Západočeský lázeňský trojúhelník by Petr Slezak

ZÁPADOČESKÝ LÁZEŇSKÝ TROJÚHELNÍK ZÁPADOČESKÉ LÁZNĚ VYBRANÉ K NOMINACI NA ZÁPIS DO SEZNAMU SVĚTOVÉHO DĚDICTVÍ UNESCO

Lubomír Zeman, Karel Kuča, Věra Kučová

KARLOVARSKÝ KRAJ A NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV

ZÁPADOČESKÝ LÁZEŇSKÝ TROJÚHELNÍK ZÁPADOČESKÉ LÁZNĚ VYBRANÉ K NOMINACI NA ZÁPIS DO SEZNAMU SVĚTOVÉHO DĚDICTVÍ UNESCO Vydal: Karlovarský kraj ve spolupráci s Národním památkovým ústavem a Klubem Za krásné Karlovarsko Texty © Lubomír Zeman, Karel Kuča, Věra Kučová 2008 Fotografie © Lubomír Zeman, Karel Kuča, Jan Prudík Historická dokumentace, plány a veduty © Stavební archiv Magistrátu města Karlovy Vary, Krajské muzeum Karlovarského kraje, Městské muzeum ve Františkových Lázních, Městský úřad Klášterec nad Ohří, F. Holly Kyselka, Karel Kuča, Lubomír Zeman Lektorovali: PhDr. Stanislav Burachovič, Bc. Karel Ksandr Publikace byla připravena na základě poznatků získaných v rámci následujících grantových úkolů: Grantový projekt Grantové agentury České republiky č. 409/06/1759 Lázně a lázeňství v České republice v kontextu světového vývoje lázeňství Programový projekt výzkumu a vývoje MK ČR č. DB06P01OPP002 Dokončení soustavného výzkumu urbanistického vývoje městských lokalit v České republice včetně odborného výběru pro mezinárodní prezentaci. Výzkumný úkol Národního památkového ústavu č. 301 Operativní průzkumy a dokumentace historických staveb Výzkumný úkol Národního památkového ústavu č. 402 Odborné poznávání, vědecké hodnocení, dokumentování a evidence kulturního dědictví 19. a 20. století Programový projekt výzkumu a vývoje MK ČR č. DB06P01OPP001 Odborné zhodnocení a komplexní dokumentace vybraných lokalit České republiky a koordinace koncepčních prací pro jejich nominaci na Seznam světového dědictví grafická úprava a tisk: KV TISK s. r. o. nákladem Karlovy Vary 2008 ISBN 978-80-87104-30-9

Obsah 03

Úvod (Lubomír Zeman, Karel Kuča, Věra Kučová) ............................................................................................... 03 Karlovy Vary .............................................................................................................................................................06 Historický a urbanistický vývoj (Karel Kuča, Lubomír Zeman) ............................................................................ 06 Architektonicky nejvýznamnější objekty (Lubomír Zeman) ................................................................................ 16 Mariánské Lázně .....................................................................................................................................................29 Historický a urbanistický vývoj (Karel Kuča, Lubomír Zeman) ............................................................................ 29 Architektonicky nejvýznamnější objekty (Lubomír Zeman) ................................................................................. 42 Františkovy Lázně ....................................................................................................................................................53 Historický a urbanistický vývoj (Karel Kuča, Lubomír Zeman) ............................................................................ 53 Architektonicky nejvýznamnější objekty (Lubomír Zeman) ................................................................................. 63 Západočeský lázeňský trojúhelník v evropském kontextu (Lubomír Zeman) ...................................................91 Obecně o lázeňství a jeho významu ......................................................................................................................91 Architektonická specifika lázeňských míst ...........................................................................................................91 Města Západočeského lázeňského trojúhelníku v kontextu vývoje evropské lázeňské architektury ............. 92 Klasicismus a biedermeier ................................................................................................................................... 92 Historizující slohy ................................................................................................................................................... 99 Secese a meziválečná architektura ................................................................................................................... 106 Zdůvodnění vynikající celosvětové hodnoty Západočeského lázeňského trojúhelníku ............................... 110 (Karel Kuča, Věra Kučová) Právní ochrana Západočeského lázeňského trojúhelníku (Věra Kučová) ..................................................... 112 Urbanisticky a architektonicky nejcennější území měst Západočeského lázeňského trojúhelníku vybraná pro budoucí nominaci na zápis na Seznam světového dědictví UNESCO ..................................................... 112 (Karel Kuča, Věra Kučová) Lázně na Seznamu světového dědictví UNESCO (Lubomír Zeman) ............................................................... 115 Literatura ...............................................................................................................................................................117 Publikace byla připravena na základě poznatků získaných v rámci následujících grantových úkolů: Grantový projekt Grantové agentury České republiky č. 409/06/1759 Lázně a lázeňství v České republice v kontextu světového vývoje lázeňství Programový projekt výzkumu a vývoje MK ČR č. DB06P01OPP002 Dokončení soustavného výzkumu urbanistického vývoje městských lokalit v České republice včetně odborného výběru pro mezinárodní prezentaci. Výzkumný úkol Národního památkového ústavu č. 301 Operativní průzkumy a dokumentace historických staveb Výzkumný úkol Národního památkového ústavu č. 402 Odborné poznávání, vědecké hodnocení, dokumentování a evidence kulturního dědictví 19. a 20. století Programový projekt výzkumu a vývoje MK ČR č. DB06P01OPP001 Odborné zhodnocení a komplexní dokumentace vybraných lokalit České republiky a koordinace koncepčních prací pro jejich nominaci na Seznam světového dědictví

Úvod 04

Využívání přírodních léčivých zdrojů má celosvětově prastarou tradici. Česká republika je zemí mimořádně bohatou na minerální prameny a léčebné lázně. České a moravské lázeňství patřilo a patří objektivně k nejvyspělejším na světě. Zlatým věkem českého lázeňství bylo období od 18. století do počátku 20. století. Jednou z nejvýraznějších specifik Karlovarského kraje v rámci České republiky je právě lázeňství. Výskyt tak velkého množství léčivých minerálních pramenů v jedné oblasti nemá v České republice ani jinde ve světě obdoby a dalo regionu nezaměnitelný charakter. Trojice velkých lázeňských center Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně představuje jedny z nejvýznamnějších příkladů světově proslulých lázeňských měst v celosvětovém měřítku. Jde o mimořádně dobře dochované urbanistické a architektonické celky reprezentující mezinárodní proud výstavby lázeňských center s klasicistní a historizující architekturou. Jedinečné jsou jak po stránce balneologické, tak po stránce památkové. Západočeský lázeňský trojúhelník je světově jedinečný uchováním věrohodného obrazu lázeňských měst z doby před polovinou 20. století. Právě kvalitní a stále ještě autentické a harmonické prostředí jejich lázeňských území je kvalitou, která je vysoce oceňována jak zdejšími obyvateli, tak stále více náročnými návštěvníky lázní, ať již z řad lázeňských klientů, tak i poučených turistů zaměřených na památkové dědictví. Západočeské lázně již nyní patří mezi unikátní světové architektonické a urbanistické dědictví lidské civilizace. Je naším společným cílem toto kulturní dědictví chránit, stále hlouběji poznávat, uchovávat i zpřístupňovat. Když v polovině listopadu 2007 vyhlásil časopis Travel in the Czech Republic výsledky ankety o nejatraktivnější místo České republiky, Karlovy Vary se umístily na 8. místě a Mariánské Lázně obsadily 13. místo. Západočeský lázeňský trojúhelník je bezesporu největší devizou celého Karlovarského kraje jak z hlediska cestovního ruchu, tak památkového bohatství. Památky spolu s krajinou a některými dalšími atraktivitami představují hlavní faktor, který přímo ovlivňuje rozvoj cestovního ruchu a s ním spojené ekonomické přínosy. Podíl cestovního ruchu včetně lázeňství se podílí cca 10–15 % na hrubém domácím produktu Karlovarského kraje. Jednou z priorit rozvojové politiky Karlovarského kraje je proto zachování a využití památkového fondu lázeňského dědictví a potenciálu kraje pro cestovní ruch, stejně jako podpora lázeňství. Záměrem publikace Západočeský lázeňský trojúhelník je seznámit širší veřejnost s nejvýznamnějšími soubory lázeňského dědictví Karlovarského kraje a České republiky, představit jejich památkové hodnoty podmíněné rozvojem lázeňství a vysvětlit, v čem lze spatřovat jejich výjimečnost, a zdůraznit jejich význam v evropském srovnání. V letech 2004–2005 byl zpracován významný krajský materiál Koncepce památkové péče v Karlovarském kraji (Karel Kuča – Lubomír Zeman: Památky Karlovarského kraje – Koncepce památkové péče v Karlovarském kraji, Karlovy Vary 2006). Kromě stanovení priorit v obecné péči o památkový fond kraje bylo jedním z cílů pojmenovat specifika regionu a památky, které si zaslouží zviditelnění jak v národním měřítku (například povýšením do kategorie národních kulturních památek), tak takových, které jsou nositelem identity kraje i v mezinárodním měřítku, a které je proto i nadále potřebné pokládat za priority. Na základě dokončené Koncepce byl v roce 2006 zpracován Návrh na zařazení částí historických center měst Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně do národního potenciálu pro budoucí nominace pro zápis na Seznam světového dědictví UNESCO, tedy do tzv. Indikativního seznamu České republiky. Aby byla zajištěna odborná objektivita návrhu, bylo pro všechna tři města provedeno v roce 2006 podrobné památkové vyhodnocení zástavby podle oborové metodiky.1 Památkové vyhodnocení zástavby se neomezilo pouze na stávající chráněné území všech tří měst, ale zahrnulo i navazující plochy, pokud vykazovaly památkové hodnoty. Provedené památkové vyhodnocení jednoznačně prokázalo, že lázeňská jádra západočeských lázeňských měst vykazují mimořádnou míru koncentrace památkových hodnot a nepochybně splňují kvalitativní požadavky pro případnou nominaci na Seznam světového kulturního dědictví. V rámci výzkumného úkolu Lázně a lázeňství v České republice v kontextu světového vývoje lázeňství (Lubomír Zeman a kolektiv, 2006–2008) bylo posouzení západočeských lázeňských měst provedeno i v kontextu ostatních světoznámých lázeňských měst střední a západní Evropy. Námět zviditelnit lázeňská města ve světovém měřítku podpořila vedle Karlovarského kraje i vedení jednotlivých měst dopisem adresovaným Ministerstvu kultury a Národnímu památkovému ústavu, v němž byla vyjádřena vůle uvedených subjektů usilovat o zápis na Seznam světového dědictví UNESCO. Tento záměr byl ze strany Ministerstva kultury i Národního památkového ústavu podpořen právě na základě aktuálně sumarizovaných a zdůvodněných jednoznačných urbanistických a architektonických kvalit všech tří měst.

Podle obecné struktury přípravy informací o lokalitách zařazených jednotlivými státy do indikativního seznamu byla pro projekt Západočeský lázeňský trojúhelník připravena úvodní dokumentace, která byla verifikována podpisem ministra kultury a diplomatickou cestou předána Centru světového dědictví UNESCO v Paříži. Dokumentace obsahuje stručný popis, zdůvodnění hodnot, informaci o existující právní ochraně a charakteristické fotografie všech tří měst. Kompaktnost urbanistických celků a koncentrace architektonicky hodnotných staveb je doložena plánovou přílohou, obsahující i optimální územní rozsah potenciální světové památky. Záměrem této publikace je přispět k tomu, aby společná snaha představitelů samosprávy, státní správy a široké občanské i odborné veřejnosti o zápis na Seznam světového dědictví byla podložena obecnou znalostí těchto kvalit. Pouze jasně definované a společně uznané cíle mohou být v budoucnu završeny úspěchem. Zápis Západočeského lázeňského trojúhelníku na Seznamu světového dědictví by se stal jak uznáním kvality, tak závazkem všech zúčastněných, že mezinárodně uznané kulturně-historické hodnoty budou předávány dalším generacím.

Mariánské Lázně - interiér Lázeňské kolonády, foto K. Kučaázek č. 01- 03.

Karlovy Vary 06

Historický a urbanistický vývoj Historická a současně lázeňská část Karlových Varů je sevřena v úzkém a velmi hlubokém údolí řeky Teplé, uzavřeném na dolním konci zúženým hrdlem mezi Petrovou výšinou (s Jelením skokem) a protější Ottovou výšinou. Nad ním se východní strana údolí amfiteatrálně rozšiřuje a nad zákrutem Teplé pod Výšinou přátelství

tvoří vyvýšenou ostrožnu. Mladší dolní lázeňská část města zaujímá rozšiřující se dolní konec údolí Teplé, která pak přibližně po kilometru ústí do Ohře. Mezi Ohří a strmě stoupajícím úpatím Slavkovského lesa se rozkládá novodobá část Karlových Varů, kterou řeka Teplá rozděluje na dvě části. Západní polovina, vlastní novodobé

Karlovy Vary, M. Merian, 1650 obrázek č. 01- 02.

městské centrum a někdejší Tuhnice, leží téměř na rovině. Východní část, tvořená především Drahovicemi, je širší, současně však svažitější. Údolí Teplé bylo součástí královské obory. První zásah do celistvosti lesního komplexu provedl Jan Lucemburský, který pro získání nových důchodů udělil roku 1325 loketskému manovi Kojatovi z Otnavic 16 lánů obory. Ten zde při starším kostele založil novou ves Oboru, díky čemuž se tento kostel stal farním. V roce 1325 Karlovy Vary ještě bezpečně neexistovaly. Jejich vznik je spojen s osobou Karla IV., který měl kolem roku 1350 podle známé pověsti ze 16.–17. století objevit hluboko v údolí Teplé horké vřídlo. Zřejmě již kolem roku 1358 zde ve vyvýšené poloze nad ohybem řeky dal vybudovat královský lovecký hrádek a při něm komorní městečko, které pojmenoval svým jménem (Karlsbad). Nazývalo se však obvykle Warmbad, případně česky Vary. Roku 1370 pak Karel IV. povýšil Vary na královské město, užívající stejných práv a svobod jako město Loket. Karlovy Vary patří v rámci středověku k velmi pozdním městským založením. Od počátku také nebyly klasickým středověkým městem, ale městem lázeňským, prvním v českých zemích a jedním z nejstarších v Evropě (od roku 1508 měly Vary statut veřejných lázní). Středověký půdorys Karlových Varů byl do značné míry příbuzný jiným městům v této oblasti, položeným v hlubokých údolích (Kraslice, Horní Slavkov). Byl podmíněn dramatickou modelací terénu a průběhem komunikací. Město se rozvinulo po obou stranách údolí. Nad levým břehem vyrostl opevněný královský hrádek, jehož analogií se na protější ostrožně stal opevněný kostel sv. Maří Magdalény, stojící nad mohutným vývěrem Vřídla. Ke kostelu od jihovýchodu klesala cesta od Prahy, Bochova a Olšových Vrat, která se kolem kostela rozšířila v širokou svažitou nálevku. Zcela analogický prostor vznikl na protější straně řeky, jižně pod hrádkem. Právě ten se

Karlovy Vary, půdorysný plán města z Prospektu 1733 obrázek č. 01- 03.

stal městským tržištěm (Markt), v jehož středu vyrostla zřejmě až roku 1567 varská radnice. Hned vedle radnice stávala od roku 1590 jako nezbytná součást lázeňství lékárna zvaná „U bílého orla“ či „Bílý orel“. Tržištěm stoupala cesta kolem hradu nahoru nad údolí ke kostelu v Oboře, který byl alespoň zprvu sídlem farní správy i pro nové město. Dále zřejmě pokračovala k Lokti. Osídlení snad již v předhusitské době postupovalo po stranách údolí po i proti proudu Teplé, ale jeho tehdejší délku nelze určit. Bezprostředně podél řeky lze předpokládat situování lázeňských objektů (ač jsou výslovně zmiňovány až od 16. století) a záhy i souvislých řad domů, zejména na tržišti, jehož návodní strana ležela dostatečně vysoko nad řekou. Kromě hlavní spojnice, protínající údolí napříč, vznikla záhy jistě i cesta údolím (která mohla ostatně také existovat již dříve v rámci obory), vedoucí dolů k Ohři a proti proudu do Bečova nad Teplou. Město nebylo opevněno, chránily je zejména příkré svahy, z nichž nemohlo být v této době vojensky ohrožováno, a zprvu snad jen dvě, později čtyři brány, uzavírající přístupové ulice. Karlovy Vary se zřejmě poměrně rychle rozvíjely a rozšiřovaly po délce údolí. Dokládá to poloha kostela sv. Ondřeje z doby před rokem 1500, vzdáleného od hlavního kostela přes 500 m. Nedlouho poté (1531) založil Albrecht Šlik ve Varech též špitál. V té době naopak značně zpustl královský hrádek, který roku 1567 přešel do vlastnictví obce. V polovině 16. století bylo ve městě na čtyřicet lázeňských domů a přibližně 200 koupelen v soukromých domech.2 Vřídelní voda byla vedena přes řeku Teplou dřevěnými žlaby přímo do koupelí v lázeňských i soukromých domech. Vlivem stísněných prostorových podmínek byly štítové městské domy natěsnány v uličních frontách vedle sebe bez oddělujících soutek. Staré renesanční „Vary“ zanikly téměř naráz v roce 1604. V pátek 13. srpna onoho roku vypukl v domě Merkur na Tržišti (v místech dnešního domu Zawojski) požár, který zachvátil během tří hodin celé město. Z celkového

Karlovy Vary - pohled na město, J. Schindler 1652 obrázek č. 01- 04.

počtu 102 domů zůstaly po požáru zachovány pouze tři domy.3 Nová výstavba podržela staré urbanistické schéma zástavby. Shořelé domy byly opět postaveny na svých místech s respektováním původní, ještě gotické parcelace. Domy byly opět stavěny starým způsobem s použitím hrázděných konstrukcí. Z Merianovy rytiny z roku 1650 je tehdejší, v podstatě ještě středověké uspořádání města dobře patrné. Některé městské brány se posunuly tak, aby obsáhly i domy postavené mimo dřívější město, jiné již vůbec nebyly obnoveny. Špitálská brána pod hradem byla přeložena někdy v průběhu první třetiny 18. století až na konec Křížové ulice na druhém břehu řeky, na cestu směřující do Chebu a Říše, a byla proto poté nazývána bránou Chebskou nebo Říšskou. Na cestě do Ostrova se Ostrovská brána přesunula výše až ke starému gotickému kostelíku sv. Ondřeje. Brána uzavírající Tržiště směrem na dnešní Starou Louku zvaná Luční, někde v místech dnešního domu Atlantic, již obnovena nebyla.4 Zdejší, nepoměrně širší plochy podél řeky Teplé se původně využívaly jako předměst-

Karlovy Vary - lázeňské kabiny a Stará Louka, prospekt města 1733 obrázek č. 01- 05.

ské louky k hospodářskému zázemí. Pálilo se zde například i vápno pro stavební účely ve městě. Později začaly louky sloužit k procházkám hostů ve volné přírodě. Vznikala tak první lázeňská promenáda, korzo, označované jako Wiesen – Louky, či Weg nach der Wiesen. Od 17. století se zde podnikaly různé společenské slavnosti a zábavné hry pod širým nebem. Ani Karlovým Varům, byť měly jako lázeňské město určité výsadní postavení, se nevyhnuly útrapy třicetileté války. V jejím průběhu bylo město několikrát vystaveno řádění procházejících vojsk, ložírování a drancování. Neklidná doba třicetileté války se ale negativně projevila zejména v citelném poklesu návštěvnosti.5 Radní spisy udávají ve městě k roku 1651 celkem 91 obydlených a 6 prázdných domů.6 Berní rula v roce 1654 zde uváděla 78 měšťanských domů (celkem 132 obydlených domů) oproti pouhému jedinému domu pustému. Po třicetileté válce se začalo město výrazně rozrůstat. V 1. čtvrtině 18. století již mělo na 300 domů a v polovině 18. století na 350. V té době se také Vary začaly stávat známějším lázeňským centrem i v celoevropském

rámci. Stále více se lázeňské místo stávalo střediskem rozverné zábavy. V duchu barokní okázalosti a teatrality se hosté z vyšších kruhů zabavovali velkolepými slavnostmi a bohatými hostinami. Většina slavností se odehrávala na Louce před městem. Roku 1701 zde u ohybu říčky Teplé, na místě dnešního Grandhotelu Pupp, dal postavit saský kurfiřt a polský král August Silný Salle de l´Assemblée tzv. Saský sál, a před rokem 1715 byl vedle něho vybudován Český sál tzv. Becherův letohrádek. Začalo se stavět i na Nové louce, v Ondřejské a Vřídelní ulici. V roce 1715 se uvádí již 60 lázeňských domů. V roce 1716 byl na Tržišti vztyčen sloup Nejsvětější Trojice. Dokladem rozmachu se stala stavba nového monumentálního barokního dvouvěžového kostela sv. Maří Magdalény v letech 1732–1737 podle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Kromě kostela a sloupu se z barokního období města dochovala celá řada objektů s původními hrázděnými konstrukcemi.7 Jedním z nestarších a nesporně nejznámějších karlovarských domů je dům U zlatého vola, později nazvaný podle svého majitele Petr čp. 85 (Vřídelní 13), datovaný do rozmezí let 1706–1709, dům Maltézský kříž čp. 334 (Stará Louka 50) z roku 1706 a sousední dům Krásná královna čp. 335 (Stará Louka 48) z let 1718–1719. Významným objektem je rovněž barokní dům Sedm planet na Tržišti. Město také výrazně změnilo svůj vztah k řece jako kompozičnímu prvku. Teplá se nyní stala hlavní osou rozvoje a byla do obrazu města zapojena vybudováním nábřeží. Až do poloviny 18. století nebyla řeka nijak regulovaná. O výstavbu první nábřežní zdi, prozatím na levém břehu Teplé, se postaral v roce 1756 hrabě Rudolf Chotek, nejvyšší purkrabí Království českého, častý návštěvník lázní a velký mecenáš města. V jednotlivých úsecích kamenného tarasu byly ponechány vstupy do řeky se schůdky. Obdobná kamenná zeď byla posléze za přispění hraběte Jana Rudolfa Chotka (synovce výše zmíněného Rudolfa Chotka) postavena v letech 18031805 i na protější Nové Louce. Výstavba kamenné nábřežní zdi tento prostor vyčlenila z dosud volného přírodního rámce a vytvořila z něj mimořádný urbanistický prvek. Když na takto vzniklé nábřeží pak dal hrabě Chotek ještě vysázet kaštanovou alej, získaly Karlovy Vary novou vznosnou promenádu přímo velkoměstského charak-

Karlovy Vary - Vřídelní kolonáda, G. Dobler, kolem roku 1825brázek č. 01- 06.

teru. Zcela promyšleně se měla přiblížit velkoměstsky pojatým scénám z prostředí italských a francouzských středisek celoevropského formátu - Říma, Neapole či Paříže. Svým architektonickým řešením připomínala zejména slavnou mořskou promenádu Via Nuova Marina v Neapoli s čarokrásným výhledem na Neapolský záliv, nebo nábřežní promenádu v Bad Ems. I v Karlových Varech bylo velice úspěšně využito pohledu na vodní hladinu obklopenou vznosnými domy a letohrádky. Až do 19. století byl také na karlovarskou promenádu navážen k lepší chůzi písek. Byla to nesporně okázalá a oslnivá úprava veřejného prostoru na způsob širokého bulváru, předstihující i úpravy nábřeží v zemském hlavním městě Praze (úprava nejstaršího staroměstského nábřeží v Praze proběhla až v letech 1841–1845). Důležitým vývojovým zlomem se stal velký požár města v roce 1759, který vypukl v domě U tří mouřenínů na Tržišti a zničil na 224 domů včetně městské věže a radnice. Následujícího roku byl vydán dvorním dekretem zastavovací plán města. Obnovovaná zástavba se řídila již plně barokními principy s komfortností a vybaveností jak veřejných budov, tak i měšťanských a lázeňských domů. Obnova byla sice provedena na středověké parcelaci, ale architektonický ráz města ovládl pozdní barok a s rokokovými prvky. Město dostávalo více méně jednotnou architektonickou tvářnost. V roce 1761 byly obnoveny Obecní lázně u Vřídla, 1762 byly postaveny nové mlýnské lázně s pěti koupelnami a sálem v patře, v letech 1774-1777 Vřídelní sál, první skutečný Kursalon v Karlových Varech. Rozkvět lázeňského města pak nadále pokračoval. Koncem 18. a počátkem 19. století se v zástavbě uplatnil klasicismus a empír. První klasicistní stavbou v Karlových Varech byla budova divadla, vybudovaná na Nové Louce v letech 1787–1788. Aby mohlo být využito léčebných pramenů k pití i v nepříznivém počasí, byly nad jejich vývěry zřizovány drobné altánky a později nákladnější pavilónky. Podobu antikizujících chrámků či kruhových glorietů nad prameny vtiskli lázeňskému městu zvláště úředníci zemské stavební správy Georg Fischer a Josef Esch. Příkladem může být empírový chrámek nad pramenem Hygieia, vybudovaný v roce 1817. Stavby malých pavilónků u zřídel ale postupně nepostačovaly náporu lázeňských hostů a pacientů. A tak se začaly koncipovat větší stavby, které by mohly ochránit více lidí najednou a zároveň mohly sloužit pro korzo a promenádu - kolonády.8 V roce 1811 byla vybudována klasicistní kolonáda Nového pramene podle projektu saského dvorního stavitele Johanna Augusta Giessela, roku 1826 Vřídelní kolonáda a v následujícím roce 1827 Mlýnská kolonáda, obě podle plánů Josefa Esche. Z klasicistních, v autentické podobě dochovaných objektů je nutné zmínit několik: jedním z nejhodnotnějších je Poštovní dvůr z let 1791–1792 se zřejmě nejstaršími prvky rané neogotiky v Čechách,9 dále dům Hannover (nyní Chebský dvůr) na Tržišti s dvorními pavlačemi, proslavená kavárna Embassy na Nové Louce, dům Černý orel na Tržišti, soubor klasicistních domů v Mariánskolázeňské ulici (dům „Stuttgart“ čp. 580/31, dům „Deutschland“ čp. 308/33 a přestavěný první lázeňský dům pro důstojníky c. k. rakouské armády v Karlových Varech čp. 516/35) a poslední příklady zájezdních hostinců, Helenin dvůr a U města Lvova v Libušině ulici. V letech 1840-1841 proběhla klasicistní přestavba kostela sv. Ondřeje, která vtiskla objektu jeho dnešní tvář. Tak zvaný erární klasicismus představuje v Karlových Varech zejména budova bývalého okresního hejtmanství, dnešní budova Muzea na Nové Louce. Příkladem architektury pozdního klasicismu, který již strohé fasády doplňoval výraznějšími architektonickými články může být dům Labitzký čp. 467 (Mariánskolázeňská 15) z roku 1855. První romantickou vilou na území Karlových Varů byla Vila Lützov, postavená v roce 1844. Do poloviny 19. století se lázeňská zóna rozšířila v celé délce údolí, počínaje Sálem přátelství za Jižním vrchem nad městem, zatímco na dolním konci končila areály Lučního údolí a Střelnice bezprostředně při Ohři. Jedinečné přírodní zázemí údolní lázeňské aglomerace vytvořily v duchu raného romantismu pojaté parkové úpravy, které zpřístupnily nad městem se zvedající zalesněné svahy, v nichž vznikl rozsáhlý systém vycházkových cest. Celé prostředí obohatila řada malých chrámků, altánů, glorietů i prostých pamětních desek na skalních výběžcích podél vycházkových cest. Dosud se zde dochoval nejstarší kruhový altánek typu monopteros zvaný Dorotin gloriet z roku 1791. Karlovy Vary se také staly oblíbeným dějištěm četných politických a diplomatických jednání. V roce 1819 se v domě „Bílý lev“ na Tržišti sešla významná ministeriální konference, jíž předsedal rakouský kancléř, kníže Clemens Wenzel Lothar von Metternich za účasti ministrů devíti německých států. Na příkaz nejvyššího purkrabího hraběte Rudolfa Chotka byla v letech 1804-1811 vybudována nová silnice do Prahy. Její smělé serpentiny pod Hůrkami byly ve své době považovány za technický div silničního stavitelství.

Osou dalšího urbanistického rozvoje se však nikdy nestala a zachovala si své původní určení obvodového vymezení údolní zástavby. V letech 1854–1860 byla postavena spojovací císařská silnice z Mariánských Lázní, Teplé a Bečova nad Teplou údolím řeky Teplé, která propojila obě nejvýznamnější západočeská lázeňská města. Až do poloviny 18. století zůstaly Karlovy Vary omezeny jen na údolí Teplé. Na území mezi pravým břehem Ohře a okrajem zalesněných svahů existovala ryze zemědělská krajina, kterou ve třetí čtvrtině 18. století proťala jen alej mířící z města na nový Chebský most, který nahradil starší brody a později zaniklý starý most v Drahovicích (tato trasa se později stala součástí výše zmíněné nové císařské silnice). Západně odtud existovala nevelká středověká ves Tuhnice, protažená podél cesty kolem zákrutu Ohře. Později zcela zanikla novou výstavbou a vybudováním plynárny (již od roku 1867); odpovídá jí přibližně úsek Západní ulice kolem plynárny. Dále proti proudu, kde se svahy přibližují k řece, vyrostla od roku 1794 řádka domů osady (později jen místní části) Nových Tuhnic. Také jejich původní zástavba později zanikla (mezi ulicí Pod lesem a Plzeňskou). Východně od Teplé existovala ves Drahovice, stoupající od řeky do svahu podél cesty od mostu (roku 1842 již neexistujícího). Přibližně jí odpovídá dolní úsek náměstí V. Řezáče. V jejím východním sousedství stál dvůr, jehož rozdělením vznikla do poloviny 19. století novější část vsi (kolem Kollárovy ulice). Ve druhé polovině 19. století a zejména v letech 1890–1914 zaznamenaly Karlovy Vary největší konjunkturu, která se projevila jak v tradiční lázeňské údolní zóně, tak na území podél Ohře. Pro toto období se vžilo označení Zlatý věk Karlových Varů. Překotný hospodářský i stavební rozvoj nastal po napojení na železniční síť v roce 1870-1871 na Buštěhradskou dráhu z Chebu do Prahy. Historická půdorysná struktura města se příliš nezměnila, starší, maloměstsky působící barokní, klasicistní a empírovou zástavbu však rychle nahrazovaly historizující a secesní novostavby. Většina lázeňských budov byla také vystřídána novými objekty velkoměstského rázu a skladba dominantních budov se výrazně obohatila, zvláště v dolní levobřežní části města, mezi

Karlovy Vary - litinová Vřídelní kolonáda, konec 19. století obrázek č. 01- 07.

městským parkem (Dvořákovy sady) a novou novorenesanční Mlýnskou kolonádou (1871–1881); kromě ní vznikly další tři nové kolonády. Mohutná stavební vlna začala obsazovat i nezalesněné části údolních svahů. Množství domů vyrostlo nad kostelem sv. Maří Magdalény, na území vymezeném pražskou silnicí a Libušinou třídou kolem Helenina dvora. Na Lorenzbergu (výšina Imperial) vznikla řádka domů při ulici Nebozízek a nad ní v letech 1910–1912 vyrostla jedna z hlavních karlovarských dominant – hotel Imperial. Druhým těžištěm nové výstavby se stalo Švýcarské údolí, prudce stoupající nad městským parkem. V ose úžlabiny byla vytýčena široká Sadová ulice (Parkstrasse) s noblesní řadovou zástavbou a ve svazích nad ní pak nejhonosnější vily a penzióny první vilové čtvrti zvané Westend včetně anglikánského chrámu (1876–1877), synagogy (1875-1877) a pravoslavného chrámu (1893–1897).10 Nejstarší novodobý karlovarský kostel evangelický, vyrostl již v letech 1854–1856 dole v údolí na horním konci města (východně od hotelu Pupp). Od Sadové ulice byla vybudována nová široká promenádní (Zahradní) ulice podél městského parku a Teplé. Ta již mířila ven z údolí, do nově vznikající centrální části města. Vývoj lázeňské části Karlových Varů v celém tomto období byl neobyčejně rychlý a znamenal někdy i příliš radikální zásahy do zbývajících dokladů starší tváře města (tak byla roku 1874 kvůli stavbě Tržní kolonády zbořena i stará karlovarská radnice na Tržišti). Obraz, ale jaký Karlovy Vary na počátku 20. století získaly, a který se zachoval dosud, lze považovat za jedinečné umělecké dílo v urbanistickém, architektonickém, ale i krajinotvorném smyslu. Byl převážně dílem vídeňských architektů, mezi nimiž vynikala zejména slavná vídeňská architektonická kancelář Ferdinanda Fellnera a Hermanna Hel- Karlovy Vary - plán města, Schindler 1876 obrázek č. 01- 08. -1. mera. Ti vyprojektovali pro Karlovy Vary na dvacet významných staveb včetně několika kolonád. Karlovy Vary se staly lázeňským centrem světového věhlasu a významu. Téměř současně s přestavbou lázeňského města v údolí probíhal urbanisticky neméně významný vývoj také na dosud výstavbou nezasaženém území podél Ohře. Lázeňská zóna totiž neumožňovala umístění nových obytných čtvrtí a obchodních a konečně i výrobních budov. Karlovy Vary se od poslední třetiny 19. století staly také důležitým hospodářským a správním centrem a začaly se proměňovat v aglomeraci velkoměstského charak-

Karlovy Vary - plán nových čtvrtí města, Schindler 1876 obrázek č. 01- 08. -2.

teru. Jen část stavební činnosti se realizovala na pravém břehu Ohře. Neméně významná součást aglomerace, totiž nové město Rybáře (Fischern), vyrostla na protější straně řeky, především díky situování nádraží Buštěhradské dráhy. Urbanisticky i umělecky významnější však přesto zůstala výstavba na karlovarské straně. Již počátkem 70. let 19. století pak došlo k vytýčení úplně nových městských čtvrtí. Menší z nich pak vznikla na území vymezeném pravým břehem Teplé, obloukem Ohře a silnicí do Drahovic (nyní Vítězná). Charakterizuje ji přísně pravoúhlý uliční rastr, obestavěný historizujícími činžovními domy. Stejný princip byl uplatněn na protáhlém území západně od Chebského mostu. Podél Ohře bylo od počátku počítáno s poměrně širokou plochou pro karlovarské (dolní) nádraží na trati z Rybářů do Mariánských Lázní, které však bylo otevřeno až v roce 1898. Zbývající území po délce proťaly tři dlouhé paralelní ulice, vybíhající z pražské silnice. Rastr příčných ulic pak vytvořil uliční systém dvou řad obdélných bloků, přičemž první ze severojižních ulic byla záměrně komponována na osu Chebského mostu a její pohledové vyvrcholení vytvořila osově symetrická budova soudu. Na úrovni výpravní budovy nádraží byl jeden blok ponechán volný pro nové náměstí (dr. Milady Horákové). Jednotlivé uliční bloky byly postupně, od východu k západu, obestavovány činžovními domy, přičemž ani do 2. světové války se nepodařilo celé území zastavět. Počítalo se zde i s výstavbou druhého katolického kostela (k jehož výstavbě ale nakonec nedošlo). Pozoruhodným rysem nového centra Karlových Varů bylo situování dominantních veřejných budov do nejjižnějšího pásu území, mezi nynější Moskevskou ulici a ostře vystupující úpatí Čertova kamene. Zde vznikl jak zmíněný soud, tak redemptoristický klášterní kostel Panny Marie Pomocné (1933, roku 1984 zbořený), školní budovy a tělocvična. Západně od tělocvičny totiž tato řada bloků pokračovala dále podél úpatí a do konce 30. let byla v plném rozsahu zastavěna vilami a rodinnými domky. Popsanou zonací, která byla do značné míry vyvolána protáhlostí celého území, se nové Karlovy Vary řadí mezi vývojově nejpozoruhodnější novodobé městské celky v českých zemích. Význačným architektem, který v Karlo-

Karlovy Vary - pohled na lázeňské město od jihu, 80. léta 19. století obrázek č. 01- 09.

vých Varech rozvíjel asketicky strohé stavby, byl Rudolf Wels, žák Friedricha Ohmanna a Adolfa Loose. Jeho nejvýraznější zdejší stavbou je působivý objekt Polikliniky z let 1926–1927 na dnešním náměstí Milady Horákové (stavba Plynových lázní - Lázní VI s dominantními pergolami slunečních teras byla ale bohužel zbořena).11 Další význačný žák vídeňské secesní školy Otto Wagnera, architekt Karl Ernstberger, realizoval v Karlových Varech mimo jiné v letech 1924–1925 monumentální Hotel Loib (nyní Central) na Divadelním náměstí. Po vzniku samostatného Československa tak byl ve 20.–30. letech 20. století architektonický obraz lázeňské části města citlivě dotvořen. Teprve roku 1928 došlo k vytvoření Velkých Karlových Varů připojením pravobřežních Tuhnic a Drahovic a levobřežních Rybářů. Spojení s Tuhnicemi (které byly úplně sloučeny jako městská čtvrť) bylo zásadně důležité nejen proto, že tam byla již roku 1867 situována městská plynárna a celé území představovalo důležitou územní rezervu, nevhodně ovšem proťatou mariánskolázeňskou železnicí, ale zejména proto, že velká část nových Karlových Varů vznikala na katastru této dosud samostatné obce. Neméně důležité bylo připojení Drahovic, nad nimiž existoval velký městský hřbitov a ve svazích pod ním začala již od počátku 20. století vznikat čtvrť vilek a rodinných domků, zprvu podél ulic 5. května a Americké – Rumunské. Protože nejatraktivnější (a současně nejdražší) plochy pro vilovou výstavbu byly obsazeny vesměs již před 1. světovou válkou (ulice

Karlovy Vary – půdorysný plán města z roku 1923, obchodně správní část města

Krále Jiřího a Tyršova nad lázeňskou částí města) a pro tuto výstavbu vymezená plocha v nových Karlových Varech byla poměrně malá, přesunulo se právě na drahovický svah ve 20. a 30. letech těžiště rodinné výstavby, organizované rovněž v pravoúhlé uliční síti.

Německá okupace (1938) rozvoj města zastavila a úpadek se ještě prohloubil po odsunu německého obyvatelstva v roce 1945. V letech 1949–60 byly sice Karlovy Vary poprvé ve své historii krajským městem, ani v tomto období však k rozvoji nedošlo; pokračovalo zanedbávání údržby starších staveb a docházelo i k prvním demolicím. K výrazné změně došlo v 60. a zejména v 70.–80. letech, kdy byla postavena nová Vřídelní kolonáda a Hotel Thermal. Větší sídlištní komplexy vznikly ale jen v Tuhnicích (mezi novým centrem a železnicí) a při východním okraji Drahovic (severně pod hřbitovem). Vědomí hodnoty a významu lázeňského celku naštěstí ve většině případů převážilo, díky čemuž zůstal hlavní objem památkových hodnot města zachován. Od roku 1992 je lázeňská část Karlových Varů městskou památkovou zónou. Karlovy Vary jsou největšími lázněmi České republiky s početnými prameny minerálních vod. V obraze města nyní zcela dominuje velkorysá výstavba 19. století a počátku 20. století ve formách historizujících slohů a secese. Kromě soustředěné kompaktní lázeňské zástavby v údolí jsou charakteristické i honosné vilové čtvrtě. Celek dotvářejí parky a okolní lesoparky s řadou pozoruhodných soliterních staveb (rozhledny, altány) a se sítí výletních cest. Karlovy Vary jsou typickými lázněmi kosmopolitního charakteru co do stylu i co do atmosféry. Historická část lázeňského města se po urbanistické stránce dochovala ve velmi intaktním stavu. Město si stále zachovává mimořádnou památkovou hodnotu. Architektonicky nejvýznamnější stavby Zámecká věž čp. 431 (Zámecký Vrch 2) Hranolová věž, vévodící městu na strmé skále přímo nad Tržištěm, je pozůstatkem hradu císaře a krále Karla IV. Příkaz k jeho vybudování mohl dát snad již kolem roku 1349, kdy zde upravoval lenní poměry na Loketsku.

Karlovy Vary - Zámecká věž a Tržní kolonáda obrázek č. 01- 11.

Podle místní tradice se tak stalo roku 1358, a toto datum přešlo později do povědomí jako údajné založení lázeňského města. Císař Maxmilián II. v roce 1567 věnoval pustnoucí hrádek městu. Při velkém požáru města roku 1604 vyhořel i hrad. Po obnově v roce 1608 sloužila věž jako městská hláska. Po dalším požáru města v roce 1759 byla věž výrazně upravena.12 Tehdy dostala nové ukončení ve formě arkádového ochozu, ze kterého byl městskými trubači oznamován příjezd lázeňských hostů, a nové zastřešení valbovou střechou s lucernou. Zámecká věž začala po těchto úpravách sloužit k ubytování a později k provizornímu bydlení. V podkroví byl pomocí hrázděných příček vyčleněn byt věžníka. Arkádový ochoz, konstrukce krovu i hrázděných příček byly datovány do rozmezí let 1765–1766. Štukatérská výzdoba fasád byla doplněna v roce 1878. V roce 1911 byl v rámci stavby nové kolonády Zámeckého pramene podle projektu Friedricha Ohmanna připojen k severovýchodní straně věže výtah na Zámecký vrch. Zámecká věž v Karlových Varech je jako pozůstatek panovnického a později šlechtického sídla, přeměněného v městskou hlásku, jednou z nejvýznamnějších památek lázeňského města. Děkanský chrám sv. Maří Magdalény čp. 1 (Náměstí Svobody) Děkanský chrám sv. Maří Magdalény byl postaven v letech 1732–1737 podle plánů pražského architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Architektonickým řešením v duchu dynamického baroka se řadí mezi nejkrásnější Dientzenhoferovy stavby v českých zemích. Stavba chrámu je výjimečná nejen svým provedením, ale i uspořádáním. Autor zde dovršil své snahy o spojení půdorysného schématu podélného kostela a centrální stavby vybudováním podélné centrály, jejíž ústřední prostor tvoří ovál. K němu jsou připojeny další oválné prostory tvořící presbytář, postranní kaple a vchodové předsíně u hlavního a bočních vstupů. Centrální prostor lodi je zaklenut kupolí s lucernou, osvětlující interiér. Presbytář a předsíň jsou zaklenuty plackou. Ochoz s emporami a kruchtou jsou otevřeny do hlavního prostoru, jeho balustrové zábradlí je spolu s římsami konkávně a konvexně vypjato do interiéru lodi.13 Vnější uspořádání hmoty kostela je doplněno mohutným dvouvěžím obráceným k historickému jádru města. Prostor podzemí, zaklenutý valenými klenbami s trojbokými výsečemi, je unikátní ukázkou důmyslného založení monumentální barokní Karlovy Vary - kostel sv. Maří Magdalény obrázek č. 01- 12. stavby. Teprve druhotně, zřejmě v průběhu 2. poloviny 19. století, byl suterén upraven na kryptu. Při likvidaci okolního hřbitova sem byly uloženy vykopané kosterní pozůstatky z pohřbů kolem kostela. Ve výklencích byly zřízeny kaple Božího hrobu a ojedinělý oltář z hrachovce. Podzemí s kryptou je přístupné veřejnosti v rámci exkursní trasy. Kostel sv. Maří Magdalény v sobě pojí velkolepou architekturu spolu s vynikajícím technickým a statickým řešením stavby.

Mlýnská kolonáda (Mlýnské nábřeží) V místech, kde stál původně mlýn, byly v roce 1711 vybudovány Mlýnské lázně. Byla to malá budova s hrázděným patrem, vybavená třemi lázněmi v přízemí a dvěma pokoji v patře. V letech 1792–1793 byla poblíž postavena první kolonáda ve formě dlouhého a otevřeného sloupového ochozu podél břehu řeky Teplé. V roce 1811 byla nahrazena novou kolonádou, postavenou podle plánu drážďanského stavitele Augusta Giesela. Stavba byla provedena kompletně ze dřeva. Vzhledem k nutnosti vystoupat nad terén bylo v interiéru sloupové haly vestavěno schodiště, odkud bylo možné pokračovat zadním východem k promenádnímu prostoru u Tereziina pramene. V roce 1827 byla ke Giesselově kolonádě přistavěna podle návrhu Josefa Esche Mlýnská kolonáda, postavená na místě starých Mlýnských lázní. O vybudování nynější kolonády, která měla nahradit starou, již nevyhovující dřevěnou kolonádu, byl požádán v roce 1869 pražský architekt Josef Zítek, proslavený tehdy svou realizací muzea ve Výmaru. První projekt, který předložil, navrhoval dvoupodlažní stavbu v novorenesančních formách, dělenou na střední nižší část

Karlovy Vary - Mlýnská kolonáda, foto K. Kuča obrázek č. 01- 13.

sevřenou nárožními rizality zastřešenými palladiovskými kupolemi. Arkádový systém měl být v přízemí otevřený, v patře prosklený. V průběhu zahájení stavby v roce 1870 musel Josef Zítek celkovou koncepci změnit a nový projekt v následujícím roce (1871) již řešil kolonádu jako přízemní sloupovou halu s architrávovým systémem v podobě antické stoy. Trojtraktová dispozice s použitím korintského řádu, která kryje celkem pět pramenů (Mlýnský, Skalní, Libušin, Knížete Václava a Rusalčin) nese kazetový strop a horní terasu s výraznou balustrovou atikou a ustupujícím horním pavilónem. Přibližně uprostřed je hala rozšířena apsidální nikou orchestřiště. Nárožní rizality s arkádovým systémem dostaly představěním sloupových portiků s tympanony podobu vydělených pavilónů. Na pilířcích atiky nárožních pavilónů bylo osazeno dvanáct alegorických soch, představujících jednotlivé měsíce roku. Na sochařské výzdobě tympanonů a festonů se podílel Bohuslav Schnirch a plastiky zhotovili sochaři Alfred Schreiber a Karl Wilfert. Stavba vlastní kolonády byla dokončena roku

1881. Celek byl dokončen až v roce 1892 přičleněním Skalního pramene pod Bernardovou skálou. Jak bylo ale teprve nedávno prokázáno, i tato severní část kolonády se Skalním pramenem byla provedena podle původního Zítkova projektu.14 Mlýnská kolonáda se svým majestátním sloupovím je jednou z nejelegantnějších sloupových kolonád nejen českých, ale i evropských lázeňských měst. Kolonáda Sadového pramene (Dvořákovy sady) V letech 1880–1881 byl v Městském parku za Vojenským lázeňským domem postaven koncertní sál s restaurací. Projekt byl svěřen architektům Ferdinandu Fellnerovi a Hermannu Helmerovi, kteří objekt navrhli realizovat tak, jako rok před tím Vřídelní kolonádu, tedy z litinových dílů. Dodavatelem litinových prvků byla opět Mariánská huť hraběte Salma z Blanska. Proto byl také koncertní sál zván Blanenským pavilónem.15 Stavbu provedl karlovarský stavitel Josef Waldert. Obdélný objekt zastřešený bazilikálně sedlovou střechou byl doplněn na všech čtyřech stranách kupolovitými věžemi a sloupovými verandami. Teprve v průběhu stavby byl celý komplex koncertního sálu doplněn o krytou promenádní část, která propojila Sadový pramen, vyvěrající v suterénu Vojenského lázeňského ústavu, s koncertním sálem. Podle tohoto pramene je též nazývaná Sadovou kolonádou. Kolonádu tvoří 50 m dlouhá veranda krytá ozdobnou litinovou konstrukcí v neorenesančním stylu,

Karlovy Vary - Sadová kolonáda obrázek č. 01- 14.

na štíhlých korintských sloupech, ukončená nárožními šestibokými pavilónky. Koncertní pavilon s restaurací byl v roce 1966 zbořen, dodnes se tak zachovala pouze promenádní část kolonády. Ta prošla v nedávné době nákladným restaurováním a je vynikající ukázkou litinových kolonádních staveb 2. poloviny 19. století v Karlových Varech.

Tržní kolonáda (Tržiště) Na místě zbořené staré karlovarské radnice na Tržišti měla být vybudována nová velká kolonáda. Vyhlášená architektonická soutěž však nebyla úspěšná a tak se městská rada rozhodla vybudovat prozatím pouze provizorní dřevěný přístřešek pro korzující lázeňské hosty. Projekt byl zadán již osvědčené dvojici architektů, Ferdinandu Fellnerovi a Hermannu Helmerovi. Kolonádu ve švýcarském stylu s ozdobnou dřevořezbou provedl v roce 1883 tesařský mistr Oesterreicher z Vídně.16 V roce 1904 byla kolonáda prodloužena o pravou část s velkou apsidální nikou s vývěrem Tržního pramene. V levé části vyvěrá pramen Karla IV. Malebné dřevěné krajkoví kolonády působilo natolik podmanivě, že bylo při rekonstrukci v letech 1991–1993 provedeno znovu ve věrné kopii. Původně provizorní stavba se tak postupem doby stala jedním ze symbolů Karlových Varů. Karlovy Vary - Tržní kolonáda, detail vyřezávané konstrukce štítu Kolonáda Zámeckého pramene – Zámecké lázně (Zámecký vrch) U zámecké věže, v místech klasicistní kolonády Zámeckého pramene, byla vybudována v letech 1910–1912 nová kolonáda podle projektu profesora Friedricha Ohmanna z Vídně, který zde navrhl také výtah na Zámecký vrch. Stavba, provedená karlovarským stavitelem Friedrichem Seitzem, byla rozčleněna na tři samostatné celky: ve spodní části to byla velká výstavní a promenádní hala, na kterou navazoval otevřený kruhový Sluneční dvůr obklopený arkádami, a dále prostor pitné haly s vývěrem Zámeckého pramene, doplněný později monumentálním kamenným reliéfem Ducha pramenů od vídeňského sochaře W. Hejdy. Architektonický výraz ve stylu nové klasiky je nejvíce zřetelný zejména užitím typického glorietu jako symbolu lázeňství, do kterého byl přiveden další vývěr Zámeckého pramene, nazývaný od té doby Horní Zámecký pramen. Po delší devastaci byl objekt kolonády Zámeckého pramene přebudován v letech 2000–2001 na Zámecké lázně s novým použitím antikizujících motivů.

Karlovy Vary - Zámecká kolonáda, dnes Zámecké lázně, gloriet Horního zámeckého pramene

Císařské lázně – Lázně I čp. 306 (Mariánskolázeňská 2) Císařské lázně patří k největším a umělecky nejbohatším lázeňským domům v Karlových Varech. Nová lázeňská budova rašelinových lázní byla postavena na místě barokního pivovaru v letech 1893–1895. Plány vytvořili vídeňští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer.17 Monumentální budova se stala chloubou Karlových Varů. Zastavěná plocha zaujímá 2800 m2 a celkový náklad stavby včetně vnitřního vybavení překročil milion zlatých. Okázalá budova v historizujícím stylu francouzské neorenesance v sobě skrývá skvostné interiéry s neobvyklým komfortem a tehdejším nejmodernějším vybavením. Směrem k městu je situován podélný trakt rozčleněný trojosým středním rizalitem, zastřešený rozložitou mansardovou bání, na který navazují boční křídla, ukončená krajními rizality, završenými menšími mansardovými báněmi. Na tento přední trakt se váže zadní trakt na půdorysu podkovy, se středním rizalitem zadního vstupu zastřešeným mansardovou bání, ze kterého původně vystupovalo velké komínové těleso. Křídla předního traktu i zadní trakt jsou zastřešeny mansardovou střechou. Bohatě zdobené jsou i interiéry budovy. Do vstupního vestibulu bylo možné vjíždět přímo kočáry. Za vestibulem se otevírá do prostoru majestátní trojramenné schodiště vedoucí do 1. patra. V pravé i levé části předního traktu byly situovány salony – čekárny, kde lázeňští hosté čekali na procedury. Zde

Karlovy Vary - Císařské lázně (Lázně I). obrázek č. 01- 17.

byla umístěna i dvě plátna od karlovarského malíře Wilhelma Schneidera zachycující nejslavnější návštěvníky Karlových Varů až do roku 1914. V půlkruhovém zadním traktu je situován věnec lázeňských kabin obepínající centrální atrium. Dispozice je trojtraktová, průběžná chodba obíhá po vnějším obvodu, lázeňské kabiny jsou situovány směrem do atria. Do vyšších pater vedl i hydraulický výtah. V 1. patře se ve středním rizalitu nachází velký sál zvaný Zanderův, kde stála tělocvičná zařízení pro švédskou gymnastiku podle dr. Zandera. Dispozice lázeňského provozu byla natolik domyšlená, že se nemusel během užívání nikterak měnit. Celkem tu bylo 120

koupelen. Nejcennější a nejhodnotnější lázeňskou koupelnou je Císařská lázeň (Fürstenbades) pro významné hosty, nacházející se v přední části pravého traktu. Součástí této lázně s exkluzivní výzdobou byla i převlékárna (toaleta) a odpočinkový salón. Každá z ostatních koupelen přízemí i 1. patra obsahovala převlékárnu a kabinu. Zcela ojedinělý a unikátní byl i systém dopravy rašeliny do koupelen. Císařské lázně jsou symbolem zlatého věku Karlových Varů a spolu s nimi i celého lázeňství v Západočeském lázeňském trojúhelníku. Inspirace architektonických forem spolu se skladbou kompozičních prvků vychází z lázeňské budovy a Casina postavených Charlesem Garnierem ve francouzských lázních Vittel v roce 1884. Dispozice lázeňského provozu v karlovarských Císařských lázních je však naprosto jedinečná. V současné době se připravuje citlivá obnova objektu s otevřením nového Muzea lázeňství. Kurhaus - Lázně III čp. 507 (Mlýnské nábřeží 5) Jako místo ke stavbě lázeňské budovy, kde by se vykonávaly všechny léčebné výkony spojené s lázeňskou léčbou v Karlových Varech, byla vybrána lokalita severozápadně od Mlýnské kolonády, za výchozem skály sv. Bernarda, která původně spadala ostře do koryta řeky Teplé. Projekt stavby, označované tradičně jako „Kurhaus“, vypracovali v roce 1863 Ludwig Renner, Gustav Hein a Eduard Labitzký.18 Dokončení a slavnostní otevření objektu se uskutečnilo 10. září 1866. Svým monumentálním průčelím se objekt obrací směrem k Mlýnskému nábřeží, jemuž vévodí. Architektonický výraz čerpá z tehdy módních předloh raného historismu s neogotickými a neorománskými motivy. Hmota stavby je rozčleněna středním rizalitem a dvěma rizality nárožními na tři díly, jež díky svému převýšení nabývají formy věžic. Nároží flankují polygonální pilíře, vyrůstající nad střechu v malé polygonální věžičky. Všechny střechy jsou řešeny jako velmi nízké, aby mohla vyniknout profilovaná římsa jako výrazná atika s obrannými věžičkami v náznaku romantického cimbuří. Inspirací zde byla nepochybně německy orientovaná neogotika, zvláště nápadná je programová shoda členění fasád s budovou Arsenalu ve Schwerinu od Paula Friedricha z let 1840–1844. Přísně souměrná dispozice se dvěma troj-

Karlovy Vary - Lázně III obrázek č. 01- 18.

traktovými křídly mezi trojicí rizalitů obsahuje dva vnitřní dvory. Vestibul a schodišťová hala je rozčleněna dvojicemi arkád na tři klenební travé. Štíhlé sloupy s kalichovými hlavicemi nesou valené klenby. V suterénu i v přízemí se nacházejí po obou stranách střední chodby lázeňské koupelny. Do patra budovy vede ve středu dispozice dvojramenné schodiště nesené arkádami. Arkády jsou vloženy i v patře u schodiště, kde rytmizují ústřední prostor a vymezují jednotlivé koridory foyeru. Nejhodnotnějším prostorem je nepochybně Slavnostní sál (Cursaal) v patře s velkou arkádou a lodžií, který získal iluzivním modrozelenošedým mramorováním podobu velkolepého mramorového sálu italských či francouzských forem. V roce 2004 byla provedena částečná obnova sálu do původní podoby.19 Lázně III se řadí k nejvýznamnějším veřejným lázeňským stavbám v Karlových Varech, kde je navíc lázeňský provoz nadále funkční. Vojenský lázeňský ústav čp. 574 (Mlýnské nábřeží 7) Vojenský lázeňský ústav, postavený podle projektu W. Hagenauera v letech 1853–1855, se původně vyznačoval typickou strohou fasádou a přísnou symetričností rakouského tzv. kasárenského klasicismu.20 Monumentálně působící čtyřkřídlý dvoupatrový objekt obsahuje vnitřní čtvercové nádvoří. Svým výrazem i hmotovým

Karlovy Vary - Vojenský lázeňský ústav obrázek č. 01- 19.

a dispozičním řešením se zřetelně přibližuje slavnému Grand Hotelu Sauerhof z roku 1810 v lázních Baden bei Wien od Josefa Kornhäusela. Dostavba třetího patra je pozdější, z roku 1924, kdy byly fasády doplněny vysokým pilastrovým řádem s iónskými hlavicemi, sochařskou výzdobou i tzv. trofejemi. V přízemí se nacházely lázeňské provozy, v horních podlažích bylo 33 pokojů s předsíněmi pro důstojníky a 210 lůžek pro mužstvo. V jídelně je umístěn známý velkoplošný obraz Objevení Vřídla od Wilhelma Kandlera z roku 1848. V karlovarském prostředí je zcela mimořádná vnitřní kaple se sousoším Ukřižování od předního českého sochaře Václava Levého z roku 1856.

Městské divadlo čp. 22 (Nová Louka 1) V místech starého klasicistního divadla byla postavena v letech 1884–1886 podle projektu Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera nová divadelní budova. Architektonický výraz je inspirován podle vídeňského vkusu barokem a rokokem. Reprezentativní neobarokní budova, postavená na nepravidelném lichoběžníkovém půdorysu, s lodžiemi mezi nárožními rizality, zastřešená malebně zvlněnou mansardovou střechou, se stala prvořadou dominantou Nové Louky. Uspořádání a kompozice interiéru vychází z obdobných divadelních staveb

Karlovy Vary – městské divadlo obrázek č. 01- 20.

ateliéru Fellner a Helmer. Navozuje příměr s komorněji laděnou budovou Státní opery v Praze či s divadlem ve Velkém Varaždínu (nyní Oradea v Rumunsku).21 V dispozici karlovarského divadla stoupají z půlkruhového vestibulu dvě dvouramenná schodiště, ústící v patře do foyer. Hlediště je řešeno na půdorysu podkovy, s plastickou dekorací a malířskou výzdobou stropu, na které se podílel jeden z nejpřednějších představitelů vídeňské secese, Gustav Klimt spolu se svým bratrem Ernstem Klimtem a s Franzem Matschem. Společně namalovali i oponu. V interiéru bylo divadlo osvětleno již elektrickým osvětlením. V objektu se dochoval také unikátní systém vzduchotechniky s původním dynamem pohánějícím větrání a topení. Budova divadla v Karlových Varech je velmi kvalitním a zajímavým dílem význačných architektů, jenž stavěli skvostné divadelní budovy po celé Evropě. Ztvárnění vestibulu se schodištěm se stalo výchozím řešením i pro další stavby ateliéru Fellner a Helmer. 22

Alžbětiny lázně – Lázně V čp. 1145 (Smeranovy sady 1) Nová lázeňská budova, pojmenovaná podle císařovny Alžběty, byla postavena v letech 1905–1906 podle projektu, který vytvořil městský inženýr a stavitel Franz Drobny. Architektonický výraz objektu čerpá z neoklasicistních vzorů. Podle vlastních slov projektanta byla volena jednoduchá podoba, navazující na empírové příklady. Hlavní průčelí má konvexně vydutý střední rizalit, předstupující nárožní křídla mají uplatněny sloupové lodžie, navazující na motiv antického portiku či stoy. V interiéru vstupní haly můžeme spatřit reliéfy symbolizující lázeňství, inspirované motivy římské antiky. Budova je situována do parku Františka Josefa I. a před objektem byl vytvořen malebný parter ve francouzském formálním stylu. Vedle klasické hydroterapie se v lázních

Karlovy Vary – Alžbětiny lázně (Lázně V). obrázek č. 01- 21.

poskytovaly i rašelinové koupele a zábaly. Dnes jsou Alžbětiny lázně největším balneoprovozem v Karlových Varech, v němž se provádějí všechny druhy lázeňských procedur. Jsou známé i svým velkým bazénem, který byl v roce 2004 kompletně rekonstruován, včetně navazujícího bazénového komplexu. Historický objekt se zachovaným původním prostředím je tak dodnes plně funkčním a vyhledávaným místem léčení a relaxace. Grandhotel Pupp čp. 310 (Mírové náměstí 8) Starý Český sál s několika okolními domy začal procházet pronikavými přestavbami v 70. letech 19. století, kdy se podařilo bratřím Antonu, Juliu a Heinrichu Puppovým získat tyto budovy do svého plného vlastnictví. Po první úpravě objektů oficiálně založili dne 20. června 1872 rodinnou hotelovou firmu „Etablissement Pupp“. V následujícím období dosáhli maximálního rozkvětu a slávy podniku Pupp. V rychlém sledu byly v areálu nynějšího Grandhotelu budovány četné novostavby. V roce 1873 byl na místě dřevěného pavilónu přírodovědeckého a lékařského kongresu (konaného v Karlových Varech roku 1862) postaven Cafésalón se zahradními verandami. V letech 1873–74 byl postaven kulečníkový sál, hospodářské stavení a roku 1875 restaurace. Do let 1876 a 1883 spadá stavba a modernizace Parkhotelu. Roku 1889 byly přikoupeny domy Saský sál, Bavaria a Zlatá studna. Po jejich demolici včetně Českého sálu byl v letech 1892–93 postaven nový Grandhotel Pupp podle plánů vídeňských architektů Příhody a Němečka ve stylu vznosné francouzské neorenesance. V letech 1905–1906 byl na místě staršího Cafésalónu postaven velký Slavnostní sál. Neobarokní až rokokový ráz Slavnostního sálu kontrastuje s uměřenou francouzskou neorenesancí Grandhotelu. Návrh stavby byl zadán již známé a osvědčené dvojici vídeňských architektů, Ferdinandu Fellnerovi a Hermannu Helmerovi. Stavební plány ale ve skutečnosti patrně vypracoval architekt Alfréd Bayer, který s ateliérem Fellner a Helmer úzce spo-

Karlovy Vary - Grandhotel Pupp obrázek č. 01- 22.

lupracoval. Soubor jednotlivých budov Grandhotelu byl s konečnou platností scelen v neobarokní palác v roce 1907. Parkhotel byl do současné podoby upraven podle projektu vídeňského architekta Paula Branga v letech 1911–12. V roce 1936 se Puppům ještě podařilo koupit poslední z okolních budov, nárožní dům Boží oko, a ještě před začátkem 2. světové války ho architektonicky začlenit do příčného křídla Grandhotelu. Grandhotel Pupp v Karlových Varech je nejproslulejším karlovarským hotelem, známým u nás i v celé Evropě jako vskutku luxusní hotelový komplex. Karlovy Vary - Grandhotel Pupp, Slavnostní sál, foto J. Prudík obrázek č. 01- 22.

Hotel Imperial čp. 1212 (Libušina 18) Na vrchol Tappenbergu, nad lázeňským centrem, byla v letech 1906–07 vybudována ve skále unikátní tunelová lanová dráha vedoucí z Divadelního náměstí. Jde o nejstarší elektrickou tunelovou lanovku v Evropě. Na samotném temeni kopce, poblíž klasicistního zájezdního hostince Helenin dvůr, byl pak v letech 1910–1912 postaven majestátní a ve své době největší a nejmodernější hotel Imperial. Odvážný stavební záměr byl výsledkem aktivit karlovarského bankéře a podnikatele Alfreda Schwalba a mezinárodního seskupení v čele s Richardem Luttrellem Pilkingtonem Bethellem, lordem Westburym, přezdívaným v tehdejším světovém hotelnictví

Karlovy Vary – Hotel a sanatorium Imperiál obrázek č. 01- 23.

„hotelový Richard“. Studii stavby připravil francouzský architekt Ernest Hébrard v roce 1908. Vycházel přitom z kompozice hotelu Royal Alberta Hébrarda ve francouzských lázních Evian-les-Bains z let 1908–1909. Projekt vypracovali profesor Juan Kronfuss z Buenos Aires a architekt R. Thiele.23 Dlouhé průčelí hotelu Imperial s dominantním akcentem masivního středního rizalitu završeného mansardovou bání s lucernou bylo, stejně jako v případě hotelu Royal v Evianu, na obou stranách směrem k městu půdorysně zalomeno. Nad půdorysným zalomením vystupují ještě válcové věžice. Do každého z 320 hotelových pokojů tak alespoň krátce denně zasvítilo slunce. Ač je exteriér koncipován v duchu strohého nového klasicismu, interiér je pojímán v historizujících stylech od empíru až k neobaroku. Před objektem byl zřízen přírodně krajinářský park s dřevěným loubím a rosariem, opět jako u hotelu Royal v Evianu, k němuž rovněž vede lanová dráha. V roce 1912 byla k hotelu Imperial vybudována ještě druhá elektrická lanovka, vedená povrchově na opačné straně kopce ze současné Slovenské (tehdy Mariánskolázeňské) ulice, aby se lázeňští hosté nemuseli po pravidelné procházce vracet ke Vřídlu. Monumentální průčelí hotelu Imperial vévodí městu jak v pohledu z údolí od Vřídla, tak z okolních vyhlídek a ze silnice od Prahy. Velkolepě tak korunuje panorama lázeňského města.

Vřídelní kolonáda čp. 2036 (Divadelní náměstí 2) Na místě staré klasicistní kolonády z roku 1826 byla v letech 1878–1879 postavena velkolepá litinová kolonáda podle projektu vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera a Hermanna Helmera.24 Materiál dodaly salmovské železárny z Blanska. Stavba nové Vřídelní kolonády byla dokončená v neuvěřitelně krátké době sedmi měsíců. Jednalo se o obdélnou bazilikální loď dlouhou 107 m (celkově 169 m), která měla boční stěny směrem k řece prosklené, pouze čelní stěny s portály byly vyzděné. Konstrukce v novorenesančním stylu byla montovaná z prefabrikátů a vyzdobená desítkami plastik a reliéfních postav z bronzu. Nosná konstrukce střechy se dvěma dominantními kupolemi nad Vřídlem a pramenem Hygieiy byla ocelová. Kolonáda sloužila svému účelu až do roku 1939, kdy byla rozebrána a zlikvidována. Nynější Vřídelní kolonáda byla postavena v letech 1967–1975 podle návrhu ing. arch. Jaroslava Otruby. Stavba z betonu, železa a skla vychází programově z kontradikce hladkých lapidárních linií hmoty kolonády s historizující architekturou svého okolí. Nad vývěrem Vřídla, tryskajícího do výšky 12 metrů, se zvedá prolamovaný skleněný polygon, jako symbol tepajícího srdce lázeňského města. Stavba nad zemí je sice nová, ale v podzemí se uchovávají pozůstatky starších lázeňských staveb, stojících dříve okolo Vřídla. Zachovala se stará kamenná nábřežní zeď a litinový podstavec sloupku haly staré kolonády. V technickém suterénu Vřídelní kolonády, zpří-

Karlovy Vary, Vřídelní kolonáda, foto K. Kuča obrázek č. 01- 24.

stupněném novou exkursní trasou, je možné spatřit tzv. Staré prameniště s relikty starých regulačních vrtů a další technologická zařízení kolonády. Chodba s kavernovými prostory, kde se mimo jiné pokamenovávají předměty povlakem vřídlovce, ústí nad řeku otevřenými otvory prolomenými do nábřežní zdi. Starý suterén Vřídelní kolonády je po zprovoznění jednou z nejnavštěvovanějších expozic v regionu, poskytující návštěvníkům základní informace o historii Vřídla, srdce Karlových Varů.

Mariánské Lázně 29

Historický a urbanistický vývoj Mariánské Lázně leží na předělu ploché Tachovské brázdy a horských pásem Slavkovského lesa a Tepelské vrchoviny, které zde tvoří výraznou úpatnicovou linii. Mezi Suchým vrchem a Výhledy vniká do horského pásma hluboké údolí, jímž přitéká Úšovický potok. Údolí se v severní části rozšiřuje v kotlinu trojúhelného tvaru, vymodelovanou Třebízského a Pstružním potokem, jejichž spojením zde Úšovický potok vzniká. Tato kotlina s četnými vývěry minerálních vod byla před vznikem lázní charakterizována značně nerovným povrchem a rozsáhlými bažinami.

Mariánské Lázně - letecký pohled, foto K. Kuča obrázek č. 02- 01.

Slané prameny v bažinatém údolí Úšovického potoka severně od Úšovic byly známy již v 16. století. Roku 1528 dal Ferdinand I. provést průzkum vody ze Slaného (Ferdinandova) pramene, o níž se domníval, že může sloužit jako zdroj kuchyňské soli (slanou chuť však způsobuje projímavá Glauberova sůl). Další zprávy o pramenech pocházejí z let 1609, 1634 a 1650. V roce 1609 se zde horkou lázní ze Smrdutého (Mariina) pramene léčil Jáchym Libštejnský z Kolowrat. O skutečných lázních zde však v té době nelze mluvit, šlo jen o příležitostné využívání vody z pramenů. Vzniku lázní bránil v této době i později zákaz těžby dřeva a rezervování zdejších lesů pro rudné dolování. Přestože území vlastnil tepelský klášter, monopol na dřevo měl horní úřad v Horním Slavkově, který roku 1625 upozornil opata, že nedotknutelnost lesů nesmí být narušena ani získáváním soli. Bohuslav Balbín v roce 1679 popsal dvě kyselky poblíž Úšovic a čtyři kyselky v kotlině nad nimi. Z nich jmenuje Smrdutý (Mariin) a Solný (Křížový) pramen; zbývající dvě kyselky vyvěraly u mlýna, jehož poloha není známa. Kolem přelomu 17. a 18. století se věhlas zdejších léčivých pramenů rozšířil nejen po Čechách, ale i do Bavorska a Saska. Velký příliv nemocných vedl tepelského klášterního lékaře Curtia k vyčištění pramenů a úpravě cesty k nim. Nové podrobné průzkumy pramenů byly provedeny v letech 1760 a 1766 z iniciativy opata Jeronýma Františka Ambrože. V té době bylo již známo 7 pramenů, z nichž tři byly pojmenovány: Ambrožův (podle opata), Křížový (podle vysokého tesaného kříže, vztyčeného roku 1749 tepelským lékárníkem Damiánem Schultzem) a Mariánský či Mariin (podle mariánského obrazu pověšeného na stromě nad pramenem). V poslední čtvrtině 18. století již tepelský klášter hodlal založit lázně bez ohledu na stávající zákaz. Roku 1779 byl dohledem nad prameny pověřen klášterní lékař Jan Josef Nehr (†1820). Údolí v té době existovalo ještě ve zcela přírodním stavu s vývěry vody, vodopády a rozsáhlými bažinami, mezi Křížovým a Mariiným pramenem

byla špatně schůdná rokle Pstružího potoka. Stála zde jen chatrná dřevěná chýše se dvěma kotli k získávání Glauberovy soli z Křížového pramene a staré dřevěné ohrazení Křížového pramene. Roku 1781 rozhodl opat Trautmannsdorf postavit v údolí první lázeňský dům, stavba však byla slavkovským hormistrem zastavena. Opatovi se díky vlivu Filipa Františka Kolowrata (jeho příbuzného) na císařském dvoře podařilo prosadit roku 1786 vykoupení okolních lesů z těžařské rezervace. Již roku 1786 stál u Mariánského pramene malý roubený lázeňský dům se čtyřmi koupelnami, nazývaný Marienbad (Mariánské Lázně). Toto jméno bylo prvně užito ve Schallerově topografii z roku 1788, ale jako oficiální jméno bylo stanoveno až roku 1808; dříve se osadě říkalo Na kyselce (Auf d´Saling). Rok 1786 lze považovat za skutečný počátek lázeňské osady se stálými obyvateli. Klášter poskytl zdarma dřevo a stavební místo Wenzelu Hammerovi a Antonu Fischerovi ze Sítin, kteří si zde postavili první dvě roubené chalupy. Roku 1789 zde mlynář Kohnhäuser vybudoval mlýn. Slibný počátek osady však přerušila smrt opata Trautmannsdorfa, neboť následující opati nejevili o budování lázní žádný zájem. Zdánlivě beznadějnou situaci dokázal zvrátit lékař Johann Josef Nehr, který zde roku 1807 vybudoval vlastním nákladem první lázeňský dům U zlaté koule, v němž již v sezóně 1808 bydlelo 80 návštěvníků.25 Teprve tento úspěch přiměl opata Pfrognera k vybudování lázeňského domu Traiteurhaus při Mariině prameni, a to ještě v roce 1808. V témže roce oficiálně konstituovaná osada Marienbad byla podřízena rychtáři v Hamrníkách. Roku 1812 již Mariánské Lázně tvořilo 13 budov. Zásluhou Karla Gaspara Reitenbergera (†1860), nového sekretáře opata Pfrognera, který se v roce 1813 stal novým opatem, se Mariánské Lázně staly roku 1812 samostatnou obcí a roku 1818 s podporou českého místodržícího Filipa Františka Kolowrata veřejnými lázněmi; stalo se tak přes odpor části tepelského konventu.

Mariánské Lázně, L. Buquoy 1814 obrázek č. 02- 02.

Plánovité urbanistické budování lázní se datuje od roku 1817. Bývalý lobkovický umělecký zahradník Václav Skalník začal v rozšířené části údolí budovat lázeňský park, plynule přecházející do lesnatých svahů s vyhlídkovými altány a do luk na jihu údolí. To vyžadovalo rozsáhlé meliorační práce a vyrovnávání terénu. Roku 1818 bylo profesoru pražské techniky Georgu Fischerovi zadáno zpracování zastavovacího plánu města, který byl

Mariánské Lázně - půdorysný plán 1820. Č. 8 Hotel Výmar (Kavkaz), 9 U zeleného kříže (Split), 10 U zlatého hroznu (Muzeum), 23 Nehrův dům U zlaté koule

dokončen do roku 1820. Podstatou Fischerova plánu se stal kompozičně jedinečný princip obvodové zástavby kolem rozsáhlé plochy centrálního parku, jehož koncepci převzal od Václava Skalníka. Plánované budovy tak mohly vznikat na nezamokřené půdě. Zástavba dna kotliny by ostatně před dokončením terénních úprav stejně nebyla možná. Dosavadní stavby byly soustředěny v nejsevernější a nejlépe osluněné části kotliny okolo Křížového pramene, s dominantou nejstaršího lázeňského domu z roku 1807. Kompozice Fischerova plánu vnesla do urbanistického vývoje celku geometrický řád. Západní strana centrálního parku byla ve shodě s modelací terénu vytýčena jako přímka, a to kolmo ke straně severní. Východní strana znamenala tvarové obohacení, neboť byla bez závislosti na terénním reliéfu zalomena. Jižní strana, daná tokem Pstružího potoka, nebyla stavebně vymezena a počítalo se s ní pro výstavbu ústředních lázeňských provozů, kterým nevadilo zastínění svahem Hameliky, zatímco všechny osluněné strany parku byly určeny pro výstavbu ubytovacích lázenských domů. Celé jádro lázní tak nabylo pětiúhelného tvaru, obohaceného na severní straně již dříve existujícím „výběžkem“ ke Křížovému prameni, který se směrem k prameni výrazně zužoval, takže v duchu barokních iluzívních kompozic navozoval dojem extrémního perspektivního sbíhání celé v zásadě osové kompozice. Tím spíše, že z něho vybíhal „jazyk“ hlavní kolonády. Celou kompozici centrálního parku tak charakterizuje vějíř tří os, vybíhajících z jihozápadního koutu (od soutoku Třebízského a Pstružího potoka) k severu, k severoseverovýchodu (ke Křížovému prameni) a k severovýchodu (ke kostelu). První etapu výstavby Mariánských Lázní podle Skalníkova a Fischerova konceptu lze vymezit lety 1817– 1824; realizoval ji především stavitel Anton Turner. Protože severní strana parku již byla z velké části zastavěna, soustředila se nová výstavba do vyvýšené východní části (nynější Goethovo náměstí), která byla atraktivní jednak pro rovněž dobré oslunění, jednak pro svou polohu mezi oběma hlavními prameny – Křížovým a Mariiným. Z původních domů se dosud dochoval dům U zlatého hroznu (dnes Muzeum) čp. 11, dům U zeleného kříže (dnes Split) čp. 10 a částečně i původní Klebelsbergův palác Mariánské Lázně - půdorysný plán 1846 (dnes lázeňský dům Kavkaz) čp. 9 i - kolonáda Křížového pramene, g - Promenadenhaus, h - promenáda, k - divadlo

na Goethově náměstí. Mírnější svah za novými lázeňskými domy zde mimoto nejlépe z celé kotliny umožňoval vybudování rozsáhlých dvorních traktů se stájemi a remízami pro vozy lázeňských hostů, doplněných okrasnými zahradami.26 Již dříve měla výstavba regulovaný hmotový a architektonický charakter, který byl dále posílen. Dodržování jednotné koncepce usnadnil fakt, že jediným majitelem stavebních parcel byl tepelský klášter, který vyžadoval od podnikatelů i po odprodeji dodržení zastavovacího plánu. Mimo obvod parku vznikla kolem

Mariánské Lázně - kolonádní chrámek Křížového pramene, návrh z roku 1818 obrázek č. 02- 04.

Mariánské Lázně - Křížový pramen s Promenádním sálem, rytina V. Skalníka. obrázek č. 02- 05.

Mariánské Lázně - Křížový pramen 1900 obrázek č. 02- 10.

Mariánské Lázně, kolonáda Ferdinandova pramene, polovina 19. stoletíobrázek č. 02- 09.

roku 1820 jen řádka sedmi domů v místě zúžení kotliny směrem k Úšovicím, která předurčila východní stranu nynější Poštovní ulice. Z původních domů zde dodnes stojí čp. 56 (Nektar) a čp. 57 (Expresso). Počet domů se v letech 1818–1827 zvýšil z 13 na 46 a obraz celku byl obohacen o nové akcenty empírových pavilónků nad nejdůležitějšími prameny: v letech 1818–1826 vznikl sloupový chrámek Křížového pramene a v roce 1823 nový gloriet Karolinina pramene (původně Nového pramene), který nahradil starší pavilón

Mariánské Lázně, pohled na střed města v roce 1850 obrázek č. 02- 06.

z roku 1811. Novogotický altán roku 1826 zastřešil Ambrožův pramen a v říjnu 1827 se prvního altánku dočkal i pramen Lesní. Roku 1827 byla vybudována kolonáda Ferdinandova pramene, situovaného mimo vlastní lázně, daleko níže v údolí, v polovině vzdálenosti mezi lázněmi a Úšovicemi. Do roku 1827 byly vykonány i přípravné práce k zachycení Lesního pramene. Minerální voda byla rozesílána do řady větších nemocnic v Evropě. Ve 20. letech 19. století byl lázeňský dům s parní lázní u Mariina pramene z roku 1812 v jihovýchodním cípu parku přestavěn a rozšířen (Staré nyní Centrální lázně), a západně od něj, uprostřed jižní strany, vyrostl do roku 1827 objekt Nových lázní. Tím byla zástavba léčebné jižní strany parku na dlouhou dobu stabilizována. Symbolicky tak byla dovršena i působnost opata K. G. Reitenbergera, jehož podpora lázní se v klášteře i na klášterem spravovaných farách v okolí setkávala s velkou nevolí, jejímž důsledkem byla jeho vynucená abdikace. Za Reitenbergerových nástupců pokračoval vývoj stále populárnějších Mariánských Lázní v podstatě živelně, neboť ze strany kláštera nové iniciativy nevycházely. Na počátku 30. let 19. století rozvoj lázní výrazně podpořilo jejich napojení na síť nových císařských silnic. Silnice do Karlových Varů stoupala z východní strany centrálního parku ostrou serpentinou nynější Karlovarské ulice. Důležitá byla i spojka do Velké Hleďsebe (Chebská) na plzeňsko-chebskou císařskou silnici a silnice do Hamrníků (Hlavní, Vítězství), což umožnilo, aby dvorní kočá-

ry na trati Praha – Cheb jezdily přes Mariánské Lázně. Ve 30. letech bylo dokončeno formování zástavby kolem centrálního parku zastavěním celé západní strany. Tím byly dosavadní stavební pozemky vyčerpány. Roku 1834 byl přestavěn rozesílací dům minerální vody u Křížového pramene a postaven Tepelský lázeňský dům, roku 1838 byly znovu rozšířeny Staré lázně. Lze konstatovat, že geniální prostorové členění města vytvořené Václavem Skalníkem dotvořil ve 20.–30. letech 19. století Josef Esch do formy mnohonásobně hierarchizovaného urbanistického okrsku lázeňského centra, ne nepodobného antické akropoli.27 Ve druhé polovině 30. let 19. století začalo rozšiřování výstavby mimo vlastní obvod parku, ale dosud stále ve vazbě na centrální prostor Mariánských Lázní, jehož akcent již tvořil kostel Nanebevzetí Panny Marie. Pozornost se nejprve soustředila na nově vymezený obdélný prostor nynějšího Mírového náměstí za západní částí severní strany parku, na jehož jižní straně již stál Tepelský dům (1834–1836). Do roku 1839 byla zastavěna téměř celá jižní a západní strana, na severní straně ještě přetrvával velký park. V této podobě zachycuje Mariánské Lázně mapa stabilního katastru z roku 1839. Výstavbu v první polovině 19. století charakterizovaly patrové domy s jednoduchými pozdně empírovými fasádami s prvky biedermeieru pod vlivem Prahy (U Zlatého hroznu, U zeleného kříže na severovýchodní straně Goethova náměstí). Ve 40. letech 19. století, kdy se začaly prosazovat členitější pozdně klasicistní fasády s pilastry a bohatšími nadokenními římsami, vyrostla nová řada lázeňských domů nad západní stranou ústředního parku, čímž vznikla nynější Ruská třída. Nad ní byl v lese roku 1844 otevřen nový hřbitov, který nahradil dosavadní hřbitov v Úšovicích. Na začátku Třebízského údolí nad lázněmi si poblíž nového empírového pavilónu Lesního pramene vybudovala místní národní garda roku 1848 střelnici. Roku 1844 začala stavba nového akcentu ústředního parku – nového římskokatolického kostela na místě dosavadní kaple. Roku 1846 byly otevřeny jídelní sály Halbmayrův (pozdější Mondorf), který vytvořil východní čelo nového Mírového náměstí, a Klingerův na jižní straně téhož náměstí (později Krym). Přibližně v téže době začalo zastavování severní strany Mírového náměstí. Na křižovatce silnic z lázní, Hamrníků, Velké Hleďsebe a od Ferdinandova pramene jižně od města (dnes

Mariánské Lázně - děkanský kostel, návrhy stavby J. G. Gutensohn 1843 obrázek č. 02- 08.

křižovatka ulic Hlavní, Chebské a Máchovy) byl v letech 1839–1840 postaven zájezdní hostinec Schönau (lidově Šenava, Šenov, dnes restaurace Šumava) jako zárodek budoucí nové městské čtvrti, jejíž rozvoj však začal až později. Roku 1843 dosáhly Mariánské Lázně počtu 79 domů a 412 stálých obyvatel. Počet lázeňských hostů, který roku 1827 činil 1 500, dosáhl roku 1843 3 000. Nové zákony z let 1848–1850 odstranily poddanství Mariánských Lázní tepelskému klášteru (jenž si ponechal lesy, prameny, Tepelský dům, kostel, faru a své balneoprovozy). Starosta i zastupitelé již byli voleni a regulovaný magistrát byl podřízen okresnímu hejtmanství v městě Teplá. Po polovině 19. století pokračovalo zastavování okrajových území centrální kotliny (1853 obecná škola při nové Chopinově ulici od Křížového pramene k severovýchodu do Třebízského údolí, 1857 evangelický kostel na severní straně Mírového náměstí, 1866– 68 Městské divadlo západně nad Mírovým náměstím). Klasicismus v Mariánských Lázních definitivně končí novým pavilonem Lesního pramene z roku 1869. Již v 50. letech 19. století se prosazoval novoklasicismus obohacený o romantický detail a celkově náročnější pojetí, prostorově uvolněnější a monumentálnější; klasicistní mělké střední rizality nahrazuje výrazně předstupující sloupový rizalit (mateřská škola 9. května). V roce 1869 čítaly Mariánské Lázně 107 domů a 1 566 obyvatel. Roku 1865 se dočkaly povýšení na město. Zásadním vývojovým předělem se stalo otevření železnice z Plzně do Chebu v roce 1872. Nádraží, situované jižně od dolního vyústění údolí, se stalo magnetem dalšího urbanistického vývoje, a to jak ze strany Mariánských Lázní, tak Úšovic. Město se začalo šířit zúženou částí údolí dolů k jihu, kde navázalo na nově vznikající obytnou čtvrť Šenov u křižovatky silnic. Nová Nádražní čtvrť pak vznikala bezprostředně před nádražím. Období od 70. let do první světové války přineslo největší stavební rozvoj Mariánských Lázní. Mezi lety 1869 a 1890 vzrostl počet domů v celé aglomeraci Mariánských Lázní a Úšovic ze 178 na 359, tedy dvojnásobně. Mezi lety 1890 a 1921 počet domů aglomerace vzrostl z 359 na 602, tedy znovu téměř dvojnásobně. Výrazně se zvýšil i počet lázeňských hostů, který od poloviny 40. let 19. století dlouhodobě stagnoval v rozmezí 3–5 000, překročil již roku 1874 poprvé hranici 10 000, koncem 90. let 20 000 a maxima bylo dosaženo roku 1911, kdy se zde léčilo 34 509 osob. V 70.–80. letech 19. století byl hlavním stavitelem Friedrich Zickler (†1899). Výstavba byla přísně regulována a městská rada trvala z důvodů požární prevence na dodržování volných prostorů mezi jednotlivými domy a dodržování maximální stanovené výšky domů 22,5 m. Došlo ke stabilizaci zástavby mezi obvodem centrálního parku a okrajem lesoparku, k částečné doMariánské Lázně, Lesní pramen z roku 1869 (rytina 1893)

Mariánské Lázně, půdorysný plán města 1860 obrázek č. 02- 07.

stavbě Poštovní třídy a za ní probíhající Anglické ulice při východní patě údolí. Těžiště nové výstavby bylo na západní straně údolí, v pevně vymezené linii západní strany Hlavní třídy, která lázeňskou část města spojila s Šenovem. Také v této části údolí tak byl dodržen parkový charakter města, neboť podél potoka zůstal dostatečně široký parkový pás, plynule navazující na park centrální. Zástavbou úzké jižní části údolí se nově vytvořila dosud nevýrazná severojižní údolní osa města, která získala na severním konci kompoziční pohledové zakončení v budově hotelu Ott (dnes Pacific) v rámci severní strany Mírového náměstí. V lázeňské i obytné části města vyrostly četné veřejné stavby jako radnice nad střední částí západní strany parku, na jižní straně stoupání Ruské ulice (1878), anglikánský kostel (1878–1879) nad jihozápadním koutem centrálního parku, městské zahradnictví, tržnice, jatky, první mateřská škola (1881) ve správě školských sester, vojenský lázeňský dům (dnes Mars, dříve Bílý kříž, Hlavní třída čp. 166), komplex Slatinných a vodoléčebných lázní (1880–

1882), synagoga (1884) a zejména nová litinová kolonáda (1889), která se stala novým uměleckým akcentem centrálního parku. Začaly vyrůstat i jednotlivé dominanty na okolních svazích, z nichž nejvýraznější se stala kavárna Egerländer (Monty) nad vstupem do údolí. Významným počinem bylo železničního spojení s Vídní i se světem přes Plzeň a Cheb roku 1872 a posléze přes Kalovy Vary roku 1898. Železniční spojení dvou tehdy největších českých lázní přivedlo do města řadu nových návštěvníků. Roku 1888 byla zprovozněna městská elektrárna pro veřejné osvětlení, dále kanalizace, městská nemocnice východně od Bezručových sadů, v letech 1894–1896 byla nad městem vybudována přehrada na Kamenném potoce. Od 80. let 19. století se v Mariánských Lázních prosazovala novorenesance. Stavby se vyznačují přesnou kompozicí a výraznou monumentalitou. Architektem města a ředitelem lázeňských provozů byl v 90. letech 19. století a na počátku 20. století Josef Schaffer, který se inspiroval zejména stavbami z oblasti Riviéry (Centrální lázně, Kursaal, Nové lázně, Palladio, škola, děkanství, původní městská nemocnice, dále roku 1901 Společenský dům, roku 1903 zřízen Městský hygienický a balneologický institut). Roku 1900 navrhl Gustav Svensson spolu s Františkem Thomayerem parkovou úpravu Mírového náměstí ve francouzském stylu, s fontánou upro-

Mariánské Lázně - Centrální lázně obrázek č. 02- 13.

střed. Víceméně současně s novorenesancí se až do 1. světové války uplatňoval dekorativní novobarokní, tzv. lázeňský sloh podle vzoru staveb v Monte Carlu, který od novobarokního historismu přešel k naturalistické secesi. Hlavním autorem tohoto směru byl Arnold Heymann z Vídně (Krakonoš, Bohemia, Polonia, Kavkaz, Merkur, Pacific, Hvězda, Svatý Hubertus a Esplanade). Jako stavitelé tehdy působili Josef a Ignatz Königové, Eduard Stern, Alois Korb a další. Zvláště pohádkově romantizujících výsledků dosáhl mariánskolázeňský stavitel Josef Forberich (Šípková Růženka, Sněhurka, Svatý Martin v Ruské ulici, zotavovny Morava a Narcis, dříve Nejedlý, kaplička Lásky, kostel sv. Anny ve Velké Hleďsebi). V letech před 1. světovou válkou dosáhl věhlas lázní naprostého vrcholu a Mariánské Lázně se staly světovými lázněmi, v nichž se léčili významní panovníci (včetně anglického krále Eduarda VII.) a konala se zde důležitá politická jednání. Roku 1907 zde byla uzavřena dohoda mezi Anglií a Ruskem za účasti Francie o rozdělení mocenských sfér v Asii (základ pozdější Trojdoho-

dy). S tím souviselo i obohacení města o kostely jiných vyznání (viz výše), doplněné v letech 1900–1902 ještě chrámem pravoslavným. V předvečer 1. světové války představovala lázeňská část Mariánských Lázní ucelený a mimořádně hodnotný urbanistický a architektonický celek. Tuto slavnou etapu definitivně ukončila 1. světová válka. Pozemková reforma zbavila tepelský klášter velkých dvorů včetně hamrnického a kramolínského a pronajat byl i lázeňský provoz, který od kláštera převzala Lázeňská nájemní společnost. Ve 20. letech 20. století však nastal opět rozmach lázní. V letech 1928–1929 byl dokonce překročen dosavadní rekord návštěvnosti (41 226 hostů a na 120 000 návštěvníků). Vcelku úspěšná byla i snaha o obnovu předválečného společenského významu. Rovněž nyní sem směřovaly i pobyty hlav států. Roku 1927 bylo zprovozněno letiště mezi Sklářemi a Chotěnovem a Mariánské Lázně se staly druhým největ-

Mariánské Lázně, Nové lázně obrázek č. 02- 14.

ším centrem letecké dopravy v tehdejším Československu. Vesměs šlo tedy o akce směrované do infrastruktury lázní. Nová výstavba, oproštěná od dekorativních tendencí, se v lázeňské části města rozvíjela jen málo, mimo jiné proto, že šlo o nedávno dokončený a harmonický celek, který již postrádal další vhodné rozvojové plochy. Docházelo spíše jen k některým přestavbám (Cristal). Jako architekti zde tehdy působili Karl Gut a Eduard Hnilička. V obytné části aglomerace pokračovala rozsáhlá výstavba nových vilek. Roku 1938 byla vypálena synagoga a pobořeny židovské hřbitovy. V průběhu druhé světové války byly Mariánské Lázně prohlášeny lazaretním městem. Pouze pět domů zasáhly bomby či letecké kulomety při osvobozování americkou armádou v roce 1945. Zavedení celoročního provozu lázní po roce 1948 vyvolalo četné stavební úpravy, protože mnoho lázeňských domů nemělo ústřední a někdy ani lokální vytápění, a mělo i bezprostřední důsledky urbanistické. Majitelé znárodněných lázeňských domů dříve v sezóně bydleli ve sklepích nebo mansardách a nyní jim bylo nutno zajistit nové byty, stejně jako novým pracovníkům, kteří měli rozšířený lázeňský provoz zajišťovat. Znamenalo to rozsáhlou výstavbu nových bytů, realizovaných sídlištní formou (Nádražní čtvrť, Úšovice). Tranzitní silniční doprava byla díky vybudování nových obchvatných komunikací odvedena z lázeňské části města.

Lázeňská část města, zbavená zátěže dopravy, byla zvláště od 70. let 20. století postupně rekonstruována. Vybudována byla dependance hotelu Krakonoš, rekonstruována zotavovna Monty s dependancí Děvín, vybudováno středisko rehabilitace Dopravního podniku (Střelnice). Značná pozornost byla věnována i údržbě a rozšiřování parků. Již v 50. letech 20. století byly provedeny parkové úpravy kolem Lesního pramene, roku 1960 kolem hlavní pošty a Lilu a kolem pravoslavného kostela. Roku 1961 vznikl nový park o rozloze přes 10 ha mezi Ferdinandovým a Rudolfovým pramenem. Mimořádně náročná byla komplexní rekonstrukce hlavní kolo-

Mariánské Lázně, Kursaal (Casino) obrázek č. 02- 15.

nády, kterou se podařilo zachránit. Období socialismu však v lázeňské části zanechalo i negativní stopy. Nejtěžší ránu představovalo zboření celého bloku domů čp. 36–40 (včetně Tepelského domu) mezi Mírovým náměstím a centrálním parkem v roce 1977. Zanikly tak architektonicky a zejména urbanisticky hodnotné objekty, čímž byla narušena základní urbanistická kompozice srdce lázeňského města - Mírové náměstí bylo zbaveno své jižní strany. Původní záměr se stavbou neúměrně předimenzovaného sanatoria Arnika se díky odporu veřejnosti a obavám z narušení minerálních pramenů nakonec naštěstí nerealizoval. V 90. letech 20. století byla citlivě rekonstruována řada dalších objektů v lázeňské části města a vznikly zde i některé citlivě a kontextuálně řešené novostavby. Vynikající hodnoty půdorysné kompozice a téměř nenarušený architektonický ráz lázeňského města 19. století se roku 1992 odrazily v prohlášení Mariánských Lázní městskou památkovou zónou. Mariánské Lázně jsou jedním z plošně nejrozsáhlejších lázeňských souborů v České republice. V architektonickém obrazu dominují klasicistní lázeňské stavby (pavilóny nad prameny a část obytné zástavby), obecně však převažuje lázeňská, obytná a vilová zástavba z 19. století a z počátku 20. století, reprezentující širokou škálu slohových projevů historismu a secese. Dochovaly se jak stavby léčebných domů a lázeňských hotelů, tak stavby nad prameny a kolonády, jež jsou vůbec nejcharakterističtějšími lázeňskými stavbami tohoto města. Charakterem staveb Mariánské Lázně zcela náleží souboru evropských staveb kosmopolitního charakteru. Mírou dochování urbanistické struktury i architektury patří Mariánské Lázně z památkového hlediska k mimořádně intaktním celkům.

Architektonicky nejvýznamnější stavby Pavilon Křížového pramene (Goethovo náměstí) Na místě dřevěného přístřešku a jednoduchého stavení z roku 1789 u Křížového pramene byla v letech 1818– 1826 postavena majestátní sloupová hala, kolonáda Křížového pramene. Vzhledem ke stoupajícímu terénu je přístupná po monumentálním schodišti. Přímo nad pramenem byl vztyčen na osmi iónských sloupech gloriet, templ s tamburem prolomeným sdruženými, půlkruhem ukončenými okénky a završený bání se zlatým patriarchálním křížem. Navazující dvojici sloupových hal, spojených vpředu příčnou kolonádou, neslo 8 x 9 iónských sloupů. Jednotlivé kolonádní haly vymezovaly uprostřed volné prostranství, atrium, kde byla na podzim roku 1857 umístěna busta dr. J. J. Nehra od pražského sochaře Emanuela Maxe. Vznikl tak otevřený peristylový

Mariánské Lázně - Křížový pramen obrázek č. 02- 16.

chrámek parafrázující první křesťanské svatyně. Autorem návrhu byl patrně navrhovatel urbanistického plánu Georg Fischer a stavbu provedl tepelský klášterní architekt Anton Thurner z Přimdy.28 Postupem doby se kolonáda Křížového pramene stala natolik symbolem Mariánských Lázní, že i při novém jímání Křížového pramene byla v letech 1912-1913 znovu postavena replika původní stavby. Kolonáda Ferdinandova pramene čp. 270 (Anglická 49) Nad vývěrem nejstaršího zachyceného minerálního pramene v Mariánských Lázních, pojmenovaném po králi Ferdinandovi I., byla v roce 1827 postavena podle plánu Josefa Esche kolonáda Ferdinandova pramene29. Kompozice sestává ze tří částí, z nichž ve středové pozici vystupuje kruhový gloriet s nízkou bání, propojený východně i západně nižšími křídly kolonády, s postranními obdélnými pavilóny s portiky ukončenými archivoltou. Kupole zvedající se nad pramenem byla vynesena osmi sloupy v řecko-dórském řádu a navazující kryté galerie, otevřené na jih, spočívají na šestnácti sloupech v římsko-dórském řádu. Z obou křídelních budov byl v západní budově velký sál pro lázeňské hosty, v druhém obydlí hlídače pramenů s lokálem k rozesílání džbánků naplněných vodou z pramene. Kolonáda se dosud dochovala v intaktním stavu a po postupných přestavbách ostatních pavilónů a kolonád se tak jedná o nejstarší dochovanou klasicistní stavbu nad prameny v Mariánských Lázních.

Mariánské Lázně - kolonáda Ferdinandova pramene obrázek č. 02- 17.

Pavilon Karolinina pramene Pramen je pojmenován podle manželky císaře Františka I., Karoliny Augusty. Původně zde stál kruhový pavilón z roku 1811, který byl roku 1823 nahrazen novým, opět kruhovým antikizujícím pavilónem v korintském řádu. V létě 1870 sem byla přivedena k pití voda Ferdinandova pramene z Úšovic a při novém jímání Karolinina pramene byl pavilón v roce 1872 přestavěn a rozšířen o dvě nižší postranní křídla. Autor přestavby, mariánskolázeňský stavitel Friedrich Zickler, opět použil korintský řád a postranní kolonády ukončil nárožními rizality zastřešenými pronikem sedlových střech s trojúhelnými frontony. Při rekonstrukci promenády v roce 1989 byla postavena kopie původního pavilonu o 20 m blíže k Lázeňské kolonádě. Pavilon Lesního pramene Původní dřevěný pavilón z roku 1827 nechal opat Melchior Mahr v roce 1840 zbourat a na jeho místě postavit půvabný kruhový templ se šestnácti sloupy, po osmi ve dvou kruzích. Nynější klasicizující pavilón byl postaven v roce 1869 podle plánu Friedricha Zicklera. Ten se nechal plně inspirovat klasicistními pavilónky a tak navrhl nový pavilón na protáhlém obdélném půdorysu v arkádovém řešení prostupů, s dominantním středním rizalitem opatřeným portikem se sdruženými korintskými sloupy, nesoucími trojúhelný tympanon. Z nízké sedlové střechy

Mariánské Lázně - Karolinin pramen obrázek č. 02- 18.

Mariánské Lázně - Lesní pramen obrázek č. 02- 19.

pak vyrůstá nad střední částí tambur s bání. Jde tak o rozvinutí základního typového schématu mariánskolázeňských promenádních koridorových prostorů. Původně byl pavilón plně otevřen, při přestavbě v letech 19551957 byla ale celá kolonáda zasklena a uzavřena. Lázeňská kolonáda se Zpívající fontánou čp. 625 (Goethovo náměstí 33) Na místě starého Promenádního sálu (Promenaden-saal 1823-1826) jižně od Křížového pramene, byla v letech 1888–89 postavena podle projektu proslavených vídeňských architektů Hanse Miksche a Juliana Niedzielského ocelová novobarokní kolonáda s litinovou výzdobou. Vznosná konstrukce byla vyrobená mostárnou I. G. Griedel, litinovou dekoraci dodaly Salmovské železárny v Blansku. Bazilikální řešení haly bylo ukončeno v krajních pozicích mohutnými věžicemi s masivními helmicemi, podélné stěny byly prolomeny velkými, půlkruhem ukončenými okny vytvářejícími sled zasklených arkád, s volnými průchody. Vzhledem k tomu, že mariánskolázeňská kolonáda sledovala půdorysnou stopu dlouhého Promenádního sálu, stala se tak nejdelší kolonádou v lázeňských městech – s mírně obloukovitým půdorysem měřila původně 180 metrů (Vřídelní kolonáda v Karlových Varech 169 m) a se Starou kolonádou dosahovala až téměř ke Karolininu pramenu. Při celkové rekonstrukci kolonády v letech 1974-1979 však byla Stará kolonáda zbourána (1973) a Lázeňská kolonáda zkrácena na 135 metrů. V letech 1974–81 byla provedena památková obnova s novou výzdobou dřevěného kazetového stropu od akad. malíře J. Vyleťala. Před kolonádou byla v letech 1982–1986 vybudována Zpívající Fontána podle návrhu akad. arch. Pavla Mikšíka. Pavilon Rudolfova pramene Původně se pramen jmenoval Luční. Při novém jímání v roce 1902 byl nad pramenem postaven nynější dřevěný pavilon. Romantická stavba s dekorativně vyřezávanými konstrukcemi připomíná svými detaily dřevěnou Tržní kolonádu v Karlových Varech.

Mariánské Lázně - Lázeňská kolonáda se Zpívající fontánou obrázek č. 02- 20.

Římskokatolický děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie čp. 110 (Goethovo náměstí 31) Postaven v místech původní kaple Narození Panny Marie z roku 1820 podle projektu arch. Johanna Gottfrieda Gutensohna z bavorského Mnichova v letech 1844–48 v novobyzantském slohu. Stavbu baziliky na polygonálním půdorysu realizoval klášterní architekt Anton Thurner za pomoci pražského stavitele a sochaře Josepha Krannera. Vnitřní výzdobu provedli štukatéři Bader z bav. Mnichova a Pellegrini z Prahy, arch. Bergmann z Prahy, malíři Carl von Hampel z Vídně, Kratzmann z Prahy, Strauss a Hochenögg z bavorského Mnichova. Sochařská výzdoba je dílem pražského sochaře Josefa Maxe, jeho dílny a jeho žáka Josefa Parise. Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie je zároveň jednou z prvních monumentálních sakrálních staveb v duchu romantického historismu v Čechách. Mariánské Lázně – interiér Rudolfova pramene obrázek č. 02- 21.

Staré lázně - nyní Centrální lázně čp. 1 (Goethovo náměstí 27) V místech původního dřevěného objektu s koupelnami z roku 1786 byl roku 1808 vybudován tepelským opatem nový lázeňský dům zvaný Traiteurhaus. Vedle něj vyrostl v letech 1810-1812 druhý lázeňský dům s parní lázní, který byl v roce 1820 podstatně rozšířen. Po vzniku Nových lázní roku 1827 byl nazván Staré lázně. V roce 1870 byl objekt přestavěn stavitelem Friedrichem Zicklerem v novoklasicistním stylu a posléze roku 1892 nahrazen monumentální novorenesanční novostavbou vyprojektovanou architektem Josefem Schafferem. Ze Starých lázní zbylo v původní podobě příčné jižní křídlo. Bylo zde 115 koupelen se 121 vanou pro uhličité minerální lázně z blízkého Mariina pramene a 75 koupelen se 72 vanami pro všechny druhy úplných a částečných slatinných lázní, dále pro slatinné zábaly a obklady. V koupelnách byly jak vany pro slatinu, tak i vany pro očistné koupele. Byly zde i čtyři komfortní lehárny pro pány a dámy k dodatečnému pocení po kou-

Mariánské Lázně – Kostel Nanebevzetí Panny Marie, foto K. Kučaobrázek č. 02- 22.

peli. Ve dvoře se nacházely plynové lázně s oxidem uhličitým k procedurám tzv. suchých plynových lázní. Tři horní, elektrickými výtahy propojená poschodí obsahovala vedle lázeňského provozu i 120 elegantně zařízených obytných místností pro ubytování lázeňských hostů. Slatinné lázně čp. 2 V blízkosti Centrálních lázní stojí patrová budova Nových Slatinných lázní, která byla postavena podle projektu Friedricha Zicklera v letech 1880-1882. Budova s dvěmi navazujícími křídly je vybudovaná ve stylu francouzské neorenesance s mansardovými jehlancovými střechami nad nárožními rizality a s bání nad středním rizalitem. Těžila se zde slatina a lázně zažívaly obrovskou konjunkturu. Při založení patřily k největším lázeňským budovám tohoto typu na světě. Ve zvýšeném přízemí bylo 34 slatinných lázeňských oddělení, každé z nich

Mariánské Lázně - Centrální lázně obrázek č. 02- 23.

sestávaly ze šatny a vlastní koupelny. Nechyběla ani síň pro odpočinek. Dále zde bylo zvláštní oddělení pro léčbu studenou vodou s čekárnou a 14 kabinami, z nichž každá obsahovala také lehátko k odpočinku. Nacházel se zde velký lázeňský sál s bazénem studené vody, se sprchami a vanami pro celkové, poloviční i sedací koupele, místnost pro masáže a další vodoléčebné procedury. Nové lázně čp. 53 (Reitenbergerova 2) Nové lázně byly původně postaveny v letech 1827-1828 podle plánů Josefa Esche. Tehdy měly 10 kabin pro koupele. Lázně byly později rozšiřovány, v roce 1841, kdy vzniklo nových 14 kabin a Kursaal s čítárnou, a posléze v roce 1868. V letech 1893–1896 byly nahrazeny monumentální novostavbou ve stylu italské neore-

Mariánské Lázně - Slatinné lázně obrázek č. 02- 24.

nesance. 120 metrů dlouhá budova s několika křídly má v hlavní ose střední části vstup sevřený dvojicí věží v nápodobě architektury Francouzské Riviéry. V nároží jsou vloženy další věže. Bohatá štukatura vrcholí nad vstupním portikem majestátní sochařskou dekorací. Projekt vypracoval Josef Schaffer. Z vestibulu se vstupovalo k přepychovým čekárnám a sálům pro odpočinek. V hlavním průčelí byly k vestibulu přidruženy dvě exklu-

Mariánské Lázně - Nové lázně obrázek č. 02- 25.

zivní lázeňské místnosti pro přírodní uhličité lázně, sestávající vždy z jednoho salonu pro odpočinek s lodžií obrácenou do parku, šatny a vlastní koupelny. V dalších traktech zvýšeného přízemí a prvního poschodí spojeném dvěma schodišti a výtahem se nacházelo 55 koupelen s 65 vanami pro uhličité minerální lázně z Rudolfova pramene, dále 47 koupelen s 50 vanami z Ferdinandova pramene a 41 koupelen se 43 vanami přírodních železitých (tzv. uhličito-ocelitých) lázní z Ambrožova pramene. Celkem zde bylo 156 koupelen se 172 vanami pro různé minerální lázně. V přízemí byly situovány dále velkolepé parní lázně pro pány a dámy s 56 oddělenými kabinami, sprchami, oddělení pro léčbu studenou vodou. Střed parních lázní tvoří Římské lázně, velká síň ve stylu antického, starořímského dvojitého atria. Celkem 18 sloupů a 24 pilastrů z červeného solnohradského a bílého carrarského mramoru vynášejí křížové klenby. Stěny jsou obloženy velkými deskami z leštěného carrarského a belgického mramoru. Nacházejí se zde dva bazény se studenou a teplou vodou, vykládané secesními keramickými dlaždicemi. Vedle této síně byly situovány dvojí římsko-irské (horkovzdušné) lázně se sprchami, místností pro masáže a sálem pro odpočinek. Parní lázně pro dámy byly prostorově uspořádány obdobně, ale byly o něco menší. V hlavní budově pro uhličité lázně byly ještě i elektrické světelné lázně a v prvním patře inhalatorium s jednotlivými inhalačními přístroji i dvěma kabinami pro prostorovou inhalaci. V 1. a 2. poschodí středního křídla bylo navíc 12 obytných pokojů k pronajmutí. Římské lázně s oblibou využíval při svých návštěvách i anglický král Edward VII. Kursaal - Společenský dům Casino čp. 95 (Reitenbergerova 4) Původně tu byla restaurace se společenským sálem nazývaná Kursaal, patřící k Novým lázním. V letech 1889 byla k zadnímu traktu přistavěna patrová přístavba podle projektu vídeňského ateliéru Miksch a Niedzielski. V letech 1899–1900 se uskutečnila celková přestavba ve stylu vrcholné italské renesance. Autor projektu, Josef Schaffer, při této přestavbě zachoval ústřední velký Mramorový sál z roku 1867, doplnil jej dvěma nižšími postranními křídly a před ně postavil příčné křídlo, jehož střední část je zastřešená mohutnou skružovou bání

Mariánské Lázně - Casino obrázek č. 02- 26.

a nižší boční části mají ve štítových průčelích otevřené lodžie v evokaci řecké chrámové stěny typu prostylos. V interiéru byl vedle ústředního Mramorového sálu taneční sál, dámský salónek, čítárna, písárna s konversačním sálem a restaurace s kavárnou. Dům U zlatého hroznu čp. 11 (Goethovo náměstí 11) Postaven v roce 1818, jako penzion pro lázeňské hosty. Nejstarší dochovaný klasicistní dům ve městě, přízemí je zděné, patro hrázděné. V roce 1823 zde bydlel J. W. Goethe. Dosud jsou zde zachovány Goethovy pokoje s původním zařízením z doby básníkova pobytu. Dnes zde sídlí Městské muzeum. Fasáda je příkladem prolínání pozdního baroku s raným klasicismem, klasické lambrekýny jsou zde doplněny vavřínovým věncem. Dům sloužil jako lázeňský penzion a zobytněné bylo původně i podkroví. Dům U zeleného kříže – dnes Split čp. 10 (Goethovo náměstí 10) Dům Zelený kříž postavil Thaddeas Rubritius v roce 1819. Později byl majitelem domu známý místní lázeňský lékař Fidelis Scheu. Dvoupatrový dům má typickou fasádu v duchu zdejšího klasicismu či biedermeieru s dominantním trojúhelným štítem. Dispozice trojtraktová se středním průjezdem, v patře u uličního průčelí aditivně řazené pokoje s hrázděnými příčkami, vzájemně propojené enfiládou. Podkroví bylo obytné pro personál nebo pro rodinu majitele.

Mariánské Lázně - Dům U zlatého hroznu (Městské muzeum) obrázek č. 02- 27.

Lázeňský dům Kavkaz (původně Klebelsbergův palác, Stadt Weimar, King of England) čp. 9 (Goethovo náměstí 15) Objekt postavil v letech 1820-1821 hrabě Franz Josef Klebelsberg-Thumburg a proto byl označován jako „Klebelsberský palác“. Byl největším a nejhonosnějším lázeňským domem ve městě. Rád zde ve společnosti paní Amalie Theodory von Levetzow a její krásné dcery Ulriky pobýval Johann Wolfgang Goethe. V letech 1872-

Mariánské Lázně – zleva dům Split, hotel Kavkaz a Jitřenka obrázek č. 02- 28.

1873 byl objekt upraven a rozšířen podle projektu mariánskolázeňského architekta Josefa Zicklera. Budova hotelu nově nazývaného Stadt Weimar byla posléze přestavěna v letech 1903-1905 podle projektu architekta Arnolda Heymanna do současné monumentální podoby s majestátní střední věžicí a krajními nižšími věžemi. Podstatné části původního klasicistního Klebelsberského paláce jsou však v budově zachovány. V letech 1899 až 1909 zde byl při svých každoročních pobytech ubytován anglický král Edward VII. Lázeňský dům Hvězda (Stern) čp. 7 (Goethovo náměstí 21) Původní objekt byl postaven roku 1819 rytířem Ferdinandem Sternfeldem z Kriegelsteinu. Měl tehdy 25 pokojů, 2 kuchyně, stáje pro 10 koní a remízy (vozovny). Do současné podoby byl dům přestavěn v letech 1904–05 za majitele Antona Weisse. Autorem projektu bohatě dekorované stavby s dvojicí nárožních věží byl architekt Arnold Heymann.

Hotel Bohemia (původně Fürstenhof) čp. 100 (Hlavní třída 40) Pro hoteliéra Emila Barucha jej postavil v roce 1905 stavitel I. König podle projektu A. Heymanna. Uliční průčelí s dvojicí nárožních válcových věží obíhají průběžné sloupové lodžie a balkóny. Hotel sloužil pro nejvznešenější hosty lázní.

Mariánské Lázně - Hotel Hvězda, foto J. Prudík obrázek č. 02- 31.

Františkovy Lázně 53

Historický a urbanistický vývoj Území nynějších Františkových Lázních patřilo až do roku 1851 městu Chebu. Léčivé prameny byly známy snad již ve 12. století. První bezpečná zpráva o čerpání „chebské kyselky“ pochází z roku 1406. Kyselka byla využívána i v 16. století (1502). Už roku 1611 sem přijížděli cizinci na léčení. Od roku 1629 se zdejší kyselka rozesílala i do jiných míst (roku 1670 bylo městu rozesílání vody dodatečně povoleno zvláštním císařským dekretem). Roku 1660 postavila chebská městská rada první stavení, roku 1708 byly přistavovány hostinské pokoje. Roku 1714 byl u vývěru oblíbené kyselky postaven dřevěný hostinec s 12 kabinkami pro koupele a 14 pokoji k ubytování. Roku 1748 vyrostla vedle hostince hrázděná kaple sv. Jana Nepomuckého. V 18. století nicméně důležitost zdejší kyselky i lázní upadala. O povznesení lázní se horlivě snažil dr. Bernhard Adler, od roku 1785 chebský městský lékař, jehož zásluhou byl roku 1791 pramen vyčištěn a nad ním postaven pavilón, který ale strhli nosičky „chebské vody“, které se zřízení lázní bránili. Dr. Adler však získal pro ideu lázní zemské úřady i samotného císaře a o vybudování lázní začalo usilovat i město Cheb. Zemské gubernium již roku 1791 uložilo stavebnímu ředitelství zemských komorních statků, vedenému abbéem Tobiasem Gruberem, aby vypracovalo plán lázeňské osady. Dne 27. dubna 1793 bylo podle předložených plánů z předešlého roku 1792 schváleno založení lázní a již v roce 1793 lázně přijaly první hosty. Nová osada byla roku 1795 pojmenována Obec císaře Františka, od roku 1803 Lázně císaře Františka, a nejznámější pramen byl nazván Františkovým. Císař František I. při své osobní návštěvě lázní v roce 1812 povolil stavbu nového kostela státním nákladem (dokončen 1819). Díky objevům dalších pramenů se lázně rychle rozrůstaly. Po polovině 19. století již lázně získaly značnou proslulost, zřejmě roku 1861 se staly samostatnou obcí a roku 1865 městem, které bylo téhož roku napojeno na železnici.

Starý hostinec u Chebské kyselky, Müllerova mapa 1719 obrázek č. 03- 01.

Výstavba lázeňského města podle Gruberova regulačního plánu začala v roce 1792. Rozvrh vycházel z barokního principu osovosti a symetrie bez uzavřených bloků a zástavbu doplňoval kompoziční zelení a parkovými plochami. Hlavní osou se stala Kaiserstrasse (nynější Národní třída) lemovaná stromořadím, směřující k osmibokému pavilonu hlavního (Františkova) pramene a na opačné severní straně končící v geometricky řešeném parku se zeleným rondelem ve středu, s akcentem pyramidy. Na obou koncích pohledově uzavřel uliční osu a obvodové jezdecké aleje půlkruhem ukončenou formálně založenou zelení. Plně se zde projevil osvícenský

důraz na zdraví ve spojení s pobytem v přírodě. T. Gruber se ve svém projektu zjevně inspiroval půdorysem antického „stadia“. 30 Příčná severní ulice směřující na Chlum byla doplněna kruhovou výsečí podobnou anglickému Cirku, která sloužila jako otevřená jezdecká plocha. Domy byly do ulice orientovány s jednotně řešený-

Františkovy Lázně - půdorysný plán Gruber-Rothesel 1795 obrázek č. 03- 03.

mi průčelími, s dvorními hospodářskými trakty, stájemi a vozovnami, a malými zahradami v zadní části parcel. V počátcích výstavby navrhoval první veřejné objekty i soukromé stavby T. Gruber, prvotní plány dále rozpracovával Johann Rothhesel, a ve specifickém duchu barokizujícího klasicismu je pak realizovali chebští stavitelé.31 Plán výstavby lázní počítal s 19 objekty, z nichž pět bylo dokončeno v roce 1794 a v roce 1795 přibyly tři soukromé domy. V tomto roce byl dokončen také Společenský dům se sálem, který uzavřel blok po západní straně Národní třídy na jižním konci a s pramenem byl spojen dřevěnou kolonádou, která vytvořila jakési parkové náměstí. Kolonáda byla projektována též na východní straně kompoziční osy, k realizaci však nedošlo. První stavební etapa byla realizována v čistých klasicistních formách, ale velký podíl připadal také architektuře hrázděné, vycházející z místní stavební tradice. Základní urbanistickou osnovu lázeňského města tvořily tři souběžné severo-jižní ulice Luisina (Máchova), Císařská (Národní) a Kostelní (Jiráskova). Toto uliční šachovnicové schéma propojovaly dvě příčné spojky. V jižní části pak bylo ukončeno původním jižním půlobloukem s lázeňským parkem, z něhož vycházela chebská silnice a na severu kolmou silnicí (Ruská ulice), za níž rovněž pokračoval park. Zde v ose Kostelní ulice vyrostl do roku 1820 katolický kostel, který vytvořil pohledové zakončení Kostelní (Jiráskovy) ulice. Okolí Františkova pramene nebylo zastavěno, neboť se zde nacházelo rašeliniště s málo únosnou půdou. Dosavadní kompozice lázeňského města byla od druhého desetiletí 19. století rozšířena díky objevení vzdálenějších pramenů. Nejprve byl objeven vydatný Luisin pramen západně od vnitřního města, který vedl v roce 1826 k výstavbě dřevěného pavilónu a v následujícím roce 1827 po jeho jižní straně prvních Lázní I. V roce 1816 byly objeveny prameny Solný a Luční jihozápadně od města. Tak vznikla diagonální parková osa od Františkova pramene, původně s krytou dřevěnou chodbou před Solným pramenem. Nad Solným a Lučním pramenem vyrostla v roce 1843 společná kolonáda a za ní později další lázně (Lázně II). Namísto chodby pak došlo k vysázení široké čtyřřadé lipové aleje od Františkova k Solnému pramenu, která se tak stala hlavní lázeňskou

Františkovy Lázně - Císařská ulice 1830 obrázek č. 03- 04.

Františkovy Lázně - kostel Povýšení sv. Kříže 1902 obrázek č. 03- 08.

promenádou. Současně po roce 1828 rozšiřoval a v anglickém stylu přetvářel zdejší sady umělecký zahradník vídeňského Schönbrunnu Martin Soukup podle návrhu vrchního správce dvorní zahrady Riedela. Velký rozvoj lázní, spojený se zvyšující se návštěvností, vedl k nové výstavbě lázeňských domů. Národní třída již byla zastavěna, proto začaly nové domy vyrůstat i v obou bočních ulicích, k nimž přibyla na východní straně čtvrtá, Nová ulice (Boženy Němcové). Charakter vnitřního města se vytvořením velkých uličních bloků výrazně změnil. Rovněž architektura nabyla bohatších forem, zachovávajících však stále ještě klasicistní základ.

Františkovy Lázně - Františkův pramen se starou kolonádou a kaplí, Karel Postl 1808 obrázek č. 03- 05.

Františkovy Lázně - Františkův pramen a Stará kolonáda 1832

Františkovy Lázně - Luisin pramen, E. Gurk 1832

Františkovy Lázně - kolonáda Solného a Lučního pramene 1850

Po polovině 19. století začala nová vývojová etapa, a to jak z hlediska urbanistické kompozice, tak architektury. Byla opuštěna klasicistní uměřenost a nově budované objekty se staly pestrou mozaikou nejrůznějších variací romantismu a historismu, sjednocovanou posléze bílo-okrovou barevností fasád. Výstavba byla též regulována výnosem místodržitelství z roku 1853, který určoval jednotný ráz staveb s jejich architektonickým řešením a barevnou úpravou, stanovil odstupy domů od komunikací aj. Park byl v letech 1865–1911 pod vedením A. Soukupa výrazně rozšířen severně, východně a jihovýchodně od města a po jeho obvodu vznikla Parková ulice (dnešní Francouzská) jako „okružní“ třída, kolem níž od 60. let 19. století vyrůstaly nové lázeňské i městské domy a posléze i evangelický a pravoslavný kostel a synagoga. Princip parkového okruhu s jednostrannou zástavbou po obvodu, s preferencí jižní a západní orientace, vyhovoval i dosažení lepšího oslunění objektů ve městě, ležícím v klimaticky spíše chladné oblasti. Severovýchodní a východní obvod lázeňského města vytvořila roku 1865 železnice, lázeňská zóna s lesoparky však pokračovala i za tratí. Západně od nádraží se rozvíjela převážně obytná zástavba, která město propojila s vesnicemi Dolními a Horními Lomany, podobně jako jižní park spojil město se Slatinou. Nejvýznamnějšími staviteli zde byly dvě rodiny - chebští Haberzettlové a místní Wiedermannové (Adam Haberzettl a jeho syn Karel Haberzettl, a Karel Wiedermann se svým synem Gustavem Wiedermannem). Tvář města se postupně odívala do jemné krajkoviny romantické windsorské neogotiky.

Františkovy Lázně - plán města 1871 obrázek č. 03- 11.

Na přelomu 19. a 20. století se změnila kompozice ústředního prostoru města severně od Františkova pramene. Po východní straně hlavní osy byla roku 1912 vybudována nová kolonáda, symetrie však nepřetrvala dlouho, neboť stará kolonáda po západní straně v roce 1914 shořela a již nebyla obnovena. Tradiční architektura je nadále respektována a novým klasicismem se město cíleně navracelo ke svému „vznešenému“ lázeňskému slohu.32 V meziválečném období Československé republiky pokračovala obytná výstavba mezi Dolními a Horními Lomany a mezi Horními Lomany a železnicí. Ve vnitřním lázeňském městě byl posílen význam Kostelní ulice stavbou nové dvorany Glauberových pramenů na jižním konci osy (1930) a rozšířením uličního bloku po východní straně Nové ulice. V období socialismu bylo lázeňské město dále udržováno bez výraznějšího narušení. Intravilán se již mnoho nerozrůstal, část starší vesnické zástavby aglomerovaných vsí byla nahrazena panelovou sídlištní výstavbou.

Františkovy Lázně - Společenský dům, Konversationsaal 1900

Františkovy Lázně - Císařské lázně 1898 obrázek č. 03- 16.

Františkovy Lázně, pravoslavný chrám v roce 1914 obrázek č. 03- 18.

Františkovy Lázně, panorama města 1908 obrázek č. 03- 20.

Františkovy Lázně - půdorysný plán 1905 obrázek č. 03- 19.

Františkovy Lázně - Nová kolonáda 1914 obrázek č. 03- 21.

Františkovy Lázně - Dvorana Glauberových pramenů, 30. léta 20. století

Jádro města bylo roku 1992 prohlášeno městskou památkovou rezervací, která uchovává jedinečný příklad klasicistního lázeňského města, dotvořeného v období historizujících slohů. Františkovy Lázně jsou jedny z nejvýznamnějších lázeňských celků České republiky jak svou velikostí a významem, tak zejména kvalitou dochované zástavby. Z památkového hlediska jsou nejintaktnějším lázeňským celkem Západočeského lázeňského trojúhelníku. Jádro lázeňského města se vyznačuje velmi koncentrovanou a jednotně koncipovanou klasicistní, empírovou a historizující zástavbou. Tento celek obklopuje rozsáhlý park, v němž jsou situovány jednotlivé, převážně klasicistní lázeňské objekty nad prameny. Podél obvodu parku se prstencovitě táhne mladší část města, tvořená architektonicky velmi kvalitními historizujícími lázeňskými domy. Celek zahrnuje všechny typologické druhy, které lázeňské středisko evropského významu potřebovalo – pavilony nad prameny, kolonádu, velké lázeňské stavby, ubytovací hotely a penziony, kostel, divadlo, drobné stavební a sochařské prvky. Architektonicky nejvýznamnější stavby Pavilón Františkova pramene (náměstí Míru) Nad hlavním pramenem zdejších lázní nechal vystavět první dřevěný pavilón hrabě Kolowrat již roku 1789. V roce 1793 byl postaven nový pavilón ve tvaru oktogonu s měděnou kupolí. Vedle něj byla postavena dřevěná trojkřídlá kolonáda, která se podoba spíše zahradnímu loubí s ozdobně skládanými latěmi. V roce 1817 byla stará dřevěná kolonáda nahrazena novou, opět dřevěnou, se sloupovou galerií a butiky podle plánu T. Grubera s J. Rothheselem.33 V roce 1832 byl na místě starého pavilónu Františkova pramene vybudován podle plánu inženýra Josefa Esche z října 1831 nový klasicistní pavilón s kanelovanými dórskými sloupy.34 Kruhový monopteros, původně zcela otevřený a ukončený nízkou bání, vynikal svou válcovou hmotou vedle přísné horizontály kolonády jako výrazná vertikála. V noci z 31. září na 1. října 1914 stará kolonáda vyhořela. I když byla vypsána soutěž na projekt nové stavby, nikdy k ní již nedošlo a zůstalo zde otevřené prostranství s parkovou úpravou. Pavilón Františkova pramene se tak dnes uplatňuje jako výrazný solitér. Nová kolonáda s Plynovými lázněmi čp. 378 a 379 (náměstí Míru 3 a 1) Nad vývěrem Plynového pramene byl v roce 1811 postaven první dřevěný pavilón a v roce 1826 lázeňská budova se třemi koupelnami a společenským sálem. V roce 1912 byl na jejím místě postaven podle projektu Gusta-

Františkovy Lázně - Františkův pramen obrázek č. 03- 24.

va Wiedermanna nový pavilón Plynového pramene. Spolu s ním byl vybudován naproti Staré kolonádě nový krytý kolonádní prostor v duchu nové „klasiky“. Nová kolonáda byla dispozičně zrcadlovým obrazem Staré kolonády. Toskánským sloupovím zastřešeným sedlovými střechami s dominantním nárožním rizalitem na způsob antického chrámu in antis, se programově architekt i městská rada vraceli ke „vznešenému“ slohu staré kolonády.35 Za sloupovím kolonády byly do komplexu vloženy jednotlivé obchůdky, butiky. Nová kolonáda se stala druhým obchodním centrem lázní. Vstup ke kolonádě hlídají plastiky vznešených sfing. Klasicistní tradice Františkových Lázní tak byla novoklasicistním výrazem staveb Plynových lázní a nové kolonády dokonale respektována i na počátku 20. století.

Františkovy Lázně - Nová kolonáda obrázek č. 03- 25.

Luisin pramen a Studené vřídlo Luisin pramen je druhým nejstarším pramenem ve Františkových Lázních a nese jméno po císařovně Luise. V těsné blízkosti vyvěrá i další pramen nazývaný Studené vřídlo. V letech 1826-1827 byl postaven podle projektu krajského inženýra Wenzela Stöhra nad pramenem empírový pavilón. Centrální stavba na oválném půdorysu je otevřena arkádami se středovým tamburem prosvětleným řadou termálních oken a završeným nízkou bání. Forma pavilónu upomíná na raně křesťanské centrály a může sloužit za příklad sakralizace profánní stavby ve jménu kultu zdraví. Kolonáda Solného a Lučního pramene Pozdně klasicistní stavba stojící ve slatiništi na 1116 pilotech byla dokončena v roce 1843. Stavbu realizoval plzeňský stavitel František Filous.36 Kompozice sestává z pěti částí, z nichž ve středové pozici vystupuje převýšený tříosý rizalit s trojúhelným štítem zastřešený sedlovou střechou, na který se napojují nižší boční křídla ukončená krajními předstupujícími rizality. Zastřešení je velmi nízké, nad krajními rizality tak může dominovat přímá atika. Tektonika se uplatňuje v klasickém řádovém schématu – stěny člení pravidelný sled sdružených toskánských pilastrů s pravoúhlými otvory, v krajních rizalitech doplněnými půlkruhem ukončenými nikami. Střední rizalit má v kladí uplatněny triglyfy (pilastry tak nabývají charakteru římsko-dórského řádu) a v podřímsí kruhové terče. V severním křídle je pavilón Solného pramene, na konci jižního křídla pavilón Lučního pramene. V interiéru podélných křídel je působivý sled mohutných sloupů kolonády. Před středním pavilónem stojí busta zakladatele lázní, dr. Bernharda Adlera.

Františkovy Lázně - Luisin pramen, foto K. Kuča obrázek č. 03- 26.

Františkovy Lázně - kolonáda Solného a Lučního pramene obrázek č. 03- 27.

Společenský dům čp. 1 (Národní třída 12) Základní kámen nejstarší veřejné stavby ve Františkových Lázních byl položen v roce 1793 a stavba byla dokončena v roce 1795. Svými rozměry i hmotovou dispozicí se Společenský dům stal novou dominantou lázní. Budovu se starým sálem doplnila v letech 1876-1877 nová stavba Konverzačního sálu podle projektu Gustava Wiedermanna v novorenesančních formách, zastřešená mohutnou neckovou kupolí. Před vstupem je po celé délce průčelí situován původně otevřený sloupový portikus s terasou přístupnou z Konverzačního sálu, řešeného rovněž ve velkolepém neorenesančním stylu. Sál je od svého počátku využíván jako místo ke konání kongresů, pořádají se zde plesy a probíhají významné společenské události.

Františkovy Lázně - Společenský dům obrázek č. 03- 28.

Lázně I (Loimannovy, dnes Luisiny lázně II) čp. 246 (Máchova 6) Klasicistní přízemní stavba z roku 1840 byla původně pouze dvoukřídlá, dnešní složitý půdorys vznikl postupnými přístavbami. Jako celek byla lázeňská budova dokončena v roce 1872. Poskytovaly se zde slatinné a minerální koupele, parou ohřívaná voda byla dřevěným potrubím rozváděna k jednotlivým koupelnám. Dispoziční řešení bylo původně dvojtraktové, později doplněné na tři trakty se střední chodbou, na kterou se napojovaly lázeňské koupelny. Celkem se zde nabízely 164 lázeňské kabiny s 500 vanami, 5 čekáren s čítárnami, salón a Knížecí pokoj.37 Stavba v přísných formách pozdního klasicismu s kvádrovou rustikou a korintskými pilastry v nárožních rizalitech svou přízemní hmotou zachovává nízkou hladinu zástavby a přirozeně zapadá do parkových úprav Luisina pramene. Lázně II (Císařské lázně) čp. 154 (5. května) Stavba z let 1878–1880 podle projektu Karla Haberzettla a Gustava Wiedermanna, financovaná petrohradským bankéřem Singerem. Jednopatrový objekt v novorenesančním duchu se středním vstupním pavilonem a bočními křídly seskupenými do čestného dvora. Vstup byl situován ve středním pavilonu, který byl opatřen

Františkovy Lázně - Luisiny lázně

Františkovy Lázně - Císařské lázně (Lázně II) obrázek č. 03- 29.

majestátním portikem s trojdílnou iónskou edikulou v patře, nad níž byla původně osazena sochařská výzdoba. Střední pavilon byl zastřešen mohutnou neckovou kupolí, čímž získal celý objekt podobu francouzsky laděné neorenesance. Dispozičně se jednalo o dvojtrakty s koridorovou chodbou, na kterou se napojují jednotlivé lázeňské kabinky jen z jedné strany. Vestibul, vstupní halu, ve výši patra obíhá galerie s nikami, kde byly umístěny busty. Na vestibul se napojovalo další kolmé křídlo, ukončené apsidálně s rondelem, kde se nacházel bazén. Celkem bylo v budově 120 lázeňských kabin s elegantním Knížecím lázeňským salonem a pokojem, velká čekárna a odpočinkový sál. Nabízely se zde koupele v minerálních lázních, uhličitých a železitých lázních, dále solné a termální, elektroléčba, fototerapie, římsko-irské a ruské parní lázně, všechny druhy sprchových lázní, léčebné procedury studenou vodou, masáže, irigace a dokonce kabinet pro rentgen.38 Císařské lázně se postupem doby staly svou vznosnou architekturou symbolem Františkových Lázní, dokumentujícím jejich vzestup mezi světová lázeňská střediska. Lázně III. (Cartellieriho lázně) čp. 77 Lázeňský lékař Dr. Cartellieri si postavil u nově objevených pramenů v letech 1863-1864 své vlastní lázně. Lázeňská budova sestává ze dvou navzájem kolmých křídel, doplněných dvorním křídlem do tvaru trojúhelníka

Františkovy Lázně - Cartellieriho lázně obrázek č. 03- 30.

byla postavena podle projektu Gustava Wiedermanna v duchu romantického historismu. Ve své době byla vybavena nejmodernějším lázeňským zařízením, byly zde např. Schwarzovy vany s dvojitým dnem, podávaly se slatinné a železité koupele. Dispozičně se jednalo o trojtraktová řešení se středními chodbami. Celkem zde bylo v přízemí 23 koupelen pro železité a 31 koupelen pro slatinné lázně, v patře bylo 15 pokojů pro minerální lázně a 6 pokojů pro solné lázně podle nauheimerské metody. Samozřejmě, že nechyběla čekárna, odpočinkový sál.

Lázeňská poliklinika (nová stáčírna minerálních vod) Na místě předchozích budov starých stáčíren z let 1794 a 1816 byla roku 1892 postavena podle projektu Josefa Paschera (někdy se uvažuje i o Karlu Wiedermannovi39) nová stáčírna v duchu okázalého neobaroka. Inspirace hildebrantovským barokem i pöpelmannovskou architekturou Drážďan. Dispozice tří propojených pavilónů zastřešených francouzsky laděnými mansardovými skružovými střechami (báněmi). Barokní až rokokový charakter dává stavbě bohatý štukový dekor s figurální plastikou ve vysokém reliéfu. Vedle Františkova pramene se zde stáčel a expedoval i Studený pramen, Solný a Luční pramen a později Nataliin a Kostelní pramen.

Františkovy Lázně - Lázeňská poliklinika obrázek č. 03- 31.

Dvorana Glauberových pramenů Dvorana byla postavena v roce 1930 na místě, kde byly v roce 1920 nalezeny nové prameny Kostelní, Glauber III a Glauber IV. Stavbu projektoval Ernst Engelhart v podobě velké klasicizující Pitné haly. Nad středem sloupové haly se klene velká elipsovitá nástavba s tamburem, osvětlujícím interiér haly, zastřešená oblou kupolí. Plastiky vytvořil chebský sochař Karl Wilfert a pramenné skříně Adolf Mayerl. Kostel Povýšení sv. Kříže Na stavbu kostela uvolnil finanční zdroje sám císař František I. po své návštěvě lázní v roce 1812. Stavba ve stylu ušlechtilého klasicismu byla dokončena v roce 1819. Koncept vycházel ze strohých principů svatyní uplatňovaných již od dob Josefa II. Místo stavby chrámu bylo voleno tak, aby pohledově uzavřelo druhou z urbanistických os lázní. Dominantním prvkem stavby je věž, zasunutá za průčelí, před nějž je předsunut vstupní mohutný portikus s dvojicemi sdružených sloupů nesoucích kladí a trojúhelníkový fronton. Věž je završena pyramidální střechou. Sousední fara byla postavena v letech 1868-1869 podle projektu Karla Wiedermanna v duchu jemného historismu.

Františkovy Lázně - Dvorana Glauberových pramenů obrázek č. 03- 32.

Divadlo Boženy Němcové čp. 102 (Ruská 16) V místech nynějšího divadla byla postavena první scéna již roku 1868. V roce 1928 byla nahrazena novou stavbou využívající části starého divadla. Novoklasicistní budovu navrhl profesor pražské techniky Arthur Payr. Dům Tři Lilie čp. 3 (Národní třída 10) Jeden z nejstarších lázeňských domů ve Františkových Lázních postavil v letech 1793–1794 A. Loimann. Původní dispozice domu byla řešena na půdorysu L. V roce 1827 proběhla přístavba prvních veřejných lázní (dnes již mimo provoz) a dům získal charakteristický atriový dvůr. V roce 1808 zde pobýval Johann Wolfgang Goethe a v roce 1835 císař Ferdinand V. spolu s knížetem Wenzlem Lotharem Metternichem. Dům U římského císaře (K rakouské císařské koruně) čp. 4 (Národní třída 8) Dům postavil roku 1794 pekařský mistr Paul Fischer. V roce 1805 zde byla zřízena první lékárna v lázních. Dnešní podoba domu po přestavbě z konce 60. let 19. století.

Františkovy Lázně - kostel Povýšení sv. Kříže obrázek č. 03- 33.

Dům U černého orla (dnes část hotelu Slovan) čp. 5 (Národní třída 11) Dům postavil v letech 1794-1795 lázeňský lékař Bernard Adler. V letech 1827-1828 proběhla nástavba druhého patra a následně v letech 1843-1844 rozšíření domu nad původně volný boční průjezd do dvora. Současná podoba fasády s neorenesanční tektonikou pochází z počátku 70. let 19. století.

Františkovy Lázně - divadlo, foto K. Kuča obrázek č. 03- 41.

Františkovy Lázně - dům Tři Lilie, čp. 3

Dům U dvou zlatých lvů čp. 7 (Národní třída 4) Dům s fasádou ve stylu klasicizujícího baroku postavil v roce 1805 nadporučík c.k. armády Kryštof Arzberger a ještě téhož roku ho prodal pekařskému mistru Antonu Biedermannovi. V roce 1812 zde pobýval Ludwig van Beethoven.

Františkovy Lázně - hotel Beethoven čp. 7

Ruský dům (dříve Arcivévoda Štěpán, dnes Beseda) čp. 8 (Národní třída 2) Dům postavil zřejmě ještě na konci 18. století městský stavitel z Chebu Adam Schäck, který se podílel značnou měrou na výstavbě Františkových Lázní. Současná podoba fasády pochází z roku 1869, kdy ji upravil v duchu jemného historismu Karel Wiedermann. V roce 1812 zde přenocoval císař František I.

Františkovy Lázně - Ruský dům čp. 8

Františkovy Lázně - dům Labe, Národní 1

Františkovy Lázně - dům Savoy obrázek č. 03- 39. a 40.

Dům Město Lipsko (Savoy hotel, dnes Labe) čp. 9 (Národní třída 1) Dům postaven v roce 1795 a nacházela se v něm lázeňská lékárna. Současná podoba fasády v duchu pozdního klasicismu pochází z roku 1871. Velkovévodkyně ruská (dnes J. W. Goethe) čp. 12 (Národní třída 9) Postaven v roce 1804 hrabětem von Zedwitz. V letech 1847-1873 zde byl poštovní úřad. Dnešní podoba fasády upravena v charakteristickém jemném neogotickém stylu v 50. letech 19. století Karlem Wiedermannem.

Františkovy Lázně - hotel J. W. Goethe čp. 12

V roce 1814 zde pobývala velkovévodkyně Romanova, podle níž byl dům pojmenován, v roce 1817 baronka von Lewetzov (matka Ulriky), v roce 1829 arcivévoda Karel Friedrich z Výmaru s chotí Marií Pavlovnou (dcerou ruského cara Pavla I.) a v roce 1835 císař Ferdinand V. Villa Imperial čp. 151 (Dr. Pohoreckého 3) Vznosnou vilu v neorenesančním stylu postavil v letech 1877-1878 stavitel Karel Wiedermann. Do okosených nároží byly situovány podkovovité rizality s otevřenými lodžiemi, v prvním patře vynášené iónskými sloupy a ve druhém patře karyatidami. V roce 1927 proběhla nástavba posledního patra s velkou sloupovou lodžií.

Františkovy Lázně - dům Máj čp. 13, foto K. Kuča

Františkovy Lázně - Vila Imperial, foto J. Prudík obrázek č. 03- 42.

Františkovy Lázně - Vila Imperial, detail karyatid, foto J. Prudík obrázek č. 03- 43.

Další lázeňská místa v okolí Západočeského lázeňského trojúhelníku 76

Věhlasná lázeňská města Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně doplňuje prakticky po celém obvodu Slavkovského lesa řada menších lázeňských míst. Také v nich se dochovaly hodnotné stavby lázeňské architektury. Minerální prameny, které v celé zdejší, rozsahem nevelké oblasti vyvěrají na povrch, jsou se svými vlastnostmi světově unikátní.

Jáchymov Lázeňský areál je součástí významného historického města v Krušných horách, založeného roku 1516 při bohatých stříbrných dolech. Rudné hornictví bylo po svém útlumu na přelomu 19. a 20. století vystřídáno lázeňstvím. V Jáchymově bylo roku 1906 založeno první radonové sanatorium na světě, využívající radioaktivní vody ze zatopených dolů. Akciovou společnost sdružující prominentní osobnosti vysoké aristokracie a vídeňského velkoprůmyslu vedl známý hrabě Arnošt Sylva-Taroucca. Významné státní zakázky na výstavbu lázeňských objektů získaly velké stavební firmy a renomovaní architekti především z Vídně. V jižní části údolí rychle vyrostla malá lázeňská čtvrť. Vedle nezbytného Kurhausu byl postaven velkohotel Radium Kurhaus (dnes Radium Palace) a lázeňské hotely Astoria (pův. „Kurhaus Rosenhof“ a „Seidlhof“), Marie („Marienheim“), Elektra, Jitřenka či Dagmar v duchu secese a Art Decó. Dalších několik penzionů pocházejících z období 1. poloviny 20. století se zbytky štukové, převážně secesní výzdoby, prorůstá do zástavby města.40 Po roce 1950 se Jáchymov bohužel stal centrem těžby uranu a v okolí byly zřízeny internační tábory pro politické vězně, celá 50. léta 20. století proto lázeňství upadalo. Od 60. let 20. století byly lázně postupně obnovovány, v roce 1975 byl dostavěn nový velký lázeňský ústav Běhounek. Od 90. let jáchymovské lázně opět prosperují. Lázeňský areál leží na jižním konci města, v klidové neprůjezdní poloze. Celému lázeňskému komplexu nyní dominují dva nové veliké objekty nad prostorem hlavní křižovatky – léčebný ústav Běhounek a lázeňský ústav Curie. V tomto prostoru stojí i architektonicky kvalitní objekt kulturního domu (postaven jako Ruský kulturní dům), jednoduchá kubická stavba z roku 1950. Míra dochování historického lázeňského prostředí je různá a zdejší lázně tak doplňují ostatní lázeňská města Západočeského lázeňského trojúhelníku. Lázeňská budova – Kurhaus Postavena byla v letech 1910–11 podle plánů c. k. dvorního architekta Zottera z října 1909. Je to neoklasicistní stavba v duchu pozdního historismu. Čtyřpodlažní budova je osově řešená, s půlkruhovým vstupním portikem a mohutnou, rovněž pro ubytování využitou valbovou střechou. Střední oválná hala s pavilónovým nástavcem a konvexně vydutým štítem je rámována předstupujícím sloupovím, v patře jsou pak na nároží nasazeny válcové arkýře. Napojující se obdélná křídla (rozšířená v roce 1928 o tři krajní okenní osy) mají v soklové části použito kyklopské zdivo. Fasády zdobí jemný štukový dekor. Součástí celé kompozice je přilehlý terasovitý park, v němž stojí obnovený hudební pavilón. Radium Palace – „Radium Kurhaus“ Na místě starého zájezdního hostince byl akciovou společností v letech 1910–12 vybudován podle plánů vídeňského architekta a stavitele Buriana velký a okázalý hotel. Objekt Lázně Jáchymov - Radium Palace obrázek č. 04- 01.

palácového charakteru s aditivně odstupňovanými a zalamovanými křídly člení fasády pomocí vysokého pilastrového řádu. Interiéry charakterizuje bohatá výzdoba ve stylu pozdního historismu. Radium Palace je kontrastem pojetí exteriéru a interiéru blízký hotelu Imperial v Karlových Varech. Rozsáhlé terasy v podnoži objektu, s balustrádami, arkádami a drobnými plastikami v duchu nového baroku, byly realizovány v roce 1929. Ve své době si získal hotel, patřící k nejlepším svého druhu v Evropě, velkou oblibu v nejvýznamnějších kruzích politického, společenského a kulturního života. Lázně Jáchymov - Radium Palace, jídelna obrázek č. 04- 02.

Lázně Jáchymov – lázeňský park, 1924 obrázek č. 04- 05.

Lázně Jáchymov - lázeňská čtvrť, 1937 obrázek č. 04- 04.

Lázně Jáchymov - lázeňský ústav, 1937 obrázek č. 04- 03.

Lázně Jáchymov - Lázeňský ústav, foto J. Prudík obrázek č. 04- 06.

Lázně Jáchymov – Radium Palace, foto J. Prudík obrázek č. 04-

Lázně Jáchymov - lázeňské domy obrázek č. 04- 07.

Lázně Kynžvart Lázně Kynžvart leží v zemské bráně mezi pohořími Český Les a Slavkovský (dříve Císařský les), na staré české hranici s Chebskem. K její obraně byl po roce 1242 založen královský hrad nazvaný Königswart (Králova stráž). Na jeho úpatí vyrostlo z původního podhradí městečko, prvně uváděné 1317. Po definitivní zkáze hradu při švédském obléhání roku 1648 byl pod městečkem založen zámecký areál, velkoryse přestavěný knížetem Klementem Václavem Lotharem Metternichem v letech 1833-1839 podle plánů vídeňského architekta Pietra Nobileho. Jedná se o jeden z nejelegantnějších zámků v duchu pozdního vídeňského klasicismu v Čechách s unikátními metternichovskými sbírkami, obklopený rozlehlým anglickým přírodně krajinářským parkem (návrh vypracoval zahradník vídeňského Schönbrunnu Riedel). Významná je i židovská čtvrť jihozápadně od náměstí z počátku 15. století. Malý lázeňský areál zaujal místo ve svahu nad městem. Léčivé prameny zde byly připomínány již roku 1454, jímány byly ale až od roku 1822 z popudu tehdejšího majitele - rakouského kancléře Metternicha. Slavný švédský chemik Jakob Berzelius, při svém pobytu v Karlových Varech, analyzoval tehdy 22 pramenů zdejších kyselek, z toho 9 pramenů na svahu nad městem v dnešním lázeňském areálu. Na základě příznivých posudků bylo šest pramenů Viktorův, Mariin, Eleonořin, Richardův, Nový a Lázeňský pramen zachyceno a upraveno pro odběr. Současně se začalo s plněním těchto vod do hliněných džbánků a jejich zasíláním za reklamním účelem pod značkou Kynžvartská ocelová voda (Königswarter Stahlwasser) praktickým lékařům.41 V současné době se jímají pouze 4 prameny: Richard, Helena (Eleonora), Viktor a Lázně Kynžvart - Hotel Metternich (dnes Orlík) obrázek č. 05- 01. Marie. V roce 1856 navrhl prof. dr. Friedrich Jäger, osobní lékař kancléře Metternicha, adaptaci pramenů a postavení budovy s vanami. Voda se užívala k pití i ke koupelím, kromě ní se využívala i sirnoželezitá slatina z blízkých lesních ložisek poblíž Kladské. Již první měsíc po zahájení bylo podáno přes 400 koupelí. Poté, co byly roku 1862 vody úředně prohlášeny za léčivé, nechal zřídit Richard Clemens Metternich vedle pramene Viktor v roce 1864 první lázeňský penzion (dnešní Orlík). Tím položil základ k výstavbě dnešní lázeňské čtvrti. Na jeho počest je také vývěr blízké kyselky pojmenován Richardův pramen. V lázeňské sezóně 1877 jsou otevřeny další lázeňské hotely Buberl, Villa Waldschlösschen, Vila Kindl (dnešní lázeňský dům Záboj, Šárka, Na výsluní). V roce 1885 byla postavena budova lázní (dnešní balneoterapie) a krytá kolonáda. Již v polovině 60. let 19. století jsou lázně v Kynžvartu prezentovány pro léčení chronických katarů dýchacích cest jako lázně klimatické (podobně jako v Davosu). Hned v první lázeňské sezóně zde mimo jiné pobývala belgická královna Marie Henrietta, princ Talleyrand de Sagan a baron Nathaniel Rotschild. V roce 1885 přijel Wilhelm III. král holandský s královnou Emmou a princeznou Wilhelminou. Rychlý rozvoj lázní dále pokračuje i v 90. letech 19. století. Nad vývěrem Richardova pramene byl roku 1892 postaven romantický altánek. V roce 1897 byl dokonce pramen ohodnocen jako nejlepší stolní voda, předčící dokonce velmi známou vodu z lázní Evian a je již stáčen v nové stáčírně u nádraží. Po první světové válce se

v Lázních Kynžvartu k pitné kúře užívaly prameny Richard a Viktor, a další čtyři prameny pak k uhličitým koupelím. Kromě slatinných koupelí se tu prováděla vodoléčba, elektroléčba, terénní léčba (po značkovaných chodnících podle stupně namáhavosti) a také léčebný tělocvik. Od roku 1950 začaly lázně sloužit jako celoroční lázeňská léčebna pro děti s onemocněním dýchacích cest. A jako dětská lázeňská léčebna slouží dodnes. Lázně Kynžvart – lázně, kolem roku 1890 obrázek č. 05- 02.

Lázně Kynžvart - lázeňský dům Orlík obrázek č. 05- 03.

Lázeňský dům Orlík (původně Metternich) Architektonicky nejvýznamnější lázeňský dům, který nechal postavit Richard Clemens Metternich v letech 1863-1864. Patrová stavba ve stylu pozdního klasicismu, doplněná jemným dekorem windsorské neogotiky s cimbuřím. Ve štítu středního rizalitu je osazen litinový znak Metternichů z metternichovských železáren v Plasích. K objektu přiléhá mladší jídelna s dochovanou hrázděnou konstrukcí s dekorem charakteristickým pro secesní tvorbu. Další lázeňské domy Šárka a Libuše jsou postaveny ve střízlivém klasicizujícím a neorenesančním stylu, Lázeňský dům Záboj, postavený původně v neorenesančním stylu s vysokým přímým štítem, byl přestavěn ve 20. letech 20. století do současné podoby jemné pozdní secese.

Lázně Kynžvart – lázeňská budova obrázek č. 05- 04.

Lázně - Balneoprovoz Přízemní budova Lázní, otevřená v roce 1885, byla postavena v romantickém švýcarském stylu s výraznými dřevěnými vyřezávanými konstrukcemi. Poměrně dlouhé průčelí bylo rozčleněno středním rizalitem s dřevěnou sloupkovou verandou a nárožními rizality s vyřezávanými štíty. V charakteristickém švýcarském stylu byla vedle Lázní postavena i krytá kolonáda (nedochována). Pavilón Rudolfova pramene Nad vývěrem Richardova pramene byl v roce 1892 postaven dřevěný oktogonální altánek v romantickém stylu. Dřevěné sloupky jsou doplněny vyřezávanými vzpěrami a jehlancová stříška něžně vyřezávaným krajkovým profilované římsy.

Lázně Kynžvart - pavilón pramene Rudolf obrázek č. 05 - 05

Konstantinovy Lázně (Plzeňský kraj) V bažinatých lukách u Nové Vsi, jihovýchodně do Mariánských Lázní, již ale na severním Plzeňsku, vyvěral sirný pramen nazývaný již v 16. století „Smerdaken“ či „smraďoch“. Poté, co kolem roku 1790 zahájil majitel bezdružického panství kníže Konstantin Dominik z Löwensteinu na svém panství rozsáhlou prospektorskou činnost s cílem nalézt ložiska drahých kovů a uhlí, nechal si vypracovat u známého lázeňského lékaře Johanna Josefa Nehra z Mariánských Lázní odborný posudek na sirný pramen z Nové Vsi. Dr. Nehr doporučil pramen k lázeňským účelům. Pozemek však patřil sedlákům a z iniciativy obce také u pramene vyrostla v roce 1803 první dřevěná lázeňská budova se 3 lázeňskými kabinami. V letech 1812-1818 byla v blízkosti postavena nová lázeňská budova, nazývaná později Staré lázně. Obsahovala 22 pokojů, 5 lázeňských kabin a jídelnu.42 V roce 1837 koupil zadlužené lázně Konstantinův syn Karel Löwenstein, který lázně pojmenoval po svém otci Konstantinovy Lázně. V roce 1838 se uvádí již název „Constantins - Bad“. 43 Postupně byl areál lázní rozšiřován a v blízkosti dnešního Prusíkova pramene vznikl lázeňský Konstantinovy Lázně - Kurhaus (dnes lázeňské sanatorium Prusík), 70. léta 19. století

park. V roce 1872 prodali Löwensteinové lázně plzeňské obchodní společnosti, kterou vedl JUDr. Franz Pankratz, statkář a majitel uhelných dolů u Nýřan. Roku 1873 byla postavena nová dvoupatrová lázeňská budova zvaná Curhaus. V přízemí se nalézala vstupní hala s čekárnou a vyšetřovnou, z chodeb pak byly přístupné koupelny se slatinnými lázněmi a uhličitými koupelemi. Byla zde i restaurace, čítárna i herna s kulečníkem a klavírem. Voda ze sirného pramene, nazývaného později Rudolfovým pramenem, byla do nových lázní vedena podzemním potrubím.44 Dále zde byla vybudována koloKonstantinovy Lázně - kolonáda a v pozadí Kurhaus, 70. léta 19. století obrázek č. 06- 02. náda a upraven park, v němž vyvěrá pět pramenů: František, Karel, Žofie, Gisela a Skalní pramen. Vedle pitné a koupelové kúry ve zdejších železitých a sirných pramenech se používala i rašelina k zábalům a koupelím. V roce 1878 navštívilo lázně celkem 259 lázeňských hostů a 1953 pasantů. Bad Neudorf byl oficiálně přejmenován na Konstantinovy Lázně až v roce 1890. V roce 1901 byly Konstantinovy Lázně napojeny na železniční síť lokální železniční dráhy navazující na železniční trať Plzeň-Cheb, což vedlo k velkému rozvoji lázní. Konstantinovy Lázně - pavilón Prusíkova pramene, kolem roku 1900 obrázek č. 06- 03. Vedle centrálních lázní vznikaly nové lázeňské penziony a soukromé vily. Byl zde vybudován tenisový kurt i koupaliště s písečnou pláží. Na návrší nad lázněmi dala postavit manželka majitele lázní Sofie Pankratzová velkou kapli zasvěcenou Panně Marii Lurdské. V roce 1929 již navštívilo Konstantinovy Lázně 2331 lázeňských hostů a pasantů. Stálo zde 95 domů a žilo 502 stálých obyvatel. V časech druhé světové války byly lázně přeměny na vojenský lazaret. Po válce se lázeňský život znovu navrátil a lázně opět začaly sloužit lázeňským hostům. Oproti jiným přelidněným lázeňským místům nabízejí Konstantinovy Lázně skutečně klidné prostředí venkovských lázní oproštěné od všudypřítomného stresu počátku 21. století. Lázeňský dům Prusík Čtyřpatrová budova největšího a hlavního lázeňského domu pojmenovaném po pražském profesorovi a význačném kardiologovi MUDr. Bohumilu Prusíkovi, pochází ve své hmotě z roku 1873. Je to někdejší Curhaus, který byl do současné podoby upraven v roce 1928.

Další lázeňské domy Mír, Palacký, Purkyně, Mánes, Marie, Máj jsou postaveny vesměs ve střízlivém neorenesančním a klasicizujícím stylu, hrázděný penzion Staré lázně a Alžbětin dvůr v romantické podobě s dvojicí hrázděných věží. Prusíkův pramen Poblíž Lázeňského ústavu se nachází altán Prusíkova pramene v klasicizujících formách, kam je dnes svedeno všech pět pramenů (Skalní, Františkův, Žofin, Giselin a Karlův). Starý dřevěný gloriet s kuželovou, šindelem krytou střechou, uprostřed parku nahradil v roce 1972 nový moderní pavilon.

Konstantinovy Lázně - pavilón Prusíkova pramene, foto J. Prudík obrázek č. 06- 06.

Konstantinovy Lázně - sanatorium Prusík, foto J. Prudík obrázek č. 06- 04.

Konstantinovy Lázně - Lázeňský dům Mánes, foto J. Prudík obrázek č. 06- 05.

Kyselka Bývalé lázně leží v úzkém a hlubokém údolí řeky Ohře východně od Karlových Varů. První zmínka o tzv. Bukové kyselce pochází z roku 1522 z balneologického spisu Dr. Václava Payera, lázeňského lékaře z Karlových Varů. Vyvěrá na severním úbočí vrchu Bučina. Pod Bukovou skálou (Buchstein) vznikla malá ves, která postupným vývojem získala označení Puchstein, a protože patřila ke Kysiblu (Stružné), byla označována Giesshübl-Puchstein či Giesshübl-Sauerbrunn. V roce 1687 povolil tehdejší majitel kysibelského panství, hrabě

Kyselka, pohled na lázně v roce 1840, vlevo kolonáda, restaurace a lázeňský dům (Zámeček) obrázek č. 07- 01.

Heřman Jakub Černín, svým poddaným bezplatné čerpání pramene. Kolem roku 1790 již byla Buková kyselka stáčena a rozesílána v kameninových džbáncích. Pravidelný export posléze zavedl nový držitel panství, hrabě Johann Josef Stiebar z Buttenheimu v roce 1793. Poté, co v roce 1829 získal kysibelské panství Wilhelm von Neuberg, založil u zdejšího jímání pramenů malé lázně. Byly zde postaveny objekty lázeňského domu, syrovátkové léčebny, kolonády a lázeňské restaurace. Na počest návštěvy řeckého krále Kyselka - kolonáda s lázeňským domem a pramenem krále Otty, 1855 obrázek č. 07- 02. Otty I., který přijel dne 23. srpna 1852 z Karlových Varů do Kyselky, bylo hlavní zřídlo se souhlasem panovníka nazváno jeho jménem - „pramen krále Otty“. Dne 23. září 1853 byla nad Ottovým pramenem postavena nová kolonáda a roku 1862 nový lázeňský dům. V tomto roce Kyselka zaznamenala 38 lázeňských hostů a 7324 návštěvníků. Nejvýznačnější vývoj ale začal roku 1867, když si prodej kysibelské kyselky pronajal od hraběte z Neubergu obchodník s karlovarskou minerální vodou Heinrich Mattoni (1830–1910). V roce 1873 Mattoni celé panství zakoupil a současně se zvýšením vývozu zahájil novou velkorysou výstavbu45. Vedle stáčírny minerální vody přistoupil k vybudování lázeňského areálu s lázeňskými domy, množstvím promenádních cest, altánků a romantických vyhlídkových míst na lázně a řeku Ohři. Původní lázeňský dům, Zámeček, byl přestavěn na Mattoniho vilu a později upraven na Zámecký hotel. V průběhu 70. let 19. století byla na nábřeží řeky Ohře vytvořena promenáda, vycházející z parkově upraveného prostoru před Lázeňskou restaurací a kolonádou. Podél řeky vyrostla další zástavba, nejprve Jindřichův dvůr jako rozesilatelství minerální vody a vedle něj Švýcarský dvůr („Schweizerhaus“). Vedle nich pak byl postaven velký Kurhaus, posléze nazvaný Vilemínin dvůr (Vilemínka). Přízemí zmíněných budov sloužilo Kyselka - pavilon a kolonáda Ottova pramene 1902 obrázek č. 07- 03. provozním účelům stáčírny. Před budovami na nábřeží byly položeny koleje pro vlečku plnírny a skladů minerální vody. V těsném napojení na budovu nakládky u Vilemínky byl postaven objekt dnešní Správy lázní, původně sklady s byty pro úředníky a Úřednický dům. V letech 1879-1880 byla postavena budova vodoléčebného ústavu v prostoru dnešní stáčírny KMV Mattoni. Z téže doby pochází i bývalá Pitná hala, dnešní Kino v Lázeňském parku, která původně kryla vývěr Alžbětina pramene a do Lázeňského parku byla přenesena v roce 1907. Na skalnatém výběžku přímo nad lázeňskými budovami byla v roce 1884 postavena kaple sv. Anny v neorománském stylovém pojetí, kterou financovala hraběnka Anna Nostitz-Rieneck. Na vrchu Bučina nad údolím byla kolem roku 1880 vybudována

Kyselka - Vodoléčebný ústav 1885 obrázek č. 07- 04.

i drobná rozhledna. U řeky byly vybudovány sluneční lázně s možností plavby na lodičkách, v lesním zákoutí inhalatorium. Ke sportu sloužil tenisový kurt i hřiště pro kriket. Na protějším levém břehu Ohře byla vystavěna vilová čtvrť. V 90. letech 19. století byl vedle velké kolonády postaven hrázděný objekt Divadelního sálu (Konverzationsaal) a ve svahu nad údolím nová kolonáda a pavilón Ottova pramene. V roce 1894 byla zřízena elektrárna se dvěma turbínami a vystavěna železniční trať Kyselka – Vojkovice s napojením na Buštěhradskou dráhu. Na severním okraji areálu, kde se původně nacházel lázeňský provoz, byly při novém jímání pramenů na počátku 20. století vybudovány nové Kyselka - Curhaus a Švýcarský dvůr před 1888 obrázek č. 07- 05. stáčírny nad pramenem císařovny Alžběty, císaře Františka Josefa za Lomnickým potokem a Löschnerova pramene ve svahu nad Lomnickým údolím. Celou technicky náročnou akci v letech 1902-1909 řídil švýcarský inženýr Adolf Scherrer působící ve světově proslulých lázní Bad Ems. Nad vývěr Alžbětina pramene byl znovu sestaven hrázděný objekt původního Divadelního sálu. Z původně malých empírových lázní se tak staly velkolepé lázně s proslavenou minerální stolní vodou. Mattoniho kyselka se stala jednou z nejpopulárnějších minerálek v celém Rakousku-Uhersku a vyvážela se jak do celé Evropy, tak do Ameriky a Austrálie.46 Lázeňské a provozní budovy jsou dosud unikátním celkem dokumentujícím éru vrcholného rozkvětu lázní Kyselka v letech 1880–1900 a s nimi i celého západočeského lázeňství. V důsledku neúdržby po roce 1989 se bohužel celek dostal do havarijního stavu a na pokraj zániku. Mattoniho vila čp. 76 Původní objekt byl postaven jako panský Lázeňský dům, Zámeček v počátečním stádiu lázní v Kyselce, zřejmě v roce 1844. Poté, co prameny i lázně zakoupil v roce 1873 Heinrich Mattoni, přistoupil v letech 1885-1886 k radikální přestavbě objektu. Hmotu původního Zámeč-

Kyselka - Jindřichův dvůr 1900 obrázek č. 07- 06.

ku zachoval včetně celkové vnitřní dispozice a přístavbami na severozápadní straně směrem k řece a k severnímu štítu jej celkově rozšířil. Vnější podoba objektu v duchu klasické italské novorenesance dodala objektu majestátní reprezentační ráz. Italizující charakter stavby zvýraznila navíc asymetricky umístěná polygonální schodišťová věž, zakončená stylově čistou nízkou stanovou střechou. Objekt se od té doby nazýval „Mattoniho zámek“ („Mattonische schloss“). Přilehlý prostor západně od vily byl upraven v přírodně krajinářském pojetí s romanticky pojímanými akcenty v podobě dramatických skalních výchozů a mohutných kyklopských tarasů. V centru parku byl vybudován i velký vodotrysk na způsob karlovarského Vřídla, již z dálky viditelný.

Lázně Kyselka - Mattoniho vila od jihu obrázek č. 07- 07.

Lázně Kyselka - Pavilon Ottova pramene obrázek č. 07- 08.

Pavilón a kolonáda Ottova pramene čp. 74 Na místě starší dřevěné kolonády byla v letech 18971898 postavena nová kolonáda a pavilón Ottova pramene podle projektu vídeňského architekta Karla Haybäcka v impozantním secesním duchu. Vlastní pavilon Ottova pramene je centrální stavba na čtvercovém půdorysu, v interiéru s okosenými rohy tvořícími tak vnitřní osmibokou dispozici, s mohutným půlkruhovým portikem, zastřešený majestátní bání. V interiéru pavilonu se rozehrála grandiózní hra novobarokního dekoru s mramorovým obkladem (stucco lustro) v barevných kombinacích červeného, šedého a světlého mramoru, se zlacenými páskovými motivy, barokizujícími kartušemi, vavřínovými věnci a monogramy HM. Plató před kolonádou a pavilonem bylo ohrazeno balustrádou se slavnostním přímým schodištěm. Svah pod kolonádou byl romanticky upraven s kaskádami vodopádů, jezírek a jeskyní. V souvislosti s novým jímáním Ottova pramene došlo v roce 1910 k rozšíření pavilonu a k jižnímu štítu byla provedena přístavba stejného architektonického výrazu, jako z druhé strany přilehlá kolonáda. Jindřichův dvůr čp. 52 Objekt Jindřichova dvora nechal postavit Heinrich Mattoni mezi lety 1873-1875, jako zasilatelství stáčené minerální vody Kysibelky. Na počátku 90. let 19. století, byl objekt Jindřichova dvora architektonicky upraven vídeňským architektem Karlem Haybäckem. V zimním období 1890-1891 byla přistavěna k jihozápadnímu nároží dominantní hranolo-

vá věž a dnešní podobu s hrázděnými štíty rizalitů získala budova následně v letech 1892-1893. Švýcarský dvůr čp. 37 Objekt Švýcarského dvora nechal postavit Heinrich Mattoni mezi lety 18741875, pro ubytování lázeňských hostů. Jednopatrový objekt na obdélném půdorysu zastřešený sedlovou střechou byl pročleněn Lázně Kyselka - Jindřichův dvůr obrázek č. 07- 11. mělkým středním rizalitem s lodžiovým balkónem. Patro bylo vyzdviženo z hrázděné konstrukce se zavětrováním výplní ondřejskými kříži protáhlými na celou výšku patra podle vzoru z frankofonních oblastí Švýcarska. Podle toho byl také označován jako Švýcarský dům. Vilemínin dvůr – Vilemínka (původně Curhaus) čp. 47 Na místě hrázděného objektu skladů z roku 1882 vyrostl během radikální přestavby v letech 18841885 nový velký Kurhaus, později nazvaný podle manželky Heinricha Mattoniho – Vilemínin dvůr. Dvoupatrový objekt byl postaven ve stylu francouzské neorenesance se sloupovou lodžií a vznešenou bání v nároží. Vnitřní dispozice má uplatněnu schodišťovou halu se světlíkem, procházejícím až do podkroví, vynášenou dvojicí litinových sloupů. Vodoléčebný ústav čp. 44 Vodoléčebný ústav nechal Heinrich Mattoni postavit v letech 1879-1880 přímo u vývěru pramenů. Jedná se o jednopatrovou budovu s dvojicí štítových rizalitů a postranními přístavky. Mezi rizality byl původně situován vstup do objektu, zakončený atikou. Patro bylo dekorováno iluzivními

Lázně Kyselka - Švýcarský dvůr obrázek č. 07- 10.

Lázně Kyselka - Vilemínin dvůr obrázek č. 07- 09.

hrázděnými konstrukcemi s velkými ondřejskými kříži. Lázeňský provoz zde fungoval až do druhé světové války. V 50. letech byl provoz uzavřen a objekt byl předán stáčírně Karlovarských minerálních vod ke kancelářským účelům.

Lázně Kyselka - bývalý vodoléčebný ústav obrázek č. 07- 12.

Löschnerův pramen čp. 64 Ve svahu nad současnou stáčírnou stojí objekt Löschnerova pramene postavený v roce 1907 podle projektu karlovarského architekta Alfréda Bayera. Přední dům byl postaven ve švýcarském stylu s roubeným patrem a alpským širokým balkónem v předsazeném štítu. Vzadu se napojuje přízemní stáčírna, kam vedla lanová dráha z údolí. Kino (původně Pitná hala) V lázeňském parku na levém břehu Ohře stojí pavilón zastřešený jehlancovou střechou s lucernou. Hrázděná konstrukce stěn byla doplněna bohatě vyřezávaným dekorem štítů. Jedná se o Trinkhalle původně stojící u Alžbětina pramene z doby kolem roku 1880, přenesenou na současné místo v roce 1907.

Lázně Kyselka - Trinkhalle, dnešní kino

Klášterec nad Ohří - pramen Evženie, litografie, konec 90. let 19. stoletírázek č. 07- 14.

Klášterec nad Ohří (Ústecký kraj) Drobný lázeňský soubor se nachází při řece Ohři jihozápadně od města a zámku. Využívání pramenů sahá do roku 1883, kdy 18. května zemědělec Josef Fickert zjistil, že voda v jeho nové studni má najednou kyselou, ale velmi příjemnou chuť. Provedená analýza potvrdila, že jde o kvalitní minerální vodu. Brzo si získala oblibu a za mírný poplatek ji využívali místní lidé z města i lidé z blízkého okolí. Roku 1896 se stal majitelem pramene František Fieber, cukrovarník z Ústí nad Labem. Ten

dosud bezejmenný pramen pojmenoval po své manželce Eugenie. U empírové budovy Střelnice (1829) byl vystavěn centrální objekt lázeňské budovy Evženie s charakteristickým vyřezávaným secesním dekorem vstupního členitého rizalitu. V těsném sousedství byl založen i park s promenádními cestami kolem rybníčku s labutím ostrůvkem. V roce 1897 byl objeven nedaleko druhý minerální pramen, na pozemku patřícímu napůl městu a místnímu spolku ostrostřelců. Dostal název Městský praKlášterec nad Ohří - pohled na lázeňské a provozní budovy, kolem roku 1914 men. Až do konce ledna 1901 jej měl k dispozici nájemce restaurace „Střelnice“, který jeho vodu také prodával zájemcům za nepatrný poplatek. Další lázeňské a provozní budovy byly postaveny z hrázděných konstrukcí s typickými velkými ondřejskými kříži, podobně jako v Lázních Kyselka. Od 1.března roku 1901 měl městský pramen v nájmu klášterecký truhlář a rada obchodní komory Josef Weber, který si 1. února 1902 pronajal na 15 let také Evženii. Vodu obou pramenů uváděl na trh pod společným názvem „Klášterecká kyselka“. Obchodní znalostí a šikovnou reklamou se mu podařilo podnik oživit a dosáhnout značné popularity i v zahraničí. Ročně se v kláštereckém provozu plnilo na 1,5 milionu litrových lahví. V roce 1930 pronajalo město stáčírnu a lázně firmě Hinke a Glaser, která dokonce zásobovala touto minerálkou za druhé světové války i Romelovu armádu v Africe.47

Klášterec nad Ohří - lázně Evženie, celkový pohled, foto K. Kuča obrázek č. 08- 01.

Ke znovuobnovení lázní přikročilo město Klášterec nad Ohří v roce 1993 a v následujících letech byly některé původní lázeňské objekty opraveny. Při novodobé obnově lázní byl v roce 1990 objeven třetí a zatím poslední pramen pojmenovaný Klášterecký pramen. Nově byla postavena i dřevěná kolonáda. Celek doplňuje krajinářský park s drobnými altány stáčení kyselky a otevřeným hudebním altánem v parku. Rozvoj lázeňské zóny pokračuje i nadále.

Klášterec nad Ohří - lázně Evženie, foto K. Kuča obrázek č. 08- 02.

Klášterec nad Ohří - lázeňská restaurace, foto K. Kuča obrázek č. 08- 03.

Západočeský lázeňský trojúhelník v evropském kontextu 91

Obecně o lázeňství a jeho významu Lázeňství je fenomén, který je součástí světové civilizace již více než dva a půl tisíce let. Přitom ale nejsou lázně rozloženy po celém světě rovnoměrně. Nejstarší tradice lázeňství vycházejí z antické jižní Evropy a Předního Východu. Také ve Francii, Německu a Anglii se lázeňství rodilo již za římské expanze a jeho rozvoj pokračoval v následujících obdobích. Lázeňství ve svých typických formách se rozšířilo rovněž v České republice, Slovensku, Polsku, Maďarsku, Rusku a v dalších zemích. Charakteristické je též pojmenování samotných lázní: v angličtině je to bath (toto jméno nese i proslulé lázeňské město Bath), v Německu slovo Bad, v Itálii terme, a ve Francii bains. Celosvětové označení lázní pojmem Spa je odvozeno od světově proslulého lázeňského města Spa v Belgii. Za centrum světového lázeňství je možné považovat lázně ve střední Evropě (pás uhličitých vod mezi pohořím Central Massif ve Francii, přes Německo, severní polovinu Čech až po sudetskou částí Polska), s významným ohniskem v česko-bavorsko-saském příhraničí. Tradice lázeňství na území České republiky jsou sice mladší než v jižní Evropě a obecně v zemích středomořské oblasti, přesto si však získalo v minulosti mimořádný věhlas i vážnost v evropském a světovém povědomí a rovněž významné místo v dějinách lékařství a balneologie. Lázeňská léčba je primárně založena na využití přírodních léčivých zdrojů. Lázně jsou rozdělovány do několika skupin: lázně s přírodními léčivými zdroji (léčivé vody, peloidy, plyny), lázně klimatické, lázně relaxační a očistné (veřejné lázně, lázně parní, sauny). Motivací k návštěvě lázní nebylo a není vždy jen samotné léčení, ale i bohatý společenský život. V lázních byla otevřena divadla a koncertní sály, působila zde význačná hudební tělesa lázeňských orchestrů, lázně byly centrem zábavy, byla zde budována kasina, kluby, varieté, velké množství hostů lákaly početné kavárny, restaurace. Lázeňské areály tak hrály a neustále hrají v historii lidstva důležitou roli rovněž jako významná společenská střediska. V jednotlivých etapách vývoje lázní se jejich návštěva stávala vysloveně módou a lázně rostly v mondénní letoviska. Lázně s oblibou navštěvovali panovníci a představitelé vysoké šlechty, bohatí podnikatelé, ale i význačné osobnosti kultury, spisovatelé, hudební skladatelé, malíři. V lázních se s oblibou konaly také četné kongresy, vědecké konference. Lázně se tak stávaly pozoruhodným kulturně společenským fenoménem, který se mimo jiné projevil i v jejich svébytné architektonické a urbanistické podobě. České země se na historickém vývoji lázeňství podílely velmi významnou měrou. Díky neobyčejně bohatému a pestrému výskytu přírodních léčivých zdrojů se zde po staletí rozvíjela a nadále úspěšně rozvíjí lázeňská léčba v lázeňských střediscích, z nichž některá si postupem doby vydobyla světovou proslulost. Lázně a lázeňství v českých zemích vždy vývojově navazovalo na rozvoj lázeňství evropského. A to jak v oblasti technologické (jímání pramenů a zpracování zdrojů) či balneologické (léčebné využití zdrojů), tak v oblasti stavební, architektonické a urbanistické (stavební podoba a urbanistické utváření lázeňského prostoru). Architektonická specifika lázeňských míst Nedílnou součástí léčby je kromě léčivých přírodních zdrojů i působení samotného prostředí lázní a jejich architektonické podoby. Zpočátku nebývala drobná lázeňská střediska vybavena specializovanými lázeňskými stavbami a léčebný proces se odehrával v běžných zařízeních měšťanských či venkovských typů, kde se ubytovávali lázeňští hosté. Až s vývojem balneologických vědomostí docházelo ke specializaci jednotlivých léčebných procesů a kúr. A tyto nové indikace a různorodé léčebné kúry zpětně determinovaly stavební a architektonickou podobu lázeňských zařízení, čímž docházelo k vytváření specializovaných lázeňských staveb. Lázeňská místa, která vždy měla specifický ráz a kouzlo, se tak začala odlišovat také zvláštností stavebních forem, lišících se od běžné městské zástavby. Snaha o zajištění podmínek pro správné a účelné využití přírodních léčivých zdrojů a také nutnost vytvořit prostředí pro klidný a přitom i společensky bohatý pobyt v lázních vedla ke vzniku celé řady specifických lázeňských staveb. Mimořádný rozvoj zaznamenaly lázně a lázeňská místa zejména ve 2. polovině 19. století, kdy se vyvinuly v neobyčejné urbanistické celky a skvostné architektonické soubory. Některá lázeňská střediska se vyznačují mimořádnou architekturou podle projektů výrazných tvůrců. John Wood se svým synem se uplatnil v anglických lázních Bath, Karl Friedrich Schinkel a Ludwig Persius v Postupimi, Charles Garnier ve francouzských lázních Vittel či v Monte Carlu, Alban Chambon v belgických lázních Spa a v přímořských lázních Oostende, architekt Dernfeld v Baden-Badenu.

Města Západočeského lázeňského trojúhelníku v kontextu vývoje evropské lázeňské architektury Klasicismus a biedermeier Města Západočeského lázeňského trojúhelníku čerpala zdroje balneologických a balneotechnických informací i architektonických předloh z předních lázeňských center Evropy. Vždy pečlivě sledovala vývoj v ostatních světových lázeňských místech a chtěla se jim ve všem vyrovnat. Karlovy Vary, usilující v 19. století o světový věhlas, shlížely k tehdy nejvýznamnějším lázním Evropy, jako byly lázně v Plombiéres ve Francii nebo Bad Pyrmont, Baden-Baden a Wiesbaden v Německu. Středoevropský klasicismus sledoval důsledně nejen paradigma antické, řecké a římské architektury, ale v duchu dobově chápaného héroického helénismu, vystupňovaného zábleskem klasického empíru, i francouzské a anglické vzory. Na formu lázeňských glorietů a templů měly vedle antických a renesančních vzorů značný vliv i příklady anglických georgiánských staveb s palladiánskými motivy.

Harrogate - Sulphur Well 1808 a Františkovy Lázně -Františkův pramen 1832

Svět západočeských lázní je především svébytným světem kolonád. Zdejší sloupové stavby nad prameny a majestátní sloupoví kolonád jsou (či byly) nejčistšími ukázkami klasicistní či neoklasicistní architektury. Představují zároveň jednu z vrcholných etap architektury prvních desetiletí 19. století v českých zemích i v Evropě. Přitom se v Karlových Varech a Mariánských Lázních vyvinuly vedle klasických sloupových hal pozoruhodné kolonádní chrámky s volným atriem v evokaci řecké palestry.48 Na vzniku tohoto znamenitého architektonického konceptu měl největší zásluhu inženýr zemského stavebního ředitelství v Praze Georg Fischer. Na tento koncept navázal i inženýr a ředitel stavebního ředitelství Josef Esch, když v Karlových Varech dokončil přestavbu Vřídelní kolonády s velkým otevřeným atriem, obklopeným sloupovými síněmi (nedochována). Podle vlastních slov se Josef Esch při své tvorbě vždy řídil jak pravidly nejlepších starých mistrů (Antoine Desgodets, zaměření monumentů Římské říše 1682), tak i mistrů novějších (Jean Nicolas Louis Durand).49 Při tom sledoval i soudobé architektonické proudy (Joseph Kornhäusel, Baden u Vídně).

Karlovy Vary - Vřídelní kolonáda a Vřídelní lázně s palestrou uprostřed

Pompeje - Stabijské lázně, palestra, pohled z kryté chodby obrázek č. 09- 09.

Karlovy Vary - pavilón nad pramenem Hygieia, řez, W.Stohr obrázek č. 09- 02.

Dále byly rozpracovávány architektonické motivy předrevoluční i revoluční Francie, zejména v případě propojování válcových a kvádrových hmot (Etienne Louis Boullée, Claude-Nicolas Ledoux). Z těchto podnětů také došlo, zejména pod vlivem Josefa Esche, k formování nového architektonického typu lázeňské budovy – propojení glorietu, který kryje v ústřední pozici vývěr pramene, s nižšími promenádními prostory, ať již na způsob kolonády či stoy, ukončených na koncích rizality společenských sálů.

Mariánské Lázně - Křížový pramen - atrium

Příkladem mohl být pro Esche pavilón s kolonádou nad pramenem sv. Alžběty (Elisenbrunnen) v Cáchách (Aachen), který vybudovali Johann Peter Cremer s Karlem Friedrichem Schinkelem v letech 1822–1827. K ústřednímu sloupovému glorietu připojili dvě nižší postranní kolonády (stoy), zakončené na krajích předstupujícími křídly. Takový princip shledal Josef Esch výhodný zejména pro místa, která byla ve vzdálenějších pozicích od středu lázeňského města – byla z dálky lépe viditelná a v případě nepřízně počasí se zde schovalo více lázeňských hostů, kteří tak nemuseli pospíchat do svých příbytků. Tento základní typ se v průběhu celého 19. století dále rozšiřoval a uplatňoval v dalších variacích. Jednou z takových variací byla i kompozice se středním převýšeným rizalitem, která navazovala též

Mariánské Lázně - Ferdinandův pramen a Aachen - Elisenbrunnen obrázek č. 09- 04.

na oblíbený typ lázeňských staveb v Itálii (stabilimento). Obdobný kompoziční princip použil klasicistní architekt a urbanista Christian Zais roku 1810 při stavbě prvního Lázeňského domu ve Wiesbadenu i Friedrich Weinbrenner v letech 1821-1823 v případě slavného Konverzačního sálu (Konversationshaus) v Baden-Badenu. Pokračování vlivu těchto kompozic lze pozorovat u nás až do 30. let 20. století, kdy ing. Sgustav postavil v tomto duchu zřídelní pavilón s kolonádou Nataliina pramene ve Františkových Lázních. Západočeské lázně měly vzhledem k tomu, že se zde používaly výše popsané klasicistní formy poměrně časně, nepochybně velký přínos i pro šíření těchto myšlenek do dalších vzdálenějších míst. Vlivem značné obliby západočeských lázní u ruské šlechty i samotného cara Alexandra I., velkého obdivovatele antikizující architektury, docházelo již před polovinou 19. století k významnému zprostředkování antikizujícího historismu i anglického palladianismu do prostředí ruské, zejména petrohradské architektury.50 Tyto dobové trendy samozřejmě zasáhly téměř všechna existující lázeňská střediska v Evropě a vlivem francouzských a anglických osadníků převládly i v Severní Americe, kde se neoklasicistní architektura (nejen u lázeňských staveb) výrazně uplatňuje dodnes. Hlavní estetická přesvědčivost „klasické“ architektury spočívala v jednoduchosti. Stavby tohoto racionálního období byly podle současníků půvabné a krásné. Tato tendence „minimalismu“

Františkovy Lázně - kolonáda Solného a Lučního pramene a Wiesbaden, Conservationshaus 1810 obrázek č. 09- 05.

Bath - Queensbath, jižní kolonáda a Vřídelní kolonáda s Vřídelními lázněmi v K. Varech, J. Esch obrázek č. 09- 10.

přežívala v maloměstském prostředí až do prosazení historizujících slohů ve 2. polovině 19. století. Středoevropský klasicismus prezentuje v době předbřeznové (před revolucí 1848) principy měšťanského biedermeieru51. Klasicistní zástavbu Karlových Varů, Mariánských Lázní i Františkových Lázní lze celkově přirovnat ve střední Evropě například k lázním Baden u Vídně z doby jejich klasicistní přestavby po požáru z roku 1812, či ke klasicistní zástavbě lázní Bad Ischl v Horním Rakousku. Vzájemné paralely je možné pozorovat i s klasicistní zástavbou v Bad Pyrmont i s lázněmi Montecatini Terme velkovévody Leopolda I. v tehdy ještě rakouském Toskánsku. V rámci českých zemí byla západočeská lázeňská města ve svém klasicistním období porovnatelná zejména s klasicistní zástavbou lázní v Teplicích (1787– 1826), či s lázeňskými objekty v Lázních Libverda (1776–1818), ale i se svébytnou, převážně dřevěnou klasicistní zástavbou Karlovy Studánky v Jeseníkách. Řešení koupelového provozu vycházelo v západočeských lázních plně z předloh a principů samostatných lázeňských domů obsahujících prostory pro léčebné procedury, i u nás obecně označovaných německým pojmem Kurhaus. Po vzoru antických therm obsahovaly takové stavby nádvoří, po jehož obvodu v přízemí probíhala chodba, z níž byly přístupné jednotlivé místnosti Kolonády v západočeských lázních - základní půdorysná schémata, kresba L. Zeman: 1. Gieselova kolonáda Nového pramene v Karlových Varech 1811, 2. Zítko- s předsíňkou a vanami, přiléhající k hlavnímu průčelí. va kolonáda Mlýnského pramene v Karlových Varech 1871 - 1881, 3. Pavilón nad Identická řešení takových dispozic lázeňských domů se pramenem Hygieia G. Fischera v Karlových Varech 1817, 4. Vřídení kolonáda J. Esche v Karlových Varech 1826, 5. Velká kolonáda v Kyselce 1844, 6. Pavilón nad uplatňovala jak v Německu, tak ve Francii a Itálii, Křížovým pramenem G. Fischera v Mariánských Lázních 1818 - 1826, 7. Koloná- a dokonce i v případě dřevěných kabinek a koupelen da Ferdinandova pramene J. Esche v Mariánských Lázních 1827, 8. Kolonáda Karolinina pramene F. Zicklera v Mariánských Lázních 1872, 9. Stará kolonáda s v anglických a italských přímořských lázních. Toto disFrantiškovým pramenem ve Františkových Lázních 1817 - 1832 poziční schéma bylo uplatněno také v Karlových Varech (Kurhaus, nynější Lázně III, Císařské Lázně), v Mariánských Lázních (Centrální, Slatinné a Nové lázně), i ve Františkových Lázních (Loimannovy, Cartellieriho i Císařské lázně).

Františkovy Lázně - půdorysný plán Gruber-Rothesel 1795 a 1808, a Bad Pyrmont - plán Nového města 1790 obrázek č. 09- 06.

Brückenau - plán lázní, Johann Franz Pfeiffer 1752 obrázek č. 09- 07.

Velkou roli hrálo také zasazení lázeňského střediska do krajinného rámce. Postuláty nové krajinářské a zahradní tvorby přeměňující dříve uzavřené zahrady ve volnou krajinu, uplatňující se v anglickém prostředí již od 20. let 18. století, byly od konce 18. století přejímány i do urbanistických plánů lázeňských míst. Lázeňské prostředí bylo harmonicky komponované s jasně zřetelnou osnovou a často s body důmyslně odkrytých či naopak skrytých pohledů a průhledů (point de vue). Zcela osobitým příkladem klasicistní symetrické urbanistické skladby s osovým vedením ulic obklopených velkým parkem, jsou právě Františkovy Lázně Tobiase Grubera (1791), sledující podobné principy jako lázně v Brückenau v Německu (1747). Cílené začlenění lázeňské zástavby do přírodně krajinářského parku charakterizuje zejména Skalníkova a Eschova koncepce Mariánských Lázní (1818– 1823). Zastavění teras po obvodu velkého parku jako náruč otevřená do zeleně, upomíná jak na Woodovu novou výstavbu Bathu (1765–1775), tak na podobné principy v dalších anglických lázních (Harrogate aj.). Vzhledem k tomu, že Skalník uskutečnil před dokomponováním svého záměru v Mariánských Lázních cestu po Anglii, můžeme předpokládat, že vedle aristokratických zámeckých parků mohl navštívit a poznat i tehdejší nejznámější anglické lázně.

Historizující slohy V polovině 19. století se spolu s doznívajícím pozdním klasicismem stále zřetelněji projevovaly prvky historizujících slohů. Nejcharakterističtější doménou historizující architektury se stala v Čechách právě západočeská lázeňská města. Romanticky vnímaná krajina přivedla již na samém konci 18. století do lázeňských měst první projevy neogotiky. K nejstarším příkladům neogotiky jak na území Karlovarského kraje, tak v Čechách vůbec, náleží Labitzkého sál Poštovního dvora (1791–93) a vodní pumpa měšťanského pivovaru (1804, přestavěná 1823) v Karlových Varech. Další stavbou v gotizujících formách byl pavilón nad Ambrožovým pramenem v Mariánských Lázních (1826). Tradiční anglická neogotika ve svých nejzákladnějších tvarech se ale nejvíce projevila ve Františkových Lázních, a to v dílech tamního architekta Karla Wiedermanna. První náznaky romantického historismu se zde začínaly projevovat v 50. letech 19. století. Nejprve se uplatnil drobný historizující ornament v podobě přímých a zalamovaných říms tudorského typu, cimbuří (i s obrannými věžičkami), pilastrů s vpadlou vnitřní plochou, popřípadě doplněnou gotizujícím čtyřlistem či neorománskou obloučkovou římsou. Nakonec tato gotizující hra pokryla hustou sítí krajkoviny celé průčelí stavby52. Neogotické formy stavitele Adama Haberzettla byly uměřenější a plošší. Díky tomu, že i formy přísného historismu, jinde užívané s puristickou přesností a vážností, jsou u Karla Wiedermanna přetaveny v neoromantický výsledek, získaly Františkovy Lázně nenapodobitelnou tvář a něžný půvab. Nejkrásnějším příkladem windsorské neogotiky s tudorskými prvky je jednoznačně dům Windsor z roku 1863 a dům Rubeška. Díky určitému stavebnímu útlumu od konce 70. let 19. století si Františkovy Lázně dosud zachovaly nenarušený ráz města postaveného v „ideálním“ lázeňském slohu. Kromě gotizujících prvků jsou pro romantismus západočeských lázní charakteristické rovněž vyřezávané dřevěné konstrukce a hrázděné zdivo. Je to cílené navázání na idylickou vernakulární architekturu. Stavby s dekorativním hrázděným zdivem a tesařskými konstrukcemi štítů, lodžií, rizalitů či vikýřů, s ozdobně vyřezávaným zábradlím balkónů i prken ve štítech jsou tradičně označované jako švýcarská či tyrolská architektura. V polovině 19. století však taková architektura mnohem více reflektovala spíše frankofonní prostředí Švýcarska,

Františkovy Lázně, staré divadlo, 70. léta 19. století. obrázek č. 09- 20.

100

Savojska či Normandie. Architektura této provenience je charakteristická zejména pro lázně v Kyselce. Hrázdění s hustým rytmem svislých sloupků a velkými ondřejskými kříži je příznačné právě pro frankofonní či anglosaské oblasti. Teprve na konci 19. století se západočeská tvorba obracela ke staroněmeckým tradicím hrázděné a dřevěné architektury. V polovině 60. let 19. století začaly s přísným historismem pronikat do západočeských lázní formy rané italské renesance. První takovou stavbou bylo původní divadlo ve Františkových Lázních, postavené v roce 1867 podle plánů vídeňského architekta Hügla, řešené jako „klasická“ antická bazilika. Stejně tak divadlo z roku 1868 od Friedricha Zicklera v Mariánských Lázních bylo řešeno v duchu neoklasicistním, s drobnými neorenesančními motivy (přestavěno secesně roku 1905). Fasády nájemních domů ve Františkových Lázních tehdy získávaly charakter benátského „palazza“, jako Lázeňský dům Mirabelle, Moravia apod. Příkladem pompézní vídeňské neorenesance s nádechem neorenesance francouzské ve Františkových Lázních je zejména Konverzační sál Společenského domu, postavený v roce 1876, dále majestátní Císařské lázně z let 1878–1880, nebo vznosná vila Imperial z roku 1878, s karyatidami v lodžiích a se schodištěm v interiéru v ozvěnách stylu francouzských lázní druhého císařství (například Vichy nebo Aix-Les-Bains). Ostatně i F. Fellner a H. Helmer se při návrhu Císařských lázní v Karlových Varech nechali inspirovat prostředím proslavených francouzských lázní a vstupní průčelí se třemi rizality završenými báněmi navrhli podle konceptu Casina realizovaného Charlesem Garnierem ve francouzských lázních Vittel v roce 1884 (které ve své původní podobě již neexistuje). Dispozice lázeňského provozu na podkovovitém půdorysu, užitá kromě budovy lázní ve Vittelu (1884) i ve švýcarských lázních Bad Ragaz (1866), je ovšem případě v karlovarských Císařských lázních svou technologií naprosto jedinečná. Neorenesance dále sledovala principy italských renesančních sloupových hal a síní, což je příklad vznešené Zítkovy Mlýnské kolonády v Karlových Varech.

Karlovy Vary - Císařské lázně 1893-95 a Vittel, Francie - Casino Garnier v roce 1886 obrázek č. 09- 22.

Jedním z osobitých lázeňských středisek spojených s architekturou historizujících slohů jsou lázně Kyselka. Vedle romantické hráz-

101

Karlovy Vary - Mlýnská kolonáda 1890 obrázek č. 09- 11.

Karlovy Vary - Mlýnská kolonáda a Stoa v Athénách obrázek č. 09- 12.

děné architektury zde stojí stavby v historizujících stylech, jako Mattoniho vila (1885–1886) a Vilemínin dvůr (1884–1885). Jejich vznosná architektura je inspirována francouzskou neorenesancí. Tyto objekty nejsou dokonalé jen v exteriérech, ale také v interiérech. Dispoziční řešení vnitřní sloupové haly Vilemínina dvora, původního Kurhausu, je inspirováno sloupovou halou s vnitřními ochozy Grand Hotelu Royal (1853–1854) ve francouzských lázních Aix-les-Bains a vstupní sloupová hala Mattoniho vily upomíná na vstupní halu hotelu Splendide (1881–1884), rovněž v lázních Aix-les-Bains. To dosvědčuje čilé kontakty aktérů výstavby lázní v Kyselce s moderními centry západoevropského lázeňství a poměrně rychlý přenos podnětů do střední Evropy.

102

Lázně Kyselka - Mattoniho vila 1886 a Aix-les-Bains - hotel Splendide 1884 obrázek č. 09- 28.

103

Karlovy Vary - Vřídelní kolonáda, návrh F. Fellner a H. Helmer, Vídeň 1878 obrázek č. 09- 14.

Karlovy Vary - Vřídelní kolonáda Fellner - Helmer – interiér kolem roku 1900 obrázek č. 09- 15.

Mariánské Lázně - Litinová kolonáda 1893 obrázek č. 09- 17 a 18.

Mariánské Lázně - Litinová kolonáda 1893 - interiér obrázek č. 09- 17 a 18.

104

Karlovy Vary - Sadová kolonáda s restauračním pavilónem, kolem roku 1900

Karlovy Vary - Vřídelní kolonáda 1879 a Contrexéville (Francie) - pavilón Pitné haly 1885 obrázek č. 09- 19.

105

Architektura a stavebnictví byly ve 2. polovině 19. století stále více ovlivňovány používáním nových stavebních konstrukcí – železa a litiny. S využitím nového konstrukčního materiálu se stavěly i kolonády, což se opět samozřejmě odrazilo i v západočeských lázeňských městech, a to již v podobě monumentálního barokizujícího pozdního historismu. Tyto vlivy přicházely nejprve z anglického a později z francouzského prostředí, kde se ve velkých i drobných lázeňských městech stavěly pavilónky, verandy, lodžie i majestátní kryté promenády (galerie) ze železných a litinových konstrukcí namísto dřívějších konstrukcí dřevěných (Buxton a Harrogate v Anglii, Contrexéville, Vichy, Vittel ve Francii, Spa v Belgii). Kolonády v Karlových Varech a Mariánských Lázních svou mohutností ale předčily všechny ostatní. V 80. letech 19. století pronikalo do architektury více slohových projevů současně a vývoj směřoval k prosazení pozdního historismu. Určující vliv měla především architektura císařské Vídně. Následný vývoj „odívání“ staveb do historizujících kostýmů povznesl zejména Karlovy Vary a Mariánské Lázně již skutečně na přední místo mezi lázněmi nejen v Čechách, ale i v Evropě, a zajistil jim světovou proslulost. Hlavní úlohu v architektonické tvorbě hrál zprostředkovaný symbolický význam. Smyslem bylo vytvoření Mariánské Lázně - Nové lázně a Monaco - Monte-Carlo, Casino obrázek č. 09- 23. iluzivního světa, hlavním jeho cílem pak teatralita. Architektura umožňovala lázeňským hostům přenášet se v prostoru i čase, aniž by bylo nutné opustit místo pobytu. Mohli se tak chvíli procházet ve slunné Itálii, pak zavítat do prostředí sladké Francie, Anglie, nebo kupříkladu i do Orientu. Takový vjemový posun pociťoval již Johann Wolfgang Goethe, když kolem roku 1810 namaloval Karlovy Vary jako italské město s plochými střechami. Zasazení západočeských lázní do romantického prostředí parků, věnce lesů a skalních výběžků přímo přitahovalo jako idealizované kulisy Theatra Mundi. V 90. letech 19. století vstoupil do hry i okázalý novobarok, opět ovlivněný vídeňskou architekturou. Nejelegantnějším domem s barokizujícími prvky je nepochybně Dům Quissisana (1887–1888) a Společenský sál Grand-

106

Hotelu Pupp (1907) v Karlových Varech, na jejichž realizaci se podílel ve spolupráci s ateliérem Fellner a Helmer architekt Alfréd Bayer, který se v 80. letech 19. století vrátil do rodných Karlových Varů ze svého úspěšného vídeňského působení. Dalším příkladem pompézního vídeňského novobaroku je stavba hotelu a kavárny Miramonte v Mariánských Lázních, vystavěná v letech 1904–1905. Architektem pohádkového zámečku byl vídeňský architekt Eduard Prandl a novobarokní sloh se zde snoubí s výraznými prvky „nového“ rokoka. Zcela osobitou tvář získaly na konci 19. století Mariánské Lázně, kde tehdy tvořili architekti Josef Schaffer, jenž se vrátil po studiu ve Vídni zpátky do svého rodného města, a Arnold Heymann, původem z Vídně. Jejich realizace dodnes patří mezi nejkrásnější stavby tohoto lázeňského města. Pro tvorbu J. Schaffera je typická inspirace zejména stavbami z oblasti francouzské Riviéry. Nejvíce se k tomuto cíli přiblížil stavbou Nových lázní s dvojicí věží po bocích vstupního rizalitu, nebo Kursaalem s mohutnou neckovou kupolí a sloupovými lodžiemi na bočních stranách křídel, v náznaku neoklasicistního prostylu podle vzoru Vřídelních lázní v Karlových Varech od Josefa Esche. Střední část s kupolí je volně inspirována italskými renesančními skružovými střechami či stavbou Kurhausu v císařských lázních Bad Ischl od H. Michela z let 1872–1875. Fasáda mariánskolázeňské Villy Palladio s portálem doprovázeným obřími ženskými postavami vyzařuje dojem Benátek či Vicenzy. A. Heymann si oblíbil ústřední motiv dvouvěžového vstupního průčelí a dovedl ho až do podoby pohádkových palácových staveb, plných vzruchu, hybnosti a bohatého dekoru, od renesančních prvků až po probleskující secesi (Hvězda, Pacific, Bohemia, Polonia). Motiv dvouvěžového průčelí podle vzoru proslaveného Grand Casina v Monte Carlu architekta Charlese Garniera z roku 1878 se tak stal pro architekturu Mariánských Lázní stěžejní a dodnes dodává zdejší zástavbě zcela osobitý charakter. Romantismus konce 19. století již pozbýval hravosti a mnohotvárnosti předcházejících desetiletí a zdroje inspirace hledal výhradně ve středověké architektuře. Nastala doba architektonických proměn, docházelo k naturalistické a cílené imitaci života a kulis středověku. Tento postupný vývoj lze nejlépe pozorovat ve známé karlovarské vilové čtvrti Westend, kde se na konci 19. století uplatňovaly opět motivy neoromantických gotizujících hradních paláců a tvrzí, s častým užíváním hrázděného zdiva. Secese a meziválečná architektura Snaha o nové umění na přelomu 19. a 20. století, u nás označované jako secese (L’Art Nouveau ve Francii, Modern Style v Anglii, Jugendstil v Německu či Stile Liberty v Itálii) narážela v západočeských lázních na zakořeněné tradice konzervativního prostředí. Podstatnou úlohu zde nadále hrálo vídeňské a obecně rakouské prostředí se svým v podstatě internacionálním eklektickým slohem. A tak můžeme v Karlových Varech, Mariánských Lázní, ale třeba i v Jáchymově pozorovat jen dílčí projevy secese v celkově novobarokně koncipované architektuře. Běžně se u těchto staveb setkáváme se secesními sochařskými doplňky, bustami, figurami nebo reliéfy, převážně štukovými, oživujícími fasádu. Kromě nich se k bohaté výzdobě fasád připojovaly reliéfy s mytologickými a mýtickými náměty či s putti. K průčelím se připojovaly ozdobně tvarované přesahující kovové konstrukce, poskytující příchozím ochranu pod skleněnou stříškou, tzv. markýzou podle francouzských vzorů. V uvolněné atmosféře období, pro které se vžilo označení Belle Époque (Krásná epocha), se po roce 1900 začíná secese více uplatňovat a také více vyhraňovat. Vyhledávanými centry secesního umění (včetně architektury) byla v Evropě vedle Paříže a nyní i Vídně také řada německých měst. A právě činnost uměleckých skupin soustředěných zejména v Darmstadtu, Mnichově, Hagenu nebo Hamburku ovlivnila silně vývoj v západočeských lázních. Secesní tvorba v Karlových Varech čerpala až na Haybäckovu realizaci domu Felixe Zawojského v podobě čisté francouzské florální secese, spíše z klidnější a uměřenější secese vídeňské. Karlovarská secese nehýří barvami, ale stejně jako plné historizující fasády 90. let 19. století sází na vjemovou hru světla a stínu v monochromním provedení. Charakteristickou ukázkou může být dům bratří Nastopilů (Haus Nastopil) z roku 1901, či škola Dukelských hrdinů (III. lidová a měšťanská škola) v Moskevské ulici z roku 1904 od karlovarského projektanta Franze Drobnyho. Nejkrásnější budovou ve stylu typické karlovarské secese je ale nesporně Městská spořitelna od karlovarského architekta Otto Steinla z let 1905–1906. V Mariánských Lázních se secese projevila nejvíce na domě Merkur od Arnolda Heymanna z let 1904–1905. Architektura západočeských lázní tak snese i z hlediska kvality svých nepříliš početných secesních objektů plné srovnání například s lázněmi Vichy ve Francii.

107

Stylový rejstřík architektury přelomu 19. a 20. století byl více než pestrý. Osobité realizace slučovaly rysy „klasické“ dekorativní vídeňské secese, novoromantismu či racionálního klasicismu. Secesní architektura postupně přecházela stále více do geometrizujících linií vyúsťujících do dekorativního umění (Art Decó). Vztah k vídeňskému prostředí se také začal narušovat příklonem k nacionálně podbarveným stavbám říšskoněmeckého kulturního okruhu. Architektura geometrické secese se prolínala s vlivy vídeňského a německého dekorativismu, a to nejen v exteriéru, ale i v interiéru, kde do obliby přichází neobiedermeier s bohatou ornamentikou přetransformovaných antických motivů. V souladu s aktuálními prostorovými koncepcemi se rozvíjí, především u rodinných vil, tzv. cottage – obytná hala spojená s vnitřním schodištěm do patra jako centrální a uzlový bod interiéru, často s vrchním osvětlení formou střešního světlíku. Nejvýznamnějším příkladem je rodinná vila Becherů (1914) na třídě Krále Jiřího v Karlových Varech. Nádherným příkladem geometrizující secese je ale zejména Hotel Esplanade v Mariánských Lázních z let 1910–1911, jedna z posledních realizací A. Heymanna. Vznešené klasicistní principy byly oživeny na přelomu 19. a 20. století „novou klasikou“, neboli klasicizujícími směry rané moderny. Mimořádným projevem secesní architektury s nádechem baroka a nové klasiky je pavi-

Kyselka - pavilon Ottova pramene a Budapest - Széchenyiho lázně obrázek č. 09- 29.

lón a kolonáda Ottova pramene v Kyselce (1897–1898). Nespornou pozoruhodností byla architektonická soutěž na stavbu tohoto pavilónu, které se kromě vítězného architekta Karla Haybäcka z Vídně zúčastnil i jeho vídeňský kolega, architekt Leopold Bauer, žák a spolupracovník Otto Wagnera, který rovněž navrhoval vedle mohutného pavilonu s dominantními nárožními pylony nižší kolonádu ve stylu klasicizující moderny.53 V podobném duchu secesního neobaroka s prvky nového klasicismu, jaký charakterizuje pavilón Ottova pramene v Kyselce, vyrostly pak v letech 1909-1913 Széchenyiho lázně v Budapešti. Západočeské lázně tak lze v tomto

108

Karlovy Vary – Lázeňské sanatorium Imperial, foto J. Prudík

Évian-les-Bains - Hotel Royal obrázek č. 09- 25.

109

Évian-les-Bains - Hotel Royal, půdorysy, Jean-Albert Hébrard 1909 obrázek č. 09- 26.

období srovnat jak s již zmíněnými lázněmi ve Vichy, tak například s lázeňskými areály v Bad Neuhaim v Německu či Salsomaggiore v Itálii. Do západočeských lázní tak vstoupil duch rané moderny i když neustále determinovaný místním konzervativním ovzduším. Programovou reakcí na plastickou a tvarovou přeplněnost dekorativismu byly v prvních desetiletích 20. století puristické tendence, směřující k očištění architektury od veškerého samoúčelného dekoru a k maximálnímu formovému zjednodušení, stejně jako k využívání estetických a fyzických vlastností použitých materiálů. Klasicizující tendence jsou nejzřetelnější v případě karlovarské kolonády Zámeckého pramene Friedricha Ohmanna nebo na Alžbětiných lázních inženýra a stavitele městského stavebního úřadu v Karlových Varech Franze Drobnyho, kde jsou rozehrány motivy majestátních sloupových lodžií. Ve Františkových Lázních je možné zmínit zejména Novou kolonádu se vznešeným sloupořadím. Při výstavbě lázní v Poděbradech se v roce 1911 programově navazovalo na kompoziční principy kolonády a glorietu ve Františkových Lázních. Podobně tak architekt Ugo Giovanozzi rozvinul v italských lázních Montecatini v letech 1927–1928 skvostné kolonády lázeňského komplexu Tettucio, pro které toto lázeňské město v samém srdci Toskánska bylo s oblibou nazýváno „italskými Karlovými Vary“. Další směr moderní architektury v období meziválečné Československé republiky se v západočeských lázních vyvíjel v duchu německého meziválečného dekorativismu, jehož význačným představitelem byl zejména architekt Karl Ernstberger, žák vídeňské secesní školy Otto Wagnera. Asketicky strohé stavby rozvíjel zejména Rudolf Wels, žák Friedricha Ohmanna a Adolfa Loose. Konstruktivismus či funkcionalismus se až na několik výjimek v obraze západočeských lázeňských měst téměř neprojevily. Jednou z takových výjimek jsou charakteristické obchodní paláce firmy Baťa v Karlových Varech a Mariánských Lázních, tedy stavby jiných funkcí než

110

klasické lázeňské objekty. Zdejší prostředí i nadále tíhlo ke klasicizujícím schématům, což je zřejmé například na monumentální budově Lázeňského domu Pawlik ve Františkových Lázních, kterou navrhl F. J. Prosch v roce 1925, nebo na Dvoraně Glauberových pramenů ve Františkových Lázních, postavené podle projektu Ernsta Engelharta v roce 1930. Stále bylo prostředí lázeňských měst považováno za nadmíru cenné a k jeho rozvíjení bylo nutno používat pouze klasické principy architektury „vznešeného lázeňského stylu“. Změna pohledů nastala až mnohem později, v 60. letech 20. století. Zdůvodnění vynikající celosvětové hodnoty Západočeského lázeňského trojúhelníku Západočeský lázeňský trojúhelník se skládá z největších lázeňských center České republiky, která svým architektonickým i funkčním typem náležejí do skupiny západo- a středoevropských velkých lázní kosmopolitního charakteru. Pozoruhodným rysem je i skutečnost, že všechna tři lázeňská města leží na poměrně malém území, každé představuje mimořádný urbanistický i architektonický celek, přitom však reprezentují tři zcela odlišné typy urbanistických řešení. Karlovy Vary představují město rozvinuté podél vodního toku v dramatické údolní krajině. Mariánské Lázně jsou urbanistickým celkem založeném na koncepci ústředního krajinářského parku a zástavby, která ho obklopuje. Františkovy Lázně jsou naopak kompaktním urbanistickým celkem městského charakteru s ortogonální půdorysnou sítí, obklopeným krajinářským parkem doplněným pavilóny nad prameny. Rovněž z hlediska architektury představuje Západočeský lázeňský trojúhelník neobyčejně rozmanitou pokladnici, v níž jsou zastoupena mimořádně kvalitní díla i dobově běžné stavby ze všech slohových období 18.–20. století. Mezi autory lázeňských staveb nalezneme nejvýznamnější české i zahraniční architekty své doby. Západočeský lázeňský trojúhelník je v tomto směru výjimečně dochovaným příkladem „jednoty v rozmanitosti“ (Karlovy Vary a Mariánské Lázně) a „rozmanitosti v jednotě“ (Františkovy Lázně). Západočeský lázeňský trojúhelník je vynikajícím dokladem role léčebného lázeňství v evropské společnosti. Tato funkce dala všem třem komplexům vzniknout a byla určující i pro jejich urbanistickou formu a vlastní architekturu. Díky svému postavení v rámci předních evropských lázeňských center jsou svědectvím čerpání evropských hodnot v průběhu 18.– 20. století, která se vedle vlastní balneologie projevila především v jejich architektonické podobě. Architektura všech tří měst tvoří součást kosmopolitního proudu evropské architektury uvedeného období, reagující na tehdejší způsob života středních a vyšších společenských vrstev. Západočeský lázeňský trojúhelník je mimořádně významný také z vlastního balneologického hlediska. Ve všech třech lázeňských městech vyvěrají četné léčivé prameny minerálních vod, které jsou výjimečné různorodostí svého chemického složení, a tím i škálou fyziologických a terapeutických účinků, a jsou zde k dispozici i další přírodní balneologické prostředky. Ve Františkových Lázních jde o 21 pramenů Glauberova typu, užívaných k balneaci a pitné kůře, dále sirno-železitá slatina pro zábaly, koupele a vaginální tampony, a konečně přírodní výron kysličníku uhličitého k balneaci a injekční aplikaci. Lázně se specializují na gynekologická onemocnění, sterilitu, onkologický program, choroby srdce a cév a nemoci pohybového ústrojí. V Karlových Varech vyvěrá 12 pramenů termální hydrogen-uhličito-sírano-chloridosodné kyselky o teplotě 35–73°C a 1 studený pramen, dále je zde k dispozici rašelina a slatina a vřídelní plyn. Lázně se zaměřují na nemoci trávicího ústrojí, poruchy výměny látkové, diabetes mellitus, poruchy metabolismu tuků, obezitu, některé nemoci pohybového ústrojí, parodentózu a jiné. Mariánské Lázně mají k dispozici studené hypotonické kyselky s obsahem hydrokarbonátů, natria, magnesia, železnatých solí, a rovněž místní rašelinu, využívanou pro zábaly a koupele, a přírodní léčivý plyn pro suché uhličité koupele a plynové injekce. Lázně jsou specializovány na nemoci onkologické, dýchacího ústrojí, pohybového aparátu, močového ústrojí a ženské nemoci; u dětí a mládeže se léčí netuberkulózní nemoci dýchacího ústrojí, nemoci pohybového ústrojí, ledvin a močových cest a nemoci gynekologické. Města Západočeského lázeňského trojúhelníku vykazují mimořádnou integritu a autenticitu dochování jak z hlediska urbanismu a architektury, tak lázeňských funkcí. Představují autentické a z hlediska hodnot velmi integrální celky v podobě, jakou tato lázeňská města disponovala na konci svého tradičního vývoje (před 2. světovou válkou). Neobyčejně integrálně působí i architektonická tvářnost všech měst Západočeského lázeňského trojúhelníku. V těchto územích zcela dominuje autentická zástavba mimořádné či vysoké umělecké hodnoty. Autenticita exteriérů objektů je všeobecná. Mezi jednotlivými městy neexistuje objektivní kvalitativní rozdíl z hlediska památkové hodnoty.

111

Západočeský lázeňský trojúhelník díky svému postavení prestižních evropských lázeňských center vyniká i významem kulturním a historickým. Léčila se zde či pobývala celá řada vynikajících umělců, stejně jako politiků. Lázeňská klientela sem přijížděla i přijíždí ze všech koutů světa, což se odrazilo mimo jiné i ve výstavbě svatyní různých vyznání: kromě katolických kostelů jsou zde i svatyně evangelické, anglikánské, pravoslavné a nechybějí ani muslimské svatostánky v některých lázeňských domech. Samozřejmostí byly i židovské synagogy, které však nepřežily období nacistického teroru. Neobyčejně pestrá byla a je nejen konfesijní, ale i národnostní skladba lázeňských hostů. Západočeský lázeňský trojúhelník má proto mimořádné místo také v ohledu interakce a koexistence různých konfesijních a národnostních entit. Západočeské lázně se v obdobích svého největšího rozmachu plně vyrovnaly nejpřednějším lázeňským centrům Evropy, třebaže většinou jen přijímaly, případně rozvíjely urbanistické, architektonické, ale i typologické či technologické impulsy přicházející odjinud. Vždy ale dokázaly tyto impulsy upravit, přetvořit a transformovat do unikátních realizací staveb a celků. Stejně, jako to před tím dokázalo i dnes proslavené „české baroko“. S ohledem na nestejnou dobu vzniku a etap prosperity, stejně jako na různé krajinné prostředí vznikla v nynějším Karlovarském kraji tři velká lázeňská centra se zcela specifickou tváří a charakterem. Ten je dán jak krajinným rámcem, tak základní urbanistickou Františkovy Lázně - dům Metropol čp. 114, foto K. Kuča koncepcí, ale také mírou zastoupení jednotlivých slohových a stylových etap. Na počátku 20. století existovala v Evropě další lázeňská města srovnatelné velikosti a kvality. Nynější mimořádné postavení západočeských lázní v evropském a světovém kontextu je dáno nejen mimořádnou koncentrací umělecky prvotřídních architektur na velké ploše, ale i téměř intaktním dochováním historické urbanistické struktury v rámci celého lázeňského území. To je dáno souhrou specifických historických podmínek. Již ve 30. letech 20. století se nová výstavba rozvíjela jen velmi omezeně, neboť kapacita lázní byla dobudována nedlouho předtím a období hospodářské krize, které postihlo především německojazyčné oblasti Československa, nové investice vylučovalo. V období 2. světové války zůstaly západočeské lázně (stejně jako převážná část území Československa) stranou bojových akcí a naopak byly využívány jako lazarety a podobně. Po roce 1945 došlo k všeobecnému odsunu německého obyvatelstva a záboru jeho majetku. Po roce 1948 k tomu přistoupilo všeobecné zestátnění vlastnictví v podmínkách totalitní společnosti. Zatímco jinde v pohraničí to vše obvykle vedlo k úpadku a rozrušení urbanistické a obecně sídelní struktury, západočeské lázně představovaly potenciál příliš cenný i pro potřeby socialistického systému, který prosadil všeobecnou dostupnost bezplatné lázeňské péče pro nejširší vrstvy. Nezanedbatelná byla též role západočeských lázní pro získávání devizových prostředků od hostů z kapitalistických či rozvojových zemí. Díky tomu pokračovalo kontinuální využívání lázeňských kapacit všech tří měst. V tehdejších podmínkách šlo především o exploataci dříve vytvořených hodnot, jejichž životnost byla prodlužována jen nejnutnější údržbou. Díky tomu se v lázeňských městech neprosadila nová investiční výstavba lázeňských provozů či ubytovacích kapacit. Teprve v 70. a 80. letech 20. století se tento stav začal částečně měnit, ale ke skutečně razantnímu vstupu nových objektů došlo jen v případě dvou objektů v Karlových Varech: hotelu Termal a Vřídelní kolonády. V obou případech to bylo spojeno s likvidací části starší urbanistické struktury. Tyto novostavby sice patřily mezi nejkvalit-

112

nější architektonická díla své doby, ale současně představovaly neobyčejně kontrastní zásah do architektonického obrazu i hmotové kompozice města. Kromě toho byla integrita v minulosti narušena jen dílčími zásahy (demolice několika objektů), jež se v celkovém měřítku lázeňského území neprojevují dominantně. V Mariánských Lázních byly kvůli připravovaným megalomanským projektům pouze připraveny podmínky demolicí jižní strany náměstí, ale tento zásah zásadním způsobem nenarušil základní urbanistickou kompozici celku, neboť tak došlo pouze k rozšíření centrálního parkového prostoru. Nepočetné novostavby se citlivě začlenily do urbanistické kompozice starší zástavby. Františkovy Lázně byly podobných zásahů ušetřeny úplně. Počínaje rokem 1992 jsou všechna tři města památkově chráněna, což je ochránilo před největšími riziky obnovené tržní společnosti 90. let 20. století, i když k určitým ztrátám přesto došlo. Jinde v Evropě byla lázeňská centra vystavena mnohem větším a zničujícím tlakům. V některých jiných zemích socialistického bloku se mnohem razantněji prosadila nová výstavba. V důsledku toho zcela zanikla například památková hodnota rumunských lázní Băile Felix a výrazně narušena byla i všechna lázeňská města v oblasti Černého moře. V západní Evropě, především v Německu, se prosadily obdobné tendence, v některých případech i jako důsledek ničivých zásahů 2. světové války. Tak byla zásadně narušena památková integrita i některých dříve proslulých lázeňských centrer. Opakem byl zásadní úpadek lázeňské funkce, který se projevil například v proslulých belgických lázních Spa, vystavených dodnes procesu devastace. V případě anglických lázní zanikla lázeňská funkce většiny středisek úplně a teprve od 90. let 20. století je v některých městech složitě a pouze částečně obnovována. Historické lázeňské objekty až na výjimky neslouží původním funkcím, nebo dokonce zanikly. Ve většině evropských lázeňských městech dodnes najdeme jednotlivé prvořadé lázeňské stavby, nikoli však intaktně dochované lázeňské prostředí většího rozsahu. Lázeňských měst, které snesou srovnání se západočeskými lázněmi i v urbanistickém ohledu, a mimoto stále slouží dominantně lázeňským funkcím, je velmi málo. V rámci České republiky jsou svým významem s městy Západočeského lázeňského trojúhelníku srovnatelné jen Luhačovice na jihovýchodní Moravě, které však mají zcela odlišný architektonický charakter, neboť tam dominují stavby tzv. národního slohu Dušana Jurkoviče a meziválečné moderní architektury. Ostatní lázeňská centra České republiky v žádném ohledu nedosahují velikosti, hodnoty a významu uvedených center. Pozoruhodná celistvost charakterizuje klasicistní horské lázně Karlova Studánka s převahou dřevěných objektů. Celkový rozsah lázeňského území je však velmi malý. V minulosti byly se západočeskými lázněmi zcela srovnatelné severočeské Teplice (Teplice-Šanov). Po těžkých urbanistických ztrátách, k nimž došlo od 60. let 20. století, však již nepředstavují urbanisticky intaktní celek. V evropském rámci je relevantní srovnání s většími lázeňskými celky vzniklými či přebudovanými ve stejném časovém období, tedy od konce 18. století do přelomu 19. a 20. století. V Itálii jsou to lázně Bagni di Lucca, Abano Terme, San Remo, Rimini, Montecatini Terme, ve Francii Aix-en-Provance, Aix-le-Bains, Vichy, Évian-lesBains, Nice, Cannes, v Belgii Spa, ve Velké Británii Bath, Buxton, Harrogate, Scarborough, v Německu BadenBaden, Wiesbaden, Bad Ems, Bad Doberan, Ahlbeck, v Rakousku Baden a Bad Ischl, v Polsku Szczawno-Zdrój, Lądek-Zdrój, Krynica, v Maďarsku Budapest (kde však nejde dominantně o lázeňské město). Lázně v ostatních evropských zemích již většinou nedosahují historického či architektonického významu výše uvedených center. Právní ochrana Západočeského lázeňského trojúhelníku Františkovy Lázně byly Nařízením vlády České republiky č. 443/1992 Sb. prohlášeny městskou památkovou rezervací. Karlovy Vary a Mariánské Lázně byly vyhláškou Ministerstva kultury č. 476/1992 Sb. prohlášeny městskými památkovými zónami. Nejcennější části Karlových Varů, Mariánských Lázní i Františkových Lázní jsou tedy chráněna formou památkových území. Územní ochrana takových celků je aplikována podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (tzv. památkový zákon), v platném znění. Na základě památkového zákona jsou dlouhodobě veškeré stavební záměry, opravy, úpravy a změny v chráněném území posuzovány odbornou organizací památkové péče a následně o nich rozhodují orgány státní správy. Právní rámec je tedy v obecně rovině garantován. Při posuzování jednotlivých akcí jsou sledovány zejména možné dopady na historickou hodnotu objektů a zdůrazňována potřeba maximální šetrnosti k autentických konstrukcím a výtvarné výzdobě. Stejně pečlivě je však nutno sledovat i obraz těchto území jako celků. Právě hodnotová celistvost je objektivně největší předností všech tří měst.

113

Urbanisticky a architektonicky nejcennější území měst lázeňského trojúhelníku vybraná pro budoucí nominaci na zápis na Seznam světového dědictví UNESCO Jak bylo již výše zmíněno, v roce 2006 bylo provedeno podrobné památkové vyhodnocení zástavby historických jader všech tří dotčených měst. Památkové vyhodnocení zástavby se neomezilo pouze na stávající chráněné území, ale zahrnulo i navazující plochy, pokud vykazovaly památkové hodnoty. V průběhu hodnocení nominovaného místa se posuzuje jak objektivní kvalita navrženého celku, tak logika jeho vymezení, tedy jeho hodnotová a tématická integrita. Optimální vymezení budoucího nominovaného území bylo proto vedeno bez ohledu na současné majetkoprávní aspekty těchto celků a vychází čistě z výsledku uvedeného hodnocení. Ze zkušeností posuzování lokalit, které jsou již na Seznamu světového dědictví zapsány, je pro světové památky požadováno vymezení určitého ochranného pásma, které se v pravidlech nazývá „nárazníková zóna“ (buffer zone). Tato zóna má zajistit ochranu pohledových vazeb světové památky k jejímu historickému zázemí a zajistit i dohled nad stavebními aktivitami v jejím bezprostředním sousedství tak, aby nebyly její hodnoty atakovány rozvojovými projekty nevhodného rozsahu, charakteru či dokonce povahy fyzicky škodící dochovaným stavbám. Je samozřejmě výhodné, pokud i tato nárazníková zóna sama o sobě představuje území určité kvality a harmonie. Při zvažování návrhu na nominaci bylo proto již s potřebou vymezit takovou nárazníkovou zónu počítáno. Nárazníková zóna a její hranice by samozřejmě měla mít právní oporu. Lze proto využít již existující hranici chráněného území nebo hranice lázeňských území podle statutu lázeňských míst. Pokud by tyto hranice z odborného hlediska pro potřeby nominace nevyhovovaly, lze uvažovat o dílčí změně vymezení chráněného území nebo o vymezení památkového ochranného pásma ve smyslu §17 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění. Je nutno otevřeně uvést, že zajištění určitého regulačního režimu pro optimální průběh potenciální světové památky a odborně správně vymezených nárazníkových zón bude v procesu přípravy nominační dokumentace jistě nelehkým úkolem. Samozřejmým základem výběru je rozsah památkových území (tedy památkové rezervace ve Františkových Lázních a památkových zón v Karlových Varech a Mariánských Lázních). U všech tří měst však již v současnosti existují některé dílčí nepřesnosti (jak z hlediska přesného slovního popisu chráněného území, tak v logice vedení této hranice ve vztahu k dochované cenné zástavbě). Zpřesnění hranic a případné dílčí korekce ve prospěch jednoznačnosti výkonu státní správy jsou nutným krokem, jehož provedení je žádoucí i bez ohledu na nominační projekt. Dále proto přinášíme základní charakteristiku rozsahu památkově nejcennějších území a jejich potenciálních nárazníkových zón, jak jsou pro nominaci zvažovány a jak jsou představeny v úvodní dokumentaci Indikativního seznamu. Karlovy Vary Jádrové území K nominaci je navrženo souvislé území uvnitř stávající hranice památkové zóny, to znamená území menší než tato zóna. Severní okraj tvoří komplex Lázní V se Smetanovými sady, odtud směrem k jihu jde o lázeňskou část města až po Poštovní dvůr, vymezenou okrajem lesoparků a (na východě) ulicí Na Vyhlídce. Součástí území je i unikátní vilová čtvrť Westend, nedílně spojená s organismem lázeňského města, a samozřejmě i dominanta hotelu Imperial s okolním územím. Vyčleněno bylo naopak okolí hotelu Thermal. Nárazníková zóna Pro vymezení nárazníkové zóny nelze využít hranici lázeňského území ve smyslu lázeňského statutu, neboť to se nachází výhradně uvnitř památkové zóny. Je tedy nezbytné využít hranici památkové zóny. To nečiní problém na západě, kde tato hranice prochází lesoparky, v dostatečném odstupu od navržené hranice světové památky. Hranici památkové zóny lze dobře využít i na severu, kde přibližně sleduje tok Ohře a trasu železnice. Na východním okraji se však hranice nominovaného území shoduje se stávající hranicí památkové zóny. Přitom právě zde je vymezení nárazníkové zóny mimořádně potřebné, neboť (na rozdíl od západní strany) není do chráněného území zahrnuto zastavěné území mezi hranicí (ulicí Na Vyhlídce) a okrajem lesoparků, tedy po východní straně ulice Na Vyhlídce. Provedené památkové vyhodnocení prokázalo, že zástavba po východní straně ulice Na Vyhlídce vykazuje stejnou památkovou hodnotu jako zástavba po její západní straně (v památkové zóně). Stávající průběh východní hranice památkové zóny lze tedy hodnotit jako odborně nesprávný.

114

Správně by hranice měla zahrnout i veškerou zástavbu po východní straně uvedené ulice. Protože na západní straně povede hranice nárazníkové zóny vrcholovou částí lesoparků (podle stávající hranice památkové zóny), měla by být i východní hranice koncipována symetricky, a tedy zahrnout i Ottovu výšinu a Tři kříže. V takovém případě by bylo žádoucí zahrnout do nárazníkové zóny i komplex karlovarského hřbitova, který představuje památkově velmi cenný areál. Na severovýchodě by byla šířka nárazníkové zóny, pokud by využívala stávající hranici památkové zóny, velmi malá. Navíc obsahuje problematický komplex hotelu Thermal, nikoli však soused-

Mapy památkového vyhodnocení zástavby měst Západočeského lázeňského trojúhelníku Mapy památkového vyhodnocení zástavby měst Lázeňského trojúhelníku poskytují přehledný obraz o rozmístění památkových hodnot v rámci území, a to jak pokud jde o jednotlivé objekty, tak zachování historické urbanistické struktury. Souhrnně lze říci, že nejhodnotnější území je dáno výskytem objektů A+, A, B (případně F), tedy červené, modré a zelené (případně tmavě šedé) barvy. Objekty byly podle objektivní památkové hodnoty zařazeny do následujících kategorií: A+ – památkově nejhodnotnější objekty – zakresleny červenou barvou / A – objekty individuálně památkově hodnotné, k ochraně – zakresleny modrou barvou / B – objekty doplňkového (urbanistického) památkového významu, k ochraně – zakresleny zelenou barvou / C – objekty s rušivou fasádou, k architektonické rehabilitaci – zakresleny hnědou barvou / D, E – objekty rušivé, k celkové hmotové i arch. úpravě nebo k demolici s náhradou (D) či bez náhrady (E) – zakresleny fialovou barvou / F – architektonicky kvalitní novostavby – zakresleny tmavě šedou barvou / 0 – objekty ostatní či nehodnocené – zakresleny světlou šedou barvou / Z, W – objekty zaniklé a volné (dříve obvykle nezastavěné) parcely či plochy žádoucí k zástavbě – zakresleny žlutou barvou. Doplňkové charakteristiky objektů: Částečně narušená fasáda – vyznačena tečkovanou fialovou linií podél fasády / Zásadně narušená fasáda – vyznačena čárkovanou fialovou linií podél fasády / Dílčí rušivá hmotová charakteristika objektu či architektonické narušení střechy – zakreslena fialovým bodem uvnitř plochy objektu. Nedílnou součástí návrhu je rovněž vymezení jádrového území (tedy potenciální světové památky) - silná oranžová linie a jeho tzv. nárazníkové zóny - silná bledě modrá linie pro všechna tři města.

115

ní, památkově velmi hodnotnou vilovou čtvrť východně od Bezručovy ulice. Památkové vyhodnocení prokázalo, že jde skutečně o hodnotově intaktní území, které by mělo získat památkovou ochranu. Navržená nová hranice nárazníkové zóny je proto vedena východně od Jiráskovy ulice, takže zahrnuje nejhodnotnější část této vilové čtvrti. Dílčí rozšíření je navrženo rovněž východně od Jateční a Vítězné ulice, a je rovněž přesvědčivě doloženo památkovým vyhodnocením. Poslední rozšíření památkové zóny a tedy i nárazníkové zóny je navrženo na severozápadě. Stávající hranice je zde vedena neorganicky, uvnitř památkově hodnotné blokové zástavby na rozhraní karlovarského a tuhnického katastrálního území. Protože stávající průběh hranice skutečně nelze z odborného hlediska obhájit, navrhuje se, aby se součástí nárazníkové zóny stala i zbývající část památkově hodnotné blokové zástavby v Tuhnicích jižně od Krymské a Moskevské ulice, stejně jako navazující, památkově hodnotná vilová čtvrť. Zahrnutím lesoparku okolo Rohanova kříže se pak dosáhne velmi organického a odborně nezpochybnitelného průběhu hranice nárazníkové zóny. Mariánské Lázně Jádrové území K nominaci je navrženo území uvnitř stávající hranice památkové zóny. V severní a střední části se víceméně shoduje s územím památkové zóny. Vyčleněna byla pouze některá méně hodnotná okrajová území (jižně od Střelnice, západně od západní hranice intravilánu, tedy podél obchvatné komunikace). Z jižní části památkové zóny bylo vybráno pouze území lázeňského charakteru, tedy parkový pás podél potoka až po Ferdinandův a Rudolfův pramen a vilová čtvrť v Úšovicích (včetně Miramonte). Vyčleněn byl úzký pás území na jihovýchodě (jižní konec Zeyerovy ulice, východně od Ferdinandova a Rudolfova pramene) a dále celé jihozápadní území kolem Hlavní třídy (mezi Chebskou ulicí a železnicí), které sice vykazuje nesporné památkové hodnoty, nemá však lázeňský charakter. Nárazníková zóna Pro nárazníkovou zónu bude využit především celý rozsah lázeňského území, které vhodně obklopuje nominované území na severozápadě, severovýchodě a jihovýchodě. Samo lázeňské území však nepostačuje, neboť nezahrnuje jihozápadní část památkové zóny. Proto je nezbytné, aby součást nárazníkové zóny tvořilo i celé zbývající území památkové zóny, zejména na jihozápadě. Ani takto vymezené území však nepostačuje, neboť z odborného a urbanistického hlediska nelogicky neobsahuje důležitá území. Navrhuje se proto následující rozšíření památkové zóny, které by vyřešilo i existující právní nejistotu ohledně jejího platného vymezení. Území kolem ulice Pod Panoramou včetně Panoramy a rozhledny až po ulici J. L. Dusíka. Jde o nedílnou součást organismu lázeňského města, přiléhající k nejcennější části města kolem Sadů Václava Skalníka. Doplnění jihozápadní části památkové zóny o území vymezené ulicemi Tyršovou, Hlavní, Komenského a Husovou. Z urbanistického hlediska jde o logickou součást této části města, jedinou, která je dosud z památkové zóny vyčleněna. Provedené hodnocení prokázalo, že zejména Chebská ulice a bloky severně od ní vykazují srovnatelnou památkovou hodnotu jako přilehlé

116

chráněné území. Bloky jižně od Chebské ulice byly sice narušeny novodobou bytovou a školní výstavbou, přesto i zde (zejména západní fronta Hlavní třídy a severní fronta Komenského třídy) nacházíme dostatečné zastoupení památkově hodnotných objektů. Hřbitov nad Ruskou ulicí. Památkově jde o nepochybně hodnotný celek, který by měl být součástí památkové zóny. Františkovy Lázně Jádrové území Jádrovým územím světové památky by bylo celé území městské památkové rezervace, které se v celém rozsahu vyznačuje homogenitou z hlediska urbanistického i architektonického. Částečnou výjimkou je pouze severozápadní cíp území v okolí evangelického kostela a zaniklé synagogy, kde existuje poměrně hodně proluk. Míra narušení však není taková, aby odůvodnila vyčlenění tohoto území z nominace. Z odborného hlediska se navrhuje dílčí rozšíření území památkové rezervace. Na západě by měla hranice stále sledovat tok Slatinného potoka a zahrnout i park s Labutím jezírkem. Toto území je nedílnou součástí unikátního parkového prstence obepínajícího vnitřní jádro lázní. Na severovýchodě se z týchž důvodů navrhuje rozšíření památkové rezervace o zbytek parkového pásu mezi stávající hranicí a železniční tratí, a to včetně budovy nádraží, která představuje významnou funkční součást celého organismu lázeňského města a přes dílčí zásahy představuje rovněž památkově hodnotný objekt. Dále se navrhuje začlenit do památkové rezervace i navazující území podél stávající hranice, které charakterizuje koncentrace velmi kvalitních vilových objektů, které rovněž tvoří součást organismu lázeňského města. Vily jako stavební typ přesto dosud nejsou v hranici památkové rezervace v dostatečné míře zahrnuty. Nárazníková zóna Požadavky nárazníkové zóny ideálně splňuje hranice lázeňského území, která je pouze v krátkém severozápadním úseku totožná s hranicí památkové rezervace, zatímco jinak zahrnuje přilehlá území. Jde jednak o oblast Dvořákových sadů s rybníky západně za Slatinným potokem, jednak o okolí Natáliina pramene (včetně rozhledny) na jihovýchodě, za železniční tratí. Obecně je to území vysoké krajinářské hodnoty, včetně několika významných architektur. Lázně na Seznamu světového dědictví UNESCO Některé lokality, které jsou již zapsány na Seznamu světového dědictví (stav 2008), obsahují lázeňské stavby nebo širší areály lázeňských staveb. V této publikaci je proto připomínáme:

117

Bath (Velká Británie). Anglické lázeňské město Bath bylo zařazeno na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1987. Zdejší horký pramen využívali již Keltové. Po římské invazi do Británie zde byly vybudovány velké lázně označované jako „Aquae Sulis“ a chrám zasvěcený bohyni Sulis–Minervě. Pramen (horký 46° C) vyvěrá uvnitř nádvoří z chrámu a teče do lázní, jejichž srdcem je Velký bazén (Great Bath). Původně byl nekrytý, až později byl zaklenut valenou klenbou, po níž se dosud zachovaly patky mohutných pilířů. Ke konci římského období byla nad pramenem postavena křesťanská svatyně a ve 12. století tzv. Královská koupel, menší nádrží s použitím římského zdiva. Postupem doby se však lázně zřítily a pramen zanesl. Až po své návštěvě v roce 1497 rozhodl král Jindřich VII. založit na místě starého chrámu opatství, a roku 1499 pak byla zahájena stavba opatského chrámu. Nové opatství bylo nazváno podle zdejšího legendárního biskupa Batha – Bath. Léčivé účinky pramenů využívali zejména bratři bathského opatství, avšak přijížděli sem už i lázeňští hosté. Pověst lázeňského města rostla ale až na počátku 18. století, kdy sem v letech 1702 a 1703 přijížděla královna Anna. Na významu poté nabylo díky léčebnému pobytu krále Karla II.. Po stavebních úpravách ve starém městě byly založeny na podkladu regulačních plánů architektů Johna Wooda staršího a Johna Wooda mladšího z let 1725–1775 nové městské čtvrti. V západní části města založil John Wood starší roku 1754 kruhové náměstí Circus, které v letech 1765–75 John Wood mladší spojil s novým polokruhovým náměstím Royal Crescent („Královský srpek měsíce“) s třiceti řadovými domy, které tvoří souvislé fasády a otevírají se směrem k rozlehlému parku. Později bylo toto náměstí na jižní straně spojeno se třetím náměstím Queen Square, jehož výstavbu zahájil John Wood starší již roku 1729. Architektura nového Bathu vychází z klasických palladiánských předloh a využívá i římských motivů, zejména v odstupňování sloupového řádu, který v případě náměstí Circus připomíná dórsko-iónsko-korintské Koloseum. Zástavba nově založeného lázeňského města tak představuje unikátní a ucelenou ukázku vznosného neoklasicistního georgiánského slohu v celé Anglii. Staré římské lázně byly odkryty až v 70. letech 19. století. V roce 1897 byl na místě římského Templu vybudován pavilon s Přijímací halou zastřešenou kupolí, evokující kupoli Wrenova kostela St. Stephen Walbrook v Londýně. Kolem Velkého bazénu byly vybudovány terasy se sochami římských císařů, guvernérů a vojenských vojevůdců staré Británie, odkud lázeňští hosté obdivují celý komplex lázní. Bath se tak definitivně proměnil ze středověkého střediska výroby vlny na jedno z nejelegantnějších lázní v Evropě. Budapest (Maďarsko). Město bylo na Seznam světového dědictví UNESCO zapsáno v roce 1987, s rozšířením v roce 2002. Budapešť si uchovala stopy památek majících velký architektonický vliv v různých epochách, jako například římského města Aquincum a gotického hradu Buda. V obraze města dominují monumentální objekty z 19. století. Budapešť je městem, které je jednou z nejkrásnějších urbánních krajin na světě, ilustrující dějiny architektury střední Evropy. Extenze rozsahu světové památky se pak týkala urbanistického celku z 19. století – Andrássyho třídy a části historického centra města. Budapešť má i řadu architektonicky významných lázeňských objektů, které jsou ukázkami městských koupelí, založených na využití termálních pramenů a sloužících zejména k relaxaci obyvatel a návštěvníků města. Jednotlivé lázeňské budovy jsou převážně stylově příslušné k okruhu vídeňského, resp. uherského historismu a secese. Budapešť není typickým lázeňským městem účelově sloužícím léčbě primárně s charakteristikami typickými pro taková relativně monofunkční sídla. Z nejvýznamnějších lázeňských památek lze uvést: Římské lázně ve čtvrti Óbuda (Castrum Aquincum - Thermae Maiores) – původně vojenský tábor (castrum), který založil kolem roku 41–54 císař Vespasián. Význam tábora pro bezpečnost oblasti postupně narůstal a za hradbami tábora se začalo budovat civilní město Aquincum jako významný bod v panonské části Římské říše. Roku 106 se stalo hlavním městem Dolní Pannonie (Pannonia Inferior). V té době tu žilo 30-40 tisíc obyvatel. Název místu daly termální prameny. Město bylo vystavěné z kamene, nacházel se zde místodržitelský palác, obchody i lázně, bylo obklopeno mohutnou hradbou se třemi branami a obehnáno dvojitým příkopem. Turecké lázně Rudas – jejich vody jsou známé již tisíc let. Stavba lázeňského zařízení byla zahájena Ali Pašou z Budy a má podobu typické turecké lázně – bazénu s masivními sloupy a kupolí. Turecké lázně Király – lázeňské zařízení bylo vybudováno v 16. století tureckým pašou Arslanem sídlícím v Budě. Do dnešních dnů je v budově patrný turecký přepych a zvláště její kupole a klenby jsou považovány za mistrovské dílo architektury. Císařské lázně Császár – o pramenu se mluví již v Gesta Hungarorum z 11. století. Během tureckého období byly budovy rozšířeny a v polovině 19. století získala budova dnešní vzhled, směs tureckého a klasického slohu, s krytým a otevřeným bazénem. Lázně Rácz – budova postavená v 15. století byla oblíbenými lázněmi slavného panovníka Matyáše Korvína. V roce 1865 byly přestavěny podle plánů slavného maďarského architekta Miklóse Ybla. Lázně Lukács – nynější lázeňské budovy byly postaveny v 19. století. Lázně hotelu Gellért – nejstarší

118

maďarský lázeňský hotel. Prameny napájející lázně jsou známy již téměř dva tisíce let. V tureckém období zde stávalo nádherné lázeňské zařízení. V roce 1918 bylo přestavěno do současné podoby Lázně na Markétině ostrově – novorenesanční lázeňská budova byla vybudována ve 2. polovině 19. století Miklósem Yblem na popud princezny Herminy, druhé choti vévody Josefa. Lázně Széchenyi – byly postaveny v novobarokním slohu se secesními prvky jako jedno z největších lázeňských zařízení v Evropě. Trier (Trevír) (Německo). Město bylo zapsáno na Seznam světového dědictví v roce 1986. Obsahuje zejména cenný soubor antických památek, včetně císařských lázní a tzv. Barbořiných lázní. Trevír reprezentuje doklady antické civilizace a jeho univerzální hodnota nespočívá přednostně v hodnotách vázaných k lázeňské funkci města. Aachen (Cáchy) (Německo). Dóm byl zapsán na Seznam světového dědictví v roce 1978. Jádro univerzální hodnoty lokality tvoří památky doby Karla Velikého, zejména polygonální kaple opevněné falce, jedna z nejpůsobivějších kupolovitých staveb na sever od Alp, s cenným vybavením. I v současné době má město Cáchy lázeňskou funkci. Nebylo však na Seznam světového dědictví zapsáno pro své architektonické či urbanistické dědictví, které by s touto funkcí, ostatně v současnosti podružnou, souviselo. Alhambra (Španělsko). Královská rezidence Alhambra v Granadě byla zapsána na Seznam světového dědictví v roce 1984 (rozšířeno 1994). Velkorysý areál maurských panovníků obsahuje samozřejmě veškeré vybavení včetně lázeňské části a pečlivě komponovaných zahrad. Moenjodaro (Pakistán). Ruiny velkého města z 3. tisíciletí př. n. l. leží v údolí řeky Indu. Město obsahuje kromě dokladů urbanistické struktury i zbytky městských lázní. Lokalita je svědectvím zcela odlišné civilizace a samozřejmě nebyla zapsána na Seznam světového dědictví jako lázeňské místo. Ačkoli jsou na Seznamu světového dědictví zapsány i lokality, v nichž je lázeňská funkce zastoupena, tak s výjimkou Bathu nejde o lokality, v nichž by lázeňské funkce a charakteristiky byly určující. Lze tedy shrnout, že příklady evropských lázeňských měst jsou dosud na Seznamu zastoupeny zcela nedostatečně. To platí jak o lázeňských lokalitách internacionálního charakteru, tak o lokalitách vykazujících regionální specifika. Poznámky: 1/ KUČA Karel – KUČOVÁ Věra, Principy památkového urbanismu, příloha časopisu Zprávy památkové péče, ročník 60, 2000. 2/ BOŘÍKOVÁ Jana - BOŘÍK Otakar, Hospice, špitály a nemocnice v Karlových Varech. Dobřichovice 2004, s. 6; Karlovy Vary na přelomu tisíciletí, (kol. autorů), Karlovy Vary 2001, s. 204. 3/ LUDWIG Karl, Alt-Karlsbad, Karlsbad 1942, s.116. 4/ Srov.: GNIRS Anton, Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in dem Bezirk Karlsbad, rkp.1933, München 1996, s. 47; LUDWIG Karl, Alt-Karlsbad, s. 59. 5/ Prameny k dějinám třicetileté války III., Regesta fondu Militarie Archivu ministerstva vnitra ČSR, zpracoval Dr. V.Líva, Praha 1951, s. 264. 6/ Karlovy Vary na přelomu tisíciletí, s. 168. 7/ Srov.: ZEMAN Lubomír, Karlovy Vary, architektura baroka a klasicismu 1650-1850, Karlovy Vary 2006, 127 s. 8/ KUBÍČEK Alois, Architekt českých lázní. In: Umění 3, 1958/VI.; ZEMAN Lubomír, Kolonády v západočeských lázních, Sborník Krajského muzea Karlovarského kraje 15/2008, Cheb 2008, s. 159-190. 9/ ŠREK Robert, Karlovarská architektura v letech 1788-1826. In.: XV. historický seminář Karla Nejdla 2005, Karlovy Vary 2006. 10/ ZEMAN Lubomír, Karlovarský Westend. Počátky vilové architektury v Karlových Varech. Karlovy Vary 1998. 11/ RUND Michael, Po stopách Rudolfa Welse, Sokolov 2006, 115. 12/ ZEMAN Lubomír, Karlovy Vary, architektura baroka a klasicismu ... s. 25. 13/ Srov. například: HORYNA Mojmír - KUČERA Jaroslav, Dientzenhoferové. Praha 1998, s. 134-135. 14/ KSANDR Karel, Architekt Josef Zítek – katalog díla, Praha 1996, s. 85; KSANDR Karel, Kolonáda Mlýnského pramene, archivní rešerše (rkp.). 15/ ROUBÍNEK Zdeněk – ROUBÍNKOVÁ Dana, Historismus v architektuře Karlových Varů, Karlovy Vary 1996, s. 42-43; ZÍDKOVÁ Anna, Fellner a Helmer v Karlových Varech, Karlovy Vary 1997, s. 85-96. 16/ ZÍDKOVÁ Anna, Fellner a Helmer, s. 99. 17/ Tamtéž, s. 161-183. 18/ FESTSCHRIFT zur 74. Versammlung Deutscher Naturforscher und Ärzte“, Karlsbad 1902, s. 234-240; ROUBÍNEK Zdeněk – ROUBÍNKOVÁ Dana, Historismus, s. 26-27. 19/ ZEMAN Lubomír, Kurhaus – Lázně III. v Karlových Varech. Obnova Slavnostního sálu. In.: Zprávy památkové péče 4/2005, s. 317-322. 20/ ROUBÍNEK Zdeněk – ROUBÍNKOVÁ Dana, Historismus, s. 23-25. 21/ ZÍDKOVÁ Anna, Fellner a Helmer, s. 111-142; kolektiv autorů, Divadlo v Karlových Varech, Karlovy Vary 1999, s. 16-18. 22/ Tamtéž, s. 117. 23/ ROUBÍNEK Zdeněk – ROUBÍNKOVÁ Dana, Historismus, s. 65. 24/ Srov.: ROUBÍNEK Zdeněk – ROUBÍNKOVÁ Dana, Historismus, s. 40-41; ZÍDKOVÁ Anna, Fellner a Helmer, s. 63-82. 25/ Nejnověji ŠVANDRLÍK Richard, Johann Josef Nehr (1752-1820), Mariánské Lázně 2008, 30 s.

26/ Srov.: ZEMAN Lubomír, Klasicistní lázeňské domy v západočeských lázních, Sborník příspěvků konference Dějiny staveb 2007, Plzeň 2007, s. 147-162. 27/ ZATLOUKAL Pavel, Mariánské Lázně. In: Architektura 19. století. Praha 2001, s. 164. 28/ BENEŠOVÁ Marie, Stavební vývoj Mariánských Lázní. In: Sborník Mariánské Lázně, Štěpánek, L., Mariánské Lázně 1970, s. 43; ZEMAN Lubomír, Kolonády v západočeských lázních. Sborník Krajského muzea Karlovarského kraje 16/2008, Cheb 2008, s. 159-190. 29/ KUBÍČEK Alois, Architekt českých lázní, s. 299; FELBINGER Johan Nepomuk, Kronika Mariánských Lázní 1786-1855, Mariánské Lázně 2008, s. 43. 30/ ZATLOUKAL Pavel, Františkovy Lázně. In: Architektura 19. stol. Praha 2001, s. 110. 31/ MACEK Stanislav, Architektura Františkových Lázní v 19. století, Františkovy Lázně 1989, 155 s. 32/ MACEK Stanislav, Františkovy Lázně. Historie města. Františkovy Lázně 1995, s. 56. 33/ MACEK Stanislav, Architektura Františkových Lázní, s. 20. 34/ KUBÍČEK Alois, Architekt českých lázní, s. 300. 35/ MACEK Stanislav, Františkovy Lázně, Historie, s. 56 a 69. 36/ Tamtéž, s. 37. 37/ KISCH Heinrich, Marienbad, Franzensbad, Teplitz-Schönau, Johannisbad, Liebwerda, Bilin, Giesshübl-Sauerbrunn, Krondorf, Neudorf, Wien-Prag 1902, s. 239 a 241. 38/ Tamtéž, s. 245-247. 39/ MACEK Stanislav, Architektura Františkových Lázní, s. 113. 40/ ZEMAN Lubomír, Architektura secese a Art Decó v Jáchymově a Ostrově. Historický sborník Karlovarska VIII., Karlovy Vary 2000, s. 69-93. 41/ BURACHOVIČ Stanislav - WIESSER Stanislav, Encyklopedie lázní a léčivých pramenů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001, s. 190. 42/ PROCHÁZKA Zdeněk, Konstantinovy Lázně, Bezdružice a okolí, Domažlice 2005, s. 58. 43/ SOMMER Johann Gottfried, Das Königreich Böhmen. Bd. VI, Pilsner Kreis, Prag 1838. 44/ PROCHÁZKA Zdeněk, Konstantinovy Lázně, s. 62. 45/ ZEMAN Lubomír, Lázně Kyselka. Nové poznatky ze stavebního vývoje západočeských lázní. In: Sborník příspěvků konference Dějiny staveb 2008, Plzeň 2008, s. 213-223. 46/ Srov.: KISCH Heinrich, s. 355-366; GNIRS Anton, Topographie, s. 38-39; BURACHOVIČ Stanislav, Mattoni a Lázně Kyselka, Karlovy Vary 1999, 80 s. 47/ VACHATA Zdeněk, Klášterec nad Ohří. Přehled dějin města a okolí. Klášterec nad Ohří 1997, s. 136-138. 48/ Srov.: ZEMAN Lubomír, Kolonády v západočeských lázních, Sborník Krajského muzea Karlovarského kraje15/2008, Cheb 2008, s. 159-190. 49/ KUBÍČEK Alois, Architekt českých lázní, s. 299. 50/ Srov.: ZATLOUKAL Pavel, Architektura neoklasicismu. In.: Dějiny českého výtvarného umění 1780/1890 (III/1), s. 204. 51/ PETRASOVÁ Taťána, Architektura „státního“ klasicismu, palladiánského neoklasicismu a počátků romantického historismu. In: Dějiny českého výtvarného umění 1780/1890 (III/1), s. 28. 52/ MACEK Stanislav, Architektura Františkových Lázní, s. 52. 53/ Srov.: GODOLI Ezio, Architetture termali nei progetti della Wagnerschule, In: Stile e struttura delle cita termali (ed. BOSSAGLIA Rossana), Bergamo 1986, s. 183 a 192.

119

Prameny Prameny k dějinám třicetileté války III., Regesta fondu Militarie Archivu ministerstva vnitra ČSR, zpracoval Dr. V. Líva, Praha 1951 Stavební archiv Městského úřadu Františkovy Lázně Stavební archiv Městského úřadu Jáchymov Stavební archiv Magistrátu města Karlovy Vary Stavební archiv Městského úřadu Mariánské Lázně Státní okresní archiv Karlovy Vary Krajské muzeum Karlovarského kraje Městské muzeum ve Františkových Lázních archiv Městského úřadu Klášterec nad Ohří Literatura Benešová Marie, Stavební vývoj Mariánských Lázní. In: Sborník Mariánské Lázně, Štěpánek, L., Mariánské Lázně 1970. Boříková Jana - Bořík Otakar, Hospice, špitály a nemocnice v Karlových Varech. Dobřichovice 2004. Burachovič Stanislav, Zlatý věk Karlových Varů, Karlovy Vary 1993. Burachovič Stanislav, Mattoni a Lázně Kyselka, Karlovy Vary 1999. Burachovič Stanislav - Wiesser Stanislav, Encyklopedie lázní a léčivých pramenů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2001. Festschrift zur 74. Versammlung Deutscher Naturforscher und Ärzte“, Karlsbad 1902. Gnirs Anton, Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in dem Bezirk Karlsbad. rkp.1933, München 1996. Godoli Ezio, Architetture termali nei progetti della Wagnerschule, In: Stile e struttura delle cita termali (ed. Bossaglia Rossana), Bergamo 1986. Horyna Mojmír - Kučera Jaroslav, Dientzenhoferové. Praha 1998. Kisch Heinrich, Marienbad, Franzensbad, Teplitz-Schönau, Johannisbad, Liebwerda, Bilin, Giesshübl-Sauerbrunn, Krondorf, Neudorf, Wien-Prag 1902. kolektiv autorů, Divadlo v Karlových Varech, Karlovy Vary 1999. kolektiv autorů, Karlovy Vary na přelomu tisíciletí, (kol. autorů), Karlovy Vary 2001. Ksandr Karel, Architekt Josef Zítek – katalog díla, Praha 1996. Ksandr Karel, Kolonáda Mlýnského pramene, archivní rešerše (rkp.) Kubíček Alois, Architekt českých lázní, In: Umění 3, 1958/VI. Kuča Karel 1996: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku I. (A–G). Praha. Kuča Karel 1997: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II. (H–Kole). Praha. Kuča Karel 1998: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. (Koli–Mi). Praha. Kuča Karel 2002: Atlas památek Česká republika, A–N, 0–Ž. Praha. Kuča Karel - Kučová Věra, Principy památkového urbanismu, příloha časopisu Zprávy památkové péče, ročník 60, 2000. Kuča Karel - Zeman Lubomír 2006: Památky Karlovarského kraje. Koncepce památkové péče v Karlovarském kraji. Karlovy Vary. Ludwig Karl, Alt-Karlsbad, Karlsbad 1942. Macek Stanislav, Architektura Františkových Lázní v 19. století, Františkovy Lázně 1989. Macek Stanislav, Františkovy Lázně. Historie města. Františkovy Lázně 1995. Nesměrák Milan, Stavby typu tholos (peripteros kruhového půdorysu) v české architektuře 18. a 19. století a jejich typologické a konstrukční vzory. In: Dějiny věd a techniky XXXVI, 1, 2002. Nesměrák Milan, Stavby typu monopteros v české architektuře 18. a 19. století a jejich typologické a konstrukční vzory. In: Dějiny věd a techniky XXXVI, 3-4, 2002. Petrasová Taťána, Architektura „státního“ klasicismu, palladiánského neoklasicismu a počátků romantického historismu. In: Dějiny českého výtvarného umění III/1, 1780/1890 Procházka Zdeněk, Konstantinovy Lázně, Bezdružice a okolí, Domažlice 2005. Roubínek Zdeněk – Roubínková Dana, Historismus v architektuře Karlových Varů, Karlovy Vary 1996. Rund Michael, Po stopách Rudolfa Welse, Sokolov 2006. Šrek Robert, Karlovarská architektura v letech 1788-1826. In.: XV. historický seminář Karla Nejdla 2005, Karlovy Vary 2006. Felbinger Johann Nepomuk, Kronika Mariánských Lázní 1786-1855, Mariánské Lázně 2008 Švandrlík Richard, Johann Josef Nehr (1752-1820), Mariánské Lázně 2008. Vachata Zdeněk, Klášterec nad Ohří. Přehled dějin města a okolí. Klášterec nad Ohří 1997. Zatloukal Pavel, Františkovy Lázně. In: Architektura 19. století. Praha 2001. Zatloukal Pavel, Mariánské Lázně. In: Architektura 19. století. Praha 2001. Zatloukal Pavel, Architektura neoklasicismu. In.: Dějiny českého výtvarného umění III/1, 1780/1890, Praha 2001. Zeman Lubomír, Karlovarský Westend. Počátky vilové architektury v Karlových Varech. Karlovy Vary 1998. Zeman Lubomír, Architektura secese a Art Decó v Jáchymově a Ostrově. Historický sborník Karlovarska VIII., Karlovy Vary 2000. Zeman Lubomír, Kurhaus – Lázně III. v Karlových Varech. Obnova Slavnostního sálu. In.: Zprávy památkové péče 4/2005. Zeman Lubomír, Karlovy Vary, architektura baroka a klasicismu 1650-1850, Karlovy Vary 2006. Zeman Lubomír, Klasicistní lázeňské domy v západočeských lázních. Sborník příspěvků konference Dějiny staveb, Plzeň 2007. Zeman Lubomír, Lázně Kyselka. Nové poznatky ze stavebního vývoje západočeských lázní. In: Sborník příspěvků konference Dějiny staveb 2008, Plzeň 2008 Zeman Lubomír, Kolonády v západočeských lázních. Sborník Krajského muzea Karlovarského kraje 16/2008, Cheb 2008 Zídková Anna, Fellner a Helmer v Karlových Varech, Karlovy Vary 1997.

ISBN 978-80-87104-30-9