Copyright © 1980 by Bernard Taylor
Published by Arrangement with Valancourt Books
Czech Edition © 2025 Martin Štefko – Golden Dog
Translation © 2025 Martin Štefko
Cover Art © 2025 Jiří ARBE Miňovský
Graphic Design © 2025 Michal Březina
First Edition
Když jsem zjistil, že zírám do tmy, a uvědomil si, že se mi to zase zdálo, můj pocit úlevy byl nepopsatelný.
Ležel jsem ve tmě, zalitý potem, a čekal, až se mi zklidní tep.
Ten sen byl jako všechny ostatní: stejné téma. Znovu jsem jasně viděl tváře lidí, dům, věž a známý pozemek. Tentokrát jsem však byl zcela obklopen křovím a podrostem – tak hustým, že jsem se sotva mohl pohnout. A pak se to najednou všechno změnilo a já jsem běžel po schodech, pořád dokola, neviděl jsem konec a měl jsem pocit, jako by se mi nohy bořily do melasy.
Některé části jsou samozřejmě fantazie. Ale ne všechny. A stejně jsou události, které stojí za sny –jejich příčina – dostatečně skutečné.
Příliš reálné na to, aby mě to úplně uklidnilo –stále. Ale možná, říkám si, je chyba ve mně, v tom, že se tomu odmítám postavit. Možná kdybych se tomu všemu postavil čelem ve dne, netrápilo by mě to tolik v noci – když nejsem ve střehu. Je to tedy součást řešení – mluvit o tom? Ale kde bych měl začít? Jen v literatuře, smyšlených dramatech mají příběhy začátek…
Ačkoli jako narážku mohu použít téměř cokoli. Mohl bych třeba začít jedním z těch období, kdy byla Ilona mimo Londýn – a vybrat si konkrétní den její nepřítomnosti. Ano… Vrátil bych se k tomu dni loni v červnu – ke dni, kdy jsem od ní dostal druhou pohlednici.
Ne že by na tom pohledu bylo něco zvláštního. Obrázek Vítězného oblouku. Na prvním, o týden dříve, byl pohled na Plomb du Cantal v Auvergne. Na zadní stranu obou Ilona vtěsnala obrovské množství slov, ale na to, co napsala, toho bylo řečeno jen velmi málo – a nic, co bych si opravdu chtěl přečíst. Dobře, pomyslel jsem si, možná se těžko dostávala k telefonu, ale aspoň mohla napsat pořádný dopis. Ale ne – jen ty dvě pohlednice. Dvě za skoro tři týdny. Nebylo to tak vždycky.
Pracovala jako vizážistka na volné noze a ve své práci byla dobrá, neustále jezdila do zahraničí s nějakou filmovou nebo televizní produkcí. Často si stěžovala, že to narušuje její společenský život, ale přesto jsem nepochyboval, že jí to přináší velké uspokojení.
Já jsem z toho měl nejednoznačné pocity. Těžko se tomu divit; někdy uplynulo mnoho týdnů, kdy jsem ji viděl jen zřídka, a v poslední době, když byla pryč, jsme téměř nebyli v kontaktu. O tom svědčila i ta strohá pohlednice.
Ale řekl jsem si, že i pohled je lepší než nic. Může mě těšit, že jsem ho dostal. Ale radost mi to neudělalo – zklamalo mě to a zklamání ve mně přetrvávalo. Rozhodně se mnou zůstalo velkou část pondělí.
Ať už jsem byl zklamaný, nebo ne, měl jsem co dělat, a jakmile odbila půl šestá, už jsem stál u prosklených dveří obchodu a otáčel ceduli tak, aby nápis Zavřeno směřoval na chodník. Pak jsem se otočil a začal pomáhat s posledními úkoly – vzal jsem do ruky prachovku a přetřel pulty. Arthur, můj starší asistent, počítal hotovost u pokladny, zatímco Alice ohýbala své oblé tělo, aby srovnala stohy kartonového papíru a paspart. Brian, který vypadal ještě dychtivěji než já, spěchal dozadu na dvůr s nahromaděným papírovým
odpadem, zatímco Sharon, nejmladší z nás, se věnovala výkladním skříním s barvami, štětci a tužkami.
Obchodní část prodejny byla velká a zahrnovala nejen velmi rozsáhlé prostory v přízemí, ale také suterén, kde Enid a Margaret, další dvě asistentky, prodávaly dárky a reprodukce. V samotném obchodě jsem zaměstnával šest lidí a ještě jednoho v dílně na rámování obrazů vzdálené půl míle. V průběhu let jsem tvrdě pracoval, abych to celé dotáhl do dnešní podoby, a na poměry malých podniků byl ten můj úspěšný a výnosný. Ale mně to nepřinášelo nijak zvláštní potěšení…
Teď, když bylo všechno hotové, jsem odemkl a postavil se stranou, zatímco všichni vycházeli na slunce. Sám jsem odešel jen pár minut po nich, ale nikam daleko, jen jsem prošel vedlejšími dveřmi a vystoupal po schodech do bytu v prvním patře nad obchodem.
V ateliéru jsem si zapálil cigaretu a prohlížel si na sobě naskládaná plátna a všechny obrazy, skici a fotografie, které visely na stěnách. Zítra se měly vybírat obrazy pro nadcházející výstavu v nově postaveném místním divadle a dnes byla poslední šance předložit je porotě. Na Ilonin návrh jsem se rozhodl zúčastnit. Uvědomil jsem si, že cítím zvláštní vzrušení; už roky jsem nic ze své tvorby nevystavoval.
Přesunul jsem se k místu, kde na jedné straně stála čtyři zarámovaná plátna. Otočil jsem je a postavil do řady u zdi, posadil se na starou vyřezávanou židli a prohlížel si je. Krajina, dvě zátiší a autoportrét.
Autoportrét byl nejnovější – dokončil jsem ho teprve o víkendu. Měl jsem na sobě oblíbený starý zelený svetr, který už měl to nejlepší dávno za sebou. Jeho barva dobře kontrastovala s bledým modrošedým pozadím. Můj obraz byl, jak jsem se domníval, pravdivý. Velmi přesně zachycoval mé husté tmavé vlasy
– trochu roztřepené a kroutící se kolem uší – a samotné uši odstávaly trochu víc, než by mi bylo milé. I nos byl správně zakřivený, příliš velký, a protáhlá, hranatá čelist. Tenhle obličej bych si k malování nevybral, ale měl tu jedinečnou výhodu, že byl vždy k dispozici.
Dlouho jsem si obrazy prohlížel. V téhle fázi už s nimi ale nemůžu nic dělat, pomyslel jsem si, jedině, že bych je trochu vyretušoval.
V šest patnáct jsem už byl na cestě domů a svižnou chůzí urazil tři sta yardů k Lansbury Crescent.
Když jsem vstoupil do vchodových dveří velkého rodinného domu nedaleko středu ulice, přivítal mě zvuk Emina tranzistorového rádia v kuchyni.
„Ahóóój!“ zavolal jsem na ni a její hlas se mi vrátil jako ozvěna v odpověď. Zaslechl jsem také pohyb na schodišti nahoře, a jakmile jsem odložil aktovku, sešel po schodech dolů Simeon se širokým a plachým úsměvem na uvítanou. Když byl dostatečně blízko, sklonil jsem se a položil mu ruce na štíhlá ramena.
„Tak jak to dneska šlo?“ zeptal jsem se.
„Dobře, díky.“
„Kde máš sestru? Je doma?“
„Ne, je venku. Proč? Máte dneska tenis?“
„Dnes ne. Měla mi pomoct s obrazy.“
„Aha…“ Prošel kolem mě a pokračoval chodbou do kuchyně. „Teto Em,“ řekl, „kde je Julia?“
„Na čaji s Joannou.“ Po zvuku Emina hlasu utichl rozhlasový doprovod Neila Diamonda a ona se objevila ve dveřích. „Nezapomněla,“ řekla. „Určitě tu bude každou chvíli.“ Pak dodala: „Zrovna dělám čaj. Sedněte si a já ho přinesu.“
Cestou do obýváku mi Simeon řekl: „Nejspíš se baví o dovolené.“
„Ano,“ souhlasil jsem, „nejspíš ano.“ Posadil jsem se do křesla, zul si boty a natáhl nohy. Simeon se opřel o opěradlo křesla a usmál se na mě. V jeho nesmírně modrých očích jsem viděl jeho matku – tak jasně.
„Mluvili jsme s tetou Em o naší dovolené,“ řekl.
„Ano?“
„Jo. Říká, že ti poníci jsou divocí a že chodí do vesnic a jen tak se potulují po ulicích.“
„Taky jsem to četl.“
Na nadcházející dovolenou v New Forest s Em a jejím přítelem Ivorem myslel neustále. Já také, protože část té doby jsem měl být s Ilonou v Devonu.
Byl to Ilonin nápad. Když přišlo pozvání od rodičů Juliiny kamarádky, aby s nimi odjela do Cornwallu, a zároveň měla být dvojčata u bratranců v Yorku, najednou jsem získal dva týdny relativní svobody. Když Ilona zjistila, že jsem na tu dobu zbaven většiny povinností, navrhla, že bychom mohli někam společně odjet. Ten nápad mě nadchl – i když bychom s sebou museli vzít Simeona, řekl jsem. V tu chvíli zasáhla Em. Řekla, že by možná Simeona mohli vzít s Ivorem – což by nám s Ilonou umožnilo být na chvíli úplně sami. Kromě toho, dodala, Ivorův syn je věkově blízko Simeonovi, takže se zabaví. A tak jsme se dohodli a všechno si zařídili. Em a Ivor si našli na dva týdny chatu v Brockenhurstu a já si zamluvil týden v hotelu v Sidmouthu. Ilona mi řekla, že nemůže jet na delší dobu, ale na tom nezáleželo. Čekal nás týden naprostého odpočinku, procházek, čtení, plavání a tenisu, týden, kdy budeme spolu sami, jen my dva. Byl jsem Em vděčný za její velkorysost
a pochopení. Věděla, jak je pro mě důležité, abychom s Ilonou měli příležitost být sami a všechno si vyjasnit.
Simeon právě říkal: „Teta Em tvrdí, že New Forest je super místo. Nechtěl bys jet s námi, tati?“
„Jindy,“ řekl jsem. „Třeba příští rok.“
„Příští rok…“ zopakoval. „Julia říká, že příští rok by mohla odejít na internátní školu jako Mike a Chris.“
„Ještě je mladá,“ řekl jsem. „Není jí ani jedenáct.“
„Půjdu taky, až budu starší?“
„Chtěl bys?“
„Nevím. Je to tam fajn?“
Konverzace se rozvinula do známého vzorce otázek a odpovědí, které jsem vždy považoval za jeho způsob, jak udržovat blízký kontakt. Skončila, když Em přinesla čaj.
Přes okraj šálku jsem se podíval na sestru, jak se opírá o polštáře pohovky. Nevím, jak bych to bez Em zvládl. Před lety jsem ji po jejím rozvodu zaměstnal u sebe v obchodě a ona bydlela v bytě nad ním. Ale pak se po smrti mé ženy Elizabeth nastěhovala do domu a v tichosti převzala mnoho povinností, které neměl kdo vykonávat. Nedlouho poté se na mou radu zaměstnání v obchodě vzdala úplně.
Co se dětí týkalo, nebylo pochyb o tom, že Em zůstane; braly ji jako stejně samozřejmou součást života jako sebe navzájem a mě. Em a já jsme však věděli, že se situace může změnit. A měnila se. Těsně před Vánocemi se seznámila s Ivorem, příjemným, šedovlasým asistentem bankovního ředitele z Croydonu, a jejich náklonnost neustále rostla. A já jsem několik měsíců předtím potkal Ilonu. Teď jsme s Em museli naše soužití přehodnotit. Změny byly na spadnutí. Možná se oba znovu sezdáme. I když jsem musel uznat, že z obou vztahů probíhal ten Emin rozhodně přirozeněji.
Teď seděla a snažila se znovu připevnit uvolněné kolo k malému Simeonovu autíčku, zatímco on stál u jejího lokte a pozorně ji sledoval.
Bylo jí čtyřicet devět – byla o šest let starší než já. Na svůj věk ale nevypadá, pomyslel jsem si. Tělo jí sice poněkud zhrublo, ale vlasy měla stále bohaté a tmavé, oříškové oči pořád mladistvé a jasné. Pro mě však její přitažlivost pramenila z její vřelosti; měkkost a jemnost jí byly vždy vlastní, ale přitom zrozené ze síly; to za ta léta dokázala mnohokrát. Mohl jsem jen zatleskat vkusu ovdovělého asistenta bankovního ředitele.
„Tak…“ Podala opravené auto zpět Simeonovi a ten si klekl a vyzkoušel ho na koberci. „A až se to příště pokazí, požádej otce, aby to opravil,“ dodala. „Vyhýbá se spoustě věcí tím, že neustále tvrdí, že je na všechno mechanické naprostý nešika.“
Když Simeon odcházel z pokoje, Em se mě zeptala, jestli jsou mé obrazy připravené k odvozu do divadla. Řekl jsem jí, že ano. Pak se zeptala, jestli už vím, kdy se Ilona vrátí z Francie.
„Řekl bych, že tak za týden,“ odpověděl jsem. „Jen bych si přál, aby se na tu zatracenou práci vykašlala. Je to takový nestálý způsob života, víš? Dneska je tady a zítra pryč. Nedokážu ani pochopit, co je na tom tak přitažlivého. Na tom všem, co souvisí s filmovým a televizním průmyslem. Zdá se mi to všechno příliš vzdálené realitě.“
„Jen tobě,“ řekla Em, „ale to jen proto, že tě to nezajímá.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Nikdy mě to nezajímalo. Proto o tom skoro nikdy nemluvíme. Prostě k tomu nemám vztah.“
„Tak co bys chtěl, aby místo toho dělala?“
„Nevím… Myslím, že to má stejný smysl jako cokoli jiného – z dlouhodobého hlediska. Asi se zlobím kvůli tomu, co to způsobuje – že je pořád v pohybu.“
Chvíli bylo ticho, a pak Em řekla: „Jak se cítíš? Líp?“
Chvíli jsem o tom přemýšlel. „Těžko říct,“ odpověděl jsem nakonec. Řekl jsem jí o pohlednici, kterou jsem ráno dostal, o svém zklamání. „Možná očekávám příliš…“
„Určitě to dobře dopadne,“ řekla.
„To doufám. Věci rozhodně nemohou zůstat tak, jak jsou.“
Můj vztah s Ilonou v sobě neměl ani kousek klidu.
Jako by i on byl neustále v pohybu – a já nerad přemýšlel, jakým směrem se ubírá. Byl jsem si jistý, že nadcházející společná dovolená bude bodem obratu; tehdy se všechno vyjasní…
Em jako by mi četla myšlenky: „Počkej, až odjedete. Vyřešíte si to.“
Ano, byl jsem si jistý, že to bude rozhodující okamžik. Ale i tak zbývaly ještě dva měsíce; za tu dobu se může stát cokoli.
Krátce po Juliině návratu jsme povečeřeli a já jsem pak vyvezl z garáže citroën. S Julií na sedadle spolujezdce jsem zajel na High Road a zaparkoval za rohem, nedaleko obchodu. Nahoře v ateliéru jsem si ještě jednou krátce obrazy prohlédl a pak jsem vzal dva menší, zátiší. Rozhodl jsem se, že je zabalím dohromady.
Julia mi po krátkém vyprávění o chystaných prázdninách s kamarádkou povídala o její sbírce desek; zdálo se, že ji tvoří věci od skupin s podivně znějícími názvy, o nichž jsem nikdy neslyšel. Uvědomil jsem si, jak rychle dospívá.
Na svůj věk byla vysoká, vlasy měla stejně světlé jako Simeon, volně jí splývaly na ramena. Výsledek nebyl tak úhledný jako copánky, které nosila až donedávna, ale podle ní to bylo oproti takovému stylu obrovské zlepšení. Měla stejně modré oči jako její matka, ale za stavbu kostí vděčila rodu Rigbyových. U ní se však, jak jsem s potěšením zjistil – stejně jako u Simeona –projevil příslib jemnosti.
Zatímco jsem balil obrazy, procházela se po ateliéru (kdysi to byl Emin obývací pokoj), nakukovala do různých sklenic a plechovek a prohlížela si obrazy, které prostor zaplňovaly. Jinak se tu objevila vlastně pouze proto, aby mi seděla modelem. Ukázalo se však, že je to jedna z nejneposednějších modelek, takže těch příležitostí bylo málo.
„Mami…“
Slyšel jsem, jak to slovo říká slabým, překvapeným hláskem. Rozhlédl jsem se a uviděl ji, jak se krčí a o koleno si opírá několik pláten. Oči měla upřené na jedno, které se opíralo o zeď před ní. Byla to jedna z několika starých prací, které jsem měl svázané v balíčcích a uložené, neprohlížené několik let. Teprve nedávno, z čiré zvědavosti, jsem snesl dva tři balíky, oprášil je a rychle je prolétl.
Díval jsem se, jak se Julia naklonila a její světlé vlasy visí dolů jako závěs a zakrývají jí obličej. Jako jediná ze všech mých dětí mě neustále překvapovala – nejspíš proto, že byla žena. Kdo by si pomyslel, že mezi tolika syny budu mít jen jednu dceru? Ale my Rigbyovi jsme vždycky měli víc mužských potomků.
Odložil jsem obal od obrazu, přistoupil k ní a podíval se přes ni na Elizabetin portrét. Nešlo v žádném případě o dobrý obraz, ale přesto tam byla. Ta hladká tvář a modré oči, jejichž výraz naznačoval vřelost a humor, které pro ni byly tak charakteristické; také husté světlé vlasy, tak podobné vlasům její dcery, která se nyní dívala na její podobiznu.
Obrátil jsem pohled zpátky k Julii. Viděl jsem jí do tváře, ale nezaznamenal jsem žádné známky neklidu. Byla tichá, to ano, ale nezdála se být nijak přehnaně dojatá. To je znamení, pomyslel jsem si, že se s tou tragédií vyrovnala. A taky to tak bylo. Až příliš jasně jsem si vybavoval dopad na sebe samotného; jak to ovlivnilo mé děti, jsem se však mohl jen dohadovat.
„Vypadá tak… mladě,“ řekla Julia. „Tati, tenhle její portrét jsem ještě nikdy neviděla.“
„Ne. Tehdy byla velmi mladá. Je to starý obraz. Vznikl ještě před tvým narozením. Narazil jsem na něj nedávno. Všechny ty tady…“ ukázal jsem na
spoustu dalších obrazů naskládaných k sobě, „jsou staré. Z mých studentských let. Byly dlouho zabalené.“ Ještě chvíli jsem se nad ní nakláněl, a pak jsem se vrátil ke své práci.
O několik vteřin později se její hlas ozvala znovu: „Kdo je to?“
Úplně jsem zapomněl, že tenhle obraz existuje.
Když jsem ho poznal, přistoupil jsem blíž. Byla na něm o něco mladší žena, ne víc než dvacetiletá. Měla na sobě bílou halenku a modré džíny, dlouhé zrzavé vlasy a zelené oči. Přistihl jsem se, že na portrét hledím s jistým úžasem.
„Kde jsi ho našla?“ zeptal jsem se.
„Tady – v jiném balíku vzadu. Kdo je to?“
„Jen dívka, kterou jsem znal. Už je to dávno.“
„Kde?“
„Kde? Pokud si vzpomínám, tak v Brightonu. Ano, v Brightonu.“
„Byli jsme tam, v Brightonu. Jak se jmenuje?“
„… Rosalind.“
„To je hezké jméno. Rosalind a jak dál?“
Po chvíli přemýšlení jsem musel přiznat, že si nevzpomínám.
Julia pak řekla: „Znal jsi ji dřív, než jsi poznal maminku?“
„Ano, nějakou dobu předtím.“
„A Rosalind si tě nechtěla vzít?“
„Vzít si mě?“ ušklíbl jsem se. „Nikdy jsme se k tomu nedostali.“
„Nechtěl sis vzít ty ji?“
Tolik otázek. „Nikdy mě to nenapadlo. Neznali jsme se moc dlouho.“
„Co dělá teď?“
„Nemám zdání.“ Podíval jsem se na hodinky. „Hele, měli bychom pohnout, jinak se do divadla nedostaneme včas.“
Už jsem se otáčel, když se zeptala: „Vezmeš si Ilonu?“
Tak proto všechny ty otázky o manželství?
O Rosalind, která byla dávno pryč, vůbec nešlo, celou dobu se soustředila na Ilonu. Uvědomil jsem si, že na tu otázku nejsem připravený. Místo odpovědi jsem se zeptal: „Tobě se Ilona líbí?“
„Jo, je s ní legrace. Na chvíli se odmlčela a pak se zeptala znovu: „Myslíš, že si ji vezmeš?“
Předpokládal jsem, že zaujetí manželstvím a láskou
může být součástí jejího dospívání, jejího rostoucího uvědomování. Teď však byla ta otázka příliš osobní.
„Budu o tom muset popřemýšlet,“ řekl jsem a vrátil se k balení obrazů.
Když jsem utáhl poslední uzel, podal jsem jí menší ze tří balíčků, zhasl světla a následoval ji po schodech dolů na ulici.
* * *
Ve čtvrtek ráno jsem dostal od předsedy výstavního výboru zprávu, že všechny čtyři mé obrazy byly přijaty a budou součástí výstavy, která měla být zahájena následující sobotu. V sobotu jsem odpoledne opustil obchod a šel se podívat, jak výstava – a mé obrazy – vypadají. Obklopen ostatními návštěvníky jsem stál ve foyer nového divadla a rozhlížel se kolem sebe.
Obrazy byly rozmístěny po stěnách a na stojanech a ten, kdo je instaloval, neměl moc nápadů ani zkušeností. Vystavil moc obrazů a v prostoru je rozmístil příliš blízko k sobě, aniž by se staral o celkový dojem.
Při pohledu na vlastní obrazy se moje nálada nijak nezlepšila. Kromě toho, že byly stejně jako ostatní díla namačkány k sobě, zdálo se, že se jim dostalo toho nejhoršího možného místa na celé výstavě. Od váz se odráželo tolik světla, že bylo nutné stát stranou a dívat se na ně zešikma, aby člověk dokázal aspoň trochu rozeznat, co zobrazují.
Největší zklamání jsem však zažil ze společnosti, v níž byly mé obrazy pověšeny.
Vpravo od prostoru vyhrazeného mým dílům bylo zátiší s deformovaným džbánem a dvěma žlutými jablky s bílými odlesky. Pod nimi visela špatně komponovaná krajina plná fialových stínů a stromů, které se ani nedaly popsat. Vlevo byly dva opravdu příšerné portréty a zbytek vystavených prací dojem nijak nezachraňoval.
Odešel jsem a vrátil se do obchodu.
Později, když jsem zavřel a ostatní odešli, jsem se posadil na stoličku u jednoho z pultů a rozhlédl se.
Ptal jsem se sám sebe: Je tohle to, kvůli čemu jsem studoval? Pracovali a šetřili moji rodiče na to, aby mě, svého nejmladšího syna, poslali na uměleckou školu, a já nakonec pracoval v obchodě? Všechny ty sliby, které jsem dal a které vedly na prestižní Slade; k čemu to teď bylo?
Když jsem se oženil s Elizabeth, byl jsem plný plánů, jak si jako malíř zajistím dobrý život. To se nestalo. Téměř okamžitě otěhotněla a doba vhodná k riskování pominula. Tak jsme dali dohromady veškerý kapitál, který jsme měli, a koupili jsme obchod. Mělo to být jen dočasné řešení; byl jsem rozhodnutý, že se po čase vrátím ke své skutečné práci. Ale to se nestalo. Přibývaly další děti a obchod se rozrůstal, měnil se ve velmi výnosný podnik, jímž byl i nyní,
a nesl příjmy, které mi umožňovaly držet si velký a pohodlný dům a posílat děti do slušných škol. Své umělecké ambice jsem odsunul na vedlejší kolej. Svůj sen jsem si však stále uchovával. Jednou, říkal jsem si.
Jednou…
Teď jsem si ale uvědomil, že už je pozdě. Ten den přišel a odešel. Návštěva výstavy mě o tom přesvědčila. Svou příležitost jsem propásl a teď bylo pozdě s tím něco udělat.
V duchu jsem se otřásl. Měl jsem příliš mnoho odpovědnosti na to, abych si mohl dovolit sebelítost, a kromě toho všechno bylo otázkou mé volby – a já jsem se dávno rozhodl pro bezpečnou cestu. Nemám žádné právo jí do toho mluvit, pomyslel jsem si, zatímco jsem pochyboval o Ilonině volbě povolání.
* * *
Večer mi zavolala Ilona.
V pozadí jejího tichého, jasného hlasu jsem slyšel hudbu a šum smíchu a hovoru. Říkala, že volá z malé kavárny kousek od Boulogne.
„Jak to šlo?“ zeptala se.
„Co jak šlo?“
„Musíš mluvit nahlas,“ řekla, „je tu takový hluk.“
„Ptám se: Co jak šlo?“
„Ta výstava. Dnes ji otevřeli, ne? Vystavili tam některé z tvých obrazů?“
„Ano, vystavili.“
„Nezdá se, že bys z toho měl radost.“
„Byla to naprostá ztráta času.“
„To neříkej. A jak se jinak máš?“
„Nestálo to za nic. Ale co na tom záleží?“
„Záleží na tom,“ řekla vážně. „Jsi velmi talentovaný, samozřejmě že na tom záleží.“
„Možná.“
Zeptal jsem se, kdy se vrátí. Odpověděla, že za pár dní by měli mít hotovo.
„Hele,“ řekl jsem, „dej mi číslo, na kterém tě zastihnu…“
Rezignovaně vzdychla a odvětila: „Bože, kéž bych mohla. Ale tenhle itinerář je úplně pošahaný a zdá se, že od nikoho nedostanu jasnou odpověď.“ Odmlčela se a pak vřele dodala: „Buď trpělivý, Tome, ještě chvíli. Brzy se uvidíme.“
A s tím jsem se musel spokojit.
* * *
V pracovní dny jsem téměř nikdy nechodil domů na oběd, ale chodíval jsem do ateliéru, kde jsem pracoval na obrazu a pojedl studený oběd, který mi připravila Em. To pondělí po zahájení výstavy jsem si jen četl noviny a jedl studené kuře se salátem. Moje barvy a paleta ležely netknuté vedle stojanu.
Dojedl jsem a zrovna jsem si otíral ruce, když za mnou přišel Arthur, že mě někdo chce k telefonu. Sešel jsem dolů do kanceláře v zadní části obchodu, zvedl sluchátko, pozdravil a pak uslyšel ženský hlas, který se ptal, jestli mluví s panem Rigbym. Řekl jsem, že ano.
„Pane Rigby,“ řekla, „promiňte, že vás takhle otravuji, ale chtěla jsem se zeptat, jestli vás mohu vidět… setkat se s vámi…“
„No, a v jaké souvislosti?“
„Vaše obrazy,“ řekla. „Náhodou jsem viděla výstavu v novém divadle. Řekli mi, jak vás mohu kontaktovat.“ Odmlčela se. „Jste velmi talentovaný muž.“
„Děkuji…“
„Podívejte, asi bych mohla přejít rovnou k věci,“
řekla rázně. „Chci si u vás objednat portrét. Měl byste zájem? Přijímáte zakázky? Samozřejmě si uvědomuji, jak musíte být zaneprázdněný, ale byla bych vám vděčná, kdybyste o tom alespoň uvažoval.“
Řekl jsem jí, že to rád zvážím. Poté mi pověděla, že se jmenuje Ann Weldon a že do Londýna přijela pracovně z jihozápadní Anglie a že se tam musí vrátit následující odpoledne.
„Myslíte, že bychom se mohli setkat, než budu muset na vlak?“ zeptala se.
„Ano,“ řekl jsem, „myslím, že ano.“