Jdu prachu samotou s průhledy do zahrad: Reynek v dialogu

Diviš

V

Nováková

Sobotka Balthus

D I

Kučerová

Kubin

Jirous

A LO

Bolf

Li Kche-žan

Tarr

Man

Lipus

U

G Otto-Knapp

z básně Tvář mrtvé (ze sbírky Pietà, 1940)

Jdu prachem oslněn, prach oklame můj hlad, jdu prachu samotou s průhledy do zahrad, kde plody pelyňku plesají po ráji, vinici veliké na touhy vitraji.

Bohuslav Reynek

Jdu prachem oslněn, prach oklame můj hlad, jdu prachu samotou s průhledy do zahrad, kde plody pelyňku plesají po ráji, vinici veliké na touhy vitraji.

Miloš Doležal (ed.)

← Jaroslav Krejčí: Bohuslav Reynek, z fotografického cyklu V tomto domě žil básník a grafik Bohuslav Reynek (archiv díla Jaroslava Krejčího)

Jdu prachu samotou s průhledy do zahrad: Reynek v dialogu Texty © Alén Diviš, Miloš Doležal, Xavier Galmiche, Martin Herold, Věra Jirousová, Josef Kroutvor, Alfred Kubin, Ludvík Kundera, Bohuslav Reynek, Aleš Roleček, Jiří Šerých, Jiří Škoch, Ája Škochová, Jiří Štourač, 2022 © Nadační fond 8 S M I Č K A, 2022 ISBN 978-80-907908-4-1

obsah

8

Úvod Miloš Doležal & Martin Herold 35

150

Josef Kroutvor: Jako bludné balvany…

Bohuslav Reynek: Smrt a tvorba

90

158

Alfred Kubin: Malba nadsmyslného světa

Miloš Doležal: Dnes duše má je zahrada

99

189

Ludvík Kundera: Hold Alfredu Kubinovi

Jiří Škoch & Jiří Šerých: Když jsem začínal, dal jsem si Rembrandta na podlahu v kuchyni

102

Žiji coby škvor pod kamenem, z dopisů malíře Aléna Diviše básníku Vladimíru Holanovi

204

Ája Škochová: Odpoledne sedával na zemi, kolena skrčená pod bradou, tiše si přemýšlel

121

Aleš Roleček: Samoty čínské, samoty vysočinské

218

Miloš Doležal: Kočičí rodina v Petrkově a Král koček v Rossinière

132

Bohuslav Reynek: První četba 140

Xavier Galmiche: „Přeřeknutí“ a kaskády paronomázie Jak číst Reynkovu poezii 256

248

Miloš Doležal & Jiří Štourač: Nikdy jsem se nechtěl stát moderním malířem

Věra Jirousová: Modlitba pro pana Reynka

Elizabeth Bishopová se svým kocourem Tobiasem, Brazílie, 1954 (foto: J. L. Castel) Soukromý tisk rodiny Reynků, próza Kakost z Reynkovy sbírky Rybí šupiny (foto: Pavel Jasanský, archiv Františka Nárovce)

30

31

Bohuslav Reynek publikoval své překlady a básně ve sbornících staroříšského vydavatelství Josefa Floriana. V č. 28 Nova et Vetera (z r. 1918) se na jedné dvoustraně „sešel“ s kresbou francouzského malíře Henriho Matisse Otevřené okno.

Oči, ostny, trny, drápy.

Mrtví už se neutrápí, ale život objeví oprýskané nápěvy, které nikdo nezazpívá.

Zatlačené očí zdiva, v maltě vylámané zuby úsměvem se nepochlubí, zakousnuté do jazyka, který už nic nepolyká.

Klíče k zamčenému pláči.

Klíče slibů, zuby dračí, kterými se neotáčí.

Bohuslav Reynek, z básně Hřeby ve zdi (ze sbírky Odlet vlaštovek, 1971)

80

Alfred Kubin: Motýl / Schmetterling, z alba Ein neuer Totentanz, 1938 (knihtisk, papír, 42,2 × 29,6 cm, foto: © SGVU v Litoměřicích, Ondřej Polák)

81

Alfred Kubin: Bič – Ruka s karabáčem / Die Peitsche, 1947 (kresba perem na papíře, 22,5 × 18,1 cm, foto: © SGVU v Litoměřicích, Ondřej Polák)

Na zámku Zwickledt: Pracovní místo Alfreda Kubina Ve sklepě Klobouk a kabát Alfreda Kubina (pohlednice, foto: Angelika Fischer)

84

85

O vzpomínku na svoji ranou četbu, která zásadně ovlivnila vnímání světa, byl Bohuslav Reynek požádán v roce 1968 spisovatelem Věroslavem Mertlem (1929–2013) při jeho návštěvě Petrkova. Mertl byl v té době redaktorem českobudějovického nakladatelství Růže, které vydávalo měsíční revui Arch. A právě v Archu č. 2/1969 byl Reynkův text otištěn. Vzápětí byl časopis z politických důvodů zakázán. md

O vzpomínku na svoji ranou četbu, která zásadně ovlivnila vnímání světa, byl Bohuslav Reynek požádán v roce 1968 spisovatelem Věroslavem Mertlem (1929–2013) při jeho návštěvě Petrkova. Mertl byl v té době redaktorem českobudějovického nakladatelství Růže, které vydávalo měsíční revui Arch. A právě v Archu č. 2/1969 byl Reynkův text otištěn. Vzápětí byl časopis z politických důvodů zakázán. md

První četba

Bohuslav Reynek

První četbou bývá slabikář. A byl jím také u mne. Ale byl to slabikář výjimečný, na který se nezapomene – slabikář Alšův. V tom našem slabikáři bylo na každé straně zvířátko, jehož jméno začínalo literou, kterou bylo třeba si zapamatovat. Na poslední stránce byla žába, půvabně na zádech pokreslená.

Zvláštní shodou se doma pokračovalo ještě Alšem. Tehdy vyšel, tuším u Štorcha, malý výbor z Alšových kreseb k lidovým písním a říkadlům, sešit za šesták. V tom bylo poučení a dojmy na celý život.

Nejvíce mne těšil Únor: „Zima bylo, bláto bylo, cikáně se narodilo…“ Po slabikáři přišla čítanka. Tam bylo několik básní pro děti o přírodě a ročních dobách, které měly půvab. Nevím už, byl-li mezi autory také Sládek. Ale bylo to v duchu jeho knih. Hned na to přišla četba daleko závažnější, četba osudová. Starý zákon v biblické dějepravě. To byl tehdy začátek a základ vyučování náboženství. Starý pan děkan se posadil na zelený vrch školní lavice a vypravoval. O stvoření světa, o ráji, o pádu Adama a Evy, o zvířatech. O Kainovi a Abelovi, o věži babylonské, o Abrahamovi a Isákovi, o Mojžíšovi na ošatce, o Hořícím keři, o Davidu a Goliášovi, o Tobiášovi a dále. Příběhy závratné a z paměti nesmazatelné. Doma jsem si výklady zopakoval četbou. Odpoledne po návratu až do tmy, někde v koutě, sám, v andělském příšeří.

Pohádky přišly o něco později, a dojem zůstal slabší. Bylo jich mnoho a texty nebyly věrné původnímu znění, jak je zapsali Erben a B. M. Kulda. Mnohem jasněji tehdy zářili a svítí dodnes Broučci Karafiátovi. Mnoho dal Robinson a ještě více Ostrov pokladů od Stevensona.

Také se četl Brehm. Úvahy a popisy nudné, ale bylo to o motýlech, můrách a broucích. Vlastně jen doplněk bloudění v zahradě, po loukách a strništích.

První ukázky z literatur se soustavněji objevily na reálce. Ale před tím ještě asi po dva roky vládla četba dobrodružná. Tou byl Karel May. Jen knihy z pouště, balkánské a škipetarské. Skály, rokle, hadži Halef Omar. Vinnetou byl nudný skoro jako Jules Verne. Ten ještě víc. A detektivky vždy protivné.

Učilo se, na německé reálce v Jihlavě, o třech literaturách: německé, české a francouzské. Z německých čítanek zbyla trvalá vzpomínka na Lenaua, Eichendorffa, Mörika a Stiftera. Tři poslední se později vrátili, a navždy. Z české antologie zůstala v paměti balada od Jana Nerudy o starci, který upustil misku. „Kolo vrčí…“ a dali mu dřevěnou. Kronika o svatém Brandanu zůstala již z oné doby tím nejmilejším, co jsem kdy četl od Zeyera. Příliš toho nikdy nebylo. Ale světlá stopa zůstala a byla ještě mnohem později posílena četbou Zeyerovy

134

korespondence se Zdeňkou Braunerovou. Povinnou studijní knihou z české literatury byla Babička Boženy Němcové. Náš profesor, Němec, jí byl nadšen. Mně zůstala v paměti živá a milá jen kapitola o prvním sněhu, „Týden po Všech svatých“. Byly tam děti, psi a slepice, a zlehka to dýchalo Brueghelem.

Nejméně vábná byla tehdy četba z frančtiny. Corneille a Racine, z jiného světa. Malicherný Molière. Nudná světačka Mme de Sévigné.

Ale přece zbyla stránka od Chateaubrianda o tažných ptácích, s oparem veliké neznámé touhy, skoro nadpřirozené. Také něco z básní Lamartinových, podzimní venkov odněkud ze Savojska.

Byla ovšem tehdy také četba soukromá. Z domácí knihovny zvláště Erbenova Kytice, stále na dosah ruky. Pak básně Antonína Sovy. Krajiny z jižních Čech, hned od první sbírky veršů, často opomíjené a přece tak milé.

Pak Ještě jednou se vrátíme…, i pozdější. Vynechávány u Sovy stránky sociálních a jiných tirád. Sovu brzy vystřídal básník nový, R. M. Rilke.

Objevena kniha na čas jediná, Kniha hodinek. Vom mönchischen Leben.

Von der Armut und vom Tode. Byla jako křídla, jako kouzelný plášť. Stačilo pro ni sáhnout do kapsy, kam se vždy vracela. A obrazy se rozvlnily jako ryby v zázračných sítích. A rozlily se vůně nových a nových kouzel. Trvalo to asi tři roky. Rilkeho později doplnila Else Lasker-Schüler, ale setkání s Rilkem bylo osudnější. To vše bylo v době okolo maturity.

V dalším pobytu v Praze se obzory rozšířily. Četbu tam ovládly „Knihy dobrých autorů“, z nichž především Martenův překlad Claudelova dramatu Polední úděl. Tato kniha nějakých dvacet let existovala jen v češtině. Původní francouzský text autor dovolil vydat až v třicátých letech.

Je to velepíseň na památku Claudelovy skryté lásky k neznámé cizince.

Dílo opojně vznešené. „Knihy dobrých autorů“ souvisely s Moderní revuí.

Opravdovým a skoro jediným básníkem toho okruhu byl Karel Hlaváček.

Jeho Mstivá kantiléna nadlouho a doopravdy učarovala. Tou dobou se u nás objevil Francis Jammes. Román zajícův ještě v překladu Arnošta Procházky, knihy veršů již v originále u Topiče na Ferdinandově třídě.

Skoro zároveň Jakub Deml u Srdce ve Spálené ulici. Rosnička a Domů.

Nový svět v české lyrice, nové okouzlení. V inzerátu Moderní revue, setkání se „Studiem“ v Staré Říši. Hello, Bloy, Barbey d’Aurevil­ly, Péguy.

Listy svaté Kateřiny Sienské, A. K. Emmerichová a její vidění. Yeatsova Tajemná růže. A na závěr, i do budoucna, jako kříž na rozcestí: Katechismus sněmu tridentského. Kniha zapomenutá kdekým, proč, o tom se už nemluví. To vědí jen andělé. Dokonale do češtiny přeložená a vydaná už skoro před sto lety. Pramen živého a laskavého poučení o základech křesťanství, kámen, který nikdy nepovolí pod čelem, které se o něj opře.

Také nikdy marně netlačí ani nestudí.

135

„Přeřeknutí“ a kaskády paronomázie Jak číst Reynkovu poezii

Xavier Galmiche

překlad: Lukáš Prokop

První sbírka Bohuslava Reynka Žízně, která vyšla roku 1921, soustřeďuje texty různorodé povahy: básně v próze, v nichž zaslechneme rytmus volného verše (Bílý šeřík, Slzy, Modlitba), básně sevřené, nejčastěji čtyřveršové formy, jindy využívající schéma sonetu (dvě čtyřverší a dvě trojverší: Září, Panně Marii atd.). Jejich na první pohled zjevná pravidelnost spočívá ve výrazném metrickém přízvukování, v první řadě však na jednoznačném, bezmála okázalém vyhledávání virtuózních rýmů. Narazíme proto v Žízních na až halucinační navození procházky podzimní krajinou: Vran, poutnic sametových, lkání drásá mé duše mír; leč země slastmi sálá a z oblak tiše kyne bílé dlaně krása, jež hlavy modřínů před smrtí učesala.1 Poetika soustřeďující pozornost na význam podobností nebo blízkostí zvuků, tedy nadřazeností zvuku nad smyslem, jež se bude potvrzovat od sbírky k sbírce, se stane jednou z „výrobních značek“ Reynka básníka. Vytříbenost zvukových ech z verše do verše je v posledních sbírkách všudypřítomná a téměř každá by stačila k jejímu potvrzení. V některých textech Odletu vlaštovek (sbírky z roku 1971 vydané posmrtně), například v básni Husa v mlze, se zdá, že si autor nedokáže odepřít hru a rozšiřuje její pokračování ze dvou rýmů na tři: Úpí za zdí husa sirá.

Bránu zimy otevírá.

Skřipou samot veřeje, klika bílá vede je z naděje do naděje.2 Veřeje, vede je, naděje postupně zpřítomňují bránu statku, husí pochod a sílu naděje jako tři podoby průchodu či přechodu. V současném světě jsou tyto podoby už ztraceny a jedna druhou již neevokuje, a proto bezprostředně nepochopíme vzájemnou provázanost. Rýmová následnost 1

2

141

Podzim, Žízně (Bohuslav Reynek, Básnické spisy, Archa, Zlín, Petrkov 2009, s. 16). Tyto verše jsou pro překladatele skutečnými hlavolamy. Benoît Meunier rozvážně vzdal snahu převést rytmickou a rýmovou strukturu českých originálů a soustředil se na zachování motivů a témat – což je způsob, jak překládáním poukázat na jejich nepřeložitelnost. Dvojjazyčná edice umožňuje pozornému čtenáři sledovat psané stopy těchto zvukový ech, aniž by jim rozuměl a slyšel je.

Husa v mlze, Odlet vlaštovek (Bohuslav Reynek, Básnické spisy, Archa, Zlín, Petrkov 2009, s. 541).

Bohuslav Reynek u okna, Petrkov 1970 Jiří Škoch a Jiří Šerých s Janou Švábovou u auta, kterému říkali TATRMÁNEK, 1962 (foto: Jiří Škoch, reprodukce: František Nárovec)

200

201

Bohuslav Reynek se synem Jiřím, Petrkov 1964 Daniel Reynek v náklaďáku ROBUR jako řidič Pozemních staveb Havlíčkův Brod, 1970 (foto: Jiří Škoch, reprodukce: František Nárovec)

252

Setkání s Balthusem v Rossinière, 25. srpna 2000 (foto: Miloš Doležal a Setsuko Klossowska de Rola)

kopie. Třeba Masolina. To je úplně zapomenutý a přitom velký malíř. Byli jsme společně se ženou v jednom městečku poblíž Varese, kde je mnoho jeho krásných prací. Například v baptisteriu je jeho Křest Kristův.

Neznáte to místo? To musíte vidět!

On spolupracoval v kapli Brancacciů s Masacciem…

Ano, a proto si myslím, že zůstal ve stínu Masaccia, ale byl to, znovu zdůrazňuji, opravdu velký malíř.

DŠ

Říkal jste, že jste chtěl napodobit staré mistry. To ale předpokládalo být pravým opakem moderního nevázaného umělce.

Nechtěl jsem a ani jsem se nikdy nestal moderním malířem. Moderní umělci chtějí vyjádřit jen sebe. Já však chci podat výraz světa. To, že malujeme, ještě přeci naznamená, že jsme pochopili všechno, co vidíme. Pro mě je malování přiblížením se k tajemství světa. To znamená vlastní uskromnění, které je pouze porušováno snahou vyjádřit sebe sama. Přemáhám svou vlastní osobu, která není nic jiného než maska, pod níž se skrývá vnitřní bytost. Nechápu toto šílené hledání vlastní osobnosti, takzvané vlastní totožnosti, které pudí v současné době tolik lidí! Je to náruživost, ujistit se o vlastní zvláštnosti za každou cenu. Taková blbost! Osobnost působí jako zrcadlo a překáží přiblížit se podstatnému, vesmírnému.

DŠ

DŠ

Přestože jste žil ve velkých uměleckých centrech (Paříž,

253

Řím…) a stýkal se se skvělými umělci, nebyla pro vaši práci důležitější samota?

Moje samota byla stálá, permanentní.

Vzpomínám si, jak mě kritici a lidé nazývali fašistickým malířem, protože jsem byl figurativní. Ale Picasso mě vždy bránil. Neměnil jsem nikdy svoji malbu a právě on, Picasso, mě v tom povzbuzoval.

Ostatní ho kopírovali, ale já jsem pokračoval ve své malbě, sledoval svoji cestu. Picassa jsem obdivoval.

Byl to velký umělec, který miloval malířství. Rád se se mnou setkával a diskutoval. Moje samota trvá celý život a moje malba je zcela klasická.

Kdesi dokonce říkáte, že malířství má především náboženský význam…

Ano, zcela. Jsem věřící katolík.

Umění je religiózní, nebo vůbec není uměním. Obdivujete-li opravdu přírodu, nemůžete to vyjádřit jinak než nábožensky. Malovat to, co máte před očima, není nic jiného než se přibližovat Božskému. Odvrací-li se umění od přírody, je to pro mě zrada.

Jen ten, kdo se obrací k přírodě, poznává, že je dílem Stvořitele. Od té doby, co malíři přestali pozorovat svět, ztratilo umění obsah, vše posvátné.

DŠ

Pro vás je tedy malířství vyjádřením náboženského úžasu? Na vašich obrazech se ale neobjevují biblická, náboženská témata…

Malování je pro mě modlitbou.

Ale dnes je téměř nemožné dělat jednoznačně náboženský námět.

DŠ

Josef Bolf

Bohuslav Reynek: Jaro, 1947 (kolorovaný lept a suchá jehla na papíře, 24,8 × 16,1 cm, Národní galerie Praha)

Bohuslav Reynek: Jabloň, nedatováno (1957) (suchá jehla na papíře, 13 × 9,2 cm, Nadační fond 8smička)

Bohuslav Reynek: Job, titulní list, 1950 (suchá jehla na papíře, 8,9 × 5,5 cm, soukromá sbírka)

Bohuslav Reynek: Ukřižování s lotry, nedatováno (1968) (suchá jehla s monotypem na papíře, 30,3 × 20 cm, Nadační fond 8smička)

Alfred Kubin: Zwickledt – poděkování za gratulaci k osmdesátinám, 1957 (tisk na papíře, 14,6 × 41,6 cm, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích)

Bohuslav Reynek: Podzimní zátiší, nedatováno (1957) (suchá jehla s monotypem na papíře, 14,8 × 10,2 cm, Nadační fond 8smička)

Ivan Sobotka: Kytice, kolem 1960 (tempera na plátně, 43,5 × 27 cm, soukromá sbírka)

Balthus: Studie k „Zátiší v ateliéru" / Etude pour „Nature morte dans l’atelier“, 1958 (olej na plátně, 56,2 x 51 cm, soukromá sbírka)

Bohuslav Reynek: Zátiší se střemchou, nedatováno (1952–1953) (suchá jehla s monotypem na papíře, 16 × 12,2 cm, Nadační fond 8smička)

Matouš Lipus: (Kubistická) Madona s dítětem, 2016 (umělý kámen, 40 × 32 × 10 cm, soukromá sbírka)

Bohuslav Reynek: Sv. Tomáš, 1956 (suchá jehla s monotypem na papíře, 55 × 43,8 cm, Nadační fond 8smička)

Bohuslav Reynek: Velké ukřižování, nedatováno (1945–1962) (suchá jehla s monotypem na papíře, 21,8 × 27,2 cm, Nadační fond 8smička)

Ⅰ.

The double significant anniversary in the last two years – in September 2021, fifty years since his death, and in May 2022, one hundred and thirty years since his birth – provides an opportunity to revisit and reflect on the distinctive work of the poet, graphic artist and translator Bohuslav Reynek (1892–1971) from Petrkov in Vysočina. To revisit his pastels and prints, reminiscent of small icons that are illuminated from within by a mysterious light. To read again and anew the poems he wrote on small strips of paper, sharply cut verses whose “inward-turned fierceness has already turned into a peaceful light, full of compassion”, as the critic Jan Franz carefully observed.

Our joint return to Bohuslav Reynek takes place in 8smička in Humpolec in the Vysočina region, in the light of the summer and autumn of 2022, the landscape in which Reynek felt most at home. Except for the painful days at the Jihlava middle school, his French travels and the end of the Second World War, he lived his whole life in Petrkov. He had several fixed points in the Humpolec region that entered his texts and prints (the church in Řečice, Lipnice Castle, the little church in Skála, the road to Herálec, etc.), but above all he was shaped by the close atmosphere of the Vysočina landscape. At the same time, it was the place from which he entered the world of European culture, which he observed, read, translated and recommended for publication. What was absolutely essential, what his soul and imagery lived on, was the constant reading and meditation on the Holy Scriptures. And certainly, the reading of Miguel de Cervantes’s Spanish novel, Don Quixote de la Mancha. Indeed, Reynek speaks about his Vysočina anchorage and the creation of the graphic cycle of the same name in an interview printed for the first time in this catalogue: “Well, one day I was coming out of the woods in the winter and suddenly I look at the house here, as in the Return of Don Quixote with the hare, and that was the first beginning. Why and who, I don’t know...”

Our return to the work of Bohuslav Reynek is quoted by two fundamental spikes of his work and rural experience of the world – anxiety and tenderness. They are also found in the twisted images of the poem The Face of the Dead, whose verses lend the title to this exhibition. Reynek wrote it at the end of the 1930s and included it in his collection Pietà: “...I walk through the dust dazzled, the dust deceives my hunger,/I walk through solitude of dust with glimpses of gardens,...” He sees dust as a floating and blinding messenger of the earthen ground; solitude as a defence against an intrusive and aggressive world; and relieving and liberating vistas and views towards the free wild space of gardens, landscapes and forests as places breathing freedom. The motif of the door and especially the window appears in Reynek’s work, both artistic and literary, throughout his life. Indeed, his poetry collection from the mid-1950s is aptly titled Mráz v okně / Frost in the Window. For Bohuslav Reynek, the window is a certain boundary between worlds, a permeable membrane, a fine coating, a transparent membrane, and a translucent border between here and beyond, interior and exterior, between inside and outside.

The window allows one to be physically here and at the same time somewhere as far as the eye can see. Inside I live in a certain safety, outside the window the world is full of pitfalls. Especially when the elements or war and its twisted protagonists are raging (Reynek lived through both world wars as well as the cold one). For the poet, the window is not only the eye of the house, but also a glimpse into the interior of the inhabitants, into the “dark chamber of their own dreaming consciousness”, to use the phrase of Alfred Kubin, another Central European artistic and literary solitaire whose work is part of our exhibition.

Motifs of views from windows are a permanent part of Reynek’s graphic work. The windows of the northern part of the Petrkov building lead to the courtyard and its farm bustle, the movement of people and animals. Those on the south side face the lush garden, which transitions into tall trees. Reynek’s enigmatic key poem in the prose Evening Windows (from

366

his 1922 collection Rybí šupiny / Fish Scales), surely inspired by the prose poems of Charles Baudelaire, begins quite simply: “You will say that I have two windows on the first floor leading to an orchard filled with flowers,...”

But immediately it turns into a challenge and a mutual interpenetration of window, windowsill, light, and the spaces behind the windows: “– but, it is not as simple! Get drunk, or pray long and without an answer, or expose yourself to a hearty temptation, just help yourself to the imagery, and at once you realise that it is not two red tufts of unfurled geraniums there, but great wounds of a martyr’s severed breasts, that the blackness and goldenness you might perceive as the budding trees in the sunset is her delicately drawn, awe-struck face and her loose hair. (…) And do you see the reflection of the setting sun in the glass?

Oh no, they are the torches of the goblins, and Judas down below mews with impatience like a red cat after carnal soothing.”

Reynek’s windows turn into warning symbols with the growing anxiety, fuelled by the distress of the Stalinist 1950s: “The windows are overgrown with crosses,/thorns, nooses, spikes.//The shadow of promises grimaces in the glass.” It is only in the almost final poem, completed shortly before his death in September 1971, that the windows remain as attributes of the recluse: “The loneliness of windows. The loneliness of doors./ The doors are black. The window is dim./The door invites the forehead. A shadow whispers in the bush.//In the corner is a window. There is a wall somewhere./The wall is sweating. The ceiling above it groans./Under the footsteps of sighs, the mouth is tired.” Ⅱ.

Glimpses into Reynek’s work as a graphic artist, into his existential distresses, Job-esque whimpers, and constricting anxieties (“the mundane day is coming at us again,/the world with skeletons and ghosts”) are attempted to be expanded in 8smička with insights, dialogues, and encounters

367

with several related artists – ranging from generational comrades to contemporary artists. Even in his lifetime, Bohuslav Reynek was no lone recluse, an author cut off from the world, but an impor­ tant contemporary. He was friends with several artists, painters, architects, and writers (Vlastislav Hofman, Josef Čapek, the Vokolk brothers, Josef Florian, Jan Zahradníček, Zdeněk Řezníček, etc.) and was familiar with contemporary literature.

He was connected and intertwined with German, Austrian, and French cultures: through reading, translations, his French wife and her family, friends, and regular stays in France, including French motifs on coloured pastel drawings and prints.

We too invite some authors to Reynek’s Vysočina, to his proximity, not for the sake of confrontation, but for the sake of a close encounter and understanding. Twelve artists meet Bohuslav Reynek in 8smička, all from different parts of the world – France, China, Romania, Germany, Austria, Hungary and of course the Czech Republic. Each with their own unique artistic tone. Ⅲ.

Reynek’s pair of generational bedfellows are the graphic artist, draughtsman and writer Alfred Kubin (1877–1959) and the painter Alén Diviš (1900–1956). Lonely walkers, visionaries, literati. Pure creators who managed to descend to the bottom of their dark fears, to wrestle with ghosts, to fight the phantoms of depression and the monsters of evil, and to glimpse the mystery of the world. Their common ancestor, as well as Reynek’s, is undoubtedly Francisco Goya and his bats of shadowy dreams and delusions.

Alfred Kubin was born in Litoměřice, but spent most of his life in Austria, with a focus on the German Expressionists. After overcoming nervous breakdowns and suicidal attempts, he and his wife settled in the sprawling Zwickledt house in Upper Austria in the first decade of the 20th century, to which he remained faithful until his death.

Here, in a regular rhythm of work and daily drawing, surrounded by an abundant library, a garden

Jdu prachu samotou s průhledy do zahrad: Reynek v dialogu

Autor koncepce a editor: Miloš Doležal Spolueditor: Martin Herold Texty: Alén Diviš, Miloš Doležal, Xavier Galmiche, Martin Herold, Věra Jirousová, Josef Kroutvor, Alfred Kubin, Ludvík Kundera, Bohuslav Reynek, Aleš Roleček, Jiří Šerých, Jiří Škoch, Ája Škochová, Jiří Štourač Redakční úpravy: Pavlína Klazarová Produkce: Alice Badalcová Knižní úprava: Štěpán Malovec, Martin Odehnal Úprava reprodukcí: Michal Janata, Radek Typovský Spolupráce: Bára & Zdeněk Rýznerovi, Martina Hončíková & kolektiv 8 S M I Č K Y Písmo: Affairs, Circular Pro Papír: Sirio Ultra Black 280 g Munken Lynx Rough 120 g Symbol Tatami White 135 g Munken Polar 120 g Náklad: 608 ks Tisk: Tiskárna Helbich, a. s.

Vydal Nadační fond 8 S M I Č K A Vydání první Humpolec, 2022 8smicka.com ISBN 978-80-907908-4-1

Publikace vydaná u příležitosti stejnojmenné výstavy konané od 25. 6. do 25. 9. 2022 v zóně 8 S M I Č K A v Humpolci