K pokladům Vysočiny patří knihy, knížky, drobné tisky, často vydávané vlastním nákladem a s pomocí přátel. Vydavatelé jsou zároveň autory, překladateli, redaktory, „baliči“ a samozřejmě distributory. Daleko od Prahy, v Tasově, ve Staré Říši, v Petrkově, vychází literatura, která vzniká v regionu, a přesto není regionální, je prostě jiná a odlišuje se od literatury, která je spojená s kulturním a intelektuálním životem města, redakcemi, knižním obchodem, kritikou, propagací, časopisy a kavárenskou literární společností. Ne náhodou se Demlovy knížky a Šlépěje, Florianovy tisky Dobrého díla a sborníky Nova et Vetera či Reynkovy Sešity poezie podobají poštovním zásilkám – dopisům, knižním balíčkům, vzkazům v zapečetěných lahvích hozených do moře. Jedinečnou výtvarnou podobu vtiskly těmto literárním manufakturám takoví umělci jako Josef Čapek, Bohuslav Reynek či Georges Rouault. Na kolorování ilustrací se mimochodem podílela celá Florianova rodina. Dá se říci, že na odkaz malých a nezávislých nakladatelství naváže za normalizace samizdat. Rukopisy opisované na psacím stroji dostanou čtenářskou přednost před oficiální tištěnou produkcí. Lásku ke knize a knížkám připomněl i francouzský bohemista Xavier Galmiche na výstavě českého samizdatu, kterou připravil s Janem Vladislavem v Grenoblu v roce 1992. Po pádu komunistického režimu se zhroutil i systém kulturní politiky, zbavili jsme se tiskového dohledu a zákazů, ale na druhé straně se objevily nové faktory trhu, zisku, masového konzumu. Také kniha se stala zbožím, standardní četbou často na jedno použití, od soustředěné četby odvádějí pozornost média a internet. Přesto se dnes k tradici „dobrého díla“ hlásí třeba Nezávislý podmelechovský spolek, společenství literárních a divadelních nadšenců a přátel Vysočiny. Znovu se objevují sympatické malé formáty v malém nákladu – Režná bába, Černé svině křen či Křižná studánka
26