Ohněm a krajinou

Z nebe padal popel a kusy lávových kamenů. Možná ne z nebe, spíš z temnoty. Nikde žádné hvězdy, jen temná hmota, z níž pršel spalující prach. Den a noc neexistovaly. Kráčel tam dole po kamenech. Místy byly ostré jako břitvy a zařezávaly se mu do chodidel. Pálily a řezaly do masa, původně odolné boty se mu pomalu rozpadaly, měnily se v popel. Dopadaly na něho žhnoucí střepy lávy, okamžitě mu propalovaly plášť, který vypadal jako děravá a bolavá netopýří křídla. Žár byl extrémní, stejně jako krajina kolem. Ostré kameny se postupně měnily v  obří vrásčité skály, jejichž vrcholky prorážely hmotu a razily ještě mnohem dál, možná až k její podstatě. Rostly přímo před ním a občas se zase zhroutily. Chtěly mu ještě ztížit chůzi, zpomalit ho, dost možná ho rovnou svést z  cesty. Živé bytosti to nebyly, ale živoucí skalnaté pohoří ano. Šedé i zcela černočerné, místy s kusy kostrbatých krystalů. Jejich třpyt byl společně s  dopadající lávou to jediné, co vždy alespoň na okamžik prozářilo svírající temnotu. Kráčel už půlroku. Ve chvíli, kdy cestu započal, měl sílu a odhodlání, chtěl cestu zdolat a plně dokončit. Věřil, že to zvládne. Hlavu měl vzhůru. Měsíc od měsíce byla ale pouť těžší a surovější. Drasticky zhubl, potrhaný kostým na něm spíš jen visel, za pochroumanou maskou se mu rýsovaly propadlé tváře, lícní kosti byly výraznější, než kdy předtím. Kolem očí měl obří tmavé kruhy, rty měl vyprahlé a plné prasklin, pot po celém jeho těla odpovídal enormní teplotě ohnivé krajiny, kterou procházel. Uši netopýra nedosahovaly do špiček, jedno bylo ulomené v  půlce, druhé chybělo téměř celé. Emblém netopýra v  žlutém kruhu nebyl téměř vůbec vidět, zakrýval ho prach a špína. Jeho oblek jako by se skládal z popela, pod nímž místy prosvítala pobledlá kůže obnaženého hubeného těla.

Cítil bolest v zádech, měl pocit, že mu někdo permanentně láme páteř a bodá ho do povadlých svalů. Pánev a páteř byly pozvolna drasticky decimovány, přesto bylo ohromující pozorovat, jak celou cestu kráčel vzpřímený. Jako by ho právě to vystavení nepředstavitelné bolesti vedlo dál, nutilo ho pokračovat a ani jednou se neohlédnout zpátky. Ruce měl tenké, zbytky svalů napjaté, stále v nich proudila krev a energie, z níž plynula síla. Dokázal zatnout pěsti a být v pozoru. Kdykoliv to udělal, skály se pokorně rozestoupily a láva z temna nepadala tak intenzivně. Procházel ohněm, fyzicky mohl vypadat jako troska, ale jeho vnitřní síla dosahovala nepředstavitelných sfér. Velká houževnatá duše v poničené lidské schránce. Duše, která byla vidět v jeho modrých očích. Odrážely se v nich jiskry z ohně i třpyt krystalů ze skal, především ale v nich šlo jasně spatřit naději. Zrak se mu zhoršoval, občas se zdálo, že civí do prázdna, ve skutečnosti však moc dobře věděl, kam a proč se divá, co konkrétně pozoruje. Jeho oči a to, co v  nich bylo, bylo v  tu dobu uprostřed téhle krajiny to nejsilnější, čím disponoval. Stačilo, aby se upřeně zahleděl na zem, a ostré hroty rázem mizely z cesty. Sám cítil, že přes veškerou fyzickou devastaci dokáže jeho duševní síla cloumat světem a rozbíjet tmu. Pak přišel na ono místo. Na místo, kde se temná hmota stávala fyzičtější. Zem a skály se vytrácely, přestávaly existovat, hmotná podstata se rozplývala, ostré kontury se nejprve zjemňovaly, aby se nakonec vytratily úplně. Temnota a popel kompletně zaplnily prostor, pohoří nebylo. Jeho chůze ustala. Stál na místě uprostřed věčnosti, šedý popelnatý flek uprostřed hutné temnoty. Objevila se ona.

Vyplynula z temné hmoty, stejně jako když se jádro vesmírného oceánu promění v černou díru. Ohýbala prostor, z matných obrysů se začaly formovat konkrétní zlověstné tvary. V prvních chvílích mohla působit jako oblá hmota, organismus, jehož vývoj probíhá příliš rychle a ukvapeně. S  její velikostí rostla její agrese. On stále nehybně a se zaťatými pěstmi sledoval, jak se k  němu přibližuje. Hlavu měl vzhůru. Křečovitě k němu natahovala části svého zkrouceného těla, které vypadaly jako klepeta. Vydávala skřípající zvuky, vypadalo to, jako by jí každý pohyb, který udělala, působil štiplavou bolest. Stejně jako jemu samotnému. Vztahovala se k němu, ale nikdy úplně nedotkla, na poslední chvíli vždy rychle ucukla, zalekla se, spálila se. Nadále stál nehybně, vypadal jako sošný šedý monument, který skálopevně čelí organické entitě přesahující prostor, čas i jeho existenci. Vznášela se před ním, ve chvíli, kdy se náhle zastavila před jeho strhanou tváří, předvedla absurdní nepřirozený škleb. Byl mu povědomý, ale nereagoval, její afektovanost a agrese s ním nehnuly. Měla vztek. Předváděla se a rozpínala, byla teatrální a trapná. V jeden moment se stalo něco neuvěřitelného. Škleb zmizel, křečovité pohyby ustaly a ona odhalila své oči. Měly černou barvu, byly to oči žraloka. Dívali se na sebe. On už mluvit dávno nemohl, ona nikdy nemohla. Občas vydal chrchlavý zvuk, možná se snažil něco říct, ale nešlo to, její klepeta na každou jeho snahu vždy jen lehce cvakla. Přes veškeré kreace a náznaky v  jejích očích spatřoval něco zcela odlišného, než zlost nebo nenávist. Viděl smutek a skoro až lítost. Dívali se jeden na druhého. On unavený a plný modřin, ona plná energie s podivným

dojetím v očích. Pak je oba zavřeli. Ona zmizela. Stejně jako se rychle zjevila, tak se i rozplynula. Zůstal po ní jen slabý třpytící se dým. V hmotě se začaly objevovat hluboké praskliny. Celý černý vesmír najednou vypadal jako gigantické popraskané zrcadlo. Započal mocný kolaps. Kusy prostoru se chaoticky kroutily a odpadávaly a odhalovaly svět za ním. Temnota najednou nepůsobila tak hutně a nebezpečně, najednou byla spíš slabá a křehká, zranitelná. Bylo ticho. Stál mlčky na vysoké skále, dole pod ním se rozléhal hustý barvitý les. Zasáhl ho čerstvý vítr, přejel mu mráz po zádech. Sám si myslel, že už nikdy nic takového neucítí. Doufal v to, ale nevěřil tomu. Plášť se lehce zatřepal, slabý déšť mu smyl nánosy popela. Slyšel zvuk šumění stromů. Bylo krátce po bouřce, z  lesa stoupala pára, v  mracích poletovalo hejno ptáků. Uvolnil zaťaté pěsti a vydechl. Zněl jako těžce raněné zvíře, které pokojně čekalo na svůj poslední výdech. Čas se zastavil, aby slyšel všechny jeho smíšené emoce. Smutek a úzkost, úlevu a definitivní osvobození. Cesta skončila, tep jeho srdce pokojně slábnul, až definitivně ustal. Modré oči měl stále otevřené, hlavu měl vzhůru. Pak najednou zmizel. Nebylo nic. Byl pryč. Černé mraky probodly sluneční paprsky a v dáli se začala rýsovat duha. Byla úplná, čistá a překrásná.

tรกtovi