Issuu on Google+

9 771213 839008

03

03

březen 2013

83

95 Kč / 4,50 ¤

Radoslav Kratina v GHMP 28 / Rozhovor s Markem Pokorným 38 / Proměna Dolní oblasti Vítkovic 10 /


art + antiques

84

  www.nerustegalerii.cz

www.nerustegalerii.cz


editorial /

Kultura na Hradě

Před pěti lety jsem na tomto místě psal, že kdyby se Klausovo prezidentství mělo posuzovat podle toho, jak přispěl české kultuře, znovuzvolení by si nezasloužil. Správa Pražského hradu, která se za Václava Havla vyprofilovala v jednu z nejvýraznějších kulturních institucí v Praze, za Václava Klause zdegenerovala v pouhou servisní organizaci, jejíž činnost spočívá v podstatě jen v zajišťování pronájmů výstavních prostor. Ne že by se na hradě nekonaly žádné zajímavé výstavy, ale podíl Správy Pražského hradu na jejich přípravě je většinou minimální. V druhém Klausově volebním období se situace v tomto směru nijak nezlepšila, spíše naopak. Pokud jde o Pražský hrad jako kulturní instituci, není po deseti letech Klausova prezidentství v podstatě na co navazovat. Optimista ve mně by chtěl napsat, že s příchodem nového prezidenta se tudíž může situace jen zlepšit. Jakýkoliv projev vlastní programové aktivity bude jedině ku prospěchu věci. V české kultuře však v posledních letech bohužel platí, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Může se tak stát, že Správa Pražského hradu za nového prezidenta klesne do zatím netušených hlubin. Za Václava Klause bylo na hradě realizováno několik rozsáhlých rekonstrukcí od Jízdárny přes Ústav šlechtičen a Starý královský palác až po Zlatou uličku. Klaus na rozdíl od Havla hrad neobohatil o žádnou výraznější současnou architektonickou realizaci, takováto zdrženlivost mu však slouží spíše ke cti. Na Miloše Zemana čeká rekonstrukce Kláštera sv. Jiří a Nejvyššího purkrabství. Jelikož v obou případech jde o stavby, které prošly výraznými úpravami v 60. letech, dá se očekávat, že role současné architektury zde bude větší než v případě ryze památkářských rekonstrukcí některých jiných hradních objektů. Doufejme, že prezident bude mít při výběru architekta šťastnou ruku. O uměleckých zájmech Miloše Zemana nejde z otevřených zdrojů nic zjistit, tedy nebudeme-li právě to považovat za svého druhu zjištění. Nového prezidenta výtvarné umění podle všeho vůbec nezajímá. Na druhou stranu to však byla právě Zemanova vláda, která na podzim 1999 uvolnila víc jak 100 milionů korun na výkup vybraných děl z Waldesovy a Morawetzovy sbírky. Pokud bychom se na tento nákup dívali optikou

Obsah

03

> Mezi blasfémií a humanismem 5 / depeše > Louvre Lens 2 / úhel

Václav Hájek

Filomena Borecká

6 / zprávy 10 / výstava

> Radoslav Kratina

Josef Ledvina

19 / aukce 24 / na trhu

> Jiří Balcar 26 / portfolio > Ondřej Basjuk Radek Wohlmuth 28 / rozhovor > Marek Pokorný Johanka Lomová, Ondřej Chrobák 38 / téma > Proměna Dolní oblasti Vítkovic Karolina Jirkalová 46 / k věci > Pussy Riot a spol. Tomáš Glanc 50 / architektura > Žižkovský vysílač Marcela Chmelařová

Mariana Holá

53 / nové knihy 54 / antiques Angličáci

>

Lucie Zadražilová

60 / zahraniční výstava Ondřej Chrobák

> Krv

> Lekce 47. Nemiluji tě! 66 / recenze > Karel Malich, Tiché revoluce, Václav Hejna… Jan Wollner, Josef Ledvina, Adam Hnojil… 75 / mikro > Háblův Popelec Radek Wohlmut 78 / na východ > Díl 12. Synagoga Slovaca Dušan Buran 80 / komiks > Dašek & Jadrný 65 / manuál

Ondřej Chrobák

Monstrkabaret Freda Brunolda

trhu s uměním, našli bychom asi málo příkladů výhodněji vynaložených

>

státních prostředků. Na volném trhu by tehdy zakoupené obrazy, v čele

obálka

s několika díly Františka Kupky, dnes měly několikanásobně vyšší cenu.

korek, nitroemail, sololit / 62 × 42,3 cm / Oblastní galerie v Liberci

R ADOSL AV KR AT INA : ČERVENÉ Z ÁT K Y / 1965

Snad stejnou prozíravost bude Miloš Zeman prokazovat i na Pražském hradě. Jan Skřivánek

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek / Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktoři: Pepa Ledvina, Johanka Lomová, Radek Wohlmuth / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Džian Baban, Filomena Borecká, Dušan Buran, Tomáš Glanc, Václav Hájek, Adam Hnojil, Mariana Holá, Radek Horáček, Marcela Chmelařova, Ondřej Chrobák, Vojtěch Mašek, Jan Šiller, Jan Wollner, Lucie Zadražilová / Tisk: Dekameron CZ s r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. března 2013. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz


10

výstava

art + antiques

Racionální materialista K výstavě Radoslava Kratiny text: Josef Ledvina

Radoslav Kratina je v dějinách českého umění zapsán jako „objevitel“ manuálně transformovatelného objektu – variabilu. Uměleckou cestu, která jej k variabilům přivedla, rekonstruuje výstava v Domě U Kamenného zvonu a k ní vydaná první Kratinova knižní monografie.

Radoslav Kratina (1928–1999) trval na tom, že jeho předvariabilové pokusy pro něj měly zcela klíčový význam. Variabil nebyl něčím, co by mu vytanulo na mysli v momentu náhlého osvícení, naopak byl konsekvencí jeho předchozích tvůrčích výsledků. „Ke svým řešením jsem dospěl logicky a málokterý výtvarný projev může vykázat takovou vývojovou návaznost jako moje pojetí,“ píše v jednom nepublikovaném textu. Radoslav Kratina se na přelomu čtyřicátých a padesátých let, po absolutoriu brněnské Školy uměleckých řemesel, živil jako textilní návrhář. Zkušenost s navrhováním repetitivních struktur textilního ornamentu mu později jistě usnadnila přijetí a rozvíjení analogických postupů ve volné tvorbě. Dřevěná zvířátka s pohyblivými částmi a papírové kostky z vystřihovánek, jež navrhoval na přelomu let padesátých a šedesátých, tehdy již jako absolvent pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové, zas mají zřejmou vazbu na mechaniku jeho variabilních objektů. Výhradně volné tvorbě se věnoval od roku 1963. Jako určitý bod obratu sám zmiňuje návštěvu výstavy v Rychnově nad Kněžnou, jíž se vedle autorů starší generace (Pravoslav Kotík nebo Vincenc Beneš) účastnili i mladší experimentátoři (Karel Malich, Vladimír Boudník, Alena Kučerová, Eva Kmentová, Adriena Šimotová ad.). Ne že by se jednoznačně identifikoval s jedním ze zastoupených výtvarných názorů, spíše na něj zapůsobila jejich pestrost a experimentální

otevřenost. Prozkoumávání různých možností se také v několika málo následujících letech věnuje. Z tehdy realizovaných experimentů lze jako zřejmou „premisu“ jeho pozdější práce vnímat něco z početného souboru monotypů: Série z roku 1965 představuje otisky žiletek. Samy o sobě představují jednotlivé listy ukázku tehdy rozšířeného zaujetí poetikou materiálových struktur a textur. Pokud je však poskládáme vedle sebe, ustupuje tento moment částečně do pozadí. Nápadným se naopak stává zaujetí různými možnostmi uspořádání určitého počtu kusů téhož prvku na listu papíru. Zatímco někde je žiletková struktura více či méně narušována vysunutím z pravidelného rastru, jinde jsme konfrontováni s ortogonální strukturou žiletek řazených jedna vedle druhé po celé ploše papíru. Žiletku tu tak můžeme vnímat jako určitou paralelu pozdějšího dílce variabilního objektu.

Možnost transformace Přímější cesta k variabilu vede přes sirkové reliéfy. Na místo otisku jako záznamu různých variačních možností nastupuje předmět saH Ř I V N Á Č ( B Í L É T Y Č K Y V Š E S T I P O L Í C H) / 1965-68 dřevo, nitroemail / 94,5 × 66,5 × 15 cm / Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových / foto: Jaroslav Kvíz


11


16

výstava

art + antiques

D E S E T O T V Í R AT E L N Ý C H R Á M E Č K Ů / 1982 / chromované železo, mosaz / výška 36,5 cm / NG v Praze

stavebnic prostě vždy něco dělat šlo a něco zase ne. S apropriací materiálu, jakým je zápalka, aproprioval Kratina i jeho možnosti. Později dílce získával úpravou různých dřevěných a kovových prefabrikátů (násada na koště, tyčky k praporkům, pletací jehlice…) a nakonec si je podle vlastních návrhů nechával zhotovit. Zdálo by se, že se tak nakonec přece jen osvobodil od všech materiálových determinant. Pečlivě provedené rysy jeho návrhů však nepředstavují „čisté ideje díla“, jejichž samotná materiální artikulace by byla něčím druhotným. Takový přístup Kratina odmítá: „Moje projektování objektů nespočívá jen ve vymýšlení matematicko-geometrických projektů nad pracovním stolem, jako je tomu u konstruktivistů (…). “ Podstatné pro něj bylo nechat jím navržené dílce realizovat, tak aby se staly skutečnými věcmi vedle jiných skutečných věcí tohoto světa, přinést si je domů, do svého pokojeateliéru v Malešicích a tam je různě skládat dohromady, zkoušet, co všechno s nimi jde dělat. Variabil byl právě něčím, co tuto klíčovou „možnost skutečného pohybu“ uchovávalo i pro diváka. Ani navrhování samotné nebylo činností bez pravidel. Už jen to, že výsledek musel fungovat, musel být skutečně variabilní, představovalo omezení. Vedle restrikcí daných mechanikou variabilního objektu tu ovšem byly i restrikce „logické“. „Vývojová souvislost“ tvorby představovala pro Kratinu hodnotu, kterou bylo třeba uchovávat. K novému tvaru dílce potřeboval dospět „logicky“ – analýzou řešení starších. Kratina stále opakuje, jak důležité

pro něj bylo dívat se na věci kolem sebe, a těmi, krom těch krabiček v regálu samoobsluhy, byly i jiné starší variabily. Fotografie jeho malešického pokoje-ateliéru toho jsou dobrým svědectvím. V době, kdy minimum jeho prací mělo šanci najít kupce, jich drtivá většina zůstávala u něj doma. Starší reliéfní realizace pokrývaly stěny, novější kovové solitéry stály doslova všude, na skříních, v policích i na podlaze. Takové prostředí Kratinovi umožňovalo neustále promýšlení realizací starších. A „logika“ toho, co dělal před tím, mu zpravidla ukazovala i možné cesty vpřed.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

RADOSLAV KRATINA místo: Dům U Kamenného zvonu pořadatel: Galerie hl. města Prahy kurátor: Hana Larvová kniha: Hana Larvová (ed.): Radek Kratina 1928–1999, GALLERY, Praha 2013, 299 stran termín: 6. 3.–19. 5. 2013 www.ghmp.cz


17

ŠPILLAR Karel, Koupání

ŠPÁLA Václav, Jablka na porculánovém košíčku

ŠPÁLA Václav, U řeky

ČAPEK Josef, Váza s květinami - detail

AUKCE 24. 3. 2013, 14 HODIN DIPLOMAT HOTEL PRAGUE WWW.AUKCE-NEUMANN.CZ AUKČNÍ A KOMISNÍ PRODEJ NÁKUP ZA HOTOVÉ PORADENSKÁ SLUŽBA INFORMAČNÍ SERVIS SOUDNĚ-ZNALECKÁ POSOUZENÍ POJISTNÉ A DĚDICKÉ UDÁLOSTI


inzerce

18

art + antiques

PRVNÍ JARNÍ

AUKCE

SVĚTOVÉHO A ČESKÉHO VÝTVARNÉHO UMĚNÍ

21. 3. 2013 od 17:30h Lubomír Typlt, Něco se hledá, 2011, olej , plátno

v prostorách Galerie PICTURA Výstava dražených předmětů:

13. - 21. 3. 2013, 10:00 - 18:00 hodin Na Zderaze 6, Praha 2 Tel.: +420 224 233 810, +420 603 741 674 www.pictura.cz

Pořádá Asociace starožitníků České republiky

Novoměstská radnice 18. – 21. 4. 2013

Karlovo náměstí 1/23, Praha 2

prodejní veletrh starožitností ANTIQUE FAIR Návštěvní hodiny – Opening hours: 18. – 20. 4. 2013 | 10:00 – 19:00 21. 4. 2013 | 10:00 – 17:00 www.asociace.com Vstupné – Entrance: 90,– Kč

inz_190x119_osvit.indd 1

1.3.2013 12:02:26


aukce

19

Od Filly po Kinteru Praha – Jubilejní 25. aukční sezóna začala o několik týdnů dříve než bylo v posledních letech zvykem, neboť společnost Adolf Loos Apartment and Gallery svou letošní aukci naplánovala již na konec ledna. Ve středu 23. ledna bylo v Kaiserštejnském paláci na Malé Straně draženo 45 obrazů a soch v čele s mnohamilionovým obrazem Emila Filly Malíř z počátku 20. let. Nového majitele našlo téměř 90 procent nabízených děl, pět obrazů se prodalo za více než milion korun*. Hranici sta tisíc korun překonalo dalších 33 položek. Dohromady sběratelé na první aukci v novém roce utratili 42 milionů korun.

E M I L F I L L A : M A L Í Ř / 1920–21 olej a písek na plátně / 98 × 90 cm / cena: 18 375 000 Kč

V případě Fillova programového díla pocházejícího ze sbírky Vincence Kramáře se čekalo, zda nepokoří hranici 20 milionů korun. Nakonec se tak nestalo. Obraz se prodal s nárůstem o téměř 1,6 milionu korun za konečných 18,375 milionu. Důvodem, proč se cena nevyšplhala ještě výš, patrně bylo, že obraz již před tím privátně nabízela Galerie Jiří Švestka (viz reprodukce v Ročence ART+ za rok 2011). Dosažené cena je každopádně druhou nejvyšší částkou za Fillovo dílo prodané v aukci. Cenový rekord dál drží obraz Zátiší s lahví cherry, který stejná aukční síň vydražila v listopadu 2010 za 19,5 milionu korun. Druhým nejdražším dílem večera se stal obraz Šítkovské mlýny od Jakuba Schika-

A N T O N Í N P E L C : D R U H Á T Ř Í D A / 1949 olej na plátně / 93 × 135,5 cm / cena: 900 000 Kč

nedera, který přišel nového majitele na 6,12 milionu korun. Obraz se na trh vrátil po devíti letech, v květnu 2004 se na aukci společnosti Meissner-Neumann prodal za tehdy rekordních necelých 1,5 milionu korun. Šlo o historicky první Schikanederův prodej za více než milion korun. Výrazný cenový nárůst Schikanederových děl, k němuž došlo v posledních čtyřech letech, výmluvně ilustruje, že cena přes 6 milionů korun dnes obrazu v žebříčku nejdražších malířových děl stačí až na sedmou příčku. Novým autorským rekordem je cena 900 tisíc korun za obraz Antonína Pelce Druhá třída z konce 40. let. Rozměrné plátno zachycující cestující ve vlakovém kupé se prodalo za trojnásobek vyvolávací ceny a předchozí autorův cenový rekord překonalo o 180 tisíc korun. Výjimečná kvalita obrazu, který do aukce zařadila malířova rodina, dosaženou cenu plně vysvětluje. Novým autorským maximem, byť v tomto případě šlo o prodej za vyvolávací cenu, je rovněž částka 1,14 milionu korun za obraz Matka s dítětem od architekta a designéra Vlastislava Hofmana. Žádné srovnatelné dílo se od něj v aukci dosud neobjevilo. Dosavadní Hofmanův cenový rekord držela kameninová kubistická váza, která byla před dvěma lety na aukci Galerie Pictura vydražena za 420 tisíc korun. Ostře sledovanými položkami večera byla také dražba dvojice soch Otto Gutfreunda, unikátní signované sádrové varianty slavné Viki a kvalitního bronzového odlitku Koncertu z 60. let. Prvně jmenovaná plastika, kte-

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

rou jsme podrobněji představovali v prosincovém čísle, se dostala ze 120 na 360 tisíc korun, Koncert se pak prodal za vyvolávací cenu 456 tisíc korun. S nárůstem z 288 na 516 tisíc korun se prodal ještě dobový odlitek sochy Vítězství od Jana Štursy. Z dalších zajímavých prodejů jmenujme ještě obrazy Dívka s azalkou od Vojtěcha Hynaise (1,86 milionu), Divadelní lóže od Pravoslava Kotíka (720 tisíc), triptych Motiv z Průhonického parku od Josefa Ullmanna (600 tisíc), drobná Bažina III. od Františka Muziky (540 tisíc) nebo Alenčina Ježibaba od Jaroslava Panušky (456 tisíc korun). Z prací na papíře se za vysoké ceny prodaly K R I Š T O F K I N T E R A : M L U V I Č / 1999–2003 kovová konstrukce, elektro-instalace, polyurethan, oblečení atd. / 100 × 40 × 35 cm / cena: 576 000 Kč


20

aukce

art + antiques

kubistická kresba Samovar od Emila Filly (1,38 milionu), jedna z ilustrací k Máchovu Máji od Jana Zrzavého (492 tisíc) nebo kresba Na pokraji od Toyen (360 tisíc korun). Součástí dražené kolekce byla i jedna položka spadající do kategorie starožitností a jedno dílo současného umění. Karetní stolek s dvěma křesly od Jana Kotěry se prodal s nárůstem o 70 tisíc za konečných 492 tisíc korun. Socha Mluviče od Krištofa Kintery, varianta v obleku, se pak prodala za vyvolávací cenu 576 tisíc korun. / js O TA K A R S L AV Í K : S E D Í C Í P R O VA Z O L E Z E C / 1979 olej na plátně / 151 × 151 cm / cena: 660 000 Kč

Klub milionářů Praha – Hned dvanáct obrazů za více než milion korun na své první letošní aukci vydražila společnost 1. Art Consulting. Za více než sto tisíc korun se prodalo dalších 45 děl a celkový obrat aukce činili 66,3 milionu korun, což je pro společnost nejlepší výsledek od listopadu 2010. Nového majitele na aukci, která se konala v neděli 10. února odpoledne v pražském Topičově salonu, našlo 72 procent ze 189 nabízených položek. Nejdráže, za 10,05 milionu korun, se prodal obraz Benátky I. od Jana Zrzavého. Olej na plátně z roku 1928 byl mnohokrát vystavován a reprodukován, v roce 1930 mimo jiné na benátském bienále. Obraz se prodal s nárůstem o necelých 600 tisíc korun za cenu, která z něj dělá druhé nejdražší malířovo dílo prodané v aukci. Hranici deseti milionů korun se přiblížila rovněž Mužská hlava od Antonína Procházky, kterou jsme

J A N Z R Z AV Ý: B E N ÁT K Y I . / 1928 olej na plátně / 48,5 × 63,5 cm / cena: 10 050 000 Kč

představovali v minulém čísle. Vynikající ukázka Procházkova orfismu, olej na lepence z roku 1916 se z vyvolávací ceny 4,15 milionu dostal až na částku 9,46 milionu korun. Za minimální podání 5,92 milionu korun se prodal lunetový obraz Sv. Václav vykupuje pohanské děti od Karla Škréty. Šlo již o třetí obraz ze Škrétova svatováclavského cyklu z mělnické zámecké obrazárny, který společnost dražila. Předchozí dva obrazy se v roce 2010 prodaly za 4,6 a 6,6 milionu korun. S nárůstem z necelých 2 na 4,39 milionu korun se prodala Hlava ženy od André Deraina. Obraz, který je publikován v malířově souborném katalogu a před pěti lety byl vystaven na výstavě v muzeu Thyssen-Bornemisza v Madridu, se tak stal nejdražším Derainovým dílem prodaným na aukci v Česku. Dalšími díly draženými za více než milion korun byly obrazy Václava Špály (3,74 a 2,08 milionu), Josefa Šímy (3,2 a 2,32 mi-

lionu), Karla Černého (2,14 milionu), Kamila Lhotáka (1,67 milionu) a dvě zajímavé ukázky holandského barokního malířství (1,14 a 1,08 milionu korun). Za úspěch je možné považovat zejména ceny Šímových děl, nejvyšší za posledních pět let. Oba obrazy, abstrakce z 60. let, byly navíc draženy s poměrně výraznými nárůsty. Do jisté míry zklamáním je naopak cena 1,67 milionu korun za Lhotákův obraz Montgolfiéra z roku 1944. Jde sice o autorovu čtvrtou nejvyšší cenu dosaženou v aukci, vzhledem k rané dataci i atraktivnímu námětu se však očekávalo, že obraz přitáhne víc jak jednoho zájemce. Novými autorskými rekordy jsou částky 720 tisíc za obrazy Běžci Chataway a Pirie

J I Ř Í N A Č E R A D S K Ý: B E Ž C I C H ATAWAY A N D P I R I E / 1964 / olej na plátně 134 × 120 cm / cena: 720 000 Kč

od Jiřího Načeradského a Ikarův pád od Jánuše Kubíčka a cena 660 tisíc korun za Sedícího provazolezce od Otakara Slavíka. Všechna tři díla se prodala s výraznými nárůsty a u všech jsou dosažené rekordy vysvětlitelné časnou datací a malířskými kvalitami nabízených obrazů. Z poválečného umění se dále dařilo Adrieně Šimotové (780 tisíc), Josefu Hlinomazovi (324 tisíc), Liborovi Fárovi (234 a 228 tisíc) nebo Radoslavu Kratinovi (216 tisíc). Několika kvalitními ukázkami bylo v nabídce zastoupeno také malířství 19. století. Nejdráže se prodal žánrový výjev z ruského venkova od Jaroslava Věšína, který se z 660 tisíc dostal na 840 tisíc korun. S nárůstem byla dražena i další díla v této kate-


inzerce

C R E A T I V O

Galerie CREATIVO Biskupská 1 602 00 Brno

21

www.creativoas.cz info@creativoas.cz

Josef Istler - Bažiny (1945)


22

aukce

gorii – Dáma s knihou v zahradě od Františka Dvořáka se prodala za 324 tisíc, Studie stromu s potokem od Antonína Chittussiho za 384 tisíc a soubor barevných litografií Čtyři denní doby od Alfonse Muchy dokonce za 492 tisíc korun. Z klasické moderny je možné ještě jmenovat obrazy Na schodech od Pravoslava Kotíka (840 tisíc) a Kaplička v Simiane od Otakara Kubína (780 tisíc korun). Dobře bylo v dražené kolekci zastoupeno také umění 40. let. Vedle již zmiňovaného Lhotákova obrazu byla nabízena díla Mikuláše Medka (540 tisíc), Zdeňka Sklenáře (516 tisíc), Karla Součka (276 tisíc korun) a Františka Hudečka. Úspěchem byla zejména dražba souboru čtyř drobných maleb na lepence od posledně jmenovaného. Hudečkovy charakteristické pohledy na noční město byly vyvolávány za částky kolem 50 tisíc korun, nakonec se však prodaly v cenovém rozmezí od 252 do 360 tisíc korun. Z prací na papíře si zaslouží zmínku například suchá jehla Bičování od Bohuslava Reynka, která se z 25 tisíc dostala až na 96 tisíc korun, což je jedna z vůbec nejvyšších cen za grafiku. Podobně výrazný nárůst z 30 na 84 tisíc korun zaznamenal také barevný linoryt Síň hladu a žízně od Františka Bílka. Tradičně dobře se prodaly také koláže a asambláže od Jiřího Koláře, nejdráže roláž Dětství chrámu, která přišla nového majitele na 108 tisíc korun. / js

Znovu Libenský a Brychtová Praha – Na první letošní aukci společnosti Sýpka, která se konala v neděli 17. února, sběratelé utratili necelých 3,2 milionu korun. Kupce našlo 45 procent z 353 dražených uměleckých děl a starožitností. Za více než sto tisíc korun se prodaly tři položky, nejdráže další odlitek slavného Polibku od dvojice Libenský-Brychtová. Skleněná plastika z roku 1963 se prodala za vyvolávací cenu 216 tisíc korun. Loni v květnu byla o pět let starší varianta této sochy vydražena dokonce za dvojnásobek této částky. Největší cenový nárůst v rámci volného umění zaznamenala tušová malba na papíře

art + antiques

ČTĚTE ART+

S TA N I S L AV L I B E N S K Ý A J A R O S L AVA B R Y C H T O VÁ :

Jiř í Kolář v Amsterdamu V Amsterdamské Christie’s se v rámci kolekce umění od 19. století do současnosti dražené 12. března objeví jeden z kolážových objektů Jiřího Koláře vzniklý ve francouzském exilu. Odhadní cena rozměrného Sentimentu A je 6 až 8 tisíc eur. Finální však může být i dvojnásobná. Jiřímu Kolářovi se totiž v zahraničí daří!

P O L I B E K / 1963 / tavená skleněná plastika 63 × 16,5 cm / cena: 216 000 Kč

od japonského moderního mistra Foujita Tsuguhary, který se dostala z 216 na 276 tisíc korun. Dokonce na dvojnásobek vyvolávací ceny se dostal barevný lept Pasák ovčího stáda od Vojtěcha Preissiga, který se prodal za 52,8 tisíc korun. Z novějšího umění je třeba zmínit zejména kolekci děl Milana Knížáka. Z šesti nabízených objektů a knih se prodaly jen dvě položky, nejdráže kniha Make your dreams z let 1964 až 1974, kterou nový majitel získal za vyvolávací cenu 84 tisíc korun. Mezi starožitnostmi se nejdráže prodal keramický nástolec s trojicí puttiů od Michaela Powolnyho, který se dostal z 26 na 49 tisíc korun. Za poměrně výrazné ceny se prodaly dvě malované keramické dózy a čajová souprava od Pavla Janáka. Čtyřdílný soubor skládající se z konvičky, cukřenky a dvojice šálků nový majitel získal za vyvolávací cenu necelých 35 tisíc korun. Zájem byl také o funkcionalistický design a nábytek – dvě křesla z chromovaných trubek do Jindřicha Halabaly se prodala za 33 a 30 tisíc, stolní lampa od Franty Anýže za 23 tisíc a anonymní stolní hodiny ve stylu Bauhausu za 17 tisíc korun. Z poválečného designu se nejdráže prodal lustr Sputnik z 60. let, který byl vydražen s mírným nárůstem za 18,6 tisíce korun. Z trojice nabízených plastových zvířátek Libuše Niklové se prodal pouze Tygr, a to za vyvolávací cenu 3 600 korun. Z tradičnějších starožitností jmenujme aspoň 41 cm vysoký porcelánový nástolec, míšeňskou práci z 19. století, který se prodal za vyvolávací cenu 20 tisíc korun. / js

Sběratelé vybírají z aukčních katalogů Zahájili jsme nový cyklus, v němž nabídku z aukčních katalogů vybíráte a komentujete vy sami, sběratelé a kupci. Můžete být kritičtí, shovívaví, nadšení, rozmařilí nebo věcní, záleží jen na vás. Z první letošní aukce 1. Art Consulting vybíral slovenský sběratel Marian Hodoš, z aukce Vltavínu Robert Mečkovský, z katalogu Dorothea Patrik Vavřina. Všichni mají s trhem své zkušenosti. Chcete být další? Kubistický Čapek v Londýně Ve středu 6. února se v denní aukci impresionistů a moderny v londýnské pobočce Sotheby s dražilo výjimečné oboustranné plátno Josefa Čapka z mimořádného roku 1915. Odhadní cena se pohybovala v rozpětí 80 až 120 tisíc liber, tedy asi 2,4 až 4,3 milionu korun. Finální cena nakonec spodní hranici odhadu překročila více než trojnásobně. Aukční trh v Německu Je jiný? A v čem? Jaký je zdejší poměr sil, jaká je nabídka a poptávka? Zahajujeme pro vás nový cyklus článků přibližující dění na aukčním trhu u našich blízkých sousedů. Pod pokličku k sousedům se podíváme s Tomášem Valešem z Ústavu dějin umění Akademie věd. Těšíme se! www.artplus.cz


inzerce

AA.indd 1

23

25.02.13 11:02


28

rozhovor

art + antiques

Byli jsme naivní Rozhovor s Markem Pokorným Autoři: Johanka Lomová, Ondřej Chrobák foto (portrét): archiv MG

Marek Pokorný ukončil k 30. listopadu svou práci pro Moravskou galerii a nyní promýšlí, co bude dělat dál. Začali jsme vzpomínkou na ztracený rozhovor se Zbyňkem Sekalem a nevděčné roli přepisovatelek, pak jsme se vrátili na konec 80. let.

Začneme od počátku. Co jsi vlastně studoval? Říká se, že to byl marxismus-leninismus. Byl jsem přijat na kombinaci historie-vědecký komunismus. Studovali to divní lidé. Napůl se jednalo o zoufalce, kteří se neměli šanci dostat na školu jinak, než že si vyberou šílený obor, napůl to byli lidé, kteří chtěli dělat nomenklaturní kariéry. V Sudetech, odkud pocházím, mi říkali, že se na filozofickou fakultu v žádném případě nemám šanci dostat, ať si vyberu něco, kde je pravděpodobnost úspěchu. Napodruhé jsem se dostal, a pak už nešlo obor změnit. Později jsem si přibral jako mimořádné studium estetiku. Tehdy mě tam Miloš Jůzl s Dušanem Prokopem přichýlili a já skončil jako aspirant v roce 1989 s tématem Interpretace uměleckého díla. Zajímaly mě dvě linie uvažování: hermeneutická a analytická. Práci jsem nikdy nedopsal. Nakonec jsem i pochyboval, jestli estetika jako obor má koncem 20. století opodstatnění. Bylo relativně časté, že po roce 1989 šli lidé studovat to, co dříve nemohli. Jak to bylo s tebou? V roce 1989 jsem měl za sebou několik let intenzivní přítomnosti ve školicím procesu na univerzitě i na bytových a neoficiálních seminářích. Měli jsme samovzdělávací kroužky různého zaměření, existovala řada intelektuálních zdrojů a hlásit se na nový obor pro mě nedávalo smysl. A taky jsem už měl rodinu. S kým jsi absolvoval bytové semináře? Chodili jsme k Josefu Mouralovi, poslouchali jsme Petra Rezka a Zdeňka Neubauera. Měli jsme speciální semináře na vyžádání na-

příč obory, například Miroslav Jauris pro nás dělal současnou logiku. V rámci studia jsem měl hodně volného času, na historii mě bavila spíše filozofie dějin nebo metodologie, takže jsem leccos vynechával, a zkoušky z vědeckého komunismu byly z hlediska intelektuálního výkonu komické. Co přišlo po roce 1989 a jak jsi se dostal k výtvarnému umění? Od roku 1990 se na katedře estetiky všichni věnovali rehabilitacím. Otevření veřejného prostoru bylo tak silné, že mě zajímalo všechno, jenom ne sedět ve studovně a něco číst nebo psát. Počátkem 90. let dobíhal můj intenzivní zájem o literaturu a poezii; sám jsem psal a zajímala mě teorie literatury. K výtvarnému umění jsem se začal pomalu vracet na konci 80. let, když se všechno začalo trochu hýbat a objevila se skupina Tvrdohlaví. Starší generace gebauerovců mě moc nebavila, nelákalo mě se s jejich prací konfrontovat. Opravdu silný zájem o současné výtvarné umění je spojen s mým nástupem do kulturní rubriky Deníku Prostor v roce 1992, kam jsem přišel spolu s Jiřím Peňásem. Jiří o výtvarném umění psát nemohl, protože o něm nevěděl vůbec nic, a povinnost proto spadla na mě. Po Deníku Prostor následovala redakční práce v Mladé frontě? Do MfD jsem se dostal v roce 1994. Prostor zanikl, chvíli jsme se plácali v Lidové demokracii. To byl zábavný život, večírky, vernisáže a psaní. Člověk mohl dělat, co chtěl. Šlo o to, obsadit volný prostor, který neměl žádná pravidla. Právě toto bylo na první polovině 90. let fascinující a fungovalo to vlastně všude, včetně struktur in-


29


38

téma

art + antiques

Návrat k městu Proměna Dolní oblasti Vítkovic text: Karolina Jirkalová foto: Tomáš Souček

Konverze plynojemu v Dolní oblasti Vítkovic na multifunkční sál Gong je úvodní realizací ambiciózních plánů na proměnu bývalého hutního areálu v plnohodnotnou městskou čtvrť. Po architektonické stránce jde o skvělý začátek, nicméně budoucnost tohoto místa i dalších původně průmyslových lokalit Ostravy otevírá mnoho důležitých otázek.

Cesta tramvají přes Ostravu do Dolní oblasti Vítkovic je zvláštní zážitek – zástavbu z 19. a počátku 20. století střídají paneláky, následuje důlní věž, pak opět kompaktní město, novostavba obřího supermarketu na pustém pozemku po zbořené koksovně, historické průmyslové haly, dálniční nájezdy, křoví a pak už vjíždíme do „továrny“, které dominují tři rezivějící obři vysokých pecí. Jsme na místě. Kdybychom však pokračovali v cestě, čeká nás další obytná čtvrť, další průmyslové komplexy a také kolonie rodinných domků či rozlehlá halda. A mezi tím množství proluk, nepojmenovatelných ploch, kde cosi bylo a možná bude, ale dnes to není ani továrna, ani město, ani příroda. Pojmy centrum a periferie v Ostravě do jisté míry ztrácejí význam. Rozsáhlá území periferního charakteru najdeme v úplném srdci města, lokální historická centra naopak i na okrajích. Všechno je tu zároveň, promísené v jednom kotli, ale zároveň izolované, bez přirozených vazeb – plochy bývalých i současných průmyslových a důlních areálů jsou ohromné a z části uzavřené. Další bariéry pak představují bezohledně naplánované dopravní stavby, kde se nešetřilo náspy a mimoúrovňovými křižovatkami. Ostrava zkrátka není klasické evropské město s hvězdicovitou kompozicí, ale umělá srostlice několika větších a menších sídel. Tmelem, který je slepil v jeden celek, se stalo uhlí – do mapy města se otisklo v podobě dolů, hutí, oceláren a hald hlušiny. Počet obyvatel od poloviny 19. století mohutně rostl – vždy ve vlnách souvisejících

s rozmachem těžkého průmyslu. Každá z těchto vln s sebou vnesla do městské struktury další vrstvu. Naposledy bylo „ocelové srdce republiky“ obdařeno socialistickými panelovými sídlišti. Dnes se nacházíme v počátcích další éry – část provozů ukončila činnost nebo ji utlumuje a budoucnost je otevřená.

Clondike V úvodu ke knize ostravských fotografií Viktora Koláře přirovnává spisovatel Jan Balabán rozmach Ostravy v 19. století ke vzniku hornických měst v zámořských koloniích. „Rozhodnutí bankovních domů Gutmannů a Rothschildů vybudovat v Ostravě doly a hutě, které budou železem zásobovat stavbu železnice z Vídně do Krakova, bylo obchodně racionální, realizovalo se však živelně a neurvale, téměř jako osidlování Divokého západu,“ píše Balabán. „Původním hornickým a hutnickým osadám kolem dolů a továren se říkalo kolonie, a jako ve skutečných koloniích se tu mísili lidé místní s horaly z Beskyd a s emigranty z Polska, Slovenska, Haliče, Ukrajiny a dalších zemí. S příchodem do Ostravy tito lidé odkládali své tradice, kulturu a často i náboženství a jazyk a vrhali se do tavícího kotle průmyslového města.“ Proletářská kultura, kde je důležité přede-

J E D N A Z V Y S O K Ý C H P E C Í A B Ý VA LÝ P LY N O J E M , D N E S A U L A G O N G


39


     

    

      

     

   

   

    


nové knihy

53

Jan Zrzavý Božská hra

Architektura a veřejný prostor

Karel Srp (ed.)

Petr Kratochvíl (ed.)

V roce 2003 vydalo nakladatelství Academia rozsáhlou monografii Jana Zrzavého (1890–1977) a její autor Karel Srp se nyní stal editorem katalogu výstavy v Galerii výtvarného umění v Ostravě. Historici umění Vojtěch Lahoda, Lenka Bydžovská a Zuzana Novotná zkoumají různé aspekty tvorby tohoto těžko zařaditelného umělce. Tematické kapitoly představují méně známé děsivé kresby lidských příšer i propojenost kreseb s Leonardem da Vinci. Arbor Vitae, Praha 2012, 336 str., 1490 Kč

Výbor překladových textů sleduje téma utváření a kultivování veřejného prostoru, jeho fyzickou a sociální podstatu. Pohled architekta zde doplňuje sociolog, historik nebo právník. Problémy veřejného prostoru nejsou tématem neznámým, v současnosti však získávají novou naléhavost, která souvisí s jakýmsi znesamozřejměním jeho fungování. Bez veřejného prostoru se podle editora knihy města stávají jen shluky budov a péče o něj je proto zcela zásadní pro zachování podstaty sídla. Fundovaný výběr textů by měl nabídnout pomocnou ruku při hledání dalších argumentů v probíhající diskusi. Zlatý řez, Praha 2012, 165 str., 340 Kč

František Kupka. Geometrie myšlenek Karel Srp

František Kupka (1871–1957) patří mezi nejslavnější české umělce, jeho práci se však po Ludmile Vachtové v 60. letech komplexněji věnoval pouze Miroslav Lamač na konci 80. let. Ani nově vydaná kniha Karla Srpa nechce být monografií umělce. Soubor případových studií dokumentujících několik vybraných momentů kupkovy tvorby, které formovaly proměňující se nahlížení na abstrakci, ukazuje jeho pohled na novou přírodu a úniky ze skutečnosti i mystické vnímání světa. Kniha je ojedinělá bohatou obrazovou přílohou i zajímavým výběrem dobových dokumentárních textů. Arbor Vitae, Praha 2012, 224 str., 1290 Kč

The Man who Changed Shanghai Ladislav Kaboš

Dokumentární film Ladislava Kaboše představuje osobnost Ladislava E. Hudce (rozeného László Hugyecze, 1893–1958), rodáka z Bánské Bystrice. Život i stavby tohoto architekta jsou divákovi přibližovány optikou jeho tří dětí. Rámcem příběhu je město Šanghaj, kde autor působil od roku 1918 do 1945. Hudec je autorem několika výrazných staveb, mezi kterými vyniká čínský Park hotel. Poutavý filmový portrét v českém prostředí nepříliš známého architekta nabízí nejen jeho biografii, ale je také úvahou o postupně se rozpadajícím koloniálním světě.

Boříkova říkadla

Studio Media Film, DVD 2010

Karel Malich

http://www.ladislavhudec.eu

V souvislosti s výstavou Karla Malicha, která probíhá v Jízdárně Pražského hradu, vydala Galerie Zdeněk Sklenář několik publikací více či méně propojených s umělcovou osobností. Rozměrný průvodce výstavou s texty Tomáše Vlčka a Zdeňka Sklenáře nebo druhé vydání Malichovy monografie od Karla Srpa tvoří linii uměleckohistorickou, druhou řadou je pak Malichova básnická próza i jím ilustrované knihy. Specifickým příkladem Malichovy práce je leporelo s obrázky zvířátek, které namaloval v 50. letech. Jejich současné vydání bylo nově doplněno o říkanky Bořivoje Sklenáře. Zdeněk Sklenář, Praha 2013, 120 Kč

Revue Labyrint 31–32 Letošní ročník Labyrint revue sleduje téma zapomínání. Jeho nezpochybnitelný vztah k paměti lze chápat negativně i pozitivně, jak ukazují zařazené texty. Časopis pro kulturu již tradičně přináší původní eseje i překlady významných teoretických statí, ukázky beletrie, profily současných umělců, texty o filmu i závěrečný komiks. Teoretickou reflexí tématu je také taxt Paula Commertona, představitele memory studies. Labyrint, Praha 2013, 264 str., 195 Kč


54

antiques

art + antiques

Angličáci text: Lucie Zadražilová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea. foto: Gabriel Urbánek, Ondřej Kocourek

Do začátku dubna je možné v pražském Uměleckoprůmyslovém museu navštívit výstavu angličáků. K vidění je na ní téměř patnáct set modelů slavné anglické firmy Matchbox, od prvních hraček z přelomu 40. a 50. let až po modely veteránů z nedávné doby. Zdaleka však nejde jen o výstavu pro děti, ale také o připomínku jednoho z fenoménů moderního sběratelství. Mezi nejstarší výrobce modelů autíček patří francouzská firma Simon & Rivolet. Její produkcí se na konci 19. století inspiroval americký ekonomický publicista Samuel Dowst, který přišel na nápad adaptovat stroj na tiskovou sazbu, vystavený v roce 1893 na Kolumbijské světové výstavě v Chicagu, na odlévání miniaturních kovových odlitků. Roku 1911 vyrobil slavnou sadu malých limuzín o velikosti 47 mm. V této době se autíčka vyráběla z olověné slitiny, v roce 1929 společnost The New Jersey Zinc Company poprvé vyrobila slitinu zinku a hliníku s přísadami hořčíku a mědi nazvanou ZAMAK, jež je dostatečně pevná a umožňuje čistě kopírovat všechny detaily forem; dodnes se z ní vyrábějí celá autíčka nebo alespoň základní korpus jejich karoserií. Poprvé byla použita Samuelem Dowstem koncem 20. let na výrobu modelů aut značky TootsieToy. Simon & Rivolet i Dowst začali záhy své zboží vyvážet do Anglie, kde se na trhu do té doby nic podobného neobjevilo. Frank Hornby, britský vynálezce, obchodník a zakladatel hračkářské firmy Meccano, přišel roku 1931 s nápadem vyrábět miniaturní modely vlaků. O tři roky později se v jeho nabídce objevily první série sporťáků, které stály u zrodu Hornbyho slavné řady hraček pojmenované Dinky Toys. Staly se jedním z prvních sběratelských artiklů v této oblasti. V 50. letech, poté, co


55

se opět mohlo po překonání válečné recese začít bez omezení vyrábět z kovů, byl zahájen skutečný souboj značek. Výrobní kvalita autíček mnohonásobně vzrostla. Zatímco před válkou se v zinkové slitině objevovaly nečistoty, kvůli nimž hračky po nějaké době praskaly, nyní vznikaly modely, jež vypadají dodnes jako nové. Na scéně se objevily dvě nové anglické společnosti: Lesney se značkou Matchbox a Mettoy s hračkami Corgi.

Do krabičky od sirek Firma Lesney Products vstoupila na trh roku 1953. Leslie Smith a Jack Odell byli londýnští návrháři a hraček, kteří chtěli vyrábět modely levněji než Dinkey Toys a prodávat je přes velkoobchod. Jejich první hračky ještě kopírovaly jiné výrobce, brzy však začali vyrábět modely s vlastním designem i konstrukcí. Průlom přineslo zhotovení upomínkového předmětu, korunovačního kočáru, u příležitosti korunovace britské královny Alžběty II. v roce 1953. Výroba

probíhala ve velkém spěchu, takže si návrháři nejprve nevšimli, že původní forma na kočár obsahuje i postavu zesnulého krále Jiřího VI., který seděl vedle královny. Po pár dnech ji odstranili, nicméně do té doby se vyrobilo asi tři sta kočárů s figurou zemřelého krále, jež byly dány do prodeje; dnes představují raritní sběratelský kousek. Geniální myšlenka firmy Lesney spočívala v produkci dvou různých velikostí korunovačního kočáru: těch menších, které se vešly jako správný suvenýr do kapsy, se prodalo přes milion kusů. Základní kapitál pro další výrobu byl na světě a společníci založili firmu Matchbox Toys. Hlavní nápad zůstal stejný a od roku 1954 se s ohledem na ekonomii výroby a velkým citem pro detail zhotovovaly miniaturní modely podle skutečných automobilů v délce asi 50 mm, které se vešly do krabičky od sirek. Zajímavostí je, že obaly byly inspirovány krabičkami Norvic, jež vyráběla československá firma SOLO Sušice. Matchboxy byly funkční, robustní, těžké,

dobře jezdily a výborně pérovaly, navíc měly zářivou barevnost a byly odolné díky silným ocelovým nezničitelným osičkám s kovovými, od konce 50. let plastovými kolečky. Do roku 1960 čítala standardní řada 75 modelů a již od roku 1956 se k ní začala vyrábět série Yesteryear, určená od počátku pro děti i dospělé. Inspiraci našla v automobilech z počátku 20. století, které ještě většinou neměly uzavřené karoserie, a na odiv tak byly vystaveny detaily řadicích a brzdových pák, krabice na nářadí, rezervní kola či náhradní pneumatiky. Dodejme, že firma Lesney od roku 1960 vyráběla i rozměrnější modely, jimiž reagovaly na poptávku po větších hračkách.

A pak přišel Mattel Roku 1956 se na trhu zviditelnila i další hračkářská firma, Corgi Toys. Začala využívat novou technologii výroby plastů a své výrobky obohacovala o takové detaily, jako byly výplně okének. Návrháři přicházeli


60

zahraniční výstava

art + antiques

KRV text: Ondřej Chrobák Autor působí v metodickém centru Moravské galerie v Brně.

Slovenská národná galéria uvedla pod kurátorskou taktovkou Dušana Burana výstavu KRV. Nejedná se o zkratku. KRV česky znamená krev. Výstava nemá žádný podtitul, který by recenzentovi usnadnil krátce a bez zjednodušení vymezit, na jakém časovém a geografickém půdorysu koncepce výstavního projektu operuje. Nejstarší „krvavé“ exponáty pocházejí ze středověku, nemladší pak vytvořili umělci před pár lety.

Výstava se neomezila pouze na kmenové sbírkové fondy domovské galerie. Zápůjčky poskytlo celkem dvanáct slovenských institucí a dvě zahraniční. Mnohá díla navíc pocházejí z majetku autorů. Pestré je rovněž zastoupení jednotlivých médií. Vedle závěsných obrazů, soch, fotografií a digitálních obrazů se na skladbě výstavy významně podílí rovněž užité umění, projevy

knižní kultury nebo materiály archivní povahy. Dominuje umění slovenské, respektive vzniklé na slovenském území, popřípadě konzervované slovenskými institucemi. Nikoli však bez důležitých výjimek, jaké představuje například fotografická dokumentace akcí Petra Štembery nebo ikonický autoportrét maďarského umělce Sándora Pinczehelyiho.

P O H L E D D O E X P O Z I C E / Vessna Perunovich a barokní mešní kalichy / foto: SNG

Poněkud krkolomný popis alespoň základních parametrů projektu má jediný účel, ozřejmit skutečnost, že se jedná o široce koncipovanou tematickou výstavu. Tento prezentační žánr lze bez pochyby označit za královskou disciplínu mezi kurátorskými aktivitami v prostředí muzea umění. Svým způsobem se jedná o freestyle, kdy vše, od výběru a vymezení tématu přes volbu


61

S Á N D O R P I N C Z E H E LY I : S R P A K L A D I V O / 1973

exponátů a jejich uspořádání do syntaxe výstavní řeči závisí především a pouze na intelektuálních schopnostech a egu autora. Samozřejmě určitá pravidla, lépe řečeno očekávání jsou asociována i s tímto typem výstav. Vycházejí především z komparace s obdobnými, historicky úspěšnými akcemi. Opět velmi zjednodušeně, informovaný návštěvník výstavy dopředu předpokládá promíšení exponátů nejrůznějších médií do metaforicky nazvaných sekcí a rezignaci na časově lineární uspořádání. K dalším pravidlům žánru patří namixování vysokého a nízkého umění (high and low) a interdisciplinarita, projevující se nejviditelněji začleněním exponátů mimo úzké pole umění. Tematické výstavy jsou rovněž náročné na produkci, kulturní diplomacii a finance. Není proto nijak překvapující, že takto koncipovaných výstav bývá v kontextu slovenského i českého výstavního provozu méně než šafránu.

N E Z N Á M Y Ř E Z B Á Ř : M O R O V Ý K R U C I F I X Z K R E M N I C E / po 1709

Středověk žije Na záložce výstavního katalogu je přetištěn úryvek z Krvavých sonetů Pavola OrszághaHviezdoslava. Hned první verš sebeironicky problematizuje téma výstavy: „Spev o krvi: – aký to divý pomysel?“ Pro výstavu to však rozhodně není špatný nápad! Už jen tím, že v každém z nás koluje přibližně pět litru této rudé tekutiny. Otázka tedy podobně jako u básníka nestála zda, ale jak uchopit tak rozsáhlé téma. Pokus o analýzu výstavy musí v tomto případě logicky začít u osobnosti jejího autora. Kmenový kurátor SNG Dušan Buran je elitní medievalista s mezinárodní reputací, mimo jiné autor rozsáhlé přehlídky umění pozdního středověku na Slovensku v pařížském Musée Cluny. Odborně však operuje na daleko širším území teorie a metodologie dějin umění. Netrpí ani alergií na současné umění tolik typickou pro mnohé české „středověkáře“, což nejlépe demonstrovaly intervence současných artefaktů do stálé

expozice starého umění bratislavské galerie. Na „promíchání“ starého s novým stojí rovněž aktuální výstava. Těžiště výstavy i katalogu však jednoznačně tenduje k pólu starého umění. Nikoli kvantitou artefaktů, ta je přibližně paritní, ale rozdílnou hloubkou artikulace tématu krve v obou zmíněných časových segmentech. Nejlépe to asi odhaluje koncepce a texty katalogu. Brilantní esej Dušana Burana rozehrává typologii krve v gotickém umění (nejen) na Slovensku. Text v širokém panoramatu, ale s příklady primárně vztahovanými k lokálním artefaktům a reáliím vykresluje složitou síť vztahů mezi proměnou teologických dogmat a způsobů zobrazení krve především na Kristově těle. Bere do hry možnosti recepce „mystické“ krve dobovým „středověkým“ divákem a upozorňuje na širší kulturně-sociální aspekty zázračně krvácejících hostí nebo relikvií Kristovy krve. Komentuje ikonografické inovace typu Krista v mystickém lisu, ale


66

recenze

art + antiques

Svatý Malich Karel Malich v Jízdárně Pražského hradu autor: Jan Wollner Autor je historik umění.

Interpretace, kterou předkládá kurátorská koncepce Malichovy retrospektivy, podpořená silně výtvarným řešením architektonické instalace, je na první pohled zcela zřejmá, možná až příliš doslovná. Autoři výstavy nám sugestivně tvrdí, jak máme Malichovo dílo vnímat. Podle nich se jedná především o cestu ze tmy do světla. Jestliže touto trasou prošla Malichova práce v horizontu posledních padesáti let, prochází jí analogicky i divák jeho retrospektivy, když kráčí protáhlým prostorem barokní jízdárny, kde se akce odehrává. V její první části jsou okna černě zacloněna a stejně tmavou barvu nesou i výstavní panely a koberec, jehož gradient přechází v druhé části postupně až k bílé. Odpovídajícím způsobem jsou těžké černé výstavní panely nahrazeny vylehčenými deskami mléčného odstínu a tmavé záclony oken světlými. Postupné prosvětlení, rozjasnění a odlehčení se ale neodehrává jen v režimu výstavní architektury; v první řadě ho má zpřítomnit Malichovo dílo samotné. Proto kurátoři zařadili hned na začátek objekt složený z dvojice překrývajících se kruhů černé a bílé barvy, který Malich nazval Zářící bílé světlo překrývající tmu.

Malichova aura Důležité je, že tento objekt pochází z nedávné doby; je datován rokem 2009. Umístěním pozdní Malichovy práce na začátek jeho retrospektivy se narušuje tradiční časová posloupnost. Kurátoři výstavy nechtěli pouze seřadit exponáty podle data vzniku, ale promíchali je do kompaktního a vizuálně působivého celku, aby zdůraznili vnitřní jednotu Malichova díla, které netraktují pomocí věcné chronologie, nýbrž mystické cesty ze tmy do světla. Vycházejí přitom zřejmě z autorovy sebeinterpretace. Malich na jedné z posledních výstav v Galerii Zdeněk Sklenář – ta se

zásadně podílela i na přípravě současné retrospektivy – prezentoval nedatovaný objekt připomínající tvarovou konfigurací jeho rané práce. Na otázku, kdy vznikl, odpověděl, že na něm pracoval posledních čtyřicet let. Ve vyostřeném pohledu jednota Malichova díla dosahuje takové míry, že narušuje hranice mezi jednotlivými pracemi a místo nich navrhuje dílo jediné, jež autor vytváří celý svůj život. Přítomná retrospektiva aspiruje na to být právě takovým dílem. Nevyhnutelně přitom získává mystický a kvazisakrální nádech. K tomu je třeba dodat, že zmiňovaný objekt nazvaný Zářící bílé světlo překrývající tmu, který jsem identifikoval jako úvodní referenční bod výstavy, je identický s tím, jenž Malich umístil nad oltář nového kostela v Litomyšli postaveného podle návrhu architekta Zdeňka Fránka. Sakrálními konotacemi se posiluje mýtus umělce, který za minulého režimu v ústraní svého ateliéru konsekventně vytvářel vnitřně jednotné a zcela autonomní dílo odolné vůči vnějším vlivům, pramenící pouze z autorovy originální osobnosti. Autoři výstavy tento mýtus usilovně střeží a dovádějí k dokonalosti. Výkladovým schématem cesty ze tmy do světla vytrhávají Malichovo dílo z dobových souvislostí a obalují ho mystickou aurou, která zahlazuje veškeré v něm přítomné zlomy. Jakkoli je Malich originální a svébytnou osobností, přirozeně byl formován z různých stran. Důležitou roli hrála recepce sovětské avantgardy, zprostředkovaná především Jiřím Padrtou, cesty do USA, dobová móda vizionářské architektury, okouzlení dobytím kosmu, zájem o aktuální vědecké objevy a teorie. Vyjmenované aspekty se podílely na zásadních zlomech. V roce 1968 si Malich do skicáku psal o svém ateliéru, že se mu stal „jediným útočištěm, kde se dalo žít“. Brzy poté bylo jeho dílo spojeno především

s prožitky přírody v okolí rodných Holic. V průběhu 60. let se stal klíčovým reprezentantem Padrtou formulovaných „konstruktivních tendencí“ a v jejich rámci vytvářel svá nepředmětná díla. Kolem roku 1976 se z jejich drátěných spletí začaly vynořovat figurativní tvary. Tyto momenty nejsou na výstavě rozlišeny.

Malich mimo čas Dalším faktorem, který ovlivnil Malichovu recepci, ale zpětně i jeho tvorbu, byla autorova účast na zahraničních výstavách, k níž poprvé došlo již v 60. letech. Poslední z významných mezinárodních přehlídek s Malichovým zastoupením je prozatím výstava Verführung Freiheit. Kunst in Europa seit 1945, která se právě vydala z berlínského Deutsches Historisches Museum na cestu po dalších evropských institucích. Ačkoliv je pojata jako široký přehled poválečného umění, zatímco Malichova retrospektiva se přirozeně zakládá na monografičnosti, obě akce lze porovnat: Malich je v nich vnímán téměř protikladně. Pražská výstava, jak bylo řečeno, ho vidí jako autora nadčasového, vnitřně kompaktního díla. Berlínská přehlídka – už proto, že byla koncipována v historickém muzeu – prezentuje umělecké artefakty jako časově zakotvené události, pokud je přímo neredukuje na ilustrativní výpovědi o době, v níž vznikly. Tematicky se zaměřuje na vztah ke svobodě v umění po roce 1945 a rozdíly dané politickým rozdvojením poválečného světa kompenzuje problematickou tezí o společné tradici evropského osvícenství. Malich a následně ani autoři jeho retrospektivy by s takovou tezí zřejmě nemohli souhlasit. Spíše než o osvícenském by mohli hovořit o romantickém východisku. Malichův zmiňovaný výrok o tom, že na jednom díle pracoval posledních čtyřicet let, souvisí s ob-


67

K A R E L M A L I C H : L I D S K O K O S M I C K Á S O U L O Ž / 1984–88 / foto: Ondřej Polák

dobným prohlášením malíře z přelomu století Jana Preislera, který tvrdil, že celý život maluje jeden obraz. Přijetí této romantickomodernistické tradice není v podání Malicha ničím jiným než „touhou po svobodě“, jak ji ve svém názvu formuluje berlínská výstava. Snaha o kompaktní, konsekventní, nadčasové, „celoživotní“ dílo představuje formu exilu před přítomností autoritářského režimu do alternativního prostoru soukromého ateliéru. Kreativita a experimenty, které se zde odehrávají, libovolné nakládání s výtvarnými formami a tvary potom symbolizují kýženou svobodu. Taková sebeinterpretace je samozřejmě přirozená. Autoři pražské výstavy ji nijak nedemaskují, ale naopak podporují kurátorskou koncepcí i působivou instalací. Bohužel se nezdráhají ani užití levných

hesel. V tiskové zprávě se opakovaně uvádí, že Malichův význam „je srovnatelný snad jen s přínosem Františka Kupky“. O Malichově významu asi pochybuje málokdo. Proto by mu více než podobně laciné fráze pokleslého novinářství prospěl pokus o co nejpřesnější lokalizaci jeho díla na mapě československého nebo i světového umění poválečné doby. Autoři výstavy ho ale z těchto i jakýchkoli jiných souvislostí naopak důsledně vytrhávají, staví ho mimo čas a prostor a prohlašují za svatého. Výsledek může pro někoho hraničit s patosem a kýčem, pro jiného být přesvědčivý. Běžným divákům, pokud mohu soudit podle reakcí návštěvníků, působivá instalace Malichovo dílo přiblíží, což je nepochybně pozitivní. „Sakrální“ interpretace tedy není nelegitimní, ale není třeba ani chvíli předstírat,

že je jedinou možnou. Malich si výraznou retrospektivu bezesporu zaslouží. Jsem rád, že současná výstava vypadá tak, jak vypadá, ale stejně rád budu, když ta příští bude vypadat úplně jinak.

KAREL MALICH místo: Jízdárna Pražského hradu pořadatel: Galerie Zdeněk Sklenář, Správa Pražského hradu kurátor: Tomáš Vlček architekt: Federico Díaz termín: 1. 2.–8. 5. 2013 www.karelmalich.cz


tipy

76

art + antiques

Švýcaři ve Fragnerce

slovem každodennost“, píše kurátorka výstavy Terezie Nekvindová. „Vyjevuje ji zejména prostřednictvím reflexe architektury, respektive otisku člověka (autora) v prostoru. Architektonický prostor nezkoumá kriticky, aby ukázal limity nebo naopak aktuálnost odkazu moderny. Je nečasový, přesto ukotvený v estetice, která přináší čisté, velkorysé stavby omítnuté na bílo nebo zbudované z pohledového betonu.“ Výstava poběží do 23. března.

V rámci Švýcarského jara, multižánrového projektu Švýcarského velvyslanectví v Praze, hostí Galerie Jaroslava Fragnera dvě výstavy současné architektury. První z nich představuje 33 projektů udržitelné architektury, které byly ve Švýcarsku realizovány v uplynulých 20 letech. Mezi vystavujícími autory jsou zastoupeni i špičkoví architekti, jako je Herzog & de Meuron či Diener & Diener.

Klam a mystifikace v Plzni V L A D I M Í R H O U D E K : Ř E Ř AV Ý Ú B Ě L

plochu. Nové Dubovy práce vystavené pod názvem Rehabilitace v podmínkách mimosoudního vyrovnání spotřebitelských sporů jsou k vidění v galerii Kvalitář na pražském Senovážném náměstí do 12. května.

U příležitosti tradičního plzeňského sympozia věnovaného 19. století pořádá Západočeská galerie výstavu Svět chce být klamán (Výstavní síň „13“, do 5. 5.). V několika

Michal Škoda u Drdové COMBE DE S EPINE S, L AUREN T GENINA SC A A B E R N A R D D E L E F O R T R I E : L ÁV K A P R O P Ě Š Í 2002 / foto: © Thomas Jantscher

Druhá přehlídka je pak věnována realizacím z frankofonních kantonů, jež vznikly mezi lety 2004 až 2010. Obě výstavy jsou otevřené do 14. dubna.

V Drdova Gallery vystavuje Michal Škoda cyklus Čas a prostředí vznikající od roku 2011. Jde o jakýsi vizuální zápisník kombinující černobílé kresby, koláže a fotografie, někdy doplněné krátkým textem. „Prvky, z nichž autor skládá celek, sám označuje

M I K O L Á Š A L E Š : L U D I Š E (S T U D I E K I L U S T R A C I

Houdek u Polanského, Dub v Kvalitáři Do 23. března probíhá v Polansky Gallery výstava Vladimíra Houdka, loňského laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého. Řeřavý úběl představuje malířovy nejnovější práce. Překvapivá je jejich jednota, která vychází nejen z techniky kombinované malby a koláže, ale souvisí také se začleněním nápadného duhového spektra propojujícího geometrické tvary. Proti tomu Petr Dub nepracuje s povrchem plátna, mnohem více ho zajímají útroby obrazů, které skrytě narušují jeho

BÁ SNĚ LUDIŠE A LUBOR Z RUKOPISU K R Á L O V É D V O R S K É H O) / 1883

MICHAL ŠKODA: Z C YKLU Č A S A PROS TŘEDÍ

tematických oddílech tu jsou představeny různé mystifikační momenty v umění věku národního obrození. Samozřejmá pozornost je věnována dobové vizualizaci Rukopisů, kde klíčové místo zaujímají ilustrace Josefa Mánesa. Další vděčné téma představují „iluzivní atrakce“ dobových panoramatických efektů, nejslavněji zužitkované Maroldem v jeho Panoramatu lipanské bitvy. Roli literárních konvencí v „čtení“ historického obrazu rozkrývá oddíl nazvaný Dějiny jinak.


77

(do 28. 4.) – dalším dílu cyklu NG věnovaného mladé a střední generaci – představuje Šimlová instalaci, jejíž klíčovou součástí jsou videa pořízená během pobytu v Karenském státě v Barmě. Záznamy z oblasti zasažené desítky let trvajícím vojenským konfliktem prostředkují napětí mezi zdánlivou idyličností scenérie a stále přítomným pocitem ohrožení.

KALENDÁRIUM / BŘEZEN 2013 kdy: středa 13. 3. od 20:00 co: (Výtvarné) umění a politika v Rusku kdo: Tomáš Glanc kde: Meet Factory, Praha kdy: čtvrtek 14. 3. od 18:00 co: Imploze vs. exploze města kdo: Petr Daněk kde: Besední sál MUO, Olomouc kdy: úterý 19. 3. od 17 hodin

SOF IE T HOR SEN: BEZ NÁ Z VU

co: Móda v období secese kdo: Eva Uchalová

Sofie Thorsen v Budějovicích Dům umění v Českých Budějovicích vystavuje do 24. března Sofii Thorsen (1971), původem dánskou umělkyni žijící ve Vídni. Na míru budějovickému prostoru vytvořila sérii koláží, vycházející z mozaiky rakouského umělce J. S. Konzuta z roku 1954, která stále existuje na jednom z Vídeňských domů. Thorsen pojímá tvary mozaiky jako materiál, který lze upravovat a osvobodit od pravoúhlého rámce architektury tak, aby se z něho stalo něco nového.

Šimlová ve Veletržním paláci Štěpánka Šimlová patří od přelomu 80. a 90. let k nejvýraznějším osobnostem naší výtvarné scény. S jejím jménem je především spjato průkopnické využití digitální obrazu. Na výstavě Jdi a nestřílej

kde: Uměleckoprůmyslové museum, Praha kdy: středa 20. 3. od 16:00 co: komentovaná prohlídka výstavy Krása a tajemství středověkých rukopisů M A R I U S L U T / 2013

kdo: Marek Zágora kde: Knihovna GVUO, Ostrava

Karlin Studios minimalistické Skupinový projekt v pražských Karlin Studios sleduje téma redukce. Alice Nikitinová, finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2010, a holandští umělci Marius Lut, Magali Reus a člen architektonického studia mamaarchitecten Marchel Ruijgrok inscenují syrově industriální prostor budovy. Postupné zjednodušování až vyprazdňování obrazů i prostoru galerie nese název Combinations a potrvá do 24. března. Do stejného data bude na vnější zdi budovy k vidění také rozměrná fotografie Eugenia Percossiho.

kdy: středa 20. 3. od 17:00 kdo: Podoby umělecké reprezentace krále a šlechty v pozdní gotice co: Michaela Ottová kde: Museum Café GAVU, Cheb kdy: čtvrtek 21. 3. od 17:00 co: kurátorská prohlídka výstavy Radoslava Kratiny kdo: Hana Larvová kde: Dům U kamenného zvonu GHMP, Praha kdy: středa 23. 3. od 18:00 co: Za barem – neformální setkání s umělcem kdo: Tomáš Vaněk kde: Dům U kamenného zvonu GHMP, Praha kdy: úterý 26. 3. od 17:00 co: Mocná síla fetišů kdo: Kateřina Mildnerová Kde: Masné krámy ZČG, Plzeň kdy: čtvrtek 4. 4. od 17:00 co: Bratři Čapkové a umění přírodních národů kdo: Mariana Dufková kde: Masné krámy ZČG, Plzeň

Š T Ě PÁ N K A Š I M L O VÁ : P O H L E D D O V Ý S TAV Y J D I A N E S T Ř Í L E J


80

komiks

art + antiques


85

Tomáš CÍSAŘOVSKÝ Erika Bornová  

Partneři výstavy:


86

art + antiques


Art+Antiques_3_2013