Mrtvé ženy

mrtvé ženy

Text © Martin Štefko, 2019

Grafické zpracování obálky © Michal Březina, 2020

Podklady pro fotomontáž: pixabay.com

Korektury: Lucie Peřinová

Sazba: Michal Březina

Vydalo nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog

v roce 2020 jako svou 18. publikaci Urbinská 141, 381 01 Český Krumlov www.goldendog.cz

1. vydání

Vytiskla TISKÁRNA PROTISK, s.r.o. Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice www.protiskcb.cz

Hank Giorgio shlížel z útesu, klenoucího se nad dlouhou pláží, na moře, které se neustále vlnilo. Jako kdyby se nikdy nemělo zastavit. A také se nezastavilo. Na Kapverdských ostrovech neustále foukal vítr. Ani ten neměl nikdy umlknout. Šeptal svou táhlou píseň o tom, že je tady déle než všichni lidé a bude tu déle než každý, přes koho se převalí. Moře bouřilo stejně jako Hankovy myšlenky. Převalovaly se přes sebe a zaplavovaly jedna druhou. Drtily se navzájem. Hank si je potřeboval urovnat, protože jinak nový případ nevyřeší.

Bral vraždu jako další výzvu. Stejně jako svoji roztěkanost a neschopnost se koncentrovat. Nová situace, nový úkol, nové prostředky, jež bude muset pro vyřešení využít.

Shrnul si, co věděl.

Mladý pár cestoval na ostrov na svatební cestu.

Přiletěli ve čtvrtek odpoledne.

Ubytovali se v hotelu.

Užívali si dovolenou.

V sobotu po sedmé se chystali na večeři.

Na chvíli se rozloučili a ona zmizela. Ten večer se nevrátila na pokoj.

Druhý den se také neobjevila.

V pondělí ráno ji našli nahou na pláži. Mrtvou. Měla proříznuté hrdlo. Směšně archaický způsob zabití, ale stále velmi účinný. Na pláž musela připlout s rozbřeskem, ještě na ní nezačali hodovat krabi a další havěť.

Hank se k tělu dostal časně, ale moře smylo mnoho stop. Až na rozšklebenou jizvu na krku

a pohmožděniny na břiše a stehnech. Přirození měla znetvořené. Krvácivé zranění pohlavních orgánů přilákalo ryby. Naštěstí nemohly tělo okusovat dost dlouho, aby ženu více ohlodaly.

Detaily o způsobu úmrtí objasní pitva, i když Hank pochyboval, že koroner odhalí něco nového. Žena byla unesena, bita, znásilněna, podle krvácivého zranění vagíny předsmrtně, a následně podříznuta. Poranění v koutcích úst svědčila o použití roubíku. Na klidném ostrově se v sezóně najde dost uší, které poslouchají.

Hank nepochyboval o tom, že se jedná o čin zkušeného zabijáka. Vrah a násilník si ženu vyhlédl jako náhodnou oběť, ale podle určitého vzorce. Nedokázal odolat. Svázal ji. Znásilnil. A zabil.

Detektiv se nacházel v letovisku s velkou výměnou osob v rámci cestovního ruchu. Dobře věděl, že má zásadní problém – vrah může být dávno pryč. Odletěl včera a už si v klidu hoví doma. Hank se přesto nemohl vzdát. Musel se pokusit přijít na to, proč byla vybrána právě tahle oběť. A pak snad zjistit, kdo ji zabil.

„Ehm, pane Giorgio?“ vytrhl Hanka z přemýšlení hlubší ženský hlas.

Otočil se na statnou černošku. Vlasy měla v dredech svázané do ohonu, na sobě uniformu místní policie. Marina Alves se stala velitelkou policie na malém ostrově, i když její jméno a přízvuk říkaly, že se na ostrově nenarodila. Ač měla pleť tmavě hnědou, její jméno naznačovalo portugalského otce. Přízvuk potvrzoval, že vyrůstala v neanglicky mluvící zemi, ale její skvělá znalost jazyka naznačovala, že studovala víc jak šest tříd, které jsou na ostrově dostupné. Hank pochyboval, že se Marina na Boa Vistu dostala za odměnu. Na taková místa se lidé odklízejí. Anebo si je vyberou z rodinných důvodů, o čemž Hank pochyboval.

Marina neměla snubní prsten a rodiče žili podle jejího původu jinde.

„Dobrý den, Marino,“ usmál se, ale jeho výraz byl čistě zdvořilostní.

„Chtěl jste, abych se za vámi stavila, až budu mít pitevní zprávu.“

Kývnutím potvrdil, že to skutečně chtěl.

„Tohle není standardní postup,“ ujišťovala svého amerického kolegu.

„Doufal jsem, že se s Interpolem domluvíme na spolupráci. Je tu riziko, že se jedná o sériového vraha.“

Marina našpulila rty a postavila se v celé své skromné výšce. Tmavé kalhoty a košile stejné barvy, jakési propojení černé s tmavě modrou, nemohly zastřít její ženskou postavu, široké boky a výrazná ňadra.

„Nemyslela jsem,“ pomalu pronášela slova, „že je problém v naší spolupráci, budeme vás vést jako konzultanta.“

„Doufám, že vás ujistili o mých kompetencích. Můj věk je lehce zarážející, ale–“

Přerušila Hankovu argumentaci: „Pane Giorgio, uvědomujete si, co řešíme za případ?“

„Samozřejmě. Brutální vraždu, spojenou se znásilněním a mučením.“

Marina Alves si Hanka prohlížela, ale jeho obličej vyzařoval jen klidnou strnulost. Nakonec se přiměla vyslovit: „Já vím, o jaký trestný čin se jedná, pane Giorgio.“

„Oběť si zaslouží, aby se pachatel našel.“

„Vždyť oběť je vaše žena!“

Hank stiskl rty. Z úst jiné osoby zněla pravda krutěji než nevyslovená v jeho hlavě.

Přiletěli na ostrov Boa Vista ve čtvrtek odpoledne. Sandra vybrala africkou destinaci proto, že alespoň jednou v životě chtěla okusit jiný kontinent než americkou domovinu. Neletěli hned po svatbě. Hank měl povinnosti v práci. Řešili případ Fotografa, který hrozil přerůst v Hankovu Nemesis. Detektiv se v jednu chvíli dokonce sesypal. K odhalení pachatele stejně nedošlo. Případ je zavedl do slepé uličky a Hank neměl jak pokračovat. Svatební cesta se nabízela nejen jako naplnění slibu novomanželce, ale také jako způsob odpočinku, získání nových sil, hlavně duševních, jež na Fotografovi vyčerpával ve velkém. Kapverdy nabízely odříznutí se od velkoměstské džungle. Hned přílet domněnku potvrdil. Klesání letadla je z mraků a mlhy přeneslo do krajiny, kde téměř nic nerostlo, do krajiny, kde si sucho podávalo ruku s deštěm. Na vyprahlou půdu dopadal v až bolestivých úderech a během chvíle ji proměnil v promočenou a rozbahněnou. Přílet neodkryl jen zemi, která z písečné přecházela na kamenitou, vulkanickou a následně i v zelenou, na malých územích porostlou. Vynoření se z mraků odhalilo také chudá obydlí roztroušená jako figurky na šachovnici před koncem partie. Žádné honosné domy, ale cihlové či plechové chatrče bez pořádných střech.

„To vypadá dost uboze,“ pronesla Sandra, když se naklonila přes Hanka a shlížela z okénka ven.

„Diora asi nehledej,“ reagoval.

„Na letišti v duty free určitě bude.“

Přistávací plocha představovala zajímavý úkaz. Jak se později dověděli, každý vzlet a přistání jsou malým zázrakem. Je to dáno krátkou dráhou, která by v Americe ani v Evropě nesplnila bezpečnostní nároky.

S jejich příletem přestalo pršet. Když vystupovali, zasáhl je vlhký mořský vzduch.

„Horko, co?“ konstatoval Hank, který se jinak zřejmým skutečnostem vyhýbal.

„Koukám, že už se potíš.“

„Věděla jsi, že se nadměrně potím, když sis mě brala.“

„Ale v mírným pásu to není tak výrazný. Ta košile by se na tobě dala ždímat.“

„Na pokoji mi ji můžeš sundat,“ mrkl na novomanželku.

„Začneme plnit manželský povinnosti hned po příletu?“

„Proč ne?“

Odbavení proběhlo bez problémů a v letištní hale si domluvili odvoz do hotelu. Když vycházeli ven, uvědomili si, jak nepatřičně letiště v porovnání s okolím vypadá. Kolem nic, jen jedna budova, jedna ranvej a potom zvlněná krajina porostlá zelení. Křiklavou zelení, která přišla s deštěm, kdy se země projasnila a po dlouhém období sucha ožila.

„Víš, co by řekl brácha?“ zeptala se Sandra, když vystoupili na asfaltku.

„Že je to prdel světa?“

Sandra nahodila oči v sloup. „Nemůžeš některý otázky brát jako řečnický? Ale jo, přesně to by řekl.“

„Co jsem měl říct jiného? Půda je tu vhodná pro palmy, pěstování ostatních plodin je hodně omezené. Většina potravy se musí na ostrov dovážet, ani pro místní tu není pořádná voda. Musí se odsolovat.“

„Ty už jsi tu byl, nebo co?“

„Ne, jenom–“

„Jenom jsi získával informace, je mi to jasný. Tak teď nasedneme do taxíku a uvidíme, jak ta prdel světa vypadá i z jinýho úhlu, jo? A nemusíš mi cestou dávat

přednášku o historii ostrova. Třeba se o ní dozvím od místních. Jsem si jistá, že by mohli vědět i něco, co ty ne.“

Asfaltka je po krátkém úseku přivedla na silnici dlážděnou, pořádně kodrcavou, která už je neopustila. Dopravní situace není na ostrově náročná, aby bylo nutné cesty zpevňovat a zkvalitňovat. Místním to stačí a turisté drkotání během těch pár svezení skousnou.

„Co je tohle za stavbu?“ zeptal se Hank řidiče nikoli anglicky, ale portugalsky.

Řidič pozvedl obočí, překvapeně, trochu uznale nad Hankovým přízvukem. „Stavěli tu hotel,“ odpověděl stejnou řečí, zatímco Hank vysvětloval Sandře, na co se ptal.

„Stavěli?“

„Už nestaví,“ neupřesnil řidič, z čehož Hank pochopil, že by bylo vhodnější mluvit kreolsky, ale s kreolštinou se osobně nesetkal. I když kapverdská kreolština vychází právě z portugalštiny, přece jen se od sebe liší. Hank se však nemusel ptát, aby si domyslel, že nedostavěný komplex nikdy dokončený nebude, protože došly peníze. Investor se stáhl a nechal po sobě skořápky domů, kolem kterých místní chodili. Ani v nich nebydleli, protože se lokalita nacházela zbytečně daleko od města a vesnic. Přesto potkali mladého černocha, který seděl na základech, z nichž ani zdi nevyrostly, a něco soustředěně sledoval na telefonu.

„To je iPhone?“ zeptala se Sandra ohromeně.

„Ano.“

„Ten člověk nemá boty, ale má na iPhone? Kde ho tady nabíjí?“

„Nejspíš je načerno napojený na rozvody. Hotely musejí mít dobré zdroje, tak se k nim připojí, hotely to trpí a neřeší. Stejně tu moc lidí není.“

„Hm...“ řekla jen a na chvíli se se zasněným pohledem odmlčela.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se Hank.

„Že bys neměl odpověď na každou otázku?“ reagovala Sandra mírně popuzeně.

„Kdybych věděl všechno, nemuseli bychom si vůbec povídat.“

Nechala jeho slova viset ve vzduchu jen chvíli. Pak pokračovala: „Přemýšlím o tom, že jsem tu jen pár minut, ale už vím, že bych tu nemohla žít. Ta chudoba je moc vidět, a to jsme se ani pořádně nedostali mezi lidi. Naskakuje mi z toho husí kůže.“

„Seš vychovaná městem.“

„Jsem. Zvykla jsem si na luxus.“

„A co jsi tady čekala?“

„Nevím, asi ráj na zemi.“

„Ale tohle je ráj na zemi.“

„Vážně?“ protáhla pochybovačně.

„Skoro nikdo tu nežije, na většině ostrova člověka nepotkáš. Příroda je nezkažená, žijí tu druhy, které jinde nenajdeš, k pobřeží táhnou želvy, aby nakladly vejce, celý ostrov omývá oceán, a když je období dešťů, země se krásně zelená.“

„Teď je krásně zelená,“ nadhodila Sandra.

„Však také končí období dešťů.“

„Končí, nebo skončilo?“

Hank se rozhlédl, jako by podle barvy nebe mohl poznat, jak dlouho ještě bude období dešťů trvat. „Asi tě nepotěším, přeháněk si ještě užijeme. Před sebou ale máme náš hotel a jsem si jistý, že tam budeš mít všechen luxus, na který jsi zvyklá.“

„Doufám, že máš pravdu. Ale co, já si tuhle dovolenou stejně užiju.“

„O tom nepochybuji. Je to taky tvoje jediná svatební cesta.“

„Myslíš, jo?“ řekla škádlivě, zatímco taxík brzdil před vstupem do rozsáhlého hotelového komplexu, kde na ně čekal pokoj s výhledem na oceán. * * *

Marina Alves měla v ruce pouze ujištění ze Spojených států, že Hank Giorgio je prvotřídní detektiv, který nemá žádnou kriminální minulost. Přesto byly na rozbor odeslány vzorky jeho DNA spolu se vzorky z reprodukčních orgánů oběti. Na výsledky případné shody si ale počká. Vzala detektivovi otisky prstů, ale neměla je s čím porovnat. Musela se spolehnout na alibi. Několik hotelových hostů Hanka skutečně vidělo, jak v době, kdy došlo k únosu Sandry Giorgio, míří ke svému pokoji. A následně jak z pokoje vychází. Měl štěstí, že lidé v té době hojně mířili na večeři. Navíc jeho postava se snadno vryla do paměti. Ani to ale nezmírnilo Marinino přesvědčení, že její nový dočasný kolega není normální.

Hank si prohlížel fotografie. Na takovém jednání by neshledala nic až tak podivného, kdyby snímky nezachycovaly detaily Hankovy mrtvé ženy. Zkoumal každou podrobnost, jako kdyby na snímcích mohl najít něco víc, než už našel koroner. Každý obrázek si prohlížel několik dlouhých vteřin. A přitom byl sám podezřelým.

Nerozuměla tomu, koho – nebo co? – má před sebou, ale Hank Giorgio nebyl normální člověk. Žádný normální člověk se nebude dívat na fotky mrtvoly své ženy a nebude u toho klidný. Jenže Hank nebyl jen klidný, on snímky i zprávu analyzoval.

Seděli na kraji bazénového baru v hotelu, kde se se Sandrou ubytovali. Stromy se ohýbaly v silném větru, jen málo lidí chodilo kolem, zůstávali na pokojích nebo je sledovali zpovzdálí. Každý dávno věděl, co se stalo.

Každý se chtěl podívat na vdovce, který na sobě nedal znát, že truchlí.

Hank se nad jednou fotkou pozastavil a pak rychle zalistoval zprávou.

„Na něco jste narazil?“

Podal Marině fotku, aniž by cokoli řekl. Velitelka místní policie se dívala na Sandřinu hlavu. Musela být krásná, i když mrtvolný chlad a utržené rány hodně krásy skryly. Marina se snažila chvíli hledat, ale neviděla nic konkrétního, nového, čeho by si měla všimnout.

„Nechápu...“

„Vlasy,“ navedl ji Hank.

Marina se soustředila na vlasy. Nechtěla být za pitomou, a tak se koncentrovala na jejich barvu, podle všeho přírodní, ale nic divného na ní neshledala. Zkusila ve vlasech najít něco nepatřičného, ale ani tentokrát nic neobjevila. Zaměřila se na jejich délku.

„Ona má jeden pramen kratší, zastřižený!“ vyhrkla náhle.

„Přesně tak.“

„Ale co to znamená?“ zeptala se.

„To znamená, že tu máme člověka, který si bere trofeje. Ale nepředpokládám, že je to zastřižené nůžkami. Odřízl je nožem. Stejným nejspíš oběť zabil. Pokud to samozřejmě byl nůž. Soudní lékař přehlédl vlasy a ani neurčil, jakou vražednou zbraň vrah konkrétně použil.“ Hank se podíval do zprávy. „Tady to je. Ostrý předmět. Podle všeho velmi ostrý. Mohl použít břitvu.“

Marina zopakovala silné odkašlání, jehož si Hank prve nevšiml.

„Ano?“ zarazil se.

„Můžu s vámi mluvit otevřeně?“

„Samozřejmě. Jinak bude naše spolupráce nesmyslná.“

„Víte, co se stalo?“

Hank nasadil chápavý výraz. „Došlo k vraždě.“

Marina si povzdechla. S takovým člověkem musí mluvit jinak, přímo. „Ale chápete, že obětí je vaše žena? Žena, s kterou jste byl právě na svatební cestě?“

Detektiv se ani neodmlčel, když odpovídal: „Já nejsem typ člověka, který by si neuvědomoval zásadní skutečnosti.“

„Dobře,“ vyvalila Marina lehce oči. Měla pocit, že mluví sice s inteligentním, ale zároveň omezeným mužem. „Takový čin má na člověka většinou velmi silný emotivní vliv. Nezlobte se na mě, ale vy jste jako z kamene! Fotky si prohlížíte jako obrázky v časopise, nic to s vámi nedělá. A to jsou fotky osoby, kterou byste měl milovat! Navíc s vámi mám spolupracovat na vyšetřování. Tohle prostě není ani trochu standardní!“

Marina se odmlčela a Hank se podrbal na hlavě, aby našel trochu času pro správnou formulaci následujících slov: „Marino, tohle není standardní, ale já nejsem standardní policista. Říkali vám o mně něco, když jste komunikovala se Státy?“

„Říkali, že jste odborník. Vlastně asi nejlepší detektiv, kterého mají.“

„Nic víc neřekli?“

„Ne.“

„Dobře. Jste věřící?“

„A-ano,“ zakoktala se velitelka, protože otázku nečekala.

„Ptám se, abychom se ve mně nebabrali dlouho. Mám dedukční schopnosti, které jsou vyvinutější než u jiných lidí. Neznáme se, ale dovedu o vás říct tolik, jako kdybych vás znal dlouho. Vlasy nosíte svázané, protože si uvědomujete, že vypadáte přísněji, což mezi chlapy potřebujete. Nejste zde proto, že byste chtěla, ale dostala jste místo na ostrově za trest. Pistoli sice nosíte, ale podle toho, jak se vám pohybuje na opasku, bude prázdná, nebo skoro prázdná. Vaše převelení sem má něco společného s tím, že jste někoho ve službě usmrtila. Nechtěli se vás zbavit, protože jste dobrá, ale museli vás uklidit, abyste nezůstávala na očích těm nahoře. Muselo v tom být něco politického. Jste pedantská, nejvíc na sebe, proto na vás oblečení vždy vypadá dobře. Uvědomujete si svou nadváhu, snažíte se s tím něco dělat, ale kil se nezbavujete, i když svaly vám rostou. Být vámi, zajdu si s tím k doktorovi, protože to nebude problém s jídlem, ale se špatným metabolismem. Jizva na vaší ruce–“

„Dobrá, dobrá!“ zarazila detektiva, který ji vyvedl z míry natolik, že byla až nyní schopná reagovat. „To stačilo. Stačilo! Myslím, že rozumím... rozumím, kam míříte.“

„Promiňte, nechal jsem se unést, ale to je ta druhá stránka mé osobnosti. Jelikož jste věřící, berte to tak, že na jednu stranu mi bůh hodně nadělil, ale na druhou stranu zase ubral. Jsem emocionálně labilní. To je důvod, proč se chovám, jak se chovám, a proč jsem schopný i přes tak silnou ztrátu řešit případ.“

„Vy jste...“ zavrtěla Marina hlavou, ale nechala větu nedokončenou.

Hank dokončil za ni: „Jsem divný. Nejste první, kdo si to myslí, a nebudete poslední. Ale věřte mi, že

v pátrání jsem dobrý a budu schopen vám pomoct případ vyřešit.“

„Tak jednoduché to nebude.“

„Já vím, nemám představu o tom, kdo ji zabil. Ne v tuhle chvíli, a to jsem ji znal nejlépe. Ale snažím se vám říct, že společně to zvládneme.“

Marina si Hanka pátravě přeměřovala, zvažovala, co ještě říct. Nakonec to vzdala. „Takže mi chcete tvrdit, že jste schopný řešit případ bez toho, aby na vás měl čin jakýkoli dopad, myslím emocionální dopad?“

„Ano.“

„Jste robot?“ zeptala se bez náznaku úsměvu.

„Říkali mi i horšími jmény.“

* * *

Recepce rozhodně nezela prázdnotou, protože před nimi přiletělo letadlo s hromadou cestujících z Evropy. Hank a Sandra se nikam nehnali a počkali, až se situace uklidní. Zase tak moc na pokoj nechvátali, i když si Sandra už plánovala, co udělá jako první. Před chvílí Hankovi, jakoby nic, vsunula své kalhotky do kapsy. Jen překvapeně pozvedl obočí.

Kufry stály kus od nich. Fronta se zkracovala pozvolna. Na recepci byli čtyři lidé, všichni v tmavě modrém, tři mladí muži a jedna žena s bohatými vlasy, staženými čelenkou dozadu. Díky jejich pevnosti to vypadalo, že jí na hlavě stojí malá otep tmavé slámy.

„Tady už to vypadá civilizovaněji, ne?“ nadhodil Hank, zatímco sledoval pár, který se tak moc těšil na dovolenou, že se hádal už ve frontě. Podle toho, co detektiv přes hluk v lobby zaslechl, jemu vadilo, že je tu takové horko, jí zase, že musejí na recepci dlouho čekat.

„Civilizovaněji?“ zopakovala Sandra. „Asi jo, ale nepřijde ti to takový zvláštní?“

„Že uprostřed ničeho najednou stojí hotel obehnaný velkou zdí?“

„Jo. Přijde mi to jako přetvářka. Prostě vzali kousek země, kterej vypadal dobře, hlavně, aby byl u moře, postavili luxusní hotel a nechali místní, aby tu pracovali, ale přitom za hradbama tohohle hotelu jsou akorát chudáci, co žijou v chýších.“

„Plánuješ se vydat na misi a pomáhat jim?“

„Jen si ze mě dělej srandu, ale je to smutný.“

„Procházela ses někdy Bronxem a pak přejela na Manhattan?“

„No jo, ale to je něco jinýho. Tam je to... město. A tady je to...“

„Zas tak moc jiné to není, jen u nás i chudáci mají domy, které vypadají celkem dobře. Tady holt stačí plech. Ale v podstatě je to stejné. I v New Yorku se spokojí s tím, že Manhattan je jen pro vyvolené a další části města pro chudé. Kontrasty vedle sebe dovedou žít, většinou. Máš ale pravdu v tom, že i v Bronxu snáz narazíš na práci než tady na ostrově. Největší zaměstnanost bude v hotelech, jako je ten náš.“

„Tak snad jim alespoň dobře platí.“

„Ani ne.“

„Jak to... ale to je jedno. Kolik tady platí?“

„Zaměstnanec, který umí jazyky a pracuje s počítačem, dostane za rok asi pětinu toho, co člověk na recepci v New Yorku.“

„To si moc nevydělají.“

„Navíc bydlení, myslím takové, na jaké jsme zvyklí, tady stojí zhruba tolik, kolik je měsíční příjem těch nejlépe placených.“

„To je dost na hovno.“

„Ano,“ souhlasil Hank. „Proto jsou chýše, co jsme viděli, mnohdy domovem i lidí, které tady v hotelu budeme potkávat v uniformách.“

Sandra se odmlčela a rozhlédla se po lobby. Hledala zaměstnance hotelu, kteří kmitali kolem, ať už jako uklízečky nebo číšníci, případně zastávali správcovské profese a vydělali si za rok to, co měl Hank za dva měsíce, nejdéle. Ona za čtyři.

„Tos neměl říkat,“ špitla.

„Proč ne?“

„Teď mi jich bude líto a budu jim chtít dávat větší dýška.“

„V New Yorku budeš dávat menší a ono se to srovná.“

Usmála se a chtěla něco říct, ale její slova utnul výkřik nespokojeného muže na recepci. Během rozhovoru se fronta zkrátila. Pohnuli se kupředu a lépe slyšeli agresivního turistu, jak si vylévá zlost na recepční, jež se dál usmívala.

„My jsme si objednali pokoj s výhledem na moře!“ hudroval nespokojený návštěvník. „Tohle byl náš požadavek a neslevím z něj!“

Recepční mluvila příliš tiše, než aby jí Hank rozuměl.

„Já ale nechci pokoj s výhledem do zahrady! Objednávali jsme si moře!“

„Oceán,“ utrousil Hank, ale vztekloun ho nemohl slyšet.

Sandra se zasmála.

Recepční dál něco úslužně pronášela.

„Jak nemůžeš nic udělat?!“ Manželka se řvouna snažila mírnit, ale zatahání za rukáv si vůbec nevšiml. „Já chci svůj pokoj s výhledem na moře, jasný?!“ Všichni lidé, návštěvníci i personál, se na scénku dívali, ať už jako na prvek, který jim kazí den, anebo jako na komedii, která jim den vylepší.

Sandra si povzdechla. „Stojíme tolik o výhled na moře?“

Hank se jenom usmál a udělal několik kroků dopředu. Portugalsky mluvil přímo k recepční: „Jak náročné by bylo, abyste nám vyměnila pokoje? My si vezmeme výhled do zahrady a tady pánovi byste dala náš pokoj s výhledem na oceán?“

Vztekloun se ve svém malé výšce napřímil už ve chvíli, kdy si uvědomil, že se ho někdo snaží předběhnout. Portugalsky nerozuměl, ale zároveň si uvědomil, že člověk, který ho předbíhá, vrhá nesmírně robustní stín a že jeho pěsti jsou velké jako dětská hlava. I když měl na jazyku pořádnou urážku, nakonec si ji nechal pro sebe, protože jsou přece jen hranice, za něž nemá smysl chodit, pokud člověk nechce krvácet. Recepční se na Hanka dívala nejistě, jako by se jí zdál. Nakonec řekla, že to velký problém nebude a že mohou pokoje vyměnit. S Hankem mluvila portugalsky, ale uřvanému hostu již tlumočila návrh v jeho rodném jazyce.

„No vidíš, že to jde!“ řekl rázně, aniž by se z jeho hlasu vztek vytratil. Otočil se na Hanka a dodal: „Tady to máte! Ženský jsou k ničemu, musí se do toho vložit chlapi, aby se to pohnulo.“ Ještě se lehce pohrdlivě podíval na Sandru, ubožejší plémě, aby se pak věnoval muži, jenž se mu jal na ruku připevňovat náramek, který značil, že host má stravu all inclusive. Jenže než se mladý černoch stačil turistovy ruky dotknout, ten ucuknul a dal jasně najevo, že je schopen si pitomý náramek nandat sám. Mladý černoch se jen usmál.

„Kdo to řekl?“

„A co přesně?“ zeptal se Hank Sandry.

„Peklo jsou druzí lidé, nebo tak nějak.“

„Jean Paul Sartre.“

„Jo, to byl on. Jeden by řekl, že to byl zapšklej pesimista, ale když se člověk mezi lidma trochu víc pohybuje, hlavně v davu, řekne si, že ten Francouz měl pravdu.“

Hank se pousmál a díval se, jak nepříjemný muž i se svou tichou ženou odchází. Ještě na Hanka mrkl, aby dal najevo, že oni jsou ze stejného těsta, protože jsou chlapi. Detektiv to přešel bez reakce nejen proto, že už se musel věnovat recepční.

Mladá žena za pultem dbala na svoje vzezření, ale Hank si hned všiml, že její nehty nejsou dokonalé a že bude – nejspíš ve druhém zaměstnání – pracovat manuálně. Ano, tohle bude jedna z obyvatelek chudinské čtvrti. Přesto jí uniforma skvěle padla. Místo toho, aby novomanžele přivítala, řekla: „Děkuji.“

* * *

„Klitoris s částí stydkých pysků,“ zopakoval si Hank pro sebe. „Její přirození bylo sice ožrané rybami, ale patolog dokázal rozeznat řez, kterým byla část pohlavních orgánů odstraněna.“

„Co to znamená?“

„Že tu máme vraha, který si bere specifickou trofej.“

„Proč ale poštěváček a vlasy?“

Hank se na chvíli zamyslel. „Jednu odpověď bych měl.“

„Z toho, jak to říkáte, začínám mít pocit, že se mi nebude líbit.“

„Ne, asi ne. Oběť byla vyholená.“

„To je pravda.“ Ještě než Hank pronesl něco dalšího, uvědomila si, kam tím míří. „Vy chcete říct, že si vzal kus jejích vlasů jako náhradu za ochlupení?“

„Ano, nabízí se to jako logická varianta.“

„Logická?! Ale... proč?“ rozhodila rukama Marina v naprostém nepochopení a rezignaci na to, že je kdokoli něčeho takového schopen.

„Představte si vraha jako sběratele. Vražda je pro něj naplněním potřeby. V tomhle případě potřebuje ukojit chtíč, což je splněno znásilněním, ale on nechce jednorázové naplnění. Chce mít památku, že se to skutečně stalo.“

„Tak ať si udělá fotku!“

„Fotografie nestačí. Potřebuje něco hmatatelného.“

„A co udělá s poštěváčkem?“

„Vystaví si ho. Vystaví si ho spolu s ochlupením. Naaranžuje si torzo vagíny.“

„Takže má doma herbář plný klitorisů?“

„Ano, to je moje domněnka.“

„Opravdu se mi snažíte říct, že se na náš ostrov, kde je mimochodem mottem No stress, dostal nedopadený sériový vrah?“

„Vypadá to tak.“

„Z jakého důvodu by si vybral Boa Vistu?“

Hank zavrtěl hlavou. „On nepřijel na ostrov, aby tu vraždil, on sem přijel na dovolenou. Ale došlo k něčemu, co ho vyprovokovalo. Něco spustilo jeho potřebu vraždit. Pokud zjistíme, co to bylo, máme o krok blíž k dopadení.“

Marina se musela opřít o zídku. Chvíli se dívala na vzdouvající se moře, až nakonec pomalu řekla: „Tohle není případ, na kterém bych někdy dělala. Není to případ, na kterém bych dělat chtěla!“

„To chápu.“

„A vy jste ten nejdivnější kolega, jakého jsem kdy měla.“

„Nepochybně.“

„Můžu se na něco zeptat?“

„Jistě.“

„Co uděláte, pokud ho dopadnete?“

„Co bych měl udělat?“

„Ten člověk zabil a... znesvětil vaši ženu. Nebudete se chtít pomstít?“

Hank se pousmál a Marina nevěděla, co přesně si myslet. „Mně nejde o pomstu, mně jde o to, abych rozlouskl případ.“

„Vy jste vážně... podivín.“

„Zvyknete si, pokud budete mít dost času. Co teď?“

„Teď?“

„Jak budeme postupovat ve vyšetřování?“ upřesnil, když viděl Marinino zmatení.

„Aha, jsem vlastně pořád velitelka, co?“

Hank jenom přikývl a podal Marině již nezajímavou složku.

„Půjdeme vyslýchat. Mám seznam lidí, kteří podle vás byli na místě těsně předtím, než vaše... než oběť zmizela.“

„Dobře, zatím nic lepšího nemáme. Chci, abyste je vyslýchala sama.“

„Proč sama?“ nerozuměla.

„Potřebuji vědět, jak budou reagovat na vás. Mě mohli vidět jako turistu, mohou vědět, že jsem manžel oběti. Tohle by zkreslilo výpovědi, které budou i tak nepřesné.“

„Dobře.“

„Můžu vaše výslechy sledovat?“

„Samozřejmě.“

„Výborně. Kde?“

* * *

Hank si nemohl pomoct: ve společnosti hned každého analyzoval. Nejen vyslýchané svědky na místě činu, ale i turisty relaxující na lehátku u bazénu (pravda, až na několik věčných nespokojenců, kteří si ani takový odpočinek nedokázali užít). Ale právě tehdy se Hankovi

dařilo rozebírat jejich povahy snáze, protože především ve chvílích klidu bývají všichni přirození. Lidé si to neuvědomují, ale když se nehlídají, když si myslí, že je nikdo nepozoruje, jsou nevědomky schopni dělat to, co je definuje. Třeba mladík, který ležel jen kousek vedle. Nepřišel si k bazénu číst, i když měl knihu otevřenou. Přes její okraj se díval na mladé ženy v malých zaříznutých bikinách s v podstatě holými zadky. Díky portugalským genům byly zadnice vskutku výstavní.

Naproti mladíkovi ležela starší, menší žena, hodně přes padesát, s pěknou postavou. Dobře o sebe pečovala. Očividně přiletěla sama a nikoli jen proto, aby se slunila. Pod slunečními brýlemi oči těkaly, což Hank poznával jen z jemných pohybů hlavy, lehkých škubnutí, opakujících se v nepravidelných intervalech.

Přijela za sexem a hledala muže, nejspíš zajíčka, který by byl schopen naplnit její potřeby.

Muž kousek dál přijel na nechtěnou dovolenou, a tak jen ležel a nelibě se na každého díval.

Animátorky poskakovaly kolem, snažily se rozproudit život v lidech, kteří se nechtěli přidat, kteří jen toužili po tom, aby si jich nikdo nevšímal.

Hank viděl jejich slabiny.

Muž napadal na jednu nohu.

Žena musela mít velký klobouk a dlouhý rukáv, protože jinak by se spálila.

Tlouštík poněkolikáté mířil k baru pro jídlo. Něco snědl na místě, aby ho manželka neviděla.

Barman přidával vodu do už tak dost ředěných džusů.

Sandra zatím sledovala, jak se mezi lidmi sem tam mihla kočka. Potulovalo se jich v areálu velké množství. Všimli si cedulí, na nichž stálo, že kočky se nemají krmit, že dostávají dost jídla. Sandra si to nemyslela, protože malé šelmy vypadaly pohublé, ale nehodlala

narušovat místní zvyklosti. A navíc nenarazila na žádnou skutečně vychrtlou kočku. Párkrát se pokusila nějakou chytit, ale nenechaly se.

„Je tady dost lidí, co?“ konstatovala, když si všimla, jak se Hank dívá kolem.

Něco zamručel. Nezajímalo ho, že je tu hodně lidí, s tím se dalo počítat, ostrov se stával oblíbeným letoviskem, on sledoval, jak lidé jednají, co dělají.

„Tady nejsou vrazi,“ navázala Sandra, když si uvědomila, že Hank není tichý proto, že by mu vadilo množství lidí.

„Všude jsou vrazi,“ pronesl bez emocí.

„Všude?“

Zamyslel se a nakonec slova přehodnotil: „Všude jsou nebezpeční lidé.“

„To proto, jak říkali, že nemáme v noci opouštět pozemek hotelu?“

„Ne,“ zavrtěl Hank hlavou. „Místních bych se nebál.“

„A čeho by ses bál?“

Otočil se na novomanželku a usmál se. „Nikoho. Prostě si jen nemůžu pomoct. Sledovat detaily je moje přirozenost.“

„A na co jsi přišel?“

„Kdybys chtěla, je tu spousta chlapů, kteří by s tebou šli bez přemlouvání.“

„Cha, tak tohle mi došlo i bez tvý dedukce,“ vyprskla pobaveně a smyslně si pohladila křivku těla, ještě stále pevná ňadra skrytá v horním dílu plavek a ploché břicho.

Hank našpulil rty. „Uděláš to ještě jednou a budeme se muset vrátit na pokoj.“

Sandra se prudce přetočila na lehátku, aby si sedla a mířila pohledem směrem ke svému manželovi.

Ztratila rovnováhu, kterou se snažila znovu získat tím, že pravou rukou vystřelila vzhůru. Pohyb vylekal připlešatělého muže, jenž procházel kolem s koktejly v rukou. Jeden koktejl pro sebe, druhý nejspíš pro drahou polovičku. Plastové kelímky s nápoji sice neletěly do vzduchu, ale jejich obsah se rozstříkl všude kolem. Několik kapek dopadlo Sandře na nohy.

„Co kurva děláš, ty krávo!“ uslyšela ve své mateřštině. Menší muž stál nad jejím lehátkem a ruce se mu třásly. Skoro to vypadalo, že má co dělat, aby se udržel a nechrstl zbylý obsah Sandře do obličeje. Než stačil cokoli udělat, padl na něj stín. Muž se podíval na zdroj zatmění. I při své velikosti se Hank dostal na nohy mrštně jako kočka. Nebo spíš jako tygr.

Mužík polkl, ale rukama dál pevně svíral kelímky, zbytky pití vytékaly ven.

„Moje manželka vám nechtěla způsobit potíže a jsem si jistý, že vám ráda skočí pro nové nápoje, když řeknete, co jste měl.“

Muž chvíli nereagoval, ale pak sklopil hlavu a řekl, že dvě piña colady, jednu s alkoholem a druhou bez. Sandra nelenila a odběhla k baru.

„Až se moje žena vrátí,“ pokračoval Hank, když byla z doslechu, „tak se omluvíte za to, jak jste ji nazval.“

Muž se vzdorně napřímil.

Hank se k němu naklonil, aby slova slyšel skutečně jen plešoun: „A pokud to neuděláte, anebo vás tady ještě uslyším na někoho hulákat, rozstříkne se vzduchem krev.“

Muž znovu jen polkl. Když se Sandra vrátila s nápoji, omluvil se a odkráčel jako spráskaný pes.

„Cos mu řekl?“ zeptala se a dívala se za odcházejícím.

„Že mu ublížím, jestli ti ještě jednou něco takového řekne.“

Sandra pokývala hlavou. „Jo, vypadá, že tomu věřil. No, ale pověz,“ obrátila se na manžela, „jaká je pravděpodobnost, že narazíš hned na dva pitomce během takový chvilky?“

„Očividně dost velká.“

Sandra si lehla zpátky na lehátko. „Jsem nám taky něco mohla přinýst.“

„Dojdu tam. Co by sis dala?“

„Vlastně taky piña coladu.“

„Alkoholickou?“

„Ne, zatím ne.“

Ještě než Hank odešel, pohladila ho po noze a stáhla si ho k sobě, aby ho políbila. „Děkuju. Ale nebojíš se, že by ti to ten parchant chtěl vrátit?“

„Tenhle?“ pohodil Hank hlavou směrem k muži, jenž se už rozvaloval na lehátku. „Ne, ten se na mě bude jen mračit.“

* * *

Marina a Hank odjeli ve služebním voze na stanici v hlavním a největším městě ostrova. Hankovi připadalo Sal Rei velké jako nejmenší newyorská čtvrť.

A méně zalidněné. Svědci byli přivezeni již dříve. Čekali, až se velitelka ujme výslechu. Hank seděl sám v místnosti, kde měl připravenou televizi, na níž běžel přenos z výslechové místnosti. Rozlišení televize Hankovi dovolovalo rozeznávat detaily obličeje. Tvář starší ženy, která byla v letovisku o něco déle než on. Její kůže nesla nánosy tmavě hnědé. Ne, Hank se opravil, možná na ostrově vůbec není tak dlouho. Takhle pravidelné opálení docílila jeho majitelka jinak. Celoročně a pravidelně chodí do solária. A používá mejkap na zakrytí nedokonalostí stárnoucí kůže. Hank ji odhadoval na šedesát pět

let, ač se snažila vypadat lépe. Odložila si na stůl klobouček a ovívala se kapesníčkem. Nemusela, stanice byla klimatizována. Potřebovala však zachovat obraz ubohé, horkem trpící ženy a splnit svou úlohu v tomhle divadle. Proč by ne, když je jednou z důležitých účinkujících. Trochu nejistě těkala pohledem. Snažila se vypadat velmi dobře – dokonale padnoucí šaty i v jejím věku, čisté, lehké, pevný účes. Dala na pozlátko, ale uvnitř ji sžírala nejistota. Stačilo by jen málo a rozhodilo by ji to. Ale ona se držela. Zvyklá být tou silnou. Alespoň na první pohled. Na první pohled muselo vše vypadat v pořádku. A dál? Hank nevěděl. Prostě už nic víc neviděl. Nebylo to málo?

Neviděl by jindy víc? Nakrabatil čelo. Nakonec si založil ruce, opřel se do židle a upřeně sledoval obrazovku.

Vstoupila Marina a položila před ženu sklenici s vodou. Svědkyně se napila, nepoděkovala.

„Můžeme začít?“ zeptala se Marina mimo obraz.

Svědkyně přikývla.

„Jaké je vaše jméno?“

„Eugenia Boney-Vargas.“

„Paní Vargas–“

„Boney-Vargas.“

„Paní Boney-Vargas, jste údajně jednou z posledních osob, které viděly oběť živou.“ Marina svědkyni podávala několik fotek. Ta si je nevzala. Počkala, až je Marina položí na stůl. Na fotografiích Sandra ještě neměla podříznuté hrdlo a znesvěcené přirození. Svědkyně sebrala snímky a dívala se na ně. Hank sledoval pouze její obličej, který se až příliš zajímal o tvář na obrázcích. Hank věděl, že Sandru pozná i poslepu. Její podobiznu viděla mnohokrát, stejně jako ostatní lidé v hotelu.

„Bohužel jsem zesnulou neznala. V tom množství lidí se člověk s nikým nespřátelí.“ Snímky odložila na stůl.

„Ale viděla jste ji krátce předtím, než byla unesena.“

„Ano,“ povzdechla si svědkyně a pietně sklopila hlavu.

„Mohla byste popsat, co jste ten večer dělala?“

„Samozřejmě jsem se s manželem chystala na večeři. Bylo skoro sedm hodin.“

„Jste si časem jistá?“

„Ovšem!“ ohradila se svědkyně. „Večeře začínají v sedm hodin, a pokud chcete dostat to nejlepší, musíte přijít mezi prvními.“ Hank si v hlavě poznamenal, že paní Boney-Vargas bude věci vidět svým vlastním pohledem. V sedm hodin není lepší jídlo, jen jsou hrnce plné.

„Dobře, děkuji,“ chlácholila ji Marina. „Jak probíhal váš večer?“

„S manželem jsme se převlékli do vhodnějšího oděvu. Naštěstí netrvají na tom, aby se dodržovalo nošení dlouhých kalhot, protože jinak by se manžel uvařil. Bylo velmi horko.“

„Nepršelo ten večer?“

Svědkyně se zarazila. „Ano, krátce, ale déšť tu vzduch moc neochladí.“

„Ne, to skutečně ne. Prosím pokračujte.“

„Šli jsme kolem bazénů, byla tma, a viděla jsem několik lidí.“

„Dovedete nějaké popsat?“

„Všechny určitě ne.“

„Zaujal vás někdo?“

„Ano, všimla jsem si mladého páru. On byl velmi vysoký, ona seděla na lehátku. Vypadali, že se loučí, a on pak skutečně odešel.“

„A to byla...“

„Ano, to byla oběť. Tedy ta mladá žena,“ ukázala na fotografie na stole.

„Proč jste si jí všimla? Co vás na ní zaujalo?“

„Víte, měla na sobě jednoduché bílé šaty. Nic složitého, prostě vzdušné, příjemné na nošení. A to mě pobavilo. Já podobné, možná dokonce ty samé, mám také sbalené.“ Svědkyně se usmála. Hank si její slova pro sebe potvrdil. Sandra skutečně měla jednoduché bílé šaty. Provokativně si pod ně nevzala kalhotky, protože předtím dráždila Hanka na pláži, když se na procházce předkláněla pro mušle a korály.

„Muž, který s ní v tu chvíli byl, tedy odešel?“

„Ano, odešel.“

„Jak byste ho popsala?“

„Jak jsem říkala. Vysoký, velmi vysoký. A silný. Jako kulturista. Připadal mi jako chodící skříň.“

„Dobře.“

„Je podezřelý?“

„Ne, prozatím ne. Tento muž byl její manžel.“

„I manžel může být podezřelý.“

Marina si odkašlala. V duchu tuhle možnost vyloučila, i když výsledky DNA stále neměla. Nahlas však řekla: „Jistě, v tuhle chvíli nemůžeme vyloučit žádnou možnost.“

„Četla jsem, že velká část zločinů je spáchána blízkými lidmi. Strašné, ale je to tak.“

Marina si odkašlala důrazněji. „Prosím, zpátky k událostem toho večera. Promluvila jste s obětí nebo s jejím manželem?“

„Ne. On kolem nás prošel. Byl velký. Takoví muži mě zastrašují. Držím si je od těla.“

„Takže jste s ním nepromluvila?“

„Nepromluvila.“ Svědkyně vytáhla kapesník, kterým si otírala suché oči.

„Jak se chovala paní Giorgio? Co dělala?“

„Když jsme kolem ní procházeli, pouze ležela na lehátku a dívala se do nebe.“ Ano, tomu by Hank věřil. Předtím si říkali, že je nebe nádherně hvězdnaté a že se blíží úplněk. Došlo k němu druhý den.

„Pouze ležela? Nechovala se nějak... dejme tomu podezřele?“

„Ne, skutečně jen ležela.“

„Dobře. Vy jste prošli kolem. Stalo se ještě něco, co byste nám mohla říct?“

„Prošli jsme kolem... kolem paní Giorgio. Manžel ji nejspíš ani neviděl. Měl něco s botami, pořád se zastavoval a srovnával si je. A právě proto jsem si mohla všimnout ještě jedné věci.“

„Jaké?“

„Zastavil se, trochu déle, a já se rozhlédla. Paní Giorgio už nebyla sama. Seděla na lehátku, už neležela. Někdo s ní mluvil.“

„Muž, nebo žena?“

„Muž.“

„Dobře mohla byste ho víc popsat?“

„Víte, když jsem se na toho člověka poprvé podívala, hned mě napadlo, že to je jeden z těch, kteří se mezi námi pohybují během dne.“

„Myslíte zaměstnance hotelu?“

„Ano, ale myslím ty, jak vám neustále něco nutí, chtějí s vámi něco dělat.“

„Animátoři,“ odtušila Marina.

„Ano, to slovo si nedovedu zapamatovat.“

„V jaké pozici k vám byl dotyčný? Zády, bokem, čelem?“

„Spíše bokem, do obličeje jsem mu pořádně neviděla.“

„A jste si jistá, že to byl zaměstnanec hotelu?“

Žena chvíli přemýšlela, pak zavrtěla hlavou. „To ne, pouze mi v tu chvíli přišlo, že na sobě má hotelové tričko a šortky.“

„Proto jste si myslela, že to byl animátor?“

„Tak nejen proto. Také proto...“ Svědkyně se odmlčela.

„Ano?“ pobídla ji Marina.

„Však víte. Byl... no, byl jako vy.“

„Černoch?“

„Ano, černoch.“

„Jste si tím jistá?“

„Tak snad poznám černocha!“ ohradila se svědkyně.

„Dobře,“ zůstávala Marina klidná. „Dovedla byste ho popsat blíže? Jak byl vysoký?“

Svědkyně usilovně přemýšlela. „Nejsem si jistá, protože ona seděla.“

„Jak byste popsala jeho postavu?“

„Spíše... hubený. Trochu se hrbil.“ Nebo byl předkloněný, domyslel si Hank.

„A vlasy?“

„Vlasy? Ne, nemyslím si, že měl vlasy.“

„Byl plešatý?“

„Ano, myslím, že ano.“

„Viděla jste ještě někoho, kdo by s paní Giorgio mluvil?“

„Ne, tohle byl můj poslední pohled směrem k ní. Šli jsme na večeři, protože zrovna otevřeli dveře od jídelny. Pak už jsem ji neviděla.“

„A nějací další lidé, kteří tam v tu chvíli byli?“

„Nikoho konkrétního si nedovedu vybavit.“

Hank se zvedl a přestal se výslechu věnovat. Přemýšlel, koho ještě viděl, když se chystali na večeři. Pokud svědkyně mluvila pravdu, musel muž za Sandrou přijít chvíli

po tom, co Hank odešel. Hank si pamatoval svědkyni, jak šla s manželem. Pamatoval si dva zaměstnance hotelu, kteří šli spolu s ním, tedy od Sandry. Další postával u bazénu, nejspíš ho čistil. Vzpomněl si na ženu, která šla sama na večeři. Před jídelnou už stála menší fronta. K Sandře se tak rychle po jeho odchodu mohl dostat jedině muž od bazénu. Byl on tím, s kým Sandra mluvila naposledy? Pokud ano, vrahem být nemohl. Hank vyloučil, že by zabíjel místní. Pokud tam byl ještě někdo další, skrýval se. A skrýval se úmyslně. Pozoroval. A do klína mu spadla příležitost. Takže je sledoval. Sledoval je, protože si Sandru vyhlédl. I za tak krátkou dobu na něj udělala dojem. Zapadla do jeho vzorce. Jak dlouho je sledoval? A nejhorší otázka: Jak to, že si Hank ničeho nevšiml?

„Co si myslíte?“ přišla Marina do místnosti, kterou sdílel se zčernalou obrazovkou.

„Že si paní Boney-Vargas výpověď užívala.“

„A jinak?“

„Spíš mi řekněte, co si myslíte vy.“

„Pravděpodobně nám řekla, že viděla vraha.“

Hank zavrtěl hlavou. „Neviděla.“

Marina se na Hanka překvapeně podívala. „Jak to můžete vědět?“

„Viděla chlapa, co čistí bazény.“

„Jste si jistý?“

„On jediný k Sandře mohl tak rychle dojít.“

„Takže vrah mohl být místní,“ povzdechla si Marina.

„Ne,“ trval na svém Hank. „Vrah nebude tak pitomý, aby se nechal vidět. A lidí tam v tu chvíli bylo dost. Ten muž za Sandrou přišel nejspíš proto, aby se jí zeptal, jestli je vše v pořádku, možná jestli nechce nápoj.

Sandra na lidi působila mile, nejspíš pro ni prostě chtěl udělat něco hezkého.“

„Jak si můžete být tak jistý?“

„Však ho tu máte jako svědka. Vyslechněte ho.“

„To udělám.“

„Ale nevyslýchejte ho jako vraha. Ptejte se ho tak, aby potvrdil, nebo vyvrátil to, co si myslím.“

Larisa chvíli mlčky detektiva pozorovala. Pak jen přikývla.

„Dobře,“ podrbal se Hank na hlavě. „Ale máme jiný problém.“

„Jaký?“

„Jasně řekla, že viděla černocha.“

„Dobře, a co to znamená?“

„Co si myslíte o svědkyni?“

„Potrpí si na dražší oblečení, i když na to úplně nemá. Je ráda středem pozornosti.“

„Správně. Ještě něco?“

„Měla bych si všimnout?“

„Jak s vámi jednala?“

„Aha,“ porozuměla Marina. „Myslíte, jak si ode mě nechtěla přímo vzít fotografie? A jak mluvila o černoších? Na to jsem zvyklá.“

„Ano, já také, ale takový člověk je prostě rasista.“

„Dobře, ale to ještě neznamená, že lže. Navíc jste řekl, že to černoch byl.“

„Nemusí lhát, ale může si domýšlet. Kolem ní jsou černoši, všude. Je jich tu na ni příliš. Vidí je jako něco špatného. Došlo ke zločinu. Proč by vraždu, ještě velmi brutální, měl spáchat někdo jako ona? Proč by ji měl spáchat běloch, když je kolem tolik černochů, kteří k tomu mají sklony?“

„Přeháníte.“

„Možná, ale co když to začne roztrubovat? Co když tohle poví nějakému novináři?“

Marina si začala uvědomovat důsledky. „My jsme klidný ostrov, nemáme tu rasismus. Jen turisté ho sem dováží.“

„Já vím a rád bych, aby to tak zůstalo.“

„A co s tím chcete udělat?“

„Nápad bych měl. Tuhle informaci zatím nemůžeme pustit ven.“

„Ale pokud je ta informace správná, což jste sám potvrdil...“

„Svědkyně je připravená s tím jít ven. My ale tohle nepotřebujeme, protože víme, že místní nevraždil. Nechceme vlnu nenávisti. To by nepomohlo nikomu. Místím ani nám.“

Marina si prsty silně přejela po spáncích. „Chápu dobře, že jste se právě dověděl informaci, která by mohla být zásadní pro vyšetřování, ale místo toho řešíte, že je výpověď rasově předpojatá a vlastně se tak snažíte nejdřív myslet na místní?“

„Jde mi o spravedlnost. Nepotřebuji, aby se tu lynčovali černoši. A vy to také nepotřebujete. Potřebuji důkazy, které jsou k něčemu.“

„Řekla něco takového?“

„Sandru popsala dobře, její šaty. Na místě byla. Důležitého jinak nic.“

„Takže najít vraha nám to nepomůže.“

„To ještě nevíme.“

„Víte víc než já?“

„Ne. Ale jsem si jistý, že vrah není černoch, je to běloch, který už vraždil. A má svůj vzorec. Jenom potřebuji vědět, proč si vybral Sandru. Musel se s ní dostat do kontaktu. Muselo dojít k něčemu, proč se rozhodl, že další oběť bude Sandra.“

„A jak to chcete zjistit?“

„Budu přemýšlet.“ Hank odcházel.

„A kam jdete?“ zastavila ho Marina. „Budeme vyslýchat další lidi.“

„To zvládnete dobře i beze mě. Kdyby měli něco důležitého, kontaktujte mě.“

„Takže to balíte?“

„Vůbec ne. Přijďte kolem sedmé večer do hotelu. Vezměte paní Boney-Vargas s sebou.“

„Co chce–“

„Rekonstrukci,“ řekl Hank a odešel.

* * *

„Řekni mi, jak to dělá?“ obrátila se Sandra na Hanka, který si právě četl Pána much. Leželi opět u bazénu, protože se blížila doba oběda. Stáhli se sem i proto, že oceán dál bouřil a nedovoloval jim plavat.

„Kdo co?“ odložil Hank knihu a snažil se pochopit, co Sandra myslí. Sledoval její pohled a hned mu to došlo.

„Ty kočky k němu jdou samy, a to jim ani nic nenabízí,“ potvrdila jeho domněnku.

„Asi má kočičí kouzlo.“

„Ke mně nejdou.“

„Asi nemáš kočičí kouzlo.“

„Haha, to není vtipný. Když jsem byla malá, měli jsme kočku a měla mě moc ráda.“

„Nejspíš už nejsi tak roztomilá.“

Sandra šlehla po manželovi zlostným pohledem a uraženě se odvrátila. Natáhl ruku a přejel jí prsty po páteři. Celá se napružila, a i když jí neviděl do obličeje, věděl, že se usmívá.

„Tak za ním běž a zeptej se ho, jestli by ti jednu nepůjčil, když jich má tolik.“

Sandra se obrátila zpět s rozzářeným pohledem. „Myslíš, že to není divný?“

„Když tak tě pošle do háje.“

„Tak jo, chceš taky jednu přinýst?“

„Kočku? Ne, obejdu se bez ní.“

„Tvoje smůla.“

Sandra se zvedla a bez dalších slov odešla za mužem, kolem něhož bylo právě pět koček, jednu z nich držel v ruce a hladil. Hankovi se dokonce zdálo, že s ní mluví. Sandra ke kočičímu muži přišla a zapletla hovor. Mezitím se k nim dostal i hotelový fotograf, který den co den fotil lidi u bazénu a za menší poplatek fotky prodával v malém obchůdku kousek od recepce. Stačilo si tam pro fotky přijít.

Hank sáhl zpět po knize a chtěl se do ní začíst, když ho upoutal pohyb po pravici. Otočil se na lehátko, kde před chvílí ležela Sandra. Překvapilo ho, když si na něj někdo sedal.

„Je obsazené,“ řekl Hank dost rázně.

Muž se zarazil a zhluboka se nadechl. „Omlouvám se. Nějak mi to nedošlo.“

„Příště zkuste nejprve kouknout na ručník, jestli je skutečně váš.“

„No jo, vidíte, jsem dneska nějaký zmatený. Ještě jednou se omlouvám,“ řekl a odešel.

Hank ho chvíli sledoval a přemýšlel, jaký člověk bude asi tak moc zmatený, aby si sedl na lehátko, které je očividně zabrané někým jiným. To už k němu přišel fotograf, aby ho také vyfotil. Hank se nenechal. Neměl rád, když ho někdo bez důvodu fotil. Vlastně neměl focení vůbec rád, jen ke svatebním fotkám se přiměl.

Jeho drahá polovička se právě vracela na své místo. S kočkou v ruce.

„Nevypadá, že si tvoji péči dvakrát užívá,“ konstatoval, když si všiml, jak je tvor naježený.

„Ona si zvykne,“ posadila se Sandra na lehátko a hladila zvíře po hlavě.

„Spíš vypadá, že při první příležitosti vyskočí a přepluje Atlantik.“

„Vážně vtipnej,“ vyplázla na manžela jazyk. „Prostě se trochu bojí, no. Asi jsou tady na ně bílí turisti zlí, tak je nesvá. Ale ona si zvykne.“

„Zvykne? Jak dlouho toho kocoura chceš mít?“

„To ještě nevím. A mimochodem je to kočička.“

Hank pozvedl obočí. „Ne, není.“

„Chceš se hádat?“ zamračila se útočně.

„Nechci,“ odmítl Hank. „Já mám pravdu, nepotřebuji se hádat.“

Sandra si přitáhla kocourka blíž. Z jejího výrazu se dalo poznat, že by se s panem Chytrým docela ráda pohádala. „A kde má asi kouličky, když je to kocour, co?“

„Nemá,“ odtušil Hank. „Je kastrovaný.“

Sandra nakrabatila nos, protože se jí tahle informace nelíbila. Otočila si kocourka v ruce a prohrábla mu srst na břiše. Jizvu nebylo těžké najít.

„Baví tě mít vždycky pravdu?“

„To není o tom, jestli mě to baví, ale prostě to tak je. Já s tím nic nenadělám.“

Sandra si povzdechla. „A neměl by být klidnější a milejší, když je ošmikanej?“ Natáhla ruku s kocourkem směrem k Hankovi, jako kdyby měl vysvětlení.

„To asi nebude pravidlo. Ale být tebou, tak ho radši pustím, protože vypadá, že by tě mohl kousnout. Asi si nechceš zkazit dovolenou tetanovkou, ne?“

Sandra chvíli jen seděla a přemýšlela, co udělat, ale nakonec se rozhodla, že vzpurné zvíře nechá jít. Kocourek ji škrábl a sprintoval pryč, jen co se tlapkami dotkl pevné země.

Hank se za ním díval a prohlásil: „Už raději zdrhá směr Afrika.“

„S tebou je dneska sranda!“

„Chceš na to něco?“

Sandra neměla ruku moc poraněnou, ale trochu krve vyteklo. „To je dobrý, vymáchám to v moři, se vydezinfikuje samo.“

„Na večeři už ani nebude poznat, že tě škrábl.“

„Proč myslíš, že to udělal? Já bych zvířeti neublížila.“

„Asi je to osobnost. Kočky jsou nevyzpytatelné.“

„Stejně se na něj nebudu zlobit.“

„O tom nepochybuji,“ usmál se Hank a jen se položil do lehátka, natáhl nohy, srovnal si sluneční brýle a zavřel oči.

„Seš nějak ticho,“ řekla po chvíli Sandra.

„Snažil jsem se na nic nemyslet.“

„A jak to šlo?“

„Moc dobře ne, neumím vypnout mozek.“

„Měl by ses uvolnit.“

„To bych asi měl.“

„Nechceš se projít po pláži? Asi za hodinu se začne stmívat, tak se projdeme, dáme si drink na baru a půjdeme rovnou na večeři.“

„Budu se muset převléknout.“

„Proč? Stejně to tady nikdo nedodržuje.“

„Přijde mi slušnost si vzít dlouhé nohavice, když jsou zvykem a obsluha je nosí.“

„Víš, že už svatej nebudeš, když jsi se mnou smilnil před svatbou?“

„Neboj, já vím, že se budu smažit v pekle. Hned vedle tebe.“

„Ty máš dneska fakt dobrou náladu, co?“ Sandra přiskočila k manželovi a vášnivě ho políbila. Ani jeden se nezamýšlel nad tím, jestli to někoho pohoršuje.

Většinu hostů to nezajímalo. Jen vrah se díval a sledoval svou oběť. Netušil, že ještě ten večer se všechny jeho představy vyplní.

* * *

Na rekonstrukci se dostavila Marina se čtyřmi dalšími policisty, kteří se měli postarat, aby je nikdo neobtěžoval. Musela se spokojit pouze s paní Boney-Vargas, protože její manžel trpěl dušností, která se u něj projevila po výslechu. Hotelovým lékařem mu byl doporučen klid na lůžku.

Eugenia Boney-Vargas seděla na vyvýšené židli, nohu přes nohu, ale nebyla tak klidná, jakou se chtěla dělat. Velitelka místní policie turistce vysvětlovala, co se bude dít. Hank zatím vše sledoval zpovzdálí.

Podařilo se jim bazén a jeho okolí vyklidit, ani se nemuseli moc snažit. Lidé už se odebrali do pokojů, poslední dojídali večeři anebo se chystali na večerní animační program. I když se našli zvědavci, personál hotelu byl policii nápomocný a snažil se udržovat pořádek a vylidněné prostory.

„Potřebujeme od vás, abyste dělala to, co jste dělala ten večer, kdy došlo k únosu oběti,“ vysvětlovala Marina svědkyni.

„Ale já jsem nic... vlastně jsem nic nedělala.“

Marina se shovívavě usmála. „Myslím, abyste prošla kolem bazénu, jako byste šla na večeři s manželem. Zkuste si přesně vzpomenout, kudy jste šla, kam jste se dívala.“

„A to je všechno?“

„Ano, to je všechno. My zkusíme napodobit ostatní okolnosti. Tamhle,“ ukázala na lehátko u bazénu, „tam ležela paní Giorgio, když jste ji tu noc viděla?“

Svědkyně se na chvíli zamyslela a pak slova potvrdila.

„Výborně. Chci po vás jen to, abyste šla stejnou cestou jako tu noc. Můžeme to vyzkoušet?“

Eugenia Boney-Vargas polkla, ale souhlasila. Hank měl být součástí divadla, hrát sám sebe. Potřeboval se dívat, potřeboval si všechno co nejlépe připomenout. Každý detail toho večera. Něco mu unikalo. Věděl, že vrahem je někdo z turistů, věděl, že je to běloch, nebude příliš starý, protože se mu podařilo přemoct Sandru – a ona se dovedla prát – věděl, že hledá někoho, kdo by už dávno mohl být pryč. Musel to ale vyzkoušet. Musel si připomenout okamžiky, kdy viděl svou manželku naposledy. Musel ověřit všechny dostupné možnosti.

„Já půjdu s vámi,“ mluvila Marina dál k paní BoneyVargas. „Pro tuto chvíli mě berte jako svého manžela. Kdykoli se můžeme zastavit a vy mi řeknete, jestli se vám něco nezdá, jestli si nevybavujete něco nového, anebo jestli vás prostě cokoli nenapadne.“

„Dobře,“ vzdychla svědkyně.

Marina odvedla paní Boney-Vargas. Hank si šel stoupnout na své místo. Na lehátku ležela žena. Figurantku vybrali vážně dobře. Hankovi připomínala Sandru. Ale Sandra to samozřejmě nebyla. Sandra byla mrtvá.

„Připravená?“ zeptal se Hank.

Pseudo-Sandra přikývla.

Hank se podíval za sebe. Jeden chlap čistil bazén, dva zaměstnanci byli připraveni projít kolem, jedna žena měla jít sama na večeři. Pár lidí chodilo v dostatečné vzdálenosti od nich, aby nenarušili rekonstrukci a aby to vypadalo maximálně jako toho večera, kdy viděl Sandru naposledy plnou života.

„Můžeme?“ přišel policista k Hankovi.

„Pusťte se do toho.“

Policista odběhl. Hank mluvil k dívce: „Budu vám říkat, co jsem říkal své manželce. Nebude vám to dávat smysl, ale pro mě je to stimul, abych si co nejlépe připomněl ten večer.“

Mladá – mladší než Sandra – žena přikývla.

Hank koutkem oka zahlédl, jak policista zmizel z dohledu. Hank začal: „Měli jsme si stáhnout nějakou aplikaci, která by nám to řekla.“ Odmlčel se, jako kdyby někoho poslouchal. „Ne, ani já nevím všechno. Ale podle toho, jak vypadá tamto souhvězdí,“ zvedl hlavu a ukázal k nebi, ale pak se znovu odmlčel. Koutkem oka si všiml, že svědkyně pomalu přichází. „Jo, půjdu se převléct,“ změnil najednou téma. „Já vím, že tu na to většina lidí kašle. Počkáš tu na mě?“ Chvíli se díval na mladou ženu, pak se na ni usmál a odešel. Paní Boney-Vargas se nacházela jen několik metrů od něj. Když se jejím směrem vydal, zarazila se. Ne, Hank si pamatoval, že se tenkrát nezastavila. Tenkrát šla a jen se na něj lehce podívala, letmo, nijak významně. Marina donutila svědkyni pokračovat. Hank zpomalil, aby co nejlépe simuloval večer i s tím, jak svědkyně rekonstrukci narušila. Všiml si muže u bazénu. Ano, stál na podobném místě.

Když se míjeli, svědkyně stočila pohled na druhou stranu. Ani tohle se tenkrát nestalo. Osudný večer se dívala před sebe. Ale to nevadí, to si vybavuje dobře. Potřebuje jít dál. Pamatoval si, že už se na Sandru neotočil. Ne, v tuhle chvíli se dostal do bodu, odkdy ji už nikdy neměl spatřit živou. Za ním se však muselo dít něco důležitého.

Marina dál vedla svědkyni, která nic neříkala. Paní Boney-Vargas tahle role už tolik neseděla. Najednou ji mrazilo. Rekonstruovala se cesta k vraždě. Neshledávala na tom nic zajímavého, nic, proč by stálo

za to se drát dopředu. Ale nemohla couvnout. Musela udělat ten poslední krok. Jít a pak se otočit.

Otočit se a uvidět.

„To je on!“ zvolala Eugenia Boney-Vargas, když uviděla muže sklánějícího se nad Sandřinou představitelkou.

Když Hank uslyšel výkřik, usmál se. Měl pravdu. Úsměv se ale rychle stáhl. Uvědomil si, že i ten večer slyšel zvuk. Zvuk, na který zapomněl. Svým výkřikem mu ho svědkyně připomněla. Věděl, že rekonstrukce pomůže, jen netušil, že zrovna takhle.

Hank se vrátil k Marině. Mluvil však ke svědkyni: „Takže tvrdíte, že ten muž je tím, s kým mluvila moje žena?“ ukázal na muže, z něhož viděli jen siluetu.

„A-ano, to je on. To je určitě on!“

„Ten černoch, o němž jste vypověděla?“

„Ano!“ odpověděla skoro dotčeně.

„Můžete sem, prosím,“ zavolal k sobě jednoho z herců večerního představení.

Svědkyně příchozího sledovala s nedůvěrou, a když se konečně dostal do místa, kde si ho mohla prohlédnout, zalapala po dechu.

„Jste si pořád jistá, že jste viděla černocha?“ ujišťoval se Hank, když vedle sebe nechal postávat muže s pletí světlejší než sama svědkyně.

Chvíli nic neříkala, ale pak nakonec zavrtěla hlavou.

„Dobře,“ přikyvoval Hank. „Vaše výpověď je bohužel neprůkazná.“

„To nám hledání moc nezužuje,“ nadhodila Marina. „Vlastně ano,“ řekl Hank neurčitě a nechal Marinu propustit svědkyni. Sám si šel sednout ke stolku u zavřeného bazénového baru. Počkal, až se k němu Marina přidá.

„Víte, že tohle nebyl zrovna standardní postup?“

„Ano, jsem si toho vědom.“

„Ta žena skutečně viděla černocha. V podstatě z ní děláme blbce.“

„Ale to jen proto, abychom zabránili něčemu horšímu.“

V Marině se všechno pralo a ona si nedokázala vybrat, jestli dělá správně, či nikoli. Jen věděla, že bez Hanka by postupovala jinak. Hodně jinak. „Dobře. Uniklo mi něco?“ zeptala se, když se posadila.

„Když jsem tenkrát odcházel, abych se převlékl, uslyšel jsem vřeštět kočku.“

„O tom jste nemluvil,“ snažila se Marina takovou zmínku vybavit.

„Ne, nemluvil, protože jsem si na to nevzpomněl. V tu chvíli jsem tomu nepřikládal význam. Koček je tu plno. Jenže mi teď došlo, že to muselo mít spojitost.“

„Vřeštící kočka?“ zopakovala Marina nejistě.

„Ta kočka vřeštěla proto, že ji někdo napadl.“

„Dobře, ale jak to...“ rozhodila nechápavě rukama.

„V den, kdy Sandra zmizela, se seznámila s jedním mužem. Seděli jsme u bazénu a sledovali kočky. Chtěla si je pohladit, vzít si jednu a mazlit se s ní, jenže kočky od ní utíkaly. U bazénu ale seděl muž, který kočky doslova přitahoval. Sandra k němu šla. Jednu kočku, vlastně kocoura jí chytil a podal. Kocour se k Sandře moc neměl, a tak ho nakonec pustila.“

„Chcete mi říct, že ten člověk, co oběti podal kočku, je vrah?“

Hank neodpověděl hned, ale nakonec řekl: „Ne, to nemůžu říct, na to nemám dostatek důkazů, ale je to první stopa, kterou máme. První pořádná stopa. Jestli se od toho nikam neodpíchneme, tak jsme v koncích.“

„Tohle je ale skvělá zpráva!“ změnila Marina tón. „Dokážete toho člověka poznat?“

Hank se usmál. „Mám eidetickou paměť.“

„Že se vůbec ptám,“ zašklebila se Marina, které nové zjištění viditelně zvedlo náladu. „Tohle je... musíme získat jeho podobiznu. Možná bychom mohli někoho najmout, aby ho zkusil podle vašeho popisu nakreslit.“

„Mám lepší nápad.“

„Jaký?“

„Mezi turisty tu chodí fotograf, který každého fotí.“

Marina se pleskla rukou do čela.

„Určitě si ty fotky zálohuje a bude je mít, minimálně za několik posledních dní.“

„Probereme se fotkami a pak vyzpovídáme zaměstnance, jestli ho poznají a jestli budou vědět, z jakého je pokoje,“ domyslela si Marina další postup. „Jdeme na to!“

Marina přišla za Hankem a on hned věděl, co mu řekne. Přesto ji nechal promluvit první. „Nemám dobré zprávy,“ sdělila mu.

„Ani jsem si nemyslel, že s tímhle výrazem budete zvěstovat něco dobrého. Předpokládám, že kočičí muž není vrahem?“

„Ne. Alespoň jsme nenašli nic, co by tomu nasvědčovalo.“

„Žádné stopy?“

„Žádné stopy, žádné důkazy, žádné náznaky, prostě nic. A má alibi na noc, kdy byla Sandra unesena.“

Hank si všiml, že Marina poprvé použila jméno jeho mrtvé manželky. Případ se pro ni stal osobním, aniž by si to uvědomovala. Místo, aby něco řekl, jen přikývl.

„Nevím, co dál,“ přiznala.

Hank měl odpověď: „Nedá se dělat nic. Ne v současné chvíli. Byl pro nás jedinou možností a nemáme další stopy. Jsme ve slepé uličce.“

„Nechci to vzdát!“ rozohnila se Marina, až Hanka emocionální výlev překvapil.

„Člověk by se neměl vzdávat,“ uznal, „ale na druhou stranu je potřeba si uvědomit, kdy má ještě smysl bojovat. Můžeme se ptát každého, ale nic nového nezjistíme. Můžeme každému prohledat pokoj, ale nic nenajdeme. Ten člověk je nejspíš pryč, a pokud ne, dobře všechny důkazy skryl. Tohle je vrah, který ví, jak v tom chodit. Má rutinu, je zvyklý po sobě nezanechat stopy. Proto mu to tak dlouho vychází. Je moc dobrý.“

„Ale je to vaše žena!“

„Ano, ale ty tisíce nevysvětlených případů mrtvých žen, to byly také něčí manželky, něčí dcery, něčí matky.

A přesto je policie musela odložit. Není to správné, ale někdy musíme uznat, že i když jsme udělali všechno, co jsme mohli – a mě nenapadá nic, co bychom mohli udělat víc – tak nejsme schopni případ uzavřít. I když je to případ někoho blízkého.“

Marina vrtěla hlavou. „Vy jste vážně neskutečný!“

„Neskutečný? Ne, to ne. Jen vidím svět zbavený pozlátka. Mým očím je jasné, jak se věci mají. Může to někomu znít krutě, ale kdyby se takhle choval každý, možná je lidská existence jednodušší.“

„Ale je vám jasné, co to znamená?“

„Ano, že ten člověk je pořád venku, je nebezpečný a je možné, že bude zabíjet znovu a my ho dopadneme jedině v případě, pokud na dalším místě činu najdeme více důkazů. Naše práce je nevděčná, ale musíme s těmihle případy počítat.“

„Co spravedlnost?!“

„Spravedlnost? Myslím, že tohle je pojem, na kterém se spousta lidí neshodne.“

„Jak to myslíte?“ vzhlédla Marina trochu zmateně.

„Přijde vám spravedlivé, že zemřela mladá žena, navíc takovým způsobem?“

„Ne, samozřejmě, že ne.“

„A přijde vám spravedlivé, že ten, kdo to udělal, by dostal několik let, v nejlepším případě několik desítek let ve vězení? Je tohle spravedlivý trest?“

„Chcete říct, že spravedlnost je... nespravedlivá?“

„Ne, chci říct, že spravedlnost je zvláštní slovo. Na začátku je čin, za který nemůže následovat adekvátní trest. Nemůžeme hledat uspokojení v tom, že dotyčný dostane trest, ale jednoduše v tom, že je odhalen. Tohle je smysl naší práce. Netrestáme, ale zjišťujeme pravdu. A na rozdíl od spravedlnosti, pravda je jen jedna. Spravedlnost je pro každého odlišná.“

Marina chvíli nic neříkala. Rukou si přejela po čele, jako kdyby se snažila setřít pot, který se jí na kůži nahromadil, i když dnešek patřil ke dnům, kdy teplota nešla tak vysoko a vzduch netížila nadměrná vlhkost. „Ale vždyť i pravda má různé podoby.“

„Jak to myslíte?“

„No...“ zamyslela se Marina. „Třeba u svědků. To, co nám jeden řekne, může druhý popřít, i když viděli stejnou událost.“

Hank pokýval hlavou. „To je pravda,“ řekl a zarazil se, protože slovo pravda použil v danou chvíli nezáměrně navíc. „Co se však stalo, se mohlo stát jen jedním způsobem. Co člověk vypovídá, to je něco jiného. V naší práci jde o to, abychom pravdu odhalili, anebo se k ní co nejvíce přiblížili. Tohle je pro nás důležité. Myslím – a tohle je jen můj pohled, většina lidí ho sdílet nebude – že pravda je to, co mě dovede naplnit, co

mě nutí řešit případy. Ne dopadení viníka, to není tak důležité, ale odhalení všech skutečností, které k činu vedly.“

„Sestavení skládanky,“ použila Marina metaforu.

„Ano.“

„Lidí jako vy fakt moc nebude.“

„Ne, to nebude.“

„Ale podle toho, co jste řekl, vás musí štvát, že jste nezjistil, proč pachatel vraždil.“

„Ano, vadí mi to. Ale víme, co provedl, jak to udělal, jen nevíme, jak se mu podařilo uniknout a neznáme jeho totožnost. To ovšem neznamená, že na případ nebudu myslet. Všechny nevyřešené případy si nechávám vzadu v hlavě a vždycky k nim přidám něco nového, pokud se něco takového objeví.“

„Odložené případy nejsou uzavřené.“

„Přesně tak. Někdy to chce prostě jenom čas.“

Marina pokývala hlavou. „Čas. Když jsme u času, kdy odlétáte?“

„Pokud mě nebude potřeba, zítra večer. Let mám rezervovaný.“

„Sám jste to řekl, tady už nic nezjistíme. Všichni hosti, které jsme mohli zkontrolovat, nejsou hledaní, nemají záznam. Nic, co by nás přivedlo někam dál.“

„Já vím.“

Marina si odfrkla. „Říkejte si, co chcete, je to deprimující.“

„Netvrdím, že není, ale stejně budeme muset jít dál a řešit další případy.“

„Docela ráda se vrátím k domácímu násilí a potyčkám opilců.“

Nastala chvíle ticha, během které si oba všimli, jak se zvedá vítr.

„Bude pršet,“ prohlásila Marina.

Hank se nadechl vzduchu, podíval se na oblohu a pronesl: „Dnes ne.“

Marina se suše zasmála, ale nic neřekla. Nejspíš měl pravdu. Bouře bude jen nad mořem. Jako kdyby žil na ostrovech roky.

Moře se vzdouvalo a dávalo najevo, že pevninu zde sice trpí, ale dál ji nepustí. Oceán je všude kolem a bude dávat svou přítomnost vždy rázně najevo.

Hank přemýšlel, proč se ostrovy jmenují Zelený mys a nikoli Větrný mys. Zeleně mimo období dešťů mnoho nerostlo. Ale z dálky, když se ostrov zelenal, mohl lodím připadat jako smaragd.

„Chcete říct jeden příběh?“ nadhodil Hank po delší chvíli ticha.

„Vy umíte vyprávět příběhy?“ podivila se Marina.

„Nevypadám na to?“

„Ani moc ne.“

„Ale jeden znám. Řekl mi ho můj první velitel, když jsem nastoupil k policii.“

„To je jak dlouho? Dva roky?“

„Deset let. Vypadám mladší, než jsem.“

„V kolika jste nastoupil na oddělení?“

„V osmnácti.“

„Aha,“ spadla Marině brada. Odkašlala si. „Ten příběh?“

„Bylo to takové otcovské klábosení. Někteří lidé mají pocit, že potřebují mladším předávat moudra. Jednou vyslýchal muže, jehož partnerka zmizela. No partnerka, vyslýchaný ji pásl. Ptali se ho, kdy ji viděl naposled. A on jim vyprávěl tohle: Přišel za nimi zákazník. Bohatý chlap, jiná třída, než byli zvyklí.“

„Něco jako v Pretty Woman?“

„Ani zdaleka. Ten zákazník řekl, že zaplatí pořádnou částku. Opravdu velké peníze, které si ona

nevydělá za rok. Bude ji při tom ale mlátit, bude ji škrtit, bude ji bičovat, bude ji řezat. Je velká pravděpodobnost, že se po večeru s ním dostane do nemocnice a dokonce je pravděpodobnost, že to vůbec nepřežije.“

„Tohle ten chlap řekl?“

„Ano, podle partnera zmizelé ano.“

„A policie mu věřila?“

„Jen počkejte. Ptali se vyslýchaného, jak jeho partnerka na nabídku reagovala. Odpověděl, že se rozmýšlela. Zatáhl si ji proto stranou a snažil se jí to vymluvit. Tohle tvrdil, ale ona se rozhodla, že do toho půjde.“

„A kdo dostal peníze?“

„Její partner.“

„Samozřejmě.“

„To není konec. Prostitutka se našla. Byla mrtvá a vše nasvědčovalo tomu, že zemřela po něčem, co by se dalo nazvat mučením. Kolega nezabíhal do detailů, ty nejsou důležité. Důležité je, že se díky výpovědi jejího partnera podařilo zjistit, kdo vraždil. Skutečně se jednalo o muže z vyšší třídy, drahé obleky, drahá auta. A víte, co tenhle boháč řekl u výslechu?“

„Co?“

„Potvrdil výpověď partnera zabité.“

„To chcete říct...“

„Chci říct, že potvrdil všechno. Ona souhlasila s nabídkou, i když její partner naléhal, ať to nedělá. Souhlasila, i když věděla, že může umřít, že peníze nejspíš nikdy neuvidí.“

„Ale proč by to dělala?“ nerozuměla Marina.

„Kolega touhle otázkou svůj příběh zakončil,“ pokyvoval Hank hlavou. „Protože chtěla. Protože někdy stačí tak málo.“

Rozhostilo se ticho. Hank se díval na příboj omývající pláž. Už nikdy ho neměl spatřit, ne na Boa Vistě. Neplánoval se na Kapverdy vrátit.

Marina se dívala kamsi do neznáma, když se zeptala: „Proč jste mi to vyprávěl?“

„Ta žena si osud vybrala, chtěla takhle skončit. Možná to byla forma sebevraždy, možná byla jen hloupá, možná měla potřeby, které nemáme. Moje žena si svůj osud nevybrala. Ne vědomě. Ale vy, Marino, jste až moc dobrá, abyste skončila na místě, kam nepatříte.“

„Takže,“ zamyslela se policistka, „mi říkáte, ať neskončím jako mrtvá šlapka?“

„Jen pokud to opravdu nechcete,“ řekl Hank a předal Marině papír se svým telefonním číslem.

* * *

Hank měl sbaleno a postavil dva kufry ven před pokoj. Na letišti na něj bude čekat ještě jedno zavazadlo. Sandra si určitě nepředstavovala, že její poslední let bude v pytli na mrtvoly. Ani Hank si to nemyslel. Její tělo bylo připraveno, aby vydrželo převoz a mohlo být zpopelněno ve Spojených státech. Hank by ji nechal zpopelnit již na ostrovech, ale její rodiče rozhodli jinak a on měl tolik rozumu, aby jejich přání akceptoval, ač se mu zdálo nesmyslné. Vidět dceru mrtvou jim jen přitíží. Popel by tolik bolesti nevyvolal. Pokud si však chtějí ubližovat, zasahovat nebude.

„Chcete pomoct s kufrem, pane?“ objevil se za ním jeden ze zaměstnanců hotelu.

„Vezměte ten menší zelený, prosím,“ ukázal Hank. „Já vezmu velký modrý.“

Karty od pokoje si strčil do kapsy a nechal se odvézt spolu s kufry až k recepci. I se zavazadly se šel odhlásit. Všiml si pohledů, které na něj recepční vrhali.

Soustrastné pohledy skryté za nucené úsměvy bez příplatku.

„Bylo by možné zajistit mi auto na odpoledne?“ zeptal se Hank, když odmítl slevu a zaplatil všechny výdaje spojené s pobytem.

„Samozřejmě, pane. Máte nějaké konkrétní přání?“

„Stačí mi, když se mi tam vejdou dva větší kufry,“ usmál se na recepční.

„Dobře, za jak dlouho byste ho potřeboval?“

„Čím dříve, tím lépe. Letadlo mi letí až večer, ale chtěl bych se ještě projet po ostrově. Moc jsem si ho neužil a slyšel jsem, že tu jsou krásná místa.“

„To rozhodně, pane. Chcete nějaká doporučit?“

„Když jich nebude moc, abych to stihl, budu jen rád,“ odvětil.

Recepční mu ukázala na mapě místa, která si Hank snadno zapamatoval. Několik minut nato už před hotelem stála velká Toyota Helux, starší model.

„Nepotřeboval jsem až tak velké auto,“ usmál se na recepční.

„Pojedete do terénu, pane, tohle je zde nejlepší,“ odvětila a rozloučila se.

Měla nejspíš pravdu. Hank hodil kufry na korbu a rozjel se směrem na sever, kde se chtěl dostat k jednomu z mysů, které trčí z ostrova do oceánu. Před sebou měl cestu, z níž se zvedal prach, jen co po povrchu projel. Nechával za sebou stopu, ale nemusel se bát, že by se někdo díval. Během sezóny se bílých turistů v půjčených autech krajinou projíždělo dost.

Hank věděl, že Marina s milovníkem koček neuspěje. Ten člověk nemohl zavraždit Sandru, neměl motiv. Sandra za tím člověkem šla sama. Jistě, mohla být náhoda, že mu vlezla do cesty, ale Hank na tak velké náhody nevěřil. Ne v případě sériových vrahů.

Věřil, že takový člověk si oběť vyhlédne, sleduje ji a pak jedná, pokud se naskytne příležitost. A ta se naskytla, protože se Hank šel převléct. Ano, tohle náhoda byla, bohužel.

Po hodině dorazil do cíle.

Na ostrově nebylo mnoho míst, kde by se pevnina klenula nad oceánem. Většinou přecházela do bouřící vody pláží. Ale na severu ostrova se několik takových míst našlo.

Zastavil kousek od útesu. Stačilo by ještě kus popojet a mohl by doslova slétnout do příboje. Ale na to Hank ani nepomyslel.

Sundal větší modrý kufr, který vážil mnohem víc, než na kolik vypadal. Těžce ho položil na zem a otevřel. Uvnitř svázaný člověk se nemohl ani hnout, dokud ho Hank nevyndal. Muž sebou házel, jak mu jen provazy a ztuhlé údy dovolovaly.

Hank nic neřekl.

Opřel muže o velké kolo pickupu a sám se vedle něj postavil s pohledem upřeným na moře. Vlny se pod ním tříštily o skálu v hloubce maximálně čtyř metrů. Voda se snažila kámen rozdrtit, ale pevná, nepoddajná sopečná hornina se poddávala jen velmi pozvolna a voda ukrajovala každý rok maximálně milimetry.

I zde, na severu, foukal vítr, ale vlny bouřily silným prouděním vodní masy. Kapverdy omýval ochlazený mořský proud, který se vlivem Severnímu rovníkovému proudu stáčel do Mexického zálivu a vytvářel Golfský proud. Teplý a studený proud se o sebe otíraly jako dva obrovští hadi a nedaly moři v oblasti spočinout.

Svázaný muž se snažil osvobodit.

Hank se díval do dáli.

Muž se překulil na bok, jak ztratil rovnováhu.

Detektiv se sklonil a znovu narovnal muže do sedu.

Tentokrát už se ale nešel dívat na oceán, posadil se vedle.

Už nemlčel.

„Celou dobu jsem si říkal, co jsem přehlédl. Myslel jsem si, že jsem si někoho nevšiml, že jsem byl tak slepý a neviděl vraha, který šel po mé ženě. A ano, nemohl jsem uvěřit, že se tohle stalo mně. Ale pak jsem si uvědomil, co jsem přehlédl. Byla to ta kočka. Ta kočka, která zavřeštěla, než se moje žena stala obětí únosu.

Přemýšlel jsem, co Sandru přimělo, aby se vydala za někým, koho nezná. Slyšela kočku v nesnázích a musela se na ni jít podívat. Vy jste věděl, že to udělá, protože jste ji sledoval.“

Hank se odmlčel, aby si z kapsy vytáhl nůž. Skládací, se širokou čepelí. Mužovy oči se rozšířily. Detektiv však nůž jen položil na zem.

„Nejprve jsem si myslel, že to byl opravdu ten chlap s kočkami,“ pokračoval Hank, „ale nakonec jsem si uvědomil, že ten by kočkám neublížil. Měl k nim moc dobrý vztah. A tak zbýval jen jeden člověk. Nechápu, že mě to nenapadlo hned.

Se sériovými vrahy, myslím s těmi, co nezabíjejí z čisté agrese, ale s těmi, co si své oběti vybírají, je to jednoduché. Právě ten jejich výběr je nesmírně limituje. Musí svou oběť poznat, musí je zaujmout, musí se s ní dostat do kontaktu. A čím blíž jí bude, tím lépe, protože tak má pocit, že se dostává do intimní zóny oběti. Navazují vztah, sice jen v jeho hlavě, ale považuje ho za velmi silný. Věděl jsem, že se vrah musel nějak k Sandře dostat. Ale až pozdě jsem si uvědomil, proč jste si na to lehátko sedal. Ne proto, že jste se spletl, ale proto, abyste si sedl na místo, kde seděla ona ještě před krátkým okamžikem. Narušil jste její osobní prostor.“

Hank se naklonil nad muže, který nemohl nic dělat. Ruce měl svázané na hrudi, nohy ohnuté v kolenou pevně přitažené k břichu. Nemohl mluvit, mohl se jen dívat a poslouchat. V jeho očích se zračil strach. Strach jeho obětí. Teď mu ho Hank dopřál v plné dávce.

„Nahý nejste proto, že by se mi to líbilo,“ řekl náhle Hank trochu mimo původní téma, „ale má to svoje odůvodnění.“

Detektiv se poškrabal na hlavě.

„Nejsem moc emocionální člověk,“ přiznal se Hank, jako kdyby se ho svázaný ptal. „Většinou dokážu poznat, co se děje, vidím drobnosti, které nikdo jiný nevidí, a dávám si je dohromady. Ale svatební cesta, vlastně celá svatba, nevyřešený případ. Rozhodilo mě to. Nezachránil jsem Sandru proto, že jsem se nechal rozrušit. Je to nepříjemné zjištění, když si uvědomíte, že jste nejšťastnější ve chvíli, kdy je vaše mysl jako mysl robota, analytická, deduktivní, nelidská. Víte, co je na tom nejhorší? Že při vyšetřování smrti vlastní ženy jsem zjistil, že mi víc vadí moje neschopnost zabránit smrti v mé blízkosti než samotná smrt milované osoby. Asi by se dalo polemizovat o tom, jestli byla milovanou osobou, když ani po její smrti nejsem schopný žádných emocí. Když jste Sandru zabil, udělal jste jednu velkou chybu,“ změnil Hank opět téma. „Nezjistil jste si mořské proudy kolem ostrovů. Kdybyste tělo odvezl o několik kilometrů dál, moře ji spláchne a nikdo by ji nikdy nenašel. Já jsem si tohle zjistil.

Normálně nejsem upovídaný člověk. Asi si sám před sebou potřebuji obhájit, co se chystám udělat. Není to spravedlnost ve smyslu právním. Ale dle mého je to spravedlnost, kterou si Sandra a další vaše oběti zaslouží. A hlavně ženy, které byste ještě zabít mohl.

Berte to jako pomstu, berte to jako preventivní opatření, berte to, jak chcete. Já sám nevím, co to je. Jen vím, že můžu zabránit dalšímu zabíjení. A to mi přijde jako dostatečný důvod.

Já jsem v normálním životě detektiv, dobrý detektiv. Říkal jsem si, jestli to nebyl důvod, proč jste si zvolil Sandru. Protože jsem výzva. Jenže Sandru jste si nevybral proto, že měla mě, ale z nějakého důvodu, který vychází z vaší osobnosti. V něčem byla váš typ. Víte, co je na tom nejhorší? Už je mi jedno, proč jste si Sandru vybral. Tenhle dílek už není pro skládanku důležitý. Vy jste vrah. Vím, jak jste ji zabil, jak se vše seběhlo. Není smutné, že už nepotřebuji vědět proč?“

Hank sebral nůž ze země.

„To, co vám udělám, vás bude bolet. Ale je to nutné. Nepasuji se do role spasitele, nepasuji se do role soudce, jsem jenom katem. Vaše skládanka je složená, chybí jen poslední dílek. Vaše smrt. Možná si řeknete, že detektiv by měl mít smysl pro spravedlnost, ale já mám smysl jen pro pravdu. Potřebuji pravdu a tu jsem ve vašem případě poznal. A logicky jsem si odvodil, že bude nejjednodušší vás zabít. Nemám proti vám jediný důkaz. Prohledal jsem vám věci. Nic. Předpokládám, že jste si trofej poslal domů poštou. Nejsem si jistý, ale ani mě to nezajímá. Kdykoli jindy bych vás vyslýchal, chtěl znát podrobnosti. Ale Sandra mě trochu změnila. A já vím, že budu jiný. Snad jste tím jediným projevem téhle mé jinakosti.

Říká se, že pomsta je sladká.“ Hank mlasknul a polknul. „Necítím vůbec nic. Jsem prostě takový. Sandra si myslela, že to může změnit. Já tomu nevěřil.“ Ušklíbl se. „Vždycky jí vadilo, že musím mít pravdu.“ Hank zmlkl a zvedl se. Rozevřel nůž a sklonil se nad vrahem své ženy.

„Proudy jsou tady silné a odnesou vás pryč, až se trochu potopíte,“ vysvětloval, „ale abych měl jistotu, pojistím se. Místní vody jsou bohaté na žraloky. Žijí zde menší druhy, ale to nevadí. Na Kapverdách se říká, že tu není žádný zaznamenaný útok žraloka, ale jsou tu nevysvětlená zmizení. To mi vyhovuje. Já vás hodím dolů a vy nebudete moct plavat, takže se potopíte a zemřete s vodou v plicích. Ale vaše mrtvola by se mohla objevit. Nikdy nevíte. Náhodní rybáři, jachta, někde vyplavete. Když vás pořežu, dravci ucítí krev a vrhnou se na vás. Nezbude z vás nic, jen kosti. Možná ani ty ne. Proto jste nahý.“

První řez vedl Hank přes pravou paži muže, který se neměl jak bránit.

Krev se řinula pomalu, řez nebyl hluboký. Na stehnech Hank zatlačil víc.

Vyřízl deset ran, víc nepotřeboval.

Zvedl krvácející, živé tělo a hodil ho z nízkého útesu do vody. Přes běsnění vln ani nebylo slyšet šplouchnutí.

Detektiv chvíli sledoval, jak si voda hraje s nahým mužem, jak mizí, naráží na skálu, možná už v bezvědomí. Pak se už nevynořilo.

Za vrahem hodil i nůž.

Velký kufr vzal a vložil do něj menší.

Nasedl do auta a odjel stejnou prašnou cestou, která ho sem přivedla.

Letadlo stihl bez problémů. Vracel se nočním letem domů i s mrtvou ženou.

Marina se s ním přišla rozloučit na letiště.

Viděl ji ještě v odletové hale, když letadlo vytlačovali na ranvej. Nejspíš si říkala, jaké by bylo nasednout a také se nevrátit.

Hank měl před sebou pohřeb.

Při vzletu se díval na oceán. Už dávno pohltil tělo, které připravil na smrt. Nemohl mrtvolu z výšky vidět. A nemohl ji vidět ani nikdo jiný. Tělo se nikdy nenašlo.

„Proč se vůbec obtěžujeme s focením?“ zeptal se Stanley Chakiris a s rukama v bok se díval na blesky, které se kolem něj rozsvěcovaly jako bludná světýlka s kadencí naznačující, že se v okolí nachází filmová hvězda. Stanley Chakiris, forenzní specialista, však žádnou hvězdu neviděl. Objektivy čumilů byly namířeny na ležící ženské tělo, očividně mrtvé. „Bysme měli sebrat ty jejich telefony a máme vystaráno,“ prohodil směrem ke svému mladšímu kolegovi. Mladšímu nejen věkem, ale i služebně. Mario Guerera byl na oddělení přidělen na začátku týdne.

Stanley si uhladil vlasy, příliš prořídlé na to, aby se o nich dalo mluvit jako o hřívě, zakrývající větší část prosvítající lebky. Přešel k Mariovi a sledoval jeho práci. Ani by nepoznal, že je kolega na oddělení jen tři dny, protože si s fotoaparátem počínal jako profesionál.

„Takhle sis asi nepředstavoval focení nahý ženský, co?“ prohodil Stanley a prohlížel si pádem poničené tělo. Mrtvá skutečně neměla žádné oblečení, ale absence ošacení ji nijak sexy nečinila. Dopadla na obličej. Pohledu na zlomený nos a lícní kosti, na vypadlé oko byli ušetřeni. Mozek se nerozstříkl jen proto, že lebka měla svou tvrdost a nerozbila se jako dutá skleněná koule. Kůže rozlámané kosti držela pohromadě.

„Mohla být hezká,“ usoudil Mario po několika snímcích.

„Jo, znám pár lidí, který by s tím minulým časem nesouhlasily,“ ucedil Stanley a dál pozoroval čumily za páskou. „Naštěstí jsou všichni v base nebo v ústavu.“ Zavrtěl hlavou. „To snad není možný.“

„A co?“ prohodil Mario ledabyle a snažil se nafotit mrtvolu shora, aby zabral celou postavu a následně detaily, hlavně propadlý hrudní koš, který se při pádu zbortil. Kůže nesla známky pohmoždění, jež vzhledem k poloze těla nemusely souviset s pádem. Modřina na boku je předsmrtná.

„Včera jsem touhle ulicí šel,“ odpovídal starší kolega, zatímco si rozepínal rukávy dlouhé bílé košile s jemným červeným proužkem a ohrnoval si je až nad lokty, „a měl jsem pocit, že tu chcípnul pes. Jakmile ale vyskočí ženská z okna, je to tu jak na Broadwayi.“

„Lidi chtěj vzrušení.“

„Jo, tak mě už tohle ani trochu nevzrušuje,“ pohlédl na skokanku a její nohy, několikrát zlomené. Jako kdyby se při dopadu chtěla nalámat do tvaru hákového kříže. Dojmu napomáhala i jedna ruka. Druhá skončila pod prsy, snad si je posmrtně zakrývala. Náraz na zem je však značně deformoval. Stanleyho napadlo, jestli by bylo možné, aby při nárazu ženský hrudník explodoval a silikony vylétly ven jako semena netýkavky malokvěté při nejjemnějším dotyku. Myšlenku zahnal a nechal si ji pro sebe.

„Lidi jsou čumilové. Chtějí se dívat,“ pokračoval Mario. Okolostojící mu neustálým blikotáním telefonů i fotoaparátů přizvukovali. Uniformovaní policisté se snažili zjednat klid, ale co zmohli proti chytrým telefonům se zoomem?

„Že jim vůbec nedojde, jak je těžký v takovým cirkuse dělat pořádnou práci?“ postavil se Stanley tak, aby i chytré telefony měly co dělat.

„Jim dojde, že za fotku, na který bude něco vidět, dostanou balík. A když ne balík, tak budou mít co vyprávět a navíc to ještě podloží důkazním materiálem. Já jsem hotový,“ zakončil Mario svou řeč a nechal

fotoaparát volně viset na krku, jen přikryl objektiv.

Na rozdíl od svého služebně staršího kolegy měl vlasů dost, jen si je nechal stříhat nakrátko. Vojenský střih, kvůli němuž vypadal spíš jako Němec než Mexičan.

Mexické kořeny nepřipomínala ani jeho světlá pleť, pouze rodné jméno. Košile s dlouhým rukávem vypadala mnohokrát praná, ale stále bylo vidět, že nebyla levná. Přesto by Mario potřeboval novou, protože podle svalové hmoty na pažích často cvičil. Stanley se na posilovnu tak akorát díval, čemuž přizvukovalo jeho nabíhající bříško.

„Fajn, tak ji přikryjeme,“ nadhodil Stanley a sebral ze země poskládanou fólii, kterou vyndal z obalu, roztáhl a přikryl jí mrtvou ženu. Blýskání ustalo, ale ne úplně. Stále se našli tací, co chtěli alespoň něco. Co kdyby náhodou?

Stanley se nadechoval, aby ještě něco řekl, ale pak si všiml, že těsně za zátarasy zastavil černý sedan německé výroby. Lesklý, jako kdyby právě vyjel z výrobní linky.

„Kavalérie dorazila,“ povzdychl si a zůstal stát v očekávání těch, co přijdou. Z místa řidiče vystoupil muž, který působil vysoce už v předklonu. Jakmile se narovnal, měřil přes dva metry. Sako ještě zvýraznilo jeho rozložitá ramena. Rána do břicha by útočníkovi nejspíš zlomila zápěstí. Kalhoty, do nichž by se Stanley nasoukal i s Mariem, se na mužových nohou napínaly téměř k prasknutí. Nikdo nechápal, jak si v nich může sednout. Kalhoty měl obepnuté páskem. Stanley na stanici prohrál sázku, když si myslel, že ty pásky jsou dva.

„To je on, že jo?“ zeptal se Mario a v hlase měl neskrývaný úžas.

„Jo, Hank Giorgio,“ utrousil Stanley a zatvářil se, že je mu z toho jména šoufl.

Spolu s Hankem vystoupila ze strany spolujezdce Larisa Kramer. Čtyřicátnice s postavou, kterou jí záviděla většina vrstevnic, a některé mladší ženy tvrdily, že takhle by chtěly vypadat před deseti lety. Kratší hnědé vlasy měla volné, jako kdyby skrývala obličej, který se vráskám nevyhnul, ale ani práce u policie jej nedokázala přimět stárnout rychleji. Larisin skutečný věk prozrazovaly snad jen drobné vrásky okolo modrých očí, kterýma dovedla přinutit mladší i starší pachatele, aby se přiznali. Raději. Fialová košile se jí na prsou napínala, ale sázku, že knoflíky jednou skutečně povolí, zatím na okrsku nikdo nevyhrál. Vedle Hanka Giorgia sice vypadala malá, ale i s botami bez podpatku se normálním mužům výškou vyrovnala. Kalhoty měla upnuté jen na zadku, což u některých policistů vyvolávalo toužebné zaskučení, které se při Larisině pohledu rychle měnilo v trapné uhýbání hlavou. Ne proto, že by se Larisy báli, ale jednoduše proto, že je pohledem donutila ke studu. Larisy se možná nebáli, ale Hank strach vzbuzoval.

„Seržantko,“ pokynul Stanley nejprve dámě. „Jaká byla dovolená, Hanku?“

Larisa po Stanleym střelila pohledem, ale Hank odpověděl klidně: „Nedobrovolná.“

„Co tu vlastně děláte?“ zeptal se Stanley, aniž by pokročil v ohledávání těla nebo místa činu. „Tohle je jasná sebevražda.“

„Není,“ oponoval Hank.

„Hankovi se nezdálo, že by někdo skočil zrovna z týhle budovy a v tenhle čas,“ pronesla Larisa. Příliš zájmu o místo činu nejevila a na zahalenou mrtvolu se ještě ani nepodívala.

„Kecy!“ zvýšil Stanley hlas. „Co bysme jako přehlídli? Že si ta holka vystřelila mozek z hlavy? Tohle byla prostě skokanka.“

Hank pokýval hlavou a svojí hranatou bradou dával najevo, že by menšího odborníka klidně mohl srazit jediným zívnutím. „Akorát jsem si říkal, jaký sebevrah za sebou zavře okno.“

Všichni se podívali vzhůru do míst, odkud měla žena skočit. Žádné balkóny, ale jen okna a všechna zavřená. Nejspíš kvůli klimatizaci. Svítilo se v celém pátém patře a pak ojediněle v dalších oknech.

„Kurva!“ zašeptal si Stanley hlavně pro sebe.

„On tě setře vždycky, Stane. Měl bys to už vzdát.“

„Nikdy,“ zašklebil se Stanley a přešel k mrtvole. „Tak se na ni podívej, frajere, a řekni mi, kdo ji zabil.“

Hank na plešatícího muže hleděl, aniž by hnul jediným svalem v obličeji. „Vtipné,“ pronesl, aniž by ústa výrazněji otevřel. Přesunul se k mrtvole a nadzvedl plachtu. Množství blesků znovu zesílilo.

„Viděl někdo něco?“ zeptala se Larisa, zatímco si Hank prohlížel mrtvolu.

„Svědků máme spoustu a nějaký policista...“

„O’Henry,“ doplnil jméno přičinlivě Mario.

„Jo, tak ten je dává dohromady,“ ukázal Stanley na skupinku lidí kolem uniformovaného muže. „Z toho, co jsem ale zaslechl, mám pocit, že každej viděl padat trochu jinou ženskou, pokud ji vůbec někdo viděl padat. Nic konkrétního z toho nebude. Nejspíš si jí všimli až na zemi.“

Larisa pokývala hlavou. „Důkazy na rozdíl od lidí nelžou. Našli jste něco?“

„Ještě jsme se k tomu nedostali,“ řekl Stanley skoro uraženě. „Máme fotografickou dokumentaci místa činu, ale ta ženská skočila nahá a nic kolem sebe neměla, kromě krve.“

„Byla opilá,“ ozval se Hank.

„A jak to bez rozboru asi–“

„Táhne to z ní,“ pokrčil detektiv rameny.

„Sakra,“ řekl si tiše Stan.

„Nemáš šanci,“ usmívala se Larisa škodolibě.

„A navíc to vypadá, že ji někdo zmlátil, než ji vyhodil.“

Mario mlčel. Začínalo to vypadat, že všechno, co se o obrovi říkalo, je pravda. Nemluvilo se o něm sice jako o výřečném, ale mluvilo se o něm jako o muži, který se zaměřuje na fakta. Většinou si s ním pokecá jenom Larisa, jako kdyby ona jediná měla přístup do jeho zvláštního světa. Ale tohle o něm neříkalo to hlavní. Pokud se o Hankovi mluvilo, tak jako o geniálním člověku, který dokázal rozlousknout každý případ. Tedy až na výjimky. Smrt jeho ženy a Fotograf. Ten nad ním stále visel jako Damoklův meč. Všichni o tom případu slyšeli. Nejen policisté, nejen Newyorčané, ale nejspíš celá země. Fotograf byl zrůda. A navíc nedopadená zrůda. Ani slovutný Hank Giorgio nebyl schopen případ vyřešit.

Stanley musel připustit, že tohle dávalo smysl. „Takže chcete říct, že tu ženskou někdo nejdřív opil, pak ji vyhodil a ještě za sebou zavřel okno? To měl strach, že chytne rýmu? To nedává moc smysl, pokud to nebyl idiot.“

„Možná si jenom myslel, že si těch detailů nikdo nevšimne,“ prohodil Hank. Stanley si jeho slova vzal osobně.

„Ať se do mě furt nesere,“ naklonil se Stanley k Larise.

Ta se jen vědoucně usmála a řekla: „Ještě jednou uděláš nějakou blbou narážku na jeho dovolenou a Hank bude tvůj nejmenší problém.“

Larisa se od Stanleyho odtáhla a sama se šla podívat na mrtvou ženu. Vypadala mladá, alespoň podle toho,

jak byla její kůže hladká a jemná. Alespoň na místech, kde nedošlo k narušení.

„Není to smutný?“ zeptala se mimoděk.

„Co myslíš?“ zajímal se Hank.

„Ta holka musela být kočka.“

Hank nic neřekl.

„Prostě pěkná ženská, dlouhé vlasy, hladká pleť, krásná, hubená, dost o sebe pečovala.“

„Chtěla jsi s ní chodit?“ utrousil Hank a Larisa po něm šlehla pohledem. Stále si zvykala, že je Hank schopen dělat vtipy.

„Ne, chtěla jsem říct, jak je smutný, že i tak pěkná holka může skončit rozlámaná na chodníku, krev z ní teče, sračky se z ní uvolní a ona vypadá jen jako hnusnej pytel na maso a na vnitřnosti. Viděl jsi její obličej? Tohle nedaj dohromady tak, aby v rakvi vypadala pěkně. Tohle bude obřad bez otevřený...“ zarazila se a pohlédla na parťáka. Až pozdě si uvědomila, že téma otevřených a zavřených rakví je mu docela blízké. Sandra měla otevřenou rakev. A byla v ní krásná. Až moc krásná.

Larisa se však nemusela strachovat, protože Hank udělal to, co někdy dělával. Přestal ji poslouchat. Ne proto, že by nechtěl, ale prostě proto, že ho nezajímalo, co říkala. V jeho hlavě se něco formovalo.

„Na co jsi přišel?“ zeptala se tradičně.

„Její prsty. Nemá odřená bříška nebo vylámané nehty?“

Larisa si Hanka zkoumavě prohlížela a snažila se zjistit, kam jeho úvaha směřuje, ale nakonec to vzdala a poslechla. Podívala se na levou ruku, k níž měla jednodušší přístup. „Hm, jaks to věděl?“ zeptala se hloupě. „Kůži má rozedřenou, nehty polámané. Těžko to mohl způsobit pád.“

„Ne, to nemohl,“ souhlasil Hank.

„Podělíš se?“ zakryla Larisa mrtvé ruku a stoupla si.

Hank pokynul k budově. „Když se podíváš na okna, mají venkovní římsu.“

Larisa vzhlédla a prohrábla si vlasy. Stanley a Mario je oba napodobili.

„To mi chceš jako říct, že ta holka se dostala na římsu, tam chvíli balancovala, nejspíš se snažila někam přesunout, ale závan větru ji vyhodil z rovnováhy, a ona se zřítila k zemi?“

„Ano,“ odtušil Hank.

„Proč ale byla nahá?“

„Nevím,“ zavrtěl hlavou Hank, „i když bez oblečení měla větší pravděpodobnost, že ji vzdušné proudy tolik nerozhodí.“

„To si děláš srandu,“ zašklebila se Larisa.

„Jen konstatuji fakta, ale pochybuji, že o tomhle přemýšlela.“

„A proč byla na římse?“

„Nevím, ale napadají mě jen dvě možnosti. Někdo ji tam vystrčil, anebo utíkala.“

„Takže ji vlastně nikdo z okna nemusel vyhodit?“ vložil se Stanley trochu škodolibě.

„Tahle varianta je pořád možná,“ odvětil Hank.

„Ale už ne pravděpodobná,“ doplnila Larisa.

„Ne,“ řekl Hank a odcházel od oběti. Všichni tři ho sledovali, než zašel za roh a ztratil se jim z dohledu.

„Co dělá?“ ptal se Mario.

„Řeší případ,“ odtušila Larisa.

„Je to magor,“ nadhodil Stanley.

„To, že nejseš schopnej přijmout, jakej je, a smířit se s tím, že mu nebudeš sahat ani po kotník, je tvůj problém, ne jeho,“ zpražila ho Larisa. „A nemysli si, chvíli

se do něj ser a poznáš, že všechny ty svaly, co na sobě má, nejsou jenom pro okrasu.“

„Pche, tohle je pes, kterej nekouše.“

„Ne, Stanley, tohle je pes, kterej tě rozcupuje, věř mi.“

Nastala chvíle ticha, po které se ozval Mario: „Co to bylo s tou dovolenou?“

„On to neví?“ podívala se Larisa na Maria jako na malé dítě, což ho přimělo se zastydět, i když netušil proč.

„Je novej,“ prohodil Stanley.

„Tak doufám, že ty fotky budou stát za něco,“ řekla Larisa bez náznaku agrese. Znovu si prohrábla vlasy a obrátila se se přímo na Maria. „Hank byl na svatební cestě, ale vrátil se z ní sám. Jeho žena tam byla zabita a před týdnem měla pohřeb.“

„Takže...“ začal Mario, ale neměl jak větu dokončit. V hlavě se mu najednou vyrojilo všechno, co Larisina slova představovala. Ten člověk přišel o manželku –novomanželku! – a týden po pohřbu tady řeší případ, tváří se, jako kdyby se nic nestalo, a jeho kolega, co pod ním v pondělí nastoupil, ještě obra popichuje.

Hank se vracel.

„Tak kdo je vrah?“ procedil Stanley skrz zuby, aniž by sám udělal něco, proč by se vyšetřování posunulo.

„Ty,“ odpověděl Hank a všichni tři se na něj nejistě podívali. Dál to nekomentoval. „Řekl bych, že ta holka spadla z šestého patra, když se snažila uniknout oknem ven.“

„A jak víš, že ze šestého?“ divil se Stanley, tentokrát už bez známky uštěpačnosti, ale se zájmem.

„Je tam jediné otevřené okno, které je v dostatečné výšce.“

„Počkat,“ zarazil ho Mario, „to mi jako chcete říct, že ta holka se dostala přes roh po římse?“

„Vypadá to tak, ale zatím nemám dost důkazů, abych takové tvrzení podložil,“ uklidňoval všechny Hank.

„Fajn,“ ujala se slova Larisa. „Ví někdo, co je to za barák?“

„Kancelářská budova,“ odpověděl Stanley.

„Dobře, já a Hank jdeme dovnitř, ověříme jeho teorii. Vy počkejte tady, jestli jsme měli pravdu, zavoláme vás. A postarejte se, aby se k tělu nikdo nedostal. Možná taky zkuste dělat svoji práci a konečně ohledejte mrtvolu.“

„Kdy jsi, sakra, převzala tenhle případ?“

„Právě teď,“ usmála se Larisa.

„Třeba je to jen pošahaná holka, co utíkala. Kouřila ho šéfíkovi, když je načapala jeho manželka. Navíc jsi mluvil o tom, že z ní táhne alkohol. Jak mohla opilá obejít roh domu po římse v šestým patře?“

Hank se usmál způsobem, který rozhodně nevzbuzoval veselí. „Tak to je dobrá myšlenka, kterou bychom měli objasnit.“

„Taky nevíš všechno?“ zavolal Stanley za Hankem, ale ten už byl s Larisou na odchodu. Ne dost daleko, aby ho neslyšel, ale stejně na impertinenci nereagoval. Larisa jenom zvedla prostředník a oba zmizeli za rohem.

„Co to spolu máte?“ divil se Mario, kterému stále visel na krku fotoaparát.

„Nesnáším ho,“ nevysvětloval nějak moc Stanley.

„On se zase tváří, že seš mu celkem ukradenej,“ nadhodil Mario a díval se kolem, jako kdyby si hledal práci.

„Jo, a to mě na něm sere. Jedná se všema jako s póvlem.“

„To mi ani nepřišlo. Spíš je takovej–“ odtažitej, chtěl dokončit Mario, ale Stanley ho nenechal.

„Hele, jestli se do mě chceš taky srát…“ naklonil se nad mladíkem, i když si u toho musel stoupnout na špičky. Ani on však nedořekl, co zamýšlel. V kapse se mu rozezvučel telefon. Chesney Hawkes zpíval, že je jen jeden jediný a nikým jiným by nechtěl být, což mu nikdo nevezme. Mario se musel ušklíbnout nad tím, jak tohle na Stanleyho zároveň sedělo i nesedělo. Starší kolega beze slova odešel s telefonem dál, aby ho nemohl Mario slyšet, a až v tu chvíli hovor přijal. Mluvil určitě déle jak minutu. Mario Guerera, aby to nevypadalo, že je tu jen na ozdobu, se nakonec sklonil k mrtvole a rozhodl se, že se zaměří na detaily. Jako forenzní specialista by již teoreticky mohl s tělem manipulovat tak, aby zjistil nové skutečnosti, ale jako nováček se neodvažoval. Starší kolega ale nevypadal, že by se měl ke své práci hned vrátit. A tak poodkryl prostěradlo v místě hlavy. Nejhorší újmu na obličeji naštěstí poloha těla neodhalila. Temeno prasklo, ale nevyvalilo všechen obsah. Zátylek zůstal relativně nedotčený. Mario z malé kapsičky na prsou vyndal ocelové pero, kterým poodsunul vlasy, jež zakrývaly krk a ramena oběti. Udělal to instinktivně, čistě jen proto, aby se podíval na jediné neodhalené místo na mrtvole, které by mohlo skrývat něco, co na první pohled nebylo možné odhalit. Netroufnul si na prozkoumávání jiných skrytých částí těla, navíc pochyboval, že by žena byla znásilněna, i když vyloučit to samozřejmě nemohl. Nečekal, že by poodhrnutím vlasů něco našel, o to více byl překvapený, když se tak skutečně stalo. Narovnal se, aby objev sdělil Stanleymu. Ten k němu rázoval a promluvil jako první.

„Potřebuju vypadnout,“ oznámil bez vysvětlení.

„Cože?“ zapomněl Mario, co chtěl říct.

„Myslíš, že to tu zvládneš? Postupy znáš, ne?“

„J-jo, asi jo,“ odpověděl Mario, i když si tím nebyl ani trochu jistý.

„Fajn, hele, cestou ti pošlu číslo na Larisu, to asi nemáš, ne?“

„Ne, ne, to nemám.“

„Dobře, to ti pošlu, kdybys něco objevil, tak víš, jak s důkazama zacházet, ne?“

„Vím.“

„Skvělý. Hele, vím, že tohle není standardní, ale tady není o co stát. Musím být ještě někde jinde. To zvládneš.“

„Jo, dobře,“ vydechl Mario zaraženě.

„Ať tě pak hodí na stanici,“ rozloučil se Stanley a odcházel ke služebnímu vozu. Nastartoval a skutečně odjel.

Mario se rozhlédl. Měl k ruce policisty. Mohl by je požádat o pomoc, aby zakrývali tělo, zatímco by ho podrobněji zkoumal, ale nějak neměl pocit, že chce kohokoli obtěžovat. Jako kdyby na všechno zůstal sám. Zavrtěl hlavou.

Ne, školu rozhodně nestudoval proto, aby teď postával na místě a čekal, až za něj někdo udělá jeho práci. I když by si oběť zasloužila lepší přístup, rozhodl se, že ji prozkoumá přesně tak, jak by měl. Jako mrtvolu, která může sdělit něco o tom, co se jí stalo. I když to na první pohled vypadalo, že je všechno jasné, stačil příchod jednoho obrovského muže a ten všechno změnil. Mario Hanka ještě nestačil poznat, ale na rozdíl od Stanleyho k němu necítil averzi, ale jisté okouzlení. Je jiné o člověku slýchat a pak ho vidět v reálu.

Zacinkal mu telefon. Když nic jiného, Stanley udělal, co slíbil. Mario přemýšlel, že by hned Larise poslal, co

objevil, ale řekl si, že nejprve získá tolik důkazů, kolik bude třeba. Stejně musí počkat na koronera a nebude tu jen postávat a nudit se.

* * *

„Za Stanleyho se omlouvám,“ řekla Larisa, když jí Hank podržel dveře a nechal jako první vejít do budovy.

„Proč by ses za něj měla omlouvat? On není tvoje odpovědnost,“ namítl Hank.

„Já vím, ale–“

„Jak dlouho mě znáš?“

„Přijde mi to jako celej život.“

„Dobře, takže je ti asi jasné, co se mnou ty jeho narážky dělají.“

„Jsou ti ukradený.“

„Ano. Takže se na něj vykašli a soustřeď se na vyšetřování.“

Larisa se na parťáka zašklebila. „Víš, že mám vyšší hodnost?“

„Samozřejmě, seržantko, jsem jenom obyčejný detektiv.“

„A víš proč?“

„Protože nikomu nelezu do zadku.“

„Seš okouzlující,“ sahala si Larisa do kapsy pro odznak. „Vysvětli mi, jak je možný, že se se mnou bavíš normálně, ale s tím blbcem to nedovedeš? A vlastně nejen s ním. Proč jsem jediná, s kým se bavíš normálně?“

„Víc jak před jedním člověkem se přetvařovat nedokážu.“

Larisa se zarazila u recepce a dlouze se na Hanka podívala. „Jak říkám, okouzlující.“ Povzdechla si a obrátila se na mladou ženu, která před jejich příchodem odložila kus dortu na plastovém talířku pěkně do míst, kde na něj návštěvníci neuvidí. Hank si domyslel,

že skutečnost, že vše prováděla překvapivě pomalu, byla způsobena alkoholem požitým v nedávné době. Dort naznačoval, že se v budově koná oslava.

„Seržantka Larisa Kramer, newyorská policie,“ představila se mladé ženě v kostýmku za recepcí, která v prázdném lobby vypadala ještě menší. „Tohle je můj kolega, detektiv Hank Giorgio.“

„Dobrý den, přejete si?“ nasadila pracovnice rychle profesionální úsměv a popojela na židli, aby si před sebou trochu poklidila.

„V klidu, my vám tu neděláme šťáru kvůli nepořádku,“ vycenila Larisa zuby.

Úsměv recepční se ještě rozšířil, ale Hank v tom nespatřoval slušnost, spíš strach z toho, že před sebou má problémy. Viděl ten výraz často, když se lidé dostávali do kontaktu s policií a už s ní nějaké zkušenosti měli.

„Jak to, že děláte takhle dlouho?“ zeptala se Larisa. Recepční otázku nečekala, a tak na seržantku chvíli jen civěla. Nakonec ale pomalu odpověděla: „Společnost O&S IT Solutions spolupracuje s Japonskem, kde se právě teď chystají na oběd, takže máme pracovní dobu na směny, aby tu stále někdo byl.“

„Celá budova je jedna společnost?“ ptala se dál Larisa.

„Ne, to ne,“ mluvila recepční stále pomalu, jako kdyby vše vysvětlovala nedůvtipnému dítěti. „V budově je několik společností.“

„A všechny spolupracují s Japonskem?“

„Ne. Většina se jich soustředí na náš trh. Ale proč vás tohle zajímá?“

„Kolik je v současnosti v budově osob?“ měnila Larisa téma, aniž by odpověděla na položenou otázku.

„To... to přesně nevím, ale několik desítek.“

„Kvůli Japoncům?“

„A kvůli oslavě,“ dostala ze sebe recepční, jako kdyby se bála, že tím prozrazuje nějaké veřejnosti nepřístupné tajemství.

„V pátém patře?“ zeptal se Hank a přesvědčil recepční, že není němý.

„A-ano,“ odpověděla žena překvapená, že se změnil mluvčí.

„Ale svítí se i v dalších oknech,“ pokračoval Hank. „Jsou zde i další zaměstnanci?“ Recepční jen rozhodila rukama. „To z hlavy nevím. Máme tu systém, který eviduje příchody a odchody, ale nemusí být přesný. Kartu je nutné použít při příchodu na oddělení, ale pokud jde více osob najednou, je možné, že kartu použije pouze jeden.“

„Vážně tu máte takový systém?“ ujišťovala se Larisa.

Mladá žena přikývla.

„A je možné vyjet, kdo by podle toho systému teď měl být v práci?“

„Ano,“ odpověděla recepční, jako kdyby to bylo něco jednoduchého, třeba jen lusknutí prstů.

„Skvělé, takže... Marion,“ přečetla si Larisa jmenovku na ženině levém prsu, potřebuji od vás, abyste mi ten seznam vytiskla a poskytla mi ho. Jsem si jistá, že to nebude problém, není to jistě tajná informace.“

„A z jakého důvodu?“ sebrala Marion zbytky vnitřní jistoty.

„Před budovou jsme našli mrtvou ženu. Podle všeho vyskočila z některého z oken ve vašich kancelářích. A jelikož máme podezření, že to nebylo z vlastní vůle, budeme nuceni celou budovu uzavřít, takže pokud je přítomen nějaký vedoucí pracovník, chceme s ním mluvit. Zároveň vám sem pošleme několik policistů a nikoho nevpustíme dovnitř ani ven, alespoň do chvíle, než budeme mít všechny důkazy.“

Larisa se usmívala. Recepční už se usmívat přestala.

„Nenaštve to, když se takové věci dějí ve středu?“ prohodila Larisa a otočila se na svého parťáka. „Jdu přivolat posily. Na tohle budeme potřebovat víc lidí.“

Hank přikývl.

Larisa odešla a Hank zůstal s Marion sám.

„Čím se zabývá společnost, jejíž zaměstnanci jsou na oslavě?“ zeptal se recepční, nad kterou se klenul jako skutečný obr. Mladá žena, pokud by se postavila, měřila sto šedesát centimetrů. Ani s podpatky by jí to proti dvoumetrovému kolohnátovi nepomohlo vyrovnat výšku. Připadala si proti němu nesmírně malá. Snad i proto poslušně odpovídala.

„Vytváření IT řešení pro společnosti, které obchodují na americké a japonském trhu.“

„Něco konkrétního, anebo se jedná o čistě zakázkové projekty?“

„Převážně se jedná o software do automobilů, ale záběr je širší.“

„Zaměstnanci společnosti jsou jenom IT pracovníci?“

„Ne, i obchodníci, účetní, projektanti... je toho víc. Můžu... Kdo... kdo je ta mrtvá?“

„To nevíme. Totožnost jsme nebyli prozatím schopni určit. Oběť vyskočila nahá a neměla u sebe žádné doklady.“

Marion se zděšeně chytila za otevřená ústa. Druhá ruka se jí na stole třásla.

„Omlouvám se,“ řekl Hank, „ale nejsem zrovna taktní. Odcházel někdo z budovy v poslední hodině?“

Recepční chvíli mlčela, jak se snažila dát zase dohromady. Nakonec se jí podařilo přepnout do stavu, v němž byla schopna fungovat. „Mohu vám vyjet seznam osob, které se odhlásily v poslední hodině.

Pokud chce zaměstnanec vstoupit do výtahu, tak také musí použít kartu.“

„To by bylo skvělé. Je zde únikový východ?“

„Máme únikové schodiště, které ústí sem.“

„Dobře. Jsou zde i garáže?“

„Ano.“

„A předpokládám, že by bylo možné získat seznam osob, které garáž opustily v posledních dejme tomu dvou hodinách?“

„A-ano.“

„Skvělé.“

Marion chvíli zůstala jako zkoprnělá, pak nervózně ťukala dlouhými nehty do plastové desky recepce a jala se plnit jednotlivé úkoly. Alkohol z ní vyprchal a ona se plně soustředila. Prsty se jí až překvapivě rychle míhaly po klávesnici, zvládala přitom i telefonovat. Na dort už si ani nevzpomněla.

* * *

„Co tím chceš říct, že tě tady nechal?!“ zvýšila Larisa hlas, když zjistila, že Mario je jediný forenzní technik na místě činu.

„Řekl mi, že musí odjet, nenechal mě nic moc namítnout a pak prostě zmizel,“ vysvětloval Mario překotně a opět se v přítomnosti starší kolegyně cítil provinile, i když vlastně nic neprovedl.

„To je debil!“ shrnula Larisa vztekle. „Koroner tu taky není. Tohle je fakt výborný!“

„Já to zvládnu,“ snažil se ji ujistit mladík, který ale sám vlastním slovům moc nevěřil.

Larisa chtěla něco namítnout, ale pak jen mávla rukou. „Nechám to na tobě, jestli ho budeš chtít nahlásit za to, že tě tu nechal.“

„Na to jsem ani nemyslel,“ přiznal Mario, „ale chtěl jsem vám něco ukázat.“

„Doufám, že ne fotku toho, jak ji má vyholenou?“

„Cože?“ zhrozil se Mario.

„Promiň, jsem přetažená a ten debil mě nasral. Cos mi chtěl ukázat?“

„Podívejte se jí ze strany na krk,“ pobídl Larisu, která si podřepla.

„Je to to, co si myslím?“

„Vpich po jehle. A podle toho, jak je to červené, je to hodně čerstvé.“

„Ale nevypadá jako feťačka, ruce má čisté,“ zamyslela se Larisa nahlas.

„Nemyslím si, že by to byla feťačka,“ potvrdil její slova Mario. „Spíš si myslím, že jí někdo něco píchnul do těla. Docela by to souhlasilo s dalším poraněním na jejím těle.“

„Našel jsi něco dalšího?“ zněla Larisa skoro ohromeně.

„Když se podíváte na její kotníky,“ přiměl seržantku, aby se v podřepu přemístila, „tak je vidět, že kolem nich má pohmožděniny.“

„Byla svázaná?“

„Ano, podle všeho ano. Na levém zápěstí to není tak patrné, ale i tam jsou pohmožděniny, které by to potvrzovaly.“

„Tím se potvrzuje, že v tom je někdo další skutečně namočený. Někdo ji přivázal, nejspíš k židli, a pak jí něco vpíchnul. Tenhle případ se mi přestává líbit.“

Mario pokrčil rameny, že přesně takhle to vypadá a že on s tím nic nenadělá.

„Dobrá práce,“ řekla Larisa. „Nakonec je možná dobře, že ten idiot vypadnul. Sám by to nejspíš neobjevil. Fajn, dobrá práce,“ zopakovala ještě jednou, jak

si třídila myšlenky. „Teď se k tělu nesmí tuplem nikdo dostat. Budeš u něj na stráži s jedním poldou. Teda on bude na stráži, ty klidně pokračuj. Zjisti, jestli byla znásilněna. Já jdu zavolat posily.“

„Tohle bude dlouhá noc, co?“ usmál se Mario smutně.

„Jak dlouho jsi na oddělení?“

„Třetí den.“

„Tak máš konečně svůj křest ohněm,“ usmála se Larisa povzbudivě a odběhla k vysílačce v autě.

Mario stál nad přikrytou mrtvolou a jen si smutně povzdechl nad tím, co se jí chystal udělat. „Chudák holka,“ řekl si pro sebe a připravil si několik vatových tyčinek na výtěr.

* * *

Hank se díval do seznamu, který pro něj recepční Marion vytiskla. Ta nyní seděla na židli bez života, neschopná se zvednout a někam si dojít.

„Co máš?“ zeptala se Larisa, když dorazila.

„Seznam sedmdesáti osmi lidí, kteří by měli být v budově. A jména těch, co odešli za poslední dvě hodiny, případně odjeli z podzemní garáže ve stejném časovém horizontu.“

„Není skvělý, jak nám technologie všechno zjednodušujou?“ zaplesala Larisa s kyselým výrazem. „Cos řekl tý holce? Sedí tam jak prázdná nádoba.“

„Nic moc.“

„Aha,“ pochopila seržantka a přešla k mladé recepční. Doporučila jí, aby se napila, a pokud má něco ostřejšího, tak aby rozhodně nepohrdla ani tím. „Jsem zapomněla, jak dovedeš bejt taktní, když tě nechám s lidma, co tě vidí poprvý.“

„Co venku?“

„Posily jsou na cestě. Stanley se zdejchnul, za což mu ještě pořádně nakopu koule, ale mladej se osvědčil.“

„Co zjistil?“

„Někdo oběti nedlouho před smrtí něco vpíchnul do krku, a to nejspíš ve chvíli, kdy byla přivázaná k židli.“

„Hm,“ zamručel Hank.

„Hm? Když uděláš takovej zvuk, úplně slyším, jak ta tvoje obrovská mozkovna šrotuje.“

A skutečně: Mrtvá žena. Šla po římse. Nejednala v pudu sebezáchovy. Vylezla oknem. Utíkala. Utíkala před někým. Na patře, odkud skočila, se nesvítilo. Někdo zahlazoval stopy po trestném činu. Dívka byla nahá. Mohli ji chtít znásilnit. Zdrogovat a znásilnit. Ne, proč by měla modřiny, kdyby ji zdrogovali? A kdyby použili silnou drogu, došla by ven? Tahle možnost se mu nezdála. Navíc byla svázaná na kotnících. Mučili ji? Chtěli jí jen ublížit? Nebo z ní něco dostat? Neměli moc času. V budově byli pořád lidé. Uchýlili by se k poměrně nespolehlivým metodám? Není to něco, co si jen domýšlí? Opravdu o sobě pochybuje? Nahlas řekl: „Cítil jsem z ní alkohol, ale možná jenom proto, že to z ní vylítlo, když dopadla na zem. Což by znamenalo, že v sobě prostě měla jen něco nestráveného z večírku. Pokud byla přivázaná k židli a něco do ní vstříkli, co když to byl thiopental sodný?“

„Thio... Jako sérum pravdy?“

„Mohli si myslet, že u tak mladé holky to zabere. Thiopental působí na vyšší funkce mozku a jeho účinek se dá potlačit zkušenostmi, případně i tím, že člověk lži věří.“

„To není moc exaktní.“

„Není.“

„Tohle je úvaha, která je hodně přitažená za vlasy, Hanku.“

„Souhlasím, ale za předpokladu, že oběť nebyla znásilněna, což celkem snadno prokážeme, je pravděpodobné, že byla svázaná proto, aby se nikam nedostala. Možná proto, že chtěli, aby jim něco sdělila a snažili se to z ní dostat různými způsoby. Sama jsi viděla ty podlitiny na ledvinách, někdo ji mlátil, než zemřela. Budou i na jiných částech těla.“

„Takže ji mučili svázanou na židli a píchli do ní sérum pravdy, aby jim řekla nějakou důležitou informaci? Na jakým oddělení kurva dělala? Jestli je tohle personální, tak to budu muset sestřenici rychle vymluvit tu žádost o práci, co podávala.“

„Zjistíme na místě činu. Vsadím se, že tady bude kancelář, kterou někdo dobře uklidil.“

„A jedna místnost s otevřeným oknem,“ odtušila Larisa. „Víš, že se možná snažíš bejt o moc kroků napřed? Ale co když jdeš špatnou cestou?“

„A co když ta holka umřela proto, že prostě věděla něco, co vědět neměla, a rozhodla se to neříct?“

„Já už se nevsázím,“ rozhodila Larisa rukama, „ale jestli máš pravdu, tak to musela bejt kurva hodnotná informace, že kvůli ní někdo zabil holku.“

„Až na to, že ji asi nikdo nezabil,“ prohodil Hank jen tak mimochodem.

„Cože?“ nechápala Larisa.

„Mučili ji, ale na tu římsu nejspíš vylezla sama a zabila se proto, že ztratila rovnováhu.“

Larisa si prohrábla vlasy. „Jestli máš pravdu, tak z toho vraždu neuděláme.“

„Ne, vraždu ne, ale myslím, že můžeme přijít na něco zajímavého.“

„Seš zase ve svým živlu, co?“ kroutila Larisa hlavou.

„Já jsem vám říkal, že dovolenou nepotřebuji.“

„A cos vlastně dělal?“

„Kopal jsem se do zadku.“

„Jo, to jsem si myslela. Co jsou zač tihle dva?“ ukázala Larisa na muže přicházející od výtahu. Jeden měl sako celé nakřivo, druhý měl už jen košili s pořádnou rozhalenkou a špatně zapnutými knoflíky.

„To budou manažeři,“ odtušil Hank.

* * *

„Tohle začíná bejt hodně divný,“ řekl si pro sebe Mario.

„Říkal jste něco?“ zeptal se policista, který držel prostěradlo tak, aby na mrtvou ani na Mariovo počínání nikdo neviděl.

„Můžete mi podržet baterku?“ zeptal se a podal policistovi baterku. Uniformovaný strážce zákona shora svítil na tělo. Mario natočil mrtvolu na bok, aby se mohl podívat na ruku zaklíněnou pod tělem.

„Ta holka byla těhotná?“ zalapal strážník po dechu.

Mario zavrtěl hlavou. „Při pádu se nejspíš strhla většina orgánu v jejím těle. Jak jsem ji teď otočil, všechny se nahrnuly na jednu stranu. Proto to vyboulení. Popravdě je s podivem, že kůže stále drží pohromadě a nic nevyteklo ven. Byla velmi hubená.“

„Tohle jste mi ukazovat nemusel,“ odvrátil policista tvář.

„To jsem vám ani ukázat nechtěl. Šlo mi o to, co má s rukou.“

Policista se přiměl znovu se podívat na mrtvou a zbledl ještě více. „Kde má...?“ nedokázal dokončit.

„Přesně to jsem myslel,“ pokyvoval Mario hlavou a rozhodl se, že tohle je informace, kterou by měl Larise předat okamžitě.

* * *

„Seržantka Larisa Kramer, newyorská policie, tohle je můj kolega, detektiv Hank Giorgio,“ představila se Larisa jako první, i když oba manažeři směřovali původně k Hankovi, ať už proto, že je muž, anebo proto, že jeho výška automaticky vytvářela dojem, že má všechno na starost.

„Gotberg Svenson,“ napřáhl ruku ten se sakem a s nesmírně nablýskanými černými lakýrkami.

„John Ozmansky,“ podával ruku druhý, který si snažil cestou zakasat košili. „Musíte nás omluvit, ale máme tam večírek, tak je všechno takové neformálnější, jestli víte jak to myslím,“ škytl John.

„Můžeme vám nějak pomoct? Marion nám bohužel nebyla schopna poskytnout informace, z čehož jsme si odvodili, že se stalo něco vážného,“ ujal se slova

Gotberg, který mluvil se silným přízvukem.

„Došlo ke smrti dosud neznámé ženy. Pravděpodobně vyskočila z okna této budovy. Předpokládáme, že se jednalo o zdejší zaměstnankyni a musíme proto zajistit uzamčení budovy a nedovolit nikomu odejít, než tady skončíme.“

Oběma mužům, skoro naráz, poklesly brady. „To... to myslíte vážně?“ vzpamatoval se první John Ozmansky.

„Smrtelně vážně, abych tak řekla,“ nešetřila Larisa černým humorem.

„Aha... Panebože! Jak vám... jak vám můžeme pomoct?“ vykoktával ze sebe John.

„Skočila?“ vysoukal ze sebe Gotberg. „To přece... vždyť tu teď oslavujeme. Nemůže to být omyl? Společnosti se daří a... To nedává smysl!“

„Spousta věcí v životě nedává smysl, s tím se budeme muset smířit,“ utnula jeho řeč Larisa.

„Potřebovali bychom od vás, abyste nám sdělili, kdo z tohoto seznamu, což jsou lidé, kteří by stále měli být v práci, zde opravdu je. Zjistíme, kdo chybí, a možná se nám podaří odhalit totožnost oběti. Pak potřebujeme ohledat místo činu, které se podle všeho nachází v šestém patře.“

Hank sledoval oba muže, ani jeden nedal najevo, že ho ta informace překvapila, ani jeden se nijak neprozradil. Na čele se jim perlil pot. Detektivovi bylo hned jasné, že žádný alkohol v těle nemají. Ne takový, který by jakkoli mohl ovlivnit jejich chování. I přesto, že se oba tvářili jako muži po náročné oslavě, ani jeden nic nepil. Vůbec z nich netáhlo. Hank se s touhle skutečností Larise zatím nesvěřil.

„Potřebuji, aby jeden šel se mnou a s mými kolegy,“ ukázala na uniformované strážníky, kteří přicházeli hlavním vchodem, „a zkontroloval přítomné, kdežto druhý z vás půjde s mým kolegou o patro výš, kde zjistí, odkud oběť skočila.“

Hankovi vždy imponovalo, že se jeho parťačka dokázala přizpůsobit situaci a rozhodnout se tak, aby to bylo pro případ co nejlepší. Nevěděl, jestli to byla její intuice, nebo prostě byla jen tak dobrá, ale vždy věděla, jak s lidmi mluvit a kam dál směřovat vyšetřování. Jako právě teď, kdy se rozhodla, že Hank půjde s manažerem sám. Nejednalo se o standardní postup.

„Půjdu s vámi,“ nabídl se Gotberg Larise. „Jsem v podstatě personální ředitel a o lidech mám trochu lepší přehled než John.“

„Dobře,“ nenamítala nic Larisa a přivolala k sobě policisty. V krátkosti jim vysvětlila situaci.

„Můžeme,“ usmál se Hank na Johna Ozmanskyho.

Manažer rychle přikývl a vedl detektiva k výtahu, jímž se měli dostat do šestého patra. Gotberg Svenson

s Larisou nastoupili do stejného, všichni se tam pohodlně vešli.

Jakmile se zavřely dveře, někomu se rozezvonil telefon.

Larisa jej vylovila z kapsy a podívala se na displej. „Mladej se asi činí,“ pronesla, než hovor přijala. Automaticky po straně snížila hlasitost. Chvíli poslouchala, Hank viděl, jak se jí lehkým překvapením rozšířily oči, pak jen poděkovala a zavěsila.

Výtah se otevřel v pátém patře a Larisa nechala vyjít policisty s Gotbergem. Sama si stoupla na špičky a Hankovi pošeptala: „Na levé ruce neměla oběť žádný prst. Nedělej žádný blbosti.“ S těmi slovy se od parťáka odpoutala a nechala ho samotného s manažerem IT společnosti Johnem Ozmanskym odjet do šestého patra.

* * *

Na pátém patře vládla vřava. Po zemi se válely konfety, kusy jídla, rozlité pití a zvratky. Hned vedle výtahu to zabalil jeden ze zaměstnanců. Larisa obdivovala, že se mu podařilo vydržet v sedě i ve spánku, ale dobře pro něj, protože si blil na oblečení a na podlahu a ne zpátky do hrdla. Z jedné z nedalekých kanceláří se ozývaly zvuky soulože, ale vzhledem k počtu hlasů se rozhodně nejednalo o klasiku jedna na jednoho.

„Naše večírky jsou...“ začal Gotberg omluvně.

„Divoký?“ dokončila za něj Larisa.

„Ano, divoké,“ zazubil se.

„Máte někde nějakou tužku?“ rozhlížela se seržantka. Gotberg si prohledal kapsy, ale u sebe žádnou nenašel. Strážník James Avoy, vzpomněla si Larisa na jméno, vytáhlý čtyřicátník s knírkem, jí podal propisku, kterou sebral z nedalekého stolu.

„Díky. Jaký je jméno toho poblitýho?“ zeptala se už zase Gotberga.

„Peter Sharp.“

„Fajn, ten na seznamu je, takže nám to možná ještě k něčemu bude. Dojděte tam pro tu skupinu, co si dokazuje hlubokou lásku, ať toho nechají, že si to dodělají později.“

Strážníci vešli do nezamčené místnosti. Larisa s Gotbergem uslyšeli křik. Načapaní se nejspíš lekli, že půjdou do vězení za sodomii, ale policisté jim vše poměrně rychle vysvětlili a za minutu dvě už všichni čtyři – tři muži a jedna žena – stáli alespoň ve spodním prádle na chodbě, všichni se dívali provinile, zahanbeně a vyděšeně, o to víc, když uviděli na chodbě i jednoho ze svých šéfů. Ten nad nimi jen mávl rukou, jako že to je v pořádku, že sám se účastnil mnohých orgií, čemuž by Larisa dle jeho pohledného, ale ne moc důvěryhodného obličeje věřila. Na Seveřanech je něco, co ji vždycky dokázalo zaujmout. V tomhle případě to byla skutečnost, že něco skrývá, protože mrtvá pracovala pod ním.

Gotberg seržantce nadiktoval čtyři jména, všechna v seznamu našla. „Koukám, že vaši lidi docela svědomitě používaj karty pro vstup,“ zhodnotila Larisa pozitivně. Očima kontrolovala jména, že by si rovnou vyškrtala mužská, ale u některých si nebyla rodem jistá.

„Dostávají prémie za to, že mají správně vyplněné příchody, protože tím můžeme sledovat jejich docházku. Peníze jsou sice staromódní motivátor, ale fungují.“

„Tak to řekněte na našem oddělení. Šéf vyznává heslo, že když pomáhat a chránit, tak i přesčas a brát to jako službu občanům.“

Gotberg se trochu nervózně usmál.

„Máme zatím pět, tady jich je na papíře ještě dalších sedmdesát, tak mě veďte dál,“ vyzvala Larisa svého průvodce a nechala se jím nasměrovat k místům, kde to vřelo, hrála hlasitá hudba, lidé se smáli, halekali a prostě dávali najevo, že i ve středu si mohou naplno užívat.

* * *

Na šestém patře vládl klid. Měli celé patro pro sebe. A s tím podle všeho počítal i ten, kdo se rozhodl, že bude mučit mladou ženu, aby z ní dostal tajemství.

Hank měl docela jasnou představu o tom, kdo byl mučitelem. Stejně jako o tom, že nebyl sám.

John Ozmansky vyšel z výtahu první, ale tam se zastavil. „Nevím, kde bychom měli začít,“ rozhodil rukama s bezradným výrazem.

Hank bezradný nebyl. Nemusel se ani moc rozmýšlet. Stačilo jít od výtahu doleva až na konec chodby. Oběť musela utíkat z rohové místnosti, pokud by tato byla dostatečně velká, aby měla tři okna, anebo z místnosti sousedící s rohovou. Věděl přesně kudy jít. Jednotlivé kanceláře byly oddělované buď prosklenými stěnami, anebo stěnami z velmi tenkého materiálu, který nezabraňoval šíření zvuku. Hankovi došlo, kde bylo vhodné místo k hlasitému mučení člověka.

Některá místa při stavbě zvukově odstiňují více než jiná.

„Nějak se vám podrážka lepí k podlaze,“ povšiml si detektiv zvuku, který Ozmansky vydával s každým druhým krokem.

„Nejspíš jsem vyšlápl nějaké rozlité pití,“ zatvářil se omluvně.

Na místnost s toaletami narazili záhy. Hank do ní nakoukl. Na první pohled nic zvláštního neviděl.

„Potřebujete si odskočit?“ zajímal se John.

„Ani ne,“ odtušil Hank. „Toalety mají více vchodů?“ podivil se detektiv, když uviděl ještě jedny dveře, které očividně nevedly do kabinky.

„Ano. Původně zde byl jeden záchod soukromý pro sousední kancelář a další pro zaměstnance, přístupný z chodby, ale nakonec došlo k jejich spojení. Vznikla tahle poměrně velká místnost.“

„Takže ty dveře vedou do jedné z kanceláří?“ ukázal Hank na zavřené dveře.

„Přesně tak.“

Hank se kolem sebe rozhlížel, zatímco si vyndával z kapsy gumové rukavice. Záchody byly skutečně dostatečně velké. Na jedné straně mušle, vedle nich tři kabinky, na straně druhé další dvě kabinky a mezi tím dostatek prostoru na to, aby se tam dalo zaparkovat auto. Podlaha se leskla, jako kdyby ji před nedávnou dobou někdo vytíral s příliš velkým množstvím vody.

„Nevíte, kdy sem chodí uklízečka?“

„Většinou večer.“

„A které dny?“

„To netuším,“ reagoval John Ozmansky. A pak ještě rychle dodával: „Každé patro si tohle řídí samo. Třeba my jsme si zařídili, aby dorazila až zítra brzy ráno.“

„Chápu,“ řekl Hank, navlékl si rukavice a otevřel dveře do vedlejší místnosti. Cestou očima zavadil o odpadkový koš. Byl prázdný, i pytel na odpadky zmizel.

„Úklidová komora je na patře?“ zajímal se Hank jakoby nic a nahlížel do vedlejší místnosti, kde hned uviděl židli posunutou mimo stůl. Jako kdyby ji někdo příliš rychle vracel na místo. Okna zde byla tři a ani jedno nebylo otevřené. Hank ale měl jistotu, že právě to uprostřed místnosti viděl zdola otevřené. Mezitím ho

někdo stačil zavřít. A nedal si s tím moc práce, protože klika nebyla ve svislé poloze jako na ostatních oknech. I okno někdo zavíral v rychlosti. Nejspíš proto, že se dověděl, k čemu došlo a kam se poděla jejich mučednice. Moc chvátali, aby zahladili stopy, a neměli čas si dát záležet.

„Ano, na patře,“ odpověděl John Ozmansky.

Hank se na něj s úsměvem otočil. „Kolik myslíte, že bych tam našel krve?“

John na něj vyvalil oči. Detektiv věděl. Musel vědět. Byl si jistý. John Ozmansky netušil, co ho prozradilo, ale musel se z toho nějak dostat.

„Být vámi,“ mluvil Hank Giorgio klidně, „zase tu ruku z kapsy vytáhnu. Předpokládám, že tam nebudete mít pistoli, ale něco, co se hodí na odřezávání prstů. Vzhledem k tomu, jak vám kalhoty na jedné straně táhnou k zemi, tipoval bych skládací nůž z oceli.“

„Jak to...“ snažil se John Ozmansky detektivovi dát najevo, že je překvapený, ale místo dokončení věty zaútočil. Vytrhl nůž z kalhot. Hank měl pravdu. Jednalo se o skládací nůž, takový, který se dovede o kapsu zaseknout a otevřít se při vytažení. Hank nezazmatkoval.

Věděl, že k němu má Ozmansky jen dva kroky. Bude muset zaútočit hned, jak nůž vytáhne. Hank si počkal. A pak mu jen stačilo vytrčit ruku tak, aby útočníka zasáhl pod zápěstím paže se zbraní. Těžký nůž dopadl na podlahu. Ve stejnou chvíli udeřila Hankova pěst na Johnův obličej. Ozmansky se zapotácel a vrátil se na toalety, kde ztratil rovnováhu a dopadl na zem. Hank si nad něj stoupl a chvíli nic neříkal. Nemělo by to smysl, protože zraněný nevnímal. Muselo se mu to v hlavě nejprve srovnat.

„Být vámi, zůstanu v klidu,“ mluvil Hank klidně, když k němu Ozmansky vzhlédl.

„Jak jste...“

„Už dole bylo jasné, že na nás něco hrajete. Chtěli jste se tvářit jako zvířata, co přišla z mejdanu, ale ani jeden jste nepili. Neměli jste na to čas. Přišli jste jakoby narychlo oblečení, ale ani jeden z vás nepřebral. Někdo, kdo přebral, na sobě nebude mít fungl čistou košili, spíš ji bude mít zmuchlanou, upocenou. A vy, i když jste se oba potili dost, jste na oblečení neměli ani známky po potu, ten se teprve vsakoval. Museli jste se převléct, protože jste byli od krve. Zakrvácené oblečení najdeme buď tady na patře, anebo v automobilu jednoho z vás dole v garáži. Navíc oba máte neskutečně nablýskané boty, i když jste tvrdil, že jste něco vyšlápl.

Dovedu si představit, že takové boty by toho poznaly víc. Potřeboval jste z nich otřít krev, která se vám ale dostala i na podrážku, proto ten zvuk, když chodíte. A podívejte se na svoje ruce. Už když jste nám je podávali, bylo zřejmě, že jste se hodně snažili o to, aby se z nich něco smylo. Oba máte vláčné dlaně, protože jste si je drhly pod vodou příliš dlouho.“

John Ozmansky nic neřekl, jen dál k Hankovi vzhlížel.

„Tohle všechno jsem si dokázal dát dohromady už dole. Ale víte, na co odpovědět nedokážu?“

John nic neřekl.

„Proč? Proč jste museli mučit mladou holku tolik, aby nakonec skočila. Co bylo tak důležitého, že raději vylezla na římsu nahá, s trochou alkoholu a thiopentalem sodným v krvi? Ten mimochodem s alkoholem reaguje dost špatně a jeho účinky se snižují. Proto vám ani s drogou v těle nedokázala odpovědět na to, co jste chtěli.“ Hank si povzdechl. „Co asi bylo tak důležité, že vám stálo za to uřezat holce všech pět prstů na jedné ruce? Mimochodem, tady jste udělali chybu. Tím, že

jste jí uřezali prsty, si dokázala tu jednu ruku uvolnit a bylo pro ni snazší se dostat ven. Alkohol a thiopental zmírnily bolest. Není to směšné? Uvědomit si, jak jste všechno dělali blbě? Jak jste naprosto k ničemu a ani jste nezjistili, co jste chtěli?“

„Chci právníka.“

„Víte, trochu jsem doufal, že to řeknete, až na to, že tady žádný právník zrovna není, jsme tu jen my dva.“

Oči Johna Ozmanského se viditelně rozšířily.

„Těm dole bude chvíli trvat, než prověří celý seznam a zjistí, jaké je jméno oběti. Mimochodem, byla chyba přijít do práce bez toho, abyste se na tom seznamu objevili. Už to z vás dělá podezřelé. A jsem si jistý, že mojí parťačce to došlo a vašeho kolegu podezřívá.“

„Heleďte, fajn, já vám řeknu, proč jsme... co jsme z ní chtěli dostat.“

„Já si myslím, že není potřeba hned všechno říkat.“

„Ale já vám řeknu proč!“

„To je v pořádku,“ usmál se Hank. „Máme dost času.“

* * *

Larisa proškrtávala jednotlivá jména a v duchu přemýšlela o zbylých. Sedělo by jméno Arista Papas na ženu, která dopadla obličejem na asfalt a zabila se, s prsty už dávno uříznutými? Mohla by být Jennifer Monday sekretářkou, co s odřezanými prsty přešla po římse za roh budovy a až tam ztratila rovnováhu a spadla? Byla by Laura Hawkes schopná utéct svým mučitelům jen proto, aby nakonec stejně zemřela s tím, že oni dostanou jen pár let za ublížení na zdraví? Larise bylo nanic z toho, že před sebou může mít případ, jenž nakonec neskončí tak, aby bylo možné mluvit alespoň o nějaké spravedlnosti. Dělalo se jí nanic z toho, když se musela dívat, jak mladá holka leží nahá zabořená obličejem

v chodníku, protože nasrala někoho, kdo neměl zábrany.

A sralo ji to i proto, že minimálně jednoho z mučitelů měla za zadkem. Už dávno si všimla, že Svenson není na seznamu osob, které by měly být v budově. Už dávno jí došlo, že na ni něco hraje. Přemýšlela, jestli se rovnou nepodívat do jeho osobních věcí, ale chtěla si ho trochu povodit, vycukat ho, třeba se prořekne, třeba jim dá jasné vodítko. Došlo jí, že musí Svensona s Ozmanskym rozdělit. Zvlášť budou slabší, zranitelnější. A nepochybovala o tom, že Hank o patro výš už má hotovo. Dokázal vidět, co ona neviděla, dokázal najít stopy tam, kde by je nikdo jiný nenašel. To ale nic neměnilo na tom, že si v hlavě pořád představovala holku bez prstů, jak utíká po římse a umírá. Možná stačilo jen málo a přežila by. Možná stačilo jen trochu. Třeba říct, co chtěli slyšet. Kolik síly v sobě musí člověk sebrat, aby se vyprostil s odsekanými prsty z provazů?

Kolik úsilí ho stojí utéct oknem? Jaká blbost ji na to okno přivedla? Asi neměla jinou únikovou cestu. Asi byla v takové prdeli, že to prostě jinak nešlo.

Larisa se naklonila k Jamesovi Avoyovi, jedinému strážníkovi, jehož jméno znala nebo si pamatovala. „Chci, abyste na toho Svensona dali bacha. Pošlu ho s vámi do jeho kanceláře. Porozhlídněte se tam. Je dost možný, že tam bude mít něco, co na něj ukáže.“

„Myslíte si, že v tom má prsty?“

„Má v tom prsty,“ přikývla seržantka. „Nevím jak moc, ale má. Možná bude chtít zdrhnout, možná je nebezpečný, takže si na něj dejte bacha.“

„Dobře. Máme hledat něco konkrétního?“

„Cokoli od krve, nějakou sečnou zbraň, provazy, klidně mu prohledejte stůl, kufr, prostě cokoli, kam by mohl něco schovat.“

„Máme vás tu nechat samotnou?“

„Tyhle pitomce zvládnou. Jsou jenom vožralí, ale už nám celkem střízliví. Přineste mi ho v poutech, to mi bude stačit.“

„Dobře.“ James Avoy s kolegy odešel. Rozhlédla se po opilé, ale chladnoucí sebrance. Někteří seděli na zemi, jiní postávali, další si posedali na volné židle. Nikdo nevtipkoval, nikdo netančil, nikdo se nesmál. Hudba přestala hrát, nápoje a jídlo trpěly nezájmem.

Larisa si prohrábla vlasy a měřila si jednoho po druhém. Přešla ke stolu s jednohubkami a dvě si vzala a najednou strčila do pusy. Ani si neuvědomovala, jak jí vyhládlo, dokud neuviděla hromady jídla. Zapila sousto nějakou limonádou, a než stačila polknout, položil někdo nabízející se otázku.

„Budete nás tu držet dlouho?“

Několik souhlasných hlasů muže podpořilo.

„Hele, ani já nemám moc velkej zájem na tom tady zkejsnout celou noc, ale potřebujeme vás tu. Někdo tu dneska umřel, potřebujeme vědět, kdo to je a proč.“

„To mohl bejt kdokoli,“ ozval se někdo jiný.

„Ani ne,“ povzdechla si Larisa. „Ale je fakt, že už mě nebaví si tu každýho odškrtávat. Znáte se tu všichni dobře?“

Několik souhlasů zaslechla.

„Fajn, pojď sem,“ ukázala na jednu ženu, tak kolem třiceti. Musela si sundat boty, protože si při tancování zlomila podpatek. Teď jí ledabyle visely na prstu.

„Já?“ ukázala na sebe vybraná, jako kdyby byla obviněná.

„Jo, polez. Jak se jmenuješ?“

Žena se zvedla ze židle a odpověděla: „Billie Marcos.“

„Hezký jméno, pojď sem,“ ukázala dál od ostatních. Žena k ní poslušně přišla. „Znáš tu lidi dobře?“

„Jo, docela jo.“

„Oukej. Říká ti něco holka, dlouhé vlasy, nemohla

být stará, něco po dvacítce, maximálně třicet let.“

Žena se tvářila rozpačitě.

„Nejspíš trochu nazrzlá, vlasy lehce vlnitý, pěkná postava.“

„Melissa?“ zkusila to žena, jako kdyby střílela od boku ve vědomostní soutěži. „Jo, to by mohla být Melissa. Má hezké zelené oči.“

„Tak to nepotvrdím. Ale dobře, Melissa,“ projížděla si Larisa seznam. „Melissa Heathers?“

„Ano.“

„Je tahle Melissa tady někde?“ přejížděla seržantka po zdrchaných slavících.

Billie chvíli přeskakovala z obličeje na obličej, až nakonec zavrtěla hlavou. „Ne, Melissu nevidím. Vlastně ani nevím, kdy jsem ji viděla naposled.“

„Na večírku byla?“

„Ano, to ano.“

„Co Melissa dělala?“

„Cože?“ nepochopila dotazovaná otázku.

„Na jaký pozici tu pracovala?“

„Aha,“ usmála se Billie omluvně. „Byla to IT specialistka.“

„Tak mladá?“

Billie Marcos pokrčila rameny. „Říkalo se o ní, že je fakt dobrá. Někdo o ní dokonce mluvil jako o hackerce, kterou chtěli přivést na správnou stranu, nebo tak něco.“

„Tohle začíná bejt fakt kurva zajímavý,“ prohrábla si Larisa vlasy. „Díky.“

Nechala Billie být a přistoupila k davu. „Teď mě poslouchejte. Chci se vás všech na něco zeptat. A čím líp mi budete schopný odpovědět, tím rychleji se odsud všichni dostaneme.“

Několik unavených hurá pokřiků protrhlo ticho.

„Skvělý. Nechci, abyste se tu překřikovali jak na ulici, takže když někdo bude mít co říct, co smysluplnýho říct, to zdůrazňuju, ať se přihlásí, jasný?“

Mručení.

„Pořádně se nad tím zamyslete. Je tu někdo, kdo dnes večer viděl Melissu Heathers? Nemyslím na večírku, měla by tu být, ale myslím, jestli ji někdo neviděl odcházet, případně u ní nepozoroval chování, který by se dalo označit za zvláštní?“

Larisa si od toho moc neslibovala, ale bylo jí jasné, že

Hank jede vlastním tempem, a pokud mu chce stačit, musí zrychlit. Na chvíli jí hlavou proběhla myšlenka, jestli bylo správné pouštět ho samotného s potenciálním podezřelým, v době, kdy by se měl zotavovat ze ztráty manželky, ale několik zvednutých rukou ji vrátilo zpět do reality.

„Doufám, že fakt máte něco dobrýho. Tak třeba ty,“ ukázala Larisa na mladého muže s brýlemi a vlasy načesanými do vlny, která dávno nebyla tak uhlazená, jak si ji ráno připravil. Ne že by mu to vadilo. „Co máš?“

„Viděl jsem ji tu dneska, ale moc se nechtěla bavit. Spíš jenom posedávala.“

Několik hlav pokyvovalo, že s tímhle souhlasí, že jim také přišlo, že se na večírku moc nebaví.

„Co ty?“ ukázala Larisa na ženu v saku s krátkými vlasy a brýlemi, které dělaly její výraz přísný, a to i ve chvíli, kdy se trochu motala.

„Dneska večer se hodně bavila se šéfy.“

Opět souhlasné zvuky.

„Jo,“ ozvala se jiná žena, kterou Larisa nevyvolala, „mám pocit, že jsem ji naposled viděla, když odcházela někam s Gotbergem.“

Pár hlav se na ni otočilo skoro zděšeně, ale pár dalších se zase tvářilo tak, že by se za ni možná i postavili.

„Viděl to ještě někdo?“

Několik lidí výpověď potvrdilo.

„Myslíte, že šla dobrovolně?“ vyzvídala dál Larisa.

„Proč by nemě–“ ozval se někdo.

„Na to jsem se neptala,“ utnula hlas seržantka. „Měl někdo pocit, že Melissa nejde s Gotbergem dobrovolně?“

Nikdo nereagoval.

„Dobře, to mi zatím stačí,“ zakončila Larisa.

„Takže už můžeme domů?“ zaznělo z davu.

„Trpělivost. Najezte se, napijte se, mluvte spolu, ale ještě tu zůstaňte. Dole stejně máme lidi, který vás nikam nepustí.“

Pár znuděných povzdechů bylo přehlušeno překvapenými zvoláními. Larisa se otočila za sebe. Nedovedla si pomoct a musela se usmát. Policisté přiváděli Svensona zpátky v poutech.

„Přečetli jste mu práva?“ zeptala se detektivka jako první.

„Samozřejmě,“ ujistil ji menší policista, který držel Svensona za pravou ruku a jehož jméno si Larisa nepamatovala.

„Co jste našli?“ zajímala se o důvod zatčení.

„Jeho kancelář je plná důkazů,“ vysvětloval James Avoy. „V kufru měl zakrvácené oblečení.“

„Řekl něco?“ sjela Svensona pohledem.

„Že chce právníka.“

„Skvělý, takže jednoho bysme měli. Jsem si skoro jistá, že Hank bude mít i druhýho. Odveďte podezřelýho, a ty, Jamesi, tady se mnou zůstaň. Uděláme to teď pořádně a napíšeme si jména všech, kdo tu jsou.“

Strážník souhlasně přikývl.

„Takže lidi,“ zvýšila Larisa hlas. „Všichni chcete domů, tak ať to lítá. Postavte se do řady, nebo dvou

řad teda, a my si zapíšeme vaše jména. Jména nám budou stačit, porovnáme to ještě jednou se seznamem. Potřebujeme akorát vědět, že jste tady v době činu byli, abysme vás později mohli případně kontaktovat kvůli výpovědi. Nejspíš to nebude třeba, ale člověk nikdy neví. Takže dvojřad a ty, co je budeme mít napsaný, půjdou pěkně na konec. A až vás budeme mít všechny, můžete klidně vypadnout.“

Potlesk nečekala.

A také ho nedostala.

Hank seděl na zemi v tureckém sedu. Stačil už zkontrolovat okno a římsu. Krvavé stopy nebyly pořádně viditelné, až když si na ně posvítil, spatřil, kudy oběť utíkala. I když je otázkou, kdo se měl stát obětí. Podle toho, co John Ozmansky stačil říct, to vypadalo, že obětí byli tak trochu všichni. Melissu Heathers najali pro její hackerské schopnosti. Hodila se jim, aby se dostali i tam, kam by se konkurence nedostala, pokud používá standardní postupy. Kradli konkurentům kódy. Ozmansky a Svenson se tak trochu přiživovali na ostatních. Tak moc, až se to nakonec obrátilo proti nim. Melissa se jim dostala do jejich účtů, aniž by si její přítomnosti všimli. Nevěděli, kam se podělo dvacet miliónů. Myslela si, že je má v hrsti, jenže je podcenila. Podcenila zoufalé a zadlužené lidi. Museli z ní dostat, kam peníze ulila. A pokud to nešlo po dobrém, zkusili jinou variantu. A ta se zvrhla.

„Je vám jasné, že jste se nepodíleli jen na smrti mladé ženy, ale ještě ke všemu budete mít na krku kyberkriminalitu, nemluvě o tom, že až se váš případ dostane ven, budou vás žalovat všichni, s kterými jste mohli mít co do činění, pokud se průmyslových práv týká? Budou

vás žalovat ve velkém. Skončili jste. Možná dostanete jenom pár let, jestli vůbec, ale rozhodně budete mít finanční problémy. A to ani nemluvím o tom, že v současné chvíli podle všeho nemáte ani na to, abyste vyplatili zaměstnance za poslední měsíc.“

„Kdyby nás ta mrcha nechala na poko–“

„Kdyby vás Melissa Heathers nechala na pokoji, vaše podnikání skončí tak, že odsud zmizíte, vaši zaměstnanci nic nedostanou a vy odjedete s penězi investorů někam, kde po vás nikdo nepůjde. Takhle se budete muset vypořádat s tím, co jste si pod sebe nasrali. Není to spravedlnost, ale docela se mi to líbí.“

„Co si myslíte, že si dokazujete? Myslíte, že ta mrcha byla svatá, nebo co? Myslíte, že to dělala proto, aby nás dostala? Šlo jí jenom o vlastní prospěch.“

„Svatá? Ne, to si nemyslím, ale najali jste si na práci hackerku, která s vámi vyjebala. Pořád si myslím, že na tom byla lépe než vy dva. Dva ubožáci, co si mysleli, že na ostatní vyzrají. Sami jste si dělali účetnictví, sami jste se ujistili, aby mezi zaměstnance nešlo víc, než bylo potřeba. A zbytek do vaší kapsy. Sem tam uspořádat večírek, aby se neřeklo, nabrat co nejvíc zakázek, které budou zaplaceny včas, a pak, ještě před koncem hospodářského roku najednou zmizet. Víte, líbí se mi, jak si myslíte, že jste chytří, jak si myslíte, že cesta lží a tajností vám pomůže, ale jakmile se něco posere, prostě se vezete. Nemáte na to, abyste měli něco víc, protože jste neschopní. A vaše neschopnost z vás doslova září. Jen ne každý to bohužel vidí. Vaše obleky, které se jen tváří jako drahé, hodinky ze zastavárny, upravené nehty, vlasy, to všechno, aby se vytvořil dojem, jak jste solidní, jenže je to jenom klamavé pozlátko.“

Hank si povzdechl

„Poslední dobou mám potřebu se nějak moc vykecávat. No nic,“ napřímil se detektiv v celé velikosti a stanul nad Johnem Ozmanskym, který byl celou dobu připoután k noze stolu. Ne že by nemohl utéct, stačilo by stůl převalit, ale kdyby se utéct pokusil, Hank by měl dost času, aby ho zastavil.

„Jako rozcvička po dovolené, jste byli fajn, ale tohle byl jenom sprint.“

„Co tady vyvádíš?“ divila se Larisa, když se objevila Hankovi za zády.

„Dělal trochu problémy, tak jsem ho musel připoutat,“ vysvětlil Hank své kolegyni, aniž by se na ni otočil.

„Proč se pochcal?“ nechápala seržantka a stoupla si vedle kolegy.

„Protože si myslel, že ho budu mučit, stejně jako on mučil Melissu.“

Larisa do Hanka strčila nohou. „Seš sráč, víš to?“

„Proč?“

„Já se tam dole seru s tím, abych každýho označila, každýho si zapsala, vyslechla je, abych zjistila, kdo dole leží na chodníku, ale ty už to stejně dávno všechno víš.“

„Už dole jsem věděl, že jsou za tím tyhle dva,“ pokrčil Hank rameny.

„Nepochybuju o tom. Není tě na tuhle práci škoda?“

„Co jiného bych dělal?“

„Ani nechci domýšlet. Co je to tamhle? Tím jí uřezali prsty?“ ukázala Larisa na nůž z Tchaj-wanu, který ležel na stole, pečlivě zabalený v sáčku.

„Ano. Krev na něm zkoušeli smýt, ale v laboratoři stopové množství objeví.“

„I kdyby ne, důkazů máme dost. O co vlastně šlo? To už taky víš, ne?“

Hank klidně odpovídal: „Pánové si stahovali peníze ze společnosti na osobní konta, aby mohli vypadnout

a být v balíku. Mysleli si, že si udělají svůj malý ráj, nejspíš někde v Karibiku. Ale zlá hackerka jim na to přišla, nabourala se k nim a peníze ztopila.“

„Nebylo to náhodou nějakých dvacet miliónů?“ zeptala se Larisa.

„Teď budu jenom hádat, jak to víš,“ mluvil k Larise, ale přitom se díval na spoutaného manažera, „ale tipnul bych si, že i když nejsou Vánoce, dostali všichni zaměstnanci speciální finanční prémii.“

Larisa se dívala do země a vrtěla hlavou. Usmívala se. „Ty si nedáš pokoj a musíš vždycky všechno vědět, co? No jo, každej, kdo tam se mnou byl, dostal informaci o tom, že společnost, díky tomu, že se jí dobře daří, bude rozdělovat velkou prémii dvaceti miliónů mezi své zaměstnance. A vidíte, já si myslela, jakej jste sráč,“ usmála se Larisa na upoutaného.

„Nakonec, možná nebyla taková mrcha, co?“ nadhodil Hank. „Možná jste opravdu jen vy dva hajzlové a ona chtěla, aby tenhle svět byl trochu lepší místo. Váš trest nebude dostatečný.“

Larisa se na svého dlouholetého kolegu dívala pátravě, ale nic neřekla. Místo toho promluvila směrem k Ozmanskému: „Asi je na čase se zvednout, co?“

„Sám to nezvládnu,“ ušklíbl se manažer.

„Řekl jsi mu jeho práva?“ zeptala se Larisa.

„Ano,“ odpověděl Hank, „dokonce mám jeho souhlas s tím, že budu jeho výpověď nahrávat.“

„Neboj, nepodceňuju tě, jen se ptám.“

„Nebojím se.“

„Jo, já vím. Asi máme hotovo, co?“ rozhlédla se Larisa. „Pošleme sem toho mladýho snaživce, ať to tu trochu rozebere a najde důkazy. S těmahle dvěma kreténama pojedeme na služebnu.“

„Zvládneš je vyslechnout sama?“

Larisa zavrtěla hlavou. „Dáme je do vazby, na výslech bude dost času, až budeme mít důkazy na stanici. Zabavíme jim počítače a podíváme se k Melisse domů. Myslím, že tam toho najdeme ještě víc.“

„Dobře,“ přikývl Hank a rozepnul Ozmanskému pouta, aby si mohl stoupnout. Manažer nic neřekl a nechal se klidně odvádět, v přízemí pak se vztyčenou hlavou procházel mezi usmívajícími se zaměstnanci.

Hank si tentokrát sedal na místo spolujezdce, zatímco Larisa se posadila na místo řidiče. Zastrčila klíčky, ale nenastartovala. Hank se na ni tázavě podíval, ale neřekl nic.

„Víš co?“ zeptala se nakonec Larisa.

„Tentokrát ne.“

„Když jsem tam za tebou a tím blbcem přišla, v tu chvíli mě napadlo, i když nevím proč, že jsi mu něco udělal.“

„Proč?“

„Jak jsi tam nad ním stál, jak byl pochcanej, prostě jsem si myslela, že jsi ho tam mlátil, nebo něco. Úplně ve mně hrklo.“

„Proč si myslíš, že bych to dělal?“ zeptal se Hank, ale nezněl překvapeně.

Larisa si povzdechla. „Umřela ti žena, Hanku. Sakra, před pár měsícema jsem ti na svatbě byla za svědka. Tohle člověka rozhodí. Pohřeb byl před tejdnem. Asi jsem si myslela, že by ti mohlo rupnout v kouli a uděláš nějakou píčovinu, protože i tebe nakonec dostanou emoce.“

Hank se díval na parťačku se zájmem. „A seš ráda, že jsem takhle nejednal, anebo seš smutná z toho, že jsem konečně nedal najevo nějaké emoce a nestvrdil tak skutečnost, že jsem nakonec přece jen člověk?“

„Seš kretén,“ usmívala ses Larisa. „Ale jo, asi bych byla ráda, kdybys dal najevo nějakou emoci. Nemusel bys sice mlátit svědka, teda vlastně pachatele, protože ten člověk se ti přiznal na místě a sypal to ze sebe dost pěkně, moc hezký, ale doufala jsem, že pocity nějak projevíš.“

„Mám se ti tu rozbre–“ Hank větu nedokončil. Zamyslel se.

„Hele, neser, ten pohled znám. Na něco jsi přišel, co?“ opřela se Larisa do sedadla a nevypadalo to, že by se měli brzy rozjet. Místo toho stáhla okénko, aby zabránila zamlžení.

„Když se nad tím zamyslíš, celá akce byla hodně rychlá.“

„Měli jsme tebe.“

„Ale byla to náhoda. Prostě smůla. To, že jsme se dostali na místo, jak jsme na ně uhodili, že ta holka vypadla z okna. Měli smůlu. Ale to neznamená, že by se mi měl hned přiznat. Nemučil jsem ho, nehrozil jsem mu. Dobře,“ opravil se, „možná jsem mu chtěl trochu nahnat strach, ale jen jsem ho připoutal. Nic víc. Nekopl jsem do něj, nemá na sobě žádné zranění. Ani jsem mu nevyhrožoval, jen jsem se ptal. Nakonec, je to nahrané.“

„Dobře, kam směřuješ?“

„Nejdřív chtěl právníka, ale pak mi všechno vyklopil. Proč? Neměl k tomu důvod.“

„Možná měl strach. Pochcal se.“

„To bylo jen chvilkové, ale co když to nebyl strach ze mě, co když to byl strach z následků, které si v tu chvíli uvědomil? Až po tom pomočení mi všechno sdělil. Do podrobností. Nezní ti to podezřele?“

„Možná, ale proč by to dělal?“

„Protože měl důvod, akorát nevíme jaký. Když se nad tím zamyslíš, tak mi neřekl nic, co bychom si z počítačů nezjistili. To, že se mu někdo naboural do účtů, nejspíš

zjistíme z počítače oběti. Můžeme sledovat jeho korespondenci, kde najdeme to, že ho kontaktovala, nebo jinou formu komunikace, kterou použila, aby je vydírala. Povolení k přístupu k bankovním účtům taky dostaneme.

V podstatě všechno, co mi řekl, můžeme vypátrat.“

„Asi nám chtěl ušetřit práci,“ hádala Larisa.

„Právě, co když nám chtěl ušetřit práci proto, že nechtěl, abychom o něm zjistili víc? Co když to není jenom to, že tu pomohli k zabití jedné mladé ženy, co když tenhle chlap skrývá víc? Zamysli se i nad tím, co řekl. Trochu to připomíná pohádku. Vlastně říká, že si se Svensonem chtěli našetřit peníze a pak si po zbytek života užívat někde v ráji, kde na ně nikdo nebude moct. Zní to nevěrohodně. Co dál? Budou se jen válet? Nemyslím si. Tohle není smysluplný plán, tohle je plán dětí, které sní o tom, že budou milionáři. Když člověk může zpronevěřovat peníze, bude to dělat, dokud mu to bude procházet, ne s vidinou toho, že s koncem hospodářského roku bude po všem. Zní to jako hodně blbý plán. Pokud si dělali účetnictví sami, daly se peníze z firmy stahovat dlouhodobě, nikdo by na to nějakou dobu nemusel přijít.“

„Přišli mi dost pitomý. Třeba to prostě nedokázali domyslet.“

„Já vím, taky mě to napadlo. Rozhodně nedokážou domyslet všechny důsledky. Ale jsou tu ještě další faktory.“

„Povídej.“

„To, co jí udělali.“

„Uřezání prstů?“

„Ano. Něco na ně měla, tak je vydírala. Vydíraný má strach, možná se bude chtít bránit. Třeba ji i zmlátí, protože nebude vědět jak dál. Kdo ale přistoupí k tomu, že začne oběť mučit, aby se přiznala? Kdo má po ruce thiopental sodný, aby ho použil?“

„Kdo?“ ztratila se Larisa, protože si začínala myslet, že jí Hank rovnou řekne jméno.

„Někdo, kdo něco podobného už dělal,“ odpověděl Hank.

„Snažíš se mi říct, že tihle dva maníci nejspíš nejedou jenom v podvodech, ale i v něčem dalším?

„Možná v podvodech nejednou vůbec. Nevím, jak přesně to chodí v IT firmě, ale pokud dělají zakázkový software, rozhodně nebudou dostávat celou částku předem, dostanou nějakou zálohu, zbytek později. A i kdyby nedělali zakázkový software, budou dostávat třeba měsíční platby, ale to už je za něco, co funguje. Nebude snadné dostat ze zákazníků víc. Ne, nemyslím si, že jim až tak šlo o ztopení peněz, myslím si, že jim šlo o něco jiného.“

„Dobře,“ odkašlala si Larisa a prohrábla si neposedné vlasy. „Co navrhuješ?“

„Myslím, že by bylo dobré, aby se pořádně prozkoumaly jejich počítače, jejich telefony, veškeré konverzace, rozhodně ty zašifrované, případně zaheslované.“

„Tohle možná šéf nebude chtít proplácet. Myslíš si, že to stojí za to, že to není jen něco, co v tom chceš vidět?“

„Nevím na sto procent, jestli z toho něco bude, ale prostě mi na těch dvou něco nesedí. Když někomu poprvé uřezáváš prsty, nebudeš z toho v pohodě.“

„Ty bys byl v pohodě.“

„Proto dělám detektiva,“ usmál se Hank, ale jeho výraz vypadal spíš unaveně.

„Dobře, máme jejich pracovní věci, v parkovací garáži stojí jejich auto. Počkáme, co zjistíme, pak bysme mohli pokračovat. Co si ale myslíš, že objevíme?“

Hank pokrčil rameny. „To nevím, jenom si myslím, že o těch dvou rozhodně neslyšíme naposled a že to, co zjistíme, nebude nic pěkného.“

„Doufám, že se tentokrát pleteš. Chceš jim to auto prohledat hned?“

Hank zavrtěl hlavou. „Necháme ho odvést na stanici, projdeme tam všechny jejich věci. Teď bych si popravdě dal něco k pití a možná i k jídlu. Můžeme se někde zastavit?“

„Jasně.“ Larisa se chytla klíčků, ale neotočila jimi. Obrátila se na Hanka a zeptala se: „Fakt seš v pohodě?“

„Kvůli Sandře?“

„Jo.“

„Jsem na sebe naštvaný, že nedokážu nic cítit. Ale jinak ano, jsem v pohodě.“

„Určitě?“

„Dneska máš na sobě kraječkové kalhotky, které většinou nosíš, když jdeš na rande. A vzhledem k tomu, kolik na sobě máš parfému, bych tipoval, že ses ani nemyla. Kruhy pod očima budu od toho, že jsi pořádně nespala a nejspíš jsi zaspala, protože ses ani nenamalovala. I když to může být i tím, že jsi nespala u sebe. Navíc ten parfém, co na sobě máš, stejně nepřebije jiný, který se pod tím skrývá, takže...“

Larisa se jen lehce usmívala, oči přivřené. „Fajn, seš kretén, ale vážně to vypadá, že seš v pohodě. Potřebuju kafe. Tahle noc se nám už trochu zkrátila, tak do rána to nějak doklepeme.“ Kroutila hlavou. „Ještě mi řekni, jaký měla vlasy a–“

„Blondýna, ale odbarvená, dlouhé vlasy, pod ramena.“

„To si děláš prdel, nebo co?“

„Máš její vlas na saku, asi tě objímala, když jsi odcházela.“

Larisa otevřela pusu, že by ještě něco řekla, ale místo toho raději nastartovala a pomalu vycouvala. Když se dostala do provozu, musela se začít smát.

Stanley Chakiris stál u okna a silnými chlupatými prsty pevně svíral parapet. Díval se ven, ale to jen proto, že se tím směrem zrovna natočil. Ve skutečnosti vůbec neviděl, co se na ulici děje. S manželkou si před několika lety koupili dům na předměstí. Byly tři hodiny a on se musel pomalu chystat na noční. Svou práci odváděl dobře, proto ho přeložili na noční směnu. A on souhlasil, protože v tom bylo víc peněz. A peníze potřeboval. Navíc konečně jeho úsilí a schopnosti uznali, i někdo jiný si myslel, že je dobrý.

Je dobrý?

Anebo býval?

Sám už nevěděl. Když ho přeřazovali na nové místo, nikdo mu neřekl, že bude pracovat s Hankem Giorgiem. Slyšel o něm, než nastoupil do stejné skupiny, ale bral to jako povídačky. Když se s ním setkal poprvé, myslel si, že stojí proti sobě rovnému. Jenže když viděl Hanka vyšetřovat, musel uznat, že mu nesahá ani po kotníky. Vnitřně ho to užíralo. Užíralo ho to tak moc, že začal Hanka nenávidět. A bylo to příliš snadné. Ten člověk byl snad ve všem lepší. Měl schopnosti, které detektiv potřeboval, dokázal vyřešit v podstatě všechno, byl vysoký, měl krásné vlasy, měl postavu kulturisty. A přitom mozek jako Sherlock Holmes. Nebál se konfliktů a jediné, co na něm bylo skutečně špatné, byla jeho necitelnost, jeho neschopnost ukázat jakoukoli emoci. Proto se nad všechny povyšoval, proto Stanley cítil, jak jím obr pohrdá. Když už měl po směně, když už se nemusel detektivovi vyhýbat, kdy nemusel snášet,

jak ta mrcha Larisa parťáka neustále bránila, vrátil se domů, kde to nebylo o moc lepší.

„Tak se na mě alespoň dívej, když s tebou mluvím!“

Stanley se prudce otočil. Tak prudce, až skoro srazil bazalku, kterou manželka na okně pěstovala. Květináč nečekaný zásah ustál a jen se trochu zakolébal a posunul. Forenzní specialista z noční směny však manželčin tón už tak dobře neustál a sám zvýšil hlas: „Co po mně pořád chceš?! Mám tu práci nechat bejt?“

„Víš, že v noci je to horší?!“ mluvila Samanta Chakiris vysokým, plačtivým tónem. Ale slzy jej nenásledovaly.

„Jasně, že to vím! Včera jsem kvůli tomu musel přijet, protože to vypadalo, že je konec. Ale nebyl. Sakra, já tu práci nemůžu nechat! Kde bysme asi brali peníze na všechny účty? Už teď pořádně nemáme, jak je splácet!“

„Aspoň bys byl doma! Dřív jsi byl doma víc, když jsi dělal denní!“

„A taky jsem dostával jen polovinu toho, co dostávám teď. Ty lidi mě potřebujou!“

„My tě potřebujeme!“

„A k čemu, sakra?! Co tady mám asi dělat? Mám vysedávat a dívat se, jak to končí? Ne! To kurva nechci!“

„Nekřič na mě!“

„Taky na mě křičíš! Potřebujeme peníze, a tak je budu vydělávat, jak umím. Tohle dělám! V tomhle jsem dobrej, tak se mi do prdele nesnaž vzít to poslední, v čem jsem dobrej!“

„A seš v tom pořád dobrej?“

„Co prosím?!“ Stanley nebyl příliš vysoký, ale jako kdyby náhle o něco povyrostl. Nepřišel k Samantě o nic blíž, ale stejně měla pocit, že na ni zaútočil. Trochu se stáhla.

„Vždyť jsi říkal, že tě včera ani nepotřebovali, že by to Hank mohl všechno dělat sám.“

„To bylo ve vzteku! To bylo... To si o mně vlastní žena myslí, že jsem k hovnu?!“

„To jsem–“

„Vidím to na tobě, na to nemusím bejt detektiv. Myslíš si, že jsem k hovnu, že mě vůbec nepotřebujou, že to tam beze mě klidně zvládnou! Možná to tu taky zvládneš sama, ne?! Víš co? Tak to zkus! Zkus mi kurva jednou nevolat, když se nic neděje!“

Stanley odešel z místnosti, hodil na sebe sako a třískl dveřmi.

Celou dobu se držela, ale s hlasitým zabouchnutím se rozbrečela. Ani nevěděla, jestli proto, že na ni Stanley křičel, i když to poslední dobou dělal často, nebo proto, že měl pravdu a prostě nemohl o tak dobře placenou práci přijít, anebo proto, že už neviděla budoucnost. Ne vedle Stanleyho. Ale možná za to mohla jen jejich situace. Možná. Vzala si dovolenou, ale rozhodně si jako na dovolené nepřipadala. Šla si udělat bylinkový čaj. Sice byly tři hodiny, ale mohla by se jít vyspat. Aspoň na chvíli, než zase pojede do nemocnice.

Stanley měl chuť prokopnout bok sedanu, což by nebyl až takový problém vzhledem k jeho věku a stavu, ale nakonec prostě jen odemkl, sedl si, zabouchl, opět hlasitě, a nastartoval. Nerozjel se, nechal auto v klidu rachotit na příjezdové cestě. Díval se na dům před sebou, dům, na který si snadno vydělal, na dům, na který si musel vzít první dluh, a byl si jistý, že nebude poslední.

Přemítal, kdy se to tak posralo. Možná to byla náhoda, ale měl pocit, že se to stalo ve chvíli, kdy nastoupil na noční směnu, kde se seznámil s Hankem. Hank Giorgio.

Jen to jméno mu znělo hnusně.

Praštil do klaksonu, což vyvolalo jen lehké zatroubení. Ani mu neulevilo. Raději už to neopakoval. Pevně chytl volant a přemýšlel, co bude dál. Přemýšlel o tom, jestli to finančně zvládnou. Ne, vlastně ne, přemýšlel o tom, jak dlouho to budou finančně zvládat. A co pak?

Někdy viděl cestu a na ní jen jeden možný výsledek.

Zemře.

Nechtěl na to myslet a nechtěl na to myslet tak, že všechny ty peníze jsou vyhozené do vzduchu, ale nemohl si pomoct. Nedokázal ty myšlenky odehnat. Nedokázal se chovat jako robot. Nedokázal se chovat jako...

Hank Giorgio.

Detektivovo jméno se vracelo, i když nechtěl. Stanley měl emoce. Stanley se bál. Stanley byl smutný. Stanleyho jeho situace rvala na kusy. A věděl, že je k Samantě až moc přísný. Měl by se jí omluvit. Už skoro bral za kliku, ale nakonec to neudělal. Zůstal sedět v autě. Taky by mohla pochopit, jak se cítí, jak je mu na hovno, že ani on to nemá jednoduché. Ne, ona raději křičí, raději vyčítá.

Copak on neví, co se děje?

Copak on neví, že všechno, kam to vede, je hřbitov, kde budou muset jejich holčičku pohřbít?

Ani nečekal, že se rozbrečí, ale najednou se mu z očí řinuly slzy.

Protože nevěděl, jak dál.

Protože si připadal zbytečný.

Protože mu přišlo, že vše, co kdy udělal, bylo špatně.

Protože nevěděl, jak z toho ven.

Protože záviděl ostatním, že se mají dobře.

Protože v Hankovi viděl to, čím by chtěl být a nikdy nebude.

Po několika minutách byl schopen řídit a vydal se pomalu do práce. Cestou se ještě stavil v obchodě, aby si koupil svačinu a něco k pití. Nejraději by si koupil něco ostřejšího, ale tuhle myšlenku ještě dokázal zahnat.

* * * Larisa Kramer vstávala, jako kdyby vůbec nespala. Byly čtyři hodiny a ona se do postele dostala až kolem poledne. To by nebylo až tak strašné, ale včera toho skutečně moc nenaspala. Platinová blondýna byla náruživá a nedala si říct. Ne že by si Larisa stěžovala, ale teď by přece jen uvítala, kdyby ji tak nebolela třísla a stehna a kdyby neměla pocit, že na víčka potřebuje přidělat výtah, aby vůbec byla schopná mrkat.

Vypnula budík na telefonu, kterým by nejraději mrskla proti zdi, ale tohle nebyl služební přístroj, koupila si ho ze svého, tak k němu přece jen měla osobnější vztah. A taky by té platinové blondýně, jejíž příjmení neznala – křestním byla podle všeho Sugar, i když nejspíš ne od narození – mohla napsat, že si u ní nechala kabelku. Naštěstí v ní nosila jen šminky, peněženku měla vždy v kalhotách nebo v saku, stejně tak telefon a klíče. To ale počká, mejkap doma má a chystá se jen do práce. Možná by se nemusela malovat vůbec. V práci to prošlo.

Zasmála se, ale úsměv záhy zmizel, když se na posteli posadila. Celé tělo ji bolelo. Měla by zase pravidelně chodit do posilovny, místo aby si tu do čtyř vylehávala. Prsa už tak visela níž, než by chtěla, ale zase musela uznat, že vzhledem k jejich velikosti je to efekt očekávaný. Žádná její partnerka si zatím nestěžovala. Partnerka? Spíš dočasná známost.

Přinutila se zvednout a dojít do koupelny. Stehna se v posteli rozležela a každý krok pálil.

„Blbá Sugar,“ ušklíbla se vesele nad vzpomínkou, kdy několik minut dřepěla jen na špičkách a nechala ten hbitý jazýček rejdit po svém přirození i v něm.

Pustila na sebe sprchu. Myšlenky – alespoň na chvíli – odpluly do ztracena. Horká voda jí stékala po těle. Získávala pocit, že noc zvládne, že zase všechno bude, jak má být.

Pořádně se namydlila, některá místa víc než jiná, dvakrát si umyla vlasy a pak ze sebe všechnu pěnu spláchla, ještě si chvíli vrněla v teplé vodě, aby na sebe nakonec pustila tu nejledovější, zatnula zuby a nechala ji chvíli působit.

Vyskočila ze sprchy a zabalila se do ručníku.

„Jo, tohle vždycky zabere,“ řekla si pro sebe a cítila se tak, jak doufala. Probraná. Alespoň na několik desítek minut, třeba i hodin, pokud bude mít štěstí, se nebude cítit jako někdo, kdo nikdy nespal. Zabalená do ručníku popřemýšlela, že by si udělala kafe, ale nakonec si řekla, že za ni práci odvede Starbucks. A kávovar na oddělení zaručoval, že kdyby ji Starbucks nepostavilo na nohy, tak ta silná břečka to zvládne určitě.

Nakoukla do lednice. Na džus neměla náladu. Natočila si obyčejnou vodu, vyndala si prošlý toustový chleba, zatím se nezelenal, a namazala si ho hrubým burákovým máslem. Žvýkala sousta, která se jí lepila na patro, zapíjela je vodou. Možná by se nemusela tak odbývat, když hned v přízemí sídlila malá čínská restaurace – i s donáškou až ke dveřím – ale nějak neměla náladu se dohadovat – čínský přízvuk jí vždycky dělal problémy. Shodila ze sebe ručník a sedla si jen tak na pohovku. V poslední době ji moc nepoužívala. Většinou seděla nad počítačem v ložnici anebo se snažila spát. Přemítala, že by si pustila televizi, ale na hodinu to nemělo smysl. Viděla by víc reklam než pořadů.

Rukou si zajela do rozkroku a pak zpátky nahoru. Měla se oholit. Nechtělo se jí. Stejně nemá žádné rande. Chybu napraví zítra, až se vyspí.

Lehce si přejela po poštěváčku a uvědomila si, že by měla náladu na malé hraní. Sugar s ní minulou noc dováděla několik hodin, ale její pochva neměla pocit, že by potřebovala nějak moc odpočívat. Spíš měla pocit, že by jí nevadilo pokračování. Vláha uvnitř Larisu jen přesvědčila. Udělala se během chvilky, což považovala za příjemné, nikoli však uspokojivé. Stačilo si představit tu blonďatou hlavu, jak jí rejdí v klíně, a bylo hotovo.

„Abych se šla znova osprchovat,“ řekla si pro sebe, ale nakonec těch pár kapek potu na čele utřela ručníkem, stejně jako šťávy nalepené na prstech. Podpaží si vystříká deodorantem.

Zvedla se ze sedačky a ručník nechala ležet. Přešla do ložnice, aby si vyndala kalhotky. Jedny vytáhla a než si je navlékla, podívala se na ně.

„Ten parchant měl pravdu,“ usmála se. Sáhla po obyčejných, žádných krajkových. Sice tanga, ale nevýrazná. Hank ji znal lépe, než se znala sama. Po obyčejných sáhla prostě proto, že nikam nepůjde, jen do práce. Nic, kde by narazila na někoho, s kým by si mohla vyrazit a hrozila by tam pravděpodobnost, že spolu skončí v posteli. To jí připomnělo, že by měla napsat Sugar. Vážně blbé jméno.

Natáhla si kalhotky a došla si pro telefon. Když se pro něj skláněla, břicho jí u toho trochu viselo, což se nepodařilo zakrýt ani prsům, která visela ještě níž. S těmi moc neudělá, ale zařekla se, že do posilovny začne chodit, protože takhle bude za chvíli opravdu jen stará a vytahaná.

Jakmile odeslala zprávu své poslední známosti, telefon se jí v ruce rozvibroval.

„A do prdele,“ ulevila si, než hovor přijala.

„Čau mami, neboj, nezaspala jsem.“

Larisa si prohrábla mokré vlasy, což mělo lepší efekt, než očekávala. Vlasy skutečně zůstaly, alespoň na chvíli, na jejím týlu a hned se jí nezačaly rojit kolem obličeje. Se sepnutými by to měla jednodušší, ale nemohla si pomoct. Věděla, že vypadá líp s nesvázanými. A zas takový problém to nebylo si několikrát za den sáhnout do vlasů. Nebo spíš několikrát do hodiny.

„Ne mami, včera jsem doma nebyla. Měli jsme... večírek, tak jsem tam zůstala.“

Z šuplíku si vyndala podprsenku, sportovní, která dobře držela prsa i ve chvíli, kdy musela někoho pronásledovat za běhu. Podívala se na kalhoty, které před spaním jen hodila přes židli u pracovního stolku, a řekla si, že ještě jednu službu snesou.

„Jsem ráda, že voláš, mami, ale mám taky práci, tak se nezlob, že ti nevolám každej den.“

Košile už další službu nesnese.

„Jo, teď zrovna se tam zase chystám.“

Otevřela skříň a dívala se na košile, které přicházely v úvahu. Měla modré džíny, tmavé, takže by bylo fajn hořejšek trochu prosvětlit.

„Ne, víkendovou službu nemám.“

Světlá, krémová košile s tmavým modrým proužkem by zafungovat mohla.

„Přijet? O víkendu... Jo, já vím, že jsem za tebou už dlouho nebyla.“

Co zkusit vyrazit naboso? Ty tenisky s bílým proužkem by šly, i když je pak bude muset asi vydezinfikovat, když v nich bude celou směnu.

„Nebyla jsem za tebou měsíc. Jiný lidi za rodičema nejezdí, jak je rok dlouhej.“

Když si k tomu vezme tmavě modrou koženou bundu, mohlo by to fungovat. A když bude v kanceláři, bude stejně jen v košili, aby jí chlapi mohli čumět na prsa a ona si je sem tam dobírala. Tmavá podprsenka bude košilí prosvítat. To zabere.

„Mami, o tomhle se teď nehodlám bavit. Vlastně bych se o tom nejradši nebavila už nikdy. To, že nemám děti, že nemám manžela, prostě neznamená, že nemám co na práci, nebo že mám život na píču. Jo, já vím, že se ti nelíbí, když takhle mluvím, ale tak se mnou nemluv jako s nějakou patnáctiletou krávou. Já už trochu vím, jak život funguje, a to, že nejedu podle toho, co všichni očekávaj, ze mě nedělá špatnýho člověka, jasný?“

Zkontrolovala si všechny svršky, které si během telefonování vyndala na postel. Spokojeně pokývla hlavou. „Ne, mami, já na tebe nekřičím. Kdybych na tebe křičela, tak už na mě hulákaj sousedi, ať držím hubu. No nic. Hele, jo, o víkendu přijedu, stejně nic nemám. Co? Ne, až v neděli, v sobotu budu dospávat všechny noční za tenhle tejden. Ne, neboj, jsem unavená normálně, jak by byl každej člověk, kterej má rozhozenej režim a dlouhý služby.“

Larisa jen v kalhotkách přešla k lednici a podívala se do ní. Měla by nakoupit. Ještě než půjde, udělá si seznam. Třeba dopoledne bude mít náladu a někam zajde.

„Dávám na sebe pozor a nestrhám se, neboj. Až budu mít pocit, že se strhám, tak mě pošlou do důchodu.“

Zavřela ledničku a jen se o ni opřela.

„Jo, taky tě mám ráda, mami. Uvidíme se v neděli. Ahoj.“

Hovor ukončila a chtěla telefon odložit na linku, ale všimla si, že Sugar už odpověděla. Přečetla si zprávu. Kabelka skutečně zůstala v jejím bytě. Larisa

odepsala, jestli bude mít v sobotu večer čas, že by si pro ni došla.

Telefon pak odložila a došla si na záchod. Když se po několika minutách vrátila, čekala na ni zpráva od Sugar, která potvrzovala, že v sobotu čas mít bude, že si ho ráda udělá.

Larisa odpověděla smajlíkem a tím, že se bude těšit.

Vrátila se do ložnice a zkontrolovala e-maily.

Většinu jen promazala.

Podívala se na hodiny, a i když bylo ještě celkem brzy, řekla si, že už se obleče a půjde.

Když si natahovala podprsenku, telefon jí oznámil, že má další zprávu. Už mu stačila zapnout zvuk.

Nechala ho ale ležet, nejprve dokončila navlékání svršků. Pak ještě sebrala ručník z pohovky a vrátila ho do koupelny.

Konečně se dostala k telefonu. Psal Hank. Zpráva byla krátká.

Říkal jsem, že o nich ještě uslyšíme.

Larisa se usmála, prohrábla si vlasy, vzala si klíče a peněženku a vypadla ze skromného bytu, seběhla shody a zamířila na metro. Ale ještě předtím zastávka pro kafe. * * *

„Nesnažíme se o to, aby naše společnost získala japonský kapitál. Já a moji společníci chceme, abychom s japonským partnerem vytvořili skupinu, která bude využívat společný synergický efekt. Naše a jejich know-how, které dohromady vytvoří konkurenceschopný software a bude...“

Hank Giorgio video zastavil. Nikdy mnoho nenaspal, ale poslední dobou usínal ještě hůř. K sobě se dostal kolem jedenácté dopoledne

a ve dvě už byl opět vzhůru. Seděl u počítače a díval se na jeden ze tří monitorů. Výkonný stolní počítač představoval nejmodernější vybavení bytu, který celkově připomínal spíše holobyt, kam se má teprve někdo nastěhovat. Postel pro jednoho, stůl s počítačem, malá kuchyňka, kterou Hank skoro nepoužíval, skříň, křeslo směřující do zdi, koupelna se sprchou a záchodem a nástěnka. Nástěnka zabírající celou dlouhou stěnu hlavní místnosti bytu 1+kk.

Sandra měla větší byt, mnohem větší. Většinu společného času trávili tam. Hankův byt se v době jejich manželství stával vzpomínkou. Ale čekal. Věrně.

Se Sandrou plánovali dům, kam by se přestěhovali. Měli na to, pomohli by i Sandřini rodiče, i když po tom Hank nijak netoužil. Nepotřeboval jejich peníze, sám jich měl dost. Jeho nároky byly nízké. Stačilo mu pár kusů oblečení, které schoval do skříně spolu s činkami. Jídlo si kupoval nebo nechal dovážet, nevařil. Kdyby se nad tím zamyslel, uvědomil by si, že jeho byt je jen druhou kanceláří. I nyní seděl u počítače. Hledal informace k případu. Musel se víc dovědět o společnosti O&S IT Solutions, kterou zakládali a vlastnili Svenson a Ozmansky. Ale musela tam být ještě minimálně jedna zainteresovaná osoba. Hank nevěděl kdo a jak. Došlo mu to pouze z videa, kde se Ozmansky prořekl. Neřekl „já a můj společník“, ale řekl „já a mí společníci“. Jenže podle dohledatelných informací O&S IT Solutions vlastnili pouze dva zadržení. Proč tedy Ozmansky mluvil o více společnících? Hank si pouštěl záznam několikrát, snažil se číst v Ozmanského obličeji, což díky vysokému rozlišení bylo možné. A měl pocit, že se Ozmansky na chvíli zarazil. Nejen v řeči, ale i jeho výraz se změnil. Jen na vteřinku, možná ani to ne, ale změna proběhla.

Uvědomil si, že řekl něco, co neměl. Ale rychle navázal a pokračoval. Pokud existoval ještě jeden společník, proč se o něm nemluvilo? Hank netušil, ale cítil za tím něco nekalého. Firma O&S IT Solutions se zabývala zakázkovým softwarem, takže se dalo očekávat, že budou dostávat platby předem, ale nikoli v množství, které by jim dovolovalo naspořit si dvacet miliónů. Hank nepochyboval, že v IT se točí velké peníze, ale také nepochyboval, že zaměstnanci budou mít velké mzdy. Rozhodně budou mít za rok víc než on. O&S IT Solutions se ale nezaměřovalo na skutečně velké objednávky, jednalo se o zakázkový software i pro malé společnosti, které se nevracejí. V referencích O&S IT Solutions nebyli skutečně velcí hráči.

Došel si udělat čaj. Potřeboval do těla dostat tekutiny. K tomu si ještě nalil sklenici vody. Postavil se před stěnu, svou nástěnku. Na chvíli zapomněl na O&S IT Solutions. Celou stěnu pokrývaly snímky, od nichž by většina lidí utekla. Ženská těla v různých fázích mrzačení. Kromě fotografií zde byla mapa státu New York s místy, kde byla těla nalezena. Nebo spíše kde jim Fotograf oznámil, že těla najdou. Ke každé vraždě měl Hank několik listů s poznámkami a specifiky. Nedíval se na stěnu se znechucením. Nedíval se na ni jako na něco, co nedokázal, díval se na ni jako na nedodělanou práci. Alespoň prozatím. Měl proti sobě velké sousto. Člověka, o němž věděl, že je profesionální fotograf s přístupem k temné komoře. Hank věděl, že má Fotograf relativně omezené pole působnosti, pouze stát New York, ale sám sobě musel přiznat, že to je v podstatě to jediné, co na něj měl. Nedokázal se k němu zatím dostat dost blízko, aby mohl všechno ze stěny strhnout a vyhodit.

Ze zamyšlení ho vytrhlo vyzvánění telefonu.

Továrně nastavený zvuk. Hank ho od koupě telefonu před pár lety nezměnil.

„Zdravím, šéfe.“

„Seš debil, nebo co?“

„Mám odpovídat?“

„Tys už včera nastoupil! Si ze mě kurva děláš prdel?“

„Domluvili jsme se na týdnu dovolené.“

„Jo, ale to jsem si myslel, že ani ty nebudeš takovej kretén, že si to neprotáhneš.“

„Týden stačil.“

„Hovno stačil, ale na tebe prostě tabulky nefungujou.“

„Proto mi voláš? Máš o mě starost?“

„Asi bych měl mít starost, když seš můj nejlepší člověk, nemyslíš? Ale ne, proto nevolám. Seš takovej samorost, že je ti stejně u prdele, jestli o tebe má někdo starost.“

„Ano.“

„Ta tvoje upřímnost mi kurva chyběla. Cos to včera jako vyváděl?“

„Co přesně máš na mysli?“

„To jsi jako vyslýchal podezřelýho přímo na místě činu? Bez svědků? Děláš si prdel?“

„Nechtěl právníka.“

„A taky se z tebe pochcal.“

„Nevyhrožoval jsem mu.“

„Jo, to potvrdil, ale příště si tyhle srandy nech na stanici, jasný?“

„Dobře.“

„Seš pořád zvědavej, proč ti volám, co?“

„Předpokládám, že proto, abys mi řekl, že v laboratoři našli něco, co dělá ten případ ještě zajímavějším.“

„Proč se s tebou kurva vůbec bavím?! Rovnou mi řekni, o co jde a kdo za tím je, ať můžeme někoho zabásnout a moc se s tím nesrat.“

„To bych jenom hádal.“

„Tak zkus hádat.“

„Našel se záznam toho, jak Melissu Heathers mučili.“

„Běž do prdele! Jak tohle kurva víš?!“

„Ozmansky a Svenson Melissu mučili proto, aby z ní dostali informace, ale způsobem, který naznačuje určitou formu profesionality. Tihle dva to dělají proto, že je to baví. A když vás něco baví, chcete to dělat často nebo si to alespoň připomínat.“

„Seš úchyl, ale asi máš pravdu.“

„Ale bude v tom víc.“

„Co jako?“

„O&S IT Solutions.“

„Cože?“

„Jejich firma.“

„Aha.“

„Tak ta firma, má ještě jednoho společníka.“

„A znova: Co jako?“

„Podle všeho je to člověk, který se drží v ústraní. V oficiálních zprávách se o něm nedá nic najít, a pokud si dobře pamatuji–“

„Jasně, že si dobře pamatuješ, kurva, máš eidetickou paměť!“

„–tak O&S IT Solutions nemají kancelář, kde by byl třetí jednatel.“

„Takže něco jako tichej společník?“

„Pravděpodobně.“

„Fajn, ale to pořád neznamená nic. Prostě jenom nechce, aby se o něm mluvilo.“

„To nepopírám, je to jen odhad.“

„Jo, ty tvoje odhady znám. Ale chci důkazy. Chci vědět, proč si to točili, chci vědět, co o nich ještě zjistíte, co najdete v jejich krámech.“

„Myslím, že se to nikomu nebude moc líbit.“

„Na to ti seru. Prostě něco najděte. Kápli jste tady na něco divokýho, tak do toho kopejte, ať zjistíte, co shnilýho z toho vypadne.“

„Dobře, šéfe.“

„A vyser se kurva na to, že pracuješ i doma.“

„A co jiného bych dělal?“

„Takhle otázka mě děsí v nočních můrách. V šest tě čekám, maximálně o deset minut dřív, jinak tě vykopnu.“

„Dobře, šéfe.“

„Jo, a ještě jedna věc.“

„Ano?“

„Dobrá práce včera, zvládli jste to kurva rychle.“

„Díky, šéfe.“ Poslední oslovení už velitel okrsku Vincent Ochoa neslyšel, protože zavěsil.

Hank odložil telefon a šel se posadit do křesla, které směřovalo do zdi. Pohodlně se opřel a zavřel oči. Ochoa měl pravdu. Dal na pocity. Jako kdyby chtěl, aby všechno krásně sedělo. Tohle není správný přístup. Nemůže dělat předčasné závěry. Přesto měl pocit, že ten třetí společník není jen fata morgana. Ale proč?

Veřejné výkazy společnosti O&S IT Solutions nemluvily o třetí osobě. Všude se zmiňovala jen zatčená dvojice. Přesto měl Hank před očima videorozhovor, kde se Ozmansky podřekl. O nic v interview nešlo, jen měl prezentovat firemní vizi pro známého vloggera. „Já a mí společníci.“ Hank automaticky počítal se Svensonem a ještě jedním člověkem. Výkazy ale mlčely, žádnou další zmínku nenašel. Proč? Ozmansky se prořekl a Hank věřil, že v rozhovoru říkal pravdu. Neměl

důvod lhát, prostě mu to uklouzlo. Možná se Hank na třetího společníka upínal zbytečně moc. Nic dalšího neměl. Musel počkat na důkazy. Vždycky musí vycházet jedině z důkazů!

Ještě několik minut seděl a snažil se urovnat si myšlenky, ale vlezl mu do nich Fotograf. Raději se oblékl a ještě než odešel, napsal zprávu Larise. Měli před sebou další dlouhou noc.

* * *

Mario Guerera neměl tři monitory jako Hank Giorgio, měl jen dva, ale oba pětadvacetipalcové, takže jeho pokoj vypadal jako obývák někoho, komu nestačí jedna televize, ale potřebuje dvě. Kdyby se Hank k Mariovi domů podíval, našel by mnoho společných rysů. Nevyužívaná kuchyně, postel pro jednoho, stůl s počítačem, u kterého obyvatel bytu tráví nejvíce času. Ale Mario měl trochu větší byt, měl jeden pokoj navíc. Obývák s kuchyní používal jako ložnici, pokoj pak jako svoje malé hnízdo. Na jedné stěně – po celé její délce – byla police s knihami a komiksy, hned vedle stůl s počítačem a za ním pak další police, na nichž se vyjímaly různé sběratelské předměty, především figurky a speciální edice počítačových her. V obýváku pak měl ještě dvě dlouhé police s DVD filmy.

Mario by nedokázal sedět v křesle a dívat se do zdi. Ale nepotřeboval srovnat myšlenky, potřeboval něco dělat. Potřeboval číst, potřeboval hrát, potřeboval surfovat na internetu, potřeboval třídit fotografie. Nepracoval na oddělení dlouho, vlastně se chystal na čtvrtou směnu, ale už udělal něco, co by udělat neměl. Venku svítilo slunce, ale do jeho pokoje se moc nedostávalo. Měl zatemněno a svítila jen malá lampa, aby dobře viděl na klávesnici. Pokud si ale prohlížel

fotografie, většinou i lampu zhasínal. Nechtěl být nijak ovlivněn dalším zdrojem světla, chtěl vše vidět v jasných detailech na speciálně kalibrovaném monitoru. Vsunul do USB slotu flash disk. Vstával před chvílí, protože ho poslední směna hodně zmohla, i když byl rád, že se mu podařilo přispět k rychlejšímu vyřešení případu. Přesto si původně myslel, že kvůli flash disku ani neusne. Ale padl do postele jako podťatý a spal až do čtyř. Měl půlhodinu na to, aby se dal do kupy a vypravil se do práce. Nechtěl čtvrtý den přijít pozdě, a když vyrazí v pět, měl by to bez problémů stíhat. Ještě si bude muset najít nejlepší cestu, kudy se do práce dostane, protože ta, kterou volil poslední tři dny, se mu nezdála nejkratší. Hlavou se mu také honilo, za jak dlouho ho asi vyhodí z podnájmu. Zatím ho nejspíš zachránilo, že má mexické předky stejně jako domácí.

Flash disk se hned načetl, a tak spustil jeho program a zadal heslo. V prohlížeči souborů se zpřístupnila druhá část paměti, kde měl uložené soubory. Nové soubory.

Otevřel složku s několika desítkami obrázků ve vysoké kvalitě. Chvíli se na ně díval, každý měl jen obecnou ikonu, ani jeden neprozrazoval, co se pod nimi skutečně skrývá. Ani jejich uniformně formátovaná jména podle data a času víc nenaznačovala.

Mario se zarazil. Jako kdyby se sám sebe bezhlasně ptal, jestli to má udělat, jestli má nějaký soubor otevřít. Samozřejmě by začal tím prvním. Něco v něm říkalo, že by možná neměl, že by měl všechny soubory vybrat a hned je smazat. Jenže to si nemusel dávat práci s tím, aby je k sobě překopíroval.

Neměl bys to dělat, ozýval se vnitřní hlas. Tohle by nikdo nepochopil.

A Mario věděl, že by to nikdo nepochopil, že by se na něj dívali divně, že by možná měli důvod k tomu, aby ho po třech službách vyhodili. Sakra, možná by to byl dobrý důvod k tomu, aby už mu nikdo nikdy práci nedal.

Odsoudili by tě, říkal ten hlas v hlavě.

Ruka na myši se pohnula a kurzor se zastavil nad ikonou prvního obrázku v dlouhém seznamu. Mario nepoužil dvojklik, aby fotografii otevřel. Zase se zarazil.

Co by na to asi řekla tvoje matka? Silně věřící žena? snažil se sám sebe odradit, aniž by nahlas cokoli pronesl.

Ty víš, co by řekla. Už jednou to řekla.

Překlikl a pustil si Spotify. Nasadil si sluchátka. Když se program načetl, vybral si metalový mix.

V uších mu zadunělo intro sklady Got the Life od kapely Korn. Efekt byl takový, jaký očekával. Vnitřní hlas se přehlušil.

Dvojklikem otevřel první fotografii na flash disku. Melissa Heathers ležela na břiše, kolem sebe měla krvavou skvrnu, která pod bleskem až moc vynikala.

Na prvních snímcích zachytil celou postavu. Věnoval několik fotek poloze vleže. Jako kdyby jeden nestačil, jako kdyby jeden nedokázal její strnulost zachytit dost dobře, jako kdyby na několika fotkách mrtvola mohla vypadat lépe, jako kdyby snad lepší nasvícení jejímu tělu víc lichotilo. A přesně to si myslel. Prohlížel si jednotlivé snímky těla v jediné poloze, z jediného úhlu a hledal ten nejlepší. Ten s dokonalým světlem, minimálními stíny, kde nebylo nic rozmazané, kde neudělal chybu ve vycentrování, kde nechybělo nic důležitého, nejen tělo, ale ani krev. Všechno dohromady vytvářelo dokonalou kompozici.

Styděl se za sebe, ale nemohl si pomoct. Mrtvé tělo vypadalo krásně. Vypadalo nádherně. Vypadalo dokonale. To jak nehybně ležela, jako perfektní modelka, jak se ani nepohnula, jak nenarušila záběr, jak ji mohl fotit ze všech úhlů. Krev se rozlila jako jakási aura, především kolem horní části jejího těla. Přitom kůže na zádech, na nohou a na rukou zůstala neporušená.

Fotografie shora nedokázala docenit narušení tkání, lebka, ač prasklá, se jevila celistvá, i když zlomeniny obličeje by dohromady dal nejspíš jen ten nejlepší chirurg, pokud vůbec.

Mario věděl, že kdyby fotku nechal zarámovat, kdyby ji někde vyvěsil, každý by si představil jiný příběh. Vzbuzovala tolik otázek.

Je to atrapa, nebo skutečné tělo?

Je to modelka, nebo mrtvola?

Je krev pravá?

Proč je nahá?

Byla součástí dopravní nehody?

Skočila z okna?

Byla znásilněna?

Byla mučena?

Byla pořezána?

Jaké kosti má zlámané?

Má představovat pád německé říše, jak je její tělo naaranžované jen do třetiny hákového kříže?

Má představovat obraz americké společnosti, která se sebevědomě žene k cíli, do něhož vrazí po hubě a zničí se?

Má představovat ženu dnešní doby, jak je vnímána muži, ale i mnohými zástupkyněmi stejného pohlaví?

Anebo představuje ženskou představu o tom, jak muži ženy vnímají? Nahé, bezbranné a odevzdané?

Má představovat mrtvolu a její krásu a chlad?

Každý, kdo by se na fotografii díval, by viděl něco jiného. Samozřejmě za předpokladu, že by neviděl jen mrtvé tělo a necítil zhnusení.

Mario nebyl spokojen s nasvícením ani na jedné fotce, ale s tím trochu počítal. Neměl podmínky, aby dělal umělecké fotografie, měl podmínky pro důkazní snímky. A těch měl dost. Přesto si dovedl představit všechny ty příběhy, které fotka sdělovala. Bylo jich tolik, ale jen jeden pravdivý. Tenhle krásný kontrast se Mariovi líbil. Skutečnost, že nezainteresovaný jedinec by si mohl domýšlet cokoli, ale autor přesně věděl, co má obraz znamenat, co vedlo k tomu, že byla Melissa Heathers zachycena právě v této poloze. Dokázal by odpovědět na každou otázku a dokázal by vysvětlit, že se za aranží neskrývá žádná umělecká výpověď, že ta je čistě dílem pozorovatelů.

Krása je v očích pozorovatele. A hlubší myšlenka vycházející z uměleckého díla také.

Melissa Heathers nechtěla světu demonstrovat sílu ženství, nechtěla společnosti ukázat, kam se žene, nechtěla lidi přesvědčit o tom, že je třeba se na nacismus vykašlat. Melissa si jen za letu, pod drogami, chránila ruku, která přišla o všechny prsty. Nic víc. Prostě jen padala a byl to reflex. Nechránila si hlavu, chránila si krvácející ruku.

Mario by mohl vyprávět celý příběh toho, proč se vůbec do takové situace dostala. A pokud ne on, tak Hank Giorgio určitě. Mladý forenzní specialista se přistihl, že se těší, až zase půjde do práce, až bude moct sledovat Hanka Giorgia a jeho závěry.

Co by si asi Hank pomyslel, kdyby věděl, co tady děláš, na co se díváš? zeptal se v duchu sám sebe.

Nedokázal si odpovědět. Nechtěl si odpovídat.

Místo toho se vrhl na fotografie, projížděl jednotlivé detaily a mazal nepovedené, příliš chybové. Nakonec mu zbylo dvacet osm fotografií, na které byl schopen se podívat a říct si, že je s nimi relativně spokojen.

Dvacet osm fotografií vyprávějících poslední momenty příběhu Melissy Heathers. Ženu, která pro něj byla do včerejší noci naprostou neznámou, nyní poznal tak intimně, že blíž už se mohl dostat jen koroner. Ten ale nebude vyprávět příliš odlišný příběh od toho, s nímž přišel Hank. A Mario mu trochu pomohl. Jasně, Hank Giorgio by asi na vše přišel i bez něj, ale pomohl mu, to se počítá. Velikáni potřebují někoho, kdo za ně bude dělat drobné úkony. Mario tohle pochopil, stejně jako pochopil, že Stanley se s tím nikdy nesmířil.

Stáhl si sluchátka a nechal si je za krkem. Podíval se na hodiny v rohu monitoru. Bude muset jít. Vypnul hudbu. Všiml si, že má zprávu. Chtěli ho v laboratoři. Byl zvědavý, co ho čeká, protože jestli bude s Hankem Giorgiem pracovat přímo na důkazech, mohlo by mu to přinést víc, než se to doposud podařilo škole a krátké praxi.

* * *

„Fajn, jelikož jsem tady vedoucí vyšetřování, asi je na mně, abych k tomu něco řekla a shrnula, co zatím víme,“ začala Larisa.

Mario Guerera a Stanley Chakiris seděli na židlích vedle sebe, vypadali skoro jako otec a syn. Věkem, nikoli podobou. Stanley se neklidně ošíval, neustále přehazoval nohu přes nohu, Mario si točil s telefonem v ruce.

Hank stál za Larisou, jako parťák a taky trochu jako duch. Neměla to moc ráda, ale nic s tím nenadělala.

Když nemusel, rozhodně se nedral dopředu a spíš zůstával v pozadí, když se mělo mluvit k vícero lidem. Kromě nich se v místnosti sešli ještě dva další zaměstnanci newyorské policie. Rachel Wang patřila k lidem, kteří si rozuměli s balistickými důkazy a 3D modelováním. Vždy raději pracovala v laboratoři než v terénu, protože tady měla potřebný klid a mohla mluvit především sama se sebou, což jí dokonale vyhovovalo. Její vzezření odhalovalo Rachelinu introverzi na první pohled. Vlasy měla střižené na krátké mikádo s ofinou, což i s jejími asijskými kořeny vypadalo zastarale. V bílém laboratorním plášti pak zanikalo jakékoli její ženství, což bylo ještě umocněno tím, že byla poměrně malá, ale brala si na sebe plášť minimálně o velikost větší. Rukávy si rolovala, aby vůbec mohla používat prsty. Kapsy pláště se nadouvaly propiskami nebo jídlem. Její postava ale nekřičela nic o tom, že by se přejídala, spíše nikdy neměla čas si dojít na oběd, a tak jedla za pochodu. Seděla co nejdál od ostatních, u stolu s rozloženými důkazy, které se našly buď přímo v kanceláři obou podezřelých, anebo v Ozmanského autě.

Druhý specialista se opíral o zeď a v jednom uchu měl sluchátko, což se celkem dovedně snažil skrýt dlouhými vlasy zapletenými do tenkých copánků. Marcus Rhymes. Vlasy mu sahaly skoro do pasu a většinou se mu dařilo nosit je tak, aby jich měl alespoň polovinu na prsou a zbytek na zádech. I když by se vzhledem ke sluchátku zdálo, že nebude moc komunikativní, že se raději uzavírá do sebe, měl hudbu pouze jako potřebnou kulisu, součást života a motivace k tomu dělat cokoli. Larisa se ho jednou zeptala, jestli si bere telefon a sluchátko i do koupelny. Nabídl jí, ať to zjistí osobně. Zatím jeho nabídku nevyužila. V upnutém tričku

a kraťasech vypadal, že půjde běhat, ale jen klidně stál opřený o pravou nohu a levou měl ležérně překříženou, aby tak dal na odiv křiklavě bílo-modro-zelené tenisky, které si koupil předevčírem. Marcus pro newyorskou policii pracoval jako specialista na technologie. Když se někdo potřeboval dostat do zašifrovaných dat anebo bylo potřeba získat z videa něco pořádného, zavolali Marcuse.

„Nevím, jak moc se tu znáte, Mario,“ uhodila Larisa na nejmladšího člena skupiny, „ale tohle je Rachel a Marcus. Mě a Hanka už znáš. Jak vidíš, mrtvá nahá holka je skvělá příležitost k poznání spousty nových lidí. Teď o co nám jde. Tady Marcus a Rachel přišli na to, že pánové podvodníčci nejsou jenom podvodníčci, ale jsou to podle všeho taky pořádný hnusáci. Natáčeli si, jak mučí mrtvou...“

„Melissa Heathers,“ napověděl Hank.

„Jasně, jak mučí Melissu, jak ji mlátí, jak jí uřezávaj prsty. No dobře, abych byla upřímná, už Hanka napadlo, že na tom jejich chování bylo něco divnýho, ale vy dva jste nám dali jasnej důkaz. To je skvělý. No, na výslech ještě dojde, toho se ujmeme já a Hank, ale teď chci, abysme dali hlavy dohromady a prověřili všechno, co od nich máme a k čemu se můžeme dostat. Takže, Marcusi,“ ukázala na vytáhlého černocha, který se odpoutal ode zdi, „vezmeš si jejich počítače a chci vědět, když najdeš cokoli divnýho.“

„Dobře,“ souhlasil Marcus i pokývnutím.

„Rachel, přidáš se k němu? Máme dva telefony a dva počítače, ne?“

„Tři telefony,“ opravila Rachel.

„Tři?“ divila se Larisa.

„Jeden měli navíc. Myslela jsem, že bude oběti, ale nakonec to vypadá, že jeden z nich měl dva.“

„Její telefon máš taky?“

„Jistě. I počítač.“

„Fajn, tak si to nějak podělte. Vždyť víte, co máte dělat. Chci cokoli, co je podezřelý, co je divný, pokud si ty pitomci ukládali hesla, chci vědět, kam a co tam najdete. Co prsty? Našly se?“

Rachel odpověděla jednoznačně: „Ne.“

„Vy dva,“ ukázala Larisa ukazovákem a prostředníkem na Maria a Stanleyho, „máme už povolení k prohlídce bytů?“

„Neměla bys to vědět ty, když seš velitelka?“ odsekl Stanley.

„Ty vole, děláš si ze mě prdel?! Včera si odejdeš z místa vyšetřování, neřekneš ani píča, a teď si tady na mě budeš vyskakovat? Neser mě, nebo tě dám do hlášení a bude tě řešit interní. Jako co sis kurva myslel, nechat tam nováčka samotnýho?“

„Copak nedělal–“

„Drž radši hubu!“ zvýšila Larisa hlas. „Jasně, že dělal svoji práci dobře, na rozdíl od někoho. Já ale potřebuju, aby fungoval celej tým, ne jenom pár lidí, je to jasný?“

„Jo,“ zamručel Stanley méně ofenzivně.

„Hele, jestli máš problémy, o který se nechceš podělit, tak si na jejich řešení vem dovolenou. Máš jí ještě dost. Ale potřebuju lidi, který tu budou fungovat, který budou k něčemu, ne jenom na to, aby mi tu ukazovali, jaký jsou borci.“

„Ehm, dobře,“ odkašlal si Stanley.

„Fajn, tak teď mi jako normální člověk řekni, jestli už máme povolení k prohlídce.“

„Jo, máme. Jeden tým už je u oběti, prohledává to tam.“

„Fajn, takže je asi jasný, co budu chtít po vás dvou. Ozmansky a Svenson mají byty na Manhattanu.

Očividně si nežijou špatně. Jsou sousedi, což jenom potvrzuje, že ti dva spolu hodně pečou. Jeden by řekl milemci, ale podle všeho maj ženský. To by mohl bejt problém. Celkem pozdě jsme odhalili jejich další aktivity, takže je možný, že už svý drahý polovičky kontaktovali. O některý důkazy už jsme v tuhle chvíli přišli. Ale nemyslím si, že by měly ty jejich dámičky přístup k něčemu skutečně důležitýmu. Tohle by ty dva nesvěřili nikomu. Takže...“

„Takže prohledáme oba byty, vezmeme si s sebou pár pochůzkářů, aby nám dělali garde, a najdeme tam všechno, co budeme moct.“

„Přesně! Tohle je přístup, kterej potřebuju,“ pochválila Larisa Stanleyho, ale rozhodně se u toho netvářila potěšeně. „A nechci slyšet, že kdokoli opustí místo vyšetřování, jasný?“

„Už se to nestane,“ procedil Stanley tak potichu, že ho skoro neslyšela.

„Skvělý, se ještě naučíme fungovat jako tým. Tak už padejte, a kdybyste narazili na něco důležitýho, chci o tom hned vědět, jasný? Jestli to tady skončíme brzo, podíváme se tam za váma. Marcusi, možná tě pak budu chtít u videa, ale nejdřív na to koukneme s Hankem,“ dodala ještě, když se kolegové zvedali.

„Fajn, stejně to není něco, co mě rajcuje,“ odporoučel se Marcus k počítačům.

Rachel přešla do své laboratoře.

Stanley a Mario odešli.

„Mohli jsme jít s nimi,“ nadhodil Hank, když forenzní specialisté odešli.

„Chci, aby dostal lekci. Aby měl trochu odpovědnosti.“

Hank pokýval hlavou. „Má problémy.“

„To jsem si všimla.“

„Nemyslím jen s tebou. A se mnou,“ doplnil.

„Fajn, co mi teda uniká?“

„Viděla jsi, co nosí?“

„Oblečení?“

„Už rok na sobě neměl nic nového.“

„To si pamatuješ i tohle?“

„Nemůžu za to.“

„No fajn, a co jako?“ otočila se Larisa na parťáka s rukama překříženýma přes prsa.

„Viděla jsi, co jí? Většinou něco jednoduchého, z pekárny. Nikdy nejde na jídlo do restaurace nebo jídelny. A jeho auto?“

„Jo, vypadá, že ho vytáhl ze skládky.“

„Přesně tak.“

„A co tím chceš říct? Že nemá prachy? To nikdo.“

„Stanley je dobrý policista, je dobrý vědec, ale poslední dobou je roztěkaný.“

„Jo, proto ho taky tak péruju.“

„Dobrý policista na našem oddělení bude vydělávat peníze, které mu budou stačit na to, aby si mohl sem tam dovolit koupit nové oblečení nebo sem tam zašel do restaurace na jídlo.“

„Asi má vysokou hypotéku. Žije v domě na předměstí. To je skoro jak byt v centru.“

„Přečkal krizi bez problémů, takže bych řekl, že finance měl. Teď je nemá.“

„Kam myslíš, že tečou? Automaty?“

Hank zavrtěl hlavou. „Nemyslím si. Vzhledem k jeho nočním a jenom jedinému opuštění místa činu bych na tohle nesázel.“

„No, milenku mít nebude, to by se oblíkal jinak.“

„Ale je tu ještě jedna věc, na kterou jsi narazila.“

„Co jako?“

„Že o svých problémech nemluví.“

„A co jako? Tady o svejch problémech nemluví nikdo.

A že jich všichni budeme mít dost.“

„Ale když jdeš do baru, víme to všichni.“ Larisa povytáhla horní ret a pohrdlivě se zašklebila.

„Ti to říkat nemusím.“

„Stanley vůbec nemluví o své rodině. Kdy naposledy říkal, že byl někde s manželkou, kdy naposledy mluvil o dceři?“

„Hm,“ zamyslela se Larisa, „je fakt, že to si vůbec nevybavuju. Sakra, to mě ani nenapadlo! Ty vole, máš na mně hodně blbej vliv. Od nikoho pak nečekám, že se mi bude s něčím svěřovat a beru jako normální, že každej mluví jenom o práci.“

„Tak jsem si říkal, že bych na to upozornil.“

„Jo, fajn díky,“ otáčela se Larisa, ale pak se ještě zarazila. „Víš co?“

„Co?“

„Si ještě začnu myslet, že ti tady na lidech záleží.“

„Potřebuju kolegy, kteří jsou k něčemu.“

„No jo, jasně,“ povzdechla si. „Jdeme se podívat na to zvrhlý video.“

* * *

Larisa seděla vedle Hanka, jako kdyby byli na rande v malém kině. V kině, kde je místo plátna jen velká ultraHD obrazovka, na které sledují film, jenž byl natočen ve špatné kvalitě, a technologie velkého monitoru se tak vůbec nevyužije.

Hank se posadil blíž klávesnici, pokud by bylo potřeba záznam pozastavit, případně vrátit.

„Jsi připravená?“

„Promítání s chlapem si představuju jinak, většinou tam teda chlap není, ale jo, zapni to. Aspoň ty dva sráče budu moct nesnášet ještě víc.“

Hank video spustil. Začínalo rozmazanými pohyby od toho, jak se jeden z podezřelých snažil zapnout nahrávání na telefonu a pak hledal ten správný úhel, v jakém natáčet. Po několika šmouhách, snad stěny a podlaha, se obraz ustálil. Kamera zabírala Melissu Heathers. Seděla svázaná na židli uprostřed záchodků na šestém patře. Melissa byla nahá. Její tělo zatím neporušené. Měla všechny prsty, nevypadala zmlácená.

„Byla krásná,“ pronesla Larisa. „Takovej dívčí obličej. Moc mladá na to, aby takhle umřela.“

Hank nic neříkal. Promluvil někdo jiný.

„Tak tady ji máme, slečnu, která si myslí, že nás ochčije.“ Hank poznal hlas Gotberga Svensona. Ten přízvuk se nedal splést.

Druhý promluvil John Ozmansky: „Melisso. My víme, že nechceš být v téhle situaci. Proto by bylo fajn, kdybys nám rovnou pověděla, kam jsi poslala všechny ty peníze, co jsi nám tak šikovně sebrala.“ Mluvil klidně, skoro přátelsky.

Melissa se na ně podívala a nic neřekla.

Ozmansky: „Zvaž tu možnost. Když budeš mlčet, může to být nepěkné.“

Svenson: „Můj kolega chce říct, že seš moc pěkná kunda na to, abys přišla o některý části toho pěknýho těla. Mimochodem, jak je možný, že jsme si nikdy nevšimli, že seš taková kost? To je tak těžký na sebe vzít něco trochu sexy?“

Ozmansky: „Zastydlá hackerka.“

Telefon podle všeho držel jeden z nich, protože obraz se sem tam zahoupal.

Ozmansky: „Takže, Melisso, řekneš nám, kde jsou ty peníze?“

Melissa se na ně dívala, jako kdyby se snažila zaostřit.

Svenson: „Je opilá.“

Ozmansky: „Ne dost na to, aby nám nerozuměla.

Melisso, kams ty peníze poslala?“

Melissa nakonec promluvila: „Jste sráči. Ty prachy jsou prostě pryč, smiřte se s tím.“

Svenson zařval: „Svině!“

Ozmansky: „Co budeme dělat?“

Svenson neodpověděl a místo toho se objevil v obraze. Stoupl si před Melissu a napřáhl se. Pěst mířila z boku na břicho. Svenson se zase z obrazu stáhl.

Ozmansky: „Proč jsi jí nevrazil do ksichtu?“

Svenson: „Na to ho má moc pěknej.“

„Je mi z nich na blití,“ zhodnotila Larisa.

Hank nic neřekl.

Melissa Heathers se prohýbala, snažila se popadnout dech, kašlala, ale upoutání mnoho pohybu nedovolovalo. Jen se na židli málem převrátila. Když se jí podařilo popadnout dech, i když bolest nepolevila, podívala se znovu na své mučitele. Usmívala se.

Ozmansky: „Ta kráva je šílená.“

Svenson: „Já bych ji ještě trochu mlátil.“

Ozmansky: „Tohle bysme měli zvládnout rychle.“

Heathers: „Bude to znít jako z blbýho filmu, ale ze mě nic nedostanete.“

Ozmansky: „A co všechno bysme z tebe měli dostat?“

Melissa se rozesmála.

Ozmanksy: „Přestaň se smát!“

Svenson k Melisse znovu přistoupil a praštil ji opět do břicha. Kašlala a dávila a popadala dech, aby se na ně výsměšně podívala. Svenson zatím ze záběru zmizel.

Ozmansky: „Tohle je k ničemu.“

Svenson: „Máš sérum?“

Ozmansky: „Mám jí to píchnout?“

Svenson: „Máš lepší nápad?“

Ozmansky neodpověděl. Telefon se chvíli pohyboval, Ozmansky ho o něco opíral, nejspíš na umyvadle, protože před obrazem se začali pohybovat oba manažeři společnosti O&S IT Solutions najednou.

„Když se nad tím zamyslíš, ty blbci maj smysl pro gradaci,“ poznamenala Larisa.

„Hm,“ zamručel Hank.

„To nejhorší si nechávaj na konec,“ doplnila seržantka.

Ozmansky podle všeho našel, co potřeboval. Objevil se znovu před kamerou a natahoval do injekční stříkačky čirou kapalinu.

Ozmansky: „Podrž jí hlavu, ať v ní nezlomím jehlu.“

Gotberg Svenson se úkolu ujal svědomitě. V podstatě

Melisse nasadil kravatu.

„Tohle nedělá poprvé,“ konstatovala Larisa.

Hank souhlasil. Údery nevycházely z nejistých paží.

Už mlátil lidi. A většinou osoby v podobné situaci jako oběť – přivázané a neschopné se bránit.

Ozmansky vpíchl thiopental sodný Melisse do krku.

Svenson: „Jdu se vychcat.“

Svenson se přiblížil k Melisse a rozepínal si poklopec.

Ozmansky: „Běž na hajzl. Nemusím z ní cítit tvoje chcanky.“

Svenson se na partnera pobaveně otočil: „Většinou s tím problém nemáš.“

Ozmansky: „Teď tu nejsme pro zábavu.“

Svenson: „Já se docela bavím. A jestli tohle budeš chtít prodat, možná by to chtělo trochu vzrušení.“

Ozmansky: „Nechci to prodat. Chci tý děvce připomenout, že si na vyjebávání vybrala špatný lidi.“

Svenson pokrčil rameny a šel se vymočit do mušle. Ozmansky zatím přešel k Melisse a dřepl si. Skoro to vypadalo, že jí chce něco říct, ale zdálo se, že jen kontroluje její životní funkce.

Ozmansky: „Melisso. Melisso, jsi tu s námi?“

Svenson: „Cos jí to, sakra, dal?“

Ozmansky: „Nic, menší dávku. Tohle je celkem normální.“

Svenson: „Takže ji pak můžu ošukat a ona si nebude nic pamatovat.“

Ozmansky: „Tohle není rohypnol. Melisso, slyšíš mě?“

Heathers: „No jo, slyším.“

Ozmansky: „Jak se jmenuješ?“

Heathers: „Melissa... Melissa Heathers.“

Ozmansky: „Kolik ti je let?“

Heathers: „Dvacet... pět.“

Ozmansky: „Jaké je tvoje povolání?“

Heathers: „Jsem programátorka... a hackerka.“

Svenson se smál: „Fakt nelže.“

Ozmansky: „Melisso, kam jsi poslala peníze, které jsi nám vzala?“

Melissa na otázku nereagovala, jako kdyby ji zaujalo něco na stěně za Ozmanskym.

Ozmansky: „Melisso, my víme, že ty peníze nejsou na tvém účtu. Ale nevíme, kam jsi je přeposlala. Kde jsou?“

Melissa zaostřila na svého šéfa, jako kdyby si ho až nyní všimla, a to před ní skoro klečel.

Ozmansky: „Melisso, kde jsou peníze, které jsi nám vzala?“

Heathers: „Nevím, cos mi píchnul, ty kreténe, ale nějak to na mě... asi to na mě nepůsobí. Anebo jsem fakt opilá.“

Svenson: „Do prdele, tohle je k ničemu! Hned jsem zpátky.“

Gotberg opustil místnost a zabouchl za sebou dveře. John Ozmansky zůstal s Melissou sám. Stoupl

si a shlížel na mladou přivázanou dívku, která se trochu mdle usmívala, ale vracela pohled svému trýzniteli.

Ozmansky: „Jsi vážně pěkná.“

Vzal do ruky jedno její ňadro a pořádně ho zmáčkl. Pustil ho a vrátil se mimo obraz kamery.

Ozmansky: „Víš, byla to prostě pitomost, brát nám ty peníze. Nebyly určené pro firmu. Tohle byly naše speciální finance. Ale to ty víš, co?“

Ozmansky zůstával zticha do chvíle, kdy se Svenson vrátil.

Ozmansky: „Kdes byl?“

Neznámý hlas: „Koukám, že se vám opravdu moc nepodařilo pohnout s tím, abyste z ní něco dostali, co? Mám pocit, že jí ani neteče krev.“

„Kdo to mluví?“ ptala se Larisa tiše.

Hank pro ni neměl konkrétní odpověď.

Ozmansky: „Nemůžeme ji přece mučit.“

Neznámý hlas: „A proč ne?“

Ozmansky: „Je to naše zaměstnankyně.“

Neznámý hlas: „Víš, kolik toho zjistila?“

Ozmansky: „To ne.“

Neznámý hlas: „Tak jak si kurva můžeš bejt jistej, že něco neřekne fízlům? Hele, je mi u prdele, co s ní uděláte, místo na odklizení znáte, ne?“

Ozmansky: „Ale–“

Neznámý hlas: „Nechci slyšet žádný ale. Posrala si to sama. Tak to aspoň natočte, abych z toho taky něco měl. Ta holka je pořádnej problém a já doufám, že si tohle uvědomujete a že nic neposerete. Máme tu dost důležitejch klientů na to, aby se nějaký informace dostaly ven.“

Ozmansky: „Nic neposereme.“

Neznámý hlas: „To doufám. Nechám vás, protože já se na rozdíl od vás nemůžu jen kopat do prdele, taky musím něco dělat.“

Svenson po chvíli ticha: „Ten čurák nás docela setřel.“

Ozmansky: „Jsou to jeho peníze, jeho klienti.“

Svenson: „Ale černou práci děláme my!“

Ozmansky: „Máš lepší nápad?“

Svenson: „Než co?“

Ozmansky: „Než to, že zase budeme dělat černou práci.“

Svenson: „A co konkrétně?“

Ozmansky: „Jestli se jí máme zbavit, můžeme si dělat, co chceme.“

Svenson: „Ty máš nějaký nářadí po ruce?“

Ozmansky: „Jenom nůž.“

Svenson: „Zvládneš s ním něco pořádnýho?“

Ozmansky: „Za co mě máš?“

Svenson: „Fajn, chceš ji držet, nebo něco?“

Ozmansky: „Raději jo. A dej jí roubík.“

Svenson pobaveným hlasem pronesl: „Tohle se ti, drahá, nebude líbit.“

Gotberg Svenson se svlékl do půl těla a tílko, které na sobě měl, použil na Melissu jako roubík.

Svenson: „Jak chceš začít?“

Ozmansky: „Nejradši bych jí uříznul hlavu, protože ta všechno vymyslela, ale sranda by skončila moc brzy. Volil bych její prsty, protože ty opravdu umí používat. Když má člověk tělo jako ona, měla by využívat to, nejenom prsty a hlavu.“

Svenson: „Mohl bys jí uříznout ty pěkný kozy. Nebo aspoň bradavky.“

Ozmansky: „Nezačnu hned takhle zostra. Myslím, že jenom pohled na to, jak jí ukrajuju jeden prst, by jí mohl vycukat.“

Svenson: „Malíček?“

Ozmansky: „To je zbytečný prst, který ani moc nebolí. Vezmeme to rovnou i s prsteníkem.“

Svenson: „Ty seš pán.“

Gotberg Svenson se chopil Melissiny levé ruky.

Ozmansky: „Já bych šel rovnou po pravé.“

Bylo patrné, že se Svenson usmívá. Bez řečí pevně chytil Melissinu pravou paži.

Ozmansky: „Stačilo by nám, kdybys nám řekla, co víš. Stačilo by, kdybys nám peníze poslala zpátky. Ale on měl pravdu. Kdo ví, co všechno jsi o nás zjistila. Jsi nebezpečná, Melisso.“

John Ozmansky najednou přiložil nůž na Melissiny prsty. Ani nemusel moc tlačit, jako kdyby řízl do změklého másla. Chvíli to vypadalo, že se nic nestalo. Ale pak smetl prsty nožem na zem. Odkutálely se pryč ze záběru a zanechávaly za sebou krvavou stopu. Krev vytékala z pahýlů na opěradlo židle. Svenson pustil Melissinu paži. Jako kdyby si až v tu chvíli uvědomila, co se stalo. Při pohledu na svoje prsty na zemi. Možná v ten moment bolest dorazila až do jejího mozku. Křičela, i když vlastně křičet nemohla. Vzpouzela se, ale neměla jak uniknout. Zděšení se z jejích očí propalovalo ven spolu se slzami. Tílko pohltilo většinu křiku, ale stejně ven vycházelo táhlé mručení a také sliny, jež prosákly látkou.

Svenson: „Myslím, že zase tak mimo není.“

Ozmansky: „Melisso. Melisso!“ Chytil ji pevně za ramena. „Melisso, já nechci být zbytečně krutý. Ale podělala sis to sama. V tom měl taky pravdu. Teď už jsi o něco přišla, mohl by to být dostatečný trest. Stačí, když začneš mluvit.“

Svenson: „Přesně takhle jednoduchý to je, Melisso.“

Ozmansky: „Jenom kývni hlavou, jestli nám řekneš, kde peníze jsou.“

Larisa by si přála, aby Melissa kývla, ale ona to neudělala. „Pitomá holka,“ uniklo seržantce.

„Už v tuhle chvíli byli rozhodnutí, že ji zabijí,“ ozval se Hank. „Mohla by jim říct všechno, udělat, co chtějí, ale oni si uvědomili, díky tomu třetímu, že Melissa ví moc. I kdyby jim peníze vrátila, museli by se jí zbavit. A mají k tomu podle všeho prostředky.“

Larisa sevřela dlaně v pěst, ale mlčela.

Svenson: „Ta kráva je hodně tuhá. Tak pokračuj.“

A John Ozmansky pokračoval. Už se neptal a postupně, v krátkých pauzách, odřezal Melisse všechny zbylé prsty. Nejspíš už sám věděl, že jim buď nic neřekne, anebo to neřekne, když ji nepřesvědčí, že zvládnou skutečně ošklivé věci. Trochu se zasekl na palci, kde i přes zručnost zápasil s kloubem. Ale i pátý prst nakonec odpadl a letěl na zem.

Melissa nevydala ani hlásku. Dostala se do stavu, kdy snad ani nebyla schopna bolest vnímat. Droga a alkohol se mísily způsobem, který jí pomáhal. Neodpadla, dokázala se dívat, jak ji zohavují. Její ruka se stala pahýlem, jako kdyby byla jen násadou na prsty, co se dají koupit mezi průmyslovým zbožím.

„Teď se muselo stát něco, co je oba přimělo, aby opustili místnost,“ nadhodila Larisa.

Svenson: „Mám hlad, Melisso, co ty?“

„Nemyslím si,“ oponoval Hank.

„Nesouhlasíš se mnou jen ze sportu, nebo–“

Larise začal zvonit telefon.

Hank pozastavil přehrávání.

„Tým z bytu oběti,“ řekla Larisa, když se podívala na displej.

„Dáš to na hlasitý odposlech?“ zeptal se parťák.

„Jasně,“ přijala Larisa hovor a nechala volajícího promlouvat z reproduktoru. „Ahoj, Lou. Máte něco?“

„Máme problém,“ ozval se z telefonu tiše hlas muže, který už měl nejlepší léta za sebou.

„Něco pozitivního bys neměl?“

„Našli jsme její počítač, spíš počítače,“ pokračoval Lou, aniž by reagoval na Larisina slova, „ale nejsme schopný se do nich dostat.“

„Zkoušel jsi je vypnout a zapnout?“

„Ta ženská byla magor do bezpečnosti,“ pokračoval Lou Thompson bez zájmu, „protože má všechny počítače zaheslované. Nejspíš by bylo možné je odemknout otiskem prstu.“

„Do prdele,“ ulevila si Larisa.

„Jo,“ odtušil Lou, „tak nějak jsme předpokládali, že tohle může být problém. Můžeme zkusit levou ruku, ale nejspíš odemykala prstem na pravé.“

„Jinak se tam nedostanete?“ zkusila Larisa.

„Marcus se na to může mrknout, ale podle toho, co všechno tu má oběť propojené, bych tipoval, že pokud se pokusíme dovnitř nabourat silou a nebudeme znát heslo nebo mít ten otisk, přijdeme o všechno, co má na discích.“

„Chytrá holka,“ povzdechla si Larisa. „No nic, Lou, dí–“

„Lou,“ vmísil se Hank a naklonil se blíž k telefonu, který Larisa položila na stůl před monitor s pozastaveným videem, „můžete sem ty počítače dostat? Myslím bez toho, aby se něco stalo?“

„Jo, taková magorka asi nebyla, aby se mazaly při nedostatku elektřiny nebo tak něco, tohle není Mission: Impossible.“

„Dobře, tak je sem hned dovezte.“ Zavěsil.

„Co se děje?“ nechápala Larisa.

„Vytoč mi Bena a věř mi.“

„Proč?“

„Věř mi.“

„Fajn,“ Larisa našla číslo a znovu položila telefon na stůl. Chvíli vyzváněl.

Soudní lékař Benjamin Walters ani nepozdravil: „Zlato, jestli si myslíš, že už mám tu vaši holku hotovou, mám pro tebe špatnou zprávu, ještě jsem ani–“

„Bene,“ přerušil ho Hank, „potřebuju, abys jí vyndal obsah žaludku.“

„Cože?“ vyhrkla Larisa.

„Zdravím tě, Hanku, jsem rád, že–“

„Potřebuju, abys jí vyndal obsah žaludku,“ opakoval Hank zatvrzele.

„Mám hledat něco konkrétního?“

„Její prsty,“ odpověděl Hank.

Larisa vyvalila oči.

Doktor na druhé straně podle všeho nehnul ani brvou. „Všech pět?“

„Pravděpodobně,“ nedokázal Hank odpovědět lépe.

„Předpokládám, že je chcete neporušené, ale to už vám nezaručím. Kyselina na nich pracuje i po smrti.“

„Uvidíme, co z toho bude,“ shrnul Hank.

„Dobře. Naléhavost v tvém hlase mi dává jasně najevo, že to fakt potřebujete. Jdu na to. Do hodiny je budete mít.“

Doktor Walters zavěsil.

„Že sis dělal srandu?“

„Když jsi brala telefon, přestala jsi věnovat pozornost videu. Svenson zrovna říkal, že má hlad. A ptal se Melissy, jestli ona taky.“

„Do prdele, no jo. Ale... mohli je spláchnout do záchoda.“

„Odpověď máme před sebou,“ ukázal Hank na obrazovku.

„Tohle je ještě zkurvenější, než jsem si myslela,“ ulevila si Larisa. „Pusť tu sračku.“

Video pokračovalo. Zachycovalo Svensona, jak se sklání a sbírá uřezané prsty. Pak přešel k Melisse.

Svenson: „Asi to nebude jako rybí prsty.“

Vyndal Melisse roubík a začal jeden z prstů rvát přivázané do krku. Snažila se bránit, ale neměla dost síly. Podařilo se mu nacpat useknuté články Melisse do úst a tlačil, ale nakonec to vedlo jen k tomu, že dávila, až se nakonec vyzvracela.

„Tohle je dobré znamení,“ poznamenal Hank.

„Proč?“

„Protože nebude mít v žaludku tolik kyseliny,“ odpověděl

„Ty seš fakt posranej pragmatik.“

„Jí už pomoct nemůžeme, ale pokud má důkazy proti podezřelým, nemusela zemřít nadarmo.“

„Jak říkám,“ procedila Larisa. „Posranej pragmatik.“

Svenson: „Podrž mi tu krávu. Takhle jí tam ty prsty nenarvu.“

Ozmansky: „A je to nutný?“

Svenson: „Nutný? Ne. Ale je to kurva sranda!“

Ozmansky přešel k Melisse, silou jí zaklonil hlavu a donutil otevřít ústa.

Svenson: „Jako vykrmovat husy. Ještě ti ztučníme játra, krávo!“

Vhodil jeden prst Melisse do pusy a Ozmansky ji přiměl čelisti zase sklapnout.

Ozmansky: „Být tebou, tak ani nežvýkám. Máš malé prsty, bude jednodušší je polknout.“

Detektivové sledovali, jak Svenson a Ozmansky donutili Melissu Heathers spolykat všechno. Ještě

několikrát se pozvracela, ale vlastní prsty ze sebe nedokázala vypudit. Jen jeden museli vracet zpátky do krku. Bylo po všem.

„Sere mě, když máš pravdu i v takových věcech,“ šklebila se Larisa znechuceně.

„Ti dva jsou dost vyšinutí na to, aby je to napadlo. Minimálně Svenson takový je.“

„Jo, všimla jsem si. Jak to v sobě může udržet?“

„Myslím, že nechápe, co se s ní děje.“

„To se mě snažíš utěšit, co?“

„Ano.“

Larisa si prohrábla vlasy a podívala se Hankovi přímo do očí. „Když už mě chceš chlácholit, tak to nesmíš hned zkurvit.“

Svenson a Ozmansky zatím postávali nad Melissou a sledovali, jestli z ní ještě něco nevyjde.

Ozmansky: „Už bych to ukončil.“

Svenson: „Fajn, co navrhuješ?“

Ozmansky: „V autě mám pytel a potravinovou fólii.

Zabalíme ji a odneseme.“

Svenson: „A kdo dojde do auta?“

Ozmansky: „Asi ty, máš na sobě minimum krve. Jen si umeješ ruce a seš v pohodě.“

Svenson: „Fajn, tak ji tu zatím hlídej.“

Ozmansky: „A kam by asi utíkala?“

Svenson podle všeho odešel, protože bylo slyšet, že jsou dveře odemykány a zase zavírány. Chvíli poté se rozezněl telefon.

Ozmansky: „Do prdele. Sorry, Melisso, ale tohle musím vzít.“

John Ozmansky také opustil místnost. Melissa jako kdyby čekala právě na tuhle chvíli. Začala sebou okamžitě šít a zanedlouho se jí podařilo uvolnit zmrzačenou ruku. Přesně, jak Hank očekával. Díky tomu se

mohla více předklonit a zuby se pustily do pouta na neporaněné ruce. Ani se nedívala směrem, kterým oba muži odešli, prostě se jen snažila osvobodit.

Larisa ji obdivovala. Nedokázala si představit, že by sama byla schopná jednat tak instinktivně a přitom chladnokrevně.

Melisse se podařilo rozvázat pouta na zdravé ruce a pak už nepředstavovalo problém, aby si pomohla i z provazů na nohou.

Zmizela ze záběru.

Nebylo těžké domyslet si, co následovalo. Utekla druhými, nezamčenými dveřmi do kanceláře, kde vylezla oknem na římsu, po které se snažila balancovat, ale bez cíle. Její chladnokrevnost se změnila v hloupost a ona po několika minutách sletěla na zem, kde se zabila. Na první pohled by to vypadalo jako sebevražda. Jen kdyby nebyla nahá, jen kdyby měla všechny prsty, jen kdyby nespadla z římsy, kde se možná ještě snažila zachytit, ale už to nedokázala.

Sklouzla jí noha, možná chvíli visela za jednu ruku a pak byl konec.

Netrvalo dlouho a vrátil se první z Melissiných mučitelů.

Ozmansky: „A kurva! Kurva! Kurva!“

Záznam už neměl mnoho vteřin. John Ozmansky chvíli pobíhal před kamerou, jako kdyby se snažil zjistit, kde se Melissa schovává, ale pak si uvědomil, že tohle už není něco, co by chtěl mít natočené, a tak sáhl po telefonu a po několika neidentifikovatelných záběrech se video zastavilo.

Larissa chvíli seděla naprosto bez hlesu a jen se dívala na černou obrazovku. Vstřebávala všechny dojmy, které za posledních několik desítek minut získala. Nakonec promluvila: „Někdy si říkám, že

už jsem viděla dost, že jsem fakt byla u hodně hnusných věcí, ale když narazíme na něco novýho, když vidím dva takový kretény, jak si léčí svý mindráky na krásný mladý holce, která nakonec umře, protože moc jinejch možností nemá, a to si nejspíš zvolila tu lepší variantu, říkám si, že to, co děláme, je stejně k hovnu. Nepomáháme, akorát řešíme následky.“

„Chceš si dát pauzu?“ zeptal se Hank. Sáhl po plastové lahvi, aby se napil.

„Ne, to jsem se jenom potřebovala vykecat. Shrň mi, co jsme se z toho dověděli novýho.“

Hank se posadil na stůl naproti parťačce. „Víme, co se stalo s uřezanými prsty.“

„Jo, to jsem si všimla. To už nějak řešíme. Co dál?“

„Mučení probíhalo tak, jak jsme očekávali. Jedinou novou věcí je třetí muž.“

„Myslíš, že to je zaměstnanec společnosti?“

Hank zavrtěl hlavou. „Ne, tohle bude někdo výš.“

„Manažer manažerů?“ uchechtla se Larisa bez špetky humoru.

„Oficiálně nemá s firmou nic společného. Ale je to člověk, kterému se Ozmansky a Svenson zodpovídají anebo mu volají, když jsou v problémech. Někdo, kdo u nich měl svoje peníze, anebo peníze jiných, z jejichž krádeže by mohl mít problém. Ozmansky o někom takovém mluvil v jednom videu, jen se prořekl, ale mohl by to být on.“

„Moc se tam nezdržel, co? Možná by mohl být na záznamech kamery.“

„On tam nebyl,“ vyvrátil její teorii Hank. „Jen si s ním volali. Na hlasitý odposlech.“

„Vážně?“ divila se Larisa, že jí tohle uniklo.

„Na podlaze se míhaly stíny, a když ten chlap mluvil, žádný tam nepřibyl. Dalo by se elektronicky potvrdit,

že ten hlas vycházel z reproduktoru a ne z lidského hrdla.“

„Dobře, jenom se divím, že jsem si toho nevšimla. Takže je to někdo, kdo si tímhle nechce špinit ruce, někdo, kdo na ně dohlíží.“

„Ano. Člověk, který získává větší částky, než by si ti dva mohli dovolit.“

„Ale na co?“

„Na něco, co Ozmansky ani Svenson neprozradí, protože by dostali víc než za ublížení na zdraví a případné daňové úniky a krádeže know-how.“

„Proč myslíš?“ dala si Larisa nohu přes nohu a vzala si od Hanka láhev s vodou.

„Něco tady nehraje. Ti dva přišli o peníze, které by si jejich společnost nemohla dovolit. Jsou to peníze získané jedině z nějakých dobrých zdrojů. Dobré zdroje nechtějí být spojovány s trestnou činností, i když ji provozují. Takže tu máme majetné lidi, kteří stojí za dvěma důvěrníky, co to podělali.“

„Majetní mají dobré právníky,“ domyslela si Larisa. „Máme ale záznam toho, jak mučí Melissu.“

„Je to film, mohl být upraven, může to být nahrané, dobrý právník by se postaral, aby se to vůbec nedalo použít.“

„Seš moc negativní,“ snažila se ho mírnit seržantka. „Máme jeho výpověď, přiznal se.“

„Přiznal se hlavně k těm penězům. Ale máš pravdu, mohlo by to stačit, pokud tu výpověď neodvolá proto, že byla učiněna pod nátlakem. Tady jsem to s protokolem podělal já,“ přiznal se Hank.

„No jo, nemáš žádný svědky. Že bys nám ještě zkurvil ce–“ Larisa nedořekla, protože se jí rozezvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Stanleyho Chakirise.

„Co chce?“ řekla Larisa trochu překvapeně, protože hovor od forenziků tak brzy nečekala. „Tam ani nestačil dojet, ne?“

Přijala hovor na hlasitý odposlech.

„Máš pro mě jinou práci?“ promluvil Stanley.

„Cože?“ nechápala Larisa.

„Tady jsme skončili. Není tu nic.“

„Neříkej mi, že máte hotovo. To není možný!“

Hank si doslovnost Stanleyho slov uvědomil dřív. „Vůbec nic? Všechno vystěhovali?“

„Všechno. Kabely jsou vytrhaný ze zdí, na zemi je omítka, ale není tu nic, žádný obrazy, vázy, prostě nic. Nevím, jak se jim to během jednoho dne povedlo, ale není tu ani kuchyně, jenom díry v omítce.“

„To si děláš prdel, abys mně nasral?“ lapala Larisa po dechu.

„Ne, seržantko, oba byty jsou totálně prázdný. Můžeme zkusit najít otisky prstů na zdech a na klikách, ale nevím, jestli to bude k něčemu. Můžeme se podívat po vlasech, tkaninách, zkusit, jestli tu nejsou stopy po krvi, ale myslím, že všechno odklidili proto, že prostě nevěděli, co vzít a chtěli mít jistotu, že odvezou všechno.“

„Fakt mi chceš říct, že někdo během jednoho dne stačil vystěhovat dva byty?“

„Očividně,“ potvrdil Stanley.

„Jak se to kurva mohlo stát?!“

„Ptali jsme se na recepci a prostě nám jen řekli, že se tu celý den stěhovalo a končilo se asi před dvěma hodinama.“

„Tak tohle je skvělý!“

„Stanley,“ přidal se k hovoru Hank, „udělejte, co je potřeba, základní fotky, zkuste otisky na klice od

hlavních dveří, ale pokud nic nenajdete, rovnou to zabalte a vraťte se. Budeme vás tu potřebovat.“

„Dobře,“ souhlasil Stanley bez protestů.

Larisa nic nenamítala, a tak zavěsila. „Co se to kurva děje?“

„Šlápli jsme někomu na kuří oko. Někdo se dověděl, že jsou Ozmansky a Svenson ve vazbě, a dostal strach.“

„Hanku, takovýhle přestěhování si nedovolí každej.

Tohle je hodně velký.“

„Ano. Potřebujeme ty počítače. Okamžitě. Nic teď není důležitější.“

Larisa vytočila číslo na Lou Thompsona.

„Ahoj Lou, něco potřebuju,“ vychrlila ze sebe, jakmile to druhá strana vzala.

„Není zrovna vhodná chvíle, Lariso.“

„Co prosím?“

„Počkej.“ Lou se odmlčel a Larisa vyčkávala. V pozadí slyšela překvapivě velké množství hlasů, které postupně utichaly.

„Kde seš, sakra?“ nevydržela Larisa protahující se ticho.

„Jsem tady, jenom jsem musel odejít. Je tam trochu frmol.“

„Kde?“

„No, v bytě té mrtvé.“

„Jakej frmol?“

„Převzali to federálové.“

„Co prosím?!“

„Hele, já za to nemůžu, prostě se tu najednou objevili, s papírama a se vším, všechno vypadá v pořádku, no, a převzali to.“

„Federálové? Co tam kurva maj co dělat federálové?“

„Lariso, nemám tušení. Ale už odsud stěhují všechno, co se jim zdá důležitý.“

„Já se na to vyseru! Takže nemáme nic! Tady někdo hodně chce, aby se to zametlo pod koberec!“

„Jak nemáte nic?“

„A co máme?“

„No… ty její počítače. V minulým telefonátu jste zněli, že je fakt potřebujete, tak jsem vám je přes mladýho Fishera poslal. Měli byste je mít každou chvíli.“

„To jako fakt? Tys je poslal napřed?“

„Jak říkám, zněli jste vážně, tak jsem to nechtěl podcenit,“ reagoval Lou Thompson s kamenným klidem.

„Máš u mě pivo, Lou. Nebo klidně několik, to si pak řekni. Ale díky!“

„Je ti ale jasný, že jakmile se to federálové dozví, a nejsou úplně blbý, ta holka byla hackerka a doma teď nemá ani tablet, tak se budou pídit po tom, kam se všechno podělo?“

„Jestli je dokážeš zdržet, tak ti budu platit pivo, než půjdeš do důchodu.“

„Tak to tě tak draho nepřijde, už to mám za pár.“

„Díky, Lou.“ Larisa zavěsila. „Na čem to kurva děláme?!“ vyvalila oči. „Tohle už není prdel. Někdo tu sabotuje vyšetřování a je to někdo, kdo je kurva vysoko. Do prdele, federálové! Kdo má přímej kontakt na zasraný federály?“

„A jestli si nepospíšíme, tak se ani my k ničemu nedostaneme.“

„Co chceš dělat? I když na těch počítačích něco najdeme, stejně nám je zabaví. Navíc na to nebudeme mít klid, snadno něco přehlédneme.“

„Chci, abys šla za šéfem, musí je nějak pozdržet. Už ví, kdo byla oběť, ví všechno. Za chvíli se sem dostanou. Věřím, že to nebude dlouho trvat, ale snad nějaký čas máme. Pojď.“ Hank se zvedl.

Larisa ho následovala. „Co chceš dělat ty?“

„Doběhnu pro ty prsty. Potřebujeme se dostat do počítačů. Marcusi!“ zahalekal Hank na celou laboratoř, až se Rachel přikrčila.

IT specialista jejich týmu se objevil ve dveřích.

„Ano?“ Tvářil se skoro provinile.

„Co nevidět by se tu mělo objevit několik počítačů. Larisa tě zasvětí. Mrkni na ně, jestli se do nich dostaneš, jestli ne, počkej na mě. Ale potřebuju, abys z nich stáhl všechno, co půjde, nejlépe dokumenty, videa, obrázkové soubory, přístupové údaje, prostě cokoli, co by se nám mohlo hodit. Když získáš přístupy k e-mailům nebo jiným důležitým účtům, bude to skvělé.“

„Oukej,“ reagoval Marcus.

„Kopírujte data najednou na různé disky, jestli máš vysokorychlostní, použij ty.“

„Nejsem idiot,“ odvětil Marcus.

Hank přikývl a bez dalšího slova zmizel.

„Hele, co se děje?“ zeptal se Larisy muž s copánky, který neklidně postával ve dveřích a nevěděl, jestli by se hned neměl pro nějaké harddisky rozběhnout.

„Začínají se nám do případu srát federálové,“ vysvětlila Larisa.

„Federálové? Do smrti jedný holky?“

„Ta mrtvá kápla na něco, co si možná ani neuměla představit. Myslela si, že oškube dva pitomce, ale ani si neuvědomila, jak vysoko celá hra sahá.“

„A jak vysoko?“ zeptala se Rachel nesměle.

„Taková odpověď se nám nebude ani trochu líbit.“

* * *

Kapitán Vincent Ochoa si rád držel od svých lidí odstup, ale stále chtěl mít přehled o tom, co se děje. Jako velitel vyšetřovacího útvaru potřeboval vědět, jací lidé pro něj pracují, a tak si nechal původní kancelář

přepracovat tak, aby byla plně prosklená a on viděl na všechny své podřízené. Měl pod sebou forenzní specialisty pro ohledání místa činu, kriminalisty, vyjednávací tým, řadové policisty, ale i speciálně trénované jednotky pro ozbrojené zásahy. V budově okrsku navíc měli policejní laboratoř, která fungovala i pro další okrsky. Vincent Ochoa s tím neměl problém, jenom chtěl mít jistotu, že pro něj budou pracovat schopní lidé. A byl si jistý, že má pod sebou i za sebou ty nejschopnější. Larisu přesto bral jako trn v patě, protože s ním jednala, jako on jednal s ostatními – otevřeně.

„Šéfe, máme problém,“ přiřítila se seržantka do kanceláře, aniž by zaklepala. Zabouchnout za sebou stačila, ještě než krátké oznámení přednesla.

„Došlo kafe?“ pronesl kapitán klidně.

„Teď není čas na vtipy, šéfe.“

„To jsem pochopil, ale když sem ke mně vlítneš jak naspeedovaná vrána, zasloužíš si asi tolik respektu, kolik prokazuješ ty mně.“

„Fajn, můžu dál?“

„Asi jo, když ses sem sama hezky pozvala. A jo, o těch federálech vím. Zrovna před chvílí mi volali, že se sháněj po nějakejch počítačích.“

„Do prdele, jsou rychlý!“ ulevila si Larisa. „Takhle nic nestihneme.“

„Jde o tu skokanku?“ zeptal se Ochoa klidně.

„Jo, asi jsme kápli na něco velkýho.“

„Myslíš? Když jsou v tom namočený federálové? Já si říkám, jestli jste nestoupli na koule rovnou prezidentovi. O co tam jde?“

„Nemáme ještě přesný informace, potřebujeme se dostat k počítačům mrtvý.“

„A kde jsou?“

„Na cestě.“

„Fajn, federálové taky, ale do Queens.“

„Cože? Proč?“

„Někdo jim řekl, že jsou naše laboratoře vytížený a že musíme posílat některý případy do Queens.“

Larisa se rozesmála. „Šéfe, já tě miluju!“

„Mám tě nahlásit za harašení?“ kontroval Ochoa. „Nebo si mám hodit hashtag na Twitter?“

„Můžeš z toho mít problémy,“ uvědomila si Larisa dodatečně.

„Jsem starej pardál, prostě jsem se spletl. Stejně vám to nedá víc jak dvě hodiny. Nevím, jestli něco stihnete, ale jestli jo, tak se do toho pořádně opřete. Tyhle oháknutý kundy si zasloužej, aby se jim házely klacky pod nohy.“

„Díky, šéfe. Využijem ten čas na maximum.“

„Ještě neodcházej,“ zastavil Ochoa svou podřízenou. „Je doufám jasný, co celej tenhle bordel s kravaťákama může znamenat?“

„Že jdeme po někom důležitým?“

„Že se to prostě zamete pod koberec. Můžete zjistit, že prezident šuká malý holky nebo střílí Mexičany, ale stejně vám to bude k ničemu, protože pokud přijde příkaz shora, tak s tím stejně neuděláte ani hovno.“

„Jo, trochu mě to napadlo, i když jsem o tom moc nepřemejšlela,“ opadlo z Larisy nadšení.

„Nechci tě strašit, kočko, ale jestli jsou v tom federálové takhle brzo, tak někdo zatahal za nitky, který vedou na hodně vysoký místa. My si tu řešíme smrt nějaký holčiny, která to myslela dobře, ale taky je možný, že kdybyste s tím chtěli ven, kdybyste chtěli podat nějaký obvinění, tak vám naserou a vy poletíte.“

„Něco navrhuješ?“

„Ne, jenom tě chci varovat, že někdy všechno to úsilí prostě jde do píči. Nechci, abyste se na to upnuli,

chci mít jistotu, že uděláte všechno, co můžete, ale ne všechno, co by vás stálo místa, nebo kdovíco. Prostě si dejte bacha. Zatím to vypadá, že se snažíte prcat tygra do prdele bez ochrany. Víš, co to znamená?“

„Že se mu to nebude líbit?“

„Že tě kurva roztrhá na kusy. Teď už padej. Chci průběžný zprávy, pokud něco zjistíte, ale stejně to asi nebude dřív, než ty šašci dorazí. Zkusím je tady ještě otravovat, ale to už budou tak vycukaný, že jim budu volnej. A kdybyste zjistili něco fakt skvělýho, co by poslalo tuhle zemi do prdele, počítej s tím, že si to budeš muset nechat pro sebe, protože jinak bys s sebou mohla stáhnout lidi, který nikam stahovat nechceš.“

„Tenhle svět je pěkně zkurvenej, co?“

„Jo,“ pokyvoval kapitán Vincent Ochoa hlavou. „Ale víš, co je na tom nejhorší, zlatíčko?“

„Co?“

„Že to je pořád vlastně ještě dobrý.“

* * *

Kancelář vrchního soudního lékaře, kde měl své působiště i Benjamin Walters, se nacházela asi deset minut od Hankova okrsku, přesto se rozhodl, že není času nazbyt, a místo, aby se v klidu prošel stmívajícím se městem, rozběhl se. Právě proto na něj vytáhlý doktor s prořídlými šedými vlasy hleděl trochu překvapeně, protože obří detektiv k němu dorazil zadýchaný a zpocený.

„Buď se něco stalo, nebo jsi měl tak dobrý vtip o mrtvolách, že jsi mi ho musel přiběhnout říct osobně.“

Hank se nezasmál. Koroner ani nečekal, že by detektiva pobavil. „Potřebuji ty prsty,“ vysypal ze sebe zadýchaný vyšetřovatel.

„To mi došlo,“ odtušil doktor Walters. „A taky mám pocit, že je potřebuješ hodně rychle.“

„Do případu jsou zapleteni federálové.“

„A ty prsty mají být součástí nějakého pohanského rituálu?“ dovolil si Benjamin vtípek, čímž pobavil alespoň svého asistenta.

„Jak na prsty působila kyselina v žaludku?“ ignoroval jejich pobavení Hank.

„Za tu dobu toho nestihla tolik. Primus a secundus jsou v pořádku, na nich je nejmenší narušení tkáně. Tertius už je narušený, quartus a quintus jsou narušené kompletně.“

„Dobře, můžeš mi je dát s sebou?“

„Zabalit? A chceš na to tašku?“

Asistent se smál, detektiv nijak nereagoval.

Pokračoval tedy Benjamin: „Hanku, je ti jasný, že jen tak nemůžu vydat něčí prsty? Na to je protokol, nemůžu ti je prostě jen tak předat. Tohle není kantýna.“

„Znáš mě. Víš, že bych to nechtěl, kdyby to nebylo důležité.“

„Znám. Ale rovnou ti můžu říct, že pokud je to součást případu, ty teď s těmi prsty odejdeš, a pak je budeš chtít použít jako důkaz, můžeš narazit. Právníci jsou na takové netradiční způsoby vyšetřování jako hyeny.“

„Nemám na výběr,“ odpověděl Hank, který si uvědomoval, že poslední dobou mu až moc často lidé opakují, že ne všechno, co dělá, je podle protokolu.

„Ne, to asi nemáš,“ povzdechl si Benjamin. „Joshuo,“ obrátil se na svého asistenta, „dej mu ty prsty do pytlíku s ledem.“

„Ehm,“ odkašlal si Joshua, „mám vypsat protokol?“

Benjamin se zamyslel. „Mám takový pocit, že detektiv Giorgio udělá všechno pro to, aby prsty byly

z této místnosti pryč co nejkratší dobu, takže teoreticky vlastně není nutné cokoli sepisovat.“

„Díky, Bene,“ rozloučil se Hank, když od mladého asistenta přebíral průhledný sáček s pěti prsty a ledem.

„To byl Hank Giorgio?“ zeptal se Joshua Simmons. Pod doktora Benjamina Walterse byl přijat teprve před několik týdny.

„Ano,“ potvrdil doktor a šel si kousnout do obloženého sendviče, který si odložil na pracovní stůl.

„Ten detektiv?“

„Ano, to bude on.“

Joshua se zamyslel a nakonec řekl: „To, co se o něm povídalo, je pravda.“

„A co to bylo?“ zeptal se Benjamin zpod úzkých brýlí.

„Že nemá smysl pro humor,“ upřesnil Joshua.

„Ne, to si nemyslím, jen se nesměje.“

„Slyšel jsem,“ pokyvoval Joshua vědoucně hlavou. „Umřela mu žena.“

Doktor Benjamin Walters se ke svému asistentovi otočil zády. „To je na tom to zajímavé. Se smrtí jeho ženy to nemá co dělat. Hank před smrtí a Hank po smrti manželky je pořád jeden a ten samý člověk.“

* * *

„S donáškou až do domu,“ převzal si Marcus pytlík s odřezanými prsty.

„Doufám, že si na to vezmeš rukavice,“ upozornila ho Larisa.

„Ještě abych na ně hrabal holejma rukama,“ ušklíbl se Marcus. „I když teda fakt nevím, co se bojíš, že kontaminuju.“

„Prostě si je vezmi,“ stála si za svým seržantka.

„Co federálové?“ zeptal se Hank. Napil se, protože se mu z běhu malinko motala hlava.

„Zatím od nich máme na chvíli pokoj,“ nevydržela Larisa jen tak sedět a pochodovala po laboratoři. Rachel se na ni dívala jako na něco, co ji obtěžuje, ale vzhledem k tomu, že sama neměla postavení, aby něco

řekla – a nakonec ani dostatek odvahy – raději mlčela a napojovala harddisky na počítače. Marcus mezitím připravil algoritmus, který na ně začne stahovat soubory, jež by mohly být přínosné. Archivy, textové a tabulkové dokumenty, obrázkové soubory, videa, případně i databázové soubory, které Marcus určil jako poslední, vzhledem k jejich velikosti.

„Kterej prst mám zkusit jako první?“ zeptal se Marcus spíš řečnicky.

Hank se přesto rozhodl odpovědět: „Ukazovák, pak prostředník a případně palec. Zbylé dva jsou k ničemu, trávicí šťávy je narušily příliš, abys z nich dostal otisky.“

Marcus vyndal z pytlíku s ledem ukazovák. „Když si představím, že tohle bylo ještě před chvílí v něčím žaludku...“ zhodnotil, pak ale jen pokrčil rameny a posadil se k jednomu z počítačů. Přiložil prst opatrně ke čtečce otisků prstů.

„Hele, máme asi štěstí!“ zvolal IT specialista, když mu bylo oznámeno, že se úspěšně přihlásil do systému. Chvíli počkal, aby se ujistil, že se algoritmus spustí. Během minuty se začaly kopírovat požadované soubory.

„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptala se Larisa.

„Těžko říct, zároveň to vyhledává a stahuje. Budu chytřejší, až se prohledá celej disk. Ale hned to nebude.“

„Dobře. Rachel?“ otočila se Larisa na balistickou specialistku.

„Ukazovák nefunguje,“ odvětila Rachel, která už několikrát zkusila prstem přejet přes snímač.

„Fajn, zkus ukazovák na těch zbylých dvou počítačích a pak na telefonu.“

„Ukazovák už nefunguje ani na jednom počítači, ale na telefonu jo,“ shrnula nakonec Rachel svoje zjištění.

„Skvělý, dokážeš ten telefon někam zkopírovat?“

„Pracuju na tom.“

„Marcusi?“

„Šéfová, nevidím to moc růžově,“ zněl Marcus trochu zklamaně. Postával nad jedním počítačem, v každé ruce jeden odřezaný prst.

„Co tím chceš říct?“ prohrábla si Larisa vlasy a zase mu věnovala plnou pozornost.

„Palec je k ničemu a prostředník otevřel jenom jeden počítač,“ vysvětlil Marcus jednoduše

„Takže dva notebooky máme zamknuté a dva kopírujeme?“

„Jo, ten první před sebou má... hodinu a kus,“ odpověděl Marcus, když se vrátil k prvnímu počítači, „ale může se to ještě změnit, spíš k lepšímu teda a nemusí to trvat tak dlouho.“

„Fajn, to by mělo bejt tak akorát, doufám,“ zamyslela se Larisa. Chtěla něco říct, ale myšlenka jí přeskočila a ona začala odjinud: „Uvědomujete si všichni, že by tohle mohl bejt pořádnej průser?“

„Šéfová, jakmile jsou v tom federálové, je to průser,“ reagoval Marcus naprosto klidně.

„A stejně s tím nemáš problém?“

„Odvedou si mě s sebou?“

„Nejspíš ne.“

„Tak jestli mi neudělají šťáru doma, jsem v pohodě.“

„Co tím chceš... A víš co? Mně je to jedno,“ mávla nad tím Larisa rukou. „Co ty, Rachel?“

„Narodila jsem se v Americe. Imigračním mě dát nemůžou. Navíc si mě stejně nejspíš ani nevšimnou, jako každej.“

„Tenhle tým je...“ hledala Larisa správné slovo, ale nepodařilo se ho najít.

Hanka se neptala.

„Druhej počítač před sebou má dvacet minut, tam asi nic moc nebude,“ oznamoval Marcus.

„Tak to by se mělo stihnout určitě. Co ty zbylé dva prsty?“

Marcus zavrtěl hlavou. „Hank měl pravdu, nepoužitelný.“

„Takže další dva počítače otvírala druhou rukou. Asi zajímavá osobnost naše Melissa. Kdo normální použije k odemykání různý prsty? Možná jsme měli nechat Bena, aby jí uřízl i druhou ruku.“

„Hm,“ ozval se Marcus.

„Tohle hm se mi nelíbilo,“ zamračila se Larisa. „Tohle nebylo hm, jako když Hank vyřeší případ.“

„Mám pocit,“ osvětloval své zamručení Marcus velmi pomalu, „že tím, jak jsem zkusil moc různých prstů, jsem něco spustil.“ Ukázal na dva počítače – na jejich monitory se vrátila černá obrazovka.

„Co znamená ten proužek s procenty?“ zeptala se Larisa.

Hank pozvedl koutek úst v neveselém úsměvu. „Lou měl pravdu. Melissa se pojistila, že se k jejím datům nedostane nikdo neoprávněný.“

„Jojo,“ potvrzoval Marcus. „Spustil se prográmek, kterej formátuje disky v obou počítačích. Federálové budou nasraný.“

„Anebo si budou myslet, že jsme k ničemu a nenapadne je, že jsme si něco vzali s sebou,“ prohodil Hank jen tak mimochodem.

„Tohle uvažování se mi líbí mnohem víc. Můžeme získat hesla k jejím účtům?“ zeptala se seržantka.

„Na telefonu nic nemá,“ odvětila Rachel. „Začínám mít pocit, že telefonům moc nevěřila. Na tom, který jste našli v její kabelce, nebylo nic, co by nás někam nasměrovalo. Akorát z něj volala, nepřipojovala se z něj k internetu.“

„Ani na tomhle nic není?“

Rachel vrtěla hlavou. „Jen čísla, která pak můžeme prověřit.“

„Dobře, se nedá nic dělat,“ uzavřela Larisa. „Budeme doufat, že na discích najdeme víc. Moc bych se ale neradovala. To, co zjistíme, bude problém použít.“

„S tím počítám,“ odtušil Hank. „Takže je celkem možný, že na někoho něco objevíme, ale nakonec toho člověka ani nedostaneme k soudu.“

Marcus se nahlas zasmál. Nebylo na tom nic veselého. „Přesně tak si představuju spravedlnost. Mít důkazy, ale nechat člověka jít.“ Odmlčel se. Nikdo nic neříkal. „Pochopili jste, že to byla ironie?“ doplnil raději.

„Proto je tu ticho,“ řekl Hank. „Všichni to chápeme až moc dobře.“

* * *

Zástupci FBI, tři agenti a menší armáda pomocníků, se dostavili do hodiny. Odnesli si všechny počítače, všechna mobilní zařízení, všechny důkazy spojené s případem Melissy Heathers. Marcus a Rachel se jen dívali, jak technika mizí. A že byli agenti a poskokové skutečně pečliví. Rachel musela vysvětlovat, co odnést nemohou, protože se to vztahuje k jinému případu. Její pečlivost, pokud se označování důkazů týká, jim pomohla. Hank nad ní pro jistotu postával.

Larisu si zavolal Ochoa. Nejprve si myslela, že to bylo z důvodu kázeňského přestupku, který by přece jen mohla dostat, ale realita byla jiná.

Stanley a Mario se vrátili ve chvíli, kdy už federální agenti odcházeli.

„Takový smutný to tu je,“ šklebil se Stanley nad prázdným stolem, kde ještě před chvílí ležela zabavená technika a důkazy z kanceláří O&S IT Solutions. „Takže máme po případu?“

Hank rezolutně nesouhlasil: „Máme data, která můžeme projít. Že to někdo chce zamést pod koberec, jenom ukazuje velikost problému, o němž by se mlčet nemělo.“

„A co chceš dělat?“ postavil se Stanley nebojácně proti detektivovi.

„Projít soubory, které jsme stáhli z počítačů oběti.“

„Proč?“ rozhodil Stanley rukama.

Hank se na něj podíval, trochu déle, než by se Stanleymu líbilo. Nakonec odpověděl: „Protože jde o pravdu. Protože nemůžeme nechat ležet něco, kde umírají lidé.“

Výrazně menší forenzní specialista možná chtěl něco namítnout, ale do laboratoře se vřítila Larisa. „Máme další případ!“ oznámila všem.

„Kde?“ zeptal se Stanley.

„East Village. Vražda. A podle všeho je to něco hnusnýho,“ nezabíhala Larisa do detailů, které sama neznala.

„Přesně to potřebujeme,“ povzdychl si Stanley a rozhlížel se, jako kdyby si chtěl něco vzít s sebou, když si uvědomil, že jsou vlastně připravení do akce, protože se z jedné neúspěšné vrátili. „Jedeme?“ otočil se proto na Maria.

„Ještě než půjdeme…“ zastavila všechny Larisa.

„Federálové nám vzali případ, ale my jsme si něco vzali pro sebe. Nepletu se?“ obrátila se na Marcuse. Ten ukázal na Hanka.

„Mám plné kapsy,“ řekl obr.

„Skvělé,“ přikývla seržantka. „Takže jsme udělali něco, co není úplně v pohodě, ale to federálové taky. Máme materiály, který chceme prozkoumat. Vím, že všichni máte svý životy, že taky potřebujete spát, ale pokud budete schopný, chci se s váma ještě ráno sejít, nejlíp u mě. Podíváme se, co Melissa objevila. Moc místa tam nemám, ale natáhnout se tam můžete. Já jenom vím, že nevydržím dlouho čekat na to, jestli máme v ruce něco důležitýho, nebo jenom kraviny. Takže pokud budete moct a chtít, v deset se sejdeme u mě. Neptám se teď, kdo přijde, prostě přijďte, nebo nechoďte, nikomu to nebudu mít za zlý.“

* * *

Stanley Chakiris se služebním vozem zaparkoval u chodníku jako první a vystoupil z auta způsobem, který ho málem stal přední dveře a možná i nějaké zranění. Musel zaparkovat na ulici E 8th, což jak nakonec zjistil, je přesně místo, kde měli být. Širší Avenue C byla zasekaná auty. Larisa s Hankem zaparkovala dál v ulici, protože blíž volné místo nenašla. Poměrně klidná ulice nyní blikala světly policejních vozů.

„Jednou mě tak nasere, že mu urvu koule.“ Larisa mluvila o Stanleym, který dle jejího názoru schválně zabral lepší místo pro parkování, aby musela jet dál.

Hank mlčel. Vyskákal tři schody a prošel doširoka otevřenými a zajištěnými dveřmi. Stanley a Mario se zatím ještě hrabali v autě, aby všechno pobrali.

„Až nahoru,“ oznámil jim uniformovaný policista. „Ale jestli máte slabý žaludky, tak tam možná ani nechoďte.“

Larisa se na Hanka podívala pohledem, který dával najevo, že už vlastně ani neví, co je to slabý žaludek. Parťák před ní bral schody po dvou a ona si připomněla, že chtěla zase začít cvičit.

Smrad ucítili už v předposledním patře.

„Ten chlap měl pravdu, to nebude hezkej pohled,“ nadhodila seržantka, když si uvědomila, že ten zápach může být spojen jen s jedním. S hnijícím masem.

V mezipatře se málem srazili s policistou. Také bral schody po dvou, ale dolů, klopýtavě, navíc si držel ruku na ústech, jak se snažil, aby zvratky příliš nevytékaly ven.

„Nevypadal jako zelenáč,“ utrousila Larisa.

Hank jako první vstoupil do nejvyššího patra, kde byly jen dvoje dveře. Napravo zavřené, nalevo otevřené, protože je někdo vyrazil.

„Seržantko, detektive,“ pokynul jim policista čekající přede dveřmi.

„Strážníku Castillo,“ pozdravil Hank. Larisa pokynula. „Nějak se nám tu ochladilo,“ uvědomila si, když jí na hřbetě ruky a na krku vyskákala husí kůže.

„Běžela tu klimatizace. Ale už ji neslyším. Kdo ji vypnul?“ zamračil se Hank.

„Bude to znít blbě, ale chvíli po tom, co jsme se dostali dovnitř, prostě odešla.“

„Běžela na plný výkon?“ zeptal se Hank.

Strážník Castillo přikývl. „Podle všeho několik dní, ale to asi ověříte líp než my.“

„Známe totožnost oběti?“

Castillo si odkašlal. „Popravdě, seržantko, ani si nejsme jistí, jestli je to chlap, nebo žena.“

„Tu klimatizaci někdo pustil proto, aby se tělo rozkládalo pomaleji,“ vmísil se Hank. „Tkáň vzhledem k teplotě a intenzitě zápachu nemůže být v takovém stádiu rozkladu, aby nebylo možné rozeznat pohlaví.“

„Tím to není,“ podrbal se Castillo na skráních. „Jde spíš o to, že... Já nevím, jak to říct. Prostě se tam běžte podívat. Dokud to neuvidíte, nepochopíte.“

„Víte něco o majiteli bytu?“ ptala se Larisa.

„Je dlouhodobě v zahraničí. Už asi půl roku.“

„A pronajal byt někomu?“

„Prý ho nechal prázdný.“

„Takže v bytě oficiálně nikdo nebydlel?“

„Co jsme zatím stačili zjistit, tak ne.“

„Sousedi odnaproti?“

„Nejsou doma.“

„Dobře, díky. Připravený?“ otočila se Larisa na Hanka.

„Je to fakt síla,“ varoval je Castillo.

Hank se bez řečí sklonil, aby mohl projít dveřmi, ale hned za nimi se zastavil.

„Co je? Fakt je to takovej hnus?“ vyrazila ze sebe Larisa. Nezažila, že by Hanka něco šokovalo.

„Kdo vyrazil dveře?“ zeptal se Hank místo odpovědi.

„Museli jsme se dostat dovnitř. Bytná nemá náhradní klíč.“

„Nemá?“

„Podle všeho ho ztratila.“

Hank přikývl. „Klíč je z druhé strany.“

„Všimli jsme si,“ souhlasil policista. „Všechna okna jsou také zavřená zevnitř. Netušíme, jak se vrah dostal dovnitř.“

„Odešel a zamkl za sebou.“

„Ale vždyť jste právě sám řekl, že klíč je–“

Hank nenechal strážníka domluvit: „Ten klíč není stejné značky jako vložka. Je to kopie. Vrah má originál. A vložka je navíc z těch, kde je možné strčit klíč z obou stran. I když je klíč zastrčený, z druhé strany jde odemknout.“

Strážník Castillo si sundal čepici a nevěřícně si dveřní vložku prohlížel.

„Předpokládám, že to tak bude řešené ve všech bytech, ale to můžeme ověřit později.“

„Proč by to ale někdo dělal? Proč by si dělal kopii a nechal ji zevnitř zastrčenou?“

„Aby si z nás udělal srandu,“ řekl Hank a vstoupil dál do bytu se dvěma pokoji a koupelnou. Větší pokoj s kuchyní zel prázdnotou, majitel do něj nenechal pořídit žádný nábytek, kromě kuchyňské linky, na kterou už se nějakou chvíli prášilo. Druhou místností byla ložnice, kde našli tělo. Další policista stál u dveří, ale dovnitř se neodvažoval.

Hank vstoupil jako první. Nechal prostor volný, aby mohla vejít i Larisa.

Když vstoupila, podvědomě si rukou přikryla ústa, i když nevykřikla ani nezalapala po dechu. Chvíli se dívala na scénu, která se jí naskytla, a pak jen řekla: „Když už si myslíš, že jsi viděl všechno, vždycky tě překvapí, co nakonec ještě najdeš.“

Hank mlčel.

* * *

Mario Guerera si musel napsat o Larisinu adresu, protože netušil, kde seržantka bydlí. Tak dalece ještě svoje kolegy neznal, rozhodně ale nechtěl přijít o možnost pracovat na případu, dovědět se něco nového, vidět Hanka Giorgia při práci. Larisa Kramer nebydlela v žádné přepychové

čtvrti, na to koneckonců ani nevypadala. Jednoduchá newyorská bytovka, ne nepodobná té na rohu Avenue C a E 8th, kde po půlnoci udělal nové fotografie.

Na schodech doběhl Marcuse, který se také chystal na pokračování noční služby.

„Ahoj,“ pozdravil Mario.

„Nazdar,“ opětoval Marcus, „kde máš Stanleyho?“

„Nevěděl, jestli přijde. Takže… nevím, jestli přijde,“ dokončil Mario rozpačitě.

„Máš s sebou něco s vysokým obsahem kofeinu?“

„Doufal jsem, že seržantka něco bude mít.“

„Sakra, tebe asi nikdo neupozornil, že Larisa neumí dělat dobrý kafe. No, bůh s tebou, jestli na něj věříš.“

Mario se usmál, i když nevěděl, jestli to bylo míněno jako vtip.

Marcus zaklepal na dveře.

„Jsem ráda, že jste tady,“ pozvala je Larisa dál, měla na sobě jen tílko a kalhoty.

Mario trochu vyvalil oči, ale nic neřekl. Marcus vstoupil jako první, a tak ho následoval, po chvíli za sebou zavřel dveře, když si uvědomil, že nikdo další nejde.

Alespoň prozatím. Larisa nebyla sama doma, Hank Giorgio nechyběl.

„Dáte si něco?“ zeptala se Larisa.

„Vodu,“ odpověděl Marcus.

„Kafe?“ zkusil to Mario trochu nejistě.

Larisa se zasmála. „Marcus tě varoval před mojí kávou?“ zeptala se a natáhla se pro hrnek, takže jen potvrdila, že nemá podprsenku, protože její ňadro pod tílkem při pohybu ladně měnilo tvar.

Mario se rychle podíval jinam. „Něco takového.“

„Neměl bys věřit všemu, co se o mně říká. Ale v tomhle má Marcus pravdu. Moje kafe je hrozný. Chceš teda?“ otočila se s hrnečkem v ruce.

Mario si nemohl nevšimnout, že její bradavky jsou pod tričkem v pozoru.

Larisa se na mladíka podívala konejšivým pohledem a řekla: „Je vidět, že jsi o mně asi neslyšel dost. Tohle,“ přejela si dlaní přes prsa a břicho, „je určený jenom pro holky.“

Mario sklopil zrak a začal se červenat.

„Ale koukat se klidně můžeš, neříkám, že mi to nelichotí, přece jenom mám svůj věk. To kafe si teda dáš?“ vrátila se k původnímu tématu, aby mladíka dostala z rozpaků.

„Jo,“ špitl Mario a převzal téměř plný hrnek.

„Nic si z toho nedělej,“ plácla ho Larisa přes rameno. „A jestli chceš cukr, je na stole, mlíko v lednici.“ Sama si sedla na židli vedle Hanka, který před sebou měl jeden z notebooků. Larisa hleděla na druhý, na oba byly připojené disky s daty z Melissiných počítačů.

„Sedněte si, na co chcete,“ ukázala Larisa na volné židle. „V ložnici mám případně míč na cvičení, taky se na něm docela dobře sedí. Ještě se na něm daj dělat jiný věci, ale do detailů zabíhat nebudu,“ mrkla na Maria, když si sedal z druhé strany vedle Hanka.

Larisa plynule přešla k případu, když se oba nově příchozí posadili: „Zatím jsme se na nic nedívali, jen jsme to připojili. Říkala jsem si ale, že všechno nakopírujeme přímo na počítače, ať máme ještě další zálohu. A to jsme udělali. Procházela bych to nějak systematicky. Uvidíme, jestli Melissa teda vůbec na něco narazila. Hank a Mario projedou tamten disk, ty a já, Marcusi, si vezmeme tenhle. Seš lepší v technice, tak to budeš ovládat a–“

„A co ještě dva notebooky navíc?“ nadhodil Marcus.

„Já jich víc nemám,“ řekla Larisa skoro omluvně.

„Vždycky s sebou jeden tahám,“ odtušil Marcus, „a řekl bych, že mladej v tý brašně taky něco má.“

Mario si uvědomil, že je řeč o něm. „Jojo, mám počítač.“

„Skvělý,“ vydechla Larisa. „Taky jsme se mohli domluvit dřív, ale nějak mě to nenapadlo. Jsem už přetažená. Ta noční s torzem byla na hovno.“

„V pohodě, seržo,“ ušklíbl se Marcus a vyndával svůj laptop. „Ten disk můžu vyndat?“ ukázal na zařízení připojené k Larisinu počítači.

„Jo, už je to překopírovaný.“

„Fajn.“ Marcus vzal disk a napojil si ho k sobě. „Tak já si překopíruju jenom složky od pé dál a uvidíme, co z toho dostaneme.“

Nikdo neměl námitek a Hank zatím udělal to podobné s Mariovým počítačem. Ten si displej natočil tak, aby na něj viděl dobře především on sám a ne jeho kolega. Mario sice složku nazval prozaicky dnešním datem, ale obsahovala fotky, které na osobním notebooku neměly co dělat.

„Chcete něco k jídlu?“ zeptala se Larisa, když se soubory kopírovaly.

„Vařilas?“ zeptal se Marcus.

„Ne, ty hovado, copak to umím? Něco bych objednala. Dole je dobrej Číňan, ale nedaleko jsou i fajn pizzerka a thajská. Tý jsem nejdřív moc šancí nedávala, ale nakonec si ji objednávám často.“

„Já jsem pro pizzu,“ nadhodil Marcus, „abych se na jídlo nemusel moc soustředit.“

„Dobrej poznatek,“ pochválila ho Larisa. „Objednám pět kousků. Jste někdo na něco alergickej.“

„Já moc nemusím ančovičky,“ ozval se Mario.

„Zajímaj mě alergie, ne chutě,“ odpálkovala ho seržantka.

Mario zmlkl a nikdo další nic nenamítal.

„Fajn, to dostaneme i kolu zdarma, tak snad neusneme.“

Larisa odběhla vedle do ložnice, aby vyřídila objednávku přes telefon. Maria potěšilo, když se zeptala, jestli jsou pizzy bez ančoviček. Jídlo mělo dorazit do dvaceti minut. Ještě než Larisa odložila telefon, někdo zaklepal.

„Kdo se vsadí, že to je Rachel?“ nadhodila seržantka. „Nevsázím se,“ odbil ji Marcus. „Zrovna mi psala, jestli už tu jsem.“

„Seš nějak moc férovej,“ povzdechla si Larisa, prohrábla si vlasy a šla otevřít. „Ahoj,“ přivítala kolegyni, „doufám, že máš ráda hnusný kafe a pizzu.“

Rachel naklonila hlavu na stranu. „Jsem vegetariánka a kafe nepiju.“

„Však si z tebe dělám prdel. V ledničce máš jeden z těch drahejch džusů, co furt tak piješ.“

„Jako vážně?“ podivila se Rachel a oči se jí rozšířily.

„Jo, ale je tam docela dlouho, tak snad ještě poteče.“

Specialistka na balistiku a 3D modelování si došla k ledničce a vyndala si snad ještě stravitelný džus.

„Potřebuješ tu mrkev?“ ptala se s hlavou v ledničce.

„Hele, asi už ne.“

„Co to je za odpověď?“ nerozuměla Rachel.

„Nepotřebuju,“ nerozváděla Larisa předchozí slova.

„Vždyť je ještě... Co jsi s tou mrkví jako dělala?

Neříkej mi... tos jako měla tu mrkev v... sobě?“

„Hele, jednu jo, ale kterou, to nevím.“

„Tu největší,“ zahalekal Marcus.

Mario jen zíral, jakým směrem se debata rozproudila.

Rachel pokrčila rameny. „Mně je to vlastně jedno, oloupu si ji.“

„Ty vole, mě z vás jebne,“ rozplácl se Marcus teatrálně na židli.

Systémový zvuk jim oznámil, že se soubory na jednom notebooku dokopírovaly. „To bylo rychlý,“ podivil se IT specialista. „Asi jsme měli štěstí na složky, kde není zrovna moc velkých souborů.“

„Ty si beru já, tobě nechám to větší množství,“ sedla si Larisa na Marcusovo místo.

Bez řečí uhnul.

„Co mám dělat já?“ přihlásila se Rachel o pozornost.

„Zatím s Mariem prohlížej, co má na počítači on,“ zavelela Larisa.

„Já bych to zvládnul,“ chtěl se Mario trochu bránit.

„Nepochybuju o tom,“ přerušila ho seržantka, „ale jelikož jsi tady nejmladší a nic dalšího už nikam kopírovat nebudeme, tak to holt padlo na tebe. Není v tom nic osobního.“

Mario si myslel, že v tom něco osobního je, ale nechal Rachel, ať si přisedne. Když zjistil, že nemají volnou židli, uvolnil jí své místo a sám si došel pro velký míč.

„Tak jo, lidi, na nic nečekejte a pusťte se do práce,“ vyzvala všechny Larisa a sama si začala prohlížet stažené soubory.

Ukázalo se, že Melissa Heathers měla ráda japonskou mangu. Nastahovala si jí velké množství. Přesto se Hank ujišťoval, že v obrázcích není něco, co by jim mohlo uniknout, že každý obrázek je opravdu jen stránkou z mangy. Melissa neměla vyložena specifický styl, ale přece jen bylo poznat, že ji víc zajímala manga s dospělými příběhy, nikoli nutně erotická. Hank narazil jen na malé množství spíš infantilní jaoi mangy pro dívky se zálibou v homosexuálních romancích.

Larisa měla nakonec skutečně menší soubory, ale nejednalo se, alespoň ze začátku, o něco zásadního.

Melissa psala vlastní poezii. Larisa na ní neshledávala nic světoborného, trochu se nudila tím, jak si mladá holka, nejspíš ještě v pubertě, vylévala srdce a své pocity v podobě depresivních a silně osobních rýmů. Larisa si sama vzpomínala, že mívala období, kdy skládala básně, naštěstí dávno pohřbené v propadlišti dějin. Dokumentů s různými básněmi, písňovými texty, nejen vlastními, ale i zkopírovanými z internetu, obsahovaly Larisiny složky velké množství, a tak měla co dělat, aby se jimi probrala. Nic přínosného v nich nenacházela.

„Stanley nepřijde?“ zeptala se Rachel, když Larisa postavila na stůl krabice s pizzou a každý si vzal jeden trojúhelník salámové, kterou otevřeli jako první.

„Mluvila jsem ke všem,“ odpověděla Larisa, „takže věděl, kdy se sejdeme. Ale je to jeho věc. Asi má lepší věci na práci.“

„Jo, poslední dobou je nějakej nepříjemnej,“ souhlasil Marcus s plnou pusou.

„Nepříjemnější než normálně?“ našpulila Larisa rty a prohrábla si vlasy, aby je neměla v pizze.

„Spíš takovej startovací, snadno ho něco vytočí.

Dřív si spíš lidi dobíral, teď je prostě jenom agresivní.“

Rachel souhlasila a vybírala z pizzy salám, který vracela do krabice na ležící trojúhelníky. „Jako kdyby byl ještě nesnesitelnější než normálně.“

„Hele, víš, že tuk z toho salámu je už stejně ve zbytku pizzy?“ zeptal se Marcus vegetariánské kolegyně.

„Jo, a neser se do mě. V duchu se přesvědčím, že vyndat ten salám stačí.“

„Funguje to?“

„Mám fakt hlad, ten to přebije.“

Ani jeden nepřestal u jídla pracovat.

Marcus měl štěstí na větší dokumenty, ale ve většině se jednalo o zarchivované soubory, které nějak souvisely s prací. Stačilo rozbalit několik z nich a našel tam prezentace firem s jejich portfoliem, podrobnou analýzou vývojového oddělní a určením toho, co by se mohlo hodit. Melissa Heathers měla v souborech systém a na každou společnost se připravovala, měla seznam e-mailových účtů zaměstnanců, účtů na různých serverech, k nimž získala přístupy. Ozmansky a Svenson věděli, proč ji potřebovali. Dostala se v podstatě kamkoli.

A podle množství souborů se dalo snadno spočítat, že na tuhle její schopnost prohackovat se na cizí účty, doplatilo několik desítek firem. Měla přístupy k jejich sdíleným internetovým diskům, k jejich interní komunikaci, dokázala se tak dostat k určitým částem kódů a know-how. A pak Marcuse zaujal archiv s všeříkajícím názvem – ositsolutions.rar.

Mario s Rachel se dívali na dokumenty, obrázky nebo videa. Jednalo se o sbírku japonského anime. Nic závadného. Melissa se vyžívala ve všem japonském, s čímž souvisely i další soubory, knihy a články o Japonsku v elektronické podobě, různé obrázky ilustrující život v Japonsku. Ani ne tolik přírodu, jako spíš městský ruch, otaku a celkově kulturu spojenou s komiksem. Prolistovaly i několik desítek elektronických knih, většinou od japonských, ale i evropských a amerických autorů. Melissa měla ráda dramatické příběhy ze současnosti.

Larisa si mezitím přesedla na sedačku a uvolnila tak jednu ze židlí, po které ale Mario nesáhl, jak byl s Rachel zažraný do prohlížení.

„Mohl bych si tu její sbírku filmů stáhnout? Tolik anime na jednom místě jsem neviděl a vždycky jsem s ním chtěl začít,“ zeptal se v jednu chvíli.

„Anime? To jsou ty japonský úchylárny?“ zeptala se Larisa.

„To asi myslíš hentai,“ odtušil Hank. „Anime je prostě japonský animovaný film, může mít různé žánry, různé podoby, tedy samozřejmě i pornografickou, ale rozhodně se neomezuje jen–“

„No jo, profesore,“ zahučela Larisa, „díky za osvětlení. A pro mě za mě, jestli to není dětský porno, si stáhni, co chceš. Ale hlídej ho Rachel.“

Američanka s čínskými kořeny se na seržantku zašklebila, jako proč by se ona měla starat o takové hlouposti, ale nic neřekla.

„Lidi...“ ozval se Marcus trochu nejistě.

„Ano?“ obrátila na něj okamžitě oči Larisa.

„Myslím, že něco mám,“ oznámil, jako kdyby sám ještě nevěřil tomu, co objevil.

„Jestli jsou to její nahý fotky–“

„Ne, šéfová, tohle fakt vypadá dobře,“ utnul ji Marcus a udělal ostatním prostor, aby se posadili kolem nebo si stoupli za něj a mohli se dívat. „Tenhle počítač, teda počítač, na kterým byly tyhle soubory, podle všeho nebyl připojený k internetu. To jsem si všiml už v laboratoři, jen mi nedošlo, že to bude důležitý. Nejspíš v sobě vůbec neměl vstup pro optickej kabel a ani wi-fi přijímač. Ta holka to vyoperovala. Byla fakt dobrá. A proto se nebála mít soubory nezaheslovaný. Věděla, že zvenku se na něj nikdo nedostane. Jednoduchý, ale účinný.“

„Proč nám tohle všechno říkáš?“ zpražila Marcusův nástup Larisa.

„Jen takovej úvod. Má tu údaje o všech společnostech, co z nich dostala data, který pak Svenson a Ozmansky použili pro vývoj svýho softwaru. Ta holka byla zlodějka, dobrá zlodějka. A taky zásadová. Má to všechno

pěkně systematický. Každou společnost si analyzovala, než ji nahackovala, ke každý si získala přístupy a přihlašovala se jako řadovej zaměstnanec a nakradla dostupný data.“

„Tohle je nezákonný, ne?“ ujišťovala se Larisa.

„Rozhodně,“ ujistil ji Marcus.

„Až na to, že takové důkazy by vedly k obvinění mrtvé ženy,“ zchladil je oba Hank. „I kdybychom tam našli spojitost mezi O&S IT Solutions a těmi firmami, které oběť analyzovala, tak nás to nutně nedovede k Ozmanskému a Svensonovi.“

„A kdybysme se to snažili tvrdit, právníci to smetou,“ dokončila Larisa. „To nám moc k ničemu není. A jsem si skoro jistá, že po tomhle nešli.“

„Však vám to taky neříkám proto, že je to důležitý. Zaujalo mě, že byla Melissa prostě dobrá a všechno si zálohovala, jako kdyby to v budoucnu mohla nebo chtěla ještě použít.“ Larisa už otvírala ústa, ale Marcus jí naznačila, že ještě neskončil. „Ozmansky se Svensonem věděli, že byla Melissa Heathers dobrá, ale nenapadlo je, že si stejnou analýzu jako na konkurenty udělala i na O&S IT Solutions.“

„Co máme?“ chytila se hned Larisa.

Hank i ostatní věnovali Marcusovi plnou pozornost.

„Mám pocit, že máme přihlašovací údaje všech zaměstnanců do systému. To je sice intranet, ale tam bychom se dostali. Pak máme další vstupy do služeb, které mezi sebou zaměstnanci sdílejí, což nás asi moc nezajímá, ale pak tu mám soubor týkající se jen Svensona a Ozmanského.“

„Co tam je?“ chtěl vědět Hank.

„Vypadá to jako přístupové údaje na cloud. Název je anonymní, nic neříkající, ale možná bysme se tam měli podívat.“

„Tam bysme se, kurva, měli podívat!“ zvolala Larisa.

„Ne tak rychle,“ mírnil ji Marcus. „Možná jsem trochu paranoidní, ale asi bych ostatní počítače, pro jistotu, na nějakou chvíli úplně odpojil od sítě. Nevím, co to je za cloud a nejspíš tam nebudou mít nic, co by se k nám dostalo, myslím něco závadnýho, ale znáte to...“

„Dvakrát měř...“ začala Larisa, ale nedokončila.

„Jasný, tak všechno odpojte a necháme ten, co máš, online.“

„Není na něm nic, co potřebuješ?“ ujišťoval se Marcus.

„Už ho skoro nepoužívám.“

„Fajn, jste offline?“

Všichni potvrdili.

„Jdeme na to. Ale připravte se, že ten cloud můžou mít chráněnej nejenom tím, co Melissa našla.“

„Kdyby tam bylo víc ochrany, jsem si skoro jistý, že by si to oběť poznamenala,“ reagoval Hank suše.

Marcus pokýval hlavou. Byl to logický argument.

„Asi bych čekal, že se na účet majitelů bude možné přihlásit jenom pomocí telefonu, nebo tak něco, ale je možný, že ti dva si fakt věřili.“

Larisa si prohrábla vlasy a sledovala, jak Marcus zadává doménu, kde se objevila pole pro přihlašovací jméno a heslo. Zkopíroval údaje z Melissina dokumentu a klikl na OK.

„Tak to mě poser,“ zhodnotil nastalou situaci.

„Jsme tam, ne?“ ubezpečovala se Larisa.

„Jo, jsme tam,“ přitakal Marcus. „Nejspíš se nedostali k tomu, aby změnili hesla. Měli tam administrátorský přístup jen oni dva a prostě neměli kdy přístupy změnit.“

„Je tam jenom jedna složka,“ sdělila Rachel jednoznačnou skutečnost.

„Otevři ji,“ přikázal Hank, nikoli autoritativně.

„Tak co tu máme?“ rozklikl Marcus složku a vyrojilo se na něj několik desítek dalších.

„Každá složka nese datum a dívčí jméno... většinou dívčí jméno nebo jména,“ opravil se Hank.

„Co to je?“ znejistěla Rachel.

„Můžeš to všechno stáhnout?“ zeptal se Hank Marcuse.

IT specialista newyorské policie rozklikl první složku s jediným souborem MP4 formátu o velikosti téměř 1 GB. Nakonec řekl: „Chvíli to bude trvat, nevím, jestli tady bude dost místa, ale jo, tohle se dá všechno stáhnout.“

„Tak to zkus.“

„Všechno?“

„Všechno.“

„A nechceš se nejdřív podívat, co to je?“ nadhodil Marcus.

Hank zavrtěl hlavou. „Mám dost jasnou představu.“

„Dobře,“ zamračil se Marcus, ale vrátil se k první složce a zkusil ji stáhnout. Cloud mu to povolil. „Všechno to má skoro sto osmdesát giga, to bude chvíli trvat.“

„Vejde se to na disk?“ zajímal se Hank. Marcus to zkontroloval. „Ne, schází tu asi dvacet giga volného místa.“

„Smaž cokoli,“ nerozpakovala se Larisa.

„A nechceš–“

„Cokoli,“ opakovala seržantka. „Budou tam filmy, možná fotky, ale jak říkám, počítač už nepoužívám, mám všechno jinde. Mám Netflix. Filmy fakt nepotřebuju.“

„Jo,“ odfrkl si Marcus, „teď tam budeš mít dost novejch filmů.“

„Co je to za filmy?“ opakovala Rachel nejistě.

„Hele, na mě nekoukejte,“ bránila se Larisa, „já to nevím. Hanku?“

Hank se opřel do židle a povzdechl si. „Myslím, že Melissa Heathers neměla v úmyslu ožebračit Ozmanského a Svensona. Prostě si je chtěla proklepnout. Jenže pak narazila na jejich účtech na velké peníze. Příliš velké peníze. Rozhodla se zjistit, odkud jsou. A nakonec se dobrala k jejich zdroji. K těmhle filmům.“

„Já už ani odpověď znát nechci,“ brala Rachel svou otázku zpátky.

„Je to snuff,“ potvrdil Hank domněnku všech. „Ozmansky a Svenson dostávali zaplaceno za to, aby natáčeli filmy, kde budou mučit vybrané oběti, podle všeho většinou ženy, budou to natáčet a umožní platícím zákazníkům si filmy stáhnout.“

„Kurva,“ masíroval si Marcus spánek. „Nevím, jestli tohle chci vidět.“

„A co s tím jako budeme dělat?“ ozval se Mario po delší chvíli.

„Moc toho dělat nemůžeme,“ povzdechl si Hank. „Potřebovali bychom si všechny filmy projet a doufat, že tam najdeme někoho, koho bude možné obvinit. Pokud se nám tohle nepovede, povede se nám něco jiného. Můžeme odhalit totožnost několika desítek nezvěstných osob, jejichž rodiny neví, co se s nimi stalo.“

„Jo, to by bylo fajn,“ odtušil Marcus, „ale jako lidi, na tohle fakt nemám žaludek, sledovat, jak nějakým holkám uřezávaj prsty, nebo kdovíco horšího.“

„Tohle po tobě ani nikdo nechce,“ uklidnil ho Hank, „ale budeme potřebovat seznamy nezvěstných osob, porovnat je s ženami na videích. Tohle je něco, co

budeme muset dělat mimo pracovní dobu. Jak se na to tvářil Vincent?“ otočil se Hank na Larisu.

„Dal mi jasně najevo, že tady jsme kopli do prdele někoho, kdo by s náma mohl vyjebat. Jako fakt fest vyjebat. Případ není náš, maj ho federálové a nemaj ho proto, aby ho řešili, maj ho proto, aby se zazdil. Vincent do tohohle nepůjde, tohle je moc velký a mohlo by to ublížit nevinnejm lidem.“

Hank zavřel oči a několikrát si přejel dlaní levé ruky po obličeji. „Já prostě nenechám ty zrůdy jen tak odejít.“

„Co chceš dělat?“ zeptala se Larisa.

„Chci projet všechna videa. Chci zjistit, jestli na nich vystupuje někdo jiný než Ozmansky a Svenson. Chci udělat obrázky těch, koho mučí. Chci mít podobiznu každé oběti, abychom zjistili jejich totožnosti. Chci mít přesný popis, o koho se jedná, kdy zmizel.“

„Tohle je běh na dlouhou trať,“ nadhodil Marcus.

„Já vím,“ reagoval Hank, „ale to je dobře. Necháme viníky vychladnout, necháme to mlčet. A až budeme mít všechny informace, tak s tím půjdeme ven.“

Mario si odkašlal. „Ale co s tím? I když to budeme mít, nemůžeme to jen tak použít. Nezískali jsme tyhle důkazy úplně legální cestou. Je snadno napadnutelná. A možná budeme mít důkazy jen na Ozmanského a Svensona, kteří stejně ve vězení nejspíš skončí.“

Hank přešel k oknu a podíval se ven na ulici, kde se míjela auta i lidé, vše v anonymitě, neznalosti. „Možná nedostaneme toho, kdo za tím stojí, možná nezjistíme, kdo přivolal federály, ale dostaneme ven informaci o tom, co se stalo, kdo zemřel a jak a kdo smrt způsobil.“

„Ale jak?“ nechytal se stále Mario.

„Rozešleme kopie videí a všechny informace do největších novin. Budeme anonymní, nikdo nezjistí, kdo

to poslal. Nevím, jestli to vyjde, nevím, jestli to půjde, ale z tohohle bychom mohli udělat aféru. I když nesrazíme ty nejvyšší, musíme ukázat lidem, co se děje. Musíme jim ukázat, že jejich děti umírají proto, že jsou tu zrůdy, co mají peníze na to, aby je viděli mučené a hanobené.“

„Tohle je... velký,“ zhodnotil Marcus. „Možná to ale ani nikdo nebude chtít vydat.“

„Jestli ne, udělali jsme všechno, co jsme mohli.“

S tím Marcus dokázal žít.

A pak se ozval skeptický hlas. Patřil Rachel. „Ale co když se pleteš?“

„Cože?“ obrátil se na ni Hank.

„Co když na těch videích není to, co si myslíš?“

„Na to je jednoduchá odpověď,“ kontroval Hank.

„Jo, to je,“ souhlasil Marcus. „Dvě videa už se stáhla.“

* * *

Stanley Chakiris přišel domů pozdě. Kolem čtvrté hodiny. Většinou se po noční vracel tak okolo desáté, a to nejpozději. Tentokrát jako kdyby se domů netěšil, jako kdyby tam nebylo nic, na co by se těšit měl. Přišel tak pozdě záměrně. Věděl, že manželka už bude pryč. Touhle dobou už byla v nemocnici, i když tam ničemu nepomůže.

Stanley se posadil na gauč, vlastně do něj padl, a uvědomil si, že i on je k ničemu. Vykašlal se na kolegy. Nestavil se u Larisy. On si prostě nemohl dovolit problémy. Už tak jich měl dost. A skoro to vypadalo, že jich bude ještě víc.

Věděl něco, co ostatní nevěděli. I když Hank se na něj tak podíval...

Věděl, že oficiální případ, který mají nyní před sebou, bude pořádný průser.

Věděl, že na tom budou pracovat dnem i nocí.

Věděl, že torzo bylo určeno jemu.

* * *

Larisa Kramer ležela na posteli a nedařilo se jí usnout.

Potřebovala se aspoň hodinu vyspat, i když věděla, že to bude k ničemu. Bude se pak cítit ještě víc unavená, ale prostě musela spát. Čeká je pokračování vyšetřování okolo torza, ke kterému byli v noci zavoláni. Budou vyslýchat svědky, budou muset zjistit, kde jsou majitelé druhého bytu. Ale především budou muset odhalit vraha, toho komika, který si s nimi hraje.

Jenže Larisa se nesoustředila na torzo, nesoustředila se na nový případ. Soustředila se na to, co dnes dopoledne a vlastně i odpoledne dělali. Nedokázala se oprostit od výrazu té holky, kterou neznala a která byla označena jako „2018-01-13 Alicia“. Bylo jí už vůbec osmnáct let?

A záleželo na tom vlastně? Hank nenechal doběhnout video, ukázal jen úvodní scénu, pár záběrů, ale o to to bylo horší. Larisa si domýšlela, co bylo dál. Nechtěla, ale stejně si nedokázala pomoct.

Alicia umřela, o tom nepochybovala. Přála jí, aby byla mrtvá, protože to, co dělali s její tělem, to, jak na ni umístili háky, jak je zatrhli do její kůže, jak pak tahali... Larisa doufala, že Alicia umřela brzy, ale vzhledem k tomu, že film měl téměř dvě hodiny, asi se jí to nepoštěstilo. Chtěla by pro tu holku brečet, chtěla by pro ni smutnit, ale nešlo to. Prostě jen ležela a zírala do stropu.

Zavolala Hankovi. Musela mu zavolat. Vzal si její notebook, vzal si všechna její videa. Nebyla jiná možnost. On jediný to snese. A na tom je něco neskutečně děsivého, něco, z čeho mrazilo i ji, a to svého parťáka znala nejlépe a měla k němu nejblíž. Hank určitě nespal a díval se na ty filmy. Díval se na ně, jako kdyby se jednalo o reklamy, jako kdyby to byla jen nějaká estráda. Jen nad tou

představou se v posteli ošila. Nedokázala by říct, jestli je jí Hanka líto, anebo ji parťák děsí. Nic na ni nehrál, prostě byl takový, na první pohled bezcitný, ale ona stejně věděla, že tam někde jsou emoce, že se stará o lidi. Už jen to, jak se žene za každým případem. Jen někdy si prostě nebyla jistá, jestli proto, aby lidem pomohl, anebo proto, aby zjistil pravdu, celou a jedinečnou.

Ne, dnes dal jasně najevo, že chce pomoct, povědět lidem, co se stalo jejich blízkým.

Anebo jen zjistit, kdo za tím vězí, kdo si byl schopen zavolat federály, když mu teklo do bot.

Larisa se snažila ten hlas umlčet, ale nakonec se jí dostal i do snů. Ani si nevšimla, že usnula. A když se probudila, měla pocit, jako kdyby vůbec nespala.

* * *

Mario Guerera dorazil domů a nešel rovnou do postele, i když ani on před sebou neměl mnoho času, který mohl využít ke spánku. Těch služeb bylo najednou moc, tenhle týden byl prostě šílený a za pár hodin bude muset zase naklusat do práce.

Posadil se k pracovnímu stolu, vedle klávesnice si postavil notebook a propojil ho optickým kabelem se svým stolním počítačem, aby si zkopíroval dnešní fotografie. Už se na ně nedostane, na to fakt neměl sílu, ale chtěl si být jistý, že snímky už budou jen u něj a ne na pracovním počítači.

Fotografie se nahrávaly rychle. Mario jen tupě zíral na monitor. Pod stolem si zul boty.

Ani na to nemysli, říkal mu vnitřní hlas. Jenže on si nedokázal pomoct. Musel na to myslet.

„Vždyť o nic nejde,“ řekl sám sobě nahlas.

Sundal si ponožky a stoupl si, aby si stáhl kalhoty, což považoval za celkem výkon, protože se cítil unavený jako

snad nikdy. Na vysoké sem tam zapařil, ale najednou si přišel starší.

Co by si asi pomysleli kolegové? ptal se ten vnitřní hlas.

Mario přesně věděl, co by si pomysleli. Že je magor.

No vidíš to, říkal vnitřní hlas.

Jenže on si nedokázal pomoct. V násilí je něco krásného. Odporného, ale krásného zároveň.

Otevřel si okno internetového prohlížeče.

Neměl eidetickou paměť jako Hank, ale měl ji dobrou.

Zadal adresu.

Stránka se načetla.

Naťukal přihlašovací jméno a heslo.

Přihlásil se a nechal si na harddisk stahovat všechny filmy.

Věděl, že 180 GB volného místa na disku má, a tak si šel lehnout. Usnul téměř hned.

* * *

Hank Giorgio seděl u svých tří monitorů a na každém měl puštěné jiné video. Pouštěl je simultánně.

Přehrávání zrychlil z normální rychlosti na vyšší. Mohl se tam objevit hlas nějakého dalšího člověka, kterého neznal, ale nemyslel si, že by ho měl poznat. Zatím na detailech nezáleželo.

Video s Alicií patřilo k novějším, které Ozmansky a Svenson udělali. Když se Hank podíval na celý seznam, zjistil, že se datují až do roku 2010. Dlouho, příliš dlouho! Postupně bylo patrné, že se zlepšovala filmařská technologie, stejně jako se zlepšovali násilníci sami. Mučil především Ozmansky, Svenson pomáhal. Ozmansky byl myslící typ, který si užíval každý řez, každou bolest, Svenson ze sebe chtěl jen dostat

zuřivost. Tam, kde Ozmansky používal nůž s precizností chirurga, tam Svenson mlátil a křičel.

Na levém monitoru běželo video s Alicií, datum 13. ledna 2018.

Na prostředním video s Petrou, datum 16. srpna 2016.

Na pravém monitoru pak Tracy, 2. března 2011.

Hank chtěl vidět rozdíly v natáčení. Zjistit, jak se měnily postupy mučitelů, jestli se k nim někdo přidal. Lišilo se místo, kde k mučení docházelo? Dokáže poznat, kde by to mohlo být? Opuštěná továrna, garáž, nebo třeba odlehlá chata.

A také si dělal snímky obrazovky, na nichž byly dívky dobře rozeznatelné. Ozmansky a Svenson si libovali v tom, že je nechávali nezakryté, bez roubíků, aby je slyšeli křičet. Z toho půjdou podobizny udělat.

Hank seděl a dokázal vnímat dění na všech třech monitorech.

Alicia v sobě měla zabodané háčky. Některé malé, na ryby, jiné větší, na uzení. Až příliš připomínala torzo, které v noci s Larisou ohledávali.

Petra byla pořezaná po celé pravé ruce.

Tracy ležela, nohy měla vysoko přivázané a roztažené, vagína jí krvácela z řezné rány na levém pysku.

Alicii někdo, patrně Svenson – byl mimo obraz –vytrhl jeden malý háček i s kusem masa.

Petřina ruka se začínala odhalovat, jak jí Ozmansky stahoval kůži z masa.

Z Tracyina rozkroku trčelo držadlo štětky na záchod, zbytek byl v ní.

Hankovi na stole zazvonil telefon. Téměř okamžitě ho zvedl. „Ano?“

„Vyser se na to,“ řekla mu Larisa bez pozdravu.

„Na co?“

„Ty víš na co, detektive.“

„Nemůžu.“

„Proč?“

„Lidi musejí znát pravdu. Rodiny obětí se musí dovědět, co se jejich dětem stalo.“

„To počká. Musíš se vyspat.“

„Ty víš, že spát nepůjdu.“

„Seš kretén.“

Aliciino tělo se trhalo na kusy, jak Ozmansky a Svenson tahali, každý z jedné strany, za provazy zakončené háčky.

Petra měla svaly na paži cele odhalené, Ozmansky pečlivě pracoval na kůži na jejích prsou.

Tracyino přirození se naplnilo skleněnou lahví, pravděpodobně od vodky, bez etikety. Svenson v ruce třímal kladivo.

„Uděláš pro mě něco?“ zeptala se Larisa po chvíli ticha.

„Co?“

„Chci, aby sis zašel k psychologovi.“

„Proč?“

„Vážně se musíš ptát?“

„Ne, nemusím. Je to předpis.“

Larisa na druhé straně do telefonu zavrčela.

Hank ještě o něco zrychlil přehrávání.

Aliciino tělo se obnažilo, na mnoha místech jí tekla krev, na mnohých prosvítaly kosti a vnitřnosti. Ozmansky tak měl další místa pro háčky a háky.

Petra už neměla prsa, pouze neforemnou hmotu a kůže jí začínala mizet i z obličeje.

Tracyina vagína krvácela, jak ji propíchaly skleněné střepy.

„Seš debil.“

Hank mlčel.

„Hanku, tohle není prdel. Umřela ti manželka. Teď tam čumíš na videa, jejichž obsah si ani nechci domejšlet.

Já vím, že seš jinej, vím, že realitu vnímáš jinak, ale do prdele, tohle musí bejt záběr i na tebe.“

„Budu o tom přemýšlet.“

„Hanku?“

„Ano?“

„Já jsem četla Sandřinu zprávu.“

Hank se odmlčel. Znovu zrychlil přehrávání.

Alicia měla háčky na žebrech, ve střevech, v plicích, v koutcích úst, v očích.

Petra přišla o všechny vlasy, její oči se zalévaly jemnými pramínky krve z odhalené lebky.

Tracy měla do poničeného pohlaví zasunutou násadu koštěte, jen okraj, zbytek koštěte trčel ven a Ozmansky ho držel ve vodorovné poloze. Svenson se rozbíhal.

„Já vím, že byla těhotná,“ řekla Larisa, když Hank stále nic neříkal.

„Ano, byla.“

„Věděl jsi to?“

„Ne, zjistil jsem to až ze zprávy.“

„Musíš si s někým promluvit.“

„Dobře,“ kapituloval Hank.

„Můžu ti někoho...“

„To je dobré, mám jednoho známého.“

„Určitě?“

„Ano. Je to psychiatr. Dobrý psychiatr.“

„Nevymyslel sis ho?“

„Robert Jenkins.“

„Ten Jenkins?“ podivila se Larisa.

„Ano, ten. Pomáhal mi se dvěma případy v minulosti. Známe se ze studií. Vyučoval psychologii.“

„Není tak starý, ne?“

„Je tak dobrý.“

„Dobře. Ale ozvi se mu co nejdřív. A zkus jít spát.“

„Nepůjdu,“ odpověděl Hank.

„Já vím,“ povzdechla si Larisa a zavěsila.

Aliciino tělo se roztrhlo na kusy, její vnitřnosti se vyvalily ven a ona zemřela.

Petra přišla o jazyk, což jí konečně přineslo klid. Nejspíš se udusila vlastní krví. Ozmansky dál odřezával její kůži.

Tracy se prohnula, jak Svenson narazil do koštěte, které si přes střepy v její vagíně našlo cestu dál do jejích útrob a cestou potrhalo všechny orgány, až se zlomilo. Svenson upadl na zem. Smál se. Tracy umírala dlouho.

Hank všechna tři videa vypnul. Chvíli se díval na prázdné, monotónní obrazovky.

Řekl si, že bude lepší se soustředit jen na jedno video naráz.

Pustil si další.

2010-12-01 Jayne. První video, které Ozmansky a Svenson natočili. Bylo krátké. Necelá půl hodina. Jayne umřela příliš brzy. Ozmansky ještě nebyl tak šikovný.

Nůž mu sjel a prosekl tepnu na noze.

Když video doběhlo. Pustil si Hank další.

2011-01-29 Maggie.

A pak další.

2011-04-02 Lacey.

A další.

2011-05-31 Drew a Hannah.

A další.

2011-08-19 Cassandra.

A další.

2011-10-06 Joanne.

A další.

2012-01-10 Trevor.

A další.

A další.

Hank stál v malé místnosti a Larisa vedle něj. Policista zůstal v chodbě, protože nepotřeboval torzo vidět znovu. Jeden pohled mu stačil na celý život.

„Proč by tohle někdo dělal?“ zeptala se Larisa, ruku z úst už spustila, i když by se rozhodně nezlobila, kdyby si s sebou vzala roušku. „Nemáš mentolovou mast?“ zeptala se parťáka.

„Nepoužívám ji,“ odpověděl Hank.

„Jasný, co mě to napadlo,“ zakroutila Larisa hlavou, ale jinak se ani nepohnula a dívala se na tu… věc, kterou tu kdosi vystavil.

„Je to žena,“ pronesl Hank a zněl jistě.

„Jak to poznáš?“ nechápala Larisa.

„Když se podíváš na kůži staženou z hrudníku, je vidět, že tělo mělo výrazná ňadra, i když jejich hmota je pryč.“

„Ty už analyzuješ, co?“

„A co mám dělat jiného?“

„Zvracet?“ prohrábla si Larisa vlasy a rozhodla se, že si torzo prohlédne ze všech stran. Hank ji napodobil a obcházel tělo ve druhém směru.

Někdo si dal tu práci, že zavěsil mrtvolu na ocelové drátky připevněné na skobách zaražených do stropu. Skob bylo celkem osm, stejně tak drátků. Ty byly přivázány za žebra, celkem čtyři, dva za obratle a poslední dva držely napnutou kůži hrudníku, která byla naaranžovaná do čehosi, co nejvíce připomínalo křídla. Žebra byla obnažená, jako kdyby vrah toužil po tom, aby se odhalila bílá kost, což se mu podařilo. Vnitřní orgány

ležely na podlaze v odpudivé hmotě. Už několik dní hnila a pustili se do ní červi. Larisa si to prve ani neuvědomila, ale pokoj naplňoval bzukot masařek.

„Proč?“ zeptala se do ticha.

Hank měl odpověď: „Tohle celé je aranž. Někdo si dal tolik práce, aby torzo připravil, zasadil do podoby, jakou vidíme. Muselo to zabrat několik dní. Podívej se na podlahu, je celá flekatá, jak se do ní vpíjela voda, nejspíš z toho, jak bylo tělo zamražené. Ta aranž sama o sobě má něco znamenat, vzkaz pro někoho, ale netuším pro koho.“

„Ale... proč?“ zopakovala Larisa otázku.

„Musíš se na to vážně ptát?“ reagoval Hank klidně.

„Ne, ale je šílený, co některý lidi udělaj.“

„Co udělaj?“ ozval se v chodbě dupot a pak se i objevil obličej Stanleyho Chakirise. Protáhle doplnil: „Á kurva.“

„Panebože,“ nakukoval za ním Mario a jako první položil jednu z nejzásadnějších otázek, na kterou nikdo nyní neměl odpověď. „Kde je zbytek?“

„Tady ne,“ ujistila ho Larisa. „Docela stačí i to, co jsme našli.“

„Máte štěstí na šílence, ne?“ ušklíbl se Stanley. „Myslíš na vrahy, nebo kolegy?“ vrátila mu Larisa. „Dokáže z tohohle těla někdo zjistit, kdy umřelo?“

Stanley k torzu přistoupil, Mario spolu s ním, zběžně ho obhlédl a nakonec řekl: „Hank to už určitě ví, ale tohle tělo je tu několik dní, možná týdnů, hnije pomalu, ale hnije dost, podívejte se na množství hmyzu. Co je ale důležitější, podle všeho bylo nějakou dobu u ledu. Kůže má barvu jako po omrzlinách, nejspíš leželo v mrazáku. Nezjistíme jak dlouho.“

„Kurva,“ ulevila si Larisa. „Jak ji identifikujeme?“

„Podle otisků těžko,“ zasmál se Stanley, ale nikdo se nepřidal.

Slova se chopil Hank: „Můžeme zkusit DNA analýzu, asi bez výsledku. Ale na zádech i na prsou má tetování, s tím už by se něco dalo dělat.“

Hank se podíval na Larisu, ta mu pohled vracela. Pak pochopila a přikývla. „Necháme vás vaší práci, jdeme za svědky.“

„Konečně dobrý nápad,“ odfrkl si Stanley a otevíral brašnu s náčiním.

„Sereš mě,“ formulovala Larisa rty, ale nahlas nic neřekla.

Spolu s Hankem vyšla na úzkou chodbu.

„S ničím se nehýbalo?“ ujišťovala se.

Strážník Castillo ji ubezpečil, že se skutečně na nic nesahalo. Vyrazili dveře, objevili tělo a po chvíli odešla klimatizace. Nikdo další uvnitř nebyl, všechno je tak, jak to našli.

„Nikde nic není?“ konstatovala Larisa.

„Ještě jsme pořádně nekontrolovali kuchyň, ale skutečně to tak vypadá,“ připustil Castillo. „Nejsem žádný policejní génius, ale tohle udělal člověk, který nezanechává stopy.“

Hank zavrtěl hlavou. „Asi bych to formuloval jinak.“

Strážník k němu zamračeně vzhlédl.

„Tenhle vrah zanechává stopy, ale takové, o kterých chce, abychom je objevili. Všechno je pro něj jen hra.“

„Hra?“ nechápal Castillo.

„Chce si s námi hrát. Nechal nám vodítka, ale pokud se nám chce odhalit – a myslím, že ano, má k tomu určitý důvod – tak to bude způsobem, který on zamýšlí. Je to hodně chytrý člověk. Měl všechno připravené, plánuje.“

„Ale kde vzal tělo?“ nechápal Castillo. „Říkal jste, že ho měl podle všeho někde zamražené.“

„Měl. Dalo by se usuzovat, že se jednalo o neznámou ženu, že ji prostě unesl, ale v tom případě mi nesedí to, kolik si se vším dal práce. Myslím, že mrtvá, a může být mrtvá opravdu dlouho, měla blízko ke svému vrahovi anebo se nějakým způsobem dotýká toho, co vrah udělal. Vrah nám něco prezentuje, chce nám něco sdělit, jen prostě v současné chvíli nedokážeme pochopit co.“

„Chceš mi říct,“ zamyslela se Larisa, „že ještě najdeme zbytky těla?“

„Když už si dá vrah takovou práci s tím, aby torzo takhle naaranžoval, nebude chtít zůstat jen u toho. Bude se chtít předvést.“

„Hanku,“ položila Larisa parťákovi ruku na rameno, „vysvětli mi, jak je možný, že od doby, co jsem s tebou, se dostávám k těm nejúchylnějším a nejdivnějším případům? Přitahuješ magory?“

„Možná,“ připustil Hank, „anebo je svět čím dál šílenější.“

„Hm, obě varianty mi přijdou dost pravděpodobný.

Strážníku, kolik tu máme bytů?“ obrátila se Larisa na uniformovaného policistu.

„Na každém patře dva, jenom v přízemí jeden,“ odpověděl Castillo podle pravdy. „V přízemí žije bytná.“

„Takže to máme šest bytů s potenciálními svědky.“

„Nechci být špatný prorok–“ začal Hank. Larisa ho nenechala dokončit. „Tak raději nic neříkej. Mně je taky jasný, že tady moc nezjistíme, ale každej obyvatel je potenciální svědek, z kterýho můžeme něco dostat. Do prdele, neříkej mi, že si žádnej soused nevšiml, že tady někdo nabíjel do stropu skoby, aby za ně pověsil rozřezaný lidský tělo?“

„Nechci tě zklamat, ale ty skoby tam byly navrtané.“

„A jaký je v tom rozdíl, sakra?“

„Na bušení by potřeboval víc času a přitáhl by na sebe pozornost, na vrtání potřeboval chvíli a nikdo si toho nemusel všimnout, pokud věděl, kdy lidé chodí do práce, a i tak by asi nikoho příliš nezaujal, protože je celkem normální, že si lidé domov zkrášlují.“

„Sere mě, jak máš na všechno odpověď. V tomhle jsem si se Sandrou skvěle rozuměla.“ Larise hned došlo, co právě řekla, a nechápala, jak něco takového vůbec mohla vypustit z úst. „Omlouvám se,“ dodala rychle. „Tohle jsem neměla...“

„Proč ne? Je to pravda. Oběma vám tohle vadilo,“ řekl Hank s klidem.

Castillo nestíhal vnímat, o čem se ti dva baví, a tak se rozhodl, že přispěje něčím, v čem se v danou chvíli cítil jistěji. „Mluvili jsme s bytnou, paní Collins. Jinak jsme klepali na všechny byty. Kde nám otevřeli, řekli jsme, aby nevycházeli. Pokud to bude nutné, musí nám to nahlásit.“

„Výborně,“ pronesla Larisa jako frázi, nikoli že by se přímo nadchla. „Tak si asi půjdeme promluvit s paní domácí. Zkurvenej případ.“ * * *

Tetování na zádech a na prsou oběti mělo zajímavý tvar. Na zádech se svíjelo dlouhé tělo kobry a hlava mířila podle všeho na hrudník. Zbytek úzkého těla se stáčel na bedrech, přecházel po páteři dolů, kde končil potrhanou kůží, která podle všeho rozhodně nebyla odříznutá čistým řezem. Mario by se klidně vsadil, že k rozřezání mrtvoly došlo motorovou pilou.

Stanley procházel kolem torza a přemýšlel. Něco mu na těle nesedělo, jen si nedokázal ujasnit co.

„Půjdeš sem?“ zeptal se Maria.

Mladík zanechal fotografování a přešel ke Stanleymu. „Ano?“

„Co se ti na tom nezdá?“

„To jako vážně?“

„Ne, tak to nemyslím,“ zamračil se Stanley nevrle, „nejsem debil. Jasně, že je to zrůdnost, ale prostě něco mi tam nedává smysl, něco není tak, jak by mělo být.“

Mario se chvíli díval. A pak jen řekl: „To budou ta křídla, vytváří divnou asymetrii.“

Stanley se na mladíka podíval, pak znovu na torzo, chtěl něco pronést, ale nakonec ústa znovu zavřel. Začal se usmívat.

„Co jsem řekl?“ znejistěl Mario.

„Přesně to, cos měl. Jasně, že to jsou ty křídla. Podívej se na ně, jak jsou velký.“

„To jsou,“ potvrdil Mario a štvalo ho, jak mu uniká, co Stanley viděl.

„Představ si, jak je obalíš kolem těch žeber,“ nabádal ho starší kolega.

Konečně to Mariovi secvaklo. „Ta žena byla obézní.“

„Přesně. Popravdě si myslím, že byla tlustá jak kráva,“

řekl Stanley tónem, jako kdyby oznamoval, že právě viděl tchýni krást v obchodě a že ji za to hodlá zavřít za katr s bandou pořádných grázlů.

„Vrah musel oškrabat všechen tuk, aby nás svedl ze stop.“ Pak se Mario ještě zamyslel. „Ale jaký by to mělo smysl? Stejně bychom to nakonec zjistili.“

„Slyšel jsi Hanka,“ rozhodl se Stanley udělat něco, co normálně nedělal, a dal Hankovi za pravdu. „Vrah si hraje. Dává nám nápovědy, trochu nám to komplikuje, možná proto, aby si ověřil, jak jsme dobří.“

„Tohle je... šílený. S takovýma lidma se setkáváte normálně?“

„Ne, mladej, mám pocit, že co jsi nastoupil, tak se někdo rozhodl, že ti to dá pořádně sežrat.“ Stanley se smál, ale Mario se ani trochu nebavil.

* * *

Paní Collins byla starší dáma přes sedmdesát let. Otevřela jim v županu, jako kdyby je chtěla přesvědčit, že už se chystala do postele, ale že je ochotna za každou cenu splnit svou občanskou povinnost. A v domě se stejně dělo něco, co jí nedalo spát. To se promítlo na jejích očích, ještě zvětšených dioptrickými brýlemi. Doslova zářily, zvědavé, co by mohly vidět nebo co by se mohly dovědět.

„Dobrý den, seržantka Larisa Kramer, newyorská policie. Jste paní Collins?“

„Ano, Marjorie Collins,“ představila se bytná.

„Tohle je můj kolega, detektiv Hank Giorgio. Vyšetřujeme trestný čin, k němuž došlo v nejvyšším patře tohoto domu. Mohli bychom si s vámi promluvit?“

„Už se mě vyptával nějaký váš kolega,“ odvětila paní Collins, ale podle všeho nikoli proto, že by s nimi nechtěla mluvit.

„Ano, to byl strážník Castillo, ale potřebovali bychom se zeptat na několik dalších věcí. Budete nám nápomocná?“

Paní Collins je ujistila, že bude, a pozvala je k sobě. Žila skromně, ale potrpěla si na výzdobu. Ne každému by připadala vkusná. Paní Collins si potrpěla na kočky, a tak je měla na desítkách fotek, na stěnách nebo na stojáncích na policích či na stole nebo jiných kusech nábytku. Každá kočka byla jiná, patrně se nejednalo o jedince, které paní Collins sama vlastnila. Kočky visely i vyšívané na malých dečkách. Nikde jediná fotka člověka. Hank se podíval na paní Collins

navlečenou do teplých bambusových ponožek. Její nos svědčil o tom, že velmi často smrká. Prostředí se jinak zdálo sterilní – nikde ani rostlina, prach by nepohledal. V rohu si všil několika krabic, na nichž si mohl snadno přečíst, že obsahují obličejové roušky.

„Škoda, že máte alergii na kočky,“ pronesl Hank zúčastněně. „Je vidět, že je máte ráda.“

Paní Collins smutně pokývala hlavou. „Už když jsem byla malá, tak se to projevilo a bohužel si to s sebou nesu celý život. I proto jsem se z maloměsta raději přestěhovala do New Yorku. Koček je tu sice hodně, ale když člověk moc nevylézá ven, což nutné není, tak se s nimi do kontaktu nedostane.“

„To věřím,“ pronesl Hank, ale místo aby se věnoval potenciální svědkyni, díval se kolem sebe.

Larisa se posadila s bytnou ke stolu, její parťák zůstal stát. „Bylo nám řečeno, že je zde celkem sedm bytů, včetně toho vašeho, ale pouze šest je obydlených, je to pravda?“

„Ano, ten byt, kde se našlo... kde se to stalo, je již delší dobu neobývaný. Majitel bytů, mladý pán, odjel na studia do Evropy, ale byt nepronajal. I jeho příběh je sám o sobě tragický.“

„Pročpak?“ zpozorněl Hank.

„Jeho rodiče umřeli velmi brzy poté, co odešel na vysokou školu, tedy první vysokou školu. Víte, stalo se to vlastně nedávno, ale on se s tou ztrátou vyrovnal velmi dobře, dokázal dostudovat tady, v New Yorku, ale řekl si, že aby měl skutečně dobré vzdělání, chce dodělat i školu v Evropě, jinou, se zaměřením na mezinárodní obchod. On je jinak celkem zdatný obchodník, po otci. Zdědil po rodičích menší jmění, ale nestouplo mu to do hlavy, místo toho se rozhodl, že udělá vše pro to, aby na něj rodiče bývali byli pyšní.“

„Jsem si jistý, že je to moc dobrý člověk, ale asi mi uniklo, jak se mladý pan majitel jmenuje.“

„Norman Wayfrand.“

„A jeho rodiče jste znala?“

„Nene, to ne, vše znám z vyprávění pana Normana. Jeho otec vlastnil budovu ještě před ním.“

„Pro něj jste tedy bytnou nedělala?“

„Ne, to jsem se teprve přistěhovala.“

„Takže jste se se starým pánem asi nepoznala, že?“

„Bohužel ne, zemřel nedlouho poté, co jsem se nastěhovala.“

„Velká škoda,“ soucítil s ní Hank. „A náhodou, pan Norman,“ použil naprosto záměrně familiární označení, „neměl ještě prostřední jméno?“

„Ale ano, vidíte,“ zablesklo se paní Collins v očích, „to víte, že měl. Ale teď si nějak nemohu...“

„Nezačínalo to prostřední jméno na ó?“ zkusil to Hank.

„To víte, že ano! Byl to Oswald. Oswald po dědečkovi. Norman Oswald Wayfrand.“

„Děkuji, paní Collins. Jak často s panem Normanem komunikujete?“

„V podstatě nejsme v kontaktu,“ přiznala správkyně. „Mám na něj číslo.“ Zatvářila se trochu provinile. „Ale ještě jsem mu nevolala.“

„To je v pořádku, my to uděláme za vás. Mohl bych o to číslo požádat?“

„Jistě.“ Stará paní se zvedla a přinesla si notes, kde měla kontakty. Nechala Hanka, aby si číslo přepsal do telefonu.

„Děkuji. Už jsem se vás vyptával dost. Moje kolegyně se chtěla zeptat na případ a nejenom tlachat kolem.“ Hank se usmál na Larisu, která snadno poznala, že Hank úsměv jenom hraje, protože se od něj v tu chvíli

očekával, stejně jako hrál zájem o osobu Normana Wayfranda, i když zatím netušila, proč se na něj tolik vyptával.

„Paní Collins, vy jste již v důchodu?“ začala Larisa.

„Ano, to jsem. Udělala jsem pro tuhle zemi dost, abych si nějaké peníze zasloužila.“

„O tom nepochybuji,“ souzněla se svědkyní Larisa.

„Ptám se proto, jestli býváte často doma.“

„Ano. Mám silné alergie a nechci kvůli nim příliš vycházet ven. A v dnešní době je možné snad všechno zařídit z klidu domova.“

„To jistě,“ prohrábla si Larisa vlasy. „Nevšimla jste si někdy, že by se v domě ozýval neúměrný hluk? Jako například, pokud by někdo přestavoval pokoje, navrtával díry, něco podobného?“

Paní Collins zavrtěla hlavou. „Nic konkrétního si z poslední doby nevybavím, ale sem tam prostě někdo trochu vrtá nebo do něčeho buší kladivem, ale nikdy to nebylo v takové míře, aby si ostatní nájemníci stěžovali.“

„Nevšimla jste si ani toho, že by se po domě pohybovali lidé, kteří tu nemají co dělat?“

„Dům má elektronický zámek. Pokud sem někoho sami nepustíme, nikdo se sem nedostane.“

„Chápu, ale přesto jste si nevšimla, že by se tu vyskytoval někdo… neznámý?“

Svědkyně se snažila chvíli přemýšlet, ale nezdálo se, že by si měla na cokoli vzpomenout. Nakonec zavrtěla hlavou. „Ne, na podezřelá individua si skutečně nepamatuji.“

„Ani v souvislosti s bytem, kde se našlo tělo?“

„Ten byt je neobývaný.“

„Neobjevil se tu někdo, kdo by se o byt zajímal?“

„To ne, já nemám od pana Normana plnou moc, abych byty pronajímala, tohle si může řešit jedině on sám.“

„Chápu, takže jste se v období, řekněme posledního půl roku o prázdném bytě s nikým nebavila?“

„Ne, nepamatuji se, že bych o něm mluvila.“

„Dobře. Kdo zavolal policii?“

„To jsem byla já,“ ukázala na sebe paní Collins pyšně.

„Jste dobrá občanka,“ pochválila ji Larisa, ale nemohla si pomoct, svědkyně se jí zdála vstřícnější, když s ní mluvil Hank, který rozhodně neměl na lidi působit mile. Ale dokázal to. Jeho přetvářka byla pro paní Collins přijatelnější než Larisino přirozené chování. Nejspíš dělá něco špatně, jenže netušila, jak by to změnila. „Proč jste volala policii?“

„Jak to myslíte? Vždyť je tam nahoře mrtvé tělo!“

„Myslela jsem to tak, co bylo impulsem, který vás přiměl, abyste policii zavolala? O tom, že je tam mrtvé tělo, jste přece nevěděla.“

„Byl to ten zápach,“ pronesla bytná, jako kdyby se za něj styděla.

„Shora se šířil zápach?“ ujišťovala se Larisa.

„Ano,“ přikývla paní Collins pomalu. „Už tu visel několik dní, možná týden nebo déle, ale nikdo nic moc neříkal, jako kdyby to bylo z ulice, asi si všichni mysleli, že to není nic hrozného, že to přejde. Ale nepřešlo, začalo to být horší a horší. A pak jsem zjistila, že to jde z toho bytu. Zápach tam byl nejsilnější, abyste mi rozuměli. A tak jsem zavolala policii.“

„Věděla jste, co to je za zápach?“

Paní Collins rozvážně pokývala hlavou. „Říkala jsem vám přece, že jsem z maloměsta.“

Larisa přitakala.

„Narodila jsem se na venkově a tam se stávalo, že zvíře uhynulo a hned se na to nepřišlo. Třeba když se zaběhlo. A jak k tomu potom člověk přišel, tak šel z mršiny podobný smrad jako z toho bytu. Tenhle smrad si zapamatujete, protože už ho prostě z nosu nedostanete. Jakmile ho ucítíte znovu, přesně víte, co je zač. A ten byt měl být prázdný, neměl tam nikdo žít. A ten zápach... tohle není zápach mrtvé krysy, to je smrad něčeho většího.“

„Dobře, kolega nám sdělil, že jste měla klíč od bytu, ale ten vám byl zcizen, je to tak?“

„Ano,“ překvapila tentokrát svědkyně stručností.

„Nemohla byste si vzpomenout, kdy jste ten klíč viděla naposledy?“ zkusila Larisa paměť paní Collins.

„To vám neřeknu. Náhradní klíče mám na jednom svazku. Jsou tam klíče od všech bytů, ale moc často je nepoužívám. A až teď jsem zjistila, že klíč od bytu nahoře tam není.“

„Nikdy jste náhradní klíč nepoužila?“ podivila se Larisa.

„Nějak k tomu nebyl důvod,“ pokrčila paní Collins rameny.

„Květiny jste nechodila zalévat?“

„Žádné tam nejsou.“

„Dobře, dám vám na sebe kontakt, ano? Kdybyste si na cokoli vzpomněla, v souvislosti s bytem nebo podezřelým chováním neznámých osob, ozvete se mi?“

„Jistě,“ pokývla paní Collins hlavou a pomalu se zvedla, protože pochopila, že je zodpovídání otázek u konce.

Larisa s Hankem opustila byt svědkyně, která za sebou zavřela dveře, ale ani jeden z nich neslyšel kroky.

„Půjdeme ven?“ navrhla seržantka.

Hank přikývl a následoval ji chodbou na ulici. Minuly schránky. Ne všechny na sobě měly původní jmenovky, některé se spokojily jen s nápisem fixem, třeba jako Wayfrand.

New York je halasné město, ale roh ulic, kde došlo k podivné vraždě, neoplýval v pozdní noční – nebo by už někdo řekl brzké ranní? – hodině přílišným ruchem. Lidé spali. Až na policisty, bezdomovce a staré bytné. Prošli kolem strážníka dole u vchodových dveří, který navigoval ostatní. Bylo potřeba odvézt tělo, tedy vlastně torzo. Larisa se na policistu usmála, Hank ho beze slova míjel.

„Co, sakra, měly znamenat ty otázky?“ uhodila na parťáka.

Hank se opřel o nedaleko rostoucí strom, jehož tenký kmen se pod jeho vahou povážlivě naklonil. Detektiv měl co dělat, aby hlavou nezmizel v listech, ale nakonec se vešel akorát. „Už když začala ten příběh, tak mi to nesedělo.“

„Jaký příběh? O majiteli domu?“

„Ano.“

„Jak jsi věděl, že bude mít druhé jméno na ó?“

„Řekni si jeho jméno tak, že křestní a prostřední budou iniciály,“ napověděl Hank.

„N. O. Wayfrand,“ poslechla. Nic se jí nezdálo divné. „No Wayfrand? Do prdele!“ uvědomila si, co je špatně, když řekla iniciály dohromady. „To zní jako ani omylem, kámo?“

„Přesně.“

„A to telefonní číslo?“

Hank jí podal telefon. Už vytáčel. Uslyšela pouze, že volané číslo neexistuje.

„Kurva!“ třískla Larisa do stromu, až se koruna zatřepotala a Hank se musel odpoutat, aby neztratil rovnováhu. „Ten šmejd nás tahá za fusekli!“

„Jméno je smyšlené, stejně jako ta historka o tom, jak studuje v Evropě. Celý ten dojemný příběh tu byl proto, aby na něj stará paní skočila, protože to je přesně něco, co se jí líbí. Příběh o muži, který se ani po tragických událostech v rodině nevzdal a jde si za svým snem.“

„Takže jméno je nám k ničemu.“

„Ano, ale ten dům musí někomu patřit.“

„A co ten náhradní klíč?“ napadlo Larisu.

„Nejspíš jí nikdy žádný nedal, ten byt byl prostě zamčený a ona ten klíč vůbec neměla.“

„A proč teda ten klíč v zámku?“

„Hra,“ odpověděl Hank krátce. „Chce nás přivést na špatnou stopu, stejně jako nám chce ukázat tu správnou. Jsou to jen takové náznaky. Neřekne nic naplno, ale nechá nás tápat, nechá nás jít směrem, kterým chce, abychom šli. Pokud se necháme.“

„Myslíš, že tě zkouší? Pověst už máš,“ nadhodila Larisa.

„Možná. Ale v tom případě mě trochu podcenil.“

„Si hodně věříš, co?“ Larisa se zamyslela. „Na to ani nereaguj, vím, jak blbě to znělo. Co dál?“

„Seš seržantka, ne?“

„Ty vole, neser. Tělo budeme muset odvézt, budeme muset zpovídat lidi, co tady bydlí.“

„Zeptal bych se jich na majitele domu, ale výpovědi nám asi moc neřeknou.“

„A neříkáš to jenom proto, že si myslíš, že všichni lžou, a proto nemá cenu se jich vyptávat?“

„Pravda, ale rozhodně netvrdím, že ani ze lži nemůže vzejít něco, co nám pomůže.“

„Tvůj přístup k životu a lidem je šílenej.“

„Znáš mě dlouho. Pořád se ještě divíš?“

Larisa máchla rukou. „Ser na to. Co teda dál? Myslíš, že se nám ozve?“

„Ozve, ale je otázkou jak. Jsem si jistý, že pokud budeme dobře hledat, ještě tu něco najdeme.“

„Jdeme na ty lidi?“

„Ano.“

„Budou nasraný, že je budíme.“

„Ve většině oken se svítí.“

„To je fakt. Navíc uvidí, jak seš velkej, a všechno nám vysypou. Vlastně je fajn tě mít za parťáka.“

„Protože jsem velký?“

„Mimo jiný, ale hlavně proto, že seš zasranej Sherlock. A nedívej se na mě takhle, nechci vědět, co jsem dneska dělala, koho jsem měla a tak podobně.“

„Jenom jsem chtěl říct, že ti to sluší.“

„Kecáš.“

„Ne, slyšel jsem, že tohle ženy rády poslouchají.“

„Seš debil. Jdeme zpátky.“

* * *

Mario se soustředil na roztažená křídla, na kůži, která prosvítala pod září reflektoru. Ani jedno světlo v bytě nefungovalo, chyběly žárovky. Nepochyboval, že fotky nebudou k jeho spokojenosti, ale v první řadě je tu jako forenzní specialista.

„Co tam máš?“ zeptal se Stanley, zatímco se snažil rozdělit jednotlivé prohnilé orgány, které se shlukly v hromadu čehosi plného much a červů na podlaze.

„To tetování je dobrá stopa,“ odpověděl Mario a nechal místností prolétnout další oslepující záblesk.

„Ale jak je kůže špatně napnutá, jednu část se mi nedaří vyfotit. Ne pořádně.“

„Chceš ji napnout?“

„Nepotrhá se?“ zaváhal Mario.

Stanley se zasmál. „Lidská kůže něco vydrží.“ Starší z techniků si stoupl za křídla torza a vzal jejich konec mezi prsty. Jemně látku napnul a nechal Maria dělat jeho práci.

„Skvělý,“ pochválil kolegu mladík a stiskl spoušť na fotoaparátu.

Na chvíli všechno ozářilo silné světlo. Stanley před ním trochu přivřel oči. Přesto tetování uviděl v jeho plné kráse.

„Do prdele!“ ujelo mu. A jen pro sebe, tiše si dodal: „Michelle.“

„Moc světla, co?“ zatvářil se Mario omluvně. „Příště raději zavři oči. Takhle na blízko by ten blesk dokázal člověku spálit sítnici.“

Stanley chvíli nereagoval, pak se na Maria podíval, jako kdyby ho viděl poprvé. „Ano, asi jsem se trochu... zamyslel.“

„Seš v pohodě?“ zamračil se Mario starostlivě a sklonil fotoaparát.

„Jojo, jasně,“ chvátal Stanley s odpovědí. „Jenom mžitky před očima. Hele, orgány mám skoro separovaný, ale jako poznat v tomhle sajrajtu, co je co... Jdu zkontrolovat kuchyni.“

„Myslíš, že tam něco bude?“

„Pochybuju,“ uzavřel Stanley a odcházel z místnosti.

„Zajímavý tetování, co?“ prohodil ještě Mario a pomalu se chystal fotit torzo zepředu.

„Cože?“ zeptal se Stanley jako v mrákotách.

„To tetování… podobných se moc nevidí.“

„Jak to myslíš?“

„Ta ženská měla potetovanou bradavku. Ten had se zakusuje do rajskýho jablka, který je její dvorec a bradavka.“

Stanley se chvíli díval na svého mladého asistenta, jako kdyby si nebyl jistý, že je to opravdu on. „Ano, nic takového jsem ještě neviděl.“

Stanley odešel vedle a nechal Maria jeho práci.

Mladík jen pokrčil rameny a dal se do focení. Neměl ale v podstatě co fotit, důkazy žádné, celý byt sloužil jako mauzoleum pro jedno jediné tělo, ani ne celé.

I když Mario si nemyslel, že by se tahle kompozice líbila mnoha lidem. On, ať už by si o něm mysleli ostatní cokoli a ať už vrah zamýšlel cokoli, musel uznat, že v tomhle aranžmá je něco étericky nádherného a odporného zároveň.

* * *

„Svítá,“ konstatovala Larisa očividnou skutečnost, když seděla na místě spolujezdce a projížděla si poznámky, které si za celou noc udělala.

Hank nereagoval a se stoickým klidem řídil auto v počínajícím ranním provozu.

„Takže, chceš říct, co máme?“

„Musíš se ptát?“

„Asi součást rituálu.“

„Potom tedy ano, shrň nám, co máme.“

„Máme torzo ženskýho těla, pravděpodobně se jednalo o obézní ženu.“

„Nejspíš starší.“

„Proč myslíš?“

„Tetování na sobě měla podle všeho dlouho, už změnilo tvar.“

„Dobře. Torzo bylo odřezáno od zbytků těla, údy a hlava jsou neznámo kde.“

„Ano.“

„Tohle je na hovno.“

„Proč myslíš?“

„Protože na tom těle nic nenajdeme.“

Hank odbočil a pomalu zajížděl do garáží okrsku. „Nenajdeme,“ potvrdil.

„Takže musíme čekat. A to je na hovno.“

„Pravda.“ Naučeně navigoval automobil na vyhrazené parkovací místo.

„Máme svědky, který jsou k ničemu. Nikdo z nich nic netuší, ale je skvělý, že nám nabídli možnost, že se vrah mohl nahoru nepozorovaně dostat po požárním schodišti.“

„Až na to, že to končilo o patro níž.“

„Vida.“

„Ne, ten člověk v klidu vešel dovnitř, použil vlastní klíče, zamknul se nahoře a mohl tam být dlouho bez toho, aby si ho někdo všiml.“

„Tohle je šílený.“

„Tohle je další případ.“

„Neser mě.“

„Čím tentokrát?“

„Jak seš klidnej!“ Larisa vystoupila z auta a třískla dveřmi.

„Pomáhá, když se vztekáš?“

„Ani, kurva, ne, ale nějak to ze mě ven musí.“

„Co konkrétně? Protože tvoje perioda začíná až za deset dní.“

„To si ze mě.... jak tohle... ale to je jedno!“ plácla seržantka rukou do kapoty vozu. „Sere mě, že tu máme šílence, u kterýho netušíme, co by mohl provést, a ty seš klidnej jak kámen.“

„Můžeme něco dělat.“

„A co jako?“

„Ověřit majitele bytu.“

„Co si myslíš, že najdeme?“

„Možná toho, komu patřilo tělo. Anebo jinou stopu.

To nemůžu vědět, než to ověříme.“

„Plánuješ ještě jít ke mně?“

„Kvůli Ozmanskému a Svensonovi?“

„Jo.“

„Samozřejmě.“

„Já jen, že se většinou dovedeš soustředit jenom na jeden případ.“

„Ve skutečnosti se dokážu soustředit na desítky případů najednou.“

„Někdy fakt nevím, kdy si děláš prdel a kdy ne.“

„Tohle není sranda.“

„Jo, já vím,“ povzdechla si Larisa. „Jdeme někomu zadat, ať nám ověří vlastníka těch bytů, jinak se z toho zblázním.“

„Potřebuješ se vyspat.“

„Akorát že to není na pořadu dne. Taky by ses potřeboval vyspat.“

„Zvládnu to.“

„Jo, já vím, což mě docela děsí. Seš v jednom kole víc než já.“

„Nikdy jsem toho moc nenaspal.“

„Jenže teď...“ Larisa nedokončila a jen máchla rukou. „Ále, seru na to. Teď fakt nemám sílu se s tebou bavit o tom, co my, normální lidi, cítíme. Sejdeme se teda u mě?“

„Jistě.“

* * *

Larisa spala necelé dvě hodiny a rozhodně si nepřipadala odpočinutá. Připadala si přetažená jako hodinky s vysypaným strojkem. Nepomohla odpolední sprcha, nepomohla káva v práci a nedokázal ji vybudit ani Stanley svým pozdním příchodem. Prostě se na

něj jen podívala zúženýma očima, ale nic neřekla.

Nekomentovala ani to, že on jediný k ní nepřišel řešit případ Melissy Heathers.

Hank se vedle ní posadil, jako kdyby spal celou noc, přitom nešel spát vůbec.

„Vypadáš jak princezna,“ zavrčela na něj.

„Dokážu fungovat dlouho.“

„Tys fakt koukal na ty videa, co?“

Hank přikývl.

„Seš magor,“ řekla nijak nenávistně.

„Ti, co je natáčeli, taky.“

„Je to síla?“

„Ano.“

„Máme něco novýho?“

„Nemáme nic. Na videích, na těch, co jsem zatím prošel, není nikdo další. Jen Ozmansky, Svenson a oběti.“

„Na hovno.“

„Ale neprošel jsem všechna, navíc máme další data, která Melissa Heathers získala.“

„Jo, ty se nikdy nevzdáváš. Kurva, už ani kafe mi nezabírá. Nemáme na skladě zadrženej kokain?“

„Vtip?“

„Ani ti nevím. Něčím bych nakopnout potřebovala.“

„Mám něco, co tě povzbudí.“

„Extázi?“

„V tvém věku?“

„Ty vole, radši brzdi! Na to, abych ti vydrápala oči, mám sil dost. Srát se mi do věku, no ty krávo!“

„Fajn, mám majitele bytů.“

„Kdo to je?“

„Je to Edmond Hollander.“

„A to je, sakra, kdo?“ hodila si Larisa nohy na stůl a pořádně se protáhla, až pod ní židle zaskřípala.

„Starý pán. Podle toho, co se podařilo dohledat, je mu osmdesát pět let, žil v domě, dokonce tam dělal správce, ale už osm let by měl žít v domově důchodců v Soho.“

„Hm, asi mu nájmy hezky vydělávaj.“

„Až na to, že podle všeho před nějakou dobou zmizel.“

„Starej pán z domova důchodců? A kdys tohle, kurva, stačil zjistit? Jo, aha, jasně, víc případů najednou,“ odpověděla si Larisa sama.

„Prostě jednoho dne z domova důchodců odešel, nikdo to asi moc neřešil. Podle všeho byl pořád hodně vitální.“

„Je mrtvej?“

„Nejsem jasnovidec, ale myslím si, že ho náš vrah použil jako zástěrku, aby si dům udržel.“

„Skvěle, takže máme slepou stopu.“

„Trochu, ale můžeme ještě využít paní Collins.“

„Hm, myslíš, že má tak dobrou paměť, abysme z ní dostali portrét?“

„Lepší to zkusit než mít prázdné ruce.“

„Fajn, jdeme za ostatníma,“ zvedla se Larisa a přešla do laboratoře, kde se Rachel trochu kopala do zadku, a tak okusovala tyčinku, kterou našla v kapse.

„Nemáš co dělat?“ uhodila na ni Larisa unaveně.

„Vezou mi sem náboje z jedný loupeže, mají pocit, že to byl policajt, co střílel služební zbraní, tak se chtějí ujistit, že se nepletou.“

„Fajn, já tě dneska asi moc nezaměstnám. Stop máme jak šafránu a ten šmejd rád řezal.“

Rachel strčila do pusy zbytek tyčinky a došla zvednout zvonící telefon.

„Stanley,“ odchytila procházejícího forenzního specialistu, „ty budeš dneska nejvíc odpočatej.“

„Jo, hádám, že jo,“ zastavil se, i když bylo patrné, že by v danou chvíli byl rád někde jinde.

„Nelítej tady jak čurák v půllitru a radši mi řekni, co jste tam včera ještě našli.“

Stanley si povzdechl, ale rozhodl se, že se nebude dohadovat a rovnou sdělí, co ví. „Tělo bylo rozřezáno motorovou pilou, bylo odstraněno velké množství tuku a masa. Proč, to se můžeme asi jen domejšlet, ale experta máš s sebou ty.“

„Bez poznámek!“ zvýšila Larisa hlas. „Nebo požádám, aby z tebe udělali asistenta a Mario bude vedoucí. Na posledním případu se osvědčil.“

Stanley jí věnoval pohrdavý pohled, že s takovou žádostí by neuspěla, ale nic nenamítl a pokračoval: „Jednalo se o ženu silnější postavy, respektive byla tlustá jako kráva. Věk spíš k padesáti, ale to nám asi líp řekne soudní lékař. Torzo bylo v pokročilém stádiu rozkladu, vzhledem k podmínkám v pokoji není možné přesně určit, jak dlouho bylo na místě činu, nemluvě o tom, že netušíme, jak dlouho byla mrtvá. Žena na sobě měla tetování, poměrně výrazná a specifická, která by mohla pomoct při identifikaci, ale to je asi to jediné. Nevíme, o koho se jedná, kde bydlela nebo jakou má spojitost s domem. Být vámi, tak prověřím, jestli tam nebyla podobná nájemnice. To jedno tetování by bylo vidět v dekoltu.“

„Díky, ještě že nám řekneš, jak máme dělat svou práci,“ odfrkla si Larisa. „Co ostatní části bytu?“

„Čistý, ale to máš ve zprávě.“

„Já mám radši ten tvůj rozzářenej ksicht po ránu. Kurva, vždyť vůbec není ráno, je večer! Neměla bych dostat volno pro neschopnost? Nebo sicka? Nevím, jestli dneska budu něco platná. No nic, něco

zajímavýho ještě? Číst zprávu fakt nebudu, určitě mi dokážeš vypíchnout to důležitý.“

„Nenašli jsme na místě činu ani chloupek, ani známku cizí DNA. Ale oběť měla operovaný srdce,“ řekl Stanley.

„Co? A pak že nic nemáte! Tohle je docela důležitý.“

„Jo,“ pokrčil Stanley rameny. „Ale vzhledem k její obezitě to není nic divnýho. Měla v sobě budík. Ale to je stejná stopa jako to tetování.“

„Nemají tyhle budíky sériový čísla, nebo tak něco?“

„Mají,“ připustil Stanley.

„No tak hurá!“

„Jenže tenhle ho neměl,“ odvodil si Hank.

„Neměl,“ potvrdil Stanley.

„Co? Jak to?“ nechápala Larisa a pohledem přeskakovala z jednoho na druhého.

„Chceš hádat?“ pohodil Stanley hlavou k Hankovi.

„Nejspíš se jednalo o neoficiální operaci,“ odvozoval Hank. „Zajela si na výlet do Mexika, tam se postarali, aby přežila, ale dali jí do těla něco levného, co se dá koupit na černém trhu.“

„Jo, tohle by sedělo,“ neměl Stanley nic proti.

„O podobných operacích jsem slyšel. Ještě před zákrokem se postarají, aby byly součásti nedohledatelné. Nikdo nechce vědět, jaký mrtvole ten kardiostimulátor sebrali.“

„Skvělý, takže to nám není jen k hovnu, ale je nám to totálně k píči,“ ulevila si Larisa.

„Jo, víc bych sázel na to tetování. Marcus snad nějakou shodu najde,“ zívl Stanley. „Ale je to pořád výstřel naslepo.“

Larisa se zamyslela a prohrábla si vlasy.

„Ještě něco?“ prohodil Stanley.

„Nejspíš ne,“ přeměřovala si ho a hledala něco, co by se jí nezdálo. Kromě toho, že poslední věty dávaly smysl, vypadal celkem normálně. „Nic jinýho jste na těle nenašli?“

„Ne,“ zavrtěl Stanley hlavou. „Hank má pravdu, tohle je vrah, kterej si chce hrát.“

„Oukej, můžeš jít, protože máš podle všeho důležitější věci na práci.“ Zdálo se jí to, nebo opravdu dvakrát v krátkém rozhovoru souhlasil s tím, že má Hank v něčem pravdu?

„To vy taky,“ utrousil Stanley.

„Neser a padej!“ obořila se na něj Larisa. Pak si k sobě zavolala Maria a konzultovala s ním možnost získat co nejlepší podobu tetování, které na sobě torzo mělo. Ubezpečil ji, že se s tím bude dát něco dělat a že to probere s Marcusem, což také hned udělal.

„Co my dva?“ zeptala se seržantka, když s parťákem osaměla.

„Pojedeme na místo činu a vezmeme si s sebou kreslíře?“ navrhl Hank.

Larisa zívla, prohrábla si vlasy a bez dalšího slova se zvedla a plouživým krokem se vydala směrem ke garážím. „Ale zveš mě na kafe, pořádně silný,“ otočila se cestou na Hanka. „A dáš si taky jedno, aby mě tak nesralo, že seš v pohodě.“

„Kafe nepiju,“ odtušil Hank.

„To vím taky, ale seš parťák, tak si dáš.“

* * *

Stanley měl napilno. Zabouchl za sebou dveře na záchod a jen tak tak si stihl strhnout kalhoty, aby vykonal, co ho tlačilo. Průjem se z něj vyřinul jako erupce sopky, ale on to skoro nevnímal. V hlavě se mu honilo příliš myšlenek.

Dnes dopoledne byl dýchánek u Larisy, na nějž byl sice pozvaný, ale nedostavil se. Věděl, že nezapadne. Ne ve chvíli, kdy je tam Hank, který všechno vyřeší a všechno vymyslí. Stanley by si tam připadal navíc.

Jako páté, v tomhle případě vlastně šesté kolo u vozu. Co když se mu ale naskytla příležitost, jak se dostat zpátky do sedla? Co když je případ torza to, co by ho mohlo nakopnout ještě výš, co by z něj udělalo uznávaného specialistu? Neuvědomoval si, že jediná osoba, která ho odsuzuje, sedí na záchodě a má psychosomatické střevní potíže.

Ale co když opravdu má možnost, jak se dostat ve svých vlastních očích zpět? Co kdyby si udělal jméno tím, že se mu podaří vyřešit případ ještě před Hankem? Co kdyby byl pro jednou lepší, rychlejší?

Stanley věděl, čí torzo objevili. Věděl, kdo byla žena s tetováním nejen na bradavce. Před asi dvaceti lety byl jedním z mladíků, kteří to prso obdivovali. Michelle Donovan ráda nosila pořádné výstřihy, protože věděla, že její velká prsa jsou magnetem na oči mladých středoškoláků. Michelle Donovan byla zapamatovatelná osůbka. Když chodili domů ze Stuyvesantu přes Rockefellerův park, většinou tam na ně čekala. Venčila psa, seděla na lavičce, prostě tam vždycky byla, hlavně v létě, měla obrovský výstřih a někdy, když měli mladíci štěstí, se i předklonila. Ale to jen s podprsenkou. Když nenosila podprsenku, nikdy se nepředkláněla, nejspíš proto, že už by to na mladé kluky, mnohdy ještě panice, bylo trochu moc. Stanley si přesně nepamatoval, kdy si existenci Michelle Donovan uvědomil poprvé. Dlouho si na ni nevzpomněl a nejspíš by si ji ani nevybavil, kdyby Michelle někdo nezabil. Ale stejně mu v paměti uvízla. Jak na ně dělala oči, jak se ráda dívala, jak se usmívala. A nikdy nic víc.

Velká prsa s hadem si člověk zapamatuje do smrti, pomyslel si Stanley.

S odchodem na vysokou se mu vytratila z paměti. Jak je ten svět malý, jak snadno se minulost vrací. Jaká náhoda ji asi přivedla do East Village? Jaká náhoda ji přivedla do rukou vraha? Jak dlouho už byla mrtvá?

Tohle je dobrá otázka, blesklo mu hlavou. Michelle Donovan by měla být pohřešovaná. Tam by mohl začít, mohl by zkusit pátrat na vlastní pěst a zjistit, co se stalo, když už mu štěstěna dala do rukou náskok před Hankem.

Ptal se sám sebe, jestli by takovou příležitost měl využít.

Odpověď byla jednoznačná: Ano.

Má šanci ukázat, že je schopný nejen jako forenzní specialista, ale i jako vyšetřovatel. To se mu líbilo. Podívá se do záznamů, jestli není Michelle Donovan pohřešovaná. Ujistí se.

Proč se mu ale neustále vybavovala představa, jak v rukavicích drží velký bílý míč? Objevila se poprvé, když si uvědomil, komu tetování patří. Zavrtěl hlavou a představu zahnal. Utrhl si několik kousků toaletního papíru a utřel si zadek, na několikrát, protože mu dal průjem pořádně zabrat. Když však opouštěl záchod, cítil se mnohem lépe. Dokonce se i usmíval.

* * *

Paní Collins se netvářila jako někdo, komu by návštěva vyloženě vadila, ale jakmile zjistila, že tu něco nesedí s její výpovědí, anebo alespoň s tím, co jí pan Norman řekl, stala se hůř přístupnou. Rozhodně odmítla, že by nějakého Edmonda Hollandera znala. Larisa měla informaci, že Hollander se do domova důchodců přesunul před osmi lety, tedy v roce 2010. Paní Collins se

stala podnájemnicí až v roce 2011. Bylo tedy možné, že majitele – skutečného majitele – neznala. Edmond Hollander si ale ponechal svůj majetek a nepřevedl ho na nikoho jiného. Vzhledem k tomu, že nezvěstným se stal před několika týdny, stále byl veden jako majitel nemovitosti, i když už ji fakticky nespravoval. Někdo tady plánoval smrtící hru dlouho a k jejímu propuknutí došlo až nyní.

„Byla byste schopná tady s naším kolegou zkusit nakreslit podobiznu pana Normana?“ zeptal se Hank vstřícně.

Paní Collins se do toho moc nechtělo, ale nakonec se rozhodla spolupracovat.

Larisa kývla na Willa Kuberta, specialistu na portréty. Beze slov se posadil naproti paní Collins.

Larisa a Hank nechali kreslíře jeho úkolu a vyšli na chodbu.

„Začíná mi to tu bejt až moc povědomý,“ pronesla Larisa a zavřela za sebou dveře od bytu paní Collins.

„Byli jsme tu vlastně dneska,“ odtušil Hank a pomalu se vydal chodbou ven.

„Fakt vtipnej. Prostě jsem jenom chtěla říct, že na nějaký místa se vracíme, i když rozhodně nestojí za to se na ně vracet. To nemůžeme mít vraždu na vrcholu Empire State Building?“ Larisa prstem přejížděla po poštovních schránkách. Dětské gesto si ani neuvědomila.

„Aby se ti to nesplnilo,“ řekl Hank a díval se na Larisin prst, který míjel jednotlivá jména na schránkách. I když bylo v domě celkem sedm bytů, kvůli geometrické vyváženosti na zdi viselo osm schránek. Osmá, ta navíc, se používala jako schránka pro dopisy určené majiteli bytů.

Wayfrand. Napsané jen fixou.

„Jo, to je fakt, v tomhle šíleným městě...“

Hank se zarazil.

Larisa se také zastavila a dívala se na něj. „Co je? Zase máš ten svůj výraz.“

„Jaký?“

„Jako žes na něco přišel.“

„Ano, přišel.“

„Podělíš se.“

„Ty schránky,“ ukázal Hank na plechové nádoby na poštu. Na té se jménem paní Collins se Larisin prst zastavil.

„Co je s nima?“ otočila se na ně a prst od schránky odpoutala.

„Podívej se na jména,“ navigoval ji parťák.

„Co bych tam... Wayfrand!“

„Ano.“

„Co myslíš, že mu chodí za poštu, když neexistuje?“

„Žádná.“

„Ale mám pocit, že si myslíš, že schránka prázdná nebude.“

„Není prázdná. Je to vidět. Něco v ní je.“

„Hra pokračuje?“ povzdechla si Larisa.

Hank přikývl. „Dojdu se paní Collins zeptat, jestli má klíčky.“

„O co, že je musela ztratit?“

„Nevsázím se, to snad víš, ne?“ Hank se ani neotočil.

„Ne, nevsázíš se, protože vždycky znáš pravdu. Nikdy nemůžeš prohrát a ten druhý nikdy nevyhraje.“ Slova už si Larisa říkala jen pro sebe.

* * *

Stanley měl překvapivě dobrou příležitost k tomu, aby se podíval do záznamů o pohřešovaných osobách, chvíli poté, co opustil záchod.

Střeva se uklidnila, ale dostavila se nervozita. Měl by se snad někomu zodpovídat?! Za to, že chce být lepší, že nechce být jen ve stínu toho obra?

Larisa a Hank odjeli na místo činu kvůli portrétu podezřelého.

Rachel dělala na balistice k jinému případu.

Mario a Marcus se snažili získat dostatečně kvalitní

obrázek tetování pro identifikaci. Jak snadné by bylo říct jim celé jméno, jak snadné by bylo přiznat se, že oběť zná.

Taková náhoda! Pořád tomu nemohl uvěřit. Možná se nakonec vyplácí ta nedělní škola, kam jako chlapec chodil, možná se vyplácí, že na toho nahoře ještě stále nezanevřel, i když ho častoval jmény, která se v bibli nevyskytují. Snad jedině v nějakém velmi speciálním vydání.

Sednout si k počítači a vyhledat si v systému pohřešovanou osobu, představovalo jen několik desítek vteřin, ale lehce se mu třásly ruce, a tak hledané jméno třikrát přepisoval. Michelle Donovan. Nic komplikované, ale prsty nebyly tak poslušné jako obvykle. Upřesnil oblast, protože mu nepřipadala jako žena, která by svůj život výrazně měnila. Michelle Donovan byla něco jako newyorský inventář, i když rozhodně nepatřila k vlivným lidem. Až teď, po smrti, když on, Stanley Chakiris, zveřejní její jméno, se stane opravdu známou. A možná si na ni vzpomenou i další muži. Na vnadnou, silnější ženu, co se nebála ukázat svoje přednosti.

Stanleymu bylo devatenáct let, když vycházel Stuyvesant a směřoval dál na univerzitu Syracuse – jen čtyři hodiny cesty. Dost blízko, aby se mohl vrátit na víkend, pokud by chtěl, dost daleko, aby na New York na chvíli zapomněl. V Syracuse se měl zdokonalit ve

forenzních vědách na takovou úroveň, aby se z něj stal skutečný specialista.

Někdo na to potřebuje roky studia, někomu stačí, že má štěstí a v osmnácti nastoupí k policii jako strážník a během krátkého okamžiku se z něj stane detektiv, který sice nemá šanci na povýšení – Ochoa jednou před všemi řekl, že Hank Giorgio je nejlepší tam, kde je –ale všichni ho milují, všichni k němu vzhlíží. Stanley dřel, aby se dostal na současnou pozici. Nemusel se spoléhat na sudičky, prostě si cestu odpracoval. Ale měl být dávno dál, měl mít uznání, které se dostává tomu přerostlému dítěti.

Najít Michelle Donovan nakonec představovalo problém. V databázi nezvěstných ji nenašel. Poslední adresa jejího pobytu také moc nepomohla. To místo už dávno nesloužilo k obytným účelům, změnilo se v kancelářskou budovu. Současná adresa pobytu: neznámá. Stanley však věděl, že ji někdo zabil. A to nepříliš hezkým způsobem.

Stanley Michelle znal asi čtyři roky. Každý den byla vidět v parku. Chtěla plnou pozornost zaměřenou na svou kyprou postavu. Stanley by si ji dovedl představit jako dámu na barokních obrazech, jako sochu umělce se slabostí pro větší proporce. Do té doby by se hodila víc, v New Yorku na konci milénia vypadala jako levná, podbízející se kurva.

Sám po Michelle mnohokrát hodil okem, i když většinou se nedíval do jejích očí. A nebylo se čemu divit, měl několikrát pocit, že už vidí bradavku. Měla obrovské areoly, ty byly vidět téměř vždy, však také chtěla, aby vynikl had, který se zakusoval do jejího potetovaného dvorce. Když neměli nic lepšího, tak si o Michelle povídali. Prostě se bavili o tom, jak by se do toho jejího rajského jablka taky zakousli. Nikdo tentokrát neřešil,

že byla stará jako jejich matky, že byla celkem při těle, Michelle v sobě prostě něco měla, něco, co v sobě neměly holky, s nimiž chodili do třídy. Také jich pohříchu nebylo moc.

Stanleyho telefon se rozeřval. Asi si zase přidal hlasitost, aniž by o tom věděl.

Na displeji se objevilo jméno manželky. Bez fotky.

Nikdy se s telefony nedostal tak daleko, aby si přiřadil obrázky ke svým kontaktům. Vlastně byl rád, protože Samantin obličej vidět nechtěl. Ale možná na něj zase jednou bude pyšná.

Odhlásil se z databáze a přijal hovor. „Ahoj,“ řekl jenom.

„Proč jsi nebyl doma?“ Nezněla naštvaně, spíš rezignovaně.

„Byl, ale už jsi odešla.“

„Kde jsi byl?“

„Práce.“

Nic neřekla.

„Jak jí je?“ zeptal se.

„Nezlepšila se.“

„Říkali něco doktoři?“

„Taky by ses jich někdy mohl zeptat sám.“

„Říkali něco?“ zopakoval otázku se stoickým klidem.

Usmíval se. Pořád myslel na Michelle a na to, že její obrovské kozy s hadem možná budou jeho spásou.

„Že má světlejší chvilky, že se z toho možná dostane.“

„Takže nic novýho?“

„Ne, nic nového.“

„Jak ti je?“

„Opravdu tě to zajímá?“

„Ano.“

„Na hovno.“

„Jedla jsi něco?“

„Něco málo.“

„Dobře. Zítra přijdu domů.“

„Tak jo.“

Nastala chvíle ticha.

„Sam?“ řekl skoro láskyplně.

„Ano?“ zeptala se s lehkou nadějí v hlase.

Chtěl jí sdělit hodně, dobrého i špatného, ale nakonec řekl jen: „Dobře se vyspi. Mám práci.“

Zavěsil.

Chvíli se díval na telefon, který mu bezvládně, skoro jako malá, placatá mrtvola, ležel na dlani, ale nakonec ho schoval zpátky do kapsy, zaklapl notebook a otočil se na židli.

„Kurva!“ vyjekl, když si uvědomil, že před ním stojí zavalitá postava.

„Černý svědomí?“ zeptal se Ochoa.

„Co tady, sakra, děláš, šéfe? Odkdy sestupuješ k dělníkům?“ snažil se Stanley rychle uklidnit.

„Kontroluju svý podřízený,“ odpověděl kapitán a díval se kolem, jako kdyby ho něco zajímalo. Ať už to byly počítače, které běžely, anebo spaly, nástěnka s několika základními informacemi ohledně případu či židle, na nichž zrovna nikdo neseděl.

Stanley se opřel a vyčkával.

„Kde je Rachel?“ zeptal se Ochoa.

„Asi u sebe.“

„A novej?“

„S Marcusem. Dělaj na případu tý... toho torza.“

„Tak to je skvělý, že jsou pryč.“

„Proč?“

„Protože chci mluvit s tebou.“

„Se mnou?“ zamračil se Stanley nedůvěřivě.

„Vidíš tu snad někoho jinýho?“

Stanley se rozhlédl, jako kdyby opravdu někoho hledal. „Tak si sedni,“ rozhodil nakonec trochu zklamaně rukama.

„To je dobrý, tohle bude krátká návštěva.“

„Aha.“

„Jo, aha. Jak se vede?“

„Jako fakt?“

„Jo, jako fakt.“

„Nic moc.“

„To jsem si všiml. Jak se má malá?“

„Už tak malá není,“ ohradil se Stanley.

„Ne, ale to bude asi tím, že jsi o ní dlouho nemluvil.“

„To nemluvil,“ odvrátil Stanley pohled od Ochoovy tváře.

„Hele, nebudu tady chodit kolem horký kaše. Neuniklo mi, že se poslední dobou chováš divně.

Dokonce jsi odjel z místa činu.“

„Tak mě práskla, jo?“ ušklíbl se Stanley.

„Ne, asi sis toho nevšiml, ale Larisa není mrcha.

I když ti bude vyhrožovat, nepodrazila by tě. Má svý lidi ráda.“

„Jasně, ale tohle neudržela.“

„Ten večer tě hledala operátorka, protože ti někdo volal do práce, asi něco důležitýho, ale podle všeho byla vysílačka v tvým autě nedostupná, a když sehnala další vůz, kterej byl na místě činu, nikdo tě tam nebyl schopnej najít.“

„Sakra.“

„Nikdo tě nenahlásil, nikdo to vlastně neví. Nebudu z toho nic vyvozovat, ale nechci, aby se to opakovalo, ještě když tam máš zelenáče.“

„Nebude se to opakovat.“

„Skvělý. Potřebuješ dovolenou?“

„Nešlo by spíš přidat?“

Ochoa se na Stanleyho pátravě podíval. „Budu o tom přemejšlet. Kdybys měl nějaký vážný problémy, řekneš to?“

Stanley se na kapitána dlouze podíval.

Ochoa si odpověď vydedukoval. „Jo, to jsem si myslel. Uvědom si ale laskavě, že tohle je tým, měli byste pro sebe žít, protože spolu trávíte hodně času. A někdy si budete krejt i záda.“

„Já vím.“

„Hovno víš,“ štěkl Ochoa. „Ale můžeš za mnou přijít, kdybys potřeboval.“

„Díky, šéfe.“

„Ale no jo,“ máchl Ochoa tučnou rukou a otočil se k odchodu.

„Jo, a šéfe?“

„No?“ zastavil se Ochoa ve dveřích.

„Kdo mi to vlastně volal?“

„Jsem snad tvoje služka, nebo co?“

„Tak nic.“

„Nějakej Chapman.“

„Adam Chapman?“ podivil se Stanley.

„Vím já. Shelley měla službu, tak třeba ten vzkaz ještě někde má. Asi to nebylo tak vážný, když tě nesháněla na telefonu.“

„Nemá můj telefon, teda... moje nový číslo.“

„Jo, tak to bude tím. Pamatuj, jste tým.“ Ochoa odešel z laboratoře a nechal překvapeného Stanleyho sedět na židli. Několik minut se nezvedl, ale když tak nakonec udělal, musel rovnou za Shelley. Adama Chapmana už nějakou dobu neviděl. Hlavně proto, že Adam Chapman byl několik let po smrti.

* * * Paní Collins klíč od schránky neměla.

„Panu Normanovi dopisy nikdy nechodí,“ uvedla logicky. Prostě tam má jen schránku, dopisy žádné, zvykla si. Proč by to měla nějak řešit?

„Jak to otevřeme?“ zeptala se Larisa.

„Bude stačit tohle,“ reagoval Hank a vytáhl skládací nůž.

„Ty ho nosíš?“ zvolala překvapeně a potěšeně jeho parťačka.

„Je to praktická věc,“ zhodnotil Hank lakonicky.

„To já jen, že to byl dárek, a nějak jsem si nemyslela, že na dárky seš.“

„Každý má rád dárky,“ utrousil Hank. Nemusel se zmiňovat, že tenhle si koupil sám, protože darovaný ležel na dně Atlantiku nedaleko pobřeží Kapverd.

„Ale kdybys nikdy žádný nedostal, je ti to jedno, co?“

„Ano.“

„No nic, prostě jsem jenom ráda, že ti udělal… radost, nebo tak něco.“

„Já taky, zrovna se hodí.“ Otevřel nůž a odhalil krátkou, širokou čepel.

Larisa si povzdechla. „Víš, co děláš?“

„Ten systém je jednoduchý. Je tam západka, kterou zvednu.“

„Jako vážně? To se ti do schránky může dostat každý?!“

„Do téhle ano,“ potvrdil Hank a zasunul nůž do škvíry na úrovni těsně pod kolečkem zámku.

„Skvělý, takže mi za život polovina pošty nepřišla, protože mi někdo vybrakovával schránku?“

„To by sis všimla, většina zlodějů by ji za sebou nezamkla, protože to zase tak snadné není.“

„Tak tos mě fakt uklidnil. Seš si jistej, že tam není past?“

„Nejsem, ale chtějí se ti volat pyrotechnici?“

Larisa nenašla slova.

„Možná si raději ustup.“

Hank pomalým pohybem nahoru zámek skutečně odemkl. Zavřel nůž a vrátil ho do kapsy. Otevřel schránku.

„Co tam máme?“

„Dopisy.“

„Dopisy?“

„Dopisy.“

„Jaký dopisy, ty vole?“

Hank vytáhl celkem čtyři obálky a ukázal je Larise.

Řekla jen: „Dopisy.“

„Klasické dopisy, podle všeho mají všechny adresu, i když ani jeden nemá potvrzení od pošty.“

„Takže je tam někdo hodil.“

„Ano. Ale musím se opravit. Nejsou to dopisy, jsou to jenom obálky.“

„Obálky?“

„Jsou zalepené, ale nic v nich není.“

„A to má znamenat jako co?“

„Čtyři obálky s nadepsanými adresami. A nám chybí části jednoho těla. Dovedu si představit, co ty adresy znamenají.“

„Do prdele,“ došlo Larise. „Tak fajn,“ prohrábla si vlasy a najednou se jí v očích objevilo něco, co tam pár hodin chybělo. Únava ustoupila a seržantka v sobě objevila energii zase žít a nakopnout se k práci. Podívala se na adresy – Rockefeller Park, Památník obětí 11. září, jakási restaurace a Stuyvesant. „Je pátek večer, většina institucí je zavřená. Ani ve Stuyvesantu teď nebude moc lidí, ne?“

„Asi ne.“

„Fajn, zkusíme ještě teď získat povolení k prohlídce, což by snad nemusel bejt problém. Ty zatím

přemejšlej, kde bys schoval lidskou končetinu nebo hlavu nebo prostě kus lidskýho těla, aby si toho nějakou dobu nikdo nevšiml.“

„Mají vlastní laboratoře, nejspíš budou mít i ledničky a mrazáky.“

„Fajn, tak si přemejšlej o něčem jiným. Řídíš. Zatím zkusím vyřídit to povolení po telefonu. Stavíme se v laboratoři a necháme ty dopisy Rachel, jestli na nich nenajde něco, co by se nám hodilo. Mario a Stanley jedou s námi.“

„Dobře.“

„Na co čekáš?“

„Kreslíř?“ nadhodil Hank.

„No jo, sakra. Běž zjistit, jak je na tom, já jdu volat. Tenhle případ začíná růst, až to hezký není. A pořád taháme za slabší konec.“

* * *

Shelley mu řekla, že skutečně volal Adam Chapman. Stanley Chakiris věděl, že je Adam Chapman mrtvý, protože mu jako bývalý spolužák a blízký přítel byl na pohřbu. Adam se na Stuyvesant nedostal proto, že by měl zájem, ale prostě mu studium zaplatili, aniž by se Adama ptali. Stanley musel rodiče hodně přemlouvat, chodil na brigády, aby si na školu vydělal, což platilo o vysoké o to víc. Adam si nakonec zvolil armádu, ale i tam mu pomohly konexe. Nakonec ho takové rozhodnutí stálo krk, když padl v boji. Alespoň tak zněla oficiální verze. Ve skutečnosti se s přáteli opil, vtrhli k někomu do domu, znásilnili, co šlo, a pak se vytratili. Ještě než se však vrátili na základnu, bylo po nich. Přišlo jim jako dobrý nápad zkrátit si cestu přes minové pole. Tohle alespoň Stanley slyšel. Mohly to být pomluvy, ale celkem téhle verzi věřil. Adam byl

nezodpovědný. Sem tam míval dobré nápady, sem tam blbé. A někdy se vytasil s do nebes volající koninou. Jenže měl ještě jednu vlastnost. Dokázal i pro tu největší zhůvěřilost strhnout ostatní. Nikdy do toho nešel sám a nikdy nemusel. A tak skončil v minovém poli, protože byl moc ožralý.

Nebyl to Adam, kvůli komu se Michelle Donovan přestala v posledních měsících jejich studia na Stuyvesant objevovat v Rockefellerově parku? Možná ano, možná. Něco mu to říkalo. Něco.

Kromě toho, že Shelley řekla, kdo volal, dala Stanleymu na domnělého Adama Chapmana telefonní číslo.

Stanley se rozhodl, že nebude otálet a na číslo zavolá.

Zavřel se na záchodky, které se staly jeho druhou kanceláří.

Namačkal číslo a vytočil.

Vyčkával.

Po šestém, možná sedmém zazvonění přece jen někdo hovor přijal.

Ticho.

„Adam Chapman?“ zkusil to Stanley. Ticho.

Stanley už chtěl znovu promluvit, ale nakonec se na druhé straně ozval hlas. Stanley ho nepoznával. „To by bylo docela zábavné, kdyby to byl skutečně Adam Chapman, že? Ale ne, ten to není. Víš proč, Stane?“

„Kdo je tam?“ zeptal se Stanley místo odpovědi.

„Protože Adam Chapman je mrtvý,“ odpověděl si hlas sám. „Chtěl bych strašně moc říct, že to bylo mojí vinou, ale bohužel tomu osud chtěl jinak. Jak se máš, Stane?“

„Kdo je tam?“ stál si Stanley za svým.

„Trochu jednostranná konverzace. Dobře, zkraťme to. Volal jsem ti, Stane, abychom si promluvili. Už je to dávno, co jsme se viděli, už je to dávno, ale někteří lidé prostě nezapomínají. Nevím, co to ve mně je, ale nedokážu zapomenout. A tak jsem se s tebou chtěl sejít. Říkal jsem si, že by bylo dobré ti napsat e-mail, prostě být v kontaktu, že bychom si takhle mohli dopisovat, ale pak jsem si uvědomil, že by ti mohl spadnout do spamu. A tak jsem si řekl, že bude lepší poslat ti pozvánku.“

„Jakou... Co to meleš? Žádnou pozvánku jsem nedostal!“ Stanley se snažil zůstat klidný, ale pomalu se přestával ovládat.

„Ale nedělej se. Myslíš si o sobě, jaký jsi vědec, jak dokážeš skvěle spojovat důkazy do celku, ne? Tohle si domyslíš. Jsi přece minimálně tak dobrý, jako ten tvůj kolega. Jak se to jen... Mark Gorgo?“

Stanley věděl, že si z něj hlas utahuje, věděl to moc dobře, ale stejně tak slyšel, že ten hlas ví, co dělá, ví o něm hodně věcí. Tohle se mu nelíbilo. Hovor byl až příliš osobní, na což nebyl připraven. Hlas ho ale nutil přemýšlet, píchal do jeho ega, do snahy být lepší. Stanley nemusel odpověď hledat moc dlouho. „Torzo,“ řekl jen. „Torzo byla ta pozvánka.“

„Vida, tak jsem měl pravdu, nejsi hloupý. Přišel jsi na to velmi rychle.“ Stanleymu vadilo, že muž na druhé straně postrádá jakoukoli emoci. Mluvil monotónně a Stanley si ten sarkasmus za každou větou domýšlel, než aby ho v unylém, hlubokém hlase skutečně slyšel. „Pozvánku máš, teď už jenom přijít na sjednanou akci.“

„Kam?“

„Ale no tak. Přece si nemyslíš, že ti to hned prozradím. Ukaž, že na to máš, a uvidíme se tam.“

„A co to je za akci?“

„Copak to nebylo jasné?“

„Asi ne.“

„Stanley, až se spolu setkáme, jeden z nás umře. A já jsem si na devadesát procent jistý, že to budeš ty. Statistika se sice může mýlit, ale docela jí v tomhle věřím.“

„Najdu si tě, ty hajzle!“

„V to doufám, Stane. A bude zase čurák od hoven?“

Hovor byl ukončen druhou stranou.

„Do prdele!“

Stanley se snažil číslo znovu vytočit, ale SIM karta už se stala nedostupnou.

„Do prdele!“

Chvíli přemýšlel, že by číslo nechal vystopovat, ale uvědomil si, že to nejspíš byl telefon na jedno použití. Navíc si takovou proceduru nemohl dovolit bez toho, aniž by vzbudil pozornost.

Telefon se mu v ruce znovu rozvibroval. Chvíli si myslel, že to bude zase neznámé číslo, ale volala Larisa.

„Co je?“ obořil se na ni. Vztek v něm nestačil vychladnout.

„Jak co je, ty píčo?!“ nastartovala se Larisa okamžitě. „Co si jako, kurva, myslíš? Že tě volám proto, abys na mě hned začal řvát? Kurva, seš v práci! Napsala jsem ti už dvě zprávy, žádná reakce. Mario už je připravenej, tak zvedni prdel, ať seš, kde seš. Čekám vás u Stuyvesantu.“

„Stuyvesantu? Jako na střední?“

„Ne, ty vole, sejdeme se u hrobu Petera Stuyvesanta. Jasně, že myslím školu! Máme novou stopu v případu s torzem, tak sebou mrskni!“

„Jo, budem tam co nejdřív,“ ujistil ji Stanley a zavěsil. Málem vrazil do dveří záchodku, protože zapomněl, že se zamkl.

Mario na něj čekal v laboratoři.

„V pohodě?“ zeptal se mladík, který už připravil vše potřebné.

Stanley jen něco zamručel. Možná to byla slova díků, možná jen neartikulovaný zvuk. V hlavě mu doznívala poslední slova z hovoru s neznámým mužem. Čurák od hoven.

Jako kdyby se vracela dlouho zasunutá vzpomínka… * * *

Vchod do školy Larise připomínal spíš vchod do banky, a to i takhle v noci, kdy se v budově moc nesvítilo a byla ozařována pouličními lampami a reflektory projíždějících automobilů. Kdyby se zeptala Stanleyho, jak na něj škola poprvé působila, když měl vejít, řekl by něco jiného. Díky sloupům, které podpíraly dvě patra vysoký vstup, jenž od chodníku tvořil oblouk, na něj dělala dojem chrámu, starověkého, řeckého. Postupem času ten pocit vyprchal, pořád se jednalo jen o školu, navíc vědecky zaměřenou, ale ten první den si pamatoval. Jenže Larisa se ho zeptat nemohla. Zaprvé proto, že Stanley ještě nedorazil, a zadruhé proto, že zapomněla, že na Stuyvesant chodil.

„To je pořádnej barák,“ utrousila, když vstupovali za doprovodu nočního správce. „Myslím jako na školu. Na střední školu, když jsme u toho.“

„Je to vyhlášená škola,“ konstatoval Hank.

„To jo, ale to neznamená, že musí mít tak honosnej barák. I dobrý školy maj hnusný sídla.“

Hank mlčel.

„Kam jdeme?“ zajímala se seržantka.

„Zkusil bych sedmé patro, to je biologická sekce, mají tam laboratoře.“

„Jak to víš? Jsi sem chodil, nebo co?“

„Stačil jsem se zeptat správce,“ řekl Hank.

„Hm, když seš kouzla zbavenej, vypadá to někdy hrozně jednoduše.“

„Je to jednoduché,“ odtušil Hank. „Nikdy jsem netvrdil, že to, co dělám, je něco víc, než zvládnou normální lidé.“

„Většina lidí nemá takový deduktivní schopnosti,“ nadhodila Larisa.

„Stačí jen trochu přemýšlet,“ řekl Hank.

„Jo, hodně lidí by tohle považovalo za zásadní a nepřekonatelnej problém.“

Sedmého patra bylo možné dosáhnout schodištěm, ale správce je pustil do výtahu, na který studenti normálně potřebují kartu. Sám pak rukou s pokroucenými prsty zmáčkl sedmičku.

Chvíli všichni jen tak postávali, ale pak se správce zeptal: „O co vlastně jde? V telefonu jste mi toho moc neřekli.“

„Zatím to není potvrzené, ale máme tip na vaši školu, že by se zde mohl skrývat důkaz k jednomu z našich případů,“ odpověděla Larisa přímo, protože jim správce okamžitě vyšel vstříc, i když samozřejmě kontaktoval ředitele školy, který by měl každou chvíli dorazit.

„To je pěkný teda,“ zhodnotil správce. „Sice začala škola, ale zrovna jsme tu měli takový klidný období. No nic, doufám, že neukradli nic drahýho. To byste nevěřili, jak drahý věci tady máme.“

„Popravdě, docela bych věřila. Škola je moc pěkná, architektonicky, a myslím, že i vybavením,“ zapředla Larisa přátelský hovor. S muži jí to šlo vždy lépe než se ženami.

„Máte recht,“ potvrdil správce, vyšší, pohublý muž. Ač měl podle všeho již nárok na odpočinek, správcování

i v důchodovém věku pro něj bylo otázkou osobní cti, protože škola se mu za ty roky služby stala domovem. „Děcka tu dělají na počítačích lepších, než maj dospělý v práci. A měli byste vidět fitko, to nenajdete ani v centrech na to přímo zaměřenejch. Jako fakt tady na dětech nešetříme a je to moc dobře. Děcka ze Stuy mají dobrý uplatnění, tady snad každej míří na vysokou. Mají na to, protože i když tu máme drsný síto pro absolvování, stejně je úspěšnost skoro sto procent. Jako jo, jsme dobrá škola,“ zakončil, když s detektivy vystoupil z výtahu a chodbou, kterou osvítilo stropní světlo, je vedl do biologických laboratoří.

„To mě poser!“ pokývala Larisa uznale hlavou. „Tohle je fakt pěkný.“ Měla před sebou zástupy mikroskopů, vah, analyzátorů, o nichž si mohla za studií nechat jen zdát, a stolů, které jen čekaly na to, až se k nim mladí studenti postaví a poznají biologii skutečně z první ruky. Nejen flóru, ale i faunu.

„A to jste ještě ani neviděla naši inovativní laboratoř. Na tu jsme skutečně pyšní.“

„Zní to skoro jako vysněná škola,“ posteskla si Larisa.

„Těmhle laboratořím už říkáme staré, protože ty nové jsou super, ale jasně, že se tady pořád učí. Tohle je biologický oddělení, děcka nemůžou mít jen počítače a techniku, potřebujou znát i všechno ostatní. V inovativní laboratoři pak všechny znalosti můžou propojit.“

„Je tady chladnice nebo mrazák?“ zeptala se Larisa rovnou.

„Jasně, vzadu. Tam nemají děcka normálně přístup,“ ukázal správce dozadu přes celou laboratoř.

„Pracujete jako správce dlouho?“ vložil se Hank.

„Už to bude skoro dvacet let.“

„A jste tady jediný?“

„Ano, to jsem,“ zakabonil se trochu správce, ale Hank se na nic dalšího neptal.

Znovu se slova ujala Larisa: „Můžeme se podívat na ty mrazáky?“

„Tak asi můžete, když jste od policie.“

„Byla to spíš zdvořilostní otázka,“ usmála se Larisa.

„Povolení mám.“

„Pojďte za mnou,“ kývl hubený muž hlavou.

Larisa šla hned za ním, následovaná Hankem, který se rozhlížel kolem, hledal cokoli, co by mu mohlo pomoct ve vyřešení případu.

„Tady to je,“ ukázal správce a natahoval se, aby nejbližší chladicí zařízení otevřel.

„Nesahat,“ zarazil ho Hank.

„No jo, pardon,“ odtáhl se správce s rukama vzhůru.

Larisa si nasadila rukavice. Podívala se na Hanka. „Doufám, že mě nechceš zastavit a říct mi, že tohle nebude podívaná pro dámy.“

„Bránit ti nebudu.“

„Sakra, a já doufala, že mě budeš odrazovat.“ Larisa si chtěla prohrábnout vlasy, ale s rukavicemi by to drhlo.

„Jdu na to.“

Otevřela mrazák.

Ven se vyvalila pára, jak se ledové prostředí setkalo s teplem místnosti.

„Nic,“ oznámila po chvíli, co si prohlížela vnitřek mrazáku. Zavřela dveře a otevřela další. Zarazila se.

„Mrtvý žáby?“ zkusil správce. „Není na ně moc pěkný pohled.“

Larisa zavrtěla hlavou. „Budeme to tu muset zavřít.“

„A do prdele,“ ulevil si správce. „O co jde? Ředitel z toho nebude nadšenej.“

„To nebude nikdo.“

„Hlava?“ usuzoval Hank podle velikosti zařízení.

„Hlava,“ potvrdila Larisa.

„Cože?!“ vyjekl správce překvapivě vysokým hlasem. Larisa zavřela mrazák a otočila se na pracovníka

školy: „Bohužel se potvrdilo to, co jsme očekávali. Našel se zde důkaz, který se váže k našemu případu.“

„Hlava?!“ pokračoval správce stejným kvičivým tónem.

„Ano, jedná se o část lidského těla.“

„Tady? Ve škole? Mezi děckama?!“ S každou pauzou jako kdyby výše jeho hlasu ještě gradovala.

„Asi můžeme být rádi, že se do toho mrazáku nikdo nepodíval,“ usoudila Larisa.

„No to mě vomej!“ přejel si správce několikrát po obličeji rukou. Pak se zarazil. Podíval se přímo na Larisu. Zeptal se: „A nemohl bych se...“ pokynul směrem k mrazáku.

„Je mi líto, ale tohle je odteď místo činu. Ale budu vás potřebovat. Každou chvíli přijedou naši kolegové, tak jestli byste je mohl dole vyzvednout a přivést je sem, případně se domluvit s ředitelem, kde jsme, až dorazí.“

„Dobře,“ nespouštěl správce oči z chladicího zařízení.

„Šlo by to hned?“ upozornila na sebe Larisa tím, že se dotkla mužova ramene.

„Cože?“ pohodil správce hlavou.

„Potřebujeme vás dole,“ věnovala mu Larisa klidný úsměv.

„No jo, jasně, ale já vás tu nemůžu jen tak nechat samotný... asi.“

„Už ani nemusíte,“ ukázala Larisa na muže, který k nim rázoval přes laboratoř.

„Pan ředitel,“ vydechl správce. Doběhl k nadřízenému a začal s ním mluvit.

„Máme problém,“ řekla Larisa rychle.

„Jaký?“

Otevřela dveře mrazáku.

Hank se podíval dovnitř. „Černoch, očividně muž,“ konstatoval suše. „To už máme dvě mrtvoly.“

„Jak skládat Frankensteinovo monstrum,“ povzdechla si Larisa a zase mrazák zavřela. „Aspoň budou mít Stanley a Mario co dělat. A je ti jasný, co to znamená?“

„Potřebujeme policisty na všech třech zbylých adresách.“

„Jdu volat,“ řekla Larisa unaveně. Vytáhla si telefon z kapsy. „Proč nemůžeme mít jednu noc v klidu?“ zeptala se řečnicky.

Hank jí přesto odpověděl: „Protože jsme nejlepší.“

„Jo, ani tohle mi dneska, kurva, nezvedne náladu.“

* * *

Stanley přenechal získávání otisků prstů z dvířek chladicího zařízení Mariovi. Sám se zatím díval kolem, hledal další stopy, ale vzhledem k tomu, že se v laboratoři pravidelně uklízelo a chodili zde lidé, jakékoli důkazy mimo samotný mrazák nebudou průkazné a spíš by je zavedly na nesprávnou cestu.

Vzpomínal si na učebny biologie. Vždycky je měl nejraději. Tedy spolu s chemickými. Právě tady se zrodila jeho láska k forenzním vědám. Ne, přímo nezrodila, ta vznikla dřív, ale tady se rozhořela naplno.

Laboratoř od jeho studijních let prošla výraznou proměnou. Bývaly tu stoly podobné apatykářským. Skříňky s pracovními deskami byly nahrazeny moderními stoly, kdy nad dřevem převládaly plast a kov. Stanleyho překvapilo, jak moc se laboratoř změnila. Nebylo to jen stoly, ale i vybavením, moderními plochými obrazovkami, novými mikroskopy, napojením na počítače, vymalováním, novou podlahou,

a pokud si dobře pamatoval, tak budova dostala i nová okna. Výhled ven, i když tentokrát noční, zůstal stejný, ale vše ostatní, uvnitř, byl jiný svět. Jako kdyby chodil na jinou školu, jako kdyby do ní chodil v jiném životě. Jak moc se dokáže za dvacet let změnit? Jak moc člověku zůstane v hlavě vrytý již neexistující obraz? A jak moc toho zapomene? Minulost není jen psaná v knihách, minulost je v lidech. A záleží jen na nich, v jaké podobě tam zůstane. Stanleymu se líbila nová laboratoř, ale už si nedokázal představit, že by v ní studoval, že by na něj působila stejně inspirujícím a povznášejícím dojmem jako laboratoř původní. Tahle byla prostě moc nová, trochu sterilní, jako kdyby se z ní vytratila lidskost. Moderní, ale unylá. Pro scientia atque sapientia. Střední škola Stuyvesant se pyšnila heslem, které znamenalo „pro vědění a moudrost“. Nyní sedělo k tomu, jak škola vypadala, ještě víc. Stala se z ní instituce zaměřená na maximální využití potenciálu žáků, ale zapomíná na jejich lidskost. Takový měl Stanley pocit, a to se podíval jen do několika chodeb a laboratoře.

Před sebou však neměl učebnu pro mladé, zapálené i znuděné studenty, měl před sebou místo činu.

Místo činu, kde našli jedinou část těla. Lidskou hlavu. Stanley si myslel, že ji pozná, že to bude hlava Michelle Donovan, ale spletl se. Hlava patřila někomu jinému. A on věděl komu.

Larisa a Hank mluvili s ředitelem, snažili se ho ujistit, že do rána budou pryč. Jenže jak to vypadalo, před budovou školy už se objevilo pár reportérů. Budou chtít víc než jen pár kusých informací. Larisa se o to postará. Stejně už mířila ven. Měli před sebou ještě další tři místa činu. Nejbližší hned v Rockefellerově parku.

Stanley nepochyboval, že případ má přímou spojitost s jeho osobou. A pokud Hank říkal, že tohle je hra a že

ta hra je osobní, Stanley už věděl, že je zaměřena jen na něj. Jen úplně nechápal proč. Neudělal přece nic, aby někoho vyprovokoval... Ne, samozřejmě, že to nebyla pravda. Michelle Donovan od střední neviděl, Stuy se nevědomky vyhýbal a do Rockefellerova parku už také nechodil každý den. Ještě nevěděl, jaká zbylá dvě místa činu chtějí detektivové v noci prohledat, ale budou s jeho životem také spojena. Bylo to příliš osobní. Ten hlas v telefonátu zněl jasně. Dělalo se mu nevolno, nedokázal se pořádně soustředit, ale snažil se. Snažil se ze všech sil.

„Hotovo,“ upozornil na sebe Mario. Sebral otisky prstů z mrazáku a zajistil fotografie zařízení a jeho okolí. „Ale ty otisky stejně budou k ničemu. Příliš mnoho odlišných. A i kdyby se dovnitř nějakou dobu nikdo nekoukal, pachatel měl stejně nejspíš rukavice.“

Stanley na Mariův monolog nereagoval, a tak se na něj mladší kolega dlouze zadíval. „Stane, seš tady?“

Nic.

„Stane!“ zvýšil Mario trochu hlas.

„Cože?“ podíval se na něj Stanley, jako kdyby ho viděl poprvé. Pak si v hlavě přehrál, co mu mladík řekl, protože přece jen poslouchal, i když nereagoval. Musel s ním souhlasit. Tady nic nenajdou, žádné smysluplné důkazy. Ne že by to neměli zkusit, ale předpokládal, že si vrah dal záležet, aby nic najít nemohli. Ani chloupek. Prostě sem jen přišel, nechal tu hlavu a zase odešel. Až takhle jednoduše. Prostě si vybral hodinu s minimálním provozem, kdy nikdo nehlídal. Jenže tady vždycky někdo hlídal. Nemohl se dostat do budovy jen tak, pokud by neměl povolení. Vloupání by všechno zhatilo. Že by vrah pracoval ve škole?

„Jdeme na to?“ zeptal se Mario, když kolega stále nevypadal, že by se měl rozpovídat.

„Jasně, chceš mít tu čest?“

„Už jsem se tam jednou díval,“ poznamenal Mario.

„No jo, vidíš to, tak teď to budu já.“ Stanley otevřel mrazák. Hlava vypadala stejně jako před několika desítkami minut. Zabalená v potravinové fólii měla pokřivené rysy, ale nedalo se pochybovat, že se jedná o hlavu mužskou. Černošský obličej měl rozplácnutý

nos, ale široké líce, propadlá ústa, nejspíš tím, jak byla mrtvola zbavená zubů, velmi krátké vlasy, knírek a vyvalené oči jasně dosvědčovaly, že tohle nemůže být hlava patřící k torzu.

Komu hlava patřila?

Mrtvý by mohl být kdokoli. Jenže to kdokoli nebyl. Kellan Glover. Stanleyho spolužák ze Stuy. Jeden z lidí, s nimiž se v té době stýkal nejvíc. Byli celkem čtyři. Stanley, Adam Chapman, Kellan a ještě Dean Barber. Sem tam se k nim přidával Chucky Marqueez, ale toho nikdo z nich moc nebral. Takový ten typ, co se snaží každému vlichotit a jeho chování vždycky křičí po přízni, ale ostatní by mu nejradši dali pěstí. Všichni měli společných několik věcí. Zaprvé chodili na stejnou školu. Zadruhé byli stejný ročník. A zatřetí tam byli tu noc. Tu noc, kdy byla pronesena věta, kterou mu hlas v telefonu připomněl. Čurák od hoven. Byl tehdy opilý a prostě si nepamatoval, kde se to stalo, ale co když k tomu došlo na rohu Avenue C a E 8th, kde našli torzo? Nedokázal si vzpomenout, ani ten byt mu nepřišel povědomý, ale co když to má spojitost? Co když to má v sobě víc, než by se na první pohled zdálo? Co když je tohle hra, která má opravdu jen jeden výsledek?

„Až se spolu setkáme, jeden z nás bude mrtvý,“ řekl hlas v telefonu a Stanleyho z té vzpomínky zamrazilo.

„Vyfotím to,“ řekl Mario a probral kolegu z dalšího transu.

„S tím počítám,“ utrousil Stanley.

„Už jsi někdy něco podobnýho viděl?“

„Jako uřezanou hlavu?“

„Tos asi viděl, ale myslel jsem černocha se zelenýma očima.“

Samozřejmě, že znal černocha se zelenýma očima. Kellan Glover měl zelené oči. I proto byl v jejich středoškolské čtveřici tím, na koho nejvíc letěly holky. Stanleyho začínala bolet hlava. Ale musel se soustředit.

„Neviděl,“ odpověděl nakonec Mariovi. „A rozhodně ne na uřezané hlavě.“

„Co tím asi chtěl vrah říct?“ zamyslel se Mario nahlas a dělal si prostor pro focení.

Stanley se díval na svého mladého kolegu a na hlavu, kterou se snažil co nejlépe zabrat. Nakonec odpověděl:

„To by mě také zajímalo. Ale Hank nám určitě řekne, jak se to s vrahem má. Jak ho znám, nejspíš už má viníka vytipovanýho.“ V duchu se Stanley smál, protože s tím, co ví, vyřeší případ sám. Jen mu v uších pořád znělo, že pokud se dostane do kontaktu s vrahem, mohlo by to skončit jeho smrtí. Proč by se ho někdo chtěl pokusit zabít? Souviselo to s tou nocí, co si tak špatně vybavuje?

Ale proč se vrah předvádí takhle teatrální cestou?

* * *

Larisa stála před Hankem, jako kdyby ho bránila vlastním tělem, i když vzhledem k nepoměru jejich fyzických proporcí by opak měl být pravdou. Mluvila s ředitelem školy. Ten ji neustále přesvědčoval, že nic neví, ale Larisa chápala, že prostě nechce na školu vrhnout špatné světlo, čemuž podle všeho nezabrání, protože sám už viděl, že se televizní vozy před školou

vyrojily. Nikdo pořádně nevěděl, kde mají novináři svoje zdroje, ale měli je. Jako by byli na místě činu mnohdy ve stejnou chvíli jako policie nebo ještě rychleji.

„Jste si jisti, že to se školou nemá spojitost?“ žadonil ředitel.

„Samozřejmě, že nemůžeme spojitost vyloučit, když se hlava našla právě zde, ale zatím nepodezříváme nikoho ze školy.“

„Dobře, ale stejně... Proč naše škola?“ ptal se ředitel úzkostně.

„Pátrání zatím probíhá, jen vás můžeme ujistit, že uděláme všechno, aby byl případ vyřešen co nejdřív.

Možná vás budeme muset přizvat na ohledání… těla, protože je stále možné, že půjde o studenta nebo zaměstnance.“

Pan ředitel se tvářil jako člověk, který s aktuálním stavem není ani trochu spokojený, ale uvědomuje si, že nemůže nic dělat.

„Já bych měl jednu otázku,“ poznamenal Hank. Larisa okamžitě zpozorněla, protože když se Hank na něco ptal, znamenalo to, že nabral směr, který ona sama zatím nevidí. A většinou je to směr zásadní.

„Jistě, jistě,“ popoháněl ho ředitel, jako kdyby jedna otázka skutečně mohla vše vyřešit.

„Neměli jste v poslední době hlášené vloupání? Nebo nestalo se, že by se do školy dostal někdo, kdo tu neměl co dělat?“ zeptal se Hank a bez mrknutí ředitele sledoval.

Muž se zamyslel, ale nakonec pomalu zavrtěl hlavou. „Je mi líto, ale v tomhle nemohu sloužit. Chápu, že by to asi hodně pomohlo, ale nemáme nic hlášeného, ani rozbitá okna, nic.“

„Dobře,“ řekl jen Hank a pak kývl na Larisu.

„Děkujeme, to je zatím vše. Jakmile se něco dozvíme, budeme vás informovat,“ chlácholila seržantka ředitele, který zůstal postávat u vchodu do laboratoře a z dálky sledoval Maria a Stanleyho a další policisty.

„Co máš?“ zeptala se Larisa bez okolků, když byli z doslechu.

„Nápad,“ odpověděl Hank.

„Zasvětíš mě?“

„Promluvíme si se správcem,“ řekl Hank a rovnou k němu zamířil.

Larisa chvíli postávala na místě, pak si jen prohrábla vlasy a následovala svého parťáka.

Noční správce postával u jednoho ze stolů a díval se na práci forenzních techniků podobně zkroušeně jako ředitel školy. V ruce s pokroucenými prsty si pohrával s telefonem, možná proto, že nechtěl promarnit šanci, kdyby si mohl vyfotit to, co v sobě mrazák skrýval.

„Má škola bezpečnostní kamerový systém?“ zeptal se Hank, i když odpověď už dobře znal.

Správce se skoro zhrozil, když odpovídal: „Pouze u předního vchodu budovy. Jinde by rodiče kamery nesnesli. Stačí bezpečností vstupy. K nám se hned tak někdo nedostane.“

„To jsem si myslel,“ pousmál se Hank vřele, což Larisa vnímala jako grimasu, která samotnou vřelost neznamená, jen ji má představovat.

„Platí vás škola dobře?“ změnil detektiv téma.

Noční správce se usmál, trochu nejistě. „To víte, že by člověk chtěl víc, ale to je asi v každý práci.“

„Takže jste tu spokojený?“ zajímal se Hank.

„Noční nebyly můj sen, jestli se ptáte na tohle, ale placené je to dost dobře na to, abych tu zůstal už tolik let.“

„Říkal jsem si, a neberte to jako urážku, že by škola jistě měla na to, aby si zaplatila agenturu na hlídání. Asi ji ale vyjde levněji mít tu stálého zaměstnance se vztahem ke škole. A zaměstnavatel vám navíc důvěřuje, že?“

„Samozřejmě,“ napřímil se noční správce hrdě, ač měl dál výraz nejistý.

Vzhledem k odpovědi se Hank ke správci sklonil a mluvil jen k němu. Larisa se musela hodně přiblížit, aby slyšela, co mu říká. Hank začal: „Proto by bylo skvělé, kdyby se na tom nic nezměnilo. Ale všiml jsem si, že vaše prsty a možná i jiné klouby, vykazují známky revmatoidní artritidy, to není příjemné onemocnění. Moje vlastní babička jí trpěla. Velmi bolestivé. Vyžaduje to léčbu, není vyloženě finančně náročná, ale je to zásah do rozpočtu. Co byste udělal, kdyby vám někdo za noční prohlídku školy nabídl pěkné peníze? Protože přesně to po vás chtěl, že ano? Noční prohlídku.“

Správce se nevzmohl na slovo. A ani nemusel. Larisa z jeho pohledu poznala přesně to, co vídala v Hankově společnosti příliš často. Rozčarování, a hlavně naprostý úžas. Jak to detektiv věděl? Jako kdyby je viděl, jako kdyby byl u toho, když dělali něco, co neměli.

Muž neodpověděl, a tak Hank pokračoval: „Nesejde mi na tom, co jste udělal, nebo ne. Neporušil jste zákon, měl byste z toho akorát problémy v práci. A já nemám důvod to vašemu nadřízenému sdělovat. Ale docela by nám pomohlo, kdybyste byl schopen toho člověka identifikovat. Mohl byste s námi spolupracovat? Řekl byste nám, jak ten člověk vypadal?“

Správce zavřel oči a trochu se nahrbil. Pak jen přikývl. „Máš kresbu, co malíř pořídil u Collins?“ zeptal se Hank Larisy.

„Mám ji vyfocenou v telefonu,“ vzpomněla si během pár vteřin, protože měla co dělat, aby rozdýchala jedno z dalších Hankových odhalení. Ale viděla, jak má správce křivé prsty, jak má pocit, že mu místnosti patří, jak si myslí, že je všechno jeho, i když je jen tím, kdo na všechno dohlíží a má malou moc. Komu by vadilo, když sem někoho pustí, prostě se jen podívat, jak to ve škole vypadá? Možná to byl někdo z konkurenční školy, kdo se chtěl v klidu poučit o tom, jak Stuyvesant funguje, něco málo okopírovat. Našla na telefonu vyfocenou podobiznu a nechala nočního správce, ať se na ni podívá.

„Klidně si to přibližte, jak potřebujete, prostě se na toho člověka pořád–“

„Je to on,“ překvapil ji správce okamžitou reakcí.

„Jste si jistý?“ ujišťovala se Larisa.

„Jojo, jsem.“

„Skoro jste se na něj nepodíval.“

„Neříkám, že ta kresba je dokonalá, ale je na ní to, co mě na něm zaujalo. Ten úsměv, takovej hodně přátelskej. Možná to je důvod,“ správce se odmlčel a otočil se, aby se podíval, kde stojí ředitel, ale ten nespouštěl oči z práce forenzních techniků, „proč jsem ho pustil. Prostě milej člověk. A takovej… trochu přitroublej.“

„A co vás ještě zaujalo?“

„Ta jizva na tváři,“ odpověděl noční správce. „Mám za to, že byla větší, ale byla tam. A měl úplně stejný vlasy a stejně silný obočí.“

„Vlasy podle hrnce?“ ušklíbla se Larisa.

„Jo, přesně to jsem si říkal. Vypadal jako jeden ze Tří moulů , jestli je pamatujete. Ty vlasy prostě byly na první pohled takový divný. Ne, že by k němu neseděly, ale prostě zaujmou, jestli víte...“ nedořekl. Potřeboval změnit téma, dostat ze sebe něco, o čemž doufal, že

zůstane skryto. „Já jsem vážně nechtěl udělat nic špatnýho. Prostě jenom přišel. Měl batoh, ale projel jsem ho detektorem kovů, nenapadlo mě, že by v něm měl...“ znovu větu nedokončil.

„Jak říkám, je nám jedno, co jste tady porušil za předpisy, z našeho pohledu se nejedná o porušení zákona, prostě jste si jen chtěl trochu přivydělat. Myslím, že to můžeme kategorizovat jako placenou prohlídku,“ mrkl Hank na správce. „Jen si ji nechte zdanit.“

„Pomohlo by nám,“ vložila se i Larisa, „jestli vám řekl svoje jméno.“

Svědek si skutečně snažil vzpomenout, bylo vidět, že i v hlavě přehrává svoje vzpomínky. „Myslím, že to bylo něco jako Norman. Vím, že se mi představil, vypadal solidně, mladý, měl na sobě oblek, ale velmi ležérní, měl ten batoh, že jo, ale to teď mladý nosí, je to pro ně normální. Ani neměl nějaký pěkný boty, jenom tenisky.“

„Pamatujete si ho docela dobře,“ překvapilo Larisu.

„Tak zase tolik lidí mi sem na prohlídky nechodí. Byl jedinej, proto jsem si na něj taky dával celou dobu pozor. Nemohl jsem ho spustit z očí, aby tu něco neprovedl.“

„A jak se mu podařilo dostat hlavu do mrazáku?“ udeřila Larisa hřebíček na hlavičku.

Správce se trochu vytáčel: „Bude to znít hloupě.“

„Asi nám to ale stejně řekněte,“ pobídla ho Larisa.

„Šel jsem tu kolem jednoho ze stolů a podařilo se mi shodit sadu zkumavek. Musel jsem to uklidit. To byla jediná chvíle, kdy mohl hlavu do mrazáku vložit. Ale musel to zvládnout rychle, protože mi pak s těma zkumavkama pomohl. To je... to je prostě šílený,“ vydechl.

„On ani víc jak okamžik nepotřeboval,“ pronesla Larisa. „Přesně věděl, co chce udělat.“

„Myslíte, že na školu chodil, když věděl kam jít?“ zeptal se správce.

Larisa tu možnost nevyloučila.

„To je šílené,“ zopakoval správce.

Larisa muži oznámila, že s ním ještě budou chtít mluvit, ale až ráno, po službě, jestli by se mohl dostavit na okrsek kvůli protokolu. Řekl jim, že ano.

Když odcházeli z budovy, zeptala se Larisa: „Proč jsi tomu správci lhal? Stejně to bude ve zprávě o případu. Nemůžeme zamlčovat, kde jsme přišli k informacím. Ředitel se nejspíš stejně dozví, co udělal.“

„Pomohlo by to v tu chvíli něčemu?“

„Jak to myslíš?“

„Potřebovali jsme informaci a potřebujeme jeho výpověď. Tak jsme správci neřekli všechno.“

Larisa si odfrkla. „A já už jsi myslela, že začínáš bejt lidumil.“

„Ne, jenom nechci, aby umírali další lidé jen proto, že jsme příliš pomalí.“

„Fajn, ale zatím to vypadá, že mrtvoly jsou stejně už v mrazáku,“ prohrábla si Larisa vlasy a nastoupila do výtahu. „A s novinářema budeš mluvit ty. Já si to nezasloužím.“

„Bude to bez komentáře.“

„Oni od tebe ani nic jinýho nečekaj.“

* * *

Stanley si nedokázal tu noc pořádně vybavit. Věděl, že hodně pili, věděl, že v tom věku by podle zákona chlastat neměl. Nedokázal si vzpomenout na detaily. Nevybavoval si všechny obličeje, spíš si domyslel, že tam byli všichni. On, Adam, Kellan a Dean. A vlastně ještě Chucky. Chuckyho měl se střední spojeného jako smrad, který se za nimi neustále táhl. Vždycky

měl nějakou blbou poznámku, vždycky dokázal promluvit v tu nejméně vhodnou chvíli. Chuckyho nikdo neměl rád, ale stejně se s nimi tahal. Nevadilo mu, že si z něj dělali srandu, nevadilo mu, že dávali jasně najevo, že jim za to nestojí, prostě byl rád, že s někým je, že nemusí sedět doma, a tak to všechno házel za hlavu. Byl z nich nejodolnější, protože trpěl každý den. Střední zvládl. A co s ním bylo dál? Stanley nevěděl. Vlastně ani pořádně nevěděl, co se stalo s Deanem. Zmizel do Evropy a už o něm pak neslyšel.

Dean zmizel v Evropě, Chucky nejspíš někde v New Yorku, Adam umřel na minovém poli v Afghánistánu, protože byl kretén, a Kellan se stal obětí šílence, který mu uřezal hlavu. Co udělal s tělem? Těžko říct. Možná leželo někde v mrazáku, možná ho někdo snědl, Stanley si zatím mohl jen domýšlet. Jenže on si bude muset víc než jen domýšlet, on bude muset být u odhalení, protože na tom případu zrovna dělal.

Stanley se opíral o služební automobil a přemýšlel, jestli do něj nastoupit, nebo ne. Už bylo ráno, už bylo po všem. Ještě se dostal na jedno místo činu, zbylá dvě řešil jiný tým. Policie v noci měla plné ruce práce. Čtyři místa činu, čtyři části lidského těla. Vlastně ne, jen tři části lidského těla.

V Rockefellerově parku se našly nohy. V podstatě jen kosti. Ohnilé, bělostné, z člověka delší dobu pohřbeného. Stanley si domyslel, že ty by mohly patřit Adamovi. O něm jediném věděl, že je po smrti. Někdo je zakopal a policie je našla jen proto, že měli z vrahova dopisu přesné souřadnice.

V zapadlé restauraci na Water Street se v mrazáku našly pohlavní orgány, muže, bělocha, i spolu s částí stehen a podbřišku. Ani jeden ze dvou majitelů restaurace nechápal, jak je možné, že se tam mohly ocitnout,

ale vzhledem k nulovému zabezpečení a skutečnosti, že mnohé balíky masa vypadaly, že se v mrazáku ubytovaly, nebylo možné ani dohledat, kdy se to mohlo stát. Vrah byl připraven a byl připraven dobře. Znal místa, kam umístil odřezky ze svých obětí. Kde byl zbytek minimálně čtyř mrtvol? Nikdo nedokázal odpovědět. A nakonec u pomníku Světového obchodního centra se na jednom ze stromů našly ruce. Tenhle nález byl sám o sobě velmi zajímavý, protože se skrýval ve větvích, nejspíš už nějakou dobu. Právě sem zamířili

Stanley a Mario, ale už na ně čekal rozsáhlý tým, protože okolo památníku je jakýkoli rozruch něco, co se nesetkává s klidným přijetím. Jako kdyby se mohly opakovat události před sedmnácti lety, jako kdyby se místo stalo posvátným a jakékoli narušení zburcovalo nejen policii, ale všechny bezpečností složky. Ale našli jen umělé ruce, takové, které dostal Střihoruký Edward předtím, než jeho tvůrce zemřel. Umělé ruce navlečené do kožených rukavic.

A právě rukavice Stanleyho rozhodily. Pamatoval si je. Sám je totiž nosíval. Prostě jen takový výstřelek. Kožené rukavice bez prstů. Tenkrát. Kdy to bylo? Držel s nimi nějaký balón, nebo míč. Věděl, že vzpomínka je spojená s tou nocí, s tou nocí, kde byli i Michelle, Adam, Dean a Kellan. Ale nechápal to. Nechápal, proč by měl držet nějaký míč. Snad za to mohla tráva, kterou tenkrát hulil. Tráva a alkohol. Špatné spojení. A byly to jen tráva a alkohol?

Mohlo to být v bytě na rohu Avenue C a E 8th?

Nedokázal si vzpomenout. Ani nechápal, jak by se tak daleko dostali.

Někdo řídil?

Kellan rád řídil, možná to byl právě on. Jeho otec měl dodávku, kterou mu někdy půjčoval. Většinou jeli

na odlehlejší parkoviště, kde se zkouřili a pak se tam z toho vyspali.

Stalo se to i tehdy?

Začali brzo, protože měli volný den. Prostě se sešli. Ano, Kellan parkoval na River Terrace, měl štěstí, že tam našel volné místo. Ani nikam nejeli, prostě zůstali v autě, pili, někteří hodně, třeba jako Stanley, někteří skoro vůbec, jako Kellan, nejzodpovědnější z nich, přichystaný někam vyrazit, pokud by bylo třeba.

Stanleymu se další události rozmazávaly. Bylo to tak dávno a vzpomínat si bylo těžké. Neměl den spojený s něčím vyloženě špatným. Ale možná si to prostě jenom nepamatoval. Možná to vytěsnil, protože opilecká deka byla příjemnější než řezavá ostrost střízlivosti.

Čurák od hoven…

Řekl Mariovi, že je mu divně, že se necítí na řízení. Nastoupili si, mladší z mužů nastartoval a vyjel.

„Nechceš si vzít dovolenou?“ zeptal se Mario.

Stanley se na něj chvíli dokázal soustředit. „To vím snad sám nejlíp, kdy si vzít dovolenou, ne?“

„Promiň,“ odtáhl se Mario v obranném gestu. „Jenom mi přijde, že je toho na tebe nějak moc. Nesoustředíš se tolik. Jako kdybys mě chvílema ani...“

Stanleyho pohled donutil mladíka zmlknout.

„Chceš mi říct, že svoji práci dělám blbě?!“ zvýšil starší z forenzních techniků hlas.

„Tak jsem to nemyslel, jenom–“

„Jenom si hleď svýho a nestarej se o mě. Svoji práci dělám dobře. To bych nebyl tam, kde jsem.“

„Stane, klid,“ snažil se ho mírnit Mario. „Nemyslel jsem to nijak zle. Jenom mi přijde, že seš unavenej, to je všechno.“

„Budu v pohodě,“ odsekl Stanley a trucovitě se od Maria otočil a díval se na Hudson, jak rozděluje ostrovy New Yorku od sebe.

„Tak jo, omlouvám se,“ řekl ještě Mario, ale Stanley už na jeho slova nereagoval. Služebně starší specialista se snažil v hlavě srovnat myšlenky, ale nebylo to jednoduché. Před dvaceti lety se stalo něco, co si nevybavuje, něco, co ho dnes dohání.

* * *

Doktor Benjamin Walters stál nad pitevním stolem.

„Je ti jasný, Bene, že by si někdo mohl myslet, že jsi magor?“ prohodila Larisa konverzačním tónem.

„Zlato, na to, abych dělal soudního lékaře, musím být magor, protože jinak bych se z takové práce zbláznil,“ reagoval klidně doktor, zatímco dál zíral na části lidských těl před sebou.

Hank postával o kus dál, ale také z Frankensteinova monstra nespouštěl oči. „Zdá se mi to, nebo jsou řezy na jednotlivých tělech opravdu v takových místech, aby do sebe jednotlivé části pasovaly?“

Benjamin se usmál a ukazovákem zavirbloval směrem k detektivovi. „A právě v tom je ta krása,“ pronesl zálibně. „Ten člověk je šílenec, ale dal si dost práce s tím, aby těla připravil. Dokonce i ty umělé ruce k tomu sedí. Musím toho člověka obdivovat. Je jako ti umělci s motorovou pilou, kteří jdou ke kostce ledu nebo špalku dřeva, chvíli kolem poskakují a ona z toho vyleze krásná socha.“

„Fakt jsi tohle přirovnal ke krásný soše?“ ujišťovala se Larisa.

„Nebuď tak úzkoprsá,“ posunul si Benjamin brýle na nose. „Jasně, že je to dílo šílence, ale je to šílenec, který

v sobě má nějaké umělecké cítění. Psychopat, ale dělá to za určitým účelem. To by vám mohlo pomoct.“

„Takže si chtěl vytvořit vlastního člověka?“ prohodila Larisa a prohrábla si vlasy.

„Možná. Nebo je v tom něco jiného. Každá část je z jiné osoby, i když to je vám asi jasné.“

Larisa kývla.

„Co když je to spojení částí těl lidí, kteří nějak souvisí s vrahem?“

„Jo, to nás taky napadlo,“ přitakala seržantka. „Jenže máme problém. Nemáme identifikovaný ani jedno tělo, snad jen ty ruce nejspíš patří nějaký figuríně v Bloomingdale’s. Máme DNA všech těl, ale od toho si moc neslibuju. Nemáme otisky, z vymlácených zubů taky moc nedostaneme, nemáme nic, co je v databázích dostatečně rozšířený.“

„Třeba budete mít štěstí,“ utrousil Benjamin a odpoutal se od pohledu na jednotlivé části těl.

„Hovno budeme mít,“ negovala Larisa. „Tohle je případ, kde s náma ten čurák vyjebává, jak se mu zachce.“

„Děláš na něm chvíli, už tak jste se dostali daleko,“ uklidňoval ji Benjamin, zatímco si bral do ruky skalpel.

„Není to ale k posrání? Máme čtyři různý části těl a nejsme schopný identifikovat ani jedno. Ne jenom jednoho člověka, ale rovnou čtyři! Ten hajzl se tam někde musí hodně smát.“

„Viděli jste ty řezy?“ ukázal doktor Walters na stehenní kost levé nohy u ohnilých kostí i u části těla s přirozením. „Když se podíváte na kosti, jsou seříznuté hladce. Ale tkáně,“ ukázal na zbytky stehen spolu s přirozením, „jsou potrhané. Viděl bych to na kotoučovou pilu. Ta by maso potrhala, ale do tvrdých kostí by se zakousla a hladce je rozřízla.“

„To nám má pomoct?“ zašklebila se Larisa.

„Minimálně to trochu zužuje hledání,“ zhodnotil doktor. „Nějaká dílna, venkovské stavení, kde by měl klid na porcování.

„Jatka, stavba, pila,“ vyjmenovával Hank.

„Fajn,“ řekla Larisa unaveně a svěsila hlavu, „tohle je k ničemu. Něco lepšího nemáme?“

„Máme,“ řekl Benjamin klidně.

„A to si jako necháváš na kdy? Hele, už toho mám dneska plný kecky. Tak mi prosím tě řekni něco zajímavýho, ať mám o čem přemejšlet, než usnu. Zjistila jsem, že počítat ovečky nezabírá, ale myslet na mrtvoly překvapivě jo.“

„A pak kdo je magor,“ zvolal doktor Walters. „Ale dobře, pojďme se na to rovnou podívat,“ ukázal na kosti nohou. „Podívejte se na ně zblízka.“

Hank udělal krok blíž a spolu s Larisou se nad kostmi naklonil.

„Sakra, to je smrad,“ ulevila si seržantka. Nadechla se až moc zhurta.

„Jojo,“ poškrábal se Benjamin na tváři, „trochu masa na nich ještě zůstalo.“

„Co máme vidět?“ zeptala se Larisa netrpělivě.

„Ty kosti jsou poslepované,“ řekl Hank.

„Přesně tak,“ souhlasil koroner.

„Cože?“ chtěla se zeptat Larisa, ale pak to sama uviděla. Jednotlivé kosti – holenní, lýtkové i stehenní – na sobě měly viditelné praskliny, které na několika místech skutečně nesly známky něčeho, co mohlo být lepidlo.

„Co to má, sakra, znamenat?“ divila se.

„Ty nohy byly rozlámané, když je někdo exhumoval a tedy již v době pohřbu,“ vysvětlil Benjamin.

„Dopravní nehoda?“ zkusila Larisa.

Doktor pokrčil rameny.

Slova se ujal Hank: „Ty kosti mají různou strukturu.“

Benjamin se usmíval.

„Cože?“ nechytala se Larisa.

„Vrah se snažil, aby to vypadalo dobře, ale když se podíváš na spodní část nohou, ta kost je jiná. Má lehce jiný odstín, má i jinou konzistenci.“

„Přesně tak!“ neodpustil si Benjamin potěšené zavýsknutí.

„To mi jako chceš říct, že ta mrtvola neměla celý nohy, a tak si je musel vrah doskládat z nějakýho... plastu? Jakej by to, kurva, mělo smysl?!“

„Možná potřeboval, aby se jednalo o nohy dané osoby, ale nelíbilo se mu, že jsou nekompletní, a tak si dal tu práci, aby je dotvořil.“

„Ty vole!“ zabořila Larisa obličej do vlastní dlaně. „Co kdybych si vzala na tenhle případ dovolenou? Na podobný magory fakt nemám sílu. A může mi někdo, kurva, vysvětlit, jak to, že ta mrtvola neměla celý nohy?“

„Důvodů může být víc,“ odtušil Benjamin.

„Jo, to mi došlo. Nějaký konstruktivní nápady?“

„Dopravní nehoda, pokud by tam byli tříštivé zlomeniny. Anebo exploze,“ navrhoval Hank.

„Chtěl něco vyhodit do vzduchu, ale posralo se mu to?“

„Minimálně byl v blízkém kontaktu s trhavinou, takže přišel o jednu nohu v koleni a o druhou v kotníku.“

„Tahle zranění jsem viděl, když jsem byl v Zálivu. Kluci, co byli dost daleko od granátu, aby je to nezabilo, ale dost blízko, aby je výbuch a šrapnely potrhaly. Exploze miny pod vozidly. Asi si to dovedete představit. Naruší to tkáně, zláme kosti, ale všechno to tak nějak ještě trochu drží pohromadě. Není to přímý

výbuch, kdy to člověka roztrhá na kousky, jenom ho to zmrzačí,“ přispěl doktor svou troškou do mlýna.

„Hm,“ zamyslela se Larisa. „Chceš mi říct, že je možný, že tohle je voják?“ Ukázala přitom na zbytky dolních končetin.

„Jsou tu určité aspekty, které by tomu nasvědčovaly,“ potvrdil Hank. „Netvrdím, že je to správná varianta, ale vrah se snažil zakrýt, že mrtvému chyběly nohy. Možná to dělal proto, aby nás zmátl.“

„Anebo si s náma dál hraje,“ oponovala Larisa.

„Kolik myslíš, že umřelo vojáků na amerických misích v posledních... deseti letech?“

„Stovky? Možná tisíce?“ nadhodil Hank.

„Spíš tisíce,“ upřesňoval doktor Walters. „Jenom v Afghánistánu to od začátku války bylo více jak dva tisíce vojáků. V Iráku to je dokonce přes čtyři tisíce.“

„Jak to, sakra, víš?“ divila se Larisa.

„Koníček,“ řekl Benjamin a šel se napít čaje.

„Zajímavej koníček,“ kroutila Larisa hlavou.

„Zůstávám ve spojení s armádou,“ nerozváděl soudní lékař.

„Ale s tím by se dalo něco dělat. Kolik z těch šesti tisíc–“

„Spíš sedmi,“ upřesnil doktor.

„Dobře, sedmi tisíc, asi žilo v New Yorku?“

„Nejsme si jistí, že mrtvý je z New Yorku,“ připomněl Hank.

„Hele, nech mě chytat se stébla, jo? Takže pokud to byl Newyorčan a vrátil se z mise, i když mrtvej, trochu nám to výběr zužuje. To už je, kurva, lepší než hledat maniaka, kterej má zrovna náhodou přístup ke kotoučový pile.“

Doktor nic nenamítal a dopil svůj čaj.

„Fajn, je to výstřel naslepo. Zkusíme zjistit, kdo z amerických vojáků by to mohl být. A neříkej mi, že tolik jich bylo poslední dobou exhumováno nebo mu byl znesvěcenej hrob. Máme něco dalšího?“

„Tady zatím ne,“ sdělil doktor stručně.

„Kdybys něco našel...“ nedořekla Larisa.

„Asi si to budu nechávat pro sebe, ne?“ plácl se Benjamin do čela, až si posunul brýle a musel si je srovnat.

„Díky. A vyfoť tu hlavu a pošli ji Marcusovi, popiš, co nejvíc tě napadne, třeba toho mrtvého černocha najdeme mezi pohřešovanejma. Třeba nás ta hlava ještě zachrání. Měj se,“ rozloučila se Larisa a nechala doktora jeho kusům těl. Chvíli šla mlčky, ale nakonec se obrátila na svého parťáka: „Nejradši bych se na to vysrala a nechala to dělat někoho jinýho. Z tohohle případu nevzejde nic dobrýho.“

„To už nevzešlo,“ konstatoval Hank suše.

„Už se mi o tom ani nechce přemejšlet. Co, sakra, maj znamenat ty umělý ruce?“

„Zpráva pro toho, komu jsou mrtvoly určeny.“

„Že je na řadě?“

„Ano.“

„Skvělý, tohle je vážně skvělý. Není to náhodou nějaká zpráva pro tebe?“

„Ne,“ zavrtěl Hank hlavou.

„Fajn,“ shrnula si Larisa vlasy. „Takže máme minimum stop. Nemáme skoro nic. Jak je možný, že nemáme ani vlásek?!“

„Jen tu ale vzorec,“ kontroval Hank.

„A máš ho snad?“

„Zatím ne.“

„Tak vidíš, že máme hovno.“

„Máme podobiznu vraha, pravděpodobně,“ oponoval Hank.

„Nevím, jestli je nejlepší nápad ji zveřejnit.“

„Ne, to asi ne. Vrah by se mohl stáhnout.“

„Právě. Co dál?“

„Památník je sledovaný kamerami, můžeme na to někoho pustit. Třeba něco zjistí.“

„Tohle navrhuješ ty?“ podivila se Larisa, zatímco vyšli na ulici a nechali se zalít ranním slunečním svitem z východu. „Zrovna tobě by mělo být jasný, že nevíme, kdy tam ty ruce někdo dal. Můžeme prohledávat celý dny záznamů. Sakra, jsme si jistý, že patří k případu?“

Hank si sundával sako, protože se začínal potit už u doktora Walterse a chtěl se ochladit vzduchem, který byl ještě příjemně chladný, ne nepříjemně vlezlý. „Má to logiku. Měli jsme spatřit celé tělo. Máme všechny indicie, aniž bychom věděli, o koho se jedná.“

„Hrozně frustrující,“ přitáhla si Larisa sako naopak blíž k tělu. „Fajn, řeknu Marcusovi, aby se podíval na záznamy od památníku, z toho bude nadšenej.“

„Je to jeho práce.“

„To já jen tak říkala, protože je to taky člověk,“ prohodila seržantka a prohrábla si vlasy. „Když už jsme u robotů,“ přešla volnou asociací k dalšímu tématu, „volal jsi už svému psychologovi?“

„Robertovi?“

„Jo, Bobovi.“

„Bob neříkej.“

„A proč ne?“

„Nikdo mu tak neříká.“

„Fajn,“ zavrtěla Larisa hlavou, jak kdyby se bavila s malým dítětem, a vyhnula se muži, který se raději díval do telefonu, než aby sledoval chodce kolem sebe. Chtěla na něj něco zavolat, ale když si všimla, že míří

rovnou do květináče s malým stromkem, řekla si, že tohle je spravedlnost. Výsledek jeho pádu už nesledovala. „Volal jsi Jenkinsovi?“

„Ještě ne.“

„Tak mu zavolej.“

„Hned?“

„Jo, hned. Sis myslel, že zapomenu, nebo co?“

„Možná.“

„Tak mu zavolej.“

Hank už nic neřekl a rovnou vytáhl telefon. Odemkl klávesnici a chvíli hledal v seznamu správné číslo.

„Doufám, že si ze mě neděláš prdel a není to jen nějakej srandakontakt,“ popíchla ho Larisa, když se mu dívala na displej.

„Není,“ ujistil ji Hank. „Chceš to na hlasitý odposlech?“

Zavrtěla hlavou. „Tady bysme nic neslyšeli.“

Detektiv si přiložil přístroj k uchu a nechal ho chvíli vyzvánět.

Larisa se dívala na kolemjdoucí a přemýšlela, kolik z nich má tajemství, které by je dostalo do vězení. Na kolik trestných činů nepřijdou? Třeba támhleten obrýlený tlouštík. Co když má mindráky z toho, jak vypadá? Co když ho matka týrala, a tak si vybíjí frustraci na cizích ženách? Anebo ještě hůř, na vlastní ženě, nebo dceři? Co když tamta vytáhlá odbarvená blondýna ráda tráví muže, prostě jen proto, aby viděla, jak vypadají jejich předsmrtné nádechy a výdechy, jestli je ten poslední výdech ještě chtěný, anebo už je jen samovolný, kdy se plíce zbaví vzduchu a znovu se nenadechnou? Nebo chlapec, co sedí na chodníku a dívá se na zem mezi svýma skrčenýma nohama. Píchá klacíkem do brouků. Co když z něj vyroste muž a bude píchat klackem do lidí? Co když bude mít kameru, parťáka

a budou společně točit videa o tom, jak mučí jiné lidi?

Larisa se ty představy snažila vytěsnit, ale případ Ozmansky a Svenson byl příliš živý, navíc neuzavřený. Koneckonců, i to je důvod, proč Hank volal.

„Ahoj Roberte,“ pronesl najednou a Larisa se plně soustředila na kolegu. „Díky za optání. Dobře. Jak se daří tobě?“

Larisa obrátil oči v sloup. Podobné zdvořilostní fráze by mohli vynechat.

„Roberte, měl bych na tebe prosbu.“

Larisa vedle Hanka naznačila zatleskání.

„Díky, jsi hodný. Došlo k událostem, které někteří kolegové vyhodnotili tak, že bych měl vyhledat odbornou pomoc. Ne, nechtěl bych to řešit po telefonu, jsem s kolegyní zrovna na ulici.“

„Že bych si taky dala říct s nějakým sezením? Zrovna toho mám v hlavě jako nasráno,“ pronesla Larisa.

„Ano, to byla ona. Ale jí víc leží na srdci, abych si s tebou promluvil já.“

Larisa vehementně přikyvovala.

„Dneska? Nemáš nic lepšího na práci?“

„Ne, nemá,“ komentovala Larisa a vyhnula se výkalu, který na ni nastražil nějaký malý pes a jeho idiotský páníček.

„Jsem po službě, takže v podstatě můžu hned.“

„Potřebuješ se vyspat!“ dala o sobě znovu vědět Larisa.

„Dobře. Oběd by šel. Taky tě rád uvidím.“ Hank schoval telefon do kapsy.

„Tak co říkal?“ vyzvídala Larisa.

„Že máš moc hezký hlas a že je škoda, že jsi lesba, protože by s tebou jinak šel rád na večeři,“ reagoval Hank a díval se přímo před sebe. Ke stanici už to měli jen kousek.

„Cože?“ zalapala po dechu. „Nechceš mi říct, že má schopnosti jako...“ Zarazila se, chvíli přemýšlela a nakonec se zašklebila. „Sem tam zapomínám, že jsi našel smysl pro humor, ty robote blbej. Co teda říkal?“

„Že má dneska čas.“

„A kdy chceš jako spát?“ zeptala se Larisa vyčítavě.

„Prospím se v taxíku,“ odpověděl Hank.

„Nekecáš?“

„Vyspím se v taxíku,“ ujistil ji.

„Tak fajn, jako já to musím zalomit. Melu z posledního.“

„Někdo tě může hodit domů,“ navrhl Hank.

„V pohodě. Tohle ještě zvládnu.“

„Dobře.“

„Uvidíme se v pondělí?“ zeptala se Larisa.

„Proč bychom se neviděli?“ zeptal se Hank. „Spíš se uvidíme ještě dřív.“

„Na to ti seru. Nic navíc neberu. Večer mám rande, chci si taky trochu užít a ne furt čumět na uřezaný kusy těl. Sakra, a zejtra jedu za mámou, tohle samo o sobě stačí.“

„A kdybych něco zjistil?“ popíchl ji Hank.

Larisa se zastavila a dívala se na parťáka, který také zůstal stát. Praštila ho pěstí do ramene. Ani to s ním nehnulo. „No jo, jasně, že mi dej vědět, ty magore. Stejně nebudeš dělat nic jinýho než řešit případ, co?“

„A co bych měl dělat?“ zeptal se Hank.

Znovu vyrazili směrem ke stanici.

* * *

Stanley se necítil dobře, ani v autě, ani nikde jinde. I když slíbil, že půjde domů, nechtělo se mu. Nechtěl vidět vlastní ženu a raději zůstal stát na odstavném parkovišti a díval se na oprýskaný volant. Myslel si, že

před sebou má snadný případ, ale trochu se přepočítal. Během dvou služeb se toho na něj nabalilo tolik, že ani nevěřil, do čeho se připletl. Tohle nebyly obyčejné vraždy, tohle bylo osobní. Někdo útočil přímo na něj. A mělo to spojitost s jednou zamlženou událostí. Vůbec o té noci nemluvili, jako kdyby se rozhodli, že bude zapomenuta. Jako kdyby se nic nestalo. A stalo se vlastně vůbec něco? Snad už nikdy poté toho nevypil a nevykouřil tolik jako tu noc. Ale co se mohlo stát tak hrozného? A proč… čurák od hoven? Jak to s tou nocí souvisí?

Pamatoval si, že stáli na River Terrace v Kellanově dodávce. Kellan nepil, i když asi kouřil. Měli tam toho hodně. Prostě volných pár dní, tak proč to pořádně nerozjet?

Stanley se snažil vzpomenout si, jak se do toho připletla Michelle Donovan. Nešli parkem, to určitě ne. Muselo se stát něco jiného. A co ten bílý míč, který držel?

„Proč si to, kurva, pořádně nepamatuju?!“ začal mlátit do volantu, až spustil klakson, což ho trochu uklidnilo. Rozhlížel se kolem sebe, jestli zbytečně někoho nevycukal, ale zdálo se, že mu jen pár lidí věnovalo nevraživý pohled, jinak o něj nejevili zájem. Proč by měl někoho zajímat blázen v autě? Proč, když nikoho nezajímala ani Kitty Genovese?

Stanley věděl, že se musí uklidnit, že musí přemýšlet, že se musí snažit dát si dvě a dvě dohromady. Pokud vyřeší tenhle případ, nemusí to znamenat, že na něj budou koukat jinak na stanici, pořád je forenzní specialista, ne detektiv, ale bude to jeho vítězství, bude to jeho výhra nad Hankem Giorgiem. A to není málo. To, sakra, vůbec není málo!

Nejprve ale dvě a dvě.

Pomalu položil dlaně na volant, jako kdyby chtěl ukázat, že si pamatuje standardní držení.

Torzo Michelle Donovan bylo připraveno pro něho.

Nohy mohly patřit Adamovi Chapmanovi.

Hlava Kellana Glovera – o tom nebylo pochyb – byla další připomínkou jejich středoškolského života, jejich hříchů. Dívala se na něj jako výčitka, jako mrazivá vzpomínka na to, že býval studentem a možná provedl něco zlého. Skutečnost, že se hlava našla ve Stuy, ale svědčila o tom, že tohle skrývání částí těl bylo záměrné.

Pohlaví Deana Barbera opět souviselo s jeho minulostí, s jeho studijními roky. A očividně i s událostí, ke které došlo v jejich posledním ročníku, těsně ke konci. Jinak by tam nebyla Michelle. Michelle je všechny spojovala. Tu jednu noc je všechny sjednotila.

Ve zpětném zrcátku si všiml pohybu. Podíval se tam.

Nějaký chlapec.

Chlapec bez vlasů.

Pohled Stanelymu sklouzl na ruce položené na volantu.

Měl na nich rukavice. Kožené rukavice bez prstů.

Jako kdyby mu něco sepnulo v hlavě.

Cvak.

Rukavice zmizely. Od střední už je na rukou nikdy neměl.

Zmizel i chlapec ve zpětném zrcátku. Stačilo se ale otočit, aby ho viděl, jak odchází, jak si ho nevysnil. Rukavice ano. Ale plešatého chlapce… toho ne.

Plešatý chlapec…

Plešatý chlapec!

Oči se mu rozšířily.

„Panebože!“ uvědomil si Stanley. Tenkrát nedržel míč! To byla jen halucinace. Držel kluka. Plešatého kluka. Aby neběžel za mámou, kterou si Adam zrovna

podával. Adam tam s Michelle šukal. Ne, ona to nechtěla. Oni tam nejspíš Michelle znásilnili. Stanley musel otevřít dveře auta. Vyklonil se ven a vyzvracel se pod sebe. Jako kdyby ve zvratkách viděl všechno, i toho pitomého malého kluka, který křičel, jak moc chtěl pomoct mámě, ale on ho nepustil, držel ho pevně. Držel ho pevně, dlaně schované v rukavicích, kožených a pěkně drahých. A před sebou úplně plešatou hlavu. Ne tak, jako když vezme uvědomělý rodič strojek a udělá z vlastní ratolesti adepta na vstup do armády. Ne, syn Michelle Donovan byl úplně bez vlasů. A Stanley se tenkrát soustředil na tu pleš, protože to bylo prostě jednodušší. Snáz se dívalo na to, jak má malý kluk hlavu bez porostu, než na to, jak jeho dva spolužáci drží statnou ženu na posteli a jak do ní třetí přiráží, zatímco ten čtvrtý, Chucky Marqueez, se krčí v koutě a směje se. Směje se, dokud na něj taky nepřišla řada a dokud ho nedonutili udělat něco hrozného.

Čurák od hoven.

V autě se rozeřval mobilní telefon. Stanley chvíli nechápal, co se děje. Pak ho sebral z palubní desky a přes slzy se podíval na displej, kde svítilo jméno jeho ženy. Nechal telefon vyzvánět. Jen ztlumil zvuk.

* * *

Larisa se dostala domů později, než doufala. Před schůzkou se Sugar se ještě potřebovala vyspat. Jenže Ochoa ji zdržel. Pohádala se s ním proto, že si představoval vyšetřování případu trochu jinak, především pokud se komunikace s médii týká. Kapitán chtěl, aby vydali prohlášení a rozhodně se nespokojil s tím, že Hank řekne: „Bez komentáře.“ Larisa protestovala, že v současné chvíli nemají nic, co by novinářům sdělili,

a že po dvou dnech ani nemůže čekat, že budou mít něco pořádného. Jenže Ochoa použil argument, proti němuž se dalo těžko něco namítat. „Máte Hanka,“ řekl klidně, i když na něj Larisa křičela.

A měl pravdu. Hank mnohdy po několika hodinách přicházel s odhaleními, která by se ostatním týmům nepodařila odkrýt ani při maximálním synergickém efektu. Hank viděl detaily, Hank viděl spojitosti. Ale jako kdyby se na něm smrt Sandry podepsala víc, než si sám připustil. Anebo to, že pořádně nespal. Anebo je vrah skutečně tak dobrý, že ani Hank na něj zatím nic neměl. Jako kdyby se v poslední době nedokázal tolik soustředit, jako kdyby měl zároveň štěstí na pořádné šílence. Nejprve nepolapený Fotograf, pak manželčina smrt, následně jim vzali případ, alespoň oficiálně, a teď další šílenec, co po sobě zanechává části těl. Doktor Frankenstein. Naštěstí tisk s podobně pitomým jménem ještě nepřišel. Larisa byla pod tlakem a byl pod ním i Hank. Věděla, že pod tlakem umí pracovat, ale co když i on má limity? A pokud je překročí, i on se může začít sypat. Co když Hank takového limitu dosáhl? Co když je i on zranitelný?

Ležela v posteli a snažila se usnout. Sama sobě smrděla, ale neměla sílu se zvednout a osprchovat se. Neměla sílu se ani pořádně svléct. Horní část těla měla nahou, ale kalhoty prostě nedokázala sundat, tak si je jen rozepnula. Přikryla se a snažila se na nic nemyslet. Jenže doktor Frankenstein jí nedal spát. Rekapitulovala si sama pro sebe.

Torzo ženy v bytě.

Hlava muže ve škole.

Pohlaví a pánevní oblast muže v restauraci.

Nohy mrtvého muže, nejspíš vojáka, zakopané v Rockefellerově parku.

Umělé ruce u památníku Světového obchodního centra.

Vše v jedné oblasti, ale nedávalo to dohromady žádný smysl. Bude doufat, že až se probudí, budou vědět víc. A řeknou jí to nejlépe až v pondělí. Ale stejně bude na případ myslet. Zločin nikdy nespí. Škoda, že se ty nohy nenašly u památníku, to by bylo symbolické. Voják, který umřel v Afghánistánu nebo Iráku, by měl nohy u památníku jednoho z největších teroristických útoků. Ale o tohle vrahovi nešlo. Hra, jejíž pravidla nezná.

Larisa usnula, a kdyby si nenařídila budík, nejspíš by zaspala a k Sugar nedorazila, za což by se neměla ráda. Kabelku sice potřebovala, i když se bez ní pár dní obešla, hlavně však chtěla znovu na těle cítit ty šikovné prsty s dlouhými nehty. Na sobě a v sobě.

* * *

Do Stormville si Hank vzal taxi. Řidiči rovnou řekl, že by se cestou rád prospal, a tak se spolu nebavili. Hank se neobával, že by ho taxikář okradl, ale přesto si nezdříml. Po hodině vystoupil přímo na parkovišti před věznicí Green Haven, zařízením s maximální ostrahou. Vysoké zdi, ostnatý drát, věže se střílnami. Spíš pevnost než vězení. Ale záměrem bylo, aby se nikdo nedostal ven. Alespoň ne nikdo, kdo by tam měl zůstat co nejdéle. Když se chtěl Hank dostat dovnitř, zjistil, že to není o nic jednodušší, a to i přesto, že měl domluvenou schůzku. Vzhledem k Hankově fyzické konstituci a široké bradě si dozorci říkali, jestli se mu náhodou nepodařilo dostat ven, aby se teď ďábelsky vrátil předními dveřmi. Průkaz detektiva NYPD je překvapil, ale nakonec přesvědčil.

Robert Jenkins přicházel svému hostovi naproti a Hanka na první pohled zaujalo, že přítel vypadal

starší, než jak si ho pamatoval. Víc prošedivěl, v obličeji byl strhaný. Přicházel k němu jako muž plný síly, nekulhal, nekroutil se, ale bylo patrné, že se na něm posledních několik let podepsalo. Ale Hank sám se určitě změnil, jen si to na sobě neuvědomoval tolik jako na jiných. Navíc je s Robertem dělilo víc jak deset let. Nemohl se ještě srovnávat. Sám se ke třicítce zatím jen přiblížil, kdežto Robert už ji měl skoro za sebou.

„Rád tě vidím, Hanku,“ pozdravil psychiatr a podával detektivovi napřaženou ruku.

Hank dlaň přijal do své obrovské a pevně stiskl. „Taky tě rád vidím, Roberte.“

„Půjdeme nejprve ke mně?“ zeptal se rovnou doktor Jenkins.

Hank souhlasil. „Myslel jsem, že jsi pořád ještě v New Hampshiru,“ neodpustil si nakonec připomínku, když procházeli chodbou do Robertovy pracovny. „Co tě přimělo vrátit se blíž New Yorku?“

„Už toho na mě bylo trochu moc a ženská věznice se mi přejedla,“ shrnul Robert stručně svou odpověď.

„Tady je to klidnější?“ zeptal se Hank.

„To ani ne, jsou tu větší šílenci, ale to mi překvapivě vyhovuje víc.“

„Dobře,“ nekomentoval dál Hank a nechal se odvést do poměrně velké, ale málo zařízené pracovny. „Skoro to vypadá, že ses teprve přistěhoval,“ okomentoval Hank spartánské podmínky.

„Spíš to vypadá, že tady končím,“ vysvětlil Robert.

„Vážně?“ divil se Hank. „Jak jsi tady dlouho?“

„Asi rok.“

„Právě jsi říkal, že ti to tu vyhovuje,“ podivil se Hank.

„Práce ano, ale nejsem v centru dění. Ukázalo se, že mi přece jen víc sedí New York.“

„Chceš znovu přednášet?“ zajímal se Hank, možná trochu podezřívavě.

„Já myslel, že dnes se budu ptát já,“ usmál se Robert a Hankovi neuniklo, že neodpověděl. Přesto se detektiv jen pousmál a dál Robertovo stěhování nekomentoval. Doktor Jenkins se usadil do křesla, pokynul Hankovi, aby si sedl naproti němu a udělal si pohodlí. „Mrzí mě, že tvá manželka zemřela. Popravdě jsem ani nevěděl, že jsi byl ženatý.“

„Zjišťoval sis informace?“ zeptal se Hank, nikoli vyčítavě.

„Zaujalo mě, když mě o odbornou pomoc požádal Hank Giorgio, i když je mi jasné, že to nemohlo být dobrovolně.“

„Ty víš, že nepotřebuji konzultaci,“ odtušil Hank.

Robert nedal najevo žádnou emoci. A pak se zeptal: „Dáš si něco k pití? Čaj, vodu?“

„Čaj, černý,“ odpověděl Hank.

„Bude z pytlíku.“

„Nečekal jsem, že sis tu otevřel čajovnu,“ reagoval Hank a sledoval klidně doktora Jenkinse, jak jde k rychlovarné konvici, napouští do ní vodu a vrací ji zpátky na stojan a zapíná. Konvice se rozsvítila zeleným světlem.

„Víš, Hanku,“ začal psychiatr, „už je to dlouho, co jsme se viděli, a tak jsem si říkal, jestli si tě špatně nepamatuji, jestli se mi to všechno jenom nezdálo. Navíc ta předchozí poznámka o čajovně byla projev smyslu pro humor, což je u tebe celkem novinka. Vhodně reaguješ na danou situaci. To se však dá naučit. A já si pak uvědomím, že tady před sebou mám člověka, jehož manželka je dva týdny po smrti, ale on je vyrovnaný, jako by takovou událost ani neprožil.“

Hank přikývl.

„Předpokládám, že když se budeme bavit o... Sandře?“ ujišťoval se Robert, zatímco šel rozlít vodu do dvou různě velkých a různě barevných hrnků.

„Ano, Sandra,“ potvrdil detektiv.

„Když se budeme o Sandře bavit, budeš o ní mluvit naprosto přirozeně, nebude v tom žádný problém. Budeš na ni vzpomínat jako na svou manželku, jako na svou přítelkyni, ale já vím, že to je, jako kdybys mi tu popisoval nějaký svůj případ. Našel se vlastně její vrah?“ Doktor podal větší hrnek příteli.

„Nenašel,“ odpověděl Hank klidně.

„Frustruje tě to?“

„Ne každý můj případ je vyřešený,“ reagoval Hank.

„A o tom mluvím. I když to byla tvoje manželka, čerstvá, a nepochybuji, že sis ji nevzal jen proto, že jsi nechtěl zůstat sám, tak o ní stejně mluvíš jako o svém případu.“

„Reálně jsem ho na Kapverdách řešil,“ doplnil Hank. Robert se lehce uchechtl, ale nic veselého do zvuku neproniklo. „Hanku, jsi tu chvíli, ale podle toho, co jsi teď řekl, mám chuť tě zavřít na psychiatrické oddělení. Ale nezavřu. Vím, že jsi v pořádku. Děsí mě to, ale vím, že jsi. Dám ti klidně potvrzení. Tenhle stoický klid i přes silně emotivní události je tvoje osobnost. Daná, nezměnitelná. Jsi anomálie, ale anomálie, která funguje. Pokud mi tedy nechceš něco říct sám. Nepociťuješ někdy úzkost, frustraci, návaly strachu?“

„Frustraci v případě, pokud nemám stopu v případu, která by nás posunula dál.“

„Děje se něco takového v poslední době?“

„Víc než bych chtěl,“ odpověděl Hank. „Je tu smrt mé ženy, Fotograf, aktuální případ. Je toho víc než dost.“

„Fotograf?“ zaujalo Roberta.

„Ano, Fotograf. Bylo to docela propírané v novinách.“

„Ano, něco mi to říká,“ připustil Robert klidně. Chvíli se na Hanka díval a hledal jakoukoli známku pohnutí. Hank si v klidu prohlížel jeho. A pak se Robert rozesmál. Hank si nemohl pomoct a usmál se také. „Tohle je ten důvod, že?“ ptal se psychiatr. „Důvod proč jsi přijel. Chceš si promluvit o posledním případu.“

Hank přikývl.

„Dobře, zasvěť mě. Přiznám se, že tvoji kariéru nesleduji a nevím, na čem pracuješ, navíc pokud si dobře pamatuji, buď jsi byl schopen vyřešit případ velmi rychle, anebo ses musel smířit s tím, že nebyly důkazy. Takže čekám něco nového, co ještě není tak propírané.“

„Máš pravdu,“ potvrdil Hank. „V New Yorku už se o tom píše, ale je to případ dva dny starý. Je poměrně jednoduchý – osobní.“

„Proč myslíš?“ zamračil se Robert.

„Všechno tomu nasvědčuje. Vrah si s námi hraje, dává nám stopy. Jako kdyby všechno, co udělal, bylo očividné, ale pouze pro člověka, komu je to určené.“

„Dobře,“ řekl psychiatr nejistě. „Řekni mi víc.“

„V East Village jsme našli torzo těla.“

„Je místo důležité?“ zeptal se Robert pohotově.

„Nejsem si jistý, ale vzhledem k tomu, že se další části těl našly na spodním Manhattanu, lokace může být důležitá.“

„Souhlasím,“ pokynul Robert Hankovi, aby pokračoval.

„Torzo bylo naaranžováno ve speciálním tvaru. Kůže byla stažena tak, aby to vypadalo jako křídla. Jednalo se o ženskou oběť. Podle všeho si s ní dal vrah práci a obral ji o všechno maso a hlavně o tuk.“

„Zajímavé. A na dalších místech na Manhattanu se našly zbylé části těla?“

„Ne. Našli jsme různá těla. Nohy delší dobu mrtvého muže, pravděpodobně ho vrah exhumoval. Černošskou hlavu. Pánev s pohlavím a částmi stehem a podbřišku, muž, ale opět někdo jiný.“

„Co ruce?“ zajímal se Robert. „Umělé.“

„Cože?“

„Jen ruce figuríny s rukavicemi.“

„Ha,“ podrbal se Robert na bradě. „Všechny části těla byly vystavené tak komplikovaně jako ženské torzo?“

„Ne, nohy čerstvě zakopané, hlava a pohlaví v mrazáku, ruce prostě jen na stromě.“

„Proč myslíš, že si dal s ženským torzem takovou práci?“

„Mělo pro vraha speciální význam.“

„Ano, na tom ženském torzu mu záleželo. Říkal jsi, že podle všeho byla obézní, ale on se tuku zbavil. Co když to bylo proto, že obezita vrahovi vadila? Co když oběť jinak viděl jako anděla? Anebo je zde ještě jedno možné vysvětlení, ona pro něj byla andělem, ale pak se stalo něco, proč ji musel zabít.“

Hank se zamyslel: „Možná je dobře, že se vracíš do New Yorku. Využil bych tě.“

„O tom si můžeme promluvit, až se skutečně vrátím,“ usmál se Robert. „Z toho, co jsi mi řekl, bych usuzoval, že ta žena měla pro vraha speciální hodnotu. Možná milenka, možná příbuzná. Předpokládám, že vrah je muž, pokud se mu podařilo zabít jiné dospělé muže.“

Hank přikývl.

„Dobře. Vrah je teatrální, potrpí si na divadlo.“

„Také myslím,“ souhlasil Hank.

„Chce někomu něco ukázat, někoho na něco upozornit. Vzhledem k tomu, že se k ostatním tělům, tedy jejich částem, chová nepříliš uctivě, nechce je vystavovat

v žádné specifické skulptuře, mají takové oběti pro něj úplně jiný charakter.“

„Jednotlivé části těl ale přitom mohou vytvořit jedno lidské tělo. Samozřejmě neforemné, ale řezy jsou vedeny tak, aby na sebe nesourodé díly pasovaly.“

„Takže i když jsou pro něj někteří z mrtvých podřadní, spolu s torzem tvoří jeden celek,“ přemýšlel

Robert dál nahlas.

Hank přikyvoval.

„Spojuje je nějaká událost, nějaká skutečnost.

Příbuznost asi ne, pokud je mezi oběťmi Afroameričan. Máte oběti identifikované?“

„Zatím ne.“

„Ale říkal jsi, že ruce byly umělé.“

„Ano.“

„Takže skládanka není kompletní, to lidské tělo ještě potřebuje dokončit.“

„Proto si myslím, že všechny vraždy, které mohly proběhnout v posledních několika letech, mají vést ještě k jedné. Jako kdyby se vrah předváděl, jako kdyby se snažil udělat dojem. Jenom nevím na koho.“

„Tudíž to nejsi ty, což by se nabízelo.“

„Ne, sebe jsem vyloučil hned. I když jsme narazili na nějaké falešné stopy, tak si nemyslím, že byly pro mě, spíš jen měly odvést naši pozornost od něčeho důležitého.“

„Třeba zrovna od toho, na koho jsou vraždy směřovány.“

„Možná,“ připustil Hank.

„Jaké jste našli stopy na místech činů?“

„Žádné.“

„Vůbec žádné?“ podivil se Robert a naklonil se trochu blíž směrem k Hankovi.

„Sakra,“ uvědomil si detektiv. „Tohle je vodítko.

Sama skutečnost, že vrah nezanechal žádné stopy, které nechtěl, o něčem vypovídá.“

„Nenašli jste jediný vlas?“

„Zatím nemáme nic, ani řasu, ani otisk prstu.“

„Tak buď je to skutečně pečlivý člověk, anebo je při každém trestném činu vždy do něčeho zabalen. Což by bylo možné vzhledem k tomu, že se jedná o pachatele, který podle všeho činy připravuje delší dobu.“

„Ano. Žena, jejíž torzo nám vystavil, je podle všeho mrtvá několik let, i když nejsme schopní přesně určit, jak dlouho byla v mrazáku.“

„Taková složitá příprava,“ uvažoval Robert, „přemýšlel jsi o tom, že je to zločin z pomsty? Kdyby vrah jednal zkratovitě, prostě by po sobě zanechával mrtvoly. Kdyby se jednalo o sériového vraha, byl by zde vzorec, který by spojoval oběti, protože ho na nich něco přitahuje.“

„Ano,“ přitakal Hank, „takový vrah zabil Sandru.“

Robert si chvíli Hanka prohlížel, ale neshledal na něm žádný projev smutku, nostalgie, nejistoty, strachu, prostě žádného citu. Pak jen pokračoval: „Tady samozřejmě vzorec je, ale směřuje k jedinému – ten vrah chce něco dokončit.“

Hank přikývl.

„Pokud zjistíš, koho mají ruce představovat, najdeš další oběť. A nejspíš i vraha, protože ten už nebude chtít čekat další roky. Plán se rozběhl a jen stačí dokonat poslední fázi.“

„Zločin ze msty, to by mohlo být,“ líbila se Hankovi ta myšlenka čím dál víc.

„A máš rovnou odpověď na to, proč vše připravoval tak složitě.“

Hank souhlasil. „Ano, je to všechno jen proto, že na poslední oběť chce udělat dojem, chce ji vylákat, chce ji vycukat. Ten poslední, na kom záleží, je někdo, kdo tohle všechno pochopí, kdo si k němu bude hledat cestu.“

„Přesně tak. Navíc jsi tvrdil, že místa činu jsou poměrně blízko sebe.“

„Ano.“

„Co když to není jen proto, že to má spojitost s oběťmi, ale i s vámi? Co když vrah věděl, že vy budete vyšetřovat právě na těchto místech?“

„A navíc jsme noční směna,“ rozvíjel Hank dál myšlenku. „Vrah si vybral takové místo, kde jsou lidé doma spíš až k večeru, kromě jedné paní, která ale nevychází ven, a tak jí smrad na chodbě tolik nevadil. On věděl, že se k tomu dostaneme my.“

„Nechci být poslem zlých zpráv,“ nadhodil Robert, „ale tohle vypadá, že to je opravdu namířeno na tebe.“

„Anebo na někoho od nás.“

„Z toho, jak se tváříš, mám pocit, že už máš podezření.“

„Mám,“ přikývl Hank. Pomalu se zvedal k odchodu.

„Už jdeš?“ podivil se Robert. „A co ten oběd?“

„Vím, po kom vrah jde. Musím jít.“

„A nechápeš, jak je možné, že ti člen tvého týmu nic neřekl.“

„Popravdě, chápu,“ povzdechl si Hank. „Nesednu každému.“

„O tom nepochybuji.“

„Když se vrátíš do New Yorku, dáš mi vědět?“ zeptal se Hank.

„Určitě, ale neplánuj si, že mě budeš mít jako externího poradce.“

„Ještě řekni, že bys neměl zájem. Viděl jsem, jak ses teď chytl případu, jen jsem něco naznačil. Hned jsi začal přemýšlet o profilu vraha.“

Robert se rozesmál. „Dobře, tohle mě prostě nenechá chladným.“

„Já vím, mě taky ne. Pravda musí vyjít najevo.“

„A tím se řídíš každý den.“

„Snažím se,“ podal Hank Robertovi ruku. „Díky, hodně jsi mi pomohl.“

„Potřeboval sis jen vyvětrat hlavu. Na tohle bys přišel sám. Asi si to ani neuvědomuješ, ale i ty jsi ovlivněn vším, co se děje. Možná ne tolik jako ostatní, protože jsi, jaký jsi, ale zkus se nad tím někdy zamyslet. A zkus se vyspat. I když si myslíš opak a v tomhle věku skutečně zvládneš i desítky hodin v kuse, potřebuješ odpočívat. Ale myslím, že tohle už ti někdo říkal.“

„Larisa se zmínila.“

„Rozumná žena,“ vyšel Robert s Hankem na chodbu a doprovázel ho ven z komplexu. „Zkus ji poslechnout. Netvrdím, že spánek zachrání všechno, ale dej tomu šanci. Je na tobě vidět, jak moc jsi nevyspalý. Klidně ti napíšu prášky na spaní, pokud bys chtěl, ale normální spánek je vždy lepší.“

„Budu se snažit, Roberte.“

„Ber to jako přátelskou i lékařskou radu. Mozek pak bude fungovat, jak jsi zvyklý.“

Hank už se chtěl rozloučit, ale nakonec se zeptal: „Je tu nějaký bufet, kde si můžeme dát rychlý oběd?“

Robert se usmál a přikývl. Vzal Hanka kolem ramen a nasměroval ho kousek zpět do prosklených dveří. „Za tohle tě zvu,“ řekl Hankovi.

„Dobře,“ pokusil se Hank o úsměv, i když byl myšlenkami jinde.

Po malém obědě zamířil rovnou k taxíku, který na něj poslušně čekal. Taxametr běžel a Hank musel taxikáře na cestu zpět vzbudit. Neměl ale namířeno na stanici ani k sobě domů, ještě si plánoval udělat jednu zastávku. A cestou poslechl radu, kterou mu dávali Larisa i Robert. Trochu se prospal.

* * *

V sobotu po poledni se policejní stanice jevila jen o trochu klidnější než jiné dny. Stanley si vybral dobu záměrně. Část kolegů bude na obědě. Samozřejmě, že tu budou lidé, kteří si ho budou pamatovat, ale nebude jich tolik.

„Ahoj, Franku,“ pozdravil muže na recepci, jednoho z těch inventárních. Pracoval zde dávno předtím, než Stanley nastoupil. Frank Constanzo znal všechny. Doslova všechny. Pamatoval si každého policajta, který prošel okrskem během doby, co tu sloužil, a to už mohlo být nějakých čtyřicet let.

Frank ani nezvedl oči a nenechal se vyrušit od sendviče, jenom mávl na pozdrav a dál pokračoval v obědu, připraveném jeho ženou Georgií, statnou dámou v důchodu. Všichni ji měli rádi, protože na večírky nosila domácí jídlo a vždycky dovedla rozesmát i ty nejzasmušilejší. Jako kdyby Constanzovi společně měli tolik energie, kolik nemají ani výrazně mladší. Stanleymu připadalo, že on v tuhle chvíli nemá energii žádnou.

Vzpomněl si. Na všechno. Nebo alespoň na tolik, aby si dal dohromady, co se tu noc stalo. Míjel se s několika členy denní směny, pozdravil se s nimi a sdělil jim, že si potřebuje ověřit okolnosti aktuálního případu. Nikdo se nevyptával, nikdo na jeho chování neviděl nic divného. U sboru, ať už u specialistů

anebo i řadových policistů, se často našli tací, kteří měli rodinu spíš na stanici než doma. A v laboratořích se podivínů motalo ještě víc.

Přihlásil se do databáze pohřešovaných lidí a vedle počítače si rozložil notes, kde měl poznámky. Většinou ho nepoužíval, vše šlo do počítače a on nebyl vyšetřovatel, ale měl ho v autě jako vzpomínku na doby, kdy technika ještě tolik nepokročila. Nebo spíš na doby, kdy se k té nejlepší technice jeho okrsek ještě nedostal.

Jako první měl napsané jméno Michelle Donovan. U ní měl poznámku, že se jednalo o torzo na rohu Avenue C a E 8th.

Jako dalšího měl Kellana Glovera. Zkusil si vyhledat jeho jméno. Databáze mu výsledek vyhodila poměrně rychle. Skutečně se jednalo o pohřešovanou osobu, a to už necelé dva roky. Zmizel ze svého domu, když byla jeho rodina na víkend pryč.

„Dva roky,“ řekl si pro sebe Stanley a načmáral si poznámku, kdy došlo ke zmizení Kellana a kde bydlel.

Kellan řídil, Kellan tolik nepil, jenom trochu hulil. Kellan se jí jenom udělal na prsa. Postříkal semenem toho jejího hada zakousnutého do bradavky. Ale to už Michelle ležela na posteli a nehýbala se. Byla poškrábaná, šaty měla roztrhané. Ležela před nimi nahá, prsa se po ní rozlévala, bradavky trčely vzhůru jako lodě na klidném moři. Rozkrok měla odhalený, zarostlý, temný.

O Kellanovi nepochyboval. Nepochyboval o tom, že Kellan je mrtvý, že našli jeho hlavu.

Nepochyboval o Michelle Donovan. Nemusel pochybovat ani o Adamovi Chapmanovi. Adam byl mrtvý dlouho a na vrahových plánech se to projevilo. Prostě jen olezlé kosti.

Adam Chapman celou noc organizoval. On byl ten hlas, který říkal, co mají dělat, oni byli ušima, které poslechly. A přitom Michelle přišla k jejich dodávce jen proto, že je znala. Od vidění. Vídala je a hledala pomoc. Potřebovala kluka odvézt k doktorovi. Už několik dní ho bolelo břicho a nemohl na velkou. Byl to Adam, koho napadlo, že by měli kluka trochu zkouřit. Protestovala? Možná ne, možná to bylo ve chvíli, kdy už byla sama pod parou a nebyla si jistá, co se děje. Zapomněla, že kluk potřebuje pomoc, ale nakonec to nevadilo, protože se z trávy posral a bylo dobře. Jenže pak byli v tom bytě. Možná to byl byt na rohu Avenue C a E 8th. V tom pořád neměl jasno.

Ale pamatoval si, jak Adam do Michelle přirážel, jak ji šukal dlouho, jakou měl výdrž, jak ji Kellan a Dean drželi, jak se Chucky krčil a jak on sám držel kluka. Adam se udělal do Michelle. Ale tím to neskončilo. Ani zdaleka.

Pak tu bylo ale ještě jedno tělo. Respektive jeho část. Penis přidělaný ke kusu masa a kostí. Stanley měl dvě možnosti. Dean Barber nebo Chucky Marqueez. Stanley ale nepochyboval, že pohlaví patří Deanovi. Byl to Chucky, kdo se krčil v rohu a smál se jako šílenec, smíchem hrůzy. Dean se nesmál, Dean se přidal. A nikdo z nich nebyl vyvinutý jako Dean.

Nezvěstný od června 2017. Jeho domácí měl problém s nezaplaceným nájmem, tak se dostal do bytu a tam nikdo. Policie zjistila, že byt už nebyl využíván delší dobu. Není zřejmé, kdy Dean zmizel. Jeho příbuzní o něm nic nevěděli, jeho tehdejší přítelkyně ho neviděla několik týdnů, očividně jí nepřišlo divné, že se neozval. Podle všeho se jednalo o drogově závislého člověka, a to jak v případě Deana, tak jeho známé. Sehnat dávku bylo důležitější než sehnat chlapa.

Stanleyho zamrazilo, když se podíval na adresu, kde měl Dean přebývat, dokud žil. Bylo to jen o dvě patra nad restaurací, kde nalezli jeho chloubu.

Dean chtěl také plácat ta macatá prsa, zatímco do Michelle strkal svůj enormní úd. Jako kdyby ji prorazil, jako kdyby v sobě nic tak velkého ještě neměla. A možná neměla. Dean sice neměl rozměry Johna Holmese, ale rozhodně by se v pornoprůmyslu neztratil. Michelle pod ním křičela. Stanley si říkal, že by měl klukovi zakrýt oči, ale nedokázal se k tomu přimět. Jako kdyby ruce neposlouchaly, jako kdyby tráva a alkohol zabránily tomu, aby ten jednoduchý pohyb vykonal. Vždyť držel jen kulatý míč. Co by se mohlo stát?

Stanley si udělal další poznámku.

Adam – mrtvý.

Kellan – mrtvý.

Dean – mrtvý.

Michelle – mrtvá.

Už nezbývalo moc lidí, kteří by tuhle událost přežili. On a Chucky. Chucky měl důvod ho nesnášet.

Stanley si zkusil najít Chuckyho mezi pohřešovanými.

Nic.

Přesměroval se na databázi osob a vyhledal si jeho poslední trvalé bydliště.

Chucky měl pořádný důvod je nesnášet. A Stanleyho především. Stanley pronesl ta pitomá slova.

Adam na Chuckyho hulákal jako první. Ať jde taky, že je tam dost místa.

Chucky nechtěl.

Dean držel Michelle, aby se nehýbala. Ani nemusel. Po jeho čísle se stala vláčnou. Možná dokonce omdlela.

Kellan se zatím vystříkal Michelle na prsa.

„Tak dělej, vole,“ pobízel Adam.

Chucky protestoval, ale když si pro něj Adam přišel a měl v závěsu Kellana, nebránil se. Jako kdyby se jich bál.

„Vždyť je celá upatlaná!“ zvolal Chucky.

„Tak ji obrátíme,“ smál se Adam hrdelně.

Dean i Kellan mu pomohli.

Stanley dál držel kluka.

„Tady ji máš,“ ukázal Adam na bělostnou zadnici, kde končila Michellina kobra.

„Nebudu ho strkat tam, kam jste ho strkali vy,“ snažil se Chucky vzpouzet, ale neměl dost síly a možná ani odhodlání.

„Ne, to nebudeš,“ řekl mu Adam a zubil se jako Joker. „Narveš jí ho pěkně do prdele.“

„To neudělám!“ křičel Chucky.

Ale nakonec to udělal. Stanley si vzpomínal, jak ho kluci pobízeli, jak ho Adam v podstatě hodil na Michelle, jak ho donutili, aby jí vnikl do zadku. Chucky podle všeho moc zkušeností neměl, a tak

Michelle skončila krvácející na břiše, nehýbala se a Chucky stál uprostřed místnosti, kalhoty u kotníků a penis ještě stále trčící kupředu.

Stanley se na něj tenkrát zvědavě podíval. Našel Chuckyho adresu a zapsal si ji do notesu.

Podíval se na něj a řekl tu pitomou větu. Tu pitomou větu, kvůli které se ostatní ještě dlouho smáli, a Chucky už s nimi nikdy nepromluvil.

Stanley se odhlásil, vypnul počítač a opustil stanici. Chuckymu řekl: „Čurák od hoven.“ A Chucky se rozbrečel, klečel na zemi, kapalo z něj sperma s výkaly, které vytékaly i z Michelliny příliš roztažené a uvolněné zadnice.

Stanley mohl doufat, že tyhle vzpomínky stále zastírá mlha, že si příliš přibarvuje minulost vzhledem

k tomu, co se mu děje. Ale hlas v telefonu mohl patřit Chuckymu.

„Čurák od hoven!“ skandoval Adam Chapman. A přidávali se ostatní.

Stanley si mohl myslet, že tak to vlastně nebylo, že se mu všechno zdálo. Jenže rukavice na umělých rukou mluvily jasně. Je poslední obětí. Má mít strach. Má se koupat ve vlastním potu. A Stanleymu dobře nebylo.

„Čurák od hoven!“

Stanley nastoupil do auta a zkontroloval, že má nabitou svou soukromou pistoli.

„Čurák od hoven!“ V tu chvíli se ten malý kluk, co ho celou dobu držel, podělal.

Chucky se vrátil z minulosti, aby se mu pomstil za to, co tenkrát řekl. Za to, že jen zhulený stál a díval se, jak ho nutí píchat tlustou ženskou do prdele plné hoven. Chucky Marqueez se s tím nesrovnal a musel se pomstít.

Stanley nastartoval a pomalu se zařadil do provozu. Po celém těle měl husí kůži. Nejen proto, že možná našel vraha dřív než Hank, ale také proto, co ten vrah řekl.

„Stanley, až se spolu setkáme, jeden z nás bude mrtvý.“ Forenzní specialista se obával, že to je pravda. A bude to zabití v sebeobraně.

* * *

Těsně před příjezdem do města si Hank na telefonu prohlížel podobiznu vytvořenou podle popisu paní Collins a odsouhlasenou nočním správcem ve Stuyvesantu. Něco mu nesedělo. Správce měl pravdu, když říkal, že Norman Oswald Wayfrand připomínal jednoho ze Tří moulů . Vypadal skutečně směšně, i jeho obočí bylo příliš husté. Skoro jako by–

Rozezvonil se mu telefon.

Mario.

„Dobrý den, pane Giorgio,“ ozval se mladý muž.

„Jsem Hank.“

„Jo, tak jo.“

„Co se děje?“

„Zůstal jsem dnes v práci trochu déle kvůli pohřešovaným osobám,“ vysvětlil Mario.

„Podařilo se identifikovat muže, jemuž patřila hlava?“ zajímal se hned Hank.

„Ano, podle všeho by se mělo jednat o jistého Kellana Glovera.“

„Věk?“

„Ééé...“ hledal Mario informaci. „Čtyřicet dva let.“

„Máme jeho historii?“

„Ano, tady by to někde...“ Chvíle ticha. „Ano, tady.“

„Poslouchám.“

„Narodil se na Manhattanu, chodil... Tohle je zajímavé,“ uchechtl se Mario do telefonu.

„Chodil na Stuyvesant?“ zeptal se Hank.

Další chvíle ticha. „Jak to víte?“

„Hádal jsem,“ nerozváděl Hank svou dedukci.

„Podařilo se identifikovat toho vojáka?“

„Ano, podařilo. Zjistili jsme, že v nedávné době byl hlášen případ vykrádání hrobu. Zkusil jsem to srovnat s tím, co máme, a vypadá to, že by to mohl být on.“

„Jméno?“

„Adam Chapman.“

„Věk opět kolem dvaačtyřiceti?“

„A-ano,“ zakoktal Mario.

„A chodil na Stuyvesant?“

„To nevím, ale ověřím to.“

„Dobře.“

„Pane... Hanku?“

„Ještě něco?“

„Jak jsem vyhledával ty osoby, zjistil jsem, že Kellana Glovera už si dnes někdo prohlížel.“

Hank zavřel oči. „Stanley?“

„Ano, ale jak to...“ nechal Mario větu nedokončenou.

„Chodil také na Stuyvesant. Je tam spojitost. Navíc se chová podrážděněji než obvykle.“

„Ale přece si nemyslíte, že...“

„Myslím si, že je Stanley další obětí, nejspíš poslední.“

„Panebože!“

„Zjisti mi, jaké další záznamy si prohlížel. Podívejte se i dál do historie. Je možné, že Stanley znal i první oběť. Klidně zavolej Marcuse, ať přijede a nabourá se Stanleymu do počítače. Kdyby s tím byl problém, vysvětli to veliteli.“

„Do-dobře, ale co bude–“

„Zkusím Stanleyho najít. Kdyby ses cokoli dověděl, dej mi vědět.“

„Samozřejmě.“

„Díky.“ Hank zavěsil. Držel telefon v ruce. Když zmizela obrazovka volání, znovu se objevila podobizna vraha. Hank najednou pochopil, co je na obrázku špatně. Celé je to hra. Stejně jako celý případ. Norman Oswald Wayfrand si hrál. Nasadil si paruku a udělal ze sebe někoho jiného. Proto se na místě činu nenašli žádné vlasy. Vrah byl plešatý. A nejen to. Nejspíš neměl na těle jediný chlup. Proto to výrazně hloupé obočí.

„Cos asi udělal, Stanley?“ zeptal se Hank sám sebe. Odpověď neměl.

Vystoupil z taxíku a namířil si to rovnou po příjezdové cestě k nízkému domku. Taxametr dál běžel.

Hank zaklepal.

Když Larisa vstávala, rozhodně si říkala, že si vydatný spánek představovala jinak. Ale nedalo se nic dělat. Jestli chtěla večer vypadat k světu, musela vstát dřív a upravit se. Sugar je přece jen mladší, tak se musí snažit. I když poprvé se zdálo, že byl dojem dobrý. Sugar věděla, co dělá. A přitom se s ní Larisa setkala úplnou náhodou. Jen si o volnu zašla na pivo. I když myslela, že tam bude nějaký kolega, nakonec narazila na jednu mladou holku. Nejprve Larisu jen přehlédla, nevěnovala jí pozornost, ale seržantka si nemohla pomoct, musela se k ní vracet očima. Měla krásnou šíji. Seděla k Larise trochu bokem, skoro zády, a vlasy měla sčesané dopředu přes jedno rameno. Na šíji měla tetování, ale to se Larise tolik nezamlouvalo, líbilo se jí, jak se krk mladé ženy ztrácel ve vlasech. Dlouhý, hubený krk, doslova volal po tom, aby ho políbila. Nemohla si pomoct, nemohla se od ní odtrhnout. Dívka si toho nakonec musela všimnout. A všimla si. Když šla na záchod, zastavila se u Larisy.

„Mám něco se šatama?“ zeptala se.

Larisa nechápala, a tak se jen udiveně podívala.

„Pořád na mě koukáš, jak kdybych na sobě něco měla,“ přejela si Sugar rukama po křivce těla odshora dolů.

„Jo, promiň, to jenom...“ nedořekla Larisa a dívala se mladé ženě přímo do očí. Sugar na sobě měla jednoduché, přiléhavé šaty, jen jeden kus látky, který dokonale lemoval její hubené tělo. A aby šaty vypadaly dobře, neměla pod nimi nic, s sebou akorát malou kabelku, kam se vešla maximálně kreditka.

„Jenom?“ zkoušela žena dostat z Larisy víc.

„Máš nádhernou šíji,“ řekla Larisa popravdě. Spíš to ze sebe vysypala a pak musela uhnout pohledem,

protože ani ve svých čtyřiceti se s touhle pravdou nedokázala náhodné známosti podívat do očí.

„Jo, to mám,“ řekla žena rozšafně. „Jsem Sugar.“

„Larisa.“ Seržantka chtěla napřáhnout ruku, ale nakonec si to rozmyslela. Přišlo jí to hloupé.

„Chvíli jsem si myslela, že jsi fízl a že mě sleduješ.“

„A měla bych k tomu důvod?“

„Jasně, jsem hledaná osoba,“ zasmála se Sugar.

„A já jsem policajt. Detektiv.“

Sugar se pomalu přestala smát. „Já jsem si dělala srandu,“ řekla Sugar.

„Já ne,“ přiznala Larisa. „Ale nejsem ve službě. Nejedu po tobě.“

Sugar se rozesmála. „Fakt po mně nejedeš?“

Larisa se zašklebila nad svou trapností. Sugar bylo dvacet, víc těžko. Měla jít domů.

„Jedeš,“ mrkla na ni Sugar. „Já teď nemůžu, mám s kamarády zkoušku, ale dám ti svý číslo.“

Larisa jen zamrkala. „Cože?“

„Neříkala jsi, že jsi detektiv?“

Larisa se usmála a vyndala telefon.

Sugar jí nadiktovala číslo.

„Máš zkoušku s kapelou?“ zajímala se Larisa.

„Ne, máme takovej malej hereckej spolek, hodně improvizace.“

„Tak na co potřebujete zkoušky?“

Sugar se znovu rozesmála. Příjemně, jako když o sebe cinkají kousky křišťálu. „Abysme si byli jistý, že umíme improvizovat na jakýkoli téma.“

„Zajímavý,“ řekla Larisa blahosklonně.

„Můžeš se někdy přijít podívat. Do zprávy ti napíšu, kde hrajeme. Pokud mi napíšeš první.“ Sugar znovu na Larisu mrkla a odešla na záchod.

Larisa napsala první a Sugar odepsala. Seržantka se nešla podívat na představení, setkali se u Sugar. A bylo to, jako kdyby se znaly několik let, i když mezi nimi byl rozdíl skoro jedné generace. Proto se na ni těšila.

Věděla, že to bude fajn. Jenže nevěděla, co by si měla vzít na sebe. Přišlo jí, že v jejím věku jít naostro působí trochu divně. Připadala by si jako přestárlá ruská šlapka na lovu. Stejně věděla, že skončí u kalhot. Jako vždycky. A třeba si jde jen pro kabelku. Třeba. Ne, dobře věděla, že to, co se v posteli dělo, se líbilo oběma. Larisa se hodlala postarat, aby se to oběma líbilo i dnes večer.

Zatímco čekal u vchodových dveří do domu, kde měl žít Chucky, kontroloval Stanley zvonky, jestli se skutečně ocitl na správném místě.

Marqueez.

Našel příjmení, které hledal.

Zkusil zazvonit.

Nic.

Zkusil to ještě jednou.

Nic.

Rozhlížel se kolem, ale lidé si ho nevšímali, byl jen dalším anonymním člověkem, který se zastavil, aby pozdravil známého nebo někomu něco donesl. Když se na kolemjdoucí díval, divil se, že se najdou svědci schopní vypovídat. Jako kdyby lidé nevnímali svět kolem sebe. Ale to dělají jen do chvíle, než se něco semele. Pak prozřou a uvědomí si, že svět kolem nich existuje a že to nejsou jen tunely, jimiž chodí. Stanley se sám nořil do tunelu. Směřoval k Chuckymu, bývalému spolužákovi. Tunel ve skutečností mohl být hlaveň pistole.

Zkusil kapsu saka. Zbraň na svém místě.

Čekal několik minut, možná i desítek minut, chvíli přemýšlel, že by si zašel kus vedle na kebab, ale nakonec přece jen někdo vycházel. A Stanley se dostal dovnitř.

Díval se na jednotlivé dveře, ale věděl, že v přízemí hledaný byt nebude. Nezaslechl zvonek, když zvonil, a myslel si, že by ho slyšel, kdyby měl Chucky byt v přízemí.

Chucky se ve skutečnosti samozřejmě nejmenoval Chucky, ale nejmenoval se ani Charles. Jmenoval se Bertram. Přezdívku dostal kvůli tomu, že vypadal jako panenka Good Guy z  Dětské hry. Měl široký obličej, neposedné zrzavé vlasy a pihy, mnohdy spíš mateřská znaménka.

Stanley vyšel do druhého patra a doufal, že Chucky bude jedním z těch, kdo má u bytu jmenovku. Na zvonkách čísla nebyla, jen jména.

Měl štěstí. Marqueez stálo na cedulce u dveří nejblíž schodišti.

„Ahoj, Chucky,“ řekl si pro sebe Stanley a zaklepal. Čekal.

Nic.

Zabušil rázněji.

Nic.

Otevřely se dveře vedlejšího bytu.

„Dobrej. Nepotkal jste v poslední době pana Marqueeze?“ zeptal se hubeného muže s arabskými kořeny.

„A kdo se ptá?“

„Policie New York,“ řekl Stanley bez přemýšlení.

„Aha,“ zůstal muž klidný a zamykal dveře. „Už jsem ho nějakou dobu neviděl, ale on nikdy moc nevylejzal.“

„Neotevírá,“ oznámil Stanley trochu hloupě.

„To lidi dělávaj, když nejsou doma. Nebo vás nechtěj vidět,“ neodpustil si muž poznámku. S jeho přízvukem

zněla ještě směšněji. „Zkuste správce, bydlí dole.

Manning. Anebo budete mít štěstí a najdete klíč pod rohožkou,“ zasmál se muž a odešel.

„Chytrák,“ odfrkl si Stanley a podíval se pod rohožku. Samozřejmě, že tam nic nebylo. Klíč našel nahoře na zárubni.

„Lidi jsou pitomý,“ ulevil si.

Odemkl.

Ani ho nenapadlo, že na něj klíč čekal záměrně. * * *

Samanta Chakiris otevřela v podstatě ve stejnou chvíli, kdy chtěl Hank zazvonit.

Polekala se.

„Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit.“

„To se vám moc nepovedlo. Díky, ale nic nekupuji, chvátám,“ řekla Samanta a cpala se ven. Bylo vidět, že má naspěch. Ještě než stačila zavřít dveře, Hank si všiml dopisů nahromaděných na botníku. Na vrchním se skvělo logo nemocnice.

„Nic neprodávám,“ řekl Hank. „Jsem kolega vašeho manžela.“

Samanta se zarazila a pořádně si obrovského muže prohlédla. „Panebože, vy jste Hank Giorgio!“

„Těší mě,“ napřáhl Hank ruku.

Zaskočená žena mu gesto neoplatila.

„Je mi líto, že vás obtěžuji a že jsme se nemohli potkat za trochu lepších okolností, ale–“

„Co se stalo?“

„Nic se nestalo,“ usmál se Hank, doufal, že uklidňujícím způsobem. Hysterickou ženu nepotřeboval. „Ale poslední dobou se mi zdá, že Stanley není ve své kůži. Moc s lidmi nemluví. Chtěl jsem se za ním zastavit, ale hádám, že není doma.“

„Ne, to není,“ odpověděla Samanta nikoli příliš uchlácholená.

„Nedá se nic dělat. Mohl bych si promluvit s vámi?“

„A o čem?“

„O tom, jak moc velké finanční problémy máte?“ zkusil Hank. „Anebo o tom, jak vážné je to s vaší dcerou? Myslím, že někdy si člověk potřebuje promluvit i s někým jiným.“

Samanta na něj hleděla překvapeně. Chvíli jen mlčela a pak udělala to jediné, co její tělo mohlo.

Rozbrečela se. Hank ji musel zavést zpět do domu. Strávil se Samantou asi půl hodiny. Půl hodiny poslouchal její nářky a nedostal z ní nic, co by mu jakkoli pomohlo. Se svou ženou Stanley nemluvil. Ani se zde dnes neobjevil a nebral jí telefon.

„A víte, co je nejhorší?“ posmrkávala paní Chakiris. „Vy policajti máte dobré pojistky. Napadlo mě, že by bylo vlastně fajn, kdyby se mu něco stalo. Já vím, že to zní strašně, ale napadá mě to. Za ty peníze by se možná uzdravila. Moc si přeju, aby se uzdravila, moc si přeju, abych to mohla se Stanem řešit, ale v poslední době je uzavřený a vzteklejší než kdy dřív.“

„Chápu,“ řekl Hank soustrastně. „Omlouvám se, teď mi došlo, že jste vlastně byla na cestě, předpokládám, že do nemocnice.“

Přikývla.

„Mám tu taxíka, co kdybych vás tam hodil?“

Samanta se na něj vděčně podívala. „To byste byl moc hodný.“

* * *

Larisa si nakonec vzala jen tříčtvrteční kalhoty, vybrala si ty, v nichž jí vynikal zadek. A praktičnost také ušla. Telefon i klíče se jí do kapes vešly. Navíc

si plánovala vzít i sako, bez knoflíků, jen převázané v pase.

I když byla ráda za příležitost, že se mohla se Sugar znovu setkat, pořád jí vrtalo hlavou, jak tam mohla nechat kabelku. No dobře, popravdě jí to zase tak moc hlavou nevrtalo, protože byla po celé noci dost mimo a telefon a klíče měla stejně po kapsách, ale nestávalo se jí často, aby zapomínala své věci. Hlavně proto, že si je dávala na taková místa, aby je viděla. Stejně jako jinde i u Sugar si kabelku nechala hned u dveří, kde by na ni narazila při odchodu. Jenže tentokrát ji tam i tak nechala. Že by kabelku skutečně přehlédla?

Cestou neměla nic moc jiného co dělat, a tak přemýšlela. Místo toho, aby si vzpomněla, že by mohla jako host něco přinést, uvažovala, jak mohla zapomenout kabelku. Něco v podvědomí jí říkalo, že to možná udělala záměrně, protože se se Sugar chtěla znovu setkat. A měla proč. Tření jejich těl, jejich orgasmy, několikeré, tekutiny, které si vyměňovaly, to, jak se ochutnávaly, jak každá věděla, kam sáhnout, tohle člověk nezažije každý den. Larisa neměla trvalou partnerku, vystřídala jich za život několik, ale ani jedna jí nevydržela déle jak dva roky. Snad proto, že s žádnou neprožila tak intenzivní intimní chvíle. Jako kdyby se se Sugar nemilovala poprvé, jako kdyby se s ní milovala poté, co se obě dokonale poznaly. Sugar věděla, jak má použít dlouhé nehty, kdy do Larisy proniknout, kdy jí jen přejíždět dráždivě po těle. Neváhala, kdy líbat vášnivě, kdy něžně, věděla kde, jako kdyby znala všechna její citlivá místa, i ta tajná, jako je lehce vystouplá kostrč. Sugar se jejího těla dotýkala s ladnou přesností. Ale i Larisa si připadala skvělá, jedinečná. Sugar pod jejím dotekem křičela, když ji Larisa dráždila jazykem, doslova tekla. Sama

tomu nemohla uvěřit. A místo toho, aby se na Sugar jen těšila, řeší kabelku a jak mohla být tak pitomá, že ji tam nechala.

Zaklepala na dveře.

Sugar během několika vteřin otevřela.

„Ahoj,“ řekla Larisa.

„Ahoj,“ řekla Sugar.

A Larisa už zase na kabelku zapomněla.

* * *

Odemknout dveře a otevřít si pro Stanleyho nepředstavovalo až tak velký problém, ale jakmile vstoupil, roztřásla se mu kolena. Zavřel za sebou.

„Jsi v pasti!“ křičel v duchu sám na sebe, protože přesně tam se ocitl.

Chvíli se na dveře díval.

Neotevřel je. Něco v jeho hlavě mu v tom bránilo, jako kdyby snad mohl někdo do otevřených dveří vstoupit, jako kdyby Hank mohl přijít a případ hned vyřešit, jak měl ve zvyku. Stanley si ani neuvědomil, že si nevzal klíč, ale nechal ho zvenku v zámku.

Už to bylo nějakou dobu, co mu Hank ležel v žaludku. Stanley si kvůli němu uvědomoval, jak je pro práci na okrsku zbytečný. Hank Giorgio nepotřeboval forenzní specialisty, potřeboval jen někoho, kdo bude brát otisky a bude se zaměřovat na to, co pouhé oko nevidí. Ostatní Hank viděl a dokázal si to dát do souvislostí dřív než oni. S Larisou si možná sedl, ale tu Stanley podezíral z toho, že s ním spí, i když o sobě prohlašovala, jaká je lesba. Stanley na tohle neskočil. A nehodlal se smířit s tím, že bude druhý. Když může Hank fušovat do jeho práce a vidět důkazy dřív, než je vidí on, bude Stanley fušovat do Hankovy práce a vyřeší případ za něj.

Vzal si do ruky pistoli.

Hned se cítil o něco klidnější. Má zbraň. Může se bránit. Nemůže zemřít.

„Chucky?“ zavolal do bytu.

Věděl, že se nikdo neozve, stejně jako nikdo nereagoval na zvonění.

Chucky buď nebyl doma, anebo se schovával. Čekal na svou poslední oběť.

Stanley se pomalu odpoutal ode dveří. Před sebou neměl velký byt. Stačilo projít dvě místnosti a koupelnu. Chodba byla malá. Až příliš to připomínalo byt s torzem Michelle Donovan.

„Chucky, já vím, že seš nasranej, ale to, co se stalo, už je dávná minulost,“ mluvil Stanley, protože si uvědomil, že ho vlastní hlas uklidňuje. „Stala se chyba, ale já si to vlastně ani pořádně nepamatuju. Všichni jsme byli zhulený a opilý. Prostě blbost. Navíc ona za náma přišla. Sama. A víš, jak ty její kozy všechny vzrušovaly. Prostě jsme udělali chybu.“

Ticho.

Stanley nakoukl do koupelny. Nic. Ve vaně nikdo. Nemusel ani odsouvat závěs jako v nějaké thrilleru.

„Chu-chucky,“ zakolísal Stanleymu hlas. V duchu si vynadal. Hankovi by se tohle nestalo. Ten by tu šel vzpřímený, klidný. A možná by chytnul kulku do hlavy. Stanley by pro něj rozhodně netruchlil. Stejně jako netruchlil pro jeho ženu. Asi karma, pomyslel si, když se o její smrti dověděl. Nedělalo mu problém si do Hanka rýpnout, protože on si to zasloužil. Za to, jak pohrdá jeho prací, za to, jak se chová povýšeně, když všechno ví.

Kde jsi teď, Hanku? řekl si Stanley v duchu. Kde jsi a proč neřešíš tenhle skvělej případ?

Nahlédl do menšího pokoje, podle všeho ložnice. Na posteli se válelo oblečení. Stanley se v chodbě sklonil a podíval se pod postel.

Prázdno.

Rozrazil skříň.

Prázdno.

I ložnice byla bezpečná. Zbýval jen obývák s kuchyní.

Stanley postupoval dál. Pomalu, opatrně.

Do něčeho kopl. Do něčeho malého.

Odrazilo se to od zárubní a vrátilo se to zpátky.

Sehnul se a sebral předmět.

„Zub?“ podivil se. Jedna ze stoliček. Zalekl se, když si uvědomil, že se zubu dotkl bez rukavic, ale už s tím nemohl nic dělat.

Položil ho zpět na zem.

Zbývaly tři kroky k obýváku. Zbraň napřažená.

Krok.

Naskytl se mu jen chabý pohled do pokoje. Krok.

Viděl okno s výhledem na ulici, televizi a jedno křeslo.

Krok.

Stanley se zarazil.

Chucky seděl na zemi před kuchyňskou linkou.

„Chucky,“ vydechl Stanley.

„Čurák od hoven,“ řekl hlas.

Nemohl patřit Chuckymu. Chucky měl skrz tělo proraženou ocelovou trubku, aby zůstal sedět.

Stanleyho něco zasáhlo. Povalilo ho to na zem. Klepal sebou. Nekontrolovaně.

Zahlédl elektrody a tenké drátky, tak hezky kudrnaté, jak byly dlouhou dobu stočené.

A pak uviděl i obličej muže, který ho poslal na zem.

Neznal ten obličej, ale stejně věděl, kdo to je.

„Ještě není čas,“ usmál se muž s jizvou na tváři a přiložil Stanleymu k obličeji hadřík. Po chvíli už forenzní specialista newyorské policie nevěděl vůbec nic.

* * *

Taxikář vysadil Samantu Chakiris u nemocnice a podíval se na svého dnešního pasažéra.

„Je vám jasný, že vás ta dnešní projížďka bude stát majlant?“

„Zaplatím,“ reagoval Hank stručně.

„Ne že bych se bál, jste fízl a tak, ale nějaká záloha by se hodila.“

„Třeba to, co jsme zatím ujeli?“ navrhl Hank.

„Dobře,“ neprotestoval taxikář.

„Kartou.“

„Dobře,“ zopakoval taxikář a připravil platbu. Když bylo úspěšně hotovo, mnohem bodřeji se zeptal: „Tak kam to bude teď?“

„To ještě nevím.“

„A kdy to budete vědět?“

Hank neodpověděl a vytáhl telefon. Vytočil Mariovo číslo. „Máš něco?“ zeptal se rovnou, když volaný hovor přijal.

„Něco možná jo,“ reagoval Mario pohotově.

„Povídej.“

„Dostal jsem se do historie Stanleyho vyhledávání. Kromě Glovera a Chapmana vyhledával ještě Deana Barbera.“

„Také Stuyvesant?“

„Ano.“

„Takže byli spolužáci.“

„Je tohle snad nějaká pomsta, nebo co?“

„Pravděpodobně. Vyhledával ještě někoho?“

„V pohřešovaných osobách. Michelle Donovan, ale ta na Stuyvesant nechodila, byla starší než oni, o dvacet let zhruba.“

„Dobře, to by mohla být první oběť.“

„Asi ano,“ připustil Mario.

„Koho Stanley vyhledával mimo databázi pohřešovaných?“

„Sakra, chtěl jsem to mít jako překvapení.“

„Koho?“

„Jasně. Jmenuje se Bertram Marqueez.“

„Žije?“

„Není pohřešovaný.“

„Také Stuyvesant?“

„Ano, stejný ročník jako Stanley. Mimochodem, bylo to poslední jméno, které hledal.“

„Adresa?“

Mario mu ji nadiktoval.

„Budu tam za chvíli. Možná je to pitomost, ale ať se připraví zásahový tým.“

„Vážně?“

„Zatím ať nevyjíždějí, ale ať mají tuhle adresu.“

„Dobře.“

„A ještě jedna věc. Ten Marqueez, je plešatý?“

„Podle všeho není. Proč?“

Hank zavěsil. Sdělil adresu taxikáři a ten se rozjel na místo určení.

* * *

Larisa se posadila na postel. Sugar měla hezky zařízený byt, velké množství okrasných předmětů a zbytečností, které třeba Hank v bytě vůbec neměl. Soustředil se jen na to důležité. Sugar se naopak zaměřila na útulnost. Larisa by sice celkem ráda vyhodila chlupaté růžové

polštáře, ale když jí s nimi Sugar minule přejížděla mezi nohama, musela uznat, že se hodily.

„Dáš si něco k pití?“

„Pivo?“

„Pivo nemám.“

„Tak nějaký nealko?“

„Vodu?“ zachichotala se Sugar při pohledu do lednice. „Promiň, nebyla jsem nakoupit a tak trochu tu všechno došlo.“

„V pohodě.“

„Potřebuješ pořádný přísun tekutin. Voda je nejlepší,“ podala Sugar sklenici své starší přítelkyni. „Kabelku máš na stole,“ ukázala.

„Jo, díky, viděla jsem.“ Larisa se napila a sklenici odložila na noční stolek.

Sugar se postavila nad Larisou, která zůstala sedět.

„Vypadáš unaveně.“

„Jo, náročnej tejden,“ přiznala seržantka.

„Hodně mrtvol?“

Larisa si Sugar chvíli prohlížela, její dlouhé světlé vlasy, její modré oči, nevinný, ale ne hloupý pohled. „Tak nějak,“ řekla nakonec.

„Neboj,“ natáhla Sugar ruku a mezi prsty vzala pramen Larisiných vlasů, „dneska už nebudeme mluvit o práci.“

„A o čem budeme mluvit?“

„Nebudeme mluvit vůbec,“ řekla Sugar a strčila do Larisy, nikoli silou, ale tak, aby si seržantka sama lehla na záda.

Dívala se na strop s lustrem. Až příliš připomínal diskokoule ze sedmdesátých let. Ale zvláštním způsobem to zapadalo do celé kompozice přeplácaného bytu, kde na zdech visely plakáty, ale i oblečení, co se nevešlo do skříní, nechyběly suvenýry z cest, různé hezké

i pitomé dárky, ať už plyšáci anebo těžítka různých tvarů a velikostí.

Uslyšela šustění látky. Sugar po kolenou dolezla až k Larise.

„Asi obě víme, proč jsme tady,“ řekla Sugar a na dlouho to byla poslední souvislá věta.

Larisin výhled se změnil. Už před sebou neměla diskokouli, ale vlhké stydké pysky své milenky. Škvírka se před ní rozevřela a Larisa nemínila nijak polemizovat o tom, co Sugar řekla. Zabořila do ní svůj jazyk.

* * *

Stanley se probouzel pozvolna, i když smrad si uvědomil velmi záhy.

„Co to–“ vyšlo z něj, ale slova se zasekla, protože tělo si uvědomilo, že je připoutané. Ležel na břiše, nohy i ruce měl roztažené. Pevně uvázané. Snažil se stáhnout svaly na rukou i na nohou, ale ten, kdo ho přivázal, odvedl dobrou práci. Až moc dobrou. A ze všeho nejhorší, Stanley byl nahý.

„Co se, kurva, děje?!“ vykřikl.

„Čpavek,“ odpověděl klidný hlas. „Potřeboval jsem, aby ses probudil, protože nemáme zas tolik času. Není dobré mít tu mrtvolu moc dlouho a Chucky, ten už tu chvíli je. Myslel jsem, že si–“

„Na to jsem se, kurva, neptal!“ křičel Stanley a obracel hlavu, aby zahlédl, kdo na něj mluví. Mluvčí ale stál za ležícím Stanleym, který na něj nemohl pořádně dohlédnout.

„Jestli se neuklidníš, tak tě to bude hodně bolet.“

„Kde, kurva, seš?!“

Šílená bolest se rozlila Stanleyho bedry. Začal křičet. Silné ruce mu sevřely hlavu a zabořily ji do matrace.

„Moc hluku nechceme,“ slyšel Stanley u svého ucha.

„I když tady by se stejně nejspíš nenašel nikdo, kdo by ti pomohl. Chci ale klid, rozumíme si? Jestli ano, pokývej hlavou.“

Stanley sebou házel.

„Ještě jednou sebou mrskni a přetáhnu tě znova a tentokrát silou,“ vyhrožoval hlas.

Stanleymu se podařilo trochu uklidnit.

„Skvělé,“ pochvaloval si mluvčí. „Chtěl jsem jenom říct, že když jsi ten vyhlášený forenzní specialista, čekal jsem, že se ke mně dostaneš dřív. Ne, to bych lhal, byl jsi docela rychlý, ale mohlo ti dojít, kdo zabíjel. Vlastně jsem docela zklamaný, že sis myslel, že to byl Chucky. Chucky byl ubožák. Tak velký, že mi ho skoro bylo líto zabít. Ale toho ubožáka jste z něj udělali vy. Nějak se z toho, co se stalo před lety, nedokázal vzpamatovat. Čurák od hoven. Myslím, že ta věta ho strašila ještě dlouho. A mě taky.“

„Ty seš ten kluk, že jo? Ten malej plešoun,“ podařilo se Stanleymu vyslovit, když ruce uvolnily stisk a on mohl natočit hlavu. V zádech mu tepalo, ale dokázal vnímat nejen hlas a bolest, dokázal i přemýšlet.

„Jsi skoro tak velký detektiv jako tvůj kolega. Hank Giorgio ti hodně leží v žaludku, co?“ Hlas mluvil stále stejně, monotónně, ale Stanley slyšel nepříliš skrývaný výsměch.

„Běž do prdele. Posily jsou na cestě a dostanou tě.“

„Nikdo na cestě není,“ řekl ten klidný hlas. „Kontroloval jsem ti telefon. Jinak bych tě musel převézt na jiné místo.“

„Kurva!“ nadával si Stanley v duchu. Ocitl se v situaci, kterou neplánoval. A ten hajzl měl pravdu. Žádné posily nevolal. Pomalu, i když byl omámen chloroformem, i když stále cítil bolest na zádech a až příliš si

uvědomoval svou nahotu, mu začínalo docházet, že se během okamžiku ocitl v bezvýchodné situaci. Plešoun se ho chystal zabít. Neměl slitování s nikým před ním. Proč by ho měl ušetřit? Proč by se měl zachovat milosrdně?

„Já jsem tvojí matce nic neudělal!“ vykřikl Stanley.

„A tím se dostáváme k meritu věci,“ povzdechl si plešoun a posadil se tak, aby na sebe viděli.

Stanley se podíval na vejčitou hlavu bez jediného chloupku. Na tváři se mu táhla dlouhá jizva. „Ty seš No Wayfrand.“

„Vida, tak ti to došlo.“

Stanley nepřiznal, že to byl Hank, kdo odhalil směšnost použitého jména. Místo toho řekl: „Ty seš ten chlap s tlustým obočím.“

„Samozřejmě. Ani bys nevěřil, jak je snadné přesvědčit lidi o tom, že můžeš vypadat jako moula, říct jim svůj smutný příběh a nechat je dělat přesně to, co chceš. Někteří jsou tak důvěřiví, viď, Stanley?“

„Ty nemáš vůbec žádný chlupy,“ reagoval forenzní specialista úplně mimo.

„Nemám. To sis tenkrát, když jste zprznili mou matku, nevšiml?“

„Já jsem na ni ani nesáhl!“ bránil se Stanley.

Přes záda se mu přelila další vlna bolesti.

„Kurva!“ křičel do matrace.

„Stane, já nejsem tvoje žena, aby sis na mě křičel, jak se ti zachce,“ mluvil mladý muž dál tím nesnesitelně klidným tónem. „Pokaždé, když se tu emoce trochu rozvíří, budu je muset uklidnit.“ Hlas oznamoval, mírně, ale přesto jasně a rázně. „A nemám na sobě jediný chlup, máš pravdu. Tohle je aspekt, který mi moc pomohl. Nenajdeš po mně žádnou stopu, pokud nebudu chtít. Žádný vlas, žádný chloupek. A nenašli jste nic, že?“

„Nenašli,“ vydechl Stanley.

„Asi jsem tě fakt přecenil,“ povzdechl si syn Michelle Donovan. „Myslel jsem, že proto ti hned bude jasné, že jsem to já. Držel jsi mě tam snad hodinu. Tohohle sis musel všimnout.“ Přejel si rukou po holé hlavě a Stanley zaznamenal, že mladík nemá chlupy ani na pažích.

„Byl jsem zhulenej a opilej. Kurva, já ani pořádně nevěděl, co dělám!“

„Trochu to zase zklidníme. Teď bych chtěl, abys mě poslouchal. A abys mě poslouchal dobře. Nemusíš nic říkat, protože já ani nechci, abys něco říkal. Jsi forenzní technik u newyorské policie. Měl bys vědět, že všechno má nějaký následek. Chápeš, jak to myslím? Strčíš do jedné kuličky a ono se rozeběhne komplikované soukolí, které skončí tím, že se ti udělá palačinka. Já ti teď vysvětlím, co jsi spustil, když jsi mě tam držel. Ono by se skoro zdálo, že jsi skutečně nic neudělal, jenže tohle je přesně to drobné pošťouchnutí, to tvoje držení.“

„Drž hubu,“ řekl Stanley odevzdaně, protože stejně nemohl nic dělat než ležet a poslouchat za předpokladu, že nechtěl dostat další ránu. Čím ho ten parchant mlátil?!

„A nebudu. Představ si tohle jako vrchol padouchova snažení v komiksu. Předtím než zabije klaďase – což ty dle mého názoru rozhodně nejsi – se potřebuje vykecat ze všech svých motivací. A já jsem tuhle pomstu nepřipravoval dvacet let jenom proto, abych ti tady podříznul krk a zase hezky odešel. Ne, Stane, ty si tohle užiješ až do konce. A když říkám užiješ, tak to myslím doslova.“

* * *

Hank se díval na podobiznu vytvořenou kreslířem podle popisu paní Collins. Přišlo mu směšně smutné, že na to nepřišel dřív. Pachatel musel mít paruku a měl

nalepené obočí. Ten důvod byl jednoduchý. Lidé si budou pamatovat člověka, co na sobě nemá ani vlásek. Na kresbě měla osoba řasy, ale to mohlo být jen proto, že paní Collins prostě předpokládala, že je má. Anebo

Norman netrpěl alopecia universalis, ale jen její méně komplexní podobou. To si Hank ale nemyslel. Pachatel po sobě nezanechal jedinou stopu. Ani na jednom místě činu. Alopecia universalis by to dokonale vysvětlovala.

Hank ještě jednou vytočil Maria.

„Měl někdo z těch, co jsou pravděpodobné oběti, v rodině někoho s vadou růstu ochlupení?“ zeptal se, aniž by pozdravil.

Na druhé straně bylo chvíli ticho. Pak Mario řekl: „Zajímavé, že se ptáš.“

„Kdo?“

„Michelle Donovan, pravděpodobná první oběť. Její syn Michael trpěl něčím, co se jmenuje...“

„Alopecia universalis,“ doplnil Hank.

„Ano, ale jak–“

„Na místě činu se nenašel jediný vlas. Při tomhle onemocnění tělo postrádá většinu nebo všechno ochlupení.“

„Jo,“ nerozváděl Mario nijak svou odpověď, klidně mohl mluvit jen v jednoduchých větách.

„Tohle je náš podezřelý číslo jedna.“

„Určitě?“

„Chci tým na jeho adresu.“

„Dobře. A ty jedeš k Marqueezovi?“

„Už jsem tam.“

* * *

Larisa se musela pořádně nadechnout, aby vůbec dokázala pokračovat. Jako kdyby v danou chvíli nic jiného neexistovalo. Jako kdyby byly jen ona a Sugar. Tolik

se do sebe vpíjely, tolik se navzájem laskaly, že nic jiného nepotřebovaly. Jen sebe navzájem a nějaké propriety. Polštáře. Umělý penis. Zdobený brk na psaní. Velká dutá koule s malou pyramidou uvnitř. Všechno se dalo použít a ony se milovaly, jako kdyby to mělo být naposledy. Larisa v tu chvíli netušila – a ani tušit nemohla – že se skutečně jedná o poslední schůzku se Sugar.

* * *

„Bylo, nebylo, požádala moje matka pětici mladíků o pomoc. Měli dodávku. Její syn trpěl bolestivou zácpou, už to trvalo několik dní. Ona byla starostlivá matka hned po tom, co se přestala vystavovat, chtěla vzít syna na pohotovost. Celou dobu jsem si myslel, že jedeme k doktorovi a nechápal jsem, co se děje. Až ve chvíli, kdy jste moji matku položili na postel, bylo mi jasné, že je něco špatně. Nerozuměl jsem tomu, co děláte. Možná by sis myslel, že nejhorší byli ti čtyři, co ji znásilnili anebo se na ni vystříkali anebo ji byli nuceni znásilnit, ale to by nebyla pravda. Nejhorší byl ten člověk, co mě držel. Nejhorší jsi byl ty, Stane. A víš proč? Jen si představ, co by se stalo, kdybys mě nedržel. Mohl bych utéct, mohl bych přivolat pomoc, mohl bych jednoho z těch čuráků bodnout do krku. Anebo ho vykastrovat. Mohl bych něco udělat. Víš, co se ale stalo ve skutečnosti, Stane? Stalo se to, že dva mladí muži, kteří měli mojí mámě pomoct, ji rozmrdali, až z toho skoro omdlela, a pak donutili třetího, aby jí rozpíchal prdel. Několik dní srala tak, že u toho křičela, pak si konečně zašla k doktorovi, aby jí vyhřezlý střevo operoval.“

Syn Michelle Donovan se na chvíli odmlčel. Díval se jen před sebe, klidně, jakoby smířeně. Kdyby ho

takhle Stanley viděl, myslel by si, že je to milý člověk, že to má v hlavě srovnané, možná trochu nostalgický, smutný, ale milý. Jen absence ochlupení vše narušovala. Vynikal, odlišoval se. Ve skutečnosti se ale odlišoval mnohem víc. Holé tělo představovalo jen lehkou abnormalitu ve srovnání s tím, co se skrývalo v mladíkově hlavě.

„Matka z toho nebyla moc šťastná. Z toho, co se stalo. Možná by sis myslel, že váš čin ve mně zanechal silné trauma. Do jisté míry ano, malé dítě, jakým jsem byl, by tohle nemělo vidět. Samotné znásilnění však neurčovalo můj život. Můj život určilo, že se to vůbec stalo. Představ si tu situaci z pohledu mojí matky. Byla dost namyšlená, chtěla, aby se na ni chlapi koukali, mladí, mladší než ona, a pak ji znásilní, zesměšní, v podstatě mučí. Jak by se ještě mohla podívat do parku? Jak by se tam mohla dál vystavovat? Co kdyby se to stalo znova? Jsem si jistý, že už nechtěla mít natrženou píču a vyhřezlou prdel. A ona z toho trauma měla. Víš, koho vinila? Ano, samozřejmě svého synka, který se jenom potřeboval vysrat. A tak si to na něm vybíjela. Ne že by do té doby byla skvělou matkou, celý den jsem ji neviděl, ale jídlo jsem měl, chovala se ke mně mile. Od toho znásilnění jsem pro ni byl přítěž, připomínka toho, co se stalo. A navíc i příčina.“

Mladý muž se zase na chvíli odmlčel. Stanley se snažil přemýšlet, jak ven, jak se osvobodit, hledal slabá místa svého upoutání, ale nedokázal najít jedinou skulinku. Mohl se spoléhat jenom na boha, který nad ním možná ještě bděl, i když ho už tolikrát zklamal. Ne! Co si nalhával? Na něj se spolehnout nemohl. Rozhodl se zničit jeho dceru, bylo by pro něj snadné zničit i jeho samotného. Jen lusknutím prstu. Ani to ne. Prostě tím, že by nic neudělal.

„Možná sis všiml, i když nevím, kolik si toho z té noci pamatuješ, ale tenkrát jsem neměl tuhle jizvu,“ ukázal si mladík na šrám na tváři. „Matka se jednou rozohnila a trochu to přehnala s nožem. Prořízla mi ksicht skrz na skrz. Tehdy jsem si to uvědomil. Když mě šili a já jsem si vybavoval, jak čepel skřípala o moje zuby: Matku musím zabít. A zabil jsem ji. Miloval jsem ji, moc, byla to moje matka, ale nehodlal jsem dopustit své další mrzačení. Modřiny jsou jedna věc, ty zmizí, zlomenina sroste, ale vypíchnuté oko ti nic nevrátí. A právě ta jizva mi ukázala, jak to může dopadnout. Neměli jsme na dobrého doktora, aby jizva nebyla vidět. Asi pořád lepší, než kdybych mohl jazyk prostrčit dírou ve tváři.“

Syn Michelle Donovan poplácal svého vězně po zádech. Stanley nadskočil, i když dotek nebolel.

„Matku jsem zabil ve čtrnácti. Nevěděl jsem, co s ní, a tak jsem ji zavřel do mrazáku. Víš, až mě překvapilo, jak snadné je schovat mrtvolu, aby se o tom nevědělo. Do práce nechodila, pobírala podporu, tak jsem ji pobíral za ni. Ani tohle nebylo moc těžké. Když mě lidi vidí, tolik se neptají. Jsem přece jen malá zrůdička. Našel jsem si brigádu, abych měl další peníze, dostal se na pořádnou školu a nakonec se přestěhoval. A matku jsem vzal s sebou. Celých dalších čtrnáct let byla se mnou, hezky rozřezaná, aby se mi lépe převážela v chladicích boxech. Čtrnáct let čekala, až ji nehodný synek pomstí. Nakonec se to podařilo, mami. Nakonec jsem je všechny zabil. Anebo skoro všechny. Adama je mi líto, ale aspoň jsem znesvětil jeho hrob.“

Stanleyho věznitel se zamyslel. „Hm, to je vlastně všechno, Stane. Myslím, že můžeme... Ne, vlastně ještě jedna věc. Když jsem

říkal, že z vašeho činu nemám trauma, nebyla to úplně pravda. Jak jsem viděl, co jste donutili Chuckyho udělat, a neříkej, že ty ne, byl jsi tam taky, tak od té doby nejsem schopný šukat jinak než do prdele. Nevím, čím to je, ten zážitek by ve mně tuhle potřebu měl spíš zabít, ale je to tak. Musím šukat do prdele. A je jedno, jestli ženskou, nebo chlapa. Takže je ti asi jasný, co teď přijde, že jo? Jenom doufám, že ti nevyhřezne střevo. I když, ono je to vlastně jedno. Až skončím, už tě nebude trápit nic. Jak jsem říkal, dnešek si prostě užiješ.“

* * *

Hank vystoupil z taxíku a zabouchl za sebou dveře.

Larisa měla obličej celý zmáčený šťávami své milenky. Stanleyho půlky se roztáhly.

Hank zazvonil na několik zvonků, nikoli na ten se jmenovkou Marqueez.

Sugar odpadla ze své starší milenky v orgasmu.

Stanley ucítil tlak na konečníku. A pak se mu roztrhl svět. Bez lubrikantu.

Hank jednomu z nájemníků vysvětlil, že je policista a potřebuje umožnit vstup do budovy.

Larisa si držela ruku na tváři a bříšky prstů se dotýkala vlhkosti, která na ni ulpěla.

Stanley křičel. S hlavou zabořenou do matrace.

Bzučení elektrického odemykání vpustilo Hanka dovnitř.

Sugar se vedle Larisy třásla, jak se její útroby ještě stahovaly. Dýchala nahlas, přerývaně. Pevně si svírala rozkrok.

Stanley cítil ponížení jako nikdy v životě. A nemohl s ním nic dělat. Penis jeho věznitele – určitě s holým ohanbím, stejně jako jeho hlava – se do něj bořil

v pravidelných přírazech a on jen napínal svaly, ale nemohl se odpoutat.

Hank sledoval jména na dveřích, ale v přízemí jméno Marqueez nenašel.

Sugar – stále překotně dýchala – se otočila na Larisu a podívala se jí od očí. Pak jen řekla: „Vytáhnu připínák.“

„Čurák od hoven,“ napadlo Stanleyho. A možná by se i rozesmál. Rozesmál by se, kdyby mu netekly slzy bolesti. Nikdy by ho nenapadlo, že ta hovna budou z jeho prdele.

Hank došel ke dveřím s klíčem v zámku. Ani se nemusel dívat na jmenovku, aby se ujistil, že je na správném místě. Přesto se podíval: Marqueez.

„A mám si ho vzít já, nebo ty?“ zeptala se Larisa. Sugar se jen široce usmála.

Stanley si přál, aby to skončilo. Měl pocit, že mu střevem projíždí rozžhavený pohrabáč. Tam a zpátky. Tam a zpátky. Jako kdyby to nemělo nikdy skončit.

A to už měl pocit, že má řitní otvor na cucky.

Hank opatrně odemkl.

Larisa si poslušně klekla na všechny čtyři. Sugar si zatím utahovala pásky připínacího penisu. Ani jedna nic neřekla.

Modlitby nepomohly. Mladý muž, který trpěl alopecia universalis, stále přirážel a přirážel.

Hank tiše vstoupil. Nezavíral za sebou.

Sugar umělým penisem, rozhodně větším i širším než národní průměr, přejížděla Larisiny vlhké pysky.

Syn Michelle Donovan začal funět. Stanley si moc, přál, aby se ten šmejd konečně udělal. A pak mu rozbije tu plešatou hlavu. I když netušil jak.

Hank se zastavil v chodbě a naslouchal. Rozhodně nebyl v bytě sám.

Larisa zaúpěla, když do ní Sugar pronikla. Nezeptala se, jestli je to v pořádku. Čekala. Larisa nic neřekla. Sugar zajela hlouběji. Ani tentokrát Larisa neprotestovala.

Výron semene do vlastních střev si Stanley jen představoval, ve skutečnosti ho necítil, protože mu konečník i poslední úsek tlustého střeva doslova hořely, ale nemohl popřít, že jeho mučitel dosáhl orgasmu. Přirážení ustalo. Stanley ho v sobě však pořád cítil.

Hank šel za zvuky, zvířecími zvuky, které právě ustaly.

Larisa pevně svírala rukama prostěradlo, zatímco do ní Sugar přirážela rychleji a rychleji, postupně až celou délkou mohutného robertka.

Stanley už nepoznal, čím ho mladík mlátil. Neviděl, že to byla tupá strana mačety. Měl ji celou dobu položenou mezi roztaženými kotníky. Michael, syn Michelle Donovan, mačetu sebral.

Hank nahlédl do ložnice. Naskytla se mu šílená scéna. Překvapivě ho uklidnila. Měl totiž pravdu. Stanley byl poslední obětí.

Larisa se sama narážela.

Stanleymu silná ruka zvrátila hlavu. Ani neucítil dotek oceli na krku.

Hank přiskočil k posteli.

Larisa křičela rozkoší.

Stanley bublal krev.

Hank chytil Michaela Donovana za ramena a mrštil s ním o zeď. Mladík zůstal ležet na zemi. Detektiv sebral mačetu a přesekl provazy, které poutaly Stanleyho. Forenzní analytik zůstal nehnutě ležet, pod hlavou se mu šířila krvavá skvrna. Až moc rychle. Hank automaticky serval kus prostěradla. Zvuk trhání přehlušil i Stanleyho bublání. Poskládal látku, otočil

Stanleyho na záda a podíval se na rozšklebenou ránu na krku. Přiložil na ni prostěradlo a zatlačil tak, aby bránil krvi téct, ale ne plicím dýchat.

Stanley na něj třeštil oči.

Hank volnou rukou vytáhl telefon a zavolal záchranku. Když hovor ukončil, věděl, že je pozdě. Stanleyho oči zůstaly vytřeštěné, ale již bez života.

* * *

Pohřeb Stanleyho Chakirise se měl konat ve středu.

V pondělí přišli skoro všichni do práce.

Marcus seděl u počítače, ale jen na něj hleděl. Jako kdyby nuly a jedničky najednou přestaly dávat smysl, jako kdyby v životě bylo něco víc, ač zjištění přišlo až ve chvíli, kdy někdo odešel. Nemiloval Stanleyho, vlastně ho dost často nemusel a raději s ním nemluvil, ale najednou místo něj zelo jen prázdno, tíživé prázdno.

Rachel se snažila zaměstnat. Bylo na ní vidět, že plakala. Uvědomila si, že tam jeden z nich nebude.

A nepřijde později a ani nikdy jindy.

Larisa o patro výš mluvila s Ochoou. Jejich konverzace nebyla zrovna klidná.

„Jak že nám nikoho nedáš?“

„Nikoho navíc nepotřebujete.“

„Jak, sakra, nepotřebujeme?“

„Hele, asi takhle. Model, kterej jste měli vy, byl prostě model standardní. Ale když máte Hanka, nepotřebujete tolik specialistů.“

„To si děláš prdel?“

„Výsledky máte skvělý, a co si budeme povídat, většinou to stojí na Hankovi.“

„Neměkne ti mozek?!“

„Uklidni se, pořád jsem tvůj nadřízenej.“

„Jo, můj nadřízenej, kterej teď papouškuje slova svejch nadřízenejch, kterým jde jenom o to, aby nás zkrouhli a my neměli tak dobrý výsledky. Co je tohle, kurva, za přístup?“

„Přestaňte bejt tak dobrý a možná něko–“

„Tohle ani nedokončuj!“

„Je mi líto, takhle jsou karty rozdaný.“

„To je v prdeli!“ Larisa dál pokračovala v lamentování, ač nemohla Vincentovo rozhodnutí nijak změnit. Ale Ochoa nechal proudit emoce, které musely ven. Pokud nehodlala zajít moc daleko, ať si řve.

Hank prošel kolem šéfovy kanceláře a zamířil rovnou dolů.

Podíval se na ostatní.

A pak si jen sedl ke stolu. V tu chvíli mu začal vyzvánět telefon. Na displeji neznámé číslo. Přijal hovor.

„Přeji hezký večer, Marino. Trochu pozdě na přátelský hovor. Čekal bych, že teď už se budete chystat spát.“

Na druhé straně jen ticho.

„Poznal jsem vás podle telefonní předvolby. Ne tolika lidem na Kapverdách jsem dával svoje soukromé číslo,“ odtušil Hank.

„Aha,“ dostala ze sebe Marina Alves. „Mělo mě to napadnout.“

„Myslím, že vás to i napadlo, spíš vás překvapilo, že jsem na vás hned spustil.“

„Asi.“

„Jak se vám daří?“ zeptal se Hank, překvapivě rozšafně a společensky.

„Jde to,“ odpověděla Marina obecně.

„Chcete jít rovnou k věci?“

„Chvíli jsem s vámi nemluvila, ale je to pořád stejně divné. Jako kdybych mluvila s někým, na koho se nedokážu naladit.“

„Ano, tak to se mnou někdy bývá. Ale jestli vám mohu pomoct, tak vzhledem k tomu, že voláte v tuhle hodinu, nejspíš jste celý den přemýšlela, jestli mi zavolat. Možná už několik dní. Proč byste mi volala, kdybyste něco nepotřebovala? A to nemyslím ve zlém. Buď potřebujete pomoc s případem, anebo s něčím jiným. Ale vzhledem k tomu, že jste s tím, abyste mi zavolala, váhala a ve vašem hlase slyším spíš nejistotu než odhodlání, voláte mi kvůli něčemu jinému, než je profesní rada. A abych vás citoval, myslím si, že jste se rozhodla, že nechcete skončit jako mrtvá šlapka. Takže nechcete zůstávat na Kapverdách, kde vás nic moc nečeká. A ano, myslím, že bych vám byl schopen zajistit místo tady v New Yorku, nějaké konexe mám. Ale víza a tak dále si budete muset vyběhat sama. A nebude to hned.“

Po chvíli ticha se ozvalo: „Já vím.“

„Nebudu se vás ptát, co vás k tomu přimělo, jak dlouho jste o tom přemýšlela. Jen mi dejte vědět, co ode mě potřebujete. Pokusím se vám všechno zajistit. Přece jen bude jednodušší, když tu budete mít spojku. Jak jste na tom s financemi?“

„P-prosím?“

„Je to poměrně zásadní rozhodnutí. Bydlení není v New Yorku zrovna levné, a i když vám najdeme něco, co je cenově přijatelné a ze svého platu, který zde budete mít, na to dosáhnete, budete něco potřebovat do začátku.“

„Jdete na to fakt hopem.“

„Jsem docela praktický.“

„Asi ano. Nějaké peněžní prostředky mám našetřené, mělo by to stačit na letenku i na začátek… nového života.“

„To je dobře. Ale zeptám se vás, Marino, jste pevně rozhodnutá?“

„Vůbec.“

„Ale půjdete do toho, že?“

„Ano.“

„To je skvělé. Ale je vám jasné, že vůbec nebudete muset pracovat se mnou?“

„A-ano, asi ano.“

„Budu se snažit o to, abyste se dostala na stejný okrsek, ale přece jen tu máme specialisty. A i když nám teď jeden odpadl, nabírat nejspíš nebudeme. Budete tady začínat od píky, budete muset dělat i testy. K detektivům se hned nedostanete, jestli vůbec.“

„Ano, to… to chápu.“

„Dobře, v tom případě doufám, že se se vám podaří všechno vyřídit co nejrychleji a brzy se v New Yorku uvidíme.“

„Já… já taky doufám. S vámi je vážně… s vámi je to prostě divné.“

„Já vím, Marino. Potřebovala jste ještě něco?“

„Ne, vlastně asi ne… A já si myslela, jak jsem oprsklá, že to po vás chci.“

„Ani jste nemusela být tak nervózní, že?“

„Ne, vážně jsem zapomněla, jaký jste. Vlastně jsem vás ani pořádně nepoznala.“

„Zvyknete si. Dobrou noc, Marino.“

„Dobrou noc,“ vrátila mu.

Hank zavěsil a vsunul si telefon do kapsy.

Do kanceláře jako poslední, ale stejně dřív, než mu začínala služba, dorazil Mario. Pohlédl na Hanka a chvíli zůstal stát ve dveřích. Přemýšlel, jestli si

přisedne. Nakonec k detektivovi přistoupil. V ruce nervózně točil mobilem.

„Pane Giorgio,“ oslovil detektiva.

„Hanku,“ řekl Hank automaticky.

„Hanku,“ zopakoval Mario poslušně, „můžu si sednout?“

Hank jen natáhl ruku, ať si Mario poslouží a klidně se posadí.

„Mám otázku,“ začal Mario nejistě.

„Proč jinak by sis sem sedal?“

„Jasně,“ usmál se mladík nuceně.

„Tak to vysyp.“

„Trochu jsem přemýšlel a díval jsem se na čas hovoru, kdy ses mi ozval naposled s tím, že jsi už na místě. Myslím na místě činu, kde... kde Stanley zemřel.“

„Ano?“

„A porovnával jsem to s dobou, kdy došlo k hovoru, kterým sis zavolal sanitku,“ pokračoval Mario.

„Ano?“

„Na to, že jsi měl být na místě, jsou ty dva hovory dost… daleko od sebe.“

Hank se na Maria otočil a plně mu věnoval svou pozornost. „Tohle nebyla otázka.“

Nováček na oddělení se rychle stáhl. „Jen říkám, že tam je dost dlouhá časová prodleva.“

„A co by to mohlo znamenat?“

„Mohlo… mohlo by to znamenat, že sis něco spočítal. Mluvil jsi se Stanleyho ženou. Věděl jsi, že mají nemocnou dceru. Stanley byl kvůli dceři finančně v háji, ale pojistka, kterou měl na smrt ve službě, by rodině pomohla.“

Hank se na Maria usmál. „Je dobře, že takhle přemýšlíš, Mario.“

„Proč, pane... Hanku?“ divil se Mario.

„V práci se ti to bude hodit. Larisa teď mluví s šéfem, a jak to vypadá, náhradu za Stanleyho nedostaneme. Budeš jediný terénní forenzní specialista našeho týmu. Někdo uznal za nevhodné nám sem dávat někoho

navíc, když máme tak dobré výsledky.“

„Tak proto Larisa tak křičela,“ pochopil Mario. Oba se odmlčeli.

Pak se Mario zeptal. „A je to pravda, Hanku?“

„Co? Že jsem počkal, až Donovan Stanleyho zabije, a až pak jsem ho zneutralizoval?“

Mario těžce polkl, ale pak přikývl.

„Vzhledem k tomu, že tohle není možné nijak dokázat, je to asi jedno.“

Mario zůstal na Hanka zírat, ale dlouho to nevydržel.

Přišel k nim Marcus a každému položil na rameno jednu svou ruku. „Dobrá práce, chlapi. Jenom je škoda, že nebyla ještě o něco lepší.“

Ani jeden nereagoval.

„Myslíte si, že ten Donovan bude u soudu mluvit?“ nadhodil Marcus. „Co jsem slyšel, tak od chvíle, co jsi ho zatkl, nepromluvil. Neřekl nikomu ani to, kde jsou zbytky těl.“

Hank zavrtěl hlavou. „Nic neřekne.“

„Proč myslíš?“ nakrabatil dredatý technický specialista čelo.

„Dokonal, pro co žil. A tím to pro něj skončilo.“

„Jako myslíš, že je mu jedno, co s ním bude?“

„Ano, přesně to si myslím.“

„To je ujetý,“ vrtěl Marcus nechápavě hlavou.

„Celé roky tohle plánoval, celé roky se chtěl Stanleymu pomstít. A to se mu povedlo. Myslím, že teď zjistil, že už není nic, co by ho dokázalo zaujmout.“

„Jak robot, co splní svůj úkol a vypne se?“

„Ano, tak nějak.“

„No,“ povzdechl si Marcus, „Stanley nám všem bude

chybět, ale nejlíp zaženeme smutek prací.“

„Co máme?“ zpozorněl Hank.

„Mrtvá holka. Někdo jí doma prostřelil hlavu. Tělo našli před hodinou.“

„Jedu tam,“ řekl Hank. „Mario?“

Mladík jen přikývl.

„Ta mrtvá má fakt zajímavý jméno,“ nadhodil Marcus.

„Jaké?“ zajímal se Hank.

„Podle všeho se jmenovala Sugar.“

„Hm,“ zamyslel se Hank.

„Asi šlapka,“ pronesl Marcus.

Hank tuhle skutečnost nekomentoval. „Dojdu pro Larisu a jdeme na to.“

„Co je s Rachel?“ zeptal se Mario, když se zvedl k odchodu. Krčila se na židli a brečela.

„Kurva, vy to ještě nevíte,“ podrbal se Marcus na hlavě.

„A co?“

„Stanleyho manželka má fakt blbej tejden,“ řekl Marcus. „Dneska dopoledne jí v nemocnici umřela dcera.“

Mario se podíval na Hanka, který na sobě nedal nic znát. Kývl hlavou a odcházel z kanceláře.

Mladý forenzní technik po několika vteřinách, kdy stál jako přibitý, běžel za ním.

Pohřeb Stanleyho Chakirise se nakonec posunul na pátek, aby mohl být pohřben se svou dcerou.

slovo autora na závěr

Někdy inspirace přijde skutečně nečekaně. Se svou –dnes již bývalou – manželkou jsem byl na svatební cestě na Kapverdských ostrovech. Přebývali jsme v hotelu.

Uzavřený komplex, spousta lidí, prostě dovolená. Chystali jsme se na večeři. Manželka zůstala u bazénu, já se šel převléct do dlouhých kalhot, protože mi to přišlo fér vůči personálu. Dlouhé kalhoty by měly být na večeři povinné, ale turisti na to kašlou. Já chtěl místním vyjít vstříc.

Když jsem odcházel od bazénu, říkal jsem si: „Co kdyby tam manželka nebyla, kdybych se vrátil?“

A z téhle jediné otázky se začal odvíjet příběh, který je nakonec úvodem románu Mrtvé ženy. Jen pro úplnost, moje bývalá manželka stále žije, a i když tyhle řádky píšu v době, kdy jsme všichni zavření doma, protože venku řádí neviditelný nepřítel, těší se dobrému zdraví.

Chtěl jsem jen ilustrovat, jak vzniká inspirace, jak krásně dovede být spontánní a jak je nečekaná. Příběh Smrt na Kapverdách jsem začal psát na konci roku 2016 a dopsal ho v únoru 2017. Překvapivě docela dlouhá doba. Tedy dlouhá na mě. První verzi mám většinou rychleji.

Původně se mělo jednat o delší povídku, kterou jsem chtěl vydat elektronicky. Nedošlo k tomu.

Hank Giorgio mi však vězel v hlavě. Líbila se mi postava, která bude mít sherlockovské schopnosti, přitom na první pohled spíš vyhazovač. A k tomu bez emocí. Nebo se tak alespoň prezentuje. Trvalo však celý rok, než jsem se k němu vrátil. Pak už to šlo rychle.

Druhý příběh Skokanka jsem začal psát v polovině března 2018, Torzo jsem dokončil v polovině dubna 2018.

Mezi napsáním prvního příběhu a zbylých tří jsem ještě stihl dopsat druhou Agenturu a připravit k vydání knihu Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji. Popravdě moc nechápu, jak jsem to stihnul. Ale podařilo se. A konečně se podařilo vydat i  Mrtvé ženy. Takže po zombie apokalypse, po akčním béčku, po jednom hororu a westernu se vydávám do vod detektivního thrilleru.

I když moje druhá kniha, Nikdy se nepřestala usmívat, v sobě má detektivní prvky. A není to jediná spojitost obou románů. S knihou Mrtvé ženy jsem se chtěl co nejblíž detektivnímu žánru. Snad se mi to podařilo. Doufám, že jste si tuhle jízdu užili, že byla drsná, jak jste doufali, že jste byli napjatí a že se vám kniha bude natolik líbit, aby se Hank mohl vrátit. Já tu postavu mám rád a rád se s ním znovu setkám. Jeho příběh je –alespoň v mé hlavě – už jasně daný.

Martin Štefko

23. března 2020

Text © Martin Štefko, 2019

Návrh a zpracování obálky © Michal Březina, 2020

Korektury: Lucie Peřinová

Sazba a grafika: Michal Březina

Vydalo nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog

v roce 2020 jako svou 18. publikaci

Urbinská 141, 381 01 Český Krumlov

www.goldendog.cz

1. vydání

Vytiskla TISKÁRNA PROTISK, s.r.o.

Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice

www.protiskcb.cz