Pro některé pozdě, pro jiné akorát Slovem do pranice by bylo, jak se na konci našich úspěchů podepsala změna techniky od poloviny 80. let, uvozená kloubovými tyčemi. Ještě roku 1986 jasně zazářila na MSJ Lucie Medzihradská: mistryně v obřáku a kombinaci, 2. ve slalomu a 5. ve sjezdu, ale postupně upadla do průměru. Podobně se vedlo velmi slibnému Peteru Jurkovi (1967). Bez ohledu na to, co se s kým konkrétně dělo (Lenka Kebrlová měla ještě 1988 našlápnuto krásně, ale pak emigrovala a skončila): místo aby juniorské hvězdy vylétly díky otevření hranic, zapadly. A rokem 1990 naše „unsplendid isolation“ končí. Tak akorát pro Veroniku Zuzulovou (1984), Šárku Záhrobskou-Strachovou (1985), Janicu Kostelic (1982) a jentaktak pro Ivicu Kostelice (1979). Všichni to neměli do Alp daleko a všichni si tam doká-
JAPONSKÝ BAKALÁŘ Z DARTMOUTHU
Chiharu Igaya (1931), dosud jediný japonský medailista. Lyžovat se naučil skutečně v Japonsku a na jistě nevysoké poválečné úrovni získal i národní titul. Jenže už roku 1951 se jeho mecenášem stal zakladatel obří pojišťovny AIG Cornelius (C.V.) Starr. Zařídil mu trénink v Evropě před OH 1952, pozval ho do USA a nakonec přesvědčil ke studiu na Dartmouth College (1954–57). Tam Igayu „dopracoval“ švýcarský trenér Prager, vůbec první sjezdový mistr světa (1931 a 33). Pod ním zazářil stříbrem za Sailerem v Cortině 1956 a úroveň potvrdil na MS 1958 (3. SL, 6. GS, 4. kombi). Skončil po OH 1960 (12. SL), od roku 1959 pracoval pro AIG. Pochybuje někdo, že bez Starra a studií v USA by sotva byly medaile? Žádný jiný Japonec – Kaiwa, Okabe, Kimura, Minagawa, Sasaki, Yuasa ani další – už Igayovy úspěchy nezopakoval. Přestože nyní pod rakouským trenérem Leitnerem, předtím úspěšným u Finů (Palander), tráví celou sezonu v centru dění v Evropě.
FOTO: ARCHIV REDAKCE
FOTO: ARCHIV REDAKCE
současně platí, že v ženách je konkurence nejužší ve sjezdu. Což kdysi úspěšně zhodnotila Jana Šoltýsová či později obě Rusky. Ukazuje se, že od určitého věku, nejdéle od vstupu mezi dospělé (15 let) je nezbytné vystavit mladého závodníka mezinárodní konkurenci. A teprve po srovnání různých rozdílů včetně biologického věku lze hovořit o skutečné úspěšnosti. Současně ale právě v té době se obvykle začnou projevovat lepší podmínky vybraných mladých v lyžařsky silných zemích. Přičemž je třeba přiznat, že náš tehdejší systém sportovních tříd, TSM a SVS-M dokázal v mládežnickém věku nevýhody dané režimem do určité míry kompenzovat. Na úrovni žactva jsme na tom byli v mezinárodním srovnání velmi dobře (možná i proto, že se s oblibou odmala dřelo v tyčích?) a ještě i junioři se zejména ve slalomu neztráceli, včetně juniorského ME a MS. Potom však přicházelo zásadní lámání chleba a tvrdá profesionalizace, jíž se v našich podmínkách dalo jen těžko odolávat.
MALCOLM MILNE
zali najít svůj prostor. Sice nelehko, najednou jsme stáli na prahu ráje, jenže jen s hromádkou peněz. Ale nelze je už považovat za hvězdy z izolace. Stejně jako nikoho z Jugoslávců, později Slovinců, neboť tyto končiny jsou de facto i historicky ještě alpské, Jugoslávci měli své lyže Elan a boty Alpina a za skutečným železným plotem nežili.
Izolanti nepraví Jen v kvaziizolaci závodili borci jako Marc Girardelli (Lucembursko) či Hanni a Andreas Wenzelovi (Lichtenštejnsko). Ti žili stále ve velkých horách v naprostém kontaktu, naopak Wenzelové na nové strategické poloze oproti odstrčenému bavorskému Straubingu vydělali. Claudia Riegler byla trvale doma v Salcbursku a v létě skorodoma na Zélandu. Nevýhodou jmenovaných bylo „jen“ nezapojení do týmu a nutnost hledání kooperace. Což platí dodnes, se Švýcarkami tak trénuje Tina Weirather čili „mladá Wenzel“. Ukazuje se rovněž, že tam, kde chybí lyžařský makrosvět (tradice, rozšíření, popularita), je nejlepší cestou k úspěchu vytvořit svůj mikrosvět v podobě „bláznivé“ rodiny. Tak jako Cobergerovi na NZ, Kostelicovi, Cochranovi a McKinneyovi v USA nebo Simari-Birknerové v Argentině. Minimální variantou mikrosvěta uvnitř makrosvěta pak jsou rodinné týmy jako například Aamodtové, Pärsonovi, Kristoffersenovi, Hirscherovi, nakonec i Záhrobští blahé paměti. A mnozí další.
Jiná doba Dalším momentem k úvaze je letopočet. Leccos z minulosti už by dnes nešlo. Sjezdařina se změnila na materiálové orgie s permanentním testováním. Bez přísunu špičkových lyží a kontaktu s firmou už nelze pomýšlet na úspěchy sjezdové. Ještě v 90. letech Jan Samohel při „soukromém“ návratu do reprezentace mohl použít i lyže z obchodu. Dnes komická představa. Rovněž trénink sjezdu je už kvůli požadavkům na bezpečnost dávno logisticky mimo možnosti separovaného minitýmu. Připravit někde „bokem“ kvalitního juniora, který by se posléze prosadil mezinárodně, je rozhodně velkou výzvou každého ambiciozního trenéra. Můžeme myslím říct, že v této oblasti patříme k zemím úspěšným. I když ten poslední hlavní krok, jímž vzniká skutečná světová špička, už nám zdaleka tak dobře nejde.