ROZHOVOR S HERCEM ŠIMONEM OBDRŽÁLKEM
) ROZHOVOR ) 5
Nejsem ten typ, který by se strachoval, co bude
Text: Tomáš Ježek a Kateřina Nosková Foto: Kateřina Nosková
Šimone, čím jsi chtěl být jako malý? Musím se přiznat, že jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel. Všechno jsem bral tak, jak to přirozeně přicházelo, ať už to byla škola nebo kroužky. Rodiče mě vždycky vedli k nějaké aktivitě, takže od malička byl můj záběr aktivit docela široký. Ale že bych měl nějakou utkvělou představu, to ne.
Kdy přišla myšlenka, že se chceš stát hercem? To vím přesně. Bylo to v sextě na gymnáziu. Dva z mých bratrů, Vojta a Matěj, chodili do dramaťáku, tak jsem si říkal – to jsem ještě nezkusil, to je něco nového! A tak jsem začal chodit do dramatického kroužku na pobočce v Kunovicích.
Jak na tu dobu vzpomínáš? Zvláštní na tom bylo, že ta kunovická skupinka mladých herců spolu byla od malička a byla taková ucelená. Vždycky, když do jejich kolektivu přišel někdo nový, tak ho dřív nebo později vyštvali. Já jsem se ale nenechal a oni mě mezi sebe přijali. To byl takový významný mezník. A pak si vzpomínám ještě na jeden zlomový moment. To když jsem se přihlásil do celostátní melodramatické soutěže, kde se recitovaly dva různé texty, jeden z nich byl Vodník od Karla Jaromíra Erbena. Na tom textu jsme tehdy pracovali s paní učitelkou Foltýnovou, která učí hru na klavír. Moc mě to bavilo a soutěž jsem nakonec vyhrál. Najednou jsem viděl, že čas, který jsem do toho investoval, měl nějaký smysl a tehdy jsem si poprvé říkal, že bych se možná mohl vydat tímto směrem.
Máš čtyři bratry. Asi nebudeš mít v životě problém se prosadit, je to tak?
U mě je ještě zajímavé, že jsem prostřední dítě. Dokonce existuje něco jako syndrom prostředního dítěte, které se cítí být přehlížené, nevím ale, nakolik se dá uplatnit na mou osobu. Mám dva starší bratry a dva mladší. Dlouhou dobu jsme byli rozdělení na takové tři tábory - velcí kluci, mladší kluci a Šimon! Od starších bráchů jsem dostával relativně výraznou čočku. Nelíbilo se jim třeba, když jsem si mamku uzurpoval pro sebe nebo když jsem po nich všechno opakoval a snažil se je napodobovat. A naopak - když už byli mladší kluci trochu starší, mohl jsem si i já vyzkoušet pozici staršího sourozence, který jistým způsobem uplatňuje moc a snaží se ty mladší vychovávat. Vnímám jako velkou výhodu, že jsem si mohl vyzkoušet obě dvě pozice.
Jak to s vámi zvládali rodiče? Naše mamka je živoucí anděl. Výchova byla hodně na ní, taťka se musel hodně otáčet, aby uživil celou rodinu, což někdy nebylo jednoduché. Přes týden neměl taťka moc času, ale víkendy jsme trávili společně, na výletech, na kolech. Jsem rodičům nesmírně vděčný, že to ustáli a že se vždy dokázali semknout. Dneska už jsme všichni dospělí, je to daleko klidnější a vztahy mezi námi se ještě víc prohlubují. To je obrovské plus, že jsme kompletní rodina.
Chtěl bys mít jednou velkou rodinu, když víš, co to všechno obnáší? Rozhodně! Plusy rozhodně vítězí nad mínusy. Já i moji sourozenci už jsme vyletěli z rodinného hnízda, ale když jsme spolu, je to úžasné. Energie a láska se kumuluje. To je úžasný pocit.
Nechyběl vám doma ženský element? Je pravda, že šest mužských jednu Text: na Tomáš Ježek, ženu je docela extrém. Dovedu si Foto: KateřinapředstaNosková vit, kolik musela mamka toho testosteronu snášet. Jasně, že jsme mysleli i na to, že by bylo fajn mít malou sestřičku. Ale když se narodil nemladší bratr Miky, který byl v pořadí pátý, byl to moment, kdy nám všem došlo, že taťka prostě umí jenom kluky!
Vraťme se zpátky k herectví. Absolvoval jsi Divadelní fakultu na JAMU – kdo měl na tebe během studentských let největší vliv? V tomto ohledu pro mě byl nejsilnější osobou Igor Dostálek. Nastoupil jsem do ateliéru Niky Brettschneiderové, to byla profesorka, signatářka Charty 77, která žila dlouho v emigraci ve Vídni, prostě velká dáma. A Igor Dostálek jí dělal asistenta. Když jsem byl ve druhém ročníku, Nika zemřela a Igor Dostálek se stal vedoucím našeho ateliéru. Paní profesorku jsem bohužel za tu krátkou dobu nestihl pořádně lidsky poznat, což mě mrzí.
Které činnosti tě ve škole nejvíce bavily? Rozhodně pohyb. Jsem vášnivý a náruživý celoživotní sportovec. Nejvíc mě tedy bavily předměty jako akrobacie, pohybová průprava, tanec a balet.
Které předměty jsi naopak nevyhledával? Jsem vděčný strávník, bral jsem všechno. Největšího „scvrka“ jsem ale měl při herectví improvizace. Ta chvíle, kdy člověk přesně neví, do čeho jde, kdy musí vypnout ratio a začít se soustředit... z toho jsem měl docela bobky, člověk
