Apacka: Reader vol.2

frontstage i {full moon #11} „Jsou desítky koncertů, které prostojíte, prožvaníte, propijete, nebo dokonce prospíte. Jsou koncerty, které si dáte z nostalgie a nerozpoznáte nadšení od ‚pouhé‘ spokojenosti, a koncerty na blind, které vás posadí na zadek (nebo vás z něj zvednou). Jsou super koncerty, kde si vyskáčete duši a vyřvete hlasivky, jsou dechberoucí koncerty, kde akorát nevěřícně zíráte a odcházíte okouzleni domů. No a někde úplně mimo to všechno je jeden jediný koncert Radiohead.“ Když jsem šla na jaře 2006 ke státnicím ze žurnalistiky, cítila jsem, že jsem jednak trapně a neodpustitelně nepřipravená, a zároveň, že ta trocha učení, kterou jsem věnovala prakticky jen jediné části (teorii masové komunikace), je maximum, co ze sebe v rámci zbytku studia vytřískám. Vize akademické dráhy byla už dávno pryč a studijní disciplínu té doby bych si za rámeček nedala. Poctivým studentem jsem byla jenom v prváku, záhy mě totiž začaly zajímat jiné věci než škola, třeba práce. S výraznou proměnou priorit šla studijní morálka do háje a když jsem se po třech standardních letech dostala k prvním státnicím z politologie, učila jsem se pár nocí v podniku jménem Modrý nonstop a ne, nebyla to knihovna. A věděla jsem, i s ohledem na (bohužel velmi dobrý) výsledek, že žádným dalším zkouškám už víc času ani prostoru nedám. A kdybych tu žurnalistiku o rok později nezvládla, patrně bych ji nezvládla už nikdy.

V létě to bude pět let, kdy jsem poprvé viděla Radiohead, toho času už nějaký pátek nejoblíbenější kapelu. Bylo to krátce po těch nešťastných druhých státnicích a asi rok před vydáním In Rainbows, ze které tehdy na Szigetu – nejvýchodnější zastávce série evropských koncertů – zahráli dvě skladby. Jinak zazněly samé staré věci, říkejme jim největší hity: The National Anthem, There There, Paranoid Android, No Surprises, Pyramid Song, Lucky, Just, Idioteque... všecko všecičko tam tehdy bylo a já jsem z toho byla fakt na prášky. „Vážně těžko se popisuje stav v prvních vteřinách při úvodní Airbag, aniž byste nevykradli nějaký citát. Vemte si nejlepší orgasmus, co jste kdy měli, vynásobte ho tisícem a stejně se tomu ani nepřiblížíte. Těch momentů, kterým se orgasmem nepřiblížíte, bylo hrozně moc.

Fantastická Exit Music a neuvěřitelný singalong při Karma Police, úvodní Come on, come on... you think you drive me crazy na začátku You and Whose Army?, křehká Fake Plastic Trees, poslední, strhující Everything in Its Right Place.“ No alarms and no surprises... silent. Radiohead v roce 2006 byli něco jako moje státnice téhož roku: poslední možnost úspěchu. Nadcházející deska mě strašně nebavila, jejich koncert na Roskilde o dva roky později jsem odzívala a na jejich první pražský v létě 2009 ani nešla, i když jsem měla lístek zadara a bydlela kousek. Od roku 2006 jsem viděla tolik stejně dobrých a intenzivních koncertů, že bych vstupenkami na ně vytapetovala koupelnu. Ne že by mi zážitek z Maďarska bledl, naopak, byla to nádhera. Ale podobně jako státnice, v kontextu věcí nadcházejících to byl jen malý, své době poplatný zázrak.

Bavme se o trvalejších hodnotách. Před Radiohead hráli na stejné stagi ten den ještě dEUS. Ty jsem naživo viděla poprvé na jaře téhož roku, ne náhodou krátce před státnicemi. Bylo to super, ale tak „normálně super“. Od té doby jsem je viděla ještě asi desetkrát na různých místech Evropy a pořád to bylo skvělý a jejich poslední deska