record store junkie #4 UGANDA, JERUZALÉM TEXT ONDŘEJ KAMENICKÝ
Courám o šábesu Jeruzalémem a libuju si, jaký je ve městě klid. Nikdo s pejzama nevrhá podezřívavý pohled na můj plnovous, žádná holka s kabelkou na jednom a samopalem na druhém rameni nechce vidět můj pas, aby si ověřila, jestli jsou ty vousy pravé. Navíc je všude zavřeno, a tak ani před holičstvím nepostává nikdo, kdo by nabízel, že mě toho bordelu na bradě za pár šekelů zbaví. O šábesu pohoda jak má být. Chci mrknout do ortodoxní židovské čtvrti, abych si ke konci pobytu ve Svaté zemi doplnil i ten, jakseřiká, poslední kamínek do mozaiky. Rozsypané popelnice, smrad a děti, které při zdrhání hebrejsky křičí něco jako „bubák, mami!“, mě ale zase rychle navádí zpátky na hlavní ulici centra, kde pátrám po místě se solidní výtočí. Kolem šestý večer potkávám ještě grupu chasidů, kteří za sparťanského hulákání „šabát, šabát...!“ dávají na vědomí, že se den vegetu chýlí ke konci. Pluju městem, lidi už pomalu lezou z nor a bary v metropoli normálně tepou. Ne náhodou zahnu do křivolakých uliček hipsterských. Osoba v červeném latexu, ze kterého kouká jenom kušna a oči, mě stahuje o poslední startku na světě. Dělám, že tohle zažívám dennodenně, připálím gumovému tvorovi, brnknu do klobouku a slovem maucta kráčím vstříc dalším hezkým setkáním. Nakonec narazím na bar jménem Uganda. Vidím za výlohou, jak si nějací tři fotři skládají před barem aparaturu a zdvižený
ukazovák mého šestého smyslu upozorňuje, že ve vzduchu visí metal a džínová hitparáda. Klub Uganda je jeruzalémská DIY oáza v ulici Aristobolus. V celém Izraeli, podle barmana, nic podobného neexistuje (vyjma ne tak kvalitního, sesterského podniku v Tel Avivu, ale tam aby samozřejmě něco nechybělo). Nad barem a po stěnách visí vinyly Swans, Fugazi, OM, Neurosis a podobných. Bar s obchodem plus vedlejší místnost na koncerty se rozměrem blíží spodnímu patru pražského Finalu. Bahno mají drahé, stejně ale srkám a vychutnávám, výjimečně po týdnu, kdy mě po nevydařeném stopování k řece Jordán souběhem dalších divných okolností pohostil plechovým staropramenem a trsem banánů jeden chlápek na skládce u Jericha. Uganda dělá koncerty skoro každý den. Do místnosti s bicíma se nás natlačí asi pětadvacet a koncert jak dort předvede jedna místní doomová parta. U merche pak potkávám kluka, který dělá koncerty a vydává desky kámošům na svém labelu Totalrust Music. Kupuju za poslední peníze pár vinylů a navrch fasuju jedno jeho oblíbené cédéčko. Říká, že zná Themu Eleven, Lvmen, Sedmičku... uff. Nočním Jeruzalémem táhnou kočky, nad Skalním dómem půlměsíc s frňákem, dědkové dávají na rozích vrhcáby a já si cestou domů se sedmipalcema v podpaží pískám, jak je ten svět malý...
A taky abych se tolik nebál při procházení koridorem latexových výtečníků.
087