Kouzelným zrcadlem tam a zase zpátky

Aneta Grygarová

„Blížíme se k hranicím severní říše, tady odsud už neplatí zákony, tady to řídí rod Macgregorů, sem nám poradil jít ten muž, kterého jsme potkali v tom hostinci, kde jsme se zastavili na půl cesty.“

Srdce mi tlouklo jako o závod když jsem přecházela řeku, která dělí tyto dva kraje.

„Štěpáne jaké jsou rozdíly mezi těmito dvěma kraji?“

„Tady vládnou kouzla Lauro, rodiče ti nikdy nevyprávěly o tomto kraji? Většina z lidí tady má nějaký dar, nemusí k tomu mít pomůcky jako my. Jeden má dar vidět do budoucnosti, druhý umí hovořit se zvířaty, třetí zase dokáže číst myšlenky. Lidé z našeho kraje vládnou jen dary země, za pomocí darů, které nám příroda dává, lidé z tohoto světa touží jen po zrcadle a po moci Lauro.

Nemyslím, že je dobrý nápad takto riskovat, ale slíbil jsem, že budu tvým stínem.“

Šli jsme dál cestou, která nás měla zavést k zapovězeným jezerům.

„Zde na konci posledního z jezer, tyčí se jeskyně, na vrcholu jeskyně hnízdí orel, který hlídá pět vajec, jen jedno z nich je však černé,v něm ukryto jest, kde skryto je kouzelné zrcadlo!“

Tak údajně zní proroctví a jediná stopa ke kouzelnému zrcadlu. Dostávali jsme se k území, kde začínaly zapovězená jezera. Konečně jsem poznala, proč se jim vlastně říká zapovězená. Kolem těch jezer se jen hemžily obrovské bažiny, močály a rozmanité druhy zvěře, kterou jsem nikdy před tím neviděla, spíš mě ale děsil vzhled těch prapodivných zvířat. Cítila jsem studený pot a strach, Štěpán se však na mě usmál a řekl.

„Nějak to zvládneme drahá! Vím, tajemství jak se dostat přes močály. Bude to asi chvíli trvat.

Musíme nalákat pána močálů a poprosit ho o boty které se nepotopí.“

Už už jsem se chtěla divit, co to mohou být nepotopitelné boty, nesměla jsem ale dát najevo, že kouzla vlastně vůbec neznám a že jsem jen obyčejná dívka, která tady nikdy nebydlela.

„A kdo je vlastně pán močálů?“

„Je to žába!“

Začala jsem se smát jako bláznivá.

„Žába? To je vtip? Pánem močálů je žába?“

„Ano, jen nevím jak ji přivoláme. Musíme počkat do večera, to se prý žáby scházejí na okrajích jezer.“

Čekali jsme tam, lesi byli temné a strašidelné, sem tam se ozval nějaký ošklivý zvuk, pak zase někdo zahoukal. Nic strašidelnějšího jsem ještě nezažila. Záviděla jsem Štěpánovi tu jeho odvahu.

Světlo měsíce rozzářilo celé první a také počáteční jezero. V tom se začaly vynořovat žáby, bylo jich tam několik a všechny se blížili k nám, ke kraji prvního z jezer. Ta nejvetší a nejzajímavější měla namodralou kůži a velké brýle. Bylo to komické, nic podobného jsem nikdy neviděla.

Přiblížila se kě mě a ptá se.

„Co ty tady cizinko?“

Sebrala jsem všechnu odvahu a pravila.

„Jsem Laura a přišla jsem vás se svým milovaným poprosit o kouzelné boty, které nám umožní přejít močály.“

Bylo to neuvěřitélné, zároveň kouzelné, poprvé jsem se bavila se zvířetem a ještě ke všemu se žábou.

„To nebude tak jednoduché děvenko, myslíte si, že kouzelné boty dostanete jen tak?“

„Tři úkoly splniti musíte.“

Pravila druhá žába.

„A když uspějete ve všech třech budou boty vaše.“

„A jaké úkoly?“ ptala jsem se.

„Lehké nebudou děvenko, budeš potřebovat odvahu a silnou vůli, aby si je překonala ty, nebo tvůj přítel, je jedno který z vás, ale bez úkolů to nejde! Porušili bychom tím přikázání a staletí staré zvyky, které v naší říši platí. Tak souhlasíte?“

„Ano.“

Řekla jsem svižně. Jeden ze žabáků se přiblížil k nám a pravil. První úkol tedy zní takto.

„Nepozná děnní světlo, jeho pánem je jen černá noc, najdi ho, najdeš tak i prsten, který ve svém hnízdě ukryt má už několik desetiletí.“

„Prsten patřil naší jezerní paní, otevírala jím kdysi bránu do močálů. Když doneseš prsten s bílým kamenem, splníš tak první úkol.“

Byla jsem z toho docela nešťastná. Hned mě napadlo, že pánem noci, který nezná denní světlo je netopýr, jeho hnízdo se tedy bude skrývat v jeskýních na pokraji močálů. Úkol směl ale plnit pouze jeden a protože jsem nevěděla co bude za hrůzu příští

úkol, vybrala jsem si, že splním tento já.

Vydala jsem se tedy k té největší jeskyni. Byla temná noc, svítil pouze měsíc, který mi ukazoval cestu k jeskyni. Když jsem do ní vstoupila, pohltil mne strach. Musela jsem ale být statečná. Vždyť jde o život mého otce. Musím to dokázat, musím najít ten prsten. Šla jsem stále níže do jeskyně a pouhým uchem už jsem slišela zvuky netopírů. Sedla jsem si a přemýšlela jak to vlastně udělám, až najdu jeho hnízdo. Když upoutám jakoukoli pozornost, mohli by mě napadnout. Tady nejsem ve světě, kde se mě zvíře

bude bát. Musím čekat cokoli. Nezbývalo nic jiného, než doufat, že se mit to nějak podaří. Docházela jsem k místu kde hnízdili. Bylo to nahoře v samotném rohu jeskyně, kousek od něj byl otvor ven a svítil tudy sem tenoučký pramínek světla. Byl to měsíc, který mi svítil, abych poznala kam se vidat. Šplhala jsem po krajích stěn nahoru směrem k hnízdu. Když jsem ale byla už skoro tam , netopýři mě zmerčili a všeci se zvedli ze svých skrýší, ani jsem netušila kolik jich tam vlastně je. Letěli přímo ke mně, pískali a motali se mi do vlasů. Začala jsem křičet a pustila se stěny, abych se mohla bránit jejim útokům. Ležela jsem na zemi a oni už jen útočili. Když už mě vše bolelo a smiřovala jsem se s tím, že tento úkol nejspíš nesplním, vzpoměla jsem si na slova té stařenky z tržnice a na světélko, které mi dala. Pravila tehdy, že mi bude rádcem v tejtemnějších chvílích. Pohotově jsem hrabala rukou ve svých kapsách a vytáhla ho. Nesvítilo však a mě docházely síly bránit se netopýrům, už už jsem si myslela, že se dám na úťek a pevně jsem stiskla ono světélko. Nevěřila jsem svým očím, to světlo mělo sílu podobnou slunci. Netopýři odlétali a děsili se onoho zářivého světla. Připadla jsem si zachráněná.

„Dokážu to.“

Já donesu ten prstýnek a splním tak první úkol. Jako by ta babička tehdy věděla, co mě čeká a chtěla mi nějak pomoci. Popadla jsem to světlo a snažila se jednou rukou držet a druhou šplhat po krajích stěny. Vytáhla jsem krásný stříbrný prsten, který se pyšnil obrovským bílým kamenem. S prstýnkem a světélekem v ruce jsem vyšla z jeskyně, vlasy rozcupané od netopýrů, ale šťastná jako nikdy, že jsem tak tvrdý úkol dokázala. Doběhla jsem ke Štěpánovi a skočila

mu kolem krku, drželi jsme se hodnou chvíli v obětí, pokud si jeden ze žabáků neodkašlal..

„Aha já na vás úplně zapoměla. Tak tady je.“

Podala jsem mu prsten a při tom jsem zářila štěstím.

„Jsi statečná! Neuvěřitelné! Jsi první, která to dokázala a to už tady bylo udatných bojovníků, kteří si s tímto úkolem nevěděli rady a nakonec ho splnila žena. K nevýře!“

Řekl a lehce se pousmál. V před potom předstoupil druhý žabák.

„Druhý úkol zní.“

„Až na úplné dno si sáhnout musíš, ani jednou nesmíš však o záchranu poprosit, ani jednou zakřičet, nebo si nahoru chtít dopomoci!“

Zamrazilo mě v zádech, nevěděla jsem co tím úkolem myslí.

„Ten si vezmu já Lauro, ty by si to nemusela dokázat.“

„Nevím ale ani o co se jedná!“

„Mým úkolem je porazit bažinu!“

Ten strach co mě v tu chvíli pohltil byl nepřekonatelný, měla jsem strach říci, že si ten úkol vezmu já, ale též jsem měla strach, že to nedokáže ani Štěpán. Bylo mi tehdy jasné, že kdyby jen na chvíli zaváhal, bažina by si ho vzala. Podívala jsem se na něj a v tu chvíli jsem tenkrát poprvé zaváhala.

„Štěpáne nedělej to.“

Nesměl by se přece obětovat a riskovat život pro mě, pro ženu, která mu celou dobu lže a ještě mu ani neřekla, že je to ona, že to ona je majitelem zrcadla. Podíval se na mě, byl ticho nic neříkal, jen mě objal a pošeptal, že by byl pro mne schopen udělat cokoliv. Přistoupil k bažině kde na něj čekal žabák.

„Sem si vlez! Zlom vas chlapče!“ Štěpán nátahl nohu a byl uvnitř, bažina ho začala pohlcovat, on se však jen usmíval a díval se mi do očí, a já? Jen jsem plakala, hrůzou, ale také štěstím, jakého úžasného muže jsem to našla. V tom jsem si to uvědomila, vždyť já jsem ho poslala na smrt. Co když to nevydrží? Co když zakřičí, nebo jen strachy natáhne ruku ke břehu? Bažiny by mi ho už nikdy nepropustily. Mokrá od pláče jsem se dívala jak mi mizí v bažině. V poslední chvíli, když už mu lezla ven z močálu pouze hlava, jsem to ale nevydržela, přiběhla jsem ke břehu a vší silou natáhla obě dvě ruce.

„Chyť se Štěpáne! Chyť se!“

On se ale jen usmíval. Byla jsem bezradná, křičela jsem a brečela, ale on se ani nepohnul, nevydal ze sebe ani hlásku. A zmizel mi. Lehla jsem si na zem a pustila se do ještě horšího pláče, vzlykala jsem na celé kolo a žalostně křičela jeho jméno. Zaslechla jsem ale zvuk bublající vody.

„Dokázal to děvče tak neroň slzy zbytečně!“

Byl to skutečně on, bažina mi ho vracela zpět, utírala jsem si slzy z tváře, bylo to ale zbytečné, protože slzy smutku, teď zastoupily slzy štěstí. Nemohla jsem udržet pláč a smích, podávala jsem mu ruce a pomáhala mu ven. Znovu jsme se objali, tak pevně jsem jej tiskla k sobě, jako kdybych už ho nikdy nechtěla pustit. A taky že nechtěla. Tu noc jsem se rozhodla, že Štěpána tady nenechám.

Musíme zrcadlo nějak obelstít a utéci odtud oba dva.

„Jsi nepřekonatelný hochu, taková odvaha a láska se jen tak nevidí, málokterý muž by riskoval život pro ženu.“

„Ona není jen tak ledajaká žena.“

Předstoupila jsem před Štěpána a zeptala se jaký je třetí úkol.

„Třetí úkol?“ Ozval se pán močálů.

Zadíval se na mě přes svoje veliké brýle.

„Třetí úkol je hádanka, když ji uhádnete, boty jsou vaše.“

Byl jednou král a měl dva syny. Mladší byl laskavý, starší toužil jen po moci. Každý z těchto synů měl svého černého vraníka, který se jmenoval stejně jako princ a na svá jména oba slyšeli. Jelikož byl král už

starý, bylo na čase, aby rozhodl, který ze synů získá trůn a postará se tak o celou kouzelnou říši. Svolal si je tedy jednou k sobě a pravil.

„Jsem už stár, je načase rozhodnout, kdo bude panovat dál, jelikož vás mám oba stejně rád, bude mít každý z vás stejnou šanci. Brzy ráno za svítání nasedněte na své koně! Čí kůň bude v cíli jako první, ten získá trůn.“ Tak se taky stalo, ráno nasedli princové na svoje koně a jeli jak nejrychleji jen mohli. V půli dlouhé cesty se zastavili aby napojili svoje koně. Zatím to bylo nerozhodně. V tom se z ničeho zjevila bába kořenářka a mladšímu něco pošeptala do ucha. Poté princové nasedli zpět na koně, starší uhodil svého koně bičem a upaloval k cíli, mladší jel úplně pomalu a už vůbec nespěchal. Co jim bába kořenářka pošeptala?

„A kolik máme času?“ vykřikla jsem.

„Než naši říši poprvé políbí paprsky slunce.“

Nad hádankou jsme přemýšleli dlouhé hodiny. Ani jednoho z nás ale nenapadla odpověď. Čas se krátil a mi si pořád dokola opakovaly hádanku. Bylo to velice složité, byli jsme hladní, unavení. Do bot nám ale žačalo téci, až když jsem v kraji za obzorem viděla červánky.

„Za chvíli vysvitne slunce Štěpáne.“

Jako by mě někdo uhodil do hlavy, kde nic tu nic

jsem se zamyslela pořádně nad zněním hádanky, zavolala jsem si Štěpána k sobě a pošeptala mu do ucha. Ten souboj nevyhraje princ, ale kůň, který dorazí do cíle jako první! Proč by tedy ale jel potom pomalu přemýšlela jsem nalhlas. Nešlo mi to do hlavy, slunce se přitom blížilo více a více. Štěpán se na mě ale podíval a řekl.

„Poradila mu, aby usedl na koně bratra“ vykřikla jsem.

To by vysvětlovalo, proč z ničeho nic jel pomaleji. Věděl, že už nemusí spěchat, že do cíle dorazí jeho kůň. Ano, ano to dáva smysl, otočila jsem se k pánu močálů.

„Odpověď zní! Vyměnte si koně!“

To byla rada babky kořenářky.

„Ano?“

Slunce už pohladilo zemi a žabák se jen pousmál, v tom se z jezera vynořila osoba. Nebylo jí vidět do obličeje, měla krásné dlouhé šaty a na ruce se jí pyšnil ten krásný prsten, který jsem přinesla od netopýrů. Byla to jezerní paní, která nám předala boty se slovy.

„Užívejte je dobře, ve chvíli kdy přejdete poslední močál na cestě zpátky, boty se bez upozornění, vrátí na původní místo. Přeji vám hodně štěstí.“

Začala opět klesat, až nakonec zmizela ve vlnách. Pokorně jsme poděkovali žabákům za pomoc a chtěli se vidat na cestu přes bažiny. Boty ale přeci byli jen jedny.

„Štěpáne, budeš mě muset nést.“

„Bude mi velkou radostí.“

Zvedl mě, jako kdybych nevážila skoro nic a nesl mě bažinami napříč. Byl to krásný okamžik, v náručí

svého prince, slunce mi svítilo do očí a čím dál více jsme se přibližovali k jeskyni kam jsme měli namířeno. Jen jsem netušila jak se vyšplháme až na vrchol té jeskyně a co potom ten orel. Je to ale jen pták, říkala jsem si.. Jsme mnohem silnější, než on a měli bychom hravě to vejce získat.

Začínalo se stmívat, a na mém drahém už byla značně poznat únava, šel mnohem pomaleji a chvílemi jsme se museli zastavovat.

„Drahá musíme si někde najít místo ke spaní. Pokusíme se najít místo mezi jezery, kde není močál a kde by si mohla stát i ty.“

Dlouho jsme hledat nemuseli, na konci jezera byl malý kousek místa, kam jsme se tak tak poskládali abychom nabrali alespoňu sil. Moc jsme toho ale stejně nenaspali, ze strachu. Vždyť jsme právě mezi bažinami, na kousku země, kde můžete čekat naprosto cokoli. V noci mě budily představy o obludách z bažin, které by nás mohly stáhnout. Ráno když nás pohladilo slunce, jsme oba dva otevřeli oči, zadívali se na sebe.

„Už půjdeme?“ Zeptala jsem se.

„Ano vyrazíme, je před námi ještě velký kus cesty a nevím jak to zvládneme, nemám už skoro žádné jídlo. To co máme sebou, je tak na dva dny. A co cesta zpět?“

„Třeba žádná cesta zpět nebude.“