Issuu on Google+

9 771213 839008

12

12+1

prosinec 2012 leden 2013

123

95 Kč / 4,50 ¤

František Kupka v NG 36 / Rozhovor s Janem Knapem 62 / Obytná kolonie ve Vídni 12 /


124

art + antiques


1

editorial /

Systému navzdory

Rok 2012 byl z hlediska výtvarného umění poměrně požehnaný. Ať už jde o staré mistry (Europa Jagellonica, GASK), klasickou modernu (František Kupka: Cesta k Amorfě, NG) nebo současné umění (Krištof Kintera: Výsledky analýzy, GHMP), dočkali jsme se výstav přesahujících běžný standard. A nemusíme jmenovat jen ty největší výstavní hity uplynulého roku. Mimořádným počinem je například i výstava komiksu Signály z neznáma Domu umění města Brna, výstava umění českého futurismu Rytmy + Pohyb + Světlo v Západočeské galerii v Plzni nebo výstava Tiché revoluce uvnitř ornamentu v Moravské galerii v Brně, abychom zmínili aspoň ty, které je ještě možné navštívit. Méně potěšitelné je, že při bližším pohledu se člověk mnohdy setká s tím, že jednotlivé akce byly připraveny spíš navzdory systému, než díky němu. Povedené výstavy tak v jistém smyslu jen maskují, v jak špatném stavu se řada institucí ve skutečnosti nachází. To, že se například Národní galerie chlubí, že výstavu Cesta k Amorfě zvládla připravit v mnohem kratším čase, než je u podobných akcí běžné, je v jádru spíše negativní zprávou: Systém nefunguje, ale my si dokážeme poradit. Smutné, pokud tak vypadá úspěch. Nemyslím to jako kritiku autorů výstavy, ani současného vedení NG, jen jako konstatování neblahého stavu a toho, jak moc jsme na něj již zvyklí. Rok 2012 byl rovněž rokem personálních změn v řadě institucí. Nové ředitele mají krajské galerie v Pardubicích, Českých Budějovicích, Jihlavě i městská galerie v Praze. Konkurzy na ředitele Moravské galerie a Domu mění města Brna právě probíhají. Noví ředitelé zatím neměli příliš prostoru se projevit, bohužel i oni se většinou spíše než programovým

Obsah > O žebříčcích 5 / depeše > Z Bretaně 1 / úhel

Cyril Říha

Marta Davouze

6 / zprávy 12 / výstava

> František Kupka

Michaela Vrchotová

19 / aukce 31 / na trhu

> Otto Gutfreund 32 / portfolio > Jan Haubelt Radek Wohlmuth 36 / rozhovor > Jan Knap Radek Wohlmuth 44 / téma > Zahraniční centra Johanka Lomová 50 / profil > Jan Svoboda Tomáš Pospěch 54 / k věci > Jiří Kolář – Béatrice Bizot Anna Pravdová 56 / rozloučení > Dagmar Hochová, Dalibor Chatrný Tomáš Pospěch, Ilona Víchová 62 / architektura > Obytná kolonie Vídeň Vendula Hnídková 68 / knižní recenze > Naprej! Marcela Chmelařová

otázkám a rozvoji svěřených institucí musejí věnovat systémovým pro-

Karolina Jirkalová

blémům, čelit administrativní šikaně a stále znovu a znovu obhajovat

73 / nové knihy 76 / knižní recenze

smysl a důležitost galerií před zřizovateli. I po více než dvaceti letech demokracie je kultura napříč politickým spektrem stále vnímána jen jako postradatelná „nadstavba“. Mým přáním do nového roku tak je nejen hodně zajímavých výstav a uměleckých zážitků, ale hlavně abychom každý úspěch nemuseli vnímat jako malé vítězství. Abychom se nemuseli radovat, že jde dělat zajímavé věci v nemožných podmínkách, ale abychom se dočkali toho, že odbornost a profesionalita budou čímsi samozřejmým. Je to neskromné

12+1

Karolina Jirkalová

> Mondschein

> Art deco na Moravě 84 / zahraniční výstava > Prerafealité Johanka Lomová 88 / zahraniční výstava > Land art Lenka Bučilová 93 / manuál > Lekce 45. – Překonání krizového vývoje 78 / antiques

Andrea Husseiniová

Ondřej Chrobák

přání, ale o Vánocích se staly i větší zázraky. Příjemné prožití Vánoc a úspěšný vstup do nového roku za celou redakci Art+Antiques přeje Jan Skřivánek

94 / recenze 113 / komiks Dašek&Jadrný

>

Monstrkabaret Freda Brunolda

obálka

>

FR AN T I ŠEK KUPK A: R ADOS T I (EP ONA-BALL ADE) / 1901–02

olej na dřevě / 83,5 × 126,5 cm / Národní galerie v Praze

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek / Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktoři: Johanka Lomová, Radek Wohlmuth / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@ artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Džian Baban, Milena Bartlová, Lenka Bučilová, Dušan Buran, Marta Davouze, Vendula Hnídková, Andrea Husseiniová, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Robert Janás, Vojtěch Mašek, Anna Pravdová, Tomáš Pospěch, Cyril Říha,Lenka Střeláková, Jan Šiller, Petra Švecová, Otto M. Urban, Ilona Víchová, Michaela Vrchotová, Veronika Wolf / Tisk: Protisk, Slavkov u Brna / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 10. prosince 2012. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz


2

úhel

art + antiques

O žebříčcích text: Cyril Říha Autor pracuje v Centru pro teoretická studia. Zabývá se teorií architektury a urbanismu.

Nejen sportu vládnou žebříčky a stupně vítězů. I mezi městy probíhají mnohé soutěže. Za nejprestižnější z nich je považováno porovnávání kvality života ve městech, které mívá podobu víceboje a bývá zaštiťováno vlivnými periodiky a finančními skupinami. I česká média pravidelně zveřejňují výsledky těchto klání. Méně pozornosti už pak bohužel bývá věnováno způsobu poměřování měst, který o výsledném pořadí zásadně rozhoduje. Památný je v tomto ohledu průzkum s názvem Kde se žije nejlépe?, který před téměř pěti lety provedl jeden z českých deníků. Zúčastnilo se jej 71 českých a moravských obcí hodnocených v 11 kategoriích a jako vítěz vyšel Beroun. Nic proti tomuto městu, pozornějšímu čtenáři však neuniklo, že kritéria výzkumu, a především způsob jejich zpracování byly navýsost povážlivé. Největší údiv vyvolávalo měření nezaměstnanosti a kriminality. Organizátoři soutěže zde totiž pracovali s prostými počty lidí bez práce či vykradených aut, zcela bez ohledu na velikost měst. Skutečnost, že např. Praha má 66× více obyvatel než Beroun, či Brno 18× více než Blansko (které získalo bronz), pozoruhodně zůstala ležet pod rozlišovacím prahem této ankety. Kvalitnější průzkumy kvality měst proto standardně taková data přepočítávají na srovnatelné jednotky, např. na jednoho obyvatele daného města. Avšak i toto zdánlivě spravedlivé tzv. per capita měření má své meze a je dobré si uvědomit, o čem vlastně vypovídá. Rozhodně nikoli výhradně o kvalitě řízení toho kterého města či o jeho dobré organizaci. I zde totiž zůstávají zkreslení daná velikostí. Jak to? Férovost měření na hlavu vychází z předpokladu, že počet obyvatel ovlivňuje vlastnosti města pouze lineárně, tj. přímo úměrně. Jenže tak tomu není. Zanedbáváme zde totiž jeden podstatný detail, známý ze základních ekonomických pouček. I u měst se uplatňují nelineární efekty tzv. výnosů a úspor z roz-

sahu. První v případě socioekonomických faktorů, druhý u infrastruktury. Dvakrát větší město například ze své povahy vyprodukuje více než dvojnásobný počet patentů i kriminálních případů (výnosy), ale naproti tomu potřebuje méně než dvojnásobný počet benzinových stanic či elektrických kabelů (úspory). Nebrat to v úvahu a porovnávat vlastnosti měst přepočtené pouze per capita znamená nespravedlivě zvýhodňovat velká města u pozitivních faktorů, a naopak je znevýhodňovat u těch negativních. Medaile tak dáváme spíše velikosti města (či malosti, podle toho, jaké faktory uvažujeme), nikoli kvalitě života v něm a kvalitě jeho správců. Je pozoruhodné, jak dlouho si této důležité skutečnosti nikdo nevšiml. Až před dvěma lety publikoval tým vědců z Nového Mexika článek zabývající se novou metrikou pro města. Města jsou zde chápána jako komplexní systémy, kde s růstem složitosti přichází přidaná hodnota (větší výnosy či úspory). Větší kumulace s sebou nese větší intenzitu života. To je pouhý efekt urbanizace, který je ve své podstatě statistický. Výhody (či

47 / k věci FRAC G U Y D E B O R D : P S Y C H O G E O G R A F I C K Á M A PA PA Ř Í Ž E / 1957

nevýhody) z něj plynoucí nemá cenu vyzdvihovat, je to očekávaná zákonitost. Teprve na individuálních odchylkách z tohoto obecného pravidla, na tom, jak města překonávají ono očekávání, lze ukázat, jak dobře si vedou. Zmínění vědci měřili tuto výjimečnost u 360 amerických měst, soustředili se při tom na indikátory průměrných příjmů, kreativity a kriminality. A na základě této analýzy sestavili nové žebříčky. Ukázalo se, že zatímco v tradičních žebříčcích (měřících per capita) velká města jako New York dominovala (protože byla zvýhodněna efekty rozsahu), v novém měření se ukázala jako spíše průměrná. U skutečně kvalitních měst nezáleží na velikosti, ale na jedinečných „výkonech“, které najdeme například v kalifornském San José, hlavním městě slavného Silicon Valley. Nezbývá než počkat si, až podobnými úpravami projdou i žebříčky českých měst. Tyto korekce nám samozřejmě nedávají odpověď na zásadní otázku, zda má vůbec podobné poměřování měst mezi sebou nějaký smysl. Říkají nám však, že když už soutěžit, pak raději nějak takto.


1. Art Consulting Brno – Praha Topičův salon Praha 1, Národní třída 9

Neděle 10. 2. 2013 v 13.30 hod.

DAY SALE 2013 EXKLUZIVNÍ VÝBĚR OBRAZŮ AUKCE MISTROVSKÝCH DĚL 17.–20. STOLETÍ kompletní katalog i s fotografiemi najdete od 14. 1. 2013 na: www.acb.cz email: praha@acb.cz, brno@acb.cz, tel. galerie: 603 424 913, 224 232 500, 542 214 789

9


10

názor

art + antiques

Pomník! text: Milena Bartlová Autorka přednáší dějiny umění na VŠUP.

Před rokem zemřel Václav Havel. Nepotřebovali jsme mayský kalendář, abychom věděli, že se tím uzavřela jedna epocha českých a československých dějin i osobních příběhů mnoha z nás. Ukončené etapy přirozeně vyvolávají potřebu pomníku, tedy něčeho, co tím, že hmotně přetrvává, poskytne v budoucnu oporu naší paměti a pomůže vytvořit povědomí o Havlově významu i pro ty, kdo jej již osobně nezažili. Ano, každý pomník je pouhým symbolem, ale to není nic malého, naopak: jsou symboly, které dokážou být silnější než pouhá skutečnost. I když se v naší kultuře přikládá tak velká váha zapsaným zprávám, pomníky zůstávají většinou polem vizuálního umění. Tvoří nejzákladnější skupinu veřejných uměleckých děl a z jejich samotné povahy vyplývá, že musejí a chtějí být co nejvíce na očích, dobře přístupné fyzicky i mentálně, vstřícné a zpravidla i důstojně vážné. Osobně se mi líbí pojmenování ruzyňského letiště Havlovým jménem, protože je to svého druhu konceptuální pomník. Nejspíš se ale co nevidět ukáže jako potřebné také vytvoření takového objektu, který se stane Havlovým pomníkem v hlavním městě a bude schopen přijímat kladené věnce státníků i zapálené svíčky jednotlivců. Iniciativy se při příležitosti 17. listopadu chopil literát a pozitivní myslitel Petr Dauš, který založil spolek a vyhlásil sbírku na realizaci bronzové portrétní sochy Václava Havla v životní velikosti. Pomník by nejraději viděl stát v Praze na Petříně. Skromně chce přispět dílem své rodiny: odlít v trvanlivém a prestižním materiálu se totiž má model, který vytvořila jeho dcera Barbora jako klauzurní práci při svém studiu v ateliéru Jiřího Beránka na fakultě výtvarných umění plzeňské univerzity. Sochu bylo možné zhlédnout v létě minulého roku v pražské kavárně Slávie. Sochařka ji prý modelovala podle fotografií a podle mínění svého otce vytvořila podobiznu, která vystihuje to, jak byl Havel blízký obyčejným lidem, má jeho trochu plachý úsměv a civilní obleče-

ní. Podle sochařky samotné drží Havel v ruce své spisy a má poněkud větší hlavu proto, aby bylo jasné, že byl významný myslitel. Socha je to velmi špatná. Převedení fotografie do trojrozměrného objektu je technický postup, který nemá s uměleckou tvorbou celkem nic společného. Smysl veřejného pomníku nespočívá v prostém připomenutí vnější podoby ani v tom, že se socha sníží na nejnižší společný jmenovatel vkusu veřejnosti. Aby pomník skutečně fungoval, musí být kvalitním uměleckým dílem, které má v sobě jakousi sílu, tajemství, přesah a které nejrůznějším lidem, kteří k němu budou chtít přijít, pomůže otevřít osobní imaginaci a skrytá citlivá místa. Postavit jako pomník cokoli jiného je zbytečné, a vzhledem k osobnosti Václava Havla i urážlivé. Vytvořit takové opravdové umělecké dílo není nic snadného. Není divu, že se to studentce výtvarné školy nepodařilo. Není to tím, že dosud neměla diplom, ani tím, že nepatří k té či oné anebo ještě třetí partičce. Jedinou vyzkoušenou cestou, jak mít naději, že se vynoří skutečně dobré a kvalitní řešení, je široká a otevřená soutěž s kvalifikovanou porotou. Tím řešením může být klidně kvalitní

bronzová figura, ale může jí být i nefigurální objekt, prostorová instalace anebo participativní projekt, například veřejná mobilní knihovna. Anebo ještě leccos dalšího. Pomník Václava Havla by nám měl stát za náročnou přípravu. Pokud místo něho postavíme laciný fake, vystavíme sami sobě další, v oboru Havlových památníků už třetí nelichotivé vysvědčení. Tím prvním je jiná opravdu mizerná busta, již daroval český stát Radě Evropy ve Štrasburku. Podle Knihovny Václava Havla, které ministerstvo zahraničí zakázku zadalo a která nepovažovala výtvarnou soutěž za potřebnou, patří ke kvalifikaci jejího autora správný politický postoj, neboť Lubomír Janečka, absolvent ateliéru Karla Lidického na pražské Akademii, odešel v roce 1984 do exilu. Dalším případem je prozatím nevyvrácené podezření na arogantní porušování pravidel památkové ochrany, které provází rekonstrukci domu na Hradčanech, z nějž se má stát nové a důstojné sídlo specifického památníku – Knihovny Václava Havla. Veřejné pomníky neslouží jenom vzpomínce na významné osobnosti. Jsou zároveň také aktivními místy, která tím, jak vypadají a co se na nich děje, utvářejí povahu a budoucnost komunity, které slouží – a tou není v tomto případě nic menšího než český národ. Sebelepší Havlův pražský pomník asi nenahradí Myslbekovu sochu sv. Václava jako místo, kde se lidé v klíčových okamžicích scházejí, aniž by se museli svolávat. Mohl by se ale stát druhým takovým silným místem, kde se sešlost mnoha lidí může proměnit v politickou sílu. Autor i zadavatel každého veřejného uměleckého díla mají stejně jako stavebník a architekt mimořádnou morální zodpovědnost, protože s tím a v tom, co vytvoří, budou lidé po dlouhou dobu žít a budou tím ovlivňováni na osobní i komunitní rovině. Možná si dnes my jako český politický národ ani nezasloužíme lepší pomník naší nejvýznamnější osobnosti posledního půlstoletí… Václav Havel si ho ale zaslouží určitě.


11


12

výstava

art + antiques

Cesta k nové realitě František Kupka v Národní galerii text: Michaela Vrchotová Autorka pracuje v lektorském oddělení NG.

Přesně před sto lety, začátkem října 1912, byl v Paříži zahájen Podzimní salon, který se do dějin umění zapsal jako první výstava, na níž byla představena programově nefigurativní díla: Amorfa – Dvoubarevná fuga a Amorfa – Teplá chromatika od Františka Kupky. Národní galerie se svou aktuální výstavou pokouší přiblížit pozoruhodnou cestu průkopníka abstraktního malířství a zároveň zachytit Kupkova veřejná vystoupení na salonech mezi lety 1899 až 1913.

Vzhledem k významnému výročí by jistě bylo divácky vděčné pokusit se i v rámci omezených možností o rekonstrukci Podzimního salonu z roku 1912. Autoři projektu Markéta Theinhardtová, která působí na Sorbonně, pařížský galerista Pierre Brullé a kurátorky Národní galerie Helena Musilová a Michaela Brixová se však rozhodli představit Kupkovo dílo ve více vrstvách. Výstavu, která nese název František Kupka – Cesta k Amorfě, koncipovali jako chronologicky řazený exkurz po jednotlivých Salonech, které umělec svými obrazy až do první světové války obesílal. V nedávno zrekonstruovaném Salmovském paláci na Hradčanském náměstí jsou z tohoto období vystavena Kupkova díla zapůjčená z důležitých zahraničních sbírek a doplněná o autorovy stěžejní práce z kolekce Národní galerie a Musea Kampa.

Preludium k fuze „Mne utvářelo do nynější podoby tolik různých faktorů, že se teď stěží poznávám. A můj život dosud sledoval dráhu tak plnou zákrut a obchvatů, že se mi zdá, že kdybych se chtěl vrátit zpátky, potře-

boval bych na to nejmíň sto let (…) Přišla chvíle, abych napsal (nakreslil, namaloval) své krédo,“ poznamenal tehdy devětatřicetiletý František Kupka roku 1910 v dopise svému příteli, kritikovi umění Arthuru Rösslerovi. Sto let uplynulo a autoři výstavy se pokusili alespoň v tematicky vymezeném úseku zaznamenat proces, který Kupku dovedl až k samotnému vytvoření vlastního „kréda“ – plně abstraktní malbě. Výstava se divákům otevírá obrazem Knihomol (Biblioman), se kterým se Kupka v roce 1899 vůbec poprvé zúčastnil pařížského Salonu. Dílo však vzniklo už o dva roky dříve, nedlouho poté, co se, už jako úspěšný mladý výtvarník, rozhodl pro malost uměleckých poměrů opustit Vídeň a začít úplně znovu v Paříži. Z Kupkovy korespondence Arthuru Rösslerovi můžeme usuzovat, že právě toto dílo považoval za nový začátek, ve kterém hodlal „opustit všechny fráze a vrátit se k jedinému pravému zdroji, Přírodě.“ V obraze, který maloval v domku se zahradou v La Bretèche, Kupka účtoval se svým dosavadním životem. J. S. Macharovi o tom napsal: ,,Ten blbec knihomol, kterým jsem byl


R O D I N N Ý P O R T R É T / 1910 / olej na plátně / 103 × 112 cm / Národní galerie v Praze

tak dlouho, sedí pod stromem v jasné přírodě a láme si hlavu, jak já si ji lámával. Ony tři mladé holky, které naň pohlíží skrz listí, mi byl život, tak jak se prakticky má žít a co jsem já nedovedl.“ V roce 1963 se Ludmile Vachtové podařilo objevit na rubu obrazu Vertikální plány bíle zamalovanou olejovou variantu Bibliomana. I z této studie je patrné Kupkovo zaujetí světlem a barevností, ve které, jak připomněli Markéta Theinhardtová a Pierre Brullé, se umělec pravděpodobně odvolával na Hynaisovo programové dílo Paridův soud, jež bylo na stejném Salonu vystaveno o pět let dříve.

Ženské na koních V roce 1900 obeslal Kupka obrazem Biblioman Světovou výstavu v Paříži, kde se stejně jako jeho přítel Alfons Mucha prezentoval

v oddělení zahraničních umělců. Avšak daleko většímu uznání se zde těšilo umělcovo grafické dílo Blázni, které v Salmovském paláci představuje jednu z důležitých poloh Kupkovy tvorby – společenskou satiru. Divákovu pozornost ale pravděpodobně strhne dílo umístěné hned vedle barevné litografie Bláznů. Výjev dvou ženských aktů, plný primitivní sexuální energie, namaloval Kupka o tři roky později a několikrát mu změnil název. O obraze Balada, Radosti nebo Radosti života J. S. Macharovi napsal: „Jsou to dvě ženské dost šeredné na koních, které tam přiklusaly na břeh mořský a zhlíží se v teplém odlesku zapadajícího slunce, kdežto celý břeh moře a mraky k tomu štymují notu nějakých neznámých radostí, v mracích k tomu jako kdyby tisíce skřítků tancovalo a poskakovalo nějak radostně.“ Vedle expresivní polohy di-


inzerce

18

art + antiques

  !  ?  $ = $;                 @    @   ?   $   > $;    ?      "  #       " 

      <  =  ! "  :  "  =  9   % &+3(,/6&2&*&4(,    !    

(-&+,-'+./,4(2&.4+15(02&)5('8777&.4+15(02&)5('8

190x119_PF2012.indd 1

12/2/12 1:23 PM

VĂ NOÄ&#x152;NĂ? AUKCE

SVÄ&#x161;TOVĂ&#x2030;HO A Ä&#x152;ESKĂ&#x2030;HO VĂ?TVARNĂ&#x2030;HO UMÄ&#x161;NĂ?

12. 12. 2012 od 17:30h v prostorĂĄch

Henri Le Sidaner, Most v Clissonu za soumraku, (1911)

Galerie PICTURA VĂ˝stava draĹženĂ˝ch pĹ&#x2122;edmÄ&#x203A;tĹŻ: 3. 12. - 12. 12. 2012 10:00 - 18:00 hodin Na Zderaze 6, Praha 2 Tel.: +420 224 233 810 +420 603 741 674 www.pictura.cz


aukce

19

Od Číny po Evropu Brno – Nejdražším dílem podzimních aukcích se stala pozlacená čínská socha z poloviny 15. století, která se na listopadové aukci společnosti Zezula prodala za 19,1 milionu korun*, což je nový cenový rekord v kategorii asiatik. I bez této položky by však aukce byla pro aukční dům Zezula historicky nejúspěšnější. Prodalo se na 64 procent z 628 nabízených uměleckých děl a starožitností, dohromady za dalších 9,1 milionu korun. Za více než sto tisíc korun se prodalo 10 položek, milionovou hranici překonal ještě měděný talíř imitující staré perské islámské vzory. Cena v řádu milionů se v případě zmiňované sochy očekávala, dosažený výsledek však veškeré předaukční odhady překonal. „Signály samozřejmě přicházely již krátce po zveřejnění naší inzerce v Číně a Hongkongu. Jak se blížil termín aukce, vzrůstal zájem až do samého začátku dražby. Ještě v sobotu si před započetím aukce samotné prohlíželi předmět zájemci, kteří přiletěli z New Yorku a Pekingu,“ vypráví v rozhovoru na ART+ majitel aukční síně Tomáš Zezula. Sochu nakonec dražilo šest zájemců přímo v sále a dalších 14 na telefonu. Výjimečnost sochy spočívá jak v jejím velice dobrém stavu, tak i v tom, že je přesně datována. „Soška je opatřena na zadní

B Ó D H I S AT T VA K U A N - J I N / dynastie Ming, 1447 zlacený bronz / v. 35,5 cm, 7,2 kg / cena: 19 110 000 Kč

straně datací ,Rok ting-mao za císaře Čengtchunga‘, což odpovídá roku 1447. Přestože v čínské umělecké tradici byly často obdobné nápisy během staletí různým způsobem napodobovány, zdá se, že v tomto případě by mohlo jít skutečně o originální inskripci, která nepochybně výrazně zvyšuje hodnotu uměleckého dílka, neboť nápis odkazující k éře císaře Čeng-tchunga (vládl 1436–50 a 1457–65) je na obdobných pracích výji-

mečný,“ vysvětlil v článku na ART+ bývalý ředitel orientální sbírky Národní galerie Filip Suchomel. Socha pochází ze sbírky Josefa Moráka (1889–1969), z jehož souboru pořizovala akvizice i Národní galerie, což podle Suchomela zvyšuje důvěryhodnost sochy. Bronzové zlacené buddhistické plastiky z první poloviny 15. století, kdy na čínském dvoře vrcholil zájem o tibetský buddhismus, jsou podle něj vyhledávaným uměleckým artiklem. Na čínském trhu dosahují obdobné práce ještě výrazně vyšších cen, z hlediska Evropy však šlo o skvělý výsledek. Ikonograficky Suchomel sošku určil jako podobiznu bohyně milosrdenství, Bódhisattvy Kuan-jin. Druhým velkým překvapením aukce byla držba malovaného tepaného talíře ve stylu Mina-kari. Talíř byl nabízen jako perská práce z 19. století imitující starší vzory, přičemž jeho dražba začínala na částce necelých 6 tisíc korun. Cena však nakonec vylétla až na 1,06 milionu korun. Jak vysvětluje Tomáš Zezula, ukázalo se totiž, že se jedná o mnohem starší práci, imitaci perských vzorů vytvořenou v renesančních Benátkách. Za vysoké ceny, avšak již bez takto dramatických nárůstů, byla dražena ještě další asiatika: Bohatě zdobená porcelánová váza z konce 17. století se prodala za vyvolávací cenu 588 tisíc, tušová malba Elektrické vedení v krajině od malíře Baoshi Fu z roku

Š Á L E K S P O R T R É T E M C Í S A Ř E F R A N T I Š K A I . / 1814

TA L Í Ř M I N A - K A R I

porcelán, malovaný, zlacený / výška 9 cm, průměr 17 cm / cena: 230 100 Kč

tepaná měď, email a zlacení / průměr 27 cm / cena: 1 062 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.


20

aukce

1952 za 496 tisíc, dřevěný paraván ze 17. století za 437 tisíc korun. Z evropských starožitností se nejdráže prodala křišťálová mísa vyrobená v druhé polovině 19. století ve Vídni (271 tisíc), upomínkový šálek s portrétem císaře Františka I. z roku 1814 (230 tisíc) a pár 30 cm vysokých bronzových figur Hefaista a Afrodity z Francie 18. století (201 tisíc korun). Z obrazů se nejdráže prodala pozdější kopie manýristického obrazu V lázních (116 tisíc) a idylická krajina Sběračky lesních plodů od Hanse Zatzka (106 tisíc korun). Mezi pracemi na papíře byly nabízeny i knihy a fotografie. Z těch se nejdráže prodal jeden ze snímků Miroslava Tichého (necelých 18 tisíc korun). V kategorii nábytku byl největší zájem o hodiny. Noční hodiny z doby vlády Ludvíka XV. se prodaly za 112 tisíc korun. / js

Ladovské Vánoce Praha – Poslední letošní aukce společnosti Dorotheum, která se konala v sobotu 24. listopadu, vynesla téměř 16 milionu korun. Celou polovinu z 560 nabízených položek přitom tvořilo užité umění a starožitnosti a v aukčním katalogu nebylo jediné dílo s vyvolávací cenou nad milion korun. Prodejní úspěšnost aukce byla 46 procent. Za více než milion korun se prodaly dva obrazy, hranici sta tisíc korun překonalo dalších 17 položek. Největším úspěchem byla dražba kvaše Ponocný od Josefa Lady. Obraz z roku 1947 se z vyvolávací ceny 600 tisíc dostal až na částku 1,44 milionu korun, což je Ladův nový

art + antiques

J O S E F L A D A : P O N O C N Ý / 1947 kvaš na kartonu / 58 × 36 cm / cena: 1 440 000 Kč

cenový rekord. Předchozí vydržel šest a půl roku a byl o 400 tisíc nižší. V letošním roce šlo již o druhý Ladův kvaš, který byl v Dorotheu vydražen za více než milion korun. Ponocný byl patrně nejkvalitnější Ladovou prací, která se dosud objevila v aukci. Druhým autorským rekordem, byť pouze v kontextu českých aukcí, skončila dražba obrazu Židovský trh od slovenského malíře Antona Jasusche, jehož díla se u nás téměř neobjevují. Z vyvolávací ceny 480 tisíc se obraz dostal na částku 1,2 milionu korun. Druhý jeho obraz, olej na kartonu Zima na dědině se vzápětí prodal za polovinu této částky. Dva roky starý Jasuschův slovenský aukční rekord má hodnotu 131 tisíc eur, tedy téměř 3,3 milionu korun.

VÁ C L AV R A D I M S K Ý: M O T I V Z O K O L Í G I V E R N Y / kolem 1900 / olej na plátně / 60 × 140,5 cm / cena: 840 000 Kč

Dalším pozoruhodným autorským cenovým rekordem je částka 84 tisíc korun za raný dřevoryt Emila Filly Zátiší s podnosem a sklenicí. Zřídka se vyskytující grafický list z roku 1913 byl nabízen za méně než polovinu konečné částky, což odpovídalo dosavadní nejvyšší ceně za Fillovu grafiku. S cenovým nárůstem z 540 na 840 tisíc korun se prodal obraz Motiv z okolí Giverny, reprezentativní malba Václava Radimského z doby kolem roku 1900. Vzhledem k velkému formátu i virtuóznímu malířskému provedení by nebyla překvapením ani cena kolem milionu korun. Důvodem, proč se obraz neprodal ještě dráž, patrně bylo, že krajinný motiv zde atypicky doplňuje ještě figurativní stafáž v podobě polehávající krávy. Z umění 19. století se za zajímavé ceny dále prodaly obrazy Společnost v parku od Karla Špillara (180 tisíc), Černohorští uprchlíci od Josefa Huttera (192 tisíc), Večerní modlitba od Adolfa Liebschera (120 tisíc) a Západ slunce od Julia Klevera (432 tisíc korun). Zajímavostí je, že posledně jmenovaný obraz byl na jarní aukci společnosti neúspěšně nabízen za 144 tisíc korun. Nyní proto jeho dražba začínala na částce o 20 tisíc nižší. Z poválečného umění byl zájem opět hlavně o práce Ladislava Sutnara. Jedna z menších Amerických Venuší se prodala za 600 tisíc, sedm jeho kvašových studií pohlednicového formátu pak za částky v rozmezí od 70 do 100 tisíc korun. Za vyvolávací cenu 420 tisíc korun se prodal titulní obraz aukčního katalogu, víc jak 2 metry široká malba Jiřího Sopka z roku 1988. Jde o druhou nejvyšší cenu za Sopkův obraz


21

                                                        

                                                                    w w w . o r l y s a r t a u c t i o n s . c o m


22

aukce

art + antiques

A N T O N J A S U S C H : Ž I D O V S K Ý T R H / 20.–30. léta

J A N B A U C H : K R I S T U S N A H O Ř E O L I V E T S K É / 1945

olej na plátně / 70 × 89 cm / cena: 1 200 000 Kč

olej na plátně / 83 × 103 cm / cena: 1 155 000 Kč

dosaženou v aukci. Součástí dražené kolekce byl i soubor ateliérového skla. Nejdráže se prodala jedna z mís od Františka Víznera (264 tisíc) a Hlava s hranatým okem od dvojice Libenský-Brychtová (336 tisíc korun). Ze starožitností se nejdráže prodal lustr v empírovém stylu z počátku 20. století. Z necelých 50 tisíc se dostal na 102 tisíce korun. Za částky kolem 60–70 tisíc korun se ještě prodala 80 cm vysoká dekorativní porcelánová váza, drážďanský výrobek z první čtvrtiny 20. století, skleněný pohárek s červenou lazurou či džbán z opálového skla s jemným malovaným dekorem, obojí práce z druhé čtvrtiny 19. století. V kategorii nábytku se za 60 tisíc korun prodala barokní komoda a oválný biedermeierový stůl. Dražší položky, v čele s bidermeierovým šicím stolkem ve tvaru glóbu nabízeným za 600 tisíc korun, zůstaly vesměs nevydraženy.

Do aukce byla tentokrát zařazena i dvacítka historických knihy z 15. až 17. století. Nejvyšší ceny dosáhl český překlad původně italského herbáře z roku 1562, který se prodal za 156 tisíc korun. Bez kupce naopak zůstala nejdražší a nejstarší položka souboru, výbor z evangelií a epištol vydaný roku 1480 v Augsburgu (nabízen za 264 tisíc korun). / js

Bauch a Jíra nad milion Praha – Nejdražší položkou listopadové aukce Galerie Art Praha se stalo rané kubistické zátiší od Emila Filly. Drobná malba na dřevě z roku 1914 se prodala za vyvolávací cenu 6,96 milionu korun. Za více než milion korun bylo vydraženo ještě 7 dalších obrazů, dva z nich v nových autorských rekordech.

E M I L F I L L A : Z ÁT I Š Í S P O H Á R E M / 1914

J O S E F J Í R A : TÁ N Í N A J I Z E Ř E / 1981

olej na dřevě / 24 × 33 cm / cena: 9 960 000 Kč

olej na plátně / 100 × 130 / cena: 1 045 000 Kč

Za více než sto tisíc korun se prodalo 30 děl. Celkový obrat aukce činil 30,4 milionu korun, přičemž nového majitele našla necelá polovina z 386 nabízených položek. Autorským cenovým rekordem je částka 1,15 milionu korun za obraz Jana Baucha Kristus na hoře Olivetské. Rozměrný olej z roku 1945 je teprve třetím Bauchovým dílem prodaným za více než milion korun, jeho dražba začínala na částce 825 tisíc korun. O druhý rekord se postaral Josef Jíra, jeho Tání na Jizeře z roku 1981 se dostalo z necelých 500 tisíc na víc jak 1 milion korun. Dalších sedm Jírových obrazů v nabídce se prodalo za částky od 100 do 660 tisíc korun, často se značnými nárůsty. Výrazný cenový nárůst zaznamenal také dětský portrét od rakouského malíře Maxe Oppenheimera, který se dostal z 480 tisíc až na 1,7 milionu korun. Dosažená cena je


23

VAĹ E JISTOTA V DOBÄ&#x161; NEJISTĂ?CH PENÄ&#x161;Z AukÄ?nĂ­ dĹŻm Galerie Art Praha 9iV]GYRÄ&#x153;LOH]YHQDNUiWNRX9iQRĂžQt([NOX]LYQtDXNFLREUD]ĤVRFKDVNODSÄ&#x153;HGQtFKVNOiÄ&#x153;Ĥ YHKRGYKRWHOX+LOWRQ3UDJXH $XNFHEXGHUR]GÄ&#x152;OHQiGRWÄ&#x153;tĂžiVWt9SUYQtEXGHY\EUDQĂŞFKREUD]ĤVRFKDVNOHQÄ&#x152;QĂŞFKREMHNWĤ]GHSR]LWiÄ&#x153;H1DGDFHĂ˝)98 0iQHVD'tOR NWHUpEXGRX]DSRÄ&#x153;L]RYDFtFHQ\]HDOHWWHG\LGHiOQtPDOĂŞYiQRĂžQtGiUHN'UXKiĂžiVWDXNFHEXGHREVDKRYDW Y\EUDQĂŞFKREUD]ĤDSODVWLNPLPRÄ&#x153;iGQpQDEtGN\*DOHULH$UW3UDKD9QtMLVWÄ&#x152;QDMGHWHQÄ&#x152;FR]DMtPDYpKRSUR9DĂŁtVEtUNX7Ä&#x153;HWt ĂžiVWSDNEXGHRSÄ&#x152;W1DSRPRF0iQHVXÂł]DWHKGHMĂŁtQiNXSQtFHQ\REUD]ĤDSODVWLN]MHMLFKVEtUHN'RXIiPHĂĽHVH9iPQDĂŁH 9iQRĂžQtDXNFHP\ĂŁOHQiMDNR9iQRĂžQtGiUHNSUR9iVEXGHOtELWDĂĽHVLWDPY\EHUHWHQÄ&#x152;FRKH]NpKRSRGVWURPHĂžHN

VĂĄclav Ĺ pĂĄla ZĂĄtiĹĄĂ­ s ovocem / 1934 / 650 000 KÄ?

Josef VĂĄchal SvĂ­tĂĄnĂ­ / 35 000 KÄ?

Jan SlavĂ­Ä?ek ZatiĹĄĂ­ s ovocem / 30. lĂŠta / 100 000 KÄ?

VĂĄclav Ĺ pĂĄla Blatouchy 1944 / 350 000 KÄ?

Josef Ä&#x152;apek MuĹž leŞícĂ­ v trĂĄvÄ&#x203A; / 1934 / 2 vĂ˝stavy / 1 200 000 KÄ?

Otakar Lebeda Pohled do ĂşdolĂ­ / 1896 / 190 000 KÄ?

Roman BrichcĂ­n JejĂ­ kĹ&#x2122;Ă­dlo / 78 000 KÄ?

Josef Ä&#x152;apek CikĂĄni / 1937 / 2 vĂ˝stavy / 1 200 000 KÄ?

Michael Rittstein Velmi Ä?asnĂŠ rĂĄno / 1983 / repro monografie / 140 000 KÄ?

Galerie ART Praha, StaromÄ&#x203A;stskĂŠ nĂĄm. 20, Praha 1, tel.: 224 211 087, 606 613 700, 776 666 638 www.galerieartpraha.cz

e-mail: g.art@volny.cz, art.n@volny.cz

Zåruka za pravost obrazů v plnÊ výťi!


inzerce

24

art + antiques

9ë=1$01e2%5$=<80Ď/(&.e3ġ('0Ď7< 67$52æ,71267,ä3(5.< $1(75$',ÿ1Ì9É12ÿ1Ì'É5.< qŒdBꘋ5ˆŽêÁê}5„±êê tvzly±ê™UOŽ„ꢩꆐ

110. AUKCE 92675$9Ď q’W„ê|“•Ž„±ê¡©¡¥±êê ’ˆ±ê§§êÑꡪ¤ê†

vz{yh}hêÁꑈ‡?ˆê¢£­ê¡¢­ê¢ª¡¢ê ’‡ê¡¡‹’‡­±êo’—ˆêi•Œ’‘Œ±êz—’‡’‘B꘏Œ†ˆ w•’‹B‡Ž„®ê :—™•—ˆŽê¡¥­ªªêÁ¡§­ªªê “5—ˆŽê©­ªªÁ¡§­ªªê –’…’—„ê©­ªªÁ¡¢­ªªê ™ê“•’‡ˆ‘?ꑄꈖŽ’…•„—•–Ž>꘏Œ†Œê¡©ê ™êv–—•„™?±ê“•’‹B‡Ž„ê“’Ž•„:˜ˆêê ™ê‘ˆ‡?Œê’‡ê©ê‹’‡­ê™êB–—?ꎒ‘5‘Bêê „˜Ž†ˆê™êo’—ˆ˜êi•Œ’‘Œ­

‡ˆ‘?ŽêzŽˆ‘5dê }5‘’:‘Bꎄ“•±ê¡©¦¥±ê Ž’…Œ‘’™„‘5ꗈ†‹‘ŒŽ„±êê £¢êÑꢪꆐ

}Oˆ†‹‘œê“’’WŽœê…˜‡’˜ê™ê—U‡‘˜ê“dˆ‡ê„˜Ž†Bꓘ…ŒŽ’™5‘œê‘„ꌑ—ˆ•‘ˆ—’™U†‹ê–—•5‘Ž5†‹êššš­„˜Ž†‘Œ‡˜­†­ê p‘‰’•„†ˆê•’™‘?Wꑄꌑ‰’Í„˜Ž†‘Œ‡˜­†ê„ꑄꦪ¢ê§¥¥ê¥©¤±ê¦ª¢ê¥¥¥ê£¦£ =Ôÿ$671Ď7(6(7e729É12ÿ1Ì$8.&(632/(ÿ1267,$$$²$17,.9,7<$57$8.&(.7(5É0É5($/,=29$1ë1(-9Ď7äÌ32ÿ(7$8.&Ì2%5$=ĩ$80Ď1Ì9ÿ(6.e5(38%/,&(

  

 

www.aukcnidum.cz, info@aukcnidum.cz

    

   

                   

    

    !"#$%$#%&'"("  !"#$%$)**($($

  


aukce o to zajímavější, že toto dílo již v minulosti českými aukcemi dvakrát prošlo, a to se střídavými výsledky. Před osmi lety byl obraz na aukci společnosti Meissner-Neumann prodán za vyvolávací cenu 1,38 milionu korun. Loni stejná aukční síň obraz nabízela za 800 tisíc korun, zůstal však nevydražen. Úspěchem je také cena 1,02 milionu korun za raný olej Václava Radimského, obraz Podzimní krajina z roku 1891. Jeho dražba začínala na 780 tisících korun a dosažená cena z něj dělá čtvrtý nejdražší Radimského obraz prodaný v aukci. Dalšími položkami vydraženými za více než milion byly Zátiší s lahvemi a ovocem od Karla Černého (2,28 milionu), jedna z kytic Václava Špály (1,8 milionu) a abstraktní krajina od Josefa Šímy (1,38 milionu korun). Z děl v cenovém rozmezí od sto tisíc do půl milionu korun se dařilo Karlu Součkovi. Čtyři jeho obrazy z přelomu 50. a 60. let se prodaly v cenovém rozmezí od 120 do 312 tisíc korun. Nejvýraznější cenový nárůst

25

v této kategorii zaznamenal olej Piják od Emila Artura Pittermana-Longena, který se dostal z 26 na 168 tisíc korun. Shodně za 432 tisíc korun se prodaly dva pastely Jana Zrzavého a kvaš Klouzačka pod hradem od Josefa Lady. Součástí dražené kolekce bylo i několik děl z doby kolem roku 1900. Nejdráže, za 300 tisíc korun, se prodala olejová studie Při západu slunce od Antonína Hudečka. Obraz Najáda na skále od Beneš Knüpfera přišel nového majitele na 156 tisíc, Pijáci od Jana Skremlíka pak na 132 tisíc korun. Za 234 tisíc se prodal jeden z pozdních ženských portrétů od Richarda Fremunda a za 144 tisíc korun jedna z menších plastik Karla Nepraše, červeně natřená hlava ze sololitu. V obou případech šlo o vyvolávací ceny. Jinak o díla poválečného a současného umění, s výjimkou již jmenovaných autorů, příliš velký zájem nebyl. Výraznější nárůst, ze 144 na 324 tisíc korun, zaznamenal pouze Únos z roku 1981 od Vladimíra Kompánka. / js

Aspoň Schikaneder Praha – Druhá podzimní aukce společnosti Orlys Art Auctions vynesla 6,17 milionu. Nabízeno na ní bylo pouhých 69 položek, kupce však našlo jen 26 z nich (38 procent), většina navíc jen za vyvolávací ceny. Za více než sto tisíc korun se prodalo 6 položek, nad milion pouze obraz Jakuba Schikanedera Večerní motiv s kočárem z roku 1910. Nový majitel jej získal za 3,6 milionu korun. V letošním roce šlo již o sedmý Schikenderův obraz vydražený za více než milion korun. Mezi nejzajímavější vydražené práce patří obraz Kancelář, typické dílo Jana Kotíka z přelomu 40. a 50. let. Rozměrný olej na lepence se prodal za vyvolávací cenu 384 tisíc korun, což je stále druhá nejvyšší cena za Kotíkův obraz z tohoto období. Za minimální podání se prodaly i obrazy V kavárně od Karla Černého (660 tisíc) a Salome od Josefa Lieslera (336 tisíc korun). Šlo sice

INZERCE

Pripravujeme výstavu diel Endre Nemesa. Prosíme zberateľov aby zvážili možnosť zapožičania obrazov E. Nemesa na túto výstavu. Ďakujeme n„>•Œ„êhy{êpu}lz{ k’…•’™Œ:’™„꧱ꨡ¡êª¢êi•„—Œ–„™„ {ˆ­®êФ¢¡ê©ª¥ê¦¥©ê¡¤¨ ˆ¾„Œ®ê„•—Í„•—Œ‘™ˆ–—­–Ž

ššš­„•—Œ‘™ˆ–—­–Ž

wmꢪ¡£ }ˆE„êOP„–—Œ„ê„ꝅˆ•„—ˆE–ŽU†‹ l‘‡•ˆêuˆˆ–®ê o„™„êWˆ‘œ±ê’ˆ±ê¡©¤¡

Art_AA_190x119.indd 1

R–“ˆ†‹’™ê}5êWˆ5 n„>•Œ„êhy{êpu}lz{

30.11.2012 11:56:08


26

aukce

art + antiques

J A K U B S C H I K A N E D E R : V E Č E R N Í M O T I V S K O Č Á R E M / 1910

J A N K O T Í K : K A N C E L Á Ř / 1950

olej na plátně / 64 × 68 cm / cena: 3 600 000 Kč

olej na lepence / 96 × 123 cm / cena: 384 000 Kč

o práce pouze středního formátu, avšak velice kvalitní, raná díla. S mírným nárůstem, za 288 tisíc korun, se prodal obraz Bílý čtenář z roku 1959 od Jakuba Bauernfreunda, který se na českých aukcích objevuje jen ojediněle. S výjimkou Schikenderova obrazu zůstala ostatní díla s vyvolávací cenou nad milion korun nevydražena. Nutno však podotknout, že ceny byly nasazeny poměrně vysoko. Bez kupce tak zůstal například titulní obraz aukce, rozměrná surreálná krajina Stopa věku od Václava Tikala (nabízena za rekordních 2,64 milionu), dvě abstrakce Josefa Šímy z konce 50. let (nabízeny za 1,8 a 1,32 milionu) a jeden z obrazů Mikuláše Medka z výzdoby zastoupení ČSA v Košicích (nabízen samostatně za 2,04 milionu korun). / js

Slovenské rekordy Bratislava – V listopadu své aukce pořádaly všechny tři bratislavské aukční domy. Padlo na nich několik autorských rekordů a sběratelé dohromady utratili 2,89 milionu eur, v přepočtu na české koruny tedy přes 73 milionů. Jako první svou aukci v sobotu 10. listopadu pořádala společnost Art Invest. Její celkový obrat činil 591 tisíc eur (14,8 milionu korun), přičemž nového majitele našla víc jak třetina z 264 nabízených obrazů a prací na papíře. Za více než 30 tisíc eur, což odpovídá přibližně milionu slovenských korun, se prodaly 4 obrazy. Nejdražším kusem aukce se podle očekávání stal obraz Periferie od Konštantína Bauera, který jsme představovali

v říjnovém čísle. Z vyvolávací ceny 107 tisíc se dostal až na částku 187 tisíc eur (4,67 milionu korun), což je nový autorský rekord. „Důvodem takto vysoké ceny byl bezpochyby fakt, že po tomto předním představiteli košické moderny zůstalo minimum děl. Například na výstavě po umělcově předčasné smrti bylo v košické oblastní galerii vystaveno jen 59 obrazů, včetně grafik a kreseb,“ vysvětluje majitel aukční síně Michal Volčko. Dalšími díly vydraženými za více než 30 tisíc eur byly obrazy Jána Hály (34,5 tisíc), Endreje Nemese (35,7 tisíc) a čínského malíře Čchi Paj-Š’ (111,8 tisíc eur). O tři dny později, v úterý 13. listopadu svou třetí večerní aukci pořádala společnost SOGA. Nového majitele našlo 63 ze 100 na-

K O N Š TA N T Í N B A U E R : P E R I F É R I E / 1927

M I K U L Á Š G A L A N D A : M I L E N C I / 1931–32

olej na plátně / 61 × 70 cm / cena: 186 830 eur

olej na plátně / 29,5 × 23,8 cm / cena: 183 616 eur


PF 2013 Děkujeme za spolupráci a přejeme Vám mnoho radosti, úspěchů a milých překvapení, třeba takových, jaké nám přinesl tento výjimečný obraz.

Vojtěch Hynais (1854–1925) Kristus a Magdalena olej na plátně, dat. 1889, sign. LD, rozměry: 80 × 80 cm vyvolávací cena: 750 000 Kč, vydraženo za: 4 500 000 Kč (historicky nejvýše vydražený obraz tohoto autora) www.galeriekodl.cz

K O D L

T R A D I C E

O D

R O K U

1 8 8 5


28

inzerce

art + antiques

PF2013 www.atelier-fiala.cz


29

M A R T I N B E N K A : P O Ž AT V Ě / 1922–24

F R A N T I Š E K F O LT Ý N : D V O J I C E / 1925

olej na plátně / 76 × 51 cm / cena: 212 400 eur

olej na plátně / 125 × 95 cm / cena: 109 740 eur

bízených děl, dohromady za 1,77 milionu eur (44 milionu korun). Za více než 30 tisíc eur bylo vydraženo 20 děl, přičemž padl i nový rekord za nejdražší dílo slovenského umění. Obraz Po žatvě od Martina Benky se prodal za 212,4 tisíc eur (5,3 milionu korun), přibližně dvojnásobek očekávané ceny. Dosavadní rekord držel jiný Benkův obraz vydražený před rokem stejnou aukční síní za 207,7 ti-

síc eur. Za částky od 47 do 59 tisíc eur byly vydraženy ještě tři další Benkovy obrazy. Po třech letech společnost znovu dražila obraz Mladý Bakchus z dílny Petra Pavala Rubense, prodal se za 144 tisíc eur, což odpovídá ceně při prvním prodeji. Z pohledu českých sběratelů byly nejzajímavějšími položkami aukce civilistní dvojportrét od Františka Foltýna z roku 1925

ČTĚTE NA ART+ Listopadové aukce v New Yorku Současné umění je zpátky. Zatímco aukce impresionistů a klasické moderny společností Sotheby’s a Christie’s konané začátkem listopadu v New Yorku skončily dosti nejednoznačnými výsledky, aukce poválečného a současného umění o týden později byly pro obě společnosti jedny z vůbec nejúspěšnějších. Za dva večery na nich sběratelé utratili víc jak tři čtvrtě miliardy dolarů. Autorské cenové rekordy zaznamenala díla Jacksona Pollocka, Franze Klineho a Jeffa Koonse. Jak se žije starožitníkům U příležitosti veletrhu Antique připravil ART+ spolu s Asociací starožitníků průzkum zaměřený na situaci obchodníků se starožitnostmi. „Pokud bychom počítali s 200 tisící jako s průměrným měsíčním obratem (podle prezidentky Asociace starožitníku Simony Šustkové jde o velmi střízlivý odhad), je celkový roční obrat obchodu se starožitnostmi prostřednictvím kamenných obchodů víc jak půl miliardy korun,“ píše ve své analýze Lucie Zadražilová.

a Prostorový reliéf od Huga Demartiniho. Foltýnův obraz se prodal za 109,7 tisíc eur (2,7 milionu korun). Předaukční odhad sice počítal s ještě vyšší částkou, i tak jde o druhou nejvyšší autorovu cenu dosaženou na slovenském trhu. V Česku má Foltýnův rekord hodnotu necelých 2,2 milionu korun. Pod aukčním odhadem, za 22,4 tisíc eur (560 tisíc korun), se prodal i Demartiniho reliéf. Soudě podle letošních prodejů Demartiniho objektů, dá se předpokládat, že na aukci v Česku by toto dílo dosáhlo vyšší ceny. Poslední listopadovou aukcí byla aukce společnosti White & Weiss ve čtvrtek 22. listopadu. Prodala se na ní čtvrtina z 246 nabízených položek, dohromady za 526,6 tisíc eur (13,1 milionu korun). Nejdražším dílem večera se stal obraz Milenci od Mikuláše Galandy. Z vyvolávací ceny 91 tisíc se dostal až na 183,6 tisíc eur (4,59 milionu korun), což je opět nový autorský rekord. Rekordem, a to nejen autorským, ale v rámci celé kategorie poválečného umění, je i cena 60,8 tisíc eur (1,52 milionu korun) za obraz Loďka od Milana Paštéky. Dražba začínala na méně než poloviční částce, titul nejdražšího autora poválečného umění Peštékovi nicméně patří již několik let. Loni byl jeden jeho obraz vydražen za necelých 52 tisíc eur. / js

Rozhovor o výstavě českého komiksu v Brně „Lidí, kteří by se zaměřili čistě na sbírání komiksových originálů, je minimum. Existuje pár jednotlivců, kteří sbírají konkrétně jednoho autora, a pak je velká skupina těch, kteří spíše shánějí stará vydání komiksů a mají doma několik málo originálů. Ty jsou obecně velmi málo dostupné, neexistuje něco jako trh s komiksovými originály, takže jsou to spíše náhodné situace, kdy se někde něco objeví v antikvariátech nebo na aukru,“ shrnuje situaci z hlediska sběratelství kurátor Tomáš Pospěch. Na co myslí... Alber t Trnka „První položkou aukce bude Portrét mladé dámy s perlovým náhrdelníkem od Vojtěcha Suchého, jednoho z nejlepších miniaturistů v rakouském císařství své doby. Ta dívka je nádherně namalovaná, pořád ji vidím před sebou, ten pronikavý pohled. Myslím, že vám učaruje, až otevřete na první straně nový katalog,“ píše ve svém fejetonu nový ředitel aukční síně Meissner-Neumann. www.artplus.cz


art + antiques

30

Aukční dům Galerie Art Praha přední Aukční síň a galerie České republiky Vám děkuje za laskavou přízeň v uplynulém roce a přeje v novém roce 2013 – zdraví, štěstí a krásné obrazy! Vážíme si Vás!

Jindřich Štyrský: Klášter / 1922 vydraženo: 5 520 000 Kč, nejdražší autorův obraz roku 2012

Mikuláš Medek: Jaro 1951 (Pytel) / 1951 vydraženo: 3 720 000 Kč, autorský cenový rekord

Jan Bauch: Kristus na hoře Olivetské / 1945 vydraženo: 1 155 000 Kč, autorský cenový rekord

Josef Jíra: Tání na jizeře / 1981 vydraženo: 1 045 000 Kč, autorský cenový rekord

Aukční dům Galerie Art Praha, Praha 1, Staroměstské náměstí 20/548 tel.: 224 211 087, fax: 224 211 087, mobil: 776 666 638, 602 233 723 E-mail: g.art@volny.cz, neubert@cbox.cz otevřeno: denně 10,30–18,30 hod, kromě neděle www.galerieartpraha.cz


na trhu

31

Otto Gutfreund text: Marcela Chmelařová Autorka je šéfredaktorkou ART+.

Předčasně zesnulý Otto Gutfreund (1889–1927) byl nejvýraznější sochařskou osobností české moderny. Je toho jen málo, co by z jeho díla nebylo známo. Na trhu od něj kolují desítky odlitků nejrůznějšího původu, kvality a stáří, jak už to u sochařských děl bývá. Teď se ale nezávisle na sobě objevila nová varianta proslulé hlavy Viki a velmi cenný soubor přípravných studií z počátku 10., a především pak z 20. let.

Se sochařskými díly na trhu je to těžké. Vyznat se v původu, stáří a kvalitě odlitků je téměř alchymie. Není tedy divu, že to byla dlouhou dobu oblast, jíž novodobí sběratelé a investoři příliš nedůvěřovali. Investovat do plastik větší částky nebylo zatím příliš zvykem, a jak dobře víme, na údaje v aukčních katalozích se nelze vždy plně spolehnout. Málokdo toho o českém sochařství a Ottu Gutfreundovi ví více než Jiří Šetlík, autor soupisu díla i monografie. Všechna nově objevená díla měl tu možnost vidět a posoudit. O dosud neznámé studii hlavy Viki, kterou nabídne po novém roce ve své příští aukci Adolf Loos Apartment and Gallery, Šetlík píše: „Donedávna byla hlava Viki, na níž pracoval Otto Gutfreund v letech 1912–13, známá ze šesti sádrových, patinovaných odlitků, z nichž je dokazatelně autorský originál uložen v pražské Národní galerii (výška 34,5 cm, NG P 4709). Gutfreund jej nechal ostatně reprodukovat v Uměleckém měsíčníku (r. II, str. 234). Dílo ponechal bez signatury. (…) Kromě kreseb nebyly k dílu známé přípravné varianty. V roce 2011 se však objevila signovaná sádrová studie Viki (údajně pocházela z dědictví po MUDr. P. Geislerovi z Hradce Králové).“ Tato dosud neznámá varianta Viki se od oné proslulé liší mírným nakloněním hlavy

V I K I / 1912 / originální sádrový odlitek / výška 32,5 cm / signováno dole: Gutfreund vyvolávací cena: 100 000 Kč (bez 20% aukční provize)


32

na trhu

art + antiques

N ÁV R AT L E G I Í ( D E TA I L) / 1921 / bronzový reliéf / 17,2 × 192,6 cm / signováno dole: Gutfreund / cena na základě jednání

a detaily tváře. Je cca o 2 cm nižší a překvapivě signovaná, a to vzadu na krku. Její objevení znamená nalezení dalšího důležitého článku autorské cesty k definitivní podobě této důležité kubistické plastiky. Kromě Viki, s vyvolávací cenou 100 tisíc korun bez provize, nabídne lednová aukce Adolf Loos Apartment and Gallery také další Gutfreundovu práci, a sice bronzový reliéf Koncert z let 1912–13. Další odlitky tohoto díla jsou známy ze sbírek ZČG v Plzni, sbírky Medy Mládkové a sbírky paní Novotné-Gutfreundové. Vyvolávací cena této práce je stanovena na 380 tisíc korun bez provize. U obou zmíněných děl, která se budou dražit v lednu, je jako provenience uvedena vídeňská soukromá sbírka. Téměř současně s objevem nové Viki byla v pražském uměleckém obchodě eAntik představena skupina nově nalezených Gutfreundových přípravných studií, desítka málo známých nebo nezvěstných autorových prací. Jsou mezi nimi dvě rané realizace, bronzový závěsný, ještě předkubistický reliéf Cihláři a kvalitní odlitek známé, již kubistické Toalety (obojí 1911). Perlou celého souboru je však dříve nezvěstný návrh vlysu Návrat legií určený pro Gočárovu budovu Legiobanky v Praze Na Poříčí (1921), studie v patinované sádře v měřítku 1:10. Proslulý Návrat legií je vedle pomníku Babičky Boženy Němcové v Ratibořicích nejvýznamnější Gutfreundovou veřejnou realizací. V dopise matce z tohoto období autor lakonicky pozname-

nává: „…dělám něco s Gočárem…“ Nález tohoto modelu je v doprovodném katalogu označován za „událost desetiletí“. V cenném souboru je dále sádrový odlitek nerealizované studie Námořníka (1923), určeného původně pro fasádu Gočárovy Anglobanky, sádrová studie busty k podobizně T. G. Masaryka (1925–26), jejíž odlitky jsou ve sbírkách NG v Praze a GMU v Hradci Králové, nebo pes Emila Filly (Stojící pes boxer), jedno z posledních Gutfreundových děl z roku 1927. Kolekce obsahuje také tři studie k soutěžnímu návrhu na Pomník Bedřicha Smetany pro Prahu (1926). Jak uvádí majitel obchodu Michael Třeštík, cenný soubor studií byl objeven zcela náhodou, v souvislosti s výstavou sádrových a hliněných plastik Jana Laudy. O ty nebyl příliš zájem, jednoho dne ale do jeho starožitností zavítala paní, která si Laudy všimla a poznamenala: „My toho máme plný ateliér a nevíme, co s tím. Nikdo to nechce, a přitom je v tom i nějaký Gutfreund.“ O nabídnutý soubor obsahující vesměs primární sádrové odlitky a modely neměla Národní galerie zájem. Společnost eAntik jej odkoupila, nechala ošetřit, zrestaurovat a pořídila zabezpečovací sádrové kopie a edici certifikovaných bronzů. Novodobé gutfreundovské „objevy“ na našem trhu začaly vlastně už v minulém roce, kdy se jeho Sedící žena, půlmetrová socha z kosořského mramoru, vydražila za

570 tisíc korun (ceny vydražených děl jsou uváděny s provizí). K tomuto pozdnímu dílu byla dosud známa pouze studie ze sbírek NG v Praze. V tuzemsku šlo přitom o třetí nejvyšší autorovu evidovanou aukční cenu. Kolorovaná sádra Muž u selfaktoru (1921) se v roce 2003 na aukci Galerie Art Praha vyšplhala až na 985 tisíc a jeden z odlitků klíčové Úzkosti (1911) se měl o rok dřív prodat za 638 tisíc korun. Za ještě vyšší částky byly loni v Londýně draženy novodobé odlitky kubistických děl ze sbírky Hascoe: Milenci (1913–14) se prodali za 1,38 milionu, Kubistické poprsí (1913–14) za 1,02 milionu a Úzkost (1911) za 880 tisíc korun. Mimořádné ceny zaplacené za mimořádných okolností, český trh k nim však má zatím ještě daleko. Jiný odlitek Milenců byl letos v květnu na aukci Galerie Vltavín vydražen za přibližně třetinovou částku (480 tisíc korun). V úplném závěru minulého roku se dražila také zdařilá civilistní Podobizna A. Klenové z počátku 20. let, busta z pálené hlíny vyšla na 322 tisíc korun. Cenným a neopakovatelným ziskem byla také pro nového majitele sádrová patinovaná studie k již zmíněnému Pomníku Boženy Němcové v Ratibořicích, za kterou dal v květnu 2010 180 tisíc korun. Obdobně sběratelsky cenné jsou Gutfreundovy postavičky legionářů z pálené hlíny vysoké necelého půl metru, pocházející z poloviny 20. let, ty se v minulosti dražily v rozpětí od 120 do 150 tisíc korun.


33

FILLA Emil, Zátiší s koroptví, vyvolávací cena 2 700 000 Kč.

AUKCE 16. 12. 2012, 14 HODIN HOTEL INTERCONTINENTAL PRAHA WWW.AUKCE-NEUMANN.CZ TERMÍNY AUKCÍ V ROCE 2013 1/2013 - 24. 03. 2013 2/2013 - 26. 05. 2013 3/2013 - 20. 10. 2013 4/2013 - 08. 12. 2013


36

rozhovor

art + antiques

Obraz tebou musí pohnout S Janem Knapem o poctivosti, víře a malování text: Radek Wohlmuth foto (portrét): Jaroslav Brabec

Přestože v zahraničí patří mezi nejúspěšnější české malíře, doma jeho obrazy až tolik lidí nezná. Moc nevystavuje, co namaluje, odvážejí si rovnou z ateliéru galeristé nebo přímo sběratelé. Žije v ústraní na západě Čech, v podstatě o samotě, a společenského života se neúčastní. Můžete celá léta bydlet doslova přes ulici, a o jeho existenci nebudete mít ani potuchy. Stejně tak můžete celý život chodit do galerií a nemusíte znát jeho obrazy. Ale jen do doby, než je uvidíte. V ten moment budete mít pocit, že je v sobě nosíte odjakživa.

Normálně bych se takhle neptal, ale ty jsi přes svůj věhlas pořád tak trochu „známý neznámý umělec“, takže udělám výjimku a vezmu to z gruntu. Jak jsi vůbec k výtvarnému umění přišel? Odmalička. Furt jsem měl po ruce tužku a papír. Ačkoliv jsem v dospělém životě dělal různé věci – málem jsem byl voják, málem farář. Když mi bylo třicet pět, uvědomil jsem si, že jsem všechno jen začal a vlastně nic nedodělal. Tak jsem šel malovat, protože v podstatě nic jiného neumím. Ale ani takhle jsem si to tehdy neřekl. Já jsem si nebyl jistý, zda to umím. Člověk prostě začínal úplně znova. Nevěřil

jsem, že se to dá dělat, protože jsem v 70. letech zažil scénu v New Yorku. Během deseti let, co jsem tam žil, jsem se vždycky jednou za čas šel na něco podívat, a když jsem viděl ty lidi, tu atmosféru, řekl jsem si, že tohle nemůžu. Potom jsem ale stejně začal, protože tu potřebu jsem měl vždycky. Pokoušel ses ale prosadit i tam… Zkoušel jsem dělat dětskou ilustraci do knížek, ale neměl jsem nikdy úspěch. V Americe chtějí něco úplně jiného. Udělal jsem anglické básničky a takové jakoby Ladovy obrázky v moderním prostředí.


44

téma

art + antiques

Kultura ze zahraničí text: Johanka Lomová

Městem posedlí, Bienále Brno nebo KomiksFEST – tři velké kulturní akce spojuje jedna výrazná věc: podpora ze strany zahraničních kulturních institutů. Přestože víme o existenci těchto institucí, jejich poslání či specifické pojetí kultury, které prosazují, zůstává nevysloveno. Jak různé může být fungování institutů, ukazuje praxe Francouzského institutu, Goethe-Institutu a Amerického velvyslanectví.

Kultura a především výtvarné umění neoddiskutovatelně patří mezi prostředky šíření mocenských zájmů. Bylo tomu tak ve středověku, stejně jako v raném novověku. Pro současnost je významná především doba po první světové válce. Se vznikem národních států se tehdy kultura stala nástrojem pro posilování politické moci. Nově vzniklé země chtěly s její pomocí získat legitimitu, země staré zase udržet svůj dosavadní vliv. Manifestace síly Sovětského svazu a Německé říše na pařížském Expu 1937 mluví sama za sebe. Po konci druhé světové války pak umění zůstává mocenskou záležitostí a v ideologicky rozděleném světě získalo nový náboj. Spojené státy americké pomocí výstav abstraktních expresionistů zdůrazňovaly svobodu americké společnosti, Sovětský svaz skrze sbírky Impresionistů ukazoval kulturnost a tradici země, která byla spojována výhradně se socialistickým realismem. Namísto přímých politických akcí se nastrkovalo umění. Po roce 1989 sice silně dvojstranný svět mizí, státní reprezentace pomocí kultury však zůstává.

Instituce a kultura Institucionálním rámcem zprostředkování zahraniční kultury jsou nejen velvyslanec-

tví, ale především tzv. instituty, či centra. Před rokem 1989 v Praze fungovala řada center spřátelených zemí jako Kuba, SSSR, NDR nebo třeba Bulharsko. Nejstarším a nejslavnějším je však institut francouzský ve Štěpánské ulici; první mezi všemi, s vlastní rozlehlou budovou v centru Prahy. Potomek tzv. Institutu Ernesta Denise 1920-1951 navazuje na dlouhou historii píšící se od třetí čtvrtiny 19. století (Alliance Francaise v Praze od roku 1886). Ve dvacátých a třicátých letech patřil mezi nejprestižnější francouzské instituty v celé Evropě a díky spolupráci s pařížskou Sorbonnou nesl dokonce podtitul Francouzská univerzita. Po roce 1948 se jeho brány střídavě otevíraly a uzavíraly a hlavní náplň činnosti se soustřeďovala na správu a zpřístupnění knihovny, která dodnes tvoří jakési centrum celého institutu, jak pyšně říká Frédéric Boudineau, ředitel mediatéky. V současné době funguje organizace odlišným způsobem než v minulosti, přesto kultura zastřešuje podobně jako dříve čtveřici okruhů: vědu, univerzitní spolupráci, jazyk a umění. Když se počátkem devadesátých let obnovovala činnost institutu, soustřeďovali se jeho zaměstnanci především na spolupráci s regiony, hledali partnerská města a po-

máhali navazovat kontakty. Taková činnost dnes již není nutná a po vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004 se finanční možnosti institutu postupně zmenšují, říká zástupkyně ředitele Charlotte Fouchet. Novou prioritou se pro Francii staly například země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína). Bohaté zastoupení v členských státech Evropské unie již není tak potřebné, neboť „všechny země jsou ve svých frankofonních projektech aktivní a autonomní“, říká Fouchet. České prostředí je podle Ivy Dubské z oddělení komunikace Francouského institutu opravdu jiné než před lety. Zatímco v 90. letech institut vymýšlel své vlastní akce a přemlouval partnerské organizace, aby se k jeho činnosti připojily, dnes proces funguje obráceně. Institut podporuje projekty iniciované tuzemskou kulturní scénou a spíše než aby je přímo formoval, stal se jedním z možných míst pro získání grantové podpory. Dnes funguje Francouzský institut jako nezávislá organizace, která ale úzce spolupracuje s Francouzským velvyslanectvím v otázkách kulturní politiky (jako je například předání francouzských řádů významným českým osobnostem z oblasti kultury). Výrazným projektem, kterým se v současné době Francouzský institut pyšní, jsou


45

nově zavedené rezidenční pobyty. Ve spolupráci s Meetfactory, Českým centrem a Institut français v Paříži přivádí pražský institut francouzské umělce do Čech a recipročně pomáhá vystavovat díla českých umělců ve Francii. Na podzim strávila v Paříži tři měsíce Lucie Sceranková v Cité internationale des arts a naopak v Galerii 35 v prostorách Francouzského institutu se představily práce francouzského kurátora Jean-Marca Avrilly. Právě rezidenční pobyty dobře vystihují podstatu práce institutů směřující k přímému zprostředkování zkušenosti s jinou kulturou. Není divu, že rezidenční pobyty podporuje mimo institutu francouzského i Goethe-Institut a další.

Nevládní organizace Odlišný princip fungování nalezneme v případě německého kulturního institutu nesoucího ve svém názvu jméno básníka Johanna Wolfganga Goetha. Na rozdíl od Francouzského institutu je Goethe-Institut nevládní organizací s hlavním sídlem v Mnichově a pobočkami po celém světě. Odlišný systém zřízení vyvazuje GoetheInstitut z přímého podřízení politické reprezentaci a také způsob financování je proto jiný než v případě Francouzského institutu. Pražský Goethe-Institut je regionálním centrem pro osm středoevropských zemí. Angelika Eder, ředitelka kulturního programu pro střední a východní Evropu, v této souvislosti upozorňuje na relativně novou roli kulturního institutu jako prostředníka komunikace uvnitř našeho středoevropského prostoru. „Po roce 1989 se zájem zemí tzv. východního bloku upřel na západ a dialog v rámci střední Evropy vymizel,“ dodává a upozorňuje tak na nutnost znovunavázání kontaktu uvnitř regionu. Příkladem takového uvažování je Soundexchange. Projekt s podtitulem Experimental Music Cultures in Central and Eastern Europe vznikl z iniciativy institutu a pod kurátorským vedením Gola Föllmera. Výsledkem práce byly výstavy, setkání a nakonec i publikace. Aktuální hudební experimenty Föllmer propojil s těmi předlistopadovými, českou scénu s polskou. Podle Angeliky Eder takto obnovil náš vlastní zájem o místní historii.

M IC H A E L J Ä G E R Z V Ý S TAV Y RUB A L ÍC , K T E R Á P R O B ÍH Á V P R O S T O R Á C H BUD O V Y G O E T HE -I N S T I T U T U / kurátor: Stephan Berg, ředitel Kunstmuseum Bonn)

Nastavit zrcadlo místnímu prostředí chtěl také další projekt iniciovaný Goethe-Institutem. V letošním roce pozval Constanzu Macras, aby připravila divadelní vystoupení na téma menšin. V Berlíně usazená choreografka na základě své prožité zkušenosti se středoevropským prostředím nabídla svou vlastní reflexi současného života Romů. Podle Eder choreografka ukázala novou perspektivu, kterou místnímu prostředí tlumočila právě skrze uměleckou zkušenost. Ve srovnání s Francouzským institutem se GoetheInstitut ukazuje jako místo, kde kultura hraje celospolečenskou roli a naléhavá témata jsou předkládána skrze umělecké ztvárnění. Možná je to právě již zmíněná „nevládnost“, která německému kulturnímu institutu dovoluje výraznější angažovanost.

Americké velvyslanectví Z neevropských institutů hraje v českém prostředí důležitou roli Americké velvyslanectví a jeho Americké centrum. Po polostátním a nevládním institutu můžeme o Americkém centru tvrdit, že je nejpevněji provázáno s politickou reprezentací. Jeho deklarovaným poselstvím je napomáhat „vzájemnému porozumění“ a „rozvoji demokracie a občanské společnosti“ a kultura se v jeho pojetí stává nástrojem k naplnění těchto cílů. Spojené státy americké nemají ministerstvo kultury a její podpora stojí výhradně na penězích sponzorů. Podle Heleny Vágnerové z Amerického velvyslanectví je i toto důvod, proč je v praxi instituce kultura chápána nejširším možným způsobem.


     

  

47

           

















-

.













!" !"!# ! $ #"%"!# % &' ( )  

***" "+ 5-

0-.

,  -./"0  120     2/"321-   4


staveniště

61

Revue Salve o prostoru liturgie Nové číslo revue Salve je věnováno sakrální architektuře a navazuje na konferenci s názvem Současná liturgie ve starém kostele, kterou před rokem pořádalo Centrem teologie a umění na KTF. Na obsahu čísla se podíleli představitelé církve, teologové, kunsthistorici, ale také praktikující architekti. Provinciál českých dominikánů Benedikt Mohelník uvažuje o místě duchovní bohoslužby, teolog Jan Kotas o liturgii jako hybatelce změn a ředitel kolínského Muzea umění Kolumba Stefan Kraus se věnuje umění a liturgii. Stavbou kostelů a liturgii po II. vatikánském koncilu se zabývá teolog a kunsthistorik Walter Zahner. Krom teoretických textů obsahuje Salve také několik architektonických návrhů sakrálních prostor. Architekti Josef Pleskot a Norbert Schmidt představují návrh liturgické úpravy farního kostela Nejsvětější Trojice v Dobříši, Petr Tej navrhuje vestavbu exercičního domu do kostela sv. Kajetána v Praze a Jan Alinče přibližuje svůj projekt kláštera dominikánek v Praze-Lysolajích.

Vánoce z VŠUP

P E T R T E J : M O D E L V E S TAV B Y E X E R C I Č N Í H O D O M U D O K O S T E L A S V. K A J E TÁ N A V P R A Z E

Dominik Duka v závěru píše, že o nové návrhy není nouze, ale chybí schopnost vést smysluplný dialog mezi věřícími a farářem na straně jedné a architektem a umělcem na straně druhé. Jen tak se můžeme dočkat realizací, které by byly pro následující generace stejnými monumenty, jako jsou pro nás gotické či barokní chrámy. Právě aktuální vydání Salve, revue pro teologii, duchovní život a kulturu, by mohlo přispět ke kultivaci tohoto dialogu. / kj

Kdo nestihne letošní Designsupermarket (6. - 9. 12. v paláci Archa na Poříčí) nebo ho zajímají jen ty nejčerstvější návrhy, může navštívit VŠUP SHOP. Ten proběhne ve dnech 13. až 16. prosince v prostorách sochařského ateliéru v přízemí Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Jde o další ročník speciální prodejní akce studentů a čerstvých absolventů této školy, jehož organizace se ujal Ateliér módní tvorby. Právě studenti tohoto ateliéru tvoří jádro vystavujících. Od letošního roku ho vede návrhář Pavel Ivančic, jeden z dvojice autorů tvořících značku MUSET. Podle něj bude letošní VŠUP SHOP opět o něco lepší než loni, neboť se zpřísnil kurátorský výběr nabízených děl a větší pozornost bude věnována také koncepční formě prezentace. Krom prací studentů Ivenčicova ateliéru zde najdete také šperky z ateliéru K.O.V. Evy Eisler nebo návrhy Ateliéru designu oděvu a obuvi Liběny Rochové. Módu a šperky doplní objekty od studentů užitého designu i výběr z Katedry volného umění. / kj

Ze života architekta Díl 10. – Kam odchází kouř z atrií text: Antonín Novák Autor spolu s Petrem Valentou vede architektonickou kancelář DRNH. Je vedoucím ateliéru navrhování na FUA Technické univerzity v Liberci.

Už se pro nás stal legendou. Spolupracujeme s ním od samého začátku a nikdy jsme ho nespatřili. Komunikujeme navzájem pouze prostřednictvím telefonu a e-mailu. Je expertem na požární problematiku atrií a spolutvůrce normy. Co napíše, před tím smeknou okresní požární radové klobouk a urychleně orazítkují se souhlasným vyjádřením. Prakticky žádné náročnější atrium v republice se bez něj neobejde. Naposledy

jsme s panem Reichlem dělali atrium do Reduty. Problém odvodu kouře jsme s jeho pomocí brilantně vyřešili lamelami ve výtahových věžích, kterými je kouř nasáván pomocí dvou výkonných axiálních ventilátorů a odtud pak odváděn nad střechu. Zastřešení samotného atria pak mohlo zůstat čisté a jednoduché, nehyzděné žádnými otvíravými prvky s pyrotechnickými patronami či elektromotory. Prostě radost. Před

nedávnem jsem tohoto experta doporučil správcům velkého komplexu s dvěma atrii, aby jim vyřešil únikové cesty. Pomohl jim ušetřit stotisícové částky, a dokonce si osobně přijel prostory prohlédnout. Když mi pak ukazovali společné fotky, bylo to, jako bych spatřil zhmotnělého ducha či dávno vyhynulý druh sovy. Krásný bělovlasý starý pán.


62

architektura

art + antiques

Manifest nového bydlení 80. výročí vzorové obytné kolonie ve Vídni text: Vendula Hnídková Autorka je historička architektury, působí v Ústavu dějin umění AV ČR.

Výstava moderní architektury Die Wohnung, uspořádaná v roce 1927 na stráni nad Stuttgartem, spustila módní vlnu, která se přelila do dalších evropských zemí. Jako první reakce byla vybudována kolonie Nový dům v Brně, na níž v roce 1932 navázala pražská Osada Baba. Na jaře téhož roku vznikla obdobně koncipovaná výstavní kolonie ve Vídni, která je označovaná za „největší výstavu architektury v Evropě“. Současná výstava v Městském muzeu ve Vídni připomíná 80. výročí této události.

V době, kdy se mezi hlavní komunikační prostředky ještě řadil telegraf, noviny anebo rádio, znamenaly výstavy a veletrhy důležitý způsob informování široké veřejnosti o aktuálních trendech ve vědě, technice anebo také na poli umění, architekturu nevyjímaje. Dodnes přitom platí, že nejúspěšnější formou, jak vystavovat právě architekturu, je použití modelu 1:1. Tedy postavit dům, příkladně ho zařídit, a potom do tohoto trojrozměrného exponátu vpustit zainteresované publikum. Do této kategorie se jako první zařadila výstava Ein Dokument deutscher Kunst v Darmstadtu z roku 1901, která zahájila významnou tradici architektonických přehlídek. Poprvé se zde uplatnila praxe, kdy byli přední architekti přizváni ke společnému projektu (zde např.

Peter Behrens nebo Joseph Maria Olbrich), v jehož rámci se realizoval komplex staveb, který byl následně zpřístupněn veřejnosti, aby prezentoval aktuální trendy v architektuře. Přestože byla výstava v roce 1901 ztrátová, zůstala v Darmstadtu stát jedinečná secesní umělecká kolonie, která se zásadně zapsala nejen do dějin architektury, ale především do dějin jejího vystavování.

Stuttgart a ti druzí Manifest moderní architektury v podobě výstavního projektu sídliště Weißenhof ve Stuttgartu v roce 1927 řídil německý architekt Ludwig Mies van der Rohe. Jedinečný soubor širokého spektra obytných domů se stal názornou demonstrací možností soudobé-


O B Y T N Á K O L O N I E V E V Í D N I V D E N O T E V Ř E N Í , 4 . Č E R V N A 1932 / foto: Albert Hilscher / © Österreichische Nationalbibliothek, Bildarchiv und Grafiksammlung

ho bydlení. Celkový počet 21 objektů navrhlo sedmnáct evropských architektů zvučných jmen (např. Le Corbusier, Mart Stam, Jacobus J. P. Oud, Hans Scharoun nebo Peter Behrens), průkopníků na poli tvorby i myšlení. Z Československa nebyl přizván žádný architekt, Rakousko zastupoval Josef Frank. Minimalizované formy zbavené ornamentu symbolizovaly na stavbách Weißenhofu maximální míru svobody, kterou obyvatelům mohou poskytnout budoucí metropole. Vzájemné propojení architektury, interiérového zařízení a výtvarného umění zde uceleně představilo možnosti estetické podoby života moderního člověka. Hojně navštěvovaná expozice se stala kulturní událostí, která spontánně inspirovala vznik obdobných stavebních podniků na mnoha místech evropského kontinentu. Jako úplně první na tuto kulturní výzvu zareagovala soukromá brněnská stavební kancelář František Uherka a Čeněk Ruller. V jejich finanční i stavební režii začala v Brně už v roce 1927 příprava vzorového obytného souboru s prostým, ale přesto jednoznačně revolučním názvem Nový dům. Skupina šestnácti rodinných domů se stala součástí širšího programu Výstavy soudobé kultury, která v roce 1928 zahájila velkorysou oslavu existence deseti let samostatné Československé republiky. Tato ambiciózní expozice, která představuje urbanistický a architektonický základ dnešního brněnského výstaviště, znamenala kulturní milník, jehož prostřednictvím se v mladém státě úspěšně prosadil fenomén funkcionalismu.

Na rozdíl od velmi pozitivního ohlasu Výstavy soudobé kultury se paralelní sekce Nový dům, vybudovaná na poměrně odlehlých pozemcích pod Wilsonovým lesem, nedočkala předpokládané pozornosti. Příspěvek předních brněnských architektů, jakými byli Bohuslav Fuchs, Jiří Kroha anebo Ernst Wiesner, k problematice současných forem bydlení však ještě v roce 1928 nenašel dostatečně poučené publikum, které by o jednotlivé osobitě řešené domy projevilo skutečný zájem. Vzorové domy se příliš neprodávaly a pro investory znamenala celá akce finanční fiasko. Přesto si brněnskou expozici moderní architektury prohlédli důležití představitelé Svazu československého díla, kteří se pod vlivem pozitivního dojmu z úrovně zdejšího obytného souboru rozhodli pro uspořádání reprezentativní přehlídky také v Praze. Tak padlo definitivní rozhodnutí k vybudování pozdější Osady Baba na stráních nad Dejvicemi. Mezitím v Evropě zaznamenala původní výstava ve Stuttgartu další významné ohlasy. V roce 1929 proběhla obdobná akce ve Vratislavi, o rok později ve Stockholmu a Bazileji, v roce 1931 v Curychu.

A Vídeň Na tradici architektonických výstav navázal také rakouský Werkbund, který na začátku června 1932 zpřístupnil na západním okraji Vídně areál celkem 70 kompletně zařízených domků. Organizátoři této mezinárodní expozice s názvem Werkbundsiedlung Internati-


68

knižní recenze

art + antiques

Od míčovny k cyklostezce text: Karolina Jirkalová

Nejzajímavější a nejpodnětnější bývá takové bádání, které překračuje hranice oboru a propojuje poznatky a přístupy více disciplín. Právě taková je i kniha Naprej!, s podtitulem Česká sportovní architektura 1567–2012. Sestavil ji historik architektury Rostislav Švácha a přispělo do ní také sedmero jeho mladších kolegů.

Výpravná publikace s trochu tajemným názvem Naprej! sleduje dějiny sportu jako lidské aktivity, která produkuje kulturu, v tomto případě především architekturu. Nejde o klasickou uměleckohistorickou práci, výchozí linkou nejsou stylové proměny architektury, ale dějiny sportu a tělovýchovy. Autory zajímají změny rolí a postavení sportu ve společnosti, a především étos, ideje i ideologie, které s sebou sport v různých obdobích

nesl. Právě ideologie navázaná na sportovní aktivity (či její absence) zásadním způsobem ovlivňovala množství i charakter staveb, které byly pro potřeby sportu budovány. Tuto širší kulturněhistorickou stopu sledují především úvodní texty ke každé z pěti historických kapitol, jejichž autorem je Rostislav Švácha. Tělo knihy pak tvoří šedesát stručných výkladů ke konkrétním stavbám v českých zemích, na kterých spolu se Švá-

chou pracoval širší tým historiček a historiků architektury. Každá z vybraných realizací je představena také několika historickými i současnými fotografiemi, schematickými výkresy, někdy i dobovými ilustracemi. Rozhodně nejde o bezkrevnou faktografickou práci, spíš naopak. Především v obecnějších textech Rostislava Šváchy probleskuje nejen osobní zaujetí pro téma, ale i postoj k jednotlivým obdobím, osobnostem, idejím i stavbám. Téma staveb pro sport a tělovýchovu ostatně dobře zapadá do jeho obecnějšího pohledu na architekturu, kterou vnímá především jako nositelku určitého étosu, životního postoje. Stejně jako pro fenomenologicky orientované teoretiky architektury (u nás známější jsou např. Juhani Pallasmaa či Karsten Harries) je i pro Šváchu klíčová především etická funkce architektury. Z takového chápání vyrůstá i jeho hojně citovaná kniha Česká architektura a její přísnost.

K zdokonalení intelektu V knize Naprej! se však mnohem otevřeněji snaží k takovému pohledu inspirovat i čtenáře. A nebyl by to Švácha, aby k tomu nevyužil všechny stylistické prostředky. Už jen ta hádanka v názvu: koho by nelákalo zjistit, co to podivné heslo „naprej“ vlastně znamená? Tato vábení čtenáře do osidel textu pak pokračuje hned v úvodních větách


69

knihy, kde autor předkládá svou provokativní tezi, že „intelektuálové, a to nejen čeští, obvykle sportovce pokládají za svůj opak“ a že „sportovci spatřují svůj opak v intelektuálech“. Na své přednášce o sportovní architektuře svůj názor doložil také nebývalým úspěchem rozhlasové hry Koule, která se nevybíravě strefovala do úspěšné koulařky Heleny Fibingerové. Je však otázka, zda se v osobě této maskulinní atletky obecenstvo (a šlo skutečně o intelektuály?) nevysmívalo spíše „socialistické“ podobě sportu než pohybu obecně. Podle sociologů (např. Ondřej Špaček) s úrovní dosaženého vzdělání roste i sportovní aktivita obyvatel. Ostatně sám Švácha se v celé knize odvolává k autoritám zakladatelů Sokola, vzdělaného finančníka Jindřicha Fügnera a historika umění a architektury Miroslava Tyrše. Hned v úvodu píše: „V tradici řeckých filozofů a renesančních humanistů Fügner a Tyrš věřili, že cvičením se nezdokonaluje jen lidské tělo, ale i vůle a intelekt. Právě v tomto hledání smyslu tělesné výchovy a sportu spatřoval i náš tým smysl svého výzkumu.“ Tezi o propasti zející mezi intelektuály a sportovci tak lze brát jako úspěšný řečnický výkop, vtahující čtenáře do problematiky publikace. Proměny vztahu sportu a ideologie můžeme v knize sledovat od počátků sokolského a turnerského hnutí přes hlubokou loajál-

nost sportovců k československému státu až k manifestačním režimním spartakiádám. Krom této bezpochyby dominantní linky jsou tu však i další témata. Jedním z těch, co se v nových a nových podobách vracejí, je vztah sportu a tělovýchovy – sportu jako jednostranné, výkonnostní a také soutěžní aktivity, ve které hrají roli i peníze, a tělovýchovy jako zájmové, nesoutěžní, všestranné činnosti, jejímž cílem je posílení těla i mysli v sokolském duchu. Poměr těchto dvou podob pohybových aktivit se ještě vyhrotil s profesionalizací sportu v druhé polovině 20. století. Sokolské heslo „Ni zisk, ni slávu!“ se s dnešním pojetím sportu již zcela míjí.

Od aristokracie ke spolkům Typologie zastoupených staveb se proměňuje spolu s vývojem sportu, v každém historickém období převládají stavby pro jiné druhy pohybu. Škála se stále rozšiřuje o nové a nové disciplíny, některé aktivity naopak mizejí z výsluní zájmu, mění se nebo zcela zanikají. V čase se tak proměňuje nejen skladba vybraných staveb, ale také prostředky, které byli investoři ochotni do sportovní architektury vložit. Přestože počátky sportu bývají kladeny do období průmyslové revoluce konce 18. a začátku 19. století, „nelze přivírat oči

před faktem,“ píše Švácha, „že činnosti, jež se sportu podobají, už lidé prováděli dávno předtím.“ Tomuto nejstaršímu období je věnována kapitola s názvem Aristokratický sport a krom míčovny Pražského hradu, kde se hrál předchůdce tenisu, tu najdeme také dvě jízdárny, občanskou plovárnu v Praze na Malé Straně či kuželník u Gröbovy vily na Vinohradech. A také první překvapení ne zcela architektonické – pomník císaře Karla VI. v Hlavenci od Matyáše Bernarda Brauna a Františka Maxmiliána Kaňky, který vypovídá o panovníkově lovecké vášni. První kapitola je opravdu jen průletem – tři sta let zde zastupuje pouhých šest staveb. O to zajímavější je úvodní text této části, který zachycuje samotný zrod nejrůznějších sportovních aktivit na našem území. Následující dvě kapitoly, věnované demokratizaci sportu od 60. let 19. století a poté sportu v Československé republice, jsou v knize naprosto stěžejní. V tomto období se sport a tělovýchova na našem území rozvinuly do mnoha podob, vzniká množství českých i německých spolků. Především působení Sokola a turistických spolků významně ovlivnilo podobu měst, vesnic i horských vrcholů. Pozitivní étos spojovaný s pohybem v tomto období vrcholí, tělocvičné spolky jsou tahouny společenského života a v jejich čele stojí významné osobnosti – kromě Fügnera a Tyrše


78

antiques

art + antiques

Art deco na Moravě text: Andrea Husseiniová Autorka je kurátorkou Moravské galerie v Brně. foto: Moravská galerie

Sochař a keramik Hubert Kovařík patřil k silné generaci mladých tvůrců pocházejících z Čech a Moravy, kteří absolvovali na počátku 20. století své umělecké školení ve Vídni. Jeho dosud málo známé dílo nyní v rámci výstavního cyklu Po stopách moderny představuje Moravská galerie v Brně.

Hubert Kovařík (1888–1958) se narodil v Břeclavi v úřednické rodině. Své keramické školení začal v roce 1905 na K. k. Fachschule für Keramik ve Znojmě. Ve stejném roce profesorský sbor znojemské školy nově rozšířili keramik Bruno Emmel a malíř a grafik Viktor Schufinsky, oba externě spolupracující s proslulými Wiener Werkstätte. Kovařík tak již na škole získal možnost obeznámit se s aktuálními výtvarnými proudy secesní Vídně. Státní keramickou školu dokončil „s výborným úspěchem“ a jako dvacetiletý zamířil za dalším studiem do Vídně, která

P IE R O T I / Svitávka, před 1925 / soukromé sbírky Baroš a Roško

jako kulturní a správní centrum habsburského soustátí lákala mladé umělce intelektuální atmosférou naplněnou revoltou proti tradičním výtvarným hodnotám předchozího století. Průsečíkem inovativních tendencí v oboru užitého umění, zejména pak keramického a porcelánového průmyslu v monarchii, se stala vídeňská Kunstgewerbeschule (dále KGS). Prostřednictvím svých pedagogů J. Hoffmanna, K. Mosera, M. Powolnyho, B. Löfflera a dalších KGS ovlivnila nově nastupující generaci umělecky školených vý-

tvarníků. V jejich tvorbě se pak dekorativní tvarosloví vídeňské secese a moderny uplatňovalo dlouho do 20. let. Díky stipendiu se mohl na KGS zapsat i Hubert Kovařík.

Předválečné roky Určující význam měla pro mladého umělce roční soukromá stáž v ateliéru sochaře Antona Hanaka (1912), který společně s malířem a grafikem Bertoldem Löfflerem, spoluzakladatelem Wiener Keramik, zásadně ovlivnil Kovaříkův příklon k vídeňské secesi. Kovaříkova tvorba z tohoto období zahrnuje zejména zahradní plastiky a pomníky. V roce 1912 se na pravidelné přehlídce KGS pořádané ve spolupráci s Österreichisches Museum für Kunst und Industrie představil pískovcovou sochou Salome. Vystaveny tu byly i polštáře s aplikovaným dekorem dle jeho návrhu. Jednou z prvních zakázek pro začínajícího umělce bylo sousoší Piety pro ženský Karmel v zámku Meyerling (1912). Do těchto let spadá také několik návrhů kašen – figurální kašny pro Adria-Ausstellung (1913) či Rosen- und Staudenausstellung (1914). Na Frühjahrs-Gartenbauausstellung (1913) prezentoval rozměrnou květinovou vázu s putti. Samostatné plastiky těchto putti měřící téměř jeden metr realizovala firma Wiener Kunstkeramische Werkstätte Busch & Ludescher (WKKW), na jejichž výrobním programu se začal Kovařík pravidelně podílet od roku 1913. Kovaříkovy keramické práce z produkce WKKW jsou zachovány jen v malém množství a na trhu s uměním se


79

K U P ID O / Svitávka, před 1925 / soukromá sbírka Roško

objevují zřídka. Na nedávné aukci vídeňského Dorothea byl například keramický Putto pocházející ze sbírky Inge Asenbaum vydražen za 4800 eur. Důležitým mezníkem se pro mladého akademického sochaře měl stát rok 1913. Prostřednictvím Josefa Hoffmanna se Hubert Kovařík seznámil s architektem Leopoldem Bauerem. Navázání vzájemné spolupráce přineslo Kovaříkovi zakázku na osm velkých reliéfů pro Bauerovu stavbu Rakousko-uherské banky ve Vídni. Tři dny po podepsání kontraktu však byla vyhlášena všeobecná mobilizace. K umělecké tvorbě se Hubert Kovařík znovu vrátil až po ukončení války už v nově vzniklé Československé republice.

Kunštátská keramika Svoji poválečnou tvorbu spojil s jihomoravským keramickým průmyslem, konkrétně s firmou Kunštátská keramika. Dílnu vedli Petr a Karel Brablecovi, její chod finančně zajišťovali brněnský architekt Bohumír Čermák společně s textilními podnikateli z Prostějova, firmou Kaufmann & Platzko.

I NDIC K Ý BŮ Ž E K / Svitávka, před 1925 / soukromá sbírka Roško

Hubert Kovařík se v Kunštátě usadil již na jaře 1919. Výrobkům signovaným logem KK (Kunštátská keramika) vtiskl charakteristickou výtvarnou kvalitu s bohatým dekorem uplatňujícím stylizaci vídeňské provenience. Černý dekor na krémovém podkladě – přísně geometrický nebo složený z drobných stylizovaných rostlinných motivů v podobě lístků či zvonků – pokrýval hladké plochy nápojových souborů, dóz a bonboniér vyrobených z měkké kameniny. Vedle drobné užité keramiky, která tvořila jádro kunštátské produkce, navrhoval Kovařík tvary keramických stolních hodin a dekorativních váz. Tvorbu pro Kunštátskou keramiku ovlivnil vedle názorového proudu vídeňské secese také příklon k lidové tradici. Kovařík pro dílny vyvzoroval řadu figurálních plastik s folklorní tématikou, dívky v lidových krojích, šohaje, tančící páry provedené v čistě bílé či smetanové barevnosti a doplněné škálou nelomených jasných barev, současně s nimi se objevují i první postavy pierotů. Tvary a dekory užité keramiky tvořily základní výtvarnou hodno-

tu kunštátské keramiky, kterou jí ve svých návrzích Hubert Kovařík propůjčil. Dnes jsou výrobky Kunštátské keramiky zachovány jen v malém množství, většinou v soukromých sbírkách. V nabídkách domácích aukčních společností (Zezula, Sýpka) se objevují zejména nápojové sety na kávu. Názorové rozdíly na směřování kunštátské dílny, zejména neshody s Bohumírem Čermákem, vedly v roce 1922 k ukončení vzájemné spolupráce. Kunštátská keramika však z bohaté tvarové a dekorativní produkce Huberta Kovaříka čerpala i v dalším desetiletí.

Ve Svitávce Nejvýrazněji se tvorba Huberta Kovaříka rozvinula po roce 1922. Zápisem u Obchodní a živnostenské komory zahájil činnost vlastní keramické firmy ve Svitávce čp. 258 pod názvem Umělecko-keramické dílny Hubert Kovařík. Svůj výrobní program zaměřil na řešení umělecké figurální plastiky jako solitérního doplňku, který měl zlepšovat kvalitu vybavení dobových interiérů. Z dílny vycházely po dobu jednoho deseti-


artmix

PRAHA

Centrum současného umění DOX Jan Jakub Kotík: Podoby vzdoru (do 7. 1.); Amor, Psýché, Akce – Vídeň: Sbírka Hummel (do 14. 1.); Kartografie naděje (do 21. 2.) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz GHMP – Městská knihovna Městem posedlí (do 13. 1.) Mariánské nám. 98/1, Praha 1 / www.ghmp.cz

GHMP – Dům U Kamenného zvonu Jan Švankmajer: Možnosti dialogu (do 3. 2.) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Staroměstská radnice Nikola Čulík (od 9. 1. do 24. 2.) Staroměstské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie AVU Adéla Součková, Zuzana Kantová: Naše zahrádka (od 18. 12. do 17. 1.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie České spořitelny Dva fenomény evropského sklářství: benátské a české sklo (do 17. 2.) Rytířská 29, Praha 1 / www.upm.cz Galerie Millennium Josef Liesler: Malba, grafika (do 16. 12.); Marnost nad marnost, vše je marnost: kolektivní výstava (od 18. 12. do 27. 1.) Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie Rudolfinum Beyond Reality: British Painting Today (do 30. 12.); Motýlí efekt (od 18. 1. do 10. 3.) Alšovo náb. 12, Praha 1 www.galerierudolfinum.cz

art + antiques Mexická keramika ze sbírek MG (do 20. 1.); Prostřeno barokem (od 24. 1. do 30. 6.) Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz Wannieck Gallery Petr Nikl: Já jsem Tvůj zajíc (do 3. 2.) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz

BLANSKO

Galerie města Blanska Eva Koťátková: Řeč (do 9. 1.); Krištof Kintera (od 19. 1.) Dvorská 2, Blansko / www.galerie.blansko.cz

Obecní dům Martina Pavelková: Láska je, když seš kurva! (od 12. 12. do 27. 1.) Ostrožná 46, Opava / www.oko-opava.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

OSTRAVA

Alšova Jihočeská galerie, Wortnerův dům Československý filmový plakát 1959–89 (do 3. 2.) U Černé věže 22, České Budějovice / www.ajg.cz

ZČG – 13 Rytmy + pohyb + světlo: Impulsy futurismu v českém umění (do 13. 1.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

Dům umění České Budějovice Petra Herotová: Něco tady nehraje (do 30. 12.); Alexandra Vajd & Hynek Alt (od 9. 1. do 10. 2.) nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice www.ducb.cz

Galerie výtvarného umění v Chebu Jiří David: Pro a proti ; Ondřej Kopak: Some (tajm); Jan Svoboda: Polovina VII; Bojmír Hutta (1920–1987); Alžběta Skálová: Pampe a Šinka (do 30. 12.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

GKK: Galerie u Bílého jednorožce Šárka Zadáková-Růžičková, Petra Brázdilová: Kůže na skále / Měsíc nad řekou (od 8. 12. do 27. 1.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz

NG – Salmovský palác František Kupka: Cesta k Amorfě (do 3. 3.) Hradčanské nám. 15, Praha 1 / www.ngprague.cz

LITOMĚŘICE

Topičův salon Josef Žáček: Osamělost (od 18. 12. do 18. 1.) Národní 9, Praha 1 / www.topicuvsalon.cz

BRNO

MG – Místodržitelský palác Nejkrásnější české knihy roku 2011 (do 13. 1.) Moravské nám. 1a, Brno www.moravska-galerie.cz MG – Pražákův palác Element F (do 3. 3.); Václav Magid: Souřadnice (do 3. 3.) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Po stopách moderny: Tiché revoluce uvnitř ornamentu, Kabinet Josefa Hoffmanna, Keramika období art deco na Moravě (do 24. 3.);

PLZEŇ

Rozšířený kalendář domácích i zahraničních výstav a seznam galerií, ve kterých mají předplatitelé Art+Antiques slevu, najdete na www.artcasopis.cz.

LIBEREC

Oblastní galerie v Liberci Alžběta Skálová: Jak se do lesa volá...; Jiří Kornatovský; Pavel Šulc (do 3. 2.) U Tiskárny 81/1, Liberec IV. / www.ogl.cz

UPM – Galerie Josefa Sudka Alberto Vojtěch Frič: Fotografie (do 6. 1.) Úvoz 24, Praha 1 / www.upm.cz

GVUO – Dům umění Jan Zrzavý: Božská hra (od 13. 12. do 10. 3.) Poděbradova 13, Ostrava 1 / www.gvuo.cz

CHEB

Muzeum Montanelli Katharina Gun Oehlert (do 28. 2.) Nerudova 250/13, Praha 1 www.muzeummontanelli.com

UPM – hlavní budova Angličáci / Matchbox (od 12. 12. do 1. 4.) 17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz

Lubomír Typlt: Žháři; Interpretace aktu – Institut tvůrčí fotografie v Opavě; Skupina 42 (do 30. 12.); Richard Nikl: Monastery show; Monika Žáková: Prázdný papír; Imrich Veber: HOMOurban (od 11. 1. do 24. 2.) Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Josef Kremláček (do 3. 2.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

Staňte se naším fanouškem na Facebooku

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké přístroje (do 31. 12.) Zámek 1/4, 692 01, Mikulov / www.rmm.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění 29. Náchodský výtvarný podzim (do 6. 1.); C’est la vie: 7. ročník výtvarné soutěže pro občany Náchodska (od 25. 1. do 17. 2.) Smiřických 272, Náchod, 547 01 / www.gvun.cz



  Hvězdy barokní opery 1. sezóna 2012 — 2013

OLOMOUC

MUO – Muzeum moderního umění Od Tiziana po Warhola (do 31. 3.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Arcidiecézní muzeum Od Tiziana po Warhola (do 31. 3.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

OPAVA

Dům umění Maryla Sobek: Taller/objekt – oděv; 3 × Milan Pitlach: Šanghajské práce;

29. 1. 2013 Benátský karneval Topi Lehtipuu — tenor Václav Luks — dirigent Collegium 1704 Rudolfinum, Dvořákova síň, 19.30 h

www.collegium1704.com

112

INZERCE


komiks

113


art + antiques

122 +/;-

!(

+")*

%((

!&! (D

0:8!'

+("++. ,-/)!*/ * ((!-4,+=6 6

$%'*! !-

   

 

!3'(05%1*:1!8!-*:0'% 14-*D$ ;(1D/1-*9$+ 0);*: !.%#*0

+4!* 05%'

       )! *#  ! %#' !& (#!

< 7@ C   ?B

0:*

  (     (     (     (  

4*%.

"$&!

222(++.5

>/0-. >,6(

0/"-!0*

%((

(A:8!'  %).'D


Art+Antiques_12_2012