Art+Antiques 4/14

9 771213 839008

04

04

duben 2014

83

95 Kč / 4,50 ¤

Výstava Josefa Šímy na Kampě 26 / Rozhovor s Milošem Šejnem 34 / Fenomén českého linorytu 10 /

SERGE CHARCHOUNE (1888 – 1975): Mozart - Koncert pre zbor a orchester. 1962. Olej na plátne. 46 x 55 cm.

84

EVENING SALE 8. apríl 2014 o 19.00

Predaukčná výstava: 1. - 7. 4. 2014 Aukčná spoločnosť SOGA, Panská 4, Bratislava

www.soga.sk

art + antiques

editorial /

Pantheon 1.0

Nový projekt Massachusettského technologického institutu nazvaný Pantheon mapuje kulturní produkci lidstva za posledních 6 tisíc let. Základním zdrojem dat, s nimiž výzkumníci MIT pracovali, byla Wikipedie – všímali si především, v kolika jazycích mají jednotlivé osobnosti biografické heslo a jak často si uživatelé jejich stránky prohlížejí. Celkem systém obsahuje více než 11 tisíc jmen od antických filozofů po současné sportovce a celebrity.

Které osobnosti mají tedy nejvyšší HPI (Historical Popularity Index), což je základní veličina Pantheonu? První desítka nevypadá vůbec špatně: Aristoteles, Platon, Ježíš, Sokrates, Alexander Veliký, Leonardo da Vinci, Konfucius, Julius Caesar, Homer, Pythagoras. Nejde však jen o celkové pořadí, data je možné třídit podle profesí, časového období či země původu. Kterých deset umělců je tedy nejslavnějších? Michelangelo, Vincent van Gogh, Pablo Picasso, Raffael, Albrecht Dürer, Salvador Dalí, Francisco Goya, Petr Pavel Rubens, Claude Monet a Caravaggio.

Nejkontroverznějším kritériem je třídění podle místa narození, což historické osobnosti mnohdy řadí k zemím, s nimiž neměli nic společného.

Nejvýše umístěným „Čechem“ je tak například Sigmund Freud, který se jako jediný náš zástupce dostal do první stovky nejpopulárnějších osobností. I díky tomu Česká republika v pořadí podle zemí skončila před Čínou a obsadila 19. místo ze 193 zemí, které mají v Pantheonu aspoň jednoho rodáka. Druhým důvodem našeho úspěchem je velký počet fotbalistů, kteří se do seznamu dostali. Ze 106 českých zástupců v Pantheonu je zde každý pátý díky fotbalu.

A jak jsou na tom čeští umělci? Umístil se výš Kupka, nebo Mucha a dostal se do seznamu ještě někdo další? Odpověď na obě otázky je nanejvýš překvapivá. Umělců a architektů je v systému více než 300, jméno Františka Kupky však mezi nimi chybí. Jedinými českými zástupci vedle Alfonse Muchy jsou Adolf Loos a klasicistní malíř, rodák z Ústí nad Labem Anton Raphael Mengs.

Pantheon, ten virtuální stejně jako ty kamenné, je nakonec více než svědectvím o jednotlivých osobnostech, výpovědí o nás samých. Je úplně jedno, kdo se umístil na kterém místě. O kvalitě a významu jeho díla to vypovídá jen velice málo. Důležitější je, kdo chybí. To, že někdo jako Kupka v takovémto seznamu absentuje, je pro českou kulturu nelichotivou vizitkou.

Pro propagaci jeho díla ve světě jsme zjevně neudělali ani zdaleka dost.

Na druhou stranu, je to až tak překvapivý výsledek? Neodpovídá nakonec to, že nejvýznamnějšího českého umělce 20. století nikdo nezná, přesně té pozici, kterou výtvarné umění v české kultuře dnes skutečně zaujímá?

Jan Skřivánek

Obsah

04

> Nehoda není náhoda 4 / dílo > Podobizna Heinricha Liebiega 2 / úhel

Václav Hájek

Jan Randáček

6 / zprávy 10 / výstava

> Josef Šíma na Kampě

Anna Pravdová

17 / aukce 22 / na trhu

> Gabriel von Max 24 / portfolio > Timo Radek Wohlmuth 26 / rozhovor > Miloš Šejn Petra Švecová 34 / téma > Fenomén českého linorytu Radek Wohlmuth 40 / profil > Christian Macketanz Radek Wohlmuth 44 / galerie > Caesar, Olomouc Martin Drábek 47 / k věci > Introdukce Jaromíra Novotného Norbert Schmidt 50 / architektura > Gahurův prospekt Rostislav Koryčánek 52 / design > Czech Grand Design Lucie Šmardová 54 / knižní recenze > Otto Gutfreund Jaromír Zemina 59 / antiques > TEFAF Jan Skřivánek 62 / zahraniční výstava > Pierre Huyghe Josef Ledvina 67 / depeše > Z Liège Jan Kratochvil 68 / recenze > Někdy v sukni, Luděk Rathouský, Jan Skřivánek

Na okraji davu

Zuzana Štefková, Radek Wohlmuth, Václav Hájek

77 / na východ

> Díl 23. Zhmotnená ideológia?

Dušan Buran

80 / komiks

> Umělec

Františka Lachmanová, Tomáš Končinský

obálka

>

J O SEF Š ÍM A : K R A JIN A V Y ÉRE S / 1952

olej na plátně / 60 × 81 cm (výřez)

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) Redaktoři: Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník Na přípravě čísla a webu se podíleli: Dušan Buran, Martin Drábek, Václav Hájek, Tomáš Končinský, Rostislav Koryčánek, Jan Kratochvil, Františka Lachmanová, Anna Pravdová, Jan Randáček, Norbert Schmidt, Lucie Šmardová, Zuzana Štefková, Petra Švecová, Jaromír Zemina / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 4. dubna 2014. Příští číslo vyjde začátkem května. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

4

dílo měsíce

art + antiques

Heinrich, ten churavý Heinrich text: Jan Randáček Autor je ředitelem Oblastní galerie Liberec.

„Nemusí to být slavný kus, ale klidně něco marginálního, co je ale podle Vás zajímavé, či pro Vás osobně důležité a o čem byste rád psal.“ Tuto větu jsem si přečetl v mailu šéfredaktora Jana Skřivánka a ještě dřív, než jsem článek přislíbil, začal jsem přemýšlet, o čem bych rád napsal. Vy byste odmítli?

Důležitá jsou díla, která se opakovaně objevují v knihách, o kterých jsme se učili na školách. Většinou je všichni znají a většinou se všichni shodneme, že jsou důležitá. V Oblastní galerii Liberec bychom taková určitě našli.

Ale proč si tato díla znovu připomínat? A jsou taková díla důležitá i pro mě osobně? Pravděpodobně ano, měla by být. Ale co třeba zaměřit se na „něco marginálního“? Mám rád krajinu, jejíž krásu musíte objevit až na druhý pohled.

Krajinu, která je svým způsobem marginální.

Proto miluji objevování zašlé krásy vesnic Frýdlantského výběžku nebo malebné a neznámé Podještědí, kde se na každém kroku potkáte s Karolinou Světlou. Nemám rád mainstream a každá nová věc, kterou musím objevit a pochopit až na druhý pohled, představuje poklad mého života. Proto nakonec moje volba padla na „marginální“ portrét Heinricha Liebiega od malíře Eduarda Charlemonta.

Heinrich Liebieg (1839–1904) patřil k významné liberecké rodině, která podnikala nejprve v textilním průmyslu, ale své aktivity později rozšířila také na jiná odvětví. Typický příběh gründerů – první generaci budovatelů – následovaly další generace, které rozvíjely odkaz předků a díky neuvěřitelnému bohatství měly čas a prostředky na své záliby. A k těmto dalším generacím patřil také Heinrich Liebieg, jehož láskou bylo současné umění a umělecké řemeslo. Se svými sourozenci podporoval občanské spolky, charitu, angažoval se při rozvoji Liberce. Heinrich, stejně jako jeho současníci, cítil zodpovědnost vůči společnosti. Také proto se angažoval při budování sbírek Severočeského muzea.

My v liberecké galerii říkáme, že sbírka Heinricha Liebiega je mimořádná. Působí

E D U A R D C H A R L E M O N T: P O D O B I Z N A H E I N R I C H A L I E B I E G A ( V Ý Ř E Z ) olej na plátně / 141 × 115,5 cm / Oblastní galerie Liberec

jednotně, najdeme v ní díla významných malířských osobností, má široký evropský záběr a do dnešního dne se dochovala v původní celistvosti. Jak sbírka vznikala, se můžeme jen dohadovat – existuje jen minimum archivních pramenů, minimum literatury, dokonce ani potomci Liebiegů nemají v této otázce zcela jasno. Stoprocentně ale víme, že Heinrich si vybíral na základě doporučení malíře Eduarda Charlemonta (1848–1906), Rakušana s francouzsky znějícím příjmením. A Eduard Charlemont nejenom radil, ale také portrétoval. V naší sbírce se dochovalo několik obrazů s liebiegovskými portréty, které nesou jeho podpis a které zobrazují Liebiegy; tu z ánfasu, tu na koni, jinde dětské portréty, slavný portrét Thedora Liebiega s manželkou v prvním voze v Rakousku-Uhersku nebo sedícího Heinricha.

Objevit krásu tohoto obraz mi pomohlo až osobní setkání s přímou příbuznou Heinricha, paní Milicent zu Solms-Lich. Psal se rok 2008, v ten den jsem se věnoval zahraniční návštěvě a v expozici mě zastavila dáma, která mi začala vyprávět o svém vztahu k rodině Liebiegů.

Kvůli pracovním povinnostem jsem jí věnoval jen pár minut. Naštěstí jsme měli možnost setkat se vícekrát – a já možnost naslouchat a objevovat krásu Heinrichova portrétu. Do-

chovaly se minimálně další dva portréty, na kterých je zachycen Heinrich Liebieg. Jeden z nich, skupinový s bratry Johannem mladším a Theodorem, vysvětluje podtitulek: „Bratři Johann mladší a Theodor stojí v pozadí a prostřední Heinrich sedí na židli.“ Paní Solms-Lich mi vyprávěla, kterak se v rodině Liebiegů mluvilo o Heinrichovi jakožto o „churavém“, snad plachém. Ale to mi pomohlo objevit krásu Heinrichova portrétu! Představitel jedné z nejbohatších rodin v Rakousku-Uhersku, který se angažuje v mnoha veřejných funkcích, podílí se na vedení průmyslového impéria. Člověk, u něhož energičnost a rozhodnost nepředpokládáme, ale očekáváme. Politik, podnikatel, obchodník a… sběratel a mecenáš. Portrét Heinricha Liebiega od Eduarda Charlemonta podle mého názoru zachytil pravou osobnost – člověka, který hraje svou roli velkého muže, a přitom v nitru duše utíká ke svému umění a uměleckému řemeslu. Na portrétu na nás nehledí zpříma, aby dal najevo svou sílu, ale plaše se dívá do strany. Někam ke svým milovaným obrazům.

Portrét Heinricha Liebiega není pro mě portrétem vůdce, ale portrétem „marginálního“ člověka, jehož krásu objevíme až na druhý pohled.

inzerce

5

Centrum současného umění DOX Poupětova 1, Praha 7 www.dox.cz

Výstava

Exposition

21. 3. — 27. 7. 2014 Národní galerie v Praze

National Gallery in Prague

Veletržní palác Dukelských hrdninů 47 Praha 7

www.ngprague.cz facebook.com/ngvpraze

Partneři

Hlavní mediální partner

Mediální partneři

Technologický partner

10

výstava

art + antiques

Návraty Josefa Šímy K výstavě v Museu Kampa text: Anna Pravdová Autorka je historička umění, o osudech českých výtvarníků ve Francii vydala knihu Zastihla je noc.

Tvorba Josefa Šímy se vyznačuje výjimečnou vnitřní provázaností a s ní spojeným přecházením jednotlivých charakteristických motivů z jednoho díla do druhého.

Příkladem toho je i obraz vystavený v současné době v Museu Kampa na výstavě Josef Šíma: Země-světlo.

Velkoformátový obraz Bez názvu zachycuje portrét Berenice Abbottové vsazený do městské krajiny zjednodušené na několik základních charakteristik města na řece. Vznikl v roce 1952, tedy krátce poté, co se Šíma opět vrátil k malování po delší odmlce, kdy se jako kulturní poradce československého velvyslanectví ve Francii věnoval především organizačním záležitostem a na vlastní tvorbu se mu nedostávalo času ani potřebného soustředění. Šíma se v něm vrací ke své meziválečné tvorbě, a snaží se tak obnovit přerušené pouto se svým předválečným dílem. Konkrétně zde aktualizuje portrét americké fotografky Berenice Abbottové, který vytvořil v roce 1928 a o dva roky později představil v pařížské galerii Povolozky na výstavě nazvané Záhady tváře. Ta byla jakousi poctou jeho přátelům básníkům ze skupiny Vysoká hra, jejichž portréty na výstavě také předvedl.

Ani mrtvola, ani automat Skupina básníků v čele s Rogerem Gilbertem-Lecomtem a René Daumalem se od konce roku 1927 scházela v Šímově ateliéru a hned v následujícím roce vyšlo první číslo časopisu Vysoká hra s Šímovou kresbou (spirálou) na obálce.

Portrét Abbottové vznikl v témže roce a jsou na něm jasně patrné nové imaginativní přístupy, které se v Šímově tvorbě začaly poprvé

objevovat v grafickém albu Paříž z předchozího roku. A právě díky této změně zařadil Roger Gilbert-Lecomte Šímu mezi „několik málo malířů“ („je jich snad deset, dvacet nanejvýš“), jež „nejsou mrtvolami nebo automaty“ a nepatří k „nepřehlédnutelnému davu malířů, jejichž dílo se omezuje na napodobování fotografie nebo na ilustraci několika vyčichlých estetických formulek“, ale naopak si „střeží základní upřímnost tváří v tvář sobě samým“.

Právě Gilbert-Lecomte podle samotného Šímy chápal jeho dílo jako nikdo jiný a jeho prohlášení „Nehledám zásadně v malíři nic jiného než básníka“ výstižně vyjadřuje poetický charakter Šímovy tvorby a jeho silnou vazbu na básníky, která se projevila mimo jiné i řadou básnických sbírek, jež Šíma ilustroval. (Tento podstatný rys Šímovy tvorby pěkně vyjádřil v malířově monografii František Šmejkal: „Šíma, sám básník mezi malíři, ilustroval vždy jen básníky mezi spisovateli, i když se ne vždycky vyjadřovali veršem.“)

Záhady tváře Jak naznačuje název výstavy Záhady tváře, nejednalo se nikterak o portréty v akademickém pojetí tohoto žánru. Vnější podoba por-

B E Z N Á Z V U ( V Ý Ř E Z ) / 1952 / olej na plátně / 116,5 × 73 cm

16

inzerce

art + antiques

AU K Č N Í T I P — G A L E R I E A R T P R A H A

J O S E F I S T L E R : C E L L I E / 1966 olej, plátno, koláž / 230 × 120 cm

Poslední ze čtyř monumentálních obrazů Josefa Istlera, který byl po celý jeho život v jeho ložnici a malíř z něj čerpal sílu. Surrealistický, monumentální a vznešený.

Draženo: 27. 4. 2014 / od 13:30 hodiny Místo: Hotel Hilton-Prague / Pobřežní 1, Praha 8 Vyvolávací cena: 790 000 Kč www.galerieartpraha.cz

² Çȱ ÇÜȱ ¢ȱȱ !"#$#ǰȱ ǯȹ ǯȹ ǯ Řŗǯȱ ȱ ȱ ¤ȱ ȱȱ ŘŞǯȱŚǯȱŘŖŗŚȱȱ ȱŗŜǯŖŖȱ

!"#$%&'()*+,-.,, /&'%',-.,0-1,22 ǯ ¢ǯ £

aukce

Rekordní Kalvoda Praha – První letošní aukce společnosti Dorotheum, která se konala v sobotu 8. března, vynesla 8,2 milionu korun*. Nového majitele našla necelá polovina z 250 nabízených obrazů, prací na papíře a soch. Nad milion korun byl dražen jediný obraz, za více než sto tisíc korun se prodalo jedenáct dalších položek. Minimálně ve čtyřech případech šlo o nové autorské rekordy.

Nejdražší položkou aukce se stal obraz Tři larvy I, dílo Františka Muziky z roku 1968. Konečná cena se vyšplhala těsně nad milion korun, což je více než dvojnásobek minimálního podání. Dosažená cena odpovídá výsledkům specializované aukce, na které Dorotheum loni v září dražilo kolekci dvanácti Muzikových obrazů. Tři larvy I se ostatně rovněž objevily na umělcově výstavě v Kolíně nad Rýnem v roce 1972, ze které pocházel v září nabízený soubor.

Asi největším úspěchem aukce je nicméně cena 780 tisíc korun za rozměrnou krajinu Aloise Kalvody. Dosavadní umělcův cenový rekord obraz Léto překonal bezmála o tři sta tisíc korun. Jistým zklamáním možná je, že se obraz prodal pouhý jeden příhoz nad vy-

17

volávací cenu, byť se malba tohoto formátu – obraz má na výšku téměř dva metry – v aukci dosud neobjevila.

Důležitou událostí z hlediska českého trhu je cena 336 tisíc korun za fotografii Josefa Sudka Zimní les. Tento raný pigmentový tisk přitom startoval na méně než desetině konečné ceny. Částka více než tři sta tisíc je nejen Sudkovým aukčním rekordem, ale současně i jednou z nejvyšších cen za fotografii vůbec. Obojí však platí pouze pro český trh, v zahraničí jsou vybrané Sudkovy snímky běžně prodávány i za výrazně vyšší ceny.

Bezmála na čtyřnásobek minimálního podání se pak dostal ještě další Sudkův snímek, bromostříbrná fotografie Topoly. Vítěz aukce ji získal za 144 tisíc korun.

Dalším autorským rekordem je cena 408 tisíc korun za obraz Vladimíra Fuky. Poněkud paradoxně se však o něj nepostaral metrový Cirkus Henry na Letné, jehož dražba začínala na 144 tisících korun, ale přibližně čtvrtinový olej Na Letenské pláni. Nevelká malba s lhotákovskou poetikou startovala na 84 tisících korun. Podle databáze ART+ českými aukcemi dosud prošlo jen 27 Fukových obrazů a autorovo šest let staré maximum mělo hodnotu 288 tisíc korun.

A L O I S K A L V O D A : L É T O / olej, plátno fixované na kartonu / 196 × 160 cm / cena: 780 000 Kč

VL ADIMÍR FUK A: NA LE TENSKÉ PL ÁNI olej na plátně / 30,5 × 45 cm / cena: 408 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

JOSEF SUDEK: ZIMNÍ LES pigmentový tisk / 7 × 10 cm / cena: 336 000 Kč

Autorským rekordem je rovněž cena 204 tisíc korun za Alegorii léta od Františka Bohumila Doubka, jednoho z méně známých autorů českého 19. století, který měl za sebou vedle pražské akademie i studia v Mnichově. Z dalších úspěchů jmenujme 264 tisíc za obraz Václava Zykmunda Smutek z roku 1946, 312 tisíc za album dvanácti grafických listů Ladislava Sutnara The Strip Street, 360 tisíc za nevelký Lesní interiér od Julia Mařáka nebo 336 tisíc korun za obraz Čekáme, Kubíčku, dílo Josefa Jíry z konce 80. let.

Několik zajímavých prodejů se odehrálo rovněž v kategorii prací na papíře.

Za 114 tisíc byl vydražen kvaš Ve foyer od Jana Dědiny, který zdobil obálku aukčního katalogu, za 102 tisíc kresba Zápas, dílo Emila Filly z poloviny 30. let, a za 132 tisíc korun Alegorie jara od Alfonse Muchy. Vedle již zmiňovaných snímků Josefa Sudka bylo součástí dražené kolekce i šestnáct fotografií

18

aukce

a kreseb Miroslava Tichého. Až na dvě se prodaly všechny, a to v cenovém rozmezí od 12 do 60 tisíc korun.

Mezi nevydraženými položkami mimo jiné zůstaly milionové obrazy Emila Filly a Jana Zrzavého, dvě nejdražší díla aukce.

Zklamáním je rovněž neúspěch kolekce děl Antona Jasusche, z pěti obrazů a kreseb se neprodala jediná. Navzdory dosaženým autorským rekordům, co do výše obratu byla letošní březnová aukce pro Dorotheum nejslabší za posledních devět let. / js

Foltýn, Zívr a spol.

Praha – Aukce společnosti Pictura, která se uskutečnila ve středu 19. března v prostorách galerie, vynesla necelých 6,9 milionu korun. Prodalo se 44 procent z více než dvou stovek nabízených položek. Za více než sto tisíc korun bylo vydraženo 14 děl, nejdráže raná krajina Františka Foltýna, titulní dílo aukce. Obraz Na kraji města z let 1923–24 se dostal z 480 na 840 tisíc korun.

S nárůstem z 576 na 660 tisíc korun byla vydražena socha Objetí od Ladislava Zívra, jeho charakteristická plastika z pálené hlíny z roku 1946, jaká se na trhu několik let neobjevila. Naposledy byla nějaká Zívrova figura z doby jeho působení

art + antiques ve Skupině 42 dražena před čtyřmi lety v Dorotheu. Socha Naslouchající, která se objevuje na obálce umělcovy loni vydané monografie, se tehdy prodala ještě o 120 tisíc korun dráž.

Dvěma stotisícovými krajinami byl v nabídce zastoupen Antonín Chittussi.

Drobná prosluněná Bretaň, malovaná podle Romana Prahla patrně přímo v plenéru, se prodala za 204 tisíc, o něco větší Krajina s rybníkem a břízou se vzápětí vyšplhala na 600 tisíc korun, více než dvojnásobek minimálního podání. Z malířství 19. století je třeba ještě zmínit žánrový výjev Žena u vody od Antonína Mánesa (540 tisíc), typologickou hlavu Římský kardinál od Jaroslava Čermáka (228 tisíc) a Zátiší s cibulí od Karla Purkyněho (132 tisíc korun).

První dvě jmenovaná díla byla prodána za vyvolávací cenu, Purkyněho obraz po dvou příhozech.

Z moderního umění se nejdráže prodal obraz Matka s dětmi od Jakuba Bauernfreunda. Působivá malba z let 1936–37, která v minulosti prošla sbírkou Jaroslava Borovičky, se prodala s mírným nárůstem za necelých 400 tisíc korun. Jak již je u galerie Pictura téměř pravidlem, v nabídce opět nechyběl aspoň jeden obraz od Emila Orlika. Jeho pestrobarevná Letní kytice z doby kolem roku 1909 odešla za vyvolávací cenu 168 tisíc korun. Bez kupce naopak zůstal nejdražší obraz v této kategorii, kuboexpresionistická Hlava od Josefa Šímy z roku 1914, která byla nabízena za 960 tisíc korun. / js

Svoboda za sta tisíce

L A D I S L A V Z Í V R : O B J E T Í / 1946 pálená hlína / výška 79 cm / cena: 660 000 Kč

Praha – Březnová aukce Prague Auctions vynesla přes 6 milionů korun. O téměř 2,5 milionu korun z této částky se postarala kolekce fotografií. Prodaly se dvě třetiny ze 150 nabízených snímků a nejdražším dílem aukce se stala fotografie Jana Svobody Dotýkání z roku 1971. Celková prodejní úspěšnost aukce byla 57 procent a za více než sto tisíc korun se prodalo osm děl.

Velkoformátová dobová zvětšenina od Jana Svobody se prodala s několikanásobným nárůstem za skvělých 325 tisíc

ČTĚTE ART + Koberec pro Bauhaus V jedné z únorových aukcí se objevil tkaný textilní koberec vyrobený v Československu v polovině 20. let pro Bauhaus. Textilie reprodukovaná v monografii Anne Susanne Das Bauhaus im Osten: Slowakische und Tschechische Avantgarde 1928–1939 se z vyvolávací ceny 11,4 tisíce dostala na částku 72 tisíc korun. Koupila jej přední česká sbírková instituce.

Vyhlídka a poutníci V dubnu se ve Vídni v rámci kolekce umění 19. století objeví dva rané obrazy krajináře Bedřicha Augusta Piepenhagena.

Obě líbezná plátna, s náměty Vyhlídka a Poutníci v krajině, vznikla v roce 1820.

Oživena figurální stafáží, celkově připomínají ještě tradici malířské produkce pozdního osvícenství. Odhadní ceny obou prací jsou 7 až 10 tisíc eur každá.

To je činí atraktivní i pro potenciální české kupce.

Kupka a Šíma v Pař íži Koncem března se v rámci aukce prací na papíře v pařížské pobočce Sothebys dražil i abstraktní pastel Františka Kupky z roku 1913. Pastel s proveniencí švýcarské Gimpel & Hanover Galerie se prodal v rámci předaukčního odhadu, jeho cena skončila na částce 25 tisíc eur. Dalšími českými zástupci v katalogu byly dva akvarely Josefa Šímy, které kupce nenalezly.

Pozůstalost básníka V historickém cyklu pokračujeme podrobnostmi o dražbě pozůstalosti prvorepublikového básníka Bohdana Kaminského pořádané Zdeňkem Jeřábkem v roce 1930. Předaukční výstava tehdy zaznamenala rekordní návštěvnost. Při dražbě pak aukční síň nestačila návalu návštěvníků. Za částku 8500 předválečných korun se prodala například básníkova podobizna od Maxe Švabinského. www.ar tplus.cz

inzerce

19

AU K Č N Í T I P — G A L E R I E A R T P R A H A

Rané dílo mistra českého surrealismu, kde ještě doznívá opojení novými evropskými malířskými směry, včetně poučení kubismem, nežli se vydal na svou osobitou cestu.

Reprodukováno: Jindřich Chalupecký: František Janoušek, Odeon 1991 Provenience: z rodiny autora Draženo: 27. 4. 2014 od 13.30 hodiny Místo: Hotel Hilton-Prague Pobřežní 1, Praha 8 Vyvolávací cena: 590 000 Kč www.galerieartpraha.cz

F R A N T I Š E K J A N O U Š E K : Z Á T I Š Í / 1929 / olej, karton / 40 × 50 cm

AU K Č N Í T I P — G A L E R I E A R C I M B O L D O ZBRO J MODERNÍHO T YPU TÓSEI GUSOKU VE FORMĚ DÓ MARU Japonsko střední období Edo výška 150 cm

Honosná zbroj moderního typu tósei gusoku ve formě dó maru, joko hagi okegawa dó, sestává ze starší přílby sudži bači kabutó z konce 16. století s původním kováním dutého dekorativního nýtu tehen a klenotem maedate ve formě démona kidžin s perlou omnipotence hódžu. Černě lakovaný zvon hači, zlacené fukigaeši a kirizane šikoro, fukigaeši s rodovým znakem mon, kvalitní obličejová maska menpó ve formě me no šita bó se zlacenou ochranou hrdla tare. Černě lakovaný kyrys s ozdobným střapcem tósei sode je dekorován v technice makie motivem botan to šiši, mýtického lvíčka s pivoňkou, symbolizujícím krále květin i zvířat, což je odkazem na hru divadla Nó Šakkjó. Šino kote částečně zlacené, obdobně jako haidate a kusazuri.

Doplněno transportní a instalační bednou joroi zucu.

Draženo: 27. 5. 2013 / 15.00 Místo: Kaiserštejnský palác / Malostranské nám. / Praha Vyvolávací cena: 280 000 Kč www.arcimboldo.cz

20

aukce

korun. StatisĂ­covĂ˝ch cen dosud na Ä?eskĂ˝ch aukcĂ­ch dosahovala jen dĂ­la pĹ™edstavitelĹŻ mezivĂĄleÄ?nĂŠ fotografickĂŠ avantgardy.

RekordnĂ­ cena odråŞí rostoucĂ­ Ăşctu k Svobodovu dĂ­lu i vĂ˝jimeÄ?nost tĂŠto konkrĂŠtnĂ­ zvÄ›tĹĄeniny. Z 15 SvobodovĂ˝ch fotografiĂ­ se jich prodalo 12, dohromady za 667 tisĂ­c korun.

O druhĂ˝ autorskĂ˝ rekord aukce se postarala jedna z fotografiĂ­ Miroslava TichĂŠho.

SnĂ­mek dvou dĂ­vek v plavkĂĄch opatĹ™enĂ˝ autorskou paspartou se prodal za 225 tisĂ­c korun, devĂ­tinĂĄsobek vyvolĂĄvacĂ­ ceny a o sto tisĂ­c vĂ­c, neĹž bylo dosavadnĂ­ umÄ›lcovo Ä?eskĂŠ aukÄ?nĂ­ maximum. Celkem se prodalo 20 TichĂŠho fotografiĂ­, dohromady za 777 tisĂ­c korun. ĂšspÄ›chem je rovněŞ cena 62 tisĂ­c korun za jednu z fotografiĂ­ FrantiĹĄka VobeckĂŠho z 30. let. V katalogu byla zastoupena Ĺ™ada dalĹĄĂ­ch vĂ˝znamnĂ˝ch osobnostĂ­ Ä?eskĂŠ fotografie – Josef Sudek, Jan Lauschmann, Miroslav HĂĄk, Alexander Hackenschmied, Emila MedkovĂĄ Ä?i Eva FukovĂĄ. NejdraŞťí

art + antiques

J A N S V O B O D A : D O T Ă? K Ă N Ă? / 1971 / dobovĂ˝ gelatinovĂ˝ tisk / 64 Ă— 90 cm / cena: 325 000 KÄ?

snĂ­mky stĂĄly kolem 25 tisĂ­c korun, vÄ›tĹĄina pracĂ­ vĹĄak byla draĹžena za vĂ˝raznÄ› niŞťí Ä?ĂĄstky.

Z ostatnĂ­ch nabĂ­zenĂ˝ch dÄ›l se nejdrĂĄĹže prodala jedna ze svaĹ™ovanĂ˝ch soch ÄŒestmĂ­ra SuĹĄky. Jeho Kouli z koleÄ?ek zĂ­skal novĂ˝ ma-

jitel za vyvolĂĄvacĂ­ cenu 312 tisĂ­c korun. Za vĂ­ce neĹž sto tisĂ­c korun byla dĂĄle vydraĹžena dĂ­la Michaela Rittsteina (200 tisĂ­c), Jaroslava RĂłny (187 tisĂ­c), Jana Ĺ vankmajera (187 tisĂ­c). VladimĂ­ra NovĂĄka (150 tisĂ­c) a Oty JaneÄ?ka (150 tisĂ­c korun). / js

INZERCE

! $XNĂ?QÂŻ GÄąP

www.ragallery.cz www.facebook.com/ragallery

!"!#$%

!"#$%&'()*$*& +,-./0,1223

-DURVODY )ULHGULFK 9Ä?ĂĽtQ +,-410,1,43

RICHARD ROHĂ ÄŒ Přízraky

26. 2. 2014 - 25. 5. 2014 !56'7&89 ,9:&8:&92,8&#"&,2:22;& %UQR +OLQN\ F ZZZ DXNFQL GXP ]H]XOD F]

Partneři výstavy:

GALERIE ART PRAHA POŘÁDÁ V NEDĚLI 27. 4. 2014 V 13.30 HOD. V HOTELU HILTON-PRAGUE EXKLUZIVNÍ JARNÍ AUKCI.

Aukční dům Galerie Art Praha Praha 1, Staroměstské náměstí 20/548 tel.: 224 211 087, fax: 224 211 087 mobil: 776 666 638, 602 233 723 e-mail: g.art@volny.cz, neubert@cbox.cz otevřeno denně 10.30–18.30 hod., kromě neděle

www.galerieartpraha.cz

1

2

3

4

6

1 Jan Bauch: Krajina v noci / 1935 / vyvolávací cena: 550 000 Kč 2 Josef Čapek: Z cyklu Oheň / 1938 / vyvolávací cena: 780 000 Kč 3 Otakar Kubín: Simiane/Na políčku / 1925 / vyvolávací cena: 350 000 Kč

4 5 6 7

Josef Istler: Cellie / 1966 / vyvolávací cena: 790 000 Kč Antonín Procházka: Zátiší s kyticí a záclonou / 1930 / vyvolávací cena: 280 000 Kč Jan Zrzavý:!Loďky u bretaňského pobřeží / 1942 / vyvolávací cena: 750 000 Kč František Janoušek: Zátiší / 1929 / vyvolávací cena: 590 000 Kč

5

7

24

portfolio

art + antiques

Timo text: Radek Wohlmuth

Svými komentáři oživuje ulice a zároveň jimi dokáže trefně reagovat na neradostnou společenskou, ekonomickou i politickou realitu všedního dne. K tomu, aby dokázal kolemjdoucím otevřít oči, mu většinou stačí jedno nebo dvě slova. Oč stručnější, o to silnější bývá jejich vyznění.

Timo patří mezi nejvýraznější představitele naší streetartové scény. Také on v sobě spojuje absolutorium na vysoké umělecké škole a graffiti kořeny. „Graffiti pro mě představovalo ventil už proto, že bylo mimo kontrolu učitele, který rozhoduje o tom, kdo má a nemá talent, a kdo tedy smí, nebo nesmí dělat umění. Byla to cesta, jak se vyjádřit bez toho, že bych stál u stojanu a někdo mi za zády koukal, co a jak dělám,“ vysvětluje.

Než se stal definitivně Timem, psal po zdech jako svůj nick FREAK nebo UCI, značku mezinárodní cyklistické federace, protože rád jezdí na kole.

Jeho současný pseudonym je odvozený z latiny, kde timor znamená strach. Zřejmě ne náhodou, Timo není loktař ani ostrý kon-

Ž I J U / 2008

frontační typ. Anonymita, kterou si snaží udržet, pro něj od počátku představovala nejen ochranný prvek, ale i prostor pro chybu. „To, co dělám teď, nevzniklo přes noc,“ říká, „nejdřív jsem začal graffiti doplňovat charaktery (obrázky) nebo různými komenty.

Trvalo pár let, než se to celé vyartikulovalo.

Spousta těch věcí byla naprosto marných a vznikala jen proto, že to tak nějak hezky klouzalo nebo jako hospodský vtipy. Byly toho fakt tuny.“ Dnes už je situace jiná. Co se týče množství, nemá Timo rozhodně inflační manýry a také víc přemýšlí o tom, co, jak a kam napíše. Někdy je to subtilní obnažující básnička, kterou přes šablonu nasprejuje na odpadkový koš, jindy zase jednoslovné „hai-

ku“ – rozměrný grafický výkřik v labyrintu města. „Mám rád velká malířská gesta, ale miluju i Reynka, typa, co sedí ve svojí stodole a stará se jen o vlastní dvorek,“ objasňuje rozdílný přístup. A tak jeho prostřednictvím ke kolemjdoucím promlouvají mostní pilíře, betonová hrazení kolem silnic a tratí nebo zdi v podchodech. Jejich poselství bývá zdánlivě prosté. Někdy krátký nápis jako by jen oživoval krysí zákoutí (POEZIE), jindy umravňuje (NEZLOB), dodává odvahu (NEBOJ) a příště může působit jako připomenutí vlastního já (ŽIJU). Drobné samomluvy, kterých stále přibývá, mívají existenciální charakter. Další významy přidává situace, kontext místa i rozpoložení, ve kterém se člověk nachází. Právě v kontrastu mezi úsporností a otevřeným vyzněním tkví jejich záludnost a schopnost zasáhnout. A je tu ještě další věc – Timo umí být osobní a univerzální zároveň.

Smysl pro zkratku a slovní hříčky uplatnil i u svých mediálně propíraných realizací z minulého roku, kdy parafrázoval vizuály reklamních billboardů společností Albert a Home Credit. Úvěrovou firmu překřtil na Home Less a nezapomněl připojit ani claim S námi na to máte. Z ukazatele k nákupnímu středisku se stala směrovka ke vzdálené vídeňské Albertině. I když se jednalo o povolené akce, byla v obou případech jeho práce přetřena. „Rozdíl v myšlení byl vidět na první pohled,“ komentuje to Timo. „Albert, který zareagoval až za pár měsíců, trval na tom, aby se ten vizuál zlikvidoval, zatímco muzeum si jeho fotku pověsilo na

25

N A C I C Z E C H / 2005

K R A D E Š / 2014

své stránky.“ Kromě karikování log a korporátní identity Timo v městském prostoru často pracuje i s nápisy účinně parodujícími „revoluční“ hesla.

Podobně reaguje i na politická témata.

Prezident Zeman se sice po své volbě dočkal jen skeptického přípisu pět let nepodmíněně, ale v dalších případech už Timo zvolil klasický model. Ve své verzi předvolebního billboardu komunistů připojil k třešničkami ověnčenému heslu S lidmi pro lidi podobiznu umučeného faráře Toufara, zatímco mrňavý bílý Ladův kocourek, který si šlape na jazyk, na jeho obraze pro změnu snaživě hajluje nad nápisem Naci Czech. „Když jde o stokrát omletá témata, jako jsou komunismus nebo nacismus, vždycky strašně zvažuju, jestli to má cenu, ale často se nechám vyprovokovat něčím zvenku, třeba pochody neonacistů ve vedlejší čtvrti,“ konstatuje Timo. „Já neumím tyhle věci řešit legislativně ani tomu nějak důstojně vzdorovat, takže mi nezbývá než jít zase cestou partyzánštiny, na kterou jsem zvyklý.“ Inspirace přichází různě. „Někdy stačí poslouchat rádio,“ přibližuje, „vzduchem lítají slova, která jsou tak vyprázdněná, že se proti tomu musíš nějak bránit. Hodně věcí mě taky napadá při nějakých automatických činnostech. Jedeš vlakem a posloucháš, jak pravidelně bouchají nápravy na kolejích,

V Á C L A V K L A U S / 2014

nebo zvuk vody, když se napouští do vany.

Ten automatismus mi vyplavuje nápady.“ Za sedmnáct let na scéně se stal Timo doma legendou. „Doma“ znamená v ulicích Brna, přesnější je však separátní vnímání, tedy „v ulicích“ a „v Brně“. Nikdy prý neměl tendence pracovat za hranicemi města. „Já to mám oddělený,“ tvrdí. „Jezdím rád ven, ale chci tam myslet jinak. Nespojoval bych to ale s nějakým brněnským patriotismem, ten je mi k smíchu. Stojí za tím spíš určitá lenost a konzervativismus.“ To, že v něm

A L B E R T I N A / 2012

není příliš domácké nostalgie, ostatně dokazují i případy, kdy se právě město a jeho představitelé stávají tématem Timových sarkastických komentářů. V druhém ohledu je ale evidentně trochu smířlivější, protože v lednu přistoupil na první samostatnou výstavu. Jmenovala se Indoor Adventure, proběhla v brněnské galerii OFF FORMAT a stala se nejnavštěvovanější v její historii.

I když se odehrála takříkajíc na domácí půdě, jedno je jasné: Timův respekt hranice města už dávno překročil.

26

rozhovor

art + antiques

Místa pro bloudění Rozhovor s Milošem Šejnem text: Petra Švecová Autorka je novinářka. foto (portrét): Jan Rasch

Dílem Miloše Šejna se prolíná zájem o přírodu, on sám ale automatické spojení s krajinou odmítá jako jisté klišé.

Důležitější je pro něj soustředění se na vlastní tělo, interakce těla a prostředí, včetně sociálního kontextu. U Olomouce nyní buduje umělou horu, respektive jeskyni.

V současné době se intenzivně věnujete projektu Sluneční hory ve Sluňákově na Moravě. Jak tato myšlenka vznikla?

Dostal jsem nabídku vytvořit něco, co by mohlo navazovat na objekty, jaké známe ze zahradní architektury od renesance. Zajímám se o barokní komponované krajiny, což byl i důvod, proč mě tato možnost zaujala. Pracoval jsem totiž s celým územím, navrhl řadu intervencí, z nichž hlavní byl onen kopec. Přípravy, nutné pro ustálení představy umělé hory, trvaly přes čtyři roky.

U Sluneční hory byla představa jeskyně důležitá, ale ve výsledku jde také o svým způsobem netypickou zvonici. Idea ostatně navazuje na již dříve zamýšlené intervence do krajiny Prokopského údolí.

Pro toto místo jsem navrhl několikeré typy zvonic, kde zvony jsou zavěšeny nad vodní hladinou – to mě hodně zajímalo. Na Sluňákově je potůček vinoucí se po louce. Bylo možné si představit, že vznikne jeskyně, v jejímž centru bude studna oživovaná oním potokem a se zvonem, rovněž zapuštěným nad vodní hladinou. Představa komunikace zvonu s vodou je pro mne stále velice silná.

Jaký je to pocit, vytvořit umělý kopec?

Pro mě nebyl natolik důležitý onen moment navršení kopce, ale vytvoření umělé jeskyně, která je uvnitř. Zapomněl jsem dodat, že mě vždy, což souviselo se čtením romantiků, jako byl Novalis, zajímaly jeskyně.

Proč právě toto spojení?

Souvisí to částečně s dětskou říkankou, která mě vždy fascinovala. Hou hou krávy jdou, nesou mlíčko pod vodou. Pak to ještě pokračuje, kostel se boří, stodola hoří, takže tam je i onen kostel…

V jiné říkance zase je, že zvony znějí pod vodou. Velice důležitým obrazem je i scéna z Kurosawova filmu Rašomon, kde umírá malý chlapec a služebné, aby ho zachránily, křičí, a tedy rezonují jeho jméno do studně. Ty totiž „sahají hluboko do země“, a protože v okamžiku umírání se duše člověka začíná spojovat se zemí, je možné ji přivolat zpátky zavoláním do země – to je síla studní, služebným se tak podaří chlapce znovu vrátit do úrovně tohoto života.

Čím vás jeskyně tak fascinovaly?

Návratem zpátky. Je to takový základní pud, který byl důležitý právě pro romantiky, ale já si myslím, že to platí pořád. Měl jsem spoustu snů na toto téma a v některých byla taková zvláštní prostředí kdysi obývaných míst. Ještě tam stály domy, ale prostory, které byly pod úrovní terénu, byly vyplněny křišťálovou vodou. Pocit, že se vracím někam, kde to už znám, ale nikdy si nemohu vzpomenout, kam konkrétně.

27

34

téma

art + antiques

Z podlahy do galerie

Fenomén českého linorytu

text: Radek Wohlmuth

Z nouze ctnost – asi tak by se dala stručně, ale poměrně přesně charakterizovat nejmladší klasická grafická technika.

Snad i proto, že tento princip nebyl Čechům, bráno historicky, asi nikdy úplně cizí, stal se také linoryt jednou z technik, která má v naší zemi pevně zakořeněné místo prakticky od doby svého vzniku. A nejen to, právě Češi v jejím vývoji hrají celkem významnou roli.

Novodobá zlatá éra českého linorytu trvala celých patnáct let.

Konkrétně od roku 1995 do 2010. Je možné ji vymezit výstavami Pocta českému linorytu, kterou uspořádala pražská Galerie Pecka v roce 1995, a On-lino /moderní český linoryt 1910–2010/ v GAVU Cheb. První z nich byla iniciační v tom, že poprvé upozornila na početnou skupinu činných, a především zajímavých autorů fascinovaných touto nevyčerpatelně tvárnou technikou.

Druhá zase poprvé v oborových dějinách vystavěla ucelenou linii umělců zabývajících se linorytem od čapkovské generace až po tu cihlářovskou.

Linoryt byl a možná ještě je nenápadná a z podstaty podceňovaná technika, která ovšem rozhazuje své sítě už na lidových a základních uměleckých školách, aby nakonec své příznivce nacházela napříč celým spektrem umělců od autodidaktů po akademiky. Oblibu linorytu přináší jak poměrně jednoduchá metoda práce, tak bezcharakternost a dostupnost umělohmotné podlahové krytiny, která se s ní pojí. Právě absence respektu autorů je ale zřejmě paradoxně největší předností této techniky, která v očích mnoha lidí nemá žádná závazná pravidla, a pokud ano, nic je nenutí je dodržovat. U dřevorytu s drahými štočky by většinu z nich experimentovat ani nenapadlo. Linoryt naopak

představuje laboratoř, z níž vycházejí artefakty překonávající nejen limity sebe sama, ale i grafiky vůbec.

Jestliže je třeba Michal Cihlář schopen vyrýt a vytisknout v poměru 1:1 a plné barevnosti realistickou poštovní známku, jeho kolega Jan Vičar naproti tomu vytváří i třímetrové abstrahující kompozice na plátno nebo plstěná rouna. Spousta jiných autorů, jako například Vladimír Kokolia, Petr Nikl, Vít Soukup nebo Michal Pěchouček, používali linoryt nárazově, ale vždy tak, aby přesně naplnil jejich aktuální výraz i tematiku. Kokolia jím zachycoval své existenciální lineární scény, Nikl ho zase používal při svém mystickém období plném lvů a ptačích bytostí, Soukup ke schematickému pojímání tištěných spojů a primitivizujích hraček, Pěchouček k fotorealistickému převádění snímků z rodinného archivu.

Linum oleum Archiv českého linorytu ale má svoje počátky někde jinde. Nesahá sice až k roku 1863, kdy Angličan Frederick Walton vynalezl linoleum a pojmenoval ho po jednom z komponentů – lněném oleji –, ale i tak je jeho historie úctyhodná. I když jako první používali novou podlahovou krytinu k tisku v německých manufakturách na tapety

M I C H A L C I H L Á Ř : Š K A T U L K Y / 2012 / kolorovaný linoryt, papír / 65 × 87 cm

kolem roku 1890, brzy se dostala i do výtvarné praxe. Nezanedbatelnou roli při tom hrála výuka výtvarné výchovy ve školách. Nadšeným propagátorem linorytu se stal rodák z Litoměřic Franz Cizek, absolvent vídeňské akademie, který začal ve Vídni sám učit na uměleckoprůmyslové škole, kde se zabýval především dětskou kreativitou.

Přítel Klimta, Olbricha a Wagnera brzy objevil potenciál linorytu pro práci s dětmi a zavedl ho jako významnou součást své pedagogické činnosti. Byly to právě výstavy linorytových prací jeho žáků, kolující po celé Evropě i Americe, které přispěly k rozšíření této techniky do škol a výtvarných kroužků v měřítku patrném až do dnešní doby.

Už v roce 1915 se v Pedagogických rozhledech objevil podrobný návodný text o linorytu, uvádějící způsoby práce i tisku, dokonce i rozpočet na zařízení malé školní dílny a cenu linolea. Napsal ho

Josef Jaroslav Filipi a docela určitě půjde o jedno z prvních samostatných pojednání v Evropě, neboť většinou bývá v tomto ohledu uváděna až londýnská kniha Clauda Flighta Lino-cuts vydaná v roce 1927. Pro popularizaci barevného linorytu ve Spojených státech zase udělal nemálo Vojtěch Preissig. Nejenže v Bostonu mezi lety 1916 a 1924 řídil grafické oddělení na dodnes činném Wentworth Institute, ale především tam právě v linorytu vytvořil řadu svých prací včetně své mezinárodně velmi oceňované série propagačních tisků československého zahraničního odboje. Právě angažovanost spojená s precizním provedením v napjatém období první světové války vyvolala nadstandardní zájem o tuto techniku.

I tak je ale zřejmé, že počátky linorytu jsou těsně svázány s užitou tvorbou. Prvenství ohledně volných grafických listů bývá tradičně při-

40

profil

art + antiques

Christian Macketanz text: Radek Wohlmuth

Nic lidského mu není cizí a také díky němu malba ještě nezemřela. Německý umělec je v poslední době doma v Drážďanech, už dvacet let se ale průběžně vrací na Moravu. Jako všude jinde tu prostřednictvím svých pláten podává nadčasová svědectví o nedoslovnosti člověčiny.

Momentálně výstavou Herr Tutsch beim Zollamt v brněnské Richard Adam Gallery.

K Macketanzově moravské zkušenosti konkrétně odkazuje i název jeho zatím nejobsáhlejší tuzemské přehlídky. Právě legendární sběratel Karel Tutsch ho totiž v polovině 90. let představil ve své proslulé podkrovní Galerii Na bidýlku. Opět tak mimochodem projevil svůj cit pro věc a erudovanost ohledně výběru talentovaných umělců nejen našich, ale právě i německých a rakouských. Vždyť Christianu Macketanzovi tehdy bylo teprve jedenatřicet a od jeho absolutoria na Hochschule für angewandte Kunst ve Vídni, kde studoval malbu u Marie Lassnig, uplynulo sotva pět let.

N A Z A Č Á T K U / 2013 / se svolením Galerie m2a

To, že jeho práce s místním prostředím zarezonovala, dokládá fakt, že se od té doby na Moravu opakovaně vracel, především po přelomu tisíciletí. Kromě dalšího, tentokrát mileniového bidýlkovského „angažmá“ se samostatně představil třeba v kuřimské Galerii ad astra (2004) nebo v Galerii Caesar v Olomouci (2005). O rok později měl svou první pražskou výstavu v Galerii Navrátil.

Ostatně, ani v prostoru brněnské Richard Adam Gallery není k vidění poprvé. Stačí vzpomenout na kolektivní výstavu-mapu nazvanou Crisscross v roce 2009 či předloňskou výběrovou prezentaci Adamova

sbírkového fondu Princip odkládané dokonalosti.

Tradiční kořeny Christian Macketanz vyznává v moderním slova smyslu tradiční kořeny a stejně je na tom také jeho malba. Zdá se být signifikantní, že z rodného městečka Eutin v odlehlém Šlesvicku-Holštýnsku, tedy nejsevernější spolkové zemi, zamířil napříč střední Evropou za studiem právě do Vídně, aby ve svém malířském putování po škole pokračoval s přibližně desetiletými zastávkami obloukem postupně dál do Říma a Berlína. Nakonec po získání profesury na tamní Hochschule für bildende Künste před čtyřmi lety zakotvil v Drážďanech, kde působí doteď.

Kromě německého hlavního města se při své „kavalírské cestě“ celou dobu pohyboval spíš po evropské periferii, která si s sebou ovšem v mnoha ohledech stále nese nostalgický otisk „starých dobrých časů“, zašlé slávy a konzervativních hodnot minulosti, tedy atributů, kterým – jakkoli to může být na prahu jedenadvacátého století směšné – nejen stále spolehlivě podléháme, ale po nichž navíc ve skrytu duše upřímně toužíme.

Něco z tohoto staromilského pocitu, a to včetně vědomí jisté jeho komičnosti, v sobě nesou i Macketanzovy malby. Také ony jsou ozvukem minulosti, z jejíž tradice vyrostly.

I z toho důvodu mají možná paradoxně silnější vztah k literatuře než k filmu, přestože

41

I N F O R M A C E / 2009 / majetek umělce

jsou samozřejmě zobrazivé. Jsou literární minimálně v tom smyslu, že se na dnešní dobu snaží nezvykle zřetelně a upřímně artikulovat. Jejich vizuální jazyk, který se ani trochu nepodobá současné od boku pálené a efektní matrixové konverzaci, má ale v tomto ohledu mnohem blíž k náznaku poezie než k doslovnosti prózy.

A v tom také možná spočívá ošidná přitažlivost Macketanzových pláten: mají své tajemství, ale přitom vyvolávají pocit, že je možné je číst. Pracují s tradičními schématy, jejichž původní smysl se ztrácí v historii, ale tváří se přitom současně. Další silnou motivaci určitě představuje samo téma, kterým je člověk, respektive lidé a mnohdy palčivé prožívání jejich lidství – veřejné, ale především to intimní. A kdo by se nechtěl dozvědět něco sám o sobě?

Surrealistická lekce „Odjakživa jsem se v malířství obsahově zabýval otázkou lidstva. Tím nejlepším, co v nás je, a těmi nejskrytějšími slabostmi; zkrátka vším, co nás ovlivňuje, to všech-

no se zračí v mých obrazech,“ charakterizuje obvykle svůj hlavní umělecký zájem Christian Macketanz a jeho velké téma je samozřejmě v centru pozornosti i na aktuální brněnské výstavě. Jde o výběr obrazů zhruba z posledních dvaceti let a jedná se o Macketanzovo zatím nejúplnější představení v Česku.

Stranou tentokrát zůstaly především časné práce z 80. let malované ještě ve stylu blízkém německému expresionismu, především autorům ze skupiny Der blaue Reiter, zřejmě právě i z toho důvodu, že by z kolekce vypadávaly tematicky. Mladý malíř tehdy dával přednost efektním pohledům na Vídeň a výbušné dynamice koňských dostihů.

Už tady ale stálo za jeho pojetím obrazu osobité vidění reality. Před dvěma lety při příležitosti výstavy Princip odkládané dokonalosti kurátor Jan Zálešák zmínil v souvislosti s Macketanzovou typickou, tentokrát už figurální malbou stopové prvky romantismu, grotesky a prerafaelitského malířství.

Tato kuriózní kombinace – jak ukazuje brněnská expozice – je pro něj ostatně cha-

rakteristická do dneška a má dozajista svůj podíl na tom, že jeho práci bývá přisuzován také surrealistický rozměr. I když za tím ve skutečnosti pravděpodobně stojí hlavně nečasová „snovost“ výjevů, ve kterých se mísí civilní výraz se symbolickými prvky a ne zcela konkrétním pozadím, občas ještě podpořená deformacemi nebo změnou perspektivy, něco na tom zřejmě být může. Stačí připomenout, že právě Maria Lassnig, u níž ve Vídni studoval, za sebou měla autentické surrealistické začátky a v první polovině 50. let v Paříži navázala osobní kontakt s André Bretonem a dalšími umělci z jeho okruhu.

Otevřeno k interpretaci Christian Macketanz je ovšem spíš než metodickým surrealistou jakýmsi metaforickým realistou. I názvy některých jeho výstav odkazují k naprosto jasně definovanému tématu (např. Mein Vater, Galerie Thomas Rehbein, Köln 1994). Také při své malbě nejednou vychází z konkrétních daností, řada jeho postav disponuje individuálními rysy a v jeho tvorbě má místo i čistý portrét. V Brně se

art + antiques

56

Svět tajemných Baltů Pobaltí před Balty Od sv. Vojtěcha po Jagellonce

Palác šlechtičen, Kobližná 1, Brno, do 28. září 2014, www.mzm.cz

Mezinárodní výstavní projekt koncipovaný ze dvou samostatných tematických celků, Pobaltí před Balty (originály významných archeologických nálezů z období starší doby kamenné) a Od sv. Vojtěcha po Jagellonce (dějinný vývoj Pobaltí od 5. do 16. století), přibližuje veřejnosti kulturu a historii geografického prostoru Pobaltí (Litva, Lotyšsko, Estonsko) a historické vazby českých zemí k této části Evropy. Výstava je doplněna multimediálním průvodcem umožňujícím přenos dat do vlastních nebo zapůjčených smart zařízení.

multimediální průvodce

video z výstavy

...spojujeme minulost s budoucností...

nové knihy

Architektura a globalizace Jana Tichá (ed.)

Zlatý řez vydal další z řady antologií, jež představují aktuální překladové texty o architektuře. Tentokrát editorka Jana Tichá vybrala téma globalizace. Osm textů vzešlo z pera předních teoretiků i aktivních architektů, z nich zmiňme Rema Koolhaase, Fredrica Jamesona nebo kulturního geografa Donalda McNeilla. Kniha je opatřena přehledovým úvodem i odkazy na další literaturu k tématu.

Zlatý řez 2013, 128 str., 320 Kč

Buquoyský Rožmberk

57

Revolver Revue No. 94 Jarní číslo Revolver Revue je věnováno na prvním místě básníkovi, překladateli, esejistovi a historikovi Zbyňku Hejdovu.

Z výtvarného umění tu je představena nová tvorba malířky Věry Novákové sledující téma provazochodců. Rozhovor s umělkyní Monikou Immrovou připravil Petr Vaňous a Tereza a Juraj Horváthovi se v rubrice věnované současným ilustrátorům, grafikům a kreslířům tentokrát zaměřili na autora vystupujícího pod jménem Atak. Nakonec zmiňme prezentaci pracovního prostoru malíře Viktora Pivovarova.

Revolver Revue 2014, 302 str., 178 Kč

Jan Ivanega, Petr Šámal a Petra Trnková

Panství v okolí jihočeského hradu Rožmberk nad Vltavou doznalo v polovině 19. století výrazných změn. Historizující úpravy krajiny i místní architektury inicioval rod Buquoyů. Podtitul publikace Vizuální kultura šlechtického sídla v období romantického historismu slibuje inovativní uchopení tématu. Kniha navazuje na starší publikaci věnovanou Buquoyům na panství Nové Hrady (Buqoyská krajina, 2012). Ústav dějin umění Akademie věd 2013, 144 str., 200 Kč

Dost tichého šepotu Bronislava Rokytová

Kniha je věnována objevnému tématu exilové výtvarné scény, jež se v Československu zformovala v letech 1933 až 1939. Tvorba slavných autorů (Oskar Kokoschka a John Heartfield) i těch méně známých (Ludwig Wrokow) tu je vsazena do společenského a historického kontextu určovaného především nástupem nacizmu v sousedním Německu. Obrazy pražských zátiší i protinacistická propaganda ve formě karikatur a fotomontáží jsou zde představeny v bohatém obrazovém doprovodu.

Muzeum ruského futuristy

Památník národního písemnictví 2013,

Avděj Ter-Oganjan

216 str., 690 Kč

V česko-rusko-anglické mutaci vychází výstavní katalog ruského umělce Avděje Ter-Oganjana. Nakladatelství tranzit.cz tak navazuje na nedávnou retrospektivu v galerii Tranzitdisplay. Publikace však není jen obvyklým dokumentačním doprovodem výstavního projektu. Chronologicky řazené reprodukce tu jsou doplněny o rozhovory, reakce na umělcovu tvorbu i jeho vlastní texty. „Kniha zachycuje hrdinu v okamžiku, kdy uvažuje o pozvolna plynoucí tragice bytí, ve kterém nikdo nepociťuje naléhavou potřebu klást si zásadní úkoly, formální zdvořilost je vyvažována mírou dostupnosti trávy a filmové pohyblivé obrázky nahrazují mrtvý rukopis zbytečných uměleckých osobností,“ píše v předmluvě Alena Boika. tranzit.cz 2013, 336 str., 320 Kč

Gotické madony na lvu Ivo Hlobil, Jana Hrabáčová (eds.)

Katalog vydalo v česko-německé jazykové mutaci Muzeum umění Olomouc, kde také do 11. května probíhá stejnojmenná výstava (připravená ve spolupráci s Muzeem hornictví a gotiky v Leogangu). Stati od Jana Royta, Petera F. Krammla, Martina Čapského a Ivo Hlobila postihují různé aspekty hojně diskutovaného tématu. Posledně jmenovaný představuje především dochované středověké skulptury samotné, ostatní se věnují více historickému kontextu: Arnoštovi z Pardubic, salcburskému a vratislavskému biskupství v době vzniku madon. Součástí publikace jsou podrobná katalogová hesla exponátů.

Muzeum umění Olomouc 2014, 148 str., 300 Kč

15

Zveme Zveme Zveme Zveme vás na vás vás vás mimořádnou na na na Zveme mimořádnou mimořádnou mimořádnou vásvečerní na večerní mimořádnou večerní večerní aukci aukci aukci aukcivečerní aukci

Topičův Topičův Topičův Topičův salon salon salon salon Topičův salon Praha Praha Praha Praha 1, Národní 1,1,1,Národní Národní Národní třídaPraha třída 9třída třída91,99Národní třída 9

ČVRTEK ČVRTEK ČVRTEK ČVRTEK ČVRTEK 15. 5.15.

2014 15.

15.5.5.5.2014 od 2014 2014 18.30 od od od18.30 hod.

18.30 18.30 15. 5. hod. hod. hod.

2014 od 18.30 hod.

Předaukční Předaukční Předaukční Předaukční výstavyvýstavy výstavy 5.výstavy 5. – 15.

5.5.

Předaukční 5.5.– 5.2014 –15.

–15.

15.

5.denně, 5.2014 5.2014 výstavy 2014 denně, denně, včetně denně, 5. 5.včetně včetně –víkendu včetně 15. 5.víkendu 2014 víkendu víkendu i svátků denně, i svátků i od isvátků svátků včetně 10:00 od od od do 10:00 víkendu 10:00 10:00 18:00 do do do hod.

18:00 i 18:00 svátků 18:00 hod. hod. hod. od 10:00 do 18:00 hod.

Kompletní Kompletní Kompletní Kompletní katalog katalog katalog katalog i s fotografiemi i si Kompletní isfotografiemi sfotografiemi fotografiemi najdete katalog najdete najdete najdete na:i www.acb.cz s fotografiemi na: na: na: www.acb.cz www.acb.cz www.acb.cz najdete na: www.acb.cz email:email: praha@acb.cz, email: email: praha@acb.cz, praha@acb.cz, praha@acb.cz, brno@acb.cz, email: brno@acb.cz, brno@acb.cz, brno@acb.cz, praha@acb.cz, brno@acb.cz, tel. galerie: tel. tel. tel. galerie: galerie: 603 galerie: 424 603 603 913, 603 424 424 424 224 913, tel.

913, 913, 232 galerie: 224 224 500, 224 232 232 232 542 500, 603 500, 500, 214 424 542 542 789 542 913, 214 214 214 224 789 789 789 232 500, 542 214 789

antiques

59

Dojmy z Maastrichtu text: Jan Skřivánek

Asi nejvýraznějším diváckým dojmem z letošního veletrhu TEFAF v Maastrichtu – krom obligátní květinové výzdoby – byl pocit, že trh se starými mistry je už notně probraný.

Jako jedna z hlavních atrakcí tu byla prezentována velká kytice od Jana van Kessela staršího. Šlo sice o mistrovský obraz, údajně o malířovu největší známou malbu, ale přiznejme si – Jan van Kessel starší, vnuk Jana Brueghela staršího, není zrovna autorem, jehož by někdo jmenoval mezi nejslavnějšími mistry vlámského malířství.

Holandské a vlámské umění 17. století je přitom na veletrhu tradičně zastoupeno nejlépe. Sice již nejde o díla Rembrandta či Rubense, ale stále se v nabídce objevují reprezentativní kusy od autorů jako Jan van Goyen, Salomon van Ruysdael, Jan Steen či Pieter Brueghel mladší. Nabídka italského či francouzského umění bývá výrazně slabší.

Opravdu špičkové kusy – byť od málo známých autorů – byly po první týdnu veletrhu zpravidla již označené jako prodané.

Některá vystavená díla jen o pár měsíců dřív prošla aukčním trhem. Asi nezajímavějším příklad představoval portrét apoštola, který byl začátkem prosince loňského roku prodán na denní aukci Sotheby‘s v Londýně jako práce dílny Jusepeho de Ribery.

Londýnské galerii Fergus Hall se při čištění malby podařilo najít malířovu signaturu a na TEFAFu obraz již nabízela jako Riberovo vlastnoruční dílo. Zdaleka však nešlo jen o nově identifikované kusy. Hlavní hvězdou stánku newyorské galerie French & Company byl obraz Smrt Kleopatry od Hanse Makarta, který se loni na jaře ve vídeňském Dorotheu prodal v novém aukčním rekordu za tři čtvrtě milionu eur. Nyní je nabízen za částku ještě o půl milionu eur vyšší.

Chybějící díla starých mistrů v nabídce řady galerií nahradily práce autorů 19. století. Ani v tomto segmentu však zpravidla nešlo o ta nejslavnější jména, spíše o autory druhého a třetího sledu. Sv. Ludmila od Gabriela von Maxe, kterou představujeme v rubrice na trhu, je v tomto směru typickým příkladem:

kvalitní práce od ve své době vysoce ceněného autora, kterého však trh v posledních desetiletích spíše ignoroval. Uvidíme, zda v rámci tohoto „rozšiřování trhu“ nezačnou být pro svět zajímaví i někteří další čeští autoři. Kvalitativně by díla Luďka Marolda, Václava Brožíka či Jakuba Schikanedera na letošním veletrhu jistě obstála.

Závěrečná tisková zpráva mezi nejvýznamnějšími prodeji uvádí Moulin de la Galette od Vincenta van Gogha, obraz z roku 1887, který londýnská galerie Dickinson nabízela za nezveřejněnou osmimístnou sumu (údajně za 20 milionů eur). Dále pak jeden z interiérů od Vilhelma Hammershøi, který koupilo rotterdamské muzeum Boijmans van Beuningen, Večeři v Emauzích od Bernarda Strozziho, kterou newyorská galerie Otto Neumann prodala za 3,5 milionu dolarů (o 2 miliony dráž než za kolik obraz v prosinci koupila na aukci Sotheby‘s), nebo zátiší od Pietera Claesze za 2,7 milionu eur.

Z nabízených starožitností se podle dostupných informací nejdráže prodal čínský porcelánový talíř z 13. až 14. století. Modře glazovaný talíř o průměru 40 centimetrů, jakých se na světě dochovalo jen třináct, galerie Littleton & Hennessy prodala za 15 milionů eur. Tisková zpráva dále uvádí

rozměrnou stříbrnou polévkovou místu vyrobenou roku 1770 v Paříži pro carevnu Kateřinu Velikou (cena nezveřejněna), krbové hodiny navržené Adolfem Loosem (170 tisíc) nebo stříbrnou čajovou soupravu z produkce Wiener Werkstätte (160 tisíc eur). Nábytek byl nabízen jen v omezené míře, výrazněji bylo v rámci sekce věnované designu zastoupeno jen 20. století.

Bohemik se v nabídce více než 270 galerií a obchodníků se starožitnostmi objevilo jen pár. Basilejský antikvariát Jörn Günther nabízel misál vytvořený kolem roku 1400 v Praze (v prodeji jej má již několik let), v několika galeriích byla nabízena díla umělců z okruhu Rudolfa II. (nejzajímavější byla mozaika od Cosima Castrucciho, kterou si mnichovská galerie Gertrud Rudigier cení na 182 tisíc eur) a na vícero stáncích byly k vidění také lötzovské vázy (nejdražší ve vídeňském obchodu Bel Etage za 28 tisíc eur). Jistou kuriozitou byla sada šesti talířů s vzorníkem barev keramických závodů v Teplicích. Z konkrétních umělců byli zastoupeni jen obvyklí podezřelí: Alfons Mucha, František Kupka, František Drtikol, Josef Sudek a Miroslav Tichý. V případě Muchy a Kupky se však jednalo jen o práce na papíře, jaké se celkem běžně objevují i na českých aukcích.

V A N G O G H V N A B Í D C E G A L E R I E D I C K I N S O N / foto: Harry Heuts

62

zahraniční výstava

art + antiques

Síť nápadů text: Josef Ledvina

Pierre Huyghe je dlouhodobě pevně usazen v mezinárodním uměleckém provozu. V jeho profesním CV najdeme benátské bienále (2×), documentu i Manifestu spolu s řadou jednorázových globálních kurátorských projektů. Huyghův status „přední osobnosti francouzské a mezinárodní umělecké scény“ před nedávnem stvrdila retrospektiva v Centre Georges Pompidou, jež se nyní stěhuje do Muzea Ludwig v Kolíně nad Rýnem.

A Huyghe je také jedním z těch, jejichž tvorbu se teoretik a kurátor Nicolas Bourriaud pokusil v 90. letech uchopit s pomocí pojmu „vztahová estetika“ (L’esthétique relationnelle). Jak už to u uměnoteoretických pojmů, které mají reflektovat určitý obrat v internacionální umělecké praxi v momentě, kdy k takovému obratu dochází, bývá, mísí se i tady reflexe s praxí, myšlenka s činem. Vztahová estetika představovala po určitou dobu více či méně důsledně sdílený program konkrétního okruhu umělců – vedle Huygha třeba Rirkrit Tiravanija, Liam Gillick nebo Philipp Parreno –, vedla k pořádání společných výstav a ze své definice také ke kolektivní tvůrčí spolupráci k ní řazených umělců.

Na místo autonomního artefaktu či utopické vize měla podle propozic vztahové estetiky nastoupit realita dočasně ustavené „mikrotopie“ – komunita naplňující představy demokratické vzájemnosti. „Vynalézání možných vztahů s našimi sousedy se,“ podle Bourriauda, „zdá být naléhavější než sázka na šťastnější zítřky.“ Taková charakteristika nejlépe odpovídá praxi Rirkrita Triravaniji.

Umělec thajského původu v 90. letech po galeriích vařil a zdarma distribuoval thajské curry. Kritika tohoto typu projektů na sebe ovšem nenechala dlouho čekat. Vzít důsledně představu umění jako realizova-

ných „mikrotopií“ ve formě různých dočasně organizovaných společenství znamená také důsledné tázání se po povaze takových společenství. A ta se při bližším pohledu ukazuje dost vzdálená realizaci ideálu demokratičnosti. Dočasná curry kantýna v newyorské 303 Gallery se stala místem setkávání a poučených debat mezi kurátory, teoretiky, kritiky a umělci. K autentické realizaci utopických vztahů – třeba mezi dělnickou třídou a světem umění – tu rozhodně nedošlo. Celý projekt naopak stvrzoval existující vztahy mocenské, aniž by jakkoli reflektoval, že odvrácenou stranou mince takové zasvěcené komunity „lidí od umění“ je armáda těch, kdo zůstávají z uměleckého provozu vyloučeni.

Osvobozený čas?

Práce Pierra Huygha v tak doslovném vztahu jako ty Triravanijovy k propozicím vztahové estetiky nikdy nestály, přesto v nich najdeme realizace, které k nim mají dost blízko. Za jeden ze svých klíčových raných projektů sám umělec pokládá Asociaci osvobozeného času (L’Association des Temps Libérés). Založil ji v roce 1995 v reakci na výzvu, aby se zúčastnil výstavy Moral Gaze spolukurátorované Philippem Parrenem a Liamem Gillickem. Oficiálně registrovaná organizace deklarovala své poslání v Jour-

nal Officiel – „… rozvíjet neproduktivní čas, reflektovat volný čas, rozvíjet společnosti bez práce. Za účelem šíření svých idejí bude Asociace organizovat různá veřejná setkání, konference, připravovat publikace a oslavy.“ Místo práci coby formě kapitalistického vykořisťování měl být čas vyhrazen volné imaginativní hře. Členy ATL byli umělci účastnící se Moral Gaze.

L’Association des Temps Libérés byla přítomna i na Huyghově pařížské retrospektivě – formou různé dokumentace, třeba výtiskem zmíněného Journalu. Jeden z prvních projektů realizovaných pod hlavičkou ATL – Dům, nebo domov? – tu prezentovalo několik věcně působících fotografií. Huyghe zakoupil rozestavěný dům, který měla komunita umělců obývat a průběžně přizpůsobovat svým potřebám. Emancipační či sociálnětransformační duch celého projektu je zjevný, důraz na reálné ustavení určitých, byť dočasných společenství (besedy, přednášky, oslavy…) jej zas ze sféry utopie určené časům příštím ukotvuje v deklarované realitě vztahově-estetických mikrotopií.

Jak to je ale s tou realitou? V Centre Georges Pompidou vidíme několik dokumentačně věcných snímků rozestavěného domu a vitrínku s otevřeným Journalem na stránce s položkou L’Association des Temps Libérés.

Jak vlastně probíhaly všechny ty nepracovní

63

U N T I L L E D / 2011–12 / místo: rostlinné a živočišné druhy, vyrobené předměty a nerosty / pohled z Documenty 13 / foto © Pierre Huyghe

besedy a volnočasové oslavy nebo to komunitní přetváření společného habitatu? Tahle otázka zůstává na výstavě nezodpovězena, umělec sám na ni však v jednom rozhovoru odpověď dal. Možná překvapivě upřímnou.

Ona setkání se prý nekonala a projekt Dům, nebo domov? selhal, také se vlastně nekonal.

To pro něj ale nepředstavuje problém: „Můžu prostě říct, že se konal, proč by ne? Mně stačí vyslat myšlenku, ideu, potencialitu.“ Ze sféry organizační činnosti či sociální práce se vracíme do prostoru myšlenek a idejí.

Není to nicméně prostor svázaný přísnými pravidly akademické rozpravy, kdy by třeba mělo smysl kritizovat rozpornost autorovy myšlenkové soustavy. Je to prostor relativně volné – v jistém smyslu slova imaginativní, a tedy umělecké – hry. Celá Asociace je jinak

přece zjevnou absurditou. Na jedné straně totální utopie – ve smyslu „Všechna moc imaginaci!“ nebo slavného Debardova „Ne travaillez jamais!“ – a přitom si ta utopie hraje na to, že to utopie není. ALT koná osvětu, vysvětluje lidem, že nemají pracovat, ale věnovat se místo toho imaginativní hře.

Přitom to je ale skupina umělců, tedy lidí, jejichž placeným povoláním je „imaginativní hraní“. To ale nemění nic na tom, že právě tato hra na skutečnost, znejisťování či rušení hranice mezi realitou a fikcí, představuje druh poetiky, již je Huyghe schopen dále účinně rozvíjet.

Od lidí ke zvířatům Do roku 2003 se datuje počátek Huyghova „projektu“ Streamside Day. Pro obyvatele

nově založené vesnice – stylem satelitní městečko, zároveň ale situované v „panenské přírodě“ – v Hudson Valley severně od New Yorku navrhuje nový svátek. Má se z něj stát každoroční připomínka jejich příchodu a usazení v novém domově. Součástí oslav mají být průvody v kostýmech a hostina. Zajímavý je posun v prezentaci projektu Streamside Day, proti věcné dokumentaci (fiktivních?) aktivit ALP stojí video.

To je na jedné straně dokumentární – záznam průběhu oslav – na straně druhé však v něm vidíme mnoho silně stylizovaných prvků – znepokojující záběry na nejasnou a teprve se ustavující hranici mezi divočinou a kulturní krajinou lidských obydlí nebo disneyovská pasáž s kolouškem (Bambi) potulujícím se vsí za měsíčního úplňku.

inzerce

65

grey gold

30 ⁄ 4 — 3 ⁄ 8 ⁄ 2014

České a slovenské umělkyně 65+ Czech and Slovak female artists over 65+ MARIE BLABOLILOVÁ ⁄ KLÁRA BOČKAYOVÁ ⁄ MARIE FILIPPOVOVÁ ⁄ EVA FUKOVÁ ⁄ MILOTA HAVRÁNKOVÁ ⁄ DAGMAR HOCHOVÁ ⁄ INGE KOSKOVÁ ⁄ ALENA KUČEROVÁ ⁄ MARKÉTA LUSKAČOVÁ ⁄ ADÉLA MATASOVÁ ⁄ DAISY MRÁZKOVÁ ⁄ EVA CISÁROVÁ - MINÁRIKOVÁ ⁄ VĚRA NOVÁKOVÁ ⁄ LUDMILA PADRTOVÁ ⁄ DANA PUCHNAROVÁ ⁄ JITKA SVOBODOVÁ ⁄ ADRIENA ŠIMOTOVÁ ⁄ DANIELA VINOPALOVÁ-VODÁKOVÁ ⁄ JANA ŽELIBSKÁ

Dům umění města Brna ⁄ The Brno House of Arts www.dum-umeni.cz

DĚDICTVÍ BUDOUCÍCH ZÁSAD

www.ragallery.cz www.facebook.com/ragallery

Partneři výstavy:

EVŽEN ŠIMERA

26. 2. 2014 - 25. 5. 2014

Návrat do Adriaportu 28/2—25/5 2014 Galerie hlavního města Prahy ColloredoMansfeldský palác

Podpora projektu

www.ghmp.cz

Galerie hlavního města Prahy / City Gallery Prague

Adéla Babanová

Karlova 189/2 110 00 Praha 1 Otevřeno denně kromě pondělí 10—18 hodin.

depeše

67

Výzva ke komunitnímu bydlení text: Jan Kratochvil Autor se produkčně podílel na přípravě vystavy O židli.

Skupina českých a slovenských umělců uskutečnila v rámci bienále fotografie a vizuálního umění v belgickém Liège neotřelý sociální experiment.

Pozadím jejich výzkumu se stala vysoce kvalitní, nicméně konvenční přehlídka českého vizuálního umění s nepřímočaře vedenou jednotící tematickou linkou v pojmu „židle“. Dle toho název výstavy À propos de la chaise, tedy O židli. Za vznikem výstavy stojí kurátorská trojice Alt & Vajd & Pfeiffer-Kottová.

Belgičané přijali českou židli škálou různorodých úhlů pohledu. Vzhledem k tomu, že kontext celého bienále počítal spíše s konvenční prezentací média fotografie, rozšíření jeho názvu o „vizuální kulturu“ padlo patrně primárně na vrub Čechů a Slováků. „Co nám tu ti Češi předvádějí?“ říkali si Belgičané nad svým lahodným pivem a hranolkami zalitými lokální lehce pikantní specialitou, omáčkou samurai. Ivars Gravlejs při performanci rozbití IKEA židle, jeho vlastní jmenovkyně (židle IVAR, 19,90 eura), vzbudil hlasitý aplaus, zároveň i výrazně pohoršené úšklebky.

Vraťme se k hlavnímu bodu cesty Čechů a Slováků do Liège.

Propojení umění a jídla, performativní kulinářství, sociální interakce vybuzená konzumací, díla jedlá i nepoživatelná jsou dlouho kanonizovanou součástí světa umění, ohledanou z nejrůznějších směrů. Pořádat snídaně či večeře v galeriích, v ateliérech, na veřejných prostranstvích se stalo častou a dostupnou cestou, jak nakrmit větší počet členů světa umění za minimální společné náklady (v ideálním případě je pak daná krmě předmětem grantové podpory). Umělci, kurátoři, teoretici a případně jejich přátelé odcházejí z podobných událostí spokojeni, se sladkým vědomím kolektivního ducha jejich profesí, s radostí, že přece jen nestojí proti ekonomicko-byrokratické mašinerii okolního světa osamoceni. „Co takhle posunout tento moment dál?“ řekli si autoři výstavy O židli. Nebo možná

V Ý L E T B Y L E P O C H Á L N Í ! / foto: Alexandra Vajd

ani s ničím podobným předem nekalkulovali, přesto se jim podařilo dosáhnout něčeho neobyčejného. Díky štědrým subvencím z různých stran byli schopni dopravit na místo a ubytovat nejen realizační tým čítající sedm lidí, ale zároveň dalších téměř dvacet vystavujících umělců (těžké odhadnout přesný počet vzhledem k chaotickému pohybu umělců v cílové destinaci). Setkali se umělci napříč generacemi, zájmy, pozicemi i smýšlením. Matyáš Chochol měl možnost potkat Veroniku Bromovou, Viktor Kopazs zaradoval se s Jirátem, Vondrákem a dalšími, dospívající dcera Martina Zeta trávila čas s čerstvě dvanáctiletým Trinem Altem, Gravlejs prošel zrcadlem do světa snů. Na základě jednoduché kombinatoriky lze jmenovat nespočet podobných případů.

Nejvýstižněji celou věc shrnul Václav Magid, vyjádřil se větou: „Výlet byl epochální.“ Zastavme se nad tímto vyjádřením předního českého umělce a filozofa. „Výlet“ jako společná cesta mimo kontext plynutí denní reality. Nahrazení takové reality realitou jinou, ukotvenou v přímé vazbě kolektivního spoluprožívání s lidmi blízkých vstupních parametrů. Ovšem s časovou ohraničeností.

Výlet je výletem proto, že se z něj musí zase letět zpět. O pojmu „epochální“ raději pomlčím, v rámci tohoto formátu není možné jej

patřičně analyzovat, postačí však dojmová rovina jeho čtení.

Jednalo se o skutečně epochální zkušenost, která nabídla rozšíření sociálně performativního média v umění, zároveň v jednom drobném aspektu ukázal i na další možnost.

Výletníci v Liège totiž byli ubytování v samostatném domě se společnými prostorami kuchyně, jídelny a salonku, kde probíhala valná část mimopracovní interakce. Ráno přinesl Pfeiffer čerstvé croissanty, Moravec prostřel, Vajd doplnila osobitým hudebním výběrem. Všichni zcela přirozeně vplynuli do módu kolektivního bydlení. Horko těžko se snažíme v lokální umělecké komunitě definovat parametry umělecké sounáležitosti na bázi spolku. Není ale základem pro vzájemné pochopení spíš než dlouhé opakující se večerní diskutování různých tematických celků spíše možnost se ráno probudit ve společném domě, tam i usínat a ideálně i sdílet jisté pracovní povinnosti v běhu dne?

Vyzývám tímto k získání grantu na pořízení nemovitosti v klidné lokalitě Prahy, do níž přestěhujeme celou lokální uměleckou společnost. Tento kolektivní dům bude centrem naděje, energie umělecké tvořivosti a majákem všeuměleckého přátelství.

Ať žije kolektivní bydlení, ať žije svět umění, vivat, vivat!

inzerce

66

art + antiques

WO

U øP G F -Q É X CLÉ PG [R Fø ĂŞP T½ L K P ø Xø [ V D ĂŞG G\ UM W Ă…J O Q øN EĹƒ

7OøPÉ NGV

0øMF[ X UWMPK

t 7OøNGEMQRTĹƒO[UNQXĂ… OW\GWO *WUQXC $TPQ

!!!"#$%&'()*+,*"%#

YYY OQTCXUMC ICNGTKG E\ 3URMHNW E\O UHDOL]RYÂŁQ ]D ILQDQĂ?QÂŻ SRGSRU\ 0LQLVWHUVWYD NXOWXU\ ĂŒHVNÂŤ UHSXEOLN\

RCTVPGÄŻK

OGFK½NPÉ RCTVPGįK

JIĹ˜Ă?

KOVANDA Dne 21. 3. 2014 Ministerstvo financí ve spolupråci s Ministerstvem kultury vyhlåsilo

VĂ˝zvu k podĂĄnĂ­ ŞådostĂ­ o grant v programovĂŠ oblasti Ä?. 16 „ZachovĂĄnĂ­ a revitalizace kulturnĂ­ho a přírodnĂ­ho dÄ›dictvĂ­â€œ V rĂĄmci Programu CZ06 – KulturnĂ­ dÄ›dictvĂ­ a souÄ?asnĂŠ umÄ›nĂ­, kterĂ˝ je financovĂĄn z EHP fondĹŻ 2009–2014 UzĂĄvÄ›rka pro pĹ™edklĂĄdĂĄnĂ­ ŞådostĂ­ o grant je 20. 6. 2014 v 19.00 hodin.

Text výzvy, Pokyny pro Şadatele a dalťí informace naleznete na www.norskefondy.cz a www.eeagrants.cz.

Na těchto strånkåch bude rovněŞ v předstihu oznåmen termín konåní seminåře pro Şadatele o grant.

PROTI ZBYTKU SVÄšTA 1 4 — 15 6 2014 GALERIE HLAVNĂ?HO MÄšSTA PRAHY DĹŽM FOTOGRAFIE REVOLUÄŒNĂ? 1006/5, PRAHA 1 ĂšTERĂ? — NEDÄšLE 10.00 — 18.00 WWW.GHMP.CZ

artmix

Galerie AVU Studenti všech ateliérů AVU: Dialog (od 8. 4. do 17. 4.); Ateliér malby II Vladimíra Skrepla: 31 (od 22. 4. do 8. 5.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie ART salon s Matěj Olmer, Pavel Šebek: Multiverse Express (do 6. 5.)

Microna building, Československého exilu 1888/4, Praha 4 / www.artsalons.cz Galerie České spořitelny Rudolfinum: Příběh soutěže (do 29. 6.)

Rytířská 29, Praha 1 / www.csas.cz Galerie Futura Grafický design (do 15. 6.)

Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraprojekt.cz GHMP – Dům fotografie Jiří Kovanda proti zbytku světa (do 15. 6.)

Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Kamenného zvonu Tim Burton (do 3. 8.)

Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Jan Kubíček: Retrospektiva (od 23. 4. do 10. 8.)

Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Zámek Troja Vášeň, sen a ideál; Pražský figurální porcelán a jeho modelér Ernst Popp (do 2. 11.)

Zámek Troja, Praha 7 / www.ghmp.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác Adéla Babanová: Návrat do Adriaportu (do 25. 5.); Jakub Jansa: Engstligenalp (do 9. 4.)

Mariánské nám. 1., Praha 1 / www.ghmp.cz Galerie KusKovu Irští šperkaři „Éagsúil“ (do 9. 5.)

Biskupský dvůr 6, Praha 1 / www.kuskovu.cz Galerie Millennium Socha, Objekt, Asambláž (do 13. 4.); Olga Karlíková: Ptačí zpěvy (od 15. 4. do 28. 5.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz Galerie MIRO Francesco Clemente: Obrazy/Paintings (do 30. 4.)

Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 / www.galeriemiro.cz Galerie Pavilon Tereza Příhodová (15. 4. v 18:00 hod); Radim Labuda (29. 4. v 18:00 hod) Mostecká 3, Praha 1 / www.galeriepavilon.cz Galerie Rudolfinum Viktor Pivovarov, Ged Quinn: Cake and Lemon Eaters (do 20. 4.); Barbara Probst: Úplné znejistění (od 24. 4. do 6. 7.)

Alšovo náb. 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz

Karlin Studios Maria Anwander, Ruber Aubrecht (do 20. 4.)

Křižíkova 34, Praha 8 – Karlín / www.karlinstudios.cz

LITOMĚŘICE

Letohrádek královny Anny Vladimír Jelínek: Sklo je definitivní (do 30. 4.)

Pražský hrad – Královské zahrady / www.prazskagalerie.cz

LIBEREC

Museum Kampa Josef Šíma (do 1. 6.); Vladimír Kopecký (od 17. 4.)

U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz Muzeum Montanelli Sigrún Ólafsdóttir: Trvalé rozpínání (do 30. 5.)

Nerudova 13, Praha 1 / www.muzeummontanelli.cz NG – Schwarzenberský palác Nizozemské kresby 17. století (do 13. 4.); Gotika v jihozápadních Čechách (do 6. 7.)

Hradčanské náměstí 2, Praha 1 / www.ngprague.cz NG – Veletržní palác Rudolf Volráb 1936–1969 (do 25. 5.); Z představ a cest Bedřicha Feuersteina (do 20. 4.); 40. výročí požáru Veletržního paláce (do 8. 2. 2015) Dukelských hrdinů 47, Praha 7 / www.ngprague.cz Topičův salon Jaroslav Rössler (od 15. 4 do 23. 5.)

Národní 9, Praha 1 / www.topicuvsalon.cz UPM – Galerie Josefa Sudka Miroslav Jodas: Fotografie (do 20. 4.) Úvoz 24, Praha 1 / www.upm.cz UPM – Obecní dům Secese: Vitální 1900 (stálá expozice) nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

BRNO

MG – Místodržitelský palác Kateřina Šedá: Bedřichovice nad Temží (do 3. 9.); Holland_retro_style (do 26. 10.)

Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum Někdy v sukni (do 19. 5.); Voliéra No. 1.: Současná česká módní tvorba (do 18. 5.); Dětské křticí soupravy (do 12. 10.); Design.Live! Jaroslav Juřica (do 1. 6.)

Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Pražákův palác Friedrich Ohmann (do 25. 5.); Martin Vongrej: 2014 (do 1. 6.)

Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Christian Macketanz; E. Šimer; R. Roháč (do 25. 5.)

Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz

Oblastní galerie Liberec Plavci (do 25. 5.); Ilustrace pro malé i velké (od 10. 4. do 25. 5.)

U Tiskárny 81/1, Liberec IV. / www.ogl.cz

NÁCHOD

Galerie výtvarného umění Vladimír Hanuš; Aleš Brunclík (do 13. 4.); České umění ze sbírky galerie (od 26. 4. do 31. 8.); Ivo Švončík: Z malířského díla (od 26. 4. do 22. 6.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

OPAVA

Dům umění Umění Osmy (do 4. 5.); Vladimír Birgus: Houpačka (do 20. 4.); Sokol v umění (od 10. 4. do 11. 5.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz Obecní dům Opava Ota Pavel: Sport je jako pivo, nedá se ničím nahradit (od 10. 4. do 1. 5.)

Pekařská 12, Opava / www.oko-opava.cz

OLOMOUC

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Gotické Madony na lvu (do 11. 5.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

MUO – Muzeum moderního umění Hommage à Kája Saudek (do 18. 5.); Ludmila Padrtová (do 20. 4.)

Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Galerie města Ostravy Intimní interakce (do 27. 4.)

Ruská 2887/101, Ostrava – Vítkovice / www.galeriemestaostravy.cz Galerie výtvarného umění v Ostravě Zvi Hecker; Současná dánská architektura; Barcelonská architektura a design (do 27. 4.)

Jurečkova 9, Ostrava / www.gvuo.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Na okraji davu. Umění a sociální otázka v 19. století (do 4. 5.)

Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – Výstavní síň Masné krámy Ze středu ven: Umění regionů 1985–2010 (do 8. 6.)

Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění České Budějovice MCA Atelier: Architektura (do 20. 4.) nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění v Chebu Peter Angermann: Streetview (do 20. 4.); Luděk Rathouský: Penězoměnci (do 27. 4.)

Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

Galerie Trafačka – Trafo Gallery Berlínský urban art v Praze (od 10. 4. do 20. 4.); To, co zbylo / To, co zostalo: výstava na motivy povídky Bohumila Hrabala (od 24. 4. do 4. 5.)

Trafo Gallery, Kurta Konráda 1, Praha 9 / www.trafacka.cz

KLATOVY

Galerie U Zlatého kohouta Jiří Dlouhý, Aleš Dlouhý, Marie Dlouhá: Výstava obrazů (do 26. 4.); Zdenka Koryntová, Martin Vinš: Kousky svět(l)a (do 26. 4.); M. Kryzhanivská, J. Petrová, L. Senchuk, R. Tarasov, O. Zaulychna: Krystalizace (do 26. 4.); Obrazy Jany Vorlové (do 26. 4.)

Michalská 3, Praha 1 / www.guzk.cz

GKK – kostel sv. Vavřince Junischiro Ischi (od 5. 4. do 8. 6.)

Klatovy / www.gkk.cz

Galerie 1 (MÚ Praha 1) Pavel Vošický (do 20. 4.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Pavel Nešleha: Poutalo mne světlo (od 18. 4. do 1. 6.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Filomena Borecká a Monserrat del Pillar Serra Venezuela (od 13. 4. do 1. 6.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz

GKK – Zámek Klenová, Sýpka Hraniční syndrom: Martin Kána, David Saudek, Jaroslav Valečka (do 1. 6.); Václav Hynčík: Variace pro černou a bílou (do 8. 6.); Cesta 2014 (do 18. 5.)

Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

Collegium 1704 v Rudolfinu 2014 | 2015

Bejun Mehta

Sandrine Piau

J. S. Bach Mše h moll

Sara Mingardo

W. A. Mozart Mše c moll

Prodej abonmá zahajuje 14. 4. 2014

INZERCE

Centrum současného umění DOX Plakát v souboji ideologií 1914–2014 (do 19. 5.); Tichá síla Liu Xia (do 9. 6.)

Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz

Collegium 1704

PRAHA

79

80

komiks

art + antiques

85

GOTIKA / stálá expozice GAVU Cheb / nám. Krále Jiřího z Poděbrad 16 / út–ne 10–17 hod

art + antiques

82

Rudolfinum příběh soutěže The Story of a Competition

/ /  – / /  otevřeno denně , –, open daily from . a.m. to . p.m. vstup zdarma / admission free

Galerie České spořitelny, palác Rytířská , Praha  Gallery of Česká spořitelna, Rytířská street , Praha 