Poslední slza
Úvod
Ráda bych v této knize představila svou práci hospicové sestry tak, že tu práci zkusím hodit na papír. Mé prožitky, pocity, potřeby, zkušenosti a věci, které nikdo nikdy nepochopí, věci mezi nebem a zemí.
Název této knihy Poslední slza mě napadl hlavně proto, že když jsem u umírajícího klienta, je to nepopsatelný pocit, co se ve vás odehrává. Asi nikdo z nás si nedokáže dopředu říct, co bude v jeho poslední chvíli cítit a dělat. Kam povedou vaše myšlenky? Bude to bolet? Co uvidím? A proto ten název
Poslední slza. Je to poslední slza bolesti, strachu, vyčerpání, odevzdání se, nebo poděkování, uspokojení a klidu?
Knihu jsem psala z potřeby ukázat světu potřebu paliativní péče, jak je důležitá a v mnoha ohledech opomíjená. V této knize najdete, jak taková péče o umírajícího klienta může vypadat, jak se klient a jeho rodina může cítit, jak se může asi cítit člověk doprovázející.
Kapitoly jsou psány formou zpovědi/deníku, kdy píšu sama za sebe své pocity, názory a rady, které se nemusí vždy líbit všem. Určitě není mým cílem někoho urazit, rozesmutnit nebo naštvat. Chci ukázat, jak se může cítit profesionál v konfliktu rolí a upozornit, že ne vždy je život zalitý sluncem a že i za úsměvem se může odehrávat vnitřní životní boj. Boj minulosti. A že každý může mít za sebou prožitky, ze kterých těžko hledá cestu ven. Cestu smíření, životního štěstí a odpuštění.
Chci doprovázet, co mě čeká?
Doprovázení je čas, který věnujete svému blízkému do posledního výdechu. Doprovázet může každý. Nemusí to být jen rodič, sourozenec, potomek, ale i kamarád nebo soused. Doprovázet může i více lidí. Je fajn, když se dokážete zastoupit. Je to velmi náročné období plné bolesti a strachu z neznámého. Jistě si kladete spoustu otázek, jako jestli to zvládnete a dáte to. Dáte to. Věřte mi. Nikdo vás nemůže do ničeho nutit. Abyste byli schopni doprovázet svého blízkého, měli byste se snažit být pro něho oporou. Bude na vás spoléhat, vybral si vás, bude potřebovat vaši sílu a podporu.
Důležité je mít pod kontrolou svoje emoce. Emoce jsou v pořádku, nastane smutné období, loučení a rozhovory na všechna témata. Umírající člověk rád vzpomíná. Budete se smát a i plakat. V pořádku. Můžete plakat. Ale pozor! Pokud vás emoce dostihnou a vy budete mít pocit, že je toho moc, vyplačte se někde za zavřenými dveřmi. Umírající má pak pocit, že nemůže odejít, že ho tu držíte a nedokážete pustit.
Klade si otázky, co budete dělat, až on tu nebude. On potřebuje vědět, potřebuje ujistit, že odejít může, že to tu zvládnete. Nesmírně těžké je to i pro nás profesionály, ale věřte, že když to dokážete, uleví se vám i odcházejícímu. Mluvte o všem. Nejen o tom dobrém. Respektujte jeho přání a obavy. Ke konci života má člověk jiné potřeby, klesá potřeba jídla a tekutin, tělo chřadne, jídlo a pití je mu na obtíž. Nenuťte ho. On si většinou něco dá, ale jen kvůli vám, aby vám udělal radost. Poručí si různé dobroty a pak si jich ani nevšimne,
nezlobte se na něj. Potlačte pocit sebezáchovy, jako když maminka jí a chodí, tak přeci neumře. Umře i tak. Potlačte v sobě pocit, že když nepije, tak jí dejte alespoň infuzi, však umře žízní. Nebojte se. Neumře žízní. Tělo nemá potřebu pít, tekutiny se pak většinou usadí na plicích a člověku jen přitíží. Bude se mu hůře dýchat. Můžeme podávat po troškách třeba štětičkami, zvlhčovat sliznice.
Jak dlouho to bude ještě trvat? Nevím. Minuty, hodiny i dny, než nastane jeho chvíle. Někdy to trvá déle, než jsme schopni zvládat. Někdy bychom chtěli zastavit čas.
Zjistěte, co měl rád, co by si přál. Pusťte jeho oblíbený film, hudbu, čtěte mu jeho knihu, nebo jen držte za ruku a buďte s ním. Vyprávějte. Děkujte. Respektujte jeho rozhodnutí. Jeho přání. Vžijte se do něj. Co byste chtěli vy, kdybyste byli v jeho situaci?
Nezapomínejte, že musíte pečovat i o sebe. Často máte svoje povinnosti, svoje rodiny, děti, práci, řekněte si o pomoc. Nebuďte na to sami. Hledejte informace, ptejte se. Na cokoliv. Žádná otázka není zbytečná nebo trapná.
Co když to prošvihnu? Budu třeba na záchodě a on vydechne naposled? Nebojte. Pokud bude chtít, počká na vás. Můžete sedět u něho celé noci a dny a neodejde, protože chce odejít sám. Vždy rodinám říkám, běžte se projít, vyčistit hlavu, pokud bude chtít, počká si na vás.
Nikdy si nic nevyčítejte. A že si budete vyčítat. Měl jít k tomu lékaři dřív… Kdybych neodjela na dovolenou, tak by tu ještě byl… kdybych se jen starala lépe…
Nebojte se ani toho, když ucítíte úlevu. Nestyďte se za ni. Je to v pořádku. Úleva, že ho nic nebolí, úleva svobody. Přijde pocit prázdnoty. Jediné , co pomůže, je čas.
Labutí píseň
Prosím vás, sestřičko, zastavte se maličko, maminka se zlepšila i se na nás těšila.
Náhle přišlo velké zotavení, je doslova přímo aktivní.
Chlebíčků snědla rovnou pět a chodbu prošla tam i zpět.
Netrpí strachem ani bolestí, problémy jsou již minulostí. Mám velkou naději, že bude lépe jí.
Jak vám to vysvětlit nejlépe mám, otevírám se vnitřním úvahám.
Labutí píseň, říká se tomu, bohužel už se nevrátí domů.
Zlepšení stavu před smutným odchodem, jediná možnost světelným východem. Prostor pro vás na pořádné objímání, poslední loučení a děkování.
Je to dar od Boha, jeho velká zásluha. Posílá vám anděla. Aha, to jsem nevěděla.
Anděl vám ukáže kudy a dodá sílu, pomůže a přidá ruku k dílu. Začíná hrát píseň labutí, ať jde bosa, žádné obutí.
Z tváře padá poslední slzička, není poslední, slz celá studnička. Celý potok i slz řeka, co se vejde do člověka.
Smutek vymizí v tichý úsměv, do vzpomínek vytratí se labutí zpěv.
Než se opět vrátí zase, k někomu jinému, v jiném čase.
Labutí píseň je pro někoho období radosti, pro někoho období žalu, protože ví, co přijde po ní. Tma. Bezmoc. Smutek. Žal.
Pamatuji si moje první setkání s labutí písní. Byla jsem na stáži v hospici v Červeném Kostelci. Bylo mi dvacet let. S hospicovou péčí jsem začínala. Neměla jsem ponětí, že něco takového existuje. Byla jsem součástí týmu. Celých čtrnáct pro mě krásných dní. Předali jsme si hlášení a šla s pečovatelem opečovávat klienty a provádět ranní hygieny. Přišla jsem na pokoj k pánovi, který poslední dny jen ležel. Dnes ráno však seděl u stolu a usmíval se. Mluvil. Což mě mile překvapilo. Nepotřeboval pomoci s krmením. Jedl sám. Zázrak. Měla jsem takovou radost, že jsem vběhla na sesternu a sestřičkám říkala, že se pán velmi zlepšil, že si sedl ke stolu, snědl celou snídani, a ještě chtěl přídavek. Reakce sestřičky
mi nešla na rozum. No tak snad nám neumře. Cooo? Proč by měl umírat, když se zlepšil? Jedl, mluvil, měl skvělou náladu, sám se obstaral. Nechápala jsem, jak mohla být tak necitelná a neradovala se spolu se mnou. Druhý den jsem to pochopila, jeho lůžko zůstalo prázdné. Navždy. Je velmi těžké brát rodině poslední naději. Věří, do posledního výdechu, že se stane zázrak. Věřím s nimi. Někdy se stává, že se díky naší péči klient opravdu zlepší a odchází na nějaký čas domů. My totiž klienta nenutíme. Do ničeho. Každý den si řídí sám. Když nechce, nemusí, nabízíme mu možnosti, ale nenutíme. Někdy sám zjistí, že jeho čas ještě nenadešel. Rehabilitovat nemusí, nikdo mu nemusí s chodítkem u lůžka, aby mohl vykázat do tabulek nějakou aktivitu, nemusí jíst teď hned, abychom mohli včas odeslat jídelní tablety do kuchyně. Nemusí teď hned vstávat a jít někam na obtěžující vyšetření a podobně. Může to, co chce. Může se koukat na televizi, jak dlouho chce, žádná limitující večerka.
A o tom je to kouzlo hospicové péče.
Rodina věří, že se zlepšil. Nechávám jí radost i poslední naději, ale vysvětluji ji jim, že se může jednat i o labutí píseň, jejich zklamání je pak menší. Jsou lépe připraveni, vědí, že za nedlouho může přijít konec, jsou připraveni na poslední slova, poděkování, rozloučení. Děkují za časový prostor dokončit to, co začali. Děkují za labutí píseň.