art+antiques 10/2014

9 771213 839008

10

10

říjen 2014

91

99 Kč / 4,70 ¤

10 / Bohumil

Kubišta v Ostravě 24 / Rozhovor s Evou Koťátkovou 36 / Hrady a zámky NPÚ

92

art + a ntiques

11. 9. — 16. 11. 2014

Erwin Müller

editorial /

Jen tak mimochodem

Pracovníci v kultuře zpravidla trpí pocity nedostatečného uznání. Jejich

Obsah

práce nebývá nejlépe honorována a nikoho taky moc nezajímá. Lidé upřednostňují prefabrikovanou pseudokulturu, hlavně pitomé seriály.

Když zajdou na výstavu, je to papundeklová maketa Tutanchamonovy hrobky nebo preparovaní nebožtíci na Výstavišti. Hnus, hnus a hnus.

Pak je tu ještě sport, především fotbal. Soupeř, nad nímž nelze zvítězit. Je globální, milují ho média i politici, točí se v něm astronomické peníze a vůbec.

Fotbalová utkání Gambrinus ligy v roce 2013 navštívilo 1,2 milionu lidí. Skoro každý devátý obyvatel České republiky včetně dětí a nemluvňat tedy zašel loni na prvoligový fotbal. To je pěkné číslo. S fotbalem se v kulturních kruzích dnes nesoupeří. Chození na fotbal – druhdy kratochvíle dělnické třídy – se naopak hodí k mohutnému plnovousu, vypasovaným džínsám a brýlím s obroučky za deset a více tisíc. (V červnu dokonce připravila Společnost Jindřicha Chalupeckého festival Jindra o fotbale věnovaný fotbalu a výtvarnému umění.)

Redakce Art+Antiques na tom s těmi obroučky a vypasovanými džínsy není úplně nejlépe, zato ve věci fotbalu nezůstává nijak pozadu. Její každý pátý člen byl průměrně loni na prvoligovém fotbalovém utkání, což představuje v celorepublikovém srovnání výrazný nadprůměr.

(Pro upřesnění, redakce má pět členů a oním loňským fanouškem byl šéfredaktor Jan Skřivánek. Byla to zároveň jeho vůbec první návštěva fotbalu v životě. FC Slovácko prý tehdy vyhrálo 2:0, proti komu hrálo, si není zcela jist, snad proti Jihlavě).

Aniž bychom měli jako fotbaloví fanoušci nejmenší potřebu se s fotbalem srovnávat, při práci na tématu hradů a zámků jsme narazili na jinou statistiku: Na památky ve správě Národního památkového ústavu loni zavítalo 4,25 milionu lidí. Zhruba čtyři z deseti obyvatel ČR byli tedy loni na hradě, zámku či jiné pamětihodnosti, nepočítaje v to objekty provozované soukromníky nebo městy. Což JEN TAK MIMOCHODEM znamená, že památky navštívilo cca 3,5krát VÍCE (!!!) lidí než utkaní první fotbalové ligy.

Josef Ledvina

2 / dílo měsíce Jan Maroušek

4 / zprávy 8 / výstava

10

> Papírový inženýr Vojtěch Kubašta

> Bohumil Kubišta v Ostravě

Mariana Dufková

15 / aukce 19 / na trhu

> Jindřich Heisler 22 / portfolio > Šárka Koudelová Radek Wohlmuth 24 / rozhovor > Eva Koťátková Terezie Zemánková 36 / téma > Hrady a zámky NPÚ Jan Skřivánek

Johanka Lomová, Josef Ledvina, Radek Wohlmuth

47 / staveniště 48 / design Plastoletí

>

Mariana Kubištová

53 / nové knihy 54 / knižní recenze Lucie Drdová

> Žralok 2.0

> Lötz v Klatovech 64 / zahraniční výstava > Veletržní Berlín Radek Horáček 69 / manuál > Lekce 62. Ano, generále!

Ondřej Chrobák 70 / recenze > Milena Dopitová, Veronika Bromová, 58 / antiques

Martina Lehmannová

Richard Fremund, Poklady staré Číny

Josef Ledvina, Radek Wohlmuth, Iva Mladičová, Olga Lomová

85 / na východ Dušan Buran

88 / komiks

> Díl 28. Majstor Pavol z Levoče a iní

> Umělec

Františka Lachmanová, Tomáš Končinský

obálka

>

B O H U M I L K U B I Š T A : Z Á T I Š Í S L E B K O U / 1912

Staňte se naším fanouškem na Facebooku

olej na plátně / 87 × 67 cm /Národní galerie v Praze

Aplikace Kiosk Navigator

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek (js) Redaktoři: Kateřina Černá, Josef Ledvina (pl), Johanka Lomová (jl), Radek Wohlmuth / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz / Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Marketing: Julie Langerová, 222 352 575, julie.langerova@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník Na přípravě čísla a webu se podíleli: Dušan Buran, Bětka Cibulková, Lucie Drdová, Mariana Dufková, Radek Horáček, Markéta Horešovská, Ondřej Chrobák, Tomáš Končinský, Mariana Kubištová, Františka Lachmanová, Martina Lehmannová, Olga Lomová, Jan Maroušek, Iva Mladičová, Jan Rasch, Silvie Šeborová, Terezie Zemánková / Tisk: Dekameron CZ s. r. o., Růžová 148/5, 664 91 Ivančice / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artcasopis.cz / Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník.

Toto číslo vychází 7. října 2014. Příští číslo vyjde začátkem listopadu. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz

2

dílo měsíce

art + a ntiques

Papírový inženýr text: Jan Maroušek Autor je kurátorem Kubaštovy putovní výstavy.

Na úterý 7. října 2014 připadá sté výročí narození Vojtěcha Kubašty. Nenápadné jméno, za kterým se skrývá jeden z mezinárodně nejúspěšnějších českých výtvarníků. Kombinace technické zručnosti, výjimečného prostorového vidění a krásné kresby byly hlavními pilíři Kubaštova umění a jeho úspěchu. Grafik, malíř a papírový inženýr v jedné osobě vytrvale pracoval až do své smrti v roce 1992. Neuvěřitelné desetimilionové náklady knih s jeho ilustracemi, které vyšly ve třiceti sedmi jazykových mutacích distribuovaných na všech kontinentech, jsou dostatečně vypovídajícím měřítkem úspěchu. Možná ještě oblíbenější byly jeho vánoční betlémy, telegramy, pohledy a nejrůznější papírové suvenýry. Dá se říct, že svého času byly tak rozšířené, že zcela upozadily svého autora.

Vojtěch Kubašta je dnes považován za geniálního tvůrce pop-up (tento termín si nechalo již v roce 1930 patentovat americké nakladatelství Blue Ribbon Press, dnes se používá jako souhrnné označení pro papírové mechanismy). Hýbačky, jak svým kreacím s oblibou říkal sám Kubašta, byly známé již mnohem dříve. Astrologické kotouče, papírová peep show nebo lékařské klapkové knížky se objevovaly v Evropě po staletí. Sám Kubašta byl velkým sběratelem historických papírových mechanismů a nelze pochybovat, že se jimi inspiroval.

Cesta k pop-up knížkám pro něj začala krátce po druhé světové válce. Československá obchodní komora se snažila proniknout na zahraniční trhy, k čemuž samozřejmě potřebovala dobrou reklamu. Vojtěch Kubašta posloužil znamenitě. Vytvořil propagační materiály na žárovky, šicí stroje, rádia, porcelán, sluneční brýle i plzeňské pivo. Brožury s jasnými barvami a čistými liniemi byly vytištěny v mnoha jazycích a pro zvýšení atraktivity byly prořezány, opatřeny otvíracími okny nebo jednoduchými, ale efektními pop-up mechanismy.

T I P + T O P A L S A U T O R I J D E R S / Artia Praha, 1962 / nizozemská jazyková mutace

Již v roce 1950 Vojtěch Kubašta vytvořil velmi jednoduchou pop-up knihu, ale první známá, plnohodnotná publikace tohoto typu vychází až v roce 1953 v nově založeném nakladatelství Artia (podnik byl zřízený pro dovoz a vývoz „kulturních statků“). Díky Artii se Kubaštovy práce rychle šířily do celého světa. Poptávka závratně stoupala a mezi lety 1955 a 1965 pro Artii vytvořil přes devadesát knih. Kubaštova výjimečnost spočívala v jeho rychlosti a také v tom, že vše dokázal vytvořit sám – kresbu i papírové inženýrství. Výroba jedné knihy mu trvala tři měsíce – od prvotní inspirace, kresby, výpočtů pro pop-up až k vytvoření makety a předloh pro tisk.

V roce 1960 přišel Kubašta s nápadem na cyklus příběhů dvou chlapců, Tipa a Topa, kteří budou objevovat moderní svět. Jména byla vybrána tak, aby byla srozumitelná a lehce vyslovitelná pro čtenáře z různých zemí. Použití dvojice chlapců nebylo nic neobvyklého, včetně jejich odlišných povah nebo vzhledu – jeden chlapec byl hubený a zvědavý, druhý obtloustlejší a bázlivější.

Později k chlapcům přibyl ještě jezevčík Tap. Oproti předchozím pop-up knihám je formát čtvercový, což umožňovalo lepší využití ozkoušených nápadů, ale také vytvoření velkého množství detailů, které menší formáty nedovolovaly. Například konkrétní nápisy

nebo výrazy obličejů přihlížejících postav.

Celkem Kubašta vytvořil osm knížek Tipa a Topa a patří k tomu nejlepšímu, co zhotovil. Jedná se o technicky velice nápadité prostorové papírové mechanismy v perfektní tiskové kvalitě.

V knize Tip a Top jako automobilisté šest pop-upových scén doprovází text o smontování jednoduchého dětského vozidla, které nakonec po všech peripetiích a názorně ukázaných nebezpečích silničního provozu vyhraje hlavní cenu závodu. V poslední scéně se ojediněle objevují i dvě papírové skládačky aut, které jdou samostatně vyjmout mimo knihu. Kubašta se snažil do každé nové knihy přinést minimálně jeden další nápad na inovátorský pop-up. V tomto případě se jedná o další dimenzi knihy, kdy lze s autem vyjet do okolí a zpátky zaparkovat do knihy. Na zadní straně je hravý bonus silničního bludiště, pokud by knížka dostatečně nezabavila.

Kubaštovo výročí aktuálně připomíná výstava v pražském Klementinu, kterou je možné navštívit do 9. listopadu, a již v červnu se konala výstava jeho knih v brněnském letohrádku Mitrovských. Začátkem roku vyšel obsáhlý článek o Kubaštově tvorbě také v The New York Times, a to pod výmluvným titulkem: „Kouzelník, který přiměl umění vyskakovat ze stránek“.

inzerce

3

Rembrandt van Rijn Učenec ve studovně Národní galerie v Praze Šternberský palác Hradčanské náměstí 15, Praha 1 www.ngprague.cz

rembrandt inz.indd 1

30.09.14 9:39

& Dům umění Vás srdečně zve na prodejní výstavu

1/10 - 30/10/2014

Dům umění - Na Chvalské tvrzi 858, Praha 9

4

zprávy

Slušná společnost Praha – Novým generálním partnerem ­ árodní galerie bude Komerční banka.

N „Mluvíme o partnerství, nikoliv o sponzorství. Nechceme být v pozici žadatele s nataženou rukou. Jde o vztah dvou stran, které si mají co nabídnout,“ řekl na tiskové konferenci v Anežském klášteře při příležitosti podepsání smlouvy generální ředitel NG Jiří Fajt. Právě spolupráce s bankou by galerii měla umožnit v únoru přivézt do Prahy výstavu Oskar Kokoschka a pražská kulturní scéna, jejíž premiéru aktuálně ­hostí ­Ostdeutsche Galerie v bavorském Řezně.

Smlouva mezi bankou a galerií je zatím uzavřena na jeden rok, obě strany však deklarovaly zájem o dlouhodobější partnerství. Poskytované prostředky nejsou nijak účelově vázány a podle Jiřího Fajta by stačily na uspořádání středně velké výstavy se zahraniční účastí. Na přímou otázku, o jak vysokou částku se jedná, nicméně odmítl odpovědět: „Částka se ve slušné společnosti neříká. Já myslím, že jsme ve slušné společnosti, a tak ji neřeknu.“ Podle neoficiálních informací by mělo jít „o trochu víc“, než byl příspěvek minulého generálního partnera, kterým do jara 2012 byla UniCredit Bank. V médiích se spekuluje o částce kolem 5 milionů korun. UniCredit (původně ještě pod značkou HVB Bank) NG podporovala sedm let dvěma, posléze jedním milionem korun ročně. Spolupráce ustala po nástupu Vladimíra Rösela do čela galerie. Ten poskytovanou částku kritizoval v médiích jako příliš nízkou a sliboval přivést sponzora, který galerii podpoří víc jak 20 miliony korun. To se však nikdy nestalo.

Komerční banka je současně sponzorem Národního divadla, které podporuje již od roku 2002. „Komerční banka je stabilní a dlouhodobý partner českého umění a kultury a je pro nás ctí podporovat ty, kdo jsou ve svém oboru nejlepší,“ uvádí banka v tiskové zprávě vydané k podpisu smlouvy s NG. „Komerční banka a Société Générale mají velké sbírky umění. Těším se, že krom prezentace našeho loga nám Národní galerie bude radit v tom, jak pečovat o naši

art + a ntiques sbírku,“ prohlásil při této příležitosti generální ředitel banky Albert Le Dirac’h a dodal, že by rád v Praze představil výběr ze sbírky mateřské francouzské banky. Naposled se česká veřejnost s díly z francouzské sbírky Société Générale měla možnost setkat před osmi lety v Museu Kampa. Před dvěma lety banka ve spolupráci s brněnskou Wannieck Gallery připravila výstavu své sbírky českého současného umění vybudovanou v 90. letech. / js

Církevní restituce Praha – Národní galerie se rozhodla vyhovět restitučním žádostem trojice církevních řádů a vydat jim Vyšebrodský cyklus, Puchnerovu archu a dvojici oltářních obrazů Petra Pavla Rubense. Restituovaná díla nadále zůstanou součástí stálých expozic v Anežském klášteře a Šternberském paláci jako zápůjčky a to minimálně po dobu patnácti let. Jiřímu Fajtovi se tak podařilo dobu zápůjčky prodloužit o pět let, letos v lednu zástupci galerie hovořili o tom, že restituenti slibují díla v galerii ponechat po dobu deseti let. „Vidíme, že čtvrtstoletí bylo nutné k tomu, aby světlo světa spatřil zákon 428, který se zabývá nápravou křivd v této oblasti. Vidíte, že obrazy, o které se v tuto chvíli jedná, o ty tři významné soubory, nikdo neodveze nikam do Vatikánu, nikdo si je neodnese ani do Vyššího Brodu, ani tedy do podhradí, do kláštera Sv. Augustina.

Zůstanou zde v Národní galerii, budou opět přístupné, tak jako byly dosud, pouze bude jasně řečeno, kdo je jejich vlastníkem, kdo je kdysi před staletími buď koupil, nebo dostal,“ prohlásil na tiskové konferenci ve Šternberském paláci ministr kultury Daniel Herman. „Věci jsou, jak mají být.“ Jakkoliv je zákon č. 428/2012 Sb. často nazýván restitučním zákonem, jeho hlavním cílem je odluka církví od státu. O vydávání uměleckých děl z muzejních sbírek se při jeho projednávání vůbec nemluvilo. Měl se týkat primárně nemovitostí a na movité památky se vztahovat jen pokud tyto „funkčně souvisí“ s nemovitostmi z původního církevního majetku. Ilustrativním příkladem

P O C H O P I T T A J E M S T V Í . . . / Petr Pavel Rubens: Sv. Augustin / Česká provincie řádu sv. Augustina

takovéto souvislosti mohou být Rubensovy obrazy z dodnes existujícího hlavního oltáře malostranského kostela svatého Tomáše, pro nějž byly v 17. století objednány. V případě obou středověkých deskových cyklů, o jejichž původním vzhledu a umístění se jen dohadujeme, se ocitáme na mnohem nejistější půdě. Cisterciákům, respektive křížovníkům kdysi sice patřily, co ale konstituuje „funkční souvislost“? A je dostatečné, že ji místo soudu definují právní experti? „Je mnoho argumentů, že Vyšebrodský cyklus vznikl přímo pro Vyšší Brod, ať už se jednalo o hlavní oltář nebo o chórovou přepážku. Funkční souvislost s liturgickým prostorem kláštera podle mě nemůže být zpochybněna,“ odpověděl Jiří Fajt a dodal: „Nechali jsme si vypracovat dva právní posudky, jeden od spoluautora komentáře k restitučnímu zákonu. Na jejich základě NG došla k názoru, že byl naplněn zákon.“ Ministr Herman byl ještě razantnější. „Tady se nejedná o žádný spor. Je to zcela jednoznačná věc a není důvod takovéto nesporné věci dávat k soudu,“ reagoval ministr, který jen o pár minut dříve patetickým tónem ­hovořil o naplňování zákona a řádu věcí. / js

5

Bratislavská Kunsthalle Bratislava – Po devatenáctiletém úsilí slovenské výtvarné scény se Bratislava dočkala vlastní Kunsthalle. Dům umění sousedské metropole otevřel v pátek 19. září výstavou Paradox 90. – kurátorské koncepce v období mečiarismu, jež prezentuje reinterpretace významných výstav, které proběhly na Slovensku na sklonku 20. století. Oč slavnostněji tato slova zní, o to je realita problematičtější.

Kunsthalle sídlí v budově Domu kultury na náměstí SNP. Jde o prostory, které jsou zájemcům o výtvarné umění dobře známé: koná se tu hned několik festivalů a přehlídek, zmiňme alespoň listopadový Měsíc fotografie. Přítomný čas je zde na místě, aktuální výstava má být na konci měsíce svěšena, aby byla po ukončení fotografické přehlídky zase znovu nainstalována. Bylo by možné předpokládat, že když byl pro Kunsthalle zvolen již existující prostor, do-

čká se – vzhledem k ambicím do Domu umění vkládaných – rekonstrukce. To by však byl omyl, vstupujeme do naprosto stejného prostoru, na jaký jsme byli po minulá léta zvyklí a nezachrání to ani červený koberec, květiny u vchodu či bílou látkou slavnostně potažené stoly. Chtělo by se říci, že když už Kunsthalle nemá opravené prostory, má alespoň dramaturgicky propracovaný výstavní program. Opět chyba lávky. Nad přípravou výstavy Paradox 90. dohlížel Juraj Čarný, jenž byl jedinou osobou, která se přihlásila do prvního, anulovaného, výběrového řízení na ředitele Kunsthalle. Nové výběrové řízení by mělo proběhnout do konce letošního roku, kromě informace, že se do něj přihlásili tři uchazeči, však generální ředitelka Národního osvětového centra Jana Kresáková v rozhovoru pro server Artalk.cz nebyla ochotná prozradit žádnou další informaci týkající se jmen kandidátů, členů výběrové komise či termínu řízení. V současné době je šéfkurátorem galerie Richard Gregor, který

se sem přesunul i s týmem svých spolupracovníků z Galerie Cypriána Majerníka, bývalé městské galerie, jejíž zrušení odhlasovali členové místního zastupitelstva městské části Bratislava – Staré Město v loňském roce a od té doby se galerie potýkala s existenčními problémy.

Když tedy slovenský básník Daniel Pastirčák přirovnával na slavnostním otevření Kunsthalle k letišti, z nějž budou letadla odvážet slovenské umění do světa a to světové přivážet do Bratislavy, věta „Neobjednal som si žiadny let, takže vlastne neviem kam ideme, viem iba, že letíme.“ vyzněla palčivěji, než si pravděpodobně řečník sám uvědomoval.

Jediným světlým momentem zůstává samotná výstava Paradox 90., které je sice vyčítána přílišná insiderskost a pro ty, kteří 90. léta nezažili na vlastní kůži, může vyznít příliš málo informativně, přesto ve spojení s obsáhlým dvojjazyčným katalogem doplněným o barevné fotografie jistou zprávu o předminulé dekádě přináší. / Silvie Šeborová

INZERCE

opera UVÁDÍME VE STÁTNÍ OPEŘE

STRAUSS

SALOME PREMIÉRY 23. A 26. ŘÍJNA 2014 DIRIGENT: HEIKO M. FÖRSTER REŽIE: MARIUSZ TRELIŃSKI

salome-so-inz-aa-190x119.indd 1

Vstupenky na www.narodni-divadlo.cz

2.7.2014 11:18:57

6

k věci

art + a ntiques

Kouzla s čísly text: Markéta Horešovská Autorka je redaktorkou ČTK.

Rozpočet ministerstva kultury na příští rok je o půl miliardy korun vyšší než letos a měl by činit 10,9 miliardy. Ministr Herman nešetří slovy jako historicky nejvyšší částka a říká, že oproti původnímu návrhu z jara se mu podařilo vybojovat navíc přes dvě miliardy.

To má však několik podstatných aspektů, zejména ten, že ministr financí Andrej Babiš, který do vlády přišel ze světa byznysu, seškrtá v první chvíli jako správný manažer rozpočet každému, kdo mu ho předloží.

A pokud ministr kultury přišel s rozpočtem ve stejné výši jako letos a počítal, že třeba finance ještě něco přihodí, protože kulturu všichni milují, se zlou se potázal a první návrh zněl o miliardu méně než loni.

Hermanovi se během vyjednávání dařilo po stovkách milionů do jeho resortu přidávat, až dosáhl téměř jedenácti miliard. Nominálně jde sice o historicky nejvyšší rozpočet českého ministerstva kultury, když se však od něj odpočítají výdaje na církve, dostaneme 7,4 miliardy. V letech 2007 až 2011 šlo do kultury po odečtení výdajů na církve vždy kolem 6,5 miliardy, od roku 2012 je to sedm miliard korun. Od loňského roku ale k výdajům na církve, které již předtím v rozpočtu činily asi 1,5 miliardy, přibyla roční dvoumiliardová splátka finanční náhrady, která je součástí majetkového vyrovnání státu s církvemi. Ze současných desetimiliardových rozpočtů tak jde na církve téměř třetina. Přesto rozpočet na příští rok počítá s navýšením peněz třeba na opravy památek i pro živé umění.

Ministr Herman také slibuje, že oproti 3,5 procenta, o která se od listopadu zvýší platy všem státním zaměstnancům, by mohli ti v kultuře počítat od ledna se zvýšením o čtyři procenta proti letošnímu roku. Platy zaměstnanců příspěvkových organizací ministerstva kultury jsou dlouhodobě hluboko pod průměrným příjmem v České republice, který činí 25 tisíc korun. Průměrný plat v Národní galerii je letos 18,5 tisíce korun, v Památníku Terezín 16,5 tisíce korun a v Technickém muzeu v Brně jen 15 tisíc korun.

S T R Á Ž C E P O K L A D N Y / foto: Profimedia

Jsou ale i výjimky – České filharmonii před dvěma lety tehdy nastupující šéf David Mareček vyjednal zvýšení platů z průměrných 26 na 40 tisíc korun. Navýšení platů tehdy podepsal jako ministr financí Miroslav Kalousek. Podobně by rád zvedl mzdy zaměstnancům nový ředitel Národní galerie Jiří Fajt. Zda najde pochopení u Andreje Babiše, který z údajně úsporných důvodů odmítá poskytnout státní záruky pro zápůjčky uměleckých děl ze zahraničí z obavy, že by stát musel případnou, avšak velmi nepravděpodobnou škodu uhradit, není zřejmé.

Největší část rozpočtu ministerstva odčerpají příspěvkové organizace, letos to bylo 4,3 miliardy. V příštím roce by měly dostat 4,9 miliardy, na provoz má jít 3,2 miliardy a miliarda na program péče o národní kulturní poklad, tedy rekonstrukce sídel některých těchto institucí. V programu je slíbeno celkem 10,3 miliardy korun, ale vyčerpala se zatím asi jen třetina. V létě ministerstvo slíbilo, že do roku 2017 investuje do za-

nedbaných budov tři miliardy – každý rok jednu. Má před sebou hlavně třímiliardovou opravu Národního muzea, které je zavřené už tři roky, a Uměleckoprůmyslového musea, které se zavře koncem letošního roku.

Ministerstvo v létě vyčíslilo své investiční potřeby na celkem šest miliard korun.

Z programu péče o národní kulturní poklad by pravděpodobně resort chtěl investovat do oprav ve Státní opeře, na své nové sídlo stále čeká Národní filmový archiv a z různých stran se oťukává možnost nové budovy pro Národní galerii. Snad se ale podaří zažehnat nápad na natlačení moderních a současných děl do jakési repliky nerealizované budovy Kaplického knihovny, jak o tom občas ministr Herman zřejmě na různá doporučení nahlas uvažuje.

Kapitola Kulturní služby měla v rozpočtu ministerstva kultury letos necelých 500 milionů. V nich se kromě grantů na živé umění skrývá třeba podpora profesionálních divadel. Na podporu více než třicítky divadel a orchestrů v celé zemi letos šlo 66 milionů, příští rok to má být 75 milionů.

Asociace profesionálních divadel před dvěma lety vedla velkou kampaň, tehdy podpora z ministerstva dosáhla minima, když všem scénám šlo od státu jen 55 milionů korun.

V době, kdy program schválila vláda, se ale počítalo s tím, že podpora divadlům se bude postupně zvyšovat z 38 milionů v roce 2006 na 150 milionů v roce 2013. Navýšení pro příští rok je tedy stále daleko za plány resortu z doby před ekonomickou krizí. Nicméně celá kapitola Kulturní služby má mít v příštím roce o 100 milionů víc než letos.

Ministr Herman říká, že během současné vlády dojde resort kultury vytouženého jednoho procenta ze státního rozpočtu. Usilovaly o to mnohé české vlády, Herman říká, že by ho chtěl mít v roce 2017. A půjde prý o rozpočet bez výdajů na církve, s nimi by to přibližně bylo 1,3 procenta státního rozpočtu. Loni tento podíl činil včetně výdajů na církve asi 0,89 procenta, letos 0,86 procenta.

7

art+antiques zve na výstavu

byt sběratele designblok 7.–12. 10.

Colloredo-Mansfeldský palác Karlova ulice 2, Praha 1 www.designblok.cz vystavující: Arthouse Hejtmánek / Starožitnosti M. Jankovský Nový Antik Bazar / Kunstkomora / Pro arte / Drdova Gallery

8

výstava

art + a ntiques

Kubišmus K výstavě Bohumila Kubišty text: Mariana Dufková Autorka je historička umění.

V srpnu uplynulo sto třicet let od narození Bohumila Kubišty. Galerie výtvarného umění v Ostravě si toto výročí připomíná soubornou retrospektivou, na níž jsou malířova díla doplněna o tvorbu jeho současníků a pokračovatelů.

Výstava s názvem Zářivý krystal: Bohumil Kubišta a české umění 1905–2013 si klade za cíl „poukázat na vůdčí roli Kubišty v rámci celého českého moderního umění 20. století, která byla vždy předpokládána, ale nikoli výstavně prokázána“.

Na výstavě jsou práce Bohumila Kubišty konfrontovány přímo s tvorbou několika desítek dalších českých autorů, jako jsou Emil Filla, Jan Zrzavý, Karel Teige, Josef Šíma, Jindřich Štyrský, Václav Boštík, Zdeněk Sýkora či Václav Stratil. Hlavním kurátorem je Karel Srp, který pro projekt sestavil tým historiků umění a kurátorů z Galerie výtvarného umění v Ostravě a Národní galerie v Praze. Expozice se programově snaží navázat na předešlé úspěšné výstavní realizace ostravského Domu umění Sváry zření, Černá slunce a Jan Zrzavý: Božská hra (architektem expozice je ostatně stejně jako v minulých případech Tomáš Svoboda) a netají se ambicemi stát se „vrcholem výstavního roku 2014 pro Moravskoslezský kraj i celou Českou republiku“. Kubištovu retrospektivu doprovází stejnojmenná dvoudílná publikace od Karla Srpa vydaná nakladatelstvím Arbor vitae.

Vedle Srpovy monografie, která se po třiceti letech nově a tematicky snaží zhodnotit celé Kubištovo dílo v kontextu dějin českého výtvarného umění 20. století, a publikace o Kubištově grafice od Mahuleny Nešlehové z nakladatelství Galerie Zdeněk Sklenář, vyšel letos ještě knižní překlad o pražském uměleckém sdružení Osma z pera amerického historika umění Nicholase Sawického (více knižní recenze v minulém čísle). Autor se z velké části soustřeďuje na rané

Kubištovo dílo a prostřednictvím metodiky amerických sociologických dějin umění jej zasazuje do širších souvislostí evropské moderní kultury, což není v českém prostředí úplně běžné.

Vysvětlit, čím Kubištovo dílo dodnes přitahuje pozornost, nadto v zahraničí, není jednoduché. Tento český malíř, grafik a výtvarný teoretik se svérázným a promyšleným přístupem ke kompoziční geometrii, tvárným prostředkům a barevnému řešení vlastních obrazů byl specifickou osobností, jejíž tvorba zůstává přes nespornou výrazovou sílu do značné míry obtížně uchopitelná. „U Kubišty patrně zůstane vždy něco nedoslovitelného – nelze o něm zkonstruovat relativně vyčerpávající výpověď z biografických dat, stylových rozborů, myšlenkových souvislostí, uměleckých paralel a vlivů. Jeho ojedinělou uměleckou a intelektuální koncentraci na hledání moderní duchovní formy provázel zřejmě latentní vnitřní konflikt mezi tradičním a moderním obrazem světa, jemuž chtěl vtisknout transcendentní étos ­prvého,“ napsal na toto téma výstižně Petr Jindra v Revolver Revue.

Z Á T I Š Í Z C H L É V A / 1910 / olej na plátně / 69,3 × 52 cm / Západočeská galerie v Plzni

9

10

výstava

art + a ntiques barevné sestavy odpovídající jeho psychickému ustrojení. Půlroční zahraniční pobyt, při němž vznikly různými směry zaměřené kolorované pastely, perokresby a olejové obrazy, v něm zase zejména odstartoval zájem o aktuální umělecké tendence, ale i o klasiky evropského malířství.

Dvě pařížské cesty

V L A S T N Í P O D O B I Z N A V H A V E L O K U / 1908 olej na plátně / 91 × 65 cm / Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

Munch a Florencie Nemanželský syn z chudé venkovské rodiny ve Vlčkovicích v Podkrkonoší si uměleckou dráhu prosadil zcela sám. V roce 1903 byl přijat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, odkud následujícího roku přestoupil na pražskou akademii do ateliéru Vlaho Bukovace. Po roztržce s profesorem ovšem i tuto instituci po roce opustil. Na akademii se nicméně stačil seznámit s dalšími vrstevníky, s nimiž o několik let později založil modernistickou skupinu Osma. Té se jako myšlenkově důsledná a teoreticky založená osobnost stal neoficiálním mluvčím.

Nové pojetí umění následně také obhajoval ve výtvarných referátech i zásadních teoretických úvahách o tehdejší kultuře.

Kubištova tvorba z let 1905–1909, reprezentovaná obrazy Vlastní podobizna se založenýma rukama (1905), Vlastní podobizna v haveloku (1908), Cestující třetí třídy (1908) či Hráči (1909), bývá někdy definována jako přechod od postimpresionismu k expresionismu.

Zásadní vliv na vývoj stylu u Kubišty měla pražská výstava Edvarda Muncha v roce 1905 i půlroční studium ve Florencii na přelomu let 1906 a 1907. Munchova tvorba v Kubištovi vzbudila zájem o barvu a přivedla ho ke studiu příslušných estetických publikací od Goetha, Utitze či Chevreula, podle kterých si také později kombinoval vlastní

V letech 1909 a 1910 Kubišta dvakrát pobýval několik měsíců v Paříži. Jeho první cesta se pojila především s intenzivním studiem díla Paula Cézanna. V Kubištových zátiších z této doby vidíme snahu pochopit a přejmout Cézannovu techniku tvárných zákonitostí i vnitřní konstrukce děl. Jiný přístup Kubišta zvolil u barevnosti obrazů. Na rozdíl od francouzského malíře, jehož přístup se vždy zakládal na živé smyslové zkušenosti, upřednostňoval racionální rozvahu vyvázanou ze závislosti na empirickém vjemu.

Druhá pařížská cesta se u Kubišty nesla ve znamení nadvlády čisté barevnosti, a tím i zploštění věcí a figur na jeho plátnech. Modelace probíhala pomocí kontrastů barevných tónů téže světelnosti, čímž se zbavila závislosti na lokálním tónu. Tuto techniku Kubišta přejal od postimpresionistů – především od Vincenta van Gogha – a jejich předchůdce Édouarda Maneta, průkopníka plošné malby. Kubištův zájem o Maneta dokládá velmi dobře obraz Kavárna (1910), zjevně namalovaný podle vzoru Manetova plátna V kavárně (1878). To měl možnost vidět v Paříži naživo a provedl i jeho kompoziční rozbor.

Kubišta byl syntetik, a proto obecně pracoval s množstvím různých uměleckých zdrojů často i z dob minulých. Návštěvy Louvru ho mimo jiné přivedly ke studiu tvorby Nicolase Poussina, jehož známý obraz Orfeus a Eurydika (1650) také kopíroval na zakázku. V roce 1912 o tomto klasicistním malíři navíc napsal článek do Volných směrů.

Na jeho stylu si ozřejmoval zásady zlatého řezu a barevných valérů.

Zvláště obdivoval Poussinovy barevné kompozice vyvolané spojením odrazů tónů v popředí a pozadí obrazu. Současně se snažil naučit Poussinově dokonalé úspornosti tvorby, která umožňovala pomocí nejmenšího množství použitých výtvarných prostředků dosáhnout maximálního výrazu. Díky silnému vlivu francouzského klasicistního malíře vstoupila do Kubištovy tvorby racionalita a objektivita tlumící účinek smyslů. Obrat k Poussinovi lze považovat za vyústění předcházejícího uvolněného expresivního projevu.

Kubišta v Paříži rovněž začal psát referáty z tamních výstav i obsáhlejší studie o Cézannovi či Matissovi. Příležitost publikovat v literárním časopise Novina mu zprostředkoval F. X. Šalda. Články často měly manifestační charakter. Malíř ve francouzské metropoli dále navázal styky s básníkem Guillaumem Apollinairem, který jej obdivoval pro jeho příjmení, jež podle něj značilo, že je kubista od narození.

Po návratu z druhého pařížského pobytu Kubišta stupňoval náročnost svých uměleckých přístupů a snažil se vytvořit takové práce, které by obstály před minulostí, pokud by je svou dokonalostí rovnou nepředčily. Námětem se mu stávali cirkusoví artisté či postavy z commedie dell’arte (Harlekýn a kolombína, 1910; Pierot, 1911) – odcizené figury vyvolávající radost i smutek zároveň. Jiným častým žánrem v Kubištově díle byla zátiší. V Kuchyňském zátiší (1910) malíř

11

řešil problém pohledů z několika stran: vysoký nadhled zkombinoval s pohledem zepředu. K navození dramatického a rytmického dojmu využíval místo barvy světla a stínu. Podobnou problematikou se zabýval i v malých zátiších (Zátiší s košíkem a Zátiší s nálevkou z roku 1910). Principy analytického kubismu však uplatnil až ve svém vlastním portrétu Kuřák ze sklonku roku 1910. Současně se věnoval i krajinným tématům (Krajina u Prahy, Cementárny v Braníku, obojí 1910), jež zpracovával plasticky a prostorově.

Geometrie a zduchovnění Od roku 1911 Kubišta umocňoval své výzkumy výrazových a významových možností, řešil vztahy lineární, barevné, světelné i tvarové, otázky plošnosti a objemovosti či výstavby prostoru kompozice. Jak píše Mahulena Nešlehová v malířově monografii z roku 1984, byly tehdy základem jeho práce „tradiční symbolické obrazce, jako trojúhelník, pětiúhelník, šestiúhelník, čtverce, elipsy, kružnice, kosočtverce aj., jejichž výklad odpovídá tématu. Geometrická infrastruktura tak získává jisté autonomní postavení, je přímým nositelem obsahu, jenž v ní nachází svoji geometrickou metaforu.“ V téže době Kubišta také prodělával myšlenkový přerod, který lze zachytit i v jeho publikační činnosti. Vedle racionality (respektování barevné a tvarové harmonie, principu zlatého řezu a členění obrazové plochy) si osvojoval kubistickou metodu a nápadné bylo rovněž „zduchovnění“ jeho práce, vždy úzce spojené s příslušným geometrickým výrazivem. Do znalostí o symbolice barev, významovosti geometrických

obrazců a číselných poměrů si promítal psychické stavy a osobní problémy. Ne náhodou se roku 1911 spřátelil se začínajícím umělcem Janem Zrzavým a stal se hostem umělecké skupiny Sursum, ovlivněné křesťanským mysticismem, okultismem, teozofií a magií. Ze symbolistního pojetí umění vycházela i jeho interpretace kubismu, který Kubišta chápal pouze jako jednu z cest k vyjádření „duchovní podstaty“ moderní doby.

Kubištovu tvorbu z období kolem roku 1911 Nešlehová definuje následovně: „Geometrické obrazce [malíř] přehodnocuje v dynamickém smyslu, a to spirálovým rozvedením – po ploše i do prostoru, posuny –, záměrným porušením klidového momentu, užitím axonometrické a stereometrické projekce, čímž plynule přecházejí do organismu obrazu.“ Kubišta tak postupuje od „symbolismu prostých začátků, v nichž převažuje civilní tematika, krajiny, zátiší, podobizny, k novému symbolismu, obsaženému v tématu i ve struktuře nové formy.“ Tato myšlenková báze se do jisté míry kryje s ideami německých expresionistických umělců ze skupin Die Brücke a Der Blaue Reiter.

Lze především srovnávat myšlenky Vasilije Kandinského z knihy Über das Geistige in der Kunst z roku 1912 a stať Bohumila Kubišty O duchovním podkladu moderní doby z téhož roku. Názorová východiska s expresionisty Die Brücke, jmenovitě s Ernstem Ludwigem Kirchnerem a Ottou Muellerem, kteří v létě 1911 přijeli do Prahy, Kubišta sdílel i v oblasti výtvarné. Spolu s nimi také několikrát vystavoval v berlínské Neue Secession, kde jeho dílo bylo vždy s oceněním přijímáno. Český umělec byl dokonce uveden jako člen Die Brücke ve výroční zprávě na rok 1911–12.

I N T E R I É R / 1908 / olej na plátně / 46 × 59 cm / Národní galerie v Praze

12

výstava

Rok 1911 byl nejplodnějším rokem v Kubištově práci. Autor se pomocí mnoha náčrtů a kompozičních konstrukcí připravoval zvláště na tři velké obrazy, pro které zvolil renesanční trojúhelníkové schéma: Jaro (Koupání žen), Paridův soud a Koupání mužů. Každé dílo přitom ale odkazovalo na odlišný umělecký směr či sloh z odlišné historické periody. Zatímco se v obraze Jaro objevily převzaté postavy z japonských grafik a Paridův soud byl volnou variací na stejnojmenné dílo od Rubense, vnímané ovšem přes Poussina, v Koupání mužů najdeme přímé reminiscence na antické sochařství. U menších děl (Zátiší s květinami; Staropražský motiv) Kubišta pokračoval v prostorových experimentech a tvarovém rozkladu. Na dalším velkém plátnu klasicizujícího stylu ztvárnil novozákonní motiv Vzkříšení Lazara (1911–12). Jiný náboženský námět, v němž se zrcadlí geometrická řeč kubistických forem, barevná askeze i tragický životní osud autora, zachycuje mučedníka sv. Šebestiána. Jeho utrpení malíř výtvarně zpracoval destruktivními detaily kubizujících tvarů a systémem provázaných elips.

Futuristické motivy Kubistická geometrie z Kubištovy tvorby nezmizela ani v následujícím roce. Pomocí jejích principů se malíř snažil aktualizovat ná-

V R A Ž D A / 1912 / olej na plátně / 88 × 94 cm / Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

art + a ntiques boženské či okultní téma (Hypnotizér, 1912) i střet osudových sil života a smrti (Zátiší s lebkou, 1912; Polibek smrti, 1912; Vražda, 1912). Koncem roku 1912 nastal ale v Kubištově díle další zvrat. Uvědomil si limity statického kubismu a začal se zajímat o myšlenky futuristů – především o dynamismus a princip časové následnosti.

V tomto stylu ztvárnil Vlak v horách a Vodopád v Alpách. Futuristické postupy a motivy uplatnil i v některých svých pozdějších obrazech s válečnými motivy (Pobřežní děla v boji s loďstvem, 1913; Nálet na Pulu, 1915).

Na jaře 1913 český malíř z existenčních důvodů vstoupil do armády, kde působil jako důstojník dělostřelectva v chorvatské Pule. S vypuknutím první světové války byl nasazen do tuhých bojů.

Roku 1914 potopil francouzskou ponorku, za což byl vyznamenán Leopoldovým řádem a o rok později povýšen na dělostřeleckého nadporučíka a následně setníka. Maloval málo, stále více mu však šlo o zduchovnění malby, a to jednak pomocí magického účinku barvy (Fakír, 1915), jednak pomocí tvaru (Oběšený, 1915). U Oběšeného Kubišta dospěl v souvislosti se stupňujícím se zjednodušováním a zevšeobecňováním vlastní tvorby k původnímu, ideálnímu tvaru – k archetypu, který vymezuje, dle slov Mahuleny Nešlehové, „ideální typus lidství ve vztahu k věčnému řádu přírody“. A zde, „v ryze

13

P O Z Ů S T A T K Y P A D L É H O / 1918 / linoryt na papíře / 10 × 16 cm / Národní galerie v Praze

osobitém a aktuálním řešení, […], spočívá“ podle Nešlehové „projev jeho novosti a modernosti.“ Po řadě krajinných výjevů z mořského pobřeží je jednou z posledních Kubištových prací grafika Pozůstatky padlého (1918). Malíř zemřel krátce po konci války, 29. listopadu 1918, na španělskou chřipku.

Kubištologie Z důvodu náhlého a tragického úmrtí byl Kubišta záhy označen za „Jana Křtitele české moderní malby“. Jeho první posmrtnou výstavu uspořádal a předmluvu do katalogu napsal jeho přítel Jan Zrzavý v roce 1920. Díky tomu jej okamžitě objevila a záhy i ocenila nastupující generace, především z řad Devětsilu. Vážila si jeho uměleckého i etického příkladu: kladla si jej za vzor z hlediska umělecké nezpochybnitelnosti jakož i názorové celistvosti a nesmlouvavosti. Rozhodující místo v uměleckohistorickém poznání Kubišty má monografie od malířova bratra Františka Kubišty z roku 1940. Dílo Bohumila Kubišty zasáhlo i o generace mladší autory ve druhé polovině 50. a počátku 60. let minulého století, zejména tzv. generaci informelu a neoficiální proud, který si určil Kubištu za etický vzor.

V této době došlo k obecné rehabilitaci českého moderního umění.

Roku 1957 připravili Miroslav Lamač, Jiří Padrta a Jan Tomeš v Domě umění města Brna a následujícího roku v Jízdárně Pražského hradu výstavu Zakladatelé moderního českého umění a o tři roky později Lamač s Padrtou uspořádali v pražské budově Mánesa a poté v Domě umění města Brna Kubištovu první souhrnnou retrospektivu od roku 1945. Na tuto událost vzápětí navázala Lamačova průkopnická studie Úsilí o syntézu v díle Bohumila Kubišty, zveřejněná v Umění roku 1962. Lamač se Kubištovi věnoval i nadále a výsledky svého dalšího bádání publikoval ve stěžejním díle Osma a Skupina výtvarných uměl-

ců (1988). První ucelenou monografii o tomto umělci však napsala Mahulena Nešlehová. Kniha, která dodnes představuje výchozí bod studia Kubištovy práce, vyšla před třiceti lety.

Dílo Bohumila Kubišty je od 60. let prezentováno se stále větší intenzitou na českých i zahraničních výstavách. O jeho práci se tak zajímá nejen česká odborná veřejnost, ale i ta zahraniční. Vedle výše zmiňovaného Nicholase Sawického jde zvláště o americkou historičku umění Eleanor Mosemanovou, která se Kubištovi věnuje v širším kontextu evropské moderní kultury (zabývá se vztahem Kubišty a Kichnera a Kubištovo uvažování konfrontuje se soudobými podněty moderní přírodovědy, zejména fyziky), přičemž vychází obdobně jako Sawicki ze sociologicky orientovaných uměleckohistorických přístupů.

Zhodnotit umělecké i teoretické dílo Bohumila Kubišty v souvislosti se soudobým evropským myšlením a avantgardním prostředím bude jednou zapotřebí i u nás. Doposud se výzkum soustřeďuje na lokální kulturu a za hranice naší země nejde.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

Z Á Ř I V Ý K R Y S TA L : B O H U M I L K U B I Š TA 1905– 2013 místo: Galerie výtvarného umění v Ostravě pořadatel: Galerie výtvarného umění v Ostravě a Národní galerie v Praze kurátor: Karel Srp knihy: Arbor vitae termín: 3. 10. 2014–4. 1. 2015 www.gvuo.cz

14

inzerce

art + a ntiques

Kremlička Rudolf Ves Hamry, Slovensko, 1919 olej, plátno, rám, 68 x 76 cm sign. PD Kremlička 1919

AUKCE 37 VÝTVARNÉ UMĚNÍ STAROŽITNOSTI DESIGN, SKLO NEDĚLE 19. 10. 2014 VE 13.30 HOD PALÁC ŽOFÍN, PRAHA 1

předaukční výstava Galerie U Betlémské kaple Betlémské náměstí 8, Praha 1 11. 10. 2014 › 15 - 18 hod.

12. - 17. 10. 2014 › 10 - 18 hod.

18. 10. 2014 › 10 - 15 hod.

Palcr Zdeněk Hlava, 1959

katalog na www.sypka.cz Aukční dům Sýpka Brno – Praha tel. +420 542 210 973, +420 608 958 322

černě patinovaná sádra, výška 38 cm rytá sign. Palcr 59

Sypka37_ArtAntique-190x120.indd 1

29/09/14 14:09

G A L E R I J N Í T I P – R I C H A R D A DA M G A L L E R Y

Obraz Křivá brněnská radnice vytvořil Jakub Špaňhel na I. Malířském sympoziu v Brně v roce 2004. Umělci tehdy tvořili na hradě Veveří a je celkem logické, že jedno z témat, které Špaňhela zaujalo, byla právě důležitá stavební památka města, totiž Stará radnice. Špaňhel ovšem nevytvořil věrnou repliku reality. Takový přístup mu byl cizí.

Svým charakteristickým malířským projevem zachytil spíše „ducha stavby“. Ale právě tímto přístupem povznesl zobrazené téma do roviny nadčasové, která nezachycuje konkrétní místo, ale spíše jakýsi obecný princip zobrazení.

Od konce září do ledna příštího roku probíhá v Richar Adam Gallery velká retrospektiva Jakuba Špaňhela.

JAKUB ŠPA ŇHEL : KŘ I VÁ BRNĚNSK Á R A D N I C E / 2004 akryl, plátno 110 × 165 cm

provenience: sbírka Richarda Adama kontakt: Martin Ondráček; ondracek@ragallery.cz cena: 110 000 Kč www.ragallery.cz

aukce

15

Nábytek z Holic Praha – Kolekce nábytku, který navrhl architekt Otakar Novotný pro lékaře Čeňka Zemánka a který jsme představovali v minulém čísle, se na zářijové aukci společnosti Dorotheum prodala dohromady za 857 tisíc korun*. Soubor byl dražen po částech, o hlavní kusy se rozdělili dva kupci, k jejichž identitě aukční síň nechtěla nic bližšího prozrazovat.

Nejvýše ve vzájemném souboji vyhnali cenu knihovny, která vystoupala z 36 na 408 tisíc korun. Psací stůl s křeslem se dostal ze 108 na 264 tisíc korun.

Celá aukce, na které bylo nabízeno přes čtyři sta uměleckých děl a starožitností, vynesla v sobotu 20. září 9,8 milionu korun.

Za více než sto tisíc korun bylo vydraženo 18 položek, nejdráže Pohled na pevnost v Užhorodě od Vojtěcha Erdélyiho, jedné z vůdčích postav uměleckého života na Podkarpatské Rusi v meziválečném období. Obraz pocházel z majetku legionáře Olega Svátka, který byl v letech 1935–38 vojenským velitelem v Užhorodu. Dražba začínala na poloviční částce a dosažená cena 720 tisíc korun je třetí nejvyšší za Erdélyiho dílo.

Podobně výrazný nárůst zaznamenalo také rané zátiší od Mikuláše Medka nebo krajina od Martina Benky. Medkův obraz z roku 1944 se dostal z 360 na 660 tisíc, Benkova Krajina se stádem ovcí ze 144 na 312 tisíc korun. Hodně se přihazovalo také na drobný dívčí akt od Františka Hudečka z roku 1945.

Z necelých 46 tisíc se jeho cena dostala bezmála na trojnásobek, na 132 tisíc korun.

Součástí kolekce bylo po čase opět několik kvašových studií Ladislava Sutnara a jedna

O T A K A R N O V O T N Ý : P S A C Í S T Ů L S K Ř E S L E M / 1911

L I B E N S K Ý- B R Y C H T O V Á : Z E M Ě – M Ě S Í C / 1985

dřevo, světle hnědá dýha / 100 × 150 × 92 cm / cena: 264 000 Kč

zelené tavené sklo / 40 × 36 × 18 cm / cena: 540 000 Kč

jeho akrylem malovaná Venuše. Kvaše se prodaly za částky od 40 do 90 tisíc, obraz odešel za vyvolávací cenu 408 tisíc korun. Z prací na papíře zaujala ještě trojice kreslených dopisnic od Jaroslava Panušky, které z necelých 5 tisíc vystoupaly až na 36 tisíc korun.

Z dalších výrazných prodejů můžeme jmenovat ještě 228 tisíc za olejovou studii od Jana Preislera, 264 tisíc za jeden z menších Gehinomů Roberta Piesena nebo 180 tisíc za portrét Dagmar Veškrnové-Havlové od Jiřího Davida. Největším zklamáním byl naopak neúspěch raného Špálova obrazu Pradlena, který byl nabízen za 840 tisíc korun.

Z nabízených soch se nejdráže prodala keramická plastika Amoeba II od Ladislava Zívra. Reprezentativní socha z roku 1965 se dostala z 360 na 480 tisíc korun. O statisícové částky šlo i v rámci ateliérového skla, jehož nabídce se Dorotheum v posledních letech systematicky věnuje. Hlavní hvězdou zářijové kolekce byla plastika Země – Měsíc od dvojice Libenský-Brychtová. Zářivě zelená socha z roku 1985, kterou Stanislav Libenský jako fanoušek pražské Slávie původně věnoval fotbalistovi Josefu Bicanovi, se prodala

V O J T Ě C H E R D É LY I : P O H L E D N A P E V N O S T

P A V E L J A N Á K : Č A J O V Ý S E R V I S / Artěl, 1911

V U Ž H O R O D U / olej na plátně / 84,5 × 96,5 cm

měkká kamenina / 8 kusů, výška konvičky 15 cm

cena: 720 000 Kč

cena: 168 000 Kč

* Není-li uvedeno jinak, jsou všechny ceny včetně aukční provize, která se pohybuje od 15 do 25 % ceny dosažené v sále.

za 540 tisíc korun. Za 216 a 384 tisíc korun byly vydraženy ještě dvě mísy od Františka Víznera. Cena za Oranžovou mísu z roku 2011 je druhou nejvyšší částkou nabídnutou v aukci za Víznerovo dílo.

Z užitého umění se vedle již zmiňovaného nábytkového souboru Otakara Novotného nejdráže prodal slavný kubistický čajový servis od Pavla Janáka. Soubor pro šest osob, který architekt navrhl v roce 1911 pro Artěl, se prodal za 168 tisíc korun. Úspěchem je také cena 78 tisíc korun za kávový servis, který pro Artěl sedm let po Janákovi navrhl Rudolf Stockar. / js

19. století v Evropě Vídeň/Kolín/Londýn – Podzimní aukční sezónu v evropských metropolích v září zahájila série aukcí malířství 19. století.

Nejvýraznější „českou stopou“ byla dražba obrazu Katie King od Gabriela von Maxe v aukci společnosti Lempertz v Kolíně nad Rýnem. Dívčí portrét, který má být podobiznou zjevení, jež se v 70. letech 19. století

aukce

16

art + a ntiques

G ABR IEL VON MA X: K AT IE K ING

AN T ONIE BR ANDE I SOVÁ: S AN TA M AR I A DELL A

olej na plátně / 44 × 37 cm / cena: 13 530 eur

S A L U T E / olej na dřevě / 25 × 16 cm / cena: 7 500 GBP

objevovalo na seancích Angličanky Florence Cookové, se prodal za 13,5 tisíce eur, trojnásobek předaukčního odhadu. V přepočtu na koruny je to 372 tisíc, což odpovídá malířovu rekordu na českém trhu. Ještě výraznější

nárůst na téže aukci zaznamenal pohled na pařížský Pont-Neuf z roku 1829 od italského vedutisty Giuseppeho Canella. Předaukční odhad počítal s cenou 6 až 8 tisíc, konečná částka se vyšplhala na více než 23 tisíc eur.

Na aukci vídeňského Dorothea se nejdráže prodal drobný žánrový výjev z vinařské oblasti Perchtoldsdorf od Emila Barbariniho, za který vítěz aukce nabídl přes 9 tisíc eur. Českými zástupci v nabídce byla krajina uváděná jako „okruh Augusta Piepenhagena“ a akt od Bohumila Marečka z počátku 20. století. Ceny 90 a 103 tisíc korun (3 250 a 3 750 eur) odpovídají situaci na českém trhu.

Aukci zaměřenou na malířství 19. století uspořádala v září v Londýně také společnost Christie’s. Z českého umění se v nabídce objevily dva drobné oleje od Antonie Brandeisové, kterou nicméně katalog uváděl jako Maďarku. Pohled na kostel Santa Maria della Salute v Benátkách se prodal za 7,5 tisíce liber, obraz Pobřeží Amalfi pak ještě o 600 liber dráž (v přepočtu tedy za 260 a 290 tisíc korun). Nejdražším kusem aukce se stal obraz zachycující Napoleonovo tažení do Itálie roku 1797 od francouzského akademika Édouarda Detaillea. Nový majitel za něj dal necelých 24 tisíc liber. / js

INZERCE

Pořádá Asociace starožitníků České republiky

Novoměstská radnice 20. – 23. 11. 2014 prodejní veletrh starožitností Návštěvní hodiny – Opening hours: 20. – 22. 11. 2014 | 10:00 – 19:00 23. 11. 2014 | 10:00 – 17:00

ANTIQUE FAIR

Karlovo náměstí 1/23, Praha 2

Vstupné – Entrance: 100,– Kč Důchodci a studenti: 80,– Kč

www.asociace.com

inz_190x119_osvit.indd 1

29.09.14 18:09

AUKCE

VÝTVARNÉ UMĚNÍ 26. 10. 2014, 14 HODIN, PRAGUE MARRIOTT HOTEL PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA V PROSTORÁCH GALERIE OD 13. 10. 2014

Otakar Coubine – Ležící akt, vyvolávací cena: 1 500 000 CZK

WWW.EUROPEANARTS.CZ European Arts Investments s.r.o., Senovážné náměstí 8, 110 00 Praha 1, ČR, tel./fax: +420-233 342 293, info@europeanarts.cz

17

inzerce

art + a ntiques

AU K Č N Í T I P — E U R O P E A N A R T S I N V E S T M E N T S

Komentář PhDr. Mgr. Michaela Zachaře: Za poslední čtvrtstoletí se nepamatuji na významnější objev Kalvodova obrazu než je tento. Po akademických studiích a absolventském obraze Osiky u Velkých Němčic (1897) vešel Kalvoda poměrně sebevědomě na uměleckou scénu – převzal ateliér po zemřelém Luďku Maroldovi, seznámil se s řadou vlivných osobností v Brně i Praze a založil soukromou malířskou školu. Roku 1900 čerpal inspirace v Paříži a širším okolí, roku 1901 pobyl delší čas v Mnichově. Pod vlivem četby i dobových směrů symbolismu a secese vytvářel i Kalvoda rozevláté kompozice dramatických krajinných scenérií se stafáží. Takové skalnaté partie, jaké seznáváme na představeném velkoformátovém obraze, poznal roku 1899, když byl na vojně v Bosně a Hercegovině – ve vzpomínkách připomíná romantická skaliska u pramenů řeky Buny.

Později několikrát navštívil a obdivoval i Macochu. Realistickou podobu takových skalisek a roklí přetvářel následně do symbolistických výjevů, jež známe z perokreseb a menších obrazových studií. Některé z obdobných krajin bájí a osudových příběhů otiskly tehdejší Volné směry, nicméně řada z nich byla jistě tehdy prodána, aniž by později byla dostupná pro výstavy či uměleckohistorické bádání. Tento velmi sugestivní obraz patří právě k těmto poztráceným článkům vývoje Kalvodovy rané tvorby, která spoluutvářela charakter tehdy nastupující mladé výtvarné generace. Úhrnná kvalita, zvláště malířská suverenita a emocionální výmluvnost, opravňuje vřadit takto kvalitní monumentální plátno do let 1900 až 1903, tedy do období nástupu umělcovy vrcholné umělecké vyzrálosti, již lze datovat do let 1900 až 1910. Svou úrovní se řadí daleko před tehdy vzniklé cykly Ženy a lásky poesie Máchovy, Stará píseň či Buchlov. Jde o mimořádný objev Kalvodova obrazu výsostné galerijní hodnoty.

Vyvolávací cena: 380 000 Kč Draženo: 26. 10. 2014 / 14.00

K A L V O D A A L O I S : F A N T A S T I C K Á K R A J I N A / olej na plátně

Odhad: 500 000–700 000 Kč Místo: Marriott Hotel Praha

www.europeanarts.cz

116 × 103 cm / rámováno / 1900–1903 / signováno vpravo dole

PŘEDPLAŤ SI REVOLVER A ZÍSKÁŠ

– slevu na každé číslo – RR rychle a domů – slevu na knihy z Edice RR – zdroj kulturní sebeobrany + dobrý pocit:

TVŮJ NÁKUP = BUDOUCNOST REVOLVER REVUE Předplatné 4 čísel celého ročníku za 592,- Kč (oproti 712,- Kč ve volném prodeji) Poštovné a balné zdarma!

Nabízíme též dárkový certifikát

OBJEDNÁVEJTE Josef Sudek

18

AU KC E MODERNÍ UMĚNÍ A FOTOGRAFIE www.orlysar tauctions.com

na www.revolverrevue.cz e-mailem: sekretariat@revolverrevue.cz telefonicky: 222 245 801 poštou: Jindřišská 5, Praha 1, 110 00

REVOLVER REVUE časopis kulturní sebeobrany

na trhu

19

Jindřich Heisler text: Jan Skřivánek

V letošním roce si připomínáme celou řadu kulatých literárních a výtvarných výročí. Zářijové 100. výročí narození Jindřicha Heislera, který byl o tři týdny starší než Jiří Kolář, však prošlo zcela nepovšimnuto. S trpkou ironií by šlo poznamenat, že je to v logice Heislerova životního osudu.

O dětství a mládí Jindřicha Heislera toho mnoho nevíme. Narodil se 1. září 1914 v Chrasti u Chrudimi, od poloviny 20. let studoval v Praze na malostranské reálce.

Maturitu však složil v roce 1933 na chemické střední škole v Banské Štiavnici. V druhé polovině 30. let se stěhuje zpátky do Prahy a zapojuje se do činnosti surrealistické skupiny. Jeho první básnickou sbírku, která vychází v březnu 1939 soukromým nákladem, ilustruje Toyen a obálku zdobí koláž Jindřicha Štyrského. O rok později ve spolupráci s Toyen vytváří své stěžejní dílo – sbírku „realisovaných básní“ Z kasemat spánku. Jde o album sedmi fotografií, na kterých se text básní prolíná se snovými scénami poskládanými z nejrůznějších předmětů denní potřeby. Předpokládá se, že kniha vyšla v nákladů pouhých sedmnácti kusů, z nichž se jich do dneška dochovalo jen šest.

Na podzim 1941 se Heisler odmítne dostavit k registraci nearijců žijících v protektorátu a po zbytek války žije v ilegalitě.

Střídavě se skrývá v garsonce Toyen a v bytě své sestry. Během heydrichiády dvakrát jen těsně unikne zatčení. Navzdory nepřízni osudu nejen, že nepřestává psát, ale začíná se věnovat také vlastní výtvarné tvorbě.

V knize Z kasemat spánku jsou ještě jako fotografové, kteří podle Heislera a Toyen realizovali výsledné snímky, uvedeni Miro Bernat a Viktor Radnitzer, od roku 1943 vznikají Heislerovy vlastní fotografie, koláže a fotografiky. V případě tzv. objektů – surreálných zátiší inscenovaných pro fotografii –

B E Z N Á Z V U / 1943 / fotografie, koláž / 27,6 × 19,1 cm

jako by v mnohém předznamenával pozdější posun umění k objektu a instalaci. Tvoří bok po boku Toyen, která ve stejné době pracuje na kresebných cyklech, které později vyjdou

(s Heislerovou předmluvou) pod názvy Schovej se válko! a Střelnice.

Po skončení války se Heisler znovu naplno vrhá do kulturní činnosti. Překládá,

20

na trhu

art + a ntiques

O B J E K T / 1943 / fotografie, koláž / 27,6 × 19,1 cm

rediguje, píše texty do katalogů svých přátel.

Ještě do konce roku 1945 vychází v nakladatelství Fr. Borový kniha Na jehlách těchto dní, ve které se fotografie Jindřicha Štyrského střídají s Heislerovými básněmi. V březnu 1947 se Heisler a Toyen stěhují do Paříže, kde se připojují k francouzské Surrealistické skupině. Koncem roku se díky jejich iniciativě uskuteční výstava francouzského surrealismu v Topičově salonu, do Prahy se však již ani jeden z nich znovu nikdy nevrátí.

V roce 1947 se v Paříži uskutečnila Mezinárodní surrealistická výstava a Heisler se aktivně zapojil do její organizace. Role organizátora a hybatele mu už zůstala. „Od té chvíle se v surrealismu nepřihodilo nic, co by sám nepomohl realizovat, a podařilo se mu dovést i ty nejtajnější záměry k podivuhodné krystalizaci,“ napsal ve vzpomínce na Heislera o generaci mladší francouzský

filmař Georges Goldfayn. Zbaven možnosti vyjadřovat se poezií – na takové úrovni jeho francouzština nebyla, začal se Heisler výrazněji orientovat na vlastní výtvarnou tvorbu. Redigoval a graficky upravoval časopis Néon, který i po víc jak šedesáti letech dodnes působí nesmírně živě a aktuálně, a osobitou vyjadřovací formu našel v knihách-objektech, které sestavoval pro své přátele. Jde o asambláže nejrůznějších drobností a útržků nalezených obrazů, jakési trojrozměrné básně, které plynule navazují na jeho literární dílo.

Po náročných prvních letech v exilu se Heislerova situace začátkem 50. let začínala měnit. Nachází svůj výtvarný výraz v knihách-objektech a k realizaci, ve spolupráci s již jmenovaným Georgesem Goldfaynem, připravuje několik filmů. 4. ledna 1953 ve věku pouhých osmatřiceti let však náhle

a nečekaně umírá na selhání srdce. André Breton v Heislerově nekrologu napsal: „Pouhý věcný výčet titulů jeho básní, objektů, nejrůznějších výzkumů a filmů by právě a zejména u něho zdaleka nevystihoval velikost jeho přínosu, neboť on chtěl být především hybnou silou kolektivní aktivity. Od roku 1948 byl Heisler duší Néonu a až do posledních okamžiků i největším autorem projektů, jež mu jeho génius umožnil realizovat jako zázrakem. V tomto smyslu je jeho ztráta vpravdě nenahraditelná.“ Když se před osmi lety v pražské Městské knihovně konala velká výstava Český surrealismus, vybral její kurátor Karel Srp na plakát Heislerovu koláž a fotografiku vytvořenou za války ke knize Alfreda Jarryho Nadsamec.

V roce 1999 vyšlo v nakladatelství Torst pod názvem Z kasemat spánku souborné vydání Heislerova literárního i výtvarného díla, samostatnou výstavu však v Česku dodnes neměl. Asi nejdůležitější připomínkou jeho díla z posledních let byla výstava Jindřich Heisler: Surrealismus pod tlakem, která se před dvěma roky konala v Art Institutu v Chicagu a ke které vyšel výpravný katalog od Matthewa Witkovského a Jindřicha Tomana.

S výjimkou dražby pozůstalosti André Bretona, která se konala před jedenácti lety v Paříži, aukcemi prakticky žádná Heislerova díla neprošla. V databázi ART+ pod jeho jménem najdeme jedinou položku, PF k roku 1945, které vytvořil spolu s Toyen.

Důvodem, proč psát o Heislerovi v rubrice na trhu, je nadcházející aukce sbírky amerických manželů Cullenových, kterou na začátek listopadu do Londýna chystá aukční síň Sotheby’s. Na ní bude vedle dalších významných děl českého surrealis­ mu nabízeno i pět Heislerových fotografií a fotografik z válečných let. Jde o snímky získané prostřednictvím newyorské galerie UBU, která v roce 1998 uspořádala první Heislerovu výstavu ve Spojených státech.

Předaukční odhady počítají s cenou 5 až 12 tisíc liber bez aukční provize a dalších poplatků. Ve stínů milionových cen nabízených obrazů se tyto fotografie možná poněkud ztrácejí, díky nedávné výstavě v Chicagu to však paradoxně možná bude právě Heisler, kdo bude pro zahraniční kupce zajímavější.

inzerce

ČESKÉ AVANTGARDNÍ UMĚNÍ ZE SBÍRKY ROYE A MARY CULLENOVÝCH LONDÝN 12. LISTOPADU 2014 PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA 31. ŘÍJNA A 1. LISTOPADU V MUSEU KAMPA TOYEN (MARIE ČERMÍNOVÁ) Poselství lesa Odhad £700,000-1,000,000 Bližší informace Filip Marco +420 224 237 298 Tessa Kostrzewa +44 20 7293 5382 34–35 New Bond Street, Londýn W1A 2AA Registrujte se nyní na sothebys.com

21

22

portfolio

art + a ntiques

Šárka Koudelová text: Radek Wohlmuth

Nepřehlédnutelná postava nastupující umělecké generace.

Studentka Akademie výtvarných umění, spolukurátorka stále výraznější pražské galerie k.art.on a komentátorka domácí výtvarné scény. Především je to ale nadšená sběratelka, ať už tváří, nebo minerálů. Právě ty zatím představují její hlavní inspirační zdroj.

K zajímavým kamenům se Šárka Koudelová (*1987) dostala už v dětském věku, který prožila v Českých Budějovicích, ale její vášeň se naplno projevila hlavně po přesunu rodiny na Moravu. „Asi je to přirozené, oba rodiče měli vždycky blízko k přírodním vědám. V jižních Čechách jsem v deseti hledala vltavíny a opály, které do dneška tvoří základ mojí sbírky,“ vzpomíná. „Ale zpětně se ukazuje, že osudový je pro mě hlavně Tišnov, kam jsme se přestěhovali. Nejen že je na jeho okraji ,zázračný‘ kopec Květnice, plný starých štol, kde se dají najít citríny nebo ametysty, ale v tamní sokolovně se navíc dvakrát do roka koná mezinárodní expozice minerálů. Sjíždějí se tam vystavovatelé z celého světa,“ vysvětluje.

K tomu kontinuálně kreslila a její záliby se oficiálně protnuly v roce 2003, když na Střední škole umění a designu v Brně začala studovat obor vědecká kresba a ilustrace. Po krátkém pomaturitním intermezzu na knižní grafice (VOŠ grafická v Praze) se dostala na akademii. „S odstupem času si myslím, že mě střední spíš zpomalila. Hlavně ve vlastním uměleckém vidění, ale vynahradila jsem si to v ateliéru u Vladimíra Kokolii, kde jsem strávila svoji první akademickou dvouletku,“ hodnotí Šárka Koudelová. „I zvenčí je snad vidět, že se tam hledají nejen nové způsoby myšlení, ale i práce samotné. Přestože už jsem jinde, hlavu mám nastartovanou od něj. Pořád s jeho způsobem výuky srovnávám: snažím se nespokojovat se s prvním pohledem a pracovat sama se sebou určitým

způsobem. Třeba tak, že si dělám naschvály a uměle si vytvářím překážky. Nicméně musela jsem zkusit i něco jiného, protože mi tam chyběla odvaha věci dělat. Měla jsem pocit, že se upřemýšlím, budu všechno zvažovat ze všech stran, ale nic se nestane.“ Teď už má za sebou druhou dvouletku na kresbě u Jiřího Petrboka a chystá se do ateliéru malby Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy.

Na začátku malovala své „okolí“ – krajiny, figury. Druhák byl už ale zkoumavý. Na řadu přišly fotogramy. Negativní malbu na sítotiskové folii vyvolávala pomocí fotoprocesu, jinými slovy zapojila do práce spontánní reakci, kterou „jen“ usměrňovala. „Podobně to mám s malbou. Je vystavěná z malířského

efektu, který vzniká minimálním pohybem malého štětce,“ srovnává. První kameny ze své sbírky začala systematicky překreslovat a přemalovávat v ateliéru kresby. „Kámen nebo krystal zosobňuje většinu věcí, které mě zajímají. Je to ztuhlá chemická reakce, přírodní proces, tak vidím i malbu. Jako fixovaný pohyb, co stojí za modelací všech tvarů. Navíc se s nimi pojí spousta fyzikálních a optických zákonů – lom světla, hustota materiálu, fraktálová teorie…“ vypočítává mladá umělkyně.

Ostatně forma jejích obrazů také často asociuje slepenec vytvořený postupným usazováním vizuálních fragmentů. Z nástroje pro snadnější zobrazování kamenů se tak postupem času stala osvobozená metoda, kterou je možné napřít libovolným směrem.

Momentálně například k tvorbě objektů.

Jeden z nich tvoří také základ její právě probíhající samostatné výstavy v Galerii KIN, nazvané Hora světla. I ona má základ ve světě minerálů, protože jde o český název jednoho z největších diamantů Koh-i-noor a zároveň vršovické továrny, v jejímž areálu se výstavní prostor nachází. Podobně kolektivní výstava Krystalizace v Galerii města Blanska, které se účastní s Matyášem Chocholou, Matějem Smetanou, Jiřím Thýnem nebo Lenkou Vítkovou. „V malbě ráda balancuji nad věcmi, které jsou vnímané jako nebezpečné nebo závadné. Tím myslím například patos, popisnost nebo výraznou barevnost. Pro někoho může být až nestravitelná, ale pro mě je pořád

23

K O H - I - N O O R - H O R A - S V Ě T L A / dřevěná konstrukce písmen K-I-N, plátno, malba olejem / cca 130 × 165 cm / 2014

přírodní. Třeba takový ohnivý opál z Austrálie snad ani není možné reprodukovat barvami,“ vysvětluje. „Ostatně právě opál je pro mě nejzásadnější kámen, protože v sobě má asi nejvíc morfologických a barevných možností. S tím souvisí i moment překvapení nebo neočekávání, který je pro mě důležitý.“ K němu se vážou i její pečlivě promalované mnohapohledové a drobnopisné obrazy. Jsou to vizuální skrývačky se zmnoženou perspektivou, proměnlivým měřítkem a různým kódováním, které vyžadují několikeré čtení. „Přitahuje mě rozpor mezi prvním a druhým pohledem, mezi vnitřkem a vnějškem. I to mi připomíná svět minerálů, totiž situaci, kdy na rozbahněném poli najednou najdete krásný kámen – zářivý poklad.“

Klíčová je pro ni i procesuálnost, ať už přítomná v rámci vzniku jedné kompozice, nebo v delším časovém úseku, jako je tomu u jejího neustále se rozvíjejícího polyptychu Jediná hmota. „Všechno začalo plátýnkem o rozměrech 18 × 24 cm,“ přibližuje vývoj této práce. To postupně začaly rozvíjet další navazující scény, které víc a víc zdůrazňují panoramatický charakter celku. Už jsem to vystavila třikrát a vždycky přibyl obraz. Na jednu stranu mi to evokuje proces krystalizace, na druhou mě baví, že můžu pořád měnit a rozvíjet dějovou linku,“ dodává. „K tomu jsem si začala pohrávat s esoterickým kýčem a fatalistickou interpretací,“ říká malířka obdivující práce umělců, jako jsou Feng Mengbo nebo Raqib Shaw. „Ale na rozdíl od některých kolegů nerada vysvětluju

J E D I N Á H M O T A / olej na plátně / 4 × 18 × 24 cm / 2013–2014

B E Z N Á Z V U / fotogram / 13 × 9 cm / 2013

původ a význam symbolů, které používám, protože se nechávám ráda překvapit výkladem ostatních.“ V jiných ohledech se ale na druhé nespoléhá. V roce 2013 s Ondřejem Basjukem v prostoru Karlin Studios založili a vedou ambiciózní galerii k.art.on. A spolu s tím přišly postupně i komentáře k umělcům, výstavám a výtvarné scéně vůbec. „Vždycky jsem ráda psala,“ říká finalistka Ceny Věry Jirousové z minulého roku. „Zatím mi to obohacuje obě disciplíny navzájem a doufám, že neustrnu ani ve svém malování,“ domnívá se. „Vidím věci hned z několika stran, a díky tomu se uspíšil i vývoj mé práce. Už proto, že jsem si musela definovat, co chci, a co ne…“ Zřejmě na tom bude něco pravdy, vždyť jen do konce roku připravuje výstavy v MeetFactory, Entrance a Oblastní galerii v Jihlavě.

24

rozhovor

art + a ntiques

Pohled zvenčí je deformovaný S Evou Koťátkovou o pravidlech, mřížích a art brut text: Terezie Zemánková Autorka je teoretička kultury, věnuje se fenoménu art brut.

Je kurátorkou výstavy Rámy a rámce. foto (portrét): Jan Rasch

Patří mezi nejúspěšnější české umělce mladší generace.

Její instalace zabývající se školstvím, výchovou a jejich deformujícím vlivem na člověka měli možnost vidět diváci v Polsku, Německu či Velké Británii; a to mluvíme jen o samostatných výstavách. Ve svých posledních projektech se obrací do nitra osobnosti a soustředí se na jevy, které člověka sužují zevnitř – běsy, fóbie, duševní nemoci a s nimi spojený fenomén léčeben a ústavů. Zájem o meandry lidské psychiky ji dovedl k art brut, kterému zasvětila i svoji disertační práci.

Téma psychické nemoci se promítlo nejen ve tvé instalaci Asyl na benátském bienále, ale také v aktuální výstavě Rámy a rámce v galerii Kabinet T. ve Zlíně. Odkud tento tvůj zájem vzešel?

V rámci projektů, které se zabývaly školou a výchovnými procesy, jsem začala sbírat staré knihy a učebnice, které dnes působí skoro nereálně, jako karikatury výchovného systému. Některé z nich měly psychoterapeutický přesah. Pojednávaly o případech dětí, které komunikovaly prostřednictvím předmětů a loutek nebo je lékař analyzoval skrze jejich obrázky a zápisky. Vesměs to byly příklady neobratného a necitlivého přístupu k těm, kteří se nějak odlišovali – ať už vinou psychické nemoci, nebo třeba jen tím, že měli nějakou řečovou vadu, koktali

atd. Je neuvěřitelné, kolik absurdních a krkolomných metod stejně jako pomůcek bylo vyvinuto k testování lidské psychiky, k nápravě řeči nebo třeba ke správnému sezení. Ve své práci se snažím sledovat dvojí druh pohledu – ten, který přichází zvenčí a který často bezmyšlenkovitě přejímáme, a ten vnitřní, který se pokouší zorientovat se ve světě i v sobě samotném. A umění art brut je v mnohém právě o střetu těchto pohledů, o konfliktu vnějších a vnitřních světů.

Před třemi lety jsi v Rakouském fóru v Praze vystavila instalaci, ve které jsi pracovala s materiály z rakouské kliniky Gugging. Ta se proslavila jako jedna z prvních

25

26

rozhovor

psychiatrických léčeben, kde se nadaní pacienti soustředili do tzv. Domu umělců, a získali tak možnost se umělecky seberealizovat. Co tě na Guggingu inspirovalo?

Prvotním impulsem bylo samotné místo. Člověk jde dlouho lesoparkem, odkud se budova ústavu najednou vynoří jako nějaké obří tělo.

Dramatický je i samotný vývoj instituce, paměť budovy. Za druhé světové války byla léčebna v Maria Gugging jedním z center eutanazie duševně nemocných, programu T4. S příchodem psychiatra Lea Navrátila v 80. letech nastal jednoznačně pozitivní přerod. Byl založen Dům umělců a díla pacientů už nebyla vnímána jen z hlediska diagnózy.

Byla jim přiznána a dál podporována jejich výtvarná kvalita. Stejně tak se měnil pohled na duševně choré. Z izolovaných jedinců se pozvolna v očích veřejnosti stávají tvůrci nadaní neobvyklou kreativitou. Na Guggingu je možné ukázat, jakým dramatickým vývojem pohled na duševní nemoc a kreativitu prošel. Je jedním z modelů psychiatrických reforem. Moje instalace měla být jakýmsi portrétem kliniky. Jako jeviště sloužil dlouhý sokl, který se na začátku otevíral oponou, kudy člověk nahlédl a putoval do jakéhosi zákulisí jednotlivými vrstvami budovy. To obývaly figury sestavené z vystřižených fotografií a svařených kovových konstrukcí, fragmentární těla a tváře, promíchaná s úryvky zápisků pacientů, jejich výtvorů a lékařských zpráv.

Před rokem byla tato instalace vystavena ve vídeňské Kunsthalle na výstavě Salon strachu. Nezasadilo ji to do trochu temnějšího kontextu?

Snažila jsem se, aby bylo patrné, že strachy, fobie a děsivé vize jsou pro jedince na jednu stranu uvězňující, na druhou ale mohou vést

P Ř E V Ý C H O V N Ý S T R O J / La Biennale de Lyon, 2011

art + a ntiques k určitému přetlaku a kreativitě. Produkují intenzivní mentální obrazy, které se mohou přetavit v působivé výtvarné dílo. Při práci s tímto tématem nebudou moje věci nikdy jásavé, zároveň by ale pacienti-tvůrci neměli vyznívat jako oběti. Jejich situace je dvojznačná – na jednu stranu jsou vězni systému, závislí na pomoci druhých. Zároveň ale disponují fascinujícími vnitřními světy, díky nimž plně nevnímají realitu okolo a mohou žít možná mnohem spokojeněji než tzv. zdraví lidé. Tahle dvojznačnost by v mých pracích měla být patrná.

Po Guggingu jsi si jako partnera k dialogu vybrala rakouského autora art brut Josefa Hofera. Jak přistupuješ k tomuto žijícímu, mentálně handicapovanému umělci, který není schopen verbálně komunikovat? Čím víc se zajímám o art brut, tím víc se rozšiřuje okruh mých oblíbených tvůrců, a tím víc nacházím styčných prvků se svojí vlastní tvorbou.

Například díla Judith Scott, Jamese Castla, Henryho Dargera nebo autora zvaného Electric Pencil a mnohých dalších jsou pro mě fascinující.

S Hoferem jsem se protnula na motivu mříže, která buď porcuje tělo, nebo působí, že se tělo pohybuje pouze ve vymezeném rámci: rámy ho obepínají, izolují, tlačí na něj ze všech stran. V jeho kresbách je evidentní pnutí těla, které se chce vzepřít nějakému danému řádu nebo reaguje na tvar rámu, který ho obklopuje, podřizuje mu svou pózu, ulehá do jeho rohu atd. Působivé je jeho kresebné zobrazení lidské figury, její stylizace či deformace. Hofer má velký kreslířský talent. Pracuje v sériích, které tvoří opakování stejného motivu jen s drobnými odchylkami, a to mu dodává na síle. Byl zážitek vidět ho při práci, jak tlačí na tužku, jak s ní do papíru doslova ryje. Setkání s ním, přestože

27

D O M Á C Í V Ě Z E N Í Č . 1 / 2009 / foto: Jiří Thýn

probíhalo neobvyklým způsobem, bez jakékoli verbální komunikace, pro mě bylo hodně důležité. Mohli jsme si sice půjčit samotné kresby, kdybychom se ale s Hoferem osobně nesetkali a neviděli prostředí, ve kterém pracuje a žije, chyběla by mi podstata celého projektu.

Rámy a rámce nejsou jen vaší společnou výstavou, ale také tvojí přímou reakcí na Hoferovo dílo. Jak jsi ji pojala?

Výstava je zaměřená na tělo a na normy, které aplikujeme při pohledu na jiná těla. Jako kulisy a rekvizity mi slouží předměty používané v minulosti v anatomii, antropometrii nebo kriminologii – například dnes už zastaralá kriminologická pravidla, která podle fyziognomických rysů posuzovala zločinecké sklony člověka. Dalším zdrojem je historie anatomie a antropometrie a s nimi spojené kánony ideálních proporcí, systémy měření atd. Výstava se snaží ukázat, že pohled z vnějšku je vždycky deformovaný. Těla, která neodpovídají našim parametrům, podrobujeme předpojatým soudům. Máme tendenci to, jak se taková těla chovají ve veřejném prostoru, jak chodí, jak používají předměty, jak mluví nebo komunikují nonverbálně, vyčleňovat do škatulky jinakosti. Přitom si neuvědomujeme, že ani náš vlastní pohyb není svobodný – je naučený, opakuje jen pohyb jiných. V Kabinetu T. jsou kresby Josefa Hofera prezentované v sériích tak, aby byly vnímány jako celek, ve kterém se vrství jeden ústřední motiv. Oproti kresbám jsem do prostoru umístila různé obskurní měřící aparáty a zařízení, které se vztahují k tělu. Snaží se ho měřit a následně zařadit do určité

D O M Á C Í V Ě Z E N Í Č . 4 / 2010 / foto: Camilla Wagener

kategorie nebo mu sugerují jiné, „ideální“ tělesné proporce, odvozují z jeho proporcí jeho původ atd. Některé objekty je možné si nasadit, vlézt si do nich, vsunout do nich ruku nebo hlavu.

U Hofera je hodně výrazná jeho sexuální „nestoudnost“.

Většina jeho kreseb zobrazuje masturbující mužské tělo.

Reaguje tvoje instalace i na toto téma, nebo ho, jakožto slušně vychovaná dívka, taktně obcházíš?

To se obejít nedá. Zároveň to ale není motiv, který při pohledu na kresby bije do očí. Co vystupuje do popředí, je spíš kontrast svobodného těla s rámcem, který mu vyčleňuje pouze omezený prostor pro pohyb. Jde o takovou vzpouru, o chvíli svobody v omezených podmínkách „pod dozorem“. Celá výstava je vlastně o těle, které se snaží vměstnat do nějakého stanoveného rámce, buď ho překračuje, nebo se mu podřizuje. Zároveň je o pohledu, ať už našem, nebo pohledu druhých. Ve druhé části mojí instalace je video natočené v prostředí černého divadla. Sedm figurantů má viditelnou vždy jen určitou část těla. Jeden člověk reprezentuje ruku, druhý hlavu a tak dále. Společně se snaží poskládat obraz kompaktního těla. Dochází ke krkolomným dočasným konstelacím, které se po chvíli opět rozpadají. Druhý obraz je skládán z fotografických výstřižků, fragmentů těl, která jsou dále členěna nebo nově uskupována. Poslední živý obraz je proměňující se kompozicí složenou z různých členících čar, mřížek a rámů, vyňatých z Hoferových kreseb.

28

rozhovor

art + a ntiques

D Í L O P Ř Í R O D Y / 2012–13 / foto: Ondřej Polák

Motiv mříží se objevoval také v performanci Obrazový atlas Antonína, chlapce, který rozřezal knihovnu kliniky na části, kterou uvedlo pražské Studio hrdinů na začátku léta.

Se Zuzanou Blochovou z galerie Svit jsme se dlouho bavily o nějaké formě divadelního představení v návaznosti na moje předchozí práce jako Divadlo mluvících předmětů nebo zkušenosti s černým divadlem. Nejprve jsem si shromáždila obrázky, které pro mě představovaly ucelenou skupinu silných motivů. Mnohé z nich jsem používala ve starších kolážích. Byla mezi nimi opice v kleci, která natahuje ruku ven, děti rozdělené zdí, přičemž není jasné, kdo z nich je uvězněný a kdo volný, hlava husy čouhající z přepravní krabice, stojící lidé se zavřenýma očima nebo kroužkování ptáků chycených v síti.

Na jejich základě pak vznikl scénář, který ukazoval metodu obrazové asociace i její rezervy či úskalí. Výsledná performance měla podobu jakéhosi nekončícího lékařského vyšetření, kterého se účastní pacient-chlapec s komunikačními problémy, psychiatrička a tanečnice, která reprezentuje vnitřní svět pacienta. Chlapci byly předkládány obrázky, které v něm měly s pomocí lékařčiných otázek vyprovokovat asociace, vzpomínky a zasutá traumata, a přimět ho mluvit.

Zatímco chlapec obsesivně vystřihuje obrázky z různých knih (trpí posedlostí rozstříhat na kousky, co mu přijde pod ruku), občas nereaguje a občas jen zarputile mlčí, tanečnice se vyjadřuje skrze pohyby a gesta expresivněji a volněji. Jakmile jedna performance skončila (v závěru pacient přestane komunikovat a zaleze i s nůžkami pod stůl), začala opět nanovo. Diváci byli v sále bez židlí, povalovali se na schodech a celé to působilo trochu jako nějaký divný sen, ve kterém se nám dokola předkládají tytéž obrazy.

Zmínila jsi Divadlo mluvících předmětů, o co konkrétně šlo? Šlo o rozsáhlejší sérii prací, kterou pořád dál rozvíjím. Hlavní roli v ní hrají předměty, které slouží jako prostředníci pro promluvu lidí s různými komunikačními problémy. V jednom případě skupina starých lidí na jevišti používá předměty jako rekvizity či masky, skrze které vypráví o svých potížích. Někdo je schovaný celou dobu ve skříni, jiný promlouvá skrz díru ve džbánu, jiný je zamotaný v koberci nebo mluví za loutku. V jiné práci předměty zůstávají v prostoru samotné a slouží jako schránky pro hlasy, osobní příběhy, které se ve tmě postupně svěřují divákovi. Používání podobných zástupných prvků pro sebevyjádření je typické pro psychoterapeutické praktiky, používá se v psychodramatu a podobně. U mě to získalo trochu surreálnější rozměr, kdy se předměty a lidé propojují v jedno tělo.

Ty sama jsi prošla psychoterapií?

Ne, vycházím jen z toho, co jsem četla, nebo z vyprávění těch, kteří jí buď prošli, nebo ji sami vedou. Zajímají mě jak současné praktiky, tak hodně zastaralé, nefunkční a poměrně obskurní metody, které ukazují, jak se lidé v minulosti s psychickou nemocí nebyli schopni vypořádat.

Mnoho umělců, včetně tobě blízké Louise Bourgeois, si tvorbou kompenzuje komplikované dětství, podivné rodinné vztahy. Co si ventiluješ ty?

U mě se trauma nespojuje s rodinou, která pro mě vždycky znamenala citlivé, intimní společenství, ale spíš se školou, která člověka uvrhla do prostředí, se kterým se nemohl ztotožnit ani se v něm

29

zorientovat. Musel se chovat podle cizích nesmyslných pravidel, respektovat danou hierarchii, opakovat věci, se kterými nesouhlasil, nebo být svědkem věcí, které mu připadají nespravedlivé. Vždycky jsem byla spíš v roli pozorovatele. Od dětství jsem hodně četla, především díky tatínkovi, který mě zásoboval skvělou literaturou. Škola tak byla prvním a trochu drastickým střetem s realitou, krokem ven z knížek a dveří domova.

Jedním z tvých klíčových počinů byla Cesta do školy, kterou jsi roku 2008 vystavila ve Špálově galerii.

Od té doby jsem ten projekt dost přehodnotila. Myslím si, že nebyl zdařilý, aspoň ve srovnání s tím, co měl vyjádřit. Přesto pro mě zůstává důležitý – už jenom proto, že jsem si uvědomila, že tudy cesta nevede a že pro zprostředkování osobní zkušenosti musím hledat jiné, vrstevnatější formy. Jedna část projektu spočívala v tom, že jsem opakovaně chodila svou starou cestu do školy, s původní školní aktovkou na zádech. Repetitivnost téhle jednoduché akce, při níž jsem se vždycky zastavila před branou školní budovy a vracela se zase zpět, měla ukázat naši snahu uchovávat a někdy i oživovat vzpomínky a zároveň neschopnost je plně, nezkresleně rekonstruovat, skutečně se vrátit. Další součástí byla téměř statická videa, ve kterých – opět se školní brašnou na zádech – stojím na kopci před školou s nohama zahrabanýma v zemi nebo přivázaná množstvím nitek k terénu, jako v pavoučí síti. Tenkrát mi pomáhal tatínek, který říkal, jak příšerný pocit to pro něj je, zahrabat vlastní dceru po kolena do hlíny a pak ji tam nechat se zapnutou kamerou. Byly to takové živé sochy, akce na výdrž.

Na to navazoval Diktát, který téma výchovných procesů rozvinul. O čem byl?

Nashromáždila jsem seznam tří set imperativních vět, které zaznívají od rodičů nebo od učitelů a které instruují dítě, jak se má chovat – že má sedět rovně, má dojídat atd. Věty pak zaznívaly z audia, podle kterého je měli účastníci projektu zapisovat u stolu ve speciální instalaci.

Jiná práce nazvaná Sedět rovně zase ukazovala čtyři téměř statické videoobrazy, kde děti seděly ve čtyřech podpůrných i svazujících konstrukcích. Ty je situovaly do konkrétních pozic: s rukama za zády, při čtení, při hlášení atd. To byly moje první, tehdy ještě dřevěné konstrukce, které měly zviditelnit něco, co není vidět – v tomto případě pravidla, podle kterých se řídíme při vyučování. Mnohem výrazněji se pak toto téma objevilo v rozsáhlejších projektech, jako byl Převýchovný stroj, ve kterém jsem přetvořila fragmenty tiskařského stroje z 60. let v obludný mechanismus připomínající něco mezi obří tiskárnou knih a mučírnou. Podobné téma jsem zpracovávala v Díle přírody, kde se poprvé výrazně uplatnily mříže, nebo v Odučování instinktů. To se zabývalo případy vlčích dětí vyrůstajících mimo společnost, bez schopnosti dorozumívat se verbálně a bez znalosti společenských návyků. Ve Výchovném modelu děti zase obývaly konstrukci z kaskádovitě seskládaných stolů, na nichž se pohybovaly podle audioinstruktáže. Často sama sobě sloužíš jako figurantka.

Osobní nasazení je pro tebe zjevně důležité.

Ve videu jsem se objevila naposledy v projektu pro finále Chalupeckého ceny v roce 2007 nazvaném Za mezi nad pod v (pokoj). V sérii Domácí vězení jsem vytvářela dočasné sochy za použití vlastního těla a každo-

Ř E Č O V Ý O R G Á N A N N Y, D Í V K Y, K T E R Á V Y S L O V U J E S L O V A O D P R O S T Ř E D / Modern Art Oxford, 2013

30

rozhovor

denních předmětů: Jednou jsem si nainstalovala knihy okolo těla tak, že jsem se nemohla pohnout, jindy jsem sama na sobě demonstrovala „funkci“ nějaké konstrukce – měla jsem na těle nasazené kovové čtecí zařízení. Jiný soubor nazvaný podle citátu choreografky Piny Bausch – Not how people move but what moves them – ukazuje moje tělo v podřízené pozici vůči okolí. Pina Bausch v několika textech mluvila o pokusech těla osvobodit se od naučených pohybů, odkoukaných grimas a o nitkách, které naše nesvobodná těla vodí. Na kolážích z téhle série ležím na zemi nebo klečím v rohu, zatímco jiné postavy používají moje tělo jako podstavec, podložku pro něco, překračují ho jako překážku, natahují okolo něj provaz atd. Do nalepených fotek jsem následně vyrývala kresbu, což je technika, kterou používám poměrně často. Fotografie vznikly v bytě po babičce, ze kterého jsem se stěhovala a ve kterém se několik let předtím odehrával projekt pro Chalupeckého cenu. Dalo by se tedy říct, že kromě vlastního těla používám často i nejbližší domácí prostředí. Poslední dobou ale spolupracuji s jinými lidmi, které aranžuji do podobných situací. Záleží na typu práce, nakolik má komorní měřítko, či naopak interaktivní potenciál pro více lidí.

Osobně mě hodně zasáhla koláž, na které obří schoulenou figuru nečinně sledují menší postavičky. Nucená pasivita hraničící s bezmocí a svého druhu voyeurismus mi připadají jako jedno z tvých klíčových témat.

Pro mě i návštěva cirkusu nebo zoologické byla částečně traumatickým zážitkem: Vyvolení, kteří obcházejí klece s nakašírovanou přírodou, kde se potácí „divoká“ zvířata… Na druhou stranu zoologické zahrady mají i funkci jakýchsi záchranných klecí. Nemám k nim tedy negativní postoj, ale vždycky se mi vybaví ten nepatřičný

A S Y L U M / La Biennale di Venezia, 2013

art + a ntiques pohled. Stejné asociace ve mně vzbouzí třeba návštěva nemocnice, kde návštěvník vidí víc, než by vidět měl nebo by si přál – stává se svědkem intimních situací, které narušují lidskou důstojnost. Pocit, že se kolem odehrává zvláštní divadlo, do kterého člověk nemůže zasáhnout, i když by chtěl, je v mých věcech určitě výrazně přítomný.

Kovové konstrukce, které podle tvých návrhů vytváří Jiří Merčák, tvoří základ většiny tvých děl. Působí dojmem klecí nebo mříží.

Je pro tebe společenský systém a jeho mechanismy vězením?

Do určité míry ano. Ale my jsme zároveň ti, kteří ho utvářejí a kteří mohou ovlivnit, jestli mřížky a pravidla budou používána produktivně, jako nástroje pro lepší komunikaci a soužití, nebo jestli nás budou svazovat.

Máš představu o nějaké alternativě?

Rousseau mluví ve své knize Emile neboli o výchově o dětech jako o dokonale navržených organismech, připravených učit se a vstřebávat přirozené impulsy ze svého okolí, které jsou ale vinou výchovy a zhoubného vlivu zkorumpované společnosti této schopnosti násilím zbaveny. Navrhoval proto izolovat je dočasně mimo společnost.

V Odškolnění společnosti zase Ivan Illich vyzývá ke zrušení škol, když mimo jiné říká, že povinná školní výchova deformuje své „oběti“ a jejich přirozenou schopnost učit se a vyvíjet nahrazuje závislostí na pokynech, instrukcích a jejich plnění. Obdobně mluví o osvobození pacientů italský psychiatr Franco Basaglia, zakladatel Demokratické psychiatrie, podle něhož je psychiatrická klinika opresivní, totální institucí, v které fungují téměř vězeňská pravidla. Podle něj je psychická nemoc důsledkem vyčleňovacího procesu, na kterém se

31

P O H L E D D O V Ý S T A V Y R Á M Y A R Á M C E / Galerie Kabinet T, 2014

podílejí společenské instituce. Každý z těchto radikálních konceptů má ale svoje úskalí při realizaci v praxi.

Kdyby tvoje práce vznikly o několik desítek let dříve, nikdo by nemohl být na pochybách, že se jedná a tvrdou kritiku komunistického systému. Obsahují politické konotace?

Když se zabývám institucemi školství nebo psychiatrickými léčebnami, práce mají samozřejmě automaticky politický rozměr. Nevztahují se ale, až například na projekt Převýchovný stroj, bezprostředně k době komunismu. Snažím se, aby měly obecnější vyznění. Když vystavuji klece a mříže, nemyslím jimi skutečné fyzické mříže, ale klece, které si sami budujeme nebo které okolo nás staví naše okolí, mentální klece, které nám neumožňují svobodné jednání. Podobně když používám fragmenty dobových fotografií ve svých kolážích, vztahuji se tak sice k době, ze které pocházejí, jejich rozřezáním, dokreslením a novou organizací se ale pokouším o vyjádření současného stavu, ve kterém je nový tvar či obraz vystavěn z fragmentů či ruin starého. Nové tělo využívá starou kostru atd.

Nevyhnula jsi se ani tématu stáří. V galerii Meyer Riegger v Karlsruhe jsi roku 2010 měla výstavu City of the Old. O co v ní šlo?

Název Město starých je reálné pojmenování míst, ze kterých mladí lidé odcházejí za prací jinam a zůstávají v nich jen staří lidé. To mění infrastrukturu města, jeho rytmus atd. Jádrem práce byly tři objekty inspirované třemi příběhy z domova důchodců. Jedna instalace pracovala se soupisem osobních věcí, které bylo možné si do domova přinést. Nápadně se podobal vězeňským seznamům a zamezoval no-

vému obyvateli vzít si s sebou osobní věci a v nich uložené vzpomínky.

Druhá instalace zpracovávala příběh staré paní, která už nemohla chodit a jediný kontakt s vnějším světem pro ni představovalo okno.

Do deníku si zaznamenávala, co se každou hodinu za oknem dělo: „14.45: Zleva vycházejí tři lidé se psem a zase zacházejí za rám. Ještě jsem je tu neviděla.“ Rám okna pro ni reprezentoval hranice vnějšího světa a suploval divadlo. Další práce byla realizací představ obyvatele domova důchodců, který nesnášel návštěvy a snil o vstupu do místnosti, kterým by se dostal dovnitř jen on. Instalace sestávala z normálních starých dveří, do kterých byly vyříznuté druhé, daleko menší dveře, přesně odpovídající neobvykle malé výšce pána – 152 cm.

Na každou výstavu vyrábíš speciální objekty.

Jaký je jejich osud po jejím skončení?

Co můžu, to uskladním. Některé věci ale zaniknou a zůstanou jenom ve skicách. Spousta věcí vzniká pro daný prostor, když je přenesu jinam, často nefungují. Jsou to takové dočasné scénografie.

Pracuješ s trojrozměrnými instalacemi, koláží, performancí, videem… Jak bys sama charakterizovala svoji tvorbu?

Přemýšlím a formuluji si věci tím, že si je zapisuji nebo kreslím, a často až z kresby zjistím, o co se snažím nebo co je jádrem dané práce. Kresba je pro mě základní pracovní prostředek. Ty kovové konstrukce jsou vlastně prostorové kresby. Zároveň mám ráda předměty se vší tíhou, kterou přinášejí – navozují vzpomínky, musejí se skladovat a podobně. V neposlední řadě mě zajímá tělo a jeho pohyb ve společenském prostoru, scénář, který svými gesty naplňuje nebo porušuje. Dalo by se tedy říci, že vytvářím jakési scénografie, prostorové koláže pro tělo,

32

rozhovor

art + a ntiques kulisy či konstrukce, kterými se dá procházet. To nabízí divákovi odlišné možnosti pohledu a participace – od pasivního prohlížení po fyzickou účast a reálné testování objektů a instalací. Většinou se snažím o vytvoření nového vnitřního systému mezi jednotlivými články, o strukturované celky se specifickým řádem a logikou.

Působíš jako plachý introvert, přitom se pohybuješ v nejvyšších patrech současného umění. Vystavovala jsi na benátském bienále, měla jsi prezentaci na veletrzích Art Basel, Frieze, FIAC. Jak na tebe prostředí art businessu působí?

Já na ty veletrhy jezdím, jenom když je potřeba něco nainstalovat.

Není to úplně prostředí, které bych vyhledávala, a už vůbec ne prostředí nějak podnětné pro vlastní práci, jakkoli je tam možné vidět spoustu dobrého umění. Beru to tak, že instalací moje práce končí.

Z E S É R I E D I V A D L O M L U V Í C Í C H P Ř E D M Ě T Ů / 2012 / koláž na papíře / 21 × 29,7 cm

EVA KOŤÁTKOVÁ (*1982) vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, ateliér malby Vladimíra Skrepla a asistenta Jiřího Kovandy, se kterým později často vystavovala. Absolvovala také roční stáž na UMPRUM v ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida a residenční pobyty ve Vídni, Budapešti a New Yorku. V současné době dokončuje svoji disertaci na téma reálných a fiktivních životopisů autorů art brut, jejíž součástí bude i výstava v areálu bohnické psychiatrické léčebny.

Eva Koťátková je laureátkou řady uměleckých cen. Roku 2007 získala Cenu Jindřicha Chalupeckého za projekt Za mezi nad pod v.

Roku 2012 se stala finalistkou mezinárodní ceny Future Generation Art Prize a ceny Fondation Prince Pierre de Monaco. Letos jí byla udělena německá cena Dorothea von Stetten Kunstpreis. V Čechách se poprvé samostatně představila před deseti lety v brněnské galerii Na Bidýlku. Účastnila se řady zahraničních výstav, mimo jiné Liverpool ­Biennial v roce 2010, Biennale de Lyon v roce 2011, Sydney Bi-

Kam tě jako umělkyni posunula účast na benátském bienále?

Bylo pro mě vzrušující účastnit se projektu, do kterého bylo začleněno tolik umělců, jejichž tvorba je mi blízká, včetně mnoha umělců art brut. Přestože jsem nakonec nebyla úplně přesvědčená o koncepci výstavy. Pro umělce vystavujícího v Benátkách je výborné, že jeho práci vidí skoro všichni, kteří se ve výtvarném světě pohybují, a jeho práce získá mezinárodní srovnání, ve kterém buď obstojí, nebo ne.

Po Benátkách začalo chodit výrazně víc nabídek na výstavy, což bylo samozřejmě velmi povzbuzující. Zároveň to s sebou ale přineslo pocit, že je potřeba zvolnit. Přestože výstava je do jisté míry moje médium, protože práce obvykle dostane finální tvar až ve výstavním prostoru, nechci na ní být závislá. Neměla by se stát podmínkou mojí práce. Mám asi trošku zastaralou představu o umělci, kterého stále ještě žene nějaké vnitřní pnutí k tvorbě.

ennial v roce 2012 nebo Moscow Biennale v roce 2013. K realizaci samostatné výstavy ji v roce 2013 pozval Kunstverein Braunschweig a galerie Modern Art Oxford. Dosavadním vrcholem kariéry Evy Koťátkové byla její účast na Bienále současného umění v Benátkách roku 2013, kde vystavila instalaci Asylum. Její nadcházející projekty zahrnují účast na Triennale v New Museum v New Yorku nebo samostatné výstavy v Kunsthalle Baden Baden, MIT List v­ isual arts center v Bostonu a Joan Miro Fondation v ­Barceloně.

Evu Koťátkovou zastupuje pražská galerie Hunt Kastner Art­ works a německá galerie Meyer Riegger s pobočkami v Karlsruhe a Berlíně. Její práce jsou zastoupeny ve sbírkách Centre Pompidou v Paříži, Metropolitního muzea v New Yorku, Ludwig Musea v Budapešti nebo Mudam Musea v Luxemburgu. Aktuální společná výstava s rakouským autorem art brut Josefem Hoferem Rámy a rámce v galerii Kabinet T. ve Zlíně trvá do 31. října.

33

Alšovo nábřeží 12 Praha 1 www.galerierudolfinum.cz

Ana Mendieta Traces/Stopy Galerie Rudolfinum 2/10/2014 – 4/1/2015

Ana Mendieta vytvořila během své krátké, ale velmi plodné tvůrčí dráhy jedinečný a invenční vizuální jazyk, který je intimní, provokativní a přesvědčivý zároveň. Používala vlastní tělo ve spojení s elementárními materiály jako je krev, oheň, země a voda, a vytvořila fyzicky působivé performance a pomíjivé „zemní a tělové sochy”, které spojují rituál s metaforami života, smrti, znovuzrození a duchovní transformace.

Mendieta se narodila na Kubě v roce 1948. V roce 1961 ji její rodina poslala do Spojených států. Bolestná zkušenost přetržení kontinuity v životě, kulturního vykořenění a exilu – který považovala za svého druhu „osiření” – se později stane hybnou silou její tvorby. Ve snaze najít své místo a kontext ve světě začala Mendieta rozvíjet dialog mezi krajinou a ženským tělem.

Umění Any Mendiety zaujímá „meziprostory”, je doma v prolukách mezi různými médii a uměleckými formami. Dotýká se různých oblastí novátorského umění 70. let – konceptuálního umění, land artu a performance –, ale nikdy do nich zcela nezapadá. Její pomíjivé, téměř nehmotné „zemní a tělové” sochy byly soukromé ceremoniály a meditační úkony, prováděné ve venkovním prostoru, které Mendieta dokumentovala pomocí filmu nebo fotografie.

Na počátku 80. let začala Mendieta pracovat v ateliéru, vytvářela sochy a kresby, v nichž se nadále přímo zabývala přírodou, ovšem s trvanlivějším výsledkem. Tato poslední díla naznačují směr, jakým se její tvorba začala ubírat v době její náhlé smrti v roce 1985.

Generální partner galerie

Hlavní mediální partner

Mediální partneři

Partner audiovizuální techniky

34

art + a ntiques

Předplaťte si Art+Antiques a získejte dárek

K ročnímu předplatnému Art+Antiques získáte jednu z knih nakladatelství Kniha Zlín Umění jako terapie nebo Supermodelka a krabice Brillo

Kód nabídky: AA14ZLI (uvádějte při objednávce) Nabídka platí pro standardní roční předplatné do 4. 11. 2014 nebo do vyčerpání zásob pouze pro nové předplatitele

Výhody ročního předplatného

předplatné pro ČR Roční + jedna z nabízených knih Objednávejte na webových stránkách www.artcasopis.cz, bezplatné lince 800 300 302 nebo na predplatne@ambitmedia.cz

předplatné pro SR 855 Kč

Roční

40 EUR

Objednávejte na telefonní lince 02/444 42 771, 02/444 58 821 nebo na predplatne@abomkapa.sk

Předplatitelské karty a dárky jsou rozesílány do měsíce od obdržení prvního čísla časopisu pouze po ČR.

Ušetříte 294 Kč oproti koupi na stánku

až 50 % na vstupném do partnerských muzeí, galerií, výstavních síní a divadel

až 30 % na více než 10 000 místech v ČR a SK s programem Sphere card Dostanete 12 čísel časopisu (z toho 2 dvojčísla)

zdarma Ročenku ART+ 2014

dárek za objednání předplatného

ARTcard s programem Sphere card

přístup do elektronického archivu časopisu

S předplatným Art+Antiques získáváte slevu na vstupném do partnerských galerií Galerie hlavního města Prahy 120 60 Kč Josef Váchal: Magie hledání (do 4. 1. 2015) Milena Dopitová: Miluji a přijímám (do 30. 11.)

Galerie Rudolfinum 140 90 Kč Ana Mendieta: Traces / Stopy (do 4. 1. 2015) DOX 180 108 Kč Martin Rajniš: Huť architektury (do 6. 11.)

StartPoint: Prize for Emerging Artists (do 27. 10.)

Muzeum umění Olomouc 70 Ivan Theimer: Via Lucis (do 16. 11.)

Umění jako terapie Autoři knihy Umění jako terapie představují nový způsob interpretace umění: vnímají ho jako terapii, která nám účinně pomáhá vypořádat se s každodenními problémy.

Supermodelka a krabice Brillo Jak je možné, že se vosková figurína bývalé supermodelky prodala bezmála za dva a půl milionu dolarů? Jak se mění postavení aukčních síní a galerií v době pokračující digitalizace? Na tyto i další otázky vám odpoví kniha Supermodelka a krabice Brillo.

35 Kč

Moravská galerie v Brně 250 Bienále Brno 2014 (do 26. 10.)

125 Kč

Richard Adam Gallery 100 Jakub Špaňhel (do 25. 1. 2015)

50 Kč

Galerie výtvarného umění v Ostravě 50 25 Kč Zářivý krystal / Bohumil Kubišta a české umění 1905–2013 (do 4. 1. 2015) Oblastní galerie Liberec 80 40 Kč Erwin Müller: Malíř nové věcnosti (do 16. 11.)

Uměleckoprůmyslové museum v Praze 80 40 Kč Vně a uvnitř (do 1. 1. 2015)

36

téma

art + a ntiques

Na výletě Hrady a zámky včera dnes a zítra text: Johanka Lomová, Josef Ledvina, Radek Wohlmuth foto: Jan Rasch

Loni navštívilo památky ve správě Národního památkového ústavu 4,25 milionu lidí. Souboru objektů je to rozmanitý.

Patří do něj zahrady Pražského hradu nebo ostravský důl Michal, dominují nicméně hrady, zámky a kláštery. Jejich údržbu a provoz mají na starosti kasteláni. Jak se jim žije?

Co vše k jejich práci patří? Jak se správa hradů a zámků v posledních letech (ne)mění? Ze 104 objektů jsme vybrali čtyři. Každý z nich je díky své historii i přístupu kastelána v něčem jedinečný.

Zatímco Vranov nad Dyjí patří mezi tradiční zámky s prohlídkovou trasou postavenou v 70. letech, s paní kastelánkou, jež s místem spojila celý svůj život a systematicky se brání bulvarizaci prohlídek, Český Krumlov je dynamickým a všemu otevřeným místem, které patří mezi objekty nejpopulárnější (loni jej navštívilo 322 tisíc lidí).

Hrad Grabštejn je naopak památkou mladou, před rokem 1989 sloužil jako kasárna a jeho současná podoba je výsledkem mnohaletého snažení a štědrých finančních dotací (veřejnosti byl plně otevřen až v roce 2009). Zlatá Koruna, jediný klášter v našem výběru, v loňském roce slavil výročí svého založení, prošel rekonstrukcí a díky nárůstu v návštěvnosti je označován za skokana loňského roku. Svébytnou součástí celého materiálů jsou fotografie Jana Rasche, který si naplánoval vlastní cestu po českých a moravských hradech a zámcích.

Jeho snímky z Buchlova, Vranova, Konopiště a Točníku nejsou zamýšleny jako přímé ilustrace textu, na výše nadhozené otázky však rovněž reagují. Žádný z vybraných objektů nepatří mezi ty, které byly veřejnosti zpřístupněny jako první v průběhu 19. století (Karlštejn nebo Točník).

Všechny objekty se státním majetkem staly po druhé světové válce na základě Benešových dekretů a pozemkových reforem. Benešovy

dekrety nejprve zestátnily 496 objektů a státní majetek se rozrostl po pozemkové reformě z roku 1947, Zákonu o nové pozemkové reformě z roku 1948 a dále také v 50. letech na základě darů od spolků a sdružení (například hrad Kunětická hora daroval státu v roce 1954 Muzejní spolek v Pardubicích).

O tom, zda se hrad či zámek stal místem otevřeným veřejnosti, nebo získal jiné „praktičtější“ využití, rozhodovala od roku 1946 Národní kulturní komise, která v roce svého zřízení pod vedením historika umění Zdeňka Wirtha určila prvních 46 objektů určených pro zpřístupnění. O sedm let později již takových objektů bylo 131.

Dnes Národní památkový ústav, správce nejdůležitějších památek, veřejnosti zpřístupňuje 101 objektů.

Na počátku loňského roku došlo k zásadní restrukturalizaci ústavu, která znamenala především oddělení památkové péče (Územní odborná pracoviště) a správy majetku (Územní památková správa). Územním památkovým správám se zodpovídají jednotliví kasteláni, ty jim na oplátku poskytují odborné rady. I když jsou kasteláni zaměstnanci Národního památkového ústavu, názory, které v článku otiskujeme, jsou výhradně jejich soukromými stanovisky a nevyjadřují oficiální postoje ústavu.

37

H R A D T O Č N Í K / Za první republiky sloužila řada hradů (včetně Točníku) potřebám Klubu československých turistů

Vranov nad Dyjí Díky uměleckohistorické hodnotě Sálu předků a kaple Nejsvětější Trojice, které na konci 17. století navrhl architekt vídeňského baroka Johann Bernhard Fischer z Erlachu, bývá státní zámek Vranov nad Dyjí označován za „klenot mezi moravskými zámky“. Lze na něm navíc příkladně ukázat, jak objekty ve správě Národního památkového ústavu fungovaly v minulosti a jak se jim daří dnes.

Geografické umístění při hranicích s Rakouskem, stejně jako turistická atraktivita oblasti spojená s přilehlou rekreační oblastí

vranovské přehrady a Národního parku Podyjí, měly a mají nepřehlédnutelný vliv na skladbu návštěvníků památky a její využití.

Počátek moderní historie zámku můžeme klást do konce 30. let, kdy jej nacisté po obsazení pohraničí zkonfiskovali polskému rodu Stadnických. Po válce sice měli bývalí vlastníci naději získat majetek nazpět, ale zabránil tomu zákon o revizi první pozemkové reformy z roku 1947. Zámek byl zestátněn a krátce po roce 1948 se spolu s desítkami dalších památek ocitl na seznamu „objektů určených ke kulturně

výchovnému využití“. Na rozdíl od řady dalších vyvlastněných šlechtických sídel ho proto neobsadily státní statky ani se jeho prostory nezačaly využívat jako nemocnice, kasárna či věznice.

Nová kapitola vranovského zámku se začala psát v roce 1969, kdy se jeho kastelánem stal Karel Janíček. Na počátku 70. let začala i díky jeho aktivitě šestiletá generální oprava objektu, jehož fasády v té době stále ještě zdobila protiletecká kamufláž z druhé světové války. Slavnostně byl, spolu s novou prohlídkovou trasou, otevřen na konci

38

téma

art + a ntiques

Z Á M E K V R A N O V N A D D Y J Í / Svatební obřady probíhají na 91 ze 104 objektů ve správě NPÚ

dekády. Během prací došlo k náročné obnově hradebního systému, inženýrských sítí, ke zřízení nového provozního zázemí pro návštěvníky, ale především ke komplexní stavební a restaurátorské opravě interiérů, tedy i tematických salonků podle původních funkcí (pánský, dětský, orientální, jídelna, koupelna, ložnice atd.). Autoři využili původní mobiliární fond zámku, významně ale uplatnili i svozový inventář a zápůjčky z jiných moravských objektů. Obnovu odbor-

ně dozoroval Jiří Paukert alias Jiří Kuběna, historik umění, básník a posléze kastelán na nedalekém Bítově. „Dříve byl trochu jiný názor na to, jak vytvářet zámecké instalace, než je tomu dnes,“ říká současná kastelánka Miroslava Janíčková. „V 60. a 70. letech se sledovala především slohová čistota, nadměrný důraz se kladl na estetizaci prostoru. Řeklo se například: ‚Toto je převážně barokní prostředí, tak se k němu vraťme.‘ Méně se při tom uplatňo-

vala archivní příprava a jen nedůsledně se hledělo na historickou autentizaci. A ještě něco. Mnoho věcí, kterých si dnes ceníme, se tehdy nepovažovalo za hodnotné a třeba se i z chráněných fondů vyřazovalo – například předměty denní potřeby nebo mobilie z pozdního 19. století. Ty jsme do státního seznamu movitých kulturních památek znovu zapisovali až nedávno,“ dodává.

Zámecké interiéry se více než třicet let zásadněji neproměnily, rozsáhlejší úpravy prohlídkové trasy nejsou v současné době ani možné, mimo jiné i z finančních důvodů. Podle slov Miroslavy Janíčkové nicméně k dílčím úpravám dochází průběžně. Důraz je přitom kladen na původnost a regionální historii. V instalaci tak například přibyly různé historické pohledy na zámek a okolí, mapy přilehlého lesoparku, portréty rodiny bývalých vlastníků, ojedinělý osmidílný rokový paraván i další místní historické předměty.

Zvýšila se tím interiérová autentičnost, která se při úpravách zámeckých expozic jako cíl výrazněji uplatňuje zhruba od 80. let. Řada původních předmětů, které by přiblížily, jak zámek vypadal v době, kdy byl obýván, ale ještě čeká na svoje začlenění – například unikátní empírový lustr s olejovými lampičkami z počátku 19. století, který osvětloval Sál předků.

Téma každodennosti je na Vranově přítomné i jinak. U návštěvníků oblíbené výstavy v bývalé kočárně představily v uplynulých patnácti sezonách vedle řady témat historického uměleckého řemesla fenomén dámských a pánských salonů, hygienu na aristokratických rezidencích nebo svět šlechtických dětí. Aktuálně je tu k vidění expozice evropské kameniny ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea, která připomíná i slavnou tradici výroby vranovského wedgewoodu (v podzámčí stojí dodnes opuštěná budova místní továrny).

Změny se v posledních pětadvaceti letech projevily v návštěvnosti. Zatímco před rokem 1989 dosahovala až 125 tisíc ročně a krátce poté stoupla dokonce až na 145 tisíc, pohybuje se dnes mezi 50 a 60 tisíci. „V 80. letech fungoval zámek stejně jako nyní, tedy byla to vysoce sezonní záležitost.

Poblíž je přehradní jezero a vůbec krásná a hodnotná příroda, a tak v době, kdy byly

39

k dispozici jen minimální možnosti výjezdu do zahraničí, to bylo velmi lákavé místo,“ vzpomíná paní Janíčková. „Po ukončení obnovy zámku bylo tak plno, že jsme museli odmítat i dvacet zájezdů denně, zámek byl i na tři dny dopředu vyprodán. Zavedli jsme jako jedni z prvních časované vstupenky a z bezpečnostních i obecně provozních důvodů jsme omezili počet návštěvníků ve skupině na pětadvacet osob.“ Také dnes sem přichází většina návštěvníků-rekreantů přímo z vranovské pláže, zajímá se o historické interiéry, ale právě tak hledá a očekává alternativní program. „Důležité je si uvědomit, že se jedná o lidi, kteří by doma na výstavu nebo na koncert pravděpodobně nešli, a tomu aspoň do určité míry přizpůsobit i dramaturgii kulturních akcí,“ říká kastelánka. Lacinou podbízivost a prvoplánovost, k níž někdy snaha nalákat návštěvníky vede, nicméně odmítá. „Jaký význam má třeba noční prohlídka na zámku ve Vranově, kde není elektrifikovaná prohlídková trasa? Dovedu si ale představit noční prohlídky s divadlem ve dvou či třech nasvětlených interiérech, také se o ně již několik sezon pokoušíme. Ale mučení, krvavé příběhy o upírech, bílé paní na hradbách – to je špatně.“ Jaké je tedy podle kastelánky Janíčkové poslání zámků? „Je to jednoduché. Uchovávat hodnoty a sloužit. A sloužit kvalitně, to je i s vkusem. Tlak na změnu, na zábavnost a zážitkovost a na zisk je ale silný, a tak si někdy kladu otázku, nakolik mají klasické prohlídky vůbec budoucnost, nakolik jim v dohledné budoucnosti neodzvoní. Vyprazdňuje se prostě kvalita. Zámek vždy kultivoval okolí a to dnes bohužel docela neplatí. Je to škoda. Měli bychom to vzácné, co v této souvislosti přetrvává, respektovat,

ale i chránit a rozvíjet,“ pokračuje Janíčková.

Za vhodnou cestu prezentace a interpretace objektu považuje netradiční, monotematicky zaměřené prohlídky pro zájemce vedené zkušeným průvodcem, popřípadě samotným kastelánem, prohlídky běžně nepřístupných částí zámku nebo také vytváření specializovaných programů pro děti – s interaktivním programem, zohledňujících věk a dosažený stupeň poznání, přitom ale pravdivých a bez strašidel.

Při vytváření nových programů a vůbec při metodickém řízení návštěvnického provozu pomáhá kastelánům sekce správ památkových objektů generálního ředitelství Národního památkového ústavu. Ta po letitém váhání vydala v tomto roce kvalitní metodiku průvodcovské činnosti, kterou kastelánka Janíčková vítá s nefalšovaným povděkem. Přesto upozorňuje na to, že jasné odmítnutí nevkusu a chybných postupů je v ní nedůrazné a slabé. A především že chybí kontrolní činnost a sankce: „Shora jsem zatím neslyšela žádnou kritiku úrovně prohlídek na konkrétních objektech, což je podle mého názoru špatně.“ Kořeny současných problémů lze podle kastelánky Janíčkové hledat v raných 90. letech, kdy byla kastelánům dlouho nechána volná ruka. „Vše bylo takové bezprizorní, anarchizující. Každý – nepřesně řečeno – si jel po svém a ve vzniklých stereotypech se zabydlil. Před rokem 1989 se sice kladl tendenční důraz na to, aby na zámcích nedocházelo k servilnímu obdivu reprezentantů vládnoucí třídy, ale jezdily také kontroly a v nich rozumní lidé. To dnes chybí,“ uvažuje Janíčková.

Když se jí ovšem zeptáte, s čím jsou na zámku největší starosti, je odpověď jasná: „Peníze.“ Údržba zámku je velmi nákladná

a finanční prostředky na nutné opravy se hledají s obtížemi. Od generální obnovy zámku uběhlo již pětatřicet let a například fasády jsou vinou povětrnostních podmínek značně poškozené; také střechy volají po urgentní opravě. Od počátku 90. let se totiž Vranov více než dvacet let potýkal s restitučními komplikacemi. Potomci předválečného majitele zámku se ve třech po sobě jdoucích žalobách domáhali vrácení majetku. Stát se tehdy choval logicky a do definitivního vyřešení jejich nároků výrazně omezil tok finančních prostředků na opravy. „Vypadli jsme například z programu záchrany architektonického dědictví. Dnes jsou již všechna soudní řízení u konce, nové finance se však shánějí pomalu. I když na lepší časy se přece jenom blýská,“ poznamenává Janíčková.

Letos na podzim proběhne na vranovském zámku konkurz na nového kastelána. Děje se tak necelé dva roky po restrukturalizaci Národního památkového ústavu. V souvislosti s ní je paní Janíčková poměrně opatrná.

V obecné rovině považuje oddělení památkové péče a správy objektů za dobrý pokus se zatím nejistým výsledkem. „Rozdělení je v některých směrech rozporuplné, i když s kroměřížskou územní správou máme zkušenosti opravdu velice dobré,“ říká. A dále v obecné rovině zmiňuje problémy související s ekonomikou provozu, s kulturními akcemi, ale i s bulvarizací průvodcovské služby, s její rozdílnou úrovní a znovu se slabou kontrolou její kvality. Starosti jí dělá „zdravotní stav“ její památky, ale i nedaleké zříceniny Nový Hrádek u Lukova, za kterou také odpovídá.

Na druhé straně oceňuje dobrou komunikaci se zastupitelstvem ve Vranově a se zástupci Národního parku Podyjí, v jehož první, nejpřísněji chráněné zóně jsou obě národní kulturní památky situovány.

Tradiční šlechtická država přecházející od pánů z Růže přes rakouské Eggenbergy po schwarzenberskou knížecí dynastii. Dnes jeden z vizuálních symbolů republiky.

Na druhém nádvoří vrcholí za plného provozu přípravy pro natáčení historického

velkofilmu Emperor s oscarovým Adrienem Brodym v hlavní roli císaře Karla V. Habsburského. Jeho právě vznikající životopisnou podívanou média zkratkovitě charakterizují jako pohled do zhýralého světa bohatství, sexu, manipulace a zrady. „Pro nás to před-

Český Krumlov Při pohledu z krumlovského podhradí jedno z nejpřesvědčivějších ztělesnění Kafkova Zámku. Monumentální architektonický slepenec, který korunuje Unescem posvěcené renesanční panorama malebného Schieleho města vysoko nad meandry Vltavy.

40

téma

stavuje na dva týdny ještě zmaximalizovat už tak skoro neúnosné úsilí, ale je to velká výzva,“ říká kastelán Pavel Slavko, vystudovaný historik umění, který na Krumlov nastoupil krátce po sametové revoluci, kdy šlo ještě o jeden z nejzanedbanějších objektů v kraji. V té době měl za sebou deset střídavě šťastných i nešťastných let za stolem památkového ústavu, kde se věnoval dokumentaci a evidenci.

Je emotivní i racionální zároveň, přestože přirozeně využívá nové technologie, je poměrně kritický směrem k současnosti, obratný a inteligentní vypravěč i zapálený diskutér. Energický, neúnavný badatel, který nezanedbává prameny a své poznatky i zkušenosti konfrontuje se zahraničím, přitom člověk prověřený praxí. Ve svém oboru autorita. Zámek a město vnímá jako jeden organismus. „Z pohledové vzdálenosti je Krumlov stále úžasný, naštěstí se nám zatím nepodařilo setřít pětisetleté dědictví činorodosti a kreativity našich předků spojené s dokonalým přírodním rámcem, i když v posledních letech děláme, co můžeme,“ říká s posmutnělým úsměvem. „Je to stále živoucí místo, které dohromady vytváří unikátní krajina s impresí každodenních změn a mis-

art + a ntiques trovská práce člověka: mimořádná univerzální harmonická hodnota. Podobně samotný zámek – věrohodnost, integrita, autenticita, pravost a úplnost od střech po dlažbu,“ vypočítává a vzápětí následuje opak, nekonečný výčet podnikatelského šlendriánu ve městě. „Každý rok se dějí jedna dvě zdánlivě nepodstatné, drobné chyby, každých pět let těžký stavební zásah do podstaty historického města, naposledy rádoby žádoucí protipovodňová opatření, která neodpustitelně zdevastovala přírodní ráz říčních břehů. Po dvaceti letech už se kumulačním efektem ztratilo tak třicet procent městské autenticity, padesát je pro UNESCO limitních a to mě osobně znervózňuje,“ neodpustí si varování důsledný odpůrce kontroverzního otáčivého hlediště v zámeckých zahradách. „Tři sta let to bylo dominantní místo umění zámeckých zahradníků, kde předváděli svou kreativitu a v této nadmořské výšce neuvěřitelné výpěstky. Teď je to lokalita pro šest set tun železa a je na vážkách, jestli nová kvalita vyváží tu starou. Já tvrdím, že ne,“ říká rozhodně.

Zámek Český Krumlov patří už léta mezi historické rodinné stříbro. Každoročně jeho areálem, který reprezentuje čtyřicet bu-

H R A D B U C H L O V / Zbrojnice tvoří oblíbenou součást prohlídkových okruhů

dov a jedenáct hektarů zámecké zahrady, projde kolem 320 tisíc návštěvníků, což je podle slov kastelána hraniční zátěž. Sto tisíc dalších přivedou speciální akce a projekty.

V praxi to znamená, že během hlavní sezony každých pět až deset minut do interiérů zámku vstupuje nových třicet lidí. Přestože jen na vstupném pro stát vydělá čtyřicet šest milionů, na provoz dnes dostane necelých devět. Přitom ještě v roce 2007, kdy byl navíc výnos ze vstupného o více než čtvrtinu nižší, to bylo milionů šestnáct. „Celý komplex udržuje a spravuje 36 zaměstnanců včetně medvědáře,“ konstatuje Pavel Slavko. „Platový průměr je tu sedmnáct a půl tisíce hrubého a ten ještě kazím já,“ nevyhýbá se komentáři. „Jen pro představu, průvodce s jazykovou zkouškou dostává pětasedmdesát korun na hodinu.

Zahradníků máme devět, údržbáře čtyři, na interiérový úklid pět osob, všechny zámecké exteriéry musejí prakticky nonstop zametat a uklízet tři nádvorníci a jen oken k umytí je tu přes patnáct set. Je trochu trapné, že i schwarzenberská správa před válkou měla přes sedmdesát lidí,“ přibližuje realitu. „Podfinancování a generační personální podhodnocení se samozřejmě někde

41

H R A D B U C H L O V / Hrady návštěvníky lákají na prohlídky s kostýmovanými průvodci

musí projevit,“ pokračuje. „Chybí například stavební technik nebo manažer provozu.

Trpí tak nejen budovy, ale i mobiliární fond, protože při takovém rozpočtu není v našich silách ho v dostatečném objemu konzervovat a restaurovat. Nemám a nikdy jsem neměl ale ani systémové místo pro knihovníka. I když tu je na padesát tisíc svazků, stále neexistuje katalog a knihy nejsou samozřejmě ani přístupné badatelům nebo veřejnosti,“ naznačuje tristní stav. Zasvé bere i představa atraktivního zámeckého bydlení. „To je tradiční chiméra,“ vysvětluje kastelán, který sám žije mimo hlavní zámeckou budovu. „Naše předpisy v tomto konkrétním případě neznají status služebních bytů, takže pokud chcete bydlet přímo v historickém objektu, platíte běžný komerční nájem.“ Ani tak ovšem plány nechybějí. V roce 2011 bylo v zatím nevyužívaných budovách Hrádku přilehajících k mohutné válcové věži, tedy nejstarší dochované části rezidence, zpřístupněno nové Hradní muzeum. Dnes je v plánu například Muzeum dopravních prostředků a kočárových zápřahů, Muzeum stavebních řemesel, Muzeum kovárny nebo Zahradní muzeum. Zatím nenaplněným snem Pavla Slavka, na jehož uskutečnění se ale

pracuje, je pak Centrum studijních pobytů, které by mělo být umístěno v prostorách bývalé sloupové síně. „Sídlila tam kdysi NSDAP, za minulého režimu zase Veřejná bezpečnost, teď by to konečně mohlo sloužit něčemu smysluplnému,“ doufá iniciátor projektu za čtyřiatřicet milionů korun, který se uchází o podporu Norských fondů. „Nejde o nic luxusního a úsporný efekt vychází důsledně ze zachovaného stavu z 30. až 50. let. Mám představu retrostylu v duchu Hlávkových kolejí z roku 1930. Mělo by jít o funkční a technologicky vybavené prostředí, včetně malé menzy, které by studentům a badatelům vytvořilo slušné zázemí v tomto předraženém městě.“ Cesta k tomuto stavu ale nebyla jednoduchá. „Prvních pět let jsem strávil s kolegy v montérkách,“ popisuje Pavel Slavko. „Nebyly tady dílny ani toalety. Za pochodu jsme museli co nejrychleji dohnat spoustu věcí, nejen jazykovou zanedbanost a mezinárodní standardy služeb, ale především si najít vlastní přístup k památce. Tím se stala konzervační obnova zaměřená na rehabilitaci historické autenticity. Přestali jsme se postupně bát patinace a omšelosti.“ Postup degradace se zastavil v roce 2005,

to už se krumlovský zámek potýkal s transkontinentální turistikou a dalším nárůstem návštěvnosti. Ten ovšem přinesl také větší míru opotřebení i vandalismu, kterému nahrává fakt, že je všech pět nádvoří otevřených dvacet čtyři hodin denně a slouží jako přirozené korzo. „I tady jsme se snažili jít nerestrikční cestou,“ vysvětluje kastelán. „Nejdřív jsme celý prostor důkladně prosvětlili tak, aby bylo všude vidět. Začalo se také víc uklízet, výrazně jsme zesílili zelený parter a ukázalo se, že čím kvalitnější je to prostředí, tím méně je devastací. Vytvoří to mentální a etickou zábranu až pro pětadevadesát procent lidí.“ Zámek kultivuje místo i lidi v něm, ale to není jeho jediný přínos. Zvlášť ve městě, jako je Český Krumlov, představuje mimořádnou kvalitu. „Mohl by to být směrem k městu a zacházení s jeho historickým potenciálem především příklad,“ doufá rázný památkář. „Dál je to samozřejmě také velká laboratoř pro ověřování postupů v památkové péči. Ve své lokalitě udržuje památka původní řemesla.

Je to také velké odbytiště pro tradiční zdroje materiálů, jako je kámen, dřevo nebo písek, a má vliv na přímou i nepřímou zaměstnanost. Od těch nejhrubších prací po vysoce

42

téma

specializované profese. Prostřednictvím různých akcí, jako jsou historické trhy, výstavy, koncerty nebo konference, vytváří zázemí i pro řemeslníky, umělce a podporuje vzdělanost. Všechno, co se děje kolem zámku, prostě potřebuje kreativitu a šikovné lidi,“ shrnuje a dodává: „Pokud má místo genia loci, práce se daří a funguje i vztah mezi zámkem a občanem, je to skvělé, ale když navíc v místě rozpoznáte něco ikonického, tak je to životní výhra.“ V případě Pavla Slavka jde o unikátní zámecké barokní divadlo, které představuje

art + a ntiques nejkomplexněji zachovanou barokní scénu na světě. „Nejprve iniciovalo léta pečlivých konzervátorských přístupů s pozorností na každý detail,“ přibližuje proces nadšený badatel. „Pak se objevily otázky funkce téhle věci a začala práce s barokní mašinerií, původní technikou a jevištní experimenty. Byl to několikaletý usilovný nácvik po večerech, který nakonec vyústil v soulad technických a múzických principů. Toužebně očekávaným výsledkem se pak stala dynamická forma barokní scény, která by fungovala přesně podle scénických poznámek v dochovaných oper-

ních zápisech.“ Dnes všechno běží tak jako kdysi, až na úroveň kostýmů a rozmístění hudebníků v orchestřišti. Celá anabáze, důsledně vycházející z dobových pramenů a pátrání v depozitářích, spustila další aplikovaný výzkum, který postupně otevřel i problematiku barokní iluminace a aranžování, od níž byl jen krok k barokním slavnostem. Ty se teď konají na českokrumlovském zámku každoročně. Jsou pověstné, protože v autentickém prostředí otevírají svět barokní zábavy, kde nechybějí hry, hudba, tanec, pestré tabule, ale ani kasino nebo barokní ohňostroj.

slovy paní průvodkyně, ze svého zámku „dlouho netěšil“, dostal se do finanční tísně a byl nucen své čerstvě přebudované sídlo prodat. Majitelé se tu pak střídali, nakonec Grabštejn skončil v majetku Gallasů (z nichž se později stali Clam-Gallasové).

Detailnější informace o proměnách držby (včetně genealogického exkursu na téma, jak se z Gallasů stali Clam-Gallasové) viz výklad průvodce.

Doposud jsme se pohybovali v relativním dávnověku, pro současný provoz Grabštejna jakožto památky ve správě NPÚ jsou však podstatnější novější dějiny. Především zámek byl před rokem 1989 na dobré cestě stát se zříceninou, a je tak nerozlučně spjat s jednou z mnoha variací na velký příběh kulturního pokladu zničeného komunisty, jejž v posledním momentě zachránila obnovená polistopadová demokracie. Rekonstrukce samotná, skončená teprve před několika lety, také představuje jeden z „exponátů“.

Průběžně ji během prohlídky neopomíjí zmínit průvodce a čistota i určitá modernost rekonstrukčních prací je patrná i ze samotných stavebních prvků nebo třeba omítkových ploch. To, že je důležitou součástí výkladu „i akcent příkladného přístupu k opravě památky – a tedy ukázka současného trendu přístupu k památkám“, potvrzuje i současná kastelánka na Grabštejně Iva Bártová. Možná se v tomto akcentu projevuje i to, že je absolventkou bakalářského studia na fakultě architektury na pražském ČVUT

a tamtéž pokračuje ve studiu magisterském.

Strůjce grabštejnského porevolučního zmrtvýchvstání Jana Sedláka nahradila teprve začátkem letošního roku.

Na Grabštejně obecně mluví samotná architektura prostřednictvím svých hmot a stavebních článků o něco více, než je na českých hradech a zámcích obvyklé. Nápadné je to třeba v sále prvního patra, který je ponechán takřka úplně bez mobiliáře. Obvyklé obrazové galerie či goblény tu na stěnách zcela plnohodnotně nahrazuje proměnlivá textura citlivě vyspravených omítek, a především monumentální volutový kamenný krb, vytesaný dle návrhu slavného mantovského architekta Giulia Romana. Dřevěné zastropení sálu je sice skutečně renesanční, jedná se ovšem o druhotné užití stropu demontovaného ze dvou jiných zámků. Za rekonstrukcí zámeckých interiérů stojí Václav Girsa, dnes vedoucí Ústavu památkové péče na Fakultě architektury ČVUT. V roce 2003 získal za svou práci na Grabštejně cenu Grand Prix.

Sázka na architekturu samotnou představuje možná i trochu z nouze ctnost (pokud ano, tak ale v každém případě povedenou). Hrad totiž vzhledem k svému dosti pohnutému osudu po roce 1945 o většinu mobiliáře přišel. Dnes však rozhodně není prázdný. Něco málo se dochovalo na místě, něco se podařilo vystopovat jinde, což je podle Bártové především zásluha Vladimíra Tregla z Územní památkové správy na Sychrově, který je také autorem celkové koncepce

Grabštejn Grabštejn nepředstavuje hradní celebritu srovnatelnou s Karlštejnem či Konopištěm.

S loňskými sedmnácti tisíci návštěvníky se umístil na konci druhé třetiny návštěvnického žebříčku památek spravovaných Národním památkovým ústavem. Stojí také dost stranou – při vsi Chotyně, blízko trojmezí, kde se stýkají hranice Česka, Německa a Polska (zas tak daleko to ale není – autem z Liberce necelých dvacet minut). To ovšem například také znamená, že jde o místo zvláště malebné, protože sympaticky nezalidněné.

Několik základních informací na úvod.

O tom, kdo hrad založil, nepanuje v odborných kruzích shoda, v druhé půli 13. století zde ovšem již sídlí Donínové. Jak tehdy hrad vypadal, není pod nánosem pozdějších přestaveb a dostaveb moc vidět, nejnápadnějším pozůstatkem je okrouhlá věž, i když ani ona dnes moc středověce nevypadá. Potom v druhé půlce 16. století koupil hrad zemský rada Jiří Mehl ze Střelic a nechal jej přestavět na exkluzivní renesanční zámek. Dnešní podoba Grabštejna je z podstatné části determinována právě touto přestavbou. Po Mehlovi tu zůstala především kaple svaté Barbory, která je dnes hlavní grabštejnskou „atrakcí“. Od podlahy po strop je v ní zachována původní manýristická výmalba s kristologickými a mariánskými cykly zasazenými do přebohaté ornamentální výzdoby, a navíc (u nás hodně ojediněle) i dobové chrámové lavice. Pan Mehl se nicméně,

43

Z Á M E K K O N O P I Š T Ě / Ferdinand D‘Este ulovil více než 300 tisíc kusů zvěře

nové expozice otevřené v roce 2011. V ní už hraje mobiliář stěžejní roli.

Založena je na snaze ukázat, jak se na hradě v té které době žilo, přičemž se má v průběhu prohlídky kráčet „proti proudu času“. Na zámku tak návštěvník vstoupí i do renesanční „hodovní síně Jiřího Mehla ze Střelic“, ačkoli se toho z té doby v inventáři zámku mnoho nedochovalo. V inscenaci dobového interiéru pomohly vedle Národního památkového ústavu zápůjčkami výstavních předmětů Severočeské muzeum v Liberci a Uměleckoprůmyslové museum v Praze.

Pochopitelnou snahu vnést do expozice nějaké opravdu slavné jméno zas dokládá biedermeierový pokoj hraběnky Josefíny Clam-Gallasové. Připomínat má zájem významného šlechtického rodu o hudbu a konkrétněji přátelství Ludwiga van Beethovena s paní hraběnkou, které dokonce dedikoval několik svých skladeb. Na stolku tak nechybí grafický list se skladatelovou podobiznou a průvodkyně v době mé návštěvy neopomněla obohatit prohlídku o interak-

tivní prvek dotazem na jméno zpodobeného.

Beethoven samozřejmě na Grabštejně nikdy nebyl a také Clam-Gallsovic hudební soirées se konala spíše v jejich výstavním pražském paláci. Loni byl nicméně do prohlídkového okruhu začleněn i „byt nadlesního“ zařízený do podoby kolem roku 1900, takže dnes expozice neskrývá přízemnější stránky života na Grabštejně. Vzhledem k tomu, že zámek za Clam-Gallasů sloužil především jako sídlo vrchnostenských úředníků, to je úplně na místě.

Vedle expozice samotné se samozřejmě Grabštejn snaží návštěvníky lákat na rozličné doprovodné programy. Některé z nich mají dosti výjimečný charakter a svůj původ mají už v onom obnovitelském étosu 90. let.

To se týká především benefičních koncertů, které tu od roku 1993 organizuje sólista pražského Národního divadla a Chotyňský rodák Luděk Vele. Na konci srpna tak zaplněné zámecké nádvoří aplaudovalo inscenaci Smetanových Dvou vdov. Celkově doposud benefice vynesly pět milionů, za které byl

mimo jiné opraven unikátní varhaní pozitiv ze sklonku 17. století v hradní kapli.

Jinou dnes již tradiční (letos po dvanácté) grabštejnskou kulturní událost představuje zdejší World Fest.

Na hrady a zámky se jezdí na prvním místě za příběhy a dobrodružstvími – za rytíři, obleženými a obléhajícími švédskými posádkami, bílými paními a podobně. Grabštejn zažil Švédy, nově hostí slavného skladatele a přidává drama zmíněného porevolučního zmrtvýchvstání pod rukama šikovných a nápaditých restaurátorů. Bílá paní v zámeckém koktejlu naštěstí tentokráte schází. Do značné míry tu ovšem schází ještě jedno historické drama, jež lze ovšem jen těžko označit za velký příběh.

Clam-Gallasové, jejichž ušlechtilou zálibu v hudbě expozice neopomíjí oslavit, zámek vlastnili do konce druhé světové války. Poté jim byl stejně jako jejich ostatní majetek v Československu na základě Benešových dekretů zabaven a na hradě se usídlila lidová armáda.

Grabštejn stojí v Sudetech a v jeho okolí žili do odsunu takřka výhradně čeští Němci.

44

téma

art + a ntiques

H R A D B U C H L O V / „Na počátku je zážitek“ začíná edukační devatero NPÚ (viz www.pamatkynasbavi.cz)

Zlatá Koruna Bývalý cisterciácký klášter, původně architektonický relikviář pro trn z Kristovy koruny, podle níž získal své jméno, svázaný s obdobím vlády krále Přemysla Otakara II. Dnes národní kulturní památka, jedna z historických dominant jižních Čech. Přestože poněkud stranou hlavních turistických tahů, loni se v žebříčku návštěvnosti Národního památkového ústavu stal „skokanem roku“. „V roce 2013 si zlatokorunský klášter připomínal ve spolupráci s obcí Zlatá Koruna a Římskokatolickou farností Zlatá Koruna kulaté 750. výročí založení,“ vysvětluje kastelánka Lenka Tondlová extrémní – padesátiprocentní – nárůst návštěvnosti, „a proto k němu byla upřená pozornost přirozeně, už z logiky věci. K tomu NPÚ připravil několik akcí, které přilákaly větší počet návštěvníků než v jiných letech. Největší podíl má určitě celosezonní výstava historika Lukáše Reitingera Král a jeho Koruna zaměřená na osobnost zakladatele kláštera a jeho vztah k němu.“ Běžně za sezonu budovami kláštera projde zhruba třiadvacet tisíc lidí. Zlatá Koruna

se v tomto ohledu potýká nejen s určitou odlehlostí, ale především s tvrdou konkurencí hlavních jihočeských turistických magnetů, jimiž jsou Český Krumlov a státní zámek Hluboká nad Vltavou. Právě ty patří spolu s Pražským hradem a Lednicí do kvarteta absolutně nejnavštěvovanějších památek celé republiky. Hlubokou dělí od Zlaté Koruny sotva třicet kilometrů, Krumlov dokonce necelých devět a v záloze jsou další místní taháky, kterými jsou jižní Čechy doslova přesycené, ať už je to třeba rozhledna na nedaleké Kleti, malebná lesní zřícenina Dívčí Kámen nebo unikátní holašovický soubor selského baroka.

Přesto si Zlatá Koruna uchovává stabilní zájem a snaží se o nové návštěvníky, stejně jako o přízeň těch stávajících. „V nabídce máme momentálně tři prohlídkové trasy,“ líčí kastelánka. „Hlavní historickou prohlídku klášterních prostor zaměřenou kromě jiného na každodenní život mnichů.

Druhou tvoří expozice cílená na místní literární místopis, ale já mám slabost pro to, co není úplně klasické,“ svěřuje se. „V na-

šem případě jde hlavně o školní prohlídky nazvané Zlatokorunský orbis pictus, které využívají autentický soubor didaktických nástěnných obrazů z 18. století sloužících k názornému vyučování. Dál jsou to třeba výtvarné dílny, kde si děti vyzkoušejí psát středověkým písmem, pracovat s pečetěmi, svázat knihu nebo postavit gotickou klenbu.“ Zvláštní nabídku tvoří i možnost pobýt pouze ve zrestaurované opatské kapli, kde je vystavená kopie funerální koruny Přemysla Otakara II. a zakládací listiny kláštera, na přání dokonce bez průvodce.

Chod památky celoročně zajišťuje šest stálých zaměstnanců včetně pokladní a pracovníků údržby. K nim se na sezonu přidávají tři průvodci. Právě oni bývají často páteří oboru. „Průvodce svým účinkováním na historickém objektu má dobré předpoklady pro budoucí práci zprostředkovatele historie ostatním,“ konstatuje Lenka Tondlová, která sama jako průvodkyně začínala. V 90. letech externě pracovala na státním zámku Kozel, několik sezon působila i na Sychrově, ale Zlatá Koruna je její srdeční záležitost. Z pozice

45

stálé průvodkyně se tam během let postupem času dostala až na kastelánské místo, které zastává od března 2011. „Kastelán obhospodařuje širokou škálu prací, kromě rutinního denního provozu jsou to stavební záležitosti, zejména malé údržby, personalistika, ekonomika, požární ochrana a bezpečnost práce, ale i dohled nad mobiliárními předměty či knižními fondy,“ vypočítává původně studentka historie, která se nakonec věnovala problematice veřejné správy na Vysoké škole evropských a regionálních studií v Českých Budějovicích. „A jeho pole působnosti je čím dál tím širší, v první řadě je to zejména péče o návštěvníky. Do návštěvnosti se ale často promítají věci, které je možné jen těžko ovlivnit, ať je to nevyzpytatelné počasí nebo jako v loňském roce povodně.

Ty přinesly okamžitý pokles zájmu. K tomu je třeba připočíst i tradiční oborové bolesti: pozvolný, ale neustálý nárůst administrativy, personální poddimenzování a nízké platové ohodnocení zaměstnanců, které se pohybuje v průměru kolem třinácti tisíc korun.

Hektickou letní sezonu střídá přece jenom klidnější zimní období. „Zlatá Koruna nemá zimní prohlídkovou trasu, ani o ní neuvažujeme,“ vysvětluje Lenka Tondlová.

„Důvodem je minimální návštěvnost a s tím spojený nedostatek finančních prostředků na zimní provoz, například na pokrytí energií v tomto období. Zima je tak pro nás hlavně časem údržby, oprav, inventur a už se samozřejmě připravují kulturní a doprovodné akce na další rok,“ shrnuje. Právě ty jsou nedílnou součástí nabídky jednotlivých památkových objektů a zvyšují jejich atraktivitu a diváckou přitažlivost. Samozřejmostí jsou dnes výstavy, přednášky i večerní prohlídky, tady zpestřené předčítáním z Benediktovy řehole za hudebního doprovodu varhan. Dál se rozvíjí tradice zlatokorunských divadel a koncertů.

Vzhledem ke klášterní minulosti Zlaté Koruny hraje významnou roli i návaznost na rytmus církevního roku a oslav s ním spojených. V srpnu to byla například Mariánská pouť nebo mimořádná mše v kapli Andělů Strážných ke stejnojmennému církevnímu svátku. „Řádoví bratři z areálu kláštera odešli na základě dekretu císaře Josefa II. už v roce 1785, takže nároky na bývalý řádový dům ze strany cisterciáků nejsou,“ podotýká kastelánka. „Konventní chrám je farnosti Zlatá Koruna, která tento prostor památkovému ústavu poskytuje v nájemním vztahu k tomu, aby byla co nejdůstojněji zakončena

Z Á M E K K O N O P I Š T Ě / Sezóna tradičně končí v říjnu

prohlídková trasa. Obecně máme vztahy s církví velmi korektní a vstřícné. Například u příležitosti loňského výročí se v kostele konala slavnostní mše za účasti biskupa Jiřího Paďoura, převora vyšebrodského kláštera Jana Justina Berky a podpřevora mateřského kláštera v Heiligenkreuzu Bernarda Vošického,“ dodává Lenka Tondlová.

Je dílem paradoxu, že v čele bývalého mužského kláštera stojí už několik let právě žena, která v areálu se svou rodinou také bydlí. Jako by se to nenápadně projevovalo i navenek. Třeba tím, že hlavní prohlídkovou trasu doplňuje už druhým rokem výzdoba živých květin z klášterních zahrad. „Ve zdejším prostředí zůstal dostatek mužské energie, ne každá žena se tu cítí příjemně,“ usmívá se kastelánka Tondlová. „Mně se tu ale žije jednoznačně dobře. V turistické sezoně jste sice neustále ,pod dohledem‘, ale to je věc zvyku. Ztráta soukromí je patrná, nicméně ne nezvládnutelná. Klidu v kanceláři si užiji poměrně dost. Největší relax je pro mě vzít klíče a projít s návštěvníky prohlídkovou trasu, kdy jsem s lidmi v úzkém kontaktu a při tom získám okamžitou zpětnou vazbu.

A když návštěvníci odcházejí spokojení, mám radost. To mě pořád naplňuje nejvíc.“

46

inzerce

art + a ntiques

Centrum současného umění DOX

Poupětova 1 Praha 7 www.dox.cz

NEJPRESTIŽNĚJŠÍ OPERA SVĚTA VE VAŠEM KINĚ VZLETNÁ SEZONA ZAČÍNÁ AERO | SVĚTOZOR | BIO OKO | CINESTAR ANDĚL a další kina v ČR

18. října 2014 18:45 W. A. Mozart: LE NOZZE DI FIGARO (FIGAROVA SVATBA)

24 / 10 2014

02 / 03 2015

Světová premiéra výstavy

Outside and inside 2.10 11.1

www.upm.cz

umělá vlákna v odívání od poloviny 20. století do současnosti Man-Made Fibres and Clothing from the Mid twentieth Century to the Present

Foto: Ildar Abdrazakov jako Figaro ve Figarově svatbě © Anne Deniau / Metropolitan Opera

Photo: Wendy Ewald, At Home ... Amal, 2013, © Wendy Ewald

11. října 2014 18:45 G. Verdi: MACBETH

1. listopadu 2014 17:45 G. Bizet: CARMEN 22. listopadu 2014 18:45 G. Rossini: IL BARBIERE DI SIVIGLIA

(LAZEBNÍK SEVILLSKÝ) 13. prosince 2014 17:45 R. Wagner: DIE MEISTERSINGER VON NÜRNBERG

(MISTŘI PĚVCI NORIMBERŠTÍ) 17. ledna 2015 18:45 F. Lehár: THE MERRY WIDOW (VESELÁ VDOVA)

31. ledna 2015 18:45 J. Offenbach: LES CONTES D’HOFFMANN

(HOFFMANNOVY POVÍDKY) 14. února 2015 18:15 P. I. Čajkovskij / B. Bartók: IOLANTA / BLUEBEARD’S CASTLE (JOLANTA / MODROVOUSŮV HRAD) 14. března 2015 17:45 G. Rossini: LA DONNA DEL LAGO (JEZERNÍ PANÍ) 25. dubna 2015 18:15 P. Mascagni / R. Leoncavallo: CAVALLERIA RUSTICANA / PAGLIACCI (SEDLÁK KAVALÍR / KOMEDIANTI)

staveniště

47

V Í T Ě ZN Ý NÁVRH NOVÉ P ODOBY M AL OS T R ANSKÉHO NÁ MĚ S T Í

Malostranské náměstí bez parkoviště Praha – V polovině září byly vyhlášeny výsledky jednokolové urbanisticko-architektonické soutěže na ideové řešení pražského Malostranského náměstí. Ze čtyřiceti přihlášených projektů vybrala mezinárodní porota v čele s českošvýcarským architektem a pedagogem prestižní curyšské ETH Miroslavem Šikem návrh Martina Hájka, Václava Hájka a Petra Horského. Podle primátora Tomáše Hudečka by se s úpravami náměstí mohlo začít v roce 2016. „Porota ocenila, že respektuje historické prostředí a sjednocuje celý prostor. Prostorové řešení náměstí doplňuje kvalitní mobiliář a historizující lampy podél tramvajové trati,“ okomentoval Šik vítězný návrh. Další pozitivum podle něho je, že úprava počítá s postupným útlumem automobilové dopravy v oblasti.

Z dostupné vizualizace je patrná uměřenost celého návrhu. Na místě ponechává původní chodníkové dláždění, samotnou plochu náměstí (dnešního parkoviště) má pokrýt jednoduchá žulová dlažba. S dolní a horní částí náměstí, oddělenými mohutným komplexem chrámu svatého Mikuláše a přilehlé jezuitské koleje, se architekti snaží pracovat jako s jedním prostorem. Novinkou by měla být kašna ve středu dolní části a ve vizualizaci se rovněž objevuje pomník maršála Radeckého, jenž tu kdysi stával a byl odstraněn po vzniku samostatného Československa.

Na počátku cesty k soutěži stála nespokojenost některých malostranských

Z ACHR ÁNĚN Ý KOS T EL S VAT É K AT EŘ IN Y V KŘ I ŽOVAT CE

obyvatel se stavem, kdy jedno z historicky a architektonicky nejhodnotnějších veřejných prostranství hlavního města slouží jako parkoviště. Ta vyústila v zorganizování petice uvozené sugestivní řečnickou otázkou „Dali byste si do vzácné barokní truhly brambory?“. Vedle zrušení parkoviště požadovala zahájení veřejné debaty nad dalším využitím náměstí a následně i soutěž. Postupně ji podepsalo pět tisíc se současným stavem nespokojených občanů.

Autoři vítězného návrhu získají finanční odměnu ve výši dvě stě tisíc korun. Sto čtyřicet, respektive osmdesát tisíc pak obdrží za druhé a třetí místo Atelier M1 architekti a architekt Ivan Retter. Soutěžní projekty si budou moci Pražané prohlédnout na panelech instalovaných v dolní části Malostranského náměstí do 10. října. / pl

Patrimonium pro futuro Nebílovy – Na zámku v Nebílovech předala ředitelka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczková ceny Patrimonium pro futuro za zásluhy v oblasti památkové péče v roce 2013. Ocenění bylo vyhlášeno letos poprvé a podle slov Goryczkové má být do budoucna „podnětem k hlubšímu zájmu veřejnosti o podstatu a principy památkové péče a inspirací pro další pozitivní kroky v této oblasti“. Čtyři kategorie ceny sledují různé aspekty péče o památky. Pokrývají zdařilý příklad restaurování, nový nález, prezentaci hodnot

a záchranu objektů na poslední chvíli. Laureáty se stávají spolu s pamětihodnostmi také jednotlivci, instituce či sdružení, které se o záchranu či nález zasadili. NPÚ chce pomocí ceny upozornit na vzorný přístup k památkám i na „pozitivní příběhy“ jejich záchrany. Tak byla vyznamenána (v kategorii zdařilé restaurování) obec Křižovatka v Karlovarském kraji spolu se svým kostelem svaté Kateřiny. Ten byl v roce 2008 v dezolátním stavu převeden z církve na obec a ta ho pak na základě výsledků místního referenda opravila.

Objevem roku se stal nález systému dřevěných výpustí rybníku Jordán v Táboře datovaných do 15. století. Při záchranném průzkumu jej objevili archeologové z Husitského muzea v Táboře. V kategorii prezentace hodnot komise vybrala Občanské sdružení Omnium, které již řadu let upozorňuje na neutěšený stav souboru výjimečných barokních kostelů na Broumovsku od Kryštofa a Kiliána Ignáce Dienzenhoferových. Za záchranu památky pak NPÚ ocenil městskou část Praha 10, která odkoupila část dvojvily bratří Čapků včetně inventáře a archivních materiálů. Ty nyní příkladně inventarizuje a objekt připravuje pro otevření veřejnosti.

Cena NPÚ Patrimonium pro futuro pro osobnost památkové péče byla in memoriam udělena archeologovi a znalci středověkých hradů Tomáši Durdíkovi. Dvě zvláštní ocenění mimo vyhlášené kategorie NPÚ udělila Vladimíru Moškořovi za záchranu zámku v Červené Řečici a akademické malířce Karině Artouni za restaurování nástěnných maleb v tanečním sále zámku Nebílovy. / jl

48

design

art + a ntiques

Plastoletí text: Mariana Kubištová Autorka je kurátorkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze. foto: UPM – Gabriel Urbánek a Ondřej Kocourek

Již více než 150 let jsou známy a používány látky označované jako plastické hmoty. Jsou relativně levné, snadno zpracovatelné a mají širokou škálu technických vlastností; proto našly uplatnění nejen při výrobě průmyslových a stavebních součástí, ale staly se i materiálem předmětů denní potřeby. Na tomto poli se plasty nezřídka potkávají s designem.

„Na jedné straně surová, telurická materie, na straně druhé dokonalý lidský předmět; mezi těmito dvěma extrémy – nic,“ napsal v roce 1957 francouzský filozof Roland Barthes v eseji Umělá hmota. Rozporuplné jsou plasty i jinak. Zrodily se jako imitace, přesto je moderní designéři s ideály materiálové pravdivosti prohlásili za surovinu nové doby. Umělohmotné věci vnímáme zhusta jako odpudivé, ale – zejména ty „designové“ – považujeme za velmi „trendy“. A v neposlední řadě se staly běžnou součástí našeho života, přesto jim často věnujeme jen

okrajovou pozornost a o jejich historii víme až na výjimky málo.

Období nápodoby Syntetické a polysyntetické plasty jsou dítětem druhé poloviny 19. století zrozeným industriální revolucí. Předobrazem mu však byly přírodní látky, tzv. přírodní plasty – třeba včelí vosk, přírodní asfalt a kaučuk, gutaperča, rohovina nebo šelak. Tradiční postupy jejich zpracování (např. tavení a lisování) ovlivnily techniky tvarování prvních umělých hmot.

I V A N J A K E Š : O Š A T K Y N A P E Č I V O / návrh 1960, vyráběno od 1963 výroba Plastimat / 5 × 22 × 22 cm / plast / soukromá sbírka

Už v roce 1839 byl jako náhražka ebenového dřeva vyroben polosyntetický plast, nazývaný vulkanit či ebonit. Další plasty, imitující luxusní materiály, brzy následovaly. První komerčně úspěšný plast, známý pod americkým obchodním jménem celuloid, ovládl trh od konce 19. do prvních desetiletí 20. století také díky tomu, že byl napodobeninou slonoviny. Kromě mnoha jiných použití, limitovaných jeho velkou hořlavostí, se z něho vyráběly podnosy, obrazové rámy, toaletní potřeby či šperky, někdy označované pro svou charakteristickou krémovou barvu jako „francouzská slonovina“. Obchodního úspěchu se dočkalo také zboží imitující jantar, želvovinu, perleť či kůži.

Už v 19. století se ale objevily první hlasy, které kritizovaly imitativní použití plastů. Negativním jevem rovněž bylo, že se jeho první producenti rekrutovali převážně z obchodních kruhů, a proto chtěli hlavně uspokojit populární vkus nakloněný mnohdy zvulgarizovanému ornamentu. Na druhou stranu byla možnost zakoupit si levnou nápodobu luxusních předmětů pohonným motorem zvětšující se konzumace, prostředkem rozšiřování záliby v „pěkných věcech“ mezi rostoucí střední třídou a potažmo nástrojem sociální mobility a dramatických kulturních změn industriálního věku.

U nás se plasty jako nápodoba používaly třeba v jablonecké bižuterii. Tradičně se vyráběla z kovů, skla, rohoviny či perleti,

49

které však byly po polovině 19. století někdy nahrazovány umělými hmotami. Nejvíce v tomto oboru proslula firma Franze Ulbricha, působící ve Vídni i v Jablonci nad Nisou, která od 70. let zpracovávala zejména celuloid.

Vznikaly z něj oděvní doplňky, a především perle v barvách horského křišťálu, korálu či jantaru. Firma se díky nim stala světově známou a exportovala své výrobky nejen do Evropy, ale rovněž na exotické trhy.

Materiál nové doby Výroba jablonecké bižuterie z plastických hmot přečkala první světovou válku. Podoba některých bižuterních výrobků poválečné doby reagovala na nastupující art deco, které bylo ostatně prvním stylem, jenž se pustil do zpracování plastů s využitím jejich přirozených vlastností. Na světové výstavě v Paříži v roce 1925, která byla pro rozšíření stylu klíčová, byly plastové šperky, toaletní potřeby a dárkové předměty představeny v celé škále zářivých barev a zjednodušených tvarů, které upustily od jakékoli imitativnosti. Kromě celuloidu byl u tohoto zboží velmi oblíben bakelit.

Bakelit, vyvinutý už v roce 1907, v podstatě zahájil éru moderního plastického průmyslu. Byl pevný a výborně izoloval, proto našel hojné uplatnění v elektrotechnice. Brzy se však použití bakelitu rozšířilo na objekty každodenního použití, pláště rádií a telefonů, lampy, nádobí a dekorativní předměty či prodejní obaly. Mnohé z nich využívaly tvarová schémata art deca. Výroba technikou lisování umožnila masovější a levnější produkci, která se u nás promítla třeba do výroby tzv. lidových rozhlasových přijímačů, reagujících na rozvoj a oblibu rozhlasového vysílání.

Levná sériová výroba byla také cílem nastupujícího funkcionalismu. Zatímco dekorativní předměty z plastů, napodobující drahé materiály, byly pro něj naprostým zosobněním zla buržoazní společnosti 19. století, hygieničnost a potenciální jednoduchost tvarů činily z plastů materiál nové, technicistní doby.

Americký designér Paul T. Frankl o tom v roce 1930 napsal: „Nové materiály jsou výrazem naší vlastní doby. Hovoří nářečím 20. století.

Jejich je jazyk invence, syntézy. Průmyslová chemie dnes konkuruje alchymii. Základní materiály jsou proměňovány v zázraky nové

M A R I Á N F A R K A : B I O P L A S T I C K É K Ř E S L O / 1954 výroba Kovona Karviná / 90 × 65 × 46 cm / skelný laminát a ocel / UPM

krásy.“ Ve 30. letech se tak objevily povrchy stolů i celých stěn z laminátu, podlahy pokryté linoleem či příbory a nádobí ze syntetického skla. Inovací 20. let, využitou hojně na moderních knižních publikacích, byla plastová vázací spirála, která svou mechanickou a funkční povahou požadavkům funkcionalismu plně vyhovovala.

Meziválečná doba také připravila půdu technickým objevům 40. let i masovému uplatnění plastických hmot v druhé polovině 20. století. Byly vyvinuty mnohé z později klíčových plastů na bázi ropy – akryl, polystyren, nylon, polyester, polyetylen… V USA

se v tomto období rozvinul tzv. streamlining, tvarování, které dospělo k perfektní aerodynamické, oblé formě, která vyhovovala vlastnostem plastů lépe než hrany. Nedostatek některých surovin a zrychlený technický vývoj za druhé světové války pak vytvořily prostor pro objevení dalších plastů: silikonů, epoxidů, pěnových a sklem vyztužených plastů.

Plasty za železnou oponou S nedostatkem základních surovin, nahrazovaných někdy plasty, se musel potýkat i poválečný svět. Na přelomu 40. a 50. let

50

design

však začaly být plasty znovu a více než kdy dříve vnímány jako plnohodnotný materiál – a to jak pro produkci technického rázu, tak pro spotřební předměty nebo nábytek, které se dostávaly do hledáčku designérů.

Když roku 1948 Museum moderního umění v New Yorku vyhlásilo soutěž na nábytek za nízké ceny, druhé místo obsadil designér Charles Eames s kolektivem za návrh židle s mušlovitým sedákem ze sklolaminátu. Ta se stala nejen často parafrázovanou předlohou sedacího nábytku 50. let, ale i dodnes platnou ikonou moderního designu.

Po rozdělení světa železnou oponou nastal na Východě nedostatek některých dovozových surovin, kupříkladu barevných kovů, železa či kůže. Naopak ropa, potřebná k výrobě většiny moderních plastů, byla díky nalezištím v Sovětském svazu relativně dostupná. Kvůli napojení na ropovod bylo za hlavního dodavatele plastů pro celý sovětský blok určeno východní Německo. Plasty a výrobky z nich tu byly prohlášeny za „základní prvek socialistické kulturní revoluce“. Spotřební zboží z plastů tak změnilo nejen domácnosti u našich severozápadních sousedů, ale až do 80. let bylo hojně dováženo i do Československa.

art + a ntiques

I u nás byla technická kvalita domácích potřeb, módních doplňků, hraček či nábytku z umělých hmot už od 50. let srovnatelná se západními příklady, vzhled mnohých však pokulhával a prosazování designových návrhů do výroby bylo často složité. Zářným příkladem byl ale severočeský podnik Plastimat, který měl již od roku 1955 oddělení vývoje nových výrobků vedené designérem Jiřím Hofmanem. Podle návrhů jeho týmu (patřili do něj zejména designéři Bohumil Kubát a Ivan Jakeš) vznikly mnohé z plastových domácích potřeb, které se významným způsobem podepsaly na vizuální kultuře 50. až 80. let – ošatky na pečivo, vědra a umývadla, odkapávače na nádobí nebo konvičky na zalévání květin.

Podobně v letech 1954–60 působila v Gumotexu Břeclav (pobočném závodě Fatry Napajedla) návrhářka Libuše Niklová, která do zdejší výroby gumových hraček vnesla zcela nové výtvarné pojetí. Mnozí z designérů nábytku reagovali na americký příklad Eamesovy lisované plastové židle – Marian Farka, Miroslav Navrátil, Josef Pehr či Jaroslav Šusta byli autory židlí a křesel s laminátovými sedáky (někdy krytými pol-

B R O Ž V E T V A R U O S L Í K A / 2. třetina 20. století / 0,48 × 0,42 cm / plast a mosaz / UPM

strováním) na drátěných či dřevěných podnožích. V nábytkové výrobě ale plastické hmoty našly širší využití – na kuchyňském nábytku se uplatnil tepelně odolný umakart, na čalounění se místo pér používala latexová pěna, potahy se vyráběly z umělých textilií a koženky…

Probuzení zájmu institucí Polovina 20. století byla také obdobím zrození zájmu o plasty v muzejních institucích. U nás jim byla věnována už výstava na přelomu let 1958 a 1959 nazvaná Plastické hmoty a jejich využití, kterou uspořádalo Uměleckoprůmyslové muzeum v Brně.

V pražském Uměleckoprůmyslovém museu (UPM) bylo zřízení vzorkovny plastických hmot, ve které by byly soustředěny české i zahraniční výrobky, plánováno dokonce už v roce 1948. Tato instituce, respektive její kurátorka Milena Lamarová, pak stála za zřejmě nejdůležitější muzejní akcí věnovanou plastům za minulého režimu. V roce 1972 uspořádala výstavu Design a plastické hmoty, pro kterou shromáždila nejen nejzajímavější výrobky z Plastimatu a Fatry, ale především příklady západoevropské produkce.

S pracemi slavných světových designérů (Joe Colombo, Bruno Munari, Verner Panton, Ettore Sottsass ad.), producentů a výrobců (Danese, Driade, Kartell, Linea) se tak mohlo seznámit české publikum. Staly se rovněž součástí sbírek UPM, jehož šedévry jsou dodnes. Muzeum ale samozřejmě vlastní také další sbírkové předměty z plastů z mnoha oborů. Zájem o starší i novější předměty z plastů mají i jiné sbírkové instituce – Národní technické muzeum soustavně sbírá plastový průmyslový design, Severočeské muzeum v Liberci se zaměřilo na rozsáhlou produkci Plastimatu, Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou oplývá sbírkou plastové bižuterie… Zdánlivá anonymita mnohých plastových objektů však způsobuje, že řada zajímavých předmětů zejména z nedávné minulosti přesto uniká naší pozornosti a končí spíš v popelnicích než v zorném poli muzejníků, teoretiků a sběratelů.

51

PŘÍBĚHY OBRAZŮ

provenience Soukromá sbírka, Francie Pro arte, zakoupeno 2014

vystaveno Salon, Palais des Champs-Elysées, Paříž, 1. 5.–31. 5. 1861; 1. výroční výstava Pro arte, Praha 29. 4.–1. 5. 2014; Opus magnum, GAVU Cheb, 9. 10. 2014–4. 1. 2015.

Modlitba za oběšence je jedním z nejvýznamnějších obrazů českého realismu. Pražský rodák Soběslav Pinkas jej sice namaloval v Paříži, kde jej v roce 1861 vystavil s tehdy neznámými realisty, jako byli Édouard Manet. Jeho Oběšenec ovšem, stejně jako Manetova díla, na Salonu propadl, vyvolal skandál, a tím se zapsal do dějin ­realismu – a to nejen českého. Dílo patří i do širšího světového kontextu, z něhož se rodila i jiná slavná realistická díla – jako v roce 1863 Manetova Snídaně v trávě nebo Olympia.

Podnětem ke vzniku obrazu byla sebevražda Pinkasova přítele Josefa Wehleho. V dopise otci, právníkovi Adolfu Mariovi Pinkasovi, o tom v roce 1857 sám malíř napsal: „Josef Wehle malíř, se kterým jsem v Mnichově byl v té samé dílně, i zde se se mnou sešel, meškaje již dvě léta v Paříži, včera se nešťastník ověsil ve své dílně jen málo domu nedaleko mého bytu, on měl tu samou femme de ménage jako já a jak ona u mě dokončila v 10 hodin ráno, šla k němu, kdež ho nalezla ověšeného na šňůře od jeho županu, padla leknutím na zem, a ačkoliv křičela o pomoc, žádný z domu nechtěl vstoupit do dílny a ještě míň dotknouti se ubohého ověšeného, takže poslala brzo ke mně, jen násilím jsem se prodral skrze lidi, jenž byli na schodech a mi chtěli brániti přeříznouti provaz, co předce jest první myšlenka, i domácí, starý senař, měl ten samý zákeřný předsudek, že jen policejní comissar má právo dotknouti se nalezeného těla. Bylo bývalo ale pozdě na každý pád, neboť tělo již bylo tuhé a studené tak, že se v kolenou ani neohnulo. Když jsem přeřízl provaz, asi 4 hodiny již visel. […]

Příčinou byla jeho nedůvěra v umělecké schopnosti.“ Pro samotného Pinkase to byl jistě šok, ze kterého se musel vzpamatovávat delší dobu, neboť teprve v roce 1859 se odhodlal namalovat obraz, v němž celou příhodu zobrazil, a v roce 1861 jej vystavil na Salonu. Pak se po něm slehla země. Přes 150 let byl pouhou legendou. O jeho podobě svědčila pouze posměšná karikatura z dobového tisku a několik skic. Teprve nedávný objev obrazu ve Francii ukázal i na zajímavý druhý život díla, neboť Pinkas oběšence zamaloval, a tím za obrazem zametl stopy.

Soběslav Pinkas: Modlitba za oběšence 1861 / olej, plátno / 124 × 98 cm Signováno a datováno vlevo dole Soběslav Pinkas 1861

Co jej k tomu vedlo? Nevíme přesně. Možná proto, aby mohl své dílo lépe prodat. Jak ukazují rentgenové snímky z restaurátorského průzkumu, Pinkas nejdříve vytvořil zcela realistickou scénu: v levé části visel oběšenec, dole pod ním venkovské drbny čekaly na oběšencův provaz. Po skandálním vystavení na pařížském Salonu ale Pinkas oběšence přemaloval, a to i přesto, že sám obraz považoval za velice kvalitní. Dílo tak ukazuje na hranice recepce realismu, kdy již umělcův názor nemusí být divákovi příjemný a je pouze na malíři, zda se mu přizpůsobí, anebo půjde proti němu.

Pro arte, investiční fond Tržiště 13 (Vratislavský palác) 118 00 Praha 1, Malá Strana www.proarte.cz

Hippolyte Caillet ed.: Karikatura Pinkasova obrazu z roku 1861

art + a ntiques

52

DAVID KNAP MAINER MATOUŠEK RITTSTEIN ŠPAŇHEL ŠTECH PŘIJMĚTE SRDEČNÉ POZVÁNÍ NA VÝSTAVU START, KTEROU SE OTEVÍRÁ NOVÝ GALERIJNÍ PROSTOR. PLEASE ACCEPT OUR CORDIAL INVITATION TO THE ST ART EXHIBITION WHICH WILL INAUGURATE OUR NEW GALLERY SPACE.

VERNISÁŽ 23. 10. 2014 V 19:00 VÝSTAVA PROBÍHÁ 24. 10. – 23. 11. 2014 BALBÍNOVA 26, PRAHA 2 WWW.NOVAGALERIE.CZ „TVOŘÍME MÍSTO, VE KTERÉM SE SNY STÁVAJÍ SKUTEČNOSTÍ…“

nové knihy

53

Molly a Zuza Klara Persson

Švédská autorka Klara Persson vypráví v dětské knížce Molly a Zuza o tom, jaké to je být dvojčetem. Být s někým od začátku pevně provázán. A pak se muset odtrhnout, abychom se k sobě mohli, tentokrát už z vlastní vůle, vrátit. Příběh lze číst i na obecnější rovině – jako výpověď o jakémkoli osudovém vztahu. Své by k tématu mohli říct Milena Dopitová, Věra Nováková či Vladimír Kopecký.

Meander 2014, 33 str., 268 Kč

Louis Kahn – O promyšleném vytváření prostor Michael Merrill

Když architekt Louis Kahn v 60. letech navrhoval klášter u městečka Media v Pensylvánii, hledal takové řešení, které by co nejlépe odpovídalo životu sester, tedy samotě i setkávání. Výsledkem byl asymetrický shluk navzájem propojených budov, zasazený do pravoúhlého rámce cel. Michael Merrill přesvědčivě ukazuje, že Kahnův zdánlivě obskurní návrh odpovídá jeho úvahám o sdíleném prostoru a „architektuře spojení“.

Archa 2014, 240 str., 549 Kč

Elsi a František Kyncl Petr Svoboda

Katalog připomíná letní výstavu Františka Kyncla a jeho manželky Elsi Spitmann v pražském Topičově salonu. Kyncl (1934–2011) byl významný český konstruktivista, který v roce 1968 emigroval do Německa. Spitmann pracovala dlouhá léta jako kurátorka galerie Hanse Meyera v Düsseldorfu. Jejich první společnou výstavu pojal kurátor Petr Svoboda jako dialog mužské energie „hledající v nekonečnu universa“ a ženské síly „vycházející z nitra terra mater“.

Galerie výtvarného umění v Mostě 2014, 100 str., 300 Kč

Meda Mládková – Můj úžasný život Ondřej Kundra

Rozhovor se sběratelkou Medou Mládkovou má spád a razanci hodnou ženy, o níž je řeč. Co se týče umění, dozvídáme se zde vše podstatné.

Jak se paní Meda dostala v 50. letech v Paříži ke studiu umění, jak začala budovat svou sbírku i to, jak získala na počátku 21. století objekt Sovových mlýnů. Nad lstmi a fintami, které ve svém osobním i profesním životě používala, zůstává občas rozum stát. Ctí knihy zůstává, že se vyhnula nadměrné cenzuře a představuje paní Mládkovou takovou, jaká je.

Academia / Museum Kampa 2014, 178 str., 265 Kč

Czechscape Dan Merta & ateliér 4dim architects

Subjektivní portrét české krajinářské (landscape) architektury posledních dvaceti let s úvodním oddílem věnovaným krajinářství v době normalizace. Krajinou se v publikaci překvapivě míní především krajina městská.

Architekturou pak například intervence do

běžného městského provozu. Najdeme tu ovšem i klasičtější revitalizace náměstí, tvorbu zahrad a parků. Úpravám krajiny ve smyslu přírody je věnována jediná kapitola.

Galerie Jaroslava Fragnera 2014, 287 str., 490 Kč

Věci a slova Lada Hubatová-Vacková, Martina Pachmanová, Pavla Pečinková (eds.)

Předměty, které nás obklopují, splňují jak praktické, tak estetické požadavky. Životní praxe i vkus se ovšem mění. Antologie teoretických textů z dějin českého užitého umění Věci a slova ukazuje, jaká představa o „účelném a vlídném“ předmětu panovala na přelomu 18. a 19. století, mezi válkami a v 50. a 60. letech. Úctyhodný svazek doplňuje stejnojmenná výstava na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (do 6. 11.), kterou instalovala, podobně jako fotografická zátiší v knize, Eva Koťátková.

UMPRUM 2014, 576 str., 650 Kč

/ připravila Kateřina Černá

54

knižní recenze

art + a ntiques

Žralok 2.0 Don Thompson: Supermodelka a krabice Brillo text: Lucie Drdová Autorka je galeristka.

Světový trh s uměním podle údajů společnosti Artprice opět roste. Jeho celkový objem v prvním pololetí letošního roku činil rekordních 5,2 miliardy eur, což představuje meziroční nárůst o téměř sedmnáct procent. Tato zpráva sice poukazuje na nenasytnost trhu, ale při přesnějším čtení zjistíme, že má jen velice malou výpovědní hodnotu a týká se jen úzkého segmentu světového trhu s uměním. Totéž lze říct i o nové knize Dona Thompsona.

Autor bestselleru Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionu dolarů (2007, česky 2010) se ve své nové knize, kterou česky opět vydává nakladatelství Zlín, snaží analyzovat vývoj trhu se současným uměním a jednání jeho aktérů. Postupuje podobně jako ve své minulé studii, tentokrát se však zaměřuje na vývoj trhu po krizovém roku 2008. Úvodní kapitola knihy nás ale uvádí rovnou o dva roky dál na newyorskou aukci domu Phillips de Pury, kde se za 2,4 milionu dolarů vydražilo dílo tehdy padesátiletého italského umělce Maurizia Cattelana, vosková plastika modelky Stephanie (Seymourové), známá také jako Trophy Wife. Kupcem byl privátní obchodník s uměním a sběratel v jedné osobě Jose Mugrabi. Je to příklad par excellence, na kterém Thompson ilustruje současnou praxi v nejvyšších patrech světového businessu s uměním, která vykazují srovnatelné, ne-li lepší výsledky než před krizí.

Kdo s kým a za kolik Don Thompson je ekonom, u něhož je evidentní fascinace ani ne tak samotným uměním, jako především mechanismy trhu, který se v mnoha aspektech vymyká tradičním pravidlům. Přesto nelze jeho knihu brát jako obecně platný rozbor současné situace.

Autor si sám vytyčuje rádius svého zájmu kolem jednoho procenta celého trhu.

Zajímá jej trh s uměním viděný z perspektivy dvou největších aukčních domů Chris-

M A U R I Z I O C A T T E L A N : S T E P H A N I E / 2003 / vosk, barevné pigmenty, syntetické vlasy 110 × 66 × 42 cm / edice tří / cena: 2 434 500 USD / Phillips de Pury 8. 11. 2010

tie’s a Sotheby’s, nejvlivnějších obchodníků v čele s Larrym Gagosianem, první desítky nejúspěšnějších (nejdražších) a mediálně přitažlivých umělců, jako jsou Damien Hirst, Jeff Koons nebo Takashi Murakami, a předních sběratelů – katarské rodiny, ruských oligarchů či manažerů amerických hedgeových fondů. Současně diskvalifikuje vše, co není malba či objekt, respektive instalace, a ignoruje oblast nových médií (což není překvapivé vzhledem k nižší prodejní úspěšnosti v tomto segmentu). Na takto zúženě definovaném poli pak předvádí excelentní výčet dat a čtivých informací a zákulisních příběhů jednotlivých transakcí, které se udály v posledních letech.

O čem tedy tato kniha vypovídá? Chvílemi vyznívá jako lehce bulvární líčení na téma, „kdo je kdo“ a „kdo s kým a za kolik“. Zachra-

ňuje ji, že Thompson disponuje rozsáhlou rešerší dat a faktů, a nelze mu upřít jednu zásadní věc – dokáže vystihnout symptomy proměny praxe současného uměleckého provozu. Velice trefná je jeho poznámka, „že v případě současného umění jde často nejen o současnost, ale především o dočasnost“. Je to symptomatický výrok pro určitou část tvůrců trhu s uměním, kteří svým často strategicky manipulativním jednáním nejen přitahují pozornost širší veřejnosti k tomuto oboru, ale spoluvytvářejí jeho obraz, jenž řada recipientů pak považuje za obecně platný.

Symbol, nebo investice?

Několikrát v knize zaznívá autorova vlastní otázka, proč jsou určitým dílům přisuzovány závratné ceny a jaká je motivace lidí k jejich koupi. Odpověď se skládá z něko-

55

lika dílčích částí, které prostupují každou kapitolou knihy. Na „vině“ je nejen postupná globalizace celého odvětví a multiplikace počtu především privátních výstavních institucí, aukčních domů, komerčních galerií a obchodníků s uměním, nových trhů v Číně, na Blízkém východě nebo v Rusku, nárůst počtu veletrhů a v neposlední řadě i umělců. Spíše jde o vzájemné vztahy a jednání mezi těmito aktéry, kteří se na první pohled vůči sobě snaží vymezit, ale ve skutečnosti dochází k prolínání jejich činností, jež ještě více zdůrazňuje netransparentnost celé struktury.

Tento fenomén se výrazněji projevil právě po pádu Lehman Brothers v září 2008, kdy i umělecký trh zaznamenal prudký pokles a obchodníci museli zvolit jiné strategie a opatření. A ačkoli se snaží umění pasovat do role výhodné komodity či aktiva a doporučují ho k diverzifikaci investičního portfolia, je to nakonec stále symbolická

INZERCE

hodnota umění, která se těmto kategoriím vzpírá. Představa, že vysoká cena současného umění je potvrzením jeho hodnoty, je mylná. Přesto řada lidí dobrovolně podléhá této iluzi, přitahována příběhem či reklamním trikem, kterým je vlastní dílo obaleno, nebo s představou zviditelnění sebe sama a zvýšení svého společenského statusu.

To je také odkaz k druhé části názvu knihy – dílu Brillo Soap Pads Box (krabice Brillo) Andyho Warhola. Ačkoli „krabice“ umělec sám nikdy neviděl, postupně jich vzniklo na šest stovek různého typu. Jejich míra pravosti je sporná, což ale nebrání tomu, že ve spojení se značkovým jménem a zajímavým příběhem se jednotlivé kusy prodávají za stovky tisíc dolarů.

Thompsonova první i druhá kniha jsou poutavým sledem informací ze světa neomezených finančních možností, celebrit a extravagancí, ve kterém je umění potěšením, společenským symbolem a nástro-

jem spekulace. Publikací na podobné téma a s větší mírou erudice především s ohledem k hodnotě vlastního umění existují v zahraniční literatuře desítky.

DON THOMPSON: SUPERMODELKA A KRABICE BRILLO Kniha Zlín 2014; stran: 360; cena: 369 Kč

inzerce

56

art + a ntiques

SPHERE CARD

www.fok.cz

SLAVÍ 20 LET!

time Sphere Pomozte nám ohlédnout se za dvěma dekádami, hlasujte pro Váš oblíbený rok a vyhrajte jednu ze zajímavých cen.

www.timesphere.cz

22. / 23. 10. 2014 Smetanova síň, Obecní dům 19.30 hodin

SPHERE CARD VÁM JIŽ 20 LET PŘINÁŠÍ: VÝHODY A SLEVY CCA 5 AŽ 30 % NA VÍCE NEŽ 10.000 MÍSTECH JEDNODUŠE, VŽDY, VŠUDE

Stačí mít na kartě v pravém horním rohu logo programu Sphere card a můžete využít výhody a slevy třeba zde:

Jean Sibelius Finlandia Felix Mendelssohn-Bartholdy Koncert pro housle a orchestr e moll Johannes Brahms Symfonie č. 4

ARABELLA STEINBACHER | housle PIETARI INKINEN | dirigent

CMYK

PMS

Zelená 54/0/100/0 Šedá 15/0/0/75

EMBASSY OF FINLAND PRAHA

PANTONE

Koncerty se konají pod záštitou Velvyslanectví Finska v České republice.

VELVYSLANECTVÍ FINSKA PRAHA

Zelená PANTONE 375 CVC

CMYK

Šedá PANTONE 431 CVU

VÍCE NA WWW.SPHERE.CZ

EMBASSY OF FINLAND PRAHA

VELVYSLANECTVÍ FINSKA PRAHA

EMBASSY OF FINLAND

VELVYSLANECTVÍ FINSKA

B&W

inzerce

57

Kvalitní posudek jako základ ROZHOVOR S AKADEMICKÝM MALÍŘEM, RESTAURÁTOREM, PROFESOREM A SOUDNÍM ZNALCEM DOBROSLAVEM HALATOU. Jste akademický malíř, restaurátor, profesor a od roku 1989 i soudní znalec. Pracujete často pro soudy i soukromé subjekty. Jaký je v tom rozdíl?

DH Z hlediska soudně znalecké činnosti není prakticky žádný rozdíl v tom, zdali je objednatelem orgán činný v trestním řízení (soud, policie ČR), nebo jiný subjekt ať už soukromý anebo státní. Znalec by měl vždy přistupovat k vypracování znaleckého posudku maximálně zodpovědně. To v praxi znamená, v případě znalce z oboru výtvarného umění, především prokázání originality díla. Tedy určení autorství. To samozřejmě zahrnuje i dataci díla a určení techniky. Teprve na tomto základě se může znalec vyjadřovat k určení odhadní ceny jako ceny obvyklé.

Setkáváte se často s falzy?

DH Bohužel musím říci, že v současné době se objevuje stále větší počet jak zjevných falz, tak i velmi rafinovaně provedených. Je pravda, že falza se vždy objevovala, a to už v renesanci. Známým je případ mramorové plastiky vydávané za antické dílo vynikajícím renesančním umělcem Michelangelem.

Ale zpět k současnosti. Vždy když je o něco, a nemusí to být jenom výtvarné umění, velký zájem objeví se napodobeniny – falza. Souvisí to i s tím, že ceny obrazů, především tak zvaně renomovaných autorů, letí neuvěřitelným způsobem vzhůru. Stačí se podívat na výsledkové listiny aukčních domů. Zjevná falza není problém odhalit. Jde o zcela naivní dílka lidí, kteří o výtvarném umění nemají prakticky žádné tušení. Takováto falza se odhalí velmi snadno. Bohužel, v současné době se setkávám s takovými díly, kde odhalit padělek bývá velmi obtížné. Problém je v tom, že výtvarné umění se nedá změřit, zvážit ani spočítat. Tady musí přijít na řadu výtvarnický cit. Stalo se mi, že jsem byl požádán o vypracování znaleckého posudku na závěsný obraz, signovaný Coubine. Byl velmi přesvědčivý. Přesto ale se mi při dlouhém pozorování obrazu něco nezdálo. Zkušenost malíře je v takovém případě neocenitelná. Cítil jsem, že obraz, ač velmi dobře provedený, není zcela jednotný ve smyslu práce se štětcem a barvou. Nebudu zdlouhavě popisovat, co vše jsem podniknul, ale výsledek byl šokující.

Obraz byl provedený akrylem, struktury byly provedené latexovým tmelem a svrchní části byly dokončené olejem. Mnohdy se falzum odhalí pouhou zkouškou rozpustnosti barev.

mé znalce, mohou způsobit značné škody.

Serióz­ní znalec by takový posudek neměl v žádném případě vystavit. Ve své, více jak dvacetileté praxi jsem se pochopitelně setkal s posudky nesprávnými, bohužel i s posudky zcela zavádějícími. Ale abych jenom nekritizoval. Berte má slova spíše jako varování.

Naopak mohu říci, že mnohé posudky, které jsem měl možnost číst, byly na mimořádně vysoké, odborné úrovni.

Byl jste někdy nucen řešit spor více znalců?

V jiných případech musí nastoupit spolupráce s kvalitními odborníky, technology.

Na trhu se vyskytují posudky znalců, kteří se těší oblibě (jsou známí) a v podstatě rozhodují o prodejnosti či neprodejnosti výtvarných děl, ačkoliv často nejsou ani soudní znalci. Jsou opravdu stoprocentní zárukou pravosti, nebo jste během své praxe narazil i na omyly či chyby tzv. renomovaných znalců?

DH Především je nutné říci, že nikdo není neomylný. To za prvé. Za druhé je velmi důležité si uvědomit, jak už jsem výše poznamenal, že výtvarné umění nelze ani zvážit, ani změřit a ani spočítat. Z historie je velmi dobře známý případ geniálního falzifikátora, holandského malíře van Meegerena. Jeho dílo, které van Meegeren vydával za obraz Vermeera označil tehdy 83 letý renomovaný znalec a tzv. „vermeerovský papež“ za velkolepé obohacení holandského uměleckého světa. Již z tohoto příkladu je zřejmé, jak obtížné je odhalit falzum, zvláště pak falzum mimořádně kvalitní. Van Meererenův případ, není ojedinělý. Je výjimečný svým příběhem a dokonalostí provedení. Myslím si, že pokud by se sám autor k falzu nepřiznal, nevím byl-li by někdy odhalen. V současné době, kdy se falzifikátoři zaměřují stále více na ranější díla, díla meziválečná, je jejich odhalení čím dál tím obtížnější. Klasické, exaktní metody selhávají. Je nutné používat stále náročnější metody průzkumu obrazů. Je nutná spolupráce s odborníky z jiných oborů, chemiků, fyziků apod.

Ale abych se vrátil zpět k Vaší otázce.

Vždy při nejasném, či jinak problematickém díle, je vhodné doplnit znalecký posudek dalším posudkem, případně, tak jak je to zcela běžné v zahraničí, posoudit dané dílo konziliárně za účasti znalců a odborníků i z jiných, technických oborů. Kategorické výroky ve znaleckých posudcích, bez jakéhokoli vysvětlení, které se opírají pouze o tzv. reno-

DH Tato situace nastává v případě některých soudních sporů, kdy má soud k dispozici více znaleckých posudků, které jsou zcela, anebo částečně rozdílné. V takovém případě soud jmenuje svého znalce, který se vyjádří nejen ke znaleckým posudkům předloženým, ale i k danému projednávanému případu. Sám jsem byl několikrát pověřen soudem k vypracování takového znaleckého posudku.

Jde především o určení autenticity díla, časového zařazení a určení odhadní ceny jako ceny obvyklé. Dalším častým úkolem znalce je určení míry poškození a s tím spojené finanční hodnocení. Úkolem znalce, kterého pověřil soud je vyhodnotit konkrétní situaci a přirozeně se i vyjádřit k předchozím znaleckým posudkům.

Vše je součástí vypracovaného soudně znaleckého posudku, který znalec dále vysvětluje přímo při soudním jednání. Zde máme docela dobrý příklad tzv. konziliárního jednání.

Co si myslíte o současném trhu s uměním?

DH V současné době se z umění stalo zboží jako každé jiné. Prioritou se stává zisk pro prodávajícího a tzv. výhodná investice pro kupujícího. Na tom by přirozeně nebylo nic špatného. Bohužel, touha po rychlém zisku či majetku vede k tomu, co jsem již zmiňoval. Tj. nárůst padělků všeho druhu, poškozující jak prodávajícího, tak i kupujícího. Seriózní prodávající musí vynakládat nemalé prostředky na prokazování autenticity díla, stejně tak i kupující. Dalším výrazným fenoménem je množství prodejců na současném trhu s uměním. Mnozí, aby přežily, si příliš nelámou hlavu s tím, co vlastně prodávají.

Využívají situace, kdy kupující, tzv. sběratelé nemají opravdový zájem o krásu a jiné především estetické hodnoty díla, ale pouze o tzv. jména, která se dají dobře a hlavně draze zpeněžit. Kultivace trhu s uměním je věc velice prospěšná, ale také velmi dlouhodobá.

Je pravda, že se již vyskytují sběratelé, kteří nehledají jenom dobře prodejná tzv. jména, ale upřednostňují estetická hlediska. V tom má velké možnosti i současný trh, především tím, že bude nabízet k prodeji nejen díla prověřená, ale hlavně díla kvalitní.

58

antiques

art + a ntiques

Lötz v Klatovech text: Martina Lehmannová Autorka je kurátorkou Muzea hlavního města Prahy. foto (architektura): Karel Nováček

Secesní sklo z produkce šumavské sklárny Johann Lötz Witwe je jedním z vrcholů českého sklářství. V Klatovech, čtyřicet kilometrů od Klášterského Mlýna, kde firma sídlila, se v srpnu otevřelo nové muzeum lötzovského skla pojmenované PASK – Pavilon skla. K vidění je zde na šest set exponátů ze sbírky rakouského sběratele Ericha Lichtenwörthera.

Vystavená kolekce představuje nejvýznamnější produkty značky Lötz. Expozice se svým obsahem soustředí zejména na produkci z doby prvního a druhého desetiletí 20. století, kterou doplňují příklady meziválečné. Nejedná se tedy o kompletní seznámení s tvorbou firmy založené Johan­ nem Lötzem v roce 1836 v Aníně. Výstava představuje práce vytvořené v době, kdy firmu vlastnil Max von Spaun (1856–1909).

Sklárnu v Klášterském Mlýně převzal roku

1879 od Susanne Lötz-Gerstnerové, která firmu od roku 1844 vedla pod názvem „Johanna Lötze vdova“.

Max von Spaun studoval strojírenství a byl důstojníkem u dělostřelectva a úředníkem lesní správy u Schwarzenberků, pro sklárnu tedy angažoval odborného ředitele Eduarda Prochasku. Původní především broušený sortiment doplnili výrobou barevných sklovin. Roku 1897 byla v Liberci představená produkce značky Louise Com-

fort Tiffany. V Klášterském Mlýně ji začali napodobovat a záhy se stali významným výrobcem duhujícího irisového skla. K prvním patřil dekor Papillon (motýl) s mnoha různými variantami. Pod označením nového dekoru Phänomen firma Johann Lötz Witwe úspěšně prezentovala svou produkci skla na světové výstavě v Paříži v roce 1900 a získala za ni Grand prix.

Poháry vyrobené pro pařížskou expozici podle návrhu Franze Hofstättera jsou představené i v Pavilonu skla. Najdeme zde i dekor Pfauenaugen (paví oka) vyráběný s použitím metalických vláken od roku 1898, Argentan se zatavenými kousky stříbra, Ophir se zataveným zlatým prachem nebo fascinující Perlglas se zatavenými stříbrnými kuličkami. Známý je také dekor Argus s puntíky v ploše. Připomínají stookého vševidoucího obra Arga, který měl za úkol hlídat dceru argejského krále Ió, ale byl přelstěn a zabit Merkurem. Juno na památku rozesela jeho oči na ocas páva.

Antikou byl inspirován i dekor Cephalonia, pojmenovaný podle ostrova Kefalonia. Po roce 1900 se v sortimentu firmy objevily i naturalistické motivy Nautilus, Oceanik, Neptun či realistické zobrazení částí rostlin.

Tango sklo Max von Spaun čile spolupracoval i s vídeňskými designéry, jako byli Josef Hoffmann,

59

Koloman Moser, Otto Prutscher, Hans Bolek, Jutta Sika a další. Od roku 1899 realizoval jejich návrhy pro firmu E. Bakalowits Söhne.

Výjimečné bylo setkání s Leopoldem Bauerem, který navrhl pro firmu kolekci skutečně unikátního skla a také rekonstruoval Spaunovu vilu v Klášterském Mlýně. Poprvé se setkali v roce 1902 u příležitosti realizace obložení stěn čajovny pro uměleckou výstavu v Düsseldorfu kachlíky z irizujícího skla. V roce 1903 Leopold Bauer strávil ve sklárnách delší čas a vytvořil jedinečné návrhy asi padesáti váz, které podle jeho vlastních slov „je možno sestavovat v různých kombinacích“. Roku 1906 doplnil první sérii o další návrhy s dekory Titania a Melusin. V letech 1909–12 vyráběla sklárna předměty s leptaným dekorem navrhované firemním designérem Adolfem Beckertem.

Roku 1908 předal Max von Spaun sklárnu synovi Maxmiliánu Robertovi. Pravděpodobně ho k tomu vedl špatný zdravotní stav, už v následujícím roce zemřel. Max von Spaun ml. se hned od počátku potýkal s potížemi, které vyvrcholily roku 1911 vyhlášením konkurzu. I přes tuto neblahou situaci nadále pokračovala velkorysá spolupráce s předními designéry. Produkce se obracela k výraznějším barevným odstínům, sytým opakním sklům s kontrastními hutními a malovanými dekory.

Od roku 1913 se pro ně používal název Tango sklo. Jeho návrhy proslul především Michael Powolny či Hans Bolek. Tango sklo bylo oblíbené hlavně na počátku 20. let.

Vedle toho se ale po válce firma nevyhýbala ani opakování námětů starších a ve svém sortimentu stále rozvíjela nové motivy irizovaného a leptaného skla. Ve 30. letech přišli s novinkou tzv. pěnového skla (Schaumglas) vyráběného zatavováním nesklovité hmoty (minerálií), které v konečném efektu připomínaly pěnu. Finanční krize spojená s proměnou politické situace ale firmu nakonec v roce 1939 položila. Sklárna sice ještě dál vyráběla pro jiné zadavatele, ale v roce 1947 byla definitivně uzavřena.

Pavilon karafiátů Za pozornost stojí nejen jednotlivé exponáty, ale i zdařilá rekonstrukce výstavního pavilonu, který byl původně postaven na

L E O P O L D B A U E R ( ?): V Á Z A / 1905

konci 50. let pro slavné klatovské karafiáty.

Ty se zde pěstují od roku 1813 a postupným šlechtěním se podařilo dosáhnout unikátního vzhledu a fyzické odolnosti. Okvětní lístky klatovských karafiátů nemají typické vroubkování a na rozdíl od jiných karafiátů jsou odolné zimě a nepotřebují k pěstování skleník. Kroužek pěstitelů karafiátů založený roku 1954 sbíral se svými výpěstky tuzemské i mezinárodní šlechtitelské ceny.

Jejich volání po výstavním prostoru přímo v Klatovech bylo nakonec vyslyšeno. Podle návrhu místního projektanta Miloše Jílka byl v rámci akce „Z“ zbudován na zahradě místního Vlastivědného muzea samostatný pavilon. Muzeum sídlilo v neorenesanční budově postavené na počátku 20. století podle návrhu plzeňského architekta Rudolfa

Stecha. Pavilon pro karafiáty získal zcela odlišnou formu na půdorysu širokého U, v níž se střetávaly vlivy doznívajícího socialistického realismu a nastupujícího bruselského stylu. Stěny byly prolomené vysokými okny, prostor suprafenestry vchodu zdobilo dílo malíře Vladimíra Levory, mimo jiné prvního ředitele Okresní galerie Klenová založené roku 1964.

Karafiáty v pavilonu ale dlouho nevydržely. Nahradily je výstavy muzea, volného umění, zejména přehlídky tvorby amatérských umělců ANIMEX. V 80. letech byly budova muzea i pavilonu ve velmi špatném stavu a obě prošly rekonstrukcí. Okna pavilonu byla zazděna, vchod upraven, Levorovo dílo nahradila keramická plastika Jana Rybáka. Do pavilonu se nastěhovaly

60

antiques

předměty z depozitáře muzea a pro veřejnost se nadlouho uzavřel. V roce 2013 uspořádalo město vyzvanou soutěž na úpravu a podle vítězného projektu architektonického Ateliéru 25 Martina Kožnara a Jiřího Bízy provedlo rekonstrukci.

Svět za sklem Architekti Ateliéru 25 Klatovy a jejich okolí důvěrně znají. Mezi jejich pracemi se objevuje velké množství projektů a realizací pro nedaleké Horažďovice. V roce 2012 se zúčastnili workshopu 10 × 10 nápadů pro Klatovy. Město tak chtělo zahájit diskusi o problematických místech na svém území a hledat cesty možných řešení palčivých problémů. Ateliér 25 se tehdy zaměřil na lokalitu Tylova nábřeží. K realizaci projektu nedošlo, nicméně když město vyhlašovalo soutěž na pavilon skla, ocitli se architekti Ateliéru 25 mezi vyzvanými účastníky.

Kvality pavilonu vyhodnotili přesně.

Nejvíce je zaujal samotný tvar. Zcela proměnili jeho výraz. Stavba přes svůj půdorys ve tvaru U působila staticky. Kompozice se odvíjela od centrální osy dané hlavním vchodem přes mírně zvýšenou terasu. Tuto „otevřenou náruč“ změnili na „zatáčku“, a dodali jí tak novou dynamiku. Hlavní vchod přesunuli do pravého křídla. Levé křídlo zakončili rozměrným oknem, které

art + a ntiques

umožňuje nejenom pohled návštěvníků dovnitř do pavilonu, ale i těm, kdo jsou uvnitř, jakoby jiný pohled na exteriér. Vytvořili nové umělecké dílo, samostatný obraz.

Návštěvníci pavilonu skutečně před oknem postávají a stejně upřeně, jako sledovali vystavené předměty, pozorují parčík, jímž před chvílí sami prošli.

Interiér pavilonu architekti vyřešili jako jeden plynulý prostor. Veškeré příčky odstranili. Díky zahnutému tvaru je rozdělení do zón vstupní, odpočinkové a galerijní přirozené i bez stěn. Uprostřed prostoru zůstal jediný prvek, který umožňuje vytušit, že původní kompozice byla jiná, a to je vyústění vřetenového schodiště ze suterénu se so­ ciálním zázemím. Nad kruhovým zábradlím je kruhové střešní okno. Prostorově velmi působivá je i samotná instalace. Stupňovité sokly kolem zdí nekopírují jejich linii, ale prohýbají se jako koryto řeky pod sílou proudu vody. Při procházení prostorem to vyvolává příjemný pocit lehké nejistoty a napětí. Interiér je celý bílý. Veškerá pozornost návštěvníka se může soustředit na vystavené sklo.

Jedinečný počin Pavilon skla není prvním představením značky Lötz v jejím domovském kraji. Jitka Lněničková realizovala v Muzeu Šumavy

v Kašperských Horách v roce 2009 projekt Lötz: Série II. – Umění a komerce. Představil rozsáhlý archiv sklářských střihů z let 1900–14 a výrobků velkoryse zapůjčených z nejvýznamnějších evropských a amerických soukromých sbírek. V roce 2011, ke 175. výročí založení sklárny, připravil Jan Mergl v Západočeském muzeu v Plzni výstavu Secesní sklo z Klášterského Mlýna.

Soustředil v ní hlavně předměty z českých muzejních sbírek.

Předměty ze sbírky Ericha Lichtenwörthera doplňují výstavní projekty četných rakouských muzeí a galerií. Za všechny jmenujme například stálou expozici Wien 1900 rakouského muzea užitého a současného umění MAK ve Vídni. Do Klatov zapůjčil jedinečné exponáty na neobvykle dlouhou dobu deseti let. Pro město zprostředkovala kontakt již zmiňovaná Jitka Lněničková, která se zároveň stala kurátorkou výstavy.

Díky její osobní angažovanosti se mohl tento výjimečný počin realizovat.

Expozice je koncipovaná přehledně.

Předměty jsou sestaveny do skupin, teprve ty mají popisky, jež jsou zároveň i vysvětlením významu nebo techniky jejich vzniku.

Některé objekty je možné rozsvítit vypínačem v soklu. Velmi efektně to působí především u uranového skla, které je umístěné v malé černé nice. Je možné v ní rozsvítit přirozené světlo a UV světlo a pozorovat proměny barvy skla. Připravuje se i program pro dotekovou obrazovku s podrobnými informacemi k vystaveným exponátům. Od září by měl být k dispozici také tištěný katalog. Na své si přijde nadšený laik i badatel. V následujících letech se počítá s doplněním ústředního prostoru pavilonu výstavním fundusem, který umožní doplňovat stálou expozici příklady sklářské produkce z dalších hutí.

L Ö T Z – S K L O Z E Š U M AV Y místo: PASK – Pavilon skla Klatovy kurátorka: Jitka Lněničková otevřeno: od 15. 8. 2014 www.pask-klatovy.cz

Kolik stojí Lötz Witwe?

8 000 Kč

Přehled aukčních prodejů děl sklárny Johann Lötz Witwe za roky 2000–2014 podle databáze ART+. Ceny jsou uváděny bez aukční provize.

6 000 Kč

4 500 Kč

8 000 Kč

22 500 Kč

32 000 Kč

12 000 Kč

14 000 Kč

70 000 Kč

7 000 Kč

22 000 Kč

26 000 Kč

13 000 Kč

6 000 Kč

10 000 Kč

4 000 Kč

2 500 Kč

14 000 Kč

20 000 Kč

38 000 Kč

2 600 Kč

60 000 Kč

28 000 Kč

8 500 Kč

7 600 Kč

21 000 Kč

5 000 Kč

28 000 Kč

16 000 Kč

9 500 Kč

7 500 Kč

10 000 Kč

6 000 Kč

70 000 Kč

18 000 Kč

5 000 Kč

36 000 Kč

150 000 Kč

280 000 Kč

4 000 Kč

13 000 Kč

65 000 Kč

75 000 Kč

19 000 Kč

10 000 Kč

13 000 Kč

9 000 Kč

6 500 Kč

80 000 Kč

7 000 Kč

7 500 Kč

5 500 Kč

60 000 Kč

18 000 Kč

17 000 Kč

9 000 Kč

160 000 Kč

Vše o trhu s uměním Databáze 120 tisíc aukčních výsledků / Zprávy a komentáře z domova i ze zahraničí / Index českého trhu s uměním / Pohodlný přístup prostřednictvím internetu / Propracovaná technologie vyhledávání

www.artplus.cz Partneři: 1. Art Consulting / Adolf Loos Apatment and Gallery / Antikvity / Arcimboldo / Art Invest / Arthouse Hejtmánek / Dolmen / Dorotheum / European Arts Investments / Galerie Art Praha / Galerie Kodl / Meissner-Neumann / Orlys Art Auctions / Pictura / Prague Auctions / Starožitnosti – Galerie Ustar / Sýpka / Valentinum / Vltavín / Zezula

25 000 Kč

12 000 Kč

22 000 Kč

62

antiques

art + a ntiques

A R T D E C O V É S T O L N Í H O D I N Y / Čechy, 1920–30 patrně Státní odborná škola pro uměleckoprůmyslové zpracování kovů v Hradci Králové / tepaná měď, dřevěný podstavec / 40,5 × 49 × 23,5 cm cena: 60 000 Kč (Arthouse Hejtmánek)

V Á Z A R A M P I L L O N ; R E N É L A L I Q U E / Francie, kolem 1927 výška 12,7 cm, průměr 11 cm cena: 39 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

O TA JANEČEK : DVĚ HRDL IČK Y olej na plátně / 53 × 40 cm vyvolávací cena: 14 000 Kč (Obrazy v aukci)

JOSEF PROCHÁ ZK A: U L ÁVK Y olej na kartonu / 17 × 25 cm vyvolávací cena: 2 000 Kč (Obrazy v aukci) P A N E N K A / Čína, 19. stol. výška 27 cm cena: 15 000 Kč (Antik Olomouc) IMRO WE INER-KR ÁĽ: Ž IDOV SK Á RODINA kombinovaná technika na kartonu / 43 × 31 cm nabízeno v aukci Art Invest

JAROSL AV ČERM ÁK : SL OVENSK Ý

C ARL K NOLL : DVO JICE VÁ Z

Z L A T Ý P R S T E N S B R I L I A N T Y / 1920–30

B A Č A S E P S E M / 1854

Rybáře u Karlových Varů / kamenina

prsten v bílém 14ti karátovém zlatě s brilianty:

olej na plátně / 73 × 53 cm / rámováno

s heliosinovou glasurou připomínající eosinový

1 × 0,25 ct, 2 × 0,05 ct a 26 × 8/8 0,03 ct; celková

vyvolávací cena: 1 700 000 Kč (European Arts)

efekt firmy Zsolnay / výška 31 cm

váha briliantů 1,13 ct / Au 585/1000; 5,74 g

cena: 54 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

cena: info v obchodě (Cinolter Antique)

inzerce

63

ANTIK OLOMOUC Třída 1. máje 12, Olomouc tel: 585 232 462, 602 585 735 email: antikolomouc@post.cz www.antikolomouc.w1.cz ARTHOUSE HEJTMÁNEK PŘÍVĚS K Y TK A

Goetheho 2, Praha 6

diamanty, smalty / 4 × 3 cm

tel: 603 511 971, 604 237 241

cena: 29 000 Kč (Antik Olomouc)

email: info@arthousehejtmanek.cz www.arthousehejtmanek.cz

J . T. M O U S S O N : N A Z I M N E J L Ú K E olej na lepence / 50 × 55 cm

ART INVEST

nabízeno v aukci Art Invest

Dobrovičová 7, Bratislava tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148 email: art@artinvest.sk www.artinvest.sk CINOLTER ANTIQUE Maiselova 9, Praha 1 tel: 222 319 816, 602 317 667 email: mcinolter@antiquesprague.cz Z L A T Ý N Á H R D E L N Í K / počátek 20. stol.

www.antiquesprague.cz

Au 585/1000 / ozdobeno dvěma rubíny a briliantem

Š Á L E K S P O D Š Á L K E M / Březová, kolem 1850

o váze 0,15 ct, čistota SI 2, barva F / celková váha 6,67 g

cena: info v obchodě (Cinolter Antique)

cena: info v obchodě (Cinolter Antique)

EUROPEAN ARTS Senovážné nám. 8, Praha 1 aukce: 26. 10. v Prague Marriott Hotel tel: 233 343 194, 233 342 293 email: info@europeanarts.cz www.europeanarts.cz OBRAZY V AUKCI Korunní 75, Praha 3 aukce probíhá do 26. 11. 2014 tel: 608 866 413, 222 512 313 email: obrazyvaukci@seznam.cz www.obrazyvaukci.cz

H U G O S C H E I B E R : P R E D B Ú R K O U / 1920–30 olej na plátně / 36 × 61 cm / nabízeno v aukci Art Invest

S TAROŽITNOS TI M. JANKOVSKÝ Žatecká 14, Praha 1 tel: 724 251 272, 224 812 909 email: 7michal@centrum.cz www.czechantiques.cz K A M I L L H O T Á K : M Í R / 1940 olej na plátně / 56,5 × 41,5 cm / rámováno vyvolávací cena: 260 000 Kč (European Arts )

FUNKC IONALIS T ICK Á NÁDOBA NA BOWLE Württembergische Metallwarenfabrik / Německo (Geislingen), kolem 1935 / mosaz postříbřená, lakované dřevo, sklo cena: 18 000 Kč (Starožitnosti M. Jankovský)

64

zahraniční výstava

art + a ntiques

Veletržní Berlín text: Radek Horáček Autor je vedoucím katedry výtvarné výchovy na PdF MU.

Ve třetím zářijovém týdnu hostil Berlín galerijní veletrh art berlin contemporary (abc) a současně zde probíhal týden umění. Veletrhu se zúčastnily hned tři pražské galerie, což je na české poměry mimořádně silné zastoupení.

Při sledování zvyšujícího se počtu i vlivu veletrhů se současným uměním je dobré se na malý okamžik ohlédnout do období, kdy se moderní trh s uměním teprve rodil. Příklad zvláštního rozporu v postojích legendárního galeristy Daniela Henryho Kahnweilera, který ve své galerii od roku 1907 prosazoval kubisty, naznačuje, že nenahraditelný přínos obchodníků s uměním má i své kolize a zvláštnosti.

V knižním rozhovoru z roku 1961 Kahnweiler nejdříve kritizuje jiné galeristy, „kteří dodávají zákazníkům zboží podle jejich přání“, a hrdě prohlašuje: „Já jako obchodník s obrazy jsem naproti tomu chtěl

vystavovat, abych tak řekl, veřejnému obdivu malíře, které obecenstvo vůbec neznalo a kterým bylo třeba teprve razit cestu.“ Když je ale tázán, zda úspěchy soudobého umění u veřejnosti jsou dokladem větší poučenosti publika, reaguje odmítavě: „Nemyslím.

Prázdnota, bezcennost malování, kterému se říká abstrakce nebo tachismus, je dokázána právě tím, že je nikdo neodmítá.“ Slovutný objevitel kubismu tedy odmítá gestickou abstrakci jako „bezcenné malování“. Copak ztratil ve svých sedmasedmdesáti letech někdejší citlivost pro aktuální umění?

Co by řekl na to, že kolem roku 2008 bude Pollock stejně drahý jako Picasso? Nebo tušil

K R I Š T O F K I N T E R A / Galerie Schleicher/Lange / foto: Stefan Korte

nějakou vývojovou souvislost, která se dosud neprojevila? Každopádně nás uvedený příklad nabádá, abychom k postojům a postupům dnešních galeristů přistupovali se vší vážností, ale současně i s obezřetností.

Týden umění S tímto kritickým paradigmatem si připomeňme několik výrazných událostí z podzimního Berlína. Někdejší Artforum Berlin je už třetím rokem nahrazeno veletrhem abc, který narůstá na dynamice a je rok od roku intenzivnější ve snaze posunout trh směrem k novým osobnostem a nejmladším autorům. Zájem nabídnout další „dávku“ umělců, kterým významnější pozici na trhu jejich galeristé teprve budují, stál také za vznikem nového veletrhu Positions Berlin, který se letos uskutečnil poprvé.

Souběžné konání několika obdobně zaměřených akcí je ve světových uměleckých metropolích již bezmála pravidlem a z pohledu návštěvníků je spíše výhodou. Dvojici veletrhů ještě doprovázel již zmiňovaný týden umění (Berlin Art Week), který se letos konal potřetí. Zatímco brněnský Týden výtvarné kultury organizujeme již pět let ve snaze rozšířit okruh zájemců o současné výtvarné umění, zdá se, že v Berlíně je situace přesně opačná – vysoká koncentrace zájemců o umění si sama vynucuje vznik dalších akcí.

Poslední událostí, kterou bych rád zmínil, byla mezinárodní konference Artfi (The Fine Art and Finance Conference), na níž v reprezentativním zastoupení referovali ekonomové, sběratelé i publicisté z oblasti umění a financí.

65

A R T B E R L I N C O N T E M P O R A R Y / foto: Marco Funke

Být vidět Berlin Art Week nabídl desítky výstav, vernisáží, přednášek, výjezdů za uměním, návštěv soukromých sbírek a jiných programů v mnoha zúčastněných institucích. Oproti brněnskému Týdnu výtvarné kultury má berlínská akce zásadní oporu právě v prodejním veletrhu. Ten přitahuje obrovskou pozornost a nutí berlínské galerie koncentrovat právě do tohoto období kvalitní akce i vernisáže, protože kvůli veletrhu se do německého hlavního města sjíždějí sběratelé, galeristé, mecenáši a investoři z celého světa.

Pokud bychom se měli pokusit o nějakou souhrnnější charakteristiku typů tvorby, které byly na obou veletrzích představeny, pak najdeme asi dva výraznější okruhy. Jednak vzrůstá nabídka malby a kresby. Fotografie je v nenápadné menšině, elektronická média rovněž. Co ale dominuje, je novodobé pojetí instalace v podobě souborů různorodých jednotlivostí. Je zřejmé, že sběratelé se už naučili, že koupit si dnes jedno dílo

může často znamenat nákup celé instalace či dokonce výstavního konceptu, nikoli tedy jednoho jediného obrazu.

Současně se ale v dialogu se sběrateli a investory galeristé i umělci naučili fyzicky vytvářet a adjustovat instalace jako technicky dokonale zpracované celky. Je tu zřetelně vidět úsilí o zachování oné pro kupce důležité technické integrity a adjustační „serióznosti“ díla. Někdy cítíme i jistou upjatost či „veletržní naaranžovanost“ a snahu „být prodejním kusem“. Celkový koncept veletrhu abc jednoznačně vybízí zúčastněné galerie k prezentacím vždy jen jediného tvůrce, kdy je cílem umělce připomenout, ukázat jeho jméno.

Česká stopa Hledáme-li na mezinárodních veletrzích české zastoupení, pak obvykle smutně zjišťujeme, že naše umění zůstává na okraji zájmu. Současně ale platí, že účast na veletrzích je produkčně i ekonomicky velice náročná a bohužel jen málo českých galerií

má ambice prosadit se na mezinárodním trhu. Opakovaně jsme si s rozpaky všímali, že ani Viennafair, který nabízel galeristům z posttotalitních zemí vstřícné slevy, české galerie až na pár výjimek neobsazovaly.

Berlín je ale jiný. Na abc jde o přehlídku jednotlivých umělců a je tu jednoznačná obchodní koncepce nabídnout taková jména, která jsou právě na rozhraní. Jde o díla osobností, které již první vážné úspěchy zaznamenaly, ale dosud se cenově nedostaly do nejvyšších hladin – mají tedy výtečný a vítaný investiční potenciál.

Trojice českých galerií, které se letos veletrhu zúčastnily, si zaslouží ocenění.

V celkovém počtu sto šestnácti umělců je pět českých jmen úspěšnou bilancí. Opakovaně jsou zde galerie Polansky (letos opět s Vladimírem Houdkem a nově s Adamem Holým) a Svit (s Markem Medunou), poprvé sem přijela galerie Hunt Kastner s instalací Jiřího Thýna. Pátý český umělec, Krištof Kintera, byl zastoupen berlínskou galerií ­Schlei­cher/­Lange. V Berlíně, na nepřehléd-

66

zahraniční výstava

nutelném místě u vstupu do první haly, vystavil největší realizaci ze svého cyklu manipulací s tematikou pouličních lamp. Kinterův monumentální „lustr“ se svou přímočarostí do jisté míry liší od stále výrazněji převládajícího typu autorských prezentací v podobě víceprvkových instalací.

Na abc se objevila díla pouze dvou umělců, kteří vstoupili do kategorie prvořadých hvězd již v minulých dvou či více desetiletích. Kolekcí drobnějších prací byl v galerii Sprüth Magers zastoupen Walter Dahn a přesně „prodejními“ formáty nových maleb se v galerii Krinzinger představil Jonathan Meese. Překvapivě i na Positions Berlin, kde vystavení slavných osobností bylo ještě méně očekávatelné, byla díla Martina Kippenbergera v galerii Andreas Binder a Reinera Fettinga v galerii Deschler. Ale již nikdo další z velikánů! I na Positions Berlin, kam bylo vybráno sto třicet umělců, se objevil zástupce českého a slovenského prostředí –

art + a ntiques Svätopluk Mikyta, který vede ateliér kresby a grafiky na brněnské FaVU a již několik let jej zastupuje galerie Emmanuel Walderdorff z německého Molsbergu.

Umění jako investice Mezinárodní konference Artfi přinesla celou řadu podnětů a informací. Věděli jste, že ve světě už je nyní 83 uměleckých fondů, zejména v Číně, které investují do umění a vytvářejí sbírky jako kapitál pro obchod s akciemi? Dříve své kapitálové portfolio rozšiřovaly dílčím nákupem uměleckých děl mnohé finanční domy, ale nyní se vytvářejí fondy ryze specializované na umění.

Jeden z úplně prvních takových fondů založil v roce 2001 pod názvem The Fine Art Fund Philip Hoffman, který předtím dvanáct let pracoval jako manažer Christie’s v Londýně. V jeho přednášce se objevil pro investory triumfální údaj o Warholově sítotisku na plátně 200 One Dollar Bills z roku 1962, který

byl v roce 1986 prodán za 380 tisíc dolarů a v roce 2009 se navzdory krizi vydražil za 43,8 milionu dolarů.

S jinými pozoruhodnými daty přišla Clare McAndrew ze společnosti Arts Economics, když uváděla procentuální bilanci celkového obchodu s uměním ve světě za rok 2013. První místo zaujaly Spojené státy s 38 procenty z celkového podílu, následované Čínou s 24 procenty a Velkou Británií s 20 procenty. Německo s Rakouskem zůstaly jen na okraji s jednoprocentním podílem.

Evropská unie jako celek (tedy včetně Británie) se na celosvětovém obratu trhu s uměním podílela z necelé jedné třetiny.

Na konferenci však nebyly probírány jen obchody. Berlínský sběratel Christian Boros obohatil rozpravu, když své sběratelství shrnul půvabným postřehem: „Dvaadvacet let potkáváme báječné lidi, od nichž se lze učit – vždyť umělci nemají žádného šéfa, nedostávají žádné úkoly.“

INZERCE

9. MEZINÁRODNÍ BIENÁLE KRESBY PLZEŇ 2014 9 th INTERNATIONAL BIENNIAL OF DRAWING PILSEN 2014 8. října - 16. listopadu 2014 Galerie města Plzně a Galerie Jiřího Trnky www.bienale-plzen.cz EUROPEAN CAPITAL OF CULTURE

inzerát_ast_srpen.indd 1

25.8.2014 11:53:49

67

inzerce

68

art + a ntiques

Galerie současného slovenského umění

Kristína R. Mésároš Martin Knut | Dávid Baffi Miroir Noir Alexandra Barth +420 602 311 466 | www.dubgallery.com

předválečné a poválečné umění

Důstojnost lidstva...

The Dignity of Man...

24 09 — 16 11 2014

OTEVŘENÉ

NÁMĚSTÍ

PALACHOVO

O P E N S Q UA R E .C z

B r n o , T. K . J a r o š e 3 1 , g a l e r i e @ s t r o m a r t . c z w w w. s t ro m a r t . c z

V ýS TAV y WO R kS H O Py PŘEdNÁšky U R bA N WA L kS P R E z E N TAC E O b O R ů V E č E R N Í kO N C E R T

OPEN SQUARE Otevřeno Open út – ne 10–18 h Tue – Sun 10am – 6pm Dům umění města Brna The Brno House of Arts

Malinovského nám 2 602 00 Brno www.dum-umeni.cz

18.10.

manuál

69

Manuál pro milovníky současného umění Lekce 62. – Ano, generále! text: Ondřej Chrobák Autor je šéfkurátor Moravské galerie v Brně.

Televize, masmédium minulého století, nabízí milovníkům současného umění poskrovnu důvodů platit koncesionářský poplatek. Situaci nezměnil ani nový veřejnoprávní kanál ČT Art. Jediným formátem systematicky mapujícím umělecké dění zůstal magazín Artmix. Necelá hodina měsíčně přes veškerou snahu vystačí maximálně na selektivní a fragmentární pokrytí hlavních událostí a témat. V letošním zářijovém díle Artmix zprostředkoval velký rozhovor s novým generálním ředitelem Národní galerie v Praze Jiřím Fajtem. V dramaturgii pořadu má podobný materiál své nepochybné místo a důležitost. Za zvláštní pozornost však stojí zvolený způsob prezentace, který citoval formát reality show konkurenční televizní stanice. Jiří Fajt se proměnil do role Zdeňka Pohlreicha z Ano, šéfe! a Palác Kinských na Staroměstském náměstí v krachující restauraci. K dokonalosti chyběly pouze vypípané vulgarismy.

Každý díl Ano, šéfe! má základní, podobně vystavěnou dějovou linku. Pravidelný divák se těší na Pohlreichovo zděšení před restaurací, exkurzi špinavou kuchyní s mrazáky plnými zkaženého jídla, naservírované blafy s rádoby legračními názvy, špatně sestavený jídelní lístek a konflikt s arogantním personálem. Následně přichází pokus o záchranu a napětí, zda podnik získá, nebo získá samolepku s hvězdičkou.

V Artmixu byla bohužel realizována pouze první půlka popsaného formátu, komentovaná prohlídka po panoptikálním prostředí „vlajkové lodi“ Národní galerie. Jiří Fajt kritizoval exteriérové označení budovy, které naléhavě láká procházející na zpoplatněné veřejné záchodky a na prohlídku akvárií se sladkovodními rybami, místo na stálou expozici mimoevropského umění ze sbírek Národní galerie. V průchodu do paláce je vysazen hustý les „áčkových“ poutačů, pro-

pagující všechno možné i nemožné. Nádvoří dominuje nefunkční kašna improvizovaně zakrytá absurdní konstrukcí. Recepce galerie připomíná prostředí podnikové ubytovny. Na chodbách směrem ke kanceláři generálního ředitele zaměnil Jiří Fajt perspektivu běžného návštěvníka galerie za pohled zahraničního partnera, který jde za generálním ředitelem Národní galerie jednat o možné spolupráci. Ze záběrů kamery polévalo střídavě trapno a stud.

Věrný divák kuchařské reality show však tentokrát marně čekal, že bude následovat rychlá akce. Personál galerie se nechopil košťat, nezačal odnášet zbytečné reklamní stojany a kytky z parapetů, nestrhával informace vytištěné ve wordu na kancelářských papírech formátu A4. Ze sklepa se v kádích nevyváželi sumci a candáti, z kašny nezačala prýštit voda a místo sportbaru se neotevřela galerijní kavárna. Zdeněk Pohlreich dává restauracím čas na základní úklid přes noc, na komplexní změnu přístupu v řádu několika týdnů. Kolik času dá Jiří Fajt sobě a svým spolupracovníkům?

Pravidelnou součástí Ano, šéfe! bývá také tzv. zátěžový test. Do nefunkční restaurace jsou pozváni figuranti hostů, kteří obsadí všechny stoly a objednávají si jídlo a nápoje.

Krásný sen majitelů o plné hospodě se okam­ žitě mění v nejhorší noční můru. Obsluha ani kuchyně nestíhají, zmatek střídá zmatek, nervy tečou plným proudem. Inscenovat podobnou situaci v galerii by rozhodně nebylo od věci. Jak by nápor návštěvníků zvládla prodejna lístků, šatna, ostraha nebo kustodi?

Neporouchal by se intenzivním provozem výtah? Nedošel by okamžitě na toaletách papír a tekuté mýdlo? Kdo by ho během dne doplňoval? Ve výstavních prostorách by stoupala vlhkost a teplota, stačila by kapacitně současná vzduchotechnika? Těšili by se zaměstnanci galerie druhý den do práce?

Scénář reality show v Národní galerii nepíší scénáristé, ale sama realita. První řada s názvem „Jmenování Jiřího Fajta“ měla dobrou zápletku i sledovanost. Povede se podobně pokračování „Velký úklid“? Získá Jiří Fajt a Národní galerie samolepku? Uvidíte a pokud možno nepřepínejte!

N Á R O D N Í G A L E R I E N A S V O U P R V N Í H V Ě Z D I Č K U S T Á L E Č E K Á / foto: TV Prima

70

recenze

art + a ntiques

Veliké a laskavé Milena Dopitová v Městské knihovně text: Josef Ledvina

Milena Dopitová má výstavu v Galerii hlavního města Prahy. Je to výstava veliká, zabírá celý výstavní prostor Městské knihovny. Překvapivě to ale není výstava retrospektivní. Autorka na ní představuje výhradně práce z posledních několika let.

Početné galerijní kóje a sály se jí nicméně podařilo naplnit bez větších problémů.

To vzhledem k médiím, s nimiž Milena Dopitová obvykle pracuje, nepředstavuje zase takové překvapení. Technicky precizně zpracovaným videoprojekcím velké plátno a zšeřený sál obvykle sluší a instalace coby autonomní expoziční jednotka vlastně každá sama pro sebe svou místnost vyžaduje.

Dobrou ukázkou autorčina velkorysého nakládání s poskytnutým výstavním prostorem je holografická projekce (instalace) mladíků v bílých úborech předstírajících, že hrají volejbal (Já, pojď, mám, já, jdu!). Obsadila bez problému celý jeden velký sál. Výsledek je čistý a dotažený.

Lyrika Monumentalita – solitérní díla-monumenty zpravidla suverénně opanují každé svůj výstavní sál – a s ní spjatá silná dávka bezprostřední vizuální působivosti patří k primárním dojmům z výstavy. Efekt podtrhuje technická dokonalost provedení. Výsledek nicméně není chladně klasicistní ve smyslu „edle Einfalt und stille Größe“, protože to vše je postaveno do služeb něhy a laskavosti. Díla vystavená v Městské knihovně nejsou jen velká, ale také laskavá. Stačí připomenout název výstavy, Miluji a přijímám, což je také název jednoho z děl. S laskavostí a shovívavostí je prostřednictvím jakýchsi fotografických emblémů – děravé ponožky, špatně oholená brada… – nahlédnut rovněž Dobrovolný hrdina. Nebo jinoch na videu kráčející v poněkud narcistním sebeokouzlení („jež přeci k jinošství patří“) do půl těla vysvlečen po „sleklajně“ (popruh, po němž se po způsobu

J Á , P O J Ď, M Á M , J Á , J D U! / 2012 / holografická instalace / foto: Tomáš Souček

provazochodců chodí). A on, bez toho, aby se ohlížel, a asi také, aniž by si to ve své mladistvé bujarosti uvědomoval, rovněž kráčí v ústrety stáří. Právě poetika uplývání času a přibývajících šedin patří k dalším dominantám výstavy. Obzvlášť doslovně v charakteristicky monumentální mozaice velkoformátových fotografií Zlaté časy, které zužitkovávají metaforu barevného a žloutnoucího listí („podzim života“).

Zřetelně tradiční lyrické motivy se v Městské knihovně protínají s technicky i prostorově suverénní formou. Výsledek je pak nezřídka až podbízivě nasládlý či sladkobolný (zejména když synergický efekt díla a jeho názvu posiluje efektní hudební doprovod, jako je tomu třeba v případě videa Kouzlem mým změnit tě smím).

Syrovost Kde hledat důvody toho kolapsu v přílišném lyrismu? Milena Dopitová patří ke generaci umělkyň, jež nastupovala na scénu v 90. letech. Její práce je obecně a oprávněně pokládána za to nejlepší, co ve své době

vznikalo. Pokud bychom hledali (s vědomím problematičnosti takového podniku) nějaké stylové pojítko pro umělce její generace, pak by to nejspíš byl právě důraz na čistotu technického zpracování a monumentalita. Jistě to souvisí i s hojným využíváním instalačních postupů a nových médií, videa, digitálně upraveného obrazu apod. To vše ovšem tehdy bylo nové. Ani stopa po u nás dobře etablovaném stylu improvizované alternativy, k němuž obvykle patřila určitá „pozitivní ušmudlanost“ a nezřídka také miniaturizace („skromnost“ nebo „nenápadnost“).

Témata děl ovšem přitom mohla být a často byla, vzata sama o sobě, hodně nadčasová – lyrická nebo pateticky ušlechtilá (mateřství, láska, smrt…) –, protože byla vyvážena aktuální či módní formou. O lásce a plynutí času byly vlastně i tehdejší práce Mileny Dopitové tematizující různé kosmetické, tělo zkrášlující a zpevňující aparáty a preparáty. Jen místo toho, aby hrály na hálkovsky sladkobolnou notu, mluvily jazykem tehdejší současnosti, rozkročeny mezi drožďovou pleťovou maskou (či vlasovou trvalou) skomírajícího reálného

71

socialismu a raně devadesátkovým salonem krásy. Poněkud opulentní vizualita generace 90. let také vytvářela určité formální kontinuum s nevznešeným světem nastupující reklamy v městském exteriéru, s televizní reklamou nebo novým světem showbusinessu.

To vše bylo spjato s jistou fascinací, ovšem doprovázenou pocity závratě a nevolnosti.

Bylo to nové a syrové.

Nová média spolu s instalací zestárlá – kde jsou ty časy, kdy digitální obraz fascinoval jen proto, že byl digitálně upravený? instalace jen proto, že byla instalací? – a z reklamní vizuality se stala druhá příroda.

MILUJI A PŘIJÍMÁM místo: Městská knihovna pořadatel: GHMP kurátorka: Olga Malá termín: 3. 9.–30. 11. 2014 www.ghmp.cz

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

Cesta z města Veronika Bromová ve Špálovce text: Radek Wohlmuth

Výstavě Veroniky Bromové nazvané Příběh Chaosu v pražské Galerii Václava Špály je možné se buď vysmát, nebo ji prostě přijmout, spoluprožít a možná i tak trochu závidět. Není to běžný formálně a emotivně odosobněný vizuální nosič, na který je člověk zvyklý, ale něco jako obrazný výběrový deník a zaujatá osobní výpověď zároveň.

Bromová neudělala nic míň ani nic víc, než že tematizovala svoji momentální životní etapu – svoje privátní tady a teď. A jaké tedy je? Vlastně docela obyčejné a výjimečné zároveň, tak jako všechno to, co přináší každý nový den.

Klíčem k významovému čtení projektu může být už jeho název. Na jednu stranu evokuje sondu do podstaty neorganizovanosti, respektive příklon k absenci systému.

Na druhou jde také o domácí pojmenování venkovské usedlosti ve východních Čechách, kde Veronika Bromová žije se svým mužem Ivanem Šrekem. Ten je kurátorem výstavy, což je další věc, která poukazuje na fakt, že jde v mnoha ohledech o rodinnou záležitost.

Příběhem Chaosu tedy autorka dvojjedině demonstruje především opuštění velkoměstských struktur a zároveň svou novou domovinu, která se stala inspiračním zdrojem naprosté většiny vystavených artefaktů.

Termín samotný ale není možné brát úplně doslova, protože jinak by měl její koncept ihned povážlivé trhliny. Na první pohled je zřejmé, že Veronika Bromová

ve skutečnosti jen vyměnila jeden systém za jiný, snad méně viditelně organizovaný, ale přece jen systém. Emotivním svorníkem jejího příběhu je nejsvětější trojice úplné rodiny, tedy další vžitý a tradiční sociální vzorec. A nakonec si nelze nevšimnout, že i formální stránka jejích prací snad nikdy nebyla zřetelně systematičtější než právě na této výstavě. Autorka svým projektem prezentuje především změnu životního stylu a své okouzlení „novou“ situací.

Návrat k přírodě Stokrát otřepaný, a přesto pro mnohé stále přitažlivý model romantického návratu

P O H L E D D O E X P O Z I C E / foto: Jura Lom

k přírodě a „prostému“ způsobu života tedy dostal svoji další konkrétní tvář. Reakce na ni je odvislá především od perspektivy, ze které k ní pohlížíme. Lidé, kteří se narodili a celý život tráví na venkově, většinou nadšení „Pražáků“ usazených v lukách nerozumějí, nesdílejí ho a svůj vlastní život mezi pletím kopřiv a pravidelnými nedělními koncerty cirkulárek často nijak zvlášť hluboce neprožívají. Ve městě ovšem taková přírodní idyla rezonuje naplno, zvlášť virtualizovaná a estetizovaná do podoby prostých, ale podmanivých obrazů s archetypálním nábojem. Důvod je jasný: vytváří tak kontrast ke všemu, co člověk na vlastní

72

recenze

art + a ntiques

kůži prožívá, a v hektickém prostředí města představuje synonymum klidu a pohody. Jinými slovy dovolené, o které můžeme uvažovat jako o ztraceném ráji.

Páteř výstavy tvoří zhruba tři desítky barevných C-printů a tři videa, kterými Veronika Bromová mapuje svou emotivní současnost. Celek střídají detaily a naopak. Jedno je vystavěno z druhého, aby se v rámci mikrokosmu usedlosti zase vrátilo na své unikátní místo. To se týká jak krajinných motivů, tak figurálních. Základním stavebním principem snímků i části kreseb tuší a fluorescenčním akrylem, které technické obrazy doplňují, je zrcadlení, respektive souměrnost podle vertikální osy. Kresby černých motýlů připomínají skvrny Rorschachova testu, kombinatorika tváří skládaných z jednotlivých polovin zase známý autorský projekt Jiřího Davida Skryté podoby z roku 1995.

Snímky Veroniky Bromové se od těch jeho liší ve formátu, příklonu k barevnosti, zasazení jednotlivých variant do jednoho celku a především ve zmnožení o skutečnou podobu, takže většina portrétů vyčerpává všechny tři možnosti. Diametrálně rozdílná je i otázka výběru modelů. Jestli mezi Davidovými „figuranty“ nechyběly celebrity nejrůznějšího druhu (Franzem Kafkou po-

čínaje a Václavem Klausem konče), planeta Chaos – skutečná i ta virtuální, kolonizující momentálně prostor Špálovy galerie – je otevřena nejbližším, tedy rodině a přátelům. Ostatně ne náhodou se právě slovo Chaos – z jazyka autorky přeloženo jako domov – coby všeprostupující mantra opakuje v názvech jednotlivých děl.

Na tenkém ledě Jestli tedy výstava Veroniky Bromové něčím je, tak glorifikací jejího nového já a zároveň evangelizací alternativního způsobu života. Tomu odpovídají i autentické přírodní relikvie přenesené do výstavního prostoru.

Zatímco v minulosti pracovala především se svým tělem jako materiálem a výrazovým prostředkem zároveň, dnes fotí rajčata, asociativně tvarovanou zeleninu nebo „smajlíky“ složené z útržků vosích hnízd a kreslí tuší pavouky. Možná by stálo za zamyšlení, proč se jediná fotografie s vlastním podvázaným aktem, která odkazuje k její starší tvorbě, jmenuje právě Freak of the Chaos.

Je samozřejmě dobré upozornit na to, že ta nejchutnější jablka nenajdete v supermarketu, ale natrháte si je po dešti v sadu, a když máte chuť na skopové, musí někdo zabít, stáhnout a rozčtvrtit ovci. Nemá ale

asi smysl předstírat, že tyhle pravdy představují něco, co by člověk nevěděl. Nežijeme v Tokiu nebo New Yorku. I tak je ale asi stojí za to opakovat.

Veronika Bromová řeší ve své práci jednoduché, a přece nesamozřejmé věci a její výsledky tomuto stavu možná odpovídají, vždyť oproštění s sebou jistý stupeň naivity nese skoro vždycky. V tomto ohledu jsou její artefakty, které nepostrádají existenciální rozměr, žensky bezbranné a zranitelné. Nejvíc z nich ale vyčnívá video malého Huga, který zkoumá déšť, a to pro přirozenou dětskou spontaneitu, a přesahové tao-kresby, snad i proto, že nejsou výslovně vztažené k prostoru usedlosti. Dohromady tu nejde o nic menšího než zachytit prchavé peripetie tichého a naplněného lidského štěstí, a to je vždycky tenký led…

PŘÍBĚH CHAOSU pořadatel: Galerie Václava Špály kurátor: Ivan Šrek termín: 5. 9.–26. 10. 2014 www.spalovka.cz

Prostor smyslů a syntetické zkratky Richard Fremund v Museu Kampa text: Iva Mladičová Autorka byla kurátorkou retrospektivy Jana Kotíka.

Museum Kampa představuje výrazný soubor velkoformátových maleb Richarda Fremunda (1928–1969). Podává zprávu o proměnách konkrétního malířského výrazu převážně z rozpětí let 1953–1965, z něhož lze současně jako z projekční plochy odečítat dynamismus výtvarných a společenských událostí širšího ideového prostoru.

Výběr je symbolicky uveden Fremundovým autoportrétem. Šestnáctiletý malíř v něm buduje svou tvář plasticky, používá

formu kubištovského typu, do čela si nechává efektně přepadat proud vlasů, rameno vychyluje do předního plánu, čímž dodává kompozici dynamickou razanci. Nepochybujeme o autorově živelném naturelu, jenž se v pozdějších plátnech rozpoutává do maximálních možností. Vůbec nás nepřekvapuje, že takovýto malířský výraz nabyl archetypální účinnosti, když deník The New York Times aktuálně referoval o Fremundově výstavě v Československém spisovateli roku 1956

jako o důkazu odumírání stávající politické konstelace.

Autoportrét R. F. z roku 1944 současně předznamenává charakter maleb úvodní části vystaveného celku, v němž se tváře objevují v širším námětovém spektru. V portrétu fotografa Josefa Sudka (1953) Richard Fremund volí expresivní výraz odkazující k rukopisu Oskara Kokoschky, v portrétech přítelkyně B. B. (1955, 1956) podává svědectví o obdivu k tehdejším uměleckým

73

autoritám – Henrimu Matissovi a Pablu Picassovi. Zařazení velkoformátového plátna Malíř a model (1956) živě koresponduje s promítaným dokumentem Richarda Fremunda malebné curriculum (Vladimír Drha, 1965), v němž z časového odstupu se zájmem sledujeme stylizaci malířových „uměleckých gest“. Velkoformátové zvětšeniny černobílých fotografií Václava Chocholy zachycující Fremundův civilní projev naši představu o jeho niterném prostoru obohacují.

Začlenění několika maleb tematizujících městskou a vesnickou krajinu do téže části výstavy je chytré, neboť obrazy vytvořené pod vlivem silných prožitků z Fremundova pařížského pobytu roku 1956 (St. Michel, 1956; Z Paříže, 1957) podněcují úvahy na téma eklektického přejímání výrazových prostředků. Tyto malby současně představují charakteristické možnosti přepisu konkrétního prostředí do plošného plánu, založené na chvatné obrysové linii pastózně vystupující z povrchu nebo na plošnosti malířských tahů komponovaných do dynamického celku.

Jedna z těchto prací – Středověká vesnice (1961) – vypovídá o primitivizujícím, dětsky spontánním plošném promítání, jež opomíjí jakékoli náznaky tradiční prostorové perspektivy. Námět je formulován v syntetickém organickém tvaru. Pestré varianty předznamenaných přepisů krajinných podnětů představuje druhá hlavní část prezentovaného celku.

Krajina jako znak Za nosné těžiště celé výstavy lze považovat právě podrobné sledování autorovy transformace krajiny ve znak a následné využití rastrové struktury pro různé možnosti expresivního dynamického výrazu. V 50. letech Richard Fremund v krajinných námětech používá radikální zjednodušení. Tvar lapidárně ohraničuje (Zelená krajina, 1957) a vymezenou plochu zaplňuje chvatným výrazným gestem. V malbách z konce tohoto desetiletí interval malířských tahů zužuje na vertikálu, horizontálu, kruh a trojúhelník (Jihočeská náves, 1958). V kontextu českého uměleckého prostředí se zde vybavuje rukopis Josefa Čapka. V několika malbách rozpoznáváme vliv v Paříži autorem obdivovaného Raoula Dufyho. Tendence k jednoduchosti vede v jedné linii k symetrii.

Z V E R N I S Á Ž E V Ý S T A V Y / foto: Michal Adamovský

Počátkem 60. let Richard Fremund krajinu transformoval do odlišných variací rastrového řádu. Používal spontánního efektu lité barvy, kterou doplňoval texturou, čímž podpořil živelný charakter ploch. Litou linií současně vizuálně sjednotil celek struktury (Strukturální krajina, 1961). Právě v tomto momentu se přiblížil dekorativnímu řešení (Červenobíločerná, 1961), což může vypovídat o podvědomé rovině nejranějších Fremundových vizuálních zážitků z holešovického krámku s barvami, malířskými šablonami a ornamenty, kde pracovala autorova matka. Závěrečné období krátké umělecké dráhy, v kterém jsou reflektovány pop-artové podněty a následně i nová figurace, je ve výstavě prezentováno bohužel stručně, ač v dobových časopisech můžeme číst od relevantních kritiků jeho kladná hodnocení.

Ze soukromých sbírek Je jednoduché si představit, že kresby, grafiky, ilustrace nebo i návrhy filmových plakátů Richarda Fremunda by živě doložily šíři osobitého projevu. V mnoha místech prezentace by postihly jemnější souvislosti proměn námětů i formy, vysvětlily by kontexty s evropským uměleckým prostředím.

Formáty výstav v Muzeu Kampa ale nebývají vystavěny jako zevrubně pojaté vyčerpáva-

jící výkladové celky. Jsou cíleny na koncepty divácky přitažlivé a vstřícné. Díky prezentacím méně známých děl ze soukromých sbírek získávají široký zájem veřejnosti.

Těmto charakteristikám plně odpovídá i aktuální výběr, jenž na menším prostoru koncentruje vývojově důležité malby.

Výstava logicky navazuje na realizaci souhrnné publikace s odbornou studií Marcely Chmelařové a velkorysým doprovodem reprodukcí, kterou letos vydala Retro Gallery. Oba výsledky poskytují příležitost s mnohaletým odstupem zhodnotit projev malíře, o němž roku 1957 Ludmila Vachtová zformulovala přísný soud: „Přebíjí nejistou půdu temperamentem, místy siláckým, a má sklon používat ho až programově.“

RICHARD FREMUND pořadatel: Museum Kampa a Retro Gallery kurátorka: Marcela Chmelařová kniha: Retro Gallery 2014, 250 str., 1150 Kč termín: 18. 9.–7. 12. 2014 www.museumkampa.cz

74

recenze

art + a ntiques

Čína na Pražském hradě Poklady staré Číny v Císařské konírně text: Olga Lomová Autorka je profesorkou dějin čínské literatury na FF UK v Praze.

Výstava jako doprovodný jev diplomatických styků a hospodářské výměny není nic neobvyklého. Pokud se vlády dotčených zemí rozhodnou zásadně zintenzivnit spolupráci či navazovat nová spojenectví, pak je pravidlem, že se objeví výstava mimořádná, v níž se zahraniční partner ukazuje jako země s bohatou kulturní tradicí či originálním současným uměním. Obojí – současnost i tradici – již vyzkoušela Čínská lidová republika ve spolupráci s Pražským hradem. Loni jsme v Císařské konírně měli příležitost vidět soukromou čínskou sbírku současného umění (viz AA 2013/09), letos se na výstavě konané pod záštitou prezidenta České republiky, velvyslankyně ČLR a MKČR seznamujeme s Poklady staré Číny.

V obou případech je to pro české milovníky čínského umění zklamání. Hlavním důvodem je neodborný přístup k přípravě výstav, do něhož se promítá absence povědomí o minulých čínských výstavách v Praze a o bohatých českých sbírkách čínského umění, včetně stálé expozice NG v Paláci Kinských. Prohlubování česko-čínských kulturních vztahů v neodborných rukou nakonec vede k marginalizaci českých specialistů i českých sbírek, které uvízly v začarovaném kruhu nedostatku finančních prostředků, návštěvníků i výstavních prostor. Těžko říct, zda je v tom víc nevědomosti, nebo pohrdání kulturou a těmi, kdo jí rozumějí.

Poklady staré Číny V rámci „otevírání dveří“ a lepšího „porozumění“ Číně, o němž poslední rok hovoří čeští politici, probíhá na Pražském hradě výstava „sto šedesáti předmětů zapůjčených z význačných muzeí v Čínské lidové republice, které zachycují období pěti tisíc let čínských dějin od neolitu až po poslední vládnoucí dynastii“ (doprovodný leták;

T E R A K O T O V Á A R M Á D A V C Í S A Ř S K É K O N Í R N Ě / foto: Správa Pražského hradu

na webových stránkách Hradu je kupodivu uváděno pouze devadesát předmětů?!).

Organizátory jsou Správa Pražského hradu, Smíšená česko-čínská komora vzájemné spolupráce a čínská vládní organizace Art Exhibition China. Koncepce výstavy, kterou připravil čínský kurátor Wang Jun (Wang Ťün), je primárně historická (počátky čínské civilizace a vznik prvních států a „kulturní rozmach v době mezi přelomem letopočtu a desátým stoletím n. l.“ – kam je poněkud překvapivě řazeno i sjednocení Číny roku 221 př. n. l.); třetí tematický blok je zaměřen na představení různých řemeslných technik od 14. století do konce císařství v roce 1911.

Celkové pojetí působí rozpačitě. Pokud bylo cílem představit průřez čínskou civilizací od nejstarších dob až po konec císařství, pak je výstava spíše matoucí. Období roztříštěnosti mezi 3. a 6. stoletím, kdy do Číny intenzivně pronikal buddhismus a pod cizími kulturními i etnickými vlivy došlo k výrazné proměně čínské civilizace, je sice zastoupeno několika předměty, v celkové koncepci však spadá do jednoho celku se

sjednocením Číny ve 3. století př. n. l., upevněním čínského impéria za dynastie Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.) a jeho obnovením za dynastie Tchang (618–907), a to s převahou tchangských artefaktů. Z nepochopitelného důvodu je vynechána dynastie Sung (960–1279), obecně považovaná za vrchol čínské kultury, i období mongolské nadvlády za dynastie Jüan (1279–1368). Mingy (1368–1644), další velká dynastie, překrývá poslední mandžuská dynastie Čching ­(1644–1911), obecně považovaná spíše za období úpadku, zde je však zastoupeno nejpočetnější kolekcí předmětů. Největším zklamáním výstavy je vedle absence reprezentativních ukázek sungského porcelánu také minimální zastoupení malířství, (jedinou ukázkou je album v žánru – nikoli „stylu“, jak praví popiska – květin a ptáků od méně známé autorky 18. století Ma Čchüan) a také absence kaligrafie, tedy uměleckých projevů, které mají Češi tradičně spojené s rafinovaností čínské kultury.

Výstavě dominují postavy dvou vojáků z hrobu Prvního císaře. Osamělá přítom-

75

nost zástupců celosvětově známé terakotové (spíše než „hliněné“) armády mezi rozmanitými artefakty různé kvality a z různých dob z pražské výstavy mimořádnou událost neudělá. Nakonec je to zase bohužel jen nepříliš významný produkt určený pro jednu ze zemí „střední a východní Evropy“, jak čínská politická reprezentace klasifikuje Českou republiku, aniž by tušila, jak bohaté tradice v poznávání Číny a čínského umění máme.

Sinologické řemeslo Na výstavě se podepsalo to, že její organizátoři ji připravovali bez znalosti věci. Nejrozsáhlejší tematický blok je naplněn převážně předměty z Letního paláce mandžuských císařů v Čcheng-te bez ohledu na to, že srovnatelné porcelány, výšivky a cloisonné jsou v Národní galerii, Náprstkově muzeu a na některých českých a moravských hradech a zámcích. Výstava na Pražském hradě by si zasloužila plnohodnotnou účast českého kurátora, který by dohlédl na to, aby při

této příležitosti čeští návštěvníci uviděli pouze skutečné „poklady“, jaké chybějí v domácích sbírkách, a také aby dal výstavě koncepci rezonující s mnohaletým českým zájmem o umění Dálného východu.

Dobrý český kurátor by dokázal čínským partnerům vysvětlit, že spíše než mix všeho a ničeho s nepřehledným výkladem o starobylosti čínských dějin našeho diváka osloví výstava pojatá tematicky a do hloubky (namátkou mě napadá „Kouzlo porcelánu“, „Literátská kultura staré Číny“, „Umění tuše a řezby v kameni“, „Krajina a příroda v čínském umění“ atd.). Pokud by byl dobrý vyjednávač, mohl by také přemluvit čínského partnera, aby pro potřeby Prahy uvolnil skutečné poklady z Palácového muzea v Pekingu, které mezi vystavujícími institucemi chybí.

Z dostupných materiálů není zřejmé, jaká byla role a možnosti české „koordinátorky projektu“ z Náprstkova muzea. České popisky na výstavě dokládají, že neohlídala ani překlady čínských pojmů, a tak místo

císařských pečetí jsou na výstavě „pečetní razítka“, bronzová zlacená soška Starého mistra (Lao-c’) je označena jako „pozlacená plastika taoistického mudrce“, proslulá červená glazura na porcelánu zvaná v české literatuře býčí krev je zde označena jako „obětní červená“ atd. O formulacích v doprovodném letáku typu „oděvy, výšivky a další tkalcovské techniky“, které unikly koordinátorce (nebo snad oku redaktora?) pro tentokrát pomlčme. Čeština a s ní i logika obsahu sdělení trpí na všech frontách, nejen na nepříliš povedených výstavách čínského umění.

P O K L A D Y S TA R É Č Í N Y místo: Císařská konírna pořadatel: Správa Pražského hradu termín: 8. 8.–9. 11. 2014 www.kulturanahrade.cz

INZERCE

platforma (pro současné umění)

Denisa Nová, Karin Zadrick, Klára Dvořáková Ruměná. Kůže z dechu The Skin’s Own Breath. Blushing 18 09 — 23 11 2014

platform (for contemporary art)

PLATOvideo01 — sport autorská videa Zbyňka Baladrána, Josefa Daberniga a Vojtěcha Fröhlicha 01 10 — 30 11 2014

Michal Kalhous Muž a žena A Man and a Woman 11 09 — 30 11 2014

www.plato-ostrava.cz Projekt je realizován díky dotaci statutárního města Ostrava The project is supported by the City of Ostrava

Ostrava

Mediální partneři Media Partners

76

recenze

art + a ntiques

Čechy, Morava a zbytek Evropy StartPoint Prize 2014 text: Radek Wohlmuth

Kdyby se mělo soudit jen na základě výběru mezinárodní soutěže nejzajímavějších diplomových prací absolventů uměleckých škol StartPoint Prize, čekaly by v nejbližší době mladé české umění zlaté časy. Celou jednu třetinu z dvanácti vystavených finalistů totiž tvoří čeští diplomanti. Nominátoři přitom prý posuzovali celkem dvacet čtyři škol z jedenácti zemí. Evropa má tedy zřejmě ve srovnání s Českem výtvarně dost na kahánku, protože jí vizuální kožich s přehledem vyprášili nejen frekventanti z centra – tedy z AVU a VŠUP –, ale i ti regionální z brněnské FaVU a Ostravské univerzity.

Celá věc ale dostane nepříliš slavný rozměr, když se člověk podívá na působiště letošních porotců a kurátorského týmu. Kromě Čech, Moravy a Slovenska je to ještě Francie, Německo a Nizozemsko. Pokud se tento fakt srovná s alma mater finalistů, vyjde najevo, že kromě jedné vystavující z Rumunska jsou všichni ostatní právě z těchto zemí. Jeden zářez v expozici mají Bratislava a Paříž, dvě německé nominace získaly Norimberk a Drážďany, zatímco holandskou vlajku drží Amsterdam, Haag a Utrecht. Jsou to celkem rychlé a trochu zarážející počty.

Na první dobrou Když se k tomu přidají chyby v popiscích, takže zástupce drážďanské vysoké školy umění a jediný skutečný malíř v soutěži Eric Keller je prezentován jako další frekventant Norimberka, zatímco bakalářka z utrechtské akademie Naama Zusman má nálepku druhé absolventky školy v Haagu, je celkem jasno i ohledně organizátorské pečlivosti. Dojem jen dotvrzují texty ke konceptuálním projektům, bez jejichž podpory někdy nemá divák nárok záměr nebo výchozí situaci vystavené práce rozšifrovat. Občas jsou v češtině, jindy v angličtině nebo francouzštině, někdy chybějí vůbec. S multilingvistikou je to podobné na webových stránkách soutěže.

P O H L E D D O E X P O Z I C E / foto: DOX

Výsledky letošního ročníku StartPointu jsou potřetí prezentovány v zadní budově holešovického DOXu a cenou pro vítěze je možnost uspořádání samostatné laureátské výstavy v GAVU Cheb. Expozice finalistů rozdělená do dvou pater má kompaktní charakter, ke kterému přispívá i členitý prostor budovy. Právě díky němu se výstava přirozeně přelévá z místa na místo a jednotlivé autorské prezentace přitom zároveň disponují dostatečně intimním prostředím pro nerušené vnímání, i když nemá smysl předstírat, že by se tam za jiných okolností člověk prodíral davy. Velká část projektů má podobu kombinované intermediální instalace, jejíž konstantou bývá video. Příklon k technickému obrazu a „filmovému“ způsobu vyprávění ještě zdůrazňuje několik samostatných videoprojekcí.

Osobní zkušenost Je sympatické, že absolventi nevaří z vody, ale odrazovým můstkem k podstatě většiny uměleckých děl je osobní zkušenost. Právě člověk a jeho konání v čase představují jejich základní nástroj ke zkoumání mechanismů současného světa, vlastního já i jeho kořenů. Autobiografický rozměr v sobě ko-

neckonců nese také vítězná práce absolventky amsterdamské Akademie Geritta Rietvelda Lisy-Marie Vlietstry nazvaná We Have To Do This For Lisa, série tří krátkých filmů pohybujících se v oblasti problematiky mezilidských vztahů.

Asi nejzajímavější informací, která z letošní výstavy finalistů vyplývá, je, že mladí umělci napříč Evropou pracují formálně i tematicky na podobných základech, čemuž odpovídá také jejich možná trochu nečekané souznění a intuitivní provázanost. Tak například emotivní kresebný deník z cest Kateřiny D. Drahošové je na jednu stranu v něčem blízký akvarelům, kterými mapuje svou subtilní každodennost původem Íránka Pegah Amini, na druhou zase její sběratelský potenciál koresponduje s „věcnou archeologií“ Francouze Kevina Rouillarda. Martin Hrubý rozkrývá současnost prostřednictvím dokumentace bývalého stranického rekreačního střediska na Orlíku, podobně jako Naama Zusman demonstruje na architektuře politický rozměr staveb v Izraeli. Alžběta Bačíková ve svém videu konfrontuje profesionální lektorku rétoriky a moderního tance a inscenovaným koučinkem se zabývá i performativní video Barbory Kleinhamplové, které má kromě jiného sloužit jako metafora relace mezi umělcem a divákem.

Právě Kleinhamplová získala letošní Cenu Českých center, určenou pro nejvýraznějšího domácího absolventa.

Předplatitelé Art+Antiques mají nárok na snížené vstupné.

S TA R T P O I N T P R I Z E 2 014 místo: Centrum současného umění DOX pořadatel: Nadace Arbor vitae kurátor: Pavel Vančát termín: 19. 9.–27. 10. 2014 www.startpointprize.eu

inzerce

VNITŘNÍ SVĚTLO

16. 10. 2014 — 11. 1. 2015 Muzeum moderního umění Denisova 47, Olomouc www.olmuart.cz

ivan Theimer

KAREL MALICH

77

www.olmuart.cz

78

inzerce

art + a ntiques

inzerce

79

VÁCLAV LUKS. Collegium 1704 v Rudolfinu 2014/15. foto Stéphane Moccozet

„S COLLEGIEM 1704 A VÁCLAVEM PRACUJI VELMI RÁD. VEDLE TOHO, ŽE JSOU TO PRVOTŘÍDNÍ HUDEBNÍCI, JE TO TAKÉ SKUPINA VÝJIMEČNĚ SRDEČNÝCH LIDÍ. A TO MÁ NA HUDBU TEN NEJPOZITIVNĚJŠÍ VLIV… RADOST!“ říká k nebývale široké spolupráci s Collegiem 1704 Bejun Mehta. foto Josep Molina

Collegium 1704 v Rudolfinu nabídne výjimečné hudební zážitky S NOVÝM NÁZVEM AVŠAK VE STEJNĚ HVĚZDNÝCH KONSTELACÍCH ZAHAJUJE TŘETÍ ROČNÍK KONCERTNÍHO CYKLU COLLEGIUM 1704 V RUDOLFINU, KTERÝ BYL KRITIKY I DIVÁKY ZA NEDLOUHOU DOBU SVÉ EXISTENCE PASOVÁN NA JEDNU Z HLAVNÍCH UDÁLOSTÍ KULTURNÍ SEZÓNY. NADCHÁZEJÍCÍ ROČNÍK BUDE ZVLÁŠTĚ VÝJIMEČNÝ, NEBOŤ PRÁVĚ TENTO ROK COLLEGIUM 1704, BAROKNÍ SOUBOR SVĚTOVÉHO RENOMÉ, SLAVÍ DESÁTÉ VÝROČÍ ZALOŽENÍ.

Zahajovacím koncertem 21. října v Rudolfinu se do Prahy vrací Bejun Mehta, podle Süddeutsche Zeitung „nejlepší kontratenorista současnosti“, jehož položky v kalendáři jen za poslední měsíce obsahují ty nejvyhlášenější operní a koncertní podia. Jeho první pražský koncert v Národním divadle před třemi lety zahájil inspirující spolupráci: S Collegiem 1704 nedávno natočil v barokním divadle v Českém Krumlově film v režii Ondřeje Havelky s Gluckovou operou Orfeo a Euridice a je to právě Bejun Mehta, se kterým Collegium 1704 příští

rok připravuje svůj debut ve slavném Lincoln Centre v New Yorku. Tentokrát s Collegiem 1704 pod vedením dirigenta Václava Lukse provede mozartovský program, pro který je charismatický Bejun Mehta – oceňovaný pro nesmírnou hlasovou pohyblivost a virtuozitu – interpretem z nejpovolanějších.

Collegium 1704 v Rudolfinu nabídne od října do dubna šest koncertů (z nichž budou uvedeny v reprízách oblíbené vánoční a velikonoční koncerty). V úterý 18. listopadu se Rudolfinum rozezní hlasem temperamentní kanadské sopra-

nistky Kariny Gauvin připodobňovaným k „tekutému zlatu“. Poprvé pak bude v rámci tohoto cyklu představen šarm francouzské barokní hudby v podání první dámy francouzského baroka Sandrine Piau (28. dubna 2015). Novinkou je trojhvězdí koncertů, které jsou vyhrazeny slavnostním mším: české premiéře Zelenkovy Mše Divi Xaverii (15. a 16. prosince 2014), Mozartově Mši c moll (24. února 2015) a především Bachově Mši h moll (30. a 31. března 2015), jejímž provedením Collegium 1704 na jaře 2015 symbolicky připomene 10. výročí svého vzniku.

80

komiks

art + a ntiques

INZERCE

81

tipy

82

art + a ntiques

Váchal a karikatura v Plzni V souvislosti s oslavami sto třicátého výročí narození Josefa Váchala připravila Západočeská galerie v Plzni v Masných krámech výstavu s podtitulem Napsal, vyryl, vytiskl a svázal (od 15. října 2014 do 1. ledna 2015). Ve svébytný gesamtkunstwerk zformovaná kniha představovala pro Váchala stěžejní médium a měla organický vztah

I V A N T H E I M E R : Ž E L V A S H A D E M / 1986

scénické návrhy a fotodokumentace jsou tu k vidění do 16. listopadu. Až do jara 2015 zůstanou v prostoru stálé expozice rozmístěné umělcovy sochy.

Adam Vačkář v GHMP Do 30. listopadu probíhá v Colloredo-Mansfeldském paláci (GHMP) výstava Adama Vačkáře s titulem První a poslední věc (­odkaz

Festival Fotograf

JOSEF VÁCHAL : ŠUM AVA UMÍR A JÍC Í A R O M A N T I C K Á / 1931

i k jeho volné tvorbě. Výstava koncipovaná Marií Rakušanovou reflektuje rovněž Váchalův vztah k okultismu či brakové literatuře.

Do 18. ledna probíhá ve výstavní síni „13“ přehlídka věnovaná kreslenému humoru v epoše dlouhého 19. století (do 18. ledna 2015). Karikaturu nepojímá jen jako zdroj pobavení, ale také jako „důležitého prostředníka mezi uměním a ostatními oblastmi i nástroji moderní vizuální kultury.“

Po celý měsíc říjen probíhá na různých místech v Praze sedmý ročník Festivalu Fotograf nazvaný Vidět a věřit. Letošním společným tématem se stalo promýšlení hranice mezi světem přirozeným a nepřirozeným. Je fotografický záznam autentický? Jaké mechanismy ovlivňují naše vidění a jaká je ve fotografii hranice mezi skutečností a nadpřirozenem? Tyto i další otázky budou promýšlet teoretici i umělci na desítkách výstav, hap­ peningů a přednášek konaných pod egidou festivalu. Více na www.fotografestival.cz.

ADA M VAČK ÁŘ: PRV NÍ A P OSLEDNÍ VĚC

Theimerova Cesta světla Sochař Ivan Theimer působí od roku 1968 ve Francii a Itálii. Pro svou rodnou Olomouc v minulosti vytvořil například bronzovou Ariónovu kašnu. Nyní v místím Arcidiecézním muzeu představuje pod titulem Via Lucis průřez celoživotní tvorbou. Akvarely,

R I C H A R D L O S K O T, M A R E K S T I M : Č A S O P R O S T O R O V Á M Ř Í Ž K A / 2014

na knihu H. G. Wellse). Zvolené téma „duchovně chátrající společnosti a důsledků materiální nadprodukce“ umělec uchopuje pomocí fotografie i v rozměrnějších instalacích. Monumentální prostor Tanečního sálu plní minimalistická hudba a partitury s notami vzniklými střelbou. Omšelé látkové tapety na zdech kdysi honosné stavby ozdobil opakujícím se motivem květinových zátiší.

83

Malíř nové věcnosti Erwin Müller (1893–1978) patří mezi zapomenuté umělce. Oblastní galerie Liberec nyní vystavuje soubor jeho maleb z 20. a 30. let, které kurátorka výstavy Anna Habánová charakterizuje jako sociální civilismus a ruralismus. Přehlídka je pokračováním rozsáhlého projektu Mladí lvi v kleci, v rámci něhož manželé Habánovi mapovali téma německo-českého umění, tedy tvorby českých Němců.

Skreplovy „autorské knihy“ – lifestylové magazíny, pornočasopisy či výstavní katalogy upravené všemožnými kresebnými či kolážovými ­zásahy. Doplněny jsou o výběr z jeho ­objektů.

KALENDÁRIUM / říjen 2014 kdy: od 10. 10. do 18. 10. co: Festival 4+4 dny v pohybu kdo: www.ctyridny.cz kde: Palác U Stýblů, Divadlo Archa a další, Praha kdy: úterý 14. 10. od 17:00 co: Miluji a přijímám – autorská prohlídka kdo: Milena Dopitová kde: Městská knihovna, GHMP kdy: úterý 14. 10. do 20:00 co: Jožkalipnikejebožíčlověkaneumílhát! no.16 kdo: Džian Baban a Vojtěch Mašek kde: Studio hrdinů, Praha

A N T O NÍN SL AV ÍČ EK : S IL NIC E V K A ME NIČ K ÁC H / 1904

kdy: čtvrtek 16. 10. od 23:00

Slavíček a Kameničky E R W I N M Ü L L E R : Ž E N A S E D Ž B Á N Y / kolem 1930

Skreplovy knihy Do 23. listopadu probíhá v Galerii výtvarného umění Cheb výstava výrazného zástupce generace 80. let a pedagoga pražské AVU Vladimíra Skrepla. Její ambicí není pokrýt v retrospektivním záběru umělcovu mediálně (malba, hudba, objekt) i výrazově (exprese, geometrie) proměnlivou tvorbu. Soustřeďuje se primárně na

Malíř-krajinář Antonín Slavíček patří ke ­klíčovým osobnostem českého umění přelomu 19. a 20. století. „Čtyři léta (1903 až 1906) byla jeho hlavní inspirací krajina Českomoravské vysočiny a Železných hor, zejména malá vesnice nedaleko Hlinska – Kameničky. Výsledkem jeho kameničkovských pobytů jsou desítky obrazů, které považujeme za klíčová díla českého krajinářství,“ říká Jana Orlíková, autorka umělcovy současné výstavy věnované právě tomuto období Slavíčkovy tvorby, která probíhá do 9. listopadu v Galerii výtvarného umění v Karlových Varech.

co: projekce Manifestace ducha (mise-en-scène) kdo: Boris Ondreička, Fotograf festival kde: Colloredo-Mansfeldský palác, GHMP kdy: pondělí 20. 10. od 19:00 co: přednáška Lenin v obrazech kdo: Tomáš Pospiszyl, Fotograf festival kde: Tranzitdisplay, Praha kdy: pondělí 20. 10. od 17:30 co: Michala Kalhouse Muž a žena – kurátorská prohlídka a přednáška kdo: Pavel Vančát kde: PLATO, Ostrava kdy: úterý 21. 10 od 17:00 co: Karikatura a její příbuzní – komentovaná prohlídka kdo: Roman Prahl kde: Výstavní síň „13“, ZČG Plzeň kdy: sobota 25. 10. od 11:00 do 20:00 co: Den s japonskou POPkulturou kde: Palác Kinských, NG v Praze kdy: čtvrtek 30. 10. od 19:00 co: Galavečer Ceny Michala Ranného kdo: Společnost přátel Moravské galerie v Brně kde: Uměleckoprůmyslové muzeum, MG v Brně

VL ADIMÍR SKREPL: AUTOR SK Á KNIHA

www.dokument-festival.cz

Továrna Ji.hlava

18. Mezinárodní festival dokumentárních lmů Ji.hlava

Továrna v naší minulosti jako vizuální fenomén Filmové korespondence: výstava dopisů předních světových režisérů Alain Resnais: unikátní rané portréty výjimečných výtvarníků

na východ…

85

Na východ od ráje Díl 28. – Majster Pavol z Levoče, Paul Schnitzer von Leutschau, Lőcsei Pál mester... text: Dušan Buran Autor je vedoucí kurátor Sbírky starého umění SNG.

Fenomén „národnej príslušnosti“ toho-ktorého autora je typickým dieťaťom 19. storočia. Tak napríklad Majster Pavol, levočský rezbár raného 16. storočia, bol od samých začiatkov záujmu o neskorogotické sochárstvo čelným predstaviteľom hneď niekoľkých národných škôl: Maďarskí autori ho objavili v procese etablovania pamiatkovej starostlivosti a dejepisu umenia, predsa ale prvé erudované články vyšli v Mittheilungen der k. k. Central-Comission für Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale vo Viedni (1860, 1862). Oskar Schürer a Erich Wiese ho nemohli obísť vo svojej vplyvnej knihe Deutsche Kunst in der Zips (1938) – zároveň ukážke kultúrnopolitického šovinizmu svojej doby.

Naopak, Poliaci ho dodnes posudzujú takmer výlučne v závislosti od „Wita Stwosza“, ktorý v Krakove postavil hlavný oltár v Mariánskom farskom kostole (samozrejme, ide o norimberského rezbára Veita Stossa).

Majster Pavol je ale tiež príkladom česko-slovenskej umeleckohistorickej symbiózy: Boli to reštaurátori Viktor a František Kotrbovci s Jaromírom Homolkom, ktorí s ďalšími slovenskými autormi Hlavný oltár sv. Jakuba v Levoči po vojne zhodnotili v mohutnej, doteraz v mnohom neprekonanej monografii. Maďarskí, českí, poľskí a slovenskí historici umenia dnes spišské rezbárstvo skúmajú a publikujú zväčša v jeho prirodzenom – regionálnom a/alebo stredoeurópskom – kontexte. „Národné tóny“ však celkom neutíchli.

Nevdojak mi tieto myšlienky napadli, keď som nedávno mal možnosť s reštaurátormi preliezť lešenie okolo hlavného oltára farského kostola v Levoči. Mohutné retabulum je po cca 60 rokoch predmetom ďalšieho komplexného reštaurovania. To zásadné,

1952–1954, bolo v československom rámci unikátom. Dodnes nie je celkom jasné, ako v časoch najväčších stalinistických represií mohlo prísť v cirkevnom prostredí k tak zásadnej kampani; symptóm „výkladnej skrine“ vtedajšej kultúrnej politiky je iba jedným aspektom situácie. Naozaj impozantný bol ale rozsah reštaurovania – od statického zakotvenia oltára do menzy a stien chóru, cez sterilizáciu drevenej substancie celého retabula a desiatok ďalších sôch, petrifikáciu, reštaurovanie polychrómií a malieb na krídlach až po vytvorenie kópií ústredných sôch a obsiahle publikovanie výsledkov. Okrem spomínanej monografie (1961, 1964) Heřman Kotrba neskôr (1982) najmä na základe tejto akcie vydal knihu Třísky z dílny rezbáře – katechizmus každého nádejného reštaurátora-sochára, ale aj adepta českej alebo slovenskej umeleckohistorickej medievalistiky.

Oblastný reštaurátorský ateliér v Levoči za posledné roky zreštauroval niekoľko významných súborov z dielne Majstra Pavla (Súsošie Narodenia, Sv. Juraj na koni, Ukrižovaný z Kežmarku a i.). Financovanie niektorých z nich – tak ako aj teraz Hlavného oltára – by nebolo možné bez podpory Messerschmitt Stiftung z Mníchova.

Jej záujmy na Spiši (tiež v Sedmohradsku, resp. v nemeckom jazykovom prostredí Strednej Európy vôbec) sú, pochopiteľne, motivované ochranou kultúrneho dedičstva nemeckého osídlenia zo stredoveku.

Z istej perspektívy by sa dalo polemizovať aj o takejto motivácii, no skôr než národniari dvihnú zástavy a vylezú na barikádu ostáva pripomenúť, že pri súčasnom stave pamiatkového fondu budú stredoeurópske krajiny na takéto veľkorysé sponzorstvá ešte dlho odkázané.

M A J S T E R P A V O L Z L E V O Č E ( D I E L Ň A): H L A V N Ý O L T Á R K O S T O L A S V. J A K U B A V L E V O Č I / 1508–14

inzerce

86

Fotograf Festival #4

1. — 31. 10.

2014

art + a ntiques

SEEING IS BELIEVING

VIDĚT A VĚŘIT Legendární vševěd vševědoucí levicová prodavačka vrací ve vizionářské komedii! se vrac hra Petra Kolečka v režii Davida Drábka J Lábus a Oldřich Kaiser hrají Jiří PETR KOLECKO  DAVID DRÁBEK  OLDRICH KAISER  JIRÍ LÁBUS

PREMIÉRA 23. ZÁŘÍ V DIVADLE KALICH

www.fotografestival.cz

Kniha Pořád něco Rozhovory s umělci Výběr z rozhovorů s významnými českými umělci různých generací publikovaných na stránkách Art+Antiques v letech 2007–2012.

Pro předplatitele Art+Antiques za zvýhodněnou cenu 159 Kč

Galerie hlavního města Prahy Prague City Gallery

VladimírHoudek

www.ghmp.cz

Pnoucí śeď

Objednávejte na predplatne@ambitmedia.cz

24. 9. 2014 – 25. 1. 2015 vernisáž 23. 9. v 18 hodin

Ve Vaňkovce 2, 602 00 Brno www.ragallery.cz

Výstava se koná za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

artmix

Centrum současného umění DOX Martin Rajniš: Huť architektury (do 17. 11.); StartPoint: Prize for Emerging Artists 2014 (do 27. 10.); This Place (od 24. 10. 2014 do 2. 3. 2015) Poupětova 1, Praha 7 / www.dox.cz Galerie AVU Lenka Falušiová, Alena Kožená, Eva Vápenková: Spirála krajiny (do 23. 10.); Vanessa May, Gretta Louw: Symbols and Routine (od 29. 10. do 13. 11.)

U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz

Latin Art Gallery Rosana Azar: Vize (od 10. 11. do 20.11.)

Jungmannova 17/3, Praha 1 / www.latin-art.com Galerie Futura Z. Baladrán, V. Girsa, I. Grosseová, B. Kleinhamplová, J. Kolský, P. Sterec, V. Rada, Rafani, S. Sobotovičová, J. Šerých, L. Vítková, Junsheng Zhou: Kometa (do 4. 1. 2015) Holečkova 789/49, Praha 5 / www.futuraproject.cz Karlin Studios P. Barényi, P. Cibák, A. Cséfalvay, J. Kyša, J. Mitríková & D. Demjanovič, A. Novota, Š. Papčo, K. Poliačiková, B. Sirka, A. Šakový: Past → Present → Past (do 26. 10.)

Křižíkova 34, Praha 8 – Karlín / www.karlinstudios.cz Galerie Millennium Věra Boudníková-Špánová: Výběr z díla; Mine Oka: Hlubinné ryby – filosofie po katastrofě (od 9. 10. do 21. 10.)

Tržiště 5/370, Praha 1 / www.gallerymillennium.cz GHMP – Colloredo-Mansfeldský palác intervence_2 Adam Vačkář: První a poslední věci (do 30. 11.)

Karlova 2, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům fotografie Andreas Müller-Pohle: Koincidence. Výběrová retrospektiva (do 26. 10.)

Revoluční 5, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Kamenného zvonu Josef Váchal: Magie hledání (do 4. 1. 2015) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Dům U Zlatého prstenu Kateřina Zochová: Start up (do 9. 11.)

Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Městská knihovna Milena Dopitová: Miluji a přijímám (od 30. 11.)

Mariánské nám. 1, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP – Zámek Troja Vášeň, sen a ideál; Pražský figurální porcelán a jeho modelér Ernst Popp (do 2. 11.)

Zámek Troja, Praha 7 / www.ghmp.cz Galerie MIRO Wolfe von Lenkiewicz: Paintings (do 19. 10.)

Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 / www.galeriemiro.cz Galerie Polského institutu v Praze Soutěž Vícejazyčnost je bohatství 2014 (do 17. 10.)

Malé nám. 1, Praha 1 / www.polskyinstitut.cz Galerie 1 (MÚ Praha 1) Výstava: Přítomnost a budoucnost Prahy 1 (do 18. 10.); Jaroslav Valečka, Markéta Korečková: Obrazy a plastiky (od 22. 10. do 22. 11.) Štěpánská 47, Praha 1 / www.galerie1.cz Museum Kampa Richard Fremund: Retrospektiva (do 7. 12.)

Sté výročí od narození Jiřího Koláře (do 18. 1. 2015) U Sovových mlýnů 2, Praha 1 / www.museumkampa.cz

NG – Salmovský palác Josef Frührich: Z Chrastavy do Vídně (od 17. 10.

2014 do 25. 1. 2015) Hradčanské náměstí 1, Praha 1 / www.ngprague.cz NG – Schwarzenberský palác Pocta Michelangelovi (1475 – 1564) (do 19. 10.)

Hradčanské náměstí 2, Praha 1 / www.ngprague.cz NG – Veletržní palác Vivat Musica (do 2. 11.); Cena Jindřicha Chalupeckého – Finále 2014 (do 4. 1. 2015); Fluxus. Evropské festivaly 1962-1977 (do 4. 1. 2015) Dukelských hrdinů 47, Praha 7 / www.ngprague.cz

CHEB

Galerie výtvarného umění Vladimír Skrepl: Lež a lži (do 23. 11.); Petr Dub: Další způsob jak nevytvářet obrazy (do 4. 1. 2015) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb / www.gavu.cz

KLATOVY

GKK – Galerie u Bílého jednorožce Milan Perič: Luther’s army (do 2. 11.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz GKK – Kostel sv. Vavřince Zuzana Čížková: Moje cesty (do 31. 10.)

Plánická, Klatovy / www.gkk.cz

NG – Valdštejnská jízdárna Otevři zahradu rajskou: Benediktini v srdci Evropy 800 - 1300 (od 7. 11. 2014 do 15. 3. 2015) Vajdštejnská 3, Praha 1 / www.ngprague.cz

GKK – Zámek Klenová, Sýpka Roman Franta: Jenom láska; Frank Domin a Dominik Domin: Fotografie (do 31. 10.)

Klenová 1, Janovice nad Úhlavou / www.gkk.cz

NG – Klášter sv. Anežky České Pocta Michelangelovi (1475 – 1564) (do 19. 10.)

Hradčanské náměstí 2, Praha 1 / www.ngprague.cz

LITOMĚŘICE

Trafačka – Trafo Gallery B. Bálková, J. Červeňák, Z. Daněk, J. Jírovec, R. Macke, P. Proško, L. Vendlová: Re-prezentace (do 19. 10.)

Kurta Konráda 1, Praha 9 / www.trafacka.cz UPM – hlavní budova Vně a uvnitř (do 11. 1. 2015) 17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz UPM – Chodovská tvrz Ptáci, křídla: ÚBOK a přátelé (do 1. 11.)

Chodovská tvrz, Praha 4 / www.upm.cz UPM – Obecní dům Secese: Vitální umění 1900 (do 31. 12. 2015) Nám. Republiky 5, Praha 1 / www.obecnidum.cz

Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích Vladimír Švec: Cestou (od 10. 10. do 16. 11.); Bohumil Zemánek: Sochy (do 19. 10.)

Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

LIBEREC

Oblastní galerie Liberec Erwin Müller: Malíř nové věcnosti (do 16. 11.); Ondřej Kopal / Richard Adam: autor / sběratel; Kotvy máje: České obchodní domy (do 30. 11.)

Masarykova 14, Liberec / www.ogl.cz

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké přístroje; Z pokladů mikulovských farností (do 31. 10.)

Zámek 1, Mikulov / www.rmm.cz

NÁCHOD

BRNO

Galerie výtvarného umění Václav Macháň: obrazy, kresby, grafika – přízemí a ochoz; Alžběta Skálová: ilustrace a autorské knihy – kabinet kresby a fotografie (do 9. 11.)

Smiřických 272, Náchod / www.gvun.cz

MG – Jurkovičova vila Josef Hoffman a architekti moravské moderny z Wagnerovy školy ve Vídni (do 26. 10.); Krajinou Koncernovaného designu (do 29. 3. 2015) Jana Nečase 2, Brno / www.moravska-galerie.cz

OLOMOUC

MG – Pražákův palác 26. Bienále Brno (do 26. 10.)

Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz

MG – Místodržitelský palác Holland_retro_style (do 26. 10.)

Moravské nám. 1a, Brno / www.moravska-galerie.cz MG – Uměleckoprůmyslové muzeum 26. Bienále Brno (do 26. 10.)

Husova 20, Brno / www.moravska-galerie.cz Richard Adam Gallery Jakub Špaňhel; Galerie na Mostě – Vladimír Houdek; Galerie za Stěnou – Jiří Franta (do 25. 1. 2015) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz Dům umění města Brna Olaf Brzeski: Denně se rozpolcuji; Důstojnost lidstva (do 16. 11.)

Malinovského náměstí 2, Brno / www.dum-umeni.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

Dům umění Kateřina Šedá (od 15. 10. do 16. 11.)

Nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice / www.ducb.cz Alšova Jihočeská galerie – Zámecká jízdárna Dmitrij Kadrnožka (do 16. 11.); Tibetské umění v českých sbírkách (od 16. 10. do 23. 11.)

Zámecká jízdárna, Hluboká nad Vltavou, č. p. 144 / www.ajg.cz

MUO – Arcidiecézní muzeum Olomouc Ivan Theimer: Cesta světla (do 16. 11.)

Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz MUO – Muzeum moderního umění Karel Malich: Vnitřní světlo (od 16. 10. do 11. 1. 2015) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz

OSTRAVA

Galerie města Ostravy Michal Kalhous: Muž a žena; D. Nová, K. Zadrick, K. Dvořáková Ruměná: Kůže z dechu (do 30. 11.)

Ruská 2887/101, Ostrava – Vítkovice / www. galeriemestaostravy.cz

Industrial Gallery One Step Forward vol. 3: CZ/SK malba (do 10. 10.)

Zahradní 10, Ostrava / www.industrialgallery.cz Galerie výtvarného umění v Ostravě – Dům umění Zářivý krystal: Bohumil Kubišta a české umění 1905 – 2013 (do 4. 1. 2015) Jurečkova 9, 702 00 Ostrava 1 / www.gvuo.cz

PLZEŇ

ZČG – „13“ Karikatura a její příbuzní: Kreslíři a společnost v Čechách 19. století (do 18. 1. 2015) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – Masné krámy Josef Váchal: Napsal, vyryl, vytiskl a svázal (od 15. 10. 2014 do 1. 1. 2015) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

INZERCE

PRAHA

87

88

komiks

art + a ntiques

L

V

E

L

Ž

A D

A

I M

L

Í

Ž

R

I S K R E P L Galerie výtvarného umění v Chebu 9. 10. – 23. 11. 2014 Kurátorky Edith Jeřábková a Barbora Kleinhamplová

93

art + a ntiques

Parker navazuje na svou více než 125letou tradici a představuje novou barevnou škálu Duofold inspirovanou historickými barvami tohoto legendárního modelu.

Prodejce Parker Duofold naleznete na www.PrestizniPsani.cz Distributor pro ČR: www.activa.cz, www.facebook.com/parker.pera

90