Exkluzivní výběr klasického a moderního umění

AUKČNÍ KATALOG

AUCTION CATALOGUE

English version is available at www.acb.cz

VÝSTAVA DRAŽENÝCH PŘEDMĚTŮ / EXHIBITION OF ARTWORKS

Předměty nabízené do aukce a uvedené v aukčním katalogu budou zájemcům o aukci přístupné k prohlídce v Topičově saloně, který je provozován společností 1. Art Consulting Brno – Praha.

The items offered for auction and listed in the auction catalog will be accessible to those interested in the auction for visitation in Topič salon, which is operated by 1. Art Consulting Brno – Praha.

Topičův salon, Národní 9, Praha 1 18. 9. – 5. 10. 2025 (10:00–18:00 hod. denně, včetně víkendů i svátků)

V případě zájmu je možná i večerní privátní prohlídka od 18:00–21:00 hod. Nutno objednat minimálně 24 hodin předem na telefonu 603 424 913.

Všechna nabízená umělecká díla byla konzultována se znalci z oboru.

Na požádání mohou být opatřena odbornou expertizou a certifikátem o pravosti díla.

Registrace účastníků aukce začíná 5. 10. 2025, od 12:00 hod.

KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA AUKCE S Ph Dr. REOU MICHALOVOU, Ph.D., PROBĚHNE VE STŘEDU 1. ŘÍJNA 2025 OD 18:00.

AUKCE / AUCTION

Neděle 5. 10. 2025 ve 13:30 hod., Topičův salon, Národní 9, Praha 1.

Will take place on the October 5, 2025 at 1:30 pm in the Topičův salon, Národní 9, Praha 1.

KONTAKTNÍ ÚDAJE / CONTACT INFORMATION

tel.: (+420) 224 232 500 (+420) 542 214 789 (+420) 604 222 230

e-mail: praha@acb.cz brno@acb.cz

web: www.acb.cz

MOŽNOSTI PARKOVÁNÍ:

– podzemní garáže pod Národním divadlem, vjezd z ulice Ostrovní – parkoviště na Žofíně – Slovanský ostrov – ulice Zborovská a Janáčkovo nábřeží s přilehlými ulicemi (zdarma bez omezení)

– krátkodobá nakládka a vykládka obrazů je možná na chodníku před vchodem do Topičova salonu – možnost krátkodobého parkování na protější straně Topičova domu

JMENNÝ REJSTŘÍK

B

Balcar Jiří 38,39, 53

Basjuk Ondřej 61, 201

Bauch Jan 41, 119

Bělocvětov Andrej 44, 57, 111

Benda Jan 90

Beneš Vincenc 25, 40, 41

Bílek Alois 82, 87, 88

Bílek František 71

Blažíček Oldřich 13, 76, 77

Bolf Josef 54

Boštík Václav 154

Boudník Vladimír 145, 146

Brandeisová Antonie 70

Černý Karel 24, 30

D

Dalí Salvador 125

Drtikol František 99, 110

Dvorský Bohumír 120

E

Engelmüller Ferdinand František 7, 10

F

Fára Libor 147

Filla Emil 26, 97, 98

Foltýn František 94

G

Gutfreund Otto 83

H

Hábl Patrik 169, 170

Hanel Olaf 172

Havelka Roman 8

Havrilla Vladimír 205

Hilmar Jiří 158

Holub Josef 12

Houdek Vladimír 180

Hudeček František 37, 106

Husáriková Jindra 134

CH

Chaba Karel 94

I

Chlupáč Miloslav 50

J

Janeček Ota 43, 45, 47, 132

Janoušková Věra 179

Jíra Josef 46, 49, 135 John Jiří 155

K

Kafka Jaroslav 143

Kaláb František 103

Kalvoda Alois 2

Karlíková Olga 148, 151

Kars Jiří (Georges) 92

Kaván František 3, 5, 6

Klápště Jaroslav 55

Kolíbal Stanislav 197

Kompánek Vladimír 163

Konůpek Jan 74, 75

Kopecký Bohdan 162, 171

Kornatovský Jiří 199

Kotík Pravoslav 32, 80, 102, 108, 129

Král Josef 1

Kuba Ludvík 21, 23, 109

Kubíček Jan 157, 175, 176

Kubín Otakar 96

Kunc Milan 136

Kupka František 84

Kvíčala Petr 195

L

Lada Josef 19, 20, 115–117

Lamr Aleš 65, 188, 189

Langer Karel 11

Lehoučka Josef 144

Lhoták Kamil 34–36, 127, 137

Liesler Josef 28, 105, 126, 131

Lolek Stanislav 9

M

Malich Karel 62–64, 177, 184

Mervart Augustin 78

Morellet Francois 159

Mrkvička Otakar 81, 104

N

Načeradský Jiří 48, 67, 191 –194

Nejedlý Otakar 79, 89

Němec Rudolf 59

Novák Ladislav 133, 138–140, 142

Nowak Willi 85, 95, 130

O

Ovčáček Eduard 51, 52, 149, 161, 198

P

Panuška Jaroslav 73

Pelc Antonín 29

Procházka Antonín 31, 93

Purkrábková Hana 164, 165

R

Rittstein Michael 58, 68, 202, 204

S

Sedláček Vojtěch 118

Sekal Zbyněk 114

Slavíček Jan 22

Slavík Otakar 181

Smetana Jan 166, 167

Sopko Jiří 182, 186, 187

Stefan Bedřich 200

Š

Šíma Josef 113, 156

Šimotová Adriena 160, 183

Špála Václav 27, 33

Špillar Karel 17

Štolfa Miroslav 196

T

Tichý František 112

Tikal Václav 150, 152

Typlt Lubomír 66, 69, 190, 203

U

Ullmann Josef 4

Uprka Joža 18

V

Vaca Karel 56

Váchal Josef 72

Vajce Stanislav 153

Válová Jitka 185

Veselý Aleš 60, 168

Vobecký František 14 – 16

Vojkůvka Libor 128

Vožniak Jaroslav 178

Z

Zoubek Olbram 141

Zrzavý Jan 86, 91, 100, 101

Zykmund Václav 107

JOSEF KVERKA

Josef Kverka – nejstarší žijící sběratel umění v České republice – se své vášni věnuje už od 60. let minulého století. Přivedla ho k němu výstava Jana Baucha, po níž si pořídil své první obrazy. Přestože má technické vzdělání, cit pro výtvarné umění v sobě objevil postupně, zejména díky podpoře své manželky. Sbírku budoval podle osobního vkusu, od „mařákovců“ přes Skupinu Ra, Skupinu 42 až po současné autory jako Jiří Načeradský, Michael Rittstein a Josef Bolf.

Jeho sbírka zahrnuje díla od Kamila Lhotáka, Josefa Lady či Františka Grosse. Kverka navázal přátelské vztahy s mnoha umělci a často získával obrazy přímo z jejich ateliérů. Umění pro něj nebylo investicí, ale životní vášní, která mu přinášela radost a duševní obohacení. Jak sám říká: „ Láska k umění je droga, úplně vás pohltí, ale udělá vám život krásným.“

JOSEF KVERKA: UMĚNÍ VÁM UDĚLÁ ŽIVOT KRÁSNÝM

Sběratelství umění je v mnoha ohledech fascinující činností. Od pořízení prvních obrazů přes objevování nových autorů, směrů, čímž se před sběratelem otevírá nedozírný horizont umění, který ještě více rozněcuje jeho vášeň. O ní a o mnohém dalším hovoří autentický český sběratel Josef Kverka (94 let), jehož celoživotní sbírka se objevuje na pořádané aukci.

Jak jste se dostal k umění a od kterého roku jste začal s jeho sbíráním?

Začátkem 60. let se v Praze konala výstava Jana Baucha, na kterou mě vzala má manželka. V té době jsem o umění nevěděl téměř nic. Výstava na mě udělala obrovský dojem a cosi mi našeptávalo, abych si nějaké obrazy pořídil. Brzy nato jsem si za ušetřené tuzexové koruny pořídil dva. Ani o nich jsem neměl žádnou hlubší znalost. Teprve po několika letech se ukázalo, že šlo o Jakuba Schikanedera a Jaroslava Panušku. A tím to všechno začalo. Pak už jsem si kupoval další obrazy a jejich sbírání se pro mě stalo drogou. Sběratelství jsem obětoval veškeré psychické i fyzické úsilí a všechen svůj volný čas.

Čím vás umění tak okouzlilo?

Asi jsem to měl v sobě, i když mám původně technické vzdělání a v mé rodinné větvi nebyl nikdo, kdo by měl k umění nějaký hlubší vztah. Možná jistý cit jsem zdědil po mamince a trochu si ho vypěstoval jako učeň, když jsem navštěvoval divadlo, operety a výstavy.

Podle čeho jste si obrazy vybíral?

Nejdřív jsem začal sbírat „mařákovce“. Ostatně Panuška byl jedním z nich. Jednalo se o špičkové práce, kterých na tehdejším trhu nebylo moc. Něco se mi přece jen podařilo získat. Například významný obraz s názvem „ Přední Hradiště z Vítanova “ od Františka Kavána a skvělou práci od Josefa Holuba „ Krajina u Kralup “.

Jak na vaši zálibu reagovalo vaše okolí?

Přátelé, s nimiž jsem se stýkal, obrazy obdivovali. Ale především to byla má manželka, která mě maximálně podporovala a s níž jsme sbírku budovali. Kvůli obrazům jsme si i přivydělávali mimo naše normální povolání. Manželka se mnou skutečně prožila všechno. Měli jsme spolu takový systém. Po práci jsme si dali sraz a chodili po pražských starožitnictvích, výstavách a galeriích. S některými lidmi, kteří je vedli či v nich pracovali, jsme měli velice přátelské styky. Třeba do Galerie Václava Špály jsme chodili jako ke známým.

Když jste s manželkou obrazy vybírali, museli jste se na nich shodnout, anebo si někdo danou koupi prostě prosadil?

To víte. Někdy jsme se neshodli, ale ono to ani jinak nejde.

Radil jste se při pořizování obrazů ještě s někým jiným? S teoretiky, přáteli atd.? Ano, hodně jsem se stýkal s profesorem Dvořákem. Ten mi u některých obrazů poradil, jestli si je mám koupit či ne.

Když jste si obrazy pořídil, obklopil jste se jimi, věšel je na stěny, nebo jste měl vlastní depozitář?

Všechno jsem měl na stěnách. Vždycky jsem z pořízených obrazů měl takovou radost, že jsem si je pověsil, abych s nimi mohl komunikovat. Každý obraz ke mně hovořil. Dávat umělecká díla do depozitářů, aby tam čekaly, až si jich někdo všimne, to nikdy nebyl můj případ.

Máte nějaké historky, které se vám během sběratelství přihodily? Na které umělce vzpomínáte nejraději?

Mám a hodně. Můžeme začít třeba u pana profesora Baucha. Jednou jsem k němu přišel na návštěvu a on mě přijal s otevřenou náručí. Dlouho jsme si povídali a on mi řekl, abych k němu brzy přišel zas. Tak jsem tam chodil dost často. Pan profesor byl nesmírně sečtělý a prožil opravdu leccos. Stali jsme se přáteli, takže mi i vyprávěl příhody ze soukromí, třeba jak se s přáteli vracel v pozdních večerních hodinách, ale to raději nebudu více rozebírat. Takže jsem za ním chodil tak dlouho, že mi jednou dal akt, který přinesl z depozitáře. Rovněž jsem byl přítomen smutné události, když mu umřela manželka, s níž měl velice hluboký vztah. Bylo mi ho tak líto. Hodně plakal. Další historka se váže k „Červenému stolku “ od Karla Černého. Brzy po sametové revoluci se v galeriích objevila některá díla z neznámých sbírek. Častokrát je sem dali dědicové, kteří k nim neměli žádný vztah. V jedné prodejní galerii na Starém městě, které šéfoval pan doktor Čubrda a do níž jsem často chodil, jsem nalezl špičkové obrazy. Právě ten „Červený stolek “ a pak oleje od Josefa Čapka. Na tehdejší dobu byly jejich ceny neobvyklé. Navrhl jsem panu doktorovi, že by si u mě mohl vybrat obrazy, jejichž cena by se vyrovnala ceně Černého. On na to přistoupil. A tak přišel ke mně, vybral si obrazy, které jsem měl oceněné, a plácli jsme si. „Červený stolek “ má dlouhou historii. Pochází ze slavné sbírky Jaroslava Borovičky, kterému ji komunisti zabavili, přešla do Národní galerie, odtud zpátky dědicům a od dědiců do té galerie a pak ke mně. Rád vzpomínám i na Josefa Jíru, se kterým jsme si dobře rozuměli a jehož práce jsem velice obdivoval. V roce 1981 jsem si u něj v ateliéru na Letné ke svým padesátým narozeninám koupil obraz. Takový veliký olej, na který jsem ale neměl dostatek finančních prostředků. Tak jsem se ho zeptal, jestli by mi ho nedal na splátky. A on svolil. Když jsem mu nesl poslední splátku, přátelsky se na mě podíval a řekl: „ Pane Kverka, tu už si nechte.“ Josefu Jírovi jsem udělal krásnou výstavu v aukční síni Vltavín. Také jsem se dost přátelil s Vlastimilem Benešem a Václavem Kimlem, k nimž jsem často chodil domů. A nesmím zapomenout na Otu Janečka, který mě měl rád. Jako jedinému mi dovolil, abych mu prošmejdil depozitář, a pozval mě k sobě na mlýn. Tam zval jen málokoho. I od něj jsem si pořídil obraz. Zeptal jsem se ho, jestli by to nebylo

možné na splátky. Janeček byl v té době vyhledávaným autorem, a tak se nevěřícně zeptal: „ Na splátky? To po mně ještě nikdy nikdo nechtěl.“ Nakonec na to přistoupil. Dal jsem mu zálohu a moje drzost šla až tak daleko, že jsem po něm chtěl stvrzenku. To ho skutečně úplně uzemnilo. Ale vystavil mi ji. Měl jsem hodně jeho obrazů. Do aukce jdou dva. „ Hlava chlapce “ a „ Kuk, tady jsem “. Musím říct, že jsem měl s umělci tak přátelské vztahy, že se mi svěřovali se svými osobními starostmi a problémy.

Jak vlastně vypadalo sběratelství umění, když jste začínal?

To můžu jen těžko posoudit. Jak už jsem říkal, na počátku jsem nevěděl, co je to sběratelství, ani co je umění. Obrazy jsme získávali v prodejních galeriích, na autorských výstavách, ve starožitnictvích. Člověk musel mít přehled, co se kde děje. A když se vám něco líbilo, museli jste si to zamluvit. Hodně věcí jsem kupoval přímo v malířských ateliérech. Pokud existovala nějaká síť sběratelů, nevěděl jsem o ní. V umění jsem se ale začal systematicky vzdělávat. Bylo to nutností. Nejdříve jsem intenzivně studoval životopisy malířů a současně navštěvoval přednášky o umění na takzvané lidové univerzitě. Předplatil jsem si i cyklus Výtvarné umění a hudba. V rámci svých zahraničních cest jsem pak navštívil i galerie v Londýně, Madridu a Moskvě.

Panovala nějaká rivalita mezi sběrateli?

Ne. Nezažil jsem ji. Naopak, navzájem jsme se podporovali, abychom měli ještě větší radost z pořízených obrazů. Pamatujete si, jak vznikaly první aukční domy? Dokázal byste zhodnotit, do jaké míry se díky nim změnilo samotné sběratelství?

Ano, pamatuji. Například společnost 1. Art Consulting se na svém počátku potýkala s obtížnou situací. Neměla v Praze své stálé sídlo, a výstavy se proto musely konat na různých místech, než se trvale usadila v Topičově salónu. Vše jsem s nimi prožíval. Poté, co se jim podařilo usadit, založili registraci sběratelů a já měl jako čestný člen průkazku číslo dva. Jedničku obdržel tuším můj kamarád a výtečný sběratel, pan doktor Kubelka.

Jak moc se podle vás proměnilo sběratelství po revoluci?

Podle mě se sběratelství mění podle toho, jak se mění hospodářské a politické podmínky. Po revoluci se objevilo mnoho autorů a změnily se hospodářské podmínky sběratelů. Tedy spíše kupců. Ti měli obrovské finanční prostředky a ceny dražených obrazů vyletěly do netušených výšin. V současnosti se klidně jedná o desítky milionů. My jsme začínali jako „stotisícoví sběratelé“. Tak si asi dokážete představit, jaké rozměry to dostalo.

Říkáte kupci, a ne sběratelé. Jak se podle vás od sebe liší?

Podle mě dneska už není tolik sběratelů v pravém slova smyslu. Dneska se umění kupuje spíš ze snobismu. Prostě když na to mám, koupím si Štyrského nebo Toyenku. Já a mí vrstevníci hledíme na ty neskutečné prodeje s otevřenou pusou. Víte, když jsme my, „stotisícoví sběratelé“, chodili na dražby, tak ty aukční síně byly narvané. Dneska je tam pár lidí. Když jsem naposledy navštívil aukční síň, divil jsem se, že se všechno draží po telefonu a online. Nemá to ten osobní, společenský rozměr. My jsme se všichni navzájem znali. Dneska na sálové aukce chodí pár lidí, kteří často kupce jen zastupují. Nejsou to sběratelé ani milovníci umění v pravém slova smyslu. Mohl byste nám nyní představit svou sbírku, která je předmětem této aukce?

Do dražby jde vlastně všechno, co mám. Obrazy jsem sbíral v podstatě podle různých kritérií. Zpočátku jsem si oblíbil „mařákovce“, pak skupinu Ra, konkrétně Istlera, Lacinu, a následně skupinu 42. Podařilo se mi tehdy koupit nádherného skupinového Františka Grosse a ve sbírce mám dodnes tři krásné obrazy od Kamila Lhotáka. Všechny jsou uvedeny v monografiích, a dokonce ten Lhotákův „ Balon nad kanálem “ byl použit na přebal jedné z nich. Myslím, že o něj bude velký zájem. Takže nejdříve jsem se zaměřoval na skupiny, a pak přešel k jednotlivcům. Chtěl jsem jít s dobou, takže jsem si pořídil obrazy od Jiřího Načeradského, Josefa Bolfa či Michaela Rittsteina.

Jakých obrazů si nejvíce považujete?

Určitě těch od Kamila Lhotáka a od Josefa Lady. O něm jsem toho hodně přečetl. Dokonce jsem se byl v jeho Hrusicích podívat. Prostě mě zaujal svou pravdivostí, životní drahou atd. Do aukce jdou dva obrazy, ale měl jsem jich několik.

Jaký obraz jste si pořídil jako poslední?

Myslím, že od Josefa Bolfa, a před ním to byl ten od Michaela Rittsteina.

Jaký obraz bylo nejtěžší získat?

Asi ten „Červený stolek “ od Karla Černého, který jsem vyměnil za několik svých obrazů. O tom jsem ale už hovořil výše.

Myslíte si, že – s ohledem na váš uctivý věk – umění a krása obecně podporují dlouhověkost?

Láska k umění měla na můj život zásadní vliv. Naučil jsem se krásu vnímat, když jsem studoval impresionisty. Když mi umělci vysvětlovali důvod použití různých barev, do kterých jsem se ihned zamiloval. A šlo to tak daleko, že jsem se od „mařákovců“ dostal až do světa abstraktního umění. A že by to nějak podporovalo dlouhověkost?

To nevím, ale umění mě určitě vytrhávalo z běžných starostí, kterými bych se jinak trápil. Umění mi je pomohlo vytěsnit, a tím mně asi částečně pomohlo udržet se v dobré kondici. Víte, je to zázrak naučit se vnímat umění tam, kde ho nikdo nevidí.

Chtěl byste říct ještě něco závěrem pro budoucí sběratele?

Chce-li se stát člověk sběratelem, musí mít nejen finanční prostředky, ale hlavně lidi kolem sebe, kteří mu dokážou poradit a vypomoci. A především, ať si každý předem rozmyslí, jestli do sběratelství a obecně do umění jít. Láska k umění je droga, úplně vás pohltí, ale udělá vám život krásným. Já toho, že jsem se umění věnoval, nikdy nelitoval.

1

KRÁL JOSEF (1877–1914)

Krajina v mlze

barevné křídy, pastel, karton

24,5 × 31,5 cm

sign. PD Král

na rubu razítko sbírky s č. 29

60 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

2

KALVODA ALOIS (1875–1934)

Okolí Klatov od Janovic

olej, lepenka

34 × 49 cm

sign. PD Al. Kalvoda na rubu razítko sbírky s č. 36 a popis díla

60 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

3

KAVÁN FRANTIŠEK (1866–1941)

Přední Hradiště z Vítanova

1903

olej, lepenka

26 × 32 cm

sign. PD Kaván Hradiště 1903, na rubu Fr. Kaván na rubu razítko sbírky s č. 28 a potvrzení pravosti

autorem z roku 1937

70 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

4

ULLMANN JOSEF (1870–1922)

V polích

1917

olej, karton

25 × 31 cm

sign. PD J. Ullmann 1917 na rubu razítko sbírky s č. 26

40 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

5 KAVÁN FRANTIŠEK (1866–1941)

Podzim na Chrudimce u Sv. Hamrů

olej, plátno

40,5 × 52 cm

sign. LD Kaván LD název díla autorem, na rubu razítko sbírky s č. 35

80 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Michael Zachař

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

KAVÁN FRANTIŠEK (1866–1941)

Motiv z Prachovských skal

olej, lepenka

40 × 53 cm

sign. LD Kaván s dedikací na rubu razítko sbírky s č. 37

70 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Popsáno

v soupisu díla od PhDr. Michaela Zachaře pod č. 995

7

ENGELMÜLLER FERDINAND

FRANTIŠEK (1867–1924)

Tání v lese

1895 pastel, barevné křídy, karton

68 × 49,5 cm

sign. LD F Engelmüller 95 na rubu razítko sbírky s č. 50

10 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

8

HAVELKA ROMAN (1877–1950)

Zrcadlení

olej, lepenka

23 × 33 cm

sign. LD Rom Havelka na rubu razítko sbírky s č. 27

15 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

9

LOLEK STANISLAV (1873–1936)

Na pastvě

olej, lepenka 20 × 29 cm

sign. PD Lolek St. na rubu razítko sbírky s č. 23

15 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

10

ENGELMÜLLER FERDINAND FRANTIŠEK (1867–1924)

Topol ve větru

barevné křídy, pastel, karton 73 × 55 cm

sign. PD F. Engelmüller na rubu razítko sbírky s č. 51

10 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

11

LANGER KAREL (1878–1947)

V parku

olej, lepenka

35 × 50 cm

sign. LD K. Langer

na rubu razítko sbírky s č. 48

12 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

12

HOLUB JOSEF (1870–1957)

Krajina u Kralup

olej, lepenka

33 × 38 cm

sign. LD Holub

na rubu číslo sbírky 49

12 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

BLAŽÍČEK OLDŘICH (1887–1953)

Tání

olej, karton

30 × 40 cm

sign. LD O. Blažíček na rubu razítko sbírky s č. 60

65 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

14

VOBECKÝ FRANTIŠEK (1902–1991)

Žena s drapérií

akvarel, tuš, tužka, papír

24,5 × 16,5 cm

sign. na rubu razítko pozůstalosti autora na rubu razítko sbírky s č. 39

15 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

15

VOBECKÝ FRANTIŠEK (1902–1991)

Zátiší s jablky a drapérií

pastel, karton

50 × 66,5 cm

sign. LD F. Vobecký na rubu razítko sbírky s č. 73

15 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

VOBECKÝ FRANTIŠEK (1902–1991)

Akt v přírodě

olej, plátno

55 × 46 cm

na rubu razítko sbírky s č. 38

35 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

ŠPILLAR KAREL (1871–1939)

Pradleny u potoka

olej, karton

55,5 × 50 cm sign. na rubu Karel Špillar na rubu razítko sbírky s č. 34

20 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Obraz „ Pradleny u potoka “ je autentickým, kvalitním, postimpresionisticky laděným, skvěle atmosféricky a luministicky provedeným dílem Karla Špillara, příslušníka zakladatelské generace českého moderního umění (tzv. generace devadesátých let), jehož tvorba, pozoruhodně propojující dobové tendence secese, symbolismu, impresionismu, byla znovuobjevena a adekvátně doceněna monografickou výstavou v Obecním domě v Praze na počátku nového milénia.

Postimpresionistické dílo, zakladatelské generace českého moderního umění

Malíř a grafik Karel Špillar se narodil roku 1871 v rodině plzeňského finančního úředníka Antonína Špillara a jeho ženy Františky. Rovněž jeho bratři Jaroslav Špillar a Rudolf Vojtěch Špillar byli malíři. Po ukončení studií v Plzni se Karel Špillar v letech 1885–1893 stal žákem pražské Uměleckoprůmyslové školy, ateliéru pro dekorativní malbu vedeného prof. Františkem Ženíškem. Od roku 1913 sám na této škole vyučoval (večerní akt), roku 1925 byl jmenován profesorem. Patřil ke členům Spolku výtvarných umělců Mánes. Po ukončení studií v roce 1893 získává první zakázku – oltářní obraz pro kapli v Ostravě. V následujících letech tvoří užitou grafiku a drobné zakázky. K dekorativní malbě se vrací v roce 1899, kdy spolupracuje s Janem Preislerem na dekorativních panelech pro pavilon Pražské obchodní komory na světové výstavě v Paříži. Ve spolupráci pokračují oba umělci při návrzích výtvarné výzdoby hotelu Central v Praze v roce 1900. V roce 1902 odchází Karel Špillar do Francie. Žije v Paříži a často navštěvuje Normandii. Seznamuje se s pracemi současných francouzských malířů. Nejvíce jej ovlivnila tvorba Pierra Puvise de Chavannes, což se projevilo již v anonymní soutěži na oponu Vinohradského divadla, která byla vyhlášena roku 1905. Jeho návrh opony se umístil na druhém místě a francouzský vliv lze pozorovat i v jeho pozdějších návrzích monumentálních maleb. Z Francie se Karel Špillar vrátil v roce 1908, odchod uspíšila smrt jeho otce i onemocnění bratra Jaroslava. Nejznámějším dílem z doby po návratu do Čech je návrh pro figurální mozaiku Hold Praze na průčelí Obecního domu v Praze (1909). Zemřel po delší nemoci na jaře roku 1939 a je pohřben na Vinohradském hřbitově v Praze.

Obraz „ Pradleny u potoka “ je krásným příkladem autorova zpracování postimpresionistických vlivů. Karel Špillar si zvolil dobově příznačný, v podstatě však velmi konkrétní a „civilistní“ námět žen věnujících se rutinní práci praní prádla v malebné krajině. Vzpomeňme na slova Jaroslava Durycha, který v knize „ Jak vykvetla Sedmikráska “ hovoří o setkáních, „ kdy holá skutečnost se jeví jako hotové umělecké dílo, kde malíři nezbývá než to nakreslit nebo namalovat “.

Ženské postavy, bravurně typově a situačně vykreslené, se malíři staly jemným dějovým prvkem poetické a současně věcné idyly, provedené s příznačným dobovým ornamentálním dekorativismem. Špillar tu skvostně propojil figurální prvek s krajinným v krásné výtvarné harmonii. Divák je nejprve zaujat živostí a věrohodností někdejší ženské dennodenní činnosti, aby následně jeho oko bloudilo po rozlohách krajiny, nechávající plně zaznít jarní zeleň táhlých polí.

Malíř svého lidu

UPRKA JOŽA (1861–1940)

Hlava dívky

olej, lepenka

42 × 59

sign. LN monogram JU na rubu razítko sbírky s č. 33

90 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

„ Hlava dívky “ je originálním a zcela signifikantním dílem Joži Uprky, jednoho z nejvýraznějších a nejosobitějších malířů, který se objevil na scéně českého výtvarného umění v 90. letech 19. století. Uprka pocházel z malebného kraje Moravského Slovácka, s nímž byl natolik spjatý, že se pro něj stal nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Ať už se jednalo o zdejší krajinu, život lidí, k němuž bytostně patřily místní zvyky, tradice, slavnosti, písně, anebo samozřejmě i lidové kroje.

Joža Uprka by se dal bez nadsázky označit jako „malíř svého lidu“. Zobrazoval život, který tehdy ve slováckých vesnicích naplňoval všechny rysy folkloru. Uprka se však ve své tvorbě neomezoval výhradně na folklor, neboť hledal i nové malířské možnosti, a otevíral tak cestu novodobému realismu svým osobitým pojetím barvy a světla. Během své návštěvy Paříže se seznámil s impresionismem, díky němuž začal používat prosvětlenou paletu a barevné skvrny.

„ Hlava dívky “ tak po všech stránkách naplňuje malířův umělecký výraz. Tématem je hlava dívky oděná do kroje, která je zobrazena bohatou paletou sytých a zářivých barev, jejichž prostřednictvím jsou zachyceny detaily v podobě svůdného pohledu. Není divu, že Uprka za své dílo získal řadu ocenění. K těm nejvýznamnějším patří zajisté ocenění Mention honorable na pařížském Salonu výtvarných umělců v roce 1984 a zlatá výroční medaile od České akademie věd a umění.

Unikátní dílo výtvarné poetiky

LADA JOSEF (1887–1957)

Zima v Hrusicích

1943

kvaš, karton

37,5 × 59 cm

sign. PD Jos. Lada 43 na rubu razítko sbírky s č. 64

1 800 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Reprodukováno

Lada, Slovart, Praha 2008, str. 505, č. 632

Unikátní dílo „ Zima v Hrusicích “ je výrazem zcela výjimečné a nezaměnitelné výtvarné poetiky Josefa Lady. Na mnoho způsobů reprodukovaný obraz, který v českém prostředí takřka zlidověl, pochází z autorova vrcholného období, jež se vyznačuje mimo jiné malířskou vyzrálostí a osobitým stylem. Obraz je datován k roku 1943, tedy k době, kdy byl svět zmítán druhou světovou válkou. V těchto dramatických letech je pro Ladu umělecká tvorba únikem od reality k vlastnímu harmonickému světu české idylicky zobrazené vesnice. „ Zima v Hrusicích “ je romantickým zobrazením autorova trvalého inspiračního zdroje, jímž mu byly rodné Hrusice s typickým kostelíčkem sv. Václava, který se tyčí na kopci nad vesnicí. Bohatá sněhová nadílka vyzývá děti k typickým zimním radovánkám, k nimž neodmyslitelně patří bruslení, sáňkování či stavění sněhuláka. Dětský svět, prost starostí, se odehrává v „bezčasí“ her, v míru, a je doprovázen radostným výskáním. Z obrazu doslova čiší klid, který je umocněn měkkým laděním barev, přičemž zaoblené tvary a zjednodušená perspektiva dodávají obrazu nezaměnitelný styl, který si Lada vyvinul navzdory zrakové vadě.

Předložené dílo Josefa Lady je nesmírně sběratelsky zajímavé nejen pro svou výtvarnou hodnotu, ale především proto, že v sobě nese duši českého venkova, jež rezonuje napříč generacemi. „ Zima v Hrusicích “ je nestárnoucím obrazem, jehož emocionální i sběratelská hodnota bude časem pouze růst.

LADA JOSEF

(1887–1957)

Půlnoc na vsi

1949

kvaš, karton 19 × 30 cm

sign. PD Jos. Lada 49. na rubu razítko sbírky s č. 47 a štítek Salonu výtvarného umění Praha s popisem a potvrzením pravosti díla

1 300 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Reprodukovano

Lada, Slovart, Praha 2008, str. 645, č. 810

začal kreslit ještě dříve, než se naučil psát, a tak po ukončení školní docházky bylo rozhodnuto, že se vyučí malířem pokojů a divadelních dekorací na Královských Vinohradech. Po měsíci ale z tohoto učení odchází a nastupuje do učení na knihaře-zlatiče, kde roku 1905 obdrží výuční list. Roku 1906 se na jeden semestr stane žákem profesorů Dítěte a Hofbauera na Uměleckoprůmyslové škole. V druhém semestru školu opustí, a to nejen pro existenční starosti, ale především kvůli neochotě podřídit se konvenčnímu systému výuky.

Lada začínal jako autor humoristických kreseb a karikatur. Již ve svých počátcích proslul jako kreslíř zvířat, která jako by byla výtvarnou podobou Ezopových moralit. Vytvářel satirické ilustrace pro anarchistické tiskoviny a v roce 1908 se seznámil s Jaroslavem Haškem. Za první světové války kreslil do Šibeniček, a již tam publikoval kresby, které ohlašovaly styl, jímž se stal slavným. Po válce vytvořil obálku Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka a první podobu hlavního hrdiny. V letech 1921–1922 již jako redaktor Českého slova našel definitivně své vlastní kresebné tvarosloví. Malbě se začal věnovat až ve druhé polovině dvacátých let. V druhé polovině let třicátých se ustavují v jeho tvorbě v rychlém sledu všechny jeho klíčové motivy, především téma české vesnice, ztvárňované jako mýtus a idyla zároveň.

Josef Lada měl dvě dcery, z nichž Alena (1925–1992) se věnovala taktéž výtvarné činnosti. Od roku 1925 bydlel se svou rodinou v Ohradní, dnes Ladově ulici na Praze 2, kde měl taktéž i svoji pracovnu.

Ladovu tvorbu pozná na první pohled snad každý. V jeho kresbách ožívá autorovo dětství a rodná vesnice se skromným životem řemeslníků a domkařů, kde čas plyne od jara do zimy mezi prací a drobnými radostmi. Z výtvarných technik používal autor nejraději kresbu, kvaš a temperu. Jeho doménou byla dětská ilustrace, ale nebránil se ani ilustrovat knihy pro dospělé. Umělcův všestranný talent se projevil i v písemné podobě. Sám napsal a ilustroval řadu knih, z nichž nejznámější je Kocour Mikeš. Byl členem SVU Mánes a SČUG Hollar. V roce 1947 byl jmenován národním umělcem. Zemřel roku 1957 a je pochován na Olšanských hřbitovech.

Posuzované dílo „ Půlnoc na vsi “ je originální, sběratelsky exkluzivní, nadčasový výjev zasněžené noční venkovské idyly ztvárněný prací Josefa Lady, jednoho z nejoriginálnějších českých výtvarníků dvacátého století a nezpochybnitelného solitéra, jehož tvorbu ocenil dokonce sám Pablo Picasso. V Ladově díle se nesmírně osobitým způsobem sloučila lidová a umělecká tradice s moderností ilustrační kresby. Nemohlo to být ani jinak u umělce, jemuž byl od školních let vzorem Mikoláš Aleš, výtvarníka, který své dílo pevně ukotvil v lidové tradici, jak ji odmala znal a prožíval v rodných Hrusicích. Ilustrátor, kreslíř, malíř a scénograf Josef Lada vyrůstal v chudé rodině tamního ševce. Malý Josef

Předložené dílo „ Půlnoc na vsi “ ztvárňuje mimořádně poetickou scénu situovanou do atmosféry mrazivé noci, zavádějící diváka do Ladova nejvlastnějšího idylického světa. Ocitáme se zde na zimní návsi s venkovskými domky a roubenkami, korunované pohledem na ikonický hrusický kostelíček sv. Václava, obklopený malým hřbitovem. Postava ponocného, doprovázená věrným psem, je natočena zády k divákovi, což zvyšuje klidný, ne přílišně popisný charakter celé scény, jež působí až spirituálně tiše. V „ Kronice mého života “ se Josef Lada vyznal ze své dětské obliby doprovázet ponocného při obchůzkách a jak ho tyto noční toulky fascinovaly.

Předložené dílo „ Půlnoc na vsi “ je výtvarně delikátně provedeným dílem, prostoupeným svátečním klidem, v němž Josef Lada dokonale zachytil pravou poezii zimních zasněžených nocí.

21

KUBA LUDVÍK (1863–1956)

Kytice

1945

olej, plátno

51,5 × 31,5 cm

sign. PD L Kuba 1945 na rubu razítko sbírky s č. 42

18 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

22

SLAVÍČEK JAN (1900–1970)

Ovoce

olej, překližka

19 × 26 cm

sign. PD Jan Slavíček, na rubu Jan Slaviček na rubu razítko sbírky s č. 25 a popis díla autorem

15 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

23 KUBA LUDVÍK (1863–1956)

Zátiší

olej, malířská lepenka

25,5 × 35 cm

sign. LD L Kuba na rubu razítko sbírky s č. 24

15 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

ČERNÝ KAREL

(1910–1960)

Červený stolek

1952

olej, plátno

77,5 × 67 cm

sign. PD K Černý Š 52 na rubu razítko sbírky s č. 17

750 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

sbírka PhDr. JUDr. Jaroslava Borovičky (1912–2009), velkého sběratele a mecenáše Karla Černého; po konfiskaci jeho sbírky převedeno v roce 1961 do NG v Praze (inv. č. O 8526), v restituci počátkem 90. let vráceno původnímu majiteli soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Vystaveno

Galerie bratří Čapků, Praha, 1965, č. k. 31

Galerie Československého spisovatele, 1957

K. Černý, Obrazy z let 1941–1958, NG Praha, 1961 Stálá expozice NG Praha, 1966; Výtvarné umění v socialistickém Československu, NG Praha, SNG Bratislava, 1975

Reprodukováno (monografie) V. Lahoda, Karel Černý 1910–1960, Praha, 2003, celostránkově na s. 69, v soupisu na s. 199 (č. 185)

Výtvarná práce 5, 1957, č. 6–7, s. 10, Plamen 4, 1962, č. 3, s. 5

Nepřehlédnutelný solitér

Spolku Mánes, byl součástí expozice moderního umění

Národní galerie v Praze

Předložené dílo „Červený stolek “ je autentickou, výrazově nezaměnitelnou, mistrnou a muzeální prací Karla Černého, nepřehlédnutelného solitéra z generace, jež na výtvarnou scénu nastupovala v druhé polovině třicátých let. Kromě členství ve Spolku výtvarných umělců Mánes se nezapojil do aktivit jiných výtvarných hnutí – postoj „výlučného osamění“ se stal až ontologickou kategorií jeho života a tvorby. Základními charakteristikami Černého malířského díla se staly monumentální zhutnělá forma a výrazná stylizace, tvar uzavřený rytmizovaným obrysem, cit pro barevnou hmotu a silný melancholický až elegický výraz.

Karel Černý se narodil roku 1910 v Brně. Od roku 1911 žil v proletářských poměrech v Praze, kam se rodina přestěhovala po úpadku otcovy cukrářské živnosti. Z úcty k matce, která jako jediná měla pochopení pro jeho umělecké směřování a byla mu vždy oporou, si později ke jménu připojil iniciálu „ Š “ (Šichová, dívčí jméno matky). Po vyučení mechanikem (1929) navštěvoval při zaměstnání kurz kreslení a malby na večerní dělnické škole, vedený Jaroslavem Kutmanem. V roce 1932 studuje na pražské Ukrajinské akademii, z důvodu nedostatku prostředků však musí odejít. Legendárním se stal způsob jeho přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze, kdy údajně roku 1933 postával s deskami v ruce před budovou akademie tak dlouho, dokud si ho nevšiml profesor Jakub Obrovský. Ten ho po následné konzultaci přijal rovnou do druhého ročníku své malířské školy. Karel Černý absolvoval v roce 1938, o dva roky později se stal členem SVU Mánes. V letech 1946–1949 zajížděl každoročně do Francie, zejména do Paříže.

V rané době ho upoutala Preislerova melancholicky laděná tvorba. Později ho zaujala zejména expresivnost Edvarda Muncha a produchovnělý kubismus Bohumila Kubišty. Tyto podněty se v jeho dílech spojily s dalšími vlivy jako fauvismus, civilismus i poetismus, aby daly vzniknout autorovu specifickému světu zjitřeného citu, vyplývajícího z jeho fyzického handicapu. Obrazy zahradních restaurací, barů, milenců, květin i zátiší – stylizovanou formou silných kontur a velkých ploch zaplněných barvami, které „ by se daly krájet “ (autorova slova) – vypovídají o smutku lidské samoty. Po setkání s mořem a francouzskou uměleckou kulturou se jeho temná plátna projasnila a autor dospěl k velkoryse vystavěným obrazům, v nichž realita je přetavena v monumentalizující znakovost.

Předložené dílo „Červený stolek “ se reprezentativně vřazuje do období, v němž Karel Černý těžil ze svých opakovaných cest do Paříže (1946, 1947, 1948 a 1949), které mu otevřely nové možnosti kolorismu, konstruktivnosti a architektoničtějšího řádu obrazu.

„Červený stolek “ je dílem velké, monumentální formy a sevřené výrazovosti. Je to cenná práce vystavěná na dobově aktuálním principu věcnosti, pojícím se s bravurním syntetickým viděním. Výrazná, zjednodušená konstrukce silných kontur a velkých ploch, vyplněných výraznými, avšak precizně vyváženými barvami, vytváří jedinečný, neopakovatelný celek, svébytný „mikrokosmos“.

Jednotlivé předměty kompozice jsou výtvarně přetaveny, na základě subjektivního prožitku absolutizovány, elementarizovány. Stávají se z nich svébytné znaky, sjednocené v pregnantní skladbě výrazné architektoniky. Mísa s ovocem –dvěma pomeranči, hroznovým vínem a hruškou, opodál stojící lahev rumu, sklenice, „osamělá“ hruška a nůž, jsou přehledně rozprostřeny na čtvercovém stolku s červenou deskou, opticky naklopeném k divákovi. Autor s nimi „zachází“ doslova jako s figurami (typická antropomorfizace zátiší). Jeho přístup dokonale vyjadřuje Mukařovského otázka: Jsou zobrazené předměty věci nebo bytosti?

„Červený stolek “ Karla Černého je dílem, do něhož vdechl malíř svou věčnou touhu po slunci, jihu a svobodě, uvězněnou mezi čtyřmi stěnami ateliéru.

Význam tohoto obrazu umocňuje fakt, že tvořil součást slavné sbírky PhDr. JUDr. Jaroslava Borovičky (1912–2009), obchodníka s uměním a sběratele, který shromáždil na svou dobu nevídaný soubor českého i francouzského umění 20. století. Tradovalo se, že Borovička měl talent rozpoznat kvalitu uměleckého díla, což výběr předloženého díla může jen potvrdit. S Karlem Černým se seznámil v roce 1937 a stal se jeho prvním sběratelem a mecenášem. Tato podpora měla pro malíře zásadní význam. Karel Černý patřil celoživotně mezi Borovičkovy nejoblíbenější autory, podílel se proto také na realizaci jeho některých výstav, publikací a katalogů. Roku 1966 byl obraz dokonce součástí stálé expozice českého moderního umění Národní galerie v Praze.

BENEŠ VINCENC (1883–1979)

Zátiší s ovocem a květinami

1943

olej, plátno

46 × 73 cm

sign. PD V. Beneš, na rubu 4/VII. 1943 V. Beneš pod dedikací na rubu razítko sbírky s č. 59 50 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Předložený obraz „ Zátiší s ovocem a květinami “ je autentickým, kvalitním, v duchu těch nejlepších moderních českých a francouzských tradic provedeným dílem

Vincence Beneše, neopominutelného představitele zakladatelské generace českého moderního umění, před první světovou válkou jednoho z nejradikálnějších a nejagilnějších vyznavačů picassovského kubismu, následně stěžejního reprezentanta výtvarného vitalismu a senzuální linie malby dvacátých a třicátých let. Vincenc Beneš se narodil roku 1884 v Lišicích u Chlumce nad Cidlinou. Po studiích na reálném gymnáziu v Hradci Králové odešel roku 1902 do Prahy, kde navštěvoval nejprve Uměleckoprůmyslovou školu, poté přestoupil na Akademii výtvarných umění k prof. Bukovacovi a prof. Ottenfeldovi. Stal se členem legendární skupiny Osma, jejíž druhé výstavy roku 1908 se účastnil. Roku 1909 byl přijat do SVU Mánes, ale již za dva roky odtud vystoupil. Spoluzakládal Skupinu výtvarných umělců, s níž v letech 1911–1914 vystavoval a psal teoretické statě do Uměleckého měsíčníku. Po

rozpadu skupiny přešel do Mánesa již natrvalo, ve dvacátých a třicátých letech patřil k nejvýznamnějším i nejvlivnějším členům tohoto uměleckého sdružení.

V mnohotvárném profilu moderní české kultury vyniká tvůrčí podíl Vincence Beneše jako velmi typický a zároveň hluboce osobitý. V období Skupiny výtvarných umělců byl spolu s Emilem Fillou nejdůslednějším obhájcem radikální varianty kubismu a vytvořil v tomto duchu stěžejní díla jako „Tramvaj č. 4 “, „ Zuzana v lázni “ či „ Hagar a Izmael “. Neváhal však náhlým obratem opustit tento směr v okamžiku, kdy dospěl k přesvědčení, že mu přísná stylová kázeň kubismu brání v rozvinutí intenzivnějšího malířského podání skutečnosti: byla to „ formově logická, ale úzká, pojmově studená, racionálně abstraktní doktrína, omezená na úzký okruh nejjednodušších motivů (…). Toto omezení mně, který jsem byl spíše senzitivní než racionální povahy, na dlouho nevyhovovalo…“ (V. Beneš). Jak dramaticky probíhala proměna autorovy názorové orientace, dokládá fakt, že Beneš v té době zničil kolem osmdesáti svých kubistických obrazů.

V nové tvůrčí etapě se výrazně prosazoval jeho přirozený smysl pro barvu a senzuálnost jeho povahy. Vyrovnával se s principy malby Corotovy a Derainovy, později s tradicí francouzského fauvismu, z domácích vzorů ho upoutal na několik let Antonín Slavíček. Motivy krajiny, kytic a zátiší se staly východiskem k prožitkům čiré radosti smyslů, v duchu jeho devízy, že umění „ má ukazovat světlé stránky (…) světa a vytrhovat tak člověka aspoň na jisté šťastné chvíle z těžkostí života…“. Významným podnětem Benešova tvůrčího vývoje na počátku třicátých let bylo nové setkání s malbou Pierra Bonnarda, v níž nalezl zásady pravého kolorismu, jež rozvíjel ve svém díle až do konce života.

Především od druhé poloviny dvacátých let se Benešův motivický repertoár rozšířil o tematiku zátiší, související jednak s dobovým senzuálním realismem, jednak bytostně konvenující autorově výtvarnému typu.

Ten Dr. Luboš Hlaváček definoval jako „ neustálé uhranutí skutečností “. Vincenc Beneš se tak nepřestával opájet krásou květin a plodů ovoce v desítkách obrazů, jež patří k vrcholným dílům moderního českého zátiší.

Posuzované dílo „ Zátiší s ovocem a květinami “ představuje autorovo reprezentativní ztvárnění tohoto žánru. Jedná se o krásný, výstavní obrazový „kus“, bohatě výtvarně rozvinutý v důstojném šířkovém formátu a adjustovaný v původním rámu. Místo obvyklého aranžmá ovoce v jedné míse či ošatce zde Vincenc Beneš ztvárnil hned dvě nádoby s bohatými dary přírody: pletený košík a skleněnou mísu. Další kousky ovoce, konkrétně tři hrušky, spočívají na zřasené drapérii, jež vnáší do kompozice dynamický, postkubistický, neoptický prvek. Aranžmá na stole uzavírá kytice červených květů ve váze v pravém zadním plánu obrazu. Fauvisticky barevně cítěná a rukopisně živě pojatá scéna je umělcovým holdem štědrosti přírody a oslavou jejích krás. „ Zátiší s ovocem a květinami “ je přímo prosyceno umělcovým pocitem radosti z vlastního aktu malby, do něhož vložil veškerou tvůrčí zkušenost a vyrovnanost zralých let.

FILLA

EMIL (1882–1953)

Zátiší se sokolem

1928

kombinovaná technika, akvarel, kvaš, karton 34 × 60 cm

sign. PD Emil Filla 28 na rubu razítko sbírky s č. 61

320 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Roku 1913 se žení s malířkou Hanou Krejčovou, dcerou českého pokrokového filozofa a psychologa. Roku 1914 manželé odjíždějí na studijní pobyt do Paříže. Po vypuknutí války a hrozící internaci prchají do Holandska, kde se oba zapojují do odbojové činnosti. Filla se seznámil s van Doesburgem a Mondrianem, s nimiž spolupracoval při vydání prvního čísla jejich časopisu De Stijl. Vznikají důležité kubistické obrazy a první studie o holandském barokním umění, které se staly důležitým příkladem jeho vlastní tvorby. Roku 1919 se stává tajemníkem československého velvyslanectví v Haagu.

Roku 1932 je ve výstavní síni Mánesa uspořádána velká retrospektivní výstava jeho tvorby k padesátinám. O čtyři roky později péčí Františka Venery vychází obsáhlý sborník statí o umělcově díle (V. Kramář, A. Matějček, F. X. Šalda, E. Utitz, V. Novotný, V. Volavka, J. Urzidil, O. Kokoschka, V. Nikodem, B. Feigl, V. Nezval a další) s neméně obsáhlým souborem reprodukcí jeho obrazů, kreseb, grafik i plastik, které ve třicátých letech opět začíná vytvářet.

Dílo „ Zátiší se sokolem “ je originální, vrcholně synteticky kubistickou, do slavné řady tzv. bílých zátiší zařaditelnou prací Emila Filly, jedné z nejvýznamnějších osobností českého umění dvacátého století a vůdčího představitele kubismu. Emil Filla byl vpravdě všestranným umělcem: malířem, grafikem, ale i sochařem, redaktorem a teoretikem, organizátorem kulturního života, diplomatem a sběratelem umění.

Nejzásadnější kategorií Fillova umění i života, převyšující veškeré -ismy, byla svoboda, které věnoval také nejednu filozofickou úvahu. Umění znamenalo dle Filly úsilí překonat lidskou nedostatečnost a „hybným motorem“ k tomu byla právě svoboda.

Emil Filla se narodil roku 1882 v Chropyni nedaleko Kroměříže. Po absolvování obchodní školy nastoupí do zaměstnání v pojišťovně, ale nenajde v tom smysl svého života. V roce 1903 je přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze k prof. V. Bukovacovi. O dva roky později je uhranut příkladem Munchovým; tomuto zásadnímu vlivu věnuje svou studii ještě v roce 1938. V letech 1907 a 1908 se účastní první a druhé výstavy skupiny Osma a etabluje se, spolu s Bohumilem Kubištou, jako vůdčí osobnost mladé generace. Na základě obrazu „Červené eso “ je přijat do řad SVU Mánes (1909) a podílí se na aktivitách ve spolku. O dva roky později neshody starších členů Mánesa s mladšími vedou k vystoupení Filly a jeho kolegů ze spolku a k založení avantgardně, na kubismus orientované „Skupiny výtvarných umělců“. Do I. ročníku jejího časopisu „ Umělecký měsíčník “ píše pojednání o El Grecovi. Od počátečního kuboexpresionismu přechází k analytickému a následně syntetickému kubismu. Uplatňuje princip koláže.

Nových rysů dynamického zobrazení lidské postavy nabyla Fillova tvorba od poloviny třicátých let v cyklech Bojů a zápasů a Písní. V nich Fillova snaha jít ke kořenům zobrazení nalezla uplatnění v reakci na dramatické změny klasické evropské kultury ohrožené německým fašismem. Do osudového boje s jeho projevy se malíř dostal jako vězeň německých koncentračních táborů v letech 1939–1945. Z rukopisných poznámek vzniká kniha „ O svobodě“.

Z koncentračního tábora Buchenwald se vrací s těžce podlomeným zdravím. Jen zvolna sbírá síly k nové, nejprve grafické, potom i malířské tvorbě. Stává se opět činitelem Mánesa, redaktorem Volných směrů, je jmenován profesorem Vysoké školy umělecko-průmyslové.

V létě roku 1947 přesídluje do místností, které mu byly propůjčeny v jižním křídle peruckého zámku. Pobývá zde pak každým rokem až do své smrti. Vrcholná díla z cyklu České středohoří tam vytvoří v letech 1951–1952.

Předložené dílo „ Zátiší se sokolem “ je krásnou ukázkou spontánnosti Fillovy ruky, která zvládala brilantní finesy jak v klasickém oleji, tak v lehké kvašové malbě v úsporném koloritu. Právě zde, na předloženém díle, možná ještě více než jinde, malíř rozehrál vlastní „chuť“ a kvalitu běloby, na jejímž působení se zakládá celý proslulý cyklus tzv. bílých zátiší, vznikající v letech 1926–1929.

Toto zátiší je příkladem Fillovy neobyčejné tvůrčí potence, která dovedla vytěžit z černo-bílého kontrastu a z hutně, avšak precizně vedené linie maximum výrazové síly. Dochází tu k vyrovnání tendence k smyslovému hédonismu a k racionální konstrukci obrazové plochy. Filla zde uplatnil jak svůj smysl pro stavebnost obrazového „organismu“, tak sklon k poetizaci skutečnosti, dokonale zapadající do kontextu hédonismu, oslavujícího krásu životních požitků v druhé polovině dvacátých let.

ŠPÁLA VÁCLAV (1885–1946)

Anemóny ve džbánečku

1940

olej, plátno

51 × 35 cm

sign. PD V. Špála 40 na rubu razítko sbírky s č. 53, autorem č. soupisu ((1235)) a štítek soupisu díla s popisem od Dr. Fr. Dvořáka

500 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Uvedeno

Václav Špála 1885–1946. Soupis díla (Praha, 2002) – č. 1235, s. 112: „6. 4. 1940, olej, 1235, Anemóny ve džbánečku, karp. deka, v pozadí kus kraje a mraky, 51 × 35“

Smavá nádhera květin

Nabízený obraz „ Anemóny ve džbánečku “ je autentickým, kvalitním, plně vitalisticky cítěným květinovým zátiším Václava Špály, jednoho z našich největších malířských velikánů, očarovaného kontrapunktem modré, červené a bílé. Špála byl ovlivněn francouzským kubismem, orfismem a fauvismem, ale nacházel nepopiratelnou inspiraci také v lidovém českém umění, a vytvořil si osobitý a naprosto nezaměnitelný styl, který má celoevropskou platnost.

Od počátku třicátých let určoval motiv kytic, spolu s tématem zátiší, kontinuitu Špálova uměleckého vývoje a přinášel jeho vrcholné realizace. Soustředění se na tyto zdánlivě prosté motivy, v nichž autor objevil neuvěřitelné tvarové a barevné bohatství, výrazovou plnost, až „polyfoničnost“, vyplynulo zcela přirozeně z intenzivního zájmu o přírodu, již květiny zastupovaly. Pro malíře symbolizovaly krásu, svěžest, jas a životní pohodu. Souviselo to i s novým rytmem jeho profesního i soukromého života. Získal vážnost v české kultuře, na výstavách SVU Mánes měla jeho díla vždy čestné místo a byla sběratelsky vyhledávána. V roce 1937 získal za obraz „Květinové zátiší“ cenu za nejlepší obraz s námětem přírody na mezinárodní výstavě obrazů v Pittsburghu (Carnegie International Exhibition of Paintings).

Obraz „ Anemóny ve džbánečku “ je po všech stránkách krásně výtvarně rozehranou Špálovou kyticí komornějšího, vizuálně příjemného formátu. Charakteristickým způsobem se tu zrcadlí autorův osobitý styl, propojující více vlivů, od postkubistických k fauvistickým, vyznačující se neobyčejnou jistotou vedení štětce, živou rukopisnou traktací a mimořádnou zářivostí koloritu. Stíny jsou zde zcela eliminovány a nahrazeny čistými barvami.

Na předloženém obraze je centrálně, na stole s karpatskou dekou, umístěn porcelánový džbán lidového dekoru ze Štěchovic, nesoucí úchvatnou korunu plně rozvinutých květů. Malířovy zjitřené smysly zlákaly na jaře rozkvetlé sasanky, jejichž květy připomínají rozevlátou sukýnku tanečnice. Ostatně v jedné říkance stojí: „Viděl jsem sasanku – větrničku, tančila v pasece na sluníčku. Jaro je tady, na květném voze, radostí tančila na jedné noze.“ Vědecké rodové jméno sasanek je odvozeno z řeckého slova „anemos“, vítr, a to proto, že květy sasanek reagují na závan větru něžným chvěním. Zadní plán obrazu tvoří výhled do kraje s lukami i skalami a lehce oblačným nebem. Obraz „Anemóny ve džbánečku“ je dílem, v němž se Václavu Špálovi podařilo skvěle vyjádřit – jeho slovy –„ smavou nádheru “ květin – radostí očí i srdce.

28

LIESLER JOSEF (1912–2005)

Rozhovor

1945

akvarel, tužka, karton

23 × 30 cm

sign. LD Liesler 45. na rubu razítko sbírky s č. 44

35 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

29

PELC

ANTONÍN (1895–1967)

Alžířanka

1966

akvarel, kvaš, karton

38 × 29 cm

sign. UD Ant. Pelc 1966 na rubu razítko sbírky s č. 66

50 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

ČERNÝ KAREL

(1910–1960)

Zátiší s kyticí růží, vějířem a ovocem

1938

olej, plátno

68 × 55,5 cm

sign. PN K Černý Š 38 na rubu razítko sbírky s č. 43 650 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Jiří Kohoutek a PhDr. Rea Michalová, Ph.D. restaurátorská zpráva Mgr. Stanislav Jirčík

Provenience

dle přiloženého posudku PhDr. Jiřího Kohoutka z roku 2004 bylo dílo nejprve v majetku pražského lékaře, který jej získal krátce po jeho dokončení pro výzdobu bytu své rodiny soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Obraz „ Zátiší s kyticí růží, vějířem a ovocem “ je autentickým, mimořádně krásným, vskutku galerijním dílem Karla Černého, autora, jehož emotivní expresivnost měla sílu munchovského ponoru do vědomí člověka, a nezlomná vůle a řád připomínají příklad Bohumila Kubišty. Karel Černý patří k nejzajímavějším osobnostem českého moderního umění. Jeho teskně procítěné obrazy milenců v zahradních restauracích, kaváren a barů, zátiší orchestrovaná z „magické“ barevné hmoty a obdařená symbolickými významy, stejně jako opuštěné jihočeské krajiny a další patří ke „zlatému fondu“ českého malířství třicátých až padesátých let. Černý se narodil roku 1910 v Brně. Od roku 1911 žil v proletářských poměrech v Praze, kam se rodina přestěhovala po úpadku otcovy cukrářské živnosti. Z úcty k matce, která jako jediná měla pochopení pro jeho umělecké směřování a byla mu vždy oporou, si později ke jménu připojil iniciálu „ Š “ (Šichová, dívčí jméno matky). Po vyučení mechanikem (1929) navštěvoval při zaměstnání kurz kreslení a malby na večerní dělnické škole, vedený Jaroslavem Kutmanem. V roce 1932 studuje na pražské Ukrajinské akademii, z důvodu nedostatku prostředků však musí odejít. Legendárním se stal způsob jeho přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze, kdy údajně roku 1933 postával s deskami v ruce před budovou akademie tak dlouho, dokud si ho nevšiml profesor Jakub Obrovský. Ten ho po následné konzultaci přijal rovnou do druhého ročníku své malířské školy. Karel Černý absolvoval v roce 1938, o dva roky později se stal členem SVU Mánes. V letech 1946–1949 zajížděl každoročně do Francie, zejména do Paříže. Ústředním motivem díla Karla Černého je osamění. Samota člověka ve světě i lidí ve společnosti. Velmi silně prožívaný pocit souvisel i s jeho fyzickým handicapem, s vrozenou poruchou páteře, která jej vyřazovala

z běžného společenského života a omezovala prostor k mezilidské komunikaci. Toužil po lidské blízkosti a lásce, ale nenacházel ji. Tvorba byla jeho subjektivní výpovědí o hájemství samoty.

Počátky Černého umělecké tvorby jsou nám známy jen útržkovitě, jelikož autor zničil většinu prací, které vytvořil do roku 1934. Zachované rané obrazy dokládají syntetické zpracování vlivů postimpresionismu, fauvismu i neoromantismu. Záhy se objevuje malířovo životní téma – výjevy z nočních zahradních kaváren a barů, v nichž koncentruje existenciální pocity. Ty pronikají i do tematiky kytic a zátiší. Na konci třicátých let je jeho tvorba nesena snahou o propojení expresivních a symbolistních tradic. Od počátku čtyřicátých let se Černého výtvarná forma sceluje – v zátiších, která jsou příznačná zájmem o duchovní podstatu věcí, v symbolických krajinách z jižních Čech, v nichž jsou konkrétní scenérie přetaveny v pateticky ztěžklé masy abstraktních hmot, v obrazech milenců, v nichž touha po lásce nabývá absolutních měřítek.

Předložený obraz „ Zátiší s kyticí růží, vějířem a ovocem “ je na trhu běžně nevídanou, nádhernou kyticí z druhé poloviny třicátých let, v níž se skvostně propojují všechny kvality Černého tvorby: exprese formy, symbolický romantismus a vztah ke krásné barevné hmotě v duchu francouzské „belle matière“.

Jedinečnost přístupu Karla Černého k tematice zátiší spočívala v tom, že ji pojímal stejně autobiograficky jako figurální kompozice a krajiny. Vybíral si takové předměty zobrazení, k nimž měl vázány určité prožitky, nebo které měly širší významovou platnost.

V předloženém obraze pojímá malíř zcela typicky prostor zobrazení – plochu kruhového stolku – jako určité jeviště, na němž se objevují věci jako herci nevyřčeného příběhu. Vojtěch Lahoda přesně napsal, že antropomorfizace zátiší je pro Černého stejně příznačná jako „zpředmětnění“ figur na obrazech kaváren.

Z novalisovské romantické modři, kterou si malíř sám míchal, doslova září bílá růží a vázy, kontrastující s červení dalších růží a ovocem na míse. Barva zde má charakter magické hmoty a stává se nástrojem zachycení umělcovy existence ve světě. Dokonale v sobě kompozičně uzavřený mikrokosmos zátiší spojuje smyslovost malířského podání s obsahovou symboličností. Kytice obecně byly Černého vzpomínkou na matku, která u Olšanských hřbitovů prodávala květiny. „Nevinnost“ bílých poupat a květů zaznívá v intenzivním kontrapunktu s „krvavou“ karmínově červenou. Není náhodné, že motiv růží je u Karla Černého ve zvýšené míře svázán s předválečným a válečným obdobím. Mísa s dokonale vykrouženými tvary zralých pomerančů jako by byla připomínkou něčeho nedosažitelného, ať už se jednalo o luxus něčeho vzácného, nebo „luxus“ krásné ženy. Současně však mohou pomeranče asociovat i velký nesplněný sen Karla Černého o Španělsku. Vějíř na předloženém obraze se stal zástupným motivem postav Španělek, malovaných v letech 1935–1937. Stal se symbolem exotické jižanské krásy a temperamentu, a především spontánní síly lásky, po které Karel Černý celoživotně toužil.

PROCHÁZKA

ANTONÍN (1882–1945)

Salomé

akvarel, uhel, kvaš, karton

38 × 30 cm

sign. PD monogram AP na rubu razítko sbírky s č. 30

12 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

32

KOTÍK PRAVOSLAV

(1889–1970)

Akt

1931 olej, lepenka

35 × 22 cm

sign. PD monogram P. K. na rubu razítko sbírky s č. 45 a popis díla

65 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

ŠPÁLA VÁCLAV

(1885–1946)

Jablka a hrušky na porcelánové míse

1937

olej, lepenka

25,5 × 33 cm

sign. LD V Špála 37 na rubu razítko sbírky s č. 46 a autorem číslo soupisu 1003

100 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Uvedeno

Václav Špála 1885–1946. Soupis díla (Praha, 2002) –č. 1003, s. 95: „23. 2. 1937 olej 1003 Jablka a hrušky na porc. míse, tmavší, karton 33 × 25“

Obraz „ Jablka a hrušky na porcelánové míse “ je autorsky nezpochybnitelným, svou kompaktní výtvarnou formou a úderným fauvismem oku velmi lahodivou prací Václava Špály, mistra české krajinomalby, kytic a zátiší, jehož obrazy se staly ikonami českého moderního umění. Jeho vrcholná díla, oslavující vitalismus přírody a života, v sobě nesou postkubistickou zkušenost, rozeznělou barevnost a živou štětcovou traktaci – nezaměnitelný rukopis, který se stal neodmyslitelnou součástí české meziválečné kultury. Václav Špála se narodil roku 1885 ve Žlunicích na Bydžovsku, v početné rodině, která žila v cihelně hraběnky Černínové, kde byl Špálův otec zaměstnán. Mladý Václav studuje nejprve na Odborné škole uměleckého zámečnictví v Hradci Králové a roku 1902 přichází do Prahy: navštěvuje soukromou malířskou školu Ferdinanda Engelmüllera a neúspěšně se pokouší o přijetí na Uměleckoprůmyslovou školu. O rok později je přijat na Akademii výtvarných umění, kde studuje u prof. Vlaho Bukovace, později u Franze Thieleho. V jeho ateliéru se setkává se svými generačními druhy,

spolužáky a budoucími členy skupiny Osma (E. Filla, B. Kubišta, V. Beneš, V. Feigl, M. Horb, O. Kubín, W. Nowak, E. A. Pitterman-Longen, A. Procházka), kteří ho mezi sebe pro jisté osobní animozity nepřijali. Do svého deníku si zaznamenal: „ Procházka jako král poznamenal, že nemám žádnou energii a silnou vůli. (…) Dokážu, že to není pravda – neboť mám velikou energii a silnou vůli stát se dobrým malířem —.“ Roku 1909 nedobrovolně ukončuje studium na Akademii. Na doporučení Jana Štursy je přijat do SVU Mánes. Setrvá tam dva roky, kdy se připojí k secesi ze spolku, a vstoupí do avantgardně orientované „Skupiny výtvarných umělců“. Pro názorové neshody, zejména s Emilem Fillou, se po roce vrací spolu s bratry Čapkovými a Vl. Hofmanem ad. do SVU Mánes. Maluje Venkovanku, jako syntézu dosavadního snažení, vzniká Koupání, jako začátek nové epochy, k jeho tvarosloví a skladbě se umělec v následujícím desetiletí opětovně vrací v různých variacích. Souzvuk kontrastní barevnosti červené a modré je v tomto období dominantní.

Roku 1917 poprvé samostatně vystavuje v Rubešově galerii v Praze; o rok později se stává členem skupiny Tvrdošíjní (spolu s J. Čapkem, Vl. Hofmanem, R. Kremličkou, O. Marvánkem, J. Zrzavým) a účastní se pravidelně jejích výstav.

Mezi léty 1925–1926 uskutečňuje opakované pobyty v Srbsku na Berounce, jejichž výsledkem je výrazný příklon k zeleným tónům (tzv. zelené období). V letech 1926–1929 vstupuje do fáze tvůrčí zralosti vrcholící v tzv. modrém období, inspirovaném pobyty v jižních Čechách, na Vltavě a Otavě. Akord modré se stává základním a určujícím obrazovým prvkem. V průběhu třicátých let vzniká početná řada obrazů zátiší a kytic.

Roku 1935 se koná autorova retrospektiva u příležitosti jeho padesátých narozenin. O rok později je zvolen předsedou SVU Mánes. V letech 1941–1942 maluje v Posázaví. Roku 1945 je jmenován národním umělcem. Umírá po dlouhé nemoci v květnu 1946, je pohřben na Slavíně na Vyšehradě.

Posuzovaný obraz „ Jablka a hrušky na porcelánové míse “ je Špálovým zdařilým ovocným zátiším z období, kdy byl jeho výtvarný výraz doveden k dokonalosti a autor svým nezaměnitelným stylem slavil úspěchy, např. právě roku 1937 získal ocenění na mezinárodní výstavě obrazů v Carnegie Hall v Pittsburghu.

Václav Špála zde maximálně využil komorní obrazový formát a jemně zdobenou porcelánovou mísu, doslova překypující lesklými, šťavnatými jablky a hruškami, aby se přiblížil co nejvíce divákovi. Jakékoli další předmětné doplňky potlačil a soustředil se jen na duktus malířského štětce, kterým, opět ve skvostném fauvistickém akordu, orchestroval podklad v podobě typické červené karpatské deky a pozadí, na němž se objevuje jedna z jeho vrcholných krajin modrého období, jak je autor míval rozložené v ateliéru.

Máme tu před sebou dokonale vyvážený „mikrokosmos“ domácího blahobytu a pohody, provedený bez jakéhokoli zaváhání, „alla prima“, dokonalý svět ve své celistvosti, kde každý detail je krásný jak sám o sobě, tak má svůj smysl a řád ve vztahu k celku.

LHOTÁK KAMIL

(1912–1990)

Koňská tramvaj 1875

1941

olej, sololit

45 × 60 cm

sign. PD monogram KL na rubu razítko sbírky s č. 14 a popis díla autorem

1 600 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Reprodukováno (monografie) L. H. Augustin, Kamil Lhoták, Academia, Praha, 2000, s. 90 Libor Šteffek, Kamil Lhoták: obrazy, Praha, 2017, s. 65, dále uvedeno v soupisu na s. 451

Uvedeno v soupisu děl Kamila Lhotáka, č. 264/39

Předložené dílo „ Koňská tramvaj 1875 “ je autentickou, špičkovou, motivicky a atmosféricky skvostnou prací Kamila Lhotáka, umělce, jehož dílo patří k základním a trvalým hodnotám moderní české kultury, autora, jehož nezaměnitelná a na první pohled rozpoznatelná obrazová poetika se zrodila z toho, co měl bytostně rád – všechny druhy vozidel a strojů na létání, zejména z doby jejich historického vývoje, staré ilustrované časopisy a reklamní tiskoviny, americké grotesky, a jako rodilý Pražák Holešovice, Nusle a mlčenlivou atmosféru továrních čtvrtí na předměstí.

Od počátku své kariéry byl Kamil Lhoták okouzlen obdobím, které nenávratně zmizelo před několika desetiletími. Konec devatenáctého a počátek dvacátého století byl dobou, do které ponejvíce projektoval své umělecké vize.

Počátkem roku 1942 se začali scházet na pravidelných schůzkách staří i noví přátelé, které spojovaly zásady vyjádřené programovou statí teoretika Jindřicha Chalupeckého „ Svět, v němž žijeme “. Seskupení, pojmenované dle doby svého vzniku Skupina 42, se snažilo o vyobrazení všedního života spojeného s městským prostředím a člověkem. To mělo pochopitelně dopad na Lhotákovu tvorbu, jehož představa města se nejlépe propsala do periférie, kde, dle vlastní formulace, „ omšelé zdi a dehtem impregnované ohrady továrních objektů nahrazují stromořadí “.

Roku 1954 potkává Lhoták Adolfa Branalda, se kterým spolupracuje na vydání knihy „ Dědeček automobil “ a následně i na její filmové výpravě. Dokonce se ve filmu objeví v jedné z epizodních rolí.

Od poloviny padesátých let, po překonání rodinné i existenční krize, nabývá v jeho díle na významu krajinomalba, podnícená častými výlety na motocyklu do okolí Prahy, zejména do oblasti Českého středohoří. Pokračuje ve velmi intenzivní ilustrátorské činnosti. Jen v roce 1958 vychází osmnáct knih s jeho kresbami. Během jeho života se jeho výtvarný doprovod objeví ve více než čtyřech stovkách knih.

Roku 1962 slaví svým novým pojetím zobrazování krajiny významný úspěch na Bienále v Benátkách. V jeho tvorbě se objevují nové motivy – draci, terče či stroje pouště, které spolu s akcentovaným kolorismem dodávají dílům novou dynamiku.

Roku 1980 je ve Vídni vyznamenán Herderovou cenou, udělovanou nejvýznamnějším osobnostem evropské výtvarné kultury. Roku 1987 se na pražské Staroměstské radnici koná výstava k jeho 75. narozeninám, která se stane poslední velkou výstavou uspořádanou za jeho života. Roku 1989 umírá jeho dlouholetá družka Anna Endrštová. Po tomto datu přestává tvořit. Život Kamila Lhotáka se uzavřel 22. 10. 1990.

V předloženém obraze „ Koňská tramvaj 1875 “ máme před sebou výjev neobyčejného emocionálního náboje, unikátně v sobě spojující nostalgickou historickou reminiscenci, motiv periférie (předznamenávající civilismus Skupiny 42) i kouzlo romantické podvečerní atmosféry.

Záměrně primitivistický malířský přednes, podtržený ještě jednoduchou monogramovou signaturou „ KL“, velmi charakteristický pro předskupinové období, určuje výrazná štětcová lineárnost formy jako nositelky obsahu, doplněná plošným pozadím akcentujícím v promyšleném barevném přechodu fascinující spektákl západu slunce v okrajové čtvrti Prahy.

V ústředním motivu historické formy pražské hromadné dopravy, který v samém názvu obrazu označil a také přesně a správně datoval, se autor vyznal ze svého okouzlení prvními vynálezy dopravní techniky, jež mohl zhlédnout na starých fotografiích a o nichž mu jistě vyprávěla jeho matka. Koněspřežná tramvaj byla v provozu od roku 1875, než byla v letech 1898–1905 přebudována na elektrickou.

Linky tzv. „koňky“ nebyly číslované, ale označovaly se barevnými čtverci nebo čtverci s barevnými výsečemi, za tmy kruhovými prosvětlovanými terči. Poslední večerní spoj byl označen modrou svítilnou. Linek bylo po dokončení celé sítě celkem šest. Jezdilo se od 6.30 do 22 hodin, základní interval byl 7 minut a průměrná cestovní rychlost 8 km/h.

Vozovnu měla „koňka“ nejprve v Karlíně u dnešní křižovatky Sokolovská–Šaldova (1875, 10 vozů a 32 koní), od roku 1876 i na Smíchově (smíchovská vozovna byla roku 1883 přemístěna, resp. nahrazena novou, již zděnou vozovnou). Další vozovny pak byly na Žižkově a na vinohradské Zvonařce.

Při kontemplaci na obraz „ Koňská tramvaj 1875 “ Kamila Lhotáka je divák jak motivem, tak zvláštním výtvarným napětím mezi kresebnou a barevnou složkou díla doslova vtažen do nostalgie minulosti, jež má charakter zvláštně uklidňujícího zastavení v čase.

LHOTÁK KAMIL

(1912–1990)

Balon nad průplavem

olej, plátno

41 × 53,5 cm sign. PD monogram KL na rubu razítko sbírky s č. 16 2 000 000 Kč odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Reprodukováno na obálce stěžejní autorovy monografie L. H. Augustin, Kamil Lhoták, Academia, Praha, 2000, a dále v textu na s. 55

Uvedeno v soupisu děl Kamila Lhotáka

Nejslavnější člen

Skupiny 42 – malíř chlapeckých snů

Zde nabízený obraz „ Balon nad průplavem “ je autentickým, špičkovým, erbovní motiv celoživotní autorovy tvorby ztvárňujícím dílem Kamila Lhotáka, klasika české moderní malby „par excellence“, bezesporu nejslavnějšího člena Skupiny 42, a, jak se mnohdy píše, malíře chlapeckých snů: romantika zahleděného do období počátků moderní techniky i pravého „básníka“ soudobé civilizace. Jeho plátna byla nejednou označena jako sen, ve kterém si opakujeme dobu, kdy byly všechny technické vymoženosti zjevením a zázrakem, podněcovaným dychtivou touhou po pokroku.

Umění bylo pro Kamila Lhotáka vždy víc než jen zpodobením odrazu reality; stalo se novou konstrukcí světa podle čistě obrazové představy. Vytvářelo poetický dialog mezi věcností technických daností a člověkem.

Kamil Lhoták se narodil roku 1912 v pražských Holešovicích. Jeho maminka, Anna Kouglová, již od dětství milovala divadlo a její společenská povaha jí na jednom ze žofínských plesů pomohla k seznámení s mladým medikem Kamilem Lhotákem, který se navíc mohl pochlubit šlechtickým titulem rytíře ze Lhoty. Z jejich vztahu se narodil syn Kamil. Společensky nerovný vztah a hlavně obava nadějného lékaře z poškození kariéry ho ale dohnaly k zatajení dítěte. S jeho matkou se nikdy neoženil, dal přednost partii z „lepší“ měšťanské rodiny. Rodinu zabezpečil, současně však způsobil malému Kamilovi nejedno životní trauma. Jedním z nich, fyzickým a následně i psychickým, bylo to, že svého malého synka ve věku dvou let nakazil infekcí dětské obrny. Syn přežil, ale s dlouhodobými následky (kulhání), což ho vedlo v pozdější době k citlivosti ke stejně postiženým, zejména ve výběru životních partnerek.

Milující a na svou dobu velmi vzdělaná Anna Kouglová vedla svého syna k zájmu o umění, především o malířství a literaturu. Kamil se tak již od dvanácti let mohl seznamovat s tím nejlepším, co tehdejší kulturní scéna nabízela. Vedle Julesa Verna s nádhernými xylografickými ilustracemi Edouarda Rioua si zamiloval i Toulouse-Lautreca, pochopitelně i díky fyzickému postižení.

V roce 1923 se Lhoták stal žákem Jiráskova gymnázia v Resslově ulici. Vedle prvních setkání s moderním uměním, která mu zprostředkovali jeho obeznámenější spolužáci, se Kamil nechával unášet vydáváním „jednovýtiskového“ Auto-moto zpravodaje, který s jeho spolužákem celý kaligraficky psali a kreslili. Ve vyšších třídách gymnázia vydával se spolužáky časopis „ Hledání umění “ a svou „lačnost“ po kultuře rozšířil i na pravidelné návštěvy výstav v Aventinské mansardě. Jak sám později přiznal, toto místo pro něj bylo velmi důležité, a to jak pro výstavy, tak kvůli obchodu s jízdními koly, který se nacházel v bezprostředním sousedství.

Po absolvování gymnázia šel na přání matky studovat na Právnickou fakultu. Pro obor však nenacházel nadšení. Jeho světem byl především svět umění a s ním se také dychtivě stále seznamoval. Ernst, Arp, Giacometti, Klee, Masson, Miró, Filla, Šíma… to byli „hrdinové“, ke kterým mladý student práv vzhlížel. Z práva nakonec udělal i závěrečnou státní zkoušku,

jenom o titul JUDr. příliš nestál. Období jeho života až do války bylo naplněno pilným malováním a vstřebáváním všeho, co předválečná avantgarda přinášela světu.

V roce 1938 se oženil s židovkou Herthou Guthovou, kráskou, která byla stejně tak jako Lhoták v dětství postižena obrnou. V následujícím roce si již prosadil svůj zájem o výtvarné umění, když samostatně představil veřejnosti v pražské Beaufortově galerii část své tvorby. Tehdy se také stal členem Umělecké besedy.

V letech 1942–1948 byl členem Skupiny 42, která zaujímala dominantní postavení v českém výtvarném umění čtyřicátých let a kterou spoluzakládal. Umělecky dozrával po boku dalších členů, jakými byli např. F. Gross, F. Hudeček, J. Smetana, L. Zívr, K. Souček, básník J. Kolář, fotograf M. Hák a další. Společná výstava skupiny v roce 1943 se pak stává zřejmě nejdůležitější událostí, která malíře Lhotáka představila jako výraznou a nezaměnitelnou osobnost českého umění. Na výstavě byl mimo jiné představen i obraz Dcera velkoměsta, který si o pár let později bude na výstavě českého umění v Paříži prohlížet Pablo Picasso. Dle svědectví přítomného Libora Fáry, prostý portrét Manky zaujal Picassa z celé výstavy nejvíce.

Rok 1954 a seznámení se spisovatelem Adolfem Branaldem otevírá Lhotákovi další etapu života. Svoji dlouholetou lásku ke všemu, co má kola či vrtuli, shrnuje ilustracemi pro knihu Dědeček automobil, dle vlastních slov nejlepších, které za život vytvořil. O rok později již spolupracuje s Branaldem jako poradce při natáčení stejnojmenného filmu.

V šedesátých letech potkalo Kamila Lhotáka další osudové setkání. Anna Endrštová, kterou jako mladý chlapec nakreslil do školního sešitu, se stala jeho modelem i životní družkou. Stejně jako on byla poznamenána fyzickým handicapem, a možná právě proto se v její přítomnosti cítil malíř uvolněně. Anča, jak jí přátelé říkali, se stala Lhotákovou hospodyní, kuchařkou a také jakousi tajemnicí, která vytvářela pro malířovu práci klid a zázemí.

Celá šedesátá a sedmdesátá léta byla pro Lhotáka vyplněna horečnou pracovní aktivitou. Každoročně vytvořil několik desítek obrazů (přátelé vzpomínali na jeho osobní závazek čtyř obrazů za měsíc), nepočítaje výstavy, ilustrace knih… Za výtvarnou práci obdržel řadu vyznamenání: 1. cenu za kreslený film na Bienále v Benátkách (1947), cenu Mladé fronty za ilustrace (1966), cenu Václava Hollara (1967), ocenění Zasloužilý umělec (1967) a mezinárodní cenu Johanna Gottfrieda Herdera (Rakousko, 1980).

Předložený obraz „ Balon nad průplavem “ je natolik námětově i výtvarným podáním reprezentativní galerijní ukázkou Lhotákova nezaměnitelného výtvarného stylu, že ho L. H. Augustin [Dr. Luboš Hlaváček] vybral na obálku autorovy monografie (Academia, Praha, 2000).

Toto dílo je nádherně orchestrovanou scenérií, jež se odehrává na březích řeky, jejíž hladina jak zrcadlo odráží zásadní moment celého výjevu: okamžik plný napětí, kdy horkovzdušný balon přelétá nad průplavem, sledován četnou společností i z protějšího svahu. Nacházíme se, u autora zcela příznačně, na jím milované periferii, jak dosvědčuje motiv kouřícího komína v povzdálí.

Na blankytném, typicky lhotákovském nebi se jako ústřední optický středobod obrazu, akcentovaný svítivou žlutou, vznáší nepřehlédnutelný útvar horkovzdušného balonu – jakési „civilistní slunce“, atribut světa heroických počátků moderní techniky, poutavý optický bod v prostoru, ideální geometrický útvar a evokace chlapeckých snů.

Zajímavostí je, že zájem o tento druh dopravní techniky vedl Lhotáka dokonce k tomu, že v roce 1938 se spolu s jedním přítelem na konstrukci balonu prakticky podílel – byl z papíru, měl v průměru tři metry a místo koše krabici s fotoaparátem, opatřeným automatickým spouštěčem.

Zvláštní magickou poezii dodává celému výjevu množství figurek přihlížejících, oblečených stylově do svátečních rób přelomu století, jejichž zraky upřené k balonu neobyčejně přesvědčivě vykreslují jejich upřímnou fascinaci jedním z dechberoucích vynálezů, jimiž člověk obohatil svět.

Kamilu Lhotákovi se zde dokonale podařilo ztvárnit „ svět civilizace, která nás nikdy nepřestává udivovat, a zároveň naplňovat neklidem “ (V. Řezáč nad obrazy K. Lhotáka, 1942).

LHOTÁK KAMIL

(1912–1990)

Grossovi (Krajina – Baba)

1942 olej, lepenka 22 × 39 cm

sign. PD Kamil Lhoták 1942 pod dedikací na rubu razítko sbírky s č. 7 a štítek s popisem díla

900 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience prvním majitelem díla byl František Gross (1909–1985), Lhotákův malířský kolega ze Skupiny 42, kterému dílo autor přímo věnoval, jak dosvědčuje nejen autorský přípis u signatury, ale také označení názvem v soupisu soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Reprodukováno (monografie) L. H. Augustin, Kamil Lhoták, Academia, Praha, 2000, reprodukováno na dvoustraně 8–9 Libor Šteffek, Kamil Lhoták: obrazy, Praha, 2017, s. 98, dále uvedeno v soupisu na s. 452

Uvedeno v soupisu děl Kamila Lhotáka, č. 424/115 („Grossovi“)

Posuzovaný obraz „ Grossovi (Krajina – Baba) “ je autentickou, sběratelsky raritní, výtvarně brilantní, doslova „učebnicově“ Skupinovou prací Kamila Lhotáka, výjimečné umělecké individuality dvacátého století, autora, jehož tvorbu lze nazvat mytologií každodennosti. Zaujala ho technická civilizace, především stroje a automobily, motocykly a letadla, okouzlilo ho prostředí letišť, městská periferie s jednoduchými přístřešky a ohradami, rozlehlé krajinné plochy se stroji času, signálními terči a praporky, daleké horizonty. Šedou ponurost a fádnost příměstských industriálních zákoutí proměnil v divácky fascinující místa, zachycená jistou kresbou, která ostře rýsuje siluety ztvárněných reálií proti malířsky čistému pozadí oblohy. Od jarních měsíců roku 1942 se Kamil Lhoták zapojoval do debat a neformálních schůzek umělců, z nichž na podzim téhož roku vykrystalizovala skupina, která se dohodla na základním programovém směřování vyjádřeném v Chalupeckého stati „ Svět, v němž žijeme “ a byla o něco později pojmenována dle letopočtu – „ 42 “. O jejím založení se zachoval autentický doklad, deník Františka Grosse, jehož první záznam je datován 22. listopadem 1942, kdy se na schůzce u Hudečka rozhodovalo o „pracovní skupině“. Ustavila se o pět dní později, 27. listopadu, za přítomnosti Ivana Blatného, Františka Grosse, Jindřicha Chalupeckého, Jiřího Koláře, Jiřího

Kotalíka, Jana Kotíka, Kamila Lhotáka, Miroslava Míčka (ten nakonec do skupiny nevstoupil, aby si jako kritik zachoval „objektivní postoj“) a Jana Smetany, v jehož ateliéru se sešli. Následně byli do skupiny přizváni Miroslav Hák a Ladislav Zívr. Později se připojil Karel Souček a po válce Bohumír Matal, který sice datem svého narození patřil již k další generaci, ale poezií všednosti a konstruktivním pojetím obrazu se se skupinovým programem plně ztotožnil.

Přestože zpočátku se Kamil Lhoták nemohl smířit s vědomím, že to, co ho dříve zajímalo z vlastní vůle, se má nyní stát „skupinovým přínosem“, záhy se jednotliví umělci dostali do situace, kdy se cítili být zodpovědní za výrazovou konzistenci, výsledky a úspěch celé

Skupiny. Jak později sám Lhoták poznamenal, „ pokud Gross nebo Hudeček něco ve čtvrtek namalovali, tak jsem se cítil povinen na to v pondělí odpovědět. A to se opakovalo. Byl to takový přátelský souboj “.

Výstižnou charakteristiku malířova díla podal Jindřich Chalupecký: „ Lhoták byl od počátku dosti odvážný… (…) Jeho tematika nepatřila do repertoiru, v němž se odbývaly dějiny moderní malby… (…) Zůstával sám, nezařaditelný. Jeho cíle byly skromné. Daly se shrnout do jediné věty: nechtěl malovat nic jiného, než co ho zajímalo. A na tom trval.“

Posuzovaný obraz „ Grossovi (Krajina – Baba) “ je Lhotákovou nádhernou, reprezentativní prací ze špičkového roku – z doby samotného ustavení Skupiny 42. Jeho magický realismus je zde dokonale vycizelován v nesporné syntetické koncepci, která periferní krajinu doslova „zabydluje“ civilistní mytologií, motivy balonu, reklamních poutačů a dopravních značení, technického silničního aparátu, ale pozoruhodně i motivem slavného funkcionalistického architektonického souboru na pražské Babě.

Malíř ztvárněný pohled z Podbaby, jež byla tehdy rozhodně ještě periferií, neměl daleko od svého ateliéru v Terronské ulici č. 54, kam se přestěhoval roku 1940.

A není také jistě zcela náhodné, že tento motiv věnoval svému příteli a kolegovi ze Skupiny 42 Františku Grossovi, který měl právě s oblastí Dejvic, a konkrétně také s Terronskou ulicí, spjata svá nejranější studijní léta.

Motiv funkcionalistických vil, jakoby vsazených „ do přírody uzavřené ve městě“ (K. L.), se objevuje i na jeho rozměrnějším, mnohokráte reprodukovaném obraze ze stejného roku, „ Krajině XX. století “ ze sbírek Oblastní galerie v Liberci. Moderní architektura nesporně symbolizovala Kamilu Lhotákovi jeden z výrazů civilizací pozměněné tváře města, jehož byl obyvatelem a zároveň mimořádně senzitivním pozorovatelem.

Malířská forma předloženého obrazu je přímo krystalicky čistá a jasná v bohatosti jednotlivých po obrazové ploše dynamicky rozesetých a barevně akcentovaných prvků. Splývavý suverénní rukopis a výrazná světelnost nebe přispívají k magickému působení celku. Střízlivý, věcný pohled na okolní realitu je zde povýšen na poetický. Způsob, jak zde autor nahlíží krajinu, aby byla básní, se stal pro Kamila Lhotáka celoživotní uměleckou náplní.

37

HUDEČEK FRANTIŠEK (1909–1990)

Postava

kvaš

38,5 × 28 cm

sign. PD Fr. Hudeček na rubu razítko sbírky s č. 8

40 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

38

BALCAR JIŘÍ (1929–1968)

Ulice s chodci

1958 barevné křídy, karton

44 × 31,5 cm

sign. na rubu razítko pozůstalosti autora na rubu razítko sbírky s č. 57

15 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

39

BALCAR JIŘÍ (1929–1968)

Předseda

1965 akvatinta

32 × 16,5 cm

sign. PD Jiří Balcar 65

na rubu razítko sbírky s č. 82

10 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

40

BENEŠ VLASTIMIL

(1919–1981)

Ctirad a Šárka

1952

akvarel, karton

29,5 × 20,5 cm

sign. na rubu razítko pozůstalosti autora na rubu razítko sbírky s č. 80

30 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

BENEŠ VLASTIMIL

(1919–1981)

Žluté maringotky

1977–1978

olej, plátno

69 × 73 cm

sign. PD VBeneš 78, na rubu Vlastimil Beneš 1977–1978 na rubu razítko sbírky s č. 15, název díla a č. 1/77 díla autorem

350 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Vystaveno

Vlastimil Beneš, Galerie Vltavín, Praha, 22. 2. – 15. 3. 1995

Poetika výrazného solitéra

Obraz „ Žluté maringotky “ je originálním, velmi kvalitním a neobyčejně půvabným, všední realitu poetizujícím dílem Vlastimila Beneše, výrazného solitéra výtvarné scény druhé poloviny dvacátého století, autora vytrvale soustředěného na svou tvůrčí práci a svá témata. Tiché obrazy, na nichž divák nenajde lidskou existenci, přestože jsou to místa vždy poznamenaná lidskou činností. Městská krajina s pitoreskními domy, tenisové kurty na periférii, parky a lehká melancholie opuštěných dvorků. Krajiny se statkem, usazeným v náruči kopců nebo zrcadlícím se v hladině rybníka. Figurální obrazy abstrahované, až „brutální“ zkratky, z nichž plně promlouvá autorův hluboký vztah k lidem. Kromě obrazů a kreseb stovky téměř neznámých grafik, sochy, loutky, malované sádrové talíře, popelníky a svícny – to vše zahrnuje celoživotní dílo Vlastimila Beneše, výtvarného samouka, který se vlastním studiem vypracoval k profesionalitě, jež vzbuzovala respekt i u akademicky vzdělaných umělců. Důkazem toho bylo i autorovo členství ve skupině Máj 57 nebo vřelá slova Oty Janečka napsaná při příležitosti jeho první samostatné výstavy v roce 1956.

Vlastimil Beneš se narodil roku 1919 na pražském Žižkově. Již během studií klasického gymnázia začal malovat. Po maturitě (1939) se přihlásil ke studiu historie na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Po uzavření vysokých škol docházel jako žák k malíři a kreslíři Emanuelu Frintovi. Nejprve vytvářel výhradně akvarely a období jeho uměleckých počátků uzavřelo na pod-

zim 1942 vystoupení na I. výstavě výtvarných prací zaměstnanců nemocenské pojišťovny, kde pracoval. V lednu 1943 odjel na nucené práce do Lipska. Po skončení války se zapsal ke studiu na Uměleckoprůmyslové škole, ale ve studiích nakonec nepokračoval, protože založil rodinu. V roce 1947 se zúčastnil výstavy Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Od počátku padesátých let začal preferovat olejomalbu. V té době se také přestěhoval ze Žižkova do Strašnic, kde následně žil až do své smrti. První samostatnou výstavu měl v roce 1956 v Divadle E. F. Buriana D 34; o rok později se stal členem výtvarné skupiny Máj 57. Spolu s režisérem Emilem Radokem získal Velkou cenu benátského filmového bienále za výtvarnou spolupráci na loutkovém filmu „Johannes doktor Faust“ (1958). Byl oceněn v řadě celostátních uměleckých soutěží (pořádaných např. Českým fondem výtvarných umělců); získal hlavní cenu na III. mezinárodním trienále realistické malby v Sofii aj.

Vlastimil Beneš je svými díly zastoupen v Národní galerii v Praze, v řadě regionálních galerií a mnoha českých i zahraničních soukromých sbírkách. Vlastimil Beneš zemřel 17. září 1981, krátce po mimořádném úspěchu své výstavy v Galerii Václava Špály.

Svým motivickým zaměřením byl Vlastimil Beneš spřízněn s malíři z okruhu skupiny 42 – shodně s nimi často zachycoval témata z předměstí. Miloval tichou krásu krajiny, již ztvárňoval s typickou českou vesnickou architekturou a tu a tam i dominantami vzrostlých stromů, které svým linearismem vnášejí do kompozic zajímavý kontrast. Figurální náměty jsou laděny spíše do formy groteskní zkratky.

Předložený obraz „ Žluté maringotky “ je Benešovým krásným, reprezentativním dílem, které skvostně výtvarně rozehrává atmosféru a poezii města, zejména jeho opominutých zákoutí. Autor nezobrazoval město obecně, vybíral si konkrétní motivy, a to jak z rodného Žižkova, tak z Vršovic, kde měl ateliér, a Strašnic, kde bydlel. Maloval však výhradně v ateliéru, kde jeho zrak již nebyl „rozptylován“ přímým vizuálním zážitkem a kde se mohla plně rozvinout jeho imaginativně transponovaná představa. Někdy se takto v obrazech rozpomínal na věci a scenérie dávno uzřené, které vzpomínka posunula do oblasti jímavého snu.

Předložený obraz „ Žluté maringotky “ dokládá, že Vlastimil Beneš miloval pohledy na zadní trakty městských činžáků, jejich „nevýstavní“ strany, omšelé, někdy barevně pojednané, třeba i s opršelými reklamními nápisy. Poetika periferních ohrad a přístřešků, jak ji ve svých obrazech z doby Skupiny 42 objevil Kamil Lhoták, tu našla důstojné pokračování.

Vlastimil Beneš tu zachytil architektonicky pevně vystavěnou „drúzu“ předměstského obytného domu, k jehož neobyčejné malebnosti přispívá zejména veškerý hmotný ansámbl cirkusu „na odpočinku“.

V aditivně řešené kompozici má každý detail zvláštní autonomnost: i jednotlivina se zde stává „obrazem v obraze“, a tím součástí Benešovy jedinečné ikonografie osamocení a opuštěnosti nevšímaných, ale jsoucích věcí okolo nás.

42

BAUCH JAN

(1898–1995)

Loreta

1950

olej, plátno

60 × 45 cm

sign. LD Jan Bauch 1943 na rubu razítko sbírky s č. 41

160 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Vystaveno

Jan Bauch, Galerie Art Praha, 2012

Reprodukováno (monografie) R. Michalová & P. Kováč, Jan Bauch, Galerie Art Praha, 2012, obr. 147, s. 206

Obraz „ Loreta “ je originálním, sběratelsky vzácným, vrcholně expresivně traktovaným dílem Jana Baucha, autora, jehož malířská tvorba, nezaměnitelná svou expresivitou a akcentovanou barevností, je příkladem a v mnohém přímo ztělesněním zápasu o kontinuitu hodnot vývoje českého moderního umění. Je projevem dynamického temperamentu jitřeného jak pohledem na inspirující realitu, tak i myšlenkami na tvorbu velikánů evropské kultury. Bauchův projev charakterizuje citová, „chutná“ malba využívající účin reliéfně vrstvených past. Do energických silokřivek tvarů se promítá autorův smysl pro živou, složitou a proměnlivou skutečnost. Po vyučení v otcově řezbářské dílně studoval Jan Bauch na pražské Uměleckoprůmyslové škole, nejprve u prof. E. Dítěte. Po nucené válečné césuře, kterou strávil na frontě v Uhrách a Rumunsku, dokončil studia v roce 1919 v ateliéru Vratislava Hugo Brunnera. Roku 1921 vstoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, kterou ale kvůli konfliktu s prof. Maxem Švabinským nedokončil. V prvním období své tvorby byl ovlivněn atmosférou českého poetismu a imaginativní malbou. Ojedinělou výtvarnou kulturu jeho díla ovlivnil řemeslný základ, vztah k domácím velkým uměleckým slohům a v neposlední řadě studijní cesty do Francie a Itálie. Úctu k tradici a respekt k ústředním osobnostem moderny sjednotil v díle, v němž se stále více prosazovala smyslová stránka jeho temperamentu a expresivně zčeřený rukopis. Klasickým žánrům jako akt, zátiší, krajina dokázal vtisknout svůj styl a naplnit je novým obsahem. Témata sama přicházela s časem, s dramatickými událostmi a v předtuše tragédie, která

postihne Československo. Několik verzí obrazu Loreta, výrazně expresivně utvářeného pohledu na barokní chrám, který stojí přímo proti Černínskému paláci, kde v letech 1939–1945 bylo oficiální sídlo německého říšského protektora pro Čechy a Moravu, patří k nejpůsobivějším dílům českého moderního malířství z doby, kdy Praze vládl Reinhard Heydrich. Kromě Lorety nejemotivněji působily obrazy s epizodami z Kristova života. Z Nového zákona si Bauch vybral osudovou chvíli zrady a utrpení: Večeři Páně, Krista na hoře Olivetské, Golgotu a Snímání z kříže. Malíř neměl ke katolictví žádný vztah. Tvrdil, že problémy náboženství ho nechávaly chladným, a že byl tak ušetřen myšlenkových zmatků plynoucích z horečné víry, a navíc si z mládí odnesl – jak sám uváděl – deziluze o služebnících Páně. Volba biblických témat byla jinotajem.

Když vyslovíme jméno Jan Bauch, vybaví se nám „ Loreta “. Vybaví se nám autorovy dramatické a malířsky vášnivé kompozice období let čtyřicátých, které patří k nejzávažnějším dílům, do nichž se natrvalo zapsala odpovědnost vůdčích uměleckých osobností k národu a v nichž se zrcadlí vzdor a tragika celé druhé světové války. Téma Lorety, pozoruhodné barokní památky, poutního místa s velmi bohatou historií, ztvárnil Jan Bauch v průběhu doby v několika variantách, vždy různorodě pojatých. Sám autor měl jednu verzi umístěnou až do konce života ve své ložnici.

Předložená „ Loreta “ je sběratelsky exkluzivní Bauchovou prací z jeho vrcholného období poloviny čtyřicátých let, tzv. „dramatické fáze“. Je to dílo, které se vyznačuje extatičností malířského projevu, srovnatelnou s těmi nejlepšími světovými expresionisty (O. Kokoschka, G. Rouault) a jež fascinuje sugestivními „přísvity“ barev.

„ Loreta “ patří k širšímu cyklu obrazů Prahy, který vznikl z autorova hlubokého citového vztahu k rodnému městu. Stejně jako motivy biblické, byly zážitky Prahy trvalou součástí jeho vědomí (prožitky z mládí, otcova řezbářská dílna a společné procházky po staré Praze). Ale teprve ve chvíli, kdy vyvstala hrozba druhé světové války, vrací se Mistr na důvěrně známá místa, aby zachytil architektonické dominanty, s nimiž jsou spjaty dějiny města a celého národa. Jan Bauch objevil malířskou krásu Prahy, viděl ji jako „ zářivý drahokam “ (J. Pečírka).

Předložený obraz „ Lorety “ je třeba vnímat jako skrytý symbol české státnosti a národní hrdosti. Je to dílo strhující a polyfonické dynamiky, v němž subjektivní emoce splynula s atmosférou dramatu a napětí válečné doby. Exponované malířské prostředky nesou s výrazem i význam: vztyčená věž chrámu i krucifix zdají se hrozit protějšímu Černínskému paláci, tehdejšímu sídlu okupantské generality.

Toto plátno patří nesporně k Bauchovým malířským skvostům. Vše se zde hýbe – zdi kostelní stavby, terén, nebe, kříž – ve víru malířské extáze. Umělci se vrchovatou měrou podařilo naplnit svůj cíl, „ aby se v tom všecko vzpíralo a aby v tom byla ta duchovní síla odporu a vůle k životu, která je v národě a nedá se nikdy pokořit “ (Jan Bauch).

43

JANEČEK OTA (1919–1996)

Chlapec / Hlava chlapce

1969–1974

olej, plátno

39 × 37 cm

sign. LD Ota Janeček, na rubu Ota Janeček

1969–74

na rubu razítko sbírky s č. 2 a název díla

autorem: Chlapec

80 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Vystaveno

Ota Janeček Obrazy a sochy, Galerie Fronta, Praha 1975, kat. č. 54

Reprodukovano v katalogu výstavy str. 2 (Hlava chlapce, špatná datace)

44

BĚLOCVĚTOV ANDREJ (1923–1997)

Portrét Josefa Sudka

1958

olej, lepenka

18 × 13 cm

sign. LN 58 -, PN Bělocvětov na rubu razítko sbírky s č. 56

25 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

JANEČEK OTA (1919–1996)

Kuk – tady jsem

1978

olej, plátno

41 × 41 cm

sign. PD Ota Janeček 1978, na rubu Ota Janeček 1978 na rubu razítko sbírky s č. 3 a název díla autorem

80 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

46

JÍRA JOSEF (1929–2005)

Přístav

olej, plátno

30 × 40 cm

sign. LD J. Jíra na rubu razítko sbírky s č. 6

90 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Nejvšestrannější umělec

české moderny

JANEČEK OTA

(1919–1996)

Dívka s ptáčkem

pastel, ruční papír

21 × 28,5 cm

sign. LD Ota Janeček na rubu razítko sbírky s č. 62

15 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Velice subtilní obraz, provedený v typicky zasněném oranžovém koloritu, je osobitou prací Oty Janečka, jednoho z nejvšestrannějších umělců české moderny. Anglická kritika ho v roce 1985 označila spolu s Picassem, Braquem, Modiglianim, Matissem a Schielem za největší postavu světové kresby dvacátého století. Janeček se kromě malby věnoval sochařství, grafice, především linorytům, litografiím, suché jehle a knižním ilustracím.

Pardubický rodák prošel během své profesní dráhy od figurální malby přes kubistická zátiší a snové krajiny až k nefigurální, abstraktní malbě. Označení abstraktní však odmítal, neboť prý pouze zobrazoval svět kolem sebe tak, jak ho viděl. Janeček se ve svých dílech věnoval i přírodní tematice v podobě různých travin, motýlích křídel či ptáků. Všechny tyto motivy zachycoval jemně a plně v moderním duchu.

Předložené dílo „ Dívka s ptáčkem “ je ukázkou Janečkova citu pro jemné, lyrické zobrazení spojení člověka a přírody. Dívčí nevinnost a krása je tu v harmonickém spojení se zástupcem fauny a symbolem nespoutané volnosti. Obraz připomíná svou křehkostí mistry japonských závěsných obrazů. Ota Janeček byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Sdružení českých umělců grafiků Hollar a získal několik prestižních ocenění. Jeho díla jsou součástí významných českých a zahraničních sbírek.

Klasik české poválečné malby

NAČERADSKÝ JIŘÍ (1939–2014)

Dámy u stolu

1962

kombinovaná technika, karton

58 × 83 cm

sign. PD Načeradský 62

na rubu razítko sbírky s č. 78

150 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Pozoruhodné a sběratelsky atraktivní „ Dámy u stolu “ jsou dílem Jiřího Načeradského, jednoho z nejprodávanějších autorů na domácím trhu, který je dnes považován za klasika české poválečné malby.

Načeradský vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze a v té době se již věnoval figuraci, která se stala středobodem jeho celoživotní tvorby. Načeradský maloval své postavy podle fotografií jako amorfní figury a v neposlední řadě jako ženské figury mající podobu kudlanek. Kromě tohoto ústředního motivu je pro autorovu tvorbu charakteristická odvážná a mnohdy radikální satira a volný pohyb mezi styly. Tento věčný zápas převládá nad podbízivou estetikou. Načeradský se tak svým přístupem řadí k postmoderním umělcům.

Obraz z roku 1962 s názvem „ Dámy u stolu “ je velice civilním dílem, které vzniklo ještě během autorových studií na AVU. Načeradského tvorba se v první polovině šedesátých let vyznačuje hledáním vlastního výrazu a experimentováním. Právě tato etapa je fascinující v tom, že se v ní Načeradský vymezoval vůči tehdejším dominantním proudům českého výtvarného umění. Namísto informelu, pro nějž byla charakteristická strukturální abstrakce a redukce barevnosti, se soustředil na lidskou figuru a barvu. Důraz na tělesnost a ironii ho později zařadil mezi nejvýraznější osobnosti českého malířství.

JÍRA JOSEF (1929–2005)

Svatba I.

1981

olej, plátno

84 × 90 cm

sign. PD J. Jíra 81, na rubu J. Jíra 1981 na rubu razítko sbírky s č. 13 a popis díla autorem

350 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Posuzovaný obraz „ Svatba I“ je autentickým, vrcholně expresivním, neobyčejně citově bohatým dílem Josefa Jíry, jednoho z nejznámějších a nejžádanějších umělců generace, která nastupovala na scénu v padesátých letech a hrála klíčovou roli při opětovném navázání na přerušenou tradici vývoje českého moderního umění. Autorovu tvůrčí ruku vedla dionýská síla. Josef Jíra byl z rodu umělců, kteří nesnášeli lhostejnost. Byl svůj a neúplatný. Jeho práce, vznikající často s „urputnou netrpělivostí“, jako by dávaly všanc malířův život. Jeho duchovními učiteli byli Jákob zápasící s andělem a Job, hlavními spřízněnci výrazem pak Marc Chagall, Georges Rouault a samozřejmě Jan Bauch, s nímž se přátelil.

Josef Jíra ve svých dílech nahlížel život jako lidovou slavnost a nekonečné pulzující drama plné velkých lásek, vášní i nenávistí. Jeho obrazy jsou jakési listy

z deníku sloužící k očistě duše, jsou zpovědí, v níž nešetřil svět ani sebe. „ Nikdy v životě bych asi nebyl schopen udělat nějaký obraz, aniž bych se vázal k nějakému místu, určité vzpomínce nebo prožitku,“ prohlásil o sobě kdysi Jíra. Jeho životní zkušenosti se vždy prolínaly s malířskou tvorbou. Obrazy vznikaly jako výsledky vzrušeného prožívání vnitřních sporů a konfliktů a v tomto smyslu jsou plné emocí, napětí i romantické dramatičnosti. Volil expresivní výrazové prostředky a stal se „dramatickým koloristou“. Často opakujícím se motivem široce rozevřeného oka vyjadřoval lidské tužby, sny, smutky, bolesti, ale i naděje. Ve vzácných momentech pociťované harmonie se nořil do zázračné poetiky života a vytvářel obrazy milenců nebo krajiny Maloskalska, propojující ozvuky reálného světa a světa vzpomínek, metafor a symbolů.

Rok 1961 je v autorově tvorbě klíčový. V obrazech, do nichž zapojuje motivy svého dětství, rozvíjí metodu souběžného sdružování a prostupování časově vzdálených událostí. Počínaje rokem 1963 se základem Jírova díla stává cyklus Velikonočních obrazů, ve druhé polovině 60. let realizuje cyklus Oči. V roce 1965 má první samostatnou výstavu v galerii Nová síň v Praze. V roce 1969 nastupuje dobrovolnou protialkoholní léčbu. V roce 1973 utrpí vážný úraz na lyžích, který jej izoluje téměř na dva roky pouze v jeho ateliéru, kde tvořil převážně portréty svých nejbližších. V osmdesátých letech podnikl několik studijních cest do zahraničí, např. do Francie, Španělska, Gruzie, Arménie, na Kubu. Vznikají obrazy hospod, vináren, dále pak koláže, obrazy s vlepenými ústřižky novin, obalů, staniolu.

V roce 1992 otevřel na statku v Malé Skále galerii výtvarného umění, kde shromáždil díla více než osmdesáti českých umělců. Josef Jíra umírá 15. června 2005. Posuzovaný obraz „ Svatba I “ je nádherně orchestrovaným Jírovým dílem z období vrcholné tvůrčí zralosti. Je to dílo, které v poeticky křehkém námětu nechává naplno zaznít všechny malířské charakteristiky autorovy tvorby. Plocha obrazu je pojednána expresivně, je nánosy barvy „zvrásněná“, nechávající zaznít kontrast sugestivně koloristicky rozehraných hmot v dominantním akordu rumělky, černé a bílé. Konturující linie vykreslují obrysy mocně stylizovaných postav, aktérů svatebního obřadu. Novomanželé se tisknou něžně k sobě, připíjí se na jejich šťastný život, hudebníci hrají, dokonce tradiční házení kytice již proběhlo. Figury –typičtí Jírovi „fantomové“ – se jako nejvýraznějším znakem vyznačují jedním otevřeným okem, autorovým osobním „atributem“, který přetrval vlastní cyklus „ Oči “ (1967–1970) a stal se mu symbolem vědomí. Posuzovaný obraz „ Svatba I “ je dílem, v němž se Josef Jíra nechal opájet atmosférou obřadního veselí, čímž jako by překonával všechnu tíži temných propastí, na jejichž okrajích se pohyboval. Jakkoliv tu máme před sebou veskrze radostnou vizi, přesto cítíme, z dramatismu barevné orchestrace i z doširoka otevřených očí – „světel vědomí“, že Josef Jíra si byl přespříliš vědom prchavosti a křehkosti šťastných okamžiků, že divákovi nikdy nepředkládal před oči jen nezávaznou hru o lásce.

CHLUPÁČ MILOSLAV (1920–2008)

Akt u stolu

1968

olej, plátno

50 × 35 cm

sign. na rubu 1968 Chlupáč na rubu název díla autorem a razítko sbírky s č. 1

80 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

patřili např. A. Bělocvětov, L. Fára, R. Fremund, M. Palcr, R. Piesen, J. Kolínská ad. a které svým programem vycházelo „ ze svobodných a čistě výtvarných podnětů “, se veřejnosti představilo dvěma pražskými výstavami – roku 1957 v Obecním domě a o rok později v paláci Dunaj. Tyto přehlídky znamenaly průlom do tehdejší oficiální výstavní praxe. V roce 1968 byl Chlupáč zvolen do čela Bloku tvůrčích skupin. Po roce 1968 mu právě kvůli jeho funkci v tomto sdružení byla zakázána účast na některých veřejných zakázkách. V roce 1970 byl zbaven členství ve Svazu československých výtvarných umělců a vyřazen z registrace v Českém fondu výtvarných umění. V sedmdesátých a především v osmdesátých letech zajišťoval obživu své rodiny především restaurováním sgrafit a soch historických objektů. Roku 1977 mu pomohl jeho kolega a přítel Jan Bauch, který se zasloužil o to, aby mu byla opět umožněna svobodná umělecká tvorba a byl znovu přijat do Svazu československých výtvarných umělců. Přestože měl Miloslav Chlupáč po řadu let zakázáno vystavovat, vytvořil za svůj život úctyhodné dílo – vedle stovek obrazů a soch provedl bezmála čtyřicet rozměrných realizací v kameni, rozsetých po řadě českých měst.

Chlupáčovy obrazy jsou malbou objemu a linie, která využívá do jisté míry sochařská pravidla, ovšem oproštěná od nutnosti ctít fyzikální a gravitační zákony. Malíř nepracuje s obrysovými konturami, ale nechává objekty z prostoru vynikat na základě barevné jedinečnosti. Barva představuje velmi výrazný prvek, který formuje atmosféru obrazu. Autorův neoptický kolorit podporuje snovost pláten a dodává hloubku prostoru, a také umocňuje celkový dojem. Světlo do obrazu obvykle nevniká zvenčí, ale je vyzařováno z objektů samých.

Posuzovaný obraz „ Akt u stolu “ je Chlupáčovým velmi zdařilým komorním dílem, v němž autor výraz svého okouzlení ze smyslově plné krásy zasadil do „kulis“ důvěrně známého prostředí. Interiér tohoto typu se objevuje již na jeho nejranějších malířských dílech ze čtyřicátých let. Výsek prostoru, ústící do průhledu na blankytnou modř nebe skrze okno v půlkruhovém výklenku, je tvořen z architektonicky čistých, přehledných ploch. Když Miloslav Chlupáč hovořil o své malbě, vysloveně zdůrazňoval „ celistvost prostorové struktury “ jako základní podstatu obrazu. To se mu zde dokonale podařilo vystihnout, a to za pomoci malířského „přepisu“ trojrozměrného prostoru do plochy sugestivní orchestrací barvy a světla.

Zde prezentovaný obraz „ Akt u stolu “ je autentickým, do skvělých šedesátých let datovaným, smyslovou tělesnost a celistvost prostorové struktury propojujícím dílem Miloslava Chlupáče, výrazné umělecké osobnosti druhé poloviny dvacátého století, která se pro svůj všestranný výtvarný talent zapsala do dějin jak českého moderního sochařství, tak malířství.

Miloslav Chlupáč byl členem Tvůrčí skupiny Máj (1957–1961). Toto umělecké seskupení, k němuž dále

Ústředním námětem tvorby Miloslava Chlupáče byla lidská postava, která vždy inspirovala jeho smyslové vjemy i racionální přemýšlení. V prezentovaném obraze ji pojal naprosto typicky, v duchu svého sochařského cítění, jako figuru voluminózně plnou, jejíž forma má blízko k modernímu klasicismu.

Obraz „ Akt u stolu “ zachycuje nejbytostnější charakter Chlupáčovy tvorby, která je výrazem intimního vztahu člověka ke svému okolí, je reflexí těch nejzákladnějších a nejdůležitějších hodnot života.

51

OVČÁČEK EDUARD (1933–2022)

Bez názvu

1964

propalovaná koláž, papír, karton

40 × 31,5 cm

sign. UD E. Ovčáček 64., na rubu

E. Ovčáček 6/7 65 pod dedikací na rubu razítko sbírky s č. 40 a dedikace díla autorem

30 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

52

OVČÁČEK EDUARD (1933–2022)

Bez názvu

1977

kombinovaná technika, papír

62,5 × 44,5 cm

sign. UD E. Ovčáček 77. na rubu razítko sbírky s č. 32

35 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

BALCAR JIŘÍ (1929–1968)

Náměstí

1957

olej, deska

25,5 × 29,5 cm

sign. na rubu razítko pozůstalosti autora na rubu razítko sbírky s č. 58

25 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Výpověď

lidské duše

BOLF JOSEF (1971)

Slepá holka

2017

akryl, plátno

70 × 100 cm

sign. na rubu Josef Bolf 2017 na rubu razítko sbírky s č. 75 a název díla autorem

450 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Předložené figurativní dílo s názvem „ Slepá holka “ je originálním a vizuálně nesmírně působivým dílem Josefa Bolfa, jednoho z nejvyhledávanějších a nejžádanějších současných českých malířů.

Autorovo umělecké formování začalo na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval v letech 1990–1998. Prošel ateliérem Jiřího Načeradského, Vladimíra Kokolii a Vladimíra Skrepla. Během studia absolvoval zahraniční pobyty ve Švédsku a Německu. V letech 1996–2002 působil ve skupině Bezhlavý jezdec, se kterou mimo jiné založil stejnojmennou vitrínovou galerii. V letech 2006 a 2007 se zúčastnil dalších dvou zahraničních pobytů, a to v New Yorku a v německém Freisingu. V roce 2010 byl vyhlášen Umělcem roku. Bolfův umělecký výraz se vyznačuje melancholickým naladěním a tísnivou atmosférou. Náměty obrazů vycházejí z temných normalizačních sídlišť či post-apokalyptických krajin. Typickými postavami, které Bolf zobrazuje, jsou chlapci a dívky, kteří jsou osamoceni či nějakým způsobem trpí. „ Slepá holka “ je pozoruhodným dílem s různými interpretačními rovinami. Slepota nemusí být pouhým fyzickým stavem, nýbrž i metaforou vnitřní slepoty, nevidění světa, v němž žijeme. Současně s tím „prázdné“, slepé oči v jistém smyslu odkazují na vnitřní prázdnotu, na prožité trauma, na neuchopitelnost samotné paměti. Slepá holka není portrétem v pravém slova smyslu, ale spíše výpovědí o stavu lidské duše, který vyvolává tíživý pocit.

Významná malířská osobnost

KLÁPŠTĚ JAROSLAV

(1923–1999)

Krajina na vsi

1971

olej, překližka

23,5 × 26,5 cm

sign. PD Klápště 10. II. 71

na rubu razítko sbírky s č. 5

30 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Olejomalba s názvem „ Krajina na vsi “ z roku 1971 je reprezentativním obrazem Jaroslava Klápštěho, absolventa Vysoké školy uměleckoprůmyslové pod vedením Františka Tichého a Emila Filly, významné osobnosti české výtvarné scény, jejíž díla mají stále značný vliv na svět výtvarného umění.

Zásadním východiskem autorovy tvorby byla záliba v řádu a harmonii a vztah ke skutečnosti, jejíž tvary a barevné vztahy pečlivě zkoumal. Celoživotně se zabýval náměty, které se vážou k rodnému Podkrkonoší a krajině Českého ráje. Kromě krajinomalby se věnoval i malbě zátiší. Byla to však krajinomalba, která mu poskytovala v době společenské nesvobody volný prostor pro vlastní vyjádření.

Klápštěho obrazy vycházejí z reality, ale nikdy nejsou zcela realistické, o čemž svědčí i „ Krajina na vsi “. Zajisté se jedná o promyšlenou kompozici, v níž Klápště krajinu geometricky stylizoval, aniž by ztrácela svou přirozenost. Ta je umocněna výraznými barvami a energickými liniemi. Dílo je plné osobních emocí a nálad. Pro autora není vesnice pouhým místem, ale především domovem.

56

VACA KAREL (1919–1989)

Racek

1973

olej, malířská lepenka

57,5 × 42,5 cm

sign. UD Vaca 73

na rubu razítko sbírky s č. 9

60 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

57

BĚLOCVĚTOV

ANDREJ (1923–1997)

Vegetace

1960

olej, email, písky, sololit

53,5 × 32 cm

sign. PD Bělocvětov 60

na rubu razítko sbírky s č. 55 a popis díla

30 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Kuchyně

1978

kvaš, tuš, karton

42 × 28 cm

sign. PD M. Rittstein 78 na rubu razítko sbírky s č. 79

90 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

58

RITTSTEIN MICHAEL (1949)

59

NĚMEC RUDOLF (1936–2015)

Sedící figura – malá

2009

olej, plátno

70 × 60 cm

sign. na rubu Rudolf Němec 2009

na rubu razítko sbírky s č. 11 a popis díla autorem

80 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

60

VESELÝ ALEŠ (1935–2015)

Kompozice

kombinovaná technika, karton

45 × 31 cm

sign. PD Aleš Veselý na rubu razítko sbírky s č. 71

30 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

61

BASJUK ONDŘEJ

(1983)

Muž a koule

2017

olej, plátno

50 × 40 cm

sign. na rubu Basjuk 17 na rubu razítko sbírky s č. 76 a popis díla autorem

45 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

62

MALICH KAREL (1924–2019)

Spoje jader

2005

pastel, karton

30 × 23

sign. na rubu K. Malich 2005. VII. na rubu razítko sbírky s č. 20

80 000 Kč

Provenience

soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

63

MALICH KAREL (1924–2019)

Za stolem …

2009

pastel, karton

34 × 25 cm

sign. na rubu K. Malich 2009. XI. na rubu razítko sbírky s č. 22 a název díla autorem

80 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

64

MALICH KAREL (1924–2019)

Bez názvu

2007

pastel, karton

51 × 35 cm na rubu K. Malich 2007. V. na rubu razítko sbírky s č. 21

100 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

65

LAMR ALEŠ (1943–2024)

U vrátek zahrádky stojí na hlavě jaro a žvaní

1979

olej, plátno

19 × 25 cm

sign. UD A. Lamr 79, na rubu monogram A. L. 79 na rubu číslo sbírky 75. a název díla autorem 15 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

66

TYPLT LUBOMÍR (1975) Dívky a kámen

2017

tempera, karton

50 × 70 cm

sign. LD Typlt 2017 na rubu razítko sbírky s č. 68

20 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

NAČERADSKÝ JIŘÍ (1939–2014)

Autoportrét

2005

olej, plátno

42 × 42 cm

sign. LN Načeradský, LU 2005 na rubu razítko sbírky s č. 63 a popis díla autorem

35 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Exploze potlačované vášně

RITTSTEIN MICHAEL (1949)

Náhlý záchvat rock and rollu

2013

akryl, plátno

80 × 100 cm

sign. PD 2013 M. Rittstein, na rubu M. Rittstein 2013 na rubu razítko sbírky s č. 67 a název díla autorem

350 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

Vizuálně velmi působivé dílo s názvem „ Náhlý záchvat rock and rollu “ je zcela typickou prací jednoho z nejvýznamnějších českých představitelů expresivní figurální malby – Michaela Rittsteina.

Z obrazu doslova čiší nesmírné množství uvolněné energie, jejímž důsledkem je náhlý, nekontrolovaný pohyb. Jako by v přízemní, zajeté každodennosti explodovala potlačovaná vášeň a spontánnost, která vše převrací naruby. Předměty běžné potřeby, k nimž zobrazený nábytek zcela jistě patří, jsou smeteny jedním kopem. Z pohledu normality se čin figury jeví zcela absurdně, nepředvídatelně, zatímco figuře se v momentu „hlubokého svobodného nádechu“ ona normalita zjevila ve své absurdnosti, a proto vyvolala prudkou reakci. To lidská existence se opět probrala z dusivého spánku k nezkrotnému životu.

Pro Rittsteinovu tvorbu je klíčová komunikace s divákem prostřednictvím humoru, nadsázky, ironie a sarkasmu. Ač svým způsobem jeho obrazy mohou připomínat grotesku, jsou spíše alegorií, která má existenciální podtext. Rittstein se o lidskou existenci v různých životních situacích zajímal již během studia na Akademii výtvarných umění v Praze. Autorova díla jsou mimo jiné zastoupena ve vídeňské Albertině, v pařížském Centre Pompidou, v bratislavském Danubiana Meulensteen Art Museu, v pražské Národní galerii i v tuzemských regionálních galeriích.

69

TYPLT LUBOMÍR (1975)

Jedlík kukuřice

2017 olej, plátno

160 × 130 cm

sign. PN Typlt 2017, na rubu 26. 4. 2017 Lubomír Typlt na rubu razítko sbírky s č. 69

250 000 Kč

Provenience soukromá sbírka manželů Evy a Josefa Kverkových

KLASICKÉ & MODERNÍ UMĚNÍ

BRANDEISOVÁ ANTONIE (1848–1926)

Benátský přístav

olej, plátno

46 × 76 cm

sign. LD ABrandeis

90 000 Kč

Jedinečné dílo neobyčejné malířky

Tvorba Antonie Brandeisové je bytostně spjata s Itálií, v níž se od konce 60. let 19. století usadila. Rodačka ze středočeských Miskovic u Kutné Hory je však v umělecko-historickém prostředí známá spíše jako Antonietta Brandeis a v současné době je celosvětově nejprodávanější umělkyní českého původu. Autorka svůj výtvarný talent rozvinula až v Itálii, do níž se přestěhovala se svým druhým manželem. V Benátkách studovala na Akademii výtvarných umění jako jedna z prvních žen vůbec. Oficiálně se vyšší výtvarné vzdělání v Itálii otevřelo ženám až o osm let později. Brandeisová studovala kresbu a především krajinomalbu. Typickým tématem jejích obrazů je městské prostředí, gondoly plující pod klenutými mostky a kulturní památky. Byla skutečnou mistryní ve vedutě, tedy i v realistickém zobrazení městských scenérií. Kromě Říma, Florencie a dalších italských měst jsou pro její práce signifikantní právě Benátky, jejichž různá zákoutí detailně zpodobnila, a vytvořila tím díla nejen esteticky velice působivá, ale i s jistou dokumentární hodnotou.

Předložené dílo „ Benátský přístav “ je právě takovým případem. Autorka na něm precizně a detailně zachytila atmosféru promenády Riva degli Schiavoni. Realismus Brandeisové však není chladný, neboť obraz má jistý poetický nádech a působí jako vizuální deník zachycující krásu každodennosti. Jedinečná díla této neobyčejné malířky jsou zastoupena v mnoha muzejních sbírkách, především v Evropě a zámoří, a samozřejmě i v soukromých českých a zahraničních kolekcích.

BÍLEK

FRANTIŠEK (1872–1941)

Vydává nás země matička

dřevěná plastika

34 × 39,5 × 26 cm

sign. PD rytý monogram FB

180 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Raritní dílo

českého symbolismu

Nabízená plastika „Vydává nás země matička “ je autentickou, unikátní, sběratelsky raritní, v jednom kusu vzniklou dřevořezbou Františka Bílka, jedné z nejvýraznějších uměleckých osobností českého secesního symbolismu, autora, jehož dílo je výjimečné svou originalitou pramenící z hlubokého osobního, mysticky založeného náboženského prožitku, a svým významem dalece překračuje hranice českého prostředí. Ve své tvorbě se věnoval sochařství, grafice, kresbě, architektuře, návrhům knižních vazeb i různých druhů užitého umění, včetně bytových interiérů.

„ Byl ostatně povahou bytostně náboženskou, několikrát se mi zmínil o svých snech a vidění Krista. V jeho rodině byla modlitba před jídlem a před spaním samozřejmostí a na jeho stole v dílně leželo stále rozevřené Písmo svaté,“ napsal o Bílkovi jeho švagr Vilém Nečas. Rodák z Chýnova u Tábora studoval nejprve na gymnáziu v Táboře. Roku 1887 byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění k prof. Maxmiliánu Pirnerovi. Pro potíže s vrozenou oční vadou (částečný daltonismus), která mu znemožňovala rozeznávat některé barvy, přešel k Josefu Maudrovi na Státní průmyslovou školu v Praze studovat sochařství. Nadále však zůstal i studentem Akademie. V roce 1890 získal stipendium Vojtěcha Lanny a v lednu 1891 odjel do Paříže na Académie Colarossi. Tam vytvořená díla Golgota, hora lebek a Orba je naší viny trest z roku 1892, která se svým expresivním naturalismem vymykala tradičnímu pojetí náboženských témat, však nebyla příznivě přijata stipendijní komisí v Praze a Bílkovi bylo stipendium odňato. Profesor Myslbek se tehdy o jeho pracích vyjádřil slovy: „ Pro tohle jste do Paříže jezdit nemusel! Jak chcete jednou uživit ženu a děti? “

Bílek se tedy vrátil do rodného Chýnova, kde si zřídil sochařskou dílnu a o několik let později stavení s ateliérem, tzv. „Chaloupku“, podle vlastního návrhu. Tvořil tam osaměle, vyhýbal se spolkovým setkáním. V roce 1902 se oženil a krátce poté přestěhoval do Prahy. V Praze bydleli novomanželé na několika místech (v ul. Nové Mlýny; na Smíchově ve Švédské ulici; v Bubenči v Korunovační ulici) a Bílek přechodně pracoval v refektáři v klášteře na Strahově, v Bubenči nebo v Čechově ulici. Monumentální díla zpočátku tvořil v Chýnově, kam dojížděl zejména v létě. Roku 1911 zakoupil pozemek po zbouraných městských hradbách v Mickiewiczově ulici na Hradčanech, kde si nechal postavit vilu s velkým ateliérem podle vlastního návrhu na motiv obilného pole. Podnikl několik studijních cest do Itálie, Německa či Francie. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, Umělecké besedy a Sdružení českých umělců grafiků Hollar.

I přes počáteční odmítavou kritiku se František Bílek své cesty nevzdal a dosáhl se svým netradičním mystickým stylem úspěchu. V jeho díle se odráží hluboké náboženské cítění, trýznivé otázky o smyslu lidské existence i vizionářské sny. Vedle náboženských témat se zabýval osudem českého národa, přemýšlel o smyslu jeho dějin a apeloval na jeho duchovní probuzení. Obracel se také k postavám národních dějin – Janu Husovi či Janu Žižkovi. Především zájem o postavu Jana Husa i další motivy české reformace ho sblížily s dnešní Církví československou husitskou, v jejíchž sborech můžeme nalézt řadu jeho děl.

Svá sochařská díla vytvářel především ve dřevě, pracoval také s pálenou hlínou. Vytvořil řadu náhrobků a pomníků. Věnoval se kresbě a grafice, zejména technice dřevorytu. Ilustroval knihy, mj. i svých nejbližších přátel, spisovatelů Julia Zeyera a Otokara Březiny. Své myšlenky a úvahy publikoval v řadě textů, knižně Stavba budoucího chrámu v nás (1908) či Jak mi dřeva povídala (1946).

Plastika „Vydává nás země matička “ představuje maximálně typické a hluboce duchovní Bílkovo dílo, které diváka probouzí k vědomí. Sochařovým cílem bylo zažehnout v něm duchovní oheň, zmocnit se ho do té míry, že on sám se stává živým plamenem, zvětšujícím sílu boží energie.

Není náhodné, že František Bílek preferoval jako svůj hlavní tvůrčí materiál dřevo. Strom, z jehož kmene vytvářel sochy, mu byl zdrojem metafyzického pocitu, symbolizoval život a duchovní růst.

Plastika „Vydává nás země matička “ ztvárňuje téma Piety, Pannu Marii s Ježíšem Kristem po jeho sejmutí z kříže. Jestliže nejslavnější umělecké zachycení toho motivu, Pieta Michelangelova, zobrazuje Marii, jak drží svého syna v klíně a sklání svůj pohled v tichém smutku k zemi, Bílkova Marie upíná svůj zrak prosebně k nebesům. Nápis vyrytý na podstavci originálním autorovým písmem vymezuje duchovní rozlohy tohoto díla. Upomíná nás na skutečnost, že jsme křehcí a smrtelní – ze země pocházíme a do země se zase vrátíme – ve světle víry v očekávání vzkříšení.

VÁCHAL JOSEF

(1884–1969)

Giosuè Carducci: Satanu

1926

bibliofilie, 10× barevný linoryt ?/17

61 × 35,5 cm

sign. v tiráži pod dedikací Josef Váchal originální autorská kniha osázená vlastním písmem „ Ďas “ a vyzdobená deseti barevnými linoryty v autorské knižní vazbě, jeden ze sedmnácti vytištěných exemplářů, vzadu opatřeno věnováním „ Milému příteli p. Josefu Leixnerovi v upomínku na dny 23.–25.tého července roku 1943 ve Žďáře v společnosti a pohostinství jeho strávené srdečně připisuje

Josef Váchal “

400 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Prvním majitelem knihy byl Ing. Josef Leixner, jemuž autor knihu věnoval roku 1943. Josef Váchal pro něj vytvořil ještě několik knižních značek (ex libris).

Předložená autorská kniha „ Giosuè Carducci: Satanu “ je nezpochybnitelně autentickou, svým významem muzeální, sběratelsky naprosto raritní, na trhu nevídanou prací Josefa Váchala, autora představujícího jednu z nejvyhraněnějších individualit českého umění dvacátého století, velkého solitéra, který stál mimo umělecké směry a obvyklé výtvarné kategorie překračoval až zarážející všestranností. Poháněn neobyčejnou tvůrčí energií, byl nejenom osobitým malířem, ilustrátorem, sochařem, řezbářem, fotografem, autorem vlastních písem, mistrem barevného dřevorytu, spisovatelem, ale právě i tvůrcem originálních autorských knih, vrchovatě naplňujících pojem tzv. „ Gesamtkunstwerku “, jejichž vznik si vyžádal tisíce hodin práce, a náklad se počítá pouze v několika kusech – v případě knihy „ Satanu “ se jedná jen o sedmnáct exemplářů.

Josef Váchal se narodil roku 1884 v Milavčích u Domažlic jako nemanželský syn Anny Váchalové a podučitele Josefa Šimona Aleše „Lyžce“. Otec – svobodomyslný učitel, si jeho matku nikdy nevzal, přestože byl k tomu vlastní rodinou nabádán. Pocity nejistoty, noční děsy a absence rodičovského citu během raných let strávených v Písku u otcových rodičů se vryly nesmazatelně do chlapcovy duše, obdařené smyslem pro fantazii a sklony k utváření vlastního světa. Pilným kreslířem byl již od svých sedmi let. Další jeho trvalou zálibou se stala četba. Zájem o knihy posílilo vyučení se knihařskému řemeslu v Praze (1898–1902). V tomto počátečním období píše, kreslí, začíná se věnovat teosofii, okultismu, esoterii, má přímý kontakt s uměním, seznamuje se s osobnostmi z Theosofické společnosti, jako byli např. sochař Ladislav Šaloun, mystik Karel Weinfurter, rentgenolog Dr. Karel Amerling, dále osobnostmi literárními – Jaroslavem Vrchlickým, později též Jakubem Demlem nebo vydavatelem Josefem Florianem.

V roce 1904 odešel z Prahy do Bělé pod Bezdězem, kde prošel duchovním uvědoměním a rozhodl se plně věnovat umění. V září toho roku pak na doporučení svého strýce Mikoláše Alše nastoupil na soukromou uměleckou školu Aloise Kalvody. Po půl roce přešel do soukromé malířské školy Rudolfa Béma, kde studoval do jara 1906. Tehdy si na rohu Nerudovy a Třebízského

ulice na Vinohradech pronajal vlastní ateliér, kde kromě kreslířské a dřevorytecké práce začal vytvářet své první olejomalby. Ve svém dalším ateliéru v Kladské ulici si pak sestavil vlastní tiskařský lis na dřevoryty.

Roku 1910 patřil k hlavním iniciátorům vzniku uměleckého sdružení Sursum. Toto sdružení hlásící se k symbolismu představovalo novou, širší platformu pro okruh autorů zčásti sdružených původně kolem katolické revue Meditace. Mezi jeho zakládajícími členy byli Emil Pacovský, Jan Konůpek, František Kobliha, k nimž se později přidali Jan Zrzavý, Rudolf Adámek či Adolf Gärtner. Sursum dávalo prostor nejrůznějším projevům výtvarného přehodnocování nejen křesťanského mysticismu, ale i teosofie, okultismu a magie.

Váchal měl ze všech členů Sursa k ilustraci a ke knize jako takové nejblíže. Byl schopen samostatně tisknout nejen ilustrace, ale i texty knih, které sám psal. Bibliofilie realizoval jen v několika exemplářích a původní štočky se sazbou a ilustracemi zničil.

Předložené dílo „Giosuè Carducci: Satanu “ představuje sběratelsky unikátní položku, jedinečný exemplář Váchalovy autorské knihy v nezvykle velkém formátu (61,5 × 35,8 cm), která se „zrodila“ v pouhých sedmnácti originálních kusech. Tento svazek je vzácný tím, že je adjustován v autorské vazbě (ne všechny kusy jsou takto svázány) a obsahuje autorovu osobní dedikaci.

Exemplář srovnatelného významu, taktéž ve výrazné červené vazbě s titulkem „ Satanu “, opatřený v tomto případě ještě Váchalovým kresebným exlibris pro Annu Mackovou, zakoupilo Regionální muzeum v Litomyšli v roce 2021, pro tamní Portmoneum – Museum Josefa Váchala, ze soukromé sbírky velmi významného knižního sběratele.

Báseň italského básníka Giosuè Carducciho (1835–1907), nositele Nobelovy ceny za literaturu, s názvem „Satanu“ obdivoval Josef Váchal od svého mládí. Antiklerikalistickou oslavnou ódu na Satana, která zobrazuje tradičně vnímaného původce zla a pokušitele jako symbol pokroku, přírody a pozemské radosti, složil liberální literát v roce 1863 a publikoval ji o dva roky později, kdy vyvolala značně bouřlivé reakce a protesty.

Mladého Váchala nadchla její svatokrádežnost a blasfemičnost. Ve svých pamětech vzpomínal, že ji již v roce 1905 zpaměti recitoval svým přátelům z vinohradského korza. Roku 1926 text básně vysázel ze 4 000 písmen do olova řezaných ve vlastním písmu Ďas a spolu s deseti barevnými linoryty vytiskl v sedmnácti výtiscích na ruční papír z prášilské tiskárny.

Skvostně barevně vyladěné linoryty fascinují dnešního diváka velkorysými kompozicemi „heroického“ figurálního kánonu, který připomene až vizionářské dílo Williama Blakea. Patos, kterého Váchal v těchto listech dociluje, bravurně koresponduje s laděním Carducciho básnické dikce ve Vrchlického překladu, který si Váchal sám zrevidoval.

Komplexnost a výtvarnou jedinečnost knihy Josefa Váchala „ Giosuè Carducci: Satanu “ dokládá skutečnost, že rok po svém uvedení byla oceněna na mezinárodní výstavě krásné knihy ve Florencii (1927).

PANUŠKA JAROSLAV

(1872–1958)

Vodník

1898

tempera, olej, papír adjustovaný na lepence 60 × 80 cm

sign. LD Panuška

LD dedikace autorem, pod tím zcela dole přípis malíře Františka Kavána „Od Panušky pro strach dostal Fr. Kaván“

850 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Šárka Laubnerová, PhDr. Michael Zachař a odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

z majetku malíře Františka Kavána

Vystaveno a reprodukováno:

Jaroslav Panuška / 1872–1958, Od světa pohádek ke slovanskému dávnověku, Městské muzeum a galerie Hlinsko, 18. června až 18. září 2022, dílo reprodukováno v katalogu výstavy na straně 11 Voda, Proměny obrazu živlu v českém umění

19.–21. století, Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech, 19. 12. 2020 – 29. 3. 2021, dílo reprodukováno v katalogu výstavy na straně 90

Posuzovaný obraz „Vodník “ je autentickým, sběratelsky exkluzivním, symbolistně-dekadentním, k linii autorových nejznámějších prací náležejícím dílem Jaroslava Panušky, jednoho z umělecky nejoriginálnějších zjevů Mařákovy školy, jehož ojedinělé výtvarné ztvárnění psychických fenoménů lze srovnávat s fantastikou Jamese Ensora či Alfreda Kubina. Přestože Panuška byl především malířem krajin a později i vizí z pravěkého života, jeho mnohem méně četné fantaskní práce, v nichž uplatňoval obsedantní ponor do spodních vrstev vědomí, patří bez diskuze k nejvýznamnější části jeho tvorby.

Jeho raná díla vystavovaná a reprodukovaná v době, když ještě studoval na Akademii, dokládají, že již tehdy se kromě krajin zabýval náměty s fantaskními a pohádkovými bytostmi. Dvě „ Příšery “, „Vodník “ a „ Bludičky “, které vystavil v Topičově salonu roku 1898, si vysloužily slova obdivu bytostného dekadenta Karla Hlaváčka: „ Kresby jsou silně fantastické a rozechvívají podvědomé city hrůzy a strachu. P. Panuška jeví se jako silný, originální talent a opravdový umělec, neboť zavříti se do těchto končin, kde v černých vodách pohybují se líně obrovité nestvůry s očima rejnoka, kde v zběsilém letu honí se čarovné bludičky, zavříti se do věčné tmy, obývané toliko skroucenými vyhladovělými příšerami, – v tom je nejen velká odvaha, ale skutečné umění –na takový svět připnouti se celou duší.“

Jaroslav Panuška se narodil roku 1872 v Hořovicích jako jedno z dětí c. k. geometra. Právě hořovická babička, vědma a zaříkávačka, která léčila uhranutí, vnesla do jeho života pohádky, strašidla, duchy a bludičky. Druhou klíčovou inspirací byly autorovy pobyty na Balkáně v letech 1887–1889, 1890–1981 a 1898. Minimálně jednou tam putoval za otcem pěšky a zcela sám. Panuškovy balkánské anabáze a neuvěřitelné zážitky poetizující realitu fascinovaly Jaroslava Haška. Do okruhu pražské bohémy, soustředěné právě okolo Haška, k níž náleželi také Josef Lada, E. A. Longen, F. Langer ad., vstoupil již jako respektovaný malíř. Ve vzpomínkách současníků bývá Panuška líčen jako velký silák, otužilec, vyhlášený gurmán, vášnivý houbař a především oblíbený společník, co nezkazil žádnou legraci.

Předložený obraz „Vodník “ Jaroslava Panušky ztvárňuje jednu z nejpopulárnějších pohádkových bytostí, oživenou ve výtvarném umění s oblibou novoromantickým proudem konce devatenáctého století.

Například Hanuše Schwaigera zaujal motiv ikonické fantaskní bytosti vládnoucí rybníkům a tůním již počátkem osmdesátých let a po celý život se k němu v různých podobách vracel. Jestliže jeho pojetí bylo více staromistrovské a dekorativní, Panuškova obrazová představa vodníka měla mnohem modernější, existenciálnější charakter.

Budeme-li srovnávat mezi několika slavnými Panuškovými obrazy s tímto motivem, rozměrné plátno (119 × 152 cm) z Národní galerie, datované rokem 1896, je nokturnem s impresivně podanou krajinou zarostlé tůně či močálu, v níž se v pravé polovině obrazu hrozivě zjevuje lebkovitá hlava vodníka s rozpřaženými blanitými hnátami. Menší, pravděpodobně o málo pozdější obraz „Vodníka “ (48,8 × 69,8 cm) vlastní Galerie moderního umění v Hradci Králové, kde nokturno a dálkový pohled na rybniční krajinu ustupují a dominance nabývá temná vodní zeleň, v níž je doslova „schován“ výše popsaný typus vodníka.

Předložený obraz je z uvedených děl jednoznačně výtvarně nejpokročilejší a nejmodernější. Pozadí je traktováno téměř polo-abstraktně, volným, impresivním rukopisem, v několika odstínech zelené a hnědé. Přízračná tvář vodníka v „účinku zářících očí a hnátů“ (F. Kaván) je středobodem celé scény. Jsme tu blízko Ensorovým fantasmagorickým postavám, temným bytostem oscilujícím na hranici děsu a karikaturní grotesky.

Cennost tohoto díla podtrhuje skutečnost, že autor ho prakticky bezprostředně po jeho vzniku daroval svému malířskému kolegovi Františku Kavánovi. Ten jeho fantaskní bytosti, jimiž údajně „strašil“ v Mařákově ateliéru, kde oba studovali, obdivoval a o Panuškově ojedinělé výtvarné baladistice dokonce napsal pojednání do Volných směrů.

Obraz „Vodník “ Jaroslava Panušky je dílem, které doslova útočí na lidské emoce a nenechá nikoho chladným, aniž by jeho forma byla zatížena jakýmikoli historickými rezidui secesního dekorativismu.

74

KONŮPEK JAN (1883–1950)

Vyhnání z ráje

1931

tuš, akvarel, papír 58 × 41,5 cm

sign. PD monogram KPK 31 12 000 Kč

75

KONŮPEK JAN (1883–1950)

Sestup do podzemí

1920

akvarel, kvaš, papír 60 × 44 cm

sign. PD monogram Kpk 20 na rubu štítek s popisem díla 9 000 Kč

76

BLAŽÍČEK OLDŘICH (1887–1953)

Hory v Dalmácii

1915

olej, karton

100 × 70 cm

sign. PD O. Blažíček 1915 180 000 Kč

Mistrné zachycení

Kaštelu Lukšič

BLAŽÍČEK

OLDŘICH

(1887–1953)

Studie z Kaštelu Lukšič

1913

olej, karton

33 × 35 cm

sign. PD O Blažíček 1913, na rubu O. Blažíček / 1913

na rubu název díla autorem

50 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Naděžda Blažíčková-Horová

Olejomalba „ Studie z Kaštelu Lukšič “ pochází od významného českého pedagoga, typografa, ilustrátora a malíře Oldřicha Blažíčka, v jehož krajinomalbách se projevuje silný vztah k Horácku, Vysočině, ale rovněž i k ročním obdobím.

Blažíček se narodil ve Slavkovicích, ale své mládí prožil v Rožné a v Bystřici. V roce 1904 se vyučil malířem pokojů v Bobrové. Následně se přestěhoval do Prahy, kde studoval na Uměleckoprůmyslové škole u Karla Vítězslava Maška, Jana Preislera a Jakuba Schikanedera. Později přestoupil na Akademii výtvarných umění k Hanuši Schweigerovi. V roce 1913 obdržel Hlávkovo stipendium, díky němuž mohl procestovat Itálii a Dalmácii.

Z tohoto období pochází i předložený obraz „ Studie z Kaštelu Lukšič “ s typickými staveními v jednom ze sedmi měst v takzvaném souměstí Kaštela. Samotný Kaštel Lukšič vznikl jako hrad postavený na konci 15. století. Blažíček mistrně zachytil prostorovou hloubku, světelnou barevnost námětu. Dokázal tak přenést atmosféru místa s lehkostí a přesností. Blažíčkovy obrazy dosáhly význačných ocenění.

Reprezentativní dílo českého krajináře

MERVART AUGUSTIN (1889–1968)

Předjaří

1920

olej, plátno

100 × 120 cm

sign. PD Aug. Mervart 20.

90 000 Kč

Předložené dílo z roku 1920 nesoucí název „ Předjaří “ je originální a reprezentativní prací českého krajináře, Augustina Mervarta, v jehož malířském rukopisu se odráží jeho láska k přírodě a krajině jako takové. Augustin Mervart se narodil v Krásnu nad Bečvou.

Vystudoval figurální řezbářství na Odborné škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí pod vedením Františka Hrachovce. Po válce se přestěhoval do Přerova, rodiště své manželky, a podnikl cesty na Balkán a do Itálie.

Mervart na svých obrazech nejčastěji zachycoval valašskou přírodu a městská témata. Ačkoliv se nejvíce zaměřoval na Přerov, maloval i jiná města a zachycoval i své dojmy ze zahraničních cest. Olejomalba „ Předjaří “ je typickým příkladem Mervartovy krajinářské tvorby, která se vyznačuje jemnou barevností a harmonickou kompozicí. Citlivě zachycuje dobu mezi zimním spánkem a jarním probuzením tradičním krajinářským stylem. Mervart ve své tvorbě nepodléhal dobovým náladám a módám. Jeho díla si tak zachovávají formální i časovou kontinuitu. Nejsou pouhým vizuálním záznamem, ale spíše osobní výpovědí o milované krajině.

NEJEDLÝ OTAKAR (1883–1957)

Práce na Cejloně

olej, lepenka

23,5 × 29,5 cm

sign. LD Ot. Nejedlý, na rubu Ot. Nejedlý

120 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Zde prezentovaný obraz „ Práce na Cejloně“ je nezpochybnitelně původním, sběratelsky cenným, bezprostřední zážitek ze setkání s exotickým prostředím působivě transponujícím dílem Otakara Nejedlého, výrazné umělecké osobnosti, která ve své tvorbě prošla impresionismem, postimpresionismem, kubismem, fauvismem i neoromantismem a dokázala přivést na úspěšnou uměleckou dráhu nejednoho ze svých žáků.

Po lekci postmoderny dokážeme o to více ocenit autorův neortodoxní přístup, schopnost jít vlastní cestou a dospět často až k velmi radikálním výtvarným řešením, která by si jeho vrstevníci jen stěží dovolili. To, co mohlo být dříve vnímáno jako vybočení z řady, získává na hodnotě. V Nejedlého lidské a umělecké opravdovosti, hlubokém citovém založení i odvaze k riziku a dobrodružství lze hledat důvody umělcovy obliby, jež z něj udělala postavu doslova legendární. Otakar Nejedlý studoval na soukromé malířské škole F. Engelmüllera (1898–1901) a soukromě u Antonína Slavíčka (od roku 1904), který ho přivedl k uvolněnému malířskému rukopisu. Od roku 1904 byl členem SVU Mánes. V době vyhrocených bojů o české moderní umění, roku 1908, kdy se konala druhá výstava Osmy, odjel s Janem Štursou na Turkovo stipendium do Říma, kde potkal studenta AVU Jaroslava Hněvkovského, který se nadchl pro jeho projekt cesty do Indie a na Cejlon (1909–1911). Tato cesta významně ovlivnila celou jeho pozdější tvorbu, v níž převládl kult barvy a sklon k monumentalizaci krajiny. V letech 1925–1957 byl profesorem krajinářské školy na AVU v Praze (1925–1939 pobyty s žáky ve Francii, Itálii, Dalmácii, 1946–1957 pobyty s žáky na různých místech vlasti).

Patřil ke generaci stoupenců kubismu, sám prošel obdobím nekonvenčního kubo-futuristického projevu, patrně pod vlivem Vincence Beneše, s nímž si roku 1913 dokonce otevřel Moderní školu malířskou, která uspořádala jednu samostatnou výstavu (1914) v Havlově galerii v Praze, později byla rozšířena ještě o obor moderní architektury.

Roku 1919 maloval bojiště československých legií ve Francii. Další inspiraci čerpal jak z milované krajiny středomořské, tak z domácí krajiny na Šumavě, v Orlických horách, na Táborsku a v Českém středohoří.

Prezentovaný obraz „ Práce na Cejloně“ je krásným, pointilisticky, doslova „gobelínově“ malířsky traktovaným dílem Otakara Nejedlého z nejvíce ceněného období jeho cesty na Cejlon a do Indie v letech 1909–1911. Autor tato léta zasvětil výhradně tvorbě, existenční záležitosti spolu s cestováním sice zabraly jistý čas, ale jeho většina náležela práci. Malá plátýnka či kartonky, které k malbě využíval, umožňovaly bezprostřední zaznamenávání dojmů a byly lehké na transport. „Tak přinášeli jsme [s Jaroslavem Hněvkovským – pozn.] domů směsici pestrých kartonů…“ vzpomínal Nejedlý později na tvůrčí „žeň“ z tohoto pro něj klíčového pobytu.

Cesta Nejedlého s Hněvkovským začala v září roku 1909, kdy malíři odplouvají z Terstu do Port Saidu, dále do Džibuti přes Aden do Karáčí. Do cíle v Kolombu připlouvají po měsíci plavby. Z Kolomba, které je zklamalo evropským charakterem, se vydávají do „džunglí“, aby nalezli krajinu, kde lidé žijí samovolně z toho, co jim skýtá příroda. Avšak již první setkání s džunglí je donutí k ústupu do rybářské vesnice. Poslední tři měsíce roku 1909 a začátek roku 1910 tak tráví v rybářské vesnici Bentota na východ od Kolomba, kde si postaví dům. Poté, co podniknou výpravu džunglí za hledáním národa Védů, se dostávají do Kandy, kde žijí od února do dubna roku 1910. Po komerčně neúspěšné výstavě, na níž prezentují asi sto padesát svých prací, utíkají opět do džunglí. Usazují se na východním pobřeží v malé vesničce Kučávelli. Živí se lovem v džungli a během července a srpna vedou samotářský život v lesích. Na začátku září následujícího měsíce se pak doplaví zpět do Indie. Tu Nejedlý opustí kvůli záchvatu malárie v srpnu roku 1911. Poznání cejlonské přírody představovalo pro Nejedlého jeden z ohromujících přírodních dojmů, jež ve svém životě zažil. Sám se vyjádřil slovy: „ Je to téměř násilí, které tu příroda na člověka vykonává.“ V prostředí nezkaženém moderní civilizací soustředil své tvůrčí snažení na obrodu čisté malby. Přes všechny existenční potíže tam, podobně jako před ním Gauguin, našel, co očekával: vysněný ráj. Vytvořený volný cyklus obrazů, inspirovaný cizokrajným prostředím, patří v celé jeho tvorbě k nejzajímavějším. Obraz „Práce na Cejloně“ dokládá, že pro Nejedlého bylo okouzlení exotickou přírodou vždy těsně spjato s pozorováním běžného života domorodých obyvatel. Člověk do jeho obrazů inovativní výtvarné formy vstoupil jako neoddělitelná součást koloběhu přírodního života. Sám malíř ve svých publikovaných vzpomínkách popsal, že stejně jako příroda, i postavy tamních obyvatel na něj působily mimořádně malebně. Stylizované a plošně podané figury zde sofistikovaně vrůstají do komplexní ornamentální struktury, jež vyplývala „přímo ze srdce“ tamějšího života (slovy autora) a byla dokonalým vyjádřením malířovy touhy najít ztracený ráj, místo nezkalené harmonie člověka a přírody.

KOTÍK

PRAVOSLAV

(1889–1970)

Na dušičky

1919

olej, lepenka 17,5 × 21,5 cm

sign. LD P. Kotík 1919 na rubu název díla autorem

140 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Popsáno

M. Pánková, Pravoslav Kotík 1889–1970, Národní galerie v Praze, 1991, č. soupisu 55, s. 113

Zde představené dílo „ Na dušičky “ je nesporně autentickou, sběratelsky vzácnou, vývojově pokročilou, figuru jako kubistický znak zachycující prací Pravoslava Kotíka, předního moderního figuralisty, autora, který se z neutuchající dychtivosti po nových výtvarných formách stal „živelným hledačem“ a především „šťastným nálezcem“ osobitých prostředků, jež mu sloužily k zachycení vlastních životních zkušeností a zážitků. Ve své mnohovrstevnaté tvorbě si nekladl zábrany, neomezoval se, a dychtivě zachycoval vše, co ho upoutávalo a provokovalo k výtvarnému sdělení. Kotík byl senzitivním komentátorem doby a situací, zobrazoval mezilidské vztahy, vazby a sociální situace. Malíř zvídavý, neklidný, neúnavný, „žíznivý“ po veškerém poznání, ať už ze skutečnosti, nebo ze světa umění. Pravoslav Kotík se narodil 1. července roku 1889 ve Slabcích u Rakovníka. Středoškolské studium absolvoval na reálce v Rakovníku. V letech 1908–1912 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (prof. E. Dítě, K. V. Mašek a J. Schikaneder). Poprvé vystavoval v roce 1909 v Topičově salonu pod pseudonymem P. Kraus. Roku 1912 studia na Uměleckoprůmyslové škole ukončil a uvažoval o možnosti dalšího studia na Akademii výtvarných umění. Byl přijat k prof. J. Preislerovi (studium však nerealizoval). Z finančních důvodů musel roku 1913 z Prahy odejít a byl nucen přijmout místo suplujícího učitele a asistenta v oboru kreslení a deskriptivní geometrie na císařskokrálovské střední škole v Turnově. Zde vyučoval po dobu tří let. Během tohoto období se seznámil s Boženou Šrajerovou, se kterou se oženil a měl dvě děti, dceru Zuzanu (1914) a syna Jana (1916), později známého českého malíře, grafika a teoretika. V roce 1916 se s celou rodinou stěhuje do Nové Paky, kde pokračuje v pedagogické činnosti. Do Turnova se však vrací zpět už v roce 1918 a vyučuje střídavě v Mladé Boleslavi a Praze. Jako pedagog působil až do roku 1939. V letech 1916–1920 patřil mezi členy Spolku výtvarných umělců Mánes. Členství poté přerušil a stal se

členem Umělecké besedy. Kotíkova první samostatná výstava se konala v Železném Brodě roku 1921. Dále se účastnil výstavy k 60. jubileu založení Umělecké besedy v Praze. V roce 1924 však Uměleckou besedu kvůli názorovým neshodám opouští. Společně s ním odešli např. Miloslav Holý, Karel Holan, Karel Kotrba, Emanuel Frinta a další. S některými z nich později založil tzv. Sociální skupinu (1925), dříve známou pod názvem HO-HO-KO-KO (Holý, Holan, Kotík, Kotrba). Rok 1924 přinesl Kotíkovi i první studijní cestu do Paříže, kterou poté navštěvuje každoročně až do roku 1937. Na podzim roku 1928 se opět stává členem SVU Mánes a s ním vystavuje své práce v Mladé Boleslavi. V roce 1930 byl však ze spolku vyloučen pro poškozování spolkových zájmů. V roce 1932 se natrvalo přestěhoval do Prahy. Raná díla Pravoslava Kotíka byla ovlivněna expresionismem a fauvismem. Ve dvacátých letech se nechává inspirovat sociálním realismem, (neo)klasicismem i kubismem, s nímž se seznámil na svých studijních cestách po Francii. Celé jeho dílo prostupuje základní motiv existence člověka ve složitých mezilidských vztazích.

Autorovu uměleckou dráhu zbrzdila druhá světová válka. Nemohl veřejně vystupovat a ztratil možnost prezentovat svá díla v zahraničí, kde byl do té doby velice úspěšný. V tomto období se vrací zpět k tématu venkova. Zaměřil se na ztvárnění obyčejných lidí a jejich života pohledem městského člověka. V padesátých letech postupně dospívá k nefigurativnímu tvarosloví.

Pravoslav Kotík obdržel za svou tvorbu řadu ocenění. Např. v roce 1937 získal stříbrnou medaili na Světové výstavě v Paříži, v roce 1965 byl jmenován zasloužilým umělcem. Pravoslav Kotík zemřel 14. ledna 1970 v Praze. Obraz „ Na dušičky “ lze označit za sběratelsky nesporně zajímavou Kotíkovu práci, kterou je možné vnímat jako důležitý a vývojově nosný článek v mozaice autorova raného díla. Zejména léta 1915–1920 nejsou dosud uměleckohistoricky dostatečně probádaná ani zdokumentovaná.

Uvedené období je v Kotíkově životě a tvorbě poznamenáno řadou změn a také vnitřním neklidem, vyplývajícím z existenční nezakotvenosti, která na něj jako mladého otce rodiny obzvláště doléhala (během čtyř let učil střídavě v Turnově, Nové Pace, Mladé Boleslavi a v Praze), a nedobrého zdravotního stavu. Roku 1919 Kotík totiž vážně onemocněl plicní tuberkulózou, z níž se naštěstí vyléčil. Z období nemoci jsou zachovány jímavé deníkové záznamy zachycující umělcovy halucinace, vidiny a zjevení. Podmínky pro tvorbu neměl malíř tehdy ideální, ale vůli obrovskou. Dokládá to skvěle právě předložený obraz, který v zachyceném tématu, ženě kladoucí v pietě k hrobu svíčku, jež sugestivně osvětluje celou scenérii, reflektuje autorovu emocionální rozjitřenost způsobenou vlastní nemocí i sociálně citlivým naturelem. Z hlediska stylového, kdy figura je transponována v sumární kubistický znak, je v obraze již přítomen celý typický Pravoslav Kotík, jehož zralá tvorba představuje pozoruhodnou, velmi svébytnou paralelu k tendencím syntetického a lyrického kubismu.

81

MRKVIČKA OTAKAR

(1898–1957)

Krajina

1936

olej, plátno na dřevě

18,5 × 30 cm

sign. PD monogram OM 36

50 000 Kč

82

BÍLEK ALOIS

(1887–1961)

Kompozice

akvarel, karton

24 × 30 cm

sign. LD Bílek

60 000 Kč

83

GUTFREUND OTTO

(1889–1927)

Postava kresba tuší

18 × 21,5 cm

25 000 Kč

KUPKA FRANTIŠEK

(1871–1957)

Kompozice modré a červené

1920–1924

akvarel, paper 21,4 × 15,6 cm

sign. UD pozůstalostní razítko Kupka PD č. 128

600 000 Kč

přiložen certifikát pravosti a potvrzení pravosti Pierre Brullé

Dílo „ Kompozice modré a červené “ je autentickou, formově vyváženou abstraktně-geometrickou prací Františka Kupky, pionýra moderního abstraktního malířství, jehož tvorba patří k nejcennějším hodnotám světového umění 20. století.

Kupkova tvorba prošla pozoruhodným a spletitým vývojem od realistických počátků přes secesní symbolismus a průlom v abstrakci až k rozvoji fantazijních složek elementů v kosmologických vizích a geometrických forem. Kupka se snažil vyjádřit dynamiku vnitřních sil světa jako takového, a zůstal tak typem filozofujícího umělce, ponořeného do indické filozofie, myšlení Platóna či Schopenhauera.

Opočenský rodák se nejdříve vyučil sedlářskému řemeslu, ale již v této době maloval vývěsní štíty a obrázky svatých. V roce 1886 byl poslán do řemeslnické školy v Jaroměři a od roku 1887 začal studovat na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Františka Sequense. Věnoval se alegorickým námětům, což odpovídalo tehdejší dominanci secese ve výtvarném umění. Následně se zapsal na vídeňskou Akademii výtvarných umění a v roce 1895 byl jako stipendista vyslán do Paříže.

Během studií na L’École des Beaux-Arts se živil malováním plakátů, vyučoval náboženství, a dokonce vystupoval jako spiritistické médium. Své malířské výzkumy chtěl potvrzovat analogiemi z jiných oborů.

A tak navštěvoval přednášky na Sorbonně z astronomie, fyziologie, psychologie, fyziky, medicíny a filozofie. Za Kupkovým rozvojem fantazijních elementů a složek, barevných a světelných vizí stál konkrétní zážitek, vzpomínka, myšlenka. Nic nebylo ponecháno náhodě. Každý vjem byl pečlivě korigován rozumem a konečné podobě obrazu předcházelo mnoho přípravných studií.

Prvního výrazného úspěchu a jisté proslulosti dosáhl se satirickými kresbami v pařížském časopisu L’Assiette au Beurre, do kterého přispíval v letech 1901–1907. Vytvářel i plakáty pro kabarety, například pro slavný Le Chat Noir.

František Kupka, jako první umělec, představil veřejnosti v roce 1912 abstraktní malby na Podzimním salonu v Paříži. Jednalo se o monumentální kompozici s názvem „ Amfora. Dvoubarevná fuga “ a „Amfora. Teplá chromatika“. Tyto práce se radikálně odlišovaly od tehdejšího výtvarného projevu.

Vypuknutí první světové války v roce 1914 nečekaně přerušilo období malířských objevů. Kupka dobrovolně odešel na frontu a v bitvě u řeky Aisne byl raněn. Rovněž pomáhal organizovat československé legie ve Francii. Od roku 1920 již naplno rozvíjí svou uměleckou činnost a začal rovněž přednášet.

Předložené dílo „ Kompozice modré a červené “ spadá do tohoto období, v němž se Kupka věnoval abstraktní malbě. Hluboce zkoumal linie, plochy a barvy, inspirován přírodními jevy a strukturami. Barvy je možné chápat jako energetické principy, živé entity, které se vzájemně prolínají a střetávají. Obraz je důkazem Kupkovy výrazové originality, jež se nesmazatelně otiskla do světového umění.

NOWAK WILLI (1886–1977)

Koupání

1919

olej, karton

51 × 40,5 cm

sign. PD Willi Nowak 1919, na rubu W. Nowak

Badende na rubu štítek s přípisem: W. Nowak Nr. 29 160 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Zde prezentovaný obraz „ Koupání “ je originálním, velmi kvalitním a sběratelsky cenným, vrcholným, lyricky půvabným dílem Viléma (Willi) Nowaka, významného představitele zakladatelské generace moderního umění a účastníka obou legendárních výstav skupiny Osma, blízkého přítele malířů německých expresionistických skupin „ Die Brücke “ a „ Der Blaue Reiter “, umělce, který proslul jemným, stříbřitě rokokovým koloritem a klasicistním, lorrainovským kompozičním řádem s poetikou idyly.

Rodák Mníšku pod Brdy (kde jeho otec Eduard Nowak, více anarchista než podnikatel, spoluvlastnil továrnu na klasická textilní barviva) už v dětství projevoval výtvarné nadání a toužil jít na uměleckoprůmyslovou školu. Kvůli výtržnictví během předchozího studia na reálce tam však nebyl přijat, navštěvoval proto soukromou malířskou školu Ferdinanda Engemüllera a o prázdninách odcestoval do umělecké kolonie v Dachau za profesorem Hansem von Hayekem. Od roku 1903 Nowak studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Franze Thieleho. Tato instituce tehdy zažívala jednu ze svých personálních krizí a návrat ke konzervativnímu akademismu. Pro Nowaka tak byly podnětnější pražské výstavy pořádané Spolkem výtvarných umělců Mánes, např. Moderní francouzské umění (1902), výstava umělecké kolonie Worpswede (1903), Munchova výstava roku 1905 a francouzští impresionisté (1907).

Po ukončení studií spolu s Emilem Fillou, Bohumilem Kubištou a dalšími založil uměleckou skupinu Osma. Okolnosti přípravy první výstavy, zejména získání finančních prostředků na její realizaci, byly více než bizarní. Emil Artur Pittermann, který snil o umělecké kolonii podobné Worpswede, pozval Nowaka roku 1906 do vesnice Všechlapy. Tam na honu místní učitel nešťastnou náhodou Nowaka postřelil do kolenou. Broky se nepodařilo vyoperovat. Ze soudem určeného finančního odškodného pak Nowak zaplatil pronájem prostor. Jako jediný prodal také na této legendární přehlídce všechny vystavené obrazy. Druhou skupinovou výstavu uspořádal Topičův salon o rok později (1908) a Nowak tam vystavil první z pozdější slavné série Labských krajin.

Nowak měl se svým dílem značný úspěch v německém prostředí a stal se neopominutelnou osobností česko-německého kulturního dění první poloviny 20. století. Vystavoval v prestižních galeriích ve Vídni, Berlíně, Düsseldorfu i Mnichově. Byl v kontaktu s největšími umělci své doby: Oskarem Kokoschkou, se slavnou drážďanskou uměleckou skupinou Die Brücke a mnichovskou Der Blaue Reiter, stal se členem vídeňské skupiny Kunstschau. Po přestěhování do Mnichova (1912) spoluzaložil skupinu Münchener Neue Secession. Po první světové válce žil ve Vídni, v roce 1919 se přestěhoval do Berlína. Po deseti letech se navrátil do Prahy, aby převzal profesuru na Akademii výtvarných umění. Působil tam až do okupace v roce 1939 a vychoval mnoho žáků.

Předložený obraz „ Koupání “ ztvárňuje jedno z autorových stěžejních témat. Je ukázkou Nowakova noblesního senzuálního lyrismu, rozehrávajícího malbu jedinečnými prostorovými, barevnými a světelnými kvalitami.

Konec desátých a začátek dvacátých let byl pro malíře mimořádně šťastným obdobím, a to z hlediska jak uměleckého, tak životního. Roku 1918 vystavoval ve Vídni s Egonem Schielem a Oskarem Kokoschkou, ale usadit se tam nechtěl. A tak když vzbudil zájem významného obchodníka s uměním Nebehaye, který měl v rakouské metropoli prodejní galerii a ještě byl kapitálově angažován v Německu, Nowak neváhal a uzavřel s ním smlouvu na pět let, čímž byl existenčně zajištěn. Rozloučil se s Vídní, kde údajně život otravovaly šiky štěnic, a to i v nejluxusnějších hotelech, a usadil se s celou rodinou v Berlíně, jiskřivé metropoli s vysokou kulturní úrovní a atraktivním společenským milieu. Není proto divu, že je uváděno, že malířova díla z tohoto období „ patří k nejkvalitnějším Nowakovým tvůrčím výkonům vůbec “ (V. Formánek).

Motiv koupání se v autorově tvorbě objevuje poprvé roku 1909 (59 × 43 cm, Národní galerie Praha), tehdy paralelně vzniká ještě obraz „ Betsabé “ (47 × 31 cm, Židovské muzeum v Praze), převádějící námět do sféry biblické ikonografie. Postup, kdy se v průběhu let Nowak ke svým klíčovým obrazovým představám vracel, byl pro autora maximálně typický a dosvědčoval metodičnost a uvážlivost jeho postupu, aktualizující i element neustálé sebekritiky (snaha o co nejlepší kvalitativní provedení tématu).

Obraz „ Koupání “ je skvěle výtvarně orchestrovaným obrazem, a to s ohledem jak na kompoziční, tak na malířské řešení. V půvabném motivu žen a dětí trávících chvíle sladké pohody u vody ve stínu pod mohutným stromem autor prokázal své pregnantní přemýšlení o skladbě obrazu, jež invenčně odkazuje až ke klasicistním řešením, např. systému francouzského krajináře Clauda Lorraina (1600–1682). Scenérii opticky rozdělil vzrostlým stromem dle zlatého řezu. Bohatě dějově rozehraný figurální motiv se harmonicky včleňuje do rajsky idylické krajiny, v níž člověk a příroda koexistují v harmonické symbióze. V měkké světelnosti a jemné impresivní faktuře zaznívá příznačný Nowakův lyrismus naplno. Promyšlená stavebnost výrazu je tu dokonale ztajena v básnivě hravém výrazu.

ZRZAVÝ JAN (1890–1977)

Adonis

pastel, kombinovaná technika

10,5 × 9,5 cm

sign. na rubu pod dedikací Jan Zrzavý 30. 5. 77

120 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Jana Orlíková, PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Nabízené dílo „ Adonis “ představuje originální, skvostně miniaturní a delikátně „sfumatově“ provedenou ideu dokonalé krásy a věčný přírodní koloběh symbolizující práci Jana Zrzavého, autora mezinárodního významu, který významně zasáhl do vývoje naší moderní kultury svou autentickou tvůrčí imaginací, v níž propojil českou linii duchovního lyrismu s evropským modernismem. Velmi brzy našel vlastní způsob vyjádření, který jevovou skutečnost zrcadlí nepřímo, v promyšlených znameních a symbolech. Pod hávem zdánlivě věcné formy se odehrává niterné napětí, zjevné i pod klenbou rovnováhy a naplnění, klidu a trvání, odhalující svébytnou transpozici k metafoře a podobenství. Krajinné motivy, postoje a gesta figur, náznaky architektur, tajemné hory a květiny, podoby a vztahy věcí – vše se stává symbolem umělcových myšlenek a zkušeností.

Pro malířství se Jan Zrzavý rozhodl již v útlém věku a za svým cílem si šel přes počáteční odpor rodiny, špatný zdravotní stav a nakonec i neschopnost přizpůsobit se požadavkům akademické výuky. Studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. Emanuela Dítěte pro něj bylo příliš formalistické, považoval je za zbytečné a ze školy se nechal v roce 1909 vyloučit. Důležité pro jeho další směřování bylo přátelství s Bohumilem Kubištou, které mu ukázalo cestu k pochopení a využití moderních směrů expresionismu a kubismu. Sám se však nemohl stát intelektuálním „analytikem“, okouzloval ho především lyrický, uzavřený, snově měkký tvar. Jeho obraznost formovaly časté

cesty a pobyty v cizině, zejména v Itálii a ve Francii. Metafyzické podoby světa vycházely rovněž z literárních inspirací – především z romantiky příběhů Julia Zeyera. V mládí si vytvořil osobité ikonografické motivy a v určitých periodách se k nim vracel. Setrvávání u klíčových motivů je pro něj příznačné. Důležitou roli v jeho díle hraje kolorit, pohybující se v protichůdných rovinách od symbolické barevnosti až k monochromu.

Souborná výstava k malířovým padesátinám v roce 1940 v Praze byla triumfálním úspěchem, stejně jako další jubilejní výstavy. Svůj rozsáhlý odkaz čítající přes tisíc čtyři sta položek daroval autor Národní galerii v Praze.

Bylo to médium kresby, které nejcitlivěji zachycovalo malířův tvůrčí proces a často s mnohaletým předstihem předznamenávalo pozdější obrazové kompozice. Paralelně k výčtu stěžejních obrazů lze sestavit přehled klíčových prací na papíře. V pozdním období malíř dokonce pastel či kombinovanou techniku preferoval, neboť byl zklamán z barevných změn, které za léta prodělaly některé jeho olejomalby. Dobře fixovanou práci na papíře považoval nejen za koloristicky výraznější, ale také za materiálově stabilnější.

Nabízené dílo „ Adonis “ je sběratelsky pozoruhodnou prací, která – v rozkošném formátu „miniatury“ –sumarizuje Zrzavého výtvarné cítění a ztvárňuje jeho osobní představu dokonalé krásy. Divák má před očima rajskou měsíční krajinu zahalenou do snové clony, leonardovského sfumata, v níž dominují stylizované skály, jehlanovité velehory, zrcadlo jezera a vznášející se stylizované květy, jež mají jistě upomínat na anemonky, které vyrostly z Adonisovy krve. Na travnatém „koberci“ spočívá v póze sladkého odpočinku nahá figura Adonise, původně dvojpohlavního maloasijského a syrského boha věčného koloběhu podzimního umírání a jarního vzkříšení přírody.

Tato postava, v řecké mytologii syn kyperského krále Kinyra a jeho dcery Myrrhy, se v Zrzavého tvorbě objevuje již v prvním desetiletí dvacátého století. Adonis měl pro autora stejnou přitažlivost jako například andělské bytosti. Malíř se ztotožňoval s názory francouzského dekadentního spisovatele a okultisty Joséphina Péladana (1858–1918), jehož úvahy „ O androgynovi “ publikovala Moderní revue (1910–1911): „ Krása mužova je v tom, co má ženského, krása ženina pak v tom, co má mužského…“

V příběhu řecké mytologie se Adonisovi nikdo krásou nevyrovnal, z lidí ani z bohů. Svým nevšedním půvabem okouzlil samotnou bohyni Afroditu. Sestupovala za ním na zem a z lásky mu pomáhala lovit zvěř v kyperských lesích. Vášeň pro lov se ale mladíkovi stala osudnou, zabil ho divoký kanec, kterého postřelil. Z jeho krve vyrostly červené anemonky. Když se o jeho smrti dozvěděla Afrodité, orodovala u Dia, aby jí milence aspoň na čas vrátil. Od té doby žil Adonis část roku v podsvětí a část roku na zemi u bohyně lásky. Proto se v ten čas celá příroda raduje a ožívá, odívá se do zeleně a květů, a zahaluje se do smutku, když se Adonis na podzim vrací do říše stínů.

87

BÍLEK ALOIS (1887–1961)

Figurální motiv

1944

akvarel, karton

29 × 39,5 cm

sign. PD Bílek 1944

20 000 Kč

88

BÍLEK ALOIS (1887–1961)

Dívka s pomeranči

olej, karton

61 × 44 cm

sign. LD Bílek

60 000 Kč

NEJEDLÝ OTAKAR (1883–1957)

Krajina s vysokými topoly

olej, plátno

53 × 61,5 cm

sign. LD Ot. Nejedlý

160 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Fascinující expresivní

malba připomínající

barokní krajinu

Obraz „ Krajina s vysokými topoly “ je autentickým, skvostným vnitřním rytmem „zčeřeným“, do ceněného válečného období zařaditelným dílem Otakara Nejedlého, přední osobnosti české krajinomalby první poloviny dvacátého století, od roku 1925 profesora krajinářské speciálky na pražské Akademii výtvarných umění, legendárního umělce, jehož životní poslání a vášně – malířství, hudba, cestování – by za normálních okolností vrchovatě naplnily tři životy – v případě „Oťase“ Nejedlého jen jeden, a to s takovou opravdovostí a zaujetím, že tomu jen tak nenacházíme obdoby. Jeho tvorba je typická živelným barevným projevem, expresivním pojetím krajiny a fascinací jižními kraji, které mu byly nekonečnou inspirací. Otakar Nejedlý pocházel ze středostavovské rodiny v Roudnici nad Labem. Navštěvoval tamní gymnázium, kde ho to již táhlo k malování, pro což měli překvapivě pochopení i jeho rodiče. Podporoval ho též přítel Angelo Zeyer (synovec Julia Zeyera), student Akademie výtvarných umění v Praze, žák Václava Brožíka. V patnácti letech odešel do Prahy, ke studiu na Akademii výtvarných umění však nebyl přijat. Přihlásil se proto na soukromou školu krajinomalby Ferdinanda Engelmüllera, kterou navštěvoval tři roky. Jeho dalším učitelem a přítelem byl Antonín Slavíček; malovali spolu déle než rok v místě Slavíčkovy krajinářské inspirace, Kameničkách na Vysočině. Po návratu do Prahy (1905) se Nejedlý plně zapojil do uměleckého i společenského života, vstoupil do SVU Mánes a začal cestovat.

V roce 1908 se v Římě seznámil se začínajícím malířem Jaroslavem Hněvkovským a uvažovali, že se vypraví na velkou malířskou cestu do Indie a na Cejlon. Již za tři neděle po tomto rozhodnutí odjeli na Sicílii,

odkud chtěli odplout lodí do Colomba na Cejlonu. Cestu však museli z nejrůznějších důvodů několikrát odložit, hlavně kvůli nemoci a úmrtí Nejedlého matky. Odjížděli plni nadějí a plánů, hlavně však naivních představ, a bez základních předpokladů – peněz a znalosti angličtiny. Na Cejloně strádali, často trpěli hladem, stále však malovali. V naději na lepší obživu odjeli do jižní Indie s idealistickými představami, že je zaměstná nějaký bohatý mahárádža. V Kérale však žili jen u domorodců z nejnižších kast, nejprve v rybářských vesnicích na pobřeží, později v horách, kde se živili lovem. Útrapy takového živoření Nejedlý těžko snášel, dokonce onemocněl malárií, takže se v roce 1911 vrátil domů (Hněvkovský v Indii zůstal ještě další dva roky). Svou exotickou inspiraci zhodnotil v dílech svým významem přesahujících český kontext.

V roce 1913 založil spolu s Vincencem Benešem, s nímž se spřátelil, „ Moderní školu malířskou “. Maluje neortodoxní kubistické obrazy. Následuje další pozoruhodné, expresivní válečné období, v němž dominují krajinomalby dramatického náboje a děleného rukopisu.

Po ukončení válečné vřavy byl Otakar Nejedlý spolu s Vincencem Benešem vyslán na bojiště ve Francii, aby tam zdokumentovali místa, kde se bojů účastnili českoslovenští legionáři. Nejedlý své vnitřní pocity z tohoto dvouměsíčního pobytu shrnul ve vzpomínkové knize Malířovy dojmy z francouzského bojiště (Praha 1921).

Roku 1925 se stal profesorem speciální krajinářské školy na Akademii výtvarných umění. Zařadil se k nejlepším a zároveň i nejoblíbenějším učitelům této školy. „ Oťas “, jak ho všichni nazývali, se snažil rozvíjet talenty svých studentů a nikdy neomezoval jejich hledání samostatné umělecké cesty. Na dnes již téměř legendárních studijních zájezdech, malířských plenérech, bylo vždy plodné a inspirující prostředí. Slavnými se staly zájezdy Nejedlého školy na Korsiku, do Francie, Itálie a Dalmácie. V létě zajížděl se svými žáky např. na Hrubou Skálu, Hlubokou nebo do Českého ráje.

Nejedlý miloval jih, většinu svého díla však zasvětil české krajině (Turnovsko, Orlicko, Táborsko).

Předložený obraz „ Krajina s vysokými topoly “ je krásnou prací ze sběratelsky vyhledávaného válečného období, kdy Otakar Nejedlý rozvíjel bravurně vyvážený kolorismus, který mu doslova „vešel do krve“ za jeho pobytu na Cejlonu a v Indii, spolu s expresivním děleným rukopisem, poučeným na Cézannovi. Každý štětcový tah jako by v sobě skrýval intenzivní napětí, vyvěrající z jeho prožitku české krajiny. Jako by si tu zpětně vzpomenul na své někdejší společné malování s Antonínem Slavíčkem.

Lidmila Hanzlová, autorka Nejedlého monografie, upozornila na to, že Otakar Nejedlý ztvárňoval své přírodní scenérie jako smyslově naléhavý celek připomínající barokní krajinu – setkáme se v nich s barokně nadsazenými tvary. Tak je tomu i v předloženém obraze. Obloha je zde nápadně sklenuta do půloblouku, jako by opakovala tvar zeměkoule. Malířský rukopis tento půlkruh akcentuje, čímž autor vytvořil na obraze jedinečně celistvý mikrokosmos.

Krása

obyčejných věcí

BENDA JAN (1897–1967)

Zátiší s pohlednicí

kombinovaná technika, tuš, akvarel, koláž

21,5 × 30 cm

15 000 Kč

Velmi osobité, kompozičně poutavé dílo „ Zátiší s pohlednicí “ vytvořil český malíř, grafik a ilustrátor Jan Benda, jehož tvorbu ovlivnila řada osobností a stylů od fauvismu přes kubismus k abstrakci. Měl však rovněž blízko k realismu českých malířů 19. století.

Pražský rodák se nejprve vyučil typografem. Během léčby válečného zranění se seznámil s fotografem Josefem Sudkem. V letech 1917–1919 studoval Uměleckoprůmyslovou školu pod vedením Emanuela Dítěte, Františka Kysely a Vratislava Hugo Brunnera. Zde se seznámil s malířem Františkem Tichým.

Do Bendovy tvorby se propisuje kubismus, zejména díla George Braqua a Emila Filly, a současně i realistická věcnost Karla Purkyně. Předložené dílo „ Zátiší s pohlednicí “ je charakteristické klidnou kompozicí, tlumenou barevností a důrazem na světlo. Autor dokázal propojit malbu s fotografickým viděním, čímž zachytil krásu obyčejných věcí s citem a výtvarnou kultivovaností.

91

ZRZAVÝ JAN (1890–1977)

Postava

pastel, lepenka

89 × 62 cm

na rubu potvrzení pravosti od PhDr.

Františka Dvořáka

50 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

92 KARS JIŘÍ (GEORGES)

Ležící akt

kresba uhlem

28,5 × 46 cm

sign. LD Kars (s nečitelnou datací)

25 000 Kč

(1880–1945)

PROCHÁZKA ANTONÍN

(1882–1945)

Madona

1941

olej, plátno

88 × 73 cm

sign. LD A. Procházka 1941

280 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Obraz „ Madona “ představuje autentické, kvalitní, mimořádně půvabné a hluboce humanisticky laděné dílo Antonína Procházky, jednoho z nejoriginálnějších představitelů malířské avantgardy střední Evropy. Hned na začátku své umělecké dráhy se zařadil mezi zakladatele českého moderního umění a v společenství mladých sehrál iniciativní a nezastupitelnou úlohu. Po raném období exaltace výrazových prostředků dospěl ke kubismu, který mu umožnil rozvinout osobní dispozice: jiskřivý intelekt, cit pro hmotu a barvu, stejně jako hravost. Důslednost, s níž Procházka na nové stylové podněty reagoval, ho dovedla až k vytvoření jedné z nejosobitějších variant kubismu, a to v celosvětovém kontextu. Nicméně v momentě, kdy se mu zdálo, že všechny možnosti kubistické morfologie již vyčerpal, neváhal se odvážně pustit do jiných stylových řešení, adekvátních změněnému času. Po období výtvarného primitivismu s rezidui kubistických prvků dospěl k idylicky laděnému neoklasicismu, který mu nejlépe umožnil čelit historické nepřízni doby.

Antonín Procházka vstoupil do výtvarného života na samém počátku dvacátého století. Po maturitě na kroměřížském gymnáziu se stává nejprve žákem Uměleckoprůmyslové školy v Praze, od roku 1904 studuje na Akademii výtvarných umění (prof. Bukovac, Schwaiger). Nekonvenčnímu duchu mladého malíře však tradiční nazírání pedagogů nevyhovuje, a tak se spolu s Emilem Fillou vydává na proslulé putování evropskými městy za starým a novým uměním. V letech 1907 a 1908 se stává účastníkem obou výstav skupiny Osma, o tři roky později členem Skupiny výtvarných umělců. Přestože se již tehdy řadil k předním představitelům moderní české kultury, musel se z existenčních důvodů delší dobu věnovat pedagogické činnosti. Od roku 1910 působil v Ostravě, v letech 1921–1924 v Novém Městě na Moravě. Od roku 1924 se jeho trvalým domovem stalo Brno. Po období výtvarné dramatizace, ovlivněné příklady Edvarda Muncha, Vincenta van Gogha, Honoré Daumiera ad., vstupuje autor na pole kubismu, výtvarného směru, o kterém dnes není pochyb, že je nejdůležitějším momentem novodobých dějin výtvarného umění. Již Emil Filla si ve svých zápiscích uvědomoval, že kubismus je „ metoda nového vnímání světa a nový poměr subjektu a objektu “. Emil Filla a Antonín Procházka byli

prvními českými umělci, kteří usilovali o ryze výtvarnou formu založenou na pevných zásadách kubistické konstrukce obrazové plochy. Právě v těchto dvou zakladatelských osobnostech pak kubistická koncepce nalezla své hlavní pokračovatele i v průběhu dvacátých let. Jejich nová díla však nemohla popřít ozvuky převratné doby. Vyzařuje z nich životní pocit značně odlišný od období, kdy se teprve odhodlávali vstoupit do výtvarných oblastí, na domácí půdě neprozkoumaných.

Díla vzniklá v období Procházkova pobytu v Novém Městě na Moravě (1921–1924), kde působil jako profesor kreslení na tamní reálce, završují celý jeho předchozí kubistický vývoj. Jsou vzácně kvalitativně vyrovnaná a oproštěná od těch stránek kubismu, které potlačovaly jeho přirozené malířské sklony. Sám Vincenc Kramář období z první poloviny 20. let vysoce cenil: „ Procházka shrnuje tu výsledky své dosavadní práce a vytváří díla vzácné komplexnosti, v nichž krajně vystupňovaná látkovost zápolí v mocném napětí s duchovní prostorovou konstrukcí.“ Ruku v ruce se stupňováním smyslovosti nabývá v jeho tvorbě nový význam figurální námět.

Kolem poloviny dvacátých let opouští Procházka postupně zeslabující kubistické tendence a nalézá kouzelnou polohu klasicizujícího civilismu, absorbující dobově aktuální poetiku naivizujících inspirací. Do centra jeho pozornosti se dostávají témata ze světa každodennosti „zlatých“ dvacátých let, čerpající z okouzlení dobovým módním stylem, světem mladých lidí žijících láskou, sportem, štěstím a nadějemi.

Procházkovo tvůrčí soustředění se na lidskou postavu začalo být doprovázeno etickými konotacemi jeho malby. Současně se obrací ke klasickým hodnotám antického středomoří a orientu. Navázání na tyto arkadické tradice ho ve třicátých letech dovedlo k hledání nadčasového ideálu, objektivní krásy, kterou nachází v mandlových očích typizovaných dívčích obličejů a v čisté obrysové linii kresby.

Předložený obraz „ Madona “ je krásnou prací Antonína Procházky z neoklasicistního období, kdy autor vytvářel svá vidění šťastného života, přesně odpovídající nitru meditativně orientovaného humanisty.

Malíř zde ztvárnil, v klasickém, staletími kodifikovaném zobrazení Panny Marie s malým Ježíškem, šťastný svět mateřství. Téma mikrosvěta naplněného láskou, něhou a pospolitostí si zvolil Procházka v době, kdy se svět ve vřavě druhé světové války doslova otřásal v základech. Právě proto si vybral i ikonografický typ Madonny nejněžnější, nejvroucnější, známý jako Mater amabilis, Matka milující, kdy Marie přivíjí tělo a tvář Ježíška k sobě.

Užitá figurální stylizace včetně typických mandlovitých očí dokládá malířovu svébytnou syntézu moderních výtvarných přístupů a klasických tradic středomoří a orientu. Autor zde plně využil svého technického mistrovství a znalostí „malířské alchymie“ a vypointoval nádheru obrazu plastickými detaily, zejména v oblasti vlasů, svatozáří, Madoniných šperků a závoje.

Předložený obraz „ Madona “ je dílem, v němž plně zaznívá Procházkův optimistický vztah k životu i umění.

FOLTÝN FRANTIŠEK (1891–1976)

Kompozice

1938

olej, plátno

64 × 79 cm

sign. na rubu Foltýn / B. 38

750 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Posuzovaný obraz „ Kompozice “ je autentickým, svou jemně modulovanou barevností doslova hudebně melodickým, autorovu vrcholnou abstraktní periodu uzavírajícím dílem Františka Foltýna, malíře, jehož tvorba je ceněna nejen na domácí scéně, ale rovněž v kontextu mezinárodního uměleckého dění. Na své plné zhodnocení přitom čekala poměrně dlouhou dobu, neboť autor sám nebyl tím, kdo by bažil po veřejném uznání. Jeho téměř veškerá ctižádost se upínala k malířskému dílu.

Václav Zykmund vzpomenul na zvláštní půvab, jaký měly rozhovory s ním. V jeho kusých větách probleskovaly velmi přesné a ostré soudy, které udivovaly svou nonkonformitou a jasnozřivostí. Zcela neopakovatelným a „zhuštěným“ způsobem vyslovoval velmi složité myšlenky. O něčem takovém hovoří i jeho obrazy. Jak se jednou vyjádřil: „Co tvořím, je abeceda dalších možností tvorby.“

František Foltýn se narodil roku 1891 v Královských Staších na Šumavě. Jeho dětství nebylo jednoduché –záhy ztratil rodiče. Naštěstí se ho s jeho sestrou ujala babička. Výtvarný talent ho nejprve přivedl do učení malířem porcelánu. Od řemesla však vzhlížel k umělecké tvorbě. Jeho sen se konečně splnil roku 1913, když byl přijat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze k prof. A. Hofbauerovi a E. Dítěti. Tento sen však neměl bohužel dlouhého trvání. Vypukla první světová válka a Foltýn musel narukovat. Účastnil se bojů v Rusku a Albánii.

V roce 1922 se podílí na založení brněnské odnože Skupiny výtvarných umělců. Koncem roku 1923 odjíždí do Paříže, kde setrvá přes deset let. Tam se cele oddá problematice „peinture pure“, „čisté malby“.

V Mekce umění pobýval Foltýn v době, kdy se znovu stala centrem mezinárodní umělecké avantgardy, prožíval to, o čem mnozí čeští tvůrci jen snili a o čem se jen sporadicky dozvídali z časopisů. Studoval na akademiích Julian a Grande Chaumière, přátelil se se Štyrským a Toyen, kteří byli v druhé polovině dvacátých let v Paříži rovněž. Jejich nově proklamovaný styl artificialismus Foltýna v počátcích jeho cesty k nefigurativnímu tvarosloví výrazně ovlivní. Současně svůj zájem o zákonitosti abstraktní malby prohlubuje pod vlivem společnosti kolem Galerie Aux Sacré du Printemps, kde měl možnost roku 1927 uspořádat výstavu, a jejích vůdčích osobností Michela Seuphora a Paula Derméeho. Tento okruh ho potom přivádí do skupiny „ Cercle

et Carré “ (1930), jejímž programem bylo „zlidštit geometrii a geometrizovat lidské“. Roku 1931 spoluzakládá umělecké sdružení „ Abstraction – Création “, jehož jádro tvořily osobnosti mezinárodní avantgardy jako H. Arp, R. Delaunay, N. Gabo, A. Gleizes, L. Moholy-Nagy či T. van Doesburg, z Čechů F. Kupka a J. Jelínek. František Foltýn měl tak jako jediný z českých umělců možnost osobně se účastnit jak zrodu, tak i nejslavnější éry druhé mezinárodní vlny nefigurativního umění. Za desetiletého pobytu ve Francii našel společnou řeč s představiteli světové abstrakce.

Závěrečná etapa autorovy tvorby se datuje od jeho návratu do Československa (1934). Po krátkém hledání nového domova (Praha, Tábor) se natrvalo usazuje v Brně. Obnovuje své členství ve Skupině výtvarných umělců, v tvorbě rozvíjí orfisticky laděnou abstrakci. Válka poznamená jeho dílo pronikavě. Pod tlakem událostí se přiklání k realistickému výrazu. Hlavním tématem se mu stává krajina, liduprázdná, v posmutnělé, potemnělé atmosféře. Stýká se Františkem Halasem, J. V. Plevou, řadou brněnských výtvarníků, mezi nimiž se sbližuje zejména se sochařem Josefem Kubíčkem. Po osvobození se jeho paleta projasňuje, vznikají obrazy realistické i nefigurativní. Krajinné motivy nachází především na Českomoravské vysočině a v okolí Brna, vyhledává místa, kde se stýká předměstí s venkovem. V pozměněné podobě se vrací k abstraktním kompozicím. Ani za cenu dlouhotrvajícího nepochopení a existenčních potíží neopustí pozice svého vyhraněného uměleckého názoru. František Foltýn zemřel roku 1976 v Brně.

Posuzovaný obraz „ Kompozice “ Františka Foltýna nese všechny charakteristické rysy autorovy specifické abstraktní obrazové řeči, kterou za desetiletého pobytu ve Francii vypracoval k dokonalosti. Přesto toto plátno, výjimečné svou jemnou koloristickou tonalitou, jež má charakter jakési snové clony, je jiné než jeho díla z francouzského desetiletí 1924–1934.

Rok, kdy tento obraz vzniká a kdy autor trvale žil v Brně, byl pro Československo bouřlivý, poznamenaný zhoršující se politickou situací v důsledku německé agrese, která vyvrcholila mnichovskou dohodou. Dalo by se říci, že téměř symbolicky s tímto vývojem pohasíná i chromatika Foltýnových pláten. Jako by na ně padl jakýsi stín, jímž se zatáhl svobodný obzor Evropy.

Obraz „ Kompozice “ Františka Foltýna je dokonale vyváženým obrazovým organismem, využívajícím rytmizace plochy pomocí segmentovitých útvarů, jež působí jako jakási centra energie, a toku dynamické linie, která opisuje celek v obrazovou jednotu a dodává jí dostředivý charakter. Přitom je těžké rozhodnout, zda se linie rodí z plochy, v které mizí, či zda se plocha rodí a rozvíjí z ní. Volnější štětcový rukopis dodává barvám, snoubeným s tvary, velmi delikátní a ve své podstatě aktivní, nikoli pasivní charakter.

Téměř se tu již nesetkáme s hranatými útvary, jako někdy v dřívějším Foltýnově období. Efekt této malby je dokonale plynule melodický – svým mollovým barevným laděním a vláčným lineárním obrysem vyvolává delikátní senzace analogické hudebním zážitkům.

NOWAK WILLI (1886–1977)

Letní krajina

olej, plátno

42 × 56

sign. PD Willy Nowak

80 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Mgr. Michael Zachař, PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Zde prezentovaný obraz „ Letní krajina “ je originálním, velmi kvalitním, impresivně-lyrickým a senzuálně plným dílem Viléma (Willi) Nowaka (1886–1977), významného představitele české malířské avantgardy, dlouholetého profesora Akademie výtvarných umění v Praze, umělce, který proslul jako zakládající člen legendární skupiny „Osma “ (1907–1908), v níž svým poetickým projevem, odvolávajícím se až k tradici francouzského barokního klasicismu a rokoka, působil jako „lyrik mezi dramatiky“, vidící „ krajinu i celý život z odstupu, zvláštní mlhou snivosti a fabulačního kouzla “ (F. X. Šalda).

Willi Nowak se narodil roku 1886 v Mníšku pod Brdy jako syn majitele továrny na textilní barviva. Jeho otec a tety byli spřízněni s Quido Bělským, mlynářem Odkolkem a mecenášem umění Karlem Riegrem. Willi se jeho prostřednictvím seznámil nejen s uměleckými časopisy, ale také osobně s malíři Václavem Brožíkem a Karlem Liebscherem. Silně ho též ovlivnily katalogy s dřevořezy Hokusaie a barevné textilní vzorníky v otcově továrně.

Už v dětství projevoval výtvarné nadání a toužil jít na uměleckoprůmyslovou školu. Kvůli výtržnictví během předchozího studia na reálce tam však nebyl přijat, navštěvoval proto soukromou malířskou školu Ferdinanda Engemüllera a o prázdninách odcestoval do umělecké kolonie v Dachau za profesorem Hansem von Hayekem. Roku 1903 byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění do ateliéru prof. Franze Thieleho. Konzervativní akademismus byl však s jeho talentem neslučitelný, a tak studia opouští roku 1906. Roku 1907 a 1908 se podílel na dnes již epochálních výstavách skupiny Osma. Tyto výstavy byly pro

Nowaka, na rozdíl od většiny ostatních, komerčně úspěšné. Po roce pak následoval úspěch v podobě samostatné výstavy v Krasoumné jednotě (dnešní Rudolfinum), která mu otevřela cestu do ciziny: do Vídně k Miethkemu a do Berlína ke Cassirerovi. Roku 1912 vystavoval v Mnichově u Thannhäusera. V bavorské metropoli se usadil, oženil se tam s Helenou Steinovou. Stýkal se s členy skupiny Der Blaue Reiter, zejména Jawlenským, Mackem, Paulem Klee a také s Alfredem Justitzem, který přijel na Thannhäuserovo pozvání. Kvůli svému někdejšímu postřelení, které zanechalo následky a díky kterému kdysi „financoval“ první výstavu skupiny Osma, odsloužil válku jako důstojník v litoměřické posádce. V roce 1920 se přestěhoval s rodinou do Berlína.

Když roku 1927 dostal nabídku převzít uvolněné místo na Akademii po prof. Krattnerovi, rozhodl se ji na radu svého přítele z dob Osmy, Emila Filly, přijmout. Filla mu ostatně již kdysi poradil, aby jako začínající umělec hledal štěstí v cizině. Koncem dvacátých let však byla situace jiná a nastupující nacismus s sebou přinášel těžko snesitelné ovzduší kulturní reakce.

Za jedenáct let svého pedagogického působení se Nowak stal jedním z nejúspěšnějších a nejoblíbenějších profesorů – mezi jeho žáky patřili např. Jakub Bauernfreund, Endre Nemes, Peter Kien, Bedřich Hoffstädter, Ada Novák, Ján Mudroch, Adolf Zábranský, Ján Želibský, Karel Veselý, František Jiroudek, Peter Matejka, Jiří Horník, Eugen Nevan, Karel Souček, Václav Boštík, Vladislav Vaculka a další.

Po druhé světové válce pomáhal svým slovenským žákům založit Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě a podílel se na organizaci kulturního života v Československu. Maloval ve své vile na Babě až do posledních dnů svého dlouhého života. Zemřel roku 1977 ve věku jednadevadesáti let.

Obraz „ Letní krajina “ ztvárňuje v básnivém přetlumočení impresionistického rukopisu konkrétní scenérii –partii širokého řečiště Labe v krásné krajině u Mělníka. Tato krajina měla pro autora zvláštní naléhavost a opakovaně se k tomuto motivu vracel, aby ho dokonale vycizeloval, zejména ve dvacátých a třicátých letech.

První polabská krajina vznikla již roku 1907, bezprostřední zážitek se v ní spojil s inspirací japonským mistrem Hokusaisem a promyšleným kompozičním aranžmá, v jehož „přísnosti“ se ozývá vliv malířova „osmového“ kolegy Bohumila Kubišty.

Předložený obraz, stylově zařaditelný do třicátých let, se vyznačuje uvolněným, suverénním děleným rukopisem, který nemá „prázdných míst“. Vše je tu promyšleno k dokonalosti: malé skupiny lidí přicházejí k zlatistému poli, jež přechází v rozlehlou, do nekonečné dáli ubíhající říční krajinu.

Nowakův smyslový lyrismus zde rozehrává obrazovou plochu úchvatnými prostorovými, barevnými a světelnými kvalitami. „ Letní krajina “ Williho Nowaka je dílem, v němž je malířovo okouzlení atmosférou slunného dne u řeky převedeno do filozofické roviny – vyvolává reflexivní asociace o vztahu člověka ke krajině, k nekonečnému prostoru, k času.

KUBÍN OTAKAR

(1883–1969)

Provensálská krajina pod Alpami

1935

olej, plátno

54 × 66 cm

sign. PD Coubine, na rubu na štítku Coubine na rubu štítek s popisem díla

450 000 Kč

expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

z kvalitní prvorepublikové sbírky JUDr. Vladimíra

Bubely, Boskovice, který vlastnil několik výtečných

Coubinových obrazů

Vystaveno

Salon d’Automne, Paříž, 1935

Noblesní ukázka neoklasicimu

Nabízené dílo „ Provensálská krajina pod Alpami “ představuje originální, reprezentativní, nesmírně půvabnou a motivicky neotřelou ukázku vrcholné krajinomalby

Otakara Kubína – Coubine, jednoho z našich svého času evropsky nejvýraznějších umělců. Málokterému českému malíři se dostalo takového ohlasu v zahraničí jako Kubínovi – proslavenému pod francouzským přepisem svého jména Coubine –, který prožil více než půl života na jihu Francie a svým noblesním neoklasicistním stylem konkuroval největším soudobým malířům. Hodnota Coubinovy tvorby byla poměrně záhy rozpoznána a oceněna, jeho práce byly přijímány publikem i odborníky jako díla mimořádné výtvarné delikátnosti, přesvědčující důstojnou samozřejmostí své existence. Klidná a tichá krása, vyrůstající z vnitřního vyrovnání jednotlivých složek obrazu i duševního založení autora, byla jedním z cílů autorovy tvorby. Sám se vyznával: „Chci být snadno k porozumění… Chci být upřímným k sobě i svým bližním.“ Již ve dvacátých letech, kdy neoklasicismus byl na svém vrcholu, se o Coubinově díle vydávaly knihy ve Francii, Německu, Itálii, dokonce i v Japonsku, jeho díla byla zakupována předními sběrateli a nejproslulejšími evropskými galeriemi. Rodák z moravských Boskovic, někdejší „bouřlivák“ a spoluzakladatel avantgardní skupiny Osma, udělal

roku 1912 svůj další odvážný životní krok tím, že se usadil přímo v centru evropské avantgardy, v Paříži, kde se stal uznávaným příslušníkem mezinárodního společenství umělců nazývaného „ École de Paris “. Závěr první světové války mu však přinesl dvě obrovské rány osudu, ztrátu malého synka Pascala a manželky. Krajina jižní Provence, kam na radu básníka Émila Godefroye odjede, aby se marně pokusil zlepšit zdravotní stav své ženy, se mu stane místem útěchy, objevením jakéhosi ztraceného ráje, který Paul Gauguin hledal v Tichomoří a členové skupiny Die Brücke zase na severním pobřeží. Vyrovnání nachází umělec v novém sňatku s Berthou Chaixovou z Aptu (Vaucluse) roku 1921. V poválečném hnutí označovaném jako „ návrat k řádu “ („ retour à l’ordre “) se svým novým neoklasicistním stylem stává konkurentem Pabla Picassa. Má smlouvu s obchodníkem Adolphem Baslerem, vystavuje v prestižních galeriích a vychází jeho první monografie. Spojení s Paříží však nepřeruší, v mekce moderního umění si udržuje ateliér až do třicátých let. Od roku 1932 byl Otakar Kubín také členem pražské Umělecké besedy, v níž v meziválečném období spolu s Josefem Šímou tvořil „francouzskou spojku“. Ta mu pak o dva roky později uspořádala velkou výstavu v pražském Obecním domě.

Tvorba Otakara Kubína – Coubine prošla ve svém celku bohatým uměleckým vývojem – od neoimpresionismu přes goghovskou expresi ke svérázné kuboexpresivní formě a až k osobitému pastorálnímu stylu, který se stal jedním ze synonym dobového neoklasicismu.

Nabízené dílo „ Provensálská krajina pod Alpami “ je reprezentativním příkladem autorova vrcholného neoklasicismu druhé poloviny dvacátých let. Ukázkově demonstruje Coubinovu schopnost syntézy racionálně budované cézannovské kompozice s neobyčejně citlivým chápáním barvy a světla.

Máme před sebou plátno, v němž malíř zachytil skutečnou kvintesenci Provence, kraje na hranici nízkých Alp, který se mu stal nevyčerpatelným zdrojem životní síly i umělecké inspirace. Jestliže se na jeho obrazech obvykle objevují levandulová pole, cypřiše a olivovníky, vyprahlá, ale výtvarně přebásněná krajina, o poznání méně často vyrážel do plenéru i do poněkud vyšších nadmořských výšek. To je právě případ obrazu „ Provensálská krajina pod Alpami “, v němž nejen svěžejší zeleň, skladba vegetace, v níž se objevují i jehličnany, ale především blízkost majestátních zasněžených vrcholů tzv. Nízkých Alp (Basses Alpes, dnes Alpes-de-Haute Provence) svědčí o dechberoucí atmosféře úpatí velehor.

Navzdory neotřelosti námětu je zde ve vrchovaté míře přítomna ona neobyčejná malířská jemnost, citlivost a současně nehledaná prostota, jež jsou pro Coubinovu tvorbu typické. Velmi úspornými výtvarnými prostředky zde malíř docílil neobyčejného smyslového účinku. Divákovi nabízí neobyčejně celistvý vizuální zážitek, kdy ráz viděné horské krajiny halí do jakési snové clony – sametové hebkosti svého rukopisu, vyvolávající dojem stálosti, klidu a soustředění.

97

FILLA EMIL (1882–1953)

Stojící figura

1933

bronzová plastika 3/6

45 cm

zezadu E. Filla

30 000 Kč

98

FILLA EMIL (1882–1953)

Hlava

bronzová plastika

30 cm

30 000 Kč

Obraz symbolizuje duchovní hledání

DRTIKOL FRANTIŠEK

(1883–1961)

Ranní mlhou cesty

olej, překližka

57 × 76 cm

sign. PD Drtikol, na rubu nečitelné zbytky signatury

na rubu název díla autorem

60 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Stanislav Doležal, Art.D.

Malba zachycuje krajinný motiv s mystickým námětem, což odpovídá Drtikolově zájmu o spirituální a symbolistní témata. Kompozice obrazu evokuje mlžné ráno, kde cesta symbolizuje duchovní hledání nebo přechod mezi hmotným a transcendentálním světem. Technika olejomalby na překližce je typická pro Drtikolovy malby po roce 1935, kdy ukončil svou fotografickou kariéru a intenzivně se věnoval malířství, ovlivněn symbolismem a východními naukami, zejména buddhismem. Málo viditelná signatura na přední straně může být záměrně subtilní, což Drtikol občas volil, aby neodváděl pozornost od celkového výrazu díla. Přípis na zadní straně je charakteristický pro některá jeho díla z tohoto období.

Na základě analýzy techniky, stylu, provenience a přípisu lze obraz „ Ranní mlhou cesty “ považovat za autentické dílo Františka Drtikola. Tento krajinný motiv s mystickým zaměřením z první poloviny 30. let představuje cenné umělecké dílo, které spojuje Drtikolův charakteristický styl s jeho duchovním odkazem. Dílo je v dobrém stavu a má potenciál být významnou investicí do českého umění, zejména vzhledem k rostoucímu zájmu o Drtikolova malířská díla na domácím i mezinárodním trhu.

Významná mezinárodní osobnost české moderny

100

ZRZAVÝ JAN (1890–1977)

Loretánské náměstí pastel, tužka, papír 13,5 × 17,5 cm

sign. PD Jan Zrzavý, monogram J. Z. LD název díla autorem 45 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Jana Orlíková

Umělecké dílo s názvem „ Loretánské náměstí “ pochází od českého malíře, grafika, ilustrátora, scénografa – Jana Zrzavého, osobnosti mezinárodního významu, která podstatným způsobem ovlivnila vývoj české moderní kultury. Zrzavého tvorba vycházela ze symbolismu počátku 20. století. Nicméně jeho výtvarný projev byl zcela odlišný a po avantgardních počátcích ho lze nejblíže přiřadit k neoklasicismu či magickému realismu. Pro malířství se rozhodl již ve svém mládí, a i přes počáteční odpor rodiny si šel za svým cílem. Studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze se mu zdálo formalistické a nehodlal se přizpůsobit požadavkům akademické výuky. Proto se nechal vyloučit. Díky přátelství s Bohumilem Kubištou se mu otevřely moderní umělecké směry a velmi brzy našel vlastní způsob vyjádření. Podnikl rovněž mnoho cest do Francie, Německa, Anglie a Itálie.

„ Loretánské náměstí “ vyhotovené tužkou a pastelem je pohledem na Klášter kapucínů na Hradčanech, který se nachází vedle pražské Lorety. Tento námět se u Zrzavého objevuje v různém provedení. Náměstí není zasazeno do konkrétního okamžiku. Působí mysticky, nadčasově, jako by se autor snažil zachytit věčnost místa, jeho esenci. Ostatně pro magický realismus není důležitá vizuální stránka, ale spíše způsob, jakým se odráží v lidském nitru. „ Loretánské náměstí “ se tak ukazuje jako místo ticha a duchovní koncentrace.

Vnitřní meditace a vyjádření vlastní niterné spirituality

ZRZAVÝ JAN (1890–1977)

Zvěstování II

tempera, šepsovaná překližka

10,4 × 13,8 cm

na rubu popis díla autorem

120 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Jana Orlíková

Komorní dílo s názvem „ Zvěstování II “ je originálním a velice subtilním obrazem Jana Zrzavého, významné postavy českého výtvarného umění a představitele avantgardy počátku 20. století. Zvěstování je jedním z opakujících se motivů, který Zrzavý zpracovával v různých variantách. Moment, kdy archanděl Gabriel oznamuje Panně Marii, že se stane matkou Ježíše, je zasazen do stylizované až snové krajiny připomínající pojetí Fra Angelica. Setkání postav, jež jsou pouhými siluetami bez větších detailů, probíhá před vchodem do domu, odkud je možné vidět břehy neznámého jezera.

Zrzavého tvorba se vyznačuje lyrickým až meditativním přístupem, v němž jsou patrné prvky symbolismu a magického realismu. Proslul svými pracemi v oblasti grafiky, ilustrace a malby stejně jako svými barevnými dřevořezy, na nichž zobrazoval ptáky, hlubotisky aktů a erotickými ex libris. Zrzavý často zobrazoval snové krajiny a tvořil díla, v nichž se dotýkal náboženských motivů. Ty však nelze chápat jen jako ilustraci biblických scén, nýbrž spíše jako vnitřní meditaci a vyjádření vlastní niterné spirituality.

Předložený obraz „ Zvěstování II “ je příkladem Zrzavého mistrovství, které se svým osobitým výrazem otisklo do vývoje českého moderního umění. Jeho díla jsou zastoupena nejen v předních českých galeriích, ale i ve významných zahraničních sbírkách.

102

KOTÍK PRAVOSLAV

(1889–1970)

Výlet loďkou

1926

olej, plátno

48 × 63 cm

sign. PD P. Kotík 26, sign. LD monogram PK 26, na rubu P. Kotík 1926

320 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Provenience

Dorotheum, Vídeň, 29. 11. 2000, pol. 74

Nabízený obraz „Výlet loďkou “ je autentickým, vrcholným, výtvarně a motivicky skvostným, francouzskou zkušenost zrcadlícím, senzuálně pohodovým dílem

Pravoslava Kotíka, jedné z umělecky i lidsky nepřehlédnutelných osobností české moderní výtvarné kultury, jejíž široce rozvětvená, a přitom celistvá tvorba, vznikající od prvního desetiletí dvacátého století do konce let šedesátých, je ojedinělou reflexí emocionálních, racionálních, filozofických i psychických podob světa.

Pravoslava Kotíka nejvíc umělecky fascinovala lidská figura – téměř vždy se na jeho obrazech objevuje. Nikdy není pózou, neživým manekýnem, ale bytostí s mnohovrstevnatým příběhem, ukotvenou ve své sociální struktuře. Figura, vycházející z kubistické estetiky, je konstruktivně vystavěna a výrazově umocněna silou barevných vztahů a expresivních gest. Intelekt a cit si tu vzájemně přihrávají.

František Halas charakterizoval autorův výtvarný temperament přiléhavými slovy: „ Pravoslav Kotík, ten malíř do větru, ten malíř vždy znovu a jinak kladoucí léčky všemu živému i neživému! On, kterému člověk nedává a nedává pokoje. Jeho umění se vždy probíjelo ze samoty k člověku, a na nás tedy je se jen dívat a brát je tak, jak je nám podáváno.“

Český malíř, grafik, pedagog a ilustrátor Pravoslav Kotík se narodil 1. 5. roku 1889 ve Slabcích u Rakovníka. V letech 1907–1912 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze v ateliérech prof. E. Dítěte, K. V. Maška a J. Schikanedera. Již v roce 1909 vystavoval v Topičově salonu pod pseudonymem P. Kraus se skupinou Divocí. V letech 1913–1939 působil jako středoškolský profesor kreslení v Turnově (od roku 1913), Nové Pace (od roku 1916), Mladé Boleslavi (od roku 1918) a v Praze. V metropoli se s rodinou definitivně usadil roku 1932. Když v roce 1919 těžce onemocněl tuberkulózou, vznikly dojímavé deníkové záznamy o předtuše blízkého konce. V roce 1920 vstoupil do Výtvarného odboru Umělecké besedy a podílel se na redakční a grafické úpravě časopisu Život. Na počátku dvacátých let ve své tvorbě zdůraznil sociální tematiku a prošel obdobím

bílých obrazů s preislerovskou aktualizací. Roku 1924 společně s M. Holým, K. Holanem a K. Kotrbou vystoupil z Umělecké besedy a účastnil se programového vystoupení Sociální skupiny Holanovým článkem „ K tendenci současného umění “, uveřejněném v časopise Život. B. Markalous (Jaromír John), který se stal teoretikem skupiny, ji záhy uvedl pod názvem HO-HO-KO-KO. Taktéž roku 1924 podnikl Kotík první cestu do Francie, kam se každoročně až do roku 1937 vracel. Rovněž často a rád zajížděl na Slovensko. Po roku 1925 opustil primitivizující neoklasicismus a obsahově i formálně se vzdálil programu Sociální skupiny. Ta se roku 1927 rozpadla a její členové postupně vstoupili do SVU Mánes (1930 vyloučeni). Po roce 1926 byl Kotík zaujat problematikou pozdního kubismu. V předválečných letech reagoval zvýšenou expresivitou a někdy i motivicky na zjitřenou dobu. Od poloviny padesátých let se věnoval nefigurativní malbě, barva a linie se osamostatnily a dostaly nový význam. Roku 1965 byl oceněn titulem Zasloužilý umělec a vyšla jeho první monografie v edici Nové Prameny od Ludmily Vachtové. Zemřel 14. 1. roku 1970 v Praze a byl pohřben v rodinné hrobce na Malvazinkách.

Druhá polovina dvacátých let představuje v Kotíkově díle zralou a plodnou fázi, dobu velkého pracovního soustředění, kdy „ křivka kvality (…) prudce vzrostla “ (M. Pánková). Bylo mu tehdy třicet sedm let a jeho životopis obsahoval řadu závažných položek: bezmála dvacet let výtvarné tvorby, dvanáctiletou pedagogickou zkušenost na reálkách v Praze, Turnově, Nové Pace a Mladé Boleslavi, členství v Umělecké besedě, Sociální skupině a zakrátko i SVU Mánes (1927), účast na dvou desítkách kolektivních výstav.

Po polovině dvacátých let dochází k definitivní konstituci malířova obrazového repertoáru. K autorovu výtvarnému dozrání bezesporu přispěly zahraniční studijní pobyty – první cestu do Francie podnikl již roku 1924 a zajížděl tam každoročně až do roku 1937.

Nabízený obraz „Výlet loďkou “ vychází právě z přímé inspirace prosluněnou letní pohodou na francouzském pobřeží, v roce 1926 konkrétně bretaňského. Velký vliv měla tehdy na Kotíka návštěva letoviska Dinard, které již v roce 1922 proslavil Pablo Picasso. Jeho cyklus obrazů koupání, jejž tam vytvořil, byl dokonce vystaven téhož roku v Praze.

Kotík tak šel v Dinard po stopách Picassových a objevil pro sebe nová témata – především motiv figur u moře, viděných ve skvostné formě lyricky odstíněného kubismu.

Námět plavby loďkou autora natolik zaujal, že ho později, v jiné formální podobě, zopakoval i ve čtyřicátých letech.

Obraz „Výlet loďkou “ charakterizuje Pravoslava Kotíka jako mistrného figuralistu, malíře bytostného barevného vnímání a velmi promyšlené tvarové stylizace těžící z výdobytků pozdního kubismu.

Máme zde před sebou krásnou vitalistickou scénu sofistikované tvarové zkratky, pulzující neofauvistickou barevností, která dokonale zachycuje atmosféru francouzské „joie de vivre“.

KALÁB FRANTIŠEK

(1908–1950)

Toreadoři (Na koridě)

1931

olej, plátno

65 × 54

sign. PN Kaláb 31 na rubu popis výstavy

180 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Vystaveno

souborná výstava Františka Kalába, pořádaná Skupinou V. U., Hotel Passage, Brno, 1934, kat. č. 31

Bravurní a raritní

malba proslulého malíře meziválečné doby

Obraz „Toreadoři (Na koridě) “ je autentickým, galerijním, francouzskou tvůrčí a životní zkušenost bohatě zhodnocujícím dílem Františka Kalába, stále ještě plně nedoceněného, na trhu jen raritně zastoupeného pozoruhodného malíře a významného organizátora kulturního života meziválečné doby v Brně, jehož význam přesáhl regionální působnost. Roku 1929 pobýval v Paříži, stýkal se s Františkem Kupkou a navštěvoval Académie moderne. V Paříži byl opětovně roku 1934, 1946 a 1948. Realizoval četné další zahraniční pobyty (Jugoslávie, Itálie, Londýn). Obětavá práce pro rozvoj brněnské kultury a snaha o její začlenění do národního i mezinárodního kontextu mu znemožnila věnovat větší pozornost propagaci své tvorby. Za svého života uskutečnil jen dvě samostatné výstavy, roku 1933 a 1934. První posmrtná retrospektiva se uskutečnila v Moravské galerii v Brně na přelomu let 1968–1969. K 80. výročí autorova narození se pak v Domě umění města Brna konala nadlouho poslední výstava jeho tvorby na přelomu let 1988–1989.

František Kaláb se narodil 11. 11. 1908 v Brně. V letech 1925–1927 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u prof. J. Bendy, následně pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Otakara Nejedlého (1927–1929) a vzdělání si rozšířil přímo v Mekce moderního umění, v Paříži (1929). Roku 1931 trávil jaro a léto v Marseille, Arles a Sanary-surMer. O rok později se stal členem Skupiny výtvarných umělců v Brně. V letech 1936–1947 realizoval řadu scénických návrhů pro Zemské divadlo v Brně. Roku 1936 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes, roku 1939 členem SVU Aleš. Roku 1941 byl ve Vratislavi odsouzen za antifašistickou činnost a následně vězněn v různých německých věznicích. Zahraniční studium a četné zahraniční cesty přispěly k autorově širokému kulturnímu rozhledu, který uplatňoval při své redakční práci v časopisech Index (1936) a Blok (1946–1949). Roku 1950 předčasně zemřel ve věku čtyřiceti dvou let. Jestliže autorovy tvůrčí počátky zahrnují vesnické krajiny i městské motivy provedené volným rukopisem, pařížské vzdělání a zážitky z cizího prostředí a poučení z děl velkých současných umělců, především Georgese Braqua a Marca Chagalla, přináší nejen proměnu koloritu, ale i nové soustředění se na figuru a zátiší, tematiku, která odpovídala jeho poetické výtvarné koncepci a básnické představivosti.

Varianty ženských sedících a stojících postav, ležících aktů, kartářek, námořníků nebo milenců jsou stylizovány v duchu pozdního kubismu a „zalamovány“ do formátu obrazu. Erotický nádech, patrný hlavně v aktech, je střídán lyrickou, jemně nostalgickou notou. Druhý stěžejní okruh autorova zralého díla tvoří lyricky kubistická zátiší, oživená umnými barevnými akcenty i pastózními vrstvami malby, modelujícími tvar.

Tíživá atmosféra konce třicátých let a vědomí ohrožení národních a lidských hodnot vnesly do Kalábova díla nové motivy symbolického významu – extatické obrazy vzpínajících se koní, požárů a utrpení. Autorovu poslední významnou tvůrčí kapitolu představují díla z let 1944–1948, v nichž se svým uměleckým viděním poetiky města volně přiblížil civilistnímu programu Skupiny 42.

Obraz „Toreadoři (Na koridě) “ je nadmíru reprezentativním dílem Františka Kalába z nejlepšího období, kdy dokázal vytěžit maximum ze svého kontaktu s francouzským prostředím. Toto plátno dokládá, že autor jen pasivně nepřejímal cizí vzory, ale že vycházel především z charakteru vlastního naturelu, tíhnoucího k jemně zadumaným vizím v oblíbených škálách šedých tónů s umně zvolenými kontrastními barevnými akcenty. Malíř zde nepochybně vyšel ze svého autentického zážitku poznání koridy v jižní Francii, nejpravděpodobněji v Arles, kde se nachází slavná antická aréna, jež byla dříve pro býčí zápasy, importované v 19. století ze Španělska, využívána. Bravurní nepopisná charakteristika obličejů toreadorů i dovednost navodit heroickou atmosféru jejich nástupu do arény stvrzují Kalábův talent a velkou osobitost jeho malířské tvorby.

104

MRKVIČKA OTAKAR (1898–1957)

Dříví uhlí

1950

olej, plátno

45 × 55 cm

sign. PD monogram OM 50

650 000 Kč

105

LIESLER JOSEF (1912–2005)

Žena v závoji

1947

olej, plátno

140 × 90 cm

sign. PD Liesler 47

200 000 Kč

Fascinující imaginace a snová poetičnost

HUDEČEK FRANTIŠEK (1909–1990)

Il tempo

olej, malířská lepenka 17,5 × 22,5 cm

sign. LD Fr. Hudeček na rubu razítko povolení vývozu 90 000 Kč

Vizuálně nesmírně působivá olejomalba s názvem „ Il tempo “ pochází od českého grafika, ilustrátora, malíře, člena slavné Skupiny 42 a skupiny Radar – Františka Hudečka, jehož díla jsou prostoupena fascinující imaginací, znepokojivostí i snovou poetičností. Hudeček patří k význačným postavám českého umění 20. století.

Autor studoval v letech 1928–1931 na Uměleckoprůmyslové škole u Františka Kysely. Po třech letech však z ekonomických důvodů odešel. Jeho umělecké směřování se ovšem rozvinulo díky kontaktu s Toyen a Jindřichem Štyrským. Od roku 1941 vystavoval s Uměleckou besedou a následně se stal členem Skupiny 42 kolem Jindřicha Chalupeckého. Jejím cílem byla nová formulace prožitků, pocitů každodennosti městského člověka v době protektorátu. V této době vznikl i jeho slavný obraz „ Noční chodec “. „ Il tempo “ je skutečně pozoruhodný obraz nejen po estetické, ale i po významové stránce. Ona slavná postava „nočního chodce“ se tu objevuje jako osamělý jedinec. Zatímco dennímu chodci odměřuje čas slunce, tomu nočnímu měsíc. Ten se stává hodinami, jejichž rafičky připomínají svým tvarem staré klíče. Čas je klíč k lidské existenci, které je odměřován, ale které vždy hrozí, že se v něm může zcela ztratit.

Zakladající člen

Skupiny RA

107

ZYKMUND VÁCLAV (1914–1984)

Okouzlený chodec –

Reminiscence na E. A. Poea –Zánik domu Usherova

1938

olej, plátno, překližka 18,5 × 25,5 cm

sign. PD V. Zykmund, 38. PD název díla autorem: Okouzlený chodec, na rubu štítek s částí názvu – Reminiscence

120 000 Kč

Předložený obraz „ Okouzlený chodec – Reminiscence na E. A. Poea – Zánik domu Usherova “ je dílem významného českého výtvarného kritika, teoretika, fotografa, grafika, malíře a člena skupiny Ra – Václava Zykmunda. Ten byl jediným autorem, který v českém prostředí ve své tvorbě používal paranoicko-kritickou metodu Salvadora Dalího. Jednalo se o spojování snových výjevů, fantazií s realisticky zobrazenými detaily a tvary, čímž vzniká surreálné dílo.

Václav Zykmund se narodil v Praze a po absolvování reálného gymnázia v Rakovníku začal studovat deskriptivní geometrii a kreslení na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a na ČVUT. V roce 1936 založil v Rakovníku literární edici Ra a podílel se na vzniku surrealistické Skupiny Ra.

Zykmundův surreálný obraz odkazuje na povídku Zánik domu Usherů od Edgara Allana Poea, jež je temným, psychologickým příběhem o prokletém šlechtickém sídle a podivné moci ničící vše živé. Okouzlený chodec je snovou meditací nad rozpadem, deformací a duševním zhroucením. Zykmundovy práce se na trhu s uměním objevují velmi zřídka, a proto jsou sběratelsky nesmírně zajímavé.

108

KOTÍK PRAVOSLAV

(1889–1970)

Figura

1945

olej, plátno

81,5 × 46,5 cm

sign. LD P. Kotík 45

280 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Atraktivní dílo geometrické struktury

Obraz „ Figura “ je originálním, vizuálně velmi atraktivním, bohatě geometricky strukturovaným a až kaleidoskopického efektu dosahujícím dílem Pravoslava Kotíka, nezapomenutelné osobnosti výtvarné scény desátých až šedesátých let dvacátého století, autora, jemuž byly do vínku dány hned tři talenty – výtvarný, básnický a hudební. Pravoslav Kotík byl mužem tvrdých životních zásad, o něž se i porval. „Rozhněvaného muže“, jak mu říkali, museli jednou z valné hromady Spolku výtvarných umělců Mánes dokonce vyvést policisté. Stejně nesmlouvavý byl i ke svému umění, jehož jediným imperativem byla svoboda. Kotík se nikdy neztotožňoval s ničím, co mělo charakter závazného programu: pocit sounáležitosti s regulemi, ať už stylovými, či spolkovými, pro něj nepřicházel v úvahu.

Český malíř, grafik, pedagog a ilustrátor Pravoslav Kotík se narodil roku 1889 ve Slabcích u Rakovníka. Středoškolské studium absolvoval na reálce v Rakovníku. V letech 1908–1912 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (prof. E. Dítě, K. V. Mašek a J. Schikaneder). Poprvé vystavoval v roce 1909 v Topičově salonu pod pseudonymem P. Kraus. Roku 1912 studia na Uměleckoprůmyslové škole ukončil a uvažoval o možnosti dalšího studia na Akademii výtvarných umění. Byl přijat k prof. J. Preislerovi, studium však nenastoupil. Z finančních důvodů musel roku 1913 z Prahy odejít a přijmout místo suplujícího učitele a asistenta v oboru kreslení a deskriptivní geometrie na císařskokrálovské střední škole v Turnově. Tam vyučoval po dobu tří let. Seznámil se s Boženou Šrajerovou, s níž se oženil a měl dvě děti, dceru Zuzanu (1914) a syna Jana (1916), později známého českého malíře, grafika a teoretika. V roce 1916 se s celou rodinou přestěhoval do Nové Paky, kde pokračoval v pedagogické činnosti. Do Turnova se však vrátil zpět už v roce 1918 a vyučoval střídavě v Mladé Boleslavi a Praze. Jako pedagog působil až do roku 1939. V letech 1916–1920 patřil mezi členy Spolku výtvarných umělců Mánes. Členství poté přerušil a stal se

členem Umělecké besedy. Kotíkova první samostatná výstava se konala v Železném Brodě roku 1921. Dále se účastnil výstavy k 60. jubileu založení Umělecké besedy v Praze. V roce 1924 však Uměleckou besedu kvůli názorovým neshodám opustil. Společně s ním odešli např. Miloslav Holý, Karel Holan, Karel Kotrba, Emanuel Frinta a další. S některými z nich později založil tzv. Sociální skupinu (1925), známou také pod prvotním názvem Ho-Ho-Ko-Ko (Holý, Holan, Kotík, Kotrba). Rok 1924 přinesl Kotíkovi i první studijní cestu do Paříže, kterou poté navštěvoval každoročně až do roku 1937. Na podzim roku 1928 se opět stal členem SVU Mánes a s ním vystavoval v Mladé Boleslavi. V roce 1930 byl však ze spolku vyloučen pro poškozování spolkových zájmů. V roce 1932 se natrvalo přestěhoval do Prahy. Raná díla Pravoslava Kotíka byla ovlivněna expresionismem a fauvismem. Ve dvacátých letech se nechal inspirovat sociálním realismem, (neo)klasicismem i kubismem, s nímž se seznámil na svých studijních cestách po Francii. Celé jeho dílo prostupuje základní motiv existence člověka ve složitých mezilidských vztazích.

Autorovu uměleckou dráhu zbrzdila druhá světová válka. Nemohl veřejně vystupovat a ztratil možnost prezentovat svá díla v zahraničí, kde byl do té doby velice úspěšný. V tomto období se vrací zpět k tématu venkova. Zaměřil se na ztvárnění obyčejných lidí a jejich života pohledem městského člověka. V padesátých letech postupně dospívá k nefigurativnímu tvarosloví.

Pravoslav Kotík obdržel za svou tvorbu řadu ocenění. Např. v roce 1937 získal stříbrnou medaili na Světové výstavě v Paříži, v roce 1965 byl jmenován zasloužilým umělcem. Pravoslav Kotík zemřel roku 1970 v Praze. Zde prezentovaný obraz „ Figura “ vznikl v pohnutém roce 1945, který ukončil mašinérii druhé světové války.

Atmosféra dějinného konfliktu přidala autorovým dílům na scéničnosti a dramatičnosti, malířovy obrazy se staly jakýmisi koncentráty nahromaděných emocí. Jestliže v plátnech jako „ Partyzánská krajina “ (1841–1942), „ Opuštěné ženy “ (1942), „ Kam? “ (1941) či „Plačky“ (1940–1941) šlo o velmi explicitní memento dramatického dění, a v jiných se odkazy na pohnutou dobu objevují ve formě nepřímých náznaků, předložený obraz svědčí o nesporné změně klimatu k pozitivním emocím a výtvarně básnivému světu každodennosti.

Když roku 1948 Kotík vystavil svá díla z let 1938–1947 v Topičově salonu, úvod mu napsal básník Karel Konrád, který podtrhl vizuálně poetickou, množstvím koloristicky akcentovaných tvarů a linií rozehrávanou stránku obrazů. A zcela na začátku katalogu nechal malíř otisknout výmluvný citát Eugena Delacroixe: „ Snadná díla jsou jako snadné zábavy, zanechávají pramálo dojmu u těch, kdož je vnímají, stejně jako u těch, kdož je vytvořili.“ Sám nikdy nešel cestou snadnosti, výtvarně naopak hledal vždy nové výzvy, jímž vděčil za netušené objevy.

V tomto kontextu je třeba vnímat i obraz „ Figura “. Je to dílo neobyčejně divácky působivé, rozhodně ne prvoplánové, koncipované jako kaleidoskop postkubistických tvarů, hravá, přeludná podívaná, která těží z poetického vnímání všednosti.

109

KUBA LUDVÍK

(1863–1956)

Zátiší s ovocem

1948

olej, lepenka

24 × 37 cm

sign. PD L Kuba 48

40 000 Kč

110

DRTIKOL FRANTIŠEK

(1883–1961)

Skála

1939

olej, lepenka

25,5 × 36,5 cm

sign. PD Drtikol 1939, na rubu monogram 22/2 1939 FD, na rubu štítek ateliéru autora

30 000 Kč

111

BĚLOCVĚTOV ANDREJ

(1923–1997)

Zátiší s jablky

1944

olej, lepenka

39 × 47,5

sign. PD Bělocvětov 44

24 000 Kč

112

TICHÝ FRANTIŠEK

(1896–1961)

Kalich

1942

akvarel, pastel, kvaš, tužka, papír

25 × 21 cm

sign. UD František Tichý 42. UD dedikace díla autorem

50 000 Kč

113

ŠÍMA JOSEF

(1891–1971)

Paříž

1947 lept

39 × 30 cm

sign. PD J. Šíma 947, monogram Š. v tisku

38 000 Kč

114

SEKAL ZBYNĚK

(1923–1998)

Černá ovce

1966

asambláž, dřevo, barva, sololit

30 × 50 cm

sign. na rubu Sekal 66 na rubu název díla autorem

160 000 Kč

115

LADA JOSEF (1887–1957)

Jaro

tuš, běloba, akvarel

15,5 × 11,5 cm

sign. PD J. Lada

50 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Pavla Pečinková

116

LADA JOSEF (1887–1957)

Ponocný

tuš, běloba

15,5 × 12 cm

sign. PD Jos. Lada

50 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Pavla Pečinková

117

LADA JOSEF (1887–1957)

Babka s košíkem

tuš, běloba, akvarel

15,5 × 12 cm

sign. PD Jos. Lada

na rubu razítko výstavy

50 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Pavla Pečinková

Vystaveno Mánes 1926

SEDLÁČEK VOJTĚCH (1892–1973)

Pasoucí se stádo v pěčínských koutech

1943

kvaš, karton

42 × 60 cm

sign. LD Vojt Sedláček 43 na rubu název díla autorem

20 000 Kč

Vystaveno

Vojtěch Sedláček, 1995, Galerie Peithner-Lichtenfels a Čubrda, Michalská, Praha 1, kat. č. 21

Reprodukovano

V. V. Štech – Vojtěch Sedláček, Státní nakladatelství Praha 1957, bar. repro č. VIII.

119

BAUCH JAN (1898–1995)

Akt

1945

tempera, karton

48,5 × 28 cm

sign. LN Jan Bauch 1945

18 000 Kč

120

DVORSKÝ BOHUMÍR

(1902–1976)

Jaro

1968

olej, plátno

70 × 135 cm

sign. PD Boh. Dvorský na rubu dva štítky s popisem díla

80 000 Kč

125

DALÍ SALVADOR (1904–1989)

Grande Venus de Milo aux Tiroirs

1964

bronzová plastika 37/99 v. 76 cm

sign. dole na plintě Salvador Dalí přiložený certifikát pravosti

240 000 Kč

126

LIESLER JOSEF

(1912–2005)

Navečer v cikánské vesnici (Balčik)

tempera, karton v. 60 × 85 cm

PD Liesler 1949, na rubu Josef Liesler na rubu popis díla autorem

25 000 Kč

127

LHOTÁK KAMIL (1912–1990)

Surrealistická koláž

1940

kombinovaná technika, koláž, karton

30,5 × 39,5 cm

sign. PD monogram KL 40

120 000 Kč

128

VOJKŮVKA LIBOR (1947–2018)

Helena Růžičková –Trhala fialky dynamitem

1992

olej, plátno

82 × 58 cm

sign. PD Vojkůvka L. 92

170 000 Kč

KOTÍK

PRAVOSLAV

(1889–1970)

Hrůza záření

1966

olej, plátno

54 × 81 cm

sign. LD P. Kotík 66

140 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Uvedeno

M. Pánková, Pravoslav Kotík 1889–1970, Národní galerie v Praze, 1991, č. soupisu 825, s. 148

Reprezentativní, vzácně

se vyskytující unikátní malba surrealistické fantazie

Předložený obraz „ Hrůza záření “ je autentickým, reprezenativním, na předválečnou tradici modernismu programově navazujícím dílem Pravoslava Kotíka, velké umělecké osobnosti českého malířství dvacátého století, jejíž tvorba rozhodně „ neposadí nikoho do lenošky “, jak trefně napsala Ludmila Vachtová, autorka první malířovy monografie, vydané roku 1965. Kotíkova malba byla vždy „dravá“, „syrová“ v tom nejlepším slova smyslu, na nic a nikoho se neohlížela, spěla jen za svobodou uměleckého vyjádření. Podněcovala a stále podněcuje k přemýšlení.

Na své dlouhé výtvarné dráze prošel Pravoslav Kotík složitým vývojem, během nějž vstřebal a přehodnocoval nejrůznější impulzy. Přesto má jeho práce nezaměnitelný rukopis. Ve fauvisticko-expresivních začátcích se jeho výraz blížil některým příslušníkům Osmy a Skupiny výtvarných umělců, od nichž ostatně nebyl příliš věkově vzdálen. Na počátku dvacátých let se jeho tvorba vedle programového příklonu k sociální tematice ocitla v blízkosti významného dobového proudu neoklasicismu, který Kotík interpretoval v duchu primitivismu.

Druhá polovina dvacátých let přinesla novou výtvarnou polohu vycházející z kubistické estetiky. „ Kotík

(…) bere z hotové verze kubismu jednotlivé kameny, aby z nich vystavěl vlastní dům “ (L. Vachtová). Ve třicátých letech se kubizující stavba začíná bortit pod expresí tvaru a výrazu. Dochází k těsnějšímu prolnutí kresby s malbou. Plátna se stávají malířsky vydatnější. Výjevy nabývají divadelního rázu, který podporuje kulisovité řazení obrazových plánů. Situace druhé světové války divadelní účin a dramatická gesta jen umocňuje. Od druhé poloviny padesátých let lze v pozdních dílech Pravoslava Kotíka spatřit všechny prvky tzv. lyrické abstrakce – gestickou malbu, kaligrafii i monumentalizovaný znak.

Malíř a grafik Pravoslav Kotík studoval v letech 1908–1912 Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u Emanuela Dítěte, Karla Vítězslava Maška a Jakuba Schikanedera. V roce 1912 složil zkoušku na Akademii výtvarných umění v Praze k prof. Janu Preislerovi. Studium však z finančních důvodů nerealizoval, a naopak začal vyučovat na středních školách, kde potom působil v letech 1913–1939. V roce 1919 onemocněl tuberkulózou, z níž se dlouho léčil. Od téhož roku byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, členství však přerušil v letech 1921–1924, neboť se stal členem Umělecké besedy. V roce 1925 založil spolu s Karlem Holanem, Miloslavem Holým a Karlem Kotrbou skupinu Ho-HoKo-Ko, nebo taktéž Sociální skupinu. Ze SVU Mánes byl v roce 1930 vyloučen, v roce 1947 se však vrátil a zůstal jeho členem až do rozpuštění spolku v roce 1956. V padesátých letech žil v izolaci. Až do roku 1958 nesměl vystavovat.

Předložený obraz „ Hrůza záření “ představuje na trhu vzácně se vyskytující reprezentativní práci autorovy závěrečné periody šedesátých let, kdy Pravoslav Kotík po první velké souborné výstavě v Mánesu roku 1960 dosáhl konečně zaslouženého uznání, a to jak u odborné, tak širší veřejnosti. Malíř tehdy svou tvorbu, celoživotně spjatou s člověkem, završil velmi progresivním abstraktním výtvarným projevem. Podobně jako v předchozích obdobích, i tato fáze se vyznačuje ojedinělou, vzácnou mnohovrstevnatostí. Měla řadu paralelních projevů, brala na sebe variabilní podoby. Autorův nefigurativní, abstrahovaný obrazový inventář byl rozmanitý a jeho inspirace nejrůznější provenience. Do hry nezastupitelně vstupoval malířův temperament, potřeba nemlčet a vyjádřit se k dobovému dění, smysl pro burlesku a ironii.

Obraz „ Hrůza záření “ má stylově velmi unikátní charakter, který se v jakémsi ozvuku vrací až k surrealistickým projevům čtyřicátých let. Malíř zapojuje do tvůrčího procesu maximum fantazie, která na plátně dává vzniknout imaginativním krajinným novotvarům. Pravoslav Kotík nemohl být netečný k složitosti doby, proto je kolorit obrazu potemnělý – až v druhém plánu vidíme jakési svítání, protrhávání temnoty. Jsme tu svědky čehosi zlověstného, co se nakonec v dobré obrátí?

Obraz „ Hrůza záření “ je ve svém celku dokonalým výrazem Kotíkova dramatického já: je to suma všech složek jeho dlouhého a neklidného života, všech proher a vítězství.

130

NOWAK WILLI (1886–1977)

Koupání (Hlinsko)

1977

olej, překližka

48,5 × 33 cm

sign. PD V. Nowak 77

60 000 Kč

131

LIESLER JOSEF (1912–2005)

Elegická touha

1969

tempera, karton

44 × 62 cm

sign. LD Liesler 96, na rubu Josef Liesler / 1969 na rubu štítek s razítkem ČFVU a autorským

popisem díla

35 000 Kč

132

JANEČEK OTA

(1919–1996)

Starý klaun

1990

olej, sololit

41 × 33 cm

sign. UD Ota Janeček 90 na rubu název díla autorem

35 000 Kč

133

NOVÁK LADISLAV

(1925–1999)

Jen se pobijte, hoši!

1972

kombinovaná technika, koláž, malba, karton

40 × 39 cm

sign. PD monogram sign. LN 21. 6. 72

PN název díla autorem

35 000 Kč

134

HUSÁRIKOVÁ JINDRA (1931–2016)

V manéži

1986

olej, plátno

66 × 43

sign. LD J Husáriková na rubu razítko ČFVU a štítek Díla

s popisem

35 000 Kč

JÍRA JOSEF (1929–2005)

Bretagne (Camaret)

1983

olej, plátno

89 × 100 cm

sign. LD Jíra 83, na rubu J. Jíra 83 LD název díla autorem, na rubu popis díla autorem a štítek Díla s popisem 550 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Nabízený obraz „ Bretagne (Camaret) “ je autentickým, maximálně reprezentativním, vrcholně imaginativním a emocionálně vypointovaným dílem Josefa Jíry, jednoho z nejoslnivějších solitérů české výtvarné scény druhé poloviny dvacátého století. V autorově malbě se zkušenost dětství stráveného na Malé Skále proměnila v jeho celoživotní téma. Ve svých obrazech se často vracel do kraje svých předků, do domu, kde měl jeho otec venkovské krejčovství. Do krajiny z kulis pro Erbenovy balady a máchovské variace. Umělcovy nenasytné smysly se cizelovaly ryzostí fialových, hnědých či zelených polodrahokamů v turnovské škole. Neklid duše jej pudově přivedl k malbě. Ta byla pro Jíru prostorem, v němž v umné zkratce prozradil na sebe všechno, čím žil, v co doufal a nad čím se hroutil. Jeho obrazy jsou, jak se sám vyznal, jeho deníkem, důvěrnými listy, které zveřejňoval a snažil se jim dát všelidský význam.

Josef Jíra se narodil roku 1929 v Turnově. Dětství prožil s rodiči na Malé Skále. Obraznost budoucího malíře vzrušovalo domácí vesnické prostředí i krajina kolem Horek, kde žili jeho prarodiče z otcovy strany. Tam prožívá kouzlo velikonočních mystérií a poznává tradiční způsob života v podkrkonošské vsi. Kreslí od nejranějšího dětství, zejména koně. Jeho talentu si jako první povšiml profesor Vladimír Linka, který se zasadil o to, že Jírův otec změnil svůj názor a místo na rybářskou školu nechal svého syna zapsat v roce 1942 na Odbornou školu šperkařskou v Turnově, obor rytí drahokamů. Není pochyb o tom, že nádherná barevnost a lesk achátů, jaspisů, chalcedonů a dalších drahokamů ovlivní jeho úctu k nádheře materiálu a k magickým

zásvitům barev. Pro mladého autora měla také význam celková atmosféra válečných let. Na stejné škole studoval např. Jaroslav Šerých a bratři Karouškové –stráví s nimi studia na Akademii výtvarných umění a setkají se také ve skupině M 57. V roce 1946 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, kde po přípravce u profesora Karla Mináře přešel po roce do ateliéru profesora Miloslava Holého. V roce 1946 se rovněž stal členem československého reprezentačního lyžařského družstva. Protože není jednoduché sloučit studium s vrcholovým sportem, a zároveň se nechce podrobovat nově utvářené školské doktríně, rozhodne se roku 1949 AVU předčasně ukončit. Po úrazu na lyžích (1950) se na AVU zpátky vrací, nejdříve do ateliéru profesora Otakara Nejedlého a poté do školy figurálního malování k profesoru Vlastimilu Radovi. V roce 1957 byl přijat do Svazu československých výtvarných umělců a získal ateliér na pražské Letné. Je ovlivněn dílem E. Muncha. Spoluzakládá skupinu M 57 (Makarská).

Josef Jíra často a rád cestoval, zejména do krajů bohatých na umění a slunce – v roce 1977 poprvé poznal Řecko, roku 1978 byl v Itálii a na Kypru, o další rok později se dostává do Španělska. V roce 1980 podnikl se sochařem Mojmírem Preclíkem ve své maringotce studijní cestu do Francie a do Španělska. V únoru roku 1983 vystavil do té doby vzniklé „Obrazy z cest “ v Galerii Platýz v Praze. O tři měsíce později, v květnu 1983, pak uskutečnil pobyt ve Francii, z něhož vzešla inspirace k nabízenému obrazu. Josef Jíra finální oleje vytvářel na základě malých skic, načrtávaných za pobytu.

V malířově denících máme zachovaný itinerář této autorovy francouzské cesty. Nejprve v Colmaru podruhé v životě stojí před obrazy Matthiase Grünewalda (1475–1528) „ve stejném svatém pocitu. (…) Je to můj bratr vším, co je namalováno “ (J. Jíra). Následně v Paříži se setká s Jiřím Kolářem. Pak přejíždí do Bretaně. V Rennes je Jírovi uspořádána, v rámci Dnů československo-francouzského přátelství, výstava. Další neopomenutelné zastávky jsou města „ po stopách Jana Zrzavého “ – Locronan a Camaret.

V Camaretu, kde bydlí v hotelu Vauban, si zapisuje do deníku: „ Je to tu nádherný! “ Počasí je ale deštivé, je mrazivo. „Všecko je nasáklý vodou, i to moře…“ K tomu si připíše: „ Zkusím namalovat.“

V obraze „ Bretagne (Camaret) “ Josef Jíra dokonale zpracoval tyto zážitky. Lodičky houpající se jako bludičky na bohatě malířsky propracované hladině upomenou na snové obrazy Jana Zrzavého. Avšak celá atmosféra díla je typicky jírovská. Na zatažené obloze, naznačující, že déšť se blíží, létají racci. Nejvýraznějším a nejapelativnějším prvkem obrazu je stylizovaná půlfigura s jedním maximalizovaným okem, prolnutá s motivem loďky. Josef Jíra tím symbolicky vyjádřil svůj úlek nad tím, jak se otřásá dřívější přirozené souznění člověka s přírodou. Toho byl ještě Jan Zrzavý za svých pobytů svědkem, ale nová doba někdejší hodnoty tradičního francouzského venkova nezadržitelně bortí.

Osobně považuji toto dílo za mimořádně zdařilé svou emocionální otevřeností a upřímností vyznání.

KUNC MILAN (1944)

Přežít, přežít! / Überleben, Überleben!

1978

kombinovaná technika, olej, koláž, asambláž, kov, plast, textil

170 × 130 cm

na rubu štítek sbírky Hessisches Landesmuseum Darmstadt, inv. č. T.B. 17 s popisem díla 120 000 Kč

Vystaveno Hessisches Landesmuseum Darmstadt

137

LHOTÁK

KAMIL

(1912–1990)

Kopec nedaleko Loun

(Číčov u obce Kozly)

1961

olej, plátno

30 × 41 cm

sign. LD Kamil Lhoták 1961 přiložený Rodný list obrazu s popisem díla od Kamila Lhotáka mladšího

450 000 Kč

Obraz „ Kopec nedaleko Loun (Číčov u obce Kozly) “ je originálním dílem Kamila Lhotáka, malíře s výrazným rukopisem a širokým tematickým rozpětím, klasika české moderní malby a bezesporu nejslavnějšího člena Skupiny 42.

Kamil Lhoták po absolvování pražského gymnázia namísto snu o studiu na Akademii výtvarných umění šel na přání matky studovat práva, která úspěšně dokončil. Nicméně jeho skutečnou vášní byl svět umění a díla Ernsta, Arpa, Miróa, Šímy atd. Během války vytvořil

stovky děl a stal se členem Skupiny 42. Tehdy tvoří typické obrazy s horkovzdušnými balony, vzducholoděmi či letadly. Lhoták dokázal vdechnout poetiku zdánlivě obyčejným místům a objektům.

Od poloviny padesátých let 20. století se přiklonil ke krajinomalbě, která působila realisticky, ale současně poeticky až snově. Jeho osobitý styl se někdy označuje jako magický realismus. Lhoták od dětství miloval krajinu vrchů Českého středohoří mezi Louny a Lovosicemi, kam jezdil na prázdniny. Obzvlášť mu učaroval vrch Číčov, který opakovaně zobrazoval na svých plátnech a který se mu stal i místem posledního odpočinku. K malování krajin Lhoták říkal, že do nich musí duchovně proniknout, zmocnit se jich srdcem a obejmout je v náručí. Lhoták je právem považován za výraznou a nezaměnitelnou osobnost českého umění.

138

NOVÁK LADISLAV

(1925–1999)

Le vieux martre?

1974

froasáž, koláž, kresba tuší

35,5 × 25,5 cm

sign. UD monogram sign. LN 9. 11. 74

22 000 Kč

139

NOVÁK LADISLAV

L' instent supreme

(1925–1999)

kombinovaná technika, alchymáž, froasáž, kresba tuší

34 × 51 cm

sign. UD monogram sign. LN s datací

35 000 Kč

140

NOVÁK LADISLAV (1925–1999)

L' éspérance inattendue 2

1992

froasáž

50,5 × 40,5 cm

sign. UD monogram sign. LN 30. 9. 92

18 000 Kč

141

ZOUBEK OLBRAM (1926–2017)

Hynku!

1994

olověna plastika

v. 72 cm

zezadu na plintě raznicí O Zoubek

130 000 Kč

přiloženo potvrzení pravosti Polany Bregantové

142

NOVÁK LADISLAV (1925–1999)

Caprichos

1972

froasáž

58,5 × 42 cm

sign. PD monogram sign. LN 26. 5. 72

18 000 Kč

143

KAFKA JAROSLAV (1896–1973)

Akt s hroznem vína

1956

tempera, lepenka

70 × 50 cm

sign. LD 56. Kafka Jar. I.

35 000 Kč

144

LEHOUČKA JOSEF

(1923–1999)

Jak létat?

1973

kombinovaná technika, olej, vrypy, sololit

53,5 × 83 cm

sign. LD J. Lehoučka V. 73, na rubu 1973 / Josef Lehoučka na rubu popis díla autorem

130 000 Kč

145

BOUDNÍK VLADIMÍR (1924–1968)

Pilky přes Tab. VII

1961

deanatomie, aktivní grafika

24,8 × 14,9 cm

sign. UD V. Boudník 1961.

20 000 Kč

Reprodukovano

varianta Vladimír Boudník, Kompletní soupis grafického díla, Eminent 2020, str. 240, č. 479

146

BOUDNÍK VLADIMÍR (1924–1968)

Rozvaliny

1961–1962

strukturální grafika

17,5 × 19 cm

sign. UD Vladimír Boudník 1962

25 000 Kč

Reprodukovano

Vladimír Boudník, kompletní soupis grafického díla, Eminent 2020, str. 249, č. 499, 500

147

FÁRA LIBOR (1925–1988)

Ohlédl jsem se za ní …

1946

tuš, anilin, papír

44,5 × 41,5 cm

sign. PD Fára 46

PD název díla autorem

40 000 Kč

Publikováno

Libor Fára / Dílo, Gallery, Praha, 2006, str. 266, č. 296

148

KARLÍKOVÁ OLGA (1923–2004)

Bez názvu

1963

olej, plátno

105 × 130 cm

sign. na rubu monogram O. K. 1963

450 000 Kč

149

OVČÁČEK EDUARD

(1933–2022)

Dvojky

1967

dřevěný reliéf

109,7 × 72,7 cm

sign. na rubu Eduard Ovčáček 1967

250 000 Kč

Reprodukovano

Eduard Ovčáček, Gallery 2007, str. 350, č. 407

Eduard Ovčáček na Ostravsku, str. 38

Eduard Ovčáček, Tatranská galerie Poprad, str. 13

150

TIKAL VÁCLAV

(1906–1965)

Obraz

1963

kombinovaná technika, sololit

45 × 31 cm

sign. LD Tikal 63 na rubu popis díla

120 000 Kč

Vystaveno

Galerie Moderna 2004

151

KARLÍKOVÁ OLGA

(1923–2004)

Bez názvu

1970

olej, plátno

46 × 39,5 cm

sign. na rubu Karlíková 70

90 000 Kč

Provenience soukromá sbírka Praha, získáno z ateliéru autorky

Vystaveno

Olga Karlíková 1923–2004 Naslouchání, Museum Kampa 2020

152

TIKAL VÁCLAV

(1906–1965)

Architektura přírody

1959

olej, plátno, lepenka

20 × 20 cm

sign. LN Tikal 59 katalog výstavy je součástí položky

38 000 Kč

Reprodukovano

katalog Václav Tikal Posmrtná výstava malířského díla, 1941–1965, nestr.

monografie Václav Tikal, Vltavín Praha 2007, str. 156, č, 144 (chybný název)

153

VAJCE STANISLAV

(1935–2019)

Pohled

1989

kombinovaná technika, karton

73 × 57 cm

sign. UD Vajce Stan na rubu autorský štítek s popisem díla

50 000 Kč

Provenience z majetku rodiny autora

154

BOŠTÍK VÁCLAV (1913–2005)

Motýl

kombinovaná technika, akvarel, papír

30 × 20 cm

30 000 Kč

potvrzení pravosti od PhDr. Jaromíra Zeminy

155

JOHN JIŘÍ

(1923–1972)

Semínko

1966

suchá jehla 20/50

29,5 × 21,5 cm

sign. PD Jiří John 1966

38 000 Kč

ŠÍMA JOSEF (1891–1971)

Bez názvu

1960

olej, plátno

45 × 55 cm

sign. PD J. Šíma 60, na rubu J. Šíma 1960

3 400 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Předložený obraz „ Bez názvu “ je autentickou, velmi kvalitní, úchvatně prosvětlenou a maximálně produchovnělou prací Josefa Šímy, jednoho z velkých solitérů světového renomé, autora, jehož modernost a aktuálnost vždy spočívala v neobyčejně osobitém řešení vztahů člověka ke světu, ke kosmu a k sobě samému. Nelze ji proto postihnout jen v mezích čistě výtvarné problematiky, ale je nutno ji vidět v mnohem širší oblasti problematiky lidské existence. Podstatou umělecké tvorby Josefa Šímy je totiž hledání odpovědí na otázky po smyslu života, místu člověka ve světě a ve vesmíru. Malíř k nim dospíval nikoli cestou racionální spekulace, ale cestou básníka uplatňujícího svou intuici a imaginaci, vnitřní zření a metaforické vyjádření. Josef Šíma se narodil roku 1891 v Jaroměři. Jeho otec učil kresbu a malbu na tamní C. k. řemeslnické škole, kterou navštěvoval i František Kupka. Velký vliv na Šímovu tvorbu v době jeho studií na Akademii výtvarných umění v Praze měl profesor Jan Preisler. Šíma byl nadán nejen umělecky, ale souběžně s Akademií studoval i techniku. Jeho záliba v matematice i geometrii se pak odráží v celém jeho díle. V roce 1920 se Šíma dostává do Francie. Jeho setkání s touto zemí, její kulturou a tehdejší mezinárodní uměleckou avantgardou ovlivnilo jeho tvorbu určujícím způsobem. Ani poté, co se ve Francii natrvalo usadil, nikdy nepřerušil styky s vlastí a jako člen Devětsilu se účastnil kulturního dění v Československu.

Setkání mladých francouzských básníků se Šímou bylo osudové. „ Od prvních slov jsou zasaženi bleskem

přátelství,“ referoval z Paříže český spisovatel Richard Weiner a dodával, že básníci „ nadšeně šveholí o ‚zázraku Šímovi‘ “. Šíma byl jediným malířem skupiny, jež také vydávala časopis a organizovala výstavy. Její vůdčí osobnost, básník Roger Gilbert-Lecomte, stavěl Šímu na roveň Pabla Picassa, Joana Miró či André Massona. V období této vzácné duševní shody se rodily první Šímovy imaginativní obrazy. „ jsou to díla zprvu nečistá, polepená napodobeninami mrtvol vjemových vzpomínek, později očištěná od světa a popisující stupnici vidin až po absolutní světlo,“ charakterizoval Gilbert-Lecomte Šímovu malbu. Skupina se rozpadla v roce 1932, avšak její zaměření zásadním způsobem ovlivnilo autorovu výtvarnou poetiku.

V pozdní fázi svého díla, po roce 1950, dospívá Josef Šíma k druhému tvůrčímu vrcholu. Hlavním tématem jeho nových maleb a kreseb se stalo světlo pojímané jako základní energetická matérie i psychická realita. Toto světlo doslova prozařuje celý obrazový prostor v nové vizi jednoty, k níž Josef Šíma směřoval celý život.

Obraz „ Bez názvu “ je krásným a nesmírně vizuálně bohatým dílem z posledního desetiletí autorova života (1961–1971), kdy se směřování jeho práce ubíralo cestou kontemplace a vyjádření neobyčejné duchovní hloubky a blížilo se ve vnější formě lyrické abstrakci. Šímova plátna z této doby představují sofistikovaný výraz několika významových rovin. Mohla být inspirována konkrétními smyslovými zážitky, např. chvěním horkého vzduchu, kontrastem studené vody a teplého vánku apod., a současně reagovala na podněty z poezie a reflektovala filozofické poznání. Roku 1960, kdy předložený obraz vzniká, se Josefu Šímovi dostalo v jeho rodné zemi velkého zadostiučinění. Jednak se toho roku konaly dvě jeho retrospektivní výstavy v krajských galeriích v Liberci, Hradci Králové a Plzni, a dále bylo jeho dílo zapojeno do kontextu českého avantgardního umění na výstavě „ Imaginativní malířství 1930–1950 “ v Alšově jihočeské galerii (a reprízované v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze). Josef Šíma měl na této přelomové přehlídce nejrozsáhlejší kolekci, která zdůraznila jeho celosvětový význam. V témže roce byl navíc v Paříži zařazen do širšího kontextu evropského surrealismu na výstavě „ Le Surréalisme – Sources “ v galerii Charpentier. Posuzovaný obraz „ Bez názvu “ lze označit za jeden z výsledků této šťastné konstelace. Máme tu před sebou skvostnou Šímovu krajinu vnitřního zření, v níž se autorova imaginace vznesla do kosmického prostoru, kde se stala čistou světelnou vizí. V základní struktuře této krajiny ještě rozeznáváme zbytky obrysů země, jež tvoří jakousi „kru“, sestávající ze dvou protínajících se trojúhelníků a jednoho čtyřúhelníku, plující rozlehlým, světlem zaplaveným prostorem. Můžeme tu hovořit doslova o explozi světla, pojatého jako jakási elementární kosmická pralátka, která se místy koncentruje do určitých energetických jader. Světlo tu má kvalitu nového hmotného média, schopného překračovat možnosti, jež jsou mu ve skutečnosti odepřeny: může nás zušlechťovat a modelovat naši senzibilitu.

KUBÍČEK JAN (1927–2013)

Pět fází elementů L – variace 1978

1965–1978

akryl, plátno

45,5 × 45,5 cm

sign. na rubu Jan Kubíček, Jan Kubíček 1965–1970, variace 1978 na rubu název díla autorem

130 000 Kč

158

HILMAR JIŘÍ (1937)

Bílá studie / Etude blanche

1971

papírový reliéf, plexi box

49 × 49 cm

sign. na rubu na štítku Hilmar Jiří na rubu štítek s popisem díla

200 000 Kč

159

MORELLET FRANCOIS (1926–2016)

Geometrická kompozice

1958–1975 serigrafie 4/90

68,5 × 68,5 cm sign. PD Morellet 1958/75 35 000 Kč

160

ŠIMOTOVÁ ADRIENA

(1926–2014)

Bez názvu

1981

koláž, filc, plátno, lepenka na sololitu

46 × 65,5 cm

sign. LD Adriena Šimotová 81

180 000 Kč

Popsáno

Adriena Šimotová, Pavel Brunclík (ed.), Galerie Pecka a NG v Praze, Praha 2001, soupis díla, str. 281, č. 359

161

OVČÁČEK EDUARD (1933–2022)

Neznámý Prometheus

1991

kombinovaná technika, koláž, papírová hmota, malba, plátno

200 × 120 cm

sign. na rubu Eduard Ovčáček 1991 na rubu 2× název díla autorem

350 000 Kč

162

KOPECKÝ BOHDAN

(1928) Povrchový profil

1972

kombinovaná technika, tuš, karton

69 × 99 cm

sign. PD B Kopecký 1972, na rubu Bohdan

Kopecký / 1972

PD a na rubu název díla autorem

70 000 Kč

163

KOMPÁNEK VLADIMÍR (1927–2011) Únos

1991

olej, sololit

70 × 50 cm

sign. PD Kompánek, na rubu V. Kompánek / 1991 na rubu popis díla autorem

270 000 Kč

164

PURKRÁBKOVÁ HANA (1936–2019)

Milovník jablíček

kolorovaná šamotová plastika v. 39,5 cm

35 000 Kč

165

PURKRÁBKOVÁ HANA (1936–2019)

Podepřenec

kolorovaná šamotová plastika v. 39,5 cm

35 000 Kč

166

SMETANA JAN (1918–1998)

Skleník v botanické zahradě

1977

olej, sololit

32 × 52,5 cm

sign. PD Smetana, na rubu 2× Jan Smetana, 1977 na rubu popis díla a dedikace díla autorem a dvě

razítka výstav

38 000 Kč

167

SMETANA JAN (1918–1998) Přírodopis IV

1969

olej, plátno

40 × 60 cm

sign. PD Smetana, na rubu Jan Smetana / 1969 na rubu popis díla autorem

240 000 Kč

Hlavní protagonista informelu

VESELÝ ALEŠ (1935–2015)

Velký balvan … 1994

kombinovaná technika, karton

48 × 64 cm

sign. LN Aleš Veselý 1994

LD název díla autorem

35 000 Kč

Dílo „Velký balvan…“ je unikátním počinem předního českého malíře, grafika a sochaře Aleše Veselého, jehož umělecké počátky jsou spjaty především s informelem, avšak brzy jeho tvorba dostala nezaměnitelnou podobu. Jejím charakteristickým rysem je mimo jiné preciznost vyjádření. „Velký balvan “ pocházející z roku 1994 spadá do období, v němž Veselý objevuje princip obrovských mechanismů, které zprostředkují gravitační působení zavěšených objektů a kyvadel. Součástí jsou rovněž sochy obsahující kmeny stromů či neopracované kameny.

Aleš Veselý se narodil v Čáslavi do židovské rodiny. Během druhé světové války byli jeho otec a sestra odvedeni do transportu do Terezína, odkud se jim podařilo v květnu 1945 utéci. Rodina poté žila v Ústí nad Labem, kde začal Veselý objevovat své umělecké nadání. Poté navštěvoval střední výtvarnou školu v Praze a po dvou letech začal studovat na Akademii výtvarných umění.

Po absolutoriu v roce 1958 se zúčastnil neoficiálních výstav Konfrontace I a II, na kterých vystavil svá díla, a rychle se stal jedním z hlavních protagonistů informelu. Postupně však přešel od grafiky a malby k velice specifickému projevu, jímž byly ojedinělé plastiky a objekty. Veselý realizoval několik soch po celém světě a vytvářel návrhy monumentálních projektů landartového charakteru.

169

HÁBL PATRIK (1975) Černozlaté hory

2014

olej, plátno

120 × 80 cm

sign. na rubu 2014 Patrik Hábl na rubu název díla autorem

95 000 Kč

170

HÁBL PATRIK (1975) Černá měsíční krajina

2002

olej, sololit

123 × 137 cm

sign. na rubu Patrik Hábl 200-03 na rubu název díla autorem, katalog je součástí položky

120 000 Kč

Reprodukovano

Patrik Hábl, Avoid a void, Galerie Dolmen 2010, str. 14, č, 7

171

KOPECKÝ BOHDAN (1928)

Po dešti

1994 kombinovaná technika, asambláž, deska

140 × 140 cm

sign. na rubu Kopecký 1994 na rubu název díla autorem

60 000 Kč

172

HANEL OLAF (1943)

Geometrická kompozice

1994

kombinovaná technika, voskový pastel, karton

100 × 70 cm

sign. PD Hanel 1994

30 000 Kč

173

ISTLER JOSEF

(1919–2000)

Dialog

1990

kombinovaná technika, karton, lepenka

51 × 72 cm

sign. PD Istler na rubu dva štítky s popisem

35 000 Kč

174

ISTLER JOSEF (1919–2000)

Milenci

1990 kombinovaná technika, deska 59,5 × 49 cm sign. PD Istler 90 80 000 Kč

175

KUBÍČEK JAN

(1927–2013)

Rozdělené kruhy I

1992–1997

kresba tuší, karton

70 × 50 cm

sign. UD Jan Kubíček 1992/1997

20 000 Kč

176

KUBÍČEK JAN (1927–2013)

Rozdělené kruhy II

1992–1997

kresba tuší, karton

70 × 50 cm

sign. UD Jan Kubíček 1992/1997

20 000 Kč

177

MALICH KAREL (1924–2019)

Světlo

1990

barevný pastel, karton

102 × 73,5 cm

sign. na rubu K. Malich 1990 na rubu název díla autorem

300 000 Kč

178

VOŽNIAK JAROSLAV

(1933–2005)

Koloseum

1998

olej, asambláž, deska 71 × 100 × 14 cm

sign. na rubu Jaroslav Vožniak 1998 na rubu štítek výstavy, přiložené publikace jsou součástí položky 70 000 Kč

Reprodukovano

Pocta divnosti, Státní galerie výtvarného umění v Chebu, 1999–2000

Katalog Pocta divnosti, Státní galerie výtvarného umění v Chebu, 1999–2000, str. 14 a 49 České ateliéry, Woxart Praha 2009, str. 90 Slovník čes. a slov. výtvarných umělců, sv. 20, Chagall Ostrava 2002–2009, str. 254, Časopis Revue Art č. 3/2017, str. 67

179

JANOUŠKOVÁ VĚRA (1922–2010)

Zvědavá hlava

1978

koláž, kresba, karton

62,5 × 45 cm

sign. LD monogram V. J. 1978, sign. PD

V. Janoušková na rubu fotografie autorky s dílem

12 000 Kč

180

HOUDEK VLADIMÍR

(1984)

Zelený anagram

2010

olej, plátno

190 × 160 cm

sign. na rubu Vladimír Houdek / 2010 na rubu popis díla autorem

140 000 Kč

181

SLAVÍK OTAKAR

(1931–2010)

Variace na římské téma

2008

akryl, plátno

100 × 70 cm

sign. na rubu Slavík na rubu autorem č. 20, přiložena fotografie autora při signování díla, monografie je součástí položky

120 000 Kč

odborná expertiza PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Reprodukováno monografie Otakar Slavík, Gallery Praha 2009, str. 247

Barevná struktura ve smyslu slavné francouzské „belle matière“.

Prezentovaný obraz „Variace na římské téma “ je originálním, koloristickou a strukturální stránku malby bohatě rozehrávajícím dílem Otakara Slavíka, umělce, který již v šedesátých letech zaujal výtvarnou obec svou novofigurální malbou, v níž nonkonformním způsobem vytvářel zjednodušené lidské postavy prostřednictvím rastrů. Jejich plány vznikaly z barevných teček, menších i větších koleček, někdy se blížily geometrickému výrazu, jindy byla forma volnější. Tato novátorská

cesta otevřela malíři dveře do prestižní Špálovy galerie i k účasti na výstavách v zahraničí. Otakar Slavík se stal jednou z tvůrčích osobností, které znovu uvedly české moderní umění do evropského kontextu.

Rodák z Hrochova Týnce začal svá studia v porcelánce v Klášterci nad Ohří, odkud po roce přešel na keramickou školu v Bechyni (1946–1948). V letech 1948–1952 studoval na kamenické a sochařské škole v Hořicích. Následně chtěl sochařství studovat na Akademii výtvarných umění v Praze, ale nebyl přijat. Proto začal studovat výtvarný obor na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (prof. Eugen Nevan), odkud po roce přestoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy na nově otevřený obor profesury malby a kresby pro střední školy (prof. Karel Lidický, Martin Salcman).

Po promoci v roce 1958, přestože dostával ještě několik let stipendium Fondu výtvarných umění, se rozhodl živit se manuální prací, aby se obešel bez tehdy nevyhnutelných výtvarných kompromisů s režimem. Pět let pracoval jako kulisák v Národním divadle. Po výpovědi z divadla byl zaměstnán v panelárně, jako vykladač vagonů, stěhovák a v dalších fyzicky náročných profesích. Od dob studií se přátelsky stýkal především se Zdeňkem Sýkorou, s okruhem kolem Václava Bartovského a s Václavem Boštíkem.

Poprvé samostatně vystavoval roku 1964 v Malé galerii Parku kultury. Od výstavy v Mánesu roku 1966 se stal objektem odborného zájmu v souvislosti s nastupující Novou figurací. Roku 1967 získal svůj vlastní ateliér a od roku 1968 se profesně věnoval již jen výtvarné tvorbě. Byl zastoupen na četných výstavách v Čechách i v zahraničí. V roce 1968 se jako host zúčastnil výstav skupiny Křižovatka, které pod názvem Nová citlivost uspořádal Jiří Padrta. Zlom představovala emigrace, k níž byl po podpisu Charty 77 donucen – v roce 1980 odešel se svou ženou do Vídně, kde mu byl udělen politický azyl. Roku 1985 získal rakouské státní občanství.

Prezentovaný obraz „Variace na římské téma “ je kvalitní Slavíkovou prací z doby po roce 2000, kdy se autor svobodně pohyboval mezi Vídní a Prahou. Toto formátově příjemné plátno skvěle odráží Slavíkovo bytostné koloristické založení. To se stalo autorovou „vizitkou“, do níž dokázal v nesvobodné době vtisknout existenciální obsah (období „ Provazochodců “). Období po sametové revoluci přineslo malíři nové podněty, do jeho tvorby pronikla nová „zvídavost“.

V nabízeném díle je barva a její akcentovaná struktura ve smyslu slavné francouzské „belle matière“, krásné barevné hmoty, tím zásadním motivem, který definuje celý obrazový prostor. Mohli bychom dokonce říci, že tu Otakar Slavík chápe barvu jako jakýsi ryzí imperativ, stejně jako běžné rozloučení nezakončoval slovy „na shledanou“ či „ahoj“, ale svým typickým imperativem „ Buď živ! “ – velkorysým přitakáním životu se vším, co přináší.

Neobyčejně působivá barevná skladba obrazu, dominovaná kontrastními odstíny žluté, zelené, oranžové a růžové, se zde stala médiem silné imprese a nositelem umělcovy dlouholeté životní a tvůrčí zkušenosti.

SOPKO JIŘÍ (1942)

Bez názvu

1990

olej, plátno

33 × 72 cm

sign. PD Sopko 90

220 000 Kč

182

ŠIMOTOVÁ ADRIENA (1926–2014)

Z cyklu Co tělo vyzařuje

(Páteř velká)

1997

pigmenty, čínský hedvábný papír

218,5 × 95 cm

sign. UD Adriena Šimotová 97

450 000 Kč

Vystaveno

Arbeiten Mit Papier, Internationale Sommer-akademie fűr Bildende kunst, Salcburk, 1998

Národní galerie, Praha, 2001

Reprodukováno

Adriena Šimotová 2016 I a II, Praha 2020, Pavel Brunclík (ed.), str. 190

Významná česká výtvarná umělkyně druhé poloviny 20. století.

V roce 1991 jí byl propůjčen francouzský „Řád rytířky umění a literatury“.

Volný cyklus Adrieny Šimotové, který nazvala „ Co tělo vyzařuje “ (1997), do něhož patří i dílo, jež je součástí aukčního katalogu, představuje jeden z vrcholů autorčiny tvorby devadesátých let. V tomto desetiletí se po mnoha předchozích letech vrátila k plné barevnosti, barva se pro ni znovu stávala podstatným médiem obrazotvornosti. V cyklu „Co tělo vyzařuje “ je v rámci její tvůrčí cesty tato tendence vystupňována, v barvě zde můžeme spatřovat těžiště obrazové výpovědi, září v ní zázračno. Na papír autorka pigment nanášela prostřednictvím papírových šablon, jejichž vytváření bylo pro ni první fází tvorby díla. Práce s předem vytvořenými šablonami jsou jedním z metodických tvůrčích postupů, k nimž se v devadesátých letech opakovaně vracela. Šablony jsou pro ni prvkem metodického zprostředkování navazujícího zobrazení, umocňují v něm transcendentální dimenzi vlastního výtvarného výrazu.

Pro Adrienu Šimotovou, pro její tehdejší práci s pigmenty, byla podnětná pařížská setkání s mnichy tradice tibetského buddhismu, jejich práce s mandalou ve veřejném prostoru. A pak také uplatnění práškových pigmentů v objektech indicko-britského sochaře Anishe Kapoora. Její tematická orientace, obsah i forma děl, do jejichž okruhu cyklus „Co tělo vyzařuje “ patří, jsou však zcela svébytné a nezaměnitelné. Autorčin cyklus „Co tělo vyzařuje “ je spirituální reflexí tělesnosti jako existenciální podmínky personality, výtvarnou reflexí vztahu tělesnosti a transcendence. Činí zjevným význam a smysl zobrazovaného tak, jak je to dostupné právě jen ve výtvarné tvorbě, dokládá tak mimo jiné svébytnost výtvarného umění jako nezastupitelné cesty k tomu, co je ve zjevnosti bytostné.

Pro autorku se stal od určité doby papír preferovaným médiem proto, že z jejího hlediska nejlépe přenášel významové dimenze jejího výtvarného výrazu. Autorčina díla se pak pro nás stávají, mimo jiné, metaforou nesamozřejmosti komunikativní události, její podmíněnosti, její vázanosti na míru odpovědnosti těch, kteří jsou účastni. Jsou pro ty, kteří naslouchají, výzvou k odpovědnosti podmiňující dorozumění a srozumění, a kontinuitu obojího, výzvou k odpovědnosti spoluurčující osud komunikativní události zprostředkované jejím dílem.

Připomeňme, že cyklus „Co tělo vyzařuje “ byl součástí výstavního souboru autorčiny retrospektivy v Národní galerii v Praze (2001) a její retrospektivy v Musée des Beaux-Arts v Dijonu (2002), jež byla součástí programu České sezóny ve Francii.

Pavel Brunclík

184

MALICH KAREL (1924–2019)

Bez názvu

2007 pastel, karton

45 × 30 cm

sign. na rubu K. Malich 2007. IV

110 000 Kč

185

VÁLOVÁ JITKA (1922–2011)

Diváci

1980 litá kresba, karton 70 × 99 cm sign. PD J. Válová 80 PD dedikace díla autorkou s datací 2000, na rubu popis díla 40 000 Kč

186

SOPKO JIŘÍ (1942)

Hlava

pálená hlína, kolorované dřevo v. 39 cm (plastika) 45 × 20,5 × 20,5 cm (celek)

sign. na rubu na dřevě Jiří Sopko

přiložena fotografie autora s dílem

100 000 kč

Mezinárodně uznávaný

český malíř, tzv. české grotesky

187

SOPKO JIŘÍ (1942)

Lehátko na Vltavě

2007

olej, plátno

100 × 150 cm

na rubu Sopko 2007

650 000 Kč

Originální a velice působivá olejomalba „ Lehátko na Vltavě“ z roku 2007 pochází od významného českého grafika, sochaře a malíře Jiřího Sopka, jehož tvorba je řazena do takzvané české grotesky a svým autentickým výrazem dokázala oslovit i mezinárodní uměleckou scénu.

Jiří Sopko se narodil v roce 1942 v Dubovém v tehdejší Podkarpatské Rusi. Poté, co připadla Sovětskému svazu, se rodina Sopkových přestěhovala do Československa. Po absolvování základní školy krátce navštěvoval keramickou školu v Bechyni. V letech 1956–1960 studoval na Výtvarné škole Václava Hollara a poté na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Antonína Pelce.

Sopkova tvorba prošla řadou proměn od portrétů temného koloritu, z nichž byl čitelný autorův melancholický pohled na svět, přes abstrakci, veselé absurdní poetično, agresivní groteskní malbu až k opětovnému absurdně poetickému výrazu. Vyjadřuje se však především prostřednictvím figury a tváře.

Posuzované dílo „ Lehátko na Vltavě“ se vyznačuje charakteristickou barevností, groteskním nápadem a typickou postavou. Kromě toho nese i různé významové vrstvy – zobrazení absurdity, touhy po pohodlí v neklidném světě či vztah člověka k prostoru, v němž existuje. Malířská kvalita a hloubka lidské reflexe světa jsou hodnoty, pro které Sopko zaujímá významné místo mezi českými malíři.

188

LAMR ALEŠ (1943–2024)

Ve ste bózinku pěkné ženské

1979

kombinovaná technika, tuš, akvarel, ruční papír

42 × 57,5 cm

UN A. Lamr 79

sign. UD název díla autorem 25 000 Kč

189

LAMR ALEŠ (1943–2024) Koupání

1977

akvarel, karton 33 × 45 cm

sign. UD A. Lamr 77 UD název díla autorem 9 000 Kč

TYPLT LUBOMÍR (1975)

Zasvěcenci

2025

olej, plátno

180 × 240 cm

sign. LD Typlt 25, na rubu 28. 7. 2025 Lubomír Typlt

400 000 Kč

Nejvýraznější představitel současného evropského

malířství

Barevně uhrančivý obraz s názvem „ Zasvěcenci “ je dílem současného českého textaře a malíře – Lubomíra Typlta, jehož tvorba se vyznačuje pestrou paletou stylů a technik, které jsou výrazem autorova vzdělání a rozmanitých uměleckých zkušeností.

Typlt se narodil v roce 1975 v Nové Pace. V letech 1989–1993 studoval na Výtvarné škole Václava Hollara v Praze a od třetího ročníku navštěvoval kurzy kreslení u Borise Jirků na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Na stejné škole zahájil studia v oboru ilustrace u Jiřího Šalamouna. V letech 1997–2001 se věnoval malířství na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně pod vedením Jiřího Načeradského, kde začal objevovat vlastní uměleckou identitu. Kromě českých škol studoval také düsseldorfskou Kunstakademii u významných profesorů Markuse Lüpertze, Gerharda Merze. Studia dokončil jako mistrovský žák A. R. Pencka v roce 2005. Pro tvorbu Lubomíra Typlta jsou příznačné specifické kontrastní a různorodé barvy. Barva je nosný výrazový prostředek, který rozvíjí jakýsi osobitý mýtus o člověku, poskytující podnět k reflexi, k zamyšlení. První Typltovy obrazy byly geometrické, abstraktní. Ačkoliv sklidily úspěch, abstrakce nebyla tou cestou, kterou by se jejich autor chtěl ubírat. Proto se v roce 1996 rozhodl malovat mrtvé kočky, čímž chtěl nabourat kánon své doby. Jednalo se o šokující obrazy, které se postupně začaly vystavovat, a dnes jsou považovány za jedny z vůbec nejcennějších. Současné Typltovy malby kombinují dvě na sobě nezávislé oblasti. Jednou z nich jsou statické figurální sestavy a tou druhou jsou dějové obrazy, které hraničí s rituály. Častým námětem jsou tak skupiny chlapců, dívek s rozevlátými vlasy atd., které jsou provedeny v barevných kontrastech. Ty spolu s figurací jsou zásadním pilířem autorovy tvorby. Na posuzovaném obrazu „ Zasvěcenci “ z roku 2025 se objevuje skupina postav, která je účastna rituálu. Již dle názvu lze odvodit, že byli zasvěceni, a tudíž nesou tajemství jakožto členové uzavřené komunity. Obraz může být rovněž interpretován jako vizuální metafora samotného iniciačního procesu do kolektivní identity. Na druhou stranu zvolená barevnost, čapky svlečených zasvěcenců, a především pak jejich dlouhé nosy připomínající Pinocchia, mohou být i skrytou ironickou poznámkou, odhalením směšnosti počínání určitých komunit. Malířská preciznost a mnohovýznamnost Typltových obrazů z něj dlouhodobě činí nejvýraznějšího představitele současného evropského malířství.

191

NAČERADSKÝ JIŘÍ (1939–2014)

Housložena

1960

akvarel, tuš, grafit, ruční papír

44,5 × 33 cm

sign. PD Načeradský 1960 přiložená publikace je součástí položky

40 000 Kč

Reprodukovano

Jiří Načeradský, kresby a grafiky, práce z let 1956–2013, Vltavín Praha 2013, str. 25

192

NAČERADSKÝ JIŘÍ (1939–2014)

Kudlanky

2010

akryl, plátno

73 × 100 cm

sign. UD Načeradský 2010

80 000 Kč

193

NAČERADSKÝ JIŘÍ (1939–2014)

Dvě postavy

2010

olej, plátno

35 × 51 cm

sign. PD 2010 Načeradský

30 000 Kč

194

NAČERADSKÝ JIŘÍ (1939–2014)

Čtyřňadré a nelítostné

2008

olej, plátno

54 × 73 cm

sign. PD Načeradský 2008 na rubu datace a název díla autorem, přiložený katalog je součástí položky

35 000 Kč

Reprodukovano katalog Jiří Načeradský, Dolmen Praha 2009, nestr.

195 KVÍČALA PETR (1960)

NO. 2

1996

olej, plátno

56 × 72 cm

sign. na rubu monogram PK 1996 na rubu popis díla autorem

60 000 Kč

196

ŠTOLFA MIROSLAV (1930–2018)

Rolety

1999

olej, plátno

73 × 90 cm sign. PD Miroslav Štolfa 99

25 000 Kč

Z cyklu berlínských kreseb č. 57

1991

uhel, tužka, karton

43,5 × 30,5 cm

sign. LD Kolíbal 1991

90 000 Kč

197 KOLÍBAL STANISLAV (1925)

198

OVČÁČEK EDUARD (1933–2022)

Pravý prs J. H. 25 let 1973–1981

kombinovaná technika, odlitek, koláž, tuš, dřevěná deska 40 × 30 × 8 cm sign. UD E. Ovčáček 81. 39 000 Kč

199 KORNATOVSKÝ JIŘÍ (1952)

Meditace – Archetyp I

2018

kombinovaná technika

60 × 80 cm

sign. PD J Kornatovský 2018

přiložena fotografie autora s dílem

48 000 Kč

200 STEFAN

BEDŘICH

(1896–1982)

Pierot a Kolombína

1926–2002

bronzová plastika 2/5 v. 42,5 cm

sign. zespodu značeno: lil Vacek

70 000 Kč

přiloženo potvrzení odlitku od Miloše Vacka potvrzené

PhDr. Magdalenou Juříkovou

201 BASJUK ONDŘEJ (1983)

Duplex

2018

akryl, plátno

100 × 70 cm

sign. na rubu Basjuk 18. na rubu popis díla autorem

70 000 Kč

202

RITTSTEIN MICHAEL (1949)

Čtenářka a divačka na dva programy

1988

kombinovaná technika, karton

38 × 48 cm

sign. PD M. Rittstein 88

150 000 Kč

203

TYPLT LUBOMÍR (1975) Dům

1999

tempera, karton

40,5 × 58,5 cm

sign. PD Typlt 1999 PD název díla autorem, na rubu fotografie autora s dílem

28 000 Kč

Bizarní

dílo s ironickým nádechem

204

RITTSTEIN

MICHAEL (1949)

S pozdravem

2016 akryl, plátno

50,5 × 60 cm

sign. PD M. Rittstein 2016, na rubu M Rittstein

2016

na rubu název díla autorem, přiložena fotografie

autora s dílem

180 000 Kč

Posuzovaný obraz s názvem „ S pozdravem “ je barevně pestré dílo s ironickým nádechem, které pochází od českého malíře Michaela Rittsteina, jenž patří k nejvýznamnějším představitelům expresivní figurální malby. Autorova tvorba je charakteristická svým dynamickým gestem, groteskními výjevy ze života, které často působí jako bizarní alegorie každodennosti, jindy zase hraničí s fantaskní, narativně rozvíjenou metaforou. Rittsteinovo dílo se vyznačuje systematičností, promyšlenými koncepcemi a je výsledkem jeho vášně vyprávět příběhy a bizarní historky, které se možná staly v lidském světě či ve světě zvířat. Často se jedná o vizuální nadsázku. Obraz „ S pozdravem “ svým námětem připomíná jiný Rittsteinův počin – „ Kytaristu a slona na vážce “. Jedná se o typický příklad groteskní imaginace evokující absurditu, ale zároveň lehkost i napětí mezi realitou a fantazií. Autor uspořádal desítky samostatných výstav a stovky obrazů prošly aukcemi, na nichž se těší velkému zájmu z řad sběratelů a milovníků umění. Jeho díla jsou zastoupena ve významných českých i zahraničních sbírkách.

205 HAVRILLA VLADIMÍR (1943)

V ateliéru

2020

kombinovaná technika, plátno

150 × 160 cm

na rubu 2× autorské razítko

75 000 Kč

Ateliér je prostor tvorby, kde se odehrává dialog mezi fyzickým a digitálním

Uvedené plátno s názvem „V ateliéru “ z roku 2020 pochází od pozoruhodné postavy současného uměleckého světa – Vladimíra Havrilly, etablovaného slovenského intermediálního umělce, který se věnuje konceptuálnímu sochařství, filmu, digitální grafice, kresbě. Jeho vizuální tvorba je často propojena s tvorbou literární.

Bratislavský rodák původně vystudoval sochařství na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě v letech 1962–1968 u profesora Štefulenka a Pribiše. Jelikož nemohl po ruské invazi vystavovat, začal se věnovat experimentálnímu filmu, čímž se stal průkopníkem této formy vyjádření na Slovensku. Od 80. let se začal věnovat tesání figurálních soch do dřeva a na Novém Zélandě získal cenu za keramiku. Zlomovým momentem pro Havrillovu tvorbu byl konec 90. let, kdy se plně ponořil do tajů počítačové grafiky a 3D animace. Sochařství, jehož se musel v těžkých dobách vzdát, mohl svobodně provozovat, tentokrát však ve virtuálním světě. Jeho tvorbu prostupuje nejen komiksová estetika, která se střídá s erotickým napětím, sci-fi s motivy náboženskými, ale i znepokojivá absurdita. Ta je charakteristická především pro jeho filmovou tvorbu, v níž se snažil přiblížit americkému pop-artu.

Rané Havrillovy práce často reflektovaly existenciální témata, vnitřní napětí za využití minimalistických prostředků. Později se začal věnovat digitální tvorbě a vlastnímu vizuálnímu jazyku, v němž kombinoval geometrické struktury, deformované figury, světelné efekty atd. Jeho díla často působí jako fragmenty snů či jako vizuální eseje. K opakujícím se motivům patří zejména tělo, vesmír, paměť či ateliér.

Předložený obraz „V ateliéru “ odkazuje jednak na fyzický prostor, v němž vzniká umělecké dílo. Je však i mentální laboratoří, místem experimentu a hledání. Havrilla chápe ateliér jako místo, kde se rodí objekty i myšlenky, přičemž v jeho digitální tvorbě se tento koncept rozšiřuje i do virtuálního prostoru. Tím se částečně narušují představy o tom, co je vlastně „skutečný“ ateliér. Na obrazu, který připomíná virtuální náčrt, hraje svou nezastupitelnou roli i tělo. To Havrilla chápe jako nástroj, médium, které je přítomné v každém gestu, zásahu do materiálu či do dat. Ateliér je tak prostorem tvorby, ale i místem existence, kde se odehrává dialog mezi fyzickým a digitálním. Havrilla prezentoval svá díla v New Yorku, Lublani, Vídni a v Praze a obdržel i řadu ocenění jak na Slovensku, tak v zahraničí.

PRŮVODCE PRO NEPŘÍTOMNÉ A TELEFONNÍ UCHAZEČE

Pokud se nemůžete zúčastnit aukce osobně, můžete společnosti 1. Art Consulting Brno – Praha dát vyplněním formuláře pokyny, aby se vaším jménem ucházela o příslušnou věc. Tato služba je důvěrná a je k dispozici bez dalších poplatků.

Obecné

Před aukcí

Budeme se snažit o nákup položky dle vašeho výběru za nejnižší možnou cenu (v závislosti na vyvolávací ceně a další nabídce), a nikdy vyšší, než je maximální částka, kterou určíte. V případě potřeby se vaše nabídka zaokrouhlí dolů na nejbližší částku v souladu s kroky dražebníka.

Dříve obdržené nabídky budou mít přednost. Nabídky by měly být předloženy nejméně dvacet čtyři hodin před konáním aukce. Pokud činíte nabídky prostřednictvím telefonu, doporučujeme vám ponechat maximální nabídku, kterou můžeme učinit vaším jménem v případě, že se nemůžeme dovolat. Naši zástupci jsou připraveni k provedení nabídky za vás.

Po aukci

Úspěšní zájemci obdrží přehled popisující jejich nákup a dostanou pokyn pro platbu a odbavení zboží.

Vyplnění formuláře

Tento formulář by měl být použit na jednu aukci. Uveďte číslo položky, autora věci a datum prodeje v prostoru horní části formuláře, pokud není již předvyplněn.

Uveďte prosím maximální kupní cenu v dražbě, kterou jste ochotni zaplatit za každou položku. Jiné pokyny k nákupu nebo neomezené nabídky nebudou akceptovány. Nabídky musí být číslovány ve stejném pořadí jako v katalogu.

Náhradní nabídky pro položky lze učinit slovem NEBO u čísla položky. To znamená, že pokud jste byli na začátku hodně úspěšní, nebudeme pokračovat a ucházet se o dražbu další položky pro vás. Nebo naopak, pokud vaše dřívější nabídky byly neúspěšné, budeme i nadále dražit za vás pro zbývající položky uvedené na formuláři.

Pokud jste si sjednali telefonní dražbu, jasně prosím určete telefonní číslo, na kterém jste k zastižení v době konání prodeje, včetně kódu země. Zavoláme vám ze sálu krátce před započetím dražby předmětné položky.

PLNÁ MOC

PRO ZASTUPOVÁNÍ V DRAŽBĚ

Dražba po telefonu

Zmocňuji firmu 1. Art Consulting Brno CZ, s.r.o., Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO: 60715553, aby mne zastupovala při dražbě výtvarných děl, která se bude konat dne 5. 10. 2025 ve 13.30 hod. na adrese Topičův salon – Národní 9, Praha 1, a dražila za mne do uvedených limitů či po telefonu následující věci:

č. autor název cena limit nebo telefon

Zavazuji se, že vydražené předměty zaplatím nejpozději do deseti dnů ode dne konání aukce. K vydražené věci bude účtován aukční poplatek dle platného aukčího řádu. Zmocnitel prohlašuje, že jsou mu známy dražební podmínky dražebníka.

Jméno:

Příjmení:

Telefon:

Tel. pro dražbu:

E-mail:

číslo OP:

Ulice:

Město:

PSČ:

Stát:

Datum a místo: Podpis:

PODMÍNKY PRO ZASTUPOVÁNÍ V DRAŽBĚ A TELEFONNÍ

PRODEJ

Vezměte prosím na vědomí, že zastupování nepřítomných a telefonní dražby jsou nabízeny jako doplňková služba bez poplatku. Takové nabídky jsou prováděny na vaše vlastní riziko a 1. Art Consulting proto nemůže přijmout odpovědnost za jakékoli chyby nebo opomenutí nabídky.

Všechny nabídky jsou předmětem dražebního řádu prodejního katalogu. Odměna dražebníka, ve výši uvedené v dražebním řádu katalogu prodeje, bude přidána ke kupní ceně dosažené v dražbě jako součást celkové kupní ceny. Nabídky budou uspokojeny za co nejnižší cenu tak, jak to dovolí další nabídky a rezervace.

Platba na aukci

Vydražitel je povinen vyřídit své závazky ihned po vydražení, nejpozději však po skončení aukce.

Vydražiteli je účtován k vydražené ceně aukční poplatek 22%.

Tato provize je konečná a zahrnuje jak DPH, tak autorský poplatek. Po dohodě s dražebníkem je možno zaplatit celkovou částku bankovním převodem, nebo hotově při převzetí věci v kanceláři dražebníka, nejpozději však do deseti dnů po skončení aukce, pokud není dohodnuto jinak. Platební karty nejsou akceptovány.

Ochrana osobních údajů

Z důvodu plnění některých služeb, o které klienti požádali, může 1. Art Consulting zpřístupnit informace třetím stranám (např. přepravci). Je zájmem 1. Art Consulting Brno – Praha vyžadovat, aby tyto třetí strany respektovaly soukromí a důvěrnost informací našich klientů a poskytovaly stejnou úroveň ochrany informací klientů, jak je stanoveno v rámci EU.

Podpisem této Plné moci pro zastupování a telefonního dražení souhlasíte s takovým sdělením.

Upozorňujeme, že z bezpečnostních důvodů mohou být prostory 1. Art Consulting předmětem nahrávání videa. Telefony, např. telefonní nabídky / hlasové zprávy, mohou být rovněž zaznamenány.

AUKČNÍ ŘÁD – PRAVIDLA ŽIVÉ AUKCE

1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r. o. se sídlem Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO: 60715553

I. Úvodní ustanovení

1. Tento aukční řád je vydán za účelem organizace prodeje uměleckých děl Aukční síní 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o. formou aukcí.

2. Aukce pořádané dle tohoto aukčního řádu jsou organizované dle mezinárodních zvyklostí v oblasti obchodu s uměním – v souladu s právními normami České republiky a doporučením Ministerstva pro místní rozvoj.

3. Aukce jsou přístupné pouze pro klienty Aukční síně a další osoby pouze se souhlasem Aukční síně.

4. Aukční síní se rozumí společnost 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o., se sídlem Lerchova 299/7, 602 00 Brno, IČO 60715553.

5. Konání aukce oznamuje Aukční síň dle svého uvážení způsobem obvyklým, například v aukčním katalogu, na svých internetových stránkách, ve sdělovacích prostředcích apod.

6. Tento aukční řád je pro všechny osoby zúčastněné na aukci závazný a účastí na aukci se osoby zavazují ho dodržovat.

II. Výklad pojmů

Pro účely tohoto aukčního řádu se pod jednotlivými pojmy rozumí následující:

a. aukce – forma prodeje uměleckého předmětu, kdy věc je prodávána za nejvyšší nabídnutou cenu předem neurčeného počtu zájemců. Vlastnictví k věci přechází na kupujícího zaplacením ceny.

b. licitátor – je osoba určená Aukční síní k řízení a provádění aukce, činí jménem Aukční síně všechny úkony s tím spojené, zejména zahajuje a řídí aukci, organizuje podávání nabídek zájemců o koupi a uděluje tzv. příklep, tj. ukončení podávání nabídek a potvrzení nejvyšší podané nabídky,

c. zájemce o provedení aukce – právnická nebo fyzická osoba, která uzavírá s Aukční síní písemnou smlouvu o provedení prodeje konkrétního předmětu formou aukce, může to být též Aukční síň, d. účastník aukce – právnická nebo fyzická osoba, oprávněná účastnit se aukce. Účastníkem aukce může být pouze klient Aukční síně, nesmí být vlastníkem věci ani osobou jednající ve prospěch koupi pro vlastníka. Účastníkem aukce může být pouze osoba plně právně způsobilá, starší 18 let, dodržující aukční řád, pravidla a zvyklosti slušného a vhodného chování na aukci a osoba, která nezmařila dřívější aukce Aukční síně, resp. společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ, spol. s r.o. Není přípustné dražit za osoby uvedené výše. Účastníci aukce prokazují svoji totožnost platnými průkazy totožnosti (například osobní/občanský/ průkaz, pas) a jednají-li v zastoupení, předávají Aukční síní plnou moc opravňující k zastupování na aukci jiným klientem Aukční síně. Podmínkou účasti na aukci může být též složení dražební jistiny, byla-li Aukční síní požadována. Účastník aukce obdrží od zástupce Aukční síně číselné označení, pod kterým se zúčastní aukce. Po dohodě s Aukční síní se může klient zúčastnit aukce po telefonu za podmínky udělení plné moci Aukční síni pro tento způsob aukce. Při tomto způsobu aukce musí Aukční síň postupovat maximálně výhodně pro účastníka aukce.

e. aukční jistina – není vyžadována

f. aukční katalog – seznam předmětů, které budou v konkrétní aukci nabízeny klientům Aukční síně k prodeji. Katalog je uveřejněn na webových stránkách Aukční síně www.acb.cz g. vydražitel – účastník aukce, který v aukci nabídl nejvyšší cenu, která byla v aukci potvrzena veřejně licitátorem tzv. příklepem. Po zaplacení ceny se stává vlastníkem věci.

h. klienti Aukční síně – zájemci o koupi uměleckých děl formou aukcí pořádaných Aukční síní, které zaregistruje Aukční síň. Na registraci není právní nárok a je zcela v kompetenci Aukční síně, která může žádost o registraci odmítnout bez udání důvodů. Klienty Aukční síně mohou být právnické nebo fyzické osoby (starší 18 let), které prokážou zákonným způsobem svoji totožnost (například výpis z obchodního rejstříku, občanský průkaz, pas). Poruší-li klient Aukční síně tento aukční řád, může být Aukční síní bez dalšího jeho registrace zrušena, o čemž bude Aukční síní prokazatelným způsobem vyrozuměn.

III. Organizace aukce

1. Předměty zařazené do aukce budou vystaveny v den konání aukce za účelem umožnění jejich prohlídky. Místo: Praha 1, Topičův salon, 1. patro. Zájemci o prohlídku vystavených předmětů jsou povinni respektovat opatření aukční síně k zajištění ochrany vystavených předmětů. Za prohlídku předmětů určených k prodeji v aukci se neplatí.

2. Přístup na aukci mají pouze klienti aukční síně, pracovníci aukční síně, další osoby pouze se souhlasem aukční síně, jinak aukce není veřejná. V průběhu aukce nelze pořizovat fotografie, filmy ani žádné jiné záznamy bez souhlasu aukční síně.

3. Účastníci aukce jsou povinni dodržovat pokyny organizátorů a nenarušovat žádným způsobem průběh aukce.

4. Aukce je zahajována zástupcem aukční síně, který může oznámit změny oproti katalogu, změny a upřesnění aukčního řádu a oznámit z toho vyplývající pokyny k organizaci aukce.

5. Aukci jednotlivých předmětů provádí licitátor. Vždy musí být nezaměnitelně označen předmět aukce (prodeje), zpravidla alespoň odkazem na katalog. Licitátor oznámí tzv. nejnižší podání, což je cena (částka), za kterou je možno věc koupit v případě, že nebyla stanovena rezervní cena, tj. minimální požadovaná cena majitele předmětu. Pokud rezervní cena stanovena byla, a příhozy učiněné na sále nedosáhly její výše, prohlásí licitátor předmět za neprodaný. Neprojeví-li žádný z klientů aukční síně o koupi zájem, licitátor aukci předmětu ukončí slovy „neprodáno či položka zůstává“. Věc může být zařazena do aukce opakovaně podle rozhodnutí aukční síně.

6. Zájemci o koupi věci činí licitátorovi nabídky po jeho sdělení částky (vyvolání) zvednutím dražebního čísla, případně zvednutím čísla současně s nabídnutou cenou, která musí být vždy větší než poslední částka vyvolaná licitátorem.

7 Výše příhozu, tj. nejmenší možná částka, o níž je zvyšována cena nabídnutá licitátorem, činí:

7. Výše příhozu, tj. nejmenší možná částka, o níž je zvyšována cena nabídnutá licitátorem, činí:

1 500 Kč, činí-li okamžitá aukční cena méně než 10.000 Kč

2 1.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 10.000 Kč, ale méně než 50.000 Kč

3 5.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 50.000 Kč, ale méně než 100.000 Kč

4 10.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 100.000 Kč, ale méně než 500.000 Kč

5 50.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 500.000 Kč, ale méně než 5.000.000 Kč

6 100.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena alespoň 5.000.000 Kč, ale méně než 10.000.000 Kč

7 250.000 Kč, činí-li okamžitá aukční cena 10.000.000 Kč a více

O pořadí příhozů rozhoduje osoba pověřená konáním dražby.

8. Neučiní-li žádný účastník aukce vyšší nabídku, zopakuje licitátor výši poslední nabídnuté částky spolu se slovy, …poprvé, … podruhé… a potřetí pro číslo… a úderem kladívka aukci ukončí s tím, že účastník aukce s poslední nabídkou má povinnost za tuto částku věc koupit (k částce se připočítává aukční poplatek). Podanými nabídkami v aukci (příhozy) jsou účastníci vázáni, což znamená neodvolatelnou nabídku za danou částku věc koupit. Cenu dosaženou v aukci nelze snížit.

10. Veškeré případné námitky, protesty či připomínky k průběhu aukce řeší s konečnou platností Aukční síň v duchu zásad poctivého obchodu a mezinárodních aukčních zvyklostí. Námitky, protesty, připomínky či upozornění musí být uplatněny přímo v aukčním sále viditelným a hlasitým způsobem, jinak se k nim nepřihlíží.

IV. Způsob placení

1. Vydražitel je povinen zaplatit částku, za kterou věc vydražil, včetně aukční přirážky, pokud možno do skončení aukce; nejpozději však do deseti dnů po skončení aukce. Platbu je možno provést: 1. v hotovosti na místě dražby nebo v kanceláři Akčního domu, nebo 2. na bankovní účet Akčního domu, číslo účtu: 27-0461150247/0100

Platební karty nejsou akceptovány.

2. Vydražiteli je účtován k vydražené ceně aukční poplatek 22% Tato provize je konečná a zahrnuje jak 21% DPH, tak 4% autorského poplatku. Vlastnické právo k vydraženému předmětu přechází zaplacením ceny vydraženého předmětu spolu s aukčním poplatkem ve lhůtách dle aukčního řádu.

V. Ostatní

1. Vydražitel je povinen převzít zaplacený předmět získaný vydražením nejpozději do 40 dnů po konání aukce, pokud se s aukčním domem nedohodne jinak. Po této lhůtě budou vydražené předměty uskladněny dražebníkem nebo třetí stranou na náklady a zodpovědnost vydražitele. Vydražiteli je poté účtován poplatek za uskladnění díla ve výši 0,5 % z částky, za kterou dotyčné předměty vydražil, za každý den uskladnění. Pokud celková výše skladného dosáhne či přesáhne výši ceny předmětu/ů, za kterou vydražitel předmět/y vydražil, vydražitel souhlasí s tím, že je dražebník oprávněn tyto předměty prodat, či nabídnout opětovně v aukci, aby tak umořil náklady vzniklé s uskladněním vydražených předmětů.

2. Aukční síň zajišťuje dopravu věcí získaných aukcí pouze po dohodě s vydražitelem. Aukční síň zajišťuje pouze zabalení věci obvyklé pro předání věci, nikoliv speciální balení, například pro dopravu.

3. Reklamace na věci získané v aukci se řídí právními normami České republiky. Všechny údaje a veškerá prohlášení uvedená v katalogu týkající se autorství, přisuzovaných vlastností, pravosti, jakosti, původu, data, stáří, provenience, stavu či odhadní vydražovací ceny vyjadřují pouze názor Dražebníka. Dražebník si vyhrazuje právo konzultovat jakékoliv odborníky či úřední místa, která uzná za vhodné. Každá zainteresovaná osoba, jakož i každý účastník aukce se musí řídit vlastním názorem a Dražebník nenese odpovědnost za správnost takového názoru, i pokud tento názor bude ovlivněn názorem Dražebníka. Dražebník neposkytuje na vydražené předměty žádnou záruku a všechny záruky jsou tímto vyloučeny. Dražené předměty se draží jako umělecké předměty a veškeré jejich případné vady jsou zohledněny v příklepové ceně, s čímž vydražitel výslovně souhlasí a stvrzuje učiněním příhozu, kterému je následně udělen příklep. Vzhledem k charakteru a povaze dražených předmětů se vydražitel učiněním příhozu, kterému je následně udělen příklep, vzdává svých práv z vadného plnění, včetně případných práv ve smyslu § 1916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Reklamace předmětů vydražených osobně v aukční síni Dražebník nepřijímá; předměty vydražené na základě plné moci či telefonického zastupování udělené Dražebníku lze vydražitelem reklamovat nejpozději při jejich převzetí.

4. Aukční síň vydá vydražiteli po zaplacení daňový doklad o zaplacení a na přání písemné potvrzení o nabytí věci z aukce.

5. Předměty podléhající režimu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění a ve znění prováděcích předpisů a zákona č. 71/1997 Sb., o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, v platném znění a ve znění prováděcích předpisů, musí být takto označeny ve všech dokumentech aukce, zejména v katalogu, musí být oznámeny při vyvolání věci a v potvrzení o nabytí věci pro vydražitele.

6. Veškerá právní jednání dle tohoto aukčního řádu se řídí právními normami České republiky.

Ochrana osobních údajů Účastník aukce tímto uděluje společnosti 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., IČ: 60715553, se sídlem Brno, Lerchova 299/7, Stránice, 602 00 Brno, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 16013 (dále též jen „správce“), svůj souhlas s tím, aby ve smyslu ve smyslu příslušných obecně závazných právních předpisů a přímo vykonatelných právních aktů (nařízení) EU (v platném znění) zpracovával následující osobní údaje účastníka aukce: jméno příjmení, datum narození, adresa bydliště, email a telefon, a to za účelem vyrozumívání účastníka aukce o konání dalších aukcí, zasílání aukčních katalogů a nabídek ostatních služeb správce. Uvedené osobní údaje budou správcem zpracovávány po nezbytně nutnou dobu; nevyplývá-li z příslušného obecně závazného právního předpisu jinak, je účastník aukce srozuměn s tím, že za nezbytně nutnou dobu zpracování osobních údajů se považuje doba 10 let. Účastník aukce uděluje správci svůj výslovný souhlas s výše uvedeným zpracováním svých osobních údajů. Účastník aukce je srozuměn s tím, že svůj souhlas může vzít kdykoliv zpět, a to například zasláním emailu nebo dopisu na adresu sídla správce zapsanou v obchodním rejstříku. Účastník aukce je dále srozuměn s tím, že zpracování jeho osobních údajů bude provádět správce prostřednictvím pověřených zaměstnanců, a to manuálně či automatizovaně, osobní údaje účastníka aukce však mohou být poskytnuty ke zpracování i osobám, které náležejí ke skupině správce. Účastník aukce je rovněž srozuměn s tím, že má podle příslušných obecně závazných právních předpisů a přímo vykonatelných právních aktů (nařízení) EU (v platném znění) právo (i) vzít svůj souhlas se zpracováním osobních údajů kdykoliv zpět, (ii) požadovat po správci informaci, jaké osobní údaje účastníka aukce správce zpracovává, (iii) požadovat po správci vysvětlení ohledně zpracování osobních údajů účastníka aukce, (iv) vyžádat si u správce přístup ke zpracovávaným osobním údajům a tyto nechat správce aktualizovat nebo opravit, (v) požadovat po správci výmaz osobních údajů účastníka aukce a (vi) obrátit se v případě pochybností o dodržování povinností souvisejících se zpracováním osobních údajů účastníka aukce na správce nebo Úřad pro ochranu osobních údajů. Pro vyloučení všech pochybností účastník aukce prohlašuje, že byl správcem v souladu s příslušnými obecně závaznými právními předpisy a přímo vykonatelnými právními akty (nařízeními) EU (včetně tzv. GDPR) informován o zamýšleném zpracování jeho osobních údajů, rozsahu a podmínkách tohoto zpracování osobních údajů a o veškerých právech účastníka aukce s tím souvisejících.

1. ART CONSULTING Brno CZ, s.r.o. Jiří Rybář, jednatel

AUCTION RULES FOR LIVE AUCTIONS

1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., registered office at Lerchova 299/7, 602 00 Brno, Company ID No. 60715553

I. Introductory Provisions

1. These Auction Rules are issued for the purpose of organizing the sale of works of art by the auction house 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o. by means of auction.

2. Auctions held in accordance with these Rules of Auction are organised according to international customs in the art trade and the legal regulations of the Czech Republic.

3. Auctions are accessible only to clients of the auction house and other persons authorised by the auction house.

4. The auction house means the company 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., registered office at Lerchova 299/7, 602 00 Brno, Company ID No. 60715553.

5. The auction house announces auctions at its discretion in the usual manner, for instance, in the auction catalogue, in the media, etc.

6. These Rules of Auction are binding for all persons participating in an auction, and all persons undertake to observe them when participating in an auction.

II. Definitions

For the purposes of these Rules of Auction, the following terms shall be interpreted as follows:

a. auction – a form of sale of a work of art where it is sold at the highest bid offered by an unspecified number of bidders. Ownership of the item passes onto the buyer by paying the price;

b. auctioneer – a person designated by the auction house to manage and conduct the auction. The auctioneer performs all related activities on behalf of the auction house, especially initiating and managing the auction, organizing bidding, and giving the so-called knock, i.e., closing bidding and confirming the highest bid;

c. person interested in holding an auction – a legal or natural person who enters into a written contract with the auction house for the sale of a specific item in the form of an auction; it may also be the auction house;

d. auction participant – a legal or natural person authorised to participate in an auction. Only a client of the auction house who is not the owner of the item or a person acting on behalf of the item owner can be an auction participant. An auction participant must have full legal capacity, observe the Rules of Auction and rules and customs of decent and appropriate behaviour at the auction, and be a person over 18 years of age who has not thwarted a previous auction of the auction house 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o. It is not allowed to bid on behalf of the above persons. Auction participants must prove their identity using a valid identity card (e.g., ID card, passport) and, if they participate via a proxy, provide a power of attorney to the auction house to be represented on the auction by another client of the auction house. To take part in an auction, the bidder must, if required by the auction house, also provide an earnest money deposit. The auction participant will receive a number from the auction house under which they will participate in the auction. Upon agreement with the auction house, the client may participate in an auction by telephone provided they have granted the auction house a power of attorney for this type of auction. In this type of auction, the auction house must act as advantageous as possible to the benefit of the auction participant.

e. earnest money deposit – not required

f. auction catalogue – the list of items to be offered to clients of the auction house in the respective auction. The catalogue is published on the website of the auction house www.acb.cz.

g. auction winner – the auction participant who offered the highest bid publicly knocked down by the auctioneer. The auction winner assumes ownership of the item after paying the price.

h. auction house clients – persons interested in buying works of art by means of auctions held by the auction house who are registered by the auction house. There is no legal right to the registration, and it is entirely at the discretion of the auction house to deny a registration application without giving a reason. Auction house clients must be legal or natural persons (over 18 years of age) who can prove their identity in a lawful manner (for example, by an extract from the Commercial Register, ID card, or passport). If an auction house client violates the Rules of Auction, the auction house may cancel their registration, of which the client will be demonstrably notified.

III. Auction organization

1. Items included in an auction will be exhibited on the day of the auction to allow their inspection. Location: Prague 1, Topič Salon, 1st floor. Persons interested in inspecting exhibited items must respect the measures of the auction house for the protection of the exhibited items. Inspection of items for sale in the auction is free of charge.

2. Only clients of the auction house, employees of the auction house, and other persons authorised by the auction house may attend an auction; auctions are not public. No photographs, films, or any other recordings may be taken during an auction without the consent of the auction house.

3. Auction participants must observe the instructions of the organisers and refrain from disrupting the course of the auction in any manner.

4. An auction is opened by a representative of the auction house who may announce changes compared to the catalogue or changes and clarifications of the Rules of Auction with the resulting instructions for the organization of the given auction.

5. Auction of individual items is performed by an auctioneer. The auctioned (sold) item must always be unmistakably designated, usually at least by reference to the catalogue. The auctioneer will announce the minimum bid, which is the price (amount) for which the item can be purchased provided no reserve price was set, i.e., the minimum required price of the item owner. If a reserve price was set but no bid has reached its amount, the auctioneer will call the item unsold. If no auction house client shows interest in the purchase, the auctioneer will close the auction of the item by calling “not sold” or “item remains”. An item may be re-auctioned at the discretion of the auction house.

6. After the auctioneer announces the starting price, bidders may call out their bids to the auctioneer by raising their auction number or by raising their auction number together with the offered price, which must always be greater than the last amount called out by the auctioneer.

7. The amount of the bid, i.e., the smallest possible amount by which the price offered by the auctioneer is increased, is

1 500 CZK if the buyout price is less than 10,000 CZK

2 1,000 CZK if the buyout price is at least 10,000 CZK but less than 50,000 CZK

3 5,000 CZK if the buyout price is at least 50,000 CZK but less than 100,000 CZK

4 10,000 CZK if the buyout price is at least 100,000 CZK but less than 500,000 CZK

5 50,000 CZK if the buyout price is at least 500,000 CZK but less than 5,000,000 CZK

6 100,000 CZK if the buyout price is at least 5,000,000 CZK but less than 10,000,000 CZK

7 250,000 CZK if the buyout price is at least 10,000,000 CZK and more

The order of bids is decided by the person authorised to organise the auction.

8. If no auction participant calls out a higher bid, the auctioneer will repeat the amount of the last bid offered together with the words “for the first time,… second time, … third time to number…” followed by a hammer knock. This closes the auction and the highest bidder acquires the right to buy the item for the price (increased by the auction fee). Participants are bound by their bids (offers) called out in the auction, which means an irrevocable bid to buy the item for a given amount. The price achieved in the auction cannot be reduced.

9. All possible objections, protests, or comments on the course of the auction are finally resolved by the auction house in the spirit of the principles of fair trade and international auction customs. Objections, protests, comments, or warnings must be made directly in the auction hall in a visible and loud manner otherwise they shall be disregarded.

IV. Payment methods

1. The auction winner must pay the price corresponding to their bid in the auction, including the auction fee, if possible by the end of the auction but not later than 10 days from the end of the auction. Payments can be made:

1. in cash at the place of auction or in the auctioneer’s office; or

2. by wire transfer to the auctioneer’s bank account No. 27-0461150247/0100.

Payment cards are not accepted.

2. The auction fee 22% is added to the winner’s bid.

The fees are final and include both 21 % VAT and 4 % royalties. Ownership of the auctioned item passes onto the buyer by paying the price of the auctioned item together with the auction fee within the deadlines according to the Rules of Auction.

V. Other

1. The auctioneer is obliged to take over the paid object obtained by auctioning no later than 40 days after the auction, unless otherwise agreed with the auction house. After this period, the auctioned items will be stored by the auction house or a third party at the auctioneer’s expense and responsibility.

The auctioneer is then charged a storage fee of 0.5% of the amount for which he auctioned the items in question for each day of storage. If the total amount of the storage fee reaches or exceeds the price of the item(s) for which the auctioneer auctioned the item(s), the auctioneer agrees that the auction house is entitled to sell these items or offer them again in the auction in order to offset the costs incurred with the storage of the auctioned items.

2. The Auction House shall provide transport of items obtained through the auction only if arranged so with the Successful Bidder. The Auction House shall only provide item packing that is usual for the item handover, no special packing, e.g. for transport purposes.

3. Complaints received at things in the auction shall be governed by rules of the Czech Republic. The Catalogue only includes their visual description, other details are given in compliance with the best knowledge and conscience of the Auction House in order to inform the potential buyer as much impartially as possible.

4. After payment is made by the Successful Bidder, the Auction House shall issue a tax document confirming the payment and written confirmation of acquiring the item through the auction for the Successful Bidder.

5. Items subject to Act No. 20/1987 Coll. on the state monument preservation as amended and as amended by implementing regulations and Act No. 71/1997 Coll. on the sale and export of cultural-value items as amended and as amended by implementing regulations must be marked so in all auction documents, especially in the Catalogue, be announced when the item is called and in the confirmation of acquiring the item for the Successful Bidder.

6. All legal acts according to these Auction Rules shall be governed by the legal rules of the Czech Republic.

Personal data protection

The auction participant hereby grants the company 1. ART CONSULTING BRNO CZ, s.r.o., Company ID No. 60715553, registered office in Brno, Lerchova 299/7, Stránice, 602 00 Brno, incorporated in the Companies Register kept by the Regional Court in Brno, Section C, insert 16013 (hereinafter also referred to as the “Controller”), their consent so that the Controller processes, within the meaning of the relevant generally binding legal regulations and directly enforceable legal acts (EU regulations) (as amended), the following personal data of the auction participant: surname, date of birth, address of residence, e-mail, and telephone for the purpose of notifying the auction participant of holding other auctions and sending auction catalogues and offers of other services of the Controller. The personal data will be processed by the Controller for the necessary period which, unless otherwise provided by the relevant generally binding legal regulations, the auction participant acknowledges that the necessary period shall be 10 years.

The auction participant grants the Controller their express consent to the above-mentioned processing of their personal data. The auction participant acknowledges that they may revoke their consent at any time, for instance, by sending an e-mail message or letter to the address of the registered office of the Controller registered in the Commercial Register. The auction participant further acknowledges that the processing of their personal data will be performed by the Controller through its authorised employees, either manually or automatically. Personal data of the auction participant may, however, also be provided for processing to persons belonging to the Controller’s group of companies. The auction participant also acknowledges that in accordance with the relevant generally binding legal regulations and directly enforceable legal acts (regulations) of the EU (as amended) he or she has the right to (i) revoke their consent to the processing of their personal data at any time, (ii) request information from the Controller on which personal data of the auction participant the Controller processes, (iii) request an explanation from the Controller regarding the processing of the personal data of the auction participant, (iv) request access to the personal data of the auction participant processed by the Controller and have the Controller rectify or update the data, (v) request erasure of the personal data of the auction participant, and (vi) file a complaint with the Controller or the Office for Personal Data Protection in the case of doubts about the fulfilment of the obligations regarding processing of their personal data. For the avoidance of doubt, the auction participant declares that he or she has been informed by the Controller in accordance with the relevant generally binding legal regulations and directly enforceable legal acts (regulations) of the EU (including the GDPR) about the intended processing of their personal data, including the scope and conditions of such processing and the rights of the auction participant related thereto.

1. ART CONSULTING Brno CZ, s.r.o.

Jiří Rybář, Director

JAN WOLF

Topičův salon Národní 9, 110 00 Praha 1

+420 224 232 500 +420 542 214 789

praha@acb.cz brno@acb.cz

www.acb.cz