Page 1

9 771213 839008

09

09

září 2013

87

95 Kč / 4,50 ¤

Německočeské umění v Liberci 26 / Rozhovor s Jiřím Načeradským 34 / Košice hlavní město kultury 10 /


88

KOSTLIVEC art + antiques

V RAJSKÉ OMÁČCE 26. 6. 2013 - 29. 9. 2013

Partneři výstavy:


editorial /

Nová sezóna

I když se číslování ročníků časopisu řídí běžným kalendářním rokem, vnitřní život redakce funguje spíš v rytmu sezón podobně jako divadla. Září je tak pro nás v jistém smyslu novým začátkem. Novinky jsme pro vás připravili dvě. Tou první je rubrika nazvaná jednoduše galerie, ve které chceme představovat menší výstavní síně a galerie po celé republice, druhou pak nový komiks. Při šíři zaměření Art+Antiques, jeho periodicitě i počtu stran se každý měsíc nabízí víc zajímavých témat, než kolika se můžeme věnovat. Nejvíce na to doplácejí právě menší galerie, o jejichž výstavách zdaleka nepíšeme tolik, kolik bychom chtěli. Nová rubrika by to měla aspoň zčásti napravit, a to formou profilů jednotlivých galerií. Právě ony jsou totiž často místy, kde se odehrávají ty nejprogresivnější a nejdůležitější výstavy, které se při zpětném pohledu stávají legendami a milníky, o nichž se pak píše v učebnicích dějin umění. S Daškem a s Jadrným, jejichž příběhy pro nás připravovali scenáristé Džian Baban a Vojtěch Mašek ve spolupráci s výtvarníkem Janem Šillerem se neloučíme natrvalo. Ať již na našich webových stránkách, nebo ve formě příležitostných speciálů se s touto dvojicí podivínských milovníků umění dříve nebo později jistě znovu setkáte. Nový komiks nazvaný Umělec kreslí Františka Lachmanová a píše Tomáš Končinský, které možná znáte jako autory stripů o nerudné kustodce Květě na artalk.cz. Pozornější čtenáři si asi všimli, že z tiráže před pár měsíci zmizelo jméno mojí zástupkyně Karoliny Jirkalové. Důvodem byl její odchod na mateřskou. Do budoucna ale počítáme s tím, že pro nás bude dál psát. Již v aktuálním čísle od ní nejdete recenzi na Ročenku české architektury 2011–12. Psaní delších článků jí zatím její syn Vavřinec nechce dovolit. A když už jsem se pustil do takovýchto sdělení, ještě jedna pozvánka: Robert V. Novák, autor grafického designu našeho časopisu i úpravy nedávno vydané knihy rozhovorů Pořád něco, vystavuje až do konce října v Západočeské galerii v Plzni. Ve výstavní síni „13“ je k vidění průřez jeho grafickou tvorbou, od plakátů divadla Archa z počátku 90. let až po letošní monografii Jana Křížka. Je to fascinující přehlídka, která za výlet do Plzně rozhodně stojí. Jan Skřivánek

Obsah

9

> O detailu 5 / depeše > Z jižní Francie Terezie Zemánková 10 / výstava > Mladí lvi v kleci Anna a Ivo Habánovi 22 / na trhu > Miroslav Tichý Marcela Chmelařová 24 / portfolio > Tomáš Moravec Radek Wohlmuth 26 / rozhovor > Jiří Načeradský Johanka Lomová, Josef Ledvina 34 / téma > Košice EHMK 2013 Jan Skřivánek 40 / profil > Wilhelm Lehmbruck Adam Hnojil 44 / galerie > Galerie 4, Cheb Radek Wohlmuth 50 / architektura > Zahrádkářské osady Petr Gibas 56 / knižní recenze > Vojtěch Preissig Hana Rousová 58 / antiques > Kroje Simona Šustková 64 / zahraniční výstava > Anish Kapoor v Berlíně Anežka Bartlová 67 / manuál > Lekce 52. Top 100 Ondřej Chrobák 68 / recenze > Stálé expozice ve Zlíně a v Brně, 2 / úhel

Tomáš Koblížek

Daniel Balabán, Ľubomír Ďurček

Josef Ledvina, Radek Wohlmuth, Jan Wollner

> Letní České Budějovice 76 / k věci > Čínské umění na Pražském hradě Olga Lomová 81 / na východ > Díl 17. Moderna a politika I Dušan Buran 84 / komiks > Umělec 75 / mikro

Radek Wohlmuth

Františka Lachmanová, Tomáš Končinský

obálka

>

ERW IN MÜL L ER : V Ý RO Č NÍ T RH / kolem 1926

olej na plátně / 111,5 × 88,5 cm / Oblastní galerie v Liberci

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) Redaktoři: Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník Na přípravě čísla se podíleli: Anežka Bartlová, Dušan Buran, Petr Gibas, Anna a Ivo Habánovi, Adam Hnojil, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Karolina Jirkalová, Tomáš Koblížek, Tomáš Končinský, Františka Lachmanová, Olga Lomová, Hana Rousová, Simona Šustková, Jan Wollner, Terezie Zemánková / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 6. září 2013. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz


10

výstava

art + antiques

Mladí lvi v kleci Německočeská výtvarná scéna první republiky text: Anna a Ivo Habánovi Autoři jsou kurátory představované výstavy, pracují v Oblastní galerii v Liberci a v NPÚ ÚOP Liberec.

Zatímco česká výtvarná scéna meziválečného období je dnes všeobecně známá a přinejmenším klasická moderna je probádanou oblastí, tvorba německy hovořících umělců tohoto období zůstává opomíjená. Přispět ke změně tohoto stavu a ukázat méně známou podobu výtvarného umění meziválečné éry usiluje výstavní projekt Mladí lvi v kleci, který je současně svým způsobem splátkou dluhu německy hovořícím autorům.

Výstava s podtitulem Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období je poslední proměnnou přehlídkou ve stávající budově Oblastní galerie v Liberci. Ta se příští rok, po šedesáti letech fungování v novorenesanční vile továrníka Liebiega, přestěhuje do zrekonstruovaných městských lázní. Tyto okolnosti nám umožnily koncipovat expozici jako velkorysou sondu do života německočeské výtvarné scény, která na dvou podlažích návštěvníkům nabídne celkem 216 uměleckých děl od 107 autorů. Místo konání výstavy v tradičně německém městě pod Ještědem nebylo zvoleno náhodně. Oblastní galerie v Liberci vlastní po Národní galerii v Praze nejrozsáhlejší sbírku německočeského umění první poloviny 20. století, kterou postupně odborně zpracovává, restauruje a doplňuje novými akvizicemi. Německočeské umění je navzdory četným výběžkům přesahujícím směrem ven teritoriálně i časově uzavřená oblast, která se vlivem historických událostí přestala vyvíjet a je dnes zkoumána jako pozoruhodná kapitola, jejíž fungování bylo podmíněno specifickou situací tříapůlmilionové menšiny německy hovořících obyvatel v meziválečném Československu.

Období první republiky přineslo zcela nové společenské a institucionální obrysy pokračujícímu česko-německému dualismu a vedlo k prohloubení národnostní polarizace umělecké scény. Dvacátá léta v Československu se stala dobou prosperity a smělých vizí. Třicátá léta pak navzdory hospodářské krizi a narůstajícímu politickému tlaku zůstávala pro výtvarné umění obdobím relativní svobody a tolerance; v Praze tehdy nalezla dočasný azyl řada mezinárodně uznávaných osobností. Díla německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska tvořila nedílnou součást kultury meziválečného Československa. Jejich autoři byli denně přítomni na výstavách v metropoli i regionech a byli také zastoupeni na velkých celostátních prezentacích jako Výstava soudobé kultury v Brně 1928, ve stálé expozici Moderní galerie nebo ve výběrech pro benátské bienále. Navzdory těmto skutečnostem nejsou německy hovořící umělci mnohdy dodnes vnímáni jako součást zdejšího kontextu, do nějž však svojí tvorbou a životy neodmyslitelně patří a tvoří součást jeho historické paměti. H A N S T H U M A : N Á D R A Ž N Í R E S T A U R A C E / 1927 olej na plátně / 87 × 72 cm / Národní památkový ústav


11


16

inzerce

art + antiques

A U K Č N Í , P R O D E J N Í A V Ý S TAV N Í G A L E R I E Galerie Kodl, s. r. o. Vítězná 11, Malá Strana, 150 00 Praha 5 otevřeno: 10–13, 14–18 h

tel.: 251 512 728, mobil: 602 327 669 e-mail: galerie@galeriekodl.cz www.galeriekodl.cz

Dovolujeme si Vám oznámit, že přijímáme obrazy a umělecké předměty do naší další aukce na Žofíně.

Mikuláš Medek: Dívka se švihadlem olej na plátně, 1957, 130 × 94 cm vydraženo za: 5 000 000 Kč historicky nejvýše vydražené dílo českého poválečného umění

Theodor Pištěk: Na návštěvě u Harrachů olej na plátně fixovaném na překližce, dat. 1977, 160 × 190 cm vydraženo za: 2 700 000 Kč historicky nejvýše vydražený obraz žijícího autora

Václav Brožík: Černé jahody olej na dřevěné desce, sign. vlevo dole, 100 × 80 cm vydraženo za: 2 100 000 Kč historicky nejvýše vydražené Brožíkovo dílo

KODL – TRADICE OD ROKU 1885

AU K Č N Í T I P – D O R O T H E U M Václav Zykmund, jeden ze zákládajících členů Skupiny Ra, patří k vyhledávaným, na trhu s uměním ale těžko dostupným autorům. Jeho surrealistické kompozice z 30. let i imaginativní realizace ze 40. let patří k tomu nejlepšímu, čím se Zykmund nesmazatelně zapsal do dějin českého výtvarného umění. Odkaz války z roku 1948 je jedním z nejdůležitějších obrazů tohoto autora, které se na trhu dosud objevily. Monumentální kompozice, ohlédnutí za hrůzami války a okupace, je pojata jako sugestivní, imaginární boj dobra se zlem, jež můžeme v obraze číst v mnoha různých rovinách a interpretacích. Mimořádně zajímavým momentem je především konfrontace malovaných figur a pozadí, které tvoří souvislá vrstva drobných kamínků. Ta umožňuje ještě více vnímat plasticitu namalovaných zmítajících se figur. Vystaveno: Moderne Kunst der Tschechoslowakei, Kunstmuseum Luzern, 1947, č. k. 102 Václav Zykmund (1914–1984), Dům umění města Brna, Brno 1999 (mimo katalog)

V Á C L A V Z Y K M U N D : O D K A Z V Á L K Y / 1945 / olej a písky / plátno / 110 × 75 cm

Vyvolávací cena: 300 000 Kč Odhadní cena: 500 000 Kč Draženo: 21. 9. 2013 v 14:00 hodin, Marriott Prague Hotel www.dorotheum.cz


aukce

Rekordy pro všechny Praha – Sběratelé a investoři na českých aukcích od začátku roku utratili přes 550 milionů korun*, což je historicky nejlepší výsledek za jedno pololetí. Za více než milion korun se prodalo rekordních 89 obrazů, hranici sta tisíc korun překonalo dalších 499 obrazů, soch a starožitností. V obou kategoriích se jedná přibližně o 40procentní nárůst oproti stejnému období loňského roku. Na novém historickém maximu 853,44 bodu zakončil první pololetí také Index ART+, který sleduje nejen celkový obrat, ale také úspěšnost aukcí a výši cenových nárůstů. Oproti závěru loňského roku Index ART+ letos již posílil o 7,5 procenta. Důležitý podíl na rekordním výsledku má konání několika „nových“ aukcí nad rámec běžného aukčního roku – společnost Adolf Loos Apartment and Gallery stihla v prvním pololetí dvě aukce místo loňské jedné, aukční síň European Arts Investments nově začala pořádat večerní aukce a na trh v červnu úspěšně vstoupila nová společnost Arthouse Hejtmánek. Nejdražším letos vydraženým dílem je zatím zátiší od Bohumila Kubišty, které bylo na květnové aukci 1. Art Consulting prodáno za 18,5 milionu korun. Jde o malířův nový autorský rekord, v celkovém žebříčku

17

nejdražších děl českých aukcí dosažená cena stačí na 9. místo. Autorských rekordů podle ART+ napříč všemi segmenty trhu – od starých mistrů po Krištofa Kinteru – padlo v prvním pololetí minimálně pět desítek. Cenové rekordy v řádu milionů korun se týkají Václava Brožíka (2,52 milionu), Luďka Marolda (1,2 milionu), Alfonse Muchy (4,8 milionu), Vlastislava Hofmana (1,14 milionu), Františka Janouška (5,33 milionu), Bohumíra Matala (1,63 milionu), Václava Tikala (4,32 milionu), Roberta Piesena (1 milion), Mikuláše Medka (6 milionů) a Theodora Pištěka (3,24 milionu korun). Z tohoto seznamu je patrné – a platí to i pro ostatní cenové segmenty –, že jde o autory od 19. století po současnost. Spíš než o rostoucím zájmu o určité období či o jednotlivé osobnosti svědčí jednotlivé rekordy primárně o kvalitách konkrétních nabízený kusů. Za trend lze snad označit jen vzrůstající počet cenových rekordů u novějšího umění. Medkův obraz Dívka se švihadlem je současně nejdražším dílem poválečného umění, Pištěkův obraz Na návštěvě u Harrachů pak aktuálně nejdražší prací od žijícího autora. Za příznačné můžeme označit i to, že oba rekordy padly na aukci Galerie Kodl, která se soustřeďuje hlavně na umění klasické moderny a 19. století. Dalšími rekordmany

R E K O R D N Í M E D E K N A A U K C I G A L E R I E K O D L / foto: ART+

ČTĚTE ART+ Rekordní nárůsty Dopis čínského malíře, Kolářova koláž, noční města Františka Hudečka. Přehled položek, které v prvním pololetí zaznamenaly na aukcích vůbec největší nárůsty cen. Tedy těch, které kupci považovali za tak výhodnou investici či atraktivní akvizici, že o ně bojovali až do desetinásobku vyvolávací ceny, ale i mnohem výše. Po příčinách nečekaných nárůstů jsme se ptali u jednotlivých prodejců. Žižkov galerijní čtvr t První z cyklu článků, v nichž se podíváme pod pokličku dění v soukromých českých galeriích zaměřených na současné umění. O tom, co čeká významné domácí galerie na podzim, o účasti na evropských galerijních veletrzích a o tom, jak se z pražského Žižkova nenápadně stává nová galerijní čtvrt. Připravuje pro nás Lucie Drdová z Drdova Gallery. Kurátoř i vybírají Zaběhlý cyklus, ve kterém nám od začátku roku různě zaměření sběratelé vybírali z aktuálních aukčních katalogů a komentovali nabízená díla dle svých zkušeností, vtipu a vkusu, dozná změn. K nabídce aukčních domů se nyní budou vyjadřovat zkušení kurátoři a šéfové sbírek veřejných galerií: nechme se překvapit, jak budou otevření a přísní. Jako první bude zářijovou nabídku Prague Auctions komentovat ředitel Galerie výtvarného umění v Chebu Marcel Fišer. Léto s Muzikou Pohled Márie Gálové do zákulisí prodeje nezvykle rozsáhlého souboru pozdní tvorby malíře Františka Muziky. O křehkosti a výjimečnosti vztahu, který může vzniknout mezi malířem a jeho sběratelem. O tom, že sbírky vznikají, aby na čas provázely svého majitele a pak definitivně zanikly. www.artplus.cz

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.


18

aukce

patřícími do kategorie poválečného umění jsou: Stanislav Podhrázský (660 tisíc), Jánuš Kubíček (720 tisíc), Pavla Mautnerová (156 tisíc), Radek Kratina (660 tisíc), Zdeněk Palcr (144 tisíc), Otakar Slavík (660 tisíc), František Vízner (312 tisíc), Vladimír Kopecký (212 tisíc) či Jiří Načeradský (720 tisíc korun). Z mladších autorů, jejichž díla se zatím v aukcích objevují jen výjimečně, zaznamenali nové rekordy Ivan Bukovský (660 tisíc), Josef Žáček (287 tisíc), Petr Pastrňák (102 tisíc) či Krištof Kintera (576 tisíc korun). Z dalších rekordních prodejů napříč všemi kategoriemi si zaslouží zmínku ještě alespoň 10,8 milionu za tušovou malbu Vadnoucí lotos a vážky od moderního čínského mistra Čchi Paj-š‘e, 1 milion za drobný smalt Zvěstování Panně Marii z 16. století, 840 tisíc za bronz Dívka na delfínu od Jaroslava Horejce nebo necelých 300 tisíc za malovaný habánská džbán z první poloviny 18. století. / js

Pololetí na Slovensku Bratislava / Košice – Nejdražším dílem vydraženým v prvním pololetí na slovenských aukcích byl obraz Cypriána Majerníka Diváci, který se na květnové aukci bratislavské společnosti Art Invest prodal za víc jak 145 tisíc eur (přes 3,6 milionu českých korun). Dohromady sběratelé na šesti aukcích v Bratislavě

art + antiques a Košicích utratili přes 3 miliony eur (necelých 76 milionů korun). Za více než 33 tisíc eur, což přibližně odpovídá jednomu milionu slovenských korun, se prodalo 16 děl. O druhé a třetí místo v žebříčku nejdražších děl se dělí obrazy Akrobat od Mikuláše Galandy a Na podzim od Martina Benky, vydražené za 141,6 tisíc eur (3,5 milionu korun) na dubnové aukci společnosti Soga. U všech tří dosud zmiňovaných obrazů šlo o druhé nejvyšší autorské ceny dosažené v aukci. Za více než sto tisíc eur se prodaly ještě díla Ľudovíta Fully (125 tisíc) a Martina Benky (103 tisíc eur). Ke koupi deseti nejdražších obrazů by případný zájemce potřeboval 959 tisíc eur (necelých 24 milionů korun). Nejdražším dílem vydraženým na aukci košické společnosti Darte se stalo album čtyř sítotisků se sv. Apolenou od Andyho Warhola. Soubor z roku 1984 se prodal na dubnové aukci společnosti za 69 tisíc eur (1,7 milionu korun). Na červnové aukci Sogy bylo stejné album neúspěšně nabízeno ještě o 40 tisíc eur dráž. Mezi „milionové položky“ se dostal ještě Warholův portrét senátora Edwarda Kennedyho, který byl na dubnové aukci Sogy přiklepnut za 34 tisíc eur. Tradičně dobře se dařilo dílům Ladislava Mednyánszkého. Na dubnové aukci Darte se prodaly dva jeho obrazy za 40 a 38 tisíc, na červnové aukci Sogy pak další za 33 tisíc eur. V prvním pololetí aukcemi prošlo celkem 13 Mednyánszkého obrazů, dohromady za víc jak 270 tisíc eur. Ještě větší obrat zazna-

C Y P R I Á N M A J E R N Í K : D I V Á C I / 1942

MAR T IN BENK A: NA PODZIM

olej na plátně / 60 × 73 cm / cena: 145 180 eur

olej na plátně / 63 × 83 cm / cena: 141 600 eur

menal Martin Benka. V prvním pololetí se prodalo 7 jeho obrazů za 391 tisíc eur. Z dalších mimořádných prodejů je třeba zmínit Kamenolom u Košic od Františka Foltýna, který se na dubnové aukci Sogy prodal za 61 tisíc eur (1,6 milionu korun), nebo Italský motiv od Jozefa Teodora Moussona, který byl na červnové aukci téže společnosti vydražen za 27 tisíc eur (necelých 680 tisíc korun). Mousson tak vyrovnal svůj tři roky starý autorský rekord. Z poválečného umění se nejdráže prodal kinetický objekt od Milana Dobeše Pulzující rytmus z roku 1965. Vítěz aukce za něj v dubnu u Sogy nabídl 29 tisíc eur. / js

Od Pollocka po Persii New York/Londýn – Aukční síně Christie‘s a Sotheby‘s v první pololetí zprostředkovaly prodeje umění dohromady za 6,82 miliardy amerických dolarů. Pětina z této částky připadá na privátní prodeje a obě společnosti hlásí, že jejich význam roste. V meziročním srovnání celkový obrat vzrostl o necelých 5 procent. Ze vzájemného soutěžení lépe vychází společnost Christie‘s, která se chlubí obratem 3,68 miliardy dolarů a v žebříčku nejdražších děl obsadila horní tři příčky. Nejdražším dílem prodaným v prvním pololetí se stal obraz Jacksona Pollocka Number 19 z roku 1948, který byl na květnové večerní aukci poválečného a současného umění v New Yorku vydražen za 58 milionů dolarů. Na stej-


19

Aukce František Muzika OBRAZY Z LET 1948 –1972

Aukce Výtvarné umění 21. ZÁŘÍ 2013 / 14 hod. PRAGUE MARRIOTT HOTEL, V Celnici 8, Praha 1 Více info na www.dorotheum.com

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA / 5.– 21. ZÁŘÍ 2013 František Muzika – Galerie České spořitelny, Rytířská 29, Praha 1 Výtvarné umění – Galerie DOROTHEUM, Ovocný trh 2, Praha 1 Jan Zrzavý, Karlův most II, v.c. 500&000 Kč Kamil Lhoták, Krajina se vzduchochodcem (Sen), v. c. 600&000 Kč Joža Uprka, Naše mamičky, v. c. 450&000 Kč Josef Šíma, Krajina I, v. c. 500&000 Kč Anton Jasusch, Sbírání brambor, v. c. 500&000 Kč Josef Šíma, Domy v krajině II, v. c. 500&000 Kč Václav Zykmund, Odkaz války, v. c. 300&000 Kč


aukce

20

art + antiques

K O B E R E C / první pol. 17. stol.

J A C K S O N P O L L O C K : N U M B E R 19 / 1948

jihovýchodní Persie / 267 × 196 m

olej a email na papíře fixovaném na plátně

cena: 33 765 000 USD

78,4 × 57,4 cm / cena: 58 363 750 USD

né aukci byly draženy i obrazy Roye Lichtensteina (56 milionů) a Jean-Michela Basquiata (necelých 49 milionů dolarů), kterým patří druhé a třetí místo. Ve všech třech případech jsou dosažené ceny novým aukčními rekordy

daných autorů. S celkovým obratem 495 milionů dolarů se aukce konaná 15. května stala historicky vůbec nejvýnosnější aukcí. Nejdražším kusem vydraženým společností Sotheby‘s byl jeden z Picassových por-

trétu Marie-Terezy Walter. Rozměrné plátno z roku 1932 se na únorové aukci v Londýně prodalo v přepočtu za 45 milionů dolarů. Novým autorským rekordem a historicky nejvyšší cenou zaplacenou za dílo žijícího umělce je částka 37,1 milionu dolarů za obraz milánské katedrály od Gerharda Richtera, který se prodal na květnové aukci v New Yorku. Svůj vlastní půl roku starý rekord tak Richter vylepšil o necelé 3 miliony dolarů. Rekordem ve své kategorii je také cena 33,8 milionu dolarů, víc jak čtyřnásobek očekávané částky, za perský koberec ze 17. století, který byl dražen začátkem června v New Yorku. Christie‘s uvádí, že nejdůležitějším segmentem, na který připadá víc jak 1 miliarda z celkového obratu, je kategorie poválečného a současného umění. Meziročně společnost v tomto segmentu zaznamenala 16procentní růst. Ještě výrazněji, o 28 procent rostl trh s asiatiky. Celkový obrat v této kategorii činil 453 milionu dolarů. Sotheby‘s obdobný rozbor svých prodejů nezveřejňuje. / js

INZERCE

Praha ∙ Bratislava ∙ Wien ∙ München Budapest ∙ Berlin ∙ Warszawa ∙ Milano Bruxelles ∙ Den Haag ∙ Paris ∙ London ∙ София București ∙ Київ ∙ Madrid ∙ Stockholm ∙ Москва ˜›© ∙ New York ∙ 東京 ∙ Düsseldorf ∙ 서울 Česká centra | Jsme agenturou Ministerstva zahraničních věcí ČR pro propagaci Česka ve světě. Prosazujeme českou kulturní scénu na mezinárodním poli. Pracujeme pro české zájmy z 22 zahraničních metropolí 3 kontinentů.

Czech Centres | We are an agency of the Ministry of Foreign Affairs of the Czech Republic dedicated to promoting the Czech Republic worldwide. We promote Czech culture on the international stage. We support Czech interests from 22 cities on 3 continents.

www.czechcentres.cz

info@czech.cz Česká centra | Czech Centres Václavské náměstí 816/49 110 00 Praha | Czech Republic

Generální partner sítě Českých center The General Partner of Czech Centres


21

1. Art Consulting Brno – Praha

AUKCE MISTROVSKÝCH DĚL 17.–20. STOLETÍ EXKLUZIVNÍ VÝBĚR OBRAZŮ Topičův salon Praha 1, Národní třída 9

Neděle 6. 10. 2013 v 13.30 hod. Předaukční výstavy 27. 9. – 6. 10. 2013 denně, včetně víkendu i svátků od 10:00 do 18:00 hod. Kompletní katalog i s fotografiemi najdete od 10. 9. 2013 na: www.acb.cz email: praha@acb.cz, brno@acb.cz, tel. galerie: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

Antonín Procházka – Hlava III./Maska (1916)


26

rozhovor

art + antiques

Bouřlivá všehochuť Rozhovor s Jiřím Načeradským text: Johanka Lomová, Josef Ledvina foto (portrét): Zdeněk Lhoták

Na rozdíl od jiných umělců nerad mluví o své duši a život nechápe jako jedno velké vyprávění. Přesto nám Jiří Načeradský pověděl mnoho příběhů. Často odbíhal od tématu, z minulosti přeskakoval do současnosti a vše propojoval. Široký rozptyl zájmu a nezadržitelný proud informací je ostatně charakteristický i pro jeho způsob práce.

Narodil jste se na Benešovsku. Jak jste se dostal do Prahy? Já jsem se o ničem nerozhodoval. Vždyť jsem byl malý chlapeček. Táta byl učitel a po absolvování putoval po různých malých školičkách. Sedlec u Prčic, kde jsem se narodil, byla jedna ze štací. Pak učil ve Vlašimi, kde jsme bydleli u dědy a babičky do mých sedmi let. Koncem války skončil za odboj v Terezíně, kde zázrakem přežil koncentrák i tyfus. Chtěl vždycky do Prahy a sehnal tady pak garsoniéru. Já chodil do školy ve Slezské ulici, ve třídě nás bylo tak čtyřicet nebo padesát. Dnes je tátovi sto a půl roku a je pořád živ. Pamatuje si věci šedesát sedmdesát let dozadu líp než já. A jak jste se dostal k umění? Já to říkám pořád dokolečka, ale jiný život člověk nemá. Bylo to tím, že naši, tedy děda s babičkou, odebírali časopis Zdroj zábavy a poučení, který se později proměnil v Pramen zábavy a poučení. Byl to takový malý magazín typu Reader’s Digest, do roku 1948 ho vydával Melantrich. Objevovaly se v něm kvalitní reprodukce světového umění, a díky tomu jsem se stal prvním českým postmodernistou. Všechny umělecké polohy a formy se mi totiž zdály stejně přesvědčivé, oprávněné, smysluplné atd. Nikdy jsem nechápal to, co

pěstovali především absolventi Umprumky: „Za slohem a stylem, za jednotným výrazem.“ Doma vaše rozhodnutí stát se umělcem prošlo bez problému? Táta byl tolerantní. Věci tehdy byly navíc složitější. Chodil jsem na základní školu k jedné fanatičce, která asi dva dny za války schovávala Fučíka. Jak jsem se později dozvěděl, tak tahle fanatička mi do posudku napsala, že táta nevstoupil do partaje a že si pod lavicí čtu Baudelaira. Bylo vyloučené, že bych mohl jít na gympl, a tak jsem v sobě resuscitoval nadšení pro malířství a skončil na střední Umprum. Mé zájmy v té době byly spíše literární, byl jsem naprosto chorobným čtenářem. Původně jsem chtěl být F. X. Šaldou. Teď jsem opravdu rád, že jsem zůstal u řemesla. Na konci padesátých let se některé věci začínaly měnit. Vznikaly první tvůrčí skupiny… Ale to se nás vůbec netýkalo. Já byl mladý. V prvním ročníku AVU mi bylo osmnáct a byl jsem tam ten nejmladší. Od té doby jsem zvyklý být všude nejmladší. V šedesátých letech nastupovala i generace zpožděná válkou a stalinistickými 50. lety, vždyť Boštík je stejný


34

téma

art + antiques

Košice 2013 Evropské hlavní město kultury text a foto: Jan Skřivánek

Košice se letos pyšní titulem Evropské hlavní město kultury. Vznikla zde nová Kunsthalle, ambiciózní kulturní okrsek Kasárny/Kulturpark a před dokončením jsou nové, podzemní výstavní sály Východoslovenské galerie nebo rekonstrukce historické budovy Východoslovenského muzea. Na první pohled to vše vypadá krásně, vnucují se však pochybnosti, nakolik město takto velkorysou kulturní infrastrukturu dokáže využít.

Titul Evropského hlavního města kultury (EHMK) Košice získaly na podzim 2008 na základě rozhodnutí mezinárodní komise složené ze zástupců evropských orgánů a kulturních institucí, když v závěrečném souboji porazily nedaleký Prešov. Druhým Evropským hlavním městem kultury pro letošní rok bylo určeno francouzské Marseille. Košice porotce zaujaly projektem Interface kladoucím důraz na transformativní sílu kultury a zapojení veřejnosti: „Kultura se tu neskrývá v kamenných budovách, ale je všude tam, kde je její uživatel, její tvůrce. Projekt má též ambici být Interfacem mezi okrajem a středem, přinést marginalizované do centra dění, kde se kultura stane nástrojem propojení, porozumění a rozvoje.“

Kasárny/Kulturpark Vlajkovou lodí projektu byla od začátku rekonstrukce a revitalizace někdejších armádních skladů v širším centru města v kulturní areál Kasárny/Kulturpark. Širší centrum v realitě Košic znamená, že z hlavního náměstí se sem člověk dostane za deset minut volnou chůzí. Jedná se o trojici budov z 19. století, které byly po odchodu armády nevyužívané. S jejich přeměnou v moderní kulturní centrum se začalo již na jaře 2008, kdy byly prostory dány k dispozici několika nezávislým kulturním iniciativám. Vlastní rekonstrukce odstartovala se značným zpožděním až v červnu 2012 a pro veřejnost se areál slavnostně znovuotevřel teprve před měsícem, začátkem srpna.

Trojici historických budov propojených parkem se vzrostlými stromy doplňuje několik nově dostavěných pavilonů se zrcadlovým pláštěm. Vybetonovanou plochu před hlavním vchodem pak oživuje plastový mobiliář od stejných designérů, kteří navrhli lavičky pro vídeňský MuseumsQuartier. Nejde jistě o náhodu, původní projekt využití areálu byl vídeňskou muzejní čtvrtí zjevně v mnohém inspirován. Člověk si snadno dokáže představit, že jednou by zde mohlo být podobně živé a populární centrum jako ve Vídni. Zatím však veškerá podobnost u laviček končí. V polovině srpna v celém areálu fungovala jen galerie – momentálně hostící výstavu obrazů Milana Housera a Adama Szentpéteryho –, i ta však má otevřeno jen pět dní v týdnu, od tří hodiny odpoledne do osmi do večera. Kulturpark tak zatím výrazněji ožívá, jen když se zde koná nějaký koncert. Vzhledem k tomu, že areál těsně sousedí s obytnou čtvrtí, však mohou venkovní hudební produkce trvat jen do desáté večer. Kandidátský projekt počítal s tím, že ve zrekonstruovaných kasárnách budou dál fungovat nezávislé kulturní iniciativy, které doplní městské muzeum a galerie, a především že zde vznikne tzv. kreativní inkubátor, ateliéry a kanceláře pro mladé umělce a firmy působící v oblasti kreativního průmyslu. Současné plány jsou mnohem 1. K U N S T H A L L E / 2. V I Z U Á L N Í S T Y L E H M K / 3. V Ý M Ě N Í K V U L I C I O B R O D Y 4. K A S Á R N Y/ K U L T U R P A R K / 5. P A R K K O M E N S K É H O / 6. M Ě S T S K Ý P A R K


35

1.

2.

3.

4.

5.

6.


40

profil

art + antiques

Věčné návraty text: Adam Hnojil Autor je historik umění, pro GAVU v Chebu připravil výstavu Bertela Thorvaldsena.

Sochař Wilhelm Lehmbruck není v Česku zcela neznámým umělcem. Již jednou v minulosti, na podzim roku 1984, se v pražské Valdštejnské jízdárně konala Lehmbruckova retrospektiva. Bezmála po dvaceti letech se k nám tato celebrita německé výtvarné scény vrací znovu – tentokrát do Brna.

Od 11. září do 10. listopadu probíhá v Domě umění města Brna velká výstava umělcových soch, obrazů a grafik připravená ve spolupráci s Muzeem Wilhelma Lehmbrucka v Duisburgu. Ačkoli Lehmbruck neměl na české umění a prostředí takřka žádný vliv,

je s Českou republikou spojen pevným poutem díky brněnské vile Tugendhat. Jediným uměleckým dílem, které architekt Ludwig Mies van der Rohe pro vilu vybral, byla jedna z nejlepších Lehmbruckových plastik, Kráčející ženské torzo z roku 1914.

Ta byla před šesti lety vydána státem rodině Tugendhatů, která ji ihned poskytla do dražby v aukční síni Sotheby’s v Londýně, kde se prodala za rekordních 1,14 milionu liber. Na jednu stranu může být veřejnost hrdá na to, že Česká republika jednala eticky a nebránila vydání v minulosti zabaveného majetku. Na druhou stranu zde zůstává pachuť, ne nepodobná pocitům Rakušanů, kde byl stát nucen uvolnit legendární práce Gustava Klimta, jež následně nedokázal vykoupit.

V Paříži počátku století

K L E Č Í C Í ( D E T A I L) / 1911 / sádra / vyfoceno v Lehmbruckově muzeu v Duisburgu / foto: David Židlický

Wilhelm Lehmbruck se narodil 4. ledna 1881 do rodiny horníka v industriálním německém Porúří. V letech 1895–99 vystudoval v Duisburgu uměleckoprůmyslovou školu a poté do roku 1901, než byl přijat na akademii v Düsseldorfu, vykonával různé řemeslné profese. Ve škole setrval do roku 1907. Díla z tohoto období jsou stylisticky a tematicky orientována na předlohy Lehmbruckových vzorů z řad celebrit vilémovského neobaroka (např. Karl Janssen). Vilémovský patos tak vyzařuje z raných Lehmbruckových naturalistických kompozic, nevybočujících z pojetí sociálního žánru, tak jak jej tvořili autoři, kteří přišli do styku s dílem Constantina Meuniera. Na Lehmbrucka významně zapůsobil také starší spolužák z düsseldorfské akademie Bernhard Hoetger, který uspěl v Paříži u Augusta Rodina. Stejně jako jeho


41

vrstevníky, Lehmbrucka ovlivnilo setkání s tvorbou tohoto francouzského velikána. Rodinova expozice v Düsseldorfu v roce 1907 Lehmbrucka zasáhla natolik, že napsal báseň na jeho sochu Polibek. Přiřadil se tak k literátům typu Rainera Maria Rilkeho, majících potřebu verbalizovat a personifikovat okouzlení Rodinovým dílem. Lehmbruck velice brzy pocítil nemožnost uplatnění, a proto se v roce 1909 rozhodl s ženou Anitou přesídlit do Paříže. Ačkoli dějiny umění nejsou příliš nakloněny teoriím zlomových okamžiků, je u Lehmbrucka zjevné, že ve Francii razantně a zřetelně proměňuje svůj styl. Jako by existovali dva Lehmbruckové. Jeden, který je před rokem 1909 nepříliš kvalitním echem Karla Janssena nebo Reinholda Begase, a ten, který se směle zařazuje do avantgardního proudu v Paříži před první světovou válkou. Ta byla od poloviny 19. století kulturním centrem Evropy a do začátku války měla pro mnoho umělců magické kouzlo. Ve všech směrech zde panovalo inspirativní klima. Převahu zdůraznila a potvrdila světová výstava v roce 1900, díky níž město dosáhlo věhlasu místa nekonečných možností. Lehmbruck se vypravil do Paříže v době, kdy tu již přebírá iniciativu avantgarda. Vznikají první abstraktní kompozice. Experimentuje se s novými formami. Paříž je společenskou křižovatkou muzeí, kabaretů a proslulých kaváren. Lehmbruck docházel do Café du Dôme, tehdejšího centra v Paříži žijících Němců. Velice záhy se zařadil k Les Dômiers, což mu ve Francii umožnilo bezproblémové přijetí. Pro umělce bylo zásadní především to, že ke stálým hostům náleželi také významní němečtí galeristé a kritici jako Wilhelm Uhde, Julius Meier-Graefe nebo Alfred Flechtheim. Lehmbruck měl od počátku obrovské štěstí na podporu z řad výtvarné kritiky. To se naplno projevilo po jeho smrti, kdy byl zmiňován vedle Ernsta Barlacha coby nejvýznamnější německý sochař 20. století. Kromě vlivného Meier-Graefa získal také například podporu francouzského kritika Andrého Salmona, který výrazně ovlivnil chápání moderních směrů a obhájil je před širokou veřejností. Salmon tak napsal předmluvu pro katalog Lehmbruckovy jediné pařížské monografické výstavy v Galerii

V E L K Á Z A M Y Š L E N Á / 1913 / sádra / vyfoceno v Lehmbruckově muzeu v Duisburgu / foto: David Židlický

Levesque. Lehmbruck se předtím nicméně s úspěchem zúčastnil několika akcí, mezi nimiž vyniká slavná přehlídka moderního umění v USA Armory Show v New Yorku, Chicagu a Bostonu v roce 1913. Sám sochař si nalezl přátele mezi kolegy a počínajícími hvězdami světové scény, jako byli Alexander Archipenko a Constantin Brâncuşi. Společně s Brâncuşim například experimentoval s odléváním do kamene a cementu anebo tónováním plastik. Toto francouzské období náleželo k nejšťastnější a současně nejoceňovanější epizodě v kontextu celého Lehmbruckova díla.

Lidské tělo a torzo Lehmbruckovým leitmotivem je nahé lidské tělo. Umělec pod vlivem pařížské školy vytváří svá nejslavnější díla a začíná experimentovat s tvarovou redukcí. Přeneseně lze tyto sochy považovat za pandán k dílům Amedea Modiglianiho anebo Léonarda Tsugouharua Foujity. Jeho pařížská tvorba tvoří integrální součást proudu, na němž se ve velké míře podílely právě kolonie cizinců usazených na Montmartru. Nejdůležitější sochou je Klečící z roku 1911, o níž Julius Meier-Graefe s entusiasmem prohlásil, že protíná vzduch jako strmý útes. Tato nadživotní plastika je


48

staveniště

art + antiques

Česká architektura 2011–12 text: Karolina Jirkalová

Architektonická ročenka přináší vždy dvojí svědectví – o aktuálním stavu české architektury, ale také názorech a prioritách konkrétního editora. Obojí je přitom od sebe těžko odlišitelné. Platí to i u aktuální publikace Česká architektura 2011–12, kterou sestavil architekt Michal Kuzemenský. „Mám zájem o každodenní stavby, ne o vítěze historie,“ říkal mi Michal Kuzemenský před třemi lety, když jsem psala článek o jeho práci (AA 2010/05). Architektura všedního dne je také název čísla časopisu ERA 21, které Kuzemenský v roce 2011 kurátoroval. Není tedy žádným překvapením, že civilnost a v dobrém slova smyslu služebnost architektury silně rezonují i v letošní ročence. Ale „všední den“ neznamená pro Michala Kuzemenského jen jakousi civilnost výrazu, ale především skutečný život. V prologu knihy říká, že za nejdůležitější počin v architektuře uplynulých dvou let považuje narůstající zájem občanů o prostředí, ve kterém žijí. S všedností souvisí i další kvalita, která Michala Kuzemenského zajímá, a tou je přiměřenost – místu, náplni, uživateli. „Hledal jsem uvěřitelné, adekvátní stavby, které komunikují s okolím,“ píše v úvodu ročenky. Laťku nasadil jen zdánlivě nízko. Omezená typologická škála staveb zastoupených v ročence vypovídá jak o situaci českého stavebnictví a architektury (málo velkých realizací, minimum dokončené urbanistické práce), tak o přísném oku editora. Převažují rodinné domy, kterých se stále staví hodně, a bylo tedy z čeho vybírat. Nicméně ani zde není typologická šíře úplná – Kuzemenský podotýká, že „solidní českou tradiční vilu“ bohužel nenašel. U rodinných domů sledoval především kontextuálnost – tedy schopnost staveb tvořit se svým okolím smysluplný celek. Nelze si nevšimnout, že ačkoli většina rodinných domů dnes vyrůstá v urbanizovaném území, v ročence vynikají spíše domy v krajině. Příkladem budiž usedlost na Oravě od Petera Lacka, Filipa Tittelbacha a Anny Eiseltové – tři chalupy ze stříbřitého opršelého dřeva sedí na stráni

D A V I D K O T E K , K A T E Ř I N A H O L E N K O V Á : Ž E L E Z N I Č N Í Z A S T Á V K A Č E L A D N Á / foto: Jan Šafář

tak, jako by tam byly odjakživa. Ostatně fascinaci cestováním po krajině editor přiznává už úvodu. V ročence je zastoupeno několik nových obytných souborů, ale zcela zde chybí „evropské téma jako hrom“, tedy rekonstrukce panelových sídlišť. Kromě přerovského mostu Aleny Šrámkové zde nenajdeme ani žádná inženýrská díla či průmyslové stavby a také administrativní budovu nalistujeme jen jednu. Velké veřejné stavby zde zastupuje jediná realizace – konverze vítkovického plynojemu od Josefa Pleskota. K radosti editora, a myslím, že nejen jeho, se ale v ročence objevilo hned několik menších veřejných staveb – zmiňme alespoň železniční zastávku v Čeladné od Davida Kotka a Kateřiny Holenkové, muzeum včel v Hulicích od ateliéru K2 nebo přístavbu základní školy v Hradišťku od Davida Krause. Podstatně smutnější je malé zastoupení úprav veřejného prostoru a úplná absence urbanismu. Jsou tedy civilnost a uměřenost místu i náplni tendencí, která je dnes charakteristická pro kvalitní českou architekturu?

Nebo je ročenka jen subjektivním výsekem a většina dobrých realizací se tu neobjevila? Pravda je samozřejmě někde mezi, ale přece jen (a velmi ráda) se přikláním spíše k první variantě. Vybrané realizace i úvodní text letošní ročenky mají mnoho optimistických momentů, ale je tu i odstavec, který architektům velí stop: „Čechy a Morava mají výrazně hodnotnější krajinu než soudobou architekturu. Z tohoto překvapivého poznání vyplývá i návod. Protože architektura je odrazem společnosti, doporučuji dvacet let vůbec nestavět.“ Jde samozřejmě o hyperbolu, ale poselství je jasné: nezničme si to nejcennější, co tu máme, po staletí kultivovanou krajinu. Její organickou součástí vždy byla a je i citlivě navržená a postavená architektura.

ČESKÁ ARCHITEKTURA 2011–2012 Autor: Michal Kuzemenský Prostor – architektura, interiér, design 2013, 202 str., 650 Kč


inzerce

!!  ! !! !!!!!

ZAÄŒĂ?NĂ 79. SEZĂ“NA

11/12/ zåří Smetanova sĂ­Ĺˆ ObecnĂ­ dĹŻm

Dvořåk / Karneval Husa / Hudba pro Prahu 1968 ÄŒajkovskij / Symfonie Ä?. 4 f moll SYMFONICKĂ? ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK

Petr VronskĂ˝ / dirigent

Vstupenky na

www.fok.cz

49


photo © František Drtikol — dědicové, 2013

Uměleckoprůmyslové museum v Praze — 17. listopadu 2, Praha 1 úterý 10 — 19 h / středa — neděle 10 — 18 h

53

František Drtikol: Z fotografického archivu 05.09 — 24.11 — 2013 www.upm.cz


nové knihy

Tábor–Plzeň Karel Valter

Galerie města Plzně vydala korespondenci malíře Karla Valtera (1909–2006). Sedmnáctý svazek edice Imago et verbum nese podtitul Dopisy přátelům z let 1981 až 2000. Texty nabízejí zajímavý pohled na život umělce, jehož jméno spojujeme především s meziválečným členstvím ve skupině Linie. Paralelně s nimi čtenář sleduje také pohlednice, jež malíř a jeho přátelé vytvářeli. Kniha vychází s podporou akce Plzeň – město kultury.

55

umělce středního věku“. Katalog věnovaný letos čtyřicetiletému Michalu Pěchoučkovi (1973) připravil ve spolupráci s jubilantem Martin Mazanec. Převážně obrazová kniha představuje ve třech oddílech – výstavy; malba, fotografie, video; divadlo – různé polohy Pěchoučkovy tvorby. Na konci knihy pak nalezneme eseje věnované umělcově práci, mimo jiné od filozofa Martina Škabrahy a historika umění Radka Wohlmutha. PAF Edition 2013, 70 str., 700 Kč

Galerie města Plzně 2013, 182 str., 120 Kč

Václav Boštík (1913–2005) U příležitosti stého výročí narození vychází podrobná monografie malíře Václava Boštíka. Autorem hlavní biografické studie je historik Martin Boštík (shoda jmen je jen náhodná). Dalšími dvěma texty přispěli Jaromír Zemina a Stanislav Vosyka. Archivními materiály nabitá kniha je zdrojem řady dosud neznámých informací. Martin Boštík prochází jednotlivé etapy malířova života v mikroskopickém pohledu. Sleduje osobní setkání, inspirace místem i realizované výstavy. Vše je doplněno kvalitními reprodukcemi i cennými archivními fotografiemi. Arbor vitae 2013, 321 str., 1480 Kč

Studio Michal Pěchouček

Olomoucká přehlídka animovaného filmu vydala „nesentimentální retrospektivu

Zdeněk Dvořák (1897–1943). Sochař abstrakcionista Hana Rousová

Před několika lety nalezla Hana Rousová v Památníku národního písemnictví archiv zapomenutého umělce Zdeňka Dvořáka. Z autorova sochařského díla se zachovalo jen velmi málo, kniha tak staví především na archivních snímcích a skicách. Ty také posloužily při vytváření prostorových rekonstrukcí, jež jsou do poloviny září součástí Dvořákovy výstavy v letohrádku Hvězda. Karikatury politiků, oficiální zakázky, a především volné práce s abstraktními tvary, které si podle Rousové nezadají s dílem Kupky nebo Foltýna, představují různé umělcovy polohy. Vkusný paperback s množstvím kvalitních reprodukcí i dobových materiálů je monografií, která Dvořáka řadí zpět do dějin umění. Arbor vitae 2013, 184 str., 990 Kč

Václav Vavřinec Reiner Pavel Preiss

První stručnou verzi života barokního malíře vydal Pavel Preiss v roce 1970. Po více než čtyřiceti letech máme možnost číst podrobný rozbor životních osudů i díla jednoho z nejvýraznějších českých barokních umělců. Chronologické řazení informací se prolíná se snahou autora textu představit práci malíře pro jednotlivé objednavatele pohromadě. Bohatá obrazová dokumentace přibližuje často v detailních pohledech slavné i méně známé Reinerovy fresky a oltářní desky. Součástí knihy je také soupis všech umělci připisovaných prací i existujících archivních materiálů. Academia, Národní galerie v Praze 2013, 1200 str., 2650 Kč

Česko-slovenský pavilon v Benátkách Národní galerie v Praze ve spolupráci Ministerstvem kultury ČR vydala útlou knihu věnující se výstavám uspořádaným v česko-slovenském pavilonu benátského bienále. Publikace vznikla u příležitosti 20. výročí rozdělení Československa a prostor tu je věnován především architektonickým a výtvarným projektům realizovaným od roku 1993. Publikované texty představují historii budovy (otevřena 1926) i obecné dějiny československé reprezentace na bienále. Národní galerie v Praze 2013


64

zahraniční výstava

art + antiques

Kapoor v Berlíně text: Anežka Bartlová Autorka je studentkou dějin umění. foto: Profimedia

Jeden z nejúspěšnějších umělců současnosti, Anish Kapoor, nemá rád retrospektivy: raději pro výstavu v berlínském Martin-Gropius-Bau vytvořil asi dvacet zbrusu nových děl. Až do listopadu je možné navštívit jednu z jeho největších sochařských přehlídek. Co nového vlastně říká čtvrtá Kapoorova velká výstava za posledních deset let?

Úvahy, proč jsme se s Kapoorem zatím neměli možnost setkat v Praze a zda se to někdy změní, nechme stranou, ostatně i Berlín se dočkal až po Mnichovu (kde byla Kapoorova výstava v roce 2008), Vídni (2009) a Londýnu (2010). Za zmínku nicméně stojí, že Martin-Gropius-Bau je v mnohém podobný pražské Galerii Rudolfinum. Nejen po stránce architektonické a dispoziční, ale i rolí v kulturním provozu a charakterem výstav. Program naplňují výstavy současných umělců, které jsou „sázkou na jistotu“.

Experimenty od jedné ani druhé kunsthalle sice nečekáme, zato ale víme, že kvalitní výstavy dobrého umění budou nejspíš právě zde a Anish Kapoor takovou sázkou na jistotu určitě je. Kapoor se narodil v roce 1954 v Bombaji do indické židovské rodiny. Začátkem 70. let odešel studovat do Londýna a na Hornsey College of Art a posléze na Chelsea School of Art and Design prošel studiem sochařství. Prosadit se dokázal již krátce po absolvování – a hned v 80. letech vystavoval v Paříži,

New Yorku, Liverpoolu nebo Basileji. V šestatřiceti letech reprezentoval Velkou Británii na benátském bienále a o rok později, v roce 1991, vyhrál Turnerovu cenu. Do povědomí široké veřejnosti se však zapsal hlavně svými monumentálními realizacemi ve veřejném prostoru – obřím objektem z rudého latexu napnutým přes celou délku Turbínové haly londýnské Tate Modern (Marsyas, 2002), sochou z leštěné oceli v centru Chicaga, na jejímž povrchu se zrcadlí obloha i okolní mrakodrapy (Cloud Gate, 2004–05) nebo vyhlídkovou věží v olympijském parku v Londýně (ArcelorMittal Orbit, 2012).

Ikarův syndrom

D E S C E N T I N T O L I M B O / 1992

Ústředním bodem výstavy, koncipovaným přímo pro Berlín, je monumentální instalace v centrálním atriu novorenesanční budovy nazvaná Symphony for a Beloved Sun (Symfonie pro milované slunce, 2013). Po vstupu do galerie nás obejme pach vosku a postupně upoutá i zvuk padajících a tajících kvádrů – to vše uvádí podivná sestava navozující dojem jakéhosi složitého industriálního provozu. Symphony for a Beloved Sun se skládá z obrovského červeného kotouče umístěného na konstrukci proti vchodu a představujícího slunce, před nímž se tyčí čtyři pásové dopravníky, které směrem ke „slunci“ odkudsi z útrob galerie vyvážejí šedesátikilové kvádry temně rudého vosku. Žádný dopravník však nevede až ke


65

S Y M P H O N Y F O R A B E L O V E D S U N / 2013

kotouči, a tak jde vždy o marnou námahu. Bloky mazlavé hmoty padají z výšky několika metrů k zemi a popadané kusy se na podlaze galerie pozvolna roztékají. Symfonie, jakožto cyklický útvar počítající s obsazením mnoha nástrojů, výstižně ilustruje způsob, jak Kapoor svá díla komponuje: jeden úběžník naší pozornosti (rudý kotouč), technicky dokonalé zpracování (dopravníky s voskovými kvádry) a zapojení co nejvíce smyslů najednou (čich, sluch, zrak i haptické kvality vosku). Význam vzniká jakoby druhořadě, pouhým pojmenováním a až za spektakulární podívanou, často však jde o dobře promyšlené odkazy k hlubším kulturním kořenům, indickým i evropským. Sám umělec dodává, že instalace má souvislost s historií města: rudé slunce (jako metafora pro komunismus a vlastně jakoukoli jinou diktaturu) vyžaduje nové a nové pokusy o dosažení maxima. Zároveň však nedovoluje úkol dotáhnout do cíle, a zmar je tak vlastně motorem až k vyčerpání zdrojů. Neustále se vracející pokusy vyrovnat se „slunci“ spolu s nánosy reliktů minulých experimentů jsou ostatně příznačné i pro

Berlín jako místo, kde dějiny v posledním století zanechaly hodně výraznou stopu. Dílo má upomínat také na litografie El Lisického k opeře Vítězství nad sluncem, která měla premiéru právě před sto lety a pro kterou vytvořil Kazimir Malevič kostýmy a scénu v kubofuturistickém duchu. Kapoorovu instalaci tak lze chápat i jako ohlížení se za nezdařenými pokusy avantgardy.

Jistota nejistoty Anish Kapoor v rozhovorech tvrdí, že o svém umění nemá co říci, ve výstavě také nenajdeme mnoho informací nebo doplňujících vysvětlení. Musíme tak nechat mluvit díla samotná. Jedním z důležitých významotvorných momentů je materiál: leštěná ocel, zrcadlící a deformující své okolí, amorfní vosk nebo barva ve své symbolické i materiální podobě (pigmenty). Ta hraje důležitou roli, kterou můžeme připodobnit středověkému liturgickému symbolickému chápání barev, v tomto případě ale kódování vychází z indické tradice. Temně rudá je tradiční barva indické svatby, je veselá, ale indikuje i bytostnou změnu stavu. Není tedy sym-

bolem rozjařené radosti, ale radosti spirituální, náboženské. Podobně má religiózní kontext i Kapoorem užívaná modrá, která je spojována s Kršnovou pletí (v překladu ze sanskrtu znamená Kršna přibližně „černý“ nebo „tmavomodrý“). Nejstarším vystaveným dílem je socha Descent into Limbo (Sestup do předpeklí), kterou Kapoor poprvé prezentoval na Documentě 9 v roce 1992. Otvor, do nějž by bylo možné spadnout, vypadá na první pohled jen jako kruh vyznačený černým pigmentem na podlaze. Zpracování je však tak dokonalé, že pouhým okem člověk nepozná, jak se věci mají. Pravdu se dozví ten, kdo se do „černé díry“ odváží něco vhodit (kustodi k tomu návštěvníky občas sami vybízejí). Zrcadlové objekty, těhotné panely a temné díry – ať již prostorové, či jen iluzivní –, to vše nakonec spěje k podtržení naší nejistoty žitým prostorem i prostorem galerie samotné (díry v parketách, boule a prohlubně ve zdi, vosk rozpatlaný po stěnách a rány, které hrozí sesutím budovy). Kapoorovy objekty ztěžují orientaci v prostoru a mění perspektivu, některé pak vyvolávají i fyzické pocity,


recenze

68

art + antiques

Expozice Nové a stálé, ve Zlíně a v Brně text: Josef Ledvina

Dvě nové stálé expozice byly před nedávnem otevřeny na Moravě. Jedna ve Zlíně, ve zrekonstruované budově 14 tamního továrního areálu, druhá v Brně na Špilberku. Stálé expozice to dnes nemají úplně snadné. Někteří radikálové jim vůbec upírají právo na existenci, jiní, říkejme jim reformisté, soudí, že by neměly být tak úplně stálé, že by do nich přece jen měl být zabudován určitý prvek proměnlivosti. Vizuální umělec, dlouholetý ředitel Národní galerie a teoretik všeho Milan Knížák zase soudil, že by sbírkové instituce – a k těm Muzeum města Brna a Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně bezpochyby patří – neměly vlastně dělat nic jiného než stálé expozice, a to tak stálé, jak jen je to možné. V nich by pak divák při svých opakovaných návštěvách kontemploval stále stejné exponáty na stále stejných místech. Jak moc stálé budou zlínská a brněnská expozice, zatím těžko říct, každopádně však stojí za to se podívat, jak si obě instituce s prezentací vlastních sbírek poradily.

Ve Zlíně Ve druhém patře budovy 14 najdeme vlastně expozice dvě, třebas prostorově a v některých šťastnějších momentech i tematicky provázané. Řády vidění představují crème de la crème českého umění 19., a především 20. století ze sbírek krajské galerie. (Najdeme tu i opravdové majstrštyky. Ne náhodu se i na propagačních materiálech objevuje Autoportrét – Vlastní podobizna v haveloku od Bohumila Kubišty.) Kurátoři expozice přitom vědomě rezignovali na pokus převyprávět zde příběh českého umění, prý proto, že kontinuální halový prostor jednoho patra bývalé tovární budovy vytýčení takové vyprávěcí linky neumožňuje. K tomu nás napadá důvod další: Zlínská sbírka přes své nesporné kvality trpí v některých časových úsecích (zejména po druhé světové válce) těžko překlenutelnými mezerami, takže by v takovém příběhu

Ř Á D Y V I D Ě N Í / foto: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

některé zásadní kapitoly stejně musely chybět. Kolekce je tedy rozčleněna do různých tematických celků rozmístěných po výstavním prostoru. Mezi nimi se má návštěvník procházet a nalézat si svá nová, klidně zcela nehistorická spojení. Některé kategorie jsou docela nepřekvapivé (surrealismus), jiné spíše vágní (existencialismus). Jindy jsou zas exponáty seskupovány na principu sdíleného žánru. Na meziválečné modernistické krajině tak třeba může divák pěkně sledovat, jak se tradiční námět stává prostředkem méně tradičního formálního experimentu. Do těchto Řádů vidění je pak vsazena expozice druhá – Prostor Zlín. Ta je věnována primárně baťovské zlínské architektuře. Převažují tu modely, plány a vizualizace ikonických staveb (administrativní budova Baťova obuvnického impéria, památník J. A. Bati…). Od některých nearchitektonických témat jsou vyzdviženy šťastné můstky k prvé části dvojexpozice. Tak v kontextu prezentace meziválečných Zlínských salonů jsou představena některá díla sbírky z první poloviny 20. století, jež byla právě z těchto salonů zakoupena. Téma založení zlínské Školy umění

je zas využito jako příležitost k představení tvorby Vincence Makovského (Makovský na škole vedl obor tvarování strojů a nástrojů). V budově 14 je tak v každém případě k vidění dost zajímavého a pěkného. Přesto se mi vnucuje myšlenka, zda budování nové expozice nemohlo být v některých partiích využito k ještě odvážnějšímu překonání obvyklé podoby stálých expozic. Kubištův Autoportrét si možná nezaslouží nic jiného než prostor ke kochání, proti tomu fascinující fenomén Baťova kapitalistického budovatelství by možná mohl být představen kontextuálněji. Dobrým vstupním momentem by byla třeba projekce krátkého propagačního videa od Alexandra Hackenschmieda z konce 30. let, v němž je při zpětném pohledu s odzbrojující naivitou představen Zlín jako dokonalé město formující prostřednictvím sportu, vzdělání, a především práce dokonalého občana. Proti tomu by pak mohl být zmíněn a třeba formou různých grafických úprav knižní obálky prezentován legendární antibaťovský Botostroj (1933) Svatopluka Turka. A na závěr by ani nemusela být od věci projekce vybraných pasáží jeho filmové adaptace (1954).


69

V Brně Jestliže ve Zlíně příběh vyprávět nechtěli, a vlastně ani nemohli, v Brně jej vyprávět chtějí. Expozice Od moderny po současnost má návštěvníka provést dějinami brněnské umělecké scény od roku 1945 do roku 2013. Na začátku je zmíněno poúnorové utahování šroubů – nic z místní sorely tu ale trochu překvapivě nenajdeme –, pak uvolnění a první tvůrčí skupiny (Brno 57), dále zlatá šedesátá, normalizace, brněnská nová malba let osmdesátých… Ve svém úhrnu je to tedy expozice veskrze tradiční, ačkoli na ní bylo z depozitářů jistě vytaženo i to, co tradičně vystavováno není. To nemusí být tolik na škodu v případě závěsných obrazů – a ty tu jednoznačně převažují –, jenže Brno přece bylo také konceptuální (nebo se nás o tom alespoň vždy snažil přesvědčit Jiří Valoch). Různé negalerijní, ať konceptuální čili nic, projevy 70. a 80. let se jednoduše a bez dalšího na stěnu věší těžko. V brněnském INZERCE

Domě umění a v pražském Tranzitdisplayi nedávno proběhla výstava Navzájem – Společenství 70. a 80. let. Spíše než hotové, k zavěšení na stěnu či nalepení na podlahu galerie připravené artefakty prezentovala „společenství“. Třeba Ivo Sedláček na ní byl zastoupen projekcí digitalizované fotodokumentace z akce Muzeum pro výzkum života a díla Ivo Sedláčka z roku 1988. (Sedláček tehdy pozval své známé do rodných Žabčic na otevření muzea věnovaného jeho dílu v domě přítele Jana Cee. Součástí vernisáže byly projevy a referáty simultánně tlumočené do španělštiny…) Aktivity tohoto druhu na Špilberku představeny nejsou. Právě výstava Navzájem by přitom mohla představovat inspiraci pro prezentaci různých těžko zařaditelných odrůd umělecké praxe období normalizace. Co na závěr? Vznikly dvě nové stálé expozice, obě stojí za návštěvu (ta zlínská asi víc). Žádná revoluce v pojmu stálé expozice se nicméně nekoná.

P RO S T O R Z L Í N / Ř Á DY V I D Ě N Í pořadatel: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně kurátoři: Václav Mílek, Ladislava Horňáková termín: od 1. 5. 2013 www.galeriezlin.cz

OD MODERNY PO SOUČASNOST pořadatel: Muzeum města Brna kurátorka: Ilona Víchová termín: od 31. 5. 2013 www.spilberk.cz


76

k věci

art + antiques

Peking – Sofie – Praha – Bělehrad text: Olga Lomová Autorka je sinoložka.

Billboard u dálnice D1 láká na nový pohled na současné čínské umění. Pod nicneříkajícím názvem Peking – Praha se skrývá výstava šedesáti exponátů od čtyřiceti současných čínských umělců ze soukromé sbírky Čcheng Sin-tunga (Cheng Xindong, v tiskové zprávě jako Xin Dong Cheng). Pan Čcheng je sběratel, obchodník s uměním a galerista, který v Pekingu provozuje vlastní výstavní prostor zaměřený na výstavy evropského a amerického umění. Podle jeho vyjádření již podobné výstavy vyvezl do jiných zemí, mezi jinými do Ruska, do Řecka nebo na Kubu. Na přípravě výstavy se dále podílela pekingská Pej-ťing chua-lang sie-chuej alias Art Gallery Association Beijing a pražská Prinz Prager Gallery. Výstavu, jejímiž organizátory jsou Správa Pražského hradu a Smíšená česko-čínská komora vzájemné (sic!) spolupráce, finančně podpořila ministerstva kultury obou zemí; jako partneři jsou uvedeni ČEPS, Land Rover a PPF. Záštitu převzal velvyslanec ČLR v Praze. Pro velvyslanectví ČLR je výstava v Císařské konírně bezpochyby vítaný úlovek. Pražský hrad je v Číně známý jako symbol panování

Václava Havla, vítěze nad komunistickým režimem, ke kterému vzhlíží čínský disent. V blízké budoucnosti by měla výměna výstav podobného formátu mezi ČLR a ČR pokračovat, na tiskové konferenci byla avizována výstava plakátů Alfonse Muchy v Pekingu.

Výstava pro Balkán Podíl Česko-čínské komory na pražské výstavě se zdá být zásadní. Jak jsme se dozvěděli na tiskové konferenci z úst jejího předsedy, jedná se o projekt do značné míry improvizovaný; výstava se na Pražský hrad dostala mimo výstavní plán, „protože zde byl volný prostor a škoda ho nevyužít“. Improvizace je zřejmá i z rozhovoru, který 14. dubna uveřejnil Čcheng Sin-tung na čínském webu (http://gallery.artron.net). Říká že důležitý impuls pro konání výstavy přišel přímo z vládní úrovně a pro soukromého galeristu to byla zajímavá příležitost: „V loňském roce předseda (vlády) Wen (Ťia-pao) podepsal ve východní Evropě řadu kulturních dohod a v návaznosti na to se v lednu na mě obrátilo čínské ministerstvo kultury s žádostí, abych připravil putovní

P E K I N G - P R A H A / Císařská konírna Pražského hradu / 23. 8.–29. 9. 2013

výstavu s názvem Čína – jihovýchodní Evropa. Nabídka se mi líbila, dává mi příležitost vystavovat v rámci mezinárodních festivalů a v dobrých státních galeriích, a tak jsem kývl a hned jsem se vydal do jihovýchodní Evropy, abych se seznámil s prostředím.“ Výstava pak odstartovala 15. dubna na Mezinárodním festivalu současného umění v Sofii, v červnu a červenci pokračovala v Muzeu současného umění v Bukurešti a v srpnu a září se koná na Pražském hradě. Odtud by se v říjnu měla přesunout do makedonského Skopje a na konci roku turné vyvrcholí v Bělehradě. Putovní výstava sestavená ad hoc s cílem naplnit kulturní dohodu, a přispět tak k rozvoji politických a obchodních kontaktů v regionu, přirozeně není koncipována jako kurátorský projekt v pravém slova smyslu. Podle slov pana Čchenga se výběr exponátů řídil jeho osobní zálibou a snahou představit současné čínské umění v co možná v největší rozmanitosti. Na otázku, zda nějak zohledňoval různé národní kontexty, odpověděl, že v Praze je výstavní prostor větší, a proto zde přidal asi deset exponátů. Výsledkem


77

je cosi jako vzorková nabídka zboží. Převažují obrazy, jsou zde i fotografie, instalace, několik soch, dvě sošně pojaté židle a jedno video. Někteří z vystavujících se již v Praze představili na čtyřech výstavách, které mezi lety 1997 až 2008 připravil Petr Nedoma v Rudolfinu ve spolupráci s avantgardním hongkongským galeristou Chang Tsong-zungem; tehdy ještě měli lehký punc autorů politicky kontroverzních.

Poznat a pochopit Jak je v čínském umění 20. století běžné, vystavení umělci se hlásí ke globalizovanému uměleckému světu a až na výjimky bohatou domácí tradici nereflektují. Někteří si zcela výjimečně pohrávají s odkazem umění tušové malby, o něco výraznější je tu a tam patrný vliv robustní estetiky lidového umění. Obecně tak lze říci, že se český divák nemusí bát, že by z důvodů odlišného kulturního zázemí výstavě neporozuměl. Pravda, některé exponáty jsou plně srozumitelné jen pro ty,

kdo se orientují v dějinách ČLR, například hned v úvodu výstavy zavěšený portrét Mao Ce-tunga, který se při pohledu z různých stran mění v portrét Maova kritika z roku 1959, maršála Pcheng Te-chuaje, a pak zase portrét Čou En-laje, politika úspěšně lavírujícího na obě strany a dnes považovaného za duchovního otce reforem na konci roku 1978 prosazených Teng Siao-pchingem. Na jiném obraze je náměstí Tchien-an-men plné veselých lidí, nad kterým se klene duha – pro ty, kdo si vzpomenou na demonstrace na jaře 1989, se tento nenápadný olej může stát politickou alegorií. Znalec historických souvislostí také ocení samotný fakt rozmanitosti technik a stylů; ta by před pětatřiceti lety měla příchuť odvážné politické subverze, dnes však je součástí obchodního i politického marketingu. Během tiskové konference se v projevu pana Čchenga nesčíslněkrát opakovalo čínské slovo liao-ťie – „poznat a pochopit“ – a přání, že výstava pomůže obnovovat mosty mezi

Čínou a východní Evropou zbořené po roku 1989. (To je poněkud nepřesné, po roztržce mezi Čínou a Sovětským svazem na přelomu 50. a 60. let zůstaly čínské mosty do východní Evropy pevně stát jen ve směru do Rumunska, bývalé Jugoslávie a Albánie.) Poznání, které je nám zde nabízeno, směřuje k tomu, že Čína se již modernizovala a na globálním kolbišti hrdě stanula po boku Západu. V podtextu kýženého porozumění je cítit snaha vylepšit obraz současné Číny v očích té části veřejnosti, která má na paměti, že v ČLR stále panuje autoritářský režim a neutěšená situace v oblasti lidských práv. Těžko říci, jak se to podaří – exponáty samy ve své rozmanitosti hovoří především o bezradnosti tváří v tvář importovanému výrazu i současnému světu; v tomto smyslu je nejvýmluvnější instalace s názvem I want to love od Aj Ťing (Ai Jing), v Číně známé zpěvačky pop-music. Silnější díla, která zde také nalezneme, pak prozrazují samotu a úzkost lidské bytosti tváří v tvář neradostným skutečnostem moderní Číny.

INZERCE

VÝSTAVA

František Muzika OBRAZY Z LET 1948 –1972 GALERIE ČESKÉ SPOŘITELNY RYTÍŘSKÁ 29, PRAHA 1 5. – 21. ZÁŘÍ DENNĚ 10 – 18 HOD. AUKCE 21. ZÁŘÍ 2013 / 14:00 HOD. PRAGUE MARRIOTT HOTEL V celnici 8, 110 00, Praha www.dorotheum.com www.frantisekmuzika.cz

Velký Elsinor XI, 1971, Olej a tempera na plátně, 160 × 130 cm

Dorotheum_muzika_inz_190x119_v3.indd 1 Výtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková černá

22.08.13 9:49


84

komiks

art + antiques


89

PRODLOUŽENO DO / EXTENDED

UNTIL

1.1. 2 0 1 4 DENNĚ

/

DAILY

10:00–18:00

Egon Schiele Ar t Centrum o.p.s.; Široká 70 - 72; CZ 381 01 Český Krumlov; tel.: +420 380 704 011; w w w.schielear tcentrum.cz Děkujeme za zápůjčky / Thanks for the loan of artworks to Soukromí sběratelé / Private collectors Děkujeme za podporu / Thanks for support Město Český Krumlov; Jihočeský kraj; Ministerstvo kultury ČR; BMUKK Wien; Land Oberösterreich; Nadace Sabarsky-Sonnberger; DRAGON PRESS, s. r. o.; Metrostav, a. s.; SKUPINA ČEZ Mediální partner / Media partner Mladá fronta DNES

Mediální partner / Media partner

I:KMG>K>L:<

Technologický partner / Technology partner


86

art + antiques

7. – 13. 10. ’13 Designblok Prague Design and Fashion Week 13

15. ročník www.designblok.cz

Designblok podporují tyto instituce: Velvyslanectví Nizozemského království, Francouzský institut v Praze, Velvyslanectví Švédska, Instituto Cervantes, Česká centra, CzechTourism, Spanish Tourist Office, Belgické velvyslanectví – Vlámské zastoupení Partneři: ČD Cargo, Galerie hlavního města Prahy Oficiální dodavatelé: ABSOLUT vodka, Ambiente restaurace, fusion hotel prague, Giorgio Armani Cosmetics, H&M, Heineken, Parfumerie Douglas, SAMSUNG, SONBERK, TONI&GUY, TONI&GUY HAIRMEETWARDROBE, Veuve Clicquot Mediální partneři: H.O.M.i.E., Art+Antique, Architekt, Dolce Vita, Design & Home, ERA21, ELLE Decor, Flash Art, Marianne Bydlení, Radio 1, CityBee.cz, Designmagazin.cz, Designguide.cz, Czechdesign.cz, elle.cz, fashionbook.cz, iconiq.cz, invogue.cz, ihned.cz, MAUDhomme, protisedi.cz, RailReklam Zahraniční mediální partneři: Domus German Edition, H.O.M.E., H.O.M.i.E., Atrium, Designum, Flash Art

Hlavní mediální partneři:

Hlavní partneři:

Generální partner:

Listovacka aa 9 13  

časopis o umění, designu, architektuře a starožitnostech

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you