Slovo a život 2014/04

téma: SAMOTA

ČÍSLO 4 PROSINEC 2014

STRIP: Martin Kukla 2

Úvodník Petr Vaďura

Kdysi jsem se učil zpaměti básně. Učil bych se je i teď, ale nejde mi to. Chátrání mozkových buněk způsobené věkem mi to znemožňuje. Z toho, co jsem kdysi do hlavy uložil, se mi však čas od času něco vynoří. Onehdá to byl Lermontov:

Lermontov však neprožíval svou osamocenost jen jako důsledek postpubertálního vznícení emocí. Jeho samota byla hlubší.

Byla to samota velkého člověka, básníka, žijícího v malé době (z tohoto úhlu pohledu je však malá každá doba). Tento mimořádně citlivý člověk cítil, že je Je bolestné, jak strašně sami zde něco, co je důležité, závažné, vláčíme pouta života: o čem by se mělo mluvit, na čem v radovánkách jsou všichni s námi, by se mělo začít pracovat: chtěl zármutku zbývá samota. nastolit téma lidské svobody, důstojnosti, smyslu lidkého indiJsem sám a sám jak kníže výší, vidua, chtěl ukázat, že člověk je srdce mi těžkne žalostmi, víc než kolečko v zatuhlém a nea léta, jež můj osud píší, měnném společenském mechaposlušně plynou jako sny. nismu.Chtěl prožívat a rozdávat krásu, jako Ašik Keríb chtěl A táhnou nová – s pozlacenou zpívat o lásce, která je víc než bláhovou loňskou iluzí – vznícení emocí. Při tom všem i vidím rakev otevřenou: se však cítil jako padlý anděl, což tě ten svět už nemrzí? prokletý démon, zavržený, který zůstává ve své touze po lásce Nikdo mě tady neoželí, a kráse osamocený, jemuž je a vím, jak svět mě ocení: uzamčena cesta spásy. Jeho Tamá smrt jej spíše rozveselí mara, ztělesnění krásy a čistoty, než kdysi moje zrození. zemřela a byla odnesena někam, kam on neměl přístup.

Ta báseň se jmenuje Osamělost Kdo ze čtenářů prožívá poa Lermontov ji napsal v sedmdobnou samotu, samotu duše nácti letech. Možná se jí ušklíbvznícené ideály, jež lidé kolem nete jako projevu pubertální nechápou, ten se může tímto pózy. Budiž. Někdo se osamělý číslem Slova a život nechat necítí a je vlastně stále v pohoinspirovat. Ke shlédnutí filmu, dě. Pro toho asi tohle číslo Slova k přečtení knihy, anebo k moda život nebude příliš přínosné. litbě, která mu pomůže objevit I když – kdo ví. Je-li to člověk světélko na konci tunelu. citlivý, může jej obsah čísla Budiž vám tedy, milí čtenáři, seznámit s tím, čím se trápí Slovo a život inspirací – jakkoli. spousta lidí: se samotou a osaKrásné Vánoce a požehnaný rok mělostí. A kdo se osamělý cítí 2015 vám za celou redakci přeje a Lermontovovy verše mu mluví z duše, ten by mohl v tomto čísle našeho časopisu najít inspiraci: Petr Vaďura jak svou osamělost léčit, jak ji přetavit do stavu méně trýznivéAutor je šéfredaktor ho či dokonce obohacujícího.

Slova a život 3

4

Samota a osamělost Jan Urban

Tematické články

Osamělost Osamělost je jednou z moderních nemocí dnešního lidstva. Ve všech minulých dobách se objevovali lidé, jejichž údělem bylo, že museli kráčet po cestách života osamělí, ale nikdy jich nebylo tak mnoho jako dnes. Americký autor Tim Timmons píše ve své knize Loneliness Is Not a Disease tato slova: „Osamělost, která bývala kdysi spíše filosofickým problémem, o němž rozjímali myslitelé a básníci, se dnes stala běžným společníkem doprovázejícím každodenní běh života miliónů amerických občanů. A to nejen lidí starých a rozvedených, ale také mužů a žen trpících osamělostí v rámci nevydařeného manželství.

Tak se stává osamělost téměř jednou z amerických tradic.“ Luis Palau, známý evangelista, se nedávno při jedné ze svých evangelizačních kampaní v Latinské Americe ptal svých posluchačů, na jaké téma by si přáli od něho něco slyšet. Návrhy byly různé, ale největší část dotázaných si vyžádala téma: „Osamělost – a jak ji řešit“. Problém osamělosti trápí nejednoho nás, byť se jedná o problém často nahlas nevyslovený.

Bible nikde zevrubně nepojednává o problému osamělosti.

Uvádí jen příklady osamělých lidí.

Stanoví však příčiny a navrhuje způsoby léčení této nemoci.

Pán Bůh stvořil člověka tak, že do něj vložil dvojí potřebu, po které budeme jako lidé v každé generaci vztahovat své ruce. /1/ Je to touha po společenství s Bohem, ale /2/ také potřeba společenství s druhými lidmi. Nehledě k tomu,

zda si to přiznáváme nebo ne, hledáme Pána Boha a hledáme člověka, který by nám byl blízko.

A dokud to, co hledáme, nenajdeme, prožíváme stesk a bolest z osamělosti.

Různé úrovně osamělosti Osamělost je možné prožívat na různých úrovních. Na úrovni citové prožívají osamělost obzvlášť bolestně ti, kdo jsou plaché a nesmělé povahy, a proto nesnadno navazují kontakty s druhými lidmi. Na úrovni sociální (společenské) dochází k osamocenosti tam, kde si z různých důvodů začne někdo připadat ve společnosti opomíjený, neužitečný a zbytečný.

Zdá se mu, že už pro nikoho není potřebným, a proto ani o jeho přátelství nikdo nestojí. Takový člověk se nejednou stahuje do pozadí a straní se druhých lidí.

Ovšem ještě hlubším problémem je osamocenost duchovní. Spočívá v temném pocitu ukrytém kdesi v hlubinách duše, který mi stále podsouvá myšlenku, že ani Pán

Bůh – je-li vůbec – o mě nemá zájem, natož pak lidé kolem mne.

Nikdo mě nepotřebuje. K ničemu na světě nejsem. Známý filosof Blaise Pascal tvrdil, že v každém lidském srdci existuje jakési vakuum, jež bylo vloženo do člověka samým Bohem. Vyplnit je může pouze Pán Bůh sebou samým; jen tak může být člověk uspokojen.

Pascal tím navazoval na dávná slova církevního otce Augustina, který ukázal na kořeny lidské osamělosti slovy o tom, že Bůh stvořil člověka pro sebe, a proto je každé lidské srdce neklidné, dokud nespočine v Bohu. Tato slova naznačují, co je ten nejúčinnější lék na nemoc lidské duše zraněné a nemocné pocitem osamělosti, nepotřebností a přebytečnosti.

Rada první pomoci zní takto: Rozběhni se v takovém případě k Pánu Bohu a spočiň plnou důvěrou v něm! Ve jménu jeho Syna, Ježíše Krista, máš k němu v modlitbě kdykoliv volný přístup. On tě stvořil, v Ježíši Kristu tě očistil od tvého hříchu a ze své milosti tě i spasil. Věz, že máš pro něho

veliká význam. Pán Bůh tě miluje a chce tě na tomto světě upotřebit. Proto pro tebe na tomto světě připravil i to pravé společenství lidí, skrze které ti chce svěřit úkoly. Tím společenstvím je Kristova církev, do které se máš zařadit.

Nemusíš se steskem v pohledu k nebi povědět: „Pane, nemám nikoho.“ Poohlédni se kolem sebe a najdeš církev, v níž ti Pán Bůh nabízí bratry a sestry, abys nebyl sám. A konečně, Pán Ježíš Kristus je vždycky s tebou.

Příčiny osamělosti

Osamělost působící bolest Jsou to hlavně tři skutečnosti, které lidem způsobují úzkost a smutek, když zůstanou sami: je to především určitý pocit strachu, dále jsou to životní starosti a konečně tíživé vědomí, že jsem na všecko docela sám. Osamělostí často trpí lidé, kterým někdo blízký umřel, vdovci a vdovy, lidé rozvedení, opuštění a zklamaní, lidé osamocení ve své nemoci anebo lidé staří, kteří nikoho nemají.

Mohou to však být i lidé mladí, kteří nemají dost sil či schopností zapadnout mezi své vrstevníky.

Problém osamělosti je palčivým problémem, který nelze nechávat bez řešení. Přestože její řešení je mnohdy nad lidské síly, každý z nás něco udělat můžeme.

Smíme hledat pomoc u Pána Boha. Často se stává, že když člověk v modlitbě prosí Boha, aby mu pro Ježíše Krista odpustil jeho hříchy, a pak prostou vírou přijme Boží milost a odpuštění, začne se postupně řešit i jeho problém s osamělostí. Takový člověk může nalézt radostné společenství s Bohem a jeho lidem. Postupně se tak může začít měnit celý jeho život, ale i svět kolem, neboť se na něj začne dívat jinýma očima.

Osamělost a samota Osamělost není totéž co samota.

Jedno druhému se sice v mnohém podobá, ale přesto je tu rozdíl.

Osamělost je nemoc, která vyžaduje léčení. Samota však v sobě může mít za určitých okolností dokonce léčivou moc. A to zvláště tehdy, jedná-li se o samotu s Bohem, při které nabýváme nových sil a nové odvahy víry, anebo o samotu, která slouží jako lék odpočinkem.

Existuje ovšem dvojí samota; jedna od druhé se diametrálně odlišuje. Ta první je samotou, při které zůstává člověk sám bez Boha – ta je nejednou jen předsíní pekla. Jiným druhem samoty je samota s Bohem, která může být předchutí nebe. Ten první druh samoty, ve které člověk prožívá osamělost a opuštěnost, kdy je v těžkých chvílích života téměř přesvědčen, že nemá ku pomoci nikoho, je nejstrašnější zkušenost, kterou může člověk okusit. Tento stav zpravidla předchází většině sebevražedných pokusů. Naproti tomu ta druhá samota, během níž můžeme s Bohem prožít chvíle nejužšího spojení buď při modlitbě nebo při meditaci, může patřit k takovým okamžikům, na které padá sláva a lesk otevřeného nebe.

Na některých úsecích života nás doprovází obojí, osamocenost i samota. Může to být v době, kdy je např. jeden z manželů dlouhodobě nepřítomný a kdy se jeden i druhý cítí osamoceni i sami. Může to být při výkonu trestu ve vězení nebo při dlouhodobé hospitalizaci. A mohou to být i mnohé další zvláštní situace. Delší osamocení však nemusí být nijak tragické, často jen prověří a upevní vztahy lásky a důvěry mezi těmi, kdo jsou od sebe vzdálení. A ještě pozitivnější vliv zanechává samota, která je prostředkem odpočinku. Strávit dovolenou v některé zapadlé části venkova, o samotě a bez lidí, to může přinést osvěžení a posilnění nejen pro tělo, ale i pro duševní život, a může to člověka pozvednout i duchovně. K životu přeci

5

Tematické články

Odkud se vzala při některých lidech bolestná rána pocitu osamělosti a jak vždy znovu vzniká?

O stvoření člověka čteme v bibli tato slova: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, /.../ muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,27. 31) Přestože Adam vyšel z Boží ruky dokonalý, Pán Bůh při pohledu na něj řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám.“ „A Hospodin utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.“ (Gn 2,18 a 22) Dokud žili Adam a Eva spolu vedle sebe v ráji, neznali osamělost. Brzy však byli svedeni k hříchu a jedním z důsledků byl i pocit osamělosti. Byli vyhnáni ze zahrady Eden a ledová ruka osamocenosti zůstala vztažena nejen nad nimi, ale i nad všemi jejich potomky.

Mnozí přemýšlející lidé vysvětlují dnes vznik pocitu osamocenosti bez bible vlivem společenských změn dnešní doby. Člověk se stává neosobním robotem anebo jen číslem. Čím dál více lidí bydlí ve velkoměstech s miliony obyvatel. Bydlí ve výškových domech namačkáni jedni na druhých, ale navzájem se osobně přestávají znát. Ztrácejí se mezi nimi dřívější sousedské vztahy. Jednotlivé rodiny, které od sebe dělí jen tenká zeď paneláku, spolu navzájem nekomunikují. Žijí osamoceně.

Se světem kolem sebe se setkávají jenom neosobně, často jen přes televizní obrazovku. Všechny okolnosti moderního způsobu života vytvářejí úrodnou půdu pro osamocenost a osamělost.

Jejich původní kořeny jsou však v lidském hříchu. Nejen v hříchu našich prarodičů, ale i v hříchu nás všech. Jen tak se dá vysvětlit, že nemoc osamělosti je univerzálním problémem, který trápí lidi všech druhů. Albert Einstein, jeden z nejvzdělanějších lidí našeho století, napsal kdysi: „Je to divné, jsem po celém světě známý, a přece osamělý!“ Osamělostí ovšem netrpí jen lidé mimořádně intelektuálně obdarovaní, jako byl Albert Einstein, ale i lidé obyčejní, a to vzdělaní i méně vzdělaní.

Osamělostí trpí lidé zdraví i lidé v psychiatrických léčebnách.

Osamělost hledí z očí starých a opuštěných, ale její hlas slyšíte i z mnoha písní mladé generace.

Frustrace, prázdnota a osamělost jsou univerzální nemoci. Kolem nás žije mnoho lidí, kteří smutně doznají, že nemají nikoho

6

Tematické články

patří nejen práce, ale i samota s odpočinkem. Zprostřed ruchu každodenního života je někdy přímo nutné utíkat se občas do samoty – zůstat na určitou dobu jen s Pánem Bohem a sám se sebou. Mnoho lidí se takové samoty bojí, protože se jim zdá příliš silná. Může však být mimořádně požehnaná. Odvaha k takové dočasné samotě se nejednou stala cestou k ozdravení těla i ducha, a tím i cestou posvěcení k dalším úkolům. Připomeňme si unaveného Eliáše, který utíká od lidí na poušť a tam usedá pod jalovec a v samotě pouště volá: „Už dost,

Hospodine, vezmi si můj život.“ (1 Kr 19,4b) Pán Bůh ho v tu chvíli neléčil nějakým zázrakem, ale nechal ho prostě jen odpočinout. Eliáš se mohl vyspat a najíst, aby pak „šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí.“ (1 Kr 19,8) Po dnech samoty se vracel zpět mezi lidi, aby plnil úkoly, kterými ho Pán Bůh pověřil.

Vděčnost za léčivou a posilňující samotu příhodně vyjadřují slova modlitby, kterou vysílal k Bohu jeden unavený křesťan těmito slovy: „Díky tobě Bože, za tvé vzácné

ticho, nejmilejší ze všech hlasů, které vnímat smím.

Mé uši mne bolí, mé tělo se chvěje pod přívalem všeho, co mne unavuje hlukem hlasitým.“ ThDr. Jan Urban (1920 – 2000) byl kazatel a dlouholetý předseda Rady Církve bratrské. Působil také jako předseda Ekumenické rady církví v ČSR. Text vznikl jako materiál pro pořady Trans World Radia. Redakčně kráceno.

Osamělost velkých biblických postav Pavel Hradský Mohli bychom dlouze diskutovat o tom, které biblické postavy byly velké. Velice záleží na tom, z jakého časového úhlu je sledujeme. Kdo byl ve své době větší: král Achab s manželkou Jezábel, nebo prorok Elijáš?

Těm prvním patřila vláda, sláva, poddaní. Rozhodovali o životech lidí.

Elijáš byl jejich nepřítel, a proto psanec. Koho vidíme jako velkého my? Určitě Elijáše, který se nechal povolat Bohem ke službě a hájil jeho zájmy uprostřed pohanského prostředí.

Prorok Ezechiel byl odveden spolu s dalšími zajatci do Babylonu hned při první deportaci. Určitě se však tehdy více mluvilo o oslepení krále Sidkijáše a jeho odvlečení do Babylonu. Nebúkadnesar byl velký král a měl v rukou život Sidkijáše i Ezechiele. Přesto právě Ezechiel patří dnes mezi velké proroky.

Jeremjáše si povolal Bůh, aby hlásal destrukci: boření, ničení, rozvrácení, podvracení jako nezbytný předpoklad nového tvoření. Tak se tento muž stal v očích své vlády i svých spoluobčanů zrádcem, který bral obráncům odvahu, když je vybízel, aby se vzdali nepříteli. To později ocenil i Nebukadnesar, který mu dal svobodu. Přesto byl jeho životní úděl tragický. Často čelil smrti a po velikosti zde nebyl ani náznak. Až další události ukázaly pravdivost jeho zvěsti a přinesly mu uznání. Žel, tak jak to často bývá, až po jeho smrti.

Tak bychom mohli pokračovat až k Pánu Ježíši, největšímu muži na světě, který se však celý život potýkal s chudobou, nepochopením, pronásledováním a který prohlásil, že kdo chce být velký, má být služebníkem všech. Dnes víme, že nikdo nebyl, není a nebude tak velký jako on.

Osamělost a samota nejsou synonyma Samotu občas potřebujeme.

Vyhledáváme ji, abychom si odpočinuli. Potřebujeme mít čas od času prostor k přemýšlení nad sebou samým, k uvolnění od stresů, povinností, konfliktů. Od PC, telefonů, nekonečné řady e-mailů a SMS. Mnoho lidí je však zároveň osamělých víc, než je zdrávo.

Konec konců, Pán Bůh hned na počátku prohlásil, že „není dobré, aby člověk byl sám“. Navzdory tomu, že měl Adam s Hospodinem velice důvěrný vztah, cítil se osamělý a potřeboval někoho sobě rovného. K našemu životu tedy patří oboje, jak společenství s lidmi, tak i čas v samotě.

S osamělostí je to však těžší.

Osamocen mohu být i uprostřed davu. Nesu svůj úděl sám a ne-

Elijáš Byl to veliký Boží muž. Bůh si ho povolal za proroka v době rozděleného království, aby hlásal Boží soud a spravedlnost. Jeho protivníkem nebyl nikdo menší než král Achab. Když se naplnilo Boží proroctví o strašném suchu, obvinil Achab za toto neštěstí proroka. Neviděl vinu u sebe. Elijáš se proto musel skrývat a o jeho život pečovali jen havrani. Nemohl se ukázat mezi lidmi, aby nebyl uvězněn.

Až v Boží čas vystoupil z ilegality, aby na Karmelu mocným způsobem ukázal, že jen Hospodin, ne Baal je Bohem. Tím proti sobě

popudil královnu Jezábel, která toto božstvo uctívala. Tato nebezpečná žena vzala spravedlnost do svých rukou a vzkázala Elijášovi, že bohové si mohou dělat, co chtějí, ale on je synem smrti. A tak byl Elijáš znovu na útěku. Už neměl sílu ani odvahu, a proto si přál umřít: „Už dost Hospodine, vezmi si můj život.“ Propadl se do deprese a toužil jen po spánku. Pocit, že zbývá už jen on sám, komu jde o Boží věc, ho přivedl do zoufalství. Prožíval hrůzu z pocitu opuštěnosti. Bůh jej však neopustil a promluvil k němu tichým hlasem. Ujistil jej, že není sám, ale že je zde dokonce sedm tisíc věrných, kteří nesklonili svá kolena před Baalem. Eliášovi ovšem nestačilo vědět, že někde je pár tisíc věrných Hospodinu, on se s nimi potřeboval setkat. A tak musí najít Elíšu a pomazat jej za proroka. Tím vznikla nerozlučná dvojice učitele a učedníka. Bůh dal Elijášovi pomoc, takže prorok už nebyl sám. Situace se změnila, i když proroka čekalo ještě mnoho dalších nebezpečí, konfliktů a výzev. Nebyl však už na ně sám.

Ezechiel Je těžké slyšet při Božím povolání několikrát za sebou slova: „Izraelský dům tě nebude chtít poslechnout, poněvadž nejsou ochotni poslechnout mne.“ Naskýtá se tedy logická otázka, jestli to není marné. Může mít prorok na lidi větší vliv než Bůh? Určitě ne. Má však hlásat Boží slovo, které mají lidé slyšet. „Řeknu-li o svévolníkovi: Zemřeš, a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe.“ (3,18) To je velmi těžký úkol. Kdo někdy zkusil napomínat druhé a vést je k Bohu, ten ví, že je v tom reálné nebezpečí pocitu opuštěnosti. Druzí neposlechnou, postaví se proti mně a já zůstanu sám. A často i zesměšněn a pohrdán.

Přesto Pán očekává, že úkol splním. Je to úkol strážce, který se dívá ven z města, sleduje nebezpečí a včas varuje. Staví se proti falešným prorokům, sám však má od Boha velmi zvláštní vidění, a proto je stejně jako ostatní proroci poněkud výstřední. Má být pro lid znamením – jak svou osobou, tak svými činy. Ezechiel byl odveden jako zajatec do Babylonu již při deportaci roku 597 před občanským letopočtem.

V zajetí zakoušeli pocit opuštěnosti všichni Židé. Byli vzdáleni od zaslíbené země a od chrámové bohoslužby, a tím svým způsobem i od Boha.

Začali se však shromažďovat kolem proroka a vytvářet nové duchovní společenství, které později vedlo ke vzniku synagogy a k novému typu bohoslužby. Cestou k tomu však bylo pokání. Izrael musel poznat, že si svůj krutý osud zavinil sám svou neposlušností. Chatrnou stěnu nelze jen omítnout, aby vypadala hezky, tu je třeba strhnout a postavit znovu.

Pak dá Bůh svému lidu nové srdce a suché kosti budou moci obživnout.

Chrám bude obnoven a bude z něj vyvěrat životodárný pramen. Ezechielův těžký úkol vedl k pochybnostem a k vnitřní izolaci – osamělosti. Prožívá stejně jako ostatní život v cizině, ztrátu všeho, co mu bylo drahé (včetně manželky), ale navíc musí ještě povzbuzovat druhé. Kdo však povzbudí jeho? Bude to Bůh? Ten Bůh, který má pro něj jen úkoly a příkazy. Stačí prorokovi vědomí, že se řídí Boží vůlí? Jak si však může být jist tím, že dobře porozuměl Božímu hlasu? Vždyť i prorok je jen člověk, který podléhá únavě, emocím, slabosti a pochybnostem.

Jeremiáš Ne nadarmo je mnohými viděn jako předobraz Mesiáše. Stal se Hospodinovými ústy. Jestli byl v Písmu někdo skutečně osamělý, pak to byl on. Vystavený nepochopení, když mu nerozuměli ani jeho nejbližší. „Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs. Udejte ho! Udáme ho!

Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím…“ V takové atmosféře prorok žil. Stále znovu byl v nebezpečí života. Pochá-

7

Tematické články

mám člověka. Jako ochrnutý, který ležel třicet osm let u rybníka Siloe. Někdy nás činí osamělými náš hřích. Zacheus si zvolil peníze místo vztahu s druhými. Ne že by o ně nestál, ale oni nestáli o něj. Kdo by chtěl být s někým, kdo ubližuje druhým. Až Ježíš to změnil. Zde je ukázána hrůza osamělosti.

Před nedávnem jsme byli jako kazatelé na společném setkání.

Přednášející vyprávěl o hodnotě člověka a zdůrazňoval, že naše hodnota není v nás samých, ale v našich vztazích. Je-li to pravda, můžeme pochopit lépe hrůzu osamělosti. Hrůzu života bez druhých a bez vztahů s nimi.

Důvodem osamělosti přitom nemusí být jen naše rozhodnutí a náš hřích, ale i naše „velikost“.

Arthur Schopenhauer napsal, že osamělost je údělem velkých duchů. Nejde jen o geniální lidi, ale i o lidi stojící v čele. Mohli bychom jmenovat nekonečný výčet jmen nejrůznějších bojovníků za svobodu, reformátorů, nadšenců, prostě vůdců. Stáli v tlaku rozhodování a odpovědnosti, kterou z nich nikdo nemůže sejmout.

Mohou se radit s druhými, ale „je to na nich“. Vidí dál, než ti ostatní, a mnozí je považují za blázny a snílky. Mezi tyto jedinečné osobnosti patřily i mnohé postavy, o nichž čteme v bibli.

Právě je často učinilo osamělými Boží povolání.

Tematické články

8 zel z kněžské rodiny v Anatotu a právě muži z tohoto města jej chtěli zabít. Jeho vnitřní zápas je shrnut v jeho výpovědi, která je zapsána v sedmém až devátém verši 19. kapitoly: „Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl.

Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá. Sotvaže promluvím, úpím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny. Řekl jsem: »Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit«, avšak je v mém srdci jako hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech. Jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu.“ Jeremjáš bojoval zápas s Hospodinem i se sebou samým. Byl to zápas dlouhý a těžký, ve kterém mu nikdo z lidí nemohl pomoci. Proto jeho výpověď nelze brát jako rouhání a porozumí mu každý, kdo toto napětí zná.

Jeremjášova zvěst byla nepopulární. Zvláště když se její součástí staly výzvy k tomu, aby se Jeruza-

lém vzdal Babyloňanům (Jr 2,8-10). Tato slova bylo možno chápat jako vlastizrádná, neboť oslabovala ruce bojovníků.

Proto skončil prorok v cisterně, kde se málem utopil v blátě.

Z Jeremjášovy zvěsti však nikdy nezmizela naděje. V nejkritičtější chvíli, kdy město bylo obklíčeno nepřáteli, koupil pole na znamení budoucího návratu ze zajetí. Ještě po pádu Jeruzaléma, když jej jeho přeživší spoluobčané odvlékali do Egypta, adresoval svému lidu poslední výzvu k obrácení. Slyšel však jen slova:. „V tom, co jsi nám mluvil ve jménu Hospodinově, tě neposlechneme“. Z lidského pohledu se mu tedy dostalo prožít největší hlubinu zmaru, kdy se zdálo, že všechny jeho oběti byly zbytečné.

Pán Ježíš Jan říká, že Ježíš přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Nepřijetí prožíval Boží Syn na každém kroku své pozemské pouti. Vždyť naše hříšnost

a Boží svatost nejdou dohromady.

Proto Petr zvolal po zázračném rybolovu: „Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný!“ Kdyby jej Pán poslech, vše by skončilo.

Ježíš se však odmítl Petra vzdát.

A nevzdal se nikoho z lidí. Cesta k vítězství však byla trnitá. Její nejtemnější část začala v Getsemanské zahradě, když bojoval v modlitbě o přijetí kalicha z ruky Otce, a vyvrcholila hodinami, během nichž visel osaměle mezi nebem a zemí na kříži a svou největší bolest vtěsnal do výkřiku: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Kristova osamělost je v mnohém podobná údělu proroků. Stejně jako oni i on nasadil život, aby lidi zachránil, ale setkal se buď s povrchností, lhostejností nebo přímo odporem. Přesto jeho oběť nebyla marná. Z hořčičného semínka vyrostl strom. A díky plodům tohoto stromu mohou bojovat se samotou i osamělostí všichni, kteří v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Ježíši nalezli svého Pána a Boha.

Autor je farářem sboru

Ježíšova samota Samota je jedním ze stavů, které v přiměřených dávkách patří k normě. To se prosím dočtete v běžném psychologické literatuře. Jistě existují i krajnosti.

Na jedné straně samota nadměrná či dokonce násilná, která se může stát třeba i trestem.

Napadá mně třeba nějaká ta vězeňská „samotka“. Na druhé straně absence jakékoli samoty, nutný setrvalý kontakt s lidmi může souviset s nějakou poruchou. Nicméně střídání samoty s kontaktem patří k normálnímu rytmu života. A jistě nejinak tomu bylo v životě Ježíšově.

Stejně jako Kristus Pán nějaké to občasné osamění, odděleně od ostatních lidí každý potřebujeme. Třeba pro uspořádání

svých vnitřních věcí, modlitbu, bilancování života.

Ježíš pracoval do vyčerpání Když si tak čtu evangelia, stručně lze říci, že Ježíš si nevybírá lehké úkoly. Hned zkraje, poté, co se na poušti utká se samotným ďáblem, co vymítá ďábelské nečisté duchy z posedlých, setkává se v choulostivé situaci i s Petrovou tchýní. Já mám na tchýni štěstí, na veliké vtipkování o tchýních si nepotrpím, ale pro někoho setkání s tchýní může být náročné. Ježíš jde do domu Šimona, kterého patrně odněkud zná, aby tam na chvíli spočinul. Alespoň se najedl, oddechl, aby mohl jít dál. Ale přichází nevhod. Šimon nebydlí v domě

Filip Jandovský sám, má tam, přinejmenším svou tchýni a asi rodinu. A tchýně je nemocná. Oba by potřebovali klid, samotu. A Ježíš v tu chvíli dal přednost této ženě a uzdravil ji.

Ježíš sice nedřel jako kůň, nepracoval manuálně jako starověký dělník či rolník, přesto ho jeho služba vyčerpávala. Každé setkání ho stálo síly, které mu pak chyběly.

Byť to možná tak na první pohled nevypadalo, Ježíšova služba byla vyčerpávající. Byla to práce s lidmi, a ta není lehká, jak ví každý, kdo s lidmi pracoval. A také každý, kdo někdy stál ve frontě na úřadě či na poště a viděl, co musí snášet ti za přepážkou, jak lehké je na ně vychrlit své rozhořčení a špatnou náladu a pak odejít domů. Oni to snášejí celý den a ne-

sou to pak v sobě. Tím spíše Ježíš, na kterého si otevírají zlovolná ústa démoni a nečistí duchové, nemluvě o lidech nepřátelských a nepřejících. Proto i on toužil po chvílích oddechu a samoty nebo alespoň úzkého kroužku svých blízkých.

Ježíš vyhledával chvíle samoty

Aktivismus, nebo bytí?

Přiznávám se, že jako farář mám často pocit, že je potřeba, aby se stále něco dělo. Že duchovní život se odehrává jen tam, kde se něco děje, organizuje, pořádá, a čím víc lidí je pohromadě, tím lépe. Jenomže to může být i klam.

Možná právě tam, kde se zdánlivě neděje nic, kde je člověk jen sám se svým Bohem, se odehrává ten nejintenzivnější, nejživější a ničím nepřehlušený vztah s Pánem. Ježíš to znal. Konal velká shromáždění, ale také hledal příležitosti být sám, chvíle, kdy nerozdával, nýbrž jen čerpal. A pak, po takové soukromé chvilce o samotě, kdy dlel na modlitbách se svým Otcem, se vrací ke svým učedníkům a jakoby najednou dostal křídla. Pak je schopen i kráčet po moři. Když ho pak takto učedníci viděli, vyděsili se, protože se domnívali, že je to přízrak.

Každý z nás prožíváme své vlastní bouře a samoty. Zápasíme, jak umíme, s bolestí a nemocemi, s neshodami v rodině, s potížemi v práci. Řešíme vztahy k druhým lidem, vztahy, které jsou jak na

vlnách: chvíli nahoře a chvíli dole.

Máme strach, jak to s námi dopadne a jak to dopadne s našimi blízkými, když okolnosti neposkytují dostatečné bezpečí.

Mít čas na chvíle ticha Ani nejbližší učedníci nemohli být s Ježíšem stále. Proč? Protože potřeboval chvíle, kdy mohl mluvit a sdílet se se svým Otcem. Klid a soustředění jsou pro modlitbu a cestu víry velmi podstatné.

Romano Guardini ve své nejlepší knize o modlitbě napsal, že samo soustředění, jako zklidnění a ztišení již je modlitbou. K podobné atmosféře však nelze dojít za všech okolností. Na soustředění, stejně jako na modlitbu a čtení Bible, je potřeba si vyhradit čas, oprostit se od ruchu všeho druhu. Dobré je i opustit otázky, které nás trápí.

Možná bychom se měli naučit prosit o schopnost rozlišení času, který bychom měli věnovat akci a činu, od času věnovaného klidu a vnitřnímu ztišení. Někdy je nám líto věnovat čas modlitbě, soustředění a kontemplaci, protože máme pocit, že nic neděláme, že marníme čas, který bychom mohli investovat do nějaké práce.

Duševní úsilí často nepovažujeme za to pravé usilování, nepokládáme je za práci v pravém slova smyslu.

Práce ducha a práce srdce skutečně nejsou běžným okem viditelné, jenomže bez nich by se neobešli všichni, kteří vytvářejí viditelné materiální hodnoty. Možná i pro Ježíše byly chvíle, kdy byl sám, důležitější než ty, kdy konal své viditelné dílo. Bez prožití společenství se svým nebeským Otcem, by možná nebyl schopen konat to, o čem čteme v evangeliích.

Jak jsme na tom my? Odkud čerpáme pro své denní zápasy sílu my? Kde hledáme povzbuzení, když na nás dopadají tíživé situace a nepříznivé životní okolnosti? Jak se připravujeme na dílo, do něhož nás Pán povolal? Životní praxe Ježíšova může být pro nás velkou inspiraci.

Autor je farářem sboru ECM Maranatha v Plzni

9

Tematické články

V příběhu z evangelia o nasycení pěti tisíců máme vzácnou příležitost vidět Ježíše samotného. Jinak ho téměř pořád obklopují nějaké zástupy. Jako ještě chvíli před touto situací. Ježíš má za sebou pořádnou fušku! Mnohatisícové shromáždění, na kterém kázal, uzdravoval a sytil je duchovně i tělesně. Ale přitom víme, že chtěl být sám. Alespoň na začátku toho příběhu to tak čteme: „Odplul lodí na pusté místo, aby byl sám. Ale zástupy o tom uslyšely, a pěšky šly z měst za ním!“ Pronásledovali ho téměř na každém kroku. Kam se člověk podíval, všude samí nuzní, ztrápení, chudí a potřební. Ježíš o nich jednou řekl, že takové budeme mít stále kolem sebe. A také čteme o tom, že mu bylo takových lidí líto, i když se možná i v tom davu cítil osamělý a slabý.

Ježíš ve svém životě čerpal ze svého niterného vztahu se svým nebeským Otcem a pak konal mocné činy. Byl však jako i my unavený a vyčerpaný. A potřeboval znovu načerpat sílu. Potřeboval čerpat sílu ze svého osobního vztahu k Otci, z toho niterného osobního vztahu lásky a důvěry s Otcem, jaký prožíval na modlitbách, když byl o samotě. Proto potřeboval být někdy i sám. Potřeboval se o samotě modlit. A tak jakmile lidé dojedli, přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh. A pak propustil zástupy a vystoupil na horu, aby se o samotě modlil.

V evangeliu čteme, že když nastal večer, byl tam sám. A já bych ještě dodal: konečně! To byla jiná samota, než když ho před popravou všichni opustili. Tady Ježíš chce být sám. Necítí se opuštěný. On je se svým nebeským Otcem. To je něco, na co při velkých shromáž-

děních nebo při službě druhým není čas ani prostor. Někdy mylně obdivujeme lidi, kteří by pořád jen něco dělali pro druhé, ale pro sebe neudělají nic. Pak ovšem jejich služba není tak požehnaná a nepřináší to pravé ovoce. Když člověk nemá odkud čerpat, nemá ani z čeho rozdávat. Ježíš nás učí zvláštní rovnováze. Nestačí se pohybovat mezi lidmi a být na ně laskavý, je nutné zároveň vstupovat do blízkosti Boží. Ježíš se modlil. Modlil se často a intenzivně.

Ne aby změnil Boha, nýbrž aby Bohu porozuměl a aby následně měnil sám sebe a okolní svět. Při modlitbě je v důvěrné blízkosti Stvořitelově. A protože se nachází u pramene života, může rozdávat vydatně všem. Nemusí jedny upřednostňovat před druhými.

Ba dokonce nemusí ve své lásce upřednostňovat věřící před nevěřícími. Ježíš čerpá z Boha bez překážek, proto má dostatek na rozdávání pro všechny.

10

Biblický rozhovor

Osamělý volá Hospodina 1 Žalm Davidův k připomínání.

2 Hospodine, v prchlivosti své netresci mne, ani v hněvě svém kárej mne.

3 Nebo střely tvé uvázly ve mně, a ruka tvá na mne těžce dolehla.

4 Nic není celého v těle mém pro tvou hněvivost, nemají pokoje kosti mé pro hřích můj.

5 Nebo nepravosti mé vzešly nad hlavu mou, jako břímě těžké nemožné jsou mi k unesení.

6 Zahnojily se, a kyší rány mé pro bláznovství mé.

7 Pohrbený a sklíčený jsem náramně, každého dne v smutku chodím.

8 Nebo ledví má plná jsou mrzkosti, a nic není celého v těle mém.

9 Zemdlen jsem a potřín převelice, řvu pro úzkost srdce svého.

10 Pane, před tebou jest všecka žádost má, a vzdychání mé není před tebou skryto.

11 Srdce mé zmítá se, opustila mne síla má, i to světlo očí mých není se mnou.

12 Ti, kteříž mne milovali, a tovaryši moji, štítí se ran mých, a příbuzní moji zdaleka stojí.

13 Ti pak, kteříž stojí o bezživotí mé, osídla lécejí, a kteříž mého zlého hledají, mluví převráceně, a přes celý den lest a chytrost smýšlejí.

14 Ale já jako hluchý neslyším, a jako němý, kterýž neotvírá úst svých; 15 Tak jsem, jako člověk, kterýž neslyší, a v jehož ústech není žádného odporu.

16 Nebo na tě, Hospodine, očekávám, ty za mne odpovíš, Pane

Bože můj.

17 Nebo jsem řekl: Ať se neradují ze mne, poklesla-li by se noha má, ať se pyšně nepozdvihují nade mnou, 18 Poněvadž k snášení bíd hotov jsem, anobrž bolest má vždycky jest přede mnou.

19 A že nepravosti své vyznávám, a pro hřích svůj tesklím.

20 Pročež nepřátelé moji veseli jsouce, silí se, a rozmnožují se ti, kteříž mne bez příčiny nenávidí.

21 A zlým za dobré mi se odplacujíce, činí mi protivenství, proto že dobrého následuji.

22 Neopouštějž mne, Hospodine Bože můj, nevzdalujž se ode mne.

23 Přispěj k spomožení mému, Pane spasení mého. (Žalm 38 – kralický překlad) Při čtení žalmu je zřejmé, že žalmista je ve velkém ohrožení. Zdá se však, že nejvíc je ohrožen sebou samotným, svým jednáním a počínáním, řečeno po staru svým hříchem. Jak této situaci čelí?

V žalmu najdeme hned tři hebrejské výrazy pro hřích: chatta – minutí se cíle, agón – pokřivení a ivélét – pošetilost, nemoudrost, bláznovství. Hebrejština, jak praví moudří, má pro hřích a různé typy hříchů – a nerozlišoval bych, který je horší a který lepší – 22 výrazů, což jest počet písmen hebrejské abecedy. To má symbolický smysl – zlo, hřích a odcizení dovede pokrýt celou skutečnost člověka. Nakonec je lhostejno, kterým otvorem z těch dvaa-

Rozhovor Petra Vaďury s Tomášem Molnárem o 38. žalmu

dvaceti člověk do téhle jámy či žumpy padne. Že z ní nedokáže vybřednout, je prostým faktem.

Křesťanství i židovství, jakkoli žádá od člověka mravní výkon, není výkonnostním náboženstvím ve smyslu barona Prášila, který se za vlasy vytáhne z bažiny i s koněm sám. Člověk (a potažmo i společnost) se dostává do situace, ze které sám nevybředne. V knize Pláč Jeremiášův je prosba o záchranu: „Obrať nás k sobě, Hospodine a budeme obráceni.“ Obrácení (což je jiný český překlad slova pokání) není nějakou lehkou a jednoduchou možností člověka. Musí přijít zvenčí, od Boha.

Totéž zjišťujeme i v třicátém osmém žalmu. Žádá-li se v něm od Boha pomoc, všimněte si dobře, není přesně specifikováno, co by se vlastně mělo udělat – žalmista očekává, že to Hospodin učiní – cosi, co je třeba a co je dobré.

Je možno žalm označit za „kající“? Co jsou vůbec kající žalmy?

Tento žalm k tak zvaným kajícím žalmům patří. Před sedmnácti lety vyšla útlá knížka z pera profesora Pavla Filipiho nazvaná „Kdo slyší můj nářek“, ve které autor vykládá právě kající žalmy. Vykládá jich celkem sedm: 6., 32., 38., 51., 102., 130., 143. Kající místa však najdeme v mnoha dalších žalmech a hledání východiska z bludných lidských cest v ještě větším množství žalmů. Myslím, že motiv lidské odcizenosti,

hříchu, chcete-li, obrácení, pokání a záchrany, je vůbec základním motivem biblického poselství.

Můžeme z textu zjistit, v jaké situaci se žalmista nachází? Žalm je připsán Davidovi, což by mohlo svádět k přiřazení žalmu k některé ze situací Davidova života – smilstva s Batšebou, útěku před synem Abšalómem… David je jakýmsi prototypem kajícníka, tedy člověka, který svá provinění nehází na druhé (dokonce ani na Boha ne), ale vyznává je a prosí o východiska z nich. Žalmista se cítí být trestán Hospodinem. Mnoho z nás, když prožívá něco těžkého, má podobný pocit. A leckdy se tento pocit zformuje do otázky: Proč jsi mi to, Bože, způsobil? Kdyby nám někdo řekl, že naše trápení je důsledkem našich hříchů, možná by nás to urazilo nebo pohoršilo. Ale žalmista přesně takto ono Boží trestání bere. Je to na místě? Může být utrpení Božím trestem?

Vinu na špatném stavu, ve kterém se nacházím, však není snadné poznat a přiznat. Co s tím?

To, že lidé odmítají svou vinu, situaci neulehčuje. Velmi nepříjemně to můžete zažívat ve vězeních, kde sedí spousta „nevinných“ lidí. Tam je na základě rozsudku soudu zřetelné, že jde o lež a mámení. Podobně se však chováme, obávám se, všichni. Nikdo nechce sám sebe lehce poznat jako viníka a každý chce vycházet i z drobných nepříjemností a konfliktů života jako kladný hrdina. Dobře to bývá patrné třeba u dnes přečastých rozvodů: když budete mluvit s manželi, kteří se rozvádějí, vždycky bude na vině ten druhý. Přitom většinou platí, že

Žalm líčí, jak žalmista prožívá, že jej Hospodin trápí: „Nebo střely tvé uvázly ve mně, a ruka tvá na mne těžce dolehla. Nic není celého v těle mém pro tvou hněvivost, nemají pokoje kosti mé pro hřích můj.“ Co je to za stav?

Celé to působí tragicky a hrozně. Nejsem znalec, ale existuje cosi, čemu se říká celostní medicína, která jakýmsi způsobem popisuje z jiného úhlu tuto situaci. Nedávno jsem to slyšel v rozhovoru s jedním lékařem: něco léčit ještě neznamená to uzdravit. Uzdravení nastane teprve tam, kde se dojde k jádru problému, totiž ke vztahům, či (v tomto případě) nevztahům, k jejich nemožnosti. Žalmista je se svým vědomím příčiny svých tělesných problémů na tom lépe, než spousty sebespravedlivých trpících.

V církvi jsme vyučováni, že máme vyznávat své hříchy. Žalmista to činí velmi expresivně. Říká: „Nebo nepravosti mé vzešly nad hlavu mou, jako břímě těžké nemožné jsou mi k unesení.“ Kde se v člověku vezme poznání vlastního hříchu a takové zděšení nad jeho velikostí, jaké cítíme ze slov třicátého osmého žalmu?

To jsou dvě věci. O té první už od začátku mluvíme: člověk je vždycky socius a jeho prvním vztahem je vztah k Bohu. Nemluvím zde o instituci církve, mluvím o vztahu k Bohu.

Jelikož je však člověk vždycky socius, jde také o vztah k lidem.

Kde je tento vztah narušován a ztechnizován (a do technizace vztahu k Bohu bych zařadil s klidem i náboženství, totiž pocit, že si tento vztah mohu nějak zautomatizovat či uchopit jej jen do vlastní náboženské 11

Biblický rozhovor

To je trochu složitější. Nechce se mi příliš říkat, že Hospodin přímo trestá, ale ani se mi nechce říkat, že Bůh netrestá. Obraz Pána Boha jako dobrotivého automatu na odpuštění se mi zdá hodné zkreslený; stále se usmívající dobrotivý stařík bez emocí, to není Hospodin, jak nám ho představuje Písmo, a to ani Nový Zákon ne. Hospodin je kdosi, kdo naopak emoce má – hněv, lítost, bolest, ba i láska – to všechno jsou emoce, se kterými se u Boha počítá.

Existuje i cosi, čemu se dokonce dá říci odvrácená strana Boží tváře – proto se prosí o její přivrácení k člověku. To jsou jakoby složité a temné věci, a kdo má zájem, může se do nich samostudiem pustit.

Pro nás však teď snad bude stačit, když řekneme, že příčinou oné bolesti, ztracenosti a nemoci může být sama nepřítomnost Boží při člověku tam, kde se vydává na zlé cesty. Jinak řečeno – Boží odvrácenost, která je nakonec odvrácením člověka samého, je příčinou bolesti.

na vině jsou oba, nicméně východiskem pro každého z nich je přijmout smutnou pravdu, že na vině je jen on sám. Vinu druhého ať nechá na tom druhém.

Biblický rozhovor

12

režie), tam se nakonec člověk ocitá ve velké samotě. Ztechničtit a oloupit o osobní rozměr lze samozřejmě i celou společnost a všechny mezilidské vztahy, dokonce i ty nejbližší.

Důsledkem je velké odcizení – hřích.

Druhá věc, která je neméně důležitá: spravedlivý je jen Bůh. Pokud neporovnávám svou spravedlnost s nespravedlností zjevně nespravedlivých lidí, ale právě jen se spravedlností Boží, pak sebe samého nikdy neshledám spravedlivým. Nemyslím, že o téhle situaci je přímo náš žalm, neboť v něm se jedná asi spíše o konkrétní zlý čin a jeho důsledky, ale k pravé moudrosti, ke které by měl člověk dospět, patří, že se sice o spravedlnost a dobro máme ze všech svých sil snažit, ale zároveň musíme vědět o své nedostatečnosti, s níž nakonec konstatujeme, že se nám nic nepodařilo.

A pokud to vypadá jinak, je to jen z milosti Boží. Upřímně řečeno, moc lidí s tímhle postojem neznám a – žel – už vůbec ne lidi veřejně činných, církevní hodnostáře nevyjímaje.

o nějaké chorobné sebeobviňování ani nějaké poškozené sebevědomí. Na místo sebevědomí vlastní síly a výkonu totiž přichází sebevědomí milovaného, omilostněného, chcete-li, obráceného, totiž samým Bohem navráceného a navraceného. Tento životní postoj samozřejmě nevede k tomu, že se bez přestání mračím a ždímám své vnitřnosti zlým svědomím. Je to naopak velmi svobodný postoj, při kterém se mohu rád smát a žít plně, protože jsem osvobozen od sebe samého a od strachu.

Když už jsme vedeni k tomu, abychom vyznávali své hříchy, nejsme nijak ochráněni před tím, abychom je ve své mysli nezlehčovali. Žalmista naopak říká: „Pohřbený a sklíčený jsem náramně, každého dne v smutku chodím.“ Není právě sklíčenost a smutek průvodním znakem skutečného pokání?

Protože obhajoba by byla nesmyslná. Co žalmista popisuje, to není soudní porota, která by uměla odlišit skutkovou podstatu viny od řečí a pomluv, jež jsou nesmyslné. Tohle je lynč, soud ulice, vláčení prachem. Pokud se toho chce člověk zbavit, pak svou ránu jen ještě více rozedře. Tady musí nastoupit skutečný odborník: totiž Bůh se svým odpuštěním.

Že své viny zlehčujeme, je zřejmé. Každý chce být spravedlivý před sebou samým, dokonce i nejtěžší zločinci. Znovu opakuji: situace, kterou žalm řeší, je zřejmě situace konkrétního zlého činu. Určitým východiskem z tendence zlehčovat vlastní vinu je cosi, čemu bych řekl kající způsob života. To je právě to vědomí, že moje schopnost činit dobro je přinejmenším omezená. Zde se nejedná

Kralický překlad dává vyniknout hrůze hříchu: „Zemdlen jsem a potřín převelice, řvu pro úzkost srdce svého.“ Proč vlastně má žalmista v sobě tolik strachu a úzkosti, když se modlí k Hospodinu, u kterého doufá nalézt odpuštění?

Protože, a to rád opakuji, Bůh není žádný culící se automat na odpuštění. Odpuštění je akt vztahu, akt nejednoduchý, velmi drahý a usilovný – a to i ze strany Boží, resp. předně ze strany Boží. Jestliže křesťanství mluví o oběti Syna Božího za naše viny, pro naše hříchy, pak to znamená smrt vlastního dítěte, jednorozeného Syna Božího se vší bolestí, kterou je rodič schopen při smrti svého dítěte.

Ztrestaný žalmista připomíná Jóba: „Ti, kteříž mne milovali, a tovaryši moji, štítí se ran mých, a příbuzní moji zdaleka stojí.“ Můžeme říci, že hřích má i sociální rozměr?

Ano, hřích má sociální rozměr. Asi známe ze zkušenosti, že když člověk padá, lidé, na rozdíl od Pána Boha, přidávají často utrpení. Člověk si prostě na druhém rád smlsne a tak náhradně léčí své vlastní poskvrněné sebevědomí. To je hořká pravda. Čím pak jste výše v žebříčku společnosti a čím jste váženější, tím spíše se vám dostane ran neoprávněně obdržených od těch, kteří se před tím klaněli. Žalmistovi se vysmívají jeho protivníci, ale on mlčí a nechá si spílat. Proč se nebrání?

Mluvíme o kajícím žalmu – co je tedy vlastně pokání?

Pokání znamení obrácení se, navrácení se. Hebrejsky je to TEŠÚBÁ, řecky METANOIA. Tento termín byl obzvláště živý v době návratu Židů z babylonského zajetí. Tehdy skutečně znamenal fyzické navrácení se do zaslíbené země. Dodnes se také Židům, kteří se např. z USA rozhodnou vystěhovat zpět do Izraele, říká „bat tešúvá“, či „ben tešúvá“ – tedy dcera či syn navrácení se, obrácení. Ovšem ne všichni Židé se z Babylonu vrátili. Mnoho jich žilo dál v diaspoře, a přesto poctivě žili svou víru. Tím se termínu „navrácení“ dostalo duchovního rozměru vnitřního obrácení se, celistvého obrácení člověka, nasměrování jeho životní cesty. V tomto smyslu pak přechází tento pojem do křesťanství. Nový zákon, stejně jako Starý, ví také velmi dobře, že leží-li někdo u cesty vyčerpaný a nasměrovaný špatným směrem, pak – i když svůj stav rozeznává – k tomu, aby se zvedl, potřebuje druhého. Někdo jej musí zvednout, otočit a třeba kus cesty podpírat, aby se uzdravil a byl schopen jít dál.

Zdeptaný žalmista je terčem různých útoků, pomluv a zlořečení, ale on mlčí, nereaguje – jen se obrací k Hospodinu se slovy: „Nebo na tě, Hospodine, očekávám, ty za mne odpovíš, Pane Bože můj.“ Před chvílí tvrdil, jak jej Hospodin proklál a ztrestal – a teď vyznává svou důvěru v to, že se ho Hospodin ujme a ospravedlní jej. Jak je to možné?

V kralickém textu je trochu nesrozumitelný verš 17. až 19.: „Nebo jsem řekl: Ať se neradují ze mne, poklesla-li by se noha má, ať se pyšně nepozdvihují nade mnou, poněvadž k snášení bíd hotov jsem, anobrž [ale i] bolest má vždycky jest přede mnou. A že nepravosti své vyznávám, a pro hřích svůj tesklím.“ Vysvětlete tato slova.

Ten text, jakkoli se o bibli říká, že je posvátnou knihou židů a křesťanů, má prostě lidský rozměr. Sám v sobě je rozhovorem, ve kterém můžeme sledovat myšlenkové pohnutky, jakési zápasy se sebou samým.

Jsou zde vyznání, ale také obhajoby, které jakoby kajícímu vědomí ne zcela odpovídají. Na tomto místě jasně čteme, že žalmista je v podstatě připraven na cokoli, jakkoli se jinde proti osočování od lidí bouří.

Žalmista vidí, že u lidí se nedočká ani spravedlnosti ani milosrdenství, a proto se obrací k Hospodinu. Není to však únik? Neměl by víc zápasit?

Jestliže je situace žalmisty tak vážná, jak ji vypisuje, jestliže zlo nad ním dokázalo zavřít poklop bytí, jestliže uzavřelo všechny vztahy a ničí jeho bytí duševní i fyzické, jestliže se sám už ani nedokáže postavit na nohy, jak má zápasit? Lhát, že se nic nestalo? Utéct od svých odpovědností? To by byla jediná možnost zápasu, ale za cenu lži; a jak známo, ta má krátké nohy a nikam s ní nedojdeš. Jestli je to ve světě obvyklé, to ještě neznamená, že je to pravdivé. A jestli to je obvyklé, pak je to špatná zpráva. Žalm končí slovy: „Neopouštějž mne, Hospodine Bože můj, nevzdalujž se ode mne. Přispěj k spomožení mému, Pane spasení mého.“ My tedy nevíme, jak příběh dopadl, ani nevíme, zda se Hospodin žalmisty ujal a zda se jeho stav zlepšil. K čemu pak je v Žaltáři takový text?

Abychom se jeho slovy mohli modlit. V římskokatolické tradici se čte tento žalm v pondělí ráno, tedy na začátku běžného týdne.

Proč? Protože to, jakou bídu způsobuje hřích, můžeme pozorovat denně, a my jsme zde upozorněni na to, jak prosit Boha o pomoc a jak se hříchu zbavit. Žalm třicátý osmý se však čte i na Velký pátek, tedy v den, kdy zvěstujeme ukřižování Ježíše Krista, Syna Božího. On zemřel pro nás a za nás, pro naše hříchy, sestoupil do důsledku naší odcizenosti, pomýleného jednání. Vstoupil, ač sám bez viny, do slov tohoto žalmu jakoby bezvýchodného, který nemá osvobozující konec. A právě v tom je ono východisko.

Když nevíme, jak dopadl žalmista, můžeme vědět, jak dopadneme s vyznáním svých vin Hospodinu my?

Nevíme, ale věříme a vyznáváme, že Bůh odpouští. A že je to drahé odpuštění, zavazující a osvobozující.

Tomáš Molnár je farář sboru Českobratrské církve evangelické v Trutnově. Článek vznikl z příprav na pořad Ranní slovo, který byl odvysílán na frekvencích Českého rozhlasu Vltava 21.12.20104.

13

Biblický rozhovor

Nutno poznamenat, že české překlady zde přidávají oproti hebrejskému originálu předmět, tedy „odpovíš za mne“, nebo v ČEPu „odpovíš mi“.

Je to nadbytečné a vlastně vůči Bohu svazující. Bůh jistě odpoví. A člověk by měl očekávat bez nároku, ať už bude Boží odpověď jakákoli (znovu se zde stavím proti představě onoho automaticky usměvavého Pána Boha). Že odpovídá, jak křesťané zvěstují, skloněním a smrtí svého Syna za mne, je věc druhá – a vlastně ještě těžší a závažnější. Nevede totiž k jednoduchému jásání, ale spíše k tomu, co nazýváme bázní Hospodinovou.

Nic horšího, než je žalostně poznání sebe sama, ho už totiž potkat nemůže – ani odsudek druhých lidí. V Sedláčkově překladu Žalmů stojí toto: „Neboť říkám: ,Ať se neradují moji nepřátelé nade mnou, kteří, když kolísají mé nohy, hrdě o mně mluvíʽ; neboť já jsem na biče připraven a má bolest jest stále před mým zrakem. Vždyť vyznávám svou nepravost a zabývám se v mysli svým hříchem.“

14

Samota umírajících Pavel Kuchynka

Okradeni o něco cenného Podle socioložky a publicistky Jiřiny Šiklové smrt dříve nebyla tak odcizená, jako je dnes, kdy lidé umírají převážně v nemocnicích. Taková trochu „hygieničtější“ smrt se sice odehrává za asistence lékařů a zdravotníků, ale často bez účasti lidí blízkých.

Chtě nechtě, je to smrt v samotě. Myšlenky a zkušenosti, které Jiřina Šiklová velmi osobitým způsobem vepsala do knihy Vyhoštěná smrt (Kalich 2013), se pro mě staly laskavou pobídkou k uvažování o záležitostech, které bývají velmi často mimo zorný úhel dnešního člověka.

Téměř na každé stránce její knihy jsem mohl vnímat něco cenného a nádherně lidského, o co však bývají umírající, ale i jejich blízcí doslova okradeni, když v této fázi života nejsou spolu.

Umírající člověk si potřebuje urovnat své záležitosti a jeho blízcí mu v tom mohou pomoci nenahraditelným způsobem: svou naslouchající přítomností. Jde o to vypnout a spočinout. Naslouchat člověku, i když nic neříká slovy. Prostě jen tak být vedle něho a doufat, že tuší, že tam s ním někdo je. Aby věděl, že není sám. Člověka, který se ocitl na konci svých dní, často přepadá strach, že bude chtít ještě něco říct, k něčemu se vyslovit, něco někomu vzkázat, ale nebude s ním nikdo, kdo by ho vyslechl. Umírající také někdy doslova čeká na souhlas svých blízkých, že už může odejít. A oni mu jej mohou dát plni vděčnosti za jeho život a s ujištěním, že o vše je a bude postaráno. Vnímání smrti blízkého člověka je vždy velmi důležité právě pro ty, kteří ještě zůstávají. Dostávají tím jedinečnou příležitost přemýšlet o svém životě v jeho pozemské ohraničenosti, o tom, co je a není v tomto životě důležité, i o svém životním poslání. A když pak blízcí splní svou „povinnost“ vůči umírajícímu, pomáhá jim to později překonat období intenzivního smutku. Pomáhá jim totiž vědomí, že pro svého umírajícího udělali všechno, co mohli.

Důvody proč tak často lidé umírají v osamění Důvodů, proč mnozí dnes umírají osamělí v nemocnicích bez svých blízkých, existuje více. Nejsou to jen obavy příbuzných, že by se o svého umírajícího doma postarat nedokázali. Dívat se na to, jak blízký člověk viditelně schází nebo vlivem postupující nemoci dokon-

ce ztrácí svou lidskou důstojnost, také není vůbec snadné.

K tomu se často přidá i obava, jak s ním vlastně o smrti mluvit.

A pokud umírá někdo z generace, která je těsně před námi, tedy naši rodiče, začínáme si uvědomovat nepříjemnou skutečnost, že těmi dalšími budeme my.

Někdy si však ve svých přáních odporují i sami umírající. V jistou chvíli sice dají najevo přání, že by chtěli poslední chvíle života strávit doma, ale nakonec se rozhodnou, že raději zůstanou v nemocnici, aby neobtěžovali a nebyli viděni v nedůstojném stavu. V pozadí takového rozhodnutí bývá strach před ztrátou prestiže v očích svých blízkých, ale i to, že by jim péče, kterou budou potřebovat, nemusela být poskytnuta laskavým způsobem.

Pomoc, která je k dispozici

Není to snadné Péče o umírajícího je však vyčerpávající, obzvlášť když je umírající nevděčný, stěžuje si nespravedlivě na poskytovanou péči a poroučí. Někdy může pečující plným právem pocítit vůči svému umírajícímu i vztek. Šiklová k tomu říká, že jde o to přijímat jeho i sebe sama jako bezmocného vůči smrti. Zároveň však konstatuje, že tuto bezmocnost si pečující často vůbec nechtějí přiznat. Proto někdy reagují obviňováním. Obviňují kdekoho, včetně těch, kdo o umírajícího pečují spolu s nimi a v jejich očích o něj pečují hůře. Vlastně tím dovolují smrti, aby je rozdělovala nejen od umírajícího, ale i od těch, kdo jim o něho pomáhají pečovat. Přitom smrt pouze nevyhnutelně přišla.

O čem a jak mluvit s umírajícími ?

Součástí mé farářské služby je už více než rok také kaplanství na oddělení onkologie znojemské nemocnice. Když se v rozhovoru s pacienty a jejich blízkými dotkneme toho, o čem by spolu mohli nebo snad i měli mluvit, vyslovím často návrh, aby zvážili i následujících pět výpovědí: Odpusť mi. Odpouštím ti. Děkuju ti. Mám tě rád. Sbohem.

Tento svůj návrh jim většinou odůvodňuji svým přesvědčením, že rozhovory v nichž zazní tyto výpovědi, nás otevírají ke sdílení toho, co je pro každého člověka bytostně důležité.

Šiklová k tomu říká: „Odchází-li člověk z tohoto světa, ví-li nebo aspoň tuší, že zemře, pak možnost sdělovat něco o vlastní minulosti je pro něho nejdůležitějším námětem konverzace. Je-li to jen trochu možné, dopřejme mu tuto možnost. (...) Ptejme se a hlavně trpělivě poslouchejme a občas dotazem, přitakáním připomeňme, že nás to zajímá. A pokud vyprávějící trochu příběh změní, upraví a svůj podíl na tom, či onom zveličí, tak mu to nevyvracejme!

Je to jeho jedinečný příběh (…), tak ať má alespoň možnost sdělit těm nejbližším, jak on sám sebe chce vidět. (… ) Máme-li jeho důvěru, dozvíme se mnoho o něm, o době, v které žil, o tom, co prožívá člověk v tomto stadiu, a nepřímo tím i o smrti, která nás také čeká. (…) Za sebe samy mu můžeme jasně odpustit, nebo alespoň říci, že ho chápeme a že ten, komu třeba nechtěně ublížil, mu už asi také odpustil. Případně mu můžeme přislíbit, že až budeme s dotyčným mluvit, o tomto rozhovoru se mu zmíníme, stejně jako o tom, jak to umírajícího mrzelo. Víc od nás, kteří stojíme u postele toho, kdo umírá, nikdo nečeká. Pokud tohle dokážeme, dokázali jsme mnoho. Udělali jsme něco velice významného pro svého bližního a také pro sebe. “ Jiřina Šiklová sdílí ohledně rozhovorů s umírajícími názor, že nechat umírajícího mluvit znamená nechat ho dodatečně stylizovat svůj vlastní život.

Většinou jde spíš o monolog.

Autorka Vyhoštěné smrti však čtenáři říká, že na něj má umírající právo: „On se přímo či nepřímo loučí se životem, chce za sebou zanechat určitou stopu, památku, nepřímo vám vyprávěním sděluje, jak chce být viděn.“ V rozhovorech s umírajícími jde tedy především o to dovolit jim, aby nám svůj život mohli podat po svém. Šiklová svou výzvu k naší toleranci opírá o konstatování, že kdyby umírající to, o čem mluví, netrápilo, asi by 15

Články k tématu

Aby lidé mohli umírat doma v blízkosti a péči svých příbuzných, v tom jim dnes – aspoň ve větších městech – nabízí pomoc řada organizací, nevládních, neziskových nebo dobrovolnických.

I v České republice už existují hospice, které umožňují skloubit profesionální ošetření s péčí samotných příbuzných. Přitom se dbá o to, aby jednotlivé pokoje hospice téměř ničím nepřipomínaly nemocnici. Osobně jsem před nedávnem slyšel o tom, jak se jeden hospicový pokoj proměnil v galerii plnou malířských stojanů s obrazy. To proto, že akademický malíř, který se zde loučil se životem, měl přání umírat obklopený také svými obrazy.

Umírající tam mohou být se svými blízkými v naprosté intimitě, a přitom mají v případě potřeby doslova na dosah ruky odborný personál, který jim pomáhá.

Manžel, manželka, sourozenci nebo děti tam mohou dokonce spát na přistýlce a poskytovat svému umírajícímu laickou pomoc. V Praze je pak možné využít služeb tzv. domácího hospice „Cesta domů“, jehož zdravotníci, dobrovolníci a kaplan

naopak docházejí do domácnosti umírajícího. V obou případech, lůžkového i domácího hospice, je umírajícímu kvalifikovaně poskytována terminální péče: mírnění bolesti při zachování jeho lidské důstojnosti.

Jiřina Šiklová si je vědoma různých důvodů, které brání blízkým v péči o jejich umírající, a proto mluví o potřebě vytrvale připomínat fakt, že chceme většinou umírat mezi svými blízkými doma.

16 si na to v těchto posledních hodinách ani nevzpomněli. Považuje takový rozhovor za určitou formu zpovědi, ve které člověk dodatečně zhodnocuje a přehodnocuje, co dělal a udělal. Proto zde čtenáře vyzývá k citlivosti a potřebné velkorysosti.

Určitě je vhodné s umírajícím mluvit a hlavně ho neopouštět. Být mu nablízku, a když je vzhůru, tak ho ujistit o tom, že tam jsme. Že jsme s ním a jsme ochotni mu vyhovět v jeho přáních, případně si s ním povídat.

Poslouchat, co nám ještě chce

sdělit. Kéž bychom to uměli docenit, až přijde čas pro tuto naši jedinečnou lidskou službu.

Autor je farář sboru ECM ve Znojmě a působí také jako nemocniční kaplan

Smysl samoty v řeholním životě Diakonie / Články k tématu

Z Knihy života mnišského bratrstva Jeruzalém (§ 72, str. 58) Pro vyjádření ideálu celistvého křesťanství, které prožívá beze zbytku křestní milost, vynalezla tradice slovo, jež vyjadřuje současně toto všechno. Je to slovo MONACHIKOS. Znamená, že v tomto stavu je člověk „jeden“ a současně je "sám".

Mnich je sám – monos. „Je jeden, jediný, sjednocený, spojený s trojjediným Bohem.“ Dostalo se ti tohoto povolání, abys kráčel za Kristem, který byl čím dál tím víc sám před svým Otcem. Ty také máš být „sám před Samotným“. Chceš hledat Boha ve všem, vždy a všude, a jen jeho samotného, protože on je všechno, je v každé bytosti a na každém místě. Ať jsi o samotě nebo ve společnosti, v lásce mezi bratřími nebo v hlubinách svého nitra, ať jsi daleko od ostatních nebo uprostřed světa, je tvou jedinou touhou setkat se s Otcem. Pro tuto skutečnost musí tvůj život vynikat mlčením a samotou. Bude mnišský, monastický, v míře, jak jimi bude zaplaven. „Mnich vděčí za své jméno na prvém místě faktu, že je sám, poněvadž se zřekl světa ve svém nitru i navenek /… / a protože se oddává něčemu zcela ojedinělému, totiž že jeho myšlenky spočívají v každém okamžiku jen v Bohu.“ Připravil Jiří Mlejnecký, sbor ECM Tachov

Projekt Začleňování osob na trh práce Projekt s názvem Začleňování osob na trh práce, realizovaný Střediskem křesťanské pomoci v Horních Počernicích, v prosinci končí. Projekt dva roky, tj. od ledna 2013, zaměstnával osoby znevýhodněné na trhu práce a pomáhal jim tak zlepšit

nejen jejich současnou situaci, ale i zvýšit jejich šance na získání a udržení pracovního místa do budoucna. Cílovou skupinou projektu byli národnostní menšiny a osoby po nebo ve výkonu trestu. Právě tito lidé mají mnohdy ztížené podmínky

pracovního uplatnění. Ať už je bariérou jejich příslušnost k jiné národnostní menšině, záznam v rejstříku trestů, nedostatečné vzdělání nebo jednoduše nepopsaný profesní životopis.

Za celou dobu trvání projektu bylo osloveno 178 potencionál-

ních klientů. Tzv. přípravné období, které trvá deset dní, dokončilo celkem 38 osob. Přípravné období slouží k seznámení klientů s projektem a zároveň pomáhá ověřit jejich motivaci.

V tu dobu ještě klient nepobírá mzdu. Dalším důležitým krokem je uzavření pracovní smlouvy, po němž si začíná prací vydělávat, přičemž je důležité dokončit tříměsíční zkušební dobu. To se podařilo dokončilo 22 uživatelům, kteří pak měli nejen nárok na zvýšení platu, ale rovněž práci na další tři měsíce, během nichž mohli absolvovat rekvalifikační kurz nebo například získat řidičské oprávnění. Rekvalifikační kurz dokončilo 9 klientů. Nejčastěji byl zájem o rekvalifikační kurzy „pracovník v sociálních službách“ a „strážný“. Řidičské oprávnění získal jeden klient.

Maximální délka trvání zaměstnání byla šest měsíců a této doby dosáhlo celkem 15 osob. Projekt

byl určen pro muže i ženy. Muži vykonávali nejčastěji stavební práce a pomáhali mimo jiné rekonstruovat objekt azylového domu pro matky s dětmi, ženy vykonávaly práce úklidové.

Během celé doby klienty provázeli na jejich cestě vedoucí podporovaného zaměstnání a pracovní trenér, kteří zadávali pracovní úkoly a zajišťovali odborná školení. Přítomen byl i sociální pracovník, který klienty motivoval a vzdělával v tzv. Job klubu, jehož cílem bylo naučit se základům práce na PC a používání internetu. Díky tomu zvládli klienti vytvořit vlastní životopis a motivační dopis, získat povědomí o zákoníku práce, etiketě na pracovišti nebo si natrénovat vstupní pohovor.

Sociální pracovník pomáhal i s hledáním nové práce, takže někteří klienti odešli z projektu rovnou k novému zaměstnavateli. Některým klientů jsme

pomohli překonat i druhotné překážky, například vyřešit problém s nevyhovujícím bydlením nebo zvládnout exekuci.

Věříme, že projekt byl dobrý a že se nám jeho prostřednictvím podařilo přispět k zlepšení životní situace konkrétních osob. Všem svým klientům držíme i nadále palce! V budoucnu, pravděpodobně už v roce 2015, bychom rádi zažádali o grant z Evropského sociálního fondu a využili svých předchozích zkušeností, abychom mohli obdobným způsobem pomoci i dalším potřebným.

Alena, 64 let: Otravuju všechny okolo. Anebo si zahraju na piano křesťanské chvály.

zřejmě k tomu patří modlitba.

Vítězství je, když si uvědomím, že se jedná pouze o stav mysli a že to není skutečnost. Pak s tím mohu bojovat lépe.

Aneta Voldřichová – sociální pracovník SKP Horní Počernice Miloš Jaroš – vedoucí podporovaného zaměstnání SKP Horní Počernice Petr Marván – pracovní trenér SKP Horní Počernice

Anketa CO DĚLÁTE, KDYŽ SE CÍTÍTE OSAMĚLÍ?

Radka, 43 let: Zvednu telefon a někomu zavolám.

Magda, 10 let: Jdu do svýho pokoje a hraju si, nebo si lehnu.

Lenka, 22 let: Modlím se, čtu Bibli anebo jdu za nějakým kamarádem.

Jan, 33 let: Jdu za jinými lidmi, nejlépe věřícími, kteří mne dokáží povzbudit.

Dana, 34 let: Pláču. Mluvím s manželem a s mojí rodinou. Jdu na vycházku ven.

Luděk, 42 let: Jdu na počítač a surfuju na internetu.

Alžběta, 27 let: Někomu zavolám a sejdu se s ním. Nebo jdu ven na procházku a poslouchám chvály a modlím se. Osamělá se ale obecně moc necítím.

Petr, 48 let: Osamělý člověk má většinou pocit opuštěnosti. Je sám na všechno. Může to být provázeno i určitou sklíčeností a depresí.

Když se takto cítím, tak se většinou snažím tento stav přežít – počkat, až to přejde. A samo-

Vilém, 26 let: Nepamatuju si, že bych se s Bohem cítil někdy osamělý.

Klára, 29 let: Někomu zavolám.

Karolína, 23 let: Jak kdy, někdy se to dá „přerazit“ a jít mezi lidi, a jindy v tom člověk zůstane a nimrá se v tom.

Bára, 24 let: To je různé. Modlím se, nebo někomu zavolám, nebo vyrazím mezi lidi.

Zpracoval Martin Kukla 17

18 TEXT PROJEVU, KTERÝ PRONESL IZRAELSKÝ MINISTR FINANCÍ YAIR LAPID 20. SRPNA 2014 NA STANICI GRÜNEWALD BERLÍNSKÉ S-BAHN U PAMÁTNÍKU DEPORTACE VÍCE NEŽ 50 000 BERLÍNSKÝCH ŽIDŮ DO KONCENTRAČNÍCH TÁBORŮ.

Fatální slepota před čirým zlem

Ze světa

Yair Lapid

Holocaust v nás všech vyvolává stejnou otázku: co bych byl býval učinil já. Co bych dělal jako Žid v Berlíně roku 1933, když Hitler přišel k moci? Utekl bych? Prodal bych svůj dům, svůj obchod?

Vytáhl bych své děti ze školy uprostřed školního roku? Anebo bych si řekl, to pomine, to je jen mžikové šílenství. Hitler říká toto vše jen proto, že je politik a chce být zvolen. Ano, je to antisemita, ale kdo dnes není.

Přečkali jsme už horší pohromy.

Lépe vyčkat, sklonit hlavu, však to přejde.

Co bych dělal jako Němec v Berlíně 18. října 1941, když od tohoto nástupiště odrazil první vlak směrem na východ a v něm 1013 Židů, dětí, žen, starců, všichni odsouzeni na smrt?

Neptám se, co bych dělal jako nacista, ale co bych učinil jako počestný německý občan, který právě čeká na svůj vlak na sousedním nástupišti. A co bych dělal jako muž v mém věku, s třemi dětmi, které právě mám?

Jako člověk, který vštěpuje svým dětem základní pravidla slušného chování, úcty k životu a respektování druhých. Byl bych mlčel? Protestoval bych? Stal bych se jedním z nemnohých Berlíňanů, kteří se zapojili do podzemního protinacistického odboje, nebo bych se zařadil do většinového davu těch, kteří nadále žili normální život a tvářili se, jakoby se nic nestalo?

A co kdybych byl býval jedním z těch 1013 Židů v onom vlaku?

Nasedl bych do něj? Ukryl bych mou 18letou dceru do severních lesů? Řekl bych mým dvěma synům, ať bojují až do konce?

Zahodil bych mé transportní zavazadlo a prchl bych? Nebo bych napadl stráže v černých uniformách a zahynul ve cti, rychlý konec namísto pomalého umírání hladem a mučením?

Myslím, že znám odpověď. Myslím, že ji znáte i vy.

Nikdo z těch 1013 transportovaných na smrt se nevzepřel strážím. Nikdo z nich a nikdo z desítek tisíc, kteří je následovali ze stejného místa stejným směrem. Neučinil tak ani můj dědeček, Bela Lampel, když jej německý voják vytáhl z jeho domu v pozdních nočních hodinách 18. března 1941. „Prosím vás“, vzlykala moje prababička Hermina před oním vojákem.

Padla na kolena a objímala jeho holínky, „Prosím vás, vždyť i vy máte matku.“ Voják ani nehnul brvou. Netušil, že ukryt pod peřinou jej z postele pozoruje můj otec. Třináctiletý chlapec, který se přes noc stal mužem.

Proč se nebránili a nebojovali? Tato otázka mne neustále pronásleduje. S touto otázkou se potýká židovský národ od okamžiku, kdy poslední transport odjel do Osvětimi. Odpověď – jediná možná odpověď – je: oni nevěřili v absolutní zlo.

Věděli samozřejmě, že na světě existují špatní lidé, ale nevěřili v totální zlo, organizované zlo, zlo neznající slitování nebo váhavost, chladné zlo, které na ně patřilo, ale ani na okamžik v nich nerozpoznávalo lidské bytosti.

Podle jejich vrahů nebyli lidmi.

Nebyli to matky ani otcové, nebyly to děti kohokoliv. Podle jejich vrahů nikdy neoslavovali narození potomka, nikdy se nezamilovali, nikdy nešli ve dvě hodiny ráno vyvenčit svého starého psa, nikdy se nesmáli a neplakali při sledování poslední komedie Maxe Ehrlicha.

Takový postoj potřebujete k vraždě druhého. Musíte být přesvědčeni, že to vlastně vůbec není člověk. Když vrazi sledovali lidi, kteří právě byli vypravováni z nástupiště na jejich poslední cestu, neviděli v nich

caustu staví vzájemně proti sobě.

Potřeba přežít nás učí udeřit tvrdě, abychom bránili sami sebe.

Potřeba zachování morálky, byť i okolnosti byly nemorální, nás učí minimalizovat lidské utrpení, jak je to jen možné.

Test naší morálky neprobíhá ve sterilním prostředí laboratoře nebo na stránkách filosofických traktátů. V minulých týdnech naše morálka byla vystavena těžké zkoušce v tvrdých bojích.

Tisíce raket bylo odpáleno proti našim občanům a ozbrojení teroristé kopali tunely k našim školkám s cílem zabít nebo unést naše děti. Každý, kdo nás kritizuje, ať si položí prostou otázku: „Co bych učinil já, když by někdo vrazil do školní budovy s mými dětmi se samopalem v ruce a začal střílet?“ Hamás, v konfrontaci s námi, chce zabíjet Židy. Mladé nebo staré, muže či ženy, vojáky i civilisty. Nerozlišují mezi nimi, protože nás nepovažují za lidi. Jsme Židé a to je dostatečně pádný důvod, abychom byli vražděni.

Zkouškou naší morálky, právě za těchto okolností, je, zda dokážeme nadále rozlišovat mezi nepřáteli a nevinnými. Každé dítě, které zemře v Gaze, je rána do mého srdce. To není Hamás, to není nepřítel, to je právě a jen dítě.

Proto je Izrael první zemí v dějinách vojenských střetů, která předem informuje svého protivníka, kdy a kde udeří, aby se tak zamezilo ztrátám mezi civilisty.

Izrael je jedinou zemí, která posílá potraviny a léky svému nepříteli, zatímco boje pokračují. Izrael je jedinou zemí, jehož vojenští piloti přeruší misi, protože v cílové oblasti se vyskytují civilisté. A nehledě na to vše, umírají děti. A děti umírat nemají.

Zde v Evropě a leckde jinde ve světě lidé sedí doma v pohodlných křeslech, sledují televizní zpravodajství a vyčítají nám, že jsme ve zkoušce neobstáli. Proč?

Protože v Gaze prý lidé trpí

více. Oni ale nechápou – nebo nechtějí chápat – že utrpení obyvatel Gazy je hlavní nástroj a trumf zlověstného, proti nám stojícího zla. Když jim vysvětlujeme, trpělivě a neustále, že Hamás využívá děti v Gaze jako lidské štíty, že Hamás je zcela záměrně vysílá do palebných linií, aby byly usmrcovány, že Hamás obětuje mladé životy, aby vítězil ve své propagandistické válce, tito lidé nám nevěří.

Proč? Prostě proto, že nemohou uvěřit, že by lidské bytosti, lidé, kteří vypadají jako oni a kteří mluví jako oni, že by tyto zdánlivě zcela normální lidské bytosti byly schopné podobného chování. Protože dobří lidé vždy odmítají připustit a uznat totální zlo, a když tak konečně učiní, je pozdě.

Znovu a stále se tážeme sami sebe, proč lidé ve světě dávají přednost obviněním proti nám, i když fakta jasně svědčí o opaku. Na této zemi fanatičtí muslimové masakrují jiné muslimy.

V Sýrii, Iráku, Libyi, v Nigerii, tam všude je zabito více dětí za týden, než v Gaze zemřelo za desetiletí. Každý týden jsou na podobných místech zeměkoule znásilňovány ženy, popravováni homosexuálové a uřezávány hlavy křesťanům. Světová veřejnost tomu přihlíží, vyjadřuje zdvořilé a opatrné odsouzení, a vzápětí se s nepochopitelnou posedlostí vrhá s obviněními na Izrael, který bojuje za životy svých občanů. Částečně tento kritický postoj vyvěrá z antisemitismu. Tato odporná hydra opět zdvihá svoji hlavu. Těm, kteří zastávají podobný názor, říkáme: budeme proti vám bojovat všude. Minuly časy, kdy Židé před vámi prchali. Nebudeme mlčky přihlížet antisemitismu a očekáváme, že každá vláda v každé zemi bude stát po našem boku a bude bojovat proti tomuto zlu společně s námi.

Jiní kritici, kteří se možná ve vlastních očích považují za lépe informované, nás obviňují „pouze“ za to, co se děje v Gaze, a to proto, že ví, že my jsme jediní, 19

Ze světa

židovské rodiče. Byli to jenom Židé. Nebyli to židovští básníci, židovští hudebníci, byli to jenom Židé. Nebyl to pan Braun nebo paní Schwartzová, byli to jenom Židé.

Destrukce počíná destrukcí identity. Není překvapující, že první, co bylo provedeno po příjezdu do Osvětimi, bylo vytetování čísla na předloktí. Je těžké zavraždit Rebeccu Grünwaldovou, osmnáctiletou krasavici s dlouhými vlasy a romantickým vzhledem. Ale je snadné to učinit s číslem 7762. A přitom je to tatáž osoba.

O sedmdesát pět let později víme více? Rozumíme více?

Holocaust vystavil Izrael dvojí výzvě.

První, čemu nás naučil, že musíme přežít za každou cenu, že se musíme být schopni bránit za každou cenu. Nákladní vlaky s Židy již neodjedou z žádného nástupiště nikde na světě.

Bezpečnost Státu Izrael a jeho občanů musí navždy být pouze v našich rukou. Máme přátele, i zde stojím mezi nimi. Nové Německo prokázalo své přátelství k Izraeli opakovaně, ale my nemůžeme a nesmíme spoléhat na nikoho jiného než na sebe sama.

Druhé poučení z holocaustu je, že bez ohledu na okolnosti musíme zůstat morálními lidmi.

Lidskou morálku nelze posuzovat v časech, kdy je vše v pořádku, projeví se až v okamžiku, kdy jsme schopni vnímat utrpení druhých, i kdybychom měli mnoho důvodů zabývat se pouze utrpením vlastním.

Holocaust nemůže být srovnáván a nesmí být srovnáván s ničím v dějinách lidstva. Jak prohlásil K. Zetnik, přeživší Osvětim, „holocaust není z tohoto světa“. Nesmíme srovnávat, ale musíme si být vždy vědomi lekce, která nám byla uštědřena.

Válka, ve které dnes bojujeme, která asi bude pokračovat a v níž – ať to chce či nikoliv – je účasten i ostatní civilizovaný svět, tato dvě poučení z holo-

20 kdo jim naslouchají. Dávají přednost soustředěnému hněvu vůči nám nikoliv kvůli tomu, že bychom pošlapávali lidské hodnoty, jak činí Hamás, ale právě proto, že je ctíme. Máme soucit se slabými, uznáváme racionální postupy, chráníme gaye a lesbičky, dbáme na práva žen, zaručujeme svobodu vyznání a svobodu projevu.

Nebuďme pošetilí a lehkovážní.

Zlo je zde. Obklopuje nás všude.

Snaží se nás zranit. Fundamentalistický islám je nejkrajnější zlo, a podobně jako zla, která jej předcházela, se naučil využívat všechny naše nástroje proti nám samým. Naše televizní kamery,

naše mezinárodní organizace, naše vyšetřovací komise, náš právní systém. Tak jako teroristé používají rakety a sebevražedné atentátníky, zlo využívá naši neschopnost pochopit a přijmout, že by někdo obětoval děti z vlastního národa, jen aby vyvolal působivý a podporující titulek v novinách nebo oči drásající fotografii tamtéž.

Zde, z tohoto místa, říkám otevřeně, že vůdci Hamásu, této proti západní antisemitské organizace, se nemohou cítit bezpečně, pokud jejich terčem jsou nadále nevinní civilisté. Tak, jak by činil kterýkoliv evropský státník, tak jak Spojené státy naložily

s Usamou bin Ládinem, tak budeme stíhat každého vůdce Hamásu.

To je to zlo, s kterým jsme všichni konfrontováni, a Izrael je v první linii. Evropa si musí uvědomit, pokud nám se toto zlo nepodaří zastavit, dostihne i vás. Musíme učinit všechno myslitelné, abychom zabránili utrpení a smrti nevinných. Ale stojíme na správném místě a z něj oslovujeme celý svět: do toho vlaku už nikdy nenasedneme. Ubráníme se před absolutním zlem Děkuji vám Překlad Petr Weber, zdroj: eretz.cz, uveřejněno se svolením.

V létě na vykopávkách v Izraeli Jana Křížová

V létě jsem se zúčastnila archeologické expedice v Izraeli. Tato země má bohatou historii, takže kdekoli se tam kopne, objeví se něco zajímavého. Mnohé expedice mají navíc silnou motivaci: Chtějí vykopat důkazy, že v Bibli se píše pravda.

To je podle mého mínění počínání silně problematické, neboť pravdu Bible nelze dokazovat vědeckými metodami.

Archeologická expedice Azeka vyslaná univerzitou z Tel Avivu takové

cíle nemá. Vykopávky jsou vedeny bez ideologického zacílení, přestože samotné místo je v Bibli několikrát zmíněno. Pevnost Azeka leží na hranici mezi Judeou a Pelišteou. Někde v údolí pod ní prý bojoval David s Goliášem. Je to „tel“, což znamená kopec s mnoha vrstvami osídlení.

Archeologové pracují tak, že na několika místech vytyčí čtverce, obvykle o straně 4 metry, odkrývají jednu vrstvu po druhé, všechno pozoruhodné popíší, změří, vyfotogra-

fují, nakreslí – a odstraní, aby mohli pokračovat proti běhu času do stále starších dob, třeba až na skálu, která tvoří podloží.

Byla jsem přidělena ke skupině, která kopala na plochém vrcholu kopce.

Jednalo se o zajímavé místo. Hned pod povrchem, snad jen dvacet centimetrů hluboko, se našly střepy nádob z doby železné. To je v Izraeli 6. až 10. století před naším letopočtem, neboli období království – od Davida po dobytí Jeruzaléma Babyloňany.

Postupně jsem se dověděla, že nález lidské kostry znamená komplikace.

Kvůli němu museli vedoucí expedice změnit svoje plány. Neměli původně v úmyslu kopat hlouběji v místech, kde ležela kostra, ale nechat ji zasypanou teď nemohli. Kdyby se o ní dověděl někdo z ortodoxních židů, poslali by rabína, aby situaci prozkoumal a řešil, i když to určitě byla kostra pohana, Kenaánce, nikoli žida. To by znamenalo zdlouhavé jednání a potíže.

Jenže to všechno nevysvětlovalo reakci supervizora. Pochopila jsem až po chvíli, že pro něj ty kosti nejsou jen vědecký materiál. On viděl člověka, který kdysi v tom domě žil, a teď je mrtvý. Uvědomila jsem si, že vnímám lidské pozůstatky jinak než Ido. Pokusila jsem se mu vysvětlit, že pro mě osobnost člověka nespočívá v té hmotě, která po něm zbyde. To je důvod, proč mi nijak nevadí používání mrtvých těl pro výuku lékařů ani odebírání částí těla pro transplantace. Myslím, že mi nerozuměl. Nechtěl se mnou o tom mluvit. Zjevně mu vadilo, že s těmi kostmi budeme hýbat. Zaúpěl: „Tři tisíce roků taky ten člověk v klidu ležel…“ Podle toho, co Ido říkal a jak se choval, není to žid vírou.

Sdílí ovšem postoje starých obyvatel té země, jak Židů, tak Arabů: Hřbitov je hřbitovem napořád, kosti jsou nedotknutelné. To platilo před tisíciletími a platí to doposud.

Nicméně, je to archeolog, vědec, takže se vzchopil a vedl práce na odkrývání kostry. Pracovalo nás na tom pět a trvalo nám to týden. Odkopali jsme vrstvu hlíny, a když jsme se dostali až ke kostem, opatrně jsme je štětečkem oprašovali, aby zůstaly sice okryté, ale na původním místě.

Zpočátku jsme pracovali v pláštích, rouškách a rukavicích, abychom neznečistili kosti, ze kterých si odbornice na DNA brala vzorky.

Bylo to dost nepříjemné v tom horku. Brzy jsme však ke kostře získali vztah. Z kostí nebylo poznat, jestli to byl muž nebo žena, ale my jsme ji pojmenovali Šachar, což je jméno mužské i ženské a v hebrejštině znamená Rozbřesk. Já jsem se rozhodla, že ji budu považovat za ženu. Jsem přesvědčená, že by se jí líbilo být středem pozornosti. Měla

krásný tvar lebky a krásné svítivé a úplně zdravé zuby. Ležela na boku.

Dlouhé kosti rukou a nohou byly zlomené. V rukou držela rohy nějakého menšího zvířete, možná to bylo tele.

Dohadovali jsme se, proč ty rohy, ale nikdo nepřišel s přijatelným vysvětlením. Kostru si přijel prohlédnout i malý tým policistů, kteří vyšetřují vraždy. Podle předběžného odhadu zemřela Šachar proto, že se na ni zřítil dům při zemětřesení. Musela být hodně vyděšená. To vůbec není dobrý pocit, když se vám pod nohama země pohybuje. Přímo na Šachar leželo několik roztříštěných nádob a vedle ní další předměty.

Zemětřesení jako příčina smrti mi připadá přijatelnější, než kdyby ji zabil člověk, protože v tom není zlá vůle.

V okolí kostry ve stejné vrstvě jsme našli mnoho nádob, velkých i malých, kamenné nástroje, korálky a také rodinku čtyř maličkých sošek lidí. Byly vyřezávané do barevných kamenů, což muselo být velmi pracné. Kdo to asi vyrobil? Co ho k tomu vedlo? Podle odborníků žili v domě bohatí lidé. Možná dokonce dům sloužil jako dílna pro širší pospolitost. Když byl zničen zemětřesením, zůstal nějakou dobu v troskách, snad sto let, potom odněkud přišli další lidé, srovnali povrch, postavili si nový dům a zřejmě vůbec netušili, že půl metru pod podlahou mají kostru. Ido nám líčil život v tom domě z doby bronzové velice barvitě. Tam, kde jsem viděla kupu kamení, možná seřazenou do podlouhlé struktury, on viděl nejen zbytky zdí, ale i stěny a střechu a celý dům a způsob života jeho obyvatel. Snad viděl dokonce i celé město i s krajinou a se všemi souvislostmi, a to v průběhu několika tisíc let až dodnes.

Ke konci týdne jsme Šachar vyfotografovali ze všech stran a rozebrali do krabiček. Kartonové krabičky s nápisem: levá ruka, pravá ruka, žebra, pánev atd. byly odvezeny do laboratoří a po Šachar zůstalo prázdné místo. Její kostra však přispěje k obohacení našich znalostí o době, ve které podle Bible přicházeli do země Izraelci z Egypta.

Autorka je farářka sboru ECM v Brně

21

Ze světa

Archeologové byli překvapeni. Ano, věděli, že už půldruhého tisíce let na vršku lidé nebydleli, neboť si stavěli domy spíše na úbočí kopce nebo v údolí, blíž k vodě a k úrodným polím, ale ještě v době římské (okolo začátku našeho letopočtu) tam pobývala vojenská posádka. Vojáci však tehdy používali už jen malou pevnůstku na kopečku navršeném uměle nad plošinou na kopci. Jejich předchůdci v době helenistické, snad ve třetím století před naším letopočtem, seškrábli pět set roků historie a udělali z těch promíchaných vrstev podklad pod svoje opevnění a věže.

Nic viditelného z nich nezbylo, ale je odtud nádherný rozhled kolem dokola, na jednu stranu na údolí Éla až k Judským horám a na druhou stranu na pevnost Gát až k moři.

Tehdejší stavitelé ulehčili práci dnešním archeologům a umožnili jim nahlédnout rovnou do doby železné.

Já jsem se připojila ke skupině ve chvíli, kdy se začaly odstraňovat zbytky zdí a podlah domu. Na dvou místech jsme našli v základech stěn cosi jako dárek bohům. Byla to miska, v ní korálky a opracované kamínky, všechno přiklopené další miskou. Vedoucí měli velikou radost.

Podobně byli nadšení, kdykoli jsme našli celou nádobku nebo nějaké nástroje, závaží a podobné předměty. Střepů z rozbité keramiky jsme nacházeli mnoho, což však bylo také důležité, neboť odborníci podle nich datují příslušnou vrstvu.

Ke konci prvního týdne mého pobytu jsme se prokopali podlahou domu z doby železné až do pozdní doby bronzové. Tvarovala jsem stěnu a podlahu výkopu, aby byly pěkně rovné, a objevila něco, co zpočátku vypadalo jako střepy. Pak jsem odkryla další kousek a pochopila, že to je lebka. Očekávala jsem, že vedoucí můj nález radostně uvítají. Kosti přece poskytují mnohem více údajů než keramika. Jenže supervizor Ido z telavivské univerzity se tvářil zdrceně a jeho pomocníci z Německa a z USA nápadně ztichli. Pak Ido tiše pronesl: „Tohle mi nedělej.“ A odešel. Ostatní poznamenali: „On se s tím musí vyrovnat.“ Vrátil se za půl hodiny a zapověděl mi o tom nálezu mluvit, dokud letošní vykopávky neskončí.

22

Malé dvojvýročí metodismu Metodistická církev má své kořeny v anglikánské církvi a v působení Johna a Charlese Wesleyů a částečně i George Whitefielda. Všem těmto mužům šlo o reformu praxe anglikánské církve. Metodistická společenství (Societies) začaly vznikat kolem roku 1730, počátek jejich zorganizování se klade do roku 1738. Tehdy dostal J. Wesley zákaz vstupu na kazatelny anglikánské církve, ovšem až v roce 1784 byla společenství úředně zaregistrována v Londýně na základě deklaratorní listiny (The Deed of Declaration).

V ní určil Wesley sto kazatelů, kteří se měli po jeho smrti každoročně setkávat, doplňovat uvolněná místa, určit předsedu a tajemníka (president a secretary), vyslat kazatele na sbory, schvalovat vhodné osoby do služby a převzít dohled nad společenstvími. V únoru uplynulo od této významné události v dějinách raného metodismu 230 let.

John Wesley po celý život nechtěl osobně rozbít pouta s anglikánskou církví, byl jejím vysvěceným knězem. Byl věrný občan Anglie, oddán její vládě i anglikánské církvi, jejíž učení považoval za biblicky čisté. Proto vedl členy „metodistických společenství“ k tomu, aby navštěvovali anglikánské bohoslužby a přijímali tam svátosti. Přestože se jeho služba rozrostla a musel zaměstnat jako kazatele a pomocníky kazatelů i laiky, nikdy je nepovažoval za „faráře“ a odmítl jim udělit pravomoc k vysluhování svátostí.

Avšak v témže roce, kdy deklaratorní listinou legálně konstituoval metodistická společenství, uvědomil si i misijní potřebu ordinovat superintendenta k slavení svátostí a službě metodistickým společenstvím v Americe. Navzdory dlouhodobým rozpakům nad převzetím ordinační autority se přece rozhodl do této služby ordinovat superintendenta dr. Thomase Cokea. Francise Asburyho určil za druhého, „pomocného“ (associate) superintendenta.

Deklaratorní listina v Anglii a jmenování superintendentů Cokea a Asburyho pro Ameriku daly základ dalšímu vývoji metodismu v Anglii a Americe směrem ke vzniku nezávislých metodistických církví v těchto zemích.

Autor je teolog, vysokoškolský učitel a superintendent ECM na Slovensku

Delicie Nerková

Malomoceství

Báseň / Dějiny církve

Pavel Procházka

Jak krásně je na jaře v Adonisových zahradách

a nektarem v Adonisových zahradách

Motýli na vzácných květech jak drahokamy na šatech a čelenkách spanilých dam i jejich polobohů v Adonisových zahradách

… a pak ve všech údech sladká únava konejšená chladivým vánkem s krůpějemi do spánku ševelících fontán v Adonisových zahradách

Zázračně nevadnoucí květiny štědře pokryly zemi stoly i lože vavřínové věnce zdobí hlavy vyvolených a vůně pohádkové ceny jitří smysly v Adonisových zahradách

Krásně a sladce je v Adonisových zahradách když všechno raší k bezstarostnému opojení!

Tanec a líbezná hudba zpěvy zefírů a stromových panen rozkošná láska i laskavá rozkoš poháry oplývající ambrózií

Bílé světlo svítání obkresluje bílé skvrny na dosud bílých neposkvrněných tělech šťastlivců snících pod stromy poznání v Adonisových zahradách

Rozhovor s Neznámou Petr Vaďura ušklíbají. Jakoby nás Hospodin zavrhl. Ale proč? Co jsme mu udělali?

Nechápu to.

R: Myslíte, že to vše na vás seslal Bůh?

N: Nevím, ale já už jsem s Bohem skončila. Nemůžu se k němu modlit. O všechno nás připravil!

Všechno nám vzal! Ne! Ne, ne, ne!

Už nic nemá smysl, jen zemřít.

R: Jste připraveni na smrt?

N: Já ano. Manžel ne. Sama jsem mu říkala, aby vykonal poslední obřady a umřel. On však nechce.

Prý jsem bláhová žena. A že máme z Hospodinovy ruky přijímat nejen dobré, ale i zlé. Tohle já nechápu.

R: Váš manžel tedy Hospodinu stále věří?

N: Ano, ale já to nechápu! Asi si myslí, že Bůh se k jeho víře nějak přizná. Jenže jak? Řekněte mi, jak se dá napravit, co se stalo? Kdo mi vrátí moje syny?

R: Vy nevěříte, že Hospodin všech-

ny ty ztráty může nějak nahradit?

N: Ne. To se spravit už nedá.

R: Co teď děláte?

N: Nic, co bych dělala. Starám se o manžela a jeho hosty. Přišli sem, tak jim dávám jídlo a připravuji nocleh.

R: Máte strach z bídy?

N: Strach? Ne, já už jsem to všechno vzdala. Nic nemá smysl, ani bát se nemá smysl.

R: Děkuji za rozhovor.

Kdo je Neznámá? Kde se o ní v Bibli píše? Odpovědi posílejte prostřednictvím SMS zprávy na číslo 731085205. Správná odpověď z minulého čísla: kněz Ebjátar.

Dozvíme se o něm na těchto místech: První Samuelova 21,1-10; 22,6-23; 236.9-12; První Královská 1,5-53; 2,26-27.

Kniha putuje za Petrem Stoyem, který správně odpověděl.

Blahopřejeme.

Jako nikdy Martin Kukla

Režisér Zdeněk Tyc se po sedmileté odmlce vrátil do vod celovečerního filmu a naservíroval českým divákům psychologické drama o umírání. Tak jako se ve filmu schyluje ke konci léta, nadchází i konec života okresního malíře, sochaře a pedagoga Vladimíra /Jiří Schmitzer/, jenž umírá na rakovinu a léčba mu již přestává účinkovat. Na jeho poslední cestě ho věrně doprovázejí jeho bývalá a současná milenka – pětapadesátiletá zdravotní sestra Jaruna /Taťjana Medvecká/ a pětatřicetiletá bohémská malířka Karla /Petra

Špalková/, které mají navzájem dosti komplikovaný a ambivalentní vztah. Do děje zasáhne i dlouhodobě nepřítomný a odcizený Vladimírův syn Tomáš / Marek Němec/ a jeho přítelkyně Šárka /Jana Pidrmanová/.

Film je neradostnou sondou do světa nefungujících pochroumaných rodinných vztahů. Pojednává však i o složitém vyrovnávání se s koncem života. Díky kvalitním dialogům se postavy vyznačují uvěřitelností, jejich složité chování je divákovi srozumitelné. Chválu zaslouží kvalitní civilní herectví ústřední trojice.

Petra Špalková a Jiří Schmitzer v letošním roce za své ztvárnění postav obdrželi cenu Český lev v kategorii hlavní ženský a mužský herecký výkon. Film vyšel i na DVD nosičích. Česko / Slovensko, 2013, 89 min Drama / Psychologický Režie: Zdeněk Tyc Scénář: Markéta Bidlasová, Zdeněk Tyc Hrají: Petra Špalková, Taťjana Medvecká, Jiří Schmitzer, Marek Němec, Luboš Veselý, Marek Taclík, Jana Pidrmanová aj.

23

Biblická soutěž / Recenze

Reportér: Málokdy postihne člověka tolik pohrom, kolik se jich sneslo na vaši rodinu. Jak to zvládáte?

Neznámá: Co chcete zvládat?

Nemáme nic, zůstali jsme sami.

K čemu je život? Škoda mluvit.

R: Co se vám vlastně stalo?

N: Nejprve jsme přišli o majetek.

Doslova během jedné hodiny z nás byli žebráci. Pak se přihodilo obrovské neštěstí a my jsme přišli o všechny své děti. Umíte si to představit? Všichni jsou mrtví.

Navíc manžel onemocněl strašnou chorobou, takže je úplně nemohoucí. Jen sedí a naříká.

R: Jak si vysvětlujete tuto nepřízeň osudu?

N: Nemám pro to vysvětlení. Je to jako prokletí – ale kdo by na nás sesílal kletby? Manžel byl nejváženější muž v celém kraji. Staral se o chudé, zaopatřoval sirotky, ujímal se vdov. Byl to člověk všemi milovaný a vážený. Teď se nad ním všichni

24

Stránky mladých

Na konferenci mládeže se odemykaly zámky

Vydat se na cestu, najít klíče, odemknout zámky a získat tak odpovědi na důležité otázky, které nás trápí. Přesně k tomu se mládežníky letos snažila motivovat konference metodistické mládeže s názvem Unlock (Odemkni), která se uskutečnila 10. – 12. října v pražském sboru v Ječné.

A snažila se nejen motivovat, ale také skutečně najít klíče a přinést některé odpovědi. Mládež z Horních Počernic, která konferenci organizovala, pozvala mnoho zajímavých řečníků.

Milan Mrázek, Pavel Kuchynka, Pavel Hošek, Hana Nováková, Pavel Černý, Jiří Oubrecht a Jan Harbáček mluvili a diskutovali s námi o partnerských i obecně mezilidských vztazích, o sexualitě, svatosti, okultismu a závislostech. Zamýšleli jsme se i nad otázkami, proč se málo smějeme, jaké nás Bůh chce mít nebo jaký máme vztah k majetku a penězům.

Hlavním řečníkem celé konference byl Ed Ainsworth, americký pastor z Texasu, který přednáší o vztazích a sexualitě i teenagerům na amerických školách. Jeho svérázné a motivující kázání v sobotu večer a v neděli ráno na bohoslužbě vybízelo k následování Boha cele a naplno. Bůh nám dal naprosto všechno, obětoval svého Syna – tak proč my bychom také neměli vsadit úplně vše a dát se mu plně k dispozici pro jeho plány?

Kromě kázání a seminářů (jejichž zvukové nahrávky můžete najít na www.unlock.8u.cz) jsme si mohli užít chvály hornopočernické a plzeňské mládeže, koncert plzeňské skupiny Sněhurka a 7 a americké chválicí skupiny Lifted. A věřte mi – když 140 mladých lidí z plna hrdla zpívá svému Bohu a chválí ho, je to skutečně zážitek!

Zde nabízím alespoň některé postřehy, zážitky a hodnocení dalších účastníků:

Lucie Švábová

Richard Novák ml., Horní Počernice (organizátor): Děkujeme Bohu, že si konferenci použil ke svému dílu. Mrzí mě absence několika mých nevěřících přátel, kteří z části účast přislíbili, ale věřím, že konference oslovila mnoho jiných mladých lidí. Do dnešního dne dostávám děkovné a oceňující zprávy, za které jsem velmi vděčný. Organizace konference byla velmi náročná, ale všichni organizátoři, rozdělení do několika organizačních týmů, a samotní účastníci, kteří si konferenci užívali v souladu s pravidly, se zasloužili o její bezproblémový chod. Díky Bohu za to, že si nás tímto způsobem použil. Budu parafrázovat kázání Eda, ale osobně věřím tomu, že každého člověka v každém sboru, bez ohledu na věk a jiné okolnosti si Bůh chce použít. Nebuďte zastrašení, líní a nerozhodní, jděte ALL IN!

Miriam Zajícová, Jihlava: Konference mládeže mě velmi povzbudila a posunula dál.

Myslím si, že témata seminářů i náplň společného programu byly provázané a skvěle se doplňovaly. Osobně jsem byla napůl účastník a napůl organizátor díky službě v modlitebním týmu.

Celý víkend byl tak zvláštně požehnán jak rozhovory s lidmi, tak modlitbami v Duchu svatém. Na konferenci byla také k dispozici modlitební místnost, kde se mládežníci mohli modlit a svěřit se. Velkým přínosem pro mě bylo kázání pastora Eda z Texasu v sobotu večer, kdy Bůh opravdu mluvil konkrétně do mého života. Díky mu za to! Konference je už tradičně také místo, kde se po delší době znovu můžeme setkat se všemi

metodistickými mládežníky, kde upevňujeme vztahy, sdílíme své životy a společně chválíme našeho Pána, a tak velkou mírou k mé spokojenosti s konferencí přispěli i všichni ti skvělí lidé.

Pán mě a nás všechny neuvěřitelně požehnal.

Sára Lepší, Plzeň Lochotín: Konference byla moc super!

Nejen že jsem po dlouhé době viděla spoustu blízkých kamarádů, ale Pán ke mně i krásně promluvil. Jsem moc ráda, že takovéto akce jsou a nesmírně se těším na další setkávání s přáteli a jejich láskou pro Krista.

tou atmosféru, která nás celým víkendem provázela. Dostalo se mi velkého povzbuzení ze všech stran a odjížděl jsem nově motivovaný do bojů všedního života.

Martin Švehla, Praha 2: Konference se mi líbila, uvědomil jsem si, jaký má církev v mladých lidech potenciál. Bylo hezké vidět, jak jsou lidé zapálení pro Krista, pro Boží věc, dokážou se nasadit, umí si pomáhat.

Viděl jsem, že Pán Bůh má skvělý materiál, se kterým může pracovat.

Marek Rom, Plzeň Lochotín: Na konferenci jsem jel hodně vystresovaný ze školy a práce.

Nesmírně jsem si ale užil nabi-

Stránky mladých

Jak jsem to prožil já Martin Svoboda

Hlavním řečníkem na konferenci byl Ed Ainsworth

Jsem relativně čerstvým přírůstkem do kruhů křesťanských, a tak pro mě konference metodistické mládeže UNLOCK byla první svého druhu, které jsem se účastnil.

Stěžejním programem byly semináře – a upřímně: nejraději bych se zapsal na všechny. „o kultismus“ v podání Pavla Hoška byl zajímavý, svižný a v neposlední řadě zábavný.

Druhým mým seminářem byla „závislost“, kde byl mluvčím Jiří Oubrecht. Téma bylo vážné a pro současnou společnost naléhavé, zejména pokud si uvědomíme, že závislost není jen na alkoholu, drogách a cigaretách.

Velice se mi líbilo a dotklo se mě kázání pastora Eda Ainswortha. Zanechalo ve mně hluboké pohnutí mysli a měl

jsem o čem přemýšlet. Třešničkou na dortu a odpočinutím po seminářích byl hudební doprovod v podání skupiny Lifted ze Spojených států a naše česká (stejně dobrá) skupina Sněhurka a 7.

25

26

Konference z pohledu organizátorky

Stránky mladých

Petra Janoušková

Na letošní konferenci jsem nebyla jen v roli účastníka, ale také jsem měla tu příležitost být jedním z členů organizačního týmu. Musím říct, že už z tohoto důvodu jsem konferenci vnímala naprosto odlišně než všechny předchozí. Celý náš organizační tým se skládal především z mládežníků z Horních Počernic a některých členů mládeže z Ječné. Nebylo to jednoduché: tak velká akce, tolik organizačních prvků, a to vše mají zařídit mladí lidé. Já osobně jsem se do té doby neúčastnila organizace žádné podobně velké akce. Byla to pro mě velká a přínosná zkušenost, které se určitě bude do budoucna hodit.

Moc jsme se za tuto akci modlili. Uvědomovali jsme si, že spoustu věcí, které se mají zařídit, nezvládneme bez Boží pomoci. Také nám leželo na srdci, aby akce probíhala pod Božím vedením, abychom nezapomněli, k čemu má tato událost sloužit. Vždyť je to milost, že se na jednom místě můžou sejít mladí křesťané, aby společně hledali Boží vůli a vzdávali Hospodinu společně chválu. Je to dar, protože ne všude se takto svobodně a bez obav můžou Boží následovníci scházet. Je to velký důvod k vděčnosti!

Celá konference se nesla pod názvem "Unlock" (odemknout).

Na semináře jsme dali dohromady témata, která nejvíce shrnovala naše otázky: Proč se málo smějeme?; Svatost; Okultismus; Vztahy k majetku a penězům; Boží muž, Boží žena; Sexualita; Spoutanost/závislost.

Pokud bych měla vybrat to, co si z celé konference nesu dodnes v srdci, bylo by to večerní kázání Eda Ainswortha. Zaujalo mě, když mluvil o 100% vydání se Bohu. Přirovnal to k pokeru, k momentu, kdy dá člověk veškeré své žetony všanc – "all in". Žetony můžou představovat všechno, co považujeme za součást svého života, co nás obklopuj, ale i to, co máme v srdci (byt, rodina, škola, přátelé, přání, plány do budoucna, radost, bolest...). V závěru kázaní jsme byli vyzváni k tomu, abychom Bohu svěřili všechno – all in. Ed si sebou přinesl hrací žetony. Byly krásně poskládané na malém stolečku do komínků. Potom se napřáhl rukou a všechny je shodil na zem. To všechno krásně naskládané na sebe teď najednou leželo rozházeně na zemi. Na stolečku nezbylo nic. Potom nás vyzval, aby každý, kdo cítil, že si něco pevně drží a má touhu to vydat Bohu, šel dopředu, sebral jeden žeton ze země a pak se s některým vedoucím modlil.

Poslední dobou si stále více a více uvědomuji, že jsme tu jen na krátko. Máme nějaký úkol, který nám byl svěřen, a abychom ho mohli splnit, dostali jsme od Boha všechno potřebné (tělo, byt, rodinu, přátelé, peníze...). Všechno to však máme jen dočasně zapůjčeno.

A my sami nejsme ve vlastnictví tohoto světa, ale patříme Bohu.

Proto i problémy a bolest prožíváme jen dočasně. Bůh nás někdy nechá prožít něco, co nás nasměruje tou správnou cestou, kudy by nás nikdy nenapadlo jít. Naše cesta nemá cíl zde na zemi, ale směřuje vzhůru, k nebi. Nejspíše proto mě tolik oslovilo Edovo kázání.

Jsem za letošní konferenci opravdu vděčná. Pro mě osobně byla důkazem, že nás Bůh v žádném velkém úkolu nenechá samotné, ale zakročí tam, kam už naše vlastní snaha nedosáhne. A že s Bohem člověk může překročit vlastní hranice možností.

90 let kaple ve Strašnicích Filip Gärtner

Ze života církve

„Dne 6. dubna 1924 prožíval strašnický sbor radostné chvíle, jakých snad od počátku neměl.

Byla to slavnost kladení základního kamene k "Betlémské kapli".

Přání a touhy sboru se splnily.“ Tyto tři věty jsou citátem z kroniky strašnického sboru. Původně je zapsal do časopisu naší

církve Křesťanský buditel 1. května roku 1924 Josef Dobeš, superintendent pro severočeský kraj. Letos si tak náš sbor připomíná 90 let od položení základního kamene ke své kapli.

Od té doby se v ní tento sbor nepřetržitě schází, aby slavil bohoslužby a naslouchal

Božímu slovu. 5. října jsme k tomuto výročí uspořádali slavnostní bohoslužbu s odpoledním programem. Chtěli jsme si především připomenout, čím vším nás Pán Bůh obdaroval, a také mu vzdát díky za milost, kterou nás navštěvoval a stále navštěvuje. Jsme malá církev 27

Ze života církve

28

a máme k sobě blízko. Jsme rádi, že pozváni přijali i naši bratři a sestry z ostatních sborů, zejména těch pražských. Spolupráce mezi nimi byla i v minulosti běžná. Oslovili jsme také všechny kazatele, kteří v tomto sboru v minulosti sloužili. I přes svoji nedělní vytíženost dva z nich přijeli, ostatní se kvůli povinnostem omluvili. Pozvání také přijali nejen místní členové sboru, které jsme dlouho neviděli, ale i ti, kteří sborem prošli a později zakotvili v jiných společenstvích. Bylo milé je opět vidět a vzpomenout společně prožité chvíle. Na dopolední bohoslužbu byla kaple téměř plná.

Pro místní sbor to byla velká událost.

Z historie našeho společenství máme na co navazovat, proto jsem chtěl připomenout slova z Písma, na které kázal během již zmíněné slavnosti před devadesáti lety dr. Dobeš. Je to oddíl z První Petrovy 2, 6–8: 'Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.' Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to 'kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným',

ale i 'kamenem úrazu a skálou pádu'.

Původní citát ze Žalmu 118 najdeme na řadě míst Bible.

Novozákonní svědci jako úhelný kámen rozpoznávají Ježíše Krista. Jakou měl však úhelný kámen funkci? Někteří se domnívají, že byl umístěn na vrcholu klenby (že by Kristus završoval lidské úsilí?). Jiní jej vidí v základech (ovšem na jednom kameni základy nestojí).

Nejspíše se tedy jednalo o vyměřovací kámen, od něhož se měří celá stavba. Kristus je od základu nepostradatelný a veškeré naše konstrukční snahy musí začínat u něj. Pro mnohé lidi je však spíše kamenem úrazu.

Církev samotná není kostel ani kaple ani modlitebna. Podstatou církve jsou lidé, kteří se nechají vést Bohem. A část této církve se schází už 90 let i v Betlémské kapli ve Strašnicích.

Součástí oslav byla i četba ze vzorně vedené kroniky, kterou sestavil po roce 1989 farář Vilém Schneeberger. Promítali jsme historické fotografie a připomněli několik příběhů z počátků sboru, ze kterých bylo jasně cítit evangelizační nadšení

a nasazení. Také obětavost členů tehdejších členů sboru byla příkladná.

K historii sboru patří i postupný útlum z počátečních několika stovek členů až po doslova několik členů (jako prstů na jedné ruce) v roce 1988. Změna režimu a nová svoboda v roce 1989 však přináší do sboru probuzení.

Přestože tudy v tu dobu prošlo mnoho desítek lidí, málo z nich zůstalo. Přesto byla v roce 1992 účast na bohoslužbách již 60 lidí a na biblickou hodinu jich chodilo 30. V roce 1993 se také začala stavět přístavba a byt kazatele. Tehdy došlo i k přejmenování z Betlémské kaple na sbor Bét-el.

Když jsem vzpomínkovou slavnost se staršovstvem plánoval, bylo mým cílem si připomenout, že tam, kde se sbor modlí, Bůh jedná. Samotná slavnost, její příprava i průběh, tuto skutečnost potvrdily. Děkuji všem, kteří se na přípravě oslav podíleli i hostům za účast. Především však buď chvála našemu Pánu a Bohu!

Autor působí jako kazatel sboru ECM v Praze Strašnicích

Vzpomínky na Strašnice Jan Frolík

Autor je dnes členem sboru ECM v Praze Ječné

29

Ze života církve

Ve strašnickém sboru ECM jsme strávili víc než 15 let, a proto jsme se ženou rádi přijali pozvání na slavnostní bohoslužbu 5. října 2014, pořádanou k 90. výročí výstavby kaple ve Vilové ulici. Bylo to velmi milé setkání, dokonale a viditelně s láskou připravené, od vítání hostů přes samotné shromáždění s kázáním Filipa Gärtnera o Ježíši Kristu – úhelném kamenu (1Pt 1,1-8) a se svatou Večeří Páně, až po bohaté a chutné polední pohoštění a odpolední zajímavé a poučné shrnutí historie strašnického sboru i samotné kaple. Dověděli jsme se např., jak významně se na dění v tomto sboru v minulosti podílel náš bratr Vlastík Maláč i jeho otec.

Setkali jsme se se starými známými, s přáteli, které jsme delší dobu neviděli; zavzpomínali jsme i na ty, kteří nepřišli.

Z naší rodiny chodila do strašnického sboru nejdříve naše

dcera Jana (nyní Navarová). My s Miladou jsme se tam poprvé zašli podívat proto, abychom zjistili, jestli se naše dítě nedostalo do spárů nějaké sekty.

To bylo někdy v roce 1993.

Na sektu to nevypadalo, a tak jsme krátce na to sami začali pravidelně navštěvovat nedělní shromáždění. Můj nejsilnější zážitek ze zdejšího společenství je z března 1995. Ležel jsem tehdy zadrátovaný na koronárce s diagnózou infarkt myokardu.

Přestože jsme ještě nebyli členy ECM, celý sbor se při nedělním shromáždění modlil za moje uzdravení. V pondělí mi lékaři řekli, že to není infarkt, ale jen prý asi angina pectoris. A v úterý mi řekli, že mi nic není a poslali mě domů. Nepochybuji o tom, že to byly vyslyšené modlitby. O dva měsíce později jsme se stali členy ECM. Ve Strašnicích jsme prožili mnoho krásných chvil v Boží přítomnosti.

Nelze zapomenout např. na biblické hodiny Viléma Schneebergera na téma Genesis nebo Skutky apoštolů, na to, že jsem tam vedl k oltáři naši dceru, pořádali jsme tam první kurzy Alfa a bylo tam požehnáno naší první vnučce Sáře. Jsme za to všechno vděční a přejeme strašnickým, aby jejich kaple byla každou neděli tak plná, jako byla letos 5. října.

30

Izajáš – Svědectví o vítězící důvěře

Recenze

Filip Gärtner

Na jaře tohoto roku vyšla další (již sedmá!) knížka z edice Rozhovory nad Biblí, kterou redaktor Petr Vaďura připravuje s jednotlivými biblisty a teology. Jde o záznam rozhlasových rozhovorů, které Petr, jako zasvěcený tazatel, připravuje pro Trans World Radio – Rádio 7 a pro Český rozhlas Plzeň. Je to výborný způsob, jak uvést posluchače stručnou a přístupnou formou k zastavení nad poselstvím Bible. Potěšitelné je, že po nich může posluchač kdykoliv sáhnout, protože jejich záznam je k dispozici na webových stránkách Českého rozhlasu. Můžete si je proto pustit během delší cesty v autě nebo z mobilu do sluchátek, jak je oblíbené třeba v pražském metru.

Dostává se nám do rukou upravený přepis rozhovorů z roku 2010, které redaktor tentokrát vedl s Gabrielou Ivanou Vlkovou, tehdejší děkankou Cyrilometodějské teologické fakulty UP v Olomouci, nad starozákonní knihou Izajáš. Autorka se tímto spisem dlouhodobě zabývá. Potěšitelný je tu ekumenický rozměr, kdy katolické řeholní sestře a člence dominikánského řádu klade otázky napříč republikou (Tachov – Olomouc) metodistický kazatel. Je přitom dávnou samozřejmostí, že kvalitní biblistika se již nedělí na protestantskou a (římsko-) katolickou. Máme před sebou svěží a zároveň odborně fundovaný výklad, který zahrnuje celou knihu. Přestože nejde o podrobný teologický rozbor verše po verši, podařilo se zachovat jak celist-

vost teologického poselství Izajáše s důležitými motivy, které se táhnou napříč celou knihou, tak se autorům daří věnovat jednotlivým dílčím pasážím a také dobovému pozadí.

Kniha je poměrně rozsáhlá a nedá se číst najednou. Výklad není dějeprava, a proto to není na škodu. Na celkem 291 stranách najdeme 46 kapitol, jejichž rozsah byl zvolen spíše podle vhodné délky rozhlasového pořadu než podle perikop a přirozeného dělení biblického textu. Rozdíl však čtenář příliš nezaznamená.

Autoři začínají bez úvodu rovnou od první kapitoly Izajáše.

Je příjemné, že čtenář nemusí vyhledávat biblický text, ten je v každé kapitole nejprve uveden v rozsahu asi 6–10 veršů.

Po něm následuje redaktorovo shrnutí pro lepší orientaci a poznámka, která vyústí do konkrétní otázky vykladači k přečtenému textu. Tím se tazatel, na rozdíl od běžných rozhovorů, poměrně významně podílí na náhledu a orientaci v textu a jeho důrazech. Redaktor také od textu odstupuje možná více, než jsme zvyklí. Tato forma rabínského rozhovoru však nebrání vrátit se k důrazům, které v textu objevuje vykladač.

Vlkové se daří přiblížit čtenáři dobový kontext Judska osmého století, do kterého prorok promlouvá, ale také situaci judských přesídlenců v babylonském zajetí ve století šestém a těch, kdo se z babylonského vyhnanství vrátili později. Tam, kde je třeba uvést v rámci poe-

tického textu nebo jazykových hříček zajímavost, kterou český ekumenický překlad stírá, uvádí Vlková přepis hebrejského znění. Pěkně je to vidět např. u Písně o vinici v Iz 5, 1–7: „Prorok líčí příběh o milém, který prožívá zklamání ze své vinice, neboť navzdory vší péči urodila místo hroznů pláňata. Milým ovšem není člověk, nýbrž Bůh, vinicí je vyvolený národ. Hospodin od něj čekal spravedlnost, ale přišlo úpění, čekal právo, a dočkal se bezpráví. V hebrejském textu je to vyjádřeno slovní hříčkou: čekal mišpát, ale nastal mispách, čekal cedáqá, ale dočkal se ce´áqá.“ Vlková se také více drží starozákonního kontextu. To zvláště u Izajáše oceňuji, protože řada výkladů se příliš nechává strhnout novozákonní (křesťanskou) interpretací nejcitovanějších izajášovských pasáží. Vlková samozřejmě také tyto vztahy zmiňuje, ovšem umožňuje srovnání, takže my můžeme vyjít z původního kontextu k novější interpretaci.

Typické to je v 52. a 53. kapitole Izajáše, kde se mluví o trpícím a oslaveném Hospodinově služebníku. (Vaďura): „Z novozákonní perspektivy můžeme vidět v této postavě Krista. (Vlková): Nemyslím si však, že by prorok v 6. století před naším letopočtem měl přímo vidění událostí vztahujících se ke vzdálené budoucnosti. Spíše chtěl poeticky a tedy i působivě popsat to, co bylo aktuální v jeho vlastní době.

Text je samozřejmě otevřen i jiné perspektivě, která se postupem času odhalovala. Pro takový hlubší smysl biblických textů se

pouhou iluzí. Autoři pak vzkazují čtenářům: „Rádi bychom čtenáři zprostředkovali perspektivu, v níž kniha Izajáš plní důležité svědectví: připomíná mnohonásobnou zkušenost záchrany vyvoleného národa a města Jeruzaléma, přičemž s neobyčejnou výmluvností i vemlouvavostí poukazuje na to, jak Bohu záleží na všech, které kdy přijal za vlastní. Příležitostně neopomeneme naznačit, jak Izajášův spis otevřel cestu evangeliu Ježíše Krista. Vždyť to nakonec také ukázalo, že spása je neslučitelná s hříchem, jenž musí být právem odsouzen. Stejně tak ukázalo i to, že Bůh nechce především trestat, nýbrž očistit od hříchu, a proto žádá obrácení a důvěru.“ Myslím, že tato knížka nebude mít ke čtenáři lehkou cestu, svým rozsahem jakoby v dnešní rychlé době odrazovala. Dovedu si představit, že po ní sáhne kazatel při přípravě na biblickou hodinu, pro orientaci v kontextu při přípravě kázání nebo vedoucí skupinky při přípravě programu a diskusi nad biblickým textem. Kéž by po ní však sáhnul i poučený čtenář z církevní veřejnosti nebo dokonce nevěřící laik, který zavítá do knihkupectví.

Nechť se tedy laskavý čtenář neorientuje jen podle rozsahu, ale podle kvality výkladu a především dle Izajášova poselství.

K němu jsou tyto rozhovory více než zdařilým průvodcem.

kém textu vedl s autorkou Petr Vaďura). Vydání první. Praha: Vyšehrad, Kalich, 2014. 296 stran.

Autor recenze působí jako farář sboru ECM v Praze Strašnicích

Recenze

vžilo označení „duchovní smysl“ a v teologických příručkách se dočteme, že přestože starozákonní autor neměl o tomto významu tušení, Božím záměrem bylo, aby posvátný text byl i pro takové nové a hlubší naplnění otevřen.

My se však nejprve pokusíme porozumět této písni tak, jak jí mohli rozumět její první adresáti v době vzniku.“ Pozoruhodný je i výklad 14. kapitoly, kde Izajáš mluví o tom, jak padlého panovníka vítá podsvětí. Zde se Vlková snaží vyrovnat s Vaďurovou otázkou, jakou měli tehdy lidé představu o posmrtném životě a zda je legitimní vykládat tento oddíl tak, jako nejstarší křesťanští vykladači, tedy jako pád Světlonoše – Lucifera. Zajímavý je také výklad k Iz 45: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ Tento oddíl vykládal kdysi Jan Heller jako polemiku k perskému dualismu a také jako Hospodinovo dopouštění zlých věcí. Jak ho vykládá Vlková, musí si už čtenář vyhledat v knize sám.

Izajáš je kniha určená k povzbuzení i napomenutí. Její otevření pro co nejširší čtenářskou obec je chvályhodné. Proto se také autoři nepouštěli do hlubších spekulací, které mohou text spíše uzavírat. Izajáš sám vede Boží lid především k probuzení důvěry v Hospodina a k hledání spásy u něj, navzdory všem rozličným zkouškám. Ty, byť mohou být bolestné, nesměřují ke zničení, nýbrž k nutné očistě, bez níž by jakákoliv spása byla

VLKOVÁ, Gabriela Ivana. Izajáš: Svědectví o vítězící důvěře.

(Rozhlasové rozhovory o biblic31

32

Učíme se přizpůsobovat jiné kultuře

Rozhovor / Recenze

Rozhovor Martina Kukly s manželi Redmondovými, novými vedoucími anglicky hovořícího sboru v Praze 10 - Vršovicích

Vizitka: John Jerome Redmond, pastor, 34 let Denise Loel Redmond, manželka, asistentka pastora, 33 let John a Denise Redmondovi v srpnu letošního roku vystřídali Michelle McKinnon-Young a jejího manžela Garyho Waynea Younga ve vedení anglicky hovořícího metodistického sboru ESUMC v Praze 10. Jejich předchozím působištěm byla farnost Pleasant View UMC v Abingdonu, ve státě Virginia.

Stejně jako partnerská oblast naší České oblasti John City District patří i Abingdon District do stejné výroční konference Holston Conference. Manželé jsou spolu jedenáct let, v roce 2008 se jim narodil syn Eli, v roce 2010 do rodiny přibyla dcera Ada. V Česku jste od začátku srpna, tedy v tuto chvíli již přes tři měsíce. Jak se sžíváte se zdejším prostředím?

John: Učíme se přizpůsobovat jiné kultuře. Je to zajímavé, zábavné a je to výzva! Celý život jste zvyklí žít v určitém prostředí a pak z toho najednou vykročíte. Pro nás je to o to větší rozdíl, že v Americe jsme žili v menším městě a Praha je

velké mezinárodní město, kde je více věcí k vidění a víc se toho děje.

Když zde vyrážíme na procházku do Starého Města, je to nádherné a vypadá to jako ve filmu. Vlastně zrovna nedávno jsme se na netflixu dívali na jeden známý americký film a najednou jsme si uvědomili, že to prostředí známe a že je to natáčené právě v Praze.

Denise: Je to dobré i těžké zároveň.

Všechno je zde pro nás rozdílné –

od jiné velikosti kancelářského papíru, přes menší velikost ledničky až po věšení prádla na sušák místo sušičky. Lidé zde prostě žijí rozdílně. Když se v rámci USA přestěhujete do jiného státu, tak je to tam dost podobné. Tady je to jiné. Mezi ty skvělé věci však patří, že každý je zde velmi přátelský, takže jsme si rychle nalezli nové přátele.

Jaká byla vaše služba v církvi před

tím, než jste se přestěhovali do Česka?

John: Byl jsem vedoucím služby studentům ve věku od 11 do 18 let.

Obnášelo to péči o jejich duchovní růst a ukotvení, plánování a organizaci různých akcí, misijních výjezdů, ale i technických věcí, jako jsou webové stránky či prezentace.

Právě tyto technické zkušenosti mi nyní hodně pomáhají i v práci pro ESUMC. Denise: Já jsem byla na částečný úvazek vedoucím služby pro děti.

Nalézala jsem dobrovolníky pro práci s dětmi, vyučovala v besídce, kázala, připravovala podklady a osnovy pro besídku i jiné další programy a aktivity.

Vaše děti začaly chodit do české školky a po třech měsících docházky už začínají používat české výrazy. Používají je někdy i doma, když mluví s vámi?

Téma tohoto čísla je samota. Jak se vyrovnáváte s odloučením od svých blízkých, od vaší rodiny?

Denise: Hodně skypujeme, používáme taky aplikaci Viber na psaní krátkých zpráv, takže co se týká četnosti komunikace, je to skoro stejné jako v USA. Musíme si jen dávat pozor na časový rozdíl.

U mé rodiny to činí sedm hodin, u Johnovy rodiny šest hodin. Musíme jim tedy volat až odpoledne kolem druhé či třetí pražského času.

Moje rodina od nás byla v Americe vzdálená 18 hodin jízdy, takže jsme se vídali jen každé tři měsíce nebo půl roku. Nyní to bude jednou za rok. Na určité odloučení jsem tedy již zvyklá, přesto je to však těžké.

John: Řešíme to tak, že o všem spolu otevřeně a upřímně mluvíme;

Překvapily vás zde nějaké výrazné kulturní rozdíly?

Denise: Třeba převlékání dětí ve školce. V Americe si děti jen sundají kabát a jdou do třídy. Tady se rozlišuje oblečení do třídy, na pobyt venku na zahradě, na sport; děti musí mít i přezůvky a boty na cvičení. Pro nás osobně je tady rozdíl i v tom, že v Americe jsme měli k dispozici auto a to tady nemáme, takže používáme jen veřejnou dopravu (která je mimochodem na skvělé úrovni). Jenomže když jen o fous nestihneme autobus či tramvaj, většinou to automaticky znamená zpoždění deset či patnáct minut. S dětmi to není vždy snadné stihnout, zvlášť když před tím musíme překonat 101 schodů dělící náš byt od přízemí.

Vidíte nějaké rozdíly v českém přístupu k víře?

Denise: Lidé zde nejsou tak snadno přesvědčitelní. Není pro ně snadné něčemu věřit a zabere jim hodně času, než něčemu řeknou ano. V Americe je to celkově jiné, zvláště v oblasti, ve které jsme

otevřenost pro různé pohledy, jak to vidí ostatní. To je příjemně osvěžující.

Máte v Praze nějaké oblíbené místo, kam chodíte odpočívat či přemýšlet?

Denise: Mám ráda náměstí Míru – na konci léta jsme tam s dětmi rádi chodili na zmrzlinu a sedávali na lavičce.

John: Našli jsme si i jednu oblíbenou kavárnu poblíž našeho bydliště. Rád bych se podíval i na místa, kde je v Praze les. Slyšel jsem, že hezký les je v Hostivaři.

Co byste doporučili nám, Čechům?

Cizinci nám například vytýkají, že se málo smějeme.

Denise: To je pravda, my Američani se naopak smějeme a usmíváme hodně. Druhá věc je, že lidé z Evropy to občas považují za falešné a předstírané. V Americe jsem byla zvyklá usmívat se na ulici na ostatní lidi a ostatní reagovali vždy také úsměvem. Tady když se člověk směje, tak ho ostatní považují za blázna nebo přinejmenším za někoho podivného. Zrovna dneska se mi ale stalo, že jsem se usmála na jednu paní a ona to opětovala. Tak nadšená jsem z jednoho opětovaného úsměvu ještě nikdy předtím nebyla.

English Speaking United Methodist Church: 28. pluku 15, Praha 10 – Vršovice www.esumcprague.org bohoslužby: neděle – 16:00 klub pro maminky s dětmi: úterý – 13:30 - 16:30 setkání se studenty: čtvrtek – 19:00

žili. Ta se nazývá „biblický pás“ a skoro všichni tam jsou křesťané.

John: U zdejších křesťanů je zajímavé, že se často nebojí uvažovat, rozmýšlet, přemýšlet, klást hloubavé dotazy ohledně víry. Kdyby vznášeli takové dotazy v Americe, setkalo by se to nejspíš s odsudkem. Vidím zde větší otevřenost pro hledání, 33

Rozhovor

Denise: Eli ani ne, Ada ano.

Johnovi začala říkat „táta“. Občas začínají mluvit česky i mezi sebou.

Všimli jsme si též, že už po takhle krátké době začínají být schopni komunikovat a reagovat na lidi, kteří hovoří jen česky. Eli už také umí česky počítat a Ada se ho snaží napodobovat.

o tom, co nám schází. Velmi nám pomáhá kontakt s lidmi ze sboru.

A pomáhá i kontakt s jinými Američany – setkáváme se s americkými misionáři i z jiných církví, kteří jsou tady třeba už tři, čtyři roky.

Ujišťují nás, že v určitém bodě se vše obrací a oni si toto místo zamilovali. Osobně nejvíc postrádám snadnou komunikaci s ostatními lidmi v mém rodném jazyce, za použití společně známých vtípků či frází. Z kontaktu s lidmi čerpám energii a to je teď prostě trochu ztížené.

34

Přece nebude na Štědrý den sama!

Delicie Nerková

Povídka

Příběh první: Moje máma Vánoce v rodinném kruhu byly vždy ošemetné. Těšení střídal stres. Těšívala jsem se na vánoční prázdniny, ale především na návštěvu babiček v Litoměřicích. U jedné z nich se scházeli všichni příbuzní. Všichni mě měli rádi a podnikali se mnou nebývalé radosti, které k Vánocům patří.

To nejhezčí na Vánocích bylo, že jsem při bohoslužbách mohla sedět za varhanami s mým strejdou, který na ty varhany hrál. Už tehdy jsem cítívala potřebu splynout v nějaké myšlence s lidmi dobré vůle. Tuto potřebu měla i máma: hasívala rodinné požáry, o kterých jsem neměla ani tušení, starala se o všechno, co babičky nezvládaly a co dělalo Vánoce Vánocemi. Starala se, aby každý měl, co potřeboval. Jen o ni se nikdo nestaral. Když jsme před Silvestrem opouštěli tuto idylku a vraceli se do Prahy, obě babičky dávaly najevo něco jako úlevu. Matka mojí matky měla velmi malý byt a často si pochvalovala, že je jí příjemné bydlet takhle, protože se k ní nevejde moc lidí. Na Štědrý večer bývala už od pozdního odpoledne sama. Poslouchala koledy z rádia, zapálila svíčku a myslela na své věci. Když se za nás všechny pomodlila, šla spát, těšíc se na zítřejší bohoslužby. Moje maminka to nechápala: „Proč není s námi všemi pohromadě?“ ptávala se.

O čtyřicet let později moje máma ovdověla. Na Štědrý den jsme se o ni se sestrou přetahovaly jako o mikulášskou punčochu. Ona však nikdy nechtěla zůstat na tu pravou slavnostní večeři. Vždy přijala pozvání jen na pozdní oběd, ať u mne nebo u sestry, bez většího zájmu shlédla vyšňořený byt, načančané mísy

s cukrovím a ovocem, poděkovala za dárky, svoje nenápadně odložila pod stromeček, který jsme kvůli ní ustrojili o den dříve. Když se začalo smrákat, poprosila, jestli bychom ji mohli odvézt domů. „Ale mami, co tě to napadá, vždyť je sotva pět hodin!“ ukecávala jsem ji. „Zůstaň přece ještě s námi, vždyť je Štědrý den!“ „Právě proto chci jet už teď domů.

Pustím si z rádia koledy, zapálím svíčky, chvíli se budu modlit, chvíli vzpomínat a pak půjdu spát. Ráno chci brzy vstát a jít do kostela.“

Příběh druhý: Naše Babička Znám jednu krásnou dámu, která si říká Babička. Je jí už dost přes osmdesát a žije nedaleko našeho města uprostřed své rodiny v domku, kde má své soukromí i veškerou lásku a péči svých dětí a pokrevních vnuků. Ona je však Babičkou mnohých.

Slouží Bohu i lidem a mnozí ji mají velice rádi. A tak se všichni staráme, aby ty Vánoce měla opravdu šťastné a veselé. Hrneme se k ní během Adventu, navštěvujeme ji před Štědrým dnem, ale i na Boží hod, Štěpána, Silvestra, na Nový rok. Babička by měla být šťastná a veselá. Ale zrovna o Vánocích bývá spíš unavená z toho mumraje. Všechny nás ráda vidí, nicméně nejvíce se těší na Štědrý večer.

Se svou rodinou uzavřela dohodu, že společně poobědvají, podarují se, pomodlí a požehnají si navzájem.

Odpoledne už je Babička ve svém pokoji sama a užije si zaslouženého šlofíčka i pár pohádek v televizi, kterýžto "úlet" vesele přiznává. Dříve babičky pohádky vyprávěly, dnes je sledují v televizi. Doba se mění a naše Babička je docela moderní.

Kolem páté poklidí, aby měla "hezký stůl". Babiččin stůl se neprohýbá pod cholesterolovými bombami. Vyniká krásnou aranží z živých květin a nějaké té zeleně. Na stole jsou jablka, fíky a hrozen vína, protože Babička miluje Izrael, který nám dal to nebeské Dítě, co nás všechny zachránilo. Babička zapálí svíčky v menóře, oblékne se do svátečního a usedne ke stolu. Modlí se, žehná a vzpomíná na ty, kteří nepochopili štěstí nebeského daru v jesličkách.

Naše Babička neposlouchá koledy, ale chvály z cédéček nebo z křesťanského rádia. Koledy se hrají jen v obchodech, patří k reklamě. Kdo by o ně stál? Nakonec si otevře bibli a nahlas čte Izajáše. Pak sfoukne svíčky, jde dát dobrou noc své rodině o patro výš, a usne spánkem spravedlivých, protože ráno jde přece do kostela.

Příběh třetí: Rosťa a Cyril V jednom městě byl vybudován velmi komfortní dům pro obyvatele s těžkým zdravotním postižením.

Jmenuje se Krásný domov a poskytuje nadstandardní péči lidem, kteří se o sebe nemohou postarat buď pro pokročilý věk nebo pro těžkou nemoc. Těžká nemoc je třeba roztroušená skleróza. Rosťa a Cyril se v tomto svém novém „domově“ seznámili poté, co jim bylo přiděleno společné bydlení v moc pěkném pokoji. Byly zde polohovací postele, velká televize, noční stolky a dvě pohodlná křesla pro návštěvy a dva vozíky pro chromé. Pod oknem stál jídelní stůl, na kterém nikdo nikdy nejedl. Rosťa a Cyril byli ochrnutí, tak nač by jim byl jídelní stůl? Když jim bylo dobře, odvezli je na vozíku

dílnách, na stolcích ve výklencích chodby misky s cukrovím a ovocem, vázičky se smrkovými větévkami a jmelím. Jenže u stolků nikdo nesedí, nikdo nemlsá, nikdo nebeseduje.

Všude je ticho, jen ze sesterny hraje rádio koledy.

Rosťa a Cyril se dočkali zaslouženého klidu. Leží na svých postelích v civilu, jak říkají slušivým teplákovým soupravám. Vedle postele je připevněn plastikový sáček, který po několika hodinách ošetřovatelka vymění za prázdný. Rosťa a Cyril si povídají o sexu, o svých bývalých sportovních i pracovních výkonech, zlobí se na své bejvalky a stýská se jim po psech, které mívali. Rosťovi se dokonce často zdává, že jezdí na kole, zatímco Cyrilovi o basketu, který hrával.

Večer přijde řádová sestra dobrovolnice, která mívá noční službu. „Tak co pánové, mám rozsvítit svíčku a přečíst vám něco z Písma svatého?“ ptá se zdvořile a přátelsky zároveň. „Klidně, sestři,“ říká Rosťa, „my aspoň rychlejc usnem.“ Sestra při svitu svíčky čte vánoční příběh z Lukášova evangelia. Před tím ještě nabídla možnost zúčastnit se ranní bohoslužby. Nakonec se pomodlí, oba spící požehná křížem, sfoukne svíčku a potichu odkráčí.

V noci se Cyril probudí s jakýmsi divným pocitem. Diví se, že neslyší Rosťovo obvyklé chrápání. Brzy pochopí, že je v pokoji zcela sám. Tělo ležící na vedlejší posteli už s kamarádem Rosťou nemá nic společného.

Příběh čtvrtý: Moje Vánoce Z Vánoc mám nejraději Advent. Už mnoho let jsem šťastná, prožívám klid a mír a také během této doby nemusím nakupovat dárky ani nadbytečné potraviny, nemusím se plahočit za ničím, co tak inspiruje touhy mých současníků. Před lety jsem s Bohem uzavřela dohodu, že o Adventu nebudu nic chtít, jen to, aby byl se mnou a já s ním.

Ne, opravdu nežiji v poustevnické chaloupce, dokonce ani na psychiatrickém oddělení mě nenajdete. Žiju prostě s vámi a mezi vámi.

O Adventu si to s Bohem užíváme, posloucháme hudbu, navštěvujeme

liduprázdné obrazárny a galerie, těšíme se z krásné literatury i z nových objevů v Jeho Slově. Radujeme se s dětmi, pláčeme s nešťastnými, navštěvujeme nemocné, někdy i vězně, kteří zrovna nemusí sedět za mřížemi, a přesto se cítí uvěznění.

Vánoční výzdoba mého bytu je velmi bizarní: to byste koukali, čím je možné rozveselit ponurý prosincový interiér i balkon. Advent je prostě nádherný čas a já už si ho nikdy nenechám vzít.

Na konci předvánočních příprav všeho druhu je vždy Štědrý den a moje rodina expandující v celém mém bytě. Tradičně dělám polévku nebo rybu nebo salát. Mám dceru a snachu, a tak se o tyto náročné úkony podělíme. Nakonec se všichni sejdeme – už teď je naší nejbližší rodiny jedenáct kusů a i nadále budeme přibývat. Častokrát někdo z nás pozve ke stolu nějakého „sirotka“, jak říkáme těm, kteří se cítí osamělí. Podělíme se o dárky, o dobré slovo, o biblické čtení i zpívání koled. Je zajímavé, jak jsou koledy krásné, když se jich ujmou muzikální vnoučata a někdo, kdo umí na kytaru nebo na klávesy.

Venku se stmívá a rodina se zvolna loučí. Jeden po druhém mě přemlouvají, abych s nimi šla k nim. Ale já laskavě a nekompromisně odmítám. „A co budeš dělat, mami, celý Štědrý večer? Přece tě tu nenecháme samotnou?“ ptá se dcera a očima se domlouvá se snachou. „Co budu dělat? Rozsvítím svíčku, přečtu si něco z Izajáše, pak sním ten báječný ovocný salát, možná si v televizi dopřeju nějakou pohádku, zapálím františky, ptáčkům nasypu do krmítka zbytky rohlíků a pár semínek. Půjdu brzy spát, protože ráno určitě chci jít do kostela,“ odpovídám přesvědčivě. Zapomínám však dodat, že později rozsvítím ještě jednu svíčku a budu s Ježíšem vzpomínat na mou mámu, naši Babičku, na Rosťu a Cyrila a na desítky mých bližních i nejbližnějších, kteří po celý rok procházeli mým bytem i mým srdcem. A budu chválit Boha za intimitu milostivé samoty, kterou mi dopřál v tento požehnaný čas.

Autorka je básnířka

35

Povídka

do jídelny, když jim bylo špatně, krmili je na posteli. Jenže jídelní stůl patřil do výbavy pokoje, a tak tam byl. O Vánocích na něj někdo postavil stromeček plný veselých kouliček, sněhuláčků, dědů Mrázů. Pod stromečkem keramický betlémek, kde jezulátko nerušeně podřimovalo ve stínu volka a oslíka. „Že sem zase postavili ten lapač prachu?“ ptá se Rosťa Cyrila. „Nevím, taky na to nevidím, ale je to pravděpodobný,“ odpovídá Cyril Rosťovi. „Mám dojem, že už se smaží řízky, co maj bejt k večeři. A to je dobře, že je dostaneme teď, protože večer aspoň nikdo nebude votravovat.“ „Aspoň Štědrej večer by měl bejt bez buzerace a teploměrů,“ souhlasí Cyril s Rosťou.

Ošetřovatelka, přizdobená umělou větévkou na zástěrce a slavnostním úsměvem ve tváři, přinese dva talíře s nadrobno nakrájenými řízky a rozmixovaným bramborovým salátem. Postupně oba mládence nakrmí, protože dnes, jako naschvál, se u obou dostavila ataka, která jim znemožňuje pořádně kousat a sdílet s ostatními společný oběd v ozdobené jídelně. „Kdyby sem dal někdo jmelí, s gustem bych se nacpal těma jedovatejma kuličkama. Aspoň by byl od Vánoc pokoj,“ medituje nahlas Rosťa po odchodu ošetřovatelky. „Já bych zase bral flašku něčeho, po čem bych ty blbý Vánoce zaspal až do Třech králů. S tou mojí »rozkou« bych toho moc nepotřeboval,“ míní Cyril. „Ty se máš, bejvalka za tebou nepřijde a kluka máš ještě malýho, ten sám netrefí. Ale do hodiny můžeme počítat s invazí mojí famílie, protože »přece mě tu na Štědrej den nenechaj samotnýho«. A tak budeme muset tu šaškárnu nějak vydržet,“ obává se Cyril známé vánoční reality.

Stmívá se, na dvoře Krásného domova se rozsvítil obrovský vánoční strom, jako by ho někdo z pacientů mohl náležitě ocenit. Návštěvy se už většinou vytratily, protože musí přeci slavit Vánoce podle všech pravidel.

V Krásném domově není ta pravá „atmoška“, jakkoliv se o ni tolik lidí snaží. Všude ozdůbky vlastnoručně vyráběné v arteterapeutických

PF SLOVO & ŽIVOT

PŘEDPLATNÉ: v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 84 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 21 Kč TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: Řekni ďáblovi NE. Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte na adresu redakce.

Za obsah článků odpovídají jejich autoři.

Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Ralf Mošt, Martin Kukla

PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY: 7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.

ADRESA REDAKCE: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: petr.vadura@volny.cz SLOVO A ŽIVOT: ročník XXXI Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR. Časopis vychází čtyřikrát do roka. ev. č. MK ČR E 21299 ISSN 2336-1875

grafický design: WWW.SOFLY.CZ

2015