DĚJEPIS 2 STŘEDOVĚK A RANÝ NOVOVĚK

Zpracovali: prof. PhDr. PetrČornej, DrSc., doc. PhDr. IvanaČornejová, CSc., PaedDr. František Parkan

Lektorovali: prof. PhDr. Václav Bůžek, CSc., Mgr. Vratislav Hanzlík

Učebnice je součástí ucelené řady učebnic dějepisu pro čtyřletá gymnázia a další střední školy. Autorem koncepce učebnic a koordinátorem autorského kolektivu je prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. Celou řadu tvoří:

Dějepis pro gymnázia a střední školy 1

–PRAVĚK A STAROVĚK (M. Popelka, V. Válková)

Dějepis pro gymnázia a střední školy 2 – STŘEDOVĚK A RANÝ NOVOVĚK (P. Čornej, I. Čornejová, F. Parkan)

Dějepis pro gymnázia a střední školy 3

–NOVOVĚK (M. Hlavačka)

Dějepis pro gymnázia a střední školy 4

–NEJNOVĚJŠÍ DĚJINY (J. a J. Kuklíkovi)

© Petr Čornej, Ivana Čornejová, František Parkan, 2001, 2004, 2006, 2009, 2023

© SPN – pedagogické nakladatelství, akciová společnost, 2001, 2004, 2006, 2009, 2023 Kartografické mapy © Josef Spurný, 2001, 2004, 2006, 2009, 2023

ISBN 978-80-7235-673-7

I. RANÝ STŘEDOVĚK

II. VRCHOLNÝ STŘEDOVĚK

III. POZDNÍ STŘEDOVĚK

Obr. 9 Kaple Panny Marie ukrálovského paláce vCáchách, rezidence Karla Velikého – pozdější korunovační místo římských králů (průřez kaplí aschematická kresba exteriéru)

bylo pořizování opisů významných prací autorů zčasů starověkého Říma. Iproto se kulturní rozmach za vlády Karla Velikého někdy označuje jako karolínská renesance. Po celý středověk byl Karel uctíván jako dokonalý aúspěšný panovník. Vslovanských jazycích se jeho pozměněné jméno (vpodobě král, król apodobně) stalo dokonce označením mocného vládce.

Karel byl střídmý vjídle apití, střídmější ovšem vpití, neboť vnejvyšší míře hnusilo se mu opilství na každém člověku, což teprve, když šlo ojeho blízké. Vjídle ovšem nemohl být tak zdrženlivý, často si stěžoval, že půst jeho tělu škodí. Velmi zřídka pořádal hostiny ajenom při zvláštních oslavách, tehdy však súčastí mnoha pozvaných hostů. Při obyčejném jídle si dával předkládat pouze čtyři chody kromě pečeně, již mu myslivci měli ve zvyku přinášet na rožni akterou jedl raději než kterékoliv jiné jídlo. Při jídle rád poslouchal hudbu nebo předčítání. Dával si také předčítat dějiny nebo vyprávění zminulosti.

(Einhard, Vita Caroli Magni – Život Karla Velikého, kapitola 24)

Rozsáhlá říše však svého vládce dlouho nepřežila. Vobtížných podmínkách ji ani nebylo možné udržet pohromadě. Vroce 843 byla na základě verdunské [verdenské] smlouvy rozdělena mezi tři Karlovy vnuky. Vznikly tak tři nové státní útvary: západofrancká říše, ležící západně od Rýna (pozdější Francie), východofrancká říše (velká část pozdějšího Německa) a Lotharingie (nazvaná podle jejího panovníka Lothara I.), zahrnující pruh území kolem toku Rýna, severní Itálii aBurgundsko. Její jméno dosud zaznívá znázvu oblasti Lotrinsko. Později se právě toto území stalo předmětem staletých sporů mezi Francií aNěmeckem.

Vnitřní uspořádání francké říše

Frankové sice vGalii přejali římskou správu, zjednodušili si ji však pro své potřeby. Říše byla rozdělena na hrabství, vjejichž čele stála hrabata, která za výkon svého úřadu dostávala pozemkový majetek. Znově ovládnutých pohraničních území budoval Karel Veliký takzvané marky, „nárazníkové“ oblasti, které měly zadržet případné nepřátelské útoky. Každou marku spravoval zvláštní hrabě, nazývaný markrabě. Významná byla například pozdější Východní marka, základ budoucího Rakouska. Nejbohatším pozemkovým vlastníkem vříši byl samotný panovník. Poměrně velký majetek však drželi ijednotliví biskupové.

Rozdělení francké říše po verdunské smlouvě roku 843

Obr. 10 Dvůr Karla Velikého vIngelheimu na Rýně plnil funkci centra velkostatku azároveň poskytoval panovníkovi ajeho družině vpřípadě potřeby ubytování astravu

Primitivnost poměrů ve francké říši dokládá izpůsob tehdejší vlády. Panovník neměl žádné pevné sídlo asvou vládu vykonával tak, že vdoprovodu vojenské družiny objížděl jednotlivá správní střediska, většinou pevnosti. Tam přijímal stížnosti, vynášel rozsudky, kontroloval úředníky ačinil rozhodnutí. Po několika týdnech jel zase dál. Jinak ani postupovat nemohl. Zemědělství bylo málo výkonné adopravní spojení tak špatné, že nebylo možné vyživovat panovníka ajeho družinu déle na jediném místě. Pobyt krále vurčité oblasti byl proto podmíněn imnožstvím shromážděných potravin apíce. Stejným způsobem vládli idalší evropští panovníci po celý raný avrcholný středověk.

Vznik feudálního systému

Základem panovníkovy moci byla jeho vojenská družina. Čím početnější aspolehlivější byla, tím byl vládce úspěšnější. Aby si udržel věrnost družiníků, uděloval jim král důležité úřady apůdu. Členové královské družiny si pak obdobně počínali ve vztahu ke svým služebníkům.

Tak vznikla lenní soustava. Její hlavní zásada tkvěla vtom, že lenní pán (senior) bral svého služebníka (leníka, vazala) vochranu auděloval mu za prokázané služby úřad, půdu nebo peníze, takzvané léno. Vazal pak musel pod přísahou zachovávat svému lennímu pánovi věrnost avykonávat pro něho smluvené povinnosti; nejčastěji mu poskytoval vojenskou pomoc. Lenní vztahy protkaly celou franckou říši důmyslnou sítí vzájemné závislosti. Poněvadž se léno řekne latinsky feudum, nazývá se tento systém feudalismus. (Někteří nynější historikové však pojem feudalismus odmítají jako nevyhovující.) Vraném avrcholném středověku přijala zásady tohoto systému velká část západní astřední Evropy. Zrod feudalismu, který vsobě spojoval vojenský zřetel se zájmy převážně zemědělské společnosti, byl osobitým vkladem germánských kmenů vývoji evropské společnosti.

Každý svobodný muž, který má čtyři obdělávané lány jako své vlastnictví nebo jako léno, je povinen sám se vyzbrojit aosobně se zúčastnit tažení proti nepříteli, buď se svým seniorem – pokud ten jde na výpravu –nebo se svým hrabětem. Kdo však vlastní pouze tři lány, tomu má být přidán takový člověk, který vlastní jeden lán, atento je mu povinen poskytnout, aby první mohl za oba odejít na výpravu.

(Capitulare de exercitu promovendo – Nařízení opřesunu vojska, sepsaná pro říši Karla Velikého asi roku 808)

Původně panovník zpostavení lenního pána svým družiníkům úřady apozemky jenom propůjčoval. Časem však jejich držitelé prosadili, aby půdu dostali dědičně. Tímto způsobem vznikala středověká šlechta, která se podle své urozenosti, starobylosti abohatství dělila na šlechtu vyšší a nižší. Jejím úkolem bylo podílet se na správě státu abojovat vjeho zájmu. V8.-9. století tak vyvstávaly obrysy základního uspořádání evropské středověké společnosti. Ta se dělila na tři složky: bojovníky, duchovenstvo adělný lid, který se postupem doby měnil vpoddanské vesnické obyvatelstvo či obyvatele měst atrhových osad.

Toto rozdělení bylo izákladem středověkých států. Stát včele spanovníkem, jeho bojovníky iúředníky tak nahradil starší kmenové útvary či kmenové svazy.

Byzantská říše

Pro panovníky východořímské říše, rozkládající se voblasti východního Středomoří, nepředstavovalo sesazení posledního západořímského císaře významnější událost. Vyvodili zní však, že mají nárok vládnout na celém území bývalého impéria, tedy ina Západě.

Justinián I.

Vsouladu stímto názorem si v6. století počínal schopný akrutý východořímský císař Justinián I., později přezdívaný Veliký. Jeho vojska dobyla severo-

Obr. 11 Císař Justinián sčleny svého dvora. Mozaika vkostele San Vitale vitalské Ravenně pochází zlet 546-548

největšími prostorami. Během první poloviny 7. století si muslimští Arabové podrobili Sýrii, Mezopotámii, Egypt, Palestinu arozdrtili Persii (dnešní Írán). Vjejich moci se poté ocitlo celé severoafrické pobřeží, odkud roku 711 pronikli vmístě zvaném Gibraltar [džibraltar] na evropskou pevninu. Během krátké doby porazili germánské ařímské obyvatelstvo vbývalé Hispánii apodnikali odtud výpady přes Pyreneje do francké říše. Tam však (jak už víme) utrpěli roku 732 porážku od Karla Martela v bitvě uPoitiers. Poté se stáhli na Pyrenejský poloostrov apro západní Evropu již nepředstavovali nebezpečí. Před muslimskou převahou naopak kapitulovaly středoasijské oblasti aSicílie.

Největší vzepětí moci Arabů spadá na přelom 8.-9. století, kdy jejich říši vládl z Bagdádu chalífa Hárún ar-Rašíd, známý z Pohádek tisíce ajedné noci. Postupně se však začal bagdádský chalífát drolit arozsáhlá říše se rozpadla na několik samostatných území (emirátů). V9. a10. století byl téměř celý Pyrenejský poloostrov ovládán emirátem (později chalífátem) córdobským [kórdovským].

Přínos Arabů evropské kultuře

Od prvních arabských vpádů na evropský kontinent se zislámu akřesťanství stali nepřátelé, kteří se spolu potýkali po celý středověk idlouhý čas vnovověku. Nebyl to však jen zápas náboženský (každá ze znepřátelených stran prohlašovala protivníky za nevěřící), ale idvou kultur. Anebyl to zápas vyplněný pouze bojováním, nýbrž také vzájemným ovlivňováním.

Muslimská nadvláda znamenala pro řadu oblastí zhospodářského ikulturního hlediska vzestup. Arabo-

vé byli zdatnými obchodníky na souši ina moři. Na tržištích muslimských měst nechybělo zboží zPobaltí, Skandinávie, Afriky, ba ani zČíny. Obchod mezi Indií aDálným východem na jedné aEvropou na druhé straně pak arabští obchodníci zcela ovládli. Do Evropy přinesli Arabové také nové zemědělské plodiny (rýži, bavlnu, citroník, pomerančovník) i nové způsoby hospodaření (například důmyslné zavlažovací systémy).

Usilovným studiem dosáhli muslimští učenci vynikajících výsledků vmatematice, zeměpise, astronomii, medicíně idalších přírodních vědách, vnichž na dlouhý čas předstihli evropské vzdělance. Díky arabským překladům se středověká Evropa seznamovala také sdíly antických filozofů.

Muslimské výtvarné umění, které se drželo příkazu koránu nezobrazovat cokoli, co by mohlo být vykládáno jako předmět uctívání, dosáhlo zákonitě vynikajících výsledků v architektuře. Knejslavnějším stavbám náleží Velká mešita vCórdobě aSkalní mešita vJeruzalémě. Proslulá je také ornamentální výzdoba mešit, paláců iřemeslných výrobků (například koberců), pracující srostlinnými ageometrickými motivy.

Vikingové ajejich výboje

Zatímco se jižní Evropa potýkala vraném středověku smuslimy, rodící se západoevropské astředoevropské státy čelily nebezpečí ze severu. Od sklonku 8. až do konce 11. století útočili na britské ostrovy ajižní pobřeží Severního moře na svých lodích vikingové. Byli to předkové nynějších Švédů, Norů, Dánů a Islanďanů. Náleželi kseverským germánským kmenům, které dlouho odmítaly přijmout křesťanství.

Chápeme-li je jako předky pozdějších skandináv-

Vikinské anormanské výboje vraném středověku. Mapa zachycuje icestu Erika Červeného do Grónska (asi roku 982), kde vznikly vikinské osady, dále plavbu jeho syna Leifa Erikssona, který kolem roku 1000 dosáhl pobřeží Severní Ameriky, aovládnutí Sicílie ijižní Itálie, kde Normani v 11. století vytlačovali Araby i Byzanc aposléze zde zřídili svůj stát (nazývaný Království obojí Sicílie). Ten pod jejich vládou setrval do roku 1189, kdy se sňatkovou politikou dostal do rukou německého rodu Štaufů

ských národů, měli bychom je psát svelkým začátečním písmenem. Ovšem výraz viking měl původně jiný význam. Označoval zřejmě bojovníka nebo piráta, číhajícího vzátoce – fjordu (víg totiž znamená boj, vík je zátoka). Vtomto druhém chápání je proto na místě malé písmeno.

Proč vikingové podnikali zničující výpady, není zcela jasné. Svou roli zřejmě sehrála nehostinnost evropského severu, neumožňující rozvíjet na patřičné úrovni zemědělství svýjimkou chovu dobytka. Snad vseverských oblastech došlo ikurčitému přelidnění, poněvadž vikingové pěstovali mnohoženství. Vzhledem ktomu, že dědicem půdy byl jen nejstarší syn, zbývalo mladším sourozencům pouze vystěhování nebo kořistění na cizí účet.

Vikinská expanze

Vikingové byli vynikajícími válečníky. Není divu. Významné postavení vjejich společenském uspořádání měla, jako ostatně uvětšiny germánských kmenů, vojenská družina ajejí náčelník (řečený jarl). Obyvatelé oblastí postižených vikinskými vpády mezi útočníky nerozlišovali (všichni pro ně byli Normané, tj. muži ze severu), ale jednotlivé kmeny si vymezily sféry zájmu. Norové se plavili hlavně kbritským ostrovům avroce 860 objevili Island, který také osídlili. Brzy poté se dostali do Grónska aodtud při průzkumných plavbách kolem roku 1000 až kseveroamerickému pobřeží. Švédové pronikali na území pozdější Rusi, kde se vikingům říkalo Varjagové Dánové se zaměřili na pobřeží západofrancké říše, ale plavili se také do jihovýchodní Anglie. Vikingové soblibou přepadávali nejen přístavy atrhové osady, ale také kláštery.

Na dobytých územích se vikingové leckdy usadili. Bylo tomu tak vRusku ina pobřeží severozápadní Francie, kde vznikl normanský stát, jehož jméno dosud nese významná severofrancouzská oblast – Normandie

Vikinské lodi se plavily po mořích apronikaly hluboko do vnitrozemí proti toku řek. Stavba lodí byla vseverském prostředí dovedena vtehdejších podmínkách kdokonalosti alidé ji vnímali jako posvátný úkon. Ostatně figury na přídích lodí, zejména proslulé dračí hlavy, to potvrzují.

Obr. 18 ČlunzOsebergu,nejvýznamnějšízachovanýdoklad vikinského umění, byl zdoben ornamentální dřevořezbou zpodobňující mimo jiné bájná zvířata obdařená kouzelnou mocí

Skandinávské obyvatelstvo však vytvořilo ipozoruhodnou kulturu. Užívalo zvláštní znakové písmo (těmto znakům se říká runy) anaslouchalo ságám, dílům oslavujícím hrdinské činy. Vzhledem ktomu, že křesťanství pronikalo do Skandinávie pomalu, vydávají tato díla mimořádně cenné svědectví opoměrech vpohanské raněstředověké společnosti. Nejúplněji se zachovala Edda, která vznikla na Islandu.

Vúsvitu věků Až zemi Burovi jen Ymi vládl, syni zdvihli, nebylo moře, ti, kteří světlý ni mohutných vln, stvořili svět. nebyla země, Slunce svítilo ni nahoře nebe, vkamenná sídla, jen pustá, bez trávy země zarostla zela propast. zelení trav.

Slavný druh měsíce, Tu vládcové světa slunce, zjihu na stolce zasedli, kraj oblohy pravou přesvatí bohové, objalo rukou. apřemýšleli: Neznalo slunce, jména dali kde sídlo jeho, měsíce dobám, hvězdy neznaly, noci iránu kde jejich místa, apoledni rovněž, měsíc nevěděl, svítání, večeru, jakou má moc. kvýměře času. (Edda – Vědmina píseň ovzniku světa)

Obr. 17 Vikinský oděv se upevňoval ozdobnými kovovými sponami, které byly zároveň odznakem hodnosti

Pojmy:

Mešita je muslimská svatyně, kterou tvoří čtvercové či obdélníkové nádvoří obklopené sloupořadím amodlitební síň.

Minaret –vysoká štíhlá věž, zníž takzvaný muezzin svolává muslimy kmodlitbě. Gibraltar –pevnost založená v8. století Araby na nejjižnější

Také budování středověkých měst bylo ve značné části Evropy spjato sčinností německých anizozemských přistěhovalců. Kolonisté zakládali města vPobaltí, Polsku aSlezsku, ale také vUhrách (například báňská města na středním Slovensku avSedmihradsku) avčeských zemích.

KRYSAŘ ZHAMELN. Krásná dávná pověst okrysaři zHameln se stala v19. století zásluhou německých pohádkářů bratří Grimmů známou po celé Evropě. Vroce 1284 se vněmeckém městě Hameln objevil krysař, který slíbil, že obyvatele zbaví obtížných hlodavců. Když mu radní za jeho služby nezaplatili, pomstil se místním měšťanům tím, že odvedl pryč změsta 130 dětí, které už nikdo nespatřil. Obyvatelé Hameln na tuto smutnou událost dlouho vzpomínali.

Historikům zase dlouho trvalo, než zjistili pravdivé jádro staré pověsti. Klíčem kzáhadě byla skutečnost, že nejstarší záznamy nemluví okrysařovi, ale opestře oděném muži, jenž neodvedl děti, nýbrž mladé lidi, neznámo kam. Poněvadž tehdy právě vrcholila takzvaná německá kolonizace, nabízel se předpoklad, že šlo olokátora, který se shamelnskou mládeží vypravil východním směrem. Lokátoři zDolního Saska, kde Hameln leží, působili tehdy na Moravě. Azde se od středověku vyskytují příjmení Hamel, Haemler, Hamal. Ba existovala tu (nedaleko od Vyškova) ves Hemlynkov, která časem zanikla. Zdá se tedy, že tajemný příběh údajného krysaře aztracených hamelnských dětí nalezl uspokojivé vysvětlení.

Postup při zakládání města byl podobný jako při založení nové vesnice. Lokátor, který už měl stakovým počínáním zkušenost, uzavřel smlouvu svrchností poskytnuvší pro budoucí město pozemek. Poté vybral vhodné místo, přičemž důležitou roli hrály blízkost vodního toku aobchodních cest ivzdálenost od jiných měst. Sám vyměřil plochu města, stanovil rozměry jednotlivých parcel, ulic ináměstí apřivedl budoucí obyvatele. Ti si postavili nejdříve jednoduché provizorní příbytky apoté se pustili do stavby kamenných domů. Také oni platili po dobudování města své vrchnosti peněžní dávky.

Tímto způsobem vznikala města budovaná „na zeleném drnu“. Jejich pravidelný půdorys svelkým rov-

Obr. 47 České Budějovice – půdorysné schéma královského města, založeného „na zeleném drnu“ roku 1265 českým panovníkem Přemyslem Otakarem II.

Obr. 46 Hradební pásmo opevněného středověkého města. Za kůlovou palisádou na sypaném valu následuje příkop, dále vnější (parkánová) hradba, prostor mezi vnějším avnitřním pásem hradeb (takzvaný parkán), vnitřní hradba rytmizovaná věžemi či baštami ateprve poté vlastní městská zástavba

Obr. 48 Kouřim – středověké město vzniklé vpodhradí. Půdorys zachycuje posun osídlení od hradiště (č. 1) khradu (č.2) až po město založené lokátorem po roce 1250 (č. 3)

noběžníkovým náměstím, do něhož ústí kolmo jednotlivé ulice, neklamně prozrazuje okolnosti zrodu. Stačí pohlédnout na historické jádro Českých Budějovic či Plzně.

Zdaleka ne všechna česká amoravská města byla založena na zelené louce. Většina znich navazovala na starší řemeslnicko-kupecké osady, rozkládající se vblízkosti důležitých hradů. Sem patří například Brno, Znojmo, Olomouc, Žatec aLitoměřice. Panovník či jiná vrchnost jim prostě pouze udělili městská práva. Někdy nebylo nutné ani písemné potvrzení astačil ústní souhlas.

Zajímavostí je, že první městská práva včeských zemích obdržela města na Moravě. Nejstarší dochovaný doklad ojejich udělení pochází zroku 1223 apyšní se

Královská města včeských zemích po roce 1300

Obr. 49 Středověká Jihlava – rekonstrukce plánu horního města

ka, který byl také jejich vrchností. Říká se jim královská města. Postupem času vyčlenil panovník několik měst, jejichž daně zabezpečovaly živobytí královen ajejich dvorů. Ta se nazývala věnná města. Ležela především východně od Prahy (například Mělník, Chrudim, Jaroměř, Vysoké Mýto, Dvůr Králové, Hradec Králové). Pod panovníkovu svrchovanost náležela inejdůležitější horní města ubohatých nalezišť stříbra (Jihlava, Kutná Hora). Poroce 1300 existovalo včeských zemích přibližně 40 královských měst.

jím Uničov. Nejvíce měst vzniklo včeských zemích ve druhé polovině 13. století za vlády krále Přemysla Otakara II. Tehdy městská kolonizace včeském státě vrcholila. Většinu obyvatel velkých měst tvořili kolonisté zněmeckých oblastí. Vdůsledku vesnické apředevším městské kolonizace ztratil český stát jednonárodnostní charakter aproměnil se vzemi obývanou Čechy aNěmci. Početně si však Češi nadále udržovali výraznou převahu (Němců žilo včeských zemích asi 15-18 %).

Města ajejich výsady

Města lze dělit nejen podle způsobu založení, ale ipodle toho, jaké vrchnosti podléhala. Nejvýznamnější česká amoravská města vznikla zpodnětu panovní-

JAK VZNIKALA PRAŽSKÁ MĚSTA. Zřemeslnických aobchodních osad ležících mezi Pražským hradem aVyšehradem vznikala města jen zvolna, ačkoli už ve 12. století zde stálo několik desítek kamenných domů. Teprve krátce po roce 1230 dal král Václav I. obehnat hradbami některé starší trhové osady na pravém břehu Vltavy. Jejich jádrem bylo nynější Staroměstské náměstí. Zakládací listinu města přitom král nevydal. Druhé středisko vrámci hradbami obehnané pravobřežní Prahy vzniklo kolem Havelského trhu. Vnové době se tato část Prahy jmenuje Staré Město pražské, ve středověku se jí říkalo Velké (Větší) Město pražské. Většina tehdejších měsťanů byli Němci. Na levém břehu bylo roku 1257 založeno Menší Město (pozdější Malá Strana), rovněž na místě starších osad.

Během času však, když se již jeho otec (Přemysl Otakar I.) odebral na cestu veškerého těla (skonal roku 1230), dal (Václav I.) obezdít město pražské ajiné trhové vsi, které se vnaší obecné řeči nazývají městy, nařídil opevnit dřevem nebo kamením, donucuje řeholní isvětské duchovní ke stavění hradeb apříkopů týchž měst. Za jeho panování vládl po mnoho let dobrý mír. (Druhé pokračování Kosmovo)

Obr. 63 Krak des Chevaliers [de ševalje], proslulá křižácká pevnost na území nynější Sýrie. Hrad, vybudovaný na konci 12. století řádem johanitů, odrazil mnoho muslimských útoků, než roku 1271 zradou padl

místa jejich pozdějšího působení na Maltě. Na Blízkém východě působil i řád německých rytířů, přijímající do svých řad především zájemce zněmeckých oblastí. Ve 13. století se soustředil na Pobaltí, kde vytvořil vlastní stát na území zprvu obývaném pohanskými Prusy, jež násilím obrátil ke křesťanství. Poté mocensky soupeřil spolským státem. Také tento řád dosud existuje. Nejsmutnější osud stihl templáře, pečující osvatá místa vJeruzalémě. Bohatství amoc tohoto řádu byly po jeho přesídlení do Evropy trnem voku francouzskému králi Filipovi IV. Sličnému, který si na počátku 14. století vymohl zrušení templářů adal popravit jejich představitele. Otemplářích ajejich pokladech se dosud vyprávějí po celé Evropě pověsti. Také vPraze připomíná tento řád Templová ulice arovněž pověst obezhlavém rytíři.

Význam křížových tažení pro styky

mezi muslimy akřesťany

Vojenská tažení podnikaná ve znamení kříže na Blízký východ rozšířila Evropanům jejich nevalný ze-

měpisný rozhled apřispěla kbližšímu poznání jiného způsobu života aodlišných kultur. Účastníci křížových výprav se dostali do styku nejen sarabským muslimským světem, ale také sžidovskou kulturou. Chvíle poklidného soužití Evropanů smuslimy však byly vzácné. Každá strana hájila svou víru, která jí dodávala jednotu ijistotu, takže na trvalejší smír nebylo pomyšlení.

Přes všechny překážky ale docházelo knavázání vztahů mezi obchodníky azvláště mezi učenci. Evropské vzdělance zaujaly například vynikající znalosti arabských matematiků alékařů. Bojovníci ipoutníci vracející se ze Svaté země zase přejímali některé prvky arabského životního stylu, včetně jídelníčku. Poznání Blízkého východu obrátilo pozornost Evropy kpěstování cukrové třtiny, užívání bavlny akvýrobě papíru, který postupně začal nahrazovat pergamen.

Křížové výpravy na Blízký východ areconquista na Pyrenejském poloostrově vletech 1096-1270

Křížové výpravy na evropském kontinentě

Po skončení výprav na Blízký východ byla ve 13. a14. století jako určitá náhrada podnikána křižácká tažení do Pobaltí, kde dosud žili pohané. Nejdéle tomuto tlaku odolávala Litva, jejíž vládce přijal křest až roku 1385. Smutnou kapitolou byly křižácké výpravy pořádané proti kacířům. Na počátku 13. století směřovaly proti katarům vnynější jižní Francii, v15. století proti českým husitům. Vpozdněstředověké křesťanské Evropě žila též myšlenka křižácké výpravy proti osmanským Turkům, ale přes dílčí pokusy se nepodařilo sestavit mocné vojsko, které by dosáhlo zřetelného úspěchu. Důvodem byly rozdílné zájmy jednotlivých křesťanských států ajejich panovníků.

Pojmy:

Reconquista znamená zpětné dobývání, v tomto případě území. Blízký východ –zeměpisné apolitické označení oblastí vjižním a východním Středomoří, přibližně vrozsahu nynějšího Tuniska, Egypta, Izraele, Libanonu, Sýrie, Jordánska aTurecka. Boží hrob –domnělý hrob Ježíše Krista vJeruzalémě.

Palestina –území starověkého židovského státu, místo působení Ježíše Krista, zaujímající plochu 25 000 km2 po obou březích řeky Jordánu.

Důležitá data:

1. polovina 11. století –počátek reconquisty

1095 –vyhlášení první křížové výpravy

1099 –dobytí Jeruzaléma křižáky

1212 –velká porážka Maurů na Pyrenejském poloostrově uLas Navas de Tolosa

2. polovina 13. století –ukončení křížových výprav na Blízký východ

Otázky, úkoly:

1. Co to byla reconquista? Kdy začala ajaký byl její průběh do počátku 13. století? 2. Vysvětlete význam slova křižáci. 3. Vyhledejte na mapě Palestinu aJeruzalém. 4. Vysvětlete, jaký byl smysl křížových výprav. Kdo se jich účastnil? Které oblasti křižáci ovládli ajak si vnich počínali? 5. Dokážete objasnit, jaký význam měly křížové výpravy pro městskou republiku Benátky? 6. Jakým způsobem ovlivnily křížové výpravy Evropu? 7. Proti komu směřovala křižácká tažení na evropském kontinentě? Kdy probíhala?

6. RYTÍŘSKÁ KULTURA A UMĚNÍ

VRCHOLNÉHO STŘEDOVĚKU

Kdo byl středověký rytíř?

Boje avelké vojenské výpravy proti nevěřícím přispěly vprůběhu 11.-12. století ke vzniku rytířské kultury. Ta sice vycházela zpředstavy, že každý šlechtic je povinen řídit se křesťanskými zásadami, zároveň však musí křesťanskou víru hájit išířit mečem. Včinnosti středověké šlechty se tak úcta ke křesťanství spojila

svojenským posláním. Zpropojení obou složek potom vyrůstaly inároky na chování opravdového rytíře.

Ve vrcholném středověku se žádný člověk, ikdyby třeba pocházel zkrálovské dynastie, rytířem nerodil. Rytířský titul si musel zasloužit svými skutky (hlavně odvahou astatečností vboji) isvým vystupováním. Teprve potom jej panovník nebo jeho zástupce pasoval na rytíře. Nový rytíř při tomto obřadu skládal přísahu, vníž se zavazoval, že bude dodržovat rytířské hodnoty. Poté obdržel znak (erb) aheslo.

Pasování na rytíře neprobíhalo ve všech státech zcela shodně. Správný obřad se měl odehrávat vkostele (někdy se však konal přímo na bojišti) za přítomnosti dvou svědků. Nastávající rytíř, bíle oděný spřehozeným šarlatovým pláštěm, poklekl aslíbil vést křesťanský život, ochraňovat slabé azachovávat věrnost církvi, králi azemi. Poté jej panovník nebo jeho zástupce (včeských zemích jen král) udeřil plochou stranou meče na každé rameno, přičemž pronesl: „Ve jménu Boha, sv. Michala asv. Jiří pasuji tě na rytíře.“ Nový rytíř pak obdržel přílbu, meč, štít azlaté ostruhy. Šlechtičtí synové byli pasováni na rytíře zpravidla po své první bitvě, jíž se účastnili ve věku 14-16 let.

Obr. 64 Středověký rytíř vbarvách neapolského vládnoucího rodu Anjouvců [anžúovců].

Má vše, co ksprávnému rytíři patří: koně, plátovou zbroj, přílbu, meč, kopí, ostruhy –asnad ičest

Obr. 65 Bitva jízdních těžkooděnců

Obr. 79 Znaky předních českých amoravských šlechtických rodů: pánové a) zLandštejna, b) zKravař, c) zKunštátu, d) zLichtenburka, e) zPernštejna, f) ze Šternberka

Také šíření gotického stavitelství bylo úzce spjato sčinností králů, kteří vnovém slohu budovali pevné hrady, nejčastěji vKrálovském hvozdu ve středních Čechách (Týřov, Nižbor) aunově zakládaných měst (Písek). Nejznámějšími hrady tohoto období jsou Zvíkov, přestavěný Přemyslem Otakarem II., a Bezděz, založený týmž panovníkem. Vládce brzy následovali přední šlechtici, kteří dávali svým hradům, ač sami německy neuměli, módní německá jména (Rožmberk, Lichtenburk apodobně).

Také stavby kamenných domů ve městech a městská opevnění se řídila zásadami gotického stavitelství.

Zdruhé poloviny 13. století pochází inejstarší zacho-

vaný kamenný most včeských zemích, vystavěný přes řeku Otavu vPísku.

Uměstských hradeb vznikaly rovněž kláštery takzvaných žebravých řádů. Anežka Přemyslovna (svatořečená na podzim 1989), dcera Přemysla Otakara I., dala spolu sjinými členy vládnoucího rodu, především bratrem Václavem I., po roce 1230 podnět ke stavbě klášterních budov akostelů vPraze Na Františku, považovaných za první projevy gotické architektury včeských zemích. Zatímco Anežka Přemyslovna prohlubovala křesťanskou zbožnost zakládáním nových řeholních řádů, oněco mladší Zdislava zLemberka, působící vseverních Čechách, byla příznivkyní dominikánů astarala se onemocné atrpící. Také ona byla roku 1995 prohlášena za svatou.

Krásnými ukázkami nástupu rané gotiky jsou cisterciácké kláštery ve Vyšším Brodě, Oseku, Předklášteří uTišnova (snádherným portálem) ichrám sv. Ducha vHradci Králové.

Na přelomu 13.-14. století začaly pronikat (vsouvislosti sdvorsko-rytířskou kulturou) do písemnictví národní jazyky, tedy čeština a němčina. Do německého ačeského jazyka byly tehdy převedeny například příběhy Alexandra Makedonského. Na počátku 14. století vznikla také nejstarší česky psaná kronika takzvaného Dalimila, vyjadřující nesouhlas spříchodem německého obyvatelstva do českých zemí inenávist vůči měšťanům. Všechna tato díla byla skládána ve verších.

Obr. 80 Týřov – rekonstrukce královského hradu Václava I.

Obr. 81 Nádvoří hradu Zvíkova sžebrově zaklenutými arkádovými chodbami

Obr. 82 Pohled na Písek snejstarším zachovaným kamenným mostem vČechách. Gotický most přes Otavu, střežený (nyní již značně neúplným) píseckým hradem, ležel na konci Zlaté stezky, po níž se zPasova přes Prachatice dovážela sůl znalezišť uSalcburku

Obr. 83 Kapitulní síň cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě – kolem roku 1285

Pojmy:

Moravské markrabství –po roce 1182 zůstal tento název úředním označením Moravy jako správně-politického celku (kromě Opavska abiskupství olomouckého) a užíval se až do roku 1918. Moravským markrabětem byl buď český král, nebo také (zejména ve 14. ana počátku 15. století) jiný člen vládnoucího rodu.

Žebravé řády –skupina mnišských řádů založených na zásadě absolutní chudoby (žijících pouze zdarů zbožných věř ících); patřili knim dominikáni aminorité (františkáni), později i další řády.

Portál –slovo latinského původu značí (většinou ozdobné) ostění vstupu do budovy či dveří.

Důležitá data:

1158 –český panovník Vladislav II. získává titul krále

1182 –vznik Moravského markrabství

1212 –vydání Zlaté buly sicilské

1273 –volba Rudolfa Habsburského římsko-německým králem

1278 –bitva na Moravském poli asmrt Přemysla Otakara II.

1300 –počátek ražby českých (pražských) grošů

1306 –zavraždění Václava III.; vymření Přemyslovců vmužské linii

Otázky, úkoly:

1. Který český panovník získal ve 12. století královský titul aproč? 2. Co bylo předpokladem vzestupu českého státu mezi evropské mocnosti? 3. Kteří panovníci patřili mezi významné poslední Přemyslovce? 4. Které země získali pod svou vládu Přemysl Otakar II. aVáclav II.? 5. Vysvětlete, proč došlo kbitvě na Moravském poli. 6. Co to byl český (pražský) groš? 7. Zjistěte, zda ve vašem bydlišti nebo vjeho okolí existují gotické stavby pocházející ztéto doby.

Literatura kdalšímu čtení:

Světové dějiny

Dieter Breuers: Na hradech, vklášterech, vpodhradí. Praha 1999

Anthony Bridge: Křižácké výpravy. Praha 2000

V. P. Darkevič: Argonauti středověku. Praha 1984

Obr. 84 Anežka Přemyslovna (vyobrazení ze 14. století)

3. LUCEMBURKOVÉ NA ČESKÉM TRŮNĚ

Jan Lucemburský

Po několika letech zmatků, způsobených zápasem otrůn aslabou vládou Jindřicha Korutanského, získal vroce 1310 českou korunu čtrnáctiletý Jan Lucemburský, syn římského panovníka Jindřicha VII. Představitelé české šlechty avýznamných klášterů, kteří si jej vyhlédli za krále, doufali, že se mladému vládci dostane od otce podpory. Jindřich však brzy zemřel aJan, manžel Elišky Přemyslovny (sestry Václava III.), zůstal osamocen vzemi, na kterou si nikdy nezvykl. Vychování se mu dostalo na francouzském královském dvoře ačeský stát nepovažoval za svou vlast. Po celý život zůstával ivládcem Lucemburska, hrabství na říšsko-francouzském pomezí. Není divu, že jej srdce táhlo do Paříže aLucemburku, kde trávil mnoho času. VČechách se mu proto říkalo král cizinec.

Je to poněkud nespravedlivá přezdívka. Jan se sice ovnitřní poměry Českého království příliš nestaral, rozšířil však podstatně jeho území. Zásluhou diplomatické obratnosti získal pod svrchovanost českého panovníka Chebsko, Horní Lužici avětšinu slezských knížectví. Za jeho vlády bylo roku 1344 pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství apři té příležitosti byl položen základní kámen nové Svatovítské katedrály.

KATEDRÁLA SV. VÍTA byla založena králem Janem, jeho synem Karlem aarcibiskupem Arnoštem zPardubic na místě, kde dříve stávala románská bazilika téhož světce. Stavěna byla podle vzoru francouzských gotických katedrál. Stavbu vedl francouzský architekt Matyáš zArrasu, po jeho smrti německý stavitel Petr Parléř. Na práci se podíleli iParléřovi synové. Svatovítská katedrála byla nejen hlavním chrámem pražského arcibiskupství, ale také korunovačním prostorem českých panovníků ajejich pohřebištěm. Nádhernými ukázkami gotického umění jsou jižní, takzvaná Zlatá brána, aSvatováclavská kaple shrobem sv. Václava. Kskvělým dílům patří isochařské portréty členů lucemburského rodu ajiných významných postav. Do dnešní podoby byl chrám dostavěn až ve 20. století.

VEvropě byl Jan Lucemburský znám ijako udatný rytíř aválečník. Dokonce se říkalo, že „bez krále českého není boje žádného“. Válka se mu nakonec stala osudnou. Vroce 1346 se spolu sprvorozeným synem Karlem zúčastnil jako spojenec francouzského krále bitvy uKresčaku, kde bojoval proti Angličanům. Téměř slepý český panovník vlíté řeži zahynul. Umíral svědomím, že prvorozenému synu Karlovi pomohl krátce předtím ktitulu římského krále.

Syn Jana Lucemburského aElišky Přemyslovny měl pro úspěšnou vládu všechny předpoklady. Stejně jako otec obdržel vychování vPaříži, vmládí poznal Lucembursko iseverní Itálii ahovořil pěti jazyky (česky, latinsky, italsky, francouzsky aněmecky).

Obr. 92 Bitva uMühldorfu [mýldorfu] roku 1322, vníž český král Jan Lucemburský vystupoval jako spojenec římského panovníka Ludvíka IV. Bavora zrodu Wittelsbachů proti Habsburkovi Fridrichovi Sličnému. Za prokázanou podporu obdržel od Ludvíka Chebsko jako říšskou zástavu. Vroce 1342 se však Wittelsbachové aLucemburkové stali protivníky ajejich nepřátelství trvalo až do roku 1410

Obr. 91 Král Jan Lucemburský – idealizovaný sochařský portrét zparléřovské dílny vpražském Svatovítském chrámu

Vláda krále Karla včeských zemích

Po skonu Jana Lucemburského se stal jeho syn Karel, vté době již panovník Svaté říše římské (zde byl vpořadí čtvrtým panovníkem toho jména, proto Karel IV.), také českým králem. Své nové postavení chápal velmi zodpovědně avěnoval mu veškerý čas. Iproto vstoupil do českých dějin jako vůbec nejslavnější panovník, jako vzor úspěšného aspravedlivého vládce, jako Otec vlasti

Vzáří 1347 byl Karel na Pražském hradě slavnostně korunován českým králem. Na jeho hlavě spočinula nová koruna, zhotovená podle panovníkova přání. Je to plochá zlatá čelenka, skládající se ze čtyř dílů ve tvaru lilií aopatřená na vrcholku křížkem, ukrývajícím trn (prý) zKristovy koruny. Českou královskou korunu zdobí nádherné drahokamy aperly. Koruna však nebyla panovníkovým majetkem. Král si ji jen půjčoval. Jinak spočívala na skvostné kovové schráně skrývající lebku sv. Václava. Ten byl považován za věčného vládce apatrona (ochránce) českého státu iza jeho přímluvce vnebeském království. Opravdovým majitelem české koruny byl tedy sv. Václav, proto se jí říká svatováclavská koruna. Spolu sdalšími korunovační-

mi klenoty (tj. žezlem ajablkem, které se však zKarlovy doby nedochovaly) akorunním archivem byla uzamčena vmístnosti nad Svatováclavskou kaplí Svatovítské katedrály.

Brzy po korunovaci rozhodl Karel nově uspořádat vztahy mezi jednotlivými zeměmi českého státu. Dne 7. dubna 1348 vydal řadu listin, které měly ústavní platnost. Jimi zřídil velké soustátí, nazývané země Koruny české aexistující vlastně až do vzniku Československé republiky roku 1918. Vládcem všech zemí Koruny české byl český král. Nejvýznamnější postavení vcelém soustátí zaujímalo České království (Čechy), dále sem náležela Morava, slezská vévodství, Horní Lužice aod roku 1368 rovněž Dolní Lužice. Určitý čas patřilo pod svrchovanost českého krále též Braniborsko (1373-1415), Horní Falc adrobná léna ležící mimo souvislé území českého soustátí. Vzemích Koruny české žili obyvatelé hovořící slovanskými jazyky (Češi, Lužičtí Srbové, částečně Poláci) iNěmci.

Založení pražské univerzity

Dne 7. dubna 1348 založil Karel v Praze univerzitu, první vysoké učení na sever od Alp avýchodně od Rýna. Pražskou univerzitu tvořily čtyři fakulty: fakulta svobodných umění (vyučovaly se zde základy přírodních věd afilologických oborů), fakulta lékařská, fakulta bohoslovecká (teologická) afakulta právnická. Výuka probíhala vdomech zvaných koleje, vnichž bydleli učitelé aněkteří studenti. Nejslavnější znich byla Karlova kolej, přemístěná později do honosného paláce (Karolinum), který vlastní Karlova univerzita dosud. Univerzita byla otevřena studentům iučitelům zcelé západokřesťanské Evropy. Početní převahu zde proto měli cizinci, především zněmeckých oblastí

Obr. 93 Česká královská koruna, zvaná svatováclavská

Obr. 94 Znaky zemí Koruny české vdobě vlády Karla IV. aVáclava IV.: a) České království, b) Moravské markrabství, c) Slezsko, d) Horní Lužice, e) Dolní Lužice af) Braniborsko

Obr. 95 Pečeť pražské univerzity. Klečící Karel IV. předává zakládací listinu vysokého učení do rukou věčného českého vládce sv. Václava

a) b) c)

d) e) f)

Obr. 158 Anglický král Jindřich VIII. (obraz Hanse Holbeina mladšího)

ajiž na přelomu 15. a16. století začala směřovat mezi významné evropské státy.

Jindřich VIII.

Tento vzestup pokračoval iza vlády jeho syna Jindřicha VIII. (vletech 1509-1547). Do dějinného povědomí se svérázný král zapsal především tím, že měl šest manželek. Byl to ovšem panovník rozhodný, který neváhal tvrdě prosazovat své názory. Bylo tomu tak ivnáboženské otázce. Zreformačních směrů se vAnglii nejprve ujalo luterství apozději se rozšířil rovněž kalvinismus. Jeho angličtí přívrženci se nazývali puritáni. Přesto ani jedno vyznání natrvalo nezvítězilo.

Zásluhu na tom měl právě Jindřich VIII., který byl původně katolíkem, ale zosobních důvodů přestoupil kprotestantismu aroku 1534 založil samostatnou anglikánskou církev. Sám zároveň stanul vjejím čele. Od té doby až dodnes jsou angličtí králové současně hlavou této církve, která vostrovní říši získala mnoho stoupenců. Král dal také zrušit všechny kláštery ajejich jmění istatky zabavil ve svůj prospěch.

Úspěch nekatolického vyznání vAnglii přímo ovlivnil mocenské spory na britských ostrovech. Odpor Skotů aIrů proti Angličanům, kteří chtěli své sousedy podmanit, rychle získal náboženský rozměr. Zvláště Iry sjednotila katolická víra natolik, že anglickému tlaku odolávali až do moderní doby.

ŠEST ŽEN JINDŘICHA VIII. Slavný anglický král se rád ženil, ale stejně rád se svých manželek zbavoval. Dvě znich dal dokonce popravit. První byla Anna Boleynová [bolinová], původně dvorní dáma, která nepřímo způsobila vznik samostatné anglikánské církve. Kvůli ní se totiž hodlal Jindřich rozvést sprvní manželkou Kateřinou Aragonskou. Poněvadž papež nedal krozvodu souhlas, zřekl se panovník katolicismu, založil anglikánskou církev aAnnu si vzal. Na popravišti skončila takéJindřichova pátá manželka Kateřina Howardová [haua:dová]. Zšesti manželek jej přežila jediná. Vysoký, kstáru tělnatý muž, vynikající lovec imilovník hudby, se spolu se svými šesti ženami stal vděčným tématem četných literárních idramatických ztvárnění.

Obr. 159 Královna Alžběta I. se nikdy neprovdala, ačkoli se oruku anglické panovnice pokoušel nejeden vlivný evropský vládce. Alžbětin portrét namaloval v roce 1588 Marcus Geeraerts na oslavu porážky španělské Armady, zobrazené vpozadí. Umělec zachytil panovnici vjednom zjejích pověstných kostýmů, kterým se hlásila kšpanělské módě, ač jinak se Španěly všemožně soupeřila. Všimněme si širokého, krajkou zdobeného okruží, vypasovaného živůtku, širokých vycpaných rukávů aozdob ze stuh ašperků. Sukně má až sudovitý tvar. Vyčesané ačástečně vyholené vlasy slouží kzdůraznění čela. Napodobování vyumělkované dvorské módy se však zdaleka všem mužům nelíbilo. Ben Jonson dokonce veršoval: „Já mám raději prostou krásu,/ to je půvab, po němž pasu,/ volně rozpuštěné vlasy…/ nedbalost je výraz krásy. Ať jde kčertu kosmetika, ta se srdce nedotýká.“

Alžběta I.

Kprudkému rozvoji anglikánské církve icelé země došlo za panování Jindřichovy dcery Alžběty I. (vletech 1558-1603). Bývá též nazývána panenská královna, protože zůstala neprovdána, ačkoli historie zná jména jejích významných milenců. Byla to dáma neobyčejně bystrá, za jejíž vlády nastoupila Anglie cestu kpřednímu postavení mezi světovými mocnostmi. Toto místo si pak udržela až do konce druhé světové války. Ne náhodou považují Angličané alžbětinskou dobu za jedno znejslavnějších období svých dějin.

Nebývalý rozkvět nastal v kulturní ihospodářské oblasti, vníž však ostrovní mocnost nepostupovala právě ohleduplně. Anglické lodě začaly tehdy soustavně pronikat do zámořských oblastí, zvláště kamerickým břehům, kde ovšem narazily na zájmy Španělska. To se anglickým snahám bránilo tím více, že posádky anglických korábů postupovaly nevybíravě azáměrně se uchylovaly k pirátským způsobům. Velmi často přepadávaly španělské lodi, přivážející do Evropy zlato adalší bohatství zamerických kolonií. Toto lupičské řemeslo však lodní posádky nevykonávaly jako soukromníci, ale se souhlasem státu, který katolické Španělsko považoval za nepřítele. Královské pokladně také odváděly část svých výtěžků.

Obr. 160 Anglické vítězství nad španělskou Armadou; anglické flotile veleli admirál Howard aviceadmirál Drake (soudobá malba)

Jedním znejznámějších pirátů ve „státních službách“ byl mořeplavec Francis Drake [frensis drejk], kterého Alžběta ozdobila šlechtickým titulem sir. Drake jako první Angličan podnikl vletech 1577-1580 cestu kolem světa. Jiným anglickým dobyvatelem byl sir Walter Raleigh [uoltr rely], velký propagátor kouření tabáku. Tento schopný muž dal na počest své panenské královny části severoamerického území jméno Virginie [virdžínyje] (virgin je anglicky panna). Po porážce španělské Armady se Anglie pozvolna stávala královnou moří. Úspěšně si však počínala ivrozšiřování obchodních styků. Přesně vroce 1600 vznikla Východoindická společnost, která organizovala pronikání Angličanů do Indie.

Řeknete si: Ten člověk, co za dne krade avečer se veřejně modlí, je ďábel. Avšak právě tak jako král Filip (tj. španělský panovník Filip II.) dává písemné příkazy vašemu místokráli, Donu Martinu Enríquovi, ainstruuje ho, co má dělat ajak má vládnout, tak ijá dělám to, co jsem dostal jako příkaz od své paní akrálovny (Alžběty I.), abych totiž jel do těchto částí světa. Proto dělám to, co dělám, anení-li to správné, ona otom ví, ale mně to nikdo nemůže klást za vinu. Mrzí mě, že to musí platit jeho poddaní, ikdyž já bych raději bral jen to, co patří králi Filipovi aDonu Martinu Enríquovi. Anemíním stím přestat, dokud nevyberu dva miliony, oněž vSan Juan de Ulúa přišel můj bratranec Juan de Aquines (tj. John Hawkins), jak to dosvědčují příslušné doklady.

(Španělské svědectví orozhovoru sFrancisem Drakem na palubě lodi Zlatá laň; překlad Alois Bejblík)

Alžbětinou smrtí skončila vláda rodu Tudorovců ana anglický trůn usedl vroce 1603 Jakub I. zdynastie Stuartovců. Byl to duševně nevyrovnaný panovník, který se prý nechtěl mýt akoupat. Ve svých rukou soustředil vládu nad Anglií, Irskem aSkotskem, vněmž panoval již dříve.

Pojmy:

Autodafé –pojem pochází zlatinského sousloví actus fidei, tj. čin víry; poprava kacíře byla tedy vtomto chápání skutkem hodným opravdového katolíka.

Genocida –vyhlazení určitého kmene či národa. Raný kapitalismus je označení období, vněmž se prosazují kapitalistické vztahy. Základem kapitalismu je podnikání voblasti obchodu avýroby. Finance získané zpodnikání (kapitál) slouží podnikateli kzaplacení mzdy zaměstnancům, k dalšímu podnikání ik uspokojování vlastních potřeb. Vpoměrech středověkého křesťanství, odsuzujícího půjčování peněz na úrok i nepřiměřený zisk, se kapitalismus nemohl plně prosadit. Teprve velké evropské reformace, zvláště kalvínství, přinesly změnu pohledu. Kalvinismus vystoupil snázorem, že žádný člověk sice neví, bude-li spasen, avšak že je vjeho moci přičinit se prací o zlepšení svého postavení na pozemském světě. Má-li úspěch, je to znamení, že spasen být může. Vkalvínsky zaměřených státech, zvláště ve Spojeném Nizozemí, se proto raněkapitalistické vztahy rozvíjely rychleji než ve většině států katolických. Konverze –přeměna, změna; přestup kjiné náboženské víře či vyznání.

Důležitá data:

1516 –nástup Karla Habsburského na španělský trůn

1534 –vznik anglikánské církve

1558 –návrat přístavu Calais do držení Francie

1572 –bartolomějská noc

1579 –vznik utrechtské unie

1584 –zavraždění Viléma Oranžského

1588 –porážka Armady anglickou flotilou

1598 –vydání ediktu nantského

1603 –smrt královny Alžběty I. anástup Stuartovců vAnglii

Otázky, úkoly:

1. Proč se 16. století označuje za zlatý věk španělských dějin? 2. Jakým způsovem nakládali španělští králové skoloniálním bohatstvím? 3. Kterou událostí skončilo ve Španělsku období zlatého věku? 4. Uveďte hlavní příčiny nizozemské protihabsburské revoluce apopište její průběh. 5. Objasněte historické kořeny existence

stránce měnil poddané v nevolníky . Na rozdíl od poměrů vhabsburské monarchii byl především vRusku rolník (takzvaný mužik) nesvobodným atéměř všech práv zbaveným člověkem, snímž vrchnost mohla volně disponovat.

Formy zemědělského hospodaření se lišily podle postavení rolníků. Voblastech srobotním anevolnickým systémem převládal šlechtický velkostatek, závislý na nucené práci poddaných anevolníků. VAnglii aNizozemí se naopak postupně vytvářel farmářský systém, založený na principu pronajímání půdy svobodným nájemcům. Jakákoli forma svobodného či nájemného vlastnictví se přitom ukazovala jako mnohem produktivnější než robotní systém.

Manufakturní ařemeslná výroba

Přestože v17. století stále převažovala rukodělná výroba, nastalo ivtéto lidské činnosti období postupných změn. Pozvolna se rozpadaly staré cechovní organizace ařemeslná malovýroba byla nahrazována vý-

konnější výrobou manufakturní. Na vesnicích se začala prosazovat práce na zakázku pro velké firmy. To znamenalo obživu azlepšení situace nemajetného obyvatelstva. Knejvýznamnějším odvětvím, která se ve druhé polovině 17. století rozvíjela rychleji než ostatní, patřila těžba azpracování železa, textilní a sklářská výroba. Právě vtěchto odvětvích se prosazovaly inové technologie související srozvojem vědy.

Základními zdroji energie zůstávaly inadále voda, vítr apalivové dřevo. Proti dřívějším dobám však podstatně vzrostlo jejich využití. Rostl počet azvyšoval se výkon pohonných mechanismů – vodních kol a větrných mlýnů. Stále větší poptávka po železe vedla khledání nových tepelných zdrojů apostupně se, zejména vAnglii, přecházelo kvyužívání kamenného uhlí, které nahrazovalo dříve převažující uhlí dřevěné, jehož výroba přispívala kdevastaci lesů. Zvyšování výroby železa vhamrech, které spotřebovávaly dřevěné uhlí, vedlo kpronikavému zmenšení lesních ploch především vzápadní Evropě.

Obchod

Se stoupající řemeslnou azemědělskou výrobou úzce souvisel irozvoj obchodu. Také vtéto oblasti byl patrný nerovnoměrný postup jednotlivých evropských zemí. Mezi nejvýznamnější obchodní centra té doby patřily Amsterodam, Londýn, Liverpool [lívrpúl], Lisabon, Paříž, Lyon, Hamburk, Štětín aStockholm. Právě tato velká města, převážně důležité přístavy, se stávala středisky dálkového obchodu, který měl nyní nahradit starší místní obchod ajeho centra. Itato skutečnost prohlubovala rozdíly mezi západní astřední Evropou. Zvláště zámořský obchod se stával hnacím motivem rozvoje hospodářství velkých států.

Věda

Žádné změny by nemohly nastat bez rozvoje vědy. Rozvíjely se obory jako matematika, fyzika, lékařství, biologie achemie, stranou nezůstávaly ovšem ani obory humanitní.

Knejvětším postavám vědy tohoto období patřil anglický matematik, astronom afyzik Isaak Newton [ňútn] se svým zákonem všeobecné gravitace azákladními poučkami zoblasti mechaniky. Dále sem můžeme zařadit anglického fyzika achemika Roberta Boyla [bojla], objevitele vztahu mezi tlakem aobjemem plynu, ijeho krajana přírodovědce Roberta Hooka [húka], autora zákona odeformaci těles. Německý fyzik Otto von Guericke [gerike] sestrojil první vývěvu. Anesmíme zapomenout ani na francouzského fyzika Denise Papina [papena], jehož aplikovaný praktický vynález – tlakový hrnec – zná dnes každá hospodyňka.

Kpodpoře vědy avědeckého poznání vznikaly vědecké společnosti, které do jisté míry nahrazovaly neschopnost tehdejších univerzit vyrovnávat se snovými poznatky rozvíjejících se věd atechniky.

Vysoké školy až do poloviny 18. století pěstovaly převážně humanitní

Obr. 181 Soukenická manufaktura hraběte Jana Josefa Valdštejna vHorním Litvínově na počátku 18. století

Obr. 182 Větrný mlýn ve Wijku – charakteristická nizozemská krajina zachycená Jacobem van Ruisdaelem [rojzdálem] kolem roku 1665

obory – filozofii, jazykovědu ateologii. Rozvoj exaktních věd (přírodovědných atechnických oborů, založených na měřitelnosti) se soustřeďoval více do vědeckých společností. Ani ty však ze svého programu nevylučovaly humanitní obory. Knejvýznamnějším patřila Královská společnost založená vLondýně vroce 1662 a Královská akademie vzniklá vPaříži roku 1666.

Zrod vědeckých společností sdružujících badatele zrůzných oborů naznačoval, že pozvolna končí období velkých osobností, objímajících svými znalostmi téměř všechny oblasti lidského vědění. Tomuto typu učenců se říká polyhistorové asvým založením byli filozofy, neboť právě filozofie stále ještě zastřešovala ausoustavňovala lidské poznání. Pro rozvoj evropského myšlení znamenala velký podnět díla francouzského myslitele amatematika René Descarta [dekárta], spoléhajícího na suverenitu lidského rozumu, Angličana Thomase Hobbese [houbse], zastánce silné státní moci, jeho krajana Johna Locka [džona loka], zabývajícího se státoprávními ipsychologickými problémy. Locke mimo jiné razil názor, že společnost je dohodou svobodných, myslících lidí. Povinností státu je zajistit jim prostor pro naplnění této svobody adbát ouplatnění rovnoprávnosti občanů. Holandský Žid Baruch Spinoza byl pak hlasatelem snášenlivosti ademokracie. Logikou aproblémem přesného pojmového myšlení se zabýval Němec Gottfried Wilhelm Leibniz [lajbnic]. Vurčité míře patří ktěmto velkým duchům také Jan Amos Komenský, hlavně svými vševědnými (pansofickými) snahami shrnout azpřehlednit výsledky lidského poznání.

Na počátku 18. století však již bylo zřejmé, že vědecké poznání dospělo do značné šíře ahloubky. Vsilách sebegeniálnějších jedinců už nebylo je vúplnosti zvládnout. Vývoj pak zákonitě spěl kosamostatňování asebeuzavírání jednotlivých věd.

JOHN LOCKE se narodil roku 1632 poblíž Bristolu avystudoval na univerzitě vOxfordu, kde pak působil jako učitel řečtiny, rétoriky amorální filozofie. Vroce 1667 se stal lékařem lorda Ashleye [aešlyje], snímž ho poutalo osobní přátelství. Vroce 1675 musel Anglii opustit avrátil se až po jedenácti letech ve službách Viléma III. Oranžského. John Locke patří kpředním světovým filozofům. Je znám svou te-

orií státu apráva, podle níž má stát zajistit svobodu arovnoprávnost občanů, jinak panovník ztrácí právo vládnout. „Jestliže se zákonodárce snaží udržovat lid votroctví…, je lid zproštěn jakékoli další poslušnosti amoc připadá zpět lidu.“ VLockově rozsáhlém amnohostranném díle najdeme pojednání opsychologii, etice, náboženství, sociologii ipedagogice. Lockovy sebrané spisy vyšly poprvé vroce 1714. Po odchodu ode dvora pobýval vOatesu [outsu] nedaleko Londýna, kde také roku 1704 zemřel.

Náboženské poměry

Náboženské rozdělení křesťanské Evropy, které se vytvořilo vprůběhu druhé poloviny 16. století, se v17. století ještě prohloubilo aupevnilo. VEvropě tak žili vedle sebe (ačasto proti sobě) obyvatelé hlásící se křímskému katolicismu, evangelíci různých vyznání (zvláště luteráni akalvinisté), evropský východ (především Rusko) se hlásil kpravoslaví. Vestředovýchodní části Evropy se začínalo prosazovat iřeckokatolické náboženství. Voblastech kontrolovaných osmanskými Turky byl hlavním náboženstvím islám.

Křesťanská Evropa však stále ještě nedokázala dospět kpoklidnému soužití sčetnými komunitami Židů, které nalezneme snad ve všech tehdejších státech. Židé byli nuceni žít uzavřeni vghettech ave společnosti nemohli získat plnoprávné postavení. Ivtéto izolaci dokázali rozvíjet svou kulturu, měli vlastní školy avyspělou literaturu.

Pojmy:

Střídavý systém je způsob obdělávání půdy, který od 18. století postupně vytlačoval úhorový systém; definitivně převládl až v19. století. Je založen na pravidelném střídání plodin ana přírodním hnojení.

Manufakturní výroba –výroba založená na dělbě práce aruční řemeslné technice. Oproti starším cechovním dílnám však soustřeďuje větší množství profesí buď na jednom místě, nebo vrůzných lokalitách (takzvaná rozptýlená manufaktura). Manufakturní výroba se pokládá za předstupeň výroby tovární, charakteristické pro 19. století.

Otázky, úkoly:

1. Co ovlivnilo populační vývoj v17. století? 2. Jak se lišilo postavení poddaných vjednotlivých částech Evropy? 3. Vyložte rozdíl mezi cechovní amanufakturní výrobou. 4. Kdo to byli polyhistorové aproč v17. století jejich éra pozvolna končila? 5. Jaké názory na uspořádání společnosti zastával John Locke? 6. Charakterizujte náboženské poměry vEvropě po skončení třicetileté války.

3. ZÁPADOEVROPSKÉ STÁTY POSKONČENÍ TŘICETILETÉ VÁLKY

Absolutismus aparlamentarismus

Vpolovině 17. století existovaly dva základní typy států. VAnglii aNizozemí byl centralistický aabsolutistický systém odstraněn anahrazen zvýrazněnou

Obr. 183 Autorem slavného obrazu Západ slunce nad přístavem je Claude Gellé [klód žele], zvaný Lorrain [loren]

Tato publikace je druhou částí čtyřdílné řady učebnic dějepisu pro čtyřletá gymnázia. Připravuje studenty na maturitu i k přijímacím zkouškám na vysoké školy humanitního zaměření.

Nejdůležitější charakteristikou celého projektu učebnic je paralelní výklad světových a národních dějin.

Vzhledem ke svému pojetí a struktuře učiva naleznou učebnice uplatnění nejen na gymnáziích, ale i na dalších typech středních škol.

Pro nižší ročníky víceletých gymnázií doporučujeme obdobnou řadu Dějepis pro 6. až 9. ročník ZŠ a odpovídající ročníky víceletých gymnázií.

ISBN 978-80-7235-673-7