bitevní lodě
první a druhé světové války
Prince of Wales hooD tirPitz missouri a Další velká encyklopedie
DreaDnought Bayern
richelieu Jamato Bismarck
86 detailních abokorysů ilustrací
Dreadnought (1906)
Nedlouho po skončení rusko-japonské války přišli Britové s novou třídou bitevních lodí, která většinu starších designů odsunula do pozadí. Podařilo se jim to navíc za pouhých 14 měsíců od položení kýlu
Plánování a stavba se shodou okolností kryly se snahou Královského námořnictva o snížení nákladů na nové lodě, a součást zadání proto představovala maximální palebná síla na trupu o hmotnosti přibližně 17 000 t. Výsledná cena 1 785 683 liber byla příznivá ve srovnání s předchozí méně kvalitní třídou Lord Nelson (1 651 339 liber). Klíčem k úspěchu Dreadnoughtu bylo to, že propojil všechny směry soudobého uvažování o úloze bitevní lodi do jediného plavidla.
Novátorský design
Hlavní novinky konstrukce spočívaly jednak v tom, že loď měla 10 velkých děl stejné ráže a nenesla žádnou střední výzbroj, a jednak v turbínovém pohonu, který jí zajišťoval vyšší rychlost. Italský námořní inženýr Vittorio Cuniberti obhajoval „All Big Gun“ loď v roce 1903 v článku nazvaném Ideální bitevní loď pro britské loďstvo a od té doby se o této koncepci hojně diskutovalo. Turbínový
pohon pro velkou válečnou loď byl něčím novým, ale tento systém se již používal na obchodních plavidlech či nových rychlých parnících Lusitania a Mauretania určených k transatlantickým plavbám. Děla Vickers Mk.X ráže 305 mm představovala osvědčenou konstrukci. Všechny tyto prvky však měl pouze Dreadnought. Nelze mu nicméně přičíst prvenství bez výhrady, neboť v době jeho spuštění na vodu už například Američané stavěli South Carolinu s odstupňovanými hlavními věžemi v ose lodi.
Vzor pro všechny
Zásadní zásluhu na stavbě měl britský první námořní lord admirál John Fisher, ale významně přispěli i členové jeho Výboru pro námořní design, založeného v roce 1904. Uvědomovali si, že bitevní loď může být nyní tak velká, tak rychlá a schopná palby na takovou vzdálenost, že se změní charakter námořní bitvy. Věděli také, že současná
Dreadnought
Výtlak: 18 200 t
Délka: 160,4 m
Šířka: 25 m
Ponor: 8,1 m
Pohon: 4× parní turbína, 18 kotlů (17 000 kW)
Rychlost: 21,6 uzlu (40 km/h)
Operační dosah: 12 260 km
Pancéřování: barbety 102–279 mm, pás 178–279 mm, věže 76–305 mm, paluba 19–76 mm
Výzbroj: 10× 305mm a 27× 76mm dělo, 5× 457mm torpédomet
Posádka: 773 mužů
Stěžeň
Dreadnought jako první dostal trojnožkový přední stěžeň, který poskytoval větší stabilitu než tradiční tyčový typ a potřeboval méně zajišťujících drátěných stěhů
Dispozice lodi
Uspořádání hlavních děl ovlivnil admirál
Fisher, který považoval za důležitější možnost střelby vpřed nebo vzad než hmotnost plné boční salvy
Připraveno k akci – všimněte si skládacího zábradlí, které by jinak mohl zášleh z těžkých děl smést. Na vrcholku věže jsou zřetelně vidět i 76mm děla a kryté zaměřovače
práce na nejmodernějších systémech řízení palby pomůže tuto změnu uskutečnit. Důležitost Dreadnoughtu spočívá v tom, že se stal prototypem bitevních lodí příští války.
Konstrukce trupu byla konvenční, vnitřní uspořádání zahrnovalo 19 vodotěsných přepážek a vodotěsné protipožární dveře mezi hlavními částmi plavidla. Významný vnější rozdíl
oproti předchozím designům představovala absence kasemat pro sekundární výzbroj, místo toho se po stranách předního stěžně objevily věže s 305mm děly. Tento stěžeň se neobvykle nacházel až za předním komínem. Ubytovací prostory posádky pamětník popsal jako „okázalé a prostorné“, což u Královského námořnictva představovalo spíše výjimku. Muži přespávali v zadní části,
spoléhali na lepší konstrukci střely s větší průrazností i účinkem v cíli, což mělo vyrušit větší hmotnost a vyšší úsťovou rychlost na straně protivníka. Sekundární výzbroj tvořily čtyři trojité věže nesoucí dohromady tucet 155mm děl. Některé z nich v průběhu války nicméně zmizely, aby uvolnily místo dalším protiletadlovým kanonům. Na konci své krátké kariéry tak Jamato nesla ohromujících 162 zbraní ráže 25 mm, zatímco původní konstrukce jich měla pouze 24. Dále ve výzbroji figuroval tucet těžkých 127mm protiletadlových kanonů.
Na zádi byly umístěny dva katapulty a pod nimi hangár až pro sedm letadel – v roce 1942 šlo o čtyři Aiči E13A a tři Micubiši F1M. Lodní čluny rovněž zůstávaly uloženy v uzavřených hangárech s mechanizovaným kolejnicovým systémem pro jejich vyjmutí a spuštění na vodu.
Silná, ale nedostatečná ochrana
Pancéřování Jamata bylo velmi silné u životně důležitých partií, protože šlo o první japonskou válečnou loď, která se řídila zásadou „všechno, nebo nic“. Pancéřová skříň, která uzavírala strojní zařízení a skladiště munice, tvořila 55 % délky lodi a byla navržena tak, aby odolala mimo jiné 1 000kg pumám svrženým z výšky až 3 400 m. Celková hmotnost pancíře činila téměř 23 370 t. Mimo těžký pancíř se nacházelo přes 1 000 samostatných vnitřních prostorů. Mělo to však i své nedostatky. Ve srovnání s Bismarckem zůstávalo vybavení Jamata a Musaši vodotěsnými oddíly nedostatečné, zejména v lehce chráněných oblastech přídě. Také pancéřové spoje byly často vadné.
Císařské námořnictvo si dobře uvědomovalo, jak silnou, ale zároveň křehkou zbraň v Jamatu dostalo. Od vstupu do služby 16. prosince 1941 proto tato loď dlouho prováděla pouze vzdálené krytí a často zůstávala celé měsíce v přístavu, aby ji neposlaly ke dnu silné svazy amerických palubních
bombardérů. U Midway se do akce nedostala, bojovala však v bitvách ve Filipínském moři a u ostrova Leyte. V první fázi tohoto střetnutí (známé jako bitva v Sibuyanském moři) čelila americkým náletům a inkasovala jeden zásah průbojnou pumou, který způsobil jisté škody a loď nabrala téměř 3 400 t vody. Přesto zůstala bojeschopná a mohla se zúčastnit následující fáze u ostrova Samar, kde jeden její 460mm granát vystřelený na vzdálenost více než 34 000 m zmrzačil americkou eskortní letadlovou loď a uštědřila těžké poškození také minimálně jednomu torpédoborci. Celkově se však japonské námořnictvo v tomto dílčím střetnutí příliš nevyznamenalo, neboť navzdory zdrcující převaze nedokázalo protivníka rychle potopit a dostat se k poměrně zranitelným dopravním plavidlům. Nakonec muselo pod stále těžšími leteckými útoky ustoupit – jen samotná Jamato inkasovala zásah dvěma pumami.
Před koncem války pak Japonci názorně ukázali své zoufalství, když vyslali Jamato s doprovodem v podobě lehkého křižníku a osmi torpédoborců do sebevražedné akce proti mohutnému spojeneckému loďstvu u Okinawy. Její zásobníky paliva byly plné pouze ze 60 % a po připlutí k cíli měla najet na mělčinu a až do svého zničení by pak sloužila jako svého druhu nepotopitelná baterie. Dne 7. dubna 1945 ji objevil letecký průzkum, načež císařskou pýchu poslalo ke dnu 11 torpéd a šest pum. Z posádky, která při poslední akci činila 3 332 námořníků, se zachránilo jen 277 mužů, které vylovily torpédoborce tvořící eskortu.
Jamato krátce před svým potopením kličkuje mezi dopadajícími pumami amerických bombardérů. Zadní část nástavby již hoří
a torpéd. Bismarck měl tři typy pasivní ochrany: Krupp KCn/A (dále kalená verze cementovaného pancíře) na pásu lodi, věžích a řídicí věži; „Wotan Hart“ (homogenní ocel) na pancéřovaných palubách, „Wotan Weich“ s nižší pevností v tahu pro podélnou protitorpédovou obšívku. Pancéřování vážilo 17 533 t, což představovalo necelou třetinu výtlaku lodi.
Strojní zařízení se skládalo z 12 vysokotlakých kotlů Wagner v šesti vodotěsných komorách, které dodávaly páru o teplotě 450 °C do tří souprav turbín s převodovkou typu Curtis umístěných v samostatných místnostech. Každá sada měla vysokotlaké, středotlaké a nízkotlaké turbíny. Na rozdíl od Tirpitze neměla loď namontovanou žádnou turbínu pro běžnou cestovní rychlost. Dále se na lodi nacházelo osm 500kW dieselových generátorů, pět 690kW a jeden 460kW turbogenerátor. Zásobníky pohonných hmot běžně pojaly 3 282 t nafty, ale při využití dalších prázdných prostor se toto množství mohlo až zdvojnásobit.
Krátká kariéra
Na jaře 1941 velení Kriegsmarine plánovalo velký nájezd do Atlantiku, kterého by se kromě Bismarcku zúčastnil rovněž právě dokončovaný Tirpitz a také Scharnhorst a Gneisenau, toho času kotvící v Brestu. Oba bitevní křižníky však utrpěly škody od nepřátelských bombardérů a sesterská bitevní loď vstoupila do služby až později, takže Bismarck nakonec na osudnou plavbu vyplul jen v doprovodu těžkého křižníku Prinz Eugen Německé lodě dne 24. května poslaly ke dnu britský bitevní křižník Hood, již osamocený Bismarck poté unikal Atlantikem pronásledovatelům. Royal Navy nasadilo všechny dostupné síly a rychle plujícího korzára začala stíhat řada operačních svazů vyslaných z Velké Británie, ale třeba i Gibraltaru. Celkově se do štvanice zapojilo
šest bitevních lodí a křižníků, dvě letadlové lodě, 13 křižníků a 21 torpédoborců. Spojenci zároveň odklonili z míst předpokládaného střetu své zásobovací konvoje a vody Atlantiku pročesával jejich dálkový letecký průzkum. Na druhou stranu Bismarck zůstával v podstatě osamocený, byť se mu Kriegsmarine pokoušela pomoct alespoň zorganizováním hlídkové linie
ponorek, která by dodávala informace o pohybech nepřítele.
Do karet Bismarcku hrála také jeho rychlost, protože navzdory lehkému poškození z bitvy v Dánském průlivu mohl pronásledovatelům poměrně snadno uniknout. Naštěstí jej ale zpomalil útok zastaralých palubních bombardérů. Jedno torpédo zaseklo kormidlo bitevní lodě a zablokovalo
jej v poloze 120° na levobok. Bismarck zůstával bojeschopný, ale obránci měli nyní dostatek času stáhnout kolem něj smrtící smyčku.
Nad ránem 27. května se přiblížily britské „bitevky“ Rodney a King George V, které ze vzdálenosti asi 20 km zahájily palbu z 406mm a 356mm děl. Bismarck nemohl dobře manévrovat a dobře střílející nepřítel postupně připlul až na
7 900 m. Kolem desáté hodiny dopoledne už mělo německé plavidlo všechna děla vyřazena z provozu a kapitán vydal rozkaz k opuštění lodi. Ránu z milosti jí pak zasadila britská torpéda, načež pýcha Kriegsmarine klesla ke dnu i s velkou většinou posádky. Její potopení zasadilo Kriegsmarine a jejím ambicím těžkou ránu, zato Britové jej náležitě propagandisticky využili.
Bismarck na moři pohledem z těžkého křižníku Prinz Eugen . Snímek vznikl 18. května 1941 během operace Rheinübung
Iowa (1943)
Třída Iowa se začala projektovat v roce 1938, takže ji už nesvazovala ustanovení Washingtonské námořní smlouvy. Vznikly tak moderní a velmi rychlé bitevní lodě
Bitevní loď označovanou v kódu amerického námořnictva BB-61 postavily loděnice v New Yorku a do služby vstoupila 22. února 1943. Byla o 64 m delší než Indiana, ale o necelý metr širší (bylo třeba pamatovat na rozměry zdymadel Panamského průplavu). Měla dlouhou úzkou příď a širokou záď křižníkového typu. Dlouhá nástavba nesla velké množství děl, antén a světlometných plošin, věž částečně obepínala přední komín. Stěžně byly v podstatě pouhé přístavky k věži a zadnímu komínu, přičemž ten hlavní se v roce 1945 zvýšil a v roce 1948 jej nahradil lehký trojnožkový stěžeň.
Ničivá salva Hlavní palebnou sílu tvořilo devět 406mm děl Mk 7 ve věžích po třech.
Pro zvýšení úsťové rychlosti a průbojného účinku se střílelo granáty se speciální pohonnou složí. Na vzdálenost 27 400 m dokázaly probít palubní pancíř o síle 190 mm. Sekundární výzbroj představovalo 20 děl ráže 127 mm lafetovaných po dvojicích. V době, kdy Iowa vstoupila do služby, už představitelé světových námořnictev dobře věděli, jak zranitelné jsou bitevní lodě
proti útokům ze vzduchu, takže se na ní objevila vskutku masivní soustava protiletadlových kanonů. V roce 1943 nesla celkem 76 děl Bofors ráže 40 mm a 52 jednotlivých 20mm hlavní Oerlikon, umístěných na obou stranách nástavby.
Na palubě se nacházely čtyři průzkumné plovákové letouny vypouštěné ze dvou katapultů umístěných na zádi. Hangáry nebyly k dispozici a katapulty v roce 1950 zmizely, aby mohla vzniknout přistávací plocha pro vrtulníky.
Schéma pasivní ochrany vzniklo podle třídy South Dakota, jen s větší délkou. Na ochranné schránce kolem strojního zařízení a skladišť munice spočívala hlavní paluba (38 mm), druhá paluba (32–121 mm), protistřepinová paluba (16 mm a pouze nad strojním zařízením) a třetí paluba (16–25 mm).
Trojí služba
Radar se na lodi nacházel od samého počátku, nicméně soustavu lokátorů Američané mnohokrát modernizovali a doplňovali. V roce 1943 byly na přední stěžeň namontovány antény SK a SRa, v roce 1945 zase přibyl typ SK-2 a na zadním stěžni typ SC-2.
Iowa
Výtlak: 52 800 t
Délka: 270,4 m
Šířka: 33,5 m
Ponor: 11,5 m
Pohon: 4× parní turbína, 8 kotlů (158 000 kW)
Rychlost: 33 uzlů (61,2 km/h)
Operační dosah: 23 960 km
Pancéřování: barbety 287–440 mm, pás 310 mm, věže 495 mm, paluba 38–152 mm
Výzbroj: 9× 406mm dělo, 20× 127mm
dvojúčelové dělo, 76× 40mm a 52× 20mm
protiletadlový kanon
Posádka: 1 921 mužů
Následovala další doplnění s nutnými změnami konfigurace stožárů.
První bojové nasazení Iowy mělo představovat střetnutí s Tirpitzem, ale německý korzár nakonec neopustil bezpečí norských přístavů. Americká bitevní loď se poté přesunula z Atlantiku do Tichého oceánu a dne 16. února 1944 společně se sesterskou New Jersey potopila japonský lehký křižník Katori
Později například bombardovala nepřátelské pozice na Marianách nebo přímo v Japonsku.
V roce 1949 ji americké námořnictvo vyřadilo, ale od srpna 1951 do února 1958 znovu sloužila, mimo jiné ve vodách okolo Koreje. K druhé reaktivaci došlo během závěrečné fáze studené války v letech 1984–1990. Nyní je z Iowy muzejní loď v Los Angeles.
Děla ráže 406 mm v akci proti pobřežním cílům během korejské války. Všimněte si, jak tlaková vlna po výstřelu působí na okolní vodní hladinu
Malý stěžeň
Pohled do útrob Iowy. Kromě schématu propojení komínů a strojoven ukazuje také, jak malý byl zadní stěžeň