Caritas

Caritas Dnešní rubrika Téma se věnuje lidem pracujícím v charitativních institucích. Zeptali jsme se jich na jednu jednoduchou otázku: Jaký )

je váš nejemotivnější, nejdojemnější zážitek, který jste zažili během vaší práce?

Text: redakce

Latinské slovo Caritas znamená slitování nebo smilování. Charita tedy označuje dobrovolnické akce na pomoc lidem trpícím, starým, nemocným či sociálně slabým. Pomáhat bez nároku na zpětnou vazbu, tedy nezištně, je velikou ctností, které není každý člověk schopen. Kdo takto pomáhá, bývá často odměňován skrytou formou – vděčností, láskou. Pocit lidské sounáležitosti se dotýká podstaty lidství. Je to silný emotivní zážitek, který může formovat náš život do budoucna. Dotýká se také tajemství, že podstatné věci a lidské činy se odehrávají ve skrytosti a jsou očím neviditelné.

Leona Hozová, Na Dlani o.p.s.,Zlín:

Sedíme v mé pracovně. Já a malá šestiletá Ester. Modrooká dívenka vyrůstající u své babičky v náhradní péči. Její máma neměla kvůli závislosti na pervitinu dostatek síly pro její výchovu. Je adventní čas a bavíme se o tom, co si Ester přeje od Ježíška. „Přeji si mít sestřičku. Když jsem jednou viděla padat hvězdu, tajně jsem si přála, aby mi ji letošní Ježíšek přinesl,” šeptá mi děvčátko. Dnes přišla Ester do mé psychologické ambulance právě proto, aby se dozvěděla, že se její přání opravdu vyplnilo… Poprvé se setká se svojí čerstvě narozenou sestřičkou Emou, která má podobný příběh jako Ester. Ema je v pěstounské péči na přechodnou dobu, kde ji něžně opečovávají „profi“ pěstouni. Je předvánoční čas. Čas přání a zázraků. Jsem dojatá ze setkání dvou malých princezen a zadržuji dech z dojetí. Dvě sestřičky, které spolu budou moci vyrůstat u své babičky. Velké vánoční přání malé holky se tak vyplní… Vánoce již stráví všichni spolu u jednoho stolu, v jedné rodině!

Zuzana Šlúchová, Naděje Zlín:

Má práce je o lidech, s lidmi, pro lidi. Je krásná a obohacující. Emotivními a dojemnými zážitky se to v mé práci jen hemží. Vyzdvihnout pouze jeden je nesnadný úkol, který nejsem schopna splnit. Většina lidí chodí do práce z nutnosti a práce je pro ně jenom povinnost. Svůj profesní život vnímají tak, že ho nelze dělat s radostí. Já mám velké štěstí a moje profese je důkazem toho, že když člověk dělá práci, která ho baví a naplňuje, každý den je pro něj radost, a ne práce. Hledat a nacházet v lidech to dobré je pro mě nejvíc…

Helena Schwarczová, Paliatiativní a hospicová péče Uherské Hradiště:

Jezdili jsme k jedné staré paní, ošetřovali jsme ji docela dlouho a už jsme viděli, že jsme vyčerpali veškeré možnosti tlumení bolesti i podporu psychologa a kněze. S její rodinou jsme si říkali, že to už ani není možné, co všechno paní, která už byla jak věchýtek, vydrží… Několikrát jsme si mysleli, že to tělíčko dodýchalo, ale ona se vždycky probrala. A pak se jednou stalo něco, co vysvětlilo, proč se tohle děje. Paní si moc přála, aby její dcera, která žije v jiném městě, nechala pokřtít svou přibližně sedmiletou dceru. Rodiče dívenky ji z nám neznámých důvodů nechtěli pokřtít, ale babička moc prosila a modlila se, aby to děvčátko bylo pokřtěno. Poté nám její syn vyprávěl, že jednoho dne v pátek kolem druhé hodiny, když už měla babička opravdu velké bolesti, začala zase vzpomínat na vnučku a na její křest. Syn proto zavolal sestře a zeptal se jí, jak to se křtem vypadá. Vysvětlil jí, že maminka trpí a jestli by bylo možné jí aspoň něco přislíbit. Nakonec to dopadlo tak, že dcera zavolala tamnímu faráři, který řekl, že křest může proběhnout za pár dnů přímo v kostele. Když mu ale dcera vysvětlila, že maminka má před sebou poslední chvilky života, rozhodl se pro naprosto výjimečnou věc. Ihned přijel k nim domů, kde bylo přítomno děvčátko a jeho rodiče, dali telefon na hlasitý odposlech a zavolali mamince. Před třetí hodinou v pátek „v přímém přenosu“ děvčátko pokřtil. My, kteří jsme věřící, víme, že na Velký pátek ve tři hodiny byl ukřižován Ježíš Kristus. Když bylo po obřadu, smrtelný zápas maminky ustal, její tvář se vyjasnila, děkovala rodině, panu faráři a Bohu za to, že její přání bylo vyslyšeno. Krátce po třetí hodině pak v klidu a smířená odešla na věčnost.

Monika Zálešáková a Aneta Exelová, Centrum pro rodinu a sociální péči Hodonín, z.s.:

Práce sociálního pracovníka není jednoduchá, ale i malý úspěch s klienty přináší úsměv na tváři a pocit, že má smysl být empatický, umět naslouchat a snažit se pomoci. Naše práce přináší spoustu radostí, ale i strastí. Vždy najdeme něco, co je velmi emotivní a dojemné. Třeba nedávno pro nás bylo velmi radostné vidět, jak naše příbuzenská pěstounka – babička, která si vzala do pěstounské péče syna své dcery, po více než roce opět postupně předává výchovné kompetence své dceři, matce chlapce. Matka dříve bojovala s drogovou závislostí a vedla neřízený způsob života, o syna se příliš nezajímala. O to víc pro nás bylo dojemné vidět, jak si k sobě se synem hledají zpátky cestu. Matka se pro syna rozhodla změnit a povedlo se jí to, v současné době ho má zpět ve své péči a fungují jako rodina ve všech směrech.

Eva Malůšková, Charitní domov Hluk:

Jsem vděčná, že mohu být přítomna v křehkých chvílích životů mnoha našich klientů a jejich rodinných příslušníků. To, že mi lidé umožní být s nimi v poslední fázi jejich života, považuji za dar, kterého si velmi vážím. Protože konec života je někdy náročný. Ale náročné časy, všechny radosti, smutky, naděje, nejistoty, obavy a tajemství do našich