Echo Listopad 2016

Listopad 2016 | Studentský časopis Střední školy průmyslové a umělecké v Hodoníně

slovo ĹĄĂŠfredaktora AÂ je to tu zas!

Venku je zima, posunul se Ä?as, ĹĄkola je zpÄ›t a s nĂ­ i pĹ™es lĂŠto ztracenĂĄ kila. Ach, ten Ä?as ale letĂ­!

Je to jen chvilka, co jsme jako prvåci zasedli na pråzdnå místa v lavicích, kterå opustili úspěťní maturanti. TakÊ jsme se v prvåku neuståle ztråceli v budovåch ťkoly.

Ale nechme minulost tu tam! ChtÄ›l bych hlavnÄ› pĹ™ivĂ­tat novĂŠ prvĂĄky, popřåt jim i vĹĄem ostatnĂ­m studentĹŻm a uÄ?itelĹŻm hodnÄ› studijnĂ­ch i pracovnĂ­ch ĂşspÄ›chĹŻ.

JelikoĹž pĹ™ed prĂĄzdninami nakonec novĂŠ Ä?Ă­slo Echa nevyĹĄlo, chtÄ›l bych nynĂ­ takĂŠ podÄ›kovat MarÄ?i BurianovĂŠ za grafickou Ăşpravu listopadovĂŠho Ä?Ă­sla z roku 2015, za kterĂŠ jsme dostali ocenÄ›nĂ­ jednoho z nejlepĹĄĂ­ch elektronickĂ˝ch ĹĄkolnĂ­ch Ä?asopisĹŻ v ČR. NaĹĄe novĂŠ Ä?Ă­slo je jiĹž druhĂŠ, kterĂŠ je plnÄ› interaktivnĂ­, pokud tedy chcete plnohodnotnĂ˝ zĂĄĹžitek z Echa, Ä?tÄ›te interaktivnĂ­ verzi na Issuu. KaĹždopĂĄdnÄ› toto Ä?Ă­slo Echa je pĹ™evĂĄĹžnÄ› z prostĹ™edĂ­ umÄ›lcĹŻ, jelikoĹž nemĂĄme ŞådnĂŠ Ä?leny redakce z technickĂ˝ch oborĹŻ. Pokud chcete vĂ­ce Ä?lĂĄnkĹŻ z pohledu stavařů a lycea, nebojte se, pĹ™idejte se k nĂĄm, my nekouĹĄeme. đ&#x;˜€ Milan Nguyen, 4. V

2

OBSAH 6

Rozhovor: milan Nguyen

8

čtvrťáci v praze 12

Rozhovor: Terezie Tomková

14

DURCHŠNIT 18

Rozhovor: Zuzana šuleřová

22

robosoutěž 23

komix

24

Střípky z bali

3

redakce Mgr. LUDMILA KOSÍKOVÁ

Vedoucí redakce

Učitelka, výchovná poradkyně

edmund duhonský

Redaktor, komix

Student Grafického designu, 3. V

Lucie slabá

Redaktorka

Studentka Užité malby, 3. V

žofia fodorová Redaktorka

Studentka Grafického designu, 3. V

4

Milan Nguyen

Šéfredaktor, grafik

Student Grafického designu, 4. V

HAna buličková

Redaktorka

Student Grafického designu, 3. V

michaela kempná

Redaktorka

Student Grafického designu, 3. V

michal stodůlka

Redaktor

Student Užité malby, 4. V

ČTĚTE ECHO tAKÉ NA ISSUU! www.issuu.com/sspuecho

„A to se vyplatí, Horste!“

5

ROZHOVOR: Milan Nguyen

Asi jste ho uŞ někdy zahlÊdli na chodbě, jak by taky ne, kdyŞ je jediným Vietnamcem na ťkole.

PĹ™edstavujeme VĂĄm Milana, naĹĄeho ĹĄĂŠfredaktora, kterĂ˝ nedĂĄvno vystavoval svĂŠ fotky z jeho tĂşr po ÄŒesku v HodonĂ­nskĂŠ galerii.

Co tě vedlo k nåstupu na naťí ťkolu?

Na zĂĄkladnĂ­ ĹĄkole jsem uvaĹžoval kam jĂ­t, a jelikoĹž mÄ› bavilo kreslenĂ­, Ĺ™ekl jsem si „proÄ? to nezkusit tady?“ Nikam jinam jsem si pĹ™ihlĂĄĹĄku nedal. Kdybych se sem nedostal, pĹ™ihlĂĄsil bych se asi na TechnickĂŠ lyceum (i pĹ™estoĹže jsou mĂŠ matematickĂŠ schopnosti mizernĂŠ).

Jak proběhla två výstava?

MyslĂ­m si, Ĺže vernisĂĄĹž dopadla vĂ˝teÄ?nÄ›. SeĹĄlo se nĂĄs dost i v tomto deĹĄtivĂŠm studenĂŠm poÄ?asĂ­.

ProÄ? „BanĂĄnovÄ› dĂ­tÄ›?“ StruÄ?nÄ› Ĺ™eÄ?eno „Zvenku ĹžlutĂ˝, zevnitĹ™ bĂ­lĂ˝.“ đ&#x;˜ ProstÄ› se cĂ­tĂ­m vĂ­c jako ÄŒech neĹž jako Vietnamec. Tento nĂĄzev byl podpoĹ™en i tĂ­m, Ĺže jsem v zåří nabyl Ä?eskĂŠ obÄ?anstvĂ­.

Co plĂĄnujeĹĄ po ĹĄkole?

DoufĂĄm ve studium grafickĂŠho designu na BaĹĽovce a pak snad prĂĄce v nÄ›jakĂŠ firmÄ›, moĹžnĂĄ i kariĂŠra uÄ?itele.

Jak se připravujeť k maturitě?

Eat Sleep Study Repeat.

JakĂŠ mĂĄĹĄ dalĹĄĂ­ konĂ­Ä?ky?

PoÄ?Ă­taÄ?ovĂŠ hry, umÄ›nĂ­ (samozĹ™ejmÄ›), poslech hudby, spanĂ­ a prokrastinace.

Michal StodĹŻlka. 3. V

Kdy ses zaÄ?al vÄ›novat fotografovĂĄnĂ­?

FotografovĂĄnĂ­ mÄ› bavilo jiĹž od maliÄ?ka, ale za vĂĄĹžnĂ˝ konĂ­Ä?ek jej povaĹžuji od minulĂŠho roku.

6

@mqnde

7

Čtvrťáci v Praze

Od neolitu, přes Přemyslovce a kubismus, až po Ronyho Plesla. To vše za tři dny. Že to nejde?

S vypětím všech mozkových závitů a ocelových stehen se nám to podařilo. Praha nás uvítala letním počasím i bohatým výběrem výstav.

Stihli jsme proběhnout královskou cestu s kulturně-umělecko-historickými skvosty i divadelní představení Manželské vraždění Divadla Na Jezerce. To vše pod vedením Mgr. art. Zuzany Šuleřové, která nás nutila zapamatovat si nejvýznamnější jména, data a fakta z dějin výtvarné kultury. MgA. Lukáš

8

Malina pečoval o rychlé přesuny a náš plný žaludek. O tom, že skutečně nešlo o pokus, jak si prodloužit prázdniny, svědčí i budíček v 7:00 nebo prezentace referátu přímo v blízkosti památek. Takto bychom si přáli prožít i svatý týden.

4. V

Školní rok sotva začal, prváci se ani nestihli seznámit se školou, všechno bylo ještě v duchu prázdnin… ale jako každoročně i letos bylo září měsícem určeným pro výlet do Prahy pro čtvrté ročníky, 4.C nebyla výjimkou.

Scházíme se všichni kolem osmé hodiny ranní na hodonínském nádraží, vzrušení a bez problémů, těšíme se, že si zase spolu užijeme pár dní mimo školu v jednom z nejkrásnějších historických měst Evropy.

Už ve vlaku přemýšlíme, co všechno chceme vidět. Prozkoumáváme trasy, místa, kde budeme ubytováni nebo kde jsou památky, které nechceme propásnout. Někteří raději spí, než aby se stresovali kvůli nefungující Wifi. „Praha hlavní nádraží,“ hlásí ve vlaku a všichni se chystáme vystoupit. Po příchodu na hostel se všichni unaveně svalili na postele a užívali si nejen chvilku odpočinku po cestě vlakem, ale také i (konečně fungující) WiFi zdarma.

Odpočinku nám ale nebylo mnoho dopřáno.

Zanedlouho nás z našich pokojů vyhnala třídní a vyrazili jsme do víru velkoměsta.

Hned první den jsme viděli spoustu krásných památek, užili si kávu ze Starbucks (podělili se o fotky na instagramu).

A těch lidí! Udělali jsme si hromadné selfie „pod vocasem“ a někteří z nás dokonce poprvé v životě viděli (a slyšeli) odbíjet slavný Orloj. K večeru se kluci vydali na laser game, a myslím, že za ten pot a smrádek jim

to opravdu stálo. Poté jsme šli na 5D kino.

Nemá cenu to rozebírat, kdo nezažil, neuvěří.

Bylo to… neobvyklé. Možná až moc.

Dále byl v plánu Žižkovský vysílač. Některým se nám tam moc nechtělo, ale kdybychom tušili, co tam naše oči spatří, nikdo z nás by neváhal ani vteřinu. Nejdříve nás překvapila paní u vchodu, když nám prozradila, že můžeme jít pouze do jedné části, že v té druhé je soukromá akce. Nijak zvlášť nám to nevadilo, a tak jsme za snížené vstupné vyjeli výtahem nahoru, posadili se do kulatých zavěšených křesílek a kochali se noční Prahou. Vtom nás z našeho rozjímání něco vyrušilo. „Hej, co tu děláte?“ Otočili jsme se. Leoš Mareš? Ano, byl to skutečně on.

Až jsme se s ním všichni řádně vyfotili, řekl nám, že dnes ještě přijde někdo slavnější než on. Mysleli jsme, že si dělá legraci. Nedělal.

Zanedlouho volá pan učitel Bábíček: „Jano, běžte k výtahu, podívejte se, kdo jede.“ Božský Kája! On opravdu vystoupil z výtahu.

Karel Gott. Nikdo nemohl věřit svým očím, my jsme opravdu viděli Káju! Tento zážitek jsme všichni vstřebávali ještě hodně dlouho.

9

Druhý den jsme měli naplánovaný bezva program. Segwaye. Ráno jsme všichni natěšeně čekali před hotelem Intercontinental na instruktory. Jízda nebyla vůbec těžká, jak jsme očekávali, a tak jsme brzo vyrazili na okružní jízdu po Praze. Všichni jsme si to náramně užili, byl to opravdu nezapomenutelný zážitek a jistě každý z nás toužil na segwayi odjet i domů.

musel vidět nadšení v našich očích, protože se otočil a pronesl: „Co, holky, jste rády, že mě vidíte?“ Zmohly jsme se jen na tiché: „Ano… vyfotíte se s náma?“ „Jasně,“ řekl sladce. Tak jsme přidali další fotku do sbírky.

Byl tu poslední den. Šli jsme udělat „selfie s koněm“ na Žižkovský památník, který byl doslova za rohem, poslední nákupy a pak už jsme znavení a plní zážitků odjížděli domů.

Po tomto krásném výletě nás čekalo překvapení. Třídní nás totiž moc dobře zná, a tak nás vzala na šlapadla. Její nápad byl opravdu vynikající a sklidil úspěch, bylo super se trochu ochladit na Vltavě. (Dámy, zde se pokochejte pohledem na naše hochy…)

Tento výlet jsme si moc užili. Samozřejmě by nikdy nemohl být uskutečněn nebýt naší třídní učitelky, Jany Slovákové, a tímto jí ještě jednou mnohokrát děkujeme za ten nejlepší výlet, jaký jsme kdy zažili.

Večer bylo v plánu divadlo. Viděli jsme komedii S tvojí dcerou ne! Představení bylo perfektní, seděli jsme „tak akorát“, abychom hezky viděli, ale také aby nás herci „neoprskali“, smáli jsme se od začátku až do konce, herecké výkony byly neuvěřitelné, dokonce i samotní herci se museli několikrát hodně držet, aby se nezačali smát také.

Nechyběl ani bouřlivý potlesk. Ostatně, vidět Petra Nárožného nebo Naďu Konvalinkovou naživo se jednomu nepodaří každý den.

Jiřina Reichmannová, Ondřej Ling, 4. C

Čekalo nás další neplánované překvapení.

Před divadlem, když jsme se pomalu scházeli, kolem nás prošel Ben Cristovao. Zaručeně

10

Chci vidět víc fotek!

PodĂ­vejte se na video od 4. B

ROZHOVOR: Terezie Tomková Naše studentka třetího ročníku grafického designu Terezie Tomková před nějakým časem uspořádala svoji první výstavu s názvem Terezie poprvé, která měla premiéru 21. 10. 2016. Při této příležitosti jsme ji vyzpovídali a zeptali se na pár otázek.

Co tě vedlo k uspořádání výstavy?

Byla to vlastně taková náhoda. Na podzim loňského roku vyhlásilo SVČ Duhovka společně s městem Břeclav výtvarnou soutěž, do které jsem poslala svoji práci „Hodové veselí“ – a ta ve své kategorii i zvítězila.

Krátce po soutěži mě organizátoři oslovili, jestli bych si u nich na Duhovce nechtěla udělat svou vlastní výstavu. Tento návrh mě potěšil a věděla jsem, že doma mám hodně prací, které leží „pod postelí“ a byla by škoda je neukázat. Tudíž jsem neváhala a s uspořádáním výstavy souhlasila.

Jak dlouho jsi výstavu připravovala?

Přibližně měsíc. S instalací a organizací mi byli nejvíce nápomocni rodiče, kterým patří velký dík. Bez nich bych asi tuto akci nemohla uskutečnit, jelikož jsem celý týden mimo domov – na internátě.

12

Co pro tebe výstava znamená? Proč Terezie poprvé?

Znamená pro mne hodně a jsem ráda, že se uskutečnila. Je to takový průřez mé dosavadní práce za tři roky. Doufám, že si tam každý najde něco, co ho osloví a zaujme.

Kritiku taky beru, protože mě posouvá zase někam o kousek dál a jak se říká, z chyb se každý poučí. Nazvala jsem ji „Terezie poprvé“, jelikož je to moje první výstava a zároveň i první podobná zkušenost.

Jak ses k tvoření obrazů dostala? Kde bereš inspiraci?

Malování mě bavilo, jak jsem již zmiňovala, odmalička. Od 5. do 9. třídy jsem se i nadále zdokonalovala u malířky p. Mgr. Jany Rozkové, která mi dávala cenné rady. Inspiraci nacházím sama v sobě, ze svého dětství a prožitků, v lidech a věcech kolem sebe, v přírodě a hlavně v barvách.

„Inspiraci nacházím sama v sobě, ze svého dětství a prožitků, v lidech a věcech kolem sebe, v přírodě a hlavně v barvách.“ Jaký je tvůj životní cíl?

V nejbližší době je mým cílem úspěšně odmaturovat. Také strávit život se štětcem v ruce a užívat si život v radosti a lásce. V budoucnu by mě bavilo pořádat výtvarné kurzy pro děti anebo se věnovat ilustraci. Ale jak to všechno dopadne, to nechám osudu.

Plánuješ další výstavy?

Určitě plánuji, nechejte se překvapit, kdy se uskuteční další výstava, tentokrát tedy „Terezie podruhé“.

Komu bys chtěla poděkovat?

Rozhodně bych chtěla nejvíc poděkovat rodině, která mě podporuje. Také bych chtěla poděkovat všem, kteří si udělali čas a přišli se podívat do Břeclavi jak na výstavu, tak i na vernisáž. Dále učitelům a hlavně reportérkám, které si našly chvilku a napsaly článek o obyčejné holce z grafiky.

Michaela Kempná, Hana Buličková, 3. V

13

Durchšnit Průřez pracemi našich studentů se tentokrát konal v podvečer Dnů otevřených dveří na uměleckých oborech. Pozváni byli nejen současní, ale i bývalí kantoři hodonínské průmyslovky a také její studenti. A bylo na co koukat. „Název Durchšnit používal často akademický sochař Miroslav Kovářík, bývalý vedoucí našich Ateliérů, který je tu s námi také. Ale protože slovo durchšnit znamená nejenom průřez, ale taky průměr a práce našich studentů nejsou vůbec průměrné, tak jsme letos přidali název Profil a příště už vás budeme zvát na Profil“, řekl v úvodu všem pozvaným ředitel školy Ivo Kurz.

i malé občerstvení. V následujících dvou dnech pak měla stejnou možnost široká veřejnost při dnech otevřených dveří. Úvodní slovo pronesl ředitel školy PaedDr. Ivo Kurz a pak se stačilo jen rozhlížet se kolem sebe a kochat se.

Mgr. Jana Slováková

Durchšnit aneb Profil se stal již nedílnou součástí prezentace studentů uměleckých oborů naší školy a jejich prací. Spatřit se tu dají nejen díla, která získala ocenění, či se dostala do galerie v Londýně, ale i prvotiny studentů prvních ročníků. Na celkovém průřezu jejich tvorby jsou krásně vidět pokroky a zlepšující se kvalita studentské tvorby s přibývající dobou na škole.

Možnost prohlédnout si a nafotit interiéry ateliérů průmyslovky také využila spousta novinářů, zástupců regionálních novin. Do útrob ateliérů se tak ve čtvrtek 20. října podívali pouze zvaní účastníci. K dispozici měli

14

Chci vidět víc fotek!

15

16

17

ROZHOVOR: zuzana šuleřová

Výtvarníci ji znají zcela všichni a už také okusili její výukové metody. Dějiny udatného českého národa a Prasátko z Medvídka Pú se mnohým z nás vryly nesmazatelně do paměti. Vy „stavaři“ asi nevíte o kom je řeč. Tak tedy, s energií jí vlastní, Vám představujeme Mgr. art Zuzanu Šuleřovou.

Něco o sobě?

Jsem z Ostravy. Kromě vyučování se věnuji uměleckému smaltu a šperku. Nejraději jsem na chalupě v Beskydech. Nejšťastnější jsem ve chvílích, kdy tvořím a uvědomuji si, že nic jiného bych v tu chvíli nechtěla dělat.

Výsledek je pak podružný.

Dále se ráda „hrabu“ v hlíně, „lovím“ poklady v bazarech, blešácích, antikvariátech, „sekáčích“…, vážu kytice, renovuji nábytek, jezdím vlakem, koukám na hory, sleduji ptačí krmítko, trhám vše, co vypadá chutně: bylinky, jablka, houby, borůvky…

Ráda chodím sama do galerií, muzeí a nejen vnitřně se raduji z nových poznání, krás, překvapení… Domnívám se, že mnoho lidí považuje umění za něco vážného, složitého nebo zbytečného, pro mě jde však o zábavu a čistou radost. Chodím spát pozdě v noci,

18

někdy až ráno. Bojím se stagnace. Štve mě blbost, arogance, lhostejnost.

Jaké bylo v 5 letech vaše vysněné povolání – a splnilo se to nějak?

Nevzpomínám si přesně. Snad kosmonaut nebo květinářka. V kosmonautice kupodivu ne, ale kytky trhám všude.

Oblíbená knížka z mládí?

Děti z Bullerbynu, Gabra a Málinka, Malý Bobeš, Pohádky z bílého pyžamka. Později ty dědečkovy, Saturnin…

Který školní předmět jste neměla zrovna v oblibě a naopak?

Trpěla jsem u matematiky a chemie. Nikdy nepochopím, proč angličtina užívá tolik časů.

Bavil mě přírodopis, dějepis, nejvíce však výtvarka a tělocvik.

Kde jste studovala?

Na Střední umělecko-průmyslové škole v Uherském Hradišti (ateliér designu obuvi a módních doplňků – akad. mal. Marie Borošová, odb. as. Marcela Habartová). Pak po „přijímačkách“ jsem zvažovala UMPRUM a VŠVU – vlaky jezdily ze stejného nástupiště a já nasedla na Bratislavu, takže následovala Vysoká škola Výtvarných umení (ateliér Kov a Šperk S+M+L_XL- prof. Karol Weisslechner, akad. arch.) + stáž v École supérieure des arts décoratifs de Strasbourg (ateliér Bijoux).

Jaké máte ze studia zážitky?

Ze střední úžasné. Výška se naštěstí bez katarze neobejde. Díky studiu jsem získala nejen dobré přátele, ale dostala jsem se i „ven“ a za mnoho svých osobních horizontů. Také jsem díky lásce k restaurování neměla po škole problém najít práci.

Je podle vás lepší život na koleji, nebo na privátu?

První dva roky určitě na koleji – poznáte lidi, najdete kamarády, blbnete a pak se s nimi

„Díky snům jsem již mnoho let přesvědčená, že dokážu létat – vznášet se.“ odstěhujete na privát. Ale i přímo ve škole se dobře bydlí, především pak zadarmo, a je to i poměrně velké dobrodružství. Ale neberte to jako návod.

Co vás vedlo k tomu jít studovat umění?

Už jako malá holka jsem tvrdila, že budu umělkyně nebo tanečnice. Tancovat jste mě viděli… takže jsem o tom nemusela přemýšlet. Bezesporu mě však formovalo i prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Od dětství mě fascinovaly všechny olejomalby, grafiky, batiky, kresby, knihy, sochy i keramické plastiky, kterých byl byt prarodičů plný. Měla jsem štěstí, že dědeček nám dětem vždy dokázal věci přiblížit a nadchnul nás s hravostí mu vlastní.

Ať se to týkalo poslechu klasické hudby, vymýšlení vlastních písní, básní, říkanek nebo

19

odpovĂ­dĂĄnĂ­ zpÄ›vu ptĂĄkĹŻÂ atd. DruhĂ˝ dÄ›deÄ?ek s nĂĄmi chodil do lesĹŻ a babiÄ?ky s nĂĄmi pletly, ĹĄily, vyĹĄĂ­valy, hĂĄÄ?kovaly‌ RodiÄ?e nĂĄm pak obÄ›tavÄ› dopřåvali zĂĄjmovĂ˝ch krouĹžků – – napĹ™. keramika, vĂ˝tvarka.

Kde vťude uŞ jste byla a kam se jeťtě chyståte?

Tunis, Francie, Belgie, Ĺ panÄ›lsko, ÄŒernĂĄ Hora, Chorvatsko, ItĂĄlie, Rakousko, Slovinsko, Ĺ vĂ˝carsko, Skotsko, Ĺ˜ecko + naĹĄi sousedÊ‌ LĂĄkĂĄ mÄ› Ukrajina a Rumunsko, takĂŠ urÄ?itÄ› navĹĄtĂ­vĂ­m sestru v AustrĂĄlii a moĹžnĂĄ snad jednou i AljaĹĄku.

OblĂ­benĂŠ jĂ­dlo? Ĺ pagety carbonara, brambory s mĂĄslem, babiÄ?Ä?ina kyĹĄkovka, taĹĽkovo kuĹ™e ve smetanovĂŠ omĂĄÄ?ce s domĂĄcĂ­m knedlĂ­kem‌ JakĂŠ vĂ­no preferujete?

Merlot, Modrý portugal‌ UvaŞovala jste někdy o tom, Şe budete vegetariånka (veganka)?

Ano a rodiÄ?e mi to zakĂĄzali. đ&#x;™‚ ChutnajĂ­ vĂĄm jĂ­dla z naĹĄĂ­ ĹĄkolnĂ­ jĂ­delny?

Ano, mĂĄm hlad.

ZdĂĄl se vĂĄm nÄ›kdy sen, ve kterĂŠm ĂşÄ?inkoval nÄ›kdo z vaĹĄich kolegĹŻ?

Ano, dost Ä?asto. NejdÄ›sivÄ›jĹĄĂ­ jsou vĹĄak ty, ve kterĂ˝ch maturuji z matematiky.

20

Kdybyste měla nadpřirozenou schopnost, jakå by to byla?

DĂ­ky snĹŻm jsem jiĹž mnoho let pĹ™esvÄ›dÄ?enĂĄ, Ĺže dokĂĄĹžu lĂŠtat – vznĂĄĹĄet se.

Co byste změnila na naťí ťkole?

Je toho hodně, ale to bychom pak byli vťichni u mne doma.

Lucie Slabå, Žofia Fodorovå, 3. V

Robosoutěž

Zabodovali jsme v prestižní robosoutěži. Se skvělým 2. místem a jedinou porážkou se totiž náš tým ve složení L. Letrik, J. Kubeš a F. Kovačík probojoval až do finále celostátní soutěže.

I letos pořádá katedra řídící techniky ČVUT pod záštitou firmy Škoda a Samsung soutěž s názvem Robosoutěž 2016, kde svádějí souboje konstrukční a programová řešení jednotlivých týmů při zdolávání stanoveného úkolu.

Naší školu letos zastupovaly dva soutěžní týmy. V tvrdé konkurenci si oba vedly dobře.

Mladší tým sbíral cenné zkušenosti a testovací jízdy naznačovaly jeho vysoký potenciál. Soutěžní trať byla záludná a plná nástrah.

Svým výkonem ovšem studenti, potažmo jejich vlastnoručně sestavení a naprogramovaní roboti, nezklamali. Tým Unbroken ve složení L. Beňa, L. Leták a T. Kmentová se umístil na 17. místě. Zkušenější druhý tým si neúnavně razil cestu v soubojích a neporažen prošel až do finále, kde podlehl týmu Unbearable Proximity z VOŠ a SPŠE Olomouc s poměrem vzájemných duelů 1:2. V celostátním finále, kam se probojbouje pouze 16 nejlepších týmů (z celkového počtu 128 při-

22

hlášených) budou reprezentovat naší školu a bojovat o celkové vítězství. Držíme klukům palce.

Mgr. Vladimír Šereš

Chci vidět víc fotek!

Komix

@edaini.art

Edmund DuhonskĂ˝

23

Střípky z bali

Folklor mě provází od dětských let. Díky němu jsem poznala hodně skvělých lidí a získala nespočet zajímavých zkušeností. Netušila jsem však, kam všude se díky němu podívám. Naposled to bylo na indonéský ostrov Bali. Protože je to pro většinu z nás nedosažitelná exotika, podělím se s vámi o své zážitky a postřehy.

Ubytování Nejdřív nekonečná cesta: autobusem do Vídně, pak pět a půl hodiny letu do Dubaje, odtud devět a půl hodiny do Denpasaru, hlavního města Bali. Do hotelu jsme se dostali o půlnoci – byli jsme vděční, že nás tentokrát čeká velké pohodlí. Během mnoha předchozích zahraničních zájezdů jsme byli zvyklí na festivalové nocování v ubytovnách, kempech či školách (matrace na zemi, v jedné místnosti i dvacet lidí, hygienické zázemí minimální). Tentokrát nás ale čekalo překvapení: pětihvězdičkový hotel, dvoulůžkové pokoje s veškerým komfortem, na dohled bazén a pláž u Indického oceánu.

Jídlo Indonéská kuchyně nás nadchla: spousta čerstvého ovoce, z něhož vynikala papája a maličké, chuťově výrazné banány, které dozrávaly i na stromech v okolí; často servírovaná rýže, kuře, nudle, mořské plody či zeleninové pikantní omáčky. Ty stojí za zmínku – pokud byly označeny slovem „sweet“, znamenalo to, že si máme dávat pozor – budou ostré. A ty, které místní považovali za skvěle kořeněné, se pro nás

24

už skoro nedaly jíst. Zajímavá byla i „sladká tečka“ po jídle – žádné krémové zákusky, ty by v místním klimatu dlouho nepřežily. Byly to kousky zajímavé konzistence i chuti, těžko přetlumočit. Shodli jsme se na tom, že jsou zřejmě většinou připravované z rýže. Nebyly přeslazené a většinou chutnaly skvěle.

Klima S tím jsme měli problém: představte si, že na sobě máte několik vrstev oblečení, tedy strážnický či horňácký kroj, ve kterých jsme vystupovali, no a venku je tzv. prádelna.

Každý den 32 °C a k tomu vysoká vlhkost.

Klimatizace fungovala na pokojích, jinde ji pouštěli jen občas. A venku jsme navíc nebyli ušetřeni slunce, které v této zemi poblíž rovníku pálí přímo shora. Zajímavé je, že se tady stmívá po šesté hodině – přiznám si, že to už si z hodin zeměpisu nepamatuju.

No a nočních 26 stupňů už se dalo zvládnout i v kroji. Jen byl pak problém, kde propocené kroje vysušit…

Cestování Překvapilo nás, kolik skútrů se najednou vejde na silnici a hlavně kolik lidí sedí na jed-

nom takovém vozítku – mnohdy i čtyřčlenná rodina. Aut je tady méně – ale hustota provozu i tak velká. Při celodenním výletu jsme s údivem zjistili, že naše pětihodinová cesta nebyla tak dlouhá, jak jsme si mysleli, dohromady to bylo pouze 120 km. Jenže tady se jezdí padesátkou, občas i třicítkou, větší rychlost náš autobus zřejmě nevyvinul. Mohou za to křivolaké silnice, široké autostrády jsou pouze ve velkých městech, ale tam se zase nedá jezdit rychle kvůli množství vozidel. A jezdí se vlevo.

Lidé Po celou dobu konání festivalu se o nás staraly Mayang a Denik, místní studentky. Na Bali žijí velmi milí, vždy usměvaví lidé. Jsou nenuceně úslužní, ale pokud jdete nakupovat, stáváte se účastníky potyčky „jak prodat co nejdráž, nebo koupit co nejlevněji“. Na Bali se smlouvá a bere se to jako součást etikety.

Co nás ale každý den nepříjemně překvapovalo, byla místní organizace festivalového dění. Každou chvilku jsme dostávali jiné pokyny. Večer: zítra v devět ráno pojedeme do Ubudu, musíte mít na sobě kroje. Po snídani druhý den: v jedenáct jedeme v civilu do Ubudu, půjdete jen tak na tři hodiny do muzea masek. Skutečnost: v deset odjezd v civilu, prohlídka muzea masek a zhlédnutí několika vystoupení a koncertu místních umělců, návrat na hotel v deset večer. A tak to bylo kaž-

dý den. K tomu ještě nekonečné hodiny čekání. V devět začala zkouška, v jedenáct jsme si pět minut zatancovali a pak hodinu čekali na to, až nám řeknou, že se bude pokračovat ve dvě odpoledne. Ale díky tomu mám vyšitý šátek ke kroji…

Festival Spolu s dalšími dvanácti soubory z různých částí světa jsme se stali součástí mezinárodního kulturního fóra. Konaly se kongresy, konference, několik vystoupení. A zase ta organizace: odjezd na místo vystoupení v devět ráno, zahájení pořadu po osmé večer. A mezi tím vším několik zkoušek plných dohadování (Cože, mikrofony? Vy je potřebujete na jevišti?), hodiny a hodiny čekání, pálící slunce, skvělé jídlo, spousta lahví vody, povídání s ostatními soubory.

Kdo ví, co by řekli pořadatelé strážnických slavností, kdyby viděli náš danaj na jevišti v Denpasaru či Ubudu: blikající barevná světla, světelné paprsky, přes které jsme neviděli, jak se na jevišti zorientovat, no a dovršil to „umělý“ kouř. Taková diskotéka v krojích se hned tak nevidí!

Náboženství Na první pohled poznáte, že tady žijí převážně hinduisté (95 %). Náboženství je pro ně neoddělitelnou součástí života, a tak jsme na ulicích opatrně překračovali obětiny (malé misky z palmových listů s rýží, s květinami, s vonnými tyčinkami) chystané každý den na ochranu domu od zlých sil. Také jsme měli možnost vidět několik chrámů, celkově jich je na Bali prý až sto tisíc.

Bydlení Při prohlídce místního skanzenu jsme pochopili, jak vypadá tradiční rodinný dům. Z autobusu jsme vždycky sledovali spoustu stříšek a ozdobných věžiček, ale

„Člověk si uvědomí, jak málo stačí ke spokojenému životu.“ 25

jejich uspořádání nám nedávalo smysl. Až v muzeu indonéských vesnic zvaném Taman Nusa poblíž města Gianyar jsme si kromě spousty tradičních domů různých ostrovů velké části Indonésie prohlédli i současné obydlí na Bali. Nejde vlastně o rodinný dům, ale o několik otevřených pavilonů představujících jednotlivé místnosti: kuchyň, „ložnici“ mladého páru a dětí, další pro prarodiče. Srdcem balijského domu je dvůr, v jehož středu stojí bohatě zdobená svatyně.

Ta je místem pro každodenní obřady, ale také pro významné chvíle – svatbu či rozloučení se zemřelým.

Můj dojem z Bali Rozhodně nezapomenutelný zážitek. Člověk si uvědomí, jak málo stačí ke spokojenému životu. Pitná voda je tady vzácná, pili jsme pouze balenou. Kvůli tomu vidíte na plážích spoustu odpadků, na Bali je problém se zpracováním plastů. O to víc nás zaujalo, když jsme dostali oběd v krabičce spletené z palmového listí.

Anglicky tady mluví skoro každý, hlavně lidé, kteří jsou zapojení do turistického ruchu. Ale když jsme se naučili pár slovíček indonésky či balijsky, udělali jsme tím místním velkou radost.

Zajímavé jsou nejen stavby, ale i stavitelství.

Důležitým materiálem je tu bambus, ale po lešení, jak jsme ho viděli na mnoha domech, bychom se báli procházet. Bali určitě prospívá zákon, že žádná stavba nesmí být vyšší než koruny palem. Díky tomu máte pocit, že jste neustále obklopení zelení.

Při procházce Denpasarem jsme se snažili rychle uniknout z hlavní silnice – nedivili jsme se některým řidičům skútrů, že cestují s rouškou na ústech. Chodníky byly rozbité, úzké, kolem zapáchající stoky. Ale fascinovalo nás, že i u široké autostrády to žije – všude otevřené dveře do různých provozoven: šicí dílna, opravna motorek, televizorů, řezbáři…

A všichni nás s úsměvem zvali nahlédnout.

Představte si, že jsme 11 500 km od domova potkali české studentky, jedna z nich dokonce ve svém raném dětství bydlela u nás ve Strážnici! Tomu se říká náhoda! Díky nim jsme se dověděli víc o místní mentalitě, životě na ostrově.

A ještě slovo závěrem: cestujte, učte se jazyky, bude se vám to v životě hodit!

Mgr. Dagmar Benovičová

26

27