0043376

JITKAPOSLEDNÍPOZDRAVLUDVÍKOVÁ

Pro mého dědu, který mě naučil, že nejlepší dovolená je moci pokračovat v práci, kterou milujete Jitka ISBN©POSLEDNÍLudvíkováPOZDRAVJitkaLudvíková,2022978-80-242-8399-9

Dlouze vydechl, pohlédl na kalendář na svém pra covním stole a uvědomil si, že ho už tři týdny neotočil –přesně tak dlouho se věnoval tomuto případu. Hlasitě si povzdechl a posunul stránky kalendáře dopředu. Bylo prvníhoZačalyčervence.prázdniny.

5 Pátek 1. července 1 Jsou dny, kdy se na člověka všechno valí, že nemá čas koukat napravo nalevo či se snad na chvilku jen zastavit a nadechnout. Pouze se v pudu sebezáchovy střemhlav žene dál, aby se tím vším sajrajtem prokousal, a doufá, že už brzy přijde ten toužebně očekávaný den, kdy se všechno zlomí a mraky se začnou rozestupovat, aby se svět zase ukázal v lepších barvách. Aby nad hlava mi opět vysvitlo slunce. Tak jak to má být. Tyhle chvíle známe všichni. Jsme unavení, ztahaní, hladoví, nevyspalí – a pak nás náhle zaleje teplá náruč slunečních paprsků. Přesně toto hřejivé objetí si dnešního rána vychutnal kapitán Baloun ve své zaprášené kanceláři v Bartolomějské. Nekonečné týdny, kdy bez přestání řešil zapeklitý případ, který se ne a ne dobrat ke zdárnému konci, se cvaknutím posledního dílku do skládačky kdo je vrah, konečně završily. Sebral svého člověka, dostal z něj přiznání, sepsal poslední hlášení a uzavřel spis.

Doba pomalejšího tempa a odpočinku. Matně si vzpomněl, že téma dovolené sliboval

6 manželce otevřít večer co večer, kdy téměř mrtvý dorazil kolem půlnoci domů. Musíš si odpočinout. Už nejsi nejmladší. Do důchodu se nechodí jen tak ze srandy. O šedesátnících se jako o starcích nazdařbůh nežertuje. Každý věk chce své a tvůj volá po rekreaci.

Ale tak jako nemá náladu na důchod, nemá čas ani chuť krátit svůj život, o kterém se domnívá, že je smys luplný, zbytečnou dovolenou. Proto dělá, co může – a ve skutečnosti se ani nemusí příliš snažit – protože zla, se kterým musí jako komisař kriminální služby denno denně bojovat, je na světě až příliš. V práci ho potřebují a není to vztah jednostranný. I on tu práci vyžaduje ke svému bytí, protože když pracuje, když naplno maká, te prve tehdy má pocit, že skutečně dýchá. Že ještě neumřel. S jeho ženou a manželstvím to nijak nesouvisí. Má rád Marii, stejně jako své dvě dcery. Udělal by pro ně první poslední. A jediné, co od nich na oplátku chce, aby ho nechaly dělat, co umí. Aby po něm nechtěly ne dělní odpoledne s baťůžkem na zádech a nudné výlety poNejlepšípamátkách.památkou je pro něj zaprášený spis a nejpro spěšnějším výletem cesta za výslechem. To neznamená, že jim by výlety po Čechách či do zahraničí odpíral. Ne, rád jim dopřeje všechno, na co mu policejní plat stačí. Má jen jedno přání, aby ho v klidu nechaly žít – a pracovat. Samozřejmě si uvědomuje, o kolik vzácných rodin ných chvilek s tímto přístupem přišel, ale cítil by se snad líp, kdyby věděl, že si vyvaluje šunky na horkém egypt ském slunci, zatímco v Praze řádí sériový vrah? Ne, ani minutu své dovolené by si neužil. Trpěl by, tak jako trpí každý muž, pro nějž je zaměstnání vším.

Dnes byl však pátek a Milda Jedlička slíbil své přítel kyni Klaudii návštěvu příbuzných. On, jak měl ve zvyku, neslíbil Marii nic. To, že se případ uzavře, nebylo včera vůbec zřejmé a on se už dávno naučil, že úsloví slibem nezarmoutíš je kolikrát horší než rána bičem. Proto se doma k ničemu nezavazoval.

Jeho dcery mu rozumí. Nebo jak dospěly, jim spíš jeho životní styl vyhovuje. Jsou rády, že mají klid a fotřík jim za zády nediktuje jejich dobro. To Marie s tím má rok od roku větší problém, a ten přímou úměrou roste, čím jsou jejich děti starší. Čím méně ji potřebují, ona naprosto ne úměrně potřebuje jeho. Chce ho mít po svém boku ráno, když se probouzí, i večer, když jde spát. Chce na něj mluvit a dočkat se od povědí. Ale on ví, že něco takového nedokáže. Slíbil jí, že bude přesluhovat jen pár let, ale už teď ví, že se svého fleku bude držet zuby nehty, dokud mu šéf nenaznačí, že už je příliš nekompetentní, aby měl právo nosit služební průkaz a zbraň. Ale i potom se bude zdráhat a vymýšlet milion důvodů, proč ho systém potřebuje. Marie to ne tuší, ale jeho velkým přáním je zemřít ještě ve službě – ne jako ten, který při akci selže, ale jako člověk, který měl tu čest pracovat až do konce.

Takové úvahy se hnaly Balounovi hlavou, když spis předal státnímu zástupci, popřál nadporučíku Jedličko vi, se kterým sdílel kancelář, příjemný pátek, a vydal se domů.Jeho byt nebyl nijak velký, stísněné tři plus jedna, které tak akorát stačí jeho rodině. Nacházel se však v poměrně klidné části kousek od Žižkovské věže, kde se dal objevit dostatek příjemných hospůdek, kam rádi s mladým ko legou po práci zašli.

7

Jeho hlas prolétl bytem, a usadil se na opuš těném nábytku. „Marie?! Co ten kufr tady?“ položil ak tovku na botník a skopl své ortopedické polobotky. Klíče odhodil do ošatky na skříňce. Znervózněl. „Marie, kde jsi?!“ zavolal několikrát, zatímco prochá zel sluncem zalitým bytem. Najednou mu bylo dusno. Ne z toho horka, které si přivezl výtahem a které se s ním táhlo celou cestu od jeho vozu, ani z toho parna uvnitř v bytě, které násobily zavřené okenní tabule, ale z toho neurčitého pocitu, který vycházel z velkého černého ku fru a který prozatím jen nevšímavě obcházel.

8

Když však vyjel do horního patra činžáku, odemkl svůj byt a v těsné chodbičce si všiml sbaleného kufru, už si tím tak jistý nebyl. V posledním půl roce se toho v jeho manželství událo až příliš. Po letech klidného soužití se naskytla nejedna příležitost, která mohla něco takového způsobit.„Marie?!“

„Ty se někam chystáš?“ řekl už polohlasem a nebyl si jistý, na koho vlastně mluví. Byl v bytě sám. Jen on a ten velký kufr. Tenhle černý patří jemu. Koupili ho před pat nácti lety, když manželce slíbil výlet do lázní. Kolikrát ho od té doby použil? – jednou, možná dvakrát, když ho zapůjčil manželčině sestřenici. Ale teď tu ten kufr stojí, provokativně nacpaný k prasknutí, a vysmívá se mu. Nemusí ho otvírat, aby zjistil, že jsou v něm jeho vlastní věci. Na to je příliš dobrý detektiv. V botníku chybí dvoje pánské sandály a z věšáku zmizel jeho letní pršiplášť. Což ho tak neznervózňuje, jako to, že zmizela Marie. U srdce ho píchla vzpomínka na kaz, který nedávno poškodil jejich dokonalé manželství. Marie je pryč a on si není jistý, co přesně to znamená.

Otázka zní: Kam? Měl by to vědět, ale on nemá páru. Ví jen, že na něj poslední dny hodně mluvila. Ale on neposlouchal. Jen kýval, občas zamručel a bez přestání přemítal nad svým případem. Marie hovořila o dovole né, nutnosti odpočinku, nedostatku vitaminu D, chuti na víno a procházkách v něžném objetí. O té události nemlu vila, ale on věděl, že to nemusí být nutně on, s kým by se mohla vodit za ručičku. Ale nic neudělal. Neřekl. Vše bral jako neurčité tužby, které už ženy vypouštějí z úst, aby si zkrátily volné chvíle a na moment si dopřály snít nad rámec jejich oblíbených zamilovaných románků. Takových vět už Marii vyšlo z úst, a mnohokrát to neznamenalo nic víc než prostodu ché fantazie. Proto nereagoval. Dávno už ji neposlouchal. Věděl, že jsou to jen přání a sny. Nic víc. Oba to věděli, aspoň tomu věřil. On to má jinak, nesní, žije realitou a ze stejného důvodu nikdy nic neslibuje. Slibem nezarmoutíš. Taková blbost! Slibu se jeden chytne, upne se na něj a pak má člověk v chodbičce sbalený kufr. Ale on se rozhodně chyby nedopustil! Nic jí neslíbil. Kam tedy odjela? Otevřel okna v obýváku i v kuchyni a svěžím průvanem se snažil to dusno zmírnit. Z lednice vyndal pivo, a když ho otevřel, pil rovnou z láhve – protože ona doma nebyla a taková příležitost se musí využít. Možná se vrátí, a než se tak stane, on si v klidu, pěkně po svém, vychutná ten slastný okamžik zadostiučinění, kdy zdárně dokončil případ.

9

Jejich byt je skutečně tak akorát, a on ví, že kufry uklá dají za závěs na konci chodby. Když jsou zavazadla uvnitř, je závěs vyboulený z obou stran. Ale teď je to jinak. Závěs hladce splývá až k zemi, to znamená jediné – Marie si svůj kufr sbalila a odjela. Bez něho.

Ta chvíle nebude trvat déle než několik hodin, už teď ví, že bude-li mít klidnou noc, není jisté, že ráno nepřijde do práce a nebude tam na něj čekat další mord. Pár minut se bavil tím, že se snažil odhadnout, o jakou vraždu půjde, aniž by v tom spatřoval něco špatného. Za ty desítky let, kdy je u policie, už ví, že tak jak tepe matka příroda a ko loběh ročních období se rok po roce vrací, i vrazi mají své periody, kdy jako podle šablony se více uchylují k jistým způsobům provedení vražd. Léto je tím obzvlášť specific ké. Přibývá sexuálně motivovaných vražd a taky utonutí. Tomu prvnímu rozumí. Je teplo, ženy se promenádují polonahé a hormony vibrující v mužích od jara si často neumějí pomoct. To druhé taky chápe. Příležitost dělá zloděje, a když je možnost, proč toho druhého nechyt nout za nohu a nestáhnout pod hladinu. Utopení se jen těžko dokazuje. Když je vrah chytrý, je to téměř nemož né. Pokud on by měl někdy vraždit, určitě by využil sílu vody. Přesto je právě tato kategorie zabití pro zkušeného policajta až příliš okatá. Ale on už by si poradil. Do mysli mu sedla myšlenka, jakým typem vražedky ně by mohla být jeho manželka, ale téměř okamžitě se nahlas rozesmál. Ona by byla naprosto nemožná. Když už by ho neumlátila pánví, zvolila by žehličku, a i tak by mu všechna zranění okamžitě ošetřila. Pokud ta ho jednou bude chtít sprovodit ze světa, použije na to svůj kurz zdravého stravování – jestli ho něčím dokáže přivést k smrti, jsou to právě její chuťově odporné smoothie, kte rými mu údajně zlepšuje jeho kondiční věk. Jakmile si vzpomněl na smoothie, okamžitě pocítil od por a vzápětí skutečný hlad na něco pořádného. Slunce už sedlo níže a jeho ostrost zmírnily činžáky na protější straně ulice. Tak jako věděl, že si Marie sbalila kufr, měl

10

11 jasno, že doma nic k jídlu nebude. Jako správný muž se s tím problémem netrápil. Z aktovky vyndal peněženku, strčil ji do kapsy saka a vydal se do hospůdky na rohu ulice. Guláš s knedlíkem nikdy nezklame. Měl v sobě pár piv a v krvi mu nestoupla jen hladina alkoholu, ale i dobrá nálada. Přesto věděl, že jakmile při jde domů, oboje se jako mávnutím kouzelného proutku rozplyne, až mu zrak padne na ten kufr. Nestojí tam jen tak. Čeká na něho. Je před ním víkend. Povinná pauza. Znamení jediného: ten kufr bude muset vzít a donést k výtahu, pak strčit do auta nebo do vlaku a někam s ním odcestovat. Tam někde už na něho čeká Marie a nemůže se dočkat, až spolu ruku v ruce budou courat horkým pískem nebo vlahou travou a tlachat o krásách přírody. Při té představě se otřásl a zkontroloval mobil, jestli ho někdo z dispečinku nesháněl. Ví že ne, teď pár dnů nemá službu, je jen v záloze. Přesto hnát se teď do práce by bylo příjemnější než přijít domů a řešit ten problém s kufrem. Objednal si poslední pivo. Marii zavolal, jakmile se vrátil do bytu. Celé dvě minu ty nechal telefon zvonit, ale protože mu hovor nepřijala, zavěsil.„Tak kde jsi? Že se nestydíš si se mnou tak hrát?“ brblal naštvaně a vytočil číslo nejstarší dcery. „Tati?“ otázala se spíše dotčeně než překvapeně.

„Ahoj, koťátko, nevíš, kde je maminka?“ „Neříkej mi koťátko, už mi není pět.“

„Dobře, zlatíčko, netušíš, kam jela?“ Uslyšel dceřin smích, který mu, dřív než promluvila, prozradil, že ona ví, protože holky už mezi sebou takové věci sdílí, ale že jeho bude pěkně dlouho dusit, než mu cokoli naznačí.

Měl chuť ji pokárat, že tak se s otcem nemluví, ale pak si uvědomil, že už je skoro dospělá – pokud k něčemu tak významnému stačí dosažení plnoletosti. „To mi skutečně neuniklo,“ opáčil. Vybavil se mu ta xík, který si jeho dcera na poslední chvíli musela zavolat, když ji nechal ve štychu a kvůli rozdělanému případu ji odmítl hodit na letiště. „Tak se měj hezky, dávej na sebe pozor„Počkej,“a...“ zarazila ho. „Jela do hotelu Rajský život.“ Baloun se v duchu usmál, věděl, že nezájem zabere. „Na jak dlouho?“

„Vůbec„Lžeš.“„Nevím.“ne,“ ohradila se dotčeně. „Vím jen, že vyrazila na dovču. Spíš se divím, že jsi neodjel s ní,“ popíchla ho. „Nebo se děje něco mimořádného?“ Věděl, že použila termín, kterým se kdysi ospravedlňo val za svou náhlou nepřítomnost, a chápal, že za ty propásnuté dětské oslavy narozenin na to má trochu právo, přesto nehodlal být ten poražený a tvrdě se zeptal: „Kam jela?“ „Ty jsi ještě v práci?“ „Ne, proč?“ „Tak proč mě vyslýcháš. Určitě sis všiml…“ „Koťátko, tohle není vtipný. Přišel jsem domů, ma minka je pryč. Já tu mám připravený kufr a mám takový nepříjemný dojem, že po mně chce, abych za ní někam přijel.“„Tak jeď, to je v pohodě, nám to nevadí. Už jsem dva týdny v Anglii a další tři tu budu – ale to ti asi neuniklo.“

12

„Jo,„Máma?“máma,“ zopakoval důrazně, zatímco na druhé straně sluchátka stále bublal smích.

13

„Asi na tak dlouho, než za ní přijedeš. Tati, slib, že za ní pojedeš. Je víkend a pak dva dny volna. Vezmi si v pondělí dovolenou a užijte si to spolu.“ „Dovolenou?! Vždyť obě víte, že mám plno práce…“ „Je tak sama,“ řekla nejistě. Přece nebude poučovat svoje rodiče, jak žít. „A je to jen moje chyba?“ prohodil, ale okamžitě na sebe dostal vztek. „Proč mi nic neřekla?“ „Vždyť o tom mluví poslední měsíc v jednom kuse. To ty neposloucháš,“ musela se matky zastat. „Neříkej, že si nemůžeš udělat na pár dnů volno? No tak, tati. Kvů li mamce.“ Slyšela, jak hlasitě vzdychl, ale nehodlala to vzdát: „Napadlo tě, že když s ní nepojedeš ty, třeba příště pojede s někým jiným?“ Táta to neví, ale ona postřehla, jak mamka u večeře až příliš často skloňuje jedno jméno. „Neříkej nesmysly.“ „No tak, odjedeš na pár dní a budeš mít na pár let pokoj.“„Kéž by,“ zavrčel. „Kde to je?“ „Na Vysočině. Jmenuje se to tam Boňkov, ale je to sko ro na samotě, říká se tam tomu Na Zámečku, nebo tak nějak. Tak pojedeš?“ zopakovala s nadějí v hlase. „Zkusím to nějak udělat.“ „To je skvělý! Ale mamce neříkej, že jsme spolu mluvili. Tvař se, že jsi na to přišel sám. Do kufru ti napsala instrukce. Jasný?“ „Jasný.“„Takseměj a nezlob tam, já už musím běžet,“ zavěsila, protože věděla, že za tu službu, kterou mu právě udělala, by nedostala víc než suchopárné otcovské rady do života.

14 2

Když Květa nalévala polévku, Rudolf si všiml, že už se jí zase třese ruka. Jindy by ho to zneklidnilo a při mělo k narůstajícím obavám, ale dnes mu přes obličej jen přelétl šedý stín a vzápětí se zase rozesmál. Pohled mu spočinul na jeho vnučce. Stačilo vymazat čas a bylo to stejné, jako by u stolu proti němu seděla jeho vlastní dcera. Simonka už jako malá holčička měla ve tváři její jemné rysy a čím více se měnila v ženu, tím víc chytala EričinuSimonkapodobu.nejenom jako by své matce z oka vypadla, ale i tam někde hluboko uvnitř v ní dřímala stejná bo jovnost a tvrdohlavost, která se v jejích sedmnácti letech projevovala podobně jako ve stejném věku u její matky –taky s ní byly potíže. Rudolf však věděl, že to, co je dnes vnímáno jako vzdor a revolta proti čemukoli, není nic jiného než síla, která se v ní skrývá. Tak jako si ji v sobě nesla Erika, má ji i Simonka. Stejně jako její matka se s ní nejdřív bude muset naučit pracovat. Když byla Erika v Simončině věku, Květa toho příliš nenaspala. Buď se v noci trápila, co z té jejich problémové holky vyroste, nebo trnula hrůzou, zda se jim dcera nad ránem vrátí ještě živá. Jestli se vůbec vrátí. Erika už ve čtrnácti utekla z domu. Zmizela jen na dva dny, přesto se ty dva dny zapsaly k těm nejhorším v jejich životě. Někdy si myslel, že ty problémy s nervy, které se měsíc co měsíc Květě zhoršují, má na svědomí právě pro blémové mládí jejich dcery. A že to byla pro Květu pořád ná psychická zátěž. Kdyby se Erika jen toulala po nocích a zase potichu vrátila, ale ona to táhla s partou, kde se experimentovalo s pervitinem. Chybělo málo a mohlo to s ní hodně špatně dopadnout. Ale tak rychle, jak se Erika k drogám připletla, se zase vymanila a střemhlav se vrhla

To byla jeho výchovná strategie a Eriku nakopla správným směrem. Květa samozřejmě protestovala, ale ve finále i ona uznala, že je to jediné východisko. Buď se dcera vy seká z problémů, nebo se utopí ve vlastní nerozumnosti. Nechali svou dceru na pospas na cestě, kterou jí dosud dláždili zlatem, a ona ukázala, že je Vágnerová. Že když chce, tak zvládne všechno. Že ty revolty a hlouposti, co dosud tropila, byly jen dětským způsobem, kdy nejistě hledala sama sebe.

15 do jiných problémů. V šestnácti si sbalila kufry, utekla ze školy a odjela pomáhat africkým bezdomovcům. Za pět měsíců se vrátila domů, hladová, vyhublá a bez peněz. To už ji na gympl zpátky nevzali. A kdyby ji přijali, dlouho by do školy nechodila. Měsíc po svém návratu z Nairo bi se přidala ke skupince, která odjela stopem kamsi na Ukrajinu, kde obléhala farmaceutickou společnost testu jící léky na zvířatech. O měsíc později si stejný kousek zo pakovala v jedné kosmetické laboratoři kousek od Plzně. Nebylo to poprvé, když tehdy porušila zákon, ale prvně, kdy skončila na dvě noci za mřížemi. Ta zkušenost ji však neodradila ani nevyděsila. Její potyčky s policií se dostaly na denní pořádek. Těch důvodů, proč se opako vaně vracela do vyšetřovací vazby, bylo mnoho, a on jí jako otec pravidelně pomáhal ven. Až jednou, po řadě účtů, které zaplatil svému právníkovi, se pevně rozhodl, že už to nikdy neudělá. Dostal rozum. Přestal Eriku tahat z průserů. A přesně to jeho dcera potřebovala. Až zjištění, že na problémy zůstala jen ona sama, zafungovalo. Pochopila, že pokud si sama podrazí nohy, musí se i sama vynasnažit, aby se na ně zase postavila. Úplně bez pomoci. Chce-li svobodu, musí ji dostat se vším všudy.

Samozřejmě ji všechny potíže, se kterými se v dospí vání potýkala, hodně poznamenaly. Okolí ji vnímalo jako problémovou rozmazlenou holku, která si sotva někdy dodělá maturitu. Nálepka potížistky se ostatně těžko smývá.Vágner věděl, že jen čas chyby srovná. I on potřeboval prostor, aby tu situaci rozdýchal. Jako primář chirurgie si pro své jediné dítě představoval hvězdnou budoucnost, ale moudře se rozhodl, když ji přestal tlačit do svých představ a dopřál jí absolutní volnost volby. Nikam ji nestrkal, hlavně ne do medicíny, a velkoryse jí dovolil hle dat vlastní sny. Tehdy se Erika, kterou vyrazili z gymplu, přihlásila na obor cukrářka a pekařka – co jiného jí taky zbývalo. Každopádně si vybrala obor, který měla ráda, a to, že ho bere vážně, ukázal až čas.

Dnes vlastní vyhlášenou cukrárnu přímo v centru Pardubic. Zaměstnává šest zaměstnanců, má stálý pří jem a slušný polštář pro horší časy. Ne, jeho dcera ho nezklamala.

Je na ni náležitě hrdý. I tehdy, když za ním v devatenácti přišla, že je těhot ná, ho neranila. Právě naopak, ta tvrdohlavost, se kterou prosazovala, že si to dítě nechá a vychová ho třeba sama, muJistěžeimponovala.jinenechal s dítětem na holičkách. Jako správný otec si promluvil i s Milanem, aby se k věci postavil jako skutečný chlap. Milan se mu líbil, končil medicínu, a tak trochu byl jeho zrcadlem. I on miloval svůj obor nadevše, a snad právě to se stalo příčinou, proč se manželství jeho dcery již pár let po svatbě rozpadlo.

Ano, jeho dcera všem, a hlavně jemu, dokázala, že umí jít s hlavou vztyčenou prachem a špínou a holýma rukama si svou zlatou cestu sama postavit.

16

„Pojď si k nám sednout a najez se konečně,“ natáhl ke Květě ruku a chytl ji za baculaté zápěstí.

Očima opět spočinul na své milované ženě. Loni skončil v práci právě kvůli ní. Není hloupý, i když jí říká, že ty její potíže jsou jenom návaly slabosti po prodělané chřipce, moc dobře ví, jaká je její diagnóza. Ke specialistovi ji ještě neposlal – k čemu taky, ta nemoc nemá léčbu, jen horší a lepší dny, než se stav zasekne v kličce definitivní bezmo ci. Potom už jenom bude čekat u jejího lůžka a modlit se, aby ten konec netrval příliš dlouho. Aby netrpěla.

Rudolf sledoval, jak se jeho vnučka pohupuje v bocích, mhouří víčka a nasává do nosu vůni pečínky, stejně jako to dělávala Erika. Ale pohled na Květu, která se unaveně zbortila do židle, ho zase vrátil do reality. Za krkem ho

17 Možná oba byli na dítě ještě příliš mladí, ale těžko je soudit. On sám se stal otcem až pár let po třicítce, a tudíž mnohé fungovalo jednodušeji. Taky měl Květu, která mu se vším pomáhala. Ovšem též je pravda, že za jeho mládí se svět točil podle jiných pravidel.

Proto je rád, že Simonka přijela na prázdniny. Ten čas, co Květě zbývá, má právo si náležitě užít. Samozřejmě by se mohl a možná měl Erice svěřit, o co tady jde, ale na to je času dost. Nemá cenu všechny trápit – ten čas bolesti přijde dříve, než si všichni zaslouží. Zatím stačí, že je tady s nimi na statku Simonka, a dny jsou hned veselejší. Jednou to Erice bude muset říct. Jim všem, ale na to je ještě čas.

„Ještě donesu kachnu, Rudo,“ odbyla ho, třebaže se na něho usmála a pohledem zkontrolovala, zda na stole nic nechybí.Ruda mrkl na Simonku, která jeho signál okamžitě pochopila a vyskočila ze židle: „Počkej, babi, pomůžu ti!“ rozeběhla se ke kamnům a chopila se plného pekáče.

18 zamrazilo, jako by na něj sáhla smrt. Už kolem obchází, zatím jen nejistě sonduje, ale přijde den, kdy nebude mlč ky přešlapovat a zdrží se podle libosti. Konečně si všichni tři sedli kolem stolu. Květa jim po přála dobrou chuť a pustili se do jídla. Mluvila hlavně Květa, všechny pobízela k jídlu a vzpomínala na hezké chvilky během Simončina dospívání. Simonka se spíše ze slušnosti přeptala, co je v Boňkově nového, a tak ji prarodiče stručně informovali. Mluvi li o plánované renovaci altánku na zahradě, novinkách v obci i vztazích v sousedství. Simonka se nejvíce zajíma la o starousedlíky, se kterými si kdysi hrávala. Třebaže se do její dospívající tváře vepsal zájem, Ru dolf měl celou dobu pocit, že je jeho vnučka duchem ne přítomná. Až když stočil otázky na její studium, teprve ho plně vnímala. „Ve škole? Normálka. Chceš vidět i výzo?“ podívala se do rohu pokoje, kde se vrstvila její bagáž, kterou tam Ruda složil, když ji vyzvedl na nádraží. „Jestli si zaslouží odměnu, pak bych asi měl, co?“ „Nemůžeš mi ten litr dát rovnou?“ natáhla ruku k Ru dovi.„To víš, že ti děda něco dá,“ vstoupila do toho Květa.

Ruda povytáhl obočí: „Jedna kule?“ „Dělá si z tebe srandu,“ dotkla se jeho ramene Květa, aby ho zklidnila.

„Jenom jedna kule.“ Vidličkou si odtrhla kus masa ze stehna a vložila ho do úst.

„Jen jestli si to zaslouží,“ zasmál se Ruda. Tu chybu, že by cpal do Simonky peníze jen tak, jako to dělal u Eriky, už podruhé „Zaslouží,neudělá.viď,“mrkla na ni Květa.

19

„Ne, nedělám,“ reagovala vnučka s plnou pusou. „Kule z bižule, v září mám reparát.“ Květa se usmála. Rudolf se zamračil. „Ale v pohodě, jiný známky mám dobrý,“ řekla vzápě tí, aby na ni Ruda nevytáhl zaracha jako máma. „Dobrý znamená co?“ zeptal se Ruda. „Dobrý je za tři, dědoušku,“ usmála se tak, že se na ni nemohl nikdo zlobit, a ona si toho byla plně vědoma. „Co tomu říkají maminka a táta?“ pokračoval Ruda. Simonka pokrčila rameny, vstala a došla k batohu, ze kterého vyndala tvrdé papírové desky, ve kterých měla uložené vysvědčení. Položila je vedle Rudova talíře. „K tátovi teď moc často nechodím. Ale, doufám, že mi dá taky litr,“ podsunula desky blíž k dědovi, aby už je otevřel.AleRudolf si jich nevšímal, cpal se kachnou a vymýš lel plány na příští týden. Až když dojedl, tiše si říhnul a odsunul talíř, do desek se podíval. Tělem mu projelo příjemné teplo. Věděl to, tahle holka je příliš chytrá na to, aby musela dělat reparát. „Máš samé, myslím, že si zasloužíš víc než litr,“ usmál se. Tuhle hru spolu hrají každé prázdniny. „Ale musíš peníze dobře investovat. Uvážlivě. S rozumem.“ Proto že ho Květa zarazila, svou obvyklou průpovídku nedokončil a namísto toho se zeptal: „Už víš, co bys chtěla studovat?“„Jsemteprve v druháku.“ „To já už věděl, že budu chtít na medicínu.“ „Jo?“ podivila se, jako by to letos o prázdninách slyšela prvně.„Jsou i jiná zaměstnání než se uvázat k téhle řeholi,“ podotkla Květa.

„Simonka je chytrá holka, dobře ví, co je správné, viď, holčičko,“ pohladila ji babička a na Rudu se ještě jednou výhružně zamračila, kdyby se náhodnou toho tématu ne chtěl vzdát. Čas na výchovu ještě přijde, Simonka u nich stráví celé prázdniny.

„Prostě nic, co by ti tvou buducnost zkazilo. Jsi příliš krásná a,“ utnul větu, protože ho Květa pod stolem kopla. Simona se zasmála. Věděla, že myslí neočekávané tě hotenství, ale tak blbá jako máma není. S Filipem sice spí, ale zbouchnout by se od něj nikdy nenechala. Taková nána„Chcinení.říct, abys nedělala zbytečné hlouposti,“ uzavřel Ruda.Namísto odpovědi poslušně kývla. Věděla, že nemá cenu pouštět se do zbytečných diskuzí. Na večer má svoje plány a nechce si dědu s babičkou předčasně znepřátelit.

„Přesně tak, Simonka je chytrá holka a moc dobře tuší, co jsem chtěl říct,“ neodpustil si ještě Ruda. Simonka pohladila dědu po ruce a odsunula prázdný talíř. Ostentativně zívla a nabídla babičce, že jí pomůže sklidit ze stolu. Když udělá něco navíc a bude říkat to, co se od ní čeká, oba staroušky si hravě omotá kolem prstu. Aniž si toho všimnou, bude jim úplný šumák, co tu ve svém

20 „Tvůj táta by byl jistě rád, kdybys šla v jeho šlépějích. Má dobře rozjetou praxi, jednou to po něm můžeš pře vzít,“ nadhodil Ruda. „Jednou,“ pousmála se. Tyhle řeči zná. Děda o tátovi moc nemluví, pořád mu neodpustil, že se s mámou rozved li, ale když přijde řeč na bílý plášť, jsou s tátou na jedné lodi. „Hlavně ti nic nesmí stát v cestě, rozumíš?“ „Co přesně myslíš, dědo?“ zeptala se naivně, i když moc dobře věděla, co ho trápí.

Když s batohem na zádech a kufrem v ruce zamířila do podkroví, kde měla svůj pokojík, Květa si sedla zpátky na židli a natáhla se k Rudovi. Cítila, že tohle je jeden z těch okamžiků, které jsou velmi příjemné a kterých v budoucnu příliš nebude. „Dáš si ještě pivo?“ zeptala se Rudy. Chtěla už vstát a dojít do sklepa pro další – protože jeho zvyky dobře znala, ale zarazil ji. „Počkej, musíme si promluvit.“ Z jeho obličeje vyčetla, že jde o něco vážného, proto jen kývla, aby pokračoval. „Mluvil jsem s Erikou,“ ztišil hlas, třebaže nad sebou v patře slyšel vnuččiny kroky. „Simonka,“ nevěděl, jak pokračovat, aby Květu nevylekal, proto to jen shrnul, „Erika chce, abychom ji víc hlídali. Kam jde, s kým se vídá, co „Proč?dělá...“Dějese něco?“ Když viděl její vyděšený výraz, jen ji poplácal po ruce: „Neměj strach, o nic nejde. Asi chce mít jistotu, že neu dělá stejné chyby jako ona.“ „Má nějaké podezření?“ zeptala se Květa starostlivě. „Ne, jak jsem řekl, chce mít jen jistotu. Simonka je v náročném věku,“ zalhal a doufal, že to jako odpověď budeKvětastačit.pokývala hlavou a třebaže nic neřekla, věděla, že jí Ruda neříká celou pravdu. Ale o tom, jaké břímě se jí

21 volnu hodlá vyvádět. Když to dobře navlékne, budou si myslet, že je hodná slušná holčička a všechno jí to sežerou.

Ale ona ve skutečnosti je hodná slušná holčička, vždyť přece nedělá nic nezákonného. Dala si do kapsy pětilitr od dědy a políbila ho na čelo. Jo, bude to s nimi snadné. Mnohem jednodušší než s mámou.