželo temné mystérium Begotten a z jejich setu odcházeli i ti, kteří snesou téměř jakýkoliv hlukový objem. Nejasné kompoziční struktury si vyžádaly své oběti; když se řekne experimentální hudba nebo postindustriální noise, pár lidí ztratí řeč a zbytek hledá tekutý ekvivalent ticha. To všechno v době, kdy po letech existence Kašpaři podlehli nutkání vydávat si desky svépomocí, organizovat koncerty a nejen to. Zkouší různé prostory i situace, nebrání se nepřipraveným vystoupením se zahraničními umělci, zasahují do hudby, literatury, filmu, svedou cokoliv od filozofického traktátu až ke grotesknímu pornu. Přelévají se z jednoho seskupení do druhého, rádi používají masky pseudonymů i reálné záchvěvy. Navzdory abstraktní hudbě mluví konkrétně a velmi přesně. Hledači volného prostoru, kteří, co se týče četnosti publika nebo domnělé scény, to mají zdaleka nejlehčí. Kde nic není, ani ticho nebere. KLaNGundKRaCH: „... někdo tomu říká crew, někdo label, někdo náš hnůj, já tomu teď říkám Uvidíme se v pekle,“ čtu na vašem webu. Jak to vypadá v pekle? A kolik vás tam je? V pekle to samozřejmě vypadá jako na klasickém srazu důchodců. Halenky se pěkně doplňujou s hluchotou, a vůně štrúdlu se snoubí s automatem jazyka jako prázdné formy. A hlavní je vědomí, jak to všechno kdysi bývalo skvělé. Ale ono nebylo. Sejde se nás tam pěkných osm až deset, což je momentálně zhruba naše pražské publikum – dokonalé. k!: Je tam strašná zima a všechno se točí dokola, nikdo nikoho a nic neposlouchá, protože každej dopředu ví, co uslyší. Je to prokletí věčnýho opakování a mně se tam být opravdu nechce. Je otázka, jestli K&K vůbec někdy byl kolektiv. Jako kolektiv – aspoň naoko – fungoval ve chvíli, kdy fungovali lidi, kteří se v jeho jménu nejvíc angažovali. Ve chvíli, kdy se jed-

notlivci hroutí, se ukazuje, že K&K žádný silný kolektivní podloží nemá. Naštěstí jsou pojítka, který jsou nezničitelný – ruiny se totiž nedají zničit. Jste workoholici? Co vím, cílíte do muziky, do filmu, máte svá zaměstnání, kapely, pohybujete se kolem časopisů, provozujete KLaNGundKRaCH – co se děje na úkor čeho? Není lepší méně než více? Jsme asi činorodí lenoši. Za sebe můžu říct, že méně není nikdy lepší než více, občas sice někdo tuhle připomínku ke mně nasměruje, ale většinou to přichází od lidí, pro něž udělat jedinej krok dopředu bývá nepřekonatelný úsilí. Dělat víc věcí naráz a přitom třeba i něco zničit, není vedeno ničím jiným než potřebou čerstvýho vzduchu. Nic pořádně nestíhám, málo spím, huntuju si tělo cigaretama, chlastem a drogama, KLaNGundKRaCH je organizačně i lidsky v troskách – a nikdy se nám to, o co jde v první řadě, nedařilo líp. Zvuk, vycházející z totální nejistoty, je čím dál tím neohroženější. k!:

p: Přesně tak. Workoholismus si spojuju s něčím jiným, my jsme neurotici a melancholici a výsledkem toho je přemíra a neschopnost, nedokončené začátky a „nekvalitní výsledky“ a samozřejmě nekonečný řetězec odlivu energie. Vždycky platí, že touha se naplňuje na úkor reality.

p:

080

Máte u nás spřízněné labely, myslím stylově srovnatelné? p: Letmo, Ascarid, oba začaly nedávno a rovnou kazetama. Napůl s Letmo vyšla skvělá deska Rouilleuxe Zugzwang. S Rouilleuxem jsme se poprvé potkali na podiu právě díky Letmo, bylo to před Kayo Dot, a někdy od té doby vznikaly a zase zanikaly jeho sólové věci – opět je to něco, co ve zdejším kontextu a ani v rámci labelu nemá obdoby. Tohle říkám obzvlášť rád, protože vím, že to nikdo jiný neřekne... Letmo a Ascarid – znamená to boom hlukově experimentální scény u nás?

K!AMM & PARUS

tak daleko, tak blízko p: Určitě ne. Znamená to jen možnost kolaborace na věcech, které ale pořád zůstávají malé. Tak malé, že z potenciálních posluchačů se stávají hybatelé a z někdejších hybatelů zase posluchači. „Boom scény“ jakožto zbytečná touha zabalená do klišé je pravděpodobně iluzí toho, že všichni o vlastních věcech v poslední době dost píšeme a vystavujeme obrazy sebe samých. Jinak do „industriálně-noiseové“ scény, reprezentované třeba Napalmed nebo labelem Glass Anvil kolem ostravského projektu Sklo, jsme zapadali hlavně díky Kaspar von Urbach, kteří ale příznačně už delší dobu „přežívali“, až loni skončili úplně.

Kolik koncertů za rok odehrajete a kupujou tam lidi desky? Myslím na dostatečnou zpětnou vazbu... Lidi, kteří tady v poslední době chodí na koncerty, už všechny naše desky mají. Z toho plyne, že i koncertů je tak akorát. Důležité pro potvrzení, že má smysl dělat CD-R a kazety, byly nedávné koncerty v Německu, Belgii a Francii. V Hamburku přišlo jen 10 lidí, ale prodalo se 15 desek. A pokud jde o naše problémy se zpětnou vazbou: já jsem si zrovna definitivně zničil mixpult a Elsa Aids má novou knížku v jednom prodejním exempláři. k!: Žádnou scénu či síť se nám vytvořit nepodařilo, prostory, který naše hudba nabízí, jsou asi těžko obyvatelný, ale pro mě osobně bylo v posledních letech povzbuzující setkání a porozumění s kapelama, kterým jsme předskakovali. Pochvaly jsou samozřejmě ošidná věc, ale vědomí, že to, co děláme, se líbí lidem jako Sudden Infant nebo Wolf Eyes, který my sami obdivujeme, pohání dopředu. p:

Jak dochází k náboru zahraničních umělců typu Sindre Bjerga nebo Jorge Boehringer aka Core of the Coalman? Je měřítkem to, aby hudba vybočovala? k!: Někdy je to dílo náhody, jindy se spoléháme na nezvratnou jistotu, že lidi, který by se měli potkat, se nakonec sejdou. A jak už to bývá, ty největší loseři k sobě vždycky najdou cestu... Ale Core of the Coalman je samozřejmě jiný případ než Sindre Bjerga, ROZHOVOR: KLANGUNDKRACH


081


u nějž šlo spíš o jednorázovou spolupráci v souvztažnosti s jeho pražským koncertem. Jorge je naopak integrální součástí našeho okruhu, žije v Praze 4 roky, a pokud jde o naše setkání (cca před 2 lety), dá se říct, že on tady na lidi, jako jsme my, čekal jako na smilování a o nás platí totéž. Teď s ním spolupracujeme na spoustě věcí – na koncertech, nahrávkách, bydlím s ním v bytě. Jorge je naše krev. Teď budeme vydávat Bülanz Orgabar, kteří tvoří francouzskou stranu noiseového mostu Praha – Paříž. Jsou to krásný, rozkladný lidi, s kterýma jsme se opět spolehlivě našli. O to, aby hudba vybočovala, nám nejde. Z čeho by vůbec měla vybočovat?

vzniká díky volnému času a penězům lidí, co pracujou pro globalizované firmy nebo státní sféru, nebo díky grantům, v jejichž získávání se musíte přizpůsobit a zaujmout mimikry nebo se na chvíli začlenit. Nebo třeba díky kapesnému rodičů. Pokud přijmeme neustálý pohyb začleňování a vyčleňování, někteří ho zvládají líp, někteří hůř, a s tím možná souvisí tendence ke konformnosti nebo autoritářství. Nekonformní tvůrce... toho lze najít jen někde na okraji subkultury a je pravděpodobné, že tam taky zůstane, protože pro tu „kulturní“ esenci subkultury je jinak nepoužitelný.

O mnohých albech, které na K&K vyšly, by se dalo říct, že jsou to hraniční hudební výboje... Skoro mě napadá, jestli v tom není něco víc než jen hledání hudby, další filosofický plán. Hledání zvuku jako všeobecnější princip.

p: Elita podle mě znamená, že máš nějaké výhody a výsady oproti jiným, to evidentně nebude náš případ. Možná izolacionistická a trochu bezohledná v tom, jak chce zdůraznit svojí jinakost. Ale taky může být konzumovatelná, když ji začneš přijímat právě na tomhle základě. Co k tomu říct. Na koncertech si nezasportuješ, nedá se tak snadno přebíhat k fotbalu a zpátky, i s tím tancem je to spíš křečovité. Soustředíš se na zvuk, ale zároveň dobře poznáš, kdy se jako posluchač ocitáš na nějaké hranici, nejasném místě, na rozhraní dvou oblastí: užíváš si zvuk, ale víš, že nejde jen o něj, že za ním (vedle něj, v něm) je něco nepojmenovatelného, viz třeba Nonhorse, Mik Quantius, OvO, TG Gondard, abych jmenoval něco z našich zážitků... Nemít sám žádnou jasnou pozici, nikdy dopředu nevědět, jak ji poslouchat.

k!: Snažíme se nemít jednoznačný hranice. Sa-

mozřejmě vždycky existuje čára, za kterou nevstoupíš, protože by ti zčernala a shnila noha. Ty naše hranice se vinou klikatě, záhonkama i hnojem, přitahují nás špinavý a hybridní věci. Někdy to může vypadat tak, že nás hudba až tolik nezajímá, já to u sebe cítím dost často. Ve skutečnosti nás hudba nebo lépe řečeno zvuk zajímá hodně, ale vždycky se snažíme dívat se trochu stranou, případně sledovat nějakou obecnější strategii, která zasahuje do všech činností, kterým se věnujeme. Rádi provádíme úskoky před sebou samými. Nic mi není protivnějšího než uzavřený subkultury, protože jsou většinou založený na naprosto šílených hierarchiích, a to často i ty, který maj antiautoritářství ve svým krédu. My občas pořádáme koncerty kapel, který by mohly být zajímavý i pro lidi z jinejch okruhů/scén, ale aby tam přišli, to by jim to musel naservírovat někdo jinej, nějaká „jejich“ autorita. Máme rádi mravenčení, ale nechceme zakládat mraveniště. Přirozená lidská potřeba sdružovat se je v základech psychologie, ale vždycky mě udivovalo, kolik stádnosti a konformnosti je v antiautoritářských subkulturách. Není naivní očekávat, že by to mohlo být jinak? p: Zrovna na dění u nás je pěkně vidět, jak je daleko důležitější zůstat napojený na struktury, který jsou v protikladu k ideám odporu, nepřizpůsobivosti nebo DIY. Většina věcí tu

082

Není improvizovaná, noiseová, hraniční a experimentální hudba do určité míry elitářská?

k!: Elita? Možná elita desperátů. Všechno je dražší a těžší, když je člověk na útěku, ale jistej pocit výlučnosti zůstává, to je pravda. Každopádně šílenství, paranoia a hrozba totální paralyzovanosti se neustále vznášejí kolem. Pořád vypadáš jako člověk na svým místě, všechny vnější atributy hlásí, že na to máš, ale v noci za svitu lampičky zjistíš, že jestliže jsi dříve chytal tři mouchy najednou, teď sotva jednu...

Jaká je výtvarná strategie bookletů, každé album je dost speciální. Vinyly vás coby vydavatele nezajímají? k!: Pokud jde o obaly (klasické booklety jsme vlastně nikdy nedělali), snažíme se, aby byly co nejjednodušší, a přitom vypadaly co nejlíp. Potřebujeme je vyrábět levně a z toho vycházíme. Nevymýšlíme podklady komplikované na tisk, když víme, že to budeme mu-

set vytisknout levně, raději zvolíme hezkej papír nebo netradiční přebal. Vyrábíme je sami, špinavýma rukama, proto je lepší volit takový varianty obalů, jimž určitý stupeň ohmatanosti jen přidá na kráse. Vinyly nás zajímají hodně, ale to je vše, co k tomu teď můžu říct. Vzhledem k tomu, jak jsme na tom finančně špatně, vidím naši budoucnost spíš v kazetách. Čím je kazeta tak speciální? Dlouho po nich neštěkl pes a najednou se vracejí s plnou parádou. k!: Kazeta je dneska něco jako vinyl chudých. Má v sobě něco z fetiše, a přitom je levná. S vinylem má společný i to, že má dvě strany a tím je ideální k vydávání splitů, což jsme sice ještě neudělali, ale rozhodně chceme. Míra nechtěnýho šumu i specifický charakteristiky opotřebování jsou důvody, proč pro určitý druhy hudby byla vždycky kazeta přitažlivým médiem. Nechci tvrdit, že přeskakující poškrábaný cédéčko nemá svý kouzlo, ale přece jenom z kazety se toho dá vytřískat víc.

Co bude dál? Společná hlavička jako torzo a pak osobní výboje? p: No, zdá se, že torzo opravdu září nejvíc: v říjnu přijede Night Burger (mimo jiné člen Social Junk), vrátí se Nonhorse, dokonce s kazetou na K&K. Vyjít by mělo ještě CD-R Francouzů Bülanz Orgabar. V listopadu se to pěkně zacyklí (jedna z našich prvních akcí byli Sightings) a na čtvrtý výročí všechno vyvrcholí nějakou death party. Já osobně se po posledních naprosto osvobozujících koncertech těším na další hraní s RUiNU, ale pocit, že je čas něco vydat, jsem už dlouho neměl. Kde vlastně vyjdou noví No Pavarotti nebo Head in Body, je pro mě otázka. Prvním releasem Blood in the Boat je F*ck it Duet dvojice K!amm/Pelikán, o kterém se píše, že „vzniklo víceméně náhodou, totiž když se na koncert RUiNU nedostavila jedna třetina souboru“. Vůbec nevím, jak se mám v téhle souvislosti postavit ke slovu „náhoda“, když improvizace je nedílnou součástí všech spolků u K&K. p:

Já taky ne. Jak se postavit ke slovu náhoda?

k!:

Asi jako když močíš u zdi: když budeš moc blízko, tak tě to ohodí; když moc daleko, tak na ni nedochčiješ. ROZHOVOR: KLANGUNDKRACH


VIZUÁL KLANDUNDKRACH

maso a tma (abych byl objeven) SERIALABELS KLANGUNDKRACH TEXT MXM & CECIL COBALT

Provokatéři nebo pozéři, i takhle jsou vnímáni. I když, není to protimluv? Kdo je zahlédne, kdo je schopný registrovat, ba poslouchat nahrávky KLaNGundKRaCH, už vládne jitřním zrakem, dočasně nebo trvale schopným. Nene, tohle není výsada ani blahořečení, možná určitý talent, každopádně nemoc. Normalita osobnosti je určená měkkým vědomím a povlečení (civilizační návyky) je zapnuté až ke krku, místo knoflíků tabletky. KLaNGundKRaCH. Obtahovat buněčné hranice trvale proměnlivé. Masky, podjména, parataxe rychlejší než rozpuštěný diazepam. K!amm, parus, elsa aids, glass, snsbr, taky rouilleux a my sister is pregnant. Neodbytně se mi nabízí srovnání se slezskou hydrou MamaMrdaMaso, jejichž složení je podobně nestálé, ale přeci jen pevněji určováno vnitřními regulativy a polomrtvými částmi, hlídají si svou vnější tvář a zvíře je kontrolované, vlk česaný obojkem. KLaNGundKRaCH vydali od roku 2007 čtyřiadvacet releasů. Preferují CD-R s ručně (de)signovanými digipacky, které samy o sobě tvoří pozoruhodnou sbírku (obstarožního bytového architekta), ale v centru okraje cítíme kazety, objevilo se lisované CD, nebrání se komprimovaným formátům. Polí pět, Letmo, Ascarid, A2, Stimul, Final Club, Chapeau Rouge, In the Bed, Radio 1, His Voice, Napalmed, Sklo, Zabloudila, Velkolepé záměry mystiky, Parasiting on Music. Pohyb na hranách experimentální, noiseové, psychedelické, (dark) ambientní, post-rockové a post-folkové hudby a performance. Víte, jak se o takových kapelách píše? Jako když paní knihovnici Libuši přinese neznámý čtenář Žalmy z duchovního nevěstince a ona řekne: A nejsou to nějaký sektáři? JSEM SCHOVANÝ

„Důvěra, že není nic jednoduššího, než si vzít nějakou nahrávku a začít ji zkoumat, je

založena na obcházení těžce schůdných míst a předstírání, že neexistují. Stejně neopodstatněná bývá i víra ve věcný a objektivní popis. Ke každému dílu vede více cest a je často jen na libovůli pisatele, kterou z nich se vydá. Výběr konkrétního vstupu není klíčový, je spíše třeba zachovat potencialitu vchodů a nesnažit se všechny ostatní zamlčet, jinak je objektivizace jen stylistickým trikem.“ (k!amm) Na začátku všeho byli KASPAR VON URBACH (2002) jako vyvíjející se experimentálně noiseová kapela, existovali osm let. Pak dali železa na hromadu (rád vzpomínám na kovové kozy, mezi nimiž byly natáhnuté špony a posilovací pružiny) a tu odvezli do hrubých surovin. Pět samostatných nahrávek je hladivý účet, Last Laugh (2009). Seděl jsem v rohu: poměrně jasně strukturovaný, temný vál je záznamem koncertní improvizace a téměř padesát minut je tak akorát, abyste měli dost a zároveň se k desce brzo vrátili. Textové útržky jsou vybrané pečlivě a stále rezonují, slova jako „kontingent“, „volby“ nebo mantricky se opakující vzorec „medium is the message“, kde message je spíš masáž než vzkaz, či obojí, tělesný štempl, obsahuje prudké touhy, maso na koberci. Druhá půle je abstraktnější, krajina za neklidným zrcadlem, továrními vraty i v pustině za poslední halou, tam, kde svítí velké hvězdy a zvěř čeká na svá jména. Tahle muzika nebudí ze sna, spíš se vkrádá do krve a čeká. Kdo se směje naposled, ten se směje poslední. Kašpar: zmizelý háček představoval ztracenou poezii. Poměrně jasně strukturovaný, temný vál. RUiNU tvořili Kaspar von Urbach plus Psychedelický flákač na odstřel, jediný z nich, mašiny a dechy, noise-improvizační seance. Představují parket pro obskurní kabaret krabiček, elektronických budíků a lán elektromagnetických polí, kde herec je i strašák do zelí a vysloužilé průmyslové odpady i věci ka-

083


Leitmotiv je berle a souvislá řeč vnuká dojem, že myšlenka bude zřejmá. HEAD IN BODY je ovšem tajemnější a špinavější, proti hladké lince prostoru staví glitche a malinkatá ruchadla, filtruje hlas do neutrálních bestií, zcizuje každý lidský dotek maskou a téměř neznatelným smíchem. Záchvěvy industriálního ambientu vyžadují jen dvě ruce a cokoliv z pokoje. Temnější a uměřenější poloha brněnské Mateřídoušky, bez té fantaskní ornamentalistiky, bez pohlavních pohádek. Vím, jak dýchá tělo. Živá pumpa v pouštní hale. Maskovaný kverulant na podiu úzce splývá s basou MY SISTER IS PREGNANT. Při hodnocení industriálně noiseových pachypodií K-LXM si stěží vystačíte s klasickými měřítky recenzentského aparátku, zvukové modulace tohohle úchvatného hudebního nábřeží nepoužívají takřka nic z tradičních písňových forem. Nehostinná, ale přitažlivá krajina. Dlouhá cesta vede domů, odešel jsem včera, už není kam. Dlouhá a těžká cesta vyžaduje poslech-meditaci, nechat se unést hlukem, hrou kontrastu a nebát se zapomenout na ticho. To je největším přítelem noisaře, stejně jako pes potřebuje psa. BOLEST V DÍŘE

K!amm a Rouilleux vytvořili na troskách trosek (toto není metafora: The Ruin of Ruins) NO PAVAROTTI, aby dali průchod slabosti pro příjemnou hudbu. Improvizovaný psychedelický surf, pláž plná neomakaných slunečníků a umělých kurev, playboy testuje kyselinu lysergovou při západu slunce a s napuštěnou prostřední dvoustránkou. A když ROUILLEUX viděl, že ani v No Pavarotti nebude tolik místa pro jeho ztichlý folk, vyšla deska Zugzwang, ultimátní, girovská kláda, kterou považuji za desku roku – tyhle recenzentské praktiky jsou protivné jako Ten, kdo se pohybuje v neznámých partiích hudby. (Odtamtud pochází i Jorge Boehringer aka CORE OF THE COALMAN, který právě sídlí v Praze a na K&K vydal album You’ll Need a Katapult. Newyorský rodák a klasicky vzdě084

laný hudebník studoval u Alvina Currana a Freda Fritha, což je zárukou avantgardních tendencí, které Jorge rád spojuje s noiseovými poklesky, ale nemá daleko ani k (zvláštně pokrčenému) popu, pokud se nebavíme o české kolínské. Multiinstrumentalista a elektronický pokušitel žahá hlukovými nimby, aby vzápětí skřehotal jako prašivě podprahový hlas v The Great Rock’n’Roll Swindle nebo vystřihl přítulnou instrumentálku o klávesách a „kytaře“. Právě on hřebelcoval zvuk na Zugzwang, k folku od lesa.)

K&K a zkusíte ji verbálně reflektovat, nutně se dostanete, spíš dříve než později, do slepé uličky opakování. Pokud jste jeden z Tata bojs, složíte kvazivtipný rádiový hit, jste-li slovní protivník, vztek narůstá. Jak psát o nepopsatelném? Slova se vracejí v podobných spojeních a neustálená, „originální“ sousloví, metafory jsou už jen artistním pauměním nevystihujícím vůbec nic. Ráááááááááááádio roujallllll škrrrrr. Jakmile projdete celou sbírkou K&K, slova se vracejí a pokud jste bojs, rádiový protivník narůstá.

No Pavarotti: z podstaty temný neofolk à la Current 93, vás napadne; když vstoupíte na starý schod, vrzne, jste prozrazeni, vy a neschopnost. Rouilleux a náznaky psychedelické opery/rituálu, které vás objímají u Dead Can Dance, Rouilleux jako children of god, je u nás na zahradě a pase nenažranou kytaru, na kterou volá jménem: You fucking people make me sick. Nejsnadnější bude hovořit o Neilu Deadmanovi a proč neposlat pohlednici, i když je očekávaná – potěší. Místo železničních pražců jen elektronický brum, zkreslená kytara zůstává a mrtvého muže nahrazuje jiný kostěj. Jedeme pomalou rychlostí, ale její skutečný rozměr zaniká v rozlehlosti krajiny, za okny létají kolotočářské labutě, uprostřed samozřejmé pouště. Děvčátko přes uličku se ptá: „Bees / and touch in the heat / now is that what your freed?“ Úzkost je náměsíčná, i když bolí. Pokud jsme v některých minulých částech použili slovo „meditace“, mělo být nasazeno až tady. V jednu chvíli vás napadne, že by si Rouilleux vystačil coby písničkář, tradiční songwriter, bez kumulovaného balastu kolem, a v tu druhou chvíli, že by zas bylo lepší, kdyby se soustředěněji oddal ambient/noiseovému ševelení a nechal kytaru pod hladinou, jen když je vody až po krk. Teď by se hodilo říct, že Rouilleuxova největší síla je právě v balancování mezi oběma mezemi. Jenže to je jako prohlásit, že cesta je cíl. A to není pravda, kouření nezpůsobuje rakovinu. Zugzwang se přelévá v nepravidelných obrysech, je zároveň tiché i hlučné a hranice obou pólů se každým poslechem mění. A zasmušilá, silně radostná rovina zůstává, „weep at night, let fall/ down then/ come and crawl/ turn to me/ and sprawl“.

Střízlivé vědomí napadají už jen klišé: hororová filmová hudba, lynchovské spánkové laloky, vesmírný prach, tekutý éter, ztracené hlasy jungovského nevědomí. Věcně: Radio Royal jsou představitelným pokračováním hudebního tělesa Petra Ference BIRDS BUILD NESTS UNDERGROUND (Cold Dreams, 2009), kde hrály hlavní roli gramofonové muchláže a postupem času i vizuální kongénius. V Radio Royal Ference doplňuje Tomáš Procházka, z jehož dosavadních hudebních výbojů bude širší veřejnosti známá nejspíš skupina B4, pohybující se v partiích psychedelického post-krautrocku. Radio Royal na konci diskografie.

THE LIE THAT IT’S GOING TO FADE

Na konci diskografie RADIO ROYAL (RRCD01, 2011), ani nový začátek, ani starý konec, kompoziční vráska. Jakmile projdete celou sbírkou

Na zavřených dveřích je napsáno: parazitní zvuky a druhotné sonické suroviny. Dva velmi dlouhé tracky ale dokážou překvapit, stačí, když budete mít cit a náladu pro ambientní pohodlí a polojasný easy listening, experimentální chillout není místo, kde by někdo seděl, jistě, kde by vůbec někdo byl, ale pokud sami hovoří o kombinaci easy listening a noiseu, potom zvu všechny milovníky klidných nálad a ještě poklidnějších běsů. Jestliže BBNU tvořili dlouhé hadí kompozice z vinylových útržků a stylově nepohrdli ničím od zbytků tradičního rocku až po swing, RADIO ROYAL jsou celistvější a organičtější. Téměř neznatelné přechody, pomalu, rafinovaně rozvíjená a stále překvapující nálada, se pohybuje od čirého potěšení z neznámých jiskřivých zvuků a akustické paleontologie (miluji Orbus Terrarum, ano, kýč), ale i z temnějších témbrů chybějícího vokálu (Sensus: Humanomaly). Nebudete napadáni naschválnými ruchy, tady jako by ani nebylo místo pro autorskou ironii, tolik nutnou pro vyznavače noiseu, jen podivná láskyplnost.

Jakmile projdete celou sbírkou K&K, slova nejsou, ale zvuk trvá. Jeden jako všechny.

LABEL: KLANGUNDKRACH

LABEL KLANGUNDKRACH

ždodenní potřeby dýchají v nelidském rytmu emocí, což působí tu klaustrofobicky, tu chaoticky, není možné uchopit tmu za rohy. Postaven před otázku, co je vlastně ještě živé a jestli šutr pokládat za drobek někdejšího prasvěta, civím do prostoru. Není tam prázdno, ani lezecká stěna. S čím přicházíš? Máš ruce?


085


086 LIONEL FAHY


příběhy psané do kůže

TATTOO / ROZHOVOR LIONEL FAHY (FR) TEXT A FOTO LENKA ŠPRYSLOVÁ

Lionel Fahy je vypravěč. Vypráví své příběhy i příběhy těch druhých pomocí hudby, slov, obrazů a čar, nesmazatelně vpitých do lidské kůže. Říká se, že když člověk dělá moc věcí, nemůže ani jednu z nich dělat opravdu dobře. Ale každé pravidlo má svou výjimku. Lionel žije několik životů najednou a všechny jsou plné příběhů. Ten náš končil u Vltavy. S akordeonem, který koupil ve vetešnictví a zrovna se na něj učil hrát, a labutěmi. Nedávno jsi publikoval knížku ilustrací a fotek, vyšla jen v nákladu pěti set kusů. Už jsou všechny pryč? Ne, nejsem dobrý obchodník. Ale víc než půlka je pryč, což je dobré vzhledem k tomu, že neexistuje žádná oficiální distribuce. Vtipné je, že v ten samý den mi vyšly dvě knihy. Nemyslím, že by bylo moc lidí, kterým se tohle povedlo... Druhou knihu jsme připravili s jednou zdravotní sestrou, která dělá domácí porody. Je to vůbec první kniha pro děti o domácích porodech, která ve francouzštině vyšla. Je mnohem organizovanější než ta moje „soukromnická“, já obchodní věci nezvládám. Když něco dodělám, je to dodělaný – a neumím pak takové ty marketingové věci kolem. Tvoje první knížky vůbec? Jo, do tisku šly zatím jenom tyhle dvě. Teď pracuju na dalším projektu. Je to kniha, kterou jde rozložit na plakát. Ta by měla vyjít brzy. A právě jsem dopsal příběh pro knihu, která by se měla objevit někdy v příštím roce. Takže kromě ilustrací taky píšeš? Myslím, že v tom nijak zvlášť nevynikám, ale občas to člověk musí udělat sám. Dopsal jsem, pár lidí si to přečetlo a líbilo se jim to, takže snad dobrý. O čem bude? O malé holčičce, které umírá otec a jeho duch ROZHOVOR: LIONEL FAHY

s ní pak zůstane až do dospělosti. Nic, co bych osobně prožil, ale hodně mě to baví. Kresby ještě nemám hotové, zatím o nich jen tak přemýšlím. Než vydám tuhle knihu, musím nahrát album. Teď jsme ve fázi zkoušek, až bude na konci roku hotové, začnu dělat na knížce. Vím, že to zní, jako že mám v životě pěkný bordel, ale dělám věci jednu po druhé. Poslední rok jsem byl hodně produktivní, dvě knížky a dvě alba. K tomu tetování a cestování. Byl to dobrý rok. Takže jsi tetující a píšící muzikant. Nejdřív jsem byl muzikant. Díky tomu jsem se třeba dostal i do Čech, v pětadevadesátém jsem tu byl na turné. Pak jsem na osm nebo deset let přestal, měl jsem toho plné zuby, nebavilo mě pořád všechno organizovat. Dělal jsem i tour manažera, bookoval koncerty a nudilo mě to. Řekni mi něco o kapele. Říkáme si Granit 665. Hlučná záležitost, tvrdá muzika. A teď dělám takový akustický projekt s jednou holkou, s Tiffany, což je supertalent. Pracujeme jako duo, je to folkové, melancholické a úplně jiné než to, co dělám normálně. Muzikanti z rockových a punkových kapel utíkají k folku... Jo, časem se ti zhorší sluch. (smích) Ale je to část příběhu, kterou nedokážu sdělit tvrdou muzikou, vzpomínky na Arábii, na východní Francii. Koupil jsem si akordeon a hodně toho nahrál v Praze, stejně jako ve Švédsku a Norsku. Tiffany je v Paříži, takže si posíláme nahrávky. Odráží se v muzice, kde zrovna jsi? Určitě. Třeba když jsem byl kousek od polárního kruhu, bylo tam neuvěřitelné ticho. Noc nikdy nepřichází, pořád je světlo. Vnímání reality je v hajzlu, takže ani nevíš, kdy už máš přestat chlastat. Když skládáš za takových podmínek, musí se to odrazit.

V jednom rozhovoru jsi řekl, že místo se odráží i v tetování. Přesně proto cestuju. Mám problém vydržet na jednom místě. Taky jsem četla, že ses chtěl usadit... Jo, to jsem řekl. Zkusil jsem, ale nejde to. Mám pak hrozné deprese. Stejné ulice, stejní lidé. Ne. Potřebuju rozmanitost. I když máme jako Evropa spoustu společného, každá země je trochu jiná. Nebo mi možná ani tak nejde o zemi, jako o lidi. Třeba Češi, které baví moje kérky, jsou hodně oddaní, otevření novým nápadům. Proto sem tak rád jezdím. Lidi, které tetuješ, ti prý musí vyprávět příběhy. Jo, to mám moc rád. Tatéři při práci většinou neradi mluví, protože je to rozptyluje. To já ale taky. Když tetuju, nemluvím. Když je to na noze, je to ještě docela v klidu, ale když je to ruka, nejde to ani omylem. Lidi mají tendenci gestikulovat. A když se tohle stane při tetování linek, jsi v hajzlu. To už nějakým stínováním nespravíš. Lidi, kteří se při tetování hýbou, jsou moje noční můra, takže při práci jsem úplně zticha. A je vtipné, že se na to ptáš, protože občas to svým zákazníkům zapomenu říct, a oni se mě ptají, jestli se něco děje, že jsem neřekl ani slovo. Myslí si, že jsem naštvaný, ale já se jen soustředím. Nicméně miluju, když mi vyprávějí příběhy před tetováním. Potřebuju to. Někdy pokračujeme po práci. A co když ty příběhy nejsou veselé? Vyslechl jsem si spoustu smutných příběhů. Ale já to beru tak, že přecházím od zákazníka k zákazníkovi, jsem nástroj jejich vyjádření. Samozřejmě že jsem slyšel spoustu šílených věcí, ale co s tím člověk nadělá? Budeš dělat morbidní kérky s červama a lebkama, nebo se pokusíš vyobrazit, co přijde potom, když vy-

087


svitne slunce? Já mám radši tu druhou cestu. Vím, že některým lidem tetování změní život. Uzavřou určitou kapitolu a můžou začít něco nového, protože už je to zapsané. Spisovatel to hodí na papír a tím to hasne. Tohle se stalo, takhle to bylo, tečka. Ale když nepíšeš, funguje jako takový papír lidská kůže. Já to tak nemám, ale už mi o tom hodně lidí říkalo. Vem si třeba asociace. Někdo kouká na film a najednou bum, přenese ho to do dětství. Nebo hudba. Slyšíš písničku a víš, žes ji slyšela, když ti bylo dvanáct a stála jsi na konkrétním místě. Jsi zpátky. Kérky dokážou podobné věci.

padá, jak by sám sobě kouřil. Pak jsem přidal delfína, jak ho přeskakuje.

Mají kérky na tvém těle taky příběh? Každá z nich.

Celkem mě překvapuje, že jsi nezačal tetovat nejdřív sebe, jako většina lidí. Asi jsi měl odvážnější kamarády. Měl jsem hodně šílené kamarády. Asi ne úplně ty nejlepší, jaké v tomhle věku můžeš mít. Alkohol a tak. Propichovali jsme se v koupelně. Jehly jsme objednávali od veterináře v Anglii. U strojků, které jsme si vyráběli, nešlo nic ovládat a pálily do rukou, jak byly rozžhavený. Když dneska přemýšlím, proč jsme to tenkrát dělali, vlastně ani nevím. Podle mě má člověk období, které je jako iniciační rituál. Ničíš se a experimentuješ se svým tělem. My jsme se propichovali a tetovali jak řezníci. Zpětně pro to není žádný důvod, ale v tu chvíli to musíš udělat. Tenkrát byl jeden piercer v Toulouse a jeden v Paříži. Ten pařížský pracoval v gay klubu, jeho přezdívka byla něco jako Velkej píchač. Takže když po něm člověk něco chtěl, chodil zadkem ke zdi. Nic jiného nebylo, tak jsme to zvládli sami. Bavil jsem se s Michalem (Burdou, z pražského salónu Tribo – pozn. aut.) a ten říkal, že procházel něčím podobným. Bylo to ve stejnou dobu. Myslím, že Francie a Česká republika jsou podobně načasované.

Během jedné návštěvy ses nechal tetovat od Petera. Jo, je to takový velký projekt. Tohle bylo třetí sezení. Máš víc projektů s tatéry po světě? Tuhle bych rád dodělal a pak už na mě Peter ani nesáhne! (smích) Projektů na mém těle je víc, ale problém je, že jsem hrozně líný. Chtěl bych dodělat ruce, ale ono to tak bolí! Proto mám radši malé věci. Takové ty blbůstky, co jsou za hodinu hotové. Teď mluvíš o tom, co si necháváš tetovat, nebo o tom, co tetuješ? O tom, co mám na sobě, asi už se mám moc rád. U ostatních vítám hodně velký prostor, hraju si při práci i s holou kůží, s prázdnem. Na druhou stranu věřím, že ne každý příběh potřebuje velké plátno. Máš problém navázat na tatéry, kteří se na člověku vyřádili před tebou? To záleží na okolnostech, portrétu indiána bych mohl přimalovat sluneční brýle. (smích) Vtipným způsobem se dá koexistovat vždycky, ale jinak je mi to celkem jedno. Tetování vyjadřuje určitou epizodu života. Pokud je na těle místo, abychom vyprávěli ještě o trochu víc, použijeme ho. Podle mě ale hodně lidí chápe tetování jako jakýsi osobní tuning a já nejsem tuningový tatér. Můžeš si na tělo nalepit spoustu samolepek a výsledek bude stejný. Jako u auta. Jaké bylo tvoje první tetování? Byl to přebal alba od Neurosis, Souls at Zero. To už je dávno. Nevím, jestli si ho pamatuješ, je to had, který polyká svůj vlastní ocas. Pak jsem stál před zrcadlem a říkal si, ty jo, to vy088

Aby to vypadalo líp? Jo, přesně. (smích) Tenkrát byla možnost nechat se tetovat jen v motorkářských obchodech. V Paříži byl přesně jeden člověk a musel jsem našetřit spoustu peněz. Poprvé jsem tetoval v patnácti, ale tetovat jsem se nechal až v pětadvaceti, dal jsem si na čas. A o tři měsíce později jsem se do toho pustil ve velkém. Nikde nebyly žádné informace, ale já se do toho zakousnul. Čekal jsem tak dlouho!

Všichni ale říkají, že Francie je dneska dál. Ale to je tím, že je tam víc lidí. Situace se změnila v posledních pěti, šesti letech. A změnilo se i to, jak lidi vnímají tvoji práci? Obrovsky. Ježiš, já si o sobě přečetl tolik ošklivých věcí! Ale to jsem hrál muziku, která nebyla z nejpřístupnějších, takže jsem na to byl zvyklý. Ve Francii, když jsem si poprvé otevřel studio, to bylo hrozný. Po šesti měsících jsem odjel. I dneska to mám pořád v hlavě. Tenkrát na mě srali, tak je teď nepotřebuju. Mám spoustu francouzských zákazníků, to jo.

Ale některé země mám radši.


089

LIONEL FAHY: PRテ,E


dokument Laibach: Pobeda pod suncem (1988)

paskvil všech evropských totalitních systémů, co v kýčovité troubě peče satirické subverze.

režie Goran Gajic text Ondřej Kamenický

Když v 80. letech natáhnul Tito ráfy, začalo to ve slovinské části Jugošky, vyjma vrchlíku Triglavu, kvapem tát. Jak už bývá dobrým zvykem, projde-li si hodně lidí monstrózní masírkou, totalitní všednodenností, válka neválka, hlava nehlava, něco se nutně pokroutí a porouchá. Těm, kteří přežijí nejen fyzicky, ale i jakžtakž psychicky, musí někdo z rejpalů starou pravdu dokola připomínat. Že jde většinou o avantgardní, vrcholně nevkusnou a zbytečnou zvrhlost, tnoucí velkoryse do živého, je nabíledni. Film Pobeda pod suncem (Vítězství pod sluncem) režiséra Gorana Gajiće je dokumentární mýtus/úlet, vyprávějící svéráznou historii a životní peripetie proklatých industriálních celebrit Laibach. Jak jinak než vlastními propagandistickými pákami. Laibach berte jako fikaný koncept. V původní čtveřici Ivan (Jani) Novak, Dejan Knez, Milan Fras a Ervin Markošek neustále pochodují filmem. Kramfleky ein-zwei tepou o zem. Jako jedno tělo ve stavu alfa stoupají po schodišti, jedou po eskalátoru, rovnou za nosem na světa kraj, na vrchol sněhem zachumlaných Julských Alp, na balkon Balkánu. Zabíráni zásadně z podhledu, v monumentálních obrazech, s azúrem za hlavou nebo tak, aby linka horizontu byla co nejníže a mašírující skupina se skvostně vyjímala na pozadí pompézních panoramat. Ano, cokoli si jen dovedete spojit s čistoskvoucím nafouknutým kýčem, to představují Laibach. Teátr, kolos, patos. Vyhlazený 090

Jugoslávie – padlá zem, která ještě nevydala všechna svá tajemství. Horské dominanty, zpěněné bystřiny, jeleni v říji a mlhavá zákoutí podávají svědectví o růžolících mužích deroucích se po ledových svazích triglavského hřbetu. Nýčko všichni dech zlehka popadají, vzájemně jeden druhého poplácají a pocelují. Družstvo rádo zapózuje a zatroubí na rohy nebo trumpety. Přejatou rétorikou, oblékáním, zvrtanými symboly a užitím řady dalších vizuálních prvků (včetně filmového jazyka, cintajícího skrze celý dokument prázdné formule propagandy) diskreditují Laibach totalitní struktury a ruku v ruce i sami sebe jakožto vyšinuté přitakávače. Na otázku, co jsou zač, odpovídají záměrně vyhýbavými mystickými příměry, jako když se ve svém prvním televizním interview z roku 1983 považují za bratry noci a syny ducha anebo omílají fráze o umění s vyšším posláním. O umění, které vyžaduje fanatickou oddanost tvůrců, i diváků. Tyhle zatemnělé manipulační tendence, projevující se manifestací samotné manipulace, neodbytně klepou na bubínek: dost podezřelá hra se tu hraje. Rafinovaný heroismus, vykasané rukávy, kšandy, řád a šajby, celá image je součástí vizuální mluvy uměleckého vesmíru (nebo jak to nazvat) Neue Slowenische Kunst (NSK), jehož jsou Laibach spoluzakladateli. Široký umělecký kolektiv, který nikdy nešel pro řízenou provokaci daleko, se vedle slovutné ekipy rodáků z Trbovlje, serdce toho Slovinska, skládá ještě z výtvarné skupiny Irwin, designérů Novi

PLANETA OPIC

kunst ist kunst

Kolektivizen, divadla Noordung Cosmokinetic Cabinet a teoretického oddílu NSK Department of Pure and Applied Philosophy. To už není jenom parta umělců, která před třiceti lety začala tematizovat propojení ideologie a umění. Přebírat mechanismy totalitarismu a kýče k vlastním účelům, kupříkladu natočením filmu o hudební skupině s politickými ambicemi v tom smyslu, že její koncerty se podobají rituálnímu kázání, mobilizačnímu apelu a industriální řezničině, fajn. Po letech se však Laibach stávají, co si budeme povídat, clowny v ošoupaných uniformách. Z hlučné formace provázené zasmrádlou zločineckou kontroverzí a šokantností se stala jedna velká manýra. Záměr? Rozsáhlá utopická vize NSK (nskstate.com), která dospěla do fáze jakéhosi neuvěřitelného světového společenství (státu, který nikde neexistuje, ale pořádá kongresy, má fungující zpravodajství apod.), bere Laibach jako své dítě – kus oficiální kultury. Solidní humbuk kolem tohoto balkánského organismu, rozrůstajícího se do určité formy nekonečného happeningu pro libovolně velké masy, analyzuje druhý dokument Predictions of Fire z roku 1996. Autentičnost a síla prvního Pobeda pod suncem se už neopakuje. Tam šlo o dokument navýsost postmoderní. Laibach hulákáním dutých hajlunk figur a fiktivním posouváním světového dění mířili na stejný terč jako Monty Python svým The Funniest Joke in the World. Forma, a pak znovu forma. S tím rozdílem, že v tajemném kruhu okolo Ničeho namísto britského „nej-sranda je sranda“, vystupuje jugoslávské „nej-totáč je totáč“.

A samozřejmě taky Life Is Life.

DOKUMENT: LAIBACH


doyleova prima sezona

Dickensových Velkých nadějí (zpívá na něm i Tori Amos). Pak ale sešel z očí, sešel z mysli, připomněl se kompozicí ke čtvrtému Potterovi a zase zmizel… Až najednou v roce 2011 předvedl elegantní variaci na ménage à trois.

SOUNDTRAX PATRICK DOYLE (SCO) LA LIGNE DROITE (VARESE SARABANDE, 2011) THOR (BUENA VISTA RECORDS, 2011) RISE OF THE PLANET OF THE APES

(VARESE SARABANDE, 2011)

TEXT DAVO KRSTIČ

Poslouchejte bez předsudků, vzkazoval na začátku devadesátých let posluchačům prostřednictvím stejnojmenného alba George Michael. A měl pravdu, navíc jako bývalý člen Wham! věděl, co žádá. Neexistuje výstižnější motto na úvod článku, který po vás chce, abyste věnovali pozornost hudebnímu doprovodu hned ke dvěma velkorozpočtovým hollywoodským blockbusterům letošního léta. Předsudky stranou, jinak zalitujete, že jste nebyli u toho, když skladatel Patrick Doyle zažíval parádní sezonu. Zatímco někdejší nejvýraznější a nejžádanější matadoři filmové hudby odpočívají (Hans Zimmer vydal v autopilot modu další Piráty z Karibiku a pár podkresů k animovaným filmům, James Horner zatím nevydal nic), hraje teď v multiplexech k popcornu hudba skladatele, kterého byste čekali spíš u britských, potažmo evropských nízkorozpočtových dramat nebo na divadle. Můj dosavadní vztah k osobnosti a tvorbě skotského rodáka Patricka Doylea byl toliko indiferentní. Respektoval jsem ho jako šlechtice filmové hudby, jehož kompozice mají blíž ke klasice a na ideální doprovod filmu jsou málo „pop“. Někteří kritici šli ještě dál a vyčítali mu, že jeho skladby jsou akademicky chladné a postrádají emocionální hloubku. Což je nesmysl, který si musí uvědomit každý, kdo slyšel skladbu Non nobis, Domine ze soundtracku k adaptaci Jindřicha V. nebo ústřední téma Carlitovy cesty. Na konci 90. let bojoval Doyle s leukémií, přesto dokázal vydat eklektický soundtrack k aktualizované verzi SOUNDTRAX: PATRICK DOYLE

Nevím, co znělo absurdněji. Jestli prvotní informace, že komiksového Thora přivede na plátno znalec Shakespeara Kenneth Branagh, nebo to, že soundtrack napíše hudební ředitel Renaissance Theatre Company a Branaghův dvorní skladatel Doyle. Obojí zavánělo katastrofou, méně šrámů nakonec utrpěl Doyle, neboť hudba odolala náporu digitálních efektů a mnohamilionového balastu. Osmapadesátiletý Doyle je totiž kujón a dodal kompozici, která zní dostatečně moderně a „hi-tech“, aniž by vedle dosavadních skladatelových soundtracků působila jako bastard. Těžko říct, nakolik to způsobil nátlak producentů a do jaké míry šlo o Doyleův rafinovaný tah, ale Thor zní na první poslech stejně jako doprovod většiny blockbusterů posledních let – to znamená jako výplň z Zimmerovy firmy Remote Control. S jedním podstatným rozdílem: má duši. Doyle pochopil, že pokud chce bojovat s nepřáteli, musí se stát jedním z nich a pobít je jejich vlastními zbraněmi. Thor je tak nejlepším zimmerovským soundtrackem, který nesložil Hans Zimmer. Žádná agresivní elektronická vata zakrývající nedostatek melodických nápadů. Naopak, práce s motivy a jejich variace je tím, oč tu běží. Místo strojového chladu živý element v podobě Londýnského symfonického orchestru, který suverénně prodává všechnu tu majestátně znějící i dojemnou hudbu. Tohohle soundtracku je pro chvilkový hit Thor opravdu škoda. O čtvrt roku později vydaný soundtrack Zrození planety opic je s Thorem ve zjevném sourozeneckém vztahu. Druhorozený zaostává kvů-

li absenci výraznějších motivů, melodičnost ustoupila dramatu a napětí. Dobrá zpráva zní, že Doyleova hudba je nejen funkční, ale i poslouchatelná, a nevyvolává migrénu, což se při vší úctě nedalo říct ani o avantgardním soundtracku Jerryho Goldsmithe k původní Planetě opic, ani o perkusemi předávkovaném doprovodu Dannyho Elfmana k remakeu z roku 2001. Doyle i tentokrát věděl, že elektronika může být dobrá služka, ale zlá paní, využívá ji s citem a vkusem. Zatímco soundtracky Zimmerových boys sjíždějí z plně automatizované montážní linky, je za Thorem i Opicemi pořád cítit člověčina. Jako když si koupíte rajče v supermarketu a na tržišti. V prvním případě žvýkáte umělou hmotu, ve druhém vám rajče chutná už po vůni. Bylo by zcela namístě, kdyby Doyle po vydání této dvojice soundtracků vyhodil nohy na stůl a naordinoval si dovolenou s tím, že letos má vystaráno. Zvlášť, když ještě předtím doprovodil nový film dlouholetého přítele a spolupracovníka Régise Wargniera. Snímek La Ligne droite o romanci mezi slepým atletem a dívkou, která má problémy s rodinou i sama se sebou, se do našich kin asi nedostane, nechat si ujít soundtrack byste však neměli. Ve střídmé kompozici, k jejímuž nahrání se sešlo jen deset členů Londýnského symfonického orchestru, najdou zálibu obdivovatelé Glassova minimalismu, především pak jeho stravitelné formy, jak ji známe ze soundtracku k Hodinám. Ještě víc je ale slyšet Nymanovo Piano s celou svou zasmušilou náladou. Klavír, využitý v Thorovi jen okrajově pro dokreslení romantických scén, tady hraje hlavní roli a stejně jako v Pianu vede okouzlující rozhovor se smyčci. Čistá práce a doporučeníhodná záležitost, pokud vám tedy nevadí nedostatek pozitivních tónů.

Ale nejsme u Disneyho.

091


highbury fidelity #11 Uctivá poklona! Navážu na závěr minulýho Highbury Fidelity. Končili jsme připomenutím, že prohra 8:2 na Old Trafford byla největším výpraskem, kterej Arsenal zažil za 115 let. Ovšem to byl pouhej začátek letošního tažení za přepisováním historickejch tabulek. Bilance Gunnerů – jedna výhra, jedna remíza a tři prohry – nám v tabulce zařídila nádherný sedmnáctý místo, jeden bod od sestupu, a znamenala nejhorší start do soutěže od roku 1953. Kluci v čele s Wengerem se usilovně snažej, za měsíc si určitě řekneme o dalším rekordu.

(strašně nerad užívám tohle slovo) srdcař. Takže co nám Wenger místo Nasriho a Fabregase přivedl? Park Chu-Young (Korea), Mikel Arteta (Španělsko), Yossi Benayoun (Izrael), André Santos (Brazílie), Per Mertesacker (Německo). Vidíte mezi nima nějakýho Angličana? Ne, nevidíte. A víte, proč ho tam nevidíte? Protože tam žádnej Angličan není. A proč tam žádnej Angličan není? Protože mamlas Wenger žádnýho nepřivedl. Víte, kolik použitelnejch Angličanů je v celým kádru Arsenalu? Tři. Ten nejlepší z nich, Jackie Wilshere, je momentálně – jak jinak – zraněnej, minimálně do Vánoc, spíš do března.

Od špílu s ManUtd jsme dost šťastně vypotili hubenou domácí výhru 1:0 nad nováčkem ze Swansea a famózně prohráli mač v Blackburnu 4:3, kdy si naši synci zvládli dát hned dva vlastní góly. Jestliže minulej měsíc se Wenger postaral o zápas, na kterej budou vzpomínat generace fandů ManUtd, tentokrát si dokázal podmanit celou Anglii, ve který začaly vznikat nesčetný varianty vtipu „an Arsenal fan invited me for dinner so I told him ‘no thanks, I 8-2 much’“ nebo „I’d 8-2 be an Arsenal fan, they’ve been playing rubbish 4-3 weeks now“. Do toho jsme ještě remizovali v zápase prvního kola Ligy Mistrů v Dortmundu, což je asi pro současnej Arsenal maximum možnýho.

Takže i kdyby se náhodou někdy stalo, že nám ze zástupů Francouzů, Arabů, Židů a všemožnejch Afričanů vyroste nějakej talent, bude k našemu klubu vázanej asi jako Fabregas, Nasri, Adebayor, Kolo Touré, Clichy nebo Flamini. (Pokud někdo nezná seznam plejerů, který s chutí opustili Arsenal hned po pár vydařenejch zápasech.) Tyhle řádky mluvěj za vše, ale geniální přestupovou strategii našeho pána a vládce můžeme ilustrovat ještě jednou příhodou. Koupil neznámýho cucáka z Kostariky, kterýmu vzápětí odmítli dát v Anglii pracovní povolení. My už utrácíme i za lidi, který za nás ani nemůžou hrát. Ještě něco?

Opticky zlepšila situaci výhra 3:0 nad Boltonem, která nás pošoupla na dvanáctý místo, ale ani ona se nerodila snadno. Znamenitej byl Peršan a Song, zbytek mužstva žádná sláva a kdo by chtěl vidět ten úžasnej lehkonohej Arsenal, kterej má šanci na gól co dvě minuty, ať si pustí DVD. Nejvíc iritující byl asi Walcott, chlapec, kterej je už osmým rokem děsnej talent, ze kterýho jednou něco bude, ale furt z něho nic moc není, a kterej už asi půl roku Wengerovi přes noviny vzkazuje, že nemá hrát na křídle, ale na hrotu, ovšem když se dostane do šance, naloží s ní hůř než Baroš.

K příšernejm výsledkům a logickýmu tlaku na nějaký řešení se vyjadřoval i majitel Gazidis. Prej ho bolí, že je Wenger označovanej za idiota, prej to škodí ne klubu, ale celýmu fotbalu, a prej ho nevyhodí. A co je na Gazidisově vystoupení nejlepší, Arsenal prej není v krizi. Tam nejspíš bude teprve v momentě, až konečně spadne do druhý ligy.

TEXT ZBYNĚK PROKEŠ

Proč dáváme stav mužstva za vinu našemu kouči, nejúspěšnějšímu trenérovi historie našeho milovaného klubu? No protože to děsně podělal. Za desítky milionů liber, který si nastřádal prodejem Clichyho, Fabregase a Nasriho, dokázal pořídit jen průměrný posily, dobrý leda tak na vysedávání na lavici. Mockrát jsme si tu řekli, že nám zoufale chybí nějakej Angličan, nějakej rapl, nějakej 092

Takže co se děje na místech, kde byl Arsenal v loňský sezoně asi naposled – v čele ligy? Neochvějně vládnou dva kluby z Manchesteru. Ochlasta Ferguson má víc rozumu než zbytek všech manažerů dohromady, svůj mančaft sehrává roky a roky a geniálně ho doplňuje. Například když už koupí za těžký prachy cucáka, jako byl Rooney, vyroste mu ten hráč v oporu, která letos dává skoro dva góly na zápas. Náhradníci za legendy, který loni skončily, tedy van der Sara a Scholese, se mu náramně povedli a ManUtd vede ligu s pěti výhrama a jednou remízou. I Chelsea zvládli nakopat trojku. Jasnej adept na titul.

Modráci z Manšestru, City, jsou na tom jen o skóre hůř a bilance jejich střelců je taky naprosto děsivá. Na čele tabulky střelců jsou hned za devítigólovým Rooneym osmigólovej Agüero a šestigólovej Džeko, přitom ani jeden z nich neodehrál všechny zápasy. Tam si může Mancini koupit koho chce, kasa šejků je bezedná, ovšem k úspěchu jim pomáhá i Arsenal, kterej jim posledních pár let ochotně prodá kohokoliv, na koho si ukážou. Chelsea se drží hned za nimi a Liverpool má sice slabší start, ale taky na dohled čelo ligy. Šest příček nad náma je dokonce i Rottenham, a to už je k blití. Ale pozor, pamatujme slova pana majitele, nejsme v krizi. Prej to hodláme dotáhnout do ještě horších pozic. Takže raději nepláčeme a šetříme slzy na jindy.

lost in music #1 elton vs. a low-flying duck TEXT THE SHINY BEAST PŘEKLAD BRO

Jednoho promáčeného rána na jižní Moravě ke mně přistoupil Elton John. Samozřejmě ne fyzicky. Ne v podobě, kdy bych se ho mohl ptát na radosti manželství a jaké to je, když vás do svého srdce přijme celý národ nebo když zapomenete na prohýřenou minulost, protože jste kamarádily s princeznou Dianou a věnovaly jí píseň – no dobře, píseň původně složil pro baculatou platinovou blondýnu Normu Jean v dobách, kdy si spíš než královskou přízní leštil nos bílým práškem. Nakonec ji ale věnoval Lady Di, jejíž smrt dlouze poutala pozornost médií, pokud ne většiny populace, kterážto pak propadala zoufalé hysterii. Zapomnělo se na drogové eskapády i nereálně vysoké podpatky; vše bylo odpuštěno, Eltonova plaketa je vydrhnuta dočista. A dejme tomu chlápkovi i řád rytíře za služby pro – eh, na to zapomeňte – jen mu konečně dejte ten řád! Už odbočuju. Důležité je, že Elton John se mi nezjevil zčistajasna a s parapletem v ruce, aby mi rozzářil den v Brně, ve skutečnosti mne zastihla jedna z jeho písní. Ani ne tak píseň, jen její melodie. V hlavě mi k ní naskakovala slova klukovsky vyhlížející Australanky, kterou jsem potkal jednoho večera v tureckém Marmarisu. Spojené státy tehdy zrovna bombardovaly Tripolis, což nám coby novinFULL MOON #18: SLOUPKY


ku sdělil jeden místní, dobře a znepokojeně obeznámený s celou roztržkou mezi Reaganem a Kaddáfím. Přestože se mi text písně během procházky po marmariském přístavu nesmazatelně vryl do paměti, pořád mě překvapuje, když se roubuje na Eltonovu melodii: I’m so hungry/ I could eat the crotch/ Off a low-flying duck. („Mám tak strašný hlad, že bych sežral rozkrok nízko letící kachny.“) Odskok od původního textu hodný Supermana, stejně jako první užití ptáka v letu z Johna Ellise a jeho Teorie letící kachny pro podceňované druhé album The Vibrators. Kvůli překroucenému textu se myšlenky vzájemně neslyší. Občas nestačí, že se zpěvákem sdílíte mateřský jazyk, abyste pochytili, co přesně drmolí, řve, plive či mečí. K jedněm Vánocům jsem dostal kompilačku vydavatelství K-Tel (obdoba české České muziky – pozn. překl.); takový ten druh, který je levný a dobře se strká do štulpen na krbové římse. Zrovna tahle obsahovala překvapivě dobrý výběr, včetně hitů Get It On od T-Rex a Runnin’ Away od Sly and the Family. Taky obsahovala popěvkovou Sylvia’s Mother od Dr. Hook and the Medicine Show, píseň, která vyjadřovala zpěvákovu neschopnost dostat se přes matku milované Sylvie, natož popovídat si se Silvií samotnou. Písnička obsahovala verš, který odkazoval k týpkovi, kterému se říkalo the All-Parader. Kdo to sakra byl? A proč proboha říkal „forty cents more for the next three minutes“? („Bude to čtyřicet centů za další tři minuty.“) Bylo mi deset a představoval jsem si Buffalo Billa, jak si vykračuje v bezvadném stetsonu, ale proč byl zrovna na telefonu a přerušoval zpěvákův rozhovor s mámou jeho milé, jen aby si řekl o prachy? Tahle záhada mi vrtala hlavou hodně dlouho. Legenda i the All-Parader nadále přežívali. Až o mnoho let později – a za ten čas se Sylvia jistě mnohokrát rozvedla, začala si s borcem z mokré čtvrti, párkrát zkusila seknout s trávou a napůl prodělala několik diet – jsem se rozhodl si to album znova pustit. Tehdy konečně jsem zvládl ořezat mystérium All-Paradera na mnohem prostší koncept telefonního operátora. Pitomej telefonní operátor! Písnička u mě taky klesla. Až na bezútěšnou úroveň propršeného rána v Brně, ve kterém mám (pořád) tak strašný hlad. FULL MOON #18: SLOUPKY

on and off the road #17 TEXT PAUL WALLFISCH PŘEKLAD LUKÁŠ GRYGAR

„Tara, Ferma!“ slyšel jsem, jak křičí na svého kňučícího podvraťáka. Můj první večer na Torre dei Corsari – Pirátské bráně. Sardinie. „Tara, Ferma!“ Terra firma to byla, ale tohle patřilo psovi. Cestou ze zmáčeného Dortmundu jsem hodil do Google Maps „Středozemí“ a vybral průnik nejslunečnějšího místa a nejlevnější letenky. Prý Cagliari, Tunis nebo Malta. Skončil jsem v Cagliari. „KA-liári“, trochu jako Calgary. Ne snad že bych si něco z toho města prohlédl – vystřelil jsem ze zástavby, jak nejrychleji to šlo. Do přehrávače Enablers a jejich Blown Realms and Stalled Explosions. Mám jen sedm cédéček a jsem bez iPodu. Což se nakonec v dobré obrátilo, protože moje taška měla u společnosti Ryan Air dvě kila nadváhu. Řekli, ať vyházím přebytečné krámy do příhodně umístěného koše, nebo doplatím víc, než mě stála letenka. Zatímco se kontrola přesunula k další oběti, klekám před pult, nosem k přetékajícímu koši, a zkouším toho co nejvíc napěchovat do kapes bundy. V ruce mi zůstane Chronic City od Jonathana Lethema. Ta cihla se nikam nevejde. Naštěstí na váhu nemusím (i když jsem pro, aby si obézní za letenky připláceli nebo cestovali vyhrazenými letadly – ale to je jiná pohádka). Mít o cédéčko víc, musel bych nejspíš vyhazovat. Na poslední chvíli by tak neprošel Hans-Joachim Roedelius s Cluster a jejich Zuckerzeit, Dog od dvojice Attwenger a nejnovější opus našich gothamských krajanů The World/Inferno Friendship Society, se kterými jsme pár dní nazpátek hráli v Norimberku. Na Cluster jsem se nedokázal soustředit a s němčinou na Dog si nechtěl lámat hlavu (i když jde o nejulítlejší teutonskou produkci dekády). A World/Inferno? Patří mezi moje nejoblíbenější kapely, ale tentokrát chybí jiskra. Jak zpívá Pete Simonelli z Enablers v No Not Gently, „láska je z principu hlasitá“ a nová deska World/Inferno je prostě moc ztlumená. V srpnu jsem se konečně naučil odlišovat Nuerburgring, Nurenberg a Nuernberg. Je to spíš chyták než otázka důvtipu. Nurenberg a Nuernberg jsou jedno a to samé. Ale protože neumíme vyslovovat přehlásky, říkáme tomu po svém. Kartograf, vychovaný Ellis Islandem. Nuerburg je vesnice, poblíž které se nachází slavná závodní dráha, a Norimberk

velké bavorské město, kde probíhaly procesy s nacisty. Vzpomínka na ně ale bledne a je nahrazována novými symboly davové oddanosti: festivaly Rock am Ring a Rock im Park se zařadily mezi stálice německé kulturní scény. Rock am Ring pořádají na Nuerburgringu a Rock im Park, který má na svědomí stejná agentura a má stejný line-up, zase v Nuernbergu. Matoucí. Posledních jedenáct let se k nim přidal skromnější a báječný Bruecken-Festival, pojmenovaný podle toho, že se koná pod mostem. Parta nesmírně přátelských ne-bavorských pořadatelů (kteří mi dokonce půjčili skvěle hratelný Wurlitzer), před námi pár tisícovek nadšených fanoušků a několik výborných kapel, třeba už zmínění World/ Inferno Friendship Society, což je tady, uprostřed bavorské divočiny, pecka. Škoda, že jsem si skřípl nerv a nedokážu teď zvednout ruku výš než k nedomrlému zahajlování – hned mi vyhrknou slzy bolestí. Nedokážu se ani podrbat na zádech, pořádně natáhnout ruku a vůbec dělat spoustu věcí, které tak nějak patří k vystupování. Jak mám k sakru hrát na tamburínu během Eleganzy? Lupnu do sebe něco advilu, dám si pár hltů červeného a na radu Matta Landise, skvělého klávesáka World/Inferno, někdejšího přeborníka v karate a člověka s chronickou bolestí ramene, se natřu tak silnou vrstvou tygří masti, že minimálně přední řady oslepnou a nevšimnou si, že s rukama nic nesvedu. Koncert se vyvede náramně, adrenalin drží nad vodou. Když konečně dojde na kortizolovou injekci, dozvím se, že adrenalin umí nakopnout tělo, aby produkovalo vlastní kortizol. Tajemství rock’n’rollu. Nebo drog? Ale zpátky k bezpečnostním opatřením Ryan Air. Bágl jde na váhu a vejdu se o sto gramů. Chlapík, co tu velí, mi věnuje spokojený úsměv. Odvedl svou práci. Nevím, jestli se dá přímo říct, že se v ní našel, ale společně se nás dotkne euforie, jen u mě pramení z předchozího zoufání. Malá vítězství drží člověka při životě. Říkám si, že kdybych se nevešel, musel by jít do koše Lethem a já se chtěl dozvědět, jak to dopadne s Chasem, Richardem a Perkusem. Navíc – bacha, spoiler – podezřívám Oonu, že oživila Janice. Jonathan Lethem je zatraceně výborný autor. Románový Yngwie Malmsteen. Z tohohle srovnání by mu naskočila kopřivka. Během četby jsem prošel třemi fázemi. 1. Páni – boží věta, jak tohle poskládal a pustil do nás? 2. Takovej ubožák – vždyť ty jeho postavy jsou zcela bezduché a příšerné

093


(včetně jmen), tohle se nijak nepodobá městu, jak ho znám a miluju, tohle je ironizující hipsterství přepadlé do pózy. 3. Kurva! Zmíní mou kapelu? Kapelu kamaráda? Co je to za chlápka? Znám ho? Chybí mi New York. Beru zpět, Yngwie – teda, promiň – Jonathane! Měl jsem bundu. Neměl World/Inferno. Nesl Chronic City. A společně jsme to zvládli do Cagliari. Dvě hodiny do ráje. Ve Fiatu 500 směřuju k moři a cítím, jak unikám stahujícím se mračnům smrtelnosti, co v Německu tak tíží a svou šedivou, neproniknutelnou vrstvou rámují krajinu v měsících, které měly patřit mezi teplejší. Vydal jsem se na jih pro ten „nadzemský ždibec oblohy a krabičku kamelek“. Pete Simonelli ke mně promlouvá na Sardinii. Má matka, která porodila uprostřed šedesátek ve věku, kdy jiné ženy na rodičovství dávno rezignovaly, je stejně stará jako prarodiče mých přátel. Zatímco leží a umírá na protější straně moře a oceánu, kamarádův hlas mi odříkává písničku pojmenovanou Útes (dobré desky zní nejlíp v autě) o přespávání na patře vedle dědečka. Čekání „až to tělo vzdá“. Nehodlám se z podobného útesu pouštět. Dorazil jsem k sardinským, abych nestavěl své vlastní. Mír sluncem rozpečeného Torre dei Corsari uvolňuje místo noční vřavě, která všechno rozcupuje. Dva restauranty hlídají vesnici z obou konců hlavního tahu. Noc co noc kolem desáté – na Sardinii čas večeře – se u každého z nich zjeví hudebník s lacinými klávesami, vyloží se venku před restaurací a za doprovodu bicího automatu a sacharinových smyčců spustí italský pop. Mám pokoj přesně mezi tímhle soupeřícím kvílením. Vydrží jim to až do rozbřesku. Každou čtvrtou noc je restaurační zábava nahrazena venkovní karaoke soutěží, o které bych přísahal, že ji pořádají uvnitř mé hlavy. Hlasitost jde nahoru a přeslazený zpěv je uváděn ohlušujícím zkresleným hulákáním, oznamujícím nástup jednotlivých účastníků. Signál se pohnout. Vyrazím do vnitrozemí, v přehrávači Look at Me Go od Swans. Jediná věc je lepší než muzika v autě – muzika v autě v noci. Hlasitá, pomalá muzika a tiché, rychlé auto. Nekonečné zvony a extatický tlukot jde náramně k silnicím, kroutícím se do temnoty. Penzion, kde chci přespat, má plno, ale majitelka mi přepustí dětský pokoj a já jí do něj pomůžu vynést ze suterénu postel, do které se vejdu. Představí se mi místní pes. Ve dvě ráno. Boudu má na dvorku. Pokaždé, když kolem projede auto, vyštěkává mi díru do hlavy. Příští 094

noc se staví i čokl od sousedů, aby vypomohl s odháněním vetřelců. Společně proberou kohouty, kteří se pustí do kokrhání hodiny před rozbřeskem. V podstatě se vůbec nevyspím, ale kupodivu necítím velkou únavu. Kouzlo pokoje – a vůbec celého ostrova. Real Life a We Don’t Own It jsou záložky, rámující album Joan as Police Woman, které navazuje na můj soundtrack k Sardinii. Dorazím k restauraci nedaleko pláže zrovna ve chvíli, kdy to slunce s posledním zábleskem zalomí za obzor. Nějaký chlapík sáhne pro foukací harmoniku a začne vyhrávat svému parťákovi, jehož smích se pění a tříští podobně jako příboj pod námi. Vůně grilované zeleniny; syté pruhy barev nad obzorem – koktejl západu slunce; tóny harmoniky a dotek opěradla dřevěné židle, na kterém odpočívá moje ruka, jako dotek kosti. Každý ze smyslů je zážitkem sám o sobě, jasně zřetelný, ale neoddělitelný od zbytku. Cítím západ slunce, poslouchám jídlo a vidím hudbu. A pak je to všechno pryč a já se cpu tím nejlepším grilovaným tuňákem, jakého jsem kdy jedl. „Blednutí/ zahlédnout něco ustavit se/ a zmizet,“ brouká Pete. Pohybuji se z místa na místo a snažím se držet oči dokořán. Emily Dickinson se sotva hnula ze svého pokoje, a přitom toho viděla tolik. Spousta z nás vidí tolik věcí, ale nedívá se. Matka sebou nechala projít takového bohatství, napříč dekádami i kontinenty, aniž by za sebou zanechala nějaký otisk. Odmítám dědičnou spoluvinu, ale jak moje vlastní smrtelnost dává dohromady vyšetřovací komisi, aby mě soudila, zkouším (abych znovu parafrázoval Simonelliho) lépe porozumět lásce, ačkoliv životu samotnému rozumím míň. V Norimberku jsem For Love zazpíval svojí mámě. Jako klavíristka věnovala svůj život tomu samému, co dělám já (jenom zdaleka ne tak nahlas). Mrzí mě, že už nikdy nevyrazí do nového města; nikdy si nezabalí na další cestu; nikdy nebude cestovat za doprovodu hudby z rádia, jež dává zapomenout neklidu domova.

from new york now #6 surfařské podmínky na coney islandu

přírodní neštěstí se zaslouženě dostala do mezinárodních zpráv – říkejte si o globálních změnách klimatu a proměnách mořských proudů, co jen chcete, ale mě by museli z bytu na Dolním Manhattanu evakuovat. Zrovna jsme se spolubydlící seděli v kuchyni, když jsme zaslechli ten kravál. Policie s megafony a sirénami procházela blokem a vyzývala občany, aby vyhledali nejbližší úkryt. Zprávu pak opakovali v čínštině, protože část místních jiným jazykem nemluví. Tu noc jsem se nicméně rozhodl strávit u sebe v posteli – a ačkoli jsem celou věc považoval za nesmysl, byl jsem připravený na nejhorší. Bouře nás podle předpovědi měla zasáhnout brzy ráno. Přívaly deště, silný vítr a pravděpodobné zatopení části čtvrti. Byl jsem připravený, ale především – zvědavý. Spolubydlící naplnila vanu ledem a pitnou vodou. Nakoupila baterky a cigára. Spal jsem s hlavou dál od okna. A pak nic. Celý hurikán jsem prospal. Probudil jsem se, kouknul z okna, viděl spoušť ze smetí a suti omítek, pár zvědavých sousedů, jak kontrolují stav věcí, ale to bylo tak všechno. Přežil jsem. Telefony fungovaly bez sebemenších problémů; členové rodiny a kamarádi mi volali během celého dne, aby se ujistili, že žiju. „Jseš v pohodě? Jaký to tam je?“ Strašně, strašně divný, odpovídal jsem. Onoho 11. září jsem v New Yorku nebydlel, ale slyšel jsem, že tahle událost měla k Září zatím nejblíže – armáda mlčí, uzavřené centrum a přilehlé čtvrti, spousta nezodpovězených otázek. Možná jste slyšeli nebo četli, jak teď New York zase vzkvétal. O skvělých sousedech, na které jako návštěvníci ale nenarazíte. O Bloombergovi (současný starosta New Yorku – pozn. překl.) a jeho administrativě, jak zbytečně prodlužovali dopravní uzávěrky. Nakonec až na nějakých 48 hodin. O poklidně vybrakovaných obchodech. O ohrožování cestujících do práce v pondělí ráno. Tohle jsme tu vážně neměli od událostí před deseti lety. Naštěstí se všechno dalo dokupy a jakmile město zase fungovalo, jak mělo, znovu se otevřely hlavní tahy městem a byl zrušen stav ohrožení. Bylo zároveň děsivé a podnětné poslouchat Bloomberga v televizi povídat o surfařských podmínkách na Coney Islandu a následně očima projíždět seznamem mrtvých. Během jediné tiskovky.

TEXT JASON ORLOVICH PŘEKLAD BRO

V jednom týdnu jsem přežil zemětřesení a hurikán. New York takové štěstí neměl. Obě

Zemětřesení mě zasáhlo silněji. Přišlo zčistajasna: nikdo neměl čas se připravit a každý měl teorii. Útočí na nás! Bouchlo plynové FULL MOON #18: SLOUPKY


potrubí! Vůbec nic jsem necítil! Epicentrum bylo ve skutečnosti někde níž na Východním pobřeží, blíž Washingtonu. Následky byly citelné od Chicaga na západě po Vermont na severovýchodě. Když jsme stáli na ulici v Soho, nic z toho jsme ještě netušili. Nejistota a neklid ale stačily některým zaměstnavatelům, aby své zaměstnance poslali dřív domů, pokud se necítili zrovna nejlíp. Jak necítili nejlíp?, říkal jsem si. Z čeho? Z následných otřesů? Z pohledu na roztřesené letadlo na nebi? Z tušených záplav? Z přehnaně otcovských předpovědí s tolika varováními a statistikami, že to muselo otřást i těmi nejztepilejšími babičkami? Poplašné zprávy stačily i k tomu, aby byly zrušeny všechny koncerty, které tady měly přes víkend proběhnout – od klasiky po indie. Výsledek ukázal, že Matka příroda bude vždycky headlinerem každého festivalu. Akorát teď, alespoň na čas, ji místní budou respektovat, žasnout nad ní a nenechají se jen tak zaskočit. Nemůžu říct, že bych se těšil na příště.

tardé #10 patria? muerte! TEXT BRO

Přijde pár uvozovek, bez kterých se teď neobejdu; totiž, použiju několik velmi směšných termínů. Běloši jsou nejpodřadnější z „ras“. Tenhle názor je stejně legitimní jako obhajování „naší“ nadřazenosti. Faktem je, že na „lidstvu“ jsme se největších prasáren dopustili právě „my“. Nezodpovědná hovada, všichni uznáváme hříchy minulosti, ale stejně se k ní nehlásíme, protože to byli „oni“, ti „před námi“ a „to jsme nebyli ještě my“. (Občas se nám to hodí – komunisti? Němci? Pff!) Asi už se nedovíme, jestli jsme neandrtálce vyhladili asimilací nebo je prostě sežrali nebo jestli je to fifty fifty. Jsme nekredibilní svině, milujeme koncept, ale nestojíme si za ním. Jediné, co doopravdy vyčnívá do rámce „humánnosti“, který se definuje podle „nás“, byla více či méně náhlá vzedmutí, kterým se teď sice tleská, ale tehdy to byly průšvihy, které nelibě hýbaly celkem. Něco jako stavba Eiffelovky. V Americe tohle celé obepíná pás Civil Rights Movement a ježto jsou Státy ono Město na kopci, jejich historie nutně sahá do mozků celého „Západu“. Od Války za nezávislost, přes tu Občanskou a formální konec otrokářského systému, ženskou emancipaci, mimoděčné zapojení do obou Světových váFULL MOON #18: SLOUPKY

lek až po zrovnoprávnění Afro-američanů, gayů a lesbiček a Chicanos (všechno stále probíhá, učebnicové hranice roků neexistují; používají se, abychom měli pocit, že tady vládneme). Fantastický řetěz, to jediné, na co doopravdy můžeme být pyšní. Kolo, žárovka, studená fúze, na tom nesejde. Vůle, ne systém, dělá člověka člověkem; taky ale záleží, jestli se s ní nakládá nesobecky. Nade vším zůstávají bílí, movití, hrdí muži. Nesnáším. Oháníme se demokracií, protože jsme v ní strašně dobří. (Válka proti terorismu? Co na to Indiáni, Korea, Vietnam, Somálsko, Perský záliv, Irák, Afghánistán? S těmi se nikdo moc nemazlil, protože, voilà, jiná rasa. Jak to bylo v Mnichově, srpnu 68, na Balkáně?) Hrdě se hlásíme k odkazu toho, že „většina musí hájit práva menšiny“, ale zároveň nám nedělá problém trestat, šikanovat a bulvarizovat celou etnickou skupinu za prohřešky jedinců. Ještě v Jersey mě dvakrát zmlátili a okradli. Pokaždé šlo o Romy a nejsou to zážitky, na které bych dvakrát rád vzpomínal, ale když si vybavím, kolikrát mě provokovali novofašos, je to v podstatě marginální záležitost. Idioti s holou hlavou, kteří se za mě mají programově stavět, vytahujou motýlka, jenom protože jim neuhnu pohledem? Jak prosím? Nechci to bagatelizovat, romská otázka není jednoduchá a „každý máme svého Žida“, ale zbrklé jednání je pokaždé špatně. (Aspoň Brňáci snad znají příběhy z Vegalité, když ještě sídlili na Cejlu, nebo co se naopak dělo v předvečery 1. máje, kdy se tady vzepjala blokáda neonacistického zastrašovacího pochodu, v hospodách, kde byly vylepené plakáty podporující tuhle anti-demonstraci.) Koukal jsem na video monstrmarše obyvatel Rumburku do částí města, kde žijí cikáni, a chtělo se mi brečet. „Máte růžový triko nebo co to je! Jste tady zbytečnej! Vypadněte pryč!“ Matky s dětmi, holky s čírem i ti evidentně pravicoví dělňasové otevřeně provolávají hesla o posílání kohosi do plynu. Vrcholným projevem xenofobie je genocida. Chtěl bych tuhle porotu donutit ke sledování poprav. Znají snímek Capote? Nebo aspoň tu pitomou Zelenou míli? Možná by to stačilo. Nejhorší je, když někoho takhle chytnete za nos, a dostane se vám odpovědi: „Ale jo voe, to byla hyperbola.“ Ne, nebyl jsem u žádného výkonu trestu smrti, ale věřím, že si to dokážu celkem živě představit; tudíž o takový zážitek nestojím. Párkrát jsem střílel z devítimilime-

trovky, sice na terč, ale taky to není zkušenost, kterou bych potřeboval opakovat. Jsem měkký člověk, bezvýchodné tresty jsou pro mě nepřijatelné. Nesnáším všechny ty krásné, pracovité, ušlápnuté bílé lidi. Jsem totiž jenom jeden z nich. Scumbag Steve je taky běloch. Nedávno jsem se rozhádal s jedním známým, který se strašně silně oháněl liberální společností, respektive její dezinterpretací. Nějaký čas předtím jsme společně byli na přednášce z cyklu takzvaných Masarykových debat („Your guess is as good as mine.“), na téma „moderní levice“. Když pominu, jak mě zarážel přístup tří ze čtyř debatujících a většiny účastníků v sále, nejvíc mě bolelo, jak zmiňovaný zvládal otáčet a chechtat se tu jednomu, tu druhému názoru. Moderní levice je apolitická, tak mně i dává smysl, jde o sobě rovné subkultury (stejně jako diy – z prostředků závislého dělat redistribucí nezávislé), které si vymezují prostor tam, kde můžou. Politici tohle nepochopí, protože nejde o žádný hlas v byť jediné z parlamentních komor – výkladem ani nemůže. („This is punishment! This is anger! It’s alive and it’s spewing forth disgust!/ This could be very violent and you will be changed./ But I don’t know if it’ll be for better or for worse.“ – Her Name Is Calla: Motherfucker! It’s Alive and It’s Bleeding!) Jsem spokojený v klubech, stalo se z nich moje přirozené výskytiště, místo, kde jsem doopravdy svobodný (a díky všem, kteří v tom mají prsty). Co je mi po Reaganovi, co je mi po Klausovi, když můj oblíbený klub začne vlastnit člověk, který ho svým postojem znepřístupní běžnému návštěvníkovi? Choďte na koncerty; bojím, že nám za chvíli nic navíc nezbyde. Nechci nikomu vnucovat svůj světonázor, proč taky. Diskuze nemusí nutně vést k řešení kteréhokoliv problému; zejména pak ne, pokud se zúčastnění navzájem neposlouchají. Daniel Landa jede na podzim sérii koncertů pod hlavičkou Vozová hradba tour. „Jsi Čech, tak si toho važ“ se stalo mottem celé šňůry a jsme zpátky u Orlíku – naprosto otevřeně. Jak tohle někomu může sakra procházet? Koukněte na sebe do zrcadla, řekněte si to nahlas a zeptejte se sami sebe, jestli právě o tohle stojíte.

triangle solo #2 TEXT LUMIR NYKL

„Mluvil jste před krátkou chvílí o onom jemném duchu volby a delikátním pudu výběru,

095


jímž umělec realizuje život pro nás a dává mu momentální dokonalost. Nuže, tento duch výběru, tento jemný takt kritické schopnosti, nemůže vůbec ničeho stvořit v umění.“ Chefediatr měl nápad s tématem „programové popírání autocenzury v muzice“. Hrála, břinkala. Wilde, Y U NO talk normally. Alter ega superdandyho měla tehdy štrajt mimo jiné o antice. Anticky sošní a tvůrčí/tvární dandies Popgeju (podle hnízda neřesti – chatové místnosti A-N-T-I-C-K-Á Z.Á.B.A.V.A. na lidé.cz – jinak průkopnické i v tom spiklenecky subkulturně vyvedeném názvu) se nechali remixovat a následně se oddali Živlu. Konec programového popírání? Ve spojení s Živlem to celé působí až nebezpečně retro, jako raritky ze singlu Ohm Square. Navíc, na remixové CD láká duo fotkou s Popgejů a Hele, na vintage židli vévodí výjevu Superfuzz Bigmuff. Mimochodem mezi těmi performery málem jediný typ s už od taxidermie potlačenou autocenzurou, pomineme-li dětským očím i představám skryté dění za zrcadlem černého divadla. Prim na echt bezdrátový majk hrál v potlačovací disciplíně však vždy rezident Kamerad studia, a cappella rockabilly Harry Šoumen (ex-Jiří Císler, nyní Martin BB Dejdar, viz Dirty Beaches – Reconstruction Surgery). Ten si dnes do své „talk show“ pozval třeba Poletíme?, jinde ale křepčí před dětmi i míň kajícní šoumeni. Třeba Damian Abraham z Fucked Up. Fucked, že chlap z kapely s takovým názvem a s takovým zjevem předcvičoval dětem v plyšovém kvazizumba představení, je tak silné kafe, že by ho ani Michal nezhmotnil z izolačky. Dirty ass samples / cartoon network Flying Lotus. Do kategorie otravný otec na neděli se svým stoner-rap trackem I Think I’m FlyLo propracoval i tenhle colgated Goldie všeho abstraktního hip hopu. Sám názvem nejistý, zda nezapadl rovnou do šuplíku se šítítkem, jak by řekl Carles z Hipster runoff, „dubstreamer“. A díky úsměvu i „bro dude“ v jednom. Všechno jistě směrodatné pojmy, v době, kdy video s wobble-marjonetá tančícím harapesem sdílí i Miloš Čermák. P.S.: Ariel Pink má mikádo. A už jste slyšeli nově vydanou verzi On a Plain?

lekce historie TEXT AL BURIAN PŘEKLAD BRO

Byl jsem nadšený, že jsem dostal zakázku pro Brooklyn Rail, umělecký časopis s nákladem desetinásobně větším, než má Full Moon. Konečně něco pořádného! A navíc tak vyhajpované místo, jakým je newyorský Brooklyn, lehce 096

zastíní kulturní zapadákovy typu Berlín či Praha. No tak, lidi, koukejte na fakta: kulturní středobod světa je pořád New York. Ve správný čas na správném místě (New York City) se i z vaší pochybné, zaměnitelné kapely může díky tomu, že tady máte vyšší šanci, že na váš koncert přijde lovec hlav některého důležitého vydavatelství, který se před koncertem namete a pak na vás namíří prstem, lehce stát národní senzace. Měl jsem napsat obyčejnou knižní recenzi, ale i takový marginální úspěch může vést ke startu velké kariéry: stačí, aby si někdo všiml toho jediného textu, a mohl bych se dostat do nejprestižnějšího plátku v ranku, The New York Review of Books. Tohle je asi to nejvyšší, čeho se v mém osobním žurnalistickém světě dá dosáhnout. A jedinou cestou, jak se tam dostat, je delikátně propracovaný mechanismus slávy. Musíte být objevený, ale pořád ještě neotesaný drahokam, který ještě minulý týden přispíval do Brooklyn Rail, ale teď se začíná šroubovat do vyšších vrstev literární společnosti. Tento typ okamžitého povýšení se neděje v hamletovském světě, ve kterém se nyní nacházím; rozhodně pak ne potom, co v Schokoladen zavedli kvůli sousedům policejní hodinu na desátou večerní. Čekal jsem, až mi kniha dorazí poštou, a když se tak stalo, párkrát jsem stránkami prolistoval. Touchable Sound: A Collection of 7-inch Records from the USA je její titulek; šéfredaktor Brooklyn Rail byl přesvědčený, že tohle mě musí zajímat. Ve skutečnosti jsem neměl páru, o čem kniha je. Jde o sbírku obalů nahrávek, které patří do specifické a zapadlé oblasti zájmu několika šílenců: sedmipalce nezávislých labelů, které vyšly převážně mezi lety 1993-2000. Bez vysvětlení, kategorií či žánrů, jenom kupa sebraných coverů nějakých pošahaných desek! Jako když někomu sjíždíte sbírku vinylů – odkryjete místy shodný vkus, všimnete si několika chybějících, zato zásadních položek, sesumírujete si vlastníkův kulturní rozhled. S majitelem téhle kolekce bych si patrně rozuměl. Problémem ale zůstává, že nejde o člověka, ale knihu. Tak o co vlastně jde?

*Ukázal * * jsem Touchable Sound mámě a čekal na objektivní názor. „Poop Loops,“ zakuckala se a ukázala na jeden obzvláště povedeně pojmenovaný disk (něco jako „Smyčky hovínek“ – pozn. překl.). Pak nad knihou párkrát opovržlivě zamávala rukou a vrátila mi ji: „Je to pěk-

né, ale nic z toho není kvalitní, nic z toho tady nebude věčně.“ Přiměřila k ní svůj mozartovský metr a předpověděla: „O nic z toho se nikdo za 200 let nebude zajímat.“ Platná poznámka – je zajímavé uvědomit si, že z mnoha obalů, které mezi ostatními bezpečně poznávám, ve mně jenom jeden či dva skutečně asociují hudbu. Až na pár význačných výjimek je kniha sestavená z nahrávek kapel, které si dneska sotva kdo pamatuje, ba co víc, o kterých sotva kdo slyšel. Nahrávky o pidinákladu a lokálním významu. Víc než o hudbu jde o jednu nedotknutelnou stránku desek – kulturní kontext, do kterého náleží, jim nikdy nikdo neodpáře. Roky 1993-2000 celkem přesně odpovídají letům, kdy jsem byl aktivním členem americké DIY scény obývákových koncertů, kterou cirkulovala obrovská masa podobných artefaktů. Většinu z toho, co na stránkách Touchable Sound poznávám, jsem dostal výměnou za desky vlastních kapel po některém společném koncertě. Mnohé mě hážou zpátky do konkrétní noci, ke konkrétním lidem, divnému vtipu nebo pamětihodné náhodě, která byla dílem osudu a snad měla být navždy zapomenuta. Avšak Sam McPheeters (který v té době patřil do stejné scény s kapelami Born Against a Mens Recovery Project) dává knize doslovem cynickou ťafku. Příběh knihy dosazuje do příkrého kontextu: „V 90. letech padly zábrany undergroundu (násilí, zesměšňování) stejně rychle, jako padly náklady na nahrávání. Gró celé subkultury – Tohle může dělat každej! – se ale nezměnilo. Kapely a fanziny se tak staly primárním úsilím celé jedné generace.“ Je snad tohle, co má kniha dokumentovat? Katalog primárních úsilí?

*Když* *jsem byl v roce 2006 na návštěvě v Berlíně, ležela máma v nemocnici. Z lůžka mi podala lístek na operu. Šel jsem tam, poctivě. V divadle mi hlava kypěla morbidními myšlenkami, jak jsem se snažil vytěsnit z vědomí podezřele prázdnou sedačku vedle sebe. Za chvíli jsem cítil, že mě začíná přemáhat historie, propast mezi mnou a mámou; kulturní odnož, která se jí nikdy nepovedla mně předat; neukojitelně odlišné naturely nás obou. Byl jsem slušně oblečený a snažil se sedět klidně, hrál svou nepřirozeně civilní roli pro nikoho a po čase se mi udělalo hodně smutno. Během přestávky jsem se rozhodl vynechat druhé FULL MOON #18: SLOUPKY


A cítil jsem se snad lépe, obklopen povědomým kytarovým lomozem zabaleným do postav s vzezřením, které jsem si vybral i pro sebe? Ne. Připadal jsem si hůř než kdy jindy. Zrnité VHS záznamy jedné zaměnitelné thrash/punkové kapely za druhou se mi míhaly před obličejem a zdálo se, že jediné, co znamenají, je bezvýznamnost. D.R.I., M.D.C., další akronymy, o kterých jste vždycky horentně přemýšleli, ale nikdy (raději) nerozluštili, kapela vždy v patnácti či dvacetivteřinových výňatcích z vystoupení, rozmazaná změť lidí a nástrojů, která přicházela z neurčitě dávné minulosti. Velmi dávné minulosti. Naprosto beze smyslu. A pak najednou – Reed Mullin, bubeník Corrosion of Conformity. Interview před The Brewery v severokarolínském Raleigh, tedy klubem, kde v osmdesátých organizoval nedělní matiné pro punkové kapely. Mullin povídal o duchu doby, koncertech, které uspořádal, a jak důležité bylo mít „scénu“ v tak prťavém městečku v Severní Karolíně. Až do té chvíle mohl být dokument, co se mě týče, klidně o starém Egyptě; připadal jsem si, že do amerického hardcore nepatřím stejně jako do opery. Ale kde se vzal, tu se vzal, z plátna civí Mullin, duch mé vlastní minulosti, a vypráví o koncertech, které jsem jako mlaďoch sám zažil. Naše minulosti se zase protnuly. Rok 1985 byl, alespoň podle dokumentu, tím, kdy umřela americká hardcoreová scéna. Škoda, že mi o tom nikdy neřekl dřív! To byl totiž přesně ten rok, kdy jsem se pro hácéčko nadchnul, ale jelikož jsem byl z nějaké prdele, nikdo se neobtěžoval, aby mě hned zkraje upozornil, že jdu pozdě. Pár dalších let mi trvalo, než jsem rozjel vlastní kapelu, a na začátku devadesátých let už jsem se topil v kolotoči turné, vydávání desek a tak podobně: procházel jsem vrstvami dávno chcíplé kultury. Ale chápu, v 85. se myšlenka, že zaznamenávaná hudba bude jednou kanonizována a jako s takovou se s ní bude i nakládat, zdála být absurdní. Samozřejmě jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlel. Nikdy jsem nechtěl přispívat k historii.

*Konečně * * jsem recenzi dopsal a odevzdal. Touhle dobou je poslední číslo časopisu už asi týFULL MOON #18: SLOUPKY

den na stáncích, ale z The New York Review of Books se mi ještě neozvali. Jsem trpce rozhořčen. Další pokus o vstup do světa publicistické elity letí do hajzlu. A co je nejhorší, k bolesti mi přitloukli i urážku: šéfredaktor Brooklyn Rail mi napsal, že jedinou odměnou mi bude prestiž, že mě vydali. Finanční honoráře nevyplácí. „Rádi bychom ti ale nabídli nějakou volnou inzerční plochu.“ Jako bártr? O co si myslí, že tady jde? DIY show? Co se mé sbírky sedmipalců týče, zrovna je přechovávám ve skříni Petea Wagnera v Severní Karolíně. Takhle jsem to nechtěl. Nejdřív jsem přepadl tátu s autem plným svých věcí (poslední z pozemských statků nakumulovaných v Chicagu) a prosil ho o úložný prostor. Odmítl mě se svou typicky nenásilnou novověkou filosofií: „Promiň, na desky tady prostě nemám místo. Tvoje nevlastní matka předělala sklep na meditační místnost.“ A taky že jo. Byly tam bonsaje, bráchův vláčkový stolek nahradil miniaturní vodopád a několik pohodlně vypadajících podušek tvořilo půlkruh uprostřed místnosti soustředěný kolem kamenného oltáře. „Ale pořád je místo v rozích,“ poznamenal jsem. „Jo, to by nám ale rozházelo feng-šuej.“ Jako s většinou věcí, čím déle jsem se s těmi sedmipalci neviděl, tím více si uvědomuju, že je vůbec nepotřebuju. Ale stejně, zlomilo by mi srdce, kdybych o bednu s těmi nahrávkami přišel; jako by mě připravili o kmenovou přináležitost. Bez desek mi zůstává jen vyjádření Marka Owense z rozhovoru v Touchable Sound: „Pokud jde o vaši první nahrávku, jde zároveň o uvedení do širší komunity.“ Tedy to, co desky představují: idea, že tady dříve bývala „širší komunita“, ke které se dalo hlásit. Skromný sen mé generace. „Každá z těchto desek je projekt, který překračuje vše všední, a okamžitě se stává čímsi intimně osobním,“ píše Henry H. Owings v úvodu. „No, a neběží o tohle v umění?“ Problém netkví ani v umění, ani v historii. Problém má jméno: Pete Wagner. Doneslo se ke mně, že moje desky se točí v jukeboxu v Bo-Barru, nechvalně známé nalévárně v Carrboro. A tak se zdá, že moje kmenová náležitost se po všech těch letech přeci jen rozpouští ve větru.

Doufám, že se muzika štamgastům aspoň líbí.

Retro

PrivÁ06t5

720 450 No.1

BEST VIP services

best girls in town www.retroprivat.cz

dějství. Skočil jsem na bus, přejel na opačný konec města a v malém kině náhodou narazil na právě promítaný dokument American Hardcore.

097


5.11. ROXY / NoD

generální partner

Klubová noc umělců, o kterých ještě uslyšíte

Robert Glasper Experiment (US) Ghostpoet (UK) Ondřej Pivec a CPR Band (CZ/US) a další... za podpory

mediální partneři Bandzone.cz, Expats.cz, Houser, Musicserver.cz, Reflex

www.strunypodzimu.cz 098


www.archatheatre.cz

VL ÁM

Í LÁDA UVÁDĚJ V Á SK HA NT VLÁM DLO ARC VERNME A O A DIV EMISH G ATRE E L T H E F RC H A T H A AN D T EN PR E S

SK Á

11. 10. 2011 / 20.00 Les Slovaks / Journey Home

A N

Ó Z E S H S I M THE FLE SEA SO N

15–16. 10. /   19.30 Gob Squad / Campo: Before Your Very Eyes

18. 11. /  20.00 KVS / Occupied City

5–7. 12. /   20.00 Ultima Vez / Radical Wrong

Využijte speciální nabídky a pořiďte si předplatné na všechna výše zmíněná představení. Ušetříte 290 Kč! / Take advantage of our special offer and obtain a special pre-paid ticket to each performance. Save CZK 290! Divadlo Archa, Na Poříčí 26, Praha 1, pokladna / Box office tel. +420 221 716 111, pokladna@archatheatre.cz / Otevřeno po–pá 10.00–18.00 a 2 hodiny před začátkem představení / Open Mon–Fri 10–18 and 2 hours before the start of performances.

Divadlo Archa, o.p.s. je podporováno grantem hlavního města Prahy The Archa Theatre, o.p.s. is supported by a grant from the capital city of Prague

Oficiální dopravce / Official carrier

099


Galerie Rudolfinum 08 / 09 — 13 / 11 / 2011 Alšovo nábřeží 12 CZ — 110 01 Praha 1 www.galerierudolfinum.cz Výstavu připravilo / An Exhibition produced by the Musée de l’Elysée, Lausanne

GENERÁLNÍ PARTNER / GENERAL PARTNER

HLAVNÍ PARTNER / MAIN PARTNER

HLAVNÍ MEDIÁLNÍ PARTNER / MAIN MEDIA PARTNER

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI / MEDIA PARTNERS

ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ / SPECIAL THANKS

100


101


KaváRna a divadlo Potrvá Srbská 347/2, Praha 6-Dejvice

MUSICLAND – NC PALLADIUM Praha 1 20 m od vstupu z vestibulu metra B – Nám.republiky slevy 20–50% na vybrané zboží

102

káva Lavazza exkluzivní sudová vína koncerty, Djs zahrádka Wi-Fi připojení zdarma ubytování


Betlémské nám. 8 Praha 1 – Staré město Tel.: +420 222 220 689 e-mail: jbk@volny.cz www.galerieubetlemskekaple.cz

největší

v československu hudební bazar s obrovskou nabídkou cca 50.000 cd, vinylů, filmů, dvd, her Výkup a prodej Otevřeno denně od 9-19:oo

krakovská 150 m od václavského nám -Krakovská 2. a 4. Praha1

JAZZ TIBET 8. ŘÍJNA

PRIESSNITZ + Downbelow 12. ŘÍJNA

CLAIRE MICHAEL QUARTET (FR) 20. ŘÍJNA

WOTIENKE (NL/CZ)

újezd

25. ŘÍJNA

druhá prodejna pod petřínem na újezdě -Vítězná 18. Praha1

26. ŘÍJNA

www.cdkrakovska.cz

MIDI LIDI + Puding paní Elvisovej VICTOR BAILEY GROUP (USA) VÍCE INFORMACÍ NA WWW.JAZZCLUB.OLOMOUC.COM

ECOTRANSPORT BY 103


VORŠILSKÁ ŠEST PRAHA JEDNA

GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEBARGROOVEBAR GROOVEG R O O V E B A R . C Z Hudebně barevný podzim THE POOH THE CITY KILL (AUS/DEN) NA STOJÁKA THE DRAIN SUNSHINE RATTLE BUCKET ANYWAY DYING PASSION KILL THE DANDIES LACO DECZI DANIEL BANJAMIN (DE) KUZMICH ORCHESTRA PUB ANIMALS SPHERE SIOUX X LEFT TO DIE L‘ETNO FESTIVAL SWORDFISHTROMBONES THE FRUSTRATORS DIRTY BLONDES CAMERA 237 (IT) DEAD POPE‘S COMPANY+ ANISAKIS (JP) UNHOLY PREACHERS THE FINALLY HENTAI CORPORATION GENIUS MESS POETS . . . a mnoho dalších

b.eu w.h-clu ww Rooseveltova 17, Šumperk

Chaloupeckého 1903 / Blok 7, Praha 6, www.klub007strahov.cz, www.facebook.com/ klub007strahov, www.myspace.com/klub007strahov, email: agent@klub007strahov.cz, tel: +420 775 260 072, ICQ: 397-141-542 , Skype: klub007strahov 104

© Foto: Vojta Florian

29/9 6a

ERIK

AZ TRUFF

S TA BOJ 7/10 TA

H RA WIT ELEKT TRESHER R GREGO CHE LLERU E B 28/10

14/10

10/11 11/11

HURRA

DO TORPE

M

ULLYS, AUDIOB SMAAK & KRAAK INOVÝ ROZEN A N K 23/12 VEČÍRE

16/11

R

ESS, JA

BUSIN ONKEY


ME F I L M Alois Nebel ME M U S I C Nirvana ME I N T E RV I E W Iva Bittová

čt. 29. 9. - st 12. 10. 2011 Praha | No. 411

v kinech od 29. 9. 2011

Freemusic.cz v novém Novinky Pozvánky Recenze Zajímavosti Out of mainstream

w w w . p r o t i s e d i . c z


NONHORSE US / „HELIOCENTRIC WORLDS“ TAPE

ROUILLEUX CZ / „ZUGZWANG“ CD

RADIO ROYAL CZ / „RRCD01“ CD-R

16/10 2011 FINAL CLUB Stesti_reklama.pdf

23.9.2011

18:43:19

PRAGUE

KLANGUNDKRACH.NET

106

photo Teres Bartůňková

New album "THOSE WHO HOLD THE FLAME" coming out. Drug Me Records I Pale Music INT Berlin


107


VSTUPENKY V SÍTI

MEDIÁLNÍ PARTNEŘI

108


109


110


111


TIRÁŽ full moon #18 10. ŘÍJNA 2011 CREW MARTIN KOZUMPLÍK roadie JANA KAČUROVÁ šéfredaktor JITKA HEJLKOVÁ produkce, předplatné MICHAL PAŘÍZEK distribuce, propagace ALŽBĚTA MUSILOVÁ obchod, inzerce CARTON CLAN design AUTOŘI michal pařízek, al burian, pavel vulterýn, maxim horovic, lumír nykl, bro, jakub pech, david kresta, apačka, roman rakowski, ondřej krochmalny, jan bárta, jiří píša, lukáš palán, jason orlovich, lenka špryslová, SIMON, paul wallfisch, LUKÁŠ GRYGAR, TOMÁŠ BLÁHA, ONDŘEJ HOLÝ, STANISLAV ZIMA, PETR FERENC, VÍT HOLEŠOVSKÝ, BOŔEK ŠŤÁVA, ONDŘEJ KAMENICKý, ondřej šturma SUPERVIZE TEXTů maxim horovic, LUDĚK KNÁPEK kontakt | předplatné info@fullmoonmagazine.cz predplatne@fullmoonmagazine.cz 12 čísel za 948 Kč | 6 čísel za 534 Kč web fullmoonmagazine.cz twitter.com/fullmoonmag facebook.com/FULLMOONMAG last.fm/group/Full+Moon+Mag fullmoonmag.bigcartel.com inzerce (alžběta musilová) alzbeta@fullmoonmagazine.cz telefon +420.774.119.492 Distribuce (Michal PAŘÍZEK) michal@fullmoonmagazine.cz telefon +420.604.101.745 HQ | FULL MOON MAG K Žižkovu 809/7 19000 Praha 9 Vysočany Vydavatel | KYEO shows s.r.o. IČ: 28350995, Veveří 3163/111, 61600 Brno kyeo.net, info@KYEO.NET Tisk | KVTisk, Karlovy Vary rozšiřuje | Mediaprint & Kapa ISSN 1804-3208, MK ČR E 19463 TEXTS LICENSED UNDER CREATIVE COMMONS BY-NC-ND creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/deed.cs

112

CYRRUS a.s. obchodník s cennými papíry Veveří 111, 616 00 Brno www.cyrrus.cZ AF Praha spol. s r.o. DISTRIBUCE KNIH Kováků 12, 150 00 Praha 5 afweiss@mymail.cz AK Schejbal advokátní kancelář Veveří 111, 616 00 Brno schejbal@akschejbal.cz www.akschejbal.cz Jana Berg, TYJANY s.r.o. módní návrhářka Palackého třída 51, 612 00 Brno jana_berg@email.cz www.janaberg.com BORGO Agnese restaurace Kopečná 43, 602 00 Brno info@borgoagnese.cz www.borgoagnese.cz JENA-nábytek, s.r.o. prodej nábytku Křenová 19, 602 00 Brno info@jena-nabytek.cz, www.jena-nabytek.cz Kyzlink, s.r.o. aRchitekti Porážka 2, 602 00 Brno info@kyzlink.com www.kyzlink.cz K BREWERY TRADE, a.s. Výroba a prodej výčepního piva Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4 www.kbrewery.cz Renocar spol s r.o. autorizovaný prodej vozů BMW, Mini, Opel a Chevrolet Řípská 5, 627 00 Brno – Slatina tereza.musilova@renocar.cz www.renocar.com HVH ADVOKATNÍ KANCELÁŘ S.R.O. Husinecká 808/5, 130 00 Praha Masarykova 8/10, 602 00 Brno office@hvhlegal.cz www.hvhlegal.cz UPB / ULTRA PREMIUM BRANDS distributor prémiového alkoholu Nad Vodovodem 32, 100 00 Praha www.upb.cz Red Bull Nad Patankou 10, 160 00 Praha jan.vondracek@cz.redbull.com www.redbull.cz Financial Group Fio banka nové generace V Celnici 10, 117 21 Praha fio@fio.cz; www.fio.cz Radio R studentské rádio FSS MU, Joštova 10, 602 00 Brno www.radior.cz Yellow.Jacket.Angel výroba designových šperků www.yellowjacketangel.cz X PRODUCTION HUDEBNÍ VYDAVATELSTVÍ Filipinského 36, 615 00 Brno www.xproduction.cz

FULL MOON #17: TIRÁŽ


003


mix a produkce gargle&expel (surreal madrid) 11 nových skladeb — navigace michal nanoru lp/download vydává starcastic 11. 11. 2011 s full moonem #18 zadarmo (pro předplatitele)

www.starcastic.cz www.temnysily.cz


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.