Issuu on Google+

9 771213 839008

05

05

květen 2012 95 Kč / 4,50 ¤

Europa Jagellonica v GASK 28 / Rozhovor s Jiřím Hilmarem 36 / Současná česká bibliofilie 10 /


zo zbierky Dr. Lea Ringwalda Trenčín - Londýn - Bratislava

3. máj - 1. jún 2012

SOGA, Panská 4, Bratislava denne od 10:00 do 18:00 hod. Večerná aukcia vystavených diel sa uskutoční 29. mája 2012. Výstava sa koná pod záštitou ministra kultúry SR Mareka Maďariča

www.soga.sk


1

editorial /

Víra v manažery

Před rokem touto dobou vrcholil konkurz na generálního ředitele Národní galerie. Ministr kultury se v závěrečné fázi rozhodoval mezi Vladimírem Röselem a Jiřím Fajtem. S oběma se několikrát sešel a nakonec dal přednost prvně jmenovanému. „Moje rozhodnutí je motivováno snahou vybrat z uchazečů nejlepšího manažera. (...) I s ohledem na celkovou situaci v Národní galerii jsem přesvědčen, že lepší bude ekonom-manažer než historik umění,“ zdůvodnil svou volbu Jiří Besser. Jedinou manažerskou zkušeností, kterou Vladimír Rösel uvádí ve svém životopise, je přitom řízení likérky Dynybyl v letech 2001–02. Jinak působil jako investiční ředitel a finanční konzultant. Správa investic a práce s lidmi, ale nejsou to stejné. S tím, že Vladimír Rösel není odborník, by se šlo smířit. Horší je, že zjevně nezvládá ani onu „manažerskou“ část své funkce, ačkoliv právě ta měla být jeho silnou stránkou. Za téměř rok se nezmohl na nic víc než na odvolání ředitele Sbírky moderního a současného umění. Jeho nástupce však hledá již osmým měsícem. Cover story tohoto čísla je věnováno mezinárodní výstavě Europa Jagellonica, jejímž hlavním autorem je druhý loňský finalista, Jiří Fajt. Jde nejen o zajímavý badatelský projekt, ale v praktické rovině také o organizačně velice náročnou akci. Zprodukovat zápůjčky z několika desítek institucí po celé Evropě, nejen z muzeí a galerií, ale například i z kostelů a katedrálních pokladnic, je bezesporu slušným manažerským výkonem... Kdyby situace Národní galerie nebyla spíš k pláči, dalo by se tomu smát jako ironickému komentáři k manažerským schopnostem, přinejmenším na poli personalistiky, bývalého ministra Bessera. A ještě jedno výročí je zde nutné připomenout. V dubnu uplynul rok od chvíle, kdy portál Artalk.cz odhalil, že „kulturní manažerka“ Jana Šorfová zvítězila v konkurzu na ředitelku GASKu s projektem, který opsala od galeristky Moniky Burian. Že jde o plagiát, potvrdil i počítačový program, který pro tyto účely používají vysoké školy. Vedení Středočeského kraje Šorfovou přesto ve funkci podrželo. Z galerie na protest odešli všichni odborní pracovníci a slibně se rozvíjející instituce se propadla zpět do regionální bezvýznamnosti. Díky výstavě Europa Jagellonica se GASK na několik měsíců znovu dostane na výsluní, Jana Šorfová však na tom nemá žádnou zásluhu. Výstavu totiž místo kmenových pracovníků galerie připravoval Fajtem najatý tým externistů. Jestli z těchto příkladů plyne nějaké poučení, pak to, že bychom konečně měli opustit víru v manažery, kteří nepotřebují nic umět, protože přeci rozumějí všemu, a začít při obsazování důležitých postů trvat na tom,

Obsah

> Montreal 5 / depeše > Kodaňské jaro Rado Ištok 10 / výstava > Europa Jagellonica Jan Skřivánek 24 / na trhu > Rudolf II. Marcela Chmelařová 28 / rozhovor > Jiří Hilmar Ilona Víchová-Czakó 26 / portfolio > Jan Mahr Radek Wohlmuth 36 / téma > Bibliofilie Terezie Zemánková 42 / profil > František Kowolowski Jiří Ptáček 44 / k věci > GAVU Cheb Radek Wohlmuth 49 / staveniště > Ze života architekta Antonín Novák 50 / architektura > Modlitebna v Černošicích Šimon Brabec 52 / design > Milánský týden designu Barbora Ševčíková 56 / knižní recenze > Česká architektura 2010–2011 Karolina Jirkalová 59 / antiques > TEFAF Maastricht 2012 Hana Šimonová, Miroslav Zíka, Michal Šimek 66 / zahraniční výstava > Claes Oldenburg, Morgan Fischer Nina Michlovská 69 / manuál > Tři otázky Ondřej Chrobák 70 / recenze > L‘étude d‘après nature, Rembrandt & Co. Hana Buddeus, Jan Štěpánek 72 / k věci > Rembrandt & Co. z pohledu marketingu Denisa Kasl Kollmannová 76 / na východ... > Víno 2 / depeše

Věra Hloušková

Dušan Buran

80 / komiks

> Dašek & Jadrný

Monstrkabaret Freda Brunolda

aby dotyčný či dotyčná v daném oboru již něco dokázali. Jan Skřivánek

05

obálka

>

KŘE S T KR I S TA (DE TA IL POS TAV Y ANDĚL A) / Krakov, 60. léta

15. stol. / lipové dřevo, temperová polychromie, pozlaceno / 142 × 59 cm farní kostel Sv. Floriána, Krakov / z výstavy Europa Jagellonica

Umění žít s uměním

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, redakce@artantiques.cz / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktoři: Johanka Lomová, Radek Wohlmuth / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, harustiakova@artantiques.cz Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, jiri.lacina@ambitmedia.cz / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Džian Baban, Šimon Brabec, Hana Buddeus, Dušan Buran, Věra Hloušková, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Rado Ištok, Denisa Kasl Kollmannová, Nina Michlovská, Antonín Novák, Jiří Ptáček, Barbora Ševčíková, Michal Šimek, Hana Šimonová, Jan Štěpánek, Ilona Víchová-Czakó, Terezie Zemánková, Miroslav Zíka / Tisk: Protisk, Slavkov u Brna / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; redakce@artantiques.cz / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, predplatne@ambitmedia.cz, www.artantiques.cz Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; predplatne@abompkapa.sk / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 7. května 2012. Veškerá práva vyhrazena. / www.artcasopis.cz


10

výstava

art + antiques

Na přelomu epoch Europa Jagellonica v Kutné Hoře text: Jan Skřivánek

Od 20. května do konce září bude v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře k vidění výstava Europa Jagellonica, velkolepý česko-polsko-německý výstavní projekt, který si klade za cíl představit umění a kulturu střední Evropy v období panování Jagellonců. Tato polsko-litevská dynastie mezi lety 1386 až 1572 vládla v Polsku, v Litvě, v zemích Koruny české a v Uhrách, byť ne všude po celou dobu. Nejde však jen o příběh jednoho panovnického rodu, ale hlavně o svědectví o světě na přelomu dvou dějinných epoch.

V českém historickém povědomí zaujímají Jagellonští králové poměrně marginální místo. Vladislav (1456–1516; českým králem od roku 1471) je znám hlavně jako mecenáš několika významných uměleckých památek, v čele s Vladislavským sálem na Pražském hradě, jeho syn Ludvík (1506–1526) jen jako ten, který zahynul v bitvě u Moháče. Důvodů k tomu je jistě víc, jedním z podstatných je však to, že v druhé polovině 15. století došlo k výraznému oslabení panovnické moci. Králové pozdního středověku a raného novověku již nebyli svrchovanými vládci z Boží milosti, ale jen jedněmi z hráčů v složitých mocenskopolitických vztazích. Formálně sice dál těmi nejvýše postavenými, fakticky však mnohdy ustupujícími zájmům bohatých magnátů a stále sebevědomějších měst. Oslabení královské moci se netýkalo jen politiky, ale stejně tak i kultury, která se v jistém smyslu demokratizovala. Panovnický dvůr přestal být jediným centrem umění a vzdělanosti, umělecké a kulturní vlivy se šířily napříč Evropou i díky obchodním kontaktům mezi jednotlivými městy a kulturním aspiracím vyššího duchovenstva. Pro pochopení kultury přelomu 15. a 16. století již nevystačíme jen se zkoumáním královských donací a dvorského umění, ale je třeba zaměřit se i na další vrstvy tehdejší společnosti. Pro obchodníky i vzdělance v Praze, Kutné Hoře, Olomouci, Vratislavi či Krakovu bylo

samozřejmostí udržovat kontakt nejen s velkými říšskými městy, jako byl Norimberk, ale přinejmenším zprostředkovaně také s Nizozemím a s Itálií. Typickým příkladem je rodina Thurzů, která zbohatla na důlním podnikání na území dnešního Slovenska, v tehdejších Horních Uhrách. Stanislav Thurzo (1470–1540) byl od roku 1497 biskupem v Olomouci a město se za jeho vlády stalo jedním z center humanistické učenosti. O jeho rozhledu svědčí i to, že pro novou biskupskou rezidenci v Kroměříži objednal dvojici oltářních obrazů od Lucase Cranacha st. Stanislavův starší bratr Jan (1466–1520) byl biskupem ve Vratislavi, druhý bratr Jiří (1467–1521) vybudoval ve spolupráci s bankéřskou rodinou Fuggerů z Augsburgu, z které pocházela jeho manželka Anna, jednu z nejmocnějších obchodních společností té doby ovládající obchod s kovy v celé střední Evropě. Třetí, nevlastní bratr Alexej (1480–1527) zastával vysoké posty na dvoře Ludvíka Jagellonského i Ferdinanda I. Habsburského a Erasmus Rotterdamský mu věnoval jednu ze svých knih. K Ř E S T K R I S TA / Krakov, 60. léta 15. stol. / lipové dřevo, temperová polychromie, pozlaceno / výška 142 cm, šířka jednotlivých skupin 59 cm / dnes v krakovském kostele sv. Floriána / Figura Krista, která se původně nacházela ve středu kompozice, je dnes ztracena.


11


Kolik stojí František Kupka?

500 000 Kč 1 800 000 Kč

300 000 Kč

1 700 000 Kč

26 000 Kč

900 000 Kč

1 250 000 Kč

350 000 Kč

16 000 Kč 16 000 Kč

310 000 Kč

2 600 000 Kč

54 000 Kč

1 250 000 Kč

400 000 Kč

65 000 Kč

36 000 Kč

60 000 Kč

3 050 000 Kč

220 000 Kč

320 000 Kč

8 000 Kč

390 000 Kč

130 000 Kč

30 000 Kč

350 000 Kč 4 450 000 Kč 22 000 000 Kč

23 000 Kč

130 000 Kč

370 000 Kč

50 000 Kč

6 000 Kč

9 603 Kč

1 450 000 Kč

24 000 Kč

2 250 000 Kč

2 500 Kč

450 000 Kč

10 000 Kč

15 000 000 Kč

60 000 Kč

280 000 Kč

33 000 Kč

300 000 Kč

28 000 Kč

28 000 Kč

55 750 000 Kč

4 600 000 Kč

24 000 Kč

22 100 000 Kč

Vše o trhu s uměním Databáze 90 tisíc aukčních výsledků / Zprávy a komentáře z domova i ze zahraničí / Index českého trhu s uměním / Pohodlný přístup prostřednictvím internetu / Propracovaná technologie vyhledávání

www.artplus.cz Partneři: 1. Art Consulting / Adolf Loos Apatment and Gallery / Antikvity / Arcimboldo / Dolmen / Dorotheum / Galerie Art Praha / Galerie Kodl Meissner-Neumann / Orlys Art Auctions / Pictura / Prague Auctions / Sýpka / Valentinum / Vltavín / Zezula

250 000 Kč

Přehled aukčních prodejů děl Františka Kupky za roky 2000–2012 podle databáze ART+. Ceny jsou uváděny bez aukční provize.

24 000 Kč


aukce

19

mentální krajinný triptych Motiv z Průhonického parku od Josefa Ullmanna (nabízen za 780 tisíc korun). Experimentem, na který však kupci nezareagovali, byla dražba sochy My

Light Is Your Life od Krištofa Kintery. Víc než tři metry vysoká socha poskládaná z nejrůznějších lamp, lustrů a svítidel, která je momentálně k vidění na Kinterově výstavě v Galerii hlav-

ního města Prahy, byla nabízena za 840 tisíc korun. Bezprostředně po aukci nicméně o toto Kinterovo stěžejní dílo projevila zájem Galerie výtvarného umění v Ostravě. / mch

Jak se dražila Modrá text: Marcela Chmelařová Autorka je šéfredaktorkou portálu ART+.

Závěrečnou tečkou za první samostatnou večerní aukcí Adolf Loos Apartment and Gallery byla dlouho dopředu inzerovaná a očekávaná dražba Kupkova obrazu Tvar modré (Modrá) z roku 1913, který jsme podrobně představovali v minulém čísle. Jedno z klíčových děl Waldesovy sbírky bylo vyvoláváno za dosud nejvyšší cenu, jakou české aukce pamatují: 45 milionů korun (bez 3% provize). Mimořádná očekávání s aukcí spojená signalizovala i (ne právě obvyklá) přítomnost několika známých galeristů a zástupců jiných aukčních síní, kteří byli mezi přihlížejícími v sále. Jak už to ale na tuzemských dražbách bývá, i tentokrát přihlížející nad dražebníky převažovali. Lehké rozpaky a sympatický ruměnec ve tváři majitele síně Vladimíra Lekeše před samotným zahájením večera prozrazovaly velkou nervozitu a napětí: Aukce jsou zkrátka jedna velká hra a do poslední chvíle není nic rozhodnuto. Samotný průběh dražby měl vinou výkonu nezkušeného licitátora s aukční dynamikou známou ze zahraničních síní jen pramálo společného. V jeho pomalosti a lehké rozpačitosti bylo přesto něco příznačně českého. Atmosféra v sále tak od prvních okamžiků předem příliš velký dražební souboj neslibovala. K tomu ještě přispěl nezájem o zcela výjimečnou Kupkovu sochařskou bustu jeho ženy Eugenie taktéž z Waldesovy sbírky, která s cenou 1,44 milionu korun zůstala bez kupce. Také cenný Waldesův archiv se nakonec nedražil, neboť svého předkupního práva využila Národní galerie, která tuto památku získala za 1,1 milionu korun. Paradoxně ale bylo v poklidném tempu nepříliš napínavého večera cosi sváteční-

ho a zcela nezapomenutelného. K samotné dražbě přelomového díla českých aukcí s katalogovým číslem 43 se v Kaiserštejnském paláci dostalo asi po hodině a půl, kdy už přítomní, z nichž většina přišla především právě kvůli této poslední položce, netrpělivě poposedávali. Po vyvolání obrazu, možná poněkud oproti všeobecnému očekávání, okamžitě zareagovala jedna dražitelka na sále zastupující kupce na telefonu a další kupující na telefonu, s nímž komunikoval osobně majitel síně Vladimír Lekeš. Následoval přibližně dvacetiminutový souboj postupných čtvrtmilionových příhozů, v jehož průběhu oba kupující projevili velkou vůli klíčové dílo získat, a dotlačili tak cenu až na částku 55,75 milionů korun. U této sumy, která oproti prvnímu podání představovala již více než 20% nárůst, český zájemce reprezentovaný dražitelkou v sále svůj boj vzdal a dílo připadlo zahraničnímu rusky hovořícímu kupci na telefonu.

R O L E L I C I TÁT O R A S E U J A L T O M Á Š V L Č E K / foto: Jan Rasch

„Obraz koupil jeden můj klient z ciziny a předpokládám, že Národní galerie jej propustí a umožní tímto propagaci Kupkova díla do zahraničí,“ řekl bezprostředně po dražbě šťastný Vladimír Lekeš, a naznačil tak, že dílo stále ještě nemá vývozní povolení, o které bude třeba do zahraničí žádat. „Jsem maximálně spokojen, v tak vysoký cenový nárůst jsem opravdu nevěřil, očekával jsem růst nejvýše v řádu dvou tří milionů korun,“ dodal ještě, když stěží dokázal zakrýt své obrovské emoce a dojetí. Nový majitel za Kupkův Tvar modré zaplatil i s provizí 57 422 500 korun. Ostatně možná právě neomylným řízením osudu se tak duchovně prodchnuté dílo s dynamickou vzhůru stoupající modrou energií, kterou z obrazu doslova cítíme, dostane do rukou rusky mluvícího sběratele a jeho prostřednictvím snad přímo do jednoho z rodišť evropské theosofie a mystiky, se kterou se Kupka vnitřně ztotožňoval.


26

portfolio

art + antiques

Jan Mahr text: Radek Wohlmuth

Vytváří v pravém slova smyslu fotografické obrazy, jenže jako modelky mu nejčastěji slouží šťourátka do ucha, plastové příbory zatavené v igelitu nebo houbičky na nádobí. Prostřednictvím svých snímků nechce vytvářet iluze, ale konstatovat. „Spousta věcí se děje mimo rámec toho, jak se dít mají,“ říká a snaží se s tím po svém něco dělat.

„Dřív než jsem začal fotit, tak jsem maloval a na svoje fotky se prostě pořád ještě dívám obrazovým způsobem,“ vysvětluje pětatřicetiletý absolvent Institutu tvůrčí fotografie Jan Mahr z Českých Budějovic. V posledních letech na sebe upozornil především cykly Soft (Galerie Velryba, Praha 2008), kterým je zastoupený i v Národní galerii a Synthetic (Fotograf Gallery, Praha 2010). „Jsem trochu ironický k tomu, co Jiří Matějů trefně nazval bigotní fotografií, a naopak mě stále víc zajímá hranice fotky a malovaného obrazu,“ doplňuje. Jeho konceptuálně řešené snímky v sobě opravdu často mají hodně malířského. Soft je cyklus dvojic drobných předmětů z obchoďáku, které Mahr precizně skládá do subtil-

B E Z N Á Z V U / 2012 / 40 × 60 cm

ních prostorových vztahů, takže působí jako klasická zátiší. Synthetic se věnuje stejně banálním tabletopovým solitérům, které naopak zabírají skoro celou plochu „obrazu“ takže se standardním vnímáním člověk většinou příliš nepochodí. Jde o produktovou fotografii, o nezmanipulovaný portrét věci, ale způsobem zpracování i formátem, který se někdy blíží i dvěma metrům, dosahuje Mahr toho, že se jejich předmětnost volně překlápí do abstrakce. Ne náhodou byla na počátku inspirace uměním malířů z okruhu Color Fields nebo Hard Edge Kennetha Nolanda, Morrise Louise nebo Ellswortha Kellyho. Tisky jsou označené jen pořadovým číslem, aby nic neodkazovalo k věci, která je zobrazená.

„V ateliéru se potýká s všedními předměty, dovoluje jim ztrácet třetí rozměr, splynout s pozadím či zázračně se proměnit v barevná pole. Nechá světlo reflektorů, aby odlesky odhalilo pravdu o předlohách, tedy to, že se jedná o ještě zabalené drogistické a papírenské zboží, avšak zároveň pozorovatelům nabízí hru na schovávanou,“ komentuje Mahrovu tvorbu teoretik Jiří Ptáček. I když má v lecčems pravdu, přesto autora příliš netěší, když se fotografie pro diváka ocitnou především v rovině kvízu. Svou roli pro Jana Mahra hraje nejen způsob zachycení, „casting v regálech“ a instalace, ale samozřejmě i zpracování. V případě Softu jsou to třeba digitální tisky na fólii lepené na PVC, tedy dokonale plastová prezentace plastových věcí. Přestože se barvy nezříká, nejvíc ho baví bílá na bílé – „prázdnota, která ale je“, i když, jak k tomu sám smířeně podotýká: „Pro reprodukování je to hrob.“ Přestože se Jan Mahr digitálu úplně nevyhýbá, raději fotí tradičním způsobem. Nemálo jeho výstav má ale zatím podobu vyvolaných diáků doma v krabici. Svou práci většinou finalizuje, až když vykrystalizuje konkrétní projekt pro konkrétní prostor. Teprve pak diapozitivy skenuje a obraz zpracovává v rámci postprodukce v počítači. I s ním se ale snaží pracovat jen „v rovině analogového procesu“, jinými slovy, simuluje na něm to, co se dřív dělo v temné komoře. Obrazová stigmata se ale u fotografií Jana Mahra objevovala od počátku. Asi nejvíc se to


27

projevilo v portrétní sérii South Test (2002), kdy se před jeho objektivem objevili třeba Petr Písařík, Vít Soukup nebo Václav Stratil. Emulzi tehdy Mahr na dílem pomalované plátno nanášel pomocí mopu na vytírání. Také předloni započatý cyklus Chataři má blíž ke krajinářskému než sociologickému pojetí. Galerijní prostředí je pro změnu nedílnou součástí projektu, který od roku 2005 fotí v Domě umění v Českých Budějovicích, který vede Michal Škoda. Jde o podobizny autorů výstav, které si pohrávají s estetikou jejich tvorby. To, že se softsyntetické předměty už staly nedílnou součástí Mahrova života, napovídá i autoportrétní cyklus Jakou barvu máš ráda (2009), kde druhou hlavní roli hrají barevná brčka a rozlišovače na klíče. Také jeho aktuální, zatím bezejmenná, série vychází z konceptu co nejvěrněji zobrazit kus reality, která je natolik nicotná, že za to zachycení ani nestojí. Tentokrát Jan Mahr zaměřil svou pozornost na textury. „Tady už nehraje roli ani ten předmět a jeho tvar,“ vysvětluje. Jsou to fotky a fotografické reprodukce zároveň. Nejde o efektní estetickou hru, ale prosté konstatování. Proto vybrané materiálové plochy bez ukončení fotí a svítí stejným způsobem, jako když se pořizuje reprodukce obrazu. Prvním reálným výstupem se letos na jaře stal polystyren, při příležitosti jeho výstavy ve vývěskové Ukradené galerii v Českém Krumlově. „Kdybych vyfotil a nainstaloval zadní stěnu té vývěsky, vytvářel bych iluzi a realitu té skříňky negoval. Kdybych tam dal fotku sgrafitového psaníčka, které je nedaleko na fasádě, nemá to daleko ke zbytečnosti. Chtěl jsem, aby se ta vývěska uvedla do pravého vztahu, pro který vznikla. Proto jsem tam vystavil něco, co tam má být a není,“ vysvětluje svůj koncept viditelně neviditelné fotografie Jan Mahr. „Fotografie Jana Mahra balancují mezi obyčejností a nebezpečnou lyričností. Fotografie Jana Mahra jsou jakoby o světle a zvolené předměty už to mají ,jen‘ dokazovat. Fotografie Jana Mahra svou předmětnost jenom předstírají… Fotografie Jana Mahra jsou o melancholii přítomnosti, jež se bezbolestně vyprazdňuje do nicoty. Prostě si Honzových fotografií vážím, sleduji je (když mohu), polemizuji a jsem rád, že jsou, i když nejsou,“ napsal o nich Jiří David. Něco na tom bude.

Č E R N O B Í L Á F O T O G R A F I E – P Ř E D M Ě T 0 2 / 2012 / 120 × 80 cm

S PÁ R O V K A 0 1 / 2012 / 80 × 40 cm

S Y N T H E T I C 5 0 / 2010


28

rozhovor

art + antiques

Jedna + jedna = jedna Rozhovor s Jiřím Hilmarem text: Ilona Víchová Autorka je kurátorkou Brno Gallery CZ, připravila výstavu Jiřího Hilmara v Topičově klubu. foto (portrét): Karin Hilmar

Ateliérem Jiřího Hilmara v německém Gelsenkirchenu prostupuje vůně dřeva a klihu. A také opravdovost. Cítím ji z umělcovy osobnosti, přístupu ke světu i způsobu, jakým se vyjadřuje. Ve velkých litinových kamnech praská oheň. Kolem jsou opřeny neopracované latě, na podestě stojí vyhlazené dřevěné objekty. Širokými okny sem vstupuje světlo. Za nimi stromy, zeleň zahrady. Příroda. Její proměny a zákonitosti zde Jiří Hilmar pozoruje, zažívá a kóduje do své tvorby už skoro čtyřicet let.

Do Spolkové republiky Německo jste odešel v roce 1969. Ohlédněme se tedy k začátkům v tehdejším Československu. Dětství jsem prožil v Hradci Králové. Už tehdy jsem kreslil, maloval a vyrážel s malířským stojanem do přírody. To mě bavilo a určilo moji cestu. V padesátých letech jsem nastoupil na Vyšší školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru k prof. Richardu Pípalovi. Pak přišla šedesátá léta, doba politického uvolnění, Pražské jaro. A pocit, že konečně můžeme utvářet budoucnost. Tehdy jsem si myslel, že bych svým uměním mohl změnit svět. Jak doba studií a následná šedesátá léta formovala vaši tvorbu? Praha byla nabitá novou energií. Ve vzduchu bylo cítit změnu, demokracii a důvěru, že se něco změní, že získáme svobodu myšlení. Věřili jsme v „socialismus s lidskou tváří“. Ta pozitivní nálada byla pro moji práci podstatná. Studia a Pražské jaro pro mě byly

báječné životní etapy a dodnes to jsou rozhodující momenty mé tvorby. Měl jste přímé inspirační zdroje? Výtvarná východiska jsem nacházel v umění před říjnovou revolucí v Rusku. Inspirací pro mě byl hlavně Vladimir J. Tatlin. Ten mě zajímal dokonce více než Kazimir Malevič, El Lisickij nebo Alexandr Rodčenko. Vaše první samostatná výstava se uskutečnila v roce 1967 v Galerii Fronta. Kromě optických reliéfů představila i pozoruhodné kinetické objekty. Můžete nám je přiblížit? Cesta ke kinetickým objektům vedla přes polarizační fólie. Ty mě inspirovaly k vytvoření reálného pohybu. Bohužel z kinetických objektů se zachoval jen jeden. Pro mě nakonec nejzajímavější. Jako náhon


36

téma

art + antiques

Milované knihy Současná česká bibliofilie text: Terezie Zemánková Autorka je teoretička kultury.

Je to nejspíš nadbytečný polopatismus, ale přesto: Biblos = kniha, filia = láska. Bibliofilie = láska ke knihám. Bibliofilie jsou knihy opečovávané jak jejich tvůrci a vydavateli, tak jejich následnými majiteli. Jsou to sběratelské skvosty, vzácné nejen proto, že vycházejí v malém nákladu, ale také díky kvalitnímu, často ručnímu papíru, nezřídka ruční vazbě, a především pak díky originálním grafikám či přímo kresbám, které je výtvarně dotvářejí. Jednotlivé exempláře jsou číslované a signované.

Zpracovat historii a současnost českých bibliofilií by vydalo na samostatnou doktorskou práci. Více než sto let v Čechách působí Spolek českých bibliofilů, který „byl založen roku 1908 jako dobrovolná organizace sběratelů, příznivců a tvůrců krásných a vzácných knih a tisků se zvláštním zřetelem k umělecké grafice, výzdobě a vazbě knih…“ Během socialistické éry zde existovala mimo jiné bibliofilská řada Lyry Pragensis, edice Blíženci nakladatelství Mladá fronta nebo edice Bohemia Československého spisovatele. Jak vzpomíná zakladatel nakladatelství Aulos Zdeněk Křenek, který dříve pracoval jako dramaturg a redaktor v Lyře Pragensis, na její bibliofilské tisky se stávaly fronty a mnohdy došlo doslova ke rvačkám. „Byla to pokřivená perspektiva – kniha byla jednou z mála prestižních věcí, které se daly koupit. Dnes vydám knihu v nákladu pětasedmdesáti kusů s velmi známým výtvarníkem, a prodávám ji i deset let – situace se změnila,“ popisuje Křenek.

Krásné knihy dnes Publikování knih jakožto artefaktů, kde grafické pojetí, a především ilustrace s individuální autorskou stopou výtvarníka činí z knihy umělecký objekt, který má sběratelskou, a tím i v čase stoupající finanční hodnotu, se dnes věnuje několik menších nakladatelství, která jsou pevně svázána s osobami svých zakladatelů.

Vydavatelství Svět je zaměřeno především na odkaz Františka Drtikola. Jeho editor Stanislav Doležal se systematicky zabývá Drtikolovou uměleckou tvorbou v souvislosti s jejím duchovním a filozofickým zázemím. Publikoval pět knih, z nichž některé jsou doplněny o speciální bibliofilský náklad. V počtu tří set kusů uložených v pouzdře s ražbou zde vyšla například faksimile Drtikolova pracovního alba s téměř tisícovkou kontaktních fotografií a dvěma desítkami skic k budoucím snímkům opatřených autorovými poznámkami. Nakladatelství Bonaventura založil roku 1990 Vladimír Beneš. V jeho rámci vydal téměř sto publikací ve třech edičních řadách, na nichž se podílela řada grafiků, typografů, knihařů a tiskařů. Umělci, kteří s nakladatelstvím spolupracují, jsou převážně představiteli klasické grafické školy: v jeho portfoliu najdeme knihy s pracemi Jindřicha Pilečka, Jaroslava Šerýcha, Albína Brunovského, Karla Demela, Zdeňka Hajného, Josefa Istlera, Pavla Sukdoláka nebo Vladimíra Komárka. Mezi uměleckými knihaři, kteří uvedli některé tituly nakladatelství Bonaventura do finální podoby, jsou také manželé Krupkovi. Jejich ateliér má více než pětatřicetiletou tradici a vznikají v něm nejen bibliofilie jiných vydavatelů, ale i jejich vlastní. Pod hlavičkou nakladatelství Ve stráni zde vyšly dvě desítky uměleckých knih


K V Ě TA PA C O V S K Á : O TÁ Z K Y P R O S T O R U / Originální serigrafie Květa Pacovská / Aulos, Praha 2001 / Vydán triptych 30 číslovaných výtisků ve formátu 225 × 225 mm

převážně ve vlastní grafické úpravě ateliéru Krupka s originálními ilustracemi Petry Pechové, Karla Gyurjana, Jana Lepšíka nebo Petra Coufala. Systematicky se vydávání krásných knih, které kvalitou grafického zpracování, invenčností výtvarného doprovodu i hodnotou publikovaných textů překračují obvyklou bibliofilskou produkci, a budují tak novou tradici v tomto oboru, věnují především dva subjekty: nakladatelství Aulos a Galerie Zdeněk Sklenář.

Umělecká elita v Aulosu Nakladatelský dům Aulos je spojený se jménem svého zakladatele Zdeňka Křenka. Označení „nakladatelský dům“ není nadnesené, přestože kancelář vydavatelství spojená s knihkupectvím a galerií má pouhých jedenadvacet metrů čtverečních. Shodou okolností totiž sídlí na Praze 1 v Michalské ulici č. 21 – v domě U Zlatého půlkola, kde roku 1791 vydal Václav Matěj Kramerius první svazek České expedice. Svoji skrytou symboliku má i samotný název Aulos, který má řecký původ a označuje zdvojenou flétnu – antický dechový nástroj, který podle báje vynalezla Pallas Athéna a ze kterého také vzniklo logo podle návrhu Pavla Sivka a Zdeňka Zieglera, na němž je vyobrazen antický pištec hrající na tento nástroj. Právě dvojhlas textové a výtvarné stránky tvoří v Aulosu ucelený souzvuk.

Za dvacet let své existence, které letos v březnu oslavil výstavou v galerii Portheimka, vydal Aulos pětačtyřicet titulů, které vykazují obdivuhodnou variabilitu jak co do volby textu, tak i výtvarného zpracování. Jednotící linií je typografie Zdeňka Zieglera. Volba špičkového grafického designéra, který úspornými výrazovými prostředky propojuje originální kresby či signované grafické listy s textem v unikátní koherentní celek, byla pro Aulos zásadní. Zdeněk Křenek se chtěl od počátku vymezit vůči pojetí bibliofilie, jak ji znal z Lyry Pragensis. Její poměrně konzervativní přístup vycházel z prvorepublikového modelu. „Já jsem se rozhodl, že každá kniha, kterou vydám, by měla být jedinečná. Nechtěl jsem vytvářet edice,“ vysvětluje svůj postulát. Přesto lze říci, že ve svých začátcích byl poměrně opatrný. Volil spíše u sběratelů oblíbené klasické, lyrické grafické pojetí, které mu ekonomicky usnadnilo start. Jako svoji první publikaci vydal roku 1992 Slavíka a růži od Oscara Wildea s lepty Zdeňky Krejčové. Dalšími výtvarníky byli Eva Hašková, Helena Konstantinová, Bedřich Housa nebo Pavel Sukdolák. Nicméně Křenkovo pojetí bibliofilií se záhy uvolnilo a začalo směřovat k individuálnějším projektům. Sám dodnes považuje za jednu ze svých prvních nejvydařenějších knih Ezopovy Bajky se třinácti akvatintami Markéty Prachatické nebo Znamení moci Jana Zahradníčka se dvěma suchými jehlami


44

k věci

art + antiques

Galerie v Chebu text: Radek Wohlmuth foto: Jiří Gordon, GAVU

Přestože je starší, dá se říct, že mládne. Řeč je o GAVU v Chebu, která letos, v roce 50. výročí svého založení, dostala novou tvář a zdá se, že se konečně může stát zřetelným místem na mapě českého výtvarného umění. Důvodů je víc. Dlouhodobě jsou mezi nimi kvalitní projekty, ale teď i to, že se vizuálně přiblížila současné době a otevřela se lidem. o nich skoro nikdo nevěděl. Výstavní projekty byly sice reprezentativní, ale až na výjimky ukotvené v čase minulém, a podobné to bylo i s galerií. V prostorách prošpikovaných pásy červených koberců jako by současnost neexistovala.

Trocha historie

Chebská Galerie výtvarného umění prošla zvláštní proměnou. Ještě v 80. letech byla relativně živým centrem českého současného umění, kde nacházeli azyl ti, kdo měli Prahu zakázanou. Přestože je to dnes neuvěřitelné, z ideologických důvodů se tam předčasně zavírala výstava, jíž se účastnil třeba Oldřich Kulhánek. Právě v Chebu se pod kuratelou manželů Ševčíkových velkou výstavou prolomila také klauzura sester Válových. Jenže to během 90. let skončilo a instituce se změnila v galerii muzejního typu orientovanou spíš přeshraničně, pro-

tože z Prahy do Chebu to bylo po tom, co se politické ledy prolomily, možná dokonce ještě dál. To se ukázalo, když v galerii na území bývalé „pevné hráze socialismu“ začali produkovat výstavy, které mohly směle konkurovat zavedeným centrům výtvarného umění. V Chebu se samostatně představil Christo a během let tam proběhly i další atraktivní i objevné výstavy výrazných uměleckých osobností, jako jsou James Ensor, Wenzel Hablik, Georg Kars nebo Giorgio Morandi. Přesto

Situace se začala měnit před dvěma lety, kdy Jiřího Vykoukala nahradil v čele galerie výrazně mladší Marcel Fišer. Od té doby se galerie transformovala ve všech ohledech, počínaje vizuálním stylem přes vybudování relaxační zóny po novou koncepci výstavních prostor, která se promítla i do jejich dispozice. Samotná „plastická operace“ by ale nebyla nic platná, kdyby se neproměnilo také myšlení. Ten, kdo přijde do GAVU Cheb dnes, může si svou návštěvu snad poprvé opravdu užít: pohodové prostředí, zázemí, kde nechybí kavárna, čítárna ani dětský koutek, příjemní a ochotní zaměstnanci a kvalitní výstavy pro široké divácké spektrum. Zdá se, že další „uživatelsky přátelská“ galerie je na světě. Fišer vyšel z prosté strategie, kterou je sázka na profesionální jistotu. Písmo Fishmonger „konstruované ve funkcionalistické ochranné atmosféře“, na kterém je založena korporátní identita instituce, dodal Tomáš Brousil, vizuální styl interiérů navrhl podobně jako v GASK Miroslav Vavřina, důraz na vizualitu ilustrují i křesílka Papyrus,


45

která v roce 2008 pro Kartell vytvořily ikony současného designu – bratři Bouroullecové. Více než šťastné pak bylo navázání úzkého kontaktu s nakladatelstvím Baobab, díky němuž vznikla originální dětská galerie, kde se odehrávají programy pro nejmenší a zároveň se tam postupně realizují nejvýraznější nakladatelští výtvarníci. Zatím přiložili ruku k dílu, respektive ke stěně, Darja Čančíková a Chrudoš Valoušek, nevídaný rohlíkový lustr má na svědomí Dagmar Urbánková a stopovací detektivku do prostoru včetně stálé expozice nasprejoval Juraj Horváth. Podobně nový ředitel koncipuje i svou výstavní aktivitu založenou do značné míry na projektech uznávaných externích kurátorů, ať už je to Petr Wittlich, Mahulena Nešlehová, Martina Pachmanová, Pavel Vančát nebo Ondřej Chrobák. Čerstvý vzduch do galerie zavanul i čitelnějším výstavním konceptem. Malá galerie je poprvé jasně definovaným místem pro umění mladé a střední generace. Proběhla tu například vůbec první posmrtná výstava předčasně zemřelého Víta Soukupa, primát v podobě samostatné writerské výstavy ve státní instituci zařídil Masker, představil

se tu i vítěz Start Pointu 2010 Alexis Milne z londýnské Goldsmiths. Videoroom přináší na půdu chebské galerie opět poprvé vizualitu nových médií, kterou zatím suplovala tamní Galerie 4 zaměřená na fotografii. Opus magnum je cyklus minivýstav jednoho díla mimořádné kvality. Momentálně je to Preislerova Žena a jezdec u jezera. Přestože si Fišer přenesl do Chebu i svůj klatovský diplomantský projekt Start Point, navázal také na osvědčené akce ve svém novém působišti, ať už je to pravidelná výstava některého z významných německých umělců působících v Čechách nebo festival Graffiti Boom.

Nová stálá expozice Padesátku ale GAVU oslavila především dvěma projekty. Tím prvním je nová stálá expozice, kterou v Chebu připravili ve spolupráci s Centrem nových strategií muzejní prezentace Moravské galerie v Brně. Asi nejzásadnějším krokem se stalo odmítnutí výrazné Alliprandiho barokní architektury ve prospěch volného umění. Stěny i mezery mezi opěrnými pilíři nekompromisně scelila paneláž, takže poprvé vzniklo místo a pri-

ori určené pro instalaci obrazů. Škoda jen, že desky končí v polovině výšky místnosti a nijak dál nepracují s prostorem. Takhle to trochu připomíná 90. léta, kdy byly fasády domů upravené také jen do úrovně hladiny pohledu. Ve srovnání s předchozím stavem se vnucuje poněkud stísňující pocit. Další prostorové změny – navýšení o bývalé depozity a otevřené zacyklení tak, že se divák nemusí expozicí vracet – jsou bezvýhradně ke zdaru věci. Také určení jednoho vnitřního sálu pro temporální sbírkové výstavy ve výstavě je výrazně oživujícím prvkem. První konvolut prací zdařile představil polozapomenutou vrstevnici Toyen Vlastu Vostřebalovou-Fischerovou. Jestliže předchozí expozice byla vymezena tvorbou Mařákovců a nepředmětnou malbou 60. let, ta nová se posouvá až k avantgardě. Začíná Osmou a Skupinou výtvarných umělců, jinými slovy představiteli českého expresionismu a kubismu, mezi nimiž ční především v Chebu silně zastoupený Emil Filla, dříve zčásti ukrytý v depozitu. Na opačném konci je naopak dovedena až do současnosti. Díky novým nákupům a darům se ve sbírce ocitly zásadní práce Václava Stratila,


52

design

art + antiques

Milánské slavnosti designu text: Barbora Ševčíková Autorka je redaktorkou Czechdesign.cz.

V Miláně proběhl od 17. do 22. dubna již 51. ročník veletrhu iSaloni – největšího světového veletrhu designu. Výrobci, designérské hvězdy, stejně jako studenti a začínající designéři, zde letos opět představili své novinky a nápady. Tento ročník zdůraznil, jak důležitá je v designu vizuální prezentace a propagace značky. V „trendech“ bude následující rok pokračovat ve svém kralování dřevo a jemné pastelové barvy. Tak by se dal velmi zjednodušeně shrnout obří veletrh. Letmý pohled do minulosti ukazuje, že Miláno bylo nakloněno designu již od dvacátých let. Tehdy zde vznikla tradice trienále a bylo postaveno Palazzo del Arte s cílem prohlubovat vztah mezi užitou tvorbou, uměním a průmyslem. Trienále a i samotné Miláno se postupně stalo centrem konfrontace a propojení firem, designérů a veřejnosti. Před sedmi lety se soubor veletrhů iSaloni přesunul na nové výstaviště RHO Fiera, které roku 2005 dokončili architekti Massimiliano a Doriana Fuksas. Tak jako každý rok se veletrh i letos dělil na Salone Internazionale del Mobile (Veletrh nábytku), Salone del Complemento d’Arredo (Veletrh doplňků), Salone Internazionale del Bagno (Veletrh koupelen) a EuroCucina (Veletrh kuchyní). Na samotném výstavišti se letos popatnácté uskutečnil i SaloneSatellite prezentující mladé designéry. Na výstavišti Fiera je design prezentován spíše jako obchodní artikl a firmy se snaží ohromit svými dlouho tajenými novinkami a nastínit světu směřování designu na další rok. Odvážnější, zajímavější a překvapivější prezentace a nápady lze najít v centru města. Pořadatelé se každoročně snaží otevřít nové Superstudio či vyhradit designu jinou část města. Minulý rok se otevřela Ventura Lambrate, letos to byl prostor příznačně nazvaný MOST – Museum of Science and Technology. Vedle svých sbírek muzeum při této příležitosti nabídlo své prostory i novým designérským počinům. Ke kurátorskému výběru byla vybrána zářící hvězda britského designu Tom Dixon.

Jak již bylo řečeno: letošní veletrh opět ukázal, jak velkou sílu má v designu propagace a představení samotné značky. Výrobci a firmy zabývající se převážně technologiemi a průmyslovým designem nevystavují už jen samotné produkty a novinky, ale snaží se návštěvníkům nabídnout velkolepý zážitek a tak se jim zarýt do paměti. Například Canon letos již počtvrté vsadil na vizuální show, která si pohrála s imaginací diváků a provedla je kouzelným lesem. Kromě lesa tu byla i tajná zahrada italské sklárny barovier&toso a firmy citco, které připravila Zaha Hadid a italský designér Paola Navone. Mezi mnohými například i firmy Toshiba a Samsung vsadily na spektákl a hru s divákem.

C ANON NEORE AL : IN T HE FORE S T

Kromě designérů, značek a škol se na milánském veletrhu představily i jednotlivé státy. Mezi nimi vynikaly superstudia Francie, Polska a Německa. Česká republika bohužel samostatnou prezentaci tuzemského designu nepřipravila. Z našich zástupců se v Miláně ukázala pražská VŠUP s prezentací nazvanou COLABORATORY 2012, která se zaměřila na spolupráci a propojení studentů s firmami a jejich začlenění do praxe. Dalšími českými zástupci byli Jiří Pelcl, Jan Plecháč, Henry Wielgus, TON a Lasvit. Miláno se letos opět stalo superobývákem světa a po okraj se zaplnilo designem. Až do dalšího velethu tu teď opět bude hlavním lákadlem a cílem turistů Poslední večeře Leonarda da Vinci.


$"  $

%%&' ('&& $!)&%%$*+#

# *'&2# "%&  %

1+"#(" "

 -  

 $'# ,"'!

0#(#".31/$ ))) $$'# ,"'!+          

      

    

   !"#"$$ $##"$$

$"+


4

archiv Art+Antiques pěkně pohromadě...

art + antiques

Předplatitelé mají nově přístup do elektronického archivu časopisu.

www.artcasopis.cz

Objednávám předplatné časopisu Art+Antiques Roční 855 Kč

Roční (studentské) 660 Kč*

Půlroční 450 Kč

Dvouleté 1 590 Kč

Roční předplatné zahrnuje 10 čísel časopisu Art+Antiques a Ročenku trhu s uměním v hodnotě 119 Kč. * Pro uplatnění studentského předplatného je třeba doložit platné potvrzení o studiu.

FAKTURAČNÍ ÚDAJE:

ODBĚRATEL:

(nevyplňujte, jsou-li shodné s odběratelem)

Titul: ...............................................................................................................................................................................

Organizace: .............................................................................................................................................................

Jméno a příjmení: ..............................................................................................................................................

Adresa:.........................................................................................................................................................................

Adresa:.........................................................................................................................................................................

PSČ a město: ..........................................................................................................................................................

PSČ a město: ..........................................................................................................................................................

IČ: .....................................................................

Telefon: ........................................................................................................................................................................

Telefon: ........................................................................................................................................................................

E-mail: ...........................................................................................................................................................................

E-mail: ...........................................................................................................................................................................

Způsob úhrady:

složenka

faktura

Datum: ........................................................

DIČ: ...............................................................................................

Podpis: ......................................................................................

Vyplněný kupon zašlete poštou na adresu Postservis, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9 nebo faxem na číslo 284 011 847. Předplatné objednávejte také na predplatne@ambitmedia.cz, na webových stránkách www.artcasopis.cz, bezplatné infolince 800 300 302 Objednávkou dává předplatitel dobrovolně souhlas se zařazením svých osobních údajů do databáze společnosti Ambit Media, a. s., se sídlem Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5-Smíchov, jakožto správce, a s jejich následným zpracováním pro účely nabízení výrobků a služeb a pro účely zasílání obchodních sdělení prostřednictvím elektronických a tištěných prostředků dle zákona č. 480/2004 Sb., a to na dobu neurčitou, resp. do odvolání souhlasu. Předplatitel bere na vědomí, že má práva dle § 11, 21 zák. č. 101/2000 Sb. Více na www.ambitmedia.cz.


antiques

59

TEFAF 2012 text: Hana Šimonová, Miroslav Zíka, Michal Šimek Autoři jsou experti aukční síně Dorotheum. foto: Harry Heuts, Loraine Bodewes (TEFAF)

Zatímco anglosaský svět žije každoročně v polovině března svátkem irského patrona sv. Patrika, svět obchodu s uměním se naopak touto dobou setkává na velké oslavě v holandském Maastrichtu. Nejinak tomu bylo i letos, kdy maastrichtský veletržní areál patřil jubilejnímu 25. veletrhu umění TEFAF.

Veletrh je silně orientován především na nabídku starožitností a starých mistrů, které ale stále silněji doplňuje nejen moderní, ale především současné umění. TEFAF je značkou a účast na tomto veletrhu se stává čím dál tím prestižnější (a dražší) vizitkou každého vystavovatele. Starému umění tentokrát kraloval obraz Franse Franckena Člověk rozhodující se mezi ctností a neřestí (Johnny van Haeften), který byl prodán ve vídeňském aukčním

domě Dorotheum před dvěma lety za rekordní částku 7 milionů eur. V Maastrichtu se obraz objevil již podruhé, tentokrát zde ale nového majitele nalezl, za 14 milionů dolarů (10,7 milionu eur) jej zakoupilo Museum of Fine Arts v Bostonu. I další prodejci neváhali nabízet aukční rekordy za ještě rekordnější ceny, například Galerie Neuse prodávala za 1,5 milionů eur akvarel na pergamenu Zajíc od Hanse Hoffmana, který byl prodán v aukci Lempertz v roce 2011 za 600 tisíc eur. Nutno

podotknout, že se jedná o práci pocházející ze sbírek Rudolfa II. Obraz Giuseppeho Arcimbolda, jenž se na veletrhu objevil také již podruhé, prodala společnost French & Comp. během prvního dne údajně za necelých 5 milionů dolarů. Není možné vyjmenovat všechna slavná jména, a tak vyberme alespoň některá z nich. K mání bylo Ukřižování od Petera Paula Rubense (Bernheimer-Colnaghi, prodáno za 3,5 mil. eur), monumentální kytice od


72

k věci

art + antiques

Výstava jako produkt Rembrandt & Co. z pohledu marketingu text: Denisa Kasl Kollmannová Autorka je vedoucí katedry marketingové komunikace a PR na FSV UK.

Z R E K L A M N Í K A M PA N Ě I N G B A N K

Marketingový tah, jedno velké PR, Gambrinus Rembrandt, úklid depozitáře… Málokdy se stane, aby pět let připravovaná výstava byla v médiích označena za podvod na návštěvnících. Tuto reakci však nelze přejít jen žehráním na nedostatek financí a automatickým přitakáním snaze nalákat veřejnost na slavné jméno. Co přesně je z pohledu marketingové komunikace a PR na výstavě Rembrandt & Co. špatně a jak by měl vypadat vztah korporátních mecenášů a veřejných institucí?

Klamavá reklama Předmětem kontroverze se ještě před vernisáží stalo, že na výstavě nazvané Rembrandt & Co. jsou k vidění jen dva malířovy obrazy. Stačí „dva Rembrandtové“ na pojmenování celé výstavy? Jde argumentovat, že malíři holandského zlatého věku byli především podnikatelé a že sám Rembrandt své jméno používal jako obchodní značku, ale zjištění, že výstava ve skutečnosti vůbec není o Rembrandtovi, může být pro nepřipraveného návštěvníka zklamáním. Původně plánovaný název výstavy ostatně zněl Rembrandt, Hals a přátelé. Ke změně podle ředitele Národní galerie Vladimíra Rösela došlo na přání sponzora. Je-li výstava produkt – chceme-li přistoupit na dialektiku „produktovosti“, jak ji

v debatě v České televizi zmínil Rösel –, měl by název vystihovat přesně to, co obsahuje. Například máslo musí obsahovat nejméně 80 procent tuku a nesmí být z ničeho jiného než ze smetany. Pokud je ze stolního oleje, nesmí se produkt označovat jako máslo, ale jinak. Například na americkém a britském trhu úspěšně funguje margarín, který se plným názvem jmenuje Nemůžu uvěřit, že to není máslo! (I Can’t Believe It’s Not Butter!). Podle této logiky by se výstava měla jmenovat spíše Holandští mistři – a možná přijde i Rembrandt! Stížností na Českou obchodní inspekci a žádostí o vrácení vstupného – vzhledem k paritě kupní síly mimochodem jednoho z nejvyšších v Evropě – se Národní galerie asi obávat nemusí, ale takovéto klamání veřejnosti je poněkud krátkozraké. Návštěvník, který se na výstavu vydá jen kvůli velkému jménu v názvu, bude z výstavy nejspíš zklamán a sotva ji doporučí svým přátelům a známým. A přimět jej příště k další návštěvě bude ještě o něco těžší než dosud.

Kupte si to! Jak již bylo naznačeno, Národní galerii se pro výstavu podařilo získat sponzora, který akci podpořil nejen zapůjčením techniky či poskytnutím reklamních ploch, jak je ob-

vyklé, ale poměrně značnou finanční částkou. ING Bank na výstavu údajně přispěla 200 tisíci eur. „Spoluprací s Národní galerií a podporou této významné události se chceme zapojit do kulturního dění v České republice, a zároveň tak oslavit dvacetileté působení ING Bank na zdejším trhu,“ uvedl Jan Bartholomeus, ředitel českého zastoupení banky. ING se tak patrně mělo stát současnou obdobou „mercatora sapiens, moudrého obchodníka, jenž uměl ku vzájemnému prospěchu spojit filozofii (světskou moudrost) se světovým obchodem“, jak nás poučuje panel na výstavě. ING podpořila výstavu nejen finanční injekcí (sponzoringem), ale i marketingově. Banka použila například tzv. cause related marketing, který spojuje prodej produktu s podporou nekomerční organizace – v tomto případě noví klienti získali rodinnou vstupenku. Na výstavu tak přijde více lidí a klienti „dostanou dárek“. Těží z toho tak obě instituce, byť zrovna vstupenka na výstavu asi jen pro málokoho bude impulsem ke zřízení bankovního konta. Dále ING použila koncept tzv. společenské odpovědnosti firmy (CSR, neboli corporate social responsibility). Firmy se snaží dát najevo, že jsou „hodné“, etické a dobré – že jsou váženými členy společnosti a přispívají k tomu, abychom se všichni, nejen jejich akcionáři či majitelé, měli dobře. Nedělají to jen tak – legitimizují tak své místo ve společnosti i na trhu, budují si dobré jméno a důvěryhodnost. V době, kdy hodnota firmy na akciovém trhu spočívá především na příslibu, že firma jen poroste, se nejedná o nějakou zbytečnou či falešnou nálepku. Jakmile se důvěra naruší, firma finančně velmi tratí. O dvaceti letech působení ING na českém trhu si můžeme přečíst přímo na výstavě na textovém panelu vedle Zátiší s ovocem


73

a veverkou. ING svĂŠ lĂ­Ä?enĂ­ zaÄ?Ă­nĂĄ tĂ­m, Ĺže se sponzorovĂĄnĂ­ kulturnĂ­ch udĂĄlostĂ­ vÄ›nuje intenzivnÄ› po celĂŠm svÄ›tÄ›. BohuĹžel, za celĂ˝ch dvacet let se nenaĹĄla dalĹĄĂ­ vĂ˝znamnĂĄ kulturnĂ­ udĂĄlost, kterou by v tĂŠto souvislosti zmĂ­nila a podporovala u nĂĄs. Zato v tiskovĂŠ zprĂĄvÄ› NĂĄrodnĂ­ galerie najdeme ve tĹ™ech odstavcĂ­ch vyjmenovanĂŠ finanÄ?nĂ­ produkty a komerÄ?nĂ­ ĂşspÄ›chy banky. V logice tiskovĂŠ zprĂĄvy jsou pĹ™itom tyto informace zcela irelevantnĂ­, pĹŻsobĂ­ jako nevhodnĂĄ reklama typu „hard-sell“ (kupte si to!). To ale nenĂ­ jedinĂ˝ příklad, kdy mĂ­ra angaĹžovanosti sponzora pĹ™ekraÄ?uje běŞnĂŠ meze. VizuĂĄlnĂ­ styl celĂŠ vĂ˝stavy kopĂ­ruje korporĂĄtnĂ­ komunikaci ING – pĹ™ejĂ­mĂĄ jejĂ­ barevnost, pĂ­smo i styl, coĹž nenĂ­ jindy obvyklĂŠ. Touto zdĂĄnlivÄ› jemnou a neĹĄkodnou, nicmĂŠnÄ› pĹ™esto persvazivnĂ­ (pĹ™esvÄ›dÄ?ovacĂ­) technikou ING vĂ˝raznÄ› vstupuje do celĂŠho vĂ˝stavnĂ­ho prostoru. Jsou to prĂĄvÄ› podvÄ›domĂŠ, na prvnĂ­ pohled zdĂĄnlivÄ› nepostĹ™ehnutelnĂŠ detaily, kterĂŠ v celku tvoří pro

firmu příznivĂ˝ dojem. Firmy dnes ochotnÄ› zaplatĂ­ za to, aby se v mĂŠdiĂ­ch objevilo jejich jmĂŠno byĹĽ jen tĹ™eba v popisku u fotografie, a Ä?astokrĂĄt tam ani nemusĂ­ bĂ˝t, staÄ?Ă­, kdyĹž se o danĂŠm tĂŠmatu jen mluvĂ­ (tzv. issues management). Pro pojiĹĄĹĽovny je tĹ™eba vĂ˝hodnĂŠ, kdyĹž se mluvĂ­ o stoupajĂ­cĂ­ kriminalitÄ› a vykrĂĄdĂĄnĂ­ bytĹŻ, pro politiky je zase dobrĂŠ, kdyĹž se o nÄ›kterĂ˝ch vÄ›cech nemluvĂ­ vĹŻbec. To je podstatou kvalitnĂ­ho PR, nikoliv uveĹ™ejnÄ›nĂ­ co nejvÄ›tĹĄĂ­ho poÄ?tu Ä?lĂĄnkĹŻ v mĂŠdiĂ­ch.

Hranice vulgarity Je bezesporu chvĂĄlyhodnĂŠ, Ĺže NĂĄrodnĂ­ galerie vyuŞívĂĄ fundraising a vedle svĂ˝ch stĂĄlĂ˝ch příjmĹŻ se snaŞí zĂ­skat sponzory i z Ĺ™ad komerÄ?nĂ­ch institucĂ­. Zrovna tak je od ING sprĂĄvnĂŠ, Ĺže podporuje umÄ›nĂ­. Je ale zcela legitimnĂ­ a na mĂ­stÄ›, Ĺže do tohoto vztahu vstupuje veĹ™ejnost a ptĂĄ se na jeho mantinely. Ne vĹĄichni nĂĄvĹĄtÄ›vnĂ­ci se musejĂ­ stĂĄt klienty ING, aby se na vĂ˝stavu dostali, ale

vĹĄichni NĂĄrodnĂ­ galerii platĂ­me ze svĂ˝ch danĂ­. ING, stejnÄ› jako jinĂŠ komerÄ?nĂ­ podniky, mĂĄ prĂĄvo na to, vyuŞívat pozitivnĂ­ efekt sponzoringu, ale mÄ›lo by se tak dĂ­t s odpovĂ­dajĂ­cĂ­ mĂ­rou a transparentnostĂ­. V tomto případÄ› je ale na tahu NĂĄrodnĂ­ galerie, aby tyto podmĂ­nky vymezila a dobĹ™e si spoÄ?Ă­tala, kdy se z renomovanĂŠ instituce, kterĂŠ chtÄ›jĂ­ komerÄ?nĂ­ podniky pomĂĄhat, mÄ›nĂ­ v jejich dojnou krĂĄvu. Hranice toho, co je atraktivnĂ­, a co jiĹž podbĂ­zivĂŠ, je tenkĂĄ stejnÄ› jako ĹĄifonovĂĄ halenka, pod nĂ­Ĺž se rĂ˝suje dĂĄmskĂŠ prĂĄdlo. NeodhadnutĂ­ mĂ­ry vĹĄak poĹĄkozuje v podstatÄ› vĹĄechny – na ING vrhĂĄ stĂ­n manipulĂĄtora, na NĂĄrodnĂ­ galerii diletanta. JedinÄ› vymezovĂĄnĂ­m pravidel hry za ĂşÄ?asti pouÄ?enĂŠ veĹ™ejnĂŠ diskuse se vĹĄak mĹŻĹže umÄ›leckĂŠ prostĹ™edĂ­ u nĂĄs kultivovat, a to jak na stranÄ› komerÄ?nĂ­ch, tak nekomerÄ?nĂ­ch institucĂ­, tak, aby z vĂ˝slednĂŠ spoluprĂĄce zĹŻstala radost, nikoliv pachuĹĽ. V případÄ› vĂ˝stavy Rembrandt & Co. se to příliĹĄ nepovedlo.

INZERCE

3URGHMQtJDOHULH²3UDKD.H.UÄ€LWHO5HVWDXUiWRUVNpGtOQ\²3UDKDĹˆNROQtWHOHPDLOLQIR#DWHOLHUĂ€DODF]


artmix PRAHA

Ateliér Josefa Sudka Robert V. Novák: Druhá část (od 16. 5. do 21. 6.) Újezd 30, Praha 1 / www.sudek-atelier.cz Galerie AVU Lenka Kerdová, Veronika Dobešová: (S)nové (i)reality (od 9. 5. do 17. 5.); Matouš Marek, Tomáš Vavříček, Jan Plesl: Naivní víra v oživení mrtvého stromu (od 22. 5. do 31. 5.) U Akademie 4, Praha 7 / www.avu.cz Galerie Havelka Petr a Eva Vlčkovi (květen 2012) Galerie Liliová 8, Praha 1 / www.galeriehavelka.cz Galerie MIRO Phelan O’Hara, Paul Roxi, Joachim Elzmann: Obrazy a sochy (do 3. 6.) Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1 www.galeriemiro.cz

79 Topičův salon Jiří Hilmar: Jedna + Jedna = Jedna (do 11. 5.); Karel Šlenger: Srdce země je ze zlata (do 25. 5.); Jindřich Zeithamml: Metafyzická plastika (od 22. 5. do 22. 6.) Národní 9, Praha 1 / www.topicuvsalon.cz

Eva Vajceová a Stanislav Vajce: Návrat legend (od 21. 5. do 24. 6.) Na Sladovnách 1491, Kroměříž www.galerie-orlovna.cz

LIBEREC

Vernon Projekt Kit Reisch: Očistné světlo (do 30. 6.) Heřmanova 12, Praha 7 / www.vernongalerie.com

Oblastní galerie v Liberci Jiří Jiroutek: Osobnosti české kulturní scény; Konec (s)nové epochy (do 3. 6.) U Tiskárny 81/1, Liberec IV. / www.ogl.cz

BRNO

LITOMĚŘICE

MG: Jurkovičova vila Jan Kotěra: Národní styl (do 30. 9.) Jana Nečase 2, Brno-Žabovřesky www.moravska-galerie.cz MG: Místodržitelský palác Colorito (do 20. 5.); Sběratelé a mecenáši VI: Marie Richterová (1927–2011) (do 9. 9.) Moravské nám. 1a, Brno www.moravska-galerie.cz

Severočeská galerie výtvarného umění Jiří Kačer: sochy (od 10. 5. do 26. 8.) Michalská 7, Litoměřice / www.galerie-ltm.cz

MIKULOV

Regionální muzeum v Mikulově Jan Adam z Lichtensteina; Děvčata z pokoje 28, L410, Terezín (do 31. 8.); Piaristické školy v Mikulově a jejich vědecké přístroje (do 31. 10.) Zámek 1/4, 692 01, Mikulov / www.rmm.cz

Galerie Rudolfinum Bernd a Hilla Becherovi: Doly, hutě; Shirana Shahbazi: Fotografie (do 3. 6.) Alšovo náb. 12, Praha 1 / www.galerierudolfinum.cz

MG: Uměleckoprůmyslové muzeum Věznice: Místo pro umění (do 13. 5.) Husova 14, Brno / www.moravska-galerie.cz

Galerie Závodný Hugo Demartini & Klaus Staudt (od 17. 5. do 8. 7.) Husova 3, Mikulov / www.galeriezavodny.com

Galerie Trafačka Epos 257: Nemůžu jinak (do 25. 5.) Kurta Konráda 1, Praha 9 / www.trafacka.net

MG: Pražákův palác Pavel Sterec: Nehybná směna (do 27. 5.); L‘étude d‘après nature (do 20. 5.) Husova 18, Brno / www.moravska-galerie.cz

OLOMOUC

Galerie U Zlatého kohouta Jean-Michel Cosson: Attente et Autres Silences; Jaroslav Járis Kolařík: Jarní slalom/Šalom (do 29. 5.) Michalská 3, Praha 1 / www.guzk.cz Galerie Vernon Jana Farmanová: Váha beztíže (od 18. 4. do 26. 5.) U Průhonu 22, Praha 7 / www.vernongalerie.com GHMP: Městská knihovna Krištof Kintera: Výsledky analýzy (do 13. 5.) Mariánské nám. 98/1, Praha 1 / www.ghmp.cz

Wannieck Gallery Princip odkládané dokonalosti (do 13. 5.); České umění 90. let ze sbírky Komerční banky (od 22. 5. do 23. 9.) Ve Vaňkovce 2, Brno / www.wannieckgallery.cz

BLANSKO

Galerie města Blanska Satyrykon (do 31. 5.) Dvorská 2, Blansko / www.galerie.blansko.cz

ČESKÉ BUDĚJOVICE

GHMP: Dům U Kamenného zvonu Adolf Wölfli: Stvořitel univerza (do 27. 5.) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz

Dům umění České Budějovice Martin Creed (od 17. 5. do 17. 6.) nám. Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice www.ducb.cz

GHMP: Dům U Zlatého prstenu Tereza Damcová: Frída Kakao a vývrhelové (od 17. 5. do 17. 6.) Týnská 6, Praha 1 / www.ghmp.cz

CHEB

GHMP: Staroměstská radnice Jaromír Novotný: Viditelné formáty (od 16. 5. do 19. 8.) Staroměstské nám. 13, Praha 1 / www.ghmp.cz GHMP: Zámek Troja Vincenc Vingler: Sochy zvířat; Emil Filla: Ze sbírek GHMP (do 4. 11.) U Trojského zámku 4/1, Praha 7 / www.ghmp.cz Muzeum Montanelli Dreams and Nightmares (do 22. 5) Nerudova 250/13, Praha 1 www.muzeummontanelli.com UPM: hlavní budova Pražské módní salony 1900–1948 (do 13. 5.) 17. listopadu 2, Praha 1 / www.upm.cz UPM: Galerie Josefa Sudka Josef Sudek: Z ostrovů (od 24. 5. do 9. 9.) Úvoz 24, Praha 1 / www.upm.cz

Galerie výtvarného umění v Chebu Miloš Jiránek: Zápas o moderní malbu; Jan Preisler: Žena a jezdec u jezera (do 17. 6.); Ondřej Maleček: In natura (od 17. 5. do 24. 6.) Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb www.gavu.cz

KLATOVY

GKK: Galerie u Bílého jednorožce Xénia Hoffmeisterová: Požírač barvy (do 31. 5.) náměstí Míru 149/I, Klatovy / www.gkk.cz

MUO: Muzeum moderního umění Civilizované iluze: Fotografická sbírka muzea (do 20. 5.); František Skála: Muzeum (do 19. 8.) Denisova 47, Olomouc / www.olmuart.cz MUO: Arcidiecézní muzeum Jan Mahr: Synthetic (do 27. 5.); Stín kvetoucí sakury: Výběr japonského umění z českých sbírek (do 2. 9.) Václavské nám. 3, Olomouc / www.olmuart.cz

OSTRAVA

GVUO – Dům umění František Kowolowski: Depositum (do 27. 5.) Poděbradova 13, Ostrava 1 / www.gvuo.cz

PLZEŇ

ZČG – 13 Viktor Karlík: Podzemní práce (od 16. 5. do 19. 8.) Pražská 13, Plzeň / www.zpc-galerie.cz ZČG – Masné krámy Začátek století: České umění prvního desetiletí 21. století (do 5. 8.) Pražská 18, Plzeň / www.zpc-galerie.cz

ZLÍN

Dům umění VI. Zlínský salon mladých (od 15. 5. do 30. 9.) Náměstí T. G. M. 2570, Zlín / www.galeriezlin.cz

GKK: Kostel sv. Vavřince Olina Franco: Via Genderosa (do 22. 7.) Plánická 6, Klatovy / www.gkk.cz GKK: Klenová zámek Roman Kameš: Indigo, šafrán, monzun; Denis Bullot: Watterproof; Michael W. Pospíšil: Města (do 30. 5.) Klenová 1, Janovice nad Úhlavou www.gkk.cz

KROMĚŘÍŽ

Galerie Orlovna Petr Nikl, David Vrbík: Mluvící voda (do 24. 6.);

Rozšířený kalendář domácích i zahraničních výstav najdete na

www.artcasopis.cz. INZERCE


80

komix

art + antiques


Art+Antiques_5/2012