Etika
Církev a byznys Jak se vyrovnat s tlakem komerčních subjektů k obchodnímu potenciálu církve? Může a má církev vystupovat částečně jako firma? Má církev bohatnout, či se snažit být tak chudá, jak to jen jde?
P
roblém hmotného zajištění duchovních i financování chodu církve je starý jako církev sama. Můžeme se například dočíst, jak bylo postaráno o materiální potřeby Ježíše a jeho učedníků: „Bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy (…), které se o ně ze svých prostředků staraly.“ (Lk 8,1–3) Také víme, že Ježíš a jeho učedníci měli jakousi společnou pokladnici, ze které pořizovali věci společné potřeby a obdarovávali chudé. (J 13,29) Nicméně o církvi v pravém slova smyslu hovoříme až od letničních událostí. Proto chci odpovědi na otázky předložené v záhlaví článku hledat v knize Skutků apoštolských. Hospodaření církve hned na jejím počátku je popsáno ve Sk 2,44–46: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu,
Mgr. Daniela Zdislava Klimešová Mgr. Daniela Zdislava Klimešová (36), bývalá farářka Církve československé husitské, od října tohoto roku členka sboru Církve bratrské v Teplicích. Terénní sociální pracovnice v sociálně vyloučených lokalitách v Dubí u Teplic, po mnoho let kaplanka vazební věznice v Teplicích.
24 prosinec 2016
po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem.“ (Sk 2,44–45) Že nelze tento model zabezpečení materiálních potřeb církve přenést do současných podmínek, je zřejmé i největším idealistům. To ovšem neznamená, že bychom neměli hledat principy, jimiž se církev v této oblasti řídila, a řídit se jimi i dnes. Základním je ten, že veškeré příjmy církve pocházely od věřících. Že se tedy církev nemá spoléhat na prostředky zvnějšku. V tomto smyslu byla odluka církve od státu krokem správným směrem. Zda je zákon 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi tím správným nástrojem k dosažení odluky, nechme posoudit jiné. Jisté je, že s příchodem peněz a nemovitostí z restitucí na základě výše uvedeného zákona se církev stala zajímavou pro různé komerční společnosti s různě čistými úmysly a církve se s touto skutečností musí vyrovnat. Jednat čestně, ale také moudře a prozíravě, jako dobrý hospodář. Ať už se církev rozhodne se získanými prostředky naložit jakkoliv, musí to být stále jednotliví věřící, kteří po příkladu bratří v prvotní církvi ponesou obětavě tíži hmotného zabezpečení života církve. Protože, jak čteme dále ve verši 47, v době, kdy církev mohla nejméně počítat s příjmy zvnějšku, „Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse“. Čteme-li v knize Skutků dál, narazíme na příběh pro naše téma myslím velice důležitý: Učedníci Petr a Jan se setkávají u Krásné brány s chromým žebrákem, který je žádá o almužnu. Na to mu Petr odpovídá: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ (Sk 3,6) Služba potřebným, charita a sociální práce jsou s církví nedílně spjaty. Někteří lidé dokonce považují charitativní práci za jakousi „omluvenku“ pro existenci církve. Nicméně Petrova odpověď onomu žebrákovi nás upomíná, že primárním posláním církve navenek je zvěstování Krista. Cokoliv dalšího je až druhořadé. K samotnému zvěstování Krista nám „stříbra ani zlata“ není třeba, ovšem aby