architektura_v_rozšířeném_poli_2022

Americká teoretička umění Rosalind Krauss v roce 1978 vydala svou klíčovou stať „Sochařství v rozšířeném poli“, v níž popisuje prostorovou úlohu sochařství v postmoderním myšlení o prostoru, architektuře a krajině. Struktura názvu se ukazuje jako účinný metaforický nástroj pro chápání samotné architektury jakožto oboru, v němž je prováděn výzkum. Sama je totiž bytostně závislá na širších kontextech, dimenzích a jiných oborech.

Cílem workshopu, na němž by měli doktorandky a doktorandi různých oborů prezentovat dosavadní poznatky svého výzkumu, je nejen vzájemně sblížit výzkumnice a výzkumníky v oblasti architektury z architektonických fakult (vnitřní pole), ale také z oblastí s architekturou souvisejících byť jen zdánlivě, ať jde o přírodní vědy, ryze humanitní obory, či veskrze matematické disciplíny. V různých prostředích se často zkoumají synchronně příbuzné jevy, aniž by docházelo k hlubším interakcím.

Platforma si dává za cíl propojovat dosud neuskutečněné vazby mezi studenty i pedagogy a vytvářet tak inspirativní prostředí pro možné a nečekané budoucí spolupráce. Stejně jako se vážou elementární částice v kvantovém světě i tento workshop má dát prostor vzniku nových propojení mezi vědními obory.

ARCHITEKTURA

ČTVRTEK 8. 12. 2022

09.30 – registrace

10.00 – 10.30 – začátek – úvodní slovo

10.30 – 11.00 – Filip Ježek – Od autoprůmyslu k fyziologickým simulátorům: moderní modelovací nástroj Modelica

11.00 – 12.30 ––––––– TEORIE

Jana Ndiaye Beránková – Francouzská filosofie a teorie architektury 1965 – 1990 Bruno Pella – Možnosti architektonických typológii Kateřina Krebsová – Alternativní a kritické formy architektonické praxe Lukáš Kurilla – Dobrá architektektúra je ako dobré jedlo

12.30 – 13.00 kafepauza

13.00 – 14.30 ––––––– SOCIOEKONOMICKÁ

TÉMATA

Karel Goláň – Cirkulární ekonomika v architektonickém navrhování Lukáš Bejček – Sociální aspekty udržitelné výstavby Eliška Pomyjová – Komunikace a sdílená představivost Denisa Dolanská – Slečna – architekt, paní – architekt či architektka? Pracovní podmínky žen – architektek v období První republiky

14.30 – 15.15 oběd

15.15 – 16.30 ––––––– PŘÍRODNÍ VĚDY

Gabriela Mikesková – Zelené střechy – budoucnost měst Jaroslava Frajová – Biomateriály v architektuře Jiří František Potužník – Rozšířený jazyk RNA

16.30 – 17.00 kafepauza

17.00 – 17.30 – Josef Štogr – Krajina a architektura

17.30 – 19.15 ––––––– PRAXE

Michaela Koucká – Modro-zelená infrastruktura v Praze Eduard Seibert – Jak by planetu navrhly včely? Kristýna Schulzová – Nástroje podpory rozhodování v architektonickém návrhu Tomáš Volejník – 3D tisk v architektuře

19.00 – uzavření prvního dne, pivo a občerstvení

V ROZŠÍŘENÉM POLI 2022

PÁTEK 9. 12. 2022

09.00 – 10.30 – ranní rozcvička (fakultativní prohlídka příkladů rozšířeného pole ve středu Prahy)

10.30 – 11.00 – Petra Dubská – Architektura odběru

11.00 – 12.45 ––––––– DĚJINY

ARCHITEKTURY A PAMÁTKOVÁ PÉČE

Markéta Gausová Zörnerová – Spirituální krajina města Monika Stará – „Kde není poznání minulosti, nemůže být vize budoucnosti.“ Stavba jako historický pramen Mirka Salavová – Novotvary v památkově chráněných územích aneb od Wagnera po zóny Zuzana Ragulová – Meziválečné obchodní portály brněnských židovských architektů Ondřej Hanuš – Prezentace moderní československé architektury v zahraničí: Milánské Trienále v roce 1933

12.45 – 13.30 – oběd

13.30 – 14.00 – David Vokrouhlický – Styk kosmických těles – common envelope evolution

14.00 – 15.30 ––––––– MATEMATIKA + IT + AI

Sebastian Trapl – Kosmopolis

Daniel Kliment – Vliv a význam městského prostoru ve vztahu k životnímu prostředí s využitím v procesu oceňování budov Matěj Krejčiřík – Agora: Framework for Decentralized Communities Matyáš Švejdík – Město a umělá inteligence

15.30 – 16.00 – Tomáš Fassati – Devět typů lidské inteligence jako cesta k nepovrchnímu komfortu uživatele architektury a designu

16.30 – 16.45 – kafepauza

16.45 – 18.30 ––––––– TVORBA + URBANISMUS

Ida Chuchlíková – Zobrazování urbanizovaného území perspektivou stakeholderů Vít Polák – Školní budova jako pole příležitostí

Jiří Vele – Vesmírná architektura: FAQ

Zuzana Tomková – Creating an architectural experience in terms of spatial and lighting composition

Natalie Oweyssi – Prostorová akustika

Svetlana Devyatkina – Odpadní materiál jako zdroj pro architekturu

18.30 – zakončení workshopu, občerstvení

díky.

Kristýna – Josef – Šimon – David

Jana Ndiaye Beránková

Jana Ndiaye Beránková je doktorandka architektury na Columbia University v New Yorku (GSAPP), kde dokončuje disertaci nazvanou “Produktivní nedorozumění: teorie architektura a francouzská filosofie 1965-1990.” Předtím studovala na École Normale Supérieure a na École des Hautes Études en Sciences Sociales v Paříži. Zabývá se francouzskou filosofií, zejména myšlením Alaina Badioua, vztahy mezi kontinentální filozofií a sociálními hnutím v 60. letech, středoevropskou architekturou a teorií 20. století. Je redaktorkou knih Alain Badiou: Sometimes, We Are Eternal (s Normou Hussey, 2019), Revolutions for the Future: May ‘68 and the Prague Spring (s Nick Nesbittem a Michael Hauserem, 2020) and a čísla čísla slovinského časopisu Filozofski Vestnik “Thinking the Infinite” (XLI, 2/2020, s Jelicou Šumič Rihou and Davidem Rabouinem). V Praze organizovala konference Alain Badiou: Filosofie Pravd, 68-89: Paříž-Praha, a Myslet Nekonečno. Působí jako spisovatelka a nakladatelka a vede francouzské neziskové nakladatelství Suture Press / éditions Suture: www.suturepress.com.

Architecture Theory and French Philosophy 1965 to 1990: The Case of Bernard Tschumi

In this lecture, I will provide an introduction to dissertation research on the connections between French philosophy and the theory of architecture from the mid-1960s to the early 1990s. In my dissertation titled “A Productive Misunderstanding? Architecture Theory and French Philosophy 1965 to 1990,” I examine the role that French structuralism, semiology, and post-structuralism played in the genealogy of what we understand as the “theory of architecture.” In the mid-1960s, architects became acutely aware of the crisis of modern architecture embodied in the sterility and failings of social housing, the routinized corporate modernism of the postwar period, and the commodification of design with the rise of consumer culture. During the global student and workers’ uprisings in 1968, architects and students called for establishing a deeper relationship between architecture, the humanities, and social criticism. Facing these social and historical conditions, many thinkers attempted to provide a new theoretical basis for architectural praxis while questioning the principles of the Modern Movement such as functionalism, structural rationalism, and urban renewal. They turned to French structuralism and post-structuralism while em-phasizing the “arbitrary” and “conventional” nature of the relationship between form and function.

To date, little in-depth research has been done on the dialogue between French philosophy and architecture despite its prevalence in this period and its role in foreshadowing postmodern developments. My dissertation addresses this gap by proposing five case studies concerning the theoretical work of different architects: Aldo Rossi, Alain Colquhoun, Mario Gandelsonas and Diana Agrest, Bernard Tschumi, and Peter Eisenman. These case studies share a common thread: a preoccupation with structuralist and poststructuralist concerns with language. However, concepts such as “structure,” “event,” and “meaning” often have different significations for each of these architects. My project could be described as a history and criticism of architectural theory—one that focuses specifically on the dissonances and dialectical contradictions present within the theoretical writings of these architects, while examin-ing the polemics and discussions between them. I consider their built work only to the extent that it helps to elucidate or challenge theoretical concepts. In this lecture, I will explain my research methodology while questioning the links between architecture and philosophy. As a case-study, I will analyze the writings of Bernard Tschumi. I will focus on the influence of thinkers such as Henri Lefebvre, Roland Barthes, and the Tel Quel circle in the late 1970s, and of Jacques Derrida in the early 1980s, on Bernard Tschumi’s writings on the “polysemy of meaning” and on the “event.” I will also allude to Tschumi’s connections with the New York art world and compare his approach with some of Rosalind Krauss’s canonic writings. In my research, I challenge the “post-critical turn” in the architectural scholarship of the past two decades and I hope to contribute—through its critical reevaluation—to theory’s renewal. Given the present political, social, and environmental crises, I believe that it is impossible to “think radically” without grounding architectural thinking in philosophy and theory.

Bruno Pella

Pochádzam zo slovenského mesta Košice, kde som vychodil gymnázium a pokračoval v štúdiu architektúry na FA ČVUT v Prahe. Magisterský stupeň som absolvoval na Katedre architektonickej tvorby VŠVU v Bratislave a moja diplomová práca TYP_TYPOLÓGIA bola ocenená odmenou Ceny prof. Lacka PRO TEORIA. Aktuálne pôsobím na FA ČVUTv poslednom ročníku inžinierskeho štúdia.

Možnosti architektonických typológii

Príspevok odhaľuje rôznorodosť kritérií architektonických TYPOLÓGIÍ, teda teórií triedenia, posudzovania a navrhovania architektúry v troch základných novovekých obdobiach dejín. Čítame v nich odpovede na dve základné otázky architektúry: čo a ako. Čo je architektúrou a ako architektúra vzniká, ako sa má navrhovať. Kým tá prvá otázka je abstraktná, všeobecná, neurčitá, zaoberá sa vymedzovaním architektúry ako takej zo sveta, druhá je konkrétna, subjektívna a vedie ku individualizovaným názorom na architektúru, vymedzuje architektúru v architektúre.

Štúdia predstavuje vlastnú organizáciu usporiadania procesu odpovedí na tieto otázky prostredníctvom nového kritéria. Polemizuje TYP a zamýšľa sa nad jeho rolou v minulosti a súčasnosti. Má význam v dnešnej dobe zaoberať sa typológiou? Ak áno, akým spôsobom? Vieme ňou navrhovať? Je typológia iba strnulosťou či dokáže byť dynamikou?

Práca uvažuje metafyzickú reprezentáciu architektonického sveta prostredníctvom možného systému. Heteronómne zrkadlí súčasný epistematický dejinný zlom začínajúceho postantropocénu a tým vplýva na autonómne súčasti architektúry Predstavuje teda názor na možné fungovanie architektúry, ku ktorému je možné dospieť až cez prizmu súčasnosti, no vytyčuje princípy platné aj pre minulé obdobia. Predstavuje pojem všeobecná architektúra a snaží sa o jeho popísanie a súčasne o jeho rekonštrukciu.

Jednou z nových typológií, ktoré by boli schopné vstrebať popísané situácie je typológia založená na architektonických obsahoch, ktoré stoja nad doterajšími kritériami typu klasických systémov a umožňuje korelačné nahliadanie na súčasné svety architektúry, ktoré paralelne existujú vedľa seba.

Fungovanie novej typológie architektonických obsahov bolo overované v diplomovej práci na Katedre architektonickej tvorby VŠVU v Bratislave a od Spolku architektov Slovenska získalo Cenu prof. Jozefa Lacka v kategórii PRO TEORIA pre akademický rok 2021/2022.

Kateřina Krebsová

Kateřina Krebsová roce 2011 nastoupila na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze - obor Design nábytku a interiéru a svůj zájem o prostorové uvažování následně rozvíjela studiem architektury na UMPRUM. To v roce 2021 zakončila diplomovou prací s názvem Možnosti infrastruktury, v níž zkoumala vzájemné souvislosti města a globálních infrastrukturálních systémů, které ovlivňují jeho fungování. Po dokončení studia začala pracovat v atelieru Vít Podráský architekti a na dva semestry (zs 21 a ls 22) si vyzkoušela pozici asistentky v ZANu na FA ČVUT, v atelieru vedeném Martinem Kropáčem. V rámci současného architektonického diskurzu ji zajímá množství leckdy problematických environmentálních a společenských otázek, do nichž obor vstupuje, a tak se od října 2022 věnuje doktorátu s názvem Alternativní a kritické formy architektonické praxe pod vedením Evy Franch i Gilabert na UMPRUM. Kromě toho hraje fotbal a leze na boulder.

Alternativní a kritické formy architektonické praxe

Co v dnešním světě znamená pracovat jako architekt? Jaká jsou východiska profese, která se zabývá přetvářením životního prostředí?

Projekt zkoumá alternativní a kritické formy architektonické praxe. Ty charakterizuje jakožto projekty vyhledávající vlastní zadání, namísto tradičního formátu práce pro klienta, jež zároveň reagují na mnohdy palčivé environmentální, společenské a mocenské problémy současného světa. Jednotlivé příklady k výzkumu hledá v prostředí architektonických výstav a přehlídek, architekturu prezentující se v tradičně uměleckých kontextech, či skrze proměnu vnímání profese v rámci akademického prostředí. Návazující částí projektu je analýza vybraných příkladů prostřednictvím vymezení vůči tradičnímu modelu praxe, který dané projekty vždy určitým směrem rozšiřují, či proměňují. Pro zařazení do širšího kontextu si pak práce klade za cíl konfrontovat tyto architektonické přístupy s některými východisky současné filosofie a dalších sociálních, ekonomických a politických teorií. Jak souvisí východiska alternativních forem architektonické praxe se směry současné filosofie, jako je spekulativní realismus, nebo objektově orientovaná ontologie? Jaké jsou způsoby navrhování prostředí pro různorodé živé organismy, mimo tradičního formátu navrhování pro člověka?

Jaká bude náplň profese architekta v kontextu cirkulárních a nerůstových teorií, rezonujících v současné ekonomii?

Bruselské studio Rotor se ve své tvorbě zaměřuje na výzkum a recyklaci stavebního odpadu, přičemž získané materiály následně využívá ve svých realizacích. Jeho vedlejší projekt - Rotor Deconstruction se pak přímo zabývá prodejem druhotně využitelných materiálů. Profese architekta se v tomto případě tedy rozšiřuje na péči o hospodárné nakládání s materiály, s cílem zajištění jejich efektivnějšího využívání...

Filosof Timothy Morton považuje za východisko z antropocénu konfrontaci s tzv. hyperobjekty - tedy entitami, jejichž rozsah uniká možnostem lidského pojímání (např. klimatická změna, globální korporace a.j.). Jak lze v tomto kontextu uvažovat o práci Forensic Architecture ?

Jaké možnosti a výzvy pro architekturu generuje teorie akceleracionismu, jež vychází z možnosti zrychlení kapitalistického růstu k dosažení výrazných technologických a s nimi souvisejících společenských proměn? Interdisciplinární platforma Autonomy zkoumá aktuální témata týkající se současné urbánní společnosti: jako příklad lze uvést projekty řešící problematiku pracovní doby v kontextu udržitelných ekonomických modelů, varianty logistických modelů pro urbánní prostředí, nebo environmentální stabilitu současných měst.

Na položené otázky jistě neexistují jednoduché odpovědi. Zároveň se však domnívám, že výše nastíněné mezioborové konfrontace pomohou definovat, k jakému způsobu proměny světa jednotlivé alternativní architektonické přístupy spějí a jakou společnost si kladou za cíl vytvářet.

Lukáš Kurilla

Lukáš Kurilla je architekt, pedagóg a výskumník pôsobiaci na ČVUT a ARCHIP.

Vo svojom výskume sa zameriava na využitie výpočtového myslenia (Computational Thinking) v kreatívnom navrhovaní hlavne konštrukčných a nosných systémov.

Je zakladateľ codingARCH - konzultačnej a školiacej skupiny venujúcej sa podpore výpočtového navrhovania v praxi a riešeniu špecifických problémov pomocou na zákazku vytvorených digitálnych nástrojov.

Čo má spoločné dobré jedlo s architektúrou?

Vo svojom príspevku by som rád rozprával o podobnosti profesií architekta a kuchára. Spojitosť medzi týmito profesiami vidím v recepte. Pri jedle nám recept zabezpečí, že podľa neho uvarené jedlo bude chutné a bude to to jedlo, ktoré sme si vybrali. Čo je recept v architektúre a čo je jeho cieľom? Ako sa mení recept v architektúre v priebehu evolúcie človeka a aký dopad má naň výpočtová a informačná doba? Je možné tvoriť architektúru len pomocou receptu a to i bez architektov, alebo aká je rola architekta v generatívnom návrhu?

Karel Goláň

Karel Goláň je architektem, spoluzakladatelem crea—tura studio, které se hlásí k odpovědnému navrhování. Jeho vnímání architektury není jen v rovině estetické, ale silněji v roli etické — udržitelnosti, jakožto uchování hodnot minulých a vytváření hodnot budoucích. Kromě vlastní praxe se věnuje výzkumu na Fakultě architektury ČVUT v Praze, kde nyní vyvíjí metodický nástroj pro zavedení principů cirkulární ekonomiky do architektonické praxe, a navazuje tak na svůj předchozí diplomní experiment s využíváním materiálů de:konstruovatelných panelových domů. Je spoluautorem kapitoly stavebnictví Strategie hl. m. Prahy pro přechod na cirkulární ekonomiku - Cirkulární Praha 2030, aktivně spolupracuje s veřejným a soukromým sektorem na cestě k cirkularitě. Je aktivním členem českého cirkulárního hotspotu.

Cirkulární ekonomika v architektonickém navrhování

Příspěvek představuje současné znalosti cirkulární ekonomiky (CE) v architektuře, ve vztahu k procesu architektonického navrhování a roli architekta. Shrnuje a hodnotí existující metody a nástroje implementace cirkulární ekonomiky do praxe architekta.

Nedílnou součástí architektonické tvorby jsou otázky etické. V současné době jsme svědky proudů, které otázky etické odpovědnosti - v pojetí udržitelnosti staveb, kladou do popředí, možno i před estetiku a funkci, zavedené etalony hodnocení architektonické tvorby.

Jedním z principů, který propojuje pilíře udržitelnosti v architektuře, je cirkulární ekonomika (oběhové hospodářství). Jedná se o ekonomický model, který překonává současný lineární model lidské činnosti (postavit - užívat - demolovat), omezuje či zcela eliminuje vznik odpadů a maximálně zachovává hodnotu výsledků lidské činnosti, přičemž snižuje její dopady na planetu a její ekosystém. Již nyní jsme svědky zvyšujících se požadavků zadavatelů a klientů na zahrnutí principů do navrhování, Evropská komise navrhuje, aby v roce 2050 byly všechny budovy uhlíkově neutrální…

Jak se tedy pod vlivem postupného přechodu z lineárního na oběhový ekonomický model může změnit princip architektonického navrhování? Jak se mění role architekta? A co je potřeba k tomu, abychom byli schopni v souladu s těmito principy navrhovat?

Problémem implementace principů CE není jen malá míra skutečné adopce ve stavebním sektoru a chybějící znalosti, ale také absence praktických nástrojů, které by architekt mohl využít ve své praxi, společně s dalšími účastníky výstavby Příspěvek proto představuje a hodnotí současné nástroje, které architektům pomáhají právě s implementací těchto principů, a nastiňuje možný rozvoj těchto nástrojů.

Lukáš Bejček

Jsem absolventem magisterského oboru budovy a prostředí FSv ČVUT, kde jsem se v rámci diplomové práce věnoval výrobě nepálených hliněných cihel. Technologii nyní plánujeme využít během výstavby střední školy v Zambii, kde bych se chtěl kromě technologie zaměřit také na sociální aspekty udržitelné výstavby, kterým se ve spojitosti s tímto projektem věnuji v rámci svého doktorského studia.

Sociální aspekty udržitelné výstavby

V rámci svého doktorátu pracuji na projektu výstavby střední školy v Zambii, kde se podílím na vývoji nepálených hliněných cihel, které budou použity při výstavbě. Rád bych se na podobné projekty podíval prizmatem sociálních aspektů nejen v prostředí Zambie, ale i tom českém.

Eliška Pomyjová

Eliška má mnoho rolí, které se těžko zavírají do jednoho zastřešujícího boxu. Trajektorie jejího pohybu v rozšířených polích není lineární. Snaží se pochopit výzvy související s vystavěným prostředím, udržitelností a správou sídel především v ČR. Soustředí se na propojování různých odborností s cílem rozšířit kolektivní představivost tak, abychom v laskavém celospolečenském dialogu nacházeli řešení v době, která nemá precedens. Nejraději se pohybuje v polích kolem rodných Kladrub, kam se vrací s touhou porozumět vnitřním periferiím. Je doktorandkou FA ČVUT, spolupracuje s Rethink Architecture a je členkou kurátorského týmu Českého pavilonu na Benátském bienále architektury pro rok 2023.

Komunikace a sdílená představivost

Mluvené slovo se na komunikaci podílí malou měrou. Přesto slova, která volíme, jsou klíčová pro porozumění. Bez porozumění se nedokážeme domluvit mezi sebou. Domluva je klíčová pro změnu zaběhlých pořádků. R. Hopkins hovoří o potřebě vytvoření sdílené představivosti pro to, abychom dokázali čelit výzvám, s kterými nikdo z nás nemá přímou zkušenost. S ostatními účastníky workshopu chci mluvit o možnostech zlepšení komunikace v souvislosti s vystavěným prostředím a architekturou.

Denisa Dolanská

Denisa Dolanská je absolventkou Fakulty architektury ČVUT a oboru Teorie a dějiny moderního a současného umění na pražské UMPRUM, kde se začala zabývat tématem žen-architektek v meziválečném Československu. Tématu se dále věnuje i v doktorském studiu na stejné instituci. Kromě toho pracuje jako architektka.

Slečna-architekt, paní-architekt či architektka? Pracovní podmínky žen-architektek v období první republiky

V architektonickém povolání stály ženy dlouhou dobu v pozadí. A to i přesto, že si ihned po vzniku první republiky, tedy po nastolení rovnosti mužů a žen před zákonem, začaly připisovat první úspěchy v tomto oboru. Ovšem až na úplný pomyslný vrchol se jim vystoupat nepodařilo a jejich tvorba často upadla do zapomnění. Aby bylo možné proniknout do hloubky tohoto fenoménu mizení žen z architektonické profese, je nutné nejdříve porozumět tomu, jak byla samotná architektura praktikována.

Cílem příspěvku je přiblížit fenomény spojené s působením žen v architektonické profesi v meziválečném Československu, a případně jejich vztah k současné situaci. Příspěvek je koncipován jako rekonstrukce bádání věnovaného první generaci českých architektek a pojmenování jeho (zatím) neprostudovaných oblastí, včetně stručného zhodnocení předností a úskalí výzkumu věnovaného určité marginalizované skupině.

Gabriela Mikesková

Gabriela Mikesková je studentkou 2. ročníku doktorského studijního programu Nanotechnologie na VŠB. Magisterské a bakalářské vzdělání absolvovala na OSU v oboru Experimentální biologie. Hlavní zaměření oboru byla genetika, molekulární biologie, toxikologie a mikrobiologie. Toto vzdělání bylo zaměřeno na mikrosvět, tak se rozhodla jej rozšířit i o makrosvět pomocí oboru Ochrana životního prostředí v průmyslu. V doktorském studijním programu se rozhodla zabývat ekotoxikologií a genotoxikologií. Povypráví o Zelených střechách jako o jedné z mnoha alternativ zeleně ve městě.

Zelené střechy – budoucnost měst

I přes mírné zpomalování urbanizace v posledním desetiletí se začíná řešit nevratně zničený ekosystém ve městech, kdy podle předpovědi v roce 2035 má být počet obyvatel žijících ve městě až 83 % v rozvinutých zemích. V městských prostorách není další místo pro zeleň, rostlinný původní ekosystém až na pár antropogenně udržovaných výjimek je zlikvidován. Právě proto se začíná prosazovat nový ekologicky přátelský koncept k životnímu prostředí, a to zelené střechy Zelená střecha je osázená zelenými rostlinami, skládá se z několika komponent včetně vegetace, substrátu, filtrační vrstvy, drenážního materiálu, izolace, kořenové bariéry a vodotěsných membrán. Mezi hlavní důvody vytváření ekologických střech patří snížení nákladů na dešťovou vodu a energii zlepšování ovzduší, snížení městského tepelného ostrova, hlukové zátěže a zisku nových ekologických vlastností, jak z estetického hlediska, tak pro zajištění nových stanovišť pro živočichy, včetně biomonitoringu prostředí, pohlcování nanočástic a snížení uhlíkové stopy. Mezi jejich vedlejší pozitivní účinky lze také zmínit snížení zátěže čistících zařízení. Naopak mezi nevýhody bych zařadila vysoké náklady na výstavbu a její udržitelnosti včetně problémů se zatékáním. Ve vyspělých městech zelené střechy expandují, dnes jsou součástí 40–50 % nepropustných střešních ploch. Ovšem každá střecha potřebuje jiný typ rostlin i substrátu. [1; 2; 3] Samotné rostliny se vybírají na základě hloubky substrátu. Do nejmenší hloubky (0-5 cm) se zasazují lišejníky, mechy a rozchodníky, do střední hloubky (5-10 cm) drobné cibuloviny, trávy, nebo suchovzdorné trvalky, v největší hloubce (10–20 cm) se nejvíce daří cibulovinám a letničkám ze suchých stanovišť, směsi nízkých a středních trvalek a subkeřům. [1] Důležité je, aby rostliny zcela pokryly půdu, jinak by docházelo k odpařování vody. Zároveň zvolené rostliny musí mít mělké kořeny, aby nedocházelo k prorůstání do střešní konstrukce. Nežádoucí je také rychlá expanze rostlinného růstu, popřípadě zabránění erozí na střechách s náklonem. Právě proto jsou doporučované rostliny s metabolismem CAM, které zadržují vodu v pletivech a ukládají CO2. Je důležité také vybrat rostliny a umístění zelené střechy podle chemického složení okolního vzduchu, emisí, zastínění a intenzitu slunečného záření. Půda by měla být chudá na živiny, aby se zabránilo velkému růstu vegetace a právě tímto se jejich složení liší od typických zahradnických půd, kde je hlavní složkou humus a organické látky. Střešní půdy obsahují 50-90 % minerálních materiálů, čímž snižují hustotu, zvyšují pórovitost, mají vyšší odvodňovacích schopnost nasycené půdy a lepší větrání kořenů. Velikost granulovaných částic se má pohybovat od 2 do 4 mm, nejčastěji jsou to anorganické materiály s nízkou hustotou. Používají se například pemza, zeolit, škraloup, vermikulit, perlit, rašelina a drcené cihly. [1; 2] Je také zajímavé, že nejekologičtější, nejméně finančně náročné a nejvíce enviromentálně přínosné jsou zelené střechy s mechy a rozchodníky, které nevyžadují žádnou údržbu a závlahu. Ovšem jako jejich nevýhodu spatřuji nepřístupnost pro člověka, je tedy nevhodná pro balkóny a přístupná místa na střeše. [4]

Citace :

[1] SHAFIQUE, Muhammad, Reeho KIM a Muhammad RAFIQ. Green roof benefits, opportunities and challenges –A review. Renewable and Sustainable Energy Reviews [online]. 2018, 90, 757-773 [cit. 2022-11-10]. ISSN 13640321. Dostupné z: doi:10.1016/j.rser.2018.04.006

[2] CASCONE, Stefano. Green Roof Design: State of the Art on Technology and Materials. Sustainability [online]. 2019, 11(11) [cit. 2022-11-10]. ISSN 2071-1050. Dostupné z: doi:10.3390/su11113020

[3] ZHANG, Gaochuan a Bao-Jie HE. Towards green roof implementation: Drivers, motivations, barriers and recommen dations. Urban Forestry & Urban Greening [online]. 2021, 58 [cit. 2022-11-10]. ISSN 16188667. Dostupné z: doi:10.1016/j. ufug.2021.126992

[4] TABATABAEE, Sanaz, Amir MAHDIYAR, Serdar DURDYEV, Saeed Reza MOHANDES a Syuhaida ISMAIL. An assessment model of benefits, opportunities, costs, and risks of green roof installation: A multi criteria decision making approach. Journal of Cleaner Production [online]. 2019, 238 [cit. 2022-11-10]. ISSN 09596526. Dostupné z: doi:10.1016/j. jclepro.2019.117956

Jaroslava Frajová

V letech 2016–2020 asistentka v Ateliéru textilu na Akademii výtvarných umení v Bratislavě; od roku 2019 studentka PhD. na FUA TUL v Liberci. 2007–2011 Oděv a textilní design, TU Liberec, v letech 2010–2011 Akademie Sztuk Pienknych v Lodzi, 2011–2013 textilní inženýrství TU Liberec, 2015–2016 Akademie der bildenden Künste Wien, 2014–2016 Fiber art - Akademie výtvarných umění v Bratislavě. 2020 Ideathon, winner, Liberec (CZ), 2021 Sympozium, Future living environments, New Zeland (NZ), UNESCO project Creative Resilience, Paris (F), Global Grad show, selected work, Dubai (UAE)

Biomateril in Architecture

The global crisis is manifesting itself in many areas of human action. One of the real problems is that natural resources are dwindling or being treated inefficiently. The building material is running low and the production of building material is environmentally demanding. The second aspect is that people want to live more and more in cities, which leads to more buildings, less greenery and a deterioration in the quality of a healthy urban environment. The work deals with interdisciplinary cooperation in the field of growing materials based on bacterial growth and the search for a form usable in architecture. The central investigated material is bacterial cellulose. This material is included in the research area, bio living architecture. Living organisms are able to adapt highly to changes in the environment and reproduce in a simple way. The process we are dealing with here is fermentation and it is one of the basic processes in nature. The cornerstones are water, carbohydrates, food bacteria. The process is based on a liquid basis. We try to use the natural production properties of living organisms and modify them so that we can create objects directly in the living process by gradually pulling the fungus out of the fermented solution. This process is energy-efficient and is used for an extended understanding of the ecological approach processes that can be used for architecture. We are inspired by 3D printing and with the help of bacterial growth we are looking for an architectural material and shape principle based on the principles of sustainable architecture and circular economy. Nature has evolved over many years to create complicated structures with simple elements. This man-made approach can create materials that may be irreplaceable in the future in terms of sustainability, production and aesthetics.

Jiří František Potužník

Po mnoha promarněných šancích v životě, z nichž největší byla prostonaná účast v legendární soutěži Bludiště, se rozhodl si uměle prodloužit pocit mládí nekonečným studiem PhD na Ústavu Organické Chemie a Biochemie. Mezi záliby patří prokrastinace nad kávou a sbírání negativních výsledků.

Rozšířený jazyk RNA

Díky vývoji nových technologií a detekčních metod se rozšiřuje klasický kód RNA ze čtyř písmen (A,C,G,U) o více než 170 různých chemických modifikací, které mají vliv na funkci a strukturu dané molekuly RNA. V rámci doktorátu se věnuji identifikaci nových RNA čepiček, tedy modifikací na 5’ konci RNA. V současné době především snahou o vyvinutí specifických sekvenačních metod, které by měly umožnit rozpoznat pouze modifikované RNA a tím pádem usnadnit pátrání po jejich funkci v buňkách.

Michaela Koucká

Mgr. Michaela Koucká je absolventkou oborů ekonomie a management na španělské fakultě ESMA Praha a magisterského oboru sociální a kulturní ekologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Má dlouholeté zkušenosti s vedením projektů v neziskových organizacích, především v tématech hodnocení udržitelného rozvoje a adaptace na změnu klimatu. Zajímá se o vzdělávání veřejnosti v udržitelné architektuře a spolupracuje se sdružením Rethink Architecture. Od roku 2013 vede osvětově-vzdělávací projekt Počítáme s vodou (ZO ČSOP Koniklec) zaměřený na hospodaření s dešťovou vodou a modro-zelenou infrastrukturu v obcích a městech ČR. Od roku 2018 je studentkou doktorského studia na Ústavu urbanismu Fakulty architektury ČVUT v Praze, kde se zabývá tématem hodnocení vitality urbánního prostředí ve vztahu k modro-zelené infrastruktuře.

Modro-zelená infrastruktura v Praze

Postupující změna klimatu vyžaduje nutnou adaptaci měst na extrémní projevy s touto změnou spojené. Účinným nástrojem pro zvládání dlouhodobého sucha, vln horka a nadměrných přívalových srážek je budování funkční modro-zelené infrastruktury a hospodaření s dešťovou vodou v zastavěném území. Způsob plánování a navrhování územních celků i samostatných lokalit významně ovlivňuje udržitelnost a odolnost sídel vůči změnám klimatu. Jednotlivá opatření modro-zelené infrastruktury, ať už vegetační či vodní prvky, mají vliv na pobytovou kvalitu nejen veřejných prostor. Obsah přednášky je věnován jak opatřením implementovaným v rámci adaptační strategie města Prahy, tak mimo ni. Zabývá se tím, jaké urbanistické kvality a ekosystémové služby poskytují.

Eduard Seibert

Rád bojuji.

Za to, v co věřím, za slušnost, za lepší svět, za jiné pohledy, proti předsudkům, očekáváním, proti svým špatným vlastnostem. Potřebuji svobodu myšlení, otevřené diskuse, kritické uvažování, demokratické jednání, zvědavé okolí. Asi proto jsem věčný student, nyní doktorského oboru na FUA TUL a včelařského učňáku.

Jak by planetu navrhly včely?

Žijeme v kulturní krajině. Nikde v našem okolí není prostředí, které by neprošlo transformací, vlivem člověka. Většina z nás takové prostředí zná jen z dokumentárních filmů. Některé změny byly přímo navržené, jiné jen přirozenou reakcí přírody na lidské konání. Zavřeme oči a představme si, že dominantní tvor naší planety není člověk, ale včela. Ponechme ji veškeré schopnosti a potřeby, pouze s předpokladem, že disponují inteligencí nezbytnou k navrhování. Jak by vypadala infrastruktura? Určitě by nestavěly silnice, ale možná větrolamové koridory pro trubce. Vznikla by města? Nepochybně, co jiného je každý úl? Kde by je budovaly? Jak velká? Co estetika krajiny? Záleželo by včelám víc na kvalitě života nebo zavčelení planety? Jak by se snažily bojovat s civilizačními nemocemi, jako je včelí mor či varroáza? Hydroponické farmy by vynalezly dávno před objevem kola. Také se rozhodly vyměnit vosk za plasty? Změnila by se skladba vegetace? Nejspíše by traviny byly na seznamu ohrožených rostlinných druhů a obilí by dávno zmizelo. Jabloně by měly květy velikosti jablek a kvetly by až do října. Žluny mají vytvořené ornitologické rezervace, díky kterým se je včelám podařilo zachránit těsně před vymřením. Medvědi žijí jen vysoko v horách, kde se včelám nedaří, v nížinách žije jen pár kusů, které si včely vytrénovaly, aby jim pro pobavení předváděli akrobatická čísla! Nepředstavitelné! A začaly už používat proti škůdcům humanicidy?

A jak by vypadala planeta navržená sýkorkami? Ledňáčky? Pavouky?

A teď se vraťme zpět do naší reality. Najdeme nějaké průniky mezi tím, jak krajinu navrhujeme my a jak by krajinu navrhovaly jiné druhy, které tu mají žít s námi?

A jak to zohledníme v naší práci?

Vytváří to nějaké nové krajinářské tvarosloví?

Jaký to má vizuální potenciál?

Jak přesvědčíme investory, že to má smysl?

Jak zemědělce, že se jim to vyplatí?

Stihneme na to přijít včas?

Kristýna Schulzová

Kristýna Schulzová vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze a v současné době zde dokončuje doktorské studium – její disertační práce „Architectural Design Process in Terms of the Indoor Environmental Quality“ se zabývala vlivem rozhodnutí architektů v koncepční fázi architektonického návrhu na kvalitu vnitřního prostředí dokončené budovy a její obhajoba je plánována na leden 2023. V současné době Kristýna pracuje jako BIM konzultant ve firmě Proconom. Ve volném čase hraje bridž, jezdí na kajaku, na lyžích a na kole – na všem stejně mizerně, ale s velkým nadšením.

Nástroje podpory rozhodování v architektonickém návrhu

Příspěvek se zabývá nástroji podpory rozhodování (DDS – design decision support), které architekti využívají jako podklad pro predikci dopadu svých rozhodnutí na vlastnosti výsledné budovy, se zaměřením na udržitelnost, energetickou hospodárnost a kvalitu vnitřního prostředí. Tyto vlastnosti jsou převážně určeny již v koncepční fázi projektu, kdy jsou změny v návrhu nejméně nákladné a mají největší potenciál ovlivnit výslednou výkonnost budovy (building performance). Ve fázi architektonické studie jsou přitom rozhodnutí o návrhu téměř výhradně v gesci architekta, s minimálním zapojením širšího týmu specialistů. Tradičně se architekti spoléhají především na svou zkušenost a empirická pravidla, spolu s jednoduchými grafickými pomůckami (diagramy). Rozhodnutí dále opírají o normy, směrnice a konzultace se specialisty/profesanty. V posledních dvou desetiletích se do popředí zájmu dostává softwarová simulace vlastností budov (BPS - building performance simulation) jako prostředek pro přesnější vyhodnocení návrhu, protože tradiční metody podpory rozhodování nejsou dostačující pro predikci výsledných vlastností budovy. Přestože vývoj softwarových nástrojů BPS rychle postupuje, dosud se v architektonické praxi příliš neujaly.

Rozpor mezi existencí dostupných simulačních nástrojů pro podporu rozhodování při navrhování a neochotou architektů je využívat naznačuje potřebu hlubšího pochopení souvislostí mezi vlastnostmi budov (zejména z hlediska udržitelnosti a kvality prostředí v budovách i mimo ně) a procesem architektonického navrhování, a to jak proto, aby architekti mohli tyto problémy lépe zohlednit, tak proto, aby tvůrci nástrojů softwarové simulace vlastností budov mohli tyto nástroje architektům lépe zpřístupnit.

Na základě případových studií 15 budov realizovaných v České republice v letech 2010-2020 a zejména rozhovorů s jejich architekty se výzkum snažil zjistit, jakou podobu by měla mít podpora rozhodování při navrhování, která by architektům usnadnila rozhodování při návrhu týkající se kvality vnitřního prostředí. Ze zjištění vyplývá, že architekti berou výkonnost budovy v úvahu již na začátku procesu navrhování, kdy musí činit nepřesná rozhodnutí s neúplnými informacemi. Nástroje pro podporu rozhodování při navrhování by se proto měly orientovat spíše na to, aby architekta správně nasměrovaly, než aby poskytovaly přesné numerické vyhodnocení.

Tomáš Volejník

Do Liberce odešel za lákadlem menší, dynamické školy a blízkosti Jizerek. Ve třetím ročníku se našel v ateliéru Samana Saffariana, udělal pod jeho vedením bakalářku a zůstal i v navazujícím. Pomalu se odklání od klasické architektury. Technologická práce v ateliéru se překlápí do výzkumu, spolupráce a skutečnějšího měřítka. Láska k hlavolamům a řešení nových problémů tak zůstává dále živena.

3D tisk v architektuře

V rámci své bakalářské práce jsem se věnoval současným technologiím 3d tisku v architektuře, trendům a vytváření vize do budoucna, kterou jsem aplikoval na návrh nového nádraží v Brně. Nejprve šlo o rešerše existujících či probíhajících projektů a mapování tohoto rychle rostoucího odvětví, následně o hledání mezer, potenciálů a limitů které technologie má, na které navazovalo kombinování přístupů a řešení možných výzev a problémů, které začaly v procesu vyvstávat. Z mého pohledu to byl první krok delší cesty, na kterou jsem se v tomto oboru vydal. Šlo mi v jistém smyslu o naivní, prvotní nastavení cílů a vizí, snahu představit si, jak by tištěná architektura mohla vypadat v budoucnosti, nehledě na každý problematický detail. Přeskočil jsem i proto všechna menší měřítka, materiálové testy, pavilony, experimentální malou architekturu a přešel rovnou do měřítka velké veřejné budovy nádraží a záměrně tvořil vizionářskou architekturu. Na magisterském programu nyní pokračuju v ateliéru Samana Saffariana, kde se téma 3D tisku v architektuře stalo celoateliérovým zadáním, ale vracíme se měřítkově zpátky, k testům a navrhováním 1:1. Navázali jsme spolupráci s Německem - výzkumným institutem Fraunhofer v Žitavě a Olbersdorfem (organizací starající se o tamní sídliště), kam navrhujeme kolárnu, která by se měla na konci projektu v Faunhoferu na velkorozměrové rámové tiskárně vytisknout, pravděpodobně z recyklovaného z plastu. Chtěl bych představit náš způsob práce, kde se nacházíme, a směr, jakým se ubíráme.

Za zajímavou věc, o kterou bych se rád podělil, je i přesah ateliérového zadání do výzkumného projektu, na kterém se podílí nejen vedoucí, asistent, ale i další pracovníci fakulty, a kterého jsme jako studenti přirozenou součástí. Pohybujeme se mezi architekturou, designem a technologickým výzkumem ve spolupráci s pracovníky institutu. Témata, která nás zajímají, jsou udržitelnost, materiálová úspora, různé druhy optimalizace, inovace, informovaný design, ale zároveň i samotná estetika 3D tisku, hledání tvarů odpovídající technologii a geometrii tiskáren, spíše než prostorové funkci. Projekt dostává překvapivě reálné obrysy a pro mě je zatím jedním z nejambiciźnějších z těch, na kterých jsem na škole pracoval. Sám jsem zvědavý, kam dál povede.

Markéta Gausová Zörnerová

Markéta Gausová Zörnerová vystudovala jednooborovou historii na katedře historie FF UJEP v Ústí nad Labem s titulem Bc. a dále učitelství dějepisu a občanské výchovy na PF TUL v Liberci s titulem Mgr. V roce 2022 nastoupila k doktorskému studiu na katedře historie FF UJEP v oboru České dějiny pod vedením školitele prof. Jana Royta. Markéta pracuje v Muzeu města Prahy jako muzejní pedagog.

Spirituální krajina města

Motto:

It sits in a particular place and speaks in a symbolical tongue about the meaning or use of that place. KRAUSS, Rosalind. Sculpture in the Expanded Field. In: October, 8, 1979. S.33.

Původním cílem výzkumu, kterým se zaobírám od svých bakalářských studií, byly projevy katolického kultu sv. Jana Nepomuckého v movitých památkách na území historických pražských měst. Postupně jsem zúžila svůj zájem na ty movité památky, které se nacházely či dodnes nacházejí na veřejných prostranstvích. V počátcích svého výzkumu jsem si kladla otázku, zda rozmístění těchto soch, maleb, reliéfů či drobných kaplí mohlo souviset s trasami náboženských procesí během pravidelných svatojánských oslav. Výsledky výzkumu mne stále více odváděly od „pouhého“ popisu svatojánských skulptur a maleb a neodbytně mne směřovaly k otázkám po prostorových souvislostech, identitě místa, interakcím mezi divákem a prostorem a v neposlední řadě po proměnách významu míst, na což odkazuje i citace ze stati R. Krauss v úvodu abstraktu. Můj doktorandský výzkum nese podtitul ‚Spirituální krajina města‘. V návaznosti na práce Ch. Norberga-Schulze, K. Lynche, H. Beltinga, P. Kaliny a dalších uvažuji o významu míst, na nichž jsou či byly umístěny svatojánské památky v širších souvislostech. Především si uvědomuji, že kategorii ‚krajina‘ lze uplatnit i na městský prostor, pro nějž rovněž platí pojmy jako ‚cesta‘, ‚hranice‘, ‚horizont‘, ‚oblast‘ či ‚hloubka‘. Tato místa jsou (byla) zaplňována významy, které nejsou neměnné, ale vznikají z představ diváka, který je vytváří z navzájem se doplňujících narativů. Tyto představy jsou závislé na prekonceptech pozorovatele a také na proměnách konkrétní lokace. Krajina historických pražských měst nezůstala neměnná; od 17. století do současnosti docházelo k řadě dílčích změn v městské architektuře, ať již jako důsledek vojenské agrese, změny stavebních stylů či praktických úprav. Nikdy však nedošlo k zásadní proměně celé městské krajiny, a to až do poslední třetiny 19. století. Zcela radikálně proměnily pražský půdorys až asanační zásahy. Plošným bouráním došlo k zániku tradiční městské struktury, cesty a oblasti ztratily svoji identitu, půdorys města byl zásadně proměněn, obyvatelé přišli nejen o hmotu místa, ale také o společné obrazy, jimiž se vyjadřovali, jež sdíleli a jimž rozuměli. V neposlední řadě místo přišlo o své původní obyvatele; ti si z asanovaných oblastí odnesli narativy a porozumění významům, které již neměli kde uplatnit. Nově příchozí obyvatelé si vytvářeli zcela nové významy platné pro nově vznikající místa.

Cílem mé současné práce je zachycení a popsání původního narativu svatojánských památek ve vztahu ke konkrétní oblasti a místu. (Zde je na místě pozastavit se i nad pojmem ‚památka‘, který nevědomky, ale vhodně vyjadřuje proměnu významu zbožného obrazu naplněného významem v ‚památku‘.) Zároveň usiluji i o rekonstrukci celé původní nepomucenské krajiny historických pražských měst.

Monika Stará

Monika Stará je absolventka katedry historie FF UJEP v oboru Kulturně historická regionalistika se specializací na stavební historii, v současné době interní doktorandka ve studijním oboru České dějiny s tématem disertační práce „Stopy industriálních dějin Chabařovic”. Od roku 2016 působí na Centru pro dokumentaci a digitalizaci kulturního dědictví při FF UJEP, kde se podílí na realizaci odborných studentských praxí, vyučuje kurzy 3D skenování a je zapojena do vědeckých projektů orientovaných na dokumentaci kulturního dědictví.

„Kde není poznání minulosti, nemůže být vize budoucnosti.“

Stavba jako historický pramen.

Stavební historie je multidisciplinárním oborem, který je orientovaný na komplexní poznání zkoumané stavby jakožto historického pramene. Podrobné zkoumání staveb si vyžaduje interdisciplinární spolupráci a nabízí široké pole pro uplatnění odborníků z mnoha oborů. Příspěvek stručně shrnuje základní metody průzkumů staveb, možnosti a limity jejich dokumentace a interpretace. Dále obsahuje konkrétní ukázky mezioborové spolupráce na vybraných příkladech, řešených autorkou. Stavebně-historický průzkum zprostředkovává poznání historické a umělecké hodnoty stavby, zároveň však odkrývá širší prostorové vazby a při další interpretaci a kontextualizaci výstupů umožňuje i získání obecnějších znalostí historického stavitelství, technologií, soudobého estetického cítění, ale i např. hospodářských či sociálních dějin atp. V ideálním případě by mělo při průzkumu historických objektů například z důvodu jejich zamýšlené rekonstrukce docházet ke spolupráci všech zainteresovaných aktérů, od stavebních historiků či památkářů, přes architekty, urbanisty, projektanty až po investory, ať už se jedná o soukromé osoby či samosprávy. Ne vždy je však tento proces optimální a mnohdy nepanuje mezi všemi zúčastněnými porozumění, a už vůbec ne shoda. Výsledky průzkumů staveb a jejich urbanistických vazeb jsou však potenciálně velmi přínosné všem jmenovaným a výstupy tohoto bádání jsou široce uplatnitelné jak pro účely dalšího rozvoje, tak například pro prezentaci veřejnosti. Celý tento proces by proto měl být otevřeným, odborným a především konstruktivním dialogem, poskytujícím prostor pro co nejefektivnější využití zkoumaných staveb, neboť ty tvoří velmi důležitou součást veřejného prostoru, který je jejich přítomností často silně determinován. Příspěvek také zachycuje těsné prolínání vědních oblastí a disciplín, které průzkum staveb provází. Uplatnění zde totiž nalézají nejen historici či architekti, ale také statici, chemici, geografové a další odborníci, což otevírá široké možnosti spolupráce.

Tento text je psán s vírou, že spolupráce zainteresovaných aktérů může z veřejného prostoru vytvořit živé místo, ve kterém budou památky plnohodnotnými součástmi sídel a nejen nepochopenými fragmenty minulosti.

Mirka Salavová

Mgr. et Mgr. Mirka Salavová vystudovala obor Historie na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, a obor Edukace a interpretace v oblasti kulturního dědictví na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Pracuje pro Národní památkový ústav. Ve výzkumu se v současné době věnuje osobnosti památkáře Václava Wagnera a jeho syntetické metodě.

Novotvary v památkově chráněných územích aneb od Wagnera po zóny

Na území České republiky zhruba 2,5 % urbanistických celků spadá do gesce památkové péče. Jedná se o památkové rezervace, zóny a ochranná pásma. Jednou z mnoha záležitostí, které památková péče na těchto územích řeší jsou i novotvary – novostavby, dostavby atd. Z jakých základů vychází památková péče při hodnocení novostaveb v chráněných územích? Kdo byl Wagner, jak ovlivnil pohled na tuto problematiku a z jakých principů vycházíme dnes? Na tyto otázky se příspěvek pokusí odpovědět.

Zuzana Ragulová

Doktorandka Fakulty architektury VUT v Brně. Vystudovala Dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně, v bakalářské i magisterské práci se věnovala architektuře první třetiny 20. století. Na FF MU organizovala mezinárodní doktorandskou konferenci Admired As Well As Overlooked Beauty (2014) a v letech 2016 – 2019 mezinárodní letní školu Central Europe: A Birthplace of Modernity, kde i vyučovala. Od roku 2016 externě přednáší Dějiny architektury na Fakultě multimediálních komunikací UTB ve Zlíně (aktuálně architekturu 19. století a současnou architekturu). Již několik let se zabývá tématem tvorby židovských architektů v meziválečném Brně, přednáší pro brněnskou pobočku pražského Židovského muzea a ŠTETL FEST. Téma aktuálně zpracovává i v rámci svého doktorského studia na Fakultě architektury VUT v Brně. Kromě architektonických přednášek a procházek také publikuje, např. několik kapitol v knize Stavby století Čech, Moravy a Slezska 1918-2018. Je držitelkou Baderova stipendia na rok 2022/2023.

Meziválečné obchodní portály brněnských židovských architektů

Centrum Brna je protkáno obchodními portály, z nichž mnohé navrhli židovští architekti v meziválečném období. Po roce 1918 se společnost rychle rozvíjela a téměř vše, včetně obchodů, bylo modernizováno. Soudobé architektonické trendy se odrážely v návrzích nově vznikajících obchodních portálů. Ty se buď budovaly jako součást novostaveb, nebo se adaptovaly ze starších portálů, které již nevyhovovaly svými úzkými okny a zastaralými obklady z vyřezávaného dřeva. V takových případech byl prostor obchodu vybourán a podepřen ocelovými nýtovanými pilíři. Výloha se vždy skládala ze širokých vysokých skleněných tabulí zasazených do kovových rámů. Obchodní portál byl často obložen barevným Opaxitem, protože se dobře čistil a udržoval. Prodejny se proměňovaly i z důvodů změny životního stylu obyvatelstva, lidé měli v té době čas na procházky městem hlavně večer. Osvětlení se stalo důležitou součástí reklamy, obchody byly označeny neonovými nápisy, které ve tmě svítily či blikaly. Osvětlené výlohy kromě toho umožňovaly zákazníkům prohlédnout si zboží v klidu, bez denního ruchu. Velká pozornost byla též věnována typografii a aranžování výloh, v Brně na Škole uměleckých řemesel dokonce vznikl nový obor Aranžérství. Používaly se nové materiály a technologie, jako např. nepřímé osvětlení, nezrcadlící sklo atp. Architekt byl mnohdy osloven i k návrhu interiéru obchodu, tak tomu bylo hlavně u obchodů s luxusním zbožím. V mém příspěvku představím příklady obchodních portálů a některých interiérů brněnských židovských architektů Zoltána Egriho a Ernsta Wiesnera. Oba tvořili převážně pro židovskou klientelu. Zatímco Egriho tvorba se vyvíjela, jeho portály jsou různého charakteru a většinou se v průběhu let přestavěly, Wiesnerovy obchody jsou si navzájem podobné, nadčasové a povětšinou zachované. Součástí příspěvku bude i ukázka současného stavu portálů. Nabízí se otázka, jak nejlépe k meziválečným obchodním portálům přistupovat, což je vzhledem k narůstajícímu vizuálnímu smogu a absenci památkové ochrany v Brně velmi aktuálním problémem.

Ondřej Hanuš

Studium architektury absolvoval Ondřej Hanuš v Brně a Miláně. Po dvouroční pracovní stáži ve Štýrském Hradci momentálně zakotvil v rodném Brně. Od roku 2020 je studentem kombinovaného doktorského studia na brněnské technice pod vedením profesora Vladimíra Šlapety v oblasti historie a teorie architektury V rámci studia se zabývá otázkou prezentace meziválečné československé moderní architektury v zahraničí. Živí se jako architekt, pracuje v architektonické kanceláři.

Prezentace moderní československé architektury v zahraničí: Milánské Trienále v roce 1933

Tento příspěvek pojednává o výstavě moderní architektury konané v rámci pátého milánského Trienále v roce 1933. Na této mezinárodní výstavě se Československo představilo vedle dalších osmnácti zemí, přičemž celkový počet československých staveb vyobrazených fotografiemi na dvou výstavních panelech se rovnal třicítce. Organizací bylo pověřeno Československé ministerstvo veřejných prací, jehož agenda spočívala ve výstavbě infrastruktury a státem financovaných budov v novém Československém státu. Výběr jednotlivých staveb probíhal na základě nominací od tehdejších architektonických spolků, přičemž výsledná skupina vystavovaných budov pocházela z per primárně českých architektů. Jak napovídají reakce v tehdejších československých architektonických časopisech, dosažení organizátory proklamovaného dalekosáhlého ohlasu milánské výstavy ve světě, zůstává sporný.

Tento výzkum si klade za cíl jednak definovat koncept moderní architektury, kterým se Československo prezentovalo za svými hranicemi v konkrétním případě milánského Trienále. Za druhé si výzkum klade za cíl analyzovat proces nominace vystavovaných staveb a úlohu státu při prezentaci moderní československé architektury za svými hranicemi.

Sebastian Trapl

Jsem krajinářský architekt junior, CG nadšenec a vizualizátor. Pracuji primárně v Blenderu a autoCADu, samozřejmě krom kresby a fyzické tvorby Celkově mě baví zkoumat nové fenomény ve vývoji architektury a měst. Digitální záznam komplexních celků jako ulic a bloků budov je pro nás relativně velmi nové odvětví, které má neuvěřitelný potenciál do budoucna.

Kosmopolis

Současný vývoj technologií nás často vede do slepé uličky. Někdy s tímto vývojem narážíme a zabíháme tak do velmi úzkého spektra možnosti jak se development může odvíjet. Je to zajímavý fenomén, který architektura jistě nevidí poprvé. Často nás tato úvaha vede však zpět do historie, k hodnotám, které přetrvají věky Dokonalost města tkví i v tom, že člověk jako subjekt je ve víru dění velmi zmatený a často v podvolené pozici. Jdete na tramvaj, kolem projede houkačka, leknete se, otočíte, tu kolem vás někdo projde. Jak zpívá Pražský výběr “Na Václavském Václaváku, je moc člověků..” Šrumec velkoměsta je nedílnou součástí veřejného prostoru a architektura jako taková s divákem, prostředím a kontextem počítá. Je velmi důležité tuto křehkou rovnováhu chápat a uvědomit si, že Praha v jednu chvíli je velmi přátelská, útulná a klidná, ale v zápětí se může situace změnit a rázem je z města zlá a přísná potvora, jež s člověkem nakládá často velmi nevybíravě. Mnohdy i pro dobro věci, nebo i jedince, který však nevidí dál než za pár rohů. Nejeden lidský osud na tomto bodě přišel k určité pokoře a respektu k okolnostem, i když ve většině případů si to jistě nespojoval s městysem jako takovým. Je to dá se říct i ovoce a kouzlo nechtěného, kdy tato zvláštní symfonie hraje dohromady jako jeden organismus. Člověk až s odstupem ocení i tyto zákoutí kdy jakákoliv krize, svírá město i jeho obyvatelé do stresu, v němž se hůř dýchá, žije i veselí. Můžeme tedy chápat, že současný kosmopolitní ráz velkoměsta je relativně vzato velmi nový a pokrokový výdobytek ekonomického přebytku minulých dekád. Mezi lidmi tak panuje jasná nevědomá iluze o současnosti, kdy se člověk domnívá, že stav věcí dnešní je naprosto běžný a samozřejmý, neuvědomuje si ale, jak tenká tato glazura je. Důležité je si uvědomit, že jde v podstatě o keramiku jako takovou a ne glazuru. Porcelánový základ, nebo v nějakých případech pálená hlína, je přece jen tlustší vrstva, než glazura jako taková. Paradoxně se jako maličcí tvorové naskýtáme jako součást této glazované vrstvy a jsme tak často snadno překvapení, dojdeme na okraj nějaké pukliny. Tam máme pak šanci nahlédnout do vrstev starších, keramických, kde nás děsí její hutnost. Právě i podobně se seskupuje virtuální svět. NA starších principech fungují ty novější a dokážeme se tak dostat i do absurdních situací. Sedět se smartphonem v ruce a skenovat fakultu kde jste se naučili rýsovat je zábavný pocit. Téměř nabádá si pak i sken vytisknout a ověřit přesnost původního návrhu. Což by však bylo značně nečestné.

Daniel Kliment

Od roku 2018 jsem studentem doktorského studijního programu na Vysokém učení technickém v Brně se zaměřením na téma architektury a urbanismu ve vztahu k cenám nemovitých věcí. Profesně se ve společnosti ÚRS CZ zabývám monitoringem trendů ve stavebnictví, vývojem v oblasti klasifikace stavební produkce a řešením staveb metodikou BIM. Ve volném čase se věnuji převážně sportu a miluji adrenalinové zážitky.

Vliv a význam městského prostoru ve vztahu k životnímu prostředí s využitím v procesu oceňování budov

Příspěvek se zaměřuje na zkoumání závislosti konkrétních prvků městského prostoru na vybrané vlivy životního prostředí. Snahou je strukturovat informace o environmentálních charakteristikách, které ovlivňují mimo jiné ceny bytů, aby mohly být následně v procesu oceňování efektivně využity, například prostřednictvím digitální vizualizace. Vhodná datová platforma pro subjekty zabývající se oceňováním musí obsahovat informace o prostorových datech městské sítě “urban grid” ve strukturované podobě, která je uložena v digitální podobě a je všem přístupná. Za takovou platformu lze považovat OpenStreetMap. Jedná se o poměrně uživatelsky přívětivý otevřený nástroj, který lze využít pro analýzu prostoru a trhu. Geografický informační systém (GIS) a OpenStreetMap (OSM) umožňuje kombinovat všechna potřebná data a vstupní údaje pro hodnocení. Tato činnost je při oceňování velmi potřebná, jelikož je časově značně náročná a je pro ni zapotřebí rozsáhlý sběr dat. Příspěvek prověřuje environmentální prostorové charakteristiky v území, zda mají či nemají vliv na cenu bytů. K základním funkcím městského prostoru patří nejen uspokojování fyziologických potřeb, ale i potřeb psychologických. Městský prostor obvykle úzce souvisí s urbanismem, který v sobě obsahuje části krajiny, na které navazuje uspořádání sídel. Prvotním vyhledáváním, výběrem a hodnocením zvolených lokalit ve vyšetřované oblasti bylo identifikováno a do databáze zařazeno přes 300 územních bodů, ke kterým byly shromážděny potřebné údaje a ve kterých byla následně výše uvedená závislost zkoumána. Body představují fyzická místa na mapě, která se nacházejí v centru města Brna a přilehlých navazujících městských částech. Mezi environmentální charakteristiky jsou zahrnuty charakteristiky okolí a charakteristiky prostředí. Jako charakteristiky okolí jsou zvoleny: centrum města, turisticky významná památka zapsaná na seznamu UNESCO (konkrétně vila Tugendhat), architektonicky zajímavé stavby zahrnuty do městské zástavby, veřejná městská zeleň, vodní tok nebo plocha a významné dopravní koridory, které reprezentují železnice a důležitá silnice. Mezi charakteristiky prostředí jsou zařazeny: index kriminality, hluk v denních a nočních hodinách, možnosti parkování, celkové imisní zatížení a teplota povrchu. Pro konstantní přístup k vyhodnocení a rozhodnutí na základě dat je použito testování statistických hypotéz. Zmíněné vlivy jsou tedy zkoumány pomocí neparametrického testu, který umožňuje zkoumat dvě skupiny nebo podmínky Mann-Whitney U test je test pro ordinální data, který je podobný dvouvýběrovému t-testu. Tento test byl zvolen na základě ověření a následného zamítnutí normality sesbíraných dat k analýze. Neparametrické testy se používají v případech, kdy nelze předpokládat určité rozdělení dat. Požadavkem jsou dva náhodné nezávislé vzorky, údaje jsou kontinuální a nulová hypotéza tvrdí, že mediány obou vzorků jsou totožné. Proměnná, na které nám záleží a chceme zjistit, jestli se mezi oběma skupinami liší, musí být spojitá. Spojitá znamená, že proměnná může nabývat jakékoli rozumné hodnoty. Výsledky výzkumu definující zkoumané závislosti mohou pomoci osobám zabývajícím se plánováním v městském prostoru více porozumět významu environmentálních charakteristik. Snahou moderního urbanismu v současnosti by mělo být zásadnější zohlednění faktoru životního prostředí v rámci plánování rozvoje měst. Závěr příspěvku také naznačuje systémový přístup k začlenění informací o zkoumaných charakteristikách městské sítě do platforem otevřených dat, které proces oceňování nemovitostí značně zefektivní. Výsledky lze vhodně zobecnit i na jiné komodity a trhy

Matěj Krejčiřík

Ph.D. student of Information Science, Bitcoin evangelist and an Agorist and foremost a NOBODY.

Agora – Framework for Decentralized Communities

One gives an overview of Agora - the decentralized reputation system based on Bitcoin protocol. Firstly, philosophical background is introduced. Then Agora as a framework is described - it aims to provide transparent, decentralized and reliable framework for creation of reputation models. The framework can host multiple communities and offers a set of rules that the communities can toggle on/off, configure or change as needed. This allows creation of contextual reputation models bound with the communities. Verification via cryptographic handshake during physical meetings prevents sybil attack through “bot farms” and “man in the middle attack”.

(the presented topics will vary depending on the actual speech time)

Matyáš Švejdík

Matyáš Švejdík (*1988, Jeseník) studoval architekturu na Technické univerzitě v Liberci a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V současné době pracuje na disertační práci s tématem “Vliv umělé inteligence na rozvoj lidských sídel” taktéž na Umprum. Je zakladatelem studia Detektivní kancelář a společnosti Cake Houses. Problematika umělé inteligence ho v teoretické rovině zajímá již od gymnaziálních let. V rámci svého doktorátu se tak rozhodl propojit profesi architekta s tímto zájmem a také se zálibou v programování.

Město a umělá inteligence

Pojem umělá inteligence je v poslední době slyšet na každém rohu a v souvislosti s mnoha obory včetně architektury Umělé neuronové sítě již dnes dokáží generovat obrázky měst a staveb, které lze jen těžko rozeznat od návrhů vytvořených člověkem. Mame tedy očekávat, že počítač nahradí architekta, nebo se (prozatím) nemáme čeho obávat? Je umělá inteligence jen buzzword a hype, nebo skutečně a zásadně ovlivní i náš obor?

Ve své doktorské práci se věnují návrhu urbanistického nástroje založeného na technologii umělé neuronové sítě. Jeho cílem by mělo být schopnost navrhnout městskou strukturu dle zadaných charakteristik a vstupů. Tento nástroj je však především experimentem, jehož praktický výsledek není ani tak důležitý jako samotná cesta k němu. Záměrem je prozkoumat teritorium, na kterém se architektura a počítačová věda mohou setkávat, a navrhovat strategie, jak si mohou vzájemně porozumět.

Příspěvek bude rozdělen do dvou částí, kdy si v první z nich představíme principy moderní umělé inteligence a ukážeme si příklady aplikací v oboru architektury. Ve druhé následně představím mou vlastní praktickou práci a její průběh.

Ida Chuchlíková

Vystudovala architekturu na UMPRUM. Vedle dvanáctileté architektonické praxe se věnuje kultivaci a intervencím ve veřejném prostoru. Je členkou spolku Platform for Landscape, Architecture and Culture, pro který spoluorganizuje přednášky Tištěná architektura. Působí na poli volného umění, kde se výtvarnými projekty dotýká rozhraní krajiny a sídla. V doktorandském studiu na FUA TUL zkoumá způsoby zobrazování urbánního prostoru prostřednictvím příběhů.

Zobrazování urbanizovaného území perspektivou stakeholderů

Chápeme-li územní plánování jako společenskou dohodu o chtěném obrazu města, neboť město je především prostorem sdílení, hraje důležitou roli v hledání společenského konsensu nad jeho dalším rozvojem porozumění jeho obrazu. Při formulování obrazu města klade teoretik Kevin Lynch důraz na vnímání města jeho obyvateli: „Abychom městu dobře porozuměli, nestačí posuzovat ho tak, jak se jeví samo o sobě, ale tak, jak ho vnímají jeho obyvatelé.” L. Popelová k tezím Lynche doplňuje: „Lynch nakonec dovodil, že existuje zobecňující poloha individuálních obrazů daného města – a nazval ho kolektivní obraz. Pro obyvatele má tento obraz význam zejména orientační (lidé si nevědomky vytvářejí mentální mapy prostředí, podle kterých se pak pohybují), ale i emotivní a psychologický.”

Výzkum předpokládá, že je vhodné pracovat s obrazem města prostřednictvím narativní interpretace vycházející z individuální osobní zkušenosti jedinců, kteří jsou v území aktivní a mají k němu blízký vztah. Zobrazení prožitků spjatých s konkrétním územím může usnadnit srozumitelnost prostředí i jeho přijetí a začlenění do mentální mapy území. Nová vrstva může zároveň posílit pocit zakořenění v lokalitě, kde došlo z různých důvodů k diskontinuitě vývoje.

Vít Polák

Jsem autorizovaným architektem, členem České komory architektů. Ve své tvorbě se zaměřuji na vztah mezi člověkem a prostředím, a navrhování staveb v oblasti školství, bydlení, zdravotnictví a sociálních služeb. Na fakultě architektury ČVUT v Praze se v rámci doktorského studia věnuji výzkumu souvislostí mezi fyzickým prostředím školních budov a vzdělávacími procesy. Ústřední oblastí mého výzkumu je hledání možností tvorby prostředí, které se bude podílet na motivaci žáků ke studiu a zájmu o svět. Tento koncept teoreticky vychází z Teorie sebeurčení rozpracovávající problematiku vnitřní motivace člověka. V letech 2017-2019 jsem působil jako učitel matematiky a geometrie na waldorfských základních školách v Praze, a v praxi ověřoval některé možnosti jak zapojit prostředí do výuky. Dlouhodobě působím jako odborný konzultant pro školská a zdravotnická zařízení ve společnosti GOIAtown s.r.o. Jsem absolventem fakulty architektury ČVUT v Praze (2005), a absolventem 3-letého semináře waldorfské pedagogiky v Praze (2016).

Školní budova jako pole příležitostí

Na počátku prezentovaného výzkumu stála otázka, zda může architekt svým návrhem školní budovy pozitivně přispět k výchově a vzdělávání dětí. Tedy, lze-li školní budovu navrhnout nejen jako funkční schránku zajišťující fyzikální a prostorové podmínky pro práci učitelů a vzdělávání žáků, ale také jako, nějakým způsobem, pedagogicky činné prostředí. Prostředí, které by bylo pro žáky inspirativní a svým charakterem a prostorovým uspořádáním by podporovalo onen proces, který se ve škole, pokud jde všecho jak má, odehrává. Architekti a designéři často přicházejí s nápady jak učinit prostředí školy atraktivnější či zajímavější a navrhují přitažlivé relaxační zóny, viditelné technické a konstrukční prvky, nebo neobvyklá prostorová řešení. Inovativní, či originální řešení nemusí ovšem nutně znamenat pozitivní přínos pro žákovské učení. Dílčím výsledkem této práce je konstatování, že aby bylo jakékoliv inovativní řešení vystavěného prostředí skutečně pedagogicky přínosné, musí zajistit uspokojení určitých přirozených potřeb žáků. Jaké potřeby to jsou a jak se na jejich naplnění fyzické prostředí školy může podílet, to se postupně stalo klíčovým tématem této práce, která se na školní budovu dívá z perspektivy učitele a na vyučování pohledem architekta a je tedy z principu mezioborová, stavící na poznání z oblasti architektury, pedagogiky a psychologie.

Po provedení rešerše relevantní literatury z uvedených tří oborů nalézám východiska své práce v hledání souvislosti fyzického prostředí školy s vnitřní motivací žáků. Tedy jejich motivací k poznávání, získávání dovedností a klíčových lidských kompetencí.

Potřeba rozvíjení vnitřní žákovské motivace k učení a poznávání se totiž jeví jako univerzální, platná pro všechny pedagogické koncepty, které jsou zpravidla variantami strategií jak dovést žáky k aktivní účasti na vyučování a k postupnému převzetí opovědnosti za své vzdělávání a svůj osobnostní vývoj.

Nejradikálnější z těchto konceptů, demokratické školy, pak považují dobrovolnou účast na vyučování a samosprávě školy za základní pilíř svého přístupu ke vzdělávání dětí.

Každá současná škola, i když jsou jí takto radikální ideje cizí, se s otázkou motivace žáků k učení musí nějak vypořádat a alespoň do nějaké míry vytvářet předpoklady pro vznik vnitřní, autonomní potřeby učení a školní práce. Název celé práce tedy odvozuji od skutečnosti, že se zabývám školním prostředím jako prostorem pro vnitřně motivované jednání a jako teoretické východisko přijímám Teorii sebeurčení.

Teorie sebeurčení (Self-determination theory), kterou navrhli v 70. letech psychologové Richard M. Ryan Edward L. Deci se zabývá povahou a předpoklady vnitřní motivce. Autoři Teorie sebeurčení identifikovali tři klíčové lidské potřeby, jejichž uspokojení vede k rozvinutí vnitřní motivace. Těmito potřebami je zažívání vlastní autonomie, vnímání osobní kompetence a pocit sounáležitosti s ostatními lidmi.

Tyto tři specifické potřeby tak podrobněji doplňují známou hierarchii potřeb Abrahama Maslowa v oblasti potřeb vyšších, rozvojových. (potřeby poznávání, seberealizace a pod.)

Mnou prováděný výzkum si klade za cíl objasnit na příkladech konkrétních školních areálů, jakým způsobem se fyzické prostředí těchto škol podílí na uspokojení žákovské potřeby autonomie, kompetence a sounáležitosti. Zkoumány jsou strukturální vlastnosti a fenomény školního vystavěného prostředí u kterých je identifikováno nějaké spojení s žákovským autonomním jednáním. Podrobně je pak zjišťováno jakým způsobem se fyzické prostředí podílí na uspokojení oněch tří potřeb.

Jiří Vele

Jiří Vele je PhD student na Fakultě architektury, se zaměřením na 3D tisk budov z betonu. Podílel se na 3D tisku první české tištěné stavby z betonu - Prvoka. V rámci své diplomové práce se také zabýval využitím 3D tisku na Marsu z místních materiálů.

Vesmírná architektura: FAQ

Téma vesmírné architektury je pro většinu z nás tak vzdálené a komplexní, že si jen těžko dokážeme představit, kde se daný obor vyučuje, čím vším se takoví architekti mohou zabývat a k čemu nám to vlastně je. Na první pohled se může i zdát, že celý tento obor nemá jedinou realizaci. Cílem příspěvku je vysvětlit současný stav a podnítit diskuzi hned na několika rovinách. Začněme otázkou. Proč dobývat vesmír, když by mohlo být lepší peníze investovat na zlepšování života zde na Zemi? Už od počátku letectví se objevuje touha kolonizovat extraterestriální tělesa, jako Měsíc, či Mars.

Za poznamenání stojí fakt, že od vynalezení prvního letadla do přistání lidské posádky na Měsíci uběhlo pouhých 66 let. Ve snaze pochopit principy dějící se na Zemi je právě tato snaha nutná. Země, a tím i náš život, je přímo ovlivňována mnoha událostmi, jenž se dějí ve vesmíru. Například příliv a odliv, střídání ročních období, délka dne. Nemá smysl nazírat na Zemi jako oddělený systém. Je to jako bychom se ptali, proč má Evropa zkoumat tání ledovců, když se to neděje na našem kontinentě. To velké prázdno mezi vesmírnými tělesy by proto mělo být spíše chápáno jako další oceán, který musíme překonat, abychom dorazili na další kontinent a zlepšili své poznání. Mimo plánování obydlí na tělesech jako je Měsíc, nebo Mars, zahrnuje vesmírná architektura i navrhování vesmírných lodí, stanic v nulové gravitaci a simulačních stanic na Zemi. Do tohoto oboru proto zasahují vědy pro tradiční architekty neznámé. Vesmírný architekt by měl mít základní vědomosti o planetární kinematice, fyzice a letectví. Znalosti je možné získat na amerických univerzitách, neboť NASA jako jediná byla schopná vynést lidi na Měsíc, a i nadále investuje do zkoumání vesmíru člověkem. V Evropě takoví architekti mohou studovat na jedné švýcarské soukromé škole. Stejně jako u tradičního architekta zprostředkovává dialog mezi mnoha specialisty. Pouze jejich specializace je zaměřená na aerospace inženýrství, fyziku, sociologii, programování, biologii a další. Vesmírná architektura má mnohé paralely s prvními lidskými obydlími. Jejím základním a jediným účelem je poskytnout člověku útočiště před nepřízní daného prostředí. Celkový tvar stavby je navržen tak, aby odolával vnějším podmínkám, na jeho výstavbu je využito maximum z místních materiálů, převážně v primární formě. Kontext místa a okolí je posuzován z hlediska bezpečí a ochrany. Aspekt krásy a estetiky je zde potlačen ve prospěch užitnosti, spolehlivosti a komfortu člověka. Architektura se v tomto případě stává vědou zbavenou nádechu umění. Technologie a znalosti vyvinuté pro vesmírnou architekturu mají velký potenciál zefektivnit výstavbu na Zemi. 3D tisk betonu, nafukovací moduly, origami struktury jsou jen příklady z mnoha využití, které vesmírná architektura dotahuje do dokonalosti a ta pozemská z ní tak může čerpat.

Zuzana Tomková

Zabývám se projekty mezi uměním a architekturou a spoluprací s různými profesemi. Moje práce je založena na kreativních postupech od celku po detail, a snaze nacházet kvalitní a efektivní řešení. Ve své praxi zkoumám vztahy světla a architektury a pozoruji, jak se může charakter prostoru měnit světlem. S touto vášní pro světlo jsem se začala věnovat výstavnictví a světelnému designu, kde mám možnost pozorovat, jak tento nehmotný materiál může zlepšit naše životní prostředí a kvalitu života.

Creating an architectural experience in terms of spatial and lighting composition

The light plays crucial role in forming the architectural experience and my interest is to examine how architects create bridges between the poetic and practical potential of light. A critical discussion about this topic is relevant especially in relation to the perceived lighting environment and the role of light in today’s architecture. How was the role of light changing in our society during historical periods? What is the role of light in architecture nowadays? Which architectural experience supports this role and what are the tools to capture it? Different ideas about light, linked to the aesthetic sense of successive historical periods lead to differently configured spaces. Understanding the enjoyment of the experience of spaces in history, but also today and determining its aesthetic value requires attention to details. Architecture can shape our daily experiences in material and detail and together with a light form the basis of complete perception. I believe that consistent work with daylight in architecture is a catalyst for change and can significantly help us rediscover the relationship with nature. I believe, that by raising awareness about experiential approaches of working with a daylight will help us to find our way back to nature, origins and rise quality of architectural objects.

Natalie Oweyssi

Natalie Oweyssi absolvovala v roce 2020 magisterské studiu FA ČVUT. Od té doby se systematicky snaží dokázat, že výzkumu je možné věnovat se i neinstitucionalizovaně.

Na volné noze se tak kromě vlastního navrhování (interiéry, rekonstrukce) pohybuje mezi zkoumáním historických staveb (zejména SHP) a implementací teoretických poznatků z oblastí akustiky do vytváření vhodných podmínek u skutečných realizací např. zkušeben či restaurací. Jako samoukyně hraje na řadu hudebních nástrojů, zároveň se věnuje grafickému designu.

Prostorová akustika

Zvuk je neviditelnou a přitom všudypřítomnou součástí našeho života, obklopuje nás téměř nepřetržitě a je výrazným prvkem prostředí, v kterém se pohybujeme, pracujeme, nebo trávíme volný čas. Jeho přítomnost a vliv si často ani neuvědomujeme. Zvuk ovlivňuje mimo jiné i naše emoce, nebo zdraví. Často přikládáme nepříjemné emoce vyvolané místem jiným smyslům, než sluchu, protože nejsme zvyklí používat sluchový vjem jako funkční parametr hodnocení. Zvuk má srovnatelný podíl, na tom, jak se budeme v prostředí cítit, jako vizuální řešení prostoru. Je nicméně běžnější přemýšlet o rozmístění osvětlení, než o akustickém řešení. Výsledek je také vizuálně snáze měřitelný a popsatelný. Z fyzikálního hlediska považujeme zvuk za mechanické vlnění. Lze ho popsat pomocí frekvence, amplitudy a vlnové délky Jak ale ke zvuku přistupuje architektura?

Představy řešení prostorové akustiky jsou často výrazným zjednodušením skutečného objektivně vhodného řešení. Snadněji si představíme principy řešení stavební akustiky. Představa šíření zvuku po konstrukcích a skrz ně je nám blízká. Vizuální a akustické oddělování prostorů je při návrhu stavby jasným parametrem, se kterým architekt pracuje. Jak si ale máme představit prostorovou akustiku a proč je důležité její řešení i v případě, že se návrh nezabývá objektem u kterého je vhodná akustika jasným předpokladem - koncertní sál, posluchárny, etc.

Akustické řešení takových prostorů, kde je vhodná akustika zásadním parametrem pro funkčnost je většinou zpracováváno odborníky na akustiku a architekti přenechávají velkou část zodpovědnosti za řešení na nich.

Je důležité si uvědomit, že při akustickém řešení místnosti je potřeba se snažit o co nejvyrovnanější výsledek, tedy například ošetřit pouze vyšší frekvence může způsobit, že bude prostor znít “zahuhňaně”. Nestačí proto většinou pouze jeden způsob akustické úpravy, ale je lepší použít kombinaci několika, například pohltivých materiálů a difuzoru.

Je ale velké množství způsobů jak dosáhnout vhodného řešení. Pokud se pokusíme porozumět šíření zvuku a jeho vlastnostem, třebaže pouze empiricky, můžeme řešení akustiky zapracovat přímo do architektonického návrhu stavby.

Svetlana Devythkina

Všeobecné zkušenosti ze světa architektury jsem sbírala na různých školách –Liberecké Fakultě umění a architektury na TUL, stáží na Ensa Nantes ve Francii a pražské ŠA AVU, v roce 2022 diplomovala na UMPRUM u prof. Romana Brychty. Během zpracování diplomové práce jsem narazila na téma proměny městské krajiny a přesunu velkého objemů přírodního materiálu v důsledku stavební činnosti. Tato práce mě přivedla k současnému výzkumu využití odpadní zeminy v architektuře.

Odpadní materiál jako zdroj pro architekturu

Žijeme ve světě, ve kterém se potýkáme se změnou klimatu, problematikou omezených přírodních zdrojů a snahou člověka se adaptovat na podmínky nové reality. Abychom si tyto podmínky zlepšili, snažíme se být inovativní a často si klademe za úkol vymýšlet nové materiály, postupy, technologie. Opomíjíme ale to, co nám leží pod rukama – to co je dobře známé a dostupné. To, čím denně a ročně plýtváme – tzv. „odpadní zemina“. Stavění ze zeminy je technologii známou již staletí. S nástupem éry cementu ale byla téměř vytlačená z aktivního použití. Podmínky současné doby, kdy si musíme hlídat množství spotřebované energie na přípravu materiálu a šetřit omezené suroviny, nás nutí současný vztah k zemině přehodnotit a zařadit ji do aktivního stavebnictví.

Jaká úskalí a specifika nás při tom mohou čekat?

Může se tento materiál uplatňovat ve velkém?

Jaké dopady to může mít na životnost stavby?

Jak se technická stránka materiálu může propsat do práce architekta?

Filip Ježek

Filip Ježek vystudoval Biomedicínské inženýrství na FEL ČVUT.

A protože mu to nestačilo, na škole zůstal a již za devět krátkých let dokončil PhD. na téma modelování fyziologických systémů. Nyní pracuje jako postdoctoral fellow na univerzitě v Michiganu, toho času z Prahy, kde se stále zabývá modelováním fyziologických systémů, zejména těch kardiovaskulárních.

Od autoprůmyslu k fyziologickým simulátorům: moderní modelovací nástroj Modelica

Matematické modely slouží i ke studiu funkce lidského těla, které svou složitostí snadno překoná i budovu NTK. V integrativní fyziologii spojujeme více modelů jednotlivých součástí do složitějších celků. Příkladem je baroreflex, mechanismus díky kterému sebou většina z nás nesekne hned jak ráno vstane z postele. Vytvořili jsme model arteriálního stromu (velkých cév) a spojili s modely barosensoru, srdce a tkání. Ukazuje se například, že žíly musí mít nelineární objemo-tlakovou charakteristiku, která zamezí že nám všechna krev steče do nohou. Na stejném modelu potom demonstrujeme, že maximální srdeční výkon během cvičení je dán souhrou několika faktorů (srdeční frekvence a síla stahu, kontrakce žil, relaxace odporu aktivních tkání) a i jeden chybějící zásadně ovlivňuje maximální výkon.

Spojování takto složitých modelů vyžaduje moderní nástroje a tento model by nevznikl bez nástroje Modelica.

Modelica je moderní, modulární, objektově-orientovaný open-source jazyk pro modelování komplexních systémů, vyvinutý pro návrh a optimalizaci aut a elektráren, rychle se ale rozšířila i do dalších oblastí Existuje spousta komerčních i open-source knihoven pro různé oblasti. Jedna z komplexnějších je open-source knihovna Buildings pro modelování řídících mechanismů vytápění a chlazení budov. Samotný model ale často nestačí. Proto se podílíme i na tvorbě interaktivních webových simulátorů, které umožňují jednoduší modely spouštět přímo v prohlížeči. Technologii jsme nazvali Bodylight.js a vyvíjíme v ní zejména simulátory pro výuku a hlubší pochopení fyziologie.

Josef Štogr

Publicista, filozof, básník, člen místní městské samosprávy, autor deníkové literatury, samizdatových publikací, redaktor časopisu, katolický laik.

Krajina a pole

Rozšířené pole nebo jen schopnost vnímat šířeji, využít to, co je k dispozici a co nevyužíváme plně? Místo a lokálnost jako to, co není samozřejmé. Jak na technickém oboru přemýšlet o tom, co není “pouhou technikou”? O protoarchitektuře a Petrovi Rezkovi z různých stran.

Petra Dubská

Jsem PhD student 1.LF v oboru experimentální chirurgie. Jsem dětský chirurg a pracuji na Klinice transplantační chirurgie v IKEMu. Jinak taky jsem dcera, matka a úplně obyčejná holka.

Architektura odběru

David Vokrouhlický

Styk kosmických těles – common envelope evolution

Detekcí gravitačních vln se před několika lety otevřelo nové okno do vesmíru, vhled zpros tředkující nespočet příležitostí observačních i teoretických. Pojďme se společně ponořit do do jedné z nejpoutavějších otázek současné astrofyziky: jak mohou vznikat a zanikat binární systémy blízkých hvězd. Ty jsou často předchůdci systémů dvojic černých děr či neutronových hvězd vyzařujících právě gravitační vlny. Na závěr také prozkoumejme i co nám určitá vývojová stádia těchto spojení mohou říci o fyzice jedněch z nejzajímavějších astrofyzikálních objektů - kontaktních dvojhvězd.

Tomáš Fassati

Devět typů lidské inteligence jako cesta k nepovrchnímu komfortu uživatele architektury a designu

Cesta k vytvoření nepovrchního komfortu uživatele architektury je vedle technických, sociálních a ekologických znalostí podmíněna zejména dvěma zásadními kompetencemi. První spočívá ve znalosti vědy o interakci lidského organismu a architektury (human fac tors, ergonomie), získané kvalitním studiem, druhá ve vyvážení všech devíti typů lidské inteligence projektanta nebo spíše celého tvůrčího týmu.