Page 1

SLOVO téma: PENÍZE › ČÍSLO 2 ČERVEN 2013

ŽIVOT


ÚVODNÍK

Miloslav Čech tál jsem na náměstí u červeného stolečku na kuří nožce s pohledem upřeným na grilovanou krkovičku, ze které se na talíři přede mnou kouřilo. Najednou se do mého zorného pole vsunulo něco, co se tak trochu tomu plátku masa zhnědlého žárem dřevěného uhlí podobalo. Kousek vedle mého talíře se vynořil umouněný narůžovělý ovál. Jenomže z toho oválu vycházelo něco dlouhého, kostičkovaného, co přecházelo v límec flanelové košile. Z límce trčel špinavý krk, na němž seděla hlava, obrostlá plnovousem a dlouhými mastnými vlasy. Kdyby byl oděn do velbloudí srsti, jednalo by se o transcendentální setkání s Janem Křtitelem. Ten by u stánku marně hledal med divokých včel a pečené kobylky. Náměstím by zazněl pronikavý hlas: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem?“ Hlava ale promluvila zcela tiše: „Ne-

máš nějaký drobáky?“ Otevřel jsem peněženku a na ušmudlané dlani se v záři jarního slunce zatřpytily mince. Jeho pohled ale nezářil. Zatvářil se otráveně a pod vousy zamumlal: „Aspoň něco…“ Trochu jsem se zastyděl. Ovšem důvodem k mému studu nebyla skutečnost, že jsem dal bezdomovci málo peněz. Oním důvodem byla věta, která nezazněla, i když mohla, nebo spíš měla zaznít: „Děkuji, pane.“ Napadlo mě, že ani z mých úst plných šťavnaté krkovičky tak často podobná věta nevypadne. Zdá se, že nevděčnost je rostlinkou, které se v podmínkách české kotliny náramně daří, zvláště když ji vydatně zaléváme a hnojíme stížnostmi na počasí, na zvolené politiky, na nízký plat, na zdravotní problémy, na rodiče, na partnera, na děti, na tchýni, na faráře, na zaměstnance, na sousedy, na Rusy, Němce, Američany, Vietnamce. Na stížnosti máme vymezený čas od pondělka do pátku. V sobotu se nadechneme, v neděli pozvedne-

me oči k nebi a zpíváme: „Hale, hale, hale, lůůja.“ Když jsem psal v kavárně tento úvodník, oslovil mě známý: „Co to píšeš?“ „Článek do časopisu.“ „A kolik ti to sype?“ /.../ Jsem rád, že navzdory tématu tohoto čísla jsou hodnoty, které se penězi měřit nemusí. A tak i bez třpytících se mincí v umyté dlani mohu říct: „Děkuji, Pane.“ PS: Když jsem dopsal úvodník a zavolal servírku, přistoupila ke mně s účtenkou, řkouc: „Tak to máme jeden tonik…“ „Ale já jsem měl tři toniky!“ „Dva toniky zaplatil pán, co seděl proti vám.“ „Ale já ho vůbec neznám?!“ /.../


O VIZI OBSAH TÉ ČÁSTKY CÍRKVE

„Děkuji, neznámý pane.“

4 – 6: DESÁTKY PODLE DT 14 7 – 8: CÍRKEV A PENÍZE 9 – 11: HOSPODAŘENÍ S PENĚZI 12 – 13: JAK SI V TOMTO NEČISTÉM SVĚTĚ UDRŽET ČISTÉ PRAKTIKY V OBLASTI PODNIKÁNÍ A NAKLÁDÁNÍ S PENĚZI? 14 – 15: PENÍZE PRO SVATÝ ŽIVOT 16 – 17: PENÍZE A MY, PŘÍPRAVA NA PENZI 18: ANKETA O PENĚZÍCH S DĚTMI 19 – 20: POUŠTĚJ SVŮJ CHLÉB PO VODĚ... 21: O BLAHOBYTU 22: EVERGREEN 23: ROCKOVÁ MŠE DANIELA KYZLINKA 24: MARTIN SMITH 25 – 26: VÝZDOBA CHRÁMU VE STŘEDOVĚKU A JEJÍ VZTAH K DOBOVÉ ZBOŽNOSTI 27: O NADĚJI 28 – 29: ROZHOVOR S ŘEDITELEM SKP NADĚJE PRO ŽIVOT 30 – 31: SÝRIE A MY 32 – 33: JOHANN SEBASTIAN BACH 34 – 35: ELÍŠA JIŘÍHO BENEŠE

3


Biblická studie

Jiří Beneš ebrejský výraz překládaný „desátek“, či sloveso „desátkovat“ označuje oddělování desetiny nabytého jmění. 1 Ze všech knih Tóry i ze všech knih Tanachu se nejčastěji vyjadřuje o desátcích Pátá kniha Mojžíšova, takže lze říci, že desátkování je jedno z jejích výrazných témat. Přesto jsou pro pojetí desátků v Deuteronomiu důležité i dva Hospodinovy výroky z předchozích knih Tóry: a) Lv 27,30-33, kde je uvedeno, že desátky se odevzdávají z plodů a z dobytka. Oboje vyznavač daruje Bohu, neboť se jedná o jakýsi poplatek vlastníkovi země, jemuž vše náleží. b) Nu 18,21.24, kde Hospodin sděluje, že desátky (uvedeny jsou však jen desátky z plodů) darované jemu dává za dědictví lévijcům, přičemž určuje, co s nimi mají lévijci dělat.2 Specifikum perikopy Dt 14,22-27 Budeš odvádět desátky z veškeré úrody své setby, která každoročně na poli vyroste. Na místě, které si on vyvolí, aby tam přebývalo jeho jméno, budeš jíst před Hospodinem, svým Bohem, desátky ze svého obilí, moštu

a čerstvého oleje i prvorozených kusů svého skotu a bravu, aby ses učil bát Hospodina, svého Boha, po všechny dny. Kdybys měl dlouhou cestu a nemohl je donést, protože místo, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam spočinulo jeho jméno, bude od tebe vzdáleno, až Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná, směníš je za stříbro, stříbro zavážeš, vezmeš do ruky a půjdeš na místo, které si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolí. Tam koupíš za to stříbro všechno, po čem zatoužíš, skot, brav, víno, opojný nápoj, cokoli budeš chtít, a budeš jíst před Hospodinem, svým Bohem, a radovat se i se svým domem. Ani lévijce, který žije v tvých branách, nenecháš opuštěného, protože nemá s tebou podíl ani dědictví. Oproti jiným Hospodinovým výrokům v Tóře, které se věnují desátkům, se vypravěč v této perikopě zabývá desátkováním velmi podrobně. Vzhledem k tomu, že Pátá kniha Mojžíšova přináší reflexi předchozích instrukcí Tóry, nesou tato pravidla rysy revize, korektury či reformy dosavadní desátkové praxe. Popis desátkování vykazuje znaky demokratizace, či lépe socializace. Dt 14 tak předkládá určitou vývojovou fázi desátkování, kdy desátky přestaly být směrovány do kultu (výhradně lévijcům)

a byly nasměrovány k lidem. Desátek je odnáboženštěn, v čemž je možno spatřovat skrytou kritiku kultické praxe (zvláště jeruzalémské). Změny v pojetí desátků v Dt 14 jsou vzhledem k předchozím Hospodinovým výrokům tak razantní, že smysl desátkování zcela přeznačují. Z toho důvodu se vypravěč (Mojžíš) odvolává třikrát na neznámé a blíže neurčené Hospodinovo přikázání (Dt 12,11. 26,13-14) coby argument pro tuto praxi. V popisu desátkování podle Dt 14 jsou následující jedinečnosti: a) instrukce je výkladem či parafrází předchozího Hospodinova výroku, resp. rozšířenou aktualizací do nové situace; b) zatímco desátky podle Hospodinova výroku v Lv 27,30.32 představovaly výhradně naturálie, je v perikopě Dt 14,24-26 naznačen posun k penězům. Ten je avizován už hebrejským výrazem, jenž označuje veškerou úrodu, ale může také znamenat výtěžek z ní; c) zatímco v předcházejících Hospodinových výrocích je příjemce desátků Hospodin, resp. lévijec, v Dt 14 jsou příjemci desátků především znevýhodnění a ohrožení lidé;3 d) desátky dostávají novou funkci:


Desátky jako výpověď o proměně společnosti Zacházení s desátky podle Dt 14 představuje příklad proměny postojů Hospodinova vyznavače. Projevem uctívání Hospodina přestává být výlučně účast na chrámových bohoslužbách, resp. realizace kultických instrukcí, a stává se jím péče

o slabé členy izraelské pospolitosti. Plyne to z důrazu na společné jedení s celým domem a přizvání lévijce (14,26-27.29). Tyto skutečnosti svědčí o proměně izraelské pospolitosti, v níž se oslabilo privilegované postavení kněžské třídy. 6 Na základě nové koncepce lze instrukci o desátcích praktikovat i mimo izraelský chrám (např. v severním Izraeli po Šalamounově smrti) a dokoce i po zániku chrámové bohoslužby v Jeruzalémě (v exilu nebo v diaspoře). Chrám a kult, stejně jako chrámový personál a provoz přestávají být pro fungování izraelské pospolitosti nezbytné. Teologický význam desátkování Z teologického hlediska je smyslem desátkování bázeň: „Desátkováním desátkuješ veškerou úrodu (výtěžek) setby své, která vychází na poli rok co rok. A jíš před Hospodinem svým Bohem na místě, které vyvolil pro přebývání svého jména tam, desátky obilí tvého, moštu tvého, čerstvého oleje tvého i prvorozenců dobytka tvého a ovcí tvých, aby ses učil bázni Hospodina Boha tvého po všechny dny.“ (Dt 14,22-23, doslovný překlad autorův)

Desátkování dostává duchovní rozměr, neboť vyznavač se jeho prostřednictvím učí trvalé bázni Hospodinově. Jedná se o jediný text v Páté knize Mojžíšově, kde učení se bázni Hospodinově není následkem naslouchání Tóře. Jelikož je však desátkování zdrojem bázně stejně jako naslouchání Tóře, je možno je považovat za stejně závažné jako čtení Tóry a naslouchání Hospodinovým slovům. Tato souvislost se stává ještě zřetelnější, když si uvědomíme, že vyznavač desátky konzumuje stejně, jak do sebe přijímá zaslechnuté Hospodinovo slovo.7

Desátkový rok – Dt 14,28-29 Každého třetího roku odneseš všechny desátky ze své úrody toho roku a složíš je ve svých branách. I přijde lévijec, protože nemá s tebou podíl ani dědictví, a bezdomovec, sirotek a vdova, kteří žijí v tvých branách, a budou jíst dosyta, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, žehnal při každé práci, kterou bude tvá ruka konat. Desátky pro chudé v třetím tzv. desátkovém roce jsou velmi výrazné specifikum Deuteronomního kodexu (Dt 12-26). Ten nezná léto milostivé a šabatový rok uvádí ve výrazně modifikované podobě, zato desátkový rok, který odjinud z Tanachu neznáme, popisuje poměrně podrobně, naléhavě a třikrát. Krátce jej zmiňuje Dt 12,17-18, vlastní instrukce je námi probíraný text Dt 14,28-29 a liturgii desátkového roku popisuje Dt 26,12-15. Zde jsou všechny desátky třetího roku označeny hebrejským výrazem, který znamená "to svaté"9 a oproti ostatním desátkům jsou tvořeny pouze plody. Odevzdávají se při obřadu, během něhož se vyznavač modlí k Hospodinu. Tento pohyb od desátků k modlitbě, tedy od kultické praxe k osobní zbožnosti a solidaritě je pro Dt 12-26 charakteristický. Čím je desátkový rok jiný? Během tohoto roku vyznavač desátky nejí a také je nedává Hospodinu na Hospodinem vyvolené místo, nýbrž nosí je do bran města. Zde zřejmě byly sklady, z nichž pak mohli nejchudší a chudobou nejvíce ohrožení lidé darované produkty postupně odebírat a konzumovat.10 Tyto sklady v branách mohou být v pozadí známého Hospodinova výroku „přinášejte do mých skladů úplné desátky“ (Mal 3,10).

Biblická studie

- jedí se4 stejně jako oběti – patří tedy mezi předpisy týkající se stravy; - jedí se před Hospodinem, takže v Hospodinově blízkosti probíhá slavnostní hod; - jedí se jen na Hospodinem vyvoleném místě; - jedí se společně, takže slouží jako základ pro hostinu, jež je znamením nového věku; - při jedení desátků se vyznavač raduje;5 e) do jedení a radosti jsou zahrnuti i ti, kteří příčinu k radosti nemají (např. lévijci): nemají pole, nemají úrodu, nemají desátky, které by před Hospodinem mohli konzumovat, a tudíž nemají důvod k radosti; f) zavedení tříletého desátku a desátkového roku; g) instrukce o způsobu dopravení desátků na Hospodinem vyvolené místo (14,24-25); h) smysl desátků je důkladně a podrobně objasněn: - desátky jsou určeny k jedení, tj. k nasycení (14,29. 26,12); - desátky jsou určeny ke sdílení ve společenství (se svým domem 14,26); - desátky jsou určeny k radování se (12,11-12. 14,26); - desátkováním se vyznavač učí bát Hospodina (14,23); - desátky jsou výrazem Hospodinova požehnání (14,24); - vyznavačovo dávání a nasycení ohrožených je předpokladem pro Hospodinovo žehnání (14,29); - desátky jsou výrazem nároku na Hospodinovo požehnání (26,15) a dovolávání se tohoto požehnání.


Biblická studie

Osobní odpovědnost vyznavače Perikopa „Desátkový rok“ je formulována v jednotném čísle: osloven je jedinec, člen izraelské pospolitosti a vyznavač Hospodinův. Není mu nic nařizováno – posluchač se dozvídá, že duchovně zralý vyznavač přirozeně a automaticky odnáší desátky do bran, kde je ukládá, a tím je dává lévijci, bezdomovci, sirotku a vdově. Přitom se modlí k Hospodinu a Hospodin mu následně na to žehná. Hospodinův vyznavač se dobrovolně vzdává svého majetku ve prospěch těch, kteří čekají na spravedlnost a milosrdenství v branách města. Žije tak, aby usnadňoval úděl nějbídnějším a aby jim pomáhal žít. Nejedná pro svůj užitek ani pro užitek úzké skupiny služebníků Božích – lévijců. Tato skutečnost je výrazem demokratizace kultu, jak ji sledujeme v Dt 12-26. Náboženská aktivita

se prolamuje do sociální oblasti – má sociální dopad, zmírňuje nouzi a zkvalitňuje život druhým. Uctívání Hospodina se projevuje péčí o znevýhodněné lidi, neboť pospolitost Božího lidu je založena na solidaritě, na ochraně nejslabších a na odpovědnosti zajištěných za nezajištěné. Přestože se mluví o jedinci, platí tato instrukce samozřejmě obecně pro všechny příslušníky izraelské pospolitosti. Další sociální motivy knihy Deuteronomium Na motiv péče o chudé prostřednictvím desátků navazuje v Páté knize Mojžíšově podrobně propracovaná a zdůvodněná instrukce o sedmém roce,11 dále perikopy o slavnostech a svátcích, jež se každoročně cyklicky opakují (Dt 16), a nepřímo i perikopy o zajištění znevýhodněných (24,17-22) a Levirátní zákon (25,5-10). Solidarita

s chudými a ohroženými lidmi je tedy výrazem souladu vyznavače s Hospodinem, příležitostí být v blízkosti Boha, znamením smluvní věrnosti a viditelným projevem skutečnosti, že Hospodin vyznavače vnitřně proměnil. Závazek být solidární s těmi, kdo nic nemají, omezuje současně přílišný růst bohatství Hospodinova vyznavače a staví hráz různým sociálním nepokojům. Svými desátky navíc Hospodinův vyznavač zabraňuje tomu, aby se jeho bratři a sestry propadli v důsledku chudoby na úplné dno společnosti, a tím má podíl na zachování jejich lidské i společenské důstojnosti. (redakčně zkráceno) Doc. Jiří Beneš, Th.D., vedoucí katedry biblistiky a judaistiky na Husitské teologické fakultě UK v Praze. Autor knih Desítka, Pradějiny, Nevystižitelný Bůh?, Elíša, Směrnice a řády.

1Je odvozen od číslovky deset a souvisí také s kultickým termínem desetina používaným pro popis množství oběti zejména při izraelských svátcích (Lv 23. Nu 15.18-19). 2 Tak mají desátky podobu daně odevzdávané lévijcům. Desetinu z desátků mají pozdvihovat jako oběť Hospodinu (Nu 18,26.28; podobně Neh 10,38-39). 3 To souvisí se specifickým důrazem Páté knihy Mojžíšovy na bezdomovce (hosty, cizince), vdovy, sirotky a lévijce (viz 16,11.14. 24,17.19.21), jež souvisí se sociálním zaměřením Páté knihy Mojžíšovy. 4 Což zabraňuje zpeněžování celé úrody a tím příliš rychlému bohatnutí vyznavače – vyznavač nesmí žít jen obchodem. 5 Radování se při konzumaci desátků: 12,6-7.11-12.17-18. 14,26. Společné radování se jako součást bohoslužby patří také ke specifickým důrazům Páté knihy Mojžíšovy (16,11.14-15. 26,11. 27,7). Radost spolu s hostinou mají eschatologický náboj předchutě nového věku. 6 Zatímco v Nu 18,21.24 je výhradním příjemcem desátků lévijský kněz, v Dt 14 není kněz vůbec zmíněn a lévijec je okrajová postava, se kterou se nepočítá a na jejíž přítomnost vypravěč musí výslovně upozornit. 7 Čtenáři Nového zákona je duchovní význam jedení ilustrován na Janově interpretaci Večeře Páně: „Já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky ...“ J 6,51. 8 15,12 sice kombinuje šabatový rok a léto milostivé, ale názvem je neuvádí. Výslovně se zmiňuje jen sedmý rok, kdy se měla veřejně předčítat Tóra (31,10-13), promíjet dluhy (15,1) a měli se propouštět otroci (15,12). 9 Svatý znamená Bohu (Svatému) patřící, s Bohem související. 10 Společná hostina s nejohroženějšími je také při svátku Šavuót a Sukkót (16,11.14). Důraz na pohoštění (nasycení) ohrožených akcentuje v Novém zákoně i Ježíš ve svém výroku o tom, koho má jeho následovník zvát na hostinu (L 14,12-14). 11 O sedmiletém cyklu promíjení dluhů a propouštění otroků je Dt 15. Sedmý rok je vedle desátkového roku v teologii Deuteronomního kodexu druhý velmi významný rok koloběhu izraelského života.


ohou vůbec křesťané bez uzardění mluvit o penězích? Nejsou peníze pro křesťana spíše „sprosté“ slovo? Nějak mne nenapadá důvod, proč by se měl křesťan rdít. Peníze jsou platidlo, dostávám je za svou práci a kupuji si za ně zboží a služby, které potřebuji ke svému pozemskému životu. Dají se použít na dobré i špatné věci, jde jen o to, kdo je drží v ruce a co s nimi udělá. Změní se vztah materiálně zajištěného člověka ke svému majetku, když uvěří v Krista? Tak to budu muset hodně teoretizovat, já jsem uvěřil jako student, materiálně nezabezpečený. Myslím, že může záležet i na tom, jaký vztah k majetku měl člověk před uvěřením. Dovedu si představit, že člověk, který je na majetku „nezávislý“, se k němu chová úplně stejně jako před obrácením. Na druhou stranu, pro někoho přijde s uvěřením

7

i osvobození od závislosti na majetku. Prostě mu dojde, že to nejcennější právě dostal. Jak se vyrovnat se závistí v církvi a snahou lidí využít materiálně zajištěné bratry a sestry? Není lépe do církve nechodit a své křesťanství žít bez církve? Pro mne je trochu děsivá představa, že je v církvi závist a snaha někoho využívat. Ale je fakt, že církev není skupina andělů, ale lidí z masa a kostí, kteří měli tu milost, že mohli uvěřit. Jestli někdo v církvi závidí, pak je to jen důkazem toho, že uvěření nemusí vždy způsobit změnu vztahu k majetku. Možná, že jednou z cest, jak se s tím vyrovnat, je o penězích a majetku v církvi mluvit, abychom si uvědomovali, k čemu majetek má sloužit. Jestli se někdo zajištěný nechává využívat (myšleno v tom negativním slova smyslu), je to podle mě špatně, ať už je to v církvi či v osobním životě; a je to i jeho problém, proto odchod z církve není řešení – najde se někdo jiný, kdo ho bude využívat.

Rozhovor k tématu

Rozhovor Petra Procházky s Petrem Navarou o vztahu církve k penězům.

CÍRKEV A PENÍZE


Rozhovor k tématu

Evangelická církev metodistická dostane v následujících letech značnou finanční částku. Jak by se měla podle tvého názoru o tyto finance postarat? Není tak důležité, jakou ECM dostane částku. Kdysi jsem četl pěknou poučku, která říkala, že není důležité, jakou hodnotu mají tvoje aktiva, ale jaký přinášejí výnos. Církev by se o svěřené peníze a majetek měla starat s „péčí řádného hospodáře“, tedy zajistit, aby se majetek nezmenšoval, ale zvyšovala se jeho hodnota a generoval se zisk. Způsobů, jak lze peníze investovat, je určitě celá řada – cenné papíry, nemovitosti, komodity, podnikatelská činnost... Všichni bychom určitě chtěli maximální výnos s minimálním rizikem, ale to tak úplně nejde. A nebylo by lépe tyto prostředky použít třeba na zmírnění utrpení lidí v jiných částech světa? Tak to je asi otázka, kterou si klade každý z nás. Myslím, že se u nás máme opravdu moc dobře, kupujeme si spoustu zbytečných věcí – to auto by stačilo taky menší a nemusí být tak dobře vybavené... Mně se však jeví jako vhodnější majetek spravovat a pro podporu různých projektů, např. i v „potřebných“ částech světa, používat vygenerovaný zisk. Dívám se na peníze jako na „výrobní prostředek“, kterého bychom se neměli zbavovat, ale pečovat o něj a dále ho rozvíjet. V současné době by pouze několik sborů ECM dokázalo zaplatit plný úvazek faráře a provoz sboru. Co by měly sbory udělat, aby se zlepšily jejich příjmy? Po takovém malém testu „zdraví našich sborových financí“,

který jsme provedli na setkání sborových finančníků 8.12.2012 a kterého se zúčastnilo 13 sborů, vyšlo najevo, že zcela soběstačný není žádný sbor a že jsme z velké části závislí na státních dotacích na platy duchovenských pracovníků. Jaké kroky je možno podniknout? Co se příjmové stránky týče, napadají mne různé možnosti – zvýšení „apetitu“ farníků k dávání, ekonomická činnost sborů (pronájmy), hledání sponzorů a grantů. Osobně se domnívám, že důležitou cestou je růst sborů. Bylo by však určitě pošetilé, abychom si přáli a snažili se získat další farníky jen proto, aby přibyli další, kteří budou přispívat na elektřinu či plat faráře! O desátcích se více mluví, než se dávají. Je desátek skutečně tak důležitý? A je důležitý i pro toho, kdo dává? Dávání peněz do sboru je velmi důležité a prospěšné jak pro dávajícího, tak pro sbor. Moje zkušenost je, že když dávám, nemám nedostatek. Dávání přináší dostatek a požehnání. Jaký by tedy měl být vztah církve k penězům? Rozdělil bych to na oblast sborovou a celocírkevní. Sbory peníze potřebují, aby byly schopné financovat svůj provoz (modlitebny, platy faráře, spotřební materiál a pod.) i další misijní či sociální projekty. Stav, kdy sbory nejsou schopné bez podpory státu ufinancovat svůj vlastní provoz, není zdravý. Přechodné období „finanční milosti“, kdy budeme ještě peníze od státu dostávat, nám dává prostor se na samostatnost připravit. Mělo by však dojít i k určité změně v našem myšlení a postoji k penězům a majetku – měli bychom přijmout zodpovědnost, neboť peníze do našeho sboru prostě nepřitečou z jiného zdroje než

z toho sborového, takže budeme moci hospodařit jen s tím, co dáme dohromady, a to, co už máme, musíme dobře spravovat a využívat. Druhou oblastí ve vztahu církve k penězům je celocírkevní rovina. Ústředí, které je pro mne zhmotněním celocírkevní roviny, peníze potřebuje. A to nejen na provoz kanceláří a platy zaměstnanců, ale především na to, aby bylo schopno naplňovat strategii celé naší církve. Je určitě hodně aktivit, které jsou financované jednotlivými sbory, nicméně je tu řada projektů jdoucích napříč – misie, diakonie, kaplanství, projekty v rozvojových zemích a v neposlední řadě i podpora slabších sborů (časově omezená a s jasnými pravidly). Přestože ústředí v současné době spravuje poměrně velký majetek, jehož těžiště se nachází především ve sborových nemovitostech, bude se muset připravit na trochu jinou situaci, kdy bude spravovat a investovat velké finanční prostředky tak, aby generovaly zisk, který bude použit k naplňování přijaté strategie. Petr Navara pracuje v oblasti IT, řídí konzultační a softwarovou společnost, která se zaměřuje na oblast Business intelligence a vývoj informačních systémů na míru. Jako hobby se věnuje investicím a daňové optimalizaci. Je členem sboru Praha 2 a členem Komise pro finance a církevní majetek ECM.


HOSPODAŘENÍ S PENĚZI

9 John Wesley

Úvodní poznámka:

Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla. Já vám pravím: I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků. Lukáš 16,8-9 Pán zde vštěpuje všem svým následovníkům nádherný příklad křesťanské moudrosti, totiž správné hospodaření s penězi – téma, o kterém lidé ve světě mnoho mluví, na které však dostatečně nedbají ti, které Bůh ze světa vyvolil. Ti zpravidla používání této výtečné hřivny nevěnují pozornost, která jí na základě jejího významu náleží. Také nedovedou peníze, jejichž zavedení na světě je obdivuhodným důkazem moudré a milostivé Boží prozřetelnosti, používat tím nejlepším možným způsobem. Ať je svět sebe zkaženější, je tím vinno zlato nebo stříbro? Víme, že „kořenem všeho zla“ je „láska k penězům“, nikoli peníze jako takové. Chyba není v penězích, nýbrž v těch, kdo je používají. Dají se použít k nejlepším úče-

lům a také k nejhorším. Jsou pro všechny civilizované národy nesmírně užitečné ve všech záležitostech života, jsou velice pohodlným prostředkem k provádění všech možných obchodů a ke konání mnohého dobra. Je to výborný dar od Boha, který slouží nejvznešenějším účelům. V rukou jeho dětí je to pokrm pro hladové, nápoj pro žíznící, ošacení pro nahé. Poskytuje poutníkovi a cizinci místo, kde mohou složit hlavu. Penězi můžeme vdově nahradit manžela a sirotku otce. Můžeme poskytnout utlačovanému ochranu, nemocnému léčbu, trpícímu úlevu. Peníze mohou být jako oči pro nevidomého, jako nohy pro chromého, dokonce záchranou z bran smrti. Je proto nadmíru důležité, aby všichni, kdo se bojí Boha, dovedli tento dar správně používat, aby byli poučeni, jak mohou sloužit těmto vznešeným účelům, a to co nejlépe. A možná, že se všechno poučování,kterého k tomu je třeba, dá shrnout do tří pravidel, jejichž svědomitým dodržováním se můžeme osvědčit jako věrní správci „nespravedlivého mamonu“.

Získej vše, co můžeš 1. První pravidlo zní: „Získej vše, co můžeš.“ Je naší svatou povinností, abychom tak činili. Měli bychom získat vše, co získat můžeme, za předpokladu, že zlato nekoupíme příliš draze, že za ně nezaplatíme víc, než jakou má hodnotu. Především bychom neměli získávat peníze na úkor života, ani na úkor svého zdraví. Proto by nás žádný zisk, ať je jakéhokoli druhu, neměl přimět, abychom nastoupili zaměstnání nebo v něm setrvávali, jež je takového druhu nebo je spojeno s tak těžkou prací, že tím utrpí naše zdraví. Také bychom neměli začínat práci nebo v ní setrvávat, která nás nutně okrádá o potřebný čas k jídlu a spánku, jak to vyžaduje naše přirozenost. 2. Za druhé máme získat vše, co můžeme, aniž bychom podobně jako své tělo zranili i svou duši. Jde o to za každou cenu si zachovat duševní zdraví. Proto se nesmíme pouštět do žádného hříšného podnikání nebo v něm pokračovat, do žádného, jež je v rozporu s Božím Zákonem nebo se zákony naší země. Jsou zaměstnání, která jsou sama o sobě nevinná, která však nemůžeme vykonávat s dobrým svědomím; jsou to například taková, která neposkytují dostatečné živobytí bez klamání a lhaní nebo aniž bychom se řídili obyčeji, které jsou neslučitelné s dobrým svědomím. Je svatou povinností se jich vyvarovat, ať jsou spojeny s jakýmkoli ziskem. 3. Za třetí máme získat vše, co můžeme, aniž bychom škodili bližnímu. Milujeme-li každého člověka jako sebe, nemůžeme mu škodit na jeho majetku. Nemůžeme si přivlastnit výnos jeho pozemků nebo dokonce samy pozemky

Živý odkaz

nejznámějším kázáním Johna Wesleyho, která jsou citována i mimo okruh metodismu, patří bezesporu „Hospodaření s penězi” (50. kázání). Obsahuje víc, než dává nadpis tušit: shrnuje jeho nejdůležitější výpovědi týkající se hospodářské etiky a křesťanského životního stylu. V letech 1741 až 1758 kázal nejméně dvacet sedmkrát na tento text a až do svého stáří se i v dalších kázáních zabýval tímto tématem. To ukazuje, že hospodaření s penězi nemělo jen okrajový význam. Wesley vychází z toho, že vlastníkem všeho, co máme, je Bůh; my jsme pouze správci jeho svěřenství. Vyvrací tak tvrzení, že s tím, co máme, můžeme nakládat podle svého. Pro spravování Božího svěřenství, jakým peníze jsou, předkládá známá tři pravidla: získej vše, co můžeš; ušetři vše, co můžeš; rozdej vše, co můžeš. Toto třetí pravidlo je v době vznikajícího kapitalismu naprosto nové. Právě v tom je odlišný znak evangelijní etiky. V. D. Schneeberger


Živý odkaz

a domy hráčstvím, přemrštěnými fakturami (buď za lékařskou nebo právní pomoc či cokoli jiného) nebo tím, že budeme žádat nebo vezmeme takové úroky, které zakazují dokonce i zákony naší země. Není nám dovoleno „činit zlo, aby přišlo dobro“. V souladu s bratrskou láskou nemůžeme prodávat své zboží pod tržní cenou, nemůžeme usilovat o zničení živnosti svého bližního, abychom prosadili svou vlastní. Tím méně mu smíme odradit nebo přijmout některého z jeho služebníků nebo pracovníků, které sám potřebuje. 4. Nesmíme také nabývat zisk tím, že svého bližního poškodíme na těle. Proto mu nesmíme prodat nic, co by škodilo jeho zdraví. Sem patří především všechny druhy onoho tekutého ohně, kterému se běžně říká kořalka nebo lihoviny. Je pravda, že mohou mít uplatnění v lékařství, že mohou být užitečné při některých tělesných poruchách. Proto ti, kdo připravují a prodávají alkohol pouze k tomuto účelu, nechť mají svědomí čisté. 5. Ti, kdo si zahrávají se životem nebo zdravím lidí, aby rozmnožili svůj vlastní zisk, ranhojiči, lékárníci nebo lékaři, kteří úmyslně protahují uzdravení nemocného, aby ukořistili jeho majetek, jsou také vinni. 6. Draze nabyté je i to, co získáme poškozením duše bližního, například přímým nebo nepřímým napomáháním k smilstvu nebo nestřídmosti. To jistě nemůže dělat nikdo, kdo má Boží bázeň nebo skutečnou touhu líbit se Bohu. 7. V rámci těchto varování a omezení je svatou povinností všech, kdo mají světské zaměstnání, aby se drželi prvního a velkého pravidla křesťanské moudrosti, pokud jde o peníze: „Získej vše, co můžeš.“ Získej vše, co můžeš získat poctivou prací. Uplatňuj ve svém povolání všemožnou píli. Neztrácej čas. Rozumíš-li sám sobě a svému vztahu k Bohu a lidem, pak víš, že času nemáš nazbyt. Chápeš-li své zaměstnání tak, jak bys měl, pak nebudeš mít dlouhou chvíli. Každé zaměstnání vyžaduje určitou práci každého dne a v každé hodině. Vezmeš-li je vážně, pak tam, kam jsi postaven, nebudeš

mít pokdy na bláznivé, zbytečné rozptylování. A „všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil“. Udělej to co nejdříve: žádné odkládání! Žádné oddalování ze dne na den nebo z hodiny na hodinu! Nenechávej na zítřek nic, co můžeš udělat dnes. A udělej to co nejlépe. Nepodřimuj a nezívej u toho, věnuj všechnu svou sílu práci. Nešetři námahou. Nedělej nic polovičatě nebo ledabyle a povrchně. Nenechávej nic nedodělané, pokud to zvládneš pracovitostí nebo trpělivostí. 8. Získej vše, co můžeš, zdravým rozumem, tak, že ve svém zaměstnání budeš používat veškerou moudrost, kterou ti Bůh dal. S podivem lze pozorovat, jak málo lidí to činí, jak lidé následují své předky ve vyježděných kolejích. Ty by ses měl neustále přiučovat ze zkušenosti druhých nebo z vlastní zkušenosti, četby a přemýšlení, abys vše, co máš činit, udělal dnes lépe než včera. A hleď, abys praktikoval to, co se naučíš, tak abys své možnosti využil co nejlépe.

Ušetři vše, co můžeš 1. Když jsi poctivým věděním a neúnavnou pílí získal vše, co můžeš získat, pak druhé pravidlo křesťanské moudrosti zní: „Ušetři vše, co můžeš.“ Nezahazuj vzácný dar do moře. Nezahazuj jej zbytečnými výdaji, což je totéž jako jej hodit do moře. Nevydávej nic jen proto, abys uspokojil žádost těla, žádost očí nebo pýchu života. 2. Nepromrhej ani trochu tak vzácného daru jenom pro uspokojení tělesných žádostí, smyslných požitků jakéhokoli druhu, zejména požitků z jídla. Skonči s takovými výdaji! Odmítni vybrané a zvláštní pokrmy a spokoj se s tím, co vyžaduje prostá přirozenost. 3. Nepromrhej ani trochu tak vzácného daru pouhým uspokojováním žádosti očí, přebytečným nebo nákladným ošacením nebo zbytečnými ozdobami. Ani trochu jej nepromrhej kuriózní výzdobou svého domu, přebytečným nebo drahocenným nábytkem, drahými obrazy, malbami, ozdobami, knihami, spíše ozdobnými než užitečnými zahradami. 4. Nevydávej nic, abys uspokojil pýchu života, abys získal obdiv

nebo chválu od lidí. Tato pohnutka výdajů je často spojena s jednou nebo druhou z předchozích. Pokud „se nádherně a vybraně strojíš a den co den skvěle hoduješ,“ budou nesporně mnozí chválit tvůj vytříbený vkus, tvou štědrost a pohostinnost. Nevykupuj však jejich potlesk za tak velkou cenu. Spokoj se raději slávou od samého Boha. 5. Denní zkušenost ukazuje, že čím více se poddáváme naším žádostem, tím více narůstají. Vydáš-li peníze, abys uspokojil své oko, vydáváš to na rozmnožování zvědavosti, na větší závislost na rozkoších, které pominou. Když koupíš něco, za co ti tleskají, kupuješ si jenom více ješitnosti. 6. A proč bys měl vyhazovat peníze pro děti, ještě více než pro sebe, za vybrané jídlo, za nádherné drahocenné ošacení, za jakékoli zbytečnosti? Už víc nepotřebují, mají toho dost, příroda se o ně dobře postarala. Proč by sis měl dělat další výdaje, abys rozmnožil jejich pokušení a osidla a „způsobil jim mnoho trápení“? 7. Nezanechávej jim nic, aby to zahodili. Máš-li dobrý důvod věřit, že promrhají, co teď patří tobě, pak jim neklaď do cesty tyto pasti k záhubě jejich i tvé duše. Jak nepochopitelná je zaslepenost rodičů, kteří si myslí, že toho svým dětem nemohou zanechat dost! 8. „Co bys tedy udělal ty, kdybys byl na mém místě a měl bys po sobě zanechat značné jmění?“ Kdybych měl dítě, starší nebo mladší, které zná hodnotu peněz a které by je – podle mého mínění – správně použilo, pokládal bych za svou povinnost zanechat tomuto dítěti hlavní část svého jmění; ostatním pak tolik, aby mohli žít jak to dosud byli zvyklí. „Ale co, když všechny tvé děti by byly stejně neschopné používat peníze správným způsobem?“ Pak bych musel dát každému tolik, aby ho to zbavilo nedostatku, a použít zbytek takovým způsobem, aby to podle mého mínění co nejvíce sloužilo k Boží slávě.

Rozdej vše, co můžeš 1. Ať se však nikdo nedomnívá, že něco udělal, když jde jenom tak daleko, že získá a uspoří vše, co může, a u toho zůstane. To vše


vydáváš, abys opatřil nutné věci pro sebe a pro svou domácnost. 4. Kdyby ti potom někdy přišla pochybnost o tom, co použít pro sebe nebo pro svou rodinu, máš snadný způsob, jak se jí zbavit. Ptej se v klidu a se vší vážností: a) Jednám při tomto vydání podle svého postavení? Nejednám jako vlastník, nýbrž jako správce statků svého Pána? b) Dělám to v poslušnosti jeho slova? Kterým slovem Písma ode mne žádá, abych tak jednal? c) Mohu tento počin, toto vydání, přinést Bohu jako oběť skrze Ježíše Krista? d) Mám důvod věřit, že za toto určité konání přijmu odplatu při vzkříšení spravedlivých? Sotva budeš potřebovat něco dalšího, abys odstranil pochybnost, která by v tomto ohledu vznikla. Touto čtverou úvahou získáš jasné světlo na cestu, po které máš jít. 5. Teď vidíš, co znamená „získávat přátele nespravedlivým mamonem“ a jaká máš činit opatření, abys až pomine, byl „přijat do věčných příbytků“. Vidíš podstatu a rozsah pravé křesťanské moudrosti, pokud jde o používání peněz, onoho velkého daru. Získej vše, co můžeš, aniž bys zranil sebe nebo svého bližního na duši či na těle, a to tak, že o to budeš usilovat nepolevující pílí a veškerým rozumem, který ti Bůh dal. Ušetři vše, co můžeš, tak, že škrtneš všechna vydání, která slouží jen tomu, abys hověl bláznivým přáním, buď abys ukojil žádosti těla, žádosti očí nebo pýchu života. Ať jsi živ nebo umíráš, nepromrhej nic za hřích nebo pošetilosti, a to buď pro sebe nebo pro své děti. A potom rozdej všechno, co můžeš, nebo jinými slovy, dej Bohu všechno, co máš. Neomezuj se na tu nebo onu část, podobaje se v tom spíše židu než křesťanu. Nedávej Bohu desátek, ani třetinu, ani polovinu, nýbrž vše, co je Boží, ať to je více nebo méně. Používej vše pro sebe, pro svou domácnost, pro domácí víry a všechny lidi takovým způsobem, abys mohl vydat dobrý počet ze svého šafaření, až už nebudeš moci být správcem, a ať činíš cokoli, aby to bylo jako „oběť, jejíž vůně je Bohu milá“, a aby každý čin nalezl odplatu onoho dne, kdy přijde Pán se všemi svými svatými.

6. Naslouchejte jemu! Všechno, co máte vykonat, konejte podle svých sil! Skončete s chamtivostí! Raději používejte vše, co vám Bůh svěřil, abyste činili dobro, všemožné dobro, všemožným způsobem a rozsahem domácím víry, všem lidem! V tom je nemalá část „moudrosti spravedlivých“. Dejte vše, co máte, dejte i sebe jako duchovní oběť tomu, který vám neodepřel svého Syna, svého jediného Syna. Tak si budete střádat „dobrý základ pro budoucnost, abyste obdrželi pravý život“! Amen. (Redakčně kráceno) John Wesley, 1703-1791, anglikánský farář, zakladatel metodistického hnutí

Živý odkaz

ještě není ničím, pokud člověk nepokročí dál tak, že zaměří všechno k vyššímu cíli. Nelze také říci o člověku, že něco ušetří, když to jenom uloží. Stejně tak můžeš své peníze hodit do moře nebo je zahrabat do země. Můžeš je zahrabat do země stejně jako do své truhly nebo do banky. Nepoužívat znamená ve skutečnosti zahodit. Chceš-li skutečně „získat přátele nespravedlivým mamonem“, pak k prvním dvěma pravidlům připoj třetí. Pokud jsi za prvé získal vše, co můžeš, a za druhé ušetřil vše, co můžeš, pak „rozdej vše, co můžeš“. 2. Abys pochopil důvod a příčinu toho, uvaž: Když tě Pán nebes a země povolal do života, nepostavil tě do tohoto světa jako vlastníka, ale jako správce. Jako takovému ti na čas svěřil statky různého druhu, výhradní vlastnické právo k nim však zůstává jemu a nikdy od něho nemůže být odňato. Jako ty nepatříš sám sobě, nýbrž jemu, tak je tomu i se vším, co užíváš. Tvoje duše a tvé tělo nepatří tobě, nýbrž Bohu. Stejně tak tvůj majetek. A on ti řekl naprosto jasně a výslovně, jak jej máš pro něho používat, aby to byla svatá oběť, milá pro Ježíše Krista. A on slíbil, že tuto nepatrnou, snadnou službu odmění váhou věčné slávy. 3. Pokyny, které nám Bůh dal, pokud jde o užívání našeho světského majetku, lze shrnout do následujících bodů. Chceš-li být věrným a moudrým správcem, pak z té části majetku svého Pána, který ti v současnosti svěřil (avšak s právem vzít jej zpět, kdykoli se mu zlíbí), za prvé si opatři to, co sám potřebuješ: pokrm k jídlu, šatstvo k oblečení, cokoli příroda rozumným způsobem vyžaduje, aby tělo bylo zachováno zdravé a silné. Za druhé tím zaopatři svou manželku, své děti, služebnictvo a další, kteří patří k tvé domácnosti. Pokud něco zbude, „čiň dobře těm, kteří patří do rodiny víry“. Zůstane-li ještě něco, pak „dokud je čas, čiň dobře všem“. Jednáš-li tak, dáváš vše, co můžeš, ba v pravém smyslu vše, co máš. Vše, co dáme tímto způsobem, je skutečně dáno Bohu. Odevzdáváš „co je Boží Bohu“ nejen tím, co dáváš chudým, nýbrž také tím, co


JAK SI V TOMTO NEČISTÉM SVĚTĚ UDRŽET ČISTÉ PRAKTIKY V OBLASTI PODNIKÁNÍ A NAKLÁDÁNÍ S PENĚZI?

Glosa

12

Pavel Vimr

úvodu se zaměřím na oblast nakládání s penězi a správy majetku, což jsou velmi důležitá témata Bible. Mnohé z Ježíšových výroků byly zaměřeny právě na tato témata, údajně až 15 %. A v celé Bibli je to celkem 2300 veršů.

Například 1. Na břehu řeky Jordán měl Jan Křtitel docela radikální kázání, podle dnešních měřítek asi nepřijatelné. S oslovením „plemeno zmijí“ bychom se necítili příliš pohodlně. Na celkem logickou otázku od zástupu posluchačů: „Co máme dělat?“, jinými slovy: „Jak se zachránit?“, odpověděl Jan Křtitel takto: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Celníkům řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ A vojákům: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ (Lukáš 3,7-14) Oblečení, jídlo, daně, žold – to přece nemá nic společného se spásou? Nebo snad ano? 2. Když celník Zacheus při setkání s Ježíšem „prozřel“, jeho první reakcí bylo: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Vrátit ukradené peníze? To přece není ten nejdůležitější krok po poznání pravdy?!? Pro Zachea ano! (Viz Lukáš 19,2-10) 3. Jidáš zaprodal Ježíše Krista za 30 stříbrných. Co lze k tomu dodat? Zdá se, že vztah člověka k majetku a způsob jeho zacházení s penězi ukazují na duchovní zralost člověka, úroveň víry a poznání, míru svobody a důvěry v Boha víc


13

než počet navštívených aktivit církve či používaný slovník.

Potřeba jistoty

Zaslíbení Jedno z Božích zaslíbení zní takto: „Nemějte starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.“ (Matouš 6,31-34) Lidé neznající Boží zaslíbení (nebo jim nedůvěřující) bývají ustaraní, plní strachu z budoucnosti. Já sám si tím procházím čas od času také a někdy dost intenzivně. Myslím, že strach je hnací silou kompromisů s pravdou, ctí, kompromisů v lidských vztazích a v krajním případě i se zákonem. Vrátím se k počáteční otázce: Jak si v tomto nečistém světě udržet čisté praktiky v oblasti podnikání a nakládání s penězi? Odpověď je relativně jednoduchá: odevzdat svou budoucnost do Božích rukou, spočinout v Něm. Přestat přemýšlet, oč vše mohu přijít, a přijmout, že Bůh je všechno, co potřebuji.

Bůh je zdrojem každého mého nadechnutí, je dárcem každého mého daru a každý můj vlas je Bohem bedlivě evidován. Samotným Bohem, Stvořitelem nebe i Země. Otázkou zůstává, jak to prakticky uchopit a „nepředuchovnit“. Vraťme se opět k zaslíbení z Matoušova evangelia: „Nedělejte si tedy starosti o zítřek." Co to v důsledku znamená pro zemědělce (nemají sít či sázet?) či studenty (netřeba se učit?), podnikatele (rozpočty či plánování jsou k ničemu?) nebo projektové manažery? Na jiných místech Bible jsou pobídnutí ke kontrole nákladů před rozhodnutím o investici (Lukáš 14,28), k pracovitosti při podzimní orbě (Přísloví 20,4), Bůh dokonce ukazuje na moudrost mravenců, kteří pracují pro budoucnost bez toho, aby je někdo honil (Př 6,6-11). V textu z Matoušova evangelia není psáno: „Nestarejte se o dnešek“, ani „Nedělejte nic pro zítřek.“ Pokusil bych se parafrázovat tento text tak, jak mu rozumím v kontextu s jinými částmi Písma: „Úkol člověka je udělat dnes to nejlepší, co může (jako pro samotného Pána), a odmítnout strachovat se, jak to zítra dopadne. Zítra přijde na řadu ta Boží část úkolu.“ Závěrem dovolte ještě citát slov Ježíše Krista: „Neboj se, jen věř!“ Pavel Vimr, od roku 1991 podnikatel ve službách a výrobě, starší sboru AC v Chomutově. Své bohaté zkušenosti z podnikání uplatňuje na akcích pro byznysmeny, manažery a vedoucí, kde je častým řečníkem.

Glosa

Mezi základní touhy a cíle člověka patří od Adamova pádu jistota zítřejší snídaně, oběda a večeře. Izraelskému národu, čerstvě vyvedenému z egyptského otroctví, bylo Hospodinem skrze Mojžíšova ústa zaslíbeno nasycení (voda, chléb a maso), vedení a ochrana. Bůh se rozhodl, že vyzkouší jejich poslušnost zákonu a nakázal jim obstarat si jen tolik potravy, kolik potřebují na jeden den podle počtu členů svých rodin. Šestého dne mohli nasbírat dvojnásobek i na odpočinkový den sedmý. Bůh jim také řekl: „Nenechávejte si nic do rána.“ Jak se můžeme dočíst v 2. knize Mojžíšově, kapitole 16., někteří Hospodina neposlechli a nechali si ve spíži zásobu, kterážto jim shnila. Tehdy to byli „jen“ někteří, dnes, obávám se, valná většina. Proč byla „zásobička“ důležitější než poslechnutí Hospodina? Proč boháč v Ježíšově příběhu (Lukáš 12,15-21) spojoval klid a veselí s velkými zásobami? (Řekl si: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“) Kolik klidu a veselí mu zásoby přinesly? Skutečnost je v příkrém rozporu s jeho očekáváním. Odpověď na dvě předcházející „proč“ se skrývá ve slově JISTOTA. Lidé chtějí mít jistotu. Že budou mít práci, schopnost splácet, slušnou životní úroveň, společenské postavení, bezpečí. Věřím, že do určité míry jsou to legitimní potřeby, ale požadavek jistoty je dle mého nelegitimní. Bůh chce, abychom spoléhali na něj. Žádat a očekávat jistotu dobré a pokojné budoucnosti od zaměstnavate-

le, zákazníka, státu, EU či „zásob“ peněz na účtě je iluze a zcela jistě v rozporu s Písmem. Zítřek je a bude nejistý – stačí si přečíst noviny, podívat se na zprávy, popovídat si s lidmi nebo si „jen“ uvědomit, jak je lidstvo (alespoň ta část, které říkáme vyspělá) daleko od Boží slávy. Křesťané žijí ve stejném světě. A přináší to tlak na jejich každodenní rozhodování komu věřit. Kdo se postará o zítřek, pozítří a dny, měsíce a roky následující? Bůh? Nebo je to jen na mně?


Tematická úvaha

okud člověk uctívá Pána na základě jeho slova, pak jej uctívá i svými penězi. To mimo jiné znamená, že část svých příjmů vědomě odděluje pro Boha a pro potřeby a službu společenství církve. Peníze, které mu pak zůstanou, jsou peníze pro svatý život, který mu připravil Bůh. Určitě se shodneme, že by to měl být život bez dluhů. Přesto realita života mnohých křesťanů v době, kterou kdosi trefně nazval „dobou dluhovou“, vypadá mnohdy úplně jinak. Ani já jsem se svým dřívějším hospodařením s penězi, které jsem měl pro svatý život, příliš chlubit nemohl. Bylo to hospodaření „od nuly k nule“ nebo v mírném mínusu. Určitě bych dokázal pojmenovat i několik hlavních příčin. V podstatě však šlo o jedno: v mém hospodaření s penězi jednoduše chyběly určité správné návyky. Předkládám několik myšlenek, které snad mohou být výzvou k přehodnocení postojů k penězům, které máme pro svatý život. Principy Biblické principy při správcovství peněz a majetku, které máme pro svatý život, by se daly vměstnat do slov jako je štědrost dávání, uvážlivost při investování, střídmost při nakupování a vždy také etické zvažování. Dobře známé mezi křesťany jsou i zásady Johna Wesleyho: „Získej, co můžeš! Ušetři, co můžeš! Rozdej, co můžeš!“ (viz zde s. 9-11) Z toho důvodu je možné prohlásit, že existují věci, které člověk mít prostě nemůže. Tedy určitě ne člověk, který se rozhodl dát sebe i své peníze k dispozici Bohu. A je také jasné, že existují věci, kterých se následovník Ježíše Krista dobrovolně vzdává. Jeho výdaje na pohodlí, přepych a zábavu by se totiž díky jeho rozhodnutí – oddělit část peněz pro Pána – měly snížit nebo výrazně omezit. Měly, ale


sám vím, že to tak být nemusí. Člověk totiž někdy uprostřed různých nabídek podléhá klamu o tom, co všechno ještě ke svému plnohodnotnému životu potřebuje a na co má nárok. A tak si něco občas dopřeje i za cenu krátkodobého zadlužení. Doba, ve které žijeme, se vyznačuje silnou touhou po nadbytku. Touhou, která může dosáhnout až psychotických rozměrů, kdy člověk chce mít stále víc, ale hlavně chce mít to nejlepší a to nejnovější. Tajemník České evangelikální aliance Jiří Unger o této době napsal: „Ocitli jsme se v situaci, kdy lidé kupují věci, které nepotřebují, penězi, které nemají, aby zapůsobili na lidi, které ani nemají rádi.“ (Průvodní dopis k Aliančnímu týdnu modliteb 2012, jehož tématem bylo štědré dávání jako nejlepší protiváha nákazy konzumerismu v církvi).

Velmi zásadní sdělení ohledně vztahu k penězům nacházím ve výroku listu Židům (13,5): „Nedejte se vést láskou k penězům; buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘“ Tato slova v nás jistě probouzí otázky, na které je třeba pravdivě odpovědět: Co určuje moje chtění? Je to reklama a společenské trendy („Abys byl šťastný měl bys mít… I ty můžeš mít …“), anebo skutečná potřeba? Co je skutečným zdrojem mé životní spokojenosti – vděčnost za Boží dary, které smím v životě užívat, včetně hlubokých vztahů, anebo získávání a někdy i hromadění novějších a novějších produktů a služeb (ne nadarmo se říká, že s jídlem roste chuť)? Kde hledám své naplnění, svou identitu – ve vztahu s Bohem svým Stvořitelem, Zachráncem, Otcem a Pánem, anebo v obecně uznávaných symbolech úspěchu? V tom, co mám, anebo v tom, kým opravdu jsem? Sociální psycholog David G. Myers říká: „Spokojenost nespočívá ani tak v tom, abychom získali, co chceme, nýbrž v tom, abychom chtěli, co máme. Aneb měj rád, co máš.“ (Cesta ke štěstí, Návrat domů, 2006, s. 33) Jsem rád, když mohu vystačit s tím, co mám. A jsem opravdu rád, když se mi podaří za „rozumné“ peníze nakoupit to, co moje rodina opravdu potřebuje, a když to zároveň vyhoví i našim požadavkům. Velkou pastí pro mě dříve byly slevové akce, díky nimž jsem byl ochoten nakupovat zboží do zásoby a tak se zbavovat peněz, které měly sloužit k tvorbě potřebné finanční rezervy na nenadálé či vzdálenější plánované výdaje. Ano jsem rád, když se mohu vkusně obléknout, když mohu

využít výhod některých moderních produktů, ať už při práci, odpočinku nebo zábavě. Nechci přitom však už nikdy překračovat možnosti svých příjmů. Nechci se zbavovat své finanční svobody a žít jako otrok svých dluhů. Proto si pro naše rodinné výdaje stanovujeme priority a vybíráme si to „nejlepší“ z toho, co opravdu potřebujeme a chceme na základě našich možností. Děláme to na základě rozpočtu, který obsahuje i kapitolu spoření. A vždycky za to děkujeme Pánu. Těmto rozhodnutím ohledně priorit vždy předchází sdílení a porada s manželkou a stále častěji i s našimi dospívajícími dětmi. Myers říká, že o našem postoji k penězům hodně prozrazuje i způsob, jakým mluvíme o svých výdajích a potřebách. Na několika běžných výrocích ukazuje, jak si můžeme osvojit úplně jiný náhled. „Potřebuju …“ je třeba změnit na jasné „Chci …“; „Jsem špatně placený …“ je třeba přeměnit na „Utrácím víc, než vydělám …“ a nejznámější bědování „Nemůžeme si dovolit …“ je třeba přetransformovat do výroku „Rozhodujeme se, že peníze utratíme za jiné věci.“ Nevím, co teď aktuálně o vašem postoji k penězům pro svatý život prozrazuje váš jazyk. Každopádně se můžeme o svých výdajích učit mluvit méně klamavě. Těmi oklamanými jsme totiž na prvním místě vždy my sami, my, kteří jsme povoláni žít život z plnosti Toho, který nás zahrnuje vším potřebným a nabízí nám to, co nikdo jiný nemůže! -kup-

Tematická úvaha

Jistě všichni známe mnohé varovné hlasy, které se ozývají z Bible ohledně majetku a peněz. Možná však podléháme iluzi, že nás se slova adresovaná „těm bohatým“ příliš netýkají. A to včetně Ježíšových slov o tom, že život člověka není zajištěn nadbytkem (Lk 12,15). Protože to, co vlastníme my, anebo to, o čem sníme, nepovažujeme za žádný velký nadbytek. Jenomže on to nadbytek často je a my si potřebujeme přiznat, že od něj pro svůj život někdy očekáváme docela dost. Timothy Keller, známý newyorský presbyteriánský kazatel, říká, že peníze jsou a vždycky byly jedním z nejobvyklejších spasitelů: „To, že si můžete zajít do skvělých restaurací, koupit si hezké věci, profesně se vzdělávat, dobře zapadnout do pracovního kolektivu a mezi vrstevníky, to všechno je pro vás patrně důležitější, než si uvědomujete.“ (Králův kříž, Biblion, 2012, s. 155) Keller ukazuje, že náš problém s penězi nastává tehdy, když peníze přestanou být pouhým nástrojem a stávají se viditelným odrazem našeho

úspěchu a součástí naší identity. Potom se bez ohledu na to, kolik jich máme, prokáže jejich moc oddělovat nás od Boha.


Jan Harbáček

Téma

PENÍZE A MY PŘÍPRAVA NA PENZI biblických dobách žádné penzijní systémy, jak je známe dnes, neexistovaly. Lidé žili z výnosů své práce nebo ze svého majetku. Otroci žili ze zabezpečení svých pánů. Určitá množina lidí byla odkázána na milodary bližních, zejména vdovy a sirotci. Většina z nás nejsou ani otroci, ani nezabezpečené vdovy či sirotci. Úlohu sociálního zabezpečení nese v dnešních dobách stát. Ale ouha, stát se dostává do  úzkých. Zejména důchodový systém (nejen u nás) je v napětí. Nemůžeme nadále tedy spoléhat na stát, ale potřebujeme se zabezpečit majetkem, protože není pravděpodobné, že bychom byli schopni pracovat na plný výkon nadosmrti, ať již z důvodu únavy věkem či zdraví. Hlavním motivem je dosáhnout nezávislosti na státu a jeho důchodovém a sociálním systému. Dříve tradiční model péče o seniora v rodinách dnes již nefunguje. Tradiční doporučení pro budování nezávislosti tedy je: hned, jakmile jako mladý začneš vydělávat, odkládej alespoň deset procent na budoucnost. Čím později začneš, tím více budeš muset odkládat. Odložená spotřeba: to je dobrá strategie na penzi. Ale zase je tu otázka: kam s těmi odloženými penězi? Připomeňme si, že jsme v situaci správců jmění čili investorů stejně jako správci hřiven v podobenství o hřivnách. Ukažme si čtyři základní možnosti spravování peněz z dlouhodobého pohledu:

1. Ukládání pod polštář, do slamníku, do kasičky Zde peníze v důsledku inflace ztrácejí kupní sílu, výsledný výnos bude záporný. 2. Ukládání peněz v bance Zde jsou většinou nízká zhodnocení, která nepokryjí inflaci, reálný výnos bude také záporný a za záporný výnos by nás pán v podobenství nepochválil. Abychom pochvalu dostali, hledejme další formy správy majetku. 3. Vlastní byznys čili podnikání V podobenství o hřivnách jsou podnikatelé, kteří zdvojnásobili počet hřiven, pánem pochváleni. Podnikání je samostatná činnost za účelem dosažení zisku. Cílem podnikání by mělo být vybudování prosperujícího byznysu, který bude jednoho dne prodejný nebo převoditelný na budoucí generace. Výnosy tohoto byznysu lze investovat. 4. Investování Smyslem investování je dosažení výnosu, a to výnosu vyššího než nabízejí tradiční finanční zprostředkovatelé – banky na vkladových účtech. Mezi základní druhy investičních instrumentů patří: • finanční investiční instrumenty (např. cenné papíry, finanční deriváty); • reálné investiční instrumenty (např. nemovitosti, drahé kovy, umělecké sbírky).


Výnosy amerických cenných papírů 1926 — 1994

akcie akcie malých firem dlouhodobé firemní dluhopisy vládní pokladniční poukázky inflace Zdroj: Pavel Kohout: Investiční strategie pro třetí tisíciletí, Grada, 2008

trend, u komodit a měn žádný růstový trend neexistuje.

Studie fondu Vanguard nazvaná "Recese a výnosy z balancovaných portfolií", která analyzovala akciový trh a trh kvalitních firemních dluhopisů v letech 1926 až 2009, zjistila, že průměrné roční reálné výnosy portfolia složeného z 50 % akcií a 50 % dluhopisů v dobách oživení jsou 5,59 % a během krizí jsou jen nepatrně nižší (5,26 %). Statisticky vzato jde prakticky o totožné reálné výnosy. Jaká je potenciální výnosnost strategie investic do cenných papírů? Podívejme se na tabulku:

Penzijní strategie a aktuální důchodová reforma v ČR

4. 2. Nemovitostní investiční strategie Pro řadu lidí je to oblíbená investiční strategie. Za nevýhodu považuji vysoké poplatky makléřů, vysoké zdanění výnosu z nájemného daní z příjmu a zatížení daní z převodu nemovitosti. Výnosnost této strategie má úzkou vazbu na výnosnost investic do státních dluhopisů (nominální výnos cca 3-5% ročně). 4. 3. Alternativní nástroje ukládání peněz Jsou to cenné kovy např. zlato, komodity, měny, umělecké sbírky. Osobně považuji nákup cenných kovů, měn i komodit za spekulaci. Investoři do zlata spekulují na pád stávajícího finančního a bankovního systému a kapitálových trhů. Zatímco na trhu cenných papírů lze spoléhat na dlouhodobý růstový

První pilíř (průběžný důchodový systém) je do budoucna velmi nejistý. Populace stárne. Dnes na jednoho seniora pracují dva lidé, cca za 25 let to bude 1:1. Již dnes je tento systém v deficitu. Jen pro představu, aby bylo v budoucnu na důchody, bylo by nutné zvýšit daň z příjmu fyzikých osob na dvojnásobek. První pilíř jeví znaky nelegálního Ponziho podnikatelského systému – většině z nás bude znám jako pyramidové hry či letadla. Proto je nutná penzijní reforma, proto je nutné, aby mladší a střední generace pracovala na své nezávislosti na státu. Z důvodu deficitu prvního pilíře se prodlužuje věk odchodu do důchodu resp. nárok na starobní důchod vzniká postupně ve vyšším věku. Dnešní generace má nárok na důchod v 65 letech, dnešní dvacátníci budou mít nárok v 68. Z důvodu deficitu prvního pilíře klesá náhradový poměr, tj. klesá poměr průměrná mzda vs. průměrný důchod. Zvažme možnosti investování do fondů II. (nové fondy důchodového spoření) a III. pilíře (známe pod pojmem penzijní připojištění) a další formy tvorby kapitálu – vlastním podnikáním nebo investováním. Je-li vám 35 a více let, do 30. 6. 2013 v každém případě uděláte

rozhodnutí o II pilíři. Vstoupíte či nevstoupíte. Většině příslušníků mladé a střední generace vstup do II. pilíře doporučuji. Na trhu jde o nejlevnější nástroje pro investování. Lze volit čtyři druhy fondů – fond státních dluhopisů, konzervativní fond, smíšený fond nebo akciový fond. Jan Harbáček, expert finančních trhů, ECM Praha 2. Člen týmu Finanční kompas při Evangelikální alianci, www.financni-kompas.cz

Téma

4. 1. Investování do cenných papírů


ANKETA O PENĚZÍCH S DĚTMI 1. Kdo je to bohatý člověk? Ten kdo má hodně peněz. Honza, 12 let

Anketa

Bohatý člověk má hodně majetku. Martin, 11 let Záleží v čem bohatý – jestli v penězích, nebo bohatý v informacích? Nebo ve zkušenostech? Nebo v duchu? (po upřesnění, že máme na mysli peníze): Člověk, který má peníze a majetek a může si dovolit něco, co ostatní ne. Bára, 12 let 2. Jak moc bys chtěl/a být bohatý/á ty? Hodně. Honza, 12 let Trochu jo. Martin, 11 let Já bych bohatá ani být nechtěla. Já bych chtěla jen tolik peněz, abych si koupila dům, do něj nábytek a tak a auto, až bych byla velká. Takový důležitý věci. Anna, 9 let Nechtěla bych být jako milionáři. Tak středně, abych se uživila a třeba si mohla občas koupit nějaké hezčí tričko. Ale ne pořád. To bych se mezi ostatníma lidma necítila dobře, to je nefér. Když tak bych ty peníze někam investovala. Bára, 12 let

3. Kolik peněz bys chtěl/a mít? Co bys za ně nakoupil/a? Já nevím. A proč? Jakub, 10 let Co nejvíc. Koupil bych si všechno. David, 9,5 roku Tisíce peněz bych chtěla mít a za to bych si koupila voňavku. Marie, 4 roky Tak akorát. (A kolik to je?) Aby mi to vystačilo na můj život. Na něco užitečného. (Co to je?) To je složitý. Tak třeba chleba a vodu. Z toho se dá žít. To je nejdůležitější. A financovala bych to do sirotčince. Kája,10 let To je těžká otázka. Tak tisíc. Tátovi bouráka, mámě žirafu… Petr, 8 let 4. Kdybys dnes dostal/a milion, co bys s ním udělal/a? Koupila bych si za ně Playmobil. (dětská stavebnice s panáčky - podobné Igráčkům a Legu) Marie, 4 roky Ó, to je žúžo. Dům. Kája. 10 let Káje bych koupil čuníka. Petr, 8 let Nějaké bych investoval, nějaké dal na charitu a nějaké pro sebe. Jakub, 10 let Rozměnil bych to na jednokoruny a koupal bych se v tom. David, 9,5 roku


POUŠTĚJ SVŮJ CHLÉB PO VODĚ... ouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane. Jestliže mraky se naplní, spustí se na zemi déšť; jestliže strom padne k jihu či na sever, zůstane na místě, kam padl. Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná. Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré. Kaz 11,1-6 těch darů a pečuj o ně. Nehleď na vítr a zasej, neboj se mraků a sklízej, a až z toho budeš mít chleba, pusť ho po vodě, však on se ti po čase vrátí. Jistě, kdo chce stavět a plnit další a ještě další stodoly, tomu ta stará Šalamounova rada moc neučaruje: „Pouštěj chléb svůj po vodě...” Asi to souvisí s tím, že člověku není dobře samotnému, asi tu jde víc o vztahy s lidmi než o ty stodoly (však ani já nechci, aby se lidi přátelili s mou stodolou, ale se mnou). Že je Bůh milosrdný a štědrý, to víme jen dík jeho vztahu k nám; jinak by nám ta milost a štědrost nebyla nic platná. Bůh nám to všechno dal jako startovní výbavu do našeho žití s druhými, abychom věděli, jak na to. Víc Bible povídat nepotřebuje, jen naznačí: “Pouštěj chléb svůj po vodě, rozděl svůj díl na sedm, život nejsou jen mraky a vítr, tak zasévej a sklízej a nedej si s tím pokoj od rána do večera. Zasej dobře vztah s druhým člověkem, však se jednou shledáš s ovocem té práce.“

Jde o vztahy

Hledět ke smyslu

Vezmu to od Adama. Bůh dal kdysi Adamovi Evu a Evě Adama. I nám dal život, milost a přidal k tomu celé hory darů a radostí k užívání. Člověk toho dostal až až, tak se, člověče, seber a užívej

Kazatel, který dobře ví, jak setrvalý je světa běh, zvláště co se špatnosti týče, přichází s výzvou a příslibem: Pouštěj chléb svůj po vodě a za nějaký čas se s ním setkáš. To je slovo plné naděje,

Filip Jandovský

povzbudivé, zvoucí k činorodosti. K činorodosti, která nemá ctižádost změnit svět, která si ale všímá, že se v něm dějí věci zvláštní a podivuhodné, a k tomuto dění se chce připojit. On ten náš svět není docela průhledný, přehledný, předvídatelný, něco se v něm děje, čemu nerozumíme, co nejsme schopni analyzovat a zvládnout, čemu se však můžeme svěřit. Pustíš chléb svůj po vodě a po nějakém čase se s ním potkáš. Ne hned, ale za dlouho, kdy už se všechny souvislosti, příčiny a následky vytratily. Po dlouhé době a na nějakém třeba hodně vzdáleném místě se ty a možná až v těch, kdo přijdou po tobě, potkáš s chlebem, který jsi po vodě pustil. Jsou tu ve struktuře veškerenstva jakési cestičky, kanálky, silokřivky, neviditelná, ale fungující spojení, která propojují naši planetu v tajemnou, živoucí zem lidí. Jistě rozumíme, že chléb puštěný po proudu řeky je metafora a klidně si tam dosaďte, co chcete. Ty ten svůj chléb pustíš, protože se chceš dělit, protože soucítíš a víš, že tajemné silokřivky vzájemnosti tvůj dar ochotně do sebe vstřebají a po mnohých dnech jej tak či onak najdeš. I mistr skepse Kazatel nakonec vyzývá k činorodosti. Jeho pohnutkou není chuť vyhrnout si rukávy a změnit svět, který filozofové doposud pouze vykládali. K činorodosti ho vede rozpoznání, že se v našem světě dějí věci zvláštní a podivuhodné a že je dobré být při tom. Když pouštíš chléb po vodě, prostě se svěřuješ neuchopitelnému proudu, který zavlažuje náš svět a ze země nesličné a pusté činí planetu lidí. Za chlebem po vodě puštěným se voda nezavře.

Zamyšlení a relfexe

Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. Kolik je mimo církev lidí, kteří by takovou pravdu podepsali? Kolik jich je asi u mne ve sboru? Nemyslím si, že málo. Věří, že svět má smysl, že ve světě přece jen fungují nějaké dobré mechanismy spravedlnosti. V sobě si pak nesou jakýsi obdivuhodný potenciál optimismu, který se nevyčerpá ani v těžkých životních situacích, který nezmizí ani v době, kdy by se už mohlo zdát, že všichni jen nadávají. Dovedou se vydat ze svého, pomáhat druhým. Víme však, že většinou to není tak jednoduché, a opět se odvoláváme na Kazatele. Tento verš sice tvrdí, že sebevydání má smysl, avšak tím, jak to říká, se zároveň popírá. Voda teče pořád dolů a sama od sebe se nikdy nevrátí. To je přece pravda nade vše zjevná. A když toto opět vztáhneme do reality lidského života: nesvědčí snad nedůvěra většiny lidí proti naději sebevydání? Není sobectví lidí stejně pevnou zákonitostí jako gravitace?

19


Zamyšlení a relfexe

Radost ze smyslu Pouštěj chléb svůj po vodě, však se s ním shledáš. Co víc by k tomu mělo být ještě řečeno? Snad jen to, že sklidí bouři, kdo zasel vítr. Ježíš rozdával chleba všem potřebným a dokonce i sám sebe vydal ve prospěch druhých a své tělo přitom nazval chlebem... S tímhle obdarováním vyrážíme na životní pouť. Spousty dalších darů na ní dostáváme (na některé z nich se i hodně nadřeme) a můžeme ty dary potom brát a užívat a dělit se o ně a mít z nich radost (k tomu jsme je ostatně dostali). Ráno s tím začněte a do večera si nedejte pokoj, píše se jinými slovy v knize Kazatel. Šalamoun tam pochopil, že ta slova nemluví jen o námaze, ale hlavně o radosti z darů a z lidí a z toho, jak to jde dohromady (pouští-li se po vodě chleba a ne místo něj nějaká zlá setba). Hned ráno zasejte do tohoto světa něco dobrého a do večera si s tím nedejte pokoj a větrem ani mraky se nedejte znechutit – vždyť to Bůh dělá také tak.

Koloběh života Také ve vás občas hlodá otázka: „Proč jsem na světě?” Třebas, abych šel do práce, na chleba šel vydělávat, abych měl po té vodě co pouštět. Rozdávat, dávat ze sebe, to nemá být hořká oběť, ale radost, že mohu dávat z toho množství dobrého, co jsem dostal. Tím bych zas navázal na to, o čem jsem chtěl psát: Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. Možná se nám to zdá jako absurdní obraz: házet chleba na hladinu potoka a dívat se, jak teče pryč, a věřit, že se k nám jednou vrátí? Bible nám na mnoha místech předkládá paradoxní obrazy; Bůh nás mnohokrát vyzývá k jednání, které není pragmatické nebo se ani nezdá jako rozumné. Spoustu věcí člověk docení až zpětně, i to, jak nám někdo poradil; nebo se určitý postoj až po delší době ukáže jako správný. Věřím, že se s kousky chleba puštěnými po vodě shledáme nejen v našem stáří, ale možná už dříve, ve výchově, hodnotách, postojích. Všechno je totiž provázané víc, než tušíme. Dávat

– brát. Brát – dávat. Je to starý koloběh života. Koloběh přírody, kde se dává a bere, aby to vůbec fungovalo (třeba se dává voda a hnojivo, bere se úroda), koloběh života, kdy se člověk musí nadechovat a vydechovat, čerpat síly – a také vydávat. Zkuste se nadechnout a pak nevydechnout nebo naopak. To přece nejde. Zkuste se jenom cpát a pak ležet, nehýbat se. To člověk pěkně ztlousne. Být obézní, to ale není dobré. Dobré je přijímat i dávat. Když se ten koloběh dávání a přijímání zadře nebo zabrzdí, tak to není dobré. Když některé kontinenty tloustnou a nerozdělí se o to, co mají, to je pak jinde zase hlad. To se ten koloběh nějak zabrzdil, jakoby se do toho soukolí života dostal nějaký kamínek, tak tedy nebuďme brzdou a balvanem v tom koloběhu života. Každý koloběh se musí nějak rozeběhnout. Někdo ho musí roztočit. Někdo musí dát, aby druhý mohl vzít. Někdo musí vdechnout život, aby se život probudil, někdo musí zasadit, aby vyrostla rostlina, někdo musí první odpustit, někdo první odhodit zbraně... Většinou čekáme, že to udělá někdo druhý a že já odpovím; nechceme být těmi prvními. Někdo nám už vdechnul život a my tu teď jsme a užíváme si života. Nejsme a už nikdy nebudeme těmi prvními, nemusíme tedy na prvního čekat. Někdo už zasadil a my užíváme dobrých plodů země. Ba co víc, někdo už odpustil (i to, co je neodpustitelné) a přijal nás (nás, kdo jsme často nepřijatelní). Někdo dal a my máme co přijímat. Někdo, totiž Bůh.

Kde je Bohu dobře Na závěr uvedu jeden židovský příběh, který se mi k tomu hodí: Dva bratři bydleli kdysi na hoře Morija (to je nejen ta hora, kde Abraham měl obětovat Izáka, ale podle tradice také hora, na které stával jeruzalémský chrám). Mladší byl ženatý a měl děti, starší byl svobodný a žil sám. Oba bratři pracovali spolu, orali spolu pole, seli spolu. Při žni sklízeli obilí a snopy rozdělili do dvou stejných stohů, pro každého z nich jeden. Když nastala noc, každý se uložil ke spánku u svých snopů. Starší

nemohl usnout a v duchu si řekl: „Můj bratr má rodinu, já jsem však sám a bez dětí a mám mít stejný počet snopů jako on. To není správné." Vstal, vzal snopy ze svého stohu a uložil je potají ke snopům svého bratra. Pak se uložil ke spánku a usnul. V tu noc, jen o něco později se probudil mladší bratr. Také on myslel na svého bratra a v duchu si řekl: „Můj bratr je sám a nemá žádné děti. Kdo se o něj ve stáří postará?" Vstal, vzal ze svého stohu snopy a odnesl je tajně a tiše ke stohu toho staršího. Když se rozednívalo, oba bratři vstali, a každý z nich byl překvapen, že stohy byly stejné jako včera. Ale žádný z nich neřekl tomu druhému ani slovo. Druhou noc čekal každý ještě chvíli, až ten druhý usne. Pak každý vstal, vzal snopy, aby je odnesl na stoh toho druhého. V půlce cesty se potkali. Oba poznali, jak dobře to ten druhý s ním myslí. Odložili snopy a objali se. Bůh se na ně díval a řekl: „Svaté, svaté je mi toto místo. Tady chci bydlet mezi lidmi." Jsem rád, že máme nejen při našem sboru střediska diakonie, která k nám zkrátka patří. Snad lidé, kteří církev neznají, podle jména vytuší, že Církev a Diakonie patří k sobě, že křesťané sice nejsou bez chyby, ale nejsou lhostejní. Tělesné, duševní a duchovní potřeby patří k sobě, že tyto potřeby nemohou a nemají být uspokojovány tržně, ale vždy s ohledem na druhé – alespoň v církvi, kde mají platit pravidla Božího království. Milí čtenáři, přeju vám, ať zažijete, že ten „chléb“ se k vám ještě v tomto životě vrátí – v jakékoli podobě. Filip Jandovský, farář ECM Maranatha Plzeň


Je všední sobota a já vyrážím do obchodního centra. Potřebuji si koupit nové kalhoty a dnes mají 20% slevy. Podléhám lákavé nabídce. Musím toho využít. Trochu mě bolí hlava a tak si jdu nejprve pro kávu. Páni, tady je ale lidu. Všude dlouhé fronty. No jo, je čas večeře. Nabídka restauračních zařízení je velká a všude plno. Vzdávám se kávy a jdu do obchodu. Vždyť v televizi tvrdili, že služby jsou v úpadku. Lidé už do restaurací nechodí a raději si vaří doma. To je divné. Po chvíli už hledím do výlohy a na kávu zapomínám. Nakoupím a jdu pěšky domů. Beru to zkratkou a vyhýbám se louži. A najednou mě napadá – vyhýbám se louži. Někde o kus dál na této zemi jsou lidé, kteří se musí vyhýbat nášlapným minám. A já si tu tak jdu a vyhýbám se louži. Bezpečná chůze, taková samozřejmost. Jdu dál a vnímám vůni a krásu rozkvetlých stromů a keřů. I domy mají nové fasády. Bydlím v hezkém prostředí. V hlavě mi naskakují obrázky z rozbombardovaných měst. Vzpomínám na dokumen-

ty o životě v zapáchajících slumech a uprchlických táborech. Kdybych sedla do letadla, tak jsem tam za pár hodin. Jsou to vlastně vzdálení sousedé. Dnes a „tady“. Začíná mi být těžko na duši, a tak se už těším domů. Dám si sprchu, večeři a dočtu si knížku. A zase to přichází, ti vzdálení blízcí. Sprcha a večeře. Taková všední samozřejmost. Žádné vzrůšo, prostě normálka. Pro kolik lidí je moje všednost vyhlídkou na lepší zítřek? Naděje na splněný sen? Snad mě rozečtená knížka přivede na jiné myšlenky. Čtení, tak běžná záležitost. Myslím na to, že si bez čtení ani nedovedu představit svůj život. Vždyť je to otevřená brána k cestě za poznáním. Jaké to asi musí být pro člověka, který nikdy nedostal možnost naučit se číst? Jak se mu asi mezi námi žije? Ještě kousek a jsem doma. Večer usedám ke knížce, ale nemůžu číst. Myslím na to, že někde o kus dál je stejně stará žena jako já, která si nesmí vyjít sama bez doprovodu na procházku, nesmí si s kamarádkami zajít do kavárny, nesmí pracovat. Jinde je žena, které postříleli celou rodinu a musí už do konce života tuto tíhu nést. Někde na jiném místě je má vrstevnice, která vzpomíná na své děti, které jí umřely před očima hladem. A jinde zase. /.../ Sedím v křesle a myslím na blahobyt, který mě obklopuje a který vůbec nevnímám, protože ho beru jako samozřejmost. Ve zpravodajství se o něm nezmiňují. Konečně si vařím kávu, kterou jsem nesela, nesklízela ani nepražila. Večer ulehám do postele a myslím na to, že právě teď jsou tisíce a tisíce těch, kteří nikdy postel neměli a sní o tom, že v ní jednou budou usínat. Usínám také a sním o tom, že začnu děkovat. Děkovat Bohu za blahobyt, do kterého jsem se narodila. Lenka Sochanová, ECM Praha 2

Svědectví

O BLAHOBYTU

ak nám to v televizních novinách znovu připomněli – je krize. Některé potraviny i jiné komodity opět podražily a náklady na benzín, plyn a elektřinu se stávají pro mnoho obyvatel republiky neúnosné. Musíme zaplatit poplatky u lékaře, šetřit si na důchod a platit vysoké daně. Budeme mít o něco hlouběji do kapsy – říkali. Životní úroveň prý oproti minulým letům klesla. Není to dobré a chvíli potrvá, než přijdou lepší časy a zase budeme prosperovat. Kdy? V médiích nám to jistě včas oznámí. Musíme počkat. Do té doby to budeme muset vydržet a hlavně se těšit na „lepší zítřek“. Pak se konečně přestěhujeme do většího bytu, odletíme na vysněnou dovolenou, zkrátka a dobře – pak si konečně splníme své sny a bude nám blaze. Dosáhneme blaženého bytí.


Radomír Škaloud Zamyšlení a relfexe

EVER GREEN

ád bych vzdal hold penězům, tomuto skvělému vynálezu. Za kousek papírku si můžete koupit, co potřebujete a kde potřebujete. Můžete v Krkonoších na horské boudě koupit polévku, v Brně lístek na šalinu a v Karlových Varech na kolonádě koupit originál lázeňské oplatky (což za peníze můžete vlastně koupit kdekoli); a chcete-li, můžete je poslat expres svým rodičům. Stačí mít nějaký ten vhodný papírek v peněžence. Přiznávám, že já mám peníze moc rád. Mám je rád na účtě, mám je rád v peněžence. Kdybych si je dával pod polštář, i tam bych je měl rád a možná by se mi ještě lépe usínalo a zdály se mi pěkné sny. Nejsem vybíravý, nepohrdnu ani kovovými, ba co víc, již dávno jsem se stal členem eurozóny a mám rád i EURa a ve vztahu k penězům jsem vlastně světoobčanem, pověstným internacionalistou.

Tím nikoho neurazíme a vždycky sklidíme uznalé přitakání, že víme, co se sluší a patří. Pak je tu velká kategorie PRO – neboť církev potřebuje na svou službu peníze, sbory finanční prostředky na opravu budov, kazatelé mzdy, potřebujeme peníze na sociální službu – inu, církev nemá peněz nikdy dost, je stále chudá a potřebná. Zdá-li se vám, milí čtenáři, že poněkud přeháním, když tvrdím, že peníze a majetek jsou hlavním evergreenem církve, doporučuji vaší pozornosti zápisy našich jednání – jednání staršovstva, rady oblasti, konferencí: „Náklady na rekonstrukci /.../, majetkové vyrovnání se státem /.../, finanční podpora sociálního projektu /.../, cestovné bude hrazeno /.../, sbírka činila /.../, zvláštní sbírka na...“ Je jasné, okolo čeho se točí naše mysl, a jistě platí, že ústa mluví, čím srdce přetéká. Obávám se, že srdce církve je těch pěněz opravdu nepatřičně plné.

A, světe div se, mám toto oblíbené téma společné s církví. Není totiž oblíbenější téma pro církevní diskusi než peníze. Lepší církevní evergreen prostě nenajdete. Je to téma stále aktuální. Navíc jej můžete využít na mnoho způsobů. Pracovně si stanovme dvě základní kategorie – kategorii PROTI a PRO. Zvláště ta PROTI nás okamžitě řadí IN. Vždycky můžeme brojit proti špatnému užívání peněz, proti zbohatlíkům, proti světu, který ovládají peníze, proti srdcím zaprodaným penězům atd.

Můj dědeček mi říkal, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. A stejně tak je voda dobrý sluha, ale zlý pán. Jsou to živly, které mají ohromnou moc – moc dávat i brát. I peníze jsou takovým živlem, který může hodně dát i hodně vzít. Musíme si vybrat, jestli budou sloužit ony nám nebo my jim. Je smutné vidět někoho, kdo si pro pětník nechá vrtat koleno. Je také smutné vidět zbohatlíka, který své JÁ posuzuje podle svého jmění. Nejsmutnější je pak poslouchat toho, kdo brojí

proti penězům a boháčům z ryzí závisti, že on sám peníze nemá. Jako církev k tomu můžeme zaujmout správný postoj, můžeme svět upozorňovat, že milování peněz je slepou cestou vedoucí do záhuby. Přátelé, budeme se však nějak lišit od našeho okolí? Což to neví už malé dítě? Což o tom nemluví kde kdo? Co tedy nabízíme jiného než tento svět? Myslím, že jsme si příliš nechali vnutit téma našich rozhovorů. Je čas obrátit list a nadnést jiné téma. Nezabývejme se myšlenkou, na co všechno peníze nemáme a na co peníze potřebujeme. Zkusme se dívat na to, k čemu všemu dobrému můžeme naše prostředky využít – není toho málo! Radomír Škaloud, skladník


ROCKOVÁ MŠE DANIELA KYZLINKA

23

Petr Vaďura

„Rocková je v cítění té muziky vůbec a rocková je i v tom, že má třeba dvě kytary, že tam v mnoha písních je silný rockový grůf postavený právě na kytarách a doplněný o orchestrální aranže. Mám tady rockera z Londýna, jmenuje se Gaz Twist, to je přesně ten typ rockového zpěváka, který mi sedí, který se s tím moc nemazlí, žádný uhlazený výraz, pošle to tam a zní to super. Pak tady mám Kirsten Joy, taky z Londýna, a ta má zase více popovější a více muzikálovější projev, takže tito dva se výborně doplňují.” Rocková mše je velmi náročná na provedení a premiéra v Karlových Varech se uskutečnila jen

díky podpoře magistrátu. Ke zdaru díla přispěla schopnost hráčů Karlovarského symfonického orchestru přizpůsobit se tempu rockové hudby a jiné technice hraní. Hráč na bicí Aladar Sidály charakterizuje spolupráci s orchestrem takto:

vštěvníky koncertů silně oslovil:

„Je to nesmírně zajímavé, samozřejmě když si na sebe tyhle dvě věci zvyknou a zapadnou do sebe. Možná by to chtělo ještě víc času na zkoušení, ale myslím si, že to muzikanti z orchestru pojali velmi dobře a celkově že to je kompaktní a pěkné.”

„Takových mší by mohlo být víc, moc se mi to líbilo.” (Sára Dobiášová)

Název „mše“ napovídá, že dílo nese křesťanské poselství. Všichni sólisté, mnozí hráči i dirigent se také otevřeně hlásí ke své víře. Texty mše, které byly promítány na plátno, zdůrazňují potřebu osobního prožívání Boží blízkosti. A protože v hledišti karlovarského divadla i v sále grandhotelu Pupp sedělo mnoho křesťanů, křesťanské posleství s posluchači silně rezonovalo. Autor díla k tomuto tématu říká: „Liturgické texty jsme se snažili přebásnit do moderního jazyka, sám za sebe se vším, co v těch textech je, souhlasím. Latinských textů zůstalo tak 10 až 20 %, zbytek je nový text Johna de Jong psaný v angličtině.” Hudba Rockové mše je velmi pestrá. Mísí se v ní vlivy rockové i klasické hudby s hudbou filmovou, muzikálovou i s jazzem. Přesto tento stylový koktejl ná-

„Když jsem tam šel, vůbec jsem nevěděl, co mě čeká, ale nakonec se mi to moc líbilo. Zvláště spojení zvuku rockové kapely s orchestrem. Ale nechtěl bych to zvučit.” (Šimon Vaďura)

„Jedna z dcer prohlásila, že je to pro ni nezapomenutelný zážitek. Ještě jsme se sháněli po CD, jestli náhodou nevydali, ale to zatím není, tak se těšíme, že snad bude.” (Eva Dobiášová) Ukázky z Rockové mše Daniela Kyzlinka si lze poslechnout na webových stránkách www.therockmass.com. A protože se jedná o dílo v českém prostředí skutečně ojedinělé, lze jen doufat, že se je odhodlají uvést i další naše hudební tělesa. Petr Vaďura Psáno pro webové stránky Českého rozhlasu ve zvukové podobě odvysíláno v Křesťanském týdeníku Radiožurnálu.

Stránka mladých

příležitosti zahájení nové lázeňské sezóny v Karlových Varech proběhla ve dnech 3. a 4.5.2013 světová premiéra Rockové mše Daniela Kyzlinka. Dílo provedl Karlovarský symfonický orchestr, Karlovarský Repre Band a sólisté Kirsten Joy a Gaz Twist z Velké Británie. Oba premiérové koncerty řídil francouzský dirigent Martin Lebel. Brněnský skladatel Daniel Kyzlink a anglický písničkář a textař John de Jong pracovali na této kompozici pět let. Mše se skládá z dvanácti částí a textem mešního ordinária se inspiruje jen volně. Zvuk je unikátní – rockový základ doprovází symfonický orchestr. Daniel Kyzlink svou mši charakterizuje takto:


íká vám něco jméno Martin Smith? Ne? A kapela Delirious? Někteří z vás už vědí, jiní možná alespoň tuší. Zato chválu „Navždy o lásce tvé chci zpívat“ zná téměř každý. Všechna tahle jména a názvy spolu úzce souvisejí. Martin Smith je zpěvák a kytarista, bývalý frontman dnes již neexistující britské kapely Delirious?, jejíž nejznámější píseň „Navždy o lásce tvé chci zpívat“ obletěla celý křesťanský svět a stala se jednou z nejvíce zpívaných chval.

Martinova kariéra frontmana kapely Delirious trvala téměř 20 let. Za tu dobu dosáhli členové tohoto křesťanského rockového uskupení zaměřujícího se na moderní chvály celé řady úspěchů – obdrželi několikrát hudební ocenění Dove Awards, byli nominováni na Grammy, vydali 14 alb a odehráli více než tisícovku koncertů. Roku 2009 se k velkému zklamání svých fanoušků kapela rozhodla, že svou existenci ukončí. V otevřeném dopise zveřejněném na webu vysvětlují, že jedním z hlavních důvodů byla touha Martina Smithe trávit více času se svou velkou

Back to the start, where you found me. I give You my heart again. Take everything, I´m all I can bring, I´m coming home again. You never stop loving us, no matter how far we were, You never give up on us. All of heaven shout, let the future begin.// Zpátky na počátek, kdes mě našel. Znovu Ti dávám své srdce. Vezmi si vše, vezmi si mě celého, vracím se zpátky domů. Nikdy nás nepřestaneš milovat, je jedno, jak daleko jsme se od Tebe dostali, nikdy to s námi nevzdáváš. Celé nebe zpívá, budoucnost může začít už teď. Veronika Hradská

Veronika Hradská

Stránka mladých

rodinou (má 6 dětí!) a podílet se větší měrou na charitativním projektu s názvem CompassionArt. Po zhruba tříleté hudební pauze se Martin Smith znovu objevuje na scéně, tentokrát s deskou God´s Great Dance Floor. Písně z tohoto alba jsou dle jeho slov produktem hlubší reflexe, ke které mohlo dojít právě díky tomu, že nebyl v posledních letech tak zaneprázdněný koncertováním a nahráváním s kapelou. Také se za tu dobu naučil při psaní písní více spolupracovat. Zároveň si uvědomil, že nedělá hudbu pro hudební průmysl, ale pro Boha a pro křesťany, kteří jej chtějí uctívat. Jedna z písní na novém CD se jmenuje velice příznačně – Back to the start – Zpět na počátek. Zde pár slov textu i s překladem


hrám představoval dům Boží a jeho výzdoba tvořila jednotu s architekturou, měla funkci dekorativní i didaktickou. Již v raně křesťanském období se stalo výtvarné umění nedílnou součástí křesťanských pohřebišť (katakomby 2.–5. st.) a vstoupilo do interiérů sakrálních staveb (např. Dúra Europos, Sýrie, 3. st.). V prvních křesťanských chrámech, které vznikly po roce 313 (po vydání milánského ediktu), se uplatnila výtvarná výzdoba v plném rozsahu. Její umístění vycházelo z vnitřního členění kostela, jeho dispozice, významové hierarchie jednotlivých částí architektury (hlavní loď, apsida, předsíň, příčná loď apod.) a nástěnná malba nebo mozaiky s náměty z křesťanské ikonografie zde hrály stěžejní roli. Svatý Augustin byl přesvědčen, že umění může napomoci lepšímu pochopení velkoleposti a slávy Boží. Malby a vitraje v románské a gotické době V románské době pokrývaly nástěnné malby stěny, stro-

py a klenby, v gotice jejich úlohu zčásti přebíraly nebo ji doplňovaly vitraje (barevné výplně oken). Nástěnná malba sloužila jako obrázková Bible prostých věřících. Ve Francii patří k nejproslulejším a také k nejzachovalejším příkladům malby v kostele Saint-Savin-sur-Gartempe u Poitiers (kolem 1100, památka UNESCO). Analogickou roli sehrály bohaté sochařské programy románských kostelů na portálech nebo na hlavicích (např. ve Francii ve 12. st. - Autun, Vézelay, Poitiers, Moissac, dále ve Španělsku, v Itálii aj.) a v gotické době na průčelích katedrál (S. Denis, Chartres, Notre Dame v Paříži, Remeš, Amiens ad.). Výtvarná díla převedla biblické texty a legendy do vizuální podoby a doplňovala tak dobová kázání a evokovala představivost v narativních cyklech nebo v jednotlivých námětech. Vyobrazení ze života Ježíše Krista, Panny Marie a svatých, stejně tak jako události ze Starého zákona měly poučovat, vysvětlovat, dojímat, působit na cit, ale také vyvolávat posvátnou bázeň nebo pokání. Rozvinutá křesťanská ikonografie současně napomínala člověka, znamenala morální apel pro věřícího. Současně poukazovala na každodenní přítomnost smrti, na niž by měl být člověk připraven, pokáním očištěn od svých hříchů a chráněn před zatracením hradbou dobrých skutků. Lidé měli hrůzu z nenadálé smrti, bez možnosti poslední modlitby a účinné lítosti k odpuštění hříchů (viz např. v této době oblíbené alegorie Dobrých

Umění

VÝZDOBA CHRÁMU VE STŘEDOVĚKU A JEJÍ VZTAH K DOBOVÉ ZBOŽNOSTI

25


Umění

a Pošetilých panen). Kdo nežil na zemi v souladu s Božími přikázáními, ten si měl být jist, že po smrti bude trpět na věky v pekle. V románském umění dostala tato tématika nesmírně bohaté ztvárnění, jaké nenalezneme v žádném jiném období.

významné dobové události – světské a církevní soudní procesy, vyhlašování různých rozhodnutí, dekretů, obchodní smlouvy apod., které tak získávaly právní platnost.

Portály a průčelí chrámů

Výpravné scény na vstupním portálu románského kostela nacházely v interiéru chrámu svůj odraz ve výzdobě hlavic sloupů, kde se objevují biblické výjevy, démonické postavy, pestrý a fantaskní obraz zoomorfních a dalších přírodních motivů, z nichž mnohé byly odvozeny ze starověku středomořského i orientálního a vzory pro některé z nich se nacházejí až na Dálném východě. Svět dobra a zla se odvíjí po obou stranách lodí a ukazuje věřícímu obě polarity v mnohovrstevné symbolické podobě mezi cestou k hříchu anebo ke spáse duše.

V románském, ale i v gotickém umění připadla důležitá úloha ve výzdobě na průčelích chrámů velkolepým scénám Posledního soudu, který působil na věřícího při vstupu do kostela. Poskytoval jedinečné a fascinující reliéfní vyobrazení scén ze Zjevení sv. Jana, jak dokládají četné příklady z Francie (např. Moissac, 1120–35, Autun, 1120–30, St. Foy v Conques, 1130–40 ad.), které ukazují velice expresívní a barvité líčení pekelných trestů. Bůh je v románském sochařství hrozivý, vznešený a spravedlivý. Je umístěn ve středu portálu v tympanonu a celková kompozice scény rozděluje výjev na dvě části – ráj a peklo. Pod ním byl umístěn archanděl Michael vážící duše. Středověký člověk uviděl v tympanonu portálu obraz konce světa, děsivý a varující, který byl pro něho před příchodem do sakrálního prostoru apelem i mementem. Vedle výpravných zobrazení Posledního soudu tohoto typu se objevují i náměty redukované na postavu trůnícího Krista jako soudce v mandorle, obklopeného atributy čtyř evangelistů, v níž se spojuje apokalyptická vize sv. Jana s Maiestas Domini vycházející z Ezechielova vidění. V symbolické podobě (ale bez narativního a expresívního ztvárnění) vyvolávají i tyto reliéfy poukaz k Zjevení sv. Jana, k biblickému textu, který zaměstnával mysl věřícího té doby (Saint-Trophime v Arles, 2. pol. 12. st., Saint-Gilles-du-Gard, 2. pol. 12. st. a kromě Francie i v dalších zemích). K portálům kostelů a zvláště k portálům tohoto typu se vázaly

Hlavice sloupů

Proměny námětů středověkého umění V podobě trůnícího Krista obklopeného symboly evangelistů se udržel Poslední soud až do rané gotiky, jak dokládá např. portál v Chartres (1145–55), jehož pojetí se významně proměnilo a ustoupilo od emotivní polohy a exprese. V souvislosti s dobovou zbožností a novou interpretací tématu se objevuje po roce 1200 Kristus na trůně a jeho zdvižené ruce ukazují rány. Andělé, kteří stojí podél trůnu, nesou nástroje Kristova umučení. Stěžejním motivem se stává utrpení Ježíše Krista, jemuž asistují postavy Panny Marie a svatého Jana. Kristus zde vystupuje jako Vykupitel. Pod ním se odehrává dramatická scéna s vážením duší. V portálech kostelů se objevovala i některá další témata – Nanebevstoupení Páně, Panna Marie s dítětem, v gotickém období zejména Korunování Panny Marie a další náměty.

Další umělecké formy Kromě tvorby bezprostředně spojené s architekturou nabývají na důležitosti další obory – desková a knižní malba, řezbářství, užité umění (slonovina, zlatnictví, textil aj.), které se projevují v četných oltářích, relikviářích, v liturgických předmětech a na textiliích. Církevní umění ve středověku bylo ovlivněno pompézními liturgickými slavnostmi, které se konaly v klášterech od 11. století a byly určeny i ostatním věřícím. Výzdoba kostelů se přizpůsobovala této atmosféře a byla stále bohatší, určená k větší slávě Boží. V proslulém klášteře v burgundském Cluny dostala oslava liturgie zcela novou podobu. Mše byla provázená zpěvy (zpívaná mše) a doplněna o procesí a litanie všech svatých. Bohoslužby se účastnilo až 200 mnichů. Zaváděly se ranní a také soukromé mše. Bohatá výzdoba středověkých chrámů vycházela z mnoha dobových faktorů, z nichž jsem zmínil pouze některé. Připomenu závěrem obrovský význam mariánského kultu, poutí, kultu ostatků a dalších faktorů, které přispěly k vytvoření velkolepého kulturního dědictví. Literatura: René Huyghe (ed.), Encyklopedie umění středověku. Umění a lidstvo. Larousse. Odeon. Praha 1969 Rolf Toman ( red.), Románské umění. Architektura-Sochařství-Malířství. Slovart 2004 Georges Duby, Umění a společnost ve středověku. Paseka, Praha – Litomyšl 2002 doc. PhDr. Vladimír Hrubý, učí dějiny umění na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové a na Filosofické fakultě Univerzity Pardubice. Specializuje se na umění středověku a renesance, církevní dějiny a památky, umění východních Čech, památkovou péči a urbanismus.


O NADĚJI

27

Rozhovor s Petrou Lakatošovou z občanského sdružení Naděje

roce 1990 bylo založeno občanské sdružení Naděje. Mezi prvními členy sdružení jsi byla i ty, do nedávna ředitelka pražské pobočky Naděje. Co tě tehdy vedlo k rozhodnutí věnovat se těm „beznadějným“?

Lidé bez domova jsou často společností vnímáni jako spolek opilců a nezodpovědných, někdy i nesvéprávných jedinců, kteří nechtějí pracovat, pečovat o sebe, prostě převzít za svůj život plnou zodpovědnost. Je to ale skutečně tak prosté? Kdo k vám přichází žádat o pomoc? Kdo jsou ti spoluobčané s nepopulární nálepkou „bezdomovec“ S tímto názorem se často setkáváme. Takový pohled na tuto skupinu lidí mají lidé zvenčí. Jenomže to není tak prosté. Lidé bez domova jsou prostě ti, kteří z nejrůznějších důvodů nezvládli svoji životní situaci. Nehodnotím přitom míru vlastního zavinění. Často nemají nikoho, kdo by jim pomohl překlenout životní krizi a obrací se pak na nás nebo na podobné organizace s žádostí o pomoc. Jaké formy pomoci lidem bez domova Naděje poskytuje? Lidem bez domova pomáháme

Na počátku vaší práce byla naděje. To slovo je plné optimismu. Nese význam očekávání, přání, těšení se na něco. Přesto si řada lidí myslí, že naděje je berličkou pro naivní idealisty. Když se po třiadvaceti letech ohlédneš zpět, měla vaše naděje smysl? Byla vaše očekávání naplněna? Stoprocentně. Věřím, že založení Naděje bylo Božím záměrem. Vždyť na začátku to bylo odhodlání hrstky lidí pomáhat potřebným, nebyly prostory, prostředky. Naděje vlastně začínala z ničeho. Práce pokračuje dál. Mnohé se změnilo, dříve nadějné vyhlídky se možná staly samozřejmostí a naději je nutno upřít jinam. S čím se nyní potýkáte? Jsou nějaké oblasti vaší práce, kde nezbývá než s nadějí doufat? Je to zejména oblast financí, ale i oblast personální. Stále hledáme ty správné lidi do našich

týmů, kteří by svoji práci viděli i jako určité životní poslání. Nejnáročnější z hlediska přežití je pro lidi bez domova zimní období. V této době hodně spolupracujeme s dalšími organizacemi a pražským magistrátem na zajištění mimořádných zimních opatření. Jedná se zejména o navýšení stávající nedostatečné kapacity. V praxi to pak znamená noční provoz v denních centrech, otevření zimní noclehárny, postavení stanů apod. V roce 2010 vyšla k 20. výročí občanského sdružení Naděje kniha „Dvacet let Naděje“. O vašem sdružení je možné se dozvědět více i na webových stránkách. Pokud by některý ze čtenářů tohoto rozhovoru chtěl podpořit činnost sdružení, jak nejlépe může pomoci a kam se může obrátit? Příležitostí pomáhat je mnoho. Od dobrovolnické práce přes materiální až k finanční podpoře. Lidé mohou přinášet sezónní oblečení, zejména v zimě se potýkáme s velkým nedostatkem. Mohou nás podpořit zasláním finančních prostředků na účet pražské Naděje 8002-0316012163/0300 nebo zasláním DMS na číslo 87777 DMS NADEJE (cena jedné DMS je 30,-Kč). Na závěr bych ti chtěla popřát mnoho úspěchů a stále trvající naději pro činnost vašeho sdružení. A děkuji za rozhovor. Lenka Sochanová

Diakonie

K práci v Naději mě přizvali zakladatelé manželé Hradečtí. Nejprve jsem zde působila jako dobrovolnice, později jako zaměstnanec. Od začátku jsem věděla, že moje místo je v Naději.

v rámci terénního programu přímo na ulici, dále v denních centrech, noclehárnách a azylových domech. V těchto službách pracují sociální pracovníci, kteří poskytují sociální poradenství. Praktický chod středisek zajišťují pracovníci v sociálních službách. Služby doplňuje psychologická poradna a ordinace praktického lékaře. V tomto roce se nám podařilo rozšířit tuto ordinaci o gynekologickou ambulanci. Dále provozujeme sociální kuchyň, kde převážně z darů připravujeme jídlo pro denní centra.


Rozhovor s ředitelem SKP Davidem Chlupáčkem

Diakonie

ROZHOVOR S ŘEDITELEM SKP NADĚJE PRO ŽIVOT

minulém roce ses stal ředitelem Střediska křesťanské pomoci – Naděje pro život Jihlava. Jak k tomu došlo? Působil jsem od počátků Naděje ve správní radě. Nebyl jsem „kdovíjak“ aktivní člen správní rady, avšak měl jsem blízko k Naději, jejímu fungování a informacím o službě, kterou dělá. Navíc jsem se pracovně účastnil řady akcí,

které Naděje organizovala. Ve chvíli, kdy předchozí ředitel oznámil, že ve funkci končí, byl jsem osloven. Po krátkém čase jsem tuto nabídku přijal.

Sehrál ve tvém rozhodnutí pro toto povolání roli také nějaký osobní motiv? Kromě osobního rozhodování jsem se radil s manželkou. Mé první kroky vedly také k našemu pastorovi, faráři Janu Zajícovi.


Protože Středisko působí a mělo by působit v sepětí se sborem, nedovedu si představit, že bych se rozhodoval izolovaně a bez podpory faráře i sboru. Jeden osobní motiv zabral velice silně. Bylo to vlastní dětství a rodina, kdy po rozvodu mých rodičů byla situace „na hony“ vzdálena tomu, jak si lidé představují fungování ideální rodiny. Došlo mi, že v některých chvílích jsme byli já i moje rodina blízko tomu, čemu říkáme "být bez domova".

Mohl by ses stručně představit?

A čím jsi profesně? Pracoval jsem řadu let jako personální poradce pro práci v Evropě a volný pohyb osob, což byla velmi pestrá a záživná činnost. Vzpomenu-li si přitom na otázky spojené s Evropskou unií, nemyslím to jako klišé, když řeknu, že vnímám volný pohyb osob a pracovníků jako dobrou příležitost a fenomén, který v různých formách pracovní migrace probíhal v Evropě již od středověku. Jinak mým vytouženým oborem a profesí bylo divadlo. Vystudo-

Jak hodnotíš své dosavadní působení ve Středisku? Máš nějaké cíle, které bys čtenářům mohl prozradit? Protože SKP Naděje pro život Jihlava provozuje sociální službu azylový dům, která je hlavní činností organizace, věnuji většinu energie provozu sociální služby. Azylový dům byl v době mého nástupu stabilizovaný a fungoval velmi dobře s malým, ale vynikajícím pracovním kolektivem. Já jsem tedy od počátku měl možnost naslouchat, sledovat a učit se, abych lépe poznal fungování organizace i celého resortu sociálních služeb. Kdybych měl hodnotit, asi bych si dal trojku – dobrý, ani excelentní, ale ani propadák. Změny a cíle chci uskutečňovat pokud možno postupně a na základě porozumění a analýz. Cíle mám dlouhodobé i krátkodobé. Patří k nim provozní záležitosti, jako např. zavedení informačního systému pro sociální službu, vznik redakčního systému webových stránek nebo sehnání nového supervizora. Dlouhodobé cíle nechci na tomto čtenářském fóru rozvádět, ale patří k nim řešení prostor, budovy a zvětšení kapacity sociální služby.

V jaké situaci se vaše středisko nyní nachází? Naše hlavní sociální služba – azylový dům – se nemění. Nemění se ani cílová skupina, kterou jsou matky s dětmi a ženy. Ovšem bezprostředně po svém jmenování do funkce jsem byl postaven před otázku, která měla vliv na budoucí existenci a fungování organizace. Na nákup budovy, kde jsme dosud v nájmu, vznikl projekt Centra sociálních služeb, jehož součástí jsme se mohli stát.

Já jsem na nabídku partnerů z Oblastní charity Jihlava kývnul, ačkoliv to nebylo černo-bílé rozhodnutí a byl jsem si vědom rizik. Nyní jsou vytvořeny plány včetně projektové dokumentace a čeká se, jak to celé dopadne.

Co tě v nedávné době oslovilo? Kniha, film nebo něco jiného? „Zářivý pohled vlévá do srdce radost, dobrá zpráva vzpružuje kosti.“ To je věta z biblické knihy Přísloví, kterou si chci v této době připomínat. Jinak já teď mám rozečtenou knihu „Nahá žena na střeše“, což není nikdo jiný než Bat-šeba, do které se zahleděl král David. Knížka obsahuje studie psychoterapeutických aspektů vybraných biblických příběhů. Pak bych asi mohl jmenovat různé střípky z minulých měsíců – zážitek byl komorní koncert Romana Dragouna. Taky trio Cimpr Campr – ze dvou na sobě nezávislých důvodů – jednak jejich cédéčko s osobitou hudbou se ke mně dostalo náhodou a jednak zpěvák a bandžista Petr pak uvěřil a přišel do církve na Alfa kurzy. David Chlupáček *21. 12. 1975 stav: ženatý žena: Martina děti: Anežka a Žofie zaměstnání: ředitel SKP – Naděje pro život Jihlava zájmy: bubnování, divadlo, různé sporty jako fotbal, běh, lyže … absolvoval: FFUP v Olomouci v současnosti: vedoucí laiků farního sboru ECM v Jihlavě, člen staršovstva tamtéž, člen hudební skupiny chval tamtéž

Diakonie

Začal jsem chodit do církve krátce potom, kdy jsem uvěřil v Krista. Mé obrácení se odehrávalo postupně a niterně, ale mělo i veřejné vyvrcholení na evangelizaci, kterou pořádali metodisté. Byl jsem následně pozván do jihlavského sboru ECM, kam jsem začal chodit nejprve na mládež a později na bohoslužby. Bylo mi tehdy asi šestnáct a přiznávám, že metodistická církev na mě svým názvem i tím, že neměla kostel, působila obskurně. Dědeček byl věrným členem Českobratrské církve evangelické a jako malý kluk jsem občas do místního sboru chodíval. Nikdy jsem však nebyl v pozici, že bych procházel, zkoušel a vybíral si křesťanské společenství jako při nákupu. Otázka výběru sboru je spíše otázkou vzájemného přijetí i přijetí své role ve společenství. Zkrátka v 90. letech to v metodistické mládeži dost žilo a asi právě to vzájemné přijetí, nadšení pro Boha i přítomnost Ducha způsobily, že jsem se stal později členem sboru.

val jsem média, divadlo a film na FFUP, ale po univerzitě jsem tohle přání z různých důvodů neuskutečnil. Divadlo mě fascinovalo a zajímalo mě vědecky i prakticky. Dramaturgie byla nejvhodnějším způsobem, jak dělat divadlo, ale současně jsem si vybral i výzkum latinsky psaného barokního divadla, které pro tréninkové účely dělaly hlavně katolické řády jako jezuité a piaristé.


Křesťané ve světě

30

SÝRIE

aše sdělovací prostředky nás zásobují důležitými informacemi: Miloš Zeman šel na poštu, herečka XY se bude po čtvrté vdávat, gorilí samička v pražské Zoo čeká další gorilátko, prezidentská amnestie osvobodila tuneláře. Jenomže ve světě se děje i leccos jiného, co by nás (jako křesťany) mělo zajímat a o čem se v televizi nedozvíme. Proto přinášíme následující informace převzaté z internetu:

odpoledne je slyšet střelbu, když teroristé vyrážejí do města, kde je jejich cílem především mládež. Jsou hledáni zvláště mladí muži ročník 1990 – 1992, kteří jsou obviňováni z toho, že jsou nebo se stanou vojáky syrské armády, a poté jsou chladnokrevně zastřeleni. Populace pomalu umírá ponechána svému osudu,“ poznamenává jeden z kněží ve městě Hassaké. Situace v jiných syrských městech je obdobná. (mig)

Teroristé pořádají hon na mladé syrské křesťany

Arcibiskup Marayati: Kdo je zodpovědný za další hromadnou vraždu?

Hassaké. Ve východosyrské metropoli Hassaké žije 25 tisíc syrských křesťanů různých ritů (syrského pravoslavného, katolického, chaldejského a arménského). Město je zcela odříznuto od světa, ale některé zprávy občas proniknou ven. Agentura Fides zveřejnila informace, které poskytli společně syrský pravoslavný a katolický biskup, Matta Roham a Jacques Benhan Hindo. Město Hassaké nemůže přijímat žádnou humanitární pomoc, protože je obklíčeno islamistickými skupinami teroristů z hnutí Juchat el Nosra, které Spojené státy kladou na černou listinu „teroristů“. K nim se přidávají také obyčejní bandité, kteří rabují, unášejí a zabíjejí místní obyvatelstvo. Ve zprávě agentury Fides uvádí otec Ibrahim, že „ve městě vládne hlad a teror. Každý den

Sýrie. Více než rok žijeme v každodenní hrůze a téměř si na ni začínáme navykat, uvedl pro agenturu Fides arcibiskup arménské katolické církve v Aleppu. Boutros Marayati pro vatikánskou agenturu popsal zrůdný objev, který šokoval severosyrskou metropoli. V úterý zde byly odhaleny desítky mrtvol mladých mužů, kteří se stali obětí hromadné vraždy. Těla dvacetiletých až třicetiletých Syřanů s rukama svázanými za zády byla naházena do řeky. Zodpovědnost za masakr jako obvykle svaluje jedna strana konfliktu na druhou. Každodenní přežití je stále namáhavější, pokračuje arcibiskup arménské církve. Už nemáme ani pitnou vodu, chybí jakékoliv palivo. Jsme vyčerpáni a již si ani neuvědomujeme, v jaké hrůzné realitě jsme se to ocitli. Nejsme

schopni si ověřit, kdo je skutečně zodpovědný za tento nový nelidský čin, ale vnímáme, že jakákoliv informace je deformována. Nemáme možnost zjistit, co se děje v nejbližším sousedství, komu je určena střelba a exploze. Žijeme ve válce, avšak prožíváme ji jakoby v temnotě, nechápeme, co se skutečně děje. Ptáme se jen, kdy to všechno skončí. A prosíme Pána, aby na nás pohlédl a chránil nás, uvedl pro agenturu Fides arcibiskup arménské katolické církve ze syrského Aleppa. Kardinál Raï: Západní společenství stanou před tribunálem svědomí za válku v Sýrii

Libanon. Přestavitelé oněch států, které živí syrskou válku dodávkami zbraní, peněz a dalších prostředků, jsou za své hanebné a podlé dílo zodpovědní před tribunálem svědomí a dějin. Budou se zodpovídat se zločinů násilí, pustošení, ozbrojeného vpádu a deportace nevinných obyvatel, kterými již téměř dva roky mučí syrský lid. Toto důrazné odsouzení vyslovil ve své nedělní homilii kardinál Bechara Boutros Raï. Kardinál Raï nešetřil kritikou mezinárodního společenství, kterému přisoudil rozhodující vážný podíl na devastující válce v Sýrii. Maronitský patriarcha upozornil také na zodpovědnost OSN citací z encykliky Pacem in terris. „Za svůj hlavní cíl si Spojené národy stanovily zachovat a upevnit mír

A


E

Konflikt v Sýrii ukazuje pravou tvář západní demokracie Sýrie. „Situace v Sýrii ukazuje pravou tvář západní demokracie“ – říká melchitská řeholní sestra Agens-Mariam de la Croix v rozhovoru pro francouzský měsíčník Monde et Vie. „Západní mainstreamová média jsou bohužel velice tendenční,“ podotýká dále a připomíná, že „nemluví z lásky k Assadovu režimu, ale z lásky k syrskému

lidu a k církvi. Říkají nám, že v Sýrii probíhá občanská válka, která přinesla již půl milionu mrtvých. Není to však občanská válka, není to válka mezi občanskými složkami země. Jde o boj režimních vojsk proti vzbouřencům podporovaným mezinárodními dobrovolníky. Západní média se snaží hájit tezi, podle níž je syrský režim zodpovědný za smrt nevinných a hromadné vraždy, ke kterým skutečně dochází. Realita je však taková, že metody ozbrojených tlup, které operují v Sýrii, jsou násilím na civilním obyvatelstvu stejně, ne-li více. Jsou to právě oni, kdo ničí veřejnou infrastrukturu a historické památky. V těchto tlupách byly mnoha novináři identifikováni jednak stoupenci islamistických teroristů blízkých Al Káidě nebo žoldáci, jimiž jsou individua pocházející z nejrůznějších zemí např. z Anglie, Francie, Irska, Austrálie a také Švédska. Jde tedy snad o recyklaci teroristů, kteří byli příležitostně přestrojeni za obránce svobody a demokracie? Položit si tuto otázku, je skoro totéž jako odpovědět na ni,“ říká melchitská řeholní sestra žijící v syrském městě Qara. Její sdělení je v plné shodě s tím, co říká melchitský řecko-katolický patriarcha Řehoř III. Laham: „V Sýrii není revoluce, už nejsou žádné manifestace, nýbrž pouhý banditismus, a svět si to odmítá připustit.“ Nejvyšší představitel melchitů hovoří dokonce o „mezinárodním komplotu proti Sýrii“. Sestra Agens dále uvádí, že již před patnácti měsíci vzniklo tzv. Fórum rodin které působí

A MY

po celé zemi a sdružuje lidi různého náboženského vyznání i etnické příslušnosti: Šíity, Alawity, Sunnity, křesťany, drúzy a další. Musalaha, jak zní její arabský název, znamená smíření a představuje skutečně nejsilnější organizaci občanské svépomoci. Proč není tato organizace uznána západními zeměmi za legitimní představitele Sýrie spíše než tzv. Svobodná syrská armáda, tvořená žoldáky a teroristy? - táže se syrská řeholnice a konstatuje, že „konflikt v Sýrii ukazuje pravou tvář západní demokracie“. Syrský stát, dodává sestra Agens, neměl žádné dluhy a byl zcela soběstačný. Měl dostatečné zásoby potravin, které jihadisté systematicky zlikvidovali. Stát zaručoval bezplatné školství a zdravotnictví. Pro nás nejde o to zda přežije Assadův režim, ale zda přežije syrský stát, který až dosud zajišťoval občanský mír vlastními ekonomickými prostředky. Promíjet rebelům násilí, kterého se dopouštějí na civilním obyvatelstvu, a tvrdit, že je to ochrana civilistů, jak se děje v západních médiích, není nic jiného než ideologie násilí, prohlašuje očitá svědkyně dění v Sýrii, melchitská řeholnice Agnes Mariam. (mig) Převzato z www.eretz.cz www.radiovaticana.cz Tento článek jsme měli připravený už pro první číslo. Nevešel se nám, ale dnes je bohužel ještě aktuálnější. Redakce

31

Křesťané ve světě

mezi národy, podporovat a rozvíjet mezi nimi přátelské vztahy založené na zásadách rovnosti, vzájemné úcty a mnohotvárné spolupráce ve všech oblastech lidské činnosti“, napsal v ní papež Jan XXIII. Hrozí, že syrský konflikt povede k destabilizaci libanonské společnosti, pokračoval patriarcha a varoval představitele politických stran před další možnou polarizací. Kardinál Raï ve své nedělní homilii rovněž požadoval, aby syrští uprchlíci nebyli objektem náboženské, společenské či politické manipulace. Sýrii podle odhadů OSN opustilo 2,5 milionu lidí. Na kritickou situaci v uprchlických táborech upozorňuje anglikánský biskup Jeruzaléma Suheil Dawani. Zejména ženy a děti jsou v těchto táborech vystaveny týrání a sexuálnímu násilí, upozorňuje biskup Dawani v prohlášení, které zveřejnila anglikánská církev v Londýně. Zneužívání syrských žen a dětí potvrzuje také Mezinárodní výbor pro uprchlíky. (The International Rescue Committee)


JOHANN SEBASTIAN BACH

Recenze

32

Petr Vaďura

románu „2001: Vesmírná Odyssea“, podle něhož Stenley Kubrick natočil svůj nesmrtelný film, dojde na vesmírné lodi ke vzpouře počítače, který postupně povraždí všechny členy posádky. Zbude jediný astronaut, který letí nekonečným vesmírem ke vzdálenému cíli. Cestou si krátí čas poslechem hudby. Klasičtí a romantičtí skladatelé jej po několika dnech naplňují nudou a jediný skladatel, jehož je schopen poslouchat stále znovu, je Johann Sebastian Bach, jehož nebeské konstrukce jej nezatěžují zbytečným sentimentem. Bach má v dějinách hudby jedinečné postavení. Poznali to jak jeho současníci, tak skladatelé a posluchači, kteří žili po něm. Ovlivnil mnohé hudební velikány, včetně Mozarta, Beethovena, Mendelsohna, Wagnera či Šostakoviče. Čím byl tento skladatel jedinečný? Na tuto otázku se pokouší odpovědět monografie Johann Sebastian Bach, jejímž autorem je profesor Harvardovy univerzity a ředitel Bachova archivu v Lipsku Christoph Wolff. Knihu vydalo v roce 2011 v českém překladu nakladatelství Vyšehrad. Jelikož Johann Sebastian Bach po sobě nezanechal žádný biografický materiál, tradovalo se v minulosti kolem jeho života i díla mnoho mýtů. Profesor Wolff se snaží držet pouze ověřených skutečností a tam, kde fakta chybí, nedostatek pramenného materiálu přiznává. S tím souvisí i sympatická skromnost, s níž v předmluvě k nejnovějšímu německému vydání, z něhož vychází i český překlad, přiznává omyly uvedené ve vydáních předcházejících. Uvádí zde i nové skutečnosti, jež byly odhaleny během posledních

let bachovskými badateli. Svou monumentální práci člení Wolff do dvanácti kapitol, v nichž zkoumá Bachův život a tvorbu. Každé životní období skladatele je charakteristické jednou hudební formou, které se v té době Bach ve zvýšené míře věnoval. Pro pobyt v Arnstadtu, Mühlhausenu a především Výmaru jsou příznačné skladby varhanní, köthenskou periodu poznamenala hudba instrumentální. Lipská léta, která patřila k nejdelší etapě Bachova života, autor dělí do několika úseků. Na počátku svého pobytu v Lipsku se Bach intenzivně zabýval kantátovou tvorbou, v dalším období psal pašije, poté studoval kontrapunkt, následovalo období velkých Klavírních cvičení, Hudební obětiny a poslední etapu mistrova života charakterizuje Umění fugy a Velká mše h–moll. V prvních třech kapitolách Wolff mapuje s pečlivostí archeologa Bachovu genealogii, vysvětluje složité rodinné vazby rozvětveného bachovského rodu a snaží se postihnout vlivy, které budoucího skladatele formovaly v mládí. Byli to především hudebníci z jeho vlastní rodiny, dále Bachovi předchůdci, z nichž největší vliv na něj měli Böhm, Reinken a Buxtehude, a v neposlední řadě také mistři italského koncertu (Corelli, Vivaldi, Scarlatti) spolu s Bachovými francouzskými současníky. Zvláštní kapitolu věnuje Wolff Bachově celoživotní profesi posuzovatele nových varhan. V celé knize pak velmi vyváženě střídá líčení peripetií Bachova života s charakteristikou nejdůležitějších děl. V přiměřené míře vysvětluje dobové poměry v jednotlivých městech, v nichž Bach působil, a představuje všechny důležité osobnosti, s nimiž se stýkal. Svou pozornost


33

vé sloky v závěrečném chorálu. K tomu je třeba podotknout, že kantáta samozřejmě nikdy nesuplovala kázání, které naopak bylo těžištěm tehdejší luterské bohoslužby. Čtenář, který zná současnou úroveň církevní hudby u nás, může obyvatelům Lipska té doby jen přejně závidět. Christian Wolff ve své knize až s detektivní umanutostí líčí obrovské úsilí, které Bach vynaložil na to, aby se v lipských chrámech každou neděli provozovala dokonalá církevní hudba. Tato snaha po dokonalosti, která byla Bachovi vlastní, poznamenala i všechny jeho další hudební projekty. Jakmile však skladatel v dané oblasti splnil vše, co si předsevzal, k tomuto typu skladeb se zpravidla nevracel. V případě kantát jich tedy většina vznikla do roku 1730. U odborných monografií věnovaných hudebním skladatelům hrozí autorům – hudebním vědcům, že v důsledku používání odborné terminologie a uvádění muzikologických rozborů bude jejich dílo laikům nesrozumitelné. U Wolffovy bachovské monografie to naštěstí neplatí. Přestože se autor nevyhýbá ani odbornému zkoumání Bachovy hudby, laik se nikdy v jeho textu neztratí. Naopak, Wolffovi se daří pojednávat o jednotlivých dílech neobyčejně poutavě. Kniha nikde nenudí, nýbrž přináší na každé stránce nová a nová fakta, díky nimž čtenář proniká jak do Bachova života a myšlení, tak do okolností, jež vznik jednotlivých skladeb ovlivnily. O tom, že knihu doplňuje množství poznámek, tabulek, notových ukázek, chronologických přehledů, rejstříků i zajímavých vyobrazení, není třeba psát, neboť to je dnes u podobných prací samozřejmé. Sympatické je

zařazení Liturgického kalendáře a tabulky, která ukazuje, jakou hodnotu měly v Bachově době peníze, jimiž se v Německu platilo. Dozvíme se tak, jaké honoráře Bach pobíral, ale také kolik v 18. století stály hudebniny nebo třeba fortepiano. Přestože četba Wolfovy knihy přináší poučení a potěšení, musí před ní autor recenze varovat: vyvolává totiž intenzivní potřebu nejen o Bachových skladbách číst, nýbrž také je poslouchat. Oněch sedm set korun, které kniha stojí, tedy rozhodně není posledním výdajem, který bude muset její čtenář vynaložit. Na druhou stranu – Bach se nikdy neoposlouchá. Po přečtení Wolfovy knihy člověk alespoň trochu pochopí, proč tomu tak je. Petr Vaďura Christoph Wolff: Johann Sebastian Bach, Vyšehrad, Praha 2011, 540 stran.

Recenze

věnuje i Bachovu soukromí, jeho životnímu stylu, způsobu výuky, komponování i řízení hudebního provozu v chrámech Výmaru a Lipska. Autor nás nechává nahlédnout do Bachovy rozvětvené rodiny (s první manželkou Marií Barbarou měl sedm dětí, s druhou manželkou Annou Magdalenou měl 13 dětí, dohromady tedy dvacet synů a dcer) a nevyhýbá se ani mistrovým slabostem. Přesto je těžištěm knihy především hudba. Jednou z nejcennějších kapitol monografie je ta, v níž se Wolff pokouší o rekonstrukci obrovského projektu Bachových kantát v první periodě jeho lipského období. Vysvětluje skladatelův úmysl připravit na několik let kantáty pro všechny nedělní bohoslužby i pro velké svátky církevního roku. Bach nejspíš zkomponoval pět ročníků kantát, z nichž se dochovaly ročníky tři, takže dvě pětiny této jeho hudby je nutno považovat za ztracené (v závěru knihy se seznámíme s okolnostmi, jež ke ztracení tak velkého množství hudby vedly). První ročník kantát zahájil Bach v neděli po svátku sv. Trojice roku 1723. I pro dnešní křesťany může být studium a především poslech těchto děl velmi inspirativní. Jedná se totiž o propracovaná teologická díla. Po biblickém výkladu a teologickém poučení zde vždy následují praktické rady. Text každé kantáty začíná biblickým citátem, což je většinou pasáž z předepsaného čtení evangelia, kterou přednáší sbor. Od něj se pak odvíjí výklad věrouky a teologických souvislostí v prvním recitativu a árii. Kantáta se dále ubírá k úvahám o důsledcích, jež vyplývají z přečteného textu pro křesťanský život – to je druhý recitativ a árie. Dílo končí modlitbou obce ve formě písňo-


Recenze

ELÍŠA JIŘÍHO BENEŠE roce 2011 vyšla v pražském nakladatelství Advent-Orion kniha Elíša. Jejím autorem je docent Jiří Beneš, český teolog, biblista, starozákoník a žák profesora Hellera. V současné době působí jako učitel Starého zákona a hebrejštiny na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a Teologickém semináři Církve adventistů sedmého dne v Sázavě. Mezi čtenáři je již známý mimo jiné svými publikacemi Nevystižitelný Bůh?, Desítka, Dvanáctka a Pradějiny. Knihu Elíša doplnil ilustracemi výtvarník, publicista a ředitel humanitární organizace ADRA Jan Bárta. Jak uvádí sám autor, recenzovaná kniha je studijní text, ve kterém autor předkládá vlastní výklad elíšovského cyklu. Toho si musí být čtenář vědom a tak také musí ke knize přistupovat. Předmětem zájmu je Elíša. Tento muž vstupuje do dějin severního Izraele jako nástupce proroka Elijáše. Elíša ovlivňuje politiku v Izraeli i mimo něj, snaží se o náboženskou reformu a o záchranu severoizraelského lidu

(samotné jeho jméno má význam „můj Bůh zachrání“). Zároveň se jedná o člověka, který pomáhá nepřátelským Aramejcům a kritizuje instituci království. Elíšova slova mají váhu a ihned se mění ve skutky. Elíša si na rozdíl od krále vždy ví rady. Není pochyb o tom, že jeho prostřednictvím jedná Hospodin. Elíšovský cyklus se skládá z devatenácti souvislých a tří doplňkových perikop. Jiří Beneš svou knihu člení na deset kapitol, ve kterých nejprve představuje elíšovský cyklus, dále uvádí výklad jednotlivých perikop (v kapitolách Elijáš a Elíša, Svatá válka I., Elíša divotvorce, Malomocenství, Sekerka, Svatá válka II., Elíšův politický vliv a Návrat do života) a nakonec čtenáře seznamuje s vyústěním elíšovského cyklu. Pro další studium je také uvedena doporučená literatura. Při výkladu jednotlivých perikop se autor drží ustálené struktury. Nejprve perikopu uvádí a následně její text rozděluje na skupiny veršů, jednotlivé verše nebo dokonce části veršů. Přehledně jsou odděleny i jednotlivé dialogy. V úvodech upozorňuje

na počet Hospodinových a Elíšových výroků, počet opakujících se (a tedy důležitých) slov, vyjmenovává zúčastněné postavy (pojmenované i nepojmenované), porovnává text s jinými perikopami, seznamuje se souvislostmi a společnými motivy jednotlivých rozhovorů, uvádí, zda je Elíša iniciativní nebo je do děje vtažen, popisuje dobové pozadí a představuje rámec perikopy. Autorovou předností je znalost hebrejského jazyka. Díky tomu při výkladu vychází z původního textu a není tak odkázán pouze na překlad. Po uvedení dané části textu v Českém ekumenickém překladu (ČEP) následuje, pokud je to důležité pro lepší pochopení, vlastní autorův doslovný překlad. Čtenář tak zjistí, že text může mít (nebo připouštět) i jiný význam, než by předpokládal z čtení v ČEP, případně na co je kladen důraz. Dále autor uvádí význam řady hebrejských slov (především sloves) a jejich další výskyt v elíšovském cyklu. Hlavní součástí je výklad a podrobný rozbor textu. Autor uvádí velké množství variant výkladu, přibližuje kontext, upozorňuje na různá Elíšova


manky, různé prorocké syny, služebníka aramejského krále nebo izraelského dvořana). Beneš nicméně přichází s myšlenkou, že výraz „Echad“ nemusí mít (a patrně ani nemá číselnou hodnotu), nýbrž že se jedná o vlastní jméno postavy, která se objevuje na různých místech (včetně toho, že je Echad nejprve služebníkem izraelského krále, potom aramejského a nakonec opět izraelského). Číslovka „echad“ se v jiných textech Starého zákona užívá pro označení Hospodina. Postava jménem Echad by tedy odkazovala na Hospodina a upozorňovala na jeho skryté působení (vstup do dění skrze člověka). Echad by byl Hospodinovým sebezjevením. Tato hypotéza má v biblickém textu silnou oporu a umožňuje čtenáři vnímat Elíšovy příběhy z jiné perspektivy. Smyslem a cílem Elíšova působení je provést náboženskou reformu v severním Izraeli, ukončit konflikt s Aramejci, zanechat po sobě stabilizovaný národ a uchránit ho před katastrofou. Autor na několika místech knihy shrnuje, že přestože toho Elíša během svého života dokáže hodně, svůj záměr nesplní a jeho život jako život neúspěšného proroka končí fiaskem. To lze sledovat na více místech elíšovského cyklu (Géchazího neúspěšný pokus vzkřísit mrtvého chlapce pomocí hole, Géchazího neoprávněné vyžádání a přijetí daru od uzdraveného Naamána, aramejský útok jako reakce na projevenou Elíšovu vstřícnost, uvedení na trůn aramejského krále, který je krutější než jeho předchůdce, jehož Eliáša pomáhal svrhnout, zklamání z Jehúa, jehož pomazal za izraelského krále a jenž neprovede očekávanou náboženskou reformu, ale je naopak strůjcem krveprolití, neúspěšný pokus nastolit mír v konfliktu Izraele s Aramejci při rozhovoru s králem Jóašem). Elíša zažívá nezdar za nezdarem a umírá s tím, že se mu nepodařilo Izraeli pomoci a odvrátit Hospodinův soud. V závěru knihy rozebírá Jiří

Beneš motivy, které se objevují v celém elíšovském cyklu (smrt, král, Aramejci a Moábci, prorocká gesta a věštba). Popisuje koncentrickou kompozici cyklu a upozorňuje na Hospodinův výrok, který stojí uprostřed perikopy „Zázračné nasycení“. Ta má mimořádné postavení a její motiv je dvojitě rozveden v Novém zákoně při Ježíšově nasycení zástupů. V poslední podkapitole je také vysvětlen záměr vypravěče elíšovského cyklu: Hospodinova slova mají velkou váhu, a proto je třeba jim věnovat pozornost a přijímat je. Posluchač si má uvědomit, že pomoc, řešení a záchranu má očekávat pouze od Hospodina. Elíša, prostřednictvím kterého skrytě Hospodin jedná, má silný vliv. Jeho slova působí a proměňují se okamžitě ve skutky. To platí navzdory jeho nepřítomnosti, ba dokonce navzdory smrti. Jelikož Elíšův vliv přetrvává i nadále, chce vypravěč působení jeho mocných slov vystavit i posluchače. Knihu Elíša Jiřího Beneše lze bez váhání doporučit všem, kdo chtějí porozumět Elíšovým příběhům. V českém ani slovenském jazyce dosud podobný výklad nevyšel, takže autor zaplnil mezeru mezi knižními tituly. Protože je kniha psána formou studijního textu, její četba je náročnější a vyžaduje větší soustředěnost. Na druhou stranu je výhodou, že se nejedná o souvislý výklad, nýbrž že je každá perikopa rozebírána samostatně (tvoří uzavřený celek), takže v případě potřeby je možno studovat pouze konkrétní pasáž. Jiří Beneš napsal kvalitní výklad, který může být pro čtenáře přínosný a obohacující. Kniha Elíša se tak řadí mezi práce, které přinášejí mnoho nových podnětů pro studium dané tématiky. Jan Havelka, student Teologického semináře Církve adventistů sedmého dne

Recenze

oslovení (např. prorok, Boží muž, Elíša, můj pán a můj otec), vysvětluje význam slov, objasňuje děj a odhaluje skryté Hospodinovo působení. Užitečný je také rozsáhlý poznámkový aparát, který má dovysvětlující funkci, uvádí význam jmen a související verše, upozorňuje na další zajímavá fakta, podává shrnující informace a odkazuje na doplňkovou studijní literaturu. Čtenář si během četby knihy Elíša může všimnout několika témat nebo myšlenek, na které autor zvlášť upozorňuje. Jedná se mimo jiné o podobnost starozákonního Elíši s Ježíšem Kristem. Elíšu s Ježíšem pojí už význam jejich jmen („můj Bůh zachrání“, „Bůh zachraňuje“). Elíša je označen titulem „Boží muž“ (nejčastěji ze všech starozákonních postav), stejně jako Ježíš paralelním titulem „Syn Boží“. Tak jako v tomto cyklu jedná Hospodin v podstatě jen prostřednictvím Elíši, jedná v evangeliích v podstatě jen prostřednictvím Ježíše. Další podobnosti lze nalézt v Elíšově rozkazu Géchazímu, aby se při cestě vyvaroval jakéhokoliv rozhovoru s lidmi, neboť Ježíš přikazuje učedníkům při jejich vyslání totéž. Elíša pláče nad zlým osudem Božího lidu a pomáhá svým nepřátelům. Oboje činí i Ježíš nebo k tomu vyzývá. Elíša, stejně jako Ježíš, má moc nad životem a smrtí, křísí mrtvé (oproti Elíšovi však Ježíš křísí slovem) a zázračně sytí lid. Tím vším se z Elíši stává předobraz Kristův, resp. Ježíš se jeví jako nový Elíša. Zajímavou Benešovou hypotézou je identifikace postavy jménem Echad (v překladu číslovka „jeden“). Ta se objevuje v klíčových okamžicích elíšovského cyklu na místech, kde biblické překlady uvádějí „jeden ze služebníků“, „jeden z mládenců“, „jeden“, „jeden z nich“, „jeden dvořan“ a „jeden z prorockých synů“. Překlady předpokládají, že se jedná vždy o různou osobu (služebníka izraelského krále, mládence-sluhu manžela Šúne-


THE SLOVO & ŽIVOT

PŘEDPLATNÉ: v České republice: na celý rok 180 Kč + poštovné 72 Kč, u hromadných objednávek se poštovné neplatí; cena jednotlivého čísla je 45 Kč + poštovné 18 Kč

ŠÉFREDAKTOR: Petr Vaďura

ADRESA REDAKCE: Slovo a život, Ječná 19, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 224 919 608 e-mail: office.umc.cz@gmail.com

rubrika

REDAKČNÍ RADA: Petr Procházka, Pavel Kuchynka, David Chlupáček, Filip Jandovský, Miloslav Čech, Michael Kříž, Ralf Mošt, Lenka Sochanová, Martin Kukla PLATBY A DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY: 7373737373/2700, var. s. 252 (číslo účtu) Předplatné na další období končí jen písemným či telefonickým odhlášením v redakci.

TÉMA PŘÍŠTÍHO ČÍSLA: Závislost Články k tématu příštího čísla i další příspěvky zasílejte na adresu redakce. Za obsah článků odpovídají jejich autoři. Uveřejněné články se nemusejí obsahově shodovat s názorem redakce.

SLOVO A ŽIVOT: ročník XXX Vydává Rada oblasti Evangelické církve metodistické v ČR Časopis vychází čtyřikrát do roka.

grafický design: www.behance.net/SOFLY Matěj Čech a Tomáš Pražák

END


Slovo a život 02/2013  

Časopis Evangelické církve metodistické Word and Life Magazine - United Methodist Church Czech Republic

Advertisement
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you