se strachoval, co bude

Nejsem ten typ, který by se strachoval, co bude

ROZHOVOR S HERCEM ŠIMONEM OBDRŽÁLKEM

Šimone, čím jsi chtěl být jako malý?

Musím se přiznat, že jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel. Všechno jsem bral tak, jak to přirozeně přicházelo, ať už to byla škola nebo kroužky. Rodiče mě vždycky vedli k nějaké aktivitě, takže od malička byl můj záběr aktivit docela široký. Ale že bych měl nějakou utkvělou představu, to ne.

Kdy přišla myšlenka, že se chceš stát hercem?

To vím přesně. Bylo to v sextě na gymnáziu. Dva z mých bratrů, Vojta a Matěj, chodili do dramaťáku, tak jsem si říkal – to jsem ještě nezkusil, to je něco nového! A tak jsem začal chodit do dramatického kroužku na pobočce v Kunovicích.

Jak na tu dobu vzpomínáš?

Zvláštní na tom bylo, že ta kunovická skupinka mladých herců spolu byla od malička a byla taková ucelená. Vždycky, když do jejich kolektivu přišel někdo nový, tak ho dřív nebo později vyštvali. Já jsem se ale nenechal a oni mě mezi sebe přijali. To byl takový významný mezník. A pak si vzpomínám ještě na jeden zlomový moment. To když jsem se přihlásil do celostátní melodramatické soutěže, kde se recitovaly dva různé texty, jeden z nich byl Vodník od Karla Jaromíra Erbena. Na tom textu jsme tehdy pracovali s paní učitelkou Foltýnovou, která učí hru na klavír. Moc mě to bavilo a soutěž jsem nakonec vyhrál. Najednou jsem viděl, že čas, který jsem do toho investoval, měl nějaký smysl a tehdy jsem si poprvé říkal, že bych se možná mohl vydat tímto směrem.

Máš čtyři bratry. Asi nebudeš mít v životě problém se prosadit, je to tak?

U mě je ještě zajímavé, že jsem prostřední dítě. Dokonce existuje něco jako syndrom prostředního dítěte, které se cítí být přehlížené, nevím ale, nakolik se dá uplatnit na mou osobu. Mám dva starší bratry a dva mladší. Dlouhou dobu jsme byli rozdělení na takové tři tábory - velcí kluci, mladší kluci a Šimon! Od starších bráchů jsem dostával relativně výraznou čočku. Nelíbilo se jim třeba, když jsem si mamku uzurpoval pro sebe nebo když jsem po nich všechno opakoval a snažil se je napodobovat. A naopak - když už byli mladší kluci trochu starší, mohl jsem si i já vyzkoušet pozici staršího sourozence, který jistým způsobem uplatňuje moc a snaží se ty mladší vychovávat. Vnímám jako velkou výhodu, že jsem si mohl vyzkoušet obě dvě pozice.

Jak to s vámi zvládali rodiče?

Naše mamka je živoucí anděl. Výchova byla hodně na ní, taťka se musel hodně otáčet, aby uživil celou rodinu, což někdy nebylo jednoduché. Přes týden neměl taťka moc času, ale víkendy jsme trávili společně, na výletech, na kolech. Jsem rodičům nesmírně vděčný, že to ustáli a že se vždy dokázali semknout. Dneska už jsme všichni dospělí, je to daleko klidnější a vztahy mezi námi se ještě víc prohlubují. To je obrovské plus, že jsme kompletní rodina.

Chtěl bys mít jednou velkou rodinu, když víš, co to všechno obnáší?

Rozhodně! Plusy rozhodně vítězí nad mínusy. Já i moji sourozenci už jsme vyletěli z rodinného hnízda, ale když jsme spolu, je to úžasné. Energie a láska se kumuluje. To je úžasný pocit. Text: Tomáš Ježek a Kateřina Nosková Foto: Kateřina Nosková

Nechyběl vám doma ženský element?

Text: Tomáš Ježek,Je pravda, že šest mužských na jednu Foto: Kateřina Noskováženu je docela extrém. Dovedu si představit, kolik musela mamka toho testosteronu snášet. Jasně, že jsme mysleli i na to, že by bylo fajn mít malou sestřičku. Ale když se narodil nemladší bratr Miky, který byl v pořadí pátý, byl to moment, kdy nám všem došlo, že taťka prostě umí jenom kluky!

Vraťme se zpátky k herectví. Absolvoval jsi Divadelní fakultu na JAMU – kdo měl na tebe během studentských let největší vliv?

V tomto ohledu pro mě byl nejsilnější osobou Igor Dostálek. Nastoupil jsem do ateliéru Niky Brettschneiderové, to byla profesorka, signatářka Charty 77, která žila dlouho v emigraci ve Vídni, prostě velká dáma. A Igor Dostálek jí dělal asistenta. Když jsem byl ve druhém ročníku, Nika zemřela a Igor Dostálek se stal vedoucím našeho ateliéru. Paní profesorku jsem bohužel za tu krátkou dobu nestihl pořádně lidsky poznat, což mě mrzí.

Které činnosti tě ve škole nejvíce bavily?

Rozhodně pohyb. Jsem vášnivý a náruživý celoživotní sportovec. Nejvíc mě tedy bavily předměty jako akrobacie, pohybová průprava, tanec a balet.

Které předměty jsi naopak nevyhledával?

Jsem vděčný strávník, bral jsem všechno. Největšího „scvrka“ jsem ale měl při herectví improvizace. Ta chvíle, kdy člověk přesně neví, do čeho jde, kdy musí vypnout ratio a začít se soustředit... z toho jsem měl docela bobky, člověk

musí vystoupit ze své komfortní zóny a to není moc příjemné. V běžném životě mi improvizování nedělá vůbec žádný problém, ale ve škole to bylo něco jiného. Celý první ročník jsme jenom improvizovali a paradoxně mi to do mé profese dalo nejvíc.

Chodil jsi někdy za školu?

Občas ano, ale ne nějak výrazně. Nebyl jsem chronický záškolák. Na gymplu se ta možnost někdy naskytla, takže jsme třeba na jednu hodinu zašli do parku, ale nebylo to ve velkém. Na JAMU to vůbec nepřicházelo v úvahu, to by si člověk s prominutím kálel do vlastního hnízda.

V novém seriálu Pan profesor hraješ

Erika, problémového kluka, který je trochu grázlík. Máš s ním něco společného?

Tento seriál tvůrci obsazovali hodně podle typů a je až k nevíře, kolik mají herci se svými rolemi společného. Na Erika se problémy samy nabalují, aniž by je sám zapříčinil. Není prvoplánový sviňák, jedná vždycky fér. Určitě by se nějaké podobnosti se mnou našly.

Národní divadlo bývalo pro herce vždycky tou nejvyšší metou. Platí to i pro tebe?

Rozhodně! Myslím, že je to spojené s mým patriotismem. Jsem rád Čech a miluju naši zem se vším všudy, i s národní povahou a třeba i klimatickým podnebím, kdy se střídá jaro, léto, podzim, zima. Národní divadlo je každopádně instituce, kde bych si někdy velice rád zapůsobil.

Žijeme v době, která kultuře zrovna dvakrát nepřeje. Jaké má dnes vyhlídky čerstvý absolvent

JAMU?

Je to náročné. A ještě težší to mají holky, protože u herectví platí, že mezi holkami je mnohem větší konkurence. Uplatnění je těžké. Divadla si dnes svou situací nejsou vůbec jistá a nenabírají do angažmá nové lidi. Já jsem se do stálého angažmá kdovíjak nehrnul, protože chci ještě zkoušet nové věci a poznávat co nejvíc. Žádné kamenné divadlo mě nenadchlo natolik, abych si přál být součástí jeho ansámblu. Chci si nechat dveře otevřené.

Nikdy ses nebál o svou budoucnost?

Nejsem ten typ, který by se strachoval a přemýšlel nad tím, co bude. Tady bych vzpomenul krátkou příhodu, jak jsem se dostal k roli v seriálu Pan profesor. Seděli jsme se spolužákem v herecké šatně studia Marta a přišla mi SMS od agentury s nabídkou na casting do seriálu. Rovnou psali, že to může být časově náročné a ať dobře zvážíme své možnosti. Říkal jsem si, že jsem v absolventském ročníku a že škola je přednější, tak jsem nabídku odmítnul. Spolužák si ale ťukal na čelo a řekl mi, že nemám co ztratit, že to pro mě bude nová zkušenost a že se školou se to vždycky nějak udělá. Tak jsem jim nakonec napsal, že na casting přijedu. Vyvíjelo se to dobře, vypadalo to, že mě vezmou. Když jsem jim ale řekl o svých závazcích, tlačili na mě, abych je zredukoval. Tak jsem jim napsal, že nemůžu, že škola je přednější. Oni na to, že mě musí přeobsadit. Já jsem se ale nenechal vycukat a řekl jim, že dobře, ať mě přeobsadí. Načež mi druhý den volali, že o mě stojí a neradi by mě přeobsazovali. Takže to klaplo, i když to pro mě bylo docela hektické období!

Co všechno v současné době děláš?

Od dětství jsem zvyklý mít mnoho aktivit. Nedávno jsem si řekl, že ještě zkusím nějakou školu, a tak jsem se přihlásil na klasický prvostupňový pajdák. Dovedl jsem si představit, že bych se herectví nevěnoval a byl ze mě pan učitel. Vidím v té profesi velký smysl. Pajdák ale nevyšel, a tak jsem začal studovat na filozofické fakultě religionistiku. Jenomže k tomu přichází pořád další věci a nabídky na práci a školu moc nestíhám. Možná od toho budu muset úplně upustit, protože když člověk nedělá nic pořádně, není to dobré.

Pedagogické profesi se ale částečně věnuješ, je to tak?

Ano, mám teď čerstvě novou práci, za kterou jsem velmi rád. Působím jako lektor pohybově tanečních lekcí pro děti na základních a mateřských školách. Je

to v podstatě syntéza všeho, co jsem si přál dělat – pedagogika s dětmi, pohyb a tanec. Musím se totiž přiznat, že uvnitř v srdci jsem tanečník! A ještě bych zapomněl na jednu činnost – nedávno jsem přijal nabídku od televize Noe, kde budu mít pořad pro děti. Jde o povídání si s dětmi o bibli jednoduchou formou. A na to se taky velmi těším!

Mohou tě diváci vidět na divadelních jevištích?

Naskytla se mi možnost v brněnském HaDivadle přezkoušet malinkou roli Šiškina v představení Maloměšťáci. Plocha pro postavu je velmi malá, ale vnímal jsem to jako dobrou možnost seznámit se s celým souborem i s režisérem. Dále hostuji ve Slováckém divadle v nové hře Limonádový Joe, kde mám malou roli pistolníka.

Co ty a fanynky? Zaznamenal jsi po

roli v televizním seriálu Pan profesor

zvýšený zájem o tvou osobu?

Trochu ano, i když nejde přímo o fanynky. Nedávno jsem byl na základce v Dolním Němčí a místní děti mě poznávaly, dokonce jsem se jim musel podepisovat. Byl to takový zvláštní pocit. Snažím se to přijímat s jistou dávkou pokory a úcty. Beru to rozhodně s rezervou a nadhledem. Faktem je, že kdyby člověk řekl, že ho to netěší, asi by lhal. Podle mě je důležité, aby to člověku nestouplo do hlavy a aby si v sobě vždycky zachoval toho kluka z vesnice.

Máš nějaký herecký sen?

Mám taková dvě přání. Prvním je, že bych si chtěl zahrát prince v pohádce. Když jsem ještě míval dlouhé vlasy, představoval jsem si scénu, jak jedu tryskem na koni po rozlehlé pláni a vlasy mi vlajou ve větru! (smích) Stačila by mi třeba i role zlého princova bratra. A vůbec – stačilo by mi jenom být součástí natáčení klasické vánoční pohádky! Druhý sen je s českou zemí asi trochu neslučitelný, to bych musel být zahraničním hercem. Rád bych si totiž zahrál postavu Tarzana. Tento divý muž džungle mi byl vždycky blízký. Postava, která poznává lidství a zároveň má v sobě silně zakořeněné pudy a soulad s přírodou…

Jaktože už nemáš dlouhé vlasy?

Všichni kluci v naší rodině si prošli obdobím dlouhých vlasů a já jsem nebyl výjimkou. Když jsem byl na JAMU, měl jsem už pořádně dlouhou hřívu, chtěl jsem si nechat narůst vikingské copy. Ale ukázalo se, že moje hříva není tak hutná, aby copy udělaly tu pravou severskou parádu. A pak přišel ten zlomový moment, když jsem ve třetím ročníku dělal ročníkovou práci. Bylo to takové velice osobní monodrama. Hrál jsem sám sebe v minulých časových rovinách, řešil jsem své lásky, nelásky, závislosti a dětské křivdy. Při závěrečném monologu, kdy jsem měl spletené copy, jsem vzal nůžky a vlasy rituálně ustřihl.

Po boku kterého herce nebo herečky by sis rád zahrál?

Z českých herců bych se rád na place potkal s Ivanem Trojanem. A ze zahraničních by to byl Johnny Depp. Je to kouzelná bytost, která mě nepřestává fascinovat. Jenom se s ním potkat by byl pro mě obrovský zážitek!

Se kterou herečkou by sis rád zahrál postelovou scénu?

(dlouhé váhání a smích) To je těžké... Jak se jmenuje taková ta drobná tmavovláska, má takový nosánek… hraje v seriálech z nemocničního prostředí… No nic, pojďme dál…

Obraťme list. Máš v životě nějakou duchovní kotvu?

Určitě. Víru. Musím zase začít od naší rodiny, ve které jsme byli od malička vychováváni v duchu křesťanských hodnot. Už jako malý kluk jsem ministroval, s bráchou chodíme do scholy, kde zpíváme a já někdy hraju na baskytaru. Vnímám jako moc důležité, že se základními principy víry jsme se setkali právě přes písničky. V nich je všechno jednoduše a srozumitelně popsáno, hudba dokáže zabrnkat na vnitřní struny člověka a on se pak krásně otevře a víru prožívá daleko intenzivněji. Hledání víry v člověku je ale cesta na celý život. Velkou kotvou je

(MgA.) Šimon Obdržálek (*1997, Zlín)

je absolvent JAMU v Brně v ateliéru činoherního herectví Niky Brettschneiderové. Jeho všestrannost potvrzují dovednosti, jako jsou hra na klavír, hra na kytaru nebo baskytaru, tanec, veškeré sporty včetně akrobacie, šermu, žonglování, chůze na chůdách, házení prapory, skateboardingu a adrenalinových sportů. V současné době hraje v seriálu TV Nova Pan profesor, pohostinně působí v brněnském HaDivadle a ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, spolupracuje také s TV Noe. Působí také jako lektor taneční a pohybové průpravy dětí mateřských a základních škol. Ze zvláštních dovedností uveďme, že rád skáče z výšky a jezdí na čemkoliv od kola přes koně až po slupku od banánu. Je přeborník v pojídání zbytků. mě opravdu posadila na zadek. Je nejen o přírodě, ale primárně o nás, o lidech. Nedávno jsem měl další silný zážitek. Byl jsem v ostravském Studiu G na dětském pohádkovém představení Bílý tesák

pro mě také rodinné zázemí, kde cítím bezpečí, blízkost a lásku. A pak si nosíme každý uvnitř sebe ještě vlastní kotvu. Tu část Boha, který je v každém z nás. Já jsem zvyklý tomu všeobjímajícímu principu lásky říkat Bůh, protože jsem tak vychovaný, když s tím ale někdo nesouhlasí, je to v pořádku, nikomu to nevnucuju. Bůh stojí na vrcholu pomyslné pyramidy života – je to úchvatná esence a energie, která všemu dává řád a smysl. To je moje vnitřní kotva. Ať se mi stane v životě cokoliv, je to správně.

Slezeme z pyramidy zpátky na zem.

Co ty a virtuální svět sociálních sítí?

Nesnáším to a je mi to v něčem až odporné. Mám Facebook a nedávno jsem si založil účet na Instagramu, ale obojí se snažím využívat zdravě. Beru to v mé herecké profesi jako nutný způsob komunikace a prezentace, dokážu si to vnitřně obhájit. Směr, kterým se v tomto ohledu svět ubírá, mě ale docela děsí a jsem zvědavý, kam až to povede. Všimám si, jak to lidi mění a odosobňuje, nedokážou se už normálně lidsky bavit z očí do očí. Zdánlivě to vypadá, že lidi přes sociální sítě sdílí a komunikují více, ve skutečnosti je ale ten lidský způsob komunikace šíleně oslabený. Jsem moc rád, že jsem ještě stihl období, kdy tento virtuální svět neexistoval. Prožili jsme dětství bez těchto vymožeností a za to jsem rád!

Jak jako mladý člověk vnímáš atmosféru ve společnosti?

Můj pohled asi nebude většinovým vzorkem. Je mi líto, když se někdo nechá vtáhnout do mašinérie sdělovacích prostředků a přestane vnímat svůj zdravý selský rozum. Mluvím o atmosféře strachu a nejistoty, která je úplně nejhorší, když se do ní nechá člověk vtáhnout. To platí pro období covidu i všeobecně.

Často jezdíš na skateboardu. Je

to pro tebe dopravní prostředek,

nebo děláš i triky na rampách?

Je to urychlovadlo, velmi praktický dopravní prostředek, který mi v mém uspěchaném městském životě umožňuje rychlé přesuny. Má to ale i své mínus – jak se odrážím na jednu nohu a dělám pořád ten stejný jednostranný pohyb, mám už tělo trochu do vrtule, levé stehno mám větší než pravé. Už se na to ale snažím myslet a odrážet se i druhou nohou a je to hned lepší!

Na čem jsi byl naposledy v kině?

Na Duně. Sci-fi žánr mi sice nikdy nebyl blízký a nevyhledával jsem ho, ale tento film se mi líbil, byl dobře obsazený a dobře natočený.

Který film jsi viděl nejvíckrát?

Pelíšky. To je jasné! Máme ten film na Vánoce jako rituál. Z pohádek je to také kultovní film S čerty nejsou žerty, který si o Vánocích s bráchy také pravidelně pouštíme.

Je nějaký film nebo divadelní hra, který v tobě výrazně emočně zarezonoval?

Velice mě zasáhl film od Davida Attenborougha Život na naší planetě. To je komplexní dokonalá záležitost, která a odhozené srdce s podtitulem Takový je zákon divočiny. Byl jsem nadšený, během hodinového představení jsem prožil všechno - měl jsem husí kůži, plakal jsem, byl jsem smutný i šťastný.

Máš v životě nějaké výzvy?

Nejzásadnější výzva je pro mě založit a udržet rodinu. To je výzva, která mě láká a vábí ze všeho nejvíc!

Říkáš o sobě, že jsi největší pojídač zbytků. Co nejkurióznějšího jsi pozřel?

Jednou jsem si pochutnal na takovém větším pavoukovi. Nebyla to žádná katastrofa, měl takovou písčitou, kamenitou, oříškovou, křupavou chuť. A už mnohokrát jsem dojedl něco, o jehož původu jsem měl jen velmi slabou představu. Co pro tebe znamenají Vánoce?

Zastavení, čas usebranosti, klidu, kdy se i příroda dostává do stavu jakési hybernace. Letos bych rád chodil v době adventu do kostela na ranní roráty. Nejdřív být při ranním rituálu ve společenství s Bohem a teprve potom začít den. To je pro mě výzva, kterou chci uchopit a naplnit. Vánoce ve mně rozhodně nezpůsobují žádný stres spojený s nákupní horečkou. Pro mě jsou časem pohody stráveným s rodinou.

Máš už koupené dárky?

Vůbec ne. Dárky pořídím, ale nehodlám se tím kdovíjak nervovat. Když jsem zjistil, že dárky nenosí Ježíšek, ale obdarováváme se navzájem, tak jsem se do toho procesu samozřejmě taky zapojil, ale v klidu a bez stresu.