Karel IV.

1316–1378

Diplomat i válečník Stavitel a mecenáš král, cíSař i manžel

Velká kniha

Svatby z rozumu

„Karel Veliký vedl slavné války, tento Karel vedl jednání. Zatímco Karel I. země dobýval, Karel IV. je kupoval a získával sňatky.“ Slova německého historika reinharda Lebeho dobře odrážejí realitu politiky slavného Lucemburka

autor Tomáš Straka

Lucemburská politika byla jemnou diplomatickou hrou plnou vyvažování sil, sbližování se s přáteli a předcházení konfliktům s nepřáteli. Při uzavírání sňatků musel brát Karel na vědomí velkou evropskou politiku (třeba stoletou válku

mezi Anglií a Francií) i zájmy malých, ale pro České království důležitých sousedů, třeba norimberských purkrabí. Karel IV. měl přitom štěstí. Prožil čtyři harmonická manželství a osud ho obdařil celkem jedenácti potomky – šesti syny a pěti dcerami. Podle středověkého práva roz-

hodoval o sňatcích svých dětí naprosto svrchovaně. Na osobní přání svých ratolestí se asi moc neohlížel, koneckonců i jeho svatby byly všechny rozumově vykalkulované. Ale nepleťme se. Neznamená to, že v nich nemohla existovat náklonnost, nebo dokonce i láska.

Karla IV.

Blanka z Valois:

nevěsta z dětství

Karlův první sňatek domlouval ještě jeho otec Jan Lucemburský. Chtěl synovi (tehdy ještě používajícímu jméno

Václav) nejen poskytnout prvotřídní vzdělání na pařížském dvoře, který považoval za nejlepší na světě, ale také spojit svůj rod s francouzskými Kapetovci, a to co nejpevněji. Nejprve provdal přímo za francouzského krále Karla IV. svoji sestru Marii. Král byl prý Marií přímo okouzlen, a tak ochotně svolil k dalšímu sňatku.

Tentokrát se ženil sedmiletý princ Václav se stejně starou lucemburskou princeznou Markétou, královou sestřenkou, které pro její světlé vlasy říkali Blanche neboli Blanka. Sňatek s Blankou byl výhodný pro Francii i pro Čechy. Francouzi získávali v českém králi a jeho dědici spojence ve svém zápase s Anglií, česká strana zase oporu proti Habsburkům a uherským Anjouovcům. Jan Lucemburský se jistil i proti římskému králi Ludvíku Bavorovi, proti němuž stál zase papež Jan XXII., jenž byl ve vleku francouzské politiky. Hned po svatební hostině Blanka svého dětského manžela na dlouho opustila a oba byli vychováváni samostatně. K „naplnění“ manželství mohlo dojít, až když dosáhli čtrnácti let věku a sešli se v Lucembursku. Po dalších třech letech odloučení pak Blanka následovala Karla do Čech, kde se stala markraběnkou moravskou a po Janově smrti i českou královnou. Podle kronikářů to byla princezna půvabná a u lidu velmi oblíbená. Karlovi porodila dvě dcery, ale v jedenatřiceti letech po krátké nemoci zemřela.

Busta Anny Falcké v chrámu sv. Víta

Anna Falcká: vysoká karta

Po nové nevěstě se Karel rozhlížel v době, kdy ještě zdaleka neměl jistý říšský trůn. Byl sice zvolen za římského krále většinou kurfiřtů a jeho hlavní oponent, císař Ludvík Bavor byl mrtev, avšak jeho nepřátelé v říši se nevzdávali a chystali volbu protikrále. Ten byl skutečně zvolen – stal se jím Günther ze Schwarzburku. Ale to už měl Karel tajně rozjednaný plán na sňatkovou alianci s jedním z Güntherových volitelů, Rudolfem Falckým. Brzy poté, co Karel zdvořile odmítl návrhy anglických vyslanců na sňatek s princeznou Isabellou (což by se rozhodně nelíbilo Francii), konala se roku 1349 svatba římského a českého krále s Rudolfovou krásnou dvacetiletou dcerou Annou.

Kromě rozklížení protilucemburského tábora přinášela Anna Karlovi ještě jednu výhodu, a to vyhlídku na rozlehlé državy v Horní Falci na severu Bavorska, jen kousek od českých hranic. Karel se pak s kurfiřty domluvil a pro jistotu se nechal podruhé korunovat. Tentokrát i s novomanželkou a na správném místě, v Cáchách. O několik měsíců později čekala Karla veliká radost, když se mu narodil syn a dědic království, který dostal slavné přemyslovské jméno Václav.

Jenže poté následovala v králově osobním životě série katastrof. Nejprve těžce onemocněl, takže se nemohl několik měsíců hýbat. Z nemoci se sice dostal (i když ne bez následků), avšak jeho vytoužený syn Václav roku 1351 ve věku nedožitých dvou let náhle zemřel. Jako by to nestačilo, následovala jej rok na to mladá matka Anna. Karel se tak stal podruhé vdovcem a stále neměl dědice.

Karel IV. s Blankou z Valois na iluminaci z 15. století

Válka a politika

Karel IV. přijímá ostatky od kyperského krále

Petra z Lusignanu nebo uherského krále Ludvíka. Nástěnná malba z kaple Panny Marie na Karlštejně je nejvěrnějším portrétem Karla IV. Zvláštní kapitolou Karlova života bylo shromažďování ostatků, které někdy doslova vymáhal

rozhovor

Rozvážný, chrabrý, zbožný i lstivý

„Přinejmenším v české národní historiografii se z Karla IV. stala postava úzce propojená s mýtem,“ říká historik robert Antonín. „Proniknout těsně padnoucím oblekem z panovnického ideálu ke skutečnému Karlovi je proto nanejvýš obtížné, pokud ne zcela nemožné.“ Pokusili jsme se o to připravila Andrea Poláčková

Rozhovor začal debatou na téma, co se v době Karla IV. od panovníka očekávalo –jaký byl vladařský ideál. Její obsah těsně souvisí s Karlovým Vlastním životopisem, jemuž se věnuje článek Život ideálního panovníka

Stíny na ideálu ?

Do jaké míry byl Karel IV. ideální panovník českého středověku?

Samozřejmě jako každý jiný člověk dělal chyby, i státnické. Na druhou stranu je třeba uznat, že měl obrovskou intuici a dokázal si zvolit cestu, která byla výhodná a v kontextu jeho vlády též správná. Byl velmi pragmatický. Je otázka, nakolik jeho chování ovlivnil dobový panovnický ideál. Jako věřící člověk neu-

znával jiný než náboženský výklad světa. A nesmíme zapomenout, že jeho vláda měla, stejně jako vláda každého středověkého monarchy, sakrální rozměr, neboť panovník byl ustanoven Bohem. Jako zbožný člověk Karel IV. nepochybně usiloval panovnický ideál v mezích možností naplnit. A pokud ne, tak se alespoň snažil, aby to tak vypadalo, a v tom byl skutečně dobrý. Co ale je pro nás ideální? Rozšířil moc českých králů a Lucemburků? Rozšířil! Vytvořil správní fungující systém? Ano! Podporoval rozvoj měst? Ano, a zároveň dokázal, na rozdíl od otce, z měst systematicky získávat zdroje pro panovnickou komoru. Totéž učinil s kláštery. Vychází najevo, že občasné dojíždění Jana pro peníze nebylo pro kláštery takovou zátěží jako soustavný tlak Karla, jakkoli ten o ně zároveň i pečoval.

profil

Doc. Mgr. Robert Antonín, Ph.D. (1977)

Působí jako děkan Ostravské univerzity, odborně se zabývá dějinami vrcholného středověku ve střední Evropě, speciálně pak českopolskými vztahy. Je autorem a spoluautorem několika knih, například Čeští králové (2008), Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283–1300 (2007), České země za posledních Přemyslovců. I. díl (2012), Ideální panovník českého středověku (2013).

Pražský hrad na počátku 15. století

1  Bílá věž

2  Biskupská věž

3  biskupský dům

4 katedrála sv. Víta

5 věžová brána, kterou se vjíždělo na dvůr královského paláce, od okolního prostoru odděleného zďí

6 kostel zasvěcený snad sv. Bartoloměji

7 královský palác

8 příčné křídlo paláce (jezdecké schody) vzniklé až za Václava II.

9 kaple Všech svatých

10 bazilika a klášter sv. Jiří

11  purkrabství

12  Černá věž

Rekonstrukce Pražského hradu

Zdeněk Macháček podle Ing. arch. Petra Chotěbora

Český chrám m

připravila redakce

Karel IV. zakládá roku 1348 pražskou univerzitu, obraz Václava Brožíka z roku 1898 ze sbírek Galerie hlavního města Prahy

oudrosti

Krátce poté, co Karel IV. usedl na římský a český trůn, vyslal poselstvo v čele s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic k papeži se žádostí o povolení univerzitního učení v Praze. Poučen neúspěchem svého děda Václava II., jehož pokus o založení vysoké školy roku 1294 zmařila šlechta, získal pro myšlenku i zemské stavy a dílo se podařilo