ČÍTANKA 2 PRO ZŠ

ČÍTANKA

pro základní školy

2

Připravily: PhDr. Jana Čeňková, Ph.D., Alena Ježková, Ph.D.

Schválilo MŠMT čj. 1579/2022 dne 7. 4. 2022 k zařazení do seznamu učebnic pro základní školy jako součást ucelené řady učebnic pro vzdělávací obor Český jazyk a literatura s dobou platnosti šest let.

Tato čítanka je první částí řady čítanek pro 1. stupeň ZŠ. Je zpracována v souladu s RVP pro základní vzdělávání. Celou řadu čítanek tvoří:

Čítanka 2 pro základní školy (J. Čeňková, A. Ježková)

Čítanka 3 pro základní školy (J. Čeňková, A. Ježková)

Čítanka 4 pro základní školy (J. Čeňková, A. Jonáková)

Čítanka 5 pro základní školy (J. Čeňková, Z. Jonák)

K čítankám je k dispozici metodická příručka pro učitele.

Řadu čítanek provází paralelně soubor učebnic a pracovních sešitů Český jazyk pro 2.–5. ročník ZŠ.

© Jana Čeňková, Alena Ježková, 2010

Illustrations © Gabriel Filcík, 2010

© SPN – pedagogické nakladatelství, a. s., 2010

ISBN 978-80-7235-447-4

„To nejde. Auto není pro psa. Tatínek říkal, že tohle auto je pro kočku.“

„Ale když já bych se hrozně rád něco nového naučil,“ skuhral snaživý maxipes.

Ája chvilku přemýšlela, a potom povídá:

„Hm – kdyby tě tak vzali do školy…“

„Co je to škola?“

„Tam se právě učí nové věci. Číst, psát, počítat a tak.“

„Pche – počítat já umím! Hele: dvě přední a dvě zadní jsou všecky čtyři!“

„Tam by ses ale naučil počítat třeba až do desíti!“

„Na co. Stejně nikdo nemá deset noh.“

„Bajo! Kousek stonožky.“

„Ale číst – to bych se docela rád naučil. A psát taky. Takhle, když mi tatínek pořád říká ,to si piš’, tak já nemůžu.“

Ája se ve škole zeptala pana učitele, zda by tam s ní mohl chodit také Fík.

„To je bratr?“ tázal se učitel.

„Prosím ne, to je pes. Ale on umí správně mluvit.“

Pan učitel se rozpačitě poškrábal za uchem:

„Inu – mám strach, aby nám tu nedělal psí kusy.“

„Prosím ne – dělit on neumí.“

Děti začaly žadonit:

„Prosím, ať sem smí! Prosím, vezměte ho do třídy!“

A jeden žák podotkl, že aspoň bude nějaká psina.

„To ne!“ ohradila se Ája.

„S Fíkem může být leda maxipsina, protože on je maxipes.“

A tak druhého dne přišel Fík s Ájou do školy. Slušně pozdravil a hned se přezul.

„Copak si to neseš na zádech?“ zeptal se ho učitel.

„Prosím, to je patník.“

„Pravda, patník. A nač potřebuješ ve škole patník?“

„Prosím, abych o přestávce měl kam jít, až děti půjdou…“

„Dobrá, dobrá,“ přerušil jej učitel, „to stačí. Já už vím. Patník –správně! Tak se u nás posaď, Fíku.“

Maxipes se posadil do lavice vedle Áji a dával veliký pozor, aby se toho hodně naučil. Jenom občas mrkl očkem pod okno, kde stál vozík vrchovatě naložený chlebem. Jeho svačina.

Při psaní se učili psát osmičku a pan učitel připomínal:

„A píšeme pravičkou, prosím!“

Všichni psali osmičky a každý napsal jednu, jenom žák Fík napsal osmičky dvě. Pan učitel, obcházeje lavice, zastavil se u maxipsa a řekl:

„Žáku Fíku, tys nedával pozor! Říkal jsem napsat jednu osmičku!“

Příhody maxipsa Fíka (zkráceno) Ilustrace Jiří Šalamoun

OTÁZKY A ÚKOLY:

1. Proč Fík napsal dvě osmičky?

2. K čemu potřeboval Fík patník?

3. Co znamená slovo „maxipes“? Vytvoř ještě jiná slova s předponou „maxi“ a vysvětli, co znamenají.

4. Co znamená slovo „skuhrat“? Zkus ho nahradit jinými slovy podobného významu. Vysvětlete, co znamená „dělat psí kusy“.

VYPRÁVÍME SI:

Vymyslete ještě jednu příhodu s maxipsem Fíkem. Můžete si vzpomenout i na večerníček.

Z meteorologické kuchyně

Jiří Žáček

Co říká pan meteorolog rosničce

Bude pršet?

Bude hezky?

Pověz mi to –

ale česky!

Tak už začni, tři, dva, teď –v televizi chtějí slyšet správnou předpověď!

A co na to rosnička:

Kvak –

bude nízký tlak!

Neboli vezměte si pršipláště do školy!

OTÁZKY A ÚKOLY:

1. Víte, jak vypadá rosnička?

2. Komu se dnes říká „rosnička“?

3. Jakou práci dělá meteorolog? Zkuste popsat dnešní počasí, jako byste byli meteorolog.

POPLETENÁ PŘÍSLOVÍ:

Dejte popletená přísloví do pořádku a vysvětlete, co znamenají:

Kdo jinému jámu kopá, tak se z lesa ozývá.

Ranní ptáče nejsou koláče.

Lež je nejlepší kuchař.

Znáte ještě nějaká jiná přísloví?

Kolik má Praha věží

Červená bunda

Alena Ježková

Dnes se mi nechce z postele. Za oknem je zamračená obloha a prší. Budík už pípal, ale já ještě ležím a oči mám zavřené. A je tu máma. „Vstávej, Martine! Nebo přijdeš pozdě do školy.“

Oblékám se a čistím si zuby. Snídani mám připravenou. Koušu do chleba a upíjím kakao. Táta je už pryč, vstává jako první a pospíchá do práce. Pracuje od sedmi hodin. Ještě že mně škola začíná až v osm!

Maminka se obléká. Taky spěchá, i když do práce může přijít později. Pobíhá po bytě, chvíli je v kuchyni, potom v pokoji. Nejdéle se zdrží v koupelně, češe se a maluje si oči a pusu.

Nasnídám se, beru si školní batoh a chci nepozorovaně zmizet, než si máma všimne, co mám na sobě.

„Tak ahoj, mami.“

„Počkej, Martine! Co sis to oblékl?“

Mám na sobě své nejmilejší tričko s modrými a bílými pruhy. Takové námořnické.

„To je přece letní tričko,“ zlobí se maminka. „Nevíš, že je podzim? A navíc prší.“

Vím dobře, že je podzim. Podzim přichází, sotva v září začne škola. Nosí zimu a déšť, listí na stromech žloutne a potom opadá. Na takové počasí je ale námořnické tričko nejlepší! Když ho člověk má na sobě, může si tak trochu myslet, že je ještě léto. Může vzpomínat, jak v tom tričku s ostatními kluky běhal po louce a v potoce lovil ryby. Může vzpomínat na prázdniny.

Jenže máma se přesvědčit nedá. „Vezmi si červenou bundu s kapucí, nebude ti pršet na hlavu.“

Mračím se. Červenou bundu nemám rád. Má kovový zip s ostrými zuby a velké cvočky jako vykulené oči. Zubí se a šklebí se na mě, jako by říkala: Podzim, chlapečku, to je můj čas!

Vztekám se, ale máma mi tu červenou bundu navlékne. Bzzz, zabzučí zip a sevře mi krk.

Popadnu batoh, dám mámě pusu a jsem pryč. Jak běžím po scho-

zelených plodů. Každý byl ještě kulatější než citron a každý měl na sobě plno ostnů. Plno bodlinek.

„Prosím, já vidím dva,“ hlásil se čížek. „Já pět!“ volal vrabec. „Já osm! Já deset! Já padesát! Já sto!“ volali další a další, a najednou celá třída vyletěla do koruny stromu.

„Ticho!“ volal pan učitel, „mluví jen ten, kdo se přihlásí!“ Ale nebylo mu rozumět, protože všichni švitořili jeden přes druhého. Pak se dva – to se rozumí, že vrabec a čížek! – začali na jedné té pichlavé kouličce houpat.

„Okamžitě přestaňte!“ volal pan učitel, „poraníte se o ostny, nebo se to s vámi utrhne!“

Ale než to dořekl, tak se to s nimi utrhlo. – „Buch!“ žuchlo to do trávy.

„Tak vidíte, co jste způsobili svou neukázněností!“ zlobil se pan učitel.

V trávě v té době podřimoval ježek. Když to tak vedle něho bouchlo, polekal se a vybatolil se z úkrytu.

„Ježééék!“ začali křičet žáci ptáci a hlučeli tak, že nebylo slyšet pana učitele. Ten volal z plných plic „ježek“, aby je upozornil na to, jak se z kaštanu právě opravdu vylíhnul ježek.

„My si taky vylíhneme jednoho ježka!“ volali ostatní a začali se houpat na pichlavých kouličkách ještě víc. Jeden plod po druhém padal na zem, ale z žádného z nich už ježek nevyskočil. Některé se zakutálely, některé ani nepukly, ale některé popraskaly.

Ptáček bělohlávek ty popraskané prohlédl. Z některých vypadl lesklý hnědý plůdek, v některých zůstal. „Nejsou ještě zralé,“ sděloval bělohlávek panu učiteli, „v těch ještě nejsou ježčátka k vylíhnutí.“

„Tak vidíte,“ zlobil se pan učitel na svou třídu. „Naděláte víc škody než užitku. Všichni zůstanete dneska po škole a každý napíšete stokrát: „Nemám líhnout ježky bez svolení vyučujícího!“

Jen čížek s vrabčákem po škole nebyli. Vždyť také oni jediní vylíhli správného, zralého ježka. Co vyprávěla noc

OTÁZKY A ÚKOLY:

1. Jaké plody byly na stromě?

2. Co by se mohlo podle vaší fantazie ještě vylíhnout?

3. Vyrobte si ježky z kaštanů a špejlí.

Neposlušná tkanička

Daniel Hevier

Tkanička mi leze z bot –vůbec mi to není vhod.

Utekla mi, tralala –myslí, že je žížala.

Nevyplazuj jazyk na lva Ilustrace Květa Pacovská

Uhodněte, jaké má kdo povolání:

Když maminka potřebuje nové šaty, koupí si látku a jde za paní Dvorskou. Paní Dvorská látku rozloží, křídou na ni překreslí střih a látku rozstříhá na kousky. Kousky sepne k sobě špendlíky s barevnými hlavičkami a maminka si našpendlené šaty musí zkusit. Paní Dvorská sem tam něco poopraví, a když je spokojená, látku sestehuje a nakonec sešije na šicím stroji. Takové šaty mamince padnou jako ulité.

Jaké povolání má paní Dvorská?

Jednou jsme seděli doma u večeře. Najednou prsk, světlo zhaslo a v celém bytě nastala tma. Přestala jít pračka i televize. Tatínek vzal baterku a šel zkontrolovat přívod elektřiny, ale závadu neuměl nalézt. Musel zavolat pana Jánského. Pan Jánský se bezpečně vyzná ve všech barevných drátcích, kudy proudí elektřina. Umí vyměnit jistič nebo vadnou zásuvku. Poradil si i s naší tmou a brzy se u nás světlo zase rozsvítilo.

Jaké povolání má pan Jánský?

Moje teta má ordinaci, kam za ní lidé přicházejí s nemocnými zvířátky. Teta je umí vyléčit. Někdy ji zavolají ze zoologické zahrady, aby přijela a pomohla některému ze zvířat, která tam chovají. Jednou musela hrochovi vytrhnout zkažený zub.

Jaké má teta povolání?

Před dílnou pana Sládka stále parkuje několik aut. V jeho dílně to voní motorovým olejem, všude jsou nejrůznější součástky. Pan Slá-

dek se stará o naše auto. Na podzim vymění letní pneumatiky za zimní a zkontroluje olej. Přitom celé auto prohlédne, jestli je v pořádku.

Když najde nějakou závadu, opraví ji.

Jaké povolání má pan Sládek?

Babičce to v modré uniformě sluší. Od rána chodí po městě s velkou kabelou a roznáší dopisy, časopisy a balíčky. Lidé ji už znají a babička si s nimi ráda povídá. Večer ale doma vzdychá, že ji bolí nohy.

Jaké povolání má babička?

ÚKOLY:

1. Zkuste vyprávět krátce o povolání vašich rodičů nebo někoho blízkého z rodiny.

2. Předveďte ve dvojicích beze slov nějakou profesi. Ostatní spolužáci hádají, co předvádíte.

Najděte názvy zvířat, která se ukrývají ve větách:

Přeskoč kaluž na silnici!

Velká města jsou Praha, České Budějovice nebo Brno.

Špatný žák je lenivý.

Babička necky nechce vyhodit.

Lenko, zajdi k sousedům pro sůl!

Polož tu těžkou tašku na zem.

Lucko, byla jsi dnes plavat?

Nejez mi jednohubky, mám je k večeři.

(jelen, kočka, bobr, kobyla, zmije, kuna, koza, kanec)

Mléčný bar

Zdeněk Svěrák

1.

Když jde naše třída do baru mléčného

bere s sebou třídního Járu Ječného

Náš třídní je taky na sladký

pečivo

Má daleko radši oplatky

než pivo

Dáme si: Pětatřicet chlebíčků, je nám jako v nebíčku.

Pětatřicet kremrolí, co se v puse rozdrolí.

Pak se nese do baru

pětatřicet pohárů.

Když to všichni spapají, pak ještě (vždycky)

pětatřicet kakají, kakají, kakají.

2.

Učitel zná řeči a má z nich doktorát

bez řečí však sní pět mandlových čokolád

Co je dobrý, to je nezdravý

přátelé

Učitel nám o tom vypráví vesele

Dáme si: Pětatřicet chlebíčků, je nám jako v nebíčku.

Pětatřicet kremrolí, co se v puse rozdrolí. Pak se nese do baru pětatřicet pohárů.

Když to všichni spapají, pak ještě (vždycky)

pětatřicet kakají, kakají, kakají.

3.

Pro případ, že člověk potká psy

toulavé

Koupíme pár dobrot do kapsy do pravé

Vracíme se zpátky do školy

pěšinou

Celou třídu břicho rozbolí

většinou

Měli jsme: Pětatřicet chlebíčků, je nám jako v nebíčku.

Pětatřicet kremrolí co se v puse rozdrolí. Pak se nese do baru pětatřicet pohárů.

Když to všichni spapají pak ještě (vždycky)

pětatřicet kakají, kakají, kakají.

Jaké je to v čudu

ÚKOL: Zkuste vyjmenovat, co všechno se prodává v mléčném baru.

ZPÍVÁME:

Známou píseň si zazpívejte.

Dobrodružství na moři

Zbigniew Przyrowski

Siréna třikrát zahoukala. Námořníci zvedli můstek spojující loď s molem a svinuli silné lano. Zaduněl motor a výletní loď „Vanda“

zvolna odplouvala. Nejprve trochu couvla a potom velkým obloukem vyjela na moře. Jirka seděl na lavici vedle tatínka. Zpočátku byl tichoučký a klidný. Není divu – byla to jeho první mořská cesta. Oče­

kával, že se moře rozbouří vysokými vlnami a že loď se bude divoce houpat, proto silně tiskl tatínkovu ruku. Ale „Vanda“ plula klidně,

Já jsem malý koledníček

Já jsem malý koledníček, tetičko!

Přišel jsem si pro červený vajíčko, pro vajíčko červený, pro koláček bílý: jakpak je vám koledníček milý?

OTÁZKY:

1. Co je koleda? Kdy říkáme koledy?

2. Znáte jinou velikonoční koledu?

Velikonoce v Bullerbynu

Astrid Lindgrenová

Teď vám budu vyprávět, jak jsme se měli letos o Velikonocích v Bullerbynu.

Na velikonoční středu přišly Britta a Anna ke mně časně ráno, protože jsme měly dělat velikonoční cedulky, takové, co se přišpendlují lidem na záda, aby o tom nevěděli. Nastříhaly jsme si spoustu lístků z bílého papíru, na které jsme namalovaly legrační panáky. Na některé jsme napsaly třeba „Vzteklý orangutan“ nebo „Pozor, zlý pes!“ a tak podobně. U Lasse a Bosse bylo taky plno ruchu. Kluci taky dělali velikonoční cedulky. Olle byl u nich a pomáhal jim.

Když jsme už měly kapsy plné cedulek, šly jsme Britta a Anna a já k Lassovi a Bossovi a Ollovi a ptaly jsme se, jestli si nepůjdou hrát. Jen abychom jim mohly nějak přišpendlit velikonoční cedulky.

Běželi jsme pak na norrgårdenskou pilu a hráli jsme si tam a šplhali na vyrovnané hromady prken. Celou dobu jsme se pokoušeli přišpen-

dlit jeden druhému cedulku, ale šlo to špatně, protože každý si dával pozor, aby se k druhému neobrátil zády. Za chvilku přišla Agda, naše děvečka, aby nám vyřídila, že máme jít domů jíst. A Lasse hned seskočil z hromady prken a dohonil Agdu a šel vedle ní a pořád si s ní povídal, co mu jazyk stačil. A aniž Agda co zpozorovala, přišpendlil jí na záda cedulku. Bylo na ní napsáno: „Ach, jak miluji Oskara.“ Oskar, to je náš čeledín. A když přišel do kuchyně a začal jíst, chodila Agda sem tam a na zádech měla napsáno: „Ach, jak miluji Oskara.“ Oskar se plácal do kolen, smál se a říkal:

„To je dobře, Agdinko, to je dobře.“

A Lasse a Bosse a já jsme se smáli ještě víc. Konečně si Agda vzpomněla, že je velikonoční středa, a sáhla si na záda, pak popadla papír a spálila ho v kuchyňských kamnech. Ale smála se taky.

Když jsme se najedli, přitočila jsem se k Lassově bundě, která visela přes židli, a přišpendlila jsem na ni cedulku. Nic při oblékání nezpozoroval. A tak když jsme se zas vrátili na pilu, šplhal Lasse po hromadách prken s velkým bílým papírem na zádech a na něm bylo napsáno: „Jsem tak hloupý, že je to hrůza.“ To jsme se nasmáli! Že se to stalo právě Lassovi, který pořád říkal, že by mu nikdy nikdo nemohl přišpendlit cedulku!

Na velikonoční středu večer jsme se my všechny děti ustrojily jako velikonoční čarodějnice. Kluci taky. Já jsem měla Agdin kostkovaný šátek a pruhovanou zástěru a dlouhou černou sukni.

A pak jsem si vzala dlouhý pohrabáč od pece, abych měla na čem jezdit. Lasse si vzal velké koště ze stáje. Sedla jsem si obkročmo na pohrabáč a jela jsem na Norrgården a předala jsem tam Brittě a Anně velikonoční dopis: „Veselé

Velikonoce vám přeje stará čarodějnice, která se právě chystá na Čertův vrch,“ napsala jsem do dopisu.

Tatínek zrovna pálil spadané listí na naší zahradě a my čarodějnice jsme běhaly

Tato čítanka je součástí řady čítanek pro 2. až 5. ročník základní školy a je zpracována v souladu s požadavky RVP pro základní vzdělávání.

Přináší reprezentativní výběr z domácí i zahraniční literatury pro děti, obsahuje dostatek otázek, úkolů pro práci s textem a uplatňuje i mezipředmětové vztahy jak na úrovni didaktické, tak na úrovni praktické. Obsahově i metodicky je odkazy na vybrané, vhodné, rozvíjející texty propojena s učebnicí prvouky, jež odkazuje na konkrétní stránky a texty v čítance, jimiž lze výuku prvouky a čtení propojit a oživit.

Čítanka má stejně jako všechny části celé řady jednotnou schvalovací doložku MŠMT.

Řadu čítanek provází souběžná řada učebnic a pracovních sešitů českého jazyka. Bližší informace www.spn.cz

Ke každé učebnici a pracovnímu sešitu kvalitní obal zdarma.