Ornament – to je hlavní prvek děl Petra Kvíčaly, a slovo obraz tu není na místě, protože tento umělec svou tvorbou obohacuje i architekturu.
R
ozhodně se však k němu nedostal tak, že by si řekl: A teď se začnu věnovat ornamentu. „Přitahovalo mě hledání krásy a také rytmu, řádu a věcí a jevů, které mám s krásou spojené. A moje malby, které z hledání různých rytmů vycházely, najednou začaly vypadat jako ornamenty,“ říká český malíř a pedagog. Máte rád portréty? Určitě se ptáte proto, že nemaluju portréty, ani zátiší či cokoli podobného. Ale na portrétech jsem začínal. Když jsem přišel se studiemi hlav, mí pedagogové byli nadšení a tvrdili, jak mi to na rozdíl od mých vrstevníků jde, a doporučovali, že bych měl jít studovat na akademii, ale v té době to pro mě nebylo možné. I když portréty vůbec nedělám, neznamená to, že nemám rád kvalitní historickou malbu. Třeba ranou italskou renesanci. Když jsem v Londýně v Národní galerii, trávím hodiny u italského umění a jsem tou jejich vnitřní krásou znovu a znovu fascinovaný. S těmi mými portréty to bylo asi tak: tím, že mi to asi opravdu šlo, začal jsem dříve přemýšlet, co to obraz vlastně je a co mě na malování tak baví a naplňuje. Dává vám při vzniku díla ornament větší svobodu? Já se nerozhodl, že budu pracovat s ornamentem. Přitahovalo mě hledání krásy a také rytmu, řádu a věcí a jevů, které mám s krásou spojené. A moje malby, které z hledání různých rytmů vycházely, najednou začaly vypadat jako ornamenty. Byl jsem fascinovaný krajinou a přírodními rytmy, později také rytmy kosmickými a rytmy tělesnými, jako je rytmus dechu, rytmus tepu, vtisklý nám v matčině těle, rytmus kroku. Najednou
moje obrazy vypadaly ornamentálně. Zájem o rytmus byl ale na začátku, zvláště zájem o přírodní měkký rytmus, který má odchylky. Stačí, když se podíváte na krajinu a pozorujete rytmus kopců, mraků nebo rytmus vln či rostlin na poli, který není striktní jako rytmus metronomu. Problematikou ornamentu jsem se začal zabývat až následně. Zatímco u portrétu či krajiny bývá poměrně jasné, „co tím chtěl autor říci“, u ornamentu méně. Překvapilo vás někdy vysvětlení či výklad někoho z diváků, co ve vašem obraze našel? Když mi z obrazů začaly vycházet věci, které připomínaly ornamenty, chodili za mnou lidé do ateliéru a říkali – ty musíš znát kulturu starých Indiánů, staré Aztéky, anebo lidé ze Slovácka zase říkali, že navazuji na jejich tradice, které se projevují v podobách ornamentu ve všech kulturách a ve všech časových obdobích. Tělesné i kosmické rytmy jsou tak základní, že se projevují v podobách ornamentu ve všech kulturách a ve všech časových obdobích. Zpočátku mě tyto reakce lidí překvapovaly, nyní už ne. Tím, že jsem se začal zabývat ornamentem, jsem možná zvedl ze země téma, které zde leželo dlouho, jiní ho okopávali, s úšklebkem ho považovali za povrchní. Ale ono provází naše dějiny od počátků, je důležité a nelze ho opomenout. Na svých stránkách máte uvedeno, že patříte k osobnostem nezobrazující malby. Promiňte, co si pod tím máme představit? Je to malba, která vizuálně nenapodobuje. Opakem je malba napodobující, zobrazující. Třeba onen portrét.
RichaRd Watzke časopis o lidech milujících umění a byznys
Není pro lidi těžké porozumět nezobrazující malbě? Vím, že řada lidi má problém s nezobrazující malbou, ale nemá problém s hudbou. Ta je také nezobrazující, jako zobrazující lze nazvat pouze ty případy, kdy má text. V pravěké Altamiře jsou malby staré asi padesát tisíc let, dělané prsty, které vypadají jako abstraktní linie. Nejsou to žádní býci nebo postavy. Tyto linie představují například pohyby a rytmy chůze, dechu, zpěvu, sexu. V teorii umění existuje i názor Wilhelma Worringera, že na počátku výtvarných projevů nejsou zobrazující tendence, ale ornamentální. Ornament není pouhou ozdobou či okrasou, a rozhodně je chybné ztotožňovat jej s povrchností a líbivostí, jak se lidé často domnívají. Je to spíš naopak, představuje nedostupnou hloubku, svět těch nejzákladnějších významů a jejich složitou spleť. Lze dělat abstraktní obraz na „zakázku“? Samozřejmě lze, nedělám to často, ale někdy takové zakázky přijímám. Nepracuju způsobem, že mi někdo řekne „udělejte mi červený obraz“, ale s tím člověkem se snažím nejprve seznámit, prohlédnout si konkrétní prostor, obeznámit se s prostředím a dalšími okolnostmi. Pak do obrazu mohu začlenit svou reakci na prostředí, na lidi, kteří v něm žijí. Obraz se pak stává partnerem, který komunikuje, a to nejen přímo, ale i v okamžiku, kdy je vnímán jen periferním viděním. Nezaostřené nepřímé vidění je pro vnímání pro storu a prostředí dokonce důležitější než vidění zaostřené. Představte si, že v prostru, kde trávíte čas, máte velký obraz,
39