a lexandr Brummer & Jiří s uchánek k atarína Brummerová
druhá světová v barvě
Září 1939 | gdaňsk
Němci na hranicích
i nvaze do Po L ska
Gdaňští policisté (dva muži napravo), celník (zcela nalevo) a vojáci wehrmachtu společnými silami odstraňují polskou závoru na západních hranicích Svobodného města Gdaňsk, na hraničním přechodu Kolibki v Pomoří. Pokud jde o vojáky, podle ochranných brýlí by mohlo jít buď o průzkumníky, nebo příslušníky motorizované pěchoty. Na helmách mají připevněné popruhy z chlebníků, které se používaly k přichycení improvizovaného maskování v podobě trávy či jiné zeleně.
Přestože scéna působí na první pohled autenticky, nejde o začátek druhé světové války, ale o divadlo sehrané před objektivem gdaňského fotografa Hanse Sönnkeho přibližně v polovině září. Němečtí vojáci by ve skutečnosti v tomto prostoru, na pomezí takzvaného polského koridoru a Svobodného města Gdaňsk, v prvních dnech války na takové věci rozhodně neměli čas. Operovali tam totiž muži polského 2. mořského střeleckého pluku. Již 1. září pronikli několik kilometrů hluboko na území městského státu a až do 7. září, kdy byli nuceni ustoupit, se tam úspěšně bránili útokům ozbrojených jednotek gdaňských Němců a wehrmachtu.
V samotném Gdaňsku vyhlásili nacisté, kteří ve městě pod vedením Alberta Forstera představovali od poloviny 30. let rozhodující politickou sílu, 2. září připojení k Velkoněmecké říši. Propagandistická fotka z Kolibek dobře vyjadřovala triumf nad Polskem, „vysvobození“ německého města z područí Poláků a Společnosti národů i likvidaci nenáviděného koridoru oddělujícího Východní Prusko od zbytku Říše. Porážku nepřítele měl symbolizovat zejména státní znak v ruce jednoho z mužů, který si s přihlouplým úsměvem dává záležet, aby byla polská orlice pěkně vidět.
Červenec 1941 | oblast vjazmy
Vojáci divize SS „Reich“
oP erace BarBarossa
Polopás SdKfz 10 v doprovodu pěchoty táhne protitankový kanon PaK 36 ráže 37 mm. Vozidlo náleželo k motorizované protitankové četě divize SS „Reich“, o čemž svědčí taktický symbol na blatníku doplněný o znak divize v podobě stylizovaného vlčího háku – německého heraldického symbolu, vycházejícího z podoby středověké pasti na vlky.
Divize SS „Reich“ postupovala během operace Barbarossa, z níž pochází i tento snímek, v rámci skupiny armád Střed přes Vjazmu směrem na Moskvu. Formaci, která je dnes známá spíše pod svým pozdějším názvem 2. tanková divize SS „Das Reich“, velel na začátku invaze do Sovětského svazu SS-Gruppenführer Paul Hausser, který v polovině října 1941 kvůli utrpěnému těžkému zranění předal otěže SS-Brigadeführerovi Wilhelmu Bittrichovi.
SdKfz 10 představoval jedno z nejrozšířenějších polopásových vozidel třetí říše a jeho základní varianta sloužila primárně jako tahač pro vlečení lehčích dělostřeleckých zbraní a přepravu jejich obsluhy. Vznikla ale i celá řada dalších subverzí – například na nejpoužívanější
SdKfz 10/4 a SdKfz 10/5 se montovaly protiletecké kanony ráže 20 mm.
Za povšimnutí stojí i fakt, že vojáci mají maskovací blůzy, které se v rámci Waffen-SS začaly v širším měřítku používat dříve než u poněkud konzervativnějšího wehrmachtu. Muž zcela vpravo nese lehký kulomet MG 34, další vojáci jsou vyzbrojeni standardními karabinami K98k.
Asi 1942 | sssr
Sovětští odstřelovači
Pu Š ka svt -40
Sovětští snajpři během Velké vlastenecké války používali především opakovačky Mosin-Nagant 1891/1930 vybavené puškohledy, ale nutnost ručně natahovat závěr po každém výstřelu výrazně snižovala rychlost palby. Tento problém vyřešila samonabíjecí puška SVT-40 ráže 7,62 mm v odstřelovací variantě, která ve zkušených rukou umožňovala vypálit až 40 mířených ran za minutu a kterou jsou vyzbrojeni i vojáci na snímku Semjona Fridljanda. Celkem jí bylo v letech 1940–1941 vyrobeno asi 50 000 kusů a od standardního modelu se lišila kvalitnějším dílenským zpracováním a zejména optickým zaměřovačem PU s 3,5násobným zvětšením, který umožňoval mířenou palbu na vzdálenost až 1 300 m. SVT-40 používala řada slavných snajprů, například Ljudmila Pavličenková nebo Vasilij Zajcev. Hrdina od Stalingradu na výhodu samonabíjecího režimu vzpomínal: „Skryli jsme se v troskách domu. Němci se přesouvali v pochodovém tvaru. Nechali jsme je přiblížit tak na 300 metrů a pak jsme zahájili palbu. Němců byla asi stovka. Padl jeden, druhý a pak další a další. Vystřelit a znovu zamířit trvalo dvě vteřiny a puška SVT má zásobník na deset nábojů. Zabili jsme tam šestačtyřicet Němců.“ Nehledě na všechny její přednosti zůstala hlavním nástrojem snajprů Rudé armády odstřelovačská mosinka. Byla totiž přesnější, spolehlivější a méně náročná na údržbu. Samonabíjecí SVT se nicméně na sovětských propagandistických fotografiích objevovaly poměrně často.
Září 1943 | salerno
Spitfire poručíka Prybyla
n ouzové P řistání u sa L erna
Supermarine Spitfire Mk.VC (trop) výrobní číslo JK707, volací znak MX-P, náležel k americké 307. stíhací peruti 31. stíhací skupiny. Ta patřila k 12. letecké armádě. Šlo o osobní stroj poručíka Carrolla Prybyla, avšak během akce, při níž došlo ke ztrátě letounu, seděl za kniplem kapitán Virgil Fields Jr. Dostupné zdroje uvádějí dvě zcela odlišné příčiny vynuceného nouzového přistání na pláži u Paestum jižně od Salerna, které se odehrálo 9. září 1943. Toho dne proběhla operace Avalanche, vylodění britských a amerických vojsk u Salerna a Tarentu. Podle první verze spitfire zasáhli nervózní američtí protiletadloví dělostřelci a přinutili jej tak k nouzovému přistání. Jiné zdroje pak popisují, jak kapitán Fields toho dne dosáhl pravděpodobného sestřelu německého bombardéru Dornier Do 217. Odvetná palba ze střelecké věže dornieru ale poškodila motor jeho stroje, a ten skončil na pláži pod Salernem. Jisté je tak jen to, že Fieldse zachránilo jedno z invazních plavidel a on sám při incidentu utrpěl pouze lehké poranění na rukou. O necelých pět měsíců později už ale takové štěstí neměl: nad Anziem jej 6. února 1944 v kokpitu spitfiru usmrtily střely nepřátelského Messerschmittu Bf 109. Do té doby si Fields stihl připsat šest leteckých vítězství.
Pokud jde o „majitele“ letounu na obrázku, poručíka Prybyla, ten válku přežil, přičemž si nárokoval tři sestřely samostatné a jeden ve spolupráci, ve třech případech mělo jít o Focke Wulf Fw 190. Prybylo do armády vstoupil v roce 1942 a zřejmě v ní zůstal i po válce, neboť ještě v květnu 1949 se jeho jméno objevuje v souvislosti s nehodou stíhačky P-47D Thunderbolt. Jeho další osudy se ale nepodařilo dohledat.
V pozadí je na snímku zachycena tanková výsadková loď USS LST-359, kterou u Azorských ostrovů 20. prosince 1944 torpédovala a potopila německá ponorka U-870.
Květen 1945 | Praha
Krvavý rozhlas
k větnové P ovstání
Boj o ústředí Českého rozhlasu ve Vinohradské ulici představoval jednu z klíčových a zároveň ikonických událostí Pražského povstání.
Na české straně se do něj zapojily zejména oddíly policistů, vládních vojáků a také civilistů, kteří čelili po zuby ozbrojeným esesmanům. Kolorovaný snímek z podvečera
5. května 1945 zachycuje povstalce skryté za nákladním vozem Praga N. Čekají na kapitulaci německých vojáků, kteří byli během tvrdých bojů zatlačeni do suterénu rozhlasu, odkud se je vzbouřenci za pomoci hasičů rozhodli „vyplavit jako krysy“. Kolem osmnácté hodiny Němci po předchozím jednání skutečně složili zbraně a začali vynášet své raněné na vůz Červeného kříže.
Střet tím ale neskončil. I když ztratili budovu, chtěli okupanti zamezit samotnému vysílání. Zatímco rozhlas vyzýval Pražany k budování barikád a volal spojenecké armády hlavnímu městu na pomoc, Němci zkoušeli různé způsoby, jak mu v tom zabránit. Nejprve nasadili děla obrněného vlaku, ale úspěch slavil až nálet proudového Messerschmittu Me 262 Schwalbe z 6. května večer. Půltunová puma způsobila takové škody, že z budovy už dále nebylo možné pokračovat ve vysílání. Už o pár hodin později ale zaměstnanci rozhlasu zprovoznili improvizované studio pod stožáry strašnického vysílače. Protože se Němci domnívali, že provoz pokračuje z Vinohradské, na tamní povstalce dál zuřivě, avšak bezúspěšně útočili až do 9. května.
