Jakub Pecka žil v pronajatém dvoupokojovém bytě ve staré bytovce na sídlišti Chelčického už deset měsíců, když se stala ta strašně zvláštní věc.
Pod schody ve druhém vchodě…
Kryt, pomyslel si, když uviděl železná vrata opatřená pákami, z nichž jednu jistila petlice s visacím zámkem. A vtom mu něco nečekaně a nevysvětlitelně vstříklo do žil umrtvující koňskou injekci hrůzy. Nechápavě zíral na kovové dveře natřené lesklou barvou slonové kosti.
Čeho se bojím?
Věděl jen to, že odtud musí okamžitě zdrhnout, a rozhodně ne tmavým sklepem. Vyřítil se po schodech nahoru ke vchodovým dveřím. Tím, že se dal na útěk, odjistil pojistku hrůzy a strach v něm explodoval. Výbuchy děsu s ním otřásaly v mrazivých vlnách a hnaly ho před dům, do tichého podvečera pozdního října. Vibrovaly s ním a lokty mu mravenčily.
Bydlel v prvním vchodě od parku, ve druhém patře. Musel se přemáhat, aby do bytovky vůbec vešel. Po schodech vystupoval pomalu, odemkl dveře a rychle je za sebou zamkl. Rozsvítil postupně ve všech místnostech. Posadil se do křesla pod rozsvícenou lampu. Nalil si rum do duritky, na ex ho vypil a nalil si znovu. Zatlačil zády do opěradla křesla, zavrtěl sebou.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
„Tak o co jde, Jakube Pecko?“ zeptal se sám sebe, i když nezúčastněný pozorovatel by se mohl domnívat, že odpověď očekává od stropu.
Nekonečný film rozmazaných obrazů z minulosti mu nepřestával běžet hlavou. V polospánku několikrát zamumlal: „Čeho jsem se tak bál?“
Světlo žárovek v bytě postupně vybledlo.
Hodinky ukazovaly půl osmé ráno.
Pracoval z domu. Práce pro něj byla drogou, dala mu zapomenout na ocelové dveře barvy slonové kosti. Jenže probdělá noc se na něm podepsala. Záhy cítil únavu, teplo ve tváři. Po lehkém obědě si prostě musel lehnout. Chvíli zíral do papírů. Mrkl na hodinky.
Zavřel oči.
Otevřel je.
Ručičky na hodinkách se posunuly jen o dvě minuty – a on cítil srdce v krku, zvonilo mu v uších, po těle ho studil ledový pot.
Snažil se pochytat a slepit dohromady kousky snu, který se mu během těch dvou minut zdál. „Hráli jsme na schovku. Dveře od krytu byly otevřené. Vklouzl jsem dovnitř. Svítila tam žárovka, a tak jsem zacouval do tmy, aby mě nikdo nenašel. A tam se to stalo. Jenže… co přesně?“
Jistý si byl jen tím, že ho ty dveře děsí. Ničeho na světě se nikdy tak nebál jako jich. Sevřel si dolní ret v soustředěném přemýšlení. Nahlas pronesl: „Vytěsněné vzpomínky.“
A právě tohle sousloví předložil internetovému vyhledávači.
Dočetl se o jedné z Freudových pacientek, kterou rodiče donutili, aby napsala klukovi, se kterým
VÝŠKÁČ
chodila, že už ho nemiluje. Jenže ho milovala, snažila se zapomenout, potlačovala svou lásku – a ochrnula jí pravá ruka. Ta, která se podle jejího mínění podílela na aktu zrady. Až když se ta dívka po létech vyzpovídala Freudovi, ochrnutí zázračně pominulo. Jakub Pecka přirovnal stav, který mu způsobil jediný pohled na železné dveře opatřené petlicí, k ochrnutí vlastní mysli.
Abych se ho zbavil, musím do tmy uvnitř krytu vnést světlo.
Uvažoval, přemýšlel, vzpomínal.
Svítání ubralo světlu žárovek na jasu a nejlepší myšlenka, ke které dospěl, zněla: „Na schovávanou si člověk obvykle nehraje sám.“
Za denního světla obešel všechny tři vchody. Ani jedno z jmen na domovních zvoncích v něm nevyvolalo vzpomínku na dětství.
Další nápad?
Z úvah ho vyrušil ženský hlas: „Vy jste z prvního, že jo? Pomohl byste mi?“
Mladá žena. Těhotná. Významně zachřestila nákupní taškou na kolečkách.
Slovo dalo slovo a přestali se znát jen podle vidění. Nákup vynesl paní Černé do druhého patra ve třetím vchodu. Když potom sestupoval po schodišti, pomyslel si: Už se tím zabývám tak dlouho, co když u mě samovolně došlo k nějakému ekvivalentu vyzpovídání ?
Z okna v mezaninu se otevíral pohled do zlato-blankytného říjnového dopoledne a všechno to, čemu se říká vnitřní hlas a nitro, se zdálo být v tom nejlepším rozpoložení. Tak se o tom přesvědč, ponoukala ho mysl.
A on to udělal.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Sešel po schodech do sklepa, takže když se otočil doleva, zíral do černého tunelu, který končil otevřenými dveřmi do druhého vchodu. Vypadalo to, že pozoruje obraz opancéřovaných dveří ve chvějícím se černočerném rámu.
Kráčel tím tunelem s očima upřenýma na šikmou úsečku petlice.
Pohnula se!
Jeho srdce se dalo na útěk. Nohy ztuhly.
Petlice se nehýbala.
Zdálo se ti to, okřikl se.
Strach ho měl v hrsti, svíral ho, drtil. A i ten nejmenší chloupek na krku stojící v zimničném pozoru ho přesvědčoval, že nebezpečí je tu a že je skutečné.
Za nic na světě by se k ocelovým dveřím neotočil zády, a proto začal couvat. Pravou rukou se přitom zlehka dotýkal hrbolaté, bíle omítnuté stěny. Vlevo zaznamenával periferním viděním denní světlo pronikající nevelkými okny do boxů dřevníků. Neočekávaně narazil do něčeho za sebou. Pootočil se.
Do zorného pole mu vpadla červená paže s černým předloktím, černou dlaní a černými prsty.
Dosud všechny strachy, které v souvislosti s krytem v bytovce zažil, neměly jasné kontury, ale nyní se situace změnila. S nekončícím nádechem, s víčky ťukajícími o sebe jako křídla do hrsti lapeného motýla, se otočil.
* * *
Z kuchyně se ozývalo cinkání a hlas předsedy představenstva bytového družstva pana Štěchovského: „Žiju tady od dvaadevadesátýho. Mám tu hotový muzeum.
VÝŠKÁČ
Sídliště postavili v době korejský války. Proto se mu říkalo Koreje.“
Hlas postupně sílil. „Píšu si s lidma z celé republiky i z ciziny.“
Pan Štěchovský vstoupil do pokoje v červené flanelce a vybledlých modrákových kalhotách. Přinesl tácek se dvěma likérovými skleničkami a láhev slivovice. „Už se vám vrací barva. Nate. Na zdraví. Nalívejte si.“
Jakub se napil. Rozkašlal se. Otřel si hřbetem ruky slzy, které mu vyhrkly z očí. „Ta píše,“ vydal ze sebe sípavě. Přelétl očima poličky s figurkami a obrazy na stěnách. Zaujal ho počítač s CRT monitorem z dob, kdy se domácí výpočetní technika pyšnila barvami světlé bílé kávy. „Máte to tady jako v muzeu.“
Pan Štěchovský pokrčil rameny: „Každý to říká.“
Ukázal na plastiky raků, jezevčíků, jelenů ve skoku a veverek sedících na oříšku. „Umělecká litina. Galanterní zboží se tomu říkalo. Ty domy stavěli hlavně pro zaměstnance ČKD a tohle jste tehdy našel v každým bytě.“ Přešel k sekretáři. „Tady, vidíte to?“
Ukázal na miniaturní dřevěný kmen, po kterém mašírovalo sedm trpaslíků z taženého skla. „Tuhle sošku tu měl každý. Ti lidi měli byty zařízený úplně stejně. Broušený sklo třeba. Dalo mně jo práce, než sem to všecko sehnal. Hele, a tohle… ne?“ Ukazoval na značně vybledlý barevný obraz dítěte. „Objevil se tu člověk, nevím, v šedesátých letech. Za pár šupů udělal z černobílé fotky obraz. Prostě fotku zvětšil, obarvil, zarámoval a prodal. Těch pár šupů mu nakonec určitě vyneslo kriminál, ale… sledujete mě? V každým bytě sídliště měli tenhle obraz dítěte nebo novomanželů.“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Jakub Pecka cítil, jak se mu v útrobách rozlévá příjemné teplo. „Mě by zajímalo, kdo tady bydlel tak…“ Odmlčel se a v duchu počítal. „V pětasedmdesátým!?“
Pan Štěchovský přistoupil ke knihovně plné šanonů a tlustých fasciklů v kancelářských deskách. Ke stolu se vrátil s plnou náručí. Opatrně listoval v jednom ze šanonů. Vyňal z něho slohu. Otevřel ji. Zničehonic na Jakuba upřel pohled nad obrubou brýlí. „Co vás to popadlo?“
Jakub se zavrtěl.
„Myslel jsem, že mě klepne pepka,“ přerušil ticho pan Štěchovský. „Mám tam ve sklepě cibule gladiol. Tento rok přišly ranní mrazíky brzo. Chodím je kontrolovat. Proto ty černý rukavice. Myslím, jak jste řval tamto to o těch černých rukách.“ Zamručel, sklopil pohled a veškerou pozornost věnoval dokumentům.
Jakub Pecka se zpotil a jen částečně za to mohla slivovice.
„Tak poslouchejte,“ ozvalo se od stolu. Následovalo předčítání seznamu. Jméno za jménem. Když zaznělo: „Adolf a Anastázie Meixnerovi, syn Adolf,“ Jakub se zasmál. „Dolfík. Na toho si vzpomínám. Snědl všechno, žížalu i ptačí hovno na kousku uhlí. Přeřadili ho na Marxovku.“
„Zajímavý.“ Předseda psal a s jazykem vystrčeným z koutku úst mumlal: „Pta-čí hov-no.“ Zdvihl oči a zničehonic vybuchl: „Vy si jen tak řeknete na Marxovku . Já si na místní jména musel udělat slovník, abych věděl, že původní Měšťanskou školu na Marxově ulici přejmenovali před válkou na Masarykovu školu na Marxově ulici, aby ji za války přejmenovali na Měšťanskou školu na ulici U měšťanské školy a aby z ní po válce udělali Marxovu na
VÝŠKÁČ
Marxově ulici a v devadesátkách Masarykovu na ulici Rodkovského.“
„Jo, to vím.“
„Poněvadž jste místní. Ale já z toho šílel, rozumíte?“
„Jasně, čtěte dál.“
Litanie pokračovala. Když zaznělo: „Alois a Františka Zelenkovi, syn Petr,“ Jakub skoro vykřikl. To je ono! S Petrem jsem chodil do druhé, možná třetí třídy na Erbenovu školu – říkali jsme jí Erbenka. Pak Petra přeřadili… takže asi taky na Marxovku. Kamarádili jsme spolu. Navštěvoval jsem ho tady v tomhle domě.
Ještě na něco se rozpomenul?
Ne. Cosi způsobilo, že mu v paměti neuvízla soška trpaslíků, veverka sedící na oříšku, dokonce ani obraz vyrobený ze zvětšeniny fotografie jejím obarvením. Pamatoval si jen kovová vrata krytu.
Co mohlo za to ochrnutí?
Vrátil se do přítomnosti.
Předseda dál předčítal jméno za jménem.
„Nevím, nikoho neznám,“ přerušil ho Jakub, „možná nešlo vůbec o tenhle barák, ale o tamten přes park.“ Mávl rukou – nechtěně opačným směrem. Přidal něco málo z toho, co se dočetl o ošidnosti vzpomínání: „Časem se vzpomínky překroutí. Dokonce se k nim připojí nové informace.“
„Ale prdlajz!“ pravil předseda odtažitě. „Kdyby to byla pravda, pak bych tohle všecko mohl vyhodit. Lovím vzpomínky, tahám je z lidí. Doluju! O někom se nedozvím víc než jméno a adresu. Internet neinternet. Víte, co stojí jen ty blbý poštovní známky? Vzpomínky se překroutí… Kdepak, vždycky se něco vynoří! A kolikrát je z toho lavina informací.“
„Co víte o krytu?“ přerušil ho netrpělivě Jakub.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Šustění převracených listů zarazila citace: „Kryt civilní obrany opatřený protitlakovými a protiplynovými dveřmi s přítlačnými pákami a s nouzovým výlezem z krytu umístěným v takzvaném nezavalitelném prostoru cirka deset metrů před domem.“
Jakub se rozloučil se správcem muzea sídliště Chelčického až nečekaně srdečně, přihlédneme-li k jeho uzavřené povaze. Při vstávání narazil do stolu a svrhl láhev slivovice na koberec.
„Nic se neděje,“ volal předseda, „prázdná flaška se nerozlije.“
Jakub sestupoval ze schodů pomalu a opatrně.
Jsem tot-t-tálně…
Docela ho vystrašilo, že i jeho vnitřní hlas opilecky koktá.
Jak se dostal do postele, nevěděl.
Zavřel oči.
Svět se s ním roztočil – nejprve pomalu, potom stále rychleji. Takže raději oči zase otevřel. Stropu se svěřil tentokrát bez koktání: „Takhle jsem se ještě nikdy neožral.“
A pak se něco stalo a on se vrátil k černé perspektivě obdélníkového tunelu, na jehož konci osvětlovala blikající žárovka dveře do krytu. Blížil se k nim. Ale nepohyboval nohama, musel ho unášet proud vazké tekutiny, ve které uvízl. Když dosáhl dveří krytu, páky se samy pohnuly, dveře se otevřely. Proplul jejich veřejemi. Obklopila ho tma.
V dálce před sebou zahlédl měkký oranžový svit. Jeho pohyb se zarazil před ostrou hranou bílé zdi.
Věděl, že za ní někdo stojí.
VÝŠKÁČ
Srdce až v krku mu to napovědělo – mráz v kostech prozradil. Myšlenky v něm poskakovaly a třásly se, jako by je psal halloweenským písmem: Jsou tam ty ruce jako tenkrát. Jasně červené. Červené jako tepenná krev. Po lokty ponořené do něčeho tmavého. Tmavého jako sedlá krev.
Uslyšel, že se někdo za hranou zdi pohnul, přešlápl… Čas se zpomalil.
… udělal krok, vy-stou-piiiiiilllllllll… Čas se zastavil.
Jakub Pecka napřel veškerou vůli, aby se probudil –a podařilo se.
Už si chtěl s úlevou oddechnout: To se mi jen zdálo, když děs ze sna po jeho srdci šlehl trnovou pomlázkou v podobě syčivého: Cekal jsem na tebe tak dlouho.
Jakub vyskočil zbrocený potem z mokré postele. Třásl se. Cítil zápach vlastního těla.
Ozval se mobil. Vypadl mu několikrát z ruky, než dokázal hovor přijmout. Sekretářka Jana ho upozorňovala, že dosud nerozhodl o dalším postupu firmy ve věci výhodného nákupu licencí konstrukčního softwaru. Zeptala se, jestli je v pořádku. Dvakrát.
Mumlavě přisvědčil, rychle se rozloučil a zamířil do koupelny.
„Tohle je dno,“ suše oznámil sprchové růžici.
* * *
Je těžké najít určitého člověka?
Poptáte se, kam se odstěhovali jeho rodiče. Vydáte se do docela jiného blanenského sídliště, a když budete vystupovat na pahorek ztvrdlého písku, který sídlišti dal jméno Písečná, někdo na vás za plotem rodinného domku halekavě zavolá: „To snad néni pravda! Seš to ty, Kubo?“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
A to je všechno: vyhledávání skončilo úspěchem.
Jakub neviděl Petra Zelenku desítky let a okamžitě ho poznal. Říkal si, že tenhle vysoký blonďák s rovnými vlasy v hladkém obličeji je zvětšeninou toho děcka, co si pamatuje. No, zvětšeninou, spíš jeho protažením. Rozhodně nejvíce transformací za ty roky proběhlo ve svislém směru.
„Slyšel jsem, že se ti vede náramně dobře,“ pochleboval mu Petr nad pivem U šesti stehen. „Neměl bys pro mě fleka?“
„Zaměstnávám jenom špičkový konstruktéry, programátory.“
Petr mávl rukou. „Já se ani nevyučil. Seš ženaté?“
„Ne.“
„Já taky ne. Máti ještě žije a bydlím…“
„Víš, co mě zajímá? Když jsme spolu chodili do školy, navštěvovali jsme se?“
„Jasně. Nechodili jsme na obědy. Vyměňovali jsme si jídlo, co nám naši nachystali. Tvoja mamka vařila nejdobřejší segedín a moja zapíkaný brambory. A samozřejmě jsme spolu pořádali dobrodružný výpravy.“
„Do krytu?“
„Jasně, že do krytu. A taky na půdu a do sklepů v okolních domech. A taky do jeskyň.“ Zarazil se, ze rtů mu sklouzlo polohlasné: „Pockej…“
Jakub Pecka ztuhl. On řekl pockej, ne počkej s Č, ale pockej s C. Jakubovi v uchu pískal dlouhý vysoký tón skoro nepříčetného vzteku, protože se rozpomněl, co přesně se ve snu ozvalo za ostrým rohem bílé zdi. Nebylo to: „Čekal jsem…“ Kdepak, ten hlas pronesl: „Cekal jsem na tebe tak dlouho.“
Petr Zelenka mlčel, zamyšlený pohled upíral na ubrus. Tvář měl podivně hladkou, jako by ji nikdy
VÝŠKÁČ
nezvrásnil úsměv či podmračený pohled. Koneckonců právě teď se soustředil, a jeho obočí se k sobě nepřiblížila ani o milimetr. Zčistajasna rychle vzhlédl. „Už si vzpomínám! Onemocněls. My se odstěhovali. Do školy jsem pak chodil na Marxovku.“
A vnitřní hlas Jakuba Pecky řval: „Ty kurvo, to ty sis na mě tenkrát počíhal za tou zdí, abys mě vyděsil.“ Jakub měl pocit, že se zalkne, musel rychle něco říct, aspoň si odkašlat. Odkašlal si. Napil se. Ze staženého hrdla vyrazil: „Za tisícovku mě tam doprovodíš. Do krytu. Co říkáš? Dobrodružství jako tenkrát. Zavzpomínat si.“
Petr se široce usmál. „Za tisícovku? No jasně, za tisícovku kdy se ti zachce.“
Domluvili si datum a čas. Jakub chtěl, aby akce proběhla za hluboké noci.
Žádný z nich nespěchal domů. Klábosili o všem a o ničem.
Jakub naslouchal Petru Zelenkovi pozorně. A dospěl k poznání, že moc dobře ví o své logopedické vadě: slovům obsahujícím písmeno Č se vyhýbal.
* * *
Jakub se zastavil za panem Štěchovským pro náhradní klíč od pákových dveří. Poptal se, v jakém stavu se kryt nyní nachází. Pan Štěchovský se nabídl, že se tam půjdou podívat spolu.
Jakub začal: „Podívám se tam sám…“ Což samozřejmě myslel jako výmluvu, ale vzápětí si uvědomil, že ochrnutí pominulo. Proč? Protože děs a hrůzu odvanula touha po pomstě. A s nekonečnou úlevou si pomyslel: Nadobro jsem se odrazil ode dna. Na nabídku pana Štěchovského přistoupil.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Ocelové dveře se staly obyčejnými dveřmi. A tma tam uvnitř? Šedá a nanicovatá se vyděšeně stáhla před jasem vpadajícím otevřenými dveřmi, před švenkujícími kužely světla z jejich baterek. Nakonec cvakl vypínač a to, co by ještě včera bylo rozšklebeným jícnem jeskynní propasti, vysublimovalo úplně.
Po krátké chodbě následovala jediná větší místnost se sloupem uprostřed. U zadní stěny se černaly veřeje bez dveří vedoucí do menší místnosti.
Jakub do ní nahlédl.
Jak se pomstím?
Obcházel bíle omítnuté zdi.
Vlevo v rohu stála zednická koza pocákaná bílou omítkou a o ni opřená kostra železného lůžka bez drátěnky. Za nimi uviděl čtverec rezavého plechu – nevelké dveře, možná metr a půl na metr a půl. Tázavě pohlédl na předsedu.
„To je vstup do nouzového výlezu, jenže tenhle je zasypaný.“
Jakub přenesl lůžko stranou. Kozu odtáhli společně. Prohlíželi si tlustý plát kovu, který při stěně držela rezavá zástrčka. Jakub za ni zatáhl. S příšerným zaskřípáním se odsunula. Otevřel dveře. Nic mu nebránilo ve výhledu na čtverec tmy zející v bílé stěně. Z otvoru na ně zamával kus husté hnědočerné pavučiny.
„Říkali, že je zasypaný,“ bručel nechápavě pan Štěchovský.
Ten večer si Jakub ani nešel lehnout. Promýšlel svůj plán do všech podrobností. A také vzpomínal. Vybavilo se mu, jak testovali zvukotěsnost krytu. Pět jich tehdy křičelo současně za jeho silnými zdmi, a ven žádný zvuk nepronikl.
VÝŠKÁČ
Zazvonil zvonek u bytu. Jakub otevřel dveře. Před ním stál Petr Zelenka v červených teplákách, černých holínkách a černých gumových rukavicích.
On si snad dělá prdel, pomyslel si Jakub. Nějak takhle musel být tehdy oblečený. Proto jsem se tak vyděsil červené flanelky a černých rukavic předsedy. A v tom snu jsem umíral strachy z představy, že za zdí číhá někdo v rudém, s rukama až skoro po lokty černýma.
Jakub se snažil nedat na sobě znát, jak velký vztek s ním cloumá.
Když sestupovali ze schodů, okna v mezaninu ukazovala jasnou noční oblohu. Venku burácel vítr a stromy v nedalekém parku šustily, jako by byly ze staniolu.
Stáli přede dveřmi do krytu. Jakub odemkl zámek, sundal petlici, otevřel horní i spodní páku. Zatlačil a ty těžké dveře se kupodivu snadno otevřely. Petr vstoupil jako první. Otočil starým vypínačem z bakelitu barvy sražené krve.
Nic.
Bodejť by jo, pomyslel si Jakub, když jsem vyšrouboval žárovky. Nechal se vést proudem světla ze své baterky až k otvoru ve zdi. Předklonil se. Pavučina obživla, hmátla po něm. Přejel mu mráz po zádech z představy všech těch dávno mrtvých tvorů uvězněných v jejím předivu. Vztyčil se, rozmrzelý i z té malé ataky strachu. Otočil se na Petra a příkřeji, než měl v úmyslu, přikázal: „Vlez tam. Co nejdál. Půjdu za tebou.“ Zdálo se mu to, nebo Petr opravdu zaváhal? „Dva tisíce,“ vyrazil ze sebe Jakub. Hlas se mu třásl. Petr si klekl. Prsty pravé ruky opřel o špinavou podlahu. Levačkou strhl oponu pavučiny. Přichytila
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
se mu na předloktí. Nevěnoval pozornost ani jí, ani Jakubově zalapání po dechu. Po čtyřech se vsoukal do otvoru. Podrážky z černé gumy zmizely v temnotě.
Jakub se skrčil do podřepu. Viděl jen nezřetelnou siluetu Petrova těla a kolem ní rozpitou svatozář žlutavého, slabého světla baterky. Čekal, až se šouravé zvuky vzdálí. Zabouchl plechové dveře, zasunul zástrčku. Poslouchal. Přiblížil ucho k hrbolatému, studenému kovu.
Těšil se, až ten zmetek začne kvičet strachy. Nemohl se dočkat na bušení z druhé strachy, zděšené výkřiky, neartikulované skřeky hrůzy.
Ticho.
Soustředil se jen na sluch, ale v ruce držel baterku a ta osvětlovala sloup uprostřed místnosti.
Proč ho zamrazilo v kostech a na rukách mu naskočila husí kůže? Proč mu na obličeji vyrazila kamenná maska hrůzy?
Odpověď stála před ním – osvětlený sloup. Vypadal stejně jako roh bílé zdi v tom hrozném snu! Smysly opět ovládl sluch. Uslyšel to, čeho se tak děsil: za sloupem někdo přešlápl.
Ozvalo se syčivé: „Cekal jsem na tebe tak dlouho.“
Zpoza sloupu vystoupila postava. Měla ruce až po lokty černé, napité čímsi tmavým, co kapalo na podlahu. I hlavu tím měla zalitou. Tmavá tekutina se rozpíjela do červeného oblečení. V temnotě nezřetelné tváře se rozšklebila krvavě rudá tlama šelmy. Otevírala se a zavírala v hlasitých nádeších a výdeších.
Jakub začal křičet. Postupně se prokřičel až do šílenství právě proto, že pochopil, co před ním stojí, a proč je to takové, jaké to je.
VÝŠKÁČ
Po pěti letech…
Pan Štěchovský našel v mailové schránce zprávu
s předmětem Historky BD18:
Vážený pane Štěchovský, Honza Kocman mi napsal, že se zajímáte o zajímavé zážitky z domu vašeho bytového družstva. Bydleli jsme v něm jen krátce asi před třiceti roky. Otec Jiří Pokorný, maminka Františka, bratr Václav a já. Soused nám tehdy vyprávěl, že Petra Zelenku to zasypalo v chodbě nouzového východu z krytu civilní obrany. Před krytem našli jeho školní tašku. Zjistili, že se chodba propadla. Začali kopat z obou stran, ale ke klukovi se dostali pozdě. Ukázalo se, že uvízl v takové jako kapse a udusil se. Prý, když ho vytáhli, i požárníci omdlévali. To se tak říká, omdlévali. Já myslím, že všichni hodili šavli, protože jak se snažil vyhrabat, zůstaly mu z rukou a nohou jenom pahýly. Obličej měl k nepoznání, jak bil hlavou o strop a kousal zem. Ten Petr měl kamaráda, ne z našeho domu. Jméno nevím. Tvořili takovou tu nerozlučnou dvojku. Takže si všichni mysleli, že ten kamarád skončil pod sutinami také. Jenže nikoho nenašli, a tak si říkali, že možná zbaběle utekl a někde se schovává. Víte, jak to dělají děcka. Ale tohle určitě nebyl ten případ, protože ležel doma v hrozných horečkách celé týdny. Předpokládám, že měl něco takového jako zápal mozkových blan. Jeho rodiče i s ním se později někam odstěhovali.
Když si ještě vzpomenu na něco zajímavého, napíšu vám.
S pozdravem
Jiří Pokorný
MRTVÝ, ZA MNOU POJĎ
Mám dva tatínky. Ten vážný žije se mnou a s maminkou v Brně. Než něco řekne, dvěma prsty si narovná brýle. Jednou se mě zeptal, jestli si hrajeme na indiány, protože on jako malý si na ně hrál v jednom kuse a věděl o nich všechno. Ukazoval mi v knížce obrázky indiánů. Na jednom obrázku indián v dlouhém koženém kabátě svíral v ruce cosi chlupatého. Tatínek mi vysvětlil, že jsou to vlasy nepřítele, odřezané z hlavy i s kůží. Říká se tomu skalp. Indián na tom obrázku se šklebil tak strašlivě, že jsem se raději díval jinam. Tatínek popisoval, jak se skalpuje. To se musí nepříteli kleknout na krk, chytit ho za vlasy a zatáhnout, aby se kůže napnula na hlavě. Pak se nožem šmidli fidli nařízne kruh kolem hlavy a skalp se zuřivým trhnutím vyškubne. Zajímalo mě, jestli se skalpují lidi mrtví, nebo živí. Tatínek řekl, že indiáni někdy někoho nejprve zabili, a pak ho sklapovali, jindy ho skalpovali a nechali ho žít. Když jsem to vykládal mamince, doplnil jsem, že mi připadá nejstrašidelnější nepřítele nejdříve skalpovat a potom ho zabít. Maminka na tatínka křičela: „Pak se to dítě nemá bát!“ Při četbě i listování tou knihou o indiánech jsem musel dávat pozor, abych kresbu se skalpem přeskočil. Veselejší tatínek bydlí v Blansku. Toho nevídám moc často.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
* * *
O prázdninách se museli naši odstěhovat za babičkou do Šošůvky. Babička je moc nemocná a někdo se o ni musí starat. Maminka poprosila brněnského tatínka, ať mě zaveze do Blanska, ale on nechtěl. Takže mě do Blanska odvezla ona.
Když zazvonila u nevelkého růžového domku u lesa, pronesla zamyšleně: „Bude mi moc smutno.“ Tichounce dodala: „Asi budu plakat.“ Stiskla mi rameno. „Musíme být stateční. Bude to jen několik dnů.“
Z bílých dveří vyšel cizí pán. Mamince oznámil, že pan Kouřil se odstěhoval. Vysvětlil jí cestu. Nebylo to daleko, vlastně jsme jen popojeli k takovému menšímu domku, který měl šedé zdi plné velikých mokrých skvrn. Tentokrát ze dveří vyšel blanenský tatínek v tílku a trenýrkách. Tmavohnědé vlasy mu sahaly až na ramena. Začal maminku přemlouvat, aby šla dál, chytil ji za ruku a táhl. Vysmekla se, utíkala k autu s křikem: „Ježíšmarjá, no to určitě!“ Nastoupila a zabouchla za sebou dveře. Z auta volala: „Pozor na ten les, je moc blízko a víš, že Tomík má hylofobii.“ Měla ale stažená okénka kvůli klimatizaci a její hlas zněl dutě, ne moc zřetelně.
Za malou chvíli odjela, takže ani nevím, jestli opravdu plakala.
Blanenský tatínek má dvě holky, ale ty byly zrovna někde venku. Rozhodl se, že mě představí svým kámošům. Sestupovali jsme z kopce a znenadání povídá: „Támhle je hřbitov.“ Po pár krocích ukázal na budovu, která trochu připomínala školku, do které jsem chodil. „Hospoda U mrtvolky.“
VÝŠKÁČ
U dveří hostince kouřili dva muži. Naklonil se ke mně a zašeptal: „Žádný táto, tatínku. Tady jsem pro každýho Bad , rozumíš?“
Uvnitř svítily zářivky, protože okna byla zabedněná. V tom modravém světle vypadali všichni bledí. Paní, která zavolala na Bada: „Čudile, to je ten tvůj posera?“ byla ve tváři skoro modrozelená. Smála se nejčervenějšími rty, jaké jsem kdy viděl. Měla červené i zuby.
Bad krčil rameny. „Bévalka mu pustila Mrazíka a vod té doby věří, že stromy chodí. No tak se holt v lese bojí.“
„Lesa se neboj. Boj se lidí v tom lese,“ prohlásila ta paní. „Chlapi jsou neskutečný prasata. A když zabloudíš, drž se potoka.“
Bad pil pivo za pivem; já jsem srkal pořád stejnou limču.
Všichni kolem mluvili stále hlasitěji a já jim míň a míň rozuměl.
Pán, který Badovi říká pro změnu Čóde, se ke mně naklonil a povídá: „Venku už je betelná tma. Když teď půjdeš na hřbitov, prstem odhrabeš písek na hrobě někoho známýho – stačí odhrabat jen málo, symbolicky, jakože na oko – a řekneš: Mrtvý, za mnou pojď , tak on vstane z mrtvých a húúú-ú-ú-ú-u.“ Přitom mrkal o překot na paní s červenými rty.
Ta jen mávla rukou. „Ty seš ale vůl, Dylíte. Neposlouchej ho, prcku. Už je pozdě, musím se vrátit.“ Poplácala Dylíta po tváři. Nahlas zavolala: „Platí pan Vymazal,“ a odebrala se do tmy.
* * *
Bad má dvě holky.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Janička je menší než já. Je moc hezká s těmi růžovými tvářemi, zlatými vlásky zapletenými do copů jako princezna a s očima stejně modrýma, jako jsou kamínky v jejích náušničkách.
Straška je větší než já. Nikdy jsem neslyšel o holce s takovým jménem. Má rovné vlasy černé jako uhel, které jí padají vpředu do tmavých očí a vzadu sahají až na prdel, jak říká Bad. Když běží, poletují kolem ní jako černé praporky. Má hodně bílou kůži a pod očima rezavé pihy. Chodí neustále v jednom vytahaném růžovo-modrém pruhovaném tričku a zelených legínách. Někdy spává v domečku na zahradě.
Už první společný oběd ukázal, že se Straškou bude legrace.
Seděla s rovnými zády, žvýkala. Když se Bad naklonil nad talíř, vyplázla jazyk plný rozkousaného jídla. Dřív, než Bad hlavu zdvihl, ho rychle zatáhla.
Janičce se udělalo špatně od žaludku, div, že se nepozvracela. Žalovala na Strašku, ale ta přísahala na svou smrt, že si to Janička vymyslela.
Po obědě si Janička šla hrát k sousedům. Já se Straškou jsme zalezli do kůlny. Bylo v ní horko a příjemně to tam vonělo dřevem. Našel jsem plastikový oranžový bumerang. Šli jsme na zahradu a házeli jsme s ním. Točil se hezky, létal daleko, ale podle Strašky musel být rozbitý, poněvadž se nevracel.
Na zahradě jsme chytali koníky. Chtěl jsem, aby Straška donesla nějakou krabičku, aby nám neutekli, ale stačilo, aby Straška koníkovi smáčkla prsty hruď, a on se ani nehnul. Straška říkala, že ho jen uspala a že se po nějaké době probere. Kladla koníky do řady na bumerang. Až jich tam leželo sedm, odběhla a vrátila se s papíry a zápalkami, že je zapálí. Jeden z nich
VÝŠKÁČ
se mi moc líbil. Měl žluté nohy i vypouklé bříško a vypadal jako rytíř v kostěném brnění. Toho jsem zachránil: schoval jsem ho do kapsy. Straška položila papíry na zbylé koníky, zapálila je. Bumerang to jen očadilo, zato koníci se proměnili v černé uhlíky.
Místo na škvařící se koníky, jsem se díval na Strašku. Spodní ret vtáhla do pusy a ty její oči – nikdy jsem neviděl takové zaujetí.
Bad nás volal k večeři. Podával se guláš z konzervy.
Zasedli jsme všichni ke stolu, když vtom si Bad všiml, že Janička má špinavé ruce. Odešli spolu do koupelny a já jsem hodil toho hezkého koníka Janičce do talíře.
Jedna žlutá noha trčela z omáčky a trochu se chvěla. Rychle jsem jídlo zamíchal a všechno, co jen trochu čouhalo nad hladinu, jsem uplácal lžící. Straška se tomu smála – samozřejmě potichu. A já si pomyslel, že udělám všechno na světě, abych ji viděl se smát.
Než se Bad s Janičkou vrátili ke stolu, měli jsme jídlo už skoro snědené.
Janička řekla, že má hlad jako vlk.
Bad chvíli smutně hleděl do svého talíře, vzdychl a slabým hlasem zanaříkal: „Je mě nějak šoufl. Tolik nesním.“ A vzal si Janiččin talíř a dal jí ten svůj.
Rozbušilo se mi srdce hrůzou z toho, co se stane, až Bad, kterému takhle není dvakrát dobře, objeví v omáčce koníka. Neobjevil. V okamžiku, kdy začal vytírat chlebem prázdný talíř, jsem se z toho napětí a z představy, co se s koníkem v mrákotách stalo a v tuto chvíli děje, pozvracel přímo u stolu. Šťáva z guláše, která ze mě vyletěla, se rozpila na ubrusu. Nevím, jestli si toho někdo někdy všiml, ale mraky nebo skvrny připomínají zvířata. Já viděl na ubrusu hlavu koně.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Bad řekl, že jsem nemocný a musel jsem do postele v podkroví. Litoval jsem, že nemůžu být se Straškou. Schoulil jsem se v posteli, zavřel oči a okamžitě usnul.
* * *
Žije tady aspoň sto dětí. Hrát si chodí pod hřbitov, kde je dětské hřiště. Je tam hodně místa. Straška a já jsme tam občas zašli zahrát si s nimi. Líbila se mi každá hra, ale nejvíc ta, když si jeden hráč stoupne k lezecké stěně zády k ostatním a odříkává: „Cukr, káva, limonáda, čaj, rum.“ Snažíme se k němu dostat co nejblíž, a když zavolá: „Bum,“ a podívá se na nás, musíme zkamenět. Koho uvidí se hýbat, ten vypadává ze hry. Straška po každém Bum zkameněla vždycky pár kroků před námi ostatními a v tak nemožné pozici, že to někoho z nás donutilo se zasmát a pohnout se. Zvláštní věc: nikdo se proto na Strašku nezlobil.
Jednou jela Straška s Badem ke své babičce a cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum nikdo bez ní hrát nechtěl. Bez Strašky by ta hra s přibližováním a kameněním nestála za nic.
* * *
Bad s Janičkou odjeli nakupovat.
Venku pršelo. Straška řekla: „Uděláme si děsivku.“
„Jasně. Co to je?“
„Něco, co nás vyděsí, poleká. Čeho by ses třeba ty nejvíc bál?“
„Lesa.“
„Prší, do lesa nemůžeme.“
Přemýšlel jsem. Nejprve o hřbitově a o té modrozelené paní s červenými rty, kterou Dylít kouzlem s prstem vyvolá z hrobu a která se do něho s nocí musí
VÝŠKÁČ
vrátit. Hloubal jsem dál. Nakonec jsem řekl: „Nejvíc bych se bál hrůzy, která za námi přijde sem.“
Straška se na mě upřeně dívala, na tvář jí padalo bílé sametové světlo pronikající skrz okenní tabule, odráželo se v jejích tmavých očích a já si říkal, že co budu žít, nikdy už neuvidím nic tak krásného.
„To je ono!“ vydechla. „Kam se před tou hrůzou schováme?“
„Přehodíme přes stůl deku. Nějakou velkou, aby dosáhla až na koberec.“
Straška odběhla a za okamžik se vrátila s chumlem mechové deky v náručí. Za minutu nato jsme se ponořili do tajemného nazelenalého světa pod stolem.
Když jsme opatrně vyhlédli z našeho úkrytu, viděli jsme otevřenými dveřmi do druhého pokoje, přímo na starožitný sekretář, který měl prosklenou vitrínu se zabudovaným zrcadlem do zadní stěny.
Šeptem jsme se přesvědčovali navzájem, že zlo přichází stále blíž a blíž.
Vykoukl jsem…
V zrcadle sekretáře se odrazila vysoká postava v dlouhém kabátě. Zařval jsem. Odskočil jsem na druhou stranu úkrytu. Deka se zavřela jako opona. Straška se ke mně přitiskla.
Skřípání parket se přibližovalo.
Přestal jsem dýchat.
Deka se bleskově rozhrnula.
Straška a já jsme se rozječeli: před námi se krčil příšerný indián v kabátě, šklebil se na nás zvířecí tlamou plnou nelidských zlatých zubů.
Několikrát jsem zamrkal. Obraz přede mnou se změnil. Zíral jsem na Bada. Dřepěl v hnědé dlouhé pláštěnce a křenil se od ucha k uchu. Musel jsem se od něj
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
odvrátit, protože jak se zablýskl nějaký z jeho zlatých zubů, už jsem v něm znovu rozpoznával indiána.
Promluvil: „Janička zůstala u tety. Já jdu na ryby. Nepodpalte barák.“ Nechal oponu, aby se sama zavřela, a odešel.
„Nikdy jsem nezažila lepší děsivku,“ pochvalovala si Straška a z očí, které na mě upírala, čišel obdiv.
* * *
„Ohlídni se a uvidíš náš dům,“ přikázala Straška. Ale já jsem se neohlížel, ani nerozhlížel, upřeně jsem hleděl pod nohy. Všechno kolem zaválo krátké zelené jehličí.
„Ještě pár kroků,“ volala na mě z dálky.
Kráčel jsem lesem, a nebál jsem se.
Krok a další krok a další a další…
Zaklonil jsem hlavu. Proti bleděmodrému nebi se rýsovaly řídké koruny stromů. Jak jsem se na ně díval, pomalu, pomaloučku se ke mně začaly naklánět, přibližovat. Sebral jsem tolik odvahy, abych se podíval k patě nejbližšího stromu. Zahlédl jsem dlouhý, silný kořen, který zkameněl, když jsem se na něj podíval. Všechny stromy v lese hrály cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum!
Musel se zdvihnout vítr, protože jsem cítil chlad na tvářích. Ze stromů se spustil déšť svítících hvězdiček. Houstl a houstl, až jsem přes něj neviděl vůbec nic…
Bolest. Cítil jsem bolest.
Otevřel jsem oči. Díval jsem se do koruny borovice. Ležel jsem na zádech v lese. Řezavá bolest se mi zakusovala do pravé nohy. Chtěl jsem ji odtáhnout, převalit se. Zdvihl jsem se na loket. Pravou nohu jsem měl přidrátovanou ke kmeni stromu. Posadil jsem se a snažil se ho rozmotat.
VÝŠKÁČ
Maminka říkala, že když se škrábnu o rezavý drát, umřu.
Jak jsem s ním bojoval, škrábl jsem se. Na prstech se začervenala krev. Chtěl jsem křičet, ale mohl by mě uslyšet nějaký zlý člověk. Tak jsem střídavě plakal a šeptem volal Strašku.
Nikdo ti nepomůže, musíš se z toho dostat sám. Posadil jsem se, předklonil a ten drát jsem rozmotal. Konečně jsem mohl vstát. Jenže při pokusu opřít se o pravačku, jsem okamžitě upadl. Nejprve jsem nohu necítil, takže jsem si myslel, že odumřela.
Netrvalo dlouho a začala strašlivě mravenčit. Bylo jasné, že mám otravu krve, že se musím dostat co nejdřív k Badovi a Strašce. Jenže kudy? Vždyť já se celou cestu lesem díval jenom na to spadané jehličí! Ať jsem se rozhlížel, jak chtěl, žádný dům jsem neviděl, ale zahlédl jsem potok.
Na jedné noze jsem seskákal z mírného svahu až k potoku. Zkusil jsem došlápnout na bolavou nohu. Nejprve to nešlo, pak jen trochu a najednou jsem mohl i utíkat. Nejdřív jsem utíkal, a když už jsem nemohl, tak jsem šel podél potoka dál a dál.
„Nikdy nepij vodu z kaluží nebo potoka,“ říkala maminka.
Ale já měl takovou žízeň! Pil jsem a pil. Lesní cesta se nakonec změnila na štěrkovou. Z lesa jsem vystoupil u domu, který měl na stěně veliké sluneční hodiny. Kolem mě se seběhli lidé. Ptali se, jak se jmenuju, kde jsou rodiče, kde bydlím. Odpověděl jsem: „U mrtvolky.“
Někdo řekl: „Chudák děcko.“ A jiný: „Franto, tys nepil, hodíš ho tam?“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Ale Franta nevěděl kam, tak mu vysvětlili, že řeč je o hospodě Sever, které se říká U mrtvolky, protože ji postavili naproti hřbitovu.
Skrz čelní sklo zeleného starého náklaďáku jsem se díval do korun stromů. Po obou stranách cesty se červenaly kmeny borovic. Kolem stály stovky stromů. Stály nehnutě, nepřibližovaly se ani o krůček. Samozřejmě, vždyť já s nimi nehrál cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. Celou tu dlouhou dobu, co jsme lesem projížděli, jsem s nimi tu hru nehrál. A když nehrajete, nikdo se k vám nebude přibližovat, to je celé.
A tak jsem poznal, že se v lese už nebudu nikdy bát.
Podíval jsem se na ruku. Malý škrábanec. Zaschlou krev jsem olízal. Vyhrnul jsem si nohavici na pravé noze. Měl jsem tam jen takový růžový flíček na místě, kde mě odřel drát.
* * *
Dylít mi poručil limču. Pak chodil s mobilem u ucha kolem stolu. Z ničeho nic zařval: „Čóde, už ho nehledej, je tady.“
Za chvíli dorazil Bad a Straška.
Bad ve dveřích křičel: „V tu ranu volám, ať si pro něho přijedou.“ Paní vrchní okřikl. „To pivo si strč doprdele. Tuplovanýho ruma. Z tohohle by se člověk mohl zvencnout.“
Straška se na mě upřeně dívala, spodní ret vtažený do pusy. „Bál ses?“
Zakroutil jsem hlavou. „Ničeho se nebojím.“
„Ležels tam. Ale viděla jsem, že dýcháš. Chtěla jsem, abys v lese zůstal sám. Jenom chviličku. Proto ten drát.“
VÝŠKÁČ
Mávl jsem rukou.
„Vrátila jsem se, ale už jsi byl pryč.“
Zopakoval jsem to mávnutí, aby viděla, že na tom nezáleží.
Když jsem se podíval na Dylíta, připomenul jsem si tu paní odvedle, kterou přivolává a po které pojmenovali tuhle hospodu, takže jsem dostal nápad: „V noci půjdeme na hřbitov. Na hrob někoho, koho znáš. Já tady nikoho neznám. Odhrabeme trochu písku. Víš, stačí málo. Je to jen na oko. A řekneme: Mrtvý, za mnou pojď.“
Straška se dívala jinam. „Vaši si pro tebe večer přijedou.“
„Jak to, že až zítra?“ hulákal Bad do mobilu.
„Vidíš, máme celou noc na tu nejděsivější děsivku,“ šeptal jsem.
Když jsme vycházeli z hospody, drželi jsme se za ruce. Bad za námi volal: „A nehni se vod něho. A brzo spát.“
Přicházel večer. Sluníčko zapadalo a celé nebe na západě se zabarvilo v odstínech fialové a růžové.
Sedli jsme si na teplé schody na zápraží.
„Už aby padla tma,“ vykládal jsem nadšeně. „Ničeho se už nebojím. Na hřbitov bych šel klidně i sám, ale nikoho tam neznám.“
Zavrtěla hlavou. Poškrábala se na noze. „Bad by mě zabil. Blbla jsem hlavně proto, aby ses přestal bát.“ Usmála se, jaksi unaveně: „No vidíš, podařilo se.“
Dál jsme seděli beze slov.
Něco se v mých prsou začalo šířit, jako když se rozpíjí skvrna na ubruse. Tohle jsem nikdy nezažil. Jako by mi cosi drtilo srdce. Koutek oka opustila slza – lechtala mě na tváři.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Straška mě utěšovala: „Rok uteče jako voda. Na prázdniny zase přijedeš. Budu tě čekat.“
Nechtěl jsem, aby viděla, že pláču.
Utekl jsem do podkroví.
V posteli jsem si lehl na bok tak, aby slzy mohly stékat na polštář.
Chlácholil jsem se tím, že rok uteče jako voda. Nepomáhalo to. Cítil jsem, že za můj smutek může něco docela jiného.
Cukl jsem sebou, když jsem na to přišel:
Za rok bude Straška dospělá holka, bude mít prsa – už teď je trochu má – a ta černovláska, která se dokázala tak krásně bát indiána v přístřešku pod dekou, se v ní postupně rozpustí, ztratí, dočista zmizí. Příští prázdniny už nevtáhne dolní ret do pusy, už tu nebude. Nikdy už tu nebude. Nemůže na mě počkat.
Ale dnes tu ještě je.
Jenže nikdo na světě nedokáže vzdorovat času.
Vybavil se mi Dylít se svým: Mrtvý, za mnou pojď. Zdvihl jsem hlavu z polštáře, vytřeštěně jsem zíral do hluboké modři noční oblohy v oknech a s úlevou jsem se poopravil: Živí to nedokážou.
* *
Probudilo mě houkání auta.
Vyhlédl jsem z okna a viděl jsem maminku a brněnského tatínka.
Za chvíli se k nim připojil Bad v tílku a trenýrkách. O něčem mluvili, naráz ke mně všichni zdvihli tváře.
Odstoupil jsem od okna. Oblékl jsem se.
Sestupoval jsem ze schodů a slyšel jsem maminku: „To není nutné. Na snídani se někde stavíme cestou.“
A: „Tomíku, běž ještě na záchod.“
VÝŠKÁČ
Když jsme usedli do auta, já dozadu, zeptala se maminka: „Kde jsou ty Badovy holky, to se s tebou ani nerozloučí? Jana a…“
„Straška,“ napověděl jsem.
„Prosím tě,“ maminka vyprskla. „Staška! Sta-ška, jako Stanislava, ty… straširybko.“
Brněnský tatínek nastartoval. Pneumatiky zaskřípaly na štěrku a auto se pomalu prohoupalo na silnici. Vyrazilo vpřed.
„Nebude ti po těch děvčátkách smutno?“ zeptala se maminka.
Zakroutil jsem hlavou.
Smutno, proč? Pokaždé, když se tu objevím, zažijeme ze Straškou nějakou zaručeně děsivou děsivku.
„Hele, Bad. Co to dělá?“ zeptala se maminka. „Proč za námi běží?“
Brněnský tatínek kroutil sem a tam hlavou, aby ve zpětných zrcátkách viděl, co se za námi děje.
Bad se strašlivým šklebem ve tváři vypadal do puntíku stejně jako ten indián v knížce, kterou jsem musel opatrně otevírat, jen místo koženého kabátu měl na sobě tílko a trenky po kolena.
„Čím to mává?“ zeptala se maminka. „Nezastavuj!“
„To víš, že nebudu.“
Vůz se rozletěl z kopce.
Bad upadl.
„On je opilý,“ hlesla maminka udiveně.
Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl, jak svraštila obočí. „Čím to mával?“ zeptala se.
Brněnský tatínek si dvěma prsty narovnal brýle a řekl: „Nevím.“
I jeho oči za skly brýlí jsem viděl ve zpětném zrcátku.
Díval se klidně před sebe a vůbec si neuvědomoval, že
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
do sebe dávno a dávno vstřebal to malé dítě, které si pořád hrálo na indiány a vědělo o nich úplně všechno. Teď nepoznal ani skalp.
RYTÍŘ
Motor SUV tiše předl. Řidič Jan se zeptal: „Šárlí, v poho?“
Karel Máj kývl. Do nálady mlhavého sobotního rána docela zapadla vzpomínka na učitele Šafránka, který mu přezdívku Šárlí přišil na základce tak pevně, že už mu ji nikdo neodpáral. Těmito úvahami aktivoval dávno vyhaslá nervová spojení, a tak se mu vybavila scéna, kdy komusi ve školní šatně se zápalem vykládal, že až vyroste, bude slavný jako Jules Verne.
Auto zastavilo u benzinky v Lažánkách. Řidiče
Jana pohltila bílá vatovitá mlha. Když se z ní později vynořil, svíral v jedné ruce kelímek s kávou, ve druhé plechovku, která se zeleně zablýskla ve světlech přijíždějícího vozu jako krovky zlatohlávka. Karlovi ji podal se slovy: „ČH to není.“
Karel automaticky dešifroval zkratku ČH jako Černá Hora.
Zvenku se ozval nezřetelný hlas mladé holky. O boční okénko na straně spolujezdce se otřel dívčí zadek v obtažených stříbrných kalhotách. Jan, umělec zkratky, několika málo slovy naznačil, co by následovalo, kdyby si k nim přisedla do vozu.
Karel se jen unaveně usmál. Jeho manželství nevydrželo vojenskou základní službu a poté už s žádnou ženskou nic neměl. No ano, s Lenkou. Ale to nebylo,
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
jak si všichni v práci mysleli. Lenka na TO moc nebyla a on sám prostě nedokázal naléhat. SUVéčko se rozjelo. Prudké cuknutí. Motor skoro zhasl. O Janovi, řidiči dálkové dopravy, bylo známo, že svůj tirák ovládá bravurněji než osobní vůz. „Šárlí?!“
A Karel, aby se Jan nemusel unavovat řečmi, zamručel: „Mega spoko.“ Podebral nehtem otvírák na plechovce. Zasyčelo to. Zhluboka se napil, ještě jednou. Pro Karla byl mlčenlivý Jan většinou ideální společník. Ale dnes mu vadilo, že nic nerozptyluje útočící deprimující myšlenky. Nakonec se smrskly ve slogan: Bezvýznamný život prožitý v bezvýznamné práci , který si dokola omílal v hlavě jako refrén nějakého zvlášť vlezlého hitu.
Vyjeli z mlhy do mírného zářijového dne. A tu empéčtyřku v Karlově hlavě konečně někdo vypnul.
Vyhlížel z okénka spolujezdce na venkovskou krajinu s hnědými sklizenými poli před hradbou tmavozeleného lesa, na blankytnou, přímo pohlednicově modrou oblohu. Nevnímal cedule označující začátek a konec té které vesnice. Občas uslyšel štěkot psa. Psa by si přál. Nějakého takového, se kterým by se mohl toulat krajinou, nejlépe loveckého. Jenže z práce se vrací až večer, ten pes by se v bytě zbláznil.
Po chvilce dodal: Jako já.
Měl to být vtip.
Za dvě minuty už si nebyl jistý, jestli šlo o vtip. Další vzkaz k němu zněl: Takhle v prdeli jsem snad ještě nebyl.
To dělá ta definitiva. Došlo ti, že budeš už napořád sám.
VÝŠKÁČ
„Vé-ú,“ zahalekal Jan zkratku vojenského újezdu Březina.
Projeli pod otevřenou bílo-červenou závorou. Jan měl údajně povolení ke vstupu – kromě řidičáku na kamion vlastnil i průkazy myslivecké a rybářské stráže.
SUV se kolébalo ze strany na stranu, protože kola těžkých vojenských nákladních aut vtiskla do lesní cesty propletené hluboké koleje. Zastavili na místě, kde se cesta rozšiřovala. Vlevo prudce stoupala stráň hustě zalesněná smrky, vpravo se otevírala úzká rokle.
Karel vystoupil. Opřelo se do něj slunce. Zdálo se teplé. Ale v pozdním září se může počasí rychle změnit. Oblékl si dlouhou prošívanou bundu. Zamířil k velikému pařezu vpravo, který zdobil trs hub. V ruce nesl plátěnou tašku s kapsami, v nichž nosil peněženku, mobil a nůž. Nepotrpěl si na houbařské nožíky. Ten jeho zavírací měl čepel dlouhou devět centimetrů.
Jak si oči přivykaly na lesní příšeří, rozpoznával lesklé, rezavě hnědé shluky václavek tam i tam.
Jan ze sebe vyrazil: „Tady v…“ Ukázal obě ruce s roztaženými prsty. „Musím do PL.“ Otočil se, vyrazil rychle do stráně a mával přitom houbařským košíkem.
Karel se blížil k pařezu. Prsty hledaly v tašce nůž. Upřel pohled do rokle plné stínů a ořechově zbarveného listí, kterou protékal líný černý potůček. Zpozorněl. Tenhle stav znal: periferní vidění zaznamenalo něco podivného a nyní se čekalo, až si mozek uvědomí, oč se jedná.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Z rokle na něj dýchal chlad a nahořklý ořechový pach zahnívající vegetace. Z místa, na kterém zrovna stál, nic zvláštního neviděl. Couvl o krok…
V dálce a současně nad ním se ozvalo Janovo zahalekání.
Úlekem sebou trhl. Otráveně si pomyslel: Nejspíš našel pařízek s několika václavkami, zatímco tady kolem jich jsou stovky. Ustoupil ještě o jeden krok. A pak to uviděl.
Ucha plátěné tašky mu vyklouzla z prstů – ani si to neuvědomil.
* * *
Spouštěl se po mokrém listí do rokle hloub a hloub. Zhluboka a sípavě oddechoval. Věděl, že za zběsilé bušení srdce nemůže jenom nezvyklý pohyb a fyzická námaha. V listí za černým mokrým kmenem borovice totiž rozpoznal vyčnívající štíhlé, dlouhé nohy ve stříbrných obtažených kalhotách. Ale jak se k nim dostane? Musel by překonat potok. Jenže protější břeh byl strmý, vysoký, hustě zarostlý keři. Brodil se listím. Urazil desítky kroků, než se terén na druhé straně konečně snížil. Rozběhl se a skočil. Dopadl do hlubokého listí na všechny čtyři. Vstal a rychle se vracel. Nic stříbrného neviděl.
Je možné, že se mi to jen zdálo?
Obešel tlustý kmen borovice, která se mu postavila do cesty. A spatřil nohy, trup. Zůstal stát s otevřenými ústy.
To, co tu leželo napůl zakryté listím, mohlo být tělem dívky oblečené do stříbrných legín, ve stříbrných botách na vysokém podpatku, v krátkém stříbrném pláštíku s hlavou zakrytou kapucí splývající na
VÝŠKÁČ
ramena. Ale když přání přestalo být otcem myšlenky, věděl, že se dívá na neznámého tvora, možná dokonce ani ne pozemského. Zblízka bylo zřejmé, že povrch těla pokrývají podélné řady miniaturních hladkých šupin. A boty na vysokém podpatku? Spíš něco jako tuhé ploutve.
Dřepl a natáhl ruce. Ucítil pod dlaněmi pevné tvary. Povrch byl na omak příjemně hladký, vláčný a rozhodně neodpuzoval chladem.
Karlovo tělo si přálo, aby před ním ležela dívka. Reagovalo tak, jako by před ním opravdu ležela. Zajel rukou pod kožní záhyb. Sukni! okřikl se. Táhl ruku výš. Hladil prsty jemnou kůži. Obnažil se.
Nevěřil by, jak se dokáže vzrušit. Vzlykal a sténal na stříbrných oblinách.
Zatroubilo auto.
S hlavou zabořenou do studeného listí zadržoval dech a čekal, dokud motor v dálce neutichnul.
Padl na záda a štěkavě nabíral vzduch do plic. Zašvidral na tělo vedle sebe. Všechno, co s ním dosud vykonal, mu připadalo zbrklé. Kam spěchá? Má přece moře času. Stáhl si kalhoty ke kolenům. Se zavřenýma očima vyhledal rukama tu svoji stříbrnou zářijovou krásku.
Konečně se unavil, i když jeho samotného překvapilo, jak dlouho to trvalo. Poprvé si tělo vedle sebe prohlédl opravdu pozorně. Sklonil se blíž k šupinaté pokožce. Nasával nosem její pach. Cítil jen lesní půdu a listí.
A listí za ním zašustilo.
Zdvihl hlavu. Tělem mu projel elektrizující blesk. Nutil ho zaklánět se, až mu praštělo v páteři. Každý sval v těle se mu roztřásl. Zavalila ho prudká bolest
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
a narůstala a narůstala. Osvobodilo ho od ní až bezvědomí.
* * *
Když oči otevřel, zíral do tmy. Cítil určité nepohodlí. Chtěl změnit polohu, jenže to nešlo: nemohl pohnout ani palcem u nohy. Po nějaké době zaznamenal kalný svit přicházející směrem od nohou. Pomalu rozeznával kamenný strop nad svou hlavou.
Šustění. Zvířecí chrchlavé zvuky. Do úst mu nečekaně stekla voda. Rozkašlal se.
Udusím se!
Někdo s ním neurvale smýkl, zdvihl mu horní polovinu těla a přirazil ji ke stěně. Seděl v nevelké jeskyni. Kalhoty i slipy u kotníků. Svetr a košili vykasané. Zaznamenal vedle sebe pohyb. Stočil tím směrem pohled. Zjistil, že může hýbat očima a vzápětí i to, že dokáže vnímat, jak mu naskakuje husí kůže. Protože kousek od něho dřepěla obdoba stříbrné dívky, jenže jednou tak velká. Chapadlovité ruce, které se zdály být bez kloubů, mu podávaly do otevřených úst vodu. Podařilo se mu polknout jen malý doušek.
Tvor se od něj odsunul. V šeru jeskyně rozeznal
Karel Máj kulatou hlavu na nevýrazném krku, dlouhý trup, v úzkém pase nápodobu sukénky, končetiny, které vyhlížely jako pěkně tvarované dívčí nohy ve stříbrných kozačkách na vysokém podpatku. Vrátil se pohledem k hlavě. Byl si jistý, že dlouhá vodorovná štěrbina má stejnou úlohu jako průzor v rytířské přilbě. Tvor ho bez hnutí pozoroval.
Karel po nějaké době samovolně sklouzl zády po stěně. V kalném světle zíral na své odhalené břicho. Bylo naběhlé, fialové. Napjatá kůže se leskla.
VÝŠKÁČ
Otrava , pomyslel si chmurně. Tamto, s čím jsem souložil, bylo přece mrtvé. Přinejmenším pohlavní nemoc.
Ruce bez kloubů mu přinesly vodu.
Tentokrát polkl doušků osm. Žízeň zažehnal, dostal strašlivý hlad. Přemítal: Jan říkal, že jede do Polska. Člověk vydrží bez jídla šedesát dní. Tak dlouho pryč nebude. Až zjistí, že mě od včerejška postrádají…
Kdo tě postrádá?
V té pitomé práci…
Ale pro ně budeš chybět od pondělka. A i kdyby tě někdo hledal… Tenhle újezd je obrovský. Jak tě najdou?
Psi, odpověděl si s úlevou. Někde leží ta moje plátěná taška. Lovecký pes, takový, jakého jsem si vždycky přál, mě vyčenichá.
Na vojenský újezd Březina padla noc.
Ráno měl břicho jako balón. Cukalo v něm. Pod kůží, která se mu zdála tenká, viděl zřetelné pohyby. Před očima se mu zjevila nezapomenutelná scéna z filmu Vetřelec.
Necítím tělo, řvalo jeho nitro v panice. Nemůžu se hýbat. Proč? Proto, aby mě to mohlo zaživa vyžrat a já se tomu nebránil. Zešílím, pomyslel si.
Celou noc nespal. Stříbrný rytíř vedle něj ležel bez hnutí, neslyšel ani jeho dech. Nad ránem mu břicho puklo. Jeho otevření provázelo pronikavé švihnutí bolesti. Křičel by, kdyby mohl. S kalným svitem, který vstoupil pozvolna do jejich příbytku, uviděl na svém těle drobné, stříbrné tělíčko. Dvacet, možná třicet centimetrů dlouhé. Spočívalo klidně v nevelké kaluži krve a rosolu. Bolesti záhy pominuly.
S příchodem noci nastala obrovská změna: jako by v něm praskla nějaká pružina, ztuhlá páteř povolila, změkla. Sesunul se na zem. Jeho vězení skončilo,
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
mohl hýbat hlavou, údy. Pomalu přesunul pravou ruku nad břicho. Dlaň spouštěl opatrně, až se zlehka dotkl hladkého těla pokrytého slizem.
Je se mnou srostlý?
Prsty semkl kolem tělíčka, pomalu zatáhl nahoru. Ne, není, oddechl si.
Zdvihl před oči tu drobnou bytost. V šupinatém průhledném povrchu těla se zažehla fosforeskující jiskra. Následovaly další. Celá souhvězdí nažloutlých světýlek se rozsvěcela a zhasínala. V hlavě se tomu otevřela vodorovná štěrbina.
Teprve teď si uvědomil, že leží na péřové bundě. Položil na ni malého tvora. Upravil si oděv. Přepadla ho strašná únava. Zavřel oči a okamžitě usnul.
Probudily ho lehké doteky na tváři. Malá stříbrná kulovitá hlava ho pozorovala. V jeskyni byli sami. Bolest nepociťoval. Vyhrnul si svetr i košili. Žádná otevřená rána. Kůže byla jen trochu zarudlá. To ten rosol. Nejspíš má hojivé účinky. S tvorem v náručí vylezl po kolenou z úkrytu. Všude kolem stromy. Neměl nejmenší ponětí, kde se nachází, ale logické bylo, že tohle místo bude v každém směru co nejvíce vzdálené od lidí. Pátravě se rozhlédl. Velký tvor nikde. Abych se dostal z lesa, stačí jen nechodit v kruhu. Vyhledal očima vzdálený kmen nápadně vyhlížející břízy. Když k němu dorazil, zaradoval se: skrz čárový kód smrkových kmenů viděl štěrkovou cestu. Pohlédl na malou bytost. Co s ním? Položil ho na cestu, přeběhl ji a po špičkách a přikrčený se vydal na cestu za svobodou. Běžel řídkými houštinami na okraj lesa. Záhy ho ovládl nepříjemný pocit. Zpočátku jen jakýsi těžko definovatelný diskomfort. Točila se mu hlava a bolelo ho břicho. To je z hladu , pomyslel si.
VÝŠKÁČ
Běžel, hlasitě dýchal. A najednou řekl sám sobě s jistotou: „Ty se bojíš.“ Ten pocit v žaludku – byl opravdu strach. Ale nebál se rytíře.
Čeho tedy?
Odpověď se skrývala v pomyšlení: Ta malá bytost na ostrém štěrku cesty, vystavená slunci. Zastavil se. A pak se vydal zpět. Krok za krokem. Záhy se však rozeběhl. Utíkal stále rychleji. Strach v něm bobtnal. Byl si jistý, že ho hrůza malé bytosti zcela prostupuje.
* * *
Stříbrný rytíř žvýkal maliny a plival temně rudou rosolovitou hmotu na tvář potomka. Ten se svíjel a uhýbal.
S Karlem nečekaně zacloumal celý vějíř pocitů: od vzteku, přes bezmocnost, až ke strachu z nenasycení a strachu z udušení. Vztáhl ruku k malé bytosti a ona se k němu natáhla.
Rytíř zasyčel. Zdálo se, že z průzoru kulovité hlavy srší palčivý plamen zuřivosti. Po stranách krátkého krku bleskově vyrazily ostře žluté trny, které připomínaly srpovité pazoury.
Strach bytůstky kulminoval. Karel musel překonávat žaludeční nevolnost.
Rytíř ho vztekle udeřil do ramene.
Karla zahltila zuřivost. Zdvihl paže ke krku, roztáhl prsty, aby tak napodobil žluté paprsky, a zařval: „Nech mě, ať ji nakrmím!“ A potom vyrazil rozhodně pažemi vpřed, přitom bytůstku jemně sevřel do dlaní.
Táhl ji k sobě.
Rytíř povolil.
Karel opatrně vyplivoval rozžvýkanou hmotu lesních plodů mezi kovově lesklé tvrdé rtíky. Zacloumal
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
s ním docela jiný, velice příjemný pocit. Sklonil se nad tělíčko. „Kláro,“ zašeptal rty těsně u její hlavičky.
Proč Klára? Nevěděl. Dokonce si na žádnou Kláru ze svého okolí, veřejného života, filmů nebo knih nemohl vzpomenout. Navíc neměl ani nejmenší potuchu, jakého pohlaví je bytost, kterou přivedl na svět.
Čekala ho bezesná noc plná úvah. Dospěl k rozhodnutí:
Uteču, až mě Klára nebude potřebovat. Až se stane samostatnější. To její citové vydírání potom pomine. Vždyť od rytíře žádné emoce nepřijímám.
* * *
Obklopovala je vysoká, mokrá a hnijící tráva. Klára se před ním pohybovala směšnými pohyby. Připomínala bruslaře.
Zdvihl se studený vítr. Nebe bylo zatažené. Blíží se zima , pomyslel si. Ale zimy se nebál: než přijde, bude dávno pryč. A pryč bude brzo, protože Klára k němu nevyslala žádný citový signál už celé dny.
Zdálky se ozvaly zvuky střelby.
Zastavil se, zaposlouchal.
Klára na vzdálené výstřely nereagovala.
Celou dobu pobytu v tomhle vojenském újezdu střelbu neslyšel. Představil si muže se zbraněmi. Snažil se určit směr, odkud se práskání výstřelů ozývá. Zatočil se kolem své osy. V mracích našel místo, kde se skrývalo slunce. Střílí z východu . A potom přišla myšlenka: Co se tak vydat tím směrem a být ještě dneska doma?
Vybavila se mu předsíň jeho jednopokojového bytu. Poloprázdný malý pokoj. Gauč. Gramofon. Zaprášené staré desky.
VÝŠKÁČ
Kláru neviděl. Nejspíš nevěděla, že se zastavil. Udělal jeden krok za rozpitým sluncem v šedé cloně nebes, druhý. Vlevo, docela blízko, se ozval chraplavý nádech. Následovala salva štěkotu. Keř vedle něj explodoval, jak se z něj vyřítilo strakaté bílo-hnědé tělo. Pes ho minul. Karel strnul v úleku. Strach ho šlehl do žaludku. Klára! Skok vpřed. Rychle se rozhlédnout. Zbraň! Zdvihl valoun. Další skok. Viděl nízký strom s širokou korunou. Kolem kmene pobíhal a štěkal špinavě bílý lovecký pes s hnědými skvrnami. V klidu by mu uši visely podél hlavy, ale nyní, při zběsilých skocích, mávaly nahoru a dolů jako hnědá křídla.
I když Kláru neviděl, byl si jistý, že se skrývá v rozsoše stromu. Řítil se k ní, ke stromu, k psovi.
Rozmáchl se a mrštil valounem. A trefil! Kámen přirazil hlavu psa ke kmeni. Karel k němu přiskočil, zabořil mu ruce do srsti na krku a sevřel.
Takového jsem si přál.
Povolil stisk. Pes zplihl. Nedýchal.
„Maxi!?“ ozval se mužský hlas nedaleko.
V Karlovi opět vybuchl stříbrný mrak strachu, jenže tenhle nezpůsobila Klára.
A kde vůbec je?
Vztáhl ruce s roztaženými prsty k rozsoše. Třesoucí se Klára mu do nich vklouzla. Přitiskl ji k hrudi.
Nahrbený se rozeběhl.
„Maxi!?“
Až se zjistí, že ho někdo zabil. Budou to vyšetřovat.
Pustí psy!
Přeběhl cestu a prodral se hustým smrčím. Nepanikař! okřikl se. Rychle se zorientoval. Potok! Dosáhl ho záhy. A pak se jím brodil. Voda byla
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
příšerně ledová. Skončil na nevelkém bahnitém ostrůvku. Nalámal větve stromů, navršil na ně spadané listí, aby se vyspal na něčem alespoň trochu suchém. Vtom uslyšel rychle se přibližující šustění. Psi. Pustili psy. Kláru zahrabal do toho provizorně vyrobeného lože. Vrhl se k potoku, aby se ozbrojil kameny, ale zrovna v těchhle místech žádné neviděl. Něco se obřím skokem přemístilo na ostrůvek.
Stříbrný rytíř!
Přiběhl k místu, kde se skrývala Klára. Zdvihl ji z listí. Na Karla zíral vodorovným průzorem. Z krku mu trčely oranžové trny vzteku.
Karel před sebe zdvihl prsty. Ulpívala na nich krev. Rytíř k němu přistoupil. Přiblížil k nim hlavu. Ucukl.
Podal mu Kláru, obrátil se, rozběhl. Potok překonal skokem, dopadl do závěje listí a řítil se lesem jako bruslař, dlouhé nohy se mu míhaly a paže pracovaly jako písty.
Později se vrátil s mrtvolou psa.
Ochutnali maso a krev.
První sníh. Zatím jen tak lehce poletoval, na ničem neulpíval. Karel přemýšlel, kolikátého může být. Nejspíš polovina listopadu, možná konec. Prodíral se lesem s kamenem v ruce, lovil.
Veverka!
Rozmáchl se, hodil kamenem. Srazil zvířátko do jehličí. Radostně se rozběhl s veverkou v ruce k jejich úkrytu.
Byl prázdný.
Utíkal skoro po čtyřech hustým smrkovým porostem, aby se co nejméně zdržoval prodíráním.
VÝŠKÁČ
Kde je Klára? Kde je rytíř?
Vyběhl na úzkou cestu s tvrdými vyježděnými kolejemi od terénních vozů. S vytřeštěnýma očima se točil kolem své osy.
Sbíhal z prudkého kopce na širokou cestu vysypanou štěrkem. Přelétl očima kmeny a holé koruny stromů. Běžel podél cesty, až se před ním otevřelo široké prostranství. Chtěl vidět, ne být viděn. Spustil se do rokle vpravo. Běžel podél potoka, přikrčený, jen občas zdvihl hlavu nad úroveň cesty.
Spatřil auto. Bylo to tmavozelené kombi s nějakým nápisem na boku.
Zastavil se. Opatrně se rozhlížel.
Tady to všechno začalo. Dívka v listí. Na tom místě, kde teď stojí kombík, zaparkoval Jan svoje SUV.
Vybavily se mu další podrobnosti z toho dne, kdy tu byl poprvé. Něco tu tehdy přece pohodil. Vyběhl z rokle. A tu věc zdvihl z listí. Prsty ji zkontroloval. Nic v ní nechybělo.
Zahlédl Kláru za zadním okénkem tmavozeleného automobilu! Tloukla malými pěstičkami do skla. Byl si jistý, že ho volá tím svým specifickým způsobem, že se mu snaží předat vůbec největší strach, který ve svém krátkém životě zažila. A on nic necítil.
Protože sem nepatříš, napadlo ho vysvětlení. Protože se už vidíš doma.
Ne, promluvil kupodivu klidně jeho vnitřní hlas. Může za to to auto… nějak… nepropouští Klářin strach. Vyběhl z rokle. Rychle se přesouval k automobilu.
Ztuhl.
U kraje cesty stál zády k němu podsaditý muž v zelené bundě a kalhotách. Na širokých zádech se zřetelně vyjímal žlutý nápis RYBÁŘSKÁ STRÁŽ.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Z jeho postoje – rozkročených nohou, zdvižených loktů – bylo zřejmé, že míří puškou.
A před ním, možná dvacet metrů před ním, se bez hnutí tyčil rytíř.
Karel se přesunul za záda mířícího muže. Chtěl zavolat, ale z hrdla uvyklého na mlčení se ozvalo jen zasípání.
Muž se i tak otočil. Jeho tvář stažená napětím se zamračila. Modrýma očima klouzal po Karlově neholeném obličeji. Napětí rysů naráz povolilo. Náznak úsměvu muži přimhouřil oči. Sympatický a trochu chraptivý hlas plný údivu pronesl: „Šárlí?!“ Připojil laskavé: „Tak přece. V poho?“ Sklonil hlaveň k zemi. Otevřel ústa, aby svým nenapodobitelně zkratkovitým způsobem celou situaci okomentoval.
Nedošlo k tomu, hrdlem mu projelo devět centimetrů nerezové oceli. Na okamžik mu krk ozdobil šarlatový kolárek.
Karel uskočil před proudem krve, který vytryskl z proťatých krkavic.
Vetřelec v zelené bundě upustil zbraň a snažil se stříkající krev zadržet oběma rukama. Už nebyl nebezpečný. Padl na kolena, po chvíli s žuchnutím zaryl nos do štěrku cesty.
V kapse mrtvého našel Karel klíčky od vozu a vysvobodil Kláru. Zavírací nůž otřel o trávu, zaklapl ho a upustil do plátěné tašky.
Mrtvolu vetřelce – obranou o kusy libového, šťavnatého masa – uložili do jejich jeskyně. Vchod zavalili kameny.
Tmavozelené kombi skončilo na dně vzdálené hluboké strže.
Ještě ten den se rodina vydala hledat nový domov.
BEZ BUDOUCNOSTI
NENÍ MINULOST
„Jano, ten Honzík je prima kluk,“ řekne můj táta. A v mém nitru někdo zatopí a rozlije se v něm takové útulné teploučko, jako bych si dala frťana slivovice. Musím se jít podívat na toho svého Honzíka, který zrovna studuje tátovu sbírku známek a o všechno se hrozně zajímá. Nemá ani náznak břicha a v kalhotách se sníženým pasem vypadá báječně. Lesklá fialová košile BANDI, kterou jsem mu koupila, a o které mluví jako o hnědé, mu opravdu sluší.
Ještě štěstí, že nejsem zrovna vychrtlá modelka, protože vzhledem k váze kamene, který mi právě spadl ze srdce, bych musela levitovat v našem tříramenném lustru ze socialistického pravěku.
Je to výjimečná chvíle a nemůžu nezavzpomínat: Když jsem tátovi představila Čeňka, táta – a to prosím před ním – jen utrousil koutkem úst: „To přece nemyslíš vážně.“ Vzbouřila jsem se, postavila jsem se za muže svého srdce, za rytíře se šerpou kolem nahých útlých boků s nápisem CHRÁNIT
A PROKAZOVAT ÚPLNOU ODDANOST, abych po půl roce zjistila, že to s tím sebestředným hajzlem opravdu, ale opravdu nemyslím vůbec vážně.
Ajznboňáka Ludvíka jsem tátovi raději nepředstavovala. Byl o pět let mladší, o deset centimetrů menší a s dvacetikilovou nadváhou. Jednou mi prozradil,
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
že jako malý kluk sbíral Igráčky, a když jsem se ho zeptala, kolik jich měl, odpověděl, že jednoho. Jak jsem zjistila později, tenhle detail z prvohor jeho života byl pro něho příznačný. Ukázalo se, že je to malý zakletý sultán, který si začínal v potu buclaté tváře budovat rozsáhlý harém, v němž jsem se souhrou těch nejpodivnějších okolností vyskytla jako první tělesná schránka určená pro potěšení svého pána. Dala bych mu košem, jak se obrazně říká, jenže u nás stál zrovna jeden proutěný v předsíni. Omlátila jsem mu ho o hlavu.
Zato Rudolfa, doktora všeobecného lékařství, atestovaného v oboru psychiatrie, jsem tátovi představila s pýchou. Předpokládala jsem, že si budou dobře rozumět už proto, že jsou zhruba vrstevníky. Táta, když Rudolfa uviděl, provedl ukázkové vpravo v bok a zavřel se ve svém pokoji. Když jsem pak za ním zašla a zeptala se, jestli si nemyslí, že jeho chování je poněkud nezdvořilé a divné, odvětil: „Ty sis nevšimla, že je na chlapy?“ Docela mě to rozesmálo. Rudolfa jsem znala po sexuální stránce natolik dobře… Ukázalo se, že neznala. Rudolfovi jsem dala pro změnu kopačky. A nebudu to konkretizovat.
Nyní mávám odplouvající temné minulosti, protože: „Jano, ten Honzík je prima kluk.“
Příjemná změna. Bylo načase. Všechny moje spolužačky mají děti a ty, které se dočkaly své vysněné svatby, jsou už rozvedené.
* * *
Tohle jsem nezažila s nikým: jakákoliv věc, která mě zaujme, Honzíka nadchne. Tím pádem jsou naše zájmy samozřejmě společné: Shakespeare, výroba
VÝŠKÁČ
šperků, a nakonec i ta nešťastná jóga. V důsledku nepochopení jakési ásany zdobí mé levé koleno ortéza. Na náhodnou poznámku, že jsem jako dítě nikdy nenašla jedlou houbu – nejspíš proto, že si nejsem jistá, která je jedlá – zareaguje Honzík tak, že vystartuje do knihovny. Hned je zpátky, a to se knihovna na Rožmitálově ulici nachází od Údolní, na které bydlíme, aspoň kilometr. V mé garsoniéře je najednou víc knih o houbách než v mykologické poradně. A tak se pustíme do listování, prohlížení a čtení. Nejzajímavější pasáže jeden druhému citujeme.
Honzík mi předčítá o bersercích, kteří se dostávali do stavu zuřivosti požitím klobouků muchomůrky červené, přičemž klobouky jedli jezdci a pěšáci pili jejich moč.
Vyprsknu smíchy. Rychle nalistuji v knize, kterou si prohlížím, pasáž týkající se nejkrásnější houby našich lesů, a přečtu úryvek o mniších, kteří si muchomůrku červenou přikládali na tonzuru.
Honzík se zasměje.
Po nějaké době nám k záchvatům smíchu stačí jednotlivá slova jako třeba teřich, rouškonoš, vlaskožka či výstižné označení jedlosti hub termínem neškodná. Přímo nepříčetně se rozchechtám po přečtení věty: „U jiných druhů hnojníku však zjistil, že pohlavnost je komplikovanější.“
Honzík mě trumfne citátem ze slovenského atlasu hub: „Podpňovka – jedovatá huba, ktorú Česi nazývajú václavka a boh vie prečo ju obľubujú.“
V noci pak nemohu usnout, srdce mi bije nějak rychleji než obvykle. Tváře hoří. Nakonec tichounce dokulhám do kuchyně – garsoniéra má jen ložnici a kuchyň – za stůl s narovnaným sloupečkem knih.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Usmívám se. Vezmu do ruky tu slovenskou. Listuji v ní. Ta věta, kterou mě Honzík tak rozesmál, tam není a ani nemůže být: pro Slováky je podpňovka , česky václavka , houba po náležité tepelné úpravě jedlá stejně jako pro nás. Hledím do stropu a vidím trochu rozmazaně. Říkám si: Přeřadí fantazii na nejvyšší stupeň, jen aby mě pobavil a rozesmál. Máme stejné zájmy, společné zájmy. A žádné jiné.
Otřu slzy.
Čím jsem si zasloužila takové štěstí?
* *
Dělnický dům a maškarní ples a dva piráti s klapkami přes oči v nachlup stejných kostýmech. Johohóóó!
Na sále je ustavičně narváno. V pruhovaném tričku a tmavých širokých kalhotách ozdobených červenou šerpou není horko. Umělohmotná šavlička nemlátí do boků. Jen ta příšerná páska přes oko! Degraduji ji na čelenku na svých dlouhých rovných hnědých vlasech. Hudba dohraje. Intenzita šumu v sále eskaluje.
„Něco stu-de-né-ho,“ křičím do ucha Honzíkovi. Jsem mu tak blízko, že cítím jeho vůni. Opustí mě. Příjemné aroma jeho těla se mnou bohužel dlouho nezůstane. Zjišťuji, že se mi dělá ze směsice pachů, v níž převládal pot, trošku šoufl. Rychle se přemístím do předsálí. Zhluboka se nadechnu. Tady se vzduch zdá chladný, čerstvý, čistý.
Periferním viděním zaznamenám umělohmotnou židli, padnu na ni.
„Vy chcete, abych vám zavěštila?“
„Prosím?“ Samozřejmě, že jsem rozuměla, potřebuji jen čas, abych si prohlédla toho, kdo mě oslovil. Maska čarodějnice s velkým žlutým šátkem na hlavě.
VÝŠKÁČ
Uvažovala jsem o ní také, takže vím, že ve Wiki na Rožmitálce stojí dvě stovky. Otázka je zopakována hlasem postarší ženy.
Chci?! V mé mysli se odehraje krátký rozhovor: Opravdu nevím.
Zkus to, bude sranda. Zapamatuj si každé slovo, s Honzíkem se pak nasmějeme.
Přisvědčím. Pro jistotu se zeptám za kolik.
„To patří k masce. A vlastně to ani není pravé věštění.“
Aha, takže konec srandy.
„Myslete si na někoho,“ zahuhlá věštkyně.
Tak s tím nemám problém: myslím na něj vlastně kontinuálně.
„Podívejte se do téhle koule a uvidíte jeho budoucnost.“
Skloním se nad koulí. Není větší než tátovo sněžítko, které si dovezl z rakouských Alp. Když zatřesete tátovou koulí, začne v ní sněžit. V téhle se převaluje mlha.
A když se mlha zvedne, vidím v kouli budoucnost – dokonce v křiklavých barvách. Zachovám se jako malá holčička: sklapnu kolena, ruce mi vyletí k tvářím, jednou si zakryju doširoka otevřená ústa, oči mám přes polovinu obličeje.
Proč?
V kouli vidím muže v masce kohouta. Žlutý zobák, červený kohoutí hřeben, kašírovaný papír natřený zelenou barvou mu zakrývá tvář. Má na sobě zelenou košili a na pažích rukávy napodobující křídla. Pak je tu oranžová sukénka trčící od pasu na všechny strany. A kohoutí pera na zadku. Chlupaté bosé nohy vyniknou v okamžiku, když se ukáže, že obraz je pohyblivý.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Kohout vystoupí na špičky v komické karikatuře otáčející se baletky s rukama nad hlavou. Začnu slůvkem: „Co…“ Možná jsem chtěla dodat: „… to má znamenat?“ ale nečekaně mě zavalí vlna rozhořčení a vyjde ze mne: „Co si to dovolujete?“ Ženský hlas ohlásí jako principál v cirkuse: „Minulost.“
Koule se zamlží. Mlha se rozplyne. Vidím trup muže v zelené košili. Stojí, ruce má volně spuštěné. Ze spodní hrany obrazu pokřiveného perspektivou rybího oka se zdvíhá hlava s rovnými, dlouhými, plavými vlasy – dívčí hlava. Mužské dlaně spočívají něžně na jejích tvářích. Hlava ustrne v pohybu. Vzápětí se dívka začne zaklánět a předklánět…
Nevím, proč bych se měla dívat na záznam felace v přítomnosti cizí osoby. Upřeně zírám na obrovskou bradavici z latexu na zahnutém nosu z téhož materiálu.
„Hni se!“ houkne na mě jakási blbka v upnutých teplácích – tak upnutých, že ukazuje čárku v rozkroku – které mají zřejmě evokovat uniformu posádky lodě Enterprise.
„Kdo je u tebe hnis?“ odseknu mechanicky. Prudce odstrčím židli. Kouli věnuji poslední pohled. Dívka zrovna vstává a ty její vlasy jsou tak dlouhé, že mlha zakryje výjev dřív, než uvidím jejich konec.
Opustím věštírnu, protože se mi chce strašně na záchod. Zdaleka nejsem sama. Když konečně vystoupím z kabinky, zjistím, že na umyvadla se stojí fronta. To nejbližší momentálně okupuje vysoká blondýnka v kraťounkých poloprůhledných bílých šatech. Celá její maska spočívá v kousku hedvábí, které jí zakrývá oči. Takhle zezadu vidím, že na tu
VÝŠKÁČ
drobnou škrabošku použili mnohem víc látky než na její kalhotky. Rtěnka jí upadne na zem. Provede ukázkový dřep s rovnými zády, což je jediný způsob, kterým může něco zvednout z podlahy, aniž by se jí vyhrnula sukně do půli zad. Sebere zlatý váleček konečky nalakovaných prstů a s rovnými zády se pomalu zvedá.
A já strnu.
Proč? Co se děje?
Nevím, ale mám dojem, že jsem se stala svědkem něčeho divného… nepatřičného?!
Nepatřičný byl ten kohoutí kostým.
Ne, toho kostýmu se to netýká. Týká se to minulosti. Tam bylo něco… nesprávně. Ano a souvisí to s touhle dívkou s plavými vlasy. Spadla jí rtěnka a ona si dřepla…
„Dovolíš?“ odstrčí mě nevybíravě plnoštíhlá Sněhurka a začne dělat ksichty před zrcadlem. Jako bych se vynořila z hlubokého moře u ostrova plného tučňáků. Všude kolem sebe slyším jen ohlušující štěbetání a cítím nesnesitelný smrad. Sněhurka je na odchodu a přede mě se dere postavička z cosplay party anime nebo manga. Takže já nestojím ve frontě na zrcadlo, já překážím. Nakloním se nad růžovou mašli a vyloudím ze sebe hrdelní zavrčení. Dívka po mně mrskne zuřivě okem, vztekle práskne kšandami na úboru japonské základní školy a odejde. Předpokládám, že do nějakého komiksu. Když vyjdu do přeplněného předsálí, odér potu smíšený s pachem dechu z možná tisíce úst mě přímo omračuje. Zoufale hledám ostrůvek svěžesti a jemné vůně – a už ho vidím, připlouvá ke mně, nese půllitr džusu. Cítím pomeranče. Nápoj je ledový. Všechny stoly jsou obsazené. Žlutý šátek čarodějnice nikde nevidím.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Mám dopito, jen nevím, co si počít se sklenicí. Honzík ji jemně vymaní z mých prstů a položí ji na nejbližší stůl, u něhož sedí dva starší páry. Nevšímá si jejich káravých pohledů. Svůdně vlní boky. Vezmu ho do náručí a naše objetí plynule přejde v tanec. Protančíme se až na sál. V kole zahlédnu tu plavovlásku v bílých šatech. Najednou vím, co bylo příčinou mého znepokojení. Do torza muže jsem promítla Honzíka a do ženy tuhle plavovlásku. Předpokládala jsem, že jsem se stala svědkem orálního aktu a – žárlila jsem.
Usmívám se.
„Co se stalo?“ ptá se Honzík.
Kroutím hlavou, jako že nic, že mám dobrou náladu, že jsem šťastná.
V té kouli bylo něco, co promítalo empéčtyřky stažené z internetu. Předpokládám, že ženským čarodějnice promítala ty dva skeče s chlapem, a chlapům něco hodně podobného s ženskou.
Takže věštkyni a záchodová hnutí mysli můžu hodit definitivně za hlavu.
Definitivně? Ukáže se, že ještě ne. Pomyslím si totiž: A co když jsem opravdu nahlédla do Honzíkovy budoucnosti a minulosti? Znamenalo by to, že se z nás stanou úchylové oddávající se sexu v kostýmech kohoutka a slepičky a že Honzík kdysi randil s holkou s dlouhými rovnými plavými vlasy. No, co už.
* * *
Je léto. Vystoupili jsme na zastávce v Krásensku a míříme do chatové osady. Honzík pronajal na jejím okraji chatu, ale není to žádný konec světa. Mají tu restauraci, kam se dá zajít na oběd, a COOP.
VÝŠKÁČ
Mám na nose obrovské sluneční brýle a klobouk, jehož střechu si stahuji do obličeje. Jsme velmistři špionáže – náš nejčerstvější společný zájem – a tenhle výlet je utajený, spiklenecký a beze svědků. Bílé sluníčko mění nebe na oslnivou nerezovou ocel. Příroda se ozývá tisíci hlásky. Najdu mobil, abych se podívala, kde přesně se nacházíme. Nevím, co se s ním stalo, ale nejde zapnout. Obrazovka zůstává tvrdošíjně černá. A to jsem z něho ještě ve vlaku volala a Honzík do něho ukládal číslo správce chaty, v níž budeme ubytovaní. Něco se mi na něm nezdá, ale Honzík mi telefon vezme z ruky, že ho dá večer do pořádku. „Ještě tak půlhodinku a jsme tam,“ tvrdí s jistotou. Chytnu ho za ruku.
Hodinky mi jdou, uběhla hodina a cíl je v nedohlednu.
„Přestávka,“ zavelím. Shodím ze zad batoh. Otevřu ho a vyndám stříbrnou tašku s toaletními potřebami.
Rozhlédnu se. Vlevo je rovná louka, vpravo stoupá nevelký příkrý svah k hustému osikovému lesu.
„Už tam budeme,“ přemlouvá mě Honzík k dalšímu pochodu. Ukáže před sebe na zaprášené břízy na obzoru. „Je to v zatáčce.“
Ušklíbnu se. „Jo, to je.“ Jako malí jsme říkávali, když se nám doopravdy moc chtělo na velkou, že hovno už troubí v zatáčce.
Významně se směju a Honzík samozřejmě pochopí čemu a taky se přidá.
Ale já už fakt musím. Do svahu to nejde tak snadno, ale vyškrábu se až na okraj lesa, protáhnu se mezi šedavými útlými kmeny, které připomínají hustý porost bambusu. Octnu se mezi borovicemi. Jejich kmeny stojí daleko od sebe. Výběr vhodného místa musím urychlit.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Konečně si mohu přičapnout. Jenže záhy vytuším něčí přítomnost.
Tak tohle není příjemné.
Až je po všem, upravím se a rozhlédnu. Spatřím slečnu v béžové kárované košili vytažené z džín, které jí sahají po kolena. Na nohou má špinavé červené tenisky. Upřeně na mě zírá.
Nejprve zvýšeným hlasem okomentuji nulovou míru jejího slušného chování.
Z trojúhelníkovitého obličeje plného pih na mě beze slova hledí velké hnědé oči. Má malé, okoralé rty barvy pleti s červenou linkou uvnitř, jako by se právě napila tepenné krve. „Máš vložku?“ otáže se tiše.
Sáhnu do stříbrné tašky, která je současně mojí krabičkou poslední záchrany, a podávám jí potřebné.
„Jano!“ ozve se Honzík z cesty.
Dívám se zrovna dívce do obličeje, takže zaznamenám změnu, pihy se zvýrazní jako hvězdy na obloze, ze které vítr odfoukal mraky.
„Uteč,“ vyhrkne.
„Cože?“ ptám se, i když nejsem hluchá a krátkodobou paměť mám, zaplať pánbůh, v pořádku.
Zimničně se zachvěje. Stahuje koutky úst dolů. Vypadá to, že se dá do breku.
„Jano, s kým tam mluvíš?“
Slyším, že Honza vstoupil do lesa.
Rozběhnu se a obloukem se vracím k cestě. Nechci, aby šlápl do toaletních papírů, které jsem po sobě v lese zanechala. Nechci, aby je vůbec uviděl. Holka běží za mnou. Zastavím se. Zavolám udýchaně směrem, kterým se domnívám, že se pohybuje Honzík: „Ještě chviličku.“
VÝŠKÁČ
„Nevracej se,“ vyrazí ze sebe holka. „Utečme spolu.“ Dodá: „Zavčas.“
„Ty utíkáš?“
„Jo, z pasťáku. Proto jsem taky tady, kde nikdo není.“
Je slyšet lomoz, jak se k nám Honzík prodírá houštinami.
Holka se tím směrem upřeně zadívá. Připomíná mi srnu oslněnou reflektory auta. Zničehonic sebou trhne a vezme do zaječích. Utíká opravdu rychle.
Říkám si: Z pasťáku? Spíš z blázince. Jak to myslela, že tady široko daleko nikdo není?! V chatové oblasti na přelomu července a srpna?
* * *
V batohu mám Kámasútru. Dvakrát. Očekávám příjemné zpestření pobytu ve stylu rituálu společného čtení atlasů hub. Takže citování, komentáře k přečtenému, nějaký ten vtípek a – no jasně, doufám i v praktické odzkoušení. Za zatáčkou je opravdu ta pronajatá chata, nechybí ani slibovaný rybník. Honzík nějak nemůže otevřít dveře. Najednou se na mě obrátí, blýskne mu v oku a spustí, přičemž s každým slovem zesiluje hlas: „Tak prudkou žárlivost uhasí jen přiznání. Co to bylo za chlapa v tom lese?“
Vybaví se mi jen jediná Othellova replika, a tak ji s nadšením zarecituji: „Té bídy!“
Vyprskne a já se přidám, smějeme se.
Povím mu všechno o té malé holce, ale bez chorobných fantasmagorií, které se týkaly jeho. „Chtěla jen vložku.“
„Takže ne zas až tak malá. To si ji nemůže koupit?“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
„Musela být blázen,“ pronesu rozhodně a kostkovanou košili a červené tenisky pustím z hlavy.
Konečně můžeme dovnitř. Zatuchlina mě udeří do nosu. Chci vyvětrat, ale dveře se samy zavírají. Vedle nich stojí na podlaze obrovská těžká palice. Použiju ji jako svého druhu dveřní zarážku.
Honzík odejde, aby spustil elektrocentrálu a donesl z kůlny plynovou bombu.
Odsunu těžké rudé závěsy. Otevírám okna jedno po druhém. Když otevřu třetí, první se zabouchne s hlasitým prásknutím, div že se z něho nevysype sklo.
Raději druhé a třetí okno zavřu na kličku.
Denní světlo proniká do chaty. Stojím v nevelké kuchyni s maličkou toaletou. Dveře otevřené do další místnosti mi ukazují velkou manželskou postel a vpravo od ní skříň na šaty z černého dřeva. Takže ložnice. Vstoupím do ní. Šok! Vlevo pod okny pracovní ponk, na něm hromada nářadí. K ponku je přisunutá kovová židle.
A v rohu? Co to stojí v rohu?
Barel!?
Četla jsem o industriální výzdobě interiéru z nalakovaných a různě upravených barelů. Okna stíní šedé žaluzie. Nevytahuji je, jen je otevřu. V rohu opravdu trůní barel. Jenže tohle je starý, prázdný, rezavý barel. A opírá se o něho stejně staré a rezavé víko.
Tak o těchhle rekvizitách bych si opravdu velice ráda pohovořila se správcem chaty.
Položím batoh na potah postele. Hrabu se v něm. Oblečení dávám na stranu. Ve chvíli, kdy beru do ruky krabičku od čaje, do které jsem si uložila vitamíny a umělé slzy, vím, že něco není v pořádku: nerachotí, je lehká. Otevřu ji. Samozřejmě, že je lehká,
VÝŠKÁČ
když v ní nic není. Místo žehrání nad nedokonalostmi své paměti se zničehonic dovtípím, co se přihodilo mému mobilu.
Zarazím se.
Ale proč by to dělal?
Absolutní soukromí, žádný kontakt se světem. Takový je plán.
S halenkami a svetříky přehozenými přes ruku stojím před skříní, otevřu bezmyšlenkovitě dokořán křídla dveří. Zírám na prázdné police a tyč s několika ramínky ukroucenými z drátu. Na dně skříně leží balicí papír, který byl možná kdysi bílý, a na něm…
Dívám se na masku kohouta, kterou jsem už jednou viděla: oranžová krepová sukénka s kohoutími péry, zelená košile, rukávy-křídla, papírová zeleně natřená hlava s dírami pro oči ve žlutém zobáku a s červeným hřebenem.
Už vím, co bylo divné v tom náhledu do minulosti! Domnívala jsem se, že pozoruji dívku s dlouhými vlasy, která se vzpřimuje z dřepu do stoje. Ale tak to nemohlo být – chyběla ramena. S hlavou bych přece musela vidět i ramena, paže, záda.
Není nic rychlejšího než myšlenka. V tisícině sekundy vím, že pokud nahlédnete do budoucnosti i minulosti a budoucnost se stane přítomností a předpověď se splní – pak musí být pravdivá i minulost. Tak jednoduché, tak smrtelně jednoduché, to je.
Srdce se mi rozbuší na poplach; siréna vnitřního hlasu zaječí: „UTEČ!“
Pravé křídlo dveří se s ohlušujícím prásknutím zavře. Málem mě to odfoukne. Otočím se. Honzík ke mně přiskočí, na tvář mi přitlačí něco mokrého, cítím chemii. Svět uhne prudce doleva a vmžiku mi
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
zčerná před očima. Poslední myšlenka, o které vím, zní: Vypínám se jako mobil, kterému vyndali baterku .
* * *
Sedím na kovové židli obrácená tváří k zavřeným dveřím. Ponk s nástroji se nachází vpravo ode mě. Jsem připoutaná k židli. Mám spoutané ruce i nohy, nemůžu se hnout. Jsem nahá. V kuchyni hraje neskutečně hlasitě rocková hudba. Stmívá se.
Znenadání se otevřou dveře. Cvakne vypínač a místnost zalije ostré bílé světlo. Ve dveřích stojí kohout. Postaví se na špičky a přesune se po nich malými krůčky ke mně. Z masky se ozve dutě vřeštivé: „Kykyrykýýý.“ Rozpřáhne se. Udeří mě pěstí do nosu. V lebce se cosi zbortí; cítím, jak mi z nosu a z úst crčí krev. Musím ji polykat, abych se neudusila. Skloní zobák k mému uchu a pronese: „Jedna.“
Po špičkách dotančí k ponku. Narazí kov na kov. Do mého zorného pole vpluje ruka, která drží něco mezi palcem a ukazovákem. Očima plnýma slz nevidím co. Přesune se za má záda. Ucítím, že mi narovnává ukazovák na pravé ruce. Hluboko pod nehet mi zarazí cosi ostrého a tlačí a tlačí… Ječím strašlivou bolestí. Tlak ustane a bolest tepe pod poraněným nehtem.
Kohout kokrhá a křičí: „Dvě!“
Trojka neleží na ponku. Je to facka. Pořádná facka, která mi vybuchne v pravém uchu. Intenzita hudby se sníží na polovinu. Kohout se obrátí k ponku a předkloní se. Vidím, že je naostro.
To mi připomene slečnu v bílých šatech na maškarním plesu a první skeč ve skleněné kouli. Nevím, kolik je na ponku nástrojů, ale vím, jaké bude úplně
VÝŠKÁČ
poslední číslo završující sérii tortur: orální sex s mou uťatou hlavou.
Následují minuty strašlivé bolesti. A potom něco nevyslovitelně hnusného. S kůží na citlivých místech spálenou elektrodami čekám na další číslo. Šestku ohlásí zablesknutí ostří dlouhého nože.
Tma.
Probere mě zima. Otevřu oči a hned je musím zavřít, protože světlo mě oslňuje. A protože mi do očí stéká voda. Otevřu je znovu. Stejně skoro nevidím, místo očí mám oteklé škvíry. Ta příšerně zesílená hudba mi působí bolest v uších. Přede mnou se na parketách rozpíjejí sluníčka krve v loužičkách vody.
Třesu se.
Zazvoní kýbl, který na mě vychrstl.
Jsem mokrá. Chloupky na těle se mi ježí. Předávají mi informaci, o které on nemůže mít zdání: cítím slabý záchvěv průvanu.
Kýbl třeskne o podlahu. Přistoupí ke mně s tím velkým nožem.
Začnu prosit, plakat, rty se mi neovladatelně kroutí a třesou.
Sklání hlavu až k mým rtům. Naklání ji na tu či na onu stranu, jak by to nejspíš dělal opravdový kohout, kdyby někomu pozorně naslouchal.
Narazím čelem do sukýnky, slyšitelně nasaju vzduch ústy.
Uskočí.
Když se ke mně přiblíží s nožem, udělám to zase.
Průvan zesílí, aby v jednom jediném okamžiku ustal.
Kohout se vrátí k ponku. Odloží nůž. Zdvihne současně dva předměty. V jednom poznám lesklé kleště,
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
na jejichž rukojeti je navlečený jakýsi tlustý černý náramek. Kleště nechá být. Vlepí mi facku. Nepočítá při tom: není tak silná, aby se stala důležitým číslem programu.
„Otevři hubu,“ rozkáže. Ten náramek mi narve do pusy. Je tvrdý, je cítit gumou a nutí mě držet pusu neustále otevřenou dokořán.
Postaví se vedle mě. Vidím, jak je vzrušený. Jednou rukou si přidržuje okraj sukénky na břiše. Palec druhé zahákne do mých otevřených úst. Zatáhne. Musím k němu otočit hlavu. Vrazí mi penis do krku a rychle ho vytáhne. Udělá to znovu. Jeho dlaň spočine docela něžně na mém týle. Náhle a surově si mě přitlačí směrem k sobě. Hluboko do krku mi pronikne nabobtnalý žalud.
Reaguji dávivým reflexem.
Když ze mě vystupuje, použiju jazyk.
Strne. Nejspíš ohromením. Dýchá přerývaně.
Postupně se uklidňuje, začíná věřit, že té mučené nicce to všechno trápení dělá vlastně dobře. Jeho dech se prohlubuje víc a víc.
Špičkou jazyka vnímám, zkoumám a hladím jemnou kůži žaludu, kořenem jazyka kloužu v jeho žlábku, protože vidím, že se dveře pomaloučku otevírají. Snažím se sát, když spatřím špinavé červené tenisky. Zavřu oči a cele se soustředím na výkon, za který bych zasloužila titul královna orálního sexu.
Kohoutův dech se zrychluje. Píská mu v hrdle.
Cítím, že mi v ústech lepkavě vlhne, že se blíží k vyvrcholení. V jeho stále rychlejším dechu se ozývá sípání…
BÁC!
Otevřu oči.
VÝŠKÁČ
Kohout padá na ponk. Jeho tělo následuje oblouk krvavých kapek. Přede mnou stojí dívka z lesa, v rukou drží palici. Krátké světlé vlasy má na pravé straně rudé, košili a kalhoty se černají zaschlou krví. Dívá se na mě. Oči má větší a větší, pihy zřetelnější. Proboha, ona omdlí. Začínám sebou šít, křičím, co můžu.
Vzpamatuje se natolik, že vezme z ponku ten velký nůž a pustí se s ním do provazů, které mě spoutávají. Padají mi víčka, přemáhám spánek. Chce se mi strašně, strašně spát. Sevřu v pěst poraněný ukazovák, a bolest mě vyburcuje. Osvobozenýma rukama si z pusy vytáhnu tu ocelovo-gumovou věc. Vím, o co se jedná: zubaři tomuhle říkají rozvěrač čelistí. Únava na mě hází olověnou zástěru. Veškerou pozornost věnuji kohoutovi. Rozhodně nenechám svá víčka padnout.
Kohout sklouzne bezvládně z ponku na podlahu, stáhne sebou spoustu nástrojů. Bezvládně leží mezi nimi, ruce rozhozené. Kolem papírové hlavy se rozšiřuje černá kaluž.
Dívka přeřízne pouto na mém kotníku.
Vstanu, krátce ji obejmu.
Kohoutova ruka se sevře kolem rukojeti srpu.
Chci vykřiknout, ale jenom zasípu.
Kohout se bleskurychle přetočí na břicho, prudce mávne srpem – naslepo a před sebe, jako kdyby podžínal trávu.
Dívka vykřikne. Zhroutí se na podlahu.
Kohout zdvihne z podlahy horní část těla a napřáhne se k dalšímu seku.
Přede mnou stojí palice rukojetí nahoru. Uchopím její držadlo oběma rukama. Vím, že ji uzdvihnu,
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
i kdyby vážila metrák. Zvednu ji nad hlavu a udeřím vší silou do míst, kde ze sukénky trčí kohoutí péra. Zapraskají brka i kosti. Kohout prohne páteř do oblouku, každý sval horní poloviny těla mu cuká neskutečnou rychlostí. Zmítá sebou. Hudbu nikdo nevypnul, a přesto slyším, jak mu cvakají zuby. Ruka neudrží srp. Kohout bije hrudí o podlahu. Nejspíš ho postihl nějaký záchvat. Dolní polovina těla se mu ani nehne.
Ještě svírám palici. Mám mu dát ránu z milosti? Ani náhodou, doufám, že ten třas je projevem nesnesitelného utrpení. Jak sebou jeho tělo křečovitě hází, maska z kašírovaného papíru se mu sveze z hlavy. Copak, Janičko? Snad jsi nedoufala, že uvidíš nějakou neznámou tvář?
* * *
Policie najde v rybníku čtyři sudy. Jsou v nich zmučená těla dívek, rozřezaná na kusy a s oddělenou hlavou.
Kohout žil mnoha životy. V každém z nich se seznámil s dívkou. Zajímal se o všechno, co zajímalo tu dívku. Byl svého druhu sexuální fetišista –jeho fetišem byla absolutní důvěra. Až ji získal, odjel s obětí do chaty, na místo vzdálené od civilizace celé kilometry. Shodou okolností se do těchto míst uchýlila i Anděla po svém útěku z polepšovny. Uviděla kohouta. Zahlédla ho jen z dálky. Mrazilo ji z něj. Nikdy v žádném člověku nepocítila přítomnost tak obrovského zla, a proto ho sledovala. Viděla s ním přicházet dívku, neviděla ji odcházet. Spatřila mě –druhou dívku – a rozhodla se mě varovat.
VÝŠKÁČ
Když jsem ji prozradila kohoutovi, stala se pro něj nepohodlným svědkem, který nesmí přežít. Omámil mě a vydal se ji hledat. Našel ji, zasadil jí dva údery sekerou do hlavy. Spěchal, aby byl co nejrychleji u mě, takže její domnělou mrtvolu jen provizorně zaházel větvemi.
„Všichni říkají, že jsem tvrdohlavá,“ poznamenává k tomu Anděla.
I když silně krvácela, vlezla do chaty oknem v kuchyni. Za dveřmi spatřila palici. Zbytek jsem viděla na vlastní oči. Během jejího pokusu o mou záchranu jí srpem přeťal Achillovky na obou nohách.
Utekl eskortě, když ho převážela z lékařského ošetření. Utekl zní ale hodně zvláštně u někoho, kdo se pohybuje jen na vozíku.
Za většinu monster, která v životě potkáme, si můžeme sami. Ale pak jsou nestvůry, které přichází zvenčí. Myslíme si, že je dokážeme včas rozpoznat, ale neumíme to.
Jen někteří z nás.
Nejsem jako lidé, kteří se spálí o plotnu, a pak se vyhýbají všem kamnům. Ale než nějakému muži opět poskytnu svou svrchovanou důvěru, představím ho nejdříve tátovi a Anděle, která teď žije s námi. A kdyby to bylo jen trochu možné, stavím se za někým, kdo dokáže nahlédnout do budoucnosti a minulosti – za tou čarodějnicí s latexovou maskou ve žlutém šátku.
HÓPÁK
Příď starého džípu UAZ se zhoupla. Pavel Lukeš, člen lesní stráže, zahlédl napravo od lesní cesty dvě temné, hrozivě vyhlížející kontury – něco jako srstnatý nosorožec s mamutem. V té menší rozpoznal kolový traktor s drapákem. Ta druhá patřila víceoperačnímu těžebnímu stroji, kterému lesáci říkají harvestor. A chobot mamuta? Manipulační rameno zakončené hlavicí pro kácení, řezání a odvětvování.
Přítomnost těžké lesní techniky naznačovala, že je blízko cíle. Dosud hustý les postupně řídl a řídl, až se před ním otevřelo široké volné prostranství v pozadí s pyramidami vyrovnaných odvětvených kmenů –dílo vichru, sucha, kůrovce, lesních mechanismů a dělníků. V dálce uviděl starou vétřiesku. Zamířil k tomu otlučenému skříňáku natřenému vyšisovanou vojenskou zelení. Karoserii zblízka zdobily díry a trhliny, od nichž se táhly svislé pásy rzi.
Zastavil a vystoupil z džípu. Opřel se loktem o plachtovou střechu. Ucukl, tak byla rozpálená.
Zaskřípaly rezavé panty a u náklaďáku se otevřelo jedno křídlo zadních dveří. Vyskočil z nich zhruba padesátník v gumácích, montérkách a špinavé vestě. Světlé vlasy mu trčely na všechny strany. Zalovil v kapse blůzy, vytáhl cigaretu, za stříškou dlaně se ji snažil zapálit. Koutkem úst pronesl: „Ty vole, Inge.“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
„Nesnaž se mě nasrat, Švéde. Nejsem inženýr a nevadí mi to. A už jsem vám to několikrát říkal. Všem. Tak si toho Ingeho strčte někam.“
Konec cigarety se konečně rozzářil. Muž labužnicky vdechl kouř, v otevřených ústech ukázal kořen jazyka. Kouř vypouštěl nejprve v modravých kroužcích, aby na závěr kuřáckého představení vyfoukl oblak dýmu. Konverzačním tónem prohlásil: „Sorry, žádná paměť na jména. A copak já jsem nějakej Skandinávec, nebo co, viď?“ Se zakloněnou hlavou zahalekal: „Je tady Inge.“
Po schůdkách náklaďáku rozvážně sestoupil vysoký chlap v pracovních kalhotách s křiklavě barevnými kšandami a v khaki tílku batikovaném zaschlým potem. Tenhle si hlavu holil, ale už několik dní vynechal, takže měl temeno jako potetované šedými tečkami. I on vypadal tak na padesát. Hlasitě prdl a okomentoval to: „Ogurky.“
Pavel Lukeš řekl: „Ogare, nějaký houbař nahlásil, že tady u vás slyšel střelbu.“
„Podle mě je to kravina,“ vyrazil ze sebe rychle Švéd, „protože proč, jo? Každej…“
Ogar ho přerušil: „Hubař? Proč to neřek mi, to by nerozdychal. To musel byt ten samy cyp, co na nas zavolal policajty, že znasilnění. Přifofrovali s majakem a ta dajna roba proti nim štrykovala nohami jak tělocfikařska koza, bo byla kurevsky uspokojena a nabidla jim svoje služby, že akčni sleva.“
„Vy jste nic neslyšeli? Mělo to být tady. V hlášení je les nad Blanskem. Museli jste to slyšet.“
Švéd i Ogar kroutili záporně hlavami.
„Kde je Němý, Cigoš, Šohaj, Koloman?“
VÝŠKÁČ
Ze dveří vétřiesky se vyklonil drobný snědý čtyřicátník s kučeravými černými vlasy. „Áááá,“ vydal ze sebe tiše na přivítanou. Pomrkával velkýma hnědýma očima s červeným bělmem. Zničehonic se široce usmál. V úzké tváři mu úsměv vykrojil hluboké vrásky v lících. V ústech se zablýskly sněhobílé řídké zuby.
„Co ty, Cigoši,“ zeptal se Pavel, „taky jsi nic neslyšel?“
„O té mrdce?“
„Ne. Někde tady se prý střílelo.“
„To je škoda, že ne o ní.“ S hranou lítostí potřásl hlavou. „A tebe, more, zajímá akorát pitomý střílení.
To já bych si dal rypít.“ Okatě a zálibně si přejížděl dlaní přes rozkrok jako Michael Jackson při vystoupení. „Žádný střílení, čuješ?“
Cigoše někdo nevybíravě vykopl z auta.
Do dveří vétřiesky se postavil muž o něco starší, o něco vyšší a podstatně mohutnější než všichni zúčastnění. Zdobily ho šedé vlasy a vousy ve stylu Karla Marxe. „Zdarec, Inge. Plkáte vo té babě?“
Pavel Lukeš jen mávl otráveně rukou. „Ne, o střelbě. Tys něco neslyšel, Šohaji?“
„Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel, jen ty potvory lesní všelijaké.“
„Kde je Němý a Koloman?“
Cigán pohodil hlavou a začal jí energicky kývat. „Ty by sis nejvíc přál, abys tam s nama mohl bejt, more. Kunda jako máslo s medem… Čuješ?“
Pavel sklouzl očima na Švéda. Ten mu pohled beze slova vracel.
„Ogare?!“
Pokrčení rameny
„Šohaji, ptám se, kde máte ty dva?“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
„Voni dondó,“ protáhl rozvážně mohutný muž s hustým plnovousem.
Pavel prudce zareagoval: „Jo?! Tak já si na ně počkám.“ Švenkl pohledem na Cigoše. Byl si jistý, že se mu v hnědých očích zračí strach.
* * *
„Éééé-jááá,“ zavřeštěla sojka.
„Neřvi jako rozzuřený Apač, mně se to taky nelíbí.“
Fakticky vzato šlo o poznámku k sojce, kterou si Pavel Lukeš jen pomyslel, jenže v důsledku věčné samoty v lese u něho platilo co na srdci, to na jazyku.
Upíraly se na něj čtyři páry očí. Ani jeden z pohledů nebyl přátelský. Spustil ruku. Pod bundou měl na pravém boku pouzdro s pistolí.
Švéd si jeho pohyb vyložil po svém. „Nikam nevolej.“
„Počké, kurva,“ zahřměl Šohaj a s hekáním se spustil z náklaďáku. „Pocem, Inge,“ mával na Pavla. Ten zůstal stát, chtěl je mít všechny na očích.
„Žádný blbosti,“ upozornil Šohaj ostatní a pomalu přicházel k Pavlovi. Zastavil se před ním, okázale mhouřil oči, jako by i jemu svítilo slunce do očí.
Pavel viděl Šohaje orámovaného duhovou aureolou se sluncem za zády.
„Seš vodsaď?“ zeptal se Šohaj.
„Hm, z Blanska.“
„Narodil ses tam? Máš tam rodinu?“
Kývl. Nechtělo se mu zacházet do podrobností. Každý z Blanska, koho znal, se narodil v Brně na Obilňáku nebo v boskovické nemocnici.“
Šohaj se otočil, ukázal na Švéda. „Ten je vodněkad z Čech. Má tam švícu a posílá jí peníze. A bojí se, aby do té jejich prdele nevstópil nějaké hópák.“
VÝŠKÁČ
Pavel při vyslovení posledního slova k Šohajovi užasle vzhlédl, ale toho nezajímalo nic jiného než koruny vzdálených borovic, kterým žádná kalamita nedokázala ublížit. Zpod mohutného kníru, černějšího než zbytek jeho porostu na hlavě, zaznělo: „Cigoš platí školy dcérce z prvního manželství. Němý študoval ve světě, ale brácha mu onemocněl, a tak se k němu vrátil. Něco ze všech těch škol mu uznali, takže je z něho mašinfíra támhle toho obrovskýho harvestoru. Ale bráchovi platí privátní ošetřovatelku. Kdo dál? Ogar! Ogar a jeho nekonečný telefonáty rodičům. Já nemám nikoho, ale těším se na důchod, na zahrádku s micanama, kadlátkama a políčkem zemáků. Kdo ještě? Koloman. Koloman je mezi nama vyvrhel. Slovačisko, co sedlá hen tam toho lakatoša.“ Šohaj ukázal bradou na lesní kolový traktor LKT s ramenem opatřeným obrovským drapákem. „O tu mrdalenu neměl jako jediné zájem. Jak říká Švéd:
Protože proč? No, protože nabalil nějakó děvčicu ze Suchýho. A protože je Suchý odsud blízko, bojí se z nás nejvíc. Ptáš se, proč ti to všecko vykládám?“
Pavel cukl ramenem.
„Slyšels vo té kurvě, tak si myslíš, že sme vodpad. Proto ti to říkám. Abys pochopil, že sme lidi. Lidi, kerém záleží na famíliji, na našich.“ Vydechl a doplnil polohlasem: „Co by fakt nikdo z nás nechtěl, je, aby k nám dom dohópalo to néhorší z lesa.“
Rozhostilo se ticho, které přerušil Pavel: „Nejhorší? Doskákalo? No tak to mě budeš muset říct asi trochu víc.“
„Ty si myslíš, že znáš les. Pořád v něm, co? Jenomže, Inge, ty večer zalezeš do města. Když prší, sedíš na prdeli v kanceláři. My ne. Jsme v lese i v noci, jsme
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
tady i ráno, i když prší, i v té nejhorší bóřce. My sme v lese imrvére. A tak se setkáváme s věcma, o keréch ty nemáš ani páru.“
Šohaj ztišil hlas. „Uvidíš myš, kerá zabíjí jako zběsilá všechno, na co jí síly stačí. Nežere, jenom zabíjí. Řekneš si, vo co jí, kurva, de? Jednó se stane, že ta myš narazí na něco silnějšího, řekněme na kočku. Kočka sežere tu myš. A něco, čemu místní říkajó hópák, se přenese z té myši do kočky.“
Pavel frkl.
Šohaj ho chvíli upřeně pozoroval. Pokračoval až po chvíli: „A bude zabíjet myši a kočky, dokud nenarazí na něco silnějšího.“
„Jak bys to mohl vědět?“ zeptal se Pavel.
„Vyrazili jsme s Cigošem na…“ Šohaj se zarazil.
„Na procházku, pokračuj,“ doplnil rychle člen myslivecké stráže s právem uložit fyzické osobě za neoprávněný lov zvěře přestupkovou pokutu ve výši až třicet tisíc.
Šohaj rozvážně kývl. „Zpozorovali jsme jelínka. Útočil bezhlavě na všechno. Trófl si i na výbojníka.
A že to byl, panečku, kapitální kus s hřívó jako lev.“
Šohajův hlas přešel téměř do šepotu. „Najednó vidíme… Jakoby siluetu toho mladýho. Vypadalo to jako mračno maléch much ve tvaru jeho těla. A to mračno se s tělem výbojníka tak jako… Jak bych ti to jenom… Ono se s ním tak…“
Velké Šohajovy dlaně se dotkly; uzlovité a upracované prsty se propletly.
„Prolnulo,“ napověděl Pavel. „A dál?“
„Ten starý toho mladého… Tos, člověče, neviděl. On ho jednoduše…“ Šohaj luskl prsty.
„Zabil ho?“
VÝŠKÁČ
„Skočil na něho. Mokře to třesklo. A mladé byl v pánu. Vteřina.“
„Dobře. O takovém jelenovi bych ale musel něco vědět.“
„Někdo ho zastřelil,“ zamumlal Šohaj. Silnějším hlasem dodal: „Útočil bezhlavě na každýho. Jako ta myš. Jako ta kočka. Tak ho někdo oddělal.“
„Říkám, že by mi to musel někdo říct. O tomhle bych věděl.“
„Někdo ho skróhnul,“ opakoval umíněně Šohaj.
„Takže ten tvůj hópák se dá zničit, když zastřelíš zvíře, ve kterém přebývá?“
Šohaj kývl. „A taky když je tím mrakem much a stěhuje se do jinýho těla. Bác, třeba z kulovnice, a je po něm.“
Pavel se v duchu pousmál. Teď měla zaznít ta nejlogičtější otázka: „A kde tu kulovnici máte?“
Samozřejmě ji polohlasem vyslovil.
Otázka se stala zbytečnou v okamžiku, kdy zazněl výstřel.
* * *
Cigoš se mrštným skokem vrhl do skříně náklaďáku a zabouchl za sebou dveře.
Švéd padl na kolena do modravého popela s rukama sepjatýma.
Ogar se točil na místě, mával kolem sebe, jako by odháněl neviditelné hejno ovádů, ječel: „Val do piče, cype jeden zasraný!“
Šohaj vyrazil směrem, odkud výstřel zazněl.
Pavel Lukeš běžel za ním, v pravé ruce svíral nabitou a odjištěnou pistoli.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Na kraji lesa, mezi tenkými a dlouhými kmeny borovic stál Koloman, v ruce držel kulovnici. U nohou mu ležel člověk.
Pavel k nim doběhl jako první. V hrůze zíral na ležícího Němého. Cáry jeho šedých montérkových kalhot byly napité krví. Na obnažených nohou mu chyběly celé kusy masa. Sražená krev z rozervaného břicha připomínala krémovou polévku z červené řepy.
Pavel k Němému přiklekl. Dotkl se ho. Rychle vstal. „Je mrtvý,“ konstatoval odměřeně.
Šohaj za Pavlem vykřikl: „Kolomane, máš to v sobě?“
Koloman začal: „Nie. Nie-e, neviem.“ Vtom si všiml pistole v Pavlově ruce. Černé oči vytřeštil hrůzou. Zaječel: „Preboha, nemám! Nestrieľaj!“
Couval, hlaveň kulovnice pozdviženou. Vyrážel ze sebe zajíkavým vysokým stakatem: „Kurva, schovaj tú pištoľ, lebo strelím.“
„Klid!“ zaburácel Šohaj. „Kde to je?“
„Videl som muchy. Chmatol som pušku a strieľal. Zamlaždil som to?“ Rozhlížel se. Po chvíli se s úlevou usmál. „Nie je to tu. Naozaj som to zabil.“
Pavel natáhl levačku ke Kolomanovi. „Naval tu pušku.“
Koloman mu ji podal.
Pavel se otočil na Šohaje. „Chlapi, tohle vám neprojde, nemůže projít.“
Šohaj spustil: „Dorasoval ho kanec, keré zaútočil na nás, na náš tábor. Co to asi bylo za kanca, když ten normální se ti vždycky vyhne?“
„Vždycky ne,“ opravil ho Pavel, „v říji je tak nadopovaný testosteronem, že tě může považovat za soka nebo samici.“
VÝŠKÁČ
„Nemý zobral pušku, že ho zastrelí,“ převzal štafetu vyprávění Koloman. „Chcel ísť von.“ Pokrčil rameny. „Bránil som mu. Švéd s Cigošom povedali, nechaj ho ísť, on je dobrý strelec, on tu divú sviňu zastrelí. Nemal šancu. Diviak mu v agónii preklal nohy a rozdrapil brucho. Na klu mal Nemého semenník aj s kusom čuráka. Ten diviak sa hojdá tuná na konári. Tej hlavy sa ani nedotknem. Nech si ju pokojne zožerú ostatní.“
Koloman si prohrábl černé husté vlasy. „A mrak múch sa v podobe diviaka votrel do Nemého. Mám tuná za kopcami dievča. Ako to začne skákať na ľudí, harcovať z človeka na človeka, stále na horšieho a na silnejšieho, o chvíľu to bude s ňou. Tak som sa tu postavil. Ako stráž a… ako návnada. Kvôli Marience, hej? S Nemého puškou som čakal, kým to z neho začne liezť na mňa. Kým Nemý žil, tak sa beštii vyliezať nechcelo. Až teraz, keď zomrel.“
Zatřásl hlavou. Udiveně pronesl: „Ja to Marience ani nemôžem povedať, lebo by mi nikdy neuverila.“
Pavel Lukeš s pistolí ještě stále připravenou k výstřelu řekl: „Máš pravdu, Kolomane, tohle ti nikdo nesežere. Co by to podle tebe mělo být, ta beštija, ten hópák?“
Koloman ztišil hlas do šepotu: „Voľajaká zobudená brutálna primitívna sila… zobudená, čo ja viem, z praveku?“ Ještě tišším hlasem dodal: „Možno skôr z pekla.“
Pavel Lukeš vyhrkl s odporem „Táraniny!“ Ani si neuvědomil, že použil slovenské slovo. „Slyšíš, Šohaji?“ Obrátil se na šéfa party. „Neposkytli jste pomoc zraněnému. Nechali jste ho tady pojít jako zvíře. Za tohle se budete zodpovídat.“ Pohlédl na
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
mrtvolu a obořil se na Kolomana: „Říkáš, že jsi zastřelil mouchy? Nevidíš, že jsou všude?“ S odporem se odvrátil od mrtvoly a odcházel ke svému vozu.
„Zastřelil?“ zařval Cigoš z otevřených dveří náklaďáku. Po chvíli se ozval ještě hlasitěji: „Zastřelil! Zastřelil!“
Švéd se válel po zemi a kuckavě se smál. Asi největší šok pro Pavla představovali Koloman s Ogarem tančící cosi jako verbuňk.
Šohaj na Pavla zavolal: „Někde to tu má hnízdo, Inge. Jak říkal Koloman, sme vnadidlo i varta. Nesmíme odtud, dokud ty ludry všechny nezničíme. Pamatuj na to, až budeš referovat vo tom, co se tu semlelo.“
V první chvíli se domníval, že se mu zamlžil pohled. Ve druhé uviděl něco jako hustou síť vznášející se vzduchem. Vybavila se mu Šohajova a Kolomanova slova. Zazdálo se mu, že koutkem oka zahlédl vertikální stín v přibližném tvaru člověka. V úleku zatajil dech. Pomyslel si: „Hledá to toho nejsilnějšího. Já mám dvě zbraně.“ Přísahal by, že vidí jakýsi konkrétní tvar.
Mrkl.
Opodál vířil kolotoč mušek. Mohl je spočítat.
Mávl rukou, tentokrát nad sebou. Otevřel dveře džípu. Pohlédl do tábora lesních dělníků. Ještě křepčili, zatímco opodál spočívaly ostatky člověka, kterému odepřeli pomoc, záchranu.
VÝŠKÁČ
Překontroloval zabavenou kulovnici, zajistil ji a položil na zadní sedadlo. Pistoli zasunul do pouzdra. Nastoupil, zabouchl dveře, zapnul si bezpečnostní pás. Se skřípěním pneumatik se pomalu rozjel. Rozhodl se, že zajede k lesu, zavolá policii a počká na místě. „Aby někdo z nich mezitím nevzal roha.“
Nenadále se ozvalo ohlušující: „Ó-éééé-Y! Y! Y!“
Cukl sebou úlekem. Rychle se rozhlížel.
„Ó-éééé-Y!“
Nad hradbou smrků plul ve vzduchu strom!
Úlek vystřídalo pobavení: „Pozůstatek hrůzy z pravěku. Takhle se musel vyděsit neandrtálec, když uviděl mamuta, jak zdvíhá do výšky strom vytržený i s kořeny a protahuje ho tlamou, aby ho zbavil listí. Jenže tohle je harvestor.“
S lehkým znepokojením si položil otázku. „A kdo ho ovládá, když jeho operátor je mrtvý a všichni ostatní tamhle vyšilují?“
ŽUCH! Na cestu před ním dopadl kmen. Odrazil se naštěstí směrem od Pavlova džípu.
Zařadil zpátečku, plynový pedál sešlápl až k podlaze. Auto sebou na štěrku smýklo dozadu.
Z lesa najednou vyrazila ostře žlutá mechanická ruka zakončená drapákem.
Jako by po jeho džípu hmátl obří krab, sevřel ho a zvedl. Kola UAZu se zběsile a bezmocně protáčela ve vzduchu. Drapák mačkal dveře vozu na obou stranách. Pavla ohlušovaly skřípavé zvuky drceného plechu, řev motorů, kvílení hydrauliky.
„Vykopnout přední sklo!“
Vtom se na jeho vůz vrhl další mechanický ničitel –harvestor. Do zvukové kakofonie přispěl pronikavým, vysokým tónem.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Mechanická ruka lesního kolového traktoru prudce smýkla s džípem a pozdvihla ho.
Pavel uviděl skrz přední sklo zběsile roztočenou řetězovou pilu harvestorové hlavice. Nacházel se v takové poloze, že mohl nahlédnout současně do kabiny harvestoru i LKT.
V kabinách obou lesních strojů nikdo neseděl!
Zuby pily v kontaktu s karosérií džípu odpálily monstrózní ohňostroj. V jeho záři si Pavel uvědomil, že ty dvě ocelové bestie spojené jedinou vůlí zla, ten nejpodivnější Satan ex machina , můžou dorazit k jejich paneláku na Bezručově ulici za pouhou hodinu.
Podařilo se mu vydolovat mobil z kapsy. V kontaktech našel Péťa a stiskl zelený piktogram sluchátka.
Mobil přitiskl na ucho, jak mohl nejsilněji.
Petra se ozvala: „Ahoj,“ veselým hlasem, z něhož čišelo radostné očekávání, co zajímavého jí poví.
Na sekundu vnímal pokojné hladivé ticho domova, které k němu přicházelo z mobilu – z jiného vesmíru.
V další sekundě se nezmohl na nic jiného než na neartikulovaný řev: žraločí zuby řetězové pily se právě prohryzaly plátěnou střechou.
HRAČKY
Sabina vstoupila do svého bytu v panelákovém domě na Bezručově ulici. Dveře za sebou zavřela otočením horního přídavného zámku. Na stolek v předsíni položila klíč ze žlutého kovu s oranžovým rozlišovacím kroužkem, který před tím vylovila z poštovní schránky. Bezmyšlenkovitě se zula, boty uložila do botníku, svlékla plášť a pověsila ho.
Chvíli zírala na svůj obraz ve velkém zrcadle. Pod hnědýma, jak se jí zdálo smutnýma, očima měla temné půlměsíce, které jí tam namalovala únava nastřádaná za celý den.
Nějak tě to všechno zmáhá, Sabino, pomyslela si. A k tomu ten dnešní mail od Pavla a jeho klíč ve schránce.
Přešla do obýváku, usedla na pohovku naproti televizi, uchopila do ruky dálkový ovladač a stiskla tlačítko Zapnutí/Vypnutí.
Televize se probudila slabým zasyčením. Obrazovka vyhlížela jako okno do kalného brzkého rána, aby za chviličku zazářila pestrými barvami.
Ozval se ženský hlas: „Dítě dává slovům být spolu docela jiný rozměr.“
Stiskla tlačítko Vypnutí/Zapnutí.
Televizní zasyčení, mlha, tma – ale ne ticho. Přitlačila dlaně na uši a vnímala dál elektronické syčení. Jen se ztenčilo a zhmotnilo, stalo se jehlou
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
pronikající do hlavy pravým spánkem. Spustila ruce. A za stěnou, kterou jako jedinou sdílela se sousedy, se ozvala hudba. Zaduněly pravidelné basové tóny. Pokrčila obočí ve snaze vzpomenout si, kdo momentálně bydlí ve vedlejším bytě. Majitelé se tam střídali až příliš rychle. Za zdí se ozval dívčí jekot. Vybavila se jí á pětka na nástěnce v přízemí jejich domu s inzerátem psaným červenou a černou fixkou: „Hledám pronájem pro jednu osobu, Češku, bez domácích mazlíčků.“ V týdnu se pak u výtahů ve svém patře potkala s nějakou neznámou paní, spíš starší.
Takže ten bugr dělají její vnučky?!
Přešla do pracovny. Usedla k počítači, zapnula ho, nasadila si veliká, vypolstrovaná a uzavřená sluchátka aktivně potlačující okolní hluk. Stáhla obal z grafického tabletu a zapnula ho. Ze stojánku opatrně vyňala dotykové pero. Na počítači spustila program Krita. Elektronickým perem, které se může stát kterýmkoliv z mnoha štětců či rydel a kteroukoliv z mnoha fixírek a gum, se přiblížila k ploše tabletu. Ne, nedotkla se ho hrotem pera. Opřela se zády do tvrdého křesla. Zavřela oči.
Dnes nic nenakreslím, nepřipravím žádný další díl své online výuky.
Zaznamenala jakýsi pohyb. V údivu zírala na hladinu v nádobě s řasokoulemi, která stála v rohu stolu. Ta hladina se chvěla. Sňala sluchátka z hlavy. Zvukové vlny jí zaútočily na prsa. Skla skříňky, v níž vystavovala diplomy a ceny z grafických soutěží, drnčela pod náporem hluku.
„No to snad ne.“ Prudce vstala, až pojízdné křeslo narazilo do skříně za ní. Doběhla ke dveřím, otevřela
VÝŠKÁČ
horní přídavný zámek. Zarazila se. Ještě nikdy na nikoho nezvonila, aby ho umravnila. Vnitřní hlas ji šlehl poznámkou: „Protože ses nastěhovala do domu plného důchodců, abys nad sebou neslyšela dupání malých nožek.“
Současně stiskla rty i kliku. Rozhodně otevřela dveře, vstoupila do tmy chodby. Světla zapínaná pohybem zalila chodbu bílým, ostrým světlem.
Zarazila se. Ohromení jí rozšířilo zorničky.
Jaký pádnější důvod by mohla mít k zazvonění u nepřiměřeně hlučného bytu, než zapomenuté dítě? U výtahů stál odhadem dvouletý kluk a na prsou svíral nevelkého pravěkého ještěra z tvrdé gumy.
„Chudáčku.“ Vzala ho do náručí. Stiskla zvonek u dveří s vizitkou Vránová . Stiskla ho znovu. Stiskla a držela.
Za dveřmi se ozvalo: „Kočky, ztlumte to!“
Intenzita hudby poklesla. Dveře se otevřely. Stála v nich paní kolem šedesáti, oblečená v tmavých společenských šatech ozdobených broží. Usmála se na dítě, které Sabina držela v náručí. „Dobrý den, máte moc hezkého chlapečka.“
„Není můj. Stál tady u výtahu.“ Sabina se zatvářila vyčítavě. „Sám, paní Vránová.“
„Jirásková,“ vyhrkla rychle, „nezměnila jsem si ještě vizitku.“ Zarazila se, nejspíš až nyní jí došlo, co jí Sabina sdělila. Zakryla si rukou ústa. „Panebože,“ vydechla. Pootočila hlavu za sebe a nepříčetně hlasitě zaječela: „Pavčo!“
Za okamžik k nim z hloubi bytu přiběhla silná mladá blondýna, zpocená a celá červená v obličeji. Když uviděla dítě, vykřikla: „Ježíšmarjá, já na něho zapomněla!“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Paní Jirásková se na ni obořila: „Co kdyby tady ta paní na tebe zavolala policajty nebo OSPAP?“
Sabina se v duchu usmála: Když už tak OSPOD –oddělení sociálně právní ochrany dětí.
„Na mě?! To je Majčin prcek,“ bránila se Pavča.
„Majka nemá děcko,“ konstatovala Jirásková rezolutně.
„Ne její. Z přízně, nebo co já vím. Chtěla jsem jí pomoct, aby na ni někdo nezavolal… jak jste to říkaly. Akorát, že jsem v tom zmatku, jak se ti hned gratulovalo, na něho zapomněla. Protože von je takovej hodnej a tichej, že?“ Pavčina intonace se stala šišlavou a mazlivou. Přiblížila prst k dětské tváři.
Chlapeček si Pavčin pohyb vyložil po svém: ucukl s ještěrem, odvrátil se od ní a zabořil obličej do Sabinina ramene.
„Majka tady ještě není,“ zachmuřila se paní Jirásková.
„Říkala nám, že mu jen koupí hračku,“ pustila se Pavča do vysvětlování, „prý že žádnou nemá. Na Wankláku jsme se s holkama rozdělily, protože ti každá kupovala něco jinýho. Já pak na toho prcka narazila před Albertem. Hračku už měl.“ Ukázala na ještěra, kterého svírala drobná dětská ruka.
„To jsou dnes hračky,“ povzdychla si paní Jirásková. „Moje babička vždycky říkala, že v hračkách je zakletá láska dítěte, kterému patří. Ale to asi myslela panenku s porcelánovou hlavou a ne…“ Uchechtla se. „A co se jako stalo s tou Majkou?“
„No,“ Pavča pokrčila rameny, „nikde jsme ji s holkama nenašly. V hračkárně nebyla. Mobil nebere, ale tomu se nedivím, blbne jí nabíjení. Ale ví přece, kde bydlíš, za chvilku je tady.“
VÝŠKÁČ
Paní Jirásková pronesla přísným hlasem: „Tak, milá Pavlínko, konec zábavy. Děcko vezmeš pěkně k sobě domů…“
Sabina pochopila, že paní Jirásková slaví své narozeniny s podřízenými. Zároveň si uvědomila, že jejich večírek před několika minutami teprve začal, takže Majka pro dítě určitě zanedlouho dorazí. Vyhrkla: „Můžu vám ho zatím pohlídat.“ Prosebným tónem dodala: „Jenom kdyby se mu chtělo spát… Tu hudbu kdybyste…“
Pavča i paní Jirásková se rozzářily. Obě jí o překot děkovaly. Pavča odběhla ztlumit hudbu. Za okamžik se vrátila s talířem plným zákusků a chlebíčků. Sabina se nadechla k rezolutnímu odmítnutí.
Až se vrátí Pavel, takovým pohoštěním určitě nepohrdne.
Když tác kladla na stolek v předsíni, uvědomila si, že Pavel se už nikdy nevrátí.
* * *
Hoch stál na koberečku v předsíni ve svetříku a v džínách s ohrnutými nohavicemi, z nichž koukaly oranžové punčocháče. Ještěra choval na hrudi.
„Ukážu ti byt.“ Natáhla k němu ruce a on zdvihl ty svoje. Vzala ho do náručí. Voněl čerstvým vzduchem jako prádlo usušené venku na šňůře. Když si zblízka prohlížela jeho čisté červené buclaté tváře, uhnul očima i hlavou nejprve doleva, pak doprava a potom zase doleva. Zničehonic se na ni upřeně zadíval. Zasmála se, stiskla drobné, měkké tělíčko.
Ukázala mu svůj byt. Prošla s ním všechny místnosti a všude nechala otevřeno a rozsvíceno, aby se snad nebál.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
„Máš hlad?“
Kývl.
Usadila ho na pohovku před nízký pokojový stolek.
Opřel se zády o polštář. Hrál si s ještěrem.
Otevřela ledničku. Rychle dospěla k závěru: Tak tohle bude problém. Musím navštívit poradní středisko Google. Ale vybavila se jí jedna pochoutka z dětství, kterou jí dělávala babička.
Takže ohřát mléko, trochu osladit – a proč ne rovnou vanilkovým cukrem?
Teplé, sladké a voňavé mléko nalila do hrníčku a natrhala do něho toast. Hrníček i se lžící přinesla tomu malému a on všechno snědl.
Jak se asi jmenuješ?
„Jirka.“
„Kolik ti je?“ zeptala se, jen co opadlo překvapení. „Nevím.“
Snažila se rozpomenout na svoje dětství a běh času v něm. V dětství je čas nekonečný, pomyslela si. Ne, svraštila nespokojeně obočí. To není to správné slovo, je… neukotvený.
Jirka vstal a s vážnou tváří odkráčel z pokoje.
Než se stačila zeptat, kam jde, oznámil jí: „Čurat.“
Explodovala v ní panika provázená rejem představ o její spoluúčasti na dalším běhu událostí: Mám ho držet nad záchodovou mísou jako děvčátko (?)… mám mu držet pindíka (?).
Jirka před ní přivřel dveře záchodu. Po chvíli z nich vyšel a zamířil na pohovku. Na jeho oblečení nezahlédla žádnou mokrou skvrnu.
Když do kuchyně odnášela hrníček, v němž chřestila lžička, nahlédla na záchod – ani kapka mimo.
VÝŠKÁČ
Přisedla k Jirkovi. S očima upřenýma na jeho světlé vlasy se svezla tělem trochu níž, blíž k jeho vůni.
Soustředěně si hrál s ještěrem.
Je dokonalý, pomyslela si. Takhle jsem se necítila…
Mluvila do stropu: „Ve dvaadvaceti jsem zjistila, že nechci mít děti. Nikomu jsem to netajila. Co dělám, mě naplňuje. A bude mě to naplňovat až do konce života. Nechtěla jsem, aby se všechno, co jsem si vydřela, převrátilo jen proto, že ze mě vzejde někdo…“
Mrkla na ještěra, dopověděla: „… tvého druhu. Píší, že takových ženských je pět procent.“
Jirka k ní natáhl ruku s ještěrem. „Je sám.“
„Koupíme mu kamaráda.“
„Teď je sám.“
„Uděláme mu kamaráda,“ rozhodla.
Takže Google. Klíčová slova: návod, panáček. Po navštívení celé řady stránek a návodů na Youtube si vybrala nejjednodušší postup: hlavu a trup panáčka vytvoří z papírových utěrek, ruce a nohy vytvaruje z drátků a všechno omotá nití. Nejvíce niti spotřebuje na hlavu, nepřiměřeně velkou k tělíčku, aby měl panáček roztomilý juvenilní vzhled. Oči budou představovat knoflíky. Aby se nitě neodmotávaly, bude je muset přilepit.
Drátek?
Vzpomínka na Pavla ji přivedla k pravé skříni v obývací stěně, ke špulce zeleného vázacího drátu na rostliny. Na stůl položila skříňku se šitím a dózičku s knoflíky. Vytáhla špulky bílé, černé, tmavohnědé a šedohnědé niti. Uviděla hnědou bavlnku a pomyslela si, že by se mohla hodit na panáčkovy vlasy.
Oči?
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Prsty chřestila v dózičce. Nejprve vybrala dva bílé látkové knoflíky s tím, že na ně nakreslí fixkou oči. Ale upoutal ji klasický černý knoflík se čtyřmi dírkami, zhruba centimetr v průměru. Našla jeho dvojče. Vzhledem k barvě nití se jí ty černé knoflíky zdály jaksi stylovější.
Přilepit, nebo přišít?
Prohledala poličky ve dveřích lednice. Našla jednu tubičku vteřinového lepidla. Odšroubovala závěr, stiskla tubu.
Vyschlo nebo zkamenělo jako pryskyřice z pravěku.
Takže přišít. Ale bez lepidla se při tvorbě panáčka neobejde. Navštívila opět Pavlovu skříňku. Vrátila se s lepidlem Herkules. Podívala se, co dělá Jirka. Na stůl postavil dvě přenosná kosmetická zrcadla. Pohyboval před nimi ještěrem a se zájmem sledoval, jak se v nich odráží jeho obraz.
Vrátila se k samomluvě na téma Nechci mít dítě : „Kdyby bylo jako ty, asi bych to nějak překousla.“
Tvorbu panáčka začala papírovou hlavou a trupem, přidala drátěné nohy a ruce. Při obtáčení trupu bílou nití ji přepadl divný pocit, že ji někdo pozoruje. Rychle švenkla pohledem k oknu, které zakrývala zatažená žaluzie. Rozhlédla se zmateně po pokoji. Ucítila přítomnost čehosi zlého. Vnímala, že jí hrozí neznámé nebezpečí a že je blízko. Rozbušilo se jí srdce, ale stále neznala důvod všeho toho znepokojení.
Uviděla obrovské oko! Odráželo se ve zvětšovací ploše kosmetického zrcadla.
Je snad to zrcadlo oknem do nějakého cizího, zlého světa? Někdo na mě zírá s nepřátelskými úmysly? Co když se okno stane dveřmi?
VÝŠKÁČ
Zaostřila pohled na obraz v konkávním zrcadle.
S úlevou ze sebe vyrazila: „To je ten ještěr!“ Musela se usmát, protože horory s děsivými panenkami už viděla, ale bát se gumového ještěra?! Ještě jednou pohlédla do kosmetického zrcadla. Jirka s ještěrem pohnul, takže teď se v něm odrážela kůže posetá šupinami s nízkými hrbolky.
Nikdy jsem si neuvědomila, jak realistické tyhle hračky jsou.
Dokončila panáčka. Měl bílé tělo a hlavu, hnědé vlasy a na sobě něco jako šedohnědé kalhoty a tričko s tmavohnědými a bílými pruhy. Otáčela panáčkem v prstech.
Chtělo to asi živější barvy. Působí znepokojivě. Jako rekvizita voodoo čarodějnice.
„Ještě očička,“ prosil Jirka.
„To víš, že uděláme očička,“ odvětila Sabina. V průběhu opakovaných pokusů trefit se koncem nasliněné černé niti do ucha jehly pronášela polohlasem: „Celá ta léta jsem pohlížela na potenciální dítě jako na cosi beztvarého, nezaostřeného. Na něco, k čemu si ani za nic nedokážu vytvořit vztah. Ale když začínáš malovat obraz, taky začneš širokými a amorfními plochami. Teprve další vrstvy přinášejí konkrétnější vykreslení, a až ty poslední doplní detaily.“
Nit vklouzla do ucha.
Přišívala první knoflík. Ruka s jehlou ztuhla. Přimhouřenýma očima se zadívala na Jirku a polohlasem pronesla: „Sabino, nejdůležitější je, že bys na ten obraz nebyla sama.“ Po chvíli bezbarvým, odosobněným hlasem doplnila: „Osm let jsem měla vztah s někým, kdo si celou tu dobu přál být tátou. S někým, kdo by byl tím nejlepším tátou.“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Pokračovala v přišívání, ale postupně jí to šlo hůř a hůř.
Na prsty jí ukápla slza.
Druhý knoflík přišila, aniž se pořádně dívala jak.
S panáčkem v ruce přešla k počítači. Díky drátkům mohla jeho tělo vytvarovat, aby seděl a díval se na monitor. Zapnula počítač. Otevřela mail od Pavla, ve kterém jí sděloval, že od ní odchází, protože pro něj je dítě důležité.
Klikla na Odpovědět.
Odepsala a klikla na Odeslat.
Vrátila se k Jirkovi, podala mu panáčka a po tvářích jí stékaly slzy vděčnosti.
Chlapeček hleděl na novou hračku rozzářenýma očima. S úsměvem k ní vztáhl ruce a uchopil ji do prstů…
Víno! pomyslila si. Zákusky, chlebíčky mám, ale chtělo by to víno. Máme co oslavovat.
Sjela pohledem na ciferník hodin. * * *
Pavel zazvonil u dveří bytu, který byl celých osm dlouhých let i jeho domovem.
Nejprve se nedělo nic.
Za dveřmi se ozvalo hrkání stolku, který někdo přistavoval ke dveřím. Ten někdo také otočil přídavným zámkem. Následovalo opět hrkání stolku. Dveře se otevřely. Musel sklouznout očima k podlaze, aby uviděl maličkého kluka, který v každé ruce svíral jednu hračku. Dítě vztáhlo ruce v gestu tak výmluvném, že se Pavel předklonil a zdvihl jej do náručí. A hned chlapečka – tak nějak reflexivně – začal zlehka natřásat pohyby předloktí.
Vykřikl: „Sabino!“
VÝŠKÁČ
Nikdo neodpovídal.
S klučinou v náručí prošel celý byt. Ve všech místnostech se svítilo.
„Sabina… Ta teta, co tu byla s tebou, odešla?“
Kluk kývl.
„Jak se jmenuješ?“
„Jirka.“
„Kolik ti je?“
Pokrčení rameny.
„Počkáme, až se Sabina vrátí.“
Postavil kluka na podlahu a ten přeběhl i s hračkami do pokoje ke stolu, na němž stála dvě kosmetická zrcadla. Před jedno zrcadlo postavil panáčka z nití. Před druhé ještěra. Vzhlédl: „Mám jenom tyhle dvě hračky. Koupíš mi hračku?“
Pavel přisvědčil. „Ráno. Ráno koupíme hračku.“
„Ale musí mít očička.“
„Bude.“ * * *
Sabinu ovládl pocit, že se sama sobě ztratila. Ocitla se ve tmě. V absolutní tmě.
Světlo.
Prudké a nesmírně intenzivní světlo ji oslepilo, nedokázala se mu žádným způsobem vyhnout. Viděla rozmazaně. Kolem nezřetelných kontur zářila duha. Její zrak se světlu postupně přizpůsoboval. Neznámá síla jí pohnula tělem. Přímo před ní stálo obrovsky zvětšené kosmetické zrcadlo, které odráželo obraz panáčka. Panáček se díval na svět knoflíkovými očima – pravé bylo odchlíplé, levé viselo na niti. Ale byla to Sabina, kdo si – potom co odezněl nejsilnější výbuch
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
emocí jejího života – pomyslel: Mělas ty knoflíky přišít co nejblíž k sobě a pořádně: viděla bys líp.
VÝŠKÁČ
Přes den spím. Nezdávají se mi sny. Když se večer probudím, zůstanu ležet a promítám si na víčka film, který ovlivňuji svými myšlenkami. Je o tom, že svůj dům postupně celý zaplním podnájemníky a budu mezi nimi zářit, budu jejich nezapadajícím sluncem. Je úterý 30. 11. 2021, 19:13. Na malém červeném rádiu SONY od podnájemníka Fia se dozvídám, že za pondělí přibylo 17 599 nakažených. Respirátor nosím v kapse, nasazuji si ho, jen když opouštím svůj dům. Takže bez respirátoru obejdu podnájemníky jako každý začátek noci.
Zatím jsou ubytovaní jen v nejvyšším patře.
Nejlépe se cítím s Monetem. V mém domě bydlí nejdéle a jsem mu za hodně vděčný. Pokoj jsem mu upravil z té největší místnosti na patře a má v něm všechno, co k němu patří: plechovou krabici od vzduchotechniky, bleděmodrý barel, hliníkové rošty. Zdi zdobí dekorace, které vytvářím z drátů obalených v různobarevných bužírkách.
Monetovým sousedem je Fio. Fio je kuchař. Na stěny jeho bytu lepím barevné fotografie jídel vystřižené z časopisů. Na podlahu aranžuji umělohmotné talíře a příbory.
Do třetího zabydleného bytu jen nahlédnu a podnájemníka pozdravím. O Junykovi toho zatím moc
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
nevím. Musí se proto spokojit s holými zdmi. Ale tak tomu bylo zprvu i s Fiem. To se změní. Vím, že čas to změní.
Obléknu teplou černo-červenou pracovní kombinézu, přes rameno přehodím velkou koženou montérskou brašnu plnou nářadí. Seběhnu ze schodů.
Běh po schodech dolů i nahoru je umění, cvičení, radost. Lidé neumí po schodech chodit, natožpak běhat. Tak především dupou. Funí a píská jim v krku. Zatímco já se pohybuju neslyšně. Našlapují špičkami od sebe, hrbí se, vnímají schody jako nepřítele. Pro mě jsou schody spojenec. Opravdu hodně schodů poslouží zároveň jako vodní příkop a zvuková izolace. V celém Blansku nikdo nebydlí ve větším a vyšším domě, v domě s více schody.
Stojím v přízemí před ocelovými vchodovými dveřmi. Ústí do Smetanovy ulice. Nasadím si respirátor. Dveře odemknu. Vklouznu do namodralé mlhy – neonové osvětlení plus drobné mžení – a zamknu za sebou. Minu zaprášenou skleněnou vitrínu, ozdobenou žlutým, nesrozumitelným graffiti. Přejdu průchodem na Wanklovo náměstí, které září oranžovou vánoční výzdobou.
Využiju WC v nonstopu, který je součástí mého domu. V Kurdském kebabu si objednám horké kafe a kebab. Platím kartou. Jídlo je naservírované na umělohmotném talíři. Sundám respirátor a najím se venku na lavičce umělohmotným příborem. Po snídani skončí talíř i příbor v brašně. Vytáhnu z kapsy ušmudlanou ochranu dýchacích cest a nasadím si ji. Je chladno, respirátor mi zahřívá nos. Když si stáhnu kšiltovku do čela, nevidím odraz své světélkující tváře ve výlohách.
VÝŠKÁČ
Přejdu na Rožmitálovu ulici. Vitrínou ze žlutého skla nahlédnu do prodejny Albert, zda na šedé lavici u pokladen neleží stohy tlustých barevných časopisů na křídovém papíře. Ten časopis plný fotografií jídel si můžu vzít zdarma, aniž si něco koupím. Ale vidím tam jen velkou krabici na vybité baterky.
Projdu Rožmitálovu ulici, minu náměstíčko před vstupem do areálu blanenského zámku. Procházím Palavou. Postupně najdu pohozený měděný drát, husí krk, kus vodoinstalace.
Mám neuvěřitelné štěstí: z kontejneru na Salmově ulici trčí časopis S PENNY u stolu . Jenže to není všechno. Zatoulám se až k nádraží, a když se vracím po Svitavské, nahlédnu do kontejneru naproti benzince. Je plný pytlů. Všechny jsou černé. Z jednoho trčí dřevěná rukojeť. Sevřu ji prsty, zatáhnu. Je to sekáček na maso s čepelí odhadem čtyřicet krát deset centimetrů, rezivý a s několika hrozivými zuby v ostří. Všechno zajímavé, co najdu, končí v brašně.
Toulám se městem, které krášlí vločky vyrobené z neonových trubic. Září bílým a modrým světlem. Na náměstí Republiky, před komerční bankou, stojí vánoční strom a jediný krámek, protože vánoční trhy jsou zakázané. Posadím se na nejbližší lavičku. Zhluboka natáhnu do plic vzduch města Blanska. Je cítit mokrým sněhem. Dívám se do hustých větví vánočního stromu.
Vzpomínám.
* * *
Od malička jsem utíkal do lesa. Chtěl jsem být sám. Ne, otec nepil, nezneužíval mě. Chodil se mnou do kina. Vzpomínám si, že se jednou plátno zničehonic
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
rozzářilo oslepujícím bílým světlem. Reproduktory oněměly. Film se přetrhl či co. Promítání skončilo. Otec mi dovyprávěl film až do konce. Po létech jsem ten film uviděl znovu a celý. Děj nestál za nic. Otcovo pokračování bylo mnohem lepší. Rád bych zdůraznil obyčejnost naší rodiny. Jen já byl prostě jiný. Utíkal jsem do lesa.
Když jste v lese nepřetržitě, zjistíte, že přitahuje spoustu lidí. Především dvojice, které by se v cukrárně Severka ani nepolíbily, které by na lavičce na náměstí Svobody předstíraly, že se neznají. Tyhle jsem okrádal, když byly v nejlepším. Navíc je les plný děcek, toužících po dobrodružství. Vylepšil jsem jim každou noční zkoušku odvahy. A okrádal je. Každé děcko má u sebe mobil a plno peněz.
Utíkal jsem do lesa, abych byl sám, a nakonec jsem v něm vůbec sám nebyl. Narážel jsem na lidi čím dál častěji. Okrádal jsem je a děsil a jednou spadla klec a já skončil v kriminále.
Do našeho vězení dovezli chlápka. Něco přes čtyřicet. Drobná postava, husté prošedivělé vlasy. Zprvu jsem nevěděl, co je s ním v nepořádku. Pak jsme se potkali v šatně před šestou hodinou ranní a já v šeru uviděl, že mu svítí hlava. Matně, kalně a blikotavě. Jako vyřezaná halloweenská dýně. Jako by ji vydlabali a do vzniklých otvorů umístili dvě malilinkaté svíčičky. Co je s ním špatně? Nenápadné otázky pokládané jemu i ostatním.
To světélko jsem viděl jenom já, nikdo jiný.
Dlouho u nás nepobyl, eskortovali ho jinam. A pak jsem se dověděl proč. Dokázali mu, že ubil kladivem svoji ženu.
VÝŠKÁČ
Když se pak ve vězení objevila další svítící dýně, bylo mi jasné, s kým mám tu čest. Ale tohle byla jen zaviněná autonehoda s tragickými následky.
Konkrétně s jedním tragickým následkem.
Další svítící měl na svědomí dva lidi. Nakonec jsem to dotáhl tak daleko, že se stačilo podívat, abych věděl přesně, kolik má ten či onen mukl na svědomí životů. Z mého pohledu to byli jedno a dvousvíčkoví vrazi. Tohle by policie ocenila. Ale já o své výjimečnosti nikomu neřekl.
Někdy na jaře se k nám na cimru nastěhoval doživoťák, který ubodal tři šestnáctileté holky. Každou nejméně padesáti ranami nožem. Většina těch ran mířila na hlavu. Tak tohle už nebylo o svíčkách. Kvantita změnila kvalitu. Svítil měkkým, nažloutlým světlem noční lampičky. Mohl jsem u něj číst.
Po propuštění z vězení jsem neměl domov. Do lesa jsem už nechtěl, natožpak k našim. Stal se ze mě bezdomovec, kterého ostatní bezdomovci zaháněli, protože měl cosi v očích. Všichni říkali, že v nich cosi mám. Něco, co nahání hrůzu.
Příležitostné přivýdělky, drobné zlodějiny, a potom pivo v nonstopu na Wanklově náměstí, který je přilepený k nejvyšší budově v Blansku. Tomuhle věžáku se v Blansku říká výškáč. Už celá léta je opuštěný a zanedbaný.
Jeden šťastný den jsem uviděl Moneta v červenočerné kombinéze a s brašnou přes rameno. V těchhle montérkách, co mám na sobě, a s touhle brašnou, co leží na lavičce vedle mě. Odemykal ocelové dveře, které vedou ze Smetanovy ulice do výškáče. A já si pomyslel: Otevírá můj dům. Prostě jsem vešel za ním.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Monet byl rozumný chlap: nadiktoval mi PIN ke své kartě MONETA bank, dokonce se mnou vystoupal až ke svému budoucímu bytu. Nechal se spoutat drátem obaleným žlutozelenou bužírkou. Mile překvapil i výší zůstatku na svém účtu. Vyběhl jsem k němu těch deset pater a myslel jsem na to, jak férově se ke mně zachoval, a že bych mu to měl oplatit. Zarazil jsem mu jeho vlastní šroubovák do spánku až po rukojeť, aby to měl za sebou co nejrychleji a bez bolesti.
Vtom se stalo něco strašně zvláštního. Měl jsem pocit, že nejsem sám. Hned potom mě oslepilo světlo jasné jako plamen svářečky. Ohlušilo mě ticho.
Připomnělo mi to ten zážitek z dětství – film, který se přetrhl.
Jenže barvy a zvuky se postupně vrátily. Nic nenasvědčovalo tomu, že bych právě prodělal mozkovou mrtvici nebo něco takového. Žádný další živý se poblíž nenalézal.
Zvědavě jsem otočil tvář k zaprášenému oknu.
Já opravdu byl jednosvíčkový!
Začalo mi to dávat smysl. Zůstanu u toho přirovnání s filmovým pásem. Abych mohl svítit, muselo se přetrhnout promítání děje, který nestál za nic. Někdo ten přetržený film slepil. A promítalo se dál. Jenže teď to byl biják o slunci výškáče.
Nechával jsem každou noc ocelové dveře svého domu pootevřené. Číhal jsem na příležitost zvýšit počet podnájemníků.
Chytil se Fio. Pravý opak Moneta. Potížista. Kvůli němu jsem musel ukrást rudl a na něm ho transportovat až do jeho bytu. Aby pronajatý prostor během svého pobytu nezasvinil výkaly a močí, vytvořil
VÝŠKÁČ
jsem pro něj něco jako nepropustné inkontinenční kalhotky z velkého černého pytle z tlustého igelitu a plastových stahovacích pásků. Celé hodiny jsem ho mučil, než jsem z něho dostal, že pracoval jako kuchař. Trvalo dva týdny, než mi prozradil PIN ke své kartě Fio banky. Měl na ní osm tisíc. Ze vzteku jsem Monetovu akuvrtačku ponořil do jeho pravého oka. Ale jen tak lehce, aby se namotalo a vyteklo. Zornice zbývajícího oka se stáhla, skoro jsem ji neviděl. Pak jsem ho odpoutal od rudlu a shodil do desetipatrové propasti výtahové šachty. Po dopadu pukl – on i jeho kalhotky. Všude se roztahovaly lesklé, nabobtnalé pletence šedavě růžových vnitřností promíchané s exkrementy. Rozbité tělo jsem pak musel opět vytáhnout nahoru. Nepomohlo je uzavřít do pytle a pytel stáhnout páskou. Neskutečně páchl. Ne dlouho. V mém domě se pachy rychle vytrácejí. Asi za to může ten obrovský prostor.
Odstraněním Fia moje dosud mlžné a rozptýlené vnitřní světlo zjasnělo. Viděl jsem i ve tmě. A nešlo jen o zrak. Já se červenal jako rozpálená kamínka a hřál zrovna tak. Abych se vyspal v teple, nemusel jsem si z novin a lepenkových krabic stavět hnízdo.
A bude ještě lépe, říkal jsem si, protože nedávno se do pootevřených dveří chytil Junyk. Konec vzpomínání a úvah.
* * *
Toulám se Blanskem s nasazeným respirátorem a kšiltovkou staženou hluboko do čela. Domů se vracím až před svítáním. Nejprve zasunu klíč. Čekám. Až mám jistotu, že se na mě nikdo nedívá, klíčem otočím. Čekám. Vklouznu dovnitř a zamknu.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Vyběhnu deset pater.
Začínám brousit sekáček o schod. Moje trpělivost je nekonečná. Zkouším ostří palcem, a až jsem spokojený, obtáhnu ostří kůží. Poslouží mi řemen montérské brašny.
Sekáček odložím na podlahu a zamířím k Junykovi. Je připoutaný na rudlu. Stopy po mučení na hlavě, rukou a krku mu fialově nabíhají. Koulí v hrůze očima, protože mě slyší, ale ve tmě nic nevidí. Jak se k němu tichounce přibližuji, dostanu nápad. Chopím se rukojeti rudlu a zavezu Junyka na návštěvu k Monetovi. Rozsvítím LED baterku a zastrčím ji za gumový pás, který Junykovi přidržuje roubík v ústech. Nechám ho, ať si všechno v Monetově bytě v klidu prohlédne. Zatím nainstaluji na zeď Monetova bytu hezkou skulpturu z měděného drátu, husího krku a trubky z nazelenalého PVC.
Když skončím a přistoupím k Junykovi, mlátí sebou tak silně, až na rudlu nadskakuje. Jedeme na návštěvu k Fiovi. Sotva ho Junyk uvidí, začne přes roubík bzučet jako podrážděný čmelák. Nejprve najdu v brašně nůžky. Vystřihnu ty nejhezčí obrázky jídel z časopisu S PENNY u stolu a přilepím je Monetovou červenou izolepou na panelovou zeď. Talíř a příbor, které jsem Fiovi donesl, položím na podlahu. Zeptám se Junyka, zda napíše PIN a také svoje povolání. Energicky kývá hlavou. Do znetvořené a spálené pravačky se mu pokouším vtisknout propisku. Nakonec od něj získám požadované informace a běžím deset pater dolů, abych ověřil jeho PIN od UniCredit Bank karty a nahlédl na zůstatek na účtu. Vyběhnu nahoru. Navštívím učitele Junyka se sekáčkem v ruce a zkouším jeho ostrost. Postupně mu
VÝŠKÁČ
usekávám prsty u nohou a na rukou. Zatnu mu ocelový břit hluboko do vazu. Vytrhnu ho… V gejzíru krve mu hlava spadne na hruď.
Brousím sekáček, až je zase ostrý, ne-li ostřejší, než byl před Junykovou popravou.
Žiju si dál svůj tichý život světélkující tarantule. Přes den spím, s příchodem tmy se probouzím a v noci číhám.
Jedna malá poznámka na okraj. Nikdy jsem neměl pavouky rád. Nahánějí mi husí kůži. Vypasený křižák mi způsobí zimnici a potkat skutečnou tarantuli, povolí mi svěrače. Ale v mém domě pavouci nejsou. Neumím si to vysvětlit.
V poslední době si film o výškáči plném podnájemníků na víčka nepromítám. Sním o výškáči s bytem, ve kterém přebývá dítě. Jak jde čas, vidím v polosnu detaily toho bytu stále zřetelněji. Nakonec stěny jedné z místností v desátém patře vyzdobím růžovým krepovým papírem. V noci číhám a jsem stále smutnější. Jak bych mohl chytit ve tmě dítě? Pozdě v noci přece všechny děti spí.
Jednu noc ulovím ženskou. Je namol opilá, zřejmě právě opustila sousední nonstop. Sotva projde dveřmi, upadne. Leží bez hnutí tváří na betonu. Nejprve zamknu dveře, pak ji prohledám. Má na sobě džíny, džínovou bundu a džínový kabát. Říkám si, že tahle nová podnájemnice by mohla být Spořitelna, Banka nebo Pojišťovna, ale zůstane bezejmenná: nemá žádnou kreditní kartu, nemá ani doklady, doslova ani vindru. Chrápe. Mám u sebe dlouhý, ostrý nůž. Trhnutím ji převrátím na záda. Dlouhé vlasy barvy a konzistence instalatérské koudele se jí přilepí na obličej. Vzpomenu si na doživoťáka – musí to být do obličeje.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Levou rukou jí odhrnu vlasy, pravou se rozmáchnu… Zarazím se. Ruka s nožem klesne. Ještě nikdy jsem nezabil svítícího a ona je jednosvíčková.
Vynesu ji v náručí do nejvyššího patra. Počkám, až se probudí. Na podlaze stojí rozsvícená baterka. Posadí se, opře se o stěnu, civí na mě. Předpokládám, že se snaží vzpomenout, k čemu mezi námi došlo, a protože jí to nejde, snaží se to alespoň odhadnout. Pomalu jí vyložím všechno o své schopnosti, a nakonec se zeptám: „Koho jsi zabila?“
Dlouho mlčí.
Poví mi o dceři.
„Dostala kovida. Říkali mi, měřte teplotu. Měla mít lehký průběh.“ Odmlčí se, pokračuje šeptem. „Večer zvracela. Usnula. A já šla z domu. Když jsem se vrátila…“ Nadechne se a zřetelně pronese: „Už jsem ji neprobudila. Říkali ve spánku. Nikdo mi nic nevyčítal.“
„To bys nesvítila.“
Sklopí hlavu tak nízko, jako by neměla páteř. „Taková droboučká. Potřebovala mě. Určitě mě volala. A já u ní nebyla.“ Vzhlédne. V té tváři, která mdle a kalně září, nahrazují oči díry plné tmy. „Nechci žít,“ hlesne.
Kývnu, zasadím jí nožem padesát ran. Mířím na hlavu. Vím, že je jich padesát, protože je počítám – nahlas. Všude je krev, v kalném světle mého obličeje má barvu temného šarlatu. Mám ruku olepenou krví. Ostře čpí. Ale tohle je sebevražda, pomyslím si. Sebevražda se nebude počítat. Nepřihodí mi ani lumen.
Ukáže se, že přihodí.
Mám práci. Vybavuji pokoje pro Bezejmennou a Junyka. V noci číhám. Netrpělivě čekám, kdy už se chytí dítě.
No, jednou se chytí.
VÝŠKÁČ
Prostě vejde lehce přivřenými dveřmi, protáhne se jimi. Nemuselo do nich strčit. Je to holčička s kudrnatými světlými vlasy a tmavýma očima. Jsem jakžtakž schopen odhadnout věk vězňů, ne holčiček. Tahle je malá. Řeknu jí, že na ni maminka čeká tam nahoře, ukážu baterkou do stropu. Podám jí ruku. Chytí se mě. Stoupáme po schodech. V prvním patře mě zatahá za nohavici kombinézy, vztáhne ke mně ruce. Vložím jí dlaně do podpaží, opatrně ji zdvihnu, sevřu ji v náručí. Téměř nic neváží. Rozběhnu se s ní do schodů. V tichu mého domu zaklinká dětský smích.
Jsme v desátém patře.
Uvažuji nad způsobem usmrcení. Něco se kmitne na stropě. Jako světlomety projíždějícího auta , pomyslím si. Ale hned se okřiknu, že je to blbost, protože světlomety aut do desátého patra nedosvítí.
Švenk baterky?
Čí baterky?
Tiše postavím holčičku na umělý mramor mezaninu. „Zavolám maminku,“ pošeptám jí do ucha a stisknu tenký krk.
Zvrátí hlavu. Hledí na mě bez jakéhokoliv výrazu. Má čistě bílou tvář a černé oči. To se mi líbí. Vadí mi, že nevidím žádnou krev. Uložím ji na záda.
Použiju sekáček. Ostří zasviští. Čistě rozetne látku šatů na hrudi a zakousne se hluboko do tělíčka.
Když sekáček vytrhnu, krev se vyvalí, ale na můj vkus jí není dost. Ponořím prsty do rány a škubnutím rozervu hrudní koš. Krev je všude. Zbarví jí trup i nohy. Dívám se na oslnivě bílou tvář. Holčička zavře oči jako mrkací panna. Zvednu vlhké a lepkavé tělíčko… Kdepak, už je to pokažená mrkací panna, která nemrká. V náručí s ní rychle procházím patrem.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Kdo svítil?
Nahlédnu do růžového bytu. Přede mnou stojí žena. Je vyšší než já. Má na sobě bílou mikinu s nataženou kapucí, bílé kalhoty, bílé tenisky. Není jí téměř vidět do tváře, protože kromě kapuce ji obličej zakrývá i bílý respirátor. Ale i tak se zpod kapuce dere modrozelený jas. Promluví a její hlas zní, jako když se o sebe třou dvě plechové desky: „Potřebuji tě jinde než tady.“
„Ano?!“ vydechnu v očekávání.
„Čeká na nás vůz.“
Položím holčičku na růžový krepový papír. Pod tělíčkem se rychle rozšiřuje tmavá skvrna, jak do sebe krep nenasytně nasává krev. Rozběhnu se za ženou. Očekávám, že zamíří ke schodům, ale ona běží k výtahům. Mine je. Kapuce mikiny jí při běhu sklouzne z černých vlnitých vlasů a ty jí v běhu divoce vlají. Až na konci chodby vidím do stěny zabudovaný bílý žebřík. Nikdy jsem si ho nevšiml. Ona po něm vyšplhá kamsi vzhůru. Následuji ji. To kamsi znamená na střechu. Na střeše stojí velký bílý automobil. Uklouzne mi obdivné: „To je krásná šestsettrojka.“ Žena se zahalí do kapuce. Pronese se zvláštním důrazem: „Tatra s.r.o.“ Dodá: „To je anagram, přesmyčka.“
Říkám si: Houby přesmyčka, šestsettrojka . Vklouzne na místo řidiče. Otevřu dveře u spolujezdce a než nastoupím, tak se rozhlédnu. Zacloumá mnou zimnice hrůzy a hnusu. Pavouci! Proto jsem žádného neviděl. Všichni jsou tady, na střeše. Nejspíš se živí můrami, sovami a netopýry – možná i vrtulníky, co já vím – protože jsou obrovští. Jejich nohy ční k temnému nebi jako mostní vzpěry. A nejsou tu
VÝŠKÁČ
jenom oni. Všechno, co vzbuzuje hnus, se tu převaluje a hemží – slizcí slimáci, mokvající červi, kovově se lesknoucí mnohonožky.
Zapadnu do sedadla, rychle přirazím dveře.
Rozjedeme se. Nepřekvapí mě, že auto poté, co opustí střechu, zůstává na cestě, která vypadá jako odházená ze sněhové peřiny mraku. V autě se nesvítí. Proč také, když v něm jedeme my dva.
„Kde mě potřebuješ?“ ptám se.
Podívá se na mě. Zpod kukly na mě zazáří plamen svářečky. Takový jas jsem nikdy u nikoho nezaznamenal. Vidím její oči, jsou jako oči Bezejmenné. Jako dva černé, nekonečně hluboké sopouchy.
„Proč potřebuje vrah vraha?“ zeptá se mě.
Otázka místo odpovědi. Ale je to odpověď. Potřebuje mě na zabíjení.
Sešlápne plyn, cítím, jak mě odstředivá síla tlačí do sedadla. Řítíme se rovnou šedou cestou a po stranách nám mávají tenké nohy obrovského hmyzu. Auto jede rychle, ale plynule.
Cesta je pustá. Jestli se blížíme k vesnici, měl bych vidět v dálce světla. Ale z vnějšího světa vyřezávají reflektory jen kus péřovité vozovky před námi. V tuši za oknem se mihne tabule: PROPAST.
Široko daleko je jen jediná propast.
Další obdélníkovou značku zdobí nápis PODSVĚTÍ.
V dálce zahlédnu oranžovou zář. Čím blíže jí jsme, tím méně důvěřuji svým očím. Vidím totiž dva otáčející se válce ohně a doběla rozžhavenou výheň za nimi. Dívám se na automatickou myčku aut, kterou postavili celou z plamenů.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Žena otevře dveře na své straně. Vystoupí a zabouchne. Auto pokračuje v jízdě. Jede tak rychle, jak ona kráčí. Hlava v kapuci se nakloní k postrannímu okénku. Její tvář už nezakrývá respirátor. Tak strašlivá zář! Dívám se z jednoho oka do druhého. Tohle jsou všepohlcující černá ústí jeskyň. Nemůžu vydržet pohled do jasu její tváře, v němž se otevře další bezedný otvor – cár temnoty ohraničený usmívajícími se rty.
Ukazuje na tabuli vedle cesty: TARTAROS…
„To je ten anagram,“ říká, „odkazuje na Vergiliovu Aeneis, knihu šestou.“
„Cože?“ ptám se. „Jakou knihu?“ Neodpoví.
Plameny jsou blíž a blíž. Natáhnu se k řízení.
„Už nic nezmůžeš. Jsi dávno mrtvý.“
„Jak dávno mrtvý?“ vydechnu užasle. A vtom se rozpomenu na ten okamžik, kdy se přetrhl film. Na jas intenzivní jako svařovací plamen.
„Ty jsi mě tehdy zabila,“ vydechnu v úžasu, s jistotou.
Dívá se po směru jízdy. Po chvíli dodá: „Všechno ostatní tvé zlo už bylo jenom virtuální, abych se ujistila, že sem opravdu patříš. Kdybys měl příležitost, tak ten výškáč zaplníš. Budu tě muset opustit: vypalovačka hříchů už se blíží.“
Zasáhne mě náhlé poznání, křičím: „Ale ty jsi mnohem horší než já! Pro mě obličeje těch, co zavinili něčí smrt, svítí, jako by uvnitř byla hořící svíčka nebo rozžatá žárovka. Ale ty oslepuješ jako osvětlení na stadionu. Musíš mít na svědomí tisíce lidí!“
Bodový reflektor světla z její kapuce připomíná svítící meč. Meč klesne, zdvihne se a ona utrousí: „Jen bych neřekla lidí.“
SMRTIPÁS
Inženýr Vilém Los vyšel z brány blanenské firmy
Sochor, elektrické měřicí přístroje. Pokradmu se rozhlédl. Široko daleko žádný lesklý kožený kabát a klobouk stažený hluboko do očí. Kdepak, dnes večer k němu nikdo nepřistoupí, aby na něj špatnou češtinou zařval: „Gestapo, jste zatčen!“
Studený únorový vítr se opřel do jeho tenkého šedého pláště. Přitáhl si ho těsněji k tělu, ohrnul límec a krempu klobouku stáhl do očí. Bezmyšlenkovitě zalovil v kapse, po hmatu vytáhl nehty z krabičky cigaretu a zasunul ji mezi rty. Vylovil sirky. Otočil se zády k větru.
Po chvíli potáhl a vyfoukl modrý kouř.
„Připálíte mi?“ ozval se za ním ženský alt s cizím přízvukem.
Otočil se a uviděl vysokou dívku s kučeravými tmavými vlasy, na nichž spočíval baret vínové barvy. Světlý plášť stažený páskem zvýrazňoval postavu tvaru útlých přesýpacích hodin. Světlo z vrátnice dopadalo na bílý, hladký obličej beze stínů, na rty zvýrazněné rtěnkou barvy baretu, na veliké šedé oči. Pozdvihla cigaretu v dlouhé špičce.
Obrátil se zády k větru. Musela se přesunout před něj. Přiblížila k němu obličej. Zašeptala: „Ta noc je mdlá a příjemná.“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Jen na setinu sekundy mu úžas strhl ruku s hořící sirkou. Pronesl také šeptem: „Být teď u moře, je právě odliv.“
Kráčeli mlčky vedle sebe směrem k temné řece Svitavě.
Několikrát se rychle rozhlédla.
V okamžiku, kdy je zastínila silueta stromu, se zastavila. Promluvila s tím zvláštním tvrdým přízvukem: „Vzkaz z velení Obrany národa. Ukončíte akci
Jed na krysy, okamžitě. Němci se musí cítit ve stoprocentním bezpečí. Potřebujeme, aby pokračovali ve vývoji Wunderwaffe – zázračné zbraně – na kterém se vy sám podílíte.“
„Dělám jen na elektrických systémech podle nákresů SS Sturmbannführera doktora Kleina, na tom přece není nic zázračného.“
Kývla, že ví, že právě to má na mysli.
Nemohl si nepomyslet, že ta tvář je svým způsobem neuvěřitelně krásná.
„Ukončit Jed na krysy, za prvé,“ opakovala stroze. „Za druhé, všechno, co se akce týká, zničíte. Nevyhledávejte mě, až vás budu potřebovat, vyhledám vás sama. Pro vás jsem Eva Adler z Troppau, kamarádka Traudi Fegelein, Kleinovy kuchařky a posluhovačky. Zapamatujte si to.“ Po chvíli pokračovala: „My dva jsme se náhodou potkali a padli si do oka, to se stává.“ Odvrátila se od něj, nahrbila. Vypadalo to, že ji náhle zasáhl chlad táhnoucí od řeky Svitavy. Rychle vykročila směrem ke Starému Blansku.
Rozešel se za ní, jako by je spojovala neviditelná nit. Zády k němu zdvihla pravačku v gestu stát. Uposlechl.
Pokračovala v chůzi, aby se mu záhy ztratila ve tmě.
VÝŠKÁČ
Procházel k parčíku nedaleko Dělňáku šustícím listím, které pokrýval tenký sněhový poprašek.
„Vili!“ U silnice stála odhadem šestnáctiletá dívka v krátkém kožíšku.
„Jindřiško, kde se tady bereš?“
„Musím zpátky do služby. Donesla jsem ti kastrůlek.
U Nehringů se pekli králíci.“
„Jé, děkuju. Zastav se za Josefem…“ Rozhlédl se, ztišil hlas. „Ústředí ruší Jed na krysy. Ať Josef okamžitě rozebere všechny rozprašovače. Já řeknu doktoru Veselskému, aby zlikvidoval náplně s tyfovými zárodky. Nacistickým vědátorům se v Blansku nesmí nic stát.“
Kývla. Se sklopenou hlavou se zeptala: „Kdo byla ta žena?“
Díval se na pěšinku táhnoucí se středem hlavy, na světlé vlasy, které z ní ve vlnách padaly na ramena.
„Čekala jsem tady s tím kastrůlkem. Viděla jsem tebe i ji. Kdo to byl?“
„Z Obrany národa,“ zašeptal.
Políbil pěšinku. Voněla mýdlem a kuchyní. Dívka k němu zdvihla tvář i rty.
Po dalším polibku si pomyslel: Jako bych se dotkl okvětního plátku růže.
Odtrhla se od něj, vykřikla: „Ježíšmarjá, musím běžet.“ Rozběhla se.
Díval se za ní. Vyhazovala paty do stran, protože měla nohy trošku do X. * * *
SS Sturmbannführer doktor Helmut Klein vystoupil ze sklepa vily. Na věšák pověsil černý kožený kabát se stříbrnými pletýnkami na náramenících, nad něj
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
čepici se smrtihlavem. Navyklým pohybem si uhladil vlasy, přejel dlaněmi boky. Krátce pohlédl do zrcadla na bledého, stárnoucího muže s tváří plnou hlubokých vrásek.
Těžce vystoupal do schodů, otevřel dveře salónu.
SS Scharführer Alfred Trummler ho předpisově pozdravil zdviženou paží. Na zelené uniformě se zablýskla vyznamenání – Válečný záslužný kříž 1. třídy s meči a stříbrný Odznak za zranění.
„Slečna Traudi, pane. Její matka onemocněla. Musela za ní urychleně do Troppau. Nechala tu list, ve kterém se přimlouvá za slečnu…“ Zašustil papír. „Evu Adler.“
„Árijka?“
„Samozřejmě.“
„V pořádku, nechci mít u sebe Češku. Mám z nich husí kůži.“ Usedl ke stolu, promnul si obličej. „Do tohohle srabu mě uvrtal Gerhard s tím svým pitomým RAG a se strojírnami, které jediné dokážou vyrobit potřebná zařízení a nebudou tolik na očích špionům. Opakoval to tolikrát, až jsem mu kývl, že spojíme síly a tak dál. Nechal jsem se potopit do tohohle cizího, nepřátelského města, kde nás každý místní nenávidí. A kriminální asistent gestapa Nehring o mé práci informuje Wewelsburg jako o… sabotáži! Čeká. Ta gestapácká svině čeká na moji sebemenší chybu.“ Spustil ruku na stůl, podíval se na ni. Zdála se mu bílá, jaksi nemužná a nanicovatá. „Alfi. Ach, Alfi. Měli jsme zůstat na polytechnice v Darmstadtu. Tam jsem se cítil šťastný. Řítili jsme se od úspěchu k úspěchu. Admirál Rhein z FEP mě doporučil Himmlerovi a ten projevil osobní zájem… I proto dal ředitel Schumann našemu
VÝŠKÁČ
projektu zvláštní prioritu SS/1040.“ Klein se zasnil. „Doktor Schumann… Jemný člověk. Miloval Kruh písní svého jmenovce Roberta. On o nás věděl, Alfi.
Nevadilo mu to. Chápal to. Bože, jak mě bolí hlava. Půjdu si lehnout… Ach ne, Alfi, dnes budu spát sám.“
* * *
„Pane Sturmbannführere, promiňte, že vás vyrušuji, ale dostavila se slečna Eva Adler.“
Doktor Klein upřel na Alfiho zmatený pohled.
„Naše nová kuchařka a posluhovačka, kterou doporučila Traudi.“
„Ach ano.“ Doktor přešel salón a ve dveřích se pozdravil se štíhlou, upravenou, mladou ženou. Prohodil s ní několik vět. Jeho tvář postupně prozářil jemný úsměv: „S vámi si budu rád povídat, slečno Evo. Goethova němčina. Mluvíte jako moje teta.“
„Jsem zdatná stenografka,“ nadhodila.
„Už dlouho diktuji Scharführerovi Trummlerovi. Jsem na něj zvyklý. A on je zvyklý na mě.“
Večeře, kterou jim Eva připravila – kuře na bazalce s bramborovou kaší a kompotem ze žlutých třešní – zvedla Kleinovi náladu. „Když se nemůžeme do Darmstadtu odstěhovat,“ zvěstoval rozjařeně Alfimu, „vrátím se alespoň ve výzkumu do bodu, v němž jsem se v darmstadtské polytechnice nacházel. Přidržím se vířivé komprese a opustím Gerhardovy separace magnetických polí.“
* * *
Milenci jsou schopni těch největších obětí, jen aby měli na okamžik soukromí. To si mohl pomyslet každý, kdo zahlédl v sychravý večer ke konci února dvě postavy
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
choulící se k sobě na mokré lavičce v nejvzdálenější části zámeckého parku.
Eva pronesla naléhavým polohlasem: „Traudi stačilo fotografovat, ale já musím slyšet. Potřebuji vyrobit toto.“ Podala Vilimu kus papíru.
Když ho rozložil, pochopil, že se dívá na elektronické schéma. Netrvalo dlouho a elektrotechnik inženýr Vilém Los rozpoznal, jaké zařízení schéma popisuje, i to, k čemu bude sloužit. „Tvým cílem je ukrást nacistům zázračnou zbraň,“ konstatoval.
Ušklíbla se. Pokrčila rameny. „Klein kráčí cestou nacistické vědy. Opravdu si myslíš, že touhle cestou se dá dosáhnout na zázračnou zbraň?“
* * *
Klein vyšel ze sklepa vily. Setřásl z ramen černý rozepnutý kabát, po paměti ho pověsil na věšák. Čepici si ponechal na hlavě. Ignoroval zrcadlo. Vystoupal jako v mátohách schody do patra, vstoupil do salónu, pozdravu Scharführera Alfreda Trummlera nevěnoval pozornost. Hlesl: „Funguje to.“ Přešel místnost k servírovacímu stolku, napil se koňaku přímo z broušené křišťálové karafy, což neudělal nikdy. S lahví v ruce se usadil do křesla. Ukázal na skříň se šanony. „Alfi, poznámky z úterý. Přečti je nahlas, prosím.“
Alfi zalistoval v šanonu. „Tři švábi, žába, ještěrka, užovka, polní myš, laboratorní krysa. Vystaveny účinkům OR v devatenáct nula nula. Předpokládaný rozklad za čtyřicet sedm hodin.“
Doktor potřásl hlavou. „Na sekundu přesně po sedmačtyřiceti hodinách nastal u všech tvorů nečekaný kolaps v důsledku totálního zhroucení buněčné
VÝŠKÁČ
struktury jejich těl a tělních tekutin. Rozložili se na mazlavou hmotu.“ Zhluboka se napil. „Moje OR funguje. Darmstadtská koncepce byla klíčem k úspěchu. Intenzitu vířivých kompresí mohu přitom snadno nastavovat. Promluvím s inženýry. Nechám si vyrobit ovládací knoflík se stupnicí. Nastavím na ní okamžik předpokládaného rozkladu. Alfi, Himmlerův sen, Wunderwaffe, je na světě. Spojím se s Wewelsburgem.“
Když se vrátil z komory, kterou povýšil na kódovací místnost, rozjařenost z něj poněkud vyprchala. Alfimu rozmrzele prozradil: „Podle Himmlera OR změní válku. Nový vrchní velitel vojsk… Himmler mu říká Obersturmführer Théta, k nám přiletí z východní fronty zítra ve večerních hodinách. Musím mu předvést účinky OR, samozřejmě. Jenže i na člověku. A to je prekérní situace. Kde ho mám zničehonic vzít?“
Alfi srazil podpatky. „Dovolte mi, pane, abych se o to postaral.“
Doktor vděčně kývl. Když osaměl, usedl za pracovní stůl, uchopil oblíbené plnicí pero značky Parker, které mu před válkou věnoval slavný fyzik, profesor Burkhard Heim z univerzity v Göttingenu, a na bílý kus papíru začal sepisovat seznam objektů, které vystaví účinkům OR. Ponořil se do práce.
Vylekalo ho Alfiho rázné hlášení: „Pokusný objekt dodá Nehring neprodleně, jak se vrátí z Brna. Protestoval, že ho ještě nevytěžil, ale připomněl jsem mu Bělorusko. Tam jsme také nikoho nevyslýchali. Každý byl buď bandita, nebo jejich pomahač.“
Klein si pomyslel, že Nehring chtěl asi rozkrýt odbojovou skupinu. Ale situace vyžaduje oběti, neboť
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
na pořadu dne je totální vítězství velkoněmeckých zbraní. „Muž?“ zeptal se stroze.
„Žena,“
„Ale ne,“ zamrzelo Kleina. „Nechci ji vidět dřív než ty poslední sekundy její existence.“
* *
Inženýr Vilém Los se vyřítil z budovy firmy Sochor jako smyslů zbavený. Utíkal ulicí směrem k Dělňáku a odsud ulicí U měšťanské školy k dřevěnému kostelíku. Jeho supění zaujalo staršího vojáka wehrmachtu střežícího dům, v němž bydlel a pracoval kriminální asistent gestapa Nehring. Voják pozdvihl hlaveň samopalu.
Vilém si vojáka všiml na poslední chvíli, div že ho nesrazil. Při pohledu do černého ústí hlavně ucukl celým tělem. Na rozbředlém sněhu mu ujely nohy.
Natáhl se do ledového marastu. Rozvzlykal se.
„Ožralý jako prase,“ konstatoval voják německy a jeho tvář plná vrásek se roztáhla v chápavém úsměvu.
Vilém zaúpěl. Vstal a rozběhl se směrem k zámku. Ve špinavém sněhu po něm zůstal ležet klobouk.
Eva stála za ním, mračila se. „Proč jsi ji do toho tahal?“
Zápasil o dech a syčivě šeptal: „Paní Weissová říká, že Nehring u Jindřišky našel něco, co měla zničit, ale nezničila. Uvěznil ji ve sklepě. V mučírně!“ Na znamení, že ta myšlenka je pro něj nesnesitelná, zdvihl nad hlavu ruce zaťaté v pěst. Ve tmě zasvítily bělavé klouby.
VÝŠKÁČ
„Vím, referoval o tom Trummlerovi. A Jindřiška si tvůj dopis schovala kvůli podobenství o růži a rtech.“
„Co… o čem?“ Vytřeštil oči.
„Proč jsi ji do toho tahal?“
Něco nesrozumitelně zablekotal. Rty se mu třásly.
„Když chceš odboj, bojuj, ale nezatahuj do toho děcka. Dostanu ji ze spárů toho gestapáka, ale počítej s tím, že ji uklidím hodně daleko. Před nimi, před tebou a před takovými, jako jsi ty.“
* * *
Před domem na ulici U měšťanské školy, který pro sebe zabral kriminální asistent gestapa Nehring, zastavilo černé osobní auto značky Mercedes se staženou střechou. Vystoupil Scharführer Alfred Trummler. Hlídajícího vojáka wehrmachtu pozdravil heil Hitler. Zapálil si cigaretu. Labužnicky natahoval a vydechoval kouř.
Ode dveří domu se ozval Nehring.
Trummler podal z poloviny dokouřenou cigaretu vojákovi.
Ten z vděčnosti zasalutoval. Vzápětí si uvědomil, že salutování esesáka uráží, ale do hajlování se mu nechtělo.
Trummler obešel vůz. Ze zadního sedadla vyňal objemný kufr, který připomínal pouzdro na basu. Víko přidržovaly čtyři velké pákové uzávěry. S kufrem v ruce vstoupil do Nehringova domu.
Když potom Trummler s Nehringem vyšli na ulici, nesli kufr tak, že ho každý držel za jedno ucho. Nevysoký Nehring supěl námahou, vrávoral.
Voják k nim přiskočil, že jim pomůže, ale Nehring ho zahnal.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Kufr skončil na zadních sedadlech vozu. Trummler usedl za volant, Nehring na sedadlo spolujezdce. Odjeli.
Když dorazili před Kleinovu vilu, přenesli pouzdro po prudkých schodech do sklepa. Postavili je na výšku.
Nehring se v přítmí sklepení necítil dobře. Předmět opřený o stěnu mu připomínal železnou pannu. „Jak tomu říkáte?“ zeptal se.
„Gummipuppe.“ Tak zněla Alfiho odpověď v němčině.
Gumová panna , pomyslel si Nehring, tak to jsem se skoro trefil.
„Dáme ji sem.“ Trummler ukázal na šedé ocelové dveře s namalovaným velkým písmenem C. Zatáhl za páku a lehce je otevřel.
Když Nehring uviděl, že dveře mají tloušťku téměř jednoho metru, odhadl jejich váhu na několik tun.
Černou schránu z tvrdé, těžké gumy umístili na stojan u zdi. Trummler ji zajišťoval přezkami.
Nehring ukázal na okénko z temně červeného skla v čelní stěně gumové panny. „Tímhle ona vidí?“
Trummler přikývl.
Gestapák si představil, že je uvězněný v malém prostoru páchnoucím gumou a dívá se do světa okénkem a ten svět vypadá jako utopený v krvi. Udělalo se mu nevolno. Místnost vyložená tmavorudými kachli na něj působila tísnivě. Už aby byl venku. Zacouval ke dveřím. Blízkost východu ho přivedla k rozhodnutí: Řeknu, že ven trefím sám. Vypadnu.
Na těle ucítil ledový dotek. Někdo za ním ho objal jednou rukou kolem pasu. Druhou mu položil zlehka na čelo.
VÝŠKÁČ
Nehring ztuhl úlekem.
Trummler zápasil s přezkou, která měla připoutat spodní část gumové panny ke stěně. Zaslechl něco? Vycítil něco? Otočil se.
Díval se na Nehringa stojícího před zavřenými ocelovými dveřmi. Gestapák s ním sice sdílel místnost, ale jen horní polovinou těla. Nohy, boky se nepochopitelně ponořily do ocelové desky, jako by Nehring nestál před pancéřovými dveřmi ale před vertikálním jezerem rtuti.
Trummlerovi chvíli trvalo, než si povšiml rukou, které Nehringa vtahovaly do hlubin tlustých dveří. Vypadaly útle – jako ruce dívky. Jenže vyrůstaly z ocele dveří a zdálo se, že jsou stvořené z téže materie.
Nehring se celý třásl. Jeho tvář znetvořila nekonečná hrůza. Křečovitě napjaté krční svaly prozrazovaly, jak se snaží vzdorovat ruce, která ho tlakem na čelo potápí do ocele. Skrz zaťaté zuby uniklo hrdelní zasténání. Na okamžik se zdálo, že se Nehringovi podaří ze strašlivé pasti vymanit. Jediné prudké trhnutí ho však vtáhlo do ocelové hmoty hlouběji o celé decimetry. Zařval.
Vtom tvář gestapáka v kovu docela zmizela. Celé tělo se v něm utopilo.
Dveře vyhlížely jako dřív.
Neočekávaně se v kovové desce ukázaly obrysy obličeje, dlaní, prstů. Jako by gestapáka zakrývala jen tenounká vrstva napjaté látky.
A pak se nad ním vertikální hladina oceli zavřela.
Trummler se s rukou nataženou před sebe dopotácel ke dveřím. Dotkl se jich ukazovákem. Ucukl. Položil na dveřní desku dlaň. Cítil tuhou, chladnou ocel.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Se zatajeným dechem a mrtvolně bílým obličejem si pomyslel, že ještě nikdy nebyl svědkem něčeho tak šíleného, tak hrůzostrašného.
Musím za doktorem! Musím to oznámit! Musím odsud!
Zatáhl za páku, ale dveře se nepohnuly. Zkusil to znovu. Lomcoval pákou ze všech sil.
Vybuchla v něm panika. Zatočila se mu hlava. Strach ho udeřil ledovou rukou do žaludku. Chtělo se mu zvracet.
Za sebou zaslechl tiché cvaknutí otevíraného pákového uzávěru. Místo skřípnutí pantů uslyšel mlaskavé oddělování jedné gumové hrany od druhé.
Otáčel se pomalu a celý se třásl. Tušil, že uvidí něco strašlivého. Tušil, že jen jediný pohled na to úděsné za ním, mu ublíží.
* * *
Klein umístil rostlinné vzorky do nádrže označené písmenem A. Živočichy potom přenesl do nádrže označené B.
Zavřené šedé dveře s namalovaným C svědčily o tom, že Alfi úkol splnil.
Samozřejmě.
Přesunul se do řídicího centra. Zkontroloval, zda je vše v pořádku. Čas spuštění OR a okamžik rozpadu nenastavoval. Nevěděl přece, kdy přesně Théta dorazí.
Vystoupal do salónu. Konsternovaný z Alfiho nepřítomnosti usedl do křesla a přemýšlel střídavě o tajemném Obersturmführerovi Théta a o Alfim.
Nakonec zazvonil na Evu. „Slečno Evo, prosím vás, váže se nějaká symbolika k řeckému písmenu théta?“
„Ve starověku symbolizovalo smrt.“
VÝŠKÁČ
„Aha. Výstižné.“ Po chvíli se zeptal: „Nevzkázal Alfi, kde a jak dlouho se zdrží?“
„Ne, pane Sturmbannführere.“
„Váš hlas… Evo, v mé knihovně jsou knihy seřazené abecedně podle autora. Byla byste tak laskavá a přečetla mi něco z Fausta?“
„Jistě, vteřinku strpení.“
Eva začala předčítat.
Zavřel oči a rysy jeho tváře se postupně uvolnily.
Evin hlas přehlušilo drnčení okenních tabulek. Zvenčí se přibližoval zvuk silného motoru.
Vztyčil se z křesla. Aniž se na Evu podíval, řekl: „Budeme mít návštěvu. Nachystejte občerstvení, prosím. Lehkou večeři, chlebíčky. Červené víno. Pro dva.“
Scházel ze schodů, když zvuk motoru velkého nákladního auta utichl. Ozvaly se tři silné údery klepadla na dřevěnou desku dveří.
Klein se otřásl. Nemohl nevzpomenout na Mefistofelovo klepání na dveře Faustovy studovny. Otevřel velké, dřevěné dveře.
Před ním stál voják, který musel být vysoký dobře přes dva metry. Jeho mohutné tělo se sotva vešlo do tankistické blůzy v maskovacím vzoru Topfenmuster. Zpod měkké černé lodičky vykukovaly světlé vlasy. Runy SS na pravé límcové výložce dokazovaly esesákův čistě německý původ.
Pozdravili se. Představili se navzájem – tankista svým kódovým jménem.
Doktor Klein vojáka uvedl do salónu. Usedli do křesel. Po několika minutách nezávazné konverzace si Théta zapálil cigaretu a spustil výklad: „Na pokyn Reichsführera SS Heinricha Himmlera jsem
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
už kontroloval všelijaké bláznivé vynálezy. Zvukový a vzdušný kanón. Laserové dělo. Paprskové pistole. Letadla na nukleární pohon. Ze všech těch rádoby pro válku rozhodujících projektů se nakonec vyklubal jen další laciný kouzelnický trik. S čím přicházíte vy? Ale vysvětlete mi to tak, abych pochopil, že jde o zbraň, která ve válce rozhodne o našem vítězství. Jestli vy na mě vytáhnete fyziku, tak já na vás vytasím pistoli a zastřelím vás.“
Doktor se zasmál, ale při pohledu do tankistových očí si přestal být jistý, zda šlo o vtip.
Ozvalo se zaklepání. Eva otevřela dveře.
Théta se vymrštil z křesla. Horlivě Evu zdravil. Prohodili spolu několik slov.
Eva postupně přinášela tácy s občerstvením a kladla je na stůl.
Théta nepřestával hltat očima její postavu.
Doktor využil čas k sestavení přednášky, která nebude obsahovat pojmy rotace netranslačních vířivých systémů, hmota jako rezonátor vln s destrukčním účinkem, vířivá mechanika. Odkašlal si, aby na sebe upozornil. „Slyšel jste někdy o tichém zabijáku?“
Tankista usedl ke stolu, rovnal si chlebíčky na talířek. „Vy chcete říct, že dokážete, aby nepřátelé říše hromadně onemocněli na bitevním poli vysokým krevním tlakem a cukrovkou?“
Klein se usmál, pronesl: „Můj projekt nese název OR.“ Následně vysvětlil, že zkratka znamená Der Orangefuchsige Raukopf.
„Houba?“ zeptal se Théta s plnými ústy. Polkl. „Máte na mysli lesní houbu?“
„Je to samozřejmě jen příměr. Tahle oranžová houba velká asi pět centimetrů je jedovatá jako ta
VÝŠKÁČ
nejjedovatější muchomůrka. Ale první příznaky otravy se projeví po tak dlouhé době, že záchrana života už není možná. Říká se jí tichý zabiják.“
„Dobře.“ Théta souhlasně kývl hlavou. „To je houba. A vaše OR?“
„Představte si frontovou linii s rozmístěnými OR. Naše vojska ustoupí. Nepřítel nejprve vyšle průzkumníky, zahájí průzkum bojem, následně se dají do pohybu jeho hlavní síly. Přesouvá se přes oblast, kde na něj působí OR aktivované zdálky rádiovou komunikací. OR načasuje v těle nepřátelských vojáků nezvratný rozkladný proces. Ale oni plní dál na sto procent svoje povinnosti. Jenže potom v jedné jediné, předem určené sekundě se všichni rozloží. Výsledkem rozkladu člověka je kupodivu nepáchnoucí gelovitá substance, která za přítomnosti vzduchu poměrně rychle vyschne. Veškerá technika nepřítele nám tak padne do rukou a je okamžitě k použití.“
„Chci to vidět. Ten rozklad.“
„Ať máte jistotu, že nejde o kouzelnický trik. Rozhodněte sám, kdy nastane rozpad rostlin, kdy živočichů, kdy člověka.“
„Podčlověka, předpokládám,“ opravil ho s úsměvem Théta. Mrkl na náramkové hodinky. „Rostliny a krysy mě nezajímají. Chci vidět jen podčlověka. Ve dvaadvacet nula nula.“ S očima upřenýma na prázdný talířek prohlásil: „Mohli bychom si v klidu pochutnat na tomhle báječném občerstvení. Vypadá prostě úžasně a lákavě. To mi připomíná, prosím, pozvěte ke stolu tu roztomilou mladou dámu. A rozsviťte tenhle nádherný křišťálový lustr. Věřím, že dnešek je významný pro nás pro všechny, pro celou Velkoněmeckou říši.“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
* * *
Oba muži v uniformách SS – jeden v černé vycházkové, druhý v maskovací tankistické – sestoupili do sklepních prostor Kleinovy vily.
Obersturmführera Théta iritovaly nízké stropy sklepení. Svoji nespokojenost vyjadřoval vrčením.
Doktor Klein otevřel dveře označené písmenem C.
Vstoupili dovnitř.
Théta se zadíval na protější stěnu. „Vypadá to jako železná panna.“
„Říkáme jí gumová.“ Klein přistoupil k pouzdru.
Postupně rozepínal pákové uzávěry. „Otevřu, až bude zbývat posledních deset sekund.“
Čekal s pohledem upřeným na hodinky.
„Dvaadvacet nula nula,“ pronesl tiše a víko otevřel.
Théta zalapal po dechu a zařval: „Válečný kříž!“
Klein se ztuhle otočil a pohlédl do nitra gumové panny. Zaječel a jako podťatý padl na kolena.
Uvnitř schrány stál spoutaný Alfi v uniformě SS i s oběma řády na prsou. Doktor objal jeho boky, přitiskl k nim tvář.
„C-co…“ začal Théta koktavě. „Vzchopte se!“ zasyčel. V příštím momentě zuřivě vybuchl: „Máte na sobě uniformu SS…“ Děs ho umlčel. Rysy vojáka s Válečným křížem na prsou se roztékaly, jako by byl z vosku a někdo ho vystavil žáru.
Klein se rozplakal, rukama bloudil po Alfiho těle. Théta se otřásl hnusem. Jediným téměř bezděčným pohybem vytrhl z pouzdra u pasu pistoli a vyprázdnil zásobník do těla sturmbannführera doktora Kleina i do rosolovité hmoty vytékající z uniformy Scharführera.
VÝŠKÁČ
„Homosexuál!“ vyrazil ze sebe s odporem Théta. „Zasloužil růžový trojúhelník a koncentrák! Blázen! Obětovat nositele Válečného kříže.“
Zatoužil po rozzářeném křišťálovém lustru, stolu plném dobrot, rubínovém vínu a přítomnosti krásné a kultivované árijské dívky. Odvrátil se od obrazu před sebou.
Místo dveří se ve stěně místnosti černal otvor.
Tunel, který klesal do temných hlubin.
Nerad si to přiznával, ale strach mu ochromil nohy.
Jenže žádná jiná cesta ven, ke svobodě, k vínu, k dívce nevedla. Vstoupil do tunelu.
Mohl ukázat prstem na místo, kde v něm hlodal červ hrůzy. Místo prstu použil pěst – přitiskl ji na břicho, a strach se nezmenšil ani o píď.
Něco zaslechl. Zarazil se, celé jeho tělo ztuhlo. Zvuk přicházel z tunelu. Připadal mu důvěrně známý. Se svraštělým obočím lehce pootočil hlavu. Naslouchal.
Konečně rozpoznal, o co se jedná. Slyšel řev. Řev tygra. Tak řve jen Panzerkampfwagen Tiger. V hlubině tunelu něco zahlédl.
Je to opravdu tank?
To, co slyší je chřestění pásů?
Řinčení ocele ohlušovalo.
Ze svislé hladiny černé tmy se cosi vynořilo. Na tankistu se tlačila mazlavá masa v odstínech barvy kůže, syrového masa, obnažených kostí, krve, vnitřností. Z krvavého shluku vyrazily ruce s rozdrcenými klouby. Draply po něm. Jako chapadla se obtočily kolem jeho těla. Pevně je sevřely. Nalehla na něj krvavá kaše ježící se ulámanými kostmi rozmačkaných hrudních košů. Prchavý pach krve dusil. Tu
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
a tam zahlédl rozbité a rozmáčknuté rysy obličejů. Náhodně rozmístěné oči mrkaly. Řinčení tankových ocelových pásů a burácení motorů opanovalo vesmír.
Pod tíhou krvavé plochy padl na záda.
Konečně pochopil, co se na něj valí. Hrůza jím projela až do morku kostí. Cosi v jeho nohách vybuchovalo a cosi dalšího v nich praskalo. Kosti! Kůže se trhala, vazy a svaly také. Pánev se tříštila na kousky.
Ach bože! Nezvedal se mu jenom žaludek, celý obsah břišní dutiny se mu dral do úst. Tlak krve v hlavě stoupal. Oči mu lezly z důlků. Vlastní vnitřnosti ho dusily.
* * *
„Splnila jsem úkol, Vili.“
„Odhalila jsi zázračnou zbraň?“
Usmála se. „To nebyl můj úkol. Klein nic neobjevil.
Himmler tvrdí, že vojska vyzbrojená zázračnou zbraní nemůže vést obyčejný člověk. Jako velitele nových vojsk Velkoněmecké říše vybral výjimečného vojáka.
Pověřil ho kontrolou všech projektů rozhodujících pro válku. Depeše z Wewelsburgu o něm mluví jako o Obersturmführerovi Théta. Ale on má ještě jedno jméno. Iniciativně a s rozvahou vyhlazoval vesnice, které se ocitly v blízkosti osy přesunu jeho divize. Na popravách civilistů se osobně se svým tankem podílel.
Používal neobvyklou techniku. Na východě si proto vysloužil přezdívku Smrtipás.
Náš soud mu udělil nejvyšší trest. Jenže, jak vykonat rozsudek? Kde je Théta? A tak jsem musela sem. Do Blanska. Díky tvému přístroji jsem odposlouchala, jak mají pokusy proběhnout. A zařídila jsem, aby tak proběhly. Ne Kleinův OR, to já. Duševní silou ovládám
VÝŠKÁČ
pokročilou technologii. Rozložím hmotu na základní kameny a složím z ní jinou hmotu. Aby měla žádané vlastnosti, aby se chovala, jak potřebuji. Stvořenému dokážu vtisknout i jistou míru inteligence. Přesvědčili se o tom všichni: Kriminální asistent gestapa Nehring se utopil v metr tlusté ocelové desce dveří i se svou klaustrofobií. SS Scharführer Alfred Trummler viděl na vlastní oči, jak ho polkla obrovská pohyblivá vulva, což pro člověka trpícího chorobným strachem z ženských genitálií nebylo jistě nic příjemného. V ten pravý čas jsem pak zařídila rozklad Alfiho tělesných tkání. SS Sturmbannführer doktor Helmut Klein by nejspíš zemřel žalem nad smrtí Alfiho i tak. Théta ukončil jeho trápení svým Waltherem. SS Obersturmführera Théta jsem popravila, jak popravoval on.“
„A Jindřiška?“
„Splnila jsem slib. Je v bezpečí. Uvidíš ji po válce. Můj úkol končí. Vili, musíme se rozloučit.“
„Proč? Je tu ještě tajná, možná zázračná zbraň RAG, která se vyrábí ve strojírnách. A bojovat s fašismem přece můžeš všude, tak proč ne v Blansku?“
„RAG?! Odpalovací zařízení raket. Tahle zbraň není tajná. A určitě není zázračná. Německu válku nevyhraje. Můj pobyt v Blansku se týkal jenom provedení rozsudku. Patřím tam, kde se o válce rozhodne – na frontu. Tobě nedošlo, kdo opravdu jsem?“
„Vím jen, kdo nejsi. Určitě nejsi Eva Adler. Ale kdo jsi, nevím. Kdo?“
„Přece superzbraň spojenců.“
POLE PROMĚNY
Každé odmítnutí je prohra. Bolí jako rána v ringu, ta poslední, co končí zápas. Za těch jedenáct měsíců od vyhazovu z práce schytal Vojtěch desítky knokautů: „Děkujeme za Váš zájem. Inzerované místo jsme bohužel již obsadili.“
Od jisté doby hledal záminky, aby nemusel „mezi provazy“, do doručené pošty nahlížel až po návratu z restaurace Pohádka.
Dnes se z ní vracel za tmy. Chodník mu byl malý.
„Ahoj, Vojtěchu,“ ozval se ženský hlas.
„Ahoj,“ odpověděl, a až potom ji poznal. Tohle byla Jana, která jeden čas patřila k jejich partě. Tehdy se mu zdála tak nedostupná. Nakonec dala každému, jenom jemu ne, protože on po ní – samozřejmě – nevyjel.
Zavzpomínali. Na rozloučenou ho pohladila po předloktí. „Vážila jsem si tě. Nejvíc ze všech těch kluků. Byls jiný. Vážila jsem si tě proto, jak ses k nám, mladým holkám, tehdy choval. Vzhlížely jsme k tobě.“ Jana se usmála – měla krásné bílé umělé zuby.
Elektronickou poštu otevřel až v poledne dalšího dne. Čekala na něj jediná příchozí zpráva s předmětem: Výsledek přijímacího řízení.
Rozklikl ji, četl: „Dobrý den… Děkujeme vám… bohužel již obsadili… nabídnout jinou pozici správce sítě.“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Začal dýchat. Termín nástupu přečetl nahlas. Bouchl pěstí do stolu a vykřikl: „Ty čtyři týdny si užiju.“
Dostal obrovskou chuť na pizzu. Zastavil se u okénka pod restaurací Pohádka. Plavovláska v bílém tričku mu popřála dobrou chuť. Napadlo ho, že tenhle obličej bude hezký i za dvacet let.
Když vstoupil do Pohádky, hosté – jako vždy – okupovali výčepní pult na stojáka. Udělali mu místo. Po krátkém uvítacím ceremoniálu se vrátili ke smečům a returnům hospodského slovního tenisu: „Za dvacku ses vožral.“
„A ještě sis koupil cigarety.“
„Lidi byli tehdy jiní. Víc četli. Víc vnímali. Ve všem hledali narážku na režim… A ty narážky tam bývaly, jéje.“
„Víc drželi při sobě.“
„Drželi při sobě, protože si nic nezáviděli, protože všichni měli stejný hovno.“
„Dneska je každý sám.“
Vojtěcha hospodské žvanění vtahovalo do vzpomínek. Tehdy – kolik… třicet let nazpět? – opisoval na psacím stroji jakýsi text, samizdat, kterému ani pořádně nerozuměl. Prý to bylo zakázané. Bojoval? Vzdoroval? Ne – patřil k partě. Nemohl, nesměl, nechtěl být zbabělec. Musel opisovat a roznášet.
Skříply dveře.
Vrchní Péťa uvítal příchozího slovy: „A hele, Ondra. Snad ne zase knížky? Copak mám čas číst? Doval normální prachy jako každej jinej.“
Ondra pozdvihl lepenkovou krabici, zatřásl s ní. Ozvalo se zachřestění.
Vojtěch se protáhl podél pultu.
VÝŠKÁČ
Zkrápěl lasturu pisoáru. Nemyslel na nic. Dřív tuhle chvilku – každou volnou chvilku – využil k řešení nějakého problému, který se týkal programování vestavěných systémů. V současnosti měl potíží tolik, že přemýšlet znamenalo nasednout na mučící kolotoč ztrát: peníze, práce-koníček, řidičák, auto, hodinky za osmnáct tisíc, mobil za pětadvacet, Eva.
Na záchodě je slyšet z hospody každá věta, takže i ta Péťova: „Náhodou mně to za ty peníze stojí.“
Když se Vojtěch vracel, ležela Ondrova lepenková krabice na pultu. Nahlédl do ní. Byla plná šachových figurek barvy sněhu a sedlé krve. Poprvé spatřil bílé opravdu bílé – žádná zažloutlá barva zkažených zubů – a jejich soupeře jiné barvy než černé. Ale někde, v nějaké knížce, kterou četl jako kluk, se nad větou o bílých a červených figurkách pozastavil.
Zavzpomínal, co pro něj tahle hra kdysi znamenala: Šachový kroužek v DDM a nezapomenutelné prázdniny roku 1972, které pro něj budou už navždy spojené se zápasem století Fischer – Spasskij.
Byly to hezké vzpomínky.
Ondra si peníze nevzal, rovnou poručil pětkrát rundu celé hospodě. Smál se, každého se snažil obejmout a každý se od něj odtahoval. I Vojtěch, i když před třiceti roky patřili do stejné party. Bývalému montérovi ČKD, který z Čech vozil pásky Plastiků a Dégéček, řekl: „Panebože, Ondro, běž se vyspat, máš úplně krvavý oči.“
Jeden z odcházejících štamgastů srazil ve dveřích paty, vystřelil napjatou paži s nataženými prsty šikmo ke stropu a zahalekal: „Takhle tehdy napadalo sněhu.“ Oči mu zářily.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
A Vojtěch si otráveně pomyslel: V hospodě se vždycky říkalo a dělalo, co bylo zakázané. Každá doba má svá tabu, jenže ta naše byla o něčem jiném. Byli jsme proti –a drželi jsme při sobě. Parta.
Dávno nepoužívané synapse konečně sepnuly: Chandler! Raymond Chandler, Vysoké okno. To byla ta knížka, ve které se tahalo s červenými figurkami.
* * *
Vojtěch přijížděl s vozíkem k pokladně obchodního domu. Na drátěném dně poskakoval obal od šachového programu Shredder 11.
Doma mnohonásobného šampiona počítačových šachů , jak stálo na obalu, nainstaloval do notebooku. V první partii hrál bílými. Ve střední hře si nestál příliš dobře a soupeř nad jeho tahy zoufal, co chvíli vyskočilo okno, v němž mu radil, jak táhnout. Vojtěch ho ignoroval, jenom blázen by věřil nepříteli. A nakonec si vynutil remízu trojím opakováním stejné pozice. Další hodinu hledal šachové knížky, které si kdysi koupil. Přitom našel vojenský deník – sešit se zelenými deskami, do kterého si během základní vojenské služby zaznamenával zážitky. Zalistoval v něm.
Zaujala ho vlastní kresba vétřiesky, kterou spojovací rota používala. Přelouskal všechno, co na stránce bylo napsáno. Přečtené ho vrátilo ve vzpomínkách do minulosti. Trvalo, než znovu usedl k počítači. Přehrával turnajové partie zaznamenané v minulém či předminulém století. Za okny šuměl déšť. Zatopil v klubkách.
Několik dní nato ho čekalo při nákupu překvapení.
Místo toho, aby zaháněl myšlenky na životní ztráty a prodělky, se pokoušel vyřešit zpaměti šachový
VÝŠKÁČ
problém, na který narazil na internetu. Zvedlo mu to náladu. Cesta domů ho přivedla k zasklené nástěnce před radnicí. Jen jedno parte zdobila fotografie. Poznal na ní Ondru.
V dopolední Pohádce si musely oči přivyknout na stín.
„Našli ho až za týden v zamčeným bytě. Hodil si mašlu,“ zareagoval Péťa na otázku. Pokrčil rameny. „Krmil automaty.“ Rozhození rukama. „Dluhy. Asi. Nevím.“
Vstoupil muž kolem čtyřiceti s černými kudrnatými vlasy. Zaklaply za ním dveře záchodu.
Vojtěchovi byl povědomý. Vyslal tázavý pohled k vrchnímu.
„Deny,“ zašeptal Péťa. „Mám ho tady od rána až do zavíračky. Hraje šachy. Ale jenom s těma, co jsou napití. O prachy. Nerozumím šachům. Teda samozřejmě vím, jak se tahá. Jako kluk jsem se málem dostal do šachovýho kroužku. Myslím, že fixluje.“
Večer se Vojtěch s pivem v ruce zastavil u Denyho stolu. „Zahrajeme si?“
Záporný pohyb hlavou.
Vojtěch si všiml Denyho očí – podlité krví.
Do hospody vrazili tři opilí kluci. Saka, rozhalené límečky u košil, povolené uzly vázanek. Nejvyšší z nich okamžitě projevil zájem o hru. Deny souhlasil, partie začala.
Vojtěch se přesunul k šachovnici. Něco mu na pozici figur nesedělo. Vnitřní hlas reprodukoval Péťova slova o charakteru muže, který vedl červené. Zpaměti rekonstruoval, jak se dosud tahalo. „Počkat!“ prohlásil. „Takhle nemohou stát. To by musel někdo táhnout dvakrát za sebou.“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Bylo slyšet, jak drobný déšť chrastí na okenní tabule, a pak nic jiného.
Deny natáhl ruku, vrátil šachové kameny do výchozího postavení a poté přehrál tah za tahem, co se v partii dosud událo. Bílý jezdec se bezdůvodně vrátil do výchozí pozice.
Vrchní čepoval, občas zapumpoval lokty v pantomimě smíchu.
Vřískla posunovaná lavice.
Vojtěch se ohlédl. Kluci odcházeli – Deny na něj zíral a ukazoval prstem na bílé vojsko pěkně seřazené v zákopu prvních dvou řad.
Hraje jen s opilým nebo s pitomcem, řekl si Vojtěch. Nahlas se zeptal: „O kolik?“
„O stovku.“
Rozpoutal se boj o střed. V okamžiku, když se červená dáma postavila na b6 a ohrozila nechráněného bílého pěšce b2, se Vojtěchovi rozbušilo srdce.
Byl si jistý, že se s touhle pozicí už setkal. V některé z nedávno přehrávaných partií se tahalo stejně.
Nemohl si vzpomenout, kdo s kým… ale bílý toho napadeného pěšce obětoval!
Deny se pousmál, nebohého bílého pěšce zdvihl z tmavohnědého pole, aby na ně vzápětí položil nejsilnější figuru červených.
Vojtěch táhl jezdcem – dámě zbývalo pro únik jediné pole.
Deny si pro sebe zašeptal: „Podcenil jsem tě?“
Vojtěchovi se vybavil trapas uvedený slovem: „Počkat!“ Nešlo o obsesi, ta vzpomínka totiž napovídala plán – dostat vlastního krále do bezpečí díky malé rošádě, vrátit se s jezdcem do výchozí pozice a zaútočit jím na chycenou dámu.
VÝŠKÁČ
V dalším průběhu hry Vojtěch vzal červenou dámu a tu svoji obětoval za pěšcový útok. Když postouplého bílého pěšce dělil od poslední řady jediný tah, vzhlédl do krhavých očí soupeře. Svítily zaujetím.
A pak to Vojtěch uviděl: proměna pěšce v dámu by vedla k vidličce, kdy nechráněný červený jezdec napadne současně bílého krále i čerstvě zrozenou dámu. Ale pravidla říkala: „Pěšec, který dosáhne poslední řady, se povýší na vyšší figuru téže barvy. Kteroukoliv vyšší, s výjimkou krále.“
Uchopil jezdce, který padl na kostkovaném bojišti před několika tahy, a postavil ho na pole proměny.
* * *
Vojtěch vyšel před Pohádku. Po pěti krocích se mu měl otevřít pohled na noční Blansko – místo toho nechápavě zíral do tmy. Někde poblíž se kdosi zasmál. Zničehonic vpravo vzplál jasný oheň.
Táborák a kolem něho muži v bílých uniformách a tmavých přilbách s hřebenem.
Vzpomínal, jak se jim říká. Konečně mohl vyhrknout: „Militárie!“ Po chvíli doplnil: „Tyhle odhaduju na bitvu u Slavkova. Na vojáky si může hrát jen někdo, kdo na vojně nikdy nebyl.“
Zafrkání.
Bílý kůň skláněl hlavu k sedícímu muži, v jehož klíně se lesklo cosi, co vypadalo jako vinná klobása zalitá červenou marinádou Steak Mexico, kterou tento týden prodávali v supermarketu v akci půl kila za dvacet devět devadesát. Voják zdvihl k Vojtěchovi oči. „To pro tebe trpím,“ hlesl. Po chvíli ze slepených, modročerných, rozpraskaných rtů uniklo: „Pít.“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Instruktorka BOZP s velikýma očima i ňadry si vypůjčila Jindřichův vnitřní hlas a pronesla rezolutně: „Při poranění břicha se nápoje podávat nesmějí.“
„Neposlouchej ho,“ ozval se hlas za Vojtěchem. „Melodramatický jako po každé bitvě. Ale tenhle jezdec dobře ví, že až začne nová kampaň, bude stát na svém místě.“ Sražení pat. „Kaprál Jan Král.“
Vojtěch se otočil. Muž za ním vypadal uhlazeně. Na límci bílého saka zářily dvě stříbrné šesticípé hvězdičky.
„Ty jim velíš?“ zeptal se Vojtěch.
„Ty jim velíš,“ odvětily hvězdičky. „Válka jako hra v šachy? Vojáci jako figurky na šachovnici? Nikdy jsi o tom neslyšel?“
„Měl bych těch šachů nechat. Blbnu z toho.“
Ze stanu vystoupila dívka v bílé uniformě.
Sotva ji Vojtěch spatřil, pomyslel si: Jako Jana, když jsem ji uviděl poprvé. Skoro ještě děcko. Světlé vlasy po pás.
Zeptal se jí: „Jak ti říkají?“
„Regina.“
„Jasně. Regina znamená královna. Proč seš zrovna ty v boji nejsilnější?“
Ukázala na kovovou trojnožku. Zamrkal. „Stativ zeměměřičů?! Tahle branže dokázala uživit neuvěřitelný počet zpěváků a bavičů, možná všechny, kteří byli proti režimu.“
„Nevím, co to plácáš, tohle je raketa. Co? Co je ti? Je ti špatně?“
Mhouřil oči do světla pouliční zářivky. Nad ním se skláněla plavovláska v bílém tričku. „Jdu si zakouřit,“ pronesla, „a vidím, jak si tady pěkně hovíš na tom prohřátým betonu. Dobrý? Vím o lepším místě na spaní. Měkounká postel, veliká, ve-li-kán-ská. A spím v ní sama. Každou noc. Za chvíli končím.“
VÝŠKÁČ
Očima klouzal po jejím obličeji. Vybavila se mu tvář bílé královny. Zabručel cosi o tom, že ho doma čekají.
Vyfoukla kouř. „Poznám, když je někdo dočista sám.“ Opustila jeho zorné pole; v pizzerii zarachotilo kovové nádobí. S obtížemi vstal. Vrávoral do parku před radnicí.
Nejprve se zamračil na stylizovaný obrázek věže – emblém města – na odpadkovém koši, potom na betonové sloupky v podzámčí, vytvarované do stejné podoby.
Na lavičce v parku seděl muž s roztaženýma rukama položenýma na horní hraně opěradla. Kudrliny černých vlasů trčely do stran jako čertovy rohy.
Vojtěch mávl rukou: „Všude věže! Tohle je šachový město.“ Chvíli váhal, pak si přisedl.
Deny pokyvoval hlavou, tvářil se tragicky. „Neměls vyhrávat. Se mnou to bude moc zlý. Už mě varoval.“
„Kdo?“
„I kdybych ti to řekl, neuvěříš. Ty znáš jenom jednu proměnu pěšce – tu na osmé řadě. Ale existuje ještě jedna.“ Jeho hlas přešel do šepotu: „Další proměna. V noci, možná přesně o půlnoci, nevím. Přišel, rozumíš? Přišel do mýho domu. Vyhrožoval.“ Mávl rukou. „Už vím, co znamená nevýslovná hrůza.“ Zakýval hlavou. „Nevýslovná hrůza je taková, že o ní můžeš říkat, komu chceš, co chceš, a stejně ti nikdo neuvěří. Jestli seženeš prachy, kup ty šachy a spal je.“
„Nerozumím.“
„Jasně, že ne,“ zamumlal. „Na všechno přijdeš, nakonec ti dojde i to, co se asi tak přihodilo Ondrovi. Co tady ještě děláš? Padej domů. Ta první noc je nejlepší.“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
* * *
„Kdo z vás jsou… věže?“
„Prosím?“ zeptala se Regina.
Chvíli přemýšlel, jak zformulovat dotaz. „Kdo stojí na začátku boje na křídlech?“
„Dělostřelci přece. Kde jinde by měli stát? Pověz mi něco o sobě. O sobě a o vojně.“
Vojtěch se o to pokusil. A přitom se na něj vyvalila neuspořádaná vlna vzpomínek. Všechny souvisely s kasárnami v obci Klimentov asi tři kilometry od Mariánských Lázní: spojovací rota; vétřieska ozdobená dlouhými anténami, které připomínaly tykadla brouka; noční běh polem s bubnem odvíjejícího se elkáčka na zádech; výstupy na telefonní sloupy; kluci ze všech koutů republiky – dobráci, hajzlové, kámoši.
Díval se na Reginu, která seděla s koleny přitaženými k bradě a objímala je pažemi. Říkal si, jak je neuvěřitelně krásná. Krásná a křehká a dokonalá až… až to dojímá. Přisedl k ní blíž.
Hvězdičky na límci ve tmě zazářily jako oči šelmy.
Natáhl ruku, aby ji objal kolem ramen. Zarazil se: Ty se jí chceš opravdu dotýkat? Ten kaprál je odhadem o třicet let mladší než ty a zdá se ti pro ni starý. Vzpomeň si, co řekla Jana. Přece se na starý kolena nebudeš chovat jinak.
Kontroval: Ostatní si užívali. Co jsem měl ze vší té slušnosti?
Vážili si tě. Pořád si tě váží.
Nakonec ruku stáhl. Otráveně se zeptal: „Nemůžeme se něčeho napít?“
Obklopili je vojáci v bílých uniformách. Kolovala skleněná láhev s pálenkou. Pěšákům řinčela na
VÝŠKÁČ
každém boku jedna šavle. Vojtěchovi to připadalo zvláštní, dokud si neuvědomil, že šachový pěšec sice chodí rovně, ale soupeřovy figurky bere šikmo vpřed – vpravo i vlevo.
Mejdan se docela rozjel.
Naklonil se k pěšákovi, který se mu představil jako
Quidon. „Jste jenom sen. No a co? Tenhle sen je skutečnější než třicet let starý vzpomínky. Někam patřím. Patřím k vám. Musím hrát a vyhrávat, aby se to opakovalo.“ Po několika dalších přípitcích usnul na Quidonově rameni.
Když otevřel oči, rentgenové slunce bombardovalo prázdnou ložnici skrz okna bez záclon. Převalil se na břicho, hlavu ponořil do polštáře. Strašlivě ho bolela. Na ulici vyšel až kolem poledne. Tou dobou rtuť teploměru vystoupala na šestatřicet ve stínu. Když zamykal branku, vzpomněl si na Ondru, kterého našli v zamčeném bytě až týden po smrti. Tolikrát jsem u něho byl. Hostil nás, dokud měl jako montér peněz jak želez. O tom, jak mu bylo ty poslední měsíce, nevím nic, protože jsem se mu vyhýbal. A když se mi nepodařilo se mu vyhnout, vykoupil jsem se dvacetikorunou. Nedal jsem mu šanci, aby si postěžoval. A to byl jeden z nás –jeden z party.
Vojtěch kráčel rychle, oči upřené před sebe. Už věděl, co se stane, až dorazí do Pohádky – první půllitr zdolá na ex.
„Člověče, tady byla včera mela,“ uvítal ho Péťa. „Deny, ne? Vrátil se, a že ty šachy koupí. Jenže měl akorát pětikilo. Začal se na mě sápat. Nakonec se rozbrečel. Ještě hodinu se pak motal před hospodou.“
Vojtěch vypil půllitr na jeden zátah, otřel si rty hřbetem ruky. „Podej mi je.“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Péťa musel do dřepu, proto jeho hlas stěžující si na vedro, zněl najednou přidušeně.
Vojtěch rozestavil figurky na koženkovou šachovnici.
Slunce putovalo po obloze; obě vojska čekala v zaujatých pozicích.
Vrchní se občas vynořil zpoza pultu, aby rozvířil jiskřící flitry prachových částeček a vyměnil prázdnou sklenici, pokrytou síťovinou zaschlé pěny, za plnou.
Postupně se hřad kolem pultu zaplnil pivními ptáky. Vojtěch občas někoho přemluvil ke hře. Vedl jen bílé. Když to soupeři vadilo, dal mu výhodu prvního tahu. Nehrál o peníze, hrál, aby vyhrál, a vyhrával. Vyhýbal se výměnám a dámu neměnil nikdy, natož aby ji obětoval.
Jednou, když soupeř neopatrně nastavil věž střelci, se na něj obořil: „Kam se hrneš s těmi kanonýry?“
V noci slavil vítězství v záři plamenů. Pálenka tekla proudem.
Jedno ráno po obvyklé snídani – dva ibuprofeny a tabletka černého uhlí – si s úlekem pomyslel: Kolikátého je?
Na stole ležel notebook; sluneční skvrny se tetelily na jeho víku. Vypadal, že se nemůže dočkat, až mu to prozradí. * * * „Kde bydlí Deny?“
Vrchní v Pohádce ví o svých štamgastech všechno. Po Žižkově ulici následuje ulice Husova. Ten dům byl nízký a obyčejný. Zelenošedá, zemitě zbarvená fasáda potřebovala opravit, do světa se díval špinavými
VÝŠKÁČ
okny se zahnědlými záclonami. Zvonek měl prasklé sklíčko. Přečetl si jmenovku, na níž kostrbatým zeleným písmem stálo M. DENIŠEVSKÝ.
Deny jako Deniševský.
Vojtěch na zvonek několikrát přitlačil prstem. Nic se nedělo. Přešel k oknu, stoupl na špičky, aby kloubem ukazováku…
„Není doma,“ zahalekal z vedlejší zahrádky plešatý, svalnatý chlap oblečený do světle béžových trenýrek. „Odvezla ho sanitka. Je to… tři čtyři dny to je.“
„Co se stalo?“
Pokrčení ramen. „Byli tady švestky. Vyšetřovali to. Prý leží v nemocnici.“
Švestky, tak se říkávalo policajtům v době, kdy všeobecně známý slovník obsahoval termíny flétna pro občanku a mydlo pro holku.
V blanenské nemocnici se nejprve zastavil v bufetu polikliniky, zhltal kopu pařížského salátu. S plným břichem a trochu ospalý šlapal po schodech z šedé, černě kropenaté kameniny, toulal se chodbami pokrytými zeleným linoleem. Obcházel lůžkovou část nemocnice, četl jména na tabulích, až narazil na kartu, na které stálo: Deniševský Miroslav.
Nahlédl do otevřených dveří nalevo.
Bílá peřina, polštář a na něm černé kudrliny. Několikrát polohlasem zavolal jeho přezdívku, než se Deny konečně otočil na posteli a obrátil k němu tvář. Nebyl k poznání. Jedno oko zavřené otokem. Obličej nafouklý, fialový. Ruce ovázané tlustými obvazy spočívaly na bílé přikrývce.
„Rvačka?“
„Doktoři myslí, že jsem si to udělal sám.“
„A kdo?“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
„Ty víš kdo. Mí byli ti rudí. Protože jsem s nima poprvé vyhrál.“
„Zdává se mi o nich,“ přikývl Vojtěch. Po paměti nahmátl opěradlo židle, posadil se.
„Vidím ti to na očích. Oslavy každou noc. Chlast zadarmo. A dáma. Ale nebudeš vyhrávat věčně. Za prohru se platí.“
„Je to jen sen.“
„Sen? Hovno leda! Proměna.“ Hlas přešel do šepotu. „Přišel. Cosi zařinčelo v chodbě. V noci. Vyšel jsem z ložnice se podívat. Uviděl jsem ho v chodbě. Dřepěl na podlaze.“ Nateklé rty se rozechvěly. „Dvě zkřížený šavle držel před tělem. Hlavu mezi koleny. A pak ji začal pomalu zvedat. Pod přilbou se ukázala kamenná, zlá, hrozná… nesmiřitelná tvář. A oči. Stříbrný. Bez panenek, bez duhovek. Tak strašlivě neúprosný oči. Zničehonic se vymrštil do stoje. Uskočil jsem dozadu. Tři metry k otevřeným dveřím do ložnice. Skočil jsem. A ještě jednou. Patou jsem sklouzl po prahu, ale byl jsem uvnitř. Přibouchl jsem ty tlustý dubový dveře. V zámku byl klíč a já se jím snažil otočit. Ve snu se to nikdy nepodaří, ale mně se to podařilo.“
Krátce vzlykl. „Opřel jsem se ramenem celou svou vahou proti dubové desce. Rukou jsem zašmátral po mobilu v zadní kapse. Vytáhl ho. Všechno šlo dobře, vyťukal jsem sto padesát osm.“ Další vzlyk se rozpil do pláče. Ze zkřivených naběhlých úst vyrážela slova: „Něco… za mnou. Mobil… z ruky.“
Zafačovaným předloktím si zakryl oči. „Otočil jsem se. Uviděl jsem okno a řekl si, že vyskočím na ulici. A pak… Mobil ležel na koberci a svítil. Viděl jsem HO! Dřepěl kousek za mnou… Jen temeno. A zase
VÝŠKÁČ
udělal ten fór, že nejprve ke mně pomalu zdvihl tvář, potom vyskočil. Šel po mně!“
Deny se roztřásl. „Nikdy nikomu jsem v obličeji neviděl tak nepříčetnou zuřivost. Udeřil mě šavlemi naplocho z obou stran do uší. Áááá…“ Zanaříkal a kroutil u toho hlavou ze strany na stranu.
„Probral jsem se v dílně. Nahý. Kobercovou páskou jsem měl připoutaný předloktí a holeně k nohám obrácenýho ponku. Visel jsem tam jako… Řekl mi, že mě zprzní, že se to tak ve válce dělá, jakože úplný pokoření poraženýho. Udělal to. Když skončil, postavil si šachy.“ Deny zakýval rukama uvězněnýma v obvazech, pohnul nohama pod přikrývkou. Vzlykl. „Vyřezal si figurky z mých prstů. Všechny figurky, co stály na šachovnici v závěrečné pozici té hry, kterou jsme spolu hráli. Pamatuješ?“
Vojtěch přikývl, trhaně.
„Prý abych už netahal, když to neumím. Říkal jsem si, že přitom všem, co mi dělá, musím omdlít. Neomdlel jsem. Řezal do mě při plným vědomí.
Když skončil, praštil mě šavlemi. Probral jsem se na podlaze. A protože se to stalo za zamčenými dveřmi mýho domu, všichni si myslí… Sebepoškození , řekl doktor. Až mě dají trochu do cajku, odlifrují mě rovnou do blázince, rozumíš?! Vlastně se divím, že jsem doopravdy nezešílel z toho, co se mnou dělal.“
A Deny začal o překot chrlit strašlivé detaily.
Vojtěch musel odtud. Vyběhl na chodbu, za ním se nesly Denyho výkřiky: „Stopni to! Spal je! Všechny!“
Zastavil se až před skleněnými dveřmi oddělení. Sípavě oddechoval, třásl se s obličejem sinalým hrůzou. Oči mu lezly z důlků, ústa se stáhla v křeči
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
děsu a ošklivosti. Chraplavě a syčivě brebentil: „To, co říkal, se přece nemohlo stát. Všechno si vymyslel. Došlo k něčemu jinému, obyčejnému. Co já vím… popáleniny? Zeptej se doktora!“
V té pozici stálo deset pěšců a šest figur.
Nemysli na to.
Pěšce z prstů na nohou a figury z obou palců, ukazováčků a prostředníčků. Figury vytvaroval pomocí vázacího drátu, nastřelovačky hřebíků a lámáním.
Na tohle NE-MYS-LI.
Škrabka na brambory udělala z vybraných prstů červené. Teprve až skončilo formování a barvení, přišly na řadu střihací kleště a pilka na železo.
Zdvihl zaťaté pěsti a zařval, co mohl nejsilněji: „DOST!“
Nevnímal zvýšené hlasy, ani blížící se kroky. Důležité bylo, že vnitřní hlas uposlechl, už ani necekl. S nekonečnou úlevou si pomyslel, že mu v zahánění zdánlivě neodbytných myšlenek pomohl jedenáctiměsíční trénink.
Dorazil k němu vysoký mladý muž ve žlutém stejnokroji ošetřovatele. Položil mu chlácholivě ruce na ramena.
Vojtěch, aniž si uvědomil jeho přítomnost, oznámil rozhodným hlasem: „V pondělí nastupuju. Je to poslední šance začít žít normálně.“
Vnitřní hlas mlčel jako zařezaný.
Vnitřní zrak mu promítl závěrečnou pozici partie, v níž bílý kůň odkrvený a se zemitým odstínem završil porážku zkrvaveného krále . V tom obrazu se zpod každé figurky táhl jako stín potůček šarlatu.
Předklonil se a na zelené lino hlasitě vydávil obsah žaludku.
VÝŠKÁČ
* * *
„Koupím ty šachy,“ řekl Vojtěch.
„Hm… máš málo.“ Péťa pokrčil rameny.
„Vím. Notebook dám do zastavárny. Počítačů si ještě užiju. Zítra dovalím zbytek.“
„Zítra tady.“ Péťa ukázal na bílý talířek.
Vojtěch přikývl. „Plus pivo.“ Usadil se na lavici zády ke zdi, lepenkovou krabici se šachovnicí položil vedle sebe. Nahlédl do ní. Pousmál se při myšlence, že proměna spojená s oživnutím se týká jen pěšců, ostatní figury se nedostanou dál než do jeho snů.
„Fuj, to sem se lek,“ ozval se Péťa, když před něj kladl plnou sklenici.
„Čeho?“ zeptal se Vojtěch.
„Čeho! Tebe, ty vole. Tvýho ksichtu. Kdyby ses viděl, jak se šklebíš… brrr.“
Sklo půllitru se orosilo. Pivo bylo chladné, hořké, dobré. Otevřenými dveřmi vstoupily dvě slečny. Vojtěcha upoutal výrazně nalíčený obličej štíhlé tmavovlásky. Mrkl na její společnici – a svět kolem něj přestal existovat. Byla drobná, a když se postavila k pultu, měl parádní výhled na světlounce modré obtažené džíny, na které splýval vodopád blond vlasů. Stála tak, jak stávala Jana – v gymnastickém pozoru se staženými hýžděmi. Vstal. Jak se protahoval kolem pultu, přejel jí dlaní po zadku. Jen se trochu odtáhla.
Před keramickou stěnou pisoáru si poklopec nerozepínal, na záchod šel, aby si sáhl. Tomu v zrcadle řekl přezíravě: „Není žádná parta, před kterou bych musel hrát slušňáka.“
Vracel se na místo. Už nebylo koho osahávat, mohl jít domů. Usedl na lavici, uchopil ucho půllitru, aby dopil, co v něm zbývalo. Ztuhl hrůzou. Nejprve
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
nevěděl proč. Pak mu došlo, čeho se bojí. Staví se přece proti síle, nadpřirozené síle, o které neví téměř nic.
Ponořil se do truchlivých úvah, v nichž nejčastěji figurovaly zamčené domy s něčím uvnitř, co jen dočasně zapáchá. Osvítil ho nápad, který okomentoval slovy: „Takhle líbá jen múza programátorů vestavěných systémů.“ Ten nápad souvisel s venkovním kohoutkem na vodu na boku jeho domu.
Kdybych se tady náhodou zítra, pozítří neukázal…“ zahájil svůj výklad. A když ho dokončil, požádal o další pivo na sekeru.
Poroučíte-li si piva a neplatíte je, obvykle nevíte, kolik jste jich vypili.
Odcházel s krabicí pod paží. Venku musel mhouřit oči, jak ho oslepovaly prudké sluneční paprsky. Natáhl teplý vzduch do plic. „Přeměna jen pro pěšce a jenom v noci.“ Tahle myšlenka mu zdvihla náladu. S úsměvem míjel okénko pizzerie. Za sklem zahlédl plavovlásku s povadlým obličejem čtyřicátnice. Uvědomil si, že mu úsměv opětovala. Na pozdrav zahýbal prsty volné ruky.
Zrovna kráčel po Divišově ulici ke svému domu, když se, pro něj nečekaně, setmělo. Neměl ani mobil, ani hodinky a žádnou představu o čase. Pocítil záchvěv hrůzy. Noc přece vypadá jinak, uklidňoval se.
Dům ho uvítal pachem omítky. Se všemi věcmi, které prodal, se ztratily jejich dřívější vůně. Skřípání parket ho provázelo při cestě do kuchyně. Ze stěny trčel dřez, stála tu spíž s ledničkou a sporákem a na stěně visel kalendář. Zařízení doplňovaly duchové kuchyňského nábytku a obrazů v podobě světlejších čtyřúhelníků na linu a tmavších na stěnách. Uklidnilo
VÝŠKÁČ
ho pomyšlení, že se u něj nenalézají žádné nástroje pro tvorbu šachových figurek z lidských prstů.
Přešel do ložnice. Krabici postavil vedle uhláku.
Zanedlouho v klubkách zapraskaly hořící třísky. V temném jícnu za otevřenými dvířky zazářil zlatooranžový filigrán. V kamnech zahučelo. Sáhl po krabici. Vybavil se mu Quidonův obličej s růžovými rty roztaženými v úsměvu s namodrale bílými zuby.
Dělej, okřikl se. Je jiná doba. Nečeká na tebe žádná parta. Dnes je každý sám.
Krabici s vojáky i s kostkovaným válečným polem vtlačil do ohnivé výhně. Přikrmené plameny vyšlehly, kamna štěkla.
Na boku svého domu, pod stříškou ze skla vyztuženého drátěným pletivem, naaranžoval funkční obdobu něčeho, čemu se v hantýrce programátorů vestavěných systémů říká hlídací časovač.
Zamkl za sebou vchodové dveře. Vrátil se do ložnice. Pohled se mu zastavil na posteli. Vypadala… obrovská. Připomnělo mu to tu prodavačku pizzy. Polohlasem pronesl: „Rád v ní uvítám někoho, kdo je taky dočista sám.“
V té myšlence byla naděje. Obracela se totiž do budoucnosti označené nálepkou už napořád. Ulehl a zíral do stropu. Jeho mysl zcela opanovaly erotické představy, sny a fantazie. Přes virbl krve v uších zaslechl, jak někde v domě zaklinkala ocel o ocel.
Průvan.
Čekal, až se dostaví erekce, potom se dotkl levé kapsy u kalhot. Vsunul do ní prsty. Hladil, co nahmátl – figurku bílé dámy.
V kuchyni skříply parkety.
To se mi jen zdá.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Další zaskřípání vyšroubovalo potlačovaný strach na nejvyšší stupeň. Zadržoval dech. V hrůze čekal, co bude dál. Zíral do výplně dveří z tvarovaného skla. Co na něj vykoukne z druhé strany?
Pohledem sklouzl ke kamnům – a ručička hrůzometru padla na nulu.
Už jsou všichni na popel. Bát se skřípání? Tenhle barák skřípal odjakživa.
Přesunul pohled od kamen na okno. Venku je noc, řekl si. Přichází první z těch výjimečných nocí.
Posadil se na okraj postele.
Hrůzou mu vstaly vlasy na hlavě. S cuknutím zdvihl ramena, aby mezi nimi instinktivně ukryl smrtelně vyděšenou tvář.
Před postelí někdo dřepěl na patách s hlavou skloněnou a s rukama nataženýma před sebe, někdo v bílé uniformě a černé přilbici. Zaleskly se šavle. Vypadaly jako vybělené kosti. „Svlékni se,“ zamumlala postava s hlavou mezi koleny. A pak mu ukázala tvář.
* * *
Zuřila hospodská hádka. Téma? Jak může chobotnice uhádnout výsledek fotbalového utkání.
Péťa: „Tady je přes zvířata akorát Vojtěch, kdyby tady byl, řekl by ti…“
„Toho už jsem neviděl, ani nepamatuju. Co s ním vlastně je?“ zeptal se někdo.
„Nevím. Chtěl po mně ty Ondrovy šachy. Říkám, dva a půl litru. Jenže měl u sebe jenom, já nevím, něco přes osmnáct stovek. Dobře, povídám, tady je máš, a zítra doneseš zbytek. Měli jsme spolu úmluvu: nedonese prachy, jdu za ním. Prý, že má na boku baráku kohout, ze kterýho kape voda do kýblu. Když
bude přetýkat, mám zavolat švestky. No a nic. Na ten kýbl vidíš od plotu. Žádná voda nekape. Kohout je zavřený. Na zvonek můžeš mačkat, jak chceš, stejně ti nikdo neotevře.“
Péťa se otočil, předklonil. „Ale on přijde.“ Narovnal se, v pozdvižené ruce držel mezi palcem a ukazovákem bílého pěšce. „Tohohle jsem si nechal. Dám mu ho, až ten dluh vyrovná.“
ŠKOLNÍK
Vystoupíš z vlaku. Máš na sobě žlutavou košili. Nosíš ji volně přes letní světlé kalhoty. Zahlédneš dva policisty. Vytáhneš ze zadní kapsy kalhot peněženku. Držíš ji v pravé ruce, kterou jsi nenuceně spustil podél těla. Peněženka zakrývá trochu vyboulenou kapsu kalhot. V peněžence nosíš občanku, která uvádí tvé jméno – Tomáš Lang. Nestojí v ní nic o mnohonásobném sériovém vrahovi. Srdce ti divoce buší. Celé tělo ti zalije pot. Nedokážeš potlačit třas. Černá záda se žlutým nápisem POLICIE pohltí vestibul nádraží. Srdce se ti pomalu uklidní. Portmonku zasuneš do zadní kapsy. Čicháš letní vzduch města Blanska a snažíš se ho porovnat se vzduchem, který jsi vnímal před třiadvaceti lety. To porovnávání ti přijde hloupé. Copak záleží na vzduchu, když může být každý den jiný? Zapálíš si cigaretu. Tahle levná cigareta nebude lepší v žádném městě na světě.
Budova nádraží je stejná, jak si ji pamatuješ. Podchod je počmárán pestrobarevnými graffiti. Přejdeš most přes Svitavu a zůstaneš v údivu stát před moderním autobusovým nádražím a vypulírovaným hotelem Macocha. A když zdvihneš pohled k opraveným bytovkám v Nádražní ulici, musíš zavřít oči, aby se ti vybavilo, jak to tu vypadalo, když jsi tudy kráčel naposledy.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Samozřejmě si vzpomeneš na všechna ta ztracená léta v zabezpečovací detenci a tím pádem i na spoluvězně, kterého jsi spatřil jen dvakrát. Poprvé jsi ho zahlédl ve společenské místnosti u televize, když dávali jakýsi díl poručíka Columba. Podruhé jsi z něho viděl jen paty to ráno, když ho jimi napřed nesli ze sousední cely. Ten vězeň pro tebe musel být obrovsky důležitý, protože nějak způsobil, že se jediným cílem i smyslem tvého bytí stalo najít Školníka.
Kráčíš podél silnice do středu města. Nevycházíš z úžasu, sokolovna není, místo ní stojí supermarket. A pak ti spadne čelist při pohledu na most klenoucí se přes železniční trať na Staré Blansko. Připadá ti obrovský.
Od kina k restauraci Dělnický dům vede chodník podél šedé zdi, na které se nezměnilo vůbec nic. Blížíš se k rohu a říkáš si, že dál bys mohl jít poslepu.
Zahnout doprava, po padesáti krocích se zastavit před třemi schody, které stoupají ke dveřím nízké, žlutě natřené budovy; otevřít dveře, které jdou hodně ztuha…
Zahneš za roh – a všechno je jinak.
Stojí tu hospoda, která se té staré v ničem nepodobá.
Vstoupíš a nemáš obavy, že by tě tu někdo poznal.
Těch třiadvacet let vymazalo podobu kluka s věncem kudrnatých černých vlasů a postupně ji nahradilo maskou-karikaturou holohlavého Johna Malkoviche s velikými brýlemi proti slunci. Poprosíš vrchního o pivo. Prohlédneš si nenápadně, ale pozorně, hosty. Usedneš k jedinému prázdnému stolu.
Po chvíli před tebe vrchní postaví napěněnou sklenici. Na ubrus položí lístek s jedinou dlouhou čárkou.
Prozradí tím, že tě odhaduje na jedno, maximálně dvě piva. Upiješ.
VÝŠKÁČ
Zaskočí tě vlastní nápad nakreslit toho, koho hledáš. Aby ne, vždyť ve škole jsi v kreslení nijak nevynikal. Požádáš vrchního o kus papíru s vysvětlením, že si potřebuješ něco poznamenat.
Významně obrátí úzký lístek ležící na stole nepopsanou stranou nahoru.
„Ještě něco na psaní,“ špitneš.
Podá ti jedinou propisku, co má, takže je jasné, že musíš kreslit rychle. Několika tahy načrtneš Školníkovu podobu. Kreslíš opravdu rychle. Vracíš propisovačku a nevěřícně zíráš na vlastní dílo.
Ta kresba je neuvěřitelně výstižná. Ruka se ti roztřese. Snažíš se zavřít bránu do pekla, která se před tebou otevřela. Zaháníš fotografie mrtvol chlapců, které ti ukazovali při nekonečných výsleších – všechna ta znásilněná a následně krutě mučená těla.
Napiješ se zhluboka, ale hrdlo máš stejně stažené.
Nedokážeš skrz ně protlačit jediné slovo – a vrchní odchází. Stočíš pohled k lístku. Pocítíš nekonečnou zášť ke Školníkovi, který ti zničil život tím, že na každé oběti zanechal stopu tvé DNA. Navíc DNA každé z obětí přenesl na tvé oblečení.
Kdyby nebylo toho mladého právníka, který se chtěl stát slavným, a tak dlouho vrtal v tvém případu, až se mu podařilo obnovit trestní řízení, nikdy by ses ze zabezpečovací detence nedostal. Měl jsi štěstí, že ten nadšenec objevil chybu v předivu zrůdného plánu, který Školník zosnoval. Zaneseno na časovou osu, poslední zločin spáchal v době, kdy tebe už zajistila policie. I na těle poslední oběti našli tvoje sperma. Tak málo stačilo, aby se neprůstřelné obvinění zhroutilo. Poprvé po dlouhých letech někdo opravdu pozorně naslouchal tvé verzi příběhu.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
A ty si ji teď ve zkratce zopakuješ. Začneš tím, jak tě Školník omámil, spoutal, odvezl a ukryl na neznámém místě. Jak tě při opakovaném znásilňování olupoval o DNA. Připomeneš si tu noc, kdy nechal dvířka klece otevřená. Skoro cítíš vlhký pach temného lesa, skoro slyšíš šelestění a praskání, které provázelo každý krok tvého bloudění. Nemůžeš zapomenout na ty obyčejné, vystrašené lidi, kteří ti poskytli přístřeší. A zavolali policii, protože jsi měl oblečení od krve a žádná viditelná zranění.
Násilím utneš vzpomínky. Musíš na vzduch. Rychle zaplatíš. Identikit na lístku s jednou čárkou zastrčíš do kapsy u košile. Vydáš se do středu města. A když uvidíš prosklenou stěnu budovy, v níž se odráží bleděmodré nebe, pomyslíš si s výdechem: Tady to všechno začalo – v knihovně.
Nepoužiješ výtah. Vystoupáš do třetího patra.
Místnost plná stojanů s knihami je stejná. Pozdravíš a kráčíš směrem k čítárně. Posadíš se s časopisem v ruce za stůl. Čekáš, až bude mít knihovník plno práce s vracením knih, a nenápadně vyklouzneš z čítárny mezi regály. Jdeš najisto. U oken vpravo jsou stolky se dvěma počítači. Můžeš se podívat, zda tu knihu ještě půjčují.
Uděláš něco jiného, přistoupíš k regálu, vyhledáš ji sám. Nejprve očima. To není těžké. Tvou pozornost okamžitě upoutá hřbetem s červeným, jakoby krvavým, nápisem Historie trestu smrti . Fotografie v knize tě opět ohromí prezentací brutálního násilí v autentické podobě. Stejnou měrou tě to přitahuje i odpuzuje. Vycítíš někoho, kdo stojí před tebou.
I tohle už tu před třiadvaceti lety bylo.
VÝŠKÁČ
Odtrhneš pohled od fotografie popravy stažením z kůže. Před tebou ale nestojí Školník, takže neuslyšíš: „Taky bys chtěl být katem zabíjejícím na sto způsobů? Vím, jak to udělat, aniž tě usvědčí a potrestají.“
Tehdy jsi vydechl: „Kdo jste?“ A vlastně jsi tím chtěl říct: „Vy jste ďábel.“ Bez otazníku.
A dočkal ses odpovědi: „Školník. Ne, že bych to povolání vykonával, ale zajímá mě věková kategorie obětí, s nimiž se školníci běžně setkávají. Chlapci.“
A pak se tě zeptal: „Chceš vědět, jak beztrestně zabíjet?“
A ty jsi přisvědčil. Byls v pubertě a opilého testosteronem tě přitahovalo všechno, co souviselo se sexualitou. I sadismus i masochismus.
Dnes před tebou stojí knihovník a mračí se. Začne: „Pane, nevzpomínám si…“
Rychle knihu zaklapneš, zařadíš ji zpět na prázdné místo v regálu. „Promiňte, jsem v čítárně a jen jsem si chtěl něco ověřit.“ Zdvihneš smířlivě obě ruce. Projdeš kolem knihovníka, zastavíš se. Stojíš v mírném předklonu s těma zdviženýma rukama a sám sobě připomínáš poručíka Columba. Sáhneš do náprsní kapsy, vytáhneš hospodský lístek, proneseš (a snažíš se, aby to neznělo jako dabing Petra Haničince nebo Dalimila Klapky): „Prosím vás, hledám tohoto pána. Vím, že sem chodí.“
Knihovníka samozřejmě zaujme portrét na lístku. Lístek je tak tenký, že je vidět i přeškrtnutá čárka na druhé straně. Pokrčí rty, oddálí lístek od těla, přiblíží ho očím. Vysloví jméno. A ty proneseš klidně: „Půjčíte mi na okamžik tužku?“
Přejdete spolu k pultu, ty zůstaneš stát před ním.
Knihovník ti podává tužku a lístek s portrétem.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Poznamenáš si jméno. „Adresu?“ špitneš. Knihovník se skloní k počítači a ty si říkáš: Já ho snad zhypnotizoval.
Pojednou se otevřou dveře, vstoupí starší muž a za dveřmi provede před věšákem rychle čelem vzad. Svléká lehkou letní bundu. Podíváš se na jeho záda –na okamžik se ti zatmí před očima. Vzápětí tě skoro ochromí bílý, oslepující vztek.
„Tady, prosím.“ Knihovník ti podá lístek, tentokrát je to čtverec žluté barvy, na kterém je napsána adresa. Přinutíš se poděkovat. Papírek si bereš levou rukou. Nehty pravé ruky tančí na vroubkovaném povrchu předmětu, který ukrýváš v kapse. Hrůzou tajíš dech, protože to kostěné chřestění připomínající kastaněty přece musí slyšet každý.
Muž plášť pověsí, otočí se – a není to Školník.
Vyjdeš před knihovnu, srdce ti skáče v hrudi jako zběsilé. Musíš na čekanou, jiná možnost není.
Kráčíš podél zámecké zdi Dolní Palavou. Dorazíš k rodinným domům Horní Palavy. Sleduješ stoupající domovní čísla na plechových cedulkách, které se lesknou na pastelových fasádách. Uvidíš lavičku, uvědomíš si, jak jsi unavený, ale stane se něco zvláštního, jakási neznámá síla tě nenechá usednout.
Nejspíš proto, že to chci skončit co nejdřív, pomyslíš si.
Přijdeš až k domu s číslem, které odpovídá číslu uvedenému na žlutém papírku. Zazvoníš. Pravou ruku zasuneš do kapsy. Stojíš klidně, jistý svou připraveností na všechny eventuality, které mohou nastat.
Dveře se neotvírají.
Netrpělivě přecházíš před domem. Písek ti vrže pod nohama, když se vracíš k lavičce. Usedneš. Čekáš.
VÝŠKÁČ
Uslyšíš hlasy. Vidíš dva muže a ženu. Ne, vidíš jen jednoho muže – Školníka. Pomalu vstaneš. Školník na tebe pohlédne.
Vrazíš ruku do pravé kapsy. Sevřeš tvrdou drážkovanou rukojeť. Tasíš pistoli. Zamíříš na Školníkovu hruď. Zdvihneš ruku se zbraní o něco výš, ohneš ji v lokti, vložíš si hlaveň do úst a stiskneš spoušť. Začínáš se kácet, otáčíš se kolem své osy. Máš pocit, že se na sebe díváš cizíma očima. Vidíš svůj pád do písku. Celé to sesunutí ti připadá falešně teatrální. Ztrácíš se v okamžiku, kdy se rodí tvá poslední, nedokončená myšlenka: Co se to stalo?
* * *
Vlastnili jsme tuhle zemi od nepaměti. Parazitovali na živých, ne tak zcela živých, nemrtvých. Každý z nás u hostitelů vyhledával jiný atribut. Někdo sílu, jiný chytrost, další bázeň, někdo touhu po víře a já –zlo. Největší zlo. A tak jsem chtě nechtě musel upřednostnit členy rodu Homo před vývojovou linií Pan.
Bezmála tři miliony let, ale nenudil jsem se.
Já jsem řešení záhady masakru čtyřiceti mladých dívek v Býčí skále v pátém století před vaším letopočtem.
Právě teď se vznáším nad mrtvolou pana Langa, bývalého mezihostitele. Opouštím ho, neboť já mohu opustit mezihostitele jen za podmínky, že zemře.
Do pana Langa jsem přestoupil v detenci, když můj bývalý mezihostitel zemřel ve vedlejší cele. A panem Langem jsem byl hluboce zklamán. Tohle, že má být extrémně nebezpečný vrah?
Ale v záhybech jeho myšlenek jsem našel obraz někoho skutečně temného a zlého – Školníka.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Propuštění pana Langa z vězení jsem ovlivnit nemohl. Všechny jeho další kroky poté ano. A tak jsem ho donutil, aby Školníka vyhledal. Vyvolal jsem v něm dojem, že půjde o akt msty, za který nebude potrestán. V rámci příprav si proto sehnal nelegálně drženou zbraň, a já ho přiměl, aby ji použil a propustil mě.
Nyní přestupuji do Školníka, neboť jako svoji schránu vyhledávám tu nejstrašnější, nejzuřivější, nejzvrácenější lidskou bestii.
* *
Stojíš nedaleko svého domu a zíráš na někoho, kdo se před malým okamžikem před tvýma očima zastřelil.
Pohlédneš na souseda, který jednou rukou podpírá manželku, druhou svírá mobil a volá policii. Vybaví se ti šílený výraz v očích neznámého sebevraha. Stáčely se tak, že z nich bylo vidět jen bělmo. Čišela z nich úzkost a hrůza. Největší hrůza. Následoval rychlý pohyb ruky, aby mu nikdo nezabránil vložit si hlaveň do úst. Stisknout spoušť.
Dřepneš si s chřípím rozšířeným, abys zřetelněji cítil krev, čerstvou krev. Máš dojem, že cítíš i pach mozku.
Zjišťuješ, že šelma v tobě, o které sis myslel, že je dávno mrtvá, jen dřímala. Začínáš rozvíjet plán, ale okřikneš se: Proč se nedržet toho, který se tak osvědčil?
Pomyslíš si: Zaplaťpánbůh za nejmodernější vědecké metody, kterými se v současnosti řeší kriminální případy. Vřelé díky za boom forenzní analýzy, za nové technické, diagnostické, laboratorní a high-tech postupy.
Pro tebe to znamená, že musíš ulovit vhodnou DNA dojnici jako před třiadvaceti lety.
Knihovna?!
JEJÍM DOMEM VEDLA CESTA
„Burgerová… Dáša?“
„Dagmara.“
Policistka v černé uniformě jí vrátila občanku.
Černá zakrvácená kecka s bílou gumovou podešví
skončila v igelitovém pytli, do kterého ji policista upustil. Přemítavě poznamenal: „Není to tak dávno, co našli v Brně lidský prst. Jak se ukázalo, byl to jenom prasečí ocásek s nalepeným umělým nehtem.
Doufám, že tohle je sranda stejný kategorie. Víc nám řekne až laborka.“
Policistka pohybovala prstem po displeji mobilu. „Vaše telefonní číslo mám, jak se něco dozvíme, ozvu se. Počkejte. Havlíčkova ulice, že? Nechcete hodit domů, Dagmaro?“
„Děkuji, procházka mi udělá dobře.“
Policie odjela. S tím, co jí udělá dobře, Dagmara zrovna nespěchala. Schod za schodem sestupovala do podchodu pod tratí.
Nehet na prasečím ocásku.
Kdybych si nejela udělat nehty, neuviděla bych tamto na kolejích.
A kdyby se to nestalo Haně, nechala bys tu kecku být.
Na Hanu jsem nepomyslela už celé roky.
Nejstrašnější den jejího života před ní naráz vystoupil se vší ostrostí:
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Polední přestávka. Dagmaře a její kamarádce Haně Marouškové začíná nejlepší část brigády, protože z obědové přestávky se k excelovským tabulkám mohou vrátit klidně až za hodinu. Lehký oběd. Vpád do zaprášeného prázdninového léta. Cestičkou doprava, až na ostrůvek, který si nechaly vyžnout známým ve vysokých travách kousek od trati podnikové vlečky. Natáhnout se s rukama sepjatýma pod hlavou, položit dlouhé štíhlé nohy na kolejnici…
Konec vzpomínky. Dagmara nechtěla, aby pokračovala. Přítmí v podchodu a ledový průvan dělaly, co mohly, aby zahnaly představu letního dne.
Vtom na ni zaútočil zvukový vjem. Začal staniolovým šustěním, které se rychle zesilovalo. Nebyla schopná určit, ze kterého směru se přibližuje. V panice se zachytila zábradlí.
Nad ní burácel vlak.
Staniolové šustění.
Ticho.
Vnitřní sluch proti její vůli spustil vzpomínkový záznam: … t-d… t-d… T-D… T-D… Tehdy se k ní něco přibližovalo zleva. Tehdy otevřela oči. Tehdy na ni padl studený stín provázený pachem obrovské masy kovu – ONA nohy k tělu stačila přitáhnout.
* * *
Kytarové sólo Carlose Santany vytrhlo Dagmaru ze snu o Haně.
Tak dlouho se mi o ní nezdálo.
Nahmatala mobil na nočním stolku.
„Paní Dagmara Burgerová?“ „Ano.“
VÝŠKÁČ
„Policie České republiky, nadpraporčice Eva Charvátová. Omlouvám se, jestli jsem vás vzbudila… Říkala jsem si, že ještě není tak pozdě. Takže… Podle analýzy šlo o hovězí mleté maso plus červená tekutá barva. Někde to mám… Eosin. Pravděpodobně inkoust. Takže někdo nalil do mletého masa červený inkoust, všechno nacpal do ponožky, ponožku zavázal, strčil do kecky a pohodil na koleje. Můžete být klidná, Dagmaro, opravdu to byl jen hloupý vtip.“
„Děkuji.“ Ticho.
„Mhm, promiňte, Dagmaro, že se na to zeptám. Ale…“ Neptala se. Dagmaře se rozbušilo srdce, aniž věděla proč.
Konečně se ozval zamyšlený hlas: „Kolik lidí s vámi z toho vlaku vystupovalo?“
„Nevím. Vůbec nevím.“
„Chápejte, nikdo jiný se nám neozval.“
„Nevím,“ hlesla Dagmara.
„Ta kecka ležela v kolejišti. Mám tady vyjádření strojvedoucího. Ten si kecky nevšiml. Podle něho vystupovalo asi deset lidí. Ve kterém vagónu jste seděla?“
„Někde vzadu… Sedám si vždycky dozadu.“
„Takže jste uviděla tu kecku, zastavila se. Zavolala nám.“
„A-ano. Tak nějak. Uviděla jsem tu… barvu. Samozřejmě jsem myslela, že je to krev.“
„Jak to, že nikdo jiný nereagoval? Ta kecka ležela zhruba metr deset od okraje nástupiště. Nástupiště je v tom místě hodně nízké. Strojvedoucí nic neviděl. Nenapadlo vás, že ji tam mohl pohodit někdo,
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
kdo šel před vámi?“ Policistka nečekala na odpověď. „Jedna věc mi nejde do hlavy. Nepřišlo vám divné, že nikde nevidíte tělo?“
Ticho. Vlastně ne tak úplně. Dagmaře se zdálo, že zase slyší to staniolové šustění.
Když se to stalo Haně. Pamatuju si všechno PŘED
TÍM, pamatuju si TO. Zvláštní je, že si nepamatuju, co bylo PO TOM. Vzpomínka ustrne v jediné sekundě – u stínu vagonu.
Hana měla na nohách černé kecky.
Mobilu oznámí: „Nevím, co k tomu všemu říct.“
„Víte, ono to skoro vypadá, že ten… říkejme tomu žert… byl adresovaný právě vám.“
„Nevím, co k tomu říct.“
„Máte s někým, nějaké problémy?“
„Ne.“
„Můžete mi ještě něco… Cokoliv?“
„Ne.“
Policistka se rozloučila odměřenějším hlasem, než kterým přerušila nádhernou Santanovu Sambu pro tebe.
Dagmara odložila mobil. Ulehla a zírala do stropu. Ono staniolové šustění se stáhlo do pichlavé bolesti ve spáncích. Rozpomněla se, jak v neskutečném horku vyhřáté kůlny u Maroušků experimentovaly s BDSM praktikami. Zpotila se. Zjistila, že se stydí.
Představa, jak ji Hana vyplácí na holou, otevřela klec s šelmami-vzpomínkami. Zaútočily na ni převážně ve formě kaleidoskopu zvuků.
„Nezajištěný vagón,“ ozve se detektiv v civilu.
Šepot policisty: „To na ni nemohla aspoň zařvat?“
Novinář kolegovi: „Počkej, popletls jejich fotky. No jo… ony si jsou fakt dost podobný.“
VÝŠKÁČ
Soudce: „Rozhodnutí jménem republiky. Okresní soud… rozhodl… Obžalovaná… se… zprošťuje obžaloby…“
Paní Maroušková: „S Haničkou se stěhujeme za bratrem do Sokolova. Zítra. Chtěla jsem ti říct… Je ještě jiná spravedlnost.“
Dagmara oznámila stropu: „Někdo o tom ví.“
A po chvíli připojila: „Vyfasovala jsem doživotí, paní Maroušková.“
Když zjistila, že neusne, postavila na čaj.
Konvice se ozvala.
Zalila čajové lístky horkou vodou.
Když pak pozdvihla šálek čaje k ústům a usrkla, zkřivila obličej bolestí. Rozšklebené rty však rychle stáhla a s tlumeným zakňučením se dotkla ukazovákem levého koutku. „Zubař mi řekl,“ mumlala, „že mám zuby v pořádku. Krásný zuby. Je týden po prohlídce a já mám pořád ještě natržený koutek a nervy v zubech podrážděný tak, že po teplým nebo studeným můžu bolestí vyletět z kůže.“
Zhruba za půl hodiny poté obcházela skříně ve své knihovně. Čekala, až na ni nějaká z knih „zavolá“. Stalo se. Bylo to brožované vydání Tooleova Spolčení hlupců. Když knihu převracela v rukou, všimla si, že vyšisovaný hřbet kontrastuje se sytými barvami přední a zadní strany obálky.
„Co vystavíš světlu, vybledává,“ prohlásila. Nikdo neodpovídal. A ona to ani nečekala. Mluvila dál a dál, i když tu byla sama. Už celé roky.
* * *
Pátek dvanáctého ledna za ní přišel šéf, aby se pochlubil, co jeho syn Alan vymyslel. Šlo o její zlepšováček.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Nejhorší bylo, že to šéfovi nedokázala říct. Chtěla, ale stáhlo se jí hrdlo, do očí vystoupaly slzy, koutky úst zacukaly. Nepromluvila z prostého strachu, že propukne v pláč.
V kanceláři zůstala jako poslední s vědomím, že svoji reakci na krádež nápadu nevyžene z hlavy ani za celý víkend.
Rozhodla se, že si zajde koupit něco na večeři. Nějak se jí nechtělo vracet do domu s tisíci knihami.
Na Blansko padla černá noc už po sedmnácté hodině. Spustil se hustý déšť se sněhem. Neměla deštník, kapuci. Od kruhového objezdu pod výškáčem to měla nejblíž buď do kavárny Julie’s, nebo do baru Koruna. Zaváhala. Mokrý sníh zhoustl. Doběhla pod stříšku pro kouřící hosty u dveří baru. Objednala si taxi.
Za ní se ozval dívčí hlas: „Nemáte oheň?“ Ohlédla se.
Usmívala se na ni drobná dívka s dlouhými hladkými černými vlasy. Vietnamka. Obtažené kalhoty z džínsoviny nedokázaly utajit tvar nohou do O. Se světle hnědou bundou z drásané kůže s dlouhými třásněmi korespondovaly barvou i materiálem vysoké semišky a velká taška přes rameno. Pouliční osvětlení se odráželo od snědé pleti, zdůrazňovalo drze působící ohrnutý spodní ret. Dagmara se zadívala do černých, šikmých očí. „Ty seš… Vietnamka?“ Rychle dodala: „Dagmara.“
„Kaisa. Mhm, napůl. Napůl Finka.“
„Mluvíš pěkně česky.“
„Dík, narodila jsem se tady. Ten oheň?“
„Nekouřím.“
Černé oči se zahleděly na zelenou tabuli popsanou barevnými křídami vedle dveří do lokálu. „Něčeho bych se napila. Ale nechci tam jít sama.“
VÝŠKÁČ
„Jsem na tom stejně, ale budeme si asi muset k někomu přisednout.“
Dovnitř vstoupila jako první Kaisa. Panovalo tu oranžové přítmí. Kupodivu se volný stůl našel. Protlačil se k nim vrchní.
Kaisa si objednala fernet a tonik. Dagmara špitla: „Totéž.“ Vtom Carlos Santana spustil sambu pro Dagmar. Zvedla telefon a s omluvami zrušila taxíka.
„Kde jsi vzala to vyzvánění?“ zeptala se Kaisa, když si přiťukly.
„Alana to příšerně irituje.“ Připojila kaskádu vysvětlení: „Metalista. Šéfův syn. Taková schválnost. Carlos Santana.“ Následoval pohled do zdi. „Chtěla bych odejít.“
„Sotva jsme si sedly.“
Krátce vzhlédla. Zakroutila hlavou. „Myslela jsem z té pakárny. Strašně mě to tam sere. Víš, když se ti stane křivda. Obrovská… Tak se ti to tady sevře a nemůžeš… Kurva…“
Naklonila se ke Kaise a spustila rychle: „Je toho na mě fakt moc. Tohle jsem si nezasloužila. Neříkám, že jsem úplně skvělá ve všem a že všechno umím, ale od té doby, co si přibral do firmy Alana… Šéf mě před ním shazuje, že mě ve škole nic nenaučili, protože… protože jeho syn žádný vzdělání…“
Zajíkla se. Pozornost věnovala svým prstům s šedě nalakovanými nehty, kterými přejížděla po sklenici. Zatřepala hlavou jako boxer vzpamatovávající se z direktu. Zdvihla oči.
Kaisa ji fotila nebo natáčela mobilem.
„A co GDPR?“ ohradila se rozhořčeně.
„Ty nehty. Líbí se mi.“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
„Iris. Nehtový studio, Doubravice.“ Asociace s vlakem ji donutily se nepatrně zamračit – a pořádně si přihnout. Zacinkaly kostky ledu, ozvalo se zaúpění.
„Co je?“
Dagmara zakroutila hlavou, že nic, zatímco její vnitřní hlas křičel: „U-ub! Nemů-u…“ Bolest explodovala. Jako by jí někdo vrazil do temene horké dráty a bodal jimi zevnitř do kořenů zubů. Dokonce sálavý, oranžový svit těch drátů viděla před vnitřním zrakem. Chtěla to ledové vyplivnout… Bolest zintenzivnila. Jako by se jí v dásni otevřela černá jáma, která pohltila všechno a nechala jen muka. Zničehonic bylo po všem. Konečně mohla dýchat.
„Takže ten Alan…“ nadhodila Kaisa a Dagmara si užívala nebývalého luxusu svěřování. Čím déle mluvila, tím častěji se smála. Když se u nich později objevil vrchní, změnila objednávku: „Ještě jednou, ale bez ledu, prosím.“
Po třetí dávce toniku s panákem Dagmara smíchy slzela. Později řekla: „Začínám být opilá. Jsem ráda, že jsem tě poznala. Taková náhoda. Nevidím ti do obličeje, všude máš ty vlasy. Vypadáš trošku jako ta z filmu Kruh. Myslím tu ze studny.“
Kaisa nalila do sklenice fernet, přelila ho šumícím tonikem a řekla: „To, že jsem tě venku oslovila, nebyla náhoda. Sledovala jsem tě. Něco nás spojuje. Kdysi dávno se cosi přihodilo na kolejích. A ty jsi byla u toho.“
Dagmara zbledla. Prudce vstala. Těžká židle za ní se překotila a s tlumeným bouchnutím dopadla na podlahu. Dagmara natáhla mátožně ruku k desce stolu, aby se o ni opřela. Minula. Zavrávorala.
Kaisa vyskočila, zachytila ji.
VÝŠKÁČ
„To bude dobrý,“ vydechla Dagmara. Muž od vedlejšího stolu postavil židli. Na něco se Dagmary ptal starostlivým hlasem.
„Nic se neděje,“ oznámila Kaisa jemu a všem těm udiveným obličejům okolo. „Dvě presa, prosím,“ zavolala na vrchního.
Teprve, až je vrchní obsloužil, hlesla Dagmara: „Ty o tom víš.“
Dagmar vyvalila oči, pozvedla se, zapadla do židle a vydechla: „Ty myslíš tu BL-BOST!?“
Kaisa vypadal zmateně. „A cos jako…“
Dagmara se uchechtla. Zničehonic propukla v křečovitý smích. Umlkla. „Jsem hysterická,“ prohlásila s údivem. „Na kolejích… A vyrukuješ s takovou…“ Mávla rukou. „V prváku na vysoké přišla Terka s naskenovaným zaklínadlem pro vyvolání ďábla. S Katkou nemluvily o ničem jiným. Obě dosraný až za ušima. Já z toho měla akorát srandu. A když pak drmolily vyvolávací formulku, vybafla jsem na ně v masce čerta, kterou jsem měla schovanou od posledního Mikuláše. Katka…“
Dagmara se rozesmála. „… myslím, že bude tak trochu zadrhávat ještě dneska.“
Dagmara pohlédla Kaise do očí – a smích nepřežil příští vteřinu.
„Je mrtvá,“ řekla Kaisa. „Co se stalo?“
Odkládaný šálek cinkl o talířek.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
„Oficiálně…“ Kaisa naznačila oběma rukama ve vzduchu uvozovky, „… autohavárie. Vdala se. Její manžel měl firmu s pobočkou v Polsku. Přestěhovali se tam. Na dálnici se na její vůz převrátila cisterna a začala hořet. Tělo vůbec nenašli. Ani stopa po DNA.“
„Strašný. A… Terka?“
„Tu to pro změnu zaválo do Ameriky. Carlsbad. Ovdověla. Když se Tereza King dozvěděla o smrti
Katky… Svěřila se o tom vašem rituálu několika lidem. V Americe tyhle věci berou vážně. Někdo jí dal kontakt na mě. Divila by ses, ale v jistých kruzích jsem docela známá. Přímo světoznámá v okultních vědách.“ Dodala: „Jsem čarodějka.“
„Já referentka nákupu.“
„Cože?“
Dagmara mávla unaveně rukou. „Ale já přece tomu, co ty dvě vyváděly, vůbec nevěřila. Dělala jsem si z nich akorát srandu. Já nic a nikoho nepřivolávala.“
Kaisa zalovila v tašce. O desku stolu mlaskl tlustý zápisník. Pootevřený, protože byl plný nalepených výstřižků a fotografií.
Dagmaru zaujal kožený proužek vlepený – možná přišitý – do hřbetu knihy. Na volném konci ho zdobila dlaň zřejmě odpreparovaná z umělohmotného kostlivce svítícího ve tmě. „Hezký,“ poznamenala.
Rychle se opravila: „Stylový.“
Kaisa zdvihla tázavě zraky.
„Ta záložka s ručičkou. Užitečná věc. Můžeš si s ní přisvítit.“
„Nějak ti otrnulo. Tady jsem všechno sepsala.“
Zašustila převracenými stránkami. Spustila výklad, do zápisníku nahlédla jen občas: „Ďábel přijde tam,
VÝŠKÁČ
kde jsou pro něho příznivý podmínky. Giuseppe Balda těm příznivým podmínkám říká ďábelský duch. A ďábelský duch je, cituji, všude, kde je zloba, výsměch, závist a tak dál.“
Pohlédla na Dagmaru. „Ty ses těm holkám chtěla vysmát, chtělas je vystrašit, ublížit jim. Takže tam byla zloba i výsměch.“
Narovnala se v zádech. „To stačilo, aby pozvání přijal. Jak já říkám, očichal si vás. Pro každého účastníka takového rituálu si pak přijde. Za jak dlouho? To právě závisí na intenzitě ďábelského ducha ve vás. Když o tom člověk něco ví, dá se určit den, hodina a cesta, kudy přijde. Čarodějky vědí.“
Odmlčela se. Zašustily stránky. „Jules Bois píše, že tou cestou přijde, až nastane pravý čas. Víme-li, že toho a toho dne udeří bez dalších průtahů, je možno se uchýlit do mystických pevností, vyhloubit příkopy, postavit strážné věže. Takže proto tu jsem. Vím přesně, kdy a kde udeří. Jsem stavitel i stráž. Nakonec se stanu vojákem a jako zbraň použiju jednoduché zaklínadlo.“
Dagmara se zatvářila pochybovačně.
„Jak píše Jakub: Vzepřete se ďáblu a uteče od vás.“ Kaisa pokrčila rameny. „Vždycky to na něho platilo.“
„Aha. A co mě to bude stát?“
„Platí paní Tereza King. Podle všeho, co je tu napsáno…“ Položila dlaň na deník. „Když se všechno podaří… On od toho případu – myslím tím ten rituál na kolejích – uteče. Rozumíš? Uteče od vás – od tebe i od Terezy.“
„Co budeš potřebovat?“ zeptala se věcně.
„Musím vidět tvůj dům.“
„Potom?“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
„Připravit ho.“
„Pevnost?“
Kaisa se ušklíbla. Ukázala obrázek nalepený na stránce deníku. „Giotto, třinácté století. Ďábel je dvojrozměrný.“ Obrátila list. „Pacher, patnácté století. Ďábel dostal další rozměr. Ten obličej na zadku je tam kvůli čarodějnicím, aby ho mohly pohodlněji líbat.“ Další stránka a další obrázek. „Devatenáct set deset. Kubismus. Spousta perspektiv v jediném obrazu. Pablo Picasso.“
„Tohle je… portrét ďábla?“
„Ne, Daniela-Henryho Kahnweilera, obchodníka s obrazy a spisovatele.“
„Pak ale nevidím žádnou…“
„Souvislost? Picasso jednou poznamenal, že upsal svou duši peklu a ono mu zprostředkovalo svůj pohled na náš svět.“
Kaisa zaťukala nehtem na vlepenou reprodukci. „Takhle by maloval někdo ze čtvrtého rozměru, který by všechny ty perspektivy viděl současně. Takže budovat fyzicky nějakou pevnost proti ďáblovi je pitomost. Ze čtvrtého rozměru můžeš vytáhnout cokoliv z trezoru, aniž porušíš stěny. Kudykoliv může vést cesta do pekel. Pevnost! Připravím tvůj dům, abych se mu v něm mohla vzepřít.“
* * *
Dagmara odemkla vstupní dveře ozdobené starobylým kováním, otevřela je a dala v nich Kaise přednost. Ta vstoupila do haly s roztaženým chřípím, „rozhlédla“ se mobilem a řekla: „Páni, žiješ na zámku.“
„Tady si odlož.“
VÝŠKÁČ
Kaisa si svlékla bundu. Měla pod ní černou halenku s dekoltem a ramínky zdobenými krajkou. „Abych nezapomněla, tohle je můj dárek. Zmrzlina.“
„Karamelová!? Tu mám nejradši.“ „Čarodějka ví. Já osobně teda zmrzlinu v oblibě nemám.“
Dagmara uložila kelímek do mrazáku. Zálesáckou bundu pověsila vedle svého šedého kabátu s velkými klopami. Kaisa mezitím snímala v záklonu dřevěný vyřezávaný strop. „Jak k něčemu takovému člověk přijde?“
„Tohle byl domek babičky Jaroslavy. Darovala mi ho. Nastěhovala jsem se až několik let potom, co umřela. Plánovala jsem novou elektriku, odpady, nějakou tu přestavbu a taky vymalovat a koupit nový zařízení. Až se trochu vzmůžu, samozřejmě. Jenže k tomu jaksi nedošlo. Po škole jsem nastoupila jako účetní. Nástupní plat slušně řečeno nevalný. Na přidání firma neměla peníze. Pořád je nemá.“
Kaisa konečně ruce s mobilem spustila. „Proč za sebou nepráskneš dveřmi?“
„Co kdybych už nikdy jinou práci nesehnala?“ kontrovala. A za chvíli připojila stejně popuzeným tónem: „Co kdybych ji sehnala a vyhořela tak, že bych navždycky ztratila odvahu se o nějakou další ucházet?“
Kaisa vystoupila na špičky, mobil zdvihla nad hlavu. „Ukážeš mi to tam nahoře?“
Dagmara se opřela o vyřezávané zábradlí, vykročila do schodů. Vycítila, že ji Kaisa nenásleduje. Filmovala velkou skříň stojící ve výklenku vlevo před schodištěm. Nešetřila obdivem: „Bříza. A ta skleněná výplň. Prostě nádherná. Tak zvláštní, světlounký odstín tyrkysové jsem ještě neviděla.“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
„Šatník,“ řekla Dagmara. „Nepoužívám ho. Ale máš pravdu, je pěkný.“
Když vystoupaly do patra, zastavilo Kaisu zrcadlo na levé stěně – obrovské, ozdobené po obvodu stylovou broušenou linkou a zasazené do nádherného zlaceného rámu. Neodolala a rám pohladila rukou.
Z trojice dveří v patře otevřela Dagmara ty první. Stiskla vypínač, ustoupila stranou. „Tady skončil veškerý nábytek po babičce, který jsem rovnou nevyhodila. Když nepočítám ten šatník.“
„To je nádhera!“ vykřikla Kaisa. Vtrhla do místnosti s mobilem v natažené ruce. Od vyřezávaného stolku se přesunula k posteli s nebesy. Pohladila dlaní přehoz. „Satén!“ Přejela prsty po zdobeném dřevěném sloupku. „Napodobeninu bys koupila v JYSKu tak za čtyřicet tisíc.“ Pochválila starožitný lustr.
„Nesvítí, musí nám stačit zářivka venku.“
Kaisa přešla k oknu. V přítmí zazářil zlacený masiv rámu. Vztáhla k němu ruku. Prsty poznaly známé tvary. S jistotou konstatovala: „Dvojče toho na chodbě.“
Dagmara chtěla poznamenat, že tohle je jen prázdný rám bez jakékoliv lesklé plochy. Kaisa ale právě otevřela okno. Vyklonila se. „Hm, výhled nic moc. Ale jinak fakt jako na zámku. Na mě by byl ten barák příliš velký.“
„Prázdné domy mají tendenci se zvětšovat v přímé úměře se zoufalstvím osamělého obyvatele,“ poznamenala Dagmara.
Kaisa zavírala okno. Zvědavě se na ni ohlédla. „Nemám zahrádku. Přála bych si psa, abych měla někoho, kdo by mě vítal. Vybrala jsem si i rasu –norský ptačí, lundehund. Má šest prstů, aby dobře
VÝŠKÁČ
balancoval na kamenech na pobřeží. Ale podle mě pes, aby se netrápil, musí být venku.“
Vystoupily z pokoje. „Moje ložnice,“ ukázala Dagmara na další dveře. Přešla k těm posledním a docela jiným hlasem oznámila: „Knihovna.“
Usedly do starých křesel postavených u malého, intarzovaného stolku v místnosti plné knih.
„Udělám čaj,“ řekla Dagmara.
V kuchyni postavila vodu na čaj. Dostala chuť na topinku. Pomohl jí kráječ chleba, ale plynový sporák při otočení knoflíkem jen cvakal a páchl plynem. Nebylo to poprvé. Sirkou zapálila špejli, aby ji podstrčila pod plotýnku. Jenže než špejli dopravila na místo, ohýnek na jejím konci odkápl na koberec. Vyšlehl plamen. Zuřivě ho rozšlapala. Pach spáleniny a zničený koberec zahnaly chuť na opečený plátek chleba.
Pohlédla na červený sněhový hasicí přístroj na držáku vedle kuchyňské linky, který vyhrála v soutěži webu knihari.cz . „Ty mi snad nakonec fakt k něčemu budeš.“
Začetla se do komiksu na červené tlakové láhvi.
Konvice se ozvala.
Zalila čajové lístky horkou vodou.
* * *
Stačilo, aby se Kaisa zeptala: „Co v práci?“
A Dagmara se zakousla do nadhozeného tématu jako lundehund do ještě nelétajícího tučňoučkého mláděte papuchalka.
„Dobře, to mně stačí,“ přerušila Kaisa Dagmařinu zpověď. „Ten tvůj šéf je panovačný, a ty stydlivá. Dostává tě úmyslně do nepříjemných situací. Poznal, jak to s tebou je. To, co dělá, je určitá forma výprasku.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Jenže tebe to nevzrušuje, je ti to dokonce nepříjemné. Ale ta podstata, kterou on vycítil, ta tam je. Už tím, jak o tom mluvíš… I já ji cítím.“
„Jaká podstata?“
„Jsi submisivní a nejsi na chlapy. To je všechno.“
Dagmara se zasmála.
„Trochu šok, že?“
„A?“ řekla Dagmara až po chvíli. Zírala na Kaisu se zvednutým obočím.
„Každý ti říká, co bys měla dělat, já tě možná navedu na cestu k tomu, co bys dělat chtěla. Na to máš přece právo. Je to tvůj život. Jiný nedostaneš. Můžeme zkusit spolu, jestli to bude fungovat.“
„Aha… Ty myslíš… Aha.“ Vzpomínka na horkou kůlnu.
Kaisa neodpovídala.
„Co mám dělat? Mám se svléknout?“
„Ještě ne. Potřebuji tvůj podpis. Tohle je smlouva.“
Kaisa vytáhla z tašky dvě tenké knihy v černých tvrdých deskách a podala je Dagmaře. „Říkám jí smlouva křehké úmluvy. Pro případ, že bys potom chtěla třeba zavolat policii.“
Dagmara přejela prsty potah desek. Poznala použitý knihařský materiál. Baladek. Otevřela desky, četla: „Dagmara Burgerová se zavazuje čestným slovem, že se stane otrokem plnícím bezpodmínečně každé přání Kaisy Kemové a to po dobu šedesáti minut, počínaje dvaadvacátou hodinou dne…“
Zalistovala. „To toho stihneme tolik? Žádná krev, elektrošoky, pálení. Zaplaťpánbůh. Výčet povinností… Výčet práv… Cha, tohle je dobrý: nemám žádný práva…
Kde to mám podepsat?“
VÝŠKÁČ
* * *
Dagmara seděla nahá na okraji postele s nebesy, mezi vyřezávanými sloupy, s rukama připoutanýma ke stehnům bytelnými pásy opatřenými suchým zipem. Oči jí zakrývala škraboška. Vtom ucítila tlak na ramenou. Podvolila se mu. Ulehla zády na chladivý satén s nohama spuštěnýma na vlas starožitného, ručně vázaného koberce.
„Voníš jako čerstvý vítr,“ vydechla Dagmara.
„Kaisa znamená finsky čistá.“ Kaisa vstala z lůžka, obešla jej. Uchopila levou Dagmařinu nohu za patu, zdvihla ji. Suchý zip ostře zapraskal. Dagmara cítila, že kotník levé nohy je připoutáván k bytelnému sloupku postele. Záhy došlo i na pravou nohu.
Kaisin prst se dotkl Dagmařiných rtů, vklouzl pod ně.
Dagmara pochopila, o co se Kaisa snaží, a vyšla jí vstříc. Otevřela ústa. Něco hladkého a pevného jí bránilo sevřít čelisti.
„Skusový blok,“ vysvětlovala Kaisa. „Víš, co je zvláštní? Člověk s otevřenou pusou, kterou nemůže zavřít, vypadá vždycky vystrašeně, ať už se ve skutečnosti cítí jakkoliv.“
Dagmara jí chtěla říct, že se jí hromadí v puse sliny, že jí z toho bolí zub a že se jí vleže špatně polyká, ale bouchly dveře.
Ťup, ťup, bylo potom slyšet tu v přízemí, tu v patře.
V jednu chvíli Dagmaru napadlo: Ta velká taška! Možná právě teď v klidu prohledává dům a strká do ní, na co přijde.
Zkus aspoň jednou někomu věřit.
Neměla žádnou představu o čase, klidně mohly uběhnout celé hodiny. Vrzly dveře do pokoje.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Kaisa usedla na okraj lůžka. Matrace se prohnula. Dagmařiny boky to vytočilo doprava. Její poloha se tak stala ještě méně snesitelnou. Zazvonil kov o kov. Kaisa zhluboka vdechla, odkašlala si. Polkla. Popotáhla nosem. Dagmara ucítila kouř z cigarety, svraštila obočí. Kaisa kouřila pomalu a soustředěně. Nakonec vstala.
A pak to přišlo – výprask něčím tvrdým střídavě na obě chodidla. Rány pršely i na kotníky a nárty. Křičet nemělo smysl. A přece křičela. Ale slyšet bylo jen nesrozumitelné „Mhmmm-M!“
Vlny strašlivé bolesti se převalovaly od rozpálených chodidel do pasu a zpátky. Bití čas od času ustalo. Ani v této chvíli však bolest neopadávala. Konečně vrzly dveře, zaklaply. Znovu a znovu trhala pouty. Svíjela se, dokud se úplně nevyčerpala. Po nějaké době to zkusila znovu. Zapraskal suchý zip a Dagmařina levá ruka byla volná. Vysvobodila si pravou ruku. Servala škrabošku z očí.
Odpočívala.
Posadila se. Natáhla se až ke kotníku. Prsty zachytila textilii posetou háčky, jež jí obepínala levý kotník. Ozval se nečekaně intenzivní trhavý zvuk zipu. Vyprostila levou nohu. S pravou to bylo o něco jednodušší. Vyskočila z postele… S tlumeným výkřikem se zřítila na koberec, bolest v chodidlech byla nesnesitelná.
Vypáčila si z úst skusový blok.
Vybavila se jí tvář policistky, nadpraporčice Evy Charvátové.
Na stolku ležela kopie smlouvy křehké úmluvy. Pokusila se postavit.
VÝŠKÁČ
„Jako malá mořská víla,“ zaúpěla. Do knihovny napochodovala s pocitem, že má místo nohou tyčky od plotu.
Inventuru knih prokládala syčivými výroky: „Já jsem ale pitomá.“
„Vyžívá se ve svazování a bití.“
„Ví o mně víc, než jsem si sama přiznala. Proto mě tak snadno dostala, kam chtěla.“
„Ta si mě vychutnala.“
Konečně mohla s úlevou prohlásit: „Určitě nechybí žádná kniha vydaná před rokem devatenáct set a ani žádná z mých oblíbených.“
Večer si vzpomněla na zmrzlinu. Vytáhla ji z ledničky.
Když oddělala víčko, hlasitě to mlasklo. Zavoněl karamel. Slaný karamel. Ústa se jí naplnila slinami. Ozval se zub. Vlastně v něm jen tak trochu zatepalo. Ale i to málo stačilo, aby víčko zavřela a netknutou zmrzlinu vrátila do mrazničky.
* * *
Do kanceláře ji místo autobusu dopravil taxík. Za počítač usedla jako první. Během dne omezila přísun tekutin, aby nemusela absolvovat mučivou pouť na toaletu. Pracoviště opouštěla jako poslední. Domů se nechala zavézt taxíkem. Spolupracovníkům, prodavačce v novinovém stánku a šéfovi vysvětlila změněnou chůzi lapidárně: „Lyže.“
Následující den se ukázal být dnem výjimečným hned ze tří důvodů. Šéf odjel na dopolední jednání do Brna. Alan využil otcovy nepřítomnosti a tiše se vypařil. Kolegyně Petra dnes neměla náladu na svěřování.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Dagmara na internetu narazila na inzerát: Obecní knihovna v Babicích nad Svitavou hledá vhodné uchazeče na pozici knihovnice/knihovník.
Zasnila se. Potom inzerát pročetla pozorně.
Uvnitř podvědomí se jí odehrával bouřlivý dialog. Jedna strana zdůrazňovala požadované atributy, kterými se Dagmara rozhodně chlubit nemohla: znalost AACR2/RDA, knihovnické zaměření, praxe v knihovně. Druhá oponovala, přičemž hlavní argument zněl: „To zvládneš.“ Takový slovní tenis. Po jednom ze servisů z té špatné strany nenásledoval return.
Dagmara zadřímla.
Do současnosti ji vrátil šéfův hlas: „Podívejte, Dagmaro, na co Alan včera přišel.“
Dagmara se podívala a zareagovala slovy: „Takhle to dělá Petra už pět let.“
Když se později Petra navlékala do olivové bundy s obrovskou kapucí, kterou lemovala umělá kožešina, řekla zrcadlu: „Takhle to dělá Petra už pět let.“ Vyprsknutí. „To je přece tvůj fígl.“
„Chtěla jsem mu to říct právě tak, jak jsem to řekla.“
Petra se rozchechtala. „Balonek splaskl a zůstalo velké nic.“
Dagmara počkala, až v kanceláři osamí, a potom začala tvořit odpověď na inzerát. Zahrnula do ní životopis a také něco o tom, jak ji babička Jaroslava učila milovat knihy. Připojila návrh věnovat obecní knihovně svou sbírku knih.
Se skříní plnou těch nejzamilovanějších knížek se ale nerozloučím nikdy.
E-mail odeslala.
Vstala, začala se oblékat, ale zdržel ji nápad. V šedém kabátu usedla k počítači a prošla nabídky
VÝŠKÁČ
týkající se prodeje rodinného domku s pozemkem v okolí Babic a prodeje štěňátek lundehunda.
* * *
Dagmara vykřikla a s trhnutím se probudila. Byla zalitá potem. Chtěla se jen na chvíli natáhnout v ložnici a usnula. Spustila nohy na koberec, aby vstala a stáhla topení. „Au!“ vykřikla.
Vtom uslyšela hlasy. Mnoho hlasů. Proplétaly se. Ve slovech, jež deklamovaly, převažovala souhláska Š. Vstala. Přešla ke dveřím. Přiblížila ucho k bytelné dveřní desce. Slova byla stále nezřetelná. Otevřela dveře.
Na chodbě se svítilo. Zalapala po dechu. Pavouci! Černá těla s příliš mnoha nohama se ostře rýsovala na bílé omítce. Zabouchla dveře. Roztřásla ji zimnice. Rozsvítila. Přeskakovala zrakem po stěnách.
Určitě se dostali i dovnitř.
Zničehonic rozšířila chřípí. Cítila… Co? Zkažená vajíčka. Hnilobu. Ze zápachu se jí zdvihal žaludek.
Sluch a zrak už dostaly co proto – teď se útočí na čich.
A potom přišel úlek největší. Přímo za ní se ozval zvuk, který způsobil záškub celého těla. Obrátila se. S rukama zdviženýma proti útoku, který musel přijít –naslouchala Carlosu Santanovi!
Mobil, pomyslela si s úlevou. Ale tóny, které ji vždycky pohladily, strach nezaháněly. Naopak. Cítila, jak jí ledové prsty drtí žaludek a srdce.
Proč? ptala se zmateně sama sebe. Co se děje?
Najednou věděla, že ji čeká něco zlého. Váhavě se dotkla mobilu. Zdvihla ho. Číslo volajícího nepoznávala. Povšimla si času: 19:33. Ještě není tak pozdě. Vybavila se jí policistka. Přijala hovor a vyrazila ze sebe rychle: „Haló!?“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
„Ektoplazma, malí emisaři, hlasy.“
Poznala Kaisin hlas. „Jak to víš?“ štěkla. „Čarodějky mají něco, čemu Bois říká astrální telefon. Zazvoní, když se blíží nebezpečí. Zazvonil.“ Odmlčela se, dopověděla: „Je na cestě.“
Poslední věta zněla věcně. Dagmara by se automaticky zeptala: „Kdo?“ kdyby si sama neodpověděla.
Zmohla se jen na šeptané: „Přijdeš?“
„Ano.“
„Asi… nemyslím, že ti dokážu přijít otevřít:“
„Jsem čarodějka, pro nás zámky nic neznamenají.“
Dagmara tím nejtišším hlasem, o němž se domnívala, že ho mobil ještě dokáže přenést, dodala: „Přijď co nejrychleji. Prosím.“ Ukončila hovor.
Litanie mnohohlasu zesílila.
Pociťovala fyzickou bolest, jak se jí srdce snažilo vyskočit z hrudi. Ale najednou a nečekaně se jejím domem rozprostřelo ticho. Až jí z něho pištělo v uších. Rozhodně ji neuklidnilo. Působilo dojmem, že uvádí další bod programu.
Stála přede dveřmi, v jejichž zámku byl zastrčený klíč. Zamkla. Prsty ponechala na klíči. Naslouchala.
Z přízemí slyšela kradmé, pomalé kroky, šustění. Lehký náraz do zdi. Vrznutí. Skříply panty.
Skříň. Někdo otevřel šatník.
Znovu se ozvalo zaskřípání pantů.
Naslouchala dál, ale slyšela jen bubnování krve v uších.
To nemůže být Kaisa. Je to moc brzy.
V tom se něco ozvalo mnohem blíž – ve vedlejším pokoji, v tom s postelí s nebesy.
Někdo tam je.
Zbraň! Mám přece zbraň.
VÝŠKÁČ
Kdybych seběhla ze schodů… Tři kroky a jsem v kuchyni.
Zatajila dech. Pomalu, pomaloučku otáčela klíčem. Stiskla kliku, přitáhla křídlo dveří k sobě – v patře se všechny dveře otevírají dovnitř. Vyhlédla na chodbu. Nikdo.
Pokud budou dveře vedlejšího pokoje zavřené, má vyhráno. Udělala opatrně první krok, druhý. Byly otevřené! Dokořán. Se zatajeným dechem udělala další krok – a ještě jeden.
Cukla hlavou, podívala se přímo do místnosti, v níž se nedalo rozsvítit a uviděla… Na zlomek sekundy nevěděla, na co se dívá.
Vzpřímená zelená postava.
Tenké ruce i nohy.
Kulatá hlava se špičatýma ušima. Srnčí parohy trčící z temene ke stropu.
Ďábel!
Stál k ní zády. Pootočil se na jednu stranu, na druhou.
Zahlédla krvavě rudou tlamu. Dlouhé bílé tesáky připomínaly kančí kly.
Ďábel tkví v detailu, pomyslela si, když si všimla úzkých boků a nohou do O v zelených punčocháčích, které na kolenou odstávaly. A nakrucuje se před tím prázdným rámem jako před zrcadlem. Do očí jí vhrkly slzy smíchu.
A pak si ke svému překvapení uvědomila, že zlacený rámec ohraničuje něco barevného. Převažovala smaragdová s kovovým leskem.
Maska ďábla Dagmaru zaznamenala. S trhnutím se k ní obrátila.
„Přišel jsem si pro tebe.“ Maska Kaisin hlas zkreslovala. Zněl dutě. Kaisa vystoupila na chodbu. Rovná záda. Zdvižená ramena. Ladné pohyby.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Dagmaru s překvapením napadlo: To sebevědomí. Ona si opravdu myslí, že pohled na ni vyvolává hrůzu.
Kaisa se ocitla v ostrém bílém světle chodby, před zrcadlem na stěně. Pohlédla do něho.
Cukla sebou tak, že skoro přepadla na záda. Zimničně se roztřásla. Ohlédla se do pokoje, který právě opustila.
Dagmara ji napodobila. Obě viděly totéž – rám zející prázdnotou.
Kaisa zakolísala, jako by dostala facku. Sípavě zalapala po dechu.
Dagmara se přes bolesti v chodidlech, kotnících a nártech rozběhla. Ani nevěděla, jak dokázala seběhnout ze schodů. Dosáhla kuchyně. Sňala ze zdi svou zbraň – hasicí přístroj. Cítila sílu a vztek. Nezměrný vztek. Vracela se s hasičákem, odhodlaná ho použít. Proudnici nasměrovala před sebe a pevně sevřela páku ventilu, který připomínal rukojeť kleští.
Kaisa zrovna zakopla na schodech. Řítila se dolů, ale podařilo se jí zachytit zábradlí. Narovnala se. S dalším krokem se pád opakoval. Tentokrát skončila na kolenou na koberci před skříní. Rychle vyskočila. Ze skříně se ozval pronikavý výkřik. Čišela z něho nejvyšší hrůza i odpor. V příští sekundě se výkřik zlomil a dozněl v podivně vzdálené ozvěně.
Kaisa naznačila dlaní pohyb, jako by chtěla šatník odstrčit. Zakňučela. Odskočila směrem k Dagmaře. Ta pozdvihla hasičák.
Kaisa kolem ní proklouzla.
Dagmara se za ní ohlédla. Místo druhého ďáblova obličeje se na zelených punčocháčích roztahovala velká tmavá vlhká skvrna. Do nosu ji udeřil ostrý zápach řídké stolice.
VÝŠKÁČ
Kaisa dovrávorala k venkovním dveřím. Nechala se pohltit chumelenicí.
Dagmara zavadila pohledem o skříň. Ten důvěrně známý kus nábytku najednou vypadal nezvykle, jinak. Vyvolával úzkost.
Prsty přiblížila k madlu. Její dlaň se zrcadlila v zakaleném tyrkysu skleněné tabule, ale vypadalo to, jako by se zevnitř něčí ruka natáhla k ní.
Zalomcovala s ní chuť utéct do ticha snášejícího se hustého sněhu venku.
Jsem jako lesní zvíře, které ucítilo LOVCE.
Napadlo ji dětinské: Když se nepřesvědčíš teď, budeš se bát už napořád.
Vydechla. Uchopila madla oběma rukama. Prudce je přitáhla k sobě. Pustila. Pozdvihla proudnici.
Křídla dveří se rozletěla.
Skříň byla prázdná.
* * *
Zvonek nade dveřmi se ozval jemným: Cililink.
Julie, majitelka cukrárny, vzhlédla na zákaznici a pomyslela si: Chůze jako na jehlách. Šedý kabát s klopami, vlněná dlouhá sukně, černé kozačky. Sjela očima na její nehty. Je to ona.
„Dagmara Burgerová,“ řekla brunetka, volaly jsme si. „Šatník.“
„Jasně. Petr mi ukazoval fotky. To on vás stěhoval do Babic. Všechny ty knížky, vzdychal.“ Julie v žertu zakoulela očima. „Chudáček, prý ho kouslo zmutované šestiprsté štěně. Ten šatník od vás rozhodně koupím. Jde o tu jemně tyrkysovou barvu skel. A žlutou břízu. A ty vaše knížky.“
„Prosím? Jaké knížky?“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Slovní projev Julie prudce zrychlil. „Inspirovaly mě. Do šatníku vsadím chladicí vitrínu. Uvnitř poličky a dorty, dortíky, zákusky – všechno ve tvaru knížek.“
„Růžová knihovna,“ poznamenala Dagmara, rozhlédla se. „Chodím kolem celkem často, ale nikdy jsem tu nebyla. Nevěděla jsem, že to tu máte tak hezké.“
Julie na Dagmaru upřela rozostřený pohled. „Cože?
Byla jste tu. V tomhle oblečení. S tím účesem…
Nechtěla jste mi přece prozradit, kdo vám dělal ty nehty, až ta Viet-…“
Dagmara se zatvářila tak zmateně, že Julie větu nedokončila. Vyhrkla: „Něco musíte ochutnat. Jedna hodná paní mi dodává…“
„Vietnamka? Tohle mě opravdu zajímá.“
„Ano, oblečená jako Olda Šetrný, jak říkávala moje máti. Ta mi řekla… Ta Vietnamka mi řekla o nehtovém studiu Iris. Počkejte.“ Mobil ležící na pultě si přitáhla k sobě. Rychle přejížděla a ťukala prstem po displeji. „Udělala jsem si poznámku. Takže vím, co bylo za den.“ Přešla k počítači. „Můžu to vyhledat i v kamerovém systému.“
Po nějaké době zdvihla oči k Dagmaře a řekla s úžasem v hlase: „Spletla jsem se.“
„Můžu se podívat?“ zeptala se Dagmara.
Tak takhle teď vypadá Hana. Ve stejném oblečení, jaké nosím. Se stejným účesem. Stejnými nehty. Ta její chůze… Trochu toporná, to ano, ale na protézy by nikdo nepomyslel.
Když potom kráčela do vyklizeného domu na Havlíčkově ulici, nevnímala lepkavý déšť se sněhem, který jí ulpíval na tváři. Šeptala sama sobě, jak byla zvyklá: „Výprask jako trest. Tak jsem to chápala. Ale
VÝŠKÁČ
cílem bylo, aby se mi Hana Maroušková co nejvíce podobala. Vadilo, že máme jinou chůzi. Výprask smazal rozdíly. Proč? Je jasné, že se jim to vymítání ďábla vymklo z rukou. Ale kdyby…“ Zastavila se. Rozpomněla se na mokrý zadek. „Možná mě chtěly otrávit tou ektoplazmou a schytala to Kaisa. Kdybych umřela a Hana v přestrojení za mě odcestovala, nikdo by mě v mém domě nehledal.“
Po chvíli doplnila: „A když by mě kdoví po jaké době konečně našli… Někomu by to pořádně ztížilo pátrání.“
Zalovila v kapse.
Vytáhla mobil a tomu někomu zavolala.
* * *
Zařizování nového domova, nové zaměstnání. Dagmara se už dlouho nezačetla do žádné knihy.
Ale když jí nadpraporčice Eva Charvátová zavolala, že pátrání dospělo k určitým výsledkům, ochotně souhlasila se schůzkou.
Setkaly se v cukrárně Severka. Dagmara policistku v civilu a bez brigadýrky téměř nepoznala. Hned po pozdravu na ni zaútočila otázkou: „Dopadli jste je?“
Policistka zakroutila záporně hlavou.
Objednaly si zmrzlinu. Usedly naproti sobě.
„Je výborná,“ pochvalovala si Dagmara. „Víte, že jsem skoro měsíc nemohla ani studené, ani horké?“
Policistka pro změnu přikývla. Vytáhla z kabelky tablet a položila ho na stůl. Prsty hbitě klouzaly po displeji. „Všechno se to točí kolem zmrzliny. Spojili jsme se s paní Terezou King. Hana Maroušková ji kontaktovala. Hana vás znala ze střední, ale nevěděla nic o vaší osobě v pozdějších letech. Zajímala
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
se o všechno, co se vás týká. Tereza jí popsala ten zážitek s vyvoláváním ďábla. Došlo i na vaše oblíbená jídla. Zmrzlinu. Hana si na darknetu najala služby čarodějky Kaisy Kemové. A objednala si na něm i zmrzlinu pro vás. Kaisa vám nepřinesla obyčejný mražený krém. Kluci z laborky si kelímek vzali do parády a zjistili, že jde o hi-tech vybavení. Ve zmrzlinové hmotě našli celkem jedenáct miniaturních kapslí s jehlou. Kdo kapsli polkne, tomu se jehla zabodne do žaludeční sliznice. Kapsle tím pádem žaludek neopustí. Po šedesáti hodinách rozleptá žaludeční kyselina povrch kapsle a ta spustí reakci. Kapsle se smrští a jehla vstříkne do krevního řečiště prudký jed. V případě tohoto jedu lékař označí za příčinu smrti hypertrofickou kardiomyopatii.“ Policistka zdvihla oči od tabletu. „Můžete klidně zavřít pusu.“
Dagmar uposlechla. „Ty hlasy?“
„Našli jsme celkem patnáct reproduktorů.“
„Jeden za šatníkem pod schody,“ pronesla Dagmara s jistotou.
„Ano. Ale počkejte! Neřekla jsem to nejdůležitější. Když jste otevřela víčko od zmrzliny, kelímek poslal esemesku. Chápete? Hana Maroušková se domnívala, že zmrzlinu okamžitě sníte. Takže znala dobu vašeho předpokládaného úmrtí. Podle toho načasovala setkání s ďáblem. Myslíme si, že šlo o divadlo jak pro vás, tak pro Kaisu. Chápete? Kaisa si měla myslet, že jste zemřela úlekem. Cítila by se jako spoluviník vraždy. No a o to šlo. Jen spoluviník dokáže držet jazyk za zuby. Zmizí, odkud přišel – v tomto případě v brněnském podsvětí. A nebude vyžadovat vyplacení honoráře.“
VÝŠKÁČ
„Hm… Tušíte, proč Hana zaútočila právě teď? Po všech těch letech…“
„Před nedávnem jí zemřela matka.“
„Aha.“ Dagmara se v zamyšlení dotkla spodního rtu. „Její matka mi řekla… Když mě zprostili obžaloby, řekla mi, že je i jiná spravedlnost.“
„To by do sebe zapadalo. Matka odešla a Haně došlo, že jiná spravedlnost nepřijde, že možná ani neexistuje. A tak se ji rozhodla vzít do vlastních rukou. Útok zahájily tou keckou na vlakové zastávce. Jejich pohyb máme zmapovaný dobře. Šedé nehty ve studiu Iris. Kopie vašich klíčů v trafice na náměstí Svobody. V Tetě zakoupily chemikálie, ze kterých vyrobily tu… jak jste to… ektoplazmu.“
„Pavouky?“
Policistka se poprvé usmála. „Tak to teda nevím, kde je nasbíraly. Ve vašem domě přebýval větší počet pavouků křižáků a listovníků, ale žádný z blanenských zverimexů takové pavouky nenabízí.“
Dagmara se později rozloučila s policistkou před cukrárnou. Nebe bylo nízké a černošedé, ale prosvítalo skrz ně oslnivě bílé slunce. Vybavil se jí hřbet knihy Spolčení hlupců.
„Co je vystaveno slunci, vybledává, paní Maroušková. Představte si ten paradox: mám pocit, že moje doživotí právě skončilo.“
* * *
Petr a jeho kamarád postavili šatník vedle pultu. Nepohrdli kávou, větrníky a špičkami. Julie přistoupila k šatníku. Pohladila žlutou lakovanou břízu. Otevřela jedno křídlo dveří. Co ji zvlášť potěšilo? Zevnitř na ni nedýchl puch staroby, skříň voněla dřevem.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Ta skříň je tak velká, že bych do ní mohla pohodlně vstoupit.
Udělala to.
Přejížděla dlaní po hladkém dřevě. Všimla si, že celistvost zadní stěny cosi narušuje. V místě, kde se stěna spojovala s horní deskou, trčel ze dřeva drobný předmět. Uchopila ho do prstů, zatáhla za něj, ale napoprvé jí ze sevření vyklouzl, tak pevně v desce vězel.
Konečně vycouvala ze skříně s předmětem na dlani. Nejdříve ji napadlo, že se jedná o rybí šupinu přilepenou ke kousku leukoplasti. Šťouchla do té věci prstem, převrátila ji.
Tak tohle je teda fakt nechutný.
Vykřikla: „Dejte ten krám pryč! Okamžitě!“
Otřásla se. „To je ale hnus!“
Na dlani jí spočíval lidský nehet natřený šedým lakem, vytržený hluboko z prstu i s nehtovým lůžkem.
RUKAVICE
„Rosťo!“
Marika zařve, zrovna když na sebe zírám do zrcadla. Sáhnu po paměti pod umyvadlo. Nepřestávám přitom vracet pohled staršímu chlápkovi s unavenýma, kalnýma očima, jehož vousy a vlasy se pyšní stejnou barvou jakou má jeho šedá košile. Z toaletní skříňky vylovím láhev fernetu. Dva hlty a šup s ní zpátky do pelíšku. Tomu naproti šeptem prozradím: „Maminka říkala, abych alkohol nikdy nemíchal a držel se jednoho druhu. Fernet budou mít na plese v Dělňáku určitě.“
„Rosťo!“
„A taky říkala, ať si najdu nějakou skromnou a slušnou holku. Jenomže já poslouchám na slovo, jenom když se to týká chlastu.“
Vázanku uvážu natošup, ale s horním knoflíkem to tak rychle nejde. Límeček nové společenské košile se mi zařízne do krku. Přejdu do ložnice.
Marika v krátkých, vzadu rozepnutých červených koktejlkách kňučí před zrcadlem: „Nějak to nemůžu zap-… Po-mož mi.“ Vzdá to a vydechne: „Prosím tě.“
Sevřu prsty jezdce zipu, zatáhnu a on vyjede nahoru.
„Smrdíš chlastem.“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Unaveně konstatuju, že to moje žena konstatuje unaveně a bez špetky emocí.
Kroutí se před zrcadlem, snaží se zahlédnout záda. „Ten ples je o kontaktech,“ vydechne. „O spolupráci v podnikání,“ zafuní. Přejede si dlaněmi boky. I její hlas hladí, když říká: „Jsem na sebe hrdá. Tolik píle.“
Podstatně jiným tónem dodá: „Dneska se opravdu snaž, ať nevypadám před lidmi jako blbec.“
Dívám se na její obraz v zrcadle – a v zrcadle se naše pohledy setkají. Důrazně pronese: „Nepokaz to. Do mých rozhovorů se nepleť, ano? Tvým úkolem bude zabavit drahé polovičky. Dokážeš snad ze sebe vykřesat trochu espritu před nějakou tou mladou káčou? Na to se připrav: pro tyhle byznysmeny je i pětadvacítka stará. Jenom mě, prosím tě, nezvi k tanci. Budeš si to pamatovat? Vymlouvat se ve společnosti manželovi je kolosální trapas a tančit s někým, kdo to neumí ani střízlivý, ještě větší.“ Předkloní se.
„Podprsenka ti nevykukuje.“
Otočí se ke mně. O hlavu menší mi vzhlíží upřeně do očí. Modř jejích duhovek zintenzivňují načervenalá bělma. „Myslela jsem, že to dělá to zrcadlo…“ Její hlas zní přemýšlivě, vážně. „Kdyby ses viděl.“
Podívám se do zrcadla na stejný obrázek, jaký jsem sledoval před chvilkou v koupelně. „Co?“
Ušklíbne se. „Nejvyšší čas změnit obmyšlenou osobu u životní pojistky.“ Uchopí do každé ruky jednu kabelku-psaníčko. Nerozhodně se dívá z jedné na druhou.
Říkám si: Jednoduché dilema obmyšlené osoby už vyřešila, nyní stojí před daleko složitějším. Nahlas řeknu: „V Trnavě v roce dva tisíce čtyři uzavřel chlápek životní pojistky u devíti různých pojišťoven. A zemřel
VÝŠKÁČ
na následky deseti bodných ran. Na pojistkách se obmyšlené osobě vyplatilo devatenáct milionů eur. Hádej, kdo ty rány zasadil?“
„Manželka a devět pojišťováků,“ zareaguje pohotově Marika.
I po všech těch letech jsme naladění na stejnou vlnu humoru. Když jsem ten článek četl, napadlo mě zrovna tohle. Takže zavzpomínám, jak se nám žilo, když Marika byla ještě hodnou, slušnou Sněhurkou.
Dávno a dávno předtím než se – úžasnou pílí – vypracovala ve Sněhovou královnu v přechodu.
Marika se nerozhodně dívá z psaníčka na psaníčko… S prudkým trhnutím hlavy se na mě upřeně zahledí. Vztek jí zkroutí rty. Zírám na úkaz, který by básník popsal slovy: „Oči její šlehaly blesky.“
Najednou mi dojde, jakou kolosální kravinu jsem právě provedl. Ten článek o deseti bodných ranách četla včera na internetu. Vím to, protože jsem jí do počítače nainstaloval špiónský software, abych věděl o všem, co dělá. Díky mé neskutečné blbosti teď minimálně tuší…
Vyrazím ze sebe: „K tomu, co máš na sobě, tohle.“
Ukážu na její levou ruku. „Je takové…“
„Decentní,“ dopoví. „Aspoň na něco tě mám.“
Rychle pohlédne na hodinky. „Vezmi si sako, padáme.“
Oblékám se a nadávám si: Já blbec. Takhle se prokecnout. To ten chlast. Úplně jsem ztratil ostražitost.
Věčný optimista ve mně drží hubu ještě v taxíku.
* * *
Z vozu vystoupím jako první, otevřu Marice dveře. Zavěsí se do mě. Nečeká na nás červený koberec, ale ona si vykračuje, jako by ho tu natáhli – dlouhatánský
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
červený koberec od silnice až k lítačkám Dělňáku. Otevřu před ní skleněné dveře. Omráčí mě exploze zvuků. Je to jako se vynořit nad hladinu na natřískaném koupališti. Ne, tohle je horší, polohlas stovek hrdel zní jako řev mrožů pacifických na té jedné jediné pláži, na které se shromažďují dvě třetiny jejich populace.
Nezapomeň jí to říct. O mrožích četla včera. Těsně před tou Trnavou .
Protahujeme se mezi lidmi, kteří se hemží ve vestibulu kolem šaten. Do schodů musí Marika jako první. Neodolám, co chvíli jí sáhnu na zadek. Díky stahovacím kalhotkám jde o srovnatelný taktilní zážitek, jako se dotýkat krejčovské panny. Vzrušuje mě ale vědomí, že jí to vadí a nemůže proti tomu nic dělat, aby nevypadala před lidmi jako blbec.
Vstoupíme do sálu. Marika neomylně zamíří ke stolu pro osm osob vedle pódia. Hlasitě se vítá se zdejší společností. Při představování si s každým potřesu rukou, ale nezapamatuju si ani jedno jediné jméno. Ale za to alkohol nemůže.
Odjakživa v téhle situaci jaksi zcepením a krátkodobá paměť mi přestane sloužit. Protože jsme se ke stolu dostavili jako poslední, zbyla na nás místa až u stěny. Když si sedám, pocítím lehký záchvěv klaustrofobie.
Marika k jednomu z mužů pronese: „Jsem Lev, neústupná a neochotná poslouchat cizí názory, a přitom si jdu za svým.“
„To zní výhružně. Já ani nevím, jaké znamení…“ zareaguje vysoký šlachovitý muž se zrzavými vlasy přilepenými k lebce a s perleťovými odlesky kolem očí v jinak zarudlém obličeji. Dívka sedící vedle
VÝŠKÁČ
mě, zahalená v nadýchané dlouhé bleděmodré róbě s nahými rameny, šťastná, že se může zapojit do hovoru, vyhrkne: „Štír. Pavel je Štír. Sloní paměť.“
Všichni se zasmějí.
„Rostíku, jakého jste vy znamení?“ zeptá se mě.
„Vodnář,“ odpovím bez zaváhání. V podstatě tím chci říct, že jsem žíznivý Střelec.
„Takže nepředvídatelný, co se žene za penězi, nikdy nemá dost a proto je…“ Mladá žena zdvihne dlaň, položí ji zlehka na mé stehno, předkloní se, až ucítím parfém a pot a můžu jí nahlédnout do výstřihu. Tahle se o podprsenku nestará.
„Mr-zu-tý,“ dopoví a rozesměje se.
Zábava jako v mateřské školce, pomyslím si. Její teplá ručka zůstává na mém stehně. Jsem jediný, komu to vadí?
Tak ne, ještě Pavlovi a Marice.
Spustí hudba – nesnesitelně hlasitě. Na naleštěné parkety nastoupí taneční soubor dívek oblečených v něčem, čemu moje maminka říkala propínací zástěra. S růžovými plastovými kýbly a dřevěnými smetáky zametají do rytmu. Prudce vstanu. S plným vědomím toho, že z předváděného uvidím jen choreografickou miniaturu, se protáhnu podél stěny. Rychlým krokem opouštím sál. Abych se obrnil před pohledy diváků, zírám upřeně na galerii. Tak se stane, že má pravá noha skončí v růžové rekvizitě. Kromě toho se v ní i zašprajcuje. Vzhledem k objemu v pase a nepříliš ohebné postavě nejsem schopen se kbelíku zbavit vlastní silou. Pomůže mi pomenší brýlatý chlapík s lesknoucí se růžovou holou hlavou, ne nepodobnou obrácenému kýblu. Srdečně poděkuju a pozvu ho na panáka.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
* * *
Kopnu do sebe dva velké fernety. Přejdu do předsálí. Nikdo tu není. Zamířím k prostřednímu vysokému oknu. Proplétám se mezi umakartovými stoly a žlutými plastikovými židlemi. Pod stolem, který je oknu nejblíž, se cosi bělá. Předkloním se.
Rukavice. Bílá, obyčejná, bavlněná. Pokleknu, vezmu ji do prstů. Rozhlížím se. Rukavice se obvykle vyskytují v páru. Tahle je sólistka. S rukavicí v pozdvižené ruce stojím chvíli nerozhodně na místě. Z toalety vystoupí muž.
Natáhnu k němu ruku s rukavicí.
Střelí po mně tázavým pohledem, rychle odchází.
Zamířím rázně ke schodům, abych rukavici odevzdal šatnářce. Uvědomím si, že je to rukavice pro pravou ruku, a z nečekaného popudu si ji natáhnu. Sedí jako ulitá. Sestupuju ze schodů, rukavicí hladím dřevěné madlo zábradlí. Hudbu ze sálu přehluší koktavý jekot. Ohlédnu se. Malý kudrnatý kluk kolem dvaceti se sápe na svého vrstevníka, který výškou a tělesnou stavbou připomíná Arnolda Schwarzenneggera – a nepříčetně přitom řve. Arnold se jen tak usmívá, nataženou rukou udržuje míhající se pěsti uřvance v dostatečné vzdálenosti od svého těla. „Dávej si bacha, ať se nenaseru, Jane,“ domlouvá mu dobrácky. Ještě jeden schod a jekot se změní v nesnesitelně pronikavé kdákání.
Otočím se.
Jan ke mně stojí bokem, otevřenými ústy chrlí záplavu slin. Bezděčně mávnu rukou v rukavici. Udělám takový ten pohyb, kterým odháníme ováda – krátký bekhend Janovým směrem. Stane se něco neskutečného. Tělo toho kluka se groteskně prohne,
VÝŠKÁČ
jako by mu něco prudce narazilo do boku. Neviditelná síla ho odmrští, padá na podlahu, klouže po ní. Zmlkne. Posadí se s ústy otevřenými úžasem.
Přijde mi to k smíchu.
Arnold se na mě upřeně zadívá.
Odtrhnu od něj pohled. Scházím do přízemí.
Co to bylo? Co to, kurva, bylo?
Míjím šatny, nic neodevzdávám. Venku fouká vítr, ochlazuje spánky. Pravou ruku držím v kapse u kalhot. Když ji chci vytáhnout, nejde to, protože ji mám křečovitě sevřenou v pěst. Hučím do sebe, že šlo nejspíš o nějakou souhru náhod. Pomáhá to, křeč povolí.
Pomalu vytáhnu ruku z kapsy. Na rukavici dopadá umělé osvětlení ulice. Je až nepřirozeně bílá.
Nepřirozeně?
Rozhlédnu se. Na druhé straně silnice, pod okny sedmdesátimilimetrového kina, stojí nablýskaný černý vůz. Přejdu silnici, postavím se zády ke stěně budovy. Předkloním se. Rukou v rukavici dělám pohyby, jako bych prsty zasunul pod spodek automobilu, sevřel boční nástupní práh, táhl nahoru…
Nevynaložím vůbec žádnou námahu. Ale… pod prsty ucítím kov – a auto se nazdvihne! Přední kolo už nespočívá na asfaltu. Zázrak jako prase, vždyť já stojím nejméně dva metry daleko! Předek černého automobilu, který váží kolem dvou tun, levituje dobrých dvacet centimetrů nad silnicí. Pohnu rukou, v níž ho „držím“ tak, aby pomaloučku dosedl zpátky na asfalt. Zatočí se mi hlava. Padám na žlutou zeď za sebou. Odrazím se od ní rukou v rukavici. Vykřiknu a děs mě rozvibruje. Se zakloněnou hlavou zírám na budovu kina… A ona slepými okny shlíží na mě. Nevypadá, že by se jí chtělo se zřítit.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Musím to chtít, oddechnu si s obrovskou úlevou. Rukavice udělá jen to, co chci.
Cítím, že se mi třesou kolena.
Přejdu silnici a s pravou rukou opět ponořenou v kapse mířím rovnou ke skleněným dveřím vedoucím do vestibulu. Za dveřmi zůstanu stát.
Záře světel oslepuje.
Vysoká černovláska ve žlutých, velice krátkých krepových šatech, se dožaduje co nejrychleji pláště.
Tomuhle se odolat nedá. Vytáhnu z kapsy ruku v bílé rukavici.
Za okamžik ucítím pod dlaní pevnou pružnou pokožku zabalenou ve žlutém krepu. Černovláska jen hlasitě zalapá po dechu, dlaň připlácne na místo, kde jsem se jí před chvílí dotýkal. Rychle se otočí kolem osy, ale celé metry daleko od ní nikdo nestojí.
Šatnářce, která se pomalu šourá zpoza visících oděvů, vytrhne plášť z rukou. Ostré ťukání podpatků se rozléhá přízemím. Proběhne kolem mě a noc ji pohltí.
Srdce mi buší.
Vystoupám o patro výš. Zrovna hraje hudba k tanci. V předsálí téměř nikdo není. Usadím se na žlutou židli v temném koutu. Vím, na co čekám, jen to nedokážu sám sobě přiznat.
Konečně ze sálu vyklopýtá rozcuchaná mladá žena, červená v napuchlém obličeji. Ztěžka usedne na židli. Chvíli mrká. Něco říká sama sobě. Zasměje se. Blábolí jako opilec. Občas se zprudka opře do opěradla a židle na mramorové podlaze zavříská. Udeří kabelkou o desku stolu. Hrabe se v ní. Vytáhne kovový zapalovač. Ztuhne s kovovým válečkem v ruce, víčka jí padnou. Pomalu sklání hlavu na předloktí. Ještě
VÝŠKÁČ
chvíli drží kolena u sebe… Zapalovač zazvoní o desku stolu. Její tělo se vmžiku uvolní, je chabé a vláčně.
Vidím kalhotky.
Začnu ji na dálku osahávat.
Nepostaví se mi. Jen se potím a třesu. Nechám toho. Přemůže mě zvědavost. Čichnu si k prstům v rukavici. Cítím bavlněnou látku, možná prací prostředky, nic víc.
Musím se napít.
„Rosťo!“
* * *
Zrovna do sebe hážu panáka, když Marika zařve. Otočím se po hlase. Stojí za mnou. Představí mi brýlatého mladšího muže s nadváhou, jehož jméno samozřejmě krátkodobá paměť vypustí, aby je nemusela předávat paměti dlouhodobé.
„Ruku,“ zasyčí Marika. „Podej mu ruku!“ Neurvale mě zatahá za rukáv.
„E-e,“ zablekotám naschvál.
„Moc jsme bumbali,“ poznamená Marika ledově.
„Marto!“ zařve mi někdo do ucha. Otočím hlavu a zírám do vrásčité úzké tváře, z níž trčí kolosální nos. Ten člověk má dlouhé šedé vlasy, které mu visí přes ramena až na prsa.
V podstatě nevím, jak je to možné, ale v téhle kreatuře, připomínající indiánskou stařenu, rozpoznám malého obtloustlého Boučka, se kterým jsem chodil na základku. Z hlubin paměti se vynoří vzpomínka na tu neskutečně blbou přezdívku Marta , kterou mě spolužáci obdařili prostě proto, že mému nejlepšímu kamarádu Tenkému říkali Tena , podle Teny z dua Martha a Tena Elefteriadu.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Mezi zuby mi unikne zavrčení. Otočím se a rychle opouštím sál, nechávám za sebou Mariku, Boučka i Neznámého. Ve dveřích mě chytí za rukáv Arnold. V hezkém obličeji mu cukají svaly. „Čemu ses smál, když Jan spadl?“
Vyzývavě si ho prohlížím od hlavy až k patě.
Ležérně pronesu: „Tu pracku pryč.“ A moc si přeju, aby si Arnold něco začal. Jenže on znejistí, pustí mě.
Na lícních kostech mu vyrazí ruměnce. Otočí se, odchází a nadává.
Dívám se za ním. Vykřiknu k jeho širokým zádům: „Já to tady můžu všechno zbořit, zapálit!“ Nejspíš mě chytne amok. Vyřítím se do vyššího patra. Vztáhnu ruku v bílé rukavici ke stropu, abych pomyslně sevřel betonový baldachýn stropu a…
Vole, chceš to mít všechno na hlavě?
Přijde mi to k smíchu. I tady jsou židle. Posadím se.
Cítím se unavený. V patře pode mnou spustí kapela pomalou melodii – tichou, jemnou, krásnou, smutnou. Vstanu. Sestupuju ze schodů. Shora nahlédnu do předsálí. Před otevřenými dveřmi do sálu stojí drobná dívka. Vlasy v účesu à la Suzi Quatro, na sobě perleťově modráskové dlouhé šaty. Pohled na ni, možná ve spojení s tou melodií, mě dojme. Pomyslím si: Já jsem nejsilnější člověk na světě a ona je tak slabá a osamělá. Jak bych jí mohl pomoct?
A ta obyčejná otázka mě překvapí. Říkám si, že nejsem zase až tak špatný.
Kdybych jí tak mohl být poblíž. Pořád. Ani by o mně nemusela vědět.
Scházím ze schodů. A jak míjím skleněný hranol výtahu, zahlédnu v jedné jeho stěně svůj odraz.
Chvilková iluze je pryč. Ze schodů neschází hubený
VÝŠKÁČ
student s kučeravými vlasy, příliš velkou pusou a úzkým obličejem hudebníka rockové kapely ze sedmdesátek. S povzdechem ztěžka usednu na schody.
Dívám se na tu dívku a ona se dívá do sálu.
Proměnil bych se, kdyby mi dala šanci, říkám si smutně.
Hudba dohraje.
Do předsálí vtrhnou lidé.
S námahou vstanu. Bolí mě u srdce.
„Dostal jsem dar,“ sdělím nahlas celému světu.
„A jako s darem s ním musím naložit.“
Hledám dívku v modráskových šatech jen proto, abych se ujistil, že je skutečná.
Nenajdu ji.
Byl to anděl, řeknu si.
* * *
Opírám se o barový pult. V prstech točím poloprázdnou skleničkou. Nevnímám lidi kolem sebe.
Přemýšlím nahlas a je mi hůř a hůř:
„Co s tou rukavicí dokážu?
Vytáhnu někoho, kdo se topí. Zabráním srážce aut. Zachytím kočárek, který klouže z perónu pod projíždějící vlak. Vytáhnu ven lidi z hořícího domu. Včas zavřu dveře vagónu, které se za jízdy samy otevřely před dětskou postavičkou. Ubráním dívku před znásilněním. Staré před násilím mladých a slabé před násilím silných…
Stačilo by, být v pravý čas na pravém místě.
Ale jak se to dá zařídit?
Budu čekat v Blansku na nádraží a k neštěstí dojde v Rájci. Budu v Lomu na nádraží a topit se bude někdo na přehradě. Kde mám stát a čekat, kdy dojde k násilí, když k němu dochází pořád, tam a tam a tam?
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Zlo je všude, v každém. Zatímco rukavice, ať působí na jakoukoliv vzdálenost, zůstává záležitostí lokální. Co proti všudypřítomnému zlu zmůže jediný člověk?“
Vystavím rukavici svým očím. Řeknu jí: „Ty mi nepatříš. Potřebuješ snílka, mladého kluka plného ideálů.“
Skleničkou klepnu trochu hlasitěji o pult. K barmanovi, který na mě už delší dobu upírá tázavý pohled, utrousím: „Končím.“ A nemyslím tím jen chlast.
Vstoupím do foyer.
Ta žena, které jsem sahal mezi nohy, ještě stále spí s hlavou na stole. Zamířím k ní. Sáhnu si do zadní kapsy kalhot, vytáhnu peněženku. Pod paži vlhkou slinami, možná zvratky, zasunu tisícikorunu.
Rozhlédnu se.
Vidím zástup odcházejících.
Kde přesně jsem ji našel a zdvihl z podlahy?
Vzpomenu si a přistoupím ke stolu u prostředního vysokého okna. Tady. Pod oknem. Vyhlédnu ven. Vidím Arnolda, jak zuřivě mává, a Jana, který se pohybuje opileckou chůzí. Jeden krok dopředu, jeden dozadu. Arnold přeběhne k černému vozu, nastoupí.
To je to auto, které jsem zdvíhal, pomyslím si.
Zařve motor, s pištěním protáčených pneumatik vůz vyrazí směrem k poště.
Jan zuřivě mávající rukama se vydá na opačnou stranu.
Stáhnu tu bílou věc z ruky a upustím ji na podlahu. Prsty na ní se pohnou.
Jako poslední sbohem , napadne mě.
Ještě jednou vyhlédnu z okna. Spatřím Mariku. Kráčí zavěšená do vysokého mladíka, oblečeného do džínů a krátké kožené bundy. Na opasku se mu blýská
VÝŠKÁČ
kolosální řetěz jako od psí boudy. Podle toho řetězu ho poznám – je to Maričin řidič. Představovala mi ho. Jméno nevím. Marika k němu obrací tvář, něco říká, rukou mu sklouzne po zadku.
Ach ne, pomyslím si. Není těžké si představit, co mu říká – přísliby.
Řidič odběhne pro vůz.
Marika osamí na samém kraji chodníku.
Z dálky se ozve řev motoru. To se černé auto i s Arnoldem za volantem vrací pro přítele Jana.
Vybavím si Mariku, jak říká: „Nejvyšší čas změnit obmyšlenou osobu…“
Rychle zdvihnu rukavici z podlahy. Pravá ruka do ní lehce vklouzne. Přiblížím ji k okennímu sklu a v ten pravý čas pohnu dlaní i prsty v drobném gestu prudkého strčení.
Následně vyrazím směrem k toaletám. Když míjím spící ženu, vyškrábnu zpod jejího lokte tisícovku a konečky prstů seberu ze stolní desky zapalovač. Tisícovku si pečlivě zasunu do peněženky.
V uzamčené kabince rukavici zapálím. Hoří nečekaně vysokým plamenem. Šedý popel se snáší do záchodové mísy. Kouře není mnoho. Je cítit stejně jako hořící papír. Spláchnu. Zapalovač vrátím na místo. Pomalu kráčím ke schodům.
Potřebuješ svědka!
V roztěkané panice nahlédnu do sálu. V nesmírné dálce, na pódiu, se pohybuje nějaký muž. Zrzavá kštice připomíná Štíra, ale nejsem si jistý, zda je to opravdu on.
Na schodech vybuchne veselí. Přeskakuju pohledem z tváře na tvář. Klevetícímu hloučku opět vyrazí ze rtů smích. Připoj se, nařizuju si, začni… a tuhle
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
znáte? Čím větší blbost řekneš, tím lépe si tě zapamatují.
Zahlédnu róbu bleděmodré barvy, běžící do schodů. Štírova žena! Prodírá se kolem rozjařené skupinky.
Světlo se odrazí od jejích odhalených ramen.
Vyrazím jí naproti a oči mám jen pro šedé kachle pod nohama. Skoro se míjíme, když uslyším její prudký nádech. Rameno vedle ramene. Jako bychom měli začít tančit polonézu. Vidím spoustu bělma kolem jejích duhovek. Bezděčně přitiskne ruku na ústa. Spustí ji, hlesne: „Marika.“
Zdvihnu levé obočí a hned je pátravě svraštím.
„Ach, Rostíku,“ vyrazí ze sebe. Nadechne se a pokračuje: „Stalo se něco strašného…“ Vzlykne. „Je mi to tak líto, prosím vás, nechoďte ven.“
Pulzující modré světlo prozrazuje, že sanitka odjíždí. Nehouká. To je dobré znamení.
ÚCHYLKA
Dita usedla k počítači. V doručené poště na ni křičela jediná nepřečtená zpráva tlustým písmem. Rozklikla ji a četla:
Dobrý den, paní Zouharová, píšeme Vám, protože jste se umístila na 2. místě soutěže Literární Blansko a rádi bychom se s Vámi domluvili na předání diplomu a cen.
Gratulujeme a děkujeme.
S pozdravem
Radim Novák
Městská knihovna Blansko
Zachytila svůj obraz v třídílném zrcadle. Veškerou pozornost věnovala popelavě blond vlasům. Pomyslela si, že uličnický, střapatý a asymetrický účes upraví v cuku letu gelem. Stiskla Odpovědět, napsala, že se staví zítra. Přidala: „S pozdravem Dita Zouharová.“
Obratem obdržela mail s jediným řádkem: „V kolik byste se zítra cca zastavila?“
Odepsala, že ve tři. S určitým zaváháním přidala: „S pozdravem Dita Zouharová.“
A pak uvažovala, co na sebe, protože ji možná budou fotit do nějakého toho regionálního plátku. Rozhodla
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
se pro hedvábné šaty s rostlinnými motivy. Koupila je na začátku léta v obchodě na Rožmitálově ulici. Když v nich tehdy vycouvala z převlékací kabiny, aby se prohlédla v zrcadle z větší vzdálenosti, vietnamská prodavačka nešetřila obdivem, jak moc jí šaty sluší. Větvičky a květy připomínaly čínský nebo japonský akvarel, takže chvála Asiatky ji potěšila a v šatech se pak cítila opravdu dobře. Plus navíc? Ladily s barvou jejích vlasů. * * *
Vstoupila do knihovny a přítomného knihovníka oslovila s úsměvem: „Dobrý den, jsem Dita Zouharová. My jsme si spolu psali ohledně soutěže…“
Přerušil ji – a jí připadalo, že příkře –: „Se mnou určitě ne. Běžte za panem Novákem do čítárny.“ Ukázal na otevřené dveře.
V čítárně stál skoro v pozoru mladík přibližně jejího věku, který se na ni usmíval. Nebylo pochyb, že slyšel předcházející rozhovor. „Já jsem Radim Novák. Blahopřeji vám ke druhému místu, paní Zouharová.“
„Děkuji,“ hlesla.
Potřásli si rukama. Sebral ze stolu vyrovnaný sloupec asi šesti tlustých knih a podal jí ho.
„Děkuji.“ Tentokrát intenzitu hlasu zvýšila. Převzala knihy a on na tu horní položil á pětku s natištěným diplomem. Zahlédla svoje jméno.
„Měli jsme trochu problém s druhým až čtvrtým místem. Můžete poděkovat tady Zdeňkovi. Dost se o vás zasazoval.“
Ukázal někam za ni. Otočila se.
U okna, opřený zády o parapet, stál světlovlasý muž v hnědém obleku a zelené košili bez vázanky, štíhlý a nepříliš vysoký. Dita – 160 cm, 47 kg – si pomyslela,
VÝŠKÁČ
že postavou je k ní tak akorát. S věkem to bylo horší, odhadovala ho na čtyřicet. Poděkovat mu, jí připadalo hloupé, a tak prostě pozdravila.
Vykročil k ní. Nemohla si nevšimnout, jak obkresluje siluetu její postavy neobyčejně jasnýma hnědýma očima. Napřáhl pravici… Ale držela knihy oběma rukama, takže udělala podivné pukrle a podala mu natažené prsty pravé ruky. Pomyslela si: Ruku nabízí první žena.
On její prsty stiskl. Zabolelo to. Ucukla.
Zatvářil se vyděšeně. Ten úlek přijala místo omluvy. Nejspíš doma mačká gumový kroužek. Vyslovila svoje jméno. A samozřejmě si pomyslela, že první se představuje muž.
„Zdeněk Štěpán.“
Novák se zjevným obdivem pronesl tlumeným hlasem: „Zdeňkovi toho vyšlo už hodně. Je uznávaný, proto jsme na něj dali. “
„Co vás na mé práci tak zaujalo?“ otázala se Dita. Knihy s diplomem odložila na nejbližší stůl pro návštěvníky čítárny. Jenže nevěděla, kam s prázdnýma rukama. Sepjala je před tělem. Postoj se jí nelíbil, ale nechtěla ho hned měnit.
„No tak už ten název,“ začal váhavě. „Neposadíme se?“
S ulehčením kývla.
Usedli a on pokračoval: „Potom, jak používáte češtinu. Zvlášť v prvních odstavcích. Víte, to mě upoutalo nejvíc. Je to originální. Vy v podstatě rapujete.“
Dokud mluvil, díval se kolem sebe. Když umlkl, měl oči jen pro ni.
„Cože???“ Snížila hlas a vyjádřila tak razantně nesouhlas s jeho soudem.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Upadl do rozpaků, a to mu ubralo léta.
Pokračovala smířlivěji: „Možná… Jak jsem hledala nejvýstižnější vyjádření a znova a znova pročítala… Zestručňovala jsem a zestručňovala… Mhm, takže asi ano.“
Povídali si dál.
Přestala vnímat čas.
Loučil se s ní slovy: „Na shledanou, paní Zouharová.“
„Slečna.“
Když opouštěla budovu knihovny, říkala si: Dává dohromady ryze blanenský almanach. Udělám všechno proto, aby v něm byla i moje povídka.
* * *
Asi týden nato vyšla ze supermarketu Albert a vtom se spustil letní déšť. Jen v tričku a džínové sukni přeběhla Rožmitálovu ulici a ukryla se do vietnamské prodejny. Nikoho neviděla, a tak si prohlížela vystavené zboží. Bezmyšlenkovitě testovala promnutím mezi prsty látku jasně žlutých šatů, které by si rozhodně nekoupila.
Cinkl věšák.
Vzhlédla a dívala se do očí panu Zdeňku Štěpánovi, který stál na druhé straně stojanu. Usmála se, pozdravila kývnutím. A stala se svědkem velmi zvláštního úkazu. V obličeji uznávaného literáta se pomalu –odspodu nahoru – rozpíjela červeň. Teprve až byl rudý jako rak, zakoktal pozdrav. Vyrazil ze sebe: „Musím. Čekají mě. Mám práci.“ Rázným krokem opustil obchod otevřenými dveřmi, které vyhlížely, jako by je zakrýval korálkový závěs utkaný z pleskajícího lijáku.
VÝŠKÁČ
Už po třech krocích musí být promočený do poslední nitky.
Obešla kovový stojan, aby zjistila, které šaty ho zaujaly. Tak tohle byl šok: prohlížel si ty, které měla na sobě při udělování ceny v soutěži Literární Blansko – akvarel s květy a větévkami.
* * *
Přecházela Wanklovo náměstí, když ho spatřila na lavičce před knihkupectvím. Listoval v tlusté brožované knize odzadu dopředu.
„Také to tak dělám,“ prozradila s úsměvem v hlase. Ulekaně vzhlédl a ona se vyděsila, že zopakuje svůj úprk. Ale zasmál se, vstal, podali si ruce. Ocenila, že si tentokrát dával pozor, aby ji nestiskl příliš silně. Usedli vedle sebe. Knihu zavřel a nechal ji ležet na kolenou titulní stranou nahoru, takže mohla říct: „Vás zajímají křižáci?“
„Ano, mám o nich skoro všechno, co vyšlo. Tahle je nová.“ Pohladil obálku dlaní. Rychle vzhlédl. „Víte, že jsem si znovu přečetl vaši esej?“
Samozřejmě ji to potěšilo.
„Píšete?“ zeptal se.
„Mám prázdniny. Učím až od září, takže každé ráno, když se probudím, v tom stavu mezi spánkem a bděním, přemýšlím, lovím nápady, a následně vylovené hážu do počítače. Takže ano, píšu.“
„O čem?“
„Momentálně o babičkách, které obráží taneční zábavy, a o dědečcích, kteří balí mladé holky.“
„Máte už název?“
„Počestný člověk.“
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Na tváři se mu rozšířil sympatický široký úsměv. „Když jsem četl váš příspěvek do soutěže o blanenských bezdomovcích a zlodějíčcích, doslova mě okouzlil ten název Město, ve kterém chci zplodit své dítě. Víte, ono to vzhledem k obsahu dělá takový strašně zajímavý kontrapunkt. Zajímavý… a sympatický. Je to, jako byste tomu Blansku chtěla říct, co jsme si, to jsme si, všechno dobrý. Říkáte Počestný člověk?“ Pohlédl jí zpříma do očí, vyrazil ze sebe: „Budu váš fanda, ale musíte mi prozradit, kam na ty názvy chodíte.“
Váhala, pak se zasmála. „Charles Bukowski převzal titul své básnické sbírky z verše Robinsona Jefferse. Tak jsem si stáhla z internetu Jeffersovu báseň. Ona je to spíš poezie v próze. Nazval ji Cawdor. Když potřebuju titul, spustím generátor pseudonáhodných čísel. Ten určí stránku a řádek. No a já zvážím, jestli se ta věta jako titul hodí. Když ne, tak vygeneruju jiná čísla. A když je název kontrapunkt a zajímavý a… Co to? Sympatický! Použiju ho.“
Zasmál se.
„Nepojíme něco?“ nadhodila a zadívala se na vývěsní štít Kurdského kebabu.
Zakroutil hlavou a jí připadalo, že vyděšeně. Pomyslela si, že je z ní možná nervózní, možná natolik, že by ani sousto nepozřel. Nebyla si jistá, jestli je to dobré pro cíl, kterého chtěla dosáhnout. „Posledně jste se okrajově zmínil o almanachu. O čem… Má nějakou jednotící myšlenku?“
„Žádné eseje. Určeno široké čtenářské obci.“ Ušklíbl se. „Pokleslý žánr, aby se to aspoň trochu prodávalo.“ Zvýšil hlas: „Hororové povídky.“ Neřekl nic ve smyslu: „Nezkusíte nějakou napsat?“
VÝŠKÁČ
Spustil se mírný, teplý déšť. Vyhledali úkryt v pasáži. Nadhodila: „Déšť můžeme přečkat v mnohem útulnějším prostředí. Co říkáte – nezajdeme do Punkvy?“
Překvapil ji, když s návštěvou restaurace souhlasil. On vypil dvě piva, ona dvě deci vína. Začali si tykat, aniž si na to připili, aniž to zaregistroval. Diskutovali o literatuře, a přitom si poroučeli další sklenice a skleničky. Měli si toho hodně co říct.
Když mluvil, jeho oči nevynechaly jediné místo v hospodě. Když mluvila ona, jeho zorné pole se omezilo zhruba na její tvář a dekolt.
U pultu někdo někomu sdělil přísně: „Už zavíráme.“
S pohledem do skoro dopité skleničky prohlásila: „Mám doma něco na zub a pivo a víno by se taky našlo.“ Zdvihla oči.
Veškerou pozornost věnoval ubrusu.
Položila dlaň na jeho předloktí. A zčistajasna věděla, že je všechno špatně.
Ruku neodtáhl, ale opěradlo židle zaskřípalo, jak se do něho prudce opřel. Celý ztuhl. Zadržoval dech.
Rychle ruku stáhla. Pronesla upjatě: „Padám, je pozdě. Svoje si zaplatím u pultu.“ Dívala se mu do očí, když tiše, jak se jí zdálo smutně, pronesl: „Nezlob se, jsem jiný.“ V rozpacích zdvihl obočí, protočil panenky. „Známe se příliš krátce, abych ti řekl, v čem. Možná…“
Po chvíli doplnil šeptem: „Později.“ S plesknutím zakryl dlaní lístek. „Platím já.“ Vstal, rychle se rozloučil a odešel.
Od výčepního pultu zazněla částka, kterou vyslovil vrchní, a Zdeňkova oprava zahrnující nemalé spropitné.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Venkovní dveře se s mlasknutím zavřely. Do židle vedle Dity vklouzl mladý snědý muž s tmavými vlasy neposedně padajícími do čela a hezkýma modrýma očima. „Vidím, že to nevyšlo podle vašich představ. Co to tak napravit?“
Na melodický sametově hluboký hlas a přitažlivou vůni kolínské nezareagovala. Když odcházela, řekla sama sobě: Nevzdám to.
* * *
Jednu Zdeňkovu povídku si stáhla z internetu v pédéefku, s dalšími se seznámila díky meziknihovní výpůjční službě. Ve všech případech šlo o sci-fi s hlavní postavou – ženskou hrdinkou. Pomyslela si: Jak si nevzpomenout na Flauberta a na jeho ‚paní
Bovaryová jsem já‘? Příběhy spojoval vztah mezi ženou a superinteligentním umělým partnerem. Plno citů, absence sexuálního podtextu. Je snad tohle klíč k onomu jsem jiný ? Nevěděla. Docela ráda by ukojila svou zvědavost, jenže si nevyměnili telefonní čísla, ani domovní či mailové adresy.
A tak chodila do knihovny, korzovala po Rožmitálově ulici, četla na lavičkách na Wanklově náměstí.
A její hororová povídka?
Začala názvem, aniž věděla, o čem povídka bude. Robinson Jeffers společně s pseudonáhodnými čísly nezklamal: Ale on chce zabíjet.
Z úvahy, že Zdeněk má rád sci-fi, vyplývaly další kroky. V knihkupectví na Wanklově náměstí zakoupila knihu Briana Greenea Skrytá realita. A když potom četla v čekárně vlakového nádraží v Brně
VÝŠKÁČ
kapitolu Bezedný sklad dvojníků , oslepilo ji namodrale bílé světlo nápadu.
Odděleny obří prázdnotou prostoru existují dvě téměř nachlup stejné galaxie. V jedné žije autor slasherových povídek, kterému vyčítají, že jeho dílo dostatečně nezrcadlí osobní prožitek, v té druhé jeho věrná kopie, dvojník. Nemohli by se nikdy setkat, kdyby neexistovala zkratka prostorem a časem – červí díra. Jenže ona existuje! Náš autor jí přechází do kopie Blanska, do města, které je do mrtě stejné, až na jeden znepokojivý detail – nesetkává se tu se svým dvojníkem. Chce zabíjet, aby měl osobní prožitek, který by vtělil do svých povídek. Zabíjí, užívá si to a píše o tom. Nakonec ho zatkne blanenská policie. Protože to, co považoval za červí díru, byla jen iluze.
Technickou podstatu oné iluze nechtěla kdovíjak propracovávat. Odbyla ji představou žebříku zkrouceného do tvaru Möbiovy pásky. Kdyby ho ponořili do neprůhledné kapaliny, mohl by po něm někdo lézt pořád dopředu , aby se nakonec vynořil na místě, ze kterého vyšel.
Pár probdělých nocí, dlouhá sezení u počítače a povídka mžourala zpod nateklých víček na okolní svět. Teď ještě potkat Zdeňka.
* * *
Začal školní rok. Se svou třídou se zúčastnila besedy s policisty na téma šíité a sunnité. A dočkala se překvapení: Zdeněk tam vystoupil jako přednášející. Uniforma mu slušela. Ve své řeči se soustředil na zdroj nenávisti islámského světa ke křesťanství, za který považoval křížové výpravy.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
O přestávce za ním zašla. Obletovaly ho dvě policistky přibližně jejího věku. Nedalo se přehlédnout, jak hltají každé jeho slovo, jak si ho váží. Oznámila mu, že si přečetla jeho povídky, že se jí líbily a že by si o nich ráda popovídala. Domluvili si schůzku.
Je to policajt, říkala si v duchu, když policajt řekne, že je jiný, není to totéž, jako když to řekne normál-…
Nejspíš u toho musí být pouta.
Nebo ty dvě policistky?
Kdyby si mohla vybrat, volila by pouta.
* * *
Setkali se na Wanklově náměstí. Oděv přizpůsobila počasí – červený rolák, černá vlněná sukně, černé punčocháče. Na nohy obula hřejivé červené boty. Do kabelky zastrčila pět á čtverek spojených sešívačkou a popsaných textem povídky Ale on chce zabíjet.
Připravila si argumenty, kterými chtěla Zdeňka přesvědčit, že právě její povídka bude ozdobou jeho almanachu.
Díky Zdeňkovu espritu žádná část rozhovoru nenudila ji ani jeho. Chtěl si povídku přečíst hned na místě. Když přelétl očima název, vzhlédl, vědoucně se usmál.
Kývla.
Povídku si přečetl s nepředstíraným zájmem.
Rozesmála ho zmínka o blanenské policii se sídlem na Bezručově ulici číslo 31.
„Výborná,“ řekl. „Ale žádná z povídek v almanachu nemůže stát mimo jednotící rámec, který samozřejmě nemůžu znát, dokud si nepřečtu příspěvky od všech oslovených.“ Jeho výklad pokračoval, ale Dita ho nevnímala.
VÝŠKÁČ
Tak tohle je osobní. Ale už jsem tomu věnovala příliš mnoho.
„Ráda si přečtu, cos už dostal,“ přerušila ho a vzala mu – možná spíš vytrhla – papíry secvaknuté sešívačkou z ruky. Zatímco je ukládala do kabelky, pronášel zamyšleně: „Uvítal bych, kdybys byla ochotná mi s tím trochu pomoct.“
Ubezpečila ho, že ano.
Pookřál a docela nadšeně souhlasil s návštěvou jejich oblíbeného podniku.
On pil pivo, ona víno. Diskutovali, a přitom pili. Samozřejmě, že si toho měli hodně co říct.
* * *
Cestu taxíkem si pamatovala jen matně. Zastavili u velkého jednopatrového rodinného domu. Zula si boty, aby neušpinila jasně rudý koberec, i když ji Zdeněk přemlouval, ať to nedělá.
Usadil ji v pokoji na velkou válendu před velikánskou televizní obrazovku. Odešel namíchat nějaké nápoje. Ozvala se náladová hudba – něco mezi popem a jazzem. Ženský hlas, akustická kytara, občas ťuknutí do klávesy klavíru, perkuse. Už dlouho se s nikým nemilovala a snila o něčem hezkém a čistém – ale měla obavy, že na to mají příliš upito. Nemusí to být za každou cenu až tak super, slevovala. Když se vrátil se sklenicemi a jednu jí podal, nepřisedl si k ní. Zabořil se do ušáku u konferenčního stolku. Dita vycítila oboustrannou nervozitu. „Ty povídky…“ nadhodila.
„Jasně,“ vstal a vrátil se s kroužkovým pořadačem v modrých deskách. Položila si ho na klín. Byl nejen tlustý, ale taky pořádně těžký. Otevřela desky a začala listovat.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
„Ještě světlo, prosím,“ špitla. Rozsvítilo se za ní a zalilo ji hřejivým jasem. Napila se. Vnímala chuť exotického ovoce a aromatický likér. Začala hrát další písnička. Cítila mravenčivé, něžné teplo v celém těle. Periferním zrakem zachytila pohyb. To Zdeňkova ruka sklouzla z opěradla křesla. Hlava mu padla na prsa.
Dita čekala, nehýbala se, snažila se dýchat co nejtišeji.
Bublavě zachrápal. Přestal. Zavrtěl sebou. Pozdvihl hlavu… Přitlačil bradu na prsa a začal řezat dříví.
S novou písničkou opatrně odložila šanon na koberec. Vstala. V rytmu hudby se přesunula ke stěně s knihami, gramofonovými deskami a nosiči CD a DVD.
Copak rád čte pan Štěpánek? Křižáky, samozřejmě. V češtině, angličtině, ruštině, němčině. Aha, a tady… i v polštině. Nic, co by jí prozradilo, proč by sebou měl cukat, když se ho dotkne holka.
Tady ne, uzavřela první etapu obhlídky. Možná mi napoví okolí domu, nějaká kůlna. „Musím na záchod,“ pronesla hlasem s podstatně nižší intenzitou, než měly zvuky, které vydával. Vstoupila do chodby vedoucí k proskleným domovním dveřím. Zářivka pouličního osvětlení způsobila, že červený koberec vyhlížel skoro jako černý.
Obula se.
Hudbu za jejími zády ovládla akustická basa.
Sáhla na dveřní madlo. Pootevřela. Dýchla na ni chladná noc.
Ten dům má ještě jedno patro.
Spustila paži podél těla. Nechala dveře, ať se samy zaklapnou. Vyrazila po koberci do míst tak temných,
VÝŠKÁČ
že musela natáhnout ruku před sebe, aby mohla pokračovat v průzkumu. Prsty zavadila o zábradlí. Špičkou boty vrazila do schodu. Vystupovala po stupních a tma kolem ní houstla.
Konečně nad sebou zahlédla mlžný příslib modravého svitu. Schody končily. Vlevo od ní zářily jako televizní obrazovka skleněné balkónové dveře. Ve stěně před ní se černaly dvoje dveře. Zkusila kliku těch naproti schodům. Opatrně je pootevřela. Nahlédla dovnitř. Okna až k podlaze vpouštěla zvenku dostatek světla, aby viděla kontury nábytku. U pravé stěny stálo lůžko, levou zakrývala skříň. Lůžko upoutalo její pozornost. Bylo neobvykle vysoké a úzké. Přišel nápad: Spí v posteli tvaru závodního autíčka a musí se v něm i milovat.
S kuckavým chichotáním přešla k lůžku. Dotýkala se ho dlaněmi. Tak ne, žádné autíčko, jen postel pro jednoho s nebývale vysokou matrací a nadýchanou peřinou ve lněném povlečení.
Ještě se usmívala, když z ložnice vystupovala.
Opatrně za sebou zavřela. Zezdola k ní stoupala houpavá, povědomá melodie. Stiskla kliku druhých dveří v patře, otevřela je.
V téhle místnosti panovala neproniknutelná tma. Cítila vůni a současně i zatuchlinu s příměsí pachu tělesna. Na vnitřní stěně u veřejí zapátrala po vypínači. Prsty se něčeho dotkly. S cvaknutím se rozsvítilo. V úleku zalapala po dechu a couvla na chodbu.
Dívala se na velkou manželskou postel, na ženu v ní. Ležela na zádech, nahé paže natažené za hlavou. Černý krajkový závoj jí zakrýval obličej. Saténovou přikrývku barvy bílé kávy měla vyhrnutou až pod bradu.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Dita se užuž chtěla omluvit za svůj vpád, když v tom jí intuice napověděla, že se ženou v posteli není něco v pořádku. Zadívala se jí upřeně na hruď – určitě se nezvedala.
Po zádech jí přeběhl mráz.
Vystoupala pohledem na ženiny paže, dlaně, prsty.
Svraštila obočí. Začínalo v ní narůstat podezření. Rychle přešla k tělu, které leželo na levé straně lůžka.
Při pohledu zblízka chyběly na pokožce póry, vrásky, záhyby.
Stačil jediný dotek bříškem palce, aby se ujistila, že tohle je panna, umělá panna, sexuální pomůcka.
Čemu se vlastně divím, vždyť ve všech jeho povídkách hrál jednu z hlavních rolí umělý partner.
Jenže ten partner byl superinteligentní.
Vztáhla ruku ke krajce zakrývající obličej, nazdvihla ji. Zamrazilo ji z toho, co spatřila. Konstatovala, že tahle věc bez života působí strašidelně. Vybavila si ty dvě policistky. Šly by s ním do postele, tím si byla jistá, tak proč potřebuje tohle?
Musí ho vzrušovat něco, co by se reálné ženě neodvážil navrhnout.
Odhrnula přikrývku stranou. Očekávala nahé tělo, a proto vyjekla ohromením. Panna byla oblečená do hedvábných šatů zdobených motivem připomínajícím akvarel s květy a větévkami.
Do jejích šatů.
Dojalo ji to. Tím spíš, když si uvědomila, že panna má asymetrický účes popelavé blond barvy. Zdvihla sukni dvěma prsty a prohlížela si miniaturní černé krajkové spodní prádlo. Má vkus, pomyslela si. A fantazii. Třeba by ho stačilo k normálu jen trochu popostrčit.
VÝŠKÁČ
Něco ji napadlo. Rozhlédla se po pokoji. Kromě postele tu žádný další nábytek nestál. Zaslechla z přízemí Zdeňkovo dávivé zakašlání. Aby se jí záměr povedl, musela by v téhle místnosti rychle najít dobrou skrýš. * * *
Zdeněk vdechl slinu a rozkašlal se. Chvíli nasucho dávil. Otevřel oči. Pohlédl na hodinky. Skoro jedna po půlnoci. Seděl v křesle, v pokoji u televize, sám. Opilost opadávala, cítil kovovou pachuť v ústech a silnou erekci. Takhle na něj alkohol působil pokaždé.
Vyšel na chodbu. Procházel přízemím. V každé místnosti rozsvítil. Nezhasínal. Nahlédl i na toaletu a do kuchyně. Přešel ke vstupním dveřím – žádné boty.
Odešla.
Vyběhl do schodů. Zastavil se přede dveřmi ložnice, které říkal svatební. Prudce dýchal. Ze vzrušení se mu – jako vždy – začala točit hlava. Vstoupil do místnosti. Nerozsvěcel, přešel na levou stranu lůžka. Spěchal, aby se zul a co nejrychleji svlékl.
Nahý hladil rukama chladivý satén přehozu. Pomalu odsunul přikrývku stranou. Zkusmo se dotkl panny.
Tvrdě na ni nalehl tak, aby se o její kalhotky mohl otírat ztopořeným údem. Cítil, že přichází vyvrcholení. Nedokázal se ovládnout.
Ejakulace – a všechno to, co k ní v jeho případě náleželo – ho totálně vyčerpala. Padl na sexuální pomůcku a okamžitě usnul.
Otevřel oči. Díky spuštěným žaluziím se místnost utápěla v oranžovém pološeru. Cítil pod sebou chladivou látku šatů své noční společnice.
VLADIMÍR ZÁBRODSKÝ
Za ty peníze stála, je opravdu jako živá. Chtěl jsem pannu, která by se podobala Ditě, a tahle Imagina i měří a váží víceméně stejně.
Čekal, zda u něj nenastane erekce, aby se s Imaginou ještě jednou pomiloval, ale nepřicházela. Při vstávání holým chodidlem na cosi stoupnul. Vyjekl bolestí.
Co to… Šlápl na svoji polobotku. Ke všemu částečně zapadla pod postel. Pokusil se ji vylovit bosou nohou. Palcem se něčeho dotkl. Tohle nebyla polobotka.
Zadržel dech, potlačil myšlenky i pocity. Z toho bezčasí vyplula otázka: Co je pod postelí?
Sípavě vydechl a horečně uvažoval: Někdo tu byl. Jestli si prohlédl Imaginu, už ví…
Klekl si.
Zaváhal.
Opřel se dlaní o podlahu.
Pomalu se sehnul tak, že se lící skoro dotýkal koberce. Nahlédl pod postel.
Uviděl svou černou polobotku. Nebyla sama. Přeskakoval pohledem z jednoho předmětu na druhý: béžové spodní prádlo, červené boty. Popelavé blond vlasy!
Oči se mu rozšířily hrůzou. Sípavě ze sebe vyrážel třesoucím se hlasem: „Nemůžu to potlačit… Nikomu tím neubližuju, Dito. Při vyvrcholení musím…“
S kdákavým nádechem se odmlčel.
Mohl si opakovat do omrzení, že jeho nová silikonová kráska je od skutečné dívky k nerozeznání, ale stačilo se podívat pořádně, aby pochopil, že pod postelí leží nahá Imagina.
Skutečnost byla tak strašná, že ztuhlými rty nedokázal načatou větu dokončit.
Něco v něm ji dořeklo za něj: … škrtit.
DOVĚTEK
Na Blanensku se určitě staly, stávají a stanou ty opravdu nejděsivější události, ale – co jsme si, to jsme si, všechno dobrý – jistě není temnější než ostatní místa Čech a Moravy. Úzkosti a monstra, o kterých píšu, nepatří Blanensku, jsou moje.
