��� Jiří Krejčík Pohlceni Mordorem

1krysy@gmail.com Foto: Jiří Aleš, Petr Kadeřávek

„Nejtěžší skály, v jakých jsme kdy běželi,“ pějí (nebo úpějí?) unisono závodníci, kteří se právě vrátili z trati českého mistrovského middlu. Pořadatelům z Magnus Orienteering se na vrchol jarní sezóny podařilo vyhmátnout jeden z nejobtížnějších terénů u nás, který přitom ale přes třicet let ležel ladem. Terén tak úchvatný a zároveň drsný, že se pro jeho část vžila přezdívka Mordor.

Věřte nebo ne, Honza Šedivý získal v Adršpachu svůj první middlový titu

Skalní stěny a věže, neprostupná údolí plná klacků a kmenů, vrstevnice zakroucené tak, že člověk občas z mapy na první pohled nepozná, kde je nahoře a kde dole. A jako bonus Adršpašsko-teplické skály na dohled. Jak se do tak luxusního terénu dostanete? „Prostor objevil Tomáš Leštínský a už jsme s ním kandidovali v minulosti dvakrát, napotřetí to konečně vyšlo,“ usmívá se stavitel tratí Štěpán Hrobař. „Terén nás uchvátil nás neskutečnou členitostí skal a skalek, fyzickou náročností a taky tím, že to jsou vlastně úplně jiné skály, než na které jsme zvyklí například z Kokořínska nebo Českého ráje.“ Kvalitní prospektorská práce je však jen začátek. „Prostor jsme měli vybrán už před třemi lety a vrcholný závod jsme tu chtěli uspořádat už dlouho –vždyť terén byl naposledy použit v roce 1981,“ popisuje genezi majstršaftu ředitel závodu David Aleš. „Museli jsme ovšem najít vhodný termín a typ závodu, aby to vyhovovalo správě CHKO Broumovsko i ČSOS,“ vysvětluje. Ale nepředbíhejme. Aby se závodníci na tuhle mapovou lahůdku dostali, museli se nejprve porvat se sobotní kvalifikací. Ta se běžela na okraji Teplic nad Metují a pohled na starou mapu závodního prostoru sliboval spíš nezáživný běžák, ale opak byl pravdou. Sklad sýrů (tak se semifinálová mapa jmenovala) nabídl zážitek sice ne úplně gurmánský, ale dostatečně sytý. Servírovaly se kopce, kamení, zvlněná údolíčka i nepřehledné hustníky na udržení směru. Terén připomínal spíš okraj Lužických hor, některé pasáže byly skoro až švédské. „Čekali jsme, že semifinálový prostor bude hrozná nuda, ale nakonec nebyl a chyb se tam dělalo až až,“ podivoval se stavitel Štěpán Hrobař nad obtížností sobotních rozběhů, které poslaly do pralesní ligy třeba Petra Losmana, Michala Smolu nebo Lenku Poklopovou. To ovšem nebylo nic proti tomu, co závodníky čekalo v neděli. Klidná síla Nejdelší den roku začal už před několika hodinami, sluníčko se dávno opírá do Adršpašských skal a první závodníci se z lesa vracejí

Nová mistryně republiky v zájmu médií

Miloš Nykodým titul neobhájil, byť jen těsně

Honza Procházka to trhal brada nebrada, ale na lepší než na třetí místo to nestačilo

jen velmi pomalu. Zato však odsud nosí neuvěřitelné zkazky. „Skoro celou trať jsem lezla po čtyřech.“ – „To už bylo spíš horolezectví než orienťák.“ – „To se skoro nedá umapovat.“ – „Jak v tom může někdo běhat? Vždyť to nejde!“ kroutí v cíli hlavou závodníci veteránských kategorií a slabších finále. „Dá se ten terén k něčemu přirovnat?“ chytají se taktického stébla vylekaní finalisté, které jejich závod teprve čeká. Ne, nedá. Můžeme si však být jisti, že ti nejlepší to zvládnou i tentokrát. „Duchová nepřijela, tak je to otevřené,“ komentuje okruh favoritek Iveta Šístková. Tohle nové jméno s registračním číslem LPU8654 se ve startovce objevilo teprve v předvečer mistrovského víkendu – to když se Iveta na Kunětické hoře provdala za Danyho Šístka. O otevřeném závodě sice naše reprezentační jednička spíše vtipkovala, ale po dvouminutové chybě na 14. kontrole se legrácka stává skutečností. Iveta špatně uhýbá do jiného údolíčka, a protože na stejném místě chybuje i dosud vedoucí Adélka Indráková, pořadí se náhle přesypává ve prospěch Venduly Horčičkové. Ta už navíc na trati o interval doběhla Martinu Zvěřinovou a je takřka jisté, že s takovými kartami už vítězství pustí jen těžko. Martina sice v závěru nasazuje k nevídanému trháku, ale na lepší než na druhé místo jí to nestačí a mistrovský titul putuje do Olomouce. „Nemůžu říct, že bych to čekala, jsem opravdu překvapená. Běžecky jsme na tom všechny zhruba podobně, ale dnes bylo důležité udržet chladnou hlavu a to jsem zvládla,“ raduje se Venda, která při svém debutu mezi dospělými prožívá sezónu snů – stříbro ze sprintu, zlato z middlu a účast na mistrovství světa i Evropy. Mimochodem, v závodě vyhrála jen dva postupy – když dobíhala Martinu, a když ji vyhecovala divácká kulisa na doběhu. Jinak se však vyvarovala větších chyb a klidným výkonem naložila soupeřkám více než minutu. Bronzovou medaili (a svou první mezi dospělými) pak vybojovala Eva Kabáthová. Kyslík do mozku V mužích obhajuje titul Miloš Nykodým, ale ještě na startu semifinále se tváří, jako kdyby si místo do lesa pro kontroly měl jít pro poznámku do žákovské knížky. „Přes týden jsem nemohl trénovat kvůli puchýři na patě, ale naštěstí už mě to dnes nebolí,“ svěřuje se soupeřům i České televizi. Alibi? Po suverénním vítězství v rozběhu je jasné, že výmluvy jsou zbytečné a s Milošem se musí počítat jako s jedním z hlavních favoritů. Ti největší adepti na titul však v neděli startují před ním. Velký otazník visí především nad výkonem Honzy Procházky, který na trať vybíhá se zašitou a zalepenou bradou. „Minulý pátek večer jsem náhle omdlel, spadl na zem a rozsekl si bradu. Místo na Jukole jsem tak skončil v nemocnici,“ vysvětluje náš aktuálně nejlepší závodník svůj nový módní doplněk. Těžko říct, zda se kuriózní

indispozice na jeho výkonu podepsala, v každém případě však Betovi ke špičkovému výkonu tentokrát něco chybí. „Jakž takž jsem to ustál, ale spokojený nejsem,“ hodnotí závod, v němž se po tradičně pomalejším začátku neprokouše výše než na třetí místo. „Middlaře“ Procházku tak musí zastoupit jiný Honza z Pragovky. Jan Šedivý sice platí spíše za specialistu na klasické tratě, těžký skalní middle mu však sedl náramně. „Bylo to tak fyzicky náročné, že člověk nestíhal myslet,“ svěřuje se sice v cíli, jemu samotnému však hlava nevynechávala. Jediné větší zaváhání si vybírá na televizní patnáctce, jinak ovšem celou trať bezpečně vede a míří za svým prvním mistrovským titulem z middlu. Nic na tom nemění ani drtivý závěr Miloše Nykodýma. „Na začátku jsem se do toho nemohl dostat, trvalo mi dlouho, než jsem se sžil s mapou,“ vysvětluje poražený obhájce titulu. „Navíc jsem špatně volil delší postupy – chodil jsem rovně, ale obíhačky byly rychlejší.“ Fantazie na pětníku Finálový prostor s trochu zavádějícím názvem mapy Ježek na žábě byl nakonec velkou výzvou nejen pro závodníky, ale i pro stavitele tratí. „Strašná členitost, navíc na tak malém prostoru,“ charakterizoval jej Štěpán Hrobař v jedné větě. „Když jsme v listopadu dostali mapu, báli jsme se, že bude složité namotat v lese delší tratě. Nakonec jsme viděli, že jsme klidně ještě mohli na délkách ubrat.“ Slabší závodníci jistě dají staviteli za pravdu – směrné časy pro vítěze sice trefil, ale méně úspěšní dospělí i veteráni atakovali na trati hodinovou hranici. I tak se však vesměs shodli, že letošní krátká trať byla fantastický zážitek. Příští rok v Krušných horách bude nač navazovat.

„Uvažovali jsme, že tak pojmenujeme finálovou mapu,“ vysvětluje tolkienovský název Štěpán Hrobař. „Část prostoru v severní části mapy (oblast kontrol 9–11 tratě H21A) má nejprudší svahy, je to nejvíc zarostlá pasáž, nejhůře průběžná. Nakonec jsme zvolili jiný název, ale označení Mordor se tak nějak vžilo.“

Při procházení kolem sobotní výsledkové listiny si jeden musel připadat jako na dostaveníčku Dělnické strany. O co šlo? Inu, na startu mistrovství se objevilo až příliš mnoho kvalitních zahraničních borců, kteří zabrali až příliš mnoho postupových míst do áčkového finále, na něž si brousili zuby domácí. Celá aférka by se dala odbýt jako drobný xenofobní výlev několika neúspěšných závodníků, jenže situace byla poněkud komplikovanější. V čem byl problém? Někteří z těch, kdo nastoupili jako cizinci, měli zároveň platnou českou registraci. Jenže cizincem je podle soutěžního řádu občan cizí státní příslušnosti, který není v daném roce registrován v Česku. Cizincem je tedy třeba Michal Krajčík, který vždy závodí za Košice a svůj český klub nemá. Cizincem naopak není například Wojciech Dwojak, který běžel za „svou“ hradeckou Slavii. Mezi cizince ovšem podle tohoto pravidla nepatří ani reprezentanti Spojených arabských emirátů, kteří už letos běhali za Haná Orienteering a musí tak splnit česká pravidla pro účast na mistrovství. A právě to vadilo Ondřeji Syslovi, který okamžitě po závodě podal protest. „Přestože byl pořadatel na daný problém několikrát upozorněn, je celá záležitost zatím bez jakékoliv odezvy,“ napsal ve své stížnosti na hlavního rozhodčího. Jury protest uznala a k reprezentaci Emirátů přihodila ještě pár slovenských, polských a německých závodníků a závodnic s použitou českou registrací. Všechny tyto výtečníky poslala mimo soutěž, vykázala do nejslabšího nedělního finále a doporučila soutěžní komisi, aby se problémem zabývala. Vztek ovšem neměli jen vyřazení závodníci, ale i samotní pořadatelé. „Protože se zároveň jednalo o závod světového rankingu (WRE), tak jsme ze sebe udělali šašky,“ povzdechl si ředitel závodu David Aleš. „Na jednu stranu sem zahraniční závodníky zveme, ale kvůli jednomu zamindrákovanému protestu je musíme dát mimo soutěž, čímž jim bráníme závodit ve WRE. Co si o nás ti závodníci pomyslí? To je moc špatná reklama českého OB,“ dodal na závěr. Nás může uklidňovat fakt, že nikdo z vyřazených si stejně postup do áčkového finále nevybojoval, a naděje, že se v brzké budoucnosti dočkáme nějakého systémovějšího řešení, aby se podobné situace neopakovaly.