rýmovačky do zatáčky pro malé i velké ptáčky
Moře
Když vulkán Stromboli
jakkoli záhadný
svým dechem ohromí
moře je svědomí
poklidnou hladinu
kameny roztříští
jemně se chvěje zem
moře je osudem
za noci ohňostroj
předvede lodím všem blyštivé mámení
moře je znamení
teď bárky v přístavu
pokorně čekají větrné přátelství
moře je tajemství
sopka si potáhne
vyšle dým do nebe
už strží stéká měď
moře je odpověď
i hvězdy padají
do jisker červených
co je to napadlo
moře je zrcadlo
nahoře na skále maják se otáčí
světlo se zachvěje
moře je naděje
moře tu prostě je
(z plavby po Liparských ostrovech)
Kapitán Emo
Potápí se do temnoty
s Nautilem míří až na dno.
Zamává ti: Hello, Kitty, a v davu ho poznáš snadno.
Patka, hladké rovné vlasy, tmavé tričko s pruhy, conversky a černé nehty, pod očima kruhy.
Sleduje tě jedním okem do zpěvu mu není.
Schovává se pod hladinou, kde se den v noc mění.
Mapy
Jsou mapy světa obrazem?
To otázka je odvěká.
Snad jsou jen duše odrazem poutníka, snílka, člověka.
Co ukážou mi rovnoběžky?
Co pošeptají poledníky?
Lodí, na kole nebo pěšky
až přejdu svět, tak řeknu, díky.
Nejdřív se vydám do Afriky, pak do Indie, do Grónska.
Někde u břehů Ameriky poznám, jak je Zem obrovská.
A já proti ní – jak jsem malý.
Ten svět má přece tolik krás!
Ať koukám zblízka nebo zdáli, hned na cestu mě vábí zas.
Mám prostě boty od tuláka, číst v mapách to je nádhera.
Každé neznámé místo láká, už od dob pana Kremera.
Prohlížím si je, přemítám, že nevyčteme z žádných plánů,
kudy jít – volí každý sám.
Odpověď čeká v příštím ránu.
Jen těžko najdu v atlasu, kam dovedou mě moje kroky.
Dnes věřím svému kompasu, byl uvnitř mě už dlouhé roky.
Mapa vnitřního prostoru nepotřebuje GPS
– jen kráčet pěkně pomalu a na dlani své srdce nést.
Pomáhat, smát se, plakat, zpívat, otevřít svoji mysl světu.
Stačí se kolem sebe dívat.
Slunce hladí mou siluetu…
Poznámka: Gerard Kremer (latinsky Gerardus Mercator) je tvůrce tzv. mercatorovy projekce při kreslení map.
Mýval
Tuhle na mě mýval kýval, chtěl, abych se jinam díval, byl domluven s parťákem, že zmizí s mým foťákem.
Já prokoukl jejich triky, nedal jsem na cukrbliky a hnal jsem je bačkorou, zmizeli mi za horou.
Děti, tenhle chuligán přeplul celý oceán.
Ze Severní Ameriky přivez prapodivné zvyky.
Šplhá v keřích, v řekách plave, v noci řádit je to pravé:
loví žáby, krade vejce, při měsíčku leká strejce.
I když mu nic neschází, popelnice rozhází.
Tak si na něj pozor dej, krmení mu nechystej.
Ač se tváří velmi mile, a pobíhá rozpustile,
patří mezi zrádné savce, co nám škodí na zahrádce.
Chat GPT
Chat GPT říká věty, které jsou nám k pousmání, přesto se však neubráním zeptat se ho na cokoli.
Kolik mu je, zda se holí, co si přečíst, koho volit.
Otázek je na tisíc. Bavíme se pořád víc.
Kdy jede bus, co se nosí, Do všeho strkáme nosy.
Tuhle mě však zklamal velmi, řekl, že jsou pštrosi šelmy.
Že mám sypat kosti kosům a že 3 × 5 je osm.
Jídlo
s křídly
Každý správný cestovatel ví, že datle není datel.
Jako kiwi není kivi, ať se tomu kdo chce diví.
Palma totiž není smrk, na to vem jed či vsaď krk.
Dej si datli, zkus to taky.
Jíme ovoce, ne ptáky.
Jedna palma, druhá, třetí – tudy datel nepoletí.
Ententýky, dva špalíky, maxipes jí s Ájou fíky.
Na koláči jeřabiny, to jsou, pane, laskominy.
Jeřáb na jeřábu sedí, zadumaně na to hledí.
Jak se vyznat v tomhle zmatku, kdo dá slova do pořádku?
je to snadné, víš to taky:
Jíme ovoce, ne ptáky.
Dospělost
Ráno jsem si dal půl párku, nevejdu se do kočárku, levá noha kouká ven, zkazil jsem si celý den.
Poraďte mi lidičky, jak být zase maličký, jak nemít tak jak dnes zlost, že mě stihla dospělost.
Schoval bych se u maminky, jedl samé laskominky.
V kočárku si píseň broukal, na barevný svět se koukal…
Možná není párku vina, tvoje ranní kocovina.
I v dospělém najdeš děcko, které může změnit všecko.
Nespílej už svému párku, nalož lásku do kočárku, rozjeď to a ať jsi kde jsi usměj se a zazpívej si.
Nehoda
To vám včera byla mela
Jedna nepozorná včela
Narazila do anděla
Nad loukami létat chtěla
Radostí se tolik chvěla
Že anděla neviděla
Ještě dobře že ta včela
Když vrazila do anděla
Ani trochu nezaklela
To by blíže peklu měla
Naštěstí jen zabzučela
Do úlu zpět odletěla
Jako kdyby nevěděla
Že když vrazí do anděla
Anděl jí nic neudělá
Jen odhodí loknu z čela
Co víc bych vám vyprávěla
Stalo se to u kostela
Z kůru k tomu píseň zněla
Do deníku
Ať nepoztrácím žádné stránky, zatížím si je kamením.
Kolik jich denně popíšu, tolik jich v slzy proměním.
Své smutky často zkouším vypsat, schovat je mezi řádky.
Kdybych se měla všeho zbavit, byl by na to den krátký.
Jen nepoztrácet žádné listy – pokládám na ně těžítko.
Deník s magií alchymisty měním v soukromé věřítko.