STRUKTURA PLÁNU

Struktura plánu _ METODIKA PRO ZPRACOVÁNÍ ÚZEMNÍHO PLÁNU METODIKA DĚLENÍ KRAJINY VE MĚSTĚ DO OBLASTÍ DLE MĚŘÍTKA

HELENA ZAPLETALOVÁ

Ateliér Jan Jehlík, ATRN, ZS 2013/2014 Ing. arch. Lenka Burgerová, PhD., Ing. arch. Jaromír Hainc, PhD., Ing. Radmila Fingerová, Ing. Jan Šteflíček

OBSAH ÚVOD

5

KRAJINA VE MĚSTĚ_MĚSTO V KRAJINĚ

6

VÝZNAM KRAJINY ŘEKA

6 7

STRUKTURA PLÁNU

9

CO? PROČ?

JAK?

10 12 13

POPIS METODIKY

14

VYMEZENÍ KRAJINNÝCH PRVKŮ DĚLENÍ PRVKŮ DLE VELIKOSTI A CHARAKTERU URČENÍ SKUPIN DLE MĚŘÍTKA PROPOJENÍ A NÁVAZNOST TVORBA OBLASTÍ DOSTUPNOST VZNIK SPOJNIC VZNIK OBLASTÍ DRUHY OBLASTÍ STÁVAJÍCÍ OBLASTI TRANSFORMAČNÍ OBLASTI VZTAHY V RÁMCI OBLASTÍ VZTAHY MEZI OBLASTMI

15 16 22 24 24 24 24 25 26 27 28 30 30

IMPLEMENTACE METODIKY DO ÚZEMNÍHO PLÁNOVÁNÍ

33

KATALOGIZACE OBLASTÍ KATALOGOVÝ LIST OBLASTI POROVNÁNÍ PROGNÓZA, KONCEPCE A STRATEGIE OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY V PRAZE ÚSES CELOMĚSTSKÝ SYSTÉM ZELENĚ

33 33 40 40 41 41

ZÁVĚR

43

ÚVOD Cílem práce je nalézt způsob, jakým lze přistu‐ povat ke krajině ve městě a tím aktivně přispívat k jejímu zkvalitňování. V rámci procesu hledání je třeba definovat nástroj pro práci s krajinou na úrovni jejího plánování.

Nový přístup k tvorbě územního plánu klade důraz především na jeho mnohovrstevnatost a zoom mezi jednotlivými měřítky. Bohatost jed‐ notlivých vrstev vyžaduje individuální přístup. Té‐ matem práce je popsání nástroje /metodiky/ pro práci s krajinou v rámci územního plánu.

Jedná se o hledání a prověřování metodiky, která bude schopná se zbývat krajinou ve městě jako celkem. Dovolí zkoumání její struktury a vzorce, který sama pomůže definovat. Dalším krokem je interpretace výsledného obrazu, zob‐ razení a popsání potenciálů a nedostatků patr‐ ných ze vzorce. Výstupem metody je souhrnná mapa míst a lokalit, které hrají klíčovou roli v ce‐ lém systému. Tímto způsobem lze přistupovat i k ostatním vrstvám v území, avšak pouze za před‐ pokladu, že bude metodika personalizována pro danou vrstvu.

Tématem, které prochází skrz naskrz celou prací je měřítko. V první řadě se zaměříme na mě‐ řítko v rovině územního plánu. Poměr velikosti jednotky na papíře ku velikosti jednotky v realitě.

Pro kvalitní práci s územím je třeba vytvořit pod‐ klady, které dovolují plánování v různých měřít‐ cích. Ne každý prvek jde dostatečně detailně zob‐ razit ve velkém měřítku a naopak. Jde o velký ne‐ dostatek současné dokumentace, která nedovo‐ luje ani souhrnný pohled na primární principy práce s územím /tedy základní koncept územního plánu/, ani přístup k detailnějším informacím.

V druhé části se potom zabývám měřítkem v rovině prostoru /krajiny/, tedy v realitě. Jedná se o základní vlastnost prostoru. Měřítko se do ži‐ vota běžného člověka, promítá nepozorovaně, zato zásadním způsobem. Měřítko je jedním z dů‐ vodů /ne jediným/, proč se na některých místech cítíme dobře a na jiných špatně. Měřítko nám umožňuje orientovat se v prostoru, číst prostor a pohybovat se v něm. Správně zvolené měřítko zvyšuje několikanásobně kvalitu obývaného pro‐ storu. Neexistuje jedno správné měřítko bez kon‐ textu, existuje jen mnoho různých a správných měřítek s ohledem na okolnosti a souvislosti, v ja‐ kých jsou použity. Použití různých měřítek po‐ máhá obohacovat území o dynamiku, proměnli‐ vost a hierarchizaci.

Tímto druhem měřítka se zabývá metodika dělení krajiny do oblastí dle měřítka. Používá mě‐ řítko jako základní atribut území, díky čemuž lze prvky v území seskupovat, rozdělovat do katego‐ rií a dále s nimi pracovat. Zároveň se snaží praco‐ vat i se změnou měřítka v rovině plánu, ve kterém jsou jednotlivé dílčí části zpracovávány. Nabízí souhrnný pohled na koncepci krajiny ve městě, detailnější zobrazení jednotlivých oblastí až po průzkum jednotlivých oblastí v detailu.

5

KRAJINA VE MĚSTĚ_MĚSTO V KRAJINĚ Krajina hraje v životě člověka nezpochybnitel‐ nou roli. Zájem a obecně uznávané hodnoty jsou dohodami společnosti, to znamená, že krajinu si sami lidé zvolili jako měřítko kvality života v da‐ ném území. Krajina působí na člověka a člověk vy‐ tváří krajinu.

Definice krajiny: Krajina / landscape /, tak jak je vnímána obyvatel‐ stvem, znamená část území, jehož charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení pří‐ rodních a/nebo lidských faktorů.

(The European Landscape Convention, 2004)

Základními službami, které krajina městu / obyvatelům / nabízí, jsou: _ potravinová soběstačnost _ rekreace _ krása _ jistota _ bezpečí _ biodiverzita

Bezpečí můžeme chápat mnoha způsoby. Primárně jej lze uchopit ve smyslu přehlednosti a čitelnosti prostoru, prostoru, ve kterém se necítíme ohroženi. Důležitý je však také pocit bezpečí jako možnosti úniku z tvrdého, urbanizovaného, zastavěného prostoru do prostoru měkkého, organického a zeleného. Další vý‐ klad pojmu bezpečí se nabízí v souvislosti s ekologickými katastrofami, povodněmi, před nimiž nás krajina může ochránit.

VÝZNAM KRAJINY Krajina má velký vliv na fungování lidské spo‐ lečnosti. Hodnota krajiny je uložena už v podstatě člověka, který v jiné než konkrétní krajině dosud nedokáže existovat. Z dlouhodobého hlediska je krajina ve městech důležitým faktorem při udržo‐ vání dobrého duševního stavu obyvatel. Krajina zůstává nadále místem pro uspokojování našich potřeb. Jde o živý organismus, který i přes jistou míru zkulturňování musíme chránit, abychom si zachovali vhodné prostředí pro život. Pro zacho‐ vání funkčnosti krajiny je však třeba zamezit její fragmentaci.

Krajina tvoří důležité pojítko kultury a přírody. Po‐ jítko mezi, kulturou, společností a místem. Důle‐ žité pojítko mezi minulostí a budoucností. Krajina má mnoho hodnot, ne vždy hmotných /například duch místa/, a lidem na ní záleží. Jsou to sami lidé, kteří tvoří a zhodnocují krajinu. (NATURAL ENGLAND, 2011)

6

PROČ JE KRAJINA DŮLEŽITÁ?

Krajina je všudypřítomná, poskytuje prostor pro život lidí, prostor fyzický, prostor pro vzpomínky a asociace. Krajina vznikala souběžně s lidskou historií, byla dějištěm střetů kulturních a přírod‐ ních vlivů. Dodnes vytváří identitu místa, tolik dů‐ ležitou pro vytvoření národní, místní a osobní identity. Prostředí kolem nás vnímáme, aniž si to uvědomujeme. Krajina nás inspiruje, zůstává hodnotou i v průběhu času. Je pojítkem mezi mi‐ nulostí, přítomností a budoucností. Na tom, jak budeme s krajinou zacházet, závisí i naše /udrži‐ telná/ budoucnost: ‐ sociálně‐kulturní hledisko: krajina je zásadní na tvorbu a paměť místa, soudržnost komunity, kva‐ litu života, zdraví a pohody. ‐ ekonomická hledisko: krajina poskytuje zázemí pro hospodářskou činnost, včetně rekreace a tu‐ ristiky. Krajina je sama o sobě nositelem ekono‐ mické hodnoty a má vliv na ekonomický růst. ‐ environmentální hledisko: management a plá‐ nování krajiny má zásadní vliv na zachování a zvy‐ šování biodiversity; kulturní dědictví; ochranu a využívání přírodních zdrojů.

(Stará, 2012)

ŘEKA Řeku ve městě máme tendenci si idealizovat.

V minulosti zvýšení hladiny řek kladlo nároky na neustálou přeměnu města, adaptaci na nové pod‐ mínky. Kvůli záplavám města zanikala. Musíme si uvědomit, že voda zůstává živlem, který se nám nikdy nepovedlo úplně zkrotit tak k ní musíme při plánování měst i přistupovat.

V rámci systému úses je řečiště a jeho okolí většinou bráno jako důležitý regionální či nadre‐ gionální biokoridor. Řeka přeneseně tvoří páteř ekologických generelů. Tvoří důležitý liniový pr‐ vek v celém systému a prochází naskrz různými typy krajin a ekosystémů. Břehy řeky jsou důleži‐ tým ekotonem, který na sebe váže zvýšenou bio‐ diverzitu.

Je tedy možné vytvořit paralelu k pojetí řeky jako nositele informací a různorodosti podnětů i pro obyvatele města?

Pro práci s tématem krajiny na území Prahy, je řeka /vodní toky a plochy obecně/ uvažována jako základní stavební kámen. Proto je vydělena do samostatné vrstvy, která má jiná kritéria hod‐ nocení než ostatní krajinné prvky /pro odlišení prvky „zeleně/. Vrstva vodních ploch a toků úzce souvisí s umístěním, charakterem a tvarem zkou‐ maných prvků, proto je přítomna při zobrazování jednotlivým stádií výzkumu i ve výsledném ob‐ razci. Zároveň je také řeka v území, a pro Prahu to platí dvojnásob, důležitým orientačním prvkem.

Proto je v rámci metodiky používána k usazení a zorientování map. Vrstva vodstva je pro použití v rámci metodiky abstrahována jen do té podoby, aby neztratila svou vypovídací schopnost. Zkou‐ mání a hodnocení vrstvy vodstva však není před‐ mětem práce.

Řeka je základní přírodní složkou města.

Vodní toky utvářely a stále utváří morfologii te‐ rénu, ze které se odvíjelo místo, druh, způsob, rychlost a hustota osidlování. Historicky byla města zakládána na březích potoků a řek, kvůli dostatečnému zásobování vodou. Zároveň byla umísťována do strategických míst v okolí brodů a přechodů obchodních cest přes řeku. Později byly využívány vodní cesty pro přepravu materiálu a jejich okolí mělo čistě pracovní charakter.

Nehledě na množství brodů, mostů, přívozů, však řeka tvoří v krajině pro člověka nepřekroči‐ telnou bariéru, znesnadňuje tak průchodnost a prostupnost krajiny.

Z hlediska významu řeky jako krajinného prvku ve městě je třeba si uvědomit, že působí pasivně /jedná se o prostor, který má pocitový prostorový význam, ale nelze do něj vstoupit/.

Jedná se o prázdno, které nám poskytuje volnost, možnost volně dýchat. Ostrovy jsou potom výji‐ mečnými místy, díky nimž se můžeme ocitnout uprostřed tohoto prázdna. Z novodobého hle‐ diska plní řeka a její břehy účely společenské, po‐ bytové, kulturní, rekreační a iniciační. Dokáže ak‐ tivizovat plochy ve svém okolí a oživit tak pro‐ story v těsné blízkosti. Kontakt s vodou je pro člo‐ věka důležitý. Dostat lidi k vodě, je jedním ze zá‐ kladních pravidel novodobých urbanistických ře‐ šení veřejných prostor, pokud se v místě již vodní prvek nachází, popřípadě jej do návrhu imple‐ mentovat. V minulosti se v rámci technických zá‐ sahů do řečiště inženýři řídili pravidlem spoutat, upravit a zregulovat. Nyní se, poučeni, vracíme k úpravám vodních toků do jejich pokud možno, co nejpřirozenější podoby, od čehož si slibujeme zlepšení bezpečnosti před povodněmi a ekono‐ mičtější údržbu.

VS

7

8

STRUKTURA PLÁNU Plán města se vyznačuje složitostí a obsaž‐ ností, v ideálním případě i mnohovrstevnatostí a měřítkovou dynamikou. Jednotlivé složky se vzá‐ jemně překrývají, prolínají a při pohledu seshora vytváří nové obrazce. Územní plán není schopen v jedné vrstvě a v jedné podrobnosti obsáhnout bohatost všech informací. Dosavadní přístup k územnímu plánu jako souhrnu funkčních ploch, je značně omezený a neřeší dostatečně rozvoj jednotlivých složek. Neupravuje vhodným způso‐ bem například hierarchii veřejných prostor, tedy prvků, které vytváří obraz města a jsou nositeli zprávy o kultuře.

Problematické je právě vytváření plánu pouze v jednom měřítku. Při pohledu na plán z většího odstupu vypadá jako hustá změť čar bez vypoví‐ dající hodnoty. Při podrobnějším prozkoumání naopak neposkytuje dostatek informací. Územní plán by měl pracovat s několika mě‐ řítky, měl by umožnit jak oddálení /zoom‐out/, tak přiblížení /zoom‐in/. Tedy měl by dovolit zob‐ razení jednoduché koncepce rozvoje města se zá‐ kladními principy a pravidly, která je obecně platná. Principy a pravidla by následně měly být zpřesněny pro detailnější měřítko jednotlivých vrstev a prvků. V nejdetailnějším pohledu by měl územní plán poskytnout takovou přesnost, aby bylo možné podle něj určit detailnější vztahy v území /například právě hierarchizaci veřejných prostor/.

Výhodná je pro územní plán práce ve vrst‐ vách. Každá z vrstev je specifická, vyžaduje od‐ lišné způsoby zacházení. Při překrytí jednotlivých vrstev bude možné se věnovat požadavkům, ne jen jedné hladiny, ale jejich souhrnu. Celkový po‐ hled na tento překryvný systém potom pomůže určit priority pro správné fungování města jako organismu. Mělo by se tak zamezit neopodstat‐ něného upřednostňování požadavků jednoho sektoru na úkor ostatních a především na úkor celého systému. Tímto způsobem lze dosáhnout hierarchizace potřebných zásahů či omezení na území města.

Při striktně oddělené práci na jedné vrstvě vzniká souhrn strategických míst, důležitých pro rozvoj zpracovávané vrstvy. Překrytí více vrstev potom pomůže vydefinovat místa, která jsou dů‐ ležitá z hlediska rozvoje celého města. Díky to‐ muto filtrování lze oblastem přidělovat priority na základě jejich strategické důležitosti pro celé

město. Velice snadno se stane, že například plo‐ chy, které by se mohly zdát velmi důležité, jelikož se nachází v centru dění a pozornosti, v celoměst‐ ském kontextu zdaleka nefigurují na nejvyšších příčkách.

Transformační plochy. Pod tímto pojmem si představíme nákladové nádraží Žižkov, Bubny, to je přece notoricky známé. Ano, i tyto plochy ze zkoumání dané vrstvy mohou vyplynout jako strategické, k nim se však přidává ještě mnoho dalších. Jen pro příklad, morfologie terénu, vrstva vodstva a krajiny, vrstva cest, historických cest, novodobých cest a ulic, vrstva veřejných prostor, vrstva dopravy, vrstva struktury zástavby, vrstva hranic a rozhraní, vrstva dějů, každá z těchto vrs‐ tev má prioritní body, které z nějakého důvodu vystupují ze systému. Každá z vrstev s sebou nese informaci o důležitých místech a plochách. Avšak teprve až při překrytí všech vrstev se nám rozsvítí celoměstsky významné oblasti. Tři příklady hovoří za všechny: okolí vrchu Bohdalec, Praha 13 – Jiho‐ západní město, severní okrsek sídlišť – Lužiny, Ko‐ bylisy, Ďáblice. Nejsou zdaleka tak skloňovány a není jim věnována taková pozornost jako již výše zmíněným Bubnům či Nákladovému nádraží Žiž‐ kovu. Pro fungování města jako celku se však uka‐ zují jako strategicky důležitější. Tímto způsobem lze pracovat s jedlovými prvky v rámci různých hladin a stanovit jejich významnost z hlediska cel‐ kového rozvoje města.

Použití několika měřítek a několika vrstev do‐ voluje reverzibilní postup při ověřování pravidel, které jsou v rámci územního plánu předepiso‐ vány. Tento způsob tvorby plánů umožňuje ověřit účinek regulace provedené v detailu směrem na‐ horu na rámci celek a naopak dovolují prověřit dopad opatření stanovených celoplošně na kon‐ krétní detail.

Použitím různým měřítek plánu je také možné dosáhnout daleko větší srozumitelnosti. Není třeba komplikovaně zobrazovat všechny regu‐ lační prvky v rámci jednoho „papíru“, některé se prostě projeví až o úroveň níž. Lze tak zamezit překombinovanosti plánů a zjednodušení jejich výrazových prostředků, které by se staly srozumi‐ telnější i pro laickou veřejnost. Díky tomu snad i obyvatele do plánovacího procesu více zahrnout a probudit v nich zájem o budoucnost jejich města.

9

CO? _systém krajiny s jasně definovaným měřítkem a jeho plynulou změnou _ greenways, greenchains, prstence _ kontinuita, propojenost, prostupnost

Krajina rozvrstvená do jednotlivých měřítek vytváří v ideálním případě na území města dia‐ gram. Jedná se o stále živý organismus, jehož zá‐ kladním atributem má být prostupnost a propo‐ jenost. V centru se nachází krajina nejmenšího měřítka, hustá, intenzivní, pro člověka snadno uchopitelná. Na centrální část navazuje prstenec s krajinou velkého měřítka, tato krajina vyžaduje jinou péči, jiný přístup. Intenzita jejího užívání je odlišná, zároveň je těžko uchopitelná pěšky. Celé krajinné prvky lze obsáhnout například na kole.

Vnější prstenec tvoří otevřená hospodářská kra‐ jina. Její průchodnost je umožněna především sítí cest. Jedná se o krajinu kulturní, pole a louky.

Výsledný obrazec jasně ukazuje, že měřítko krajinných prvků odpovídá jejich umístění v rámci městské struktury. Oblasti stejných měřítek tvoří letokruhy. Stejně jako se město dělí na jádro, vnitřní kompaktní město, vnější kompaktní město a extravilán, dělí se krajina. Prvky malého měřítka 10

a menší rozlohy se nachází na území kompaktního vnitřního města. Naopak prvky volné krajiny téměř nevstupují na území města kompaktního.

Nejzajímavější jsou z tohoto pohledu plochy velkého měřítka, které se chovají jako „sponky“ spínající krajinu vnitřní a krajinu vnější. Částí své plochy se rozsáhlé krajinné prvky rozkládají na území kompaktního vnějšího města, avšak zasa‐ hují svými chapadly do prostor vnitřního města na jedné straně a do otevřené krajiny na straně druhé. Prvky velkého měřítka se svou charakteris‐ tikou staví na pomezí krajiny ve městě a města v krajině. Jejich hlavní devízou je zprostředkování prostor přírodního charakteru v těsné blízkosti centra města a naopak zase propojují krajinu na regionu s městem. Chapadla, paprsky ploch kra‐ jiny velkého měřítka jsou důležitými branami, kterými do města proudí informace a zároveň fil‐ tračním zařízením, které propouští informace směrem ven.

Centrum, větve, spojitost. Pro člověka je důle‐ žité zůstat v kontaktu s živým. Prsty krajiny jsou v ideálním případě schopny obyvatele vyvést z centra města do otevřené krajiny plynule, neru‐ šeně, bez nutnosti použití hromadné dopravy či individuální automobilové dopravy. Zároveň v opačném směru vnáší do kamenného, zastavě‐ ného centra dotek přírody. Příroda má svůj řád,

když do ní implementuje lidský řád, vytváříme krajinu. Krajina slouží lidem k odpočinku a záro‐ veň připomíná minulost, původ. Lidé krajinu sami vytváří a sami si ji zvolili jednou z hodnot pro po‐ měřování kvality života.

Struktura zástavby

Měřítko krajiny

11

PROČ? _ chybí souhrnný pohled na krajinu ve městě _ územní plán musí být srozumitelný i pro laiky _ vytvořit biokoridory sloužící i pro lidi

Snahou je poskytnout ucelený pohled na kra‐ jinu ve městě. Vytvořit systém, do kterého by bylo možné zahrnout všechny části krajiny ve městě a zobrazit je ve vzájemných souvislostech.

Zároveň je třeba klást důraz na jednoduchost, ale ne banálnost. Ucelený pohled na krajinu doposud chybí. Všechny dosavadní studie či podklady pouze analyzují stávající stav, avšak nenabízí mnoho možností k řešení. Při náhledu do analy‐ tických územně‐plánovacích podkladů města Prahy, vidíme, že je brán zřetel na „prsty“ krajiny propojujícími jádro města s otevřenou krajinou.

V žádném jiném dokumentu se však nedočteme, co přesně by se mělo udělat pro posílení těchto prvků. Prostupnost a propojení jsou často zmiňo‐ vané pojmy. Vnesení těchto atributů do veřej‐ ných prostor /krajiny/ je obecně považováno za krok k jejich zkvalitnění. Jakým způsobem toho můžeme, co nejefektivněji a celosystémově, do‐ sáhnout se však nedozvíme. Nehledě na fakt, že obecně nově vznikají koncepce, jsou složité na porozumění, pro veřejnost téměř nesrozumi‐ telné.

V současném územním plánování není místo pro laiky. Ano, jako občané města se můžeme vy‐ jádřit k návrhu a pořizování územního plánu, ale kdo ve skutečnosti tomuto plánu rozumí? Pro roz‐ voj města je důležitý i pozitivní přístup a chuť oby‐ vatel, spolupracovat na jeho přeměně či vývoji.

Neposkytneme‐li občanům dostatečné infor‐ mace a ve vhodné podobě, nemohou se do to‐ hoto procesu aktivně zapojit. Města plánujeme pro lidi, kteří v nich žijí a budou žít. Budoucí vývoj městské struktury by měl odrážet požadavky a potřeby obyvatel. Čistě teoreticky je nejjedno‐ dušším způsobem, jak tyto potřeby a požadavky zjistit, zeptat se dotčených osob /samozřejmě to‐ hle je pouhé zjednodušení a řečnická otázka/. Jak nám ale obyvatelé mohou odpovědět, když nero‐ zumí jazyku, jakým se jich ptáme? Jak se mohou

12

konstruktivně vyjadřovat k něčemu, čemu ani v rovině výrazových prostředků nerozumí?

Zpřístupňování informací je trendem posled‐ ních let, k čemuž pomáhá i technologický vývoj.

Mění se však dostatečně i způsob zprostředko‐ vání informací, tedy jejich srozumitelnost? Územní plán nebo jednotlivé jeho vrstvy by měly být na první pohled čitelné i pro neodbornou ve‐ řejnost. Obraz by měl podávat jasnou zprávu.

V rámci systému ekologické stability jsou vy‐ tyčovány biocentra a biokoridory, které mají za účel zachovat, popřípadě podpořit biodiverzitu krajiny, ochránit rostlinnou i živočišnou složku a poskytnout jim vhodné prostředí pro život. Člo‐ věk je také živočich. Ochraňujeme průchodnost krajiny pro velké savce, stavíme ekodukty. Není člověk také velkým savcem? Vytvořme také kori‐ dory pro lidi /homokoridory/. Vytvořme vhodné podmínky pro pohyb a život lidí ve městech. Pro‐ pojením jednotlivých krajinných prvků lze dosáh‐ nout kontinuity a výrazně zlepšit prostupnost kra‐ jiny a nabídnout tak městu další kvalitu.

JAK? _ pomocí metodiky dělení krajiny do oblastí dle měřítka _ aproximační metoda, zpracovávaná pro celoměstský kontext / v případě Prahy pro měřítko 1:25000 / _ další zpracování oblastí definovaných touto metodou

Při zkoumání krajiny v městském kontextu je třeba pohlížet na celou problematiku ze zcela od‐ lišného pohledu, než na ni bylo pohlíženo dopo‐ sud. V rámci metodiky dělení krajiny do oblastí dle měřítka se budeme zabývat vrstvou krajiny z hlediska jejího významu pro obyvatele, pro město a pro jeho udržitelný rozvoj.

Vytvořením souhrnného pohledu na krajin‐ nou vrstvu umožníme její zhodnocení, další inter‐ pretaci a prolnutí s ostatními vrstvami. To je dů‐ ležité pro stanovení strategie města pro blízkou i vzdálenější budoucnost. Není možné plnit cíle, aniž bychom znali základní charakteristiku pro‐ blematiky, určili sledované jevy a porovnávané vlastnosti.

Metoda dělení krajiny do oblastí dle měřítka se zabývá charakterem a měřítkem jednotlivých krajinných prvků, jejich vztahy a propojením.

Umožňuje ucelený pohled na krajinu ve městě pomocí jednoduchých grafických obrazců a vzorců, s jejichž pomocí lze říct, v jakém místě,

které krajinné měřítko převládá. Zároveň umož‐ ňuje vytipovat a určit oblasti, jejichž měřítko není určeno. Oblasti, ve kterých krajinné prvky nejsou vhodně artikulovány a na které by bylo vhodné se zaměřit.

Metodika pracuje v základním celoměstském měřítku, pro Prahu je to 1:25000, avšak ověřuje si vstupní podklady v detailnějším měřítku a také ve výsledku povoluje zoom‐in na jednotlivé oblasti a jejich skladbu.

Výstupem metodiky je diagram krajiny ve městě, který představuje ideální obslouženost města krajinou a také plynulou změnu měřítka.

Dále vytváří schématickou mapu oblastí stabilizo‐ vaných a transformačních, tedy zobrazuje strate‐ gická místa pro rozvoj krajinné složky ve městě.

Umožňuje detailnější práci díky katalogizaci ob‐ lastí s jejich přesným vymezením v plánu. V ne‐ jdetailnějším měřítku se potom zabývá skladbou oblastí, krajinnými prvky a jejich vztahy.

13

POPIS METODIKY Metodika dělení krajiny do oblastí pomáhá vymezovat plochy s potenciálem, které v současné době nejsou vhodně artikulovány, a upozornit na jejich přednosti i nedostatky. Tvor-ba oblastí vychází z dělení krajiny podle měřítka a slučuje jednotlivé lokality do skupin, společně s dosahem jejich vlivu a také plochou, kterou jsou schopny obsloužit. Každá kategorie má svou charakteristiku, identitu a měřítko.

14

Použití této metodiky je aproximační a pro Prahu je použito celoměstské měřítko /1:25000/.

Snahou je najít cestu ke zlepšení krajiny ve městě, nalézt nástroj k jejímu plánování. Tato metodika dovoluje pohlédnout na krajinu ve městě jako celek, s jejími pozitivy, ale zároveň i negativy.

Díky vzorci a struktuře oblastí lze lokalizovat plochy, které jsou klíčové pro zkvalitnění městského života. Jedná se o plochy transformační, tedy plochy „zeleně“, jejichž prostor není čitelný, nemají definované měřítko a nemohou kvalitně sloužit

vrstvou krajiny. Pracuje však v několika měřítcích.

Výstupem metodiky je představa o tom, jak chceme, aby krajina ve městě vypadala, zjednodušeně přenesená do diagramu. Diagram zobrazuje pokrytí města různými druhy měřítek.

K tomu stavu lze dojít za pomoci metodiky a dělení krajiny do oblastí. Schematizovaná mapa potom v celoměstském měřítku lokalizuje strategické plochy pro rozvoj krajiny na území Prahy. O úroveň hlouběji je mapa přesného určení oblastí s jejich zařazením do systému, který umožňuje zoomovat v rámci oblastí až k detailnímu zobrazení jednotlivých krajinných prvků v rámci oblasti.

Pro další práci s oblastmi je navržena a na příkladu popsána struktura jejich zkatalogizování s krycím listem, definováním vztahů sousedním oblastem, definování hranic a rozhraní nebo také porovnání s ostatními systémy, které se na území města zabývají krajinou

VYMEZENÍ KRAJINNÝCH PRVKŮ

M 1:125000

svému okolí.

Metodika pracuje s krajinnými prvky na úze -mí města, ty rozděluje podle jejich velikosti. Velikost souvisí i s charakterem jednotlivých míst, intenzitou jejich využití, mírou architektonizace a také ekonomickou náročností pro město. Pro tvorbu oblastí je potom třeba prvky seskupit do tří základních měřítkových kategorií. Každá plocha má dle svého měřítka danou obslužnost a dosažitelnost. Jestliže se dosažitelné vzdálenosti dvou ploch protnou, vznikají spojnice a tím i oblasti.

Metodika se zabývá pouze jednou vrstvou,

Lokalizace krajinných prvků a jejich zařazování do databáze probíhá na základě zkoumání současného stavu území. Při vymezování ploch byly využívány veřejně dostupné mapové pod-klady, územně plánovací podklady a dokumentace. Po nalezení prvku v mapovém podkladu bylo vždy nutné jej reálně ověřit /aktuální ortofotomapa, jiné metody/ a zajistit v jakém stavu se nachází.

Pro účely této práce byly brány v potaz pouze plochy zeleně větší než 0,5 hektaru nebo významné krajinné prvky, které nebylo možné opomenout.

Do výběru byly zařazeny pouze fungující, stabilní /stabilizované/ plochy zeleně. Prvky, které neplní správně svůj účel, i když mají určitý potenciál, nejsou zařazeny do tohoto vymezení. Ve výsledném vzorci se potom projeví jako plochy transformační, tedy plochy určené k přeměně.

Vzhledem k měřítku, ve kterém byla tato práce zpracovávána nelze vyloučit drobné nepřesnosti při stanovování hranic zjišťovaných ploch, avšak snahou bylo dosáhnout , co největší možné přesnosti v rámci zvoleného celoměstského měřítka 1:25000. V rámci lokalizace prvků byly brány v úvahu jak veřejná prostranství s vysokým podílem zeleně, tak plochy čistě přírodního charakteru.

Z pohledu zeleně na území města je Praha, při porovnání s ostatními evropskými městy, bohatá na přírodně hodnotné krajinné útvary, které se nachází v těsné blízkosti centra města. Významnou složkou na území Prahy jsou historické zahrady a parky, které dotvářejí výraz města. Součástí pražské veduty jsou Petřínské zahrady stejně jako pražský hrad, kterému tvoří výrazovou protiváhu.

Krajina je, nejen v Praze, významnou hodnotou, a proto je nutné k ní přistupovat odpovídajícím způsobem.

15

DĚLENÍ PRVKŮ DLE VELIKOSTI A CHARAKTERU Každý z prvků má jedinečný charakter, některé prvky jsou si však podobné. Vhodným pojítkem pro podobné charaktery je celková velikost. Parky a historické zahrady mají zcela odlišný charakter než velké lesoparky. Proto jsou prvky rozděleny do skupin podle velikosti, což z velké části odpovídá i charakterové blízkosti prvků v rámci skupin.

16

Skupiny dle velikosti a charakteru: _ Plochy menší než 2 ha _ Plochy mezi 2 až 10 ha _ Plochy mezi 10 až 50 ha _ Plochy mezi 50 až 100 ha _ Plochy mezi 100 až 500 ha _ Plochy větší než 500 ha _ Open land

M 1:125000

Nejmenší plochy krajiny menší než 2 hektary jsou roztroušeny rovnoměrně po území hlavního města, v místech kde se nachází jednotlivé části sídel. V centru se jedná o významné historické a orientační body.

Drobné krajinné prvky o velikosti 2- 10 ha se nachází především v hustě zastavěných městských částech, tedy v okolí centra a ve vnitřním

kompaktním městě. Síť těchto bodů se zdánlivě vyhýbá některým částem města, ve většině případů jsou však tyto části obslouženy plochami zeleně většího středního měřítka.

Skupina těchto prvků mezi 10 a 50 hektary je roztroušena na území celého kompaktního města a v obcích v minulosti připojených k Praze. Většina bodů se nachází v údolích podél potoků a řek.

Z hlediska vzorce lze zjednodušeně říci, že každé sídlo by mělo obsahovat jeden veřejný prostor městské zeleně. Nejlépe malý městský park, náměstí a potom také hřbitov.

Krajinné prvky mají o velikostech 50 až 100 ha mají silnou vazbu na centrum města, větší množství na straně hradu, což odkazuje na historickou stopu. V této skupině jsou zařazeny obory a menší přírodní parky. Spojnice těchto bodů kopírují i některé historické cesty, což je opět další paralelou k historii, kdy sídla sloužila pro rekreaci panstva. V té době se však nalézaly mimo hradby, tedy mimo město. Zajímavostí jsou potom obory v Uhříněvsi a u zámku Koloděje, nacházející se na jihovýchodě od centra.

Krajinné prvky velikosti 100 až 500 hektarů se vyskytují především za hranicemi vnitřního kompaktního města a mnohdy i vnějšího. Výjimku tvoří Stromovka, která se svou rozlohou řadí mezi plochy většího měřítka, avšak charakterem se stále řadí ke krajinným prvkům středního měřítka a proto je mezi ně zařazena i ve výsledném výkrese oblastí. Prvky jsou na sebe navázány většinou po kružnicích okolo vnitřního města.

Při snaze o grafické znázornění ploch velkého měřítka s rozlohou větší než 500 ha byla řešena především otázka, nakolik je tato reprezentace ještě reálná. Všechny takto velké plochy krajiny v Praze mají podlouhlý chapadlovitý tvar, který vychází z morfologie. Obraz jasně dokládá chybějící článek ve vzorci, kdy se v severních částech Prahy nevyskytuje žádný krajinný prvek celoměstského rozsahu. Obyvatelé těchto částí proto pro rekreaci v přírodě musí dojíždět mimo Prahu nebo do jejích jiných částí.

Poslední skupinou je otevřená krajina, která se rozprostírá ve vnějším prstenci. Charakterem se už nejedná o krajinu ve městě, nýbrž o sídla v krajině. Tato skupina zprostředkovává propoje-ní s regionem a Středočeským krajem. Kulturní krajina zasahuje svými kořeny hluboko do dějin našich zemí je velmi důležitá z hlediska uvědomění si vlastní identity. Z pohledu obyvatele města má nepopiratelnou hodnotu, co se týče prostorotvonosti a vizuálního působení na člověka. V Praze je velká část území tvořena právě touto otevřenou krajinou a to převážně kvalitní ornou půdou.

17

Dělení krajiny dle měřítka

Plochy menší než 2 ha

Jednotlivé plochy krajiny, parkové zeleně a volných veřejných prostranství byly podrobeno analýze. Z hlediska dělení funkcí zeleně lze čerpat podklady ze stávajících územně analytických podkladů. Přehled a dělení přírodních prvků podle velikosti a měřítka v Praze však chybí.

Nejmenší prvky, které nelze ještě považovat za park, vetšinou svým charakterem odpovídají parkovým úpravám náměstí a historickým zahradám. Může se však také jednat o malé hřbitovy a zahrádkářské kolonie v místech, kde je možno je uvažovat jako potenciální prostor pro rekreaci veřejnosti.

Při porovnávání jednotlivých aspektů byly stanoveny velikosti charakterizující dané měřítko a přírodní prvky byly rozděleny do jednotlivých skupin od nejtmavší barvy na mapě, což značí nejmenší měřítko až po nejsvětlejší barvu reprezentující otevřenou krajinu.

Tyto plochy jsou využívány pro krátkodobou relaxaci, odpočinek. Mají však omezený, většinou pouze místní význam z hlediska rekreace, který je však často nahrazen hlediskem orientace v městské struktuře.

S měřítkem přímo souvisí způsob využití jednotlivých území a nepřímo i jejich ekonomická náročnost. Na údržbu historických zahrad je třeba vynaložit více prostředků na metr plochy než na péči o přírodní park.

18

Jedná se o ekonomicky náročné prvky městské zeleně.

U náměstí je potom ekonomická náročnost obdobná jako při údržbě ostatních zpevněných ploch.

- Náměstí Míru, Františkánská zahrada, Valdštejnská zahrada

Plochy mezi 2 až 10 ha Prvky, které svým charakterem oscilují mezi historickými zahradami, předhradím a menšími parky ve svažitém či špatně přístupném terénu. Svou rozlohou však již splňují podmínky na zařazení do kategorie parků. Jedná se o vyhledávané lokality s historickou hodnotou, popřípadě o větší hřbitovy a zahrádkářské osady.

Slouží pro krátkodobou rekreaci na úrovni lokálního významu, procházky, odpočinek. Důraz je kladen na prvky drobné architektury a bezpečnost.

Plochy mezi 10 až 50 ha Přírodní prvky středního rozsahu, vytvářející kvalitní zázemí pro sousední pozemky. Spadají sem i účelové zahrady, např.

ZOO Praha a Trojská zahrada nebo také kulturně a historicky významné lokality, např. Olšanské hřbitovy.

Slouží pro poznání, zábavu a rekreaci obyvatel na úrovní městského významu.

Prvky jsou pro město ekonomicky více či středně náročné.

- Vítkov, Park Klamovka, Vyšehradské zahrady

S touto skupinou se pojí vysoká ekonomická náročnost, nutnost údržby v zimním období.

- Kampa, Karlovo náměstí, Hládkov

19

Plochy mezi 50 až 100 ha Krajinné jednotky na území Prahy, které mají jedinečný charakter. Tato skupina zahrnuje krajinné jednotky na území Prahy, které mají jedinečný charakter, tedy obory a také botanické zahrady.

Slouží pro rekreaci celoměstského významu. Rozsahem potom umožňují půldenní až celodenní sportovní vyžití. Obory byly zakládány s úmyslem vytvořit přírodní charakter a pečovat o něj. V historii byly umístěny za nebo před hradbami a využívány pro chov divoké zvěře a hony, nyní se jedná o kvalitní plochy pro rekreaci ve městě.

Jedná se o ekonomicky středně náročné lokality. toka

20

- Obora Hvězda, Petřínské zahrady, Údolí Únětického po-

Plochy mezi 100 až 500 ha Rozsahem se jedná o menší přírodní parky a přírodní památky, které se táhnou podél krajinně hodnotného prvku, skalního útvaru, případně vodního toku.

Význam z ekologického hlediska a hlediska rekreačního potenciálu mají celoměstský.

Tyto plochy znamenají většinou malou ekonomickou náročnost pro město.

- Přírodní park Botič, Přírodní park Údolí Kunratického potoka, Přírodní park Košíře - Motol

Plochy větší než 500 ha Přírodní parky a rezervace většího rozsahu tvořící bohaté krajinné hodnoty.

Důraz je kladen na přírodní charakter těchto oblastí.

Přírodní prvky slouží pro obyvatele celé Prahy, a jsou závislé na dopravní dostupnosti osobní a městskou hromadnou dopravou. Poskytují možnost celodenní rekreace, pěší turistiky, dálkových běhů, cykloturistiky. Jsou provázány na další přírodní prvky mimo hranice hlavního města značenými trasami pro turistiku, cyklostezkami. Mají velký ekologický význam.

Open land Jedná se o rozsáhlé plochy tzv. „zeleného“ pásu v okolí Prahy. Tzv green belt však polyká i drobnou typově vesnickou zástavbu na území hlavního města. Charakterem se jedná převážně o plochy bez vzrostlé zeleně, pole a obhospodařovávané louky.

Ekonomické náklady na údržbu ploch v této kategorii přebírají převážně soukromé subjekty.

- Okolí Ruzyně, Dolní Chabry, Lipence

Z ekonomického hlediska nejsou přehnaně náročné na údržbu, město investuje především do cest a prvků drobné architektury.

- Dívčí hrady, Přírodní park Klánovický les, Přírodní park Šárka - Lysolaje

21

URČENÍ SKUPIN DLE MĚŘÍTKA Škála charakterů a skupin vzešlých z předešlého dělení podle velikosti je pro vytvoření jednoduchého vzorce moc široká. Je proto třeba zredukovat počet sledovaných vlastností jednotlivých prvků. Jedním z nejdůležitějších atributů, kterým můžeme definovat krajinné prvky ve městě je mě22

řítko. Měřítko je jednou ze základních vlastností veřejného prostoru, tedy i krajiny.

Při zkoumání jednotlivých skupin prvků rozdělených podle velikosti vyšlo najevo, že k výrazné změně charakteru dochází na hranici 100 hektarů rozlohy krajinného prvku. Následným lomovým bodem je potom přechod do otevřené krajiny.

Tímto vznikly tři hlavní skupiny, ve velikosti do

MĚŘÍTKO _měřítko:

člověk

kolo

traktor

M 1:125000

100 ha, vetší než 100 ha a otevřená krajina. Každý z těchto skupin má odlišné měřítko. Pro každé z měřítek byl určen referenční činitel.

Kategorie měřítek: _ Plochy malého/středního/měřítka _ Plochy velkého měřítka _ Otevřená krajina

Jasně definované měřítko je jednou z hlavních kvalit veřejného prostoru, tedy i krajiny. Díky jasnému měřítku se mohou lidé v prostoru zorientovat a identifikovat se s místem, kde žijí. Krajina a její měřítko hrají důležitou roli v každodenním životě člověka. Na dostupnosti a kvalitě krajiny, jako jasně definovaného prostoru, závisí i dobrá psychická pohoda a spokojenost obyvatel. Různá měřítka slouží různým účelům. Krajina ve městě má několik měřítek, které uspokojují různé potřeby obyvatel.

Plochy malého měřítka jsou důležité pro bezprostřední každodenní kontakt městského člověka s přírodou. Velké měřítko je zásobárnou rekreačního a sportovního vyžití, zároveň jde o přírodně velmi hodnotné plochy přírodních parků a lesoparků. Díky dostupnosti pomocí hromadné dopravy slouží celému městu. Volná krajina má daleko větší měřítko. Toto měřítko vnímáme při výhledu z vyvýšeného místa, delších procházkách, projížďkách či jízdě dopravním prostředkem. Z hlediska rekreace je měřítko otevřené krajiny vhodné pro dlouhodobé sportovní aktivity a rekreaci.

Jak už bylo zmíněno dříve, krajinné prvky a tedy i oblasti jimi tvořené korespondují se strukturou a hustotou zástavby. Prvky malého měřítka se nachází na území kompaktního města a potom také v místě historických sídel. V jádru města je krajinných prvků poměrně málo, jsou však nahrazeny malým měřítkem historického centra a člověk nepociťuje jejich absenci. Je to dáno užšími veřejnými prostory či větší členitostí fasád.

Prvky otevřené krajiny se nachází na vnějším okraji území a navazují na kulturní krajinu regionu. Jediným problémem je potom ostrá hranice mezi obytným územím a otevřenou krajinou. Tuto problematiku dobře znají obyvatelé periferních sídlišť. Nehledě na to, že mezi panelovými domy se většinou rozkládají plochy zeleně, které nemají jasně určené měřítko a člověk se potom může cítit ztracen v prostoru.

Jedinou výjimku tvoří plochy velkého měřítka, které mají v Praze spíše liniový charakter. To je dáno hlavně morfologií terénu. Většinou se jedná o prvky kopírující alespoň z části nějaký vodní tok. Plochy velkého měřítka mají podlouhlý tvar směřující do středu města. Díky tomu můžeme v Praze relativně jednoduše využívat rekreační potenciál přírodně hodnotných ploch, aniž bychom museli dlouho cestovat. Oblast velkého měřítka je dosažitelná ze všech koutů města maximálně do hodiny.

člověk kolo traktor 23

PROPOJENÍ A NÁVAZNOST

TVORBA OBLASTÍ

Prvky stejného měřítka, vyskytující se v urbanizovaném prostoru, jsou uspořádány podle určitých daností. Vliv na umístění prvků má mnoho faktorů: morfologie, přírodní podmínky, hustota a typ městské struktury, převažující funkce v území, vzdálenost od centra a mnoho dalších. Prvky stejného měřítka vzájemně interagují, jsou propojeny vztahovými vlákny, která mají odlišnou intenzitu a pevnost. Díky těmto vztahů vzniká v území síť krajinných prvků. Síť tvoří vzorec, určitý pattern, který pokrývá obslouženou část území. Pohled na síť nám umožňuje se soustředit na místa, kde dané měřítko není zastoupeno. V síti vznikne trhlina, která se při bližším prozkoumání může ukázat a/jako opodstatněná, b/ jako neopodstatněná. V prvním případě je vše v pořádku a není třeba se prázdným zabývat, v konkrétním místě má svůj význam. Ve druhém případě se jedná o chybu, kterou je třeba řešit. Tímto způsobem lze vytipovat místa, kde například prostor pro tvorbu krajinného prvku je, ale jeho potenciál není využit.

Oblasti jsou tvořeny stávajícími krajinnými prvky stejného měřítka, které splňují předpoklady pro vzájemné propojení.

Na jednoduchém diagramu lze znázornit největší pravděpodobnost, že se jeden prvek dostane do kontaktu s druhým a dojde k jejich propojení. Tímto způsobem vytvoříme systém „korálků“ který má ale jednu zásadní vlastnost, a to propojenost. Zamyslíme-li se hlouběji nad problematikou krajiny, propojenost a průchodnost jejích částí je vlastně cílem, kterého chceme dosáhnout. Tento diagram je však pouze virtuální a pro dosažení reálné spojitosti městské krajiny, musíme zohlednit i lokální specifika. Ne všude lze vést cyklostezku nebo vytvořit nový park propojující dva stávající. A právě tímto problémem se zabývá tvorba oblastí v rámci metodiky. Vychází ze skutečného stavu krajinných prvků a možnosti jejich návazností.

Jako vzdálenost vhodná pro propojení prvků v otevřené krajině bylo požito 1500 m, v této krajině se člověk pohybuje s cílem dopravit se z místa na místo a ke sportovním aktivitám typu kolo, běh, venčení psů. Nejedná se o primárně veřejnou zeleň a základní jednotkou měřítka tak není člověk, ale stroje.

24

DOSTUPNOST Kritériem pro propojení dvou prvků je jejich vzájemná dostupnost. Ta se u jednotlivých měřítek liší. Základní jednotku dostupnosti si však může odvodit. Pětiminutová docházková vzdálenost je ověřena mnoha urbanistickými koncepcemi, ale i používáním v běžném životě.

U oblasti malého měřítka je hlavní referencí pro měřítko člověk a základní vzdáleností proto pěší pětiminutová docházková vzdálenost, tedy 500 m. Hranice útvaru menšího měřítka má přednost před větším měřítkem.

V případě oblastí velkého měřítka se jedná se o krajinné prvky, většinou přírodně chráněné.

Lidé se k nim přepravují dopravními prostředky z celé Prahy. Vzdálenost vlivu a dostupnosti jednotlivých ploch je až 1000 m, vychází potom z dojezdné vzdálenosti na kole.

VZNIK SPOJNIC Okolo krajinného prvku vytvoříme tzv. zónu dostupnosti dle jeho měřítka. Z technického pohledu se jedná se o offsetování hranic stávají-cích prvků na vzdálenost určenou docházkovou vzdáleností pro konkrétní měřítko. Tzv. offset je tedy onou zónou dostupnosti. Na průniku offsetových křivek vznikají průsečíky. Dva korespondující průsečíky jsou spojeny křivkou a vzniká spojnice. V

POSTUP TVORBY OBLASTÍ dostupnost 5 min = 400 m docházková vzdálenost pěšky = 1000 m dojezdná vzdálenost na kole Oblasti malého měřítka

400 m Oblasti velkého měřítka

1000 m Open land

1500 m

případě, že dojde ke křížení spojnic, postupujeme stejným způsobem jako u offsetových křivek, vytvoříme průsečíky a ty spojíme.

Je nutno podotknout, že pracujeme vždy ve vrstvě jednoho konkrétního měřítka. S tím, že začínáme od nejmenšího, které má ve výsledném obraze nejvyšší prioritu. Zjednodušeně lze říci, že zkoumáme prolínání zón dostupností jednotlivých krajinných prvků, V místě, kde se zóny dostupností prvků protnou, vznikají spojnice.

VZNIK OBLASTÍ Propojením spojnic se stávajícími krajinnými prvky vznikají hranice oblastí. Oblasti se skládají z krajinných prvků a ostatních prvků, které byly zahrnuty do oblasti v rámci propojení a obslužnosti.

Detailněji lze tento jev zkoumat při přiblížení na jednotlivé oblasti, což bude vysvětleno později.

Soustava oblastí tvoří výsledný obraz. Díky výslednému vzorci a jeho struktuře lze vysledovat místa, která se výrazně odlišují. Například území, ve kterém je patrná absence prvků daného měřítka. Na tyto prvky je nutné se zaměřit a z aktuálních podkladů posoudit jejich potenciál pro plnohodnotné fungování v rámci systému krajiny.

Podle závažnosti nedostatků a velikosti potenciálů, lze potom stanovit strategické plochy pro rozvoj města. Strategická místa pro celkový rozvoj města však můžeme určit až při, již dříve zmiňovaném, překrytí s ostatními vrstvami, jež jsou důležité pro fungování města jako organismu.

25

DRUHY OBLASTÍ Ve výsledném obrazci rozlišujeme dva základní typy oblastí: a/ oblasti ploch stabilních či stabilizovaných, b/ transformační plochy.

26

Důležité je si uvědomit, že oblasti neznamenají, že se v daném místě nutně nachází krajinný prvek. Oblasti informují o obslouženosti území krajinnými prvky jako takovými. Proto krajinné oblasti prochází zastavěným územím, kde se žádné větší plochy zeleně nenachází. To však platí jen do určité míry zastavěnosti.

ků a v Praze to ani není třeba, pomineme-li Staré město, tak jak na Novém městě, tak v uzavřené struktuře Vinohrad se přírodní prvky běžně nachází, avšak netvoří větší souvislou plochu vegetace, popřípadě nejsou veřejnosti přístupné.

Naproti tomu veřejný prostor bez určení jasného měřítka a účelu se nachází například na sídlištích. V mapě tyto plochy nejsou značeny jako zeleň, avšak jako plochy s potřebou rekultivace, zjednodušeně řečeno, plochy s potřebou upřesnění měřítka.

Ve své práci jsem vyznačila vhodná místa pro potenciální rozvoj. Jedná se o plochy volné, nezastavěné, které však v dnešní době nemají jasné využití ani výraz. Stejně jako u struktury zastavěnosti je třeba zahušťovat směrem dovnitř, tak je tomu i krajinných prvků. Je třeba v zástavbě měřítko zmenšit a nabídnout tak obyvatelstvu přidanou hodnotu v této podobě.

Stabilizované oblasti tvoří obraz. Při pohledu na obraz vyvstává otázka: Co se děje v územích, která jsou mimo ony oblasti?

STÁVAJÍCÍ OBLASTI

M 1:125000

Oblasti krajinných měřítek mají danou strukturu, obtékají hustě zastavěné sídelní celky a vylévají se směrem ven z centra města údolími proti proudu potoků. Velké krajinné prvky potom zabírají vrcholky v okolí Prahy a nabízí neopakovatelné výhledy.

Jedná se o oblasti, které vznikly z fungujících prvků a můžeme je považovat za celkově stabilizované z hlediska čitelnosti a přehlednosti. Mají definované měřítko. To však neznamená, že se v rámci oblasti nemohou nacházet místa, která by potřebovala nějaký zásah. Znamená to jen, že tato místa nejsou natolik velká či důležitá, aby zapříčinila nefunkčnost celého systému. V detailním měřítku se potom projeví, které prvky jsou skutečně funkční a které ne. Těmito malými, z pohledu celoměstského významu, kosmetickými úpravami, však není nutné se zabývat v celoměstské strategii. Řešení těchto ploch může být po-necháno na lokální úrovni, lokální samospráva.

V Praze zůstávají zcela bez této krajinné vybavenosti například staré a nové město, královské Vinohrady a také Dejvice. V těchto částech se jedná o přirozený jev. Měřítko veřejných prostor je jasně určeno a nedochází zde k absenci krajinných prvků. To je důvod, proč v diagramu zahrnuji střed města také do krajiny malého měřítka. Centrum města nenabízí možnosti umístění krajinných prv27

TRANSFORMAČNÍ OBLASTI Jedná se o oblasti s potenciálem pro plnění funkcí krajiny ve městě, které v současné době nejsou vhodně artikulovány. Plochy se ve městě již nachází, avšak nejsou aktuálně využívány, většinou jde o volné plochy, plochy zeleně, které neplní svou funkci a chybí jim jasně definované 28

měřítko. Po vyznačení ploch vhodných ke změně měřítka se objevují místa s kumulací problémů.

Vznik transformačních oblastí Stabilizované oblasti tvoří schéma obslouženosti území krajinnými prvky. Při pohledu na vzorec můžeme snadno vytipovat místa, která nejsou obsloužena. Každou mezeru ve vzorci je

Takto nalezené prvky vymezíme a vytvoříme oblasti. Postupujeme stejným způsobem jako u tvorby stávajících oblastí, avšak uvažujeme, jak nově vznikající prvky tak prvky stávající, utvoříme spojnice a poté transformační oblasti. Transformační oblasti v podstatě ukazují, jakým „reálným“ způsobem by se mohl rozšířit systém krajiny.

Upozorňují na místa, kterými by bylo vhodné se zabývat pro zlepšení krajiny ve městě jako celku.

Výsledný obrazec, podle intenzity výskytu transformačních ploch pomůže vyčlenit plochy, které jsou nejdůležitější z hlediska strategie v rámci krajinné vrstvy.

Při pohledu na výslednou schématickou mapu a její překrytí s ostatními vrstvami můžeme určit prioritní oblasti pro celoměstský rozvoj.

Příklady celoměstsky významných transformačních oblastí A/ Sídliště Bohnice a severní okraj Prahy Sídliště a obce na severu Prahy nemají problém s nedostatkem zeleně avšak s její artikulací. Nečitelné měřítko zabraňuje vytvoření jedinečného charakteru místa. Ve vytvoření nových koridorů spočívá potenciál této části.

B/ Vrch Bohdalec Vrch Bohdalec je obklopen velkými plochami železničních tratí a překladišť, které v dnešní době znamenají bariéru a z Bohdalce činí jednu z nejproblémovějších lokalit v Praze avšak při je-jich revitalizaci a rekonverzi může vzniknout unikátní prostor s čitelným měřítkem a zapamatovatelným charakterem.

C/ Západní město Výstavba nových sídlišť a průmyslové zóny rozbíjí vyznění veřejných prostor. Spíš než tvořit nové velké plochy by bylo užitečnější prostory jasně definovat s využitím lidského měřítka.

M 1:125000

třeba ověřit. Mezery mohou být opodstatněné či neopodstatněné. K tomu, abychom rozhodli, zdali se jedná o výjimku, musíme prozkoumat území v detailnějším měřítku. Při použití aktuálních podkladů vymezíme právě již zmiňované plochy zeleně mimo měřítko, či plochy volné, nezastavěné a zhodnotíme jejich možný přínos pro stávající systém krajiny ve městě.

29

VZTAHY V RÁMCI OBLASTÍ Velká zelená plocha na mapě, oblast, v našem případě neznamená, že se na daném území musí nacházet jen krajinný prvek. Oblasti byly vytvo‐ řeny proto, aby znázornily obslouženost území krajinou a propojenost krajinných prvků v sys‐ tému krajiny ve městě.

Propojení může být tvořeno několika způ‐ soby. Prvním je fyzické propojení prvkem stej‐ ného měřítka, ale jiného charakteru. Představme si například dva parky vzdálené zhruba čtvrtho‐ dinu chůze. Mezi těmito prvky se nachází hřbitov, který má naprosto odlišný charakter, avšak umožní vzájemné pěší propojení. Člověk napří‐ klad nemusí obcházet dva bloky, aby mohl navští‐ vit i druhý park.

Další možností je fyzické propojení liniovým prvkem. To v praxi znamená, že máme například dva parky, které jsou však tak daleko, že se nelze v krátkém časovém úseku dostat z jednoho do druhého. Mezi nimi prochází zelený pás s cyklos‐ tezkou, přidružený k místní komunikaci. Propo‐ jení dvou parků je zajištěno tímto pásem, i když má naprosto odlišný charakter než park. Tím, že

tyto prvky vzájemně propojíme, vytvoříme ob‐ last, která se zvětšuje podle počtu prvků, které k ní připojíme.

Třetí možností je pouze nepřímé fyzické pro‐ pojení pomocí malých prvků v meziprostoru.

Opět máme dva vzdálené parky. Neexistuje mezi nimi žádná přímá spojnice či cesta, avšak chceme‐ li si zpříjemnit cestu, projdeme skrze dětské hřiště a také vnitroblok se zahradní úpravou. Tyto prvky malé rozlohy dokáží udržet vzájemný kontakt a pocitově tak propojit právě ony dva parky. Cesta, kterou bychom jinak museli absolvovat v blízkosti nepříjemné kapacitní komunikace, je tak daleko příjemnější. Jedná se o pocitové propojení, které má podobnou váhu jako přímé fyzické propojení. Čtvrtou možností je potom nepřímé fyzické propojení, ale existující návaznost díky malé vzdá‐ lenosti prvků. Parky jsou od sebe vzdáleny čtyři bloky, neexistuje mezi nimi ani vizuální propojení, přesto jsou však díky jejich „gravitační“ síle schopny zachovat si vzájemné propojení. Proto jsme‐li v jednom parku a chceme jít do druhého, nevnímáme vzdálenost jako překážku

VZTAHY MEZI OBLASTMI Oblasti různých měřítek jsou ve vzájemném kontaktu. Zajímavé je pozorovat, jakým způso‐ bem mohou oblasti interagovat, kde vlastně pro‐ bíhá změna měřítka a jak se chovají nově vzniklé plochy ve vztahu ke stávajícím oblastem, jak je rozšiřují a spojují.

V prvním případě jde o vložení nového prvku malého měřítka, mezi dva prvky, které nejsou propojeny. Díky vzniku tohoto prvku rozšiřujeme celou oblast, zlepšujeme tak kvalitu života v nově obslouženém území. Stačí i malý zásah, aby bylo dosaženo velké změny. Tímto vloženým prvkem, může být dosaženo aktivace území, zlepšením jeho průchodnosti.

Druhým případem je vytvoření oblasti vel‐ kého měřítka v blízkosti stávající oblasti velkého měřítka. Například zalesněním určitého území dosáhneme scelení systému lesoparků, které ne‐ byly ve vzájemném kontaktu. Tento případ je však daleko náročnější na realizaci a v městském kontextu velmi komplikovaný na plánování i pro‐ sazování záměru, jelikož klade velké nároky na prostor a finance. Tyto dva případy se týkaly pře‐ vážně propojování stávajících oblastí a prvků 30

s nově vznikajícími oblastmi. Oblastmi transfor‐ mačními, které byly lokalizovány jako plochy s po‐ tenciálem.

Třetím případem je křížení dvou oblastí růz‐ ného měřítka. Výskyt oblastí dvou měřítek na jed‐ nom místě se vzájemně nevylučuje. Logicky má přednost vždy menší měřítko, protože, to je pre‐ zentováno větším počtem menších prvků, na roz‐ díl od většího měřítka. V praxi máme lesopark, kterým prochází cesta spojující dva parky. Na této cestě bude například městské osvětlení, které se normálně do prostoru lesoparku neumisťuje. Ob‐ lasti si vzájemně nepřekážejí ani nebrání v prů‐ chodnosti. Naopak, oblast malého měřítka může pomoci zpřístupnit lépe oblast velkého měřítka.

Tématem k samostatnému zpracování jsou rozhraní mezi oblastmi různého měřítka. Stejně jako jsou ekotony bohaté na biodiverzitu, stejně tak jsou hraniční plochy bohaté na podněty půso‐ bící na lidské smysly. Rozhraní jsou místy posky‐ tující zajímavé výhledy, krajinné promenády. Jsou to jakési semipermeabilní membrány, které jsou v některých částech méně propustné než v jiných.

Jsou to místa nabitá energií.

VZNIK TRANSFORMAČNÍCH PLOCH Lokalizace míst s potenciálem, které v současné době nejsou vhodně artikulovány, nemají definované měřítko a nejsou proto čitelné 1_ vytvoření nového prvku, který pomůže rozšíření oblasti 2_vznik nového prvku, vnik nové oblasti její napojení na stávající strukturu

VZTAHY UVNITŘ OBLASTÍ 1_ přímé fyzické propojení prvkem stejného měřítka, ale jiného charakteru 2_přímé fyzické propojení liniovým prvkem, cestou, pásem 3_nepřímé fyzické propojení pomocí prvků malé rozlohy 4_nepřímé fyzické propojení, ale existuje návaznost díky malé vzdálenosti prvků VZTAHY MEZI OBLASTMI

1 3 4 2

1 4

1_ propojení dvou prvků malého měřítka

3_křížení oblastí různého měřítka

2_propojení dvou prvků velkého měřítka

4_rozhraní mezi oblastmi rozdílného měřítka 31

32

IMPLEMENTACE METODIKY DO ÚZEMNÍHO PLÁNOVÁNÍ Metodika může být výkonným nástrojem pro tvorbu územního plánu. Při předpokládaném multivrstev‐ natém zpracování, bude tvořit vrstva krajiny zpracovaná nástrojem dělení krajiny do oblastí dle měřítka dů‐ ležitou součást pro stanovení strategických transformačních území a ploch. Metodiky splňuje i požadavek na možnost náhledu na územní plán v různé detailnosti, tedy v různých měřítcích. V rámci zapracování me‐ todiky do procesu tvorby územního plánu je třeba všechny oblasti charakterizovat, roztřídit a zařadit.

KATALOGIZACE OBLASTÍ Oblasti jsou v rámci řešeného území pojme‐ novány a očíslovány. Podle jejich stavu /stabilizo‐ vané, transformační/ a měřítka jsou potom jed‐ notlivé oblasti roztříděny do skupin. Tato roztří‐ dění a pojmenování usnadňuje další práci s ob‐ lastmi v rámci územního plánu. Na území Prahy je v současné době vymezeno 23 oblastí malého měřítka, 6 oblastí velkého měřítka a 9 oblastí openland. Transformačních ploch je lokalizováno 26.

Značení oblastí :

A_číslo oblasti malého měřítka B_číslo oblasti velkého měřítka C_číslo oblasti volné krajiny X_číslo transformační oblasti

KATALOGOVÝ LIST OBLASTI Pro každou oblast je vytvořen katalogový list.

Krycí list obsahuje ortofotomapu skutečného stavu oblasti s vyznačením jejích hranic. Schema‐ ticky je na úvodním listu znázorněna poloha popi‐ sované oblasti v rámci celoměstského systému. Úvodní krycí list obsahuje i stručnou charakteris‐ tiku oblasti a to z hlediska prvků, které se v ní vy‐ skytují. U každého prvku je uvedena rozloha a procentuální účast na celkové ploše oblasti. Díky tomu lze porovnávat jednotlivé oblasti mezi se‐ bou z hlediska přírodní složky či zastavěného území. Součástí krycího listu je taktéž stručný po‐ pis oblasti. Další částí je potom podrobný výkres v detailnějším měřítku /1:10000/, ve kterém jsou zaneseny jednotlivé prvky, ze kterých se oblast skládá, s legendou. Výkres širších vztahů zobra‐ zuje vztahy řešené oblasti se sousedními ob‐ lastmi. Následují výkresy porovnání oblasti s Ce‐ loměstským systémem zeleně, s Úsesem a s územním plánem. Textová část zahrnuje se‐ znam a charakteristiku významných přírodních prvků, které se v rámci oblasti nalézají. Poslední částí je fotodokumentace.

Seznam součástí katalogových listů: _krycí list _výkresová část 1:10000 _skladba oblasti, prvky _mapa širších vztahů _celoměstský systém zeleně _ÚSES _územní plán _textová část _popis a charakteristika přírodních prvků _fotodokumentace skutečného stavu

33

34

35

36

A7 Modřany

Plocha Plocha krajinných prvků Plocha zástavby Plocha komunikací Zahrádkářské kolonie Rybníky Propojení

211,1 ha 100% 135,6 ha 64% 47,1 ha 22% 14,8 ha 7% 3,9 ha 2% 1,4 ha 0,5% X8 > B2 > X7 > A2 X9 B3 > C3

Oblast se nachází v těsné blízkosti Modřanské rokle. Skládá se ze systému zalesněných ploch v okolí toků jednotlivých potoků, z ploch zatravněných a mýtin. Na území se nachází povodí Zátišského, Dvoreckého a Lhoteckého potoka. Na krajinné prvky navazuje i meziprostor sídlišť a okrajové plochy okolo komunikací. V těsné blízkosti této oblasti se nachází další potencionální území pro vytvoření propojení s ostatní krajinnou strukturou, především potom na Modřanskou rokli a také směrem do centra na Braník.

38

Celoměstský systém zeleně

ÚSES Územní plán

39

POROVNÁNÍ PROGNÓZA, KONCEPCE A STRATEGIE OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY V PRAZE V roce 2008 si Útvar rozvoje hlavního města Prahy nechal zpracovat koncepci krajiny od ateliéru U-24. Jejich „Prognóza, koncepce a strategie 40

ochrany přírody a krajiny v Praze“ je asi nejkomplexnějším dokumentem, co se týče zpracování tématiky krajiny na území města Prahy v korelaci s tématem této práce. Součástí koncepce je rozborová a návrhová část.

Na rozdíl od této práce se v koncepci zabývali všemi atributy krajiny. Důležité je si uvědomit, že porovnání je možné na základě stejného globál-

klíče a jakým nástrojem toho má být dosaženo.

Zpracovatelé zhodnotili a zanalyzovaly krajinné prvky na území města. Předkládají i koncepci, jakým způ-sobem s krajinou do budoucna zacházet, avšak neuvádějí jediný komplexní nástroj, kterým by bylo možné stanovených cílů dosáhnout. Jedním z jejich cílů je právě „Systémové zajištění prostupnosti městské a příměstské krajiny pro pěší, cyklisty a pro další nemotorový pohyb v území.“, „ Neztratit potenciál veřejných ploch se zelení, který poskytují současná sídliště“ a mnoho dalších. To je kamenem úrazu celé koncepce, příliš mnoho cílů, příliš mno-ho způsobů jak jich dosáhnout. Strategie by měla být určitým způsobem selektivní.

Kladně lze určitě vnímat psanou podobu dokumentu s poměrně jasnými analytickými podklady a výkresy, protože ve dvoudimenzinálním plánu nelze zahnout všechny atributy, které jsou však pro rozvoj města důležité. ÚSES Cílem Územního systému ekologické stability je snaha o vytvoření vzájemně propojeného souboru přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, udržujících v přírodě rovnováhu. Systém úses pracuje ve třech různých rovinách podrobnosti, vytváří nadregionální, regionální a lokální biocentra a biokoridory. Jediným problémem je, že zjednodušeně chrání krajinné prvky před člověkem, což je v rozporu s tím, čeho se snaží dosáhnout zpracovávaná metoda. Způsob tvorby a prosazování prvků systému je občas poněkud dogmatický a naprosto nebere ohledy na okolnosti, avšak díky tomuto přístupu máme jeden z nejrozvinutějších úsesů v Evropě.

CELOMĚSTSKÝ SYSTÉM ZELENĚ

ního cíle. Tedy snahy o zlepšení krajiny ve městě.

V rámci porovnání bych se chtěla zabývat především jejich snahou o zobrazení systému krajiny jako celku, propojeného celku. Na mapě je možno vidět, že zhotovitelé pracují v zásadě se stejnými prvky, ale poněkud odlišným způsobem. Zpracovatelé se snaží vytvořit propojený systém zeleně za účelem rekreace, neuvádí však podle jakého

Jedná se vlastně o použití stávající podoby územního plánu pro vrstvu zeleně. V rámci tohoto systému jsou vymezeny monofunkční plochy, s předepsaným funkčním využitím a se zákazem umisťování staveb. Systém vznikal společně s urbanistickou koncepcí pro Prahu a jeho myšlenky, lze doteď aplikovat. Koncepce využití zelených klínů, celkový pohled na zeleň v Praze a snaha o aktualizaci celého systému v pravidelných intervalech, jsou nadčasové. Hlavním problémem je však způsob zpracování, který má stejné nedostatky, jako již výše zmíněný územní plán. Nelze pracovat pouze v plochách, s jediným kritériem, kterým je funkční využití. Největším problémem je však absence vypracování systému v různých měřítkách.

41

42

ZÁVĚR _ co je dobře _ co je špatně _ co chceme změnit

Metodika dělení krajiny do oblastí dle měřítka pracuje s krajinou ve městě jako s organismem, živým a proměnlivým. Zabývá se jednou vrstvou územního plánu a pro celkové posouzení, je třeba ji prolnout s ostatními vrstvami.

Metoda, nástroj pro územní plánování, po‐ máhá vymezovat strategické plochy pro rozvoj krajiny a města. Pracuje s krajinnými prvky na území Prahy v celoměstském měřítku. Dovoluje zobrazení základní koncepce pro práci s krajinou formou jednoduchého schématu. Pomocí sché‐ matické mapy vytváří vzorec fungování krajiny různých měřítek. V rámci výsledného obrazce a jeho implementace do územního plánování lze zobrazit detail jednotlivých krajinných prvků.

Metodika se snaží reagovat na nedostatky současné tvorby územních plánů svou mnohovrs‐ tevnatostí a možností změny měřítka. Zároveň pracuje s měřítkem jako základní vlastností veřej‐ ného prostoru.

Metodika odpovídá i na výše položené otázky.

Za dobré jsou považovány fungující prvky plnící svůj účel a z nich vzniklé stabilizované oblasti. Špatně jsou naopak chyby v systému, chybějící částí vzorce. Transformační plochy potom před‐ stavují oblasti, kterým se chceme věnovat a díky jejich přeměně přispět ke zlepšení krajiny ve městě jako celku.

43