Valhalla

VALHALLA

Měl na sobě hnědou koženou bundu, černé triko s mohutnou vzducholodí, modré džíny, hnědé polobotky. Vlasů měl hodně, vlasů bylo o miliony víc než na lesknoucí se lebce jeho syna, na jejíž terminál dopadalo světlo reflektorů. Stáli v jádru zhypnotizovaného davu, kolem hořely emoce, atmosféra očekávání dosahovala výšky všech vysokohorských štítů, které byly do té doby známy. Stáli uprostřed gigantického hangáru, který byl jako jedno z posledních bílých míst na glóbu, který v dáli levitoval kousek od Měsíce. Zhaslo se. Nastala tma jako v Morii, mobily neexistovaly a pokud existovaly, jejich displeje praskly jako křehké žárovky vystavené zmrazujícímu chladu kosmu. Prudce se rozsvítilo. Strop hangáru prorazil majestátný zeppelin, kladivo bohů udeřilo a nebe se začalo hroutit. We come from the land of ice and snow. From the midnight sun, where the hot springs flow. Slova zněla prostorem, ten pomalu, ale jistě pohlcovala zkáza megalomanského korábu, který ještě chvíli předtím panoval nebesům. Stáli dál, jakoby se nic nedělo, oba cítili, že vesmíry osobní i kolektivní momentální jsou v naprosto neotřesitelné rovnováze. Z bojového chóru šel mráz po zádech, nohama si poklepávali do rytmu, občas si někdo z nich zapískal. Plášť raněné vzducholodě hořel a kroutil se zběsile jako papír v krbu, holá spálená a zčernalá kostra se za dunivých úderů řítila k zemi, její pád nikdo zastavit nemohl ani nechtěl. Hudba neustávala, její intenzita sílila. Bylo to jako vpád dobyvačných vojsk na cizí území, bouře přitom souzněla s klidem, pokorou a optimismem. Jakoby všem bylo jasné, že každou chvílí může nastat nenávratný konec. Ale stejně tak to celé mohlo být naopak. Celá formace na pódiu působila jako čtyři sošné siluety v mlhavé krajině. Oba vnímali mystický nádech prchavého okamžiku i vteřiny, kdy se očima střetli s ústřední postavou ohromující scény. Měl dlouhé světlé kadeřavé vlasy, byl lvem i pávem apokalyptického divadla, do něhož se snášela mateřská loď po jedné ze svých náročných a těžko uchopitelných expedic do dosud nepochopených krajin. Hřmící píseň bourala atmosféru směle dál, dusot koní sílil, kameny se valily, loď vrážela do břehů země, jejíž nedobytnost nepřestávala udivovat. Kolem nich procházeli padlí, ranění, zdrcení i vyčerpaní bojovníci. Valkýry je hrdě odváděly na odpočinek, nad jejich hlavami visel velkolepý obraz technologického zázraku 19. století, který poklidně olizovaly ohnivé jazyky. Sami sebe nacházeli v dokonalém klidu a spokojenosti, oheň kolem nich měl modrou barvu a neubližoval. Architektura kolosu se měnila ve žlutohnědé padající listí. Místo dál pulzovalo, oba se od sebe začali vzdalovat. Cítili to ve vzduchu i v kostech, nic neříkali. Vše nasvědčovalo tomu, že pro ně je tohle teprve začátek.

Chvíli se na sebe dívali, usmáli se na sebe a snad i lehce pokývli.

Věděli, že každý už musí pokračovat sám.

Jejich cesty se rozdělily.

3. – 4. 4. 2018 Praha - Olomouc