Výstava Všichni mají nárok na všechno není tematickým celkem ani manifestačním prohlášením. Je složena z fragmentů, vrstev, gest a napětí. Jejím východiskem není jedna společná výchozí pozice, ale sdílený terén. Zajímá ji současnost ve své přetíženosti, v paradoxech, ve chvílích, kdy jazyk selhává, kdy obrazy ztrácejí orientaci a instituce působí jako prázdné nádoby. ∙ Název výstavy je zapamatovatelný, ale nejednoznačný. Všichni mají nárok na všechno může znít jako utopie, jako provokace, jako popis krize nebo jako ironická fráze. Výstava tyto vrstvy neodděluje. Nárok zde není něco, co je garantováno, ale něco, co je zpochybněno. Není to výsada ani právo, ale akt řeči. Nárok je vztah mezi tím, kdo mluví, a tím, kdo slyší – pokud ještě někdo naslouchá. ∙ Název výstavy není slogan, ale otázka. Co znamená mít nárok? Co znamená „všichni“? Co znamená „na všechno“? Nárok není totéž, co vlastnictví. Není to ani právo garantované zákonem. Nárok je vztah. Je to způsob, kterým si lidé říkají o přítomnost. Jeden z mnoha manuálů, jak artikulovat potřeby v podmínkách, které je neuznávají. ∙
Každý objekt, každé video, každá prostorová situace je pouze
částečná. Význam nevzniká z obsahu, ale z napětí mezi částmi. Výstava předpokládá nestabilního diváka – člověka, který se pohybuje mezi pozicemi, sleduje, ale také uniká, orientuje se i ztrácí. ∙ Formálně je výstava rozvržena do několika místností. Každá z nich má odlišnou kompozici, rytmus i atmosféru. Některé působí jako architektura zpomalení, jiné jako přetížené vizuální pole. V některých prostorech dominuje pohyb, v jiných ticho. ∙ Výstava se pohybuje na ose sociálního, politického a estetického. Nevytváří dystopii, ale nevěří ani v řešení. Nepředkládá vizi budoucnosti, ale ukazuje, jak budoucnost klouže do přítomnosti bez odporu. Využívá humor, absurditu, přehánění, cynismus, někdy jemnost, jindy brutalitu. Všechny tyto prostředky slouží jedinému: pojmenovat moment, kdy význam přestává být samozřejmý. ∙ Ironie je přítomná, ale není cílem. Humor se objevuje, ale jako strategie přežití. Absurdno není výsměch, ale forma popisu. Ve výstavě se objevují opakující se motivy: práce, vlastnictví, kontrola, péče, jazyk, přetížení, paměť. Všechny tyto pojmy jsou nahlíženy jako pohyblivé, nehotové, zranitelné. Výstava není narativem. ∙ Některé části působí vážně, jiné jako parodie. Všechno je ale myšleno jako výzva k zamyšlení – nejen nad tím, co je, ale i nad tím, co by mohlo být jinak. ∙ Kniha, kterou držíte, je součástí této výstavy. Není katalogem, který by díla zaznamenával, ale rozšířením výstavy jiným směrem. ∙ Důležitou součástí knihy je i obrazový materiál mapující naše práce z posledních několika let. Nejde o archiv v tradičním smyslu. Jde o sledování napětí mezi tím, co se proměňuje, a tím, co zůstává. Některé z těchto starších projektů souvisejí
s výstavou jen volně, jiné v ní našly nové místo. Vstupují do ní jako ozvěny, jako předsunuté stopy, nebo jako zrcadla.
∙ Na celé výstavě (včetně tohoto textu a řady následujících) jsme spolupracovali s umělou inteligencí – od počátečních konceptů přes texty až po vizuální návrhy a jazykové komentáře. Nešlo o použití nástroje, ale o přijetí nového typu spoluautorství a vědomí, ne-lidského, nelineárního, jazykově přizpůsobivého. AI se stala součástí našeho myšlení i procesu: pomáhala formulovat, navrhovat, zpochybňovat i konkretizovat. Její přítomnost výstavu nezeslabuje – naopak ji činí propustnější, vrstevnatější a otevřenější vůči světu, který není jen lidský. Ať už to bude znamenat cokoliv.
Tento úvod můžete číst jako text.
Můžete ho ale také ignorovat – a výstavou projít beze slov.
Obojí je v pořádku.
Všichni přece mají nárok na všechno.
Momentálně se v Česku
v bytové nouzi nebo v ohrožení bytovou nouzí nachází až 1 400 000 osob.
Spadají sem i lidé, kteří vydávají víc než 40 % svých příjmů na bydlení. Tato skupina v posledních letech bohužel výrazně narůstá.
Vysloveně akutní bytová nouze se týká 154 000 osob, z nichž 61 000 tvoří děti.
4hlav (2022) dvoukanálová
Základem instalace je krátký film, který jsme poprvé prezentovali jako závěrečnou epizodu našeho šestidílného
výstavního seriálu v Moravské galerii v Brně. Název 4hlav odkazuje ke skupině, která má čtyři členy, vystupuje jako jeden subjekt a její praxe i názory jsou kolektivní. Předchozími díly seriálu jsme se přes performance (ať už streamované nebo jako série velkoformátových fotografií) vraceli
k metodě, kterou jsme pracovali už v minulosti a s odkazy na obdobné akce ji můžeme označit za (super)ztotožnění.
V naší umělecké praxi to bylo angažmá v komunistické straně, jejímiž jsme byli po dobu jednoho roku členy nebo třeba vtělení se do postav českých mužů nechávajících se ženami polévat hektolitry piva.
4hlav je však v něčem jiný. Měl být o rozporech a dilematech, která prožíváme jako jednotlivci ve vztahu k širšímu celku, ať jím je skupina, kolektiv, společnost, subkultura nebo jiný organizační celek. To vše se však neustále proměňuje a názor není natolik stabilní, jako to, co je za ním. Status se mění mnohem rychleji než ideologie. Názor má dynamiku závislou na momentálních okolnostech. Kým vším tedy být a když už, tak jaký názor reprezentovat? A jak se to promítne do fungování celku.
Epilog 4hlavu je vizualizací hudební skladby, kterou pro něj složila grimová dvojice PAST. Zde dochází k virtuálnímu propojení čtyř avatarů ve zcela fantazijním zpracování inspirovaným archeologickými vykopávkami starověkých bust.
EXOTICKÁ ŽENA
Čtvrtá postava, která se převlékla za ženu a fotí nejen selfie, ale také belfie (selfie zadku), by mohla symbolizovat několik různých věcí.
Jedna interpretace by mohla být, že postava se snaží pochopit a prožít identitu jiného pohlaví nebo genderu. Belfie by pak mohlo symbolizovat touhu po uznání a akceptaci této identity i v tělesné rovině.
Další interpretace by mohla být, že postava kritizuje konvenční standardy krásy a sexuálnosti, které se často vztahují k ženám, zejména v souvislosti s jejich zadky. Belfie by pak mohlo symbolizovat snahu zbořit tyto konvence a ukázat, že ženy mají právo na svobodnou volbu, jak se chtějí prezentovat a jak se cítí se svým tělem.
Budoucnost
jako bitevní
pole: Utopie, kapitalismus a nemožnost socialismu
Konec dějin, nebo jejich restart?
„Kapitalismus je věčný.“ To je teze, která se od 90. let 20. století zdá být nejen ekonomickým dogmatem, ale i základním rámcem našeho myšlení o budoucnosti. Fukuyamovský „konec dějin“ v sobě nesl přesvědčení, že s vítězstvím liberálního kapitalismu byly ukončeny velké ideologické konflikty a že zůstává pouze nekonečná optimalizace stávajícího řádu.
Přesto však dystopická realita klimatické krize, technologického dohledu a rostoucí sociální nerovnosti ukazuje, že kapitalismus není systém, který nabízí stabilitu – je to krize, která se stala permanentní. A pokud je kapitalismus nesmrtelný, znamená to, že socialismus je navždy nemožný? Nebo právě naopak?
Tento text se zaměřuje na vztah mezi budoucností, kapitalismem a utopií.
Budoucnost je dnes především kapitalistická – je to předvídaný trh, spekulace, algoritmická optimalizace zisků a prediktivní modely řízení společnosti. Ale lze si představit budoucnost jinak? Co znamená „utopie“ v době, kdy jsme si zvykli myslet, že dějiny už nenabízejí alternativy?
Budoucnost byla kapitalizována
Budoucnost není neutrální prázdnota, kterou lze libovolně formovat – je aktivně kolonizována současným systémem. Mark Fisher1 poukazuje na to, že kapitalismus už dávno nesoutěží se socialismem nebo jinými alternativami – soutěží jen s vlastním kolapsem. A tak se budoucnost nerýsuje jako prostor nových možností, ale jako nekonečné prodlužování současnosti.
Příklady jsou všude kolem nás:
• Prediktivní trhy: Budoucnost se dnes neplánuje, ale obchoduje. Deriváty, spekulace a predikční algoritmy přeměnily čas v komoditu, kde už neexistuje radikální změna – pouze cenové fluktuace.
• Big Tech feudalismus: Místo budoucnosti, kde by technologie osvobodily práci, žijeme v době, kdy algoritmy řídí naši produktivitu a pohyb jako neviditelní feudální páni. Automatizace neznamená osvobození, ale lepší vykořisťování.
• Kapitalismus dohledu: Jak naznačuje Shoshana Zuboff2, naše budoucí chování už není výsledkem svobodné vůle –je modelováno a formováno algoritmy. Sociální sítě nevytvářejí „platformy pro komunikaci“, ale stroje pro predikci a ovládání chování.
Budoucnost byla ukradena a proměněna v extrapolaci současného zisku.
Všichni mají nárok na všechno
Představte si svět, kde nikdo nemusí bojovat o místo. Kde neexistují brány, protože žádná hranice už nerozděluje, jen propojuje. Svět, kde algoritmy neslouží k extrakci dat, ale k distribuci spravedlnosti. Kde základní potřeby nejsou tržní komoditou, ale sdíleným právem. Tohle není utopie. To je technická specifikace budoucnosti. 1.
Konec konkurence, začátek přebytku
Naše přítomnost je stavěná na strachu z nedostatku. Je to programová chyba, která z nás dělá konzumenty namísto tvůrců. Pokud každý den slyšíme, že je něčeho málo – času, zdrojů, prostoru – pak není divu, že přežíváme v módu neustálého boje o existenci. Ale co když je to celé lež?
Co když místo ekonomiky soutěže vytvoříme ekonomiku přebytku? Co když není třeba rozdělovat svět na „má“ a „nemá“, ale na „sdílené“ a „užívané“?
V této budoucnosti není nutné vlastnit, protože vlastnictví už není otázkou identity. Každý má přístup ke všemu, co potřebuje – energie, vzdělání, technologie – ale ne proto, aby vlastnil, ale aby používal. Ve světě, kde všichni mají nárok na všechno, neexistuje vykořisťování. Protože tam, kde není nedostatek, není důvod soutěžit.
2.
Technologie pro spravedlnost, ne pro kontrolu
V této budoucnosti neexistují systémy, které monitorují a trestají –jen systémy, které umožňují a podporují. Umělá inteligence se nestará o maximalizaci zisku, ale o optimalizaci štěstí. Právo na přístup k informacím je základním pravidlem, ne tržní výsadou.
Města nejsou segmentována podle třídy a ekonomické síly, ale podle funkcionality a svobody pohybu. Není VIP zóny, protože není potřeba vytvářet exkluzivitu. Co dříve bylo výsadou bohatých – zdraví, volný čas, klid – je teď základním nastavením systému. Automatizace není nástrojem k redukci lidské hodnoty, ale jejím uvolněním. Základní příjem není politickým kompromisem, ale faktem. Robotizace neslouží ke generování zisků, ale k eliminaci zbytečné práce. Každý má přístup ke všemu –protože svět, kde to tak není, je prostě špatně nakonfigurovaný. 3.
Umění pro všechny, ne pro elitu
V této budoucnosti neexistuje žádné „vysoké“ a „nízké“ umění. Není třeba dokazovat si kultivovanost návštěvou galerií, protože galerie jsou součástí běžného prostoru. Každé město, každá ulice je platformou pro tvorbu.
BRAINROT #3
HLAVNÍ ZPRÁVY –
GLOBÁLNÍ CHAOS SPECIÁL
Dobrý večer, vítáme vás u SVÝCH HLAVNÍCH
ZPRÁV – aneb dnešek byl totální bordel, tak pojďme předstírat, že víme, co se děje.
A začneme rovnou ZÁHADOU!
GAZA: KDO TAM STŘÍLÍ A PROČ? A PROČ O TOM
NIKDO NEVÍ, I KDYŽ TO VÍ KAŽDÝ?
Ano, konflikt pokračuje, a média se opět rozhodla informovat ve stylu „každý si vyberte svého záporáka, my vám dáme dvě verze reality.“
Mírové řešení? Není. Nové oběti? Jsou. Nějaké řešení? Taky ne, ale máme hezké fotky ruin.
(Zatváří se dramaticky, ale hned přepne do bulvárního tónu.)
A POZOR! Pojďme se přesunout na UKRAJINU, kde máme nové šokující zprávy!
„TÁHNOU KRYSY NA MOSKVU?“
Ne, netáhnou, ale pokud by táhly, tak bychom o tom určitě spekulovali! Zelenskyj je stále prezident, Rusko stále útočí a my stále vysíláme stejné záběry tanků, protože už nemáme nové.
(Chvíle ticha, pak úplně jiným hlasem.)
A TEĎ DO AMERIKY, KDE JE TRUMP UŽ
PŮL ROKU ZPÁTKY A REALITA UŽ NEMÁ
ŽÁDNÁ PRAVIDLA!
Muž, který kdysi řekl „covid zmizí zázrakem“, je opět v Bílém domě, což znamená, že politika už není politika, ale reality show s jadernými kódy.
Co plánuje Trump?
✔ Postavit zeď kolem Kalifornie
✔ Zákaz deště
✔ Novou reality show „Prezidentova učednice“
(Udělá dramatické gesto, ale pak jen pokrčí rameny.)
A protože žijeme v dokonalém světě, tady je rychlý přehled dalších tragédií:
• KLIMATICKÁ KRIZE: Otepluje se, ale pořád máme zimní bundy, takže kdo ví, co je pravda?
• EKONOMIKA: Jsme na hraně recese, ale čísla jdou nahoru, dolů a do strany, takže nikdo netuší, co to znamená.
• INFLUENCEŘI: Vémola prodává novou sadu NFT založenou na jeho vlastním potu. A co jako?
(Podívá se do papírů, pak se rozesměje a papíry zahodí.)
To je pro dnešek všechno! A zítra budeme spekulovat, jestli mimozemšťané podporují kapitalismus, nebo socialismus.
ENTITLEMENT
The exhibition Everyone Is Entitled to Everything is neither a thematic whole nor a manifesto. It is composed of fragments, layers, gestures, and tensions. Its starting point is not a unified position but a shared terrain. It is interested in the present moment in all its overload, paradoxes, and in those instances when language fails, when images lose their orientation, and institutions feel like empty vessels.
The exhibition title is memorable but ambiguous. Everyone Is Entitled to Everything can sound like a utopia, a provocation, a description of crisis, or an ironic phrase. The exhibition does not separate these layers. Here, entitlement is not something guaranteed, but something questioned. It is not a privilege or a right, but an act of speech. Entitlement is a relationship between the one who speaks and the one who listens – if anyone is still listening. The title is not a slogan, but a question. What does it mean to be entitled? What does everyone mean? What does everything mean? Entitlement is not the same as ownership. Nor is it a right guaranteed by law. Entitlement is a relationship. It is a way people call for presence – one of many manuals for articulating needs under conditions that do not recognize them.
Each object, each video, each spatial situation is only partial. Meaning does not emerge from the content itself, but from the tension between the parts.
The exhibition assumes an unstable viewer – a person who moves between positions, observes but also evades, finds orientation and gets lost.
Formally, the exhibition is spread across several rooms. Each has a distinct composition, rhythm, and atmosphere. Some feel like architectures of slowing down, others like overloaded visual fields. In some spaces, movement dominates, in others, silence.
The exhibition moves along the axis of the social, political, and aesthetic. It does not construct a dystopia, nor does it believe in solutions. It does not present a vision of the future but shows how the future slips into the present without resistance. It employs humour, absurdity, exaggeration, cynicism –sometimes gentleness, other times brutality. All these tools serve a single purpose: to name the moment when meaning ceases to be self-evident. Irony is present, but it is not the aim. Humour appears, but as a survival strategy.
Absurdity is not ridicule, but a form of description. The exhibition presents recurring themes: labour, ownership, control, care, language, overload, memory. All these concepts are viewed as mobile, unfinished, vulnerable. The exhibition is not a narrative.
Some parts feel serious, others like parody. But everything is meant as an invitation to reflect – not only on what is, but also on what might be different.
The book you hold is part of this exhibition. It is not a catalogue that documents the works, but an extension of the exhibition in another direction.
An important part of the book is also the visual material mapping our work from the past several years. It is not an archive in the traditional sense. It traces the tension between what changes and what remains. Some of these older projects relate to the exhibition only loosely, while others have found a new place in it. They enter it as echoes, as advance traces, or as mirrors. Throughout the entire exhibition (including this text and many of those that follow), we have collaborated with artificial intelligence – from initial concepts to texts, visual designs, and language commentary. This was not about using a tool but about embracing a new kind of co-authorship and consciousness – non-human, non-linear, linguistically adaptive. AI became part of our thinking and process: helping to formulate, design, question, and articulate. Its presence does not diminish the exhibition – on the contrary, it makes it more porous, layered, and open to a world that is not solely human. Whatever that may mean.
You can read this introduction as a text.
But you can also ignore it – and walk through the exhibition without words. Both are valid.
After all, everyone is entitled to everything.
Zvláštní poděkování
Bára a Zdeněk Rýznerovi Alza.cz a.s.
Poděkování
Kryštof Bartoš
Eliška Čeřovská
Keramické centrum Dubí
Lucie Fárková
Petr Jůza
Dan Kranich
Jana Linhartová
Tomáš Moudřík
Vladimír Pokorný
Jan Rous (ZEN Design)
Antonín Tomášek
Lukáš Verner (Sklárna Svoboda Karlov)
...tým 8SMIČKY a všichni, kdo se na výstavě podíleli
Výstavy, publikace, doprovodné programy a všechny další aktivity v zóně pro umění 8SMIČKA
je možné realizovat díky velkorysému daru nadace
Rýzner Family Foundation a společnosti HRANIPEX, a. s.
Děkujeme!
