Slovo a život 2015/01

SLOVO & ŽIVOT � � � �

číslo: 1 březen 2015

téma: „Řekni ďáblovi NE“

STRIP: Martin Kukla 2

Úvodník

Petr Vaďura

Jak to říct? Asi naplno: věřím v ďábla nebo ne? Existuje? A jsou démoni? Mohu se vůbec takhle ptát? A veřejně? Neřeknou mi ve sboru: „No když si kladeš takovéhle otázky, tak to tě za kazatele nechceme“? Jenomže mě ty otázky napadají. Stačí když se začtu do knih Rudolfa Vrby nebo Richarda Glazara. Ten první popisuje tábor smrti v Osvětimi, druhý mašinerii plynových komor v Treblince. Oba to zažili na vlastní kůži a oba z těchto továren smrti utekli, aby o nich podali svědectví. Je to hodně kruté čtení. Spisovatel a bývalý vězeň nacistických koncentračních táborů Imre Kertész ve své knize Kadiš za nenarozené dítě popisuje setkání bývalých vězňů řadu let po válce. Každý říká, v kterém lágru byl. Pak pronese jeden: „Já jsem byl v Osvětimi.“ Nastane dlouhé mlčení, do kterého kdosi řekne: „O tom se nedá mluvit.

To bylo něco ďábelského.“ „NE!“ vykřikne onen muž. „Nesvádějte to na ďábla. To nebylo ďábelské, ale lidské. Hluboce lidské. Takoví jsme my, lidé.“ A někde tady vznikají mé pochybnosti: Není postava ďábla snahou vyvléci se ze zodpovědnosti? Není biblický pokušitel jen jakési mé alter ego?

Nezlobte se, milí čtenáři, ale já se takhle ptát musím. Příliš často se setkávám s moudrými a hlubokými lidmi, kteří se nehlásí k žádné církvi, ale kteří bolestně a bytostně řeší otázku zla, vlastního i cizího, osobního i společenského. A tihle lidé ode mne očekávají poctivost, ne klišé a floskule.

Proto se ptám s nimi. Ptám se, co jsou to ti ďáblové a démoni v nás, kteří nás svádějí k zlobě, nenávisti, islamofobii, homofobii, xenofobii a nevím jaké fobii (ta slova označují děsivé projevy a chování mnoha křesťanů). A co to vede dva milující se lidi k tomu, že se přestanou milovat, začnou se podvádět a pak vystaví své děti stresu z rozvodu a selhání základní jistoty, kterou je rodina? Co vede Vladimíra Putina k postojům, které způsobují válku a utrpení tisíců lidí? Co vede upřímně věřící islamisty, aby natáčeli na video upálení nevinného člověka a rozesílali je po světě? Co vede mnohé naše spoluočany k tomu, aby skoupili domy a byty, které pak pronajímají za nehorázně vysoké sumy zahraničním dělníkům nebo Romům? Je to ďábel? A já nic? Já muzikant?

Tohle číslo Slova a život nám dalo zabrat, poněvadž téma je opravdu těžké. Pokud se však nebojíte klást si otázky, začtěte se. Mnohdy to není snadné čtení.

Protože tohle téma se vzpírá lehkému psaní. Zabrousili jsme nejen do Bible, ale také do filmu, literatury a – do života. Snad bude tedy pro vás první letošní Slovo a život zajímavé. A nenechte se oklamat ďáblem, že to je moc dlouhé a těžké. Vidíte – kladu si otázky, jak to s ním je, ale vím, jak to s námi dělá, aby nás poškozoval.

Požehnanou dobu postní a radostné prožité velikonoční zvěsti o vzkříšení Krista vám přeje Petr Vaďura.

3

4

Kdo je ďábel?

Tematické články

C.S. Lewis v úvodu ke svým Radám zkušeného ďábla píše: „Ve vztahu k ďáblům se lidé mohu dopustit dvou stejně závažných chyb. První z nich by bylo nevěřit v jejich existenci. Druhou chybou je v ně věřit a současně mít o ně přílišný a nezdravý zájem. Ďáblové sami mají z obou těchto chyb stejnou radost a vítají mezi sebou stejně nadšeně materialistu i čarodějníka.“ Mezi křesťany (doufejme) na materialistu nebo čarodějníka těžko narazíme, ale i pro nás platí toto moudré slovo. Protože jak se tak pachtíme svým duchovním životem a kolektivně také církevními dějinami a dějinami dogmatu, něco z těch dvou extrémů se u nás najde. Jsou křesťané, kteří mluví dlouze a často o démonických silách, na druhou stranu jsou tací, kteří pochybují, že by ďábel byl něco jiného než lidmi personifikované systémové zlo.

Až do úplného extrému nespadnou, to by přestali být křesťany, ale někdy ve své jednostrannosti leccos důležitého přehlédnou nebo někde nadělají trochu ostudy.

Nejdřív mi dovolte trochu zasondovat v Bibli, kdo to vlastně je ten ďábel nebo ďáblové. Hned na začátku vás neodkáži k něčemu konkrétnímu, ale k nejasnému pocitu – že na to, jaké lumpárny dělá, je v Bibli proti ďáblu překvapivě málo hněvu. I v těch novozákonních knihách, které se nejvíce zabývají jeho zničujícím účinkem na lidské pokolení, jako třeba v knize Zjevení, se všechno nese spíše ve znamení prostého

Jana Daněčková

konstatování jeho porážky a vychvalování Boží moci. Prostě netancuje se na hrobě nepřítele. Chybí jistý škodolibý nádech, který vnímám třeba v První knize Enochově. To samé platí o evangeliích a Skutcích.

Počítá se s ním (nimi) jako nepřítelem, ale věcně, bez emocí, bez hysterie. Připomnělo mi to Ježíšův výrok: „Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ (L 10,20) Ďábel ve Starém zákoně

Satan jako postava se ve Starém zákoně objevuje ojediněle – tak především v knize Jób a ve třetí kapitole proroka Zacharijáše. V obou textech se projevuje jako bytost, dejme tomu anděl, který má jistým způsobem dovolen přístup k Bohu a který očerňuje lidi a staví se proti nim. To odpovídá jeho jménu: satan hebrejsky znamená „odpůrce, nepřítel, pomlouvač“. Když otevřeně vystupuje pod svým jménem, zabývá se očerňováním lidí před Bohem a snaží se umenšovat Boží přízeň vůči nim. V této své roli se nezdá být příliš úspěšný. Však víme, jaká je Boží láska.

Více se mu daří klasické pokoušení, jako je to v Genesis 3 (pokušení v ráji) a v První Paralipomenon 21,1 (Davidovo neblahé sčítání lidu).

O těchto příbězích však s vámi budou někteří moderní biblisté vážně diskutovat; namítnou, že nikde ve Starém zákoně se neříká, kdo byl ten had – to až kniha Zjevení to říká natvrdo (12,9); a také namítnou, že je sice hezké, že Davidovo poněkud diskutabilní selhání se v První Paralipomenon hází na satana, ale ve stejném příběhu ve Druhé knize Samuelově (24,1) je „podnítil“sám Hospodin, neboť z nám neznámých důvodů „vzplanul proti Davidovi hněvem“. To jsou námitky, které musíme vzít vážně, i když je třeba nezbaštíme i s navijákem. Jisté je jedno: některá „zla“ v určité době Boží lid připisoval nepochopitelnému Božímu hněvu, zatímco v jiné době odkazoval na působení satana nebo jiných démonů. Tohle napětí je možná přítomno v Bibli schválně a jeden názor nemusí vylučovat druhý. Koneckonců, pokud bereme vážně Boží svrchovanost, tak na té nejhlubší rovině ani satan nepůsobí bez Božího svolení. Pak se holt musíme s tou myšlenkou vyrovnat.

Ostatně, tím se oklikou vracíme k Jóbovi.

Pro úplnost je třeba říci, že v Bibli se objevují i sporadické zmínky o méně konkrétních duchovních bytostech (v plurálu), které jsou v opozici vůči Bohu – říká se jim „bohové“ (Ž 82,1), „synové Boží“ (slavný oddíl Gn 6,1-4, později košatě rozpracovaný v apokryfní První knize Enochově a dnes velmi oblíbený u spisovatelů fantastických románů), „ochránci“ národů sužujících Izraele (Da 10, 12-13.20), vyhánění Azazela do pouště (Lv 16) a pod.

Jako by tu byla role zkušebníka až pokušitele, ale také role démona, otevřeně zlé moci, jejíž zbraní je strach, a pak zase role podporovatele lidských záškodníků.

Bůh a bohové

V souvislosti s naším tématem je zajímavé se zamýšlet také nad oddílem z První knihy Samuelovy 5, který pojednává o tom, jak se socha boha Dágona zřítila a poklonila tím Hospodinu. S tím souvisí zapeklitá otázka: nakolik se dají (přinejmenším některá) božstva pohanského světa vnímat jako vliv skutečných zlých sil a nakolik jenom jako výmysl lidí. Ve Starém zákoně občas probleskuje rovina, že bohové jsou skutečné bytosti; jak moc zlé, to závisí na situaci. S tím souvisí i fakt, že uvnitř Starého zákona dochází k posunu, v rámci něhož někteří proroci vyhlašují neexistenci duchovních mocností představovaných rozličnými modlami (Iz 44, 9-20).

Deuterokanonická Kniha moudrosti je v tomto směru radikální, neboť bohy národů rovnou prohlašuje za neexistující, i když s ďáblem počítá jakos s reálnou veličinou (Mdr 2,24).

Starý zákon velmi jednoznačně zdůrazňuje svrchovanost Hospodinovu a fakt, že lidstvo je zcela zodpovědné za své hříchy – navzdory řádění rozličných duchovních sil. Jejich existence a působení nikdy nemohou sloužit jako výmluva pro neposlušnost Hospodina nebo dokonce uctívání těchto mocností. Spíš naopak.

Satan v Novém zákoně

Aktuální otázky

Jako křesťané věříme v Boha a duchovní svět. Věříme, že je něco víc než jen to, co můžeme strčit pod mikroskop a prozkoumat to standardními vědeckými postupy. Oslabíme se tím, když možného nepřítele prostě smažeme ze svého zorného pole? Když v něho nebudeme věřit?

Problém však u nás většinou není v tom, že bychom nevěřili v existenci andělů a padlých andělů, tedy démonů. Problém je shodnout se na tom, zda a jak se projevují v našem životě. Tento problém se zvětšuje tehdy, pokud defenzívně reagujeme na názor lidí, kteří s námi nesouhlasí.

Jsem-li křesťan upřímně věřící v bezprostřední autentičnost biblického textu, pak mě až k smrti irituje bohorovný přístup některých biblistů, kteří škrtají existenci démonů nebo andělů hlava nehlava, vpravo i vlevo. Jsem-li střízlivý, vše promýšlející typ, chytám se za hlavu nad křesťany, kteří jako učitelé na střední škole ztratí své místo z toho důvodu, že vyháněli démona z dítěte, které mělo nějaké problémy. Největší ironie je v tom, že právě tohle všechno hraje do ruky nepříteli. Kdo ví, možná jsou někde podrobně vypracované plány, jak poštvat jeden typ křesťana proti tomu druhému. Ještě že si můžeme být jisti tím, že i když my nevíme, Bůh ví. Ať žije náš Pán, On opravdu myslí na všechno!

A co můžeme dělat lepšího než vyžádat si Jeho pomoc?

Co dělat?

A tak házím do ringu výzvu:

5

Tematické články

V Novém zákoně je satan se svými kohortami přítomen mnohem více. Je zde konkrétně pojmenován jako padlý anděl (L 10,18) a funguje v roli, kterou známe: aktivního škůdce a pokušitele lidí a nepřítele Božího. Ačkoli – (zřejmě jsou tu mnohá ačkoli), v Lukášově evangeliu 22, 31 najdeme zajímavou výpověď o tom, že „satan si vyžádal, aby směl učedníky tříbit“ a bylo mu to zřejmě dovoleno. Pán Ježíš však proti této žádosti satanově „prosil, aby Petrova víra neselhala.“ Opět se vracíme k Jóbovi a skutečnosti, že v Bibli ďábel nikdy není rovnocenným soupeřem Božím, jeho skutečným nepřítelem, před nímž se Bůh musí mít na pozoru. Je to pouhý vzpurný poddaný, jemuž Hospodin někdy i něco dovolí.

Je tedy legitimní se ptát, jakou má satan vlastně moc. Někdy funguje jako pokušitel, více či méně úspěšný – vzpomeňme na Ježíšovo pokušení na poušti nebo Jakubovo: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás.“ (4,7) Na druhou stranu u Jidáše se mu pokušení celkem podařilo (L 22,3). Už v samotné podstatě pokoušení je zahrnut fakt, že nejde o hrubou sílu, o donucování, proti kterému by nebylo úniku. Člověk má možnost se vzepřít, problém však je v tom, že vinou vlastní hříšné podstaty se často vzepřít prostě nechce. To jsme každý z nás zažili na vlastní kůži. Satan tak ovládá lidi prostřednictvíám klamu a jejich vlastního hříchu. Samozřejmě, můžeme se také přihlásit k názoru těch, kdo „ďábelský vliv“ omezují na minimum a viní z hříchu především člověka samotného. Čtenář evangelií se však brzy setká s jinou podobou ďáblovy moci, a to je „posedlost zlým duchem“. V Ježíšově blízkosti se objevují lidé přímo ovládaní démonem a poškození jakýmsi nadpřirozným zásahem do svého těla i duše. A tu výrazně vybublává na povrch spor, který nad starozákonními příběhy jenom doutnal, totiž spor mezi těmi, kdo berou text doslova a bez otázek, a těmi, kdo před ním jakoby couvají.

Co s tím? Jsme schopni tento spor vyřešit? Těžko. Můžeme však připomenout Lewisovo moudré upozornění citované v úvodu článku: neignoruj zlé síly, ale ani je nehledej v každém koutě. Jistě je pravda, že mnozí lidé s příznaky, které jsou v evangelijích líčeny jako projevy posedlosti, by v dnešní době byli předáni psychiatrům a možná úspěšně léčeni docela obyčejnou chemií. To je třeba mít na paměti. Na druhou stranu existují problémy, na které je čirý materialismus krátký. Osobně

znám případ ženy, u níž (podle mého mínění) ďábel využil duševní nemoc k tomu, aby ji ještě více vystrašil a oslabil „ďábelsky“ zabarvenými přeludy. Z taktického hlediska je to logické, neboť právě to na onu ženu platilo, zatímco nějaký klidný a sebejistý farizej by se tím nenechal vyvést z míry. Na takového člověka proto ďábel tuto taktiku nepoužívá.

6 třeba není možno zjistit, jak přesně to se satanem a démony je. Přesto však víme, co v boji se zlem pomáhá a vítězí – modlitba!

Ať mám jakýkoliv názor, ať mě pochybnost svírá jakkoli, modlitba má vždy smysl a výsledek. Ať se cítím být obležen démonskými silami, anebo jsem v démony dávno přestal věřit, ba dokonce i když u mě platí obojí současně – stálá a vytrvalá modlitba mi bez-

pochyby pomůže. Vždyť kontakt s Pánem a Králem stvoření je to nejlepší, co mohu udělat. Znovu si vtlučme do hlavy počáteční, ale nesmírně důležité poznámí: Bůh je Pánem. Žádná moc ve vesmíru nebo mimo vesmír s ním nemůže soupeřit. On je Králem. Nejde o to dělat machra sám za sebe – ať už tím, že jsem střízlivý až po hranice materialismu, nebo tím, že umím dobře volat: „Odejdi,

Tematické články

O exorcismu v Deníku Johna Wesleye

Dva záznamy – dvě důležitá poučení

Ve výběru z Wesleyho Deníku1 jsem nalezl záznam z 5. prosince 1738, který sice není popisem zkušenosti přímo s exorcismem (s vymítáním nečistých duchů), přesto však končí Wesleyho přímluvou nejen za uzdravení psychicky nemocných, ale také za způsobilost církve ke službě osvobozování. Při dalším pátrání jsem pak našel v úplné anglické verzi jeho Deníku2 (dostupné na internetu) Wesleyho poměrně obsáhlý popis jednoho skutečného exorcismu, jak mu jej 1. října 1763 vylíčil jeden hodnověrný svědek. Z obou těchto deníkových záznamů je na první pohled patrné, že Wesley si byl velmi dobře vědom toho, že také exorcismus je součástí Kristova pověření daného církvi. A i když svou osobní zkušenost komentuje jen velmi stručně a zkušenost zprostředkovanou nekomentuje vůbec, obé jako důležité zaznamenal.

Prosinec 1738

5. prosince 1738, v roce, kdy on sám získal vnitřní ujištění o své

ve jménu Ježíše Krista!“ Jedinou obranou a zbraní je totiž Pán sám. On není džin z láhve, který je k dispozici, kdykoli si vzpomenu, avšak je pomocí a ochranou každému, kdo v nouzi a pochybnostech prosí.

Autorka je farářka sboru ECM ve Slaném

Pavel Kuchynka

Říjen 1763

Zvláštní pozornost si zasluhuje deníkový zápis z 1. října 1763.

Zde popisuje svědectví jakéhosi neznámého rozumného a hodnověrného svědka, kterého Wesley

dobře znal a o jehož slovech neměl sebemenších pochyb. Přesto on sám označil v Deníku toto svědectví za podivné. Začíná sdělením svědka, že se mu po dlouhém naléhání podařilo přimět jakousi ženu (označovanou zde iniciálami M.S.) k tomu, aby mu svěřila svou neblahou zkušenost s útokem nečistého ducha. Uvedla: Na svátek archanděla Michaela to byly tři roky. Seděla jsem sama v domě svého otce s Biblí před sebou. Do místnosti vstoupil někdo, koho jsem považovala za svého strýce, a posadil se vedle mě. Chvíli ke mně hovořil. Jeho řeč se mi nelíbila, vzhlédla jsem tedy a začala si ho lépe prohlížet.

Oblečen byl jako můj strýc, všimla jsem si však, že jedna jeho noha vypadá jako noha dobytčete.

Polekala jsem se a on mne začal hrozně trápit a řekl, že mne bude trápit ještě desetkrát více, pokud mu neslíbím, že zabiji svého otce, což jsem nakonec udělala. Řekl mi, že se vrátí na den přesně za čtyři roky, mezi půl třetí a třetí hodinou. Mnohokrát jsem se to snažila zapsat, ale kdykoli jsem se k tomu odhodlala, nedokázala jsem ruku ovládat. Chtěla jsem o tom promluvit, ale kdykoli jsem se pro to rozhodla, nedokázala jsem vládnout jazykem. A bojím se, že mě čeká ještě mnohem větší trápení, když jsem to teď všechno řekla.

Poté, co žena našemu svědkovi svou zkušenost vypověděla, zhroutila se před jeho očima k zemi jako mrtvá. Svědek toto zhroucení popsal takto: Náhle se dostala do stavu, kdy na ni byl hrozný pohled. Zdálo se, že bude doslova roztrhána na kusy. Několik lidí ji jen s obtížemi drželo, a po chvíli klesla jako mrtvá.

Svědek dále popisuje, jak byla

žena trýzněna myšlenkami na vraždu svého otce a jak se sama opakovaně pokoušela o sebevraždu. Tyto popisy potvrzují, že žena byla skutečně posedlá: Další večer jsem jí připoutal ruce k tělu novými popruhy přes původní provazy.

Podívala se na mě a zasmála se; pak rukama otočila a všechny provazy byly pryč. /.../ Po této události jsme ji již nepřivazovali, jen jsme ji dnem i nocí sledovali.

Ptal jsem se lékaře, který k ní docházel, zda se jedná o přirozený stav. Řekl mi: „Částečně přirozený, částečně ďábelský.“ Poté, co i lékař připustil, že se jedná o démonické projevy, přistoupil náš svědek spolu s ostatními ke službě osvobozování, která začala modlitbami.

Popis exorcismu u Wesleye

Wesleyův svědek vypovídá: Usoudili jsme tedy, že není jiného léku než modlitba, trvalá modlitba za ni nebo s ní; ačkoli kdykoli se s ní někdo modlil, její trápení se ještě zhoršovalo. V pátek před posledním dnem svátku archanděla Michaela ji přišel navštívit pan W. Řekl jí: „Znáte mě?“ Odpověděla: „Ne. Myslím, že jste Blackamoors.“ „Ale můj hlas znáte, ne?“ „Ne, já neznám ničí hlas, pouze hlas Molly L.“ „Modlíte se k Bohu, aby vám pomohl?“ „Ne, nemohu se modlit.

Bůh mi nepomůže. Patřím ďáblu; jsem jeho majetek. V pondělí si mě vezme, mé tělo i duši.“ „Mohu se za vás modlit?“ „Ne, nemodlete se za mne. Když se za mne lidé modlí, trápí mne ještě mnohem více.“ Když měla záchvat, nejprve se celé její tělo napjalo. Viditelně byla ve velkých bolestech a hrozně křičela. Pak začala klít, neslušně mluvit a rouhat se. Poté dostala

1 Deník Johna Wesleye, vybral a přeložil Vilém Schneeberger, ECM, Praha 1992.

2 An extract of the Rev. Mr. John Wesley’s Journal, from October 29, 1762 to May 25, 1765, Number XIII., The Works of the Rev. John Wesley, a.m. sometime Fellow Lincoln College, Oxford, Volume III., Third Edition with the last corrections of the autor, London: Published by John Mason, 14, City Road: And Sold at 61, Paternoster. Row. 1829., s. 148-151. Zde citováno v překladu Hany Krysové.

3 Deník Johna Wesleye, s. 30.

4 Kázání našeho Pána na hoře, John Wesley, ECM, Praha 1988, s. 128.

7

Tematické články

spáse, se v Deníku3 zmiňuje o svých kázáních v několika chudobincích v Oxfordu. Popisuje zde i zkušenost s jednou mladou ženou, která si počínala jako šílená, neustále křičela a byla plná nepokoje. Wesley si velmi přál s ní mluvit. Při jeho promluvě ztichla a slzy jí kanuly po tvářích při slovech: „Ježíš Nazaretský má moc a je ochoten tě osvobodit.“ Pak už jen připojuje povzdychnutí a následnou prosbu k Ježíšovi: „Kde je víra na zemi?

Proč nechávají tyto ubožáky v očividném panství satana? Pane Ježíši, dej lék pro jejich nemoc a vysvoboď ty, kteří jsou trápeni od nečistých duchů!“ Wesley podle všeho v tomto případě vnímal nekontrolované projevy ženy jako působení nečistého ducha. Nešlo však pravděpodobně o posedlost, ale o nějakou formu duchovního obtěžování nebo spoutanosti. Jakmile ženě zvěstoval osvobozujícího Krista, její chování se rázem proměnilo. Nečistý duch od ní musel odejít a ona pak s velkým pohnutím mohla naslouchat a přijmout poselství o živém zachraňujícím Kristu. Pro Wesleyho byla veškerá služba zvěstování evangelia ztraceným lidem mařením ďáblových skutků. Potvrzuje to i jeho výklad „Kázání našeho Pána na hoře“, ve kterém se zmiňuje o tom, že modlitbu a půst považuje v boji s nečistými duchy za Pánem „ustanovené prostředky k získání víry, která podrobuje i ďábly.“4

Tematické články

8 záchvat neutišitelného smíchu a nakonec klesla jako mrtvá. Po nějakou dobu byla jako v bezvědomí, pak se zhluboka nadechla a všechny její smysly i zdravá mysl se jí vrátily, byla však natolik zesláblá, že nedokázala slyšitelně promluvit, pokud jste jí nepřiložili ucho ke rtům.

Když se pan W. začal modlit, spustila křik, až se kolem domu shromáždil početný zástup. On se však modlil dále, dokud její křik neumlknul a křeče nepolevily; a tentokrát se vzpamatovala dříve než obvykle. Největším překvapením však bylo, že byla stále při vědomí a brzy se začala modlit sama.

Nedělního večera přišel pan W. znovu. Kladl jí mnoho otázek, naléhal na ni, aby volala k Bohu, aby jí dal sílu uvěřit, a poté se s ní znovu modlil. Ona se také začala modlit a zůstala při vědomí déle, než by byla před měsícem. Stále však trvala na tom, že si pro ni ďábel následujícího dne mezi druhou a třetí hodinou přijde a vezme si ji.

Prosila mě, ať s ní té noci bdím, což jsem rád udělal. Přibližně kolem čtvrté hodiny ranní propukla v zoufalý pláč: „Co mám dělat? Co mám dělat? Nedokážu to. Dnes bude můj konec.“ Modlil jsem se s ní a vybízel ji, ať se modlí za dar víry. Nato se uklidnila.

Zhruba v půl jedenácté se sešlo přibližně deset lidí, jak jsme se domluvili předchozího dne. Řekl jsem: „Je tady mezi námi někdo, kdo nevěří tomu, že Bůh je schopen a ochoten tuto duši zachránit?“ Všichni odpověděli jedním hlasem: „Věříme, že ji chce zachránit a že ji dnes také zachrání.“ Poté jsem ji připoutal k lůžku a po obou stranách postavil dva pomocníky, aby ji v případě potřeby drželi. Začali jsme se modlit; předkládali jsme její stav Hospodinu a odvolávali se na jeho zaslíbení pro ni. V tu chvíli se Satan intenzivně projevil. Přiměl ji křičet neobvyklým způsobem; poté začala ječet, až nás rozbolela hlava; pak zase štěkala jako pes. Následně se její tvář hrozným způsobem znetvoři-

la, ústa se roztáhla od ucha k uchu a oči obrátila v sloup, jako by měly vypadnout z hlavy. Hrdlo se jí stáhlo natolik, že bylo vidět, jak se dusí.

Poté se křeče přesunuly do jejích útrob a celé tělo se nafouklo, jako by chtělo prasknout. V další chvíli pak zcela ztuhla od hlavy až po špičky nohou, jako by byla ze železa; po celou dobu pak byla zcela bez smyslů a bez pohybu, dokonce i bez dechu. Brzy se však její tělo zase svíjelo tak, že jsme si mysleli, že má všechny kosti vykloubeny.

Vytrvale jsme se modlili, jeden po druhém, a to přibližně do dvanácté hodiny. Jeden z nás potom řekl: „Musím už jít, mám něco důležitého.“ Totéž říkali další a další, až se zdálo, že s námi téměř nikdo nezůstane. Řekl jsem: „Co se to děje? Copak všichni ustoupíte ďáblu? Copak ještě pořád nevidíte, jak Satan jedná? Necháme snad tuto nebohou duši v jeho spárech?“ A jako by odešel černý mrak. Uviděli jsme ďáblovo osidlo a rozhodli se bojovat s Bohem, dokud nedosáhneme toho, za co prosíme. Začali jsme zpívat žalmy a brzy jsme si uvědomili, že jeho Duch je uprostřed nás. Čím intenzivněji jsme se však modlili, tím horší byly útoky nepřítele. Jen s velkými obtížemi ji čtyři muži udrželi; mnohokrát jsme si mysleli, že už se nám vytrhla z rukou. Podle jejích pohledů a pohybů jsme usoudili, že ho vnímá ve viditelné podobě. Molly L. a mne pevně uchopila a s nevyslovitelnou naléhavostí nás držela; brzy propukla v zoufalý pláč a volala: „Pane, zachraň mne, vždyť zahynu!

Chci věřit. Pane, dej mi sílu věřit, pomoz mé nedověře!“ Poté ležela tiše přibližně patnáct minut. Zeptal jsem se jí tedy: „Věříte, že vás Kristus zachrání? A máte touhu se k němu modlit?“ Odpověděla: „Mám malou touhu, ale chci mít sílu věřit.“ Nabádali jsme ji, aby vytrvale prosila o sílu a aby stále hleděla na Ježíše. Pak jsem začal zpívat píseň a ona se k nám horlivě přidala těmito slovy: »Přijď, Synu spravedlnosti, se svým uzdravením; mé ztrápené a umdlévající duši přines spásu!« Podíval jsem se na hodinky a řekl jsem jí: „Je půl druhé. To je čas, kdy ďábel řekl, že si pro vás přijde.“ Díky Bohu však místo trapitele přišel Utěšitel. Ježíš se zjevil její duši a zahnal nepřítele. Trocha strachu v ní sice zůstala, ve tři hodiny však zmizela i ta a ona se velice radovala v Bohu své spásy. Byl to nádherný pohled. Její divoký vzhled se úplně změnil a nyní vypadala jako nevinné dítě. Všichni jsme tím byli poženáni, neboť Ježíš naplnil naše duše láskou, kterou jazyk nedokáže vyslovit.

Obětovali jsme pak Bohu chválu za jeho nevyslovitelnou lásku a ji jsme zanechali plnou víry, lásky a radosti v Bohu, jejím Spasiteli.

Bezejmenný svědek, který exorcismus líčí, prokázal velkou míru duchovní zralosti a připravenosti. Jakmile získal jistotu, že se jedná o démonické projevy, ujal se vedení společné služby osvobozování a po celou dobu povzbuzoval ve víře a vytrvalosti ostatní, a to nejen slovy, nýbrž i zpěvem duchovní písně. Ve svém svědectví popisuje ve skutečnosti několik po sobě následujících exorcismů, při nichž se objevilo několik démonických projevů. Všechny měly jedno společné: měly odradit přítomné od boje za vysvobození oné posedlé ženy.

Nutné předpoklady a naléhavá výzva?

John Wesley toto svědectví dopodrobna zaznamenal jako jasný důkaz Kristovy přítomné moci nad nečistými duchy. Zřejmě je vnímal jako příležitost k poučení o přehlížené a velmi potřebné službě osvobozování. Mám za to, že tímto záznamem ukazuje také na nutnost jisté lidské i duchovní zralosti, připravenosti a také vystrojení k této specifické službě. Nejen tehdy, ale i dnes je toto svědectví naléhavou výzvou k náležitému rozpoznávání a k potřebné přípravě těch, kdo jsou ke službě osvobozování povoláni. V mnohých církvích berou tyto výzvy vážně dokonce i ve 21. století. Podle informací časopisu Týden5 měla v roce 2014 svého exorcistu každá česká i moravská diecéze římsko-

katolické církve. Autor článku je s jistou nadsázkou označuje za osm „statečných“. Čtenář se dozvídá, že pro mnohé z nich se stal významným učitelem italský kněz a respektovaný exorcista Gabriele Amorth (1925), který nabízí velmi podnětný a fundovaný pohled na službu osvobozování např. ve své knize „Exorcisté a psychiatři“6. V ní na mnoha místech zdůrazňuje potřebu odli-

šit posedlost nebo působení zlého ducha od psychických nemocí.

Podle jeho slov exorcista přistupuje ke svému dílu „jedině tehdy, když existují dostatečně zřejmé příznaky působení zlého ducha.“ 7 Více o exorcismu je možno se dozvědět v tomto čísle Slova a život v rozhovoru s exorcistou Alvarem Grammaticou.

Tuto malou studii bych rád ukončit slovy Wesleyovy přímlu-

vy: „Pane Ježíši, dej lék pro jejich nemoc a vysvoboď ty, kteří jsou trápeni od nečistých duchů!“ Autor je farářem sboru ECM ve Znojmě.

5 Renesance exorcismu v Česku, Marek Přibil, Týden 2/2015, ročník XXII..

6 Exorcisté a psychiatři, Gabriele Amorth, Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří, 2006.

7 Citované dílo, strana 111.

Filip Jandovský

Co se vám vybaví, když slyšíte slovo boj? Každému jistě něco jiného. Pro toho, kdo nerad vstává, je bojem už ranní vstávání. Pro jiného je boj zvládnout vysoké daně a nejrůznější poplatky. Kdo má dobré společenské postavení, musí bojovat, aby si je udržel.

Naprosto reálně znají boj vojáci v Izraeli či na Ukrajině, jimž hrozí denně raketový útok.

Každý člověk o něco bojuje.

Někdo bojuje o uznání druhých, kluci bojují o přízeň dívek, dívky zase naopak. Rodiče bojují, aby uživili své děti a umožnili jim studovat. Mladé rodiny musí bojovat, aby si mohly zařídit slušné bydlení. Zaměstnanci a odboráři bojují o vyšší platy, podnikatelé o dostatek zakázek. Zkrátka – život je boj.

V Bibli se opakovaně mluví o válce, boji, meči či oblečení duchovní zbroje. Najdeme v ní podivuhodné příběhy popisující zápasy Božích mužů a žen. Už

samo jméno Izrael znamená „Bůh zápasí“. Největším bojištěm v historii je však lidská mysl.

Všichni se nacházíme uprostřed boje, který je sice neviditelný, ale má obrovský dopad na dějiny.

V následujícím textu uvedu příklad biblického boje, který se může stát impulsem pro zápasy a boje každého z nás.

Duchovní boj

Popisuje ho 17. kapitola Druhé knihy Mojžíšovy. Jozue s bojovníky bojují s Amálekem, zatímco Mojžíš, Áron a Chúr jdou na vrchol nedalekého pahorku. Dokud Mojžíš drží ruce nahoře, Izraelci jsou silní a vyhrávají, jakmile však jeho ruce klesnou, jsou slabí a prohrávají. Jakoby výsledek boje záležel na Mojžíšovi a jeho slábnoucích a zemdlévajících rukou. Tu Áron s Chúrem v kritickou chvíli přivalí kámen, aby se mohl posadit, a podpírají mu

každý z jedné strany ruce, takže boj je při západu slunce vyhrán.

Podobně i dnes jsou v zápasech se zlem zapotřebí muži a ženy, kteří jsou ochotni se o Boží věc ve světě prát a bojovat. Kde však brát sílu? Apoštol Pavel píše: „A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy 'opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje' a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také 'přílbu spasení' a 'meč Ducha, jímž je slovo Boží'.“ (Ef 6,10-17)

9

Tematické články

Život jako duchovní boj?

Tematické články

10 Oddíl mluví o jakémsi duchovním brnění, které si má člověk na sebe navléknout jako Boží zbroj, když se pouští do všech tuhých bojů se zlem. V těch důležitých zápasech našeho života se totiž nejedná o nějaký válečný konflikt, ale o duchovní boj. V řeckém originálu se doslova píše: „nebojujeme proti krvi a tělu“.

Jedná se o boj proti zlu, nikoli o nemilosrdnou likvidaci pachatelů zla. Klíčovou roli v tomto boji sehrává výzbroj. Sestává ze šesti částí, které můžeme rozdělit do dvou skupin. Nejprve je to pravda kolem beder, pancíř spravedlnosti a obutí ke službě evangeliu pokoje – tedy: pravda, spravedlnost a úsilí o pokoj.

Druhou skupinu tvoří štít víry, přílba spasení a meč Ducha, jímž je slovo Boží. Tedy: víra, spasení a slovo Boží. První část zbroje jsem schopen si alespoň do určité míry zajistit sám: pravdu, spravedlnost a pokoj může přímo ovlivnit můj přístup k životu, to, jak jednám v každodenních situacích uprostřed lidí a událostí. Druhou část výzbroje však musím získat „odjinud“, z jiných zdrojů. Víra je dar, kterým se spoléhám na to, co není vidět; spasení je darované vědomí, že život má konečný cíl a tento cíl se týká také mě, a Slovo Boží přináší ujištění o živém a aktuálním působení Božího Ducha. Vidíme tedy, že ono zvláštní brnění propojuje lidskou aktivitu s živým působením Božím. Z tohoto dvojího pohybu se pak rodí konkrétní projevy Boží moci.

Kdo je naším protivníkem?

Apoštol zmiňuje mocnosti, síly a vše, co ovládá tento věk tmy.

Podle vykladačů je to všechno, čemu dávají lidé přednost před Hospodinem a co se protiví dobré Boží vůli. Nemusí to být vždy něco vysloveně zlého; mohou to být i dobré dary Boží, které však jsou zneužity a stávají se osudovou mocí a svodem. Tak např. svoboda, kterou jsme před 25 lety dostali, je jistě dobrá. Může však být zneužita ke zlému, takže pak dochází k tunelování, kořistění

a svévoli. Jinou osudovou mocností může být představa, že za peníze je možno pořídit si vše a že neexistují jiné hodnoty, které jsou pro život stěžejní. Co má člověku pomáhat, se tak stává ďábelským svodem. Takovým svodem je i fanatismus, majetnictví jediné pravdy a přesvědčení o tom, že právě já musím tuto pravdu bránit třeba přes mrtvoly.

V extrémní podobě vede takový postoj k fundamentalismu, terorismu a mesiánským komplexům.

Přímluvci

Mojžíš svým pozvednutím rukou vyjadřuje touhu po Boží přítomnosti. Jedná se o gesto pomoci, touhy po navázání vztahu, o gesto modlitby. V popisovaném boji s Amálekem má reálná bitva i své duchovní pozadí. Proto spolu souvisí modlitba a dění na bitevním poli. Týká se to nejen starozákonního příběhu, ale i našich zápasů, které bojujeme uprostřed všedního dne.

Duchovní zbroj by nebyla úplná, kdybychom zapomněli na modlitbu. List Efezským ji zmiňuje hned v 18. verši šesté kapitoly: „V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím.“ Bez kontaktu s Bohem bychom nikdy nemohli vítězně přemáhat temnou moc zla, která je mnohem silnější, než jsme my. Ve spojení s dobrou mocí Boží smíme však odolat sofistikované moci zla i v dnešní komplikované době. Pomocí nám může být modlitba někoho, kdo stojí opodál a přimlouvá se za nás. A tak se vynořují otázky: Nepotřebujeme duchovní krytí zad? Máme oporou v něčích modlitbách? Modlíme se za někoho, kdo se nachází v duchovním boji?

Máme odvahu o modlitbu požádat, když je nám těžko?

Druhové v boji

Důležitými postavami jsou v příběhu Áron a Chúr. Doprovázejí Mojžíše, na němž leží tíha odpo-

vědnosti za boj. Projevují se jako druhové, kteří mají dost fantazie a nápadů k pomoci. Umožní Mojžíšovi spočinout a podepírají mu zemdlené ruce. Bez těch dvou, Árona a Chúra, by to asi dopadlo špatně. I velké duchovní postavy měly a mají spolupracovníky a důvěrníky, kteří je doprovázejí a podpírají.

Porozhlédněme se, třeba i my můžeme pro někoho být Áronem a Chúrem. A pokud jsme v roli podobné Mojžíšově, dopřejme si posezení na balvanu a nechejme se podepřít. Boj, který vedeme, se nebojuje o samotě.

Dnešní duchovní boje

Jedna krutá válka už skoro čtyři roky zuří v Sýrii, další na Ukrajině, jiná v Nigeru a Nigérii. Denně slýcháme zprávy o nepokojích z různých částí světa. My v České republice zatím žijeme v míru.

A přesto i mezi námi jsou bojovníci, kteří bojují velké duchovní boje. Rozbíhají nebo se snaží udržet projekty, v nichž jde o boj proti násilí, ponižování a útlaku.

Bojují proti otrocké práci dětí, proti používání nášlapných min, proti obchodu s lidmi nebo za záchranu životního prostředí.

Pomáhají alkoholikům a drogově závislým, pracují ve výzkumu léčení nemocí, bojují s epidemiemi, živelnými katastrofami a jejich následky. Starají se o nemocné, staré, postižené či jinak hendikepované. Duchovním bojem je však také úsilí křesťanů v našich sborech, kteří bojují proti nudě, prázdnotě a náboženské rutině, kteří připravují programy pro děti, dorostence, mládež, seniory, rodiče nebo prostě normální lidi.

Kdy je boj vítězný? No přeci tehdy, jestliže je to boj Hospodinův, ať už se bojuje na internetu, v církvi, na skutečném bojišti nebo uvnitř našeho srdce.

Autor je farář sboru ECM Maranatha v Plzni.

Jak jste se dostal ke službě exorcisty?

Již odmalička jsem chodil do charismatických katolických skupin a tam se naprosto normálně a otevřeně mluvilo o daru osvobozování a uzdravování. Tam jsem se poprvé dostal k informacím, že takové věci jsou realitou a každodenní součástí katolické církve. Patří k nim modlitba za nemocné a také služba osvobozování. Postupně mě to zajímalo čím dál víc. Je třeba chápat, že exorcismus nebo všeobecně vzato osvobozování vychází z misijního poslání církve. Ta hlásá evangelium a jedním ze znamení, které provází toto hlásání, je i vyhánění zlých duchů. Není to tedy nic zvláštního a podivného, ale zcela normální věc.

Přesto exorcismus nebo vymítání ďábla provází aura čehosi tajemného.

Rozhovor Milana Říského s plzeňským exorcistou Alvarem Grammaticou

Spíše řekněme, že exorcismus někdy obklopuje pověrčivá představivost, ale je to prostě jen představivost. Ve skutečnosti, budeme-li vycházet z evangelia,

je to něco obyčejného. Když Ježíš vykonával své poslání, kromě kázání také vyháněl zlé duchy.

V samotném evangeliu říká: „Jestliže vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království.“ A církev to tak vždy brala. Modlitba exorcismu je dokonce součástí obřadu křtu.

V rámci přípravy na křest dospělých lidí se také vícekrát konají modlitby zříkání se zlého.

V křesťanské praxi je to tedy něco běžného.

Zkušení exorcisté však často popisují případy, které nejsou pro veřejnost rozhodně standardní.

Je pravda, že existují i takové případy, které si vyžadují zvláštní modlitbu, a té říkáme exorcismus. Myslím tím liturgický obřad, kterým biskup pověřuje kněze nebo několik kněží. Jsou to však v podstatě modlitby za osvobození a ty by měly vlastně být součástí normálního praktikování každého křesťana. I v samotném Otčenáši je o tom zmínka. Těch zvláštních případů se samozřejmě lidé nejvíc chytají a na tom se pak staví všechno možné. Když k tomu přidáte barvité příběhy ze středověku, celá problematika exorcismu se zahalí do tajemna.

A to přitahuje.

Aby mohl kněz vyhánět zlé duchy, musí být nějak proškolen?

Neexistuje škola pro exorcisty ani žádný manuál či příručka.

Máme pokyny, samotný obřad

11

Tematický rozhovor

Ďábel se při modlitbě projeví

VYMÍTÁNÍ ĎÁBLA A ZLÝCH DUCHŮ. PRO MNOHÉ PRAKTIKA ZE STŘEDOVĚKU, PODLE CÍRKVE SLUŽBA, KTERÁ MÁ SVÉ MÍSTO I V 21. STOLETÍ. ANI PLZEŇ NENÍ VÝJIMKOU A MÁ SVÉHO EXORCISTU. JE JÍM ALVARO GRAMMATICA, PŮVODEM ITAL, KTERÝ SE EXORCISMEM ZABÝVÁ OD ROKU 2007.

12 a nauku. Zkušenosti pak získává každý z nás doslova v terénu. Většinou to funguje tak, že zkušený exorcista doprovází ty začínající. Samozřejmě každý má jinou vnímavost a citlivost, takže se zkušenosti liší. Důležité je, aby se ze zkušenosti jednoho exorcisty nestalo dogma. Může se stát, že samotní exorcisté mají rozdílné zkušenosti s různými případy, ale to je normální. Úkolem exorcisty není jen specifická modlitba, ale doprovázení určité osoby tak, aby se z ní stal svobodný člověk.

Jak tedy vnímáte osobu exorcisty?

Já vnímám exorcistu jako osobu, jejímž úkolem je hlásat slovo Boží.

A v případě, že přijde do styku s lidmi, kteří mají určité problémy, doprovází je tak, aby mohli být zase svobodní a mohli se postavit na vlastní nohy. Exorcista rozhodně není izolovaný člověk zahalený tajemstvím a nemá zvláštní schopnosti a moc. My bohužel takové představy máme, ale já se na to chci dívat z jiné perspektivy.

Tematický rozhovor

Představa exorcisty jako tajemného muže je možná dána také mnoha hororovými snímky, které o exorcismu vznikly.

Co na ně říkáte?

Když už se chci dívat na nějaký film, tak radši zvolím jiný žánr. Ale je to určitě dobrý byznys, proto se takové filmy točí. Pro nás je dobré se tím nechat vyprovokovat. De facto to ukazuje na jednu věc, a sice že člověk je ve své podstatě otevřený duchovnímu světu a hledá jeho tajemství. A to, co je temné, se propůjčuje k něčemu, s čím se může manipulovat. Člověk se tak k dané problematice dostává až ve chvíli, kdy je s ní například ve filmu manipulováno. Na druhou stranu, pokud to vztáhneme na žízeň po něčem duchovním, na diváky to může působit dojmem, že zlo je silnější než dobro.

Kde tedy berou filmaři inspiraci v popisování exorcismu a věcí kolem něj? Nakolik jsou reálné?

Určitě ze skutečných fenoménů, které exorcismus provázejí jak v křesťanství, tak v jiných náboženstvích, v nichž existuje boj se zlem. Na základě těchto informací pak mnohdy lidská fantazie zaměňuje skutečnost za alegorickou formu vyjádření.

Přesto nepopíráte, že existují případy, které si nevěřící člověk nedokáže úplně snadno vyložit?

Ano i já je mám za sebou. Liší se intenzitou vlivu zla. Většinou rozlišujeme tři úrovně. Tou první je útlak – to jsou útoky na člověka z vnějšku. Závažnější označujeme za svázanost – to znamená, že je člověk svázán uvnitř, má například utkvělé myšlenky. Třetím stupněm je posedlost, ale těch skutečně posedlých není mnoho. Stalo se mi, že lidé byli hodně svázaní a museli jsme modlitbu exorcismu provést několikrát. Následně jsme pak dotyčné učili, jak se do budoucna bránit. Nestačí se totiž jen modlit za osvobození, ale člověk se potřebuje v takovém případě dostat do prostředí, kde může svůj život dobře prožívat. A tahle zkušenost přinesla dobré výsledky. Při exorcismu se vždy začíná tím, že dotyčný přijme do svého života Ježíše. Odtud se pak vydáváme na cestu k osvobození.

A to, že člověk začne mluvit hlubokým hlasem, jiným jazykem a podobně, jsou podle vás znaky přítomnosti ďábla?

Ano, člověk může mluvit úplně jiným hlasem a je také pravda, že

najednou dostane velkou sílu, kterou sám od sebe mít nemůže.

Takové případy jsou. Zde už se vlastně dostáváme na pole rozlišení přítomnosti ďábla. Opakuji, že já se dívám na tuto problematiku z pastoračního hlediska.

Když za mnou přijde člověk s podobným problémem, nejdříve zjišťuji, zda příčiny nejsou psychického původu, a až nakonec přezkoumávám, zda za tím není ďábel. Jsou totiž lidé, kteří se považují za posedlé, protože je to pro ně snazší. Mohou se vymlouvat na to, že nejsou svobodní. Je tedy potřeba vše opravdu pozorně rozlišovat. Vždy je vhodné, aby exorcista spolupracoval s psychology a psychiatry. Mám známého psychiatra, se kterým si vzájemně vyměňujeme názory, a většinou dojdeme ze dvou stran ke stejné diagnóze.

Můžete uvést ještě další případy z praxe?

Nerad bych je více rozváděl, protože je třeba respektovat osoby, kterých by se to mohlo týkat, a nevytvářet tak falešnou paniku a živit domněnky blížící se spíše pověrám než víře. Existuje již celá řada knih, které o těchto epizodách vyprávějí, a v mnoha případech, kromě toho, že podávají cenné informace, navozují atmosféru zbytečného strachu a navíc povyšují specifické zkušenosti na dogma. Podle zatížení a ovlivnění zlým duchem jsou pak samozřejmě reakce různé a může být i nepřiměřená, nenadálá, s projevy násilí a nelogická. Každopádně zájmem exorcisty není vytvářet paniku nebo jen prostě vzbuzovat zvědavost, ale přinášet a uskutečňovat Ježíšovu spásu.

Kdy tedy potřebuje člověk pomoc exorcisty a nikoliv psychiatra? Co se s ním následně děje?

Stane se tak ve chvíli, kdy zjistíme, že jde o ďábelskou přítomnost, která se do člověka může dostat z mnoha důvodů. Poté přistoupíme k modlitbě exor-

cismu a už vlastní modlitba je dobrým rozlišením. Když nemá žádný účinek, je třeba si položit otázku, zda je v tom opravdu ďábel. Když se totiž člověk modlí, aby jej zahnal, ďábel se zákonitě projeví. Vzpomínám si na ženu, která byla přímo vyhublá, nevážila ani 50 kg a najednou ztěžkla tak, že ji ani pět chlapů nemohlo unést. Byl za tím duch, kterého bylo třeba vyhnat. A podle situace se potom volí příhodná modlitba. V některých případech jen vzývám Ducha svatého, v jiných případech přikazuji zlému duchu, aby odešel. Záleží na situaci.

Důležitý je ohleduplný přístup k dotyčnému člověku, protože on za to nemůže.

Jak tedy poznáte, že má v sobě člověk nějakou zlou sílu?

Považujete tedy spolupráci s lékaři a psychiatry pro exorcistu za potřebnou?

Rozhodně, spolupráce je určitě zapotřebí. Víra totiž není proti vědě, ale jde s ní ruku v ruce.

Právě věda pomáhá víře, aby nebyla pověrčivá. Víra zase pomáhá vědě, aby nedocházelo ke scientismu. Víra a věda musí jít

Kolik případů v Plzni a okolí zhruba řešíte?

V Plzni se nestojí na exorcisty fronta, poptávka po těchto službách je spíš menší. V místech, kde je hodně křesťanů, se lidé na exorcisty obracejí, tady však moc věřících není, tudíž zájem není takový jako někde jinde.

Mimo Českou republiku je tedy zájem o vymítače větší?

V jiných částech světa je větší poptávka, ale tím pádem i větší zmatek. Církev možnost exorcismu poskytuje, aby odpověděla na požadavky a vnesla do věci určitý řád. Je pravda, že se objevují černé mše a podobné věci, jimiž celá problematika ožívá, a pak je samozřejmě interpelována církev.

Ta odpovídá nabídkou této služby. Jsou totiž tací, kteří o sobě tvrdí, že jsou exorcisté a způsobí přitom jen škodu. Důležité totiž je, aby z člověka byl nejen vyhnán zlý duch, ale aby dotyčný nebyl ponechán svému strachu a pověrčivosti. Ve světě duchovna jsou hodně proměnlivé limity, nejsou pevně dané. A pak se může stát, že někdo svou zkušenost považuje za absolutní pravdu a tomu mohou podléhat i samotní exorcisté. Nechceme si vystavět svůj vlastní svět, to by nebylo dobré.

Exorcista je na prvním místě hlasatel evangelia a je zapotřebí ho vnímat především jako osobu s tímto posláním.

Přesto si nelze nevšimnout, že současný papež o ďáblovi a exorcismus mluví hodně; nebo je to jen mé zdání?

To bude tím, že když mluví papež František, dotýkají se jeho slova srdce lidí a v mnoha vzbuzuje zájem. A lidé mu rozumí. Když něco udělá, má to větší dopad.

Například když prohlásil, že ďábel existuje a musí se proti němu bojovat, nebyl určitě první, kdo

to řekl. Před ním to byl papež Pavel VI. po Druhém vatikánském koncilu. Jenomže když to řekl tenkrát, lidé se mu vysmívali. Už před papežem Františkem vznikla také papežská asociace exorcistů. To tedy znamená, že před oficiálně jmenovanou organizací již existoval tým lidí, kteří ji tvořili.

Potřeba exorcismu se začala tedy rozvíjet už po Druhém vatikánském koncilu, avšak exorcismus jako takový byl v církvi přítomen vždy. Už když se lidé začali modlit za nemocné, vznikla potřeba této služby. Já jsem rád, že o tom papež František mluví, protože laický svět naslouchá a o exorcismus se zvedá zase vlna zájmu.

Jen nesmíme pořádat hony na posedlé, jako se dříve dělaly hony na čarodějnice.

Co ve společnosti poukazuje na aktivitu ďábla?

Dnes pozorujeme návrat k posvátnu: lidé touží po něčem duchovním, ale scientistická nebo relativistická vysvětlení neuspokojují tuto hlubokou potřebu, kterou v sobě člověk má. Spíše než na aktivitu ďábla ve společnosti (ten je činný stále) bych tedy poukázal na potřebu evangelia. Touha po duchovnu způsobuje u člověka neustálé pokušení manipulovat s posvátnem ve vlastní prospěch; je to vlastně převrácená fotokopie víry. Člověk manipuluje s posvátnem, protože potřebuje víru. Jestliže se z jedné strany zdá, že ďábel je aktivnější, z druhé strany to můžeme brát jako znamení, že člověk se potřebuje Někomu odevzdat a důvěřovat Mu. Je tedy třeba naučit se spolehnout na víru, abychom nemanipulovali (a tudíž nebyli sami manipulováni) posvátnem s temnými obrysy. To nikdy není lidem ku prospěchu. Může to vést nanejvýš k dočasnému a sobeckému užitku, ovšem vzniklý začarovaný kruh nakonec člověka vede k beznaději.

Převzato se svolením z Plzeňského deníku.

13

Tematický rozhovor

V případech, kdy se dějí divné věci, jako například že se v bytě hýbou předměty, tak je to evidentní. Zkrátka věci mimo běžnou realitu. Nebo člověk vidí, že někdo z rodiny zvláštně reaguje. Člověk si toho může všimnout také tak, že má problémy, které přetrvávají a pro které nenachází řešení, což může být spojené i s psychickými potížemi.

Když přichází ďábel, ničí celou naši rovnováhu. Vybavuje se mi jedna paní, hodný a dobrý člověk, ale když se modlí s ostatními, mluví hlubokým hlasem a má jiné nepřiměřené reakce, na něž si však následně nepamatuje.

V takovém případě se musíme na člověka podívat nejprve z lékařského a psychologického hlediska a pak teprve dospěji ke konkrétní modlitbě za něj.

společně, protože nejdůležitější je dobro a prospěch člověka.

14

Stop workoholismu

Články k tématu

Zdeněk Eberle

Už jste někdy hledali v Bibli slova jako deprese, vyhoření nebo workoholismus? Nenajdete je tam jednoduše proto, že jsou to slova nová. Ale o obsahu těchto slov Bible mluví.

Workoholismus je jedna ze závislostí. Nemá co dělat s pracovitostí, pílí a není opakem lenosti, i když to tak zdálky vypadá. A tato závislost dostala jméno („příponu“) po závislosti na alkoholu.

Kde se bere? Jako každá závislost dává i tato na první příčku osobních priorit něco jiného, než bychom u člověka předpokládali, ať už je to křesťan nebo nekřesťan.

V tomto případě dává na první příčku osobních priorit práci, a to z různých důvodů. Každý člověk přibližně ví, jak mají jeho osobní priority vypadat. Je-li však tou hlavní životní prioritou práce, jedná se o závislost, která signalizuje, že v osobnosti tohoto člověka není něco zásadního v pořádku.

Psychologové vědí, že workoholici jsou většinou lidé, kteří do práce unikají z konfliktní rodinné atmosféry nebo si prací kompenzují komplexy méněcennosti či nízkou sebedůvěru. Bývají to lidé osamělí nebo nespokojení v partnerském vztahu, kteří si z práce udělali jedinou náplň života. Zvláště „ohroženým druhem“ jsou lidé vzdělaní, muži a lidé ve vyšších funkcích.

Rozhlédněte se kolem sebe a posuďte, je-li to pravda nebo ne.

Proč je workoholismus špatný?

Protože workoholikovi práce nemilosrdně likviduje to, co má zdravý člověk na žebříčku svých hodnot před prací i za prací, tedy

zásadní vztahy (ať už k Bohu nebo partnerovi), zdraví a také koníčky a zájmy.

Udělejte si u sebe malý test: když zapředete s někým rozhovor, o čem budete za chvilku mluvit?

Pokud v tématech vašich rozhovorů převažuje práce, je to s vámi na pováženou. Na co často myslíte, když jste sami? Převažuje vaše práce? Zpozorněte, než bude pozdě. Jak se stravujete? Považujete čas na jídlo za ztrátu? Bolí vás často hlava a cítíte se unaveni?

Máte oslabený imunitní systém, což se projevuje častým nachlazením, máte problémy s pohybovým aparátem nebo vysoký krevní tlak?

Plete se vám práce a soukromí?

Nedokážete se uvolnit a odpočívat? Neumíte druhé ocenit a máte problém s komunikací? Opravdu zpozorněte!!! Samozřejmě, že ne vždy se tyto problémy pojí s workoholismem, ale….

Je z toho cesta ven?

Pán Bůh nechce, abychom se na základě svého rozhodnutí ničili, a tak nám ve svém Slově dává dobré rady pro zdravý životní styl.

Je to především dvojpřikázání lásky, které je v podstatě skrytým „trojpřikázáním“, protože nezapomíná na dobrý vztah člověka k sobě samému. Zdůrazňuji to z toho důvodu, že workoholismus hrozí lidem s nízkou sebedůvěrou.

Chtějí si prací kompenzovat komplexy méněcennosti, chtějí být oceněni jako „úžasní makáči“ i za cenu rozpadu vztahů, vyčerpanosti organismu v důsledku absence odpočinku i paradoxnímu odmítnutí od lidí kvůli ztrátě smyslu

pro realitu. Riskují nepříjemnosti způsobené neustálým perfekcionismem. Pokud workoholik nemá práci, jednoduše si ji vymyslí. Co k tomu dodat?

Workholismus je až na výjimky závislost jako každá jiná. I on způsobuje abstinenční příznaky v podobě nervozity, stresu, špatného spánku apod. Ovšem problém je v tom, že v případě závislosti na práci nelze naordinovat abstinenci. Práce je součástí života každého z nás, člověk ji potřebuje a je i jeho povinností. Kromě toho, že je zdrojem obživy, práce nás i naplňuje a obohacuje a pro zdravého a tvořivého člověka je nezbytná. Řešení workoholismu tedy není v odstarnění práce samé, nýbrž jako u každé jiné závislosti v léčení příčin jeho vzniku. A jako v případě jiných závislostí je i u workoholismu hlavní příčinou jeho vzniku nedostatek vnímané lásky, který lze označit za syndrom „všimněte si mne!“ Léčbou je pak hluboké uvědomění si bezpodmínečného přijetí od lidí a od Boha.

Důležité na konec

Nepleťme si workoholismus s pracovitostí. Chytří lidé říkají, že ten, kdo o sobě tvrdí, že je workoholik, zpravidla workoholik není. Můj tatínek říkal, že práce ohýbá záda.

To není diagnóza ani lékařská ani duchovní. Jinak je tomu se závislostí na práci. Ta se stává prostředkem, jímž nás Satan může snadno dostat tam, kde nás chce mít. Řekněte mu proto rázné ne!!

Autor je farář sboru ECM v Plzni Lochotíně

A dost! Vždyť v úkrytu Nejvyššího bydlím Jiří Neužil

Žalm 91

Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru.

Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost.

Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne, moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne.

Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového.

Na vlastní oči to spatříš, uzříš odplatu, jež stihne svévolníky.

Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.

On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.

Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.

Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno.

Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou, dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu.

Autor je členem sboru ECM v Jihlavě

15

Svědectví

V dětství jsem trpěl tím, že jsem byl náměsíčný. Častokrát se stávalo, že mě v noci maminka zastihla na chodbě, jak jdu ven. Nikdy jsem o tom nevěděl, jen ráno jsem se cítil hodně unavený. Toto jsem si mlhavě uvědomoval, ale jinak jsem vůbec nevěděl, co se dělo.

Moji rodiče asi neznali moc, kterou máme v Ježíši Kristu. Proto se s tímto problémem nic moc nedělalo. Pamatuji si pouze nějaké návštěvy u lékaře, ale nevzpomínám si, že by se moje náměsíčnost vyřešila lékařským zákrokem. Později, během raného dospívání, náměsíčnost zmizela. Ovšem když mně bylo kolem šestnácti sedmnácti let, začal jsem mít ve spánku noční běsy. Zdávalo se mi, že na mě padá dům, že ležím v kolejišti a jede na mě vlak a podobně. Míval jsem pocit, že se potřebuji zachránit, ale současně jsem byl ochromen pocitem bezmocnosti. Tyto sny přicházely náhle a já jsem se po nich probouzel.

V desetině sekundy jsem vylétl z postele a cítil jsem, jak mi tluče srdce.

Zaplavily mě obavy a zmocnila se mě úzkost, že to nepřežiji.

Ačkoliv jsem byl křesťan od svých 17 let, tyto stavy mě nepřestaly trápit.

Vybavuji si pouze, že se noční běsy střídaly s obdobím klidu. Když mi bylo asi 25 roků, začaly se zlé sny dostavovat častěji než dříve. Noční běsy se zhoršovaly a začaly se dostavovat s týdenní četností. Tehdy už jsem byl ženatý a tyto mé noční stavy začaly ohrožovat i mou manželku.

Jednou v noci jsem ji chytl a jakoby s ní bojoval. Ji to přirozeně vyděsilo a dostala strach. Navíc v té době byla těhotná. To byla poslední kapka, kdy jsem si řekl: A dost!

Stalo se to zhruba ve dvě hodiny ráno přibližně před osmi lety. Té noci jsem prosil Pána, aby mi pomohl. Modlil jsem se, jestli je v mém životě nějaký skrytý hřích, aby mi to zjevil a já abych ho mohl vyznat. Vyznával jsem hříchy a prosil jsem Pána o ochranu. Ve jménu Ježíše Krista a v jeho autoritě jsem potom zakázal ďáblu a jeho démonům dotýkat se mě. Vzepřel jsem se ďáblovi, aby se mne nedotýkal ani v noci, protože jsem si uvědomil, že tyto útoky přicházely během noci, kdy má mysl spala a kdy jsem neměl kontrolu nad svým vědomím. Přes den jsem nikdy podobné problémy neměl.

Takto jsem se modlil a vyznával zaslíbení z Božího slova – nejvíce Žalm 91. Modlil jsem se text žalmu a nárokoval jsem si jeho zaslíbení pro sebe: „Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného.“ Trvalo to asi tři hodiny. V pět hodin ráno jsem získal vnitřní pokoj, že jsem dosáhl vítězství. Usnul jsem a od té doby se noční běsnění neopakovalo. Za posledních osm let mám díky Bohu klidný spánek.

Věřím, že se těším Boží ochraně. Vlastní zkušenost mi ukázala, že máme autoritu nad zlým a můžeme ji použít. Můžeme prosit Pána o moudrost a ve jménu Ježíše Krista můžeme na sebe vzít Boží slovo a vyhnat toho zlého.

Amen.

16

Ze života církve

Skutečný dárek aneb pomohli jsme č(Č)lověku v tísni :)

„Skutečný dárek“ je projekt, který pomáhá lidem v Africe, Asii, ale i v jiných zemích postižených nějakou přírodní či válečnou katastrofou nebo trpících nedostatkem peněz. Tachovští „Royalové“ se na konci loňského roku rozhodli tento projekt podpořit.

Co je Royal Rangers? Celosvětová organizace podobná skautu, od něhož se liší nejvíc tím, že je jasně křesťanská. Je to dětský klub, ve kterém se učíme vázat uzly, pracovat se sekyrkou, tábořit v přírodě apod.

Také hrajeme mnoho her, plníme nejrůznějsí „odborky“ (např. letošní zimu krmíme a pozorujeme ptáčky), každý měsíc vyrážíme na víkend do přírody a v létě jezdíme na společný tábor. Royal Rangers v Tachově tvoří „Vydrýsci“ – nejmladší členové, tedy děti chodící do první až čtvrté třídy ZŠ, „Dingové“ – starší členové z pátých až sedmých tříd ZŠ a „Hroznýši“ – nejstarší členové, ze kterých se po čase stanou noví vedoucí.

Před Vánocemi se „Vydrýsci“ rozhodli darovat chudým lidem v Africe kozu. Namalovali proto na dřevěná prkénka různé obrázky (s využitém kresby dřeva a své fantazie) a následně s pomocí vedoucích uspořádali prodejní výstavu. Její výtěžek nakonec překonal očekávání všech a „Vydrýsci“ svými obrázky vydělali na 3 kozy, 1 ovci a 20 kuřat. Moc jim děkujeme za jejich aktivitu a jsme vděčni i lidem, kteří koupí obrázků na tento projekt přispěli.

Pokud byste i vy chtěli přispět rodinám v afrických zemích (např. koupí učebnic, zvířat či šicích strojů) přidávám odkaz na jejich stránky. www.skuecnydarek.cz / www.clovekvtisni.cz Anežka Pechová, členka 51. Přední hlídky RR Tachov (Dingové)

Kdy jsi naposledy řekl/a ďáblovi ne?

Anketu připravil Martin Kukla

Úplně každý den. Mám pocit, že čím víc čtu Písmo a snažím se ještě více poznat mého Pána a být s ním, tak se to ďáblovi vůbec nelíbí. Také je o něm psáno, že „obchází a hledá, koho by sežral.“ Jeho nejhorší zbraní je podle mne sebelítost a závist, to hodně rychle odháním.

Andrea, 59 let Tomu se člověk nevyhne. Dá se říci, že každý den.

Michal, 30 let

Do duchovního boje vstupuji každý den, jelikož tento svět není neutrální půdou. Ne tedy říkám každou chvíli, ať už vědomě či mimoděk.

Vojtěch, 27 let Říkat ne je zapotřebí každý den.

Někdy je to „jen“ odpověď pokušení či nabízejícímu se hříchu, mám ale zkušenost, že jednou, když jsem řešil vleklý a složitý manželský problém, jsem šel na nákup a přímo akusticky jsem během cesty slyšel nabídku k řešení, která nebyla Boží. Musel jsem celkem šestkrát vyslovit důrazné: „Ne!“ aby ďábel ve jménu Ježíše Krista ode mne šel pryč. Písmo radí, abychom od pokušení utíkali, nezkoušeli svou sílu a odolali mu.

Jiří, 67 let

Já si s ďáblem nepovídám!

Marek, 24 let Někdy je třeba říci ďáblu ne ohledně zdraví a vyznávat, že ´zsinalostí Krista lékařství nám způsobeno´.

Jan, 71 let Dnes jsem řekl ďáblu ne, když jsem jel ráno do práce. Ďábel se mi snažil vnuknou pocit, že v tom není smysl. Dojel jsem do práce a byl jsem za ni rád.

Daniel, 23 let Někdy se stává, že se ďábel představuje a vydává za Boha.

Je třeba důkladně znát Boží slovo a jeho hloubku, abychom rozeznali, že nás ďábel klame.

V počátcích mé víry jsem zažil situaci, že ďábel si hrál na Boha a řekl mi, že má žena zanedlouho zemře. Po usilovných modlitbách mi pak blahosklonně řekl, že tedy nezemře, a já jsem se z toho velmi radoval. Vzápětí jsem díky pomoci jednoho bratra poznal, že to bylo falešné a že Bůh takhle nejedná, protože je Světlo a tmy v Něm žádné není.

Petr, 58 let

svolných dívek, ale řekl jsem si, že Bůh má pro mě připravenu jinou ženu, a tím se zdařilo toto pokušení „odpálkovat“. A navíc jsem jim mohl i svědčit.

Libor, 33 let Nevím, kdy konkrétně naposledy, ale často, když mě to láká k lenosti – něco nedělat. Třeba službu, kterou bych měla konat, ale lidským pohledem by bývalo snazší zůstat doma a nedělat nic.

V takových případech se snažím modlit za víru a odvahu, abych přebila lenost i fakt, že si člověk nevěří. Že se mu do toho nechce.

Prostě, když máš pocit, že si tě Bůh volá do nějaké služby, je třeba se postavit těm hlasům, které tě od toho zrazují.

Lenka, 21 let

Neříkám přímo ne, ale raději argumentuji Božím slovem a jeho záměrem pro můj život.

Konkrétně: šel jsem s kolegy do baru a říkal jsem si: „Bože použij si mě a ochraňuj mě.“ Kolegové by mě byli rádi opili a bylo tam také pokušení v podobě velmi

17

Anketa

Za komunismu jsme kvůli Kristu museli říci ďáblu častokrát ne – a přicházeli jsme o úspěch, kariéru i finance. Stejné způsoby, jen trochu pozměněné, používá ďábel i dnes.

Josef, 62 let

Právě dnes. Týkalo se to jistého pokušení, ale neřeknu jakého.

Karolína, 23 let

18

Metodisté ve Skopje

Ze světa

Martin Kukla

19. října 2014 si naše církev připomněla šedesátileté výročí založení Centrální konference střední a jižní Evropy, jejíž členem je i naše česká a slovenská Výroční konference. Součástí oslav bylo i navázání konkrétních partnerství jednotlivých sborů v rámci čtrnácti evropských států a dalších teritorií, zahrnutých v naší Centrální konferenci.

Jedná se o rozmanitou směs zemí (konkrétně o Albánii, Belgii, Bulharsko, Česko, Francii, Chorvatsko, Maďarsko, Makedonii, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Srbsko, Slovensko, Švýcarsko, ale též o oblast Severní Afriky).

Myšlenka propojení a sblížení jednotlivých farností našla svou podobu v utvoření dvojic sborů, které se během nedělní bohoslužby na dálku navzájem představily a sdílely své modlitební předměty a potřeby. Jedním z těchto sborů byl i makedonský sbor ve Skopje, který měl za partnerskou farnost ECM v Tachově. Právě s potřebami makedonských bratří a sester, o nichž jsme se při této příležitosti dozvěděli, bychom vás rádi seznámili. Určitě budou rádi i za vaši modlitební podporu.

Jeden z členů sboru ve Skopje Dejan Arsov napsal: „Modlíme se za to, abychom mohli být více otevřeni druhým lidem. Podali jsme žádost o povolení k navštěvování státních domovů důchodců, ale nedaří se nám je získat. Navštěvujeme tedy zatím jen soukromé domovy důchodců. Hledáme také cesty a možnosti, jak navštěvovat vězení – rádi bychom i zde sdíleli evangelium, ale jsme soustavně odmítáni. Chtěli jsme navštěvovat studentské koleje, ale odmítnutí bohužel přišlo i zde. Modlete se

prosím za tyto naše snahy – ať se nám pootevřou dveře ke službě.

Můžete se také modlit za naše mladé členy, aby založili nové rodiny, a také za příchod nových rodin s dětmi, protože v naší nedělní besídce máme jen velmi málo dětí. Máme i silnou potřebu nových mladých pastorů a služebníků pro tělo Kristovo. Můžete se modlit i za duchovní probuzení v našich sborech. Jako radostný výsledek našich modliteb a úsilí můžeme sdělit, že s pomocí našich členů jsme zvládli postavit dům pro jednoho našeho člena, který vyrůstal v sirotčinci.“

Počátky metodismu na území dnešní Makedonie lze nalézt už v šedesátých letech devatenáctého století. Místní bojovníci za svobodu od nadvlády Osmanské říše se při uvěznění v Thessalonickém vězení setkali s americkými misionáři a při návratu zpět na svobodu pak přinášeli ostatním evangelium. I přes počáteční odpor a nesnáze se metodismu podařilo v Makedonii zakořenit. Jedním z významných metodistů byl i makedonský prezident Boris Trajkovski (1956-2004).

Skopje je hlavní a též největší město Makedonie, žije zde více jak pět set tisíc obyvatel, celkově je v Makedonii více než dva miliony obyvatel. Kazatelem místního sboru je Lazo Tancev, bohoslužby se konají nejen v makedonštině, ale dvakrát měsíčně i v angličtině ve spolupráci s místní Anglikánskou církví.

Obraz zla ve filmu „Pán prstenů“

se stal protivníkem Boha a jeho následovníci jsou démony.

Před počátkem všeho, když ještě neexistoval Eä (Vesmír), stvořil otec všech, Eru Ilúvatar, Ainur (svaté). A všechno stvoření bylo z myšlenky Ilúvatara, kterou byla hudba. Tvorba hudby pak obohacovala svět. Nejkrásnější a nejobdarovanější Ainur byl Melkor. Ale protože Melkor chtěl být největší, postavil se Ilúvatarovi.� Stal se tak největším duchem zla, který měl jméno. Melkorovým pobočníkem byl Sauron. Byl menším zlem, protože sloužil vyššímu, ale později jej následoval ve vlastním velkém zlu do Temnot. Tolik Tolkienova kosmogonie. Čtenář Bible se při četbě přechozích řádků neubrání biblické paralele týkající se selhání Lucifera, kterou můžeme vidět za tajuplným textem z Izajáše: „Jak jsi spadl z nebe, ranní hvězdo, synu jitřenky? Byl jsi sražen k zemi, Ty, vítězi nad národy! Ty, který sis říkal v srdci: … nad Boží hvězdy povznesu svůj trůn…“ 2 Lucifer byl nejvyšším andělem, krásou. Hodností a mocí hned po Bohu. Skrze svou pýchu se postavil proti němu a byl sražen z nebe do temnot i se svými anděly. Tak

Je to tady a teď

V Tolkienově mýtu hrají významnou roli prsteny moci. Vznikly ze smutku elfů nad ztrátou a touhou zachovat krásné. Měly prodlužovat život, otupit zub času a vytvářet krásu.3 Krása je pravdou lásky, naproti tomu zlo je lží o kráse (kýč). Elfové vykovali prsteny moci a Sauron, jako skvělý řemeslník, jim pomohl. Přitom je však podvedl, protože vše činil v převlečení za Annatar, ale sám tajně vykoval Jeden prsten z ohně Hory osudu, kterému dal moc vládnout všem a všemu skrze ostatní prsteny. Jeho hlavním cílem byla moc, zotročení a bezpodmínečná poslušnost strachu všeho bytí ve jménu nicoty (Melkor).4 Zlo však nemůže existovat samo o sobě, ale vždy jako protiklad dobra. Odtud bere svou duchovní sílu. Proto Jeden prsten vládne všem těm, kteří dostali moc od Prstenů moci, a svou sílu uplatňuje skrze ně, skrze jejich moc (např. Saruman). Zlo existuje v klamu, že nicota je všechno.

Spěchá, protože nemá čas, neboť chvíle posledního soudu se blíží

a ono jako duch Ainur ví, jak rychle se blíží. Zlo nemůže být zničeno, dokud bude v bytostech trvat touha po moci. Tak jsme všichni klamáni skrze moc v sobě, která se odehrává v nás, tady a teď.

Ovládne z vnitřku a stane se nezbytnou závislostí, zcizí našemu životu naše já

Prsten je tak symbolem esenciálních úrovní, spočívajících na nevědomých prioritách všech bytostí, a to vždy v souladu s jejich duchovním základem. Jedině tak lze ovládnout vědomí, vůli, duši a srdce. Všechny prsteny moci jsou obrazem lačné žádostivosti, jenž je základním dědictvím prvotního hříchu – touhy být jako Bůh. Je to pokušení, kterému lze odolat jen v součinnosti duchovní síly ve vztahu k Bohu. Nikoli „jako“, „možná“, „jak si myslím“, „že“ – to vždy prozrazuje skutečnou vzdálenost od srdce Boha – lásky. Z tohoto důvodu Gandalf a Galadriel odolají, ovšem i oni s hrůzou zjistí, jaké jsou skryté náklonnosti jejich srdce. Podlehli sice pokušení moci ve vztahu k lásce, ale právě ve vztahu k lásce odolají zlu. A zde je také

1 Viz Tolkien, J.R.R. Silmarillion. Praha: Argo, 2008. str. 13-30.

2 Quomodo cecidisti de caelo lucifer qui mane oriebaris corruisti in terram qui vulnerabas gentes. Iz 14, 12-13 (Jeruzalémská bible) 3 Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Prsteny_moci 4 http://cs.wikipedia.org/wiki/Morgoth

19

Tematické články

Tajemné něco, někdy a někde tam …

Vladimír Suchánek

20 příčina selhání Sarumana bílého, Gandalfova druha, který byl ovládnut zlem moci natolik, že pozbyl lásky. Nikdo není zproštěn pokušení, protože nositelé zla jsou příliš vědoucí o pravdě zla v bytostech Božích, které chtějí zničit.

Tematické články

Slib, obdarování lží, zavázanost, oddanost, sebezáhuba

Zlo je schopno zmanipulovat jakoukoliv skutečnost, protože všechno a všichni jsou použitelným nástrojem ke zničení bytí, pokud upřednostní sebestřednou důležitost vlastního Já. Z této příčiny mu podléhají všichni, bez výjimky. Všichni pocítí jeho moc, jeho nabídku, která se zdá být správná a ve své podstatě žádoucí. „Vždyť já přinesu onu vytouženou konečnou spásu a vítězství dobra,“ říká jeden ze společenství, Boromir. „S tímto prstenem mohu vše! Jaká to zbraň proti samotnému zlu! Jak je příjemné a posilující vědomí, že právě já jsem onen vyvolený, vědoucí a nesoucí světlo vítězství. Jaká je to omamující závrať vlastnit takovou moc – a navíc: ona moc patří mně.“ Jenomže jeho vědomí je přitom zcela paralyzováno a zbaveno schopnosti uvědomit si, že moci se chopil někdo jiný, který ji uplatňuje i nad ním. Je to moc nad lidskou vůlí, intelektem, svobodou i srdcem.

Boj proti zlu je vždy obětí

Každé povstání proti zlu je obětí, protože zlo nezná jinou moc než zničení ve smrti. Jenomže Sauron jako služebník Melkora ví, že život je svatý, protože je upředen z myšlenky toho, který

svatost stvořil. Znesvětit jej je tedy možno pouze jeho zánikem, jenomže to by se jej napřed musel zmocnit a musel by se tak stát jeho znesvětitelem. Proto byl vykován Jeden Prsten, který vládne všem. Má-li být toto vítězství zla zažehnáno, musí být přinesena oběť. Tu musí vykonat ten, kdo je jí schopen srdcem, což je Frodo Pytlík, hobit, který se sám z čisté mysli a dobré vůle pro svůj čin rozhodne, aniž tuší, že v konečné chvíli zvítězí jeho milosrdenství, tedy láska. Stane se tak v okamžiku, kdy se celé společenstvo začne hádat o důležitosti úkolu, který ostatní chápou nikoliv jako sebezničující oběť, ale ve svém nitru jako povýšení sebe nad druhé ve slávě vykonaného. Přesně na to posléze doplácí životem člověk Boromir, který velikost a smysl tohoto úkolu pochopí až v okamžiku vlastní smrti. Teprve v té chvíli se z hlubin svého srdce podrobí tomu, kým pohrdal, Aragornovi: „Můj pane, můj veliteli, můj králi.“5 Ideový koncept finále Pána prstenů popisuje Caldecott: „Pokud Prsten představuje Hřích, pak bychom očekávali, že se jej nepodaří zničit bez milosrdenství – a přesně tak tomu také v Pánovi prstenů je. /…/ Froda zachrání jen zdánlivá náhoda, když mu Glum ukousne prst i s Prstenem a spadne do Ohně.

Ve skutečnosti jde o důsledek Frodova předchozího (a svobodnějšího) rozhodnutí ušetřit Glumův život. /…/ A tak nakonec vůbec nezachraňuje Středozem Frodo ani Glum. Zachráncem může být jen Bůh sám, prostřednictvím lásky a svobody svých tvorů. Scéna je vítězstvím Prozřetelnosti nad Zlem, ale také vítězstvím Milosrdenství.“ 6

Ale musí všichni

Zlo v určité fázi získává tolik moci a síly, že se k jeho zničení musí spojit všichni, a to svou vůlí, silou, umem, svým srdcem, duchem a především láskou, která je přímým projevem svatosti.

Je třeba, aby měli dobrou vůli v lásce. Tak vzniká společenstvo hobitů, lidí, elfů, trpaslíků, čarodějů a králů. Ovšem nést a vykonat úkol zničení prstenu moci může pouze jeden. Ostatní musí vytvořit společenství devíti7, které je schopno tomu jednomu dát ochranu a sílu vykonat úkol, jenž je nad síly kohokoliv. Tak vzniká Společenstvo prstenu. Nejsilnějším momentem při jeho vzniku je chvíle, kdy král Aragorn poklekne před Frodem, posledním z posledních, a řekne, co je schopen říci pouze skutečný král: „Jestliže tě mohu svou smrti nebo životem ochránit, udělám to!.“8 Tuto poctu zopakuje pak po konečném vítězství znovu a navíc požádá všechny, aby tak učinili také. Před nezištnou obětí hobitů poklekne celý svět, celé veškerenstvo.

Mýtus je završen, člověk poznal zásadní pravidlo bytí: lásku, která nedá zahynout.

Doporučená literatura: Kreeft, Peter J.: Tolkienovo vidění světa. Křesťanská filozofie Pána prstenů. Praha: Paulínky, 2014.

Doc PhDr. Vladimír Suchánek, PhD. Působí na Katedře filmových, divadelních a mediálních studií Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

5 Jackson, Peter: Pán prstenů I, Společenstvo Prstenu. Extended version. DVD. Nový Zéland-USA 2001.

6 Caldecott, S.: The Horns of Hope“. In Chesterton Review, vol.28. is 1-2 (únor/květen 2002), s.37. In. Kreeft, Peter J.: Tolkienovo vidění světa. Křesťanská filozofie Pána prstenů. Praha: Paulínky, 2014, s.242-243.

7 Devět, 3x3, je konečným vyjádřením završenosti tvůrčí síly, cílené energie a nositelem Boží vůle a moci.

8 Jackson, Peter: Pán prstenů I, Společenstvo Prstenu. Extended version. DVD. Nový Zéland-USA 2001.

Jaký ďábel je Mefistofeles?

Pavel Kuchynka

První dialog Mefistofela s Hospodinem připomíná předehru biblické knihy Jób. Goethův ďábel má však na rozdíl od biblického satana mnohem více cynickou tvář, neboť člověk pro něj není víc než pouhý hmyz. A podobně jako ve starozákonním Jóbovi je i zde uzavřena sázka: ztratí se doktor Faust ve své spalující touze po poznání světa Bohu, anebo neztratí?

Od chvíle, kdy Faust pozná, co je v jádru černého pudla (vyklube se z něj Mefistofeles), roztočí se doslova kolotoč svádění a klamu.

A toto svádění a klam jsou Faustovi doslova ušity na míru. Mefistofeles je přímo mistr v probouzení učencova zájmu o poznání nepoznaného. Při tom mile rád ponechává Faustovi pocit, že ďábelské snažení prokoukl, a tudíž má ďábla pod kontrolou. Ó, jak nebezpečná iluze! Když Mefistofeles Faustovi dovolí na chvíli zahlédnout, že i ďábel je jistým způsobem omezený, vzdělanec přímo s údivem prohlásí: „Což také peklo má svá práva? To se mi líbí, tak by šlo - či ne? - aby se s vámi sjednal pakt, vy páni?“ Jakmile ovšem Faustovi naroste hřebínek, Mefistofeles přijde se svou neodolatelnou nabídkou stát se jeho sluhou při putování životem. Faust je lapen. Sám před sebou své rozhodnutí omluví tím, že se jedná o nutnou potřebu související s vědeckým poznáním.

A velmi pohotově připojí i výčitku na adresu Boha, že on mu svět přírody vždy uzamykal. Faust

Může člověka vykoupit láska?

Velmi důležitou částí Goethova dramatu je pasáž, v níž Faust podléhá svému chtíči a žádostivosti. Mefistofeles je pohotový a nabízí svému pánovi klam zdánlivého omlazení spolu se šperky, jejichž pomocí má získat mladičkou Markétku. Když se součástí jeho plánu stane potřeba Faustovy křivé přísahy, učenec ochotně podléhá. Mefistofeles přitom ani na chvíli nevzdoruje slovům, jimiž ho Faust označí za lháře a sofistu. Že by parafráze Ježíšových slov o otci lži, který nikdy v pravdě nestál? Faustova následná snaha přenést vinu za své selhání na Mefistofela je lichá. Byl to pouze on, kdo prostřednictvím lichotek a za pomoci křivé přísahy zmámil ubohou dívku. Mladý vzdělanec skrytý v lesní sluji se pak svou vinu snaží relativizovat modlitbou k Bohu. V ní pou-

kazuje na skutečnost, že ďábel, který se mu na počátku nabídl, tak přece učinil „před tváří Boží“.

Objevuje se Mefistofeles a Faust modlitbu nedokončí.

Velmi důležitý je okamžik, kdy si Faust uvědomí, že Markétku opravdu miluje. Tehdy se v něm poprvé probudí touha zbavit se ďábla. Nakonec v něm však zvítězí smyslná touha po Markétčině těle a Faust se rozhodne Markétku zničit. Svou vinu přitom svaluje na peklo a žádá ďábla, aby rychle dokončil to, co se mu jeví jako neodvratné: „Nechať se její osud na mne zřítí, by se mnou ona zahynula též!“ Markétka je dívka, která ztělesňuje skutečnou lásku, i když pokřivenou a zmanipulovanou. A je to ona, kdo vůbec nejlépe odhaluje Mefistofela, když líčí pocity, jež v ní podivný Faustův společník probouzí. „Sotva ho vidím, celá se třesu. Já jinak s celým světem se snesu, ale jak toužím uhlídat tebe, tak z toho člověka na mne jde mráz. Nějaký darebák bude to as!

Jestli mu křivdím, odpusť mi nebe (…). Sotvaže vstoupí do dveří, je na něm vidět úsměšek a trochu vztek. Tak lhostejně všechno přeměří. Na čele mu to vidím stát, že neumí nikoho mít rád (…).“ Goethův ďábel nemůže riskovat, aby Markétčina láska překazila jeho plány. Proto našeptává provinilé dívce během bohoslužby, že je ztracená. Toto jeho obviňování z hříchu a odhalení její nesmazatelné viny umocňuje její pocit zatracení. Markétka totiž ďáblova obviňující slova považuje za své vlastní tíživé myšlenky. Jak by ne, když Mefistofeles o sobě na

21

Tematické články

Co je v jádru pudla?

tuší, že jej toto rozhodnutí může zničit, a proto Mefistofeles kuje železo, dokud je žhavé. Podněcuje Fausta ke vzdoru vůči Bohu.

Není to tak, že Bůh člověku skutečné dobro vlastně vždycky odepírá? To se však dá změnit.

A tak uvádí Fausta k životu bez zábran a k povrchní bezvýznamnosti. Když pak ďábel napíše latinsky do památníčku jednoho ctižádostivého studenta slova: „Budete jako Bůh, vědouce dobré i zlé,“ nikdo nepochybuje o tom, že jeho hlavní taktika zůstává nezměněna a že se už nemůže dočkat zla, jež se rozhoří v životě lidí, kteří si opět budou chtít hrát na bohy.

22 jednom místě prohlašuje, že nejraději chodívá mezi lidi inkognito – nepoznán.

a svěřuje svou duši do rukou Bohu.

Politická satira

Tematické články

První prozření

Faustovské drama se v jednu chvíli promění v čistou satiru, když zaznívají slova osvícence, jenž protestuje proti existenci duchovních bytostí v tělesné podobě: „Vy čeládko! Což trpět se to smí?

Což nebylo vám dokázáno, na nohou stát že duchům není dáno? (…) Cožpak jsme neosvěcovali dost? Pekelná cháska! Nedá na pravidla! Vždyť v Teglu sám jsem přišel na strašidla! Já vymetal přec bludy dlouho dost a panstvo řádí dál. Ta nestoudnost!“ Vědecký rozum zde komicky křičí na duchy: „Neexistujete! Tak co tady děláte?!“ A jako vždy, i tentokrát si to „osvícený“ rozum nějak vědecky vysvětlí. Dnes už víme, že i vědecký rozum se může stát opravdu účinným ďáblovým posluhovačem, zvláště když sebe sama zbožští a udělá ze sebe jedinou míru toho, co je dobré a zlé.

Goethe nechává ve svém dramatu postupně promlouvat reprezentanty rozličných životních postojů a světonázorů. Jedná se povětšinou o proudy slov a výkřiků, jejichž součástí jsou duchovní vyznání, životní filozofie, umělecké přístupy, etické a politické názory.

Goethe zde nechává dokonce promluvit i samotnou přírodu a některé mytologické postavy.

Vše se však ukazuje prázdné.

A právě tehdy nechává básník svého Fausta pronést slova bolestného prozření. Goethe na tomto místě opouští veršovanou formu a nechává Fausta v próze volat k Bohu, aby toho psa – ohyzdného netvora a červa Mefistofela – opět proměnil v psí podobu. Faust poznal ďábla jako stvůru, která nachází uspokojení jedině v tom, když přivádí do záhuby co nejvíce lidí, jimž Bůh v Kristu nabídl vykoupení. Faustovi plnému odhodlání se sice podaří Mefistofela přimět k tomu, aby ho dovedl k Markétce, odsouzené k smrti, ovšem když se ji pokouší vyrvat katovi, dívka záchranu odmítá

V druhé části dramatu svěřil Goethe Mefistofelovi mnohem více rolí. Sledujeme jej uprostřed politického boje na místě císařova šaška – rádce. I kancléř – křesťan nakonec odkládá své zásady tváří v tvář možnosti zbohatnout.

Silný je Mefistofelův monolog, který zaznívá ve Faustově staré pracovně, v níž ďábel vymámil z učence úpis podepsaný vlastní krví. Mefistofeles zde s ironií v hlase prohlašuje o možnosti najít pravdu: „Učenci vědí, jak ji najít, ďábel si dávno chuť dal zajít.“ Pozoruhodná je ta část dramatu, v níž se na scéně objevuje nadčlověk – Homunkulus. Je uměle „vyrobený“ ve zkumavce, v níž také po celou dobu své krátké existence zůstává. Nelze v tom nevidět Goethovu jasnozřivost, s níž předpokládá posouvání etických hranic, k němuž došlo o více než století později v éře genového inženýrství. Homunkulus velmi rychle rozpoznává v Mefistofelovi satana, tedy někoho, s nímž se může spojit při uskutečnění svého díla. A ten spojenectví neodmítá: „Má vtip můj kmotřeneček malý. Závislí posléz přec jen jsme na stvůrách, jenž jsme udělali.“ Mefistofeles se tedy ke „stvoření“ tohoto všeho schopného nadčlověka hlásí, nicméně nakonec nedokáže zabránit tomu, aby se Homunkulus nerozplynul ve vodách oceánu, když chtěl najít formu nezávislé existence.

Poté, co Faust získá a zase ztratí to, po čem toužil ze všeho nejvíce – krásnou trojskou Helenu – přiměje ho Mefistofeles promluvit o tom, co ho v celém světě nadchlo nejvíce. Ďáblovým cílem však je Fausta nasměrovat k dalšímu dobrodružství – k dobrodružství války. A tak Faust jako generál – samozřejmě s ďábelskou pomocí – vyhraje bitvu, získá od císaře uznání i vlastní území.

Spása

V závěru dramatu Goethe líčí

Fausta jako zestárlého budovatele říše pokroku a prosperity, který však i při tomto budování „světlých zítřků“ je schopen jít přes mrtvoly. Postupně si však stále více uvědomuje svou pomíjivost a omezenost. Mefistofeles je uspokojen, neboť ví, že čas a lidská smrtelnost hrají v jeho prospěch. Nakonec Faust umírá, avšak ďábel jej nezískává, neboť na scéně se objeví andělé, kteří odnášejí Faustovu duši do nebe. Čtenář tuší, že důvodem tohoto nebeského nároku byla nesobecká láska, kterou Faust kdysi prokázal Markétce, když ji chtěl zachránit z rukou katových.

Goethův Mefistofeles toho ví o biblickém ďáblovi poměrně dost, ale mnohem víc ví o samotném Johannu Wolfgangu Goethovi. Zná jeho vášně a touhy, viny a pocity, jeho slabiny i přednosti, jeho touhu po odpuštění i jeho naději. Vždyť Faust je tak trochu Goethovým alter egem a velký básník se v tomto monumentálním díle (a zejména v jeho závěrečném zúčtování) vyrovnává se svými vlastními životními pády. Ďábel

Přemýšleli jsme nad podobou ďábla – Mefistofela. A tak si říkám, zda v závěru své tragédie neudělal Goethe z ďábla podvedeného hlupáka tak trochu neprávem. Vždyť ze stovek předchozích stránek poznáváme, jak je Mefistofeles chytrý a jak je stále znovu připravený škodit každému dalšímu „Faustovi“, který s ním podobným způsobem vejde do kontaktu. Zcela jistě nás má zas o něco lépe přečtené. Mám za to, že takový duch zasluhuje spíš respekt než hloupé a naduté pohrdání. Ještě stále totiž má sílu a touhu zničit i nás. Necháme se poučit?

Autor je farářem sboru ECM ve Znojmě

Proti hazardu?

David Chlupáček

financí regulovat hazard na ní prezentovali náměstek ministra financí Ondřej Závodský a ředitel odboru nad sázkovými hrami a loteriemi Ministerstva financí Karel Blaha. Podle přítomných úředníků stále existuje šance, že bychom my a naše děti nemuseli potkávat hazardní hry na každém rohu v každodenním životě, tedy v restauracích, barech, obchodech apod. Naopak – psáno s určitou nadsázkou – by měla vzniknout jakási malá Las Vegas: v americkém stylu by měl být hazard omezen a vytlačen do speciálních heren, kam si člověk úmyslně zajde za zábavou a kde budou platit jasná pravidla.

V současné době se údajně připravuje legislativní smršť, která počítá s vyšším zdaněním hazardu i dalšími omezeními, které by mohly vstoupit v účinnost v roce 2016. Nově připravované legislativní úpravy by zasáhly nejen firmy provozujících tolik kritizované výherní automaty, ale také loterijní a sázkové společnosti.

Daňový aspekt je však jednou stránkou celkového řešení fenoménu hazardu. V jednání jsou i kontrolní a regulační prvky. Část zákonodárců prosazuje opatření, která sníží negativní dopady hazardu. Kdyby se povedlo například odstranit automaty z hospod, snížil by se společenský sociopatický dopad hazardu. V rámci ekonomických úvah se nesmí zanedbávat náklad na léčbu závislostí a velmi těžko vyčíslitelné exekuce, ztráty práce i bydlení, rozpady vztahů a rodin.

Nový zákon o hazardních hrách (z dílny Ministerstva financí) by

měl vést ke snížení počtu heren a kasin. Pevný roční poplatek za automat by se měl zdvojnásobit, díky čemuž by obce, do jejichž rozpočtů plynou peníze z místního herního průmyslu, s novým zákonem nepřišly o příjmy. Podstatný by měl být zákaz hracích automatů v restauracích, hospodách či u čerpacích stanic.

Vzniknout by měl také registr vyloučených hráčů, který hazardní hru nedovolí lidem pobírajícím dávky v hmotné nouzi, závislým hráčům ani lidem v osobním bankrotu. V plánu jsou i limity prosázených peněz za hodinu či měsíc. K dalším omezením patří kvantitativní regulace počtu provozoven v jednotlivých regionech.

Herny a kasina mají být podle plánů ministerstva navázána na počet obyvatel obce i regionu.

V obcích s méně než 5000 obyvateli by měla být povolena pouze jedna herna. Minimální limit pro kasino by měl být 40 tisíc obyvatel. Pokud by nový zákon prošel úspěšně legislativním procesem, poklesl by počet heren o desítky procent.

Autor je ředitelem Azylového domu pro muže v Jihlavě

23

Společnost

Sociální pracovníci, psychiatři, terapeuti, pastoři i pracovníci různých diakonických služeb se již řadu let setkávají se závislostí lidí na hazardních hrách a s tím, jaký dopad má gambling na život jednotlivce, rodiny a nepřímo celé společnosti. Patrně jedině oni a jejich klienti vědí, co obnáší dostat se z bludného kruhu této moderní závislosti. Dobrou zprávou je, že v naší zemi by se v oblasti prevence mohlo blýskat na lepší časy.

Půjde Česká republika proti škodlivým účinkům herního průmyslu a přijmou političtí představitelé právní předpisy, které povedou k omezení hazardu? Obce a města již nyní formou vyhlášek mají možnost omezit hazard v místě své působnosti a dokonce ho plošně zakázat. Na republikové úrovni se však probírá další plán a je otázka, zda se ho podaří uskutečnit a v jaké podobě nakonec spatří světlo světa.

Situace v obcích mohou být různé. Zastupitelé Jihlavy už před více než třemi lety přijali vyhlášku s cílem vytlačit od ledna 2015 hazardu z města. V únoru 2015 však přesto přístroje, automaty a terminály blikají v hernách dál. V čem je problém? Důvodem může být dvojí typ přístrojů v hernách: jeden sice povoluje a zakazuje město, druhý však jako videoloterijní terminály podléhají jinému režimu, neboť mají povolení Ministerstva financí.

V listopadu 2014 se v Jihlavě uskutečnila beseda na téma problematiky hazardu. Proběhla pod záštitou poslance Víta Kaňkovského a snahy Ministerstva

24

Společnost

V jaké době žijeme

s biskupem Václavem Malým

Pane biskupe, které události roku 2014 se podle vás zapíší do světových dějin?

proto naši pragmatičtí politici ustupují v zásadních otázkách, které se týkají obrany lidské důstojnosti a obrany demokracie.

Těžko by dnes měl úspěch politik, který by řekl: „Už jsme toho dosáhli dost, spokojme se s tím, co máme, a usilujme o to, aby naše poměry byly demokratičtější a spravedlivější.“ To by byla politická sebevražda. Nikdo z politiků také neřekne: „Milí občané, je konec růstu! Není to však ani konec našeho života ani konec blahobytu. Jen to už prostě neporoste jako dosud. Musíme se tudíž uskromnit.“ Žijeme v jakémsi duchovně rozbředlém prostředí, kdy se s oblibou všechno zpochybňuje. Podle řady lidí nelze vůbec nalézt pravdu, protože pravda podle nich není rozpoznatelná od lži. A tak se pohybujeme v podivné mlhovině polopravd. Kdo má na věci nějaký jasný názor, bývá často označen za fanatika.

Bohužel jsou to události zlé. Především bylo Ruskem odcizeno kus území Ukrajiny, což je naprosto flagrantní porušení mezinárodního práva a porušení dohod, které podepsaly v roce 1994 zainteresované strany. Druhou hrozivou událostí byl vznik tzv. chalifátu, tedy Islámského státu na území Iráku a Sýrie. Je to zlá a agresivní pospolitost, ve které vládnou fanatičtí a všeho schopní lidé.

Když se podíváme na reakci různých světových státníků na tyto události, u řady z nich převládá jakýsi utilitarismus nebo pragmatické hodnocení.

Velmi zřetelné to je u politiků českých. Něco podobného bylo možno vidět ve třicátých letech 20. století ve vztahu světových státníků k Hitlerovi. Čím to je, že se politici nepoučili?

Svět se nachází ve velikém nebezpečí globálního konfliktu, což si málo uvědomujeme. Tím, co se děje na Blízkém Východě a na Ukrajině, je ohrožena i naše stabilita. Politici jsou bohužel tlačeni svými voliči k neustálé snaze zvyšovat životní úroveň. K tomu však potřebují naftu a plyn, což jsou komodity, které je třeba dovážet.

A jelikož největší zásoby těchto surovin jsou v oblasti Ruska a Blízkého Východu, upřednostňují naši politici utilitaristické přístupy k vládnoucím režimům zemí, které se zde nacházejí.

Z důvodu ekonomické závislosti

Na jakých hodnotách stojí západní demokracie, případně náš civilizační okruh?

Stojíme na dvou civilizačních pilířích: na řecko-římské civilizaci a křesťansko-židovské tradici.

Ten první pilíř nás naučil respektovat zákony a pravidla soužití, ten druhý vytváří základy našeho sebepojetí jako lidí. Křesťansko-židovská tradice nás ujišťuje o tom, že člověk je součást stvoření, o které se má starat, takže má být tvůrčí a vynalézavý.

Zároveň je však každý jedinečnou bytostí, která má ztělesňovat Boží tvořivost a Boží svobodu, s níž Bůh přistupuje k člověku. Právě

z tohoto důvodu bychom měli vrůstat do podoby svobodných bytostí. Plyne z toho poznání, že to, co uděláme, nám nepatří, nýbrž že to máme odevzdávat. Neznamená to, že se nemáme radovat z plodů své práce a činnosti, ale že se máme umět o ně podělit.

Z našich civilizačních základů plyne také rovnost mezi lidmi. To je velmi důležité, protože prostě někdo je nadanější, jiný je nadaný méně, někdo je schopnější, jiný je schopný méně. Když se dnes u nás řekne „méně schopný“, mnoha lidem automaticky naskočí „líný“.

Jenomže to není pravda. Právě ti silnější a schopnější by měli unést i ty s méně schopnostmi, neboť vůči nim mají zodpovědnost. To všechno vytváří zázemí naší civilizace, našeho duchovního světa.

V uplynulých měsících byli mnozí lidé ve světě zbaveni svého domova, svých práv, byli znásilněni a poškozeni. Velmi často se jednalo o křesťany z Nigérie, ze Sýrie, z Iráku a z oblasti Kurdistánu.

Monitorujete nějak jejich osudy?

Snažím se to sledovat, zvláště pokud uprchlíci volí cestu do svobodnějšího světa. Vzniká samozřejmě otázka, zda jim máme otevřít dveře nebo ne. Já jsem pro otevřené dveře, ale uvědomuji si i širší souvislosti. Když jsem před několika lety navštívil Irák, říkali mi biskupové různých křesťanských církví, že je to na jednu stranu od nás velkorysost, že přijímáme uprchlíky, ale na druhou stranu tím oslabujeme rozhodnost lidí vydržet, a pokud je to možné,

25

Společnost

Rozhovor Petra Vaďury

26

Společnost

co nejdéle zůstat ve svých domovech. Na mnoha místech totiž hrozí, že křesťané určité území úplně vyklidí, což by byla katastrofa. V Iráku a Sýrii žijí křesťané od druhého století, a jakkoli bylo soužití s muslimy všelijak složité, nějakým způsobem fungovalo.

Kde se však ztratí pluralita vzájemné koexistence, tam vznikne živná půda pro radikalismus, agresivitu a násilí. Často si kladu otázku, co mohu jako biskup dělat. Není toho mnoho, a tak alespoň se situací seznamuji při různých setkáních lidi a vybízím je jako křesťan k modlitbě. To není alibismus, ale postoj člověka, který žije v bohaté části světa a který si uvědomuje, že se má o své bohatství dělit s těmi, kdo jsou v nouzi. Díky Bohu u nás existuje poměrně dost občanských a humanitárních iniciativ, které se snaží podporovat pronásledované křesťany i prakticky.

Křesťanství je dnes podle statistik nejvíce rostoucím světovým náboženstvím.

Jak je to možné?

Možná je to z toho důvodu, že v Ježíšových zásadách je mírutvornost, tvořivost a zároveň podpora důstojnosti každého člověka. A to je dnes opravdu oslovující. Proto je podle mého mínění Ježíš tak přitažlivý pro lidi, kteří žijí na různých kontinentech a kteří žijí ve většinově jiné náboženské tradici. V křesťanství se také nevyžaduje složité zasvěcení, ale ve velké jednoduchosti a prostotě jsou zde sděleny nároky, které se dotýkají dřeně lidského života. Zároveň jsou zváni všichni, nejen ti učení, ale i neučení, nejenom silní, ale i slabí. Křesťanství je opravdu otevřeno pro všechny. Tento důležitý moment si někdy my Evropané už ani neuvědomujeme.

V loňském roce uplynulo 25 let od Sametové revoluce. Jak jsme na tom podle vás s historickou pamětí? Jak jsme schopni reflektovat své dějiny a události, které v nich byly problematické

(např. odsun Němců po válce, dobu normalizace)?

Jsme teprve na začátku cesty.

Přestože vyšlo mnoho velmi skvělých historických studií týkajících se nedávné minulosti i mnoho skvělých monografií o různých osobnostech našich dějin, jsme, co se historické paměti týče, pořád na začátku. Napomohlo tomu vítězství pragmatiků, kteří hned po roce 1989 říkali: „Nestarejme se tolik o minulost. Teď jsou před námi nové příležitosti a my se dívejme dopředu. Minulost není tak důležitá.“ Jenže my si svou minulost neseme s sebou, nemůžeme ji odpárat. A právě pro období normalizace nám stále chybí výraznější sebereflexe, díky níž bychom si uvědomili, že každý z nás byl za stav společnosti v nějaké míře spoluzodpovědný.

Aniž chci zevšeobecňovat, sebereflexe chybí především těm, kteří tenkrát žili svůj aktivní život, zplodili potomstvo a pokoušeli se nějak přežít. Dnes jsou rádi, že se před nimi a před jejich dětmi s nástupem demokracie objevily nové možnost, ale ve velké většině nedostatečně svým potomkům vysvětlují na základě svých životních zkušeností podstatu onoho korumpujícího společenského systému. A mlčí i o své spoluzodpovědnosti za tento systém.

To nelze nijak nařídit, tato sebereflexe musí být přítomna v každém z nás. Jak je důležité si minulost připomínat a kriticky ji hodnotit dokládá stálá aktuálnost problematiky odsunu sudetských Němců u starší generace. Je to absurdní, že současná hlava státu použila manipulativně toto téma při kampani před prezidentskými volbami – a že to zapůsobilo. Pro náš národ je to ostuda.

Každá společnost potřebuje symboly a vzory. Proč se tak málo mluví o T. G. Masarykovi, Přemyslu Pitterovi, Miladě Horákové nebo Františku Kriegelovi?

Jistě, každá společnost si potřebuje ztělesnit základní postoje pro svůj zdravý vývoj. Uvedené posta-

vy jsou s mravními a čestnými postoji spojeny. Jistě, ani oni nebyli bezvadní, ale pod vlivem křesťanského přesvědčení nebo hluboké mravnosti zaujímali v mezních situacích postoje, které jsou i pro naše dnešní rozhodování a směřování důležité. A já vytýkám velké části našich veřejných představitelů, že tyto osoby nepřipomínají.

Vždyť leccos z jejich životních postojů je tak důležité. Dejme tomu usilovat o pravdivý život, dodržet slovo, podporovat solidaritu, ujímat se pronásledovaných, stát pevně za svým názorem. Mně se zdá, že v tom má veliký deficit školství a možná i církev, že na tyto příklady neukazuje a nepřipomíná si je.

Václav Malý, katolický kněz a od roku 1997 pražský pomocný biskup. Je signatář Charty 77, jeden ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1979 byl zbaven státního souhlasu a půl roku byl bez soudu vězněn.

Věnuje se ochraně lidských práv ve světě. Rozhovor je přepisem pořadu Výzvy přítomnosti Českého rozhlasu Radiožurnál z prosince 2014.

Dva dny, jedna noc

A nastavuje ho celé západní společnosti, která např. z dobrých a logických důvodů odmítá přijmout tisíce migrantů ze zemí zmítaných chudobou a válkou, i když je tím odsuzuje k smrti.

Důvody jsou pochopitelné: přijetí těchto lidí by nás poškodilo.

A co bychom získali? Starosti.

Ale možná i klid v duši – a to je hodně.

Naprosto konkrétní nabídku nám dávají tvůrci filmu v postavě Sandřina kolegy, fotbalového trenéra, který s pláčem prosí o odpuštění za to, že při prvním hlasování byl ze strachu proti ní. Je šťastný, že dostal druhou šanci a že může napravit svůj chybný postoj.

A z filmového plátna tušíme otázku, kterou nám kladou bratři Dardennové: „Co ty? Dáš přednost lidství, nebo si pragmaticky zdůvodníš, že to nejde? Můžeš se rozhodnout.“ Autor je kazatel ECM v Tachově

27

Kultura

Na konci roku 2014 se objevil v našich kinech nový film Jean-Pierra a Luca Dardennových Dva dny, jedna noc. Jeho dějové schéma je jednoduché: Sandra se chce vrátit po několikaměsíční neschopence do zaměstnání, jenomže majitel firmy mezitím zjistil, že ji nepotřebuje, a tak jí dal výpověď. Sandřini spolupracovníci by mohli jejímu propuštění zabránit, pokud by si odhlasovali, že se zříkají svého třináctého platu ve výši tisíc eur. Při hlasování toho však jsou schopni pouze dva ze šestnácti. Jelikož se ovšem přijde na to, že vedoucí dílny některé zaměstnance zastrašoval, vymůže si Sandra hlasování nové.

Je pátek, hlasovat se bude v pondělí. Sandra má tedy dva dny na to, aby přesvědčila své kolegy, že se mají vzdát svých peněz v její prospěch. Začíná kolotoč setkání, návštěv, rozhovorů, hádek i mlčení. Máme možnost nahlédnout do několika lidských osudů a být svědky malých i velkých dramat.

Přitom si klademe otázku: A jak bych se zachoval já? Co je mně bližší – peníze, nebo člověk?

Jenomže takto jednoznačné to ve filmu většinou není: Sandřinými spolupracovníky jsou totiž mnohdy lidé, kteří balancují na hranici bídy a zoufalství. Tisíc eur pro ně znamená jedinou záchranu. Vznikají tak etické otázky, na nichž je nejhorší to, že vůbec existují. Jenomže podobně závažné otázky jsou nastolovány i ve světě, v němž žijeme. Je to svět, ve kterém lidská důstojnost stále častěji přestává být hodnotou, protože ji není možno zpeněžit.

Film nám nastavuje zrcadlo.

Petr Vaďura

28

Ohlédnutí za setkáním Taizé v Praze

Stránky mladých

autor: Tobias Witt

Martin Švehla

Na přelomu roku proběhlo v Praze dlouho připravované setkání. Každoročně ho organizuje komunita Taizé v nějakém evropském městě a v našem hlavním městě se opět uskutečnilo po dvaceti čtyřech letech.

Co je komunita Taizé? Tato ekumenická komunita vznikla z iniciativy bratra Rogera během druhé světové války. Bratr Roger se tehdy usadil v malé vesničce Taizé ve Francii. Zde během války začal organizovat pomoc potřebným lidem, většinou Židům, kteří prchali před pronásledováním. Po skončení války komunita přetrvala a začala usilovat o překonávání bariér mezi katolíky a protestanty a válkou odcizenými národy. Bratři z komunity se pravidelně scházejí k modlitbám a organizují modlitební setkávání pro poutníky, kteří do Taizé přijíždějí.

Od roku 1962 každoročně opouštějí bratři Taizé a vydávají se na Pouť důvěry do některého evropského města. Do České republiky zavítali poprvé po sametové revoluci na přelomu let 1990 a 1991. Tehdy spolu s nimi přijelo do Prahy osmdesát tisíc mladých lidí z celé Evropy.

Když v září 2014 začaly přípravy na to, aby se tato Pouť důvěry mohla zopakovat, panovaly velké obavy a očekávání. Přípravy trvaly celé tři měsíce. Shánělo se ubytování pro poutníky, zajišťovala místa pro modlitby, semináře a workshopy. Své kostely poutníkům otevíraly církve všech denominací. Zapojily se i naše metodistické sbory v Ječné ulici a ve Strašnicích.

Praha byla rozdělena do několika částí, ve kterých místní církve spolupracovaly na organizaci celého setkání. V našem týmu byli lidé z husitské církve, katolíci i luteráni. Přesto jsme v duchu Taizé prožívali skvělou jednotu při spolupráci. Prostřednictvím přípravy evropského setkání se mi tak podařilo prožít podstatu myšlenky bratra Rogera – myšlenky jednoty v následování Krista a bratrské lásky.

Organizovat tak velké setkání znamená velké nasazení a hodně práce. Nic však nezastínilo požehnání a duchovní užitek, které několikadenní akce přinesla.

Vzájemné přijetí bylo cítit po celou dobu i mezi poutníky – ač to byli lidé z různých národů a často rozdílní, a to po všech stránkách.

Pokaždé když zasedli při večerní modlitbě, aby zpívali a rozjímali nad evangeliem, bylo jedno, zda dotyčný byl Rus nebo Ukrajinec.

Podstatné bylo, že tu seděli poutníci odhodlaní následovat Krista navzdory rozdílům nebo politické situaci mezi národy.

Pokud jste zmeškali bohoslužby vysílané v přímém přenosu na ČT2 a chtěli byste se na ně podívat, stále jsou ke zhlédnutí na webové stránce České televize.

Autor působí jako vikář ve sboru ECM Praha 2

kých, tak dokonce ani svých blízkých nepřátel.

Být opravdově lidský je nejvěrnější obraz Boží

Ralf Mošt Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu. (Židům 13,5)

Jaké je to v životě

Po sedmi letech manželství a třech dětech poznávám hlubokou pravdu vyprávěného podobenství ve vlastním životě. Kolikrát už jsem měl doma místo české pohody lítou Itálii, kolikrát už jsem musel řešit nelítostnou patálii, kolikrát už jsem to chtěl vzdát, vykašlat se na manželku, rodinu (i Boha) a vzít roha. A právě v těchto temných údolích musí ode mne jasně zaznít: „Nikdy!!!“ Jediným problémem je, že nezazní fanfáry a nepoznám, kdy je kletba našeho porušeného lidství zlomena. Teprve až zazní fanfáry polnice posledního soudu, budu moci svou ženu pustit k vodě (živé:-).

Někdo o mé vizuální básni utrousil štiplavou poznámku, že je to krvavá lázeň (samozřejmě – v barevném provedení originálu o rozměrech 105 x 105 cm). No, červený vír uprostřed může znamenat vášeň, lásku či život – ale krvavou lázeň pro čachtickou paní rozhodně ne. Když však o tom přemýšlím hlouběji, krev se tam nachází také (jaká to výhoda/nevýhoda abstraktních obrazů:-) – je to krev oběti toho, který tak vášnivě a bezpodmínečně miluje, že obětuje svůj život, svou energii někomu, kdo má v jeho očích hodnotu nejjasnějších hvězd.

Taková láska však potřebuje vymezené bezpečné území ke svému usměrnění a rozvoji. Vymezit toho území hranicemi by však mohlo znamenat oddělit je od okolí vězeňskou mříží. Podobné to je s řekou – pokud nemá pevné břehy, vylévá se do kraje; nicméně samotné břehy bez vody tvoří pouze mrtvé koryto.

Vraťme se k manželství. I to potřebuje hranice (závazek, slib, vyznání), jinak se propadá vniveč – každý si v něm může dělat, co chce, ale už to není vztah. Poeticky shrnuto: hra bez hranic je nanic... Čím uzavřít? Snažme se v jakémkoli vztahu z každého dne stvořit nevšední báseň. Je to radost, ale i oběť. Má to dynamiku, neboť jsme stále ve víru změn. A obklopeni hranicí čtyř veršů (si) hrajme svou životní hru.

Více na: www.ralfmost.cz/nikdy.html Autor je člen sboru ECM Praha 2

Úvaha

„Nikdy se tě nezřeknu!“ Romantická, hluboká myšlenka.

Z lidského pohledu až příliš troufalá.

Však se často docela trefně říká: „Nikdy neříkej nikdy!“ Člověk je sotva kdy schopen taková absolutní vyznání splnit. V biblickém kontextu to však říká Bůh lidem a dovolím si nadhodit, že to funguje ve čtyřech směrech jako takové univerzální čtyřverší Boží lásky: 1) Bůh miluje bezpodmínečně jednotlivého člověka a každý jeden člověk má milovat Boha celou svou duší, celým srdcem a celou myslí.

2) Bůh miluje bezpodmínečně svůj lid; církev označuje jako svoji nevěstu a i společenství Božího lidu jako celek má milovat Krista jako svého ženicha.

3) Muž má milovat bezpodmínečně svou manželku a naopak. To je i fyzickým vyjádřením předchozího bodu, který je vskutku mystický (a třeba já jako normální muž bych měl problém milovat Krista jako svého ženicha:-) Manželství je ustanoveno jako reálný obraz vztahu Boha k obnovenému lidstvu.

4) Věřím, že tento verš vyjadřuje i lásku k bližnímu všeobecně – vždyť to je součást našeho stvoření k Božímu obrazu. Jako Bůh miluje člověka, tak integrální součástí lidskosti by měla být láska k druhým lidem (v další rovině k celému Božímu stvoření vůbec).

Nesmíme se zříci jak svých blíz-

Tento biblický verš (na jehož základě vzniklo čtyřverší mé vizuální básně) se pro mne stal jakoby rámcem našeho manželství, a proto se budu točit kolem bodu 3), ovšem vše, co bude řečeno, víceméně platí pro všechny body.

Ke zmíněnému čtyřverší mě krom jiného dovedl rozhovor s kolegyní a mnohem zkušenější básnířkou Delicií Nerkovou. Vyprávěla mi pohádku o mladíkovi, který šel vysvobodit princeznu ze zakletí. Dostal jedinou radu, jak zakletí zlomit: „Ať se děje cokoliv, nepusť ji!“ Princeznu chytil jako laň v lese, proměnila se v hada, potom v saň, nakonec v ježibabu.

Mládenec, ač se bál či štítil, vydržel a nepustil. Poté se ježibaba proměnila v krásnou dívku, která škemrala: „Díky, zachránil jsi mě, už mě pusť!“ A tohle bylo pro mládence nejtěžší. Najednou nevěděl, zda jí má věřit, jestli je kletba opravdu zlomena nebo ji má držet dál.

Nebyl si jistý, a tak ji držel dál, i když brečela, ječela a nakonec dostala hysterický záchvat. Zazněly fanfáry, dívka se proměnila v nevěstu a bylo jisté, že kletba je zlomena. Mládenec získal princezninu ruku (což znamaená, že ji tím usilovným držením neutrhl).

30

Kurz S dětmi na cestě víry má první absolventy Ohlédnutí po dvou letech studia a čtyřech letech příprav Ivana Procházková, Th.D.

Vzpomínám si na první schůzku v malé pracovně v podkroví Vyšší sociálně pedagogické a teologické školy Jabok na Praze 2.

Tam poprvé padl návrh připravit společně – Českobratrská církve evangelická a Evagelická církev metodistická – studijní kurz pro učitele nedělních škol a další pracovníky s dětmi na sborech.

Kurz, který by kombinoval víkendové semináře (kontaktní výuku) se studiem přes webový portál – výukový program moodle. Trvalo to pak ještě další dva roky, než byl kurz otevřen. Já osobně jsem si přála na začátku zapojit do příprav i do vlastní realizace kurzu ještě další církve. V praxi zrealizovat to, o čem se v rámci eku-

menických rozhovorů mluví už velmi dlouho, však stále zůstává většinou u obecných proklamací.

A to navzdory tomu, že se jednotlivé křesťanské tradice (denominace) ve své službě, v životě víry mohou navzájem obohacovat, doplňovat, mohou spolupracovat a ve své různosti mohou nakonec nalézat bohatství, pestrost, která se stane darem. Povedlo se to, myslím, ve dvou. A považuji to za velký úspěch. Technicky to totiž i ve dvou byl „husarský kousek“.

Přípravná komise kurzu čítala šest osob, vyučujících, kteří pak v kurzu učili (na víkendových seminářích i přes moodle), bylo celkem 29. Tento tým ukočírovat, uhlídat, aby výuka jako jednotlivé

puzzle skládanky složila jeden celistvý obraz, byl občas úkol nadlidský.

Kurz má velký potenciál do budoucna. Není úzce denominačně profilován, otevřenost pro studenty z dalších církví není jen reklamní trik. Výuka je soustředěna do čtyř předmětů: 1. Učíme se číst Bibli a pracovat s Biblí (biblistika, věrouka, pedagogika a didaktika).

2. Dítě a jeho svět (vývojová psychologie, potřeby dětí, setkání s jinakostí, dítě s poruchami, první pomoc).

3. S dětmi ve společenství církve (kapitoly z liturgiky, křest, Večeře Páně, modlitba, zpěv).

4. S dětmi na cestě víry (církev a ekuména, věřící a nevěřící, misie, křesťanství a jiná náboženství, sekty, pastorace, krizová intervence, společný videorozbor vlastního programu v nedělní škole/besídce).

Při četbě „profilu absolventa“ je zřejmé, že takový člověk je darem pro společenství, ve kterém slouží: Má základní vědomosti o dějinách bible, literárním a dobovém

pozadí biblických knih a umí se elementárním způsobem vyznat v problematice užití a výkladu Písma.

• Umí pracovat s biblickým textem přiměřeně cílové skupině a věkovému stupni dětí.

• Má základní znalosti z oblasti liturgiky a umí je využívat při práci s dětmi ve společenství církve.

• Má základní povědomí o odlišnostech věkových kategorií dětí a porozumění jejich potřebám i způsobu vedení na cestě víry.

• Je seznámen s různými metodami a organizačními formami práce s dětmi, orientuje se v dostupných materiálech a je samostatný v přípravě a realizaci programu s dětmi, uvědomuje si důležitost spolupráce s kazatelem, sborem, staršovstvem a rodiči dětí.

• Zná základní přístupy k práci s dětmi se specifickými potřebami (děti s postižením a výchovnými problémy), s dětmi různých menšin, s dětmi jiných vyznání i bez vyznání.

• S porozuměním dovede pracovat se základními prvky křesťanské zbožnosti.

Já za sebe musím poděkovat. Stalo se to, co jsem si přála: „Sáhli“ jsme si na to, že pestrost byla bohatstvím a různost darem. Pestrost předmětů, přístupů, učitelů, katechetických metod, různost sborů, tradic, způsobů zbožnosti.

Autorka je farářka ECM, členka přípravné komise a jedna z vyučujících

31

Ze života církve

V rámci dvouletého kurzu proběhlo celkem osm víkendových seminářů; dvakrát v Praze, dále v Plzni, Osové Bítýšce, na Poušti u Bechyně, v Jihlavě, Olomouci a v Tuchoměřicích. V místech, kde se víkendová setkání konala, navštívili studenti v neděli společně bohoslužbu. Studium přes moodle bylo organizováno v semestrálních blocích. Na webových stránkách byly k dispozici všechny studijní materiály.

Elektronicky studenti rovněž odevzdávali zadané domácí úkoly.

Kromě toho posledního: videonahrávky vlastní lekce v nedělní škole/besídce.

Nad organizací výuky a víkendových seminářů bděli dva koordinátoři – po jednom z každé církve.

Studenti měli příležitost učit se od farářů, katechetů, učitelů, kteří se věnují službě dětem řadu let jako laici ve svých sborech a farnostech, ale také od psychologů, od akademiků – nejlepších odborníků – teologů, které máme. Učili se také od sebe navzájem, předávali si zkušenosti, sdíleli radosti i starosti služby dětem. Za ty dva roky se z nich stala skupina sršící vtipem, nápady, přátelé napříč sbory a dvěma církvemi. Jejich připomínky a postřehy, zkušenosti ze služby dětem i vlastního studia kurzu nyní pomohou provést poslední úpravy, aby mohli do kurzu na podzim příštího roku nastoupit noví studenti.

Dne 23. listopadu 2014 se uskutečnil poslední víkendový seminář v Praze v modlitebně sboru ECM Praha 2. Dvacet pět studentů obdrželo z rukou děkana Evangelické teologické fakulty UK doc. Jiřího Mrázka a Dr. Ladislava Beneše osvědčení o absolvování kuzu. Kurz byl totiž nakonec zahrnut do celoživotního vzdělávání ETF UK.

32

Biblický kvíz

Biblická soutěž

Reportér: Patříte k nejváženějším mužům, jste dokonce příbuzný krále, ale pamatujete si na doby vlády předchozího panovníka?

Neznámý: Jistě, vždyť to byl můj zeť. Ale na to dobu nevzpomínám rád.

R: Proč?

N: Judsko tenkrát málem zaniklo.

Spojili se proti nám Aramejci se Samařany, kteří chtěli vytáhnout proti Asýrii. Náš král se do toho míchat nechtěl, tak se aramejský Resín a izraelský Pekach obrátili proti němu a chtěli ho svrhnout.

Král byl zoufalý a hledal pomoc u různých bohů. Dokonce obětoval v Tófet svého syna. Nikdy se v Judsku nic podobného nestalo.

Jenomže koalice proti nám už byla na pochodu, takže se zdálo, že na nás zapomněl jak Hospodin, tak i královi noví bohové.

A do téhle krize přišek prorok.

Vyšel naproti králi, když obhlížel okolí Jeruzaléma. Zastoupil mu cestu a vyřídil Hospodinovo poselství, že jeho nepřátelé proti němu nic nezmůžou.

R: Jak reagoval král?

N: Nevěřil mu. Byl hrozně vylekaný, a proto chtěl stále něco podnikat. Jenže prorok ho naopak vyzýval, aby nepodnikal nic a důvěřoval Hospodinu. To ovšem král nedokázal.

R: Prorok za ním už nepřišel?

N: Ale ano, několikrát. Jednou dokonce vyzval krále, aby si od Hospodina vyžádal znamení – aby konečně uvěřil. Ten to odmítl s tím, že nebude Hospodina pokoušet. Kdo ví, jak to myslel. Ale prorok se do něj pustil: „To je ti málo, zkoušet trpělivost lidí?

Chceš zkoušet i trpělivost Boha?“

A pak mu dal zvláštní znamení.

R: Jaké?

N: Musím to trochu vysvětlit.

Král měl syna z první manželky, ale toho obětoval Melekovi.

Bylo to hrozné a nechci to vůbec rozvádět. Pak si uvědomil, že potřebuje dědice a hledal jinou ženu, která by mu porodila syna.

Jeho první manželka totiž po té oběti nebyla úplně při smyslech.

Dokážete si pomyslet, jak jsem byl zděšený, když si král vybral za svou druhou ženu mou dceru, mladičkou Abiju? Když za ním přišel prorok, bylo krátce po svatbě. A právě tehdy mu vyřídil Hospodinovo znamení: „Hle, ta dívka počala a porodí syna a dá mu jméno Immanuel. A ještě než dospěje, Aramejci i Samařené budou zlikvidováni. Na tebe však Hospodin přivede Asyřany.“ Tak nějak to prorok králi řekl.

R: A naplnilo se to?

N: Naplnilo. Král v té době ještě nevěděl, že Abija už počala. Po příslušné době mu porodila syna, dnešního našeho krále. Aramejci byli opravdu poraženi Asyřany a Samaří bylo úplně zničeno. Na nás Asyřané doléhají od té doby taky, ale zatím jim nestojíme za to, aby nás zničili. Král jim platí tribut a je vlastně jejich vazalem.

Ale to všechno předpověděl prorok ještě jednou.

R: A u toho jste byl také?

N: Ano. Prorok si zavolal mě spolu s knězem Urijášem jako svědky a pak přivedl nějakou ženu, kterou představil jako prorokyni. Řekl nám, že s ní bude mít syna.

A než se chlapec naučí mluvit, padne Samaří i Damašek.

R: A stalo se to?

N: Stalo. Za devět měsíců se

chlapec narodil a několik týdnů po té Sancheríb porazil Damašek i Samaří.

R: A reagoval na tohle všechno nějak král?

N: Ne. On ničemu z toho nevěřil.

Raději si pořídil kopii damašského oltáře a pak dokonce chrám úplně zavřel. To byla asi nejhorší doba, kdy ustala chrámová bohoslužba. Však s tím měl také jeho syn dost práce, než provoz chrámu obnovil. Ale co, je to za námi a snad se to už opakovat nebude. Jen těch Asyřanů se bojím, protože ti se nezastaví před ničím. A prorok oznámil ještě za starého krále, že Judu Asyřané zaplaví a budou mu sahat až k hrdlu. Kdo ví, jak tohle všechno dopadne.

R: Myslíte, že by vás v tom Hospodin nechal. Vždyť mladý král je tak zbožný...

N: To ano, ale Asyřané dobyli zatím všechny říše a království, které si usmysleli. A Samaří bylo přeci také Hospodinovým dědictvím – a přesto padlo. Nevím, nevím, zda máme nějakou šanci.

R: Děkuji vám za rozhovor.

Dnes je to trochu těžší, ale poznáte, o jakou biblickou postavu se jedná?A kde je o ní v Bibli psáno? Pokud ano, napište odpověď SMS zprávou na č. 731085205.

Nezapomeňte uvést svou adresu.

Ze správných odpovědí vylosujeme toho, kdo dostane knihu.

Správná odpověď na otázku z čísla 4/2014 zněla: Jóbova žena.

Knihu dostává Eva Budráková z Lanškrouna.

Blahopřejeme.

Petr Vaďura

Řekni ďáblovi ne

Na Letnou

Svatopluk Karásek Řekni ďáblovi NE, ďábel je podvodník a nikoho nevede správně.

R: /:Say No to The Devil, say No:/ Devil is The Severe, he won't treat Nobody right, say No to The Devil, say No. 1. /:Sejmou ti podobu sejmou.:/ Tvář tvou zmažou ti hlínou, dají ti masku posmrtnou.

Sejmou ti podobu sejmou.

3. Ze zdi tvý obtazy sejmou, sejmou, tvý obrazy sejmou.

Svezou je na velkou louku, shoří v moři ohnivým, sejmou tvý obrazy sejmou.

4. Pak se pod zdí prázdnou sejdou, koho teď tak karty sejmou.

Teď padlo jim žaludský eso, tak ho hned do rámu daj.

Sejmou nám karty sejmou.

5. /:Sejmou Ti otisky, sejmou.:/ Pak teprve poznáš ďábla, v hlavě se ti rozsvítí. sejmou ti otisky sejmou.

R: Say No to The Devil...

Na Letnou jsi se vydal, na Letnou, na Letnou jsi se vydal, na Letnou, a tam na tý velký pláni, tam si řek’ ďáblovi ne, to tvé ne – ach, to bylo dojemné.

Prej nesednou mu už na lep, nesednou, prej nesednou mu už na lep, nesednou, ďábel je stará k**va, on se promění a přestrojí, zas sednou mu na lep – zas sednou.

Zas vyseknou mu poklonu, vyseknou, zas vyseknou mu poklonu, vyseknou, když krásný, chytrý, mocný, nevadí, že je tak zlý, zas vyseknou mu poklonu, vyseknou.

Báseň

2. /:Sejmou tvou bustu sejmou.:/ Čas už hází proti skále ty tvý hlavy sádrový.

Sejmou ti podobu, sejmou.

Svatopluk Karásek

Nesetnou mu palici, nesetnou, nesetnou mu palici, nesetnou, až do konce našeho času budem se s ním muset prát, nesetnou mu palici, nesetnou.

Prosebnou slyš mou píseň, prosebnou, prosebnou slyš mou píseň, prosebnou, na tu děsnou šelmu moci, na si tu vždycky majzla dej, důslednou má v sobě zlobu, důslednou.

Až tu sedmou pečeť sejmou, až tu sedmou pečeť odejmou, až pak bude od něj pokoj, shoří v moři ohnivým, až tu sedmou pečeť sejmou.

Text písně vznikl v roce 1989

Text písně vznikl v roce 1974. Svatopluk Karásek v knižním rozhovoru Víno tvé výborné říká: „Postavu ďábla mám poměrně rád – hlavně z toho důvodu, že z ní cítím významnost a sílu zla. Nikdo neumí přesně vyjádřit, co to vlastně je, ale Pavlův výrok, že »ďábel obchází jako lev řvoucí, hledaje, koho by pohltil,« se mi líbí mnohem víc než tu postavu jenom zasunout do nějaké pohádkové říše. Tvářit se, že ďábel neexistuje – to se mi zdá hrozně povrchní. Něco tu je, co je silné jako lev řvoucí a co obchází. Je v tom verva a lest.“

33

34

rubrika

V autě Tam, kde jsem vyrůstala, se na jízdu v autě moc nehrálo. Byla tu předplatná na dopravu všeho druhu, taxíky, jízdu lodí a dokonce i koňmo. Taková byla moje rodina. Ale Táta se nenechal odbýt.

Jednoho dne otevřel dveře vedle řidiče a řekl: Nastup si, bude to fajn. Všichni kolem nesouhlasně mlčeli nebo mručeli, ale mně najednou přišlo přirozené přisednout k Tátovi a změnit způsob pohybu, jasně že vpřed a jasně za dalekými cíli. Couváme jen tehdy, když nechceme do někoho nebo něčeho vrazit a dopravní situace si to žádá.

Táta je skvělý řidič. To nezažijete, dokud nesedíte vedle něho.

Cesta pod koly ubíhá, ale Táta ví, kam jedeme, a má všechno pod kontrolou. Je tak znamenitý řidič, že si se mnou může klidně povídat, zpívat, modlit se anebo i mlčet, když si každý myslíme na svoje věci. Často si do auta beru i nějakou knížku nebo časopis, různé nahrávky. Jsem vždycky nadšená, když se Táta o to, co mám ráda, zajímá, a jsem dost zvědavá na jeho názor. Je moudrý, a tak už mi často pomohl dřív, než jsem udělala nějakou botu.

On prostě jen řekne, že to nebo tamto by on nedělal. Nebo se tak zvláštně zatváří, a mně je hned jasné, že mě nechce válcovat nějakými poučkami, ale na druhou stranu si myslí svoje. Když máte Tátu, jako mám já, tak vás docela zajímá, co si myslí.

Aspoň já to takhle mám.

Táta je mimo jiné záchranář, hasič a doktor. Je neskutečně užitečný v každé krizi. Někdy zničehonic zastaví auto, zamumlá omluvu a je v trapu. Naskočí do vrtulníku nebo třeba na horského skútru a já ani nevím, kam zmizel a proč. Někdy mi řekne, co kde dělal, ale častokrát o těch svých speciálních úkolech vůbec nemluví. Jen se třeba tváří

Delicie Nerková

starostlivě, někdy i výhrůžně.

Jednou mi řekl, že nemusím všechno vědět, a to je asi pravda.

Věřím, že to, co dělá, dělá dobře a já jsem asi ta poslední, která by mu do toho měla pokaždé mluvit. Na druhou stranu: když vím o nějakém maléru, který Táta může vyřešit, přimlouvám se u něho, dokonce se někdy lísám, aby věděl, že jde o hodně. Jenže, on to stejně ví, ale někdy se mi zdá, že ho těší můj zájem o lidi ve všelijaké nouzi, anebo i zvířata nebo třeba hory nebo řeky. Táta má rád, když chci pomáhat, třeba jen tím, že mu to řeknu a poprosím, aby to nějak spravil. Většinou to udělá ještě o vteřinku dřív, než dokončím větu.

Když znenadání mizí v oblacích nebo za obzorem, nijak mě to neznepokojuje. Vím, že se vrátí…

Vím, že je ho někde potřeba a jsem trpělivá. Počítám třeba pampelišky, které rostou na mezi, nebo si čtu nebo si s někým povídám. Klidně o Tátovi vyprávím, jaký je borec. Lidi, kterým to říkám, jsou zvláštní. Někdo si ťuká na čelo, někdo nevěřícně kroutí hlavou a jiný řekne třeba: „Hele, každej je ňákej, můj fotr je plnej piva a adrenalínu, občas nás zmlátí a na žádný vejlety nás nebere.“ Já mohu nabídnout, že toho člobrdu vezmeme s sebou, ale většinou mi moc nevěří, myslí si, že všichni otcové jsou stejní a rozdíl je jen v tom, že někdo to umí kamuflovat líp a někdo hůř.

A už jsem zase u Táty v autě. Míjí nás rybníky, pole, města, vesnice.

Mlčíme. Občas táta ukáže a jako by řekl: „Koukej, to je tady pro tebe. No, není to krása?“ Když je čas – a to je vždycky, když si to v duši přeju – Táta zaparkuje a vysvětluje, popisuje, anebo nic z toho – prostě se raduje, jak je to kolem nás nádher-

né a super.

Jenže se taky přihodí něco na silnici. Táta jde zjistit, co se děje, vždycky je užitečný. Někdy zůstane sedět za volantem a řekne: „Běž tam, zvládneš to, však víš, co máš dělat.“ A já jdu. Nemusí to být vždycky příjemné nebo ukázkově úspěšné, ale vím, že Táta mi kryje záda a chce, abych byla samostatná. Tak se snažím, protože se mu prostě chci líbit. Čas od času necháme auto autem, Táta vezme do batůžku chleba, vodu, trochu vína, a jdeme na túru. Když potkáme někoho, kdo by si dal s námi, táta nehne ani brvou, roztáhne ubrousek, láme chleba, nalévá víno nebo vodu k uhašení žízně, trochu i na umytí rukou. Když nějakého pocestného bolí nohy, on mu je klidně umyje a odněkud vytáhne lahvičku s olejem a ještě mu ty otlačené unavené nohy namasíruje. Tak tohle se taky ještě musím učit.

Na konci cesty nás čeká – jak jinak – Tátovo auto. Je to prostě takhle zařízeno. Asi přes satelit nebo co já vím.

Někdy jedeme po hrozných cestách, vánice, ledovka, dokonce třeba nějaká válka. Bojím se, ale Táta na mne jen mrkne a řekne: „Neboj se, vždyť jsem s tebou.“ Já mám spousty otázek: „A co když se rozmlátíme? Co se stane pak?“ Táta má odpověď na všechno: „Chvilku si poležíš, než pro tebe zase přijdu a vezmu tě domů úplně novým a ještě lepším autem, než je tohle. Nebude to trvat ani pět minut, to mi věř!“ Táta je skvělý řidič, skvělý manažer, skvělý záchranář, skvělý turista i pomocník v nouzi. Táta je prostě skvělý táta! Nebo – je to možná Máma?

Autorka je básnířka

Petr Vaďura

Jan mladší Popel z Lobkovic

můj, neboť se mučím v tomto plameni.“ Dostává se mu však odpovědi: „Synu, rozpomeň se, žes bral dobré věci v životě svém, ale Lazar též zlé.“ V Bibli text pokračuje: „Nyní pak tento se těší, ale ty se mučíš. A nad to nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kdož chtí odsud k vám jíti, nemohli, ani od onud k nám přejíti.“ Boháč tedy prosí, aby Abraham poslal Lazara na zem varovat jeho pět bratrů, neboť jim hrozí, že dopadnou stejně špatně jako on. Dostává se mu však odpovědi, že varování před peklem všichni znají z Bible, a pokud je neberou vážně, nebrali by vážně ani to, když by k nim přišel někdo ze záhrobí.

Když jsem si prohlížel tyto malby poprvé, zatrnulo mi: jeden z nejbohatších mužů v království, největší hodnostář v zemi, králův věřitel, rádce a přítel si nechává na stěnu nejreprezentativnější části svého zámku vymalovat scénu, která jej měla varovat před sobectvím, okoralostí srdce a nedostatkem soucitu s chudými a trpícími. Bohatý muž z Ježíšova podobenství v pekle volal: „Pane, smiluj se nade mnou.“ Jenže protože on sám se za svého života nad chudým Lazarem nesmiloval, byl odmítnut. „Tak si dej pozor, ať nedopadneš stejně,“ říkala Janu z Lobkovic tato malba, kdykoli kolem ní ve skvostném rouchu procházel přijímat v Erbovním sále své hosty.

Kdo z nás, bohatých lidí západní civilizace, by si nechal takové memento namalovat na stěnu své haly či obývacícho pokoje? A kdo z nás vůbec bere vážně varování, že co kdo rozsévá, to bude taky sklízet? Obdivuji Jana mladšího Popela z Lobkovic, že on to vážně bral. Jenže to se psal rok tisící pětistý padesátý osmý. Článek vznikl jako text pro pořad České televize Sváteční slovo

35

Úvaha

Zámek v Horšovském Týně patří k nejkrásnějším renesančním stavbám v Čechách. V polovině 16. století si jej nechal postavit Jan mladší Popel z Lobkovic, jeden z nejbohatších šlechticů království českého. Zámek byl natolik reprezentativní, že dokonce ani pobělohorští majitelé Trautmansdorfové necítili potřebu nějak výrazně jej přestavovat.

A to zde bydleli až do rolu 1945.

Díky tomu se nám dochoval takřka v původní podobě dodnes.

Největší místností na zámku je Erbovní sál. Když jej Jan mladší Popel z Lobkovic stavěl, byl nejvýznamnějším šlechticem v zemi.

A protože velmi často finančně vypomáhal samotnému králi, udělil mu Ferdinand I. také mnoho důležitých hodností a funkcí.

Jan mladší Popel z Lobkovic tak byl hejtmanem německých lén, nejvyšším komorníkem, nejvyšším purkrabím a nejvyšším sudím království českého. Není proto divu, že chtěl mít sál určený pro přijímání velmožů z celého království náležitě vyzdobený. Alespoň část výzdoby se dochovala dodnes. Jan je zde zpodobněn ve středu kompozice obklopen erby předních šlechticů své doby. Nad ním už je pouze samotný král.

Ještě zajímavější však byla výzdoba místnosti, skrze kterou se do Erbovního sálu vchází. Do dnešní doby se dochovala bohužel jen ve fragmentech, nicméně i tak poznáme, jaká byla její hlavní myšlenka. Na jedné stěně se dochovalo torzo malby, která představovala Ježíšovo podobenství zapsané v 16. kapitole Lukášova evangelia. Je to známý příběh o Lazarovi a boháči. O boháči se v něm říká, že se nádherně strojil a denně skvěle hodoval, zatímco Lazar, který lehával u vrat jeho domu, byl hladový a plný vředů.

Oba muži zemřeli ve stejný den.

A zatímco Lazara nesli andělé do ráje, bohatý muž se ocitl v pekle.

Odtud volal na Abrahama slova, která nacházíme napsaná v Horšovském Týně na stěně předsálí: „Pane, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého ve vodě a svlaží jazyk

SLOVO & ŽIVOT

PŘEDPLATNÉ: v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 84 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 21 Kč TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: Slavení Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte na adresu redakce.

Za obsah článků odpovídají jejich autoři.

Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Ralf Mošt, Martin Kukla

PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY: 7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.

ADRESA REDAKCE: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: petr.vadura@volny.cz SLOVO A ŽIVOT: ročník XXXII Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR. Časopis vychází čtyřikrát do roka. ev. č. MK ČR E 21299 ISSN 2336-1875