Slovo a život 2016/04

(E)xkluzivně Přímluvná modlitba 6 – 7

SLOVO & ŽIVOT � � � �

Co je pro mě chvála? 10

téma: Modlitba

The United Methodist Book of Worship 8 –9

číslo: 10. prosince 2016

Zachariášův chvalozpěv 4 – 5

STRIP: Martin Kukla 2

3

Úvodník Petr Vaďura

Před nedávnem vyšla v nakladatelství Portál kniha Pavla Vojtěcha Kohuta nazvaná „Slabikář vnitřní modlitby“. Autor v ní čtenáře provádí po tajemstvích vnitřní modlitby, tedy té, při níž v tichosti přebýváme s Pánem. Vede zájemce o tuto formu modlitby všemi jejími úskalími a odhaluje její bohatství. Jsem věřící už třicet let a zatím mě nikdy nikdo vnitřní modlitbě neučil. Je mi to líto, ale lépe je začít po třiceti letech než nikdy.

Téma modlitby je v církvi velmi často probírané, a přece o ní tak málo víme. Nevíme, co se vlastně při modlitbě děje. Proč Bůh po nás chce, abychom mu vše říkali, když všechno ví? Co se vlastně děje, když se modlíme? Jak fungují přímluvné modlitby? Velmi často se nestane to, zač se modlíme – měla tedy naše modlitba smysl? Mám se modlit, i když z druhé strany necítím žádný ohlas?

A pak jsou tu různé předsudky a nedorozumění týkající se modlitby.

Ve sboru, v němž jsem uvěřil, jsem byl veden k tomu, že modlitba má být spontánní a vedená Duchem svatým. Proto jsem mnoho let odmítal všechny psané a dopředu formulované modlitby. Až jsem prožil období vyprahlosti, kdy jsem ze sebe nic spontánního nedostal. Tehdy mi došlo, jak je důležité, že někdo jiný za mne zformuloval modlitby, které se mohu modlit.

Podobně tomu bylo ve shromáždění. V mém „rodném“ shromáždění byla odmítána dokonce i Modlitba Páně. „Je to vzor modlitby, Pán Ježíš nechtěl, abychom se tak modlili,“ byl jsem poučen. Tehdy jsem si nevšiml, že Ježíš řekl učedníkům doslova: „Když se modlíte, říkejte: Otče, buď posvěceno tvé jméno...“ (L 11,2) A tak jsem se léta tuto modlitbu nemodlil. Stejně jsem měl předsudky vůči liturgickým modlitbám. Vždy jsem se modlil pouze to, co mě napadlo. Jenomže člověka napadá leccos a někdy jej naopak nenapadne nic. Stále jsem měl na mysli, abych se svou modlitbou nějak neztrapnil, abych nevypadal jako hlupák. A tak jsem skládal své modlitby z jakýchsi segmentů, které jsem slyšel od druhých. Třeba: „Pane, požehnej nám to a to.“ Jenže: co jsem vlastně po Bohu chtěl? Proč jsem se modlil?

Když jsem nastoupil do sboru jako kazatel, uvědomil jsem si své limity. Nechtěl jsem věřící zvát jen do svého vnitřního duchovního světa. Chtěl jsem jim umožnit širší obzory. Proto jsem přivítal liturgické modlitby, které formulují důležité obsahy, jež mně ani na mysl nepřijdou, a to slovy, která bych já nepoužil, neboť nepatří do mého běžného slovníku. A tak s užitkem používám např. knihu Jaroslava Vítka „Přijmi nás ještě i dnes“ (EMAN 2014), která je sestavena pouze ze vstupních modliteb bohoslužeb, jak se je autor modlil jako farář ČCE v Brně. Stejně tak jsem vděčně přijal překlady knihy The United Methodist Book of Worship. Dlaší části této základní liturgické pomůcky

naší církve edičně připravujeme na Liturgické komisi a malou ukázku z knihy přinášíme i v tomto čísle.

Proč se věnujeme modlitbě?

Proč promýšlíme biblické modlitby? Proč se učíme od učitelů církve, jak se máme modlit? Protože nám jde o budování vztahu s Hospodinem. A taky o tento svět, o lidi, s nimiž sdílíme stejný čas a prostor. Chceme se modlit, ale naše tělo je slabé. Proto se stále učíme, inspirujeme a povzbuzujeme. Snad pro vás, milí čtenáři Slova a život, bude toto číslo našeho časopisu přínosné.

Za všechny autory i členy redakční rady vám přeji takové prožití Vánoc, při němž zakusíte blízkost Krista. Vždyť s ním přišel na tento svět pokoj pro lidi, v nichž má Bůh zalíbení. Pokoj Boží tedy přeji i vám.

Autor je šéfredaktor Slova a život

4

Zachariášův chvalozpěv (L 1,66-80)

Biblická studie

Jana Daněčková

Všichni, kteří to uslyšeli, uchovávali to v mysli a říkali: „Čím toto dítě bude?“ A ruka Hospodinova byla s ním. Jeho otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a takto prorocky promluvil: „Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vzbudil nám mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka, jak mluvil ústy svatých proroků od pradávna; zachránil nás od našich nepřátel a z rukou všech, kteří nás nenávidí, slitoval se nad našimi otci a rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou učinil našemu otci Abrahamovi, že nám dá, abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života. A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů, pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“ Chlapec rostl a sílil na duchu; a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael.

Zachariáš

Kdo to vlastně byl tento Zachariáš? A za jakých okolností pronáší (nebo možná zpívá?) svůj chvalozpěv? Odpověď mnozí z nás slýchali už jako malí křesťánci v besídce.

Však je tento text součást vánočního příběhu.

Ale třeba někdo nedával pozor nebo možná přišel k víře později a ještě si nestačil prostudovat všechny klasické biblické příběhy, a tak něco z těch okolností

připomenu. Zachariášů bylo víc.

I jedna kniha Starého zákona se tak jmenuje podle proroka, jehož zvěst obsahuje. Náš Zachariáš žil v době okolo Ježíšova narození, byl židovským knězem a manželem Alžběty, příbuzné Marie, matky Ježíšovy. Manželé staršího věku neměli děti, ale Bůh si je vybral, aby byli rodiči proroka, který bude připravovat Izrael pro příchod Mesiáše. V Lukášově evangeliu byl Zachariáš první, ke komu přišel anděl Gabriel zvěstovat narození dítěte; a to ještě před Marií (L 1,5-25).

Jenomže Zachariáš pochyboval a žádal znamení. A tak byl stižen němotou až do té doby, než se syn narodil a než mu jako otec potvrdil jméno Jan. Právě tehdy, v radosti nad narozením syna a na závěr tvrdé Boží lekce, takto chválí Boha.

Proroctví?

V úvodu ke chvalozpěvu píše Lukáš: „Zachariáš pak otec jeho naplněn jest Duchem svatým, a prorokoval řka.“ V naší situaci není nic tak zvláštního na tom, že byl někdo naplněn Duchem svatým. Prorokování je už sice méně obvyklé, ale přece jen patří k Božímu lidu. Když už si nevybavíme žádného současného proroka, vždycky nám vyvstane na mysli nějaký ze Starého zákona. Jenomže v tom je právě ta neobvyklost: V době a dějinné situaci Zachariášově bylo i jednorázové naplnění Duchem svatým a prorokování něčím výjimečným. Židé už dávno neměli žádného proroka a smířili se s tím, že další proroctví nebude – dokud nenastane doba Božího soudu a záchrany, onen „nový věk“, eschatologický (budoucí) Boží

zásah do stvoření. A tak pokud se zde objevuje prorok, znamená to, že se děje něco ohromného, totiž že přichází očekávaný nový věk.

A jestliže Zachariášova zkušenost byla pouze něčím jednorázovým, lze vystoupení Jana Křtitele pokládat za skutečný převrat. Objevuje se prorok „na plný úvazek“; a právě to Zachariáš oslavuje a rozhlašuje sousedům. V tom smyslu jde skutečně o proroctví, i když formálně se jedná spíše o chvalozpěv.

Proč chvalozpěv?

Teoreticky by Lukáš vůbec nemusel chvalozpěv do evangelia vkládat, neboť čtenář už ví své.

Jenomže tato píseň má zdůraznit radost zúčastněných a podtrhnout palčivou touhu po Mesiáši, kterou tehdy Boží lid cítil.

Chvalozpěv přitom není příliš originální. Objevují se v něm motivy, které známe ze žalmů, a autor cituje či parafrázuje texty z knih Izajáš a Malachiáš.

Nikomu zde skutečně o originalitu nešlo; k vyjádření záměru pisatele posloužily starozákonní formulace docela dobře. (Vzpomeňte si na současné chvály!)

Z charakteru textu však můžeme poznat něco o Zachariášovi, který je nejen „předchůdce nevěřícího Tomáše“, nýbrž také hluboce věřící člověk, jemuž slova Bible byla blízká.

Spása a Boží lid

Zvláštní je metafora “rohu spásy”. Naráží na slova žalmisty z Ž 18,3: „Štít můj a roh spásy,“ která vztahuje pisatel na Hospodina. Můžeme si pod tím představit mocný dojem, jaký vyvolává býk či samec antilopy, když se

5

Boží slib stvrzený přísahou

S motivem Izraele je spojena i dvojitá zmínka o slibu (za povšimnutí stojí, že se tu objevuje

literární prostředek staré hebrejské poezie: vyjádření stejné skutečnosti dvakrát): mluví se o smlouvě a přísaze, na kterou se Hospodin rozpomíná. Tento zvláštní biblický motiv, který najdeme porůznu už ve Starém zákoně (např. v Ž 105,8 a Mi 7,20), v nás vyvolává mnohé otázky: Jaký je vůbec smysl Boží přísahy?

Je snad Bůh zapomnětlivý? Jaké nadpřirozené autority (vyšší než on sám) se vůbec může v přísaze dovolávat? Pokud žádné, nemohl si přísahu rovnou ušetřit?

V motivu slibu a přísahy, na niž si Hospodin rozpomíná, je vyjádřena jistá ironie. Vždyť součástí židovské i křesťanské víry je zkušenost, že Bůh je věrný a na rozdíl od lidí plní své sliby.

Někdo by si mohl myslet, že tento motiv naznačuje, jako by si Bůh na svůj lid vzpomněl jen občas, jako by nás neměl na mysli stále. Zvláště když jeho zásah do dějin často přichází až po dlouhé době zdrženlivosti a mlčení, kdy se nemáme jak přesvědčit, že nás Hospodin stále sleduje. Jenomže čas ubíhá jinak z perspektivy Boží a jinak z perspektivy lidské.

My lidé navíc jinak vnímáme to, co je důležité. Snad proto Bůh podtrhuje své sliby přísahou, abychom měli kotvu, které se můžeme chytit do té doby, než on sám začne v našem životě opět zjevně jednat. Zachariáš se dožil doby, kdy přichází zásah všech zásahů, a je si vědom toho, jaké štěstí jej potkalo. Přijímá Boží vstup jako naplnění přísahy dané otcům, tedy izraelským předkům.

Služba Božího lidu

K určitému zamyšlení nás vede zmínka o službě Božího lidu Hospodinu. Jako by se tu zrcadlilo určité poučení z dějin, podle nějž má existence Božího lidu na tomto světě svůj účel. Izrael nežije sám pro sebe, neboť jeho údělem je být služebníky Hospodinovými.

Takové poznání můžeme vyčíst z příběhu spásy, jak nám jej předkládá Bible. Může se tu však prostě jen odrážet Zachariášovo povolání, neboť jako kněz měl ur-

čitě myšlenku služby Hospodinu na mysli více než průměrný Žid.

Služba se má konat “v svatosti (zbožně) a spravedlnosti”. To ještě více připomíná dějinné poučení Izraele, ony trable a zápasy, o kterých Starý zákon vyznává, že byly nutnou lekcí od Hospodina.

Bůh přeci neopečovává svůj lid a nedává mu spasení proto, aby mohl žít v hříchu a modlářství.

Prorok připravující cestu Páně

Zachariáš celkem plynule přechází k přímému oslovení děťátka, jemuž je v díle spásy předurčen zvláštní úkol. Zaznívá zde narážka na proroctví knihy Malachijáš (3,1) týkající se toho, kdo “jde před tváří Páně”. Pro nás je toto proroctví jaksi až klasické a od osoby Jana Křtitele neodlučitelné. Jenomže zde se jednalo o aktuální interpretaci: „A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů, pro slitování a milosrdenství našeho Boha.“ To zní velice křesťansky, i když ani židovské víře nejsou tato slova cizí. Přesto si asi většina Židů Boží spásu spojovala spíše s představou utopení faraónova vojska v moři nebo se zbořením hradeb Jericha. Zde však ústy židovského kněze zaznívá vyznání, že spása může mít i jiné aspekty.

Svým způsobem se tato myšlenka táhne už od dávných dob a je zosobňovaná postavami proroků.

Ti přinášeli poznání Hospodina a zvěst o tom, že překážkou ve vztahu k Bohu je lidský hřích, který může překonat jen Boží milost. Jako nový prorok bude tedy Jan Křtitel navazovat na starou, i když u mnohých věřících trochu pozapomenutou zvěst.

Boží milosrdenství

A nakonec se dostáváme k velice poetickému vyvrcholení: k “navštívení nejhojnějším milosrdenstvím našeho Boha” (v Bibli kralické najdeme podle originálu “střeva milosrdenství”; protože

Biblická studie

chystá zaútočit. V obou písních se vyjadřuje důvěra, že Bůh je mocný a že onu moc použije k našemu dobru.

Zachariášův chvalozpěv bývá srovnáván s chvalozpěvem Marie, zapsaném v L 1,45-55. Témata obou chvalozpěvů jsou podobná, např. téma spásy nebo splněného Božího příslibu, “rozpomenutí se” na smlouvu. Oba chvalozpěvy se pravděpodobně odkazují na vyvedení z Egypta, možná ovšem také na vysvobození z babylonského zajetí a další slavné Boží záchrany. Chvalozpěvy se soustředí na Boží lid Izrael. Pokud zůstaneme “uvnitř” příběhu, můžeme se ptát, co věděl Zachariáš (nebo Marie) o budoucí církvi složené ze Židů i pohanů. Pokud však z příběhu vystoupíme a počítáme s tím, že chvalozpěvy zaznamenal evangelista Lukáš (a jen Bůh ví, nakolik jsou autentické), pak se do tohoto lidu můžeme počítat i my.

Zachariáš v souvislosti se spásou mluví o nepřátelích. V jeho době byli za nepřátele pokládáni především římští okupanti (i když o těch se dá těžko říci, že by Židy nenáviděli, neboť jejich přístup byl spíše střízlivě mocenský, byť protkaný podrážděností z toho, že se ten malý nárůdek tak tvrdohlavě odmítá přizpůsobit dobové situaci a že nechce být vděčný za pax Romana). Bylo však i dost dalších nepřátel, neboť okolní obyvatele Středomoří dráždilo oddělování Židů, jež bylo způsobeno dodržováním Zákona a neochotou tolerovat jiné bohy. Tento stav trvá dodnes, i když je pravda, že tehdy to nebylo tak horké.

Zatímco u Zachariáše cítíme narážku na Boží lid jako na celek, proti němuž stojí protivníci, Mariin chvalozpěv klade důraz na překonání společenských rozdílů a staví proti sobě bohaté a mocné na jedné straně a chudé a ponížené na straně druhé.

6 sídlo emocí měli Židé umístěno jinam než my; význam je stejný, jako když my mluvíme o srdci).

Slovem “navštívení” se básnicky vyjadřuje Boží aktivita v našem životě, aktivita zachraňující, ale někdy i trestající. Skutečnost, že každý z českých překladů má ve slovese jiný čas, není lajdáctvím, nýbrž je ovlivněna různými verzemi věty v jednotlivých rukopisech. Jako by si čtenář mohl vybrat, zda chce číst, že Boží spása “už přišla” nebo “stále přichází”.

Hospodin je zde titulován jako “Vycházející z výsosti”. V těchto slovech se skrývá slovní hříčka:

v řečtině je zde použito slovíčko, které znamená jitřenku či východ slunce. V Septuagintě, řeckém překladu Starého zákona, se však tímto slovem překládá Mesiášova přezdívka “Výhonek”, kterou používá např. prorok Zachariáš.

Přicházející Spasitel je tedy jitřenka nového věku, ale i spravedlivý Výhonek. Chvalozpěv je pak uzavřen odkazem na proroctví o “těch, kteří chodí v temnotách” (Iz 9,1), jež známe z vánočních textů.

Zachariášův skepticismus, kterým příběh začíná, se proměnil ve víru a nadšené vyhlížení nového věku. Lukáš navozuje

slavnostní atmosféru, do níž vzápětí vstupuje příběh o Ježíšově narození. Následuje evangelijní soubor příběhů o obyčejných lidech, kteří rozpoznali Mesiášův příchod v době, kdy většina Božího lidu nic netušila nebo nevěřila. Jsou to příběhy o lidech, kteří jako Zachariáš jásali v době, kdy většina ostatních nadávala. A v tom je dobrá adventní inspirace i pro nás: Jásat se totiž dá i v době, kdy Boží navštívení je teprve v kolébce – či “na houbách”.

Autorka je farářka sboru ECM ve Slaném

Přímluvná modlitba Tematické články

Filip Jandovský

Za pár dní budeme slavit Vánoce. Vánoce, které mi připomínají, že jsme všichni dostali velký dar. A také mi připomínají, že jako křesťan nemusím jen přijímat. Můžu i dávat. My všichni stejně jako lidé v našem okolí o letošních vánočních svátcích jistě leccos dostaneme.

Ale mnohé snad také dáme.

Obdarujeme spousty lidí více či méně potřebnými věcmi, jídlem a pitím. Obdarujeme je snad i svou přítomností, úsměvy, dobrým slovem. To všechno má svůj význam. Jako lidé víry však můžeme dávat ještě něco jiného, něco naprosto jedinečného: můžeme se za naše bližní modlit. Přimlouvat se za lidi kolem nás je dar, který jim nemůže dát každý. Je to výsada, jíž se každému nedostává. A je to i obrovský závazek.

Asi nejvýmluvnějším obrazem přímluvce je pro mne Mojžíš, jak stojí na kopci se vztaženýma rukama a dole bojují Izraelci proti Amálekovcům. Dokud má Mojžíš

ruce nahoře, vítězí Izraelci, když mu ruce umdlévají, vítězí Amálek.

Aby Mojžíšovi ruce neumdlévaly, podepírají jej z obou stran Áron a Chúr. A tak se Mojžíš vydržel modlit za Izraelce s rukama pozdviženýma až do západu slunce a Jozue s izraelským vojskem Amálekovce porazil.

Když si tu scénu představíte, může nám Mojžíš s pozdviženýma rukama připomínat kněze, kazatele, faráře na konci bohoslužeb, když vyslovuje požehnání shromážděnému sboru a přitom pozvedá své ruce.

A skutečně jde o podobnost nikoliv náhodnou. Vztahování rukou při požehnání je symbolem přímluvné modlitby. Mojžíš se přimlouval za bojující Izraelce, aby vítězili nad nepřáteli. I kazatelovo požehnání na konci bohoslužeb je dle mého v podstatě přímluva. Je to prosba o Hospodinovo požehnání. Prosba o to, abychom v těch nastávajících dnech vítězili nade vším zlým, abychom vítězili v tom boji, do něhož jsme postaveni.

Přimlouvat se za sebe rozhodně máme. A máme se v tom navzájem podpírat. Tak jako Áron a Chúr podpírali Mojžíše, tak i my se máme podpírat a podporovat v modlitbách. Přímluvná modlitba je totiž projevem sounáležitosti ve společenství církve: „Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon.“ (Gal 6,2) Dokonce platí, že důvěrnost vztahu ke Kristu a schopnost otevřít se v nefalšovaném soucítění svým bližním, kteří jsou obtíženi břemeny, musí jít ruku v ruce. Pokud to tak není, vytváříme jen jakousi pseudospiritualitu.

Z výzvy listu Galaťanům však nevyplývá jen další požadavek, ale i jedna velmi milá skutečnost a povzbuzení: Jednou ponesu břemena druhých já, jindy se zase mohu spolehnout na to, že někdo druhý poponese ta moje.Vždyť i ta modlitba, kterou nás naučil náš Kristus Pán, je vlastně převážně modlitbou přímluvnou. Navíc při modlitbě Otčenáše nikdo nepřistupujeme k Bohu jen sám za sebe; ne náhodou nás Ježíš naučil

7 modlit se v množném čísle, ve spojení s církví i s celým lidstvem. Je vskutku povzbudivé vědět, že všude ve světě jsou přímluvci, že v každém okamžiku se po celém širém světě pozvedají modlitby za všechny lidi, zvláště pak za ty, kteří procházejí zkouškami.

Jestliže se někdo modlí, pak je dobré, aby v tom nebyl sám. Jedním ze základních úkolů každého křesťanského sboru je modlit se. Tuto „Popelku“ mezi službami moc potřebujeme. Musíme se k ní nutit a mnohé k ní povzbuzovat. Protože modlitba, třeba ta přímluvná, vyčerpává a unavuje jako každá jiná práce. Modlitba není, jak se lidé často mylně domnívají, protikladem k práci, ale sama je prací, je službou. Je to velké požehnání, když se křesťané dovedou za něco modlit společně, když ani na modlitbu není člověk sám. Jinak se může stát, že křesťan na modlitby rezignuje, protože ho nikdo nepodepřel, nikdo ho nepodpořil.

Je samozřejmě užitečné modlit se o samotě, ale někdy se při takové modlitbě člověk cítí spíše osamoceně, osaměle, opuštěně. Křesťanství není a nemůže být náboženstvím individualistů. Skrze přímluvnou modlitbu vyznáváme, že tak jako patříme neoddělitelně k našemu Pánu Ježíši Kristu, který nás vykoupil a zastává se nás u Otce, tak patříme i k sobě navzájem. Jinými slovy, modlíme-li se za sebe navzájem, uvědomujeme si, že jsme všichni napojeni tajemným způsobem na Krista.

A tím jsme spojeni i mezi sebou. Jak píše Kateřina Lachmanová ve své

knize o síle přímluvné modlitby: „Mnohé vytrvalé přímluvné modlitby se odehrávají v temnotě víry, kde se nelze opřít o viditelná znamení Boží přízně – tak jako když se zatmělo po celé zemi ve chvíli Kristova umírání na Golgotě a on sám, obtížen hříchem světa, na čas prožil ztrátu Boží blízkosti. Proto je přímluvná modlitba někdy službou nesnadnou.“ A jak dodává Jan Zlatoústý: „Není nic chladnějšího než křesťan, který se nezajímá o spásu svých bližních.“ Jsme pozváni mít podíl na službě přímluvné modlitby.

Autor je farář sboru ECM Maranatha v Plzni

Tematické články

8

The United Methodist Book of Worship Řadu měsíců připravuje Liturgický výbor k vydání pracovní překlad další části základních liturgických textů naší církve. Jako inspiraci jsme pro toto číslo Slova a život vybrali několik modliteb, které nám připadají v dnešní době zvláště aktuální a potřebné.

Je to opravdu jen vzorek z velkého množství modliteb určených pro různé příležitosti. Kéž se je ve sborech modlíme.

Tematické články

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože pokoje, vystavěli jsme zdi, abychom se chránili před svými nepřáteli, ale tyto zdi nám také zaclání a brání přijímat tvou lásku.

Strhni tyto zdi.

Pomoz nám vidět, že cesta k tvému srdci vede skrze usmíření našich srdcí s nepřáteli.

Požehnej jim a nám, abychom rostli v lásce k druhému a k tobě; skrze Ježíše Krista. Amen.

(MICHAEL J. O´DONNEL, USA, 20. STOLETÍ)

�

VYZNÁNÍ VIN

Bože Stvořiteli, který vdechuješ svůj vlastní život do našeho bytí, dal jsi nám dar života.

Postavil jsi nás na tuto zem s jejími nerosty a vodami, květinami, ovocem a živými.

Dal jsi nám zemi na starost.

Dnes nás voláš: „Kde jste a co jste udělali?“ Tichá modlitba za stvoření.

Skrýváme se v krajní hanbě, protože jsme nazí.

Hanobíme zemi a pleníme ji.

Odmítáme sdílet zdroje země.

Snažíme se vlastnit to, co není naše, ale tvoje.

Odpusť nám, Bože Stvořiteli, a smiř nás se svým stvořením.

Bože lásky, dal jsi nám dar národů – kultur, ras a barev – abychom je milovali, pečovali o ně a sdíleli s nimi své životy.

Dnes se nás ptáš: „Kde je tvůj bratr, tvá sestra?“ Tichá modlitba za druhé.

Skrýváme se v hanbě a strachu.

Chudoba, hlad, nenávist a válka vládnou zemi.

Uprchlíci, utiskovaní a lidé bez práv křičí k tobě.

Odpusť nám, Bože Lásky, a smiř nás se sebou a spolu navzájem.

Uč nás, Stvořiteli, Bože Lásky, že tvá je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí.

Pomoz nám, abychom ochraňovali dar života.

Amen. (ŠESTÉ SHROMÁŽDĚNÍ SVĚTOVÉ RADY CÍRKVÍ, 20. STOLETÍ))

�

LITANIE ZA CÍRKEV A ZA SVĚT

Modleme se za církev a za svět.

Všemohoucí Bože, dej, aby všichni, kdo vyznávají tvé jméno, byli sjednoceni v tvé pravdě, žili společně v lásce a odhalovali tvou slávu ve světě.

Pane, pro své milosrdenství: Prosíme tě, vyslyš nás. Tichá modlitba.

Veď obyvatele naší země a lidi všech národů po cestách spravedlnosti a pokoje; abychom žili ve vzájemné úctě a sloužili společnému dobru.

Pane, pro své milosrdenství: Prosíme tě, vyslyš nás. Tichá modlitba.

Dej, ať si vážíme země jako tvého stvoření, ať správně užíváme její zdroje ve službě druhým a ke tvé cti a slávě.

Pane, pro tvé milosrdenství: Prosíme tě, vyslyš nás. Tichá modlitba.

Požehnej všem, jejichž životy jsou úzce spojeny s našimi, a dej, ať všichni můžeme sloužit Kristu a milovat se navzájem, jako Kristus miluje nás.

Pane, pro tvé milosrdenství: Prosíme tě, vyslyš nás. Tichá modlitba.

Potěš a uzdrav všechny, kdo trpí na těle, na duši nebo na duchu; dej jim odvahu a naději v jejich trápení a daruj jim radost ze tvé spásy.

9 Pane, pro tvé milosrdenství: Prosíme tě, vyslyš nás. Tichá modlitba.

Poroučíme tvému milosrdenství všechny, kdo zemřeli, ať se při nich naplní tvá vůle; a prosíme, ať máme podíl se všemi tvými svatými na tvém věčném království.

Pane, pro tvé milosrdenství: Prosíme tě, vyslyš nás. Tichá modlitba.

Přinášíme tyto modlitby skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.

(THE BOOK OF COMMON PRAYER, USA. 20. STOLETÍ)

�

ZA NÁROD

�

MODLITBA V ČASE NÁRODNÍ KRIZE

Bože všech věků, národy před tvým zrakem povstávají a padají a procházejí nebezpečnými časy.

Když se teď naše země souží, buď blízko, abys soudil a zachraňoval.

Kéž ty, kdo vládnou, vede tvoje moudrost; ať hledají a nalézají tvou vůli.

Pokud jsme sešli z tvé cesty, obrať naše kroky a pomoz nám se kát.

Dej nám své světlo a svou pravdu, ať nás vedou; skrze Ježíše Krista, který je Pánem tohoto světa a naším Spasitelem. Amen.

(PRESBYTERIAN WORSHIPBOOK, USA, 20. STOLETÍ)

�

ZA DRUHÉ

Silný Bože smlouvy, chraň nás od sebestřednosti modliteb a uč nás pamatovat na modlitby za druhé.

�

ZA MÍR

Vládce pokoje, pamatuj na lidstvo rozdělené na mnoho národů a jazyků.

Vysvoboď nás ode všeho zlého, co brání tvému spasitelnému záměru, a naplň svá dávná zaslíbení, že nastolíš své království pokoje.

Od prokletí války a všeho, co ji působí: Vysvoboď nás, Pane.

Od toho, abychom věřili lžím o druhých národech a abychom tyto lži šířili: Vysvoboď nás, Pane.

Od úzkoprsého vlastenectví a sobecké izolovanosti: Vysvoboď nás, Pane.

Od strachu a nedůvěry vůči druhým národům: Vysvoboď nás, Pane.

Od veškeré pýchy, domýšlivosti a ješitnosti: Vysvoboď nás, Pane.

Od chamtivosti mocných, jež vede mírumilovné lidi k zabíjení: Vysvoboď nás, Pane.

Od toho, abychom vkládali svou důvěru do válečných zbraní, a od nedostatku víry v moc spravedlnosti a dobré vůle: Vysvoboď nás, Pane.

Od každé myšlenky, slova a skutku, jež rozdělují lidskou rodinu a vzdalují nás od dokonalého uskutečnění tvé lásky: Vysvoboď nás, Pane. Amen.

(ANGLIE, 20. STOLETÍ)

Tematické články

Bože všech národů, uč nás vidět každou otázku politiky našeho státu ve světle naší víry, abychom v sobě a ve druhých zastavili každou vášeň, jež vede k válce, každý zlý soud, každou falešnou sebejistotu, všechny arogantní nároky.

Dej nám vhled, abychom rozpoznali potřeby a touhy druhých národů, a odstraň naše podezírání a nedorozumění, abychom ctili všechny lidi v Ježíši Kristu, našem Pánu. Amen.

(ANGLIE, 20. STOLETÍ)

Ať jsme v lásce spojeni s těmi, za něž se modlíme, abychom vnímali jejich potřeby stejně naléhavě jako své vlastní, a ať se za ně přimlouváme s citlivostí, porozuměním a představivostí. Žádáme tě o to v Kristově jménu. Amen.

(NA ZÁKLADĚ SLOV JOHNA CALVINA, ŠVÝCARSKO, 16. STOLETÍ)

10

Co je pro mě chvála?

Tematické články

Jiří Kantor

Když před sebou na bohoslužbě vidím různorodé společenství, přemýšlím nad tím, jak je oslovit, aby si každý mohl „přijít na své“.

Většinou se držím těchto zásad: 1. Volím melodie a texty chval podle toho, co mě v posledních dnech oslovuje nejvíce. Výhodou je, že jsem přirozený, autentický.

2. Nechávám se inspirovat Žalmy podle církevních perikop.

Když například žalmista jásá nad Boží svrchovanosti, volím toto téma písní.

3. Poslední inspirací je mi konkrétní situace lidí v mém společenství. Když například někdo zápasí se zlou nemocí nebo se mu v životě nedaří, volím písně, které by jej mohly pozvednout.

Pro mě osobně je chvála sdílení mých nejosobnějších myšlenek a emocí. Někdo by možná řekl stavu duše. Proto není chvála vždy něčím pozitivním. Jsem-li smutný nebo nešťastný, sdílím se svým nebeským Otcem právě tyto emoce a stavy. Vzpomínám si, jak jsem kdysi během bohoslužby zpíval pouze radostné a oslavné písně. Ve shromáždění byl tehdy i jeden starší bratr, který se s námi přišel rozloučit, protože umíral na rakovinu. Nikdo z nás to ovšem nevěděl. Nezpíval. Jen s námi tiše spoluprožíval naši radost. Od té doby zařazuji do scénáře písní během bohoslužeb i tzv. žalozpěvy, neboť právě tenkrát jsem si uvědomil, jak velice může být duchovní život Božích dětí rozmanitý. Před třemi roky jsem napsal chválu o vnitřní samotě. Když jsem ji zpíval na jednom večeru modliteb a chval, přišlo za mnou několik lidí – mladších i starších – a vyjádřili

svou vděčnost za to, že mohou i o těchto zákoutích svých srdcí komunikovat s Hospodinem.

Už samotná melodie je pro mě výrazem nějaké životní emoce, projevem hlubin mé osobnosti. Když ji mohu spoluprožívat s druhými sourozenci v Kristu, jako by se násobila, množila.

Zdá se, že pro mnoho křesťanů se chvála rovná zpívání. Tak tomu však není. Nemusím zpívat, ale mohu jen tiše rozjímat nad textem písně, mohu se nechat ovlivňovat zvuky melodie, mohu zápasit o soulad, stejně jako jej mohu odmítat, aby se mi dostalo něčeho lepšího. Chvála je můj postoj vůči Pánu Ježíši Kristu, který mohu projevit zpíváním, ale i mlčením ve ztišení během společné písně. Někdy totiž může zpívání přehlušit srdce, neboť právě během písní ke mně může přijít důvěrné oslovení.

V naší církví se prý vždy hodně zpívalo. Moudří učitelé nám tvrdili, že slovo tradice neznamená „muzeum“, tedy věrnost starým formám, nýbrž naopak v každé době věrně předávat staré osvědčené pravdy jazykem dalších generací. Proto se nebojím nových stylů a neobvyklých zvuků různých hudebních nástrojů.

Začínajícím hudebníkům zdůrazňuji jedinou věc: „Buď co nejvíce svůj. Jen tak můžeš zprostředkovat přítomnost živého osobního Krista. Když to budeš dělat podle toho, jak to chtějí druzí, časem se vypaříš a přestaneš být autentický. Důležité je, jak tebe Hospodin tvým vlastním příběhem utváří, jaký je on ve tvém životě.“ A někdy ještě dodávám: „Nikdy se všem nezavděčíš.

Zůstaň však svůj. Ze služby nejčastěji odcházejí právě hudebníci, protože jsou nejvíce zranitelní.“ Autor je kazatel ECM v Horšovském Týně

11

Copak jsi na nás zanevřel, Hospodine?

Tomáš Molnár

Žalm šedesátý je tak trochu vykladatelský oříšek. Nebo není, ale stává se jím tehdy, když k Bibli přistupujeme jako k náboženské svatosti v principu. Bibli nepochybně nazýváme svatou, ale svatá není ve svých jednotlivostech a lidském sepsání – to bychom to měli jednoduché. Je svatá ve svém cíli, ve svém zacílení k jedinému Bohu. Jinak je to také kniha lidská, kniha, ve které můžeme a máme rozlišovat lidské

jednání, tápání, lidské tázání se – někdy i ne právě chytré tázání – od odpovědí Božích, od jednání Hospodinova s člověkem. To hledání a tázání je stejné, jako jsou hledání a tázání naše; a také Boží odpovídání je něčím, co se až podnes děje. Bible je takto nutným cvičením pro náš život a my se nemusíme bát ji vykládat a rozlišovat v ní; je to dokonce naše povinnost. Nakonec název našeho žalmu jasně mluví směrem, který zde zastávám: Pamětní zápis Davidův k vyučování. Dokonce i předchozí údaj o Lilii svědectví vztahuje Raši k Sanhedrinu – k veleradě, která sedí naproti Davidovi a Joábovi a vydává jim jiné svědectví oproti jejich činům a otázkám. Žalm šedesátý je těžký. Je v něm řeč lidská, lidské stěžování si po zjevném neúspěchu. O co přesně šlo, nevíme. Žádné jiné zprávy o tažení Joábově a válčení s Aramejci nemáme. Dokonce ani v tomto žalmu nemáme žádný popis toho, jak válka s Aramejci z Dvojříčí a ze Sóby probíhala. Jen ze žalozpěvu se lze domyslit, že ne právě úspěšně a že se Joáb i se svými vojáky vrátil poražen. Vojsko bylo prořídlé a sebevědomí značně pochroumané. Zmínka o dvanácti tisících Edómcích pobitých v Solném údolí je spíše děsivá – jakkoli víme, že údaje o tisících a desetitisících musíme číst v uvozovkách – zdá se, že si Joáb vyléčil komplex z porážky jakýmsi výpadem a vyvražděním Edómců po cestě zpět.

Pak je tu žalozpěv. Hořkost a bezradnost. V jednom výkladu se lze dočíst, že porážka či neúspěch má dokonce kosmický dosah: „Zemí jsi otřásl, rozštěpils ji; scel její trhliny, neboť se hroutí.“ Inu nevím, tak se nám jeví osobně v okamžiku naše neúspěchy, ačkoli z pohledu delšího časového horizontu jsou jen epizodami, které znamenají pramálo.

Anebo alespoň ono důležité poučení. Anebo ještě jinak: vzpomínám na více umírajících, kteří před smrtí zažili okamžik prozření, že skutečně umírají: To je konec! Ono „konec“ bylo přitom opravdu fatální poznání. Nejsem chytrý, který vše ví, a nic ani nevím o svém vlastním předsmrtném prozření. Přesto to však snad mohu použít jako obraz.

Vlastní neúspěch a konec je pro člověka doopravdy hroucením kosmu, ačkoli to tak ve skutečnosti není.

Jenomže v téhle porážce je všechno jinak: korouhev je znamením nikoli útoku, ale ústupu; víno není k jásotu, ale k motolici. Řady jsou prolomeny – a kde je Bůh?

Vzhledem k množství bojů ve Starém Zákoně jsme si navykli mluvívat dokonce o svatých bojích, jakoby každý boj, do kterého Izrael vytáhl, musel být nutně oním svatým bojem Hospodinovým. A ono nikoli – zde je jeden z příkladů, kdy to tak není, příklad porážky a neúspěchu.

Jeden můj kamarád říkával, že nemá rád církve, protože jsou to fotbalové kluby. Kopou za svou barvu a jásají nad svými úspěchy. Zde jsou David a Joáb jako příslušníci fotbalového klubu Izraele, kteří kopou za svou barvu a velmi se diví, že fanoušek Hospodin se nekoná, že hlavní útočník Hospodin nenastoupil zápas, který si naplánovali vyhrát. Souhlasím se svým kamarádem, že církev nesmí být fotbalový klub. A ani Izrael není a nebyl fotbalovým klubem. Tam, kde se to stane, přichází hořká porážka bez naděje.

Do téhle lamentace zaznívá Hospodinova odpověď. Hospodin se neomlouvá za svou neúčast na straně Joába. Raši dokonce řekne ve svém

Kázání

Pro předního zpěváka, podle "Lilie svědectví". Pamětní zápis, Davidův, k vyučování, když válčil s Aramejci z Dvojříčí a s Aramejci ze Sóby; po návratu pobil Joáb Edómce v Solném údolí, dvanáct tisíc mužů. Zanevřels na nás, Bože, prolomils naše řady, stíhal nás hněv tvůj. Navrať se k nám! Zemí jsi otřásl, rozštěpil jsi ji; scel její trhliny, neboť se hroutí! Vlastnímu lidu dals okusit tvrdost, dals nám pít víno, až závrať nás jímá. Dopustils, aby ti, kdo se tě bojí, korouhev k ústupu před lukem zvedli. Aby tvoji milí byli zachováni, pomoz svou pravicí, odpověz nám! Bůh ve své svatyni promluvil: "S jásotem rozdělím Šekem, rozměřím dolinu Sukót. Mně patří Gileád, mně patří Manases, Efrajim, přilba mé hlavy, Juda, můj palcát.

Moáb je mé umývadlo, na Edóm hodím svůj střevíc. Spusť, Pelišteo, proti mně válečný ryk!" Kdože mě uvede do nepřístupného města?

Kdo mě dovedl až do Edómu?

Což ne, Bože, ty, jenž zanevřel jsi na nás? Což s našimi zástupy bys nevytáhl, Bože? Před protivníkem buď naše pomoc, je šalebné čekat spásu od člověka. S Bohem statečně si povedeme, on rozšlape naše protivníky. Žalm 60

12

Svědectví / Kázání

výkladu, že Joáb bojoval proti Hospodinu, tedy že Hospodin bojoval na straně Aramejců. Ale ta odpověď je jiná v tom, že Hospodin sám vyhlásí svou svrchovanost nade všemi: nad izraelskými rody i nad pohany. A dokonce vyhlásí svou nezávislost na všech. Nikdo jiný nakonec nemá žádnou moc a nikdo Hospodinu v jeho úmyslech a cílech není pomocníkem, rádcem a kolegou. Boží vůle je jiná než lidská – a o ni jde. O tu se měl David s Joábem zajímat. Nečinili tak – a porážka od Aramejců je má k této vůli přivést. A také přivádí, jakkoli je odpověď ještě prodchnuta bojovností a vojenským duchem: Před protivníkem buď naše pomoc, je šalebné čekat spásu od člověka. S Bohem statečně si povedeme, on rozšlape naše protivníky.

Naléhavost téhle odpovědi (jako výsledek vyučování Davida) je v důrazech na Hospodina. Je šalebné čekat spásu od člověka, ale s Bohem si statečně povedeme.

Nelze, než jít od tohoto vyučování žalmu šedesátého do Nového Zákona, k Ježíši Kristu a jeho svrchovanosti a zápasu. Kristův postoj – Boží postoj – je opravdu jiný než postoj příslušníka fotbalového klubu či jeho fanouška. Každý princip stranickosti, jak jej zažíváme u nás lidí, je v Kristu popřen. Kupodivu je v něm nakonec popřeno i ono zaměření na sebe sama a poměřování skutečnosti jen svou krátkou existencí. Kristus, který dobývá svět na kříži a který tváří v tvář smrti pak nemusí říkat: „To je konec,“ nýbrž: „Dokonáno jest,“ takto poráží samu smrt a je živý. Chvála buď Bohu vzdána za to, že jeho vůle je svrchovanou pravdou nad světem, jeho smyslem a cílem. Chvála buď i za ty, kteří samí sebe ztratili a svůj život poslušně podřídili Hospodinu.

Hospodine, náš Pane, ty víš, jak snadno se nás zmocňují myšlenky, že se ti všecko vymyká z rukou. Ty víš, jak se zneklidňujeme nad tím,

Modlitba jako zdroj síly Miluše Šálková

Když se nám před téměř dvanácti lety narodila dcera, rozhodně jsme jako rodiče nepočítali s tím, že bychom se potýkali s jakýmikoliv těžkostmi. A už vůbec nás nenapadlo, že by se mohla narodit s vrozenou vadou.

Myslím si, že těmito věcmi se trápí opravdu jen málokterý rodič.

Většinou se prostě těšíme, zvlášť je-li to první dítě a lékaři nepředpokládají žádné komplikace ani neodhalí anomálii.

Jenže věci nešly podle plánu.

Maruška potřebovala operaci.

Když mi dětská lékařka řekla, že naše dítě není v pořádku, že musí do Prahy, a co vše ji čeká, sevřelo se mi srdce. Vrátila jsem

že netrestáš nespravedlnost tak, jak bychom si přáli. Ty víš, jak bychom již nyní chtěli žít z vidění, a ne z víry. Hospodine, jak dlouho ještě? Proč nedokazuješ svoji moc?

My sami se ze zajetí takových myšlenek osvobodit nedokážeme.

Vypuď je ty sám z našich srdcí.

Obrať naši mysl ke skutkům svého milosrdenství a své moci. Vždyť jsi v Kristu přemohl zlo, zastal ses spravedlnosti, otevřels cestu kupředu. Zůstáváš Pánem. Dej, ať se nám otevřou oči víry, abychom se ujistili, že nás nic nemůže vytrhnout z tvé ruky, že hřích a nespravedlnost jsou a budou souzeny. Dej, ať v tvých zaslíbeních najdeme pevnou naději i radost, o kterou se rozrážejí pochybnosti.

V této naději a radosti utvrď svůj lid, kdekoli se shromažďuje. Amen.

Autor je farář sboru ČCE v Trutnově. Článek je upraveným kázáním z června 2015.

13 se na pokoj a věděla jsem, že jediná moje opora bude Bůh skrze modlitbu a společenství věřících. Volala jsem k Pánu v slzách, zoufalství, strachu i nejistotě a s pocitem bezmoci.

S pocitem, že nejsem schopná pomoci vlastnímu dítěti. Já byla bezmocná, jenže jsem nebyla sama. Proto jsem začala volat k Nejvyššímu. Nedokážu slovy popsat, co mi modlitba dala, ale prožívala jsem Boží ujištění, že on se o Marušku postará. Díky modlitbě jsem mohla být napojená na Hospodina a čerpat u něj útěchu, jistotu a pokoj, které mi lidé dát nemohli. Skrze modlitbu jsem čerpala pokoj, který se slovy popsat nedá, a mé negativní

pocity se zmenšovaly. Neztratily se zcela, ale já jsem uvnitř věděla, že Bůh mě slyší a že se o Marušku postará skrze lidi, kteří jí byli nablízku. Vnitřní ujištění bylo skutečné, protože i maminky, které se mnou ležely na pokoji, udivilo, jak dobře celou situaci zvládám. Alespoň z jejich pohledu. Mohla jsem jim říct, že je to jen díky Bohu, který mě provází.

Navíc modlitby se za Maruškou nesly od členů rodiny i mnohých přátel. Právě vědomí síly modlitby, která nás v těch dnech spojovala, mě neskutečně drželo nad vodou. A proto Bohu děkuji za tento dar. A nejsou to jen fráze. Ano, modlitba není jen stroj, kterým znásilňujeme Stvořitele

k tomu, aby plnil naše přání nebo touhy. Vím, že skrze ni Bůh může promlouvat k člověku, že existuje víc druhů modlitby. Svým svědectvím jsem jen chtěla povzbudit k tomu, abychom předkládali své životy Bohu, který se o nás chce starat a kterému na nás záleží.

Modlitba nejsou prázdná slova, kdy člověku nezbývá nic jiného než zoufalé doufání. Modlitba je prostředek, jak se setkat s Bohem, který jedná pro naše dobro.

Modlitba může být zdrojem síly, pokoje, porozumění nebo třeba odpuštění. Modlitba má moc.

Moc měnit člověka i situace.

Autorka je členkou sboru ECM v Protivíně

Vzpomínková bohoslužba

V neděli 6. 11. 2016 se konala v tachovské Sedmdesátce vzpomínková bohoslužba za všechny, kteří v uplynulém roce zemřeli jako klienti tachovské pobočky Mobilního hospice Sv. Jiří.

Bohoslužby se zúčastnili rodinní příslušníci z 9 rodin (osloveno bylo 21 rodin), celkem 18 pozůstalých. Z hospicového týmu přišlo 7 sester a lékařek, ze sboru Evangelické církve metodistické 3 věřící. Spolu s kazatelem bylo tedy účastníků 29. Atmosféra setkání byla krásná a důstojná, rodiny byly velmi vděčné.

V první části proběhla bohoslužba, ve druhé se sesedli příbuzní ke stolkům a nad šálkem čaje či kávy vzpomínali na své milé, kteří je v uplynulém roce opustili.

Setkání trvalo dvě hodiny, během nichž prožili jeho účastníci chvíle katarze a smíření. Úvodní liturgie měla oslovit především ty zúčastněné, kteří nemají žádný vztah k víře. Byla sestavena z liturgických textů, které jsou překládány z Book of

Worship a připravovány Liturgickou komisí ECM k publikování.

TEXT VZPOMÍNKOVÉ LITURGIE

zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí. Duši mou občerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své. /ticho/

1. Přivítání, chvíle ztišení a kajícnosti

Sešli jsme se, abychom zavzpomínali na ty, kteří nás v uplynulém roce opustili a které jsme mohli doprovázet na jejich poslední životní cestě. Nechceme však jen vzpomínat. Chceme prožít vděčnost za to, že jsme se svými blízkými mohli strávit poslední okamžiky jejich života.

Chceme si také uvědomit, že i naše životní pouť se blíží ke svému závěru a že i my budeme jednou stát před branou smrti – a budeme potřebovat průvodce, který nám pomůže touto branou projít.

Ztišme se a prožijme tichou chvilku nad slovy 23. žalmu: Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách

Modleme se: Dobrořečíme tvému svatému jménu, Bože, za všechny naše blízké, kteří dokonali svůj běh a nyní odpočívají od svých prací.

Dej nám milost následovat jejich příkladu ve všem dobrém, ke tvé cti a slávě. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

2. Píseň Taizé 3. Zapálení svící

Smrt je nepřítelem. V biblické knize Micheáš čteme: Neraduj se nade mnou, má nepřítelkyně!

Padla-li jsem, povstanu, sedím-li ve tmě, mým světlem je Hospodin.

Hospodin je nám světlem tváří v tvář smrti. Proto zapálíme svíce, abychom si připomněli,

Svědectví / Liturgie

Petr Vaďura a Iva Csanálosi

14 že před Boží tváří nemá smrt poslední slovo.

4. Četba biblického textu – Zjevení 21,1-6a 5. Příběh Lazara z Betanie – Janovo evangelium 11,1-44 Krátká homilie

Ze života církve / Liturgie

6. Modlitba za zesnulé

Věčný živý Bože, v tento den v nás ožívají vzpomínky na milované, kteří už s námi nejsou.

Jaké to bylo štěstí, když byli mezi námi.

Jaká to byla radost, když jsme žili své životy společně, milovali jsme a byli jsme milováni.

JEJICH PAMÁTKA JE NAVŽDY POŽEHNANÁ.

Uplynuly měsíce či roky, a stále se jim cítíme být blízko.

Naše srdce po nich touží.

I když se utlumil ostrý žal, tupá bolest zůstává, protože jejich místo je teď prázdné.

Pouto života se přetrhlo, ale pouto lásky a touhy se přetrhnout nemůže.

JEJICH DUŠE JSOU NAVŽDY SVÁZÁNY S NAŠIMI. Teď na ně hledíme očima vzpomínky, jejich chyby se odpouštějí, jejich dobré vlastnosti vystupují do popředí.

A tak dobrota žije, a slabost se ztrácí z dohledu.

Vzpomínáme na ně s vděčností a žehnáme jejich jménu.

JEJICH PAMÁTKA JE NAVŽDY POŽEHNÁNÍM. Vzpomínáme také na ty, kdo byli našimi přáteli.

Vzdáváme čest všem, kdo se o nás starali a pracovali pro dobro všech lidí.

Kéž dokážeme jít v jejich stopách a jsme přínosem pro všechny, kdo jsou kolem nás.

Vždyť to je teď náš úkol.

JEJICH DUŠE JSOU NAVŽDY SVÁZÁNY S NAŠIMI. Vzdáváme ti díky za všechny, kdo teď žijí a kralují spolu s tebou.

Jako velký zástup svědků nás obklopují svým požehnáním a přinášejí ti chvalozpěvy a díkůvzdání.

JSOU ŽIVI NAVĚKY. AMEN. 7. Chvíle ticha s hudbou 8. Požehnání

Kéž je Hospodin, náš Bůh, s námi, jako byl s našimi duchovními otci! Nechť nás neopouští a neodvrhuje! Nechť nakloní naše srdce k sobě, abychom chodili po všech jeho cestách a dodržovali jeho přikázání, nařízení a práva, která nám přikázal. A nechť poznají všechny národy země, že Hospodin je Bůh; není žádný jiný.

Vaše srdce buď cele při Hospodinu, našem Bohu, abyste se řídili jeho nařízeními a dodržovali jeho přikázání.

9. Píseň Taizé

Dobrovolníci z Česka v USA Distrikt Johnson City v Tennessee, USA, je v rámci programu In Mission Together (V misii společně) partnerem České oblasti Evangelické církve metodistické už deset let. Za tu dobu k nám přijela řada týmů z jejich sborů, zejména o hlavních prázdninách, protože většinou připravují programy pro děti. Naopak, naše týmy dobrovolníků jezdí do Johnson City pracovat manuálně.

Naposled to bylo letos. Jiří Černý ze sboru ECM v Praze-Horních Počernicích, Bohumil Opočenský a Jaroslav Trachta ze sboru Praha-Strašnice a já v postavení misijní koordinátorky jsme navštívili několik sborů, zúčastnili se jejich bohoslužeb v neděli a jejich večerních programů v týdnu, ale hlavně spolupracovali na jednom

z projektů ASP (Appalachia Service Project). Ta organizace byla založena a je podporována metodisty. Pracovali jsme společně se zkušenými lidmi z ASP. Na několik dnů se k nám přidali také dva faráři, superintendent a jeho sekretářka. Bylo družno. V následujících odstavcích popisují čeští členové pracovního týmu, co prožili. Podle ohlasů od vedení ASP a od místního vedení církve (superintendenta) reprezentovali muži svoje sbory a Českou oblast ECM velmi dobře. Naši hostitelé se s námi loučili slovy: „Přijeďte zas, budete kdykoli vítáni.“ Jana Křížová

Byla to pro mne nová zkušenost. Neznalost jazyka mne sice

ochudila o mnoho zajímavých rozhovorů, ale letěl bych znovu.

Pracovní tým byl skvělý a jsem rád, že jsme mohli odevzdat kus poctivé práce a poznat nové lidi. Úžasní byli všichni hostitelé.

Dojmů je hodně. Nejsem žádný spisovatel, kluci snad toho napíši více a lépe to podají.

Jiří Černý

Jak se tři plouží přes velkou louži

Letos v září jsem měl možnost odletět do USA do Johnson City v Tennessee a podílet se na výstavbě domu potřebným lidem. Když jsem se o projektu poprvé dozvěděl, propadl jsem nadšení z toho, že bych se mohl

15

tematické články

Ze života církve

16 podívat po skoro 50 letech života do USA. S přibližujícím se termínem odletu jsem začal pochybovat o rozumnosti nápadu. Pominu-li cenu, která nebyla zanedbatelná, pomoci s opravou domu pro někoho potřebného mohu přeci i u nás doma a nemusím kvůli tomu uletět skoro 18 000 km. A ještě se svěřit velké plechové obludě určené k přepravě mé osoby? Mé nadšení bylo skoro na nule. Nakonec jsme odletěli. A nelitoval jsem. Prožil jsem moc pěkný a pro mě i velmi dobrodružný čas. Poznal jsem hodně upřímných, milých, obětavých a pracovitých lidí, s kterými bych se asi jako turista nepotkal. Jsem rád, že jsem do Států jel jako člen pracovního týmu a mohl se tak podílet při poměrně náročné práci v potu tváře na pomoci pro ty, kteří ji potřebovali. Potěšilo mě, když jsem viděl a zažil tu radost a vděčnost, s jakou nás přivítali a přijali mezi sebe. Prožil jsem ujištění, že i tu moji (naši) pomoc vítají a potřebují. Ne proto, že by stavbu sami nezvládli, ale hlavně proto, aby věděli, že i někde v srdci Evropy jsou lidé, kterým na nich záleží.

Proto mělo smysl jet tu dálku a doslova cedit pot a krev. Mělo to smysl i proto, abych nalezl odpověď na otázku z Bible (L 10,29): „ A kdo je můj bližní?“ Kdokoli na celém světě.

Bohumil Opočenský

Tennessee 2016!

Tennessee bylo mou v pořadí už druhou cestou za Velkou louži, a proto už mohu hodnotit. Při první cestě před třemi lety jsme viděli Ameriku luxusní (domy v Clearwater nebo Naples na Floridě), monstrózní (mrakodrapy v Houstonu, Grand Canyon v Arizoně nebo stadion v Dallasu), hrdou (oslava Dne nezávislosti v San Antoniu nebo "hvězdnatá" vlajka vlající téměř u každého domu), hýřivou (večerní pouliční hudebníci v New Orleans), historickou (indiánské pueblo v Taosu nebo téměř zaniklý svět důlních

dělníků v maličkatém Madridu), bláznivou (muzeum UFO v Roswellu nebo kasina v Las Vegas), horkou a suchou (poušť tak tajemného jména známého mi z májovek – Llano Estacado), ale i chudou (slumy v Oddesse) a děsivou (následky výbuchu chemičky ve Westu). Přestože právě tuto "koláčovou metropoli" založili čeští rodáci, bylo to všechno tak jiné (neuvědomuji si, že bych u nás někdy koupil koláč s klobásou).

A to je ten hlavní pocit, který mi z té tehdejší návštěvy zůstal: jsou TAK odlišní!

Letos jsme byli ve východním Tennessee – a připadal jsem si jako DOMA. Přívětivé klima, spousty lesů (až na ty rododendrony tak podobné!), potůčky v nich. Sám pro sebe jsem tu krajinu kolem Great Smoky Mountains nazval Šumavou o desetinásobné rozloze. Všechno mi bylo takové "povědomé". A mohli za to i – lidé!

Tak přívětiví, trpěliví s naší ne moc dobrou angličtinou.

Usměvaví a snažící se vždycky pomoci. Rád se toulám krajinou a vyzbrojen foťákem jsem vycházel po cestách. Užíval jsem si, že skoro každý mne z auta zamáváním zdravil a rád jsem jim to vracel zpět. Černoch sekající zahradu v Johnsborough odložil sekačku a šel si se mnou popovídat. Postarší dáma mi zastavila v Piney Flats a odvezla mne do "historického" centra města (co na tom, že bylo založeno v roce 1854 a skládalo se jen z obchodu, pošty a nádraží). Přesto jí stálo za to mne popovézt o zhruba 100 m a pak i zpět.

Co mne však nejvíc zaujalo, byli dobrovolníci, se kterými jsme pracovali. Určitě ne nadarmo má Tennessee přezdívku The Volunteer State. "Chlapci" kolem sedmdesátky pracovali neúnavně. Bývalý profesor matematiky Butch, majitel restaurace Don, veterán vietnamské války Walter, stavební předák Al nebo další důchodce Billy. Proč třeba on, který před dvěma lety spadl ze žebříku a zlomil si nohu v krčku,

nezůstane doma a nenadává na poměry? Co tohoto muže s přezdívkou "mechanical man" (nohu má vyztuženou ocelí) ještě žene do práce?

Svůj důchodový věk vidím v nedohlednu, a přesto jsem už teď často hrozně unavený. A tak občas sním o tom, jak pak všeho nechám a budu žít jen pro sebe a svoji rodinu. Ti Američané mě však donutili se zamyslet. Je to jejich poděkování za to, co pro ně stát v životě udělal? Je to jejich víra a potřeba pomoct těm, kteří v životě neměli tolik štěstí? Je to touha být užitečný, dokud ještě mám síly? Nebo chtějí být v dobré společnosti, kde je legrace?

A nezanikne to s touhle starší generací? A jaký vliv to bude mít na mne?

Pořád ještě přemýšlím...

Jaroslav Trachta

17

O velkém selhání Rozhovor Petra Vaďury s Pacifikem Matějkou

Co ve vyprávění knihy Numeri předchází uvedené scéně?

V širším slova smyslu předcházelo událostem popsaným ve 14. kapitole odpadnutí od Hospodina zhotovením zlatého telete, jak to líčí Ex 32. Dále jim předcházely stesky Izraelitů po mizerných jistotách Egypta (Nu 11) a konečně sourozenecké reptání, do kterého se spolu

s Mirjam zapojil i Árón (Nu 12).

Sourozencům vadilo, že mají poslouchat svého mladšího bratra a mít menší pravomoci než on.

Bezprostřední rámec příběhu pak tvoří líčení průzkumu zaslíbené země, které přineslo málo překvapivý poznatek, že tam, kde je úrodná půda a dostatek vody, existuje také ekonomicky a vojensky silná společnost, jejíž členové bez zvláštní Boží pomoci jistě nedovolí imigrantům převzít kontrolu nad úrodnou půdou a děním v zemi. Pro zástup nevycvičených pastevců bylo na přirozené rovině samozřejmě zhola nemožné tuto zemi dobýt. Zde však bylo ve hře Boží pověření pro tento úkol, a proto se nejednalo o prosté měření přirozených sil.

Lid Izraele se polekal a odmítl vstoupit do země zaslíbené.

Proto začíná reptat. Jak toto reptání vypadá?

Jak už jsem naznačil, proces reptání začíná shora. Nejdříve se v 11. kapitole lidé bouřili přímo

Rozhovor nad Biblí

Celá pospolitost se pozdvihla; dali se do křiku a lid tu noc proplakal.

Všichni Izraelci reptali proti Mojžíšovi a Áronovi a celá pospolitost jim vyčítala: "Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti!

Kéž bychom zemřeli! Proč nás Hospodin přivedl do této země? Abychom padli mečem? Aby se naše ženy a děti staly kořistí? Nebude pro nás lépe vrátit se do Egypta?" I řekli si vespolek: "Ustanovme si náčelníka a vraťme se do Egypta!" Tu padli Mojžíš a Áron na tvář před celým shromážděním pospolitosti Izraelců. Jozue, syn Núnův, a Káleb, syn Jefunův, dva z těch, kdo dělali průzkum v zemi, roztrhli svá roucha a domlouvali celé pospolitosti Izraelců: "Země, kterou jsme při průzkumu procházeli, je země převelice dobrá. Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji. Je to země oplývající mlékem a medem. Nechtějte se přece bouřit proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin.

Nebojte se jich!" Celá pospolitost však křičela, aby je ukamenovali. Vtom se všem Izraelcům ukázala při stanu setkávání Hospodinova sláva.

Hospodin řekl Mojžíšovi: "Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat?

Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? Budu ho bít morem a vydědím jej, a z tebe učiním větší a zdatnější národ, než je on." Mojžíš však řekl Hospodinu: "Uslyší o tom Egypťané, neboť z jejich středu jsi vyvedl tento lid svou mocí, a budou o tom vykládat obyvatelům této země. Ti slyšeli, že ty, Hospodine, jsi uprostřed tohoto lidu, že ty, Hospodine, se zjevuješ tváří v tvář. Tvůj oblak stojí nad nimi, v sloupu oblakovém chodíš před nimi ve dne a v sloupu ohnivém v noci. Když tento lid do jednoho usmrtíš, pronárody, které slyšely o tobě zprávu, řeknou: »Protože Hospodin nebyl s to uvést tento lid do země, kterou přísežně zaslíbil, pobil je na poušti.« Nuže, nechť se prosím vyvýší tvá moc, Panovníku, jak jsi prohlásil. Řekl jsi: »Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.« Promiň prosím tomuto lidu vinu podle svého velikého milosrdenství, jako jsi mu ji odpouštěl od Egypta až sem." Hospodin odvětil: "Na tvou přímluvu promíjím. Avšak, jakože jsem živ, Hospodinova sláva naplní celou zemi. Proto žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům; nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval. Jen svého služebníka Káleba, protože byl jiného ducha a cele se mi oddal, uvedu do země, do níž vstoupil, a jeho potomstvo ji obsadí. V dolině sídlí Amálekovci a Kenaanci; zítra se tedy obraťte a táhněte pouští cestou k Rákosovému moři."

Numeri 14,1-25

Rozhovor nad Biblí

18 proti vůdcovské autoritě samotného Boha a chtěli vzít svůj osud do vlastních rukou, ačkoli to všechno byli rodilí otroci, kteří nebyli znalí zákonů řízení velké pospolitosti. Pak se ve 12. kapitole vzbouřily i jejich pomocné autority – mluvčí Árón, který byl jakýmsi jejich premiérem, a jeho sestra Mirjam, která asi také měla významné postavení. Oba se bouřili formálně proti Mojžíšovi, ale v zásadě to bylo proti Bohu.

Odtud už byl jenom krůček k tomu, aby se proti Mojžíšovi začali bouřit i obyčejní lidé. Jestliže jsou i společenské elity povzneseny nad dodržování zákona, co můžeme čekat od řadových lidí, kteří jsou toho svědky? Reptání souvisí s pláčem, jehož příčinou byla pravděpodobně hrůza z boje jevícího se jako šílený a beznadějný. Předpokládaný útok na Kanaán byl na přirozené rovině myslitelný jen tehdy, pokud se morálně silnější útočníci nebáli podstoupit velké ztráty v boji a pokud byli dostatečně motivovaní. Přirovnal bych to k vylodění v Normandii za II. světové války. Úspěch celého toho masakru byl založen na momentu překvapení a na předpokladu, že útočníků je dostatečně velké množství, aby je obránci nemohli pobít všechny.

Současně však bylo nutné, aby útočníci byli motivováni tím, že nemají kam ustoupit, takže jejich jedinou šancí na přežití bylo vítězství.

Základní zkušeností Izraele s Bohem bylo vysvobození z Egypta. V Egyptě byli jako otroci pobíjeni, neměli žádná práva a museli dřít, aniž dostávali mzdu. Když je Hospodin provedl zázračně přes Rákosové moře a ochránil je před faraonem a jeho vojskem, velmi se radovali. Jak je možné, že teď říkají: „Vraťme se do Egypta“?

To tak rychle zapomněli na své soužení?

Kdysi se dalo zvyknout i na mazáckou vojnu, protože každodenní šikana byla pořád přijatelnější a hlavně předví-

datelnější než tzv. „gumárna“, neboli bezduché a nepředvídatelné znepříjemňování života ze strany znuděných velitelů, jejichž jedinou životní radostí byl chvilkový pocit moci. Navíc starověké otroctví nemuselo nutně být psychologicky tak odpudivý životní stav. Mnoho lidí ho pravděpodobně volilo i dobrovolně, protože sice neměli nárok na plat ani na majetek a museli být svému pánu neustále k dispozici jako jeho vlastnictví, ale na druhé straně měli jistotu, že o ně bude postaráno v jejich základních životních potřebách. Měli kde spát a co jíst, se souhlasem pána se mohli i oženit, byť se jejich děti automaticky stávaly otroky a vlastnictvím jejich pána. Ten věděl, že se o otroky musí starat, pokud chce, aby byli schopni pracovat. I koni přece dáme nažrat a necháme ho odpočinout, aby co nejdéle sloužil. Navíc otroků bylo tolik, že ani zlý pán se nemohl vozit po všech – a ne každý pán byl vysloveně zlý. K tomu je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že Izraelité byli od malička vychováváni tak, aby ctili zákonnou autoritu a byli loajální vůči vládci Egypta.

Do reptání lidu se náhle zjeví Hospodinova sláva a k Mojžíšovi zazní slova: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? Budu ho bít morem a vydědím jej, a z tebe učiním větší a zdatnější národ, než je on.“ Myslel to Hospodin vážně? Copak nepočítal s tím, že lid bude nevěrný a nevděčný?

To je poměrně obtížná otázka.

Stejně tak bychom se totiž mohli zeptat, zda Bůh dopředu nepočítal s tím, že Adam a Eva v ráji ve zkoušce neobstojí. Nepochybně s tím počítal a dopředu se podle toho zařídil. Zrovna tak bychom se mohli ptát, zda existoval nějaký historický důvod pro to, aby si Bůh vyvolil zrovna Izraele.

Domnívám se, že ne, protože jinak by mu s takovou lehkostí

nehrozil vyhlazením. Potřeboval prostě nějaký národ, který bude šiřitelem jeho Zákona a který připraví půdu, aby se z něj mohl narodit Vykupitel lidstva. A bylo tedy celkem jedno, zda ten národ vzejde z Izraele nebo z Mojžíše.

Koneckonců Adam ani Noe, s nimiž Bůh rovněž uzavřel smlouvy, nebyli Izraelité, ale prostě v rámci možností v daném okamžiku relativně spravedliví lidé. Ta otázka by však podle mého názoru mohla být položena i jinak. Byla to totiž nejspíš provokace cílená na Mojžíše. Bůh v ní zkouší Mojžíšovu ješitnost. Zkouší, zda má dostatek pokory, aby se mohl stát prostředníkem Božích plánů s Izraelem. Žádný národ nemohl být lepší než ten, který měl Mojžíš před sebou. V každém národě je značné procento pochybovačů a rebelů. Mojžíš se však musel naučit tomu, že přerod této pospolitosti v relativně spravedlivý národ nemá v rukou on, nýbrž Hospodin.

Proč Mojžíš odmítl Hospodinovu nabídku, že nový národ vzjede z jeho potomků?

Ne každé proč má své proto.

Mojžíšova velikost nespočívala v tom, že by byl geniální vůdce, který si na způsob špičkového šachisty dovede spočítat mnoho tahů dopředu. Na svou dobu měl sice elitní vzdělání, ale jeho skutečná velikost spočívala ve schopnosti naslouchat své vnitřní intuici, jakémusi šestému smyslu, který mu říkal, že v žádném případě nesmí zradit národ, do jehož čela byl zcela nezaslouženě postaven. Nesmí zradit poslání, které je větší než on. Dobře tušil, že skutečné Boží povolání nemá slepé uličky. Jestliže Bůh před očima jeho lidu vykonal tak veliké zázraky v Egyptě a při putování na poušti, pak to jistě nebylo jen pro ukrácení dlouhé chvíle, aby pak všechny, kdo si to pamatují, vyhladil a šel si hrát s něčím jiným.

Jak Mojžíš Hospodinu argumentuje?

19

Po té, co Mojžíš uvede argumenty proti Hospodinovu návrhu povolat z jeho potomstva nový lid, řekne slova, která patří v Bibli k těm nejkrásnějším: „Řekl jsi: »Hospodin je shovívavý a nesmírně milosrdný, odpouští vinu a přestupek, ale viníka nenechá bez trestu, vinu otců stíhá na synech do třetího i čtvrtého pokolení.«“ Připomíná tedy Hospodinu slova, kterými se on sám představil a jimiž vyhlásil, co je u něj nejdůležitější: milosrdenství a odpuštění. Proč to takto Hospodinu připomíná?

Za co jej chce prosit?

Při četbě citované věty nás zarazí určitý protimluv. Říká se: „Odpouští vinu, ale viníka nenechá bez trestu.“ Tak jak je to s tím odpuštěním? Jak může trestat někoho, komu odpustil?

A zde je dozajista klíč k Mojžíšově přímluvě. Na jedné straně

Bůh dává průchod své trestající spravedlnosti, a pokud ho obhájce nepřesvědčí o důvodech pro upuštění od trestu, nemůže nechat přečin nepotrestaný. Na druhé straně je však také milosrdný a rád naslouchá člověku, kterému záleží na druhých.

Odpouští národu jako takovému, odmítá kolektivní vinu a trestá pouze přímé viníky. Kdyby Mojžíš prosil jen sám za sebe, vůbec se s ním nebude bavit. Když však ukazuje, že je proniknut Božím duchem a má v sobě mateřskou lásku k lidem, jež mu byli svěřeni, nemůže Bůh jeho modlitbu nechat bez odpovědi.

Bůh Mojžíše vyslyšel a upustil od potrestání lidu. Reptání Izraele však přesto nebylo bez následků. Jakých?

Je docela překvapivé, že navzdory citovanému verši nebylo potrestáno čtvrté, třetí ani druhé pokolení, ale pouze jedna generace rebelů nevyvázla bez trestu.

A také Mojžíš byl potrestán za to, že jeho přímluva byla možná až příliš chladná, že si zachovával odstup od národa a žádal od Boha méně, než by měl a mohl.

Při srovnání s dějem popsaným v Ex 34, 6-7 se zdá, že ve skutečnosti žádá spíše o odložení trestu na dobu po příchodu do zaslíbené země než o jeho úplné odpuštění.

V naprosté shodě s tím Bůh v daném okamžiku nezahubí nikoho, ale rozloží smrt na poušti do delšího časového úseku. Zaslíbená země jako taková však není úplně ztracena. Síla záchrany národa a záchrany skrze tento národ je převedena do kontinuity mezi generacemi a do posílení vzájemné solidarity. Opět se tu ukazuje, že Bůh všechno zlé umí proměnit a využít pro něco dobrého.

Jediný, kdo do země zaslíbené z oné reptající generace smí vstoupit, je Káleb. Proč? V čem byl jiný?

Nesmíme zapomínat na Jozua, který nahradil Mojžíše v jeho roli vůdce. Mojžíš převedl národ

přes moře, Jozue ho převedl přes Jordán. Jeden ho vyvedl z otroctví, druhý ho uvedl do svobody.

Káleb byl jiný v tom, že důvěru v Hospodina postavil nad logické uvažování. Z rozumového hlediska bylo nemožné, aby špatně ozbrojení a nevycvičení pastevci dobyli dobře střeženou a chráněnou zemi. Pokud však Hospodin řekl, že se to stane, pak je to jiná věc. Nejlépe to vystihuje apoštol Pavel, když říká: "To, co je slabé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil silné." (1K 1,27) Jak bychom mohli text ze 14. kapitoly knihy Numeri vztáhnout na nás? V čem je pro nás poučný?

Předně Boží možnosti nejsou totožné s možnostmi našimi.

Když něco podle nás nejde, ještě to neznamená, že to nejde vůbec.

Druhé poučení je v tom, že člověk se může těžce provinit i svou lhostejností vůči bližním nebo dokonce tím, že mu na nich málo záleží a je s nimi málo solidární.

Boží milosrdenství je totiž úzce spjato s lidskou angažovaností.

Nezištná láska vůči bližnímu dokáže zvrátit i důsledky vážných přečinů, zaviněných lidskou slabostí. A konečně je tu poučení o odpovědnosti elit za jednání národa. Alibismus mocných a jejich povznesenost nad požadavky zákona mohou spustit obrovskou lavinu, která na konci smete celý národ.

Rozhovor vznikl jako příprava pořadu Ranní slovo, odvysílaného 9.10.2016 na frekvencích Českého rozhlasu Vltava. Pacifik Matějka je starozákonník, člen Řádu menších bratří.

Rozhovor nad Biblí

Mojžíš je velmi učenlivý a umí Hospodinu pohotově oplácet se stejnou škodolibostí, s jakou byl právě pokoušen. Ihned zkusí, zda Bůh sám není ješitný, a proto ho upozorní, že by si před egyptskými bohy a pokořeným faraonem udělal pěknou ostudu, kdyby se k vysvobozeným Izraelitům zachoval hůř, než jejich bývalí utlačovatelé. Dále argumentuje samotnou definicí Boha: je přeci Bohem živých, je sám život (viz verš 21) a zdroj všeho života na zemi. Navíc je Bohem vysvoboditelem a zachráncem, takže by byl v rozporu se sebou samotným, kdyby v této roli selhal. Je rovněž Bůh všemohoucí, takže by bylo jeho bytostným selháním, kdyby se říkalo: „Nemohl je uvést do země, kterou jim slíbil, a tak je radši pobil, aby se nepřišlo na to, jak je neschopný.“ Kdyby se toho přeci dopustil, nebyl by pravdivý, nýbrž věrolomný, neboť by nesplnil svůj slib. Koneckonců nikdo ho přece nenutil, aby si vyvolil Izraele a aby pak Izraelity vysvobodil z Egypta. Je-li Bůh pravda, nemůže jednat jinak, než zůstat konzistentně věrný svému prvnímu rozhodnutí.

20

Odhazování masek

Stránky mladých

Lucie Švábová

Každé ráno si každý z nás nasazuje svou masku – jsme „pokorní“, „sebevědomí“, „v pohodě“, v neděli „vzorní křesťané“, v pondělí ráno „poslušní studenti“, ale zároveň „kamarádi, kteří přece nebudou trhat partu“.

Každý z nás si na něco hraje: ať už z vlastního rozhodnutí, anebo si nechává svou roli diktovat ostatními. Kým ale ve skutečnosti jsme a kým chceme či máme být? „Ukaž se!“ – tak znělo téma letošní konference metodistické mládeže, která se o prodlouženém říjnovém víkendu (27.–30.

10. 2016) konala v Plzni.

Hlavní náplní konference byly již tradičně společná shromáždění s kázáním a chválami i volitelné semináře, které nás nutily zamyslet se nad sebou a svým způsobem života. Vyzývaly k odvaze být svatými – být těmi, skrze které je vidět Boha. K tomu odhodit masky, jít opravdově za Bohem a začít „něco“ dělat.

Milan Mrázek i Pavel Kuchynka mluvili o radikálním následování Ježíše. Jde o následování, kdy je Ježíš v našem hodnotovém žebříčku skutečně na prvním místě – i před rodinou a přáteli.

O následování, které nespočívá jen v nedělní návštěvě kostela s maskou vzorného křesťana.

Křesťanský život, který je křesťanský jen formálně a lpí na vnějších znacích zbožnosti, nám dává jen jakýsi falešný pocit jistoty před Bohem a před lidmi. Ve skutečnosti je to život omezený, přízemní a bez opravdového naplnění. Nejsme tady na zemi proto, abychom žili v pohodlí a jen sami pro sebe. Jak vypadá můj život? Čemu věnuji svůj čas a peníze?

Petr Vaďura na svém semináři vyzýval mládežníky k akci – k tomu, aby využívali svá obda-

rování a talenty, aby šli do světa a byli vidět. Je náročné „něco“ vymyslet a realizovat, ale všechno důležité v životě něco stojí, povzbuzoval nás. Církev podle Petra Vaďury málo přemýšlí o své roli v demokratické společnosti, nezapojuje se do diskuze o závažných společenských otázkách, rezignovala na roli v médiích, v kultuře, v politice. Teď je ještě relativně snadné se zapojit, teď je ten čas, kdy bychom měli přestat pohodlně sedět ve svých církvích a vyjít ven. Už brzy se totiž můžeme ocitnout v neznámých vodách, protože společenský systém a řád kolem nás se mění.

Na dalších seminářích se mluvilo například o inspirativním životě Františka z Assisi nebo o příliš nízkých očekáváních, která jsou kladena na dnešní speciální lidský druh „homo teenager“.

Dalším tématem byla bezpečnost na webu, manželé Staňkovi přednášeli o tom, jak ve vztahu, který má vydržet celý život, správně komunikovat a naslouchat si.

Hudební fanoušci mohli zajít na praktický seminář a koncert tachovského sboru Fusion.

Divadelní společnost Kairos II pro nás sehrála představení s názvem „J. O. B.“ – o spravedlivém Josefovi Oldřichu Beranovi, moderním Jobovi, který po nehodě zůstal na vozíčku, těžce mu onemocněly děti a manželka odešla za jiným mužem. Jak bychom se v podobné životní situaci zachovali my? Reptali bychom a zanevřeli na svět i na Boha, nebo bychom obstáli? Otázky vyplývající z Jobova příběhu jsou vlastně podobné těm, které mládežníkům nepřímo kladl Petr Vaďura: Jak bychom se jakožto křesťané zachovali v krizových situacích? Pomohli bychom za

druhé světové války svému bližnímu, Židovi, s vědomím, že nám hrozí trest smrti? Jak se zachováme, až se ocitneme v neznámých vodách my?

Těžké a hluboké otázky jsme mohli na chvíli odložit při sportovních utkáních, deskových hrách nebo na tanečním workshopu. Na něm nás zkušení tanečníci Tereza Vaďurová a Marek Rom naučili základní kroky pěti společenských tanců, které jsme si posléze mohli rovnou vyzkoušet na sobotním královském plese. Ano, skutečně nám mládežníkům Plzeňáci vystrojili ples. A to se vším všudy – s živou kapelou, tombolou, s předtančením (vystoupení taneční skupiny Paprsek), se šaty, lodičkami, obleky a kravatami. V sobotu večer se zkrátka celá metodistická mládež hodila do gala a zatančila si na tanečně upravené chvály.

Vlastně nejen mládež, ale i mnozí členové plzeňských sborů přišli na improvizovaný parket do Maranathy. Podle mého názoru to byl požehnaný večer, který mně osobně tak nějak dokázal, že „to“ jde: bavit se bez alkoholu, bez odrhovaček z rádia, čistě, v Boží přítomnosti. (Nejen) za tento zážitek všem organizátorům ze srdce děkuji.

Autorka je jednou z účastnic konference, členka sboru ECM Praha 2 – Ječná

21

Foto: Tomáš Kondr

22

25 let SKP Plzeň

Diakonie

Mgr. Marek Novotný

U příležitosti 25. výročí založení Střediska křesťanské pomoci Plzeň byla v Plzeňské galerii uspořádána Vernisáž děl klientů z Terapeutické komunity Vršíček.

Středisko křesťanské pomoci v Plzni bylo založeno Diakonií Evangelické církve metodistické jako azylový dům s cílem pomáhat lidem v nouzi a zvěstovat evangelium. Prvotní činnost byla zaregistrována 10.10.1991 jako „sociální pomoc občanům“. Nabízelo lidem na okraji společnosti, především osobám propuštěným z výkonu trestu, sociální pomoc, asistenci při hledání zaměstnání, ubytování, možnost přípravy stravy. Poté, co bylo v roce 1994 v suterénu stejné budovy v Husově ulici založeno kontaktní centrum Point 14 (dříve Teen Challenge Plzeň), začalo přijímat klienty závislé na návykových látkách motivované pro léčbu a svou činnost změnilo na terapeutickou komunitu. Přirozeným vývojem a potřebami společnosti jsme postupem času (v r. 2008) založili službu sociální rehabilitace (zpočátku primárně pro klienty opouštějící Terapeutickou komunitu Vršíček). Později se naše pozornost rozšířila i mimo problematiku závislostí na návykových látkách. V roce 2010 jsme převzali provoz Domu na půl cesty pro osoby opouštějící dětské domovy nebo nápravná zařízení a ústavy péče pro děti a mládež. V roce 2015 jsme pak založili službu Terénní program pro osoby bez přístřeší.

Z převážně laické a duchovní služby se stala profesionální organizace, která vyrostla odborně a i zázemím. Reagujeme na nové trendy, snažíme se být tam, kde vnímáme potřeby společnosti.

Zároveň jsme pevně zakořeněni v prostředí metodistické církve, kde je pomoc lidem v nouzi velmi

rozšířena. Cítíme zde podporu jak praktickou, tak duchovní.

Lidé, kteří z různých důvodů nejsou schopni fungovat ve společnosti a které odborně nazýváme „klienty“, jsou stejní jako my. Prošli možná temnějšími a složitějšími situacemi a někdy jsou hodni obdivu za to, jak je zvládli. Mezi námi a jimi však není žádný rozdíl. Jen my jsme možná měli v životě víc štěstí.

Co tedy nabízíme světu jako diakonický projekt metodistické církve?

Křesťanství oslovuje lidi pořád stejně. V době důrazu na výkon, racionalitu a odpovědnost mluví o tom, že jsme v jádru křehcí, zoufalí, zranitelní a hříšní. Moudrost a racionalita nám chybí, ohrožuje nás strach a trápíme se kvůli vztahům, bojíme se smrti a toužíme po větší Boží blízkosti.

Jsem přesvědčen, že jsme se stali odborníky, ale vedle toho jsme stále ještě zůstali především lidmi. Setkáváme se s lidmi, doprovázíme je, pomáháme jim se zorientovat, zapojit, vyjít na novou cestu. Tak, jak jen nedokonalí a chybující lidé dokážou.

Autor je ředitel SKP Plzeň

23

Vánoční melodram Ralf Mošt

Mrazivý vzduch mi chladí hrdlo;

Naslouchám. V dálce prýští píseň,

dnes je noc, kdy se mnohé mění,

jemná - jako by

kdy se rozdává

zpíval anděl,

nekonečné jmění,

v hloubi zahoří,

kdy je čas snění

až sám jsem se zarděl.

a kdy v nás měkne, co dřív ztvrdlo.

...sním na verandě o zvěsti, co mi tiší trýzeň.

Jdu přes náměstí plné světel, Děkovný vzdech mi hladí hrdlo;

divém shonu,

dnes je noc, kdy se mnohé mění,

unaven nemám,

kdy se rozdává

co bych dodal k tomu,

nekonečné jmění,

že už chci domů.

kdy je čas snění

...a že mi duši cosi hněte.

a ve mně měkne, co dřív ztvrdlo.

V teple verandy odpočinu, chlad ale ještě ve mně běsní.

Je noc všech přání (splněných i vězni), jenom já nesním, zase jsem dostal jen dar splínů.

Báseň

ztichlé po všem tom

24

ThDr. Vilém Daniel Schneeberger (28. 5. 1928 - 3. 12. 2006) Pavel Procházka

25 hováním se mnozí dostávali mimo dosah stávajícího parochiálního systému, sociální záchytný systém byl narušen, což mělo své sociální důsledky.

V tomto historickém rámci si Vilém Schneeberger všímal významu působení Wesleyho a jeho spolupracovníků. Došel k názoru, že Wesley jako jeden z prvních objevil lidskou tvář chudiny.

V předmluvě ke své knize Kořeny sociální činnosti Johna Wesleyho (2003) píše: „Impotenci mas přemáhal novým sebevědomím, jež jim dával, ve sborech jim otevřel cestu k rovnosti a bratrství, takže si začali uvědomovat svou lidskou důstojnost, a vychoval z nich uvědomělé jedince, kteří získali nové postavení ve společnosti.

Metodistické obrodné hnutí dalo těmto lidem nový ideál, nadchlo je vidinou lepšího osobního, mravního a sociálního života a vzbudilo v nich sociální odpovědnost. Dělnická vrstva se od samého počátku stala nejsilnější složkou metodistického hnutí v Anglii. Wesleymu se podařilo nejen ukázat na bídu chudých, nýbrž je také zaktivizovat k novému elánu a přimět druhé, aby jim pomohli. Od tohoto burcování pak už byl jenom malý krůček k dalším sociálním akcím.“ Je známé, že později se metodismus s ideály dělnického hnutí vnitřně rozešel. K tomu Vilém píše: „Zárodky tohoto rozchodu jsou bezesporu už u Wesleyho samého, a sice v jeho konzervativismu. Podle politického přesvědčení byl tory1... John teologicky dospěl ke konzervativismu názorem, že za stávajícími vládci a vládami stojí sám Bůh, který je ustanovil.

V tomto přesvědčení ho posiloval hlavně Starý zákon, kde vrchnost byla dána Bohem. Král je dobrým panovníkem, když je poslušným Božím služebníkem, špatný král je z Božího dopuštění a bude se Bohu odpovídat... Jakékoli reformy se nemají prosazovat revoluční cestou, nýbrž tak, že by se vrch-

1 ) Toryové byli politickou stranou v Anglii a později Velké Británii, jejíž základy vznikly v 17. století. Vyvinula se z ní dnešní britská Konzervativní strana.

Vzpomínka

Letos uplyne deset let od smrti ThDr. Viléma D. Schneebergera. Rád bych uctil následujícími řádky člověka, přítele, bratra ve víře, který působil jako duchovní a superintendent v Evangelické církve metodistické a vedle toho neustále teologicky pracoval a publikoval.

Do práce v církvi se zapojil v době duchovního probuzení mezi mládeží po druhé světové válce. Slyšel Boží hlas do kazatelské služby a rozhodl se pro studium teologie na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. Po jejím absolvování sloužil jako kazatel v Praze 2 a v Jablonci nad Nisou. V letech 1968 - 1989 sloužil jako superintendent Evangelické církve metodistické v Československu, a pak ještě deset let jako kazatel sboru v Praze - Strašnicích.

V roce 1972 předložil na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze disertační práci na téma „Teologické kořeny Wesleyho sociálního akcentu“ a získal doktorát teologie. Viléma fascinovalo zejména Wesleyho evangelizační úsilí, ale chtěl ho poznat i jako organizátora a teologa probuzeneckého hnutí, které dalo později základ vzniku a celosvětového rozmachu metodismu s dalekosáhlou sociální činností. Wesleyho prezentuje ve svých studiích jako učence, který si však duchovní službu neumí představit bez konkrétní hmotné pomoci potřebným. Připomíná metodistům, že jejich praotec ve víře jim dal do vínku dědictví poctivé biblické a teologické práce a silný sociální náboj.

To objevil zejména ve „Všeobecných pravidlech Spojených společenství“ z roku 1743, které vážou členství v církevním sboru na určitou etickou normu, ale také poukázal na to, že ne náhodou právě z metodismu vyšla Armáda spásy a že Metodistická církev v USA přijala v roce 1908 tzv.

Sociální vyznání, které formulovalo stanovisko církve k palčivým sociálním problémům své doby.

Učitelská činnost V. Schneebergera byla motivována zejména zájmem o biblickou teologii a metodistické dědictví. Jako superintendent Evangelické církve metodistické zavedl pravidelná setkání kazatelů, při kterých se kromě pastoračních záležitostí vždy konaly i odborné přednášky. Spolu s farářem V. A. Žákem připravili studijní plán Konferenčního studijního kurzu, který sloužil kandidátům na ordinaci. Poskytoval vzdělání laikům bez teologického studia na fakultě a též doplňkové studium metodistik absolventům vysokoškolského teologického studia.

Současně otevřel i možnost vzdělávání laikům ve specifické studijní kategorii pro učitele v dětských besídkách. Pro studenty teologie na bohosloveckých fakultách připravil v sedmdesátých letech sérii lektorátních cvičení se zaměřením na J. Wesleyho, jeho teologii a metodismus jako církev. Po změně politických poměrů se podílel na tvorbě a realizaci nového systému církevního vzdělávání, Sborových biblických škol, když v roce 1999 napsal studijní pomůcku z dogmatiky - Základy věrouky.

Vilém dosáhl mezinárodní uznání zejména v oblasti bádání o anglickém reformním duchovním Johnu Wesleym. Metodologicky vycházel z dějinných předpokladů, které pomohly utvářet naši představu o teologickém a kazatelském profilu Johna Wesleyho. V první řadě si všímal rámce doby, v níž žil. V Anglii probíhal proces prudkých změn v průmyslu i zemědělství. Ty byly akcelerované různými novými vynálezy, jako byl např. Wattův patentovaný parní stroj z roku 1769, Arkwrightův tkalcovský stav na vodní pohon, Hargreavesův a Cromptonův spřádací stroj a jiné. Začalo velké stěhování z venkovských chalup do měst, kde byly továrny. Nastal zlatý věk průmyslu, zejména textilního. Používáním uhlí a novými technologickými procesy se zlepšil proces zpracování železné rudy, zjednodušila se výroba slitiny. V zemědělské výrobě proměnily mnohé dříve zalesněné plochy na pole, zvýhodněná půda dávala vyšší výnosy, masem začal být zásobován trh po celý rok. Téměř v celé Anglii se pěstovala pšenice. Díky lepším životním podmínkám se zlepšila výživa obyvatelstva a snížila předčasná úmrtnost. Populace významně rostla: obyvatelstvo Anglie a Walesu vzrostlo od roku 1702 do roku 1801 z pěti a půl milionu na devět milionů. Současně však stě-

Vzpomínka

26 nost přesvědčila o nutnosti změn.

Proti vládě lidu Wesley uváděl tři důvody - mravní, praktický a teologický: vláda lidu by všechno vyvedla z rovnováhy a uvrhla společnost do zmatků, protože lid je neinformovaný a nezkušený; vládu mají vykonávat ti, kdo toho jsou schopni a kdo to budou dělat inteligentně; vláda má být v rukou toho, kdo je odpovědný "prozřetelné autoritě", nikoli v rukou řadového člena společnosti.

Z těchto důvodů byl Wesley proti všem demokratickým snahám a nikdy např. nenašel kladné pochopení pro boj amerických kolonií o nezávislost v sedmdesátých letech. V Deníku není ani zmínka o Francouzské revoluci roku 1789.

Zde neplatí výmluva na jeho vysoký věk, protože až do konce svého života bedlivě sledoval veřejné dění, jak ukazuje např. dopis J. Wilberforceovi ze dne 22. února 1791 proti obchodování s otroky.“ Za druhý důvod konzervativismu označil Vilém Schneeberger u Wesleyho skutečnost, že nebyl sociálním reformátorem v pravém slova smyslu. Nebyl revolucionářem, který by chtěl proměnit svou společnost změnou struktur.

Byl kritikem, neuměl mlčet k nedostatkům, s nimiž se setkával v různých sférách společnosti, ale revoluční změna, kterou dělníci požadovali, mu byla zcela cizí.

Wesleyho spolupracovníci a nástupci ve vedení hnutí se soustředili na evangelizaci a duchovní řešení běd obyvatel, snažili se být apolitičtí. To vedlo k pozdějšímu oslabení metodistického hnutí o ty, kteří viděli potřebu demokratizačních změn ve společnosti.

Při pohledu na Wesleyho teologii Vilém nejvíce zvýraznil její zaměření: měla podporovat evangelizační zvěstování Božího slova a budování společenství věřících. Důraz na lásku, která jedná skrze víru, s praktickým dopadem na etiku, je leitmotivem Wesleyho teologizování i vnitřní výstavby pravidel členství v tehdejších Spojených společenstvích metodistů.

Dílo Viléma D. Schneebergera zahrnuje vlastní původní práce a překlady do českého a německého jazyka.

Vilém D. Schneeberger byl člověkem víry. V dobách vnějšího tlaku ze strany vládnoucí ateistické garnitury nebo osobních krizí se opíral o Boží odpuštění v Ježíši Kristu a zaslíbení, spojované s jeho královstvím. Neváhal vyznat své hříchy před kolegy ve vlastní církvi i v širší ekumeně. Uměl se přiznat k síle, kterou mu dává Pán na každý den.

To dokumentují dva dokumenty, které si dovolím v této vzpomínce na závěr publikovat. První je list kolegům po návratu z nemocnice, kdy se objevily první příznaky blížícího se konce. Druhý, krátký dopis, je svědectvím vydaným těsně před jeho smrtí.

Autor je superintendent Slovenské oblasti ECM.

26. srpna 2002 Milé sestry, milí bratři, především bych vás chtěl pozdravit opět z domova a poděkovat všem za modlitby a za povzbuzení přes telefon, dopisy, SMS-zprávy atd.

Modlitby mi byly velkou posilou a například tu noc před operací jsem cítil až hmatatelně přítomnost Božích andělů v místnosti.

Nevím, zda mám napsat, že operace splnila svůj účel. Měli mi vzít žlučník a žlučovod a nahradit jej spojkou z tenkého střeva. Protože však už v břišní dutině nebyl dostatek místa, nemohli tuto operaci provést. Voperovali novou spojku mezi žaludek a tenké střevo, aby nedocházelo k městnání stravy. K dalšímu léčení mne předávají na onkologii. Tolik lékařská zpráva.

Co však je důležitější, je to, že Bůh daroval Věře i mně takový pokoj v této věci, že jsme sami až udiveni. Musím vyznat, že se nehrozím toho, co bude, protože vím, že jsem cele v Boží ruce. A tato jistota sílí den ze dne. Naučili jsme se žít z Ducha a nedat na chátrající tělo. „Ačkoli ten zevnitřní člověk náš ruší se, avšak ten vnitřní obnovuje se den ode dne“, jak to vyjádřili kraličtí (2K 4,16).

A jak dál? Jsem přesvědčen, že si mne zde Bůh ponechá tak dlouho, jak mne bude potřebovat. Modleme se proto dále za to, abych mohl splnit jeho záměry a abych necouvl pro slabost těla. V nemocnici jsem zjistil, že se otevřely nesmírné možnosti svědectví. Mohl jsem nejen mluvit se spolupacienty a modlit se za ně, ale také s personálem a lékaři. Myslím, že byli dosti udiveni, když jsem jim řekl, že se nebojím budoucnosti, a oni zjistili, že se nehroutím pod tíhou diagnózy. Zde se otvírá nesmírné pole pro svědectví o křesťanské naději v tomto světě, který žádnou takovou naději nezná. „Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu“ (Ř 14,8).

Vilém Schneeberger "Když lékařské vyšetření potvrdilo, že se jedná o rakovinu, dal Bůh mé manželce a mně hluboký pokoj a ujištění, že jsem cele v jeho ruce. Znovu jsem pochopil, že Bůh mi vyměřil počet dnů na této zemi a že zde nebudu ani o den déle nebo méně a že po uplynutí těchto dnů se navrátím k němu. Toto očekávání na setkání s ním mi nově otevřelo pohled k naději, s níž je Advent spojen."

(Citováno z časopisu Brána, č.12/2006)

27

Miliony natištěných stran K 95. narozeninám bratra Vlastislava Maláče Josef Červeňák

do svého výzkumu zapojil.

Od roku 1989 jsme spolu přes dvacet let spolupracovali v kanceláři ústředí naší církve. Uměl všechno. Vzpomenu jen některé jeho služby: Zná historii církve, a proto mohl provázet zahraniční návštěvy. Zná jazyky (angličtinu, němčinu, francouzštinu, vyzná se v latině), proto mohl církvi sloužit překladem teologických textů. Ovládal různé mašinky (i tiskařské a knihařské) a natiskl miliony stran textů, svázal tisíce kusů publikací, které využívá nejen naše církev. Když jsme do ústředí koupili první počítač, učil nás, jak se s ním pracuje. Díky jeho pořádkumilovnosti jsme se vždycky mohli spolehnout na to, že svou práci dotáhne do úplného závěru. Protože rád pracoval v noci, měli jsme v ústředí téměř nepřetržitou službu. Těch dvacet let pro mne bylo mimořádných. Říkal jsem, že je můj poklad.

A jednou jsem jej „málem zakopal“. To když jsme se střídali v dálkových službách v Protivíně a já jsem mu nestačil po neděli předat klíče od fary, kam jel na úterní biblickou hodinu. Byla zima a on musel přečkat nějakou

dobu, než přišli místní. Ale vydržel. Vydržel se mnou mnohé. Zrál jak víno, čím starší, tím lepší.

Abych ho jen neopěvoval. Měl své názory a nerad od nich ustupoval. Navíc byl se svými úsudky někdy příliš rychle hotov. Ale byl natolik pokorný, že nakonec dovedl přijmout i jiný názor a respektoval svobodu druhého.

Píši v minulém čase. Ze dvou důvodů. Jednak proto, že nás všechny zaskočila zlá zdravotní příhoda, jež ho na čas vyřadila z provozu. Obávali jsme se, že ho poznamená trvale. Stáhl se sice z aktivit v našem ústředí, ale jinak se obdivuhodně obnovil.

A za druhé: vídám se s ním teď už jen sporadicky. Kdykoli se však potkáme, vidím, že je zase o něco laskavější a usměvavější. Sice zpomalil své tělesné tempo, ale nikoli duchovní jasnost.

Vlastíku, děkuji za Tebe Pánu Bohu a přeji pořád radost a pokoj v Kristu. Jsem si jist, že se s přáními všeho dobrého ke mně přidá řada lidí. Snad Tě příliš neunavíme.

Autor je bývalý superintendent ECM, dnes působí jako kazatel ve sboru v Protivíně

Vzpomínka

Metodismus přišel na evropský kontinent v polovině 19. století.

Pamětníci již nežijí. Jsem však rád, že máme v českém metodismu člověka, který toho pamatuje hodně a paměť mu stále dobře slouží. Těším se z toho, že ho osobně znám a že jsem se u něj mohl mnohému přiučit.

Vlastislav Maláč se narodil 22. 12. 1921 ve Vídni jako druhé dítě českému kazateli v českém metodistickém sboru. Život farářského dítěte nebyl jednoduchý ani v dětství, ani později již jako dospělého. Vysokou školu mohl studovat až po válce. Jeho víra v Pána Ježíše i osobní kázeň a odvaha mu pomáhaly překonávat životní překážky i nejrůznější nástrahy.

Bratra Vlastíka, mj. také nadšeného skauta, jsem poznal v roce 1970 na církevních kurzech pro laické spolupracovníky, pak i na konferencích a kurzech na Poušti. Mnohokrát jsem seděl pod kazatelnou, kde sloužil vždy pečlivě připraveným kázáním nebo biblickým výkladem.

Dovedl vyprávět o svých cestách, které absolvoval jako delegát církevních konferencí, a doprovázel je promítáním diapozitivů. V tehdejší době to bylo pro naše sbory povzbudivé také kvůli tehdy mimořádnému spojení s církevním světem ze „západu“. Ale vlastně také z „východu“. Ze svých služebních cest do Sovětského svazu dovedl přivézt i osobní svědectví o setkání s tamními křesťany (to ovšem bez diapozitivů). A to bylo vskutku velmi vzácné. Využíval tam volného času, když jako vědci museli jet konzultovat svoje výzkumy. Učili stroje mluvit, jak tomu říkal. Dnes jsou hlasové výstupy počítačů samozřejmostí.

Vybavuji si, jak nás jako studenty

28

Magnificat Venuše Černá

Biblická studie

Co je to Magnificat?

Na tuto otázku lze odpovědět hned několika způsoby: 1) Magnificat je latinský překlad řeckého slova Μεγαλύνει, které doslova znamená zvětšuje, činí velkým, v přeneseném smyslu velebí, chválí či vyvyšuje.

2) Magnificat je chvalozpěv (jinými slovy hymnus či kantikum) Ježíšovy matky Marie, který najdeme na začátku Lukášova evangelia (Lk 1,46–55), v blízkosti několika dalších chvalozpěvů (Benedictus – 1,67–78, Gloria in excelsis – 2,13–14, Nunc dimittis – 2,28–32).

3) Magnificat je také zhudebnění tohoto chvalozpěvu, např. od Claudia Monteverdiho nebo Johanna Sebastiana Bacha. Poněkud upravenou verzí Mariina chvalozpěvu je také známá píseň Má duše Boha velebí.

4) Magnificat je zároveň také text, který je užíván v liturgii, v římskokatolické jako součást nešpor 1(v anglikánské liturgii je tomu podobně). Podle Silvana Faustiho je Magnificat písní těch, kdo „dnes“ zakusili spásu. 2 Přestože nás nebudou blahoslavit všechna pokolení, můžeme se denně připojit k Mariinu chvalozpěvu, chválit Boha a oslavovat ho za to, co udělal pro ni, pro nás

i pro všechny ostatní, kteří se bojí Boha – a co pro nás ještě udělá.

Magnificat jako chvalozpěv

Magnificat je tedy chvalozpěv – což je jedna ze tří základních kategorií žalmů (vedle žalozpěvu a díkůvzdání). Je to lyrický literární žánr, který i v řecky psaném Novém zákoně užívá hebrejské poetické prostředky, poněkud odlišné od těch, které jinak známe jako typické pro poezii (např. rým); jedná se např. o paralelismus membrorum3.

Příkladem synonymního paralelismu 4 jsou hned první dva verše Magnificat (se synonymními paralelami má duše/můj duch a Hospodin/Bůh, můj Spasitel), příkladem antitetického paralelismu5 verše 52 a 53 (s protiklady vladaře svrhl z trůnu/ponížené povýšil a hladové nasytil dobrými věcmi/bohaté poslal pryč s prázdnou). Magnificat užívá starobylého jazyka řeckého překladu Starého zákona – Septuaginty – a obsahuje starozákonní obraty a obrazy; nápadně připomíná zvláště chvalozpěv Chany z 1S 2,1–10 a některé další žalmy (viz odkazy u jednotlivých veršů).

Název tohoto chvalozpěvu je odvozen od prvního slova jeho latinského překladu (Magnificat

anima mea Dominum, česky Velebí duše má Pána). Když Marie Boha velebí, nečiní ho velkým (jak by odpovídalo doslovnému překladu slova Μεγαλύνει), ale uznává a vyznává, že velký (μέγας) je – a přitom se k ní sklonil a učinil jí velké (μεγάλα) věci. Členění Magnificat

Mariin chvalozpěv má dvě části: 1) chvalozpěv individuální (1,46–50), což je chvála za to, co Bůh udělal osobně pro Marii, 2) chvalozpěv univerzální a eschatologický (1,51–55), což je chvála za to, co Bůh udělal, stále dělá a udělá pro všechny lidi, kteří se ho bojí, tedy i pro Izrael; je to vyjádření eschatologické naděje, proroctví o naplnění starozákonních zaslíbení. Část týkající se výslovně Izraele (1,54–55) je někdy považována za samostatnou. Její naděje jsou pokládány za partikularistické6, týkající se pouze vyvoleného národa, ale již zaslíbení Abrahamovi při jeho povolání je ve skutečnosti univerzalistické7: „V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země“ (Gn 12,3).

V závěru obou částí se zmiňuje Boží milosrdenství (1,50.54), což

1) Nešpory (latinsky vesperae; vesper či vespera je latinsky večer) jsou součástí denní modlitby římskokatolické církve, odpolední či podvečerní pobožnost. Pravidelně je dodržují řeholníci v klášterech.

2) Silvano Fausti: Nad Evangeliem podle Lukáše. Porozumět Božímu slovu. Paulínky, Praha 2011, s. 41 3) Paralelismus membrorum, stylistický prostředek zejména v biblické poezii, kdy se část sdělení (verše) vzápětí s menší nebo větší obměnou opakuje. (Pozn. red.)

4) Synonymní paralelismus – ve druhém řádku se opakuje část řádku předcházejícího, ovšem jinými slovy. (Pozn. red.)

5) Antitetický paralelismus — každý ze dvou řádků vyjadřuje protikladnou myšlenku. (Pozn. red.)

6) Partikularismus je prosazování dílčích zájmů před zájmy celku. (Pozn. red.)

7) Univerzalismus počítá se světem jako nadřazeným celkem. (Pozn. red.)

8) Personifikace neboli ztělesnění. (Pozn. red.)

29 je hlavní motiv Božího spásného jednání. Vzhledem k tomu, že v první části o sobě Marie mluví jako o služebnici (1,48, podobně jako při zvěstování – 1,38) a v druhé části se mluví o (Božím) služebníku Izraeli, bývá Marie někdy chápána jako personifikace8 Izraele.

Kdo a proč chválí

Potíže při výkladu

Výkladové potíže působí v chvalozpěvu užití gramatického času u sloves: naprostá většina sloves v indikativu (oznamovacím způsobu) je v aoristu (kromě sloves velebí, kde je přítomný čas, a budou blahoslavit, kde je budoucí čas; sponu je řečtina neužívá a některé tvary přeložené do češtiny přítomným časem jsou vyjádřeny participiem nebo přídavným jménem: bojící se, pyšný), což je slovesný čas, který označuje minulý čas jednodobý, obvykle v minulosti ukončený (např. Vychoval). Může však vyjadřovat i počátek děje v minulosti (např. začal kralovat, ujal se vlády).

Vykladači někdy chápou Mariina slova tak, že popisují skutky, které Bůh udělal v minulosti (prostý minulý čas), přičemž někdy dodávají, že tak, jak jednal Bůh v minulosti, jedná i dnes a bude tak jednat i v budoucnu (gnomický neboli časově neomezený, mimočasový přítomný čas) – což je jistě pravda, ale možná to nevystihuje přesně to, co má Marie na mysli. Možná jde ve skutečnosti spíš o to, čemu se říká prorocké perfektum: sloveso v minulém čase vyjadřuje budoucí událost, jejíž uskutečnění je tak jisté, jako by se už dávno stala. Vtělením Ježíše jako Mesiáše totiž začala nová etapa dějin, poslední čas, kdy se začínají naplňovat dávná zaslíbení. Všechna se ještě nenaplnila – všichni pyšní ještě nebyli rozptýleni, mnozí mocní ještě sedí na trůnu a mnozí ponížení ještě zůstávají ponížení, s prázdnou často ještě odcházejí spíš hladoví, zatímco sytí se nadále sytí dobrými věcmi – ale vše už je jen otázkou času.

Bůh už v Kristu začal jednat a své dílo dovede zdárně k cíli.

Naději v Kristu přitom mají nejen ti, kdo jsou nyní ponížení a hladoví (že se jich Bůh zastane a změní jejich úděl), ale dokonce i ti pyšní, mocní a bohatí – pokud si včas uvědomí, že i oni jsou závislí na Bohu a budou se mu zodpovídat, že jsou ve skutečnosti vůči němu bezmocní a chudí, i když to ještě nevědí („Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý“ – Zj 3,17). Pak se i jim slova soudu mohou stát dobrou zprávou neboli evangeliem.

Autorka je laická kazatelka

Biblická studie

Vzhledem k tomu, že v některých rukopisech ve verši 1,46 chybí jméno a v některých latinských rukopisech se místo jména Marie vyskytuje jméno Alžběty, bývá někdy tento chvalozpěv připisován Alžbětě (a někdy dokonce nějakému staršímu autorovi nebo přímo evangelistu Lukášovi), ovšem pravděpodobnější je, že ho pronesla skutečně Marie (pro podrobnější studium odkazuji na odborné komentáře).

Marie ho pronesla krátce poté, co jí anděl Gabriel zvěstoval, že porodí syna, který „bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida“ (1,32), a poté, co v ní její příbuzná Alžběta při jejich následném setkání rozeznala matku svého Pána (1,43), což je titul, který náleží Bohu. Zatímco Mariina bezprostřední odpověď na zvěstování anděla obsahuje pouhý, byť bezvýhradný souhlas („Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova“ – 1,38), Magnificat je její odpovědí pozdější, poté, co již měla čas popřemýšlet o důsledcích svého souhlasu (např. si uvědomit, že se tím vystaví podezření ze smilstva, a tak i riziku ukamenování) – a přesto je to odpověď plná jásavé radosti (a tuto radost lze chápat i jako odpověď na výzvu anděla, který ji pozdravil Χαῖρε, doslova Raduj se – 1,28). Je evidentní, že všechny případné dočasné nepříjemnosti a podezření Marii vyváží a nejspíš i převáží Boží spásné působení – trvalé důsledky jejího rozhodnutí nejen pro ni, ale také pro všechny, kteří se bojí Boha.

Přestože se Marii dostalo obrovské výsady, když je Bohem vyvolena jako matka Božího

Syna, je natolik pokorná, že se ve svém chvalozpěvu ani slůvkem nezmíní, kým je její dosud nenarozený syn. Christologie jejího chvalozpěvu je tak pouze nepřímá: Bůh je tu chválen za rozhodující zásah do dějin, avšak přímý vztah k Ježíšově životní úloze tu není patrný. A přestože Marie ví, že ji lidé budou blahoslavit (nazývat ji blahoslavenou), neraduje se z toho. Příčinou její radosti je to, co pro ni i pro ostatní udělal a udělá Bůh, její Spasitel. Tím také zároveň vyznává, že i ona sama Spasitele potřebuje.

A přestože už Alžběta ji nazvala blahoslavenou („A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána“ – Lk 1,45), Ježíš později její blahoslavenství nebude zdůrazňovat. Když uslyší slova: „Blaze té (blahoslavená), která tě zrodila a odkojila“ (Lk 11,27), odpoví na ně: „Blaze těm (blahoslavení), kteří slyší Boží slovo a zachovávají je“ (v. 28). On sám blahoslavenými nazve chudé, hladové, plačící a nenáviděné v protikladu k bohatým, sytým, smějícím se a chváleným (Lk 6,20–26; porovnej Mt 5,4–11).

To nápadně připomíná Mariina slova ve verších 1,51–53. Být blahoslavený/blahoslavená tedy zdaleka není jen výsadou Marie, jak se o tom v Písmu můžeme přesvědčit na mnoha místech.

30

Nebát se a nelhat Michael Waloschek

Foto: Michael Waloschek

Strachy a lži se opět zhmotnily, tentokrát v amerických volbách.

A i já se bojím, když se lháři stávají prezidenty. Ale nechci tady rozebírat politickou situaci ani svoje strachy, nýbrž nahlédnout do příběhů biblických praotců, kteří také nebyli vůči strachům a lžím imunní.

V 18. kapitole Genesis čteme, jak Hospodinovi poslové navštívili stoletého Abrahama a slibují, že „po obvyklé době“ se mu narodí syn. Následuje scéna: Sára naslouchala za ním ve dveřích stanu a zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká:

»Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?« Je to snad pro Hospodina nějaký div?“ Sára však zapírala: „Nesmála jsem se,“ protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“ Sára ze strachu zalhala Hospodinu. V knize Genesis najdeme tři další příběhy praotců, kteří lžou ze strachu – dvakrát je to Abraham, jednou Izák. Ve 12. kapitole čteme: I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, řeknou si: »To je jeho žena.« Mne zabijí a tebe si pone-

chají živou. Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu.“ Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná.

Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: »To je má sestra«? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš,

31 nebeské hvězdy; tvému potomstvu dám všechny tyto země. V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.« ...Izák se tedy usadil v Geraru.

Když se muži toho místa vyptávali na jeho ženu, řekl: "Je to má sestra." Bál se totiž říci, že je to jeho žena, aby ho muži toho místa kvůli Rebece nezabili, neboť byla půvabného vzhledu. Jednou, když tam byl už delší dobu, vyhlédl z okna abímelek, pelištejský král, a spatřil Izáka, jak se laská se svou ženou Rebekou. Předvolal tedy abímelek Izáka a řekl: "To je určitě tvá žena. Pročpak jsi mi řekl, že je to tvá sestra?" Izák odvětil: "Řekl jsem to, abych kvůli ní nepřišel o život." Abímelek pravil: "Cos nám to učinil? Málem by byl někdo z lidu spal s tvou ženou a uvedl bys na nás vinu!”

Tohle není nahodilé opakování - tento příběh o strachu a lhaní se opakuje, aby ukázal v jakém nebezpečí bylo zaslíbení – od těch, kteří ho přijali a přitom se báli. Stačilo málo a Sára nebo Rebeka skončily v harému. Ale Bůh, věrný svému zaslíbení, zasahuje navzdory nedověře praotců a lžím, kterými se snažili chránit.

Praotcové a pramáti se uchylují ke lži, protože se bojí. Lžeme, protože se bojíme? A čeho se bojíme?

Jako každý živý tvor utíkáme před bolestí nebo tím, co by ji mohlo způsobit. V nebezpečí kličkujeme jako vyplašení zajíci, snažíme se schovat jako Adam s Evou, když pochopili, že udělali něco špatného, nebo zapíráme jako Sára, když přestřelíme a nevíme, co na to druhá strana řekne. To jsou přirozené reakce. Přirozeně se také bojíme nemoci, smrti, samoty... Bojíme se o ty, na kterých nám záleží.

Bojíme se, že přijdeme o zdroj příjmů nebo že se budeme mít hůř. Nebo se „jenom“ bojíme, že se nám budou smát. Bojíme se, co si budou myslet nebo řeknou druzí – a ze strachu třeba lžeme jako prvňák, který se bojí, co by paní učitelka řekla na to, že nemá podepsaný domácí úkol,

a tak napodobuje maminčin podpis. A bojíme se také strašidel jako děti nočních stínů číhajících v temných koutech – bubáků, které jsme si vymysleli nebo nám je vymysleli druzí – jako Kuba Kubikula vymyslel pro medvídka Kubulu strašidlo jménem Barbucha – s hlavou jako sršáň, místo drápků žihadla a kožich z kouře.

A z čeho Barbucha rostl? Ze strachu.

Máme kolem sebe barbuchy, kteří nám rostou před očima: Strach z uprchlíků či přistěhovalců, strach z islámu, strach z terorismu… Nebo se naopak bojíme, aby náš svět zase nezachvátili nacionalističtí a rasističtí démoni.

Jenže jak jsme viděli v příbězích praotců víry, strach vede k životu ve lži a je vlastně projevem nevíry. A stejně tak dnes hrozí, že když ztratíme v životě horizont, za kterým jsou Boží zaslíbení, začneme se strachovat a stavět kolem sebe ochranné bariéry lží.

Proto si připomínám Ježíšova slova zapsaná v Janově evangeliu: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí (Jan 14,27). Nebo apoštolova slova, že láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce (1 Janův 4,18).

Jak se přesvědčil i medvídek Kubula z Vančurovy pohádky, láska je silnější než strach. A jestliže se náš Pán nebál jít cestou kříže – neboť tak Bůh miloval svět – nebojme se ani my. Nemusíme se bát o sebe a o svůj život. Nebojme se ani o Boží zaslíbení a jeho dílo. Že je Bůh věrný, se osvědčilo už praotcům; bát se a lhát bylo zbytečné.

A když jsem začal těmi prezidenty, dovolím si parafrázovat či aktualizovat výzvu jednoho, za kterého se stydět nemusíme: Nebát se a nelhat!

Autor je kurátor Farního sboru ČCE v Ostravě

Úvaha

vezmi si ji a jdi!" A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl.

Začátek kapitoly přitom obsahuje stěžejní zaslíbení – vlastně zaslíbení s velkým Z, které se vine celým Starým zákonem a vrcholí v Kristu: „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ Avšak místo toho se Abraham stal pro faraona prokletím!

Podobný příběh čteme v Genesis 20: Abraham táhl odtud do krajiny negebské a usadil se mezi Kádešem a Šúrem; pobýval jako host v Geraru. O své ženě Sáře Abraham řekl: "To je má sestra."

Abímelek, král gerarský, poslal pro Sáru a vzal si ji. Té noci však přišel k abímelekovi ve snu Bůh a řekl mu: "Kvůli ženě, kterou sis vzal, zemřeš; vždyť je provdaná."

Abraham riskuje Boží požehnání - vždyť kdyby si abímelek vzal Sáru do harému, je konec příběhu, nikdy nebude ani jeden potomek, natožpak aby bylo Abrahamova potomstva jako hvězd na nebi… A proč to Abraham udělal?

"Co tě k tomu mělo, že jsi udělal takovou věc?” ptal se abímelek. Abraham odvětil: "Řekl jsem si, že na tomto místě určitě není bázeň Boží a že mě kvůli mé ženě zabijí. Ona také vskutku je má sestra; je to dcera mého otce, ale ne dcera mé matky; stala se mou ženou.

Abraham se paradoxně bojí, že lidé v Geraru se Boha nebojí.

Věren otcovskému příkladu, Izák udělá totéž. Bůh mu opakuje zaslíbení, které dostal už jeho otec: Pobývej v této zemi jako host.

Já budu s tebou a požehnám ti, tobě a tvému potomstvu dám všechny tyto země. Tak splním přísahu, jíž jsem se zapřisáhl tvému otci Abrahamovi: »Tvé potomstvo rozmnožím jako

32

Metodistická církev ve světě: Maďarsko

Ze světa

Martin Kukla

V pokračování našeho volného seriálu o tom, jak si stojí metodistická církev v okolních blízkých státech, se tentokrát po Polsku zaměříme na Maďarsko.

Po dlouhá léta československého soustátí bylo Maďarsko naším přímým sousedem. To už sice třináct let neplatí, přesto však byly a jsou Česko a Maďarsko formovány podobnými vnějšími vlivy - ať už desetiletími moskevského útlaku nebo porevoluční snahou transformovat ekonomiku i společnost a zapojit se do evropských a atlantických struktur. Jak se tedy tyto proměny času odrážely v životě církve?

Historie

První metodističtí misionáři

přišli do Maďarska z Německa a Rakouska v roce 1898. Brzy se jim podařilo nalézt úrodnou půdu pro svou zvěst, nejdříve mezi německy mluvícími obyvateli, záhy i mezi maďarsky mluvícími. Místní misie neustále rostla a brzy zahrnovala více než tisícovku členů. Podobně jako následně v Polsku po konci druhé světové války, tak i v Maďarsku se na počtu členů nepříznivě projevila politická situace po konci první světové války: kvůli Trianonské mírové smlouvě Maďarsko ztratilo dvě třetiny území a církvi zůstal jediný sbor s jedním pastorem a stovkou členů.

Ve dvacátých letech metodisté v Maďarsku opět posílili, projevilo se to i ve výrazné sociální činnosti. Po konci druhé světové

války následovala další krize: německy hovořící obyvatelstvo bylo deportováno a slovensky hovořící populace byla přesídlena na Slovensko. V letech 1946 až 1949 byly navíc všechny církevní instituce znárodněny státem.

Následující obtížná desetiletí během komunistické nadvlády byla ve znamení restrikcí a izolace pro všechny maďarské církve, metodisty nevyjímaje. Metodistická církev se během této doby dokonce ocitla až na hraně existence. Všechno toto napětí nakonec v roce 1974 vedlo až k rozdělení církve.

Nová naděje

Bůh ale v sedmdesátých a osmdesátých letech povolal nové lidi,

33 kteří svou veškerou energii věnovali do misie a činnosti církve. Politické změny v roce 1989 pak přinesly zcela nové možnosti šíření evangelia slovem i skutkem. Práce farností a sborů získala zcela nové rozměry a sbory začaly růst.

Rozhovor s László A. Khaledem, maďarským superintendentem (od dubna 2016) Jaké specifické vlastnosti má podle vás maďarský národ?

A pomáhá to vaší službě nebo ji to naopak komplikuje?

Přeshraniční výpomoc

Místní církev není zaměřená jen na sebe. Po deset let poskytovala duchovní domov i čtyřem sborům v Zakarpatí na území západní Ukrajiny a podporovala je i v praktických věcech, jako je školení pro tamní laické kazatele. Od roku 2003 se pak tyto ukrajinské sbory staly součástí ukrajinské metodistické církve.

Současnost

Oficiální název: Magyarországi Metodista Egyház Honlapja Farností: 30 (11 obvodů) Duchovních: 20 (4 v důchodu) Vyznávajících členů: 450, Pokřtěných: 520

Oficiální webové stránky: www.metodista.hu

Oceňuje necírkevní okolí vaši církevní sociální službu?

Přicházejí díky ní do farností i noví lidé?

Jaké máte očekávání, co se týče vývoje naší církve v Maďarsku v dalším desetiletí?

Rádi bychom dokončili novou farní budovu ve městě Miskolc, čtvrtém největším městě v Maďarsku, kde funguje známý metodistický hudební pěvecký sbor Esterházy Choir. Rádi bychom také zapojili do služby nové faráře, potřebujeme novou generaci lidí, která by garantovala budoucnost metodistické církve v Maďarsku. Naším cílem je získat do církve tisícovku nových lidí. Chtěli bychom též dovršit budování dvou nových sborů v Mosonmagyaróváru v západním Maďarsku a Debrecenu ve východní části Maďarska.

Ze světa

Metodistická církev dnes v Maďarsku provozuje širokou škálu misijní i charitativní činnosti. Vedle toho je činná i na mediálním poli – produkuje televizní a rozhlasové programy.

Každoročně také organizuje regionální a celostátní letní tábory pro stovky lidí. Aktivní je i v náboženské výchově na školách, poskytuje též službu narkomanům a vězňům. Silná je i v oblasti služby Romům, kterým pomáhá pomocí kurzů gramotnosti, zemědělství, předmanželské poradny, stipendií apod. Provozuje i domovy pro seniory.

Především však pořádá pravidelné evangelizace. V důsledku toho se nyní potýká s novou výzvou: některé sborové budovy přestaly svou velikostí dostačovat a farníci pracují na tom, aby se mohli nastěhovat do nových větších prostor.

Maďarský národ má za sebou 1100 let dlouhou historii v Karpatské oblasti a tisíciletou křestanskou tradici. Prvním králem byl král Štěpán (István), který obdržel svou korunu od papeže z Říma. Římskokatolická církev je stále největší církví v Maďarsku, ale je zde i mnoho jiných denominací. Největší jsou Reformovaná a Luteránská církev. Tohle vše vede k tomu, že lidé v Maďarsku mají určité znalosti a povědomí o křesťanství a jsou vůči němu otevření, což je pro naši práci důležité.

Náš národ má za sebou složitou historii s mnoha boji za svobodu, ať už proti Osmanské říši (15. – 17. stol.), Habsburkům (19. stol.) nebo Sovětskému impériu (1956). Svoboda je pro nás jako národ mezi Východem a Západem velmi důležitá, Karpaty jsou totiž cosi jako „brána Evropy“. Žije zde zajímavá směsice lidí, kromě Maďarů i mnoho jiných národů (13 z nich je oficiálně registrovaných). Maďarští metodisté měli vůči těmto minoritním skupinám vždy velkou citlivost a zájem, a to zejména vůči Němcům, Slovákům, židovskému obyvatelstvu a Romům.

Dvacáté století bylo pro náš národ zvláště těžké období: dvě prohrané světové války, ztráta dvou třetin území a tamního obyvatelstva, holocaust (500 000 židovských obětí) a 40 let komunistické éry. Tato traumata jsou v životě našeho národa stále citelná. Maďaři obecně jsou citlivý národ, což je také důležitým faktorem v naší práci a misii.

Maďarská metodistická církev provozuje dva domovy pro seniory a věnuje se speciální službě mezi Romy ve čtyřech romských sborech. Lidé mimo církev i stát naši službu velmi oceňují, zvou nás na různá fóra se sociální tématikou na celostátní i místní úrovni a finančně podporují naši službu. V metodistickém teologickém myšlení je duchovní a sociální život neoddělitelný.

Sociální služba a pomoc je nedílnou součástí našeho církevního života. Mnoho lidí vidí a cítí Boží lásku skrze naši službu a rozhodují se pro život s Ježíšem.

34

Rozhovor s Neznámým Petr Vaďura

Reportér: Zdá se, že nepřicházím vhod.

Neznámý: Ale jen pojďte, když už jste tady.

R: Včera večer došlo na dvoře k velkým přesunům kompetencí.

Postihlo vás to nějak?

N: Nechcete se bavit o něčem jiném? Třeba o mezinárodní politice? Máme velké obavy z asyrského vojska...

Biblický kvíz

R: Říká se, že jste byl sesazen z pozice správce domu a na vaše místo postoupil ...

N: Ano, postoupil, co má být.

Stal jsem se vrchním písařem, což je velmi odpovědná funkce.

Zodpovídám za veškerou královu korespondenci, za vedení archivu a samozřejmě za všechny účty.

R: Jenomže to, co je na těch účtech, rozhoduje správce domu – a to už nejste.

N: Je plně v kompetenci krále, koho si do jaké pozice určí. Já jsem byl správcem domu mnoho let a myslím, že jsem vykonával tento úřad ke všeobecné spokojenosti.

ti veřejného mínění. Říká se, že takovou hrobku si nelze pořídit z platu státního úředníka, takže...

N: Takže co? Chcete naznačit, že jsem si na ni nakradl?

R: Ne, jen opakuji, co se říká.

Navíc vám lidé vytýkají, že ta hrobka příliš zavání kultem jistého východního boha smrti.

To není příliš v souladu s naším náboženstvím ani se státními zájmy Judska.

N: Každý si může věřit, čemu chce. Já si všechny náboženské povinnosti plním, tak co mi kdo vytýká.

R: Jak to vlastně bylo s tím prorockým výrokem, který prý krále natolik ovlivnil, že vás z vašeho vysokého postu odvolal?

N: Prorocký výrok! Obávám se, že syn Amósův prorokoval pod vlivem finančního daru syna Chilkijášova. Nemá mi co vytknout.

Jsem oddaným královským služebníkem.

R: Prý vám mimo jiné vytýkal i vaše proslavené vozy, na kterých se proháníte po judské poušti.

N: Nezlobte se, ale tohle nikam nevede. Jestli vás nezajímá nic jiného, budeme muset rozhovor ukončit.

R: Myslíte? A co prorocká hrozba, která byla nad vámi vyslovena, když jste si pořídil tu nákladnou hrobku naproti hradbám? Tento váš podnik kritizoval nejen prorok, ale i lidé ve městě.

R: Ještě poslední otázka: Už jste svému nástupci předal klíč domu Davidova a šerpu?

N: Každý by si měl hledět svých záležitostí.

N: Ano, při slavnostní audienci u krále včera večer.

R: Jenomže vy jste jako vysoký státní úředník v centru pozornos-

R: Děkuji za rozhovor.

Kdo je Neznámý a kde se o něm v Bibli píše? Odpovědi i se svou adresou posílejte pomocí SMS zprávy na číslo 731085205.

Správná odpověď na otázku ze třetího čísla byla AB: Barzilaj, XY: Kimhám.

Biblické texty: 2 Sam 19,3-39 a 1 Kr 2,7. Správně odpověděla a knihu dostává pouze Petra Janoušková z Prahy. Blahopřejeme.

PF

2017

35

O nevědomosti Petr Vaďura

Autor je kazatel sboru ECM v Tachově

Glosa

Před časem jsem se bavil se skupinou mladých lidí o tom, kde se vzala naše Evangelická církev metodistická. Chtěl jsem jim vysvětlit, že metodismus vznikl v Anglii v 18. století v rámci anglikánské církve. Jenomže moji mladí posluchači netušili, co je anglikánská církev.

Zkusil jsem tedy začít znovu od reformace a Martina Luthera. Nic. Slovo reformace nikdy neslyšeli, ani netušili, o co jde. Ti mládežníci všichni chodí minimálně na střední školy, někteří jsou dokonce studenty gymnázia. Začal jsem tedy znovu, tentokrát od Adama, respektive od Letnic, kdy církev podle biblické knihy Skutků vznikla. Líčil jsem vznik prvních křesťanských obcí i první pronásledování křesťanů.

Moji posluchači nevěděli nic o mučednících, o Neronovi ani o tom, jak zapálil Řím a svedl to na křesťany. Quo vadis nečetli ani neviděli film. Neznali Diocletiana a jeho pronásledování křesťanů, nevěděli, jak křesťanští mučedníci umírali v arénách, přestože arény samotné znali ze seriálu o Spartakovi. Měli kupodivu povědomí o Milánském ediktu (ovšem pouze gymnazisté), zato skutečnost, že římská říše byla rozdělena na východní a západní část jim známá nebyla. Neznali ani hlavní města těchto říší. Netušili, že v nich sídlili patriarchové a slovo papež lovili z hlav s velkými obtížemi. Že nic nevěděli o Velkém schizmatu v roce 1054, kdy se církev definitivně rozdělila na západní, římskokatolickou, a východní, pravoslavnou, to mě celkem nepřekvapilo. Udivilo mě však, že nic netušili o pádu Byzance v roce 1453 a její likvidaci Turky. Že mladí lidé neznali reformaci, to už jsem zmínil, a že jméno Martin Luther vyvolalo na jejich rtech jen shovívavý úsměv, jsem v tu chvíli už bral jako normální. Po zmínce o Jindřichovi VIII. a jeho vzpouře proti papeži však zasvítilo v očích jedné gymnazistky světélko poznání, neboť v televizi viděla seriál Tudorovci a teď jí to sepnulo. „Tak takhle to bylo,“ vydechla s úlevou.

Podobnou zkušenost s neznalostí dějin jsem udělal s mladými lidmi už několikrát. Kdysi se mi stalo, že jsem dětem ze základní školy (snad sedmákům či osmákům) chtěl vysvětlit nebezpečí diktatury. Jenomže ty děti ve svých čtrnácti letech netušily, kdo to byl Hitler a Stalin.

A tak se ptám, k čemu vlastně máme školy. Spoustu toho, na co jsem se svých mladých přátel ptal, probírali v dějepise, ale podle všeho děti a mladí lidé pokládají školu za natolik odtrženou od života, že prostě nemají potřebu věnovat školní látce jakoukoli pozornost.

Až se jednou objeví nějaký Nero nebo Stalin, bude to mít s generací dnešních mladých lidí jednoduché. Bude mu stačit, když nechá rozšířit ta pravá videa na Facebooku a pak nabídne jistotu a bezpečí. Musí ukázat, že ví, co chce. A taky musí slíbit, že udělá konečně pořádek.

Pak už bude mít cestu k převzetí moci volnou. Až bude vládnout, třeba se odmění učitelům za to, že mu připravili cestu k moci, a zvedne jim platy. I když asi ne, protože pak by se totiž děti mohly ve škole dozvídat, jak to ve společnosti opravdu chodí. A to diktátor potřebuje ze všeho nejméně.

SLOVO & ŽIVOT ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Ralf Mošt, Martin Kukla GRAFIK: Matěj Čech PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY: 7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.

PŘEDPLATNÉ: v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 84 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 21 Kč TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: Rodina Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte na adresu redakce.

Za obsah článků odpovídají jejich autoři.

Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

ADRESA REDAKCE: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: petr.vadura@volny.cz SLOVO A ŽIVOT: ročník XXXII Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR. Časopis vychází čtyřikrát do roka. ev. č. MK ČR E 21299 ISSN 2336-1875