Echo Listopad 2015 by Echo

STUDENTSKÝ ČASOPIS STŘEDNÍ ŠKOLY PRŮMYSLOVÉ A UMĚLECKÉ V HODONÍNĚ

L I S TO PA D 2 0 1 5

Mgr. Ludmila Kosíková (vedoucí redakce)

OBSAH 2 ..................................................................................................................................................................Slovo šéfredaktora 3 .....................................................................................................................................................Školní redakce – členové: 5 ........................................................................................................................................Rozhovor s Evou Kolovrátkovou 9 .............................................................................................................................................. Z vlastní tvorby – Předsudky 11 ..................................................................................................................................................................Rozhovor na dálku 13 ...........................................................................................................................................................................Divadlo! Hurá! 14 ................................................................................................................................................................................. 4.A v Praze 15 .............................................................................................................................................................. Svět uvnitř mé hlavy 17 .................................................................................................................................. Rozhovor s Dominikem Novotným 19 ......................................................................................................................................Z vlastní tvorby - Prokletí básníci 20 ................................................................................................................................................ Komiks (Škola pro všechny) 21 ........................................................................................................................................ Práce žáků maturitního ročníku 22 ..................................................................................................................................... Úspěšné cestování s blechou Pek 23 ..................................................................................................................................................... Trienále plakátu v Trnavě 26 ...........................................................................................................................................................................................Báseň 27 ........................................................................................................................................................................................ Komiks 1

Jak bych měl začít? Nenapadá mě toho mnoho, ale asi jste si toho všimli. Chladno, škola, dojíždění, změna času a do toho všeho ještě prší. No komu se chce… Chápu, že je lépe doma u krbu, ale to bychom se toho moc nenaučili a také by nastala otázka: „Kdo by psal časopis?“ Avšak je zde pár odvážlivců, kteří se nenechají odradit a školní docházku plní tak, jak se má. Řady nás redaktorů se rozrostly o nové tváře a tím dělají časopis bohatější o nové názory a rubriky. V tomto dílu najdete jeden z nejdůležitějších rozhovorů časopisu, protože je veden se zakladatelkou ECHA, která také učí na naší škole. Nezbývá mi více než vám popřát odvahu v novém školním roce a odolnou imunitu. A ještě něco - nezapomeňte si přečíst, kdo je to SUPERNOVA!

Michal Stodůlka, 3. V

SLOVO ŠÉFREDAKTORA 2

ALFA TÝM - REDAKCE

Michal Stodůlka / 3.V / ŠÉFREDAKTOR

Hanka Buličková / 2. V / REDAKTORKA

Quang Nquyen / 3. V / REDAKTOR

Martin Synek / 1. A / REDAKTOR

Tereza Kmentová / 1. A / REDAKTORKA

Barbora Ullmannová / 1. A / REDAKTORKA

Jana Duhonská / 2. V / REDAKTORKA

Mária Burianová / 4. V / GRAFIČKA

Jana Bajerová / 2.V / KOMIKS

Lucie Slabá / 2. V / REDAKTORKA

Michaela Kempná / 2. V / REDAKTORKA

ALFA VEDENÍ

ROZHOVOR

S EVOU KOLOVRÁTKOVOU „Mám dobré vzpomínky na všechny své učitele, ať už pro kvalitní vyučování, nebo alespoň jako zdroj vtipných historek.“ Eva Kolovrátková patří mezi nadšené učitele, které nebaví držet se ve vyjetých kolejí. Přestože ve školství působí prvním rokem, učitelské povolání obdivuje.

Jste absolventka naší školy, co bylo podnětem pro práci zde?

Můžete se nám představit? Co jste studovala?

Zdravím veselé čtenáře časopisu Echo :) Jsem tzv. mladou krví v učitelském sboru, věčnou Stalo se, že mám na krku dvě diplomky, jež mě studentkou, milovnicí kultury, cestování, kimchi uvázaly na území ČR. Jinak bych asi byla fuč. Vlastě a také profesionální lurker. Jsem zároveň člověk mě oslovil pan Žúrek, že hledá někoho na výpomoc. a v dnešním sociopolitickém tematickém dělení Zrovna se mi to hodilo a navíc jsem asi i učitelský typ. Pocházím z učitelské spadám do kategorie rodiny a vzdělávání „sluníčkář“ - asi proto, že Dnes není totiž důležité, kdo považuji tak trochu za svou jsem právě ten člověk. válku vyhraje, záleží, kdo, kde misi. Budoucí generace Po maturitě na SŠPU (2009) mě bude přeci jednoho se mi podařily přijímačky a jak o válce napsal – důležitý dne živit. Musím říct, že do Zlína na UTB, Ateliér je příběh, který se stane tou učitelské povolání obdivuji. grafický design, takže Nepovažuji ho ani náhodou jsem plynule pokračovala „pravou“ pravdou, protože to za podřadné, ačkoliv v oboru. Pak jsem si řekla, že bude pravda většiny. za podřadné považuji jeho když už jsem tak výtvarně platové ohodnocení. Když zdatná, že bych chtěla být se zvednou platy, zvýší i moudrá a po bakaláři jsem se i zájem o pedagogické byla přijata jako studentka obory, tedy i konkurence. Masarykovy Univerzity, FSS (Fakulty splněných snů) oboru Mediální studia Univerzity budou moci vybírat opravdové elity mezi a žurnalistika. Dělám tedy „magistry“ dva - „grafiku“ studenty. V přímé úměře se zvýší nároky a kvalita a „žurnu“. Oba dva obory spojuje jedna velká vzdělání a tímto koloběhem budeme v našem státě základna - média. Ta se stala mou největší vášní, vytvářet stále více prosperující společnost. To je a to jako zprostředkovatelé informací vizuálních či taková moje utopická vize. textuálních.

„ 5

Který z vyučujících vás nejvíce oslovil a které téma jste ve výuce naopak postrádala?

učitele (až na výjimky). Asi si každý může domyslet, o kterých předmětech a učitelích mluvím, když dělám to, co dělám. Zároveň jsme jako grafici měli dobrou pozici ve třídě. Nebyli jsme zase tak moc umělečtí a nelítali v oblacích, spíš jsme stáli nohama na zemi, ale zároveň jsme byli ambiciózní. Na grafice jsme měli skvělou partu a potkáváme se dodnes. Se třemi spolužáky jsem dokonce studovala (studuju) na AGD ve Zlíně. Důležitá byla pro mě, žákyni SŠPU, možnost cestovat. Otevřelo mi to oči. Proto se mi například nelíbí, že byl zrušen výlet do Benátek. Necháváme se zbytečně konzumovat strachem, což může pouze plodit další strach. Na druhou stranu jezdí někteří vybraní žáci na stáž do Florencie, to považuji za obrovský krok vpřed.

Mám dobré vzpomínky na všechny své učitele, ať už pro kvalitní vyučování, nebo alespoň jako zdroj vtipných historek. Jan Jirák (významný teoretik médií) upozorňuje na absenci předmětů věnujících se fenoménu médií. Osobně k tomu ještě přidám absenci kterýchkoliv disciplín sociálních věd. Nějakou dobu se už na akademickém poli ví (odkazuji na J. Nye), že kromě moci peněz a zbraní existuje dlouhodobě podceňovaná síla, tzv. Soft power, která je nenápadná, nekrvácející a nevybuchující. Soft power je podle mě mocí nejstrašidelnější - není totiž vidět. Využívají ji třeba politici, obchodníci, využil ji i Hitler, jen ji tehdy ještě nikdo nepojmenoval. „Samopalem“ Soft power jsou média. Dnes není totiž důležité, kdo válku vyhraje, záleží, kdo, kde a jak o válce napsal – důležitý je příběh, který se stane tou „pravou“ pravdou, protože to bude pravda většiny. Žáci by se měli už i v povinné školní docházce dozvědět, že existují něco jako masová média (politické kampaně, podprahové reklamy, sociální sítě) a že se všichni můžeme stát bez našeho vědomí loutkami, že naše zvyky a myšlenky jsou dlouhodobě formovány a převzaty (třeba právě ze sociálních sítí, novin, televize, z počítačových her atp.).

Víme, že jste stála u zrodu našeho školního časopisu Echo. Jak na to vzpomínáte? Vzpomínám, že to bylo, jak to tak v začátcích bývá, uspěchané, čerstvé, poněkud zmatené a hlavně mladistvé. Rádi jsme mluvili o kontroverzních tématech, nesnášeli jsme nudu a konvenci. Časopis měl poměrně úspěch a spousta žáků si jej přečetla. Byl to dobrý pocit. Já si tento redakční a organizační zmatek tak nějak zvláštně užívám. Sami jsme si často vytvářeli obsah i grafiku a byla to sranda. Docela jsme pokoušeli hranice a čekali, kdy nás kdo zastaví. Jednou jsme dali fotky našeho homosexuálního kamaráda úplně na každou stránku, jako „joke“. Pamatuju, že někteří čtenáři nebyli zrovna nadšení, čtenářky pak zase ano. Dostávali jsme různé homofobní komentáře. Což nás opět bavilo.

Líbilo se vám na průmyslovce? Na průmyslovce se mi líbilo, ale je to vždycky o lidech. Měla jsem štěstí na dobré, inspirativní

Co vám škola dala z hlediska vaší osobnosti?

Který předmět jste měla jako dítě nejraději a který jste naopak nemusela?

Jéje. To je na Freudovskou psychoanalýzu. Vůbec netuším, do jaké míry mi zformovala střední škola Na prvním stupni jsem neměla ráda matiku (dělení) myšlení. Vím jenom, že jsem se vždycky trošku a pracovní činnosti, když jsme museli vyšívat, plést odlišovala od mainstreemu a podobně genderově puberťáků. Nepřišlo mi dělené činnosti. To mě Smysluplné zaměstnání je třeba ani trochu vtipné opravdu hodně rozčilovalo. utahovat si z učitelů atp. jakékoliv, které člověk dělá rád Ačkoliv i někteří naši kluci Teď se ta propast ještě jeden můj spolužák a tedy dobře. Ještě smysluplnější vyšívali, zvětšila. Měli jsme ve třídě vyšívá do dnes, moc ho to spoustu děvčat, která je zaměstnání, které přináší něco baví. Pak jsem zase možná chtěla mít hned děti, což moc nemusela fyziku, pozitivního pro společnost. nebyla moje vize, já chtěla zeměpis a chemii. Matika mě na výšku a „měnit svět“. pro změnu někdy v devítce Během střední jsem ale asi začala bavit. Je to opravdu pochopila, jak jsou důležití hodně o učiteli. Vždy jsem přátelé a že vztah musí fungovat vzájemně, ne jen ale byla absolutně největší fanoušek literatury. Taky jednostranně. Asi jsem tak trošku „zpomalila“. Když jsem měla v oblibě angličtinu. Teď si ve zpětném jsme odcházeli ze školy, blahopřáli nám všichni zrcátku říkám, že obecně mým problémem bylo, že učitelé. Můj oblíbený češtinář všem gratuloval a říkal jsem se chtěla učit víc a složitější věci, než jsme se něco povzbuzujícího. Mně řekl: „Evko, zpomal!“ Tak učili. Miluju ten pocit, když se dozvím něco nového. jsem ho vzala za slovo. Opravdový rozhled a kritické Říkám – mimo mainstreem. myšlení jsem tak nějak nepozorovaně získala až na výšce. Vůbec jsem si nedokázala představit, jak Jaký je váš oblíbený umělec? moc jednoho člověka dokáže ta atmosféra a všechno okolo změnit. Něco ve vás přepne a z ničeho nic se Naprosto jasně vede Chris Jordan. Je to americký z voliče egoisty stanete voličem idealisty. fotograf, původně praktikující právník, který s tím sekl, aby našel lepší smysl života. A že mu to vyšlo. Dnes je opravdu významný umělec, který svou fotografií zlepšuje povědomí o environmentálních a sociologických problémech. Opravdu doporučuju omrknout jeho stránky – chrisjordan.com. Kombinuje fakta s výtvarným uměním. Udělá si průzkum, kolik například průměrně Američani spotřebují plastových tašek během jedné minuty v USA a pak to obrovské číslo znázorní divákovi v počítačové koláži. Vezme zmíněný počet tašek a seskládá z nich například Botticelliho Venuši. Pak mám, asi jako všichni, moc ráda Banksyho. Opět, pro jeho sociopolitické zaměření. Kéž by taková byla většina umělců.

„

Mám toho teď hodně do školy. Mediální studia na MU jsou poměrně náročná, takže nemám moc času nazbyt. Navíc jsem už nastínila něco o diplomkách. Snažím se ale cestovat a jezdit alespoň na různé výstavy, workshopy, semináře, konference. Naposledy jsem byla, asi před dvěma týdny, ve Švédsku a tento víkend jsem zase zkoukla pražský festival světla Signal. Zaměstnání učitelky moje idealistické představy splňuje, ale popírá to představy dobrodruha. Je to na mě až moc „konzervativní“ a pohodlné. Zatím jsem na předávání moudra asi moc mladá a ne dost moudrá. Moudrost, jak víme, přichází s věkem a zkušeností.

Jaké jsou vaše vize do budoucna? Jaká je vaše představa smysluplného zaměstnání? Určitě co nejdříve zase zmizím někam do světa. Naposledy (minulý rok) jsem byla dlouhodoběji studijně v Jižní Koreji. Chci nazpět do Asie – je to takový můj druhý domov. Taky přece musím změnit ten svět a z obýváku to půjde docela těžko. Hlavně by to byla nuda. Smysluplné zaměstnání je jakékoliv, které člověk dělá rád a tedy dobře. Ještě smysluplnější je zaměstnání, které přináší něco pozitivního pro společnost, díky kterému rosteme jako jedinci, jako stát, jako globalizovaná země.

Máte nějaký velký sen nebo nesplněnou touhu? Chci být presidentkou světa nebo alespoň královnou nějaké země. Je to má nesplněná touha, kterou si chci splnit co nejdříve. Začnu ale s přáním úspěšně odpromovat. Taky bych si prosila aktivnější žáky, kteří se nebudou furt hloupě divit.

Co byste vzkázala našim současným žákům? Nějaké rady, varování… Hlavně choďte ven, mějte otevřené oči, cestujte, nebojte se zkoušet novosti. Pomáhejte starším lidem s těžkým nákupem, běžte si do útulku vyvenčit pejska, hodně foťte, poslouchejte muziku a zajímejte se o své okolí. Běžte na výšku, protože ať si každý říká, co chce, tam teprve poznáte sami sebe, otevřou se vám dveře do světa. Zkuste přemýšlet nad samozřejmostmi a neprospěte život. Důležitý je pak především úsměv :-D Můžeme se tedy těšit, že tuto slečnu budeme ve škole potkávat i nadále. Děkujeme za rozhovor a prosíme o trochu strpení s našimi pasivnějšími žáky. Redakce

Z VLASTNÍ TVORBY

PŘEDSUDKY Mnoho lidí má předsudky vůči lidem jiné barvy pleti, náboženského vyznání atd. Já se ptám proč? Jsou to lidé stejní jako my. Kvůli tomu, že mají jinou barvu kůže, vyznávají jiné náboženství, nebo se jim prostě líbí jiné věci či mají jinou orientaci, je nemusíme přeci odsuzovat. Někdy na ně hledíme skrz prsty a vůbec nepřemýšlíme, jak to mohou brát oni. Chtějí se prostě jenom začlenit a normálně žít, ale my jim to znepříjemňujeme a znemožňujeme. Napadlo vás, jak byste se asi cítili vy v jejich kůži? Jistě by vám to moc příjemné nebylo. Zkuste k nim být trochu ohleduplní a vnímat je jako sobě rovné. Jste si jisti, že znáte dobře svoje přátele? Co když vám něco tají? Vyznávají jiného boha, nebo mají prostě odlišné zájmy než většina kolektivu a nechtějí vám to říct, protože se bojí vaší reakce a vašich předsudků vůči nim a vůči neznámému. Stalo se vám to? Uviděli jste na ulici Japonce, Afričana či jiného cizince a začali jste se mu posmívat, nebo jste z něj nemohli spustit oči? Žijeme v 21. století a stěhování je normální věc. Jeli jste na dovolenou třeba do Turecka a uviděli jste místního obyvatele, jak se modlí? Přišlo vám to normální, nebo jste se nad tím pozastavili? Jsme inteligentní tvorové, a tak na ně prosím berte ohledy.

BUS

Všichni nemusíme být stejní. Přiznejte si, že by to tu byla velká nuda. Jak nádherné stavby mají v Číně a Japonsku? Jak jsou tam chytří? Totéž platí úplně o všech. Každý je lepší v něčem jiném, ale uvnitř jsme pořád všichni stejní lidé a neměli bychom mít vůči sobě nějaké předsudky jenom kvůli takovým maličkostem. Určitě jste již někdy viděli nakreslenou zeměkouli a kolem ní lidský řetěz z dětí z různých zemí, které se držely za ruce a šťastně se usmívaly. Tak bychom se k sobě měli chovat. Být přáteli a držet při sobě. Nemusíme všechny milovat. Na to máme právo, ale nesnášet někoho, a přitom jej ani neznat je velmi „inteligentní“. Když už se někdy k takové pošetilosti snížíte, tak se zkuste nad sebou zamyslet. Mnoho lidí vám za to bude vděčných. Třeba díky tomu získáte nové kamarády a úžasné zážitky, na které nikdy nezapomenete. Hanka Buličková, 2. V

SLZY ANDĚLŮ

BEZE JMÉNA

Z nebe padá sníh, který se na mé tváři mění v slzy. Z pohledu, kdy přejde smích, já dívám se na ty lůzy, co kolem mě bez duše chodí. Nevšímaje si, že je za nos vodí. Ptám se sama sebe, proč krutý je ten svět? Že z pohledu na něj pláče i nebe a uvadne i květ. Sníh se mění v slzy andělů, co životy své položili a své hlavy sklonili dolů, aby tu zkázu už neviděli.

Na obloze slunce září, to paprsky mě hřejí na tváři. V rukou svírám teplý čaj, já představuji si jiný světa kraj. Sedím na terase s chundelatou dekou v klíně, pozoruji, jak slunce za hory klouže líně. Na můj kraj padá černá tma, zavřu na chvíli oči a jsem zase zpět doma.

DUŠIČKA

ROSA

Jsi jako rosy kapička, kvůli které právě v zelené a silné trávě vytvořila se malá cestička. Jak život končí, slza se s námi loučí. Loučí se z dobrého důvodu. Má duše našla klid a pohodu. Sbohem, slzo malá, srdce jsi mi polámala.

Oddělila se z mého těla malá dušička, byla u toho jen moje dobrá sudička. Stála nade mnou a tiše blábolila, že jsem si tohle nezasloužila.

Mou tvář zdobí spokojený úsměv, já slavím nový úspěch. Mé srdce se kleští zbavilo, ale tolik bolesti jej zaplavilo.

Hanka Buličková, 2. V

ROZHOVOR NA DÁLKU:

NIKOL NA ZKUŠENÉ

VE VELKÉ BRITÁNII Dnes vám chceme představit Nikol Ringerovou, dvacetiletou absolventku naší školy, která se rozhodla odejít z malého města do Anglie a pracovat tam jako au-pair. Zajímalo nás, jak se k práci au-pair dostala, jaká byla její příprava a jaké jsou její první zážitky v nové rodinĕ…

Nikolko, kdy tĕ napadlo dĕlat au-pair? Vlastně mě to napadlo už předtím, než jsem si podala přihlášku na vysokou školu. Pak už jsem jen čekala, jestli se dostanu. A jelikož jsem se nedostala, tak jsem prostě vyjela.

Kde jsi sbírala informace pro svou cestu? Hlavně na internetu, na facebooku je mnoho skupin o Au-pair in UK, kde české a slovenské holky píší veškeré informace. Informace mi ale přinesly i agentury jako Student Agency nebo Coolagent.

Jak dlouho ses připravovala, co jsi pro to musela udělat? Vlastně jsem se připravovala už před přijímačkami na vysokou školu. První jsem přemýšlela, že pojedu přes agenturu, což má výhodu, pokud vám rodina

‚,nesedne‘‘, zavoláte koordinátorce, která vám najde novou rodinu. Je to ale hodně papírování a mně se zdálo zbytečné platit poplatky agentuře, a tak jsem si založila profil na aupairworld. Je to stránka, kde rodiny z celého světa hledají au-pair a holky nebo i kluci hledají rodiny. Napíšete tam o sobě pár informací a měsíc, kdy chcete začít, jak dlouho chcete zůstat, a podle toho se vám rodiny budou ozývat nebo budou pro vás vyhledávány. Já si ale nakonec rodinu našla na facebooku, kdy za sebe jedna Češka hledala náhradu.

Vzpomeneš si ještě na svůj první den v UK? Na můj první den v UK nezapomenu nikdy! Haha :D Když jsem přiletěla na jedno z letišť v Londýně, nepřiletěl se mnou kufr. Takže jsem tam stála jak hromádka neštěstí a nevěděla co dělat. Když pro mě pak přišla moje hostmum a já jí to nějak vysvětlila, se vším mi pomohla a po 3 hodinách na letišti navíc se můj kufr našel. Moje hostmum si teď ze mě pořád dělá srandu, když jedu domů :D

A jaký je přístup tvé „rodiny“? Musím říct, že mám naprosto skvělou rodinu. Hlavně moje hostmum je skvělá, snaží se mi se vším pomoct, čehož si hrozně vážím. Jinak vlastně přes týden jsme doma většinou jen my dvě a dva kluci, o které se starám. Její manžel totiž pracuje v Luxembursku a vrací se v pátek večer a v neděli pozdě v noci zase odjíždí. Kluci mají 2 a 7 let. Má práce se ale týká většinou jen toho dvouletého, jako vyzvednout ho ze školky, uvařit večeři, okoupat a dát spát. Ten starší má spoustu zájmů a toho po aktivitách vozí máma.

Docenění/nedocenění tvé práce - jak to vidíš?

A co ti pobyt v Anglii dává?

Přijde mi, že děkují úplně za všechno, co tady udělám, i když je to moje práce, za kterou mi platí.

Pro mě je to do života zkušenost k nezaplacení. Naučilo mě to si vážit všeho, co mám, rodiny, přátel a různých maličkostí kolem mě. Snažím se tady každý den využít, jak nejlíp můžu. Mým hlavním důvodem, proč jsem chtěla odjet, byla angličtina a můžu s klidem říct, že pokrok u sebe vidím obrovský, tady mě to konečně donutilo mluvit. Taky angličtinu slyšíte každý den, takže hodně odposloucháte.

Co bylo pro tebe největším překvapením? Na co jsi nebyla vůbec připravena? Rozhodně ochota lidí. A připravena jsem rozhodně nebyla na ty davy lidí na Oxford street :D Prozraď nám pro dnešek ještě nějakou příhodu, která tĕ tam dostala, veselou nebo smutnou, prosím... Oslavila jsem tady své 20. narozeniny a moje host family mi po večeři přinesla dort a zazpívali mi Happy Birthday.

Co stesk po domově? Pro mě bylo obtížné odejít z domu, takže stesk po domově byl na začátku obrovský, byly dny, kdy jsem plakala a chtěla si zabalit kufry a jet domů, ale to k tomu patří. Věděla jsem, že začátky nebudou lehké, nikdy nejsou.

Vzpomeneš si někdy na svou střední školu, učitele, spolužáky? Samozřejmě, že si vzpomenu. Byly to skvělé 4 roky. Se spolužáky chystáme nějaké posezení, jak se vrátím před Vánoci domů, tak nám to snad vyjde a zavzpomínáme společně. A na učitele taky vzpomínám jen v tom nejlepším!

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí! Redakce

DIVADLO! HURÁ!

Letos o něco později, ale přece jsme zahájili divadelní sezónu. Kdo si počká, ten se dočká! Nám se podařilo získat lístky na představení, které je od své jarní premiéry vždy úplně vyprodáno (také jsme seděli až nahoře na balkóně). Ale i tak to byl úžasný zážitek (alespoň podle většiny zúčastněných). Jeli jsme 14. 10. 2015 do Uherského Hradiště na představení Deník Anne Frankové, zpracované formou koláže režisérkou Zojou Mikotovou, a to podle knihy skutečných příběhů židovské dívky Anny. Anne Franková dostala deník ke svým třináctým narozeninám a postupně do něj zachytila události svého života od 12. června 1942 až do posledního záznamu z 1. srpna 1944. Od července 1942 žila celá rodina ukryta v tajných místnostech kancelářské budovy otce Otto Franka v Amsterdamu. Skupina byla prozrazena a deportována do koncentračních táborů. Z rodiny jediný přežil otec Otto Frank, po osvobození a návratu do Amsterdamu se rozhodl deník vydat. Anne zemřela na tyfus v táboře Bergen-Belsen, pouhé dva měsíce před koncem války. Zájem studentů byl velký, proto se do divadla nedostali všichni… Nezoufejte! Brzy zase vyrazíme. Mgr. Ivana Bělochová

ČTVRŤÁCI V PRAZE Každý rok mají čtvrté ročníky možnost vyrazit na exkurzi do našeho hlavního města. I my se chopili této příležitosti a vyjeli na třídenní maraton. Než jsme se stihli pořádně vzpamatovat, z okna vlaku nás pomalu, ale jistě vítala Praha. Kdo dorazil ráno na vlak v polospánku, se již probudil a s chutí se vydal do víru velkoměsta. První cesta vedla na koleje Větrník, kde jsme se zabydleli. Poté jsme prošli Pražský hrad, Katedrálu svatého Víta, Petřín a zrcadlové bludiště. Po krátkém rozchodu na Andělu a nekonečné procházce s názvem Všechny pražské zavřené nebo přeplněné hospody se již všichni těšili do svých postelí. Druhý den byl na programu Karlův most, Prašná brána, Muzeum čokolády a Václavské náměstí. Téhož dne nás čekalo ještě divadelní představení Bez roucha aneb Ještě jednou zezadu. Zpočátku se divadelní hra zdála nezajímavá, ale postupně nás vtahovala do svého děje víc a víc a na konci všichni nadšeně tleskali. Poslední den nám zbývala jen cesta domů. Výlet do Prahy se nám velice líbil, i přes problémy s nekonečně dlouhými a strašidelnými eskalátory, které jsme společně s paní učitelkou zvládli :-) Kristýna Zálešáková, 4. A

SVĚT UVNITŘ MÉ HLAVY

Není vše takové, jak se zdá... „Omlouvám se!“ vykřikla jsem a z očí mi proudily slzy. Podíval se na mě přes rameno, odfrkl si a odešel. Přitiskla jsem si ruce k srdci a nevěřícně zakroutila hlavou. Svezla jsem se podél zdi na podlahu a tam se zhroutila. „Ne, já tomu nevěřím. To nemůže být pravda,“ šeptám a odmítám uvěřit tomu, co se právě stalo, že mě opustil a nechal mě tu. Nechal nás tu! Zvedám se z podlahy a stavím se na své vratké nohy. Svět se se mnou točí. Nevnímám to a otevírám dveře, kterými před pár minutami odešel a utíkám. Utíkám pryč od toho domu, kde se všechno stalo. Utíkám pryč od vší té bolesti. Auta na mě troubí, abych jim uhnula z cesty, ale já si jich nevšímám. Utíkám tak dlouho, jak jenom mohu.

Vedle mě se zastaví postarší pán a starostlivě se na mě dívá. „Jste v pořádku?“ zeptá se. „Ne, nejsem,“ špitnu pravdu, protože nemá smysl lhát. „Jsem si jistý, že ať se stalo cokoliv, tak to není tak hrozné, aby pro tebe přestal život existovat. Podívej se na sebe. Jsi mladá, krásná a život máš ještě před sebou. Usměj se a hoď vše za hlavu. Stačí věřit, že vše bude dobré, a život už to za tebe zařídí, takže úsměv,“ usměje se na mě a naznačí svůj úsměv prsty. Spustí se mi další příval slz, ale usměju se na něj, i když z toho vzešel asi nějaký škleb. „Tak se mi líbíš. Teď běž a hlavu vzhůru,“ mrkne na mě, a než se naděju, už vedle mě nikdo nestojí. Utřu si oči do rukávu a jdu zpátky domů.

Zastavím se až v Central parku u rybníčku. Slyším dětský smích a vidím, jak si děti hrají na pískovišti a jejich rodiče je sledují. Matka a otec. Oba. Jsou šťastní. Tohle já nikdy nezažiju. Odvracím od nich pohled. Nechci další bolest. Další zklamání. Kolem sebe vidím samou lásku. Cit, který už nezažiju. Zvedám se na nohy a utíkám dál. Nedokážu to. Nedokážu takhle žít.

Ten parchant mi za to nestojí. S takovým hajzlem bych stejně nechtěla žít. Stará se jen o svou kariéru a dítě by mu ji úplně zničilo. Vždycky říkal, že jej chce, ale teď? Prostě se ke mně otočil zády a opustil mě. Jsem silná! Zvládnu to i sama bez něj.

Najednou se zastavím, jako by pro mě neexistoval čas. Klidným tempem kráčím mezi lidmi na ulici. Rozhlížím se. Lidé do mě narážejí a nikoho nepřekvapuje, že jsem bosá. Nevšímají se mě. Jsem pro ně jenom vzduch. Zabočuji do vedlejší ulice. Páchne to tu po moči a zbytcích jídla. Špína mě nezaráží a ani lidé, kteří na mě upírají své pohledy. Mám strach. Bojím se jich. Otáčím se a opět vybíhám do ulice plné lidí. Zastavím se na přechodu. Nevím, co dál.

Ne, mýlím se. Potřebuji jej. Nezvládnu to. Kdyby to byl kluk, tak s ním nemůžu hrát fotbal. Neumím to. Co když to bude jeho věrná kopie? Bude mít ty stejné oči, vlasy, tvář. Zvládla bych se na něj do konce života dívat s vědomím, že je jako jeho otec? Ne! Tohle přece nehraje žádnou roli. Je to moje dítě a já jej budu milovat. Povzdychnu si a jdu ulicemi domů. Pomalu se stmívá a začíná se ochlazovat. Přitáhnu si ruce k tělu, abych lapila co nejvíc tepla a zahnala svůj strach. Vzpomínám na všechny společně prožité chvíle. Byli jsme šťastní a uvažovali jsme o svatbě. Jak se to mohlo všechno takhle pokazit? Jak?

Na obloze slunce slabě září, to zbylé paprsky mne hřejí na tváři. V rukou svírám teplý čaj, já představuji si jiný světa kraj. Sedím na terase s chundelatou dekou v klíně, pozoruji, jak slunce za hory klouže líně. Na můj kraj padá černočerná tma, já zavřu na chvíli oči své, jsem zase zpět doma.

Povzdychnu si a podívám se ke svému domu. Stojí tam on se smutným výrazem ve tváři. On s kyticí růží v ruce! To není pravda! Rozběhnu se. Chci být co nejdřív v jeho náruči. Nemůžu tomu uvěřit. On se vrátil! Volám jeho jméno a mávám mu. Když mě uvidí, tak se usměje, ale pořád se tváří smutně a lítostivě. Určitě se mi přišel omluvit. Budeme zase šťastní. Jedna rodina. Přidám a vbíhám na silnici. Už

jsem skoro u něj. Najednou se ocitnu na zemi. Tělo mám v jednom ohni a vidím zářivé světlo nad hlavou. Cítím se malátně. Nevnímám povyk, který kolem mě nastal. Světlo nahradí Danielova tvář. Bere mě do náruče a něco mi šeptá. Tiskne mě k sobě, hladí mě po vlasech. „Proč pláčeš?“ ptám se jej. Zvednu ruku a dotknu se jeho tváře. „Odpusť mi to prosím. Miláčku, moc se ti omlouvám, jak jsem se choval. Prosím odpusť mi to. Moc tě miluju. Mrzí mě to,“ šeptá plačtivě. „Taky tě miluju. Budeme jedna šťastná rodina,“ usměju se a zavřu oči. Zavřu oči, usměju se. Já ve vzduchu vznáším se. Můj svět, mé já, já cítím se opět volná. Ničeho se nebojím, nic mě netrápí, tady jsem a tady chci být. Pochopte to, lidé hloupí, a začněte konečně žít. S leknutím se probudím. Co to sakra bylo? „Lásko, co se děje?“ zamručí vedle mě právě vzbuzený Daniel. „Nic, nic. Asi se mi jenom něco zdálo. Jako by to byl takový můj malý temný svět uvnitř mé hlavy,“ povzdechnu si. Ještě že to není pravda. „Byl to jen zlý sen. Spinkej ještě chvíli. Za chvíli se vzbudí Valentýnka, že chce nakrmit,“ pohladil mě po tváři, políbil a zavřel oči v odhodlání ponořit se zase do říše snů. Láska je vrtkavá a mnohdy se nevyplácí, ale i přesto jí vždy propadneme. Hanka Buličková, 2. V

R OZH OVOR S DOMINIKEM NOVOTNÝM Dominik Novotný - toto jméno už jste možná zaslechli, ale co je známější, je jeho přezdívka. Je nezaměnitelná. Je velmi zábavný a docela upřímný. Musí být dokonalý ve všem, co dělá, a nikdo ho nesmí (nedokáže) překonat. Ostatně, přesvědčte se o tom sami v tomto rozhovoru.

A není to nic jednoduchého, jak se na první pohled zdá, ale protože hodně čtu, napadla mě myšlenka, že někdy napíši vlastní knihu.

1. Jak ses dostal ke své přezdívce SUPERNOVA? Původně žádná přezdívka nebyla plánovaná. Vlastně ani nevím, jak jsem se k ní dostal, ale protože jsem hrozně hyperaktivní, emocionální, veselý, zajímavý, náladový, mám více tváří, no prostě jedinečná osobnost, kterou když někdo potká, tak na ni už nezapomene, tak mě napadla supernova. A protože nikdo nic nenamítal a z veliké části mi to je jedno, začal jsem ji používat. Samozřejmě pro legraci. ...ale jen někdy :-)

2. Co bys změnil na této škole? Rozhodně topení na ateliérech, skříňky a rozvrh (za chvíli kvůli počtu hodin budeme ve škole snad i přespávat).

„

3. Co si myslíš o mně jako autorovi tohoto rozhovoru? Znám tě teprve dva roky a něco, ale vím, že když si něco zamaneš, hodně se snažíš to dokázat nejen sobě, ale i ostatním. I když je to občas trošku vtipným, až trapným způsobem, rozhodně se někdo zasměje. Ale taky tě někdy odsoudí. Ale ty si z toho stejně nic neděláš a to je to, snažíš si dokázat něco sobě, co zvládneš, a nenecháš

se omezovat. Jinak já tě nijak neodsuzuji, jsem s tebou zadobře, jsi docela v poho. Někdy to taky dokážeš přehnat, ale já žádný problém s tebou jinak nemám. (I když bych tě nejradši někdy nakopnul nebo ti omlátil o hlavu cokoli, co se mi dostane pod ruku.)

4. Píšeš knihu (román); jak daleko jsi od dokončení, budeme si ji moct přečíst?

7. Kolik jsi přečetl knih, která je tvoje nejoblíbenější? Přečetl jsem jich opravdu už mnoho, hodně mi to pomáhá při uvolnění, nebo když chci vypadnout z nudného a všedního života. Abych pravdu řekl, tak nevím, kterou bych považoval za nejlepší, ale určitě mezi ně patří: Upíří deníky, Smečka, Hunger games, Divergence, Legenda, Škola noci, Syn pekel, Survivors, Tygří sága, Vlčí pramen, Padlí andělé, Svůdné zlo, Říše temnot atd., je jich prostě moc.

Ve skutečnosti píši 3 knihy. Nemám ani jednu dopsanou, vždy jen část, vážně nevím, kdy budou dokončené, protože máme moc úkolů a dlouhý rozvrh :-( . A není to nic jednoduchého, jak se na první pohled 8. Jak dlouho už sleduješ seriál The Vampire zdá, ale protože hodně čtu, napadla mě myšlenka, že Diaries a co tě na něm zaujalo? někdy napíši vlastní knihu. První kniha má název Dva elementy. Je o klukovi, poslední kouzelné bytosti, která Upíří deníky sleduji už hodně dlouhou dobu (nevím žije mezi lidmi. Mezi ostatními je teprve nováček, musí jak dlouho). Upíří deníky se mi strašně líbily a stále líbí se svou moc naučit používat, a protože ovládá dva (musím se ale přiznat, jako malý jsem se jich strašně protikladné elementy OHEŇ A LED, patří také mezi ty bál), ale lepší je o nich číst, tak jsem si myslel, že mě nejsilnější. Jeden element totiž slouží dobru a druhý zlu to nebude bavit..., no ale začalo. Prakticky znám každý a je jen na něm, který se díl. Nejsem nějak na násilí rozhodne používat, zvlášť Buďme upřímní, komu by se nelíbilo ani vraždění, ale prostě když zlo přichází na Zemi mě zaujala svoboda občas porušovat pravidla a mít a snaží se ho získat na svou tohoto seriálu. Nikdo stranu. Druhá kniha má schopnosti, o kterých někteří jen sní? nevěří, že takové bytosti název Kouzlo temnoty, existují, můžou si dělat, trochu na způsob upířích co chtějí, a mají různé deníků. Je o holce, která schopnosti. A pak je tu se zamiluje do upíra, romantická část (hrozně ale usiluje o ni i jiný. A protože je člověk, zaplétá se jsem na romantiku, že mě to i občas rozbrečí a v tomhle do staletého boje mezi oběma upíry, její život se seriálu je tolik emocí a různých partnerských nástrah, že od základů změní, musí si zvolit svoji cestu i svůj osud. vás to hned vtáhne do děje) – stále tu vyvstává otázka: Třetí kniha má název: Má bolest, mé sny, můj život. Zvítězí láska, nebo žízeň po krvi? Buďme upřímní, Tahle kniha je vlastně moje autobiografie. Nevím, jestli komu by se nelíbilo občas porušovat pravidla a mít některá z nich bude vydaná, ovšem pokud si ji někdo schopnosti, o kterých někteří jen sní? bude chtít přečíst, jakmile ji dopíšu, budu moc rád.

„

9. Co bys sdělil svým spolužákům na škole?

5. Měl jsi někdy na škole nějaký průšvih? Možná na první pohled působím dojmem, že jsem hrozně vzorný, ale zdání klame, pravda je, že jsem měl několik málo průšvihů na základce a jednou to dokonce zašlo i trochu dál. Do podrobností zacházet nebudu, jen vám řeknu, že spolužák měl hodně nepříjemné zranění na ruce.

6. Proč ses rozhodl nastoupit na uměleckou školu?

Zbavte se iluzí, nemůžete být jako já. :-D

10. Budeš letos vystupovat na Vánoční akademii? S naší třídou jsme o tom už mluvili a různé věci nás napadly, ale ještě nevíme, jestli vystoupíme. Však to 21. prosince zjistíte. Děkujeme za rozhovor!

Kreslení a malování mě bavilo už odmalička, chodil jsem na ZUŠ, do keramiky, zúčastnil jsem se několika soutěží – hodně mě to bavilo. Učitelka výtvarky na základce mi řekla, že mám talent a pokud ho chci rozvíjet, tak mám jít na uměleckou školu. (V té době jsem nevěděl, na jakou SŠ mám jít.)

Michal Stodůlka, 3. V

Z VLASTNÍ TVORBY Prokletí básníci Slyšeli jste už někdy o „Prokletých básnících“? Nepřekvapí mě, pokud o nich čtete poprvé. Nechci Vás nudit nepotřebnými fakty, která byste stejně za pár minut zapomněli. Chci Vás seznámit s tím, proč se o nich hovoří jako o prokletých, i když to s nějakým temným prokletím, které by Vám převrátilo život, nemá nic společného. Co si pod tímto pojmem představíte? Třeba že měli problém s alkoholismem, drogami, nebo se zapletli do zločinné činnosti? Kdo ví, možná někteří měli opravdu problém s něčím podobným, ale tady pes zakopán není. Tito lidé byli trochu jiní než ostatní. Hledali krásu poezie v ošklivosti. Snažili se okolní svět upozornit na to, že všechno není jen krásné a dobré, ale že lidstvo již nějakou tu dobu pronásleduje temný stín, který se všichni snaží zamést pod kobereček – a mít před prahem čisto. Kvůli jejich názoru společnost začala prokleté básníky odsuzovat. Někteří jej odsuzují i dnes. Nikdy nezapomenu, když mi paní učitelka na základní škole řekla, že v recitační soutěži nepostoupím jen kvůli výběru básně právě od jednoho z prokletých básníků. Chci, abyste se zamysleli nad poselstvím, které nám po sobě zanechali tito lidé, kteří žili svůj život naplno, bez výčitek, beze strachu. Vždyť přeci co je na tom špatného říct nebo napsat svůj názor? Co je špatného na jiném úhlu pohledu na věc? Co je špatného na někdy kruté pravdě? Zkuste se zamyslet nad následující básní od jednoho z nejznámějších prokletých básníku, Charlese Baudelaira. Hanka Buličková, 2. V

Upír Ty, která jako zabiják v mé bědné srdce vnikla jsi mi, ty, která - mocí silná tak jak horda běsů s čáry svými -

Já meči říkal, aby, hbitý, mi pomoh‘ volnost získat zpět, a v zbabělosti, zapřev city, jsem o to prosil i ten jed.

se v pokořeném duchu mém teď roztahuješ se svou vládou, ty, bídnice, s níž spoután jsem jak odsouzenec se svou kládou,

Žel, meč a jed se zamračily a s pohrdáním řekly jen: „Ty nejsi hoden, pobloudilý, být z toho jařma vymaněn.

jak se hrou umíněný hráč, jak tupý pijan se sklenicí, jak s červy mrcha v šachtě tlící, buď zatracena, mrtva radš!

I kdyby tě snad naše síly upíra tvého zbavily, tvé polibky by za chvíli tu jeho mrchu oživily!“ Hanka Buličková, 2. V

ŠKOLA PRO VŠECHNY

Rostislav Drozd, 2. V

PRÁCE ŽÁKŮ MATURITNÍHO ROČNÍKU

Zadání: Líčení – sedíme u stolu a na něm je přichystáno naše nejoblíbenější jídlo… Óóó! Ta nádhera! Sedím před úžasným jídlem. Před báječnými ovocnými knedlíky politými máslem a posypanými čokoládou. Nemůžu se dočkat. Musím odhalit tajemství! Kterépak ovoce se skrývá uvnitř? Co to tak slastně voní? Jazyk je připraven na jakoukoliv chuť. Trpké švestky, medové hrušky, výrazné, ale jemné borůvky, či snad pohádkové jahody...? V nedočkavosti popadám příbor a rychle ukrajuji první kousek. Zavírám oči, abych si to překvapení nechal co nejdéle utajené. Pomalu vkládám knedlík do úst a rozpoznávám chuť báječných jarních jahod. Je mi sladce. Užívám si každé sousto. Ondřej Skočík, 4. B Lahodná vůně mě hladí jako svěží jarní vánek. Na křupavém těstě, skoro jako na zlatém podnose, leží tenké plátky jablek a všechny se koupou ve zlatavém karamelu. Vidlička projíždí koláčem jako horký nůž máslem a karamel se rozlévá po talíři jako slunce po krajině při rozbřesku. První sousto je výbuchem blaha a štěstí v mém těle. Bořivoj Raiskub, 4. B

Hmm, to je vůně… otevřu oči a promnu si je. Ještě napůl ve snu se nasoukám do papučí a jdu za nosem. Čím jsem blíž, tím je vůně silnější. Otevírám dveře do kuchyně, kde je pachová stopa nejsilnější. Hrne se z otevřené, ještě rozpálené trouby, ale zdroj mého bloudění nikde. Vyjdu na balkon, kde na parapetu vyčkává plný pekáč buchet. Hned si jednu beru a s chutí se do ní pouštím. Nadýchané, měkké a ještě teplé těsto společně s horkou čokoládou uvnitř okamžitě aktivuje celé mé chuťové spektrum. Vychutnávám si každé sousto znovu a znovu, jako v transu. Po chvíli slyším babičku, jak kárá svého kocoura za zmizení buchet a já se jen škodolibě pousmál. Tomáš Galousek, 4. V

JIŽ SEDMÝ ROK NA CESTÁCH

S BLECHOU PEK

Jako ocenění naší vynikající práce na eTwinningovém projektu „Pek, the Traveller Flea - Stickers and Videos“ byl naší škole udělen certifikát kvality (Quality Label) a evropský certifikát kvality (European Quality Label). Toto ocenění je důkazem toho, že naše činnost, práce žáků a celé školy odpovídá vysokým evropským měřítkům. Dvouletý eTwinningový projekt Pek, the Traveller Flea – Stickers and Videos nám opět umožnil spolupracovat se zahraničními partnery ze Španělska, Itálie, Francie, Bulharska, Portugalska a Turecka. Pek S&V je třetí dobrodružství, které jsme s malou blechou-cestovatelkou prožívali. Do projektu bylo zapojeno více než sto žáků a 11 učitelů. Postup projektu: První krok – byly vybrány černo-bílé kresby z komiksové knihy Pek 1 za účelem vytvoření sticker albumu (knihy se samolepkami). Různé obrázky byly vybarveny a bubliny vyplněny mateřským jazykem studentů. Zahraniční studenti si tak vyměňovali obrázky obyčejnou poštou. Jakmile byla komiksová strana vyplněna, oskenovala se. Druhý krok – každá škola nahrála všechny komiksové příběhy ve svém mateřském jazyce L1. Osoba, která byla zodpovědná za nahrávky, sestavila tým, nahráli různé role a přidali různé zvuky, které se jim líbily. Všechny nahrávky byly shromážděny a uloženy na TwinSpace. Třetí krok – nahrávky v anglickém jazyce L2. Studenti se dohodli, na kterých příbězích chtějí pracovat, a vybrali si svou roli. Aby jejich volby byly viditelné, jména a národnosti byly psány na Padlet. Čtvrtý krok – všechny příběhy jsme nahráli a přiřadili k nim zvukové záznamy. Pátý krok – pro nahrávky a videa byly vytvořeny QR kódy. Šestý krok – všechny nové příběhy se samolepkami, videa a QR kódy byly sestaveny do e-magazínu. Komunikace mezi spolužáky probíhala na blogu, v prostředí TwinSpace, ale také prostřednictvím osobních e-mailů. Učitelé používali pro svou komunikaci osobní e-maily nebo prostředí Twinspace. Učitelé společně pracovali na vytvoření plánu projektu a přes TwinSpace informovali o termínech splnění každé aktivity. Studenti spolupracovali ve fóru/blogu, kde za účelem dokončení příběhu žádali ostatní spolužáky o zaslání samolepek. V době, kdy si promýšleli své role, spolupracovali přes Padlet. Ludmila Kosíková Střední škola průmyslová a umělecká , Česká republika získal/a certifikát kvality za projekt:

Odkaz na výstupy: eMagazine „Pek, Stickers and Videos“

Pek, the Traveller Flea - Stickers and Videos 16.09.2015

Tento projekt umožňuje žákům i učitelům pracovat jinak, vnést mezinárodní rozměr do našich hodin, umožňuje našim žákům zlepšovat se nejenom v anglickém jazyce, ale také v oblasti IT, a to přírodní a zábavnou formou. Získávají sebevědomí a jsou hrdí na svou práci. Můžeme objevovat a naslouchat řeči našich partnerů. Přímý kontakt a inovativní práce s účastníky projektu zvýšila motivaci. To posílilo naše partnerství a přátelství. Studenti plnili úkoly bez naříkání, aktivně pracovali a nestěžovali si na úkoly, které jim byly zadávány. Největším přínosem pro naši školu je fakt, že jako malá škola nepatříme k malé zemi, ale jsme součástí Evropy. Opět jsme si rozšířili naše obzory, a stali se tak vnímavými dospělými lidmi.

Iva Tatarkova Národní podpůrné středisko Česká republika

Marc Durando Centrální podpůrné středisko

Ludmila Kosíková Střední škola průmyslová a umělecká , Česká republika získal/a Evropský certifikát kvality za projekt:

Pek, the Traveller Flea - Stickers and Videos 29.10.2015

Marc Durando Centrální podpůrné středisko

Iva Tatarkova Národní podpůrné středisko Česká republika

Mgr. Ludmila Kosíková

TRIENÁLE PLAKÁTU V TRNAVĚ

BÁSEŇ

ZTRÁTA Na kopci stála, hezká se zdála. Jako květ, pro ni bych snesl celý svět, hlesl a na kolena klesl. Nádherná byla, a tak ráda snila. S anděli si hrála, tak krásně se smála. Jí bych svou duši dal, i ďáblu se upsal. Nedostupná pro mne je, protože v cizích rukou je. Kdosi mi ji vzal, já jsem jěšte spal. Bylo to hrůzné probuzení, když už tu se mnou není.

Tak rád bych ji tu zase měl, ale mé prosby nikdo neslyšel. Jsou to velké muka, srdce mi teď puká.

Monika Hrubošová, 1. V

28 Jana Duhonskรก, 2. V