��� Lenka Klimplová Konec s harcováním po závodech a soustředěních

lenka.klimplova@gmail.com Foto: Lars-Åke Dickfors

Po doběhu štafet, kdy vznikl tento rozhovor, byla česká reprezentantka Martina Zvěřinová hodně zklamaná. Ale své rozhodnutí, že po světovém šampionátu v Itálii končí svou úspěšnou reprezentační kariéru, v níž dosáhla na titul juniorské mistryně světa i na stříbrnou medaili ve štafetách na MS 2011 ve Francii, už nehodlá měnit. „Končím,“ říká rozhodně.

Po dnešních štafetách se těžko něco říká, ale neberu to jako neúspěch. Holt je to sport a nemůže to vyjít pokaždé. Musím se na to pak podívat zpětně, co a proč jsem při štafetách udělala špatně. Asi to bylo tím, že jsem se nedostala do mapy. Rozhodila mě delší farsta na jedničku a chyba na čtyřku, nějak jsem se s tím nesrovnala. Ale jinak sedmé místo při sprintových štafetách je dobré a třiadvacáté na klasice taky nehodnotím jako neúspěch.

(smích) Jo, je. Nejlepší, které se mi započítalo. Koupila jsem si kvůli tomu i hodinky bez GPSky… (Na MS 2011 ve Francii doběhla Martina v 11. nejlepším čase, ale byla diskvalifikována jen proto, že běžela s GPS hodinkami, což je podle mezinárodních pravidel zakázané.) Fyzicky to bylo slušné. Když jsem se zpětně dívala do mezičasů, tak se mi podařilo jít pár mezičasů kolem desítky, což beru jako dobré. Škoda jedné volby, kterou jsem měla jít jinak, a hlavně škoda chyby na konci, to byla blbost největší. Místo abych oběhla kopec jednoduše po sjezdovce a po cestě, jsem šla rovně přes kopec a ještě to pro jistotu vzala pod srázem v zeleném, kudy se nedalo skoro vylézt.

Z těch jsem měla největší strach. Furt jsem to šrotovala, říkala jsem si, je čas se na to připravit. A pak jsem z toho byla dost nervózní. Před startem už to bylo v pohodě, uklidnila jsem se. Ale pak, když jsem viděla mapu, tak jsem si říkala, to snad ne! Byl to fakt běžák. Ale to, že jsem dostala jen 45 sekund od nejlepších, je pro mě fakt super. Kdybych to dostala v normálním sprintu, tak jsem šťastná. Holt kluci jsou dobří a potřebovali by k sobě nějaké rychlé holky, aby to bylo na placku.

To mi ani neříkej… když vedle tebe běží někdo, kdo nemá botu a běží stejně rychle…

Všimla jsem si, že běží s polonazutou botou (neměla nazutou patu), protože to bylo občas dost nebezpečné běžet za ní, hlavně do zatáček… Asi tři kontroly před cílem jsem si všimla, že už botu vůbec nemá. Ale kde ji ztratila, nevím. Zpětně si říkám, že jsem se asi nechala moc ukolébat tím jejím tempem. Že kdybych chtěla, že jsem ji dokázala předběhnout, protože pak jsem volila jiný postup, že mi cukly, ale doběhla jsem je. To asi při sprintových štafetách taky hraje roli, že běžíš za někým a řekneš si „jo, dobrý, běžím“. Sice běžíš rychle, máš toho plné zuby, ale ono to možná jde ještě o trochu rychleji.

Já to nemůžu říct, protože já stála v první lajně, a to si myslím, že byla opravdu velká výhoda. Příští rok to díky tomu, že jsme to zvládli na sedmé místo, zase bude první lajna. Myslím, že je to fakt výhoda, že se nemusíš s nikým strkat.

Při sprintových štafetách i na klasice jsem měla pocit, že jsem na tom fyzicky srovnatelně s Francií. Možná ve Francii to bylo ještě o stupeň výš, ale fyzicky to bylo dost podobné. Byla jsem ráda, že se forma neztratila, že to vydrželo. Takže tohle mistrovství světa hodnotím hodně vysoko. Když se ohlédnu zpátky, tak na MS 2009 v Maďarsku to fyzicky nebylo dobré. MS ve Švýcarsku 2003 – to už bylo dááávno, ale asi to taky nebylo špatné, ale to už si moc nepamatuji (úsměv). A MS 2005 v Japonsku? To byl život sám pro sebe. Živě si pamatuju hrozné vlhko a teplo, pavučiny nalepené na obličeji a hady pod nohama.

Já jsem se cítila po průběhu arénou dost zatavená, ale to asi cítil každý, že je unavený a že mu to netáhne. U mě dnes spíš roli hrála ta mapa… Nedokázala jsem se do ní dostat. Na začátku ještě v pohodě, tam jsem detaily četla dobře, ale nechala jsem se vycukat. Ta chyba na čtyřku, to byl spíš psychický problém než mapový. (Martina se nechala ostatními závodnicemi stáhnout na jejich farstu a musela se pak vracet na tu svoji.) Ale po tom průběhu… My se o tom i včera bavili, že nám přijde, že je to úplně jiný styl mapování na jedné a na druhé straně. A já jsem z toho takový pocit taky měla, že najednou tady po tom průběhu jsem to nedokázala dočítat. Že jsem vždycky stála kousek od kontroly a nebyla schopna dočíst přesně, který kámen to je. A kontroly nebyly vidět…

Já to neberu špatně. Ale asi je to tím, že je to naposled, a je takové blbé končit takhle… Když jsem to řekla v týmu, tak Evička (Juřeníková) řekla, že takhle skončit nemůžem, a jestli si to ještě nerozmyslím. Ale já když se pro něco rozhodnu, tak to platí. Já jsem se chtěla po mateřské vrátit, zkusit to. Ono to šlo, ale vidím, že je to strašně náročné. Neživí mě to. V pondělí jdu do práce a myslíš, že někdo bude vědět, že jsem byla na mistrovství světa? Nebude. Mně to pak přijde, že si tady hrajem na nějaké borce a pak se vrátíš do reality a prostě nic. Nikoho to nezajímá. Nepřestanu běhat úplně, budu běhat v Čechách, ale další rok ježdění po soustředěních… Ostatní přijedou domů, lehnou si, ale já jedu dál – jdu do práce, starám se o Ninu… To není, že si po soustředění odpočinu s nohama nahoře. I když mám zázemí velmi dobré, babička i děda se starají, tak tohle harcování dál nejde. Na jaře jsme z toho byli oba s manželem Petrem už dost unavení. Bylo to hodně náročné. Všechen volný čas byl jen o běhání. Žádné kino, večeře, ani výlet. Prosila jsem ho, aby to se mnou do mistrovství světa ještě vydržel, ale oba se těšíme, že to teď skončí. Těším se na běžný život, i když vím, že v našem podání rozhodně klidný nebude (úsměv).

stay Active, be Cool